JAK SE V PARKU NARODIL DRÁČEK

Transkript

1 JAK SE V PARKU NARODIL DRÁČEK a 9 dalších pohádek ke hraní i cvičení Síta Rojová 1

2 Síta Rojová, 2014 Yoga in Daily Life International Sri Deep Madhavananda Ashram Fellowship Ilustrace Barbora Morongová, 2014 Jazyková korektura manželé Schulzovi Grafická úprava Martin Roj Vydal Martin Roj, Italská 773, Prachatice, 2014 Distribuce této knihy bez souhlasu vydavatele je trestná! 2

3 Úvod pro děti Ahoj, kamarádi :-). Jmenuji se Síta a mám vás, děti, moc ráda. Přala bych si, aby se vám v životě dařilo, proto jsem pro vás napsala tuto knížku. Věřím, že si oblíbíte hrdiny pohádek i jógová cvičení. Když se vám podaří některý z obrázků hezky vymalovat nebo když se mi budete chtít svěřit se svými zážitky, pošlete mi mailový pozdrav. Určitě vám odpovím :-). Přeji hezké čtení, hraní a cvičení... vaše Síta 3

4 Úvod pro dospělé Kniha Jak se v parku narodil dráček a 9 dalších pohádek ke hraní i cvičení byla napsána pro všechny, kteří chtějí s dětmi užitečně a příjemně strávit čas ve školních zařízeních, na různých kroužcích či v rodinách. Již více než dvacet let mám možnost pravidelně potkávat děti všech věkových skupin, poznávat jejich svět, jejich přání, myšlenky a potřeby. Jsem si jistá, že pohádky nenásilnou formou dokážou v dětech probouzet pozitivní vlastnosti, pomáhají jim chápat lépe svět kolem nich a pomáhají jim též řešit obtížné situace, kterým bohužel často právě děti musí čelit. Cvičení jógy učí člověka porozumět lépe sobě samému i ostatním, jógová cvičení jsou dobrá stejně tak pro tělo jako pro pozitivní naladění mysli. Proto kombinace jógových cvičení a pohádek vytváří podle mého názoru optimální předpoklady pro dosažení vnitřní spokojenosti, moudrosti a harmonie. Jógu může cvičit každé dítě bez rozdílu věku, roli nehraje ani to, v jakém duchu se odvíjí jeho výchova. V pohádkách se vždy zamýšlíme nad hodnotami, jako je porozumění, sounáležitost, odpuštění, statečnost, souznění s přírodou apod., takové hodnoty jsou blízké každému člověku, který touží po lásce a naplnění života. Jsem vděčná svému jógovému učiteli Paramhans Svámímu Mahéšvaránandovi, který je pro mě zdrojem neustálé inspirace a který mi prostřednictvím Systému Jógy v denním životě ukazuje cestu ke zdraví a spokojenosti. Z tohoto systému vycházejí všechna cvičení v této knize. Věřím, že si pohádky i cvičení oblíbíte stejně jako děti, které jsem už dějem příběhů i cvičením provedla. Ke každé pohádce jsou nabídnuta konkrétní cvičení z Jógy v denním životě, vhodné hry, omalovánky a výtvarné úkoly. V textu jsou tučně vyznačené pasáže, které nesou hlavní myšlenky příběhů a jsou podnětem pro zamyšlení a rozhovor s dětmi. V první části knihy jsou pohádky s obrázky, druhá část knihy je pracovním materiálem. V určitých pasážích textu jsou navržena jednotlivá cvičení jógy. V příloze pak naleznete odkazy na přesný popis každého cvičení či na videozáznam ze cvičení s dětmi. 4

5 Podle věku dětí pak doporučuji zvážit, zda v jedné lekci využijete všechna cvičení nebo si zvolíte jen některé jógové pozice. Hlavní je, aby měly děti radost z pohybu a nebyly ke cvičení nuceny. Zároveň je možné doplnit z našich knih (Jóga, hry a pohádky, S jógou za poznáním a dobrodružstvím) jakákoli cvičení, která se hodí k textu pohádek. Tak můžete pohádky znovu s dětmi zopakovat a oživit dle vlastních nápadů. Kniha je určená především pro děti předškolního a mladšího školního věku. Forma, jakou pohádku dětem převyprávíte a kolik cviků odcvičíte, záleží tedy především na dané věkové skupině. Odlišnou barvou jsou v pracovním materiálu vyznačené návrhy jednotlivých her, pod čarou jsou pak hry podrobně popsány. Obrázky k pohádkám přikládáme v přílohách jednak jako omalovánku, jednak jako vybarvenou předlohu. Ke každé pohádce jsou k dispozici dva takové obrázky a dále výtvarný úkol. Doporučuji tedy věnovat se jedné pohádce celý týden, připomínat si hrou a výtvarnými činnostmi hlavní myšlenky pohádek. Jsem si jistá, že vás texty budou inspirovat k tvoření, a ráda se od vás dozvím, jakými aktivitami jste pohádky obohatili. Básničky ke cvičení, další pohádky a náměty můžete najít na Ukázky z práce s dětmi různého věku nabízí také seriál Kdo je s jógou kamarád na Cvičení z Jógy v denním životě naleznete na org/. Těším se na vaše ohlasy, ráda vám poradím, pokud vzniknou jakékoli nejasnosti, ráda se přijedu podívat do vašich měst, pohrát si a zacvičit s vašimi malými svěřenci :-). Přeji vám mnoho krásných chvil při práci s dětmi i v osobním životě. autorka knihy Věra Síta Rojová 5

6 Pohádky 6

7 Jak se v parku narodil dráček Klárka a Matýsek jsou dobří kamarádi. Nejradši chodí ven do parku. Hrají si s dalšími kamarády na schovku, na honěnou nebo si jen tak spolu povídají a vymýšlejí samé báječné věci. Jednou seděli pod stromem a tu si všimli zvláštní hromádky z klacíků, pod kterou se něco hýbalo. Zvědavě klacíky rozhrnuli a pod nimi uviděli velikánské zelené vajíčko. Zrovna se z něj klubalo nějaké miminko. Klárka si myslela, že ve vajíčku bude veliký žabák, Matýsek to odhadoval spíš na zvláštní obří ptáče. Křup a dup, vajíčko prasklo a hlavu vystrčil, světe div se, malý dráček. Klárka strachem vypískla a Matýsek na ten div kulil oči. Kdo to kdy viděl, že by se v městském parku narodilo dračí mládě. Někdo se dá hned na útěk, když má z něčeho strach. To ale není případ Klárky. Hned ji napadlo, že ať je to mimino jakékoli, určitě potřebuje, aby se o něj někdo postaral. Jinak by ho mohl sežrat černý kocourek, co se pohybuje v parku, ještě dřív, než se mimino rozkouká. To byste nevěřili, tohle miminko se rozkoukalo opravdu rychle. Nikdo jiný nebyl nablízku, tak si dráček pomyslel, že Klárka s Matýskem jsou nejpíš jeho rodiče. To bylo radosti. Klárka je opravdu roztomilá maminka a s tatínkem Matýskem určitě bude legrace. Samou radostí začal dráček hopsat po trávníku kolem dětí, a teprve když se unavil, skočil Matýskovi do dlaně, uvelebil se tam jako v postýlce a spokojeně usnul. Co s ním teď uděláme? zajímalo Matýska. Klárka měla naštěstí dobrý nápad. Když si děti s něčím nevědí rady, měly by se poradit s dospělými. Klárčin dědeček se ve všem vyzná. Má velký domek se zahrádkou a o dracích zná mnoho pohádek. To je dost důvodů k tomu, aby se děti vydaly právě za ním. Dědeček se zrovna vracel z lesa s košíkem hub a s bandaskou naplněnou zralými ostružinami. Měl velkou radost, že vidí děti, a hned je pozval do chaloupky. 7

8 Nejdřív si dědeček myslel, že má Matýsek v ruce nějakou novou hračku, vždyť dneska může člověk vidět běžně štěkací pejsky, houpací koníky a podobné hračky, které na první pohled vypadají jako živé. Dráček se zrovna probudil, protáhl se v Matýskově dlani a skočil na stůl přímo před dědečka, slupnul ostružinu jako malinu a rozhlížel se, co by ještě mohl spolknout. Dědečkovi se tohle mrně moc líbilo, ale musel se přiznat, že vůbec neví, co dál. Mohl by aspoň přes noc zavřít dráčka do klece, co mu zbyla po zachráněné sojce, ale kdo ví, jestli by se dračí miminko nerozzlobilo a nezačalo třeba chrlit z tlamičky oheň nebo neprovedlo jinou lotrovinu. Nechat draka bez dozoru se nevyplácí. Dědeček poprosil děti, aby chvíli nemluvily, na chvilku zavřel oči a pořádně se zamyslel. Dobrá myšlenka přišla za pár minut. Musíme se vrátit na místo, kde jste našli dračí vajíčko, pojďme honem, než se začne stmívat, řekl rozhodně dědeček, Klárka popadla miminko a vyrazili. V parku bylo pozdvižení. Vypadalo to, jako by se sešla celá pohádková říše. Mohli jste vidět všechny vaše oblíbené postavičky z pohádek a Večerníčků. Všichni hledali ztracené dračí mládě, protože draci patří do pohádky a ne do světa lidí. Pořádek musí být. Bytosti z pohádky se nemůžou jen tak bez dozoru toulat mezi lidmi. A tak se dráček vrátil tam, kde je jeho místo, a všichni byli šťastní. Ptáte se, jestli nebyly děti smutné, že se musely rozloučit se svým novým kamarádem? Vůbec ne, když má človíček oči otevřené, každý den může objevit něco nového a pěkného. Ale teď už honem domů, zítra je taky den. Tak někdy zas na shledanou, Klárko a Matýsku :-). 8

9 Jak medvídek obživl Medvídek Míša byl mnohem starší než holčička Anička. S medvídkem si hrála už maminka, když byla malá. Míša byl ale fešák, žádný nevzhledný, starý a špinavý medvěd. Žlutý kožíšek měl stále načesaný a čisťounký a pusu od ucha k uchu, jak se pořád smál. Měl se totiž moc dobře, Anička si s ním hezky hrála, měla ho ráda, večer při usínání ho držela za tlapku nebo kolem krku a v noci ho mívala pod hlavou, jako kdyby to byl polštářek. Co jen zažil Míša legrace s holčičkou i s jejími ostatními hračkami s psí slečnou Fifinkou, s hafanem Azorem, s koníkem Hnědkou, se dvěma gumovými míči, se lvíčkem Leem a s malým lachtánkem Filipem. Všichni už se těšili na jaro, na to, jak rozkvetou louky, na jarní slunce, na motýly a na vycházky do zahrady. Blížily se Velikonoce a s nimi i báječná návštěva babička s dědou. Prarodiče přivezli své vnučce Aničce krásného plyšového modroučkého zajíce. Anička měla takovou radost! Ale Míšovi bylo smutno. Nevadilo mu, že ho Anička vyhodila z postýlky a vzala si tam nového záju, chápal přece, že si zajíček musí u nich zvyknout a v měkoučké postýlce u Aničky to bude mít mnohem jednodušší. Horší bylo, že Anička Míšu hodila do kouta a on se ani nemohl slušně posadit. Ležel napůl na boku, jednu nohu nahoře, druhou dole, hlavu přetočenou tak, že ani neviděl. A co bylo nejhorší celý týden si ho Anička ani nevšimla. Kdybych se tak uměl pohybovat jako lidé, zatoužil medvídek, aspoň bych si trochu protáhl tělo. A co se nestalo. Zázrak. Míša se začal hýbat, zadní tlapa, druhá, přední tlapka, druhá, hlava i tělíčko. Míša se postavil a řekl si, že půjde do světa, když už ho Anička stejně nemá ráda. Na chvíli obživly i další hračky. Fifinka méďu prosila, aby neodcházel, Azor mu v odchodu bránil štěkáním, míče nervózně poskakovaly, Leo dokonce zavrčel, ale 9

10 nebylo to nic platné. Míša vyklouzl ze dveří. Bum. Dveře se zabouchly. Chvíli se Míša ani nemohl pohnout stejně, jako tomu bylo dřív, když byl ještě obyčejnou hračkou. Tlapky jako by mu zdřevěněly. A srdíčko se na chvíli zastavilo. Jak jen mohu opustit svoji milovanou holčičku Aničku? A Fifinku, Azora, Hnědku a Lea, jak jen mohu opustit své přátele? znělo v mysli žlutého medvídka. Co to je za hluk, který přerušil méďovo přemýšlení? To se na chodbě domu potkali dva skuteční hafani - Lord s Lady a hlasitě se vítají. Ženou se ze schodů rychlostí blesku. Páni, ti jsou ohromní, to nejsou drobečci jako Fifinka s Azorem. Míša kulí oči a rychle se klidí do kouta. Ještě, že už ho nohy zase poslouchají. Za psy se ještě s dupotem blíží jejich majitelé. A potom zase ticho. Radši půjdu odsud, říká si Míša a snaží se seskočit z prvního schodu hop a leží na zádech, koulí se dolů, au, au, au. První schodiště má za sebou. Na druhém schodišti už je méďa opatrnější. Jedna nožka, druhá, no, vida, jde to dobře. Za chvíli už medvídek stojí před dveřmi, za kterými se jistě otevírá veliký a doufejme i lepší svět. Dveře se otevírají, dovnitř vchází stařenka s hůlkou a nevěřícně zavrtí hlavou, když si všimne chodícího plyšového medvěda, který právě opouští dům. Míša je jako v říši divů, kolem něj se na silnici prohánějí auta, motorky a jízdní kola, na chodníku běhají malí i velcí lidé, psi, sem tam se objeví nějaká kočka nebo malý ptáček. Co to, mohutný pán se sklání dolů a zvedá Míšu do náruče se slovy: To je ale frajer, ten by se líbil mojí Rozárce. Poponese medvěda ještě pár metrů a zastaví se před budovou, na jejíž dveřích je psáno Mateřská škola. Ze dveří vychází se svou maminkou copatá, okatá Rozárka. Radostně běží k mohutnému pánovi a volá: Tati, co to neseš? To budeš koukat, mám pro tebe chodícího medvěda, odpovídá tatínek. Nepleť už zas tý holce hlavu, věří pak každýmu nesmyslu, káravě promlouvá maminka. Ale to už Rozárka drží medvěda za tlapku a pomalu, krůček za krůčkem spolu kráčejí ulicí. Maminka se nestačí divit. Holčičku vůbec nepřekvapuje, že medvídek chodí, tatínek jí o takovém méďovi už dlouho vypráví pohádky. Slíbil jí přece, že Rozárka takového medvídka jednou najde, když si to bude přát. A zrovna včera v postýlce prosila, aby se jí toto přání splnilo. Doma se medvídek seznamuje s ostatními hračkami, s novým pokojíčkem, se svým pelíškem a zvyká si na nové jméno. Rozárka mu říká 10

11 Kulíšku. Medvídek si s Rozárkou hraje, cvičí, chodí do školky, na kolotoč, na houpačky, na nákupy s rodiči, jezdí s Rozárkou autobusem a tramvají. Dnes nastupují do autobusu s číslem 188. Posadí se na sedačky, maminka vedle tatínka, medvídek vedle holčičky. Do autobusu právě přistupuje Anička, děvčátko, kterému medvídek původně patřil. Hele, mami, tahle holka má podobného medvěda jako já! volá nadšeně. Když přijde domů, ohlíží se Anička po Míšovi. Kam ho jen uložila o Velikonocích, když dostala nového zajíčka? Medvídek doma není. Hned vzniká podezření: Mamko, ta holka v autobuse je zlodějka! Zavolej policii. Marně ji maminka uklidňuje, marné je její přesvědčování. Anička touží po Míšovi. Na nic jiného nemůže myslet. Chodí jako bez hlavy a vzpomíná na chlupatého kamaráda. Tuší, že mu způsobila bolest, a proto o něj přišla. Trápí ji výčitky svědomí. Ožívá jen v autobuse, který ji vozívá za babičkou. Tam přece Míšu naposledy viděla. Když budu hodná, třeba se mi vrátí, třeba ho zase uvidím sedět na sedadle stoosmdesátosmičky, doufá Anička. Přání se jí splnilo, ale trochu jinak. Na procházce s tatínkem najednou Anička vidí, jak se k nástupišti autobusu blíží holka copatka a vede za packu medvídka. Anička utíká k Rozárce a snaží se jí vytrhnout medvěda z ruky. Je můj, ty zlodějko zlodějská, křičí a bije Rozárku pěstičkami. Aniččin tatínek tvrdě zakročí a Anička neví, jestli víc brečí kvůli medvědovi nebo kvůli nespravedlivému potrestání. Chtěla přece zachránit svého Míšu. Naštěstí je poblíž i Rozárčin tatínek. Všechny uklidňuje a navrhuje společnou návštěvu cukrárny. Takhle rozhádaní se přece nemůžeme rozejít, určitě se vše vysvětlí, prohlašuje s jistotou. Aniččině tátovi se tenhle muž sympaťák líbí a rád souhlasí. Stejně měli s Aničkou namířeno někam ven a vůbec nepospíchají. Rozárka se už trochu uklidnila, tiskne medvídka k srdíčku a ustrašeně si prohlíží Aničku. Ta se mračí jako kakabus. V cukrárně se povídá o tom, že Anička měla podobného medvěda, ale někam ho pohodila, když dostala novou hračku, a teď by ho ráda zase dostala zpátky. Aničce stékají po tvářích stále větší slzy. Najednou se méďa svezl z Rozárčina klínu, sedl si k Aničce a tlapkou jí začal otírat slzy. Anička ho k sobě přitiskla takovou silou, že se nemohl ani nadechnout. Ale to plyšovým medvědům vůbec nevadí. Byl šťastný, že je u Aničky a že cítí, jak ho má holčička ráda. Rozárka mrkla na svého taťku. Oba pochopili, jak to všechno ve skutečnosti je. 11

12 Dnes tedy odejde medvídek domů s Aničkou, ale za týden se zase sejdou a méďu si vymění. Patří teď přece oběma děvčátkům. A jak mu vlastně budou říkat? No přece Míša Kulíšek. Pohádka dopadla dobře, holčičky se skamarádily a také tatínkové se vždy velice těšili na procházky se svými dcerami a s plyšovým medvědem, který je tak zajímavým způsobem seznámil. 12

13 Jak se Eliška dostala do pravěku Eliška je prima veselá holka, smíšek k pohledání. Stejně jako všechny děti jejího věku i ona miluje svět pohádek a fantazie. Líbí se jí Alenka v říši divů, medvídek Kuky i jiné pohádkové bytosti. Eliška se má. Na prázdniny a na víkendy jezdí s rodiči a se sestrou na hájovnu. Tam se páni dějí věci. Eliška se kamarádí s hejkalem, s vodníkem i se strašidly z hradu Roštejna. V lese je jako doma, zná lesní zvířátka a vždycky má radost, když se nějaké objeví. Hned se s ním začne mazlit, když to zvířecí kamarád dovolí. Když není na obzoru žádné jiné zvíře, poslouží na mazlení Eliščin králíček Bobina. Jednou odpoledne si po pěkné procházce v lese Eliška zapnula tatínkův počítač. Chtěla si odpočinout při pohádce. Hledala mezi pohádkami takovou, která by se jí opravdu líbila a kterou zatím ještě nezná. Nic nemohla objevit a oči se jí klížily. Tu najednou vidí ve snu něco, co ještě nikdy nespatřila. Pohádková holčička vypadá úplně stejně jako Eliška, jako by jí z oka vypadla. No ne, říkají jí taky Eliško. Ale kde to vlastně jsme? Tady to nevypadá jako na hájence. To bude nejspíš pravěk. Pohádková Eliška má místo Bobiny malého dinosaura. Vodí si ho na vodítku a občas ho dokonce i pustí. Jmenuje se Rex. To byste koukali, jak Rex Elišku poslouchá. Zvládá povely sedni, lehni, zůstaň a k noze. Umí na přání podávat své paničce dinosauří tlapu. Když má z něčeho radost, skáče kolem Elišky a chce ji olíznout svým dinosauřím jazykem. Na procházce pralesem si Eliška a Rex vesele poskakují. Najednou z ničeho nic Rex začmuchá, odrazí se všemi čtyřmi tlapami a letí dopředu jako o závod. Eliška marně volá Rexe zpátky. Holčička se málem rozbrečí, když Rex uhání pryč a nechce se vrátit. Kdyby tu byl aspoň táta, ten by Rexe určitě chytil, povzdechne si Eliška. Ale není tu ani táta, ani nikdo, kdo by Elišce pomohl. Eliška je obyčejná malá holka. V takové situaci umí dělat 13

14 jenom jedno. Prostě brečet. Velké, slané slzy se koulí po tvářích a Eliška skoro nevidí na cestu. Bojí se, že Rexe už nikdy nespatří, že se jí kamarád nadobro ztratí v pralese. A ztratit kamaráda je ta nejsmutnější věc na světě. Ale co je to za zvuky? Eliška slyší praskání větví a dupání. Pralesem se řítí dinosauří holka, hned za ní lovec a v jejich stopách Rex. Nechte tu dinosaurku na pokoji, křičí odvážně Eliška. Ale lovci neposlouchají malé holky. Dinosaurka má namále. Když už je jí lovec v patách, skočí mezi ně Rex. Vydá ze sebe ten nejhroznější dinosauří zvuk a zadupe na lovce, že se pod ním otřese celá zem. Otevře tlamu doširoka a pokouší se lovce schlamstnout. To je nejjednodušší způsob, jak se ho zbavit. A ještě navíc Rexík rád papá a zrovínka má chuť na pořádnou svačinu. Lovec má v očích hrůzu. Takového obrovského dinosaura ještě nikdy neviděl. Myslí na jedinou věc, jak si uchránit život a co nejrychleji zmizet. Otočí se a utíká pryč. Rexík přemýšlí, jestli si nechá utéct takovou dobrou svačinku. Ale asi jo. Mnohem lepší je přece mrknout se na sympatickou dinosauří slečnu. Celá se ještě, chudinka, třese. Rexík ví moc dobře, jak dinosaurku uklidnit. Za chvilku už dinosauří holka kulí na Rexe oči a vypadá docela spokojeně. Eliška vše tiše pozoruje a Rex sem tam taky na Elišku mrkne. Teď je čas, aby jí představil svou novou přítelkyni. Vede dinosaurku k Elišce a ta se hned přitulí a nechá se drbat na bříšku. To nemůže dopadnout jinak. Pohádková Eliška bude mít dalšího kamaráda na starost. Dinosaurka dostala jméno Rexinka. Rex a Rexinka se měli tolik rádi, že se nakonec Eliščini dinosauři ještě rozmnožili. Narodilo se 10 malých dinosauřat a Eliška byla moc a moc šťastná. Měla pořád co dělat, nikdy se nenudila a bylo kolem ní pořád veselo. Zazvonil zvonec a pohádky byl konec. Na hájovně se stmívá, počítač je v úsporném režimu a Eliška se protahuje. Že by to všechno byl jenom sen? Na tom přece nezáleží, hlavně, že to všechno dobře dopadlo. 14

15 Jak se větřík poučil Brzy zrána, když se mráčky honily po obloze, narodil se malý větřík. Ani mu nedali jméno, i když by mu náramně slušelo. No řekněte, třeba větřík Petřík, nebyla by to krása? I jinak bylo tohle miminko trochu zanedbané. Nikdo se s ním nemazlil, nikdo se o něj nestaral. Nedalo se nic dělat, větřík se o sebe musel postarat sám. Co vlastně takový větřík potřebuje k životu? No přece kamarády, aby si měl s kým hrát. To víte, miminka větru nedostávají od rodičů a od hodných tetiček a strýčků hračky jako lidská mláďata. Hrát si ale potřebují všechny dětičky, a tak se větřík poohlíží po nějakém příteli. Jé, mráčky, vy jste heboučké, vy se mi líbíte, můžu si s vámi hrát? volá větřík. Mraky se ale jen mračí a na otázku větříku neodpovídají. To je škoda, povzdechne si větřík, prolétne mezi mráčky a zamíří ke sluníčku. Sluníčko, sluníčko, ty jsi tak krásné, budeš si se mnou hrát? zkouší se větřík skamarádit. Sluníčko se sice usmívá, ale na otázku větříku neodpovídá. Smůla, ani sluníčko si se mnou nechce hrát, smutně si odfoukne větřík. Poohlédnu se tedy po kamarádech dole na zemi, napadne větřík, a než bys řekl švec, už se větřík prohání v městském parku. Tady je věcí k vidění! Holčičky, kluci, pánové i paní tu venčí své psí mazlíčky - chlupáče i naháče, štěňata i staroušky, obry i mrňousky, poslušné pejsánky i psí zlobiváky, hnědé, bílé, černé nebo různě strakaté hafíky. A podívejme se, tady běží jeden pejsek úplně sám, ten určitě taky hledá kamaráda, zaraduje se větřík a zamíří rovnou k pejskovi. Větřík frrrrrrrrr rovnou před pejska a hned začíná předvádět taneček, za který by se nemusel stydět ani vítěz té nejlepší taneční soutěže. Pes však vůbec nezvedl čenich od země, pořád jen čmuchal a pobíhal sem a tam, jako by si ani větříku nevšiml. Větřík začíná být smutný, tolik chtěl najít kamaráda, ale ať se snaží sebevíc, nikdo si s ním nechce hrát. Sluníčko už se pomalu chystá na kutě a v parku se stmívá. 15

16 Větřík zalétne ještě za ptáčkem slavíčkem, který si prozpěvuje překrásné ptačí písničky, navštíví v hnízdečku veverku zrzečku, prožene se kolem zatoulaného kotěte, ale nikdo z nich ani okem nemrkne, aby větřík aspoň pozdravil. Dnešní hledání končí, krajinu zahalila tma. Nešťastný větřík se ukládá ke spánku. Připadá si, že je úplně zbytečný a ztracený ve velikém světě. Větřík dlouho nemůže usnout a neklidně se převaluje ve svém nočním úkrytu z trávy. Konečně tvrdě usíná. Noc zakrývá všechny smutky kouzelným závojem a přenáší spáče do říše snů. Svou moc ztrácí noc teprve ráno, ve chvíli, kdy se první sluneční paprsky dotknou země. Světlo probouzí svět do nového dne. Vstát musí i malý větřík. Po trávě, na které odpočíval, za chvíli poběží do školy děti, začnou se tu prohánět zvířátka a květinky budou hledat místo, aby mohly rozevřít své voňavé hlavičky. Větřík se smutně začíná protahovat. Nechce se mu prožít další den podobný tomu včerejšímu. Ale co naplat, je třeba vstávat. Jejda, co se to děje, kouká větřík sám na sebe, nějak jsem přes noc vyrostl. Sotva se větřík odlepí od země, zaslechne lístky trávy, jak si povídají: To je dnes příjemný vánek, jak krásně si s námi pohrává Vánek, no to jsem přece já, raduje se větřík a prohání se mezi lístky trávy, které šumí na pozdrav. To je báječná hra, jásá větřík a prozpěvuje si: Miluju trávu, mám trávu rád, ta tráva chce si se mnou hrát a já jsem její kamarád Větřík vánek šťastně létá trávou sem a tam. Najednou se úžasem zastaví. Co to vidí před sebou? Je to veliké, leskne se to od slunečních paprsků a vypadá to jako obrovitánské zrcadlo. Musím se podívat blíž, pomyslí si větřík a vydává se tím směrem. Ahoj, vánku, větříčku, hraj si se mnou chviličku, jsem voda, voda jezera a právě tě zvu ke hraní, mé vlnky tančí zvesela, když větřík se tu prohání. Půjdu rád, moc rád si půjdu hrát, za láskou každý uhání, život je smutný bez hraní, prozpěvuje si větřík a prohání se mezi vlnkami. Ve štěstí čas rychle ubíhá, a tak než se větřík naděje, je tu už zase tma a čas určený k odpočinku. Dnes se větříku bude hezky usínat. 16

17 V postýlce z trávy si větřík zavzpomíná na krásné hry s kamarády a možná se mu o lístcích trávy a vodě z jezera bude zdát i v noci. Ráno čeká na větřík velké překvapení. Po klidné noci protkané překrásnými sny se větřík probouzí a nemůže sám sebe poznat. Nevypadá už jako větřík, ani jako vánek, ale je z něj pořádný vítr. Trávník i jezero pozdraví v letu za vteřinku a už je v parku. Pejsánci ho uctivě zdraví a vítr jim na pozdrav fouká do kožichů, sklápí jim z legrace ouška dozadu a ty menší občas poponese z místa na místo. Ve vzduchu prožene ptáčka slavíčka, probudí ospalé kotě a prosviští kolem veverky Zrzečky. Všichni volají: Páni, to je dnes ale veliký vítr! a doufají, že vítr bude přátelský. Prosí ho, aby netropil žádné lotroviny a nerozbořil žádné domečky, psí boudičky, ani žádná hnízdečka. Nikdo se nemusí bát, vítr nemá na lumpárny čas, míří nahoru k mrakům a těší se, že si s nimi pohraje na honěnou. Mráčky létají, jak vítr poroučí, sem a tam a potom zase tam a sem. Nakonec se vítr zastaví u sluníčka. Až do večera si pohrává s jeho paprsky a proplétá se mezi nimi. Až bude tma, spokojeně usne. Je to prima pocit, že teď už se s ním baví úplně všichni. Zítra si určitě zase odpočine a bude trochu klidnější. Pochopil, že se může kdykoli proměnit ve větřík, vánek, vítr nebo třeba ve vichřici. A to je úplně skvělá věc, když někdo pochopí, že může dokázat cokoli chce, a pozná všechny své skryté síly. 17

18 Jak se muchomůrce dařilo v lese V lese Jehličnáči vyrostla pod smrčkem hned vedle rodinky hříbků malá muchomůrka. Tolik se těšila, až vystrčí hlavičku na tenhle svět. Tolik se těšila na zvířátka, na děti, na stromy, na slunce i déšť. Tolik se těšila, až si jí někdo všimne a pochválí ji stejně jako hnědé hříbečky rostoucí blízko ní. Celá se chvěla zvědavostí, když se k ní blížila zaječí maminka se svými ušáčky. Radostí určitě poporostla nejméně o milimetr. Svůj červený klobouček vystavila na odiv jako nějaká malá princezna nebo manekýnka. Ale co to, zajíčci míří rovnou k hříbečkům a vesele kolem nich poskakují. Asi jsem moc malinká a zajíčci mě nevidí, přemýšlí muchomůrka a snaží se ještě víc napřímit. Zajíci si pochutnávají na hříbcích, spokojeně pomlaskávají a střihají ušima. Hurá, teď si mě všimli, jásá muchomůrka, když k ní zaječice vede své děti. Zajíčci se zastavili před muchomůrkou a jejich maminka pronesla: Fuj, téhle houby si nevšímejte, je jedovatá. Ne aby vás napadlo ji ochutnávat. Pojďme raději od ní pryč. Kdyby uměly muchomůrky plakat, vyronila by tahle krasavice slz plné jezírko. Takové zklamání. Čekala, že se bude líbit, a místo toho slyšela, že je fuj a to je moc ošklivé slovíčko. Ale co to, jaké rezavé zvíře se sem blíží? To bude asi liška. Očichává zem a přiblíží čenich i k muchomůrce. Nevoní, řekne si, a pak ji její čich zavede k suchohřibům, jejichž vůně je mnohem lákavější. Liška se labužnicky olízne a hned začne ochutnávat. A co muchomůrka? Je ještě smutnější, protože navíc zjistila, že nevoní a vypadá to, že to bude dost velký nedostatek. Muchomůrka se setkala ještě s pejskem, který těsně vedle ní zvednul nožičku, aby vykonal svoji potřebu, a s dospělými lidmi s malým klukem, kteří byli pejskovými pány. Jeden z mužů zvolal: Hele, jedovatka, tu si k večeři nedáme. Hned na to přiběhl chlapec a vykopl nohu směrem k muchomůrce, jako by byla nějaký míč. Ještě, že se netrefil. Ach jo, achich ach, 18

19 ozývalo se z mechu muchomůrčino naříkání. Lesem se prochází copatá holčička Irenka. V ruce má tužky a zápisník. Chce si jen tak pro radost něco namalovat. Cesta ji vede k hříbečkům. Jsou okousané, ty malovat nebudu, přemýšlí a obhlíží okolí. Najednou se její oči rozzáří. To je nádherná muchomůrka, na tu se bude hodit moje nejhezčí červená pastelka. Má úplně stejnou barvu. Hned se pustím do malování. Malířka Irenka se posadila do mechu, prohlížela si muchomůrku ze všech stran a dala se do práce. Při malování si prozpěvovala pěkné písničky a sem tam promluvila pár hezkých slov i na muchomůrku. Tohle byl ten nejkrásnější okamžik v životě červeno-puntíkované houbičky muchomůrky. Okamžik, pro který stálo za to vyrůst a překonat všechny smutné chvíle. Irenka určitě poznala, jak je teď muchomůrka šťastná, protože do obrázku nakreslila pod červený klobouček nádherný úsměv. Nakonec se holčička s muchomůrkou rozloučila slovy: Tak ahoj, krásko, měj se tady fajn a já si tě v lese znovu někdy zkusím najít. A když ne tebe, tak aspoň nějakou tvoji sestřičku, které to taky tolik bude slušet. Teď už muchomůrka věděla, že ne každý se na svět dívá stejně a že se nakonec vždycky najde někdo, kdo druhého pochválí a projeví mu cit přátelství a lásky. Jenom je někdy třeba chvilku si na to počkat. 19

20 Jak Kateřinka pomohla babičce V jednom malém domečku bydlela holčička Kateřinka, které bylo právě 5 let. K narozeninám dostala velký dort a mnoho jiných dárků. Všechny dárky byly krásné, ale z jednoho měla Kateřinka přece jen největší radost. Maminka Kačce koupila konvičku na zalévání. Zatím směla Katka jen pozorovat maminku, jak dává pít vodu kytičkám. Ode dneška se bude o květiny starat už úplně sama. Moc by si přála, aby ji kytičky měly tak rády jako maminku, ještě že dávala dobrý pozor, jak to maminka s květinami umí. Každá kytička má své jméno, každá je něčím krásná. Některá mamince už z dálky mává lístečky a sklání kvítky, aby ji pozdravila, jiná rozevírá mamince svou náruč (stejně jako maminka, když před školkou vítá Kateřinku), fialka Sněhulka s bílými lístky zdraví maminku stříbrnými jiskřičkami na svých květech a palma vedle domovních dveří napřímí své větve a pyšně ohlašuje, že stále hlídá dům. Bručoun Kaktus sice už z dálky volá - ne, ne, nic nepotřebuji, ale podle toho, jak se směje pod vousy, Katka snadno pozná, jak má kaktus maminku rád. Kačenka naplní konvičku vodou a rychle běží prozradit květinkám, kdo o ně teď bude pečovat. Káťa běhá od jedné kytičky ke druhé, oběhne je do večera všechny snad desetkrát. Má takovou radost! Katka se vždy zastaví také v pokoji, kde leží babička. Tady se Katčina radost najednou ztrácí a její srdíčko je plné smutku. Babička je totiž nemocná, musí pořád ležet, nemůže s Kačenkou běhat po loukách, vyprávět jí pohádky, smát se s ní a radovat se tak jako dřív. 20

21 Jak jen bych mohla babičce pomoci? přemýšlí Kačenka. Alespoň jí přinesu na noční stolek fialku Modřenku, tu má babička ze všech kytiček nejraději. Kačenka sedí s Modřenkou u babiččiny postele a najednou slyší tatínkův hlas: Káťo, ty květinová princezno, pojď se umýt a honem do hajan. Co naplat, je třeba jít. Maminka zatím přinesla Katce do ložnice peřinky s růžovými kvítky, ty, co má Kačenka tolik ráda. To se to bude spát! Kačenka pomalu usíná, vzpomíná na krásnou oslavu narozenin, na kamarádky květinky i na nemocnou babičku. Zavírá oči a pomalu k ní přichází sen. Na modrém jezeře připlouvá květ neobyčejné krásy, listy ozářené sluncem osvětlují celou vodní hladinu. Ahoj, Kateřinko, jsem král květin a jmenuji se Lotos. Děkuji Ti, že se tak hezky staráš o moje sestřičky květiny. Teď za odměnu pomohu já Tobě. Otevřu ti svou zahrádku a pak ti budu povídat tak jako krásnou pohádku, co který kvíteček má rád. Když potom všechno budeš znát, začnou ti květy pomáhat. Každý květ může pomoci vyléčit lidské nemoci. Musíš však kvítky milovat, dávat jim čistou vodu pít a s láskou o ně pečovat, před špínou louku ochránit. Pak, Kačenko, když budeš chtít, babičku můžeš uzdravit. Opravdu? Kačenka byla tak zvědavá, jak může babičce pomoci, že přerušila písničku krále květin a začala se vyptávat, jak vypadá kytička, která dokáže léčit. Pojď se mnou, uvidíš, zve Lotos Kateřinku do svého království. Plují spolu po jezírku až k rozkvetlé zahradě, Kačenka poznává 21

22 každou rostlinku, učí se a dokonce s květinami mluví. Když Lotos Katce ukázal celou zahradu, zazpíval: Dobře si, Katko, pamatuj, co jsem tě dneska naučil, to vše je, Káťo, dárek můj, pomůže naplnit tvůj cíl. Kdo květy umí dobře znát, kdo je má nade všechno rád, kdo pozná jejich tajemství, ten druhé lidi léčit smí. Ty máš tu lásku v srdíčku, ty uzdravíš svou babičku, to pro tu lásku v srdíčku smíš uzdravit svou babičku. Král květin zavinul lístky a zmizel Kačence i s celou zahradou. Katka se posadila, zjistila, že už je ráno a že vše byl jenom sen. Umyla se, oblékla a hned po snídani vyběhla ven. Na louce před domem rostly úplně stejné bylinky s léčivou mocí, jaké Katce ukazoval ve snu král květin. Kačenka je trhala každý den, maminka z nich vařila babičce léčivý čaj a zanedlouho se Katčina milovaná babička opravdu uzdravila, mohla pak na květinovou louku chodit s Kačenkou a obě měly teď kytičky ještě raději než dřív. Kateřinka se pečlivě starala nejen o květiny v domečku, ale i o všechny, které rostou venku na loukách, a nikdy nezapomněla na slova krále květin. 22

23 Jak se našly psí sestřičky Syndy je malá bílá fenka, miláček dětí na sídlišti a hlavně oblíbenec celé rodiny, do které patří kromě Syndy také maminka, tatínek a děti Anička a Vašík. Život je pro Syndy jednou velkou, báječnou hrou. Střídá se v ní dovádění na zahradě, dobré jídlo, bublinková koupel a odpočinek v měkoučkých peřinkách voňavé Aničky. Syndy miluje také procházky kolem lidských obydlí, kde na ni čeká spousta psích přátel a rozdováděných dětí. To jsou, panečku, honičky a kotrmelce! A jak se děti dovedou nádherně smát! Syndy se ke každému vrhá rychlostí blesku, vyskakuje půl metru vysoko a nechává se drbat za ušima a hladit po svém kudrnatém kožíšku. Syndy miluje všechny a všechno a všichni milují tuhle malou psí uličnici. Jiná psí slečna, Žanetka, bydlí se svou lidskou rodinou také ve městě. Musí chodit na procházky kolem rušných ulic až k městskému parku a jako vzorný pejsek na slovo poslouchá. Těší se, až ji v parku její milované holčičky Monička a Markétka pustí z vodítka. I Žanetka si díky své kráse a díky veselé povaze dokáže každého naklonit na svou stranu. Jednoho hezkého podzimního dne se konala velká psí soutěž. Z mnoha měst se sjeli psí krasavci, aby soutěžili v různých disciplínách. Mezi pejsky byly také fenky Syndy a Žanetka. Ve své kategorii tyhle psí slečny vyhrávaly jednu soutěž za druhou. Vždy to byl nerozhodný souboj, první místo Žanetka, druhé Syndy, pak zase první místo Syndy a druhé Žanetka, a znovu Žanetka a Syndy, Syndy a Žanetka. Diváci se bavili pohledem na tyto dvě chlupaté krásky - byly si podobné, jako by jedna druhé z oka vypadly. Zdálo se, že ve všech soutěžích spolupracovaly, vzájemně na sebe vždy otočily své kudrnaté hlavičky, jako by se domlouvaly, že chtějí získat zlatou medaili společně. Před velkým finálovým soubojem byla chvíle pro odpočinek. Žanetka se položila do trávy a Syndy se k ní přitulila. Společně usnuly. 23

24 Obě rodiny, které vlastnily tyto psí holky, se posadily vedle svých pejsků, slovo dalo slovo a vyšlo najevo, že si koupily Žanetku a Syndy ve stejný čas od stejných majitelů. Je to jasné, Syndy a Žanetka jsou sestry. Ve finále měli psi předvést všechny cviky, které se svými pány dovedou. Žanetka a Syndy vyrazily společně. Cokoli zacvičila jedna, druhá stejně krásně napodobila. A tak si nakonec první místo opravdu vybojovaly obě. Zlatá medaile měla tvar srdíčka a nápis Za lásku mezi psími sestrami. Všichni majitelé obdivovali krásný vztah psích holčiček a domluvili se, že se často budou navštěvovat. Monička, Markétka, Vašík a Anička se stali díky svým pejskům dobrými přáteli a užili si společně spoustu legrace. 24

25 Jak se v Lidušce slavily Vánoce Ve vesničce Lidušce se měli lidé rádi. Všichni si se vším pomáhali, každý měl pro ostatní vždy dobré slovo i úsměv na tváři. Děti a dospělí si tu žili jako v pohádce. Často našli nějakou příležitost, aby se mohli sejít a strávit spolu pár příjemných chvil. Slavili narozeniny, svátky, blahopřáli si vzájemně k velkým i docela maličkým vítězstvím, radovali se z nově narozených občánků. Nejvíc ze všeho milovali Vánoce. Letos se stejně jako každý rok chystají oslavy u stromečku. Všichni už se těší na koledy, na vyprávění a na nadílku. Všichni přemýšlejí, jakým dárkem obdarují své přátele, své blízké. Cítí, že potěšit druhé je pro člověka jeden z nejhezčích darů. Vědí, že dávat je radostnější než brát. Haničce bude brzy šest let. Za chvíli z ní bude školačka. Připadá si jako velká slečna. Rozhoduje se, že i ona letos připraví pro ostatní dárky. Lidé, kteří mají peníze, hledají dárky ve výkladech obchodů. Holčičky z chudých rodin se musejí spokojit s tím, co nabídne matka příroda. Hanička se prochází zimním královstvím. Obdivuje křišťálově čisté rampouchy, obrázky, které kreslí do oken mráz, kulaté sněhuláky a stopy zvířat v místech, kam obvykle nemíří kroky lidí. Líbí se jí zářící slunce, které všemu dodává třpytivý lesk. Všechno je tak krásné, ale nic z toho nemůže Hanka použít jako vánoční dar. Smutná holčička se brouzdá sněhem, nožky promáčené a zmrzlé. Přemýšlí o tom, že země ukryla všechny poklady pod bílou studenou peřinu. Nevzdává se. Bez dárků se domů nevrátí. Slunce se už dávno schovalo za mraky. Svět dostává nový plášť z tmavých stínů. Hanička se vydává směrem k domovu. Z celého srdce prosí, aby alespoň na zpáteční cestě našla něco krásného, co položí pod vánoční stromek jako dáreček pro všechny hodné tety, strýce a kamarády z Lidušky, pro maminku, pro tátu a pro své sourozence. Prochází kolem rybníka. Teď ji něco 25

26 napadlo. Ve vodě se koupou stovky zlatavých hvězd. Hanička pokleká a nabírá vodu do rukou. Nevadí, že zebe. Hanka drží v jezírku z dlaní zlatou hvězdičku z nebe! Holčička tančí jako víla a nevnímá tmu a chlad. Vymyslela ten nejbáječnější dáreček! Teď honem do tepla. Ještě večer dostává od maminky spoustu zavařovacích skleniček. Polepíje zbytky barevných papírů, které dokáže poskládat do zajímavých ornamentů. Zítra už v každé z nich poputuje hvězdička k novým majitelům. Hanička se svěřuje tatínkovi, že má pro ostatní tajemství. Prosí ho, aby všem vyřídil, že Hanka přijde letos ke stromečku trochu později. Hned po setmění utíká holčička k rybníku. V její ruce se houpe obrovská taška plná ozdobených zavařovacích skleniček. Je krásný večer. Rybník je pozlacený drahokamy světélkujících hvězd. Hanička se pouští do práce. Nabírá do skleniček opatrně vodu a staví je vedle sebe na břeh rybníka. Je spokojená. Naplnila už všechny nádobky a šťastně do nich nahlíží. V každé z nich se odráží světlo hvězd. Teď ještě vše dobře uzavřít šroubovacím víčkem a dárky jsou hotové. Hanka všechny poskládá do tašky. Jde rychlým krokem do klubovny. Jistě už na ni čekají. U stromečku to krásně voní, právě se rozdává čaj a cukroví. Hanička se tváří tajemně a na klíně tiskne velikou tašku s překvapením. Letos smí rozdat dárky jako první. Naděluje do rukou překvapených přítomných mokré a studené barevné skleničky. Někdo se pokouší otevřít víčko. Nejde to jen tak, Hanička se moc snažila upevnit dobře svůj poklad, aby hvězdička omylem nevyklouzla. Holčička s napětím sleduje výraz ve tvářích obdarovaných. Co tomu asi řeknou, až zazáří z průzračné vody zlatá hvězda... Nikdo však nejásá, děkují sice, ale zdá se, že jen tak ze slušnosti, aby nezklamali nadšené dítě. Hanka tuší nějaký problém. Když svou sklenku otevírá maminka, nahlíží holčička zvědavě dovnitř. Ale co to, hvězda tam není! Maminko, počkej, dám ti jinou sklenku, mám ještě nějaké náhradní, aby určitě na všechny 26

27 vyšlo, vyhrkne Hanička. Každá maminka zná dobře své dítě. Je snadné porozumět tomu, o co tady vlastně šlo. Dospělí vysvětlují malé slečně, že nelze přenést hvězdy z rybníka do klubovny, že hvězdy patří na nebe a nemůže je vlastnit nikdo z lidí. Chválí holčičku za její báječný nápad i za krásně nazdobené skleničky. Přesto se místo hvězd nyní třpytí slané slzy na tváři zklamaného dítěte. Utře si je teprve ve chvíli, kdy teta Maruška říká, že sklenice čisté vody je letos tím nejhezčím dárkem, který dostala. Voda je vzácná a krásná. Dar přímo od Ježíška. Až do konce oslavy sedí Hanička na klíně hodné tety Marušky a vděčně ji drží kolem krku. Z klubovny ještě všichni zajdou k rybníku. Obdivují nebeskou střechu plnou hvězd. Každý ukazuje Haničce tu, která se mu nejvíc líbí. V srdcích a v očích všech září jasné světlo. Byly to ty nejhezčí Vánoce. 27

28 Jak Andrejka nechtěla pořádně jíst Andrejce už brzy bude 6 let, je to veselá a šikovná holčička. Ještě nedávno měla jednu špatnou vlastnost. Co se týkalo jídla, byla to pěkná vybíravka, když maminka neuvařila oběd nebo večeři přesně podle jejího přání, dělala u stolu takové cavyky, že se na to nedalo koukat. Rodiče to s ní zkoušeli po dobrém i po zlém, ale vysvětlování, přemlouvání ani tresty nepomáhaly. Maminka z toho bývala velmi smutná, někdy měla u stolu slzy na krajíčku a často si po boji s dcerou po jídle musela jít odpočinout do svého pokoje. Jednou zase seděla Andrea u stolu nad talířem zeleniny a mračila se jako mrak, který se právě chystá spustit ohromný liják. Maminka prosila svou holčičku, aby jídlo aspoň ochutnala, ale ta místo odpovědi bouchla lžící do stolu a zvedla se ze židle. Andreo, ozval se tátův rozzlobený hlas, posaď se a od stolu se ani nehneš, dokud nesníš celou porci. Andrejka se sklátila zpět do židle a znuděně hleděla před sebe. Seď si tu třeba celé odpoledne, řekl táta, ale tentokrát neustoupím. A bylo rozhodnuto. Rodiče už dávno dojedli a pustili se do mytí nádobí. Lžíce, se kterou před chvílí Anrejka bouchla tak silně, že se otřásl i porcelánový talíř, jako by najednou ožila. Pane talíři, to je ale nevychované děvče, že? Div nás ze vzteku nerozbilo. A to jen proto, že se má najíst. No to je neslýchané. Moje přítelkyně z ciziny mi vyprávěly o zemích, kde prý žijí žirafy, sloni, krokodýli, lvi a tygři, hadi, pavouci a bodaví komáři. Tam si děti, panečku, váží jídla. Někdy chuděrky nemají co vložit do úst a v bříšku jim hlady kručí, jako kdyby vrzalo nějaké nářadí. Ty by se na vás, pane talíři, vrhly s takovou chutí a všechnu zeleninu by měly v minutce v sobě. To máte pravdu, paní lžíce, to by nám pak bylo hned veseleji, kdyby tu takové děti byly místo Andrey, a vůbec, všude by tu byla lepší nálada. Křik a zlobení, to se mi nelíbí. Kdybych mohl, hned bych odsud 28

29 utekl, pronesl talíř. Andrejka se zaujetím poslouchala tento rozhovor a přemýšlela - tak děti mají někde hlad? Jak asi vypadají, jaké to je u nich doma? Zavřela oči a myšlenky ji přenesly do úplně jiného světa. Viděla malé černé miminko, které maminka houpala v síti. Asi nemělo žádnou postýlku a Andrea neviděla dokonce ani žádný dům. A nyní přicházejí další děti - jé téhle hezké holčičce s černýma očima může být možná taky 5 let jako Andrejce a vypadá to, že všechny ostatní děti jsou její sourozenci. Andrejka počítá 1,2,3,4,5,6,7 tolik dětí, ani se nemůže dopočítat. To je ale veliká rodina! Oběd, volá černá maminka a děti se sbíhají. Andrejka žádný oběd nevidí, vidí v rukou černé maminky jen pár maličkých banánů. Na každé dítě vyjde jen jeden a hezká černooká holčička se o něj musí podělit ještě s bratrem. Když prosí o další banán, maminka odpoví, že ho dostane zase až zítra, že víc už nemají. Andrejce bylo dětí moc líto a nejradši by jim poslala své jídlo, které už před ní na stole pěknou dobu stydlo. To bohužel nešlo, a tak se Andrea rozhodla, že ho tedy sní sama, aby pěkně vyrostla a měla hodně síly. Řekla si, že až bude dospělá, vydělá spoustu peněz a bude pomáhat chudým dětem, aby žádné z nich nemělo nikdy hlad. A taky napíše knížku s touto pohádkou, aby si všechny mlsné děti uvědomily, že jídlo je vzácný dar a že si ho mají vážit. Od té doby se z vybíravky Andrejky stal vzorný jedlík a dělala už rodičům jen samou radost. Při jídle občas spiklenecky mrkla na tetu lžíci a strýčka talíře, se kterými se teď náramně skamarádila a kteří si často svou cinkavou řečí povídali o šikovné holčičce Andrejce. 29

30 Jak se Marička potkala s kouzelným dědečkem Marika sedí nešťastně v pokoji azylového domu, kde teď bude s maminkou a se třemi bratry bydlet. Taková holčička, které je sedm let a kousek, nemůže jen tak snadno pochopit, že když si maminka s tátou nerozumějí, je pro ně lepší se rozejít. Marika kvůli tomu musela opustit svoje město, svůj pokojíček s hračkami i všechny kamarádky ze třídy. Zítra půjde do nové školy, pozná novou paní učitelku a nové spolužáky. Maminka musí pracovat už brzy ráno a Mariku mají vzbudit a vypravit do školy starší bratři. Marička se bojí, jak to všechno dopadne. Pomalu se blíží čas uložit se ke spaní. Marika dlouho nemůže usnout, převaluje se v posteli z boku na bok, a když konečně usne, ze spaní ji vyrušují strašidelné sny. Ráno ji kluci budí na poslední chvíli. Nikde nemohou najít Mariččino školní oblečení, a tak ji donutí obléknout si staré kalhoty na doma a mikinu s napůl utrženým zažehlovacím obrázkem. Nikdo nemá čas na to, aby Mariku učesal a spletl jí vlásky do copánků. Marika po cestě do školy pláče a jako by toho nebylo i tak dost, ušmudlané ruce, které utírají slzy, na obličeji zanechají nepřehlédnutelné stopy. Paní učitelka Mariku vítá moc pěkně, představí ji všem dětem a ukáže jí místo v lavici vedle milé blondýnky Evičky. Evička se ale na Mariku moc přívětivě netváří, spíš naopak. Odsedne si ke kraji lavice a posune co nejdál od Mariky všechny svoje věci, jako kdyby byla Marika nějaká zlodějka a právě se chystala Evičce něco vzít. Po skončení hodiny je to ještě horší. O přestávce zkouší Marička oslovit několik dětí, ale nikdo se s ní nechce bavit. Všichni si na ni ukazují prstem a říkají, že je to špindíra a čarodějka (to asi kvůli hustým, tmavým, kudrnatým vlasům, které se dnes ráno vůbec nepotkaly s hřebenem). Odpoledne maminka neměla dobrou náladu. Už ve chvíli, kdy vcházela do dveří, to Marika poznala. Místo pozdravu na Maričku spustila: 30

31 Jak to vypadáš? Neříkej mi, že jsi takhle byla ve škole. Kde máš pořádné oblečení? To se ani neumíš učesat? Děláš mi jenom ostudu. Marička se pokoušela mamince vysvětlit, že ji bratři vzbudili pozdě a že vůbec nikde oblečení do školy nenašli. A učesat kadeřavé vlásky přece není žádná legrace, ale o tom Marička radši nemluví, aby maminku ještě víc nerozzlobila. Hned potom se maminka obořila na kluky a vyčinila jim za to, že se o sestru nedokázali postarat. Pak se marně snažila mezi věcmi najít krabici se školním oblečením své dcery. Nedá se nic dělat, nikde to není, až vydělám nějaké peníze navíc, koupím ti něco nového. Zatím si musíš vystačit s oblečením, které jsi používala na hraní. Mami, to nejde, děti se mi budou smát, snaží se protestovat Marika. Co mám podle tebe dělat? Poradíš mi? křičí maminka a dívá se tak přísně, že Marika radši zmlkne. Až do večera si pak v rohu pokoje na polštářku na zemi prohlíží oblíbenou knížku o hodných skřítcích, kterou dostala od tatínka. Usíná v místnosti s ostatními, a přesto jí připadá, že je na světě úplně sama. Druhý den to ve škole nebylo o nic lepší. Ještě navíc Marika zjistila, že děti z nové třídy už znají mnohem víc písmenek a dokážou lépe počítat. Když to poznala také paní učitelka, dlouho psala do notýsku nějaký vzkaz pro maminku. Marička správně tušila, že maminka z takového psaní radost mít nebude. Ze školy se Marika courala domů krůček za krůčkem. Nebylo kam pospíchat. Maminka se vrátí až pozdě večer a s bratry si Marička stejně nerozumí. Holčička přemýšlela o tom, jak to bylo krásné, když byla maličká a chodívala s rodiči na procházky. Připadala si jako princezna, když ji maminka s tátou drželi za ruce a vesele se smáli. Teď se jí zdálo, že je zbytečná, ošklivá a hloupá. Nic se jí v poslední době nedařilo. Slzičky si opět našly cestu ven z tmavých oček smutné holčičky a stékaly po tvářích. Marička šla se skloněnou hlavou a ani si nevšimla pařezu na okraji parku. Málem do něj narazila. Ještě že ji zastavil kouzelný dědeček, který na pařezu seděl. Krásně se na Maričku usmál, chytil ji do náruče a posadil si ji na klín. Otřel jí slzy z tváří a začal si s ní povídat. To už se tak dlouho Maričce nestalo, že by se jí někdo tak věnoval. Dědeček říkal zvláštní věci. Třeba to, že je Marička krásná a milá holčička. To se opravdu dobře poslouchá. Maričce bylo tak hezky, že skoro zapomněla na čas. Dědeček jí však připomenul, že je třeba vydat se k domovu, a slíbil jí, že na ni zítra zase po 31

32 vyučování na stejném místě počká. Marička se na setkání s hodným dědečkem tak těšila, že už od rána byl den nějak veselejší. Setkání holčičky a dědečka v parku se stala krásným pravidlem. Dědeček se dozvěděl o všem, co Maričku trápí, a vždycky jí uměl dobře poradit. Naučil ji malovat kouzelná zvířátka ze samých srdíček. Když je prý někdo někomu dá a má přitom lásku v srdíčku, ten druhý s ním pak začne kamarádit. Marička to zkusila a opravdu to fungovalo. Darovala Evičce srdíčkového medvídka a Evička se na Mariku poprvé usmála a dokonce jí hezky poděkovala. Maminka dostala srdíčkového motýlka a odměnila Maričku pusinkou na čelo. Jednou dědeček přivedl takové víly zlatovlásky, které darovaly Maričce kouzelné zrcátko, hřebínek a spoustu sponek a gumiček a naučily ji rozčesávat vlásky a tvořit z nich zajímavé účesy. Holčičky ve třídě si hned druhý den taky všechno chtěly vyzkoušet. Jindy zase překvapil dědeček Maričku balíčkem, ve kterém bylo samé krásné oblečení pro děvčátka. Dědeček Marice věnoval taky starý budík, který zvonil tak nahlas, že by vzbudil i spícího obra. Díky kouzelným darům bylo všechno snadnější. Marička sama vstávala, sama se uměla krásně upravit a vždycky byla ve škole včas. Asi proto, že postupně každému ze třídy dala namalované kouzelné zvířátko, všichni se s ní začali kamarádit. Učení už zvládala na jedničku. Marička seznámila s dědečkem taky brášky a maminku, protože si přála, aby i jim přinesl kouzelné dary. Maminka měla ze své dcery velkou radost. Děkovala osudu za to, že potkali kouzelného dědečka, který znovu přinesl do života rodiny radost a štěstí. Příběh přináší poučení, že když je někdy někomu smutno a zdá se, že se mu nic nedaří, měl by se pořádně rozhlédnout kolem sebe a hledat někoho, kdo mu setře slzy z tváří a ukáže mu cestu ke štěstí. A taky, děti, nezapomeňte, že dobrého kamaráda nepoznáte podle toho, jestli je hezky oblečený a jestli má krásně upravené vlásky. Mnohem důležitější přece je, jestli má človíček lásku v srdíčku. 32

33 Pohádky se cviky a hrami 33

34 Jak se v parku narodil dráček Klárka a Matýsek jsou dobří kamarádi. Nejradši chodí ven do parku. Hrají si s dalšími kamarády na schovku SCHOVKA POD DEKOU, na honěnou HONIČKA SE ZÁCHRANOU nebo si jen tak spolu povídají a vymýšlejí samé báječné věci. Jednou seděli pod stromem a tu si všimli zvláštní hromádky z klacíků, pod kterou se něco hýbalo. Zvědavě klacíky rozhrnuli a pod nimi uviděli velikánské zelené vajíčko. Zrovna se z něj klubalo nějaké miminko KOLÉB- KA. Klárka si myslela, že ve vajíčku bude veliký žabák, Matýsek to odhadoval spíš na zvláštní obří ptáče ŽÁBA. Křup a dup, vajíčko prasklo a hlavu vystrčil, světe div se, malý dráček. Klárka strachem vypískla a Matýsek na ten div kulil oči. Kdo to kdy viděl, že by se v městském parku narodilo dračí mládě. Někdo se dá hned na útěk, když má z něčeho strach. To ale není případ Klárky. Hned ji napadlo, že ať je to mimino jakékoli, určitě potřebuje, aby se o něj někdo postaral. Jinak by ho mohl sežrat černý kocourek, co se pohybuje v parku, ještě dřív, než se mimino rozkouká KOČKA. To byste nevěřili, tohle miminko se rozkoukalo opravdu rychle. Nikdo jiný nebyl nablízku, tak si dráček pomyslel, že Klárka s Matýskem jsou nejpíš jeho rodiče. To bylo radosti. Klárka je opravdu roztomilá maminka a s tatínkem Matýskem určitě bude legrace. Samou radostí začal dráček hopsat po trávníku kolem dětí, a teprve když se unavil, skočil Matýskovi do dlaně, uvelebil se tam jako v postýlce a spokojeně usnul POZICE BLAŽE- NOSTI. Co s ním teď uděláme? zajímalo Matýska. Klárka měla naštěstí dobrý nápad. Když si děti s něčím nevědí rady, měly by se poradit s dospělými. Klárčin dědeček se ve všem vyzná. Má velký domek se zahrádkou a o dracích zná mnoho pohádek. To je dost důvodů k tomu, aby se děti vydaly právě za ním. Dědeček se zrovna vracel z lesa s košíkem hub a s bandaskou naplněnou zralými ostružinami. Měl velkou radost, že vidí děti, a hned je pozval do chaloupky. 34