Jako mohutná hradba se zvedají z údolní nivy

Transkript

1 KRONIKA Štolpišskou alpskou silnici hojně využívaly povozy dřevařů Jako mohutná hradba se zvedají z údolní nivy Smědé strmé srázy severních svahů Jizerských hor. I do těchto divokých končin však postupně pronikal člověk, hledal a dobýval rudy, těžil v hlubokých lesích dřevo pro otop, výstavbu sídel a pro potřeby počínající průmyslové činnosti. A později také již pro poznávání krás přírody a řečeno dnešní terminologií pro rozvoj cestovního ruchu. Pronikání do hor a jejich hospodářské využití bylo podmíněno jejich zpřístupněním promyšlenou sítí cest. Stavby cest, které měly společenský a politický význam a přispívaly k rozvoji dříve méně dostupných regionů, byly podporovány finančně z centrálních zdrojů a uskutečnily se za vydatné zemské podpory. Takovéto cesty byly vedeny pokud možno terény co nejsnazšími, umožňujícími v budoucnu relativně bezpečný provoz. K těmto cestám můžeme počítat např. vybudování cesty z Bílého Potoka na Smědavu ( ) a její prodloužení na Darre v roce Koncem 19. století vznikaly i lesní cesty, zpřístupňující rozsáhlé hvozdy na severu Jizerských hor. Ty sloužily nejen lesnímu hospodářství, ale umožňovaly i turistické poznávání severních srázů hor, jejichž atraktivitu si lidé v podhůří již tehdy uvědomovali. Proto také výstavbu těchto cest podporovaly finančně i různé turistické a horské spolky. Technici a stavitelé zde měli mimořádnou příležitost prokázat své mistrovství. Výsledky těchto stavebních aktivit dodnes vzbuzují údiv a úctu nad prací našich předchůdců, podtržené navíc stavem a možnostmi tehdejší stavebně 30 tolpi ská alpská silnice dopravní techniky a rozsahem ruční práce. Opravdovým vyvrcholením této etapy byla výstavba Štolpišské silnice, která je ve svém stavebně nejnáročnějším úseku údolím Černého Štolpichu také označována jako Štolpišská alpská silnice. Již volba umístění vlastní stavby vyžadovala odvahu a sebevědomí, protože bylo zvoleno jedno z nejdivočejších údolí severních srázů pohoří. Turistická atraktivita zde jistě sehrála svoji roli. Úzkým a velmi strmým údolím s příkrými srázy se skalními výchozy a skalními věžemi (některé z nich patří k největším v Jizerských horách) protéká potok Černého Štolpichu. Na relativně krátké vzdálenosti zde překonává značný výškový rozdíl (částečně i vodopádem a kaskádami). Cesta musela být trasována střídavě po obou stranách potoka, který na třech místech překonává mostky. V místech největšího stoupání a v obtížném skalnatém terénu řešil tyto problémy projektant serpentinou se změnou směru o 180. K realizaci této změny směru bylo zapotřebí postavit mohutnou opěrnou zeď v místě tzv. Galerie. Tato zeď, vysoká v nejvyšším místě 8 10 metrů, se stala dominantou celé stavby a vzhledem ke svým rozměrům, citlivému zasazení do divoké horské scenérie dnes představuje technickou památku (byť jí v právním smyslu současné legislativy není), dokládající um stavitelů cesty. Horní hrana zdi je vybavena masivním zábradlím z mohutných opracovaných kamenných bloků. Další úsek cesty nad Galerií, rovněž velmi strmý, je vzhledem k odvážnému vedení ve svahu opatřen v dlouhých úsecích kamennými patníky a vyžadoval také obrovské přesuny materiálu a velký rozsah kamenické práce. Teprve po překonání toku Černého Štolpichu se dostává cesta do terénu, který z hlediska výstavby můžeme považovat za standardní. Štolpišská alpská silnice byla dokončena v roce 1891 a její slavnostní otevření bylo vkraji mimořádnou událostí. Byla vydána kniha vlastně fotografické portfolio kde na řadě fotografií byl podrobně dokumentován stav cesty po výstavbě, pochopitelně především okolí Galerie, ale nechybí zde ani několik záběrů divokých horských partií v těsné blízkosti cesty. Štolpišská alpská silnice se stala i velmi vděčným námětem pro komerční fotografy a vydavatele turistických pohlednic. Existuje několik desítek dobových pohlednic s tematikou této stavby a přilehlého okolí. Na tomto historickém materiálu můžeme mimo jiné shledávat, že cesta vskutku sloužila nejen lesnímu provozu, ale že byla velmi vyhledávaným cílem výletníků z podhůří. Tak na jedné pohlednici můžeme pozorovat několik povozů plně naložených dřívím a v nich zapřažené vyhublé koně (neměli to tehdy asi lehké), na jiné pak sáňkující turisty, pro něž byla dokonce v hostinci U Linků ve Ferdinandově (dnes Lesní restaurace) zřízena půjčovna saní. Změněné společenské a politické podmínky po druhé světové válce (a odsun německé části obyvatelstva a s tím spojená radikální změna sociální a národnostní struktury obyvatel podhůří) přinesly i zánik horských, turistických a podobných spolků. Pro lesní hospodářství měla Štolpišská silnice malý význam a tomu odpovídala i úroveň a rozsah údržby. Cesta byla poškozena povodní v roce 1958 a přestala být pro potřeby lesního hospodářství využívána. Stav cesty po opuštění lesními hospodáři se trvale zhoršoval a postupně se z ní stal náročný horský chodník, na mnoha místech narušený vodní erozí. Přestože cesta prochází jednou z nejcennějších a nejhezčích partií NPR Jizerskohorské bučiny, pro svůj špatný stav (a tedy např. nepřístupnost pro cyklisty) a také obecně pro náročnost terénu zde hustota turistického provozu není silná. I přes relativní blízkost Hejnic vyhledávají údo- Údolí Štolpichu s pohledem na Galerii v roce 1891, v době dokončení horské silničky lí Černého Štolpichu především skalní turisté, toužící po klidu v co nejméně dotčené přírodě a nelitující námahy, vynaložené pro průstup údolím až na křižovatku s velmi frekventovanou silnicí pod Ptačími kupami. V roce 1999 přišly Lesy České republiky s návrhem úplné rekonstrukce této cesty. Další postupné poškozování cesty bylo již neúnosné. Podélné příkopy byly dlouhodobě zanesené a zarostlé, náletové dřeviny v některých úsecích začínaly rozrušovat opěrné zdi, vyskládané nasucho z žulových kamenů, tekoucí voda již dávno odnesla povrchovou vrstvu a obnažila těleso cesty až na hrubý štět. Protože cesta prochází I. zónou CHKO a zároveň jádrovým územím NPR Jizerskohorské bučiny, bylo nutné řádné projednání záměru s orgány ochrany přírody a nalezení přijatelného kompromisu požadavků obou stran. Vročení vytesané do masivních bloků Galerie připomíná rok dokončení silnice Je třeba přiznat, že úplně původní představa LČR tedy úprava do podoby velmi blízké stavu po dokončení cesty a obnovení průjezdnosti, byť pouze pro technologická vozidla sloužící lesnímu hospodářství, byla z hlediska Správy CHKO Jizerské hory jen těžko přijatelná. Naproti tomu pouhé odstranění náletových dřevin a úprava úzkého pěšího chodníku v tělese cesty neodpovídala představám investora a ani významu tohoto díla. Je dobré, že vlastní diskusi o charakteru opravy, navržených technologiích a následnému zpracování projektové dokumentace bylo věnováno odpovídající množství času. Názory se sblížily a schválený projekt je oboustranně přijatelným kompromisem. Již v roce 2000 se liberecká firma SYNER velmi úspěšně vyrovnala s rekonstrukcí horního úseku (od křižovatky s cestou Pod Ptačími kupami) a s dolním úsekem (od křižovatky s cestou Riegelweg až po nejspodnější mostek). Těleso cesty je opraveno, zarovnáno žulovým perkem, odvodněno podélným příkopem a svodnicemi, opěrné zídky opraveny vyklínováním. Finanční prostředky pro tuto etapu byly čerpány z fondu PHARE. Neopravená zůstala střední část, procházející vlastním jádrovým území rezervace. Je to nejstrmější úsek, nejvíce poškozený vodní erozí. Mostek pod Galerií byl silně poškozen, opěrná zeď na levém břehu Černého Štolpi- Rekonstrukce mostku pod Galerií představovala zcela nové vybudování opěrné zdi za pomoci malého bagru... chu vyvalena a oprava se zde rovnala prakticky nové výstavbě. Tento nejnáročnější úsek (i vzhledem k přísným požadavkům orgánů ochrany přírody) byl opraven až v roce Investorem byly přímo LČR (v rámci Programu 2000) a k realizaci si vybraly firmu SCES- Group. Bylo to šťastné rozhodnutí. V relativně krátké době se podařilo obnovit odvodnění cesty tak, aby jarní vody z tání sněhu na vrcholech Jizerských hor cestu nepoškozovaly. Podélné příkopy byly po desetiletích vyčištěny, příčné svodnice buď obnoveny, nebo v dostatečných rozestupech znovu zbudovány. Zcela nově byl postaven most pod Galerií. Zde musela pomoci technika a tak za přispění malého bagru, který sem dokráčel, byly postupně vytahovány z řečiště původní žulo-...a pořízení dřevěné mostovky vé bloky a z nich opět vyskládána opěrná zeď. Vlastní mostovka pak byla postavena již pouze ze dřeva. Pěkná kamenická práce byla odvedena i při opravě opěrných zdí. Je třeba zdůraznit, že nebyl použit ani pytel cementu a vše bylo provedeno původní technologií, vyskládáním na sucho. Čtenářům, u kterých tento článek vzbudil zvědavost, nezbývá než vyrazit na cestu a na vlastní oči se přesvědčit o dosud trvajícím kouzlu tohoto koutu Jizerských hor. Přesvědčit se o odvaze a stavitelském umu našich předků i o úctě, kterou jim jejich následovníci svoji prací projevili. Šťastnou cestu! Vladimír Vršovský Foto Jiří Hušek, autor, archiv 31

2 ZPRÁVY ZE SPRÁVY OBJEKTIV Pfiírodní rezervace RYBÍ LOUâKY Rybí loučky za tímto poněkud neobvyklým názvem se skrývá přírodní rezervace, nacházející se v široké pánvi při úpatí Středního Jizerského hřbetu, v sousedství známější a rozsáhlejší kolegyně NPR Rašeliniště Jizery, neboli Velké Jizerské louky. Patří do rodiny jizerskohorských rašelinných rezervací. Jde o velmi charakteristické rašeliniště prameništního typu, jedno z nejvýznamnějších v Jizerských horách. Původně bylo chráněné území vyhlášeno v roce 1965 na 20 ha, v současné době má přírodní rezervace rozlohu 38 ha. Převážná část území je silně zamokřená, což je podmíněno bohatými podsvahovými vývěry podzemní vody, vyhraněné vodní plochy zde ale chybí. Většinou jsou omezeny jen na mělká jezírka přeplavující porosty rašeliníku, sporadicky jsou vyvinuty i malé šlenky s obnaženou rašelinou. Celé území je odvodňováno Rybím potokem do Jizery. Vegetaci tvoří tři nápadné útvary: převážně odumřelá rašelinná až podmáčená smrčina, rašelinné louky a mladý, dosud nezapojený lesní porost po obvodu rezervace, značně ovlivněný umělými výsadbami kleče. Rašelinná smrčina má již nepatrný podíl živých vzrostlých smrků, pod nimi se ale nachází bohatá přirozená obnova, zejména v sušších místech. Rašelinné louky jsou zastoupeny několika nelesními enklávami, z nichž nejrozsáhlejší je Velká Rybí louka. Zvláštní ekologické podmínky (trvalé zamokření s proudící vodou, mírně zvýšená úživnost) zpomalují růst rašeliny a tím brzdí sukcesi rašeliništních společenstev k pokročilejším vegetačním typům. Jen vzácně je zastoupena borovice kleč, pouze ojediněle se vyskytují některé druhy rašeliništní flóry, které poměrně hojně rostou na jiných jizerskohorských vrchovištích, např. ostřice chudokvětá (Carex pauciflora) a mokřadní (C. limosa), rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia), šicha černá (Empetrum nigrum) nebo vlochyně bahenní (Vaccinium uliginosum). Zcela pak chybí např. kyhanka sivolistá (Andromeda polifolia), sucho- Plavuň pučivá (Lycopodium annotinum), nahoře bohaté přirozené zmlazení smrku na Rybích loučkách, dole třasoviska v centrální části rezervace pýrek trsnatý (Trichophorum cespitosum) nebo blatnice bahenní (Scheuchzeria palustris). Naopak pro Rybí loučky charakteristické jsou bohaté porosty suchopýru úzkolistého (Eriophorum angustifolium) a ostřice zobánkaté (Carex rostrata). Dříve velmi hojná plavuň pučivá (Lycopodium annotinum) je v současné době na ústupu, pravděpodobně vlivem prosvětlení rašelinných smrčin. K dalším významným druhům, vyskytujícím se zejména v okrajových částech rezervace, patří hořec tolitovitý (Gentiana asclepiadea) a kýchavice bílá Lobelova (Veratrum album lobelianum). Při posledním botanickém průzkumu (Višňák, 2000) zde bylo zjištěno 92 druhů vyšších rostlin, z nichž ale 22 rostlo pouze v lemu obvodové cesty a jde tedy o druhy synantropní (tj. člověka doprovázející), nemající k vlastnímu území rezervace přímý vztah. Rybí loučky mají i význačnou faunu bezobratlých živočichů. Nejlépe prozkoumanou skupinou jsou motýli, z nichž bylo na území rezervace zjištěno více než 120 druhů, včetně vzácných a ekologicky vyhraněných. Z typických druhů rašelinišť jmenujme např. klínovníčka suchopýrového (Glyphipterix haworthana) nebo vakonoše horského (Sterrhopterix standfussi). Významná je rovněž fauna pavouků s reliktními slíďáky Pardosa sphagnicola a P. riparia. Podmínky pro další přirozený vývoj rašeliniště Rybí loučky jsou poměrně příznivé. Nedochází k jeho vysychání, neboť je na rozdíl od tzv. náhorních rašelinišť (vrchovišť), která jsou do značné míry závislá na srážkách, syceno vyvěrající vodou. Bohaté přirozené zmlazení smrku společně s dostatkem vláhy dává této rezervaci perspektivu obnovy rašelinných smrčin. Problém představují bohaté výsadby kleče nejasného původu při okrajích rezervace, kteréjiž odrůstají a snižují šance pro uplatnění smrku. Navíc mohou tyto plodící výsadby geneticky infikovat původní populace borovice kleče v blízké NPR Rašeliniště Jizery. Po celém obvodu rezervace vedou zpevněné lesní cesty, v současné době využívané zejména cykloturisty. Vlastní rašeliniště, jehož přítomnost většina návštěvníků ani nevnímá, není zpřístupněno a vzhledem k silnému zamokření se vstup ani nedoporučuje. Pavel Vonička foto Richard Višňák, Miroslav Jóža a autor Fotografie Milan Drahoňovský Zimní slunce na Jizerce 32 33

3 Z ÚDOLÍ ZVONICE A ZVONIâKY Jizerská padesátka po tfiicáté esté O víkendu ledna se sešly na Liberecku a Jablonecku dvě nejvýznamnější sportovní akce letošní zimy. Liberecká TJ Dukla a SKI klub uspořádaly na Ještědu Světový pohár ve skoku na lyžích a Ski klub J50 zorganizoval již po šestatřicáté oblíbený dálkový běh Jizerskou padesátku. V předvečer startu Jizerské padesátky pořadatelé připravili pro účastníky běhu reprezentační ples J50 v Centru Babylon v Liberci. V kulturním programu vystoupili Anna K., Jan Vančura, Damiens a slovenští The Beatles Backwards, uskutečnila se i módní přehlídka. V neděli ráno vyběhlo z bedřichovského stadionu na trať Jizerské padesátky závodníků. Letos poprvé se stal běh, zařazený mezi nejprestižnější dálkové běhy Worldloppet, součástí FIS Maraton Cupu. Tratě závodu byly výborně připraveny, kromě jedné zlomeniny nohy a několika odřenin nedošlo kvážnějším zraněním. Vítězem 36. ročníku Jizerské padesátky se stal Švéd Oskar Svärd (2:10:08 h), o druhé místo se utkal český závodník Stanislav Řezáč s loňským vítězem Estoncem Olle Raulem, na něhož nakonec zbylo třetí místo. Vženské kategorii vyhrála Italka Lara Peyrot (2:37:27 h). Současně se uskutečnil závod na poloviční trati, v němž dominovali běžci a běžkyně z Jablonecka. Tomáš Jakoubek (1:12:48 h) zvítězil před Němcem Albertem, na třetí stupínek vystoupil Tomáš Kysilka. V ženách obsadily všechny tři stupínky členky Jiskry Josefův Důl, zvítězila Lenka Munclingerová před kolegyněmi Michaelou Balatkovou a Petrou Suchánkovou. Mezinárodní účast běžců z 26 zemí, mj. z Austrálie a Japonska, svědčí o tom, že jizerskohorský závod má ve světě vynikající zvuk. Kuriozitou při vyhlašování výsledků bylo porcování obří čokolády vítězem hlavního závodu za asistence běžkyně Kateřiny Neumannové. K dělení čokolády vážící 320 kg, která si jistě zaslouží zápis do Guinessovy knihy rekordů, použil Švéd Svärd cepín, který měl symbolicky připomenout tragický osud 16 členů horolezecké Expedice Peru 70, na jejichž počest se závod od roku 1971 pořádá. -pdvfoto Ota Bartovský Chrastava má staronovou dominantu Chrastavská radnice bývala původně dřevěnou stavbou krytou šindelem. Její podoba se zachovala na starých kresbách. V průběhu staletí však několikrát vyhořela do základů. V době třicetileté války ji vypálili chorvatští vojáci (1622), o dvacet let pfied 100 lety později Švédové. V plamenech nenávratně zmizely mnohé staré listiny, které by badatele jistě dnes mohly velmi zajímat. V roce 1646 byla vybudována radnice kamenná. Když byla budova na náměstí opatřena v roce 1683 vysokou, zdaleka viditelnou dřevěnou věžičkou, získalo město vedle věže kostela sv. Vavřince další výraznou dominantu. V roce 1704 byly pak na vížku umístěny hodiny, dovezené až z Budapešti. Budova radnice prošla za tři a půl století několika drobnými stavebními úpravami. V roce 1942 byla dvanáct metrů vysoká věžička vážně narušena silnou vichřicí. Proto městská rada rozhodla poškozenou vížku odstranit. Od té doby uplynulo přesně šedesát let. Při rekonstrukci radniční budovy byl přijat návrh na opětné umístění věže na střechu radnice. Aby se v budoucnu zabránilo jejímu poškození, má nová vížka výztuž z kovových trubek. Za přihlížení několika set zvědavců byla 15. listopadu 2002 vytažena jeřábem vzhůru a pohotově přivařena k připravené konstrukci. A tak se město dočkalo této staronové dominanty náměstí a celého středu města, kterou znali dnešní chrastavští obyvatelé pouze ze starých zažloutlých fotografií. František Vydra foto Jaroslav Smola Rtynû v Podkrkono í Na jih od hfiebenu Jestfiebích hor, na samé v chodní hranici dnes jiï b valého trutnovského okresu najdeme tfiítisícové mûsteãko Rtyni. Nûkdej í Hertynû, Hrtina nebo téï Rtina je známa velk m selsk m povstáním z roku 1775 a také dnes jiï ukonãenou tûïbou uhlí ve rtyàsko-svatoàovickém ãernouhelném revíru. A místní dominanta? Pokud jste Rtyní projíïdûli, pak si jistû vzpomenete, Ïe mûsteãku vévodí právû zvonice, která spoleãnû s kostelem a hfibitovem stojí na návr í jiïnû od námûstí. Vysoká dfievûná zvonice se irokou základnou je zcela originální stavební konstrukcí, v âechách má jen jedinou obdobu. Doba její stavby není pfiesnû známa podle prostfiedního ze zvonû to mohlo b t v polovinû 16. století, kostel v dne ní podobû (zaloïen v ak jiï ve století ãtrnáctém) byl postaven r a tehdy také mohla b t vztyãena (nebo spí pfiestavûna) zvonice. Pozoruhodnost zvonice je kromû úctyhodn ch rozmûrû dána kombinací dvou základních konstrukãních typû dfievûn ch zvonic: vûï nesou ãtyfii mohutné rohové sloupy ( ten fie) podepfiené stejnû byteln m systémem ikm ch vzpûr. Proto je základna, obezdûná nenosnou pískovcovou zídkou, osmiboká. Na horním vûnci ten fiové konstrukce, v samostatném a krakorcovitû vysazeném zvonovém patru s dvojicemi v suvn ch okenic na kaïdé stranû, leïí trojúhelníkovitá zvonová stolice (odbornû fieãeno vzpûradlové konstrukce), která nese tfii památné zvony. Nejstar í a zároveà nejmen í z nich pûvodnû visel v pozdûji zbofieném gotickém kostelíku uprostfied vsi a pochází z roku Není v ak vylouãeno, Ïe latinské ãíslice pfii jiném odeãítání oznaãují rok 1420; na druhou stranu doba husitsk ch válek odlévání zvonû asi pfiíli nepfiála. Druh zvon nese nápis Tento zwon slit gest skrze Wáclawa Leta Pánû Nejvût í a nejzdobnûj í zvon má prûmûr 97 cm a roku 1644 ho odlil zvonafi Martin Schrötter. âtvrt zvonek, umíráãek, vzal za své pfii rekvizicích za první svûtové války, kdy byly váïnû ohroïeny i ostatní zvony. Zachránil je v ak díky nezmûrné vytrvalosti zdej í faráfi Emil Novák (podpofien náchodskou vrchností), kter si v jimku vybojoval aï u vídeàského císafiského dvora. Zvonice s pûkn m souzvukem zvonû je stále vyuïívána, o etfiována (v loàském roce byla opravena zídka a natfieny indele kryjící stfiechu) a je chloubou obãanû Rtynû, která si tuto stavbu dala do mûstského znaku. text a foto Jifií Dvofiák, kresba Karel Kuãa 1 Otevfiené dvefie Neziskové organizace a instituce veřejné správy v Libereckém kraji a zejména v regionu Jizerských hor mohou už od roku 1999 využívat informační servis Otevřené dveře. Najdou v něm praktické informace z oblasti regionálního rozvoje a ochrany přírody a krajiny:jak na aktivity z těchto oblastí získat finanční prostředky, kde se dozvědět něco nového a kde se v regionu něco zajímavého děje. V roce 2001 se poskytovatel tohoto servisu Společnost pro Jizerské hory, o. p. s. z Liberce stal členem sítě neziskových organizací, jejichž cílem je poskytovat takovýto informační servis a poradenské služby dalším neziskovým organizacím. Díky spolupráci především s Informačním centrem neziskových organizací a podpoře nadací C. S. Mott Foundation anros mohla Společnost pro Jizerské hory rozšířit svou odbornou knihovnu a nabídnout ji jako veřejnou knihovnu s možností výpůjček pro neziskové organizace i další zájemce, poskytovat poradenské a konzultační služby a pravidelně aktualizovat informace na adrese Původně tištěná podoba zpravodaje tak přešla v podobu elektronickou, která umožňuje rychlejší doplňování informací a snižuje finanční náklady na vydávání. Umožňuje také rychle uvádět příspěvky organizací, které o svých aktivitách chtějí informovat: stačí poslat příspěvek na adresu nebo jizerky@iol.cz. -dou- DO BŘEZNOVÉHO ČÍSLA připravujeme tematický článek o lišejnících Jizerských hor, připomenutí rodinné tragédie na Karlově před sto lety, rozhovor s botaničkou Jarmilou Sýkorovou, odhalení dávného vymývacího síta, osudy křížové cesty na Trništi a další zajímavosti z měst a obcí v podhůří Jizerských hor. Snûhová kolobûïka Horáci si vždy uměli se sněhem poradit. Jejich neodmyslitelným průvodcem se během zimního období staly saně. V průběhu dlouhého vývoje se jich vyvinula řada druhů. Ty největší tahali koně, na speciálních rohačkách se sváželo dříví, obyčejné sloužily denní potřebě, nejmenší dětským hrám. V devatenáctém století se k nám rozšířil nový druh elegantních lehkých sáněk zvaných vlčky nebo německy rennwolf. Přední část tvořily klasické sáňky, novota spočívala v tom, že sanice byly protaženy dozadu, takže se na nich mohlo stát a přidržovat se přitom opěrátka podobného rukojeti kočárku. Vlčky umožňovaly jízdu z kopce vsedě i vestoje, na rovině se na nich dalo jezdit odrážením jako na koloběžce a mohly se i pomalu tlačit. Vyhovovaly zkrátka všem generacím. Dáma s kabelkou na cestě pod příchovickým kostelem dokazuje, že to byl nejen pohodlný, ale také elegantní způsob přepravy. Roman Karpaš Pohlednice archiv Petra Kurtina 1 Kostel sv. Jana Křtitele z roku 1679 doplňuje možná ještě starší dřevěná zvonice 2 Z plánků, převzatých z publikace České, moravské a slezské zvonice, si nejlépe uděláte představu okonstrukci rtyňské zvonice 3 Na samostatné zvononosné konstrukci jsou zavěšeny tři historické zvony z let 1471, 1545 a Zvonové patro výrazně přesahuje šindelem krytou spodní část věže. Stavbu korunuje štíhlá gotická střecha 3 Redakce: Agentura 555, Rumunská 47/16, Liberec, tel./fax: , , agentura555@volny.cz Vedoucí redaktor: Mgr. Pavel D. Vinklát, zástupce RNDr. Blažena Hušková Redakční rada: PhDr. Jitka Doubnerová, Ing. Jiří Hušek, Otokar Simm, Mgr. Marek Řeháček, Ing. Pavel Vonička

4 KULTURA Nálady Franti ka Kavána Toužíte se ocitnout na krkonošských stráních, uprostřed živlů, a přitom pobývat v příjemně vytopeném sále? Tuto možnost mají do 16. února návštěvníci galerie Portheimka ve stejnojmenné barokní vile v Praze na Smíchově, jež hostí reprezentativní průřez dílem malíře Františka Kavána ( ). Rodák z Víchovské Lhoty patří ke generaci 90. let 19. století, která se během odeznívání realismu vypořádávala s nástupem nových směrů. František Kaván svou tvorbu zasvětil, nepočítáme-li několikaletou odbočku k symbolistickému malování a také poezii, realisticko-impresionistickému krajinářství. Již před počátkem studia u Julia Mařáka zavrhoval ateliérovou malbu, okouzlovala jej práce v plenéru. Záhy dosáhl virtuózní jistoty v přenesení prostoru krajiny a jejích proměnlivých nálad na plátno. Pracoval venku po celý rok, nedbaje na vlastní pohodlí. Během pokorné pouti za motivy vytvořil nejprve málo známé, ale na sklonku života již proslulé dílo, dodnes vyhledávané a často reprodukované. Výstava zahrnuje všechna Kavánova období, vnějškově charakterizovaná především místem pobytu: Krkonoše, Podkrkonoší, Český ráj a Vysočina. Exponáty na výstavu zapůjčilo několik institucí, mj. Národní galerie a v menší míře i jilemnické Krkonošské muzeum. Tento dočasný soubor Kavánových obrazů uspořádala Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, viděli jej návštěvníci Východočeské galerie v Pardubicích a po pražské zastávce ho budete moci zhlédnout v Západočeské galerii Plzeň. Ke koupi je kromě katalogu (velká barevná skládačka) také několik pohledů reprodukcí Kavánových krajin. -baš- ČTENÍ O KRAKONOŠOVI Sborník studií (převážně) o literárních podobách vládce hor Uspořádala Eva Koudelková Nakladatelství Bor, Liberec stran Čtení o Krakonošovi hned v úvodu leckteré čtenáře překvapí informací, že postava Krakonoše je u nás vlastně málo známá, že lidé dnes znají (díky televizi) jen jednu z mnoha jeho podob. Autorka některých studií a redakce sborníku Eva Koudelková upozorňuje, že u nás na rozdíl od polské a německé literatury existuje mizivě málo studií o Krakonošovi. Následujících šestnáct textů, dílem přejatých ze starších, hůře dostupných publikací, dílem připravených pro tento sborník, přibližuje vznik a vývoj postavy Krakonoše a jeho vstup z ústního podání do psané literatury. Užitečnou pomůckou pro zájemce o krakonošovskou tematiku jsou dva soupisy krásné literatury, vyprávějící o Krakonošovi. Sborník je připsán památce Jaromíra Jecha ( ), předního českého folkloristy, bohemisty a germanisty, působícího mj. v regionu severovýchodních Čech. Několik textů je věnováno jeho osobnosti a dílu. Editorka v úvodu ohlašuje připravované vydání Jechovy komentované čítanky Krakonoš, která se má v příštím roce stát dosud nejobsáhlejším dílem o vládci hor. Příjemně vypravená knížka jistě nejen dobře poslouží odborníkům, literárním historikům, etnografům nebo třeba pedagogům pod Krkonošemi, ale potěší i náročnější milovníky regionální literatury. -baš- Anglického krále jsem neobsluhoval, zato... Ty pečlivé plánky bytového zařízení od zjevně neškoleného konstruktéra, vypracované úhledně barevnými fixy, se spoustou doplňujících poznámek, mě na první pohled zaujaly. Jeden z mých spolupracovníků je přinášel ze svých večerních sedánek v trutnovské Pivovarské restauraci, složitou cestou přes několik známých, od jakéhosi chalupáře. Byl začátek dusných normalizačních let a ten podivný pivovarský dělník, co měl pro nějaký škraloup z osmašedesátého zakázanou Prahu, byl pro nás především solventní zákazník. Teprve mnohem později jsem zjistil, že je to TEN spisovatel a dramatik, jehož znám především z bestselleru Dušana Hamšíka Spisovatelé amoc. Když pak jednou přijel osobně a potom ještě mnohokrát, subtilní blonďáček s andělskými vrkoči a prořídlým knírkem s nezvykle hlubokým hlasem ozdobeným drnčivým err, které provázel vlastní znakovou řečí neklidných rukou, splňoval stoprocentně mé představy nepraktického intelektuála. Svým vínovým mercedesem mě několikrát vezl na nedalekou chalupu a já svůj první dojem postupně korigoval. Jedinkrát byl s manželkou iunás doma. Tehdy jsme si s tou charismatickou a energickou ženou slíbili, že spolu půjdeme na houby. Bohužel, tento dluh už nesplatím. Po letech jsem neuváženě vyhodil i ta stará opotřebovaná křesla, ve kterých seděli. A jen v duchu vidím v těch místech na zdi malou mosaznou cedulku: Zde seděl prezident Václav Havel a první První dáma. -anti- (poznámky k životopisu) CESTY ZA KRÁSOU V stavy Na počátku zrodu Kotelny stál neobvyklý, ale o to vyzývavější nápad: Po zavedení plynu v Jilemnici zmizely ze sklepů domů kotle. Na konci 90. let osiřela i kotelna místního kulturního střediska. Ředitelce střediska Marii Faruzelové začalo být nevyužitého místa líto. Bylo zřejmé, že milion na dokonalou úpravu ponurých místností, aby z nich vznikl uhlazený stánek výtvarného umění, nikde neseženu, řekla Marie Faruzelová. Tak jsme se rozhodli kotelnu vylepšit jen do té míry, aby se v ní dalo vystavovat. Promysleli jsme co nejlevnější projekt a drželi se svého snu zuby nehty. Galerie V Kotelnû v Jilemnici Mladá jilemnická galerie se zrodila z nadšení a odhodlání neuvěřitelné spousty lidí vlastně stejně jako Národní divadlo. Během dvou let totiž pro ni mezi sebou Jilemničtí nasbírali takřka třicet tisíc korun, jakoby pod heslem Jilemnice sobě! Vznik galerie podpořili také městští zastupitelé, přibyly sponzorské dary od firem a podnikatelů. Již při první výstavě na jaře 1999, a sice expozici dřevěných a kovových objektů jičínského výtvarníka Petra Hebera, prohlásil malíř Václav Horáček: Nápad pořádat výstavy v kotelně byl geniální. Prostory jsou tu skvěle členité, má to atmosféru. Po výborných a rozmanitých výstavách, například proslulého fotografa Jindřicha Štreita (který tehdy přijel do Jilemnice těsně před zahájením svých dalších expozic ve Francii a New Yorku), po výstavě andělů Vladimíra Komárka, soch Olbrama Zoubka, působivých obrazů Rostislava Zárybnického či Václava Horáčka, a nebo po expozici keramiky a fotografií, se mezi množstvím dalších a dalších zdejších výstav objevila jedna, jež naprosto nebývale galerii V Kotelně poctila: Na podzim roku 2000 vystavil Jiří Janda samotný výstavní prostor. Při instalaci svých děl ho totiž zaujaly kotelní stěny. Objevil na nich ničím neupravené, archetypální zna- ky přání, žádostí, představ. A usoudil, že už tu není co vytvořit, namalovat, vystavovat. Co jsem si přivezl, zase jsem zabalil. Obdivujte na zdech, co na nich je, poradil. Tak se dostala jilemnická kotelna mezi sama výtvarná díla Galerie si během pár let našla své návštěvníky a vystavovatelé si pokládají za čest, mohou-li se v ní prezentovat. Atmosféra atvář galerie se začne rýsovat s lidmi, kteří se v ní scházejí, a výstavami, které se v ní pořádají, shrnul výtvarník a herec Jan Kanyza. Jestli se výstavní prostory lesknou přepychem nebo mají oprýskanou omítku v tom jejich kouzlo vůbec není. Mně se na Kotelně líbí, že v ní jsou dobré věci. A dosavadní expozice se výmluvně otiskly do výrazu této galerie. Přijďte i Vy. Martina Komárková foto Karel Hník (z výstavy Květy Strunové) HOŘICE Galerie plastik Hořice Sochařství 19. a 20. století DVŮR KRÁLOVÉ NAD LABEM Městské muzeum Eros moderní šperk a fotografie tvorby V. K. Nováka (do ) Královédvorské pověsti výstava dětských prací (od ) TRUTNOV Muzeum Podkrkonoší Aleš Vaníček fotografie Galerie města Trutnova Jaroslav Dvorský plastiky, obrazy, koláže PEC POD SNĚŽKOU Veselý Výlet Krkonošské pohledy Karla Hníka fotografie ŽACLÉŘ Městské muzeum Zámecká poezie řezba Bohumil Sokol, koláže a fotografie Daniel Mach VRCHLABÍ Krkonošské muzeum klášter Loutky Lenky Pavlíčkové Výtvarníci z Brém (od ) Krkonošské muzeum, čp. 222 Proměny vrchlabských továren (do ) Jan Černoš Ondřej Tůma kresby, grafika Galerie M Václav Mejvald Zase doma (obrazy) JILEMNICE Krkonošské muzeum Výstava betlémů Galerie V Kotelně Květa Strunová Cesty, turecká inspirace keramika, frotáže, koláže, plastiky, fotografie SEMILY Muzeum a galerie Tolerance skupina pražských výtvarníků (od ) TURNOV Okresní muzeum Českého ráje Grafika, plakát, kniha nahlédnutí do dějin užité grafiky a ilustrace (od ) Stříbrný šperk Brno 2002 (od ) Dlaskův statek Masopust (22. 2.) Kůže, kožky, kožešiny koželuzi, kožešníci, ševci a další dílo z kůže (výstava) LIBEREC Severočeské muzeum Návrat ztracené identity restaurované předměty ze sbírek Severočeského muzea za 12 let (do 6. 2.) Jiřina Strýčková oděvy, Jan T. Strýček tapiserie (od ) JABLONEC NAD NISOU Galerie Belveder Sdružení Kontakt fotografové Euroregionu Nisa 36 37

5 Plameny Na Grani Zbylo tu jen prázdné místo nedaleko frekventované hřebenové cesty na Slezském hřbetu poblíž skaliska, které vystřídalo bezmála půl tuctu jmen, naposledy Słonecznik (Polední kámen 1419,5 m n. m.). Prázdné místo na hraně ledovcového karu, jehož dno zalévá vodní hladina Wielkého Stawu. Právě zde určili funkcionáři slezské větve Krkonošského spolku (RGV) polohu pro vzorové zařízení cestovního ruchu v Krkonoších boudu Prince Jindřicha. Vyrostla zde koncem osmdesátých let 19. století velmi rychle a slavnostně zahájila provoz pro veřejnost 8. června Spolku pro zřízení hostince na Poledním kameni se na stavbu i vybavení podařilo shromáždit sbírkami, jichž se účastnil i bratrský spolek z jižní strany pohoří (OeRGV), úctyhodnou částku říšských marek. Nikdo z účastníků slávy při otvírání nepomyslil na to, že po přežití padesátky stavení čeká pochmurný osud v dýmu a plamenech požáru. Ani za deset let poté, při další slávě roku 1899, kdy Spolek nákladem marek zřídil a odhalil pomník s bronzovou bustou prince Jindřicha z Hohenzollernu, bratra německého císaře Viléma, o tom nikdo neuvažoval. Podle údajů z třicátých let (1930 a 34) nešlo o boudu všelijakou. Hospodář Rudolf Korseck v ní mohl nabídnout ve třiceti pokojích s tekoucí vodou pětasedmdesát lůžek. Dalších třiadvacet turistů našlo útulek v hromadné noclehárně (Massenlager). Zimním hostům byl na boudě k dispozici učitel lyžování a samozřejmě pověstná sáňkařská dráha do Karpacze. Pravidelné zprávy o počasí na hřebenech podávala odtud meteorologická stanice. Ale červený kohout v horách má své rozmary a příliš si nevybírá. Zvláště když mu ještě někdo pomůže Bouda prince Jindřicha, jinak též Na Grani, tedy v únoru roku 1946 lehla popelem. Je pozoruhodné až paradoxní, že zatímco o jejím vzniku jsme detailně informováni z dobového regionálního tisku, její zánik uprostřed zimy patří mezi nerozluštěné krkonošské otazníky. Odpovědět na ně nelze 38 s jistotou, ale pokus umožňuje vhled do doby po ukončení druhé světové války na Krkonoších. Když dozněla děla Po vzniku nové hranice na Odře a Nise velice brzy začíná na severní straně Krkonoš příliv polského etnika. I když tu byly určité odlišnosti s dosídlováním proti nám, neubránily se ani zdejší horské boudy v první vlně řádění skupin vykradačů, na které u nás vzpomínáme pod přezdívkou zlatokopové. Poláci pro ně mají termín szabrownik. Uchránily se ty, které rychle převzaly z německých rukou polské organizace nebo jednotlivci. Už v září 1945 vzniklo Dolnośląskie Towarzystwo Turystyczno Krajoznawcze (DTTK ) a převzalo schroniska na Sněžce, pod ní, na Jínonoši a další. Některé z nich získaly nejen nové hospodáře, ale i nová jména. Polská YMCA převzala Schlinglovu boudu, která dostala jméno polského sportovce Bronisława Czecha, Hamplovu boudu překřtili studenti z univerzity v Krakově na Strzechu Akademickou. Boudu u Malého Stawu (dnes Samotnia) obsadilo Polskie Towarzystwo Tatrzańskie (PTT). Pozadu nezůstali ani někteří odvážní soukromníci. Bouda prince Jindřicha na zimní sezónu zůstala zřejmě dál v německých rukou. Jméno, připomínající Hohenzollerny, ovšem pro Poláky bylo nepřijatelné, a proto sáhli do bohatého zásobníku nositelů téhož jména (polsky Henryk) z galerie slezských Piastovců. Jejich počet se v historii Slezska blíží ke dvěma desítkám. Nejlépe se k tomu účelu hodil Jindřich II. Pobožný ( 1241 ), osobnost poměrně známá z dějin středověkého Slezska první poloviny 13. století. Syn Jindřicha I. Bradatého ( 1238 ) pokračoval v jeho snaze, byť málo úspěšné, o sjednocení jednotlivých částí Polska. Zasloužil se ve šlépějích otce o kolonizaci (a zároveň i částečnou germanizaci) Slezska. Zahynul 9. dubna 1241 v bitvě s mongolskými nájezdníky na Legnickém Poli. Jeho kádrový profil tehdy vylepšovalo manželství s českou kněžnou Annou Přemyslovnou a samozřejmě v očích polských věřících, přestože byla Němka, jeho matka svatá Hedvika, horlivá křesťanka. Princ Jindřich tedy musel ustoupit a bouda Na Grani převzala jméno Schronisko Księcia Henryka Poboźnego. Jak se k této změně postavili němečtí starousedlíci, údajně dosud na boudě, nevíme. Otázkou rovněž je, zda pomník s bustou prince Jindřicha byl odstraněn hned v souvislosti s přejmenováním boudy, nebo až později, když probíhaly likvidační práce na spáleništi. Pravděpodobné zbytky busty objevila nedávno na dně Wielkého Stawu česká potápěčská expedice (viz minulé číslo KRKONOŠ JIZER- SKÝCH HOR). Náhoda nebo úmysl? Andrzej Klamut před dvanácti lety v seriálu tří statí (Karkonosze 8 10/1991) se pokusil na základě výpovědí svědků přijít události s požárem na kloub. Přestože jeho pokus ztroskotal a uvázl ve slepé uličce pro absenci písemných dokladů, poskytuje zajímavé údaje. Z nich je možno sestavit tři až čtyři výkladové verze. Nejjednodušší z nich nabízí přijmout vznik ohně na téměř prázdné boudě náhodě. Druhá, Bouda prince Jindřicha nabízela ubytování pro téměř stovku návštěvníků i pohostinství nákladně zařízené restaurace. Své působiště zde měla i meteorologická stanice značně rozšířená v Karpaczi, přičítá vinu szabrownikům, jimž nemělo vadit zimní počasí s množstvím sněhu v únoru. Další varianta dle anonymní výpovědi vidí pachatele ve skupině vysoko postavených osob z Karpacze a Jelení Hory, které vykradly cenné vybavení (nábytek ap.) v řadě okolních objektů, protokolárně je však umístily na boudě. Z jejich iniciativy založený oheň pak měl bezpečně zahladit stopy jejich činnosti. Strávil údajně zde uložený inventář, mezitím prodaný na různá místa v Polsku. Důmyslné, i když trochu vykonstruované, že! Z vyprávění pamětníka Nejobsažnější výpověď rotmistra Stanisława Taczaka vede opět jinam a neupřeme jí zdání pravděpodobnosti. Jako dobrý lyžař vedl skupinu polských sportovců v den požáru na Strzechu Akademickou. Nevíme pohříchu, ani který únorový den roku 1946 to bylo. Chybí nám i jméno posledního německého hospodáře. Po odpočinku na Samotni zaznamenali v prostoru Na Grani sloup hustého dýmu, neklamné znamení požáru boudy. S hospodářem Samotni Staroniem rozhodli poslat skupinu lyžařů zpět a společně s pracovníkem boudy Bronka Czecha ve třech se vydat k ohni. Dorazili na místo kolem patnácté hodiny a zjistili, že tu není co zachraňovat. Právě dohořívaly dolní partie schroniska. Po obhlídce okolí neobjevili živou duši. Dle rotmistrovy výpovědi schronisko do požáru nebylo v provozu, ale bydlel tu Němec se dvěma syny ( zupelnie rudzi úplně rudovlasí). Již na podzim roku 1945 byl vyrozuměn, že musí objekt vydat, ale nikdo se o něj nehlásil. Protože ona trojice po požáru zmizela beze stopy, padlo podezření ze založení požáru na ně. Snad uprchli dokonale obeznámeni s místním terénem přes vysněženou zelenou hranici do Čech a dál do Bavorska. Jako nejméně věrohodnou uvádí Klamut bajku o zlatém pokladu, který prý Němci před koncem války do Krkonoš přivezli z Vratislavi. Uložili ho ve sklepeních schroniska (nebo prý také v podzemí Białego Jaru nedaleko odtud), kde měl v klidu přečkat ukončení druhé světové války. Když však bylo jasné, že Dolní Slez- Vzácný archivní záběr zaznamenává slavnostní instalaci busty prince Jindřicha do čela vyhlídkové terasy v roce Torzo této busty bylo nalezeno po 56 letech letos na podzim sko získá Polsko, měla část zlata být dopravena do Bavorska a část ukryta na lepší časy. Otevírá se nám nyní rozsáhlé pole pro úvahy a kombinace. Byli rudzi, podnícení národnostní nenávistí, žháři z vlastní iniciativy? Nebo založili oheň jako poslušný nástroj nábytkové mafie, případně těch od zlata? Nebo to bylo úplně jinak? Ozve se případně s výpovědí po letech druhá strana? Promluví k věci nějaký nově objevený písemný doklad? František Jirásko foto archiv Sáňkařská dráha využívající hřebenovou polohu Boudy prince Jindřicha do Karpacze byla podobně jako jízdra na saních z Petrovky na české straně vyhledávanou atrakcí bohatých návštěvníků Krkonoš 39

6 Byl jsem sklenûnej Objala mě na sněhu a křičela: Miláčku, seš superchlapík jednička Každá smečka má svého vůdce a zákony, v partě je to obdobné. Stojím v houfu kamarádů a vlastně sám. V uších mi zní slova, která vypadla z úst Blažejovi, sotva jsme se ráno vysypali z jediný postele: A teď je kluci na čas po partě, tohle není krkonošská sedmdesátka, abych si vás uvázal na provaz jako mateřskou školu, kde maká jeden za druhýho žádná pánská jízda tady dnes každej stojí sám, tady se musí i naše parta rozpadnout, jedeš na vlastní triko, rozumíš? Z kamaráda se stává pes, dodal drsně šéf, vlk zpod Žalýho, a strčil do mě, abych ustlal postel, v níž jsme dnes bivakovali čtyři. Div mně nevypadl zmrzlý karbanátek zpod svetru. Třeskl výstřel. Odstartovaly ženský na patnáctku. Makej, makej, Jarmilko šeptám poselství svý lásce po sněhovém obláčku. Vydrápali jsme se na start. Mraveniště, roj zdivočelých včel, jeden strká pode mnou do sněhu pět teploměrů a našeptává, jak namazat běžky. Uhni, kašpárku! dloubnul mě soused zleva a zažehl plamenomet, olizuje tímto přístrojem skluznice svých prkýnek, hlouček v exportních oteplovačkách tu provádí jakousi rozcvičku, aby si prokrvili údy. Vytáhl jsem lahvinku francouky ALPA, dal si doušek a zbytkem si potřel lýtka. Soupeři oněměli. Kličkuju chvíli tím davem, abych měl na startu lepší pozici, ale lyže mám jak bačkory, takové kusy sněhu se mi nalepily pod vázání. Rozhlas cosi tlumočí do němčiny, je čas, říkám si, uděláš něco pro sebe, a vytáhl jsem z ledvinky u pasu tubu fialovýho mixu, co mi zbyl z mládí, z let mé závodnické kariéry. Jakýpak skluz má Jarmilka? Zasním se. Jak se durdila, když jsem jí radil, že dnes se nejlíp pojede na špeku. Našpulil jsem hubičku a poslal ji po sněhovém obláčku. Sotva jsem odepjal lyže, třeskl výstřel a zavlnily se davy kolem. V horách pamatuji všelijaké metelice, burácely laviny v Obřím dole a lyžaři padali jak sirky na sjezdovce, skučela vichřice, až nadzvedávala Luční boudu, i tady rozhledna Štěpánka se kymácela bim bam bim, jak srdce zvonu. Ale tajfun, který se přehnal přes moje tělo, mi vzal dech. Ležel jsem na zemi a díval se bílé smrti do tváře. Viléme, Hynku Jarmilo! vyklouzlo mně z úst. Dám království za péro, šeptal mužík v červeném kulichu na kolenou a hledal ve sněhu brejle. Ach, mé vázání. Zpod jehlanu lyží, hůlek a těl se drápali na svět lyžci. Dávám do kupy vlastní výstroj, chybí mi jedna rukavice, ale mám o hůlku víc. Vzpamatoval jsem se a vyrazil na trať. Oslepuje mě sníh, padají pořádní rozmáčení sedláci, ale stopa je pěkně umydlená a mám co dělat, abych zkrotil běžky a moc se mi nerozjížděly od sebe. Trať lemuje hrst ulomených špiček a také závodníků, co už závod zabalili. Uhni, Křemílku, předjíždí mě dvojice sněhuláků: Stoupačka do sedla Holubníku je 40 hovno, ale počkej na ten sešup z Krásný Máří zachytil jsem důležitou informaci. Věděl jsem svý. Nežvanit a pravidelně dýchat. Udržet rytmus nohou, skluz a šetřit paže na závěr, do finiše. Před občerstvovačkou mě dojel známý, co měl červenou šišatou hlavu, který nabízel na startu království za péro. Půjč mi tu přebytečnou hůlku, kamaráde žadoní a ukazuje pahýl, kterým se dosud odpichoval. Tady jedeš na vlastní triko, zní mi v uších Blažejovo krédo a užuž to mám na jazyku. Na, stejně ti ujedu, padavko! A hned vzal do zaječích, ani neděkoval, skřítek. Pelášil, ani jsem jeho trhák nezachytil. Tak vida, všechno si na trati vyškemráš a na kamarádství kašleš, stává se z tebe pes. Rozpršelo se. Psí počasí, mlha na hřebenovce a vítr. Zmrzáš, čepice je těžká jako přilba, vlasy se mění v chřestivé krápníky a hrudní koš duní jak zvon, ledový krunýř, který tě svírá, objímá jak železná panna. Je cítit kouř, na stopě leží pohozené kelímky, slupky od pomerančů, igelitové pytlíky, taky poztrácené čepice, řemínky, tuby od vosků, utržená ledvinka, vše nasvědčuje tomu, že tu byl boj o lepší sousto. Dlábnu si, utěšoval jsem se posledních pár kroků ke stolu. Prázdnota. Nabídli mi kelímek studené poliuky. Za rok si musíš přispíšit, strejdo Sotva jsem se rozjel kupředu, chrčí za mnou sněžný muž: Uhni, pápěrko! Koukám na ty jeho vlající pačesy. Ty kaštane, až sjedeš ten tekutej klistr, taky budeš v rejži chuligáne. Smekám se dál po tom mejdlíčku a cítím, jak mi v žilách houstne kreu únavou. Krize. Nohy jsou necitlivé jako dřevo. Šlapu na místě. Kdo je skleněnej, ať si nastoupí do autobusu! Smědava. Pár slabochů tu vzali pod paží a vlečou je na schůdky sběrného autobusu. Jeden zachumelený lyžař je v transu, drápe se dovnitř s běžkami na nohou. Seš taky skleněnej a jedeš pod limit, křičí na mě rozložitý chlapík a strká mě k tý naftový potvoře. NE! Na mě nesahej JÁ tu chci Viléme, Hynku Jarmilko, překonat svý JÁ. Blábol. Koukej, básníku, za pár minut budeš, bobečku, v teple, jinak ti upadne nos a potom obě uši a vrátí se ti rozum, Mácho. Zuřivě se bráním tomu drobečkovi. Jo, tos byl ty, cos chytil na špek sněžnýho muže a kutal zlato na Klondajku? Neříkali ti Eskymo Havrda a neučil si plést sněžnice náčelníka Indiánů, ty tlustej Trautenberku? Mě neukecáš! Trhám se mu a vyrážím po stezce vpřed. Vida, jak mě ten rozhovor probudil. Běžím ti v objetí, Jarmilko po ledovém obláčku. Pod cípem lesa na mě čeká kamarád v oranžový bundě. Na, klůtni si, podává mi lahvinku. PCHÁ! Vulkán v krku. Lapám po dechu, kuckám, svět přede mnou zrůžověl jak ta jeho větrovka. Co co to nabízíš za voňavý čaj? soukám ze sebe. Šakalí dech. Nahnul si taky, postavil na nohy a zase vyrazil vpřed. Chytil jsem po tý medicíně druhý dech. Hurá k cíli. Chci se mu přilepit na paty, ale on byl čilejší, postavička na běžkách se mi zmenšovala. Počkej, šeptám si, vždyť jsem ti ani nepoděkoval, kamaráde. Já pochopil, že jsi na mě čekal a že jsi udělal dobrý skutek. Míjím další odpadlíky a přede mnou pláň, Pyramida a cíl. Dávám si v posledních metrech záležet na stylu, vypjal jsem zamrzlý hrudník a ztuhlou čelist roztáhnul k úsměvu. Pro fotografy, pro fanynky. A je to za mnou. Po boji. Z houfu se ke mně prodírá oranžová větrovka. Radost z vítězství je stejně opojná jako víno, hlaholí nadšeně můj soupeř, kamarád z Jizerské padesátky, a podává mi známou lahvinku. KŘACH! Šakalí dech neztratil na síle. Vyndávám zpod svetru zmrzlý karbanátek a nabízím mu na oplátku. Poslyš, ten tvůj šakalí dech, z čeho? Rodinné tajemství, usmívá se šibalsky. Jestli budeš za rok o pár čísel v cíli dřív než já, tak recept dostaneš, a rozplývá se v davu, který se cpe k odjezdovému autobusu na Liberec. Poslyš, ty nejsi soupeř, ty seš skřítek, dobrej duch Jizerek, viď? blouzním. Ležím na sněhu, pomalu taju. A najednou z mlhy slyším známý hlas. Kluci, dojel,mejdlíčko? Vstanu a jdu vstříc Blažejovi. Tady jsem Blažeji, na startu jsi neměl pravdu. I na Jizerce můžeš jet na druhýho, pomáhat si Na nástupišti u vlaku tlačenice, teprve tam je naše parta pohromadě. Miláčku, nese se ke mně ze sněžného obláčku. Božské zjevení. Jarmila. Zahodila běžky, dva tři kroky, skočila mi do náručí a objala mě. Padám na záda. Políbila mě ponejprv. Podruhé. Miláčku, seš superchlapík jednička! Vlaky a autobusy do všech směrů nám v tu báječnou chvíli odjely Miroslav Procházka Ilustrace Renata Oppeltová SNĚHOVÁ DĚLA V AKCI Netypický, mrazivý a bezsněžný začátek letošní zimy s sebou přinesl i netypické úkazy. Vedle těch přírodních bylo nejnápadnější i umělé zasněžování sjezdovek sněhovými děly, které působilo v okolní krajině až přízračně. Blížící se Vánoce a současně holé horské svahy zvyšovaly nervozitu provozovatelů sjezdovek, a proto sněhová děla jela naplno. To platilo i pro areál na Horních Mísečkách. Sníh ze sněhových děl odnášený větrem připomínal zdálky oblaka páry z horkých pramenů a gejzírů, jak je známe ze zimních snímků Yellowstonského národního parku. -ils- KOWARY POHOSTINNÉ Mramorová pamětní deska na domě číslo 20 v ulici Vięskiej v horní části Kowar upomíná na působení Heinricha Pohla ( ), zakladatele a dlouholetého majitele zdejší, dnes již neexistující továrny na porcelán. Radost z jejího objevení při redakční cestě za tradicí výroby porcelánu v podhůří Krkonoš poněkud zkalil incident se současným uživatelem budovy, který se s těžkým kladivem v ruce dost neurvale domáhal vydání naexponovaného filmu se zdůvodněním, že jde o soukromý majetek. Ve městě, jehož historii již řadu let úspěšně propaguje iniciativní Stowarzyszenie miłośników Kowar, by si celkem opomíjená památka na výraznou osobnost industriálního rozvoje oblasti zkonce 19. a začátku 20. století, která v té době poskytovala obživu (včetně pobočných závodů v Mysłakowicích a Leszczynci) až pracovníků, zasloužila přece jen jinou publicitu. Trauma z vykořenění v příhraničních částech Krkonoš je v Polsku pochopitelně ještě silnější než na české straně. Víc než půl století od konce války je snad už dost dlouhá doba na to, abychom s pokorou přijali krajinu svých předchůdců i s jejími přesahy do budoucnosti v podobě stále ubývajících památek, ať již to byl kdokoli. -anti- Soutěž pod patronací Nakladatelství RK Krkono e oãima vlastencû ZAJÍMAVOSTI ZNAK MĚSTA RTYNĚ O několik stránek dříve jste se již mnohé dočetli o historicky cenné dřevěné zvonici ve Rtyni v Podkrkonoší. Tato stavba ze 16. či 17. století je pro obec, která získala statut města teprve v roce 1978, natolik typická, že se dostala i do městského znaku. Ten nese na vodorovně děleném modro-zeleném štítu zlatou siluetu zdejší zvonice, pod ní jsou zkřížená hornická kladívka téže barvy. Vprvních návrzích se v pozadí ještě rýsovaly stylizované hory Krkonoše, znak by však byl příliš složitý. Zvonice byla do znaku vybrána jako přirozená dominanta města a nejcennější stavební památka, kladívka jsou atributy hornické činnosti, která na nedalekých Jestřebích horách probíhala od 16. století do počátku 90. let století dvacátého. Rtyně v Podkrkonoší je jedinou obcí v České republice, která má v oficiálním znaku, schváleném spolu s praporem v roce 1996, konkrétní zvonici. Autorem návrhu znaku je historik montanista Václav Jirásek. -dak- Pro rok 2003 jsme pro všechny soutěživé amatérské historiky a znalce místopisu připravili soutěž s obrázky Krkonoš, pořízenými přibližně před sto lety jilemnickým lékařem a fotografem Josefem Vejnarem. Při hledání řešení vám rozhodování ulehčí možnost výběru jedné ze tří nabízených odpovědí. Vítěz, vylosovaný ze správných řešení, se může těšit na krásnou publikaci Krkonoše pohledem Jana Buchara a Josefa Vejnara. Tu vydalo a do soutěže věnovalo liberecké Nakladatelství RK. Odpovědi na první otázku, zaslané na korespondenčním lístku nebo pohlednici, čekáme na redakční adrese do Otázka č. 2: Na snímku se na pozadí bohatě kolorované oblohy tyčí budova dřevěné meteorologické stanice na Sněžce, postavené roku Kdy ale byla stará meteorologická stanice zbourána? a) listopad 1994 b) květen 1945 c) září 1989 Relativně správná odpověď (vysvětlení na str. 7) na první otázku soutěže Krkonoše očima vlastenců z čísla 1/2003 je: b) Petrova bouda. Výhru získává paní Drahomíra Šimková z Mělníka 41

7 Andrzej Paczos Mapa Krkonoš z roku 1946 má k dnešním turistickým mapám velmi daleko. Jde spíše o plánek silniční a železniční sítě, doplněný nemnoha názvy vrcholů a horských bud. Cenné je zachycení poválečných dočasných jmen obcí 42 V e Slezsku, stejnû jako v âechách, byly nejdfiíve trvale osídleny oblasti vhodné pro obhospodafiování, nejãastûji níïiny s úrodn mi pûdami.takové podmínky jsou ve Slezsku pfiedev ím v okolí Vratislavi, Lehnice a Opole. Pozdûj í osídlenci se museli spokojit s terény ménû v hodn mi pro zemûdûlství.tak kolonizace postupovala dál do nitra hor. Zpoãátku to byli hlavnû horníci hledající rudy a jejich osady se ãasto staly základem pozdûj ích vsí a mûsteãek.v minulém tisíciletí zaïilo Dolní Slezsko nûkolik kolonizaãních vln; postupnû do lo k úplnému ponûmãení této oblasti. MÛÏeme pfiipomenout napfi. velkou nûmeckou kolonizaci ve XII. století. Jejími organizátory byla piastovská kníïata a trvala po dvû století. Jejím v sledkem bylo vytlaãení polského etnika osídlenci z Durynska, Saska nebo Franska. Noví osadníci zakládali klá tery, mûsta a vesnice a nûmeck jazyk se stal oficiálním jazykem vy ích spoleãensk ch vrstev, mû ÈanÛ a duchovenstva. Pol tina se zachovala pouze na vesnici, ale i odtud postupnû mizela. Pfiistûhovalci obyãejnû dávali sv m novû zakládan m osadám jména, ãasto ale byla je tû dlouho uïívána dosavadní slovanská jména, postupnû deformovaná, ponûmãená. Kromû toho v mnoha pfiípadech místní jména prozrazující slovansk pûvod pfieãkala fiadu století trvající dominanci nûmãiny a pfietrvala do roku Nezniãila je ani velká akce zamûfiená na zmûnu slovansky znûjících topografick ch jmen na názvy ãistû nûmecké, zorganizovaná nacisty v roce Po druhé svûtové válce se situace zcela zmûnila. Slezsko, a s ním i Jelenohorská kotlina a severní svahy Krkono, se stalo souãástí polského státu. Nûmecky mluvící obyvatelstvo této oblasti buì uteklo pfied blíïící se frontou nebo bylo pfiinuceno opustit svûj dosavadní domov z dûvodu zmûny hranic. Na jeho místo se postupnû stûhovalo polské obyvatelstvo, pocházející z rûzn ch ãástí pfiedváleãného Polska. I pfies nejistotu, zda nové hranice budou opravdu trvalé, polsk ch osadníkû stále pfiib valo. Byla to smûs pfiistûhovalcû, pocházejících pfiedev ím ze stfiedního Polska a z v chodních oblastí anektovan ch Sovûtsk m svazem. Tito lidé se zabydlovali v území pro nû zcela cizím, dokonce donedávna osídleném nepfiítelem. Pro tyto lidi nebyla cizí pouze krajina, kultura, ale i jazyk a názvosloví okolních míst, hor a fiek. Dfiíve neï v tomto kraji nabrala sil polská administrativa, pfiistûhovalci spontánnû a po svém pojmenovávali okolní topografické objekty. Tato jména, dnes jiï vût inou neuïívaná, byla uchována pouze na nûkolika dnes jiï unikátních mapách. Pfiíkladem je jedna ze dvou, pravdûpodobnû prvních, polsk ch turistick ch map Krkono, vydaná v roce 1946 Dolnoslezsk m turistick m druïstvem (Dolno- Êlàska Spó dzielnia Turystyczna) v Jelení Hofie. Autory dvoubarevné ãernoãervené mapy byli F. Za uski a B. Jarczyƒski, má mûfiítko 1: a má velmi chud obsah. Jsou na ní schematicky zobrazeny pfiedev ím hlavní silnice, Ïeleznice a poloha obcí. PfiestoÏe mapa nese pfiívlastek turistická, její turistick obsah se omezuje na pouh ch nûkolik objektû: jedno místo kontroly propustek u Karpacze, 9 horsk ch chat a 11 vrcholû (pouze ve ãtyfiech pfiípadech je udána jejich nadmofiská v ka). Stejnû skromnû je zachycena fiíãní síè; pojmenovány jsou jen ãtyfii fieky: Bober (dnes Bóbr), Szklarka je patnû oznaãena jako Kamienna, Jizera a Wi a (Ma a Kamienna) a jeden vodopád Kamieƒczyku.Vyznaãeny jsou také trasy tramvají z Jelení Hory do Sobieszowa a Podgórzyna, zru ené v roce Vzdálenosti jsou udány jen mezi vût ími obcemi.v fiez mapy se víceménû kryje s rozlohou jelenohorského okresu a zabírá slezskou ãást Krkono, Jelenohorskou kotlinu a pfiilehlé terény v Jizersk ch horách, Janovick ch Rudavách, Kaãavsk ch horách a v Jizerskohorském podhûfií. Za unikátní zajímavost dnes mûïeme pokládat jiïní orientaci mapy. Hlavní hodnotu této mapy pfiedstavuje jiï zmiàované zachycení prvního pováleãného topografického názvosloví této oblasti. Jsou to pfiedev ím jména míst a mûst, jin ch toponym je poskrovnu. Tûsnû po válce, kdy tu bylo je tû víc nûmeckého obyvatelstva neï PolákÛ, byly vût inou uïívány názvy nûmecké, ãasem pfiecházející do popol tûné podoby. Nûkteré z nich pfieïily v hovorové mluvû dodnes, napfi. Krojcwiza je pozûstatkem po b valé osadû Kreuz Wiese u Mniszkowa v Janovick ch Rudavách. Nejrychleji byla zmûnûna jména, prozrazující slovansk pûvod: napfi. z Jannowitz se staly Janowice (pozdûji Janowice Wielkie), z Eglitz zase Jedlica, z Lomnitz omnica a z Alt Kemnitz Stara Kamienica. Nûkteré názvy bez slovanského pûvodu byly jednodu e pfieloïeny do pol tiny, napfi. Hirschberg Jelenia Góra (Jelení Hora), Schwarzbach Czarny Strumieƒ (âern Potok, dnes âerné), Hohe Wiese Wysoka àka (Vysoká Louka).V mnoha pfiípadech byly vytvofieny názvy zcela nové, obdoby jmen z rûzn ch konãin Polska nebo v plody fantazie prvních nov ch pfiistûhovalcû. Byla to napfiíklad místní jména Krzy atka (nûmecky Schmiedeberg, dnes Kowary), Pop awy (Giersdorf, dnes Podgórzyn), Wieniec Zdrój (Bad Flinsberg, dnes Âwieradów Zdrój). Zajímav je pûvod po válce uïívaného názvu dne ní vsi Przesieka (nûm. Hain) Matejkowice. Vytvofien byl podle jména Jana Matejky, známého polského malífie 19. století, jehoï obrazy, ukradené a ukryté Nûmci, byly po válce nalezeny právû v Przesiece. Také se stávalo, Ïe bylo soubûïnû uïíváno nûkolik názvû pro jedno místo. Dal í zmatek je tû pfiinesly státní úfiady, které souãasnû pouïívaly vlastní názvy Ïelezniãních stanic a zastávek, nejãastûji bez zfietele na jakékoliv historické nebo jmenoslovné souvislosti.v sledkem bylo, Ïe se Ïelezniãní stanice jmenovala jinak neï obec, ve které se nacházela: napfi. stanice Krzywa Góra v Karpaczi (pfieklad z nûmeckého Krummhübel) nebo také stanice v b valém Arnsdorfu dne ní Milków nazvaná Jarantów v Hlondowie (podle jména A. Hlonda, polského primase, zemfielého vr.1948). Aby byla uãinûna pfiítrï tomuto názvoslovnému zmatku, byla v roce 1946 svolána vládní Komise pro urãení místních jmen (tedy ãesky názvoslovná komise). Jejími ãleny byli historici, geografové a lingvisté; novû stanovené oficiální názvy pro oblast Slezska vypracovala skupina vedená prof. Witoldem Taszyck m. Byly pfiijaty Ministerstvem pro nová území a do Ïivota ve ly po publikování v úfiedním deníku Monitor Polski v letech Tehdy ustanovené názvy ukonãily svévoli v názvosloví prvních pováleãn ch let a platí dodnes. Nakonec byl roce 1951 pod redakãním vedením prof. Stanis awa Rosponda vydán polsko-nûmeck a nûmecko-polsk S ownik nazw geograficznych Polski Zachodnej i Pólnocnej (Slovník geografick ch jmen západního a severního Polska). foto archiv pfieklad -dak- 43

8 NÁV TùVA hat, protože jsme zpočátku byli s bráškou skoro stále na útěku před německýma klukama, říká dnes Bohumil. Padnout jim do rukou znamenalo skoro vždycky pořádný výprask. Já jsem vždycky utekl a schoval se do úzké roury pod železniční tratí, kam už za mnou větší kluci nemohli vlízt. Vydržel jsem v ní kolikrát až do tmy. Horší to měl malý bráška, který mně nestačil a často přicházel domů ošklivě ztlučený. Jednou ho tihle kluci dokonce přivázali do větví stromů a trefovali se do něj kamením a hroudama. Když jsme ho v noci s maminkou našli, byl skoro už v bezvědomí. Konec jejich trápení udělal až německý učitel. Všiml si, že je ostatní trýzní, a před celou třídou se jich zastal. Postupné zvládnutí němčiny jim pak pomohlo úplně zapadnout do party dětí. Další zima už zastihla Bohouše, jak s novými německými kamarády prohání jedny společné lyže na malém skokanském můstku. Svoje první lyže jsem objevil u nás doma ve sklepě. Byly dlouhé přes dva metry a úplně mě uhranuly. Maminka se ale zhrozila, protože v té době už měly být všechny lyže odevzdané pro ar- O mal ch radostech a splnûn ch snech Bohumila Zemánka Vyrůstal jsem v Trutnově. Narodil jsem se před válkou v malém domku u kasáren, odkud bylo dobře vidět na Černou horu. Ta hora mě přitahovala, a tak jsem se vždycky táty ptal:,jak to, že je to tam najednou všechno bílé?,to jsou hory a na nich sníh, odpovídal. A pro mě to bylo něco magického, nesmírně přitažlivého. Později jsem si ty hory od nás na sever spojil se severem plným sněhu a snil jsem otom, že se tam podívám. Tak začal své životní ohlédnutí Bohumil Zemánek, muž, který je dodnes pojmem pro závodníky běžkaře, sdruženáře i orientační běžce, a jehož závodnická dráha stále není u konce. Když přišla válka a Němci hnali Čechy pryč z Trutnova, naši zůstali. Měli právě dostavěný a ještě nezaplacený domek, malé hospodářství se dvěma kravkami, o které se staral otec, když zrovna neševcoval. Maminka chodila do přádelny. Hlavu nám nikdo neutrhne, řekli si. Válka jim však krutě zasáhla do života. Nejdřív přišli o dceru Milušku, která už v té době chodila do školy a po zrušení české třídy odmítala chodit do německé, kde nikomu nerozuměla. Rodiče objevili výzvu, že české děti mohou odejít ze Sudet na české území, kde budou umístěny v českých rodinách a přečkají tam nejhorší období po zabrání pohraničí. Rychle tedy sbalili kufřík s pár věcmi, otec dcerku odvedl na shromaždiště a už ji doma neviděli. Pak odvedlo gestapo otce, pro pár výroků proti Říši, za které ho někdo ze sousedů udal. Rodina se s ním opět shledala až po válce. Maminka zůstala sama se dvěma malými kluky tříletým Mirkem a pětiletým Bohumilem. Protože měli krávu, byli samoživiteli a nedostali potravinové lístky, takže maminka chodila po vesnicích a sháněla po troškách jídlo. Z těchhle hrstek krup a obilí, trošky mléka od krávy, která vždycky i po povinných odvodech zbyla, a přídělového margarinu a tvarohu jsme byli živi. Byli jsme pořád hladoví a v té době jsme s bráškou znali všechny zahrádky, co tam roste a kde co dozrává. Taky nás párkrát chytli a zpráskali, vzpomíná dnes. Jednoduché nebylo ani soužití s německými vrstevníky. Oba čeští chlapci užili pěstované národnostní nenávisti měrou vrchovatou. Možná, že právě tam jsem se naučil tak dobře běmádu. Opovaž je vytáhnout, všechny nás zavřou, varovala tehdy sotva šestiletého Bohumila. Nevydržel to, a tak je jednou, když nebyla doma, vynesl na kopec. Do velkého vázání strčil svoji malou botičku, odrazil se a jel. Na těchhle lyžích se postupně střídali všichni moji kamarádi. Jeden je vždycky popad, vynesl nahoru a už jel na malý můsteček, který jsme si tu na mezi postavili. Když se někomu povedlo skočit 7 8 metrů, pyšně prohlásil:,ich bin Bürgeried. Birger Růd byl totiž slavný norský skokan, vítěz z poslední olympiády, a malí Němci tohle všechno dobře znali. A já jsem ke svému snu o cestě na sever přidal, že se tam setkám s Birgerem Růdem. První pořádné lyže odpovídající délky (150 cm) získal od rodiny spolužáka v červnu Nemohl se dočkat zimy. A když pak napadl první sníh, zastrčil ráno školní tašku do slámy a vydal se k horám. Poprvé zažil pocit, který mu ani po dalších šedesáti letech nezevšedněl: špičky lyží se zařezávají do čerstvého prašanu, chvílemi mizí a zase se vynořují a lehce klouzající lyže za sebou zanechávají bílou stopu. Bohouš na trati nočního závodu v orientačním běhu, nahoře běží pro vítězství v dorosteneckém mistrovství republiky v Novém Městě na Moravě na milovaných splitkeinech v roce 1954 Pod Dachsteinem na evropském mistrovství lesníků v Ramsau v roce 2002 Na těchhle lyžích jsem se zúčastnil i svých prvních závodů motoskijérinku v Trutnově v roce Pan Čáslavský, cestář z Volanova, měl slabší motorku, a tak potřeboval lehčího lyžaře na provaz za sebou. Od kamaráda spolujezdce jsem pak dostal pozvání na závody ve slalomu, které pořádal lyžařský oddíl v Nových Dvorech. A ty jsem vyhrál. Zvolna se sžíval s lyžařským oddílem. Volného času mnoho neměl, protože na něj denně čekala práce v hospodářství a každý den i pořádný kus cesty do školy v létě na kole, v zimě na lyžích. To byl ten nejlepší trénink, tvrdí dnes. Na Vánoce byl pozván na své první lyžařské soustředění. Všechny překvapil tím, že běhal, skákal a sjezdoval na jedněch lyžích a přitom byl stejně rychlý jako ostatní. Vedoucí tím tak nadchl, že pro něj sehnali kdesi na půdě staré hikorky. Hned druhý den jsem si je nechal u koláře ohoblovat a měl jsem své první opravdické běžky. To mi bylo 13 let. Vyhrál na nich okresní přebor v Peci pod Sněžkou, pak krajské přebory v Machově, kde porazil i dorostence. Tam se hodně hovořilo o nastávající olympiádě v Norsku a on si zase oživil svůj sen o setkání s Birgerem Růdem a ještě s větší chutí závodil. Mistrovství republiky na Slovensku, kam byl vyslán, ale nakonec proběhlo bez něho. Celý týden proležel v nemocnici s těžkou angínou. Nikdy jsem nezávodil kvůli umístění, kvůli medaili. Většinu mých medailí dostaly později na krk zdejší děti jako ceny při lyžařských závodech. Pro mě vždy byla na prvním místě radost z jízdy, z toho, že se mohu pěkně projet, dýchat studený vzduch, voňavý les a cítit padající studené vločky ve tváři. Radost z pohybu, po kterém se dostaví ty neobyčejnější pocity jako hlad a únava. A přece slíbil, že vyhraje mistrovství republiky. Ne však trenérovi, ale starému hajnému, u kterého objevil lyže svých snů splitkeiny. Bůh ví, jak se tyhle špičkové norské běžky dostaly do hájenky v Pilníkově: snad z balíku německé válečné kořisti. Nyní sloužily hajnému při obchůzkách krmelců. Bylo léto, a tak se na ně jezdil dívat na kole každý den, až to hajnému začalo vrtat hlavou a vyzpovídal ho. Kdybych měl tyhle lyže, určitě bych byl mistrem republiky, řekl tenkrát Bohumil. A starý hajný mu je dal. Měly přes dva metry, dost na odrůstajícího školáka, a proto se našlo hodně těch, kteří mu za ně nabízeli své lyže. Vždyť v té době běhalo na splitkeinech jen národní družstvo. Ale Bohouš všechny odmítal. Slíbil přeci panu hajnému, že se na nich stane mistrem republiky. Jako dorostenci se mu to povedlo třikrát. V roce 1954 se dostal do národního mužstva a některou sezónu doma vyhrával v běhu všechny závody. Vystudoval stavební průmyslovku v Hradci Králové, ale ztratil i dva roky na vojně na Šumavě. Mezi obránci západní hranice se nenašel nikdo, kdo by rychlému lyžaři v zakázaném pásmu stačil, a tak mu trénink zakázali. Přesto v roce 1962 už zase patřil mezi šest nejlepších v národním mužstvu. Ve Vrchlabí, kam se po vojně odstěhoval, aby měl blíž ke skokanským můstkům, se poprvé seznámil s orientačními závody během na lyžích s mapou a tenkrát ještě i se zátěží. Běželi jsme krajské přebory v tříčlenném družstvu, na zádech cihly zabalené ve svetru, vruce mapu, ve které jsme se moc nevyznali. Co my jsme se nalítali, než jsme všechny kontroly našli. Záda jsme měli od cihel rozedřená do krve. Ale zalíbilo se mi to, protože se běhá v lese a ještě se u toho přemýšlí. Naučil se zacházet s mapou apříští závody u Ostaše už ve dvojčlenné hlídce vyhráli, stejně jako mistrovství republiky na Slovensku a ještě jednou ve Svratce s mezinárodní účastní všech Skandinávců. Rok poté se na podzim konalo mistrovství Evropy v Norsku a on se konečně rozjel do země Birgera Růda. Sice bez lyží, pouze s kompasem a mapou a pevně vázán programem, ale konečně na sever. Bohouš Zemánek patřil k těm, kteří uváděli orientační běh, sport pronikající ze skandinávských zemí, do Evropy. Účastnil se mistrovství Evropy ve Švýcarsku, mistrovství světa ve Finsku, pak dokonce pořádal mistrovství světa u nás, na severu Čech, byl jako technický delegát i na mistrovství světa v Bulharsku v lyžařském orientačním běhu, působil nejen jako člen, ale i jako trenér národního družstva lyžařských závodníků OB. Dlouhá léta vedl oddíl orientačního běhu ve Vrchlabí. V roce 2000 ve svých 64 letech si splnil svůj sen: vydal se za Birgerem Růdem. Ve Skandinávii jsem byl mnohokrát, ale vždycky jsem tam měl povinnosti jako člen družstva, trenér nebo vedoucí delegace. Předloni jsem proto vzal kolo a jel jsem nahoru náklaďákem, pak do Narviku vlakem a lodí na nejsevernější cíp Skandinávie do Kirkenes. Na kole pak projel celé Norsko a po sedmi nedělích se vrátil do Vrchlabí. Prožil mnohé: pohostinnost obyčejných lidí, s kterými lovil ryby na moři i sázel brambory, přívětivost země, kde opuštěný stan počká beze ztrát tři dny na svého pána, než se vrátí z hor. Setkání s azylanty z Čečny, kteří tady za polárním kruhem hledají nový domov, i s jedinečnou norskou přírodou. Jen s Birgerem Růdem se minul: slavný norský skokan už dva roky odpočíval na hřbitůvku vkongsbergu. Všechny sny, které jsem v životě měl, se mi postupně splnily. Měl jsem štěstí, že jsem 20 let pracoval u Správy KRNAP a tím si splnil tak trochu i svou další touhu být lesníkem, říká. Také za Správu se zúčastnil jako vítězný reprezentant bezpočtu závodních klání, domácích i mezinárodních. Podařilo se mi stát na startovní čáře i se slavným běžcem Vejko Hakulinenem. A hlavně mně vydrželo zdraví, takže i dnes mám chuť se rozeběhnout do kopce, nebo se pustit každý den na lyžích po stopě. Snad je to zásluha toho, že jsem od dětství střídmě jedl a vždycky dokázal mít radost z úplně obyčejných malých věcí, dodává mistr sportu Bohumil Zemánek. Jeho vyjetá stopa za humny města se objevuje s prvním sněhovým popraškem a štíhlá pružná postava v ní ujíždí i několikrát za den. A další sny? Zajet si napřesrok na kole na olympiádu do Athén! Zdeňka Flousková foto archiv a Karel Hník 44 45

9 CECHY A EMESLA Výrobci textilu si zpočátku barvili přízi a tkaniny sami, podomácku. První zprávy o řemeslných barvířích v českých zemích pocházejí ze 14. století. Podle používaných druhů barviv byli rozlišováni na černobarvíře (švarcferbry) a krasobarvíře (šénferbry). Černobarvíři barvili na modro, na hnědo a na černo, krasobarvíři na červeno, na žluto a na zeleno. Barvíři často tkaniny také bílili a mandlovali. Krasobarvíři se později zabývali i ručním potiskováním látek. Barvíři pracovali jako samostatní řemeslníci v dílnách, nebo jako dělníci v soustředěných manufakturách a později v továrních barevnách. Pražští barvíři a mandlíři provozovali svoje řemeslo do roku 1562 jako svobodnou živnost. Téhož roku založili zemský barvířský cech, sdružující barvíře v celém Českém království. Jeho součástí se později stal ikrálovédvorský cech barvířů, do něhož nepatřili toliko tamní barvíři, ale i jejich kolegové z mnoha měst severovýchodních Čech, od Jilemnice přes Broumov až po Jaroměř. V Podkrkonoší k nim v druhé polovině 18. a v první polovině 19. století patřili kupříkladu Karel Erben z Hrabačova, Václav a Antonín Frankovi, František Kovář, Antonín Kynčl z Jilemnice, Josef Kotík, Václav Scholz, Václav Materna z Nové Paky, Josef Finger, Karel Theer, Václav Seidl, Alois Schroll z Vrchlabí, Jan František Theer, Karel Schroll, Václav a Jan Červený z Hostinného, Jiří Černý a Jan Finger ze Svobody nad Úpou, Antonín Theer, Ignác, Josef a Josef mladší Emerlingovi, Augustin Wondráček z Trutnova, Antonín a Melichar Tauchmanovi, Antonín Jánský z Úpice. Z velkého množství v cechu organizovaných královédvorských barvířů si uveďme kupříkladu Josefa Deyla, Václava Kroupu, Krištofa Bergera, Bedřicha a Josefa Šturmovi, Františka Poláka, Josefa Jankeho, Jana Haase, Františka Pauluse, Františka Poláka, Bedřicha Kotíka, Josefa Munzara, Krištofa Hilbicha. Cechovní zřízení požadovalo i od barvířských tovaryšů, kteří se chtěli stát mistry, aby šli do světa na zkušenou, na vandr. Vandrovníci s sebou nosili vandrovní knížku (Wanderbuch) a mistři jim do ní potvrzovali pobyt a délku zkušební praxe. Tovaryši si do vandrovní knížky zapisovali také vlastní poznatky a zkušenosti. Ve čtvrtém ročníku ( ) vlastivědného časopisu Od kladského pomezí se v článku T. J. Mikeše Barvířští vandráci, zpracovaného podle vyprávění úpického barvíře Josefa Těmína, mimo jiné dočteme: Těmto veselým vandrákům říkalo se fremdi. Když přišel takový fremd k mistru barvíři do dílny, kde se vařilo, máchalo, třel indych, musil v tradicích a z úcty k mistrovi dáti svůj zevnějšek do pořádku: na zádech upravený pingl, Znak barvířů a mandlířů pláten v listině Ferdinanda I. ze , jíž potvrzuje cechovní artikule přes prsa šňůru nebo řemen, na hlavě cylindr, v pravé ruce hůl. Postavil se u dveří a spustil německou představovací formuli: Verzeihen Sie, Herr Meister, sind Sie der Herr Meister? Mistr mu odpověděl též německy: Ja. Na to tovaryš: Ich wünsche Ihnen, Herr Meister, guten Tag a začal mu vyřizovat pozdrav od všech mistrů barvířů, u nichž v poslední době byl. Na to se ho mistr ptal: Verzeihe, wo hast du Handwerk gelernt? Tovaryš řekl. Tím si oba odbyli šťastně formality, které pořádně německy neuměl ani jeden ani druhý, a spustili česky, pěkně od plic. Především mu prohlédl mistr ruce, jak je má zamazané od indychu, a dle možnosti jeho prosbě o práci vyhověl nebo jej odmítl. Ale i v tom případě rozumělo se samo sebou, že tovaryš zůstává pro nejbližší čas chtěl-li hostem mistrovým Kamarádů v místě měli (fremdi) dost, říkaliť si barvíři, koželuzi, kloboučníci a kominíci navzájem švagře a činili tak širší rodinu. Barvíři pocházeli většinou ze zámožných měšťanských rodin, protože vyučit se barvířem a zřídit si dílnu bylo nákladné. Mezi řemeslníky měli výsadní postavení a mnozí zastávali významné správní funkce ve městech. Jejich činnost nebyla obyčejným řemeslem, ale téměř uměním. Jeho taje, výrobní postupy a recepty na přípravu barev, se dědily z otce na syna, z generace na generaci. Práce českých barvířů se vyznačovala střídmostí barev a byla proslulá dokonalostí. Příze a tkaniny se barvily vyvářením v kádi nebo kypě hluboké kádi válcovitého tvaru zapuštěné do země, naplněné roztokem barviva BARVÍ STVÍ fiemeslo pro pestfiej í svût Barvíř (2. polovina 16. století) VLASTIMIL HAVLÍK Pokladnice královédvorského cechu barvířů s intarzovaným znakem barvířů na vnitřní straně víka s barvicí lázní, takzvanou břečkou. Od 15. století byly kádě vybaveny otáčivými hašplemi tyčemi, na které barvíři zavěšovali svázanou přízi nebo tkaninu. Místo hašplí byly ke kádím později připevňovány vijáky. Konce příze zavěšené na vijáku byly svázány (konce tkaniny sešity). Po ponoření do kádě byla příze, respektive tkanina, otáčením vijáku pozvolna protahována roztokem barviva. Barvíři barvili tkaniny a přízi nejen pro trh, ale i na zakázku. Aby byla vyloučena záměna zákazníkova zboží, přišívali na ně kovové známky s vyraženou značkou. Známku se stejnou značkou obdržel zákazník. K barvení tkanin a příze se používala buď barviva z domácích rostlin nebo barviva dovážená. Řada nových barviv přibyla barvířům zvláště po objevení Ameriky (1492) a námořních cest do východní Indie. Důležitou součástí barvicího procesu byla mořidla, soli kovů. Barvený materiál díky jim lépe přijímal barvivo, mořidla také ovlivňovala výsledný barevný odstín. Umělá barviva k nám začala pronikat ve větší míře až v 19. století. Žluté barvivo se z rostlin domácích nebo u nás pěstovaných nejčastěji získávalo z listů a květů kručinky barvířské (Genista tinctoria), z rmenu barvířského (Anthemis tinctoria), rýtu barvířského (Reseda luteola) a takzvaná saflórová žluť z květů světlice barvířské (Carthamus tinctorius) saflóru. Zdrojem zeleného barviva byly listy řady domácích druhů bylin a dřevin, například listy břízy bradavičnaté (Betula pendula), zdrojem barviva červeného a fialovočerveného (saflórové červeně, karthaminu) květy světlice barvířské (Carthamus tinctorius). Zdrojem tzv. turecké červeně byl oddenek mořeny barvířské (Rubia tinctorum) krappu. V Průmyslníku č. 15, příloze časopisu Živa z roku 1860, se o použití mořeny k barvení bavlny dočteme: Červeň turecká povstává na bavlně způsobem náramně složeným, který se jen zkouškami a náhodou vynašel, a posavad lučebně vyložen býti nemohl. V celém barvířství není zdlouhavější práce, jako barvení na turecko, ale za to také žádná barva tak pevně nedrží, jako červeň turecká. Má-li na bavlně červeň turecká povstat, musí se příze neb tkanina nejdřív v žíravém luhu očistit a olejem s ovčím hnojem smíchaným napojit; pak se osuší, a opět luhem a olejem napájí, což se několikrát opakuje. Na to se zbytečný olej z vláken luhem odstraní, látka nejdřív ve svařenině duběnkové, pak v roztoku kamencovém namáčí, a pak teprv v lázni mořenové vybarví. Bavlna vybarvená se vyvaří konečně v luhu a naposledy v roztoku cínové soli. Černé barvivo se obvykle získávalo z kůry ořešáku vlašského (Juglans regia) a olše lepkavé (Alnus glutinosa), z pilin a plodů různých druhů dubů (rod Quercus), fialové z květů orseje jarního (Ficaria verna), plodů brusnice borůvky (Vaccinium myrtillus) a zejména pak z listů borytu barvířského (Isatis tinctoria), obsahujícího látky vytvářející známé indigo. Boryt pochází ze stepí jihovýchodní Evropy a západní Asie. Barvivo z něj získávané se těšilo oblibě zejména u keltských a germánských kmenů. Dokud nebyl objeven vydatnější zdroj indiga, byl hojně pěstován v jižní Evropě, v Čechách na Žatecku, jeho pěstování bylo rozšířeno i na jižní Moravě a na západním Slovensku. V teplých oblastech našeho státu roste zplanělý dosud. K nejznámějším dováženým barvivům patřilo žluté dřevo, získávané z kmenů maklury (moruše) barvířské (Maclura tinctoria), fisetové (fustikové, uherské žluté) dřevo ze dřeva ruje vlasaté (Cotinus coggygria), fernambukové (pravé brazilské, prizulové, červené) dřevo ze sapanu amerického (Caesalpinia echinata), kampeškové (modré) dřevo modrá prizule, získávalo se z kreveně obecné (Haematoxylon campechianum), šafránová žluť, jejímž zdrojem byly sušené blizny šafránu setého (Crocus sativus). Zdrojem červeného barviva, karmínu, byly samičky červců nopálového, polského a kermesového. Dovážené indigo, používané k barvení na modro, bylo získáváno z rdesna barvířského neboli truskavce barvířského (Polygonum tinctorium), tzv. čínského indiga, a zvláště pak z indigovníku neboli modřilu srpatého (Indigofera tinctoria), který pochází z Indie a pěstuje se dosud v tropické Africe, na Jávě, Molukách a ve Střední Americe. Bez zajímavosti není, že v některých evropských státech bylo v 17. a 18. století používání dováženého indiga přísně zakázáno, neboť vážně konkurovalo domácímu borytu. Indigo bylo ještě v 18. století také, často z neznalosti, hledáno mezi nerosty. foto autor a archiv Textilního muzea TIBA v České Skalici Kostka indiga, dole vlevo indigovník (Indigofera tinctoria) a vpravo mořena barvířská (Rubia tinctorum) 46 47