Jak básníci přicházejí o iluze. Ladislav Pecháček

Transkript

1

2

3 Jak básníci přicházejí o iluze Ladislav Pecháček

4 Znění tohoto textu vychází z díla Jak básníci přicházejí o iluze tak, jak bylo vydáno v Praze nakladatelstvím XYZ a nakladatelstvím BETA v roce Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován. Text díla (Ladislav Pecháček: Jak básníci přicházejí o iluze), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb. Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora- Nevyužívejte dílo komerčně-zachovejte licenci 3.0 Česko. Verze 1.0 z

5 OBSAH Interludium... 6 Kapitola I... 9 Kapitola II Interludium Kapitola III Interludium Kapitola IV Interludium Kapitola V Kapitola VI Interludium Kapitola VII Kapitola VIII Kapitola IX Interludium Kapitola X Kapitola XI Kapitola XII Kapitola XIII Interludium Kapitola XIV Kapitola XV Interludium Kapitola XVI Interludium... 83

6 Interludium Dopis jsem obdržel v polovině července. Stálo v něm, že jsem přijat ke studiu na lékařské fakultě Karlovy univerzity v Praze. Měl jsem prostě šťastný rok. Máti zprávu oplakala, jako oplakala všechny předtím, a zákaznice od nás odcházely zpitomělé líčením mojí inteligence. Kendy byl přijat na režii na FAMU, což se po úspěchu s divadlem dalo předpokládat. V přijímací komisi seděl stejný Pergl, který mu nedávno neprozřetelně prozradil, že má talent. Záviděl jsem Kendymu talent a on mě utěšil, že i já mám nesporně talent, když mě přijali. Že mám talent, jsem věděl, ale nevěděl jsem, k čemu. Lékař nepotřebuje veršovat. Lékař málo spí a je permanentně a jaksi ušlechtile unaven. Tenkrát jsem se domníval, že se mu promíjejí poklesky, jimiž se jinak všeobecně opovrhuje. Ale talent? K medicíně není zapotřebí zvláštního talentu. Souhlasím, že člověk by neměl bejt moc blbej. Ale na světě jsou i blbí absolventi univerzit. Suma sumárum se mě všechno dotýkalo míň, než jsem původně očekával. Někde jsem četl, že lékaři brzy umírají, a tak mě napadlo, že to za tu tlačenici na medicínu nestojí. Máš všechno? zeptala se máti, když klečela na kufru do Prahy. Všechno. Máš i holení? Mám i holení. Matka je naměkko, já bych rád vypadl co nejdřív. Objevil jsem v kufru dlouhé zimní podvlékačky o tři čísla větší. Maminka nepřeceňuje jenom moji inteligenci. Mám takový dojem, Štěpánku, zaštkala, že budeš nejlepší. Uč se a buď v Praze opatrný. V takovém velkoměstě čeká na člověka plno nástrah. Já to vím, šila jsem tam za svobodna. Nejsem Anna proletářka, uklidnil jsem ji. Tady máš pětistovku, musí ti vydržet na měsíc. A uč se! 6

7 Milá maminko, pětistovka má dneska docela jinou hodnotu než v době, kdy jsi chodila do šití. Pětistovka je pořád pětistovka. Víš, co já se na ni nadřu? Tedy ne že by měla menší hodnotu, samozřejmě, ale ty věci jsou jaksi pořád dražší. Přidala stovku a zaškemrala: Štěpánku Uč se! Neboj se, maminko, slíbil jsem, něco s tím provedu. Propadáme se k nádraží po kulhavých schodech. Karel Hynek Mácha na žulovém podstavci se loučí vyčítavým bronzovým pohledem. Město je mi těsné. Stačil jeden doporučený dopis, jedny prázdniny s Borůvkou. Žijí tu malí lidé, zahledění do sebe a do sousedů za plotem, trápí je nepochopitelné starosti, které mě nikdy trápit nebudou, poněvadž budu mít starosti vznešenější a tajemnější. Když se budeš učit, vyrušuje máti a začíná zase popotahovat, nemáš se čeho bát. Na kolejích nadržený vlak, na nástupišti Kendy s rodiči, slz jako v krematoriu. Vyhlížím Borůvku. Na Borůvku zapomeň, čte máti myšlenky a licituje z posledních sil: A na děvčata vůbec. Dneska se chtějí hned vdávat. Nastoupili jsme. Kolik máš s sebou? Kendyho první otázka. Šest. A ty? Ticku, ukázal konvalinky se Smetanou a otevřel okénko. Uč se, vzlykla matka na peróně. Maminko, napomenul jsem ji, mně to stačí říct třikrát. Vlak se hnul a rozběhl po pražcích, zarachotil na výměnách. A nezapomeň chodit na vzduch, volá za mnou, zdraví je přednější (Najednou.) Město mého mládí mizelo za obloukem řeky a mávalo krajkami kaštanů. Naproti seděl Kendy a na jeho futrále na kytaru hráli chlapi karty. Po pravici odplul Říp, po levici vápencové stráně. Řeka tekla netečně a olovnatě a bylo po žních. 7

8 Pochopil jsem, že až se jednou docela vrátím, nebudou tady žít stejní lidé a nebudu to už já. Borůvka nepřišla. až ochutnáme svoje sliny, láska nám trochu zestárne. Odpusť nám, Bože, naše viny. Ty budeš plakat do peřiny a léto bude rozmarné. První láska je sice jenom jedna, ale druhá a třetí tak. Když jsem byl malý, domníval jsem se, že kartáček na zuby vydrží celý život. 8

9 Kapitola I Nádraží v Praze je vyšňořené ve svátečním. Mávají nám stovky krásných holek, tohle všechno je tu kvůli nám. Ale Praha vítala účastníky vlaku družby. Dali nám omylem květiny a zase nám je sebrali. Vymotali jsme se z nádraží, vnímáme ruch a vstřebáváme pospolitost pokaždé, když nám někdo šlápne na nohu. Tak buď zdráv, napřáhl ruku Kendy. A kdybys mě někdy potřeboval, víš, kde žiju. Rozloučili jsme se a zamířili každý na tu svoji stranu života. Ve vestibulu Opletalovy koleje vládne vrátný pan Janatka. Přiděluje pokoje podle seznamů a s klíčem klade novicům i otázky. Hendersson-Hesselbachova rovnice, vybafl na mladíka přede mnou. Ubožák nezabral a pan Janatka mu dal ještě možnost principem pohyblivé rovnováhy. Ani zde se však nedočkal odpovědi. Sadisticky houpaje klíčem na ukazováku, položil záchrannou otázku: Tyndallův jev. O tom jsem v životě neslyšel, zalapal po vzduchu nešťastník. Pan Janatka mu velkoryse předal klíč. Budu se muset zmínit děkanovi. Přistoupil jsem k pultu. Šafránek. Šafr Šafr kde vás mám tady! Páté patro, pokoj pět set třináct. Podává mi klíč, ale jakmile po něm sáhnu a mám jej téměř v ruce, rychle ucukne. Jestlipak víte, kolego, jak veliký je gorilí samec? Nemám tušení. Chyba, řekl pan Janatka. Gorilí samec je asi tak velký jako já. Klíč vám nedám, už jsou tam dva. Zakroutil hlavou a postěžoval si: Letos nám nastupuje zvlášť slabý ročník To bude mít Spectabilis radost. Zmatený a deprimovaný vleču kufr ke schodišti. Zastavila mě dívka, do níž by se za příznivějších okolností dalo zamilovat na první pohled. 9

10 Ty seš novej medik? Sáhla mi po ruce a přitiskla si ji na ňadro. Cejtíš, jak mi buší srdce? Nevíš, co by to mohlo bejt? Ozval se chechtot. Obecenstvo obsadilo schody a na představení čekalo. Chechtal se i pan Janatka. Jeho smích přešel pozvolna v kuřácký kašel. Zmodral a zalezl do vrátnice. Ještě to můžu vzdát, ještě se můžu otočit, jet domů a nastoupit jako střední kádr ve fabrice. Nejsem si jist, zda jsem si dobře vybral povolání, v němž je nutné umět přemýšlet i s ňadrem v ruce. V budově bylo cítit nový nátěr, výtah nejezdil. Páté patro, pět set třináct, dva pokoje s dvěma lůžky a jedním příslušenstvím. Za jedněmi dveřmi hrál magnetofon, ty jsem zvolil. Uprostřed pokoje křepčil černoch jako na karnevalu v Havaně. Na stole seděl vytáhlý student, četl anglickou knihu a vidličkou drnkal o židli do rytmu. Černý bratr mě spatřil. Vypnul přístroj a představil se: Numira Cassa Thombo from Bujumbura. Štěpán Šafránek from Hradiště. Potřásli jsme si rukama. Já jsem Honza Antoš z Kolína a támhle je tvoje postel. Na co se tě ptal vrátnej? Jak je velikej gorilí samec. Mě se ptal na alkalické uhlovodíky. Cos mu řek? Zeptal jsem se, jestli má na mysli mono, bi, tri, tetra, nebo polycyklické. Vycouval a dal mi klíč. To nic není, zazubil se černoch. Mě se ptal na konfirmaci atomů v molekule. Konformaci, ne? Já nevím, kluci. Já jsem protestant. V tu chvíli jsem pochopil, že budu žít v šíleném baráku s jedním černým, jedním bílým géniem, s dívkami, které si budou na potkání pokládat mou ruku na svá ňadra, a s vrátným v přízemí, jenž zkouší chemii a výsledky předkládá děkanovi. Chystal jsem se zvednout a uprchnout na nádraží, když se otevřely dveře a do pokoje se vlil obtloustlý jinoch s dvěma kufry. 10

11 Ahoj, děcka! Dět ska? Černoch vypadl z rytmu, Kolíňák zvedl hlavu. Ty seš z Moravy! Neptal se, diagnostikoval. Z Kyjova! Šohaj vypjal prsa. Slyšeli jste, pánové? Exotika. Numira Cassa Thombo horlivě přitakal. A to nemáte na Moravě univerzitu? zajímal se Antoš. Tož máme. A lepší. Tož u vás na Moravě máte všechno lepší. Nedalo mi, abych si nepřisadil: Slyšel jsem, že na Moravě chytají domorodci turisty a tahají je do sklípků, aby je mohli pohostit. A když náhodou nikoho nechytnou, tak do nich celej den nic není. Tož ja, přikyvuje vážně pořízek. Na jižní Moravě je taháme do sklípků a na severní do dolů. Honza zvědavě obchází mládence. Jakpak ti říkají? píchl do něj prstem. Venoš Pastyřík, přiznal hoch a pořád stál uprostřed pokoje a držel ty dva kufry. Pohov! zavelel Honza. Bagáž si odlož. Na co se tě ptal vrátnej? Ptal se, jestli nemám slivovicu. A máš? Mám. Ale ne pro vrátného. Tři páry rukou sáhly po zavazadlech. Druhý den jsem si přesně nepamatoval, jak se odpolední dýchánek odvíjel. Honza pil z jakéhosi zvráceného přesvědčení, Numira ze stesku po vlasti, Venoš, protože slivovici přinesl, a já ze solidarity. Jakmile se na stole objevilo uzené, okurky a papričky, pili jsme všichni proto, abychom to mohli zajíst a naopak. Druhý kufr Venoš uhájil. Měl tam, jak řekl, národní kroj. Usnul jsem na jednom loži s černochem, poněvadž jsme nemohli najít čtvrtou postel. Když se jmenuješ Numira nemohl bych ti říkat Mirku? Souhlasil, otočil se a pohladil si břicho: 11

12 Československo je krásná, průmyslově vyspělá naše zem, turisticky vděčná, se zajímavou historií a bohatou kulturní a uměleckou tradicí. V mozku se rojily sny o konformaci atomů v alkalických uhlovodících gorilích samců. O půlnoci jsem vypil v koupelně litr vody a země se pohnula i bez pevného bodu. 12

13 Kapitola II Amfiteátr se stáčel do půlkruhu. Úseče menších a menších soustředných kružnic ústily v malou manéž. Posluchače svírá předtucha, kontrastuje s nedočkavostí obecenstva v cirkuse. Strnulé a vážné auditorium čeká na fór, ale vytlačilo humor ke stropu. Visí zde jako mrak, připravený kdykoli spadnout na nic netušící oběť. Medicína prý je veselá věda o smutných věcech. Do manéže přicupital stařičký profesor anatomie Solferin, provázený elegantním docentem Sejkorou. Profesor se usmíval jako dobrý dědoušek z pohádky, docent Sejkora vylučoval každým pórem nesmlouvavě pižmo sarkasmu, kořeněné vodou po holení. Stojí dole, ale ani poslední řady u stropu nenechává na pochybách, že ční vysoko, kam nikdo nedohlédne, natož aby se tam doškobrtal. Zahájil dědoušek: Vážené kolegyně a kolegové. Sešli jste se v hojném počtu, ale jak je u nás dobrým zvykem, nebudete už, bohužel, v této kompletní sestavě, zaradoval se nad výrazem, naši fakultu opouštět. Hovořil s přestávkami a doprovázel se gesty, která nám měla vsugerovat, že hledá nejvhodnější výraz. Ale spíše odpočíval a hospodařil s dechem. Úmrtnost v prvních dvou ročnících statisticky převyšuje úmrtnost na srdeční choroby, zhoubné nádory a dopravní nehody dohromady. Sáhla na mne smrt. Doklátili jsme se sem plni elánu a dobré vůle, mnozí postrčeni elánem a dobrou vůlí rodičů, a první slovo, které zaslechneme, je úmrtnost. Nevěděl jsem, že termín je v medicíně frekventovaný a v odborníkovi navozuje asociace statistické, nikoli moribundní. Pan profesor ho nepoužil ve zlém úmyslu. Přesto mnou slovo otřáslo, takže jsem málem přeslechl dobře míněnou radu. Klíč k úspěchu je jednoduchý. Železný zadek, jak se česky říká sicflajš, budete potřebovat všichni. Rozhlédl se a dodal lišácky : Bohužel i kolegyně. 13

14 Někdo se zdvořile uchechtl, ale drtivá většina dala přednost zaraženému tichu. Mireček úzkostlivě koulel očima, Honza si četl. Venoš horlivě zapisoval každé slovo, kdyby zahráli hymnu, zapsal by ji taky. Protože anatomii je třeba odpřednášet celou, nebudu zdržovat docenta Sejkoru. Přeji vám pevné zdraví v místech, kde se tělo setkává se židlí. Odchod pana profesora provází jednotný povzdech, nikoli oddechnutí. Tušíme, že hlavní teprve přijde. Zhasli světlo a nad promítací plátno nad manéží naskákaly krásné holky. Každá se zatřásla, jak někdo za námi pohnul diaprojektorem, a zůstala na okamžik trčet. Defilé ňader, vysokých kyčlí, útlých zad a lahvových dříků. Hladí nás samet klínů, vzápětí omráčí lůno velikosti malého automobilu. Gesta jsou nestoudně pohostinná, lopatky volají po přitisknutí, hýždě svítí mírumilovně. To není sicflajš. Prodává se prs panenský i hruškovitý, oba první jakosti. Tu a tam se mihne samec s malou hlavičkou a s velkým penisem pro potěšení kolegyň. Navzdory feminizaci převažují rotundy bradavek, sopečné vyvřeliny kotníků, studánky holubích pupků, korálky šíjí, rybí bříška lýtek, pláže třísel, rudé rety Margarety s polevou kondenzovaného mléka a šokující epilog: vulva dvakrát tři metry. Světlo, potlesk, oživení v sále. Klid, prosím! Docent Sejkora uklidňuje stádo. Chtěl jsem vám úvodem názorně ukázat, na co budete muset nějaký čas zapomenout. Nyní přejdeme k próze. Nemějte strach, nejde skutečně o žádnou vědu, nýbrž o zcela triviální disciplínu. Prostě se to naučíte zpaměti. Znovu tma, znovu diapozitivy. Ale těla jsou jiná. Odpohlavněná, přísná, racionální, popsaná, určená, daná, neměnná. Člověk je jako housle, již dlouhou dobu si ponechává dokonalý tvar. Každá kost má sto hrbolků a proláklinek, jež jsem považoval za bezvýznamné. Nabývají významnosti, mají své jméno. Na každý výstupek se cosi upíná, v každém járku něco leží, každým otvorem se prodírá. To se dozvíme později. Vše do něčeho zapadá a má svou logiku. To objevíme také později, někteří z nás tak pozdě, že už jim objev nebude k ničemu. Chtějí nás naučit plánu města, pamatovat si, kde kdo bydlí, kdy se přistěhoval, 14

15 kudy jezdí do práce, jaké má příbuzenské vztahy, co v práci dělá a jak ten mechanismus s přesností hodinek funguje. Měsíční panoráma kostí, řečiště cév, pavučiny nervů, haustra dutin. Jateční pohled. Žasneme. Bůh se nenamáhal se stvořením člověka. Stvořil atom a dál už to šlo samo. Žasnu dodnes. Sejkora nás hodinu uspával v cizím jazyce, aby závěrem rozptýlil obavy milosrdnou větou: To jsou jen základní pojmy, pomocí nichž se v anatomii, a nejen v anatomii, orientujeme. Musíte je zvládnout do příští přednášky, jinak nebudete rozumět další látce. Kdo něčemu nerozuměl? Já. Čemu? Ničemu. Vstávám, aby na mě všichni viděli. Hrdina, nebo exhibicionista? Oni také nerozumějí, ale nepřihlásili se, dobře vědouce, že i po opakovaném vysvětlení neporozumějí. Přihlásil jsem se, abych demonstroval všeobecnou neschopnost porozumět. Banální, kolego, hlavu vzhůru. Sejkora popadl kostlivce za packu. Termini situm et directionen partium corporis indicantes čiže obecné názvy, jimiž se vyznačuje poloha a směr v těle jsou voleny tak, aby jich bylo lze použít vždy, bez ohledu na polohy těla a jeho části. Tedy: podélná rovina je mediální, s ní paralelní sagitární, kolmá pak frontální, paralelně s ní transverzální. Dále: směr kraniální je superior, kaudální inferior, směr dorsální je posterior, ventrální anterior. Centrální je mediální, decentrální laterální. Pak máme povrch a vnitřek, tedy superficialis a profundus. Na končetinách proximalis a distalis, na horních tradialis a ulnaris, na dolních tibialis a fibularis. To je celý fígl a nemůžete to poplést. Rozumíte? Ano. Chápu a děkuji vám. Nic jsem nechápal. On to věděl a posmíval se mi. Ostatní to také věděli a také se mi posmívali. Promluvil jsem i za ně a byl stižen opovržením. Jak se jmenujete, kolego? Šafránek. 15

16 Můžete se posadit. Po letech jsem pochopil, že v každém zdravém kolektivu se najde jeden ubožák, který sejme hříchy, aby si vysloužil posměch. Biochemik napsal na tabuli H. CON. Jmenuji se Hanuš Con a budu vám přednášet organiku a biochemii. Pamatujte si, že základ živé hmoty tvoří tyto prvky, ukázal na iniciálu křestního jména a na příjmení: Vodík, uhlík, kyslík a dusík. Škola hrou, há cé ó en se nedá zapomenout. Bravo! Před polednem po nás vztahuje pařáty fyziologie. Zatímco v anatomii jsme měli vědět, kde co je, fyziologie nás naučí rozumět tomu, co a jak funguje. Na úrovni plynů, tekutin, přechodů na membránách, což bylo všechno tak kosmicky vzdálené a diskutabilní a posunutelné a na hranici, až se zdálo, že každý výrok může být zpochybněn sám sebou, což se taky skutečně stalo. Dialektika života má asi základ už v tom malém vesmíru, kterému se říká buňka. Pan profesor je asketa, ironik a důsledný dodržovatel zásad, jež sám vymyslel a formuloval. Člověku stačí denně méně než dvacet gramů bílkovin, on sám se o tom přesvědčuje již několik let. Rozumná vláda by zrušila soboty, neděle, svátky a dovolené, poněvadž se narušuje dynamický stereotyp a kvalita práce prudce klesá. On sám se o tom přesvědčuje po celý život. Chodí do práce denně, ani Prvních májů se nezúčastňuje. Tak byl věrný svým vědeckým zásadám, tak je důsledně dodržoval, až je nikdo nebral vážně. Y/100 = (Hb4)K1p + 2(Hb4)K2p2 + 3(Hb4)K1K2K3p3 + 4(Hb4)K1K2K3K4p4 4(Hb4) + (Hb4)K1p + (Hb4)K1K2p2 + (Hb4)K1K2K3p3 + (Hb4)K1K2K3K4p4 Zlomek dělil pan profesor hemoglobinem (Hb4) a dostal tvar: Y/100 = K1p + 2K1K2p2 + 3K1K2K3p3 + 4K1K2K3K4p4 4(1 + K1p + K1K2p2 + K1K2K3p3 + K1K2K3K4p4) 16

17 Tato rovnice, jak pravil, vyjadřuje rovnováhu mezi kyslíkem a červeným krevním barvivem. K jsou konstanty a byly určeny pokusně. Stařík končil v pravém dolním rohu tabule, a když se doplazil, předešel mě: Pokud někdo něčemu nerozuměl, odkazuji na Fyziologii Samsona Wrighta, vydanou letos v Londýně v jedenáctém vydání. Nezbývalo mi než se poohlédnout v Londýně po knihkupectvích. Polykám housku se salámem. The cell is the smallest unit of living metter capable of independent life. Its main function is to preserve a suitable environment for itself and for neighbouring cells. S anglickým textem se potýká Venoš. K překladu se nedostal. Stop! zahřměla pedagožka. This is a shocking English. Do you understand? Yes, I do, odpověděl plynně Venoš. Příště prosím výslovnost bez moravského dialektu. Una lacrima v bufetu, na programu další světový jazyk. Pósle prachažděnija piščevóda čérez diafrágmu piščevaritělnaja trúbka razširájetsja i piščevód Přeložte! Nevím, co je piščevód. Slovíčka! vyčetla mi korpulentní docentka s šátečkem kolem krku. Slovíčka, slovíčka, slovíčka. Nezná slovíčka, neučil se slovíčka, neumí slovíčka. Důvěrné téma, hned si připadám o něco mladší. Nikdy jsem neznal slovíčka a vždycky to nějak vyšlo. Co je to píšča? Ne, to není to, co si myslíte! Potrava. Honza je autorita. Ano. Tedy piščevód zakroutila tlamičkou. Jícen, odpověděl Honza o vteřinu dřív, než jsem stačil označit piščevód vodičem potravy. Kakája váša famílija? Antoš. I váša? Šafránek. 17

18 Pěrevedítě! Jedu jako po másle a narazím na diafrágmu. Poučila mě, že jde o bránici. Věřím všemu. Text pokračuje slovansky košatě. Obšírně líčí vstup potravy do žaludku a dvanácterníku, nezastupitelnou úlohu žluče a slinivky, drastický děj v tenkém a tlustém střevě včetně závěrečné katarze. Epos. Od medika Karabce ze druhého ročníku jsem koupil v hospodě v Kateřinské dva rozpadávající se díly Borovanského anatomie. Karabce jsem podplatil třemi branickými ležáky. Červeně je podtržený, na čem bazíruje profesor. Zeleně, co vyžaduje Sejkora, modře, co chtějí asistenti. Bylo tam podtrženo úplně všechno. Hle, místo, jež připadá rodičům jako vstup do ráje. Takto si představují štěstí potomků, tomu jsou ochotni obětovat. Maminko kam jsem se to dostal? 18

19 Interludium Opět mě přepadá nutkání utéci na nádraží, ujet domů a chodit do školy. Nemám na čem stavět, jako bych slyšel cizí řeč a do roka se měl plynně domluvit. Žádný znak nic nepřipomíná, nezakopnu o kámen, který bych někdy obracel v ruce. Všechno od začátku, jako v první třídě, učím se číst a psát. Dělají si legraci? Straší nás, abychom se učili? Jsem plný pochybností ve vlastní síly, jež jsem neměl možnost prověřit. Co budeme dělat? Mireček se krčí za dvaceti kilogramy učebnic a hájí barikádu s nesmrtelnou vírou ve vštípené pravdy. Tak nám říkali v Dobrušce, jak napsal velký český pedagog Jan Amadeus Komenský, se učit, se učit, se učit. Ale nejdřív se musím hodně milovat a pak se můžu hodně učit. Nejradši mám takový, co nenosej prsenky. Klííííd! Opravdu klid. Sešli jsme se, abychom se naučili nejvznešenější vědě. Máme se vycvičit v dovednostech, které přísluší nejpovolanějším, máme být morálně pevní. Trochu předbíhám, skutečnost není tak veselá, jak by se mohlo zdát někomu, kdo jde právě pod oknem. Jana Antoše takové problémy vážně nezajímají. Má IQ 140 a fotografickou paměť. Prostě si to tady vyfotím, ukáže na oči, a pak si to tady přečtu, ťukne se do hlavy. Mireček zmizel v útrobách koženého kufru, vytahuje exotický papír, rodokmen, křestní list, kterým ho vybavili v Bujumbuře, s množstvím razítek a podpisů. V záhlaví listiny řve leopard. Tady je napsaný jméno mýho dědečka, tady to dlouhý. Ty máš deset sekund a pak to musíš říct right. Teda rovně. 19

20 Honza fotí lejstro, Mireček měří čas. Venoš vstal od okurek a sleduje produkci. Stop! A teď řekni jméno mýho dědečka. Lepodotemačoselačogaleokranioleipsonatriumupotrimatosifyoparaomelitokarakeklummenokyčlejpkosyfofatoperisteralektrionop. Jedním dechem. Správně. To je moje dědeček. Když je člověk šťastný, neví o tom. Když o tom ví, nebývá už většinou šťasten. Zdálo se mi, že jsem velmi nešťastný. A matka doma je zatím bez sebe hrdostí, že její syn studuje medicínu. Každý tu má nějaký grif. Mireček prsenky, Honza fotografickou paměť, Moravák se prostě učí od první minuty. Ale co já? Co budu mít já? Klííííd! 20

21 Kapitola III V osmi letech jsem se začal učit hrát na housle, Kendy na klavír. Chodili jsme spolu do hudební školy a záviděl jsem mu, že při hraní může sedět. Pomáhal si rameny i trupem jako Ferenc Liszt. Hrál Maličká su, husy pasu a klátil se jako ve vichřici. Přesedlal na kytaru, oslňoval, kdežto já se pořád nemohl utrhnout od jednoduchých smyků a etud. Tehdy můj profesor náhodou objevil, že neznám noty. Hrál jsem, neznaje not. Naučil jsem se, že notu na druhé lince odshora zahraji třetím prstem na třetí struně odspoda, počítáno od nejhlubšího tónu. Jestli je tato nota d, to mi bylo upřímně jedno. Postupoval jsem jako jednoduchý kompjútr, převezl pana profesora a zpochybnil elementární pedagogickou zásadu, jež praví, že bez základních znalostí nebudu moci pokračovat. Objevil jsem náhradní systém, který mi po tři roky umožňoval hrát z not, aniž bych je znal. Když jsem panu profesorovi ostýchavě objasnil svou metodu, musel si vzít čtrnáct dní dovolené. Na první hodině po návratu z dovolené jsem se ho zeptal, jestli je mu již lépe. Řekl mi, že zpočátku mu bylo velmi zle, poněvadž se domníval, že jsem geniální, ale ulevilo se mu, když přišel na to, že jsem blbec. Dneska sice noty znám, ale zase už neumím hrát. A takové geniální řešení nám nabídl docent Zajíc. Uvolil se přednést stěžejní kapitoly z publikace Jak studovat. Protože se hygiena přednáší až v pátém ročníku, byla nepovinná přednáška docenta Zajíce přenesena do odpoledních hodin do klubovny na koleji. Docent Zajíc vypadal neprakticky, ale bystře, a měl nabito. Zdůraznil, abychom si dělali poznámky, jelikož publikace je beznadějně rozebrána. Konečně se dozvím základní grif, fígl, s jehož pomocí vysoko přečůrám docenta Sejkoru s celou jeho strnulou vědou. 21

22 Docent Zajíc pověsil v průčelí klubovny tři tabule, každou rozdělenou čtyřmi svislými a jednou vodorovnou čarou na deset obdélníků. Nad tabule připíchl transparent. NENÍ VĚDY BEZ SYSTÉMU A SYSTÉM ZAČÍNÁ NA PSACÍM STOLE. No. Jakkoli jsou naše perspektivy nedozírné a budoucnost radostná, vždy musíme odněkud vyjít a něčeho se chytit. Měl jsem dojem, že je to ono. Pan docent sejmul hodinky a položil je pečlivě na stůl vpravo nahoru. Urovnal tužky, gumu, o pět milimetrů posunul poznámkový blok. Rozhlédl se, zda jsme všichni připraveni. Našemu kolektivu katedry duševní hygieny byl uložen státní výzkumný úkol rozpracovat a navrhnout optimální rozvržení studijních a pracovních pomůcek na desce psacího stolu. Ve své práci jsme vyšli z padesát let starého Leffingwellova návrhu, který se nám jevil na svou dobu překvapivě progresivní. Abychom se snáze orientovali, rozdělili jsme plochu psacího stolu (ťukl ukazovátkem do tabule č. 1) čtyřmi vertikálními a jednou horizontální čarou. Dostali jsme deset sektorů, pět horních, A1 A5, a pět dolních, B1 B5. Podíváme-li se na Leffingwellův návrh z hlediska ergonomie, vidíme na první pohled zásadní nedostatky; zdůrazňují vždy zejména kvantitativně předimenzovanou kumulaci učebnic v sektoru A1 (ťuk), A5 (tuk) a B1 (ťuk). Docent Zajíc vzhlédl a lidsky poznamenal: Tři hromady je skutečně mnoho. Hovadina. Antoš v řadě za mnou otevřel noviny. Tomu se to kritizuje, když má fotografickou paměť. Nabízí se možnost vniknout do tajů vysokoškolského studia. Nazvat hovadinou problém, který je státním výzkumným úkolem, mi připadá netaktní nejen vůči docentu Zajíci, ale i vůči vědě a státu. Jak vidíme, schéma je přehledné a vcelku logické. Nejasným zůstal pouze prázdný sektor B5 (ťuk). Náš ústavní počítač Minsk nabídl tři hypotézy. Nejpravděpodobnější se nám jeví ta, podle níž si v tomto sektoru Leffingwell odkládal šálek s kávou. Ozvalo se jakési kolektiv- 22

23 ní škytnutí, jak se všichni chtěli zasmát a včas se zarazili, a docent Zajíc rychle dodal: Ale důkaz pochopitelně chybí. Honza se zavrtěl, složil noviny a vydal se k východu za nespokojeného syčení v řadě. Docent Zajíc se nenechal rušit. Celému kolektivu naší katedry duševní hygieny bylo hned od začátku jasné, že takto uspořádaný psací stůl v současné době nevyhovuje především pro redundanci některých elementů, zatímco jiné absentují. Napadlo mě, že teď musí přijít pointa. A přišla. Náš kolektiv záhy pochopil, že pokud chce problém vyčerpat a řešení úkolu dotáhnout do zdárného konce, čeká jej spousta práce. Pokud již tady někdo pochopil, že jde skutečně o vědeckou hovadinu, která nicméně uživí ústav, já to nebyl. Ostatní se bezostyšně bavili nebo si četli, holky vytáhly pletení. Mně bylo docenta Zajíce líto. Odmítal jsem nevěřit, že by to nemohlo být k něčemu dobré. Při studiu pramenů jsme v našem ústavu duševní hygieny objevili i publikaci Alexandra Iljiče Kerženceva a řekněme rovnou, že posunula náš výzkum o notný kus vpřed. Docent přešel k tabuli č. 2. Na první pohled je zřejmé, že máme co dělat s pozoruhodně objevnou prací. Všimněte si, že odpadla psací podložka ano, a poté Keržencev zredukoval redundantní počet učebnic ze tří hromádek na dvě!!! docent se odmlčel, aby nás nechal vychutnat vtipné řešení. Pokračoval řečnickou otázkou: A proč, prosím pěkně? (Nikdo nevěděl.) No protože si uvolnil sektor B1! Zatímco docent přecházel podle tabulí, aby nabral sil, třeštíme oči na uvolněný sektor B1. Keržencevův přínos, vážené kolegyně a vážení kolegové, spočívá především v tom, že přesunul poznámkový blok ze sektoru A2 do ergonomicky výhodnější polohy v sektoru B5. (Ťuk, ťuk.) Sektory B1, B2, B3 a B4 zůstaly prázdné. Zde Keržencevovy pokusy přerušila válka. Přesto i toto torzo znamenalo přelom v našem dosavadním bádání. Nikdo nepochyboval, že před sebou máme studii, ze které se již dá so- 23

24 lidně vyjít. Vrzly dveře, vrátil se Honza. Máš ve vrátnici dopis. Od toho okamžiku jsem se nemohl soustředit. V posledních pěti letech dospěl náš kolektiv katedry duševní hygieny ke konečnému řešení. Je jím Leffingwellův-Keržencevův psací stůl, takzvaná Zajícova varianta. Plochy jsme využili beze zbytku. Ponechali dvě hromádky učebnic i výjimečně zdařilé Keržencevovo umístění poznámkového bloku. Stolu jsme vrátili psací podložku, kartotéku přesunuli z dominantního sektoru A3 do volného B1 a áčka trojky jsme využili k umístění Emersonova-Votočkova týdenního výkonnostního rozvrhového grafikonu. Psaní bude zřejmě od Borůvky; vysvětluje, proč se nepřišla rozloučit na nádraží. Toto schéma si zakreslete, uzavřel docent Zajíc přednášku. Považujeme je za optimální ne proto, že vyšlo z laboratoří našeho ústavu, nýbrž proto, že představuje skutečný přínos k pochopení problematiky desky psacího stolu jako integrální součásti interiéru moderního duševního pracovníka. Holky skládají pletení, Honza noviny. Venoš skicuje z posledních sil Zajícovu variantu. Docent sroloval tabule a připjal si hodinky. Pan Janatka mi podal bílou obálku. Adresa Borůvčiným písmem, hned na schodech jsem psaní otevřel a vyňal tuhou kartičku. Dva provlečené prsteny, pták s myrtou, MB + EN. Slečna Marcela Borůvková a pan Emil Nádeníček si dovolují oznámit, že budou oddáni dne Za projevené blahopřání předem děkujeme. Není zač. Na rubu připsáno rukou: Štěpánku, Emil je jednička, ale tys byl první. Okolo Hradiště čtyři cesty vedou. Opustil jsem milou, jiný ji vzal s sebou. 24

25 Ráno dala ručku, navečer hubičku, po hubičce tralala Zlatý kroužek dostala. 25

26 Interludium Moje maminka ráda věští. Má čuch, a když jí věštba vyjde, je na koni. Neříkala jsem, že se všechny chtějí hned vdávat? Jsem poprvé doma a hrnu se ke stolu s jídlem. Ruce! Ty si nebudeš mejt ruce? Co vás na té fakultě učí? Víš, co je ve vlaku bacilů? Opláchnu si ruce. Těšil jsem se na ticho domova. Na tikot pendlovek (píše se to tak?), na shovívavý úžas, snad špetku obdivu a mlčenlivé pochopení. Jenomže máti není k udržení. Konečně snad přestaneš psát ty básničky. Už jsem o tebe měla strach. Od doktora, kterej veršuje, bych si nenechala ani propíchnout uši. To mě překvapuje a nad polévkou přemítám o matčině averzi. Jako by ten, kdo veršuje, musel být i nešikovný Tak povídej! Co profesoři a docenti? Jsou na vás hodní? Hodní, maminko. Nedávají vám toho moc? Ani ne. Stačí ti peníze? Nepotřebuješ přidat? Konečně otázka k věci. Zaplatil jsem kolej, menzu, dva díly anatomie, skripta a zbylo mi padesát pět korun. Žiju skromně, ale zdravě. Třeba dostaneš prospěchové stipendium, ničí mě matka s cynismem, který bych u ní nehledal. Zdá se, že nastala vhodná chvíle. Odložím lžíci (jako by mi nechutnalo) a hledím mamince upřeně (drze) do očí. Co kdybych tu anatomii neudělal? No, božínku, šveholí maminka, tak ji uděláš příště. V krku jí to klokotá lechtivým smíchem, na jaký doma nejsem zvyklý. Říkal mi pan doktor Wichr, co k němu chodím se žlučníkem, že ji dělal sedmkrát. 26

27 Pan doktor Wichr studoval po válce. Přednášky měli v Lucerně a pitvali na směny. Anatomii dělal sedmkrát a těší se výborné pověsti. Já bych nemohl ani propichovat uši. Nikde se se mnou nechlub. Co kdybych ji třeba vůbec neudělal? Ke kamnům nedošla. Přilepila se uprostřed kuchyně a zkameněla, s očima na vyšívané kuchařce Leť, ptáčku, do světa širého, pozdravuj tam mého milého. Otočila se a spustila ruce. No, to nemůžeš, řekla. To je absolutně vyloučené! Umíš si představit, jak já bych tady vypadala? Jestli mě něco dožene k absolutoriu, bude to mateřská láska. Život přináší okamžiky, nad nimiž je radno trochu přemýšlet, aby se člověk nezbláznil. Ale vyskytnou se i situace, nad kterými se ze stejného důvodu přemýšlet nedoporučuje. Příště jí budu dávat takové zprávy po kapkách. Snad je stráví. Nebude-li ze mě pracující inteligent, ještě pořád ze mě může být inteligentní pracující. 27

28 Kapitola IV Setkání se smrtí je vždycky zvláštní a závisí na okolnostech. Zatímco na kuchyňském stole působí mrtvola nepřirozeně, na pitevním nikoli. Chodbou před pitevnami tlačil zřízenec zahalené tělo na vozíku. Za rakví kráčel profesor Solferin, docent Sejkora a houf asistentů. Tvářili se jako pozůstalí. Ocas tvořili studenti. Byli jsme nesví. Pitevní stůl je oválný mramor uprostřed s odpadem, na bytelném podstavci. Stolů je šest. Bílé světlo, lavice, židle, pultíky, čisto. Obětní chrámek. Jsem překvapen jednoduchým zařízením. Profesor Solferin se opřel o nosítka z dob Semmelweissových a ujal se slova. Kolegové a kolegyně, dnes vás čekají první praktická cvičení z anatomie, na která již máte být teoreticky připraveni. Pracujte pečlivě a buďte trpěliví. Jen člověk vědoucí a soustředěný má naději, že najde diamant. Ten diamant je všude, kam říznete, a já, docent Sejkora i asistenti jej od vás budeme chtít. Harmonický člověk zná šest rozkoší. Tři rozkoše tělesné, vyvolané sexem, potravou a pohybem, a tři rozkoše duchovní: rozkoš z umění, rozkoš z tvorby a rozkoš z poznání. Přeji, abyste se té poslední dobrali záhy a aby vám vydržela do vysokého věku. Pracujte tupě a s chutí do toho. Každý z nás měl pinzetu a skalpel. Byli jsme poučeni, že náčiní se drží jako vidlička a nůž. Pustili jsme se do práce jako supi. Co preparujete, kolego? zeptal se profesor na odchodu. Nervus fibularis. Tupě! Tupě! připomenul. Ne abyste ho přeříz! Sotva se za ním zavřely dveře, přeřízl jsem fibularis. Byl to diamantový důl. Šafránek Šafránek, docent Sejkora se tvářil, jako by vyslovoval sprosté slovo. Vždyť vy jste ho, člověče, přeříz! Vyváděl, jako kdybych přeřízl podmořský telefonní kabel. A přitom to bylo takové nic Takový špagátek odnikud nikam, mucánek, žoužel. 28

29 Já vám dám odnikud nikam, člověče! Odkud vede? Z nervus ischiadicus, vzpomněl jsem si. No vidíte. A jaké má větve? Superficialis a profundus jsem znal. Ramus articularis, nervus cutaneus surae bifularis a ramus communicans fibularis mi napověděli. Správně, trochu ubral Sejkora. A který jste zničil? Zničil jsem nervus fibularis profundus. Aspoň že to víte, člověče Šafránek Jestlipak taky víte, jakou má inervaci? Senzitivní, nebo motorickou? Honza za Sejkorou znázornil zápěstím pohyb, jako když přidává plyn na motocyklu. Převážně motorickou, pochopil jsem. Ano, ano, souhlasil Sejkora, převážně motorickou. Chtěl byste mít přeříznutý fibularis, Šafránku? Nechtěl. Já taky ne, Šafránku. Máte štěstí, že jste nezničil ischiadicus, to byste mohl tu nohu rovnou amputovat. Vzpamatoval se a pobídl nás: A prosím vás tupě! zaškemral. Dávejte pozor. Nedovedete si představit, jaký je nedostatek mrtvol Z měsíční apanáže, kterou jsem doma vyfasoval, jsem rychle koupil ohmataný překlad doporučované Fyziologie Samsona Wrighta a kompletní anatomický atlas. Na obědy jsem chodil jen čtrnáct dní a měl jsem třicet korun. Všichni pádili do menzy zaujmout výhodnou pozici v hladovém zástupu. Pojď, lákají mě Honza s Venošem, seženeme ti oběd. Odmítám žebrat, jsem hrdý syn české matky. Nemusíš dělat vůbec nic, hlavně mlč. V menze je život, dav netrpělivě cinká příbory. Antoš s Pastyříkem vytipovali oběti, staví se za ně do fronty. Na první pohled jde o posluchačky nějakého superhumanitního oboru, od začátku se přou, zda čtvrttónová hudba nese, či nenese erotické poselství. Vyrozuměl jsem, 29

30 že pro jednu je čtvrttónová hudba záležitost výhradně intelektuální, druhá plaše přiznávala, že ji fyzicky vzrušuje. Když erotika, tak erotika. Než se posunuli k okénku, všichni čtyři se svorně bavili a ke stolu zasedli společně. Ty chudinky stačily sníst tři lžíce polévky, když zaslechly následující dialog: Co bylo dneska na pitevně? Ále, člověče, ani jsem si neškráb. Nejsou mrtvoly. To mě podrž Když už nejsou ani mrtvoly (V tomto okamžiku vrátila jedna z dívek nenápadně do polévky játrový knedlíček.) To já jsem si minule zapitval. Hodinu jsem hledal žlučník. Našels? Placatej jako tenhle řízek. Taky tak zelenej? Oběti se zvedly a uraženě opustily jídelnu. Té menší se evidentně neudělalo dobře, větší se tvářila, jako by nemohla pozřít sousto v situaci, kdy se nedodržují elementární zásady stolování. Prosím, pane Šafránku, dvojitá porce. Ani nevím, jestli mi jich tenkrát bylo líto. Ale když chce být někdo mermomocí estét, musí umět přinášet oběti. 30

31 Interludium Mám již jen patnáct korun. Naštěstí působí v hlavním městě instituce, jež umožňují studentům příležitostný výdělek. Vykládání vagónů, hlídání dětí, prodej Večerní Prahy, úklid v restauracích nebo v metru. Uklízím nerad. Dítě jsem nikdy nehlídal a k vykládání vagónů nejsem fyzicky vybaven. Kromě bramborových, řepných a chmelových brigád jsem manuálně pracoval jen jednou. Loni o prázdninách jsem se přihlásil na brigádu do továrny, abych byl blíže Borůvce, která o mě tehdy ještě jevila zájem. Tři dny si mě nikdo nevšímal (ani Borůvka), čtvrtý den mi dali kladivo a majzlík. Zavedli mě do rozlehlé haly s betonovou podlahou a na podlaze nakreslili úhlopříčně čáru. Seděl jsem na zemi, podél té čáry vysekával žlábek, široký a hluboký patnáct centimetrů, a trpěl klaustrofobií. Mistr rozměry denně kontroloval. Za měsíc jsem skončil, s opuchlýma rukama. Vydělal jsem osm set devadesát šest korun, které mi někdo ukradl téhož dne na plovárně. Kendy nastupoval na brigádu po mně a měl za úkol ten žlábek zacementovat, aniž do něj bylo cokoli vloženo. Stavěli jsme hladovou zeď. Odmítám stavět hladovou zeď. Toužím po práci smysluplné a volím prodej denního tisku. 31

32 Kapitola V Stojím v podchodu se štosem večerníků a čekám na zákazníky. První zvolání je nesmělé a tiché. Večerní Praha Nikdo si mě nevšímá. O dvacet metrů dál jdou noviny na dračku. Konkurence si vede zdatněji. Mladík prodává noviny vlezle a současně bez zájmu, jako vekslák, který nabízí bony. Zatímco já natahuji ruku nevtíravě, s pocitem, že provádím něco protizákonného (takový pocit jsem skutečně měl), ten šotek strká večerníky do desítek dlaní, inkasuje a ještě stačí na čtivo upozornit. Neurvalec ji chtěl znásilnit, ale ubránila se, děkuji Neznámý poberta uvízl v okénku od záchodu, děkuji Opodál, opřena o sloup, sedí na stoličce starší žena, před sebou rozkládací stolek. Není tak agresivní, působí víc na city. Neopatrná důchodkyně uhořela i s dítětem Hrůzný nález v popelnici Mladík vtíravě kontruje: Smrt při hledání vltavínů, děkuji (Parádní číslo.) Pochopil jsem, že se musím chovat stejně, abych tam nepřekážel jako porouchaný prodejní automat. Otevřu noviny, mrknu na titulky a spustím: Kooperace ve výrobě moderních strojů a zařízení Držíme prst na tepu života Inovace bez legrace Nic. Mladíček a bába jsou obklopeni zájemci, nabízejí docela jiné noviny. Mne míjí senzacechtivý dav jako malomocného. Nechce se mi věřit, že našeho pracujícího zajímá víc obsah popelnic na Jižním Městě než způsob, jaký drží prst na tepu života. Šetřit na správném místě Odpovědnost každého prospěch všech 32

33 Abych vyšel vstříc zákazníkovi, učiním každému naproti několik kroků. Měním stanoviště, téměř se vtírám. Ale ani tento ústupek davu, spolu s heroickým zavoláním Bojujeme proti průměrnosti, nemá úspěch. Skončila jim pracovní doba, o rezervy nemají zájem. A ten ďábel naproti zavolá: Utopil se a uhořel, děkuji, a noviny mu rvou z ruky. Z posledních sil nabádám kolemjdoucí: Hledejme rezervy sami v sobě! Konečně. Tajně jsem doufal, že ta chvíle musí přijít. Z apatického zástupu se oddělila roztomilá stará paní. Dobelhala se o holi až ke mně, na hlavě apartní klobouček, a přiložila dlaň k uchu: Co jste říkal, mladíku? Hledejme rezervy sami v sobě, babičko, nabízím čerstvý exemplář. Smutně zavrtěla hlavou. Děkuji vám, chlapče, ale to už pro mě není. A jako by se omlouvala, dodala na vysvětlenou: Já jsem rozuměla, že jsou zlevněné konzervy. Přezírán davem pátrám v nekonečnu po příčinách neúspěchu. Že nejsem geniální, jsem věděl dřív než můj profesor houslí. Že nemám štěstí u dívek budiž. Touží po svatbě, já po lásce. Že se nenaučím anatomii, s tím jsem se smířil, je otázkou času, kdy se s tím smíří moje maminka. Ale že bych zkrachoval i v trafice, to byl objev i pro mne. Zkus všechno, poznáš své možnosti. Tak jsem je poznal. Mládí je nejtrapnější období života. Teoreticky můžete cokoli, prakticky nic. Když jsem byl ještě menší a neměl na zmrzlinu, škemral jsem na Kendym, aby mi dal líznout. Malá ochutnávka á franco. Stál jsem v tom podchodu s balíkem novin, ignorován a vytěsněn až ke zdi, a přemýšlel, není-li výhodnější jen ochutnávat, aby si člověk nezkazil žaludek. A jak jsem byl docela na dně, s tak nepatrným pocitem mužnosti, že to nestálo za řeč, objevila se na eskalátoru dívka. Blonďatá, útloboká, modrá, svěží a milostná, ozvěna trnutí, anděl úspěchu, sladká příčina neurvalé chuti do života, s taškou přes rameno. Došla ke mně, beze 33

34 slova si vzala noviny, do katalepticky ztuhlé dlaně mi vložila korunu a protější schody ji vyvezly k nebesům. Když jsem vyběhl na ulici, byla pryč. Jen koruna mě hřála v dlani. Kendy hrál v podniku na rohu Italské a Mánesovy, který se jmenoval, nevím proč, Delfín III. Měli tam slušné ceny a dali i na dluh. Mohli jste tam zapomenout hodinky a zase je vyzvednout, až jste byli při penězích. Poručil jsem si dvě deci. Mám to napsat na Kendyho? Radši ne, nechám vám tu prima čtení. Jsou tam i obrázky. Barmanovi zasvítily oči. Pornografii neberu! O pult těžce pleskl štos neprodaných novin. Ty bys mě ranil, kámo Mám tu patery digitálky, tři kalkulačky, jedno sako, prsten s monogramem a zánovní bicykl s přehazovačkou, ale noviny to tu ještě nebylo. Otráveně schoval tisk pod pult. Kdy si je vyzvedneš? Nikdy. Můžete si je nechat. No počkej neblbni co s nima budu dělat? Jakmile zjistil, že jsou dnešní, vracel je zpátky místo drobných a zbavil se jich za čtvrt hodiny. Takovou obratnost jsem hodnotil jako další v nekonečné řadě důkazů mé neschopnosti k čemukoli. Můj sexuální život v té době nestál za řeč. Začátky jsem měl za sebou a heroické doby mě teprve čekaly. Veřejné domy u nás nejsou a na soukromé jsem neměl. Jistěže jsem toužil po veliké lásce, ale dostavovaly se i obyčejné okamžiky, kdy jsem se potřebovat zbavit určitého druhu energie, abych mohl jiného druhu použít k cílevědomé činnosti. Měli jsme právě před zkouškou z fyziky a tento stav jsme nazývali nabité akumulátory. Možná, že o tak delikátním problému uvažuji příliš věcně (kde je cit, kde něha?), ale neuvažuje-li člověk věcně, nikdy ten problém nevyřeší. Poezie nepomáhá. Spíše naopak. Na koleji kolovala skripta ze sexuologie, půjčená od kolegů z pátého ročníku. S pomocí slovníku jsem se vydal na dychtivou a škobrtavou 34

35 pouť po latinských termínech. Porozuměl jsem asi polovině, ale i ta stála za to. Všechno bylo zajímavé. Začetl jsem se a hledal odpovědi na dvě otázky. Za prvé: je tlak, který pociťuji, normální? Odpověď zněla: ano. Je to pud, více či méně korigovatelný, a žádná civilizace ani kultura s ním nic nezmůže; nejvýše jej oděje do tendenčního hávu a zaujme nějaký postoj. Za druhé: jak rozpor v mé situaci řešit? A tady odpověď nebyla jednoznačná. Mireček navázal něžný vztah s Vendulkou, Honzu jsem přistihl, jak si s kolegyní z kroužku navzájem ukazují na vlastních tělech povrchový žilní systém, Venoš, zdálo se, podobné odreagování nepotřeboval, nebo o něm alespoň nemluvil. Zůstával jsem napjatý, roztěkaný a nespokojený. Sexuolog teoretizoval, kladl si otázky, polemizoval sám se sebou, uváděl různé možnosti. Vykrucoval se. Nejfrekventovanější byla onanie. Jako typické sociální skupiny, které se k ní uchylují, uváděl námořníky, vojáky, vězně a studenty. Dostal jsem se do pěkné společnosti. Když mi bylo třináct let, strašila mě babička z otcovy strany, že budu-li si hrát s přirozením, oslepnu. Už tehdy mi tvrzení připadalo nepravděpodobné. Vždyť od přirození k očím bylo tak daleko Dnes je mi onanie doporučována. Nic proti ní nemám. Ale přes všechnu fantazii je to jen první pomoc. Proto jsem pookřál, spatřiv u stolku pro muzikanty manželku Jana Nepomuka Voráče. Nezměnila se. Jen v očích, jež loni nechápaly nic, měla napsáno, že chápou všechno. (Možná, že jsem chápal já.) Jako by se naučila hřešit a uměla si odpouštět. Odpor spojený s obdivem, který k takovému druhu žen pociťuji, jsem uložil do přihrávky s babičkovskými radami a matčiným poznatkem, že všechny se chtějí hned vdávat. Byla vdaná. A poněvadž jsem se nacházel ve stavu permanentního přetížení, přál jsem si ji okouzlit, podmanit, přesvědčit a vyniknout. Dotkli jsme se koleny. Muzikanti si přisedli a Kendy se zeptal bez obalu: Kolik potřebuješ? Kilo. Abych vydržel, než zase pojedu domů. Jéňo, zahalekal na Voráče, představuju ti perfektního textaře. 35

36 Nedali jsme najevo, že se známe. Z naší spolupráce tenkrát nic nevzešlo, nerozkošatilo se, nevydalo plody. Z mistra dokonce jako by vyvál kousek mistrovství, které v našem městě nosil jako svatozář. S textama to jde vod deseti k pěti, polkl kus roštěnky. Monopol má pět deset lidí, ale ty jsou vyčerpaný a vopakujou se. Já už radši dělám jen muziku a texty píše moje choť, ukázal na ni vidličkou. Ale myslíte, že ji mezi sebe pustí? Nepustí. Já bych ji pustil, řekl jsem nahlas. Přikývl, vstřebával poznámky. Kočička se předklonila a na moje předloktí si položila ňadra. Vypadalo to docela nevinně, jako když zaujatě naslouchá svému muži a nechce si nechat ujít ani slovo. Hleděla na něj přitom s tak lačným obdivem, až jsem se domníval, že mu opravdu naslouchá. Já to s vámi zkusím, Voráč si otřel ubrouskem bradu. Přineste mi do týdne slušný text a uvidíme. Muzika skupiny Víčka mě rozčilovala. Ale nutně jsem potřeboval peníze a poprvé v životě jsem si uvědomil, jakou hrají v životě důležitou roli. Fádní rytmy a chudokrevné melodie mi zpříjemňovala Voráčová kolenem nebo hrudí, podle okolností. Když se nikdo nedíval, olízla mi ucho. Hraje ve středu, v pátek a v sobotu. Adresu najdeš v seznamu. Ale radši nejdřív zavolej. Slíbil jsem, že určitě brzy zavolám. Začal jsem se těšit a připadal si jako Ječmen na pódiu, jako šlapka. (Podivné.) Ale záviděl jsem i mouchám, které se pářily, a kdo se v tom měl vyznat. Kdybych rozuměl sobě, jak rozumím ostatním, byl bych Bůh. 36

37 Kapitola VI Nemůžu dělat, co bych chtěl, a co bych měl dělat, do toho se mi nechce. Chybí mi motiv, chybí vůle a zaujetí. Příroda se navíc vytasila s nepříjemným podzimem, kdy nevíte, jestli je líp venku, nebo uvnitř, protože všude je zima. Studujeme vleže, zabaleni do dek. Pouze Venoš sedí a řeší praktický problém: jak umístit na psacím stole láhev s okurkami, aby zaujímala ergonomicky nejvýhodnější polohu. Vyrušilo nás obřadné zaklepání na dveře. Do pokoje č. 513 vstoupil mladík s plnovousem. Znali jsme jej od vidění. Chodil do čtvrtého ročníku a teď se nám představil jako redaktor studentského časopisu Parenteral. Formánek. U vás bydlí nějaký zahraniční student? Zůstali jsme ležet. Bydlí. Mireček. Mireček? My mu tak říkáme. On se jmenuje Numita. Kde ho máte? rozhlédl se Formánek ležením. Bylo slyšet spláchnutí klozetu a vzápětí vstoupil Mireček ve dvou svetrech a v kulichu. Nazdar. Já jsem z časopisu Parenteral. Každý rok pořádáme anketu se zahraničními studenty. Jestli dovolíš, položím ti pár otázek. Ale jo, souhlasil Mireček a ulehl na postel, klidně polož. Formánek se posadil na roh stolu a obřadně vytáhl blok. Co bylo, kolego, dominantní pro tvé rozhodnutí studovat právě v Československu? Mireček chvíli koulel očima a pak řekl: Peníze. Formánek odpověď zachytil. Vzápětí napsané přeškrtl a zachmuřil se. Hele bez debaty, fandím upřímnosti. Fakt. Pravda vítězí. Ale uznáš, že takhle to nemůžu napsat. Mireček to uznal. Oblékl si ještě jeden svetr a zabalil se do deky. 37

38 Nechtěl jsem Formánkovi fušovat do řemesla. Ale dráždila mě jeho neobratnost a bezradnost. Kdybys dovolil, přihlásil jsem se, Mireček chce v podstatě říct, že na jeho rozhodnutí měly nemalý vliv ekonomické faktory. Seskočil ze stolu, přešel k oknu a hleděl ven. Jo, připustil po chvíli, to by šlo. Takhle se to dá napsat. Napsal první větu a zálibně si ji prohlédl. Zvedl tužku. Jistě to nebyl pouze ekonomický stimul, který vedl tvé kroky do naší stověžaté Prahy, do naší alma mater? No jasně, souhlasil Mireček. To nebyl jen stimul. Znovu jsem se osmělil. Má samozřejmě na mysli úroveň našeho zdravotnictví a školství. Bezplatnost a dostupnost. Formánek rozkmital tužku. Bezplatnost a dostupnost rozhodly. Tak. Byl spokojen. Kde ses naučil, kolego, česky? V Dobrušce, usmál se Mireček. Na Dobrušku měl pěkné vzpomínky. Já bych to formuloval jednodušeji, poradil jsem Formánkovi. Napiš, že optimální jazykové předpoklady ke studiu byly vytvořeny v Dobrušce. Jasně, jasně, to sedí, přitakal Formánek odborně. Interview probíhal nadále v mojí režii. Na otázku Jak ti jde studium? odpověděl Mireček mými ústy dost krkolomně. Chápal studium jako nevyčerpatelný zdroj poučení, ve zpracování širokého toku informací hodlal akcentovat zejména kvalitu a rozhodl se dát zelenou píli, aniž by opomíjel nedostatky, kterých si je vědom a k jejichž odstranění zmobilizuje všechny rezervy. Tady jsem podruhé v životě pocítil polibek novinářské múzy. Formánek psal, až se z něho kouřilo, a nešetřil pochvalou na moji adresu. S dalšími otázkami se obracel výhradně na mě. Jak myslíš, že se kolega cítí na Opletalově koleji? Very well dobře, zajektal Mireček zuby. 38

39 Je mu zima, upřesnil jsem. Ale napiš, že s pomocí spolubydlících, kolegů, učitelů, kteří jsou samozřejmě jeho neodmyslitelnými pomocníky Samozřejmě, přitakal Formánek. doufá, že vbrzku zvládne počáteční obtíže počkej! Místo počáteční napiš iniciální. Bude to líp vypadat. Jasně, mumlal Formánek. A je tady sranda, ozval se Mireček zpod deky. Má pravdu, potvrdil jsem, ale nemůžeme to tak napsat, že jo? Formánek přikývl. Poslouchal jako sekretářka. Takže, zamyslel jsem se, řekněme, že v ničím nezkaleném ovzduší optimismu se zcela přirozeně prohlubuje přátelství a vzájemná důvěra. Mireček začal pochrupávat, ztišili jsme hlasy. Jaké myslíš, že má plány, až dostuduje? Jako lékař, šeptal jsem, chce v budoucnu stát na čele úsilí o lepší život lidu své země. Formánek sklapl blok. Seš dobrej, řekl uznale. Až uděláš anatomii, čekáme tě v redakci. Už vidím, že budeš posila. Vyprovodil jsem Formánka do předsíně. Asi nebudu. No jo, pokrčil rameny. Jak seš daleko? Zatím jsem si srovnal psací stůl. Zajíc je vůl, řekl s přehledem studenta, jenž má dva roky před promocí. Poraď se s Masaříkem z našeho járu. Dělá pomvěda na farmačce, něco ti dá. Ale nebydlí na koleji, Janatka ti řekne adresu. Nemáš se čeho bát, je to tutovka. Poděkoval jsem Formánkovi za tip a rozloučili jsme se. Po mém návratu do pokoje porušil Honza Antoš strnulou polohu, kterou tiše zaujímal při rozhovoru pro tisk. Pohlédl na mě jako na exota a pravil se směsí obdivu a despektu: Člověče, Šafránku, ty sis vybral nesprávnou fakultu. Klííííd! 39

40 Vzpomínám si, jak nám Ječmen vyprávěl na gymnáziu o starověku, o peloponéských válkách a zmínil se o morové epidemii v Athénách. Historikové prý o tomto moru píší jako o moru Periklově nebo jako o moru Thukydidově. Přičemž Perikles tomu moru podlehl, zatímco Thukydides jej popsal. Byl jsem uchvácen. Znamenalo to, že zajímá-li se někdo o něco hluboce vědecky, musí se umět distancovat, mít odstup, být nad věcí. (Jako Thukydides nad morem.) Taková odtažitost je zárukou úspěchu a nese s sebou nezranitelnost, v Thukydidově případě imunitu. Pokud jsem do této doby dokázal být něčím zcela zaujat, šlo o věci nedůležité a hloupé, které mě z neznámých příčin dovedly nepatřičně nadchnout. Proto se chovám odtažitě a neuctivě k anatomii, nenořím se, neplanu nadšením. Nejsem zaujat. Jsem imunní a ona se mi mstí. Spíš, nebo relaxuješ? Nevím, zda spím, nebo relaxuji. Dívám se do stránek a zavírají se mi oči. Honza se studem nehodným svého fotografického mozku, přede mne rozprostřel rovnici s hemoglobinem jako Lochneskou obludu. Mohl bys mi vysvětlit tu záhadu? Pamatuješ si jméno Mirkova dědečka? Suverénně se usmál. Lepodotemačoselačo Stačí. Co chceš vysvětlovat? Vyfoť si to a hotovo. Když já tomu nerozumím, řekl nešťastně. Jak jsme došli k výsledku? Celý zlomek jsme krátili krevním barvivem. Aha Na okamžik se zaradoval, vzápětí zesmutněl. Copak se dá krevním barvivem krátit? Když si barvivo napíšeš jako matematický symbol, proč ne? No, zapochyboval, dejme tomu, že ti věřím. Ale ty mi nemůžeš věřit. Ty to musíš pochopit! Omyl. Jsi velké a blbé dítě. Věřit je pohodlnější. 40