Andalucía 2011 Speciální exkurze katedry botaniky PřFUK 22.dubna 8.května 2011 Materiály připravil Luboš D. Hrouda

Transkript

1 Andalucía 2011 Speciální exkurze katedry botaniky PřFUK 22.dubna 8.května 2011 Materiály připravil Luboš D. Hrouda

2 Echium albicans Boiss. Editoval a sazbu připravil Pavel Špryňar Náklad 40 výtisků 2

3 Obsah Úvod 4 Mediterán a západní mediterán 4 Přírodní poměry Španělska a Andalusie obzvlášť 6 Fytogeografie: mediterán, západní mediterán, atlantský mediterán, endemismus 7 Vegetační stupňovitost 14 Hlavní vegetační typy západního mediteránu 16 Vždyzelené lesy mezo (a termo) mediteránu 17 Macchie 18 Garigue 19 Suché bylinné bezlesí 20 Písčiny, slaniska, skály. společenstva v přímém styku s mořem 21 Pobřežní porosty, lužní lesy, stinné a vlhké skály 21 Vegetační a floristické poznámky k jednotlivým navštíveným lokalitám 22 Jihovýchodní Andalusie 22 Los Molinos de Rio de Aguas 22 Desierto de Tabernas 24 Cabo de Gata 25 Jižní svahy Sierra Nevada mezi Ugijarem a Orgivou 26 Sierra de Torcal 27 Vápencová pohoří západní Andalusie 27 Serrania de Ronda okolí Torecilla 27 Grazalema 29 Alcalá de los Gazules Parque natural de los Alcornocales 30 Costa de Luz - Pobřeží Atlantiku pravděpodobně u mysu Trafalgar 31 Coto de Doňana Matalascaňas 31 Taxonomovy střípky aneb lexicon minimum důležitých skupin 33 Pinus, Quercus, Caryophyllaceae, Ranunculaceae, Papaveraceae 33 Fabaceae 34 Zygophyllaceae, Geraniaceae, Euphorbiaceae, Malvaceae, Cistaceae 36 Apiaceae, Limonium, Convolvulus, Boraginaceae 39 Erica 40 Lamiaceae, Lavandula, Salvia 42 Antirrhinum, Linaria, Asteraceae 43 Jednoděložné, Orchideaceae, Poaceae, Asphodelus 44 Ornithogalum 45 Iris 46 Lokality mimo Andalusii 47 Literatura 47 Andaluská (a další) města, která navštívíme, historie a památky 48 Granada 48 Alhambra 50 Ronda 54 Sevilla 54 Cordóba 57 Toledo 60 Barcelona 62 Seznam účastníků studentské exkurze Katedry botaniky Andalucía Itinerář 67 3

4 Úvod Toto je pokus o vstoupení do stejné vody po 17 létech... Exkurze Vám chce přinést poznání krajiny, kultury, lidí a v neposlední řadě i seznámení s vegetací a rostlinami, které dělají západní Mediterán, Španělsko a zejména náš hlavní cíl, Andalusii, zemí tak neuvěřitelně bohatou a krásnou. Co byste si měli odnést na prvním místě, je vjem formací (a to včetně živočišné složky, kterou jenom neumíme dobře představit) a jména jejich dominant, ať už jsou to krásně kvetoucí cisty nebo nekrásně kvetoucí trávy. Těm, kteří si přinesou domů navíc atlantskou vlnu vpíjející se do trafalgarského písku, monumentální úzkost sevilské katedrály, alhamberské zahrady v zapadajícím slunci, či jiskru flamenca a španělského vína, budu vděčen za to, že pochopili... a ty, kteří si přinesou ještě znalost stovek těch drobných kytek, které se nám budou měnit pod nohama, budu obdivovat, tak jako Honzíka Sudu a spol. před 17 léty, neboť budou zase vědět víc než já... Mediterán a západní mediterán Mediterán jako domovina tvrdolisté vegetace je jistě všem dobře znám. Etéziové klima je charakteristické mírnou a vlhkou zimou a teplým a suchým létem, z vegetačního hlediska pak zastoupením vždyzelených dřevin. Podíváme-li se na vybrané klimadiagramy, zjistíme, Obr. 1 Klimadiagramy Mediteránu: Barcelona: standardni průběh; Naples: příklad srážkově bohatého mediteránu; Athény: aridní mediterán; Gata: hyperaridní oblast s africkým klimatem. že tato hlavní charakteristika dostává směrem na východ trhliny; klima vnitrozemských oblastí se kontinentalizuje, zejména v zimním období, které je např. na Balkáně nebo ve středním Turecku již suché, tj. často bez sněhové pokrývky a přitom mrazivé. V takových oblastech přibývá opadavých dřevin, nebo převládá bezlesí kontinentálních stepí (které samozřejmě již za mediterán považovat nemůžeme). Hranice mediteránu je obvykle vymezována hranicí pěstování olivy, popř. hranicí výskytu tvrdolistých macchií či méně přesně hranicí výskytu dominantního tvrdolistého dubu cesmínového (Quercus ilex), který na východě vyznívá ale dříve než macchie, dosahující až na hranice Turecka a Libanonu. Západní Mediterán zabírá téměř celý Iberský poloostrov (s výjimkou západního a severního pobřeží), Provence, západní pobřeží Itálie a ostrovy Baleáry, Korsiku, Sardinii a Sicilii. Do určité míry mu odpovídá rozšíření některých dominant, např. cistu Cistus albidus nebo dubu korkového (Quercus suber) či borovice terpentýnové (Pinus pinaster) (viz obrázky dále). 4

5 Obr. 2 Vymezení Mediteránu pomocí pěstování olivy Obr. 3 Hlavní geomorfologické celky Iberského poloostrova a jz. Francie (Polunin et Smythies 1991) 5

6 Přírodní poměry Španělska a Andalusie obzvlášť Většina vnitrozemí Iberského poloostrov je tvořena náhorní plošinou nebo mělkými pánvemi (Starokastilská, Novokastilská) celé území se obvykle nazývá Meseta. Geologický podklad je tvořen starými až velmi starými vyvřelinami nebo metamorfovanými horninami, v pánvích často překrytých třetihorními sedimenty. Meseta je z jihu ohraničena geologicky různorodým masivem Sierra Morena, přes nějž se budeme vracet a zastavíme se v přírodním parku Despeňaperros, abychom pokračovali nedozírnou mesetou Nové Kastilie do pahorkatin kolem Toleda. Rovněž pahorkatiny a pohoří na západě a východě Mesety jsou geologicky staré (starohorní a prvohorní), zejména území na severu Portugalska, které je tvořeno souvislým žulovým kaledonským štítem. Východní pohoří, zvané Cordillera Iberica (Iberian Mountains), oddělující Mesetu od nížiny řeky Ebro, je rovněž zaoblené, dosahující nejvyšších poloh m n.m.; budeme jej překračovat na zpáteční cestě. Z hlediska naší cesty jsou důležitá některé z okrajových pohoří, vyvrásněných ve třetihorách v souvislosti s alpinským vrásněním: obecně jde o Cordillera Cantabrica s nejvyšším vápencovým pohořím Picos de Europe a Pyreneje na severu a o jižní pás Cordillera Baetica, táhnoucí se celou Andalusií od Algeciras a Gibraltaru po středozemní pobřeží v regionu Murcia; ten nás velmi zajímá. Nejvyšším pohořím je zde samozřejmě Sierra Nevada, jejíž jádro je tvořeno vyzdviženými prvohorními granitoidními vyvřelinami, obal a zejména další pohoří jsou ale jiného geologického podkladu: V západní Andalusii se uplatňují zejména bazické vápence (Serrania de Ronda, Sierra de Grazalema a další pohoří) a kyselejší pískovce (park Alcornocales nebo masiv, na němž stojí vlastní město Ronda); ve východní se střídají vápence (Sierra de Cazorla) s třetihorními vyvřelinami, zejména andezity ty nalezneme zejména v nejsušších oblastech jihozápadu Španělska (Sierra de Alhamilla nad Nijarem či pohoříčko Sierra de Cabo de Gata, které navštívíme). Většina španělského pobřeží je poměrně úzká (mezi pobřežím na Costa de Sol a vrcholem Mulhacénu 3415 m n.m. je jen 35 km!), výjimkou tvoří několik nížin, z nichž je nejnápadnější nížina Ebra na severozápadě země (tu pouze projedeme cestou do Barcelony) a andaluská nížina severně od Cordillera Baetica, tvořená nivou řeky Guadalquivir s velmi bohatou historií, do níž okrajově nahlédneme v Seville a Cordobě, s největší aluviální deltou v Evropě (národní park Coto Doňana). Poznámka: S označením baetica, baeticus se často setkáme u druhových jmen rostlin; jde o rostliny endemické nebo odtud popsané. Při bohatství flóry (ze Španělska se udává přes 8000 druhů) nejsou pomístní geografické názvy u druhů překvapivé. Obr. 4A Příklady areálů významných druhů Iberského poloostrova: Zizyphus lotus. 6

7 Obr. 4B Příklady areálů významných druhů Iberského poloostrova: Cistus albidus. Fytogeografie: mediterán, západní mediterán, atlantský mediterán, endemismus Mediterán je v Evropě územím s největším druhovým endemismem (několik tisíc) a s více než stovkou endemických rodů; po pravdě musíme přiznat, že podobně jako v jiných bohatých oblastech je tento endemismus soustředěn hlavně do hor oromediteránu (viz dále). Najdeme zde ale i dvě endemické čeledi: obě jsou soustředěny do západního Mediteránu a obě, doufám, potkáme i na naší cestě jednoděložné Aphyllanthaceae s modrokvětým druhem Aphyllanthes monspeliensis (řazeným dříve k liliovitým) a karnivorní čeleď Drosophyllaceae (s druhem Drosophyllum lusitanicum), popsanou českými botaniky Chrtkem sen., Slavíkovou a Studničkou; na okraj areálu rosnolistu, jak zní české jméno uvedeného druhu, ze dostaneme v jz. Andalusii. Mnohé druhy typických středozemských formací, zvaných macchie či garigue, mají areál celomediteránní; podobně i druhy osidlující mořské pobřeží (psamofyty či halofyty), které ale vzhledem k specifickým biotopům obvykle rostou i na pobřeží dalších moří či na vnitrozemských slaniscích. Příkladem mohou být dřeviny macchií jako Quercus coccifera, Rhamnus alaternus, Laurus nobilis, Myrtus communis, Erica arborea i keříky a byliny jako Rosmarinus officinalis, Lavandula stoechas, Ruscus aculeatus, Lonicera etrusca. Někdy mají příbuzné druhy rozdílný areál školním příkladem jsou planiky: zatímco keř Arbutus unedo je celomediteránní, strom Arbutus andrachne najdeme jen v Mediteránu východním. Složitější příklad máme u cistů: některé jsou celomediteránní (C. salvifolius, C. monspeliensis), mnohé západomediteránní (C. albidus, C. ladanifer, C. libanotis, C. psilosepalus) a jen některé východomediteránní (C. incanus, C. parviflorus). Rod má totiž stejně jako celá čeleď vývojové centrum v západním Mediteránu jeden z pěti rodů čeledi, Halimium, je na tuto část Středozemí zcela vázán. Třetí příklad je u dobře poznatelných středomořských sáp (Phlomis): v Atlasech rostlin se častěji objevuje sytě žlutá východomediteránní Phlomis fruticosa, zatímco my se v Andalusii setkáme s bledožlutou P. lychnitis a nádavkem s podobně západomediteránní růžovofialovou P. purpurea. 7

8 Věnujme se ale příkladům západomediteránních areálů: typické jsou již shora zmíněné dominanty Pinus pinaster a Quercus suber, ale i některé opadavé duby jako Q. faginea, Q. canariensis, Q. pyrenaica (s prvními dvěma bychom se měli setkat v jz. Andalusii). Typickou západomediteránní rostlinou suchých strání je tymián (Thymus vulgaris), jehož španělské jméno tomillar dalo jméno celé suché stepní formaci. Tymián je ale typickou!evropskou rostlinou mnohé další západomediteránní význačné druhy mají značnou, ne-li převažující část svého areálu na africkém kontinentě, v zemích Maghrebu či v nižších polohách Atlasu; na Iberském poloostrově jsou pak soustředěny v nejsušší jv. části. Klasickým příkladem je palma žumara Chamaerops humilis, či trávy Stipa tenacissima a Lygeum spartum. Extrémní druhy zasahují pak na Iberský poloostrov jen velmi malou částí svého areálu: buď jde o druhy opravdou polopouštní, jakým je cicimek Zizyphus lotus, rostoucí v Evropě jen v oblasti Cabo de Gata, nebo druhy horské, např. prorostlík Bupleurum spinosum, zasahující z Atlasu jen do oblasti Serrania de Ronda. Zajímavý je příklad západooromediteránního trnitého keříku Erinacea anthyllis, horského druhu rostoucího nad hranicí lesa, ale na jižních osluněných a relativně teplých svazích. Všechny tyto příklady jsou často označovány též jako druhy severoafricko-iberské. Na Iberském poloostrově je též největší soustředění atlantsko-západomediteránních druhů, rostoucích zejména v Portugalsku a severním Španělsku, ale zasahujících někdy i do vlhčích částí jz. Andalusie. Příklady jsou v rodech hlodáš (Ulex), Genista (tento rod má na Iberském poloostrově vývojové centrum) či Erica. Extrémní areály vázané jen na pobřeží Atlantiku má pak např. vřesovcový keřík Corema album. Zvláštní rozšíření ale může souviset i s jinými než makrolimatickými záležitostmi. Podíváme-li se na celomediteránní areál druhu Cynomorium coccineum, připomíná nám pověstné mušince na obraze císaře pána... je to totiž parazit jen některých, ne všude se vyskytujících slanomilných merlíkovitých. Obr. 4C Příklady areálů významných druhů Iberského poloostrova: Lygeum spartum. 8

9 Obr. 4D Příklady areálů významných druhů Iberského poloostrova:thymus vulgaris, Chamaerops humilis. 9

10 Obr. 4E Příklady areálů významných druhů Iberského poloostrova:stipa tenacissima, Cynomorium coccineum 10

11 Obr. 5A Rozšíření vybraných druhů na Iberském poloostrově (Polunin et Smythies 1991) 11

12 Obr. 5B Rozšíření vybraných druhů na Iberském poloostrově (Polunin et Smythies 1991) 12

13 Mnohé rody, jak již bylo zmíněno, mají na Iberském poloostrově svoje vývojové centrum, a to se obvykle projevuje zvýšeným výskytem endemitů. Klasickými příklady těchto rodů jsou (v závorce uveden počet druhů /počet endemitů na poloostrově) Ononis (41/17), Linaria (52/36), Thymus (31/24), Genista (33/22), Armeria (30/22), Teucrium (35/20), Narcissus (45/22), či některé skupiny obrovského rodu Centaurea (90/50). Obr. 6 Západomediteránní vývojové centrum na příkladu rodu Genista Obr. 7 Floristické vztahy mezi Andalusií a africkým Rifem (území S od Atlasu). Je patrné pokračování Cordillera baetica na africkém kontinentu i vztah afrického suchého pobřeží a polopouští na Cabo de Gata 13

14 Vegetační stupňovitost (viz též obr. 9) Vegetační stupňovitost hraje v obecně hornatém Mediteránu (a v hornaté Andalusii zvlášť) velkou roli. Výšková obměna typických rostlinných formací se projevuje ve všech oblastech mediteránu, proto následující tabulka a obrázek (obr. 9) mají obecnou platnost. Ze srovnání uvedených obrázků je vidět, že názor na stupňovitost není jednotný zatímco první tabulka má jemnější měřítko, obrázek z učebnice Karla Pracha se snaží o větší zjednodušení. Pokud bereme za jeden z hlavních atributů mediteránu (přirozený) výskyt tvrdolisté vegetace, pak je jasné, že pravé mediteránní stupně jsou jenom dva: Termomediterán a Mezomediterán. Oproti dřívějším názorům se více prosazuje Termomediterán jako oblast zonální, přirozené macchie, doprovázené azonálními vegetačními typy (písčiny, skály, slaniska, lužní lesy) a samozřejmě největším zastoupením ruderální mediteránní vegetace. Pravé vždyzelené mediteránní lesy (s převahou životní formy stromů) jsou hlavním vegetačním typem Mezomediteránu. Z obrázků je patrné, že hlavní hranice leží na pomezí se supramediteránem, kdy se lednová izoterma nebezpečně blíží nule a vždyzelené stromové (krytosemenné) vegetaci pomalu zvoní hrana. Zatímco v supramediteránu se střídají z přirozené vegetace opadavé lesy (zejména doubravy) s jehličnatými (Pinus nigra s.l.), vesměs s dominancí dřevin s velkými areály, v oromediteránu začiná výrazně stoupat podíl endemických jehličnatých dominant, tvořících obvykle horní hranici lesa (v našem případě např. Abies pinsapo). Altimediterán, nejendemičtější stupeň, zůstává v tak časném jarním období, jako je naše exkurze, téměř mimo naše zorné pole. Pro dokreslení vegetační stupňovitosti na Iberském poloostrově jsem připojil následující mapu vegetačních stupňů (zde nazývaných bioklimatické zóny); dobře je vidět hranice mezi květennými oblastmi Mediteránní a Atlantickou, probíhající po jižním úpatí Pyrenejí a Cordillera Cantabrica. Obr. 8 Vegetační stupně Iberského poloostrova (Rivas-Martinez 2001). Na mapě je dobře vidět hranice atlantské (v širším slova smyslu středoevropské) květenné oblasti a Mediteránu. Pozor! označení termomediteránu v legendě neodpovídá označení na mapě! 14

15 Vegetační stupně Mediteránu prům.roč.teplota celý Mediterán západní Mediterán východní Mediterán Termo-Mediterán > 16 C macchie, Oleo- Ceratonion, lesy s Pinus halepensis stepi,skály, písčiny (incl. lesy s Pinus pinea), slaniska garrigue tomillares (iber.) šibljak frygana batha (izrael.) Meso-Mediterán (Eu-Mediterán) C sklerofilní vždyzelené lesy (Q. ilex s.l.) lesy Quercus ilex, Q. suber, Pinus pinaster lesy Pinus brutia macchie? Quercus calliprinos, porosty Cupressus sempervirens Supra-Mediterán 8-12 C leden > 3 C opadavé lesy vhumidnějším klimatu, lesy Pinus nigra s.l. Quercus faginea, Q. pyrenaica, Q. canariensis, P. nigra salzmannii Quercus cerris, Q. virgiliana, Q. trajana Ostrya carpinifolia, P. nigra pallasiana Montánní Mediterán 8-12 C leden < 3 C lesy při horní hranici lesa,končí Pinus nigra s.l. endemické druhy Abies, Cedrus, Pinus Abies pinsapo, Cedrus atlantica Abies cilicica, A. cephalonica, Cedrus libani, Pinus peuce, P. heldreichii Oro-Mediterán < 8 C leden < 0 C trnité polokeře, polštářovité formace alpinské trávníky Erinacea anthyllis Astragalus sp. Daphno-Festucetea Astragalus, Onobrychis, Acantholimon Obr. 9 Dva pohledy na vegetační stupňovitost Mediteránu; další odkazy v textu většinou podle dolního obrázku (Prach et al. 2009) 15

16 Hlavní vegetační typy západního mediteránu Hlavní vegetační typy, v nichž dominují dřeviny (ať už stromy nebo drobné keříky), mají složitou nomenklaturu. A to dokonce i v tak jednoduchém případě, jakým je termín vždyzelený (tvrdolistý) les; samozřejmě člověka poučeného napadne les neopadavých dubů v nejteplejších částech mediteránu, ale někteří autoři cítí tento pojem i pro lesy borové (např. pro jistě původní lesy borovice Pinus pinaster v mezomediteránu Iberského poloostrova, ale i pro často nepůvodní termomediteránní porosty Pinus halepensis). Ale pravá potíž nastává se vždyzelenými křovinami: v naší Andalusii jim můžeme směle říkat macchie, termínem z blízké italštiny, byť Američan jím bude říkat chapparal podle kalifornského vzoru a mnohý španělský botanik matoral (tak jak je běžné v etéziové oblasti Chile). Na Balkáně a ve východním Středozemí se ale často používá termín šibljak, v němž je skryt podíl opadavé dřevinné složky (kterou ve Španělsku prakticky nenajdeme). A ještě větší babylon je ve vegetaci s dominancí nízkých keříčků a polokeřů, nad nimiž je vidět do daleka opět jí budeme v Andalusii oprávněně nazývat francouzským termínem garigue, ale mnohý španělský botanik jim bude říkat tomillar (zejména ve východním Španělsku, kde patří k dominantám naspodu zdřevnatělé druhy čeledi Lamiaceae, zejména tymián Thymus vulgaris) a na Cabo de Gata palmitto (pojmenování formace s dominantní palmou žumarou). V ve východním Středozemí už se obdobné porosty jmenují frygana (z řečtiny), opět oprávněně, protože se fyziognomicky odlišují přítomností mnoha druhů polštářovitých (ale v Izraeli bychom témuž říkali batha). Obr. 10 Zastoupení mediteránní tvrdolisté a křovité vegetace podle Map of natural vegetation of Europe (Bohn et Neuhausl 2001) 16

17 S těmito třemi vegetačními typy je pojem Mediterán spjat nejvíce, a proto se jim budeme věnovat na začátku a najednou; pokusíme se přitom o hledisko pololaické (formační) i o hledisko fytocenologické (na úrovni tříd a svazů), kde si jména vypůjčíme z vegetačního přehledu Evropy (Rodwell et al. 1992); zde se ale decentně vyhneme fytocenózám vázaným na jiné části Mediteránu. Vždyzelené lesy mezo (a termo) mediteránu Quercetea ilicis dom. Ff, mediteránní macchie, vždyzelené duby a borovice Quercetalia ilicis dubové (Q. ilex + rotundifolia, suber) a borové (P. halepensis, pinaster, pinea diferencovány zejména v Z Med Quercion ilicis převážně Ca, mělčí půda, TM-SM, duby nebo borovice Erico-Quercion převážně Si, Atl-Med Quercion broteroi iberský, poloopad. + vždyzel. duby (incl. Q. suber) Querco-rotundifoliae-Oleion hlubší půdy, jem TM, hlavně Z Med Dominanty: Quercus ilex, Q. rotundifolia, Q. suber, Viburnum tinus, Arbutus unedo, Smilax aspera, Pistacia sp., Laurus nobilis apod.. Vždyzelené duby Q. ilex a Q. rotundifolia jsou mnohdy považovány jen za poddruhy; Q. rotundifolia je na Iberském poloostrově častější, někde téměř výlučný poznáme jej podle šedozelených, téměř celokrajných (neostnitých) a máložilných listů. Pro západomediteránní svazy Erico-Quercion a Quercion broteroi je charakteristické zastoupení poloopadavých či opadavých druhů dubů: v prvním případě jde hlavně o Q. pyrenaica a podrost tvoří často různé druhy vřesovců (Erica scoparia, E. multiflora, méně E. arborea), do otevřených míst zasahují i hlodáše. Druhý svaz je nápadný původním a souvislým zastoupením korkového dubu Q. suber v kombinaci s opadavými Q. canariensis či Q. faginea. Obr. 11 Vztahy hlavních mediteránních dřevin k teplotě a vlhkosti; všimněte si zcela specifického postavení korkového dubu (Polunin et Smythies 1991) 17

18 Macchie Pistacio lentisci-rhamnetalia alaterni macchie v TM (incl. některé borové porosty), svazy diferencovány geograficky dále výběr Oleo-Ceratonion macchie a borové porosty (P. halepensis, P. brutia), ve stř a V Med považovány za zonální klimax Ericion arboreae Z Med Arbuto unedonis-laurion nobilis Atl Med Rhamno lycioidis-quercion cocciferae Z Med, semiarid. oblasti Dominanty: Quercus coccifera, Rhamnus alaternus, Viburnum tinus, Phillyrea angustifolia, Phillyrea latifolia, Arbutus unedo, Lonicera etrusca, Lonicera implexa, Smilax aspera, Myrtus communus, Laurus nobilis, Spartium junceum, Calicotome villosa, Pistacia lentiscus (pův.?), Erica arborea, Juniperus oxycedrus, Bupleurum fruticosum (ZM), Cistus sp. (např. ladanifer (ZM), Clematis vitalba, C. cirrhosa, Tamus communis, Rubia peregrina, Ruscus aculeatus, Hedera helix, Spartium junceum, Daphne gnidium Do macchií vstupují nebo v nich dominují i nahosemenné, zejména jalovce Juniperus oxycedrus, Juniperus phoenicea, Pinus halepensis. Druhy, které pravděpodobně nebudou ve Španělsku původní, ale běžně je můžeme nalézt: Ceratonia siliqua, Pistacia lentiscus, Pistacia terebinthus, Olea sativa subsp. oleoides původ všech těchto dřevin se předpokládá spíše ve východním Mediteránu. Macchie jsou velmi proměnlivé; nejrozšířenější celomediteránní a termomediteránní svaz Oleo-Ceratonion nese v názvu vlastně rostliny užitkové, o vymezení jejichž původního areálu se vedou spory (jistě to ale není Z Mediterán). To jsou ony primární macchie, rostoucí (minimálně v minulosti před odlesněním pobřeží) v těsné blízkosti moře; můžeme v nich dnes nalézt další nepůvodní dřeviny, jako např. palmy. Většinou jsou složeny z více dominantních druhů, ale někde jeden druh zcela převládne příkladem mohou být přímořské porosty Juniperus phoenicea. Macchie rostou spíše na hlubších či odvápněných půdách, takže druhové rozdíly ve vápencových nebo naopak silikátových oblastech nejsou velké. Relativně nejsušší variantou macchií je svaz Rhamno lycioidis-quercion, jehož fragmenty pravděpodobně potkáme v JV Andalusii. Jako specifické dřeviny se zde uplatňují Rhamnus lycioides, Lycium intricatum, vzácně i Zizyphus lotus. Macchie jsou různorodé i co do hustoty, protože jejich hlavní charakteristikou je převaha keřů a výška 2-5 m; na připojených obrázcích můžeme vidět oba extrémy. V druhé případě je pochopitelné, že v mezerách se bude vyskytovat množství xerofilních (až sklerofilních) druhů charakteristických pro následující formaci garigue (např. již mnohokrát zmiňované Cistaceae), popř. geofyty a orchideje (jimž věnujeme speciální kapitolu). Obr. 12 Husté a řídké macchie termomediteránu považované za původní (Guillén 1982) 18

19 Obr. 13 Srovnání rozšíření primárních macchií Termomediteránu (Oleo-Ceratonion) a tvrdolistých dubových lesů Mezomediteránu (Quercion ilicis); citace pod obrázkem Garigue Rosmarinetea officinalis garigue na Ca, převážně Z Med Rosmarinetalia officinalis - oblasti s humidním med klimatem (TM-MM) Anthyllidetalia terniflorae tomillares v semiaridním klimatu v jz Španělsku (TM) Convolvuletalia boissieri nízké keříčky v MM Erinacetalia anthyllis trnitá společenstva v OM (Sicilie, Sierra Nevada) Cisto-Lavanduletea garigue a frygana na Si, celomed Lavanduletalia stoechadis tvrdé podklady, degradované porosty, zejména Cistion ladaniferi Z a stř Med Cistion laurifolii stř. a V Med Stauracantho genistoidis-halimietalia commutati písčité podklady a fosilní duny Coremion albi Cytisetea scopario-striati Z Med vřesoviště - porosty hlodášů a dalších genistoidů, TM 19

20 V garigue přibývá druhové diversity, takže jsme často rádi za to, když rozeznáváme rody. Z nich jsou pro garigue charakteristické zejména dvě čeledi: Lamiaceae Rosmarinus, Lavandula, Thymus, Teucrium, Phlomis, Salvia, Sideritis a Cistaceae zejména Cistus, Fumana a na západě rod Halimium. méně pak některé složnokvěté, např. Helichrysum a trávy. Zvyšuje se oproti macchiím podíl geofytů, z nichž jde zejména o rody Asphodelus (zde je nejčastější A. albus!), Iris a Narcissus (to je specifikum Iberského poloostrova), méně např. Fritillaria či některé exotické Hyacinthaceae (např. ZMediteránní Dipcadi). Jak vyplývá i z výše uvedeného hrubého fytocenologického přehledu, zde se již uplatňují rozdly mezi bazickými a kyselými horninami. Typickými kalcifilními (poznatelnými) dominantami jsou např. Rosmarinus officinalis, Cistus albidus, Erica multiflora, Lavandula latifolia, Thymus vulgaris, Asphodelus aestivus, Phlomis purpurea; naopak na nevápenných podkladech dominují Erica scoparia, Cistus salviaefolius, Lavandula stoechas, Myrtus communis, Helichrysum italicum, Teucrium marum. Atlantsko-západomediteránní vřesoviště spatříme pravděpodobně jen okrajově. S různými druhy vřesovců se v porostech setkáme, ale v pozdním jaru (kdy už bývají některé odkvetlé) jsou tyto porosty v zajetí žluti a trnů: hlodáše (Ulex), kručinky (Genista), pravé čilimníky (Cytisus), to jsou druhy, které vidíme zdáli. Suché bylinné bezlesí Helianthemetea guttati volné trávníky s jednoletými bylinami a trávami; poměrně složité členění podle podkladu a využívání (pastviny apod.) Thero-Brachyopodietea ramosi travinná společenstva a skalní stepi bez přímého vlivu (dostřiku) moře více svazů, dále příklady Thero-Brachypodion celomed pseudostepi na Ca Hyparrhenion hirtae trsnaté trávy, Z Med Cymbopogoni-Brachypodion ramosi trsnaté trávy, V Med Stipion tenacissimae aridní J Španělsko, Ca Moricandro-Lygeion sparti Sicilie, J Itálie Pegano harmalae-salsoletea vermiculatae halo-nitrofilní polopouštní formace celomed + Makaronesie Uvedené trávníky jsou asi druhově nejbohatšími formacemi, se kterými se můžeme setkat. Jedná se o společenstva Termo- a Mezomediteránu, výše bychom našli i bezlesí s některými dominantami vyskytujícími se i severněji. Dominantní trávy jsou často obsaženy v názvu svazů některé mediteránní druhy rodu Brachypodium nebo svým východoafricko mediteránním areálem zajímavá tráva Hyparrhenia hirta. Lygeum spartum a Stipa tenacissima, zmíněné již ve fytogeografii, jsou dominantami jen v aridních oblastech JV Španělska (viz mapky jejich areálů). Z trav se dále uplatňují rody Dactylis, Melica, Koeleria, Aegilops a výše Festuca. Méně je druhů kavylů (hlavně Stipa parviflora a jednoletá Stipa capensis, ostatní se vyskytují podobně jako kostřavy výše). Porosty jsou obvykle bohaté různými druhy bobovitých (Medicago, Trifolium, Onobrychis, Anthyllis, Coronilla) a hluchavkovitých či bývalých krtičníkovitých (Bellardia, Parentucellia). Jednoletá společenstva třídy Helianthemetea guttati, pojmenovaná po Tuberaria guttata, hostí mnohé druhy čeledi Caryophyllaceae, trávy jako Lamarckia aurea, Cynosurus cristatus, Catapodium rigidum, Lagurus ovatus, Aegilops apod., terofytní byliny jako druhy rodů Hippocrepis, Onobrychis či Tordylium apulum i cibuloviny (jedovatá na podzim kvetoucí Urginea maritima). Druhové složení je dosti závislé na obsahu dusíku v půdě. 20

21 Písčiny, slaniska, skály, společenstva v přímém styku s mořem Vesměs celomed, zasahují i do jiných oblastí; vegetační poměry velmi složité, mnoho tříd podle výšky podzemní vody salinity převažující životní formy rostlin (terofyty, trávy, keříky) I. Spíše slaniska Thero-Salicornetea pionýrská jednoletá na periodicky zaplavovaných místech Juncetea maritimi převažují vytrvalé trávy, Juncus, Armeria, Artemisia - na pobřeží i ve vnitrozemí Saginetea maritimae zimni terofyty v Z Med (Frankenia etc.) Salicornetea fruticosae vytrvalé slanomilné keříky (Arthrocnemum, Salicornia, Limonium) II. Spíše písčiny Cakiletea maritimae pionýrská vegetace na nitrofilních stanovištích Ammophiletea - trávy a chamaefyty na pohyblivých i zpevněných dunách III. Skály Crithmo-Staticetea skály a zdi s přímým ostřikem moře S těmito společenstvy se setkáme na Cabo de Gata a na pobřeží Atlantiku, ať už přijedeme na kteroukoliv lokalitu. Složitou fytocenologii (byť z hlediska podzemní vody a míry salinity pochopitelnou) ponechme stranou. Floristicky se setkáme s jednoduchými dominantami (Ammophila arenaria, Elymus farctus, Euphorbia paralias, Medicago marina) či jen zdánlivě jednoduchými agregátními taxony (Eryngium maritimum, Arenaria maritima). Menší obtíže činí větší počet zástupců Brassicaceae (Cakile maritima, Malcolmia, Matthiola). Lahůdkami jsou pak statice (Limonium) a bývalá čeleď Chenopodiaceae. Pobřežní porosty, lužní lesy, stinné a vlhké skály Nerio-Tamaricetea - pobřežní galeriové a lužní lesy, náplavy podél toků Tamaricetalia africanae keřové náplavy Rubo-Nerion oleandri Z Med Populetalia albae Osmundo-Alnion olšo-vrbové porosty v Z Med Adiantetea porosty netíků a jiných kapradin v přírodě Parietarietea judaicae zdi a podobné biotopy v bývalé či v současné civilizaci Společenstva nevyžadující asi většího komentáře. Součástí pobřežních porostů je jediný mediteránní ostružiník (jaká jednoduchost!!) Rubus ulmifolius, tamaryšků se v těchto společenstvech uplatňuje několik. S výjimkou zdí se setkáme s těmito společenstvy vzácně, s pobřežními porosty na sádrovcích u Sorbasu, s potoky s Osmunda regalis bychom se mohli (asi neplánovaně) setkat v JZ Andalusii. Poznámka: ponechávám stranou společenstva vyššího supramediteránu a oromediteránu, byť je okrajově v Serrania de Ronda navštívíme. Jsou tvořena fytocenologicky velmi různorodým bezlesím a lesními společenstvy třídy Pino-Juniperetea; pod tímto názvem se skrývají borovice Pinus nigra a Pinus sylvestris a jalovce Juniperus communis a J. sabina; připoměňme, že borové porosty P. halepensis jsou součástí termomediteránu, podobně jako jalovcové porosty J. phoenicea, a piniové háje jsou náhradními společenstvy přímořských písčin. 21

22 Vegetační a floristické poznámky k jednotlivým navštíveným lokalitám Tato kapitola je vzpomínková, vycházející z lokalit, které jsme navštívili v létech 1994 a 1996; proto jsou nově zařazené lokality komentovány stručněji a naopak byly ponechány zmínky o lokalitách, jimž se možná z úsporných důvodů vyhneme. Jihovýchodní Andalusie Oblast dešťového stínu je nejsušším územím Evropy, typem vegetace i zastoupením mnoha druhů související s vegetací a flórou SZ Afriky. Najdeme zde větší množství druhů, které zde mají těžiště výskytu v Evropě (např. palmu Chamaerops humilis či nápadné, převážně africké trávy Stipa tenacissima (halfa) nebo Lygeum spartum. Z druhů, které se jinde v Evropě vůbec nevyskytují, je možno uvést např. keř Zizyphus lotus. Oblast je též významná svým endemismem V této oblasti se zdržíme první dny; navštívíme vnitrozemské lokality u měst Tabernas a Sorbas a přímořský přírodní park Cabo de Gata. Los Molinos de Rio de Aguas Oblast sádrovců u města Sorbas je vegetačně a floristicky velmi zajímavá: sádrovce nejsou vápence a pro mnoho rostlin jsou toxické, jakkoliv na nich roste xerotermní květena (nejblíže nám je sádrovcový ostrov u Kietrze v polském Slezsku). V okolí vesničky Molinos del Rio Aguas můžeme najít několik biotopů: kručinkové porosty na suchých plošinách (Genista thymelaea, Thymelaea tartonraira), tomillares na sádrovcích (Helianthemo alypoidis- Gypsophiletum struthii), tomillares na sousedních vápencích (Helianthemo almeriensis- Sideritidetum pusillae) a porosty s převahou trav (Lapiedro martinezii-stipetum tenacissimae). Vlastní vesničkou protéká říčka s pobřežními porosty trav (Arundo), oleandrů, vrb apod. Vesnice je osídlená mezinárodním společenstvím ekologických aktivistů, kteří zde žijí přírodním životem (takže se zde dá dobře domluvit). Vzácné rostliny: Helianthemum alypoides, Teucrium torredanum (endemity okolí Almerie), Coris hispanica, Santolina viscosa, Chaeorrhinum grandiflorum, Campanula fastigiata, Sedum gypsicola, Ononis tridentata (endemity J Španělska) Determinované rostliny z minulé exkurze: Ephedra cf. fragilis, Teucrium pseudochamaedrys, Rhamnus lycioides, Fumana ericoides, Punica granatum, Coris?monspeliensis, Coronilla juncea, Berula erecta, Lythrum junceum, Cistanche phelypaea, Stipa tenacissima. 22

23 Obr. 14 Společenstva na sádrovcích u města Sorbas (materiál k fytocenologické exkurzi - Itinera Geobotanica 2, 1991) 23

24 Desierto de Tabernas Desierto de Tabernas je nejznámějším polopouštním místem JV Andalusie. Celá krajina včetně následujícího Cabo de Gata je díky své vyprahlosti vegetačně i floristicky podobná severoafrickému pobřeží, polopoušť daleko od moře v údolí severně od masivu Sierra de Alhamilla však však působí autentičtěji. Roční srážky činí ca 250 mm, které ale spadnou pouze v několika dnech proto cesty vedou často suchými wádí, z nichž se občas vytvoří řeky. Teploty kolísají mezi -5 a 45 C. Eroze a měkký geologický podklad slínovců a pískovců zapřičiňují, že se zde vyskytují převážně hlubokokořenící dřeviny a terofyty. Půdy jsou často (zejména v údolích rambla) obohaceny solemi, takže se zde hojně vyskytují i halofyty. Endemickou rostlinou tohoto biomu je Euzomodendron bourgeaneum, z vzácných jsou dále uváděny Limonium insigne, Linaria nigricans, či slanomilná Salsola genistoides. Determinované rostliny z minulé exkurze: Limonium insigne, Helianthemum apenninum agg., Thymelea cf. hirsuta, Launaea cf. spinosa, Lycium intricatum, Scabiosa stellaris, Nauplius aquaticus, Malcolmia sp., Euzomodendron bourgeaneum. Obr. 15 Společenstva v polopouštích u Tabernas (pravý obrázek je zvětšeninou středu levého obrázku); materiál k fytocelologické exkurzi (Itinera Geobotanica 2, 1991) 24

25 Cabo de Gata Sierra Cabo de Gata a přilehlé okolí je národním parkem. Samotná pahorkatina je tvořena třetihorními vyvřelinami, červenohnědými až černavými andezity a světlejšími dacity (podobné horniny tvoří např. Etnu). Měli bychom navštívit tři hlavní biotopy: mezi San Miguel de Cabo de Gata a Almadraba de Monteleva slaniska a písčiny, obojí mírně ruderalizovaná, vytvořená nedaleko dnes již jen částečně využívaných obrovských odsolovacích nádrží (Salinas de Cabo de Gata) a směrem k majáku na Cabo de Gata pak vlastní formace skal, na nichž najdeme skalní stepi a v depreskách pak porosty palmy Chamaerops humilis, formaci, která se ve fytogeografii obvykle nazývá palmitto. Dominantami vlhčích slanisek jsou různí zástupci čeledi Chenopodiaceae jako Arthrocnemum macrostachyum a mnohé slanorožce (Salicornia fruticosa, S. vermiculata a endemické S. popullosa, S. genistoides), Anabasis articulata, Atriplex glauca, Suaeda vera, Thymelaea hirsuta, Frankenia corymbosa; na sušších zasolených a ruderalizovaných místech najdeme Otanthus maritimus, Limonium sinuatum (a pravděpodobně některé další statice Limonium insigne), Convolvulus althaeoides, Mesembryanthemum cf. nodiflorum, Aizoon hispanicum, Lotus creticus, Asteriscus maritimus, Echium plantagineum, Reichardia tingitana, Lobularia maritima, Ononis natrix, Plantago albicans, Emex spinosus, Asparagus horridus, Teucrium polium (susbp. capitatum?), Crucianella maritima, Paronychia argentea, Glaucium flavum, Pallenis spinosa, a v neposlední řadě porosty travin, v nichž dominují Juncus maritimus, Juncus acutus, Agropyrum junceum, typický psamofyt Elymus farctus či podivná afromediteránní tráva Lygeum spartum, ale i náš obyčejný rákos. Z keřů je nutno zmínit trnité keře Lycium intricatum, velké keře Tamarix sp, ale i keříky andaluského endemita rozmarýnu Rosmarinus eriocalyx. Na písčinách v křovinách a v opuštěných porostech kultur palem můžeme nalézt významné parazitické rostliny: Cynomorium coccineum, červenohnědou rostlinu kyjovitého vzrůstu ze samostatné čeledi Cynomoriaceae, parazitující na merlíkovitých a tamaryškovitých; pro svůj typický vzhled a barvu za květu má i své staré české preslovské jméno pýjnatka rudá. Nápadná je i žlutá záraza Cistanche phelipaea, parazitující (někdy ve značných vzdálenostech) rovněž na čeledi Chenopodiaceae. Z dálky viditelnou dominantou palmitto je palma žumara Chamaerops humilis, jediná palma rostoucí na evropské pevnině; je to typický západomediteránní druh s centrem rozšíření v zemích Maghrebu a v Evropě osidlující suché přímořské oblasti, směrem na východ po západní Itálii a severní Sicilii. Dalšími nápadnými trnitými dřevinami jsou cicimky Ziziphus zizyphus a Ziziphus lotus, z nichž první zde má asi největší rozšíření z celého Mediteránu. Menší, ale výraznou dominantou je keřík Periploca angustifolia, po němž je dokonce pojmenován svaz této vegetace. Z trav je nutno jmenovat mohutnou africkou trávu Stipa tenacissima (známou pod názvem halfa používala se k nacpávání slamníků), a menší trávy jako Melica minuta, Dactylis hispanica. Krásnými bylinami jsou žluté Fabaceae Anthyllis cytisoides, Genista cytisoides, Coronilla juncea či hluchavkovitá Phlomis lychnitis (růžovofialová je Phlomis purpurea), či bíle kvetoucí devaterník ze skupiny Helianthemum apenninum. Pravděpodobně více druhy je zastoupen žlutě kvetoucí rod čekankových Launaea, mnoho je i dalších hluchavkovitých (Ballota hirsuta, Lavandula multifida) a slézovitých (Hibiscus, Lavatera maritima). Cibuloviny jsou zde reprezentovány např. druhem Asphodelus fistulosus. Z dalších druhů jsme zejména podél cest viděli při minulých exkurzích např. Delphinium gracile, Thapsia villosa, Vaccaria pyramidata, Fagonia cretica, Andryala cf. ragusina, Dianthus cf. sylvestris, Salvia officinalis, Carthamnus arborescens, Zygophyllum fabago, Eryngium cf. illicifolium, i druhy složitejších rodů jako Sideritis, Euphorbia. Oblast je mimořádně bohatá na endemity, např. Antirrhinum charidemi, Teucrium charidemi, Dianthus charidemi; opakující se druhové adjektivum se vztahuje k antickému 25

26 názvu Siera de Gata Promontorium charidemi. Zatímco Antirrhinum charidemi kvete po celý rok a můžeme ho tedy zastihnout, možná nejvzácnější endemit, ocúnovitou hlízovinu Androcymbium gramineum asi už nenajdeme ani v plodech, kvete přes zimu a připomíná bezlodyžný snědek; jako každý ocún je velmi jedovatá. Často najdeme po cestě pozůstatky bývalých kultur, zejména blíže vesnici San José, kde je mnoho starých opuštěných plantáží Agave sisalana a Aloe vera, najdeme zde i porosty Opuntia. Obzvláště nápadné je to v okolí pláže Janovanů (Playa de los Genovenses), památné vyloděním janovské flotily r a jejím útokem při dobývání maurské Almerie. Obr. 16 Idealizovaný fytocenologický profil mezi Cabo de Gata a Tabernas přes pohoří Sierra de Alhamilla (materiály k fytocenologické exkurzi, Itinera Geobotanica 2, 1991) Jižní svahy Sierra Nevada mezi Ugijarem a Orgivou Po jižních svazích mezi těmito městečky se vine silnička 348, která v nejvyšší obci Trevellez vystoupá až k 1500 m n.m; z Trevellez lze v pozdejší době vystoupat na nejvyšší horu Španělska Mulhacén. Jižně od této vrstevnicové silnice se rozkládá kraj Las Alpujarras, hornatý kraj s množstvím vesniček na svazích, pro svou bílou barvu zvaných pueblos blancos. Z historického hlediska je to téměř poslední výspa Maurů, kteří se sem stáhli po dobytí Granady a teprve po 150 letech buď přijali křesťanství nebo byli vystěhováni. Botanicky najdeme v nižších polohách, v bohatém mezomediteránu, časté barevně kvetoucí garigue, zejména s bílými druhy čeledi Cistaceae (Cistus salvifolius, Cistus monspelliensis, C. libanotis, Halimium umbellatum), z dalších zajímavých druhů jsme při minulých exkurzích zaznamenali Ruta chalepensis, Phlomis purpurea a některé vzácné cibuloviny západomediteránní Dipcadi serotinum a modře kvetoucí zástupce mediteránní endemické čeledi Aphyllanthes monspeliensis. Ve stejných polohách jsou lesy s Quercus ilex rotundifolia, výše pak lesy smíšené či opadavé; v nich dominují poloopadavé a opadavé duby Quercus faginea a Q. pyrenaica, v okolí Trevelez se dostáváme do Supramediteránu a můžeme se setkat i s našimi duby, např. Q. petraea, ale i Q. robur. Velmi nápadný je ale 26

27 v těchto polohách mohutný žlutě kvetoucí bobovitý keř Adenocarpus decorticans. Podél cesty jsme někteří viděli (další druhy podle Suda 1999) Salvia lavandulifolia, Lavandula lanata, Helleblorus foetidus či Paeonia coriacea. Na skalách v okolí nejvýše položeného městečka Trevelez jsme zaznamenali ještě plazivý kvetoucí Rhamnus myrtifolius, Sarcocapnos crassifolia, Ranunculus olissoponensis či Linaria aeruginea. Sierra de Torcal Vápencové pohoří jižně od města Antequera je pověstné svými skalními městy a bohatstvím květeny náležející do termo- a mezomediteránu. Byť nevelké, patří k nejznámějším krasovým územím celé Evropy. Je odtud (z území ca 20 km2) udáváno 575 druhů cévnatých rostlin, z nich mnohé jsou endemity. Toto je lokalita, kde jsme nikdy nebyli, ale máme k dispozici katalog květeny v pdf, v parku je malé muzeum a tři různě dlouhé naučné stezky. Podle Polunina a Smythiese je udáváno z parku přes 30 druhů orchidejí (viz přiložený seznam): Poznámka: Z Torcalu do Serrania de Ronda jsou dvě možnosti. Pojedeme-li po dálnici kolem Malagy (slavné nejdražší pobřeží Costa del Sol), budeme stoupat po silnici 1200 m vzhůru a v dolní části uvidíme největší zástupce (2-3 m) cistovitých, žlutokvěté Halimium atriplicifolium a nesmírně lepkavý bělokvětý Cistus ladanifer. Vápencová pohoří západní Andalusie Serrania de Ronda okolí Torecilla Přírodní park Serrania de Ronda je jedním z nejvýznamnějších vápencových území v jižním Španělsku. Vrchol Torecilla (1919 m) je dokonce nejvyšším kopcem západní Andalusie. Vedle Grazalemy se zde nacházejí největší porosty endemické španělské jedle Abies pinsapo, která zde tvoří rozvolněnou horní hranici lesa. Podle možností budeme tábořit někde za odbočkou z hlavni silnici směrem k Cortijo de los Quejigales, pokud to půjde, dojedeme až na konec prašné cesty. Řídké lesy jsou tvořeny Pinus nigra, Pinus pinaster a občas proschlými či odumřelými korkovými duby, nad 1200 m se objevuje Abies pinsapo. Z keřů je zde Berberis hispanica, který by už mohl kvést, můžeme spatřit též zelené keříky hlodáše Ulex cf. baeticus. Vegetace zde má v dubnu časně jarní aspekt, takže kvetoucí převládají cibuloviny či jiné geofyty, jako Hyacinthoides hispanica, Asphodelus cf. albus, Gladiolus sp., 27

28 Anemone palmata, Gagea foliosa, Narcissus sect. Jonquillae, Fritillaria hispanica; nádhernými rostlinami je zdejší endemická pivoňka Paeonia broteroi a několik druhů všudypřítomných tořičů. Z dalších jarních rostlin by mohly kvést pryskyřníky Ranunculus gramineus, R. cf. blepharicarpos, dále Iberis prutii, Cynoglossum cf, creticum, drobná, ale nápadná bobovitá Argyrolobium zanoni, Helianthemum cf. hirtum, Antirrhinum graniticum subsp. boissieri. Zvláštní rostlinou je Bupleurum spinosum, v tomto období tvořící jen trnité bezlisté koule na skalách; je zástupcem atlaských rostlin, majících centrum rozšíření v afrických zemích Maghrebu; do Evropy zasahuje prorostlík jenom zde. Podaří-li se nám zajet až na konec cesty k tábořišti, absolvujeme výstup na Torecillu (600 m převýšení); nad hranicí lesa jsou porosty trnitých a polštářovitých rostlin oromediteránu fytocenologické třídy Erinacetea anthyllis; vlastní druh Erinacea anthyllis je opravdu dominantní. Obr. 17 Profil vegetací v Serrania de Ronda v blízkosti vrcholu Torrecila (exkurze Iter Ibericum Itinera Geobotanica 13, 1999) 28

29 Grazalema Vápencové okolí městečka Grazalema je jednou s oblastí s hojnými výskytem korkových dubů (Quercus suber) a terpentýnových borovic Pinus pinaster (jejíž obzvláště velké šišky největší v Evropě jsou oblíbeným přírodním suvenýrem), pohoříčko Sierra del Pinar nad obcí je pak významné druhou arelou španělské jedle Abies pinsapo. Korkové duby zde najdeme v sekundárních lesích, které nám připomene stejnověkost a stejnořadost (v podrostu zejména s Cistus monspeliensis), ale zejména jako mohuté solitéry, připomínající osamělé bělokarpatské duby; ovšem s krásnou, druhově rovněž bohatou andaluskou macchií a garigue. Korkový dub je ze všech iberských druhů nejnáročnější na vlhkost proto má poměrně disjunktní areál s centrem v Portugalsku (my jej najdeme ve větším množství v údolních polohách v parku Alcornocales při další exkurzi). Obr. 18 Areál dubu korkového Quercus suber Sama Grazalema, byť dnes již turistické středisko, je jednou z nejkrásnějších pueblos blancos, jejíž střechy jsou pokryty červení naprosto uniformních bobrovek. Strávíme zde nejdelší čas, a tak dojde i na vegetaci mediteránních zdí, tvořenou Parietaria judaica (podle ní se vegetační třída zdí jmenuje Parietarietea), druhy rodu Umbilicus s krásně štítovitými listy, Cymbalaria a mnohými kapradinami, ať už našimi známými druhy Asplenium ruta-muraria, Cetrach officinarum, či striktně mediteránními druhy rodu Cheilanthus či Anogramma leptophylla s podobným listovým dimorfismem, jako má naše horská příbuzná Cryptogramma crispa; najdeme zde i jediný mediteránní vraneček Selaginella denticulata. Macchie a garigue mají na jaře mnoho kvetoucích druhů. Vedle obligátních planik a dalších keřů mediteránní macchie (viz vegetace) a cistovitých v garigue zde najdeme množství žlutě kvetoucích bobovitých Calicotome villosa, kručinky a hlodáše (Ulex) jsme totiž na rozdíl od východní Andalusie ve srážkově bohaté atlantsko-mediteránní oblasti, pro níž jsou hlodáše velmi charakteristikou křovinou, dosahující až do Skotska. A rod Coronilla má na Iberském polooostrově své vývojové centrum. Dominantní jsou zejména růžovokvěté Cistus albidus, C. crispus a hlodáš Ulex parviflorus, z bělokvětých cistů Cistus monspeliensis a již zmíněný nesmírně lepkavý Cistus ladanifer s květy až 10 cm velkými. Nápadnými druhy jarního aspektu jsou pak na volných plochách rostoucí mohutný, možná nejkrásnější iberský hadinec Echiun albicans (hadinců směrem jihozápadním velmi přibývá, aby jich bylo nejvíc na Kanárských ostrovech!), Ranunculus macrophyllus, Smyrnium olusatrum či Stachys 29

30 circinata, z cibulovin jak (odkvetlé) narcisy, mohutný Asphodelus aestivus či drobná Romulea bulbocodium.. Zejména na skalách nad obci můžeme najít soubor endemitů okolí Grazalemy (Phlomis margaritae, Echinospartum algibicum, Erodium recoderi), endemickou lnici (Linaria má rovněž vývojové centrum na Iberském poloostrově) Linaria platycalyx, endemický trýzel Erysimum rondae či andalusko-marocký druh Papaver rupifragum. Nejnápadnějšími druhy většinou severně orientovaných skal jsou rovněž endemický Ornithogalum reverchonii (velký snědek se zcela bílými květy bez rubového zeleného pruhu, či dva endemické druhy lomikamenů příbuzných našemu S. granulata S. boissieri a S. bourgaeana. Rostou zde ale také zcela normální mediterání druhy jako Antirrhinum majus. Typickými poloruderálními druhy pod nimi jsou např. Scrophularia sambucifolia (má složené listy!), Thapsia villosa, Eupohorbia hirsuta či bylinná liána Tamus communis. Při exkurzi po severním svahu Siera del Pinar bychom měli mj. nalézt Berberis hispanica, Acer granatense, Ptilotrichum spinosum, Erinacea anthyllis, Lonicera etrusca, Ulex parviflorus, Daphne laureola, Bupleurum spinosum (Polunin et Smythies). Mimořádně floristicky bohaté jsou svažité louky při silnici pod Grazalemou s mozaikou vystupujících skalek a naopak vlhkými prameništi. Nápadné je zastoupení orchidejí: Ophrys cf. scolopax, Serapias parviflora, Ophrys ciliata, Ophrys holosericea, Ophrys lutea, Ophrys tenthredinifera a dalších, ale i mnoha jiných, z dálky nápadných druhů; v létech 1994 a 1996 jsme zde zaznamenali Bellardia trixago, Gladiolus italicus, Nigella damascena, Scilla peruviana, Convolvulus tricolor, Cerinthe major subsp. major, Tetragonolobus purpureus, Iris xiphium, Malope trifida, Tragopogon porrifolium, Ornithogalum narbonense, Scorpiurus vermicularis, Glosoppapus macrotus, Lythrum junceum, Lathyrus ochrus, Aristolochia baetica, Fedia cornucopiae, Phelipanche sp. a další. Území je na rozdíl od roku 1996 národním parkem, proto se asi budeme muset pohybovat po cestách. Alcalá de los Gazules Parque natural de los Alcornocales Sousední národní park je proslulý korkovými duby a relativní opuštěností. Vydáme se na vrchol Picacho (883 m), tvořený kyselými pískovci. Zdejší údajně bohaté kyselé garigue hostí zejména nejsevernejší a nejvyšší lokalitu druhu Drosophyllum lusitanicum, zástupce druhé endemické mediteránní čeledi Drosophyllaceae, popsané v r českými botaniky (!) a exhumované molekulárními analýzami. Údolní cesta podél potoka vede podle literatury korkovými lesy s doprovodem poloopadavého Quercus canariensis a dalších dřevin; v oblasti se též vyskytuje západomediteránní poddruh pěnišníku pontického Rhododendron ponticum subsp. baeticum (viz obrázek, nevím ale, zda i v našem údolí), taxonu, který se kromě této oblasti vyskytuje jen na malém územ ve středním Portugalsku. 30

31 Obr. 19 Profil údolím s korkovými duby v parku Los Alcornocales (exkurze Iter Ibericum, Itinera Geobotanica 12, 1999) Costa de Luz - Pobřeží Atlantiku pravděpodobně u mysu Trafalgar Lokalita byla vybrána na poslední chvíli jako náhradní z úsporných důvodů (kilometry) a na základě referencí o současném stavu pobřeží u Matalascaňas, tak, abychom viděli pobřeží Atlantiku, které je svou monumentalitou přeci jen rozdílné od Středozemního moře. Vegetace by měla být obdobná tomu, co je uvedeno dále u Matalascaňas, lokality by však měly být opuštěnější (Matalascaňas jsou Slapy Sevilly ). Coto de Doňana Matalascaňas Coto de Doňana je největším národním parkem Andalusie a jedním ze dvou opravdových (vedle Sierra Nevada). Většinou rozlohy parku tvoří rozsáhlé delta řeky Guadalquivir s vodními plochami a společenstvy mokřadů, které na jaře botanicky ještě spí. Hlavním 31

32 předmětem ochrany je samozřejmě výskyt obratlovců, zejména ptáků (Andalusie je nazývána největším ptačím evropským nádražím ) a větších savců. Jak však praví Polunin et Smythies (1973), většina významných botanických druhů roste v jiných biotopech mimo nejpřísnější rezervaci. Mezi Matalascaňas a Mazagónem jsou nad plážemí písečné duny, nejvyšší dosahující i 50 m, nad nimi pak obvykle porosty pinií Pinus pinea, v podrostu rovněž s mnoha psamofilními druhy a zejména několika druhy vřesovců: ty zde reprezentují atlansko-mediteránní květenu vedle celomediteránního Erica arborea zde najdeme Erica scoparia, E. multiflora a zejména atlantský druh vřesovcovitých Corema album, která se vyskytuje jen na západním pobřeží Portugalska a Španělska. Z dalších keřů např. Juniperus oxycedrus, J. phoenicea, Pistacia lentiscus či mohutná bylina Astragalus lusitanicus. Z typických psamofytních rostlin bychom měli vidět trávy Ammophila arenaria, Elymus farctus, Vulpia cf. membranacea dále Armeria maritima, Eryngium maritimum, Rumex bucephalophorus, Rumex tingitanus, Pseudorlaya minuscula, Malcolmia littorea, Ornithopus pinnatus. V písečných piniových hájích najdeme v podrostu spíše acidofilní cistovité (C. salvifolius, C. libanotis, C. crispus, Halimium ocymoides, Halimium halimifolium, Tuberaria bupleurifolia), velkokvětou Anagallis monellii, Linaria viscosa, Fuirena pubescens, dosti vzácně drobné byliny jako Loeflingia baetica, Leucojum trichophyllum či Campanula lusitanica. 32

33 Taxonomovy střípky aneb lexicon minimum důležitých skupin Člověk přišedší do Mediteránu obvykle neví kam dřív koukat. Těch několik tisíc kytek se nedá obsáhnout (ostatně vzpomeňme 300 druhů v Dobronicích a ten zmatek...). To si dobře uvědomoval pan Polunin, když vydal v sedmdesátých létech knihu o rostlinách jihozápadní Evropy (Polunin et Smythies 1973). Druhou půlku knížky tvoří výběrové klíče, jako byly kdysi u nás klíče školní (a možná že to nebyl až tak špatný nápad). Kniha mi byla velmi zjednodušenou inspirací při psaní těchto střípků... snažil jsem se vybrat skutečně ty taxony, s nimiž bychom se mohli setkat v Andalusii (zastávky tam a zpět v severním Španělsku či Francii nejsou brány v potaz). Pinus P. pinaster jehlice silné přes 1 mm a přes 10 cm dl., siličné kanálky ve středu jehlice, šišky velké, cm, větve červenohnědé, pův. jen Z Mediterán P. pinea deštníkovitá koruna, kulovité šištice, bezkřídlá semena P. halepensis jehlice do 10 cm, šištice stopkaté, převislé, siličné kanálky po okraji jehlice, šišky 8-16 cm, větve šedivé. P. nigra subsp. salzmanni šišky do 7 cm, jen v supramediteránu Quercus Vždyzelené: Q. coccifera keř, listy ostnité, i na rubu lysé. Q. ilex + Q. rotundifolia strom, vz. keř, listy na rubu chlupaté, žilky rovné; na Iberském poloostrově převládá typ Q. eurotundifolia, který má listy téměř celokrajné, tmavozelené a ra rubu šedivé, velmi málo chlupaté (pravý Q. ilex má poněkud ostnité listy a je na rubu chlupatý). Q. suber: uvidíme je v jv. Andalusii, kromě charakteristické borky a kůry má křivolakou střední žilku na listech; je relativně vlhkomilnější než předchozí. Poloopadavé (listy některé vytrvávají přes zimu a opadávají až na jaře): Q. faginea listy zubatě drobně laločnaté (nejvíc podobné buku!), naspodu hustě chlupaté; můžeme potkat na svazích Sierra Nevada a v jv Andalusii. Q. canariensis listy normálně laločnaté, mladé listy a letorosty chlupaté, ale dospělé listy naspodu šedavé a téměř lysé, velké (7-18 cm); můžeme jej potkat v jv. Andalusii. Opadavé: Q. pyrenaica podobný šipáku, ale listy hluboce laločnaté, na rubu vlnatě plstnaté, velké (8-16 cm); vlastní šipák roste jen v nejsevernějším Španělsku. Caryophyllaceae Velmi obtížné určování, mnoho rodů zde má velký počet druhů (lahůdka je Silene se 60 druhy), špatně se určují i rody u podčeledi Alsinoideae (tady pozor podél moře na Frankenia samostatná čeleď, ale zdálky podobná! (Cabo de Gata)). Naopak v jižním Španělsku je jen pár planých hvozdíků. Ranunculaceae Clematis: C. viticella modravé květy (pozor na C. campanuliflora, malokvětý světle fialový na JZ). ostatní bílé nebo žluté: C. cirrhosa květy jednotlivé, C. vitalba jako u nás (pozor na C, flammula s listy 2x zpeřenými) Ranunculus: dobře poznatelný R. pyrenaeus s čárkovitými listy; jinak mnoho druhů, s klasickými dlanitě čeleněnými listy Papaveraceae s.l. vedle našich rodů pozor na bisymetrické žluté Hypecoum a dymnivkám podobné rody (většinou petrofyty) Sarcocapnos, Platycapnos, Rupicapnos. 33

34 Fabaceae Jedna z nejsložitějších čeledí v oblasti vůbec. Žlutokvěté bobovité keře, polokeře a velké byliny jsou jednou z kruciálních skupin, rozpadajicích se do více než 10 rodů. Do rodů je lze určit podle níže připojeného klíče (Polunin et Smythies 1991): 34

35 35

36 Problematičnost rodů Medicago a Trifolium vyžaduje téměř vždy určování, snad jen s několika (hojně rozšířenými) výjimkami: M. orbicularis se zcela hladkými několikrát spirálně zakroucenými lusky, M. arabica s černou skvrnou na bázi lístků, T. striatum s kvězdovitými strbouly s nápadnými dlouhými kališními zuby a malými květy či T. angustifolium (podobný s velmi protaženým strboulem a skutečně čárkovitými lístky). Vesměs na narušených místech či v primárních či spíše sekundárních travinných bezlesích. Ekologicky podobná místa osídlují rody, lišící se hlavně v plodech: žlutokvěté rody Coronilla s rovnými lusky (keřovitá C. emerus, skalní C. juncea s opadavými listy), Hippocrepis (zaškrcované lusky), Scorpiurus (spirální lusky), červenokvětý rod Hedysarum (ploché zaškrcované lusky) a obvykle růžový Onobrychis s nápadnými zploštělými na hraně ostrnitými plody (od toho i jména dvou častých O. caput-galli či O. aequidentata) Zygophyllaceae Pro nás zcela exotická čeleď, ale naštěstí složena jen z několika dobře poznatelných rodů a druhů: mohutné Zygophyllum fabago, poléhavé Fagonia cretica s trnitými palisty a Tribulus terrestris se složenými listy; známý halucinogen Peganum harmala s čárkovitě členěnými listy se zde vyskytuje jen zřídka. Geraniaceae, Euphorbiaceae Pozor na bohaté rody: Erodium má sice jen 22 druhů, ale s výjimkou našeho E. cicutaria si jsou velmi podobné. Pryšců je přes 60 a jen některé poznatelné na první pohled mohutný E. characias s načernalými žlázkami v garigue a ruderálu (kde nejčastěji rostou další druhy); ekologicky a štíhlou hustě olistěnou lodyhou se odlišuje E. paralias na přímořských dunách. Malvaceae Nejbohatšími rody jsou Malva a Lavatera; zatímco slézy se vyskytují spíše na ruderálních stanovištích, slézovce jsou i v jiných biotopech. Cistaceae Čeleď se západomediteránním centrem, mnoho dominant, s výjimkou devaterníků se dobře určuje, proto připojeny klíče Polunin et Smythies: Cistus květy bílé nebo fialové, G5, tobolka 5(-10)chlopňová 36

37 Halimium západomediteránní rod, květy žluté nebo bílé, čnělka krátká G3, tobolka 3- chlopňová, 9 druhů 37

38 Tuberaria (Xolantha) přízemní růžice listů, jednoleté nebo vytrvalé, květy žluté v koncových květenstvích, čnělka krátká, G3 Helianthemum bez přízemní růžice, jednoleté i vytrvalé, květy žluté, vz. bílé v koncových květenstvích, čnělka dlouhá zakřivená, G3; složitý rod, minimálně přes 30 druhů co se dobře pozná: H. apenninum květy bílé, atl.-západomediteránní druh; H. salicifolium jednoletka. Fumana listy střídavé, čárkovité, květy žluté, často jednotlivé, vnější tyčinky sterilní 38

39 Apiaceae Na rozdíl od našich končin nejsou miříkovité zde příliš problematické. Pomineme-li obecně známý přímořský druh Crithmum maritimum, vyskytuje se zde několik exotických rodů, které se ale dají poznat dobře podle obrázků: Kundmania, Echinophora (oba s tendencí k moři a skalám či pískům), Cachrys (nápadný hlavně za plodu, svými velkými a mimořádně nápadně žebernatými dvounažkami), Magydaris, Elaeoselinum (s těmi nemám zkušenosti). Asi nejčastějšími zástupci jsou druhy žlutokvětého rodu Thapsia s nápadnými pochvami listů (předpokládám, že obecný rovněž žlutokvětý druh celého Mediteránu Ferula communis znáte a nebude se vám plést). Vyskytuje se zde několik prorostlíků, které mají stejně jako naše celistvé listy, některé jsou významné formačně (B. fruticosum) či fytogeograficky (B. spinosum). Asi nejobtížnější je Eryngium, které zde má ze 14 druhů 8 iberských endemitů. Limonium Statice má na iberském poloostrově více jak 25 endemitů, proto není divu, že je určovat je velmi obtížné. Výjimkou je dvoubarevné Limonium sinuatum; my bychom měli vidět ještě endemickou rostlinu JV Andalusie Limonium insigne. Convolvulus Běžnými druhy jsou poloplazivý Convolvulus althaeoides a popínavý C. cantabrica; zejména v Andalusii se ale vyskytují další ze 14 iberských druhů. Boraginaceae Rody jsou obvykle dobře poznatelné a druhově nepříliš početné; přesto jsou rody, kde určování je obtížné. Příkladem jsou Cynoglossum, Anchusa, Lithospermum a Echium; posledně jmenovaný má na Iberském poloostrově 9 endemitů (ze 14 druhů) a některé si monumentálností nezadají s drobnějšími druhy Kanárských ostrovů, kde mají hadince své království ; příkladem může být Echium albicans z Grazalemy (viz obrázek na str. 2). 39

40 Erica Vřesovce jsou častými dominantami hlavně atlantsko-mediteránních garigue, je zde ze 14 druhů 5 iberských endemitů; dají se určit, ale problém je v tom, že některé jen za květu, ale kvetou dosti různě; Každý by měl znát mohutný keř Erica arborea, pro další připojuji klíč z Polunina: 40

41 41

42 Lamiaceae Podobně jako u předchozí čeledi má mnoho rodů centrum v Mediteránu, Teucrium a Lavandula dokonce v Z Mediteránu; hlavní druhy těchto rodů jsou nápadné na první pohled (Teucrium pseudochamaepitys, T. polium, Lavandula stoechas), pro případné další druhy levandulí je přiložen klíč. Ostatní bohatší rody mají centrum ve východním Mediteránu, takže např z rodu Phlomis zde potkáme častěji jen dva druhy zmíněné v přehledu lokalit, rovněž druhů rodů Satureja, Micromeria a Sideritis, jejichž určování je vždy obtížnější, není mnoho. K rodu Lavandula a Salvia je přiložen klíč: 42

43 Antirrhinum, Linaria Oba tyto rody z bývalých krtičníkovitých mají na Iberském poloostrově své vývojové centrum a jejich určování není vždy triviální. Několik málo si jich ukážeme včetně dobře poznatelných endemitů (Antirrhinum charidemi, Linaria platycalyx, L. viscosa) Asteraceae To je samozřejmě nejsložitější středozemská čeleď přistupme tedy k ní z pozice prvního přiblížení. V principu se zmíním o dvou skupinách, kdy jsou si podobné rody, a o složnokvětém crux botanicorum. (1) rody Anthemis, Anacyclus, Chamaemelum, Chrysanthemum, Tanacetum s heterogamními úbory s bílými nebo žlutými paprsky rostou často na synantropních stanovištích a pospolu. Obvykle však mají málo druhů, takže se je lze naučit. (2) podobně jsou na tom žluté cichorioidy rodů Tolpis, Andryala, Hyoseris, Urospermum,, Reichardia, Launaea, kdy jenom u posledního rodu máme na vybranou z více častějších druhů. (3) Centaurea zde má 90 druhů a její určování bude v mnohých případech nad naše síly, omezíme se možná na skupiny. 43

44 Jednoděložné Petaloid Monocotyledons Jednoděložné cibuloviny a hlízoviny jsou samozřejmě ozdobou jarního aspektu kteréhokoliv Středozemí. Na některé ale již bude pozdě (Gagea, některé druhy Scilla a bohužel asi i Narcissus - i když možná i bohudík, protože na jejich určování by nám chyběla monografie). S ohledem na tuto skutečnost je třeba zdůraznit tři rody, s nimiž se pravděpodobně setkáme ve větším množství druhů, a proto jsem k nim níže připojil Poluninovské klíče: Asphodelus, Ornithogalum, Iris. Asphodelus zde má jiné poměry v zastoupení druhů, nejběžnější mediteránní druh A. aestivus (A. microcarpus) není tak běžný. Snědky jsou zde zastoupeny svéráznými podrody Cathissa (Iberský podrod) a Melomphis (celomediteránní O. arabicum). Orchideaceae Na orchideje, zejména na svatou trojici mediteránních rodů Orchis, Ophrys a Serapias jsme bez obrázků krátcí. Ale máme velmi pěknou překladovou knížku Orchideje vydanou v edici nakladatelství Ikar, která je v podstatě celoevropská a doporučuji ji vozit s sebou všude. Poaceae Mediteránní trávy mají tu výhodu, že jejich hlavní zástupci (dominanty porostů) vypadají dost jinak než trávy naše: dominanty přímořských písčin Ammophila arenaria či Elymus farctus ani středomořský rákos Arundo donax si nesplete nikdo. Ampelodesmus mauritanica je tráva tak obrovská a s tak obrovskou latou, že snad ani nemusíme znát žádný znak prostě druhá třímetrová tráva, která vypadá jinak než rákos, není. Podobně je tomu s africkými posly Lygeum spartum a Stipa tenacissima (tahle halfa připomíná kavyl jen vzdáleně) nebo s malou jednoletkou pustých míst Lamarckia aurea. Rody, rostoucí u nás, vypadají na první pohled podobně, jen musíme najít příslušné mediteránní druhy příkladem budiž Dactylis (hispanica), Melica (minuta) či Briza (major nebo minor). Ale aby to nevypadalo tak jednoduše ve fytocenologii suchých trávníků se setkáme se jmény Hyparrhenia hirta a Brachypodium ramosum, která bychom se měli naučit (a právě rod Brachypodium je ve Středozemí složitější než u nás...). Ale ještě jedno doporučení podobně jako u orchidejí je obdobný Ikarovský svazek Trávy zahleděn i do Středozemí, takže většinu výše zmíněných druhů tam najdeme. 44

45 45

46 46

47 Lokality mimo Andalusii Sierra de Vicort Pico de Rayo: zastávka na zpáteční cestě při přejezdu z Toleda do Barcelony (ca 3-4 hodiny). Sierra de Vicort je součástí Cordillera Iberica, soustavy pohoříček oddělujících kastilskou pánev a nížinu Ebra. Vrchol Pico del Rayo dosahuje 1427 m a je udáván jako místo dalekého rozhledu. Botanicky ani geologicky se mi na webu nepodařilo nalézt relevantní informace, z obecnějších lze soudit, že jde o druhohorní měkké usazeniny. Massif de l Esterel (první 9hodinová přestávka) je až k moři sahající vulkanické pohoří mezi Cannes a St. Tropez; je to jedno z mála vulkanických pohoří ve vápencové oblasti Provence, tvořené červeně zbarvenými porfyry prvohorního stáří; tvoří tak geologický kontrast k druhohorním usazeninám ostatních části Azurového pobřeží. Porfyry se chovají kysele, takže můžeme očekávat acidofilní typ macchie a garigue, ze stromových dominant Pinus halepensis a Quercus suber, se kterým se zde asi setkámo poprvé (viz mapa jeho areálu). Pravděpodobně vystoupáme na vrchol Pic de Cap Roux (453 m) o němž píše průvodce Rother Azurové pobřeží má tři michelinské hvězdy, a proto jistě stojí za to na něj vystoupat...). Canyon du Verdon je nejhlubším evropským kaňonem ve vápencích na S okraji Provence. Bude-li vhodné počasí, absolvujeme průchod kaňonem, je možno ale absolvovat i botanickou trasu podél hrany kaňonu. Autobus musí stát ve vsi La Palud du Verdon, odkud se jde pěšky k chatě La Maline (ca 6 km) odtud sestup na dno (nutná baterka, průchod dlouhými tunely!!), nebo po silničce dále. Výstupním místem je Pont Sublime, kde se obě trasy spojí a kde nás nabere po 9 hodinách autobus. Naposledy se setkáme se spoustou normálních mediteránních druhů, ale v kombinaci s mnohými druhy temperátními. Cesta dnem kaňonu od chaty La Maline k parkovišti Pont Sublime trvá turisticky 6 hodin (!), připočteme li cestu k chatě od autobusu, máme turisticky 7-8 hodin! To je nutno zohlednit od počátku. Literatura (citovány jen vybrané práce, které sebou vezeme knižní nebo v PDF) Blanca G. (2009): Flora vascular de Andalucía oriental. Tomo 1-4. Almeria (PDF) Guillén R.F. (1982): La vegetació dels paisos Catalans. - Ketres Barcelona. Itinera Geobotanica Vol. 2(1991), 13(1999), 14(2000), 15(2001-2) velmi podrobné fytocenologické přehledy a seznamy celého Španělska či části (okolí almerie), Itinerář mezinárodní fytogeografické exkurze po Španělsku (některé lokality téměř navštívíme); časopis je v ČBS. Polunin O., Smythies B. (1973,1991): Flowers of South-West Europe. Oxford UP (xerokopie). Stocken C.M. (1969): Andalusian flowers and contryside. Thurlestone, Devon (hezká, byť stará knížečka botanická o Z Andalusii, kterou jsem objevil v ČBS) Valdéz B. et al. (1987): Flora vascular de Andalucía occidental. Ketres, Barcelona (xerokopie a PDF) 47

48 Andaluská (a další) města, která navštívíme Historie a památky Granada Poprvé Granadu obsadili Mauři v 8.stol. a její zlaté období přišlo za vlády dynastie Nasrovců v l , kdy různí řemeslníci, kupci, učenci a vědci přispívali k mezinárodní pověsti města jako střediska kultury. Za vlády křesťanů, když Granada podlehla Katolickým králům a Mauři byli vypovězeni, rozkvetlo město renesanční nádherou. V 19.stol. prožilo epochu úpadku, ale nedávno se stalo předmětem obnoveného zájmu a všeobecného úsilí vrátit některým oblastem jejich někdejší slávu. Nejvyššími body města jsou Alhambra a na protilehlém kopci ležící stará arabská čtvrť Albaicín. Pod nimi se rozkládá historické centrum města, seskupené okolo katedrály. STARÉ MĚSTO Staré městské centrum kolem katedrály je bludištěm úzkých jednosměrných uliček. Stojí tu Alcaicería - rekonstrukce maurského bazaru, který roku 1843 zpustošil požár. Dvě hlavní náměstí Granady ztělesňují Plaza Bib-Rambla nedaleko katedrály a Plaza Nueva. Z druhého se vine ulice Cuesta de Gomérez nahoru ke dvěma nejvýznamnějším památkám, kterými jsou Alhambra a Generalife. Na protějším kopci se rozkládá čtvrť Albaicín. Z kostelů jsou nejkrásnější Iglesia de San Juan de Dios (baroko) a Iglesia de San Jerónimo (renesance). Katedrála - Na příkaz Katolických králů začaly práce na katedrále r.1523 podle plánů v gotickém slohu, které vytvořil Enrique de Egas. Stavba pokračovala pod vedením renesančního mistra Diega de Siloé, který také navrhl fasádu a velkolepou kulatou kapli Capilla Mayor. Okna ze skla z 16.stol. pod její kupolí znázorňují "Umučení Ježíše" od Juana Campo. Západní průčelí navrhl barokní umělec Alonso Cano, který se ve městě narodil. Jeho hrob i mnohá díla můžete spatřit v katedrále. Královskou kapli ztvárnil pro Katolické krále v l Enrique de Egas. Hlavní oltář obklopuje nádherná mříž (reja) od Maestra Bartoloméa de Jaén a postavy z carrarského mramoru, zpodobňující Ferdinanda a Isabelu, jejich dceru Janu Šílenou (Juana la Loca) a jejího manžela Filipa Sličného (Felipe el Hermoso). Rakve panovníků jsou v kryptě. V sakristii se nalézají umělecké poklady, např. 48

49 49

50 obrazy Botticelliho a Van der Weydena, a také Isabelina koruna, Ferdinandův meč a jejich vojenské praporce. Palacio de la Madraza Calle Oficios 14 (září-červenec: Po-Pá): tato budova, původně arabská univerzita, se později proměnila v městskou radnici. Fasáda pochází z 18.stol. Uvnitř je maurská síň s jedinečně dekorovaným mihrábem. Corral del Carbón Calle Mariana Pineda (denně 9-19): Tento dvůr s ochozy, bývalé skladiště a hostinec pro kupce, je unikátním pozůstatkem maurské éry. Za křesťanů se tu konala divadelní představení, později se z něj stala burza uhlí. Dnes vás zde uvítají obchody s výrobky tradičních řemesel a ústřední turistická kancelář. - Casa de los Tiros Calle Pavaneras (Po-Pá 14,30-20): Palác připomínající pevnost byl vybudován v 16.stol. v mudéjarském slohu. Původně náležel rodině, která po pádu Granady vlastnila Generalife. V jejich držení býval i legendární Boabdilův meč. Je vytesán na průčelí spolu se sochami Merkura, Hektora, Herakla, Thesea a Jasona. Budova vděčí za jméno mušketám, které vyčnívají nad cimbuřím: "tiro" znamená španělsky výstřel. ALBAICÍN V tomto koutě Granady na svahu proti Alhambře se člověk cítí nejblíže maurské historii města. Nejprve zde byla ve 13.stol. vybudována pevnost a kdysi tu stálo přes 30 mešit. Většina městských kostelů byla postavena na jejich místě. V dlážděných uličkách vás upoutají cármenes, domy s maurskými ozdobami a zahradami, odloučené od světa vysokými zdmi. Jména mnoha ulic začínají slovem Cuesta, což znamená svah. V jasmínové vůni večerního vzduchu můžete podniknout cestu na vyhlídku Mirador de San Nicolás. Naskytne se vám kouzelná scenérie spleti střech Alhambry zářících při západu slunce. - Casa de los Pisa: dům patřící johanitům - opatrují zde umělecká díla - některá zobrazují sv.jana z Boha, který zde r.1550 zemřel. - Iglesia de Santa Ana na náměstí Plaza Nueva: Cihlový kostel v mudéjarském stylu; elegantní platereskní portál a uvnitř kazetový strop. - El Baňuelo (Carrera del Darro 31, Út-So, zavřeno: státní svátky): arabské lázně s cihlovou klenbou se datují do 11.stol. Na vrcholky sloupů byly použity vizigótské a římské hlavice, stejně jako arabské. Světlo vniká do prostoru otvory v klenbě ve tvaru hvězd. SACROMONTE Dříve na tomto kopci v četných jeskynních žili granadští Cikáni. V minulosti sem turisté přicházeli, aby se potěšili spontánními výbuchy flamenca. Dnes se všichni Cikáni ve skutečnosti odstěhovali, ale flamenco různé kvality pro turisty se zde večer stále provozuje. Na vrcholku kopce stojí benediktinský klášter Abadía del Sacromonte. Uvnitř uchovávají urnu s popelem benediktinského patrona, sv. Cecilia. ALHAMBRA Tuto působivou ukázku architektury charakterizuje jedinečné využití prostoru, světla, vody a ozdob. Zrodila se za Ismáíla I., Júsufa I. a Muhammada V., chalífů z epochy, kdy v Granadě vládla nasrovská dynastie. Snažili se vyvrátit dojem slábnoucí síly, a proto vytvořili tuto vizi pozemského ráje. Na stavbu a dekoraci se upřednostňovaly obyčejné materiály (sádra, dřevo a dlaždice), ale dokonale zpracované. I když Alhambra přetrpěla drancování a úpadek, včetně pokusu napoleonských vojsk vyhodit ji do povětří, v nedávné době prošla rozsáhlou rekonstrukcí a její vybraná řemeslná práce nás stále okouzluje. Leží na kopci zvaném Sabica; jde o jediný dochovaný maurský palác na světě, prakticky bez modernizace. Jméno al-hamrá znamená arabsky "červeň", kvůli půdě kolem paláce (dnes je červená i budova paláce, který byl však dříve bíle nabílen). Areál je obehnán rozsáhlou hradbou, která dává jejímu vnějšku vzhled mohutné pevnosti. 50

51 Stará Alhambra Palác Karla V.: hlavní stavba křesťanské éry a první stavba v renesančním stylu ve Španělsku na místě původního zimního paláce. Stavbu z masivních bloků pískovce započal v r.1527 v renesančním duchu Pedro Machuca, Michelangelův žák. Stavba zůstala nedokončená - kruhový obvod dodává zdání býčí arény. Galerii podpírá 32 mohutných sloupů. Nachází se zde Museo de Bellas Artes (s umělec. sbírkami z st.) a Museo Nacional de Arte Árabe (dokumentující arabskou kulturu). - Iglesia de Santa Maria: kostel - zezadu přiléhá k paláci Karla V., postaven byl v r na místě někdejší maurské mešity a dokončen byl v r Palác Nasridovců (Casas Reales): Palác dynastie Nasridovců, který je nejcennější částí Alhambry, je označován za vrcholné dílo maurského stavitelství. Zvenčí - jak to u těchto staveb bývá - působí komplex dojmem nevzhledné pevnosti. To nejcennější je totiž ukryto uvnitř: skvostně zdobené sály, vnitřní nádvoří s bazény a fontánami. Význam, který měla pro maurské stavitele voda, je patrný také v Generalife, letním paláci a komplexu stinných zahrad s altánky a jezírky. Ty nejsou jen pro parádu, ale v kombinaci se stavebními prvky fungovaly už ve středověku jako účinná klimatizace. Stavbu započal Jusuf I. ( ) ve 14.st., vnitřní výzdoba pochází z doby Mohammeda V. ( ); Filip Aragonský nechal celý palác zrekonstruovat. - Patio de Arrayanes: Bazén obklopený myrtovými keři a půvabnými arkádami - odráží světlo do okolních síní. - Patio del Mexuar (mešwár): Původně sloužil administrativním a právním výkonům, zasedala zde správní rada. Byl přístupný všem. V této poradní síni, dokončené r. 1365, sultán naslouchal prosbám poddaných a scházel se se svými ministry. Je to nejstarší část paláce s kazetovým stropem. - Sala de los Reyes: V této prostorné hodovní síni se pořádaly velkolepé bankety a oslavy. Krásné stropní malby na kůži 51

52 pocházející ze 14.stol. zobrazují lovecké a rytířské příběhy. Zlatá komnata (3) - stěny jsou až po strop pokryty sádrovými plastikami a řezbami. - Salón se Embajadores (Síň vyslanců): Dříve trůnní sál, hlavní reprezentativní místnost, největší sál v Alhambře. Zde vedl emír diplomatická jednání s křesťanskými vyjednavači. Trůnní sál byl vybudován v l Je 18m vysoký s kupolí, jedna z nejbohatších výzdob v celém komplexu - lze rozpoznat více než 150 různých vzorů. Strop představuje sedm částí muslimského nebe. Myrtový dvůr (dvůr vyslanců ) - střed dívánu - část paláce určená k přijímání hodnostářů, pojmenován podle myrtových keřů. Lví dvůr Nejznámější místo Alhambry - kdysi střed harému (soukromé obydlí krále - postaveno za Mohammeda V., nezdůrazňoval se tu majestát, ale jemný půvab). Patio lemuje 124 štíhlých mramorových sloupů. Fontánu uprostřed podpírá 12 masivních lvů. Patio lemuje 124 štíhlých mramorových sloupů. Vzhled lvů nesoucích fontánů dokládá nízký stupeň islámského figurálního sochařství - vzhledem k tomu, že islám zakazoval zobrazovat zvířata a lidi, předpokládá se, že tito lvi mají semitský původ. - Síň Abencerragů (Sala de los Abencerrajes): Tato síň dostala jméno po šlechtickém rodu, který bojoval s Boabdilem. Podle legendy nechal nepřátele zmasakrovat, když se v této místnosti účastnili hostiny. Geometrický vzor na stropě našel inspiraci v Pythagorově větě. Síň dvou sester je pojmenována podle 2 krásných mramorových desek na podlaze, sloužila jako převlékárna, resp. svlékárna sultánovy aktuální favoritky. - Sala de las Hermanas: kupole připomíná plástev; poslední příklad španělské islámské architektury. - Palacio del Partal: Z tohoto paláce, nejstarší budovy v Alhambře, se dochoval pouze portikus s oblouky a věž. výzdoba: stěny jsou pokryty arabeskami, provedenými v sádrové omítce, dřevěné stropy se ztrácejí pod polychromovanými sádrovými stalaktity (stalaktitová výzdoba), veškerá výzdoba byla polychromovaná, dodnes jsou místy vidět zbytky barev a zlacení zahrady Partal - založeny v pozdějším období, myrty, cypřiše, vavříny, růže, věžové paláce Torre de las Infantas a Torre de la Cautiva. Alcazaba: Byla postavena byla ve 13. stol. Mohammedem I. al-ahmarem ( ), zakladatelem dynastie Nasrovců ( ). Dochovalo se pouze základní zdivo válečných staveb, lázně, věznice a stáje. Stojí na základech původní gótské pevnosti a je nejstarší částí Alhambry. - Torre de la Vela - strážní věž: právě zde zavlály prapory Katolických králů ve 3 hod. odpoledne, hezký výhled na celé město; 30 m vysoká Torres Bermejas obě sloužily jako předsunuté postavení obránců. Generalife Ze severní části Alhambry se vine stezka do Generalife, venkovského útočiště nasrovských králů. Tam se mohli schovat před palácovými intrikami a vysoko nad městem, blíž k nebesům, se těšit z klidu. Název Generalife nebo Yannat al Arif lze přeložit rozličně, nejpříjemněji zní asi "zahrada velebného ráje" (z arabského džannat al-aríf - "architektonicky řešená zahrada"). Zahrady založené ve 13.stol., byly během let upravovány. Původně k nim patřily sady a pastviny. Generalife poskytuje skvělý prostor pro každoroční granadský festival hudby a tance. - Patio del Generalife leží právě před vchodem do Generalife. Cesta z Alhambry do Generalife vede nejprve přes Jardin Bajas (nižší zahrady) a pak kříží toto maurské patio s charakteristickým geometrickým tvarem bazénku. - Patio de Polo: nádvoří, kde návštěvníci paláce, kteří přijeli na koních mohli uvázat své oře. - Patio de la Acequia: uzavřená orientální zahrada, se rozprostírá kolem podlouhlého ústředního bazénku. Vodotrysky na obou stranách nad ním vytvářejí půvabné oblouky. Na konci stojí Sala Regia. - Patio de los Cipreses nebo také Patio de la Sultana bylo místem tajných setkání Zoraidy, manželky sultána Abú-l-Hasana, s milencem, předním šlechticem rodu Abencerraje. - Jardin Altos (horní zahrady): Escalera del Agua - schodiště, po kterém proudí voda. 52

53 53

54 Ronda Ronda je krásné město s velmi dlouhou historií. Oblast dnešního města byla osídlena již v neolitu. Všechny kultury, které prošly Andalusií, tu zanechaly své stopy. Nejvíce staveb však vzniklo v 18. století. Mezi nejvýznamnější památky patří Nový Most (Puente Nuevo), který vede přes řeknu Tajo a je symbolem města. Most je 98 metrů vysoký, vystavěn je z kamenů z řeky Tajo a spojil novou moderní část města se starobylým centrem. Bohužel je most častým cílem sebevrahů. Dále je to kostel svaté Marie, který byl postaven na původní arabské mešitě. Cenné a vyhledávané jsou také arabské hradby a brány. Ronda se může pyšnit i jednou z nejstarších býčích arén ve Španělsku. Ta se nazývá Plaza de Toros. V 18. století byla totiž Ronda vyhlášeným městem býčích zápasů. Známá byla hlavně díky rodině toreadorů Romerových. Hlavní postava rodiny Pedro Romero se utkal s více jak 5000 býky bez újmy na zdraví. Díky tomu tu můžete navštívit i muzeum býčích zápasů. To není ale vše. Ve městě Ronda dále naleznete palác Palacio de Mondragón, arabské lázně či Palác maurského krále. Sevilla Sevilla je hlavní město Andalusie, žije zde asi obyvatel. Leží ve výšce pouhých 10 metrů nad hladinou moře, kolem řeky Guadalquivir. Je zde nejteplejší léto v celém Španělsku. Sevillu založili již Féničané, a po nich se zde vystřídali také Řekové a Kartaginci. V 1.st. př. n. l. ji dobyl Julius Caesar. Za Římanů a Vizigótů byla hlavním městem provincie. Pozůstatky římského osídlení se nacházejí severně od města v Italice. Arabové, kteří Sevillu dobyli na Vizigótech v r. 712, vtiskli městu dnešní ráz a dali řece její současné jméno. Sevilla pak byla soupeřem sousední Cordoby. Sevilla byla od 11.st. sídlem emírů dynastie Almohadů. Ve 13.st. ji dobyl Ferdinand III. Kastilský. Křesťanští králové pak přenesli svůj dvůr do maurských paláců. V 16.st. byla Sevilla nejbohatším španělským městem. Obchod a přístav přitahovaly nejen tuzemské a zahraniční obchodníky, ale i různé živly a dobrodruhy. Město se stalo překladištěm zboží z kolonií a Evropy, především zlata a stříbra. Zároveň se stalo kulturním centrem. Objevení Nového Světa tak mělo pro Sevillu klíčový význam. Od 18.st. se říční přístav postupně zanášel pískem a město začalo ztrácet na významu. Alcazar je někdejší rezidencí emírů. Byl na příkaz Petra Hrozného ve 14.st. přestavěn. To, co je dnes k vidění, jsou pozůstatky rozsáhlého areálu paláce předvádějícího směsici mudéjarského a maurského slohu, které přečkaly ničivé zásahy a požáry. Je to jedna z nejstarších královských rezidencí v Evropě. Na tomto místě stávala již římská akropole, raně křesťanská bazilika, různé vizigótské stavby a maurský hrad, první pevnost z 9.st. Vstup je přes Puerta Leon, kterou zdobí azulejos se znakem lva. Patio de la Monteria odděluje palác od zbytku města. Z Patia de Leon je již vidět hlavní fasáda paláce, která byla vybudována v r a v 16. a 17.st. byla rozšířena. V Salas de los Almirandes se nachází Casa de la Contratacion, kde se plánovaly některé zajímavé cesty kolem světa, např. Magalhaensova. Zdi jsou pokryty tapisériemi ze 17. a 18.st. Nejkrásnější je zde obraz Panny Marie Navigátorky od Alejo Fernandeze, která má po pravé straně dole postavu Columba. Patio de las Doncellas je jádrem residence. Na zdech je krásná plastická výzdoba a keramické dlaždice ze 16.st. v mudéjarském stylu. Podle arabské tradice se všechny veřejné záležitosti odehrávaly právě zde a soukromý život byl soustředěn kolem nádvoří Patio de las Muňecas. Sloupy na tomto nádvoří jsou ještě z období chalífů a pocházejí ze zbořené cordobské mediny Azahara. 54

55 55

56 Štuková výzdoba horní části byla restaurována v r Kolem Patio de las Docellas jsou místnosti převážně oficiálního charakteru. Je zde Salon del techo Karla V. s renesančním lakunovým stropem z cedrového dřeva, tři malé pokoje Marie de Padela a hlavní místnost, nejhezčí z celého paláce Salón de Embajadores. Jsou zde portréty všech španělských králů po Filipa III. s daty jejich vlády. Je zde také vyřezávaný strop almocárabe, podobající se krápníkové jeskyni. Když se vystoupá po schodišti z doby Karla V., vstoupí se do řady místností vyzdobených vlámskými, francouzskými a španělskými tapisériemi ze 17. a 18.st. Je zde Oratorio de los Reyes Catolicos s malovaným oltářem z r. 1504, Salas de los Infantes de Reyes, ložnice krále Petra a ložnice královny Doňy Marie. Giralda je spolu s Pomerančovníkovým dvorem jediným pozůstatkem Velké mešity. Byla postavena z kamenů dovezených z římské Italicy. Do výšky ji dále z cihel budovali Almohadé, kteří ji také nechali vyzdobit vnější fasádu. Giralda byla dokončena až za křesťanské éry. Giralda je vlastně minaret vybudovaný ve 12.st. ve stejném stylu jako minarety v Rabatu a Marakéši. Věž je vysoká téměř 100 metrů a do výšky 70 metrů lze vystoupit po rampě, kterou překonal v r Ferdinand III. na koni, když město dobyl. Více než 140 sloupů zdobících vnější stranu pochází z paláce Azahara v Cordobě. V r byla věž vážně poškozena zemětřesením, ale krátce na to byla opravena do původní podoby. Nejstarší plány přestavby minaretu do podoby křesťanské zvonice jsou z r V r byly zahájeny práce na její přestavbě podle cordobského architekta Hernana Ruize. Když byly práce v r dokončeny, byla věž vyzdobena malbami podle návrhů kanovníka Francisca Pachecy, ze kterých se ale do dnešní doby v podstatě nic nedochovalo. Na vrcholu věže byl jako symbol vítězství křesťanské víry umístěn kolos Vítězné víry. Socha sv. Jana vysoká 7,52 metrů o hmotnosti 2 tuny je vyrobena ze železa a bronzu a na vrcholek věže byla umístěna v r Katedrála byla postavena na místě Velké mešity, ale ponechali z ní minaret sloužící jako zvonice a Patio de los Naranjos jako neobvyklý rajský dvůr. Výstavba katedrály začala v r v gotickém slohu podle vzoru francouzských katedrál. Je to třetí největší katedrála na světě. Je 130 metrů dlouhá, 76 metrů široká, je zde 140 mohutných podpěrných pilířů a 93 obrovských oken, tisíce figur a soch z mramoru, železa, dřeva a kamene, kopule, oltáře a hroby. Pět chrámových lodí se tyčí do výšky 36 metrů a je zde také 45 postranních kaplí. Nejdůležitější v interiéru je Capilla mayor s největším oltářním nástavcem na světě. Na jeho 220 m2 s více než 1000 figur znázorňujících biblickou historii pracovalo 26 umělců. Střední část byla dokončena v r. 1521, postranní části až v l Oltář je tvořen 45 obrazy ze života Krista a Panny Marie a je doplněn obrazy hlavních sevillských svatých. Capilla Real byla vybudována v l Jsou zde hrobky významných sevillských vládnoucích osobností Alfonse X. a jeho matky Beatrice Švábské a Karla V. a jeho matky. Je zde také symbolický hrob Kryštofa Kolumba od Artura Melida, který sem byl přenesen v r z Havany. Patio de los Naranjos tvoří jediný rajský dvůr katedrály. Uprostřed je fontána pocházející z vizigótské katedrály. Tabáková továrna - Budovu navrhl v 18.st. Sebastien van der Borcht. Je to druhá nejrozsáhlejší veřejná budova ve Španělsku po El Escorialu. Dnes zde sídlí Sevillská univerzita. Pracovala zde pracovala Carmen a spolu s ní dalších dělnic. Torre de Oro Věž, které je je symbolem města. Původně byla opevňovací věží městských hradeb Almohadů. Za své jméno vděčí dřívějším zlatým vnějším dekoracím. Dnes se zde nachází malé námořní muzeum. 56

57 Plaza de Espaňa: náměstí je středem výstaviště z r Využitím kachlové výzdoby azulejos sledovali architekti návaznost na maurské dědictví. Přes vodní příkop vedou mosty s keramickým zábradlím a v dolní části budovy jsou na kachlích zobrazeny historické scény jednotlivých španělských provincií. Parque de Maria Luiza je tropickou botanickou zahradou v přírodě. V jeho případě lze odpustit i oblíbené adjektivum průvodců snový. Téměř každý strom má jmenovku s původem: jsou zde shromážděny ze všech částí tropů; botanik zde může strávit celý den... Córdoba Cordoba je hlavní město stejnojmenné provincie. Rozkládá se na obou březích řeky Guadalquivir. Žije zde obyvatel, polovina z celkového počtu provincie. Córdoba byla založena Kartaginci, pak dobyta Římany a vypleněna Góty. Přestože se zde dochovalo jen velmi málo památek z římské doby, stále zde v podvědomí obyvatel žije duch filozofa Senecy, který se zde narodil. Po invazi Maurů v r. 711 se Cordoba stala hlavním městem emirátu a za vlády významných emírů, kteří pokračovali v nájezdech dále na sever Evropy, dokud nebyli u Poitiers zastaveni, vzkvétala a rozvíjela se. V pol. 8.st., když došlo k dynastickým změnám v Damašku, přesílili Omájovci do Cordoby a založili zde novou dynastii emírů a jejím prvním představitelem byl Abdarrahmán I. Byl to začátek nejvýznamnějšího cordóbského období, které vyvrcholilo za vlády Abdarrahmána III., který byl Chalífou od r. 929 a jeho nástupce Al Haquíma II. a vojevůdce Almanzúra, pravé ruky chalífy Hišama II. V 10.st., kdy se Evropa teprve probouzela z temného období nájezdů barbarů, Cordoba dále vzkvétala a byla nejhustěji osídleným městem západní Evropy a byla srovnatelná pouze z byzantskou Konstantinopolí. Tehdy zde žilo asi 1 milión obyvatel. Její Velká mešita se stala nejbohatším a nejnavštěvovanějším islámským monumentem. Bylo zde vybudováno 300 dalších mešit a celkem jich zde bylo přes 1000, luxusní paláce, 600 veřejných lázní a pouliční osvětlení, o 700 let dříve než v Londýně nebo Paříži. Žili zde také lidé jako Maimonides, židovský lékař a filosof, Averroes, který pro západní Evropu znovu objevil Aristotela, a básník Ibn Hazam. Cordoba byla také mostem mezi řeckou a římskou antickou kulturou a zbytkem současné Evropy. V letech 929 až 1031 bylo město centrem samostatného Córdobského kalifátu. Došlo k dalšímu velkému rozkvětu, který přilákal mnoho přistěhovalců. Córdoba, Konstantinopol a Bagdád byli největšími městy tehdejšího světa. Mešita se rozrůstala, ale stavěly se i nemocnice, lázně, knihovny a univerzita. Velmi se dbalo na gramotnost všech společenských vrstev. Osvícený panovník Al-Hakam II. ( ) totiž tvrdil: "Naučit se jedinou kapitolu vědění je významnější, než při modlitbě padnout stokrát na tvář." Po vymření chalífů Omájovské dynastie v r následoval rozpad Al Andalus (Andalusie) na jednotlivé soupeřící malé emiráty. A zároveň začal postupný úpadek. Na zač. 13. st., po porážce Almohadů, byla Cordoba dobyta Ferdinandem III. Svatým a dostala se pod křesťanskou vládu až do sjednocení celého Španělska Katolickými králi 57

58 Římský most Postavený byl přes řeku Guadalquivir již v dobách Gaia Julia Caesara. Součástí mostu je brána - triumfální oblouk postavený architektem Hernanem Ruizem v době vlády Filipa II. Původně na tomto místě stávala římská brána a později maurská brána. Vedle stojí sloup Triumfo, postavený na počest sv. Rafaela v rokokovém stylu v 18.st. Mezquita mešita Historie mešity je velmi zajímavá. Původně tu stával římský pohanský chrám, na jehož místě Vizigóti později postavili křesťanskou baziliku sv. Vincence. Arabové se hned po svém obsazení Córdoby r. 711 dohodli s křesťany a polovinu katedrály přeměnili na mešitu. Po desítky let se pak křesťané i muslimové modlili pod jednou střechou. Až v roce 786 emír Abd al-rahmán I., potomek staré syrské panovnické dynastie Umajovců, od křesťanů odkoupil i druhou polovinu baziliky. Na oplátku je finančně bohatě odškodnil a nechal renovovat jeden z kostelů. Celá bazilika byla poté od základů přestavěna v duchu islámské architektury. Stavitelé ovšem do ní umně aplikovali i původní římské a vizigótské motivy, čímž vznikl vskutku jedinečný architektonický skvost. Ačkoliv v průběhu rekonkvisty po roce 1236 byla mešita opět částečně přestavěna na katedrálu, svůj charakter si z větší části podržela dodnes. Říká se, že místní křesťané nedopustili velké zásahy do stavby a pomohli ji ochránit proti příliš aktivním katolickým králům a později i proti inkvizici, neboť v dobrém vzpomínali na podobnou velkorysost muslimských panovníků. 58

59 Minaret Velké mešity je dnes součástí věže. Byl postaven Abdarrahmanem III. Tento minaret nahradil starší postavený Hišamem I. v r Současná věž vznikla v 16.st. Pomerančovníkový dvůr založili v 10.st. Abdarrahman III. a Almansúr. Současný rajský dvůr je výsledkem přestaveb na poč. 16.st. biskupem Martinem Fernadezem de Angulo pod vedením architekta Hernana Ruize. Uprostřed stojí kašna, která původně sloužila k rituálnímu omývání muslimských věřících před modlitbou. Ve 13.st. zde rostly palmy, pomerančovníky tady rostou od 15.st. Olivy a cypřiše zde byly vysazeny v 18.st. První mešita z 8.st. měla 11 lodí. Jsou zde různé sloupy řecko-římského a vizigótského stylu. V obloucích se střídají kameny a cihly. Dřevěný strop střední lodi byl zrestaurovaný v r V době vlády Abdarrahmana II. v 1.pol. 9.st. město prožívalo období míru a prosperity a Cordoba byla v muslimských kronikách zmiňována jako největší město. V r. 833 bylo připojeno dalších sedm lodí jižním směrem. Byly zde použity hlavně vizigótské sloupy. Poprvé zde byly vytvořeny arabské hlavice podle korintských vzorů. Al Hakim II. ve 2.pol. 10.st. nechal modlitebnu prodloužit o dalších 12 lodí. V této části byl použit styl arkád Abdarrahmana I. Sloupy a hlavice jsou původní arabské. Nejkrásnější výzdoba je v mihrabu s krásnými mozaikami na zdech. Nápisy jsou z r Poslední a největší dostavba proběhla za Almansura mezi lety Stavba byla rozšířena směrem na východ a mihrab ztratil středovou pozici. Vnitřní prostor mešity tvoří les mramorových, jaspisových a porfyrových sloupů. Se svými m2 je cordobská mešita třetí největší na světě. Celkem je zde 19 lodí dlouhých 175 metrů ve čtyřech sekcích a téměř 1000 sloupů. Celá mešita je 135 metrů široká. Kibla, zeď obrácená k Mekce, je zdobená řadou oblouků. Podlaha je pokryta zlatými ornamentálními mozaikami. Jsou zde také kaligrafické nápisy oslavující Alláha. Dóm mihrabu byl postaven z jediného kusu mramoru. Mozaikovou výzdobu provedli mistři z Byzance poslaní sem císařem Nicephorem z Konstantinopole. Po pravé straně stojí maqsura, kde se mohl modlit pouze chalífa. Mešita byla přeměněna na kostel králem Ferdinandem III. Svatým po r. 1236, kdy bylo město dobyto Španěly. Práce na výstavbě vlastní katedrály začaly v r podle příkazu biskupa Alonsa Manrique s podporou katedrální rady a celého města. Při výstavbě katedrály byla použita směs stylů 16. a 17. st., španělsko - vlámské arkády a oblouky, renesanční dóm, chór a hlavní oltář v raně barokním stylu. Stavba byla dokončena na zač. 17.st. pod vedením cordobských architektů Hernana Ruize I., II., a III. Chór byl vyřezán z mahagonu sevillským řezbářem Duquem Cornejem v 18.st. Dnes se katedrála tyčí k nebi nad prostými nízkými střechami mešity. Alcazar katolických králů - Postavil jej Alfonso v 11.st. a sídlili zde katoličtí králové a inkvizice během granadského tažení. Kolem Alcazaru se rozkládají krásné zahrady s fontánami a nádržemi. Každoročně se zde koná významný festival Flamenca. Židovská čtvrť: Cordobská Juderie patří k největším ve Španělsku. Jsou zde malebné, úzké, křivolaké uličky s prostými bílými domky, plnými květin. Zachovala se zde také synagoga, jediná v Andalusii, postavená v roce 1315, tedy v době, kdy byla Córdoba už několik desítek let v rukou křesťanských vládců. Dekorativní mudejarský sloh naznačuje, že je dílem muslimských stavitelů, jímž bylo dovoleno - zatím - na křesťanském území zůstat. U synagogy stojí pomník Maimonida, židovského teologa a filosofa a lékaře. Čtvrť začíná v bezprostřední blízkosti mešity a sahá až k Almodovarské bráně, která byla součástí hradeb a jíž se do této části města vstupovalo. Minulost této části města skrývá mnohé tragédie. Židovská komunita tu žila celkem v poklidu i v době muslimského panství. Situace se radikálně změnila ve 12. století s nástupem berberské dynastie Almohadů. Fanatismus těchto 59

60 vyznavačů Boží jedinosti vyvolal masivní exodus Židů z těch oblastí al-andalusu, kterou měli Alhomadé ve svém područí. Tehdy musel opustit rodnou Sefarad - tak říkali Židé své španělské domovině (odtud sefardští Židé) - i Maimonides, jeden z nejslavnějších córdobských rodáků, který nevěřil, že se bude moci někdy do své vlasti vrátit. Toledo Archeologické nálezy dokazují, že Toledo a jeho okolí obývali už dávní obyvatelé Iberijského poloostrova. Tato informace není překvapující, pokud uvažujeme o geografické poloze města: na kopci 100 metrů nad břehy řeky Tajo. Díky tomuto strategickému vyvýšení a blízkosti řeky Tajo bylo Toletum/ Tulaytulah/Tolétho/Toledo od pradávna velmi atraktivním místem k životu. Toletum okolo roku 193 před naším letopočtem obsadili Římané, ačkoli se zde na rozdíl od jiných měst z tohoto období jako například Segovia nedochovaly žádné významné důkazy o jejich přítomnosti. Vynikající lokalita města přímo uprostřed poloostrova napomohla tomu, že se Toledo stalo obchodní křižovatkou a výrobní základnou železa tehdejší doby. Město dále vzkvétalo a drželo si své výsostné postavení i po několik následujících století. Vizigóti sem během 5. století přestěhovali své hlavní město, kterým byla původně jihošpanělská Sevilla. Tato éra byla klíčovou v toledské historii, protože vizigótští šlechticové dokázali nábožensky sjednotit národy, jedinou vírou se stalo křesťaství, a ustanovit více méně organizovanou vládu. Avšak později se na Iberijský poloostrov v roce 711 dostali přes gibraltarskou úžinu Arabové a už o rok později dorazili k Toledu a dobyli ho. Muslimové do Toleda dorazili v období středověku, během velké prosperity a kulturního rozvoje. Židé, křesťané a muslimové společně žili v harmonii až do inkvizice a právě od tohoto období se městu přezdívá "La ciudad de las tres culturas" ("město tří kultur"). V roce 1041 katolíci opět převzali Toledo do svých rukou a ustanovili ho oficiálním hlavním městem Kastílie. Navzdory mnoha změnám náboženských vůdců pokračovalo mírumilovné soužití, které dosáhlo vrcholu pod vládou Alfonsa X. zvaného Moudrý. Právě on kladl velký důraz na místní unikátní překladatelskou školu, která překládala řecké texty a také neznámé vědecké texty z celého západního světa. Konec zlatého věku Toleda a následný úpadek přineslo katolické sjednocení Španělska pod nadvládou katolických monarchů a nápor inkvizice. Král Ferdinand a Izabela Kastilská skoncovali s náboženskou tolerancí, díky které Toledo tolik vzkvétalo. Židé a Muslimové, kteří velkým dílem přispívali kulturně i hospodářsky celé toledské společnosti, byli nuceni konvertovat ke křesťanství, nebo opustit zemi. Filip II. odebral Toledu v roce 1561 status hlavního města, když celý královský dvůr nechal přesunout do Madridu. Město nadobro přišlo o svou slávu, kterou získalo zpět až v nedávné době díky zájmu o jeho historické krásy ze strany turistů. Arabské brány & Mezquita de Cristo de la Luz Projděte některým ze 3 severních vstupů do Toleda - Puertou del Sol, Puertou de los Alarcones nebo Puertou de Balmardón - a dostanete se k nejlépe dochované arabské památce ve městě k mešitě Mezquita de Cristo de la Luz postavené v roce 999 našeho letopočtu. Puerta de Balmardón je zase nejstarší vstupní bránou v Toledu postavenou asi před 1600 lety. Museo-Hospital de Santa Cruz (10:00-18:30) Od Mezquity pokračujte dále jihovýchodně ve směru hodinových ručiček a měli byste dorazit k nemocnici Santa Cruz ze 14. století. Tato budova, která byla postavena jako sirotčinec pro místní opuštěné děti a bezdomovce, dnes funguje jako muzeum s nejslavnějšími malířskými děly od slavného El Greca. K turistickým zajímavostem a k předním lákadlům tohoto místa patří brána Plateresque navržená španělským sochařem Alonsem de Covarrubias a krásná kolekce děl od malířů Goyi a Ribery. 60

61 Alcázar (9:30-14:30) Směrem na jih od nemocnice Santa Cruz nemůžete přehlédnout přímo na vrcholu kopce pevnost Alcázar. Sídlo vizigótských králů a později arabská pevnost byla za vlády Karla V. (ve Španělsku Karel I.) během 16. století přebudována a stala se španělským královským sídlem během období Svaté říše římské. Katedrála (10-18:30) Výstavba slavné katedrály v Toledu ve Španělsku započala v roce Její základní struktura je tvořena 5 loděmi s půdorysem v podobě latinského kříže. Celkově je katedrála v Toledu považována za nejlepší příklad gotického stylu ve Španělsku díky spirálovým věžím, ohromným opěrným obloukům, působivému tmavému interiéru a obloukovému stropu podpíranému 88 sloupy. Mimochodem, na katedrále je evidentní renesanční i barokní vliv, protože výstavba trvala více než 250 let a výzdoba byla vždy realizována v souladu s měnícím se vkusem a tehdejšími trendy. Hlavní vstupní portál do katedrály byl dokončen v roce 1418 a je rozčleněn do tří menších portálů, kterými jsou (zleva): brána rozsudku, brána odpuštění a brána zákoníků. Uvnitř můžete obdivovat nádherně vyřezávané zařízení, krásné okenní vitráže a více než 20 kapliček po obvodu. Casa del Greco & Iglesia de Santo Tomé (kostel sv. Tomáše) Od katedrály se vydejte na jihozápad vstříc nejlepším výtvorům El Greca ve městě. "Pohřeb hraběte Orgaze" zobrazující pohřební scénu, kdy hraběte nesou k hrobu jeho patroni a toledští aristokraté v polovině 16. století, je k vidění v malém přístavku kostela sv. Tomáše. Za kostelem na náměstí Plaza del Conte se nachází Casa-Museo del Greco, dům plný 61

62 nejznámnějších děl tohoto malíře. El Greco v tomto domě nikdy nebydlel, dům byl vybrán, protože přesně evokuje obydlí tehdejší éry. Židovská čtvrť V celém Španělsku je právě v Toledu nejlépe zachovaná židovská čtvrť ("juderías"). Z původně 11 synagog, které se zde nacházely, se dodnes dochovaly jen dvě. V jedné z nich - El Tránsito - se nachází unikátní Židovské muzeum (10:00-18:30) Barcelona Historie Barcelony sahá až do třetího století před naším letopočtem. V této době se datuje její založení kartaginským generálem, který nesl jméno Hamilkar Barkas. Název města byl odvozen z jeho jména a nazývalo se Barcino. Psal se rok 218 před naším letopočtem a město bylo obsazeno Římany, což nemělo na poloostrově nikterak velký význam. V té době bylo hlavní město provincie vzdálené více jak sto kilometrů jižně a jmenovalo se Tarraco, dnes jej můžete znát pod názvem Tarragona. Po pádu Římské říše bylo město Barcino v rukách Visigótů. Následně bylo v osmém století našeho letopočtu dobyto maurským vojevůdcem Almanazorem, který Barcelonu neměl v rukou dlouho. Následně se totiž nejen Barcelony, ale i celého Katalánska zmocnil franský král a také první středověký římský císař Karel Veliký. Z devátého století by stál za zmínku určitě Wilfred el Pelo neboli Vlasatý, který se stal prvním císařem Barcelony. Během následujících let se Barcelona rozvíjela, začaly se na území města stavět staré římské hradby, které můžete na několika místech ještě dnes vidět. V roce 1137 si barcelonský hrabě Ramón Bereguer IV. vzal za svou ženu princeznu jménem Petronila, jejíž otec Ramiro byl aragonský král. Ramón se stal králem a Barcelona se zároveň stala hlavním městem aragonsko-katalánského království. Království v té době zabíralo téměř polovinu území dnešního Španělska. Po Ramónovi získal trůn Jaime I., který k území ještě připojil Valencii a také Baleárské ostrovy ležící ve Středozemním moři. Barcelona se tím stala významným městem, které mělo vliv na obchod a také politiku v celém Středomoří. Následně bylo k území připsané i království Sicílie. V roce 1468 se Ferdinand II. Aragonský oženil s Isabelou I. Kastilskou, čímž vzniklo španělské království. Pár let nato začala Barcelona ztrácet svůj obchodní a politický význam. V roce 1492 byla objevena Amerika a poslední Arabové byli z poloostrova vyhnáni. Začátkem 16. století se hlavním městem stal Madrid. Nový rozkvět zažívá Barcelona až koncem 19. století, a to díky rozvíjejícímu se průmyslu. Důsledkem bohatnutí šlechty a podnikatelů byla provedena takzvaná renaixenca. Šlo o barcelonsko-katalánské obrození, přičemž byly na místa starověkých hradeb postaveny nové a moderní čtvrtě. Významných architektem se stal Antonio Gaudí, jenž stavěl opusy, a město pořádalo dvakrát Světovou výstavu. Hned nato se začala rozvíjet kultura, literatura, divadlo a pozadu nezůstávala ani hudba. Katalánská republika byla vyhlášena v roce 1931, avšak pět let nato se vlády ujímá generál Francesco Franco a jeho fašismus. Barcelona byla jeho vojsky dobyta v roce 1939 a tehdejší prezident nesoucí jméno Lluís Companys utekl do exilu do Francie. Demokracie nejen v Barceloně, ale na celém Pyrenejském poloostrově nastala v roce

63 PAMÁTKY V BARCELONĚ Sagrada Familia Gaudího katedrála Sagrada la Familia je bezesporu hlavním lákadlem celé Barcelony. Tato téměř dvě stě metrů vysoká stavba nejvíce zaujme zvláštní architekturou a nic podobného jinde na světě nenajdete. Přestože Sagrada la Familia se začala stavět již v roce 1882, dodnes není dokončena a stále se o jejím dokončení vedou spory - momentálně to vypadá, že by měla být hotova za necelých dvacet let. Bohužel probíhající stavba docela narušuje jinak impozantní pohled na katedrálu a i výtah na vršek katedrály, odkud je překrásný výhled na celou Barcelonu, není v provozu pořád. Pokud navštívíte Barcelonu, rozhodně nezapomeňtě tuto památku navštívit. Nachází se severovýchodně od centra města u stejnomené zastávky metra. ulice La Rambla Hlavní třída Barcelony se táhne od nejtznámějšího náměstí Placa Catalunya až po olympijský přístav. Po celé její délce naleznete desítky a desítky různorodých pouličních umělců - hudebníky, tanečníky a živé sochy. Stejně tak je zde neobvykle velké množství restaurací, kaváren a různých obchodů se suvenýry. Zkrátka La Rambla je ulice, která žije 24 hodin denně a nabízí vše na co si proudící davy turistů jen vzpomenou. Na konci, když už jste téměř u přístavu se tyčí Kolumbův sloup. Pozor - kromě umělců, tanečníků a turistů se po této třídě pohybuje také velké množství kapsářů. Placa de Catalunya Náměstí Placa de Catalunya se nachází na konci ulice La Rambla a pokud se dá za absolutní centrum Barcelony považovat nějaké konkrétní místo, je to právě Placa Catalunya. nejenže je to největší dopravní křižovatka v celé Barceloně, ale zárověň je to místo, kde se nachází spousta obchodů a dvě velká obchodní centra. Náměstí vévodí majestátní fontána okolo které je několik soch a také se zde setkáte se spoustou holubů. Placa Catalunya je takéi místem kde se střetává staré barcelonské město s tím novodobým. Většina turistických okružních cest začíná i končí právě tady. park Güell Společně s kopcem Montjuic tvoří Parc Güell nejzajímavější místa odpočinku v Barceloně. Návštěvou parku Güell poznáte mnoho z Gaudího tvorby - po celém parku jsou rozesety jeho architektonické výtvory (a opravdu stojí zato), navíc Gaudí perfektně využil kopcovitý terén a tak je tu také spousta různých chodníků, zdobených zábradlí a kleneb. Na prohlídku si vyhraďte minimálně dvě hodiny - je se na co dívat a z kopce je také hezký pohled na samotné město Barcelona. Do parku se neplatí vstupné. Gaudího architektura Mimo park Güell a Sagradu la Familii se v Barceloně nachází spousta dalších památek, které mají shodného autora - Antonia Gaudího. Tento slavných architekt, který žil v druhé polovině 19. a začátkem 20. století kompletně změnil obraz prakticky celé Barcelony - mezi jeho nejznámější "výtvory" patří kromě již zmiňovaných např. dům Casa Batlló (metro: Passeig de Gracia), dům Casa Mila (metro: Passeig de Gracia) nebo třeba Palau Güell se svojí atypickou střechou. 63

64 64

65 65

66 Seznam účastníků studentské exkurze Katedry botaniky Andalucía Bartošová Martina 2. Buriánek Václav 3. Čepelová Barbora 4. Ducháček Michal 5. Dvořáková Kristýna 6. Figura Tomáš 7. Gabrielová Jarmila 8. Hanzl Martin 9. Hejda Martin 10. Holubová Kateřina 11. Hrdinová Magdalena 12. Hrouda Lubomír 13. Hrouda Adam 14. Hroudová Věra 15. Husáková Iveta 16. Kabátová Klára 17. Kalůsková Jana 18. Koutecká Věra 19. Ložek Vojen jun. 20. Martinec Pavel 21. Musilová Lenka 22. Nováková Dora 23. Pokorná Adéla 24. Ponert Jan 25. Pospíšilová Monika 26. Prach Jindřich 27. Prachová Eva 28. Rosenbaumová Radka 29. Smyčka Jan 30. Šemberová Kristýna 31. Špryňar Pavel 32. Tichý Tomáš 33. Vančurová Jindřiška 34. Vít Petr 35. Vítová Alena 36. Vojtíková Zdenka 37. Zajíčková Linda 66

67 Itinerář (změna kvůli času či počasí vyhrazena) Pá odjezd z Prahy v 15:00 (předběžný odjezd) směr Mnichov Vaduz Milano Nice na Azurové pobřeží za Cannes (1200 km, do 16 hodin by se mělo vejít) So příjezd ráno po 7 hodině, exkurze do Massif de l Esterel (Pic do Cap Roux, 450 m n.m.), pohoří tvořené červenými vyvřelinami (porfyry, ryolity), jediná část Azurového pobřeží, které je méně civilizovaná; flóra typická mediteránní garigue a macchie na nevápenci, dobrý začátek /výhoda: max. 30 km po silnici od dálnice/ odjezd kolem 16 hod. směr Andalusie přes noc (1450 km, hodin) Ne příjezd ráno na Cabo de Gata celodenní exkurze na Cabo de Gata (evropské nejsušší místo, žumary, slaniska, skály, písčiny); autobus stojí 10 hodin, pak podle domluvy popojede na Cabo de Gata pro odpadlíky nebo pojede rovnou do San José; terasa exkurze km, nutno počítat druhou část jen částečně botanickou, ale cesta za to stojí! vodu sebou!!! nocleh Camping Tau San Jose, cena 2009 ca 7,5 Euro za osobu (incl. stan), mail info@campingtau.com, Po příjezd ráno do okolí Tabernas, exkurze do evropské pouště Arizona ve Španělsku, Miniholywood, odpoledne zastávka na sádrovcích u Sorbas (Los Molinos der Rio de Aguas, těsně vedle dálnice) a exkurze polopoušť na sádrovcích v kontrastu s řekou (jediná široko daleko), podle času Níjar, zastávka ve městě, pak přejezd do kempu San José, Út San José Trevellez (1500 m.n.m.) Orgiva ca km, cesta po úbočí pohoří Sierra Nevada krajem Pueblos Blancos (bílé vesnice), ca 2 botanické zastávky po cestě (macchie, garigue, opadavé dubové lesy), nocleh kemp Puerta de la Alpujara při silnici směr Granada; cena ca 6 Euro osoba+stan Varianta: nocleh už v Trevellez v nejvyšším místě cesty (v případě pokročilé vegetace) St (Trevellez) Orgiva, kratší exkurze v okolí Orgivy Granada ca 50 km, odpol. Granada prohlídka města, večerní návštěva Alhambry (objednáno 19-20) (Alhambra), večerní přejezd do kempu El Torcal za Antequerou, nocleh se zajišťuje a cena zjišťuje Čt dopolední exkurze do Sierra de Torcal (NP vápencový, několik NS včetně botanické 30 orchidejí), pak Antequera Teba Ronda vnitrozemím, odpolední zastávka v městečku Ronda, prohlídka (maurské městečko, kaňon řeky Tajo) a nákup, pak po silnici do sedla k odbočce do parku Serrania de Ronda (nocleh ve volné přírodě kam autobus dojede) Pá téměř celodenní exkurze do Serrania de Ronda (horské vápence, hranice lesa s Abies pinsapo v případě příznivého počasí výstup na Torrecillu 1900 m), navečer odjezd přes Rondu do Grazalemy (55 km) nocleh Grazalema 3 dny na místě (ideální příjezd do 19:00, aby bus mohl stát 48 hodin), kemp (cena ca 6 Euro osoba+stan) So Grazalema 1. exkurze louky a les pod městečkem (vlhké louky!, korkové lesy), večer v Grazalemě. Bus stojí 48 hodin 67

68 Ne 1.5. Grazalema 2. exkurze do Sierra del Pinar po botanické stezce do Benamahomy (garigue, macchie, jedlové a rozvolněné korkové lesy), autobus pro nás dojede navečer (po 48 hodinách), třetí nocleh v Grazalemě Po 2.5. Grazalema Ubrique Puerto de Galis, exkurze na horu Picachu (850 m) v NP Alcornocales (park korkových dubů, ca 5 hod.), lesy a garigue s Drosophyllum lusitanicum (N W ), údolní lesy a garigue na kyselých pískovcích; odpol. odjezd přes Alcalá de los Gazules na pobřeží Atlantiku k mysu Trafalgar, pobřeží, duny, pinie, nocleh v kempu Faro de Trafalgar u vsi Caňo de Meca (nedaleko Barbate) Út 3.5. Caňo de Meca Sevilla 170 km, 2 hod., Sevilla, prohlídka (katedrála, park Marie Luisy trop. bot. zahrada pod širým nebem) 10-13, odjezd směr Cordoba (151 km, 2 hod.) ca 2 hodiny zastávka v Cordobě 15-17, odjezd směr Parque Natural de Despenaperros (1,5 hod.), nocleh Camping Despenaperos v obci Santa Elena. St. 4.5 Ráno polodenní exkurze do Parque natural de Despenaperos, v poledne odjezd směr Toledo (2,5 hod.), příjed Toledo ca v 15, odpolední a večerní návštěva Toleda kemp je prakticky ve městě) Čt 5.5. Toledo Barcelona 700 km po dálnici (ca 8 hodin) zastávka v Sierra de Vicort při dálnici za městem Calatayud (ca 3 hodiny), navečer příjezd k Barceloně, nocleh v kempu někde blízko Barcelony Pá 6.5. ráno definitivní balení, pak prohlídka Barcelony, kdo by chtěl, mohl by si zajet i na Montserrat (hodina cesty vlakem a zubačkou nebo lanovkou, zpáteční jízdenka pro dospělce Euro (jak s ISIC nevím) /autobus by před celodenním přejezdem měl 9 hodin stát/, odjezd z Barcelony navečer do Canyon du Verdon (Barcelona - Castellane resp. Palud sur Verdon asi 680 km, ca 10 hodin (kus je po serpentinách), takže odjezd z Barcelony v19-20:00 abychom byli ráno v Canyon du Verdon So 7.5. exkurze do Canyon du Verdon 9-10 hodin), odjezd mezi hod. směr Praha; Castellane-Praha 1300 km, z toho 1160 km po dálnici Ne 8.5. v dopoledních hodinách příjezd do Prahy 68