v letošním roce již popáté v historii našeho kraje vzdáváme hold osobnostem, jejichž každodenní konání obohacuje

Transkript

1 v letošním roce již popáté v historii našeho kraje vzdáváme hold osobnostem, jejichž každodenní konání obohacuje životy nás všech, kteří v Pardubickém kraji pracujeme a žijeme. Tento slavnostní večer je již několik let spojen s krásným secesním prostorem Východočeského divadla v Pardubicích. Prkna, která znamenají svět, však budou pro dnešek patřit našim oceněným. Symbolickým slovem DĚKUJI ve skleněných plastikách z dílny designérů Pavla Ševčíka, Dariny Lepišové a skláře Oty Svobody vyjadřujeme poděkování a úctu lidem, kteří věnují velké úsilí a svůj volný čas rozvoji našeho regionu nebo svou činností šíří jeho dobré jméno u nás i v zahraničí. Poděkování patří také těm, kteří ani na moment nezaváhali a obětavě přispěli k záchraně lidských životů, tedy tomu nejcennějšímu, co každý člověk má. Další laureáty dnes najde také medaile hejtmana, jejímž prvním nositelem se stal v roce 2014 olympijský medailista a mistr světa v biatlonu Ondřej Moravec. V následujících letech medaili získaly i další významné osobnosti, kterých si nesmírně vážím nejen pro jejich profesní, ale také lidské vlastnosti. Jsem hrdý na to, že v Pardubickém kraji žije celá řada osobností, která může nejen mladé generaci sloužit jako vzory, po kterých naše společnost tolik volá, a věřím, že i v příštích letech budeme moci všem oceněným říci naše srdečné: Děkujeme. Martin Netolický, hejtman Pardubického kraje Pardubice 2. května 2018

2 Laureáti ocenění z předchozích let 2013 CENA ZA ZÁSLUHY O PARDUBICKÝ KRAJ Miroslav Řepa, architekt Yvona Rybová a Petr Ryba, folkloristé Marie Sedmíková, odbornice na ex libris CENA MICHALA RABASE ZA ZÁCHRANU Veronika Kolafová, studentka gymnázia MEDAILE HEJTMANA PARDUBICKÉHO KRAJE 2014 Ondřej Moravec, biatlonista Peter Chudík, župan Prešovského samosprávného kraje 2014 CENA ZA ZÁSLUHY O PARDUBICKÝ KRAJ Luděk Štěpán, zakladatel skanzenu Veselý Kopec Manželé Magda a Petr Kučerovi, majitelé zámku Nové Hrady Králická pevnostní oblast a Společnost přátel čs. opevnění CENA MICHALA RABASE ZA ZÁCHRANU Ladislav Pulpit, řidič autobusu Radek Biedla, učitel SOŠ automobilní v Ústí nad Orlicí Lukáš Kamaryt, strážník Městské policie Pardubice MEDAILE HEJTMANA PARDUBICKÉHO KRAJE 2015 Michaela Tomanová, ředitelka Rehabilitačního ústavu Brandýs nad Orlicí Eva Faltusová, dobrovolná hasička Marie Stará, dobrovolná hasička Josef Jiruše, dobrovolný hasič Josef Kubát, matematik Lukáš Novák, profesionální hasič

3 Laureáti ocenění z předchozích let 2015 CENA ZA ZÁSLUHY O PARDUBICKÝ KRAJ Daniel Smutek, geolog a hydrogeolog Václav Volejník, ředitel Hamzovy léčebny Košumberk Jiří Kotyk, historik Olbram Zoubek, sochař a restaurátor CENA MICHALA RABASE ZA ZÁCHRANU Eliška Matysová a David Janďourek, studenti SŠ zdravotnické a sociální Jiří Pol, lékař Nemocnice následné péče v Moravské Třebové MEDAILE HEJTMANA PARDUBICKÉHO KRAJE 2016 Marie Blažková, zakladatelka Hospice Chrudim Marie Hubálková, ředitelka Oblastní charity Pardubice David Stárek, hokejbalista HBC Autosklo-H.A.K. Pardubice, hokejbalový tým SDH Zbožňov Emil Dušek, dobrovolný hasič 2016 CENA ZA ZÁSLUHY O PARDUBICKÝ KRAJ Jaroslav Kulhavý, olympijský vítěz Karel Havlíček, chirurg Smíšený pěvecký sbor KOS Litomyšl Evžen Erban, ředitel závodu o Zlatou přilbu města Pardubic Josef Ročárek, zakladatel soukromého učiliště CENA MICHALA RABASE ZA ZÁCHRANU Tereza Jakabová, studentka Daniel Přikryl, žák základní školy Petr Kmoníček, technik SK FbK Orlicko-Třebovsko a florbaloví rozhodčí MEDAILE HEJTMANA PARDUBICKÉHO KRAJE 2017 Pavel Stara, sportovní manažer

4 Ocenění Pardubického kraje Pardubický kraj od roku 2014 oceňuje významné osobnosti nebo právnické osoby spjaté s regionem prostřednictvím dvou cen a jedné medaile. Nositele cen nominuje veřejnost, udělení schvaluje Zastupitelstvo Pardubického kraje. Ocenění je poděkováním za přispění k rozvoji kraje, rozšiřování jeho dobrého jména nebo za výjimečný skutek. Cena za zásluhy o Pardubický kraj je určena osobnostem, kolektivům nebo organizacím za mimořádnou činnost pro rozvoj kraje a za zásluhy o kraj. Ocenění získávají uměleckou skleněnou plastiku, odznak se stužkou a pamětní diplom. Cena Michala Rabase za záchranu je určena osobnostem, kolektivům nebo organizacím za mimořádné nebo dlouhodobé zásluhy v oblasti záchrany života, zdraví nebo jiných významných hodnot. Ocenění získávají uměleckou skleněnou plastiku, odznak se stužkou a pamětní diplom. Medaile hejtmana Pardubického kraje je udělována hejtmanem Pardubického kraje vybraným osobnostem za jejich zásluhy v oblasti propagace kraje nebo významným hostům při jejich návštěvě našeho regionu. Ocenění získávají medaili se stužkou a pamětní diplom.

5

6 Medaile hejtmana Pardubického kraje Karel Kovář youtuber Ahoj všichni, tady Kovy, to je věta, na kterou týden co týden netrpělivě čeká bezmála tři čtvrtě milionu odběratelů kanálu jednoho z nejznámějších českých youtuberů. Jednadvacetiletý Karel Kovář z Pardubic, momentálně žijící v Praze, si na nezájem videokomunity rozhodně nemůže stěžovat, počty diváků by mu mohla závidět leckterá televize. Už v patnácti letech založil na youtube kanál Gameballcz, který si stále drží velmi slušných 375 tisíc odběratelů a ve statistikách má 65 milionů zhlédnutí svých videí. Na začátku roku 2014 spustil kanál Kovy, jež aktuálně odebírá 715 tisíc lidí a videa si tu pustilo 114 milionů lidí, tedy více, než mají Spojené království a Španělsko dohromady obyvatel. Dalších deset tisíc odběratelů má jeho dnes už neaktivní kanál Nejlepší Okamžiky, na kterém si videa prohlédlo 2,7 milionu diváků. Zatím posledním počinem Karla Kováře alias Kovyho je loni založený kanál pro anglicky hovořící uživatele Call Me Charlie. Ten má necelých sedmdesát tisíc odběratelů. Doufám, že lidem dávají moje videa trochu relaxu, odreagování a v některých videích, ve kterých se snažím diváky motivovat k zájmu o veřejné dění, také nějaký přesah," říká absolvent pardubického gymnázia studující nyní v Praze Karel Kovář. Jeho tvorba, která se zejména komentováním závažnějších témat liší od většiny ostatních českých youtuberů, se v průběhu doby vyvíjela. Začínal jsem s kamarádem z nudy mezi základní a střední školou, kdy jsme natáčeli hraní počítačových her. Bylo to pro naši zábavu, ani jsme nepočítali, že se to dostane k více lidem. Pak to byly parodie, teď už je to hlavně bavení se o serióznějších tématech, přibližuje Kovy. Ačkoliv mě jednou za čas baví dělat poněkud infantilnější humor, myslím, že se nyní daleko víc nacházím v serióznějších tématech. Snažím se nestát na místě. Zatímco v devatenáctém století byli idoly mladé generace básníci, ve dvacátém herci, zpěváci nebo sportovci, nyní jsou to youtubeři. A stejně jako v minulosti básníci nebo zpěváci i youtubeři mají obrovský vliv na své fanoušky. Tím, jak přibývá lidí, kteří videa sledují, cítím stále větší zodpovědnost, přiznává Karel Kovář. Je to hodně tím, že youtubeři jsou vnímaní spíš jako přátelé než nějaké nedostupné celebrity. O to víc mají jimi vyslovené názory větší váhu a vzhledem k tomu, jakou věkovou kategorii oslovujeme, je ten vliv skutečně obrovský. Na to při natáčení myslím, a proto se snažím odstoupit od emocí a vlastního názoru a na dané téma se podívat z odstupu a s tím, že nic není úplně černobílé. Snažím se, aby moje videa nebyla manipulativní, aby nebyla přes čáru. Podobně pečlivě přistupuje Karel Kovář i k technickému zpracování svých videí, u kterých si připravuje scénář i postprodukci. Jeden jeho příspěvek na youtube tak představuje kolem třiceti hodin práce.

7 Cena Michala Rabase za záchranu Zdravotní klaun, o.p.s....při dlouhodobém užívání hrozí riziko bolesti břišních svalů, křeče obličejových svalů a špatná koordinace těla při akutním výbuchu smíchu. Pokud vám připadá tato věta z odstavce o nežádoucích účincích poněkud divná, vše se vysvětlí, když doplníme, že jde o výňatek z příbalového letáku k červenému klaunskému nosu. Rozdávají ho zdravotní klauni, když přinášejí rozveselení nemocným dětem, kterým pomáhají snášet stres z pobytu v nemocnici nebo před závažnějším ošetřením. Zdravotní klauny není příliš nutné představovat. Většina z nás o nich už slyšela. U nás to vzniklo z iniciativy jednoho amerického nadšence, Garyho Edwardse. Ten přišel s velkým kufrem, v baloňáku, zaklepal u nás na dveře a zeptal se, jestli nepotřebujeme»sanitary clown«, vzpomíná primář dětského oddělení Orlickoústecké nemocnice Luděk Ryba. Nejprve jsem vůbec netušil, co mi nabízí, protože neměl na sobě ten červený nos, ale rychle jsme se dohodli, protože měl úžasné charisma a byli jsme rádi, že k nám chodil. Tím, že bydlel tady nedaleko, jsme byli jednou z prvních nemocnic, kam chodil navštěvovat děti. To, co usměvavý Američan Gary A. Edwards v Čechách odstartoval a poctivým objížděním dětských oddělení nemocnic na přelomu milénia prosadil, žije dnes svým životem a Gary může být pyšný na desítky svých následovníků. Ti nyní pravidelně navštěvují jednasedmdesát zdravotnických zařízení, kam pod křídly obecně prospěšné společnosti Zdravotní klaun přinášejí úsměv a dobrou náladu. Smích a radost pomáhají, a proto jsme se rozhodli rozdávat je pomocí profesionálních klaunů v nemocnicích, tedy v místech, kde se jich nedostává, vysvětluje ředitelka společnosti Kateřina Slámová Kubešová. Naši klauni, pečlivě vybraní profesionálové, navštěvují jako takoví veselí lékaři hospitalizované děti po celé republice. Vše je dílem dokonale zvládnuté improvizace, ve které musí být zdravotní klauni mistry. Jejich návštěva začíná zaklepáním na nemocniční pokoj, po kterém se dítě může samo rozhodnout, zda klauny pustí dál. Ti za dveřmi najdou malé dítě, předškoláčka, školáka, puberťáka, babičku nebo maminku a na ty všechny reagují. Vytvoří improvizovanou situaci, která, vede k malému zázraku - načechrá náladu, odvede myšlenky od nemoci, od bolesti, od strachu, úzkosti, od toho, co tam pacient prožívá dny, týdny, někdy měsíce nebo roky, přibližuje ředitelka Kubešová. Nejen klauni věří, že zlepšení psychiky pacientů vede k jejich lepšímu zdravotnímu stavu. Prokázaly to průzkumy ve světě i u nás v České republice a souhlasí s tím i primář Luděk Ryba: Naprosto jednoznačně. Každé dítě, které tady zažije návštěvu klaunů, si odnese vzpomínku, hračku. Na tyto zážitky upře svou pozornost a ty nepříjemnosti, které jsou bohužel s hospitalizací spojené, zůstávají stranou. Je to krásné odvedení pozornosti. To je práce zdravotních klaunů - odvést pozornost od nepříjemných věcí k věcem radostným, barevným, veselým. Neumím si představit lepší způsob, jak to dělat. Zdravotní klauni nepůsobí blahodárně jenom na malé pacienty, navštěvují i seniory, u kterých jsou jejich klauniády mírně odlišné. Za nimi jezdíme na pravidelné návštěvy do domovů pro seniory, ale děláme pro ně i různá speciální představení, jako například kabaret nebo varieté, doplňuje ředitelka Kubešová. Konkrétně v Pardubickém kraji působí šest klaunů, kteří pravidelně dochází na dětská oddělení nemocnic v Pardubicích, Svitavách a Ústí nad Orlicí a do Domova seniorů Sloupnice.

8 Cena Michala Rabase za záchranu Ondřej Slabý, student Příběh hrdinství, které jinému člověku zachrání život, začíná obvykle naprosto banálně. Třeba jako v případě dnes sedmnáctiletého studenta Střední zdravotnické školy Pardubice Ondřeje Slabého. Ondra jel loni dva dny před Vánocemi se svou spolužačkou Viktorií do Hradce Králové. Zatímco návštěva sousedního města proběhla v naprostém klidu a pohodě, zpáteční cesta do Pardubic se během několika minut změnila v drama, které mohlo skončit smrtí mladé dívky. Všechno začalo, když se Viktorie napila nápoje, který si na cestu do vlaku koupila. Přestala se mnou komunikovat, zrudla, motala se jí hlava, otekl ji krk a přestávala dýchat, vypočítává příznaky stavu své spolužačky Ondřej. Přestože je studentem teprve prvního ročníku tříletého učebního oboru, po jehož absolvování se stane ošetřovatelem, velmi správně rozpoznal, že se jedná o alergickou reakci. Viktorie totiž trpí alergií na ořechy, které pravděpodobně v jejím nápoji byly obsaženy. Kvůli tomu se pohodový předvánoční výlet z ničeho nic změnil v situaci, kterou musel Ondřej okamžitě řešit. Hlavou se mu přitom honila spousta myšlenek. Je to složité, v tu chvíli si nedokážete představit, jestli se vám tam neudusí, jestli tam neumře. Zachráním ji? Přijede včas záchranka? Jak se k ní záchranáři dostanou, když jsme v jedoucím vlaku? To jsou myšlenky, které mi šly hlavou, popisuje Ondřej minuty, během kterých se stal z obyčejného kluka zachráncem. Naštěstí ale věděl, co má dělat, byť reálná situace je podle jeho zkušenosti velmi vzdálená teorii, kterou znal. Je tam obrovský stres, nebyl tam nikdo, kdo by poradil, musel jsem si pomoci sám, musel jsem se sám rozhodnout, co přesně dělat, jak ji zachránit. Pohotová a správná reakce přitom byla v tomto případě nutná. To potvrzuje mluvčí Zdravotnické záchranné služby Pardubického kraje Aleš Malý: Pokud se jedná o alergii, je nutné vždy jednat rychle. Nikdy nevíme, jak reakce bude přesně probíhat. Pacient se může dostat až do anafylaktického šoku, pak rozhoduje každá vteřina. Ondřej vteřiny nepromarnil. Viktorku položil na zem, zaklonil jí hlavu, zajistil dýchací cesty a začal dívku resuscitovat. Zpětně si vyčítá jen to, že záchranku nevolal už ve chvíli, kdy se objevily první příznaky problému. Z hlediska toho, jak nakonec sám celý zásah zvládl, jde ale o zanedbatelný detail. Dobře věděl, o co se jedná, popsal nám přesně stav a hlavně jednal klidně a rozvážně, což je obrovská výhoda, konstatuje mluvčí záchranky Malý. Záchranka si zajištěnou pacientku převzala na pardubickém nádraží a Viktorie je dnes zdravá a bez trvalých následků. Příběh ale možná změní život jejímu zachránci Ondrovi. Tato moje zkušenost mě přivedla na myšlenku, že bych se v budoucnu mohl stát zdravotnickým záchranářem u záchranné služby nebo bych mohl pracovat na nemocničním oddělení, nejlépe na chirurgii, dodává Ondra, který tak pravděpodobně nebude chtít ve zdravotnickém vzdělávání skončit u výučního listu ošetřovatele.

9 Cena Michala Rabase za záchranu Miroslav Albert, Ladislav Částek, Michal Zölfl zachránci Sobota 13. května roku 2017 mohla být posledním dnem pro Jiřího Němce, který se společně se svou manželkou chystal o půl čtvrté odpoledne odjet z domu po rodičích v Osíku. Mohla, pokud by mu osud do cesty nepřivedl trojici mužů - dvaačtyřicetiletého Michala Zölfla, třiapadesátiletého Ladislava Částka a od Dolního Újezdu přijíždějícího dvaašedesátiletého Miroslava Alberta. Co se tehdy vlastně stalo? Pracovali jsme s manželkou na novém plotě, když jsem slyšel volání o pomoc, vzpomíná Michal Zölfl, jehož dům sousedí přes ulici s domem Němcových. Když se to během chvilky opakovalo, věděl jsem, že je zle. Přeskočil jsem plot, dodnes nevím jak a běžel jsem na místo, odkud se volání ozývalo. Před domem Němcových jsem uviděl Jirku v autě s pěnou u pusy. Vzal jsem telefon, vyťukal 112 a dal ho paní Němcové, aby řekla záchrance, co se děje. Ale to už přibíhal Láďa Částek. I toho z poklidného sobotního odpoledne vyrušilo volání paní Němcové o pomoc. Ležel doma v posteli s nachlazením, ale okamžitě vyrazil ven. Začali jsme vytahovat Jirku ven z auta, což nám zpočátku nešlo, protože se mu ve voze zaklínila noha. Nakonec se to podařilo, vybavuje si situaci Ladislav Částek. Trojici zachraňujících doplnil Miroslav Albert, který tou dobou jel s manželkou na kole na hřbitov. Přijel jsem ve chvíli, kdy ho chlapi položili na zem. Automaticky jsem začal dělat masáž srdce, Láďa mu držel hlavu a pan Zölfl poskytoval umělé dýchání, dodává Miroslav Albert. Rychlý a dobře provedený zásah trojice mužů zachránil Jiřímu Němcovi život. Zatímco v autě čekal na manželku, která se šla do domu přezout, postihl ho totiž těžký srdeční kolaps. Nebýt účinné pomoci, nepřežil by. Co a jak mám dělat, to mi v hlavě naskočilo úplně automaticky. Jednoznačně je to díky tomu, že jsem u dobrovolných hasičů, kde máme každoročně školení, jak se v podobných situacích zachovat, má jasno Michal Zölfl, který spolu s dvojicí kolegů vytvořil skvěle se doplňující záchranný tým. Všechno, co jsme dělali, bylo úplně automatické, každý měl svoji práci, přišlo mi, jako bych to dělal denně, souhlasí Miroslav Albert. Domluvili jsme se, co kdo bude dělat, doplnili jsme se, Mirka, který masíroval srdce, jsme se ptali, jestli ještě může, nebo ho máme vystřídat, dodává Ladislav Částek. Stav Jiřího Němce byl skutečně kritický, jeho životní funkce se sice dařilo obnovit, ale znovu přestával dýchat. Minuty, které uběhly, než přijela posádka záchranky z Litomyšle, připadaly všem jako věčnost. Pak už si pacienta převzali do své péče profesionální záchranáři, kteří jeho srdci pomohli defibrilátorem. Muž, který se do té doby s žádnými kardiologickými problémy léčit nemusel, skončil na několik dní v umělém spánku a musel mu být proveden trojnásobný bypass. Jsem člověk zachráněný svými kamarády a sousedy, kterým chci ještě jednou hodně poděkovat. Je to už téměř rok a dnes už jsem poměrně fit. Cítím se dobře a možná tady ještě deset let budu, dodává k tomu samotný Jiří Němec.

10 Cena za zásluhy o Pardubický kraj Božena Koutná Ivanová válečná veteránka Přestože se paní Božena Koutná Ivanová narodila v květnu 1927 v Praze, mládí prožila v tehdejším Sovětském svazu. V době hospodářské krize tam odešli její rodiče, které ani ne šestiletá Boženka následovala. Jejího tatínka si jako odborníka velmi vážili a byl za svou tvrdou práci i dobře placen, ovšem i malého děvčátka se dotýkaly tehdejší poměry v Rusku - ukrajinský hladomor nebo následné stalinské procesy. Když jí bylo dvanáct, vypukla v Evropě II. světová válka, která v jejích čtrnácti letech dorazila i do Sovětského svazu. Dodnes na tu dobu paní Božena vzpomíná s pohnutým hlasem. V Rusku jste v obchodě nekoupil vůbec nic, všechno se prodávalo na bazaru. To bylo ohromné náměstí plné lidí, které se procházelo a koukalo, co kdo prodává. Jednou přiletěly tři německé stíhačky, kroužily nad bazarem a střílely z kulometů do stovek lidí, kteří tam byli, vypráví vitální jednadevadesátiletá žena, která se masakru na bazaru v Luhansku vyhnula jen náhodou. Život ji zachránilo to, že i přes přísný zákaz rodičů šla do stepi s kamarádem pomoci mu lovit jedovaté pavouky. Rádio hlásilo»přijďte si pro mrtvoly«. Ty nikdo neodklízel, jen se tahaly do vedlejších ulic, lidi tam procházeli a hledali své příbuzné. Moji rodiče tam byli taky, protože si mysleli, že jsem šla na bazar... To bylo poprvé, ale bohužel ne naposledy, kdy viděla hromady mrtvých. Krátce nato její rodinu čekala evakuace a měsíční jízda dobytčákem do Omska a pak do tehdejší Alma-Aty. Při přesunu zažila mladá Božena bombardování vlaku s dětmi z Leningradu: Museli jsme pomáhat. Dostali jsme rukavice a vynášeli jsme mrvolky, které odváželi do hromadných hrobů. Sedm set lidí. Pět set dětí a dvě stě dospělých... Taková hrůza. Z Alma-Aty se tatínek Boženy Koutné Ivanové přesunul do Buzuluku, kde se formoval 1. československý armádní sbor. Jeho dcera s maminkou ho po pár měsících následovaly. V polovině prosince 1943, poté co absolvovala školní docházku, šla i Božena k odvodu. Bylo jí šestnáct let. Slovenští důstojníci ani vojáci vznikající 2. československé samostatné paradesantní brigády děvčata ale příliš nadšeně ve svých řadách nevítali a snažili se jim službu znepříjemnit tak, aby ji opustily. Kolikrát jsme brečely bolestí, zimou... Ale řekly jsme si, že to dokážeme, vzpomíná paní Koutná Ivanová. Výcvik byl krutý. Z mladé Boženy se stala spojařka a následně prodělala náročný parašutistický výcvik, který završila třemi seskoky. Plánované zapojení do Slovenského národního povstání ji překazilo převelení do Sagary u rumunských hranic, kde byli zapotřebí spojaři. Následoval přesun do Přemyšlu, kde sloužila u slovenských letců. Končící válku pak prožila ve výcvikovém praporu, se kterým putovala na západ. Kapitulace Německa ji zastihla v Kroměříži. Všechny útrapy války přežila i díky tatínkovým slovům: Když bylo nejhůř a s maminkou jsme plakaly, vždycky říkal -»holky, nesmíte fňukat, my všechno přežijeme«. I přes svůj vysoký věk je paní Koutná Ivanovová velmi aktivní, stejně jako po celý svůj život, kdy pomáhala popularizovat činy našich vojáků.

11 Cena za zásluhy o Pardubický kraj prof. Ing. Miroslav Ludwig, CSc. prorektor Univerzity Pardubice Jednadvacátým rokem je ve vedení Univerzity Pardubice Miroslav Ludwig, nynější prorektor, který v rektorském křesle zatím strávil během čtyř funkčních období čtrnáct let. Jeho osud je s nejvýznamnější vzdělávací institucí Pardubického kraje úzce spjat. Profesor Ludwig absolvoval tehdejší Vysokou školu chemicko-technologickou v roce 1980 a od té doby ji neopustil. V průběhu svých studentských let jsem si nikdy nemyslel, že bych někdy mohl stát v čele školy, to přišlo až mnohem později. Tehdy jsem spíš řešil, jak žiji, jací lidé mne obklopují, říká dvaašedesátiletý vysokoškolský pedagog s úsměvem a dodává, že se i při vedení univerzity vždy snažil zachovat si kontakt s běžným životem. Mám práci, která pochopitelně zabírá hodně času, to znamená, že pokud bych třeba nebyl ve fukci rektora, věnoval bych víc času rodině. Ale snažím se, abych si zachoval kontakt se svými kolegy na katedře, abych učil, i když bych nemusel, protože to je pro mě velmi důležité. Samozřejmě, abych si udržel i možnost sportovat a nepozbyl zdravého ducha. Není to ale tak pravidelné, jak bych si osobně přál. Bojuji tedy s tím, abych zůstal takový, jako dřív. Vědeckým zaměřením organický chemik i tak věnoval Univerzitě Pardubice nesmírné množství energie a času. Během jeho působení na rektorátu se škola s původně třemi fakultami změnila na instituci sdružující fakult sedm, vyrostl moderní univerzitní kampus a profesor Ludwig získal na investiční výstavbu dva a půl miliardy korun. Stejné výše dosáhly i získané neinvestiční zdroje. Univerzita má nyní osm tisíc studentů a více než jedenáct set zaměstnanců. To byla moje vize, protože jsem si vždy myslel, že univerzity mají být místem, kde se setkávají odborníci různých oborů, říká profesor Ludwig o motivaci, která ho vedla k rozvíjení školy do jejích současných parametrů. V rámci bývalé Vysoké školy chemicko- -technologické působily katedry, které se zabývaly jazyky nebo ekonomií. Tedy nějaké základy humanitních disciplín tam byly. Nicméně po revoluci začaly vznikat školy se širším zaměřením. Jsem rád, že z jedné fakulty byly tři, když jsem do toho vstoupil, a teď jich je sedm. To se mohlo uskutečnit nejenom díky mé vizi, ale i díky době, ve které to bylo možné udělat. Teď už je situace úplně jiná, trh vysokoškolského vzdělávání je rozdán, vznik nových fakult už není na pořadu dne, v současné době je aktuální zvyšování kvality a snaha obstát v konkurenčním boji, který mezi vysokými školami je. Ačkoliv bylo pro profesora Ludwiga v posledních jednadvaceti letech hlavní náplní řízení Univerzity Pardubice, zůstal i nadále vědcem a především pedagogem. Pro mě je vztah se studentem partnerstvím, které je založené na vzájemném obohacování. Myslím, že by to tak mělo být, vzdělávání by nemělo být jednocestným procesem. Ve vyšších formách pak vzniká nejenom vztah učitel-student, ale vlastně i přátelství, protože řešení některých problémů není možné bez studentů, vyznává se z lásky k předávání poznatků a myšlenek mladé generaci profesor Ludwig.

12 Cena za zásluhy o Pardubický kraj doc. Ing. Vlastislav Novák, CSc. dirigent, sbormistr Od malinka jsem žila v objetí hudby, kterou tatínek dělal celým svým srdcem. Věděl, že sborový zpěv má obrovskou moc, protože hudba nás sbližuje, obohacuje a povznáší. Dává lidem vlídnost, důstojnost a učí je prožívat pocit krásna. Za to jsem mu neskonale vděčná a děkuji mu. Slova Šárky Fárové vystihují její vztah k tatínkovi Vlastislavu Novákovi, známému pardubickému dirigentovi, zakladateli souborů sborového zpěvu, profesoru zdejší konzervatoře i Univerzity Pardubice a organizátorovi řady významných kulturních akcí. Hudba provázela Vlastislava Nováka celým jeho životem. Své nadání a lásku k notové osnově rozvíjel už od raného dětství se svou maminkou, která ho vedla ke hře na klavír. Mnohé mu dala také Hudební škola Jaroslava Kociana v Ústí nad Orlicí a soukromé studium skladby a dirigování. Kvůli politické situaci nemohl po gymnáziu pokračovat v hudebním vzdělávání a jeho kroky vedly na právě založenou Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích. Už na gymnáziu a posléze v roce 1950 na fakultě založil pěvecké sbory, připomíná dědečkovy kroky v mládí vnučka Lucie Gregorovič Fárová, která dnes kráčí v jeho šlépějích. Hnací silou byla láska k hudbě, kterou velmi miloval. A také to, že všechno, co dělal, dělal naplno, ať to byla chemie nebo muzika. Jako zakladatel je Vlastislav Novák podepsán pod smíšeným gymnaziálním a dětským sborem Textilák, Vysokoškolským uměleckým souborem a také Pardubickým dětským sborem Iuventus Cantans. Dokázal nadchnout zpěváky i posluchače a byl neuvěřitelně činorodý a aktivní. Díky jeho obrovskému zápalu pro sborovou hudbu vznikly například festivaly IFAS nebo Mezinárodní hudební festival a soutěž pěveckých sborů Bohuslava Martinů. Oslovil jsem písemně vysokoškolské pěvecké sbory a ambasády různých evropských zemí s myšlenkou mezinárodní výměny zkušeností a setkávání sborů stejného charakteru, vzpomínal v jednom z rozhovorů na počátek IFASu, tedy Mezinárodního festivalu akademických sborů. Ukázalo se, že v tehdejší situaci Pražského jara by se mnoho sborů k nám rádo podívalo, a tak vznikl v roce 1968 první ročník IFAS. Se jménem Vlastislava Nováka je ale spojen třeba i Festival dětských a mládežnických sborů nebo Smetanova Litomyšl. Velmi významnou roli sehrál Vlastislav Novák také na pedagogickém poli. Jeho rukama prošlo několik generací žáků, mnoho z nich posléze velice úspěšných. Byl to člověk, který nesmírně miloval život, byl velmi energický a nakažlivým způsobem to šířil do svého okolí, vzpomíná na svého pedagoga sbormistr chlapeckého sboru Bonifantes Jan Míšek. Mě to velmi inspirovalo. Naučil mě být spontánní, a to jako muzikanta i jako člověka. Míšek zároveň dodává, že byť se Vlastislav Novák také uměl rozčílit, vždy bylo cítit, že své žáky měl upřímně a celým srdcem rád. Vlastislav Novák krátce před vyhlášením osobností Pardubického kraje za rok 2017 odešel do hudebního nebe. Bylo mu 86 let.