SVĚTOVÁ LITERATURA 2. POLOVINY 20. STOLETÍ

Transkript

1 Charakteristika doby Politické důsledky druhé světové války byly nemalé, neboť vznikla tzv. bipolarita (o dění ve světě rozhodují dvě supervelmoci SSSR a USA). Dva mocenské bloky (komunistický východ demokratický západ) se začaly vyvíjet zcela samostatně, a tak vznikly dva odlišné společenské systémy, jejichž vzájemná nedůvěra vyvrcholila studenou válkou (konfrontace ve všech oblastech života, nedůvěra, nepřátelství). Komunismus = politická ideologie hlásající a požadující společné vlastnictví a odmítající třídní rozdíly mezi lidmi. Nejvlivnějšími teoretiky socialistického hnutí se stali Karl Marx a Friedrich Engels. Komunistický režim se poprvé zformoval v listopadu 1917 v Rusku pod vedením V. I. Lenina, po nástupu J. V. Stalina k moci se režim upevnil a Stalin postupně nastolil i plnou osobní diktaturu. Taktéž vyžadoval bezpodmínečnou poslušnost a vypracoval teorii o zostřování třídního boje za socialismu a ve jménu tohoto hesla zahájil i fyzickou likvidaci nepřátelských tříd a podobně postupoval vůči sebemenšímu náznaku odporu nebo nesouhlasu i uvnitř vládnoucí vrstvy bolševiků. Později se začalo mluvit o tom, že Evropu rozděluje železná opona (termín poprvé užil Winston Churchill, britský politik). Tento politický vývoj se silně dotkl i literatury na západě mohli psát autoři zcela svobodně a otevřeně, na východě muselo umění sloužit ideologii (mělo vychovávat a poučovat), jinak bylo úplně zavrženo a sami spisovatelé pak perzekuováni (sledovaní tajnou policií), zavíráni (vězení, pracovní tábory) či násilně umlčováni (jejich knihy nebyly publikovány, nucený odchod do exilu). Tematicky i žánrově je literatura po druhé světové válce velmi pestrá, různorodá a bohatá. Svá díla vydávají jednat spisovatelé, kteří vstoupili do literatury již před válkou (např. Camus, Hamingway) a jednat ti, jenž po válce reprezentovali nejmladší spisovatelskou generaci (např. Heller, beatnici). Významné svědectví o masových represích podává ruský spisovatel Alexandr Solženicyn v díle Souostroví Gulag. Ve 20. letech 20. století se z většiny evropských sociálně demokratických stran oddělily radikální frakce, které se přejmenovaly na komunistické strany. Tyto strany byly pod přímým vlivem Moskvy. Po druhé světové válce se komunismus prosadil i v mnoha jiných zemích včetně Československa, kde komunisté vládli od února 1948 do listopadu Nejzpracovanějším tématem se těsně po válce stala sama válka, její hrůzy i tragičnost, postupně se ale začínají objevovat témata nová např. krize ve společnosti, v mezilidských vztazích, protest proti pokrytectví a násilí, rasové konflikty. V literatuře se objevují tyto směry, proudy a hnutí: Existencialismus Neorealismus Beatnici (beat generation) Rozhněvaní mladí muži Postmodernismus Literatura s prvky fantasy Další významní představitelé: Rusko (Alexandr Solženicyn) Amerika (R. Fulghum, J. Heller, A. Hailey, W. Styron) Finsko (Mika Waltari), Francie (Pierre Boulle) Velká Británie (James Clavell), Brazílie (P. Coelho)

2 Existencialismus Má své kořeny ve stejnojmenném směru, který vznikl po první světové válce. Zabývá se problematikou bytí člověka v soudobém světě, vidí člověka opuštěného Bohem, sleduje jeho osamocení. Existenciální člověk si uvědomuje smrt jako nutný konec, a proto jej provází pocity úzkosti, vědomí dočasnosti a absolutní osamělosti. Albert Camus ( ) francouzský spisovatel prozaik, esejista i dramatik nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1957 Je autorem románu Mor (1947), v němž je symbolicky zobrazeno město postižené morovou nákazou. Boj proti moru je marný, protože každý má sobě nákazu a ti, kteří bojují proti smrti, jsou lidé opuštění a bezmocní uprostřed pohromy. Neorealismus Italský umělecký směr, který se projevil nejen v literatuře, ale i ve filmu a v malířství. Bývá chápán jako žízeň po realitě a smyslovém prožitku, pozornost je soustředěna především na každodenní život prostých lidí, důraz je kladen na dokumentárnost a hodnověrnost. K hlavním představitelům patří Alberto Moravia ( ), a to především díly Římanka (1947, román vypráví o krásné Adrianě, která se proto, aby uživila matku, stala prostitutkou), Horalka (1957) a Římské povídky (1954). Beatnici (beat generation) Sociální a literární hnutí americké mládeže 2. poloviny 50. let a počátků 60. let. Hlásá dobrovolnou chudobu, tuláctví, erotickou nevázanost, odmítání zvyklostí a hodnot oficiální společnosti, protestuje proti pokrytectví a násilí. Objevuje se zde vědomá snaha docílit extáze a to nejen prostřednictvím džezové hudby, tuláctví a rychlé jízdy, ale také prostřednictvím drog a alkoholu. Slovo beat nelze do češtiny přeložit jednoznačně znamená jednat zbitý či unavený životem (takže vystihuje stav generace), ale znamená i blažený (naznačuje tedy únik z tohoto stavu). Ke známým beatnickým pojmům patří hipster (džezový fanda, člověk, který se přesvědčil, že svoboda může existovat jedině mimo oblast života běžné společnosti) a squares (lidé spořádaní). Šlo tedy o to, aby se hipster nedostal do světa squares. Hlavní představitelé beat generation Nejpopulárnějším mluvčím beat generation se stal Jack Kerouac ( ). Hlavním hrdinou jeho románu Na cestě (1957) je typický beatnický bohém, který je neustále na cestách za citovým, erotickým a alkoholickým opojením. Na cestě není tradičním románem, spíš by se dalo hovořit o básnické reportáži. Je to bezprostřední záznam dojmů, názorů a myšlenek, vyskytuje se zde celá řada mistrovsky zachycených postav a postaviček. Nejvíc si autor všímá osamělých a ztracených tuláků. Román je psán zvláštní experimentální metodou sám Kerouac tvrdil, že se jedná o tzv. spontánní prózu. Autor si totiž opatřil několik desítek dlouhou roli papíru, aby se nemusel zdržovat vyměňováním stránek v psacím stroji, a spontánně chrlil na papír vše, co ho napadlo. Román byl hotov za tři týdny protože ale Kerouac odmítl jakkoli do rukopisu zasahovat a doplnit např. interpunkci, musel na vydání čekat šest let. Allen Ginsberg ( ), jedna z vůdčích osobností beatnické generace, byl rozporuplně přijímaný americký básník byl považován za geniálního spisovatele, ale i zvrhlého homosexuála a rozvraceče společnosti. Literární společnost šokoval sbírkou Kvílení (1956), v níž se vysmívá všem tradičním životním hodnotám. V básnické sbírce, ve Spojených státech žalované pro údajnou obscénnost, najdeme báseň Kvílení, která je výpovědí o generaci, jenž se za pomoci drog, alkoholu a hudby snažila uniknout z amerického pekla (báseň má formu nářku). Toto dílo se stalo manifestem celé beat generation.

3 Ukázka z básně Kvílení Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu, vlekoucí se za svítání černošskými ulicemi a vztekle shánějící dávku drogy, hipstery s andělskými hlavami, celé žhavé po prastarém nebeském kontaktu s hvězdným dynamem ve strojovně noci, kteří v bídě a v hadrech a se zapadlýma očima a podnapilí vysedávali a kouřili v nadpřirozené temnotě bytů se studenou vodou, William Burroughs [barous] ( ) jeho díla Feťák (1956), Teplouš (1985) a Nahý oběd (1959) líčí osobní zážitky spojené s užíváním drog. Právě drogová závislost a homosexualita udělaly z Burroughse nejskandálnějšího autora tohoto období. Černým humorem zavání i skutečná příhoda z jeho života, svou druhou ženu omylem zastřelil, když si s ní hrál na Viléma Tella. Charles Bukowski ( ) byl básník a spisovatel, který se proslavil nekonvenčními prózami a vulgárním stylem. Jsou známé např. jeho povídky Všechny řitě světa i ta má (1973) a autobiografický román Hollywood (1989). V knihách Bukowského často vystupuje spisovatel Chinaski, což je vlastně autor sám. Rozhněvaní mladí muži Jako má Amerika hnutí beat generation, má Anglie tzv. rozhněvané mladé muže tj. literární skupinu, která svou nepřizpůsobivostí směřovala proti zavedenému anglickému pořádku, proti konvencím a společenské hierarchii. V jejich díle se objevuje ostrá společenské kritika. Většinu knih této skupiny spojuje jeden motiv mladý hrdina, nejčastěji absolvent univerzity, s nechutí odmítá nastoupit úspěšnou kariéru v anglické společnosti, a tak vyjadřuje protest proti kariérismu, pohodlnosti, pokrytectví a falešné morálce. Paradoxem je, že nakonec se společností splyne (většinou se na společenském žebříčku dostane výš díky svazku s dívkou z vyšších kruhů). K hlavním představitelům patří Kingsley Amis [ejmis] ( ), autor humoristického románu se satirickým zaměřením Šťastný Jim (1954), a John Braine ( ), který napsal román Místo nahoře (1957, účetní Joe se díky sňatku s naivní, ale bohatou Zuzanou dostává mezi elitu jednoho severoanglického městečka. Při cestě vzhůru odhodí veškeré zábrany rozejde se se svou přítelkyní Alicí, která spáchá sebevraždu, a stane se pouhým kariéristou). Postmodernismus Tento termín se poprvé objevil v USA, a to ve spojení s vývojem architektury. Jednalo se o to, že se architektura dostala do slepé uličky ve vztahu k člověku. Na jedné straně se sice uznávalo její modernistické pojetí, tedy tzv. moderní architektura, ale na straně druhé se ukázalo, že architektura se stala spíše formální záležitostí, kdy jediným kritériem bylo dogmatické podřizování stavby jejímu účelu a funkci. To vše sice směřovalo ke vzniku zajímavých architektonických skvostů, ale vytratil se důležitý moment skutečnost, že stavba slouží člověku. A právě proti této modernosti za každou cenu, proti jakémusi diktátu novosti se postavil postmodernismus. Dnes se tak označují všechny tendence v umění (tedy i v literatuře), které jsou charakteristické svým negativním postojem k pouhému formálnímu experimentování. Za typicky postmoderní autory jsou označováni Ital Umberto Eco (1932) (Jméno růže, 1980, jedno z nejznámějších děl postmodernismu), ruský emigrant žijící v USA Vladimir Nabokov ( ) (Lolita, 1955, psychologická studie muže zahrávajícího si sexuálně s nezletilou dívkou) a brněnský spisovatel žijící ve Francii Milan Kundera (1929).

4 Literatura s prvky fantasy SVĚTOVÁ LITERATURA 2. POLOVINY 20. STOLETÍ George Orwell ( ) Až do roku 1989 byla tvorba tohoto britského autora pečlivě utajována, jeho jméno nebylo v žádném slovníku spisovatelů. Důvodem byl fakt, že Orwell ve svým dílech popisuje nehumánnost totalitních ideologií, on sám byl antifašistou a kritikem všech nedemokratických režimů (což bylo pro československé komunisty nepřijatelné). Pseudonym Orwell (vlastním jménem Eric Arthur Blair) si vypůjčil od názvu říčky, která protéká krajem jeho mládí. Proslavil se nejen jako spisovatel, ale i jako vynikající esejista (je považován za jednoho z nejlepších anglických esejistů). Farma zvířat (1945, alegorická bajka podávající obraz totalitní společnosti, v níž jeden druh zvířat tyranizuje ten druhý, kniha je smutným obrazem despotismu a násilí) a 1984 (1949, román o člověku, kterého zničila státní mašinérie a ve kterém je jedinec degradován na zvířecí bytost nemající žádná práva). Farma zvířat Všechna zvířata žijí na farmě pana Jonese, ale spíše jen tak přežívají. Poslední únosnou kapkou bylo, když se pan Jones opil a nedal jim najíst. Tak se zvířata vzbouří a vyženou všechny lidi z farmy, kterou přejmenují z "Panské farmy" na "Farmu zvířat". Vládnou tam ta nejchytřejší zvířata - prasata Kuliš a Napoleon. Na vrata si napíší dokonce 7 přikázání, která musí respektovat. Všechna zvířata pracovala, jen prasata nic nedělala. Namísto toho se Kuliš s Napoleonem pořád hádali a 7 přikázání už nikdo nerespektoval, až na vratech zůstalo jediné: "Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější." Napoleon nakonec z farmy Kuliše vyhnal, jeho spojence nechal zabít a sám se naučil chodit po dvou, nosit oblečení, spát v posteli a porušovat snad všechna původní přikázání. Na farmu přijeli na pozvání sousední farmáři. Hrají s prasaty karty a už nejde vůbec poznat, který tvor je člověk a který prase... Ukázka Zvířata se pomalu scházela a uvelebovala se podle svého vkusu. První přišli psi Bára, Janina a Haryk, pak prasata, která se zabydlela ve slámě hned před Majorem. Slepice se posadily na okenní rámy, holubi v podkroví, ovce a krávy ulehly vedle prasat a začaly přežvykovat. Dva tažní koně, Boxer a Lupina, přišli současně a opatrně se uložili, aby neublížili menším zvířátkům ležícím v slámě. Lupina byla statná, mateřsky vyhlížející klisna středního věku a Boxer obrovský hřebec, který měl sílu dvou koní. Bílý pruh na nose mu dodával přihlouplý výraz - nebyl opravdu příliš inteligentní, ale požíval všeobecné úcty pro svůj čestný charakter a obrovskou výkonnost. John Ronald Reuel Tolkien ( ) Anglický spisovatel, jehož knihy se staly nedosažitelným vzorem fantasy literatury. Proslavil se především jako autor díla Hobit (1937) a třísvazkového románu Pán prstenů (1954 Společenstvo prstenu, 1954 Dvě věže, 1955 Návrat krále). Tolkien nikdy neočekával, že by jeho vymyšlené příběhy mohly mít úspěch. Kniha Hobit, kterou původně napsal jen pro své děti, si však získala i dospělé čtenáře a stala se natolik populární, že Tolkien napsal pokračování výpravný román Pán prstenů.

5 Další významní představitelé světové prózy 2. poloviny 20. století Rusko Alexandr Isajevič Solženicyn ( ) Celosvětově uznávaný ruský spisovatel a publicista, který bývá označován za muže, jenž se stal svědomím Ruska. Jako nesmiřitelný kritik komunistické ideologie zobrazoval ve svých dílech ruské politické tábory a celému světu tak s dokumentární přesností odkrýval hrůzy stalinistického režimu. V roce 1968 ale Solženicyna ze svých řad vyloučil Svaz spisovatelů. O dva roky později mu byla udělena Nobelova cena za literaturu, kterou si však nevyzvedl z obavy, že by ho ruské úřady nepustily zpět do země. Ruského občanství byl nakonec v roce 1974 stejně zbaven, a to poté, co vyšlo na Západě jeho nejslavnější dílo Souostroví Gulag. Úřady ho nechaly násilně vypovědět ze SSSR. Žil pak v Německu, ve Švýcarsku a v USA. Do Ruska se vrátil v roce Roku 1997 byl zvolen řádným členem Ruské akademie věd. Zemřel roku 2008 v Moskvě na srdeční infarkt. Solženicynovu tvorbu silně ovlivnila druhá světová válka, věznění v gulagu. Ve svých novelách a románech metaforicky zrcadlí Sovětský svaz, který užívá pracovních táborů jako legitimního nástroje moci. Otevřeně popisuje život vězněných i věznitelů, celkovou atmosféru gulagů, ale i touhu vězňů nepodlehnout této zlotřilé náročných projektů. V období Stalinovy mašinérii a zachovat si důstojnost i lidství. Alexandr Solženicyn do literatury vstoupil novelou Jeden den Ivana Děnisoviče, která byla nejprve publikována v roce 1962 v časopise Novyj Mir. Kniha líčí jeden den Ivana Děnisoviče, vězně, který pobývá v jednom ze sovětských táborů nucených prací. Autor novely se nepouští do žádných lidských či politických soudů, ale ukazuje absurdnost podmínek ruských pracovních táborů, které měly člověka zničit a udělat z něj zvíře, avšak přes zvířecí podmínky zůstávají vězni nejen lidmi, ale naopak měli to, co chybělo jejich věznitelům a trýznitelům duchovní výši, civilizovanost a důstojnost. Jejich smysl života je pak naplněn přátelstvím, solidaritou a touhou po svobodě. Novela, za kterou dostal autor Nobelovu cenu za literaturu z roku 1970, je částečně autobiografická, protože čerpá z vlastních autorových vězeňských zážitků. Je postavena na vyprávění vězně, Ivana Děnisoviče Šuchova, zajatého za války německou armádou, kterému se podařilo uprchnout. Po návratu ke své jednotce byl tajnou policií označen za špióna a odsouzen k trestu deseti let v pracovním táboře, v němž panuje tvrdý, až nelidský režim. Další Solženicynova díla jsou Rakovina ( , příběh bývalého frontového vojáka, který přijíždí do onkologického ústavu zemřít a nakonec se uzdraví) a Souostroví Gulag ( , Solženicyn shromáždil existující doklady o utrpení vězňů, prozkoumal autentická svědectví více než 220 lidí, vydal i vlastní svědectví o prožitém utrpení a vytvořil tak ojedinělý lidský dokument o tragické zkušenosti ruského lidu 20. století, kniha byla napsána mezi lety 1958 a 1968, na západě vyšla v roce 1973, v Československu před rokem 1989 obíhala v samizdatových vydáních, v Sovětském svazu oficiálně vydána v roce 1989). Amerika Robert Fulghum [fuldžum] (1937) Americký spisovatel, který je člověkem mnoha tváří má několik vysokoškolských diplomů, čtyřikrát objel svět, strávil dlouhý čas jako mnich v buddhistickém klášteře, pracoval jako kovboj na statku, jako barman nebo jako učitel hry na kytaru. První jeho kniha Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce, kterou vydal v roce 1988, mu okamžitě zajistila fenomenální slávu (14 miliónů výtisků se prodalo v 93 zemích po celém světě). Vřelého ohlasu se dočkaly i další Fulghumovy knihy. Opakovaně se v nich projevuje humorně realistický pohled na svět, úspěšná snaha nazřít každodenní dění z nového úhlu, nalézt podstatné ve zdánlivě marginálním. Podobně výmluvný jako v případě své prvotiny byl Fulghum i při pojmenovávání své dalších knih Už hořela, když jsem si do ní lehal (1989), Ach jo (1995) a Možná, možná ne (1993).

6 Joseph Heller ( ) Pocházel z Brooklynu v New Yorku, jeho rodiče byli židovští přistěhovalci. Po vysokoškolských studiích pracoval v několika reklamních agenturách, roku 1975 se stal mimořádným profesorem literatury. Během druhé světové války sloužil u amerického bombardovacího letectva. I když se ve svých dílech inspiroval vlastními válečnými zážitky, jeho zpracování se ve světovém měřítku odlišuje (např. od Rollanda, Remarquea) na válku se dívá skrze černý humor a ironii, válku zesměšňuje a ukazuje její absurditu tím je Heller označován za spisovatele, který literaturu o druhé světové válce posunul do nové roviny (u nás jej můžeme srovnat s Haškem). Nejznámějším jeho dílem je Hlava XXII (1961) humoristický román vycházející z vlastních Hellerových zkušeností ze druhé světové války. Odehrává se na konci války, a to na ostrově ve Středozemním moři. Hlavní hrdina, kapitán válečného letectva Yossarian [joserjen], se snaží uniknout válce, startům v bombardovacím letadle a tím i pocitu ohrožení vlastního života. Ve velkém množství dějových epizod se objevuje komika a černý humor. A právě pro tento výsměšný a ironický postoj k válce i armádě je Hlava XXII srovnáván s Osudy dobrého vojáka Švejk za světové války a hlavní hrdina Yossarian se Švejkem. Arthur Hailey ( ) Hailey je považován za zakladatele profesního románu, žánru, jenž do nejmenších podrobností popisuje profesní prostředí, ve kterém se odehrává děj knihy. On sám, aby mohl profesi dokonale vystihnout, studoval dané zaměstnání či prostředí i několik měsíců. Tak důkladný výzkum (např. pro román Večerní zprávy (1990) se vydal ve svých 67 letech do džungle v Peru za místními povstalci, před psaním Hotelu (1965) přečetl 27 knih o hotelovém průmyslu) poskytoval jeho knihám realismus, který značně působil na čtenáře. Jeho knihy se dostaly na první místo žebříčku bestsellerů podle New York Times; po celém světě se prodalo přes 170 milionů výtisků jeho románů ve více než 40 jazycích. Mnoho knih bylo také zfilmováno, např. Letiště (1968), a podle Hotelu byl vytvořen mnohadílný televizní seriál. William Styron ( ) Významný americký prozaik, který když dokončil vysokoškolská studia, pracoval nejprve jako redaktor v nakladatelství. Tato práce ho však neuspokojovala, a tak se začal věnovat vlastní literární tvorbě. Ve druhé světové válce vstoupil do americké armády, kde se zúčastnil bojů v Tichomoří. Za svou knihu Doznání Nata Turnera (1967) obdržel v roce 1968 Pulitzerovu cenu, světovou slávu mu ale přinesla kniha Sophiina volba (1979). Hlavní hrdina románu, začínající spisovatel Stingo, se v roce 1947 spřátelí v New Yorku s Polkou Sophií, jež přežila pobyt v koncentračním táboře Osvětim, ale ztratila zde své dvě děti, a jejím milencem Nathanem. Stingo si postupně začíná uvědomovat, jak silně na Sophii zapůsobila válka a pobyt v Osvětimi, ale i to, jak těžké je pro ni zapomenout a začít nový život. Kniha končí Sophiinou volbou místo života plného traumat a bolesti z minulosti, volí sebevraždu. Další američtí spisovatelé Ken Kesey [kízi] ( ) v době studií byl dobrovolníkem ve výzkumu halucinogenů (včetně LSD). Tento zážitek ho později inspiroval k napsání jeho první knihy Vyhoďme ho z kola ven (1962), zasazené do psychiatrické léčebny. Román měl velký úspěch, stejně jako jeho filmová adaptace od Miloše Formana z roku 1975 Přelet nad kukaččím hnízdem (oceněn 5 Oscary) Norman Mailer ( ) jako dvacetiletý se zúčastnil válečných operací americké armády v Pacifiku. Z tohoto zážitku čerpal látku pro svůj román Nazí a mrtví (1948), který byl ihned po vydání označen jako nejlepší román o druhé světové válce. Za knihu Katova píseň (1979) obdržel Pulitzerovu cenu.

7 Stephen King (1947) jeden z nejproduktivnějších a čtenářsky nejúspěšnějších autorů současnosti. Řada jeho knih a povídek byla zfilmována. Mezi jeho slavné hororové knihy patří Carrie (1973), Osvícení (1977), To (1986) nebo série Temná věž (celkem sedm dílů postupně vydaných mezi léty 1982 až 2004). John Irving (1942) jeden z nejčtenějších světových autorů současnosti. Jako univerzitní profesor přednášel anglickou literaturu 19. století, nyní se věnuje literární tvorbě a kurzům tvůrčího psaní. Dnes žije v New Yorku. Jeho první tři romány nevzbudily velký zájem, zájem čtenářů i literární kritiky si dobyl až románem Svět podle Garpa (1978). Několik jeho knih bylo také zfilmováno, když napsal scénář ke své knize Pravidla moštárny (1985), dostal za něj Oscara. Další romány Modlitba za Owena Meanyho (1989), Rok vdovou (1998) nebo Dokud tě nenajdu (2005) Finsko Mika Waltari ( ) světově proslulý spisovatel, studoval teologii, absolvoval filozofickou fakultu, několik let pracoval jako žurnalista, později se ale začal věnovat jen literární činnosti. Ve 20. letech 20. století se stal vůdčí osobností literární skupiny Nositelé ohně (podle stejnojmenného sborníku, vydaného roku 1925), která se postavila proti dřívějšímu finskému tradicionalismu a propagovala orientaci na moderní evropské proudy. Uznání i světovou p roslulost si získal historickým románem Egypťan Sinuhet (1945), který vypráví o egyptském lékaři. Při psaní se Waltari inspiroval starověkou egyptskou literární památkou Vlastní životopis Sinuhetův. Francie Pierre Boulle [bul] ( ) román Most přes řeku Kwai (1952) je otřesným svědectvím z japonského vězeňského tábora v době druhé světové války, kdy zde byli soustředěni evropští váleční zajatci. Mnohem známější je ale díky vědeckofantastickému příběhu Planeta opic (1957). Velká Británie James Clavell ( ) narodil se v australské Sydney jako anglický občan (jeho otec byl důstojníkem britského Královského námořnictva). Po vypuknutí druhé světové války se Clavell v 16 letech přihlásil do britské armády a v řadách Královského dělostřelectva byl poslán do Malajsie bojovat proti Japoncům. Tam byl zraněn, zajat a poslán do japonského zajateckého tábora na ostrově Jáva. Později byl přemístěn do vězení Changi v Singapuru. Jeho zážitky ze zajateckého tábora se staly základem pro jeho první román Král krysa (1962). Anthony Burgess [burdžes] ( ) napsal Mechanický pomeranč (1962), román, v němž je mladý zločinec podrobován experimentálnímu vymýtání mozku, aby se již nedopouštěl dalších zločinů. Brazílie Paulo Coelho (1947) populární brazilský spisovatel, jenž pro svou touhu psát, kterou jeho rodiče neschvalovali, byl celkem třikrát poslán do psychiatrické léčebny, kde se musel podrobit elektrošokové terapii. Živil se jako dramatik, novinář, televizní scenárista a písňový textař brazilských zpěváků. V roce 1996 byl jmenován zvláštním poradcem programu UNESCO pro duchovní sbližování a dialog mezi kulturami. Celosvětovou proslulost mu přineslo pohádkové podobenství Alchymista (1988), které se stalo největším brazilským bestsellerem všech dob. Ve svých knihách, jejichž hrdiny jsou převážně lidé hledající změnu v životním stereotypu, nabádá k duchovnímu rozvoji a zodpovědnému přístupu k životu. Další známé romány U řeky Piedra jsem usedla a plakala (1994), Veronika se rozhodla zemřít (1998), Ďábel a slečna Chantal (2000) nebo Záhir (2005)