MILOSLAV TOMAN Ústí nad Labem

Transkript

1 MILOSLAV TOMAN Ústí nad Labem

2 x.html 2

3 Tuto publikaci věnuji památce svého nezapomenutelného učitele přírodopisu na reálném gymnaziu v Roudnici nad Labem, pana Prof. Konstantina Kallese 3

4 4

5 Obsah K. Podstata nekonečnosti Vesmíru v prostoru a čase...7 L. Rozsah zálivů a jezer mladotřetihorního moře Parathetis a následujících transgresí a jejich význam pro formování květeny Čech M. Výsadby v terénu jako významná součást vzniku tak zvané vzácné vegetace Čech...51 N, Nepěkné zacházení s údaji starých botaniků O. Nedostatky nomenklatorických pravidel syntaxonomické botaniky P. Příspěvek k poznání proměnlivosti a rozšíření orseje blatoucholikstého (Ficaria calthaefolia Rchb.) v jeho hlavní české arele R. Členění rodu smělek (Koeleria) na území Čech S. Další poznámky k členění rodu mateřídouška (Thymus) v severzápadní části Čech T,Životopis

6 6

7 K. Podstata nekonečnosti Vesmíru v prostoru i čase Souhrn Předpokládaný Dopplerův princip se u světelných vln neuplatňuje. Spektrální posun není způsoben rozpínáním Vesmíru, ale postupným výdejem nanitu při průchodu světla Vesmírem. Neexistoval tedy ani Velký třesk. Čas má ve Vesmíru neurčitý charakter. Je vypracována teorie o vzniku a zániku měnících se částí v rozmanitých úsecích Vesmíru, přičemž celkový Vesmír jako takový je ve své podstatě nekonečný v prostoru i v čase. Úseků analogických tomu, co my obvykle jako Vesmír označujeme je ve skutečnosti ve Vesmíru nekonečné množství. Každý má svoji historii, tedy vznik, trvání a zánik. K1. Dopplerův princip a rozpínání Vesmíru Výška tónu zvuku se mění s rychlostí předmětu, který se blíží k pozorovateli nebo se od pozorovatele vzdaluje. Zvuk lokomotivy, která se k nám blíží, má zdánlivě větší výšku tónu, zvuk lokomotivy, která se od nás vzdaluje, má zdánlivě výšku tónu nižší. Při přibližování se tělesa se totiž zvukové vlnění zhušťuje, při vzdalování zřeďuje (Dopplerův princip). Předpokládá se, že Dopplerův princip se uplatňuje i u světelných vln. Vysvětluje se jím posun spektrálních čar mlhovin a jiných objektů různou rychlostí jejich pohybu vůči Zemi. Podobně jako zvuk i světlo z předmětu blížícího se k nám se nám se má projevovat ve vyšších frekvencích, světlo vzdalujících se předmětů ve frekvencích nižších. To že se údajně jeví posunem spektrálních čar v prvém případě k menším hodnotám vlnových délek, ve druhém případě k hodnotám větším. Jelikož vzdálené mlhoviny vykazují vesměs posun k větším hodnotám vlnových délek a jelikož tento posun je přímo lineárně úměrný jejich vzdálenosti od Země, předpokládá se, že se tyto mlhoviny od nás vzdalují rychlostí, která je přímo úměrná jejich vzdálenosti od nás. Z toho vznikla teorie o rozpínání vesmíru. Tvrdí, že předpokládané rovnoměrné vzdalování mlhovin vzniká tím, že se celý vesmír rovnoměrně a pravidelně rozpíná. V souvislosti s tím se předpokládá, že se vesmír periodicky rozpíná a smršťuje. Že po současné fázi rozpínání objemu vesmíru přijde za miliardy let období, ve kterém se bude opět objem vesmíru zmenšovat. 7

8 Aritmetická závislost posunu spektrálních čar a vzdálenosti od Země platí však stejně ve všech směrech. Při tom lze ale snadno dokázat, že situace, kdy by bylo na naší Zemi konstatováno, že se vesmír rozpíná ve všech směrech od naší Země stejně, by přicházela v úvahu jen tehdy, kdyby Země měla stabilní polohu v geometrickém středu vesmíru. Jen při tomto postavení by totiž při rovnoměrném rozpínání vesmíru vzdálenost mezi Zemí a předpokládaným okrajem vesmíru byla ve všech směrech stejná. Případné rovnoměrné rozpínání vesmíru by se totiž muselo dít nikoli od Země, ale od hypotetického geometrického středu vesmíru. Při excentrickém postavení Země by zákonitost mezi posunem spektrálních čar a vzdáleností od Země, jak ji definuje Dopplerův princip, musela být v každém směru jiná. Stejně vzdálená nebeská tělesa by se od nás při rovnoměrném rozpínání vesmíru vzdalovala v každém směru jinou rychlostí. Posun spektrálních čar u stejně vzdálených těles by byl v každém směru jiný. Jedním extrémem by byl projev této zákonitosti ve směru spojnice pozorovatel - střed vesmíru - nekonečno, druhým extrémem přímka vedoucí od pozorovatele na opačný směr. Šance, že by Země měla stabilní postavení v geometrickém středu vesmíru je však samozřejmě mizivá. Z tohoto důvodu lze předpokládat, že Dopplerův princip u světelného paprsku a od něho odvozené konstatování o rozpínání vesmíru tedy asi neplatí. Posun spektrálních čar je jen dalším měřítkem vzdálenosti mlhoviny od Země a mohl by být způsoben například postupnou ztrátou průraznosti světelného paprsku při jeho cestě vesmírem. To blíže vysvětlujeme v kap. F4 naší publikace (Toman 2008) Nachricht über einigen Forschungen und Erwägungen aus den Bereichen Historie, Botanik und Astronomie (erscheint 2008 bei Edition Nove in Novum Verlag GmbH, Rathausgasse 73, A Neckenmarkt, Österreich, office@novumverlag.com, Ladenpreis inkl. MWSt Euro 23,90).. Jelikož Dopplerův princip se při šíření světla vesmírem neuplatňuje, postrádáme možnost zjistit rychlost pohybujících se nebeských těles. Ta mohou mít rychlost velmi rozmanitou, dokonce i takovou, která překračuje rychlost světla. K2. Velký třesk (big bang) Obtížně představitelná skutečnost nekonečnosti času byla příčinou vzniku teorie Velkého třesku. 8

9 Zárodek vesmíru nulových rozměrů a nekonečné hmotnosti před 18 miliardami let v nepatrném zlomku vteřiny vybuchl a od této doby zvětšuje svůj objem. K vytvoření této teorie přispěla představa rozpínání vesmíru. V prvé kapitole tohoto oddílu předkládané práce byl zdůvodněn předpoklad, že žádné rozpínání vesmíru neexistuje. Teorií Velkého třesku byl tak nahrazen jeden těžko představitelný předpoklad druhým: nekonečnost Vesmíru v čase nekonečnou hmotností zárodku vesmíru. Je pravděpodobné, že k žádnému Velkému třesku nikdy nedošlo. K3. Neurčitost Vesmíru v čase Časově identifikovatelné jsou ve Vesmíru jen skutečnosti pocházející z totožného místa. Při srovnání dvou míst není možno určit vztahy mezi časy těchto míst. Tak mizí při srovnání dvou skutečností čas jakožto obecná entita. Jinak řečeno: žádný jednotný čas, eventuelně jednotný okamžik pro celý vesmír neexistuje a nikdy neexistoval. Neboli, měl- li by vzniknout v jednom okamžiku velký třesk, potom je otázka, k času které části Vesmíru by se tento okamžik měl vztáhnout. To je další důvod pro to, že není možno předpokládat existenci tzv. velkého třesku. Jelikož je nemožné srovnat ve Vesmíru čas dvou míst, je čas ve Vesmíru vždy neurčitý. Neurčitý čas ve Vesmíru vždy byl a vždy bude. Neidentifikovatelnost pojmu "před" a "potom", daná skutečností, že nelze identifikovat čas dvou míst, však znamená, že při časovém srovnání dvou procesů totéž, co se jednou jeví jako "před" je podruhé "potom" a naopak. V tom je podstata věčnosti Vesmíru. K4. Neurčitost Vesmíru v prostoru Vesmír má přes svoji mnohoznačnost hierarchickou strukturu, která znamená, že se každá část Vesmíru skládá z potencionálních dílčích struktur. Jejich souhrn však není se stavem vyšší hierarchické úrovně identický. Struktura Vesmíru se neustále mění. Kdesi ve Vesmíru se rozevře heterogenní prostor uvnitř homogenní nekonečnosti (kapsa reality). Rozdíly mezi stavy vyšších a součtu nižších hierarchických úrovní Vesmíru jsou pak objektivní podstatou vzniku, existence a zániku neorganizované prahmoty, nanitu. Z nanitu vzniká dalšími proměnami veškerá energie a materie. Periodicitu a proměnlivost vztahů mezi hierarchickými úrovněmi Vesmíru lze přirovnat k periodicitě a proměnlivosti vlnění. Princip náhod- 9

10 nosti ve střídání a v míře funkčnosti jednotlivých součástí Vesmíru je možno považovat za základní princip jeho hmotné existence. Naše představa je tedy ta, že se v různých částech Vesmíru nepravidelně vytvářejí rozdíly mezi vyššími hierarchickými úrovněmi a součty nižších hierarchických úrovní, což vede k iniciování dočasného vývoje v této části. Tento vývoj počíná pomalejším nebo rychlejším vytvořením oněch rozdílů a končí jejich pomalejší nebo rychlejší eliminací. Tento proces se uvnitř nekonečna nekonečněkrát opakuje, přičemž ale, vzhledem k neidentifikovatelnosti času, nelze rozhodnout o vztahu jednotlivých případů. Jedna z podobných nekonečně početných vyvíjejících se částí Vesmíru (kapes skutečnosti) je to, v čem se my nyní nacházíme a co jsme ochotni Vesmírem nazvat. To v příštích, snad bilionech nebo trilionech let (jestli je to možno vzhledem k neurčitosti času ve Vesmíru tak říci), bez náhrady a jakýchkoli zbytků zanikne. Nanit je vedle energie a materie třetí formou hmoty. Prahmota, nanit, ve Vesmíru díky rozdílům mezi součty nižších kvalit a vyššími kvalitami v kapsách skutečnosti neustále vzniká "z ničeho" a neustále zaniká "v ničem". Současně se proměňuje ve vyšší formy hmoty, energii a materii, ze kterých se opět při jejich existenci neustále uvolňuje. Jeho vznik, přetvarování, uvolňování a zánik je podstatou veškerého pohybu ve Vesmíru. Procesy vzniku, přetvarování, uvolňování a zániku nanitu probíhají v podstatě nezávisle kdykoli a kdekoli v nekonečném prostoru. Proces uvolňování nanitu je také podstatou pohybu světla, proces kumulace nanitu v matérii byl popsán u Tomana (l.c.) jako rekonstrukční procesy ve Vesmíru. Světlo je jedna z forem zkoncentrovaného nanitu. Pohyb světla je podmíněn uvolňováním nanitu. Tímto uvolňováním nanitu se mění kvalita světla (Toman 2008: ). 10

11 L. Rozsah zálivů a jezer mladotřetihorního moře Parathetis a následujících transgresí a jejich význam pro formování květeny Čech Souhrn Autor této studie vycházel ve své dřívější práci (Toman 2008) z přdpokladu J. Dostála (1944) o významu parathetických jezer, existujících ve střední Evropě na přelomu třetihor a čtvrtohor, pro florogenesi v Čechách. Podle autorovy teorie vznikala česká květena tak, že se na pobřeží těchto jezer usazovaly vodním proudem zanesené diaspory rostlin. Z nich vzniklé drobné arely jednotlivých druhů se postupně rozšiřovaly do okolního prostoru. Jejich případné izolované lokality nevznikly redukcí většího rozšíření druhů, nýbrž jsou neoživenými invadujícími lokalitami nebo drobnými arelami těchto rostlin. V předkládané práci je vymapováno rozšíření těchto prastarých jezer na území Čech. Při jeich identifikaci byly použity údaje ze sedmi dílů Květeny Čech, které byly vydány do roku 2010, údaje pedologických a geologických map a údaje archeologické. Na území Čech bylo zjištěno dvojí zavodnění z tohoto období. Konstatován byl pravděpodobný jednoetapový vývoj české květeny od konce třetihor do současnosti. Existence ledových dob znamenala toliko zpomalení florogenese, nikoli úplný zánik dosavadní české květeny. Konstatuje se pravděpodobná paralela vývoje české květeny s vývojem rozšíření měkýšů v Čechách. L1. Úvod a nastínění problematiky J. Dostál (1944) vyslovil názor, že moře Parathetis mělo významný vliv na tvorbu české květeny. Tuto otázku rozpracoval autor této studie (Toman 2008). Navázal při tom na teorii K. Žebery a J. Mikuly (1980) o dvojím zavodnění vnitřních Čech na přelomu třetihor a čtvrtohor. Vymapoval rozsah tohoto jezera na základě postavení lokalit těch druhů rostlin pseudoxerotermního komplexu, které mají v Čechách malý počet lokalit, 11

12 přičemž tyto lokality se zde většinou vyskytují ve velkých vzájemných vzdálenostech. Využil také postavení izolovaných exkláv pseudoxerotermních druhů. Při tomto zpracovávání Toman (l.c.) revokoval starou teorii o vzniku dvoufázových půd z jezerních usazenin a jezerního bahna. Vysvětlil skutečnosti, které byly kdysi podkladem pro námitky proti této teorii. Toman (l.c.) předpokládal, že usazování organických substancí, ze kterých vznikaly dvoufázové půdy, probíhalo v jezeru v chladném období, neboli v některé době ledové. Prvotní zavodnění české kotliny však muselo podle Tomanovy (l.c.) koncepce proběhnout již v teplém období na konci třetihor, v době pliocenní. Proto označil prvotní jezero, které pokrývalo souvisle největší část Čech jako pliocenní jezero. Po poklesu hladiny tohoto jezera v prvé době ledové (donau) se obnažila značná část původně zavodněné plochy. K tomuto poklesu došlo podle Tomana (l.c,) v souvislosti s uzavřením přítoků vod do české kotliny v následku tlaku ledovce na její severní okolí. V chladném období, tedy v druhé fázi prvé doby ledové, se podle Tomana (L.c.) tvořily organické nánosy, ze kterých vznikly dvoufázové půdy. Komplexy dvoufázových půd dokumentují podle této teorie některé zbytky území, které bylo v prvé jezerní fázi zavodněno, přičemž toto zavodnění na nich přetrvalo i do druhé fáze prvého zavodnění. Tato jezera z druhé fáze prvého zavodnění jmenuje Toman (l.c.) jezera zbytková. Proražením spojů mezi jednotlivými zbytkovými jezery a jejich prohloubením vznikla v Čechách říční síť. Jejím vytvořením zmizela zbytková jezera z Čech. Na tomto teoretickém základě načrtl Toman (l.c.) přibližnou mapu jezera z doby prvého zavodnění. Nepodařilo se mu však zahrnout do tohoto náčrtku prostor západních Čech, kde se nacházejí velmi hojné pliocenní sedimenty. Toman (l.c.) pojednal také o pravděpodobném základním vývoji současné květeny v Čechách. Předpokládal, že jako základ pro tento vývoj sloužily lokality, vzniklé na okraji českého zálivu moře, kam byly zaneseny jejich diaspory vodou. Rostliny se rozšířily nejprve v krátkých či delších pruzích na pokrajích zálivu. Později vznikaly jejich dvourozměrné komplexy, které se postupně u jednotlivých druhů spojovaly a mezi sebou vzájemně překrývaly. Tím vznikaly současné arely jednotlivých druhů. Některé lokality, které vznilky ze zanesených diaspor zůstala neoživeny. To umožnilo rámcově vykreslit hranice pliocenního zavodnění Čech. Nová, v této práci předkládaná koncepce, dovoluje vykreslit jezero i v západních Čechách. Provádí také podstatně jemnější rozpracování problematiky v ostatních částech Čech. 12

13 Při zpracovávání byly významným způsobem použity materiály, shromážděné v datové bance Archeologického ústavu České akademie věd v Praze. Za jejich poskytnutí děkuji panu PhDr. Kunovi a paní PhDr. Hajšmanové. L2. Metodika Citovaná Tomanova (l.c.) studie tedy předpokládá, že izolované lokality a skupiny lokalit druhů české květeny nevznikly při redukci jejich arel, ale že jsou výsledkem jejich primární distribuce na březích jezer z období pliocénu a nejstarších čtvrtohor. Diaspory současných českých druhů byly do Čech zaneseny jezerními proudy. Z těchto zprvu izolovaných výskytů vznikly jejich postupným rozšiřováním a pospojováním české arely. To se dělo nejprve po vlhké hranici mořského zálivu a pevniny. K pospojování a rozšiřování jejich arel došlo po překonání zábran, které kladla ekologie nezalesněného terénu. Některé lokality neprošly celým naznačeným vývojem. Zůstaly buď izolovány, nebo omezeny na řadu navazujících výskytů na pobřeží, případně z nich vznikly drobné arely. Z tohoto předpokladu vyplývá možnost, že řady izolovaných lokalit rozmanitých druhů na někdejším pobřeží pliocenního moře, případně na pobřeží zbytkových jezer vykreslují jeho rozsah. K vykreslení těchto hranic lze použít i liniovité rozšíření, některých druhů na některých místech, případně i drobné plošné arely. Tohoto principu bylo tedy využito v předkládané práci. Pospojovány byly především izolované lokality jednotlivých druhů v české kotlině. Při jejich stanovování vycházel autor z dosud publikovaných sedmi dílů Květeny České republiky (Hejný, Slavík et Štěpánková (ed.) ). Za izolované lokality považoval ty lokality, jimiž uvádějí autoři zpracování jednotlivých druhů jejich výskyt v jednotlivých fytogeografických regionech nikoli obecně, nýbrž konkrétním výčtem. Jedná se obvykle o regiony s jedinou, dvěma, vzácně s třemi lokalitami. Aby byla odstraněna možnost, že se nejedná o lokality, které přesahují ze souvislejšího rozšíření v sousedním regionu, byly uvažovány toliko ty druhy, u kterých autor příslušné pasáže udává rozšíření zmíněným způsobem alespoň u poloviny uváděných českých regionů. Do výčtu hraničních lokalit jezera nebyly však zahrnuty lokality druhů popsaných ve dvacátém století s výjímkou Tomanových (l.c.) taxonů rodu Festuca. Nebyly také uvažovány ony druhy, které byly sice již dříve popsány, avšak v Čechách jsou teprve v poslední době rozlišovány. Vzhledem k současnému stavu vegetace lze totiž v těchto případech předpokládat, že 13

14 značná část lokalit obou těchto typů rostlin zanikla dříve, než byla objevena. Do výčtu nebyly dále zahrnuty druhy z obtížných skupin. Vynechány byly rovněž lokality, o kterých bylo možno důvodně předpokládat, že vznikly umělou výsadbou, druhy zavlečené, pozůstatky starých kultur, druhy plevelné, archeofyty a neofyty, druhy parazitující, obtížně odlišitelné subspecie, mikrospecie kolektivních druhů, vzrůstem nenápadné druhy, jejichž lokality bývaly botaniky často přehlíženy, druhy, u kterých docházelo při určování k častým omylům, druhy, které jsou dnešním rozšířením vázány na řeky, druhy vodní a druhy, jejichž výrazný ústup započal již před druhou světovou válkou. Tímto postupem byly vybrány pro zpracování následující druhy: Adenophora liliifolia, Adonis vernalis, Aethusa cynapioides, Achillea setacea, Ajuga pyramidalis, Allium strictum, Alyssum montanum, Anacamptis pyramidalis, Anemone sylvestris, Anthemis montana, Arabis turrita, Arctium nemorosum, Artemisia alba, Asplenium cuneifolium, Aster alpinus, Aster amellus, Astragalus arenarius, Astragalus danicus, Astragalus exscapus, Astragalus onobrychys, Bothriochloa ischaemum, Bupleurum affine, Campanula cervicaria, Cardaminopsis petraea, Carex macroura, Carex pediformis, Carlina* simplex, Centaurea elatior, Centaurea phrygia, Cerastium alsinifolium, Cerastium ceasareosylvaticum, Cirsium pannonicum, Crepis praemorsa, Cruciata glabra, Daphne cneorum, Dianthus gratianopolitanus, Diphasiastrum issleri, Diphasiastrum tristachyum, Dracocephalum austriacum, Elatine alsinastrum, Epilobium hypericifolium, Epilobium lamyi, Erythronium dens- canis, Festuca airoides, Festuca albensis, Festuca belensis, Festuca filiformis, Festuca multinervis, Festuca pallens, Festuca pruinosa, Festuca ripensis, Festuca rupicola, Festuca sazaviensis, Festuca serpentinica, Festuca subhirtella, Festuca subsudetica, Gagea bohemica, Gentiana cruciata, Gentianella baltica, Gentianella campestris, Guepinia nudicaulis, Gypsophila fastigiata, Hammambia paludosa, Helianthemum canum, Helictotrichum desertorum, Herniaria hirsuta, Hippocrepis commosa, Huperzia selago, Hydrocotyle vulgaris, Hypericum elegans, Hyppochaete hiemale, Chamaecytisus austriacus, Chimaphila umbellata, Lactuca viminea, Lathyrus pisiformis, Leontodon saxatilis, Ligularia sibirica, Linum flavum, Linum perenne, Ludwigia palustris, Lycopodium annotinum, Mariscus serratus, Minuartia setacea, Moehringia muscosa, Moenchia erecta, Naumburgia thyrsifolia, Ophrys insectifera, Oxytropis pilosa, Pinguicula bohemica, Plantago maritima, Pleonax conica, Pleurospermum austriacum, Poa badensis, Polygonatum latifolium, Potentilla cranzii, Potentilla thuringiaca, Pseudognaphalium luteoalbum, Pulmonaria molis, Pulsatilla patens, Pulsatilla pratensis, Pulsatilla vernalis, Pyrola chlorantha, Pyrola 14

15 media, Pyrola rotundifolia, Reseda phyteuma, Sagina saginoides, Samolus valandii, Saxifraga aizoon, Scorzonera purpurea, Seseli devenyense, Sesleria albicans, Spergula morisonii, Stipa glabrata, Stipa stenophyla, Tephroseris aurantiaca, Thalictrum foetidum, Tillea aquatica, Trifolium rubens, Trifolium striatum, Trigonella monspelliaca, Veratrum nigrum, Veronica austriaca, Viola ambigua, Virga pilosa, Willementia stipitata, Woodsia ilvensis. Lokality byly pospojovány nejpravděpodobnějším způsobem s ohledem na další ukazatele, to je na známé lokality kultury doby bronzové (viz kap. L 3) a na rozšíření dvoufázových půd (viz kap. L4). Známé archeologické lokality z doby bronzové byly podle schématu v kap. L3 využity ke zjemnění hranic pravěkého jezera. Podobným způsobem byla vymapovány i hranice druhé transgrese jezera. Tak vznikly přehledy na mapách. 1 a 2. Ve snaze o další zjemnění ohraničení pravěkých jezer se autor pokusil také doplnit tento prvý rozbor rozborem, který by zahrnoval izolované lokality všech druhů. Tedy i izolované lokality oněch druhů, u kterých byly z jednotlivých lokalit uváděny izolované lokality u menšího počtu než u poloviny regionů. Výsledek nebyl použit. Mnohé z těchto doplňujících druhů mění totiž liniovitý charakter hranic předpokládaných pliocenních jezer na plošný nebo se vyskytují úplně mimo území jezer. Předpokládáme, že se jedná o případy, kdy ojedinělé lokality v některých fytogeografických okresech, jsou ve skutečnosti lokalitami přesahujícími ze sousedních fytogeografických regionů, ve kterých se ony druhy vyskytují běžněji. Takové lokality ovšem hranice pravěkých jezer vyznačovat nemohou. L3. Lokality kultury doby bronzové jako pomocný ukazatel rozsahu jezer Při řešení této otázky je především nutno uvážit základní princip při vzniku osídlení v pravěkých humánních kulturách. Ten byl realizován při zakládání sídel již nejméně od doby bronzové, případně již od eneolitu. Je následující: pravěká sídla vznikala tam, kde byla k disposici dostatečná zásoba dřeva na stavby a otop a současně volný prostor pro polní zemědělskou výrobu (Toman 2000: 35). Lze tudíž předpokládat, že pravěká sídla byla zakládána především v plošných útvarech v mosaice lesa a bezlesých prostor. 15

16 Z materiálů použitých při stanovování sídlištních regionů v Čechách lze odvodit (Toman 2008: kap. B), že k účelu zjišťování prostor, osídlených mozaikální vegetací je nejlépe použít lokality kultury doby bronzové. Tyto lokality totiž ukazují na nejrozsáhlejší prostory osídlené předslovanským obyvatelstvem. Starší osídlení dosahovalo jen obtížně hranic mozaikální vegetace, vzniklé na prostoru čtvrtohorních jezer, mladší osídlení díky antropogenním vlivům během předchozího vývoje, průběh původních hranic mozaikální vegetace již podstatně zkreslovalo. Jak bude dále zdůvodněno v kap. L4, vznikají a přetrvávají mozaikální společenstva také na původních lokalitách dvoufázových půd, kde se pomalu přeměňují v les. Tím se ovšem dvoufázovost jejich půd likviduje. Souhlasí tedy hranice regionů s dvoufázovými půdami s ohraničením někdejších zbytkových jezer jen místy. Pokud se však hranice dvoufázových půd vyskytují na spojnicích mezi izolovanými lokalitami sledovaných druhů rostlin, lze jejich lokality k doplnění hraničních bodů pravěkých jezer využít. Zvláštní kategorií jsou území nikdy ve sledované době nikdy nezavodněná. Na jejich ploše chybí jak archeologické lokality z doby bronzové, tak dvoufázové půdy. Tvoří je ostrovy, ohraničené řadou izolovaných lokalit sledovaných druhů. Většinou mají vyšší nadmořskou výšku než předchozí dva typy území. Bývají také umístěny na rozvodí potoků. K jejich oddělení od předchozí kategorie slouží zhodnocení jejich výškového postavení vůči okolním územím. Do jaké míry je možno využít rozložení lokalit archeologických nálezů z doby bronzové k ohraničení zbytkových jezer podává následující přehled. 1. Osídlení v době bronzové vyplňuje celé území. Jeho okraje těsně navazují na pás izolovaných lokalit sledovaných rostlinných druhů. Hraniční body území tohoto typu, zjištěné při vytyčování hranic zbytkových jezer na základě izolovaných lokalit sledovaných rostlinných druhů je možno doplnit nejzazšími lokalitami osídlení z doby bronzové. 2. Okraje v podstatě souvislého rozšíření kultury doby bronzové nedosahuje k pásu izolovaných lokalit sledovaných druhů. Lokality osídlení z doby bronzové jsou soustředěny toliko ve středu území, vyznačeného izolovanými lokalitami sledovaných druhů. Jedná se o případ, kdy lesní území postupnou a všestrannou sukcesí zatlačuje původní mozaikální formaci. Lokality kultury doby bronzové sice dokumentují zbytkové jezero, avšak není možno je použít při stanovování hranic tohoto zbytkového jezera. 3. Lokality osídlení z doby bronzové toliko jednostranně přiléhají k prostoru, vymezenému izolovanými lokalitami vybraných druhů rostlin. 16

17 Jedná se o případ, kdy je mozaikální formace formací lesní jednosměrně zatlačována. Lokality nálezů z doby bronzové je možno využít k ohraničení zbytkových jezer jen v těch částech prostoru, ve kterých hraniční lokality území z doby bronzové jsou doplněny pásem lokalit sledovaných rostlinných druhů. 4. Lokality kultury z doby bronzové jsou v pásu sledovaných izolovaných lokalit vybraných druhů, ale mimo tento pás jsou řídké. Jedná se o centrifugální sukcesi mozaikální formace směrem k lesu. Hraniční body osídlení z doby bronzové lze využít při stanovování ohraničení zbytkových jezer. 5. Podobně lze dobře použít za hraniční body zbytkových jezer ty lokality z doby bronzové, které vytvářejí jen liniovité (tedy nikoli plošné) útvary. I ty téměř úplně ohraničují prostory zbytkových jezer nebo druhého zavodnění. Jedná se totiž o do krajnosti dovedený případ předchozího typu. 6. Velmi vzácné případy ojedinělých lokalit z doby bronzové mimo území zbytkových jezer jsou obvykle lokality na soustavě pravěkých cest (Toman 2008: kap. B8). Ty samozřejmě k ohraničení zbytkových jezer nelze použít. Kombinací zjištěných izolovaných lokalit druhů a použitelných lokalit nalezišť z období kultury doby bronzové tak vznikl přehled lokalit v příloze této práce. Na tomto základě byl vypracován seznam ohraničujících lokalit v příloze a mapky na obr. č. 1(prvá transgrese) a č. 2 (druhá transgrese). V seznamu lokalit lze odlišit dokumentaci izolovanými lokalitami rostlinných druhů od hraničních lokalit, dokumentovaných archeologickými nalezišti z doby bronzové tak, že za izolovanými lokalitami rostlinných druhů následuje závorka, ve které jsou uvedeny druhy, jimiž je lokalita dokumentována. Tam, kde se ohraničení zbytkových jezer dotýká hranic pohoří, dokumentují lokality kultury doby bronzové i historické okrajové polohy pohoří. L4. Vztah dvoufázových půd k problematice Ve své dřívější práci Toman (2008) předpokládal, že dvoufázové půdy vznikly z humosních organických látek, zejména z jezerních usazenin, bahna, kalů a řas nashromážděných jezerem v chladných obdobích. Dvoufázové půdy tedy vznikly ve smyslu této práce především na místě zbytkových jezer. Navrácení se k této staré teorii o původu dvoufázových půd umožnila aplikace teorie Nefovy (1957 sec. Ložek 1973: 172) o přemisťování humosních materiálů v A- horizontech dvoufázových půd činností půdní mikro- 17

18 fauny. Tím byl odstraněn teoretický nedostatek této staré teorie, totiž skutečnost, že naše dvoufázové půdy, ačkoliv vznikly sedimentací z jezer, neobsahují zkameněliny. Nefova (l.c.) teorie umožňuje také pochopit, jak se mohou koloidní částice, charakterizující dvoufázové půdy, udržet po velmi dlouhou dobu v jejich povrchových vrstvách. Dvoufázové půdy jsou významnou zábranou pro tvorbu lesa. To je možno soudit nejen z relací, o kterých bude psáno v dalších částech této práce, ale i ze skutečnosti, že ve východní Evropě je pro dvoufázové půdy (černozemě) charakteristická bezlesost (step). Po ústupu zbytkových jezer se také na jejich místa nastěhovala prastep. Ta se v dalším vývoji postupně přeměňovala v mozaikální společenstva a na některých místech až v les. Současně s tímto procesem docházelo paralelně k dílčí redukci rozsahu dvoufázových půd. Mozaikální společenstva se zachovala v značných částech Čech až do doby bronzové a namnoze až do dnešních dob. Jejich nadrost tvořily původně nejspíše břízy a borovice. Bohatý výběr možných společenstev pod borovicí a břízou popisuje Passarge a Hofmann (1968). Skutečnost existence mozaikálních společenstev v původní vegetaci České republiky bude nutno respektovat při případných dalších vydáních rekonstrukčních map vegetace České republiky ( cf. Mikyška et al ). Bude nutno také uvážit skutečnost, že minimálně vnitřní část regionu Litoměřicka a Turské pole byly ve smyslu rozboru, provedeného Tomanem (2008 kap. B6.8. a B6.9) a v předkládané práci původně dokonce pokryty stepí nebo prastepí s ostrovy skalní a půdní stepi ve smyslu Ložka (1949). Přeměně dvoufázových půd na jiné půdní typy klade největší odpor obsah karbonátů a suché klima. Proto jsou dnes černozemní půdy mimo prostor českého Panonika (Pseudoxerotermgebiet cf. Toman 1991: 157) vzácnou výjimkou. Toliko na vápencích u Horažďovic a Strakonic (ne však na vápencích u Krumlova (!)) se zachovalo několik drobných ostrůvků rendzin. Nejspíše se jedná o zbytky kdysi mnohem více rozšířených dvoufázových půd v prostoru někdejších zbytkových jezer z druhé fáze prvé transgrese v jižních a západních Čechách. Ty, právě díky vápencovému podkladu, přetrvaly do současnosti. Průběhem doby dochází k přeměně dvoufázových půd na jiné půdní typy a tím i k omezení jejich geografického rozšíření. To způsobuje, obdobně jako je tomu u mozaikálních porostů, že dnes dvoufázové půdy často nedosahují někdejších hranic zbytkových jezer. Proces náhrady mozaikálních společenstev lesem s následkem neúplného osídlení v době bronzové, jak byl popsán v předchozích kapitolách a proces regionální redukce dvoufázových půd představují dva vzájemně paralelní, avšak v podstatě nezávis- 18

19 lé procesy. O vzájemné relativní nezávislosti svědčí například to, že existují dodnes dvoufázové půdy pod původním lesem (Toman 2008: Kap. B9. 1). L5. Vývoj vegetace na okraji pliocenního jezera L5.1. Prvá transgrese jezera Při stanovení hranic jezer, rozšířených v Čechách na přelomu třetihor a čtvrtohor a v pleistocénu, je nutno vycházet z toho, že na přelomu třetihor a čtvrtohor byla střední Evropa bližší charakteru paroviny než dnes. Zejména Krušné hory měly vzhledem k podhůří menší relativní výšku. Jejich hlavní zdvih proběhl až v pliocénu, případně až ve starších čtvrtohorách (Czudek, T. in Demek et al. 1965: 67). Tehdejší česká jezera byla součástí soustavy parathetických jezer. Prošla ve smyslu údajů v předchozích kapitolách nejspíše následujícím vývojem. Před koncem třetihor byla vegetace v České kotlině téměř úplně zničena. Zůstalo několik bylinných druhů, které se rozšířily na rozsáhlé plochy. Vzácné zbytky typické třetihorní vegetace se zachovaly jen vzácně, neustále se redukovaly, až úplně vymizely. Vytvořil se druhově chudý bylinný pokryv, který označuji jako prastep. Do něho postupně pronikaly dnešní dřeviny. Pod jejich ochranou se rozšiřovaly z okraje zálivů i nové druhy bylin, jejichž diaspory byly do Čech zaneseny vodními proudy. Tento proces probíhal koncem pliocénu. Po částečném ústupu celkového zavodnění vzniklo v Čechách několik zbytkových jezer. Nové druhy se rozšiřovaly také od jejich okrajů. Po úplném vymizení parathetických jezer pronikaly tyto nové druhy pod ochranou nových dřevin také na jejich plochu. To platí i o druzích nelesních. Ty zůstaly většinou rozšířeny v izolovaných nalezištích až v drobných arelách na okrajích zálivu nebo zbytkových jezer. Pokud se některé jejich lokality nacházely v území druhého zavodnění staly se východiskem pro expanzi v období druhé transgrese. Vývoj vegetace po ústupu prvého jezera je nutno považovat za jednoetapový. Nebyl členěný na úseky dané jednotlivými zaledněními. Klimatický vliv jednotlivých dob ledových se neprojevoval úplným zvratem vývojového procesu, nýbrž nejvýše toliko jeho zrychlením v dobách meziledových a zpomalením v dobách ledových. Tomu odpovídají i názory Deyla (1965), že ledové doby neměly za následek zničení lesa v Čechách. Podle 19