Ročenka. Jizersko-ještědského horského spolku

Transkript

1 Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku 2004 JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝ HORSKÝ SPOLEK

2 JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝ Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku 2004 HORSKÝ SPOLEK

3 Starý lovecký chodník na jižním svahu Ještědských hor

4 Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku Redigoval Pavel Schneider předseda JJHS TŘETÍ ROČNÍK 2004 JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝ HORSKÝ SPOLEK Liberec 2005 Ve vlastním nákladu a pro potřeby svých členů vydal Jizersko-ještědský horský spolek Technicky zpracovalo Nakladatelství Petr Polda, Liberec PETR POLDA NAKLADATEL

5 Ing. Pavel Schneider předseda Jizersko-ještědského horského spolku Liberec 2005 ISBN ISSN

6 Slovo předsedy spolku Vážení členové Jizersko-ještědského horského spolku, vážení čtenáři, držíte v ruce v pořadí již třetí Ročenku Jizersko-ještědského horského spolku. Opět tu můžete nalézt množství zajímavých článků o přírodě, o historických a jiných zajímavostech našeho regionu a samozřejmě také o činnosti našeho Horského spolku. Jsme velice potěšeni, že předchozí dva ročníky ročenky zaznamenaly tak pronikavý úspěch a pro autory se již stává uveřejnění článků v Ročence Jizersko-ještědského horského spolku jakousi prestižní záležitostí. Zájem ze strany autorů o publikování v ročence je velký, i přesto, že za příspěvky se nevyplácejí žádné honoráře. Ročenka však bohužel není nafukovací a redakční rada rozhodla, že budoucí ročenky by v žádném případě již neměly překročit rozsah Ročenky JJHS Bylo tedy bohužel nutno některé články vyřadit, případně po dohodě s autory redakčně upravit. Při výběru článků jsme se řídili nejen kvalitou, ale také tím, aby obsah ročenky byl pestrý a vyvážený. V ročence by měly být v rovnováze články o přírodě a o vlastivědě a historii. Tímto se samozřejmě omlouváme autorům, jejichž články se v ročence z kapacitních důvodů nemohly objevit, nicméně doufáme, že to pochopí. Přednost pochopitelně dostávají články, které se ať už přímo, nebo nepřímo vážou k samotné činnosti JJHS. Rok 2004 byl bezpochyby pro Horský spolek po mnoha stránkách rokem historicky nejúspěšnějším. Stačí se pouze podívat na čísla ve zprávě o hospodaření. Nejen že se roční obrat spolku již blíží 2 milionům korun, ale hospodaření JJHS letos také dosáhlo rekordního zisku. Bylo by však samozřejmě špatné, kdyby se úspěch našeho spolku řídil pouze tím, jestli vydělal peníze a kolik. Jsme nezisková organizace, a tudíž tu nejsme proto, abychom hromadili peníze nebo si za ně případně kupovali auta a drahé vybavení. Veškeré finanční prostředky získané výdělečnou činností jdou v souladu se stanovami spolku na pokrytí nákladů na činnosti směřující k dosažení programových cílů spolku, tedy především na ochranu přírody a krajiny, prosazování principu trvale udržitelného rozvoje, podporu a rozvoj ekologicky optimálních rekreačních a sportovních aktivit v oblasti, ochranu kulturního bohatství, krajinného rázu, péči o historické památky, péči o kulturní tradice, osvětovou a propagační činnost apod. Míra úspěchu se jistě musí řídit množstvím a rozmanitostí aktivit, které JJHS provozuje k dosažení výše zmíněných programových cílů. A pokud se podíváte na zprávu o činnosti JJHS uvedenou v této ročence, tak mi snad dáte za pravdu, že činnost v roce 2004 byla opravdu bohatá a různorodá. Daří se nám zúročovat dnes již několikaleté zkušenosti, které naši členové získali v průběhu devítiletého fungování spolku, a JJHS je tak dnes dle mého názoru jedním z nejdynamičtěji se rozvíjejících sdružení svého typu v našem regionu. 5

7 Se svým na jednu stranu širokým, nicméně velice zřetelným a jasným zaměřením dokáže oslovit velké množství lidí různého věku, profese, vzdělání, pohlaví apod. Členy Horského spolku jsou tak možná na první pohled velice rozdílní lidé, které však spojuje společný zájem, tedy především láska k našim horám a zájem o to, aby jejich stav byl co možná nejlepší. A právě tito lidé vytvářejí vlastní podstatnou činnost spolku. JJHS dělá to, co jsou schopni a ochotni jeho členové dělat. Jsme sdružením dobrovolným, a tak každý ze současných třech stovek členů se do činnosti spolku zapojuje dle svých možností, schopností a vůle. Výbor, který spolek řídí, je složen ze členů, kteří tyto funkce vykonávají dobrovolně ve svém volném čase bez nároku na odměnu. Naše možnosti jsou tak pochopitelně trochu omezené vzhledem k tomu, že každý z nás má své zaměstnání a případně další aktivity. I přesto se však spolku daří rozvíjet a rozšiřovat svou činnost, především díky poctivé práci mnoha svých členů. Namátkou je možno jmenovat Petra Ferdyše Poldu, který se s velkým úsilím a odhodláním věnuje práci v propagační sekci, nebo Pavla Voničku, díky němuž spolek v prosinci 2004 vydal krásnou publikaci Jizerskohorská rašeliniště. Rekordního objemu prací a také rozšíření do CHKO Český ráj dosáhla sekce ochrany přírody díky spolehlivé práci Leoše Vašiny. Těžko by samozřejmě mohlo něco ve spolku fungovat bez té nejdůležitější osoby v celé organizaci, hospodáře. Tuto opravdu extrémně těžkou funkci vzal na sebe v tomto volebním období Aleš Kočí a je třeba mu za jeho dobře vykonanou práci, navíc ve velmi složité době, složit poklonu. Vyjmenováváním dalších zasloužilých členů bych jistě dokázal popsat spoustu dalších stránek, ale věřím, že mi ti, jež jsem tu nezmínil, odpustí. Stejně si myslím, že tou největší odměnou pro většinu aktivních členů je, stejně tak jako pro mě, to, že mohou udělat něco pro spolek a jeho poslání. Pro to, aby se mohl spolek dále rozvíjet a rozšiřovat svoje aktivity, je potřeba, aby se také rozšířil okruh lidí, kteří ve spolku opravdu aktivně pracují. Výbor spolku tedy samozřejmě rád uvítá každého s dobrým nápadem a ochotou k něčemu přispět. Já přeji Jizersko-ještědskému horskému spolku, ať je v roce 2005 alespoň tak úspěšný jako v roce loňském. A za sebe mohu slíbit, že se pro to pokusím udělat maximum. Pavel Schneider 6

8 Dcera prosečských Hor Svatopluk Koudela, hostinský U Šámalů Proseč pod Ještědem 7

9 Bývá u nás na Horách 1 v Ještědě doopravdy krásný podzim, zvláště pak ten časný. A stihneš-li se probudit za rozbřesku, kdy ten tajuplný a životadárný kotouč ti dává tušit, kde asi vynoří svůj první oranžovočervený okraj, vypadající jako nezkrotný kus rozžhavené okuje, kterou máš chuť tvarovat na pradávné kovadlině pod mocnými údery těžkých perlíků střídajících se v pravidelném rytmu tepu tvého srdce, rytmu života. Ta chuť trvá pár desítek vteřin, než se ti objeví v celé své jednoduché kráse. Oranžovozlatý kotouč se právě vynořil, nabývá pomalu na síle, ale ještě tě neoslňuje. Spodním okrajem se dotýká Krkonoš a svými prvními loučemi nesměle ohmatává Zlaté návrší, Kozí hřbety, Vysoké kolo, Violík, Sněžné jámy, Kotel, Sněžku Připadá ti docela bojácné, jako kdyby tady vycházelo poprvé. Ve skutečnosti zná svoji krajinu a celodenní pouť tak dokonale, že se nikdy nesplete, natož aby zabloudilo. Podíváš-li se za sebe, zjistíš, že za sebou máš ještě na pár minut půlnoční království. Osečná s morovým sloupem, tyčícím se na malebném náměstíčku, Družcov se svojí robustně vyhlížející kapličkou a zarostlým hřbitovem, Kotel s prastarými vykotlanými lipami, Janův Důl skrývající v houštinách prameny právě zrozené Ploučnice a hamerské rybníky, v jejichž hladinách se ještě nezhlédneš. Ten stále ještě tmavý kout čeká, až ho ty laskavé paprsky také pohladí a dají mu znát, že na něj nezapomněly, a za poledne, kdy už dávno uschly krůpěje rosy, ještědské perly zářící na pavučinách, šípkových keřích, hložinách a pravém trnkoví, na suchých, odkvetlých stéblech trávy, které již svůj úkol ten rok podruhé, ne-li potřetí splnily, kdy to oslnivé, rozzářené kolo visí přímo nad hospodou U Šámalů, nehledáš kupodivu stín. Není už úmorné parno na omdlení, nýbrž svěží větřík, zvěstující, že už i babí léto se s tebou rozloučilo, ti přináší vůni podzimu z jižních svahů končících hluboko pod tebou u Domaslavic, Bílé, Javorníku a Starého Dubu. Sneseš na sobě i starý huňatý svetr a pozoruješ stádo jalůvčat, spásajících tu starou, nekalou horskou souchotinu, do kerý pranic už néni. Přebíhají z místa na místo, aby snad našla ještě něco šťavnatějšího, ale dobře vědí, že na tom místě byla toho dne už mnohokrát. Kolikrát za odpoledne k tobě dolehne tolik charakteristické šumění z nebe a nespleteš se ani o metr, když se podíváš nad Rašovské sedlo, kde jako vystřelený šíp si razí cestu oblohou hejno divokých hus. Rok co rok tudy putují naprosto přesně stejnou trasou. Tu a tam si vymění pozice za hlasitého štěbetání, aby zdolaly každoroční pouť do svých zimovišť. Ani osamělí krkavci nejsou na ještědské podzimní obloze výjimkou. Slunce se kloní k obzoru a najednou pocítíš, že je babí léto opravdu nenávratně pryč, a chladno tě přiměje vzít si na sebe ještě jeden svršek. To chladno tě kupodivu nedonutí, abys šel domů se ohřát. Něco tě stále drží venku. V podvědomí víš, co to je jsou to poslední paprsky ojedinělého dne, kdy se ten žhnoucí skvost pomalu, s rozvahou a vážnou důstojností noří do oparu a snad i slyšíš a cítíš, jak syčí ten ohnivý dukát, potápějící se v pomyslném moři. Naposledy ozáří hřbet Krkonoš celou škálou červených barev, a když se ukryje za Bukovou horu, zvýrazní až neuvěřitelně ostře horizont Českého středohoří s majestátným, královským Ralskem, v pozadí Milešovkou a Klíčem. V tem moment se obloha roztančí v neuvěřitelných barvách a předvede ti kouzla obdivuhodná, jako by ti chtěla poděkovat za to, že jsi vydržel v tom stále chladnějším večeru a dávno jsi se už nešel ohřát do světnice. Podíváš-li se za sebe, zjistíš, že za tebou se rozprostírá půlnoční království. Jablonec, 1 Jako prosečská Hora (resp. Hory) je tradičně označována nejvýše položená část obce Proseč pod Ještědem, nachá zející se ve výšce cca 700 m n. m. na jižních svazích Hlubocko-rašovského hřebene. 8

10 Tanvald, Černá Studnice, Rychnov, Jizerské hory a Krkonoše se topí ve tmě. Jak dlouho si počkají na znovuzrození podzimního dne? Životadárný kotouč to ví naprosto přesně! Je večer. Ani list se nepohne. Chlad ti prostupuje vším, co máš na sobě, ale domů nejdeš. Najednou si uvědomíš, že to velkolepé drama nepozoruješ sám. Za ohradou u lesa rozpoznáš obrysy srnčí, která si vyšla z houští na pastvu, na horizontu louky před tebou pozorně trčí zaječí uši, nálety netopýra na tebe vypadají občas až příliš nebezpečně. I ta sova pálená, která léta bydlí ve vikýři hospodského zádveří, se probudila a předvádí ti v měsíčním svitu let hodný tance horské víly. A když si posvítíš baterkou do větví jasanů, lemujících prastarou trhovou cestu z Duba do Liberka, určitě spatříš pohádkově rozsvícené oči kuny lesní, 9

11 která za dlouhých nocí běhá po půdě se starou prkennou podlahou, a ty nemůžeš usnout. Z protějšího kopce, v zadní vsi, slyšíš bečení stáda muflonů. Jsou už blíž, pár set metrů od tebe. Ty víš, že se pasou na Míňákovy louce. Kolikrát za svůj život asi pozorovala Božena Míňákova 2 to přírodní divadlo z mostek před svou chalupou, která stávala o pár desítek metrů výše než hospoda U Šámalů? Ano, vzpomínám si docela přesně, jak jsem se toulal snad coby desetiletý kluk Horama a najednou jsem stanul na okraji lesa, odkud byl výhled do celého kraje. Vím docela přesně, že už tenkrát mi učaroval západ slunce tam kdesi v dáli a pocit, že jsem v tu chvíli výš, než je zapadající slunce, byl pro mne ohromující. Dychtivě jsem pátral dětskýma očima a cítil jsem, jak se mi vlívá do paměti ten obraz. Pode mnou se tu a tam rozsvítily lampy po vsích. V tu chvíli mně proletěla hlavou slova, která jsem často doma slýchával, nejčastěji od babičky Koubšovy Vlasty: Rány bóží, dítě! Depaks ty se toulal? Samej večír se táhneš domů, to zasejcs vymet samej kout, že jů? A snads ses netlouk něde kolem Míňačky? Hošičku, jen si dej dobrej pozor, aby tě něde neouškla. Dyť vona čaruje, abys pak něde bez rozumu přišel! Jen toho se varuj, to tě poudám. V tej boudě nic kalýho néni. Popošel jsem více do louky a pátral dál. Vím, že jsem tenkrát tu čarodějnickou boudu chtěl moc a moc najít. A skutečně jsem ji našel. Pár desítek metrů pod mezí jsem spatřil v rohu mlází oheň. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Stál jsem nehnutě, snažil jsem se zachytit každý zvuk a přemýšlel jsem, zda mám jít blíž, nebo utíkat domů. Samozřejmě zvítězila moje zvědavost. Přikrčil jsem se a pomalu, metr po metru, se přibližoval. Vtom jsem zaslechl mečení. Lehl jsem do suché metlice. Věděl jsem z vyprávění, že Božena má kozla. Asi mě zavětřil. Tlukot vlastního srdce se mi tenkrát zdál až moc hlasitý. Až dech se mi krátil, jak jsem se ho snažil zadržet. Hodnou chvíli jsem se ani nehnul, ale když jsem pak povystrčil hlavu z trávy, spatřil jsem proti osvětlenému horizontu scénu, kterou nikdy nezapomenu. Postava obléknutá do všelijakých hader, samé cáry, hlavu omotanou snad kdysi luxusním šálem do bálu, opřená o celodřevěné vidle, a pár kroků vedle stál kozel s mohutnými rohy a bradkou až na plece. Hotový čert! Stáli tam nehnutě, jako vytesaní. Jen tu a tam je ozářil dohořívající oheň na hrobce 3. Byla to Božena Míňákova. Vypadala jako starořecký bůh Neptun s trojzubcem. Dívala se do kraje, rukou přistíněné hledí, jako kdyby ji mělo něco oslnit. Kdyby nakrásně někdo chtěl napsat scénu ze středověkého filmu, určitě by se to takto nepodařilo. Už nevím, jak dlouho jsem ji pozoroval, ani nevím, jak jsem se dostal domů. Vím ale určitě, že tu noc jsem nemohl spát, a v nadcházejících dnech a týdnech jsem stále přemýšlel o tom, jak asi čaruje. To bylo moje první dětské setkání s Mínou, jak se jí také říkávalo na Horách v Ještědě. Božena Rozkovcová, tak se skutečně jmenovala, se narodila 1. února 1884 v Proseči č. 117, na samém vršku, za asistence porodní báby Anny Bretšnajdrové z Proseče č. 25 jako poslední z osmnácti dětí. Pravdou je, že jich pár bylo k sobě i nevlastních, neboť pocházely ze tří manželství, a tudíž věkový rozdíl mezi prvně narozeným a poslední Boženou byl rovných čtyřicet let. Uvážíme-li však, že z takto početné rodiny odcházely děti často již 2 Vzhledem k osobitému sociálně-kulturnímu vývoji Podještědí se zde dodnes vyskytují velmi často stejná příjmení například Pavlů, Kašpar, Sluka či Rozkovec. Z důvodu jasného určení jednotlivé rody nesly spíše než oficiální příjmení svoje osobité přezdívky, spojené jako tzv. příslipky s jejich rodovými statky a chalupami. Božena Rozkovcová, o které je toto vyprávění, nesla jméno Míňáková, pocházející od majetkového rozdělení gruntů, kdy její předkové dostali menší díl. 3 Hromada kamení vysbíraného z luk a polí. 10

12 v patnácti letech sloužit a že se jich i více jak polovina nedožila zralého dětství, pak jich v chalupě nebývalo pohromadě více jak pět. Samozřejmou povinností starších bylo hlídat a vychovávat mladší, neboť rodiče chodili za prací, aby všechnu tu holotu uživili. Práce doma na hospodářství byla nutností. Otec Boženy, Václav Rozkovec (narozen ) pocházel z Padouchova č. 6, byl to manželský syn Františka Rozkovce a matky Anny, rozené Vannerové, chalupnické dcery ze Světlé pod Ještědem č. 9. Zemřel v neděli Matka Boženy, Josefa, rozená Bulířová, byla manželskou dcerou Petra Bulíře, chalupníka ze Světlé pod Ještědem č. 11, a matky Doroty, rozené Duštířové, nájemnice z Hodek č. 2. Pepina Míňákova byla chromá na jednu nohu, velmi ráda a často si přihnula. Zemřela v úterý a vím z vyprávění, že tenkrát bylo velmi pěkné počasí a bez sněhu, když šel smuteční průvod s rakví pěšky kolem Bíňáčků, Čechova Tondy, Majzlů a vobcej dólu k Blátu až do Světlé na hřbitov, bezmála tři kilometry cesty... První ženou Václava Rozkovce však byla Marie Čiháková, rozená Mužáková, vdova po Janu Čihákovi, narozeném v Proseči pod Ještědem č. 57, U Wajslčiháku, dnes u Kabátků, z rodičů Jana Čiháka, narozeného 28. prosince 1797 v č. 56 U Pláňáků, a Barbory, rozené Weisheital, narozené v č. 57 a zemřelé Vdovec Jan Čihák se ještě jednou oženil v roce 1859, tedy ve svých šedesáti letech. Marie Čiháková, rozená Mužáková, z Radimovic, s manželem Janem Čihákem, který zemřel velmi mladý, měli dceru Annu, rozenou Čihákovou (*1844 v č. 57, 7. listopadu 1865 si vzala Filipa Paclta, po němž zbyl dnes Filipův kříž u cesty k hospodě U Šámalů), která je prvním nevlastním a nejstarším sourozencem Boženy Míňákové. Po smrti Jana Čiháka si vdova Marie bere druhého manžela, a to již zmíněného Václava Rozkovce. Spolu mají další děti, a to: Karolínu (5. září 1851), Františka Serafínského (21. října listopadu 1856), Barboru (31. prosince dubna 1857), Josefa (7. července dubna 1859), Marii 11

13 (26. února ledna 1861), Terezii (11. října 1860) a Vácslava (23. června června 1864). Z dat úmrtí vyplývá, že se sedmi dětí z druhého manželství zůstaly pouze dvě, neboť v neuvěřitelné bídě a chudobě vysoko v horách přežili doopravdy pouze silní a zdraví jedinci! V roce 1864, přesně 25. března, umírá Václavovu Rozkovcovi žena Marie, které bylo pouhých čtyřicet let. Ještě v témže roce, 6. září 1864, si vdovec Václav bere druhou manželku, již zmíněnou Josefu, rozenou Bulířovou, která byla o devatenáct let mladší. Z tohoto třetího manželství vzešlo dalších deset dětí: Františka (3. listopadu 1864, kterou však nestačili ani pokřtít, neboť zemřela 3 dny nato), Josef (15. října května 1866), Vojtěch (Adalbert; 14. února dubna 1905), Maria (3. května března 1871), Petr (5. srpna března 1872), Miláda (27. února 1873 úterý 26. února 1952), Josefa (3. března 1875), Václav (10. října 1877 sobota 14. října 1905), František (5. listopadu 1880 pátek 31. března 1905) a poslední z nich byla právě Božena (1. února 1884 středa 17. ledna 1968). Je patrné, že ze třetího manželství se dospělosti dožili pouze Vojtěch, známý po Horách nejinak než Raubíř Adalbert; Miláda, přezdívaná Hauzrouka či později Teprouka; Josefa, o které se mluvilo jako o Pepině, co je v Němcích, Václav další Míňáku rabiják, František a Míňákova Božka. Míňákovi chlapci vynikali ohromnou sílou a zdatností. Však také byli postrachem Hor! Obzvláště Albert si s nikým nezadal a s každým byl hned hotový. Přes léto lámali kámen v okolních lomech a na svážnicích ho tahali Horama důle ke stavení U Bobků, kde se překládalo na povoz, který náklad odvážel do blízké vápenky v Jiřičkově. Když těžili nad Hlubokou, vozil se kámen k železnici nebo až do hanychovské vápenky. A když nelámali kámen, chodívali na druhou stranu 4 prodávat jemně prosátý písek promíchaný sušenou, jemně nadrcenou mátou paničkám na nádobí. Mockrát jsem slyšel historky o rodu Míňáků, o Albertovi, kerej se v Rechlici 5 něde tlouk a tu se vochmejt u fůry, v kerý takovej kriplik zapřáhlej byl, a snať pekař měl to bejť, co tam toho naládoval, že to ubohý zvíře urvať ani nemohlo, a Albert: Vypřáhnite tu hajtru a nažrať tomu dejte! To víš, chlap jak hora, taky za to vzal a táh to sám dovikam. A taky na to, chudák, doplatil. To se chlapama něde sadil, že fůru kameního táhnouť bude, a taky do zápřahu šel a tolika se namoh, že k smrti vonezdravěl. Ze starých zažloutlých zápisů opravdu čteme, že zemřel na vnitřní zranění z přemožení. A to jednou plánskej hajnej, už tě nevim, snať Sluka to měl bejť vod Gregoru 6, co chlapy Míňákovy lapil v háji, že mu polenovo dřívi tahaj. To viš, ty rabijáci se před ničim nezastavili a taky hajnýho tolika dotloukli, že se chudák rána nedožil. Jo, to vižeju, šetřeni, jaký šetřeni? Chlapy nikdo neviďál, a tak tumáš! A na dalšího se rafák plnej vobrátil, a taky ho železa napadrť rozmačkly. To viš, řádně napitý byli co chvíli. Zednickou 7? Jéžišmarja, tu pili zrouna jako vodu. A toho třetího Míňákovýho hocha, no ten se z rozmrzelosti života tolika napil, že domů se 4 Zde myšleno na druhou stranu jazykové hranice, do německy mluvící oblasti okolo Liberce. 5 Rochlice, dnes městská část Liberce, tehdy samostatná obec. 6 Pláňská hájovna, později přestavěná na proslavený hostinec U Gregorů, později Altmanův hostinec spojovaný s počátky lyžařství v české části Podještědí. Dnes budova již nestojí, naproti dnešní chatě KČT na Pláních po ní zbyl pouze sklep. 7 Kořalka vyráběná firmou Hauser ve Vratislavicích, říkalo se jí také perlovka", byla laciná a chlapi si ji brávali v hospodě do bandasek, když šli lámat kámen do panského lomu. I chleba do ní máčeli a jedli. Speciálně perlovka se dodávala i ve dvacetilitrových soudcích. 12

14 nedotáh, a taky ho ráno docela zmrzlýho za humnama našli. To viš, co z toho života měli, samá jenom lopotina a bída na tej drkotině, a tak to máš. Taky byla Pepina, ta vodešla do Němec, trvám, něde za Jablonec, snad do Hamer. Vzala si krejčího, Němce, a jeden z jich hochů, už tě nevim, jak mu řikali, no tak ten narukoval do vermachtu a snať tě lítal, esi mě pamět nemate, a něde tam padl do americkýho zajetí a v arestu byl. Von se moh taky nechat sám zajmout, žeju. To viš, jak to tenkráte chodilo. No a po válce už tam vostal. To vona Pepina Božce čas vod času psávala. A Miláda? Ta žila zkraje s ňákym Hauzrem, von to byl, mně se zdá, bratr paseckýho hajnýho. Hauzr znal perfekt německy, koupili spolu vod Čiháku takovou prkenici, no, ňáky dochy to ještě mělo, to viš, bankál neměli, a tak byli rádi, že maj svoje. Dřiu to byl Bobku vejminek, dyť v tom dávno už bydlela stará Káča Bobkova vejměnice, a ta byla rozená, trvám, no 1857 měla funus a byla sedumdesát roků no dyť tě povidám, ta byla rozená 1787, tak si to vem, ta bouda měla už něco za sebou! Vo čem sme to poudali? Jo, ve třicátym roce, za první republiky, přišel Hauzr vo život. To bylo Hauzrouce přes padesát roků, a byla vdovou. Voddaný spolu nikdá nebyli, ale vim, že měli dvě děti, a ty jim nevostaly, jako malý pomřely. Pak něde splašila Tepra. František Tepr byl vyučený řezníkem, narodil se 19. dubna 1881 v Železném Brodě č. 25, později bytem Proseč pod Ještědem č. 2, a zemřel v pondělí 10. ledna Jeho otec se jmenoval Augustin Tepr a jeho matka byla Františka, rozená Mazancová. Tepr s Hauzroukou byli oddáni v kostele sv. Mikuláše ve Světlé pod Ještědem ve středu 13. července Von Tepr byl vo kolik let mladši. Vidiš, a Teprouka ho ještě přežila. To mi na paměť zrouna přišlo, když Tepra na Proseči pochovali, tak Teprouka takovýho nařikáni: Rány bóži, já takový práce doma a šade vokolo, a von tam starej na krchově léži jako kláda! No, drobotinu spolu neměli, a tak to viš, kam to mohlo spěť, byla ráda, že se uživila, to viš, dyž byl eště Tepr, tak ďál uzenky a chodil je prodávať do Němec, dycky stál na peróně v Růžodole, zástěru, s podzima bankrotku na hlavě, 13

15 a pane, jak jim chutnaly! Dyby věďáli, v jaký chýši to chystal, že v tom i psouský maso namíchaný bylo, tak by vo to áni nezavadili! A taky naši vokolo to všeci věďáli, a taky vod nich nic nekoupili. U nich ve světnici? Tam se ničim dobrejch sto roků nehnulo. Vodeuřený vohniště v koutě, nad tim dymnikem to čadilo ven, a šecko jidlo u stropu motouzama uvázaný, dyť vod myší to bylo šecko vokousaný, co jich tam lítalo. A nemysli, že nebyli cejtit tim dejmem a petrolínem. Co já pamatuju, tak Teprouka chodila zvoniť, pár kroků to měla ke zvonici, a zvonila třikrát: ráno, pravý půldne a klekání, to bylo vo šestej navečír. Zubatá dyž si pro někoho přišla, podtrhovať chodila. Byla drobet přihrblá, černý voči jako uhle, tvář samej vrásek. No, nemůžu vo nich říct nic špatnýho, vopravdu ne, no že se napili kdo v Horách nepil, že ju. Vod tý votročiny se musli drtek vodmysleť, musli by se zrouna voddať s provazníkovou. Dobytek? A to viže neměli. Dyť chliu tam řádnej nebyl, to jen co pár slepic a ňákou kozu držáli. Dyť von korec 8 k tomu ani možná žádnej nebyl. Tuhle vosekala ňákou vobčinu 9, a to bylo šecko. Teprouka číst pořádně neuměla a psáť taky ne. Jo, Tepr znal německy, i čísla psáť, to viš, dyž byl učenej, tak musel znáť. A držela havěť, Miláda, až do smrti.ke stáru se nevokazovala. Hlubokouskej Pepik ji tenkrát našel doma v posteli léžeť, zrovna takovýho sněhu, námětě a mrazy, až praštělo. Byla nebožka docela už zčernalá do vobličeje, dovijak dlouho už tam léžela, chudák. Kozy ve chliuku mátožný a kozlata zrouna tak. Vodnes to Pepik tenkrát šecko Boženě na Hora, i slepicema, po nůších. A než se pro Miládu z Duba v těch námětích dostali, namazali ji petrolínem, aby vydržála. No, dneska už tam v Borovičkách 10 léžej vedle sebe. Nejmladší Božka, ta ze všech se držela nejvíc. A nemysli, že byla při hlouposti, to by ses setsakra mejlil! Chodila za řídícího učitele Horáka na Proseči do školy. Teď tě nevim, esli měla čtyři třídy nebo pět vychozenejch, to ti neřeknu. A to se psal rok 1890, učitel Horák bydlel zkraje u nás, u Kobšů, v hoření světnici ve vejpustku. To zasejc proto, že na bytě školnim řídící učitel Hujer byl, kterýmu ďáli podučitele za tu dobu Kubru a Štrynclu. Co sem tě chtěl řícť jo, nechal stavěť chalupu u Míňáků 11 táta jejich, Václav, v roce 1855, dyž dostal třetinu gruntu vod Wajslčiháku, dyť přec byli do přátel 12. No, a vod tady přišlá jich příslipka. Že dostali míň gruntu, tak se tam začalo řikat U Míňáku. Roubená světnice, podlaha dřevěná, žádná udupaná jak U Hliňáku za potokem, kachlový kamna v rohu s troubama, medenec, svrchnice, na kerý korblíky byly, malej falousek udělanej vedle s telířema, rechna, kus dál chlebová almara, misník, na ňom ledecký hrnce, tu zas plátěný, naproti v koutě jermárka, kde kutchany, plecáky, plecačky a příklopky ukládaly se, v šuplatech kverliky, žice, frdlice a šelijaký cajky. Prostřed sednice řádnej poval protaženej byl. V síni na schodě kamennym postavená truhačka. Ve sklepě zasejc krhanice, do kerý mlíko se lilo. V neckách kunst a máslo ve vodě se chladilo, dříu než se dohromady míchalo. Síň mazaninou dělaná, strop 8 Zde ve smyslu pole, jinak stará plošná míra. 9 Obecní pozemky, louky. 10 Hřbitov v Proseči pod Ještědem. 11 Jedná se o Míňákovu chalupu v prosečských Horách, nedaleko hostince U Šámalů. Ve značně zchátralé budově dožila Božena Rozkovcová (Míňáková) a stavení na konci 60. let 20. století zaniklo. 12 Zde ve smyslu příbuzní. 14

16 v kožichu, pod nim sklep z kamenou klenutej a zrouna proti sednici před siň vchod do chlíva. Třecha pobitá štípanym šindelem nadvakrát, dřevěný žlábky, před zápražim moska z kamene vystavěný 13, pod voknama ze sednice za brlením toho kvítího, studánka strouhou pro vodtok, no chalupa jako malovaná, vopraudu, tuze povedená. Roubeninu zas ďál Podborovák, no starej, no, Adolf Zůnu, viš, jak je dóle Buliřu, naproti Fialovem, co byl pekař, hm, ne, ne, ten byl vo hromadu let mladši, ten mu pomahať nemoh. Ten zasejc pozdějc stavěl nóvy U Jirků, tuhle vedle, za první republiky, něde v pětatřicátym. Starý jim vyhóřelo, a nemysli, že to byla ňáka hlouzna na spadnuti, to bylo do háku stavěný, dyť sme přátelstvo, tvý babičky Vlasty, báby sestra, Barbora Koubšova, no tenkrát Koškova, žeju, rozená. Barbora se tam přivdala za Náce Kotkovýho. 13 Z kamene upravený prostor před vchodem do chalupy. 15

17 Bylo Božce dvacet šest roků, dyž se jich tátoj zrátily voči. A tomu bylo dobrejch osmdesát šest roků. A co teď, to viš. Chlapi vymřelý, dvě ženský v chalupě No kerý? Přec stará Míňačka s cérou Božkou. Hospodářství šlo pomalu cu grunt, a dyž pak vodešla i stará, Božka se musla setsakra voháněť, a chlapa žánýho. Ale měla kdysi známosť, a vážnou, to strejcem vod starýho Vény Grůnvalda, co bydlel dóle v rokli, a snád i bylo už po vohláškách, dyž ve dvanáctym roce to na Balkáně bouchlo a von tam nechal život. Vod tej doby taky žánýho chlapa nechtěla 14. Byla tě to vodvaha, vod samýho mládí vostať na tym vidrholci sama! A eště kravišťata, dva kusy, dycky měla, a kozu. A to je měla čisťounký, ty se jen blejskaly, dyť tele nechávala u krávy hodnou dobu. Řeznici si pak chodili k ní pro vodstáučata, jako malovaný je měla. To si chodil Třešňák ze Sjetlý a v Němcích znala tolik řezniku a dobře se s nima dorozuměla. Za první republiky prodala taky za čtyři sta korun, to viš, to byly ňáký peníze. Musla, chudák, vyžiť za dvacet až čtyřicet korun na štyri neděli, tak mlíko měla, tvaroh si uďála, ňáký bandory do země zakopala, hlavatku k podzimu taky měla, sic posevek žánej. No, tak co jí chybělo, žeju? Pro chleba šla k Fialom nebo k Brečnajdrom, co byli pod Jáchymovejma v Dolánkách. Kůsou šecko sama posíkla a sušila, v hoknách pak domů nosila, hnůj v koši nosila a na polátko rozhazovala, vobilí a votruby nosila na zádech až ze mlejna z Minkovic: to popruhy na pytel uvázala, na záda hodila a mašírovala Háblovym kopcem a hájkama vyšla u Drimlikovýho kříže a pak už to byla hračka. Dyž tě řeknu, že ze mlejna k Míňákom na Hora pytlem na zádech, no, nebudeš věřiť, dobrý půldruhý hodiny štreky to je. A ta váha! A dyž se jí začla kráva běhať, tak na vazáku ji táhla k Záleskejm pod háj, nebo k hořenim Zikšovejm, no, na Hlubokem drželi taky bejka. Doopraudy, já tě povim, to dobytek měla čistši než sama. Taky ho furt hajcela. Jeden čas ta našla něde srnče, dyž byla na souškách na zejmu, a to vypiplala a pak s ní chodil no zrouna jako pes, ani se vod ní nehnul. Léta ho měla, a neřeknu tě, až kam se pak poďál. Bál U Šámalu, vo svatodušnich svatcich a velkonočnich, to si nikdá ujiť nenechala. A když k muzice přišla, to ji kdo těžko kdo rozpoznal. Nastrojená, a žáný takový rouškový plátno na sobě! Samej zlatej dukátek na krku, hotová svatebnice. Taky do kostela na Rašovku chodila na kór zpívat, a do Hanychova do kostela jakbysmet. A jak tě uměla zpívať, co si mysliš, no vona zamlada něde v klášteře taky postala jeden čas. Za první republiky taky u židu ďála. V letech byla postavena mechanická a soukenická firma ve Vesci u Liberce bratry Wenzel a Josef Sigmund z Liberce. Fabrika byla mezi horákama a za kopcem všeobecně známá pod přezdívkou u židů. Po roce 1850 známe tuto továrnu pod názvem Kolora Vesec. Cestou k židom stačilo mlíka a másla trochu prodať a kdekomu bylinama poradiť. To doma velkej bylinář měla. Po celej bóži rok koření sbírala, a ne ledajak. To šla, dyž bylo na nově, někerý sbírala na stáře, a tu zasejc na pravýho půldne, a to toho měla, toho šelijakýho kořeni, to viš, paměť mně už tolik neslouží, ale to měla nasbíranej bóži drobek, bóži kren, březek, černobejl, černý jahody, devetsel, husej jazejček, jeleni skok, konskej kmín, krhaničkovo listí, kyselinky, líčka Panny Marie, maruly, 14 Na Horách se ale říkávalo, že přesto měla tajného milence hajného z Hluboké. 16

18 matkovo listí, nezabudku, voči Panenky Marie, Panenky Marie plášť, Pámbičkovy fousy, Pámbičkovy hole, rozmarii, svatojánský kolo, vlčí sukno, všivec, krevníček a šelijakýho koření. Tuhle vo smrku, co bydlej dole, starýmu se prsty tuze bolavý hojit nechtěly, to šelijaký dochtory na to a furt nic a Božka, ta dyž přišla, koukla naň ho, mačkanym kycolem ruce mu vovázala, a že to musí aspoň co deň vázať. Taky tě půldruhý neděle netrválo, a von měl prsty v cajku. A iný a horší vykurýrovala. A sama z kolika zápalů plic se vyhrabala, a žánýho dochtora nikdá nepotřebovala. Jó, to vona taky snář vozdobenej kůží měla, a to za ní chodili až dovivodkaď, aby jim pověďála, co je, dyž se jim co nezdálo. Karty vykládala, a dyž tě řeknu, že pramálo se spletla, nebudeš tomu věřiť. No dyť takle dóle klukoj před vojnou No, dneska už je dávno v důchodě. Tomu karty vyložila a hneď třikrát za sebou a furt se tam vokazovalo žaludský eso. To že prej je velký neštěstí. A taky se mu to, dobrákovi, šecko vyplnilo. A takovej honej člověk to je. Svý nejbližší zakrátko nadobro ztratil. Tak to je, dyž tě to řeknu: prorokovať uměla. Pár mandelkrát sem vod ní slyšel, že zlá přijde doba a rodiny se budou rozpadať, člověk na člověka bude zlej, kerá kráva vostaně, že zlatej zvonec nosiť bude, divoký svině u lidskejch vobydli že rejť budou a naše země že 17

19 na kopytech cizejch koní roznesená bude považ, jaký počasí a zejma bude, šecko rozpoznala. Jak? Podívala se do kraje a jak červánky nad Bezdězama byly, větrno taky nastalo. Nebo poudala: východ hoří, západ hasí. Oudno a černo v kraji, dyž se pojednou vokázalo, to věďála, že co fort klopiť a kůpovať musí, aby jí to seno nezkráplo. Taky vo ní říkali, že čaruje. Kam přišla, tam před ni žrádlo pro dobytek schovávali, natož aby ji chliu vokázali, to aby jim neučarovala. Né, nečarovala, nebohá, to že vod světa vodtržená byla a jen celej život vo samotě, jak to plachý zvíře žila. Byla s přírodou dokonale proto spřízněná. Co myslíš, tenkráť dyž šecky do družstva silou tahali, že Božce ty kravišťata, co měla, že je vodtáhnouť taky chtěli a řádnou dodávku jí napařiť. Že se nestyděli, takovýho chudáka vokrásť chtěli! Pak ji nechali bejť. Celej život bídně se protloukala a ke stáru každýho nás to čeká síly ubyly, do Dolánek už nestačila, v zimě nakoupiť, dyž námětěma šla vovázaná, samou hadru a klůcek na sobě, nohy pytlema vovinutý a špagátem utažený, to chodila dycky samej večír, v lucerně svíčku, na zádech krůsnu, kozla na voprátce, a u Čiháku v koloniále, co byli u Kyksu v hospodě vedle Koubšu, dyž pomálu nakoupila, na petrolín nikdá nezapomněla, tak k Horám ji to zvíře zasejc táhlo námětěma domů, dyť do chliuka se už taky těšilo. Hm, do chliuka Chliu byl už docela spadlej, a tak ho měla v sednici u stolu uvázanýho. Na dobytek už nestačila. Na zejmu jalůvče na Hlubokou Pepikoj vodtáhla, aby přežilo. Nic naplat, už nestačila. Vostatní kusy dáuno už pošlý byly a Pácliku Karel z Rašouky je kolem chalupy někde zakopal. Nemuslo to tak dopadnouť, to zas msta byla, že do družstva ji nedostali, tak ji pasy nevydali, aby včas prodat je mohla. Lituju ženskou, ještě dnes, dyž se na to upamatuju. A poslední jalůvče, dyž zjara vod Pepika je domů zpátky si přitáhla, snad je krmiť už čim neměla, i když sousedi jí matenici dycky ňákou dali. Zkrátka, docela chřadlo. A tak ti ji nesu jednou ňáký jídlo, něco dycky zbylo, a to jí nosili i sousedi co chvíli. No a já ti tam přijdu, ty dveře zchátralý na motouz zavázaný zevnitř, kouknu přes to sklo rozbitý, vona v sednici na zemi, peřina celá černá, a zpod ní koukaly kopyta. Poudám, Božka, co tam děláte? A vona, že jí jalůvče stůně, vyléžeť že ji nechať musí a skloněná nad tou peřinou celá zamlklá. Božena, vodeuřte, nesu vám drobeť z vodouky a pecen chleba. Za hodnou chvíli špagát rozmotala na dvéřich, přijdu do sednice, kouknu pod peřinu pro pět ran, dybych to neviďál léželo tam vopravdu. Šáhnu na něj, kouknu na Boženu a poudám: Boženo, dyť to dobytče je docela studený, dyť už dáuno nedejchá, a vona, že né, že se zmátoří. Tu dobu to chalupě podobný už dáuno nebylo. A to ji chtěl starej Čihák, co byl vod Švecáku tesař, trochu vyspraviť, nechtěla už. Třecha dočista spadlá, v sednici strop naváženej a z jený strany podstáukama ještě drženej, vokna dočista vytlučený, něde novinama vycpaný, mazanina šecka vypadaná, po kamnách ani památky, ve vypadlym vokně cukr a mlíko ve flašce měla. Jak ubožák tam žila. Jen ve svatym koutě pod křížem, kterej tam jaktěžiu byl, drtek slámy na zemi a na stole polní kvítí hozený bylo. Vedle kříže vobrázek, to dyž Božce tak dvacet roků mohlo bejť. A dlouho tenkráť nad tou duchnou skloněná byla, než pak to nebohý zvíře po hlavě pohladila, narovnala se a ze šuplete vobrázek vokazuje mlčky. Chalupa ještě v cajku na ňom k vidění byla, no, na moskách starou Míňačku, co Pepina se psala, sem rozpoznal, a za ní stál chlap Míňáku, Albert to byl. To víš, jak voněmělej jsem byl. Koukám chvíli na ten 18

20 vobrázek, pak na Boženu. Neplakala, nikdá neplakala. Zpod šátku dlouhej cop, tvář samej vrásek, pohled dočista vodevzdanej. Bylo tě v něm tolika pokory a smířenosti. Ty tmavý voči ty tě byly. Jako zamlada, dyž přišla se baviť k muzice, furt živý a tolika hezký. No vidiš, kde já bych pomyslel tenkráte, že na ni koukám zposleda. Netrválo dlouho a přitáhli k ní četnici z Duba. Dochtor Petru a starosta proseckej že ji vezmou dólu do starobince. No to viš, pustiť je nechtěla dounitř. No, a dyž těch prkynek párkrát uhodili a vešli, chudák vona se těch futer chatrnejch tolika držála a pustiť se nechtěla. Petru až třetí iněkcej ji vomámil a pak ji vodnesli. U Jirku sepsali, co v ty boudě šecko našli. Jen považ, ten řetizek samej dukát, co k muzice nosila, tam našli, ňákej prsten, na řetizku cibule zlatý a vo štruzoku, chudák, pět tisíc korun vyšetřenejch měla. Dyť jen sto vosumdesát korun důchodu vyměřenejch měla. No, jak se to mohlo dopadnouť? Zrouna jako když starej strom přesadíš. Dejchať tam dóle prej nemohla, tolika najednou lidu kolem ní, celej život se jim vyhejbala, co jen mohla. A tak to viš, jak dlouho tam as mohla přežiť. A přec eště se domu na Hora jednou dostala, dyž jim zběhla. Byl tenkráť no trvám, říjen, den jak z pohádky, vobloha jak vymetená, to viš, podzim na krku, chladno bylo. Kůsu zrouna klepu, že sekať votavu na krmení du, a najenou Božena. Lehounce vostrojená, škrpály hadrový, zrouna ji to domu táhlo. Hm, domu, domu dyť tam už nic nevostalo. Co neroztahali vůkol, to na jený hromadě zapálili. A vona tam seďála na těch rozhašenejch moskách a koukala do kraje. Nebyla to už ta Božena, co dříu koukala tím vetchým voknem ven, vopřenou hlavu vo ruku, a snaď vo něčem dycky snila. Byl to hotovej Boženy přízrak, celá ustaraná, docela vostřihaná, ani ten cop jí nenechali, co si na ňom celej život tolika hleděla. Bíňačka stará šla pro ni samej večír, aby šla na noc. Byl to tenkrát zrouna nadpozemskej západ. Do roka takovejch moc neuhlídáš, a tolika se jí z těch mostek nechtělo zvednouť. Na druhej den pro ni z Duba přišli. A netrvalo půltřetiho měsíce a měla funus na Světlý, tichej a skromnej, horáků pár se srotilo, a víc nikdo. A tolik si přála, až tady nebude, aby kámen tesanej jí dali, našpórovaný že na něj má Nikdá jí ho nedali Léži tam, nebožka, podnes pod tou krtinou. Odešla na věčnost ve středu 17. ledna 1968 po páté hodině ranní v domově důchodců v Českém Dubu. Posloužil jí páter Matura 23. ledna 1968 na hřbitově ve Světlé pod Ještědem. Dávno už sedím ve vyhřáté světnici, je už hodně po půlnoci a já se snažím zachytit na papír vše, co si pamatuji z vyprávění horáků o Boženě Míňákové. Zanedlouho se bude odehrávat neopakovatelné zrození dalšího, snad ještě krásnějšího podzimního dne. Jediné, co jste si na sklonku života přála, bylo mít svůj pomníček na světelském hřbitově, ale ani ten vám nebyl dopřán. Odpočíváte pod bezejmenným rovem zarostlým trávou, jako byste nikdy ani nežila. Žila jste, ale chudě, skromně a v tichosti. Nikdy jste nechtěla být středem pozornosti, natož abyste stála o nějakou publicitu. A tak se vám, paní Rozkovcová, v duchu omlouvám za to, že jsem se pokusil poodkrýt kousek vašeho soukromí. Avšak daleko větší část jste si odnesla s sebou, a to už se nikdy nikdo nedozví, je to tak správně. Přijměte proto, prosím, tento článek jako skromný náhrobní kámen věnovaný vám. Svatik Šámalů, březen

21 Redakční poznámka: Text tohoto příspěvku napsal Svatopluk Koudela, hostinský U Šámalů, od října 2004 do března 2005 především podle vyprávění starých horáků z Proseče pod Ještědem. Text tedy odráží svérazný podještědský dialekt plný zvláštních slov a nářečních spojení. Poznámkami jsme jej doplnili pouze tam, kde by byl pro běžného čtenáře již nesrozumitelný. Větší část jsme ovšem nechali v původním pojetí, tak jak byl přepsán do textového editoru z krasopisného, ačkoliv stovkami doplnění a změn poznamenaného písma Šámalovic Svátika, které pokrývalo celých devatenáct stran linkovaného papíru vytrženého ze staré vázané knihy ze šedesátých let. Čtenář tak má jedinečnou možnost nechat na sebe bez rušivých poznámek působit původní podještědskou mluvu s veškerou její krásou a skladbou přímo tak, jak ji lze ještě vzácně zaslechnout za sobotních večerů v hostinci u Šámalů. Fotografie, kterými je text doplněn a které zachycují poslední období Míňákovy Boženy a její chalupy, jsou dílem bohužel stále neznámého autora a vznikly ve druhé polovině šedesátých let. Marek Řeháček & Martina Strnadová, Liberec 20

22 70 let trampingu v Jizerských horách ( léta) Pavel D. Vinklát Liberec 21

23 Přestože české trampské hnutí nikdo neřídí a neorganizuje, existuje na celém území bývalého Československa svébytně již téměř 90 let, navíc tramping se svou osobitou kulturou nemá v dějinách pobytu v přírodě u jiných národů na světě obdoby. Táboření v přírodě, jako základ trampingu, pěstovali již mladí členové turistických spolků a sportovních klubů před první světovou válkou. První trampové byli starší divocí skauti, kteří žili v bídě činžáků pražských dělnických čtvrtí a konec týdne trávili v přírodě. Po skončení války a vzniku samostatného Československa se trampské hnutí nezrodilo jen tak náhodou. Vyrostlo ze skautingu, woodcraftu (lesní moudrosti) E. T. Setona a záplavy americké literatury a filmů, které šířila ve 20. letech YMCA Křesťanské sdružení mladých lidí, usilující o na zachování duchovních hodnot a smysluplného využití volného času mladých. Velmi silně na české trampy zapůsobilo dílo amerického spisovatele a dobrodruha Jacka Londona, který v knize Cesta sepsal příběhy amerických tuláků-trampů, křižujících Státy na střechách i podvozcích vagonů. Poprvé u nás vyšla v překladu J. Vorla v roce 1922 a pravděpodobně podle ní se začali divocí skauti nazývat trampové. Obrazy lovců, zlatokopů, indiánů, kovbojů, traperů a námořníků ovlivňovaly trampské hnutí natolik, že dobu divokých skautů ( ) vystřídala doba kovbojská ( ), kde se např. vžil úřad šerifa, kanadská, námořnická a sportovní. V roce 1918 v místech vltavských Svatojánských proudů údajně vznikla první trampská osada Ztracená naděje neboli Ztracenka. Postupně byla objevena všechna romantická údolí řek Vltavy, Berounky, Sázavy, Loděnice či Kocáby. Party chlapců a děvčat jezdily jen tak pod širák, pod stany, později si stavěli přístřešky, chaty a sruby. Tam, kde vznikaly přímo chatové kolonie, které příliš původní romantiky nenabízely, se rodil trampský sport. U ohňů se hodně zpívalo, a také se začaly skládat původní trampské písničky. Je paradoxem, že světová hospodářská krize po roce 1929 v mnohém pomohla jejich popularitě. V době, kdy u nás krize byla vleklejší než v jiných zemích, vzrostl zájem o živá vystoupení trampských sborů v divadlech, nakladatelství tiskla zpěvníky, trampské písničky zněly v rozhlase, nahrávalo je osm gramofonových společností! Průkopníci trampingu na Liberecku K nám na drsný jizerskohorský sever se dostal tramping poměrně pozdě. Všude jinde se už deset let měly trampské osady čile k světu, trampští skladatelé přivedli na svět již řadu oblíbených písní, např. Cariboo, Bessie, Vlajka, Anita. Co tyto dodnes známé písničky způsobily mezi mládeží v Liberci, píše v Dějinách trampingu Bob Hurikán Josef Peterka. Až kolem let přivezl Jarka Černý z Prahy do Liberce několik trampských písniček, které se tak zalíbily, chlapci pátrali po účelu a idejích neznámého trampingu. Semínko trampingu padlo na úrodnou půdu mezi dorůstající skauty, jimž přísné skautské zákony nevyhovovaly. Roku 1931 se utvořilo několik part, pěstujících výhradně zpívání trampských a národních písniček. V jedné z part těchto zpívajících nadšenců byl Kódl Koštejn, Míla Václavík, Míla Hora, Bouďa Beroušek, Karel Schejbal a několik jiných. A trampovalo se... Dospívající mládež v převážně německém Liberci byla organizována ve skautských oddílech, Sokole, DTJ a sportovních klubech. V liberecké čtvrti Horní Růžodol, které se také říkalo Na kopci, tehdy žilo kolem obyvatel české menšiny. Měli českého starostu 22

24 Josefa Votočka, v jehož oblíbeném hostinci se trampové scházeli. Na podzim 1931 U Votočků poprvé zazpívala výše jmenovaná parta několik trampských písní, které se tak zalíbily, že přilákaly další příznivce trampingu. Vytvářely se party a partičky, v nichž se chtěli chlapci odlišovat, a tak nosili stejné kostkované košile, pumpky, klobouky rozsekané na maděru... První kontakty s mimolibereckými trampy zajistil Josef Uhlíř, když vyjeli společně v roce 1932 na první vandr do Podsemínského údolí v Českém ráji, rovněž docházelo ke sbližování s trampy ze sousedního Jablonce nad Nisou. První chaty ale nevznikaly v horách, průkopníci trampingu na severu si je stavěli na březích řeky Jizery u Splzova a Sněhova. Byly to osady Staří kamarádi, Rackové, Tabu ad. Severní Ryves nejstarší jizerskohorská osada Rok 1934 byl pro tramping na severu velice významný, neboť se stal v mnohém jakýmsi mezníkem. Do rodného Liberce se vrátil člen Unie trampských osad Ferda František Otruba, jenž ztratil v Praze práci. Brzy dal dohromady pětičlennou partu, všichni byli Růžodoláci, a nejdříve si říkali parta H. R. R., čili Horní Růžodol-Rochlice, ale nakonec došlo k přejmenování, což Ferda zaznamenal do osadní kroniky. To naše staré HRR, to se moc nelíbilo, taky můj druhý návrh Atrapešan, což značí obráceně Naše parta, se Jarkovi nezamlouval a prosazoval stále jméno naší pražské osady, kde byl 14 dní na návštěvě. Asi má odtamtud moc milé vzpomínky. Tak holt, když jsem viděl, že mu to dělá dobře a mám ještě z Prahy velkou osadní a malou stolní vlajku, pojmenovali jsme naši osadu Ryves, a jelikož jsme zde na severu, pokřtili jsme se na Severní Ryves. Mně se ten název sice moc nelíbí, ale říkám, nezáleží na jméně, ale na charakteru. Co je platné, když má osada krásné jméno, když její osadníci nestojí ani za hovor. Zleva kuchař Karel Chour, pokladník Jozéfko Unčovský, kytarista Jarka Kos, šerif Ferda Otruba, kronikář Míla Václavík a Jarmila Kosová (1935) 23

25 24 I začal stavební ruch veliký velmi. Chodili jsme na stavbu i v týdnu. A tak pomalu, ale jistě, rostla nám naše bouda. Příští neděli pak přivezl Joska autem cihly, vápno, cement a papír na střechu, tatínka a maminku a ještě nějaké hosty, přišli moji rodiče, rodina Novotných a několik pomocníků, Riedl, Fanda a Bulín, vozil se písek a šutry, stavěly se komín a sklep a byla tu neděli také slavnost rovnosti čili glajchy.(ferda Otruba)

26 Osadníci již delší čas žili myšlenkou postavit si vlastní chatu v Jizerských horách, jenže lesní správa nedovolovala táboření ani žádné stavby. Nakonec si poblíž Tönnlbaude (dnešní Jablonecká chata) pronajali soukromý pozemek a pětičlenná posádka Severního Ryvesu: šerif Ferda Otruba, pokladník Jozéfko Unčovský, kytarista Jarka Kos, vrchní kuchař Karel Chour a kronikář a jednatel Míla Václavík začala v létě 1934 stavět. První trampský srub v Jizerských horách slavnostně otevřeli 11. listopadu Když na jaře 1935 při neopatrném rozehřívání dehtu shořela chata Tabu u řeky Jizery do základů, Ferda Otruba navrhl uspořádat čaj ve prospěch kamarádů, na stavbu chaty nové. To podnítilo svolání a setkání všech trampských osad v Horním Růžodole. Kamarádský čin pak přispěl k tomu, že se osada Tabu, do níž patřili Jaroslav Matějka, Josef Hrubý, Jerry Jarka Ježek a Arnošt Dunda, rozhodla postavit novou chatu hned vedle Severního Ryvesu. Kamarádi z Ryvesu a Tabu si velmi dobře rozuměli, a tak pořádali řadu potlachů, turnajů a závodů v Jizerkách společně. Založení spojených osad Rykatado Na schůzce, která se konala 11. června 1935, se dohodlo založení Spojených trampských osad Horního Růžodolu. Když Ferda vedle sebe položil začáteční písmena zakládajících osad Ryves, Kamarádi, Tabu a Dobromil vznikl název Rykatado. Na ustavující valné hromadě 4. listopadu byl zvolen prvním šerifem a pod Spojené trampské osady Rykatado se přihlásily i ostatní: Targo, Rackové, Taraco, Severní záře, Údolí karibů ad. Vznikla tak mohutná trampská organizace. Osady se střídaly v pořádání čajů a zábav a činnost byla dokonce organizována v několika sportovních sekcích: volejbal, ping-pong, lukostřelba, atletika apod. Velkou trampskou událostí roku 1936 byl karneval spojený se soutěží o nejhezčí trampskou písničku. Konal se samozřejmě v hostinci U Votočků. Zúčastněné skupiny skončily Uprostřed stojící Bob Hurikán (s cedulí) má po pravé ruce Bó, spolu tvořili populární Hurikán duo. Za kamarády z Rykatada přijížděli často, tato návštěva se uskutečnila v roce

27 v tomto pořadí: Hurikán duo z Prahy, Dobromil, Taraco, Staří kamarádi a Řachavaj z Varnsdorfu. Bob Hurikán si se svou budoucí ženou Bó Annou Hůlovou vyzpívali velký broušený pohár. Bob navíc písní Rykatado přivedl na svět nový trampský evergreen, který se samozřejmě stal hymnou spojených osad. (Píseň je někdy uváděna pod názvem Chlapci z Rikatada, měkké i proto, že Bob Hurikán mylně uváděl osadu Ryves jako Riwes.) V neděli navštívil Bob s Bó naši osadu. Dosti dobře se lyžařilo, hostům se u nás líbilo, že se jim ani domů nechtělo. Aby byly potvrzeny přátelské styky mezi osadou Hurikán a Severní Ryves, zapůjčil nám Bob svoji squaw na několik dní. Nechal ji u nás na boudě a sám odjel do Prahy. Ovšem za poměrně velice krátkou dobu ji zase odvolal zpátky, takže Bó již v úterý opustila osadu, aby se odebrala domů za svým pánem. Osada však odchodem oblíbené partnerky Boba Hurikána nezesmutněla. Přišla náhrada ve formě dvou děvčat z Prahy, kterým Ferda dával kurz v lyžaření. Také u sousedů na Tabu hosto valy dvě osoby něžného pohlaví, které jsou doposud u nás na drsném severu hodně vzácné. Míla Václavík (z kroniky) Ryvesáci žili bohatým společenským životem, na boudě měli stále plno, hojně sportovali, pořádali volejbalové turnaje, v zimě lov na lišku a lyžařské závody, oblíbili si lukostřelbu, ping-pong... Ze známých osobností k nim často přijížděli již zmiňovaný Bob Hurikán s Bó, kamarádi spřátelených osad ze Sázavy (Riwes), Berounky (Strong Boys), z Varnsdorfu (Řachavaj), v roce 1936 osada hostila novináře a spisovatele Jiřího Muchu, který vzal příští rok na vandr do Jizerek svého přítele, tehdy ještě mladého dirigenta Rafaela Kubelíka. Na osadě strávili několik dní, soutěžili v lukostřelbě..., ke slovu přišla kytara u táboráku. Novinář a spisovatel Jiří Mucha (vlevo) při návštěvě osady v roce Jakoupak nedělní polévku asi uvařil osadní kuchař, jinak pekař, Karel Chour (vpravo) 26

28 Chata v plamenech... Do atmosféry té doby však již začínaly vířit rázné německé bubny a píšťaly, jako předzvěst nejčernějšího období 20. století. Spojené osady Rykatada se ještě v roce 1938, než došlo k záboru pohraničí a odchodu Čechů do vnitrozemí, na svých chatách a srubech vzájemně navštěvovaly a upevňovaly soudržnost. Ale v pohnutých chvílích, kdy bylo jasné, že vypukne válka, končí na počátku roku 1939 i osadní kronika. Chata Severního Ryvesu byla nejdříve vykradena a později 14. ledna 1939 zapálena. Pravděpodobně se o zkázu postarala aktivní hitlerovská mládež. Chatu Tabu často používali mladí Němci, ale válku přečkala. Později byla přestěhována na hrabětickou louku a zvelebena. Kde chaty obou osad stály, je dnes obtížné určit, neboť úprava terénu při stavbě josefodolské přehrady vykonala své. O činnosti osad v oblasti Jizerských hor v době války jsou pouze omezené informace. Jediná konkrétní zpráva je o liberecko-jablonecké osadě Key-Vey, která jezdila na chatu Racek do údolí Kamenice mezi Plavy a Spálovem. S koncem války se osadníci na své chaty a kempy vraceli, ale často je nacházeli vypálené a zničené, většina trampů z libereckých spojených osad Rykatado již v trampování nepokračovala. Osvobozené pohraničí přijížděli osídlovat lidé z celého Československa, s rodiči přicházeli i mladí skauti a trampové z okolí Prahy, Brna, z jižních Čech a dalších koutů země. Divočinu Jizerských hor tak musela zákonitě objevit druhá generace trampů. V opuštěných horách nekonečnými pásy lesů se tehdy dalo vandrovat celé týdny, aniž by člověk potkal živáčka. Sever nejsilnější poválečná trampská parta Počátky osady Sever sahají již do prvních měsíců míru, kdy Plachťák Břeťa Plachecký přijímá pozvání do Jizerských hor a s kamarády se vydává na vpravdě objevitelskou výpravu do neznámých hlubokých horských lesů. Je to už víc jak dva měsíce, co skončila válka. Vrátil jsem se domů do Kolína ze slovenských hor a tam mě čekal dopis a koresponďák. Na obálce jsem hned poznal úhledné písmo Honzy Kohouta, mého kamaráda, starého zálesáka. S Bobinou píše: Jsme v Jizerských horách, přijeď, je zde krásně, a následuje popis cesty. Na koresponďáku je písmo trochu kostrbaté a zpráva pro mne: Jsou tu pěkné kopečky, přijeď. Ahoj Doktor. To píše Staník Formánek, můj spolužák a skvělý kamarád. Jedni jsou na jihu v Rudolfově a druhý je v Krásném Lese na severu Jizerek. Uběhlo několik dní a teď se kodrcám na plošině vlečňáku liberecké tramvaje. Poloprázdná tramvaj mne veze na konečnou do Lidových sadů. Jo, tak teď stále do kopce a nikam neuhýbat. Je letní večer, házím na záda starou usárnu a pomalu vykračuji. Rozhlížím se kolem a již po několika metrech se pasou na palouku tři srny. No, to si tedy nechám líbit. Pokračuji v cestě, je zde docela pěkný stoupák, svlékám si košili a přemýšlím, co se asi všechno přihodilo za těch několik týdnů, kdy jsem se s mými kamarády neviděl. Honza je velký vyznavač Setona a Doktor svérázná osobnost trapera. Všichni máme za sebou několik let trampingu. Začínali jsme u skautů, potom za okupace, 27

29 když byl skauting zakázán, cesty do přírody vedly dál. S velmi mizerným vybavením jsme tábořili i v zimě a tvrdě získávali zkušenosti. Cesta ubíhá a jen drobné kamínky mi křupou pod nohama. Asi v polovině cesty je křižovatka a v buku je zarostlý kříž. Musím však dál přímo do kopce. Až vyjdu nahoře z lesa, tak v druhé chalupě po levé straně najdu Bobinu s Honzou. Podáváme si ruce, hned je plno řečí a vyptávání. Když je tma, přijde Doktor. Sedíme v podkroví v malém pokojíku, popíjíme bylinkový čaj, kouříme nad ešusem ruskou machorku a prohlížíme starou vojenskou česko-německou mapu a plánujeme objevitelské cesty do Jizerských hor. Usínám ve spacáku a přemýšlím, co bylo ještě před nedávnem a kolik našich kamarádů se nedožilo konce války. Ráno má Bobina již uvařený čaj, slunce vychází někde daleko za Weberovkou. Jdeme prašnou cestou dolů vesnicí. V chalupách je ticho, některé jsou prázdné, Němci se chovají tiše a Čechů je tu jen pár. Dole je malá elektrárna a od ní nás má lesní cesta dovést k údolní přehradě ukryté v lesích. Občas scházíme k potoku, který teče po pravé straně, má průzračnou vodu a v jednom místě se ztrácí hluboko pod velkými balvany. Jdeme vysokým lesem. Všude kolem plno borůvek, malin a hub. Přicházíme do míst, kde začínají být nižší stromy s obnaženými kořeny a často podivně pokroucené. Jsme již v blízkosti přehrady, a před námi velká vodní plocha zčeřená lehkým vánkem. Honza rozbaluje mapu před námi jsou Ptačí kupy se dvěma vrcholy, vpravo Holubník a dál ukryta Černá hora. Rozhodneme, že se vypravíme dál na Ptačí kupy. Scházíme na štěrkovisko, Standa rozdělá oheň a Bobina vaří protektorátní polévku. Měl jsem ještě hrachovou v lisované kostce. Na jednu kostku jedna kulička hrachu. Pár lžic teplé špíny a krajíček Při výpravě do hor na konci léta 1945 objevuje první poválečná trampská parta zleva Plachťák, Bobina, Doktor (Honza Kohout fotí) na Ptačích kupách malý sroubek, kterému zanedlouho trampové neřeknou jinak než Hotel A". Blyští se odtud hladina přehrady na Černé Nise přejmenovaná na Kachní jezero. 28

30 chleba. Nejlepší na tom byla ta voda z přehrady. Ohniště uklízím zvlášť pečlivě je tu Honza takže není znát, že jsme tu hodovali. Lesní pěšinou obcházíme toto krásné jezero a jdeme proti proudu říčky, která se vlévá do přehrady. Provází nás slunce a modrá obloha. Přicházíme na křižovatku, kde stojí velký srub. Zřejmě ho používali lesní dělníci. Děláme prohlídku zvenčí i zevnitř, na půdě je seno, jeden hlídá venku, Standa bere nějaký klacek a celé to prošťourává. Nikoho jsme však neobjevili. Po několika stech metrech po levé straně cesty nacházíme spoustu lehkých zbraní a munice, bedny granátů, min a panzerfaustů pancéřových pěstí. Cesta je však čistá. Tušíme již blízkost našeho cíle. Obezřetně vstupujeme do lesa a vpravo podél malého potůčku stoupáme vzhůru. Přicházíme do volnějšího prostoru. Je zde po pás vysoká tráva, vysoké buky. Nad námi na velkém žulovém bloku stojí malý sroubek. Je to malá lovecká budka 2 x 2 metry se sedlovou stříškou (v pozdějších letech nám mockrát sloužila a dostala honosný název Hotel A ). Díváme se zpět, odkud jsme přišli. Daleko na jihu vévodí Ještěd, hluboko pod námi údolní přehrada Černá Nisa (později Kachní jezero) a kam oko dohlédne jen lesy a lesy. Nevím, kdo a co prožívá ve svém nitru, cítím však, že přijde mnoho změn v mém životě. Na vrcholu se nám otvírá výhled na sever. Hluboko pod námi jsou roztroušené vesničky a Standa ukazuje, kde se hodlá usídlit. Z mapy se dovídáme o vodopádech čeká nás mnohé objevování. Scházíme opět k lovecké budce a otvírám německou vojenskou konzervu se svinským masem Schweinen Fleisch. Bestie už nebudou řádit, myslím si. Pochutnáváme si na kouscích tvrdého chleba natřeného tím sviním masem. Škoda, že už je poslední. Sedím na okraji skaliska a nožem si krájím kousky z toho tvrdého chleba, a cožpak mi neupadne kus dolů? No, hergot nadávám a čumím dolů pod skálu. A jak tak koukám a koukám, říkám si je to tam větev, nebo ne? Jdu dolů, ve vysoké trávě nacházím o skálu opřený parádní jelení shoz. Je to šestnácterák! Až mi to rozbušilo srdce. Volám nahoru a ukazuji nález. Prohlížíme a potěžkáváme tento parádní kus. Je z letošní zimy a některé výsady má trochu okousané od myšek. Odpočíváme na slunci, které už se pozvolna sklání k obzoru. Nemohu se nasytit okolní krajinou a cítím, že Jizerky se stanou naším vytouženým světem. Břeťa Plachecký (1994) Do ještě nepojmenované trampské party další rok přišli Áda Tulák Adolf Adamec, Ruda Rudolf Vronka, Tom Brdéčko Josef Žídek, Packal Jaroslav Sláma, Kajan Karel Drašnar, Hnída Josef Jecha, Josef Horník, Packet a další kamarádi, např. manželé Holečkovi, přijíždějící na nádherném motocyklu značky Indian, adventisté Vláďa a Dobra Stejskalovi z Ludvíkova, kteří přicházeli na kemp většinou až v neděli, a pravidelně jezdil také Mašlonka Štefan Šoltéz. Na jaře 1946 sepsali na hřebenech pamětní listinu a od té doby toto společenství toulavých lidí neslo jméno T. O. Sever. Měli vlastní legitimace, platili si příspěvky, nevoleným šerifem se stal Plachťák, který také ztvárnil znak osady Sever losí hlavu. Právě Plachťák při vandrování v drsných pohraničních horách udržoval v partě to pravé pojetí trampingu a táboření, blízké životu kanadských traperů a zálesáků. Neničit a chránit přírodu byla jedna z jeho (z jejich) nepřekročitelných a celoživotních zásad. V této pionýrské době všichni z party společně objevovali Jizerské hory, trávili v nich doslova každý víkend. Jezdili do chaty státních lesů pod hráz Černé Nisy, ale nejraději 29

31 se vraceli k soutoku Blatného a Červeného potoka. Podle častých večerních mlh, jimiž tajemně prosvítalo světlo luny, jej nazvali Údolí měsíčního svitu. Kempů a tábořišť nacházeli po horách víc, obývali hlavně sroubek u dolní Blatenské pily. Toto krásné a romantické údolí se nakonec stalo mateřským kempem osady Sever. Samozřejmě, že zde později tábořili trampové i z dalších nově založených osad. Osada Texas si našla svůj kemp na horním toku Černé Nisy a nazvala ho Ferryho claim, osada Mexiko si zase zabrala dům v Bedřichově a dala mu jméno ranč Bílá hvězda. Během zásadních politických změn po únoru 1948 s nástupem komunistického režimu jen málokdo tušil, že trampskému i skautskému hnutí nastává krušné období, že se bude třídní nepřítel a rozvratitel nově nastoleného lidově-demokratického zřízení hledat (i uměle vyhledávat) a zatýkat na slezinách, potlaších, kempech, nádražích..., zkrátka mezi trampy a stoupenci imperialistického skautingu. Objevit se v 50. letech na veřejnosti v batlu s usárnou a kytarou znamenalo být ihned legitimován coby podezřelé individuum. Proto někteří trampové nosili vše v kufru a až po vystoupení z vlaku se oblékli, nahodili usárnu a vyrazili. V letech se proto i sleziny libereckých trampů konaly mimo město v restauraci na Liberecké výšině, kde se zhruba dvacítka osadníků Severu, Yukonu, Mexika, Texasu i dalších kamarádů domlouvala, kam o víkendu tedy v sobotu po práci do nedělního večera vyjedou na vandr. Spojené trampské osady Sever STOS, Liberec Snahou Ivana Vladimíra Ivanova, původně tuláka z Polabí, bylo vytvořit trampské společenství pod přiléhavým názvem Sever. S konečnou platností se STOS, jehož základ tvořily osady Sever, Yukon a Mexiko, ustanovil 13. března Prvním šerifem spojených osad byl zvolen Kim Drahoš Šmejc. Toto organizované společenství trampů trvalo sice jen Partu Severu tvořili: stojící zleva Grizly, Áda Tulák, Ferry Hrudka, Pepa Horník, Kája, Bankéř, Kajan, Kolotočník, sedící a v pokleku Siwaš, David, Skunk, Břenda, Míšenec, Vlk, Kim, ležící Říha, Generál Tateles 30

32 Dolní" Blatenská pila tajemná opuštěná budova ztracená v hlubokých lesích trampům zvlášť učarovala. Pro přenocování v zimě nebylo ideálnější místo. několik let, přesto stačilo vydávat svůj cyklostylovaný časopis Polárka, kde v rubrice Osada rejpá měl své místo svérázný humor daný životem osadníků Severu. Spojené osady Sever se ještě na přelomu 40. a 50. let prosazovaly v trampském hnutí v Praze, vyjížděly na potlachy ke kamarádům do Brna, Bratislavy i na Slovensko do Vysokých Tater. Společně se vyráželo na ranč Bílá hvězda, kde se nacvičovaly trampské písničky, až vznikl osadní soubor. Šerif Kim již po založení STO Sever přispíval do ostatních trampských plátků, v nichž podával informace o trampech a jedinečné přírodě Jizerských hor. Jeho články vyvolaly obrovský zájem a mnohé osady z rovinatého vnitrozemí, zvláště z Prahy, Kolína..., přijížděly za Seveřany i opakovaně. V letech odcházela většina trampů spojených osad Sever na dvouletý zelený vandr, takže, jak píše Kim ve svých vzpomínkách, trampské hnutí v Jizerských horách bylo zdecimované. Trampové na Liberecku pak žili jen v malých, uzavřených a prověřených partách.přesto se zakládaly i některé nové osady a kempy. Jedním z nich bylo Údolí karibů na pravém břehu Kamenice (dnes pod vodou josefodolské nádrže), kde se konaly (pro osady Severu čím dál tím víc příznačnější) mokré potlachy, což vedlo k rozkolu mezi osadníky. Jeden takový rozlučkový minipotlach se také uskutečnil v říjnu 1951 na Ferryho claimu. Ráno byli trampové přepadeni příslušníky SNB, které pozval kateřinský nadlesní Pospíšil. Po rozpadu STOSu, neboť se většina osadníků po návratu z vojny již k trampingu nevrátila, se výrazně zmenšená partička Severu nepřestávala scházet. Po roce 1953 jezdili společně na nově vzniklou chatku Bonaska, ale před tím ještě na Claim kouře seník, který stál nad levé straně Kamenice na Bezejmenném vrchu (zhruba v úrovni dnešní hráze přehrady). V roce 1951 ho zvelebili Skunk Rudolf Kirchner a Colt Robert Hylák, kteří po rozpadu osady Psanci sháněli v Jizerských horách boudu na zimní nocování. Z Blatenské pily sem přestěhovali velký krb a těšili se, až v něm po namáhavé práci poprvé zahoří oheň. 31

33 Krb však netáhl a dusivý kouř brzy zahalil celou místnost..., název kempu byl na světě. Přijížděli sem osadníci Severu i ostatní kamarádi. Bob Hurikán v roce 1951, při táboření u Kamenice s vnukem a svou ženou Bó, zanechal u ohniště pod Claimem kouře originální totem. Ten odnesl proud času stejně jako Plachťákovu kresbu losí hlavy s nápisem Ochránci přírody na žulovém balvanu. Bonaska Bouda na skále Začátkem 50. let začalo s trampováním pět chlapců z Horního Růžodolu: Ježek Rudolf Nádhera, Jožka Josef Gabriel, Jirka Řehoř, Karel Sluka a Vlastik, kteří si dali název T. O. Osamělá hvězda. Zprvu se toulali nejen po Jizerských a Lužických horách, ale i po Českém ráji a jinde po severních Čechách. Pochopitelně veškeré táboření bylo pod širákem nebo pod stanem. S ostatními libereckými trampy se neznali, paradox je, že k prvnímu seznámení došlo až v Adršpachu. V létě 1952 si poblíž jejich tábořiště postavili stany i osadníci libereckého Severu Plachťák, Doktor, Skunk a Colt. Tito zkušenější trampové, kteří měli už svůj Claim kouře, jim pověděli o čihadlu zchátralé lovecké chatce pod Prezidentskou chatou, nad Červeným potokem. Na jednom z pozdějších čundrů ji Jožka V létě 1951 pod Claimem kouře tábořil Bob Hurikán se svou Bó, jejich vnuk se projížděl po Kamenici. Budování Campu Peklo začalo na podzim 1952, o rok později se sroubek podstatně rozšířil a přejmenoval na Bonasku. s Ježkem skutečně objevili, a chatka s malými okénky, odkud byl výhled na celé údolí Kamenice až na Zlaté návrší v Krkonoších, byla jejich. Na podzim 1952 ji opravili, rozšířili o další prostor a vybavili vnitřním zařízením, aby se dala obývat. Pojmenovali ji Camp Peklo. Pobývali tam každou volnou chvíli, konalo se tam i několik potlachových ohňů 32

34 spojených s výměnou osadních vlajek. Někteří osadníci odešli, ale zase přišli kamarádi noví. Od dubna do října 1953 chatu úplně přebudovali v malý sroubek, a tak vznikla ta pravá Bonaska BOuda NA SKÁle (nebo snad, jak někteří říkali, Bordel na skále?). Stavěli ji načerno s tichým souhlasem hajného Čermáka, kterému za to vybudovali most přes Kamenici (v místech dnešní hráze přehrady) a osázeli nejednu stráň novými stromky. V letech budování přehrady ( ) se však Bonaska ocitla ve vodním ochranném pásmu a musela být na příkaz lesní správy opuštěna. Ještě dlouho ji však užíval nějaký tehdejší prominent, až ve druhé polovině 80. let vyhořela. Ve znamení romantiky, touhy, svobody... Jak vidno, trampské hnutí v Jizerských horách našlo ve 40. a 50. letech věrné pokračovatele prvních trampů z předválečných osad. Oproti nim se trampové víc zaměřovali na pobyt v přírodě, poznávání hor po celý rok, za každého počasí podnikali vandry do neznámých koutů, prolézali strže, skalní nakupeniny, vodopády, na kánoích brázdili hladiny vodních ploch..., užívali si romantiky a touhy po svobodě v drsné a panenské přírodě. V závěru 50. let se tramping v Jizerských horách ocitl v jakémsi vakuu, který až v první polovině 60. let prolomila další vlna trampů. Nastalo období označované i jinde v zemi jako renesance trampingu. Ta v našich horách podnítila vznik více než 80 liberecko-jabloneckých osad! Tento prostor však neumožňuje věnovat se i dalším obdobím jizerskohorského trampingu, a tak lze případné zájemce odkázat na knihu Kronika trampingu v Jizerských horách, kterou v září 2004 vydalo liberecké nakladatelství KNIHY 555 ( Ještě v 50. letech si museli trampové připadat u přehrady na Černé Nise (Kachního jezera) jako v pravé Kanadě, nebo v zemi jezer. Zleva Barman a neznámý. (str. 21) Idylka na osadě Severní Ryves poblíž Jablonecké chaty v roce Vždy vlála vlajka libereckých Spojených trampských osad Rykatado. 33

35 34 Kartograf Josef Matouschek čestný člen horského spolku

36 O životě a díle Josefa Matouschka Otokar Simm Jablonec nad Nisou Z obrázku na nás poněkud přísně hledí starší pán. Pod nosem knírek, na nose brýle s tenkými obroučkami. Na hlavě tyroláček, v rukou hůl, která mohla sloužit coby hůl turistická nebo třeba k usnadnění chůze. Jsou to možná právě ty brýle, které mu dodávají přísnosti, snad je to vážná tvář. Titulek pod obrázkem v ročence horského spolku z roku 1938 zní: Přítel hor. Čestný člen Josef Matouschek sedmdesátníkem. Kdo byl tento muž? Čím se zapsal do povědomí mnoha lidí tak, že stojí za zmínku ještě po tolika letech? Josef Matouschek se narodil 4. října 1867 ve Svárově u Tanvaldu. Jeho otec byl hlavním účetním v tamní Liebiegově textilce. Josefovi bylo pouhých dvanáct let, když spolu se svými třemi sourozenci otce ztratil. A jakoby vystřiženo z laciného románu, baron Liebieg se postaral o nadaného chlapce a dopomohl mu ke studiu na obchodní akademii v Liberci; následně jej zaměstnal jako svého osobního sekretáře. Šéf Heinrich baron von Liebieg byl mužem mnohostranných zájmů, a tak byl Matouschek vtažen do zajímavého života. Snad to byla náplast na nenaplněnou touhu po studiu přírodních věd. Od konce osmdesátých let předminulého století stál Matouschek snad u všeho, co na Liberecku a v jeho širokém okolí mělo něco společného s objevováním a propagací přírodních krás. V roce 1886 vstoupil do Německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory a o čtyři roky později již seděl v jeho hlavním výboru. V roce 1893 se stal spoluzakladatelem liberecké sekce Německého a rakouského alpského spolku, když již dříve byl členem sekce Varnsdorf. Bez pochybností však můžeme konstatovat, že to byl právě Horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory, který se vedle zaměstnání stal náplní celého jeho života. Činnost v horském spolku přivedla vnímavého mladého muže mezi výborné znalce domova. Velký vliv na něho měl jeho někdejší profesor Franz Hübler, který podmanivým způsobem vodil populární spolkové výlety. Těch se Matouschek nadšeně zúčastňoval a poznával tak dopodrobna oblíbený kraj. Cílem těchto lidí nebylo jen přírodu poznávat, nýbrž ji také zpřístupňovat pro druhé. Matouschek se tehdy stal zakladatelem systematického vyznačování turistických cest v našich horách. Neděli co neděli chodili společně s profesory z jeho studií Franzem Hüblerem, Leopoldem Tertschem a Antonem H. Bielauem s žebříčkem, s hrnkem barvy a štětcem. Se souhlasem hraběte Clam-Gallase 35

37 vyznačili tito nadšenci promyšlenou síť cest. Jizerské hory se staly jednou z nejlépe značených oblastí celého mocnářství. Mnohé z těchto cest jsou vyznačeny ještě dnes. Matouschek začal též publikovat. Stále častěji bylo možné setkávat se s jeho články v Libereckých novinách, v rozličných časopisech, ale hlavně v ročenkách horského spolku. Brzy převzal po Hüblerovi redaktorství ročenek. Dokonalou, ba přímo důvěrnou znalost kraje uplatnil konečně neobyčejně výrazným způsobem. Tím se staly jeho kartografické práce, mezi kterými vynikla zejména speciálka Jizerských hor z roku 1927, dodnes známá jako Matouschkova mapa. Řada mých přátel ji uchovává mezi svými nejcennějšími poklady. A to i přesto, že tehdy před sedmdesáti lety vyšla v nebývalém nákladu deseti tisíc výtisků... Jaká to byla mapa? Pro základní informaci můžeme sáhnout třeba do Bibliografie Jizerských hor do roku 1945, kterou zpracoval Miloslav Nevrlý: Takzvaná Matouškova mapa, jedna z nejlepších map Jizerských hor. Druhé vydání již nebylo dáno na trh, dochovalo se jen několik kompletních, patrně načerno zhotovených exemplářů pod názvem Neue Spezial-Karte... Dlouho očekávané i inzerované vydání oné mapy se nakonec poněkud opozdilo. Zpoždění způsobil vlastně její hlavní tvůrce, Josef Matouschek, který se ještě na poslední chvíli snažil zapracovat do mapových podkladů spoustu detailů. Čerpal je jednak z dalších materiálů, ale hlavně ze svých rozsáhlých znalostí oblasti. Tak se mapa, vydaná Německým horským spolkem pro Ještědské a Jizerské hory, dostala na pulty prodejen právě v polovině roku Mapa je v originále nazvaná SPEZIAL-KARTE vom JESCHKEN-u. ISERGEBIRGE a pokrývá rozsáhlou plochu zhruba mezi Žitavou a Mimoní na západě a západní částí Krkonoš na východě. Její měřítko 1 : nebylo ani před sedmdesáti lety nijak neobvyklé čím se tedy stala mapa tak zajímavou? Mapa totiž přinesla do té doby nevídané množství informací a podrobností. Jak Josef Matouschek sám napsal, zvláštní pozornost byla věnována zejména Jizerským horám. Zaneseny byly takřka veškeré turistické zajímavosti, pojmenovány a označeny byly s dokonalým smyslem pro detail stovky vodních toků, krajinných tvarů, osad a jejich částí, samot, cest i stezek, lesních průseků, skal, význačných stromů, křížů a pomníčků. S osobitou péčí byly zakresleny všechny klečové loučky. Místní názvy konzultoval autor s lesníky, ale i s obyčejnými dřevaři, s domorodými obyvateli, kteří trvale žili nejblíže danému místu. Speciálka byla první mapou uvedené oblasti, která ji znázornila pomocí vrstevnic; ty mají odstup dvaceti metrů. Zajímavé je mimo mnoho jiného i to, že do mapy byla s předstihem zakreslena rozlohou obrovská přehrada, která měla během krátké doby zaplavit téměř celou Velkou jizerskou louku. Její hráz měla zastavit vody v Jizeře nedaleko nad soutokem této řeky s Jizerkou. Pod hladinou by bývalo zůstalo i čtrnáct domů bývalých osad Gross Iser (Velká Jizera) a Karlstal (Orłe). Přípravné práce ke stavbě byly v době vydání mapy ukončeny a zdálo se, že ji nic nemůže odvrátit... Za podklad pro tak odvážně pojaté dílo sloužily mapy 1 : rakouského vojensko-geografického institutu, pomůckou byly jistě i dříve vydané turistické mapy, zpracované berlínským kartografem Juliem Straubem. I na nich již Matouschek spolupracoval a jistá příbuznost zde je na první pohled zřejmá. Ovšem co do přesnosti měly ještě k novému dílu daleko. Bylo u nich použito dnes neobvyklého měřítka 1 : a byly rovněž zpracovány na objednávku horského spolku. 36

38 Náklady na zhotovení mapy činily korun. Členové horského spolku však mohli mapu získat za pouhých 5 K. Tento poplatek byl vybírán společně s členskými příspěvky a mapa byla předávána jako příloha ročenky. V knihkupectvích byla ke koupi za 20 korun a 40 haléřů a podlepená plátnem stála 46 korun. Do roku 1938 byla mapa přes veliký náklad zcela rozebrána. Protože po ní byla stále značná poptávka, pracoval v té době Matouschek na novém vydání, které mělo být ještě doplněno a vylepšeno. Dílo bylo dokončeno, k oficiálnímu vydání však již nikdy nedošlo. Jak se do dnešní doby ukázalo, není vlastně znám žádný úplný exemplář (v rozporu s výše citovanou Bibliografií Jizerských hor do roku 1945). Jeden z dochovaných dílů jsme mohli obdivovat na výstavě Stará tvář Jizerských hor. Je jistě chvályhodné, že se náš Jizersko- -ještědský horský spolek přihlásil k odkazu Matouschkovy mapy z roku 1927 a po tři - asedmdesáti letech (v roce 2000) vydal reprint původní mapy. Zmíněným dílem ovšem nebyla kartografická činnost neúnavného nadšence vyčerpána. V roce 1929 vydává rozsahem menší speciálku tzv. Kumerského pohoří Ex libris Josefa Matouschka. Ve spodní části je zachycen symbol horského spolku, s nímž Matouschek spojil svůj život, a jeho přezdívka Mato. Nad oblíbenými velehorami označuje směrovka vykonanou cestu kolem světa a snad i jeho vztah k vyznačování turistických tras. (Spezial-Karte vom Kummergebirge) v měřítku 1 : , v roce 1932 další speciálku Dubské hornatiny (Spezial-Karte vom Daubaer Bergland) s měřítkem 1 : Obě mapy, zejména pak posledně jmenovaná, našly velký ohlas mezi nejširší veřejností. Do úplného výčtu ještě chybí barevná mapa značených cest (Markierungs-Karte vom Jeschken- u. Isergebirge, 1 : ) z roku Ta si nekladla za cíl zachycení podrobností, nýbrž zakreslení všech značených cest rozsáhlého regionu. Výborného spolupracovníka našel Matouschek v Richardu Bienertovi, který speciálky kreslil. Kvalitní tisk zajišťovala liberecká tiskárna bratří Stiepelových. Ale nemyslete si, Josef Matouschek nebyl žádným lokálním patriotem. Lákaly ho nejen domácí hory, ale i daleká cizina. V mládí navštívil opakovaně Alpy, kde vystoupil na řadu významných vrcholů, mezi nimi třeba na Mont Blanc. Toulavé boty jej zanesly do Vysokých Tater i na Kavkaz, do severní Ameriky a vyvrcholením jeho cestovatelských tužeb se stala v roce 1928 cesta okolo světa. Se svojí věrnou družkou, manželkou Marií, se vydali přes Orient, Přední a Zadní Indii, Čínu a Japonsko do Spojených států. Přes Anglii se vrátili 37

39 do Evropy. Kam se asi poděla cihla z Velké čínské zdi, kterou si z cesty přivezli domů do Liberce? O svých cestách pak při různých příležitostech přednášel. A doma? Doma v Liberci byl například v době výstavby restaurace a rozhledny na Liberecké výšině ( ) pověřen baronem Liebiegem denní kontrolou stavby. Každý den v poledne musel navštěvovat staveniště a odpoledne Liebiega informovat o tom, jak vše pokračuje. Kontroloval i osazování pískovcových detailů, které sem byly přivezeny až z Norimberka, kde zbyly při rekonstrukci kostela sv. Sebalda. Při této příležitosti se také osobně seznámil s norimberskými staviteli, profesory Schmitzem a Schmeissnerem, kteří stavbu navrhli. Se stejným nasazením pracoval v přípravném výboru pro výstavbu chaty na Ještědu. Jindy zase nechal v Liebiegově fabrice zhotovit dlouhý lanový žebřík, který byl použit 17. června 1894 k dosažení nedostupného vrcholu Fellerovy věže nedaleko Hrádku nad Nisou. Matouschkovi žili v Liberci, kde zakoupili rodinnou vilu postavenou stavitelem Beckertem starším roku 1916 v ulici, která tehdy nesla jméno Robert-Blum Strasse. Dům má dodnes orientační číslo 2, jen název ulice se několikrát změnil; ten dnešní je Fučíkova ulice. S paní Marií žil v manželském svazku od a nezanechal po sobě, bohužel, žádné potomky. Snad měl o to více přátel, tím více se mohl obětovat společným věcem. Přátelé mu říkali Mato a on sám tuto přezdívku také rád používal. Dokladem toho může být jeho ex libris. Josef Matouschek zemřel v Liberci krátce po skončení války, dne 12. července Letos tomu tedy bude právě šedesát let. Srdeční mrtvice jej zastihla na vycházce v 11 hodin dopoledne v Panské ulici (dnes ulice 8. března) u domu číslo 13. Není bez zajímavosti, že jeho o čtyři roky mladší bratr Franz zemřel ve Vídni jen o několik dní později (27. července) 1. Pozůstalá manželka Marie, drobná šedovlasá paní, prý občas navštěvovala rodinu pana Ginzela, otce známých světoběžníků. Před odchodem z vlasti u nich zanechala bednu s pozůstalostmi po Josefovi, jenže ta i s obsahem shořela společně s Hnojovým domem. Nikdo se tak již nedoví, co všechno pohltily nelítostné plameny. Před několika lety se mi přeci jen jedna relikvie dostala do rukou, protože v době požáru nebyla shodou okolností uložena na Jizerce. Byla to tlustá kniha o 1080 stranách, s pevnými deskami, s koženým hřbetem, nazvaná Nordböhmische Burgen, Vesten und Bergschlösser, tedy Severočeské hrady, tvrze a horské zámky. V podtitulku bylo psáno: sebráno Jos. A. Matouschkem, Liberec 1886/1888. Když jsem knihu otevřel, doslova se mi zatajil dech. Ta kniha byla celá ručně psaná, pečlivý a úhledný kurent neobsahoval jediného škrtnutí. Texty Matouschek doplnil desítkami rytin a ručně kreslených půdorysů. Můžeme se jen dohadovat, s jakým záměrem dílo zhotovil, leč není to podstatné. Je svědectvím nesmírné píle a pracovitosti jednoho muže. Josef Matouschek zemřel ve výjimečné době poznamenané chaosem po skončení druhé světové války. Snad proto bylo zapomenuto, kde byl tento významný muž našeho regionu uložen k věčnému odpočinku. Konečně kdo se o to kdy zajímal? 1 Franz Matouschek se narodil rovněž ve Svárově. Po studiích v letech byl profesorem matematiky, fyziky a přírodních věd na libereckém gymnáziu, poté ve Vídni. Uveřejnil řadu odborných botanických pojednání, zejména v periodiku Mitteilungen des Vereines der Naturfreunde (Zprávy Spolku přátel přírody). 38

40 Dům Josefa a Marie Matouschkových ve Fučíkově ulici v Liberci (2005) Až v roce 2002 se podařilo jabloneckému badateli Otto Pospíšilovi zjistit, že urna s Matouschkovými ostatky byla uložena do rodinné hrobky na hřbitově v Oldřichově v Hájích. Pak již netrvalo dlouho, aby byl nalezen vlastní náhrobek. Prostá deska z leštěné černé žuly nese jen strohý nápis: Josef Matoušek, * Ano, jeho jméno je psáno česky, ale je zde nepochybná souvislost s dobou úmrtí. Dosud nezodpovězenou otázkou zůstává, proč byl Matouschek pochován právě tady. Lze se domnívat, že se snad jednalo o hrobku rodiny z manželčiny strany. Na jedné ze společných náhrobních desek též zjistíme, že zde byl v roce 1912 pochován teprve tříletý chlapec Waldemar Matouschek. Byl to snad syn Josefa a Marie Matouschkových? Po nalezení hrobu jsme s několika přáteli z Jizersko-ještědského horského spolku pojali úmysl uvést náhrobek do důstojného stavu, neboť byl hustě zarostlý bujnou zelení. Marek Řeháček oslovil tehdejšího oldřichovského starostu pana Zdeňka Deveru, který se myšlenky iniciativně ujal a zajistil s pracovníky obecního úřadu vyčištění betonové desky a litinového poklopu se čtyřmi oky. Ten nebyl vůbec znatelný a jeho objevení pod nánosem zeminy a náletových porostů bylo tak trochu nečekané. V roce 2003 jsme také zjistili, že jedna z náhrobních tabulí byla uvolněná a že hrozilo její bezprostřední vypadnutí ze zdiva. 39

41 Na radu hejnického přítele Jana Heinzla jsem se obrátil s prosbou o pomoc na restaurátorku Vanesu Trostovou z Bílého Potoka. Ta ochotně mé žádosti vyhověla a provedla odborné připevnění volného pískovcového panelu. Nakonec jsme s přáteli očistili litinový příklop od silného nánosu červenohnědé rzi a provedli jeho několikavrstvý nátěr speciálními barvami. Domnívám se, že stojí za zmínku i to, že všechny práce byly odvedeny bez jakéhokoliv nároku na odměnu. Oldřichovský hřbitov je zdejšími obyvateli a obcí pečlivě udržovaný. V nedávné době byla opravena hřbitovní kaple, restaurován byl pomník padlých v různých válkách. Příjezdová komunikace je od roku 2003 pokryta novým živičným povrchem, mladými stromy byla nahrazena jedna strana aleje. Po objevení Matouschkova náhrobku jsem zřídkakdy vynechal příležitost, abych to klidné místo navštívil. V srpnu roku 2004 jsem se zase jednou na podhorském hřbitůvku zastavil. To, co jsem spatřil, však bylo nečekané a deprimující: z Matouschkova náhrobku byly zcizeny všechny části z barevných kovů (stejně jako měděný plech ze střechy vedlejší hrobky). Zloději se neštítili ani toho, aby vnikli i přímo do hrobu, o čemž svědčily zbytky kostí, které vynesli na povrch. Co dodat? Dobrý úmysl byl korunován ubohostí lidských primitivů, kteří, bohužel, také chodí mezi námi. Jenomže kdo nese největší díl viny? Ten, kdo se k činu snížil? Nebo snad ten, kdo předměty vykoupil? Či snad dokonce ti, kteří mají v rukou zákonodárnou moc, ale nemají chuť se obecně známým problémem zabývat? A tak nezbývá než doufat, že boží mlýny semelou, co je semlít třeba. V článku byly použity informace získané především z ročenek Německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory. 40

42 Pohlberg Zapomenutá osada pod Bramberkem Martin Nechvíle Jablonec nad Nisou V Jizerských horách se nalézá celá řada stop lidské přítomnosti počínaje cestami, rozhlednami, obydlími, ale žel i monokulturními porosty. Nachází se tam však i mnoho reliktů, jejichž smysl, význam či jméno dnes již neznáme. Lidská paměť je velmi krátká, kolik toho víme o běžném životě našich prababiček? Jak to všechno začalo Obdobné otázky jsem si kladl jednoho srpnového dne roku 1999, kdy jsem šel z Horního Maxova přes Bramberk do Jablonce. Na Bramberku jsem byl odměněn nádherným výhledem na Jablonec, který již mnoho staletí odpočívá v náručí Jizerských hor. Z Bramberku mé kroky směřovaly z kopce po žluté turistické cestě směrem do Jindřichova. Asi na půli cesty mezi rozhlednou a Jindřichovem je křižovatka, na první pohled nic zvláštního. Šel jsem tu již mnohokrát, aniž bych si všiml opodál stojícího ovocného stromu. Napadlo mě, co tu uprostřed smrkového lesa dělá, měl by být spíše někde u chalupy. Pak mě zaujaly tmavě zelené lístečky opodál rostoucího barvínku. Ten mají také lidé rádi ve své blízkosti, jelikož je těší svými modrými kvítky. Za chvíli jsem to pustil z hlavy a vydal se k domovu. Ale nechtěl jsem jít po cestě, a proto jsem seběhl okolo onoho stromu a kolem nenápadného pramínku do malého údolí, jehož horní hranu lemovala cesta do Jindřichova. Bujná vegetace mi sahala místy až po pás a já se prodíral vstříc přicházejícímu objevu... Po chvíli jsem spatřil nápadnou kamennou zídku, kterou jistě naskládala lidská ruka. Šel jsem podél ní a došel na prostranství, kde bylo doslova kopřivové houští. Jelikož jsem měl krátké kalhoty, takticky jsem kopřivy obešel a můj pohled zpět do kopce mi odhalil pravidelný systém zídek, cestiček a při pozorném pohledu a nebojácném skoku do kopřiv i půdorys zaniklého obydlí. Po chvíli jsem si vzpomněl na kategorii tzv. rumištních rostlin, jejichž čelním představitelem je kopřiva dvoudomá, které mají rády v půdě přítomné dusičnany a fosforečnany. Zkrátka rostou na místech, kde člověk delší dobu sídlil a svou činností tyto chemické látky vyprodukoval. Při letmém rozhlédnutí kolem jsem uviděl ještě několik takových kopřivových pahorků, z nichž občas vykukovala koruna 41

43 zborcené zdi. Po chvíli zmateného pobíhání a hledání dalších objektů mi bylo jasné, že stojím uprostřed zaniklé osady či vesničky (nadmořská výška m) 1. Ale kdy zanikla a proč? Jací lidé zde žili a čím se živili? Jaký byl jejich osud? To byly otázky, které se mi cestou domů do Jablonce honily hlavou. Výřez z mapy 1:10 000, polygonem vyznačena poloha zaniklé osady Pohlbergu Archeologie smetištní věda Jako tehdejší gymnaziální student a nadšený zájemce o archeologii jsem se rozhodl, že se tomuto tématu budu věnovat. Ale jak na to? Když se řekne archeologie, většina z nás si představí Egypt, lovce mamutů či zlatý poklad. Zkrátka že archeologie svými specifickými metodami zkoumá velmi staré pozůstatky lidských aktivit. A jak se k tomu hodí ani ne sto let stará zaniklá osada? Rozhodl jsem se na lokalitě provést selektivní povrchový sběr s cílem získat movité nálezy spojené s životem zdejších dávných osadníků. Právem je archeologie nazývána smetištní vědou, avšak u takto mladých památek to platí dvojnásob. Normální člověk by si asi domů netahal střepy z rozbitých hrnců, kovovou lžíci, dvířka od kamen, hrdlo skleněné lahve s porcelánovou zátkou či kusy zeleně glazovaných kachlů. Zpočátku jsem si také nebyl jist svým počínáním, později při seznámení s dostupnou odbornou literaturou jsem zjistil, že nejsem nemocný, ale naopak mé počínání je vpravdě průkopnické. Dozvěděl jsem se, že existuje dokonce v rámci archeologie subdisciplína, která se nazývá archeologie postmedievální (doslova postředověká) a která má jako časový rámec svého zájmu 1. Původní rozsah osady i s plužinou byl cca 4,2 ha. Přesná lokalizace na ZM 10: , koordináty od západní sekční čáry/jižní sekční čáry: 034/269; 044/285; 085/264; 083/249; 062/244 mm. 42

44 století. Mladším obdobím se však u nás nikdo příliš nezabývá. V zahraničí je to však jinak. Například v Německu byl nedávno archeologicky zkoumána část koncentračního tábora Bergen-Belsen (Dolní Sasko) či berlínský vojenský bunkr zničený v květnu Ano, i tomuto může být věnována odborná pozornost a výsledky nejsou vůbec špatné. Pohlberg výběr archeologických nálezů. 1 část kameninového džbánu, 2 hrdlo skleněné lahve s porcelánovou zátkou, 3, 4 fragment vnitřní stěny kachle se značkou výrobce, 5 fragment kovových rovnoramenných vah, 6 tzv. babka na naklepávání kosy, 7 koňská podkova na zimní užití. 43

45 Bádání v archivech Současně s povrchovým průzkumem, terénním měřením, kreslením a focením objektů jsem se pokoušel i o rešerši dostupných písemných pramenů. Zpočátku jsem nevěděl, od čeho se odrazit. Vhodné by bylo sehnat nějaký mapový podklad, nejlépe současnou a ještě lépe starší katastrální mapu. Mé kroky vedly na Obecní úřad do Lučan nad Nisou, na jejichž katastrálním území se lokalita nachází, dále na katastrální úřad a do Státního okresního archivu v Jablonci nad Nisou. Ve výsledku se mi podařilo získat současnou katastrální mapu, mapu z roku 1909 a mapu stabilního katastru z roku Výborný srovnávací materiál. Dále mi na Katastrálním úřadu vyšli maximálně vstříc a okopírovali (jako studentovi zdarma!) výpisy z pozemkových knih vztahující se ke čtyřem zaniklým domům. A nakonec se mi v archivu podařilo dohledat i některé bližší informace o osudu tehdejších obyvatel. Práce to byla skoro detektivní, avšak to nejtěžší na mě teprve čekalo překlad pozemkových knih psaných německy obtížně čitelným kurentem. S tímto nelehkým úkolem mi pomohla paní M. Hradecká, nesmírně vzdělaná a činorodá dáma, ke které jsem toho času chodil na soukromé hodiny angličtiny. 44 Pohlberg výběr archeologických nálezů. 1, 2 čelní vyhřívací stěna zeleně glazovaného rámového kachle, 3 železná dvířka od kamen, 4 německý jednofenik z roku 1938.

46 Z historie Lučan nad Nisou A jaké byly tedy výsledky práce? Nejprve však několik dílčích informací o dějinách Lučan nad Nisou a okolí. K založení Lučan (německy Wiesenthal a. d. Neisse) došlo pravděpodobně až ve 2. polovině 16. století. Roku 1543, kdy zemřel Jan z Vartenberka, majitel zdejšího území, byla dle písemných pramenů celá oblast severně a východně od Jablonce ještě pokryta lesem. První zmínka o Lučanech je v kronice sklářské rodiny Schürerů v roce 1623, kdy byl u příležitosti křtin do mšenské huti (založena roku 1548) pozván za kmotra lučanský rychtář Barthel Fischer. V berní rule z roku 1654 je ves nazývána Wyssntal a ležela na Maloskalském panství rodu Desfoursů. K tomu roku je ve vsi 9 sedláků, 10 chalupníků a 3 zahradníci. Byla pečlivě zaznamenána jejich jména, osevná plocha i to, že dohromady vlastnili 126 krav. Nedivme se, šlo totiž o podklad k vybírání daní. Nelehké živobytí i charakteristická odvětví výroby zaznamenává i Mannschaftsbuch z roku 1838, kdy v Lučanech pracuje 51 tkadlec, 113 brusičů skla, 16 mačkářů, 25 malířů skla a 11 obchodníků se sklem. Sklářská výroba postupem času převládla. Ve druhé polovině 19. století zde postavil svou továrnu a sklářskou huť Ludvík Breit, k ní přibyla huť firmy Jackel a továrna na barvení perel firmy Felix & Co. Lidé nacházeli zaměstnání buď v těchto podnicích, nebo pracovali jako domácí sklářští dělníci. Lučany velmi získaly postavením tzv. Krkonošské silnice v letech a od roku 1894 měly i železniční spojení tratí Liberec Tanvald. Zdejší obyvatelstvo bylo převážně německé, v roce 1921 zde žilo v 550 domech 3085 obyvatel, z toho 339 Čechů. O devět let později již bylo domů 632 s obyvateli, z toho 351 Čech. Výrazné demografické změny nastaly po odsunu Němců po 2. světové válce. V roce 1950 zde žije v 635 domech celkem již jen 1860 obyvatel. K roku 1991 je v obci 455 domů (z toho jen 302 trvale obydlené) s 1217 obyvateli. Tajemství starého jména Ale vraťme se zpět pod Bramberk. Podle starých map byla naše zkoumaná lokalita tvořena šesti hospodářstvími, z čehož dvě (č. p. 21 a 142) se dochovala díky péči chalupářů dodnes. My však zaměříme naši pozornost zejména na ta čtyři zaniklá a pracovně je označíme písmeny A-D. Sledovaná sídelní jednotka je zmiňována v roce 1930 při sčítání lidu a domů jako Pohlberg ( U Pohlů ) o počtu 6 domů s 21 obyvatelem. Totéž označení se vyskytuje i na mapě z roku Tyto domy rozhodně netvořily nějaký uzavřený celek, jedná se o pomístní název, který má na Lučansku mnohé analogie, např. Hauptberg, Jakobsberg, Posseltsberg a další. Výpověď směnek a účtů Nyní se však již můžeme ponořit do historie jednotlivých hospodářství, jak nám je uchovala pozemková kniha Lučan n. N. Čtení to není sice příliš vzrušující, jde totiž o záznamy pohledávek či změn vlastnických práv, nicméně lepší možnost vhledu do konkrétních lidských životů nemáme. 45

47 Pohlberg výřez z katastrální mapy z roku 1909 s vyznačením hospodářství A-D a s pokusem o hmotovou rekonstrukci jednotlivých domů Hospodářství A. První zmínka pochází z , v souvislosti s kupní smlouvou a následným nabytím vlastnických práv pro Antona Wöhla. To znamená, že dům č. p. 288 (č. kat. 330) musel být postaven již před tímto datem. V roce 1866 bylo vlastnické právo převedeno na majitelova syna (?) Josefa Wöhla. Josef Wöhl se zřejmě zadlužil, to nebylo nic neobvyklého, a byl nucen podle zápisu pozemkové knihy na základě dlužního úpisu z zaplatit částku 200 zlatých, společně s 5% úrokem a 6% penále. Zápisy finančního charakteru jsou i z let 1903, 1940, Josef Wöhl přenechal vlastnické právo podle zápisu ze svému synovi (?) Heinrichu Wöhlovi, který zde hospodařil až do , kdy bylo vlastnické právo převedeno na Kamilu Schwedlerovou (nar v Lučanech), zaměstnanou jako pasířku u firmy Bruno Czech Jablonec nad Nisou. V domě 46

48 žila společně se synem Helmutem (nar v Jablonci nad Nisou) až do , kdy jim byl dům zkonfiskován. V letech historické prameny mlčí, a tak lze předpokládat, že dům nebyl obýván. Bytový list k domu č. p. 288 s výčtem příslušenství (kopie ze SOKA Jablonec nad Nisou) Z rozhodnutí KNV v Liberci č. j. R Li ze byl dům č. p. 288 (společně s pozemkovými parc. č. 1890, 1891, 1892, 1905) přidělen k užívání Vladimíru Hlavatému, pražskému divadelnímu a filmovému herci. Doba užívání domu není v dokumentech uvedena, k je veden, společně s ostatními objekty usedlostí, jako zbořeniště. Hospodářství B. První zmínka je z r. 1844, v souvislosti s právem na byt v č. p. 143 (č. kat. 332) pro Augustina Wolfa a jeho rodinu. Ze zprávy vyplývá, že dům byl postaven již před uvedeným rokem. Mezi léty nejsou uváděna jména majitelů, pouze částky či dlužní úpisy určené k zaplacení. Například k datu je na základě soudního rozhodnutí provedena exekuce kvůli dluhu Josefa Scholze ve výši 600 zlatých. Řádný majitel Johann Heidrich je v pozemkové knize uveden až k r Dalším majitelem byl od r Franz Unger, přičemž polovina vlastnického práva je převedena od r na jeho dceru (?) Marii Ungerovou. Poslední zmínka o tomto hospodářství je z r. 1942, kdy jsou zapsáni jako obyvatelé Marie Unger (nar v Lučanech nad Nisou, zaměstnání: malorolník), Ida Unger (nar v Lučanech nad Nisou, bez zaměstnání), Wilhelm Hirschmann (nar v Luxdorfu, důchodce). Hospodářství C. První zmínka je z r. 1857, v souvislosti s trhovou smlouvou a následným nabytím vlastnického práva pro Franze Hoffmanna. Zápis z r ukládá zástavní právo pro Antonii Staffenovou z Lučan na pohledávku Franze Hoffmanna ve výši 250 zlatých 47

49 se 4% úrokem. V témže roce je převedeno vlastnické právo na Karolinu Hoffmannovou a Franzi Hoffmannovi je zapsáno právo užívání bytu v č. p. 290 (č. kat. 329). V roce 1927 bylo vlastnické právo převedeno na syna a dvě dcery (?). Rudolf obdržel 1/4 majetku, Antonie 1/4 majetku a Berta 1/2 majetku. Společně na usedlosti hospodařili 10 let. Zápis v pozemkové knize z ustanovuje na základě trhové smlouvy vlastnické právo pro Emila Radlera. Avšak již je převedeno úplné vlastnické právo na základě trhové smlouvy na Antonii Hoffmannovou. V r jsou jako stálí obyvatelé této usedlosti uvedeni Berta Hoffmannová (nar. 23/ v Lučanech n. N., svobodná, zaměstnaná u firmy Hák Lučany) a Karolina Hoffmannová (nar. 15/ /1859 v Jablonci nad Nisou, nemocná, vdova, nezaměstnaná). Rodina Hoffmannových obývala dům až do , kdy jim byl zkonfiskován. Hospodářství D. První zmínka je z r. 1849, v souvislosti se smlouvou k užívání bytu v č. p. 140 (č. kat. 328) pro Josefa Wöhla, Beatu Staffenovou a příslušné děti. Jako řádný majitel je Josef Wöhl zapsán v pozemkové knize až od r Zápis z ukládá Franzi Wöhlovi zaplatit částku ve výši 400 zlatých a zároveň je zde uvedeno právo na užívání bytu pro Franze Wöhla (doživotně), jeho manželku (doživotně) a Augustina Wöhla. V r bylo vlastnické právo převedeno na Heinricha Wöhla, který na usedlosti hospodařil do r Z výše uvedených informací vyplývá, že rodina Wöhlových vlastnila mezi léty hospodářství A i D. Zápis v pozemkové knize z potvrzuje předkupní právo ing. Valteru Horskému a Hildě Horské, zároveň jim povoluje čerpat vodu na parcele č. kat Ke stejnému datu se vztahuje i zápis o rozdělení parcely č. kat mezi parcely č. kat a V r bylo vlastnické právo převedeno a na třetiny rozděleno mezi Augusta Schindlera (?), Bertu (?) Jägrovou a Rudolfa Wöhla. Jejich vlastnictví trvalo do , kdy bylo vlastnické právo převedeno na ing. Augusta Heinricha Schörera. Jedna místnost (30 m 2 ) byla pronajata Augustu Schwedlerovi (nar v Jindřichově, zaměstnání: mačkář skla) a jeho manželce. Tento dům byl obýván do , kdy byl ing. Schörerovi zkonfiskován. Obyčejný život pod Bramberkem Po tomto faktografickém výčtu se pokusme alespoň v náznacích nahlédnout do každodenního chalupářského života. Vyrovnávání se se zdejšími zvláště v zimě poměrně drsnými životními podmínkami nebylo jistě jednoduché. Mezi kamennými destrukcemi i jednoduše na cestách jsem často nacházel skleněné korálky, knoflíky a různé skleněné výlisky, což poukazuje na místní podomácké zpracování skla. Tato domněnka byla potvrzena i prameny archivními, kde je majitel č. p. 140 uveden jako mačkář skla. Podomácké zpracování nebylo nijak složité ani energeticky náročné. Stačil k tomu tzv. sklářský stůl, který měl ve spodní části šlapací kovářský měch, pomocí kterého se přiváděl k hořícím knotům sklářského kahanu (tzv. lampa) mírně stlačený vzduch. Počtem knotů lampy se řídil i počet olověných ohebných trubic (tzv. hadů), zakončených mosaznými špičkami. Ty usměrňovaly plamen hořícího knotu a jejich počet určoval celkovou teplotu plamene lampy. U sklářského stolu seděli někdy i čtyři rodinní příslušníci a každý z nich mohl vyrábět jiný druh tzv. lampové práce. Jeden mohl mačkat 48

50 kamínky, druhý navíjet na drát korálky, třetí vytvářet z různorodých tyčinek skleněné kytičky nebo drobné figurky a konečně čtvrtý mohl foukat duté perly, tzv. foukanice. Vedle zpracování skla se obyvatelé usedlostí zabývali také zemědělstvím. Jako majitelé orné půdy byli vedeni v soupisu domácností z r obyvatelé usedlostí A a B. Zemědělsky využívané parcely (dnes porostlé smrkovým lesem) byly parc. č. 1891, 1888, 1894/1, 1894/2, 1900, 1905, 1898, tedy ty západně od cesty do Jindřichova. Hranice parcel jsou tvořeny zídkami, které byly vystavěny z kamenů vybraných z polí. Někdy dosahují výšky až 1,5 m, zejména na hranicích oddělujících různé majitele. Rohy parcel bývají označeny číslovanými kamennými patníky. Polnosti byly obdělávány zřejmě pomocí pluhu. Jako tažná síla byl nejspíše užíván kůň, nepřímo doložený nálezem podkovy. Na pastvinách se pásl převážně hovězí dobytek. Ten byl ustájen patrně ve chlévech přímo v chalupách. Ty byly budovány kvůli časté svažitosti terénu na kamenných terasách a ke vchodu pak často vedla kamenná rampa. Pokud bychom ještě dnes nahlédli do některé z horských chalup, naskytl by se nám pohled do interiéru, který se za mnoho desetiletí příliš neměnil. Asi takto to mohlo vypadat i v chalupách na Pohlbergu: Vejdeme vchodem, někdy opatřeným závětřím, do síně, která byla komunikačním prostorem trojdílného stavení. Na pravé straně bychom vešli do roubené světnice, kde vedle dveří stála mohutná kachlová kamna či kachlový sporák. Uprostřed místnosti stál stůl s židlemi, kde se scházela rodina ke stolování. V protilehlém rohu, než byla kamna, bychom mohli nalézt tzv. svatý koutek s obrázkem či malou plastikou Panny Marie. Interiér doplňoval nábytek, tkalcovský stav či sklářský stůl. Ze síně nalevo bychom vešli do chléva či do sklepa. Ze chléva byla mrva odváděna otvory ve zdi při podlaze na hnojiště vedle chalupy. Patro bývalo využíváno jako skladovací prostor, od 19. století sloužilo po úpravách i k bydlení. Sedlová střecha byla kryta buď břidlicí, šindelem, nejčastěji však thérovou lepenkou. Osudy německých obyvatel po velkých změnách A co se stalo s německými obyvateli po 2. světové válce? Musíme začít poněkud zeširoka a s určitým historickým zjednodušením. Již od středověku byli do podhůří Jizerských hor zváni za účelem osídlení a obhospodařování půdy němečtí osadníci. Další příliv německy mluvících osadníků souvisel se zaváděním zdejší sklářské výroby počátkem 16. století a její konjunkturou v 19. a počátkem 20. století. Z těchto důvodů se oblast Sudet stala kulturně i jazykově odlišnou a zároveň problematickou oblastí českých zemí. Sudetští Němci se během 1. republiky vesměs rozdělili na dvě ideová křídla. Jedni, zfanatizováni pod vlivem nacistické propagandy, ostře vystupovali proti prvorepublikovému uspořádání a proti českému národu vůbec. Druhá skupina, převážně demokraticky a protifašisticky smýšlejících Němců, byla ve výrazné menšině, a tak žádali československou vládu o pomoc, která jim však nebyla ve výsledku poskytnuta. Po mnohých peripetiích napjatá situace vyvrcholila tzv. Mnichovskou dohodou, která umožnila Hitlerovi a jeho Třetí říši obsadit bez boje Sudety a zanedlouho i celou ČSR. Bouřlivé oslavy mezi 49

51 německým obyvatelstvem ku příležitosti obsazení Sudet probíhaly i v Jablonci nad Nisou a jeho okolí, většina českého obyvatelstva však byla nucena uprchnout do vnitrozemí, aby unikla německému útlaku. Mnichovské události, okupace a následný teror, který nacisté rozpoutali proti českému národu, názorně prokázaly, že soužití Čechů a Němců na principech 1. republiky již není možné. Cílem představitelů domácího odboje bylo odstranit vše, co vedlo k rozbití Československa, a zabezpečit dostatečné garance našemu státu, které by vyloučily opakování Mnichova. Za jednu z hlavních příčin rozpadu předmnichovské republiky bylo považováno chování německé menšiny v krizových letech a současně i nepříznivá mezinárodní situace. První návrhy na řešení německé otázky přednesl již v lednu 1939 svým spolupracovníkům E. Beneš. Během 2. světové války se české exilové vládě podařilo získat svolení velmocí o poválečném odsunu Němců. Vlastní odsun byl proveden v několika fázích. Zpočátku byl prováděn neorganizovaně a docházelo k značným zmatkům. Čeští představitelé si však uvědomovali, že odsunem kvalifikovaných pracovních sil by mohl být ohrožen chod průmyslové výroby. Z těchto důvodů byly zavedeny legitimace tzv. specialistů, kteří byli z odsunu prozatím vynecháni. Z okresu Jablonec nad Nisou mezi specialisty náleželo pasířů ( rodinní příslušníci), 498 sklářů (+ 550 rodinných příslušníků), a 529 výrobců (+ 419 rodinných příslušníků). Ostatní německé obyvatelstvo bylo odsunováno podle pravidel stanovených tzv. Postupimskou konferencí. Pro německé obyvatelstvo začínal odsun vyrozuměním, což se mělo stát vhodným a daným poměrům odpovídajícím způsobem. Někdy bylo vyrozumění prováděno tak, že Němci byli den předem shromážděni na určitém místě, kde jim bylo sděleno místo a čas, kde bude provedena kontrola a jejich definitivní zařazení do odsunu. Současně byli poučeni o majetku, který si směli vzít s sebou, a o předmětech, na něž se vztahoval zákaz vývozu. Mezi dovolenými věcmi byly např. snubní prstýnky, upomínkové předměty, potraviny na 7 dní. Němci mohli vyvézt (pokud měli) maximálně RM (Reichsmark) na osobu, pokud žádnými finančními prostředky nedisponovali, bylo vyplaceno 200 RM na hlavu. Množství vyváženého majetku se v průběhu odsunu díky jednání s americkými okupačními orgány zvýšilo ze 30 na 50 kg na osobu. Mezi zakázanými věcmi (podléhajícími konfiskaci) figurovaly především luxusní předměty (koberce, šperky apod.). Dále si Němci nesměli brát vkladní knížky neznějící na říšskoněmecké peněžní ústavy. Po obeznámení s majetkoprávními záležitostmi byly nuceny určené osoby příští den zamknout všechny dveře do svého bytu, klíčové dírky přelepit papírovou lepicí páskou a podepsat ji. Věci, které nesměly být vyváženy, bylo nutné zabalit do balíčku opatřeného plným jménem majitele, jeho adresou a seznamem předmětů a na shromaždišti odevzdat spolu s klíči od bytu. Vzhledem k tomu, že Němci majetek, který nemohli vzít s sebou, v některých případech ničili, vydalo ministerstvo vnitra v únoru 1946 výnos o zveřejňování rozhodnutí o vystěhování v době co nejkratší před vlastním odsunem. Z Horního Maxova byl zaznamenán případ, kdy majitelé zakopali své cennosti na svém pozemku a po více než 50 letech se pro ně opět vrátili. Na shromaždišti byla potom provedena kontrola zavazadel a osobní prohlídka, po které se transport odebral do sběrného střediska. Ve středisku byla provedena lékařská kontrola 50

52 a stanoveny vlakové transporty. V okrese Jablonec nad Nisou existovalo celkem pět míst, kde byli Němci soustřeďováni: po jednom táboře v Rýnovicích (kapacita osob), Proseči (kapacita 500 osob) a Albrechticích (kapacita osob), dva tábory byly v Rychnově u Jablonce nad Nisou (kapacita obou osob). K dalšímu omezení, kterým bylo německé obyvatelstvo postiženo, patřila povinnost nosit bílé pásky (v různých oblastech se způsob označení odlišoval). Němcům byl dále zakázán volný pohyb mimo obec, v lesích, po určité hodině nesměli vycházet z domu. Nakupovat, navštěvovat lékaře, využívat služeb směli jen ve vymezených hodinách. Nesměli používat veřejné dopravní prostředky, telefony, byla jim omezována korespondence. Museli odevzdat rádiové přijímače a jízdní kola. Každé pracovní místo obsazené Němcem bylo považováno za volné pro Čecha (kromě odborníků a specialistů). Ustanovena byla ještě celá řada příkazů a omezení, která činila z Němců druhořadé obyvatelstvo. Dekret o odsunu Auguste Swedlerové ze dne 10. dubna 1946 (kopie ze SOKA Jablonec nad Nisou) Československo mělo s odsunem Němců nejenom starosti, ale ze zkonfiskovaného majetku i poměrně vysoké zisky. Jen v jabloneckém okrese dosáhly příjmy za prodané svršky, složené zálohy na nábytek a nájemné ze zkonfiskovaných domů za dobu od do celkem Kčs, mimo to zisky za zkonfiskované hotovosti, drahé kovy a drahokamy. V rámci řádného odsunu opustilo území Československa více než 37 tisíc Němců z jabloneckého okresu, připočteme-li však k tomu dobrovolný a divoký odsun, toto číslo se výrazně zvýší. 51

53 Co se týká obyvatel Pohlbergu, zůstávají v poválečném období díky absenci archivních materiálů v anonymitě. Jedinou výjimku tvoří manželé August a Auguste Schwedlerovi, kteří byli vedeni ve spisech SNB Lučany pod čísly 3810 (Auguste Schwedlerová) a 3808 (August Schwedler). K jsou zde oba uvedeni jako němečtí obyvatelé, kteří nesmí být odsunuti za hranice. Byli zřejmě označeni jako specialisté (viz výše); tento status jim byl pravděpodobně odebrán, a tak byli ve voze č. 29 odsunuti z Československa. Jejich byt o výměře 30 m 2 v č. p. 140 byl k zkonfiskován. Osudy ostatních obyvatel sledovaných usedlostí jsou, jak již bylo výše uvedeno, zahaleny tajemstvím. Je však velice pravděpodobné, že sdíleli podobný osud jako manželé Schwedlerovi. Les si opět vzal to, co mu kdysi patřilo A uplynulo několik let a z kvetoucí osady zbylo jen zbořeniště zarostlé trávou a kop řivami... V obecném povědomí je zánik usedlostí či vesnic obvykle spojen s válečnými událostmi nebo s přírodními katastrofami. Takové případy zpustnutí jsou doloženy na mnoha místech, zároveň je i známou skutečností, že naprostá většina různě nešťastně postižených sídlišť byla opět vzkříšena k životu. Proto naši pozornost přitahují zejména ta místa, kam se život již nikdy nevrátil. 1 terénní plán půdorysu domu č. p. 288, 2 terénní plán reliktu studánky na hospodářství A Fotografie terénní relikt studánky na hospodářství A 52

54 Otázka osudu Pohlbergu po nuceném opuštění původními německými majiteli v r je důležitá z hlediska postupného zániku. V roce 1950 byl dům č. p. 288 společně s parcelami původního hospodářství (A) přidělen k pronájmu (jako letní byt) Vladimíru Hlavatému z Prahy. Dokumenty o pronájmu nemovitosti se u ostatních domů (č. p. 140, 143, 290) nepodařilo v SOKA v Jablonci nad Nisou nalézt. Buď se nedochovaly, nebo zmíněné domy nebyly pronajímány. Z výše uvedených poznatků lze předpokládat, že domy již byly zaniklé, nebo byly v neobyvatelném stavu a ponechány k samovolnému zániku. Dobu trvání pronájmu č. p. 288 se v análech SOKA v Jablonci nad Nisou nepodařilo zjistit. Avšak 20% sleva na nájemném z důvodu nutných oprav napovídá, že dům byl již značně zchátralý. Protože byl nájemníkem užíván pouze jako letní byt, zchátral zřejmě do takové míry, že byl opuštěn. Začátkem 60. let byl dům již pravděpodobně zaniklý, čemuž by odpovídalo i stáří stromů (mezi lety) rostoucích na jeho zbořeništi. Zkoumané objekty jsou na Katastrálním úřadu v Jablonci nad Nisou k vedeny jako zbořeniště. Žádné historické zprávy se nezmiňují o tom, že by byly domy úmyslně zbourány, a tak je zřejmé, že byly ponechány k samovolnému zániku. Z archeologického hlediska je to proces zajímavý, pro laického čtenáře již pochopitelně méně. Dílo zkázy tak bylo dokonáno postupným chátráním během 10 až 15 let. Za výše uvedenou dobu se původní výška zdí snížila o % (zjištěno odhadem množství destrukce vzhledem k zachovaným zbytkům zdí). K tomuto procesu přispělo i rozebírání kamenných základů jako zdroje dostupného stavebního materiálu. Zde je na místě uvést, že se de facto jedná o archeologickou lokalitu s nálezy dle 23 zákona 20/1987 Sb., O státní památkové péči, a tak je jakékoli svévolné poškozování nepřípustné. Závěrem A tak jsme se v našem vypravování dostali opět na začátek. Stojíme uprostřed lesa na místech, kde se před půl stoletím zastavil čilý běh života. Jistě nás to povede k zamyšlení, zda to bylo nutné, a snad v nás vyvstane i vroucí prosba, aby se to již nikdy nemuselo opakovat. V pohraničních oblastech zaniklo v těchto pohnutých poválečných letech na tři tisíce obcí, částí obcí i samot. Byly tak zpřetrhány hluboké kořeny kulturních hodnot, které se tvořily celá staletí. Již víme, že toto nenápadné lesní údolíčko mívalo své jméno, své obyvatele, kteří zde prožívali radosti i strasti. Snad se nám tak podařilo poodkrýt roušku tajemství těchto na první pohled anonymních rozvalin, a až půjdete z Bramberka po cestě kolem, věnujte tomuto místu a jejím dávným obyvatelům alespoň jednu hezkou vzpomínku. 53

55 Literatura a prameny ASSENDORP J. J. (2003): KZ Bergen-Belsen. Archäologie in Niedersachsen, Oldenburg, 6: BARTOŠ J. (1986): Okupované pohraničí a české obyvatelstvo Praha. FROLEC V. & VAŘEKA J.(1983): Lidová architektura. Praha. CHALUPA A., ČECHURA J. & RYANTOVÁ M. (2001): Berní rula 8 9. Kraj Boleslavský. Praha. KERNDL A. (2002): Archäologie des 20. Jahrhunderts. Das Beispiel Berlin. In: Menschen. Zeiten. Räume. Archäologie in Deutschland, s Stuttgart. KOLEKTIV (2004): Zmizelé Sudety. Das verschwundene Sudetenland. Praha. KUČA K. (1998): Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku III. Praha. KUNA M. (1994): Archeologický výzkum povrchovými sběry. Zprávy České archeologické společnosti, suppl. 23, Praha. MEJZROVÁ J. (2004): Jizerskohorský lidový dům. Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku, Liberec, 2 (2003): MENCL V. (1980): Lidová architektura v Československu. Praha. NECHVÍLE M. (2000): Zánik osady Pohlberg. Nepublikovaná práce Středoškolské odborné činnosti, uloženo v Muzeu Českého ráje v Turnově. NECHVÍLE M. (2002): Archeologická povrchová prospekce horního Pojizeří v letech Zpravodaj muzea v Hradci Králové, 28: PADRTA F.: Nástin dějin obce Lučany nad Nisou, úvod k inventáři 85. Státní okresní archiv Jablonec nad Nisou. POKORNÝ M. (1994): Odsun Němců z Československa a snahy o jejich rozptýlení ve vnitrozemí v letech na příkladu okresu Jablonec nad Nisou. Nepublikovaná diplomová práce, uloženo v archivu Univerzity J. E. Purkyně, Ústí nad Labem. Pozemková kniha Lučan nad Nisou. Katastrální úřad v Jablonci nad Nisou. SCHEYBALOVÁ J. & SCHEYBAL J. V. (1998): Krajem skla a bižuterie. Železný Brod. Soupis osob německé národnosti z fondu SNB Lučany ( ). Státní okresní archiv v Jablonci nad Nisou (SOKA), inventář 85, Lučany nad Nisou, knihy č. 32, 33, 47. ŽÁK L. (1998): Jizerskohorští mačkáři skla. Krkonoše, Vrchlabí, 4 (1998):

56 Nový pravěký nález z Jizerských hor? Martin Nechvíle Jablonec nad Nisou V loňské ročence jsme si mohli přečíst dva články zabývající se historií Jizerských hor, každý však trochu z jiného pohledu. První se zabýval shrnutím dosavadních nečetných poznatků o pravěkých lidských aktivitách v Jizerských horách a druhý historií horské vsi Horního Maxova. Ač se to zdá podivné, tento článek by měl obě témata spojit. Nechme se tedy překvapit... Písemné prameny nás informují o historii Horního Maxova (administrativní obec Lučany nad Nisou, okr. Jablonec nad Nisou) jen skromně. V 17. století náleželo zdejší území k desfourskému panství Smržovka. Právě s rodem Desfoursů je nejspíše spojeno založení celé řady horských vsí, v jejichž názvech se odráží křestní jména některých členů rodu. Je to případ Albrechtic, Karlova, Josefova Dolu, Antonínova a také Horního Maxova, který byl údajně založen roku Toto vše je možné přečíst si v knihách, mě však zajímalo, co bylo před tím. Přemýšlel jsem o tom i jednoho teplého červnového dne roku 2004, kdy jsem kopal výkop pro trubku na zahradě naší roubené maxovské chaloupky (č. p. 79, nadmořská výška 749 m) 1. Již z titulu své profese jsem zvyklý dívat se, kam a hlavně co kopu či co jsem vykopal. V hloubce asi 10 cm jsem kromě několika žulových kamenů narazil i na kámen zcela odlišný. Po očištění mi bylo jasné, že jde o pazourek. Hned mě napadlo, jak se sem, na žulový masiv, mohl dostat. Pazourek se v oblasti Jizerských hor nevyskytuje, musel sem být donesen člověkem. Ale odkud a proč? Pazourek byl společně s dalšími horninami přinesen ze severní Evropy ledovcem v období elsterského a sálského zalednění. Nejbližší výskyt je tedy na Frýdlantsku (asi 30 km severně vzdušnou čarou), dále na Hrádecku a v okolí Jablonného v Podještědí. V těchto oblastech byl pazourek Pazourkový úštěp z Horního Maxova 1 Přesná lokalizace na ZM 10: , koordináty od západní sekční čáry/jižní sekční čáry: 175/003 mm. 55

57 hledán v korytech vodních toků, které procházely ledovcovými sedimenty, nebo přímo v sedimentech. Pazourek byl v pravěku velmi ceněn díky svým výborným štěpným vlastnostem. Byly z něj proto již od starší doby kamenné (1 milion let př. n. l.) vyráběny nesmírně ostré nástroje. Byl to tedy logicky i častý obchodní artikl. Co si tedy máme o maxovském nálezu myslet? Dle určení doc. PhDr. Miroslava Popelky, CSc. (ÚPRAV UK FF v Praze), specialisty na štípanou industrii, se nejedná o nástroj a pazourkový úštěp nenese ani evidentní stopy opracování lidskou rukou. Jde tedy snad o odpad při zpracování valounu suroviny? Přítomnost kůry hlízy by tomu nasvědčovala. Dotkla se vůbec někdy lidská ruka tohoto úštěpu? Nejspíše ano, jinak by se do několika desítek kilometrové vzdálenosti od nejbližšího naleziště těžko dostal. Napadnout nás může i recentní přinesení, faktem však zůstává, že v posledních dvaceti letech se na místě nálezu neprováděl žádný větší transfer zeminy či písku. Pokud bychom přijali hypotézu pravěkého stáří nálezu, tedy dokladu lidské aktivity, co zde člověk v neosídleném pralese mohl pohledávat? Mohl sem zavítat kvůli hledání vhodných surovin na výrobu kamenných nástrojů či za lovem. Doložený neolitický ( let př. n. l.) areál na těžbu amfibolového rohovce byl nedávno nalezen na katastru obce Jistebska ( m n. m.), což je asi 15 km jižním směrem za Černostudničním hřebenem. Další doklad lidských aktivit pochází z Hruškových skal (Börnbaumfelsen), nacházejících se v nadmořské výšce 999 m, asi 18 km severovýchodně od Horního Maxova. Ostatní nálezy jsou ojedinělé a jejich vypovídací hodnota je nejistá. Pokud se čtenáři zdá, že v textu je mnoho otazníků, vězte, že to není náhoda. Opravdu je vždy více otázek než odpovědí. Pokud se podaří na něco odpovědět, tak ta samotná odpověď paradoxně přináší celou řadu dalších otázek. Zda je pazourkový úštěp z Horního Maxova dokladem lidských aktivit, to asi nikdy s jistotou doložit nedokážeme. Nabádá nás to však k tomu, abychom věnovali patřičnou pozornost okopávání záhonků, jelikož často nevíme, po čem dlouhá léta šlapeme. Literatura a prameny NECHVÍLE M. (2004): Člověk a Jizerské hory v pravěku, Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku, Liberec, 2 (2003): NEVRLÝ M. (1976): Kniha o Jizerských horách. Severočeské nakladatelství, Ústí nad Labem. SIMM O. (2004): Horní Maxov, obec v Jizerských horách, Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku, Liberec, 2 (2003): ŠÍDA P. (2001): Suroviny pro výrobu kamenné industrie v oblasti horního Pojizeří (severovýchodní Čechy). Zpravodaj muzea v Hradci Králové, 27: ŠÍDA P., ŠREINOVÁ B., ŠŤASTNÝ M., ŠREIN V. & PROSTŘEDNÍK J.(2004): Neolitický těžební areál v Jistebsku. Sbor. konference Otázky neolitu a eneolitu 2003, Praha, s WALDHAUSER J. (1971): Archeologický výzkum v severních Čechách II. Liberec. 56

58 K dějinám Horní Proseče Archeologický příspěvek Martin Černý & Martin Nechvíle Jablonec nad Nisou Nejčastějším prostředkem, pomocí něhož chtějí archeologové nahlížet do minulosti a doplňovat bílá místa na pomyslné mapě našeho poznání, jsou keramické střepy. Jde zpravidla o kuchyňský odpad, kterého lidé, stejně jako dnes, vyprodukovali nemalé množství. Kolik radosti však můžeme sledovat na tváři archeologa, když takový odpad najde na místě, odkud dosud žádné nálezy nepocházejí. To je i případ několika středověkých střepů z okolí Horní Proseče. Obec Proseč nad Nisou i její místní část Horní Proseč se nachází mezi Vratislavicemi nad Nisou a Jabloncem nad Nisou. Jak názvy napovídají, osou osídlení je tok Lužické Nisy. Říční údolí je na severu ohraničeno Prosečským hřbetem (nejvyšší bod je 593 m n. m.), na jihu pak méně kompaktní kopcovitou hradbou členěnou několika drobnými vodotečemi. Místo nálezu keramických střepů (nadmořská výška m) se nachází na poli vzdáleném zhruba 200 m severně od Horní Proseče 1. Nález učinil na rozhraní měsíců listopadu a prosince roku 2004 prvně jmenovaný autor při cílené povrchové prospekci zoraného pole u obce. Právě orbou narušené zahloubené objekty či kulturní vrstvy mohou vydat mnohé zajímavé nálezy. Proto je možné vidět na podzim či zjara na zoraném poli pobíhat osoby s hlavou skloněnou k zemi a urputně něco hledající. To jsou archeologové, kteří vyrážejí do terénu zejména po dešti. V našem případě bylo nalezeno deset omletých střepů, které oko odborníka řadí do vrcholného středověku, konkrétně někam do intervalu století. Důležité je však položit si otázku, jaký význam takový nález má a o čem vlastně vypovídá. Středověká keramika nacházená mimo areál obce na polích většinou nevypovídá o sídelní aktivitě, nýbrž o hnojení. V praxi to vypadalo asi tak, že každá zemědělská usedlost měla své hnojiště, kde byl deponován nejen organický odpad, ale i rozbité nádoby apod. Tato velmi cenná komodita byla následně 1 Přesná lokalizace na ZM 10: , koordináty od západní sekční čáry/jižní sekční čáry: 062/023; 063/028; 078/026; 078/021 mm. 57

59 Výřez z mapy 1:10 000, šrafovaně označeno místo nálezu středověké keramiky vyvážena na pole, čímž byla zvyšována úrodnost. Takto dislokované nálezy sice mají redukovanou vypovídací hodnotu, ale v našem případě je i tak získaná informace cenná. Každý poznatek vypovídající o osídlení, které předchází zmínky v písemných pramenech, je významný. Písemné prameny v této geografické oblasti vstupují na scénu až kolem poloviny 14. století. Pro rok 1352 máme doklady o Liberci, Rochlicích, Chrastavě a Bílém Kostele, respektive o zdejších farních kostelích, z jejichž farností byl odváděn tzv. papežský desátek. O několik let později jsou připomínány vsi Jablonec (roku 1356) a Vratislavice (roku 1360). První zmínky v písemných pramenech pochopitelně neznamenají stáří sídel, ale spíše odrážejí změny majetkoprávních vztahů. Pro osídlení Liberecké kotliny měla klíčový význam obchodní cesta, která spojovala horní Pojizeří s Lužicí. Stezka vedla od Kláštera Hradiště přes Turnov do Hodkovic nad Mohelkou, za nimiž stoupala do sedla mezi Císařským kamenem a Javorníkem, kde po zdolání 500metrového vrcholu sestupovala do 58

60 údolí Nisy. Na území dnešního Liberce se rozdvojovala, jedna větev cesty vedla podél Nisy přes Hrádek nad Nisou na Žitavsko a druhá na sever na Frýdlantsko. Ojedinělé pravěké nálezy naznačují, že tato dálková trasa měla svůj význam i v těchto dobách. Nález fragmentu kamenného sekeromlatu z Vratislavic nad Nisou datujeme někam do průběhu mladší doby kamenné (cca př. n. l.) a bronzovou sekerku z Pilínkova časově řadíme do střední doby bronzové (cca př. n. l.). Území Liberecké kotliny vlastnil nejspíše již od konce 13. století významný saský šlechtický rod Bibrštejnů, kteří jsou poprvé na našem území připomínáni roku 1278, kdy kupují od krále Přemysla Otakara II. za 800 hřiven stříbra Frýdlant. Plánovité zakládání vesnic probíhalo na Liberecku z popudu Bibrštejnů nejspíše od první poloviny 14. století. Jejich panství Hamrštejn s hradem je prvně připomínáno roku Bylo přirozeně v jejich zájmu, aby měli na vlastním panství usedlých co nejvíce lidí, z jejichž práce pak formou poplatků profitovali. Tedy právě v této době byl položen základní kámen sídelní sítě, kterou s malými změnami známe dodnes. Ale vraťme se do podzimní Horní Proseče roku Jak již bylo výše uvedeno, každý archeologický nález, který vypovídá o starším osídlení, než udávají písemné prameny, je významný. Naše nepohledné střepy vypovídají o stáří století, přičemž však první zmínka o Proseči pochází až z roku 1559 (psána jako Prositz, Proßitzsch). Lze tedy uvažovat o starším osídlení, což plně souhlasí s naznačeným historickým vývojem. Ačkoli se jedná jen o malý zlomek regionální historie, mají právě archeologické nálezy díky své nevyčerpanosti nezastupitelné místo při skládání naší dějinné mozaiky. Literatura a prameny BRESTOVANSKÝ P. &STARÁ M. (1998): Nástin osídlení Libereckého kraje. Archeologie Libereckého kraje, Liberec, 1(1998): PROFOUS A. (1951): Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny III. Praha. TECHNIK S. & RUDA V. (1980): Liberec minulosti a současnosti. Ústí nad Labem. WALDHAUSER J. (1971): Archeologický výzkum v severních Čechách II. Liberec. 59

61 60 Již v minulosti stoupali horskými svahy záchranáři pomáhat druhým v nouzi

62 Horská služba Ještěd Jiří Pavlů & Lenka Jágrová Pláně pod Ještědem Dovolte mi pozvat vás na malou návštěvu do historie nadšených kluků, kteří spojili svůj život se službou pro člověka. Se službou nejcennější, směřující k zachování zdraví a života. Tato šlechetná činnost se navíc odehrávala v drsném, ale krásném prostředí hor. První romantické představy vám ale rychle vezme právě nelítostná realita života v místních horách. Jak to vlastně všechno začalo? Víme, že Liberecko a Jablonecko bylo odpradávna hojně navštěvováno turisty. Poměrně husté osídlení horských oblastí a zkušenosti místních obyvatel nevyžadovaly v počátku vznik záchranné organizace. Až po 2. světové válce, s rozvojem lyžování, hlavně na Ještědu, začínají potíže při likvidaci nehod způsobených při sportování, zejména pak při již zmiňovaném lyžování. Záchranné činnosti v oblasti Ještědu a okolí se ujala malá skupina nadšených mladých mužů semknutých okolo Mirka Veleho a Jožky Chruňáka, kteří se záchranné činnosti již věnovali a získávali širší zkušenosti od kolegů u Horské služby v Krkonoších. První sraz HS pro oblast Jizerské hory a Ještědský hřeben se uskutečnil 16. ledna 1954 v chatě na Pláních pod Ještědem. Z jeho zápisu se mimo jiné dozvíme, že bylo pozváno 30 osob, z nichž se ve skutečnosti dostavilo jen 17. Po seznámení s organizací byl stanoven výbor a projednána náplň a činnost nově vzniklého subjektu. Není nám známo, kolik lahví šampaňského proteklo v tento velký historický okamžik, jen další bod zápisu zachycuje akci konanou pod vedením lékařů, kdy byly provedeny nejrůznější záchranné zásahy za použití náhradních skluzů a přepravních prostředků přímo v terénu za krajně nepříznivého počasí a vánice, která ukázala svou nepřívětivou tvář. Povětrnostní podmínky téhož dne opravdu dokonale prověřily schopnosti záchranářů. Pro okrsek Ještěd byly obsazeny dvě služebny, z nichž jedna s tříčlennou posádkou byla přímo na Ještědském hřebeni na Pláních pod Ještědem a druhá v prostorách horského hotelu Ještěd. Na Ještědu byl zaměstnán jeden profesionální člen HS. Pro vysvětlení: většina členů HS jsou tzv. dobrovolníci. Jsou to členové, kteří za svou činnost nepobírají plat. 61

63 Vybavení záchranářů v 60. letech 20. století 62 Jaké to bylo? Vybavení záchrannou technikou bylo v prvopočátcích více než skromné. Doplňovalo se teprve postupně. V roce 1960 to bylo 6 kanadských saní, 4 lana, 5 batohů na materiál a jawa ČZ 125. To, že měli záchranáři skromné vybavení, jim vůbec neubíralo na jejich nadšení poskytnout kdykoliv svou pomoc a trávit dlouhé hodiny v krásném, i když drsném horském prostředí. Pro lepší dokreslení představy o tom, co se tehdy přihodilo a kde nechyběla pomoc HS, uvedeme pár příběhů pro příklad. Můstek Jednoho krásného dne na zimní rekreaci si jdou kluci zablbnout na skokanský můstek na Pláních pod Ještědem. Je to paráda, letět vzduchem, adrenalin a pocit euforie z povedeného skoku. Každý si na takový zážitek rád uchová vzpomínku, aby se třeba mohl pochlubit doma kamarádům. Není nic jednoduššího, než aby vás někdo vyfotil. Možná by vše dobře dopadlo, kdyby se skokan, který se rozjel k památnému skoku, soustředil na to, aby udržel obě lyže ve stopě, spíš než aby měl na fotce úsměv filmového herce. Jenže tomu bylo právě naopak. Stalo se tak, že noha s lyží vyjela ze stopy navádějící k hraně můstku a zajela za krajové hrazení. Noha se nepřirozeně vytočila a při vysoké rychlosti kost nátlak nevydržela a praskla. Poté tělo v nepřirozené křeči z bolesti a šoku bezvládně dopadá na tvrdou zem a sjíždí po doskočišti směrem dolů, kde se samovolně zastaví bez prvotních známek života. Nebýt pohotově rychle přivolané pomoci záchranářů a odborného zásahu, mohl to byt poslední sportovní počin mladého muže. Lyžařka Nadšená mladá sportovkyně si vyrazila jednoho krásného slunného dne, tak jako již několikrát, protáhnout tělo na lyžích a potěšit oči pohledem na pohádkové zimní Jasanové lyže a svozný člun 60. léta

64 království ojíněných hor. Když vyrazila, neměla ještě nejmenší tušení, že na tento den nebude mít jen příjemné vzpomínky, tak jak si původně plánovala. Ano, vše začalo idylicky, ale pak přišel obtížnější úsek trasy, který byl téhož dne mladé ženě osudným. Nejela zde poprvé a mnohokrát se jí podařilo zdolat cestu bez nehod. Tentokrát se však nešikovně smekla a při nemotorném pádu si propíchla bambusovou holí nohu od stehna až po lýtko. Bambusová tyč s kovovým hrotem i závlačkou projely skrz naskrz nohou, snadno, jako když nůž zakrojí do másla. Jen uvolněný kroužek hole se zasekl v místě vpichu ve stehně. I tato mladá sportovkyně by se bez pomoci mužů z HS ocitla ve velice svízelné situaci. Sáňky Krásné nedělní odpoledne, jako stvořené pro vycházku. Proč nevzít sáňky a vnoučata a udělat si pěkný výlet a rodičům radost, že si od dětí na chvíli odpočinou. A tak si všichni, babička i děti, vyrazili na Pláně. Je tam krásná stráň a určitě to pěkně pojede. Pláně jsou mírné, ale přesto je to dlouhý svah a hrozí zde nebezpečí, že se saně rozjedou rychleji, než je možné kontrolovatelně ovládat. Navíc jsou tu mezičky, které dovedou i zkušeného řidiče vyhodit ze sedla, natož starou ženu, která už nemá tolik síly... A taky že ano. Babička se nic netušíc rozjela společně s vnoučaty dolů ze sjezdovky na saních, které na dlouhé ploše získávaly na rychlosti a na jedné z meziček se stará paní neudržela a ze saní, které se dál řítily nekontrolovatelnou rychlostí směrem k lesu, spadla. Sáňky se vřítily i s křičícími a vyděšenými dětmi do lesa, kde narazily do stromu. Ze zápisu deníku HS víme tolik, že se záchranáři museli postarat nejen o polámané a vyděšené děti, ale i o jejich babičku, která se k smrti vylekala a utrpěla šok, když viděla v dáli mizet sáně i s bezmocnými dětmi. Řešení mnoha dalších úrazů, zlomenin, podvrknutí, nejednou způsobených nedoko nalostí tehdejšího sportovního vybavení, či podchlazení a jiných nepříjemných nehod a případů bylo pro záchranáře v červených uniformách na denním pořádku. Kolem roku 1980 dochází k největšímu nárůstu členské základny HS. V těchto letech je moderní propagace zdravého životního stylu a s ní i sportování. Stoupá návštěvnost a atraktivita horských středisek. Ani Ještědu a Jizerským horám se tento trend nevyhnul. V závislosti na vysoké oblibě a expansi lyžování přibývá nebezpečných úrazů a potřeba nasazování sil Horské služby. Velký pokrok při výkonu rychlejších zásahů záchranářům přinesla možnost využití sněžných skútrů značek Buran a Snowtrack. Pro lepší dokreslení atmosféry v těchto letech opět uvedeme pár příkladů, ke kterým byli záchranáři HS přivoláni. Větev Připadl nový sníh, je krásný lednový podvečer, proč sedět doma u televize a nabírat kila při čaji s cukrovím, které ještě nezmizelo ze slavnostních mís. A tak si partička kamarádů vyrazí na příjemnou procházku zimní krajinou nahoru na Pláně pod Ještědem, kde se staví chvilku na grog, čaj s rumem nebo nějaké to pivko a pak posilněni seběhnou zase zpět dolů do Liberce. Pro toho, kdo to u nás nezná, se zmíníme o tom, že cesta vedoucí z Plání do Liberce je pěkně z kopečka a v jednom obzvlášť prudkém úseku se jí říká na schodech. 63

65 Rozdováděná partička kamarádů se vydala na cestu k domovu již za tmy a rozhodli se, že &spojí příjemné s užitečným. Vydovádí se a urychlí si cestu tím, že sjedou po zadku na igelitových pytlích právě onen na chůzi i ve dne dost nepříjemný a prudký úsek, na schodech. Cesta vede lesem, a to se právě jednomu z kamarádů stalo v daný okamžik osudným. Předešlé noci či přes den zřejmě foukal silný vítr a po cestě byly popadané větve. Jenže ve tmě a v bujarém veselí není člověk tolik obezřetný, aby si nějakých větví všímal. Byla to docela legrace až do té doby, kdy jeden z kamarádů vykřikl bolestí poté, co se mu jedna z větví ležících na cestě vrazila do míst, kde to určitě není vůbec nic příjemného. Zkrátka, větev projela přímo řitním otvorem až do břicha, kde způsobila chlapci nebezpečnou pohmoždeninu břišní dutiny. Jaká to musela být bolest, si umí jen málokdo z nás představit. Rázem bylo po legraci. Přivolaný člen horské služby Ladislav Pavlů odřízl nebo spíš v případě kapesního nožíku upižlal vyčnívající větev a převezl raněného v poloze na boku, jinak to totiž nebylo možné, na základnu, kde bylo raněnému poskytnuto adekvátní lékařské ošetření. Bludný kruh Za nevlídného počasí, kdy se pořádně nedá vyjít ven a, jak se říká, psa by nevyhnal, je sice příjemné posedět doma u kamen a poslouchat, jak v nich pěkně praská oheň, ale samotnému člověku je přeci jen doma smutno. A u nás v horách, kde jsou lidé přátelští, to platí dvojnásob. Mnohem příjemnější je posedět a popovídat si někde na návštěvě s přáteli, třebas nad hrnkem horké bílé kávy, a pochutnat si společně na nedělním koláči, hrát v karty či probrat takové ty sousedské řeči o tom, kdo, kdy, kde a s kým a podobně... A tak jednu takovou nevlídnou neděli horalka z místních prosečských hor upekla koláč a vydala se, jak čas od času měla ve zvyku, na kávu do nedalekého stavení k sousedům na kus řeči, kde ji vždy rádi viděli a měla u nich dveře otevřené. Povídalo se jim to odpoledne zřejmě příjemně, protože úplně zapomněli sledovat čas. Ručičky hodin ukrojily na ciferníku širokou výseč, den se sklonil k večeru a okolí zahalil příkrov černočerné tmy. Když se Noční pátrací akce Horské služby 64

66 Ošetření zraněného Horskou službou sousedka vydala zpět k domovu, byla venku kromě tmy navíc hustá mlha, přes kterou nebylo vidět ani na krok. Taková mlha je velice zrádná a nejednou se i zkušenému hora - lovi, který si myslel, že své hory dobře zná, že trefí i poslepu, stala osudnou. A bohužel, nebylo tomu jinak ani v ten mlhavý večer, kdy se žena vydala na cestu k domovu. Poté, co jistým krokem i přes hustou mlhu vykročila ke svému stavení, po pár krocích svou jistotu ztratila a začala bloudit. Domů, i když to bylo sotva co by kamenem dohodil, nikdy nedošla. Ráno ji našli první místní lidé, když šli za prací do Liberce, již bez známek života. Horalka zůstala ležet vyčerpáním, mrazem i beznadějí, jak se nemohla trefit domů, na zemi. Kolem ní byl vyšlapaný kruh, ve kterém bloudila za mlhy, která se jí stala osudnou. Záchranáři HS jí tentokrát již pomoci nedokázali. Doprovodili ji z hor až na její poslední cestě. Tak vidíte sami, nebylo to nijak jednoduché. Někdy krásné hory umějí být skutečně nelítostné a na člověka zde číhají mnohá nebezpečenství. Dnes tomu není jinak. I přes veškeré technické vymoženosti, které člověk vymyslel pro své pohodlí a usnadnění života, zůstávají hory stále samy sebou, nedotčené, nevyzpytatelné a zachovávají si svou drsnou tvář, která umí občas pěkně zamíchat kartami lidských osudů. S nástupem bezpečnostního vázání a jiných prvků vedoucích ke zdokonalení techniky lyžování a zvyšování rychlosti a požitku z jízdy či vznikem nových sportovních disciplín, jako je například paragliding, jednoduchých úrazů, které dříve převládaly nad těmi vážnějšími, stále ubývá. Není žádnou výjimkou, že záchranáři vyjíždějí do terénu často k vážným zlomeninám, způsobeným nárazem do stromu při vysoké rychlosti, řezným 65

67 ranám od lyží, když neopatrný sjezdař narazí do druhého, nebo jiným, někdy i životně nebezpečným úrazům, jako jsou třeba vážná poranění hlavy či páteře. Současné umístění služebny pro okrsek Ještěd je u dolní stanice lanové dráhy vedoucí nahoru k horskému hotelu. Prostory, které měli záchranáři na Pláních, již dávno neslouží svému účelu. Vybavení, které dnes usnadňuje záchranářům práci, se s tím, které měla HS v prvopočátcích, nedá vůbec srovnat. Tak jako všude, je i zde pokrok techniky znát. Horská služba navázala spolupráci s leteckou záchrankou. Pro své zásahy a pohotové transporty z mnohdy velice složitě dostupných míst používá moderní vrtulníky vybavené lékařskými přístroji a kvalifikovaným lékařským personálem. Mnohdy zdlouhavé a trmácivé svozy v terénu jsou také minulostí. Záchranáři mají k dispozici rychlé a spolehlivé sněžné skútry zn. Ski doo nebo terénní čtyrkolky zn. Bombardier. Pro lepší pohyb po zasněžených pláních, horských hřebenech, sjezdovkách či lesních cestách a běžeckých trasách využívají muži v červených uniformách skialpinistického vybavení. Svozné prostředky jsou vyrobeny pro snadnější manipulaci z odlehčených hliníkových slitin. Používají se vakuové dlahy atd. Běžné je již dnes také využití mobilních telefonních sítí nebo vysílaček s dlouhým dosahem. Muži z HS se pravidelně účastní nejrůznějších odborných školení a cvičení, kde získávají nové vědomosti a poznatky, aby mohli zdokonalit poskytovanou pomoc. Jsou zavedeny fyzické a vědomostní prověrky, které každý rok důkladně prověří schopnosti záchranářů. Pro lepší vykreslení toho, jaké případy HS na Ještědu řeší dnes, uvedeme ve zkratce, co se tu například letos v létě přihodilo: Padák Ještědský hřeben je oblíbenou a vyhledávanou destinací padáčkářů. Podle směru větru volí vyznavači tohoto adrenalinového sportu startoviště z Rašovky, dřevěné rampy určené k těmto účelům přímo na samém vrcholu hory u hotelu Ještěd nebo z horní části černé sjezdové trati, řečené Slalomák neboli správně Slalomový svah. Den, o kterém budeme nyní ve zkratce hovořit, byl k dovádění na padáku jako stvořený. Nadšenci, kteří milují pohled na svět z ptačí perspektivy, okořeněný notnou dávkou adrenalinu, se začali scházet na startovišti na Slalomáku krátce po poledni. Všechno bylo v pohodě až do chvíle, kdy jeden z odvážlivců, který se odlepil od země jako první, chvíli svahoval ladně na stoupavých proudech teplého vzduchu, který se ohřívá na stráních Ještěda. Na krátký okamžik se všem přítomným ztratil z dohledu, aby se poté, co se znovu objevil, zřítil se zoufalým křikem kamsi do lesů, rozprostírajících se všude kolem. Po okamžitém přivolání pomoci kamarády, kteří pád sledovali a udali souřadnice tušeného místa nešťastného dopadu, přijíždí na vytipované místo člen Horské služby se čtyřkolkou a materiálem potřebným pro poskytnutí první pomoci. Nejprve bylo nutné mladého muže vyprostit ze změti nesčetného množství drobných řídících šňůr, potřebných pro ovládání padáku, poté ho opatrně znehybnit pomocí nafukovací matrace a nasadit krční límec. Po zajištění základních životních funkcí, které bylo provedeno proškoleným členem HS naprosto automaticky, dosedá opodál v jediném možném místě k přistání na nedaleké sjezdovce vrtulník rychlé letecké záchranky. Okolí ohlušuje dunění mohutných listů vrtule, vytvářejících silný vítr, který všem přítomným cuchá vlasy a víří trávu na přilehlé stráni. Raněného zručně přepraví k vrtulníku a již za několik málo okamžiků se padáčkář, který zrovna dnes neměl svůj šťastný den, ocitá zpět ve vzduchu. Tedy tam, odkud před chvílí spadl. 66

68 I přes veškerá úskalí a vynaloženou námahu záchranář své hory a možnost pomáhat lidem miluje. Je pro něho jistým životním zadostiučiněním a ctí být členem velké rodiny nadšených kluků v červených goretexových uniformách, kteří neváhají nasazovat své životy v kteroukoliv denní či noční hodinu za jakéhokoliv počasí. Chtěl jsem, abyste i vy měli možnost nahlédnout kousek do zákulisí mumraje každodenního dění na horách a poodhalit věc, pro kterou bijí naše srdce. Tak jsem vám zprostředkoval tuto malou návštěvu do našeho světa. Nejinak je tomu u mě. I já jsem jedním z těch, kteří jsou na to, že smí nosit odznak organizace Horské služby, náležitě hrdí. Jirka Pavlů 67

69 68 Nádraží v Kryštofově Údolí v roce 1907

70 105 let libereckého Semerinku Bohumil Nádhera Liberec Rakouské výletní městečko Semmering je známo odvážně vedenou silnicí s mnoha serpentinami po úbočí hory ke stejnojmennému průsmyku ve výši 980 metrů. Ještě zajímavější je železnice procházející tímto městečkem do Gloggnitz. V letech , kdy byla vybudována, platila za technický a stavební div Evropy. Má 15 tunelů a 16 viaduktů, řadu dalších mostů a zákrut v údolích a mezi kopci. 69

71 Nemusíme ale chodit až tak daleko. I my, Liberečáci, máme svůj Semerink. Právě letos tomu bude 105 let, kdy bylo spojeno průmyslové Liberecko s podkrušnohorskou hnědouhelnou pánví železnicí Teplice Liberec. Její stavbu si vynutili průmyslníci na Liberecku a Českolipsku, kteří poznali, že nejvýhodnějším a nejlacinějším palivem pro jejich továrny je uhlí ze severních Čech. Bylo třeba toto uhlí co nejkratší cestou dopravit na místo určení. K tomu sloužila až do nedávných dob právě tato trať. Povolení ke stavbě, která probíhala v pěti etapách, bylo uděleno Náklady na stavbu celé železnice si vyžádaly 44 miliony rakouských korun. Poslední část trati Mimoň Liberec byla dána do provozu dne 17. září Zvláště tento poslední úsek byl stavebně velmi náročný. Trať zdolává hřeben Ještědu sklony až 25 %o a poloměry oblouků 240 metrů. Hornatý terén si vyžádal na úseku Křižany Karlov pod Ještědem velké množství zárubních a opěrných zdí a propustků, stavbu několika tunelů, četná údolí musela být překlenuta viadukty a trať musela překonat dosti veliké stoupání. Tuto obtížnou část trati stavěla firma Redlichové a Berger, tunelový úsek italský podnikatel Ing. Luigi Pelli. Práce řídil vrchní inženýr A. Steinermayer, pozdější profesor brněnské techniky. Roku 1900 bylo přebudováno i liberecké hlavní nádraží. Společnost, která stavěla teplickou dráhu, byla požádána o příspěvek na přestavbu nádraží, ale ta to odmítla. A tak došlo v Liberci ke groteskní situaci. Až do roku 1903 museli cestující od České Lípy vystoupit na okraji liberecké stanice u malého nádraží, jehož budova stojí dodnes u jablonecké tratě, a na hlavní nádraží putovat pěšky. Teprve po překonání administrativních a technických obtíží byla toho roku trať prodloužena z Horního Růžodolu až do Liberce. Vedle zkušených pracovníků z předchozích staveb, mezi nimiž byli Češi, Němci, Italové, Chorvati a Poláci, pracovali na stavbě i stovky domácích lidí. Bydlelo se, jak bylo na železničních stavbách zvykem. V okolních vesnicích, v prkenných boudách podél trati nebo jen v zemních jámách překrytých větvemi a pod stavebními vozíky. Během stavby docházelo k událostem, které zaměstnaly místní tisk, četnická velitelství i politické úřady. Poprvé 27. června Tehdy vypukla stávka na stavbě viaduktu v Novině, kde pracovalo 360 dělníků. Chorvatští a jihotyrolští dělníci si chtěli vynutit propuštění 20 italských dělníků. Vedení firmy stávkující okamžitě propustilo a přijalo místo nich další Italy. Stavba pak byla dána pod dohled četníků. Dramatičtější průběh měla stávka dělníků firmy L. Pelli na úseku Jablonné pod Ještědem Křižany. Bezprostřední příčinou stávky byly směšně nízké mzdy vyplacené italským dělníkům 15. dubna Skupina 22 nejvíce nespokojených Italů, k nimž se přidali další italští, ale i čeští a němečtí dělníci, se vydala podél trati a přiměla asi 600 lidí k zastavení práce. Průměrná časová mzda na této mimořádně obtížné stavbě byla 80 krejcarů, úkolová nejvýše 1,40 zlatých, z nichž se strhávala 3 % na nemocenské pojištění. Jenže italští dělníci nedostávali ani zdaleka tolik. Většina dělníků sice opět do práce brzy nastoupila, ale teprve po vyrovnání mzdy na 1,30 zlatých denně i zbývajících 120 kameníků a zedníků, takže až 22. dubna se pracovalo v plném rozsahu. Soustředění dělníků různých národností se projevovalo incidenty, jimž napomáhalo i nestřídmé požívání alkoholu, poměrně vysoké výdělky zvl. odborných dělníků a odloučenost od rodin. A právě o třetí vzrušující událost se postarali chorvatští dělníci zaměstnaní 70

72 Na dobových pohlednicích jsou zachyceny jednotlivé fáze výstavby viaduktu v Novině 71

73 na stavbě křižanského tunelu. V neděli 4. června 1899 deset dělníků v křižanské hospodě začalo k nezměrné nelibosti místních štamgastů zpívat chorvatské národní písně. Vznikla rvačka, v níž byli nožem zabiti dva místní obyvatelé. Pachatelům se podařilo utéci, ale Křižanští začali pronásledovat s vidlemi a kosami všechny Chorvaty, kteří uprchli do okolních lesů. Teprve po příchodu četnictva se situace uklidnila, ale pro Chorvaty musel být vybudován barákový tábor poblíž tunelu, protože se báli dále bydlet u křižanských sedláků. Pachatelé, bratři Blažanovi, byli o tři týdny později zatčeni v Chorvatsku. Ale dost už událostí, které tehdy běžně provázely stavby železnic, silnic, přehrad a dalších velkých děl té doby. Na tomto úseku trati mívaly v minulosti zvláště dlouhé osobní či těžké nákladní soupravy již od České Lípy, případně od Rynoltic, z opačné strany pak z Liberce, přípřež, aby zvládly velké stoupání. I pro rychlíky Cheb Liberec stačila na překonání Ještědského pohoří rychlost parní lokomotivy či Tady více záleželo na větší tažné síle. V třicátých letech pak na trati Liberec Teplice už jezdil rychlík motorový, známý jako Modrý šíp. Provoz parních lokomotiv byl ukončen roku 1980, kdy je nahradily lokomotivy dieselelektrické a vozy motorové. Nádražní budova v Rynolticích Vedle nesporného významu hospodářského, který v minulosti na této trati zajišťovala nákladní doprava, nelze pominout ani význam kulturně společenský, který dnes ovlivňuje dopravu osobní. Kryštofovo Údolí, Novina, Křižany, Rynoltice, Jablonné v Podještědí jsou cílem řady chalupářů, turistů, milovníků přírody a památek i všech dalších, kterým tato trať zajišťuje dopravní potřebu. 72

74 Nádraží ve Zdislavě Chcete se podívat na tento snad nejkrásnější úsek bývalé Teplické dráhy, zvaný po právu Liberecký Semerink? Vyberte si tedy nějaký pěkný slunečný den, nejlépe zjara či na podzim, a nasedněte do nové vlakové soupravy, kterých zde jezdí již několik, třeba ve Zdislavě. A vzhůru do Liberce! Zdislava je stará obec ležící v údolí Krásného potoka. Okolní lesy bývají v sezóně rájem sběračů borůvek, brusinek a zvláště houbařů. Odtud vede trať po jižních svazích Ještědského hřbetu, když až do Křižan skoro přesně sleduje významnou zlomovou linii, lužickou poruchu, která zde odděluje křídové usazeniny České tabule od ještědského krystalinika. Vpravo ve směru jízdy jsou občasné pěkné výhledy na kopce sopečného původu, zpestřující morfologii této křídové plošiny. Poznáváme Útěchovický Špičák, Stříbrník, Ralsko, v pozadí oba Bezdězy a řadu dalších. Brzy se objevuje hřebínek Krkavčích skal, horolezcům známých jako Vajoletky, vodojem a těžní věž bývalého kutiště Uranových dolů, a to již přijíždíme do stanice Křižany, nejvýše položeného nádraží na trati (500 m).všimněte si, že všechny staniční budovy na této trati jsou stavěny z neomítnutých cihel! Použití režného cihlového zdiva se k nám dostalo rovněž ze Semmeringu. Uplatnilo se všude v oblastech s rozvinutým cihlářským průmyslem. Přeškoda, že zmizela i nedílná součást větších nádražíček, příjemné hospůdky. Jak zde, tak v Kryštofově Údolí. Obec Křižany leží asi 1 km jižněji, táhne se v délce několika kilometrů podél Ještědského potoka. Přímo nad nádražím se zvedá vrch Lom, na jehož jižním svahu býval rozsáhlý vápencový lom. Vytěžený vápenec byl dopravován lanovkou na křižanské nádraží a odtud vlakem do Solvayových závodů v Ústí-Neštěmicích. Těžba skončila kolem roku 1925, zbytky základů sloupů lanovky jsou ještě stále znatelné. Hned za železniční stanicí trať zatáčí k severu a 818 m dlouhým Ještědským (Křižanským) tunelem proráží Ještědský hřbet pod Křižanským sedlem. 73

75 74 Viadukt v Novině v roce 1901 dnes je vyhlášen technickou památkou

76 Tunel byl budován dva roky vrty z obou stran v době od do Nejdříve byla ražena spodní štola, nad ní pak svrchní, převážně ve fylitech (přeměněné břidlice). Materiál byl snadno odvážen vozíky, mírný sklon trati byl totiž jak ke Křižanům, tak k Novině. Silný tlak nadloží si vyžádal okamžitou dřevěnou výztuž po celé trase, po níž následovala důkladná vyzdívka. Největší obtíže s velkým tlakem byly na křižanské straně, kdy masivní trámy výdřevy byly často drceny jako třísky. Kameny potřebné k vyzdívce byly brány z okolních lomů. Nejvíce z nově otevřeného lomu pod Malým Ještědem (750 m), dále z vrchu Lom (hned u tunelu) a z lomu u myslivny v Novině. Horninou byl tmavě zelený břidličnatý diabas. Nejvyšší bod kolejnic je 499,6 m n. m. Tunel patří svou délkou k nejdelším na Liberecku. Pro srovnání: Sychrov 637 m, Oldřichov v Hájích 528 m, Polubný 932 m. Práce v tunelech byla těžká a nebezpečná, pracovní prostor stísněný, špatně osvětlený, neustále ohrožený zřícením skal. Podpěry, výdřeva i lešení se často zřítily pod tlakem nadloží nebo při odstřelech při bezprostřední blízkosti. Velkých prostojů si vyžádalo i odvětrání kouře po odstřelech. Peníze za tuto práci byly těžce vydělané. Po projetí tunelem následuje viadukt v Novině, nad hluboce zaříznutým údolím potoka Rokytky. Viadukt je 198 m dlouhý, diabasové pilíře tvoří 11 otvorů o vzdušnosti 12 m, směrem k Liberci jsou tři další, menší, o rozpětí 6 m. Pátý a osmý pilíř, počítáno od Křižan, jsou mohutnější. Největší výška je 29,5 m. Most je stavěn do oblouku, má klesání 10 %o a je registrován jako technická památka. Z viaduktu je krásný výhled na obě strany. Pod námi v údolí domky Noviny, vpravo vykukuje za hřebenem jen špička vysílací věže na Ještědu, vlevo svahy Dlouhé hory. Na východ od zastávky Novina je podél trati ve svahu několik již zarostlých lomů na pokrývačské fylity, jež byly v první polovině 19. století i předmětem zaměstnání obyvatel Noviny a Kryštofova Údolí. Portál tunelu z viaduktu nad bývalou myslivnou v Kryštofově Údolí 75

77 Přestože se trať pokud možno přimyká k terénu, překonává četná vedlejší údolíčka a výběžky Ještědského hřbetu až do Karlova. Následují tak další tunely a mosty, z nichž každý má své jméno. Hned za Novinou traverzujeme svahy Rozsochy a Spáleného vrchu. Prvním tunelem, 40 metrů dlouhým, projedeme na 17 m vysoký a 127 m dlouhý viadukt s 10 otvory. Oba mají název podle nedaleké bývalé myslivny č. p. 7 (Jägerhaus), kterou spatříme vpravo od mostu. Hned pod mostem si všimneme domku se zelenou střechou (č. p. 8). V těchto místech prý stálo první uhlířství v Kryštofově Údolí. Za domkem pak je bývalý lom na pokrývačskou břidlici. Po projetí dalšího, 48 m dlouhého Kryštofodolského tunelu jsme v železniční stanici Kryštofovo Údolí. Hluboko v údolí, 80 výškových metrů pod tratí, se rozkládá podél potoka Rokytky dnes výlučně rekreační obec Kryštofovo Údolí, jedna z nejhezčích a turisty nejnavštěvovanějších na Liberecku. Najdeme zde četné patrové roubené a hrázděné domy a známý raně barokní roubený kostel sv. Kryštofa z konce 17. století. Obec je též proslulá tradiční Údolskou poutí (na Annu, již od 1862), sbírkou betlémů a dílnami keramiků. Dnešní obec patrně navazuje na již 1528 jmenovanou hornickou osadu Holundergrund. Asi po 500 metrech po opuštění nádraží může bedlivý pozorovatel spatřit pár desítek metrů vlevo pod tratí, na křižovatce lesních cest, obnovený Červený kříž, připomínající podle pověsti příběh ze sedmileté války. Následující most překračuje hluboce zaříznutou rokli zvanou Peklo, s potůčkem, v jehož údolí se nalézá rudní revír, známý těžbou železné rudy (do 18. století). Pekelský viadukt je 51 m dlouhý a 20 m vysoký. Svahem Srního vrchu, což je severní výběžek Rozsochy, je provrtán 317 m dlouhý Srní tunel. Při stavbě tohoto tunelu použila firma poprvé pokusně elektrického proudu k pohonu vrtaček a ventilátorů. Proud vyráběla dynama poháněná parním strojem. Přes značnou poruchovost vrtaček soustavy Siemens-Halske byla rychlost ražení až 3,5 m za 24 hodin oproti 1,3 m při ručním postupu z druhé strany tunelu. Na strmých svazích vpravo trati se nachází NPR Karlovské bučiny. Důvodem ochrany je uchování zbytků vápnomilné bučiny s podrostem řady chráněných rostlin. Vlevo se v lesní proluce vynořuje Ovčí hora a kousíček dále prosvítají oblouky Machnínského viaduktu železniční trati z Liberce do Žitavy. Po dalším tzv. Tunelu purkrabího, 35 m dlouhém, následuje stejnojmenný 64 m dlouhý a 20,5 m vysoký viadukt, který se klene nad Purkrabího loukou. Na jejím severním konci je možno dnes spíše jen tušit než vidět mezi vzrostlým stromovím zříceninu středověkého hradu Hamrštejna, zbudovaného Bibrštejny začátkem 14. století k ochraně blízkých dolů, hamru a kupecké cesty do Žitavy. Dostali jsme se do údolí Lužické Nisy. Nádraží Karlov leží nad obcí téhož jména, jež však není pro les vidět. Po opuštění lesa jsou pěkné výhledy vlevo na Machnín, Stráž nad Nisou a západní část Jizerských hor. Uprostřed polí nás upoutá osamocený lesík. Je to zajatecký hřbitov, kde byli za 1. světové války pohřbíváni vojáci ze zajateckého tábora umístěného na pozemcích dnešního letiště. Většina pohřbených byli Italové a Rusové. V celé své mohutnosti a kráse se konečně objevuje i Ještěd. Následuje zastávka Ostašov s budovou opuštěného nádražíčka. Tak jako Novina a Kryštofovo Údolí i tato zastávka je dnes bez obsluhy a jízdenky vydá průvodčí ve vlaku. 76

78 Turistický vláček vyjíždí z nádraží v Horním Růžodole Z hlavní trati tu odbočuje kolej do ostašovské slévárny. Dnes už nikdo netuší, že se tady zhotovovaly odlitky pro věhlasné automobilové firmy nejen naše, ale i zahraniční. Odebíraly je německé Auto-Union a Daimler-Benz, švédská Scania-Vabis, naše Škoda, od roku 1958 LIAZ. Vpravo mírně stoupají louky až k úpatí Ještědu. Tam, v Horním Hanychově, nedaleko tzv. Spáleniště, byl proveden na jaře 1939 slavnostní výkop říšské dálnice Görlitz-Reichenberg. Ta se měla napojit na už vybudovanou síť v Lužici. Pro válku byla stavba přerušena a její zbytky jsou dnes k nerozeznání od okolního terénu. Paneláková sídliště již ohlašují stotisícový Liberec. Ještě přejedeme Františkovský a Janovodolský potok a pod opraveným mostem ulice Kubelíkovy vjíždíme do liberecké čtvrti Horní Růžodol se 700 metrů dlouhým nádražím, ležícím o 22 m výše než železniční stanice Liberec. A tady může naše projížďka skončit. Můžeme přestoupit na tramvaj, nedaleko je zastávka MHD Janův Důl. Anebo pokračujeme vlakem až do Liberce, kam se dostaneme mohutným obloukem po ujetí dalších skoro čtyř kilometrů. Literatura a prameny RESSEL (1902): Heimatkunde des Reichenbergen Bezirkes. BUFE & SCHRÖPFER (1975): Eisenbahnen im Sudetenland. KREJČIŘÍK (1991): Po stopách našich železnic. 77

79 78 Hostinec Mojžíšův pramen se stal oblíbeným místem výletníků

80 Mojžíšův pramen Jak známá restaurace ke jménu přišla Jiří Frýgo Novák Jablonec nad Nisou Ještě v půli 19. století byla v místech, kde je dnes hospoda, jenom ona malá studánka, okolo které visely na stromech svaté obrázky. Pak se však roku 1876 sešla v jedné z vratislavických hospod veselá společnost, kterou svými vtípky bavil Anton Scholze. Nakonec se z rozpustilosti vsadil s majitelem lesa u studánky, že na jeho pozemku v lesní samotě prodá sud piva, a skutečně měl štěstí a poutníci od něj pivo koupili. Hospodskému Wundrakovi se to zalíbilo, takový kšeft přece nemohl nevyužít, pronajal si pozemek, neváhal na něm stlouct prkennou boudu a výletní restaurace se rozjela plnou parou vpřed. Švícko prý ještě vymyslel název Mojžíšův pramen, to proto, aby byla zvýšena atraktivita místa... 79

81 Tolik Marek Řeháček v pověsti o vzniku známé výletní restaurace Mojžíšův pramen ve Vratislavicích. Obdobně to popisuje i Miloslav Nevrlý ve své Knize o Jizerských horách. Jak ale ukázal počátek roku 2004, pravda je jinde. Při bourání tanečního sálu se na denním světle objevil obdélný kámen s vytesaným letopočtem 1910, v němž byla zasazena plechová krabička od egyptského tabáku, která ukrývala několik mincí a zakládající listinu hospody. Jak praví listina, 31. března 1910 nebo podle izraelského letopočtu 9. nisannu 5670 byla zahájena stavba nad tímto kamenem, ve kterém vedle utišení hladu a žízně mohou mladí i staří tančit pod patronátem vysoko nahoře narozeného pana Josefa Langeho zvaného Mojžíš. Odtud tedy název restaurace. Kupodivu se v listině objevuje i jméno Fritz Wundrak, který dodal základy a základní kámen. Listina dále uvádí i jména ostatních mistrů, kteří se na stavbě restaurace podle velkolepých plánů architekta Josefa Tauchmanna který byl i stavebním mistrem podíleli. Zvláště je jmenován nepřekonatelný mistr tesař Josef Porsche a na nejvyšších štítech pracující lepenkář, cihlář, šindelář a pokrývač pan Karl Kratzert, který je na slunci vystaven strastiplné žízni. Listina končí podpisy stavitelů, vlastníků a svědků s přáním, aby tato budova odpovídala v dohledné době jejímu účelu, aby klid, chuť a žízeň nebyly uspokojovány bez přátel tance, zpěvu a hudby. Proto až zavítáte do této vyhlášené restaurace s chutnou kuchyní a řízným pěnivým mokem, potěšte své oko pohledem na unikátní základní kámen, který bude vystaven jak uvedla nynější majitelka restaurace Anna Maria Andělová na čestném místě. Literatura a prameny LANGER J (2004): Nález na Mojžíšáku vydal nové svědectví. Deník Jablonecka, ŘEHÁČEK M. (1997): Vratislavice nad Nisou. Kalendář Liberecka, Liberec. NEVRLÝ M (1996): Kniha o Jizerských horách. Civitas, Janov nad Nisou, 3. vydání. Zima na Mojžíšově prameni v roce

82 70 let trampingu (str. 21) U příležitosti 70 let trampingu v Jizerských horách umístilo občanské sdružení Jizerské aktivity v místech prvních trampských osad Severního Ryvesu a Tabu pamětní tabulku. V sobotu 6. listopadu 2004 se slavnostního odhalení zúčastnily čtyři desítky trampů včetně nejstarších pamětníků: Kapitána Kida Jaroslava Velinského (T. O. Island) a Jožky Gabriela (T. O. Sever). 81

83 82 O životě a díle Josefa Matouschka (str. 35) Matouschkova mapa Dubské hornatiny z roku 1932

84 Horská služba Ještěd (str. 61) 50. výročí Horské služby Jizerské hory 105 let libereckého Semerinku (str. 69) Viadukt teplicko-liberecké dráhy v Novině v roce

85 105 let libereckého Semerinku (str. 69) Za nádražím v Karlově trať probíhá prvním železničním tunelem 84

86 Kamenné kříže (str. 89) Smírčím křížem je kamenný kříž u zdi kostela sv. Anny v Jablonci nad Nisou 85

87 86 Geologické zajímavosti (str. 103) Štolpišská Rudná jáma (vlevo nahoře), Červená halda na Měděnci (vpravo nahoře), Neuhäuserova živcová jáma (vlevo dole), Bukovec opuštěný čedičový lom

88 Galerie rostlin (str. 115) Blatnice bahenní (vlevo nahoře), vachta trojlistá (vpravo nahoře), všivec mokřadní (vlevo dole), rosnatka okrouhlolistá 87

89 Vzácní brouci (str. 129) Střevlík Carabus irregularis Vzácní brouci (str. 129) Střevlík Carabus problematicus 88

90 Kamenné kříže Liberecko a Jablonecko Jiří Frýgo Novák Jablonec nad Nisou 89

91 Při svých toulkách naší přírodou či za poznáním v muzeích jste se již setkali s hrubě opracovanými nevelkými kamennými kříži, které jsou v obecnějším podvědomí známé pod názvem smírčí kříže. Smírčí kříže patří k nejstarším a zároveň i k nejzajímavějším památkám právního života středověkých a raně novověkých Čech a Moravy. Smírčí kříže byly vztyčovány jako symbol a výraz pokání za spáchaný zločin vraždu nebo těžké ublížení na těle. Některé z nich mají tvar prostého kříže bez jakýchkoliv ornamentálních vyobrazení, jiné na sobě nesou nápis s datem zločinu. Někdy jsou na nich vyobrazeny předměty, jimiž byla újma na zdraví způsobena. Na některých křížích lze nalézt výrazný vytesaný důlek nebo i více důlků. Taková znamení můžeme na Liberecku a Jablonecku najít na křížích v Andělce, Dolní Řasnici a Všelibicích. Slyšel jsem teorii, že prý důlky označují místa smrtelných zranění na těle obětí. Pokud si s trochou fantazie představíme lidské tělo jako kříž, mohlo by tomu tak skutečně být. Na bývalém Libereckém okrese jsem kamenných křížů našel čtrnáct, na Jabloneckém pak tři. Naše putování za kamennými kříži začneme v příhraniční Andělce. Andělka Ve svahu u místního kostela mezi silnicí a cestou ke hřbitovu stojí kříž latinského typu vytesaný z velmi hrubého pískovce. Kříž rozměrů 78 x 88 x 35 cm má v noze důlek o průměru 3 cm. Dolní Oldříš Další pravidelný pískovcový kříž stojí v Dolní Oldříši na vnější straně hřbitovní zdi asi 50 m vpravo od brány. Kříž rozměrů 95 x 85 x 35 cm má na čelní straně vytesaný obrys meče. Dolní Řasnice Kříž rozměrů 64 x 49 cm s mohutnou klínovou nohou a zakulacenými rameny je zazděn u severní zdi márnice nového hřbitova v Dolní Řasnici. Kříž má v hlavě nápadně umístěný asi dvoucentimetrový důlek. Kamenné kříže (zleva): v Andělce, Dolní Oldříši a v Dolní Řasnici 90

92 Kamenné kříže (zleva): dva v Raspenavě, třetí v Albrechticích u Frýdlantu Raspenava Dva kamenné kříže najdete i v Raspenavě. První kříž se nachází na pravém břehu Smědé několik set metrů od mostu po proudu řeky u zelené turistické značky. Na kamenné terase stojí pískovcový kříž s odlomenou hlavou, která prý ještě v r ležela u paty kříže. Rozměry kříže jsou 95 x 67 x 28 cm a čelní strana nese sotva znatelnou rytinu meče. Navzdory této rytině vypráví místní pověst, že zde zastřelil v mlžném ranním šeru omylem otec své vlastní dítě namísto sousedovy kejhající husy. Za ranních mlh je zde prý možno potkat průhlednou dětskou postavičku v bílé noční košilce, která se divně kolébá a kejhá. Druhý raspenavský kříž stojí v louce pod nádražím na pozemku č. p Pravidelný pískovcový kříž má v obou ramenech vytesané křížky a na těle znamení meče. Jeho rozměry jsou 87 x 67 x 30 cm. Podle pověsti se zde utkali ve smrtelném souboji dva švédští důstojníci. Albrechtice u Frýdlantu U lesní cesty z Albrechtic ke Skalnímu hradu stojí žulový monolit ve tvaru jednoramenného kříže rozměrů 85 x 47 x 22 cm. Kříž byl postaven panem Petrákem v r na místě, kde jej se synem našel. Na kříži nebyly nalezeny stopy po opracování a dle některých badatelů (Mikule, Dietl) se jedná o hříčku přírody. Václavice Putování za dalším křížem nás zavede až na Hrádecko do vísky Václavice. Zde stojí u domku č. p. 139, asi 20 m od vchodu na hřbitov silně zerodovaný pískovcový kříž rozměrů 130 x 68 x 20 cm, jehož levé rameno je erozí téměř obroušeno. Kříž prý označuje hrob švédského generála. Zda je tomu tak, se neví. Podle místní pověsti se prý okolo hřbitovní brány prohání za temných nocí otrhaný kostlivec na generálském koni. 91

93 Chotyně Na Hrádecku je ještě jeden smírčí kříž, a to v Chotyni. Kříž původně stával na úpatí kopce zvaného Nitschberg. Překážel však v cestě nově budovanému železničnímu náspu, a tak byl přenesen na nynější stanoviště na pozemek domu č. p. 45. Pískovcový kříž často se vyskytující formy rozměrů 113 x 75 x 23 cm prý původně označoval hrob francouzského (některé prameny uvádějí švédského) důstojníka. Zdislava Se Švédy je spojován i smírčí kříž stojící ve Zdislavě nedaleko železničního přejezdu u silnice na Jitravu. Pískovcový, povětrností obroušený kříž latinského typu rozměrů 150 x 90 x 35 cm je největším kamenným křížem bývalého Libereckého okresu. Kříž je na svém stanovišti nově usazen a jeho v minulosti uražená hlava je s tělem opět spojena maltou. Kamenné kříže (zleva nahoře): ve Václavicích, Chotyni, Zdislavě a ve Všelibicích 92

94 Kamenné kříže (zleva nahoře): dva v Českém Dubu, další v Domoslavicích a Hodkovicích nad Mohelkou Všelibice Na východ od Českého Dubu nás cesta zavede k robustnímu, značně zerodovanému pískovcovému kříži ve Všelibicích. Kříž rozměrů 88 x 72 x 35 cm nese náznak reliéfu a pod pravým ramenem má vyhloubený důlek. Je zabetonován v zahradě domku č. p. 7 a předpokládá se, že to není jeho původní stanoviště. Český Dub Hned dva kříže nám nabídne Český Dub. Oba jsou umístěny v areálu zdejšího muzea. Komolý pískovcový kámen rozměrů 84 x 37 x 18 cm sem byl převezen v r z Letařovic, kde stál poblíž sloupku se sochou sv. Jana Nepomuckého. Na čelní straně nese vytesaný nízký reliéf kříže se širší základnou. Na horní ploše je vytesán žlábek a po stranách dva menší kříže. 93

95 Druhým českodubským křížem je pískovcový blok rozměrů 102 x 58 cm opracovaný z čelní strany do nesouměrného kříže, jenž má mezi rameny vytesaný kříž v kruhu. Domoslavice Domoslavický kříž je také jen pískovcový blok o rozměrech 84 x 56 x 20 cm. Kříž o průměru 40 cm na něm tvoří čtyři do hloubky vysekané segmenty. Hodkovice nad Mohelkou Neforemný kamenný kříž se zkráceným levým ramenem najdeme v Hodkovicích nad Mohelkou pod kalvárií v ohybu cesty k letišti. Kříž o rozměrech 50 x 50 x 27 cm má mezi rameny zahlouben kruh s pěti paprsky, trochu připomínající vozové kolo. Na hlavě kříže je pak málo znatelný zahloubený křížek. Jablonec nad Nisou Asi nejznámějším smírčím křížem je kamenný kříž u zdi kostela sv. Anny v Jablonci nad Nisou. Kamenný kvádr, který původně stával nad Jabloncem v místech bývalého pivovaru, nese na lícní straně vystupující reliéf kříže a nápis: +IHS 1666 ABEND IST ALHIER ERFROREN HANS KLEINERT IENER ENDE. Což v překladu značí, že koncem ledna 1666 zde zmrzl ve večerních hodinách Hans Kleinert. Z boku je pak na hranolu ještě jeden vystupující reliéf kříže se stylizovaným nápisem Maria 1666 George Weis. Kámen má rozměry 120 x 50 x 32 cm, čelní kříž 120 x 34 x 16 cm a boční pak 120 x 27 x 3 cm. Jak popis napovídá, nejedná se přímo o smírčí kříž, i když je mezi ně zařazován. Bedřichov Nejinak tomu je i u Bedřichovského kříže, známějšího jako Klogertův kříž. Kámen o rozměrech 30 x 20 x 15 cm s vytesaným čárkovým křížem, monogramem C. K. a letopočtem 1674 stojí v 69. oddělení bedřichovského polesí na místě, kde padající jedle zabila dřevorubce Klogerta. 94 Kamenné kříže(zleva): v Jablonci nad Nisou, Bedřichově a Železném Brodu

96 Železný Brod Naše putování za kamennými kříži zakončíme v areálu bývalého hřbitova za kostelem v Železném Brodě. Pod dvěma tújemi u pařezu mohutného javoru stojí pískovcový kříž rozměrů 80 x 95 x 27 cm, jehož hrany jsou stářím již zbroušeny dokulata. Kříže jsou tedy skutečnými pomníky smířené viny, ať již touto vinou byla vina v právním smyslu, či jiné zavinění, nebo prostě to, že někdo odešel ze světa nečekaně a tragicky: jsou nejen kříži kamennými, nýbrž i smírčími. Literatura a prameny KOLEKTIV (2001): Kamenné kříže Čech a Moravy. Agro, Praha. NEVRLÝ M (1996): Kniha o Jizerských horách. Civitas, Janov nad Nisou, 3. vydání. ŘEHÁČEK M (1997): Hrádecko kraj skal, pelyňku a větrných mlýnů. Kalendář Liberecka, Liberec. ŘEHÁČEK M (2001):Hrádecko krajina na Nise. Petr Polda, Liberec. 95

97 96 Horní svoboda Holundergrund a Ekerschdorf z (v současnosti Kryštofovo Údolí), rozměr 340 x 427 mm, uloženo Stadtarchiv Bautzen, Schloßstraße 10, Bautuzen, fond Urkunden, Sign

98 Pátrání po Horní svobodě Nejstarší listina Kryštofova Údolí Petr Holub Praha Bylo to na začátku roku 1988, když mně spoluhorník Jirka Malík z Liberce půjčil nepublikovaný článek Václava Velechovského, libereckého jeskyňáře, s názvem Historické doly v Panenské Hůrce, Kryštofově Údolí a v Andělské Hoře. Na devíti stránkách špatně čitelné cyklostylové kopie byly zaznamenány světlounce fialovým písmem údaje přeložené ze starých předválečných německých vlastivěd. Po mineralogickém úvodu následoval hned na druhé stránce popis jednotlivých míst starých dolů. Úplně dole se krčil překlad Horní svobody Kryštofova Údolí z roku Tehdy jsem se s ním setkal poprvé. Horní svoboda je vlastně listina, ve které majitel panství láká na své pozemky báňské podnikatele a slibuje jim osvobození od daní a poplatků, pokud budou na jeho panství investovat peníze do dolů. Dnes se tomu říká investiční pobídka. Pro obec Kryštofovo Údolí se jedná vlastně o zakládací listinu, přestože se tehdy sídla v údolí jmenovala Holuder Grundt a Ekerschdorff. Velechovského rukopis byla pro nás učiněná mapa z Ostrova pokladů. Některá místa důlní činnosti jsme sice již našli podle průvodce Lužické hory a Ještědský hřbet, který vyšel rok předtím v nakladatelství Olympia, ale většina lokalit skýtala nádherný pocit dobrodružství z objevování podzemí v liduprázdných lesích Ještědských hor. Tenkrát vůbec nikdo nechodil po rozsáhlém území Dlouhé hory a Vápenného. Mohli jste sedět hodiny na kulatinové lavičce v sedle Eduardova buku a nespatřit člověka. Turisté občas navštěvovali Hamrštejn, ale na Roimundu, zřícenině ukryté na úbočí Velkého Vápenného, jsem v těch letech nepotkával nikoho. Pokud jste se pustili po neznačených cestách nebo zcela cestou necestou, setkali jste se jen s divočáky, srnčí nebo jelení zvěří. Nejopuštěnější bývala Dlouhá hora, (a až skončí současná těžba dřeva, opět asi bude) jejíž rozsah je velkolepý, více jak třináct čtverečních kilometrů lesů, které skrývají staré důlní revíry bývalého grábštejnského a lemberského panství. Ještě než slezl sníh, prozkoumali jsme všechny lokality z Velechovského rukopisu. Každá sobota a neděle patřila lesům a stržím Dlouhé hory. Při pochůzkách nazdařbůh jsme 97

99 našli i mnoho dalších tehdy (a ani nyní) ještě nepublikovaných míst, kde se dávní prospektoři pokoušeli o vrtkavé hornické štěstí. Jirka sbíral kamení, já amatérsky mapoval busolou a krokováním. Dnes, v éře GPS, působí tehdejší moje malůvky olepené vyschlým limonitovým blátem směšně, ale jsou kupodivu docela přesné. Časem jsme již získali cit pro to, jak se na povrchu ohlašuje staré důlní dílo. Celkem bylo roku 1988 v revírech Panenská Hůrka, Kryštofovo Údolí a Andělská Hora jen pět volně přístupných vodorovných štol dlouhých mezi 30 a 270 metry. Zasypaných šachet byly zhruba dvě stovky a kutacích rýh tisíce. Pokud jsme chtěli v mapování podzemí pokračovat, bylo třeba se na víkendové akce ozbrojit krumpáčem a lopatou, přesně podle jeskyňářského hesla co si nevykopeš, to nemáš. Vytipovali jsme si několik míst, kde se zdálo, že budeme mít naději proniknout do podzemí nejsnadněji. Do poloviny následujícího roku jsme se dostali do dalších tří dolů. To jsem ale již měl za sebou dva semestry pražské elektrotechniky. Cesty z Prahy do Liberce se stávaly stále řidší, až jsem jezdil jen sporadicky. Jirka se přeorientoval na sbírání minerálů, hlavně vltavínů a granátů. Tak skončila etapa let , kterou bych mohl nazvat v životopise jako dolovací. Deset let mi trvalo, než jsem se ke starým náčrtkům a popiskům vrátil. Nyní již pevně usazen v Praze jsem se jen těžko mohl potulovat po ještědských lesích s krumpáčem. Zato bylo ale možné pátrat po písemných památkách na dávná i nedávná dolování v pražských archivech a knihovnách. Dnes se divím, proč jsme se tenkrát vlastně více nezaměřili na staré německé vlastivědy a geologické průzkumné zprávy. Kdybychom získali tehdy výsledky průzkumů z poloviny 20. století, mohli jsme si ušetřit strašnou a zbytečnou dřinu v Hutním koutě (Huťáku) na Panenské Hůrce. Vzpomínám si, že všechny tehdejší diskuse na téma map podzemí končily s tím, že výsledky jsou státní tajemství a jsou uloženy v jakémsi záhadném Geofondu v Praze. Vypadalo to, že pokud se nestaneme zasvěcenci tajemné sekty geologických průzkumníků, nikdy se k plánům nedostaneme. Opravdu jsem měl z těch diskusí se staršími jeskyňáři takovýto dojem. Nezapomeňte, že byl rok 1988 a v Československu vládl socialismus, který úzkostlivě tajil naleziště surovin. Turistické mapy se vydávaly v měřítkách 1: , větší měřítka byla jen pro socialistické organizace a získat desítku, tedy mapu 1:10 000, byl malý zázrak. Další zdroj byl ukryt ve fondu Sudetika v liberecké Vědecké knihovně Václava Kopeckého, jak se tehdy jmenovala, a v libereckém okresním archivu. Přestože tam nepanovalo takové utajení, stejně bychom ale ve studovně asi nic nezjistili s naší nulovou znalostí němčiny. Režim se změnil, razítko TAJNÉ nahradilo v pražském Geofondu přívětivé ODTAJNĚNO. Mohl jsem se pustit do práce. Na internetových stránkách České geologické služby (skvělé hledání čehokoli z geologie) jsem si vytáhl signatury zpráv vybrané dle lokalit a autorů. Archiv sídlí na pražské Letné, zprávy z průzkumů sice nepůjčují domů, ale vše si můžete okopírovat, včetně velkých mapových příloh. Protože kopie jsou jen černobílé a většina geologických údajů závisí na barevných škálách, musel jsem je ještě pastelkami dovybarvovat. Tak mně vídali profesionální geologové ve studovně Geofondu, když jsem si omalovával šmouhaté xerokopie padesát let starých map od geologa doktora Maláska, který tehdy po válce průzkum na severu Čech vedl. Během asi dvacítky návštěv jsem prošel kompletní zachovanou dokumentaci a získal tak detailní přehled o geologických pracích v okolí Kryštofova Údolí. 98

100 Hned na druhé návštěvě jsem narazil na desky se signaturou P Na pouhých dvou listech (některé zprávy mají na tloušťku i 20 centimetrů) byl volný překlad Horní svobody Kryštofova Údolí od Jaroslava Nováka z prosince 1952 pro Ministerstvo hutního průmyslu a rudných dolů. Stát tehdy po válce hladověl po surovinách a snažil se vyhledat a prozkoumat všechny lokality dřívějšího dolování. Často geologové vycházeli právě z překladů starých německých vlastivěd a přírodovědných časopisů. Nejdůležitější informace Novákova textu spočívala v udání pramene. Byl jím článek doktora Paula Arrase, archiváře města Budyšína (Bautzen v Horní Lužici), z roku 1899, který publikoval v 75. ročníku časopisu Nový lužický magazín (Neues Lausitzisches Magazin), na stránkách Na konci překladu stálo: Nadpis jinou rukou: DOLY PANA WILHEMA Z EILENBURGU. Německy. Originál. Papír (silně poškozen a skvrnitý). Stopy po nalepené okrouhlé červené pečeti. Originál uložen v Budyšínském městském archivu. Bylo tedy jisté, že listinu uložil doktor Arras v roce 1899 do archivu města Budyšína. Dochovala se přes dvě světové války do začátku 21. století? Pokusím se to zjistit. Další indicii, ba přímo fotokopii Horní svobody jsem nalezl v knize Franze Waltera Aus Vergangen Tagen (Ze starých časů) z roku Útlou knížku mi půjčila paní Antošová z Údola v létě 2000, ale jediný exemplář vlastní i Krajská vědecká knihovna v Liberci (on line katalog), signatura A 18451, fond sudetika. Polovinu osmé stránky zabírá černobílá fotokopie listiny. V textu autor volně popisuje obsah jednotlivých článků svobody. Na závěr píše, že se v Údolí dříve vyprávělo (myšleno je pravděpodobně v 19. století), že listina byla předána kvůli nebezpečí války k úschově do Žitavy, ale tam se prý ztratila. Nyní se ale našla a je v archivu v Budyšíně. Franz Walter také zmiňuje, že čerpal ze staré Vlastivědy okresu Liberec (Heimatskunde des Reichenberger Bezirkes), kterou napsal Anton Ressel a vydal v letech Na straně 504 druhého dílu jsem také celý Arrasův přepis Horní svobody našel. Pro úplnost ještě jedna předválečná kniha Horní svobodu uvádí. Jedná se o novou Vlastivědu libereckého okresu, jejíchž 15 sešitů vycházelo mezi lety Ve třetím díle nazvaném Dějiny libereckého okresu do třicetileté války (Geschichte des Reichenberger Bezirkes bis zum Ausbruch des 30jahr. Krieges) autor, žitavský historik E. A. Seeliger, popisuje velmi podrobně písemné prameny k dolování. Pro nás má zásadní význam poznámka číslo 74 dole na stránce 145. Píše se v ní doslova: Prof. dr. Weizsäcker mě upozornil na tiskovou chybu NLM 75, 268 a v Ressel 2, 504 a prof. dr. Arras ji po přezkoušení pramenů potvrdil. Doktor Weizsäcker byl odborník na jáchymovské horní právo, proto mohl odhalit chybu v Arrasově přepisu. Pro mě bylo ale nejpodstatnější, že ještě ve třicátých letech dvacátého století se listina nacházela v archivu, kam ji Dr. Arras uložil roku Shrnu-li zjištěné poznatky, docházím k závěru, že: Vilém II z Ilburku vydal pro nové osadníky Horní svobodu v roce Dle ústního podání, publikovaného prvně u Ressela, obyvatelé dali před válkou (otázka kterou) listinu do úschovy městu Žitavě, kde se ztratila. Teprve 1899 byla nalezena a publikována v NLM s chybami archivářem Arrasem. Článek převzal Anton Ressel do své vlastivědy roku 1905, roku 1927 získal pravděpodobně od Arrase její fotokopii Franz Walter pro publikaci o historii Kryštofova Údolí, text převzal z Ressela. Roku 1936 kriticky zhodnotil listinu Erich Seeliger v nové vlastivědě, kde si nechal od Arrase potvrdit opravu zjevné chyby. Po válce roku 1952 přeložil Jaroslav Novák původní článek Arrase z NLM. Text, tentokrát z Resselovy vlastivědy, znovu přeložil 99

101 Velechovský v roce Překladatelé nic netušili o chybném Arrasově přepisu, proto části překladu vyzněly nesmyslně. Lze tedy s jistotou tvrdit, že listina byla minimálně od roku 1899 do roku 1936 v Budyšínském městském archivu a nejpozději 1927 z ní byla udělána fotokopie. Zbývalo učinit poslední krok a zjistit, zda se v Budyšíně ještě nachází. Vyhledal jsem na internetu stránky archivu, ve skutečnosti svazku dvou budyšínských archivů, a poslal uctivou žádost o informaci. Bohužel na se nikdo neozval, opakoval jsem tedy žádost ještě o dva týdny později v říjnu 2001, ale se stejně negativním výsledkem. Možná jsem měl dopis poslat klasickou poštou, nevím, později mi říkal pan Nádhera, že se v tamním archivu též na něco dopisem dotazoval a odpověď také nepřišla. Zřejmě bylo třeba se dotázat oficiální cestou třeba přes euroregion, protože na obyčejné amatéry asi není v Lužici nikdo zvědavý. Příležitost se naskytla až loni. Obecní úřad Kryštofova Údolí mě požádal, jestli bych neposkytl nějaká fakta o důlní historii doktoru Nevrlému do připravované knížky. Samozřejmě jsem byl nadšen, vždyť který obyvatel Liberce by neznal Knihu o Jizerských horách. Byly doby, kdy jsem znal zpaměti pasáže z kapitoly o dolování cínu u Nového Města pod Smrkem a nad mapou jsem trávil hodiny. Už na druhé schůzce jsme se shodli, že by Horní svoboda, jakožto vlastně zakládací listina obce, neměla v knížce chybět. Díky magistře Chocholouškové, ředitelce Státního archivu Liberec, která poslala oficiální dotaz na Budyšínský archiv, se věci daly do pohybu. Již 29. července 2004 přišla z Lužice odpověď. Vážená paní Chocholoušková, Vámi hledaná listina z roku 1528 se nalézá v našich fondech..., byla první věta dopisu, věta, na kterou jsem čekal tři roky. Minulo léto, čas dovolených, s podzimem se ještě upřesnily detaily nascanování a formát výsledných dat. Datum převzetí vypáleného CD bylo stanoveno na pondělí 22. listopadu přímo v Budyšínském městském archivu. Beru si dovolenou a brzy ráno vyrážíme s kolegou Betonem do Lužice. V Liberci je sněhová kalamita, v Chrastavě potkáváme bezmocně zapadlé kamiony, za hranicemi sněhu ubývá a v Budyšíně leží jen mokrá břečka. Kolem jedenácté konečně stojíme před vchodem do budovy v Zámecké ulici číslo 10 (Schloßstraße 10). V přízemí sídlí městská knihovna. Za archivem musíme do nejvyššího patra proskleným výtahem, který je přilepen k zadní části domu. Odtud je pěkný výhled do zasněženého údolí řeky Sprévy. Po krátkém představení nám Frank Lehmann, městský archivář, ukazuje na počítači nascanovanou listinu. Kvalita vynikající. Nahnědlý, skoro pět staletí starý inkoust je dobře čitelný. Na konci textu se na zažloutlém papíře krásně vyjímá otisk kulaté červené pečetě. Na CD máme scan i zadní strany listiny, kde dobře vidíme způsob přehnutí papíru, jak byl list složen do tvaru dopisu. Na dotaz o původu listiny v Budyšíně archivář jen krčí rameny a ukazuje nám přes sklo do badatelny na krabici uprostřed zadní stěny. V ní jsou umístěné regesty (stručné obsahy) fondu Listiny (Urkunden). Z dálky soudíme, že velká stará krabice jistě pochází od Dr. Arrase. A skutečně, každý ručně psaný kartotéční lístek formátu A5 obsahuje v pravém dolním rohu poznámku DrA. Fond zahrnuje městské listiny z let 1248 až 1555, které jsou řazeny chronologicky. Regest naší listiny leží zhruba uprostřed čtyřicet centimetrů tlustého balíku tenkých lístků. Bohužel neexistuje žádný jmenný ani místopisný rejstřík, proto nezbude než se pokusit vyhledat další dokumenty pocházející z naší liberecké oblasti ručně. Odhaduji, že v krabici bude asi pět až osm tisíc lístků. Začínám prvním regestem z roku 100

102 1248, pomalu si zvykám na drobný kurent Dr. Arrase. Archivář rozčlenil strukturu regestových lístků do sloupců, nejprve sloupec s rokem napsání listiny, pak přesné datum, následuje nejširší (nejdůležitější) sloupec s regestem a na závěr popis materiálu a stavu listiny. Zpočátku mně šlo prohlížení dosti ztuha, ale po půlhodině již stačilo lístek rychle přelétnout očima, abych zjistil, zda by nás mohl zajímat. Do půl druhé jsem prolustroval asi třetinu kartotéky, lístky od roku 1248 do roku 1453, ale žádný záblesk listin z Liberecka nebo Frýdlantska jsem neobjevil. Jednalo se většinou o městská privilegia, majetek, zástavy, ručení nebo dluhy. Například asi sto listin obsahovala korespondence s Karlem IV. atd. Na závěr jsem prošel ještě roky 1528 až 1530 rovněž s negativním výsledkem. Horní svoboda se zřejmě ocitla v Budyšínských písemnostech náhodně, protože jinak žádné písemnosti ze severních Čech v mnou projité části krabice nebyly. Archiv zavíral ve dvě odpoledne, rozloučili jsme se s ochotnými archiváři a k večeru dorazili zpátky do sněhem přikrytého Liberce. Během vánočních svátků jsem čtyřicet šest řádků Horní svobody přepsal do latinky a přeložil do češtiny. Protože scan listiny byl ve velkém rozlišení, mohl jsem si dovolit jednotlivé řádky na počítači zvětšit přes polovinu obrazovky, a tak částečně kompenzovat nevýhodu, že jsem v oboru paleografie (věda o starých písmech) naprostý amatér. Při přepisu se také objevilo několik zajímavostí, ale ty už budou námětem jiného článku. Kartotéční lístek Horní svobody Kryštofova Údolí , fond Urkunden, Městský archiv Budyšín. Obrázek převzat z časopisu Heimat Post č. 115, Blaubeuren 1996, str

103 102 Letecký pohled na čedičový Bukovec nad osadou Jizerka

104 Geologické zajímavosti Jizerských hor Ivo Honsa Mníšek O Bukovci neživě Ten kopec sem nějak nepatří, řekne si vnímavý turista, když poprvé spatří panoráma osady Jizerka s Bukovcem, zatímco stálí návštěvníci a obyvatelé si myslí, že bez Bukovce by Jizerka nebyla Jizerkou. Společným znakem obou názorů je, že zdaleka viditelný Bukovec opravdu představuje exotický prvek v jinak dosti monotónním reliéfu mírně k jihu ukloněné náhorní plošiny Jizerských hor. K tomu přistupuje proměnlivost vzhledu hory, jak se jeví z různých světových stran. Zatímco od severozápadu vidíme výrazný kužel, od jihozápadu má tvar protáhlé kupy. Příčinou je její geologická stavba, jejímž základem je krátká, ale mohutná žíla mladotřetihorní čedičové horniny směru SZ JV. Její skalní výchoz vytváří na vrcholu hory hřebínek, dobře patrný i na leteckém snímku, pořízeném přibližně od severu. Další výchozy jsou na sz. a jv. úbočí. Uvedený směr žíly není náhodný, ale je paralelní s významnou tektonickou linií procházející celým žulovým masivem až do přilehlého krystalinika. Tato linie, vlastně poruchové pásmo s drcenými zónami, svou sníženou odolností vůči erozi mj. předurčila směr toku Jizerky, která ji s odchylkami sleduje mělkým úvalovým údolím až pod Bukovec, kde musela ustoupit jeho masivu a ještě před soutokem s Jizerou se stočit více k východu. Přibližně v roce 1965 byla na severozápadním konci osady mezi muzejní chatou a tokem Jizerky otevřena příležitostná pískovna, při čemž bylo v podloží obnaženo několik desítek metrů široké poruchové pásmo uvedeného směru, zčásti vyplněné drcenou žulou, zčásti jednak mylonitizovaným lamprofyrem (minetou), jednak křemen-rohovcovými žilami s drúzovými dutinkami a poměrně hojným jemně šupinkatým černým spekularitem (krevelem). Prostor pískovny je dnes již zrekultivovaný. Tektonicky narušeným horninovým masivem (žula má v Jizerských horách mocnost až 10 km, svrchní zemská kůra celkem asi 36 km) pak v mladších třetihorách z hloubek km až téměř k povrchu nejspíše jednorázově pronikla čedičová vyvřelina. Subvulkanické těleso bylo erozí a denudací obnaženo a selektivně vypreparováno ještě v třetihorách. 103

105 Na utváření hory se výrazně podílelo i nejmladší geologické období čtvrtohory. V ledových dobách pleistocénu mechanickým (mrazovým) zvětráváním došlo ke vzniku mrazových srubů, jejichž zbytky se dodnes zachovaly na vrcholovém hřebínku, a současně k ukládání ostrohranných sutí na úbočích kopce po celém jeho obvodu. V nižších polohách úbočí, s akumulací jemnějších částic, se uplatňovala i soliflukce (půdotok). Při formování vegetačního a půdního pokryvu v holocénu (geologicky zatím posledního období) se opět uplatnila geologická výjimečnost Bukovce, když bazický čedičový půdotvorný substrát způsobil vznik rostlinných společenstev výrazně se lišících od okolních, zformovaných většinou na kyselé žulové zvětralině, což se projevilo i v nejstarším názvu kopce: Bukowa Hora (1539). Čedičová hornina Bukovce náleží do skupiny tzv. alkalických bazaltů a obvykle se označuje jako olivinický nefelinit. V literatuře se občas vyskytnou i jiné názvy, např. nefelinický bazanit. To může být způsobeno např. použitím odchylné klasifikace nebo tím, že bukovecký čedič svým mineralogickým a chemickým složením je poblíž hranice mezi dvěma typy. Hornina je na čerstvém lomu šedočerná až černá a na první pohled celistvá s nápadnými zrny světle zeleného olivínu, která někdy vytvářejí větší hlízy, v nichž lze často zjistit téměř mikroskopický bronzit nebo jednoklonný pyroxen. Magnetit přítomný v čediči jen zřídka vytváří větší zrna podobně jako ilmenit, vzácně se v něm vyskytl i pyrit a molybdenit. Rovněž vzácné jsou dutinky s jehlicovitým natrolitem. Čedič se na Bukovci těžil ve dvou drobných a v jednom větším lomu, kde se ještě v meziválečném období vyrábělo kvalitní drcené kamenivo. Dosud málo zarostlá lomová stěna s patrnou sloupkovou odlučností je šedá díky tvorbě zvětrávací patiny na stěnách čtyř- až šestibokých sloupků, vzniklých při smršťování utuhlé chladnoucí horniny, a to zpravidla kolmo k ploše chladnutí. V šedé stěně se nyní již hůře rozeznávají xenolity žuly a krystalických břidlic, stržené a vynesené čedičovou taveninou z plutonu a jeho podloží. Hmota obou typů hornin je natavená a kontaktně přeměněná a např. v žulových xenolitech byla zjištěna červená zrnka granátu hessonitu. Přestože byla záhy překonána hypotéza o bukoveckém čediči jako možném zdroji drahokamové asociace minerálů ve známém náplavu Jizerky, je vhodné na závěr vyprávění o Bukovci vymýtit jiný mýtus, dosud houževnatě přežívající v části odborné veřejnosti. Jde o tvrzení, že Bukovec představuje nejvyšší čedičovou kupu v České republice, Českém masivu nebo dokonce ve střední Evropě, i když např. již liberecký geolog B. Müller (1939) poukazoval na to, že v Krušných horách jsou vyšší čedičové kopce. V tzv. Abertamské hornatině (součást Krušných hor) existuje Božídarský Špičák (1 115 m), skutečně nejvyšší čedičová hora ve střední Evropě a nedaleko ve stejném geografickém podokrsku je ještě čedičový Plešivec (1 028 m, s rozhlednou). Náš Bukovec je tedy v České republice minimálně třetí, i když se změnou jaderského na baltský výškový systém mu přibylo 6 m. Absolutně nejvyšší výskyt čedičové horniny v Českém masivu, neuplatňující se ovšem morfologicky, se nachází v krkonošské Malé Sněžné jámě jako přibližně kolmá žíla končící ve výšce přes m, která je zároveň proslulou botanickou lokalitou. Jedním ze zdrojů uvedeného mýtu může být první důkladná petrografická práce o bukoveckém čediči (H. Braun, 1917), ve které autorka píše, že Bukovec představuje nejvyšší čedičový kužel střední Evropy. Pro náš Bukovec je asi důležitější, aby jeho výjimečný přírodní fond zůstal, pokud možno v původní podobě, zachován i příštím generacím. 104

106 Štolpišská Rudná jáma V povědomí části obyvatelstva Frýdlantska a Liberecka, zajímající se o historii kraje, je jistě zakotvena existence železárny, resp. hamru v Raspenavě v 16. a 17. století. Méně už se ví o místech, kde se získávaly potřebné železné rudy. Nejblíže k hamru se nacházely doly v prostoru Vápenného vrchu, jeden se šachtou na úpatí, jeden na úbočí, jejichž přesná poloha se již dnes kvůli přepracování terénu těžbou vápence, ukládáním odvalů a stavbou železnic nedá identifikovat. Ze starší literatury vyplývá, že předmětem těžby nebyly skarnové polohy zrudněné magnetitem, vyskytující se zde v sousedství vápenců, ale spíše kvalitní celistvé hnědelové rudy, které se koncem 17. století vyčerpaly. Magnetit či magnetovec je sice ruda s nejvyšším obsahem železa (až 72,4 % Fe), avšak sama o sobě v dřevouhelných vysokých pecích 16. a 17. století obtížně zpracovatelná. Kvůli stabilizaci kvality výrobku surového železa a mj. také kvůli optimalizaci spotřeby drahého paliva dřevěného uhlí se do vysokopecní vsázky mísily různé rudy z dalších nalezišť. Tak např. pod Pekelským vrchem se asi ve 2 jámách povrchově a možná krátkou štolou těžila nejspíše limonitická zemitá ruda. Stopy po této činnosti, stejně jako stopy po těžbě bahenních a drnových rud na raspenavských a kunratických nivách a luzích, se dnes již nedají zjistit. Pro zajímavost uveďme, že na školní mapě frýdlantského okresu vydané před rokem 1914 je jižně od raspenavského nádraží a severozápadně od Vápenného vrchu (zde Kalkberg) umístěn nápis Raseneisen, což v překladu znamená drnové železo, resp. drnová železná ruda. Nápadně červená halda pražené pyritové a pyrhotinové rudy, zjištěná kolem roku 1980 při stavbě vrstevnicové přibližovací cesty od Streitova obrázku pod důlní dílo Nadílka štěstí (Beschertes Glück) na jihozápadním svahu Měděnce, by mohla být podle jedné z možností výkladu pokusným zdrojem rudy pro raspenavský hamr. Pro vysoký obsah zbytkové síry v pražené rudě však tento pokus zřejmě nebyl úspěšný. Pozornosti železářských prospektorů nemohly ujít ani výskyty krevelových rud na severních svazích Jizerských hor a v údolích obou Štolpichů, zejména Velkého (Černého). Kutací a těžební činnost v hejnických horách byla sice plošně dosti rozsáhlá, ale objemově spíše drobnější, jak to odpovídalo charakteru ložiska. Skutečný objem je neurčitelný, protože v balvanitém terénu nelze lokalizovat důlní díla, která po zasypání brzy splývají s okolím, a nelze k tomu využít ani odvaly, jejichž materiál zde byl vesměs použit při stavbě Štolpišské, Slepé a Viničné cesty. Dodnes můžeme ve vozovkách těchto cest poblíž Ferdinandova, pokud nebyly překryty cizím materiálem, postřehnout úlomky křemenné žiloviny s krystalky a vzácně i černý hematit. Některé dolní úseky Slepé a Viničné cesty jsou pravděpodobně vedeny předtím aplanovanými haldami. Jedním z mála zbytků hornické činnosti v této části Jizerských hor tak zůstává v nadpisu zmíněná Rudná jáma (na Matouschkově mapě Erzloch). Nachází se na náhorní straně a na úrovni Štolpišské silnice, asi 250 m od odbočky Rauscheckovy cesty. K zasutému ústí štoly vede od silnice krátký příkop, dnes zarostlý náletovými dřevinami. Ještě ve 20. letech minulého století bylo možné proniknout nízkým otvorem do štoly asi 13 m dlouhé a údajně byla přístupná ještě krátce po roce Málo zřetelné zbytky haldy jsou na údolní straně silnice a postupně se ztrácejí pod nánosy spadaného listí. Na haldě lze vedle žuly zjistit úlomky mylonitizovaného lamprofyru 105

107 Štolpišská Rudná jáma po odstranění náletových dřevin v roce 2004 a sporadicky kousky křemenné žiloviny občas se stopami hematitu. Několik desítek metrů dále je možné si na náhorní straně těsně u silnice všimnout haldičky s převládajícími tmavými úlomky mylonitizovaného, tedy tektonicky rozdrceného až rozetřeného lamprofyru, občas s jen málo narušeným křemenem. Za haldičkou je pod balvanem malá sluj. Údolí Velkého Štolpichu bylo předurčeno významnou tektonickou poruchou probíhající žulovým masivem zhruba od SZ z okolí Raspenavy k JV do údolí Bílé a dále k Černé Desné. Převážně strmá porucha je zčásti vyplněna až 2m mocnou žilou lamprofyru. Lamprofyr je vyvřelá hornina s převahou tmavých minerálů, vzniklá štěpením (separací složek) taveniny zbývající po krystalizaci hlavní hmoty masivu. Lehčí a kyselejší (křemen, živec) světlé složky poskytnou jemnozrnné aplity nebo hrubozrnné pegmatity, zatímco z těžších a bazičtějších (s obsahem Mg a Fe) složek vzniknou obvykle středně zrnité lamprofyry, blíže určené podle převládajícího tmavého minerálu. Zde jde o tzv. minetu, složenou z biotitu a draselného živce, která ovšem byla pozdějšími tektonickými pohyby podél poruchy rozdrcena a rozemleta (mylonitizována), takže pouhým okem nelze rozeznat ani jednotlivé složky, ani původní strukturu, jen tzv. ohlazy vzniklé právě střižným tlakem. V mylonitizované minetě i mimo ni vznikly později (posttektonicky) z horkých roztoků paralelní křemenné žíly, místy zrudněné hematitem. Ty mají většinou páskovanou vícegenerační stavbu (texturu), přičemž starší křemen bývá hrubě stébelnatý, mléčně bílý a mladší až celistvý a více červeně zbarvený. Časté jsou drúzové dutinky centimetrových velikostí, zřídka větší, s krystalky křemene někdy i čirými a bezbarvými. Hematit či krevel je minerál mnoha tváří a zde se vyskytuje převážně jako více či méně drobně šupinkatá černá odrůda zvaná spekularit spolu s mladšími generacemi křemenné žiloviny nebo též rozptýlená přímo v narušeném lamprofyru. Drobně se vyskytuje i celistvý tmavě červený hematit. Mocnost křemenných žil je kolísavá, v blízkosti Rudné jámy povrchově nezjistitelná, ale v odkryvech v zářezech Viničné cesty dosahuje několika metrů. Podobných křemen-hematitových žil, na kterých se kutalo, je v žulovém masivu víc, avšak železná ruda se těžila především zde. Ze zkoumaných výskytů lze jmenovat např. 106

108 Oldřichov v Hájích-Pily, Lukášov nebo Černou Říčku (zachovaná štolička). Je zajímavé, že vcelku bohaté krevelové zrudnění na Jizerce, kde spolu s křemenem a minetou vyplňuje několik desítek metrů široké poruchové pásmo (mezi muzejní chatou a tokem Jizerky), nebylo nikdy předmětem zájmu historických železářů. Na závěr několik názvoslovných a technologických poznámek. V době existence raspenavské železárny byl hamr, tedy mohutné kladivo poháněné vodním kolem, důležitým zařízením při zkujňovacím procesu. Kusy surového železa z vysoké pece se žíháním ve výhni a bušením kladivem zbavovaly strusky a nežádoucích složek a získávaly potřebnou hutnou strukturu. Menší mechanické kladivo se pak používalo při tvarování požadovaných výrobků. Pro provoz výroby železa a jeho hutního zpracování se tedy běžně používal název hamr. Ruda se na potřebnou velikost zrna (např. ořech) drtila stoupami, opět poháněnými vodními koly. Drnová a bahenní ruda jsou jedny z mnoha druhů železných rud na bázi limonitu, tedy směsi hydroxidů železitých koloidní povahy, vznikající v prvním případě půdotvornými procesy a v druhém hlavně činností organismů v bažinném prostředí. Obsah železa kolísá obvykle mezi 35 až 50 %. Oldřichovské živcové jámy Pozornosti návštěvníků oldřichovských lesů na jižních úbočích Špičáku a Stržového vrchu, pohybujících se občas mimo značené cesty, jistě neušly porůznu roztroušené drobné zašlé výkopy nebo i větší jámy, které se zde vyskytují. U některých výkopů dnes již nelze určit jejich účel, avšak tvar větších jam napovídá, že zde nešlo o běžnou těžbu stavebního kamene. Při podrobnější prohlídce zjistíme, že předmětem zájmu byl pegmatit, resp. v něm přítomný živec, důležitá surovina pro keramický a někdy i sklářský průmysl. Draselný živec je jednou ze základních složek porcelánové směsi (vedle kaolinu a křemene), tavicí komponentou do glazur nebo zdrojem alkálií a hliníku do sklářského kmene. Vyhledávání, kutání a těžba pegmatitu se ve zdejší krajině odehrály v 2. polovině 19. století, kdy na Frýdlantsku vznikaly porcelánky a potřebovaly blízké zdroje surovin. Pro zajímavost: v době největšího rozkvětu zaměstnávaly zdejší výrobny více než 500 lidí a jejich historie skončila teprve koncem 20. století (Elektroporcelán Raspenava). Pegmatit je hrubozrnná magmatická hornina vytvářející žíly, hnízda, čočky nebo pně různých velikostí (zde decimetry až deset metrů) a tvarů, nejčastěji uvnitř těles hlubinných vyvřelin (plutonů) a někdy i mimo ně. Hlavními minerály jsou křemen, živce a slídy. Ve zdejším pegmatitu převládá nažloutlý trojklonný draselný živec (mikroklin), zatímco jednoklonný ortoklas je ojedinělý. Podřízeně se rovněž vyskytuje sodnovápenatý živec (plagioklas), složením kolísající kolem 90 % albitu, tedy mezi albitem a oligoklasem. Ze slíd převládá slabě nažloutlý až bílý muskovit, vytvářející paprsčité agregáty lištovitých krystalů s lupenitou stavbou. Méně častý je biotit v lupenech o velikosti až 2 x 2 cm nebo protáhlých lístcích, výjimečně zcela černý, častěji v různých tónech hnědý, přičemž uvolněné železo vytváří v okolí rezivý lem. Ze vzácnějších minerálů, obvyklých např. v ruprechtických lomech, se zde velmi sporadicky v malých ukázkách vyskytl černý turmalín skoryl. Převážná část živcové hmoty je orientovaně prorostlá šedým křemenem tak, že jeho 107

109 Glaserova živcová jáma po vyčištění členy JJHS v roce 2003 protáhlá přímá nebo i lomená zrna vytvářejí na příčném lomu obraz hebrejského nebo klínového písma, čili tzv. písmenkovou nebo grafickou strukturu. Poblíž středu pegmatitového tělesa tvoří šedý či mléčný křemen též stejnorozměrné kusy až 10 cm velké. Ve stejných místech byly též při těžbě vzácně nalezeny větší krystaly záhnědy. Podle jednotných štěpných ploch snadno zjistíme, že krystalové jedince mikroklinu jsou až decimetrové. I zde vykazuje pegmatit zonální stavbu tělesa, když na styku s okolní žulou je vyvinuta jemnozrnná směs živce a křemene zvaná aplit a blíže ke středu se zvětšuje velikost jedinců. Dutiny s krystaly s výjimkou záhnědy se zde nevyskytovaly. Takovéto jednoduché pegmatity vznikají utuhnutím zbytkové taveniny oddělené z původního magmatu při krystalizaci jeho hlavní masy. Dvě nejdůležitější oldřichovské živcové jámy jsou zakresleny na mapě 1 : Hrádecko a Chrastavsko (nakl. Rosy, 2001) a přesný popis jejich polohy je tedy zbytečný. Jáma přibližně jižně od Špičáku se nazývá Neuhäuserova, je až 8 m hluboká, má půdorysný rozměr cca 4 x 6,5 m a je velmi dobře zachovalá, nedotčená ani komunálními odpadky, ani dřevním odpadem. Těžilo se tu komínové těleso pegmatitu. Jáma přibližně jižně od Stržového vrchu se nalézá těsně u silnice vedoucí k Hřebenovému buku, byla až 3 m hluboká a pokračuje sv. směrem pod silnici štoličkou asi 6 m dlouhou, vysokou až 1 m a širokou až 3 m tedy dobývkou. Jáma a štolička sledovaly pegmatitovou žílu cca 1 m mocnou a místy naduřelou, jejíž zbytky jsou vidět nad ústím podzemní části díla. Jáma se nazývá Glaserova, ale není jisté, zda jde o název podle osoby, nebo místní trati (Glaserberg). Ústí štoličky bylo donedávna skoro zasypané sesutou zeminou, dřevním odpadem a též odpadky z plastikářské výroby, nejspíše z oldřichovské provozovny. V roce 2003 bylo ústí vyčištěno a zabezpečeno dřevěným zábradlím. Práce provedli členové 108

110 Jizersko-ještědského horského spolku na objednávku Správy CHKO Jizerské hory. Dnes je živcová jáma jednou ze zastávek nově zrekonstruované trasy naučné stezky. Třetí, již spíše kutací prací je otvor ve skále nedaleko Důlní skály. Zatímco tato lokalita je díky své poloze v NPR Jizerskohorské bučiny běžně nepřístupná, první dvě je možné navštívit bez potíží. Protože jde o geologické a technické památky se vztahem k historii naší krajiny, nezbývá než apelovat na návštěvníky, aby je neznečišťovali a neničili. Sběratele si dovoluji upozornit, že hledání vzácných minerálů v těžebních stěnách má prakticky nulovou šanci na úspěch a úlomky pegmatitu v okolí jam jsou schopné uspokojit snahy o získání vzorků. Oldřichovské živcové jámy nejsou v Jizerských horách jediné, kde se hledal nebo dokonce těžil živec. Drobná, dosud zřetelná kutací díla jsou rozseta po lesních tratích mezi Krásnou Studánkou (jižně od Novoveského vrchu), Mníškem, Fojtkou a Radčicemi a větší dále na Prosečském hřebeni a v okolí Smržovky. Kutalo se však také např. na pozemcích raspenavských Blumrichů jižně od Vápenného vrchu nebo poblíž Klotyldina kamene. Závěrem ještě názvoslovná poznámka. V německy psané regionální literatuře se živcové jámy nazývají Spatgruben podle zkráceného názvu živce Feldspat. K bližšímu určení se ke složenému slovu přidává další, např. Kalifeldspat je draselný živec. Slůvkem Spat se v historickém mineralogickém názvosloví označoval štěpný minerál a některé složené názvy se používají dodnes, jako např. Kalkspat kalcit nebo Flußspat fluorit, kazivec. Červená halda na Měděnci Tento příspěvek je nejen o geologii zajímavé lokality, ale i o některých možnostech zpracování suroviny těžené zde v minulosti, protože o tomto tématu se v laické i odborné veřejnosti a v literatuře občas vyskytnou nepřesné, zkreslené nebo i chybné názory a údaje, které jsou v rozporu s historickým vývojem hutnictví a zejména chemické technologie. Západně od kóty 777,2 m Měděnec (též Mědný vrch, něm. Kupferberg) na jz. úbočí kopce je ve fylitických svorech vložena stratiformní (tj. souhlasně s břidličnatostí) poloha magnetit-pyrhotinového zrudnění. Zrudnění má mocnost 0,2 1 m, směr přibližně Z V a je, částečně geofyzikálním měřením, vysledováno až téměř k vrcholu v délce cca 200 m. Další méně významné magnetické anomálie stejného směru byly zjištěny jižně a severně od popisované polohy. Později se však ukázalo, že nejspíše nejsou podloženy podobným zrudněním. Jak již bylo uvedeno, zrudnění je uloženo v granátických fylitických svorech se sklonem břidličnatosti k severu a nachází se tak v podloží svorových poloh zrudněných kasiteritem, vystupujících severněji. Bezprostřední nadloží a podloží popisovaného zrudnění tvoří granát-chloritický lem o mocnosti cm (granátovec), přecházející do granátických svorů. V červenohnědém granátu převládá almandinová, tedy železnatá, složka a průměrná velikost zrn je asi 2 mm, přičemž menší zrna jsou často omezena krystalovými plochami a jsou tmelena chloritem, křemenem a biotitem, zatímco větší často vytvářejí celistvou hmotu větších rozměrů. Ve středu rudní polohy převládá pyrhotin s větší či menší příměsí pyritu, který směrem k okrajům přechází v pyrhotin s obsahem magnetitu a v sousedství okrajového granátovce jsou časté několikacentimetrové pásky samotného černého jemnozrnného až celistvého 109

111 magnetitu. Hlavním nositelem mědi v rudnině je pouhým okem od pyritu obtížně rozeznatelný chalkopyrit, přítomný pouze v podřízeném množství. Údajně byl též zjištěn bornit. Z dalších sulfidů se v rudě vzácně vyskytuje ještě sfalerit, galenit, arzenopyrit (též s obsahem kobaltu) a šupinkovitý molybdenit. Ve směrném pokračování sulfidické polohy v malém lůmku byla nedávno zjištěna poloha magnetitu mocná až 1,5 m s minimální příměsí sulfidů, kvůli níž byl lůmek založen. Tento typ zrudnění se s malými obměnami v minerálním obsahu vyskytuje v krkonošsko-jizerském krystaliniku dosti často a obvykle se označuje jako skarn. Ložisko bylo při těžbě v letech 1631 až 1785 rozfáráno povrchovými i podzemními pracemi v délce více než 55 m. Počáteční úsek hlavní štoly, nyní na jednom místě s propadlým stropem, svědčí o jistém tápání při hledání rudní polohy. Po jejím zastižení přechází do směrné úklonné, převážně dovrchní dobývky. Rudní poloha je zde odkryta v délce necelých 34 m. Z povrchového odlomu je přístupná drobná práce úpadnice s novodobým pracovním názvem Štola černých netopýrů, která nesouvisí s prostorem vyrubaným z hlavní štoly. Na úpatí jedné z hald lze podle výtoku vody soudit na zcela zavalené ústí štoly ražené do podloží, možná kvůli odvodnění hlubších partií ložiska. Směrná povrchová dobývka je na severovýchodě zakončena vyrubaným polopodzemním prostorem s odkrytou rudní polohou na čelbě. Na vyšší úrovni pak povrchová práce především v granátovci pokračuje až do zmíněného lůmku. Název díla Nadílka štěstí je překladem původního pojmenování Beschertes Glück. V historické literatuře se však vyskytují ještě jiná jména, jako např. Siedhausstollen, tedy štola náležící k varně, resp. Várenská štola, nebo Kupferzeche, tedy Měděný důl. Poslední pojmenování pravděpodobně pochází z doby, kdy se zjistilo, že ruda nebo spíše výluh z ní obsahuje měď. Tehdy asi rovněž došlo k přejmenování kopce z německého Eisenberg ( Železný vrch ) na Kupferberg, tedy Mědný vrch, později Měděnec. Získávání mědi ze zdejší rudy ani z výluhů vylučováním kovovým železem, tzv. cementací, však není doloženo a můžeme se domnívat, že ložisko pro její nízký obsah nesplnilo očekávání. Spolehlivě doložená je zde pouze výroba vitriolu resp. zelené skalice, tedy síranu železnatého (něm. Vitriol nebo v našem případě též Eisenvitriol ). Zmínky o měďnatých barvách či barvivech jsou málo konkrétní, i když jejich získávání by nebylo nemožné. Málo pravděpodobná je výroba kamence (v té době nejspíše síranu amonnohlinitého), mj. pro nízký obsah vyluhovatelného hliníku v surovině. Spolehlivě rovněž není doloženo přímé použití tzv. cementových vod (též měďnatých nebo měděných vod, něm. Kupferwasser ), tj. důlních vod nebo rudních výluhů nebo jejich směsi při barvení textilu. V roce 1983 při stavbě vrstevnicové přibližovací cesty od Streitova obrázku pod dílo Nadílka štěstí došlo k proříznutí dvou nejspodnějších hald, při čemž se ukázalo, že obsahují kouskovou rudu (zhruba 3 5 cm), jejíž úlomky jsou na povrchu nápadně červeně zbarveny práškovým oxidem železitým krevelem, zatímco uvnitř je většinou zachovaná nebo jen málo narušená původní ruda pyrhotin. Vedle toho materiál haldy obsahuje zbytky nespáleného paliva uhlíky. Ruda tedy byla prokazatelně pražena buď v milíři, nebo v nějaké peci. Již ve starší literatuře se vyskytují nekomentované zmínky o haldách s červeným povrchem v areálu Nadílky štěstí, ale teprve po otevření jejich profilu zmíněnou stavbou vyvstala otázka účelu operace pražení zdejší rudy při jejím zpracování. Protože zřejmě neexistuje záznam konkrétního postupu při výrobě vitriolu na naší lokalitě, 110

112 je v regionální literatuře obvykle popsán pouze obecný princip dobové technologie, která se přizpůsobovala místní situaci, např. přítomnosti či absenci pyrhotinu v pyritu, popř. jejich vzájemnému poměru v surovině, přítomnosti minerálů mědi atd. Aplikace podrobných popisů výroby na jiných místech na zdejší lokalitu tedy není tak jednoduchá, jak by se na první pohled zdálo. Z možných hypotéz o smyslu pražení naší rudy uveďme tedy alespoň následující tři: Halda pod štolou Nadílka štěstí proříznutá při stavbě lesní cesty v roce Mohlo jít o pokus zbavit rudu síry natolik, aby byla schopná alespoň jako příměs do vsázky vysoké pece v raspenavském hamru sloužit jako další zdroj železné rudy. Protože k oxidaci a vypuzení síry došlo převážně pouze na povrchu úlomků rudy a přítomnost síry v surovém železe je činí křehkým a znemožňuje jeho další zpraco vání, nemohl být takto provedený pokus úspěšný. Úspěšnější by mohla být ruční separace dobře odlišitelného kompaktního magnetitu. Vzhledem k potížím se zpracováním vyso koprocentních rud v nízkoteplotních dřevouhelných pecích (viz též text o Rudné jámě) zřejmě ani tato možnost nebyla využita. Celkově jsou tyto hypotézy málo pravděpodobné. 2. Mohlo jít o pokus získávat elementární síru technologií známou již Agricolovi ( ) a používanou např. v Lukavici u Chrudimi. Ruda se pražila na dřevěném roštu v hromadě kryté štěrkem a pískem, tedy v milíři. Po zapálení roštu se žárem uvolňovala část síry z pyritu a po sublimaci se usazovala na chladnějších místech milíře (v jeho plášti). Při správně vedeném pražení pomocí otvorů v hromadě bylo takto možno získat až 43 % celkového obsahu síry v pyritu, který se současně měnil na pyrhotin (FeS 2 >Fe 7 S 8 ; pyrhotin má v krystalové mřížce vždy o něco více atomů síry, než odpovídá vzorci FeS, tedy poměru 1:1). K vytěsnění síry z pyrhotinu dochází až při teplotě nad C, které se nedosáhne, a proto se vlastně využije pouze část síry přítomné v pyritu. Síra se pak z obalového písku jako lehčí vyplavila vodou. Vzhledem ke kolísavému obsahu pyritu ve zdejší rudě a též k absenci jakýchkoliv dostupných zpráv o pravidelném získávání síry mohlo by v tomto případě jít nejvýše o neúspěšný pokus a celou hypotézu můžeme rovněž považovat za málo pravděpodobnou. 111

113 3. Pražení rudy mohlo být součástí technologie získávání vitriolu skalice, jehož smyslem bylo její otevření zvětrávacím procesům. Ruda se pak totiž na nepropustném jílovém podkladu volně na hromadách ponechala působení vzduchu a deště, popř. se v suchých obdobích polévala vodou, zpravidla slabě kyselou z dolu (obsahuje kyselinu sírovou). Roztoky z haldy se jímaly v nepropustné jímce a po dostatečné oxidaci pyritu a pyrho - tinu (i po roce) se vracely na haldu, aby se dodatečně nasytily síranem železnatým vzniklým oxidací. Koncentrovanější výluh se pak již musel odpařovat a svářet ve varně, aby z něho mohla krystalovat zelená skalice. Vykrystalovaný produkt bylo možné po usušení expedovat, zatímco matečný louh se vracel do výroby. Síran železnatý měl v té době široké použití, např. jako mořidlo při barvení kůže nebo vlněných a lněných látek na černo taninem z olšové kůry nebo žaludů, později též výluhem z kampeš - kového dřeva, nebo k přípravě inkoustů, které si písaři zpravidla zhotovovali sami, a ko - nečně v lékárnách k získávání kyseliny sírové suchou destilací vitriolu zelené skalice. Můžeme tedy konstatovat, že ze tří uvažovaných variant smyslu operace pražení je nejpravděpodobnější třetí, i když by bylo možné uvést další. Bez předchozího alespoň povrchového pražení se zdejší ruda oxiduje a rozpadá velmi pomalu, jak se může přesvědčit každý návštěvník lokality. Na haldách rudy (ne jaloviny) je většina kusů potažena tenkou hnědou zvětrávací patinou nebo nejvýš tenkými tvrdými náteky limonitu a uvnitř pak je převážně zcela neporušená původní ruda, a to více než 200 let po skončení těžby. Je škoda, že na tomto místě nebyl dosud proveden celkový archeologický průzkum, který by mohl objasnit alespoň některé otázky související s technologií zpracování rudy. Případný výzkum však nyní bude ztížen zakrytím části terénu materiálem nahrnutým při stavbě výše zmíněné cesty. Názvoslovné poznámky Pojmenování vitriol patří do souboru tzv. triviálních názvů látek, dodnes hojně používaných v chemické technologii a všech oborech užívajících chemické produkty. Některé jsou v obecném povědomí (např. soda, potaš, kuchyňská sůl, líh), jiné mají jen úzký okruh uživatelů (např. minium, jetelová sůl, salmiak). Před zavedením jednotného mezinárodního chemického názvosloví na základě latinských termínů na přelomu 18. a 19. století byly triviální názvy jediným dorozumívacím prostředkem při užívání látek v různých oborech lidské činnosti, např. v řemeslech, medicíně a v neposlední řadě v alchymii, která se zasloužila o poznání četných nových látek (např. tři hlavní minerální kyseliny, dusičná, solná a sírová, byly objeveny v jižní Itálii ve 13. století). Alchymisté ovšem také vymýšlením různých krycích názvů za účelem utajení druhu používaných látek zvětšovali již tak nepříjemný zmatek v jejich pojmenování. Triviální názvy přežívají dodnes, protože jsou stručnější než oficiální chemické názvosloví, které je zejména u organických látek velmi složité. Zastaralá pojmenování s vývojem upadají v zapomnění a jiná nově vznikají, přičemž se dnes hojně využívají různé zkratky. V obecnějším povědomí jsou např. zkratky TNT, DDT nebo DNA, naopak jen specialistům jsou srozumitelné např. EDTA, PVC, HCH. Název vitriol se v současné lidové češtině používá pro kyselinu sírovou, avšak jeho původním obsahem byly (a striktně vzato dosud jsou) krystalované sírany dvojmocných kovů, např. železnatý, měďnatý nebo zinečnatý. Název pochází z latinského vitrum, tedy sklo, protože krystaly uvedených solí mají sklovitý vzhled. Čeština má pro tyto látky rovněž 112

114 historický název skalice, blíže určené např. barvou zelená (FeSO 4.7H 2 O), modrá (CuSO 4.5H 2 O), bílá (ZnSO 4.7H 2 O). V němčině se dodnes udržel původní význam, např. Eisenvitriol je běžně zelená skalice. Pokud jde o kyselinu sírovou, již známý renesanční lékař Paracelsus ( ) používal kyselinu sírovou a rozeznával zředěnou zvanou Spiritus vitrioli (tedy duch vitriolu) a koncentrovanou, tzv. Oleum vitrioli (tedy vitriolový olej). Průmyslově se začala kyselina sírová vyrábět až ve druhé polovině 18. století původně v Anglii, když začala být Halda obsahuje úlomky pyrhotinu a zbylé dřevěné uhlíky po pražení rudy používána při bělení textilu a později např. při barvení indigem. Zde ovšem byla nutná koncentrovaná kyselina sírová nasycená oxidem sírovým, později nazývaná dýmavá kyselina sírová nebo krátce oleum. Tato chemikálie, kdysi též proslulá česká kyselina sírová ze západních Čech, se vyrábí a používá dodnes viz nedávné problémy s únikem oxidu sírového v ústecké chemičce. Uvedená poněkud delší poznámka si dovoluje upozornit autory různých článků o historii a překladatele cizojazyčných textů na nutnost zachování významu určitých názvů, který měly v době, o níž píší. Jinak se totiž dopouštějí zkreslování historie, nekompetentního matení laické veřejnosti a navíc se vystavují nebezpečí, že jejich práce bude přinejmenším posuzována jako nepoctivá a povrchní. Co např. říci o autorovi stati o těžbě cínu v revíru Nové Město pod Smrkem, který z průměrného ročního výnosu v předbělohorské době 125 centnýřů (v originálu Zentner ) klidně udělá 125 metrických centů v době, kdy nějaká metrická soustava byla neznámá? Centnýř či centnéř je stará jednotka hmotnosti s poměrně širokým rozpětím podle regionu, kde byla předepsána. Např. pro Frýdlantsko se udává 1 centnýř = 51,38 kg a průměrný roční výnos cínu v lepších letech tedy byl cca 6,4 t, čili zhruba poloviční! Skarn je původem švédský hornický název pro jalovinu na železorudných ložiskách. Dnes se tak označují vápenato-hořečnato-železité křemičitanové horniny vzniklé stykovou (kontaktní) nebo i regionální přeměnou (metamorfózou), zpravidla za současné látkové výměny (metasomatózy). Ke kontaktu může dojít např. mezi hlubinnou vyvřelinou 113

115 a uhličitany (vápenci či dolomity), regionálně metamorfované mohou být např. usazené (sedimentární) železné rudy. Skarny mnohdy obsahují dobyvatelná množství rudních minerálů, nejčastěji magnetitu nebo jiných oxidických minerálů železa, sulfidů mědi, galenitu, sfaleritu, pyrhotinu (zdroj síry) aj., s výjimkou minerálů železa vzniklých většinou až následnými procesy. Z nerudních minerálů se na složení skarnů podílí např. granáty (grossular, andradit, almandin), pyroxeny (diopsid - hedenbergit), epidot, amfibol aj. Skarnová ložiska v určité oblasti, např. v krkonošsko-jizerském krystaliniku, mají zpravidla podobnou geologickou pozici, neliší se příliš mineralogickým složením, stupněm metamorfózy a dalšími vlastnostmi, což se v našem případě týká především typu ovlivněného regionální metamorfózou. Kontaktní typ na styku s uhličitany je i ve zdejším krystaliniku pestřejší. Je však nutné dodat, že oprávněnost názvu skarn zejména pro první typ je stále ještě předmětem diskuse. Na úplný závěr této kapitoly by autor rád připomněl, že historické novoměstské štoly, jejichž součástí je i Nadílka štěstí, se nedávno podařilo zachránit díky existenci CHKO a přezimujícím netopýrům. Chamtivá betonářská lobby se totiž rozhodla vyřešit jejich znepřístupnění po více než čtyřsetleté existenci (cínovcové jsou starší) sestřelením jejich dosud dobře zachovalých ústí. Protože jde nejen o zimoviště netopýrů, ale i zatím neoficiálně o geologickou (unikátní ložisko) a báňsko-historickou (dobový způsob těžby) památku, věřme, že zůstanou i nadále zachovány rozumnějším generacím. Více o tom všem zase někdy jindy. Zdař Bůh! Literatura a prameny AGRICOLA G. (1556): De re metallica libri XII. České vydání, Montanex, Ostrava, ANONYMUS (1910): Festschrift zum Heimatsfeste August 1910 in Neustadt a. T. BLUMRICH J. (1925): Die Minerale und Gesteine des Friedländer Bezirkes. In: Heimatkunde des Bezirkes Friedland in Böhmen, I. Die Friedländer Landschaft. Verlag des Friedländer Lehrervereines, Frýdlant v Čechách. BRAUN H. (1917): Der Buchberg bei Klein-Iser. Lotos (Prag), 65: FORMÁNEK T. & HOLUB M. (2003): Tisícovky Čech, Moravy a Slezska. Jerome, Praha. FOUSEK Z. (1988): Frýdlantsko kraj úspěšných porcelánek. Nepublikovaná zpráva. GRÄNZER J. (1906): Schriftgranit von Buschullersdorf. In: Gesteine aus der Umgebung Reichenbergs. Mitt. Ver. Naturfreunde (Reichenberg), 37: CHVOJKA M. & SKÁLA J. (1982): Malý slovník jednotek měření. Mladá fronta, Praha. KLOMÍNSKÝ J. (1969): Krkonošsko-jizerský granitoidní masiv. Sbor. geol. Věd, Geol., Praha, 15: KOPECKÝ A. & al. (1974): Krušné hory - západní část, geologická mapa 1: Ústřední ústav geologický, Praha. KRAUSE J. (1935): Vom ehemaligen Hammerwerke in Raspenau. Mitt. Ver. Heimatkde Jeschken-Iser-Gaues, Liberec, 29: MÜLLER B. (1939): Erdgeschichte und Bau des Sudetenlandes. Gebr. Borntraeger, Berlin. OCMAN P. (1962): Závěrečná zpráva z lokality Nové Město pod Smrkem. Nepublikovaný rukopis, Geologický průzkum n. p., Praha. ŠREIN V., LITOCHLEB J. & ŠREINOVÁ B. (1998): Vybrané skarnové a sblížené metamorfogenní mineralizace Českého masivu. Bull. mineral.-petrol. Odd. Nár. Muz. v Praze, 6: VAŠÁK S. (1981): Geologicko-ložiskové poměry jizerského krystalinika u Nového Města pod Smrkem. Diplomová práce, Přír. fakulta UK Praha. 114

116 Galerie rostlin O vzácných druzích jizerskohorské květeny Lenka Pavlů Správa CHKO Jizerské hory, Liberec 115

117 Rosnatka okrouhlolistá V Čechách jsou masožravé rostliny zastoupeny čtyřmi rody: tučnice, bublinatka, rosnatka a aldrovandka. Poslední z nich v minulosti v Čechách vyhynula, ale dnes je na některých lokalitách znovu navracena do přírody. V Jizerských horách se můžeme setkat pouze s rodem rosnatka. Schopnost rostlin lapat hmyz byla pravděpodobně poprvé odhalena koncem 18. století anglickým guvernérem v Severní Karolíně Arthurem Dobbsem, objevitelem masožravé rostliny mucholapky podivné. Proč se tato neobvyklá vlastnost u některých rostlin vyvinula? Při podrobnějším zkoumání prostředí, ve kterém masožravé rostliny žijí, zjistíme, že všechny se vyskytují v podmínkách s nedostatkem přístupných minerálních živin, převážně dusíku a fosforu. Všechny rody masožravých rostlin mají v lapacích a trávicích orgánech enzym proteázu, který štěpí bílkoviny. Masožravost tedy pomáhá některým rostlinám v jejich nelehkém konkurenčním boji. Rosnatka patří se svými asi 130 druhy mezi nejpočetnější rody masožravých rostlin. V přírodě se rosnatky vyskytují na rozdílných biotopech, můžeme se s nimi setkat v močálech tropické zóny, ale i v tundře za polárním kruhem. V Čechách je zastoupena pouze třemi druhy (opomineme-li jejich křížence), na české straně Jizerských hor se vyskytuje pouze rosnatka okrouhlolistá. Rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia) je nenápadná 5 10 cm vysoká rostlina s dlouze řapíkatými listy uspořádanými do přízemní růžice, většinou přitisknutými k podkladu. Jak již její název napovídá, čepel listů je okrouhlá, na rubu lysá a zelená, na líci hustě pokrytá červenými žláznatými chlupy. Ze středu listové růžice vyrůstá většinou jeden stvol nesoucí 5 15 stopkatých drobných květů uspořádaných do vijanu. Pro vegetaci nepříznivé období přežívá pomocí přezimovacích pupenů tvořících se uprostřed každoročně odumírající listové růžice z nahloučených mladých základů listů. V Jizerských horách je dosud hojným druhem vyskytujícím se téměř na všech vrchovištích a některých přechodových rašeliništích Malá Strana, Tichá říčka. Stejně jako pro ostatní vzácné a ohrožené rostliny platí i pro rosnatky stejné pravidlo pro jejich další existenci je nutné zachování jejich vhodného biotopu, tj. místa, ve kterém se jim dobře žije. Blatnice bahenní Za blatnicí bahenní (Scheuchzeria palustris), jednou z nejvzácnějších rostlin Jizerských hor, se musíme vypravit do nejodlehlejších a málo přístupných míst, kam lze jen stěží proniknout suchou nohou a která většinou nejsou přístupná pro běžného návštěvníka hor. Domovem této rostliny jsou rašeliniště, přírodovědecky nejcennější a zároveň nejzachovalejší biotopy Jizerských hor. Blatnice bahenní je vzácným druhem nejenom v Jizerských horách, ale i v celé ČR. Vyskytuje se pouze na rašeliništích některých pohraničních hor na více lokalitách v Jizerských horách a na Šumavě, vzácně v Krkonoších, Krušných horách a Jeseníkách. 116

118 Lokality na Třeboňsku a Českomoravské vysočině již zanikly. Vyhláška MŽP ji řadí mezi druhy v ČR kriticky ohrožené, tj. v naší květeně nejvzácnější a činností člověka nejvíce ohrožené. Blatnice je velmi nenápadná vytrvalá rostlina patřící do stejnojmenné čeledi blatnicovitých. Vyžaduje ke své existenci trvale vysokou hladinu podzemní vody nebo přeplavení a kyselé a živinově chudé prostředí. Roste v druhově nepočetných a rozvolněných společenstvech tůněk a jezírek rašeliništ. Dosahuje výšky max. 20 cm a opomineme-li květy či plody, připomíná svým vzhledem na první pohled spíš obyčejnou sítinu. Čárkovité, celokrajné, žlábkovitě rozšířené listy jsou nahloučeny převážně na bázi přímé a nevětvené lodyhy. Dolní listy dosahují velikosti až 40 cm, horní listy jsou kratší a řidší. Květy jsou nenápadné, žlutozelené, podobně jako její 5 mm veliké plody obsahující dvě semena. Historické údaje zmiňují blatnici v Jizerských horách už od r z rašeliniště na vrchu Quarré, pozdější údaj pochází z r z lokality Na Čihadle. Z roku 1929 je udáván výskyt z Velké i Malé Jizerské louky, z Černých jezírek a potvrzen je i z lokalit Na Čihadle a na Quarré. V 70. a 80. letech je uváděna také ze Suchopýrkové loučky, z Tetřeví louky, z vrchoviště Na Kneipě a z Jelení louky. V dnešní době roste blatnice v Jizerských horách zpravidla v nepříliš početných populacích, hojnější výskyt je pouze na Malé Jizerské louce a na rašeliništi Na Čihadle. Maloplošně se vyskytuje na Klečové louce, Vánoční louce, Černých jezírkách, Tetřeví louce, Na Kneipě a na Quarré. Výskyt ze Suchopýrkové loučky se nepodařilo v současnosti potvrdit, podobně jako z Velké Jizerské louky, i když zde se naskýtá otázka, byla-li na Velké Jizerské louce vůbec kdy nalezena, protože tehdejší geografické pojetí lokalit se zřejmě odlišovalo od dnešního. Na polské straně Jizerských hor se blatnice dosud vyskytuje na více vrchovištích. Existenci blatnice bahenní ohrožuje obecně zánik jejích přirozených stanovišt, tj. především pokles hladiny podzemní vody, rostoucí eutrofizace prostředí vlivem imisí, která může v budoucnu vést ke zrychlenému zarůstání lokalit vlhkomilnými dřevinami. I dnes se bohužel setkáváme na některých lokalitách s nepochopitelnou snahou o zalesňování rašelinišť a letecké přihnojování okolních pozemků, s umísťováním solných lizů pro zvěř přímo do prostoru rašeliniště a s tím spojeným poškozováním těchto cenných biotopů. Všivec bahenní a všivec mokřadní V Jizerských horách se z početného rodu všivec (Pedicularis) z čeledi krtičníkovitých (Scrophulariaceae), zahrnujícího asi 600 druhů s těžištěm výskytu v horách střední a východní Asie a v Evropě v Pyrenejích a Alpách, vyskytují všivec bahenní (Pedicularis palustris) a všivec mokřadní (Pedicularis sylvatica). Oba druhy vyhláška MŽP zařazuje mezi ohrožené rostliny ČR. Zatímco všivec mokřadní má v Jizerských horách více než desítku lokalit s poměrně početnými a většinou životaschopnými populacemi, všivec bahenní se zde vyskytuje pouze na jednom jediném místě v PR Malá Strana, a to jen v několika málo exemplářích. Každoroční kontrolní výprava za všivcem bahenním má v sobě nádech napětí a nejistoty zároveň, zda se nám jej podaří znovu objevit. Mnohdy se musí tyto vzácné rostliny hledat, protože i když jsou poměrně veliké (až 40 cm vysoké), jsou 117

119 v terénu velice nenápadné a snadno přehlédnutelné. Všivec mokřadní není v Jizerských horách tak vzácný a lokality s jeho výskytem jsou většinou chráněny formou maloplošných chráněných území Malá Strana, Rašeliniště Jizery, Bukovec, U Šídy. Všivce jsou poloparazitické, vytrvalé nebo dvouleté rostliny. Pro celý rod jsou typické jejich střídavé, v obrysu kopinaté, peřenosečné až peřenoklanné listy. Oba naše všivce kvetou špinavě červenofialovými květy v průběhu června až srpna. Základním rozlišovacím znakem mezi těmito celkem si podobnými druhy je charakter větvení lodyhy. Zatímco všivec mokřadní má lodyhy poléhavé a jen jednu z nich krátkou a vzpřímenou, všivec bahenní je statná vzpřímená rostlina s větvemi široko odstálými. Také na stanoviště mají obě rostliny podobné (nikoliv stejné) nároky. Všivec bahenní vyžaduje čerstvé, živinami bohatší, ale nevápnité půdy, všivec mokřadní roste často na zrašelinělých, kyselých a živinami chudých půdách na světlých stanovištích. Společným znakem pro obě rostliny jsou jejich nároky na vysokou hladinu podzemní vody beze změn vodního režimu. Časté odvodňování mokrých stanovišť vedlo však k silnému úbytku jejich přírodních biotopů. Nesmíme však ještě zapomenout na nízkou konkurenční schopnost obou druhů, což by mohlo v budoucnu znamenat, že by mohly být v naší přírodě ohrožené kriticky. Vachta trojlistá Za dalším ohroženým druhem květeny Jizerských hor, vachtou trojlistou (Menyanthes trifoliata), se musíme vypravit do našich mokřadů. V dobách minulých byla vachta považována za nepříjemný plevelný druh bažinatých luk, který značně snižoval kvalitu zelené i suché píce. Šťavnaté listy vachty obtížně vysychaly a suchá píce z nich pak často plesnivěla. V současné době se zánikem přirozených zamokřených stanovišť mizí z naší přírody i vachta. Tu dnes můžeme jen zřídka nalézt na rašelinných a jiných mokrých loukách, ve vodních příkopech, mělkých okrajích rybníků a jiných podmáčených stanovištích. Vachta není vázána jen na podhorské a horské polohy, ale vyskytuje se i v nížinách. Vyžaduje světlá stanoviště a živinami chudé půdy, a přestože dává přednost kyselým substrátům, dobře prosperuje i v neutrálních půdách nebo půdách slabě zásaditých. S rozpoznáním vachty od ostatních mokřadních druhů si příliš hlavu lámat nemusíme. Typické trojčetné, svěže zelené, celokrajné až mělce vroubkované listy s dlouhými řapíky, které jsou v dolní části pochvatě rozšířené, umožňují i méně zkušenému pozorovateli přírody tuto ozdobnou rostlinu spolehlivě určit. Podoba listů se taky odrazila v četných lidových názvech: hořký jetel, vodní jetel, trojice vodní, trojan vodní. Bílé až slabě narůžovělé květy jsou seskupeny do hustého přímého hroznu. Jednotlivé květy mají pětičetnou široce nálevkovitou korunu, pěticípý kalich s tupými ušty a tyčinky s fialovými prašníky. Vachta kvete poměrně krátkou dobu nejčastěji v květnu a červnu. Dobře klíčivá tvrdá semena, která dokáží dlouho plavat na vodní hladině a jsou schopná vyklíčit i po projití zažívacím traktem zvířat, slouží k rozmnožování a rozšiřování vachty do okolí. K vegetativnímu rozmnožování slouží úlomky jejích oddenků. Již v minulosti byla vachta používána jako léčivá rostlina, její význam přetrval do dnešní doby a listy jsou i dnes uznávanou léčivou drogou. Používají se při zažívacích 118

120 potížích různého původu, k odstranění nechutenství a na vylučování žaludečních šťáv. Vachta celkově posiluje organismus a podporuje tvorbu krve, kdysi byla používána jako prostředek proti horečkám a dokonce se přidávala do piva, aby mu dodala hořkou chuť. Vachta se vyskytuje nejenom v Evropě, ale i v Severní Asii a Severní Americe. Jak již bylo při představování této rostliny uvedeno, jedná se o druh, který je u nás v současné době na ústupu. Vlivem meliorací zanikl bezpočet mokrých luk a ostatních mokřadů a s nimi zmizela i přirozená místa jejího výskytu. Z tohoto důvodu byla vachta trojlistá zařazena mezi zvláště chráněné druhy rostlin. Ochrana spočívá nejen v zachování rostlin, ale celého biotopu, ve kterém se kromě vachty většinou vyskytují i jiné ohrožené druhy naší květeny. V Jizerských horách je většina současných lokalit s výskytem vachty chráněna formou maloplošně chráněných území. Nejvitálnější populace se vyskytují v lokalitě Nad Koupalištěm v Bílém Potoce a v PP Fojtecký mokřad, méně početně roste v NPR Rašeliniště Jizery, PP Jindřichovský mokřad, PR Malá Strana a v PR Bukovec. Nedaleko PR Bukovec ji můžeme vidět za Starou pilou u řeky Jizerky, malá populace je i na hrabětické louce pod Jabloneckou chatou. Z odvodňovacího příkopu na Mariánskohorských boudách již patrně vymizela. Jalovec obecný nízký Jalovec obecný nízký (Juniperus communis subsp. alpina) se dostal do Jizerských hor ve čtvrtohorách v době ledové, kdy ledové masy pronikly až k jejich severním srázům. Spolu s několika dalšími druhy se po oteplení stáhl do hor a na příhodných stanovištích se udržel dodnes. Tento světlomilný keř, přizpůsobivý různému množství vláhy, snáší vysýchavá i silně podmáčená stanoviště. Roste na podkladech rozmanitého složení, výjimečně se vyskytuje i na čisté rašelině vrchovišť. Snáší klimatické extrémy, ale je citlivý na vysoušení větrem. Jeho růst je velmi pozvolný, a protože stále zmlazuje kořenujícími větvemi, je jeho věk jen obtížně stanovitelný. Velmi husté a tuhé dřevo je silně aromatické. Jalovec obecný nízký patří do čeledi cypřišovitých (třída jehličnany) a stejně jako jalovec obecný pravý má jehlice uspořádané po třech v přeslenu. Na rozdíl od jalovce obecného pravého, který má jehlice rovné, dlouze zašpičatělé a od větví rovnovážně odstávající, jsou jehlice jalovce obecného nízkého širší, zakřivené, jen s krátkou špičkou a přitisknuté k větvím. Proto je jeho větvička méně pichlavá. Tato vlastnost však není zrovna nejvýhodnější, protože měkčí větvičky více trpí okusem zvěří. Jalovce jsou dřevinami dvoudomými. Samčí šištice jalovce o. nízkého jsou asi 5 mm dlouhé, samičí asi 2 mm. Samičí květy se rychle přeměňují v plody, které jsou zprvu zelené, malé a šišaté a dozrávají až druhým rokem. Postupně se zvětšují, zakulacují se a přecházejí v barvu modrou až modrofialovou. Opadávají na podzim druhého roku. První údaje o výskytu z Jizerských hor uveřejnil v r budyšínský lékař J. Franke z Velké Jizerské louky, další údaje z r se již váží k Velké i Malé Jizerské louce a Velké Klečové louce. Z té doby jsou uváděny i výskyty z rašeliniště Na Čihadle a na Quarré. Oba poslední nálezy jsou pozoruhodné, a protože nebyly v budoucnu opakovány, jedná se zřejmě o jedince zavlečené ptáky. Současnému výskytu v Jizerských horách se věnovala ve 119

121 své diplomové práci v r J. Barillová, která napočítala na české straně Velké Jizerské louky jedinců v několikakilometrovém úseku na štěrkových náplavech ve střední části území. Dle jejího odhadu bude pravděpodobně na polské straně Velké Jizerské louky přibližně stejný počet jedinců. Na Malé Jizerské louce bylo napočítáno pouze 76 jedinců převážně v jižní části. Jizerskohorská populace jalovce o. nízkého je mimořádná, pravděpodobně se jedná o nejvýznamnější porosty tohoto taxonu v České republice. V současné době roste také na několika lokalitách v Hrubém Jeseníku, v Krkonoších byl udáván z počátku 20. století z vrcholových poloh. Dnes se zde již nepodařilo tento vzácný keř znovu najít. Jalovec obecný nízký na Velké Jizerské louce 120

122 Vzácní brouci (str. 129) Střevlík Carabus ullrichi Vzácní brouci (str. 129) Majka fialová (Meloe violaceus) 121

123 Netopýři na Bílé Desné (str. 137) Samec netopýra severního (Eptesicus nilssoni), kroužkovaný na Bílé Desné RNDr. Nevrlým , je se svým věkem 26,5 roku nejstarším známým exemplářem tohoto druhu v Evropě. Při poslední návštěvě zimoviště v lednu 2005 byl opět kontrolován. 122

124 Obrázek na Výpřeži (str. 145) Obrázek Sedmibolestné Panny Marie vyrobila starou technikou podmalby na sklo paní Annemarie Wünschová ze Sloupu v Čechách. Na místě zavěšení mu požehnal kněz z Bělé pod Bezdězem Jan Nepomuk Jiřiště. Jak jsme krotili žulovou skálu (str. 149) Příprava děr pro osazení obnoveného zábradlí 123

125 Jak jsme krotili žulovou skálu (str. 149) Dokončovací práce na vyhlídce Jak jsme krotili žulovou skálu (str. 149) Slavnosti slunovratu vystoupení divadélka Kejklíř pobavilo přítomné diváky 124

126 Jak jsme krotili žulovou skálu (str. 149) Slavnosti slunovratu k tanci i poslechu hrála bluegrassová skupina B-STYL Zpráva o činnosti 2004 (str. 172) Kosení louky v Horním Polubném 125

127 126 Zpráva o činnosti 2004 (str. 172) Značení hranic rezervací v CHKO Český ráj

128 Zpráva o činnosti 2004 (str. 172) Podzimní členská schůze na Prezidentské chatě za účasti pozorovatele z Velké Británie Ota Simm a Jiří Frýgo Novák nad kronikou spolku 127

129 Zpráva o činnosti 2004 (str. 172) Putovní výstava Horské spolky minulost a budoucnost příhraniční krajiny Zpráva o činnosti 2004 (str. 172) Křest knihy Jizerskohorská rašeliniště ve Fryčově knihkupectví v Liberci 128

130 Vzácní brouci O majce a chráněných druzích velkých střevlíků Liberecka Pavel Vonička Správa CHKO Jizerské hory, Liberec 129

131 Majka fialová (Meloe violaceus) Brzy na jaře, kdy ještě často v lesích Jizerských hor leží zbytky sněhu, potkáme na jarním sluncem vyhřátých cestách nebo v trávě podivuhodně vyhlížejícího pomalu lezoucího tvora majku. Tito brouci s měkkými zkrácenými krovkami, tlustým zadečkem a krátkými, silnými tykadly patří většinou k teplomilným a suchomilným obyvatelům původních stanovišť. V Čechách bylo nalezeno pouze 8 druhů, z nichž většina se vyskytuje pouze v nejteplejších oblastech, dalších 6 druhů je známo z našeho území pouze z jižní Moravy. V Jizerských horách se při troše štěstí můžeme setkat s modře zbarvenou majkou fialovou (Meloe violaceus), která tuto skupinu zastupuje i ve vyšších horských polohách. Zdá se, že v posledních letech se objevuje častěji a na více místech, což pravděpodobně souvisí s omezením používání hnojiv a pesticidů v zemědělství a lesním hospodářství po roce 1990 a možná i s příznivějšími klimatickými podmínkami posledních let, umožňujícími úspěšný rozvoj mezihostitele. Majky mají totiž velice zajímavý a složitý vývoj, nazývaný nadproměna, který se vymyká běžným zvyklostem u brouků. Ve svém vývoji jsou tak vázány na divoké včely, že bez nich dokonce nemohou vůbec žít. Samičky, které poznáme podle velikého zadečku i tvaru tykadel, vyhledají malou písčinu, vyhrabou v ní mělkou jamku a uloží do ní hromádku drobných vajíček. Mnohokrát to opakují, až jich jedna samička naklade několik tisíc. V krátké době vylézá z vajíčka podivný živočich, jehož drápek na nohách je z každé strany opatřen výčnělkem, takže vyhlíží, jako by byl složen ze tří dílků. U této první larvy se musíme trochu zastavit, neboť v minulosti natropila zoologům mnoho potíží. Nevěděli totiž dlouho, co to je. Zprvu ji považovali za veš a pokřtili ji Pediculus apis (Pediculus je veš, Apis včela). Tím mělo být řečeno, že se jedná o veš žijící na včele. Později byla tato larva pojmenována Triungulinus andrenetarum. Zde mělo rodové jméno zachytit trojklannost drápku (tres tři, ungula kopyto, v přeneseném smyslu slova dráp), druhové opět souvislost s včelou (Andrena je jeden z rodů divokých včel). Nakonec se z triungulina vyklubalo něco, co nikdo neočekával: larvální stadium majky. Různé ty včelí vši vzaly za své, avšak pojmenování triungulin se udrželo jako symbol majčí larvy. Vraťme se však k naší larvě, kterou jsme opustili ihned, jak se vylíhla. Triungulin vylézá na nějakou rostlinu kvetoucí poblíž místa jeho zrození, kde čeká na přílet divokých včel. Snad se dočká pravého posla, který s ním zaletí do svého příbytku. Pak už je zpola vyhráno. Triungulin však nedokáže rozlišit svou včelu od chlupatých čmeláků nebo od huňatých nožek brouků, much nebo včely domácí. Přichytí-li se na nesprávného hostitele, je navždy ztracen. 130

132 Náhodný nosič, na kterého triungulin vyskočil, jej sice nějakou dobu vláčí po světě, ale nakonec na něj stejně čeká smrt hladem, i když se dostane do hnízda čmeláků nebo domácích včel, v nichž se vyvíjet nemůže. Triungulinův osud je tak přenechán náhodě, která rozhodne o jeho dalším bytí, či nebytí. Ten šťastlivec, který se přichytil na správného hostitele, se dostane do podzemního hnízda divoké včely, kde je vše připraveno. Na dně leží několik nádobek s medem, na jehož hladinu naklade včela po jednom bělavém vajíčku. Triungulin se ale špatně odvděčuje své zachránkyni. Nejprve spořádá med a vajíčko. Kožka se mu mezitím stala těsnou, po několika dnech se svléká. Další larvální stádium je sice ještě podobné triungulinu, nenese již ale dlouhá zadečková vlákna. Po několika dnech se objevuje další larvové stádium, více zakulacené a velmi měkké, až se konečně promění v mohutnější larvu s krátkýma nohama a ostrými kusadly. Zásoby potravy jsou spotřebovány, pouští se tedy do rostoucích larev včel. Larva nakonec zalézá do země a její další vývoj již nezávisí na včelí hostitelce. Proměňuje se v podivný útvar, který se larvě již nepodobá. Je to nepohyblivý soudeček s krátkými pahýly končetin zvaný pakukla neboli pseudopupa. O kukle nelze ještě hovořit, neboť tento podivný útvar se ještě nevyvíjí v mladého brouka, ale v další nepohyblivé podzemní stádium, zahalené v kožce po své předchůdkyni. Dopřává si nějakou dobu klidu, než se konečně promění v řádnou kuklu, která již nese všechny znaky budoucího brouka. Tak se vývoj přece jen dostal do obvyklých kolejí. Jakmile se majka zrodí, musí se osvobodit a prokousat mnoha obaly, které ji zahalují jako dědictví po larvách a kukle. Majka fialová se v Jizerských horách vyskytuje na více lokalitách, pravidelně ji můžeme zastihnout na loukách v okolí Bukovce nebo na světlinách v údolí Velkého Štolpichu a v Jedlovém dole. Všechny druhy našich majek jsou chráněné zákonem v kategorii druhů ohrožených. Z popsaného vývoje je ovšem zřejmé, že nepostačuje chránit pouze dospělce brouků, ale také hostitele divoké včely a samozřejmě biotopy, na kterých si včely budují svá podzemní hnízda. Existence majek je tedy zcela závislá na přítomnosti divokých včel a existence obou složek ekosystému na přítomnosti vhodných biotopů. Narušením těchto vazeb a vzájemných vztahů může dojít k ochuzení až úplnému vymizení jednotlivých složek (druhů), případně i k rozpadu nebo zániku celého ekosystému. Chráněné druhy velkých střevlíků Střevlíci rodu Carabus jsou největší a nejznámější představitelé čeledi střevlíkovitých brouků (Carabidae). Řada druhů měří přes 3 cm, střevlík kožitý (Carabus coriaceus), náš největší druh, dosahuje velikosti přes 4 cm. Až na výjimky nemají vyvinutá křídla, nemohou tedy létat a přemísťovat se tak na vzdálenější stanoviště. Proto mohou být ohroženi výraznou změnou prostředí. Některé lesní druhy mohou vykácením lesa na větší ploše zcela vymizet. Žijí na povrchu půdy, ukrývají se pod kameny a dřevy, pod kůrou padlých stromů, v hrabance, spadaném listí apod. Mezi střevlíky jsou jak druhy lesní, vyžadující zastínění, tak druhy heliofilní, pobíhající za dne a plného slunce na otevřených biotopech. Většina z nich má ale noční aktivitu, den tráví v úkrytu a teprve po setmění vyráží na lov. Jsou to masožravci s mimotělním trávením, živící se různými bezobratlými živočichy, 131

133 např. žížalami a plži. Do kořisti vypustí tekutinu obsahující trávicí kyseliny a natrávenou potravu potom vysají. Z celkového počtu 25 druhů střevlíků rodu Carabus žijících v České republice požívá zvláštní ochranu 13 druhů, tedy zhruba polovina. V příloze č. III vyhlášky Ministerstva životního prostředí ČR č. 1995/1992 Sb. jsou střevlíci zařazeni do všech tří kategorií ohrožení. Blíže se seznámíme pouze s chráněnými druhy, které žijí v Jizerských horách a v nejbližším okolí nebo které se zde vyskytovaly ještě v nedávné době. Až na několik nejznámějších střevlíků nemá většina druhů vžité české názvy. Musíme se tedy spokojit s názvy vědeckými (latinskými). Carabus auratus (Střevlík zlatitý) Velmi nápadně zbarvený střevlík velikosti 2 3 cm, svrchu kovově zlatozelený s třemi podélnými žebry na krovkách a rezavě červenýma nohama. Je to západoevropský druh, který zasahuje pouze do severozápadních a severních Čech. Žije vzácně na otevřených nezastíněných stanovištích, zejména na loukách a okrajích polí. Můžeme se s ním setkat na jaře, nejčastěji v květnu, na polních cestách, mezích apod. v nižších polohách. Je to druh s denní aktivitou, pobíhající čile za teplých slunných dnů. V regionu se vyskytuje na Frýdlantsku včetně severního podhůří Jizerských hor, žije např. na loukách v Bílém Potoce pod Smrkem. V tomto území končí jeho areál rozšíření v ČR, dále na východ a jih se již nevyskytuje. Je zařazen do nejpřísněji chráněné kategorie kriticky ohrožených druhů. Na první pohled je podobný střevlíku zlatolesklému (Carabus auronitens), který je rovněž kovově zelený. Na rozdíl od střevlíka zlatitého je to lesní druh, který žije poměrně hojně v celých Jizerských horách i v podhůří a nepatří mezi zvláště chráněné druhy. Carabus nitens Malý druh (13 18 mm), svrchu zlatozelený, na každé krovce se třemi černými žebry. Jde o druh severní poloviny Evropy, v ČR je velmi vzácný, mizející, v současné době známý pouze z Krušných hor a Slavkovského lesa. Dříve byl hojnější, z našeho regionu existuje řada nálezů zhruba do 60. let minulého století např. z Ještědského hřebene, Mimoně, Cvikova či Turnova. Poslední známý nález na území Libereckého kraje je z okolí Hamru na Jezeře v roce Je rovněž zařazen mezi kriticky ohrožené druhy. Carabus arcensis Menší druh (14-22 mm), svrchu lesklý, různě zbarvený, nejčastěji měděný. Žije na loukách, pastvinách, v lesích i na vřesovištích a rašeliništích ojediněle po celém území ČR. V Jizerských horách a okolí je vzácný, nalézaný pouze jednotlivě, z posledních let jsou známé nálezy např. z Bukovce nebo Smědavy. Hojnější je např. v borových lesích na Českolipsku. Carabus irregularis Charakteristický střevlík svým plochým tvarem těla, svrchu měděný s měďově zelenými jamkami na krovkách. Je to vzácný relikt lesů pahorkatin a hor, indikátor původních lesů. Současné nálezy přímo z Jizerských hor nejsou známy. V nejbližším okolí žije např. v suťových lesích v údolích Kamenice u Navarova nebo Jizery v Podkrkonoší, v širším okolí potom na některých kopcích Ralské pahorkatiny. 132

134 Carabus problematicus Černě zbarvený druh s modrým leskem, štít a okraj krovek modrofialové. Žije ojediněle v lesích pahorkatin a hor po celém území, pouze lokálně je hojnější. V Jizerských horách je velmi vzácný, z poslední doby je známo pouze několik nálezů. Hojnější je v borových písčitých lesích Českého ráje a Českolipska. Carabus scheidleri Žije na loukách, pastvinách, polích, ale i ve světlejších lesích od nížin do lesního pásma hor. Velmi variabilní druh ve zbarvení. V severních Čechách žijí většinou jedinci černě až tmavomodře zbarvení patřící k poddruhu C. scheidleri helleri. Ve vyšších polohách hor se tento druh nevyskytuje, žije pouze vzácně v podhůří. Hojnější je např. v Českém ráji, vyskytuje se i na Českolipsku. Carabus ullrichi Velký druh, svrchu lesklý, měděný, s vypuklými řetízky na krovkách. Zbarvením je podobný menšímu a zejména z učebnic biologie známějšímu střevlíku měděnému (Carabus cancellatus). Žije v nížinách a podhůří na lučních, polních, křovinatých a hájových stanovištích. Poměrně častý je např. na Frýdlantsku, odkud zasahuje do severního podhůří Jizerských hor, nalezen byl i v jižní části v okolí Smržovky. Lokálně hojný je po obvodu Ještědského hřbetu. Ochrana střevlíků, stejně jako většiny hmyzu, je prakticky realizovatelná pouze zachováním jejich stanovišť, bez ohledu na to, je-li některý druh zařazen mezi zvláště chráněné, nebo nikoliv. U lesních druhů je to udržení kontinuity a přirozeného složení lesa s možnostmi denních úkrytů i zimování ve starých, trouchnivějících kmenech a pařezech. Takový les zajišťuje i dostatek potravy, neboť je obýván celou řadou jiných bezobratlých živočichů. Výsledky sledování struktury střevlíkovitých ve vrcholové části Jizerských hor ukázaly, že z imisních holin vymizely některé striktně lesní druhy a byly často nahrazeny druhy otevřených, nezastíněných stanovišť. Ve zbytcích horských smrčin, většinou výrazně poškozených, se tyto druhy udržely ve značně silných populacích. Je tedy zřejmé, že i zbytky porostů, v kterých je podstatná část starších stromů odumřelá, si zachovaly charakter lesního prostředí, kde přežívají některé lesní druhy střevlíků. Další období ukáže, zda se do postupně odrůstajících smrkových výsadeb na imisních holinách tyto druhy navrátí, případně jaké časové období k tomu bude třeba. Polní a luční druhy byly v minulosti decimovány používáním insekticidů buď přímo, nebo jako predátoři s přijímanou potravou. V posledních letech se zdá, že se snad v souvislosti s útlumem zemědělství populace těchto druhů začínají obnovovat. 133

135 134

136 Skokan štíhlý O vzácném druhu obojživelníka Pavel Vonička Správa CHKO Jizerské hory, Liberec Skokan štíhlý (Rana dalmatina) patří mezi naše vzácné obojživelníky. Vyskytuje se pouze v některých oblastech (naše republika leží na severní hranici jeho areálu rozšíření). Jeho početnost negativně ovlivňuje ubývání lokalit vhodných k rozmnožování a pravděpodobně i chemizace, především v lesnictví. I při menším znečištění prostředí z krajiny rychle mizí. Z těchto důvodů je skokan štíhlý zařazen mezi zvláště chráněné živočichy v kategorii druhů silně ohrožených. Z řady hnědě zbarvených skokanů jej můžeme odlišit podle nápadně dlouhých končetin, široce odstávajících v klidové poloze od těla. U nás žije především v teplejších oblastech v nižších polohách, kde obývá listnaté a smíšené lesy. Nejčastěji se vyskytuje v povodí větších řek a jejich přítoků. V době mimo rozmnožování není příliš vázán na vodu a vyskytuje se i na sušších místech. K rozmnožování vyhledává různé vodní plochy, často tůně a lesní rybníky. Řada míst vhodných k rozmnožování skokana štíhlého však zmizela v důsledku vysušování krajiny a lesotechnických úprav. Ve vodě se objevuje jako jeden z prvních druhů našich žab. Bývá to již v březnu nebo i koncem února. Samice klade vajíčka v několika shlucích ponořených pod vodní hladinu a přichycených na rostliny. Samci se v době páření ozývají tichým kvokáním. V našem regionu se skokan štíhlý vyskytuje zejména na Českolipsku, v Českém ráji a také ve Frýdlantském výběžku, odkud zasahuje do severního podhůří Jizerských hor. V chladnějších oblastech Liberecka, Jablonecka a Semilska tento druh chybí. Na území CHKO Jizerské hory se s tímto vzácným druhem můžeme setkat v době rozmnožování např. na Šolcově rybníce v ochranném pásmu NPR Jizerskohorské bučiny a v několika dalších menších vodních nádržích v okolí Raspenavy a Frýdlantu. Pro ochranu skokana štíhlého je nutné zachovat přirozený charakter zbytků listnatých a smíšených lesů. Především je důležité chránit lesní vodní nádrže, ve kterých se tento druh úspěšně rozmnožuje. Další nebezpečí představuje časný příchod na místa rozmnožování, kdy nízké ph vody během tání kyselého sněhu poškodí snůšky vajíček, které jsou následně napadány bakteriemi a plísněmi a tím zcela zničeny. 135

137 136 Východní portál přepouštěcí štoly na Bílé Desné

138 Netopýři na Bílé Desné Pavel Vonička Správa CHKO Jizerské hory, Liberec Přepouštěcí štola Říčka Bílá Desná, pramenící v rašeliništi Klečové louky, tvoří společně s Černou Desnou, s kterou se v městečku Desná v Jizerských Horách spojuje, nejvodnatější přítok řeky Kamenice. V povědomí obyvatel Tanvaldska i širšího okolí je zapsána především díky katastrofě na počátku minulého století protržením přehrady vybudované na jejím toku v roce 1916 s tragickými následky pro obyvatele Desné. Historie vzniku i neslavného konce přehrady byla dostatečně zpracována a v tomto příspěvku se jí nebudeme zabývat. Součástí stavby Protržené přehrady je přepouštěcí kanál (štola), který byl dokončen v roce 1915 a měl sloužit k odvádění přebytečné vody z přehrady na Bílé Desné do sousedního, východně ležícího údolí Černé Desné, na které je vybudována vodní nádrž Souš. Štola se nachází v nadmořské výšce 810 m v rozsáhlých smrkových lesích, v 80. letech minulého století výrazně zredukovaných kalamitní těžbou. Kanál o délce m a šířce i výšce zhruba 3 m je zcela přímý a směřuje s mírným klesáním od západu na východ. Je vyražen v hrubozrnné žule s různou strukturou stěn i stropu v jednotlivých úsecích. Hluboké štěrbiny v žulovém povrchu i množství otvorů po vrtacích tyčích různé délky o průměru 3-4 cm a kapsovité dutiny nabízejí zimujícím netopýrům vhodné a bezpečné úkryty. Na obou koncích a pomístně i v dalších částech je štola vyzděna betonem. Teplota uprostřed štoly je téměř stálá (4 5 C) bez výrazného teplotního gradientu a je vystavena vzdušnému proudění, které mění směr i intenzitu. Od protržení přehrady v roce 1916 byl kanál nefunkční, protékala jím pouze průsaková voda. V letech ve štole probíhaly opravy a byl do ní zaústěn přívod vody z Bílé Desné, na které je vybudován několik set metrů nad Protrženou přehradou vzdouvací jez a přivaděč, kterým proudí voda do sousedního povodí Černé Desné a nadlepšuje tak v případě potřeby vodní stav Soušské přehrady. Zároveň byl západní portál opatřen pro netopýry průletnou mříží. Dnes jsou oba vchody uzavřené, východní portál byl osazen mříží v roce 1997 z bezpečnostních důvodů vzhledem k poškození betonových stěn. 137

139 Výzkum netopýrů na Bílé Desné Společně s opuštěnými důlními štolami po těžbě cínu a sulfidů rud u Nového Města pod Smrkem je přepouštěcí kanál na Bílé Desné nejvýznamnějším známým zimovištěm netopýrů v Jizerských horách. Pro tehdejší československou chiropterologii (věda zabývající se netopýry) jej objevil v lednu 1958 RNDr. Miloslav Nevrlý, zoolog a dlouholetý vedoucí přírodovědného oddělení Severočeského muzea v Liberci. Lokalita jej natolik zaujala, že následujících 25 let se podrobně věnoval výzkumu zdejší zimující populace netopýrů. Štolu v letech navštěvoval, většinou v únoru, netopýry kroužkoval a sledoval vývoj početnosti populace, stáří netopýrů apod. Výsledky svých výzkumů publikoval v několika odborných pracích (Nevrlý, 1963, 1972, 1987). Od roku 1984 sledují pravidelně zimoviště Miroslav Jóža a Martin Kareš, na sčítání se od roku 1991 podílejí pracovníci Správy CHKO Jizerské hory. Výsledky sčítání v období byly souhrnně publikovány (Jóža & Kareš, 2001). Zimoviště je tak dlouhodobě sledováno ji téměř 50 let, s výjimkou pěti zimních období v 60. letech, kdy kontroly nebyly provedeny. Roční cyklus života netopýrů V tomto článku se věnujeme především období zimního spánku netopýrů, tzv. hibernace, není ale od věci přiblížit si rovněž jejich život ve zbývajícím ročním období. Na příkladu netopýra velkého (Myotis myotis), který patří s rozpětím křídel až 45 cm k našim největším druhům, si blíže popíšeme roční cyklus života netopýrů mírného pásma. Jakmile se na jaře netopýři probudí ze zimního spánku, obě pohlaví se rozcházejí. Samci a případně i mladé, nedospělé samice žijí přes léto samotářsky nebo v menších skupinách, zatímco samice se sdružují do letních kolonií, v kterých rodí a odchovávají mláďata. U netopýra velkého mohou čítat tyto kolonie až několik set samic. Bývají většinou na prostorných půdách na kostelech, zámcích či jiných starých budovách, v teplých částech Evropy i ve větších jeskyních. Život v koloniích umožňuje březím samicím snadněji udržet stálou tělesnou teplotu. Pokud přijde náhlé ochlazení a potravy, kterou tvoří hmyz, je nedostatek, může se vývoj zárodku zpomalit až dočasně zastavit. Mláďata, která se rodí počátkem léta, jsou poměrně málo vyvinutá. Samice zpočátku vůbec nevyletují, později mláďata, která mají přichycena na těle, před výletem na lov odkládají. Mladí netopýři rostou rychle a za dva měsíce už létají, přestávají být kojeni a začínají samostatně lovit hmyz. Koncem léta už staré samice i odrostlá mláďata stále častěji létají směrem k zimovištím, v kolonii se již zdržují méně, letní kolonie se postupně rozpadá a nastává období tzv. přeletů. K setkávání samic se samci ze širokého okolí a k páření dochází často u vchodů do zimovišť, což bývají jeskyně, štoly a jiné podzemní prostory se stálou teplotou od 3 do 12 C a u našich populací zhruba do vzdálenosti 50 km od letních sídel. Často navštěvují místa, která si pamatují z předchozích let. Při přeletech obvykle létají starší i mladí netopýři společně a předávají si tak informace o tom, kde se obě pohlaví setkávají nebo zimují. Netopýři mají vynikající prostorovou paměť a tato sociální tradice při volbě úkrytů hraje 138

140 v životě mnoha druhů zásadní roli. Zároveň je tato vazba vysvětlením, proč je ztráta tradičního zimoviště netopýrů tak závažná, že může vést v určitých oblastech až k jejich vymizení. Poslední etapou ročního cyklu netopýrů je zimování neboli hibernace. Tento stav strnulosti spojený s poklesem tělní teploty, tepu a spotřeby energie umožňuje přežít nepříznivé období s nedostatkem potravy. Netopýři ovšem neprospí zimu nepřetržitě, jak se dříve předpokládalo. Na zimovišti se v nepravidelných intervalech několikrát probouzejí, vyhledávají vhodnější místo a někdy i přeletují do jiného úkrytu. To dokázaly výzkumy s kroužkovanými netopýry, kteří byli nalézáni v jednom zimním období na různých místech zimoviště, případně i v jiném podzemním prostoru. Někteří netopýři visí buď volně na stěnách a stropech, nebo zalézají do štěrbin. Na zimovištích se vyskytují společně obě pohlaví, někdy i v koloniích neboli klastrech. Netopýři velcí na zimovišti Druhy zimující na Bílé Desné Na Bílé Desné bylo během celého období sledování zaznamenáno 11 druhů netopýrů. Některé druhy byly zastiženy pouze jednou či dvakrát v jediném exempláři a jde o výskyty spíše náhodné. Podrobněji se budeme věnovat druhům, které patří ke stálým zimním obyvatelům štoly, o ostatních se jen stručně zmíníme. Nejpočetněji je v současné době zastoupen netopýr velký, jehož stavy dosahují opět přes 100 zimujících jedinců. Nebylo tomu však po celé období sledování. Při prvním sčítání v únoru 1958 zde Dr. Nevrlý zastihl 137 netopýrů velkých, v následujících letech jeho početnost ale silně klesala. Tento trend byl způsoben celou řadou faktorů. Jednou z příčin náhlého poklesu stavů v prvních letech sledování, zaznamenaného i u dalších druhů, bylo jistě časté rušení zimujících netopýrů kroužkováním a odběrem ektoparazitů. Věda měla v té době přednost před ochranářskými hledisky, na druhé straně výzkum přinesl mnoho zcela nových a neznámých poznatků o zimní aktivitě netopýrů délce spánku, přesunech v rámci zimoviště i mimo ně a o věku netopýrů, o němž je více řečeno v dalším textu. Rovněž prohlídkou netopýrů na ektoparazity byly zjištěny zajímavé druhy. Nález muchule Penicillidia monoceros obohatil faunu tehdejšího Československa o další druh, který byl do té doby znám pouze ze severní Evropy. 139

141 Ale vraťme se k netopýru velkému. Jeho stavy se snižovaly podobně jako na jiných zimovištích v celé Evropě prakticky až do konce 80. let, v roce 1975 byl ve štole zaznamenán nejnižší počet pouhých 7 ks. Jednou z hlavních příčin dlouhodobého poklesu byla chemizace potravního řetězce. Netopýr velký, patřící původně k lesostepním druhům, žije v letním období zejména v nižších polohách, v krajině, kde se dnes střídají intenzívně zemědělsky využívané plochy s porosty křovin, lesy menší rozlohy a zastavěným územím. Živí se větším hmyzem, často zasaženým insekticidy, v minulých desetiletích v zemědělství hojně používanými. Jako predátor byl intoxikován a docházelo k velké úmrtnosti jedinců a snížené plodnosti samic. K dalším příčinám úbytku netopýrů velkých patří ničení letních kolonií, znepřístupňování půd kostelů, zámků a jiných budov, chemické postřiky trámoví v krovech, likvidace zimovišť s dlouhou tradicí, úbytek lovišť, zejména rozptýlené zeleně v zemědělské krajině, a také vysoká úmrtnost mláďat při výkyvech teplot během června a července, která postihuje více teplomilné druhy, k nimž se netopýr velký řadí. K tomu přistupuje nízká reprodukční schopnost netopýrů (jedna samice porodí a odchová ročně většinou jediné mládě). Ostatní druhy zimující na Bílé Desné patří buď k převážně lesním druhům, žijícím spíše ostrůvkovitě ve smíšených a listnatých lesích, které nebyly v 50. a 60. letech 20. stol. tak intenzívně chemicky ošetřované, nebo jsou vázány na přítomnost vodních toků a ploch, kde loví drobný hmyz létající nad hladinou. Rozdílná citlivost jednotlivých druhů netopýrů k teplotním výkyvům, větší zranitelnost velkých letních i zimních kolonií, ale i eutrofizace vod a větší množství drobného hmyzu, např. komárů, byla příčinou nestejného úbytku jednotlivých druhů. Podstatné a potěšující je to, že se úbytek netopýrů velkých zastavil, stavy opět postupně narůstají a začátkem 21. století dosáhly počtu, který řadí toto zimoviště k nejvýznamnějším v severních Čechách i v celé České republice. Netopýr velký patří k celoevropsky ohroženým druhům, chráněným Směrnicí Rady evropských společenství č. 92/43/EHS ze dne 21. května 1992 o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin. Zimoviště na Bílé Desné bylo zařazeno do seznamu evropsky významných lokalit v rámci soustavy Natura 2000, schváleného vládou ČR koncem roku Dalším početněji zastoupeným druhem ve štole je netopýr vodní (Myotis daubentonii), který patří k našim nejhojnějším druhům. Dosahuje třetiny velikosti předchozího druhu a svým způsobem života je vázán na vodní prostředí, tedy na přítomnost vodních toků a ploch, kde loví hmyz nízko nad hladinou, zejména komáry a jiné dvoukřídlé. Jeho stavy na zimovišti nezaznamenaly během období dlouhodobý pokles, byly poměrně vyrovnané a průměrný počet v letech byl 25 jedinců (min. 12, max. 38 kusů). Od roku 2000 byl zaznamenán poměrně výrazný nárůst populace a v současné době zimuje ve štole kolem 60 netopýrů vodních. Přestože není zvláště chráněným druhem, řadí se k významným netopýrům Jizerských hor, neboť jeho početnost na jizerskohorských zimovištích patří k nejvyšším v celé České republice. Netopýr Brandtův (Myotis brandtii) patří k dalším pravidelným obyvatelům kanálu. Dříve byl považován za poddruh netopýra vousatého (Myotis mystacinus), od kterého jej spolehlivě rozliší pouze odborník. Po oddělení netopýra Brandtova jako samostatného druhu se zjistilo, že na Bílé Desné zimují oba druhy, ale v posledních letech odtud netopýr vousatý téměř vymizel a vyskytuje se jen sporadicky. Počty netopýrů Brandtových se pohybují kolem 10 exemplářů. Oba druhy patří k lesním netopýrům, vyskytujícím se v nižších i vyšších polohách. 140

142 Vzácně se vyskytujícím druhem je netopýr řasnatý (Myotis nattereri), jehož název má původ v hřebínku z tuhých řas na konci ocasní blány, který zřejmě slouží jako smetáček ke sbírání hmyzu z listů a větví stromů a keřů. Do konce 70. let se na Bílé Desné vyskytovalo každoročně několik kusů, od té doby bývá nepravidelně zastižen jediný exemplář, často se zde tento druh nevyskytuje vůbec. Netopýr severní (Eptesicus nilssonii) je charakteristický svým dvojím zbarvením. Z tmavě hnědé srsti vyrůstají světlejší žlutě zbarvené chlupy, takže netopýr má jakýsi melír. Patří k vzácnějším druhům, vyskytuje se pouze ve středních a vyšších polohách a v chladnějších inverzních oblastech v jehličnatých a smíšených lesích. Ve štole zimuje pravidelně několik kusů, v posledních letech počet netopýrů severních nepřesáhl 10 exemplářů. Patří k otužilým druhům, nacházíme jej většinou v blízkosti obou vchodů do štoly, kde je nižší teplota a silnější větrné proudění. Dalším druhem, který trvale zimuje ve štole, je netopýr ušatý (Plecotus auritus). Patří k našim nejhojnějším druhům, žije v lesích, v zemědělské krajině s rozptýlenou zelení i ve vesnicích. Loví zejména noční motýly a z větví sbírá housenky i pavouky. Je Netopýr Brandtův samec kroužkovaný na Bílé Desné 2. února 1980 stálý a na zimoviště nijak daleko nepřelétá. Jak již z názvu vyplývá, tento druh je charakteristický svými dlouhými, až 4 cm dlouhými ušními boltci, které však na zimovišti zpravidla neuvidíme. Má je totiž pečlivě ukryté pod složenými a k tělu přitaženými křídly, zpod kterých vykukují pouze blanitá ušní víčka, tzv. tragy. Počty netopýrů ušatých na Bílé Desné se pohybují v jednotlivých letech zhruba v rozmezí 5 15 jedinců. Příbuzným druhem je netopýr dlouhouchý (Plecotus austriacus), který je teplomilný a obývá především nížinné polohy. Na Bílé Desné byl zastižen pouze jednou, v roce 1993, a šlo o ojedinělý náhodný zálet. Zdaleka nejvzácnějším druhem je netopýr pobřežní (Myotis dasycneme), jehož výskyt ve štole ale již bohužel patří minulosti. Při prvních návštěvách Dr. Nevrlého zde bylo zastiženo v letech a 1962 celkem 7 kusů, z toho 5 ks bylo sebráno jako doklad pro Národní muzeum, Přírodovědeckou fakultu UK a Severočeské muzeum v Liberci. Tento druh byl totiž v této době znám z území bývalého Československa pouze z Jizerských hor. Zbývají poslední dva druhy netopýr černý (Barbastella barbastellus) a netopýr velkouchý (Myotis bechsteini). První byl zastižen pouze dvakrát v 60. letech, druhý dokonce jen jednou v roce Od té doby tito netopýři ve štole pozorováni nebyli. 141

143 Věk netopýrů Poznatky o absolutním věku netopýrů jsou významným výsledkem dlouhodobého sledování označených jedinců na zimovišti. Jak již bylo uvedeno, zimoviště na Bílé Desné sledoval v letech Dr. Nevrlý, který zde v tomto období okroužkoval 862 netopýrů osmi (resp. devíti) druhů. Díky pokračujícím kontrolám v dalších letech již bez probouzení zimujících netopýrů, s výjimkou odečítání čísel dříve okroužkovaných zvířat, je možné sledovat přítomnost konkrétních jedinců. Bylo tak zjištěno, že některé exempláře z Bílé Desné se na zimoviště opakovaně vracejí a dožívají se vysokého věku. Všechny uváděné exempláře byly kroužkovány na Bílé Desné a některé údaje byly již publikovány (Nevrlý, 1987; Jóža, 1999). Nejstarším známým netopýrem z Bílé Desné je dosud žijící samec netopýra severního, kroužkovaný a naposledy kontrolovaný Připočteme-li k tomuto období ještě půl roku, což je nejkratší možná doba mezi narozením a kroužkováním v zimních měsících, vychází nám věk 26,5 roku. Jde o nejstarší známý exemplář netopýra severního v Evropě. Dalším žijícím seniorem ve štole s minimálním věkem 25,5 roku je samec netopýra Brandtova, který byl kroužkován a naposledy kontrolován Samec netopýra vodního, kroužkovaný a naposledy kontrolovaný , je nejstarším známým jedincem tohoto druhu na Bílé Desné. Zda je dosud naživu, nevíme, v posledních letech nebyl zastižen. V Evropě byl zaznamenán nejvyšší doložený věk netopýra vodního 28 let. Dosud nejstarším kusem netopýra velkého ze štoly byl samec ve věku 21 roků a 9 měsíců. Tento údaj publikoval již Nevrlý (1987) a v té době se dle autora jednalo o nejvyšší věk netopýra vůbec. Dnes již to není pravda, nejstaršího netopýra velkého v Evropě s prokázaným věkem neuvěřitelných 37,5 roků kontrolovali slovenští kolegové na zimovišti v Harmanecké jeskyni. Z uvedených údajů je zřejmé, že netopýři se vzhledem ke své malé velikosti a hmotnosti dožívají poměrně vysokého věku v porovnání např. s hmyzožravci nebo drobnými hlodavci. Tato vlastnost společně se schopností zimního spánku, kdy se tělo méně opotřebovává, je určitým vyvážením nízké reprodukční schopnosti netopýrů, vysoké úmrtnosti mláďat při nepříznivých klimatických podmínkách a vyšší citlivosti ke změnám prostředí. Závěrem je snad možno optimisticky předpovědět netopýrům na Bílé Desné příznivou budoucnost, čemuž nasvědčuje mírné zvyšování početnosti vůdčích druhů, omezení rušení zimoviště na nejnutnější monitoring a legislativní ochrana v rámci soustavy evropsky významných lokalit Natura V článku jsou použity údaje z citovaných prací. 142

144 Literatura a prameny JÓŽA M. (1999): Vysoký věk netopýrů na zimovišti Bílá Desná v Jizerských horách. Sborn. Severočes. muz. Přír. vědy, Liberec, 21: 241. JÓŽA M. & KAREŠ M. (2001): Zimoviště netopýrů v Jizerských horách. Vespertilio, Praha, 5: NEVRLÝ M. (1963): Zimoviště netopýrů v Jizerských horách. Knižnice Jizerských hor, 7. Severočeské muzeum, přírodovědecké oddělení, Liberec. NEVRLÝ M. (1972): Dvanáct let výzkumu netopýrů na Bílé Desné. Sborn. Severočes. mus., Ser. Natur., Liberec, 4: NEVRLÝ M. (1987): Dvacet pět let výzkumu netopýrů na Bílé Desné v Jizerských horách. Sborn. Severočes. muz. Přír. vědy, Liberec, 16: Netopýr ušatý na zimovišti Bílá Desná 143

145 144 Zavěšení obrázku na vybraný buk provedli Jirka Pavlů s Markem Řeháčkem

146 Obrázek na Výpřeži Občanské sdružení Drobné památky severních Čech Miroslav Prőller Česká Lípa 145

147 Několik let provádí Vlastivědné muzeum a galerie v České Lípě dokumentaci drobných sakrálních památek. Jedná se o kapličky, kříže, sochy, Boží muka, svaté obrázky, skalní reliéfy, výklenky apod. Tyto drobné památky jsou nezaměnitelnou součástí naší krajiny a velmi cennou ukázkou lidové umělecké tvorby. Při této dokumentaci bylo zjištěno, že velká část památek je zničena či vážně poškozena, protože téměř 50 let o ně nikdo ne - pečoval a jejich ničení bylo minulým režimem tolerováno a přehlíženo. Proto se vytvořil okruh lidí, kterým stav těchto památek není lhostejný, a v prosinci r bylo založeno v České Lípě občanské sdružení Drobné památky severních Čech, které bylo zaregistrováno ministerstvem vnitra. Toto sdružení si dalo za úkol nejen dokumentaci těchto památek, ale hlavně jejich obnovu a údržbu. Členů sdružení je 52, a to nejen z českolipského regionu, ale i z Pra hy. Protože drobných památek je jen v okrese Česká Lípa kolem 700, jedná se o velmi ná - ročný úkol. V dnešní době je největším problémem získat na opravy dostatek finančních prostředků. Proto se sdru žení snaží získávat tyto prostředky oslovo - váním nejrůznějších nadací, získáváním grantů či kontaktováním různých osvícených fi rem a jednotlivců, kteří finančně přispívají na opravy konkrétních památek. Protože v řadách sdru - žení je i restaurátor, zprostředkovává sdružení i odborné konzul - tace a přímo opravy i provádí. Za r a 2004 se sdružení Opravená kaplička u Písečné poda řilo opravit téměř 55 drobných sakrálních památek. Další snahou sdružení je oživení zdevastovaných a nevyužívaných kostelů a následně pomoc při získávání finančních prostředků na jejich obnovu. Jedná se o kostely v Bořejově, Petrovicích, Stvolínkách, Brenné, Drchlavě, Chlumu, Bílém Kostelci, Konojedech a o poutní kapli na Ostrém u Úš těka. Kromě brigád se sdružení snaží tyto kostely oživit koncerty, divadelními hrami apod. Po přečtení knihy M. Řeháčka O pozoruhodných a tajemných místech Ještědských hor jsme se rozhodli obnovit Mariánský obrázek Na Výpřeži, ke kterému se váže násle - dující historie: V Liberci se r konal velký výroční trh. Mezi obchodníky, kteří se sem sjeli, byla i skupina kožešnic z České Lípy. Protože vydělaly dost peněz, rozhodly se, že ještě večer se vydají na cestu domů. Cesta vedla přes hřeben Ještědských hor, asi v polovině cesty do sedla zaslechly hlasy a ihned si uvědomily, že je pronásledují lapkové. Při útěku však po 146

148 Zavěšení obrázku Panny Marie Sedmibolestné požehnal kněz z Bělé pod Bezdězem chvíli ztratily cestu, když si již myslely, že je jejich konec, počaly se modlit k Bolestiplné Matce, aby je opět navedla na správnou cestu. Chvíli se ještě proplétaly hustým smrčím, až najednou přišly na světlejší místo. Na starém buku visel Mariánský obrázek. Ženy byly zachráněny. Jako výraz vděčnosti se kožešnice rozhodly, že obrázek, který již poznamenal zub času, nechají opravit. Toto předse vzetí se splnilo a v r obyvatelé České Lípy obrázek sejmuli a zrenovovali. Navíc byl vysvěcen českolipským děkanem Antonem Ringelem v kostele Narození Panny Marie. Ještě týž den byl v doprovodu několika občanů odnesen a zavěšen na své původní místo. Od té doby zde visel a byl ještě třikrát opraven, až do 1. světové války se o něj staral soukeník Franz Wollman z Křižan. Po dohodě s Jizersko-ještědským horským spolkem vyrobila obrázek Sedmibolestné Panny Marie starou technikou podmalby na sklo naše členka, paní Annemarie Wünschová ze Sloupu v Čechách. Po 200 letech od výše uvedené události s pronásledováním lupiči byl obraz tak jako původní vysvěcen v kostele Narození Panny Marie v České Lípě. Ve středu v hodin byl obraz za účasti obou spolků a dalších příznivců zavěšen řetězem na starý buk poblíž sedla Na Výpřeži. I přes chladné počasí doprovázené mlhou, lijákem a větrem bylo setkání při této příležitosti velmi hezké, zvlášť když na místě obraz požehnal a průvodní slovo o historii kultu Sedmibolestné Panny Marie měl kněz z Bělé pod Bezdězem Jan Nepomuk Jiřiště. Odpoledne pak patřilo posezení v hospůdkách v Kryštofově Údolí a prohlídce muzea betlémů. Autor je předseda občanského sdružení Drobné památky severních Čech

149 148 Slavnosti slunovratu pod Martinskou stěnou přípravný tým v nepříznivém počasí nervózně očekává přívaly návštěvníků

150 Jak jsme krotili žulovou skálu O obnově vyhlídky Martinská stěna Marek Řeháček Liberec 149

151 Stovky jsou jizerskohorských žulových skal, jako zkamenělí sirotkové pradávných titánů stojí v prudkých stráních a lesích. Tvrdé, nezkrotné a hrdé ční k nebi skrze zelenou střechu z bukových lístků. Jenom pár horolezců je dokáže pokořit, svojí silou a umem překonat všechny nástrahy vertikál a stanout na skalních temenech. Rozhlédnout se po krajině, do obzoru, do mírných luk, vzdálených rovin, na stromy, domy i chalupy. Stovky jsou jizerskohorských žulových skal, tisíce a miliony jsou krásných výhledů z nich. Avšak jenom desítky jsou potom žulových obříků, z nichž jsou výhledy natolik krásné, že je lidé zkrotili, obepnuli železnými obručemi vyhlídek a umožnili tak stanout na vršku každému, kdo není líný. Skalní vyhlídky na žulových skalních hranách jsou jizerskohorskou zvláštností, každá z nich má svoji osobitou tvář, své zvláštní zpracování, své neopakovatelné výhledy. O zkrocené skály se již několik let stará Jizersko-ještědských horský spolek. Naposledy o vyhlídku na Martinské stěně, nad Libercem v Kateřinkách. Martinská stěna Ta silnice bere dech, lhostejno, zda pěšky, nebo na kole, je to jedna z nejprudších cest široko daleko. Z podpalubí nahoru ke stěžňům: ze dna kateřinského údolí, od vod Černé Nisy pořád výše, mezi chalupami a loukami. Až k bukovým lesům. Tam, kde stojí skály. Tady, vysoko nad Kateřinkami, připomíná les téměř zámecký park. Srázy se prudce hroutí do údolí, uzlovité kořeny buků, mechy a řídké trávy. Skalky a kameny jako kdyby do krajiny položili s nejvyšším smyslem pro estetiku tvorby zahrad lidé. Je to však velký klam; Původní, věkem již značně poničené zábradlí skalní vyhlídky 150

152 jediné, co je zde umělé, jsou žulové sloupy bývalé hraběcí obory, v mlžných dnech vystupují na okraji lesů jako menhiry. Začátek cesty v bučině začíná u půvabné dřevěné chaloupky právě prastarou oborní bránou bez vrat. Na konci nedlouhé cesty se vypíná mohutná žulová skála: Martinská stěna! Seskupení velikých skalních bloků na hřebeni nad údolím Černé Nisy znali dřevaři a horalé z Kateřinek odedávna, nicméně jejich sláva měla přijít teprve ve 20. století. Ve dvacátých letech 20. století u skály vznikl přírodní amfiteátr: lesní scéna Martinská stěna Waldbühne Martinswand. Prostranství před skálou bylo pečlivě srovnáno a vysypáno perkem, tehdy ještě mladé buky byly ohrazeny dřevěnými ohrádkami, hlediště zaplnily prosté prkenné lavice. Lesní divadlo bylo slavnostně otevřeno 11. července 1926 vystoupením mužského pěveckého spolku Liederkranz. A protože tehdejší doba podobným scénám jako velmi oblíbeným místům zábavy za sobotních večerů a nedělních odpolední přála, bylo Detail původního zábradlí vyhlídky později na odlehlé lesní pustině až velkolepě upraveno jeviště. Na pozadí žulové stěny byly postaveny dvě chaloupky v tehdy moderním alpském střihu, s bíle natřenými okénky a květinami v nich; jedna z nich dokonce s malou pavláčkou. Dojem měl být co nejvěrnější okolo chalup byly ploty i kamenné zídky s brankou. Výše na jednom z balvanů stála malá dřevěná kaplička se zvonicí. Součástí celého zařízení byla také skála s vyhlídkou zabezpečenou kovaným zábradlím, ozdobným vlajkovým stožárem a lavičkou. Býval odtud překrásný výhled na Liberec a Ještědské pohoří. Přesné datum zřízení zábradlí se zatím nepodařilo vypátrat, podle stavu kovaných tyčí a způsobu jejich zpracování není vyloučeno, že vyhlídka je podstatně starší než lesní divadlo, vzniknout zde mohla již na přelomu 19. a 20. století podobně jako blízký Jezdec či Dračí kámen. Každopádně se jednalo o vyhlídku spíše místního významu, nebyla k ní vydána žádná pohlednice a na přesné Matouschkově mapě z roku 1927 je skála dokonce zakreslena špatně, až kdesi ve svazích Javorového vrchu, o stovky metrů dále v hustých lesích. Lesní scény v jizerském podhůří zadusila válečná léta, také Martinská stěna náhle osaměla. Domky se rozpadly, zábradlí zrezivělo. Ve druhé polovině osmdesátých letech 20. století se však starou tradici lesních představení mezi skalami podařilo díky úsilí libereckého herce Václava Helšuse a muzikanta Jana Zemana pod názvem Malý vandr v Kateřinkách na několik sezón obnovit. Na scéně vystupovaly folkové a country kapely, šermíři; velmi dobře přijato bylo divadelní představení zpracované na motivy jizerských pytláckých příběhů. Po krátkém vzestupu romantické scény se však Martinská stěna ocitla v trvalém lesním tichu, řídce narušovaném pouze horolezci, kteří zde nalezli několik inspirativních cest III. až V. stupně obtížnosti, např. Lopotný komín, Šarlotova cesta, Rampa do pekla či Run to the hills. Výhled přerostly stromy, bukové listí se dotklo žulové stěny, zrezivělého zábradlí. 151

153 Zkrotit skálu! K Martinské stěně jsem poprvé dorazil na bicyklu po útrpné křížové cestě výstupu z údolí, ze zarostlé skály trčely rezavé tyče zbytků zábradlí. Bukový les, tichounké ticho, jen zdálky se nesl šepot města. Pár kamenných schůdků přežilo navzdory časům, kované tyče s půvabnými orezlými bambulkami, mohutná tyč s dírami vyžranými rzí pro stožár na samém okraji skalního temene. Ležel jsem na vyhřátém kameni a nevěděl, zdali je lepší nechat rozpustilého žulového obříka jeho znovunabyté volnosti, či zda by nebylo lepší jej opět okovat do železných obručí vyhlídky. Skála si vrněla v teplém dni. Obnova vyhlídky na Martinské stěně se stala brzy nato jedním z mnoha bohulibých záměrů Jizersko-ještědského horského spolku. Po obnově zábradlí na Ořešníku, Krásné Maří, Hajním kostele a Paličníku si jeho členové troufli na krocení další skály. Na rozdíl od předchozích oprav se zde jednalo o úplnou obnovu, všechny kované části zábradlí bylo nutno ze skály snést a nahradit novými; o tom, jak vypadaly původní dřevěné prvky, jsme se snad mohli jen dohadovat, cosi dávaly tušit do skály vytesané kapsy, nic víc. Přípravu projektu tehdy započal Pavel Schneider, který vytvořil první plánky nového zábradlí a zahájil jednání o možné podpoře. Očekávali jsme, že na obnově starobylé vyhlídky bude mít zájem především majitel Lesy České republiky, ale z předpokládané podpory nakonec bohužel sešlo a spolek sháněl peníze sponzorsky. Nomen omen! Přesné projekty zábradlí na Martinské stěně nakonec příznačně dokončil Martin Sivek, který si také vzal osobně na starost první etapu prací. Ty se naplno rozjely v květnu Snad k jisté nelibosti jizerských srnek a žulových obříků tak začala tichá loučka u skály stále více a více ožívat, lesem zněly zvuky pilovaného železa, zvonivé sekání majzlíků, údery tvrzeného železa o skálu, ze žuly se vznášela sirná vůně štípaného křemene, otáčela se pod větvemi buků a mizela kdesi v kateřinském údolí. Vrtání děr pro nové zábradlí na Martinské stěně 152

154 Vztyčování vlajky horského spolku na vrcholu vyhlídky Práce šla velmi dobře od ruky, přesto přibývalo i potíží. Velkým oříškem bylo kupříkladu opatření samotného kovaného zábradlí. Vzhledem k tomu, že snahou spolku bylo vytvořit věrnou repliku původních sloupků i táhel, muselo dílo jednoznačně vyjít z kovárny. Starého mistra pro takovou práci ovšem dnes pohledat. A navíc mistra, který bude kladivem máchat se starobylým fortelem a nebude chtít více než pomoc nějakého toho podkováře. Křižovali jsme proto Frýdlantskem, krajinou kováře Andrease Stelziga, a sháněli jeho potomky či následovníky. Od kovadlin a výhní jsme prchali vyděšeni nad cenou černé práce. Po skepsi přišla naděje, nakonec vyrobil zábradlí za přijatelnou cenu kovář, zbrojíř a přítel spolku Miloš Lorenc z Raspenavy, železné tyče a pruty jsme získali na přímluvu Pavla Déčka Vinkláta přímo z velkoskladu Ferony. Mezitím skáceli lesníci na přání spolku část okolního porostu, takže vyhlídka vystoupila z lesa a octla se po půl století opět na pasece. Výhled není ještě úplně ideální, ale nad lesy se již vyhoupla špička Ještědu, silueta protějších hor i okrajové domky města. Mistr kovářský za pomoci Martina Sivka, Jirky Frýga Nováka, Pepy Koloucha a dalších opravdových dříčů ze spolku umístil repliku původního zábradlí do děr vyvrtaných do tvrdé žuly. Ohýbali tehdy rukama železné pruty, nýtovali, tloukli do skály i železa palicemi. V brzkém jaru za nimi postupovalo pod vedením Petra Ferdyše Poldy doslova údernické komando, které mělo celou vyhlídku dokončit do původní krásy. Ke skále se s jistou zarputilou brutalitou valil proud lidí s hromadami kladiv, kleští, pytlů se sírou, plynovými hořáky, acetylenovými bombami, kýbly barev, štětkami, basou piva, škrabkami, krabicemi šroubů, fošnami, salámem, dráty a okurkami. Jako mravenečkové opanovali žulového obříka a po starodávnu zalévali kované tyče do skály roztavenou sírou, ohně z nich šlehaly, vytrvalci však stáli s očima přivřenýma nehnutě, zahaleni do štiplavého čmoudu. Jako namazaný stroj, všechno do sebe zapadalo a práce ubývalo. Vyhlídka byla spojena se skálou, železná obruč obemkla žulu; natřena byla krásnou zelenou barvou, oku i bukovému lesu ladí. 153

155 Komplikací se ukázalo umístění dřevěných podlážek, protože navzdory mnoha měřením skála narostla poněkud jinak, než předpokládal projektant. Následovala rychlá porada přímo na bojišti, přeměřování, krčení rameny i pokyvovávání hlavami. Lesem zařval motor generátoru, kotouče rozbrušovaček se zakously do železa, skálu lechtaly proudy jisker; plamen autogenu vše zase pospojoval a po hodinách byla podlážka přesně taková, jaká měla být a jaká asi byla před sto lety. Mohutné fošny byly se železem spojeny silnými šrouby, mistr Ferdyš visel s montážním vybavením ve spáře pod skalou a utahoval a utahoval; z dalších montérů byly vidět co chvíli jenom ruce a v nich podložky, klíče a matky. Poslední svár, poslední utažený šroub. S odřenýma rukama a propálenými montérkami seděla údernická parta pod skalou a unaveně popíjela pivo z lahve. Bylo dokonáno, vyhlídka se smála na lesy. Slunovrat pod vyhlídkou Dle původního očekávání měla být vyhlídka otevřena lesní horskou slavností v jednom z vlahých letních večerů, přesně v souladu se starodávnou tradicí. A tak se také stalo, co nejblíže dni, kdy je den v roce vůbec nejdelší, připravil Jizersko-ještědský horský spolek pod žulovou skalou mohutnou oslavu slunce oslavu letního slunovratu. Toho dne byl na skále vztyčen vysoký smrkový stožár se spolkovou vlajkou, natřený předtím několika vrstvami lněné fermeže, tradiční zpracování tak dosáhlo jisté dokonalosti. Dole pod stožárem s třepotající se vlajkou se pekly buřtíky, kejlíři kejklili, kytary a banja drnčely a vousatý divadelník vytvářel svět z lipových figur. Lidé tancovali a popíjeli pivo navzdory několika jarním přeháňkám, které nasytily již tak syté barvy bukového lesa. Slavnostní a zcela nenásilné zkrocení žulové skály bylo nádhernou podívanou, stovky lidí si ji přijely prohlédnout, Liberečané, Žitavané, horalé, milovníci skal a lesů... Večer vše zpod vyhlídky zmizelo. Lidé odešli cestou ke Kateřinkám. Skála opět osaměla, slunce navzdory slunovratu zapadlo. Skála s ozdobou kovaného zábradlí, ušlechtilé železné šperky na ní vydrží snad dalších sto let... Divadelní společnost Kejklíř na Slavnostech slunovratu pod Martinskou stěnou 154

156 Nové stovkařské rekordy Pavel Schneider Liberec 155

157 Uplynulý rok přinesl v dění kolem Soutěže stovkařů na Ještědu spoustu nových zajímavých událostí. Již podruhé v historii se 10. července 2004 konala na Ještědu Stovkařská olympiáda. I přesto, že se divácky bezesporu nejatraktivnější disciplíny vynášení sudů na Ještěd zúčastnil bohužel jen jeden závodník, Petr Beitl (minule druhý), byly u příležitosti Stovkařské olympiády zaznamenány některé ojedinělé výkony. Petr Beitl sice zaznamenal svůj osobní rekord, jednu hodinu a osm minut, rekord Petra Schneidera z roku 2003, padesát osm a půl minuty, však nepřekonal. Oficiálně zaznamenané světové rekordy přinesla až soutěž Výstup na Mt. Everest tedy osm výstupů na Ještěd v jeden den. V naprosto neuvěřitelném čase pět hodin a pět minut zvítězil závodník Daniel Malý. Nechal tak druhého účastníka soutěže, Vojtěcha Kyselu, za sebou o více jak hodinu a čtvrt. Na třetím místě skončil František Párys, ten se ale s pouhými" osmi výstupy nespokojil. Svou přihlášku den před konáním soutěže doprovodil následujícím dopisem: Výstup na Mt. Everest aneb vstoupit, či nevstoupit podruhé do stejné řeky. Když jsem se při loňských oslavách 30 let hotelu a vysílače Ještěd přihlásil do soutěže Výstup na Mt. Everest, bral jsem to jako určitou výzvu a pokus, zda jsem i s pěti křížky na zádech schopen něco podobného zvládnout. A i v době, kdy jsem chodil nahoru a dolů, stále to pro mne byla jen otázka: Zvládnu, či nezvládnu? Žádné: kdo dříve, kdo rychleji! Že jsem nakonec těch 8 výstupů zvládl ze všech účastníků nejrychleji, bylo navíc a tak říkajíc mimochodem. Takže když dnes, den před Stovkařskou olympiádou, znovu zvažuji svou účast, zamýšlím se nad motivací. O co se zítra pokoušet? Překonat svůj loňský čas? Porazit všechny ostatní (povětšinou mladší) soupeře? Přispět tak k tomu, aby se z této, v podstatě trochu recesistické, soutěže stal sportovní závod, na který se účastníci budou celý rok cíleně připravovat? Domnívám se, že tudy cesta nevede. Na skutečný Everest se také vystupuje s cílem překonat sám sebe a trošičku i horu, a ne ostatní lezce. Na druhou stranu však k tomu, aby člověk celý den strávil zdánlivě nesmyslným vystupováním a sestupováním jednoho a téhož kopce, nějaký cíl a motiv potřebuje. Nejdříve jsem zvažoval uskutečnit každý z těch osmi výstupů jinou výstupovou cestou, pak se ale ta zatracená soutěživost přeci jen vyklubala na povrch. Podle dostupných pramenů uskutečnil největší počet výstupů na Ještěd v jeden den v roce 1922 Rudolf Kauschka se svými kamarády celkem 12. Zítra, po absolvování 8 výstupů Everestu, chci tedy pokračovat ve výstupech dál a pokusím se dosáhnout alespoň 13 zdolání vrcholu v jeden den. Nevím, odkud Kauschka svoje výstupy uskutečňoval a kterou cestu na vrchol použil. A v žádném případě se nechci srovnávat s Rudolfem Kauschkou. Nejsem horolezec, nejsem sáňkař, nejsem básník. Jsem jen pouhý poutník po horách. Zas je to jen: vydržím, či nevydržím, zdolám, či nezdolám? Ale i kus chuti dokázat, že i v dnešní ochablé a konzumní společnosti lze zvládnout něco z toho, co dokázali někdejší horští pánové. František Párys V Liberci

158 Ohlášených třináct výstupů, překonat tedy rekord Rudolfa Kauschky z roku 1922, se Frantovi opravdu podařilo. S výstupy začal ráno v 8.10 hodin a poslední, třináctý, dokončil v na vrcholu Ještědu. Prvních osm výstupů chodil pod lany a poté použil většinou cesty méně strmé, aby tak trochu ulevil svým nohám. Jde jistě o úctyhodný výkon, před kterým je třeba smeknout a který se zapsal do historie jako oficiálně zaznamenaný světový rekord v počtu výstupů na Ještěd za jeden den. Oficiální výsledky soutěže ve vynášení sudů piva na vrchol Ještědu konané litrové sudy Pořadí Jméno Čas 1. Ing. Petr Beitl 1:08 Oficiální výsledky soutěže Výstup na Mt. Everest konané Pořadí Jméno Začátek Konec Celkový čas 1. Daniel Malý 9:06 14:11 5:05 2. Vojtěch Kysela 9:10 15:32 6:23 3. František Párys* 8:10 14:46 6:36 4. Tomáš Oravec 9:00 15:55 6:55 5. Petr Kadlec (cyklovýjezdy) 8:03 15:53 7:50 6. Jiří Šimek (cyklovýjezdy) 8:45 16:51 8:06 7. Karel Richter 9:00 17:39 8:39 8. Marek Řeháček 7:15 18:32 11:17 *celkově 13 výstupů, konec ve 22:03, celkový čas 13:57 Petr Beitl jediný horský nosič těsně po startu 157

159 Závodníci, kteří nevystoupili všech 8 výstupů: Počet výstupů Jméno 5 Rudolf Kusko 4 Zdeněk Kysela 4 Oldřiška Kyselová 4 Jan Blažek 4 Vladimír Šafr Soutěž stovkařů na Ještěd pořádá od roku 2000 Jizersko-ještědský horský spolek. Soutěž spočívá v tom, že účastníci soutěže si počítají výstupy na Ještěd, kterých dosáhli způsobem, který umožňují regule vydané k soutěži, to znamená, že vrcholu hory je možné dosáhnout pouze prostředky citlivými k přírodě (zejména pěšky, na kole nebo lanovkou). Jakékoliv použití zařízení poháněných spalovacími motory se vylučuje. Soutěž není nijak časově omezená. Od začátku soutěže se do ní zapojilo několik desítek účastníků a pět z nich se již stalo oficiálními stovkaři tedy vystoupili na Ještěd stokrát. K datu 1. ledna 2005 k nim přibyl šestý. Kupodivu se však nejedná o zaníceného turistu člověka, nýbrž o psa plemene hovawart jménem Geron. První započítaný výstup učinil Geron dne 1. ledna 2003 a na Ještěd chodil se svým pánem, Jiřím Šimkem (který se mimochodem stal oficiálním stovkařem ještě před Geronem, v průběhu jednoho roku k datu 31. prosince 2003). Stého výstupu dosáhl Geron přesně po dvou letech 1. ledna Všichni oficiální stovkaři mají na Ještědu díky laskavosti provozovatele hotelu, společnosti Ještěd, s. r. o., své vlastní skleněné půllitry se svým jménem, ze kterých mají pivo na Ještědu zdarma. Jelikož půllitr pro Gerona asi není tou nejvhodnější nádobou na pití, dostal místo něj svou vlastní stovkařskou psí misku. Geron šestý oficiální stovkař 158

160 Razítka z Ještědu aneb jak to vidím já Jiří Šimek Liberec Začalo to před dvěma lety na Nový rok. Jako již tradičně jsme stoupali ve skupince na vrchol Ještědu. Tradičně po modré značce z Hanychova k Televizní a tradičně touto cestou proudily davy těch, kteří tak zahajují plnění svých novoročních předsevzetí nadhozených neprozřetelně před rodinnými příslušníky či přáteli. Vím, že tak, jak vyprchává alkohol z těl zmožených silvestrovskou oslavou při cestě k vrcholu, tak vyprchává i nadšení spojené s představou, že tato cesta je první z mnoha, které stoupajícím budou zaručovat štíhlejší postavy, pevnější zdraví, bystřejší mysl a dobrou náladu po celý právě začínající rok. Dech se krátí, nohy začínají bolet, intervaly mezi zastávkami se zkracují, krátké zastávky se naopak prodlužují. Vím, že tato první cesta je u většiny poutníků zároveň i jednou z posledních (ne-li poslední) v tomto roce, která je zavede na vrchol Ještědu. Vím, že opět v průběhu roku budeme brázdit lesy a stráně Ještědského hřebene sami a budeme potkávat pouze pár jednotlivců, kteří propadli kouzlu ještědské přírody jako my. Z Televizní jsme odbočili na neznačenou cestu vlevo od modré a pokračovali po ní až nad les, tam, kde se otevírají nepřekonatelné výhledy. Odtud náš soukromý název pro tuto cestu Panoramatická. Po dlouhém esíčku nás cesta vyplivla na silnici pod skalním útvarem Vířivé kameny. Během cesty jsme si vychutnávali samotu na kopci, který byl jako každý rok v tento den netradičně přeplněn lidmi. V průběhu hovoru najednou kamarád začal vyprávět cosi o soutěži stovkařů. Poslouchal jsem stylem jedním uchem dovnitř, druhým ven a spíš mě v tu chvíli zajímalo, kde co lítá. Proto jsem na otázku, zda to také nezkusíme, jen tak něco zavrčel a dál jsem se rozhlížel po krásách zasněžené krajiny. Netušil jsem, že tato moje odpověď na půl huby byla brána jako nadšený souhlas a že jsem si tak na další dva roky pěkně zavařil. Zpočátku jsem si to užíval. Razítka v našich průkazkách pěkně přibývala. Líbilo se mi, že na vrchol stoupáme pokaždé jinou cestou. Těch cest je skutečně ohromná spousta, každá nabízí jiné výhledy, má své neopakovatelné kouzlo. Ale i když se dají i různě kombinovat, sto jich rozhodně není. Časem se tedy cesty začaly stále více opakovat. A v okamžiku, kdy přestanu objevovat něco nového, přestává mě chození nahoru a dolů bavit. Já vím, nahoře čekalo razítko ale asi to pro mě nebylo vždy to pravé a dostatečné lákadlo. 159

161 Párkrát se stalo, že jsme vyrazili do lesa, a když jsem si uvědomil, že opět směřujeme pod lana mou nejneoblíbenější cestu na vrchol, něco se ve mně zablokovalo. Naznačil jsem několikrát kamarádovi, že se mi dnes tudy nahoru jít nechce, pak jsem se zastavil a když jsem viděl, že na moji nechuť nijak nereaguje, potichoučku a bez rozloučení jsem se otočil a vrátil se domů. Vím, že ho to štvalo, pěkně jsme se kvůli tomu vždycky pohádali. Ale já jsem po tom razítku asi neprahnul tolik jako on. On si předsevzal, že vrchol zdolá stokrát během jednoho roku. Já jsem byl opatrnější a dal jsem si na splnění úkolu dobu dvojnásobnou. Občas jsme dosáhli na razítko i dvakrát za den. O víkendu jsme vystoupali na vrchol časně ráno a za soumraku jsme si výstup zopakovali. Ale když se v některém období dostal kamarád do časové tísně a potřeboval dohnat ztrátu, představoval si mylně, že s ním polezu na vršek dvakrát nebo třikrát za sebou. A ještě k tomu pod lanama. V tu chvíli jsem ho nenáviděl. Myslel jsem, že se zbláznil. Když jsme sestoupili k dolní stanici lanovky a on suše prohlásil, že si to dáme ještě jednou, krev se ve mně vařila a nejradši bych ho byl v tom okamžiku zardousil. Chvíli jsem ho pozoroval, jak začíná znovu stoupat po sjezdovce vzhůru, pak jsem beze slova udělal čelem vzad a zamířil k domovu. Kamarád často jezdil na vrchol také na kole. Je to rychlejší, říkával, a stihnu i několik výjezdů za den. Já kolo nemám, ale občas, když jel některou z mnoha nádherných cest z Hanychova na hřeben a přes Pláně k vrcholu, tak jsem šel s ním. On na kole, já pěšky. Do těžkých výjezdů jsem byl rychlejší já, po rovinách či ve sjezdu mi ujížděl. Ale řekl bych, že tyhle společné výjezdy výběhy měly pro nás pro oba slušnou sportovní hodnotu a opravdu jsme si je užívali. Několikrát jsem přišel o razítko i díky kamarádkám v sousedství. I když jsme byli domluveni, že půjdem na vršek, občas jsem si to na poslední chvíli rozmyslel a zmizel nečekaně mezi ploty. To potom bylo zase láteření. Kdyby mohl, tak by mi dal domácí vězení a zavřel mě někde o chlebu a o vodě. Ale v tomhle si prostě nedokážu poručit příroda je silnější než já. A navíc jsem věděl, že stejně příště bude chtít, abych šel zase s ním. Ale nakonec se to povedlo. Nám oběma. Kamarád svých prvních sto registrovaných výstupů uskutečnil v průběhu roku 2003 a já jsem na Nový rok 2005, tedy přesně v limitu dvou let, tak jak jsem si předsevzal, vystoupil na vrchol Ještědu posté. Byla to dřina, sbírání ještědských stovkařských razítek se neobešlo bez osobních konfliktů, náš vzájemný kamarádský vztah byl několikrát vážně ohrožen, ale stálo to za to. Pocit, že v novodobé historii jsem mezi prvními, kteří odznak stovkaře vybojovali, mě hřeje skoro stejně jako můj huňatý kožich. A ve své kategorii jsem jediný, komu se takový kousek podařil. A to možná nejen v novodobé historii. Myslím, že ještě žádný jiný hafan na vrchol Ještědu tolikrát nevyběhl. Ale teď hledám motivaci pro další výstupy. Třeba nějakou sportovně založenou psí slečnu se stejnými zájmy. Honit srnky a zajíce už mě tolik nebaví vždyť už jsem velký kluk. Jedno mám ale ještě na srdci. Vy lidé si zakládáte na svém výsadním postavení pána tvorstva. Ale já se při našich výšlapech po okolí při svém čenichání dostanu i do míst podél turistických cest, kam běžný turista nezavítá. A musím konstatovat, že někteří lidé se skutečně chovají hůře než někteří mí kolegové z říše zvířat. Abych nechodil kolem horké 160

162 kaše chovají se hůř než ta pověstná prasata. Pohled na plastové láhve, sklenice, papíry a jiné odpadky, které se na nás vyvalí z odtáté sněhové pokrývky, úplně znehodnotí povznášející náladu spojenou s nástupem jara. Je mi z toho vždycky hodně smutno. A problém nevyřeší fakt, že časem vše zaroste svěží zelení. Zamyslete se nad svým chováním. Nechci po lidech, aby pár nadšenců uklízelo v lesích neskutečný nepořádek páchaný druhými. Chci spolu s ostatními zvířaty po lidech jen jedno chovejte se k našemu společnému domovu, kterým je okolní vámi stále více oklešťovaná volná příroda, stejně jako k vašemu domovu vlastnímu! Podle vyprávění hovawarta Gerona nazvaného Viděno psíma očima sepsal a jazykově upravil Jiří Šimek. Hovawart Geron 161

163 Soutěž stovkařů V jubilejním roce 2000 obnovil po více jak půlstoleté přestávce stovkařské závody Jizersko-ještědský horský spolek, který k nim vydal i závazné regule (k dispozici v kanceláři JJHS nebo na průkazy a odznaky. Do roku 2004 se do soutěže zapojilo několik desítek lidí, v průběhu roku 2001 dosáhl první stovkař stého výstupu a obdržel stovkařský odznak. Účastníci soutěže, kteří do dosáhli sta výstupů na Ještěd: 1) Petr Krause 2) Jan Pražák 3) Petr Schneider 4) Antonín Horák 5) Jiří Šimek 6) Geron Pokud máte zájem zúčastnit se Soutěže stovkařů, vyzvedněte si průkazku v kanceláři JJHS nebo si o ni napište na horskyspolek@volny.cz, případně na adresu kanceláře: Bažantí 378/3, Liberec

164 Dvě stě lip pro Jizerské hory Jaroslav Krupauer Liberec Na podzim r vybudovali členové JJHS oplocenku v PR Vápenný vrch, do níž byly následně vysazeny sazenice javorů, dubů, třešní a habrů. Letos bylo v rámci zakázky od Správy CHKO Jizerské hory zajištěno jejich ožínání a dnes nás čeká dosázení 200 semenáčků lip, které si budeme muset najít v lese sousedícím s oplocenkou. Ráno se dosud neobjasněným zázrakem daří do spolkové škodovky nacpat oba Leoše Vašiny, Pavla Jandu, Ivu a Jardu Krupauerovic i moji nadrozměrnou maličkost. Zajíždíme k Radkovi Masákovi pro sekeromotyky a pak již svištíme na Vápenný, kde už na nás čekají Zdena a Jitka Felcmanovy s Radovanem Valentem. Tři posledně jmenované posíláme připravovat díry pro semenáčky do oplocenky, já si zabírám kolečko na jejich přepravu, ostatní jdou vyhledávat malé lipky. Sázení lip v Přírodní rezervaci Vápenný 163

165 Iva Krupauerová a Zdena Felcmanová při výsadbě semenáčků lip Nejdříve paběrkujeme, ale po půlhodině slyším Leoše halekat: Pojďte všichni sem, na kraj lesa, víc už hledat nepotřebujem! Skutečně; z Vašinova naleziště by šlo vytěžit dvojnásobek toho, co potřebujeme. Nestačím vozit a počítat, po čtyřech, pěti závozech je vystaráno. Konečně dostávám do ruky sekeromotyku, ale co kopnutí, to do šutru či do skla; školka je umístěna na bývalé zavážce. Ale i to nakonec překonáváme osobním hrdinstvím a práce je vcelku rychle a kvalitně hotova. Na místě, kde byl dříve geograficky nepůvodní druh rostlin celík kanadský, jenž byl v minulých letech zlikvidován, bude nahrazen skladbou dřevin přírodě blízkých (lípa, dub, habr, javor, třešeň). Jedině druhově různorodý les a skladba v něm rostoucích dřevin dokáží odolávat zásahům a důsledkům počínání tvora, jenž je často neprávem označován za člověka myslícího. Přesouváme se do nedalekého lomu, kde se mi asi na 50. sirku daří rozdělat oheň. Propukají vuřto-sodovkové orgie; táborák živíme dřívím, které si tu nachystali zdejší Měďodolci (původně název indiánského kmene; v našich podmínkách lidé, kteří kradou kabely, opálí z nich izolaci a kov prodají ve sběrně). Jelikož zlodějnu nepodporujeme, likvidujeme jejich zásoby beze zbytku. Teď už jen vrátit Radkovi a do garáže nářadí a Kolouchovi auto s vozíkem. Zatímco na něj čekáme U Ducháčů, kujeme pikle, co dál. Čeká nás ještě fůra práce v Českém ráji a času málo. Vítězí již tolikrát opakované heslo: To se zvládne, stejně nám nic jiného nezbývá! Neděle Jarda Pračlověk Krupauer 164

166 Publikace vydané Jizersko-ještědským horským spolkem Reprint Matouschkovy mapy z roku 1927 Mapa byla pod názvem Spezial-Karte vom Jeschken- u. Isergebirge vydána v roce 1927 v měřítku 1 : Vyšla v nákladu deseti tisíc výtisků (na svou dobu neobvykle velkém). Na mapě je zachyceno rozsáhlé území od Lužických hor až po západ Krkonoš. V roce 2000 ji znovu vydal JJHS. Mapa je již bohužel zcela vyprodána. Národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny Brožura podává na 64 stranách informace o přírodních hodnotách NPR Jizerskohorské bučiny, která patří spolu s ochranným pásmem k největším v České republice. Zahrnuje strmé severní svahy Jizerských hor porostlé rozsáhlými bučinami s řadou skalních vyhlídek, s horskými bystřinami s vodopády. Knížka je vybavena řadou barevných fotografií, mapkou severní části Jizerských hor a ilustracemi typických přírodních interiérů. Autorský kolektiv je složen z místních odborníků a znalců Jizerských hor. Kromě přírodních hodnot nejsou v publikaci opomenuty ani historické a kulturní zajímavosti na území Jizerskohorských bučin a v jejich nejbližším okolí. První vydání vydal JJHS v roce 2000 a jelikož bylo celé rozebráno, bylo v roce 2002 připraveno vydání druhé. Přírodní park Ještěd Publikace je koncipována jako populárně naučná, je určena návštěvníkům přírodního parku i místním obyvatelům k bližšímu poznání přírodních, historických i kulturních zajímavostí tohoto území. Texty jsou doplněny řadou barevných fotografií geologických objektů, podzemních prostor, významných druhů rostlin a živočichů i historických památek, nacházejících se na území parku nebo v jeho nejbližším okolí. Součástí publikace je rovněž 165

167 výřez z turistické mapy zahrnující území přírodního parku. Samostatná kapitola je věnována naučné stezce Terasy Ještědu. Autorský kolektiv byl sestaven z erudovaných odborníků a místních znalců geologických, botanických a zoologických poměrů Ještědského hřbetu i historických a kulturních pozoruhodností území. JJHS vydal tuto publikaci v roce Daleké obzory jizerskohorské skalní vyhlídky Po brožurách Jizerskohorské bučiny a Přírodní park Ještěd vydal v roce 2003 Jizersko-ještědský horský spolek publikaci nazvanou Daleké obzory jizerskohorské skalní vyhlídky. Na 112 stranách vytištěných na křídovém papíře se čtenář může seznámit s pětatřiceti vyhlídkami našich hor. Jejich kouzlo nespočívá jenom v dalekých rozhledech, nýbrž i v jejich minulosti nebo v pověstech, které jsou s nimi spojené. Najdete zde na stovku barevných fotografií pořízených Janem a Šimonem Pikousovými a také několik dobových pohlednic ze sbírky Petra Kurtina. Texty napsali Marek Řeháček a Otokar Simm. Jizerskohorská rašeliniště V závěru roku 2004 vydal JJHS knížku Jizerskohorská rašeliniště. Tuto populárně naučnou publikaci, která souborně shrnuje informace o rašeliništích v české i polské části Jizerských hor, vytvořil kolektiv autorů pod vedením Miroslava Jóži a Pavla Voničky. Je zde nastíněn vznik a vývoj, obecná charakteristika a jednotlivé typy rašelinišť, povrchové útvary i vzácná rašelinná flóra a fauna, ale především popis téměř padesáti nejvýznamnějších jizerskohorských rašelinišť. Přestože se na knížce podílelo několik odborníků, kteří se zejména v posledních letech věnují výzkumu jizerskohorských rašelinišť, není určena pouze specialistům a znalcům Jizerských hor. Měla by posloužit všem čtenářům se zájmem o jizerskohorskou přírodu návštěvníkům, turistům, místním obyvatelům, obdivovatelům a milovníkům Jizerských hor, zájmovým spolkům i školní mládeži. Proto je text doplněn řadou originálních obrázků a především desítkami fotografií rašelinišť a význačných rostlin a živočichů. Záměrem autorů bylo rovněž upozornit na současné ohrožení jizerskohorských rašelinišť a na 166

168 nezbytnost jejich ochrany a zároveň provést čtenáře zajímavými místy, z nichž pouze část je turisticky zpřístupněna. Pohlednice a ročenky JJHS také vydal několik pohlednic s motivy Jizerských hor a od roku 2003 vydává ročenky Jizersko-ještědského horského spolku, které se snaží navázat na dnes již legendární ročenky vydávané Německým horským spolkem pro Ještědské a Jizerské hory (DGV). Jedná se o sborníky článků nejen o činnosti JJHS, ale také o přírodních, historických a vlastivědných zajímavostech Ještědského hřebenu, Jizerských hor a okolí. Nabízené publikace je možné získat u všech dobrých knihkupců v Libereckém kraji a v kanceláři Jizersko-ještědského horského spolku. 167

169 Seznam členů JJHS k Titul Příjmení Jméno Obec 36/02 ZO ČSOP Liberec RNDr. AMROZEK Libor Praha ANTL Jiří, DiS. Liberec RNDr. BAREŠ Martin Liberec MUDr. BÁRTÍKOVÁ Irena Liberec BÁRTOVÁ Eva Liberec Ing. BEITL Petr Jablonec nad Nisou Ing. BENEŠ Luděk, PhD. Praha BERKA Václav Frýdlant v Čechách BLÁHA Zdeněk Jablonec nad Nisou BLECHOVÁ Eva Liberec BLIML Jiří Liberec Ing. BODLÁK Petr Praha BUHUSLAV Bohumil Hodkovice n. M. BOHUSLAVOVÁ Eva Hodkovice n. M. Ing. BÖNISCH Radek Liberec BRANDEJSKÁ Marie Stráž nad Nisou BRAUN Petr Liberec Ing. BROŽEK Zdeněk Liberec BŘACH Tomáš Liberec MVDr. CVRČEK Zdeněk Liberec ČÁP Karel Liberec ČÁP Radim Liberec ČÁP Jakub Liberec ČÁP Karel Praha ČÁPOVÁ Jindra Liberec Ing. ČECH Michal Praha ČERNOHOUS Jan Liberec ČERNÝ Rudolf Liberec ČEŘOVSKÝ Viktor Liberec DAŇO Jan Liberec DAVID Jaroslav Liberec DAVIDOVÁ Alena Liberec DEDECIUSOVÁ Jana Liberec DLABOLA Olda Raspenava Ing. DOLEŽAL Václav Jablonec nad Nisou DOLEŽALOVÁ Kateřina Liberec DOLEŽALOVÁ Martina Liberec PhDr. DOUBNEROVÁ Jitka Liberec DRAHOŇOVSKÝ Milan Liberec DUDA Jiří Liberec DUŠEK Jiří Liberec DVOŘÁK Rudolf Liberec EISENMANN Jan Praha ENDLER Herbert Jiřetín pod Bukovou ENGELMANN Isa Verona-Poiano Ing. ERBE Heinrich Hainewalde EXNER Petr Liberec Ing. FAJGL Pavel Jablonec nad Nisou FANTL Jan Liberec Mgr. FANTLOVÁ Helena Liberec FELCMANOVÁ Zdena Raspenava FELCMANOVÁ Jitka Raspenava FIALA Milan Nová Ves nad Nisou FIALA Roman Liberec FILL Ivan Liberec FLEKNA František Liberec FOLCOVÁ Helena Liberec Mgr. FORMAN Petr Jablonec nad Nisou FOUQUÉ Petr Liberec GABČO Jan Liberec GÁLIK František Liberec PhDr. GRUNT František Hostivice Mgr. GUMOWSKI Andrzej Gdynia HAENSCH Christian Bernstadt-Dittersbach a. d. E. Ing. HAJAŠ Josef Hrádek nad Nisou Ing. HAJÍČEK David Liberec HAMPL Lukáš Liberec HASENÖHRL Jan Praha HERBACH Bernhard Kleinhänchen HERRMANNOVÁ Petra Jablonec nad Nisou HIKL Tomáš Liberec HLUŠTÍKOVÁ Ivana Liberec HOLADA Miroslav Osečná HORÁČEK Zdeněk Liberec HORÁK Antonín Liberec HROMÁDKA Radek Liberec HUBKA Rudolf Hejnice Ing. HUDCOVÁ Alice Praha 168

170 HUDCOVÁ Eliška Praha HULÁK Jiří Frýdlant v Čechách CHARVÁT Jaroslav Liberec CHOCHOLOUŠKOVÁ Věra Jablonec nad Nisou CHUDÁ Zuzana Liberec Ing. INDRÁČEK Ivan Desná v Jiz. Horách INDRÁČKOVÁ Jitka Desná v Jiz. Horách JÁGROVÁ Lenka Liberec JAKOUBEK Martin Smržovka Ing. JAKUBÍKOVÁ Alena Litoměřice JANDA Pavel Liberec JANDA Vojtěch Liberec JANDÍK Jiří Liberec JANDOVÁ Michaela Liberec JANDOVÁ Ladislava Liberec JANEČEK Allan Liberec JANEČKOVÁ Daniela Liberec JARCHOVSKÝ František Liberec JERSÁKOVÁ Marta Liberec JIROUDEK Jiří Liberec Ing. KABÁTEK Pavel Světlá pod Ještědem KALIŠ Karel Lázně Libverda KALIŠ Jakub Praha KALIŠOVÁ Vladana Praha KALPAKCIS Pavel Jablonec nad Nisou KAPLOVÁ Věra Nové Město pod Smrkem KAŠKA Miroslav Liberec KELLNER Petr Lázně Libverda KIPOROVÁ Šárka Liberec MUDr. KLIMOVIČ Tomáš Liberec KNĚBORT Milan Liberec Ing. KNEITSCHEL Helmut Schnaitsee Mgr. KNĚZÁČKOVÁ Lenka Liberec KOCOUREK Miroslav Stráž nad Nisou Ing. KOČÍ Aleš Liberec Mgr. KOČÍ Jana Liberec KOFR David Liberec KOLOUCH Josef Liberec KOLOUCH Jan Liberec KOLOUCH Josef Liberec KOMRZÝ Tomáš Liberec KOREC Tomáš Liberec Ing. KORSELT Robert Liberec KOSÁK Stanislav Liberec Ing. KOVÁŘOVÁ Zdena Liberec KRAUSE Petr Jablonec nad Nisou KRAUSE Werner Jablonec nad Nisou KRČMOVÁ Radmila Železný Brod KREBSÖ Jarmila Hejnice KREBSÖ Mads Hejnice KREBSÖ Katja Hejnice KREJCAROVÁ Cecílie Frýdlant v Čechách KRUPAUER Jaroslav Liberec KŘÍSTEK Adam Praha KUBERKA František Stráž nad Nisou Ing. KUDRNA Daněk Litoměřice Bc. KUKLA Jiří Liberec KURTIN Petr Jablonec nad Nisou KUŽELOVÁ Regina Liberec LÁSKA Ondřej Semily LIČKOVÁ Ludmila Praha LINDA Stanislav Stráž nad Nisou LINHARTOVÁ Jana Liberec Mgr. LORENOVICZ Vítězslav Liberec LOUDA Jiří Jablonec nad Nisou LOUTHAN Miloš Kladno Ing. LUBAS Jaroslav Nová Ves nad Nisou MAJER Jiří Liberec JUDr. MAKOVEC Petr Praha MAKOVEC Jan Praha MARŠÍKOVÁ Marie Liberec Ing. MATOUŠEK Miloš Liberec Ing. MAURER Jan Liberec MAZELLOVÁ Martina Nová Ves nad Nisou Mgr. MELÍŠEK Michael Praha MENZEL Günter Liberec Ing. MOC Vladimír Liberec MODRÁ Eva Liberec MOIDL Zdeněk Liberec Mgr. MORÁVKOVÁ Květa Liberec MOUCHA Ivan Praha Ing. MRSKOŠOVÁ Iva Liberec MRVA František Smržovka Ing. MUSIL Stanislav Liberec Ing. MUSÍLKOVÁ Daniela Liberec NÁDENÍK Karel Nové Město pod Smrkem Mgr. NÁDHERA Bohumil Liberec NAVRÁTIL Vladimír Liberec NECHVÍLE Martin Jablonec nad Nisou NECHVÍLOVÁ Dana Jablonec nad Nisou NĚMEC Vladimír Jablonec nad Nisou RNDr. NEVRLÝ Miloslav Liberec NOVÁK Jiří Liberec NOVÁK Frýgo Jiří Liberec NOVÁKOVÁ-SLAVÍKOVÁ Kateřina Praha Mgr. OLYŠAR Petr Liberec ORAVEC Tomáš Jablonec nad Nisou Ing. PALEČEK Tomáš Liberec PÁRA Boleslav Liberec PÁRYS František Liberec PAŘÍZKOVÁ Bohdana Liberec 169

171 PAVLÍČKOVÁ Jana Liberec PAVLŮ Jiří Liberec PAWLASOVÁ Libuše Hradec Králové PELC Jiří Tanvald PELDA Martin Čáslav PETR Radek Praha PETR Vojta Praha PETROVÁ Lenka Praha PETROVÁ Kateřina Praha PEUKER Pavel Jindřichovice pod Smrkem PEUKEROVÁ Alena Jindřichovice pod Smrkem PIKOUS Jan ml. Liberec PIKOUS Šimon Liberec Ing. PIPAL Lubomír Praha MUDr. PIVRNCOVÁ Marta Liberec Bc. PIVRNEC Martin Liberec PLACÁK Oskar Praha PODHORA Jan Hejnice PODOLSKÁ Jarmila Liberec POLDA Ferdyš Petr Liberec POŽÁRSKÝ Vlastimil Liberec PRAJZLEROVÁ Marcela Liberec PREISLER Jiří Liberec Dr.med.PREUSSLER Almute Freudenstadt PRÍSLUPSKÝ Pavel Liberec PŘÍHODA David Liberec PUDIL Miroslav Benešov Ing. REJLEK Martin Liberec Ing. RICHTER Vít Chrastava ŘEBÍČKOVÁ Alena Brozany nad Ohří Mgr. ŘEHÁČEK Marek Liberec ŘIČÁNEK Miloslav Praha SADÍLEK Vojtěch Frýdlant v Čechách SAMAŠ Ján Liberec SAMAŠOVÁ Olga Liberec SEDLMAYER Jiří Liberec SENOHRÁBEK Stanislav Desná v Jiz.Horách SENOHRÁBKOVÁ Ivana Desná v Jiz.Horách Ing. SCHNEIDER Pavel Liberec SCHNEIDER Petr Liberec Ing. SCHÖTTA Ivo Jablonec nad Nisou SILNÁ Lenka Cvikov SIMM Otokar Jablonec nad Nisou Ing. SIVEK Martin Klatovy SLÁDEK Petr Liberec SLÁDKOVSKÝ Oldřich Liberec Ing. SLAVÍK Libor Roztoky u Prahy SLEZÁK Petr Stráž nad Nisou PhDr. SLUKA Tomáš Praha MUDr. SLUKOVÁ Renáta Praha SOBOTKOVÁ Dana Liberec SOKOLA David Jablonec nad Nisou SPRINZ Marcel Liberec STANĚK Jaroslav, DiS. Liberec STANGE Walter Zittau Bc. STEJSKAL Libor Liberec STRÁNSKÝ Zdeněk Liberec STRNÁDEK Milan Jablonec nad Nisou STRNÁDKOVÁ Irena Jablonec nad Nisou Mgr. STRNADOVÁ Martina Liberec Bc. STRNADOVÁ Lenka, DiS. Nové Město pod Smrkem SUCHL Jan Liberec SVÁROVSKÝ Miroslav Dobrovice SVÁTKOVÁ Renata Jablonec nad Nisou SVOBODA Jiří Světlá pod Ještědem Doc. Ing. ŠÁLEK Jan, CSc. Liberec Ing. ŠÁMAL Tomáš Český Dub ŠEBEK Josef Stráž nad Nisou ŠEBELOVÁ Šárka Liberec Ing. ŠIMEK Jiří Liberec ŠKODA Jan Liberec ŠKODA Richard Liberec ŠKODOVÁ Milada Liberec ŠKODOVÁ Lucie Liberec ŠLESINGER Vladislav Liberec ŠMÁKAL Roman Liberec ŠMAUS Petr Bedřichov ŠOLC Robert Liberec RNDr. ŠOLC Jan Malá Skála ŠOSVOL Petr Hejnice ŠOSVOL Jakub Hejnice ŠOSVOL Vít Hejnice ŠOSVOLOVÁ Hana Hejnice Ing. ŠPITÁLNÍK jiří Praha ŠPRINGL Václav Jablonec nad Nisou ŠTAJNEROVÁ Marie Liberec ŠŤASTNÍK Jiří Liberec ŠTEINFEST Milan Liberec TESÁREK Miloš Liberec TESÁRKOVÁ Věra Liberec Ing. TOBIŠKA Aleš Raspenava Ing. TRUMPEŠ Pavel Praha TRŽICKÝ Martin Praha TŘEŠŇÁK Tomáš Český Dub TUREK Josef Jablonec nad Nisou URBANOVÁ Petra Liberec URBANOVÁ Petra Liberec VACÁTKOVÁ Alena Liberec VÁGNER Josef Liberec VALENT Radovan Nové Město pod Smrkem VALENTOVÁ Jaroslava Nové Město pod Smrkem VALENTOVÁ Marie Nové Město pod Smrkem 170

172 VANĚK Karel Liberec VÁŇOVÁ Markéta Český Dub VAŠEK Tomáš Liberec VAŠINA Leoš Liberec VAŠINA Leoš ml. Liberec VEČL Ladislav Praha VERNER Jan Horní Polubný VIMMER Ctibor Liberec Mgr. VINKLÁT Pavel Liberec VLČKOVÁ Eva Jablonec nad Nisou MVDr. VOLF Bohumil Praha VOLKERT Fredy Helfried Hrádek nad Nisou VONDROUŠ Miroslav Liberec Ing. VONIČKA Pavel Liberec VYŠOHLÍD Ladislav Liberec WALDE Thomas Eckartsberg WANKA Petr Liberec WANKA Klaus Liberec WANKOVÁ Marie Liberec WEBER Jorg Grossschönau ZAJÍC Stanislav Semily ZAJÍČKOVÁ Jana Praha Ing. ZÁMEČNÍK Jaroslav, CSc. Liberec ZELENKOVÁ Kateřina Liberec Staňte se i vy členy Jizersko-ještědského horského spolku! 171

173 JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝ HORSKÝ SPOLEK OBČANSKÉ SDRUŽENÍ PŘÁTEL HOR LIBERECKÉHO KRAJE ZPRÁVA O ČINNOSTI 2004 JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝ HORSKÝ SPOLEK 172

174 Jizersko-ještědský horský spolek Jizersko-ještědský horský spolek (JJHS), založený v roce 1996, je v současné době jedním z nejvýznamnějších občanských sdružení v Libereckém kraji se zaměřením na přírodu a historii Jizerských hor a Ještědského hřebene. Zabývá se především ochranou přírody (značení rezervací, kosení biologicky cenných luk atd.), turistikou (výlety) a propagací hor (výstavy, Soutěž stovkařů), vydává přírodovědné a vlastivědné publikace (reprint tzv. Matouschkovy mapy z roku 1927, publikace NPR Jizerskohorské bučiny, Přírodní park Ještěd, Daleké obzory jizerskohorské skalní vyhlídky, Jizerskohorská rašeliniště). V roce 2004 měl JJHS cca 300 členů. JJHS je občanským sdružením otevřeným spolkem přijímajícím své členy se zájmem o přírodu, historii, kulturní tradice a osvětovou a propagační činnost bez ohledu na věk či státní občanství. V současné době horský spolek pracuje v těchto sekcích: Sekce ochrany přírody Propagační sekce Pozemkový spolek Sekce ochrany přírody Svoji činnost zaměřujeme především na praktickou ochranu přírody, která spočívá v práci v terénu, zejména v péči o chráněná území v Jizerských horách a na Ještědském hřbetu. Vyznačujeme hranice rezervací, kosíme horské louky se vzácnými druhy rostlin, vyřezáváme náletové dřeviny, likvidujeme nepůvodní invazní druhy rostlin apod. Kromě toho se Kosení Upolínové louky na Jizerce 173

175 zúčastňujeme správních řízení vedených orgány státní správy s možností ovlivnit rozhodování o připravovaných zásazích do přírody a krajiny regionu. V jisté míře působíme i ekologicko-výchovně. Při své činnosti spolupracujeme zejména se Správou CHKO Jizerské hory a Libereckým krajem. K nejvýznamnějším opatřením, která jsme realizovali v minulých letech, patří: kosení horských luk v PR Bukovec a v PCHP Bílý Potok; značení hranic NPR Jizerskohorské bučiny, NPR Rašeliniště Jizery, PR Černá jezírka, Klikvová louka, Jedlový důl, Křížový vrch, PP Kamenný vrch, Terasy Ještědu aj.; výřez náletových dřevin v PR Malá Strana a Vápenný vrch; vybudování oplocenky a výsadba stromů v PR Vápenný vrch; likvidace křídlatky a dalších invazních druhů rostlin v ochranném pásmu NPR Jizerskohorské bučiny, v povodí Štolpichu a v PR Vápenný vrch; oprava a údržba zabezpečení zimovišť netopýrů u Nového Města pod Smrkem. Propagační sekce Vydáváme publikace týkající se Jizerských hor a Ještědu, které se svým námětovým a estetickým pojetím snaží oslovit všechny vrstvy návštěvníků, posílit v nich vztah k našemu kraji, rozšířit jejich poznatky o kulturním i přírodním bohatství regionu a nenásilnou formou apelovat na nutnost ochrany tohoto dědictví. Budujeme naučné stezky, které přímo v terénu vysvětlují návštěvníkům přírodní a kulturní zajímavosti našeho regionu. Od roku 2003 také vydáváme ročenku Jizersko-ještědského horského spolku, obsahující nejen informace o činnosti JJHS, ale také mnoho zajímavých tématických článků o oblasti Jizerských hor a Ještědu. Zabýváme se zejména hlubším poznáním zajímavých míst v regionu z pohledu historického, kulturního nebo přírodovědného. Organizujeme výlety a vlastivědné exkurze, seznamujeme se s méně známými a navštěvovanými místy s cílem vytvářet a pěstovat vztah k historii i současnosti regionu, jeho kulturním tradicím a hodnotám, a tak i naplňovat motto turistikou za poznáním. Současně se snažíme o obnovu drobných zapomenutých památek na významné události v regionu, jejich připomenutí a zapsání do povědomí veřejnosti. Další důležitou součástí činnosti spolku je rekonstrukce a údržba vyhlídkových míst v Jizerských horách a okolí. Pozemkový spolek Pozemkový spolek pro přírodu a památky severovýchodních Čech, původně nazvaný Severák, byl založen v roce 2000 jako jedna ze sekcí Jizersko-ještědského horského spolku. V červnu 2001 získal do pronájmu první pozemek na Václavíkově Studánce a v dubnu 2002 byl akreditován ÚVR ČSOP a zařadil se tak mezi oficiálně uznávané pozemkové spolky v ČR, které musejí splňovat podmínky a dodržovat pravidla vydaná Radou Národního pozemkového spolku. Hlavním posláním pozemkového spolku JJHS je přímá ochrana vybraných lokalit s významnou přírodní či kulturně-historickou hodnotou. Tato ochrana je prováděna 174

176 Kosení louky v Horním Polubném nejprve nabytím vlastnických nebo jiných věcných práv ke zvoleným nemovitostem (dlouhodobý pronájem, vlastnictví) a následnou odpovídající péčí o ně. Pozemkový spolek prováděl v roce 2004 managementové práce na pronajatém pozemku na Václavíkově Studánce s výskytem zvláště chráněných druhů rostlin, na mokřadní louce, bývalé přechodně chráněné ploše v Bílém Potoce a poprvé se kosila část cenné louky s výskytem upolínu nejvyššího v Horním Polubném ve vlastnictví paní Slavíkové. Tradice horského spolku Roku 1884 byl z popudu továrníka a zároveň milovníka hor a propagátora turistiky Adolfa Hoffmanna v Liberci založen Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory (DGV). Postupně se rozrostl v obrovskou organizaci s členy ve 25 sekcích. Již brzy po založení se z něj stalo velice prestižní sdružení, jehož členy byli i přední liberečtí továrníci a významné osobnosti politického i kulturního života. Díky dobrému finančnímu zázemí mohl DGV pěstovat celou řadu aktivit: značil v horách první turistické stezky, vydával mapy a průvodce, stavěl rozhledny a horské chaty. Od roku 1885 vydával také obsáhlé ročenky, sloužící dodnes jako cenný zdroj informací o Liberecku. Pravděpodobně největším počinem DGV byla stavba ještědského hotelu, dokončeného roku 1907 (shořel roku 1963). Náš Jizersko-ještědský horský spolek je moderní organizací, která chce navazovat na dobré tradice DGV a přitom se jasně distancuje od jeho směřování po roce

177 Členská základna a struktura občanského sdružení Počet členů a jeho změny V roce 2004 bylo přijato 47 nových členů. Jizersko-ještědský horský spolek měl tak k celkem 302 členů. Výbor Horského spolku Činnost spolku je v období mezi jednotlivými členskými schůzemi řízena výborem. V roce 2004 pracoval výbor JJHS v následujícím složení: Ing. Pavel Schneider (předseda) Ing. Aleš Kočí (hospodář) Otokar Simm (vedoucí propagační sekce) Petr Polda Jaroslav Krupauer (zapisovatel) Petr Forman Ing. Martin Sivek (do ) Jiří Bliml Ing. Vladimír Moc Revizní komise Ing. Martin Rejlek Ing. Pavel Vonička (do ) Milada Škodová (do ) MUDr. Tomáš Klimovič (od ) Jiří Pelc (od ) Kancelář Dana Nechvílová Dne se konala výroční členská schůze v pivovaru ve Vratislavicích nad Nisou a dne se konala členská schůze na Prezidentské chatě v Jizerských horách. Výroční členská schůze v pivovaru ve Vratislavicích nad Nisou 176

178 Činnost Jizersko-ještědského horského spolku v roce 2004 Realizace projektů v ochraně přírody a krajiny Obnova a rekonstrukce hranice CHKO Český ráj Realizovaná managementová opatření v roce 2004 Stejně jako v předchozích letech, i v roce 2004 jsme prováděli řadu managementových prací zadaných Správou CHKO Jizerské hory, Správou CHKO Český ráj nebo Libereckým krajem, zejména v maloplošných chráněných územích v CHKO Jizerské hory a Český ráj, ale i mimo ně. Obnova značení hranic NPR Jizerskohorské bučiny jádrové území Frýdlantské cimbuří, PR Ptačí kupy, PP Klečoviště na Smrku, PP Pod Smrkem kompletní obnova pruhového značení na stromech, obnova a instalace nových tabulí se státním znakem na přístupových cestách. Kosení Upolínové louky a pralouky v Přírodní rezervaci Bukovec, kosení pronajaté plochy na Václavíkově Studánce a v Bílém Potoce pod Smrkem a louky v Horním Polubném pravidelný management lučních ekosystémů s výskytem vzácných a ohrožených rostlin (upolín nejvyšší, kropenáč vytrvalý, prstnatec májový, vachta trojlistá); ruční kosení mokřadů a podmáčených luk, sekání sušších ploch mechanizací; úklid posečené hmoty a odvoz části biomasy mimo území rezervace. Oprava oplocení v PP Pod Smrkem 177

179 Likvidace celíku kanadského, ožínání sazenic a doplňková výsadba lip v PR Vápenný vrch Ruční vytrhání vlčího bobu mnoholistého v PR Bukovec Úprava turistického chodníku Ořešník Vyřezání náletových dřevin, zhotovení a instalace informační tabule u Štolpišské Rudné jámy Likvidace křídlatky invazního druhu rostliny v povodí řeky Smědé a v areálu firmy Interlana v Liberci Obnova a rekonstrukce hranice CHKO Český ráj Obnova značení PR Prachovské skály a PR Bučiny u Rakous (CHKO Český ráj) Správní řízení, kterých se JJHS zúčastnil v roce 2004: Výstavba víceúčelového domu v k. ú. Rašovka Výstavba rodinného domu v k. ú. Horní Suchá u Liberce Kácení topolů v k. ú. Rochlice u Liberce Okrašlovací činnost v roce 2004 Oprava a údržba skalních vyhlídek v Jizerských horách V roce 2004 zrekonstruoval JJHS vyhlídku Martinská stěna v Liberci-Kateřinkách. Zbytky starého kovaného zábradlí byly nahrazeny novým zábradlím, které bylo vyrobeno podle původního vzoru. Oprava byla financována z dotace Libereckého kraje a z příspěvků firemních dárců. Dále byly provedeny opravy vyhlídek Paličník a Hajní kostel z prostředků poskytnutých Správou CHKO Jizerské hory. Rekonstrukce vyhlídky na Paličníku 178

180 Ještěd Jizersko-ještědský horský spolek pokračoval i v roce 2004 s úpravou vrcholových partií Ještědu, tentokrát s projektem, který spočíval v osazení laviček a odpadkových košů na vrcholové plošině Ještědu. Náklady projektu byly opět hrazeny z dotace od Libereckého kraje. Nový obrázek v sedle Na Výpřeži Dne byl v sedle Na Výpřeži na Ještědském hřebeni zavěšen obrázek Bolestné Panny Marie. Obrázek zavěsil Jizersko-ještědský horský spolek ve spolupráci s občanským sdružením Drobné památky severních Čech z České Lípy. Českolipští obrázek vyrobili a zajistili i jeho vysvěcení farářem z Bělé pod Bezdězem, který se slavnostního zavěšení také zúčastnil. I přes nepříznivé počasí se dostavili členové a příznivci obou sdružení v hojném počtu. Obrázek je malován na skle a je zavěšen na řetězu na buku tak, jak byl zavěšen obrázek původní z 19. století. Vlastivědná a publikační činnost, práce s veřejností Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku 2003 V březnu 2004 vyšla Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku Šlo již o druhý ročník ročenky, která se snaží navázat na dnes již legendární ročenky vydávané Německým horským spolkem pro Ještědské a Jizerské hory (DGV). Ročenka JJHS 2003 je ojedinělým sborníkem článků nejen o činnosti JJHS, ale také o zajímavostech Ještědského hřebenu, Jizerských hor a okolí. Na 288 stranách je možno nalézt například články o jeskyních, štolách a geologii Ještědského hřebenu, o historii obce Horní Maxov, o Černé Studnici, o jizerskohorských rašeliništích, o kříži na Ještědu, o jizerskohorském lidovém domě a mnoho dalších zajímavých článků týkajících se regionu Jizerských hor a Ještědu. K autorům článků patří mimo jiné i takové osobnosti jako Miloslav Nevrlý, Otokar Simm nebo Marek Řeháček. Ročenku vydal JJHS ve vlastním nákladu s technickou podporou Nakladatelství Petr Polda a tiskárny Geoprint. Ročenka vznikla především díky sponzorům, kteří si v ročence zakoupili reklamu, a samozřejmě také díky autorům textů, fotografií a vyobrazení, kteří své příspěvky poskytli bez nároku na honorář. Výstava Horské spolky minulost a budoucnost příhraniční krajiny V průběhu roku 2004 byla Jizersko-ještědským horským spolkem vytvořena česko-německá výstava s názvem Horské spolky minulost a budoucnost příhraniční krajiny. Výstava prezentuje nejen současnou činnost horských spolků v českoněmeckém pohraničí našeho regionu, ale také bohatou historii horských spolků, které zde působily od konce 19. století. Zájemci se tak mohli dozvědět o aktivitách Německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory, který zanikl v průběhu 2. světové války a se svými členy patřil k velmi vlivným sdružením v našem regionu. Část výstavy je pochopitelně věnována činnosti JJHS, ale také činnosti horských spolků, které působí na německé straně hranice, především o Jonsdorfském horském spolku (Jonsdorfer Gebirgsverein 1880 e. V.), který se stal partnerem tohoto projektu. Výstavu bylo možno v průběhu roku 2004 zhlédnout na 179

181 Výstava Horské spolky minulost a budoucnoct příhraniční krajiny Martinské stěně v Liberci-Kateřinkách, na Ještědu, na Koupališti Sluníčko ve Vratislavicích nad Nisou, v Jonsdorfu, v Žitavě a na radnici v Jablonci nad Nisou. Jizerskohorská rašeliniště V prosinci roku 2004 vydal JJHS knížku Jizerskohorská rašeliniště. Tuto populárně naučnou publikaci, která souborně shrnuje informace o rašeliništích v české i polské části Jizerských hor, vytvořil kolektiv autorů pod vedením Miroslava Jóži a Pavla Voničky. Je zde nastíněn vznik a vývoj, obecná charakteristika a jednotlivé typy rašelinišť, povrchové útvary i vzácná rašelinná flóra a fauna, ale především popis téměř padesáti nejvýznamnějších jizerskohorských rašelinišť. Přestože se na knížce podílelo několik odborníků, kteří se zejména v posledních letech věnují výzkumu jizerskohorských rašelinišť, není určena pouze specialistům a znalcům Jizerských hor. Měla by posloužit všem čtenářům se zájmem o jizerskohorskou přírodu návštěvníkům, turistům, místním obyvatelům, obdivovatelům a milovníkům Jizerských hor, zájmovým spolkům i školní mládeži. Proto je text doplněn řadou originálních obrázků a především desítkami fotografií rašelinišť a význačných rostlin a živočichů. Záměrem autorů bylo rovněž upozornit na současné ohrožení jizerskohorských rašelinišť a na nezbytnost jejich ochrany a zároveň provést čtenáře zajímavými místy, z nichž pouze část je turisticky zpřístupněna. Internetové stránky JJHS provozuje své webové stránky na adrese Je možno zde nalézt informace o činnosti JJHS, ale také třeba inventarizaci vyhlídek v Jizerských horách nebo popisy naučných stezek na Ještědu. Od roku 2004 je tu také stručná německá verze webové prezentace. 180

182 Další výstavy a prezentace JJHS se prezentoval na tradiční výstavě neziskových organizací v Krajské knihovně v Liberci u příležitosti akce 30 dní pro neziskový sektor v únoru roku Na podzim roku 2004 byla v Riedelově vile v Desné v Jizerských Horách vystavena spolková výstava o pomníčkách Jizerských hor. Odborné a poznávací exkurze pro členy JJHS se věnuje také pořádání jednodenních výletů a tématických exkurzí s přírodovědným i historickým zaměřením pod vedením místních odborníků a znalců regionu. Dne se uskutečnila exkurze do přehradní hráze Souš a na Protrženou přehradu a dále se v průběhu roku uskutečnilo velké množství jednodenních výletů připravených Ctiborem Vimmerem (např. do Českého středohoří, Krkonoš, Jizerských hor, Lužických hor, Českého Švýcarska, na Šluknovsko apod.) Vícedenní exkurze členů Horského spolku byly směrovány do následujících oblastí: výlet do Krkonoš výlet do Beskyd zájezd do Žďárských vrchů Další uskutečněné akce Tradiční horská tancovačka v hostinci U Šámalů V sobotu dne se uskutečnil pátý tradiční ples Jizersko-ještědského horského spolku v hostinci U Šámalů na Ještědském hřbetu. K dispozici byla bohatá tombola, soutěže a k tanci a poslechu hrála skupina Paroháči. Tradiční horská tancovačka v hostinci U Šámalů 181

183 Slavnosti slunovratu Dne se u příležitosti slavnostního otevření vyhlídky Martinská stěna v Liberci- Kateřinkách uskutečnily na místě dnes již zaniklého lesního divadla Slavnosti slunovratu. Vystoupila Divadelní společnost KEJKLÍŘ se svým představením Stolečku, prostři se!, kouzelník z Klubu kouzel Liberec a zahrála skupina B-STYL. Akce byla financována z prostředků Evropské unie. Soutěž stovkařů Stovkařská olympiáda Dne pořádal Jizersko-ještědský horský spolek již podruhé na Ještědu Stovkařskou olympiádu. Součástí olympiády byly opět dva závody závod ve vynášení sudů piva na Ještěd a soutěž výstup na Mt. Everest. Vynášení sudů piva se zúčastnil pouze jeden závodník, Petr Beitl, který sud na vrchol vynesl za jednu hodinu a osm minut. Do soutěže výstup na Mt. Everest se přihlásilo 13 závodníků, z toho osm dokončilo všech osm výstupů. Dva z nich použili ke zdolávání vrcholu jízdní kolo. V téměř neuvěřitelném čase pět hodin a pět minut zvítězil závodník Daniel Malý a pokořil tak rok starý rekord, který vytvořil František Párys. Ten však v tento den vystoupal na vrchol Ještědu třináctkrát a ustanovil tak nový oficiální světový rekord v počtu výstupů na Ještěd v jeden den, držený dlouhá desetiletí známým libereckým horolezcem Rudolfem Kauschkou, který v roce 1922 zdolal se svými druhy vrchol Ještědu dvanáctkrát. Z prostředků Evropské unie byla pro účastníky Soutěže stovkařů vyrobena trička s logem soutěže a byl vydán českoněmecký informační leták spojený s přihláškou do soutěže. Slavnosti slunovratu u Martinské stěny 182

184 Zpráva o hospodaření za rok 2004 VÝKAZ O MAJETKU A ZÁVAZCÍCH ZA ROK 2004 peníze v hotovosti peníze na bankovních účtech drobný hmotný majetek propagační materiál pohledávky závazky majetek celkem HOSPODÁŘSKÝ VÝSLEDEK příjmy celkem výdaje celkem hospodář. výsledek (rozdíl příjmů a výdajů) ROZPIS PŘÍJMŮ A VÝDAJŮ příjmy celkem příjmy z reklamy sponzorské dary a dotace členské příspěvky příjmy z vlastní činnosti prodej propagač. materiálu úroky z běžného účtu 646 ostatní příjmy výdaje celkem materiálové náklady nákup počítače cestovné, stravné, doprava, PHM nemateriálové náklady a služby potraviny, občerstvení provozní náklady kancelář mzdové náklady, OON, srážky z mezd peněžní dar pomoc Tatrám ostatní výdaje

185 Pokyny pro autory příspěvků do ročenky JJHS Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku uveřejňuje příspěvky přírodovědné, vlastivědné a historické týkající se regionu, ve kterém JJHS působí, tj. zejména Jizerských hor, Ještědského hřbetu a přilehlých oblastí Libereckého kraje. Dále je zde prezentována činnost JJHS v jednotlivých letech včetně výročních zpráv. Příspěvky jsou uveřejňovány v češtině. 2. Rukopisy prací zasílejte přednostně em na adresu: ferdyš.polda@tiscali.cz nebo horskyspolek@volny.cz, případně poštou na CD nebo na disketě na adresu: Jizersko-ještědský horský spolek, Bažantí 378/3, Liberec. 3. Rukopisy pište v textovém editoru Word for Windows, text zarovnávejte pouze vlevo, nedělte slova na konci řádku. Klávesou Enter ukončujte pouze odstavec, nikoliv každý řádek. Kapitoly oddělte mezerou jednoho řádku. Pište vše normálním písmem typu Times New Roman velikosti 12, pouze latinská jména taxonů kurzívou. Odborné ter míny, případně místní názvy, které považujete za významné, zvýrazněte tučným písmem. 4. Přílohy (obrázky, grafy, tabulky) v digitální formě předávejte v samostatných souborech, nevkládejte je do textu. Obrázky v digitální podobě musejí mít rozlišení min. 300 dpi (obrazových bodů na palec). Lze přiložit rovněž ostatní přílohy ke skenování (fotografie, diapozitivy apod.), které budou autorům po zpracování vráceny. 5. Citace literatury a) Citace v textu podle následujících vzorů: Novák (1970), (Novák, 1970), Novák & Starý (1975), Miller et al. (1930) při více než dvou autorech. Všechny práce citované v textu musí být uvedeny v seznamu literatury. b) V soupisu literatury na konci článku uvádějte všechny práce citované v textu, případně další prameny vztahující se přímo k tématu článku. Uvádějte vždy nejdříve autora, rok vydání práce (v závorce) a potom název práce. U citace knihy se vyžaduje: autor, rok vydání, název, nakladatelství, místo vydání a počet stran. U časopisů ročník a stránky (od do) např. 17: Autory pište v tomto seznamu velkými písmeny v abecedním pořadí. Příklady citací: NEVRLÝ M. (1996): Kniha o Jizerských horách. Civitas, Janov nad Nisou, 3. vydání, 396 s. PIKOUS J., PIKOUS Š. & SIMM O. (2002): Poezie jizerské žuly. Pavel Akrman epicentrum, Liberec, 142 s. HORÁČEK D. (2004): Povídání o libereckých jeskyňářích a jejich jeskyních. Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku, Liberec, 2 (2003): BALTHASAR V. (1957): Brouci (Coleoptera), s In: KRATOCHVÍL J. (ed.): Klíč zvířeny ČSR, díl II. Nakl. ČSAV, Praha, 746 s. 184

186 TĚŠÍME SE NA PŘÍSPĚVKY DO ROČENKY 2005! 185

187 Seznam vyobrazení Fotografie DAVIDOVÁ Alena 124/2, 153, 185 FARSKÝ Kamil 86/1, 86/3, 86/4, 106, 108, 111, 113 HLÁSEK Josef 88/1 2, 121/1 HONSA Ivo 111, 113 CHRÁSTECKÝ René 64, 65 JÁGROVÁ Lenka 60, 62, 83 JOŽA Miroslav 86/2, 87/1 4, 122, 136, 139, 141, 143 KOLOUCH Josef 123/3, 152 KRUPAUER Jaroslav 126/1 3, 127/2, 128/2, 163, 164, 177 MRVA František 102 NÁDHERA Bohumil 73, 77 NECHVÍLE Martin 52 ODSTRČIL Miloš 158, 161 PAVLŮ Jiří 67 PIKOUS Jan ml. 39, 84, 150, 151, 162, 173, 175, obálka POLDA Petr 75, 80, 85, 123/1, 124/1, 124/3, 125/1, 148, 154, 171, 176, 178, 180 PRÖLLER Miroslav 146 ŘEHÁČEK Marek 128/1, 182 SCHNEIDER Pavel 123/2, 127/1, 144, 147, 155, 157, 181 SCHNEIDER Vlastimil 4 VANĚK Jan 121/2 VAŠINA Leoš ml. 125/2 VONIČKA Pavel 134 VYŠOHLÍD Ladislav 81 Archiv Pavla D. Vinkláta Archiv Svatopluka Koudely 7 20 Historické pohlednice ze sbírky Petra Kurtina 68, 71, 74, 78, 83/2 Kresby a plánky POLDA Petr 2, 69, 72, 89, 95, 145, 149 NECHVÍLE Martin NOVÁK Jiří 79, Všichni autoři textů, fotografií a vyobrazení poskytli své příspěvky bez nároku na honorář. Zdarma pracovali také členové redakčního týmu a sazbu zdarma provedl Petr Polda. 186

188 Obsah Slovo předsedy Pavel Schneider 5 Dcera prosečských Hor Svatopluk Koudela 7 70 let trampingu v Jizerských horách Pavel D. Vinklát 21 O životě a díle Josefa Matouschka Otakar Simm 34 Pohlberg Zapomenutá osada pod Bramberkem Martin Nechvíle 41 Nový pravěký nález z Jizerských hor? Martin Nechvíle 55 K dějinám Horní Proseče Archeologický příspěvek Martin Černý & Martin Nechvíle 57 Horská služba Ještěd Jiří Pavlů & Lenka Jágrová let libereckého Semerinku Bohumil Nádhera 69 Mojžíšův pramen Jak známá restaurace ke jménu přišla Jiří Frýgo Novák 79 Kamenné kříže Liberecko a Jablonecko Jiří Frýgo Novák 89 Pátrání po Horní svobodě Nejstarší listina Kryštofova Údolí Petr Holub 97 Geologické zajímavosti Jizerských hor Ivo Honsa 103 Galerie rostlin O vzácných druzích jizerskohorské květeny Lenka Pavlů 115 Vzácní brouci O majce a chráněných druzích velkých střevlíků Liberecka Pavel Vonička 129 Skokan štíhlý O vzácném druhu obojživelníka Pavel Vonička 135 Netopýři na Bílé Desné Pavel Vonička 137 Obrázek na Výpřeži Občanské sdružení Drobné památky severních Čech Miroslav Pröller 145 Jak jsme krotili žulovou skálu O obnově vyhlídky Martinská stěna Marek Řeháček 149 Nové stovkařské rekordy Pavel Schneider 155 Razítka z Ještědu aneb jak to vidím já Jiří Šimek 159 Dvě stě lip pro Jizerské hory Jaroslav Krupauer 163 Publikace vydané JJHS 165 Seznam členů JJHS 168 Zpráva o činnosti 172 Zpráva o hospodaření 183 Pokyny pro autory příspěvků do ročenky JJHS Seznam vyobrazení

189 Děkujeme všem členům a příznivcům spolku za podporu spolkových aktivit, zvláště pak těm, kteří se aktivně účastní akcí pořádaných spolkem. Za finanční i morální podporu a spolupráci v roce 2004 děkujeme těmto organizacím a jednotlivcům:.a.s.a., a. s. Auto Enge, a. s. Pavel Akrman Epicentrum Baumax ČR, a. s. EcoGlas Ginzel, s. r. o. Elitronic, s. r. o. Envigea, s. r. o. Evropská unie Petr Fouqué GRAPHIS DTP studio, s. r. o. Interlana, s. r. o. Jablotron, s. r. o. Ještěd, s. r. o. Jizerské pekárny, s. r. o. Jonsdorfer Gebirgsverein 1880 e. V. Kalendář Liberecka, spol. s r. o. KNORR-BREMSE, systémy pro užitková vozidla, ČR, s. r. o. Lesy ČR, s. p. Liberecký kraj Likto, s. r. o. Petr Louda MEDIABOX, spol. s r. o. Nadace Preciosa Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor NOWACO Czech Republic, s. r. o. Občanské sdružení Drobné památky severních Čech Pivovar Hols Vratislavice Pivovar Svijany, s. r. o. POBOZAM, s. r. o. RIA Reality, a. s. S A T O N Liberec, spol. s r. o. Severochema, družstvo pro chemickou výrobu, Liberec SIAL architekti a inženýři, spol. s r. o. Společnost pro Jizerské hory, o. p. s. Správa CHKO Český ráj Správa CHKO Jizerské hory Statutární město Liberec Tarmac Severokámen, a. s. Tiskárna Geoprint Úřad práce v Jablonci nad Nisou ÚVR ČSOP Vitrum, spol. s r. o. 188 Kontakty Jizersko-ještědský horský spolek, občanské sdružení IČO: Sídlo: U Sila 1205, Liberec 30 Kontaktní adresa kancelář: Bažantí 378/3, Liberec 1 Tel.: horskyspolek@volny.cz URL: Bankovní spojení: GE Money Bank, pobočka Liberec Č. ú.: /0600 Členské příspěvky je možné uhradit zasláním složenkou nebo na účet spolku č /0600 u GE Capital Bank Liberec (jako variabilní symbol je třeba uvést rodné číslo, konstantní symbol je 0558) nebo v hotovosti v kanceláři JJHS (úřední dny úterý a středa 8 12 a hod). Minimální roční příspěvek činí 200 Kč, rodinné členství 400 Kč, čestní členové a členové starší 70 let jsou zproštěni povinnosti hradit členské příspěvky.

190 Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku vznikla s finanční podporou: Jablotron, s. r. o. CHKO Jizerské hory Liberecký kraj Horní Maxov Lučany nad Nisou Tel.: Fax: info@uhrocha.cz web: Ubytovací služby Gastronomické služby Rožnění selat Lyžařské kursy Půjčovna sportovních potřeb Kopírování Laminování Hostinec Čárda Josefův Důl 969, tel.: Chata U Hrocha penzion restaurace Horní Maxov 172, tel.: Modrá cukrárna Josefův Důl 321, tel.:

191 190

192 Lanová dráha Tanvaldský Špičák Lanová dráha Lysá hora Lanová dráha Medvědín 191

193 192

194 193

195 194 Graphis

196 RIA REALITY, a. s. člen ARK ČR nabízí kompletní servis na trhu nemovitostí prodej a pronájem nemovitostí za tržní ceny poradenské služby v oblasti převodu nemovitostí odborné posouzení technického stavu nemovitostí zajištění znaleckých posudků inženýrskou činnost správu nemovitostí kanceláře: Železná 248/10, Liberec tel./fax: , Podhorská 7, Jablonec nad Nisou tel./fax: , webové stránky: ria@ria.cz Likto, s. r. o. U Kolory Liberec 25 tel.: fax: likto@likto.cz Průmyslové čištění (výrobních hal, komunikací a budov) Čištění lakoven (komplexní servis + čištění technologie) Obsluha vodního hospodářství Odpadové hospodářství (odvoz a likvidace i nebezpečných odpadů) Regenerace plastů (mletí, granulování, barvení) Termické odlakování (pomocí nízkotepelné degradace) Prodej a servis úklidové techniky firmy FLOOR Zámečnictví (kalibrace, drobná výroba) Pronájem a obsluha skladových prostor 195

197 196 Čtenáře ročenky zdraví přítel hor a nížin, kamení a bažin! Petr Fouqué, Liberec

198 197

199 198

200 NOWACO C+C Liberec, s. r. o. České mládeže 462, Liberec 6 tel.:

201 Něco o pivu a jiných lahodných nápojích Každá správná hospodyňka ví, že složením stravy ovládá zažívání všech svých strávníků. Vliv masité nebo vegetariánské potravy je popisován v mnoha knihách. Vliv nápojů barbaři dělí na alkoholické a nealkoholické, i neznalci vědí, že nealkoholické nápoje jsou s bublinkami a bez bublinek, průhledné i kalné nebo barevné. Na druhé straně alkoholické nápoje jsou hodně alkoholické destiláty a míchané nápoje, méně alkoholické vína a piva. Nyní přichází zkušená hospodyňka, která ví daleko víc vždyť záleží nejen na množství nápoje, aby člověk doladil zažívání, náladu i hustotu krve ve svém těle. Záleží na kvalitě! Budete se divit, jsou lidé, kteří neznají rozdíl mezi višňovým vínem a pravým moravským Vavřincem. Taky existuje pivo, které je zrzavé a hořké bez účinku na uklidnění zažívání, zlepšení nálady a pocitu příjemného ukojení žízně. Je vždy tvrdě vyfiltrované a dořeďované, aby kontrola v laboratoři napočítala správná čísla. Zde nastupuje práce českého sládka, který bojuje s ekonomem při nákupu levných surovin, aby ochránil tradiční recept, který funguje a je osvědčen spokojenými strávníky minulých desetiletí nebo staletí. Všem přinesl dobrou náladu, příjemné chvíle s přáteli, na které rád vzpomene, povzbudil při chvílích váhání... V zahraniční literatuře ještě přetrvává názor, že pivo v Čechách je výjimečné, protože moderní technologie v malých a středních pivovarech nepostupuje tak rychle. Oni netuší, že je to schválně. Protože máme zákazníky, kteří si zaslouží příjemné prožívání života v České kotlině. Pokud chcete vědět víc, přijďte do tradičního pivovaru v Liberci-Vratislavicích, můžete zhlédnout též první exponáty automuzea. Více informací na Pít se musí, ale nezapomeňte na kvalitu jedině tak dospějete k plným zážitkům. Petr Hostaš sládek pivovaru 200

202 Kompaktní regulační rozvaděče pro řízení provozu: malých, středních i velkých kotelen plyn, olej, elektro domovních a průmyslových výměníkových stanic ucelených topných soustav včetně ohřevu TUV vzduchotechniky pro obytné i výrobní prostory kombinovaných otopných soustav s netradičními zdroji Výrobní možnosti: 2 x SMT linka Samsung Aut. sítotisk SP450V, ruční sítotisky SMT automaty CP45 FV (2 x), CP20 (1 x) Reflow SMT Quattropeak 3 N2, Heller 1707 ESD prostory, bezolovnaté pájení v Reflow osazování DPS, strojní pájení SEHO 8250/N2 kusové, střední i velké série výroba mechanických celků, modelů a prototypů vývoj elektroniky v oblasti hardware a software klimatická, solná komora, vibrační stolice U Šamotky 736, Liberec Proseč nad Nisou tel.: , 033 fax: obchod@elitronic.cz 201

203 202

204 JIZERSKÉ PEKÁRNY, spol. s r. o., Liberec tel.: , fax: , Dodává kompletní sortiment pekařských a cukrářských výrobků. Výhradní dodavatel výrobků bezlepkové diety v ČR. 203

205 Turistický oddíl KLETR pro děti od druhých tříd Nabízíme celoroční zajímavou činnost všem dětem, které chtějí zažít spoustu dobrodružství při družinových a oddílových akcích na schůzkách v oddílové klubovně, výpravách jednodenních i vícedenních do krásných, tajemných a drsných krajů, na letním třítýdenním táboře pod stany, na zimním přechodu některých českých hor i na náročných zahraničních expedicích. Veškeré informace se dozvíte na telefonních číslech Sazba knih a časopisů Černobílé ilustrace k vlastivědným tématům PETR POLDA NAKLADATEL ferdys.polda@tiscali.cz 204

206 GEOPRINT pohodová tiskárna pro pohodové zákazníky Tato ročenka byla opět vytištěna s laskavým přispěním a pod odborným vedením pana Jiřího Bílka, majitele tiskárny GEOPRINT