êtrnáctideník MO 5/2009 Oznámení redakce êtrnáctideník MO 8/2009 Vojáci s pohlede s pohledem za roh za roh êtrnáctideník MO êtrná

Transkript

1 trnáctideník MO R 5/2009 Oznámení redakce trnáctideník MO R Vydává MO ČR Prezentační a informační centrum MO Rooseveltova Praha 6 IČO Šéfredaktor: Jaroslav Pajer Redakce Rooseveltova Praha 6 Telefony: Fax: areport@centrum.cz Z rozhodnutí Vydavatelské rady Ministerstva obrany ČR bude od letošního listopadu A report vycházet v měsíční periodicitě, přičemž se jeho obsah rozšíří ze současných 52 stran na 68 stran včetně obálky. To znamená, že poslední čtrnáctideník (č. 20) vyjde 5. října a následující časopis v nové podobě 16. listopadu. Jaroslav Pajer, šéfredaktor Vojáci s pohledem za roh trnáctideník MO R Létající alpinisté 12/2009 8/2009 Jazyková úprava: Vlasta Kohoutová Premiéra s díl ími reprízami Grafická úprava: Andrea Bělohlávková Foto na titulní straně: Vladimír Marek V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje PIC MO, Rooseveltova 23, Praha 6 Oľga Endlová, tel Tisk: TISKÁRNA K-TISK s.r.o. Číslo indexu: ISSN X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Uzávěrka čísla: Toto číslo vyšlo dne: Reforma na zemi i ve vzduchu Jak přežít útěk ze zajetí... 4 Vítězové vsadili na sílu... 7 Baltic Air Policing: Splněno 10 Je pro nás ctí pomoci Afghánistán a Rusko jako priority Tvůrcové i trapiči S meteorology si je už nepletou Letecká show nad Hradcem Kontakty Jana Deckerová tel.: mobil: jana.deckerova@ .cz Martin Koller tel.: mobil.: martin.koller@ .cz Jan Kouba tel.: mobil: Pavel Lang tel.: mobil: pavellang@centrum.cz Vladimír Marek tel.: mobil: v.mare@post.cz Jaroslav Pajer tel.: mobil: pajer.jaroslav@seznam.cz Vodní miny Nekrvavá konfrontace MAKS Maršál Radecký velel Olomouci Očkování proti chřipce se blíží Nasazují život i mimo službu Za adrenalinem i poznáním Severní stěnou Liskammu Vojenská zotavovna Dyje (středisko Bítov) Kaleidoskop Knižní tipy Military English A spoj

2 Pouze plošné snížení počtu zaměstnanců nás ze složité situace nedostane, musejí následovat další kroky, říká generál Jiří Verner Myslíte si, že plošné snížení počtů je tím jediným a spásným lékem? Nemyslím. Musejí následovat další radikální kroky. Prioritní nemohou být jen počty, ale efektivita té či oné profesní složky. Zelenou mají aktivity, jež úzce souvisejí s nasaditelností jednotek v rámci NATO. ROZHOVOR REFORMA na zemi i ve vzduchu Roztomilá vize, která však bere zaměstnání dalším stovkám profesionálů a občanských zaměstnanců. Co vy na to? Vůbec mi není lhostejné, že se má z mojí podřízenosti propustit několik stovek zaměstnanců. Vím ale, že v následujících letech budeme omezeni jak v mandatorních, tak i v běžných a kapitálových výdajích. Když se nedostává financí, jiné cesty skutečně není. Můžete být konkrétnější? Uvedu příklad související s letovým parkem VzS AČR. Letecký výcvik je velmi nákladná záležitost. Proto musíme zvážit, jaké typy a kolik kusů techniky můžeme, a to vzhledem k omezenému finančnímu zdrojovému rámci, v nastávajících letech provozovat. Taktické letectvo je postaveno na čtrnácti víceúčelových nadzvukových strojích JAS-39 Gripen, které v současné době zabezpečují nepřetržitou protivzdušnou ochranu našeho státu a nedávno po dobu čtyř měsíců i vzdušnou ostrahu Litvy, Lotyšska a Estonska. S tím úzce souvisí i otázka podzvukových bitevníků L-159 ALCA. Gripeny představují výhradně bojovou jednotku a nezbytně k sobě potřebují výcvikovou letku. Stopadesátdevítky tím nejlepším způsobem reprezentují nejefektivnější způsob jejich podpory. Jaký osud postihne cvičné proudové letouny L-39, to záleží na zdrojovém rámci po roce 2012, kdy albatrosům končí jejich technická životnost. Jednou z variant je, že je nahradí stroje L-159T. Co se týká vrtulníkové techniky, se vší zodpovědností říkám, že na provoz tolika kusů letecké techniky nebudeme mít peníze. V předcházejících letech navíc docházelo k nedostatečnému financování technického servisu, a to především u vrtulníků Mi-24, W-3A Sokol a Mi-17. Pokud bychom chtěli tyto typy provozovat i nadále v současném počtu, vyžadovalo by to další nemalé finanční výdaje, kterými resort nedisponuje. Rozumným řešením je specializace při maximální míře zachování bezpečnosti a efektivnosti leteckého provozu. Text: Pavel LANG Foto: Jan KOUBA a Jaroslav PAJER Restrikce. Slovo, které pronásleduje brigádního generála Jiřího Vernera téměř na každém kroku. Rovněž jeho letectvo se musí značně uskrovnit. Zlí jazykové už nehovoří o redukční dietě, nýbrž o radikální liposukci. Jaké je nazírání zástupce velitele společných sil-velitele vzdušných sil na zásadní témata těchto dnů? Pane generále, už tak neveliké vojenské letectvo se má opět zmenšovat. Nakolik jste tímto opatřením zneklidněn? Jsem realista. Po jednorázovém snížení armádního rozpočtu v roce 2009 již nedojde ke zvyšování finančních prostředků v následujících letech, a tudíž na to musíme adekvátně reagovat. Restrikční opatření sice hodně bolí, ale pomohou nám přežít a nerezignovat na naše ambice. Čím více budeme v tomto směru nerozhodní, tím větší škody se napáchají. Udělejme radikální změny, ale zachovejme kvalitu. Dosud jsme nehovořili o dopravním letectvu VzS AČR. Co říci na jeho adresu a k provozované technice? Jsem rád, že jedním z jeho úkolů zůstává zabezpečování přepravy státních a ústavních činitelů České republiky. Někdo může namítat, že to komplikuje situaci, ale já jsem jiného názoru. Je to jedna z nejlepších reprezentací armády před veřejností. Rozsáhlou škálu činností pokrývá poměrně široký letový park. Turbolety počínaje a airbusy konče. S jejich technickými parametry jsme spokojeni. Zastaralé stroje An-26 nahradí v roce 2010 letouny C-295 CASA. To je velká výzva pro dopravní letectvo. Je pravděpodobné, že snížení rozpočtu MO ovlivní letecký výcvik. Neobáváte se negativních dopadů především u mladých pilotů? V žádném případě nedopustím, aby jedna skupina létajícího personálu létala pravidelně, druhá jen občas a třetí pouze sportovala na základně. Systém přípravy mladých pilotů musí mít pevný řád, který je v současné době zabezpečován také prostřednictvím Centra leteckého výcviku v Pardubicích. Takto organizovaný výcvik se osvědčil a je na požadované vysoké úrovni. Vzdušné síly již nemají vlastní kapacity, aby tento úkol základního a mírně pokročilého výcviku s dostatečnou kvalitou plnily. 2 3

3 VÝCVIK JAK PŘEŽÍT útěk ze zajetí České vojáky připravoval v pralese Francouzské Guyany domorodý indián Text: Vladimír MAREK Foto: archiv jednotky Tři desítky vojáků AČR absolvovaly ve dnech od 10. do 29. července ve Francouzské Guyaně výcvik zaměřený na boj a přežití v džungli. V minulém čísle jsme přinesli informace o výcviku na základně cizinecké legie CEFE a v jejím okolí. Následující řádky jsou věnovány samotnému přežití v pralese. Několikadenní přežití v džungli začalo v pátek 17. července. Celý předcházející den byl věnován přípravě. Zaměstnání v tomto případě vedl domorodý indián jménem Narcis, který pracuje pro zdejší jednotku cizinecké legie. V džungli se vyznal skutečně dokonale. Ukázal nám, které plody je možné jíst a jak si je připravit. Jak si opatřit stravu lovem zvěře, které bylinky je možné použít při zranění či onemocnění člověka, popisuje velitel skupiny nadporučík Roman Příhonský. Naučil nás, jak zhotovovat vrše na ryby, pasti na zvěř, uplést si z palmového listí batoh na přenos materiálu. Všechno bylo zaměřeno na to, aby jednotka, které bude odebrán veškerý materiál, byla schopna po určitou dobu nasazení v pralese. Vše začalo strádáním Samotné přežití koncipovali jako útěk ze zajetí. Z toho důvodu byla celá naše jednotka ještě předtím vystavena výrazné fyzické zátěži, dehydrataci a celkovému strádání. Šlo o to, aby si někdo nemohl říci, že to ty čtyři dny bez jídla nějak vydrží. Vojáci odevzdali opasky a tkaničky do bot. Aby všechno co nejvíce odpovídalo realitě, bezprostředně před zahájením výcviku se vysvlékli a věci naházeli na hromadu. Když se po čtvrt hodině strávené ve vodě v řece vrátili, měli pouhých třicet sekund na to, aby se oblékli. V mumraji, který nastal, každý uchvátil jiný kus výstroje. Velikosti přitom vůbec neodpovídaly. Tým dostal dohromady zapalovač, kilogram soli, dvě čutory, nůž, pytlačku, několik mačet a brokovnici s deseti náboji. Nikdo pořádně nevěděl, kam jedou. Nesměli jsme se zvednout, museli jsme ležet na dně lodi. Instruktoři nás schválně zavezli do oblasti, kde byl nedostatek zvěře a další potravy. Období sklizně skočilo, ovoce většinou již spadalo ze stromů, líčí Roman Příhonský. Přestože jsme věnovali nemalé úsilí lovu, chodili jsme na něj prakticky každou noc, podařilo se nám zastřelit jen jednoho ptáka. Úspěšnější byli při chytání ryb, hned první den ulovili tři, z toho jednu velkou piraňu. Chytli také hada a posbírali mokřinové kraby. Ti byli v této oblasti nejdostupnější. Nejčastěji se čeští vojáci ale živili ovocem a dužninou z palem. Z těchto produktů uvařili i polévku. Vývary totiž představovaly nejvýživnější stravu. Jedli ale také pavouky, nejrůznější hmyz a sarančata. Vodu používali z řeky, člověk prý nesměl koukat na to, co v ní plave. Každý byl předtím poučen, jak rozpoznat nezávadnou vodu, měli s sebou chlórové tablety na její úpravu. Testovali výstroj Během nasazení v džungli vojáci testovali některé součásti výstroje Armády České republiky. A to jak zavedené, tak i nové vývojové typy. Poznatky předali po návratu oddělení vývoje a zkušebnictví. S polními stejnokroji byly určité problémy v oblasti rozkroku a kolen, kde je dvojité prošití látky. Po několika dnech 4 5

4 VÝCVIK strávených ve vodě byla pokožka natolik změklá, že se rychle rozdírala do krve. Přitom ani sebemenší zranění nebylo možné brát v těchto podmínkách na lehkou váhu. Okamžitě hrozila infekce. Zkušenější vojáci tomu předcházeli tím, že nosili legíny. Právě ty dokázaly choulostivá místa ochránit. Ve Francouzské Guyaně se naši vojáci setkali i s několika legionáři českého původu. Měli již za sebou od pěti do dvanácti let služby. Byli velice vstřícní, snažili se pomáhat. Doporučili například klukům uložit si veškeré věci do plastových konví a ty si teprve dát do krosen. Lodní vaky totiž neodolaly náporům prudkých dešťů a vody při brodění v řekách. Navíc při překonávání toků, na rozdíl od konví, krosny nenadlehčovaly. V džungli platí zásada dvou stejnokrojů. Jeden se nosí přes den a druhý v noci. Ten první se ale nepodařilo nikdy přes noc vysušit, takže se vojáci každé ráno oblékali do mokrého. Samopaly Sa-58 fungovaly i v těchto náročných klimatických podmínkách naprosto dokonale. Jedním z úkolů při přežití bylo postavit vory a na závěr na nich odplout. V džungli jsou jen tři druhy dřeva. Zatímco bílé plave, růžové se udrží na vodě jen krátkou dobu, pak se nasákne a jde ke dnu. Červené se rovnou potopí jako beton. Bylo tedy potřeba nejdříve najít vhodný materiál. Česká jednotka postavila tři vory, všechny ji dokázaly přepravit na potřebnou vzdálenost. Dosáhli na Jaguára 3 Kurz byl ukončen tzv. závěrečnou syntézou, což vlastně bylo jakési přezkoušení ze všeho, co se čeští vojáci během tří týdnů naučili. Instruktoři si mohli vybrat kohokoliv ze skupiny a určit mu jakýkoliv úkol. Z toho jsme měli trochu obavy. Například lezení pro stromech za pomoci lana upevněného na nohách zvládlo jen několik z nás. Nakonec ale všechno dobře dopadlo, říká spokojeně nadporučík Příhonský. Při individuálním hodnocení jsme nasbírali nějaké body ve všech disciplínách. Z třiceti lidí dvacet devět prospělo s vyznamenáním a získalo prestižní odznak. Jednotka dosáhla hodnocení Jaguár 3, což je nadprůměrná známka. Jaguára 5 získala za celou dobu existence kurzu jen jedna skupina, a to z výsadkového pluku cizinecké legie. My jsme přitom byli velice blízko čtyřce. Ta nám utekla jen o 1,2 bodu. Což byl minimální rozdíl. Stačilo mít o trochu víc štěstí. Podle nadporučíka Příhonského by bylo vhodné navázat na získané kontakty i v příštím roce a vyslat do kurzu další naše vojáky. Navíc na zdejší zahraniční operačce pracuje český emigrant, podplukovník Daniel Kopecký, který našim vojákům hodně pomohl. Do Francie se dostal ještě jako dítě v roce Později udělal ve francouzské armádě kariéru. Pokud by tímto výcvikem prošla organická jednotka, mělo by to ještě větší efekt. To, jak instruktoři dokázali za dvanáct dní stmelit a motivovat tým, bylo obdivuhodné. Z toho by se dalo těžit po celý rok, říká velitel skupiny. Armáda České republiky prý má ve Francouzské Guyaně dobré renomé. Text: Vladimír MAREK Foto: autor a archiv 102. průzkumného praporu Vycházející slunce obtížně pronikalo hustým lesním porostem vojenského výcvikového prostoru Libavá. Tam někde vzadu v mlází se něco pohnulo. Ticho prořízl drnčivý zvuk připomínající rozepínání zipu spacáku. Pro pětici vojáků právě skončilo několik málo hodin spánku v lese jen tak pod širákem. VÍTĚZOVÉ vsadili na sílu Těla mají rozlámaná, paty pokrývají puchýře pospojované do prapodivných tvarů ne nepodobných obrazům od Pollocka. Nohy nepředstavitelně bolí, přesto je potřeba se na ně co nejrychleji postavit a vyrazit. Čas totiž neúprosně běží. Ve vyrovnané soutěži průzkumných hlídek Armády České republiky o pohár velitele 102. průzkumného praporu rozhoduje v tomto okamžiku sebemenší zdržení a opomenutí. Soutěž odstartovala v pondělí 24. srpna v odpoledním hodinách seskoky na padácích z vrtulníků. Ty doplňovala volná disciplína pro výsadkové jednotky, a sice přistání na přesnost. Letošního ročníku závodu průzkumných hlídek Armády ČR se účastnilo sedmnáct družstev Nevýsadkové jednotky byly vysazeny vrtulníky v terénu. Výhradně vojenské zápolení První dva ročníky soutěže jsme organizovali ve výcvikovém prostoru Březina na Vyškovsku, letos jsme 6 7

5 VÝCVIK VÝCVIK se rozhodli pro Libavou, zdejší lesy jsou totiž mnohem rozsáhlejší a terén je tady členitější, vysvětluje velitel 102. průzkumného praporu podplukovník Pavel Andráško. Cílem soutěže je prověřit profesní připravenost, teoretické a praktické dovednosti, fyzickou zdatnost a psychickou odolnost účastníků. Měla by přispět i k prohloubení spolupráce mezi útvary a součástmi AČR. Hned první večer čekala na sedmnáct pětičlenných hlídek zatěžkávací zkouška. Museli nejen přežít v lese bez jakéhokoliv materiálu, ale najít i první stanoviště, na kterém je čekal test ze spojovací přípravy. Jejich úkolem bylo naladění radiostanice na komisařem zadanou frekvenci, zakódování zprávy, její odeslání a přijetí jiné zakódované zprávy radiostanicí FLASH. Teprve potom se mohli přesunout do prostoru určeného pro bivakování. Některé hlídky se vzhledem k určitým orientačním problémům dostaly do tak výrazného časového skluzu, že jim na spánek zbývaly pouhé dvě hodiny. Na rozdíl od takových armádních soutěží, jako je Winter a Summer Survival, naši účastníci absolvují celou soutěž výhradně v standardní vojenské výstroji a se samopaly Sa vz. 58, vysvětluje zástupce velitele 102. průzkumného praporu major René Sabela. V žádné z disciplín neexistují nějaké úlevy. Nikdo nemůže používat sportovní vybavení či materiál. Důsledně dbáme na to, aby zápolení mělo ryze vojenský charakter. Potraviny a veškerý potřebný materiál byl průzkumným hlídkám shozen na padácích až druhý den. Záleželo na každém jednotlivci, co všechno si z něho vybere, kolik ponese vody a potravin. Zbývající tři dny museli vojáci vydržet jen s tím, co si nabalili do krosen. Zvolili jsme tzv. lehkou taktiku. Nesli jsme opravdu jen to nejnutnější. Je to samozřejmě na úkor určitého komfortu, člověk se musí pořádně zapřít a příjem stravy omezit jen na nezbytnou dávku, upozorňuje podpraporčík Vojtěch Zavřel z družstva 132. smíšeného dělostřeleckého oddílu. Na druhou stranu to má tu výhodu, že vám při přesunech neodčerpává síly čtyřicetikilogramová krosna na zádech a máte tak větší šanci, že vydržíte až do konce. Pytel místo zraněného Druhý den soutěže představoval nejnáročnější etapu. Účastníci překonávali nejdelší vzdálenost, ta se odvíjela nejen od jejich orientačních schopností, ale i od toho, jak náročnou trasu si vybrali. Navíc je čekalo pět disciplín. Trestné minuty jim hrozily během vojenskopraktického lezení, zdolávání bojové dráhy, střelby, léčky a tzv. kritéria. Na tomto posledním stanovišti dostali padesátikilogramový pytel (imitoval zraněného člena hlídky), který museli za pomoci nosítek bez rozvázání a poškození pečeti přemístit až tam, kde bivakovali. Na jiném pracovišti překonávala kompletní hlídka skalní stěnu pomocí přemostění, a to i s veškerým neseným materiálem. Během léčky byla napadena střelbou a musela se bránit paintballovými zbraněmi. V tomto prostoru byla položena i nástraha. Dráhu bojovníka absolvovali štafetovým způsobem. V okamžiku, kdy první dva ukončili vytyčený úsek, startoval druhý pár. Střelecké mistrovství dokazovali soutěžící na dvou stanovištích. Na prvním stříleli z pistole vz. 82 a z brokovnice Benelli. Na druhém pak ze samopalu Sa vz. 58 vleže, a to i s materiálem na zádech. Od samého začátku se v čele závodu držela družstva z lehké a těžké průzkumné roty 102. průzkumného praporu a ze 43. výsadkového mechanizovaného praporu. V průběhu soutěže se ukázalo, že hlídky z průzkumných a výsadkových jednotek jsou na tom po fyzické stránce přece jenom nejlépe. Rozdíl mezi nimi a družstvy ze zbývajících jednotek ale nebyl příliš velký. I ostatní měli, pokud se týče fyzičky, velmi dobrou úroveň, hodnotil podplukovník Andráško. Třetí etapu charakterizovala topografická a ženijní příprava, cizí armády a tzv. parkúr. Na pracovišti zaměřeném na zahraniční armády měli vojáci pomocí dalekohledu najít a určit deset modelů vojenské techniky rozmístěných v prostoru. Promítli jim také videozáznam z výslechu zajatého vojáka. Měli určit, kdy mluví pravdu a kdy lže. Tento úkol jsme zvládli celkem v pohodě. Kluci správně odhadli odpovědi, ve kterých vyslýchaný lhal. Vycházeli jsme nejen z toho, co jsme se o těchto věcech v minulosti naučili, ale především z chování zajatce, řekl nám velitel hlídky ze 131. smíšeného dělostřeleckého oddílu, který si nepřál zveřejnit své jméno. Na topografickém pracovišti měli vojáci určit souřadnice místa na mapě, přímou a nepřímou vzdálenost dvou bodů a význam topografických značek. Na ženijním stanovišti je čekal test, pak museli zhotovit výbušné zařízení a připravit ho k odpálení. Na závěr absolvovali průchod uličkou s improvizovanými výbušnými systémy a odhalení všech nástrah. Vyhráli domácí Zatím se držíme kolem desátého místa. Problémy máme takové ty standardní, jako jsou puchýře, únava a málo spánku. S žádnou vážnou komplikací jsme se naštěstí nesetkali. Vyjíždíme pravidelně na cvičení, takže jsme zvyklí jak na spánkový deficit, tak i na přespávání v nouzových podmínkách. Všechno je to o vůli, snažil se na trati popadnout dech podpraporčík Vojtěch Zavřel. Jsme z baterie dělostřeleckého průzkumu. S klasickým průzkumem se tedy setkáváme jen okrajově, naším hlavním úkolem je zjišťování cílů. S kolegou jsem se účastnil prvního ročníku, ten byl ale méně náročný. Velitel průzkumného prostějovského praporu podplukovník Andráško souhlasí s tím, že náročnost soutěže se zvyšuje. Nechávají se inspirovat jednak vlastními zkušenostmi z průzkumné činnosti, jednak obdobnými soutěžemi v zahraničí. Do budoucna by ji prý chtěli ještě rozšířit a zkvalitnit. Výhledově mají v úmyslu zajistit i zahraniční účast. Vše ale závisí na finančních prostředcích. A právě těch se nedostává. Také vzrůstající trend náročnosti soutěže má své limity. Mohlo by se totiž stát, že většina hlídek nezvládne více než první dvě etapy. A to není naším cílem. Poprvé v historii se zápolení o pohár velitele účastnila i jedna žena. Velitelka ženijního strojního družstva ze 132. smíšeného dělostřeleckého oddílu v Jincích podpraporčice Martina Rašková si v ničem nezadala se svými mužskými kolegy. Při překonávání vodní překážky dokonce jednomu z členů svého družstva pomáhala. Nijak zvlášť jsem se na závod nepřipravovala, v minulosti jsem se už podobných soutěží účastnila. Problémy jsem žádné neměla, nohy mi sloužily celkem dobře. Nemyslím si, že bych kluky zdržovala. Pokud by tomu tak bylo, vůbec bych se nepřihlásila. Šla jsem do toho, protože mě to baví. Chtěla jsem si vyzkoušet něco nového. A taky být s ostatními kluky, jsme totiž dobrá parta. Závěrečný čtvrtý den čekala soutěžící zdravotní příprava, překonání vodního toku, barmského mostu a běh potokem. Jako první se do cíle dostalo družstvo lehké průzkumné roty, následováno hlídkou ze 43. výsadkového mechanizovaného praporu a těžké průzkumné roty. Vsadili jsme především na fyzickou kondici, vybírali jsme si ty nejkratší trasy, byť byly velice náročné a s velkým převýšením, takový byl podle slov vedoucího vítězného domácího týmu podpraporčíka Oldřicha Sieklika recept na vítězství. 8 9

6 MISE MISE Text: Pavel LANG a Jan PROCHÁZKA Foto: Marie KŘÍŽOVÁ a pplk. David SCHREIER V pondělí 31. srpna 2009 v hodin předali čeští piloti operační úkol německým kolegům Čtyřměsíční mise kontingentu Armády České republiky nad Pobaltím skončila. Poslední srpnový den převzali střežení vzdušného prostoru nad Estonskem, Lotyšskem a Litvou piloti z německých vzdušných sil Luftwaffe. Baltic Air Policing: SPLNĚNO Major Jaroslav Míka, velitel kontingentu Armády ČR na misi Baltic Air Policing, bere symbolický dřevěný klíč od vzdušného prostoru tří pobaltských zemí a předává jej do rukou podplukovníka Marca Grüneho. Odpovědnost za ochranu nad Pobaltím tak v následujících čtyřech měsících přebírají němečtí profesionálové z jednotky Jagdgeschwader 74 (JG 74) dislokované na letecké základně Luftwaffe v Neuburgu. Slavnostní ceremoniál předání operačního úkolu začíná v jednom z hangárů na litevském letišti v Šiauliai. Po nástupu českého a německého kontingentu zaujímají místa čestní hosté zainteresovaných států. V delegaci Ministerstva obrany České republiky, na čele s náměstkem ministra obrany pro zahraničí Janem Fulíkem, jsou přítomni zástupce náčelníka Generálního štábu AČR-ředitel Společného operačního centra MO generálmajor Jiří Halaška, zástupce velitele společných sil-velitel vzdušných sil AČR brigádní generál Jiří Verner a další představitelé MO ČR a GŠ AČR. Český diplomatický sbor v Pobaltí reprezentuje mimořádný a zplnomocněný velvyslanec ČR v Litvě Alois Buchta a přidělenec obrany České republiky v Estonsku, Lotyšsku a Litvě plukovník Libor Straka. Před auditoriem postupně vystupují vedoucí resortních delegací z Litvy, České republiky, Spolkové republiky Německo a velitel německých vzdušných sil generálporučík Klaus Peter Stieglitz. S potěšením mohu konstatovat, že mise příslušníků AČR je hodnocena velice kladně. Jde o důležitý úkol v rámci NATO, takže jakýkoliv podíl, tedy i ten náš čtyřměsíční, byl jak místními představiteli, tak velením Aliance vítán, říká J. Fulík. S uznáním kvalit českých profesionálů je samozřejmě spokojen i generál Halaška: Češi zde potvrdili svoji kvalifikovanost v systému integrované protivzdušné obrany NATINADS. Jednalo se o nesmírně složitou misi z hlediska technologického i operačního, piloti létali v neznámém prostředí a ve velkém prostoru odpovědnosti s reálnými cíli, mnohdy i nad mořem. Případná další účast AČR v Pobaltí bude záležet na rozhodnutí vrcholných představitelů státu. Osobně si dokážu představit opětovné nasazení za tři čtyři roky. Velitel vzdušných sil AČR konstatuje, že Air Policing je prestižní záležitostí a v této souvislosti ho těší prokázání technologické úrovně a kompatibility provozovaných letounů čtvrté generace JAS-39 Gripen. To, že čáslavští hotovostní piloti nalétali se čtyřmi stroji za čtyři měsíce více než čtyři stovky letových hodin, je doposud ojedinělý výsledek, dodává generál Verner. Pár minut před jedenáctou hodinou spustí nad přízemní budovou s nápisem QRA (Quick Reaction Alert) siréna. Je vyhlášen signál T-scramble, jenž aktivuje alianční hotovostní systém. Pro příslušníky 1. kontingentu AČR to značí jediné vzlet dvojice gripenů do patnácti minut. Češi opětovně potvrzují svoji připravenost a ve dvanácté minutě se ze vzletové a přistávací dráhy postupně zvedají dvě stíhačky. Po odlepení se od země stoupají na stanovenou letovou hladinu. Tentokrát však mají doprovod. Následují je dva německé eurofightery. O chvíli později se objevují na horizontu a semknuti v efektní formaci prolétávají nad hlavami přítomných. Poprvé jsou vedoucími letouny JAS-39 Gripen, podruhé již eurofightery. Premiérové nasazení taktického letectva VzS AČR v zahraničí dospělo do konce. Bezvýhradně zdárného. Čeští vojáci tady nejenže profesionálně zvládli vojenskoodborné úkoly, ale měli i nadstandardní přátelské vztahy s představiteli místní samosprávy a obyvatelstvem. Příkladně reprezentovali ČR v Pobaltí, konstatuje velvyslanec A. Buchta. 11

7 BATTLE GROUP BATTLE GROUP Je pro nás ctí POMOCI Text: Vladimír MAREK Foto: autor a archiv RFOC Mnohonárodní operační velitelství v německém Ulmu je již čtyři roky předurčeno velet jednotkám Evropské unie. Od počátku července pomáhá personálně zajišťovat operační velitelství česko-slovenského Battle Group. V čele ulmského velitelství stojí generálporučík Wolf Langheld. Pane generále, jaká je vaše osob ní zkušenost s Armádou ČR? Když jsem hovořil s vaším velitelem (plk. gšt. Miroslav Hlaváč, pozn. red.) působícím zde v Ulmu, říkal mi, že Česká republika, jako nová členská země Evropské unie, musí sbírat zkušenosti z oblasti budování Battle Generálporučík Wolf Langheld: Není rozhodující, kdo odkud je, ale jak je profesně připraven Group. Odpověděl jsem mu, že nezáleží na tom, zda se jedná o malou, nebo velkou, novou, nebo starou členskou zemi NATO či EU. Důležité je, jak její zástupci plní své úkoly. Pro nás je přitom povinností a velkou ctí vám s tím pomoci. Podle mých informací si vedete dobře. Jaká je spolupráce s českými důstojníky, kteří působí na vašem velitelství? Naše velitelství je mnohonárodní. Velím zde tři čtvrtě roku a za tu dobu jsem zjistil, že jak čeští důstojníci, tak i důstojníci z jiných zemí, jsou tady vnímáni jako jedna rodina a tak také pracují. Platí to nejen pro běžný denní provoz, ale prokázalo se to i během velkého mnohonárodního cvičení European Endeavour, které jsme organizovali letos v květnu a vaši vojáci se ho zúčastnili. Jednalo se o největší cvičení EU v tomto roce, zapojily se do něho čtyři tisíce vojáků z pětadvaceti zemí. Po absolvování dlouhé přípravy jsme cvičili přechod od intenzivní operace do fáze stabilizace. V Ulmu bylo velitelství, přímo mu podléhala velitelství jednotlivých druhů sil, to znamená pozemních, námořních a vzdušných. Virtuálně řízené jednotky čítaly čtyřicet tisíc osob. Proč o tom hovořím? Cvičení si vyžádalo velkou přípravu, samo provedení bylo náročné, zapojili se do něho čeští, němečtí, nizozemští a belgičtí důstojníci, hovořilo se výhradně anglicky. Nejen pro české, ale i ostatní důstojníky přitom platilo, že rozhodující byla jejich profesní příprava. To, že se projevili jako na slovo vzatí odborníci. Zjistili jsme, že se jeden od druhého můžeme mnohému naučit. Žádný národ nemá pronajatou moudrost jen sám pro sebe. Přínosem této spolupráce důstojníků z různých zemí v jednom štábu a především při cvičeních je určitá výměna zkušeností. Velíte mnohonárodnímu velitelství, kterému je předurčeno mít v podřízenosti jednotky EU. Není příliš složité řídit tak různorodý celek? Ne, není to složité. Pracoval jsem ve velkém štábu SFOR v Sarajevu, kde jsme se zabývali koordinací štábní práce. Řídil jsem činnost vojáků a důstojníků z třiceti šesti zemí. Bylo to trochu těžší, ale ne složitější. Trvalo to jen poněkud déle. V roce 2000 jsem byl velitelem mnohonárodní brigády v Kosovu, tedy v té době, kdy se tam ještě střílelo. Velel jsem rakouskému, tureckému a ruskému výsadkovému praporu. A i s nimi bylo možné zajišťovat tuto operaci. Je potřeba si pouze uvědomit, že při jejím vedení je nezbytné změnit postup. Nejednat pouze na základě našich národních pravidel a zvyklostí. Které konkrétní prostředky by vyčleňovalo vaše velitelství v případě aktivace česko-slovenského Battle Group, jak jste na tento úkol připraveni? Začnu druhou částí otázky. Jsme připraveni dobře. Problematikou Battle Group se zabýváme již čtyři roky, kdy jsme za tuto oblast zodpovědní. Abych byl konkrétnější, vaší straně dáváme k dispozici vše, co se týká velení a řízení na vojenskostrategické úrovni. Pokud jde o samotné Battle Group, posílíme ho personálem nezbytným pro velení, zabezpečíme také technické spojení mezi velitelstvím sil a nadřízeným stupněm. Když budeme moci na základě našich zkušeností poskytnout nějakou radu či pomoc, jsme samozřejmě k dispozici. V budoucnu by naše armáda měla vyčlenit síly pro Battle Group pod velením Německa. Existují nějaké aspekty například v oblasti kompatibility, které bude ještě potřeba doladit? V této oblasti neexistují žádné zásadní problémy. Díky dlouhodobé přípravě byly již odstraněny. Je podle vašeho názoru reálné vytvoření evropských vojenských sil? Měly by působit na obdobném principu jako NATO? To je spíše politická otázka. Pokud to vezmeme z vojenského hlediska, tak vlastně nějaké nové síly nevytváříme. Neexistuje také žádná konkurence mezi silami NATO a Evropské unie. Je zde základní vojenská organizace Evropské unie vycházející z evropské bezpečnostní a obranné politiky. Jde o to, aby EU byla schopna vypracovávat vojenské plány a koncepce. Když hovoříme o zájmech a možnostech NATO a Unie, je mezi nimi mnoho společného. Znamená to, že spolupráce, která byla navázána mezi evropskými armádami v případě Battle Group, bude vlastně na evropské úrovni dál plynule pokračovat? V současné době neexistují žádné náznaky, že tomu tak nebude. Věřím, že systém Battle Group, který vznikl na základě konceptu EU, se uplatní i v budoucnu. Je to také dobrá možnost, aby členové Unie, jak ve vojenské oblasti, tak i v oblasti tzv. Comprehensive Approach sbírali zkušenosti předtím, než dojde k nasazení sil. Comprehensive Approach znamená, že budoucí konflikt nebude řešen výlučně vojenskými prostředky, ale souhrnem takových aspektů, jako je zahraniční politika, kultura, hospodářství, budování státní správy, zřizování policie atd. Německá armáda dává stále ještě přednost braneckému systému před plně profesionálními silami. V poslední době ale sílí tlaky na změnu. Myslíte si, že mají naději na úspěch? Doufám, že ne. Některé evropské státy se v posledních letech rozhodly vojenskou základní službu zrušit. A to na základě národních tradic dané země. Spolková republika Německo má rovněž svoji národní koncepci, jejíž nedílnou součástí je vojenská základní služba. V čem vidíte přednosti armády postavené na vojenské základní službě? Existuje jich celá řada. Tyto výhody jsou již dlouhá léta v podstatě neměnné. Zcela přirozeným způsobem se tak prolínají ozbrojené síly se společností a lidem. Mladí lidé, kteří se chtějí stát profesionálními vojáky, učiní většinou toto své rozhodnutí jako vojáci základní služby. Jak v minulosti, tak i v současnosti získáváme totiž nemalou část velitelského sboru právě z vojáků základní služby, kteří prošli našimi útvary. Je to tedy i významná rekrutační pomoc. Naši důstojníci si zdejší velitelství nemohou vynachválit. Na čem prý se dohodnou, všechno se přesně splní. Myslíte si, že taková ta důslednost, preciznost a naprostá spolehlivost patří k přednostem Bundeswehru? Vycházím z toho, že je to základ jednání každého člověka, a to bez ohledu na to, zda je to voják, či ne. Nedovedu si představit, že by to v české armádě bylo jiné

8 NATO Z VOJENSKÝCH ZAŘÍZENÍ Představujeme nového generálního tajemníka NATO Text. Martin KOLLER Foto: autor a VTÚPV Vyškov Afghánistán a Rusko jako priority Ve Vyškově se nalézá vysoce odborné pracoviště zaměřené na vývoj a kontrolu různých systémů, které dělají armádu moderní, sofistikovanou a pohyblivou. Jedná se o Výzkumný technický ústav pozemního vojska (VTÚPV) Vyškov, divizi VOP-026 Šternberk, s. p. Text: Vladimír MAREK Foto: a wikipedia.org Zkouška plavání panduru Počátkem srpna se novým generálním tajemníkem NATO stal bývalý premiér Dánska Anders Fogh Rasmussen. Generální tajemník stojí v čele Severoatlantické rady, a tudíž odpovídá za její řízení. Zároveň také reprezentuje Alianci směrem ven. TVŮRCOVÉ i TRAPIČI 14 A. F. Rasmussen se narodil 26. ledna 1953 v Ginnerupu v Jutsku v zemědělské rodině manželům Knudovi a Marthe Rasmussenovým. Zatímco příjmení má po otci, jako druhé jméno si vybral rodné jméno matky Fogh. Studoval jazyky a sociální vědy ve Viborgu. Vysokoškolský diplom v oboru ekonomie získal na univerzitě v Aarhus. Již na škole se velice aktivně zapojoval do politiky. V roce 1978 byl zvolen do dánského parlamentu. Koncem osmdesátých let minulého století se objevuje poprvé ve vládě. V roce 1993 napsal knihu Od sociálního k minimálnímu státu, ve které shrnul své politické myšlenky. Za tuto publikaci, ze které jeho političtí odpůrci velice často citovali, získal cenu Adama Smithe. Za klíčový pro jeho kariéru je možné považovat rok 2001, kdy se svou liberální stranou Venstre vyhrál parlamentní volby a po více než osmdesáti letech přerušil hegemonii dánské sociální demokracie. Ve funkci premiéra Nový a bývalý generální tajemník NATO A. F. Rasmussen a J. de Hoop Scheffer se úspěšně zasadil o zpřísnění pravidel o azyl a snížení daní. Na postu předsedy vlády působil ještě ve dvou obdobích. A sice po volbách v roce 2005 a Ve své funkci výrazně podporoval spojeneckou invazi do Iráku a boj proti mezinárodnímu terorismu. Nasazením, se kterým zdolává problémy v politické oblasti, v sobě nezapře sportovce. Rasmussen rád běhá, jezdí na kajaku a věnuje se cyklistice. Jako amatérský cyklista se v roce 2008 mimo hlavní závod účastnil jedné z nejtěžších alpských etap Tour de France. S manželkou Anne-Mette (nar. 1958) vede příkladný rodinný život. Mají tři děti, jednatřicetiletého Henrika, o dva roky mladší Marii a benjamínka Christinu. Ve funkci generálního tajemníka NATO se Rasmussen hodlá zaměřit především na Afghánistán a na zlepšení vztahů s Ruskem, které považuje za zásadní při boji s mezinárodním terorismem. Trápení jeepu s nástavbou Jankel pro speciální jednotky v terénu Vrčení motorů vozidel a různých mechanismů, hukot obráběcích strojů, ale i ticho narušované klapotem počítačových klávesnic. Tak lze popsat první dojem z tohoto výzkumného technického ústavu. Má za sebou dlouhou tradici, naplněnou mnoha úspěchy výzkumného i technického charakteru. Jeho pracovníci se např. podíleli na modernizaci kolového obrněného transportéru OT-64 SKOT (střední kolový obrněný transportér), vývoji prvního českého vojenského robota, ale i dalších vozidel. Na dochovaných záběrech je možno vidět SKOT, jak vyjíždí z vody na strmý břeh pomocí raketových motorů upevněných na zádi, nebo různá specializovaná vozidla, jež měla ve své době futuristickou podobu, která by dnes nikoho neudivila. Je možné říci, že výzkumnému ústavu se opakovaně podařilo předstihnout realitu technologického vývoje. Úroveň neupadá Ani v současném období, kdy snižování počtů armády limituje některé úkoly, nelze pozorovat pokles odborné kvality pracovníků ústavu. Plní mnohdy zcela nové úkoly dané technologickým vývojem ve vojenství a zároveň rozšiřují spektrum svojí činnosti. Jsou vlastně jediným certifikovaným pracovištěm svého druhu v naší republice z hlediska rozsahu možností testování vozidel pro vojenské, ale i civilní účely. Obracejí se na ně zahraniční firmy, protože jeho specialisté jsou schopni poskytovat služby vysoké kvality za konkurenceschopné ceny. Nedávno např. proběhly úspěšné testy zahraničního zemědělského kombajnu a je zde možnost zkoušek vozidel pro kteroukoli armádu NATO. Výzkumný 15

9 Z VOJENSKÝCH ZAŘÍZENÍ Z VOJENSKÝCH ZAŘÍZENÍ i kompatibilita techniky v rámci sil NATO a EU. Prakticky všechna nová vozidla zavedená v posledních dvaceti letech do výzbroje naší armády, vojenská i civilní, zde prošla náročnými testy. Dokladují to snímky např. tatry T 810, panduru, MLV i dinga. Dingo šplhá na polygonu Testy Jeepu J 8 ústav by z tohoto hlediska potřeboval především účinnou marketingovou podporu a mediální zviditelnění, jako ostatně řada dalších špičkových pracovišť naší armády. Místem poskytujícím mnoho možností z hlediska uvedených služeb je v ústavu např. OZT (odbor zkušební techniky). Opomenout ale není možné ani zkušebnu elektrické bezpečnosti a elektrotechnických prostředků, zkušebnu kompletů, zkušebnu potápěčské techniky, zkušebnu konstrukčních skupin a speciálních měření, zkušebnu tribotechnické diagnostiky a zkušebnu elektromagnetické kompatibility, která má několik samostatných pracovišť. Laboratoř elektromagnetického vyzařování může pracovat i mimo ústav, což dokazují testy vagonů přímo na železnici. Některé zkoušky mají doslova zásadní význam z hlediska ohrožení a přežití našich vojáků v misích. Práce ve zkušebnách probíhají v rámci statutu Národní autority a v rozsahu daném normami STANAG. Vše zároveň probíhá v souladu se standardy Evropské unie. Tak je pro naši armádu systémově zajišťována bezpečnost uživatelů Široké spektrum možností Největší hodnotou našeho pracoviště jsou specializovaní odborníci, většinou s dlouhodobou praxí, které by bylo škoda ztratit. Těžko bychom takové znovu získávali, říká ředitel ústavu Radoslav Kočár. Nemenší hodnotu však mají odborná pracoviště. Jedná se o několik odborů, konkrétně OTAT odbor tankové a automobilní techniky, OSEK odbor strojírenské a elektrotechnické konstrukce, OV odbor výroby, OŽLZT odbor ženijní, logistické a zdravotní techniky a již zmiňovaný odbor zkušební techniky. Uvedené názvy vlastně mnoho neříkají, avšak zajímavější jsou produkty. Jen namátkou vzpomeňme teleskopický stožár pro pasivní systém Věra, lehčí a vyšší ve srovnání se zavedeným, a nový typ návěsového tahače pro radiolokátory na bázi vozidla Tatra 815, který nahradí méně ekonomická vozidla z bývalého SSSR. Výrobky, na kterých se z hlediska vývoje nebo realizace výroby podílel vyškovský výzkumný ústav, bylo možno zhlédnout na letošním IDETu. Jedná se např. o mobilní topografické pracoviště pro pozemní dělostřelectvo verze B, které zvědavě okukovali francouzští specialisté, polní kuchyni POKA 4, jež se bude obzvláště hodit ve vzdálených misích, několik specializovaných zdravotnických vozidel, např. kontejnerové pracoviště KN-CT určené pro diagnostiku vnitřních těžkých zranění, dále mobilní pracoviště pro zpracování dřeva, výpočetně-analytický prostředek VAP-1M, hydrometeorologickou stanici Oblak a z hlediska možného ohrožení opravdu aktuální soupravu biologického průzkumu BIO B2 SCAM. Z produkce posledních let je možno uvést např. elektrocentrály 4 kw, 8 kw, 16 kw a 30 kw, zdrojové Testy kombajnu a rozvodové soupravy 20 kva LR, 2 30 kw a 60 kw, automobilní střední kontejnerové dílny pro opravy a údržbu akumulátorů, speciální pásové techniky či kolové techniky, ale též kontejnerové dílny ženijní, chemické, elektro a spojovací. Existují však neméně aktuální výrobky z hlediska nasazení v misích, např. přídavné odminovací odsuvné zařízení, které slouží k ochraně vozidel před minami. Je třeba doplnit, že řada výrobků, především specializované kontejnerové nástavby nebo přívěsy, je vyvíjena a vyráběna v malých sériích. Často přicházejí složité úkoly, které se řeší vlastně poprvé. Realita se mnohdy liší od teorie, přičemž relevantní informace se shánějí velmi obtížně, konstatuje vedoucí zkušebny vozidel Josef Zikmund. Pracovníci ústavu proto musejí být často spojením kouzelníků a všeumělů, aby uspokojili požadavky vojáků, kteří mnohdy působí v nestandardních klimatických i bojových podmínkách daleko od domova. Na polygonu Z hlediska zkušebního potenciálu dává ústavu obrovské možnosti Výzkumný ústav má zásadní podíl na vývoji a výrobě prototypu mostního automobilu AM 70. Ženijní tank při testech na simulátoru elektromagnetických hrozeb NEMP blízký rozsáhlý vojenský prostor Březina. V něm se skrývá polygon schopný prověřit jakékoli kolové i pásové vozidlo z mnoha hledisek. Ke standardním pracovištím patří např. bazén pro zkoušky brodění a plavání vozidel, různé zatáčkové dráhy a svahy, na kterých mají osoby uvnitř vozidla pocit, že v nejbližší chvíli udělají doslova kotrmelec. Postaráno je rovněž o prověření konstrukce vozidel v krutu a další možnosti jak otestovat kvalitu práce výrobců a pravdivost jimi poskytovaných údajů. Jako opravdu nestandardní zajímavost je možno uvést umělý příkop, který vyvinuli a postavili pracovníci ústavu. Umožňuje simulovat překonávání příkopu v různé nastavitelné šířce. Na neustále vylepšovaném polygonu si už zajezdilo i kolové obrněné vozidlo RG 31M Nyala a nový typ Jeepu J 8 určený pro speciální jednotky. Také nový terénní obrněný automobil Caiman prezentovaný letos poprvé na IDETu poznal vyškovský polygon. Zájem o spolupráci s výzkumným ústavem ze strany potenciálních dodavatelů pro naši armádu roste. Na závěr je třeba poznamenat, že VTÚPV spolupracuje při vývoji a případné výrobě především specializovaných produktů s dalšími odbornými pracovišti naší armády a rovněž s řadou společností českého obranného průmyslu. K činnosti výzkumného ústavu se ještě vrátíme v samostatných článcích

10 Z VOJENSKÝCH ZAŘÍZENÍ Z VOJENSKÝCH ZAŘÍZENÍ Text: Pavel LANG Foto: Jan KOUBA Metrologie není meteorologie. Provádění kalibrací a oprav elektrických a mechanických měřidel nemá s věštěním počasí skutečně nic společného. O tom se lze věrohodně přesvědčit na odborném pracovišti pardubického velitelství 14. brigády logistické podpory (14. blogp). S meteorology si je už nepletou O užitečnosti metrologické laboratoře (ML) pro resort obrany vypovídá řada faktů. Ekonomický přínos je jedním z nich. Nedávno provedená analýza porovnala ceny za normohodinu kalibrace v ML a v civilních firmách. Výsledek je jednoznačný našich 480 Kč oproti jejich korunám, říká náčelník metrologické laboratoře u 14. blogp major Tomáš Krcha a argumentuje dalšími čísly: Rovněž jsme spočítali rozdíl v ceně kalibrací od roku 2007 do února Za uvedené období provedla pardubická ML kalibrací měřicích přístrojů v ceně 9,7 milionu Kč. Pokud by AČR musela tento objem kalibrovat v civilním sektoru, vynaložila by částku 30,5 mil. Kč. Je nesporné, že kromě více než dvacetimilionové úspory resortní ML Pardubická metrologická laboratoř má vliv na provozuschopnost a spolehlivost letecké a pozemní techniky Armády ČR navíc přidává flexibilitu a profesní specifiku. Civilní firma není schopna zkalibrovat některé měřicí komponenty, například momentové klíče na rotory vrtulníků, upřesňuje mjr. Krcha. Ačkoliv to může někomu znít divně, pardubická ML není žádnou novinkou. Vznikla 1. ledna 2005 redislokací původní metrologické laboratoře společných sil, která byla jedenáct let součástí zrušené Letecké opravárenské základny v Brně. Akreditační listinu s platností pěti let jsme získali v srpnu Opravňuje nás k měření veličin nebo měřicích zařízení v sedmnácti oborech, počínaje stejnosměrným napětím a momentem síly konče, konstatuje náčelník ML. Rozsah činnosti laboratoře je veliký, a to nejen v oboru elektrických veličin. Je činná také v odvětví radiotechnických veličin (např. navigační signály leteckých zařízení a generátory signálů a impulzů), dále v oblasti mechanických veličin (např. tlakoměry, otáčkoměry, výškoměry, rychloměry) a zodpovídá za provádění metrologických expertiz, vytváření kalibračních postupů a mezilaboratorní porovnávací zkoušky. Měřidla a měřicí zařízení na kalibrace, respektive opravy, jsou do ML dodávány z celé AČR, zejména však od vojenských útvarů a zařízení společných sil. Plynulost přebírání a předávání zakázek je dána předem schváleným plánem. Průměrná doba kalibrace jednoho měřidla trvá maximálně měsíc. V případě mimořádného požadavku situaci řešíme okamžitě, vysvětluje mjr. Krcha a dodává, že laboratoří ročně projde do dvou tisíc kusů měřidel. Pro pardubické metrology však není prioritní kvantita, nýbrž kvalita. Příručka jakosti ML patří mezi jejich nejčtenější publikaci. Co se stížností a reklamací týká, mají čistý štít. Nic podobného tady neregistrujeme, tvrdí náčelník metrologické laboratoře. Domnívat se, že výše zmíněný rozsah prací ML pro Armádu České republiky zabezpečují desítky resortních specialistů, by neodpovídalo skutečnosti. Devatenáct to je aktuální počet tamních zaměstnanců, z nichž je deset vojáků a devět civilních pracovníků. Organizačně jsou začleněni do laboratoře kalibrací, jež je složena z pracovišť etalonáže, speciální techniky a mechanických veličin, dále do laboratoře oprav, skupiny jakosti a inspekce a skupiny podpory. Pardubické ML nikdo cestičku nedláždil. Z bývalého nevyhovujícího objektu několik nadšenců postupem času vytvořilo moderní pracoviště. Odborná veřejnost dostala do povědomí způsobilost zdejších specialistů. Také jejich pojmenování doznalo žádoucí změny. Namísto meteorologové, respektive metalurgové je již valná většina oslovuje metrologové

11 ARMÁDA A VEŘEJNOST LETECKÁ SHOW nad Hradcem Text: Pavel LANG Foto: Jan KOUBA a Tomáš OTRUBA Akrobacie, jež brala dech. Na největší tuzemskou prezentaci letecké techniky CIAF (Czech International Air Fest) v Hradci Králové se první zářijový víkend slétlo sedmdesát strojů z celého světa. Svoje kvality zde potvrdili také příslušníci Armády ČR. Kbely, Bratislava, Hradec Králové, Brno a opět Hradec Králové. Na tamních letištích se uskutečnily jednotlivé ročníky CIAFů. Z prvotního Armádního leteckého dne (1991) se během následujících šestnácti roků stala prestižní letecká show, těšící se velikému zájmu jak laické, tak odborné veřejnosti. Za armádu mohu odpovědně prohlásit, že jsme na CIAF znovu poslali to nejlepší, naše nejmodernější stroje i nejzkušenější posádky, říká Vojenským pilotům ze čtrnácti zemí tleskalo na CIAFu padesát tisíc diváků generálporučík Vlastimil Picek, náčelník Generálního štábu AČR. Otevřený AWACS Jedinečným zážitkem pro každého návštěvníka leteckého dne je bezprostřední kontakt s letounem. Místem, kde tomu lze dostát, je takzvaná statika. Na letošním CIAFu byly vedle francouzských přepadových bojových stíhaček Mirage 2000, britských letounů s vertikálním krátkým startem a přistáním Harrier, německých útočných letounů s měnitelnou geometrií křídel Tornado nebo belgických víceúčelových nadzvukových strojů F-16 k nepřehlédnutí také americký vzdušný tanker KC-135 a letoun včasné výstrahy NATO E-3A AWACS (Airborne Warning and Control System) s lucemburskou imatrikulací. Díky vstřícnosti mezinárodní posádky měli diváci možnost nahlédnout do útrob tohoto létajícího střediska řízení s otočnou talířovitou radarovou anténou na trupu. Zájem o AWACS byl mimořádný a mile nás překvapil. Lidé čekali ve více než dvouhodinových frontách, konstatuje major Milan Vojáček, český pilot, který na awacsu zahajuje od října letecký výcvik na operační základně v německém Geilenkirchenu. Vidět na vlastní oči pracoviště pilotů, navigátorů, palubních inženýrů a dalších specialistů bylo famózní, pochvaluje si V. Nováček, který na královéhradecké letiště přijel až z Uherského Hradiště. Mistrovská pilotáž jednotlivců a skupin Také ve vzduchu bylo možno zhlédnout několik leteckých delikates. Organizátoři akce, Czech Airshow Agency s podporou města Hradec Králové, Královéhradeckého kraje a resortu obrany, připravili po oba víkendové dny (5. a 6. září) osmihodinový letový program se zhruba dvaceti akrobatickými ukázkami. Vedle špičkových sólových vystoupení chytila za srdce skupinová slétanost jordánského týmu Falcons s vrtulovými Extra-300L, francouzského Breitling Jet Teamu na cvičných letounech české výroby L-39 Albatros nebo polských Bialo Czerwonych Isker na strojích TS-11. Je potěšitelné, že se v tak kvalitní mezinárodní konkurenci prosadili také čeští armádní piloti. CIAF je příležitostí, kde lze před početnou diváckou kulisou předvést nejen provozovanou leteckou techniku, ale především mistrovství vojenských letců. Každoročně této možnosti využíváme, a proto je i letos naše účast v maximální možné míře. Vzdušné síly Armády ČR zde reprezentuje šestatřicet kusů letecké techniky, a to jak v zahajovacím průletu, tak v pozemních a letových ukázkách, dodává velitel VzS AČR brigádní generál Jiří Verner. Příslušníci AČR si vysloužili na královéhradeckém letišti potlesk desetitisíců diváků, a to nejen nadporučík Michal Daněk (JAS-39C Gripen), npor. Martin Šonka (L-159 ALCA), kpt. Martin Vaniš (Mi-24/35), kpt. Petr Smik a mjr. Miroslav Borufka (W-3A Sokol), npor. Kamil Kopáč a npor. Denis Dúbravčík (úder L-159 na pozemní cíle PC) či kapitáni Martin Douda a Marcel Kica (úder Mi-24/35 na PC) za svoji vyšší techniku pilotáže, ale také desítky specialistů technického a logistického zabezpečení za svoji profesionalitu. Vojenské letectvo dnes ve všech svých složkách představuje významný potenciál a česká vojenská pilotáž se i nadále těší té nejlepší pověsti, řekl ve svém vystoupení při slavnostním zahájení CIAFu místopředseda vlády a ministr obrany České republiky Martin Barták a připomněl působení pilotů AČR na Balkáně a v Pobaltí. Šestnáctého ročníku Czech International Air Fest se zúčastnili vrcholní představitelé Parlamentu ČR a vlády ČR a proběhla na něm celá řada doprovodných akcí. Jednou z nich byl křest knihy Králové vzduchu a jejich pokračovatelé od Stanislava Vystavěla, kterého se ujali náměstek ministra obrany František Padělek a NGŠ AČR genpor. Vlastimil Picek

12 OHROŽENÍ V MISÍCH OHROŽENÍ V MISÍCH Obrázek miny s kontaktním perkusním rozněcovačem použité při obraně přístavu Charleston za občanské války v USA Nabídka min z katalogu fi rmy Nobel roku 1913 VODNÍ MINY Text: Martin KOLLER Foto a obrázky: autor, archiv autora, publikace Defense of Charleston Harbor a předpis Bergen und Entscharfen deutscher und fremder Sperrwaffen Vodní miny, známé spíše jako námořní miny, a další výbušné systémy umístěné ve vodě nepatří ke standardní problematice z hlediska činnosti naší suchozemské armády, avšak v rámci misí mohou znamenat reálné ohrožení. Setkání našich vojáků s vodními minami nelze vyloučit v rámci transferu osob a materiálu v přístavech a jejich okolí, při překonávání vodních toků různými vozidly broděním nebo plaváním, na mostech a při transportu loděmi po řekách. Vzhledem k přibližně minám, kterými byl zatarasen prostor Perského zálivu, Šat al Arabu a přístavy Um Quasr a Abu Flus v Iráku, a rovněž plovoucím náložím na Eufratu a Tigridu, nelze uvedenou problematiku opomenout. Může se stát realitou budoucích misí. Zaminované brody se mohou rovněž vyskytnout i v některých oblastech Afghánistánu za použití některých typů protitankových nebo protipěchotních min. Něco málo z historie O výbušných vodních zařízeních určených k boji proti pirátům se zmiňuje ve spise Huolongjing již důstojník Jiao Yu, který sloužil ve 14. století čínské dynastii Ming. Zda se jednalo o popis objektivní reality podložený využitím výbušnin nebo pouze o teorie a návrhy, jakými předběhl dobu např. Leonardo da Vinci, nelze prokázat. První projekt námořní miny byl údajně prezentován Ralphem Rabardsem v Anglii roku Funkční výbušné zařízení pro nasazení ve vodě zkonstruoval v téže zemi nizozemský vědec Cornelius Jacobszoon van Drebbel. K jeho použití došlo údajně za obléhání francouzského přístavu La Rochelle roku Za osvobozenecké války proti Anglii zkonstruoval roku 1776 Američan David Bushnell plovoucí minu a vyzbrojil jí Olověný kontaktní rozněcovač první prokazatelně funkční a bojově nasazenou ponorku Turtle. Výbuchy pod vodou a konstrukcí min a torpéd se zabýval ve Francii, při stavbě ponorky Nautilus, americký vynálezce Robert Fulton roku Podvodní fugasy položené na dně a iniciované utěsněnou zápalnou šňůrou navrhl použít roku 1807 pro obranu ruských přístavů na Baltu podplukovník Ivan Ivanovič Fictum. První elektrickou iniciaci prachové nálože pod vodou realizoval v Petrohradě s využitím galvanických článků Pavel Lvovič Schilling roku Na základě jeho pokusů založil generálmajor Karl Andrejevič Šilděr specializované pracoviště Komitét pro podvodní výzkumy. Jeho členem se stal fyzik německého původu Boris Semenovič (původně Moritz Hermann von) Jakobi. Ve spolupráci s chemikem Emanuelem Nobelem vyvinuli funkční miny kónického tvaru, iniciované elektricky kabelem z pobřežních opevnění. Roku 1855 jich bylo umístěno ve Finském zálivu a podařilo se poškodit tři britské válečné lodě Merlin, Vulture a Firefly. Roku 1842 provedli v USA pokusné podvodní výbuchy s elektrickou iniciací vynálezce revolveru Samuel Colt a vynálezce telegrafu Samuel Finley Breese Morse. V průběhu americké občanské války bylo vojáky Konfederace nasazeno několik typů min při zatarasování řek a přístavů. Jednalo se často o improvizované konstrukce ze sudů nebo vinných demižonů. Byly uchyceny ke dnu, dřevěným zátarasům nebo plovákům, případně lany ke břehu. Trhací náplň tvořená černým střelným prachem byla iniciována různým způsobem. Buď tahem za šňůru nebo elektricky ze břehu. Avšak některé perkusní kontaktní (nárazové) zapalovače, převzaté pravděpodobně z ručních nebo dělostřeleckých granátů, fungovaly bez obsluhy z břehu, takže vodní miny začaly pracovat samostatně. Při obraně pevnosti Fort Wagner roku 1861 se objevil nový druh min Devils circumventor pro mělkou vodu ve tvaru obrácené misky se silnými kovovými stěnami. Obsahoval až 500 kg prachu a iniciace byla prováděna na dálku pyrotechnicky. Lze je označit za předchůdce plážových protiinvazních min. V následujícím roce potopila mina obrněnou plovoucí baterii Cairo na řece Yazoo. Pro sjednocení terminologie v tomto článku a dalších článcích o minách jsou jako prostředek iniciace trhavinové náplně min uváděny rozněcovače, přestože u námořních min jsou nejčastěji uváděny zapalovače, které byly ve starších dobách označovány také jako pistole. Standardní vodní miny Ve válce Ruska proti Turecku za osvobození balkánských zemí roku 1877 byly na Dunaji použity oběma stranami miny zkonstruované pro nasazení v řekách. Ve stejném roce zavedli Italové do výzbroje minu iniciovanou kontaktními elektrickými rozněcovači. Na přelomu 19. a 20. století se staly výzbrojí řady loďstev miny klasické konstrukce, tvořené zátěží spočívající na dně a s ní řetězem spojenou bojovou hlavicí vznášející se v určité hloubce pod hladinou. Hlavice měly nejčastěji tvar kónusu nebo válce se zaoblenými konci, případně koule opatřené několika olověnými kontaktními rozněcovači, které trčí z povrchu jako 22 23

13 OHROŽENÍ V MISÍCH OHROŽENÍ V MISÍCH Ruská letecká mina AMD-500 z roku 1942 (Centralnyj muzej vooružonnych sil Moskva) Náčrtek ruské říční miny R-1 Rybka (Centralnyj muzej vooružonnych sil Moskva) se v důsledku působení německých min svržených z letadel potopilo 53 ze 195 sovětských lodí ustupujících z Revalu. Britské letectvo používalo miny ELM Mark I až VII a těžký typ HC Sovětské letectvo používalo od roku 1942 novou řadu AMD 500 a 1000 v několika verzích. Německo zavedlo jako první nekontaktní magnetické rozněcovače, reagující na změnu magnetického pole při průjezdu kovového trupu lodě. Důvodem k jejich zavedení bylo zjištění, že exploze v určité vzdálenosti od trupu pod kýlem je podstatně destruktivnější než v přímém kontaktu s trupem. Účinek tlakové vlny zvyšuje nestlačitelnost vody. Britům se podařilo účinnost tohoto sofistikovaného řešení eliminovat demagnetizací lodí pomocí elektrické smyčky vyrobené z kabelu. informačních zdrojích označováno jako mina. Litorální bojiště V současnosti se pobřežní vody do hloubky kolem 60 m, pláže, dolní toky a ústí řek a ne zcela přesně definovaná vzdálenost pevniny od moře označují jako litorální zóna. A právě v ní jsou vodní miny používány nejčastěji. Během druhé světové války se rozšířilo nasazení tzv. plážových nebo protiinvazních min kladených na plážích a mělčinách. Hlavními uživateli byli Japonci, kteří vyráběli dva typy o hmotnosti 34 a 50 kg, což stačilo ke zničení vyloďovacího člunu i tanku. Tlaková vlna šířící se vodou ničila i živou sílu. První typ měl tvar kónusu a druhý obrácené misky. K iniciaci sloužily olověné rozněcovače a letecké munice ve vodě nevytvářelo extrémní problém, pokud se jednalo o hloubku do zhruba dvou metrů. Vojenská munice je obvykle vodotěsná, aby odolala vlhku a vlivům počasí. Většina vojenských trhavin je vůči vodě rezistentní. Důležité je uchovat v suchu rozbušku rozněcovače. Dobu použitelnosti limitovala spíše možnost koroze pohyblivých kovových dílů, především ve slané vodě. Miny se ve dvacátém století staly častým prostředkem zatarasování řek. Již za první světové války použili Rusové na Dunaji miny R-1 Rybka tvaru letecké pumy, stabilizované plochou na zádi. Němci a Britové používali ve druhé světové válce různé typy plovoucích min, shazovaných do řek z letadel. Na německé straně se jednalo o kulovou Kugeltreibmine 41 obsahující 12 kg trhaviny a na britské o kulovou tykadla. Existovaly dva základní druhy. V prvním případě obsahovaly ampuli s kyselinou sírovou, která se při nárazu rozbila a kyselina reagovala v jednoduchém galvanickém článku. Výsledkem byl elektrický impulz vedoucí k iniciaci rozbušky a trhaviny. Druhou možností bylo použití tzv. Hertzových trubic. Jejich obal obsahoval skleněnou baňku naplněnou roztokem dvojchromanu, který po rozbití baňky propojil elektrický obvod a umožnil tak iniciaci rozbušky a trhaviny elektrickým proudem z akumulátoru nebo galvanického článku umístěného v bojové hlavici. Tyto miny bylo třeba periodicky vytahovat z vody, kontrolovat a měnit zdroje elektrické energie i chemikálie. Zátěž klasických min tvořil obvykle vozík s kolečky umožňujícími manipulaci na lodi. Po svržení do vody klesla bojová hlavice s vozíkem na dno. Tam došlo po rozpuštění kostky cukru nebo soli (u novějších typů chodem časovače) k jejímu odjištění a vyplouvala k hladině. Ve dvacátém století sloužilo ke spojení hlavice a vozíku obvykle ocelové lano v délce až několika set metrů. Nastavení délky odvinutí lana z navijáku umožnilo vznášení hlavice v hloubce několika metrů pod hladinou. Miny výše uvedené konstrukce byly s úspěchem nasazeny v rusko-japonské válce (1905) a první i druhé světové válce. Zničily větší objem lodního prostoru než dělostřelecká palba. Za první světové války jen německé miny potopily 497 lodí a ve druhé 534. V průběhu druhé světové války položily válčící státy do vody podle různých informačních zdrojů až min. Část z nich nebyla vytažena dodnes a jsou stále funkční. Některé státy mají klasicky řešené miny v technologicky modernizovaném provedení ve výzbroji i v současnosti. Roku 1912 byla v Rusku spuštěna na vodu první minonosná ponorka Krab. Miny pro ni byly upraveny do válcového tvaru tak, aby se daly vypouštět z rour na zádi. Německo nasadilo k minování kolem britských přístavů celou skupinu ponorek řady UC, vybavených v trupu svislými zásobníky na miny. V průběhu první světové války byly vyvinuty miny, které bylo možno vystřelovat pomocí stlačeného vzduchu z torpédometů ponorek, avšak k využití tohoto řešení došlo až za druhé světové války. Kladení min z ponorek je využíváno dodnes. Americké námořnictvo používá např. typ MK67 SLMM Britská říční mina 471 svrhovaná z letadel vybavený magnetickým, seizmickým a tlakovým senzorem. Ve třicátých letech minulého století byly v Německu a SSSR zkonstruovány miny ve tvaru pumy nebo válce, svrhované z letadel. Jako první nasadila Rudá armáda typ AMG-1 za války s Finskem v lednu Od dubna do června téhož roku svrhlo německé letectvo kolem min LMA do britských vod. V srpnu následujícího roku V průběhu války byly v USA a Německu vyvinuty první akustické senzory určené k navádění torpéd na hluk lodního šroubu. Následně umožnily vývoj pohyblivých min, které leží na dně a napadají proplouvající cíl. V takovém případě dochází ke stírání rozdílu mezi minami a torpédy. Například americké samonaváděcí protiponorkové torpédo FIDO, zavedené do výzbroje roku 1943, je v některých Japonská plážová protiinvazní mina (Letecké muzeum Duxford) námořních min. V případě nouze sloužily k zatarasování pláží standardní protitankové miny i dělostřelecké granáty opatřené náústnicemi umožňujícími našroubování ženijních rozněcovačů místo zapalovačů. Námořními a pozemními ženijními minami byla rovněž posilována obrana na plážích v Normandii roku Využití ženijních protitankových a protipěchotních min, dělostřelecké minu 471 se spodním tyčovým stabilizátorem a stejnou hmotností trhaviny a dále o válcovou tzv. Obrannou plovoucí minu 480. Německá armáda vyráběla podle služebního předpisu rovněž improvizované pomocné plovoucí miny (Behelfs-Flusstreibmine) tvořené dřevěným plovákem a 12 kg TNT. Iniciaci zajišťoval nástražný drát. Prakticky na všech bojištích docházelo k zatarasování říčních brodů 24 25

14 OHROŽENÍ V MISÍCH OHROŽENÍ V MISÍCH Americká mina CAPTOR US NAVY dvacátého století sovětské ozbrojené síly. Průběžně byly vyvinuty tři verze protiinvazní a říční miny PDM o hmotnostech 21, 100 a 475 kg. Většina uvedených typů má tvar obrácené misky umožňující lepší obtékání a eliminující možnost pohybu miny následkem proudu vody, přílivu nebo bouře. Důvodem je také fakt, že ponořením do vody hmotnost miny klesá v souladu s Archimédovým zákonem. Novou koncepci využívá ruský typ PDM-2. Z ploché základny se zdvíhá teleskopický stožárek a na něm se nalézá kulová bojová hlavice s nárazovým lámacím rozněcovačem. Hmotnost PDM-2 dosahuje 135 kg, hmotnost hlavice 15 kg a maximální výška rozněcovače 2,7 m. V sedmdesátých letech minulého století byla zavedena do výzbroje sovětské armády říční mina JARM, která byla údajně použita v Iráku. Jedná se o zmenšenou verzi klasické námořní miny o hmotnosti Mina Murena na výstavě IDEX 2005 s pevnějším podložím protitankovými minami. Protipěchotní střepinové typy se používaly omezeně, protože voda tlumila rozlet střepin. Již v padesátých a šedesátých letech minulého století byly do výzbroje armád NATO a SSSR zavedeny samonaváděcí miny vybavené senzory reagujícími na hluk, tlak, změnu magnetického pole atd. Obvykle mají tvar torpéda. Část z nich je vybavena vlastním šroubovým nebo raketovým pohonem. Většinu z nich je možno shazovat z letounů nebo vrtulníků. Jako příklady lze uvést americké typy Mk 25, 52 a 55 a německou DM 61, známou také jako G2/SGM 8/1G M10. Tato mina má válcový tvar, hmotnost 750 kg, programovatelný mikroprocesor spojený s akustickým, magnetickým a tlakovým senzorem a dále program umožňující identifikovat, na základě informací získaných senzory, různé druhy a typy lodí. Bojová hlavice je vybavena dálkoměrem, který umožňuje iniciaci v optimální vzdálenosti od lodě. Vytažení z vody a servis se provádí každé čtyři roky. Podobně je řešena americká mina MK 60 CAPTOR. Po svržení z letounu nebo z pozice na dně odpaluje samonaváděcí torpédo Mark 46. Aktuální ohrožení Při současném zatarasování litorální zóny a vodních toků jsou zúročeny zkušenosti ze všech předešlých konfliktů. Navíc se objevil faktor zásadního charakteru, kterým je submunice (A report 5/2009) ohrožující i vlastní vojáky. Řada typů je vodotěsná a v mělké vodě si může uchovat funkčnost i desítky let. Dodnes nevyřešenou otázkou je proto zamoření velkých ploch Vietnamu minami, submunicí a další municí zapadlou v bahně rýžovišť a na pobřežních mělčinách. V období po druhé světové válce se dále rozšířil vývoj protiinvazních a říčních min s využitím nových technologií, především elektroniky a umělých hmot. Jako příklad lze uvést protiinvazní minu DM 51 SAI (Seemine Anti-Invasion) vyvinutou ve spolupráci Německa a Dánska ve druhé polovině osmdesátých let minulého století. Při hmotnosti 110 kg má průměr 710 a výšku 300 mm. Je označována jako pozemní, protože leží na dně. Obdobné typy používají od sedmdesátých let Příslušníci mezinárodního námořního týmu EOD s minami Manta (modré vpředu) a klasickou iráckou minou, vylovenými roku 2003 v prostoru přístavu Um Quasr (britské ministerstvo obrany) 13 kg s hlavicí obsahující 3 kg TNT. Proti lodím a plovoucím vozidlům je účinná na vzdálenost 12 m. Obdobně řešené miny vyrábí bulharský Institute Ruská říční mina PDM 2 (Rosvooruženije) of Metal Science. Používá pro ně označení Independent Underwater Effector. Kromě verzí opírajících se o starší ruské vzory vyvinul nové typy PDM-1B a PDM-2B. Jedná se o miny kladené do hloubek mezi 2,5 a 10 m o hmotnosti 85 a 120 kg. Bojové hlavice jsou opatřeny senzory s možností dálkového ovládání. Poloměr ničivého účinku proti lodím a vozidlům je do 20 m, proti živé síle ve vodě i více. Řadu min vycházejících z uvedených vzorů používá rovněž čínská armáda, která je může exportovat do řady zemí. Transfer technologií prakticky nelze zastavit, a tak se naši vojáci mohou v misích setkat s řadou dalších vývojových verzí známých typů nebo s využitím jejich komponentů pro ilegálně vyráběné výbušné systémy. Většinu vodních min, pokud postrádají dálkové ovládání, lze řadit, stejně jako pozemní, mezi nástražné výbušné systémy. Prakticky stejnou funkci jako protiinvazní miny plní některé typy námořních min, konkrétně Manta MR-80 nebo MN 103 vybavená Ruská říční mina PDM bez nárazového lámacího rozněcovače magnetickým a akustickým senzorem a dodávaná do Iráku firmou Vickers. Lze ji klást z lodí a vrtulníků do hloubky 3 až 100 m. Při průměru 980 a výšce 470 mm obsahuje 140 kg TNT nebo 170 kg HBX-3. Její životnost je až 30 let. Do Iráku byla údajně dodávána také pohyblivá mina Murena vyráběná ve třech verzích o hmotnosti 1 650, a kg. Je pokládána do hloubky 5 až 300 m a její životnost je tři roky. Bez ohledu na vysoce sofistikované systémy, kterými disponují především armády, tvoří velké ohrožení v misích jednoduché prostředky ve formě standardních protipěchotních a protitankových min, ručních granátů, případně submunice, které mohou být pokládány v prostorech řek a bažin, stejně jako improvizované výbušné systémy. Pomoc při tvorbě článku poskytli příslušníci roty EOD 151. ženijního praporu Bechyně a pracovnice knihovny Vojenského historického ústavu Praha

15 MUZEUM Pootočená věž M48 uvolňuje přístup do motorového prostoru. lépe tvarovaná věž s kanonem ráže 105 mm. Na jejím stropě se stejně jako u předchozího typu nalézá rozměrná velitelská věžička s integrálně lafetovaným kulometem ráže 12,7 mm. Verze A2 byla vyzbrojena atypickým krátkohlavňovým kanonem, umožňujícím střelbu jak klasickými granáty, tak protitankovými řízenými střelami Shillelagh. V současné době je M60A3 stále ve výzbroji řady zemí. Existuje mnoho různých modernizací, např. vysoce odolné izraelské Magach a Sabra. Text: Martin KOLLER Foto: autor a Tomáš BOUCHAL Vedení Vojenského historického ústavu se podařil další krok při rozšiřování fondu těžké techniky Vojenského technického muzea v Lešanech. Zisk tří nových tanků M48, M60 a Leopard 1 umožnil provést dynamickou ukázku, při níž před diváky duněly stovky tun oceli. Úspěch tankového dne v sobotu 29. srpna potvrdilo kolem příznivců vojenské historie z celé republiky i ze zahraničí a účastníci z řad jak AČR, tak klubů vojenské historie. Někteří z nich dorazili do Lešan již ve čtvrtek a přiložili ruku k dílu v rámci přípravy. Pod vedením mjr. Michala Buriana a mjr. Roberta Speychala Nekrvavá konfrontace probíhal úklid prostoru i příprava techniky. Nejvíc se zapotili techničtí specialisté z dílen. Poté, co s úspěchem dovezli vozidla do Lešan, ucpal se u M48 filtr a tank začal stávkovat. Vzhledem k tomu, že v depozitech řecké armády stál delší dobu, nelze se příliš divit. Bylo třeba provést opravu na prakticky neznámém stroji s neúplnými cizojazyčnými předpisy. Naštěstí lešanští technici mají dlouhou praxi, získanou provozem širokého spektra Boční pohled ukazuje vysoký podvozek M60A3. vojenských vozidel rozmanitého stáří i technického stavu, a tak se Jaroslavu Slováčkovi podařilo vzpurného pattona umravnit. Tank poté šlapal jako hodiny a nezklamal návštěvníky ani televizní diváky. V průběhu nového tisíciletí se muzejnímu týmu vedenému plk. Alešem Knížkem podařilo vytvořit zajímavou kolekci vojenské pozemní techniky, mezi kterou vynikají především tanky. Důležité je, že nedochází pouze ke sbírání, ale také k restaurování sbírkových předmětů do pojízdného stavu, což umožňuje získávání relevantní představy o vojenské technice i naprostým laikům. Zajímavé bylo rovněž hodnocení trojice přírůstků ze strany techniků. Oceňovali dostatek prostoru v amerických tancích a také velmi dobrý chod jejich pohonných jednotek. Leopard 1 sice neoplývá místem, ale poskytuje řidiči větší komfort ve srovnání např. se sovětským T-55. Kromě nových tanků Leopard 1, M48 Patton a M60 Patton mohli diváci obdivovat ještě britský Centurion, sovětské T-72, T-55, IS-3 a T-34 a další obrněnou techniku získanou v dřívějších letech. Některé z uvedených typů se opravdu střetaly na různých bojištích, a tak se tankový den stal nekrvavou připomínkou vojenských konfrontací. Realitu ukázek přitvrdily efekty pyrotechnika České televize Josefa Pokorného a žhavou současnost připomněla prezentace kolového obrněného transportéru Pandur 2. Tank M48 Patton Jedná se o pokračování vývoje amerických hlavních bojových tanků, započatého již v roce 1944 typem M26 Pershing. Modernizovaný typ s označením M46 nesl jméno slavného tankového generála George S. Pattona. K dílčím konstrukčním změnám došlo u tanku M47, který opět převzal stejné pojmenování. Američtí tankisté se nechtěli legendy vzdát. Je třeba konstatovat, že na rozdíl od M26 a M46 si M47 nezískal dobrou pověst a brzy došlo k jeho nahrazení novým M48, který dostal bojové jméno Patton. Tento Kdo z vojáků lešanské posádky by si před dvaceti lety pomyslel, že na buzeráku jejich útvaru bude stát německý tank Leopard. typ tvořil páteř výzbroje řady států NATO a osvědčil se i na bojištích, především v rámci izraelského tankového sboru. Z výzbroje evropských států zmizely M48 až v devadesátých letech minulého století. Základem konstrukce jsou odlévaná pancéřová korba i věž. Tank má několik verzí, které se liší výzbrojí. Starší měly kanon ráže 90 mm z úsťovou brzdou, novější kanon ráže 105 mm bez brzdy. Měnily se rovněž pohonné jednotky. Podvozek posloužil při výrobě několika specializovaných vozidel. V období 1952 až 1959 bylo vyrobeno celkem tanků M48. Tank M60 Patton Poslední z pattonů je vlastně koncepční modernizací M48. Pancéřová korba a podvozek jsou vyšší. Kromě první série verze A1 jsou používány zcela nové věže. U A1 a A3 Nejznámější bojové nasazení proběhlo v rámci operace Pouštní bouře počátkem devadesátých let minulého století na Blízkém východě. Tank Leopard 1 Jde o první německý tank vyvinutý a vyráběný po druhé světové válce a podle odborníků o syntézu válečného pantheru a sovětského T-54. Základem konstrukce je svařovaná pancéřová korba a odlévaná věž s kanonem ráže 105 mm. Leopard se od roku 1965 dostal do výzbroje několika států NATO. V šedesátých a sedmdesátých letech minulého století byl považován za nejlepší tank Aliance. Existuje modernizovaná verze A3 s novou věží, protiletadlový tank Gepard, mostní tank Biber, vyprošťovací Bergepanzer 2 a ženijní Dachs. Leopardy kanadské armády slouží v současné době v Afghánistánu

16 VELETRH MAKS 2009 Text: Martin KOLLER Foto: archiv autora Desátý Meždunarodnyj aviacionno-kosmičeskij salon známý především pod zkratkou MAKS patří k největším a nejzajímavějším akcím svého druhu. Fakt, že se odehrává v Moskvě, jeho zajímavost ještě zvyšuje. Pohyblivé trysky letounu Su-35 Při posuzování výsledného efektu a hodnoty informací lze na MAKS pohlížet z různých úhlů. V současném období jsou zvláště důležité ekonomické výsledky. V letošním roce byly podepsány kontrakty za téměř sedm miliard eur, což je trojnásobek ve srovnání se situací roku Takový růst a zároveň technologickou nezávislost státu mohou zajistit především výzkum a vývoj. Rusku se je podařilo zachovat i přes drastický ekonomický propad v devadesátých letech minulého století. Základem úspěchu je vysoká úroveň výuky exaktních věd, které jsou pilířem technologického rozvoje, vytvářejícího základ průmyslové výroby, jež slouží k tvorbě reálných ekonomických hodnot a produkci moderních zbraňových systémů. Nepopiratelný důkaz tvoří mezinárodní úspěchy ruských matematiků a počítačových specialistů, ale také vysoké hodnocení kvalit ruské výuky matematiky západními zpravodajskými službami. Úspěchy dřívějších konstruktérů a výrobců letecké techniky připomínaly na MAKSu obležený nadzvukový dopravní letoun Tu-144, mohutný transportní An-22 známý také jako velryba a několik prototypů cvičných proudových letounů ze šedesátých let minulého století. Ze zavedených typů dominoval dálkový turbovrtulový bombardér Tu-95 s dosud nepřekonaným doletem a vysoce výkonný ruský AWACS Il-76. Bojové letouny Rusko, stejně jako např. USA, řeší aktuální problém zastarávání početného letectva. Některé letouny vstoupily do služby v sedmdesátých letech minulého století i dříve. Po dlouhých odkladech byly zahájeny obměna a modernizace zavedených letounů a vrtulníků. Faktem je, že na rozdíl od USA, které po dlouhém vývoji zavádějí do výzbroje těžký víceúčelový bojový letoun F-22 Raptor a lehký F-35 Lightning, nedisponuje Rusko zcela novým typem. Ovšem např. těžký víceúčelový Suchoj Su-27 byl dlouhodobě hodnocen jako nejlepší Letouny, které nesou základní označení Su-35 nebo MiG-35, doplněné různými upřesňujícími písmeny, lze považovat za modernizace Su-27 a MiG-29. Hodnocení je však ošidné z více hledisek. Základem bojové hodnoty současného letounu jsou avionika, pohonné jednotky a výzbroj. Drak letounu, pokud je moderně řešen, lze osadit zcela novými komponenty a systémy, jejichž vývoj se při dostatečném rozsahu objednávky vyplatí. Typickým příkladem je americký námořní letoun Prowler vycházející z typu Intruder, který sloužil již za války ve Vietnamu. Ze starších typů ruských letounů zbývá původní drak s novým obsahem a výzbrojí, takže je otázka, zda se jedná o nové, nebo pouze modernizované typy. Rusko patří dlouhodobě ke světové špičce z hlediska leteckých i kosmických technologií. Tamní výrobci však prezentaci produkce obranného průmyslu v západní Evropě v posledních letech omezili. Proto odborný pracovník, který se s nimi chce blíže seznámit a získat relevantní informace, musí vyrazit na MAKS, IDEX nebo na některý ze zbrojařských veletrhů v Asii. Letošní moskevský veletrh byl hodnocen různě, avšak nelze popřít, že stejně jako u předešlých devíti ročníků se jednalo o úspěšnou a reprezentativní přehlídku především ruských technologií. V dataci je menší problém, protože za historicky první MAKS je označována výstava Mosaeroshow z roku 1992, avšak zkratka MAKS byla poprvé použita až v následujícím a poté v každém dalším lichém roce pro výstavu na letišti Žukovskoje. Každopádně byl MAKS 2009 odrazem mezinárodní bezpečnostní reality počátku jedenadvacátého století, která je determinována třemi hlavními faktory, a to úspěšným postupem radikálních forem islámu proti nejednotné křesťanské části světa, změnou Čínské lidové republiky z regionální na světovou velmoc a stabilizací Ruska. Bojiště současnosti požadují letectvo zaměřené na přesné ničení pozemních cílů, strategický a taktický transport a nasazení robotických prostředků. Detail výzbroje pro indický Su-30 (v pozadí) Il-114 ve své kategorii. Některé verze, především exportní, jsou vybaveny motory s pohyblivými tryskami umožňujícími atypické vzdušné manévry na základě vertikální změny vektoru tahu. Něco takového nemají ani novější evropské typy Typhoon, Rafale a Gripen. Průzkum a transport Poněkud mimo pozornost zůstala zajímavá průzkumná verze letounu Il-114. Je pod trupem vybavena dvěma anténami radiolokátoru SAR a z podtrupové gondoly mezi nimi lze vysouvat stabilizovanou hlavici s různými senzory. Jedná se o typický 30 31

17 VELETRH UDÁLOST Ka-60 příklad rozšiřujícího se trendu militarizace civilních letounů, jakých známe ze západních zemí již několik. Kromě modernizovaných se objevily i projekty zcela nových letounů, většinou ve formě maket. V první řadě je třeba uvést typ střední nosnosti okolo 20 t nesoucí označení Víceúčelový transportní letoun MTS Mnogocelevoj transportnyj samoljot vyvíjený ve spolupráci ruské firmy OAK a konstrukční kanceláře Iljušin s indickým konsorciem HAL. Dalším zajímavým projektem je lehký víceúčelový vrtulník AP-55 firmy ZAO Avia Projekt. Poslední zajímavostí se stalo rozhodnutí o znovuzahájení výroby strategických transportních letounů An-124 Ruslan. Prezentace letectva budoucnosti Krátce před MAKSem informoval média o budoucím vývoji ruského letectva jeho velitel generálplukovník Alexandr Zelin. Do roku 2020 mají tvořit 70 % ruského letectva nová a modernizovaná letadla. Ve výzbroji zůstanou raketonosné bombardovací letouny Tu-95MS, Tu-160 a Tu-22M3 spolu s tankovacími letouny Il-78. U tzv. frontového letectva, tvořícího základ leteckých sil, bude pokračovat modernizace Su-27 na verzi Su-27SM a MiG-29 na verzi MiG-29SMT. V minulém roce byly zahájeny dodávky modernizovaných verzí přepadových stíhačů MiG-31BM a probíhá modernizace bitevních Su-25 na verzi Su-25SM a Su-25UBM. Z oficiálně nových typů byly již zahájeny dodávky bombardovacích Su-34, Makety transportních letounů Il-112 a MTS které mají průběžně nahradit stíhací bombardéry Su-24, dále těžkých víceúčelových bojových letounů Su-35S a lehkých víceúčelových bojových letounů MiG-35S. Ve druhé polovině tohoto roku mají být zahájeny zkoušky nového víceúčelového bojového letounu nesoucího označení Perspektivní letecký komplex frontového letectva PAK FA Perspektivnyj aviacionnyj komplex frontovoj aviacii. Na výstavě byl mimo výše uvedených typů prezentován první sériový cvičný a bojový proudový letoun Jak-130, vyvíjený ve spolupráci s Itálií. Z výzbroje mají být vyřazeny transportní letouny An-12, An-22 a An-26, přičemž poslední z nich má být po roce 2012 postupně nahrazen 70 novými Il-112V. Roku 2011 započne produkce 40 modernizovaných transportních letounů Il-76MD-90A vybavených novými motory. V současné době probíhá příprava výroby modernizovaných bitevních vrtulníků Mi-28 verze H a první série bitevních vrtulníků Ka-52. V nejbližších měsících dostanou letecké školy první cvičné vrtulníky Ansat-U a za dva roky má být zahájena výroba cvičného vrtulníku Ka-60U. Od roku 2011 budou do výzbroje zavedeny nové typy bezpilotních letounů. Maršál Radecký velel Olomouci Text: kpt. Jolana FEDORKOVÁ a Jana DECKEROVÁ Foto: Pavel VÁCLAVÍK Přehlídky vojenských hudeb, mažoretky, střelba i ohňostroj čekaly návštěvníky tradičních dvoudenních Oslav maršála Radeckého, které proběhly v Olomouci koncem prázdnin. Při letošních oslavách vystoupily na náměstí před olomouckou radnicí české i zahraniční vojenské hudby. Slavnosti Radeckého, od jehož smrti letos uplynulo 151 let, se konaly již poosmé. Akci zahájil večerní koncert Ústřední hudby AČR se sólistkou Lucií Bílou na Horním náměstí. Armádní orchestr pod vedením majora Jaroslava Šípa odstartoval vystoupení Velkou fanfárou od Johna Williamse. Následovaly Bernsteinova skladba z muzikálu Candide, Američan v Paříži od George Gershwina či slavná Barcelona od britské skupiny Queen. Lucie Bílá se mimo jiné představila Písní samotářky z muzikálu Les Misérables. Po koncertě následoval velkolepý ohňostroj, kterým se však Olomouc rozloučila i s krásným počasím. Armáda se na akci tradičně podílí zajištěním zahraničních a tuzemských vojenských hudebních souborů, které své repertoáry představily druhý den. Letos přijela polská dudácká historická hudba Częstochowa Pipes & Drums s programem tradičních skotských melodií. Dudácké tóny naháněly hrůzu válečným protivníkům už v radeckého době. Velkému zájmu se těšilo vystoupení jednotky Čestné stráže Armády České republiky, které diváky nadchlo už v rámci zahajovacího ceremoniálu svou rázností a přesným provedením. Pane maršále, dovolte, abych vám po dobu oslav předal velení nad posádkou Olomouc, pronesl na závěr své zdravice velitel posádky Olomouc plukovník Jaroslav Kuchař. Tudy nesčetněkrát prošly dějiny ve všech svých podobách, radostných i neradostných. Vojáci, dnes nebudete držet zbraně, ale hrát hudbu, odpověděl směrem k nastoupeným jednotkám polní maršál Josef Václav Radecký z Radče, jehož osud se s městem protnul v roce 1829, kdy se stal velitelem olomoucké pevnosti

18 ZDRAVOTNICTVÍ ZDRAVOTNICTVÍ Text: pplk. Petr DOUDA Foto: archiv střediska ÚVZÚ České Budějovice Odborné publikace řadí chřipku mezi nejstarší infekční onemocnění, která mají nebo mohou mít zásadní vliv na celkový život na Zemi. Každoročně přichází sezonní vlna chřipky, na niž je i letos Armáda ČR připravena. Na základě nařízení náčelníka Vojenské zdravotnické služby a hlavního hygienika MO proběhne na podzim proti této nemoci mimořádné očkování. OČKOVÁNÍ proti chřipce SE BLÍŽÍ jsou ale typické horečka, malátnost, bolest svalů a až později se dostavuje postižení horních cest dýchacích. Uvedené očkování je nejdůležitější metodou prevence chřipky pro její závažné komplikace s možným následkem smrti. Na území Evropy a České republiky se používá inaktivovaná očkovací látka štěpená, nebo vakcína subjednotková. Loni byla v resortu obrany použita štěpená vakcína s velmi dobrými výsledky v oblasti prevence a minimálními nežádoucími následnými reakcemi. Protichřipková vakcína je v současné době na základě doporučení a prognózy Světové zdravotnické organizace třísložková, obsahuje imunologicky aktivní části tří nejčastěji se vyskytujících chřipkových virů (A/H3N2, AH1N1 a B). Její účinnost je dána podobností kmene viru v očkovací látce s aktuálně cirkulujícími viry v populaci. Avšak i v případě, že nedojde k úplné shodě a onemocnění chřipkou se u osob projeví, sníží se jeho závažnost, zmenší se procento komplikací a poklesne specifická úmrtnost. Z důvodu velké variability chřipkových virů, které podléhají menším či větším změnám téměř každoročně, je nutné očkovat každý rok před sezonou, v našich podmínkách nejlépe od září do prosince jednou dávkou vakcíny. Ochranný efekt lze pak očekávat asi 14 dní po její aplikaci, během kterých tvoří lidský organismus dostatečné množství specifických protilátek, které zabrání vzniku tohoto onemocnění. Očkování proti chřipce není doporučeno pouze osobám přecitlivělým na některé složky přípravku, které jsou podrobně uvedeny v příbalovém letáku. V nadcházejícím podzimním a zimním období zasáhne území republiky vlna sezonní chřipky, jež bude způsobena jedním nebo více viry a dále se v populaci bude vyskytovat i původce prasečí chřipky (A/H1N1). Nelze vyloučit a je i pravděpodobné, že některé osoby neočkované proti sezonní chřipce onemocní současně různými původci a v jejich organizmu dojde k promíchání genetického materiálu obyčejné chřipky s pandemickou variantou a následně vzniknou mutantní viry, jejichž vlastnosti nelze v současné době odhadnout. Z tohoto důvodu je také důležité, aby vybrané skupiny osob byly očkovány vakcínou jak proti běžné chřipce, tak i proti chřipce prasečí, která se v současné době vyvíjí a měla by být rovněž pro resort obrany k dispozici ve dvoudávkovém aplikačním schématu. Očkování proti sezonní chřipce sice neochrání před její pandemickou variantou, ale velice pravděpodobně usnadní její překonání. Mimo očkování lze pouze do jisté míry a v určitých časových intervalech bránit vzniku tohoto onemocnění včasným nasazením specifické protichřipkové chemoterapie (např. Tamiflu), dostatečnou saturací vitaminy a proteiny, bariérovými metodami (roušky, ochranné masky) a různými režimovými opatřeními (omezení návštěv, zrušení hromadných akcí, izolace nemocných nebo podezřelých z onemocnění). Pro případ rozsáhlé pandemie a šíření příslušného původce onemocnění má Česká republika i resort obrany zpracován příslušný Pandemický plán ČR (PP MO), který komplexně řeší problematiku hromadného a masivního nakažlivého onemocnění. Na závěr tedy lez konstatovat, že v určených útvarech a zařízeních resortu obrany proběhne v podzimních měsících očkování proti chřipce sezonní i pandemické s důrazem na dosažení vysoké proočkovanosti těchto kolektivů. Kolektivní ochrana proti chřipkovému onemocnění umožní udržet vybraným vojenským jednotkám vysokou bojeschopnost i plné nasazení při řešení možných krizových situací v civilním sektoru. Metodickým centrem pro očkování v AČR je vakcinační pracoviště střediska České Budějovice Ústředního vojenského zdravotního ústavu. Organizuje všechny druhy očkování, zejména příslušníků zahraničních misí před odjezdem do epidemiologicky závažných oblastí, navrhuje vakcinační schémata, distribuuje očkovací látky, sleduje postupy a vyhodnocuje úspěšnost všech druhů vakcinace. Na vlastním očkování se budou podílet střediska Ústředního vojenského zdravotního ústavu v Praze, Českých Budějovicích a Brně a vybraná posádková zdravotnická zařízení. Očkování proti chřipce, které pravidelně v podzimních měsících pomáhá chránit před jejím sezonním náporem, má tento rok ještě větší význam než obvykle. Hlavním důvodem je výskyt pandemické varianty prasečí chřipky, jejíž původce se vyskytuje a šíří od jara tohoto roku celosvětově. V současné době jsou i v České republice laboratorně prokázány stovky případů tohoto onemocnění. Chřipka v našem zeměpisném pásmu pravidelně postihuje v sezonních vlnách značnou část populace, armádu nevyjímaje. Přestože ji mnoho lidí stále považuje za banální virové onemocnění, jedná se o vážnou infekci, která každoročně připraví o život tisíce lidí na světě. Mnoho pacientů se domnívá, že jí jsou nakaženi při jakémkoli postižení dýchacích cest doprovázeným kašlem, rýmou a horečkou. Příznaky chřipky 34 35

19 ARMÁDA A VEŘEJNOST ARMÁDA A VEŘEJNOST NASAZUJÍ ŽIVOT i mimo službu vyprávět též vedoucí VZS na Lipně Milan Bukáček. I proto musejí jeho lidé absolvovat náročné kurzy, ve kterých se učí adekvátně reagovat. Nutno podotknout, že investují peníze a větší část svého volna do náročného záchranářského výcviku jenom proto, aby mohli bez nároku na odměnu trávit svou dovolenou na březích Znáte příběh, o kterém by se mělo vědět? Znáte vojáky, kteří se věnují výchově mládeže nebo jiné dobrovolnické činnosti? Napište nám o nich na ovou adresu giannettg@army.cz. Týmy jsou stmelovány různými hrami, ve štafetě záleží na každém jedinci. Děti si mohly domů odnést osvědčení mladého záchranáře i medaile za plavání. Transport zraněné osoby je jedna z dovedností, které se děti učily na letošním kurzu pořádaném vodními záchranáři na Lipenské přehradě. Text: Giuliano GIANNETTI Foto: autor a jeho archiv U vodní nádrže Lipno každoročně pomáhají v desítkách případů členové Vodní záchranné služby Českého červeného kříže Dolní Vltavice. Jsou napojeni na integrovaný záchranný systém, kam se lze dovolat pomocí čísla 112. Asi jen málokdo ví, že tuto službu veřejnosti poskytují coby dobrovolníci ve svém volném čase a bez nároku na odměnu. Někteří z nich jsou příslušníci Armády ČR. Psal se rok 2007 a na Lipně řádil hurikán Kyril. Hladinu čeřily jedenapůlmetrové vlny a uprostřed nádrže se zoufalá rodina držela převrácené lodi. Lidé stáli na břehu a báli se do vody, dokresluje situaci velitel roty Střediska obsluh výcvikových zařízení Boletice kapitán Jaroslav Tůma, který tehdy zasahoval. Dostali jsme echo, že se u Raslavic nachází převrácený katamarán se čtyřmi lidmi v ohrožení. Loď byla stěžněm zabořena do dna a nešlo ji otočit. Rodinu se nakonec podařilo vtáhnout na záchranné plavidlo a dopravit do bezpečí. Českokrumlovští záchranáři zasahují ročně u desítek podobných situací. Vodní záchranná služba (VZS) sice vzhledem k finančním prostředkům, které má k dispozici, drží trvalou službu pouze v létě, kdy je na Lipně nejvíce úrazů, ale v případě mimořádných událostí jsou její členové schopni postavit záchranný tým kdykoliv. A právě zelené jádro, jež tvoří bývalý voják důstojník oddělení výsadkové a záchranné služby Generálního štábu podplukovník v záloze Milan Bukáček, kapitán Jaroslav Tůma a profesionální záchranář SAR praporčík Petr Michalík, je součástí tohoto týmu. Dovednosti nabyté vojenským výcvikem a využité v některých nebezpečných situacích na lipenské hladině občas představují onen pověstný krůček mezi životem a smrtí. S Petrem Michalíkem jsme jednou zasahovali v případě podnapilého rybáře, se kterým se na vodě převrhl člun. Muž vážil asi 140 kilogramů a byl v takovém stavu, že skoro nemohl mluvit, vzpomíná Jaroslav Tůma. Navíc se rybář odmítl chytit záchranného plováku a J. Tůma musel do vody. Když jsem se k němu přiblížil, skočil po mně a začal mě stahovat pod hladinu, popisuje dramatickou chvíli. Naštěstí jsem byl na podobnou situaci připraven. Použil jsem MUSADO, nasadil mu páku pod ruku a potom jsme jej s Petrem vytáhli do člunu. O tom, že se člověk v krizové situaci nechová dvakrát rozumně, by mohl vodní nádrže a zachraňovat rekreanty v nesnázích, oceňuje své kolegy. Výcvik je časově náročný, takže si velmi vážíme vstřícnosti jak velitele Střediska obsluh výcvikového zařízení Boletice, tak přednosty stejnojmenného vojenského újezdu, kteří nám tuto činnost umožňují. Aktivity členů lipenské vodní záchranné služby však nekončí napravováním již vzniklých neštěstí. Velkou část svého času věnují v rámci Výcvikového a školicího centra VZS ČČK Dolní Vltavice též pořádání preventivních kurzů, kde zájemce školí v poskytování první pomoci a dalších dovednostech. Učíme lidi dbát na vlastní bezpečnost, používat lodě nebo prkna jako záchranné prostředky a vůbec se rychle orientovat ve vypjatých chvílích, vysvětluje vedoucí VZS. Struktura kurzů je velmi pestrá. Ročně se jich účastní až pět tisíc lidí. Od příslušníků vojenských jednotek přes hasiče až po děti a mládež. Bez finanční pomoci ministerstva obrany bychom to ale dělat nemohli, připomíná na závěr Milan Bukáček projekt, který MO ČR finančně dotovalo v rámci programu Podpora sportu a branné výchovy. Účastníci soustředění strávili den v lanovém centru. Orientace v mapě je dovednost, kterou nováčci často postrádají

20 THE INTERNATIONAL KVALITA ŽIVOTA fakta ZA ADRENALINEM i poznáním Text a foto: Václav KUPILÍK Asi se všichni shodneme na tom, že pravých letních dnů prozářených prázdninovým sluníčkem bylo letos v srpnu požehnaně. Krásné letní počasí provázelo i mnohé děti příslušníků resortu obrany na dětských táborech pořádaných Vojenskými lázeňskými a rekreačními zařízeními v tuzemsku i v zahraničí. Když jsme se přijeli podívat mezi účastníky dětského tábora do Vojenské zotavovny Bedřichov střediska Malý Šišák v Krkonoších, zjistili jsme, že děti jsou na několika místech. Zatímco jedna skupina sportuje v kryté hale, další si slastně vychutnává pohodu velké vířivky, ze které je už jen pár kroků do velkého bazénu s vodními atrakcemi. Ani ve vedlejším bazénu nezvládají hlučné chrliče vody přehlušit dětský křik. Jsou tu slyšet nejen slova v češtině, ale také v maďarštině, němčině... a angličtině. Jedná se totiž o mezinárodní letní tábor, jehož se účastní děti z Belgie, Bulharska, Francie, Maďarska, Německa, Polska a České republiky. Angličtina tu je úřední jazyk. Třináctiletá Aneta Michálková z Písku jím bez problémů hovoří s kamarádkou z Belgie. Na angličtinu chodím už šest Children Camp CZECH REPUBLIC 2009 Děti na sobě měly trička se jménem, vlaječkou své země a znakem mezinárodního tábora. Pracovníci VLRZ připravují v létě pro děti vojáků a občanských zaměstnanců pobytové tábory doma i v zahraničí Dětské tábory v roce 2010 Pro děti příslušníků resortu připravují Vojenská lázeňská a rekreační zařízení i v příštím roce mezinárodní dětský tábor ve středisku Malý Šišák. Jeho program má být podobný jako letos a opět bude určen dětem ve věku třináct až patnáct let. Uskuteční se v první polovině srpna. V polském Zakopaném se bude v červenci 2010 konat mezinárodní mládežnický tábor CLIMS, kterého se zúčastní i děti z České republiky. Kromě toho se budou pořádat klasické zimní a letní dětské tábory v době školních prázdnin ve Vojenské zotavovně Bedřichov ve Špindlerově Mlýně. Bližší informace o mezinárodních dětských táborech mohou zájemci získat na tel. čísle (973) a o klasických dětských táborech na tel. čísle (973) let a docela jsem si zvykla, jak mluví ostatní. Možná právě proto, že to není jejich rodný jazyk, hovoří pomaleji a srozumitelněji, objasňuje Aneta. Z pobytu ve sportovně-relaxačním centru bedřichovské zotavovny brzy vyhládne, a tak rychle do autobusu a jede se na oběd do stylového horského hotelu Malý Šišák, který se na dva týdny stal pro děti útočištěm. Tady jsou ubytovány, odtud vyrážejí na výlety, sem jezdí na jídlo a večer v jeho okolí hrají hry s nádechem dobrodružství. Kateřina Cibochová s rozzářenýma očima popisuje pestrý táborový Některé děti jsme zastihli při vodních radovánkách ve VZ Bedřichov. program: Nejvíc se mi líbila houpačka. To vás vyvezou sedmnáct metrů vysoko a pak se řítíte dolů V uplynulých letech jsem také byla na různých táborech, ale tenhle je daleko nejlepší, plný adrenalinových sportů, ale i poznání. Jídla je tu spousta, a když večer dostaneme chuť třeba na palačinky, bez problémů nám je kuchař udělá. Deváťák Jakub Dienstbier z Prahy si zase nemůže vynachválit jízdu na bobové dráze a zdolávání přemostění přehrady. Kdybych se na tenhle tábor dostal i příští rok, povzdechne si nakonec. Stejné přání má i Lucka Ondejčíková z Týniště nad Orlicí se svými kamarádkami z mnohonárodního družstva. Na děti dohlíží několik vedoucích. Nejstarší z nich je asi padesátiletý letec belgického královského letectva v záloze Joseph Diepuens. Na podobném mezinárodním táboře je poprvé. Je to tu absolutně super! hodnotí jeho úroveň. Spousta aktivit a přitom ještě výlety po vaší krásné zemi. V Prachovských skalách jsme viděli, jak máte hezkou přírodu, a při návštěvě Prahy jsme byli uchváceni množstvím památek. Hlavní vedoucí tábora Aleš Jiráček ho doplňuje: Zhruba polovinu času prožívají děti při sportech, cykloturistice, plavání a celé řadě dalších aktivit. Druhou polovinu tvoří poznávací zájezdy, od dolomitových jeskyní přes zoologickou zahradu až po výstup na Sněžku. Do programu jsou zařazeny také kempové hry, diskotéky a národní večery, kdy si děti kromě jiného připravují scénky, jimiž představují svou zemi. V červenci jsem byl se sedmnáctičlennou skupinou českých dětí na mezinárodním táboře CLIMS (Styčný výbor vojenských sociálních organizací, jehož je Volareza členem pozn. autora) ve španělské Santoně. Tam třeba už den před koncem žádné aktivity neprobíhaly, ani jídlo se v množství a kvalitě nedá srovnat. Řekl bych, že letošní mezinárodní dětský tábor ve Vojenské zotavovně Bedřichov středisku Malý Šišák byl zatím ze všech tuzemských i zahraničních táborů, kde jsem působil, nejvydařenější. Děti na tyhle dva společně prožité týdny budou určitě rády dlouho vzpomínat. Dodejme ještě, že se desítka dětí příslušníků resortu obrany spolu s jedním vedoucím letos v červenci zúčastnila rovněž mezinárodního dětského tábora v maďarském Balatonkenese. Spolu s našimi tam byly i děti ze Slovenska, Polska a pořádajícího Maďarska. 38 Na programu byla také návštěva Prachovských skal. 39