Střední Evropa v 8. a 9. století

Transkript

1 Střední Evropa v 8. a 9. století Střední Evropa od pádu římského impéria po Karla Velikého Situace v 9 století: vše na východ sever od řek Dunaje a Rýnu bylo územím germánských barbarů. Východní části střední Asie vznikla říše Hunů a ti následně zaútočili na Alany. Posléze rozbili říši Gótů krále Hermanaricha s těžištěm v jižní Rusi. Huny sjednotil Attila v karpatské kotlině. Vedle nich žily i germánské kmeny Gótů a Gepidů. Po smrti Attily jsou Gótové pro zachování hunské říše. Gepidská koalice se však staví proti. Roku 454 se konala Bitva na řece Nedao. Zvítězila gepidská strana. Gótové pod vedením Theodoricha do Itálie, kde vládnou jako skorocísaři. Konkurencí Theodorichovi je Chlodvík. Avarský kaganát zůstal až do svého konce typickou asijskou stepní říší nomádů, byl bez státního aparátu, závislý na kořisti, vybírání daní od usedlého obyvatelstva a také na ročních platbách východořímské říše. Slované měli k Avarům velmi blízko, ačkoliv nepřišli do Evropy jako jejich poddaní. V posledních dvou desetiletích 6. století máme svědectví o Slovanech usedlých uvnitř hranic kaganátu. Potřeba zemědělské půdy žene Slovany do Byzance, kde se začínají usazovat. Východořímská říše byla ohrožena perskou říší, proto uzavřela mír s avarským kaganátem, který zvýšil poplatky. V roce 626 kaganát poražen, celý systém se zhroutil a padl mýtus avarské neporanitelnosti. Vzpouru proti Avarům vedl francký kupec Samo. Jádro jeho panství leželo na jižní Moravě (včetně částí západního Slovenska a Čech). Byla to volně spojená konfederace kmenů. Dagobert I. již před rokem 630 uzavřel s východořímskou říší mír. Sámo se odmítl podřídit. Roku 631 Dagobert s Langobardy podnikl výpravu proti Sámovi. Byl zastaven u Vogastisburku. Sámova říše zaniká po jeho smrti, byla totiž jen účelovou konfederací a účel splnila. Na přelomu 7.a 8. stol. se většina avarského obyvatelstva usadila a začala se věnovat zemědělství. Moc v merovejské říši měla v rukou šlechta, zvláště majordomové z rodu Karlovců. V roce 751 přebírají vládu formálně, jen s legitimizující podporou papeže. Roku 711 dobyli Arabové část Pyrenejského poloostrova a francká říše se tak dostala s nimi do kontaktu. Karel Martell porazil v potyčce u Poitiers arabský loupežný oddíl. Korutanci a Bavoři ( ) V 8. století jsou nepochybně nejbližší paralelou k Moravě Korutany. O nich se dovídáme hlavně z písemných pramenů. Nevíme prakticky nic o sídlištích, hradech a velmi málo o kostelech. Existuje domněnka,že to byl první slovanský stát a vzor pro Velkou Moravu. Korutanskou misií ovlivněna misie na Moravě. Korutanci byli vždy pod Franky, ne pod Bavory. Korutanský vévoda Borut chtěl mít svého syna a synovce křesťany, ale sám křest nepřijal. Po smrti Boruta nastupují jeho syn Cacatius a synovec Chotimír. Chotimír se snaží o šíření křesťanství, slibuje věrnost salzburskému biskupství. Z roku 864 máme pak skutečně zprávu o dani, kterou platil lid Korutan a zdejší hrabě salzburskému biskupovi. Chotimír však nevybíral pravidelně daně. V Liburnii byl založen klášter v roce 769 a měl sloužit jako misijní centrum i jako nástupiště vojenských výprav proti zdejším Slovanům. 1

2 Roku 763 povstání proti Chotimírovi, namířené především proti Bavorům, kterými bylo potlačeno. Opakovalo se za dva roky. Po smrti Chotimíra roku 769 povstali Korutanci potřetí. Roku 772 podnikl Tassilo výpravu proti alpským Slovanům, proti pohanům. Na trůn Korutaců vstupuje Waltunc. Chotimírovi ani jeho nástupcům se nepodařilo zlomit moc kmenových institucí a učinit tak krok ke státu. Korutanci ztratili samostatnost v roce 828. Avarské války Karla Velikého ( ) Karel Veliký zničil avarský kaganát. Roku 774 sesadil Karel Veliký langobardského krále Desideria a sám si vložil na hlavu langobardskou korunu. Karel Veliký se Bavor zmocnil pomocí zinscenovaného procesu, který Tassila obvinil z paktování se Sasy, Slovany a s Avary. 781 byl bavorský vévoda donucen veřejně se podrobit Karlovi. Karel Veliký potřeboval zaměstnat bavorskou šlechtu a dopřát jí kořist,proto ji pověřil boji s Avary. Z tažení se vrací přes Čechy. Je možné, že se ke Karlově výpravě přidaly oddíly Bohemanů, či Srbů. Češi také mohli mít roli rukojmích pro bezpečnou cestu domů. Roku 795 zastihla Karla poselství z Panonie. Avarští velvyslanci vzkazují, že pán se vším lidem se mu chtějí poddat a je ochoten přijmout křesťanství. Po válce s Karlem obvinili kagana, že se od něj odvrátila nebesa a byl sesazen. Kaganát se rozložil v rychlosti několika měsíců či týdnů. V říši bylo zřejmě podmanění Avarů považováno za skončené, ačkoliv se i v příštím roce na jihu bojovalo. Poslední ránu Avarům dal bulharský chán Krum. Po zániku Avarů se někteří Slované podřídili Frankům Karel Veliký a Čechové ( ) Na strategický význam Čech byl Karel Veliký upozorněn při plánování tažení proti Avarům. Tento poznatek hrál pak roku 805 důležitou roli v jeho rozhodnutí si Čechy podmanit. Tažení bylo vedeno dle obvyklého strategického plánu. Vojska vytáhla ze samostatných shromaždišť třemi oddělenými pochodovými proudy, aby se pak setkala na místě, odkud měl být veden útok. Vojska se sešla někde na Ohři. V místech, která Annales Mettenses označují jako Planities Behaim, tedy rovina Čech. Dle pramenů se Slované nepostavili k bitvě, nýbrž se uchýlili do bezcestí a hvozdů. Potíže se zásobováním již po 40 dnech vedly k obležení hradu Canburgu, který však nebyl dobyt. Vojska poté pustošila zemi. Účelem plenění nebyla kořist, ale zlomení protivníka a jeho vyhladovění. Následující rok se tato neúspěšná výprava opakuje. Podunají a Ljudevítovo Posázaví ( ) Slovanská knížata vedla proti Avarům vyhlazovací válku. Knížata Slovanů přišla v roce 811 do Cách, zřejmě z Panonie. Avaři vystoupili jako politická jednotka v Panonii naposledy roku 822. Výsledkem avarských válek Karla Velikého bylo, jako píše Einhard, panování nad obojí Panonií, na protilehlém břehu Dunaje se nacházející Dácií, Istrií a Liburnií s Dalmácií s výjimkou přímořských měst. Území dnešního Slovinska v Posázaví, byla nazývána Dolní Panonií. Byla zřejmě osídlena Slovany, kteří nepřijali avarskou civilizac, i když byli loajálními poddanými kagana. Byli podrobeni po roce 797 správci friaulské marky. Kolem 2

3 roku 818 se vévodou Posázaví stal Ljudevít. Ljudevítovi se podařilo semknout velkou protifranckou koalici. Nepřidávají se města z dalmáckého pobřeží. Ljudevít se vydává do Dalmácie, musí však ustoupit. Nové tažení do Dalmácie, Borna nechává bránit jen hrady a vede partizánskou válku, Ljudevít donucen k návratu. V roce 820 zorganizoval Ludvík tažení proti Ljudevítu. Neúspěch franckých vojsk. Plenění země, to způsobuje roku 822 pád Ljudevítovy země. Roku 823 zavražděn. Dalmácie, Slované a Bulhaři na východě Karpatské kotliny (okolo let ) Borna měl určitou moc nad Gadčany (druhé jméno Timočanů), ale opustili jej ve střetu s Ljudevítem, donutil je opět k poslušnosti. Po Bornovi nastupuje Vladislav, přišli k němu dva bratři králové Veletů Milegast a Čelegast, kteří se nemohli dohodnout o nástupnictví na trůn. Borna považovali Frankové za svého správce. Kolem roku ještě nevzniká stát, Borna ještě nebyl křesťanem. Za prvního křesťanského knížete považujeme Mislava, za Trpimíra bylo již v Ninu zřízeno chorvatské biskupství. Teprve tehdy vzniká chorvatské etnikum. Po skončení války s Ljudevítem svolal Ludvík Pobožný v roce 822 do Frankfurtu všeobecný sjezd. Poprvé se zde setkáváme s Moravany. Čechové podrobení od roku 805/806 jdou součástí říše, která připadla Ludvíku Němci. Obodriti hledají u Franků ochranu před Bulhary, ti se od dob jejich zakladatele Asparucha (680/681) obsadili nepříliš rozsáhlé území kolem Plisky a Šumenu, nepomýšleli na větší výboje. Změna za vlády Kruma ( ), upevnil svou moc kořistěním na území Byzance. Krum několikrát rozdrtil byzantské vojsko. Za vlády Lva V. Krum oblehl Konstantinopol a dobyl Adrianopol. Bulharské nebezpečí pominulo až po smrti Kruma. Jeho nástupce Omurtag uzavřel s Byzancií 30ti letý mír, výměnou za Thrákii. Omurtag vysílá poselstvo za Ludvíkem kvůli stanovení hranic. Ludvík nechává věci plynout, žádná aktivita. Příští rok se bulharské vojsko přepravilo po lodích a zpustošilo zemi Slovanů v Panonii. Války končí až smrtí Omurtaga. Vznik mojmírovské Moravy (okolo roku ) Písemné zprávy o Slovanech na sever od Dunaje, na Moravě a na Slovensku, začínají teprve rokem 822. Nejvýraznější jsou v 8. století hradiště osazená jízdními bojovníky, někde je rozeznatelná knížecí elita. Byli pod silným politickým a kulturním vlivem Avarů, nebyli však v jejich područí. Již tehdy se výrazně vydělila centra na řece Moravě, hradiště v Mikulčicích, ve Starém Městě u Uherského Hradiště a také v Olomouci, která ovládala široké území Moravy. Vedoucí postavení měli Mikulčice. Moravská knížata musela být v těsném styku s franckou říší delší dobu, než se poprvé objevila v písemných pramenech. V 8./9. století dochází na území centrální Moravy jakýmsi mocenským zápasům. Osobní osudy knížete Pribiny líčí autor Conversio. Jediným datem je zde rok 850, kdy se Pribina usadil v Blatnohradu, postavil zde kostel, který mu toho roku, spolu s jinými vysvětil arcibiskup Liutpram. Bohužel se dodnes nepodařilo nalézt pozůstatky tohoto kostela. Pozdější bazilika v Nitře byla roku 1083 zasvěcena řezenskému světci sv. Jimramovi. Jméno jeho syna Kocel není slovanské, nejspíše se jedná o domáckou formu jména Kadolah. Z toho vyplývá, že měl Pribina za manželku Bavorku. Sňatek proběhl 830/831. Roku 832 byl vypovězen Mojmírem a uchýlil se k Ratbodovi. Tažení Ratboda proti Ratimírovi se uskutečnilo roku

4 Roku 831 pokřtil pasovský biskup Regingar všechny Moravany. Pribina a Mojmír ( ) Na Moravě se počínají objevovat první kostely, stavěné zřejmě knížaty a velmoži. Nešlo o výsledek nějaké organizované misie, ale vycházela ze strany Moravanů samotných. Složení moravského kléru, který se v této době začal utvářet: Bavoři, Italové, Řekové z pobřežních dalmatských měst. Pro kmenovou společnost jako celek bylo přijetí křesťanství problémem. Uznávali cyklické plynutí času a navíc se báli změny. Kmen byl vlastně totožný se svým náboženstvím a přijal-li by jiné, vzdal by se sama sebe. Cesta ke státu proto vedla přes křest. Kompromisní řešení, ještě v polovině 9. století fungovalo v ústředním hradu Mikulčicích: vedle řady křesťanských chrámů i pohanské obětiště. Důvody Pribinova odsouzení byli vnitřní a souvisely tedy s mocenským etablováním se Mojmíra I. poté, kdy přijal křest. Krize říše a pokus o obnovení poměrů na východní hranici, válka s Čechy ( ) Ludvík Pobožný nezvládl situaci s Bulhary, když se objevili na východě Karpatské kotliny (velitel Omurtag). Situaci zvládl až jeho syn Ludvík Němec. Zastavil Bulhary jako král Bavorů. Ludvík Němec v letech vojensky dobyl Moravu, ale nezničil ani nepřipojil. Benedikt z Ainaine byl vybrán k reformaci církve za Ludvíka Pobožného. Krize roku 830: jednotu říše udržovala jen církev. Biskupové si začali Ludvíka podřizovat, z toho plyne oddělování moci světské a duchovní. Šlechta tíhla k místním králům z karlovského rodu. Ludvík nerozdělil zemi mezi syny, ale celou ji předal nejstaršímu Lotharovi, zbývající dva jen okraje (Pipin a Ludvík Němec). Ludvík si bere Juditu z rodu Welfů,které se podařilo přesvědčit Ludvíka, aby vydělil pro jejich syna Karla úděl ve Švábsku => otevřené povstání synů proti otci 830. Roku 841 bitva u Fontenoy, kde se utkal Lothar I. s Ludvíkem Němcem a Karlem Holým, Pipin mezitím zemřel. Rozdělení Verdunskou smlouvou 843. Při východní hranici říše vzniká věnec závislých gentes. Během krize z roku 830 se slovanské gentes odtrhly. Útok na Moravu, která se prý snažila odtrhout a zvolil za knížete Rostislava. Návrat domů do Řezna přes Čechy, náročná a těžká cesta. Rostislav, Čestibor a Vistrachovi synové ( ) Rostislav se nacházel z pohledu říše jako dux gentis, byl účasten na vládě ve východních územích říše a byl roven zdejším nejmocnějším hrabatům. V Mohuči roku 852 sjezd, byli zde poslové Bulharů a Slovanů. Roku 855 menší oddíl proti Rostislavovi. Ludvík používá tradičně taktiku plenění, útočí na hrad, kde se zdržuje Rostilav. Nemá moc vojska, počítá, že se mu Rostislav poddá. Ludvík vzdává dobytí hradu a pouští se do plenění země. Neuspěl. V roce 856 vytáhl Ludvík proti Čechům, šel přes Srbsko. Od dnešního Míšeňska postupuje do Čech. Ti to nečekají, nedošlo k boji o zemskou bránu a francké vojsko proniklo do vnitrozemí. Ludvík, dle Bertinských análů, zde ztratil větší část svého vojska. Podmanil si některé z českých knížat. V přemyslovském knížectví se zřejmě odehrál zápas dvou stran, podporujících Strojomíra a Bořivoje. A teprve dodatečně se nový kníže vypravil k Ludvíkovi. 4

5 Na cestě k Velké Moravě ( ) Proto Ludvík roku 858 odvolal válku proti Slovanům a v vytáhl s vojskem do Francie. Tento podnik skončil krachem, Ludvíka opustili i ti, kteří jej povolali. Karoloman využil 858 otcovy nepřítomnosti a spojil se s Rostislavem. Karoloman systematicky sesazoval hrabata z východních území a nahrazoval je vlastními lidmi. Rostislavovi šlo o arcibiskupství podřízené přímo papeži, ne o biskupství, které by muselo být pod mocí arcibiskupství a to pravděpodobně salzburského. Rostislav se obrátil na papeže se žádostí o učitele, než však stačil reagovat, požádal i císaře Michala III. Nechtěl biskupa, před biskupstvím několika stupňoví proces. Musí být dostatečný počet křesťanů a hlavně mezi nimi dosáhnout jednomyslnosti, tj. jednoty v učení i praxi. Bratři přišli na Moravu buď roku 863 nebo 864. Pasovské biskupství upadá, hrozí mu dokonce zhroucení. Roku 862 se Karoloman opět dohodl s Rostislavem na něčem, co mohlo být považováno za vlastizradu. Nevíme přesně o co šlo, ale příštího roku byly proti Karolomanovi vzneseny obžaloby, že Ludvík prohlásil, že Karoloman již nikdy nedostane žádný veřejný úřad, dokud bude živ. Karoloman utíká z domácího vězení v Řezně do Korutan, dohodl se s otcem na vrácení východních území. Ludvík 865 rozdělil říši mezi syny. Poškodil Ludvíka III. Mladšího (chudé země Sasko a Durynsko), Karoloman dostal bohaté Bavorsko a ostatní prosperující země. Nejmladší Karel III. Tlustý se spokojil se Švábskem a Churem. Ludvík III. se obrací proti bratru Karolomanovi, ten se proto nemůže spojit s Rostislavem. V prosinci 867 Konstantin a Metoděj v Římě. Byli pozváni papežem Mikulášem I. Pasovskému biskupovi se nelíbí novoty, jako byly slovanské písmo či slovansky sloužená mše. Roku 869 se snaží Ludvík Němec definitivně zničit Rostislava. Z Karolomana je nepřítel Rostislava. Rostislav poražen nebyl. Svatopluk si zajišťuje vládu po smrti Rostislava, za slib věrnosti Frankům. Jedná se o jasnou zradu. Rostislav se ho pokouší zavraždit. Pozval Svatopluka na hostinu, ale ten mu prchá a při pronásledování Svatopluka je zajat Rostislav. Je vydán Karolomanovi. Karoloman obsazuje bez boje všechny hrady. Rostislav oslepen. Vilém a Engelschalk spravovali území sousedící bezprostředně s Moravou. Pravděpodobně obžalovali Svatopluka před Karolomanem ze zločinu nevěry. Chtěli jeho území. Svatopluk byl odvezen z Moravy a uvězněn, Moravané se domnívali, že jejich panovník byl zabit a povstali. Knížetem si zvolili kněze Slavomíra, ten přijal úřad pod hrozbou smrti. Povstání úspěšné. Musel propustit Svatopluka. S franckým vojskem k hradu v Mikulčicích, tam přesvědčil Moravany k útoku na Bavory a pobili vojsko nic netušících Bavorů. 5