Ročenka. Jizersko-ještědského horského spolku

Transkript

1 Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku 2007 JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝ HORSKÝ SPOLEK

2 Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku 2007 JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝ HORSKÝ SPOLEK

3 Viničná cesta v Jizerských horách

4 Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku Redigovali Marek Řeháček, Pavel Schneider, Pavel Vonička, Jan Pikous ŠESTÝ ROČNÍK 2007 JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝ HORSKÝ SPOLEK Liberec 2008 Ve vlastním nákladu a pro potřeby svých členů vydal Jizersko-ještědský horský spolek Graficky zpracovalo Nakladatelství Petr Polda, Liberec PETR POLDA NAKLADATEL

5 Ing. Pavel Vonička, předseda Jizersko-ještědského horského spolku Liberec 2008 ISBN ISSN

6 Slovo předsedy spolku Milí členové Jizersko-ještědského horského spolku, vážení čtenáři, spolkový rok se sešel s rokem předchozím a nastal čas, abych se ohlédl za uplynulým obdobím od chvíle, kdy jsem byl na výroční členské schůzi dne 31. března 2007 zvolen předsedou našeho spolku. Za obdobím, které se vyznačovalo velice bohatou spolkovou činností, počínaje velkým objemem terénních prací při péči o přírodně nejcennější území prakticky v celém Libereckém kraji a konče vydáním úspěšné publikace o jizerskohorských tisícovkách. Za rokem, který byl zároveň ve znamení práce na velkém projektu Alternativy pro Frýdlantsko, podpořeném grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci Finančního mechanismu EHP a norského finančního mechanismu. Nechci bilancovat celou činnost v uplynulém roce, vše důležité je obsaženo ve výroční zprávě na konci této ročenky. Chtěl bych jen vyzvednout několik nejdůležitějších bodů, které významně ovlivnily činnost a hospodaření spolku v uplynulém roce a budou mít dopad i v letech následujících. Je třeba připomenout, že náš spolek se během jedenáctileté existence svou velmi rozmanitou činností posunul na místo jednoho z nejvýznamnějších regionálních občanských sdružení tohoto zaměření. Máme více jak 300 členů, fungující, moderně zařízenou kancelář, dva stálé zaměstnance na plný úvazek, služební automobil a další vybavení potřebné k realizaci všech projektů a zakázek, které provádíme. Vše, co bylo řečeno v předchozí větě, nám poskytuje další možnosti rozvoje spolkové činnosti. V posledních dvou letech jsme ale výrazně překročili roční obrat 1 milion korun a stali jsme se tak ze zákona plátci daně z přidané hodnoty. To samozřejmě zatěžuje náš rozpočet, zvláště proto, že jsme ve většině případů konečným dodavatelem služeb. Finanční situace spolku na začátku roku 2007 nám umožnila pokrýt veškeré provozní náklady včetně platů zaměstnanců. Nově zvolený výbor si ale předsevzal vytvářet určité rezervy, potřebné na další rozvoj, na vydávání nových publikací apod., a zároveň neomezovat zaběhnutý standard. Proto jsme se rozhodli vydat se cestou větších projektů, jejichž realizace může významně pomoci přírodě a krajině našeho regionu a zároveň stabilizovat ekonomiku spolku. Dosud se nám až na výjimky nedařilo proniknout do tzv. velkých grantů, pravda, ani jsme se o to příliš nesnažili. V uplynulém roce se nám ale podařilo uspět v grantových řízeních na projekt Alternativy pro Frýdlantsko. Realizace podobných projektů vyžaduje již profesionální přístup a značné nasazení nejen zaměstnanců, ale i členů výboru, který řídí spolkovou činnost. Přesto chceme jít touto cestou, vytvářet takové smysluplné projekty, které by měly šanci uspět u evropských fondů nebo u velkých nadací. 5

7 Jednou z hlavních činností spolku ovšem nadále zůstávají práce v terénu pro ochranu přírody, návštěvníky hor apod. Objem i územní rozsah těchto prací (management rezervací, opravy vyhlídek aj.) jsme z Jizerských hor a Ještědu rozšířili do dalších oblastí Libereckého kraje. Dnes provádíme terénní práce na Českolipsku, Frýdlantsku i v Českém ráji. Chceme pokračovat ve vydávání populárně naučných publikací z různých oblastí regionu, obsahově s přírodními i historickými tématy. Naším přáním je vydávat jednu publikaci ročně. To ale závisí na časových možnostech autorů, finančním zajištění a dalších technických záležitostech. Budeme samozřejmě pokračovat v pravidelném vydávání ročenek. Dalším okruhem naší činnosti zůstává pořádání kulturních a společenských akcí, jako jsou slavnosti na Ještědu, Slavnosti slunovratu, spolkový ples aj. Chceme tuto činnost rozšířit a více spolupracovat s jednotlivými obcemi a místními spolky a zúčastňovat se různých dalších kulturních akcí jimi pořádaných. Pro členy budou nadále organizovány výlety jednodenní i vícedenní, na místa blízká i vzdálená. Chceme rozvíjet spolupráci s ostatními spolky a občanskými sdruženími podobného zaměření. Zejména chceme pokročit ve spolupráci s polským partnerem, spolkem Towarysztwo Izerskie, na konkrétních projektech. Budeme vstupovat do správních a jiných řízení týkajících se podnikatelských záměrů v Jizerských horách a na Ještědu. Jde především o velké kontroverzní projekty, jejichž realizace může znamenat devastaci přírodního prostředí rozsáhlého území. K těmto kontroverzním záměrům patří např. i již zmiňovaný lyžařský sjezdový areál na Smrku. Vážení členové, závěrem bych chtěl poděkovat všem, kteří se v uplynulém roce na činnosti spolku podíleli. Dík patří kolegům ze současného výboru, členům revizní komise, zaměstnancům a všem členům JJHS za jejich práci pro spolek i za volný čas, který mu věnují ve snaze posunout spolkovou činnost zase o kousek dále. Upřímné poděkování patří i všem našim sponzorům, spolupracujícím organizacím i jednotlivcům za jejich podporu. Do dalšího roku přeji všem hodně zdraví, elánu a také radosti ze společného díla, které napomáhá k udržení přírodních, krajinných i kulturních hodnot našeho krásného kraje. Váš Pavel Vonička předseda Jizersko-ještědského horského spolku 6

8 Úvod redaktora ročenky Zrovna včera se mi do mokrých rukou (ležel jsem v té chvíli ve vaně) dostala stará recenze na vůbec první Ročenku jizersko-ještědského horského spolku Z textu renomované historičky v universitním sborníku dýchala jednoznačná skepse. Spolu s ní byla vznesena zásadní otázka, proč vlastně navazujeme v těchto oblastech (ročenka vyšla ve stejném formátu a vlastivědném obsahu jako historické německé ročenky DGV) na tradici německého měšťanského spolku, když na Liberecku je dlouholetá tradice Klubu českých turistů. Celé to na mne dělalo dojem, že jsme asi oživili cosi, co kromě nás nikdo nechtěl. Po prvním vydání se ovšem rychle zaprášilo; stejně tak po druhém, třetím, a dalších. Do ročenky začali zcela bezplatně a s o to větším nadšením připívat svými texty renomovaní přírodovědci, vlastivědní badatelé a obdivovatelé památek; fotografové dodávali ty nejlepší fotky, z archivů i zaprášených skříní a knihoven lidí pod horami se podařilo získat mimořádně cenné, často nikdy nepublikované materiály. Probírám-li se posledními pěti minulými ročníky ročenky, připadá mi, že není v Jizerských a Ještědských horách spisovatele či fotografa, který by se za tu dobu v této publikaci alespoň zlehka neobjevil. Ročenek Horského spolku se v libereckých knihkupectvích i jinde prodaly stovky kusů, kvůli specializovaným článkům na přírodovědná či historická témata si je pořizovali i lidé, kteří k našim horám mají jen vzdálenou vazbu. Tato publikace opravdu ve snaze navázat na ročenky německého horského spolku přinesla formát, který zde doposud nebyl příliš obvyklý. Kombinuje aktuální informace o životě našeho spolku s texty, které se dopodrobna zabývají přírodou a historií našich hor a krajiny pod nimi. Tak se v právě vycházejícím ročníku opět dozvíme nejen o všech důležitých akcích, které spolek pořádal pro své členy i pro veřejnost, ale stěžejní část tvoří zase články a příspěvky zajímavé pro všechny znalce a milovníky hor Libereckého kraje. Jen namátkou zmíním rozsáhlý rozhovor s geologem Ivem Honsou, který připravil Miloslav Nevrlý, či článek Aleše Bednaříka o tom, jak se mu podařilo v Americe vypátrat a zpět do Jizerských hor nalákat potomky čarostřelce Stammela, nejslavnějšího pytláka zdejšího kraje. Podještědské duše jistě potěší povídání Svatopluka Koudely, popisující příběh lahve staré limonády zapomenuté ve sklepení hostince U Šámalů, pro milovníky umění přichystal Ota Simm článek o Hejnicích pohledem malířů. Obdivovatelé Smrku najdou v ročence patrně nejpodrobnější popis staré chaty na nejvyšší hoře české části Jizerek; nemohl jej samozřejmě napsat nikdo jiný než vášnivý návštěvník a znalec tohoto místa Karel Nádeník z Nového Města pod Smrkem. Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku vychází již pošesté. Tvorba ročenky až doposud stála víceméně na nadšení a velkorysosti autorů a zpracovatelů této publikace. Šest let jsme se scházeli, vybírali texty, obrázky, sháněli reklamy, za nocí seděli u sazby. Poslední tři roky jsem se měl tu čest podílet na redakci, byla to vždy hektická, ale smysluplná práce. Namočen ve vaně, čtu si v univerzitním sborníku článek plný rozpaků nad první Ročenkou Horského spolku; šest let uplynulo a já věřím, že ne toliko náš starý nápad, ale spíše jeho realizace všechny minulé skeptiky přesvědčila, že ročenka přispěla a přispívá k pobavení čtenářů, poznání našich hor i našeho spolku. Marek Řeháček V Liberci 14. ledna

9 8 Skalní hřebínek z metadiabasu jižně od Jítravského vrcholu jedna z mnoha lokalit na Ještědském hřebeni zkoumaných geologem Ivo Honsou

10 Rozhovor s Ivo Honsou Jizerka byla tichá jako zakletá princezna Miloslav Nevrlý Liberec 9

11 Ivo Honsa (nar. 1931) je již dlouhá desetiletí zaměstnancem libereckého Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského, kde před svým odchodem do důchodu zastával funkci vedoucího referátu agrochemie a dodnes zde pracuje jako konzultant. Většina z nás ho ale zná spíš jako tichého, ale zaníceného znalce všeho nerostného a kamenného, co se v Jizerských horách a Ještědském hřbetu a vlastně v celých severních Čechách dere ze země na povrch, i toho, co zůstává ukryto v zemi. O svoje mineralogické i petrografické znalosti se celý život nezištně dělí s lidmi, kteří se chtějí dozvědět, jaké kamenné bohatství je obklopuje v horách, které mají rádi. Na výzvu redakce Ročenky Jizersko-ještědského horského spolku jsem se pokusil položit svému skromnému příteli několik občas možná až příliš osobních otázek, aby ho čtenáři Ročenky poznali i z jiné stránky. Nevím, jak snadno se mu bude na ně odpovídat, ale ani pro mne nebylo lehké otázky formulovat. Známe se spolu totiž již půl století, a tak hrozí nebezpečí, že z vyžádaného novinářského rozhovoru se stane spíš přátelské vzpomínání na staré časy než profesionální interview. Myslím, že jsi svým životem a bydlištěm spojen již od narození víc než kdo jiný s krajem pod Jizerskými horami. Můžeš nám přiblížit svoje životní osudy? Díky tomu, že ses před válkou narodil v Sudetech a jako Čech s nimi sdílel všechny neblahé předválečné, válečné i poválečné proměny, budou Tvoje zážitky pro mladé členy Horského spolku bezpochyby velmi zajímavé a objevné. Nemusíš se obávat psát dlouze a zcela otevřeně; piš tak, jak jsi tehdejší dobu, většinou válečnou, prožíval jako dospívající chlapec; jistě jsi měl tehdy i německé kamarády. Pokusím se splnit Tvoji prosbu, ale abys nelitoval bude to asi dlouhé povídání! Narodil jsem se v Liberci-Růžodole I, tedy skutečně v Sudetech. Stejně jako Ty dávám tento název do uvozovek, protože pro většinu lidí má dodnes ještě osudový geograficko-politický význam, který nesouhlasí s jeho původním obsahem. Název Sudety pochází snad již od Keltů (podobně jako třeba Jizera Iser) a jen označuje nejsevernější horské pásmo na cestě k Baltu. Tak jej správně vnímají Poláci: jako geomorfologický celek zhruba v pojetí Lutherova přítele a současníka Melanchthona, tedy jako rozlehlé pohoří mezi Lužickými horami na západě a Jeseníky na východě. Ale dost o tom. Brzy po narození jsem byl převezen do bavorského Furth im Wald, kam byl můj otec dočasně přidělen k tamějšímu čs. celnímu úřadu. Okolní svět jsem si ale začal uvědomovat až po našem návratu zpět do Liberce. Byli jsme ubytováni v Ruprechtické ulici č. 17, v domě s přilehlou truhlářskou dílnou. Rodina německého majitele, tedy našeho pana domácího, se k nám chovala korektně a později jsem se spřátelil i s jejich o něco mladším synem. Společné hry ovšem předpokládaly zvládnutí druhého jazyka, což se mně podařilo, ale kamarádovi přes nabádání jeho rodičů už méně. Pro Čecha bylo téměř nezbytné se ve zdejším prostředí zúčastňovat spolkového života, a proto mě rodiče přihlásili do Sokola, kam jsem také chodil pravidelně cvičit. Cvičilo se v tělocvičně školy v Hálkově ulici (v dnešní Technické univerzitě). Školku i první třídu obecné školy jsem absolvoval v Masarykově škole v Komenského ulici (dnes rovněž TU). S rodiči jsme před válkou často podnikali vycházky i výlety do přírody v okolí Liberce. Na jaře to býval Ještědský hřbet, Kryštofovo Údolí, Pláně, stráně nad Křižany, Rašovka, Javorník, v podletí pak Jizerské hory, Rudolfov, Bedřichov s přehradou, Kristiánov. Také 10

12 Školní rok 1937/1938 (1. třída) v Masarykově škole v Liberci lomy v okolí Frýdštejna nebo Malá Skála. Na ni se chodívalo pěšky z Rychnova. Když začaly růst houby, chodili jsme do oldřichovských či raspenavských lesů, v zimě se sáňkami do Rudolfova nebo i dál, třeba až na Kristiánov. Domů se dalo sjet z Rudolfova po silnici až k svatojánskému mostu. Rodiče tak utvářeli můj vztah k přírodě, který se později orientoval spíš na její neživou část, tedy na kamení. V roce 1937 se mnou podnikli přechod hřebene Krkonoš z Harrachova na Sněžku. Několik dní jsme pobývali na Martinovce, která tehdy byla, podobně jako blízká Labská bouda, v českých rukou. Již tehdy totiž docházelo k jisté národnostní separaci. Češi třeba rádi chodili do chaty na Pláních, zatímco Němci do horského hotelu na Ještědu. Ještě ke Krkonoším: při sestupu Obřím dolem jsme ve vitríně umístěné na Boudě pod Sněžkou obdivovali výstavku minerálů z Rudníku. Po noclehu v Trutnově jsme navštívili ještě Staré Bělidlo a další místa známá z Babičky Boženy Němcové. Touto první túrou tedy začal můj niterný vztah k našim nejvyšším horám. Zhoršující se česko-německé vztahy v r nijak nepoznamenaly dobrou atmosféru v domě, kde jsme bydleli, až na jedinou výjimku: jedna z příbuzných rodiny domácího, vdova po drážním úředníkovi, nám dávala občas najevo svoji nechuť k jediným českým nájemníkům. Události dostaly rychlý spád v září, kdy jsem začal chodit do druhé třídy. Asi v polovině září však vyučování skončilo, když učitel je v předchozích dnech musel přerušit. Poslal nás domů a poučil nás, kterým ulicím a náměstím se máme vyhnout. Na nich se tehdy právě konaly stranické demonstrace SdP, tedy Henleinovy Sudetendeutsche Partei. Dvanáctého září večer vysílal německý rozhlas Hitlerův závěrečný projev na norimberském sjezdu NSDAP, při němž již zmíněná vdova dávala (jako jediná v domě) najevo svůj souhlas tak hlasitě, že ji bylo slyšet až na ulici. Vzrůstající psychický a místy i fyzický nátlak zfanatizovaných henleinovců, třeba v Harcově, Jablonci n. N., Frýdlantě a jinde, přiměl většinu českých rodin k odchodu do vnitrozemí, často jen s nejnutnějšími věcmi. Zpočátku 11

13 Letařovice v roce 1938 se uprchlíci shromažďovali v Turnově. Rodiče, po poradě s mým kmotrem, který pocházel z Podještědí, a po zjištění situace na místě se rozhodli, že se jen s nejnutnějším proviantem přesuneme ke kmotrovým příbuzným Jírům do Letařovic. Ti nás ubytovali v podkrovní světničce svého domku. Odjeli jsme tam autem vzdálené tety z matčiny strany, ale zavazadla jsme museli vynést z údolí Mohelky až do Letařovic pěšky. Do této vsi, ležící na výběžku plošiny asi sto metrů nad řekou, tehdy vedla pouhá polní cesta, zcela nevhodná pro chatrné auto. Jírovi měli dva syny, oba starší než já, v domku měli i malý obchod, v té době již ale mimo provoz. Pan Jíra byl nemocen, a tak role živitele rodiny spočívala z velké části na paní Jírové. Byla to typická žena předválečného Podještědí: drobná, ale nesmírně houževnatá. Od zemědělců kupovala jejich produkty a ty pak prodávala na trzích v asi tři kilometry vzdáleném Českém Dubu. Jezdila i na trhy do Turnova, a to vlakem ze Sychrova, kam musela chodit pěšky šest kilometrů. Zboží nosila v nůši, podobně jako trhovkyně ze Světlé a okolí, které zase zásobovaly liberecké trhy, na které chodily přes hlavní ještědský hřeben, tedy přes Pláně do Hanychova, po tak zvané Butterweg čili Máslové cestě. Nikdy nezapomenu na množství překvapení a dojmů, které jsem jako městský kluk prožíval v ryze venkovském prostředí, jakým tehdy byly od světa odlehlé Letařovice, které bývaly součástí nedalekých Hradčan. V Letařovicích byl (a dosud je) památný kostel sv. Jakuba a na hřbitově kostnice s oltářem; školu jsem měl hned vedle, bývala tu i hospoda s řeznictvím, dole na Mohelce klapal mlýn. V obci nebyla elektřina, svítilo se petrolejkami, jen několik málo movitějších hospodářů používalo pro pohon strojů nebo čerpání vody z hlubokých studní stabilní benzinové motory. Ostatní měli u stodol jen žentoury poháněné kravskými potahy. Jen málo stavení mělo vlastní studnu, a pro vodu se proto chodilo k asi 200 metrů vzdálené studánce u lesa. Ve dvoutřídní škole, která stojí dodnes, 12

14 se vyučovalo pouze v jedné, do posledního místa zaplněné třídě, protože pan řídící Havel musel jako záložák narukovat, a tak vše musela zastat jediná paní učitelka. Výuka po odděleních kupodivu fungovala, možná i díky ukázněnosti žáků. S novými kamarády jsem se ve škole rychle spřátelil a společné hry mi dávaly trochu zapomenout na stísněnou náladu rodičů. Události spěly k vyvrcholení. Československá vláda vyhlásila mobilizaci a obsazení pohraničních pevnůstek, ale brzy nato došlo v Mnichově ke známé konferenci, kde bylo rozhodnuto o nás bez nás, jak se již tehdy říkalo. Pánové Daladier a Chamberlain si v očích většiny Čechoslováků vysloužili svými ústupky Hitlerovi (dnes se tomu říká appeasement) a podpisy pod mnichovskou dohodou negativní nesmrtelnost a slovo Mnichov se stalo synonymem zrady a věrolomnosti pro celý svět. Fatálním důsledkem Mnichova byla nedůvěra našich občanů ke spojeneckým zemím, tedy Francii a Anglii, které hrubým nátlakem spoludonutily naši vládu a presidenta k přijetí dohody se všemi důsledky. Tuto nedůvěru zcela neodstranily ani brzké válečné události, tedy napadení aktérů konference hitlerovskými vojsky. Mnichov byl zvlášť zlý pro obyvatele velké části Podještědí. Když se podle znění dohod začala z pohraničí po etapách stahovat československá armáda a za ní začala postupovat armáda německá, zasedala nejprve v libereckém hotelu Zlatý lev a později na sychrovském zámku delimitační komise, jejímiž členy byli mj. Dr. Remeš za čs. stát, velkostatkář Dr. Alain Rohan, otevřeně se hlásící k nacismu, a dva Angličané, kteří měli dohlížet na dodržování sjednaných dohod. Je nutno otevřeně říci, že oni dva svou úlohu sehráli zcela ostudně, když připustili, že podle požadavku německých armádních činitelů a hlavně pana Rohana v zájmu zachování celistvosti jeho panství a zcela v rozporu s dohodami (50 % jinojazyčného obyvatelstva) byly zabrány i ryze české obce a městečko Český Dub, kde žila méně jak třetina Němců. Představitelé postižených obcí požadovali u zmíněné komise provedení plebiscitu ve smyslu mnichovské dohody, ale nebylo jim vyhověno. Zoufalí obyvatelé poslali ještě telegram presidentu USA Rooseveltovi s prosbou o pomoc ve spravedlivé věci, ale rovněž bez odezvy. O tom všem se hovořilo v letařovických domácnostech i přímo na návsi, ale naštěstí pro obec se zábor českých obcí do německých Sudet zastavil právě na hranicích letařovického katastru. Můj otec byl po Mnichovu přeložen do Turnova a později přechodně do Prahy a matka se rozhodla, že navštívíme náš starý liberecký byt. Ke cti našeho domácího a snad i díky troše štěstí jsme zjistili, že se nám nic neztratilo. Na všem byla jen vrstva prachu. Díky maminčiným zkušenostem probíhaly přípravy na stěhování nábytku a všeho dalšího bez problémů. Při návštěvě domácích byla u nich ale znát jistá stísněnost pramenící z obav z budoucnosti. Byl to nápadný rozdíl proti praporům s hákovými kříži vlajícími v libereckých ulicích. Zabalené věci jsme nechali v Liberci a vrátili se zpět do Letařovic. Cesta byla trochu složitá, vlak skončil v Hodkovicích a dál jsme museli jít pěšky přes Petrašovice a Kohoutovice. Zmiňuji se o tom proto, že nás cestou kontroloval německý financ, který byl kupodivu říšským, a nikoli místním sudetským Němcem. Dal se s matkou do řeči a snad i pod dojmem toho, že otec byl také celník, se svěřil, že říšská správa zdejším Němcům příliš nevěří a do zabraných Sudet dosazuje vlastní úředníky. Pro nás pak nastala anabáze se sháněním vlastního definitivního bytu. Napřed jsme to zkoušeli v Praze, pak v Turnově, Mnichově Hradišti a nakonec, díky náhodnému setkání, 13

15 jsme sehnali ubytování v domě manžela matčiny známé ve vesnici Doubrava, asi 8 km jihozápadně od Turnova. Přestěhování nábytku z Liberce do Doubravy zajistila turnovská firma, ale obstarání všech nutných dokladů nebylo jednoduché. Na jednom z úřadů v Liberci přesvědčoval matku jeden z říše dosazený úředník, abychom zůstali v Sudetech, protože prý zde potřebují odborníky! To ovšem nepřicházelo v úvahu, protože rodiče, podobně jako velká část zdejších Čechů (a to i těch, kteří museli zůstat v Sudetech kvůli svému nemovitému majetku) optovali pro československé občanství. Nezůstali jsme v Liberci ze zásadních důvodů, vždyť Češi, kteří v Sudetech zůstali, museli posílat děti do německých škol! Stěhování z Liberce proběhlo, až na drobnou šikanu z německé strany kvůli autu, již bez problémů, ovšem loučení s rodinou našeho domácího bylo smutné a jejich syn můj kamarád běžel za odjíždějícím autem, mával a plakal. Stísněný dojem umocňoval pohled na nedávno vypálenou libereckou synagogu. Vánoce 1938 jsme strávili již v novém bydlišti, do školy jsem chodil v Doubravě, kde pro první a druhou třídu byla tzv. expozitura, a pak do sousedního, asi 3 km vzdáleného Žďáru, kde byl i obecní úřad. Zatímco v Letařovicích byli obyvatelé vůči nám vždy vstřícní, v Doubravě jsme se občas setkávali se známkami antipatií vůči uprchlíkům z pohraničí. Projevilo se to i ve škole, kde jsem se znelíbil jednomu z učitelů. Později se ukázalo, že to byl kolaborant. Osudný 15. březen 1939 jsme prožili zde. Padal mokrý sníh a po silnicích na Prahu i na Sobotku projížděly kolony vozidel Wehrmachtu, německé armády. Učitel nás předčasně pustil domů a doporučil, abychom šli zadem přes humna a vyhnuli se tak silnicím, u kterých mlčky postávaly skupinky obyvatel. Do žďárské školy jsme chodili z Doubravy zvláště v zimě ve skupinách, občas nás kus cesty svezl nějaký hospodář na voze nebo na saních. Tenkrát se totiž občas škvárovala pouze státní silnice na Prahu, ostatní se jen pluhovaly, a tak pro nákladní saně na nich zůstalo dost sněhu. Po počátečním oťukávání se v domě s více nájemníky vytvořila celkem přátelská atmosféra a dokonce v létech 39 a 40 se uspořádalo několik společných výletů do okolního Českého ráje. Pražské události po 28. říjnu 1939 pohřeb Jana Opletala, poprava devíti studentů, zavření českých vysokých škol a uvěznění víc než tisícovky vysokoškolských studentů a učitelů v koncentračních táborech byly většinou lidí přijaty s odporem. Přesto mně v paměti utkvěla epizoda svědčící o myšlení některých lidí. Když při diskuzi před domem můj otec navrhl, aby z pietních důvodů byla odložena již oznámená venkovská taneční zábava, odpověď zněla: Proč? My se chceme bavit! Ti lidé nedokázali pochopit, že národ bez inteligence je národem otroků, a právě o to nacistům šlo. Zřízením tzv. Protektorátu Čechy a Morava začaly i zde platit říšské norimberské rasové zákony. Obyvatelé museli shánět doklady mj. o svém árijském, tedy nežidovském, původu, a to řadu generací nazpět. Církevní úřady musely lidem pořizovat z matrik opisy jejich dávno ztracených křestních či oddacích listů. Díky tomu jsem poznal své kořeny z matčiny strany v Městci Králové a ve vsi Sběř na Novobydžovsku, kam jsme museli vlakem zajet. Na Budějovicku nám obstaraly doklady otcovy tety a ty listiny mám dodnes schované. Dalším důsledkem bylo povinné potupné označování osob neárijského původu žlutou Davidovou hvězdou s černým nápisem Jude. V Doubravě žily dvě nebo tři židovské rodiny, často jsme je potkávali. Jedné noci všichni zmizeli, byli odvezeni do Terezína. 14

16 Dalším znakem nových poměrů byla povinná výměna všech českých nápisů, úředních tiskovin včetně železničních jízdenek a razítek za dvojjazyčné, německo-české (viz Hrabal: Ostře sledované vlaky). U silnic se objevily žluté tabule a rozcestníky s černými německo-českými jmény, úředníci a železničáři se museli začít učit německy. Na podzim roku 1941 jsem začal dojíždět vlakem do měšťanské školy v Turnově. Ta byla později přejmenována po německém vzoru na hlavní. Poznal jsem v ní nové kamarády z města i z okolních vsí; ve třídě jsme měli třeba syna hostinského z hradu Valdštejn. Nejvíce jsem se spřátelil s hochy z malé osady Břehy, kam jsem měl blízko a kteří předtím chodili do obecné školy ve Svijanech, tedy již do sousedního okresu, protože to tam měli blíž než do mateřského Žďáru. V osadě Na měšťanské škole v Turnově v roce 1941 Břehy měli téměř u každého stavení na řece loďku, a tak jsme na Jizeře strávili hodně času. V osadě byla na malé návsi i zvonička, naše klubovna. Výuka na měšťance probíhala normálně, ale od 2. ročníku byl zakázán dějepis a v zeměpise se učilo pouze o Velkoněmecké říši a Protektorátu Čechy a Morava, tedy již bez Slovenska. Z češtiny se téměř vytratila literatura a již na obecné škole jsme si museli v čítankách zalepit nebo začernit stránky a odstavce, které připomínaly Československou republiku. V mnohých z nás žáků tato akce ovšem vzbudila reakci, a tak jsme doma hledali učebnice po rodičích a tajně jsme si je pak navzájem půjčovali. Dalším opatřením bylo prohloubení výuky němčiny. Naše třída byla rozdělena tuto hodinu na dvě části a němčinu tak paralelně zajišťovali dva učitelé. Teprve mnohem později mě napadlo, že to byl možná jen způsob, jak české školské úřady chtěly předejít tomu, aby nadbyteční učitelé nemuseli odejít na tzv. nucenou práci. Doslova smrtelně nebezpečnou výuku němčiny občas prováděl náš pan učitel Emil Hejduk. Na tabuli napsal několik německých slovíček a pak nám začal vyprávět něco z dějepisu, české literatury či o zeměpisu cizích zemí. Přitom bylo známo, že rodiče dvou chlapců ze třídy jsou vlajkaři, členové kolaborantské organizace zvané Vlajka, ale nikdo ho neudal a pan učitel se s námi dožil osvobození v květnu 1945 a setkával jsem se s ním i později. Vzpomínám rád i na ostatní učitele turnovské školy i na jejich postoje. Někteří z nich učili původně v pohraničí, a byli to tedy také uprchlíci. Např. učitel chemie svým výkladem i pokusy několik z nás vlastně přivedl k celoživotnímu studiu této vědy. V červnu 1941 vypukla válka i na východní frontě napadením SSSR Německem a situace obyvatel v protektorátu se zhoršovala. Potraviny byly již od r na příděl, tedy na tzv. potravinové lístky; nařízeno bylo povinné zatemnění oken. Stále vzrůstající nedostatek potravin řešili lidé nákupem načerno, tedy zakázaným nákupem u zemědělců. Ti měli ale 15

17 státem předepsány tak vysoké povinné dodávky, že jim samým toho mnoho nezbylo. Navíc to bylo velmi riskantní a mnoho lidí tak skončilo ve vězení, či dokonce v koncentračním táboře. Zajímavý systém organizovalo podzemí ve vesnicích v okolí Březiny, tedy obce sousedící s Doubravou. Podle přesného rozdělovníku směl z každé rodiny jeden člen v určenou noc a hodinu přijít mimo hlavní cesty do mlýna v Březině. Tam byly v prázdné šalandě připraveny sáčky s moukou. Každý si jeden vzal, zanechal na místě stanovenou částku a odešel. Neslyšel jsem, že by to někdo prásknul. Akce se řídce opakovaly snad až do konce roku Brzy po válce byl mlýn zrušen. Vzrůstající odbojová činnost na české straně a na německé straně důraz na zvyšování válečné výroby vedly v září 1941 k dosazení představitele nejvyšší nacistické elity, Obergruppenfűhrera SS a generála policie Reinharda Heydricha, do funkce zastupujícího říšského protektora. Ten ihned vyhlásil stanné právo a nařídil i provést průzkum zdravotního stavu obyvatelstva protektorátu. Tato zdánlivě lidumilná a po jednotlivých obcích důkladně organizovaná akce měla jediný tajný důvod: přípravu na konečné řešení české otázky. Po vyhrané válce chtěli totiž nacisté český národ zčásti poněmčit, zčásti vystěhovat na východ a zčásti vyhubit. K realizaci prvních kroků těchto plánů zřejmě přispěly i počáteční úspěchy na východní frontě. Po válce objevené dokumenty tak daly skutečně za pravdu tomu, co se mezi lidmi o tomto průzkumu povídalo již v době, kdy jsme se ho povinně zúčastnili (pod hrozbou trestu vězením). V té době nás navštívil můj děda z Liberce. Po dlouhé době obdržel propustku z Říše do protektorátu. Dozvěděli jsme se od něj, že našeho bývalého domácího, který musel narukovat, kdesi na Ukrajině zastřelili partyzáni. Když jsme se asi za rok s matkou dostali do Liberce k návštěvě prarodičů, byli jsme se podívat k domu, kde jsme bydlívali. Před domem se procházel starý pán, otec domácího, a teprve po chvíli nás poznal. S pláčem nám stačil jen sdělit, že se u nich mnoho změnilo. Na ulicích bylo vidět hodně mužů s berlemi a nadšení z roku 1938 bylo zřetelně to tam. Poslední dva válečné roky v turnovských školách nebyly jednoduché. Museli jsme se střídat s děvčaty nejdříve v budově dívčí a pak chlapecké školy, takže do školy jsme chodili jen tři dny v týdnu. Druhá škola byla zabrána na lazaret a také pro německé děti z vybombardovaných měst v Porýní. Kromě toho v zimě byly 2 3 měsíce uhelné prázdniny, kdy jsme se v nevytopené škole scházeli jen jednou týdně pro úkoly. Ty jsme dostávali nacyklostylované. V druhé půli roku 1944 se na silnicích začaly objevovat kolony německých utečenců z Pobaltí, kteří většinou na koňských povozech prchali před frontou. Byli usídlováni i ve zdejších vesnicích a obyvatelstvo jim říkalo národní hosté. K nim později přibyly i pěší kolony zajatců, převážně sovětských, a někdy též zástupy vězňů z východních koncentračních táborů. Ty byly zvány pochody smrti, protože hlídky i před očima obyvatel nemilosrdně zastřelily každého, kdo již nemohl dál. Občas se zajatcům podařilo uprchnout z transportu do lesů a skal, kde se přidávali k partyzánům. Asi v březnu 1945 jsem se se dvěma kamarády vypravil do jeskyně Krtoly v blízkých Příhrazských skalách, ale z její prohlídky nebylo nic, protože před vchodem sedělo několik zjevně uprchlých, protože neozbrojených mužů. Mluvili asi ukrajinsky, docela jsme se s nimi dorozuměli. Chtěli vědět, kudy se pohybuje armáda. Asi za měsíc tam již nebyli. Pátého května 1945 nás do školy jelo jen několik. Hned nás odtud poslali domů a od turnovských kamarádů jsem se dozvěděl, že Železný Brod a snad i Semily jsou již dva dny 16

18 v rukou partyzánů. Šel jsem tedy domů s jedním mladším spolužákem. Při cestě přes turnovské náměstí se ozval výstřel a před spořitelnou padl jakýsi muž. Někdo říkal, že chtěl odzbrojit německého vojáka a ten ho zastřelil. Na nic jsme nečekali a postranními uličkami jsme prchali z města a pak dál podle Jizery po hrázi až do Doubravy. Doma byli strachy bez sebe, protože poslouchali rozhlas, a proto již věděli o pražském povstání. Místní muži uposlechli výzvy rozhlasu a šli odzbrojit osádku vojenského vlaku, který delší dobu stál na nádraží. Hrstka německých vojáků, většinou starších lidí, se ráda vzdala. Vzepřel se jen jeden mladší důstojník a byl na místě zastřelen. Brzy nato přijeli němečtí vojáci, osvobodili zajatce, mrtvého důstojníka ale nenašli. Začali se rozbíhat po vsi, ale náhle, asi na nějaký rozkaz, se vrátili a urychleně odjeli. Předtím stačili zastřelit jednoho Čecha. Následující dny byly již ve znamení ústupu či spíš úprku německých vojáků, často již v civilu, před postupující Rudou armádou. Chtěli se dostat do amerického zajetí. Z ruského měli, asi po zkušenostech z fronty, panický strach. Poslední z nich procházeli Pojizeřím pěšky ještě 8. května, v den, kdy byla podepsána kapitulace. Devátého května dopoledne začaly obcí projíždět první kolony sovětské armády a nepřetržitý proud vojska se valil Pojizeřím až do večera. Na okraji obce uspořádali lidé improvizovanou manifestaci, přirozené nadšení z konce strašné války neznalo mezí. V následujících dnech a týdnech oslava stíhala oslavu a my jsme se při tom pomalu chystali na stěhování, protože otec požádal o přeložení z Mladé Boleslavi, kde za války naposled sloužil, zpět do Liberce. Já jsem v Turnově dochodil čtvrtou třídu, další jsem zde již nezačal. Do tzv. jednoročního učebního kurzu jsem nastoupil v Liberci až začátkem října. Dlouho nám totiž trvalo, než jsme zvládli stěhování a usazení se v Mníšku, když jsme před tím v Liberci ani v bližších obcích nic vhodného k bydlení nenašli. Do školy jsem dojížděl chvíli autobusem, chvíli vlakem. Tím, když autobusy selhaly. Jezdily tehdy na dřevoplyn a pod každým kopcem se muselo čekat, než se ho v generátoru vyrobí dost. Na jaře jsem jezdil do liberecké školy i na kole. V Mníšku nás také navštívila vdova po libereckém domácím i se synem, mým bývalým kamarádem. Bavili jsme se déle než půl dne a dozvěděli se, že oba jejich prarodiče již zemřeli. Paní si povšimla, že máme stejný nábytek, se kterým jsme před sedmi lety odjížděli z jejich domu. V paměti mně utkvěla její věta: My jsme vám tak ublížili, a vy nás tady tak hostíte. Na stole totiž voněla pečená kachna, jedna z těch, které jsme si přivezli z Doubravy. Pak odjeli a víc jsme už o nich neslyšeli. I když jsem se snažil být co nejstručnější, odpověď na Tvoji otázku se trochu protáhla. Omlouvám se za to, ale svoji omluvu si dovoluji na závěr podepřít dosud stále platnou větou, že národ, který zapomněl svou historii, si ji musí zopakovat. Slibuji, že další odpovědi již budou kratší. Neomlouvej se, sám jsem si o to řekl. Jsem rád, že ses takhle rozpovídal, ani jsem to nepředpokládal, ale není už mnoho lidí, kteří ty zvláštní časy pamatují. I já jsem si při čtení Tvých slov zavzpomínal na to, co všechno bylo naší generaci dáno prožít. Myslím, že v žádném z rozhovorů, které jsem kdy četl, nebyla odpověď na jedinou otázku tak dlouhá. Nicméně je nutno položit další otázku. Když jsem s Tebou byl před padesáti lety na první exkursi, měl jsi na sobě krátké manšestrové kalhoty. Záviděl jsem Ti tehdy jejich předválečný skautský opasek, 17

19 na jehož přezce byl ještě velký chodský pes Mikoláše Alše. Když jsem se já stal v roce 1946 skautem, vypadaly už opasky trochu jinak. Nepochybuji o tom, že kalhoty i s páskem máš dodnes. Takže: jak to bylo s Tvým jizerskohorským skautováním, které bezpochyby také přispělo k vytvoření Tvého vztahu k přírodě a okolním horám? Jizerské hory tehdy vypadaly jinak než dnes a mladí členové Horského spolku jistě uvítají Tvoje dávné dojmy a vzpomínky. Brácho Mílo, s těmi kalhotami a opaskem je to trochu smutné. Kalhoty jsem unosil a rozpadly se stářím, opasek, resp. jeho přezka, se zlomila. Obojí jsem pak pietně spálil na ohníčku a popel zahrabal. Skautský, tedy junácký oddíl, byl v Mníšku založen již v roce 1946, když tři starší hoši, kteří se sem přistěhovali z Prahy, svolali většinu chlapců z obce; po krátkém seznámení se skautským hnutím hned zapisovali zájemce. Jak to bývá, někteří se přihlásili, jiní ne a další brzy řady oddílu opustili. Po několika měsících zbyly dvě družiny a po roce už jen jediná, byť i početná. Ta ale žila až do zrušení skautské organizace komunisty v roce Kromě jiného jsme se hodně věnovali poznávání blízkého i vzdálenějšího okolí Mníšku a pak i hor. V programu dominovaly Jizerské hory, i když jsme chodili i na Ještědský hřbet a do Lužických hor. Výpravy byly zpravidla jednodenní, ale o svatodušních svátcích to bylo vždy na tři dny do Jizerských hor. Obvykle jsme z domova vyšli odpoledne posledního pracovního dne a šli kolem školky fojteckého hajného Troppa mírným stoupáním po svahu Brda (Stará jáma) na Kateřinskou cestu k Závorám a ke Gregorovu kříži. Dál pak přes Novou, tehdy Šámalovu, Louku na Kristiánov, na Štolpišskou silnici a z rozcestí s Kasárenskou silnicí přímým průsekem na vrchol Jizery. Bývala tam dřevěná bouda, kde mohlo přespat až šest lidí. Pozorovat západ slunce z jednoho z vrcholových S kamarádem na Pytláckých kamenech 1. listopadu V pozadí jsou doposud stojící domy v osadě Velká Jizera. 18

20 skalisek byl nezapomenutelný zážitek. Dnes by se tím průsekem již jít nesmělo. Někdy jsme si postavili stan na malém travnatém prostoru u Štolpišské silnice proti Čihadlům, kde kdysi údajně stával vojenský barák. Jednou, když bylo večer příjemné teplo, jsme chodili bosi po rašeliništi, a ověřili si tak, jak se v takových místech správně pohybovat. Tenkrát byla ještě funkční, i když již nepoužívaná, trasa lesnické exkurzní cesty přes Čihadla. Dnes by neoprávněné chození po vrchovišti bylo nemyslitelné a přenocování ve stanu na zmíněném místě by bylo v rozporu s ochrannými podmínkami. Ostatně by to stejně nešlo, dnes je to místo nepříjemně zamokřené. Takovým způsobem jsme navštívili velkou část Jizerských hor včetně Smrku a Velké jizerské louky, vychutnali jsme si chůzi podél Jizery až Na školním výletě v Hamru na Jezeře 1949 pod Bukovec atd. Takových výprav se sice nezúčastňovala celá naše skautská družina, ale všichni dodnes při setkání vzpomínáme s povděkem na staré časy, kdy jsme poznali kus krásné přírody. Ptáš se, jaké byly hory v prvních poválečných letech? Tedy: mně se líbily víc proto, že z vyvýšených míst bylo vidět moře lesů, v nichž byly ukryty mnohé skalní útvary. Ty jsou dnes přes mladé porosty zdaleka viditelné. Na lesních silnicích, které většinou byly ve velmi slušném stavu, neexistoval asfaltový povrch. Vytěžené dřevo se dopravovalo koňskými potahy; např. formani z Mníšku nebo Oldřichova v Hájích jezdili Polednickou a Oldřichovskou cestou až někam k dnešním Tetřevím boudám. Osada Jizerka byla tehdy tichá jako zakletá princezna, protože stálí obyvatelé se ve dnech volna drželi spíš doma. Trochu oživení tam přinášel až podzim s jelení říjí a lovci. Na Smrku tehdy byl nádherný horský les, přesně jako na fotografiích v německé vlastivědě Frýdlantska z dvacátých let. Jen krátký čas na vrcholu hory vydržela stará dřevěná rozhledna a turistická chata. Tehdy jsme si ovšem neuvědomovali, že v na pohled krásných stejnověkých smrkových monokulturách tiká časovaná bomba, která se tehdy, zprvu nenápadně, již projevovala místní kůrovcovou kalamitou. Katastrofu bylo možno očekávat již začátkem šedesátých let, když se např. na drsných žulových skalách po odchodu sněhu objevil šedý poprašek popílku, pocházející z elektráren v černém trojúhelníku. Nebo když se ve stejném období prošlo suchou trávou třeba pod albrechtickým Filipovem, za chodcem se zvedal prach a usazoval se na botách. Je to totiž jedno z míst, kde se díky terénu zvlášť hojně usazovaly tuhé spady váté od severozápadu. Horší to bylo s plynnými imisemi, ale to už je jiná kapitola. Stejně velký rozdíl jako ve stavu porostů mezi prvními poválečnými lety a dneškem je v návštěvnosti hor. Ty tehdy byly oázou klidu a často jsme ani při třídenním putování nepotkali živáčka. Obrovský rozdíl proti dnešní komercializované pěší, cyklistické i lyžařské turistice! 19

21 Dávám do uvozovek, protože větší částí současné populace provozovaná štvanice s polykáním kilometrů nemůže poskytnout kýžený mír v duši, původní cíl turistiky. Vybavení na výpravě v dobách nedostatku jsme měli velice jednoduché, z dnešního pohledu až primitivní: trojúhelníkové maskovací stanové dílce rosničky po německé armádě, které posloužily i jako pláštěnka do deště, na spaní tepláky a pokrývka, kdepak spací pytel. Jako tepelná izolace do stanu nejčastěji posloužila vrstva suché trávy pokrytá čtvercovým dílcem. Spaní pod širákem se tehdy s takovým vybavením moc provozovat nedalo. Po horách jsme chodili podle Matouschkovy mapy, protože byla podrobnější než vojenská speciálka, tehdy ještě volně prodejná, i když jsme obě mapy museli občas porovnávat. Podlepenou Matouschkovu mapu se mi kdysi podařilo zachránit ze sběrového papíru. Takže jsem se zase poučil: myslel jsem, žes byl skautem, resp. vlčetem již před válkou, podobně jako já jsem byl na jaře roku 1939 v necelých šesti letech již mladším žákem Sokola v Praze v Žitné ulici. Ale další otázka. Jak to bylo s Tvými studiemi? I když se obě přírodovědecké discipliny, které tak dobře ovládáš chemie a geologie nedají od sebe vlastně oddělit, přesto se zeptám: cítíš se být víc chemikem, nebo geologem? Máš titul RNDr., tedy doktor přírodních věd, ale začal jsi, tuším, jako student liberecké chemické průmyslovky. Myslím, že vysokou školu jsi absolvoval dálkově až v době, kdy jsme se už znali. Nebo to bylo jinak? Se studiemi jsem to neměl úplně jednoduché. Hned po maturitě na vyšší chemické škole, jak se tehdy průmyslovka nazývala, měli všichni absolventi odejít na tříměsíční lesní U žíly s barytem ve štole v Herlíkovicích roku

22 S rodinou na dovolené v Krkonoších v roce 1973 (Výrovka) brigádu. Při lékařské prohlídce mi však zjistili vážné onemocnění a místo na brigádu jsem šel do nemocnice. Byla to smůla o to větší, že rodiče byli ochotni mě podporovat v dalším studiu na vysoké škole, kam jsem měl tak, vinou nemoci, dočasně uzavřenou cestu. Ke studiu jsem se dostal proto až později, při zaměstnání. Zpočátku se mi do toho moc nechtělo, ale jak se říká, když jsem chytil slinu, už jsem v tom jel. Bylo kolem toho dost odříkání, ale dotáhl jsem studium až k rigorózu bez přerušení a doktorský diplom z naší alma mater má datum 2. června V té době jsme se spolu již dlouho znali, protože jsme se opravdu seznámili někdy kolem roku Ptáš se, zda se cítím být víc chemikem, nebo geologem. Odpovídám tak, že jsem v zaměstnání často musel řešit úkoly se znalostí obou oborů, někdy dokonce i dalších. To mě naučilo pohybovat se v mezioborových hranicích, které mnohým připadají nepřekročitelné, a raději chodí širokými, pohodlně vyšlapanými cestami. Příroda je ovšem jen jedna, představuje složitý systém s mnoha vazbami a souvislostmi, které bychom se měli snažit pochopit, i když víme, že vždy asi půjde jen o asymptotické přibližování. Stručně shrnuto: podle dané situace se na určitý problém dívám jednou jako chemik, za jiných okolností se snažím vidět věci geologickýma očima. Vzpomeneš si, kdy a kde jsme se viděli poprvé? Myslím, že jsi tehdy, asi v r. 1957, přišel do libereckého muzea, ale úplně přesně to už nevím. Později, již jako vedoucí přírodovědeckého oddělení, jsem se Tě marně pokoušel přemluvit, aby ses stal muzejním geologem. Nikdy jsme totiž žádného geologa nemohli sehnat, protože muzejní platy byly tak žebrácké, že geologové tehdy ekonomická šlechta mezi přírodovědci byli jinde placeni neskonale lépe. Přesto jsi se o inventování muzejních geologických a mineralogických sbírek celá desetiletí dobře staral. Tak pečlivě a svědomitě, že jsem Tě jako jediného z řady externistů! 21

23 Před sfáráním do fluoritového dolu v Harrachově prosinec 1975 uvedl ve své práci o dějinách přírodovědeckého oddělení Severočeského muzea jako jednoho ze zaměstnanců muzea. Také jsi se podílel na tvorbě dnešní stálé přírodovědecké expozice libereckého i novoměstského muzea. Takže: jaký je Tvůj vztah k muzeím, obecněji ke sbírkám (v Tvém případě geologickým), tedy, surově řečeno, k hromadění kamenů v krabicích a zásuvkách, kde ty, před stamiliony roků ztuhlé a pak do geologických formátů přitesané kusy vesmíru tiše čekají na svého badatele, na svůj den, který možná někdy přijde, možná ne? Můj vztah k muzeím, resp. ke sbírkám neživých přírodnin? Myslím, že je velmi kladný, ať již návštěvnicky pasivní, nebo aktivní při mé činnosti, o které ses v otázce zmínil. Jako návštěvník předpokládám, že v mineralogické sbírce regionálního muzea najdu poučení, jaké poklady se na určitém území nacházely nebo dodnes nacházejí, v geologické sbírce či expozici pak hledám informace o horninách a geologické stavbě regionu. Zvláště mineralogické lokality mají někdy až jepičí život dočasné odkryvy nebo zemní práce mohou být zdrojem zajímavých a pro region typických minerálů, a když se vzorky z nich nezajistí pro muzeum, je brzy vše ztraceno. Soukromé sbírky totiž nejsou vždy zárukou, že se zachovají i příštím generacím. Podobně je tomu i s některými horninami. Např. nedávno byl při výkopu studně ve Velkých Hamrech zjištěn výchoz kontaktního rohovce stejného vzhledu a složení, jako mají úlomky amfibolového rohovce těžené již v pravěku pro výrobu kamenných nástrojů ze suti poblíž Jistebska, kde se zatím primární zdroj nenašel. Jiný příklad: díky tomu, že raspenavský rodák prof. Blumrich kdysi Národnímu muzeu předal svůj studijní materiál týkající se jím objeveného a pojmenovaného minerálu hainitu, bylo možné později moderními analytickými metodami stanovit krystalochemický vzorec, což se Blumrichovi nepodařilo, protože tyto metody za jeho časů vyžadovaly příliš mnoho materiálu. Minerál byl tak nově redefinován. Asi bychom mohli dlouho diskutovat o etice sběratelství přírodnin, protože se často zapomíná na muzejní sbírky a z komerčních důvodů se devastují neobnovitelné lokality, jako je tomu třeba v případě vltavínů. To je stále otevřené téma. Výhodou sběratelství neživých přírodnin ovšem je, že se při něm žádný tvor nemusí zbavovat života. Ještě k mé činnosti pro liberecké muzeum. Doslova dobrodružná a detektivní práce bylo např. zpracování tzv. Wűnschova souboru minerálů a hornin. Zde bylo nutné nejdříve přečíst drobný přiložený lísteček psaný kurentem a navíc tužkou s uvedeným názvem a lokalitou. Část vzorků bylo nutno znovu určit, ale identifikovat německý název české 22

24 S Mílou Nevrlým a tomíky v Obřím dole v Krkonoších červen 1976 nebo slezské lokality a převést jej do češtiny, byl někdy oříšek. Znamenalo to porovnávat rakousko-uherské lexikony obcí a osad s novějšími československými, staré mapy s novými, názvy jabloneckých ulic vyžadovaly studium starých plánů, které mně půjčil zesnulý PhDr. J. V. Scheybal atd. Pro Polsko, Alpy, Vogézy a další místa posloužily staré průvodce i mapy. Bylo to skutečné intelektuální dobrodružství v nejkrásnějším slova smyslu. Cítím celoživotní vděčnost za to, že jsi mně kdysi trpělivě objasňoval vznik a původ jednotlivých druhů hornin, který jsem jako zoolog jen těžko chápal; vždyť geologie pojem druh ve smyslu botanickém či zoologickém vůbec nezná. Svůj dík jsem Ti vyjádřil i v předmluvě k 2. vydání Knihy o Jizerských horách, kdy jsem ji směl rozšířit o dalších dvanáct kapitol; jednu z nich jsem nazval O jizerském kamení a Ty jsi k její správnosti a srozumitelnosti výrazně přispěl. Na kamenné vědy nedám dodnes dopustit; miluji horniny i pro jejich z lidského hlediska až neotřesitelnou stálost: na rozdíl od rostlin či zvířat je také nelze libovolně introdukovat odjinud, třeba až z druhého konce zeměkoule, a zaplevelovat tak cizími druhy kamenů naši původní přírodu. Na druhé straně, pokud jednou nějaký minerál nebo horninu vytěžíme, vyhubíme, už je nelze odněkud dovézt či vypěstovat a znovu vysadit do přírody. Takže: získal jsi za dobu, kdy se nerosty a horninami těmi podivuhodnými a krásnými výtvory vesmíru, bez kterých by nevznikla rostlinná ani živočišná říše zabýváš, k nim nějaký hlubší osobní či dokonce niterný vztah, nebo jsou pro Tebe jen předmětem střízlivého odborného zájmu? 23

25 Radost ze vzácného úlovku, téměř neviditelného drahokamu ze Safírového potoka na Jizerce červen 1975 Jan Werich kdysi prohlásil, že všechno na světě je relativní. To se týká i Tebou zmíněné stálosti kamení. Stavitelé gotických chrámů sv. Víta nebo sv. Barbory a mistři kameníci by se asi divili, co se po pouhých několika stoletích stalo s pískovcovými ozdobami na vnějších opěrných obloucích. I v přírodě samotné probíhají bez zásahu člověka procesy zrození, života a zániku neotřesitelně stálého (jak říkáš) kamení, ovšem v nadlidských časových dimenzích řádově milionů až desítek milionů let. Geologové rozeznávají menší i větší koloběh hmoty v zemské kůře a v přilehlé části pláště podle toho, zda projde, či neprojde magmatickou fází, tedy přetavením. Někdy jde o ještě delší časové úseky, např. tuhnutí a chladnutí hlubinného magmatu může trvat i 70 milionů let. To taková tvorba kalcitových krápníků v jeskyních je podstatně rychlejší, a dokonce někdy lidsky měřitelná. Naopak třeba krystaly křemene na žilách rostou pomaleji. Současný půdní pokryv je z geologického hlediska velmi mladý, starý nejvýš 10 tisíc let, ale z hlediska lidského kolik je to generací? Nevím, jestli je to právě mým niterným vztahem k neživým přírodním výtvorům, ale nemám rád jejich zbytečné ničení. Ať jde již o skalní útvary, nebo zabírání půdy (ta je ale živá!), nezastupitelné to podmínky pro život na souších této planety, pro megalomanské přízemní stavby na zelené louce, i když se to děje pod hlavičkou veřejného zájmu, což je někdy pouhá zástěrka pro zájmy soukromé. Řečeno drsně, občas to vypadá, že developeři beztrestně plundrují českou krajinu. V posledních letech vedeš odborné geologické exkurze, třeba pro pracovníky Správy CHKO Jizerské hory i pro další zájemce. Rád bych Ti dodatečně poděkoval i za to, že kdysi, již před desetiletími, jsi na podobné výlety chodil i s námi. Tedy s tomíky chlapci a děvčaty z bývalých libereckých skautských oddílů, kteří se stali po zrušení Junáka v roce 1970 členy TOM, tj. turistických oddílů mládeže. Asi není náhoda, že několik kluků z našeho oddílu později vystudovalo na Karlově 24

26 Při mineralogické výpravě s tomíky na Jizerce v červnu 1975 univerzitě geologii. Pamatuješ si ještě některé naše cesty, třeba do Krkonoš, na Jizerku, na Vápenný vrch u Raspenavy, do novoměstských štol, na mnoho dalších míst v horách i pod nimi? To víš, že se pamatuji! Bylo mi tenkrát s vámi dobře také proto, že většina tomíků, jak jim říkáš, měla upřímný zájem. Vzpomínám si, jak jeden z chlapců při promývání písku na Jizerce a získávání vzorků pro muzeum do chystané nové expozice prohlásil, že ho to chytlo a že už chápe vášeň zlatokopů. Také vzpomínám, jak jsme kdysi vypouštěli vodu z horního díla Wassersuppe, pardon, z Oukropu, na Měděnci nebo na exkurzi do Obřího dolu s noclehem na Luční boudě, na kaňon plnej zlata v Bezděčíně a další místa, která jsi jmenoval. Dodnes si myslím, že snad nejsilněji se do myslí Tvých svěřenců zapsala exkurze do fluoritového dolu v Harrachově, kde s námi závodní geolog sfáral dolů (i když to nebylo v programu) a došli jsme až na ort, tedy místo, kde se právě nakládal odstřelený kámen do huntů. Tehdejší režim hornickou práci neustálým zdůrazňováním zprofanoval, a tak jsem rád,že si tehdy mohli mladí lidé alespoň trochu poopravit pokřivený názor. Škoda, že se tenkrát při exkurzích pořizovalo málo fotek, mám jich jen pár. Díky Tobě a Tvé znalosti regionu jsem mohl také výrazně obohatit obsah turistických map Jizerských hor a Frýdlantska, které jsem desetiletí zpracovával pro mapová nakladatelství. Myslím, že v žádném jiném asi ze stovky kladů turistických map České republiky v měřítku 1: nejsou v takovém počtu a tak detailně uvedeny lomy a staré štoly i s uvedením horniny, jako je tomu ve zmíněné mapě 20/21. Máš v Jizerských horách, na Frýdlantsku nebo třeba v Krkonoších nějaké místo, které Ti díky kamenům obzvlášť přirostlo k srdci? 25

27 Skutečně bych nerad pohoršil některá místa, která mi díky kamenům poskytla uspokojení jen tím, že jim vystavím pořadník. Navíc mi chybí dar vzletného vyjadřování. Proto jen konstatuji, že zvlášť silným dojmem na mne vždy působila a působí Jizerka, a to nejen kvůli minerálům, které v sobě ještě skrývá (vzpomínka na našeho společného přítele Karla Lutze!), ale i kvůli zvláštnímu kouzlu, které toto místo nesporně má. A přitom jsem tam sám nikdy mnoho vzorků nezískal. Na Frýdlantsku jsou odlehlá místa, kde lze i dnes, i když velmi pracně, získat při celodenním rýžování několik zlatinek. Opuštěným místem je i Bílá skála u Srbské, ojedinělý křemenný val v našem regionu. Vydržím se dívat hodiny odkudkoli z Ještědského hřbetu, třeba z Vápenice, z Lomu či Jítravského vrchu, na nádhernou krajinu Podještědí, plošiny Českého ráje, České středohoří, Lužické hory a myslet při tom třeba na jejich pestrou geologickou stavbu. Pohled na opačnou stranu rovněž nelze opomenout a Sněžka v pozadí mě nutí vzpomenout na Obří důl nejen kvůli jeho alpinskému rázu při pohledu od kapličky vzhůru k vrcholu nebo stopám po ledovci, ale i na jeho podzemí a zarůstající haldy, odkud bylo možno ještě před časem získat pěkné vzorky. Ostatně, byli jsme tam kdysi i spolu, že? Přiznávám, že mne trochu mrzí, že se mi z Tebe přes letitou snahu nikdy nepodařilo vypáčit pro přírodovědecký Sborník Severočeského muzea, jehož jsem byl redaktorem, nějaký důkladný odborný článek z Tvého oboru, tedy z geologie. Nebo alespoň podrobnou geologickou bibliografii Jizerských hor, kterou by hodně lidí ocenilo. Myslím, že je za tím Tvoje zbytečná skromnost a důkladnost. Já jsem napsal obdobnou ornitologickou bibliografii Jizerských hor, přestože jsem přesvědčen, že Tvoje znalosti odborné regionální geologické literatury jsou minimálně stejně obsáhlé, jako byly tehdy ty moje ornitologické. Nemáš chuť to ještě teď, když už jsi v důchodu, napravit? Máš pravdu, také mě to mrzí. Před časem jsem např. zamýšlel po doplnění uveřejnit mou práci o geologii Ještědského hřbetu, kterou jsem vypracoval pro tehdejší Nadaci pro záchranu Ještědského hřebene, ale pak přišly zdravotní problémy. Nejdřív v rodině a pak i u mne samého a ty mou snahu utlumily. S bibliografií to bylo tak, že jsem ji stále odkládal na dobu, až budu mít více volného času (kterého jsem ani v mládí neměl dost), až jsem dospěl do věku, kdy začalo být času skutečně už opravdu málo do důchodu! Jistě víš, že jsem před časem kvůli zdravotním problémům musel odříci zajímavou práci na větší publikaci o přírodě Jizerských hor. Takže teď už jen slibuji to, o čem jsem skálopevně (zase to kamení!) přesvědčen, že to mohu splnit. Chuť k práci mi ale nechybí! Vyrážíš ještě občas na geologické exkurse, nebo se z Tebe stal, řečeno slovy sv. Benedikta, senex sapiens, cuius maturitas eum non sinat vagari tedy moudrý stařec, jemuž zralost nedovolí toulat se? Chodíš pořád krajem s geologickým kladivem jako za mlada a doplňuješ svoji sbírku? Svatý Benedikt byl jistě zkušený muž, ale nemyslím si, že právě zralost věku by měla bránit toulání se. Právě naopak mám pocit, že zralost věku umožňuje člověku vnímat vše kolem sebe s intenzivnějším prožitkem a z patřičného nadhledu. Podmínkou je přirozeně fyzická schopnost a volný čas. Je pravda, že takovéto výpravy nyní podnikám jen výjimečně. Spíše se dostanu do terénu s někým, kdo mě sveze s sebou, nejčastěji s přáteli 26

28 S pracovníky KRNAPu a BÚ před sestupem do úklonného komínu štoly Helena v Obřím dole červenec 1997 z CHKO. Kladivo vždy s sebou, bez něj ani ránu, a sem tam dojde i na nějaký ten studijní vzorek k doplnění sbírky. Po dotazu na doplňování sbírky se nabízí ještě jedna, pro tento rozhovor již poslední otázka. Jsme oba i když si to neradi připouštíme již v osmém deceniu života. Vím, že máš ve svém domě v Mníšku velkou sbírku hornin a minerálů a také rozsáhlou knihovnu odborné geologické literatury a separátů. Přemýšlel jsi už o tom, jaký bude jejich osud řekněme za dvacet roků? To je otázka, na kterou ještě nedovedu odpovědět a dost mě to trápí. S mou sbírkou to zase není tak slavné. Je to spíš regionální soubor studijního materiálu, ve své většině neatraktivní, jehož kusy mají svou hodnotu jen proto, že pocházejí právě odtud, z kraje, kde žiji. Na druhé straně je pravda, že mám v současné době pravděpodobně nejúplnější soubor petrologického a mineralogického materiálu třeba z Vápenného vrchu u Raspenavy, např. i s povlaky opálu, vznikajícími při metamorfních reakcích. S knihami je to asi stejné, jako třeba to bylo u PhDr. J. V. Scheybala z Jablonce n. N. jsou po celém domě na většině volných míst. Většinu odborných časopisů jsem musel přestat odebírat nejen z finančních, ale hlavně z prostorových důvodů. Tím ovšem vzrostla potřeba otisků důležitých prací. Vím, že se jednou budu muset rozhodnout, jaký bude osud všeho toho, co jsem nashromáždil, ale zatím nevím. Kameny asi nejspíš přijdou do muzea, s literaturou je to horší. Jen 27

29 tak mimochodem na úplný závěr: co se stalo se sbírkou minerálů z Jizerky dávného přítele Karla Lutze? To opravdu nevím. Můžeš se to dočíst i na dvacáté straně knížky Tři iseriny, kterou předloni vydal Horský spolek; píše se tam ostatně i o Tobě. Nejsi sám, koho to zajímá. Kdysi, když Karel ilegálně emigroval do Německa, se po tom poptávali i komunističtí policajti, ale já to opravdu nevím a jsem rád, že mi to Karel před svým odchodem neřekl. Chtěl jsem se ho na to zeptat, když po roce 1989 několikrát navštívil rodné Jizerské hory, ale nějak se to nehodilo, neodvážil jsem se. Třeba někdy příště. Tobě ale děkuji za všechno, co jsi nám o sobě řekl, a jménem všech čtenářů tohoto dlouhého rozhovoru Ti po starodávnu přeji Valeas et sis felix, Buď zdráv a šťasten! S Ing. Burdou a praktikantkou CHKO u Bílé skály u Srbské duben

30 40 let Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory Pavel Vonička & Petr Vetešník Liberec 29

31 Turisté v tehdejší SPR Rašeliniště Jizerky v roce 1964 V roce 2007 uplynulo již neuvěřitelných 40 let od vyhlášení Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory jedné z nejstarších v České republice. Osmého prosince 1967 spatřil světlo světa výnos tehdejšího Ministerstva kultury a informací ČSR, kterým byly k 1. lednu 1968 prohlášeny Jizerské hory za chráněnou krajinnou oblast. Vzniklo tak další velkoplošné chráněné území, po CHKO Český ráj (1955), Moravský kras (1956), Šumava (1963) a Krkonošském národním parku (1963) v pořadí teprve čtvrté v naší republice. Mnohé se od té doby v horách změnilo. Na místě hlubokých smrkových lesů, postižených imisemi a kalamitami hmyzích škůdců, vznikly rozsáhlé holiny, které byly postupně znovu zalesněny. Otevřely se daleké výhledy a skalní útvary, dříve ukryté ve smrčinách, se staly vyhledávaným objektem mnoha fotografů. Kamenité cesty a pěšiny se proměnily v asfaltované a panelové silnice. Mnohonásobně se zvýšil turistický ruch, pěší návštěvníky nahradili cyklisté na horských kolech, v zimním období brázdí upravované trasy magistrály stovky lyžařů. Se změnou společenských poměrů na přelomu 80. a 90. let se změnil i charakter horských obcí. Podnikové i soukromé chalupy se přeměnily na penziony a hotely, jejichž klienti vyžadují stále více pohodlí a možností sportovního i kulturního vyžití. Vznikly tak nové sjezdařské areály, golfová hřiště, tenisové kurty, bazény, cyklostezky, bowlingové haly i diskotéky. Do hor míří stále více návštěvníků a jejich nejcennější partie je třeba více chránit před poškozováním. Na druhé straně se díky legislativním změnám významně zvýšily kompetence Správy CHKO Jizerské hory, která díky novému zákonu o ochraně přírody a krajiny může mnohem významnějším 30

32 způsobem ovlivňovat a usměrňovat činnosti na území CHKO. Byla vyhlášena nová maloplošná chráněná území, každoročně je prováděna řada praktických opatření ke zlepšení stavu přírodního prostředí či pohodlnějšímu pohybu i informovanosti návštěvníků. Výročí, které si CHKO Jizerské hory připomíná, je natolik významné, že nemůže být opomenuto ani v ročence Jizersko-ještědského horského spolku, který nejen že nese Jizerské hory ve svém názvu, ale především většina jeho členů má k těmto horám vřelý vztah. Mnoho již bylo napsáno o snažení přírodovědců a milovníků hor o zajištění ochrany Jizerských hor před vyhlášením CHKO. Dostatek informací je k dispozici rovněž o jizerskohorských rezervacích, jejichž první devatenáctka byla vyhlášena v roce Poslední souhrnné zpracování historie jejich vzniku vyšlo i v Ročence JJHS 2006, vše by tak bylo jen opakováním známých skutečností. Nemnoho informací existuje však o Správě CHKO Jizerské hory, o její činnosti v uplynulém období, o zaměstnancích a jejich nelehké úloze být v rámci svých kompetencí dobrými správci Jizerských hor, zejména v období komunistického režimu. Pojďme se tedy společně projít obdobím od vyhlášení CHKO po současnost a připomenout si významné mezníky během její existence, úspěchy, ale i problémy, s kterými se správa CHKO během 40 let setkala. Období od vyhlášení do roku 1990 Zmiňovaný výnos o vyhlášení CHKO, na svou dobu pokrokový, předjímal již v úvodním ustanovení proklamačně ochranu krajiny a jejích typických krajinných znaků. Zřízení CHKO Jizerské hory provázel v roce 1969 barevný propagační film, svědčící o vysoké turistické a rekreační atraktivitě horské lesnaté krajiny i smysluplnosti její ochrany. Film má dodnes vypovídající hodnotu o krajinných kvalitách Jizerských hor, o tehdejší relativní neporušenosti zdejší přírody, překvapivé zvláště pro mladší generace, pamatující již zejména lesní krajinu silně poškozenou. Statutem CHKO Jizerské hory, vydaným Severočeským a Východočeským krajským národním výborem spolu s Ministerstvem kultury a informací ČSR, byla s účinností od 1. září 1968 zřízena Správa CHKO Jizerské hory (dále jen správa ) pro přímé organizační zabezpečení ochrany oblasti. Začleněna do Krajského střediska památkové péče a ochrany přírody v Ústí nad Labem (podřízeného severočeskému Krajskému národnímu výboru) byla správa pouze vyšetřovatelem činností v CHKO, bez výkonné pravomoci, s možností pouze odborně ovlivňovat vznikající záměry. Výkonným orgánem státní správy v ochraně krajinné oblasti bylo samo ministerstvo kultury a informací. Jemu správa předkládala žádosti o výjimky z ochranných podmínek oblasti a prostřednictvím Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody žádosti týkající se maloplošných chráněných území uvnitř oblasti. Žádosti mohla správa doprovázet odborným vyjádřením a návrhem. Postupně, zvláště pak v 80. letech, se do tohoto předkládajícího procesu proložilo Krajské středisko později Ústav památkové péče a ochrany přírody jako krajský cenzor negativních odborných stanovisek správy. I v této složité situaci a přes některé mocenské tlaky se dařilo správě ze značné části plnit své poslání. Správa začala svou činnost v září 1968 třemi stálými pracovníky (vedoucí, 31

33 Hraniční tabule Státní přírodní rezervace Klečové louky 1961 dokumentátorka, odborný pracovník stavař). V letech tvořilo pracoviště 5 stálých pracovníků, doplňovaných krátkodobě jedním či dvěma brigádníky, od roku 1977 do roku 1982 byla správa posílena dvěma placenými strážci. V období klesl počet stálých pracovníků na čtyři, rokem 1985 stoupl na šest. Tento stav trval až do roku Statut CHKO umožňoval správě organizovat v oblasti dobrovolnou strážní a zpravodajskou službu, čehož plně využila. Dobrovolníků zajímajících se o činnost v území oblasti organizačně začleněných do aktivu dobrovolných pracovníků v ochraně přírody při odborech kultury Okresních národních výborů v Liberci a Jablonci nad Nisou bylo tolik, že umožnili zorganizovat celkem šest územně vymezených strážních obvodů CHKO. Působily zde i dětské ochranářské oddíly, z nichž někteří jedinci se po studiích věnovali ochraně přírody profesionálně. Dobrovolní aktivisté pracovali ve svém volnu za uhrazení cestovních výloh a někdy (podařilo-li se) za terénní výstroj. Odměnou jim byly naučné exkurze pořádané správou do sesterských, tehdy převážně slovenských, CHKO. Bez těchto spolupracovníků byla nemyslitelná údržba ochranářského značení hranice CHKO a jejích 32

34 maloplošných chráněných území, budování a údržba naučných stezek na Jizerce a v Oldřichovských bučinách a školní naučné stezky Fojtecké tisy, záchranné práce při zavalení vodotečí v rezervacích padlými kmeny, sběr semen, semenáčků a řízků lesních dřevin, víkendová strážní služba, usměrňování hromadných sportovních akcí atd. Někteří z nich vstoupili v roce 1992 jako dobrovolníci do stráže ochrany přírody při správě. Správa též organizovala zájmové brigády studentů, členů hnutí Brontosaurus, členů organizace TIS, později ČSOP, při různých terénních pracích. V průběhu 70. a 80. let byla bohatá i přednášková a exkurzní činnost odborných pracovníků správy (zčásti oficiálně zaštítěná lektorstvím v tzv. socialistické akademii ), a to ve školách, učilištích, školách v přírodě, rekreačních zařízeních a občanských organizacích Národní fronty (zahrádkářů, důchodců, baráčníků...), ale též (mimo socialistické lektorství) i na trampských sešlostech. Tato osvěta měla celkem úspěch, a to zejména proto, že nezastírala skutečnost příčin a důsledků v problematice krajiny a přírody Jizerských hor. Statut CHKO umožnil správě zřídit poradní sbor, který v roce 1978 rozšířila o zástupce vědeckých pracovišť v čele s členem korespondentem ČSAV Slavomilem Hejným jako předsedou poradního sboru. Zkvalitnění poradního sboru těmito osobnostmi bylo možné díky jejich nezištné ochotě a upřímnému zájmu o problémové střety zájmů v krajině Jizerských hor v situaci proměny její přírody (jejich pomoc by byla totiž z prostředků správy nezaplatitelná). Pozice předsedy poradního sboru umožňovala správě užitečné pracovní a informační kontakty mimo krajský mocenský filtr (v 70. letech nebyla totiž Značení prvních jizerskohorských rezervací

35 34 Stavba původní vyhlídkové věže Na Čihadle listopad 1976

36 politicky žádoucí veřejná ani odborná informovanost o vývoji životního prostředí v Jizerských horách). Poradní sbor umožňoval správě aktivní podíl na konferencích v průběhu druhé poloviny 70. let a počátku 80. let o lesích, vodách a vzájemných střetech hospodářských, rekreačních a sportovních zájmů v území CHKO, to vše pod vlivem již plně působících škodlivin z energetických zdrojů místních, blízkých i vzdálených. Měl též podíl na výjezdních zasedáních Vědeckého kolegia ČSAV, komise pro životní prostředí Rady vzájemné hospodářské pomoci a poté Výboru pro životní prostředí při OSN, čímž vešlo ve světovou odbornou známost politicky tajené ekologické drama Jizerských hor. Poradenství sboru bylo správě prospěšné i při projednávání lesních hospodářských plánů a územních plánů velkého územního celku aglomerace i jejích sídel. Krajským politickým a správním orgánům a hospodářským institucím se působení poradního sboru správy, vymykající se jejich kontrole, nelíbilo. V druhé polovině 80. let se konečně podařilo poradní sbor správy rozrušit zlákáním jeho předsedy (již akademika) S. Hejného k jeho povýšení na poradní sbor Krajského ústavu památkové péče a ochrany přírody v Ústí nad Labem, čímž se už prakticky nesešel, a správa musela s jeho členy zájmově orientovanými na Jizerské hory udržovat kontakt jiným způsobem. Mezi správou a Severočeskými státními lesy se prohluboval rozpor v přístupu k lesním porostům v jejich ohrožení i rozpadu a k ochrannému režimu Chráněné oblasti přirozené akumulace vod, vyhlášené v hranicích CHKO v roce Správa navázala na konci 70. let úzkou spolupráci s týmem zpravodajského filmu studia Barrandov. Výsledkem byly tři zpravodajské týdeníky. První, z roku 1977 celkově, charakterizoval krajinu oblasti, postihl problém znečištění, pitné vody a lesního hospodářství, předvedl širokou školní akci sběru bukových semenáčků organizovanou okresy Jablonec nad Nisou a Liberec. Druhý film, Členové aktivu dobrovolných pracovníků při odstraňování padlých kmenů v SPR Rašeliniště Jizery

37 Členové 1. strážního obvodu dobrovolných pracovníků při terénní akci 1978 z roku 1979, vstřícný vůči lesnímu hospodářství, předvedl tvrdou zimní práci lesních dělníků při různém stupni těžební mechanizace. Třetí, z roku 1980, již naplno odkryl bezohlednost mechanizované těžby v kontaktu s ochrannými pásmy vodních zdrojů, doprovázenou erozí rašelinných půd se zjevným porušováním lesního zákona a v kontrastu k tomu předvedl opět širokou školní akci sběru bukvic. Týdeník byl tak filmařsky kvalitní a sugestivní, že byl obecně nazýván Jizerský horor a rozčílil tehdejšího ministra lesního a vodního hospodářství Hruzíka tak, že docílil stažení filmu uprostřed týdne. Krajské středisko SPPOP pochopitelně další filmařskou spolupráci správě zakázalo. Byly to krásné chvíle tvořivého díla. V létě roku 1980 se správa podílela s VÚZORT Praha na leteckém multispektrálním snímkování lesů Jizerských hor. Snímkování financované ministerstvem kultury se mělo opakovat vždy po dvou letech pro sledování dynamiky imisního poškození lesních porostů. K třetímu snímkování však nedošlo v dvouletém intervalu, což oslabilo vypovídající průkaznost vyhodnocení průzkumu. Na počátku 70. let vzrůstala nekázeň návštěvníků CHKO porušováním zákazů vjezdů Hraniční tabule zóny klidu CHKO na 36

38 Vedoucí laboratoře leteckého dálkového průzkumu Dr. Ludvík Škapec seznamuje děti z libereckého turistického oddílu Kletr v rámci přírodovědných pozorování s výsledky průzkumu Jizerských hor

39 lesní cesty, mytím vozidel v místních vodách, hlučením v lesích apod. Správa se snažila na nadřízené krajské úrovni o vydání návštěvního řádu oblasti, ovšem bezvýsledně. Zájem však projevil Okresní národní výbor v Jablonci nad Nisou. Vyhláška o povinnostech návštěvníků a provozovatelů ubytovacích, sportovních a jiných zařízení v CHKO Jizerské hory v okrese Jablonec nad Nisou a doprovodný návštěvní řád byly schváleny plenárním zasedáním ONV a nabyly účinnosti v roce S malým zpožděním následoval tohoto příkladu i okres Liberec. Vyhlášky, které se staly obecně závaznými předpisy opřenými o správní řád a zákon o národních výborech, mimo jiné vymezily zónu klidu vyznačenou při vstupech zelenou tabulí. Vybraní dobrovolní strážci i pracovníci správy byli zmocněni odbory pro vnitřní věci obou ONV k pokutování porušovatelů návštěvních povinností. Toto posílení ochranného režimu v CHKO zaniklo s přeměnou okresních národních výborů v okresní úřady začátkem 90. let. Období od roku 1990 do současnosti Změnou společenských poměrů po roce 1989 došlo i ke změnám v organizaci státní ochrany přírody. Správa, která byla do roku 1990 pracovištěm Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Ústí nad Labem, byla začleněna do nově vzniklého Českého ústavu ochrany přírody se sídlem v Praze a přešla z resortu ministerstva kultury pod nově vytvořené Ministerstvo životního prostředí ČR. Správa byla v tomto období i výrazně personálně posílena. Koncem roku 1991 zde bylo zaměstnáno celkem 9 stálých pracovníků a tento počet se postupně zvýšil až na současných dvanáct (viz jmenný přehled pracovníků správy). 38 Zastavení naučné stezky v SPR Rašeliniště Jizerky v 80. letech 20. století

40 Porevoluční období se vyznačovalo zvýšeným zájmem státu i veřejnosti o ochranu přírody a životního prostředí jako celku. Byla připravována a schvalována rovněž nová legislativa v oblasti ochrany životního prostředí. Základním mezníkem v činnosti správy bylo přijetí nového zákona o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb., kterým byl mj. správám CHKO svěřen výkon státní správy v ochraně přírody a krajiny. Od účinnosti zákona se podařilo správě, mající oporu v legislativě, realizovat řadu opatření, projektů a záměrů vedoucích k účinné ochraně nejcennějších částí CHKO i k celkové revitalizaci poškozeného přírodního prostředí. Zároveň byla rozvíjena spolupráce a komunikace se zainteresovanými subjekty, ať již s orgány státní správy a samosprávy, organizacemi i jednotlivci hospodařícími na území CHKO, nebo s návštěvníky oblasti. Byl vypracován projekt záchrany genofondu původních dřevin Jizerských hor, jehož praktická realizace probíhá i v současné době. Jsou sbírány reprodukční částice dřevin, pěstován sadební materiál, který je vysazován přednostně do nejcennějších partií CHKO, zajišťována je rovněž ochrana před okusem zvěří. Celý tento dlouhodobý proces revitalizace lesů Jizerských hor je možný pouze v úzké spolupráci se státním podnikem Lesy České republiky jako správcem většiny jizerskohorských lesů ve vlastnictví státu. Po předchozích vztazích, které se vyznačovaly protichůdnými názory a postoji a často i vzájemnou záští, byla, zejména úsilím tehdejšího vedoucího správy RNDr. Františka Pelce, počátkem devadesátých let navázána vzájemná spolupráce, která je v současnosti neustále rozvíjena. Správa vyhlásila nová maloplošná chráněná území, navržená k ochraně často řadu let. Byly tak zřízeny Přírodní rezervace Jedlový důl, Malá Strana, Klikvová louka, později Vápenný vrch, Přírodní památka Klečoviště na Smrku, rozšířena byla Přírodní Odpočinek po výsadbě břízy karpatské v PR Na Čihadle Zleva: Dr. František Pelc tehdejší vedoucí správy CHKO JH, Herbert Endler a Radko Kocvera členové stráže přírody při správě CHKO JH. 39

41 Mioroslav Dusík kontroluje budku pro sýce rousného 1993 rezervace Bukovec. Byl vypracován návrh na zřízení Národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny, vyhlášené ministerstvem životního prostředí v roce Byla tak zvětšena plocha původních sedmi rezervací a propojena ochranným pásmem v jedno rozsáhlé území, chránící největší komplex horských bučin v Čechách. Byla rovněž vypracována a schválena zonace CHKO, členící území do čtyř zón odstupňované ochrany přírody a krajiny. V rámci přípravy nových lesních hospodářských plánů ve všech lesních hospodářských celcích na území CHKO byly do těchto plánů zapracovány nové zákonné normy na ochranu přírody. Bylo tak zastaveno používání nepůvodních druhů dřevin, zejména smrku pichlavého, na území rezervací a jejich ochranných pásem a I. zóny je používán výhradně sadební materiál původní provenience. Veškerá opatření, zejména v lesních porostech, jsou podrobně rozpracována v Plánu péče o CHKO Jizerské hory, zpracovaném kolektivem pracovníků správy a schváleným MŽP v roce Novým pojmem a nástrojem ochrany přírody se s účinností zákona staly územní systémy ekologické stability. Správa se podílela na vymezení nadregionálního a regionálního systému ekologické stability a na celém území CHKO byly vymezeny generely na lokální úrovni. Nový zákon pojímá ochranu krajiny jako celku a stanoví ochranu jejího rázu. Správa vymezila a upřesňuje krajinné celky oblastí krajinného rázu a v rámci nich krajinné prostory místa krajinného rázu na území CHKO a podílí se na zpracování jejich přírodní, kulturní a historické charakteristiky. V roce 1995 byl rozhodnutím ministra životního prostředí zrušen Český ústav ochrany přírody a vytvořeny dvě nástupnické organizace Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a Správa chráněných krajinných oblastí ČR, obě se sídlem v Praze. Vedoucí správy Dr. Pelc byl jmenován ředitelem Správy CHKO ČR a řízením správy byl pověřen jeho zástupce Ing. Pavel Vonička, který tuto funkci zastával téměř dva roky. V roce 1997 nastoupil do funkce vedoucího Ing. Jiří Hušek, který řídí činnost správy dodnes. 40

42 Odborníci z Přírodovědecké fakulty UK provádějí ichtyologický průzkum Kamenice 2001 Správa v současné době pokračuje ve strategii obnovy lesních ekosystémů, ale směřuje svoje úsilí více i do nelesní krajiny. Část svojí činnosti zaměřila rovněž na výzkum a monitoring, na kterém spolupracuje s řadou odborníků z vědeckých institucí. Dlouhodobě je sledována celková atmosférická depozice, monitorovány jsou změny rostlinných ekosystémů rašelinišť. Jsou prováděny faunistické výzkumy, zejména entomologické, které přinášejí nové údaje o výskytu řady druhů hmyzu v Jizerských horách, z nichž existovalo do dnešní doby velmi málo údajů. V souvislosti se vstupem naší republiky do Evropské unie nastala povinnost plnění evropské legislativy, včetně nařízení Evropské komise v oblasti ochrany přírody. Na území CHKO tak byly vymezeny tzv. evropsky významné lokality v rámci sítě Natura Byla rovněž vyhlášena Ptačí oblast Jizerské hory, zejména pro ochranu celoevropsky ohrožených ptačích druhů sýce rousného a tetřívka obecného. V posledních letech byla vyhlášena další zvláště chráněná území: přírodní památky Jindřichovský mokřad, Fojtecký mokřad, Quarré. Důležitou součástí činnosti správy je práce s veřejností, obcemi, obyvateli, občanskými sdruženími i návštěvníky Jizerských hor. V rámci osvěty a propagace je organizována řada akcí. V roce 1992 byl uspořádán seminář k 25 letům CHKO a vydán sborník referátů. V roce 1998 připravili pracovníci správy výstavu ke 30 letům CHKO, instalovanou v Severočeském muzeu v Liberci. Natočen byl dokumentární film o přírodních a architektonických zajímavostech, ale i o současných problémech CHKO a možnostech jejich řešení. Rozvíjen je informační systém v terénu, sestávající v současnosti z pěti naučných stezek a řady informačních tabulí. V roce 1999 započala správa vydávat informační zpravodaj Upolín, určený především obcím a obyvatelům CHKO. 41

43 Seznam pracovníků správy CHKO od r do současnosti Ševčík Ladislav (*1909, 1997) vedoucí Formáčková Alena (*1945) dokumentátorka Vetešník Petr (*1938) architekt, krajinář, zástupce vedoucího do r Kadleček Jaromír, Ing. (*1901, 1988) lesník Cipra Zdeněk, Ing. (*1927) lesník Petrů Petr, RNDr. (*1945) geolog Rezek František, Ing. (*1908, 1982) stavař Burda Jan, Ing. (*1932) botanik Smrkovská Jaroslava (*1944) dokumentátorka Jünglingová Hana (*1941) dokumentátorka Grégr Ivo (*1939) vedoucí Sýkora Tomáš, RNDr. (*1944, 1989) geobotanik Habartová Jana (*1944) dokumentátorka Toman František (*1911, 2000) strážce Štolba František (*1910, 1981) strážce Nožička Rudolf, Ing. (*1938) vedoucí, lesník Josífek Oldřich (*1922) strážce Křivský Alois (*1942) vedoucí Správy CHKO Lužické hory, dočasně pověřený vedením CHKO JH Kopal Pavel, Ing. (*1954) meliorátor, od r vedoucí Hromek Jan, Ing. (*1948) vedoucí, lesník Houšková Eva, RNDr. (*1955) geobotanik Hušková Blažena, RNDr. (*1960) ekolog Kosek Michal, Ing. (*1958) lesník, od r vedoucí Mertlík Jan, Ing. (*1964) hydrolog, meliorátor Musílková Daniela, Ing. (*1930) zemědělec Zadrobilová Lenka (*1968) dokumentátorka 1989 Pelc František, RNDr. (*1962) vedoucí, ekolog Pfajfr Pavel, JUDr. (*1959) právník Hnitka Petr, Ing. (*1948) lesník Hrnková Ivana, RNDr. (*1962) geograf Vonička Pavel, Ing. (*1963) zoolog, zástupce vedoucího , ,v letech vedoucí Mejzrová Jana, Ing. arch. (*1958) architekt, krajinář, od r zástupce vedoucího 1991 Stašíková Lenka (*1953) hospodářka

44 Fáčková Orisie (*1952) hospodářka Mejzr Miroslav, Ing. (*1962) lesník Mesčerjakov Viktor, Ing. (*1937) lesník Schwarz Otakar, Ing. (*1953) lesník Vršovský Vladimír, Ing. (*1953) lesník, Kubátová Alena (*1950) v letech zástupce vedoucího 1994 dokumentátorka, od r hospodářka 1994 Vít František (*1934) strážce Březina Petr, Ing. (*1972) lesník Vlk Zbyněk, Ing. (*1972) lesník Dolak Jan, Ing. (*1967) zemědělec krajinář 1994 Švejdová Klára, Mgr. (*1968) botanik Farský Kamil, Ing. (*1971) hydrolog krajinář 1995 Syroha Michal (*1974) strážce 1995 Lorencová Šárka, Ing. (*1960) hospodářka Pavlů Lenka, Ing. (*1963) botanik Hušek Jiří, Ing. (*1958) vedoucí, lesník 1997 Duda Jan, Ing. (*1965) lesník Česká Irena, Ing. (*1961) stavař, krajinář 2002 Šnytr Ondřej, Mgr. (*1979), informatik, botanik 2002 Thelenová Jitka, Mgr. (*1978) zoolog 2005 Tomášek Ondřej, Mgr. (*1970) informatik 2007 Šedí jizerští vlci Zleva: Ing. Mgr. Jan Burda, dlouholetý botanik správy CHKO JH, Jan Hruška, zakladatel a dlouholetý vedoucí dětského oddílu Mladí ochránci Jizerských hor, a krajinář Petr Vetešník, který na správě CHKO JH pracoval neuvěřitelných 35 let. 43

45 44 Radek Masák a Jan Škoda, členové 36/02 ZO ČSOP při Správě CHKO JH provádějí záchranný přenos hnízd chráněných mravenců ze hřbitova v Radčicích do náhradní lokality 1994

46 Autoři příspěvku si dali velkou práci se shrnutím čtyř desetiletí existence CHKO Jizerské hory a její správy. Těžko si představit osoby povolanější, oba bývali dlouholetými kmenovými pracovníky správy a spolupracují s ní dodnes. Zejména Petr Vetešník, který letos v létě oslaví sedmdesátiny, působil na správě od jejího vzniku až do své penze, tedy plných pětatřicet let! Se správou prožil její lepší i horší časy a stal se jejím živým inventářem. Především pohled do dřevní historie je dnes velmi cenným připomenutím skutečností rozhodných pro vývoj a ochranu přírody a krajiny Jizerských hor, skutečností důležitých i pro pochopení dnešních východisek a postupů v péči o chráněné území. Čtyřicetiletou historii není možné beze zbytku shrnout do několika stránek, ani následující odstavce si nečiní nárok na úplnost a jsou pouze aktuálními poznámkami. Správa od počátku své existence sídlí v centru Liberce, v barokním roubeném, památkově chráněném Scholzově domě v ulici U Jezu. Dům prošel před několika lety významnou rekonstrukcí, kdy bylo využito rozsáhlé podkroví a především přistaven v těsné blízkosti moderní objekt hospodářského zázemí s kancelářským podlažím. Další úpravy této přístavby proběhly na sklonku roku 2007 tak, aby byly získány prostory pro umístění dalších devíti lidí, pracovníků libereckého krajského střediska Agentury ochrany přírody a krajiny ČR. AOPK ČR je dnes organizací, organizační složkou státu, která zastřešuje kromě zmíněných krajských středisek také všechny správy chráněných krajinných oblastí. Střediska mají působnost mimo hranice CHKO a národních parků, jsou odbornými organizacemi v ochraně přírody a poskytují též odborný servis pro státní správu. Správy CHKO jsou kromě odborné činnosti v ochraně přírody orgánem speciální státní správy. Kompetence mají převážně v hranicích příslušné CHKO, ale v některých případech i mimo. Spolupráce správy s krajským střediskem AOPK ČR je logická a na velmi dobré úrovni, společné sdílení jednoho sídla je nepochybnou výhodou. Správa zajišťuje na území CHKO a v některých rezervacích i mimo ni praktická opatření k udržování a zlepšování stavu přírodního prostředí, takzvaný management chráněných území. Záběr činností je velmi široký, od výsadeb lesních dřevin přes údržbu luk, úpravy vodního režimu toků, sanaci půdní eroze až třeba po budování naučných stezek a informačních systémů či úpravy pěšin a vyhlídek pro návštěvníky. Správa disponuje každoročně 8 10 miliony korun, převážně z tzv. krajinotvorných programů ministerstva ŽP. Racionální a hospodárné využití těchto peněz je velmi náročné na objem a odbornost práce a patří dnes k základním úkolům správy. Z historické rekapitulace uplynulých let je také zřejmý jistý vývoj krajiny a přírody v Jizerských horách a jejich ohrožení. V sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století padla podstatná část lesů v CHKO za oběť katastrofální imisní kalamitě. Dnes se nacházíme ve fázi obnovy jizerských lesů a jejich přeměna na stabilní, přírodě blízké porosty bude ještě dlouhá desetiletí výzvou pro lesníky i ochranu přírody. Přestože ustoupilo primární zatížení imisemi, zůstává překážkou pro obnovu lesa dlouhodobé poškození lesních půd, jejich degradace. Se změnou společenských poměrů dochází i ke změnám ve vlastnictví a využívání zemědělských pozemků, výsledkem je ohrožení biologické rozmanitosti přírody a pustnutí krajiny. 45

47 Ekonomický rozvoj společnosti znamená zvýšené nároky na výstavbu a krajina je atakována mnoha rozvojovými záměry. Správa má dostatek nových podnětů pro svoji práci, jejíž objem je dnes nesrovnatelný s dobou před několika lety. Zcela specifickým fenoménem, který zásadně ovlivňuje chráněnou oblast a zaměstnává její správu, je bouřlivý rozvoj rekreačního a sportovního využívání krajiny. Relativní blahobyt a dostatek volného času umožňuje lidem masově využívat nabídky exponenciálně se rozvíjejícího průmyslu volného času. Objevují se nové formy trávení času ve volné přírodě, zvyšují se řádově nároky na komfort a územní průměty některých záměrů významně ovlivňují a ohrožují chráněnou krajinu. Jedním příkladem z mnoha jsou třeba lyžařské areály. Jak již bylo řečeno, rozsah příspěvku neumožňuje úplný výčet všech činností a aktivit správy a detailní rozbor souvislostí. Stále se objevují nové skutečnosti. Velmi důležitá je proto trvalá komunikace správy s místními obyvateli, obcemi a návštěvníky. Nejenom čtenáři ročenky tak mohou získávat nové informace například v již zmíněném občasníku Upolín, který správa vydává i v elektronické podobě a na vyžádání jej ráda zájemcům poskytne, anebo třeba na internetových stránkách AOPK ČR ( Čtyřicáté výročí vyhlášení CHKO je jistě významnou příležitostí k ohlédnutí a snad i oslavám. Správa proto připravila velkorysý záměr na celoroční cyklus akcí pro odbornou i laickou veřejnost. Aktuální informace o tomto projektu se souhrnným názvem Jizerky slaví jsou k dispozici na speciální internetové stránce Jiří Hušek Poděkování: autoři článku, kteří již dnes nejsou pracovníky správy CHKO, děkují Ing. Jiřímu Huškovi, vedoucímu Správy CHKO Jizerské hory, za doplnění příspěvku o aktuální informace. 46

48 O posledních čihařích na Novoměstsku Karel Nádeník Nové Město pod Smrkem 47

49 Propadnout bych se musel i s knihou o starých Jizerských horách, kdyby v ní mělo chybět poctivé a starodávné čihařské řemeslo! Tak uvádí kapitolu o zaniklé čižbě jeden z největších znalců jizerskohorské přírody a historie, Miloslav Nevrlý, ve své krásné Knize o Jizerských horách. Čižba (chytání ptáků), klučení pařezů, svážení metrové kulatiny na saních, to jsou jen některé z činností, kterými se před mnoha desetiletími zabývali obyvatelé jizerskohorského podhůří. Novoměstsko, ale i okolní obce patřily v meziválečném období k místům, kde žilo hodně čihařů ptáčníků. Z mnoha domků se tehdy ozýval ptačí zpěv. Chytání semenožravých ptáků a jejich následný chov patřily ke koloritu podhorského městečka. Jako mladý kluk jsem měl po skončení 2. světové války možnost trávit dlouhé hodiny ve společnosti pravých čihařů, kteří tu ještě zůstali. Vogelmixové si říkali. Rád na to období vzpomínám. Chov zpěvných ptáků, kteří běžně žijí ve volné přírodě, a především jejich odchyt při podzimním tahu, to nebyla jen zábava, ale vášeň. Ta se vždy na podzim zmocní každého, kdo se s čihařstvím někdy blíže seznámil. Nelze opomenout, že ve 30. až 50. letech 20. století se čižba od té z pradávných časů výrazně lišila. Nestavěla se čihadla, a hlavně chycení ptáci se neprodávali, natož aby se jedli. Milovníci ptačího zpěvu si je nechávali pro své potěšení, pečlivě se o ně starali a byli nadmíru šťastni, když se jim podařilo chytit samečka (samičky nezpívají!), který svého chovatele odměňoval nádherným zpěvem. Přestože neměli místní horalé peněz nikdy nazbyt, jejich ptáci nestrádali. Kupovali jim nejen běžný ptačí zob, ale i konopné semínko (tehdy to nebyl žádný problém), lněná a slunečnicová semínka, proso atd. Až na výjimky se čihaři většinou zaměřovali na odchyt stehlíků, čížků, konopek, hýlů a křivek. Méně již na zvonohlíky nebo čečetky. Alegorický vůz novoměstských čihařů na Malostranských lidových slavnostech v roce

50 Fotografií z čižby jako takové asi moc není. Kohopak by napadlo něco podobného fotografovat, a sotva některý z těch starých pánů vlastnil fotoaparát. Podařilo se mi však sehnat snímek z Malostranských lidových slavností, které se konaly v roce 1936 v Novém Městě. Různé zájmové skupiny obyvatel si připravily své alegorické vozy do slavnostního průvodu městem a ani ptáčníci nemohli chybět. Jejich oblečení na snímku je typické. Patřila k nim i stočená síť, na kterou si připevnili pro ně tak důležitý svazek bodláků. Jak vypadá takový podzimní den, kdy se čihař už nemůže dočkat rána, aby vyrazil se svým náčiním do přírody, nastražil síť a pak trpělivě čekal hodiny, až přiletí ten očekávaný druh, na který má políčeno? Vstávalo se velmi brzy, aby se již za rozbřesku upevnila síť k zemi. Protože rána už byla chladná, bylo třeba se pořádně obléci. Do ruksaku, který byl neodmyslitelnou součástí výstroje čihaře, se uložila klec s dobrou volavkou, dvě železa tvaru písmene U s bodci a háčky k upevnění sítě, další klícka na chycené ptáky nebo lněný pytlíček s dřevěným dnem, lahvička s vodou, dlouhá a pevná šňůra, ostrý nůž a svazek usušených bodláků nebo jeřabin či olšových šišek. Pod paždí se nesla stočená síť, a protože čižba končila zpravidla po obědě, nechyběla ani svačina. Po příchodu na předem vyhlédnuté stanoviště, které bývalo buď nedaleko kraje lesa, nebo háječku, kde se mohli ptáčníci skrýt, se nalíčila síť a několikrát se zatáhla, aby se zjistilo, zda správně funguje. Ty tam jsou doby, kdy se čihaři skrývali v dřevěných čihadlech. Do prostoru ohraničeného sítí, zamaskované trávou, se zapíchlo několik větví bez listí a k nim se připíchly přiměřeně dlouhé bodláky. Ty si usušil a připravoval čihař už v létě. Mezi bodláčí se umístila klec s volavým ptákem. To byl vždy sameček, neboť jen ten zpívá a umí patřičně přilákat své druhy letící na jih. K síti se upevní pevná šňůra, která vede do úkrytu ptáčníků. A nyní se čeká a čeká. Jakmile zaslechne volavka hlasy svých druhů, zintenzivní se její hlas, aby je přivolala k síti. Přiletěvší ptáci zpravidla usednou na nedaleký strom nebo keř, Zatažení čihařské sítě, ve které je návnadou sušené bodláčí a klícka s volavkou 49

51 a protože mají hlad, slétnou (někdy také ne) k nabízené potravě bodlákům. To jsou pro pozorující čihaře napínavé okamžiky. Vyčkává se, dokud do sítě nevletí většina ptáků, a pak jeden z ptáčníků prudce zatáhne za šňůru, čímž se síť zvedne a uzavře prostor kolem bodláků. Pak jen zbývá rychle doběhnout k síti a chycené ptáky opatrně vyndat. Správný čihař snadno rozpozná, zda je chycený jedinec sameček, nebo samička. Samečka si povětšinou nechá a samičky pustí opět na svobodu. Jsou i dny, kde se nechytne nic. K čihařům přicházeli občas i kibicové, a to byla vhodná příležitost, aby se začaly vyprávět různé příhody (někdy i s nadsázkou). Odlišně se chytají konopky. Několikametrová síť upevněná na dvou tyčích se silnými péry se uchytí na kraj zoraného pole. Do prostoru sítě se založí svazky lnu, zapustí se i miska s vodou (napajedlo). Pak se nasype i ptačí zob a své místo zaujme i klec s volavkou. Taková síť ( sklopka k zatáhnutí ) se musela umístit poměrně daleko od úkrytu čihařů, neboť konopky jsou plaché a velmi opatrné. Síť s volavkou pozorovali velkým triedrem a do činnosti ji uvedli prudkým trhnutím za provaz. S postupujícím podzimem se měnil i druh chytaných ptáků. I tady platí výjimky. Například krásného samečka stehlíka jsem kdysi chytil na zahradě přesně na Štědrý den. Byl nádherně vybarvený, dokonce za červeně-černou hlavičkou měl ještě dva slabé červené proužky. Nikdy předtím jsme takového zabarveného jedince neviděli. Měli jsme ho asi rok, ale nikdy nezazpíval. Stehlíci milují semínka bodláků, čížkové mají raději semínka olšových šišek. Hýl si pochutnává na jeřabinách nebo černých kuličkách ptačího zobu. Pokud se líčí na hýly, není vždy nutná volavka. Jejich dobře slyšitelné pískání uměl napodobit každý ptáčník, a jakmile přivolaný pták spatří v zimě jeřabiny, často sám vletí do sítě. Při čižbě, kdy je volavka dosti daleko od čihaře, je nutné ji dobře sledovat. Stalo se, že do sítě na klec skočila lasička a jen včasné zatáhnutí sítě zachránilo stehlíka v kleci. Lasička se zamotala do sítě a její vydělanou kůži jsme měli mnoho let doma. Nebylo ani vzácností, když na klec vletěl šedý ťuhýk nebo jestřáb. Zvláštní kapitolu by si zasluhovalo chytání křivek. Těch je nyní už i v Jizerkách opět hodně. Závisí to na úrodě smrkových šišek, neboť smrková semínka jsou v zimě jejich hlavní potravou. Místo sítě se používá přiměřeně dlouhá tyč, do které se nožem udělají zářezy. Tyč se upevní svisle do země a do zářezů se zasouvají slabé tyčinky potřené lepem tzv. vějice. Přivolaná křivka si sedne vedle klece s volavkou na lepem potřenou tyčku. Ta povolí, pták se dotkne třepetajícími se křídly lepu a spadne i s vějičkou k zemi. Lep se z peří odstraňoval terpentýnovým olejem. Nepochybuji, že každý z členů JJHS vlastní pro sebe nepostradatelnou Knihu o Jizerských horách. V ní její autor neobyčejně krásně popisuje, jak takový den čižby na křivky na Měďáku probíhá, a tak by bylo nošením dříví do lesa, kdybych ve svém vyprávění o křivkách dál pokračoval. Jeden z mnoha novoměstských čihařů si zasluhuje naši vzpomínku. Je jím dnes už nežijící pan Rudolf Schwedler. Čihařstvím, chovem mnoha druhů zpěvných ptáků, obzvláště křivek, se zabýval více než půl století. Uměl stavět klece, různá zařízení na odchyt ptáků a plést sítě. Jeho rukama prošly tisíce odchycených ptáků, které po mnoho let kroužkoval. Jako laického ornitologa ho velmi zajímalo mnoho nejasného kolem již zmíněných křivek. Například záhada, proč se krásně červeným samečkům v zajetí po vypelichání 50

52 Kresba čihaře s chlapcem získaná od někdejšího novoměstského ptáčníka R. Schwedlera mění červená barva peří ve žlutou. Z jeho zápisků o ptačí říši lze také vyčíst, že křivka, která se ve smrkových lesích objevovala ve velkém množství, patřila mezi miláčky místních chovatelů. Píše, že v každé ptačí světnici ji považovali (křivku) za svatého ptáka, neboť jeho přítomnost byla jakousi zárukou, že dům bude ušetřený od neštěstí, hlavně od nemocí. V jiné pověsti o křivce se praví, že křivka chtěla svým zobákem osvobodit Ukřižovaného. Tím se jí pokřivil zobáček a z Kristovy krve získala tak krásnou červenou barvu peří. Čižba byla už i za 1. republiky zakázaná. Přesto se provozovala a místní četníci občas některého ptáčníka přistihli při činu. O chovu ptáků vypráví i jedna zajímavá zpráva z Frýdlantského týdeníku, datovaná O výjimečném stáří ptáka se sděluje z Nového Města následující: Že se mohou zpěvaví ptáci dožít i v zajetí vysokého stáří, dokazuje následující událost. V Novém Městě (tehdy ještě Neustadtl) v poměrně drsné oblasti našeho okresu se dožila konopka, která byla chována 21 let v zajetí, tak výjimečně vysokého stáří. Pozoruhodností v této zprávě je, že si tento pták ještě v den svého úmrtí, 8. t. m., zazpíval svou vrozenou arii, jako kdysi předtím. Závěrem ještě příběh z konce 40. let minulého století. Několik let stávala klec s velmi ochočeným a často zpívajícím stehlíkem u nás na okně v kuchyni. Za pěkného počasí jsme věšeli klec pod veliký smuteční jasan na zahradě. Jednoho jarního dne někoho napadlo, jak zareaguje náš Macík, jak jsme stehlíkovi říkali, když mu otevřeme od klece dvířka. Od myšlenky k činu nebylo daleko. Stehlík si nejprve sedl na okraj klece, několikrát se pootočil a přelétl na nedalekou větev, ale po chvíli se vrátil zpět do klece. Po celé dva měsíce pak během dne lítal po blízkém okolí a zpíval. K večeru se však vždy vracel. Málokdo tomu věřil, dokud se sám nepřesvědčil. Stehlíkovi pobyt ve volné přírodě svědčil, krásně se opět 51

53 vybarvil. Když se přiblížil podzim, jednoho dne se mu nějak nechtělo zpět do klece. Dlouho jsem ho naháněl. Následujícího dne proto zůstal se svou klíckou na okně v kuchyni. Moje babička si odpoledne vařila na lihovém kahanu kávu. Líh shořel, ale voda ještě nebyla dostatečně horká. Ač byla babička velmi opatrná, tentokrát dolila trochu lihu do horkého kahanu a hořlavé páry se vznítily. Babičce se naštěstí nic nestalo, ale plamen zasáhl nedaleko stojící klec s naším stehlíkem. Náš milý Macík žil ještě do druhého dne. Jako kluk jsem ho dlouho oplakával. S odstupem let jsem velmi rád, že jsem se kdysi mohl s dnes již zaniklým čihařstvím seznámit. Na svých častých toulkách v horách vnímám hlasy ptáků, odpovídám jim a velmi rád je pozoruji. Až se zatouláte na Jizerku, navštivte Muzeum Jizerských hor. Jeho expozice se stále rozšiřuje. Pan František Mrva tam upravil i koutek věnovaný čihařství. A kromě toho nám dávno zaniklé časy čihařů připomínají v našich milých Jizerkách různá místa Ptačí kupy, Tetřeví louka, Holubník a další. Síť těsně před uzavřením. V poslední fázi vrchlík sítě setrvačností překryje protější horní okraj a síť se úplně uzavře. Chycený pták většinou zalétne pod ležící část sítě, odkud je následně opatrně vyjmut. 52

54 O chatě, která chatou neměla být Karel Nádeník Nové Město pod Smrkem Kdykoliv lidé z obou stran státní hranice k sobě nacházejí cestu, přináší jim to vzájemný užitek. Dokladem je rozvíjející se spolupráce mezi Jizersko-ještědským horským spolkem a polským občanským sdružením Towarysztvo Izerskie či projekt Jizerské hory bez hranic. To fungovalo již před více než 120 lety. Jako příkladnou příhraniční spolupráci bychom dnes označili i vzájemná jednání z r mezi členy místní sekce Krkonošského horského spolku ze Schwarzbachu Meffersdorfu (dnes Czerniawa) a tehdy právě založeným Okrašlovacím a zalesňovacím spolkem v Novém Městě pod Smrkem. 53

55 Na Smrku bude rozhledna! Výstavba dřevěné rozhledny na Smrku umožňovala jeho návštěvníkům přehlédnout i když ne z nejvyšší, tak určitě z nejvýznamnější vyvýšeniny Jizerských hor nádhernou a velmi rozmanitou krajinu. Přestože myšlenka postavit na Smrku rozhlednu vyšla od nadšenců z druhé strany zemské hranice, dokázaly se oba spolky rychle dohodnout. Že nejvhodnější místo, kde ji postavit, je na české (tehdy rakouské) straně, si obě strany dokonale ověřily. Jakmile souhlasil s postavením rozhledny i majitel lesů, frýdlantský hrabě Clam-Gallas, a zástupci z Bílého Potoka, v jejichž revíru měla věž stát, zbývalo už jen sehnat finanční prostředky. Většinu poskytli Krkonošský a Jizersko-ještědský horský spolek a továrníci Klinger a Mazel z Nového Města, chybějící částka peněz se opatřila formou sbírky od občanů Nového Města, především od členů místního Okrašlovacího a zalesňovacího spolku. Představitelé Okrašlovacího a zalesňovacího spolku, kteří si vzali postavení rozhledny za úkol, pověřili její výstavbou novoměstského tesaře Franze Fritsche. Ten již měl nemalé Litografická pohlednice rozhledny s chatou z roku

56 zkušenosti z práce na stavbách pavilónů světových výstav ve Vídni a Filadelfii a z působení v mnoha městech Evropy. Jako plán mu posloužil návrh frýdlantského stavitele Josefa Neissera. Se svými spolupracovníky se pustil v červnu 1892 do práce a za necelé dva měsíce byla dřevěná rozhledna tvarem připomínající lešení hotova. Odvedli skutečně kvalitní práci. Svědčí o tom skutečnost, že rozhledna na Smrku dokázala odolat větru, bouřím, tunám sněhu a ledu nejdéle ze všech podobných rozhleden v okolí. Například na sousedním Heufuderu (Stógu Izerskim) vydržela rozhledna pouhých 15 let ( ) a nejinak tomu bylo s dřevěnou rozhlednou na Královce, která vydržela o tři roky déle ( ). A dílo tesaře Fritsche? Sloužilo turistům déle než půl století. O rozhlednách na Smrku se dozvíme více z Ročenky JJHS Od boudy k horskému hostinci Protože i v létě se počasí vysoko v horách může rychle proměnit, postavili si dělníci vedle staveniště rozhledny jednoduchý přístřešek jen s hliněnou podlahou. Ještě před jeho postavením bylo rozhodnuto, že po předání rozhledny veřejnosti se přístřešek opět zbourá. Ale nestalo se tak. Už při slavnostním otevření rozhledny ( ) se ukázalo, že jeho existence bude lidem prospěšná i v budoucnu. Chatička nebyla velká, její čtvercový půdorys činil pouhých 16 čtverečních metrů. Uvnitř bylo několik hrubě tesaných lavic a stolů a v rohu rozviklaná kamínka. Na stěně visely fotografie císařského páru. I přes velmi skromné vybavení byla chatička pro každého poutníka vítaným místem, kde se mohl ukrýt před nepohodou, odpočinout si, a dokonce se i občerstvit. Jak se počet návštěvníků zvyšoval, chatička začala být v některých dnech malá. Pouhý rok po dokončení rozhledny se rozhodl její stavitel F. Fritsch, který se o své dílo nadále pečlivě staral, že chatku prodlouží směrem na sever o další tři metry. Na Smrk nevedla do roku 1888 žádná širší udržovaná cesta. Teprve na jaře 1889 se na pruské straně započalo se stavbou cesty ze sedla Dresslerbergu (Czerniawská Kopa, 776 m), kterému se říkalo Görlitzer Platz, na vrchol Smrku. O rok později byla tato cesta v délce 2,5 km dokončena. Upravena byla i spojnice mezi sedlem Schneeloch (Lacznik, m) na vrchol Smrku. Z Nového Města se chodilo na Smrk dlouho i přes území Pruska, a teprve začátkem minulého století se postupně upravovala cesta severním svahem, která je dnes známá jako cesta podél laviček. Doprava potravin a nápojů na vrchol byla namáhavá. Vše se vynášelo na zádech po úzké stezce. V roce 1895 se začalo s dalšími úpravami chatičky. Tesař Fritsch přistavěl malou kuchyňku o rozměrech 2,5 krát 4 metry a u vstupu do chaty postavil ještě malé zádveří, které spolu s několika okénky dodávalo přístřešku lepšího vzhledu. Dva roky poté (1897) byla v celé chatě položena dřevěná podlaha, a aby se zabránilo úniku tepla, byly obvodové prkenné stěny zdvojeny. Vzniklá mezera mezi vnějšími stěnami a vnitřní prkennou stěnou byla vycpána horským senem. Vedle chaty postavil i kůlnu na dřevo a vykopal prohlubeň na skladování choulostivějších potravin. A jak to bylo s pitnou vodou na vrcholu? Ta se donášela z pramene, který byl po cestě vzdálený zhruba 200 metrů. Voda se jímala do poměrně velké prkenné, do země zapuštěné vany a z ní odtékala do konví nebo kbelíků. Nad celým pramenem a vodní nádržkou byl postaven přístřešek. 55

57 Křižovatka lesních cest v sedle Cziernawské Kopy a Smrku. Lesní cestu vybudovali členové Krkonošského horského spolku, sekce Meffersdorf Schwarzbach. Lesní cesta z Cziernawy vede kolem Tabulového kamene k hraničnímu přechodu na Smrku. Tudy procházelo nejvíce účastníků v roce 1892 při slavnostním otevření rozhledny. 56

58 Za necelých 10 let provozu v chatě se už našli i tací, kteří projevovali zájem na Smrku přenocovat, aby tak mohli například sledovat z rozhledny východ slunce. Pro tyto turisty byl upraven prostor pod šikmou střechou, kde byla na podlaze rozložena vrstva sena sloužící k přenocování. Přístup do této skvostné ložnice byl zvenčí po žebříku. Primitivní způsob přespání byl kupodivu využíván, někdy i skupinami až šesti lidí najednou. Pro obveselení uvádím příběh o chatařovu psovi. Ten totiž později začal provizorní ubytování pro lidi na půdičce využívat pro sebe. Každý podvečer po žebříku vylezl do svého pelíšku a ráno opět slezl. Jeho cirkusové číslo se brzy stalo známým mezi návštěvníky chaty, takže když se blížila jeho hodina, obvykle se kolem žebříku shromáždilo několik zvědavců, aby sledovali psí výstup po žebříku na půdičku. Čtyři roky po zprovoznění rozhledny a horské chatičky byl založen tzv. rozhlednový výbor, který měl i dostatek kompetencí jednat o správcovských i finančních záležitostech. Po l. světové válce byl tento rozhlednový výbor vybaven dalšími kompetencemi a v třicátých letech minulého století se změnil na správu rozhledny. Zalesňovací a okrašlovací spolek v Novém Městě byl právoplatným majitelem nejen rozhledny, ale později i chatičky. K tomu potřeboval povolení. Proto ustanovili tesaře Fritsche jakýmsi opatrovatelem rozhledny, který mohl návštěvníkům chaty poskytovat i jednoduché občerstvení. Nepředpokládalo se však, že turistický ruch nabude v krátké době takové intenzity. Proto se musel spolek postarat o další povolení, a to bylo získání tzv. výčepního práva. To se povedlo už v roce 1898, a tak se z obyčejného přístřešku najednou stává hojně navštěvovaný horský hostinec. Věhlasný tesař Fritsch se stává oficiálním chatařem a hostinským. Nemohlo být lepší volby. Byl to muž, který s neobyčejnou láskou lpěl na svém díle a jako velmi dobrý znalec poměrů v horách byl předurčený pro práci, kterou mu mohl sotva někdo závidět. Velmi brzy se ukázalo, že přes jistý pokrok ve vybavenosti chaty je primitivní ubytování pro hosty nadále neúnosné. Proto došlo v roce 1900 k další přístavbě. Za již přilepenou kuchyňkou byla přistavena místnost na přenocování o rozměrech 5 krát 4 metry. V ní bylo umístěno pět postelí, které se daly vyklopit, aby se tak získalo více prostoru. Matrace, ložní prádlo, polštáře a deky poskytli převážně členové rodiny von Klinger, kteří vrchol Smrku často zdolávali. Provedenou přístavbou se výrazně změnily podmínky pro přenocování na Smrku, ať už v létě, či v zimě. První roky minulého století lze také označit za období, kdy se začal projevovat zájem o provozování zimních sportů, především lyžování a sáňkování. Například už v zimě roku byla chata o víkendech vždy obsazená. Velký propagátor Jizerských hor a autor známého kresleného kruhového výhledu z rozhledny na Smrku, Ernst Becker z Nového Města, byl i organizátorem prvních lyžařských závodů na této hoře. Lidské nectnosti se projevily i na vrcholu Smrku. Časem se totiž začaly na chatě ztrácet různé věci nástěnné zrcadlo, dalekohled chataře a vycpaný jestřáb. Hostinský proto nechal ze vždy otevřené místnosti odstěhovat vše, co nebylo přišroubované. Ve svých článcích o Smrku uvádí Ernst Becker událost, která se stala 11. září Ve večerních hodinách odcházel syn chataře, který mnoho let svému otci vypomáhal, do Nového Města. Jeho posledními hosty byli lesní dělníci z druhé strany hranice. Následující den ráno se vrátil na chatu a v uzamčených dveřích do kuchyně spatřil vyříznutý otvor, kterým se dalo snadno prolézt. V kuchyni ještě hořela lampa, kamna byla 57

59 Hostinská místnost v chatě na Smrku po roce 1906, která musela zůstat přístupná příchozím i v době, kdy chatař nebyl přítomen Lovecký pokojík vznikl z bývalé malé průchozí kuchyňky po přístavbě nové hospodářské místnosti (kuchyně) ze západní strany chaty. Tento stav vydržel až do roku

60 teplá a v hrnci s teplou vodou plavala klobása. Dveře do noclehárny byly vyvrácené. Všechny zásoby potravin a nápojů zmizely. Chyběly hrnce, nože, vidličky, šálky a talíře. Z ložnice se ztratily ručníky, polštáře a deky. Ušetřený nezůstal ani obsah lékárničky. Vzniklá škoda byla odhadnuta na 200 rakouských korun. To bylo dost peněz, vycházíme-li z toho, že později provedená přístavba kuchyně s dalšími úpravami stála zhruba K. Zvýšená návštěvnost s sebou přinášela další problémy. Pracovat a uspokojovat velké množství turistů v malé kuchyňce, která byla navíc pro návštěvníky průchozí, již nebylo možné. V roce 1906 došlo k rozhodnutí přistavět pro chataře větší hospodářskou místnost kuchyň. Nejen že se tak hostinskému a jeho pomocníkům zlepšily pracovní podmínky, ale největší přínos to přineslo spokojeným hostům. Kuchyň byla přistavena k chatě západním směrem, a tak byla oddělena od ostatních místností využívaných návštěvníky. V roce 1907 byl na střechu chaty namontován hromosvod. Původní malá kuchyňka byla přeměněna na lovecký pokojík, vyzdobený trofejemi a obrázky. Pro chatu na Smrku platila též zásada, že pokud nebyl nějaký čas chatař či jeho syn v chatě přítomen, musela zůstat velká hostinská místnost volně přístupná náhodným návštěvníkům. Ostatní místnosti byly uzamčené. Přes mnohá vylepšení, která si prováděl hostinský sám, nešlo co do vybavenosti porovnávat tuto chatu s mnohými jinými chatami v Krkonoších či Jizerských horách. Nebyl tam také vzorně ustrojený vrchní, ale milý starý pán se svou neodmyslitelnou fajfkou. Byl známou a oblíbenou osobností. Sice skoupý na slovo, ale co řekl, to sedělo. V chatě bylo útulno, vládla tam přátelská atmosféra. Vytápění chaty bylo jednoduché a praktické. Velkou hostinskou místnost vyhřívala kamna z kuchyně a malý lovecký pokojík s noclehárnou měly vlastní kamínka. K osvětlení sloužily petrolejové lampy, a pokud jim došel proud, přišly na řadu obyčejné svíčky. Původní jídelní lístek byl velmi skromný pivo, káva, čaj, klobása nebo jitrnice a často žádaná hrachová polévka. Postupem času se však počet druhů jídel rozšířil a mnohý návštěvník byl překvapen, jak dobře se na Smrku najedl. Během letních prázdnin se výrazně zvyšoval počet návštěvníků, kteří za dobrého počasí mohli využívat lavice a stoly, které byly umístěny mezi vzrostlé stromy na jih od turistické chaty. Na podzim roku 1913 začali členové Zalesňovacího a okrašlovacího spolku spolu s místní sekcí Jizersko-ještědského horského spolku v Novém Městě upravovat turistickou cestu na Smrk. Začalo se od tzv. 1. lavičky. Cesta měla výhledově sloužit v zimě jako sáňkařská dráha. Dokončena byla o rok později v místech, kde ještě dnes stojí 3. lavička. Od ní až na samotný vrchol Smrku vedla už jen úzká stezka. Úpravu cesty finančně podpořil baron Klinger jun. (2 500 K), hrabě Clam-Gallas (500 K) a Frýdlantská spořitelna (200 K). Po třiceti letech práce, v září 1921, končí chatař Fritsch své působení na Smrku. Vrací se do svého domku v Novém Městě, kde 4. ledna 1929 Dům tesaře Fritsche v Redernově ulici, dnes Revoluční, zbořený po 2. světové válce 59

61 i zemřel. Pokračovatelem se stává jeho vnuk Franz Preisser z Nového Města. Jako účastník nesmyslné války v Dolomitech poznal, jak velikou službu lidem prokazují koně při transportu zavazadel v horách. Doposud vynášeli proviant na Smrk najatí lidé. To byla práce nejen namáhavá, ale pro chataře i drahá. Rozhodl se proto koupit v Liberci koně, který by nosiče v této činnosti nahradil. V roce 1927 byla rozšířena poslední část cesty od 3. lavičky na Dnes již neexistující hrob F. Fritsche vrchol Smrku, místo, kterému se kdysi říkalo Černý les. To vedlo chataře k tomu, že si opatřil pro koníka dvoukolový vozík, se kterým se pak v dalších letech dováželo do horského hostince nejen jídlo a pití, ale i další potřebné věci. Pro dokreslení uvádím, že v létě bylo na chatě kolem půl deváté dopoledne běžně k dostání čerstvé pečivo od pekařů z Nového Města. Konec I. světové války zaznamenal další rozmach letní turistiky, ale i provozování zimních sportů. Začaly se pořádat lyžařské závody. Přes jisté materiální nedostatky ve vybavenosti byli novoměstští lyžaři technicky na velmi slušné úrovni. Své akrobatické kousky na lyžích předváděli i na druhé straně zemské hranice, na Heufuderu, kde byla v roce 1924 postavena velká chata s ubytovací kapacitou 50 míst. Do dobře zařízených Lázní Flinsberg (Świeradów Zdrój) a tím i na svahy Stógu Izerského jezdila poměrně bohatá klientela až z Berlína. Čilý turistický ruch mezi oběma sousedními horami panoval po několik desetiletí. Franz Preisser působil na Smrku od roku 1921 do října Žena u koně je Julie Porscheová, poslední pronajímatelka pohostinství. 60

62 Svážeči dřeva na severním svahu Smrku Bylo by nesprávné, abychom se nezmínili o jizerskohorských svážečích dřeva. Tito odvážní muži dávali často v sázku svůj život, když se v polosedu opřeli o své saně naložené metrovou kulatinou a s obrovským nákladem se spustili ze svahu. Životu nebezpečnou práci těchto lesních dělníků dnes ještě připomínají na svazích Smrku dva pomníčky. Jeden je nedaleko cesty vedoucí od Purkmistrova mostu k 1. lavičce, kudy však dříve vedla zkratka. Je to Enderův obrázek, který připomíná nehodu Antonína Endera z Nového Města, když si při svážení dřeva napětkrát zlomil nohy. Druhý pomníček visí na buku nedaleko Enderův obrázek Buk anděla strážného 61

63 asfaltové cesty vedoucí od Červeného buku na Tišinu, v místech, kde býval v 50. letech minulého století start sáňkařské dráhy, vedoucí kolem Hubertovy boudy na okraj lesa v Lázních Libverda. Obrázek na Buku anděla strážného připomíná rovněž hrozně vypadající nehodu svážeče dřeva. Jak uvádí Miloslav Nevrlý ve své Knize o Jizerských horách, nečekal dřevorubec Neumann na znamení předchozího svážeče a v domnění, že trať je již volná, pustil saně do údolí. První náklad stál ale na křižovatce svážené cesty s lesní silničkou. Již v předtuše smrti zvedl Neumann nadlidskou silou oj před sebe a takto kryt přečkal bez zranění srážku. Na památku pak pověsil na nejbližším stromě svatý obrázek. Pro lepší představu je třeba ještě dodat, že se na severní straně Jizerek používaly ke svážení dřeva saně s jednou ohnutou ojí, na rozdíl od jiných míst, obzvláště Krkonoš a Alp, kde se používaly tzv. rohačky s dvěma rohy. V roce 1925 byly na rozhledně vyměněny některé ztrouchnivělé trámy. Menší úpravy se provedly i na chatě, např. hlavní vstup do chaty se zádveřím byl posunut o několik metrů směrem na sever. V říjnu 1929 se změnil chatař. Od začal na Smrku působit Josef Schär z Nového Města, povoláním rytec. Zvládat horské pohostinství mu pomáhala jeho žena, s koníkem vozil proviant na chatu Willi Wöhl a v kuchyni i jako servírky pracovaly dvě mladé ženy. Stísněné poměry na chatě nestačily uspokojit stále se zvyšující návštěvnost, takže se jako nevyhnutelná ukázala důkladnější přestavba stávající chaty. Byl tu především nedostatek místa pro hosty, chybějící možnosti solidní úrovně přenocování a nezbytná byla modernizace vnitřního zařízení chaty. O primitivních poměrech v turistické chatě na Smrku referovaly i Liberecké a Frýdlantské noviny v roce V článcích se zmiňují jacísi manželé o velmi příjemném prostředí v nově postavené turistické chatě na Heufuderu (Stógu Izerskim). Krátce před tím také pobývali celý týden v chatě na Smrku, proto porovnávají. Obsluhující personál V meziválečném období na nedalekém Jizerském Stohu předváděli lyžaři z Čech své akrobatické kousky 62

64 Interiér hostinské místnosti po přístavbě v roce Na stěně mezi okny bylo čtyřverší: Přestane-li Ti srdce znít, pak veď je k světlu hor. Nepočne-li v tom jasu žít, jsi ztracen, člověče, jsi mrtvý tvor! (volně přeložil Siegfried Weiss) na Smrku byl velmi vstřícný, nabízel vše, co jen mohl. Avšak jaký rozdíl mezi oběma chatami? Chata na Smrku je malá, prostá jak z dávných dob, ve které se dá sotva přenocovat, která poskytuje jen to nejnutnější. Není toto srovnání s chatou na Heufuderu volající do nebe? V roce 1929 se zapsalo do návštěvní knihy na Smrku daleko přes lidí. Jaká by byla asi návštěvnost, kdyby tam stála moderní horská chata? Všude se v našich Jizerských horách snaží pilné ruce něco vytvořit. A na královně našich Jizerských hor se svým grandiózním kruhovým výhledem? Doufejme, že nezaostane. Na tyto stesky reagoval Okrašlovací a zalesňovací spolek jako majitel chaty a začal spolu s místní sekcí Jizersko-ještědského horského spolku uvažovat o výstavbě podstatně větší chaty, podobné té, která byla postavena na nedalekém Heufuderu. Avšak vypukla hospodářská krize a udělala všem smělým plánům čáru přes rozpočet. Oba spolky musely od velkorysého záměru upustit. Aby se přece jen dosáhlo jistých změn k lepšímu, rozhodl se Okrašlovací a zalesňovací spolek v Novém Městě provést alespoň přístavbu na západní straně chaty. Se stavebními pracemi se začalo Pověřena byla stavební firma Hrdina Scholz z Nového Města. Vnitřní úpravy prováděly také dvě novoměstské firmy, Franz Person a Adolf Hilger. Na základě komisionelního šetření vydává Okresní úřad ve Frýdlantě pod číslem výměr, ve kterém rozšíření turistické chaty na Smrku povoluje, ovšem za 63

65 dodržení některých podmínek. Jedná se o úpravu některých oken, zřízení místností pro personál, úpravu záchodů, vyvěšení zákazů kouření a izolování komínů od dřevěných konstrukcí. Neobvykle příznivé podzimní počasí a usilovná práce stavebních dělníků přispěly k tomu, že se už 14. listopadu téhož roku mohla provést kolaudace stavby. Dne uděluje okresní hejtman povolení k živnostenskému používání rozšířené turistické chaty. Slavnostní otevření bylo spolu s oslavou 40 let od postavení dřevěné rozhledny naplánováno na 27. listopadu Rozšířením původní chaty se zvětšila velká hostinská místnost o 8 čtverečních metrů. Postavili i komín, aby bylo možné tuto místnost, která nabízela 60 míst pro hosty, samostatně vytápět. Dosavadní kuchyň byla přeměněna na druhou hostinskou místnost pro 40 osob. Nově přistavěná kuchyň o rozloze 24 čtverečních metrů byla doplněna i novým vybavením, m. j. i zasouvacími okénky pro výdej jídel a vracení použitého nádobí. Tím se mohla zkrátit doba potřebná na vydávání jídel a celkově zrychlit obsluha hostů. Zabudována byla i malá spíž. Pod kuchyní byl vyhlouben sklep o ploše 30 čtverečních metrů. Dále byly zařízeny dva pokoje pro hosty. Mimo samostatné vytápění měly i odpovídající vnitřní vybavení. To umožňovalo hostům pobývat na chatě více dní, ať už v létě, či v zimě. Pro chataře a jeho personál byly zbudovány dva pokoje, které měly též samostatné vytápění. Na severní straně byly přistavěny i vhodné záchody. Celková užitková plocha chaty činila po jejím rozšíření 200 čtverečních metrů. Během přestavby bylo po nerovné a strmé cestě kolem laviček vyvezeno nahoru přes 60 fůr stavebního materiálu a vnitřního zařízení. Byla to namáhavá práce pro lidi i koně. Pro lepší představu, jak se z původního malého přístřešku pro dělníky postupně a často i neplánovitě vytvářela horská chata, zpracoval názorně jednotlivé vývojové fáze pan Ing. Karel Jeřábek z Nového Města. Jedná se o časové období od roku 1892 až do roku 1932 (viz obr. na str. 66). Zní to smutně, ale je třeba to v zájmu objektivity říci. Po této výraznější úpravě zbývalo mnohými lidmi milované horské chatě na Smrku zhruba 13 let života. V roce 1946 zcela osiřela, byla vyloupena a posléze i vyhořela. Podařilo se nám sehnat několik privátních snímků, které dokumentují, jak vypadal život horalů na chatě. Získali jsme je díky dceři bývalého kočího Willi Wöhla, paní Annelies Oulehlové z Nového Města. Její otec se mohl pochlubit oním mimořádným odznáčkem, že vystoupil 2 000krát na tuto horu. Nevozil jen proviant, ale na chatě vykonával i další potřebné práce. Další zajímavé fotografie a údaje nám poskytl pravnuk stavitele rozhledny, pan Bedřich Preisser z Nového Města. Uvádí se, že v třicátých letech minulého století chodilo ročně na Smrk kolem lidí. Za jasného, pohlednicového počasí bylo možné z horní plošiny rozhledny přehlédnout území o rozloze kolem čtverečních kilometrů. Turista se dostal do výše metrů nad mořem, tedy nejvýše na spojnici mezi Sněžkou a Klínovcem. Poklidný život na horské chatě narušily, tak jako jinde, v roce 1938 události spojené s nástupem německého fašismu. Hranice obsadili vojáci Československé armády, příslušníci finanční stráže a místní dobrovolníci v řadách oddílů SOS. Provoz v chatě zůstal nepřerušený. Po obsazení Nového Města hitlerovskými vojáky vydalo se po několika dnech šedesát nacistických vojáků na třiceti motocyklech a dva důstojníci v osobním autě na samý vrchol Smrku. Po jistém čase se část vrátila po cestě kolem laviček a další zvolili cestu po jižním svahu hory. 64

66 V 30. letech pracovalo na Smrku 5 lidí. Chatař J. Schär se svou ženou, dvě pomocnice a kočí Willi Wöhl. Ten zásoboval se svým koníkem nejen horské pohostinství proviantem, ale vykonával i další potřebné práce. Palivové dřevo se dopravovalo k chatě až po napadnutí prvního sněhu. Ve 30. letech byl podél zemské hranice kvůli přebíhání zvěře umístěn drátěný plot. 65

67 66 Od 1. října 1941 vedla pohostinství na Smrku vnučka legendárního stavitele rozhledny, paní Julie Porscheová se svým mužem. Po dalších neklidných dnech, spojených s koncem války a působením tzv. národního správce Jiřího Čížka z Českých Budějovic, odešli manželé Porscheovi dobrovolně v roce 1946 do Německa. Osud chaty byl naplněn, protože J. Čížek záhadně zmizel. Chata zůstala neobhospodařovaná a bylo jen otázkou času, než ji stihne stejný osud jako mnoho jiných horských stavení na obou stranách hranice. O větší rozruch na Smrku se o svatodušních svátcích ( ) postaralo vojenské transportní letadlo JUNKERS JU 52. Na samotném vrcholu hory zavadilo při nízkém letu nad vzrostlými stromy o jejich špičky. Utrhlo se pravé křídlo, trup letadla spadl asi 150 m jihozápadně od rozhledny mezi vzrostlé smrky a explodoval. Tříčlenná posádka zahynula. Přesný důvod, proč k havárii došlo, není znám. V Heintschelově kronice Nového Města se píše, že se letadlo zřítilo kolem poledne v důsledku mlhy. Po více jak 60 letech se v září 2006 vypravil na místo pádu letounu pan Pavel Krejčí se svou přítelkyní. Oba se zajímají o historii havarovaných letadel. Byli vybaveni detektorem a podařilo se jim najít v naprosto zarostlém terénu velký úlomek z trupu a kupodivu i část (bez dřevěné pažby) vojenské pušky. Běh dějin se zastavit nedá. Po vyhořelé chatě a rozpadlé rozhledně ubývalo i návštěvníků. Když později v 60. letech spadla i na vrcholu postavená triangulační věž, usnula hora mnohaletým spánkem. Dokonce i červeně značená turistická cesta přes vrchol Smrku byla pozměněna, část turistické cesty vedoucí jižním hraničním průsekem až na křižovatku tří lesních cest zvanou Na Písčinách byla zrušena. Škoda. Zájem o horu byl nevalný. V 70. a v 80. letech min. století začaly také na svazích Smrku kvílet motorové pily a těžká lesní technika se zarývala svými koly do měkké lesní půdy. Tyto stroje v rukou lesních dělníků likvidovaly odumřelé jizerskohorské smrky a zbylé pahýly. Krásné, rozlehlé smrkové lesy umíraly, mizely před očima náhodných turistů. Po několik

68 Pohled na chatu a její půdorys po přístavbě v roce

69 let vykonávaly tuny síry, vypouštěné z komínů nedalekých polských a německých tepelných elektráren, dílo zkázy. Byl to žalostný pohled na holé kopce místo kdysi tak krásných jizerskohorských lesů. Obzvláště pro lidi, kteří po více let v Jizerských horách nebyli a pamatovali se ještě na neporušený les. Pokud vůbec nějaké vzrostlé smrky zůstaly, tyčily se žalostně k nebi. Bez kůry, bez větví, bez jehličí, nikde žádná zeleň. Intenzivní výsadba sazenic smrku pichlavého a jiných dřevin až do nejvyšších míst hor začala měnit měsíční krajinu opět v zeleň. Změna politických poměrů v roce 1989 přinesla pozitivní výsledky i v úbytku exhalací. Německé elektrárny byly úplně odstaveny a polské dostaly odsiřovací zařízení, aby se působení škodlivin minimalizovalo. Jizerskohorské kopce se opět pokryly lesem. Nejvýznamnější událostí v novodobých dějinách Smrku z hlediska návštěvnosti hory se roku 1992 stalo založení Společnosti pro obnovu rozhledny na Smrku, v jejímž čele stál Ing. Karel Jeřábek z Nového Města. Díky trpělivosti a neústupnosti při mnoha nelehkých jednáních se nakonec podařilo výstavbu nové rozhledny prosadit. Lze říci, že tehdy byly položeny základy pro později nově postavenou rozhlednu. Nelze nevzpomenout významného dne v historii této hory. Byla to sobota , kdy krásné slunečné počasí vylákalo na vrchol Smrku tisíce zvědavých turistů, aby se zúčastnili slavnostního předání rozhledny a mohli si tak po dlouhých padesátých letech vychutnat kruhový pohled z koruny královny Jizerských hor. Hora Smrk se opět stala magnetem pro tisíce turistů z domova i ze zahraničí, kteří každoročně i opakovaně vystupují nahoru nejen jako na nejvyšší bod Jizerských hor, ale také aby se pokochali pohledem na okolní krásnou krajinu. Pochvalné zápisy stovek lidí z Česka a okolních států jsou dokladem toho, že se nová rozhledna stala pro mnohé pojmem. Místem, kam se opět rádi vracejí. Přestože se horské pohostinství na Smrku už sotva obnoví, současná prostorná útulna pod rozhlednou poskytuje všem návštěvníkům potřebnou ochranu před větrem a deštěm. Využívají ji pěší turisté, cyklisté a v zimě i lyžaři a snowboardisté, kteří si ji nemohou vynachválit. Své pevné místo v turistickém kalendáři má každoroční Výstup na Smrk, který organizuje místní oddíl KČT v Novém Městě p. S. Avšak vrchol hory se stává cílem nebo je na trase i mnoha pochodů, které se v rámci různých turistických akcí konají. Stalo se hezkou tradicí, že se na Nový rok setkávají v útulně i milovníci turistiky z blízkého okolí, návštěva rozhledny na Smrku je také náplní mnoha školních výletů. Každoročně dvě popsané vrcholové knihy jsou dokladem, že se Smrk stal opět nejnavštěvovanější horou Jizerek. Za mnohé zápisy alespoň jeden z června 2007: Nevím, kolik času mi na tomto světě zbývá, ale dnešního dne, kdy jsem vyjela s milovaným přítelem na kolech až sem nahoru, si budu vždycky vážit. To, co člověk vidí z výšky této hory, ho naplňuje němým úžasem. A ta bouřka, co se stále snaží přiblížit, jen podbarvuje majestát této hory a božský klid Jizerek. ZDENČA. PS: Moc krásně jste to tu vevnitř vybavili, a hlavně účelně. Taky obdivuji tu čistotu Velmi se mi obsah zápisu mladé slečny líbil. Na vrcholu Smrku si v roce 2005 řekli své oficiální ano i novomanželé pan Martin Nespěšný a slečna Markéta Ketnerová. Právoplatný manželský svazek stvrdil starosta Městského úřadu v Novém Městě p. S., pan Jaroslav Maděra, za přítomnosti matrikářky paní Jarmily Bartákové, svědků a dalších hostů. 68

70 Na samotném vrcholu hory stojí od konce května 2006 mohutný třímetrový bukový kmen s označením SMRK m. Kmen opracovali, upravili a vztyčili Jaroslav Čech a jeho syn Jiří z Nového Města. Okolí rozhledny začíná opět připomínat kulturní krajinu. Je potěšitelné, že dobře rostou vysázené smrčky, přístupové cesty jsou upravené a svou původní podobu získal u příležitosti výstavby nové rozhledny i nedaleko stojící Körnerův památný kámen. Na nové turistické trase z Nového Města na Smrk bylo v roce 2006 instalováno několik velkých panelů s krásnými fotografiemi a čtyřjazyčným popisným textem. U paty rozhledny je upevněna velká turistická mapa Jizerských hor a okolí. Co obzvláště potěší milovníky přírody, je konstatování, že si většina turistů váží čisté horské přírody. Jsou k ní šetrní a ctí zásadu, že hory nejsou odkladištěm již nepotřebných obalů. Místní přátelé domovské hory obnovili na jaře roku 2007 tzv. Jomrichův kříž. Děkan Franz Jomrich byl mnoho let ( ) farářem v katolickém kostele v Novém Městě. Byl nejen mezi slavnostními řečníky při otevření dřevěné rozhledny 1892, ale na Smrk chodil často a rád. Protože to byl člověk veselé mysli, jehož humoristické příběhy se dočkaly dokonce literárního zpracování, uvedu ony dva, které se vztahují k této hoře. Farář Jomrich si opatřil kromě jiných zvířat také ovečku. Ta ho následovala na každém kroku. Jako správný pastýř vystoupil se svou ovečkou na rozhlednu na Smrku. S úsměvem ve tváři vyprávěl následně všem svým známým, že byl dokonce se svou ovečkou ve skleněném salónku na rozhledně (mínil tím budku na nejvyšším patře rozhledny). V roce 1905 nechal na Smrku s laskavým svolením Jeho Excelence hraběte Fr. von Clam-Gallas, umístit litinový kříž s pozlacením na strom a pod něj klekátko. Uvádí se, že prý lidé tehdy začali chodit více na Smrk než do kostela. Aby měli možnost pomodlit se k Pánu Bohu, k tomu jim měl sloužit tento kříž. V knížečce, která pojednává o jeho životě především na Novoměstsku, se uvádí, že obřad svěcení kříže byl náhle narušen špatným počasím. Zvedl se vítr, byla zima a začalo pršet. To není v drsné krajině Jizerských hor nic neobvyklého. Avšak děkan Jomrich se tím nenechal vyrušit. Přítomný Franz Fritsch, stavitel rozhledny a hostinský, svou typickou stručností říká vedle stojícímu: Kdyby to jen chtěl zkrátit. Jomrich, který jeho připomínku zaslechl, na něj zavolal: Tesaři, když ti je venku moc ošklivě, seber se a jdi do boudy. A přes nepřízeň počasí dokončil obřad. Kříž byl později přemístěn na jiný strom nedaleko rozhledny. Patrně v 70. letech při kácení odumřelých stromů úplně zanikl. Díky usilovné práci vyučeného restaurátora Jirky Čecha a jeho otce, některým ochotným občanům z Nového Města a jisté finanční pomoci bývalých občanů města, žijících nyní v zahraničí, bylo možné kříž obnovit. U příležitosti 34. ročníku Výstupu na Smrk ( ) byl obnovený Jomrichův kříž vysvěcen Marcinem Sajem, administrátorem farnosti Nové Město p. S. Hora Smrk je nejen místem, odkud se naskýtá jejím návštěvníkům úchvatný kruhový výhled, ale i pěkným kusem přírody, spojeným s kusem historie. Kéž by krásná a klidná okolní příroda zůstala dlouho zachována. Každý jeden z nás k tomu může přispět. Od roku 1996 fungoval na Smrku opět turistický hraniční přechod. Byl hojně využíván. Je tam, nedávno nově natřený, hraniční kámen s číslem IV/64. Desítky let se dále nesmělo, ač na Jizerský stoh je to půlhodinka svižné chůze. Tleskal jsem proto zprávě, když jsem se dozvěděl, že krátce před vánočními svátky padnou hranice mezi dalšími státy EU. 69

71 Vystoupil jsem proto v pátek se svým pejskem na Smrk, abych si vychutnal této obrovské vymoženosti, která byla výsledkem dlouhodobé práce mnoha přičinlivých lidí. Došli jsme k hraničnímu přechodu a tam jsem se setkal s dvěma lyžaři ze Saska a požádal je o snímek, jak společně přestříháváme symbolickou pásku. Když v roce 1992 přednesl Hans Schmitt u příležitosti 100. výročí postavení dřevěné rozhledny na Smrku oslavnou řeč, vyslovil v závěru dvě přání, tehdy znějící jako z říše snů. Aby na Smrku opět stála rozhledna a aby brzy v Evropě nebyly žádné hranice. Pan Schmitt se druhého přání již nedožil, ale my živí si toho važme, že ten čas přišel, a využijme ho! Od 21. prosince 2007 je hranice na Smrku jen symbolickou čarou na mapě Použité prameny BECKER E. (1909): Die Tafelfichte einst und jetzt. Mitteilungen des Vereines für Heimatkunde des Jeschken-Isergaues. Beilage zur Friedländer Zeitung ze dne , č. 19.: Für ein modernes Berghaus auf der Tafelfichte. Festschrift zur Fahnenweihe am 21. u. 22. Juli Der Wanderer im Riesengebirge. Časopis německého a rakouského Krkonošského spolku, č. 12, ročník 31. Friedländer Zeitung, č. 93 ze dne : Nachrichten aus Neustadt a. d. Tafelfichte Zur morgigen Eröffnung der erweiterten Tafelfichte-Baude. Kronika farnosti Nové Město pod Smrkem z let NEVRLÝ M. (1976): Kniha o Jizerských horách. NOVÁK E.: Články z jeho pozůstalosti. PRCHAL J. (2002): Nemají kříže nad hroby. Krkonoše, 3/2002. Reichenberger Zeitung ze dne : Die Eröffnung des Aussichtsturmes auf der Tafelfichte. Reichenberger Zeitung ze dne : Zur Eröffnung der erweiterten Baude auf der Tafelfichte. SCHMITT H. (1992): Festrede anlässlich der Feierstunde 100 Jahre Tafelfichtenturm. 70

72 Poďte s náma na rajz Novoveský hřeben a rozhledna Nisanka Jaroslav Lubas Nová Ves nad Nisou 71

73 Lázně Paseky a nad nimi na horizontu restaurant Kynast 30. léta 20. století Dva hřebeny orámovávají vesničku Novou Ves nad Nisou na straně jižní mohutný Černostudniční hřeben korunovaný rozhlednou na Černé studnici, na straně severní méně výrazný Novoveský hřeben korunovaný necelý rok starou, a tedy vlastně úplně novou rozhlednou Nisankou. Novoveský hřeben hřbet na severní straně Nové Vsi nad Nisou odnepaměti protínala stará vozová cesta, vedoucí tudy od Jablonce a Mšena na Smržovku. Vznikla dávno, zachycují ji i stará vojenská zakreslení. V sedle pod Novoveským vrchem poblíž křižovatky cest na hranici rolí, patřících k usedlostem č. 89 a č. 92, stála až do roku 1907 prastará lípa, na níž visela olejomalba sv. Archanděla Michaela, patrona smržovského farního kostela. Podle obrázku byla hřebenová cesta novoveskými nazývána Michaelova cesta (Michaeli- -Weg). Na západní straně hřbet vystupuje od Jabloneckých Pasek a naši cestu po něm započněme třeba u bývalých lázní, které kdysi dopomohly zdejší obci k věhlasu a k části jejího dřívějšího názvu Lázně Paseky (Bad Schlag). Zdejší lázně ještě před 2. světovou válkou prosperující založil již roku 1893 zdejší podnikavý občan Adolf Tischer, následován Dr. Glettlerem, který lázně dovedl k věhlasu. Není však cílem tohoto povídání vykreslit zajímavou a bohatou historii zdejších lázní, zmínit se o nich ale je třeba, vždyť tolik přispěly k rozvoji místa a zdejší turistiky. Stoupáme rychle vzhůru lesem plným bludných balvanů po klikatící se silničce, za serpentýnou náhle vystupuje několik domků, místu se kdysi říkalo Drachenviertel údajně podle zdejších ženštin dračic s obzvláště ostrými a jedovatými jazyky. Tak tomu už ale dávno není a i starý pomístní název upadá v zapomnění. V dalším nedalekém záhybu silnice se krčí nevelké skalisko se zbytky zábradlí, na začátku minulého století oblíbené vyhlídkové místo Fiedler-Höhe Fiedlerova výšina, nesoucí svůj název snad po paseckém starostovi A. Fiedlerovi, zřízené místním okrašlovacím spolkem k potěše okolních obyvatel i lázeňských hostů. Začátkem století stál poblíž i stánek s občerstvením. 72

74 Vyhlídka Fiedlerova výšina na vrchu Kynast 1905 Před námi je už jen krátké stoupání, na jehož konci stojí prý od roku 1901 výletní restaurace Kynast s kdysi výjimečným výhledem na jabloneckou kotlinu a k Ještědu. Dům (č. p. 114) byl vystavěn na paseckých pozemcích na hospodářství č. 8 a jeho hromosvod nesl letopočet Hostinský Rudolf Noswitz si pro pojmenování nového hostince vybral název Kynast, který neslo již před rokem 1894 celé návrší. Název sem byl z neznámého důvodu a neznámo kým přenesen z Krkonoš od stejnojmenného hradu Kynast (dnes Chojnik). Hostinec jistě prosperoval, vedle zděné stavby z obou stran vznikly v prvním Hostinec na Kynastu Rudolfa Noswitze Lázně Paseky, 650 m n. m

75 desetiletí minulého století nejprve dvě otevřené dřevěné verandy, které byly později nahrazeny uzavřenými dřevěnými přístavbami s dvěma velkými sály. Během 1. republiky hostinec provozovali Leopold Pitzinger, Richard Knorek a nakonec dlouhá léta Emilie Wondrak. I v poválečných letech byla po nějakou dobu chata v provozu, návštěvníky tanečních zábav stejně jako výletníky ale záhy nahradili rekreanti podniku Loděnice Mělník, který o objekt, nutno poznamenat, na tehdejší poměry dobře pečoval a krom přestavby jedné z dřevěných verand na ubytovací kapacity objekt uchránil od socialistické modernizace. V devadesátých letech chata změnila majitele a o její popularitu se pak zasloužil především její nájemce pan Jaromír Šafránek. Objekt posléze za poněkud smutných okolností změnil majitele a v současnosti je v rekonstrukci. Cesta před restaurací je zároveň katastrální hranicí mezi Jabloneckými Pasekami (Jabloncem) a Novou Vsí nad Nisou dříve hranicí maloskalského a smržovského panství, hned za ní na vyvýšenině stály ještě krátce po 2. světové válce dva domky, č. 158 a 163, v nichž byly ale tři obytné světnice, a tak se jim prý říkalo Dreihäuser. Stály tady mnohem dříve než protější hostinec, první z nich již kolem roku Byly to samoty na okraji novoveského gruntu č. 39, které před světovou válkou přináležely Augustu Kiesewetterovi (*1858). Ten také vyprávěl o zdejším zvláštním obyvateli Link-Korlovi (vlastním jménem Karl Linke) člověku nevšedního vzhledu i chování, který se po rodinné tragédii jako padesátník uchylil kolem roku 1850 na návrší Kynastu, kde si u osamoceného skaliska nalézajícího se poblíž samotného vrcholu postavil dřevěný přístřešek z prken, která pocházela ze smržovského hřbitova z vykopaných starých rakví. V přístřešku tady přečkal dvě Skalní mísa na jednom z vrcholových skalisek Kynastu

76 dlouhé zimy, přes které byl nucen přežívat jen z věnovaných milodarů, po dvou letech pobytu tady se odstěhoval do Josefodolu, kde se podruhé šťastně oženil a později také zemřel. Osamocené skále se potom říkalo Poustevníkův kámen Einsiedlerstein. Poblíž vrcholu Kynastu se nalézá také několik skalisek a balvanů se skalními hrnci na jejich vrcholcích či skála, ze které ční cizorodý kámen ve tvaru sloní tlapy. Nedaleko ležící skalnice byla hrozbou i pro tyto skály, kámen se zde zpracovával ještě v průběhu 1. republiky. Proto se na konci 30. let dohodla obec Nová Ves s majitelkou pozemků na ochraně zajímavých skalních útvarů před jejich případným zpracováním kameníky. Několik zdejších skalních srázů je zahrnuto dokonce v horolezeckém průvodci Jizerskými horami a je čas od času zdoláváno horolezci. Hřebenová cesta však pokračuje dál, kolem několika novějších domků nás vede přes sousední skalnaté a lesem porostlé návrší dříve nazývané Wágnerův kopec podle rodiny usazené v nedaleké části Nové Vsi, která byla přičleněna roku 1899 k Lučanům. Při cestě do dolních Lučan nad viaduktem na rodinu dodnes upomíná torzo pískovcových božích muk z roku Klesáme po štětované cestě ke křižovatce, kde z jednoho bodu se můžeme po cestách vydat šesti různými směry. Přišli jsme od Kynastu a pokračovat můžeme doleva zpět do Pasek kolem Císařské lípy, u níž se roku 1766 Skála Sloní tlapa 2007 Skalka Želva při klesání cesty z Wágnerova kopce do sedla U Křížku

77 zastavil při své inspekční cestě sám císař Josef II., nebo se vydat po další cestě do dolních Lučan a dál na Bramberk či naopak doprava odbočit do dolní Nové Vsi a k Jablonci, další cestou do Horní Nové Vsi a dál k Černé studnici. My ale budeme pokračovat dál po hřebeni směrem ke Smržovce. Předtím se ještě můžeme zastavit a zahloubat u božích muk Feixova kříže, který dal místu název U Křížku. Jedná se o železný kříž s plechovou stříškou a s figurou z litiny na členěném granitovém podstavci, na němž nalezneme letopočet Původní podoba božích muk byla oproti dnešnímu stavu rozdílná, kříž byl ze železa a na něm na plechovém korpusu malovaný Ježíš, Panna Maria a ještě jedna postava. Na odlišně členěném podstavci, jehož části jsou povaleny hned vedle, byl na bronzové desce umístěn tento nápis: Stůj tiše, můj milý pocestný, vzpomeň, co Ježíš pro tebe učinil. Povšimni si jeho krvavého potu, potom pokračuj dále na své pouti! Steh still mein lieber Wandersmann denk, was Jesus hat für dich getan. Betrachte seinen blutigen Schweiss, dann setze fort deine Reis! Věnováno otci, který tiše r zesnul, od jeho synů Eliase a Josefa Feixe Gestiftet für ihren Vater, welcher 1824 sanft entschlafen ist, von den Söhnen Elias und Josef Feix U Křížku místo, kde se potkává šest cest 1993 Rodina Feixova pocházela z čísla 95, staré dřevěné usedlosti v Podmáslovém koutu (Buttermilchecke), dosud stojící kousek odsud pod strmým klesáním. O kříž pečovala i po jeho zničení opilými vandaly v lednu 1928, Bruno Feix se tehdy zasloužil o novou dnešní podobu kříže. Za dalším návrším protíná hřebenovou cestu v sedle cesta směřující od Lučan do horní Nové Vsi a dál na Černou studnici. Přes hřbet tady dříve přebíhaly pouze pravidelné pruhy zemědělské půdy, přináležející ke starým novoveským usedlostem. Tady nedaleko stála již zmiňovaná stará lípa s obrázkem sv. Archanděla Michaela. Až v roce 1924 vystavěl na nedalekém pustém návrší říkejme mu Novoveský vrch zemědělec Anton Ulbrich dům č. 333, který následně odprodal 76

78 Buchbergerova bouda 1925 Johanovi a Charlottě Buchbergerovým. Ti v novostavbě zřídili výletní hostinec s názvem Buchbergerova chata (Buchberger-Baude). V roce 1927 se změnili majitelé a hostinec koupil Josef Leder. Hostinci dal nové jméno Jizerská bouda (Isergebirgsbaude), pod kterým získal podnik svou proslulost. V roce 1935 boudu získali Otto a Hilda Friedrichovi a ti ji pod Jizerská bouda

79 Mezi cestami pohled z hřebenové cesty k Černé studnici 1996 stejným názvem provozovali až do roku Od poloviny 20. let byla Jizerská bouda nedílnou součástí oblíbené výletní trasy Novoveský hřeben (Neudorfer Kamm), vedoucí od Jablonce přes chatu na Kynastu kolem Jizerské boudy ke Třem lipám a dál na Smržovku. Atraktivitu trasy zvýšil novoveským okrašlovacím spolkem zpřístupněný pramen Nisy (1930). Jizerská bouda hostila návštěvníky pravidelných společenských akcí, turisty, v zimě lyžaře. Pokus obnovit zde po 2. světové válce provoz znemožnily únorové události roku Objekt byl následně využíván pouze k podnikové rekreaci a na rozdíl od chaty na Kynastu neunikl modernizaci. Od května 2000 je tady v provozu po mnoha desetiletích příjemná výletní restaurace s ubytováním dnešní penzion Jizerka. (V důsledku tragických událostí z února 2008 se nad dalším provozem chaty vznáší otazník.) Novou dominantou Novoveského hřebene a Novoveského vrchu je od roku 2006 nová rozhledna Nisanka. Stojí nedaleko Jizerské boudy. Poutníky, příchozí z obou stran hřebene, již zdálky zve k výstupu. Samozřejmě se sem ještě vrátíme, prozatím pokračujme v cestě dál po hřebenu. Procházíme místy zvanými na starých mapách příznačně Mezi cestami ( Beim Dorf zwischen Führwegen ). Před námi se krom pohledu na Jizerské hory a Černostudniční hřeben otevírá výhled na Krkonoše. Hřebenová cesta se klikatí mezi loukami a poli, tu a tam z ní odbočuje polní cesta k Nové Vsi. Téměř neznatelná je již pěšina odbočující v jednom místě doleva. Tu tady vyšlapali staří brusiči chodící tudy každodenně za prací do staré brusírny na Nise v Šupengruntu v romantickém zalesněném údolí, kterým se proplétá Nisa. Brusírnu vystavěl na odlehlém místě uprostřed lesa na severním výběžku novoveského statku č. 77 sedlák Elias Feix kolem roku 1849 a i tento dům byl roku 1899 na žádost pozdějšího majitele z důvodů odlehlosti od domovské osady připojen k Lučanům. 78

80 Dodnes jsou v místě k nalezení v zeleni skryté ruiny brusírny vyhořelé do základů v květnu Za horizontem se hřebenová cesta svažuje, před námi se rozprostírá výhled ke Krkonoším a ke smržovskému baroknímu chrámu sv. Archanděla Michaela a dole pod námi se tyčí němí svědci minulosti tři lípy a mezi nimi boží muka, stojící při křižovatce starých vozových cest. Boží muka nechal v roce 1810 vystavět novoveský hospodář z č. p. 70 Anton Pochmann. Od svého původního vzhledu se dnes příliš neodchylují, starý popis mluví o železném kříži s půlkulatou plechovou stříškou s obrazem Spasitele a bolestnou Matkou Boží, namalovanými na plechových korpusech, s lampou a kasičkou umístěnými na kříži. Kříž je vsazen do žulového podstavce s letopočtem 1810 a uprostřed s písmeny APM (Anton a Marie Pochmannovi). Skoro sto let o kříž pečovala prostřednictvím nadačního kapitálu rodina Pochmannova, později Usedlost na Nise někdejší brusírna v Schuppengruntu vyobrazená na starém hrníčku hostinský Posselt odnaproti. Po druhé světové válce kříž chátral, až v devadesátých letech byl nadšenci renovován a osazen znovu korpusy s vyobrazením Spasitele a bolestné Matky Boží. Tři lípy, vysazené zřejmě spolu se zřízením božích muk, tu stojí téměř 200 let. Jedna z nich byla ale značně poškozena při vichřici , kdy přišla o polovinu koruny. Stromy jsou chráněny jako památné stromy. Místu se říká jak jinak než U Tří lip. Naproti přes silnici, vystavěné kolem roku 1895 v místech staré vozové cesty, stojí od roku 1912 Posseltův hostinec U Tří lip (č. p. 301), který byl onehdy známým nejen pohostinskými službami, ale rovněž nabídkou prodejné lásky, čímž byla úspěšně kompenzována nevýhoda značné odlehlosti objektu. Po druhé světové válce sloužil i tento dům rekreaci. Objekt nadějně ožil jako hostinec a penzion hned na začátku devadesátých let, po výměně majitelů je v současnosti hostinec bohužel pro veřejnost uzavřen. V jeho průčelí je dodnes k vidění hezké domovní znamení stylizované tři lípy. Sejdeme-li v našem vytýčeném směru ještě o kousek níž do údolí, dojdeme k nevelkému potůčku Lužické Nise. Nisa tady tvoří hranici mezi Novou Vsí a sousední Smržovkou, pramen je jen nedaleko odsud. Dojdeme k němu po bytelném dřevěném chodníku, klikatícím se podél Nisy a zpřístupňujícím jinak nedostupné malebné partie. Chodník byl zřízen v létě 2000, kdy sousední Smržovka získala v rámci projektu PHARE CBC podporu na projekt rekonstrukce vyhlídkového okruhu k pramenům Nisy. 79

81 U Tří lip Boží muka zde nechal roku 1810 vystavět novoveský hospodář Anton Pochmann. Poprvé se s názvem Nisa setkáváme v listině z roku V ní český král Václav I. přesně vymezuje hranice Čech vůči Horní Lužici: abinde in Nizzam, Nizzam sursum ursque odtud k Nise, Nisou nahoru. Prostor horního toku Nisy byl však tehdy ještě neproniknutelnou lesní divočinou. Postupně se ale i tady usazuje člověk a téměř každý zdejší potok, kopec nebo skála získávají své jméno. Výpis z urbáře popis panství Malá Skála z roku 1687 se zmiňuje v pasáži věnované vodním tokům i o Nise: pátý potok se jmenuje Nisa. Pramení u vsi Wiesental (Lučany), Elias Feix na něm nechal nově postavit mlýn, potok dál teče přes ves Jablonitz (Jablonec) 80

82 Konečně na mapě z roku 1713 nalézáme označení Neisborn tedy studánka, kde vyvěrá Nisa či pramen Nisy. Obdobně i Müllerova mapa Čech uvádí Neissbronn, Josefínský popis z let se zmiňuje o Neissbrunnu pramenu Nisy, vyvěrajícím na bažinaté louce na okraji Nové Vsi. Krom toho Josefínský katastr (1788) označuje komplex novoveských parcel IV. v okolí pramene názvem An dem Neiss Fluss (u potoka Nisy), ve stabilním katastru (1843) jsou tytéž parcely nazývány obdobně An dem Neiszeflusz a samotné prameniště je pojmenováno jako Neisse Entsprung (prameniště či pramen Nisy). Cennou zmínku nalézáme v popisu Römischova maloskalského panství z první poloviny 19. století, určeného jako podklad pro Sommerovu topografii (1846): Jablonec se odsud táhne dlouhým táhlým údolím, skrze které teče bezmála hodinu dlouho Nisa, ta samá Nisa, která též teče skrze Liberec, Žitavu, Zhořelec a u Gubinu v pruském Slezsku je pohlcena Odrou. Cestujícím, kteří se na to ptají, je ukazován počátek Nisy, který se nalézá pouhou půlhodinu od Jablonce na Nové Vsi, jedné vsi, na smržovské straně, kde na takzvaném farském poli Pfarrfelde se nalézá kámen se staro či novoněmeckým nápisem: Pramen Nisy Entsprung der Neisse. Samotný cestující se může sám přesvědčit, že tento pramen, který je Hostinec U Tří lip 30. léta 20. století Výřez z Müllerovy mapy Čech se zvýrazněním pramene Nisy (Neissbronn)

83 Pohodlný chodník směřuje proti toku Nisy k jejímu prameni 2007 Pomník u pramene Nisy 2007 též v topografii (?) uveden, není pouze jeden, nýbrž že odsud na nejstarším obecním poli, zprava z kopce vychází vícero pramenů, které tam skutečně nalezne, zatímco výše zmíněný úřední pramen se v létě často ztratí Jedná se o nejstarší a prozatím jedinou písemnou zmínku o označení samotného pramene Nisy formou nápisu na balvanu. Možná, že uvedený balvan dosud kdesi v louce u pramene Nisy zcela zapomenut stojí, pozdější prameny se o něm ale už nezmiňují. Obec Nová Ves se k pramenu Nisy veřejně přihlásila prostřednictvím obecního razítka na dokumentu z roku 1878, kde je poprvé u Nové Vsi uváděno ono nad Nisou. Začátkem minulého století pak pramen Nisy byl ztvárněn do neoficiálního obecního znaku. Již od roku 1899 tehdy nově založený novoveský okrašlovací spolek usiloval o zřízení pomníku u pramene Nisy spolu s přístupovou cestou. Rozdílné představy o majetkovém uspořádání mezi okrašlovacím spolkem a majitelem pozemků Emilem Czejkou odsunuly realizaci záměru o 30 let. Polovičním vítězstvím spolku bylo zřízení přístupové cesty k prameništi v roce Milí obyvatelé údolí Nisy tak oslovuje titulní list programu slavnostního odhalení pomníku u pramene Nisy obyvatele z Ponisí. Balvan, jenž tvoří pomník, na kterém byl až do roku 1980 vytesán název Neissequelle 1930, sem byl přivezen z Bukové hory u Jiřetína. Slavnost odhalení pomníku u pramene Nisy se uskutečnila 29. června Mezi čestnými hosty a řečníky byl mimo jiných i K. R. Fischer starosta Jablonce nad 82

84 Nisou, uznávaný historik a znalec Jizerských hor. Louku, kde místní okrašlovací spolek plánoval zřídit parkovou úpravu, pohltila po 2. světové válce postupně zeleň. V 80. letech byl původní nápis překryt bronzovou deskou s českým textem, kterou nechal zhotovit tehdejší ONV v Jablonci po dohodě s CHKO Jizerské hory. V polovině roku 1997 bylo přistoupeno obecním úřadem v Nové Vsi n. N. k úpravám prameniště. Byla obnovena přístupová cesta, prameniště vyskládáno z kamenů, vztyčena slavobrána. Pramen Nisy je již téměř 10 let symbolicky spojen cyklostezkou Odra Nisa s Baltským mořem. Rozhledna Nisanka V roce 2003 se podařilo skloubit záměr operátora firmy T-Mobile Czech Republic, a. s., vystavět v místě telekomunikační převaděč s vizí obce realizovat na Novoveském vrchu jen nedaleko od chaty Jizerka stavbu nové rozhledny. Firma T-Mobile Czech Republic, a. s., s projekční a stavební firmou Real-Invest započaly s přípravou dokumentace, v květnu 2004 byla vybrána ze dvou návrhů ing. arch. Ivana Vorla varianta rozhledny s otevřeným spirálovým schodištěm, v říjnu 2005 bylo získáno stavební povolení a následně se rozběhly stavební práce. Nosnou část věže tvoří montovaný trubkový stožár o průměru v patě 2,4 m, dolní zděná část skrývá mimo jiné technické zázemí a má kamenný obklad. Kolaudace věže proběhla v září V únoru 2007 se sešla kulturní komise se zastupiteli nad hromádkou obálek, v nichž byly zalepeny návrhy na název nové rozhledny. Po prvním kole výběru se dále dostaly tyto názvy: Nisanka, Vesanka a Zpěvanka. Název Nisanka byl odvozen od nedalekého pramene řeky Nisy, název Vesanka vychází z názvu obce Nová Ves n. N. a název Zpěvanka je odvozen od zvuku, který při větru rozhledna vydává. V druhém kole zvítězil jednoznačně název Nisanka. Do soutěže přišly tři návrhy tohoto jména, a tak byl vylosován jeden z nich návrh Michaely Berkové ze Smržovky. Mezi návrhy, které komisi zaujaly, patřil například Něhlík, Nisák, Železná baba, ale taky Sojuz s poznámkou nic za to nechci. Návrh rozhledny na Novoveském vrchu od Ing. Arch. Ivana Vorla

85 Dalším nelehkým úkolem komise bylo vybrat návrh dětské kresby rozhledny, který byl následně použit na plakát k otevření rozhledny. Zde zvítězil obrázek Marušky Peterkové z Nové Vsi n. N. žákyně 2. třídy novoveské školy. Zpodobnění názvu rozhledny provedla Kovovýroba Lubas z Nové Vsi nad Nisou. Rozhledna se nachází v 676 m n. m, vyhlídkový ochoz v 700 m n. m, celková výška věže i s anténním nosičem je 35 m (Log: N E ). Rozhledna Nisanka na Novoveském vrchu nisanka.cz 84

86 Slavnostní otevření rozhledny Nisanka 5. květen 2007 Milan Fiala Nová Ves nad Nisou 85

87 Tato 35 metrů vysoká rozhledna s telekomunikačním zařízením vznikla díky nápadu Ing. J. Lubase, člena JJHS, a potřebě fy. T-Mobile Czech Republic, a. s., zlepšit pokrytí Jablonecka signálem pro mobilní telefony. V létě roku 2003 mě na obecním úřadě navštívili zástupci společnosti T-Mobile s požadavkem vybudování telekomunikační věže na Novoveském vrchu. Jarda přišel s nápadem využití této stavby jako rozhledny, fa. T-Mobile souhlasila. Probíhala další jednání a po vyřízení všech náležitostí započala na podzim roku 2005 stavba rozhledny. Stavba byla dokončena o rok Sběratel, znalec Jizerských hor, Petr Kurtin, u stánku JJHS později na podzim roku 2006, následoval zkušební provoz. S oficiálním otevřením jsme čekali na jarní počasí. Po měsících příprav a ke konci i bezesných nocí se nám podařilo připravit, doufám, důstojné a opravdu slavnostní otevření této naší nové rozhledny. V zajímavé stavbě se podařilo skloubit příjemné s užitečným. Děti z tanečního souboru Nisanka patrona rozhledny 86

88 Děti ze školního turistického kroužku při novoveské škole přinášejí vodu z pramene Nisy v lahvi tvaru ryby ke křtu rozhledny Ve slavnostní den, 5. května 2007, počasí nebylo nejlepší, vál silný studený vítr, přesto se zde během dne vystřídalo kolem šesti set lidí. Návštěvníci akce měli možnost nejen zhlédnout kulturní vystoupení, ale mohli si na místě zakoupit něco na zub i na památku. Prezentoval se tady také náš Jizersko-ještědský horský spolek (dále JJHS), který zde měl svůj stánek s publikacemi a materiály jím vydanými. Program začal úvodním slovem starosty Nové Vsi nad Nisou a pokračoval zdravicí zástupce patrona rozhledny folklórního souboru Nisanka ze sousedního Jablonce nad Nisou. Poté zatančili a zazpívali malí i velcí členové tohoto souboru. Po vystoupení přednesli hosté své miniprojevy. Svou návštěvou nás poctili starostové Lučan Ing. Pivrnec, Smržovky Mgr. Hotovec, místostarosta Jablonce JUDr. Ing. Pleticha, za krajský úřad náměstek hejtmana Ing. Schäfer. Dále za JJHS předseda našeho spolku Ing. Vonička, za T-Mobile Ing. Hromádko, Ing. Fiker, za Real-Invest (firma, která rozhlednu postavila) p. Susková, p. Jirotka, za dodavatele kovových částí p. Dundáček st. Samozřejmě, že mezi čestnými hosty nechyběla ani autorka vítězné kresby slečna Marie Peterková z Nové Vsi n. N. a autorka názvu rozhledny slečna Michaela Berková ze Smržovky. Když Členky kulturní komise prodávají suvenýry a zájemcům tisknou příležitostní razítko 87

89 dozněly oficiální proslovy, po hřebenové cestě směrem od Tří lip se již blížil novoveský turistický kroužek pod vedením Patrika Brože s vodou nabranou přímo z pramene Nisy. Starosta spolu se zástupcem souboru Nisanka po námořnickém způsobu touto vodou pokřtili rozhlednu názvem NISANKA a hned nato slečna Berková odkryla název. Pak už přišla velká chvíle Marušky Peterkové, která přestřihla pásku a tím Nisanku otevřela veřejnosti. Na ochoz rozhledny nejprve vystoupili čestní hosté, na zdar rozhledny si společně připili novinkou zásadské destilerie Kittelovým likérem. Dole již mezitím pomalu začala vyhrávat kapela Namodro. Poděkování na závěr patří členům kulturní komise při OÚ v Nové Vsi n. N., Autorka názvu rozhledny sl. Michaela Berková Sboru dobrovolných hasičů v NovéVsi n. N., personálu penzionu Jizerka v čele s p. Věrou Kratochvílovou, všem našim sponzorům a manželům Kamile a Jaroslavu Lubasovým, kteří měli na zdárném průběhu slavnosti největší podíl. Na úplný závěr bych vás chtěl pozvat nejen k návštěvě naší rozhledny, ale i na zahájení Slavností řeky Nisy, které zde proběhne dne 31. května 2008, a na druhý ročník novoročního výstupu na rozhlednu Nisanku. Přeji čtenářům průzračně čistý obzor! 88

90 Vzpomínky u starého stolu Siegfried Weiss Jablonec nad Nisou 89

91 V duchu sedím v lovecké chatě, která stojí na okraji přírodní rezervace vrcholového pralesa hory Jizera. Cesta sem byla vždycky namáhavá, zvlášť v hlubokém sněhu. Je už pozdě, ale dnes bylo stoupání přes vrchol příjemné. V údolích pod Smrkem se převalovaly mlhy, chvílemi zahalovaly i vrchol a večer byl jakoby z jiného světa. Nebe se vyjasnilo a neskutečné barvy při západu slunce s hlubokým tichem zakončily neuvěřitelně krásný den. Na loveckou chatu jsem šel stejnou cestou, po které jsme téměř před půl stoletím tahali po sněhu i na krosnách zbytky vojenské strážnice. Stěhovali jsme ji z Jizery na nové místo. A tady stojí dodnes. Najednou jsem se musel zasmát. U nohou mi ležely dvě ještě maltou spojené cihly. Tenkrát je někdo z naší party asi ztratil z krosny a leží tady v trávě už pětačtyřicet let. S tímto dojmem jsem došel na chatu. Za chvíli praskají v kamnech polena a horký čaj mi zahřívá tělo. Příjemné chvíle, zmocňuje se mě blažená únava. Sedím u rozložitého stolu a v hlavě se mi honí vzpomínky. Desku stolu tvoří dva obrovské pláty z kmene prastarého dubu, který stával na okraji rybníku Dubák poblíž meandrů Smědé. Těžké fošny sem přitáhli Ruda s Honzou, když opravovali chatu. Desky usadili na obrácenou část staletého smrku, jehož vrchol tvořil trojitě rozvětvený kmen vyrostlý po zlomení vršku do neobvyklého tvaru. Svíčka na stole klidně hoří a myšlenky se točí nejen kolem mohutného stolu, ale zabíhají až do časů, kdy to všechno začalo. Poprvé jsem Jizeru navštívil počátkem padesátých let minulého století. Na vrchol jsem se tehdy odvážil spíš doplížit než dojít, jelikož nahoře na skále tehdy stála vojenská hlídka střežící vzdušný prostor republiky. Malá posádka bydlela v dřevěné strážnici, která se nacházela mezi vrcholovými skalisky. Část vrcholu byla obehnána ostnatým drátem. Avšak 14. května 1955 byla uzavřena Varšavská Poslední noc ve staré vojenské chatě 90

92 Skladiště přestěhovaného materiálu na místě budoucí chaty smlouva a pak vojáci vrchol hory opustili. Já jsem se vrátil z výkonu povinné vojenské služby, a to už se na Jizeru zase mohlo volně chodit. Opuštěná vojenská bouda tady potom chátrala a sněhy nakonec prolomily částečně střechu. Před chystaným vyhlášením přírodních rezervací v Jizerských horách, ke kterým patřil i Prales Jizery, hyzdila rozpadající se chata vrchol. Po jednání s lesní správou jsme nabídli, že se postaráme o její likvidaci. Byli jsme partou mladých nadšenců a zavázali jsme se přestěhovat veškerý materiál mimo zamýšlenou rezervaci a provést úklid starého staveniště. Za to nám bylo povoleno postavit svépomocí mimo rezervaci jednoduchou loveckou chatu, ke které budeme mít, s výjimkou období jelení říje, právo přednostního užívání. Pro všechny zúčastněné strany to byla přijatelná dohoda. Ale věřte, snadný úkol to pro nás nebyl! Prvního prosince 1963 jsme s manželkou ještě naposledy přenocovali v rozpadající se chatrči. Původně měli dorazit i další kamarádi, ale vidina studeného bivaku je asi odradila. Na mokré podlaze jsme si rozdělali ohýnek, ale ani tulení se k sobě spacáky nás nedokázalo zahřát. Celou noc jsme klepali kosu. Střechou navíc zatékalo, a tak jsme chytali kapající vodu do ešusu. Alespoň jsme měli vodu na čaj. Ráno přišli přátelé z Liberce a táhli za sebou sáně. Sněhu bylo málo a na lyžích to ještě nešlo. Pak začala demolice. Do některých dřevěných panelů naplněných skelnou vatou stačilo jen kopnout, aby se vyvrátily. Ale chatu bylo potřeba rozebírat smysluplně, aby se prkna dala zužitkovat pro novou stavbu. 91

93 Další neděli přišli Ginzláci se zdokonalenými sáněmi. Jedny malé s kroucenými rohy, další ploché a nízké, na kterých se dalo závodit, a také statné sáňky, které zřejmě patřily k rodinnému stříbru, neboť na nich se nejspíš vozívala celá rodina. Všechny byly vylepšené k sanicím měly přidělané široké plechy, aby dobře klouzaly po sněhu. Říkali jsme těm sáňkám Nautilus. Cesta, kterou jsme stěhovali náklady, vedla od vrcholu po někdejší červené značce směrem ke Smědavě, a tam, kde se průsek stáčí k severu, jsme odbočovali doprava, ke skalám zvaným Na Hřebenkách. Tady se ale terén stal obtížným, protože byl prostoupen menšími skalkami a polomy. Pak ještě přes zarostlé suťové pole až k průseku ve výšce rovných metrů, kde jsme založili skladiště. Materiál jsme pak vozili celou zimu, dokud ležel sníh. Pro mne to znamenalo cestu sem do práce od vlaku z Josefova Dolu a večer zase zpátky. Liberečtí přátelé to ale měli z Rudolfova také pěkně daleko. Takhle nějak asi pracovali staří dřevorubci! Jenže já jsem chodil do normálního zaměstnání, kde se tenkrát ještě pracovalo i v sobotu. No chudáci moje rodina! Protože jsem nebýval vidět se ženou a dětmi na procházkách, padaly i jizlivé dotazy, jsem-li dobrým otcem rodiny a tak podobně. Manželka to ale nesla statečně. Tak to šlo po celý rok. V zimě jsme tahali v popruzích sáně, a když slezl sníh, přišly na řadu krosny. Na nich jsme přenášeli cihly ze starého komína. Specialisté mezitím vytahovali hřebíky, rozebírali šetrně dřevěné panely a vyndávali z nich opatrně skelnou vatu pro novou izolaci. Pak jsme z blízkého suťoviska dovlekli kameny pro základní zdivo, které bylo řešeno pro nedostatek malty na způsob kyklopského zdiva, šutr na šutr. Nová chata měla odolávat nepřízni počasí a musela něco vydržet. Proto bylo potřeba vyrobit pořádné trámy, do nichž by se mohly zadlabat stojáky, které musely unést střešní konstrukci. To všechno v místě, kam nevedla žádná cesta a nedostala se sem žádná mechanizace. Dřeva z polomů bylo sice v okolí dost, ale nejstatnější kmeny, ze kterých by se dala vyrobit základová konstrukce, jsme sem museli přivléct nahoru svahem. Tady jsme je pak usadili na kozy a svěřili jsme je našemu tesaři Adixovi. Byl z nás jediný, kdo vládl dobře tesařskou širočinou. Zkoušel jsem také přitesat jeden z kmenů, ale parta se mému dílu dost posmívala, a nakonec byl můj trám umístěn hanebně na samý okraj stavby. Mezitím si ale náš tesařík zlomil v Krkonoších nohu a byla mu asi na šest týdnů dána do sádry. Ač v pracovní neschopnosti, nemohl to doma vydržet a prosil nás, abychom jej vynesli na Jizeru, kde by mohl i s tou sádrou na noze dobře tesat trámy. A tak nejen písek jsme vynášeli od Kůrovce, ale i živého Adixe! Ten tu pak bydlel v nouzovém přístřešku. Studující vysokoškolačky Lída a Eva našeho pracanta střídavě zásobovaly během týdne potravinami. O nedělích vždycky dorazila posila. Trámů přibývalo a přišel čas snést Adixe zase dolů, protože bylo potřeba sundat sádru. Doktor se divil, že noha sice dobře srostla, ale pacient dostal ze záhadných důvodů zánět šlach do předloktí. Kde se jen vzal? Nemohl tušit, že celý měsíc přisekával trámy! A sádra se stěhovala z nohy na ruku. Dílo dobře rostlo a na glajchu jsme museli pozvat širší okruh přátel. Vztyčit střešní trámy totiž nebylo jen tak jednoduché. Zato radosti přitom bylo plno! Byl to zároveň jeden z vrcholných okamžiků naší party. Generace našich otců potom ještě částečně přispěla pracovními dovednostmi při dokončování chaty, třeba dodělávkou oken, a spousta mravenčí práce se vlekla ještě dlouhou dobu. Nanosit cement a písek, vyzdít komín, přinést lepenku na střechu, sud na vaření téru a také kamna, kterým jsme říkali atomový 92

94 Wolfik Ginzel se sestrou Isoldou 93

95 94 Stěhování materiálu ze staré chaty na saních Nautilus

96 reaktor, jak byla výkonná. Bylo potřeba připravit dříví, a tak se chata dodělávala ještě i v pozdějším údobí. A tehdy vznikl i obrovský stůl a svérázné židle. Ke slavnosti svěcení domu přivezli přátelé z NDR velký kotel guláše, dobrou náladu i nějaké pití. Byl už pozdní podzim, na silnicích námraza, takže se auto i s gulášem někde svezlo do škarpy. Naštěstí se nikomu nic nestalo, guláš pěkně posbírali a těch pár vláken ze sedaček nám mezi zuby nevadilo. Vždyť jsme byli zvyklí na leccos, ráno jsme kolikrát museli z čajových hrnků vyfouknout myší trus, dřív než se nalil čaj. No a co? Krásné večery a nádherná rána, kdy slunce vycházelo za Krkonošemi, jsme prožívali v našem útulku. Protože jsme s manželkou oba říjňaci, bývalo zvykem přinést na oslavu narozenin na chatu dort. Jednou jsme to vyřešili tak, že jsme donesli suroviny upečený korpus a ve sklenicích marmeládu, dva druhy krémů a kornoutek a dort se zdobil přímo na chatě. Dodnes vzpomínají děti našich přátel, jak jsme jim svěřili tu úlohu, které se s nadšením zhostily. Avšak nebývaly to vždycky jen takhle neškodné zábavy. Mládí je bujné v každé době. Skoky otevřeným oknem šipkou do sněhu byly horší než skoky z půdy. Muselo se skočit s dostatečným odrazem, aby nehrozila kastrace. Různá dětinská předvádění se před manželkami, které to stejně nijak nevzrušovalo, a navíc si říkaly, že jsme pitomí, byla často na pořadu večera. Jednou přijel přítel Petr, který tehdy už nějaký čas žil s rodinou v Německu. Poté, co nedokázal napodobit nějakou blbost, popudila ho naše jízlivá poznámka o změkčilosti západní civilizace. Rozohnil se, a že nám předvede váhu na jedné ruce. Byl to vždycky jeho majstrštyk. Rázně smetl rukou ze stolu všechno, co na něm leželo, a tupý nůž bez špičky se marně snažil zabodnout do desky stolu. Předvedl bravurně váhu, pak ale rychle zalezl do kouta. My jsme mu zatleskali a blbli dál. Po chvíli, když se kolem skuhrajícího Petra motala naše doktorka, zpozorněli jsme. Průser! Petr, při marném pokusu zabodnout tupý kuchyňský nůž do stolu, sjel rukou po jeho ostří, a přeťal si šlachu na malíčku. A bylo po legraci Také v roce 1969 jsme se začátkem prosince sešli v noci jako zbloudilé ovce na chatě. Ležela hustá mlha a každá skupinka přišla odjinud. Pochopitelně jsme s manželkou také dlouho bloudili. O to bouřlivější bylo setkání se starými přáteli. Druhý den ležel sníh a domů jsme šli přes vrchol Jizery. Nálada byla skvělá, vtipkovalo se a přítel Zdeněk, kterému každý říkal Bambiťák, přišel s nápadem vykoupat se v zamrzlém jezírku Čihadel. Abychom se zahřáli, běželi jsme k těmto tůním svižným poklusem, svlékli se a Bamba vpochodoval na led, kde se svojí atletickou postavou pózoval. Najednou se pod ním led prolomil a on zahučel do vody. My jsme zatím na kraji jezírka probořili nahými zadky led a zkoušeli ledovou vodu svými těly. No, byla to legrace! Abychom se znovu zahřáli, běželi jsme v mlze po Štolpišské silnici naproti našim děvčatům. Jakmile jsme je zahlédli, Bambiťák zavelel a zakrýváme se, pánové! Naše ženské řvaly smíchy, jak kolem nich proběhlo pět nahých chlapů. Když jsme se pak od Čihadel vraceli domů, vyfotil jsem naše čerstvé stopy ve sněhu. Stopy vibramových podrážek a proti nim, v protisměru, stopy bosých nohou. Tonda lakonicky prohlásil, že to je cesta k socialismu a zpátky! Kamarád Zdeněk nám cestou nadšeně vyprávěl o chystané horolezecké expedici na Mount Mc. Kinley na Aljašce. A bylo to poslední setkání s ním. Soudruzi z KSČ tuto 95

97 Ledová koupel Bambiťáka expedici z ideologických důvodů nepovolili a místo toho si celá výprava horolezců jela v roce 1970 pro smrt do peruánských And pod horu Huascaran. Všichni tam zahynuli pod lavinou bahna a ledu. V duchu sedím u starého stolu a vzpomínám. Trámy chaty by mohly vyprávět, kolik námahy, radosti a veselí zažily, s jakým nadšením jsme dílo tvořili, ale i kolik tichých slz viděly skanout na starý stůl. Také dnešní návštěvníci Jizery najdou mezi vrcholovými skalami dřevěnou chatu, která stojí na základech bývalé vojenské strážnice. Pro úplnost se zmíníme i o ní. Již v roce 1982 přišla Horská služba s požadavkem postavit v přírodní rezervaci na Jizeře služební objekt, který zde potřebovala z důvodu pokrytí hluchých míst při rádiovém spojení. Využívat ho chtěly i Severočeské státní lesy pro lesní protipožární hlídky. K vlastní realizaci ale došlo až v roce (os) 96

98 Exkurze u Čertovy zdi v Podještědí s pracovníky Správy CHKO Jizerské hory leden 2005 Rozhovor s Ivo Honsou (str. 7). Bílá skála u Srbské duben

99 98 40 let Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory (str. 29). Značení prvních jizerskohorských rezervací v roce 1961.

100 Měření celkové atmosférické depozice v Jizerských horách. Pracovníci Správy CHKO JH Jan Pavlů a Michal Syroha odebírají vzorky sněhu k laboratornímu rozboru. 99

101 Scholzův dům v Liberci v ulici U Jezu 10 v první polovině 20. století Správa CHKO Jizerské hory sídlí v Scholzově domě od roku Stav objektu po celkové rekonstrukci dokončené v roce

102 Ukázka kladení čihařské sítě a její funkčnosti. Síť je k vidění v osadě Jizerka v expozici čihařství v Muzeu Jizerských hor. O posledních čihařích na Novoměstsku (str. 47). Naivní kresba z roku 1948 od novoměstského malíře porcelánových hlaviček fajfek Franze Finkeho, zachycující čihařské řemeslo. 101

103 102 O chatě, která chatou neměla být (str. 53). Vzácná historická fotografie byla pořízena krátce po přístavbě prostornější kuchyně. Od této doby se tradují i začátky zimních sportů na Smrku. Za pozornost nestojí jen velký počet žen a jejich oblečení, ale i pán s fajfkou a bílou košilí stavitel rozhledny a chatař Franz Fritsch. Mávající muž ze střechy je patrně Ernst Becker.

104 Po více jak 40 letech je na vrcholu Smrku opět symbolický Jomrichův kříž, který zhotovil Jiří Čech. Kříž byl vysvěcen 2. června

105 Hřebenová cesta směřující k Novoveskému vrchu s Jizerskou boudou 30. léta 20. století Pojďte s náma na rajz (str. 71). Prastará chráněná lípa malolistá (výška 28 m, obvod kmene 461 cm) je domovním stromem usedlosti č. p. 92 U Urbánků. Byla vysazena zřejmě spolu s dnes již neexistující lípou na hřebeni Domovní znamení stylizované tři lípy umístěné v průčelí hostince U Tří lip

106 Vzácná květena Novoveského hřebene. Nahoře pětiprstka žežulník a vemeník zelenavý z lokality pod Kynastem, dole lilie zlatohlavá nedaleko Novoveského vrchu a prstnatec májový od pramene Nisy. 105

107 Představenstvo Novoveského okrašlovacího spolku u pramene Nisy Zleva Zitta Karl učitel, Bien Wenzel, Mai Robert, Czejka Alfred, Staffen Erwin, Müller Josef učitel, Nitsche Johann řídící učitel a předseda spolku, Peukert Karl, Winkler Josef, Wildner Wilhelm, Wildner Rudolf, Mai Adolf, Knobloch Anton. Poselství řeky Nisy 22. června Víla Nisa v doprovodu novoveských víl a vodníčků u pramene Nisy. 106

108 Ze stavby rozhledny Nisanka, která probíhala od září 2005 do září Osazení názvu rozhledny duben

109 Tančí a vznášejí se členky folklórního souboru Nisanka patrona rozhledny Slavnostní otevření rozhledny Nisanka (str. 85). Prvními oficiálními návštěvníky po slavnostním otevření rozhledny byli tito čestní hosté: zleva Ing. Fiker a Ing. Hromádko (T-Mobile), p. Susková (Real Invest), p. Fiala (starosta Nové Vsi n. N.), JUDr. Ing. Pleticha (místostarosta Jablonec n. N.), p. Verl (Style Bohemia), sl. Berková (autorka názvu rozhledny), Mgr. Hotovec (starosta Smržovky), Ing. Vonička (předseda JJHS), p. Lubasová (místostarostka Nové Vsi n. N.) a Ing. Pivrnec (starosta Lučan n. N.). 108

110 Na Nový rok 2008 stoupali od časných ranních hodin ze všech stran k rozhledně Nisanka přátelé turistiky a dalekých rozhledů. První ročník novoročního výstupu uspořádala obec Nová Ves n. N. a Novoveský okrašlovací spolek. Za rok jste srdečně zváni. 109

111 Stěhování panelů ze staré chaty Vzpomínky u starého stolu (str. 89). Brigádníci vztyčují krov nové chaty. 110

112 Sourozenci Ginzelovi stahují na saních Nautilus polomy z vrcholu Jizery 111

113 Zleva Austin, Annie a Anton Zenknerovi v dospělosti. Nedatováno cca druhá polovina 80. let 19. století. Návštěva manželů Zenknerových v Jizerských horách (str. 113). Dřevorubci při práci, stát Washington okolo

114 Návštěva manželů Zenknerových v Jizerských horách Aleš Bednařík & Michal Bejček Miroslav, Praha 113

115 V Knize o Jizerských horách od Miloslava Nevrlého je kapitola mající spojitost s následujícím příběhem pojmenována jako Smrt nejslavnějšího pytláka Jizerských hor. Vzhledem k novým skutečnostem, které se s příběhem nyní spojují, je toto označení více než na místě. Jenom krátce připomeňme starý příběh. Augustin Zenkner, řečený Stammel, pocházel ze sklářské rodiny, ale byl prý již od svého mládí známým pytlákem. Nepatřil však mezi sprosté, obyčejné pytláky, lidé ho měli velmi rádi. Přesto musel vědět, že se možná jednou z lesů vrátí jako vrah, nebo tam zůstane jako oběť. Jeho osud se naplnil v ranních hodinách dne 6. října roku Nedaleko přehrady na Černé Nise je pomníček připomínající přestřelku pytláka Stammela s lesníky z Nové Louky, Antonínem Miethem a adjunktem Neuwingerem. Podrobnosti jsou uvedeny ve zmíněné knize, nemá význam je zde rozvádět. V několika vydáních knihy končí autor příběh tím, že zdrcená vdova Anna s dětmi krátce po smrti manžela odjela do Ameriky. Nyní ale víme, že tomu bylo trochu jinak. Vše začalo tím, že Anna Lee Zenkner Jonesová hledala informace o Austinovi, Antonovi a Annie Zenknerových. Jak se ukázalo, šlo o děti pytláka Stammela a Anna Lee je jeho praprapravnučkou. Rodina nevěděla nic o svém původu, pouze se ústně předávalo, že první muž Anny Zenknerové byl zabit kdesi v Čechách při pytlačení. Na výzvu Anny Lee reagoval autor překladu Aleš Bednařík a ta ho spojila se svým otcem, Grantem Zenknerem, jenž od prosince 2006 do září 2007 pracoval jako zaměstnanec firmy Boeing v Itálii, kde pobýval i se svojí manželkou Susan. Od Aleše získal Grant základní informace o Jizerských horách a začal sám hledat informace na internetu. Jednou z jeho zastávek byly i stránky spolku Patron, z nichž Grant kontaktoval mě. Grant a jeho žena Susan plánovali na srpen týdenní dovolenou. Již kdysi, když se rozhodli pro dočasný život v Itálii, povzbuzovala Susan svého muže, aby dovolenou strávili v Česku a pokusili se zjistit něco o původu své rodiny. Grantovi se však příliš nechtělo, neboť netušil, kde začít. Kontakt mezi Alešem a jeho dcerou však naprosto změnil situaci a manželé Zenknerovi pohotově přizpůsobili své plány. Místo týdnu dovolené na pláži se rozhodli cestovat do České republiky. Grant a Susan přiletěli z Itálie do Prahy v neděli 12. srpna. V pondělí si prohlédli Prahu a v úterý odpoledne přijeli do Liberce a ubytovali se v hotelu Praha. K pomníku pytláka Stammela se vypravili hned ve středu ráno. Manžele Zenknerovi doprovázeli Aleš Bednařík s manželkou a nejstarší dcerou. Zvolili nejjednodušší cestu. Ze sedla Maliníku šli po Vládní cestě. Grant a Susan několikrát opakovali, že jim krajina velice připomíná jejich stát Washington, takže chápou, že se Stammelovy děti musely v Americe cítit jako doma. Grant a Susan u pomníku strávili více než hodinu. Pomník, nesoucí označení nejen Familie Anton Mieth, ale i Stammel, byl čerstvě ozdoben smrkovou větvičkou. Manželé Zenknerovi ocenili, v jak dobrém se nachází stavu, i to, že příchozí na místě zanechávají své vzkazy. Do nového sešitku napsali několik řádků i Grant se Susan. Přečtěte si je, až půjdete kolem. Dalším cílem byla Královka, kde býval Stammelův rodný dům, a Josefův Důl, kde blízko nádraží stávala stará Zenknerova sklárna. Ve čtvrtek jsme s Alešem, Grantem a Susan směřovali na druhou stranu hor. První zastávkou byl hejnický chrám, kde byly děti Stammela pokřtěny. Starý hřbitov, kde byl Stammel pohřben, býval před chrámem a je již zrušen. Na jeho místě je nyní parčík. Kam přišly pomníky a ostatky, bohužel nevíme. 114

116 Zápis Granta a Susan Zenknerových do sešitku u Stammelova pomníčku

117 Domy, kde Stammel s rodinou v Hejnicích bydlel, ale ještě stojí. Nejdříve jdeme směrem k domu číslo 225, ale ten není moc zajímavý, neboť prošel výraznou přestavbou. Zato druhý dům, kde Stammel bydlel jenom krátce, je již zajímavější. Jeho nynější obyvatelé byli doma a naše návštěva pro ně byla velmi překvapivá. Bohužel i přes velkou snahu se nám opět žádná starší historie domu nepodařila dohledat, protože i nejstarší členové rodiny znají historii domu jenom od začátku 20. století, a navíc dům v minulosti vyhořel. Z Hejnic jsme vyrazili směrem do Frýdlantu. Prohlídka zámku nabídla mnoho příležitostí, jak se k nějakým historickým faktům dostat. Cizojazyčné prohlídky jsou pouze v němčině a v polštině, ale naštěstí existuje i anglický text, který ke každé místnosti na zámku nabízí krátké povídání. S Alešem jsme zajímavé pasáže z průběhu prohlídky Zenknerovým překládali a text tím doplňovali. A k vidění toho nebylo málo, například portrét Eduarda hraběte Clam-Gallase, pod kterým Stammel sloužil na vojně, a také uniformy lesního, nadlesního a adjunkta, takže stačilo jenom zavřít oči a představit si, jak asi setkání tenkrát ráno v lese na svahu řeky Nisy vypadalo. Zenknerovi byli celkově z návštěvy zámku velmi nadšeni, i když prohlídka byla opravdu dlouhá. Na pátek připadala v úvahu expozice sklářství na Kristiánově nebo Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou. Bylo lehce deštivo, takže jsme se rozhodli pro cestu do jabloneckého muzea. Zvláště exponáty vztahující se k historii sklářské výroby byly pro Granta a Susan velice zajímavé. Nejstarší předměty pocházejí z dob, kdy sklářskou výrobu provozovali i Zenknerovi. V muzeu bylo rovněž dost informací k tomu, aby si udělali obrázek o vztahu Zenknerů, Kittelů a Riedlů na jedné straně a Clam-Gallasů a des Foursů na straně druhé. Z muzea míříme na milé setkání se členem JJHS i spolku Patron. Herbert Endler nás vítá v sídle Jablotronu. Původně naplánované krátké zastavení trvá asi hodinu a půl a stále je co vyprávět. O krajině, lidech a stručně i historii Jizerských hor, ale hlavně o pytlácích, pašerácích a samozřejmě pomníčcích v našich horách. Aleš vše překládal. Granta mrzí, že jeho rodina již zapomněla jazyk otců. Snad kdyby Boeing nabídl nějaké místo v Německu, Grant by měl možnost naučit se německy, a pak by přijel dopovědět si s Herbertem, co teprve začali. Odpoledne Zenknerovi odjíždějí do Prahy a v sobotu ráno odlétají do Říma. Ale není to jejich poslední návštěva Čech, a navíc bude pátrání po předcích Zenknerů dále pokračovat. Během svého pobytu u nás Grant každý den informoval své příbuzné o tom, co u nás viděl a jak je to pro něj i Susan zajímavé. Byl nadšen tím, že příběh jeho prapradědečka Stammela v našich myslích stále žije a že jeho pomník je udržován v dobrém stavu. Michal Bejček Puška Augustina Zenknera, řečeného Stammel. Dnes patří Ronu Zenknerovi

118 Na následujících stranách vám, vážení členové JJHS, předkládám kapitolu z knihy Centralia, the first fifty years, , která se věnuje osudům rodiny vdovy po pytláku Stammelovi. Budu rád, když to budete považovat za pokračování známého příběhu, který čtenářům mistrně představil Miloslav Nevrlý v Knize o Jizerských horách. Kniha Centralia, the first fifty years, vznikla v roce 1942 jako projekt v rámci výuky angličtiny na střední škole v Centralii ve státě Washington. Studenti se ptali svých prarodičů na jejich vzpomínky z období, kdy oni byli malí. V původním textu se však vyskytuje několik nepřesností. Pokud mi byly známy, uvádím tvrzení na pravou míru v poznámkách pod čarou. Text, fotografie i další podklady jsem získal díky vstřícnosti potomků pytláka Stammela a jejich rodin. Jmenovitě chci poděkovat prapravnukům Stammela Grantu Zenknerovi, Terrymu Lowerymu a Ronu Zenknerovi. Řadou cenných informací přispěli i Barry Mauerman, příbuzný v textu zmíněného Josepha Mauermanna, a Herbert Endler, člen JJHS. Konečnou podobu textu mi pomohli uspořádat má žena Daniela, otec Libor a kamarád Michal Bejček. Přeji příjemné počtení, Aleš Bednařík Zenknerovi a Schimkovi 1 Anna Zenknerová, manželka Augustina Zenknera 2, žila v Čechách na úpatí vysokých hor. Když viděla děti sousedů, jak začínají navlékat korálky, jakmile jsou schopné udržet jehlu ve svých rukou, rozhodla se odejít do Ameriky, kde by její tři děti, Austin 3, Anton a Annie, měly lepší možnosti. Její rozhodnutí se prohlubovalo, když se na horách nad jejich domovem kupily mraky a údery hromu otřásaly domem. Její ustrašená dcerka Annie zalézala pod peřinu. O málo starší syn Anton vybíhal před dům a pěstičkou hrozil bouři: Ty jeden hrome, strašíš moji Annie. Anna Zenknerová učinila veškeré přípravy na cestu do Ameriky, když tu byl zabit její muž 4. Na nějaký čas musely jít její plány stranou. O tři roky později 5 si vzala Josepha Seznam cestujících na lodi British Queen z Hamburgu dne 10. září 1872, zdroj 117

119 118 Arch ze sčítání lidu v roce 1880 zachycující rodinu Josepha Schimka

120 Schimka a po narození dvou dětí, Antonie a Adolpha, zvaného Oddie, opět doufala v možný odchod do Ameriky 6. To bylo v době, kdy se Joseph Mauermann vrátil do Čech z Washington Territory 7 v Americe, aby nalezl manželky pro své dva syny ve své rodné zemi. Mauermann vybral jako budoucí ženu pro jednoho ze svých synů i sestru Josepha Schimka, a tak jeho žena usoudila, že se konečně naskytla dlouho očekávaná příležitost, a rozhodla se se svou rodinou cestovat do Ameriky s ním. Byla odhodlána odejít, přestože byla varována, že plavba přes oceán trvá dvanáct dní a dalších dvanáct dní je třeba k cestě napříč americkým kontinentem do Washington Territory. Přes oceán, jak si 83letý Austin Zenkner vzpomíná, pluli na parníku Parthenia, později pojmenovaném Victoria a používaném pro cesty na Aljašku 8. Jelikož bylo Joseph Schimek. Nedatováno cca 70. léta 19. století. bouřlivé počasí, trpěla celá rodina těžkou mořskou nemocí. Loď se tak houpala na vlnách, že nebylo možné zůstat v posteli, i když se člověk připoutal. Oba chlapci, Austin a Anton, spali na jednom kavalci. Když vlna mrštila lodí, ležel někdy Anton na Austinovi a jindy Austin na Antonovi. Austin si rovněž pamatuje, jak spatřili jedenáct velryb. Dvě z nich sledovaly loď dvě hodiny, přestože pluli rychlostí šestnáct uzlů za hodinu 9. V San Franciscu čekala rodina několik dnů na loď, kterou by tři a půl dne pokračovala v cestě na sever do Portlandu 1 0. Poté, co lodí překročili řeku Columbia, nasedla skupina ve městě Kalama na vlak, který je po nově postavené železnici odvezl do města Saundersville, nyní nazývaného Chehalis, ve Washington Territory. Bylo 22. listopadu U vlaku na ně čekal Joe Saunders a na svém voze je odvezl do Bawfaw. Odtud se Anna Schimková, její muž, malé děti, Joseph Mauermann a budoucí nevěsty plahočily po svých k Mauermannovu domu, kde Schimkovi zůstali téměř rok, zatímco hledali místo, kde by založili vlastní domov. Austin, nejstarší z dětí Anny Schimkové z prvního manželství, byl již čtrnáctiletý hoch, takže si začal okamžitě vydělávat v oboru, který se naučil v Čechách. Stal se prvním cestujícím ševcem v okolí. Vybavuje si, že jeho prvním zákazníkem byla rodina Charleyho Whita v Bawfaw. Pan White připravil kůže, stůl a pokoj pro mladého ševce, jenž vyráběl boty po jednom dolaru za pár. Austin zůstal s rodinou, dokud nevyrobil boty pro každého jejího člena. Mladík vždy rozpáral staré boty jako vzorek a střih upravil tak, aby nová bota dobře padla. Pak připravil kůži a nadělal do ní dírky pomocí palice a ostrých průbojníků, které sám vyrobil z tvrdého dřeva. Prasečími štětinami a voskovanou konopnou nití sešíval boty, maje štětiny v jedné ruce a nit v druhé. 119

121 Stojící zleva Adolf, Julia, Anton, Austin, sedící zleva matka Anna, Emma, otec Joseph, Annie. Nedatováno cca druhá polovina 80. let 19. století. Když dokončil svoji práci u Whiteů, odstěhoval se k dalšímu zákazníkovi. Paní Mollie Wardová, dcera Dr. Jamese H. Roundtreea, si vzpomíná, jak tehdy v zimě přišel na farmu jejího otce na bawfawské prérii, a také na zvláštní způsob konverzace mezi ní a mladým Čechem 1 2. Každý z nich mluvil pro druhého cizím jazykem. On uměl jen málo anglicky a ona jen málo německy. Velmi dobře si vybavuji boty, které mi vyrobil, říká paní Wardová, jíž je nyní osmdesát let. Pokaždé, když mne v nich potkal, poklekl a trochu je utáhl. Vysvětloval mi svojí 120

122 lámanou angličtinou a pár německými slovy, jimž jsem rozuměla, že mám malou nohu a že chce, aby byla vidět jeho ruční práce. V následujícím roce 1873, když si rodina Schimkova našla svůj domov na jih od Hanaford Creek 1 3, ne příliš daleko od ústí potoka do řeky Shookumchuck, měl Austin svoji dílnu ve srubu své matky a svého nevlastního otce. Až do roku 1879, kdy se stal dřevorubcem, se mladému ševci dařilo dobře a zdatně konkuroval zakázkové obuvi v obchodech v Olympii 1 4, které byly prodávány v ceně až pět dolarů za pár. Poté, co se Schimkovi rozhodli vybudovat svůj domov na tmavé blátivé půdě Hannaford Creeku, bydleli s rodinou Oemlerových, a mezitím si stavěli své první přístřeší, srub z hrubě otesaných klád. Když začali Schimkovi hospodařit na vlastním, jedna z prvních věcí, na něž si nyní 81letý Anton Zenkner vzpomíná, byla, jak šel on a matka do Wingardova obchodu, což byla jediná budova v místech, kde později vznikla Centralie, a koupili pytel mouky, krabici mýdla a cukr za dolar. Anton to pak vše nesl domů na zádech. Austin má také živou vzpomínku na dobu, kdy se usadili v novém domově. Jednoho dne, vybavuje si, ho nevlastní otec poslal samotného do Olympie s moukou k semletí. Musel jít tam a zpět podél pomalu jdoucích volů, takže cesta trvala v každém směru dva dny. Když se vrátil domů, všichni sousedi měli nedostatek mouky a vypůjčili si od Schimků kromě jednoho pytle veškerou mouku. Další den tedy řekl otec Austinovi, aby opět šel do Olympie. A tak šel mladík dvakrát, celkem 120 mil 1 5. Neobyčejně moc pro dospívajícího chlapce. Anna Schimková začala brzy na farmě vyrábět máslo a její děti ho doručovaly do města. Jednou, vzpomíná Anton, bylo velmi horké počasí. On a jeho sestra Annie si položili objednané máslo na hlavu a přikryli kloboukem, aby zajistili jeho bezpečné doručení k zákazníkovi. Původní srub Antona Zenknera. Nedatováno cca 80. léta 19. století. 121

123 Anton Zenkner se svojí druhou ženou Margaret Austin Zenkner říká, že jeho a Antonova první myšlenka po příchodu do Washington Territory patřila lovu 1 6. Bratři si vzpomínají na mnoho zážitků, které se týkají především medvědů a vysoké. Mladší chlapec si vedl záznamy o počtu kusů vysoké, které střelil, až se dostal k číslu 260, kdy o záznamy přišel. Jednou, když bratři lovili, vylekali medvěda. Příští neděli se na to místo vrátili, aby zjistili, zda je medvěd zpět. Došli až k menší strži, na jejímž dně byl vyvrácený pařez. A tak se zvědavý Anton plazil po svahu dolů, až spadl do vývratu. Vyletěl jsem jako šídlo, abych se odtamtud dostal, vypráví vzrušeně, neboť jsem cítil medvědí srst. Vystřelil jsem do díry a chtěl jít pro zvíře. Pokud tam půjdeš, budeš mazat hned zpátky s medvědem v zádech, varoval mne bratr. Udělal jsem tedy smyčku na větvi a medvěda vytáhl ven. Samozřejmě, že byl pouze zraněn, a tak jsme ho střelili ještě jednou. Austin vypráví historku o svém nevlastním bratrovi. Oddie, se kterým jednou lovil, prozkoumával dutý strom nějakých dvacet stop 1 7 nad zemí. Mladší chlapec vyšplhal nahoru a nacpal hlavu do dutiny. Jiná hlava se však s ním střetla a mládenec již neztrácel čas s cestou dolů. Pouze se pustil a nechal gravitaci dělat, co umí. Strašlivé divoké zvíře, které ho vyděsilo, byla obyčejná lesní sovička. 122

124 Schimkovy děti se staly občany své nové vlasti společně se svým otcem. Ale já a můj bratr Anton jsme neměli šanci. Získali jsme občanství samostatně až v dospělosti. Oba bratři žili ve společné domácnosti v údolí severovýchodně od Waunch Prairie, které je dnes známo jako Zenkner Valley 1 8. Na jaře roku 1880, vzpomíná Austin, jsem já a můj nevlastní otec postavili srub na mém pozemku, což především znamenalo nejprve vykácet mnoho stromů, aby bylo srub kde postavit. Zenkner Valley bylo tehdy jen bažinou. Žádal jsem okresy Thurston i Lewis, aby nechaly vybudovat meliorační strouhy, a zaplatil všechny předběžné výdaje ze svého. Pak jsem rovněž žádal o stavbu silnice, té, která nyní vede údolím. Jednoho dne paní Mattesonová, učitelka v malé škole v údolí, napsala na boční stěnu budovy Zenkner Valley Schoolhouse 1 9. A od té doby se tak naše údolí jmenuje 2 0. Ve svém jsem žil 15 let, ale pak jsem usoudil, že to již dál nejde, a rozhodl se dům prodat. Druhého dne ke mně přišel pan Fread a dům koupil. Naopak Anton žije ve svém domě dosud. Každý den, jak to vždy dělal posledních šedesát let, otevírá tři brány na prašné cestě, když veze mléko na stanoviště u hlavní silnice. Po šedesát let otevírá tyto brány. K jeho pozemku nikdy nevedla žádná silnice. Antonova první žena byla Eliza Andersonová. Rozvedli se a jejich dítě, syn Claude, žije v Raymondu. Dítě jeho druhé ženy Margaret Johnsonové zemřelo při narození. Po smrti Margaret se oženil s její sestrou Emily. Té se narodila dcera Betty 2 1. Anně Schimkové se narodily v jejím domě na Hanaford Creek tři dcery Augusta, Emma a Julia. 2 2 Anna Schimková byla rovněž přítomna narození mnoha dětí svých sousedů, neboť měla lékařské znalosti doložené dobrozdáním, které získala v Čechách. 23 Stojící zleva Annie, Julia, Emma, sedící zleva Augusta, matka Anna, Antonia. Nedatováno cca okolo

125 Amelia (Emily) Zenknerová, třetí manželka Antona a matka Betty Anton a Betty Zenknerovi, Anna Schimková vedla svou domácnost na farmě jako dobrá hospodyně. Stejně pravidelně, jako přicházelo pondělí, donášela do města Georgi Dysartovi dvoulibrovou 24 hrudku másla. Její děti sice mohly chodit s jinými mladými lidmi na tancovačky v Bucodě a vracet se až za světla, ale ranní práce musely vykonat dříve, než jim dovolila si zdřímnout. Děti si sice mohly užívat zábavy, ale zároveň nesměly zapomínat, že zajištěný život je především výsledkem každodenní práce. Dávno před tím, než se Fowlerova residence ve městě proslavila tekoucí vodou a vanou, za jejíž užití vybíral mladý pan Fowler od svých kamarádů pěticentový poplatek, měla Anna Schimková studenou i teplou tekoucí vodu ve svém domě vybudovaném z řezané kulatiny. I přes svou jemnou povahu a lásku k pěkným věcem Anna Schimková vždy záviděla mužům práci na poli a v lese. Netěšilo ji tolik zabývat se méně náročnými pracemi v domě. Příležitost k pořádné práci měla s příchodem železnice a, shodou okolností, to byla i možnost vydělat si pořádné peníze. Šlo o skutečné peníze, opravdovou hotovost, nikoli o obvyklý výměnný obchod se zemědělskými produkty. Železniční společnost platila $ 1,25 za 124

126 sáh 2 5 dřeva. Anna Schimková a její dvanáctiletý syn Oddie pokáceli za zimu 72 sáhů dřeva, které její manžel na jaře odtáhl a naskládal podél železniční tratě. Veškerý výnos byl čistým ziskem. Nic nebylo třeba platit, každý mohl těžit dřevo, kde ho napadlo. Dřevo představovalo něco, co je třeba odstranit, aby bylo možné půdu obdělat a pěstovat na ní pšenici a oves. Vzpomínky na dovednosti Anny Schimkové s pilou žily dlouho mezi dřevorubci, kteří dodnes s úctou vzpomínají: Teda řeknu vám, musel by to být pořádný chlap, aby za den pokácel tolik stromů jako stará paní Schimková. Malý Oddie, zručný již ve dvanácti, se později stal mezi dřevorubci předákem, pravděpodobně díky dovednostem, jež získal od matky. Dle Austina Oddie i přes svůj útlý věk odmítal začít kácet stromy, dokud nedostal hrnek horké kávy. I oba starší chlapci Anny Schimkové byli známi pro své dřevorubecké schopnosti 2 6. Na Antona se vzpomíná jako na jednoho z nejlepších dřevorubců v této části země. Uměl pokácet strom širokou sekerou tak jemně a bez záseků, že by člověk přísahal, že kládu někdo začistil hoblíkem, prohlašuje jeden z jeho bývalých parťáků. Když Austin přestal v roce 1879 vyrábět boty, odešel do lesů pracovat v dřevorubeckém táboře nedaleko Olympie. Okolo roku 1883 začal sám provozovat takový tábor na sever od Centralie. Ale časy byly tehdy těžké a po pěti letech jsem to místo opustil s pouhými šesti sty dolary, vzpomíná. Dostávali jsme na pile příliš málo. Těžili jsme pro firmu Einsberger, která je dnes známa jako Western Crossarm Company. Časy byly opravdu špatné. Nebylo snadné zajistit peníze na mzdy zaměstnanců a často jsme museli kupovat potraviny na dluh. Zvláště si pamatuji 4. července , pokračuje Austin Zenkner. Chtěl jsem chlapům dát nějaké peníze navíc, aby měli ve svátek trochu radosti. Půjčil jsem si v bance 200 dolarů na osmiprocentní úrok. A tak jsem mohl vyplatit příplatek. Ženatým jsem dal 20 dolarů a svobodným 10. Nikdy jsem neviděl chlapy více rozradostněné než tehdy. Ani by je ve snu nenapadlo, že mohou dostat tolik. I Austin Zenkner byl znám jako zdatný dřevorubec a má mnoho fotografií, na nichž je zachycen, jak kácí obří jedle a cedry. Na jednom z nich stojí na můstku připraven kácet obří strom, jenž měl 8 stop a 2 palce 2 8 v průměru bez kůry a 38 stop a 6 palců 2 9 na obvodu. Podle Austina Zenknera mu trvalo pouze 6 hodin, než strom pokácel. V roce byl Austin Zenkner zvolen do Poslanecké sněmovny Parlamentu státu Washington, kde sloužil jedno funkční období 3 1. Nyní žije v Silver Creek ve státě Washington se svou ženou Ednou, rozenou Salzerovou 3 2. Jejich syn Earl a jeho rodina žije s nimi. Dvě dcery, Viola, provdaná za Howarda J. Lovejoye, a Ruth, provdaná za Freda Durrwachtera, se odstěhovaly do Chehalis. Josepha Schimka si dobře pamatují ti, kteří jej míjeli na jeho cestě domů z města. Jeho koně se poslušně drželi kolejí vyjetých v cestě, zatímco Joseph seděl pohodlně vzadu ve voze s opratěmi volně položenými v klíně, za něž jen občas tahal. Mnoho obyvatel si také rádo vzpomíná na dobré časy při zábavách u Schimkovic lesíka na staré usedlosti. Děti Zenknerovy a Schimkovy také vypráví o otcově vytrvalém odmítání opustit domov, když se vylil Hanafordský potok. Ačkoli matka a děti utekly na vyvýšené místo, otec řekl, že dům opustí, až voda vtrhne do domu a vyplaví dřevo z krbu. Dokázal, že si stojí za svým, a opustil dům, až když voda uhasila v krbu oheň a vyplavila dřevo ven. 125

127 Svatba Austina Zenknera a Edny Salzerové, 7. května 1905 Povodně přilákaly do údolí hejna divokých kachen, které našly potravu v podobě vyplaveného zrna. Ty kachny byly neuvěřitelně tlusté, a když po nich někdo střelil, zvedlo se hejno velké jako bouřkový mrak, vzpomíná Oddie Schimek. Paní Maude Meyersová připomíná historku, kterou vykládala její matka Mary Gibson- -Montgomeryová o tom, jak se Julia snažila ukrýt před vedrem. Zbytek rodiny, vykládá paní Meyersová, pracoval jednoho horkého dne na poli. Poslali nejmladší Julii, tehdy ještě velmi malou, ke studni pro vodu. Když se děcko nevracelo, šli ji hledat. Julia seděla úplně nahá vedle studny a schovávala se pod sestřiným hedvábným slunečníkem s krajkami. Annie, nejstarší dcera, měla i další nádherné doplňky a byla považována za jednu z nejkrásnějších dívek v okrese. Učila ve škole v Packwoodu, kam chodily i její mladší sestry. Později se provdala za Caleba Berryho a měla čtyři děti Evelyn, která zemřela jako malé dítě, Alidu, provdanou za Schuylera Davise z Centralie, Tate z Mossyrocku a Nell, provdanou za pana Hunnicuta. Annie zemřela v červenci roku

128 Rodina je pobavena strachem, který měla Augusta, když slyšela, že se místní domobrana, podobně jako v jiných městech na severozápadu, snaží zbavit Číňanů, kteří tábořili na China Creeku 3 3. Ze strachu, že se prchající Číňané dopustí násilí, se neodvažovala jít do města neozbrojená. Vzala si z domu řeznický nůž a celou cestu do Centralie jej svírala v dlani, připravena se kdykoli bránit. Augusta se vdala za Barba Shearera, s nímž měla tři syny Joa, Williama a George. Později se provdala za Bluforda Kirtleye, s nímž měla ještě dceru Alici, provdanou za pana Rexe Wooleryho. Augusta i její čtyři děti žijí v Buckley ve státě Washington. Emma si nejprve vzala Gustava Salzera, bratra manžela Antonie, a měla s ním syna Adolpha, který žije v Hannafordském údolí. Později si vzala Charlese Whita. Její třetí muž je Ellsworth Carreon a nyní žije ve Wapatu ve státě Washington. Julia, jejímž prvním mužem byl Walter Eshom, měla syna Ernesta, který žil na původní usedlosti Schimků až do své nedávné smrti. Jeho rodina tam stále žije. Julia se podruhé vdala za George Thompsona. V současnosti však již nežije. Antonia si vzala Freda Salzera a měla s ním čtyři syny: Eddieho, Willieho, Rollanda a Freda. Zemřela, když jí bylo 37 let, a z její rodiny žije již pouze jeden jediný člen - vnučka Marilyn Salzer ve Wisconsinu. Adolph, který žije na části původní usedlosti v Hanafordu, je starý mládenec. Když Anna Schimková zemřela v roce 1905, byla pohřbena u malého katolického kostelíčka na rohu ulic North Gold a East Pine 3 4. Ve svém životním snažení uspěla. Vychovala děti v zemi hlubokých lesů, v zemi vyžadující sílu a odvahu od každého, kdo v ní žil. Přesto tím, že přešla oceán a americký kontinent, dala Anna svým dětem možnost života v bezpečí. 2 Při sčítání lidu v roce 1880 uvádí rodina příjmení ve tvaru Schimek, což patrně odpovídá i formě, kterou používali v Čechách. V původním textu, který pochází z roku 1942, je však důsledně dodržována podoba Shimek. V překladu se však držme původní německé formy, která je v našem regionu obvyklejší 3 Známého jako pytlák Stammel. 4 Syn se velmi pravděpodobně jmenoval po otci Augustin. Na seznamu pasažérů cestujících přes oceán i při sčítání lidu v roce 1880 je uvedeno jméno August. V roce 1903 je na seznamu poslanců státu Washington již veden jako Austin. V tomto překládaném textu je použito výhradně jméno Austin. 5 Jak víme, byl smrtelně zraněn ráno 6. října 1863 při přestřelce s lesníky, kteří jej nachytali při pytlačení. 6 Podle údajů o sčítání lidu v roce 1880 byla Annie Zenknerová, nejmladší dítě Stammela, pouze o dva roky starší než Antonia Schimková, nejstarší dítě Josepha Schimka. Ke svatbě Anny Zenknerové a Josepha Schimka tedy pravděpodobně došlo dříve než po uvedených třech letech. 7 Nakonec cestovali i s malou Augustou, která se narodila pouze půl roku před odchodem. 8 Stát Washington vznikl až 11. listopadu Území na severozápadě dnešních Spojených států amerických mělo v době, o níž vyprávíme, pouze statut Territory území. 9 Ze záznamů o plavbách přes Atlantický oceán však víme, že rodina cestovala na lodi British Queen, která vyplula z Hamburgu 10. září 1872 a přistála v New Yorku. Na palubě byli oba rodiče a šest dětí. Tři Stammelovy děti byly uvedeny pod příjmením Schimek a s nižším než skutečným věkem. Rodiče tak patrně chtěli předejít komplikacím, jež by se mohly vyskytnout, kdyby bylo známo, že Joseph Schimek není jejich legitimním otcem. Joseph Mauermann cestoval na stejné lodi se dvěma mladými ženami Barbarou a Antonií. Barbara byla sestra Josepha Schimka a v době cesty do Ameriky jí bylo 25 let. Krátce po příjezdu se provdala za Roberta Mauermanna, Josephova syna. Antonii bylo 24 roků. Její totožnost a osud není překladateli znám uzel odpovídá rychlosti 1 námořní míle za 1 hodinu. 1 námořní míle odpovídá vzdálenosti m. Loď tedy plula rychlostí přibližně 30 km za hodinu. 11 San Francisco leží ve státě Kalifornie a Portland ve státě Oregon. Obě města jsou na pobřeží Tichého oceánu. Rodina musela absolvovat cestu z New Yorku do Kalifornie. Jak tak učinila, z překládaného textu nevíme. Patrně jeli vlakem, neboť již v roce 1869 byla zprovozněna transamerická železnice, která končila v Kalifornii. 12 Anna Schimková s dětmi a druhým manželem tedy odešla do Ameriky až devět let po úmrtí Stammela, svého prvního muže. 13 Zde je národnost určena místem, z něhož mladík pocházel. Rodným jazykem Zenknerů byla němčina. 14 Hanafordského potoka. 127

129 15 Olympie je nejbližší větší město na sever od Centralie. 16 Necelých 200 km. 17 Austin přivezl do Ameriky Stammelův kabát a pušku. Pušku stále vlastní Stammelův prapravnuk Ron Zenkner a nedávno ji zrestauroval další Stammelův prapravnuk, Terry Lowery. Podle ústní rodinné historie měl kabát na zadní i přední části díry po průstřelu, který Stammel při střetu s lesníky utržil. 18 Asi 6 metrů. 19 Zenknerovo údolí. 20 Škola v Zenknerově údolí. 21 A silnice, která jím prochází, se jmenuje Zenkner Valley Road. 22 Betty je nyní přes osmdesát roků a dosud žije. 23 Již dříve jsme na pravou míru uvedli, že Augusta se narodila ještě v Čechách. V době cesty do Ameriky jí bylo půl roku. 24 Zdá se, že byla porodní bábou. 25 Dvě libry jsou přibližně 907 gramů cord (americký sáh) je přibližně 3,62 m Dřevorubcem byl v Jizerských horách i otec Austina a Antona. Anna Zenknerová - Schimková tedy vedla syny ve stopách jejich otce července slaví Američané Den nezávislosti, jeden z nejvýznamnějších svátků v roce. 29 Asi 2,5 metru. 30 Téměř 12 metrů, což ovšem neodpovídá uvedenému průměru. Obvod mohl být spíše okolo 28 stop. 31 V původním textu je chybně uvedeno Ve volebním obvodě číslo 27, kam patřily oba okresy, Thurston i Lewis, byli zvoleni dva republikáni a jako třetí poslanec obvodu Austin Zenkner za Demokratickou stranu. Ve sněmovně měli demokraté pouze 14 křesel, zatímco republikáni 80. Volební úspěch Austina Zenknera tedy vůbec nebyl samozřejmý. V tehdejší době zasedal parlament pouze na omezené období po svém zvolení. V roce 1903 to bylo od 12. ledna do 12. března. Funkce v parlamentu nezaměstnávala zvolené poslance a senátory plně a bylo možné ji vykonávat při běžném zaměstnání. 33 Dle rodinné historie se svatba konala 7. května Čínský potok. 35 Severní zlatá a východní borovicová ulice. Americká města mají uliční síť často vztaženou ke křižovatce dvou nejvýznamnějších ulic. Každá ulice se pak dělí na východní a západní část, či na severní a jižní podle toho, jaká je její poloha ke dvěma hlavním ulicím. Použité prameny NEVRLÝ M (2007): Kniha o Jizerských horách. Vestri. Liberec. 4. vydání. Strany ISBN SMITH H (editor, 1942): Centralia, the first fifty years: Daily Chronicle. F. H. Cole Print. Co. Centralia, Wash. Překlad a poznámky Aleš Bednařík, ales.bednarik@seznam.cz. 128 Anton na senách nedatováno

130 Hejnice na obrazech a uměleckých pohlednicích Otokar Simm Jablonec nad Nisou 129

131 130 Emil Müller, Hejnice, 1927, dřevoryt

132 Friedrich Bernhard Werner Není mnoho míst ležících na severním úpatí Jizerských hor, jež by se malebností vyrovnala Hejnicím. Řeka se tu vine podhůřím, bukové lesy sestupují až k prvním stavením, skály vystupují nad horské hřbety. Cesty se ze všech stran sbíhají k baroknímu chrámu Navštívení Panny Marie. Obraz Hejnic se mění podle toho, odkud se na ně díváme a kudy k nim přicházíme. Jiný pohled se před poutníkem otevře při návštěvě vyhlídky na Krásné Maří nebo Ořešníku, a úplně odlišný je z úpatí mnohem nižšího kopce zvaného Na Chatkách. Lázeňští hosté sem přicházejí z Libverdy a Hejnice spatří hned poté, co projdou parkem a překročí malé návrší, jež obě obce odděluje. První, co upoutá zrak současného pozorovatele, je zmíněný chrám. Spolu s někdejším klášterem bratří františkánů, přilehlou zahradou a rozlehlým nádvořím vytváří promyšlený architektonický celek klášterního kostela. A pozornosti nejspíš neunikne ani hradba hor v pozadí. Až potom si všimneme toho ostatního nešťastné zříceniny někdejšího hotelu Perun, opravené fričovky a nakonec třeba i panelových domů. Návštěvníky ze široka daleka přitahovaly Hejnice odedávna. Nejvíce se jich tady scházelo v čase slavných poutí. Avšak podhorské městečko lákalo nejen poutníky, již sem přicházeli za hejnickou madonou a snad i za povyražením u desítek stánků, nabízejících pestré zboží a zábavu všeho druhu. Přicházeli sem i výtvarníci, aby krajinu s dominantou kostela zachytili na svých obrazech. Od počátku umělcům učaroval pohled na kostel s impozantním pozadím strmých horských výšin, divokých srázů Poledních kamenů a Ořešníku i hlubokých roklin Černého potoka nebo Velkého a Malého Štolpichu. Nejstarší známé vyobrazení Hejnic je z grafického listu Jana Kryštofa Smíška z roku Znázorňuje ještě původní gotický kostel. Zde reprodukujeme jeden z barokních pohledů na Hejnice, který vyhotovil slezský kreslíř a rytec Friedrich Bernhard Werner ( ). V tomto případě se však jedná spíš o plán s jednotlivými stavbami (obr. nahoře). Mladší je veduta z roku 1832 pocházející od významného německého rytce Christiana Gottlieba Hammera ( ). Vidíme na ní podhorské městečko zarámované věncem hor. Na obzoru snadno rozeznáme Tišinu, Paličník, Smědavskou horu i Polední kameny. Obrázek oživuje v popředí stojící františkánský mnich a matka s dětmi, jež s nimi odpočívá u božích muk (str. 210). Podobných rytin bylo zřejmě zhotoveno větší množství. 131

133 132 Josef Rebl, hejnický kostel s Ořešníkem, pohlednice, nakladatelství Ferdinand Bergmann, Hejnice

134 Zmínit se můžeme též o ilustracích připravených pro různé publikace. Za všechny jmenujme například kresby Jana Prouska ( ), který se podílel na obrazovém doprovodu obsáhlé monografie Čechy, sepsané J. V. Šimákem koncem 19. století. Ve dvanáctém dílu Severní Čechy najdeme tři. Všechny zde reprodukujeme (str. 129, 134, 138). Až z Vídně přicestoval do Hejnic Dominik Brosick ( ). Již brzy po vídeňských studiích se začal věnovat malování fresek a k jeho oblíbeným tématům patřily interiéry kostelů staveb a chrámová architektura. Na svých plátnech zachycoval nejen neživé objekty, ale i osoby při pobožnosti, mnichy. Brosicka přivedl do Hejnic Andreas Groll, aby mu byl nápomocen při tvorbě fresek uvnitř chrámu. Freskami, které dnes již bohužel nemůžeme spatřit, vyzdobil Brosick v roce 1931 kapli svatého Antonína. O tom, že Brosick byl i výborným krajinářem, svědčí řada jizerskohorských motivů. Patří k nim i pohled na věže hejnického kostela s hřebenem Poledních kamenů v pozadí. Rozkvetlé stromy a svěží louky se žlutými květy pampelišek vytvářejí jarní náladu (str. 211). Jinou osobností, jež výrazně překročila regionální význam, byl Wenzel Franz Jäger ( ). Narodil se ve Větrově u Frýdlantu a po studiích na učitelském ústavu v Trutnově nastoupil na místo učitele na obecné škole v Raspenavě. Později však kantořiny zanechal a vydal se na studia výtvarného umění do Vídně a do Dachau u Mnichova. Sňatek s dcerou zámožného raspenavského továrníka Josefa A. Richtera mu umožnil věnovat se plně svému koníčku. Dosáhl řady mezinárodních uznání, např. v Berlíně, Praze, Paříži či Drážďanech, byl členem významných uměleckých uskupení. Motivy ke svým obrazům hledal často v Jizerských horách a jejich podhůří a vysloužil si tím i titul malíře Jizerských hor. Snad ve všech ročních obdobích ztvárnil frýdlantský zámek, ale mezi jeho náměty najdeme několikrát i Hejnice. Známý je například celkový pohled na letní Hejnice s Bílým Potokem a Paličníkem na obzoru nebo detailní zachycení kostelních věží čnících z náruče zeleně. Hejnický chrám s pestrou kulisou prodejních stánků a životem v jejich okolí namaloval v působivé perspektivě olejem na plátno, které zde reprodukujeme (str. 209). O generaci mladší byl liberecký rodák Emil Müller ( ). Ačkoliv umění nebylo jeho hlavním řemeslem, láska k přírodě jej přivedla ke grafice. Již během studií absolvoval kreslířské kursy, později i večerní lekce v libereckém muzeu. Své znalosti uplatňoval jako knižní ilustrátor nebo autor ex-libris či etiket. Známější jsou ale jeho černobílé dřevoryty s jizerskohorskou tematikou, mezi které patří i působivý obrázek Hejnic z roku Z porostu stromů na něm vystupují věže a budova kostela a v pozadí se zvedá jakoby objektivem přiblížený hřeben Poledních kamenů s Frýdlantským cimbuřím (str. 130). Bylo by ode mne ale příliš troufalé pokoušet se o ucelený výčet malířů-krajinářů, na jejichž obrazech bychom mohli najít Hejnice. Proto se dále omezím na podstatně méně náročné, ale přesto snad zajímavé téma, jakým jsou výtvarné pohlednice. Byly tištěny dle předloh malířů, kteří je převážně pro ten účel zhotovovali. Na několika takových pohlednicích najdeme také Hejnice. Josef Pfeifer-Fried ( ) se narodil v Kunraticích u Frýdlantu. V tehdejším okresním městě se vyučil návrhářem textilních vzorů. Jeho touhou byla výtvarná studia, která mu však rodiče nemohli z důvodu nedostatku prostředků dopřát. Ve 22 letech se přeci jen vydal studovat na uměleckou školu do Jablonce nad Nisou a jako dobrý student získal po roce státní stipendium. Po třech letech odešel z Jablonce do Vídně, kde ve studiích 133

135 pokračoval. Po první světové válce, které se musel aktivně zúčastnit, se vrátil do Frýdlantu, kde se usadil jako svobodný umělec. Zúčastnil se mnoha regionálních výstav, vystavoval však i ve Vídni, Vratislavi, Praze, Brně či v Salcburku. Po roce 1945 musel odejít do Německa, žil ale blízko za novými hranicemi ve vesnici Niedercunnersdorf. Zemřel v Žitavě. Pfeifer-Fried byl krajinářem a své dílo věnoval z velké části Frýdlantsku. Podobně jako Jägerovi, učaroval i jemu frýdlantský zámek, který zobrazil nesčetněkrát. Část tvorby věnoval i pohlednicím, které zpravidla vycházely v menších sériích. Hejnice pro tento účel zachytil nejméně na dvou akvarelech. Kostel ztvárnil z podhledu od řečiště Smědé, čímž dal vyniknout mohutnosti celé stavby. Spíše podmračený letní den vyjádřil temnějšími barvami (str. 214). Druhá pohlednice nám ukazuje Hejnice z větší vzdálenosti, přičemž tentokrát na ní vidíme spíš hřebeny Jizerských hor s roklí Černého potoka. Na rozdíl od první z pohlednic použil tentokrát mnohem jasnější barvy, symbolizující začátek léta (str. 215). Carl Ernst Morgenstern ( ) se narodil v Mnichově a pocházel z významné výtvarnické rodiny. Malířem byl jeho otec i děd. Po studiích procestoval s malířským náčiním značnou část Evropy. V roce 1884 byla při Královské umělecké škole v tehdy německé Vratislavi (Breslau) otevřena třída pro krajinomalbu a Morgensternovi bylo nabídnuto její vedení. Ten nabídku přijal a později se ve Slezsku (v obci Wolfshau, dnes část Karpacze) usadil natrvalo. Ačkoliv hledal motivy nejčastěji v Krkonoších nebo i v Kladsku, vydal se v roce 1908 také do Jizerských hor. Během této cesty zavítal i do Hejnic, Frýdlantu a dostal se až na Smědavu. Při té příležitosti vytvořil předlohy pro sérii deseti pohlednic a na jedné Staré stavení v Hejnicích a vrch Nusstein ilustrace Jana Prouska ze souborného díla Čechy díl XII., Severní Čechy 134

136 S. Briesenick, hejnický kostel s Ořešníkem, pohlednice, nakladatelství Max Leipelt, Warmbrunn z nich zachytil hejnický chrám s Ořešníkem v pozadí. Také Morgenstern zpodobnil kostel při pohledu od balvanitého řečiště Smědé, své stanoviště si však vybral až pod kamenným mostem, po němž vede cesta k Ferdinandovu. Novoromantické pojetí krajiny je patrné z potemnělé atmosféry, z níž vystupuje svítivě bílé zdivo kostela (str. 212). Popsaný motiv je poměrně znám, neboť v Hejnicích a blízkém okolí bývají nabízeny kopie tohoto obrazu. Dalším výtvarníkem, který sem přišel ze Slezska a maloval v Hejnicích, byl Paul Aust ( ). Narodil se v Bad Reinerz (nyní Duszniki Zdrój). Jeho první vysokoškolská studia patřila přírodním vědám a až po získání doktorátu se pustil do výtvarných studií v Mnichově a v Drážďanech. Také on se usadil na severní straně Krkonoš a žil od roku 1910 až do své smrti v Hermsdorfu (Sobieszów). Do Krkonoš ho zřejmě přilákala činnost umělecké kolonie působící ve Schreiberhau (Szklarska Poręba). Na svých grafikách, pastelech a olejomalbách zachycoval převážně níže položené partie severní strany Krkonoš. Z prostředí Jizerských hor známe jeho dvě série krajinářských obrazků, které namaloval zřejmě na zakázku warmbrunnského (Warmbrunn/Cieplice) vydavatelství Maxe Leipelta. Obě série se od sebe liší použitou technikou. Zatímco v prvém případě jde o pastely, ve druhém použil olejových barev. Je otázkou, jestli podklady pro obě řady vznikly během jedné jeho cesty, nebo zda se sem vypravil opakovaně. Každý z těchto cyklů obsahuje jeden motiv Hejnic. Pastelový obrázek hejnického kostela maloval také Aust od řečiště Smědé, stoje, podobně jako Pfeifer-Fried, nad kamenným mostem. Charakteristické v tomto případě jsou jemné kontury a stejně tak barvy (str. 213). Úplně jiný úhel pohledu zvolil Aust v případě oleje. Tentokrát se díváme na hejnický kostel za teplého letního dne od severu. V popředí jsou louky i žluté obilné pole a vzadu, 135

137 136 Josef Rebl poutní kostel v Hejnicích, pohlednice, tisk Ferdinand Bergmann, Hejnice

138 HA-KU Hand-Kunstkarte, pohlednice, nakladatel ani tisk neuveden za Hejnicemi, dobře poznáváme údolí Velkého a Malého Štolpichu (str. 213). V malé kupce malovaných pohlednic s motivem Hejnic přede mnou leží ještě několik dalších, o jejichž autorech se mi zatím nepodařilo zjistit téměř vůbec nic. Přesto se o nich ale zmíním. Nákladem J. F. Scholze, hejnického fabrikanta a hoteliéra, bylo vydáno v roce 1912 pár pohledů, pro něž namaloval předlohu Kunstmaler (umělecký malíř) tak je to uvedeno na zadní straně pohlednic prof. Salomon. Kromě dvou vodopádů mezi nimi je i motiv hejnického chrámu s kamenným mostem přes Smědou a Ořešníkem na obzoru. Temné barvy a podobnost námětu svádějí k domněnce, že Salomon znal Morgensternův obrázek (z roku 1909) a nechal se jím do značné míry ovlivnit. Kostel je namalován s řadou detailů, zatímco ostatní krajina i stavby jsou do značné míry stylizovány a úplně v pořádku není ani perspektiva (str. 211). Tím se ovšem od Morgensternových Hejnic značně odlišuje. Velké slezské Leipeltovo vydavatelství dalo vytisknout i sérii pohlednic s grafikami, které nakreslil S. Briesenick. Řada nazvaná Pozoruhodné body Jizerských hor obsahuje vesměs náměty ze slezské strany pohoří, v jednom případě se však jedná o hejnický kostel s františkánským klášterem. Briesenick ztvárnil prostými čarami kontury jizerskohorských hřebenů s dominujícím Ořešníkem (str. 135). Jestli ale byl Briesenick při malování kostela v Hejnicích, o tom se dá dost pochybovat, neboť v místech, kde se odedávna nachází tzv. Kamenné město, nakreslil smrkový hájek. Dalším výtvarníkem, který namaloval několik hejnických motivů, byl Josef Rebl. Žil v Hejnicích a pohlednice signoval trojúhelníkem s vepsaným písmenem R. Na dvou jeho pohlednicích je jak jinak opět hejnický chrám s Ořešníkem v pozadí. V obou případech je kostel zachycen z nadhledu (str. 132, 136), jednou nejspíš z vyhlídkové věže někdejšího hotelu Kaiserhof (později Perun). Na zadní straně pohlednic je uvedeno pouze to, že tisk provedl Ferdinand Bergmann z Hejnic. Za zmínku takřka nestojí pohlednice označená značkou HA-KU (Handkunstkarte), neboť motiv kostela je do detailu stejný s předchozím. Jen technické provedení je o poznání méně zdařilé (obr. nahoře). Poslední pohlednicí, o které se zde ještě zmíním, je kolorovaná perokresba Hejnic viděných od okraje libverdského lázeňského parku. V průhledu mezi stromy vidíme opět kostel i některé domy, obzor tvoří vrchy Hejnického hřebene. Pohlednici vydal vlastním nákladem Josef Erdreich z Nového Města pod Smrkem (str. 216). 137

139 Z uvedeného přehledu je zřejmé, že tak zvané umělecké pohlednice byly zhotovovány dle předloh školených výtvarníků, ale často i ryzích amatérů. Jejich kvalita je proto velice různorodá. Téměř s jistotou se dá též tvrdit, že v řadě případů posloužily autorům za předlohu fotografie. Nelze pochybovat ani o tom, že renomovaní výtvarníci si spoluprací s vydavateli pohlednic vylepšovali svůj rozpočet. Pozorný čtenář si zřejmě povšiml, že všechny pohlednice, o kterých se v tomto článku zmiňuji, byly vydány před rokem Nic na tom nemění ani skutečnost, že některé z nich byly v prodeji ještě delší čas po skončení druhé světové války. Prodejci to řešili jednoduše německé texty na nich pro jistotu nechali přetisknout nebo aspoň přeškrtnout. Není mi bohužel známo, že by některá z uměleckých pohlednic s motivem Hejnic byla vydána ve druhé polovině minulého století. A tak zřejmě ojedinělým počinem zatím zůstává pohled s akvarelem libereckého výtvarníka Štefana Škapíka (*1961), který vydalo Mezinárodní centrum duchovní obnovy v Hejnicích v roce Stalo se tak při příležitosti zdejší autorovy výstavy nazvané Krajina kolem nás. Dominujícím objektem tentokrát není hejnický chrám, nýbrž obnovená budova někdejšího františkánského kláštera (str.216). Zdá se, že výtvarné pohlednice byly z našeho trhu zcela vytlačeny převážně vícezáběrovými barevnými fotopohledy. Vkus vydavatelů, obchodníků i zákazníků se s dobou pochopitelně mění a ovlivňuje ho řada věcí i zájmů. Přesto si myslím, že čas výtvarných poštovních lístků této skromné varianty umění znovu přijde. Za pomoc a rady při shánění informací děkuji zejména Janu Heinzlovi, Werneru Krausovi, Petru Kurtinovi a Vlastimilu Zikmundovi. Památky kláštera v Hejnicích ilustrace Jana Prouska ze souborného díla Čechy díl XII., Severní Čechy 138

140 Podivuhodné osudy Frýdlantská socha Albrechta z Valdštejna Josef Molák Nové Město pod Smrkem 139

141 1914 nová kašna na frýdlantském náměstí Albrechtovi z Valdštejna, významné postavě našich i evropských dějin, byla na přelomu roku 2007 a 2008 věnována mimořádně úspěšná výstava, která byla uspořádána v pražském Valdštejnském paláci. Při té příležitosti bylo do Prahy svezeno velké množství kulturně-historických památek, jež připomínají dobu vévody Albrechta nebo jsou spojené s jeho pestrými životními osudy. Část z nich představovaly i některé předměty z proslulé tzv. Kunst camery císaře Rudolfa II., které padly již na začátku třicetileté války do rukou nenechavých kořistníků. Velký díl pak ještě stačili pobrat Švédové jako válečnou kořist na konci této dlouhé války v roce Pohnuté byly též osudy ostatků Albrechta z Valdštejna. Jak je dobře známé, Valdštejn byl v noci 25. února 1634 v Chebu zavražděn. Původně měl být v Chebu i pohřben, ale už v neděli byly vévodovy ostatky narychlo převezeny do Stříbra. Zde zůstaly v klášteře minoritů uloženy až do roku Tehdy kardinál Harrach vymohl na císaři Ferdinandu II., aby byla Valdštejnova mrtvola vydána rodině. Ostatky byly v květnu roku 1636 z kláštera vyzvednuty a v prosté dřevěné bedně, za doprovodu vojska, převezeny během jednoho dne a noci do Prahy. Odtud byly příští den dopraveny do Kartouz u Jičína do hrobové kaple. Zvláštní je skutečnost, která vyplývá ze záznamu mnichů: vévodova mrtvola, ačkoliv nebyla balzamována, uchovala se v pozoruhodně dobrém stavu. Byla prý naprosto neporušená. Text původního záznamu uvádí v jazyce českém J. Bergl, německy pak H. V. Klein. Vtěsnáno do úzké, hrubé, narychlo a ledabyle sbité truhly, úplně nahé leželo tělo Valdštejnovo, vydáno pohledům lidí i nepřízni počasí, dva roky a tři měsíce po vraždě úplně neporušené, nikde hnilobou zkažené, jen nad nosem jakási oděrka nebo řez, jistě však ne stopa hniloby. 140

142 Po zrušení kartouzského kláštera byly vévodovy ostatky po zdlouhavých, jednáních trvajících celé tři roky, vydány hraběti Vincencovi, pánu na Mnichově Hradišti, kde byly 3. března roku 1785 okázale pohřbeny. Kdy padlo rozhodnutí zhotovit sochu Albrechta z Valdštejna pro město Frýdlant, to není přesně známo. Kašna, na které byla socha později umístěna, byla dílem městského lékaře Josefa Kubasty a městu byla předána v roce Náklady na kašnu tehdy činily devatenáct tisíc korun. Stavbu kašny provedl podle návrhu Karla Heinricha Scholze místní kameník Ernst Blumrich. První snahy o to, aby na městskou kašnu byl postaven Albrechtův pomník, se objevily již v roce Tehdejší předseda místního okrašlovacího spolku Emil Theimm se stavěl za to, aby na frýdlantském náměstí taková socha stála. Okrašlovacím spolkem byl znovu osloven Karl Heinrich Scholz, rodák z Luhu u Raspenavy (* ), jenž byl svolný sochu vytvořit. Návrh však byl na nějakou dobu odložen a byl znovu aktualizován až v roce V té době se totiž uvažovalo o uspořádání velkolepých Valdštejnských slavností. A opět se setkáváme se jménem městského lékaře Josefa Kubasty. Ten založil nadaci, jejímž úkolem bylo sbírat příspěvky na pořízení Albrechtovy sochy. Základ této sbírky tvořilo jedenáct tisíc korun věnovaných okrašlovacím spolkem. Velkou částku poskytlo i místní cechovní sdružení, které uvolnilo tři tisíce korun. Další příspěvky byly již mnohem menší. Každý z dobrovolných dárců obdržel za věnovaný obnos do fondu výstavby sochy pohlednici se stylizovaným portrétem vévody a s poděkováním. Sebrané peníze brzy dosáhly hodnoty pětadvaceti tisíc korun a Scholz, tehdy již usazený ve Vídni, mohl začít pracovat. Nejprve zhotovil model, načež vytvořil i samotné dílo v životní velikosti. Odlití bronzové sochy bylo zadáno tehdejší renomované firmě Barták v Praze na Žižkově. Tato známá firma odlila množství pozoruhodných bust i celých kovových plastik. Hotový opracovaný odlitek byl pak převezen do Frýdlantu v Čechách a v květnu roku 1934 byl umístěn na žulový podstavec kašny, která zdobila frýdlantské náměstí. Socha frýdlantského vévody přečkala bez pohromy druhou světovou válku, leč nepřečkala málem padesátá léta minulého století. Počátkem padesátých let musela být socha ze svého místa odstraněna. Okolnosti, které k tomu vedly, byly z dnešního pohledu dost komické. Tehdy se totiž některý z vyšších funkcionářů městského národního výboru vyjádřil, že Albrechtova socha má smutný výraz a zamračeně a s nechutí sleduje budovatelské úsilí frýdlantských občanů. To byl pochopitelně závažný důvod pro odstranění sochy. Valdštejna nakonec v minutě dvanácté zachránil před zničením frýdlantský učitel Václav Mráz. Ten sochu za symbolickou jednu korunu odkoupil a navíc musel doplatit ještě váhu kovu určenou podnikem Sběrné suroviny. Plastika pak byla po dlouhá léta skryta v radničním průjezdu. S obnovenými Valdštejnskými slavnostmi se také rozhodovalo o novém umístění sochy, a to buď na frýdlantském náměstí, nebo na jiném vhodném místě. Sochu však bylo potřeba zrestaurovat. Restaurátorské práce byly nakonec zadány akademickému sochaři a restaurátorovi Josefu Buňkovi z Prahy. Jmenovaný umělec je specialistou restaurátorských prací kamene. Restauroval mimo jiné i některá z děl významného barokního sochaře Matyáše Brauna. Kromě toho i řadu plastik bronzových umístěných ve Valdštejnské zahradě. Podle vyjádření restaurátora Buňky byla socha poměrně dobře zachovalá. Obnova spočívala v jejím dokonalém očištění, hlavně však v ošetření spojovacích dílů. 141

143 Jednotlivé segmenty byly totiž pospojovány obyčejnými ocelovými šrouby, a to i přesto, že jinak je celá socha bronzová. Mezi ocelí a bronzem (resp. jejím měděným podílem) se vytvářel elektrický článek, který podporoval a urychloval korozi, následkem čehož docházelo k rozvolňování jednotlivých částí celku. Proto hlavní restaurátorské práce spočívaly na výměně spojového materiálu, kdy ocelové šrouby byly vyměněny za bronzové. Celé zrestaurování pomníku vysokého 180 cm o váze necelých 200 kg stálo bezmála sto tisíc Kč. Od podzimu 2007 je možné si sochu prohlédnout na frýdlantském radničním nádvoří u výstavní síně. Věřme, že se Valdštejnův pomník na tomto důstojném místě udrží bez ohledu na vnitropolitické události hodně, hodně dlouho! 1934 kašna s novou sochou Albrechta z Valdštejna 142

144 Kulturní památky našeho kraje Martin Nechvíle Jablonec nad Nisou 143

145 V uplynulých číslech ročenky jsme měli možnost přečíst si bezpočet zajímavých a přínosných článků týkajících se různorodých témat. Několikrát se nám do rukou dostaly i články o drobných památkách a jejich osudech. V tomto příspěvku bych rád čtenáře seznámil poněkud šířeji o památkách, které krášlí celý náš horský i podhorský kraj. O drobných památkách, zejména pomníčkách, a jejich cílené obnově nám v poutavých článcích vyprávěl pan H. Endler. Vypravme se nyní za dalšími památkami, a to nejen drobnými, ale mnohdy velmi monumentálními. Ani ne před dvěma desítkami let byly mnohé památky spíše trpěným břemenem a s výjimkou nemnoha odborníků a nadšenců, kteří sváděli nerovný souboj o jejich zachování, úspěšně unikaly pozornosti veřejnosti. Naštěstí dnes jsme my lidé k památkám o poznání přívětivější, avšak nesmazatelný cejch minulosti se za námi stále plíží jako stín. Mám na mysli desítky, ba stovky kostelů, hradů, kapliček, domů, křížů a dalších, které postupně dožívají v ústraní našeho zájmu. Ano, i náš kraj může nabídnout nejen skvosty architektury a umu zdejších lidí, ale i doklady nezájmu a nepochopení v podobě zchátralých staveb nejen světských, ale i sakrálních. Tradice ochrany památek Vydejme se tedy společně za památkami, a nemusíme jít daleko, stačí vyhlédnout z okna. Dříve, než tak učiníme, pokusme se pochopit, jak a proč je vlastně chránit a co vlastně onen termín kulturní památka znamená. Každá památka totiž nemusí mít to privilegium nosit přívlastek kulturní. Již od konce 18. století, kdy se rozvíjela města a s nimi i průmysl, docházelo stále častěji k demolici a ničení starých a novým poměrům nevyhovujících staveb. Současně s tím si však lidé začínali uvědomovat, že tímto nevratným konáním nenávratně ztrácejí cenné prameny o své vlastní minulosti, o dokladech řemeslného umu, myšlení a života minulých generací. Není náhoda, že první předpisy upravující ochranu památek pocházejí z doby vlády císařovny Marie Terezie ( ). Pravidelný výkon památkové péče byl pak zajišťován prostřednictvím specializované komise, založené roku Po roce 1918 byl převzat a dále rozvíjen dřívější rakousko-uherský systém památkové péče. Byly založeny první samostatné památkové úřady, jejichž současným nástupcem je Národní památkový ústav se sítí územních odborných pracovišť v jednotlivých krajích. Co je kulturní památka? Pro přesnou odpověď musíme nahlédnout do litery zákona (20/1987 Sb. o státní památkové péči, 1), která praví, že kulturní památky jsou nemovité a movité věci nebo jejich soubory, které jsou významnými doklady historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob až do současnosti. Dále jsou projevem tvůrčích schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti a nositelem hodnot historických, uměleckých, vědeckých a technických, nebo mají přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem. Nemovitými kulturními památkami tak tedy jsou například hrady, zámky, kostely, kláštery, kapličky, stavby lidové architektury, měšťanské domy, městská opevnění, 144

146 archeologické lokality a mnoho jiných. Mezi movité kulturní památky patří malířská díla, sochy, knihy, zkrátka předměty s vysokou uměleckou hodnotou. Přirozeně ne každá památka je zároveň i památkou kulturní. Aby byla věc prohlášena za kulturní památku a zákonem chráněna, musí být po důkladném zhodnocení podán podnět na Ministerstvo kultury ČR, které pak rozhodne, zda památku prohlásí, či nikoliv. Díky prohlášení věci za kulturní památku získává daná věc ochranu a její majitel na sebe přebírá penzum povinností, ale i práv. Vlastnictví kulturní památky výhody a nevýhody Je jasné, že vlastník kulturní památky je svázán mnohými předpisy a povinnostmi, které mu mohou ztrpčovat život. Vždy však záleží jen a jen na majiteli a jeho odpovědnosti jak se ke svému majetku postaví. Není málo těch, kteří jsou na památku ve svém vlastnictví právem hrdí a snaží se o ni v součinnosti s odbornými orgány co nejlépe pečovat. Není nutné vždy považovat za příkoří, že vlastník má povinnost vyžádat si před zamýšlenou opravou či úpravou závazné stanovisko příslušného městského úřadu. Odborný posudek pak úřadu poskytne příslušné pracoviště Národního památkového ústavu. Ano, takováto je teorie, praxe je však mnohem pestřejší a mnohdy i smutnější. Nejen že mnoho majitelů nerespektuje nutnost povolení oprav, ale mnohdy se samotné městské úřady cítí odborně kompetentní odmítnout posudek památkářů a povolit někdy věci až neuvěřitelné. Co si o nás asi pomyslí naši potomci, až se budou ptát, jak bylo začátkem 21. století možné pár metrů od historického centra středověkého města postavit tuctový supermarket, při jehož stavbě padlo za oběť mnoho cenného z toho mála, co nám ve městech ještě zbývá? Loučná-Saň, hradiště

147 Na tomto místě je důležité zmínit i nemalé výhody, kterých může majitel kulturní památky využít. V prvé řadě to je čerpání státních peněz prostřednictvím ministerstva kultury a jeho pro tento účel připravených programů. I obec a kraj může vlastníkovi ze svého rozpočtu přispět či úplně pokrýt například opravu střechy nebo výměnu oken. Ano, je to už veselejší. I zde přirozeně záleží na vytrvalosti a houževnatosti, protože i při poskytnutí dotace není úplně vyhráno. Majitel musí být ve střehu a ihned začít s opravou, jelikož finanční prostředky musí utratit do konce roku, a není výjimkou, že na účet se mu dostanou až koncem léta. Aby bylo majitelům ministerstvo kultury co nejvíce nápomocno, vydalo brožuru s příznačným názvem Příručka vlastníka kulturní památky, kterou lze bezplatně získat na příslušném pracovišti Národního památkového ústavu, v našem případě v Liberci. Je zde přehledně shrnuto, jak postupovat při opravách, při žádostech o dotace apod. Je to tedy jakási kuchařka, s jejíž pomocí se lze elegantně vyhnout zbytečným problémům pramenícím z nedostatečné informovanosti. Kulturní památky v našem kraji Přes tento suchopárný, leč nutný úvod se konečně dostáváme k vlastním památkám. Jistě vás napadne, kolik tu těch prohlášených kulturních památek vlastně máme? V celém Libereckém kraji se nachází zhruba 6 % všech kulturních památek České republiky. Je to málo, nebo moc? Těžko říci. I těch přibližně kulturních památek, co tu v kraji máme, představuje obrovský závazek příštím generacím, jelikož péči o památky bychom měli chápat nejen jako povinnost, ale především jako morální odpovědnost. Vybraný druh prohlášené Okres kulturní památky SM CL LBC JBC Celkem Kostel Kaple Kaplička Hrad Zámek Archeologická lokalita Předešlá tabulka znázorňuje různé druhy památek, se kterými se v kraji nejčastěji setkáváme a které nejčastěji vzbuzují naši pozornost. Nyní se však vydejme společně na výlet za památkami a podívejme se, jak se jim reálně daří. Z nepřeberného množství byl vybrán jen nepatrný vzorek, který by měl reprezentovat nejen jednotlivé druhy, ale i příklady zdařilé rekonstrukce, nebo naopak postupné devastace. Jedná se tedy o jakousi mozaiku, která nám dává nahlédnout nejen do minulosti, ale vypovídá mnohé i o nás samých. Každá památka v sobě zároveň kromě své vnější podoby nese i nějaký specifický dějinný příběh. Pokusme se tento příběh dešifrovat a vyprávět. Náš výlet započneme v nejsevernější části našeho kraje, a sice na Frýdlantsku. Toto malebné území leží již za hradbou Jizerských hor a dnes působí poněkud opuštěně a místy 146

148 i bezútěšně. Nebylo tomu tak vždy. Ještě před druhou světovou válkou zde klokotal život, pole byla obdělávána a sedláci obhospodařovali veliké a honosné statky. Stejně jako na jiných místech naší vlasti i zde tvrdě zasáhl odsun Němců a kraj se téměř vylidnil. I sem přišli Češi z vnitrozemí, avšak mnohdy bez povědomí a vztahu k tomuto místu. Ale vydejme se ještě hlouběji do historie, tedy do dob, ze kterých nemáme pro tento kraj ani žádné písemné prameny. Pozůstatkem raně středověkých dob, kdy toto území osídlili od severu a severovýchodu Slované, je hradiště u Loučné (číslo rejstříku KP 27132/5-4301). Život zde tepal někdy během 9. a 10. století n. l. Ač hradiště té doby dosahovala mnohdy rozlohy až desítek hektarů, jeví se nám toto hradiště, nacházející se na ostrožně pod vrcholem Sedlákovy hory, jako poněkud kapesní. Jeho rozměry jsou totiž 34 x m, což ho řadí suverénně mezi nejmenší u nás. V terénu lze do současnosti vidět široký příkop a val o dochované výšce 2 m a patě o šířce až 10 m. Valové opevnění, které chránilo toto kruhové hradiště, bylo původně nejspíše dřevo-hlinité konstrukce s čelní kamennou nasucho kladenou zdí. Tato lokalita začala budit pozornost místních badatelů již koncem 19. století. První výkopy a dokumentace jsou spojeny s aktivitou učitele J. Schuberta (1904) a M. Jahna (20. léta 20. století). Moderní archeologický výzkum zde pak formou jedenácti sond provedla v letech archeoložka libereckého muzea M. Stará. Z plochy hradiště pocházejí jen izolované nálezy, žádné zahloubené objekty nebyly výzkumem zjištěny. K nejzajímavějším nálezům náleží železná ostruha, skleněná perla a množství keramických zlomků. Původní funkce hradiště souvisí se strukturou slovanského osídlení Lužice, případně i se střežením předpokládané cesty. Andělka, smírčí kříž

149 Na pomyslné časové přímce se nyní přesuňme z raného středověku o mnoho staletí směrem k dnešku, konkrétně do roku V tomto roce, čtyři roky před koncem třicetileté války, vyústil spor dvou šlechticů ve vzájemný souboj a smrt jednoho z účastníků. Konkrétně se jednalo o hádku, která dne vzplála na křtinách ve Starém Závidově mezi jednadvacetiletým Kasparem von Schweinischen na Andělce a Gotthardem von Bindermann z Habartic. Spor skončil soubojem a smrtí prvně jmenovaného. A právě k této tragické události se dle jedné verze pověsti váže smírčí kříž (číslo rejstříku KP 18095/5-4174) u kostela sv. Anny v Andělce. Snad sem byl kříž převezen z Habartic, jelikož takovéto kříže byly umísťovány na místo činu provinilcem jako součást trestu. Mnohdy je na smírčích křížích zobrazen i vražedný nástroj. Avšak zmíněný hrubý žulový kříž z Andělky žádnou takovou rytinu nenese. Je možné, že se kříž vztahuje k úplně jiné události a byl později spojen se smrtí Kaspara von Schweinischen z důvodu uložení jeho náhrobku v blízké hřbitovní márnici. Jak to původně bylo, nevíme. Příběh je to spletitý a pravda o andělském kříži je již zaváta hluboko pod nánosem věků. Višňová, dům č. p Na Frýdlantsku ještě chvíli zůstaneme a přesuneme se několik kilometrů jižněji do obce Višňová, která leží již mnoho staletí jaksi na pomezí. Nachází se na samé hranici s Polskem a ještě v 60. letech se měnila státní hranice u kostela Nanebevzetí Panny Marie z důvodu změny toku Višňovského potoka, který tvoří státní hranici. Nutno podotknout, že v náš prospěch. Ves zde vyrostla někdy během 13. století, ač podle tradice na místě dnešního kostela stála již roku 1160 kaple. Celé dějiny obce jsou ve znamení rozdělení na tři 148

150 majetkové části Horní Višňovou, náležející k panství Závidov, Střední Višňovou, patřící k Žitavě, a Dolní neboli Českou Višňovou, která patřila k frýdlantskému panství. Projdeme-li se dnes středem vesnice, upoutají naši pozornost roztroušené hrázděné chalupy, ukázkové příklady lidové architektury. Představíme-li si však, že celé jádro vsi tvořila v 19. století právě takováto malebná stavení s dřevěnou podstávkou a hrázděným patrem, zjistíme, že dochované objekty jsou pouhým fragmentem původního stavu. Žel i zde platí, že toto vše je v rukou majitelů, kteří mnohdy nerespektují charakter stavby a necitlivými přestavbami ničí její autenticitu. Naštěstí existují i světlé výjimky, jakou je například č. p. 5 (číslo rejstříku KP 24834/5-4483), jehož majitelka vrhla veškeré své síly do zachování charakteru svého domu a dokázala sladit nemalé nároky samotné památky i moderní nároky provozní. Oko kolemjdoucího tak může spočinout nejen na rozkvetlé zahradě, ale i na staletém domě, který je zaslouženou chloubou své majitelky. Kokonín, mačkárna skla 2006 A nyní udělejme veliký skok přes hřebeny Jizerských hor a zavítejme na Jablonecko. I tento sklářský kraj má mnoho co nabídnout. U sklářské výroby na chvíli zůstaňme a navštivme v Kokoníně jednu typickou místní mačkárnu (číslo rejstříku KP 25243/5-5046), kterých bylo po jizerskohorských stráních roztroušeno mnoho. Zmíněná sklářská driketa s dvěma typickými vysokými komíny se nachází v zatáčce při silnici z Kokonína do Maršovic. Její majitel pan Štryncl se v této stavbě z roku 1904 rozhodl vlastními silami vybudovat malé sklářské muzeum, kde si návštěvník může osahat sklářské nářadí, zhlédnout sortiment vyráběného zboží, či dokonce usednout za stůl a sám si nad plamenem vyzkoušet navíjení perel. Opravdu to stojí zato. Vše tu vypadá, jako by si sklářský mistr z počátku století jen na chvilku odběhl a každou chvilku se vrátí. 149

151 Kokonín, dům č. p Kokonín, dům č. p

152 V Kokoníně ještě zůstaneme a půjdeme se podívat na dům č. p. 148 (číslo rejstříku KP 31790/5-51), který původně sloužil jako škola a nachází se hned vedle kaple sv. Antonína Paduánského. Zde se nám naskýtá dosti smutný pohled na neudržovaný dřevěný roubený patrový dům, jehož střecha nevydržela během předloňské zimy nápor sněhu a probořila se. Ještě na fotografii z roku 1976 je tento dům z poloviny 19. století v plné kráse, žel dnes už nejspíš jeho dějinný příběh pomalu končí. Takovýchto zajímavých staveb máme v regionu rok od roku méně, bude-li to takto pokračovat, co předáme následujícím pokolením? Ale zanechme žalu a pojďme se podívat tam, kde to funguje a kde se pro historickou stavbu lidové architektury zdařilo nalézt optimální funkční využití i dnes. Dobrým příkladem takové adaptace je dům č. p. 24 v Rýnovicích (číslo rejstříku KP 11890/5-5444), který ještě počátkem 90. let 20. století vypadal dosti zanedbaně, a dnes se zde nachází Dům česko-německého porozumění, v němž je pořádána řada kulturních a vzdělávacích akcí. Tento dům má jedem prim. Je totiž nejvýchodněji dochovaný hrázděný dům v našem kraji. Za další památkou lidové architektury se vydáme na Horní Maxov, kde se při silnici od kostela směrem na Severák nachází typická jizerskohorská chalupa č. e. 48 (číslo rejstříku KP 26857/5-4799). Je to krásný příklad citlivého přístupu majitele ke stavbě z poloviny 19. století, v níž lze skloubit rekreační i památkovou funkci. Objekt je po celkové rekonstrukci a je autentickým dokladem charakteristického typu zdejší lidové architektury. Horní Maxov, dům č. e

153 Rýnovice, dům č. p Rýnovice, dům č. p

154 Že kulturními památkami nejsou jen obytné či sakrální stavby, dokládá jeden ze stavitelských skvostů na železniční trati Pardubice Liberec, a sice rychnovský viadukt (číslo rejstříku KP 37306/5-97). Mostní konstrukce je tvořena deseti masivními pilíři ze žulových kvádrů a oblouky jsou vyzděny z břidlice. Most byl stavěn ve velmi složitém geologickém prostředí, kde se nalézají rašeliny a naplaveniny. Během stavby pak byly údajně nalezeny i blíže nespecifikované keramické nádoby dokládající zdejší starší osídlení. Výška mostu činí 19,3 m a délka je 118 m. Most byl vystavěn pod vedením stavitele Stixe v letech Celá stavba se dočkala rekonstrukce v roce (Foto na titulu článku 2006.) Projdeme-li se od viaduktu Rychnovem do kopce směrem na Zálesí a pak silnicí do Pelíkovic, mineme na půli cesty při silnici bohatě zdobený pozdně barokní tesaný pískovcový kříž (číslo rejstříku KP 21320/5-4803). Tento kříž zde dle nápisu nechal dne 23. června 1781 ke cti Boží a Panny Marie postavit Karl Hofrichter. Na nízkém hranolovém pískovcovém soklu spočívá hranolový podstavec s reliéfy Panny Marie Bolestné, sv. Vendelína, sv. Františka Xaverského a sv. Jana Nepomuckého. Na podstavci pak spočívá též pískovcový kříž s korpusem. Kříž se ve spodní části rozšiřuje do Pelíkovice, pískovcový kříž 2006 krychlovitého tvaru, na jehož přední stěně je reliéf bičování Krista. Téměř identický kříž se nachází v Pelíkovicích (číslo rejstříku KP 21037/5-101) při zrušené staré cestě do Rychnova na zahradě domu č. p. 18. Ten pelíkovický je datován o rok dříve, tedy Oba kříže pravděpodobně pochází z dílny jednoho kameníka. Dle tradované pověsti, kterou zaznamenal J. V. Schejbal, se na místě pelíkovického kříže zranil vozka při svážení dlouhého dříví na stavbu Schöffelovy manufaktury v Rychnově. V místě druhého kříže pak údajně muž dodýchal. Dle nápisu na pelíkovickém kříži se tak stalo 12. července Oba kříže pak patrně nechal na paměť tragické smrti vozky v letech vystavět následující majitel Schöffelovy 153

155 Zřícenina hradu Hamrštejn 2006 Zřícenina hradu Raimund 2006 manufaktury Karl Hofrichter. Hofrichterův kříž byl v roce 2002 restaurován a slavnostně znovu vysvěcen Pelíkovický kříž na restaurování zatím čeká, je však chráněn plotem a vstřícným majitelem, který jej před lety opravil. Největší škodu tak paradoxně na kříži dělají drobní ptáci, kteří na něj s oblibou sedají a klováním do pískovce si brousí zobáky. Velkým okruhem se nyní vraťme podél Ještědského hřbetu do středověku a navštivme dva hrady v blízkosti Liberce. První hrad, nesoucí jméno Raimund, (číslo rejstříku KP 42103/5-4180) se nachází na jednom z výběžků Velkého Vápenného vrchu. Jeho snad původně francouzské jméno působí v našem kraji poněkud exoticky. Další výjimečnost tohoto hradu souvisí s jeho počátkem, jelikož je jednou z mála hradních lokalit, ke kterým se dochovalo přímé písemné povolení panovníka ke stavbě. Karel IV. roku v latinské podobě napsal na jeho majetku (Jana z Donína) na hoře nazývané vystavět jedno opevnění. K roku 1347 byl již patrně Janem z Donína dobudován. Jeho zánik je nejspíše spojen s pustošivým husitským tažením v roce 1431, jemuž padl za oběť i blízký hrad Grabštejn. Raimund byl hrad po všech stránkách neobvyklý. V širokém okolí byl jediný, který neměl věž, jelikož jeho hlavním obranným prvkem byla mohutná plášťová zeď s parkánem a hluboký příkop obkružující hrad. Dnes můžeme na místě samém obdivovat mohutný příkop a relikt malé části obvodové hradby, která je díky dozdívce v dobrém stavebním i statickém stavu. Naopak ve velmi špatném až havarijním stavu je nejstarší památka na katastru Liberce, hrad Hamrštejn (číslo rejstříku 154

156 KP 37234/5-4387). Tento hrad, jako mnoho dalších, je ve svízelné situaci, jelikož se paradoxně neví, komu patří. Nachází se na pozemku Lesů České republiky, ale ty se k němu a jeho údržbě nehlásí. Doufejme, že bude brzy nalezeno vhodné řešení a tento kdysi mohutný hrad s dvěma obytnými věžemi a obvodovou hradbou, založený v 1. polovině 14. století jako správní centrum zdejší části panství Bibrštejnů, bude pro budoucnost zachráněn. V Liberecké kotlině ještě zůstaneme a vydejme se na poslední zastávku našeho putování, konkrétně ke kostelu ve Starém Harcově. Neužívaný a pomalu chátrající kostel v nás nevyvolá asi optimistickou náladu, a tak se vydáme do blízkého bukového lesa, kde čekáme zasloužené vydechnutí po tak dlouhé pouti. Avšak čeká nás tam nemilé překvapení. Poničené sochy, rozvalené podstavce a neutěšená atmosféra kdysi místa odpočinku a rozjímání. Roku 1861 zde sochař Josef Gahler z Rudolfova vytvořil sousoší Kalvárie (číslo rejstříku KP 39820/5-4167), sestávající ze tří podstavců nesoucích sochy Máří Liberec-Starý Harcov, Kalvárie

157 Magdaleny a Panny Marie. Prostřední sokl nesl litinový kříž s korpusem Krista, který se jako jediný dočkal dnešních dnů. Devastace Kalvárie započala v 60. letech 20. století a pokračuje až dodnes. Současný stav v nás evokuje hluboké zamyšlení nad námi samými a nad hodnotami, které vyznáváme. Ale nekončeme smutně, jelikož se v současné době děje mnoho dobrého na poli ochrany a pochopení památek. Začínáme si postupně uvědomovat, že památky němí svědkové naší minulosti tu mají své nezastupitelné místo a dotvářejí kulturní ráz naší krajiny i nás samých. Přejme jim proto dlouhý a důstojný život zahrnutý péčí lidí, jimž osud věcí kolem nich není lhostejný. Náš výlet po kraji plném památek nám jen na malém střípku ukázal, jak různorodé pozůstatky předků máme ve své správě. Dbejme na to, aby jich neubývalo a jejich návštěva v nás nebudila rozpaky, nýbrž radost a útěchu. Literatura: ANDĚL R. & KARPAŠ R. A KOL. (2002): Frýdlantsko. Minulost a současnost kraje na úpatí Jizerských hor, Liberec. ČTVERÁK V. & LUTOVSKÝ M. & SLABINA M. & SMEJTEK L. (2003): Encyklopedie hradišť v Čechách, Praha. DURDÍK T. (2000): Ilustrovaná encyklopedie českých hradů, Praha. ENDLER H. (2003): Drobné památky Jizerských hor, Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku, Liberec, 1 (2002): ENDLER H. (2004): Drobné památky Jizerských hor, Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku, Liberec, 2 (2003): KAJGL J. & PECHOVÁ K & ZÍDEK M. (2004): Příručka vlastníka kulturní památky. Ministerstvo kultury ČR, Praha. SCHEYBALOVÁ J. & SCHEYBAL J. V. & JAKOUBĚ B. (1996): Kraj kolem Jizery, Jablonec nad Nisou. STARÁ M. (1988): Archeologický výzkum lokality Loučná-Saň, Sborník Severočeského muzea Historia 9, Liberec: ÚLOVEC J. (1989): Příspěvek k dějinám a stavebnímu vývoji hradu Raimund, Castellologica bohemica 1, Praha: TOMANOVÁ K. (1989): Památky a plastiky Liberce, Zprávy České besedy 65, Liberec. KURFIŘT J. (2006): 150 let železnice Pardubice Liberec ( Pro zvídavé čtenáře níže uvádím několik webových odkazů na další informace a adresu instituce, která má péči o památky v našem kraji v popisu práce. Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci Jablonecká 642/23, Liberec liberec@liberec.npu.cz Tel.: Webové stránky NPÚ: Databáze kulturních památek: 156

158 Příběhy svatých obrázků v Ještědských horách Marek Řeháček Liberec 157

159 Nová podoba zachráněného obrázku Na Výpřeži Dva slavné svaté obrázky bývaly kdysi zavěšené na dvou stromech v Ještědských horách: Mariánský obrázek na buku v sedle Na Výpřeži a obrázek svatého Marka mého patrona přibitý na půvabnou borovici na okraji malého hájku, u louky, vysoko nad malebným kostelem světelským. Obrázků bývalo ve zdejších horách kdysi více: známý byl například ten u šenkovny Františkova výšina, vysoko nad Horní Suchou; další obrázek visel na buku v Lužním dole nad Bílým Kostelem nebo v borovém háji u podještědské samoty Za Vrchy či jinde. Dodnes se jich ale dochovalo pramálo: obrázky vysoko v horách semlely ještědské vichry, smutná výpřežská Panna Marie s mrtvým Ježíšem patrně nepřežila druhou válku, stejně tak obrázek v Lužním dole. Na smutné zbytky svatého Marka nad Světlou si ještě pamatuji, visely na borovici ještě v konci osmdesátých let. Z mála svatých znamení přežilo snad jen to na lípě u prosečské sokolovny, obrázek nese taktéž výjev Piety kupodivu velmi podobný tomu z Výpřeže. Již v polovině devadesátých let 20. století jsem se snažil (a nutno přiznat, že navzdory veškeré snaze bohužel marně) vnuknout milovníkům hor a starých památek myšlenku znovuzavěšení slavného obrázku ve výpřežském sedle; už pro jeho starobylou a pohnutou historii. K jeho obnově ale došlo mnohem později a zcela nečekaně. Stalo se tak až v novém tisíciletí, díky přátelům pomníčků z České Lípy. I další příběhy krátkého osudu této památky jsou však spletité a s překvapivým závěrem. 158

160 Se stejným nadšením, v jakém jsme věšeli na tlustý buk pod Ještědem skleněnou Pietu, jsme kráčeli dva roky poté v čele s panem farářem ze Světlé k borovici u svatého Marka. Dnes visí opět oba dva obrázky na svých historických místech. Doufejme, že vydrží co nejdéle bojovat s drsným povětřím Ještědských hor i škodivými lidmi. Mariánský obrázek na Výpřeži Sedlo Na Výpřeži je bránou do Liberce na cestě z malebného Podještědí. Dnes odsud klesá pohodlná silnice dolů do Horního Hanychova, vede hustým lesem, míjí kříž lesníka Dvořáka i bohužel již úplně vyschlou Mariánskou studánku; zakroutí se ve velké serpentině a z lesů vystoupí u dolní stanice lanové dráhy. Nezasvěcenému se může zdát, že cesta přes výpřežské sedlo, rozdělující ve výšce 770 nadmořských metrů hlavní hřeben mezi Ještědem a Černou horou, je v lesích odnepaměti; ale ve skutečnosti je stará jen 150 let. Tato rakousko-uherská okresní Ještědská silnice byla postupně stavěná v trase starší cesty v letech 1863 až 1867 jako hlavní spojení Liberce s Jablonným. Po klikaté silnici tahala pak celá desetiletí koňská spřežení těžké vozy s náklady; a protože sedlo bylo mezi opravdu strmými kopci, museli být obzvláště k povozům jedoucím z podještědské strany často přidáváni pomocní tahouni. A ty pak nahoře v sedle vypřahali, krmili a zase odváděli zpět pod kopec. Neustálé vypřahání tak nakonec dalo dnešní jméno místu, známému dříve spíše jako Auerhahnsattel Tetřeví sedlo. Hlavní aktéři znovuzavěšení obrázku Na Výpřeži v listopadu

161 P. Josef Matura, farář ze Světlé p. J., před zavěšenm obrázku Panny Marie Sedmibolestné V Tetřevím sedle visel na stromě od nepaměti mariánský obrázek. Nikdo přesně neví proč. Patrně jenom jako výraz pokory a zbožnosti zdejšího lidu. Obrázek pomalu, ale jistě chátral. Možná by spadl a shnil spolu s opadaným listím, možná by jej někdo nahradil novým. Ale roku 1804 se v sedle seběhly události, které mu zajistily opravu a další péči na mnoho let. Lesy na této straně Ještědu bývaly vždy nebezpečné; ještě na konci 17. století se jimi proháněli rysové, vlci a dokonce i medvědi. Posledního zdejšího huňáče nezvyklé velikosti skolil nad Hanychovem lesník Prokop 16. května 1679, a toulaví vlci si tu prý vyli ještě o století déle. Ale nejen strašlivá zvěř se potulovala před staletími ještědskými lesy, temné kouty lákaly i divé lidi se zlými úmysly. Poutníci a obchodníci se jich na svých cestách báli a modlením se snažili setkání s loupežnickou sběří zabránit. Ne vždy se jim to však podařilo Stará pověst vypráví, jak se roku 1804 ve starém Liberci, který tehdy býval ještě malým podhorským městečkem, konal výroční trh. Sjelo se na něj mnoho řemeslníků zblízka i zdaleka. Mezi ty, kteří toho dne udělali největší obchody, patřila skupina kožešnic z České Lípy. Vydělaly dost peněz a byly tak rozradostněné, že nedaly na rady ostatních, nepřespaly v Liberci a ještě téhož večera se vydaly na dlouhou cestu domů. Tma začala pomalu vystupovat z hlubokých hvozdů obklopujících městečko. Kožešnice záhy opustily Liberec, prošly Janovým Dolem, oběma Hanychovy, a když vcházely do tmavého lesa, horám již plně vládla temná noc. Ženy stoupaly namáhavě a pomalu do 160

162 prudkého kopce, když tu náhle zaslechly divoké hlasy a skřeky mužů. Ještědští lupiči! Vyděšené kožešnice s kapsami plnými vydělaných peněz se rychle daly na útěk do hustého lesa. Ve velké tmě však rychle ztratily cestu a bloudily porostem plné strašlivého strachu. Když si již myslely, že je s nimi v té noční pustině konec, počaly se modlit k Bolestiplné Matce, aby je opět navedla na správnou cestu, a navíc je ochránila před lupiči. Chvíli se ještě proplétaly hustým smrčím, až najednou přišly na světlejší místo, kde na tlustém stromě visel starodávný a již notně sešlý mariánský obrázek. Kožešnice tehdy přišly tmou do sedla Na Výpřeži, které si ovšem na toto pojmenování muselo ještě takřka celé století počkat. Byly zachráněny od zbloudění, přepadení a možná i smrti v nebezpečných ještědských lesích. V sedle se daly dále po staré cestě do Křížan; s loupežníky se té noci již nesetkaly a v pořádku dorazily zpět do České Lípy. Jako výraz vděčnosti se zachráněné kožešnice, ale i jiní českolipští obchodníci rozhodli, že nechají obrázek v sedle opravit, neboť jej již notně poznamenalo drsné ještědské povětří. Toto předsevzetí se naplnilo a roku 1811 obyvatelé České Lípy obrázek sejmuli a zrenovovali. Navíc jej vysvětil děkan Anton Ringel v českolipském kostele Narození Panny Marie a hned poté byl odnesen a zavěšen na své původní místo v sedle pod Ještědem. Obrázek byl znovu opraven roku 1842, kdy jej českolipští dobrodinci sejmuli, nechali nově vyštaficírovat a o ranní mši v lipském kostele dne 10. září 1843 vysvětit děkanem Antonem Krombholzem. Až do 1. světové války se o něj poté pečlivě staral soukeník Franz Wollman z Křížan, který nechal malbu dvakrát v letech 1880 a 1894 obnovit, neboť ještědské zimy s malbou na dřevě zavěšeném ve větvích na železném řetězu udělaly své. V roce 1994 jsem chodil křížem krážem Ještědskými horami a hledal staré pomníčky, památky a kříže, o nichž jsem tehdy psal knížku. V bláhové představě, že mariánský obrázek v sedle Na Výpřeži mohl přeci jen přežít v nějaké zanedbané podobě dlouhých sto let, jsem tehdy dlouhé hodiny hledal v okolí výpřežského sedla sebemenší připomínky jeho existence. Nenašel jsem nic a v knize pak jen smutně povzdychnul, že jedna ze starých památek na starou tvář Ještědu nadobro zmizela. Ale přesně o deset let později se stalo něco, co se sice dalo očekávat, ale co jsem opravdu nepředpokládal. Ozvali se dobrodinci z České Lípy, sdružení ve spolku nazvaném Drobné památky severních Čech. Ti se rozhodli dát obrázek s úctou k tradici svých předků znovu namalovat a osadit na stejné místo. Hostinský od Šámalů, Sváťa Koudela, zahříval účastníky dobrou sladkou kořaličkou 161

163 A všechno se najednou zdálo být úplně jako dříve: obrázek Panny Marie byl zhotoven starodávnou technikou podmalby na sklo paní Annemarií Wünschovou, sklo bylo zalito olovem a umístěno do dřevěného kastlíku, který vyrobil pan Helmich z Děčína. Na závěr mše v kostele Narození Panny Marie v České Lípě byl 14. listopadu 2004 obrázek vysvěcen a o tři dny poté, ve středu 17. listopadu 2004, měl být zavěšen zpět do sedla Na Výpřeži. Vybrali jsme tehdy pro jeho umístění velký tlustý buk při cestě vedoucí ke Křížanům. Touto starou cestou také přišli od vlaku českolipští mecenáši. Byla to požehnaná chvíle, v syrově mlžném dni, kdy se nad Ještědem proháněly první sněhové vločky, povídal Na Výpřeži Miroslav Pröller o snaze dobrodinců z České Lípy navázat na staré tradice a potom duchovní Jan Nepomuk Jiřiště rozprávěl o obrázcích Panny Marie Bolestné. Okolo zmoklé skupinky lidí se uprostřed lesů proháněl vítr. Nakonec jsem měl i tu čest stát na kluzkém žebříku s Jirkou Pavlů z Plání a ve jménu Horského spolku po starodávnu připevňovat obrázek na řetěz. Obrázek se zaskvěl na mokrém buku, sedlo Na Výpřeži se tak vrátilo do dobrých časů. Celý den jsme pak putovali horami v červených bundách umazaných od vlhkého prachu ze zpoceného bukového kmene. V ještědských lesích již divá zvěř nežije, avšak diví lidé ano. Mariánský obrázek z buku náhle a beze stopy zmizel na podzim roku 2006; ještě chvíli jej připomínal opuštěný řetěz houpající se ve větvích. Velmi smutní jsme pak chodili do výpřežského sedla, opuštěný holý buk žaloval o lidské chamtivosti, která připravila hory o svaté znamení. A to jsme si mysleli, že krásný obrázek bude v kontrastu s lesní divočinou vyvolávat jen ušlechtilé myšlenky. Napsal jsem o tom tehdy tesklivý článek, víc udělat nešlo. Nemohli jsme to tak ale nechat, dovolit zlým silám, aby ovládly naše hory. Činovníci Horského spolku tehdy rozhodli o vyčlenění peněz na pořízení nového svatého znamení, opět vytvořeného podle původního obrázku. Milovníci památek z České Lípy znovu nabídli pomocnou roku při jeho tvorbě a Jirka Pavlů z Plání přislíbil pořídit bytelnou desku, na kterou se nový obrázek, ručně malovaný na sklo, připevní. Jenže mezitím se stalo něco, co nikdo z nás rozhodně nečekal. V Liberci si mne překvapivě našel zvláštní vzkaz doplněný telefonním číslem: Obrázek je u paní Německé, chalupářky v Křížanech. Až několik měsíců později jsem se dozvěděl z jejího vyprávění, že v podzimním lese vyplašila zloděje, kteří se snažili obrázek sundat ze řetězu, z něhož se asi uvolnil v poryvech ještědského větru. Odnesla jej do své křížanské chalupy, kde svaté znamení přečkalo zimu a dobu pátrání po někom, kdo jej vrátí na původní místo. Díky péči i vytrvalosti Jirky Pláňáka, který obrázek u paní Německé vyzvedl a s přítelem Tomášem Polcarem, truhlářem ve Světlé, připevnil na zbrusu novou pevnou desku, se mohla po dvou letech Na Výpřeži uskutečnit další horská slavnost. V půlmetru čerstvě napadaného sněhu šlapali horalé od Liberce i od Křížan, pan farář P. Josef Matura byl přivezen ze Světlé společně s obrázkem a tlustým železným řetězem, za který mělo být svaté znamení připevněno k tlustému buku. V závěji nalíval davu pravověrných horalů griotku, ten pravý horský kirš, na oslavu toho dne Svatopluk Koudela, prosečský hostinský a jeden z posledních podještědských písmáků. Bylo to 17. listopadu 2007, co byl Na Výpřeži opět zavěšen a panem farářem znovu vysvěcen obrázek Bolestné Panny Marie. Ve velikých závějích, za přítomnosti nejvěrnějších milovníků Ještědských hor. 162

164 Obrázek svatého Marka ve Světlé Čítával jsem vždycky rád ve starodávných vlastivědách, jak nejrůznější donátoři stavěli v podhorských vsích a horských lesích svaté sochy, křížky, křížové cesty s Kalvárií, nebo dokonce kapličky a kostelíky. Nejen zbožnost, ale ono odříkání a ochota obětovat část, a mnohdy značnou, svého majetku, pro zapsání se do přízně dějin a světů nad mráčky, obé mi opravdu imponovalo. A také přinášelo lehkou inspiraci: netoužil jsem sice po vztyčení nějaké své vlastní památky, spíše jsem tíhl k tomu, že obnovím nějakou dávno sešlou, poničenou; a vrátím ji tak zpátky do života krajiny. Dlouhou dobu jsem ji hledal, až jsem si vybral a nechal dokonce odlít od kamaráda Franty mohutný železný kříž pro vrcholové plató hory Smrk nejvyššího místa české části Jizerských hor. Jenže cíl mé snahy, Jomrichův kříž, starobylou památku na Smrku, začali obnovovat jiní a železné svaté znamení mi proto prozatím stále zahálí ve sklepě. Snad někdy dojde smysluplného použití. Na konci léta 2006 jsem ale metr po metru procházel jihozápadními svahy Ještědských hor; zamiloval jsem se v té době opravdu vášnivě do těch nádherných luk a třešňových sadů nad Světlou. Daleké výhledy, vlnící se obzor. V šíleném vedru jsem chodil nahoru a zase dolů, do map si kreslil zbytky zaniklých domů dávno mrtvých lidí, opuštěné lomy, zaniklé cesty. Jemnou krajinou jsem se s cílem najít vše dávné motal v lučním kvítí. Byl Obrázek sv. Marka byl na k borovici, místu jeho zavěšení, přinesen ze Světlé p. J. 163

165 O zavěšení obrázku se již tradičně postaral Jirka Pavlů Pláňák jsem tehdy smutný, veselí mi do mysli přinášely jen občasné zastávky v chladném výčepu kultovní světelské hospody U Richtrů. V místě, kde se kdysi měl odehrávat Vesnický román paní Karoliny, tam měl trpět selský chasník Antoš v hrsti paní rychtářky. Nad dveřmi tam je dodnes krásný nápis: Boží požehnání a svatý pokoj tomu domu; za stavením se táhnou sady až k soše svatého Johánka. Dávno byly tytam černé šťavnaté třešně, které jsem tu jedl měsíce předtím. Svižně jsem stoupal po jednom pivu vypitém společně se dvěma bzučícími mouchami ve světelské hospodě zpátky do luk pod Pláněmi. Spočinul jsem tehdy u krásně tvarované borovice nad lučinou s pasoucími se ovcemi, slunce žhnulo a krajina malých kopečků mezi Ještědem a Ralskem se v popoledním slunci vlnila jako vařící slepičí polévka. Toto místo nazývají starší mapy U Marka. Visíval na borovici dlouhá léta obrázek Marka evangelisty, mého patrona; vzpomínku na starý vybledlý barvotisk si ještě z hlavy dokážu vydolovat. Kdysi mi Jirka Pláňák vyprávěl, že borovici na okraji louky měl zasadit svérázný horal ze Světlé, přezdívaný pro své veselé oči nezvyklého tvaru a opálené tváře čínským jménem Čankajšek. (Pozn. aut.: Ještědských hor jinak velmi znalý přítel Pláňák se v tomto případě ovšem zmýlil, neboť borovice je podstatně starší, a zasadit ji tudíž musel někdo úplně jiný a v současnosti neznámý; nakonec mi to potvrdil sám Čankajšek, s nímž jsem historii borovice probíral při našem náhodném setkání v sadech nad Světlou). Vedro, smutek a jedno pivo z hospody z Vesnického románu; to vše snad přispělo k tomu, že se mi v hlavě zrodilo náhle předsevzetí obnovit další tradiční svatý obrázek Ještědských hor! Pro spravedlivou úplnost věci by asi laskavý čtenář měl vědět, že tato myšlenka nebyla v tom letním okamžiku zcela nová, neboť jsem si s ní již pohrával několikrát předtím. Ale teprve tentokrát se myšlenka změnila v odhodlání. Jen co jsem překročil Ještědské hory zpět na libereckou stranu, začal jsem honit všechny, kteří by mi mého patrona mohli pomoci vrátit zpět na borovici U Marka. Začal jsem tam, kde jsem čekal největší pochopení u Jirky z Plání. Právě on se mnou tehdy stál na mokrém žebříku při věšení obrázku Na Výpřeži, právě on patří ke stejným 164

166 P. Josef Matura vysvětil obrázek sv. Marka za drobného deště 165

167 nadšencům a milovníkům našich hor. Jirka slíbil bez dalších otázek po smyslu celé akce nezištnou pomoc kamaráda Tomáše Polcara, světelského truhláře, který měl vyrobit podkladovou desku s křížkem. Obraz světce Marka měl namalovat můj dlouholetý přítel Petr Ferdyš Polda, malíř, kreslíř, muzikant a horský kouzelník. Vážil jsem si toho, že všichni moji myšlenku a odhodlání přijali za své a sami již činili vše pro zdárnost výsledku. A šli ještě dále, a nakonec téměř všechno zařídili sami Ferdyš svatého Marka namaloval podle jednoho z biblických obrazů (co na tom, že jeho původně světlý vous změnil na uhlovou čerň). Jirka obraz vyzvedl a nechal připevnit na půvabnou zelenou desku z dílny mistra Polcara. A to zdaleka nebylo všechno. V sobotu 30. září 2006 se po mši v kostele svatého Mikuláše ve Světlé vydal podivuhodný zástup lidí po staré cestě na Pláně. Poprchávalo, pan farář Matura se choulil ve svátečním kněžském ústroji pod ochranu širokého deštníku. A za ním pak šli chlapi v uniformách Horské služby, podještědské zbožné ženské, sportovci v červeném a žlutém, rodáci, děti; zástup završoval neskutečný dvojitý až téměř přízračný deštník držený Svátikem Koudelou, hostinským od Šámalů na prosečských Horách. Na horolezeckém laně byl svatý Marek vytažen na borovici a obrázek byl stejně jako Na Výpřeži ze šetrnosti ke stromu připevněn mohutným řetězem. Pan farář jej vysvětil a svaté znamení na místě, kde bývalo a zase znovu bylo ozdobili Světelští krásnými květy jiřin v kompotové flašce. Odcházeli jsme toho mlžného dne vzhůru k horám s blaženými pocity. Ovce se však pásly dole v louce jako by nic. Vysvěcení a zavěšení obrázku sledovali se zájmem přátelé Podještědí 166

168 Příběh zapomenuté limonády Svatopluk Koudela, hostinský U Šámalů Proseč pod Ještědem 167

169 Vzpomněl jsem si po letech, že vystavím ve výčepu, na starou prkennou polici, tolikrát přetíranou rozličnými barvami, že na prejsku už nespočítáš, kolik jich tam je, obyčejnou průhlednou lahev s porcelánovým uzávěrem, který silou vůle drží zcela zrezivělé drátky. Pravda, je to maličkost, ale tuto lahev si pamatuju z dětství, když byla příležitost jít se podívat s Joskou Šámalovým do tajemného sklepení do podzemí hospody. Ze síně se otevřely staré, výplňové dveře se zámkem, jehož ocelové pero už dávno nehýbalo jazykem, který měl zapadat do opěrky zatlučené v dřevěných falcovaných futrech. Sešlo se dobře deset schodů, prolezlo se malými, ještě staršími vetchými dveřmi s bytelnou kovanou zástrčí a rázem jsme se ocitli v šerých katakombách, které se mně tenkrát zdály být nepřehledným bludištěm, zvláště když mne vzal dál klikatými, úzkými, kameny vyzděnými chodbami, jejichž strop byl pokryt obrovitými placáky, kamenicky hrubě přikrášlenými. Sestoupili jsme dalších pár schodů, již tenkrát vskutku krkolomných a vylámaných od letitého a stálého stěhování sudů. Dlouho jsem chtěl vždycky svítit baterkou do průzračné studánky pod mohutnou klenbou v ještě mohutnější zdi a pozorovat velké černé potápníky, kteří v kuželu světelných paprsků hbitě dlouhými ladnými tempy veslovali kde dnu, kde se skryli ve štěrbinách mezi kameny. A stačilo na pár minut zhasnout a pak znovu rozsvítit, abych mohl to krásné divadlo znovu a znovu s dětskou radostí pozorovat. Nalevo od studánky byly poslední, už téměř rozpadlé pootevřené dveře, se kterými se jistě dávno nehýbalo, neboť by zůstaly v ruce. Celé je pokrývala bílá, sametově hebká plíseň, na které se držely veliké krůpěje srážející se vody z nebývale vlhkého, zatuchlého a tlejícím dřevem vonícího vzduchu. Za nimi bylo pro mne to největší tajemství. Na udusané hliněné podlaze bylo poházené nejrůznější hospodské náčiní, nářadí, zbytky rozpadajících se sudů, narážecí pípy, dřevěné bedýnky a přepravky, rozbité půllitry, kořalkové odlivky, barevné Výroba limonád probíhala ve Smržově v domě č. p. 12 U Červů. V popředí prarodiče Anežky Kořínkové Marie a František Jágrovi, vlevo maminka, vpravo sestra Anežka. 168

170 skleněné střepy kdysi zdobných lahví rozličných tvarů a forem, na kterých se dalo ještě vyčíst, kdože to a co přivezl ku prodeji dávným poutníkům toulajícím se ještědskými lesy či fabričkám či trhovcům, kteří se vraceli den co den od Dolenskejch 1 a stavili se drtek si voraziť. Na širokém stropním klenutí, ze kterého uprostřed vyčníval ozdobný kamenný klenák, viselo na zrezlých skobách olověné tenké pivní potrubí s vestavěným archaickým dřevěným stavoznakem pro kontrolu průtoku piva Paulus z Maffersdorfu 2. V půlkulatém čele této ledárny, ve které se opravdu navožené sudy z podzima či počátkem zimy obkládaly lámanými krami, byla hluboká sklepní svrchnice, rozuměj nika, a v ní stála na pohled obyčejná průhledná lahev s porcelánovou zátkou, naplněná z poloviny červenou tekutinou. A kolikrát jsem se toho dobráka Josky ptal, cože v té lahvi je, vždycky se jen pousmál se slovy: Poď, ty kluku, je tady psouská zima, abychom z toho nebyli marodný, ta limonáda tam je na památku, poď. Nechápal jsem. Maminka Anežky Kořínkové Anna, rozená Jágrová Uplynulo moc roků, dobrák Joska už dávno není mezi námi, jasanové stromořadí před hospodou, tolik pokroucené a bičované věčnými vichry, mrazem, letním úmorným parnem, jarními bouřemi i krupobitím a znovu zimní námrazou, někdy i tak silnou, že větve, na které v létě hráběma nedosáhneš, se hluboce, až pokorně teď před tebou kloní k samé zemi za hlasitého praskání. Tak tihle jasanoví tvrdošíjní strážci hospody jsou už bezmála o čtyřicet roků starší než tenkrát, když jsem v tom sklepu nechápal. A tak si nesu ze sklepní svrchnice tu Joskovu památku a dávám ji do výčepu na odiv příchozím. Ale vlastně proč, vždyť na ní není vcelku co obdivovat, všimne si jí vůbec někdo? Nevadí, pro mne je to relikvie. Nebývá u nás na Horách 3 z kraje května to čarokrásné jaro jako dole v kraji, kde už cítíš provoněný celičký den vším kvítím, které má naspěch, aby ti dokázalo vykouzlit fantastické barvy, tvary a široké pohledy na právě zrozenou a ještě neposkvrněnou svěží zeleň. Jemnou, kratičkou, s obrovskou vůlí do nového života. Bývá u nás ještě chladno, syrový větřík si pohrává ještě s nahým větvovím, byť v něm už pár dnů pulzuje životodárná míza, která mlčky čeká na hřejivé paprsky ještě zlehka líného slunka, jež se loudá po chladné, ale zářivě modré, dokonale vyčištěné obloze. A právě takového jednoho jarního dne se ve dveřích šenkovny objevila už na první pohled milá, skromná a usměvavá stařenka starodávného ušlechtilého vystupování se slovy: Dobrého dne přeji, pane hostinský. Chvilku ostýchavě zůstala na prahu a se zřetelně jasnějším úsměvem obhlédla starou místnost přikyvujíc hlavou, jako by se jí vybavovaly obrázky z dávné minulosti. Pojďte dál, jen pojďte, říkám jí a zároveň se přistihuju, jak se úporně snažím vyčíst z její tváře a jemného úsměvu myšlenky, které ji 169

171 na okamžik doslova uchvátily. Děkuju děkuju pěkně ráda si u vás sednu ráda. Hůlku si opřela o roh stolu a ostýchavě povídá: Víte, přivezli mne zeť s dcerou a neřekli, kam jedeme. Ale jestli se můžu zeptat nerada bych vás meškala To je v pořádku, klidně se ptejte. Odpovídám té dobré duši a podvědomě se těším, že zabředneme do minulosti, a netrpělivě čekám na otázku. Nebyl tady za bývalý republiky nějaký hostinský Kotek? Dům s výrobnou sodovek v Hodkovicích n. M. č. 426, v popředí sestra Anna Kořínková se psem Bubíkem 170

172 Tentokrát jsem se pousmál já a věděl jsem, že jsme naladěni na stejné notě. A to víte, že jo, ale kterýho teď myslíte, starýho, nebo mladýho, syna? Mně se zdá, že se psal Josef. No jo, ale voni se psali voba Josef. A ták Jestli se nepletu, vono je to už moc roků, ale určitě byl starší než já, to víte, já byla tenkrát ještě holka No, pravda, na vejminku tady někoho měli, ale podívejte, já jsem rozená v jednadvacátym roce a jako mladý holky jsme sem s Milkou vozily limonády, no tak by to mohlo bejt V tom okamžiku jsem neslušně přerušil hovor a nadšeně povídám: Vy jste paní Kořínková z Hodkovic, a bezděky jí podávám ruku. Paní se slušností jí vlastní pomalu vstává ze staré židle značky Thonet, která pamatuje ještě hospodu U Bergšustru 4, a podává mi ruku se slovy: Já jsem Sádlová Tak teď se ti něco nepovedlo, říkám si v duchu, a už se chci omlouvat, když v tom dál pokračuje. Ale rozená jsem skutečně Kořínková Ale jak vy mne znáte? Čím vám posloužím, než si sedneme? Ale jestli můžu no jestli máte čaj Mockrát jsem slýchával o holkách Kořínkovejch, co šimlikem a malym šlejfáčkem 5 jezdily limonádama po hospodách, ale že budu jednou sedět za stolem s ušlechtilou duší, která tady protancovala pár a pár zábav, když už s tím šimlikem přijely a nechtělo se jim hned domů, tomu bych ani ve snu nevěřil. No, já bych vám to řekla, já jsem se narodila ve Smržově 29. prosince 1921 ale já vás nechci obtěžovat, to jsou nezajímavé věci. Ne, ne, naopak, kdo jiný by měl zavzpomínat na vaše slavné limonády Máte pravdu, když se řekne Jágrova limonáda ze Smržova, každej hned věděl. To máte tak, moje maminka Anna, rozená Jágrová, se narodila 9. ledna 1894 ve Smržově, to je kousek, ale dvacet minut Opis rodného a křestního listu Anežky Kořínkové, pořízený roku 1939, po zabrání Podještědí Německem 171

173 pěšky z Duba to není, to né; no, narodila se v domku číslo 12 a byla dcerou Františka Jágra, domkáře ve Smržově, a Marie, rozené Holasové, z Cetenova. No a tatínek, Kořínek Václav, rozený 16. září 1893, tesař ve Smržově 12, ten byl zas synem rodičů Františka Kořínka, zasejc ze Smržova, ale čísla 37, a Anny, rozené Novotné, ale ze Skuhrova číslo 18, blízko Železnýho Brodu. Pokřtěná? To víte, že jsem pokřtěná, jakpak bych nebyla. To mne kočárem s koňma do Duba do kostela a myslím, že je Svatýmu duchu zasvěcenej, přivezli, a kmotři samo sebou že byli, to zas babička Jágrova byla a děda ze strany Kořínkovejch, mně se zdá, že už byl tou dobou v Kotli vodstěhovanej. Kaplan Alois Novák mne do života vodou svěcenou uved. No, samo sebou, to tak muselo bejt, že u každýho narození porodní bába, jak se říkávalo, nesměla chybět, Anna Vrdlovcová se psala, ano Anežka Sádlová, rozená Kořínková z Duba, z Duba byla Dětství, to už není ani pravda, doma, ve Smržově, sem ho prožila, a to víte, že hezký bylo, no, když je člověk mladej, tak je všecko pěkný a je na co vzpomínat. Pravda, chudo bylo, to víte, po válce lehce se nevedlo. Tatínek se až ve dvacátým roce vrátil z fronty. Proč tak pozdě? Pad do ruskýho zajetí, a když se ve vosumnáctým roce domů dostat chtěli, znovu je někde chytili a tady dva roky za trest na nákym statku dřít museli. Maminkou se pak v jedenadvacátým roce vzali. Tak si to vemte; bezmála sedum roku ve válce, a všecko přežil. Neměl každej tolik štěstí, to víte že né, a tolik rodin vokolo čekalo na svoje chlapce, táty a dědy, že se jim ve zdraví vrátěj a nevrátili nevrátili se, a muselo se žít dál. Tak to čas připravil a nemilosrdně Limonády ve Smržově začal dělat už snad můj praděd, pamatuju, taková milá pastouška, vetchá, dochama 6 krytá, dávno ještě stála, když staroušci už nebyli. Praděd František Jágr z čísla popisnýho 32 to byl a babinka jeho Anna, rozená Bartošová, z Kněžiček č. 24. A pokračoval pak jejich syn, děd můj, taky František Jágr, narozen 9. října 1858 v čísle 12, a babička Marie, rozená Holasová 2. srpna 1859 v Cetenově č. 4, a zase babičky maminka Barbora, rozená Bretšnajdrová, ze Smržova č. 5. Po nich převzal živnost syn jejich, Ladislav Jágr, narozen 14. května Z dvojčat byl, ale Honzik jednoho měsice se nedožil Abyste tomu rozuměl, maminka moje, rozená byla 9. ledna 1894, Anna Jágrová, a byla z kolika dětí! První byl Václav Jágr, začal taky vody dělat v baráčku, co přes ouvoz hned si vystavěl. No, pravda byli dva bratři, co vedle sebe se tim živili. Druhá byla Františka, ta si pozdějc vzala vod Hlavatejch z Vlčetína hocha, maminka moje byla třetí, pak byla Anežka a poslední byl Ladislav, co sem ho už zmiňovala. Voženil se v jedenadvacátým roku s Annnou Pavlovou z Horky u českýho Javorníka 7. Chodila krůsnou přes kopec a vobchodovala. 172

174 A Václav, co přes cestu byl, pojal za ženu Marii, dceru hostinského Lhoty ze Smržova. Hospoda ta dodnes stojí zrouna pod kapličkou. Jaroslav, syn jejich, co zas Marii Jírovou měl z Budíkova, pak to chvíli ved. Sourozenci maminčiny, ty všichni ve dvanáctce se narodili, a říkalo se tam U Červů. Byla Jágrova limonáda vyhlášená, to vám povim, to zase jo. A když školní vejlety ku konci roku byly, mockrát se kantorem zastavili a vokukovali, jak se to dělá. Hospodářství malý u nás bylo, jako všude, na neděli slípka nebo králik vobčas se zabil, dyž bylo kůzle, to už byl svátek. Za války, no, druhý druhý, bavrfíra 8 Waltr, četníka v Dubě, mně se zdá, taky dělal, a co vizitýrovat z povinnosti po vokolí měl, nikdá na Čecha nic špatnýho neřek, i když dobře věděl, jaký nekaloty se kde dělaj. Dobrák byl. A vidíte Němec to byl. Škola? Pamatujte, pane hostinský, největší je škola života, mně už můžete věřit. Ale do školy jsem chodila, to víte, že jo. První rok byl ve smržovský škole, dnes tam je hostinec Čertova zeď. Sem bydlela u babičky, protože maminka v Hodkovicích už pořizovala novou výrobnu limonád a na domku bylo napsáno: ANNA KOŘÍNKOVÁ, VÝROBA SODOVÉ VODY A LIMONÁDY. V sedumadvacátym roce to bylo. A secsakra votáčet se museli, aby živi byli, a protože tatínek tesařem byl a maminka zase vyučená v limonádě u svejch rodičů a prarodičů ve Smržově byla a živnost na sebe psanou měla, tak se všichni na ni vobraceli, i když tatinek jí vypomáhal. Zkraje si vystačili s lahvemi ze Smržova po Láďoj, co toho nechal, a ňáký stroje na ruku, co byly s sebou, do nový dílny si vzali. To víte, žádný cajky na elektriku ještě neměli. Prvního koníka, Fricka, koupili vod hostinskýho Pešty ze Žďárku, no, do štyrech tisíc moh stát, a takovou rachotinu, šlejfák jak bych vám to řekla vůz za koně pořídili a do tisíce korun se vešli, to jó. Málo Foto z divadelní hry Kříž u potoka. Píše se rok Povoz právě vyjel z Antošova statku, vpravo stojí mamimka, těsně za koněm je Anežka Kořínková, vlevo kamarádka Ema, na voze v bílém sestra Míla, vedle v tmavém tatínkova sestra Božka. 173

175 Anežka Kořínková s koněm Frickem na dvoře firmy v Hodkovicích že se vám to zdá? Podivejte tak dobrá kráva na mlíce, ta byla kolem dvou tisíc, a kolo na ježdění pro nás holky rodiče v Dubě u Šíra pozdějc nám koupili za sedumdesát marek. To za marku se ještě 8,70 korun platilo, až pak říšská marka byla za deset. Ale to už, to sme byly i my, holky, v Hodkovicích. To se ví, že do český... do český školy mne rodiče dali. Jestli víte, kde byl zubař a doktor, no tak přes ulici do kopce se šlo, kolem tý velký sochy a pár set metrů už to bylo, ovšem já to měla bezmála přes celý město. Domek jsme měli až na samym konci, co se jede k Radoňovicům, tenkrát byl k máni za par korun, tak ho rodiče koupili. Ale záleželo na každý rodině, kam děti budou chodit, do německý, nebo do český, to kdo jak chtěl. Maminka tatínkem německy uměli, to se rozumí, to by jináč ani nešlo, a my doma co jsme pochytili vobčas, nebo na cestách, no tak domluvit, to sme se domluvili. Dobře si vzpomínám, a to už byla taková ta doba nastalá, co se Němci Čechama znesvářili, že jsme každej jeden chodník měli. Nerozumíte mi? Bodejť bych se vám divila, když jste tu dobu nežil, víte, dneska, když si na to vzpomenu, tak se usměju, ale tenkrát, ze školy když jsme chodili, tak český na německý děti pokřikovaly a zas opačně, až z toho rozmíšky byly a taky pranice veliký kolikrát, a kór kluci, až boule byly a krev tekla. Škola tenkrát nařidila, že my po pravym chodníku chodit musíme a Němci zase po levym. A Němci do měšťanky, do letecký školy chodili, jak se tomu dřívějc říkávalo. Letci školu tu pak zabrali jako ubytovnu, proto do letecký. Já sem do 4. měšťanky do Liberce zas chodila a to bylo za kostelem, takhle v rohu, vedle, mně se zdá, krejčovství pak tam bylo. Sirotci, co opatrovníků žádnejch neměli, německý děti to byly, lautr dojč 9, tak chodili co kindrhajm 1 0 byl, víte, dneska jsou tam ty chudáci postižený, co k Záskale se pak hned jede. Jeptišky je tenkrát vopatrovaly. 174

176 Tatínek ve dvaatřicátým vodešel na věčnost, když mamince vosumatřicet bylo. A mně jinýho nezbylo, než abych v limonádách se taky vyučila a mamince vypomohla, dyť to bylo jediný živobytí. Zprvu maminkou sme jezdily, až pak když sestrou Ančou starší sme byly, samy jezdit sme mohly. Kolik nás bylo? Pane hostinský, to je hotová zpověď, a nevim, jestli to bude koho zajímat ale když nedáte jinak, všechno vám povim to víte, že povim. Mám ještě sestru Miloslavu, narozenou 7. března 1923, a pak byla nejmladší Anna, 2. června 1925 bohužel v devětaosmdesátým zemřela. Považte... bylo zrovna 17. listopadu! A právě Ančou sme všecko vokolo vozily. Maminka začala zprvu na plničce vo jednom šlapadle, až daleko pozdějc vopatřila na čtyry šlapky. Ale abych vám to řekla, jak to šlo za sebou tak dávno už to je Lahve, co jsme zpátky přivezly, se horkou vodou vomejt a vypláchnout musely, voda furt na kamnech se vařila a připravená byla. Ke každý čichnout, jestli vod petráku, oleje nebo jinejch cajků nebyly, a ty šly hned pryč, plnit už se nesměly. Štetkama ouzkejma vyčistit a dát vyschnout. Kolikrát samou noc sme šly spát. Po večerech lahve dohromady se dávaly, a to jedna gumičku na porcelán posadila, druhá drátěný pérka spasovala a do dílny k plničce hned rovnaly. A maminka když havěť poklidila, hned zas sirup cukrovej svářet šla. Když parna uhodily, taky 6 nebo 9 kg cukru se svařilo, zchladlý přes čistý hadr se scedilo do měděnejch hrnců pětadvacet litrů měly a esence kyselinou se přimíchaly, kyselina citrónová byla, aby se nekazily. A kolik druhů se dělalo, tolik hrnců se namíchalo. Jéžišmarjá, to jich bylo citrónová, malinová, pomerančová, čokoládová, jahodová, mařinková, bílá perla, vodměrkama přes trychtýř se do lahví drtek nalilo. Z kameninovýho sudu no, vod pumpy na dvoře nanosit se musela, to víte, zprvu vodovod sme neměli, voda přelila se do kovového válce s takovym jako budíkem však vy víte jo, tlaková nádoba s ukazatelem, bodejť, už se mně to plete, nezlobte se a do toho válce se pustil plyn z bomby, a to byl zase Výuční list Anežky Kořínkové z roku

177 ano, kysličník uhličitý, ano. A klikou se točilo, aby se promíchal, pozdějc byl i motor. Kde sme ho braly? Maminka ho vobjednávala v Liberci a už vám neřeknu, jak se firma menovala. Vlakem do Hodkovic ho přivezli a no, a kousek domů to bylo, z nádraží, třebas kárkou sme pro něj byly. Pozdějc se pořidil stroj na 4 lahve. Nejčastějc maminka plnila, byla už zkušená a na jedno šlápnutí jednu lahev naplnila a v tu ránu špuntovat se musela, aby bublinky neutekly. To šlo ráz na ráz a sehraný sme musely bejt, to jó. My holky do stroje lahve sme strkaly a hotový vod stroje braly, obrátit se musely, jestli držej nebo muška tam není, a hnedle do bedýnek řadily a buď po třiceti, nebo po padesáti. Voznačit se eště musely, to se musely Nálepka se mázla lepidlem vod drogisty a podle druhu na lahev se tiskla. Bedýnky nám dělal hodovickej truhlář Plechatý. Nemyslete, byly sme takoví troškáři, a stejně vodu posílat sme musely, jestli není špatná, a na to hned certifikát zpátky došel a na čistotu, to kontroly byly co chvíli z Liberce a taky z Prahy. Bedýnky plný hned na furverk 1 1 jsme skládaly, a co do foroty se nadělalo, do fochů doma se skládalo. Někerý lahve měly na sobě nápis vyraženej: ANNA KOŘÍNKOVÁ HODKOVICE. Na fůrku se vešlo tak 10 a 15 bedýnek, no, 300, taky 500 lahví sme vozily. Esence nám poštou na nádraží chodily z Prahy od firmy bratři Janouškové. To víte, v létě se jich bralo kolik balení, no a v zimě pomálu se toho dělalo, každej radši pořádnej grog nebo silnej čaj si dá, než do sebe lejt tu studenotinu. Lahve? Lahve, z daleka sme je až braly. Nové Sedlo se to jmenovalo a nejblíž Lokte to bylo. Proč tak daleko? Počitám a mně se zdá, že se nemejlim, že jediná firma to byla, co nám všechno dohromady dodávala. Pravda, gumičky byly zvlášť, drátky a porcelánový hlavičky taky zvlášť, no ale nemusela maminka vo všechno kde si psát. A vzalo se jich, pamatuju, jako kdyby včéra to bylo, taky kusů lahví a brali sme i dvoulitrové lahve, takovou hliníkovou hlavou, to zas hospodský brali na dělání střiku jo čistou sodovou vodou se plnily, ano. No, tenkrát se zjednalo auto i šoférem, a mně se zdá, že zrouna na náměstí firma AHRENS to byla a papírem snad vobchodovala. Jela sem tenkrát s sebou, to vite, pro mne, mladou holku, a do takový dálky sem se dostala, hotovej svátek pro mě. Tolika lahví jéžišmarjá, to vydrželo pak kolik roků, dyť jsme nebyly žádná fabrika. Pravdou je, že lahve se tenkrát nezálohovaly, a taky se jich pramálo vracelo zpátky. Považte, limonáda lahvej stála 1 Kč, sodovka 0,50 Kč, a když se vracet nemusely, no tak co jsme z toho mohly mít, že Ze 100 limonád se vrátilo slabejch lahví, hostinskej si je mohl nechat, byly v ceně. To až pozdějc přípis z Prahy přišel, že zálohovat jednou korunou se bude. Nemyslete, hospod sme obstarávaly požehnaně. Tak si to vemte: jenom v Hodkovicích to byla Česká beseda, hostinský Holub, Votrubcovi, Jágrová, Čížkovi, Petrů v Petrašovicích Chourovi, Plůchovi ty brali ale veskrze jenom čokoládovou. V Kohoutovicích Slavíkovi, ze Třtí Svobodovi, na Vrchovině hospodskej Jeneček, na Záskale to byl Císař, z Jeřmanic Nedvídek, na Dlouhý Mosta jsme jezdily do hospody U Tří lip. Do Jeřmanic k Pasiánovi, v Bezděčíně byli Třešňákovi, na Frýdštejně Nezdara, Vavřichovi a zrouna na samym hradě byli Pekařovi. Vidíte, a na koupaliště bych zapomněla. Do Jenšovic se vozilo k Laurinovom a k Šonskejm. A co to? No nepovidejte, tady že byli Šonský? U vás? No to sem nikdy neslyšela, že za Rakouska Šonský až z Jenšovic tady šenkovali... vdova Lanková že jim to tu pronajala? Tak to se podivejte! Jak je ten svět malej, že! Sem, k Šámalom, Záskalom přes Dlouhý Mosta 176

178 Cestou do Bohdánkova k Jarešům. Cilku výjimečně lenkuje Anežka. jsme to vzaly, Grynzlema do Lípy a než tim tahákem přes Šimonovice, Rašovku a lesem sme pokračovaly. Frickoj napít z potoka dóle sme daly a pytel senem sme mu na krk nebo na voj, aby si voddech před tou štrekou. Léto když bylo, v 7 hodin sme nejpozději vyjet musely, aby komáři Fricka zrovna nesežrali. V 5 hodin už na nohou sme byly, aby nažranej konik byl. A že sme sem jezdily rádi, to sme jezdily ten rozhled, kam ste se votočil, radost pohledět a když zrouna zábava byla, hoši do kola nás vzali, štamprlata sme vodmítly, zato čaj a teplou čokoládu, když chvilka zbyla, rádi sme si daly. Víte na těch kopcích, to byl vždycky vošajstlich, jak se říká, samá stráň a rokel, a mohl ste bejt vopatrnej, jak ste chtěl, přece se čas vod času něco rozbilo nebo zrátilo 1 2 Musím se znovu a znovu tomu smát, když si vzpomenu to nám tenkrát u Janečku dole soudek kořalky přihodili, U Šamalu, že jim zrouna došla, a jestli Anča zrouna špatně Fricka lenkovala 1 3, nebo z koleje sme vyjely, zkrátka soudek kořalkou ze šlejfáku v tu ránu dole byl a taky se koulel stráněj dolu k sousedom, vo strom se tam křápnul. To se ví, chlapi, když ránu tu slyšeli a z baráku vylezli, taky soudek hned do necek vylili. A prej dva dni u toho léželi. Smaltovejma plecháčema si nabrali no, jako vodu to pili a nedali, až necky prázdný, vobrátit se mohly. 177

179 Co se vás nemá! Hospoda ještě bylo U Tří lip sem vám říkala? Říkala Frýdštejn, to sme si pověděli v Odolenovicích to byl hostinskej Škoda, Pešta, vod Peštů sme hned po válce Cilku koupily, kobylku milá byla... Fricek už dosloužil stála tu dobu bezmála Kč, dyť baryton, co se do vochotnickýcho divadla tenkrát kupoval, ten se pořidil za Kč! Hospody hospody pořád se do toho jinýho pletu pár a pár cest sme ještě dělaly. V Odolenovicích na Kovářovy bych zapomněla, v Paceřicích měli hospodu Laurinovi, Fantovi a Polákovi. Do Žďárku na Zlatou hvězdu se jezdilo k Rožďalskýmu. Pešta další tam měl a Loudovi tam taky eště byli. Weis byl v Pelíkovicích, v Bohdánkově Jareš, v německym Žďárku Čihák. Nejdál? Nejdál hotel Nisa byl v Jablonci a ten druhej sakramente, už si vám nevzpomenu, opravdu ne když vám řeknu! Některý z paměti mně už možná vypadly Přece jen, z Hodkovic Flanderku nesmíme vopomenout a Tvrzníka a Mužáka a leteckou školu na hodkovickým nádraží, každou chvíli jsme byly, no, a podivejte Na hostinskýho Heřmana, co U Macháčků se říká, bych nevzpomněla. Sokolský, hasičský a posvícenský bály, co narychlo jsme zavážely, ani nepočitám. Jéžiškriste, kolik se mi toho z paměti vytrácí, to víte, nesmíte na mě už tak kvaltovat. Jak nám platili? Zkrátka jak se říká, komu hospoda nesla, vyplatili na místě, kde živořili, a že jich pár bylo, většinou maso nebo domácí uzenky nám dali, taky na splátky jsme umluvily slovama popsat se to nedá, a stejně byste nevěřil... chudo bylo! Maminka lístky vypsaný i se známkama nalepenýma měla, a kam sme jely, tam sme listek hostinskýmu daly, aby zpátky poslat ho moh, kolik bedýnek příště máme přivézt. V sedmačtyřicátým roce až telefon nám domů zavedli. V létě furverkem, v zimě saněma to sme se navlíkly do bot vyfutrovanejch, bavlněný nebo vlněný punčocháče, co maminka nám naštrikovala, silný sukně, pořádnej svetr huňatej, vobnošenej kabát sme na sebe hodily, hlavu do širokýho šátku žinylkovýho sme si zamotaly, na ruce bavlněný palčáky, s sebou kus chleba máslem, někdy sádlem. Čas nečas, vyrazit sme musely. Ale kdepak já, to Anča na šejtrochu 1 4 jako doma byla a když lácaly 1 5 do rukou vzala, taky hned Fricek věděl, co ho čeká, a nevodporoval. K Anče většího poslechu měl než ke mně. Naučenej byl konik, naučenej, kam sme přijely, u hospody sám už zastavil a hostinskej voknem když nás spatřil, naproti nám vyšel, že holky Kořínkovy už sou tady! Pojďte skládat! Vohlot 1 6 byl nejhorší, cestou kolikrát vojku zlámal, nohu si vodřel nebo podkovu ztratil, to k tomu patřilo. V Hodkovicích kovář Kupec k mání nebyl, ke Skřivánkovi se šlo, k Němcům se hlásil, ale řeč s nim vždycky byla! V létě na šlejfáku když guma se píchla nebo ušla, Anča v tu ránu postavit se k tomu uměla, no netrvalo dlouho a jelo se dál. Co se vám taky jednou nestalo, považte! To Anča kvapem vodjet limonádama musela do Sedlejovic Cilkou, a dyž se domu vracela a v ouzkym ouvoze se Holubem míjela, co koněm taky jel, Cilka vyvádět začla a Anča ke šlejfě když se sehnula, kopytem do obličeje ji štrejchla, taková rána, vědomí ztratila. Štěstí, že lékárník Havlik z Hodkovic ji rozdejchal a sanitu zavolal. Vošklivý to měla, půl obličeje strženýho, no bezmála půl roku marodila. Dostala ze z toho. Rok co rok v létě napilno sme měly, a když nějvětší hice uhodily a každej vodu přivézt cofort chtěl, posíknout narychlo se muselo kůsou, sušit, klopit a domů vozit zejmu, z podzima brambory, mangůl a vobilí dostat domů, musela maminka kolikrát si zjednat 178

180 a zaplatit. Tři ženský sme nemohly to postihnout. A přeci sme si dokázaly utrhnout čas vod času chvíli pro sebe. To sme se vypravily do Hlavice na pouť, někde si zatrhovaly nebo zahrály. Byl to můj nejmilejší voddech. Naparádit sme se dokázaly, a z gruntu! Lehoučký botky vod Bati za 49 Kč to víte, že byly drahý, dyť pracovní se pořídily za 29 Kč! Patníček když upad nebo šití někde vodšlo a futro, žádný nový ke švecoj Jágrovi se to dalo, a zas byly na další rok. Né, nebyl švec hodkovickej s náma do přátel 1 7, shoda men to byla. Letní šátky, povětšinou šít nám je maminka nechala u Lídy Menclový jemináčku, co bylo před 70 rokama, vypovědět dopodrobna bych vám mohla, ale co bylo před chvílej, páčit byste ze mě musel!...jedenadvacet mi bylo, když sem první měla modrý, žoržetový no já vím, vím, nic vám to stejně neřekne umělou růži tvrzenou nebo živou u krku, no 100 Kč nestály, to Naparádit sme se dovedly, a z gruntu Cestou na hlavickou pouť, vlevo Anežka, vpravo sestra Anča. né, a víc když se muselo platit vonačejší už musely bejt. Hnízdlová Eva, co pozdějc Večerníková se psala, taky švadlena, co ušila, jak dyž střihne, pasovalo. Na hlavickou pouť dyž sme se vydaly, před sychrovskou byla, předposlední neděli srpnovou, radost na nás pohledět. Tenkrát pouť a dneska pouť, nebe a dudy! Podivejte putovalo se do velikých dálek, člověk musel přinést oběť, než do kostela ke mši přistoupil. Ve Hlavici svatýmu Linhartoj je zasvěcenej. Pak procesí k soše svatýho Mikuláše, co je hnedle na rozcestí, patronem vobchodníků z dávných dob už je. Děkan farní, někdy biskup pozvanej z Litoměřic ji kadidlem vokouřil, dál k svatýmu Jánovi se šlo a zrouna tak se pokleklo, a pak teprvá radovánky Jinej svět je dneska Maminka ho měla jinej a babička zasejc jinej musí to tak bejt jináč to nejde. A přece sem velký potěšení eště měla za mládí. Vochotnický divadlo. Dočista potěšení! Divadelní soubor Kajetán Tyl byl tou dobou v Hodkovicích věhlasnej, jak bych vám to jen vypověděla. Pro vlastenecky smýšlejícího Čecha to byla očista duše, no prostě v souboru 179

181 sme si uchovávali staré, ba prastaré zvyklosti našich předků, hrály se věci napasované na ryze český Podještědí, co Světlá napsala, všechno se nazkoušelo a každý květen, když Hodkovické jaro přišlo, v soutěžích se předvedlo. Neumím vám to asi toliko popsat, ale já vždycky pookřála. Když se člověk narodí v takový malebný vísce, jako je Smržov, a z vypravování babinky a dalších jejich předků, že sme tu dávno už vysazený byli, no tak ten strom přec nejde jen tak zlehka zrátit nebo přesadit, je to v srdci, v krvi je to v člověku. Ale doopravdy, já vás tolika meškám... takovejch hodin sem vám sebrala Zkrátka, přišel vosumačtyřicátej, Anča zrouna zjara do autoškoly se vohlásila, malej náklaďák že pořídíme. No, starší, to se ví, votročiny koněm že už necháme. A než sme se stačily rozkoukat, došel přípis z Prahy vod svazu živnostníků, jestli nemáme ve výrobě víc jak 10 lidu, prozatím že můžeme pokračovat s omezením počtu zásobovaných hostinců. Já měla před vdavkama, no pytlikovalo se to, jak se dalo, a v dvaapadesátým to šlo ráz na ráz. Zarazili nám to dočista. Maminka byla vosumapadesát roků a důchod žádnej. Tři dospělý dcery že ji vyživovat musej, takhle to v tom dopise stálo když vám řeknu! Do práce už nešla, né po domácku s tetou Milčou korále pro Železnej Brod navlíkaly, holá žebrota. A Anča? Anča jezdila pak do Liberce do práce, dělali tam někde prášky do pečiva, mně se zdá, že LIPO se to přemenovalo. Nestejskám si člověk toho tolika prožil a časem všechno se hojí, i když jizvy zůstanou a to hezký, to mi nikdo nevezme Co sem dlužná, pane hostinský? Vytahuje ze zástěry malou koženou portmonku a chce platit jeden čaj. Vstávám od stolu a beru ze stařičké, červotočem poznamenané a nesčetněkrát přetírané police tu zapomenutou poloprázdnou láhev, nesu ji zpět ke stolu s otázkou. To je vaše limonáda? S úsměvem ji bere do rukou a několikrát bedlivě čte velká lisovaná písmena ANNA KOŘÍNKOVÁ HODKOVICE. To není možný to není snad už ani pravda Dlouho a mlčky hledím do její milé tváře. Vyčteš z ní upřímnost a pokoru. Vyčteš z ní starodávnou slušnost a laskavost. Vyčteš z ní jemnou duši, jak jemně je kamenicky opracován ten starobylý ozdobný klenák hostinského sklepení. A kdyby nevstala od stolu, četl bych z té tváře ještě dlouho. Do rukou bere hůlčičku, zastaví se na prahu a znovu se rozhlíží po šenkovně, pokyvujíc rozvážně hlavou. Budu-li živa a zdráva, ráda bych se ještě jednou podívala ráda, věřte mi... Svatik Šámalů, únor

182 Pozn. autora: Paní Kořínková, ostatně, pro mne zůstanete napořád holkou od Kořínků, Vám patří můj velký dík za další nalezený střípek, patřící do mozaiky života podhůří našeho krásného a hrdého Ještědu. Ať Vám ještě dlouho slouží zdraví vždyť se přece musíte ještě podívat. Tvorbu tohoto článku bedlivě sledoval v hospodě U Šámalů čertův komisař 1 Dolenský byli pro obyvatele Hoření Proseče všichni, kteří žili níže pod horami. 2 Jedna ze starobylých značek piva z pivovaru ve Vratislavicích nad Nisou (něm. Maffersdorf). 3 V tomto případě je míněno na Prosečských horách, na jihozápadní straně hlubocko-rašovského hřebene. 4 Bývalý hostinec Bergschuster U Horského ševce, stával několik desítek metrů od hostince U Šámalů; býval prvním německým stavením na cestě k Liberci, po válce zanikl a část jeho inventáře je dodnes užívána U Šámalů. 5 Ještědský výraz pro koníka s malým vozíčkem. 6 Došky ze slámy vyrobená střešní krytina. 7 Javorník u Světlé v Podještědí; český Javorník pro odlišení od tzv. německého Javorníka Jaberlichu, na opačné straně hřebene. 8 Bauerführer, jakýsi představený sedláků, pověřený kontrolou hospodaření. 9 správně má být lauter Deutsch úplně německý. 10 Kinderheim německy dětský domov. 11 povoz 12 převrátilo 13 řídila, z němčiny 14 kozlík vozíku 15 opratě 16 namrzlo 17 příbuzenstva 181

183 182 Cca let staré unikátní pohřební nádoby ze žárového hrobu č. 64 se dochovaly do dnešních dnů, aniž by byly rozvláčeny orbou. Na snímku vpravo: Malé osudí amfora ze žárového hrobu č. 80 z lokality Na Cecilce (pozdní doba bronzová, století př. n. l.).

184 Příšovice aneb Postupný zánik významné archeologické lokality na severu Čech (stav ke ) Petr Brestovanský Liberec 183

185 Úvod Obec Příšovice leží na pravém břehu řeky Jizery, ve výšce cca 242 m n. m. Její katastr se nachází v nejjižnější části okresu Liberec a zaujímá rozlohu 615 ha. Počet obyvatel je Obec je součástí Libereckého kraje, který zahrnuje území 4 okresů, tj. Liberec, Jablonec nad Nisou, Semily a Česká Lípa, na celkové výměře km 2, což odpovídá 4 % z celkové rozlohy České republiky. 1 V roce 2005 došlo na východním okraji obce Příšovice k významnému objevu pohřebiště z pozdní doby bronzové (stáří cca let) v lokalitě Na Cecilce, a to při výstavbě rodinných domků. V roce 2007 na stejném katastru v prostoru mezi dálnicí a železnicí došlo k dalšímu mimořádnému objevu části industriálního sídliště z mladšího neolitu, patřícího ke kultuře s keramikou vypíchanou (stáří cca let). Výzkum byl vyvolán stavbou logistického centra firmy VGP Park Turnov, a. s. K lednu roku 2008 neexistuje v kraji jediný pravěký archeologický skanzen, který by přiblížil krajanům či jiným návštěvníkům mimořádně bohatou historii tohoto území. Z historie naleziště První nálezy učiněné do roku 1940 shrnul ve své knize Dějinné počátky Českého ráje archeolog akademik Jan Filip. Zmiňuje nápadný výskyt kopytovitých nástrojů na území obce a přidává další informace o tom, že z neolitické jámy prokopané dr. Prokopem dne v Příšovicích jsou v turnovském muzeu rohovcové odštěpky, jádra a kusy mazanice. Také v obecní kronice Příšovic, sepsané před rokem 1925, se můžeme na stránce 7 dočíst, že existuje místo u pole J. Bernáta č. 46, kde se Jizera obrací k jihu a v těch místech nalezl řídící učitel V. Větvička mnoho střepů, což svědčí, že v těch místech v dobách dávných lidé sídleli. V roce 1955 a 1956 prováděl výkopy nedaleko Jizery v blízkosti bývalého kravína A. Ouhrabka a archeoložka E. Soudská. Tenkrát se zúčastnil výkopů i místní znalec prehistorie pan Tomeš. Některé indicie nám dnes ukazují, že v těchto místech stávalo mj. sídliště, ze kterého zemřelé pochovávali Na Cecilce. Ke zničení velké plochy pravěkého sídliště došlo v roce Tehdy byly narušeny objekty z období kultury vypíchané keramiky při skrývce ornice kvůli výstavbě nových bytových jednotek (panelových domů) v prostoru mezi tehdejší státní silnicí Turnov Mladá Boleslav a silnicí Příšovice Turnov v blízkosti provozovny Severočeských mlékáren v Příšovicích. Likvidace objektů nebyla nikým hlášena a zjistil ji náhodně referent Severočeského muzea v Liberci společně s archeologem PhDr. Jiřím Waldhauserem a M. Kostkovou. Neporušen zůstal pouze jediný objekt. Byla to 60 cm hluboká jáma zhruba kosodélníkového půdorysu o stranách 420 x 280 cm. Zahloubená byla ve žlutavé spraši a její výplň tvořila tmavě hnědá kompaktní hlína, která obsahovala fragmenty keramiky, několik čepelek štípané industrie a broušený vrtaný nástroj. 184

186 Letecký pohled z června 2006 na žárové pohřebiště Na Cecilce, které je narušeno výstavbou rodinných domů V září roku 1978 navštívila prom. hist. A. Procházková n. p. Severokámen a byla jí podána zpráva od p. Kvasničky, že na třídičce písku byla zachycena část nádoby s uchem, která zmizela beze stopy. O dva roky později byl v areálu stejného podniku vybagrován soubor čtrnácti středověkých železných předmětů. Co se našlo roku 2007 Na ploše, která s příjezdovou komunikací čítá bezmála 2 ha, se podařilo objevit zcela novou a unikátní část vesnice z mladší doby kamenné, tzv. kultury s keramikou vypíchanou. Jedná se o první zemědělce, kteří se v tomto regionu usadili v době před 6,5 7 tisíci lety. Tedy v době, kdy ještě 1,5 tisíce let zbývalo do sjednocení Egypta Narmerem a téměř 2 tisíce let do stavby první stupňovité pyramidy Džóséra v Sakkáře. Nález půdorysů patnácti domů o rozměrech 6 x 9 metrů až 8 x 24 metrů a dvaceti pravěkých dílen o průměru 5 10 metrů na výrobu broušené kamenné industrie a štípané pazourkové industrie 2, a to vše v pravidelném uspořádání, nemá v Libereckém kraji ani v České republice obdoby. Jedinečnost části nalezené vesnice navíc umocňuje fakt, že se jedná o 1 2 fáze osídlení lokality nedaleko pravého břehu Jizery a že po celou dobu až do současnosti nebyla pravěká ves narušena jinou kulturou. Nalezly se zde desítky topenišť, několik zřícených pecí, desítky fragmentů broušených sekerek, stovky čepelek a škrabadel, pazourková jádra. Dále množství brousků k výrobě nástrojů, drtiče a drtidla k výrobě první mouky pro výrobu placek. Plavením vzorků hlíny z pravěkých objektů se podařilo dokonce najít i zuhelnatělé obilky a první hrášek. Potvrdila se tak nezastupitelnost a jedinečný zdroj 185

187 informací získaných archeologickými metodami pro období, které o několik tisíc let předstihuje první písemné zmínky o našich zemích. Zpracování nálezů potrvá minimálně tři roky. Díky pochopení investora 3, který financoval nezbytné standardní rozbory, jsou již známy výsledky radiokarbonové metody, které nám potvrdily vysoké stáří lokality, tj. cca let. Radiokarbonové datování bylo provedeno v radiokarbonové laboratoři v Poznani (Poznań radiocarbon laboratory) metodou AMS. Environmentální analýza prokázala přítomnost těchto taxonů dřevin: javor (Acer), olše (Alnus), bříza (Betula), líska (Corylus), buk (Fagus), jasan (Fraxinus), borovice (Pinus), jabloňovité (Pomoideae), dub (Quercus), jilm (Ulmus). Rozbor štípané industrie nám přinesl poznatek, že první zemědělci v Příšovicích používali k výrobě nástrojů přes 90 procent pazourků z místních glacigenních a glacifluviálních sedimentů. A broušené a zčásti též vrtané sekerky se vyráběly převážně z amfibolového rohovce, který se nachází v železnobrodském krystaliniku (při kontaktu s plutonem). Archeologové V počátcích výzkumu, , navštívila sídliště z období mladšího neolitu PhDr. Marie Zápotocká, která o nalezišti mj. píše: V prozatím začištěné části se rýsují minimálně dvě řady dlouhých domů s postranními žlábky a vnitřní kůlovou konstrukcí a po jejich severozápadní straně několik velkých objektů, které lze interpretovat jako hliníky, které po vyhloubení mohly plnit další funkci, a to nejspíše dílenského charakteru, podle dosud získaných nálezů nejspíše na výrobu kamenných nástrojů. (...) Není pochyby, že jde o jedinečný nález, a to nejen pro oblast Pojizeří, ale i v rámci celých Čech. Podle keramiky lze naleziště datovat do mladšího stupně vypíchané keramiky (ca př. n. l.). Hustota i rozložení objektů a prozatím získané artefakty naznačují, že by zde bylo možné získat významné poznatky ke struktuře osad této doby i k jejich datování. Dne provedli prohlídku naleziště další pracovníci Archeologického ústavu AV ČR v Praze, jmenovitě Mgr. Petr Květina, Ph.D., Mgr. Jaroslav Řídký a Mgr. Markéta Končelová. V jejich zápisu je uvedeno: Velmi důležitým aspektem je, že se na lokalitě nenacházejí komponenty z jiných období (...), a sídliště je proto monokulturní. Takováto skutečnost je dosti vzácná a z hlediska studia daného období nesmírně důležitá. Dostatečně rozsáhlý odkryv umožňuje dobré studium horizontálně stratigrafických vztahů domů a jam, což je pro dané období velmi významné. (...) Zajímavý a unikátní je objev zmíněných 13 pravidelných jam, o kterých se lze domnívat, že za života osady byly v přímém vztahu ke zde existujícím domům. (...) Závěrem je možno konstatovat, že se jedná o významný nález, a to nejen v rámci Libereckého kraje. Terénní výzkum je prováděn velmi kvalitně za použití současných standardních archeologických i přírodovědných metod. Další konzultační prohlídka proběhla za účasti PhDr. Františka Frýdy a Bc. Milana Metličky ze Západočeského muzea v Plzni. V zápisu se praví: Lokalita má velký význam pro poznání vnějšího vzhledu pravěkého sídliště, protože na rozdíl od jiných stejně starých sídlišť, která jsou vícefázová a kde tak dochází k superpozicím 186

188 (...), které znesnadňují rozpoznání jednotlivých fází, je rovinné sídliště u Příšovic podle dosavadních poznatků pouze jednofázové. Je zde proto možné na základě prostorové analýzy rozlišit jednotlivé sídelní jednotky s jejich zázemím, jejichž základním prvkem je neolitický dlouhý dům. (...). Na závěr můžeme konstatovat, že výzkum je dobře organizován, kvalitně a odborně veden a na možnosti záchranného archeologického výzkumu až nadstandardně dokumentován (...). K nálezu industriálního sídliště z období kultury s vypíchanou keramikou se vyjádřil v pořadu Příšovické dilema: věk průmyslu, nebo pravěk zemědělství? 4 mj. britský archeolog Marek Zvelebil, který uvedl: Tady nejde jen o to, abychom si zachovali nějaké památky z minulosti, jen proto, že to jsou památky. Jde o to, že studiem těch památek poznáváme, kdo jsme geneticky a kdo jsme kulturně. A to má specifický dopad a význam pro naše zdraví, pro naši kulturu, pro naše intelektuální a fyzické schopnosti. V začátku neolitu k sobě v Čechách přicházejí dvě geneticky odlišné populace: lidé místní, kteří zde byli už od konce doby ledové a začátku poledového období, tedy před lety, to jsou ti lovci, sběrači, a lidé noví, kteří přišli z jihovýchodní Evropy, z Balkánu a z Blízkého východu. A tito lidé se v době raného neolitu kulturně i geneticky mísí. A konec tohoto procesu představuje právě kultura vypíchané keramiky. Takže ta nám dovoluje ohodnotit, do jaké míry máme v genech a v kultuře velmi starou lovecko-sběračskou složku, a do jaké míry novější, neolitickou složku z Blízkého východu. To jsou praktické záležitosti a to je i důvod, proč je archeologie tak zajímavá věda. Dále uvádí: Samozřejmě chápu ekonomické zájmy a jejich důležitost. Chtěl bych to jenom porovnat s problémem ve Stonehenge v Anglii. Kolem Stonehenge vedla velká důležitá cesta, a ještě navíc krajinu v okolí využívá anglická královská armáda a dělostřelectvo. Ale postupný výzkum poukázal na to, že Stonehenge není jediná památka v celé té krajině, ale že vlastně hovoříme o celé velké pohřební krajině, kde bylo mnoho mohyl a mnoho dalších archeologických památek z neolitu. Tak se vytvořila komise, která zahrnovala právě ekonomické zájmy, armádu, archeology, památkáře různých typů, a trvalo to sice dva nebo tři roky, ale ta komise nakonec vypracovala řešení, které bylo všem přijatelné. A my tady v Čechách máme tu expertízu, ale zaráží mě, že se nevytvořila podobná komise, když jde o tak důležité místo. ( ) To, že bylo vykopáno 15 domů, poukazuje na to, že hovoříme o velkém, koncentrovaném sídlišti, čili jednom z největších v Evropě. ( ) Ta další sídliště jsou v německém Sasku a v jižní části Polska, například sídliště Brześć Kujawski blízko Poznaně, a samozřejmě také v Čechách. Ale velikost nálezu, jak ho dneska známe a chápeme, poukazuje na to, že toto je jedno z největších sídlišť. O dva roky starším objevu žárového pohřebiště v Příšovicích Na Cecilce v roce 2005 píše zástupce ředitele Archeologického ústavu AV ČR Mgr. Martin Tomášek, Ph.D., v dopise adresovaném na KÚ Libereckého kraje (č. j. 9276/05 ze ): Archeologický ústav AV ČR v Praze byl informován o unikátním nálezu ( ), ke kterému došlo v Příšovicích při stavbě rodinných domků. A dále doplňuje: Unikátnost celé nálezové situace spočívá přitom především ve skutečnosti, že oproti všem předpokladům zde nebyla lokalita poškozena hlubokou orbou. Nedošlo tedy k rozvlečení jednotlivých nálezových celků, které zde v zemi zůstaly uloženy až do letošního roku. Vypovídající hodnota celé lokality je tak na neobyčejně vysoké úrovni.

189 Současně se nyní jedná i o možnosti založit archeologický skanzen spolu s rekonstruovanými domy a dílnami a též muzejní expozicí přímo v Pojizeří, tedy v místech nálezů. Proto, aby si je mohli návštěvníci odborné i laické veřejnosti prohlédnout přímo v terénu. O takovou možnost poznání historie zejména v mladší době kamenné jsou ve střední Evropě lidé zatím ochuzeni. Veřejnost Na výstavě Archeologické nálezy z Příšovic, konané v Severočeském muzeu v Liberci od , měli návštěvníci možnost vyjádřit se k objevu žárového pohřebiště Na Cecilce. Zde jsou některé názory: Pěkná výstava! Jen nechápu, proč může stát vyvlastňovat pozemky kvůli stavbě dálnic, a kvůli pohřebišti ne! Lukáš E.; Pěkná výstava a hlavně ostuda státu, jak se chová k památkám a k takovým ojedinělým nálezům. O této lokalitě se už ví dávno! Doufám, že majitelům nových domků se bude dobře spát. Kbely-Praha, Prokopová; Držíme palce a nenechte se z arch. výzkumu na lokalitě Příšovice vypudit. Jde o moc! Zdraví Vás kolegové z jižních Čech; Je třeba více burcovat veřejnost a využít předvolební kampaň pro záchranu celého archeologického naleziště. Urgovat min. kultury a kraj, a hlavně jednat s Turnovem a Příšovicemi. Hodně vytrvalosti a elánu. Č. Liberec; Děkujeme za uchování bohatého odkazu předků. Kašparová, Havlíčkův Brod; Zprávy o vykopávkách v našem kraji zdaleka nemohou vystihnout obsáhlost nálezů a moc si přejeme, aby se v Příšovicích Na Cecilce pokračovalo! K.; Výstava je pěkná, ale člověku je při prohlídce smutno. To, co se stalo v Příšovicích, musí odsoudit každý rozumný člověk. Dnes je kladen důraz jen na zájmy státu a v tomto případě i představitelů obce, nikdo si neuvědomuje, že se tím ničí naše kulturní dědictví. Nechápu, jak mohou majitelé nových domů žít s klidným svědomím na pohřebišti. Vždy, když jdu i jen okolo, mám z toho špatný pocit. Je 188 Výzkum dílny č. 733 o průměru 8 metrů z období kultury s vypíchanou keramikou v červnu Stáří bylo potvrzeno radiokarbonovou metodou na let.

190 ostuda, že s tím představitelé státu nic nedělají. Přeji hodně sil při dalších arch. pracích a také v boji proti lidské hlouposti a ignoranci. K.; Dík panu Petru Brestovanskému za jeho zápal o tento výzkum a uchování arch. nálezů pro příští generace. K. z Liberce, 27. X. 2006; Velmi zajímavá výstava! Doufáme, že se archeologům podaří lokalitu u Příšovic zachránit a detailně prozkoumat. Držíme palce. K. Ch. Média a medializace Referát o příšovickém nalezišti zazněl 20. října 2007 na IV. konferenci Památkové péče v občanské společnosti pod Troskami. O unikátním nalezišti v Příšovicích informovaly Český rozhlas Sever pořad Planetárium a regionální zpravodajství pro Liberecko, Český rozhlas pořad Meteor, Česká televize, Nova, GENUS TV, a. s., internetové servery a desítky novinových a časopiseckých článků, mj. Mladá fronta, Liberecký deník, Právo, The Prague Post, magazín Turnovsko. Nejaktivněji se do záchrany naleziště zapojilo Občanské sdružení Paměť Českého ráje a Podještědí, které v desítkách dopisů příslušným institucím žádalo nápravu neudržitelné situace kolem likvidace unikátních archeologických nalezišť. Shrnutí nalezneme ve vlastivědném sborníku Od Ještěda k Troskám č. 3/2007. O naleziště projevilo zájem a objevenou vesnici z mladší doby kamenné navštívilo množství rodin s dětmi, cykloturistů, místních rodáků, školní třídy, starostové okolních obcí, odborníci i politici. V současné době probíhá v galerii Nach, umístěné v prostorách Katedry společenských věd Stavební fakulty ČVUT v Praze, komorně laděná celosemestrální výstava k problematice příšovických pravěkých lokalit s názvem Stavaři a archeologie. 5 Stavebníci a vlastníci Jelikož v roce 2007 nedošlo k optimálnímu řešení v duchu Maltské konvence, ve které se náš stát zavazuje, že zavede opatření k fyzické ochraně archeologického dědictví a podle okolností zajistí ochranu a údržbu archeologického dědictví, nejlépe na původním místě, tak se přistoupilo k dalšímu bodu jednání, což byl záchranný archeologický výzkum lokality. Ve své podstatě je i tzv. záchranný výzkum destruktivní a zkoumaná lokalita a objekty jsou po výzkumu trvale poškozeny či nenávratně zničeny. V případě příšovického naleziště měl investor, VGP Park Turnov, a. s., plné pochopení pro dokumentaci již nikdy se neopakujících situací z našich pravěkých dějin a díky němu byl financován dle zákona archeologický výzkum, včetně všech dostupných standardních analýz v plném rozsahu. Celková částka na záchranný archeologický výzkum na ploše 2 ha činila téměř 5 mil. Kč. Odlišnou situaci jsme řešili o dva roky dříve při záchranném archeologickém výzkumu Na Cecilce v roce 2005, kdy pozemky na výstavbu rodinných domků byly rozprodány do soukromého vlastnictví fyzických nepodnikajících osob. Ti ze zákona archeologický výzkum nehradí, a tak se výzkum mohl provést pouze v omezené míře. Jen na restaurování unikátních hrobových nálezů jednoho z největších pohřebišť v ČR i dnes stále chybí částka 189

191 cca 1,5 mil. Kč. Vlastníci pozemků samozřejmě hájili svoje zájmy, ale většinou nám vycházeli po dobu výzkumu vstříc. Pouze jeden vlastník byl ochoten svoji parcelu odprodat, a tak ponechal plochu naleziště nezastavěnou, jako odkaz pro další generace. Pohřebiště Na Cecilce bylo vyhlášeno v roce 2007 kulturní památkou. Zastupitelé a obyvatelé obce Na oficiálních stránkách obce Příšovice v odkazu Návštěvní kniha jsem zaznamenal tyto názory: Je to tak ožehavý problém, že si ho státní i krajské instituce přehazují jako horký brambor. Tím čas utíká a pohřebiště je (a bude) zalito betonem, protože nikdo není schopen stavební práce okamžitě zastavit. Ale vlastně nikdo nemohl předpokládat existenci pohřebiště v obci. Směšná výmluva, vzhledem k tomu, kolik desítek let se o něm vědělo. Daniela K ; Příšovické pohřebiště: razítko úředníka a ekonomický prospěch je prostě mocnější, proto tady zanecháme dalším generacím překladiště. Jiří B Je škoda, že pravěké, tisíce let staré sídliště a pohřebiště v Příšovicích nemají to štěstí, že by byly oním hradem Ralskem, o který se přetahuje město Mimoň s obcí Ralsko, které vědí, že jim investice do památky přinese dlouhodobě více než třeba jednorázová oprava chodníků. Nemohu též opomenout názor Ladislava Gombára z března 2007, který zařídil sponzorský dar ve formě bezúplatného pronájmu buňky na archeologický výzkum v Příšovicích: Že Cecilka je velmi významné naleziště, je už asi 50 let stará známá pravda. Občanka sousední obce paní Jaroslava Flintová mi totiž sdělila, že jako malá školačka na tuto louku chodila s ostatními dětmi s panem řídícím učitelem z Přepeř a pouhou motyčkou si tu vykopávali různé střípky. Nejeden místní občan při kopání různých základů narazil na doslova poklad. Velmi často to zatajují, aby se vyhnuli průtahům a publicitě. (...) A že za starých dobrých časů se výzkumu přestalo dávat vážnost, bych ještě s hořkostí chápal, ale co už nechápu, je, že ve 21. století v našich malých českých poměrech se nezájem snad ještě i prohlubuje. Neboť tu vzniká spíše averze vůči archeologům. Jsou to právě oni, co zdržují a zdražují stavby, ohrožují termíny zahájení a dokončení staveb. A zlaté tele ZISK má s tím velké problémy. Jenže uznejte, co je to 1 3měsíční zdržení proti věčnosti nebo čtyřem tisícům let? Marná sláva, žijeme v konzumní společnosti, a tak to, musíme respektovat. Chybí peníze na mnohem důležitější potřeby a projekty. To já taky chápu. Přes to všechno se musím s uznáním a respektem sklánět před těmito moderními rytíři starých časů. Pro jejich zápal a boj o prozkoumání dávno zašlých věků. Pro jejich úsilí při získávání peněz nejen na vlastní výzkum. Pro velkou snahu o záchranu tohoto bohatství ve prospěch nejen lidí současných, ale především pro budoucí pokolení. Pro jejich velkou snahu při získávání finančních zdrojů pro vybudování muzea, kde by bylo možné vystavovat vzácné nálezy z naší obce. Je to hodně zajímavá myšlenka! A aby to nezůstalo jen u dobré myšlenky? Položme si otázku, co my, občané Příšovice a okolí, můžeme vykonat v současnosti pro minulost ve prospěch naší budoucnosti? Bude takové muzeum u nás? Budeme hrdou vesnicí s tisíciletou historií? Je to jen a jen na nás! 190

192 Unikátní půdorys domu č. 13 kultury s vypíchanou keramikou, který měl ven vypouklé a zdvojené stěny. Rozměry 15 x 9 metrů. Starosta obce Příšovice Antonín Lízner na konferenci Život v památkách v Hradci Králové na podzim 2007 referoval mj. takto: Na jedné straně je zavazující, zajímavé a potěšující, že obec leží na místě, které si vybrali již naši dávní předkové ke svému pobytu a existenci. Na druhou stranu bohužel s sebou existence archeologických nálezů přináší poměrně značná omezení pro život současných obyvatel a pro rozvoj obce. (...) Naše obec má šťastnou, ale i poměrně nešťastnou polohu. Polovinu katastru zabírá zátopové území řeky Jizery, tam existence staveb nepřipadá v úvahu a rozvoj obce není možný. Na druhém konci máme katastr jednoznačně omezen existencí železniční dráhy a dálnice. V tom kousku mezi tam, kde žije obyvatel máme nahusto archeologické nálezy. Rozvoj obce je tak velmi limitován faktory, které jsem vyjmenoval, a samozřejmě, že v tom zbytku, který nám k rozvoji zbývá, jsou archeologické nálezy pro běžný život obyvatel velmi omezující. (...) Varianta opravdového zachování památek v původní podobě a lokaci je u nás varianta jednoznačně vyžadující výkup pozemků ty nejsou a nikdy nebyly ve vlastnictví obce nebo státu jejich zajištění proti nenechavcům, údržbu a tak dále. Jsme poměrně malá obec, takže naše možnosti jsou dány limitem finančních prostředků, které máme. Prvotní povinností správy obce je co možná nejlépe napomoci snadnějšímu a lepšímu žití obyvatel obce v jejím katastru. Pokud vydáváme finanční prostředky, tak pečlivě zvažujeme, do čeho je vložíme. Nejsem si jist, jestli peníze vložené do takové aktivity budou pro obec přínosné a i alespoň z části vratné. A to nemluvím o tom, že lidé, kteří vlastní pozemky, na kterých se nacházejí archeologické nálezy, jsou postaveni v podstatě před fakt,máš smůlu, že vlastníš pozemek, kde se nachází majetek státu ano, je to tak nálezy jsou vlastnictvím státu, ten je ze zákona vlastní a je povinen chránit. Ne přesouvat tuto svou povinnost na někoho jiného. 191

193 Jen připojím jednu otázku. Kolik procent z celkového katastru obce Příšovice se zachránilo doposud jako archeologické dědictví dalším generacím, pokud pomineme plochu m 2, o jejichž výkup se zasadili archeologové a zrealizoval ji Liberecký kraj díky osvícenému postoji bývalého vlastníka? Kraj Příspěvek kraje na záchranu archeologického dědictví v Příšovicích byl v roce 2005 padesát tisíc Kč. V roce 2006 byl příspěvek kraje cca 1,5 mil. Kč, neboť kromě pokračování záchranného archeologického výzkumu došlo i k odkoupení jedné pozemkové parcely Na Cecilce, zcela v duchu Maltské úmluvy. A za rok 2007 Liberecký kraj poskytl na výzkum a rekonstrukci nálezů z hrobových celků Na Cecilce částku cca 600 tisíc Kč. Liberecký kraj se tak přihlásil k odkazu archeologického dědictví na svém území a na jeho záchranu vynaložil i několikrát více, než stát prostřednictvím Programu podpory ZAV. Ale bohužel ani to na záchranu archeologických lokalit ve formě archeologických rezervací nestačilo. Odkupy dalších pozemků jsou zatím pro velkou finanční náročnost nereálné. Stát Za to může stát. Stát by se měl postarat. Co všechno ještě přičteme imaginárnímu státu, o kterém Frédéric Bastiat napsal zajímavou definici, že stát je velká fikce, skrze níž se každý snaží žít na náklady všech ostatních. Stát, aby mohl dávat, musí peníze nejdříve někomu sebrat. Pak je zapotřebí zkušených lobbistů (přímluvců, taktiků, managerů, jak chcete), aby peníze k archeologickým památkám skutečně doputovaly. Bohužel archeologické památky stojí na okraji zájmu politiků, někteří přihlížejí, někteří nevidí. Vždyť ani není co vidět, když všechno je pod zemí. A umí si u nás představit třeba takový Karlštejn pod zemí? Těžko. Vznikl snad u nás nějaký zákon, který by ochraňoval archeologické lokality od nájezdů vykradačů s detektory, jejichž kořist se stává výnosným předmětem obchodu? Velká Británie přiznává, že její roční odhad ztrát v oblasti archeologického dědictví je 300 až 400 tisíc artefaktů 6. Jaké je to číslo asi u nás? Stát v roce 2007 vložil prostřednictvím ministerstva kultury cca 4 miliony do Programu podpory záchranných archeologických výzkumů, které se rozdělily mezi všechny kraje. Ve výsledku tak příspěvek na podporu výzkumů pro celý Liberecký kraj za rok 2007 činil cca 300 tisíc Kč (příspěvek je určen na archeologický záchranný výzkum vyvolaný stavebními akcemi fyzických nepodnikajících osob, tj. v naprosté většině se týká výstavby rodinných domů). Příspěvek vůbec neřeší problematiku tzv. vícenákladů, jež vznikají jako logický důsledek toho, že archeologický výzkum je vystavěn na jiné metodice, než je strojové vyhloubení základových pasů pro RD. Za oněch zmiňovaných 300 tisíc tak stěží můžeme provést regulérní výzkum u jednoho či dvou domů. Vzniká další propastný rozdíl mezi tím, co zachránit můžeme, a kolik staveb vzniká bez průzkumu archeologa. Prostřednictvím Programu podpory ZAV jsme získali pro záchranné výzkumy prováděné na katastru Příšovic příspěvek 300 tisíc Kč v roce 2005, 200 tisíc Kč v roce 2006 a 200 tisíc Kč v roce

194 Sprašová hlína získaná při hloubení dílny č. 660 (kultury s vypíchanou keramikou) byla použita na vymazání stěn dlouhých domů Oproštěna od imaginárních pojmů, tak jako perla vedle kupy hnoje, se za všechny podobné příklady třpytí událost z roku Tehdy se 14. ledna při odkrývání skály ve Vaníčkově lomu na pravém břehu Jizery, nedaleko mlýnského ostrova, podařilo dělníkovi nalézt 23 bronzových předmětů, z nichž některé známe jako tzv. bronzové svijanské labuťky. Jednalo se o mimořádně cenný nález kovových součástí kultovního vozíku z doby cca let před naším letopočtem. Tenkrát rolník Č. Buriánek z Loukova a hostinský Fr. Žák z Podolí předměty od nálezce odkoupili a darovali je dnešnímu Národnímu muzeu v Praze. Tak byl pro vědu zachráněn jeden z nejvýznamnějších nálezů z českého pravěku. Výsledek Žárové pohřebiště Na Cecilce je zastavěno rodinnými domky a v místě sídliště z mladší doby kamenné dnes vyrůstá hala logistického centra. Co ve skutečnosti bylo vytěženo spolu se štěrkem v bývalém n. p. Severokámen, se již nikdy nedozvíme, tak jako se můžeme dohadovat, jak asi vypadala pravěká vesnice zničená při stavbě panelového sídliště v Příšovicích. Přestaňme si přehazovat zodpovědnost (archeologové obec kraj stát vlastníci stavebníci aj.) a pokusme se alespoň něco každý sám za sebe udělat pro záchranu naší pochroumané mysli a archeologického dědictví po našich předcích. Složme jim poklonu 193

195 za to, že tu dnes díky jejich tvrdé dřině můžeme žít, a respektujme jejich posvátné okrsky a místa jejich posledního odpočinku. Zamysleme se nad tím, jaká vlastně byla cesta, která nás, rod Homo, dovedla až sem, na počátek XXI. století, a nad tím, co nabídneme a zanecháme našim potomkům. Nemáme právo zničit veškeré stopy po naší minulosti a nemůžeme se chovat jako ti, kteří uznávají za nejlepší jen ten svůj náhled na svět. Učiňme alespoň něco málo pro to, aby tu po nás zůstala krajina a kulturní prostředí v celé své pestrosti a rozmanitosti, v celé své důstojnosti věkem zašlých a zaniklých a opět znova vzkvétajících zákoutí naší rodné země. Neničme něco, co již nikdy nelze vrátit zpět, něco tak křehkého, jako je těch pár otisků minulosti v zemi v místech, kde stál pravěký dům či do oranžova vypálený kruh po ohništi, u kterého sedávali naši prapředci. Není možné stále větší množství předmětů uchovávat jen v depozitářích, tak jako není možné vše instalovat jen do vitrín. Dnešní publikum je potřeba zaujmout interaktivním prostředím, kde si budou moci sami prakticky vyzkoušet něco ze současného náhledu na život pravěkých předků. To by měl naplnit archeopark v Příšovicích, nebo i na dalších místech, pokud zrovna tam se najdou osvícené hlavy, které nemyslí pouze ve čtyřletých cyklech. Za všechny, kteří si byli vědomi důležitosti pravěkých dějin a kteří je chtěli experimentem přiblížit dětem i dospělým, chci vzpomenout archeologa a spisovatele Eduarda Štorcha. Bezesporu byl velkým popularizátorem archeologie, ale i jeho velký sen o zřízení muzea v Lobči zůstal nenaplněn. Pustý sad tak zůstává zatím pustý a času udělat něco pro to, aby neskončil zabetonovaný jako skvělá naleziště v Příšovicích, máme pramálo. Stále jde ale o mnoho, na dalších parcelách v oblasti průmyslové zóny mají vyrůst další stavby a dnes se již nikdo nemůže vymlouvat na to, že nic nevěděl. 1 Informace převzaty z oficiálních internetových stránek Libereckého kraje 2 Dnes označujeme jako silicity glacigenních sedimentů (SGS). 3 Investorem byl VGP Park Turnov, a. s. 4 Pořad Příšovické dilema: věk průmyslu, nebo pravěk zemědělství? vysílal Český rozhlas (autor Vilém Faltýnek; celá verze je zařazena v rubrice Speciál na 5 Výstava Stavaři a archeologie i připravovaná publikace jsou určeny studentům vysokých škol a jejich pedagogům. Širší laická veřejnost se s výstavou bude moci seznámit během června 2008 při dnech otevřených dveří Stavební fakulty ČVUT. Projekt Stavaři a archeologie doprovází dětská výtvarná soutěž Archeologie očima dětí a připravují se další akce. Výstavu Stavaři a archeologie finančně podpořila Pojizerská realitní, s. r. o. 6 Použita informace z pořadu Mezi předměty z nelegální sbírky jsou také unikáty, který vysílal Český rozhlas (autorka Martina Nyklová; celá verze je zařazena v rubrice Události archiv na Použité prameny: BRESTOVANSKÝ P. & STARÁ M. (1998): Archeologie v Příšovicích (okres Liberec). In: Archeologie Libereckého kraje, Severočeské muzeum v Liberci, 1: BRESTOVANSKÝ P. (2006): Žárové pohřebiště z pozdní doby bronzové v lokalitě Na Cecilce, k. ú. Příšovice, Liberecký kraj. In: Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci, s BRESTOVANSKÝ P. (2007): Dílenské sídliště z mladší doby kamenné, kultury vypíchané keramiky v Příšovicích. In: Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci, s

196 Těžba kamene v Jizerských horách Jakub Šrek Liberec Zvuk sirény se pomalu vytrácí. Je ticho, všichni čekají na odstřel. Točím kličkou, doutnavka se rozsvítí na znamení, že kondenzátory jsou nabity. Než ale stisknu jediné tlačítko na roznětnici, pro jistotu znovu přehlédnu místo odstřelu, okolí lomu, přístupovou cestu. Stejně ještě zakřičím: Střílíme, a přikrčím se do jamky mezi stromy. Následuje odstřel, krátký, suchý, pronikavý zvuk detonace. Drobounká sprška kamínků a úlomků dopadá na prostranství lomu. Poslouchám, jak se zvuková vlna, marně klopýtající za nedostižnou vlnou seismickou, odráží od nejbližšího okolí, od mraků a nakonec mě již tiše pozdravuje z vrchu Kozákov. Zvedám hlavu a koukám do mračna povýbuchových zplodin. Trhavina vykonala svoji práci. Bloky suroviny jsou vylomeny a odsunuty na šířku dlaně ze stěny. Následuje povinná čekací doba a prohlídka pracoviště po odstřelu, teprve poté odhoukám konec střílení. Chlapi se vracejí z krytu či stanovišť hlídek. Jak to dopadlo? ptají se. V pohodě, jak jinak, odvracím jim. Nemůžu ale zakrýt blažený pocit úlevy, který se mi objevil na tváři po mém prvním samostatně provedeném odstřelu. 195

197 Na začátku musím poprosit čtenáře o shovívavost a omluvit se za vzletný název svého textu. Článek je pouhým nahlédnutím do světa lamačů, kostkařů a kameníků, který je pestrý, neobyčejně krásný a stejně tak i těžký. Mé vypravování je jen o dobývání žul v Jizerských horách. Těženy byly i jiné horniny, například třetihorní výlevné vyvřeliny, i když spíše v omezené míře. Popíši jen lomy, na kterých se ještě dnes pracuje a z nichž se stejně jako před sto lety ozývají rány těžkých palic i nejjadrnější nadávky, jaké umí vyslovit jen kameníci. V našem žulovém kraji je mnoho míst, kde staří lamači a kameníci ukrajovali z mohutného krkonošsko-jizerského žulového plutonu. Mezi turistům nejznámější lokality určitě patří lomy ve Fojtce, Oldřichově v Hájích, Rudolfově, Na Hrátkách, mnoho lůmků je na Černostudničním hřebeni. Bezpočet skal a kamenů zmizelo díky práci kameníků v Jizerských horách. Ti snadněji opracovali volné bloky na povrchu, než by pracně po lesích odkrývali rostlou skálu. Nebylo by ale řádného lomařského vypravování bez nahlédnutí do kamenných věd, jak geologické disciplíny krásně nazval pan Nevrlý ve své Knize o Jizerských horách. Žuly neboli granity patří mezi světlá intruziva (tj. hlubinné vyvřeliny). Pojmem žula (granit) kameníci označují i další horniny, jako je granodiorit nebo křemenný diorit. Granodiorit se od granitu liší rozdílným zastoupením živců (u granitů převažují draselné živce, nejvíce ortoklasy, granodiority naproti tomu obsahují více plagioklasů). A křemenný diorit má oproti granitu nižší podíl křemene a vyšší podíl tmavých minerálů. Geologové dnes používají takzvané Streckeisenovo klasifikační schéma hlubinných vyvřelin, které jim umožňuje přesně označit horninu o daném složení správným názvem. Samotné slovo žula pochází z německého Sohle a je doloženo (v podobě žmola) již v 16. století. U nás bylo zavedeno ve 30. letech jako synonymum německého, resp. mezinárodního termínu granit (Rybařík, 1994). Dnes se ovšem v naší odborné litaratuře opět téměř výhradně používá mezinárodní termín granit. V současné době těžbu kamene v Jizerských horách jako jediná provádí společnost LIGRANIT, a. s. Těží a následně upravuje (zpracovává) dva typy žul, a to veleznámou žulu libereckou a decentnější žulu železnobrodskou. Území, na němž se tyto suroviny dobývají, náleží regionálně geologicky k již zmíněnému krkonošsko-jizerskému žulovému plutonu (pluton je těleso tvořené magmatickými horninami utuhlé pod povrchem). Tato obří masa žuly o rozloze asi km 2 vyvřela během variského vrásnění v mladších prvohorách. Tuhla pod staršími nadložními horninami krkonošsko-jizerského krystalinika (ortoruly, svory, fylity), které byly z velké části během konce prvohor až počátku třetihor odneseny. V tomto plutonu lze určit 6 horninových typů (Kopecký, 2005). Právě dva z nich jsou předmětem těžby. Pojďme si o nich něco říct. Začneme známější libereckou žulou. Termín liberecká žula je obchodní označení pro horninu, která je v současné době těžena v lomech v Ruprechticích, Hraničné a donedávna také v Rochlici. Přestože je dobývána z více lokalit, jedná se o týž typ horniny. Je sice možné podle určitých znaků od sebe žulu pocházející ze třech (resp. dvou) míst odlišit, je to ale přinejmenším obtížné a ošidné zároveň. Jediným relativně spolehlivým rozlišovacím znakem je u žuly z Hraničné přítomnost výrazné černošedé 2 až 15 cm mocné šlíry (poloha s vyšším výskytem biotitu). Musíte mít ale štěstí, aby váš vzorek byl proťat lampasem, jak by onu šlíru nazvali kameníci. Odborný název pro libereckou žulu je porfyrický biotitický granit (liberecký) nebo podle upraveného aktuálního dělení porfyrický 196

198 Lom Černá studnice trhací prací vylomený a odsunutý blok. Při trhací práci praskl po štychu puklině (blok cca 3 x 4 x 5 m) hrubozrnný biotitický granit liberecký. Hlavními minerály liberecké žuly je růžový až světle červený ortoklas (draselný živec), který tvoří 2 až 6 cm velké vyrostlice, bělavý (někdy až nazelenalý) plagioklas (sodno-vápenatý živec), našedlý křemen a tmavý biotit. Dalšími přítomnými minerály (jejich zastoupení je ovšem výrazně menší než u prvních čtyř zmiňovaných minerálů) jsou amfibol, muskovit, apatit, zirkon a další. V zájmu objektivity je nutné poznamenat, že geologové vnímají rozdíly v petrografickém složení citlivěji než lomaři, avšak výše uvedená charakteristika je podle mého názoru dostatečně obecná, aby se jí daly obsáhnout všechny tři lokality. Z počátku byla liberecká žula používána v blízkosti místa její exploatace. V největší míře se jednalo o výrobky hrubé kamenické výroby (sokl, štípaný hranol, kopáky, dlažební kostky). Před 1. světovou válkou se jí většina spotřebovala v Liberci a okolí (např. budova liberecké radnice) a část v Německu. Teprve po válce začala pronikat do Prahy a Čech. Na III. nádvoří Pražského hradu tvoří podstavce známého monolitu. Ten je však z žuly mrákotínské. Bohužel nejznámější stavba z liberecké žuly byla absurdní megalomanská realizace Stalinova pomníku na Letné z let 1952 až Během těchto let bylo v Rochlici a Ruprechticích vylomeno asi m 3 bloků žuly (Rybařík, 1994). Ty byly nahrubo opracovány přímo v lomu. Paradoxně však tato akce přispěla k vytvoření lepšího technického i sociálního zázemí na obou lokalitách. Hojně se liberecká žula uplatnila při stavbě pražského metra (tam byla dodávána surovina převážně z Hraničné). Pro Liberečany bude brzy minulostí obchodní dům Tesco a s ním i dlažba a schodišťové stupně právě z tohoto kamene. Moje vzpomínka patří Vysoké škole báňské, kde je žulou z Liberce obložen geologický pavilón. 197

199 Druhým v současnosti těženým typem je žula s obchodním názvem železnobrodská. U tohoto typu je trochu zavádějící název, protože v blízkém okolí Železného Brodu se žádná žula nenachází. Naopak jsou zde těženy fylity, které se zpracovávají jako pokrývačské břidlice, obklady i jako drť na střešní krytiny. Někdy se nazývala i žulou tatobitskou (podle sídla majitele hlavních lomů viz Rybařík, 1994). Geologové tento typ žuly nazývají tanvaldský, protože se nachází v jižním okraji plutonu mezi Tanvaldem a Dlouhým Mostem (pás dlouhý asi 20 km a široký 2 km). Aby pojmenování nebylo málo, říká se jí také podle místa těžby žula černostudniční. Ať už je název jakýkoliv, petrograficky se jedná o středně zrnitý dvojslídný alkalicko-živcový granit tanvaldský (aktuální dělení viz Kopecký, 2005). Od liberecké žuly se jednak liší strukturou (železnobrodská žula je rovnoměrně zrnitá), obsahem muskovitu (obsahuje obě nejběžnější slídy) a barvou, ta se mění v závislosti na obsahu a rozptýlení limonitického pigmentu od žlutošedé přes béžovou až po rezavě hnědožlutou (v některý částech je zbarvení šedé, dokonce s modrým nádechem). Vzhled této překrásné žuly nejlépe vynikne po vyleštění. Obzvláště vhodná je do interiéru, kde působí příjemným teplým dojmem. Myslím, že je načase skončit geologické povídání a říct si něco o lomech. Rochlický lom Než začnu krátké povídání o Rochlickém lomu, uvedu, že všechny popisované lomy těží ložiska vyhrazených nerostů (tj. výhradní ložiska). Ty tvoří nerostné bohatství, které je ve vlastnictví České republiky. Pro těžaře z toho plyne celá řada důsledků, jako např. platby úhrad z vydobytých vyhrazených nerostů. Dnes se Rochlický lom nalézá přímo v zástavbě Liberce (jméno provozovny je dáno katastrálním územím, na němž leží). Místo v Kunratické ulici spolehlivě určuje vysoký 32t sloupový jeřáb (derrick) dovezený v rámci válečných reparací z přístavu v Hamburku. Ve středisku Rochlice je zároveň sídlo společnosti LIGRANIT, a. s., a zpracovatelský závod na čistou kamenickou výrobu (obrubníky, plotové sloupky, masivní schody, prvky zahradní architektury...) a ušlechtilou kamenickou výrobu (dlažby, parapety, obklady, pomníkové díly, koupelnové a kuchyňské desky...). K vydobytí zásob byl v roce 1961 stanoven dobývací prostor. Surovina již ale nebude lamači vylamována, není to ani přání společnosti a jistě ani lidí bydlících v blízkosti. Na lokalitě se již několik let netěží. Těsná blízkost zástavby vyvolává celé spektrum problémů, které jsou spojeny s vytěžením zbývajícího půl milionu m 3 suroviny. Těžba kamene je zde známá již před 1. světovou válkou. Dnešní těžebna byla v té době tvořena dvěma samostatnými lomy. V meziválečném období a během 2. světové války byli majiteli obou lomů K. Teich (později Václav Stefan) a firma Eduard Bahsler. Těsně po válce mělo lomy pronajato město Liberec. Následoval Severočeský průmysl kamene, n. p., Liberec (do roku 1965), poté Českomoravský průmysl kamene, n. p., Hradec Králové (a to až do roku 1990). Pak těžbu převzal Liberecký průmysl kamene (do roku 1994) a výčet uzavírá dnešní společnost LIGRANIT, a. s. Poměrně významným obdobím byly roky 1994 a 1995, kdy byl vystavěn moderní závod, který umožňuje zpracovávat surovinu ve velkých množstvích při zachování špičkové kvality. Dnes tedy závod produkuje již zmíněné výrobky čisté a ušlechtilé kamenické výroby, dříve (v době aktivní těžby ložiska) to byly 198

200 převážně stavební lomový kámen, obruby, mezníky a další. Dokonce zde bylo vyráběno i drcené kamenivo (štěrk). Ruprechtické lomy Severně nad Ruprechticemi se nachází lomů hned několik. Těženy jsou však jen lomy Lednice, Wagner I a Wagner II. Tyto zatím samostatné lomy (organizačně však tvoří jeden celek) budou v budoucnu tvořit dva, resp. jeden lom. Lom Lednice a Wagner I jsou již lomy jámové (tzn. těží pod úrovní terénu), lom Wagner II je lom stěnový. Zásoby ložiska jsou chráněny chráněným ložiskovým územím (na tomto území je zakázáno zřizovat stavby a zařízení, které by mohly ztížit či dokonce znemožnit dobývání výhradního ložiska). Za účelem vydobytí zásob byl v roce 1960 stanoven dobývací prostor. Objem roční těžby nepřesahuje tun (tj. přibližně m 3 ). Podle posledního aktualizovaného plánu otvírky, přípravy a dobývání ložiska Ruprechtice stačí zásoby při současném stavu těžby na stovky let dopředu. Předválečná historie je popsána v Knize o Liberci (viz použitá literatura). Uvedu snad jen to, že posledními majiteli před osvobozením v roce 1945 byli Lange (lom Lednice) a Wagner (lom Wagner I). Třetí lom, Wagner II, byl v té době opuštěný. Poválečný vývoj byl podobný jako u předchozího Rochlického lomu. V roce 1949 převzal lomy od národní správy n. p. Severočeský průmysl kamene, Liberec, později ČMPK, n. p., Hradec Králové. Silnou výsadou ruprechtických lomů je kromě vysoké kvality zdejší žuly možnost vylamování velkých bloků suroviny. To umožňuje realizovat i monumentální stavby a projekty. Ovšem vylomení velkého bloku vyžaduje poměrně velké zkušenosti lamačů a klade vysoké požadavky hlavně na zdvihací techniku. Lom Lednice Expedice výrobků

201 Lom Hraničná Území ložiska se nalézá asi 0,5 km západně od obce Hraničná u Jablonce nad Nisou. Jsou zde stanoveny dva dobývací prostory, Hraničná (z roku 1970) a Hraničná I (z roku 1986). Kámen se tu lámal již před 2. světovou válkou. Těžili zde majitelé pozemků a kámen se zpracovával na výrobky hrubé kamenické výroby (stavební prvky, obruby, schody, překlady...). V roce 1959 převzal těžbu v lomu n. p. Severočeský průmysl kamene, Liberec a po něm v roce 1966 ČMPK, n. p., Hradec Králové. Současným vlastníkem je liberecký LIGRANIT, a. s. Společnost je zatížena poměrně velkým břemenem z minulých let, kdy během státního úkolu při stavbě pražského metra byly zpracovávány pouze vybrané bloky. A surovina, která by byla dále zpracovatelná, byla bez užitku ukládána na odval. Tím odval enormně nabyl na velikosti. Proto dnes LIGRANIT, a. s., odval sekundárně odtěžuje a dále zpracovává, aby nenarušoval krajinný ráz CHKO Jizerské hory. Na ložisku je přes m 3 zásob. Životnost je vzhledem k současné nízké těžbě v řádu staletí. Vytěžené bloky nejsou v současné době na lomu zpracovávány a jsou výhradně voženy do zpracovatelského závodu Rochlice. Lom Černá studnice Tento malý lom najdete na západním úbočí vrchu Černá studnice západně od osady Horní Černá Studnice. Katastrálně náleží k Nové Vsi nad Nisou a stejným jménem se nazývá ložisko i dobývací prostor. Stěnový lom leží přibližně 750 m n. m. S příchodem sněhu, který tu bývá vždy dříve než v Ruprechticích, se práce velmi komplikují a vzhledem k ekonomické stránce věci se na lomu, stejně jako na Hraničné, v zimním období netěží. Na lokalitě se, na rozdíl od těch předchozích, dobývá železnobrodská žula. 200 Expedice překladu Ruprechtická ulice, Liberec 1940

202 Lom Černá studnice pohled na jedinou etáž tohoto lomu

203 Těžba žuly na Černostudničním hřebeni má velkou tradici. Je to kraj kameníků. Dříve se jednalo převážně o těžbu povrchových bloků, teprve později byly otevírány jednotlivé lůmky. V jižním okraji ložiska se před 2. světovou válkou těžil perk (zvětralá žula), který se používal jako stavební písek. Zásoby ložiska přesahují půl milionu m 3 a při současné těžbě stačí na stovky let. Bylo by dobré poznamenat, že těžař má samozřejmě za povinnost vyřešit všechny střety zájmů. Vydobytí zásob je tak podmíněno výkupem či pronajmutím pozemků, jejich návratem do původního stavu a dalšími náležitostmi. Vrtací kladivo VK 19 pro vrtání s vrtacím sloupkem, v pozadí ruční vrtací kladiva VK 15. Číslo za označením udává hmotnost kladiva bez vrtací tyče a korunky

204 Na závěr v krátkosti nastíním technologii dobývání. Nezbude mi než se opět vrátit ke geologii. Při dobývání kamene pro hrubou a ušlechtilou kamenickou výrobu se totiž lomaři snaží v maximální možné míře využít geologické stavby ložiska. Na rozdíl totiž od kolegů, kteří těží drcený kámen pomocí trhacích prací velkého rozsahu, potřebují kameníci surovinu v co největších blocích. Teprve z vylomených bloků dělají svoje bytelné výrobky (i pro ty však platí následovné). K tomu, aby to šlo co nejsnadněji, využívají určitých predispozic v kameni a systémů puklin. Asi jste možná slyšeli o tom, že na kameni je dobrá a špatná strana. Již staří kameníci, kteří možná nevěděli nic o tuhnutí magmatu či o směru působení tlaků, poznali dobrou, špatnou či hontovou štípatelnost kamene. A to jak po zraku, tak po hmatu. Při tuhnutí plutonu vznikají tři základní systémy puklin. Pukliny L dobrá štípatelnost, systém puklin je kolmý na směr působení vertikálních tlaků. V tomto směru se kámen láme tzv. po hontě (hontová štípatelnost). Systém těchto puklin bývá většinou přibližně vodorovný. Pukliny S směr dokonalé štípatelnosti, systém puklin je orientován kolmo k ložným (tj. hontovým) plochám, nejčastěji od východu na západ. Kameníci tento směr označují štípatelnost po dobrý. Pukliny Q špatná štípatelnost, systém puklin probíhá ve směru působení tlaků. Kameníci tento směr označují štípatelnost po špatný (směr je kolmý na pukliny S). V lomu jsou strany (směry štípatelnosti) jasně dány a nemění se. Proto si snadno zapamatujete, kde je dobrá, či špatná strana. Lamači, kteří blok vylamují ze stěny, mají situaci značně zjednodušenou. Horší to mají kostkaři, kteří vylomené bloky dále dělí většinou na výrobky hrubé kamenické výroby. Ti už musí umět strany poznat. Ptáte se proč? Kámen se totiž láme výrazně snáz po dobrý či hontu než po špatný straně. Také lom je po dobrý či hontu rovnější. Dobrého kameníka poznáte tak, že si kámen, který má zpracovávat, nejdříve prohlédne, a teprve pak vezme nářadí a začne své dílo. Láme svůj kámen ve směrech snazší štípatelnosti. Začátky bývají přetěžké. Není snadné porozumět kameni a najít v něm ony směry. Nestačí k tomu pár dní, týdnů ani měsíců, kameníci se učí kámen poznat i několik let. Tisíce, statisíce tun kamene projdou jejich rukama, než se z nich stanou mistři svého řemesla. Podle výše uvedeného lze označit dvě základní etapy technologie těžby, a to: primární výlom a sekundární dělení. Primární výlom je v našich podmínkách nejčastěji realizován pomocí trhacích prací malého rozsahu nebo (při malých blocích) pomocí perových klínů a palice. Sekundární dělení spočívá buď ve výrobě hrubých kamenických výrobků přímo na lomu, nebo se oblok odváží na výrobu výrobků čisté a ušlechtilé kamenické výroby do zpracovatelského závodu (Rochlice). Tam se v maximálně možné míře uplatňují stroje (katry, frézy, leštičky...) na rozdíl od předešlé výroby, která je výhradně ruční. K trhacím pracím lze poznamenat, že se téměř vždy jedná o aplikaci metody řízeného výlomu. Střelmistr se snaží o maximální neporušenost vylamovaného resp. vystřelovaného bloku. Na samotný závěr uvedu, že lámání kamene pro hrubou a ušlechtilou výrobu patří k poměrně šetrným těžebním činnostem. V žádném případě se nedá srovnávat s exploatací uhelných surovin či velkými lomy pro výrobu drceného kameniva. Je samozřejmé, že k povinnostem každé těžební společnosti patří řádně provedená rekultivace (to je ostatně stanoveno legislativně a poměrně tvrdě ze strany státní báňské správy i ochrany přírody kontrolováno). Milý čtenáři, jestli jsi dočetl až sem, patří Ti můj obdiv, já sám jsem málem až sem nedopsal. 203

205 Použité prameny DOJČÁR O. (1984): Dobývanie a spracovanie kameňa. Alfa, Bratislava, 1. vydání, 217 s. DOJČÁR O. a kol. (1996): Trhacia technika. Montanex, Ostrava, 1. vydání, 421 s. KARPAŠ R. a kol. (2004): Kniha o Liberci. Dialog, Liberec, 2. vydání, 704 s. KOPECKÝ P. (2005): Lom Hraničná u Jablonce nad Nisou Strukturně geologická stavba. Úkol č. 4113, Praha Česká geologická služba. NEVRLÝ M. (2007): Kniha o Jizerských horách. Vestri, Liberec, 4. vydání, 351 s. RYBAŘÍK V. (1994): Ušlechtilé stavební a sochařské kameny České republiky. Nadace SPŠ kamenické a sochařské, Hořice, 1.vydání. SEDLÁŘ J. a kol. (1982): Závěrečná zpráva úkolu Ruprechtice č Geoindustria, Dubí. Interní materiály společnosti LIGRANIT, a. s.: HÖRBOVÁ J. (2004): Plán zajištění výhradního ložiska Rochlice v rámci dobývacího prostoru Rochlice na léta , Liberec. KALFERST P. (2006): Aktualizovaný plán otvírky, přípravy a dobývání kamenolomu Hraničná na období , Liberec. KALFERST P. (2006): Aktualizovaný plán otvírky, přípravy a dobývání kamenolomu Nová Ves n. N. (Černá studnice), Liberec. STARÝ L. (2007): Aktualizovaný plán otvírky, přípravy a dobývání výhradního ložiska Ruprechtice na léta , Liberec. Palice, klín a pera. Násada palice je dlouhá a tenká, aby tlumila rázy do lamačových rukou

206 Již popáté na Ještědu Pavel Schneider Liberec 205

207 V sobotu dne 14. července 2007 se na Ještědu opět sešla skupina nadšenců, bláznů, šílenců, podivínů či jak byste je chtěli nazývat. To tu Jizersko-ještědský horský spolek pořádal již pátý ročník Stovkařské olympiády v rámci akce Ještěd Olympiáda se tradičně skládá ze dvou základních soutěží závodů ve vynášení sudů piva na Ještěd a soutěže Výstup na Mt. Everest. Závody ve vynášení sudů piva spočívají jednoduše v tom, že se závodníci trmácejí s 50litrovými sudy piva na zádech od spodní stanice lanovky na vrchol Ještědu. Letos se poprvé uskutečnila i dámská verze této disciplíny s 15litrovými sudy. Výstup na Mt. Everest odpovídá osmi výstupům na vrchol Ještědu během jednoho dne, buď pěšky, nebo na kole. Převýšení přibližně odpovídá výstupu na nejvyšší horu světa ze základního tábora. Start byl u dolní stanice lanovky, kde každý závodník obdržel razítko. Druhé razítko dostal na vrcholu Ještědu. Závodů ve vynášení sudů piva se zúčastnili 4 muži a 2 ženy Pavel Schröter při jednom ze sestupů a všichni soutěž zdárně dokončili a vynesli 50litrové, respektive 15litrové, sudy na zádech až na vrchol Ještědu. Ve výborném čase 40 minut zvítězil, stejně jako minulý rok, závodník Milan Marhan, o jednu minutu však zaostal za svým rekordem z loňského roku. Druhý skončil Petr Schneider v čase 1 hodina 29 minut. V ženské kategorii zvítězila Jana Chocholoušková v čase 33 minut, o 34 minut tak porazila svou jedinou soupeřku Věru Tomkovou. Velmi teplé počasí působilo závodníkům velké problémy. Perfektně se však s ním vyrovnal vítěz soutěže Výstup na Mt. Everest Pavel Schröter, který osmkrát vyběhl na vrchol v čase 4 hodiny 45 minut a vytvořil tak nový rekord soutěže. Ten dosud drželi časem 4 hodiny 50 minut bratři Petr a Milan Mikuláškové. Ti se letos soutěže zúčastnili také, skončili však až na 3. a 7. místě. 206

208 Rekord padl i v ženské kategorii časem 5 hodin 47 minut ho vytvořila Kristina Höschlová. Kromě ní závod dokončily také další dvě ženy, což se zatím nikdy v minulosti nestalo. Výjimečný byl i počet účastníků závodu. Přihlásilo se 28 závodníků a 19 z nich zvládlo všech 8 výstupů, včetně historicky nejstaršího účastníka soutěže Jiřího Mánka, zvaného Ještědman. Obrovský obdiv si zaslouží závodníci Petr Schneider a Ladislav Vyšohlíd, kteří se zúčastnili jak závodů ve vynášení sudů, tak výstupu na Mt. Everest a oba závody zdárně dokončili. Jak je vidět, rok 2007 přinesl opět spoustu nových rekordů, a můžeme si jen přát, aby to tak bylo i v příštích ročnících této stále populárnější soutěže. Oficiální výsledky soutěže ve vynášení sudů piva na vrchol Ještědu konané litrové sudy Pořadí Jméno Čas 1. Milan Marhan 0:40 2. Petr Schneider 1:29 3. Ladislav Vyšohlíd 1:51 4. Marek Řeháček 2:06 Závodníci měli těsně po startu ještě spoustu sil 207

209 15litrové sudy Pořadí Jméno Čas 1. Jana Chocholoušková 0:33 2. Věra Tomková 1:07 Oficiální výsledky soutěže Výstup na Mt. Everest konané Pořadí Jméno Začátek Konec Celkový čas 1. Pavel Schröter 8:08 12:53 4:45 2. Jiří Novotný 8:05 13:13 5:08 3. Petr Mikulášek 8:18 13:31 5:13 4. Petr Roubíček 7:10 12:37 5:27 5. Kristina Höschlová 8:00 13:47 5:47 6. Jan Vokurka 8:18 14:31 6:13 7. Milan Mikulášek 8:18 14:38 6:20 8. Vladimír Šáfr 7:10 14:00 6:50 9. Matěj Slouka 8:10 15:09 6: Marta Vokurková 8:15 15:16 7: Stanislav Jelínek 8:00 15:33 7: Miroslav Fidrik 8:07 15:49 7: Martin Novotný 8:15 16:40 8: Dagmar Likusová 8:18 16:56 8: Radim Tanzyna 8:14 18:03 9: Lukáš Medek 8:14 18:03 9: Petr Schneider* 7:50 18:00 10: Ladislav Vyšohlíd* 8:07 21:34 13: Jiří Mánek 5:20 20:33 15:13 * jeden z výstupů absolvovali s 50litrovým sudem piva na zádech Závodníci, kteří nevystoupili všech 8 výstupů: Počet výstupů Jméno 5 Michael Kraus 5 Michal Bejček 5 David Kubát 4 Jaroslav Staněk 4 David Bezucha 2 Jan Kučera 2 Václav Medek 2 Martin Podroužek 1 Martina Ježková 208

210 Hejnice na obrazech a uměleckých pohlednicích (str. 129). Wenzel Franz Jäger, Před hejnickým kostelem, olej na plátně, 80 x 66 cm, 1910, soukromá sbírka. 209

211 210 Ch. G. Hammer, Hejnice v roce 1832, lept. Originál 153 x 265 mm je uložen v Ústavu dějin umění AV ČR, Sbírka kresby a grafiky.

212 Dominik Brosick, Hejnice s Poledními kameny, olej. Převzato z publikace Künstler aus dem Jeschken-Isergebirge, Böblingen Prof. Salomon, starý hejnický most, pohlednice, 1912, nakladatelství J. F. Scholz, Hejnice 211

213 212 Carl Ernst Morgenstern, hejnický kostel s kamenným mostem přes Smědou, pohlednice, 1909, nakladatelství Max Leipelt, Warmbrunn

214 Paul Aust, Hejnice s údolím Velkého a Malého Štolpichu, pohlednice, nakladatelství Max Leipelt, Warmbrunn Paul Aust, hejnický kostel, pohlednice, nakladatelství Max Leipelt, Warmbrunn 213

215 214 Josef Pfeifer-Fried, klášterní kostel v Hejnicích, pohlednice, nakladatelství Ferdinand Bergmann, Hejnice

216 Josef Pfeifer-Fried, letovisko Hejnice, 1934, pohlednice, tisk Ferdinand Bergmann, Hejnice 215

217 Hejnice, pohlednice, vlastním nákladem Josef Erdreich, Nové Město pod Smrkem Štefan Škapík, klášterní kostel v Hejnicích, akvarel, pohlednice, vydalo MCDO Hejnice

218 Příběhy svatých obrázků v Ještědských horách (str. 157). Procesí ze Světlé pod Ještědem k borovici sv. Marka. 217

219 Věšení obrázku sv. Marka ve Světlé p. J. Zachráněný obrázek Panny Marie Sedmibolestné se vrátil na buk v sedlé Na Výpřeži 218

220 Nenápadný půvab starodávných lahví ve výčepu U Šámalů Příběh zapomenuté limonády (str. 167). Anežka Kořínková, provdaná Sádlová, po 56 letech opět U Šámalů. 219

221 Letecký pohled z června 2007 na plochu mezi dálnicí a železnicí, kde stála vesnice zemědělců kultury s vypíchanou keramikou. Dnes zde stojí hala logistického centra. Příšovice aneb Postupný zánik (str. 182). Rekonstruované a laboratorně ošetřené pohřební nádoby z lokality Na Cecilce na výstavě v Severočeském muzeu v Liberci v říjnu

222 Pohled na detailně zkoumanou plochu na parcele 406/37 Na Cecilce mj. se žárovým hrobem č. 59 z pozdní doby bronzové. Stav ze září Dnes zde stojí rodinný dům. 221

223 Osazenstvo ruprechtického lomu Lednice roku 1936 Těžba kamene v Jizerských horách (str. 195). Lamači a kostkaři lom Černá studnice

224 Detail liberecké a železnobrodské žuly ve skutečné velikosti Pohled do ruprechtického lomu Wagner I leden

225 Marek Řeháček a Petr Schneider těsně po startu závodu Popáté na Ještědu (str. 205). Vítězové soutěže ve vynášení sudů Milan Marhan a Jana Chocholoušková. 224

226 Na místě oblíbeného koupaliště v liberecké čtvrti Rochlice dnes najdeme nafukovací halu pro squash a míčové hry, tenisový kurt a hřiště plážového nohejbalu Součástí proslulého lázeňského areálu ve Vratislavicích nad Nisou bývala i budova s vanovými koupelemi, krytou kolonádou a kuželníkem 225

227 Instalace zábradlí a terenní úpravy na naučné stezce přes vrchol Bukovce Zpráva o činnosti 2007 (str. 255). Likvidace vyřezaných dřevin v Přírodní památce Stříbrník. 226

228 Kosení vlhké louky se vzácnou květenou na Vaclavíkově Studánce Již tradiční sekání a úklid Upolínové louky na Jizerce 227

229 228 Celková rekonstrukce vyhlídky na vodopád Velkého Štolpichu

230 Stavba oplocenky na Středním jizerském hřebeni nad Jizerkou Značení hranice Přírodní památky Okřešické louky u České Lípy 229

231 230 Čištění Přírodní rezervace Meandry Smědé

232 Slavnosti slunovratu na Martinské stěně 23. června 2007 Společné foto autorů při křtu knihy Tisícovky Jizerských hor na Prezidentské chatě 24. listopadu

233 232 Původní členský průkaz Německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory věnovaný našemu spolku členem panem Edvardem Engelem z Mnichova

234 Benno Schmidt alias BROCKEN BENNO Jiří Mánek Jablonec nad Nisou Po úspěšném zdolání rekordu L. Flassakové z roku 1937 ve výstupech na Ještěd jsem se bláhově domníval, že můj výkon těžko bude někdy překonán. Není to ani tak náročné fyzicky, ale spíš časově, a považoval jsem za nepravděpodobné, že by se našel podobný šílenec, který by byl schopen obětovat rok a strávit spoustu času šplháním na jeden kopec. Leč jsem se mýlil, stejně jako se mýlili odborníci, kteří tvrdili, že tyto staré předválečné rekordy obou Němek nikdy překonány nebudou. Během výstupů jsem se od německých turistů dozvěděl, že nějaký jejich Benno leze denně na jeden kopec v Německu, který je ještě vyšší než Ještěd. To mě pochopitelně zajímalo a po delším pátrání se mi podařilo zjistit, že kopec se jmenuje Brocken, nalézá se v pohoří Harz a onen lezec se jmenuje Benno Schmidt. Potom už nebyl problém Benna kontaktovat, zjistit další podrobnosti a domluvit si s ním společný výstup, který se potom uskutečnil 9. listopadu Brocken je vysoký m, průměrná roční teplota je tam jen 2,9 C a po 300 dnů v roce je vrchol zahalen v mlze a mracích. Při jasném počasí je odtud rozhled na území o velikosti Švýcarska a ročně Brocken navštíví až 1,7 milionu turistů, na vrchol se ovšem dá vyjet i romantickým úzkokolejným vláčkem s klasickým parním pohonem. Hora je opředena mnoha pověstmi a pro Němce je téměř posvátným místem podobně jako pro nás Říp. Před mnoha léty, koncem roku 1777, na jeho vrchol uskutečnil první zimní výstup sám J. W. Goethe, a něco takového se tehdy považovalo za životu nebezpečné. Zážitky z tohoto dobrodružství se později odrazily ve scéně Valpuřiny noci ve Faustovi. I v dnešní době si hora vyžádala už desítky obětí. Vrchol se stal pro Němce symbolem rozdělení národa podobně jako Braniborská brána v Berlíně. Nahoře byli za přísně střeženými ostnatými dráty opevněni Sověti a hned na protějších vrcholcích přes údolí Američani a Britové. 233

235 Setkání Jiřího Mánka (vlevo) s Benno Schmidtem (vpravo) před zahájením výstupu na Brocken dne Jednalo se o výstup Benno Schmidta a o 1. výstup Jiří Mánka na tuto horu. Mladý Benno po léta bytostně toužil vylézt na vrchol hory, který denně vídal ze svého domu, do demarkačního prostoru však po celá desetiletí nikdo nesměl. Jeho sen se mu splnil až koncem roku 1989 po sjednocení obou německých států a od té doby stoupá na vrchol denně, za každého počasí. Když nemůže ve dne, leze v noci. Nejkratší trasa z obce Schierke měří 6 km a převýšení je asi 500 m. Bennova manželka neměla zpočátku pro neobvyklou vášeň svého muže příliš pochopení, ale po nějaké době se smířila s osudem 234

236 Jiří Mánek na vrcholu Ještědu během jednoho ze svých výstupů na vrchol v rámci soutěže Výstup na Mt. Everest v červenci 2007 a o víkendech ho pravidelně doprovází, sama už má přes 700 výstupů. Bennovi bylo v květnu 2007 už 75 roků (!) a náš společný výstup byl už jeho pětitisící sto sedmdesátý první, do konce roku chce dosáhnout čísla Benno má tři zápisy v Guinessově knize rekordů a je v celém Německu velmi populární. K jeho výkonu mu gratuloval známý horolezec Reinhold Messner, na vrcholu ho pozdravil osobně Edmund Stoiber a zná ho už i Dalajláma. Král Brockenu má ale raději přezdívku Brocken Benno a je velmi skromný. Prý se říká, že každý Němec by měl jednou v životě vidět Rýn a jednou vystoupit na Brocken. No a já jsem zkrátka vylezl párkrát navíc, říká. Přestože je již řadu let v důchodu, ještě několik hodin denně vypomáhá v obchodě a jako člen Harzklubu pracuje rovněž jako průvodce turistů. Harzklub mi mimochodem připomíná náš JJHS. Jejich náplň činnosti je velmi podobná a podobně jako na Ještědu a v Jizerkách organizuje klub již řadu let různé ekologické akce a sportovní soutěže, mají dokonce obdobu naší akce stovkařů. Během výstupu s Bennem jsem si vlastně uvědomil, jaký jsem se svými několika Ještědy ve srovnání s ním břídil. Přestože je o osm let starší, nestačil jsem jeho svižnému kroku, který má navíc o něco delší než já. Jeho výkon převyšuje absolutní rekord Friedy Mandelíkové, které se před válkou podařilo vystoupat na Ještěd pouze 5 130krát, navíc stále ve výstupech pokračuje. Jeho kondice a vytrvalost mě natolik inspirovaly, že jsem se rozhodl ke svým stávajícím výstupům (stav ke konci roku 2007) ještě něco přidat a vůbec nezáleží na tom, kolik to bude. Mandelíkovou nedostihnu, to moje zchátralá tělesná schránka nemůže vydržet, a rovněž jsem začal pozdě. Ale když se mi podaří z pošmourné zamlžené liberecké kotliny projít vrstvou stále se prosvětlujících oblak na vrchol Ještědu, zastavím se pokorně pod modrou oblohou v záři zapadajícího slunce za vrchol Ralska, které jako ostrůvek vystupuje z bílého moře mraků, a dívám se na pobřeží Jizerek a vzdálených Krkonoš, je mi líp než v zakouřené hospůdce nebo u obrazovky TV, i když tato místa mám také rád. Lidé říkají, že jsem blázen, a mají pravdu. Ale nikomu svou posedlostí neubližuji a na horách je tak krásně, i když obloha není právě azurově modrá a nefouká vítr! 235

237 236 V roce 1912, kdy byla vydána tato pohlednice, stoupala osadou Rudolfov jen obyčejná prašná vozová cesta

238 Jak se dnes sbírají pohlednice Petr Kurtin Jablonec nac Nisou Asi každý z nás v dětském věku něco sbíral, a mnohým jejich záliba zůstala až do dospělosti. Já jsem začal známkami a zápalkovými nálepkami, což je obvyklý sběratelský folklór. Později se mi zalíbily pohlednice, a u jejich sbírání jsem zůstal dodnes. Nejprve to byl místopis celého tehdejšího Československa. Začínal jsem černobílými pohlednicemi (ostatně na přelomu padesátých a šedesátých let ani jiné nebyly), a když později naše vydavatelství přešla na barevné, měla ve mně rázem svého stálého odběratele. Tehdy se, kromě jiných, vydávalo také značné množství pohlednic i z naší oblasti z Liberecka, Jablonecka, Jizerských hor a Poještědí. V tomto kraji žiji od narození a znám jej už od dětství, kdy jsem se po něm často toulal se svým tátou. Záběry jizerskohorských partií na pohlednicích mne inspirovaly k výletům, při nichž jsem na přelomu šedesátých a sedmdesátých let (dnes už minulého století) na vlastní kůži zažil dobu, kdy dřevorubci se svými pilami měnili podobu našich hor tak důkladně, že jsem některá místa při opakované návštěvě skoro nepoznal. A to ve mně probudilo zájem o staré pohlednice Jizerských hor, ve kterých spatřuji dokumenty o jejich minulosti a postupujících proměnách. Zpočátku mi stačilo, když se na nich vyskytovalo magické slůvko Isergebirge. S pomocí starých map jsem se rychle seznámil s německými názvy jednotlivých míst. Polepšil jsem si svoji němčinu, abych si ve starých knihách, průvodcích nebo časopisech mohl v originále přečíst to, o čem v době socialismu nikdo nepsal. Když pak vyšla Kniha o Jizerských horách od doktora Nevrlého, rázem se pro mne, stejně jako pro spoustu dalších zájemců, stala zdrojem unikátních informací. O to dychtivěji jsem pak pátral po pohlednicích, s touhou, aby mi z nich žádná neunikla. Hodně jsem jich tehdy sehnal přes inzeráty v novinách. Poptával jsem se mezi lidmi a s jejich pomocí se mi dařilo pohlednice objevovat v odložených a archivních písemnostech, balíčcích staré korespondence v šuplících a skříních na zaprášených půdách, mezi papírem, který ještě nikdo nestihl spálit nebo odvézt do sběru. S postupujícími roky však sběratelé prohledali už vše, co se dalo, a proto jsou takovéto objevy dnes už jen legendami. 237

239 238 Tischerův Nádražní hotel naproti sanatoriu v Jabloneckých Pasekách měl pěknou secesní fasádu a přívětivý restaurační sál s nezbytným kulečníkem a vzornou obsluhou

240 Výletní restauraci na vrchu Gickelsberg (dnes Výhledy) nad Horním Vítkovem u Chrastavy nám dnes připomínají už jen dobové pohlednice Sběratelství však trvá dál a sběratelé to nevzdávají. Stále jezdí po nejrůznějších burzách a bleších trzích, kde se občas naskytne příležitost nejrůznější druhy pohlednic nakoupit nebo vyměnit. Za ta léta sbírání se sběratelé mezi sebou znají, mnohdy mezi nimi vznikla pevná přátelství, a když se jim naskytne možnost vzájemné výměny nebo prodeje, vychází si v maximální míře vstříc. Docela dobrými zdroji pohlednic bývají i prodejny starožitností a antikvariáty. Mnohé se dokonce na pohlednice specializovaly. Mívají je seřazeny abecedně podle názvů jednotlivých míst nebo oblastí, žánrové pohlednice dle námětů, a obvykle je nabízejí v ochranných obalech nebo srovnané v albech. V těch ostatních, kterým je etika a kvalita nabídky pojmem jen vzdáleným, je nutno se obrnit trpělivostí, potřebnou ke zvládnutí stohů pohlednic, které v lepších případech bývají napěchovány v krabicích, jindy se bez ladu a skladu povalují na pultech. V nich pak je možno se probírat třeba i dlouhé hodiny, aniž bychom předem měli jistotu, že to svoje místo vůbec objevíme. Podobné způsoby prodeje bývají obvyklé také na již zmíněných burzách. Pro mnohé sběratele se doslova revoluční věcí stal internet. Ten je zaplaven nejrůznějšími ukázkami pohlednic. Sběratelé si na něm vytvářejí vlastní stránky, na kterých ukazují své sbírky nebo z nich vybrané zajímavosti. Galerie dobových pohlednic často bývají součástí webových stránek měst, obcí nebo nejrůznějších spolků. Nevídanou moc internetu si uvědomili i prodejci, jejichž inzeráty s nabídkami prodeje a nákupu se to na různých internetových stránkách jen hemží. Zvláštní druh čilého obchodování se odehrává na aukcích pohlednic. Jejich původní podoba vznikla v sálech, a tam se obvyklým způsobem odehrávají stále. Zájemci o konkrétní pohlednice mezi sebou svádí lítý boj, ve kterém vítězí ten, kdo oproti vyvolávací ceně formou přihazování oproti ostatním nabídne tu nejvyšší cenu. 239

241 240 Na pohlednici z roku 1938 jsou louky a políčka na stráních Bedřichova ještě pečlivě udržované. Weberova bouda na tehdy odlesněném vrchu byla dobře vidět od Jablonce i Liberce.

242 Z tohoto principu vznikly i aukce na internetu. Jsou dosažitelné na českých i zahraničních webových stránkách, ovšem vyžadují dost času při sledování jejich průběhu a soustředění na okamžik nejvýhodnějšího nákupu. V mnoha případech bývají ještě spojeny se značnými výdaji za poštovné. Můžete se jim však věnovat z pohodlí domova, a snad právě tím si postupně získávají na oblibě. S internetem, s počítači a s dalšími současnými zobrazovacími technologiemi je spojen i jeden zcela nový typ sběratelského zájmu. Jedná se o sbírání kopií pohlednic. Od toho pravého sběratelství však je na hony vzdáleno. Přemluvíte nějakého známého sběratele, aby vám zapůjčil kousky ze své sbírky, a ty si pak okopírujete jedním z několika dnes dosažitelných způsobů. Na kvalitní laserové kopírce si z nich můžete nechat udělat papírové kopie, jejichž kvalita je totožná s originální předlohou, a při troše piplavé práce se může v některých směrech i vylepšit. Další možnost nabízí skenování, kdy si pomocí přídavného zařízení obrázky a případné texty uložíte do svého počítače. Při použití speciálního programu pak máte možnost s nimi dále pracovat, upravovat je, a dokonce nahrávat na nosiče, které se mohou stát výhodným obchodním artiklem. Oba tyto způsoby záleží jen na vzájemné dohodě se sběratelem. Pokud svolí, obvykle zapůjčí pohlednice jedině za úplatu a při dodržení předem stanovených přísných podmínek. Je také dost zájemců, kteří se spokojují s pouhým stahováním polednic z internetových stránek. Díky tomu nemusí do takto vytvářené sbírky investovat ani korunu, a přesto mohou mít ve svém počítači exempláře jinak nedosažitelné. Stačí k tomu jen pátrat v internetu, pak stáhnout obrázek z monitoru a uložit si ho. Je to ovšem dost nepoctivý způsob, hraničící se zlodějnou. Opravdová pohlednice je sběratelským artiklem, který elektronickým obrázkem nelze nahradit. Sběratel je svým způsobem lovec. A kam se právě v obou výše zmíněných případech poděl zážitek z lovu? Jaká je to slast, když ulovíte na burze či v antikvariátu pohlednici, která tam je už kdovíjak dlouho, a přešlo okolo ní mnoho jiných lovců. Vy ji Velmi vzácná pohlednice se záběrem ze slavnostního odhalení Körnerova pamětního kamene na vrcholu Smrku dne 19. září

243 však objevíte, důkladně si ji prohlédnete, zhodnotíte její detaily, kvalitu a posléze si ji po zaplacení (mnohdy spojeném i se smlouváním o ceně) odnášíte domů. Tam se s ní znovu pokocháte, abyste ji pak pečlivě zařadili do své sbírky. Počítač nám může být dobrým pomocníkem pro evidenci sbírky. Je možno si v něm vytvořit její obrazový přehled, který s sebou můžete nosit v notebooku nebo si z něj vytisknout kapesní obrázkový katalog. Ten pak prokáže nedocenitelnou službu, když nám někde na burze nebo v obchodě při rozhodování o nákupu selže paměť. Záměrně jsem se v předchozím textu zmínil o smlouvání. Je to taky dobrodružství. Někdy si koupíte pohlednici za pár korun, a za chvíli o kousek dál nebo o pár týdnů později jinde objevíte stejnou, ale za cenu mnohem vyšší. Cenu určuje samozřejmě kvalita, stupeň zachovalosti a stáří vždyť některé pohlednice jsou staré i více než celé jedno století. Stále více cenu pohlednice určuje to, co na ní je k vidění. Čilý pouliční ruch s hemžením lidí ve starobylém oblečení, s auty a tramvajemi, vyobrazení hospod, továren nebo různých událostí to jsou obzvláště ceněné exempláře. Když ovšem sbíráte pohlednice města, ve kterém žijete, udělají vám jistě radost i takové, které před mnoha lety zachytily poklid někdejších městských čtvrtí, a zejména míst, která jen zcela nedávno musela ustoupit novodobé panelové výstavbě. Za příčinu zájmu o dobové pohlednice můžeme směle označit čas. Vytrvale ubíhající čas, který neúprosně mění nejen tváře lidí, ale i podobu měst a obcí. Kolik typických domů, plných starobylého půvabu, během let zmizelo, kolik městských čtvrtí a ulic změnilo svůj kolorit, jak se časem ztrácela řada zajímavých výhledů na známá města a vesnice, na krajinu. Dnes je můžeme spatřit už jen vzácně právě na dobových pohlednicích, které jsou důkazem, jak si příroda krajinu našich hor přetvořila k obrazu svému. Proto jsou jedinečným a obdivovaným svědectvím proměn míst a života předešlých lidských generací. Když si je pak na výletě porovnávám se současnou podobou krajiny nebo si v ní udělám fotografii a srovnávání si nechám na doma, mám téměř vždy o úžasné objevy a překvapení postaráno. Na závěr si dovolím návod: sbírejte pohlednice, staré, novější i zcela nové. Přinesou vám zajímavá poznání a chvíle objevných radostí. A až vás třeba jednou omrzí, předejte je vnoučatům nebo je dobře uložte. Vaše pra- a možná i prapravnoučata si je ve starém kufru po vás zcela jistě objeví, a třeba tak budou mít pěkný počin k osedlání svého koníčka. Přeji vám šťastnou ruku, hodně krásných úlovků a hezké zážitky! 242

244 O zrození knížky Tisícovky Jizerských hor Marek Řeháček Liberec 243

245 Bylo by to asi stylově dokonalé, kdyby nápad vytvořit knihu o všech jizerskohorských vrcholech, které dosahují výšky tisíc metrů, přišel při bivakování za nějaké kruté zimní bouře na vrcholu Smrku či Jizery, při polospánku v mrazu, kdy se člověku pod víčky objevují fantaskní barevné představy. Jak už to tak ale bývá, bylo tomu úplně jinak: ten nápad se zrodil stovky kilometrů od Jizerských hor. Ve více jak dvou a půl tisícimetrové nadmořské výšce tam ve východotyrolských Alpách na dohled od nejvyšších vrcholů Rakous, Grossvenedigeru a Grossglockneru. V úplné pustině drsné horské přírody tam stojí Reichenberger Hütte čili Liberecká chata, která se stává rok co rok oblíbeným cílem členů Jizersko-ještědského spolku a jeho příznivců. Toho večera v počátku podzimu svítila její okénka do dokonalé tmy, rozlévající se v kraji skalních špic ve skupině zvané Lasörlinsgruppe. Byl konec sezóny, ovčáci sháněli ovce z rozmoklých hor a chata už patřila jen Liberečanům a pár skalním horolezcům s tyrolským přízvukem. A stejně jako vždy ve světě vysokých hor se večer po namáhavém (a bohužel pro nepřízeň počasí nedokončeném) výstupu na třítisícový Keeseck sedělo v dřevěné šenkovně u kvasnicového piva a špeku. Z ničeho nic se začalo se vzpomínat na jizerskou krásu, na rašeliniště, kopce, bivaky v mrazivých podzimních dnech. Skupině dominoval fotograf Jan Pikous, u nějž se láska k Jizerským horám snoubí s posedlostí, a zakrátko se v dřevěné chatě v Tyrolích na vlně popisování a obdivování vzdáleného, ale v té chvíli jakoby zhmotnělého jizerského genia loci rozprostřela nálada listopadového večera v zámečku na Nové Louce, v Pyramidě na Jizerce či v trampské hospodě u Kozy na Hemmrichu. A v této atmosféře se zrodil nápad vytvořit knížku o všech jizerských tisícovkách, přičemž inspirací byl jednoznačně podnik, který před lety vymysleli Liberečané Tomáš Hampl a Jaromír Žid. V průběhu jednoho roku si každý měsíc vybírali jednu z dvanácti tisícovek na české straně Jizerských hor, doputovali na ni krásnými dny, plískanicemi i hlubokým sněhem a strávili na ní noc. Dvoumetrový Hampl si spokojeně seděl nad kvasnicovým pivem v alpské chatě a prohlížel si jizerské močály, žulové skály a nekonečné bučiny, které se odrážely v očích Jana Pikouse s ohromnou ostrostí obrazu stovky kilometrů od Jizerských hor, a nemohl tušit, že zasel na novou knížku. Nápad jsme si přivezli v podzimu 2006 z Alp do Liberce a nechali jej dospívat či umírat. Původní představou bylo, že všechny tisícovky v průběhu jednoho roku obejdeme právě s Janem Pikousem a Tomášem Hamplem a ze vzniklých vzpomínek a fotografií se společně se starými obrázky a historkami z jizerských německých vlastivěd zrodí knížka. Jenže času ubývalo a napsaných a nafocených tisícovek vůbec nepřibývalo. Přesto ale nikdo z nás nechtěl nápad, který se zrodil v nadmořské výšce zvíci téměř dvou Smrků, jen tak zahodit a nechat vyvanout. Či jej snad ponechat někomu jinému, ať si jej sebere a dotesá do vlastní dokonalosti. Proto jsem tehdy víceméně ze zoufalství oslovil další jizerské autory textů a fotografií; zejména připomenuti musí býti Otokar Simm a Pavel Vonička, kteří se do nápadu zakousli jako honící psi a ani mne, ani ostatní nenechali na pokoji, dokud se původní nápad rozpitý v alpském špeku a kvasnicovém pivu neproměnil v jasnou myšlenku. Bez nich by se nikdy nezrodila: s Otovou proslulou pečlivostí vulgo puntičkářstvím byly všechny vrcholy pečlivě sepsány do seznamu pro stranu českou i polskou. A zjistilo se, že na každé straně Jizerských hor je právě dvanáct tisícimetrových vrcholů! Opuštěn byl tedy první nápad představit pouze vrcholy české, ale pro jizerskou vyváženost, kterou zastává Horský spolek od vydání 244

246 Křest knihy Tisícovky Jizerských hor na Prezidentské chatě vyvrcholil představením jednotlivých autorů rozmístěných coby vrcholy na pomyslné mapě Jizerských hor knihy Tři iseriny, musely být přidány i vrcholy na slezské straně hor, zvláště poté, co se řada horských přátel zamilovala do pohostinnosti v chatách a krčmách na slezské straně hor a s polskými goraly navázala nejedno přátelství. Oslovili jsme tedy porůznu všechny autory, kteří mají vztah k Jizerským horám a byli by ochotni popsat svůj tisícimetrový vrchol. České tisícovky našly svoje spisovatele rychle, díky Otovi se však vynořila zpoza hranice řada polských autorů, kteří byli ochotni se na knize podílet. Krása textu měla být umocněna tím, že se na něm podíleli v horách známí čeští i polští spisovatelé a renomovaní odborníci, ale také milovníci hor a vrcholů, pro něž je popis jejich tisícovky literární prvotinou. Třešničkou na tisícovkovém dortu měl být text nestora jizerského vypravěčství Miloslava Nevrlého, kterého jsme navzdory je pověstné nechuti vracet se k jizerskohorským tématům nakonec skupinově přemluvili. Jenže ani to nebylo bez komplikace guru všech jizerskohorských spisovatelů si totiž překvapivě vybral tisícovku Na Kneipě horu, kterou jsme považovali za natolik bezvýznamnou, že v našem seznamu chyběla! Nepřipsat ji nešlo, a když jsme ji dodatečně přiřadili, bylo tisícovek najednou dvacet pět, což vychylovalo tu krásnou česko-slezskou tisícovkovou vyváženost. Po dlouhém přemýšlení se na chvíli pomyslné váhy srovnaly přidáním jednoho vrcholu na polské straně, tuším, že Smreku, jakéhosi malého a neznámého bratříčka Smrku krále Jizerských hor. Ota Simm nakonec ovšem některé vrcholy pospojoval v knize dohromady, takže se původní filosofie početní rovnováhy sice zhroutila, ale byla nahrazena přívětivější vyrovnaností horské logiky. 245

247 V chaosu a určitých tvůrčích bolestech se tak rodila v létě 2007 knížka Jizerské tisícovky, publikace popisující dvacet šest tisícimetrových vrcholů na české i polské straně Jizerských hor. České kopce popsali čeští autoři, polské zase spisovatelé ze Slezska. Až na několik výjimek včetně lehce opomíjené Wysoké kopy nejvyššího vrcholu celých Jizerských hor, který nikdo z Poláků jen bůh ví proč netoužil popsat. Text o ní vytvořil nakonec příznačně právě Tomáš Hampl, jehož nápad vykrystalizovaný v náladě onoho jizerského večera v alpské chatě byl vlastně prapříčinou vzniku celé knihy. Knížka Tisícovky Jizerských hor se tedy nakonec navzdory jisté laxnosti těch, kteří ji vymysleli zrodila. A jako vždy nechyběly na závěr okamžiky vpravdě dramatické: krve by se nedořezal pár dní před ohlašovaným velkolepým křestem na Prezidentské chatě v Honzovi Pikousovi, když mu volali z brněnské tiskárny, že celý náklad je asi pokažen slepením stránek a že kniha bude až po Novém roce! A to bylo jen hodinu poté, co jásal na základě zprávy, že celý náklad je zdařile a v pořádku vytištěn! Nakonec se naštěstí sýčkování tiskařů nepotvrdilo, kniha byla zachráněna a zdárně do Liberce přivezena. Křest, který se uskutečnil dne 24. listopadu 2007 na Prezidentské chatě v Hraběticích, byl jednou z nejpůvabnějších horských slavností, které jsem v Jizerských horách zažil. Přijeli skoro všichni autoři a mraky fanoušků Horského spolku i jeho literatury; povídalo se, zpívalo a tancovalo. V krásné dřevěné šenkovně staré boudy tak jakoby příznačně a na chvíli zavládla na chlup stejná nálada jako kdysi na Reichenberger Hütte. Asi jen já jsem si na to vzpomněl a na oplátku alpským duchům za jejich přízeň při zrození nápadu vytvořit Tisícovky se na chvíli v myšlenkách přesunul do tyrolských hor. Reichenberger Hütte ve Východních Tyrolích právě zde se zrodil nápad připravit knihu o tisícovkách Jizerských hor 246

248 Publikace vydané Jizersko-ještědským horským spolkem redakce 247

249 248 Vydané ročenky JJHS

250 Jizersko-ještědský horský spolek se již krátce po svém vzniku zabýval možností vydání publikací zaměřených na poznávání přírodních hodnot, historických a kulturních zajímavostí v Jizerských a Ještědských horách a v jejich nejbližším okolí. Dosud bylo vydáno šest knižních titulů a reprint Matouschkovy mapy Jizerských a Ještědských hor z roku Začali jsme skromně nevelkými brožurami o NPR Jizerskohorské bučiny (2000, dotisk 2002) a Přírodním parku Ještěd (2001). Následovala již obsáhlejší publikace o jizerskohorských skalních vyhlídkách (Daleké obzory, 2003, dotisk 2006), kniha Jizerskohorská rašeliniště (2004) a v roce 2006 publikace Tři iseriny, popisující osudy tří jizerskohorských osad Jizerky, Velké Jizery a Orle. Dosud poslední knihou byly Tisícovky Jizerských hor, o jejichž vzniku je více informací v předchozím článku Marka Řeháčka. Matouschkova mapa byla znovu vydána v roce 2005, nyní je již i její dotisk zcela rozebrán. Myšlenka vydávání ročenek JJHS dostala svoji reálnou podobu v roce 2003, kdy vyšla první Ročenka JJHS Od té doby JJHS vydává svoje ročenky pravidelně. 249

251 250 Společné foto výroční členská schůze ve vratislavském pivovaru v dubnu 2007

252 Seznam členů JJHS k Titul Příjmení Jméno Obec 36/02 ZO ČSOP Liberec RNDr. AMROZEK Libor Praha ANTL Jiří, DiS. Liberec RNDr. BAREŠ Martin Liberec BÁRTOVÁ Eva Liberec Ing. BEITL Petr Jablonec nad Nisou Ing. BEJČKOVÁ Jaroslava Ústí nad Labem Ing. BENEŠ Luděk, PhD. Praha BLÁHA Zdeněk Jablonec nad Nisou BLIML Jiří Liberec Ing. Arch.BOHUSLAV Pavel Železný Brod Ing. BÖNISCH Radek Liberec Ing. BOUDA Zdeněk Huť BRANDEJSKÁ Marie Stráž nad Nisou BRÁZDA Vlastimil Liberec BŘACH Tomáš Liberec MVDr. CVRČEK Zdeněk Liberec ČÁP Karel Praha Ing. ČECH Michal Praha ČERNOHOUS Jan Liberec ČERNOHUB Josef Liberec Ing. ČERNÝ Rudolf Liberec ČERNÝ Pavel Liberec DEDECIUSOVÁ Jana Liberec Ing. DOLEŽAL VáclavJablonec nad Nisou DOLEŽAL Jiří Liberec DOSTALÍKOVÁ Zuzana Liberec DRAHOŇOVSKÝ Milan Liberec DRAŠAROVÁ Martina Proseč nad Nisou DROBNÝ Milan Praha DUDA Jiří Liberec DUŠEK Jiří Liberec Ing. DVOŘÁK Bořek Skalice u České Lípy EISENMANNOVÁ Dagmar Praha ENGEL Edvard München ENGELMANN Isa Verona-Poiano Ing. FAJGL Pavel Jablonec nad Nisou FELCMANOVÁ Zdena Raspenava Ing. FELCMANOVÁ Jitka Raspenava FIALA Milan Nová Ves nad Nisou FLEKNA František Liberec FOLCOVÁ Helena Liberec Mgr. FORMAN Petr Jablonec nad Nisou FOUQUÉ Petr Liberec GÁLIK František Liberec Mgr. GLOGAR Josef Liberec PhDr. GRUNT František Hostivice Mgr. GUMOWSKI Andrzej Gdynia Ing. HAJAŠ Josef Hrádek nad Nisou Ing. HAJÍČEK David Liberec HAMPL Lukáš Liberec Ing. HANZESOVÁ Anna Liberec HANZLÍK Karel Tanvald HASENÖHRL Jan Praha HEINDORFER Josef Liberec HIKL Tomáš Liberec HLOUŠKOVÁ Hana Liberec HLUBUČEK Roman Jablonec nad Nisou HLUŠTÍKOVÁ Ivana Liberec HOLADA MiroslavOsečná HOLEČEK Milan Liberec Ing. HOLÝ Michal Nová Ves nad Nisou HORÁČEK Zdeněk Liberec HORÁK Antonín Liberec Ing. HRADECKÁ Gabriela Mníšek u Liberce Bc. HROMÁDKA Radek Liberec HRUBEŠ Michal Liberec HUBKA Rudolf Hejnice HUDCOVÁ Eliška Praha MSc. HUGHESOVÁ Gladice Liberec HULÁK Jiří Frýdlant v Čechách Ing. CHALOUPKA Josef, PhD. Liberec Ing. INDRÁČEK Ivan Desná v Jiz. Horách INDRÁČKOVÁ Jitka Desná v Jiz. Horách JADRNÝ Michal Liberec JÁGROVÁ Lenka Liberec JAKOUBEK Martin Smržovka JANDA Pavel Liberec JANDÍK Jiří Liberec 251

253 JANEČEK Allan Kryštofovo Údolí JANEČEK Milan Liberec JANEČKOVÁ Daniela Kryštofovo Údolí JARCHOVSKÝ František Nové Město pod Smrkem JASCHEK Jürgen Osečná JELÍNEK StanislavLiberec JERSÁKOVÁ Marta Liberec JINDRA Tomáš Raspenava JIRÁSEK Zdeněk Praha JIROUDEK Jiří Liberec JUDOVÁ Helena Liberec Ing. KABÁTEK Pavel Světlá pod Ještědem KALIŠ Karel Lázně Libverda KALIŠ Jakub Praha KALIŠOVÁ Vladana Praha KALPAKCIS Pavel Jablonec nad Nisou KAPLOVÁ-JÍROVÁ Věra Nové Město pod Smrkem KARLOVÁ Milada Liberec MGR. KARPAŠ Roman Liberec KAŠKA MiroslavLiberec MUDr. KLIMOVIČ Tomáš Liberec Ing. KNEITSCHEL Helmut Schnaitsee Mgr. KNĚZÁČKOVÁ Lenka Liberec KOCOUREK Luboš, DiS. Liberec Ing. KOCOUREK MiroslavStráž nad Nisou Ing. KOČÍ Aleš Liberec Mgr. KOČÍ Jana Liberec KOČÍ Martin Liberec KOFR David Liberec KOLAŘÍK Petr Liberec KOLAŘÍKOVÁ Jaroslava Liberec KOLDOVSKÁ Eva Liberec KOLOUCH Jan Liberec KOLOUCH Josef Liberec KOLOUCH Josef, ml. Liberec KOSÁK StanislavLiberec Ing. KOVÁŘOVÁ Zdena Liberec KRAUSE Petr Jablonec nad Nisou KRAUSE Werner Jablonec nad Nisou KREJCAROVÁ Cecílie Frýdlant v Čechách Ing. KREJČÍ JaroslavČeský Dub KRUPAUER JaroslavLiberec KŘÍSTEK Adam Praha Mgr. KŘÍŽEK Jiří Liberec Mgr. KŘÍŽKOVÁ Olga Liberec KUBERKA František Stráž nad Nisou Ing. KUDRNA Daněk Litoměřice KURTIN Petr Jablonec nad Nisou Mgr. LACINA Lubor Jablonec nad Nisou LÁLA Jan Liberec LÁLOVÁ Milena Liberec LÁSKA Ondřej Semily LINDA StanislavStráž nad Nisou LINHARTOVÁ Jana Liberec Mgr. LORENOVICZ VítězslavLiberec LOSERTOVÁ Ilona Jablonec nad Nisou LOUDA Jiří Jablonec nad Nisou LOUMA StanislavVelké Hamry LOUTHAN Miloš Kladno Ing. LUBAS JaroslavNová Ves nad Nisou MALÝ Daniel Liberec Ing. MÁNEK Jiří Jablonec nad Nisou MAREK Darrin Brukunga, Austrálie MARTINCOVÁ Marcela Liberec MATĚJKA František Praha Ing. MATOUŠEK Miloš Liberec MELOUN JaroslavHejnice MENZEL Günter Liberec MERKL David Smržovka Mgr. MITBAUEROVÁ Natálie Liberec Ing. MOC Vladimír Liberec MODRÁ Eva Liberec Mgr. MORÁVKOVÁ Květa Liberec MOUCHA Ivan Praha Mgr. MRÁZKOVÁ Jitka Liberec Ing. MRSKOŠOVÁ Iva Liberec Ing. MUSIL StanislavLiberec Ing. MUSÍLKOVÁ Daniela Liberec NÁDENÍK Karel Nové Město pod Smrkem Mgr. NÁDHERA Bohumil Liberec NAVRÁTIL Vladimír Liberec Mgr. NECHVÍLE Martin Jablonec nad Nisou NECHVÍLOVÁ Dana Jablonec nad Nisou NEUMANOVÁ Nikola Liberec Ing. NEUMANOVÁ Iveta Liberec NEVOLE Vojtěch Liberec RNDr. NEVRLÝ MiloslavLiberec Bc. NOSKOVÁ Eva Liberec NOVÁK Frýgo Jiří Jablonec nad Nisou NOVÁKOVÁ Irena Jablonec nad Nisou NOVÁKOVÁ-SLAVÍKOVÁ Kateřina Praha Ing. NOVOTNÁ Eva Liberec Mgr. NOVOTNÝ Martin Pardubice MVDr. NOVOTNÝ Martin Chrastava Mgr. OLYŠAR Petr Liberec ORAVEC Tomáš Jablonec nad Nisou Ing. PACOVSKÁ Lucie Praha PÁRA BoleslavLiberec PÁRYS František Liberec PÁRYSOVÁ Terezie Liberec Ing. PAVELEK Petr, PhD. Liberec 252

254 PAVLŮ Jiří Liberec PELC Jiří Tanvald PETR Radek Praha PETR Vojta Praha PETROVÁ Lenka Praha PETROVÁ Kateřina Praha Ing. PETROVIČ StanislavHorní Maxov RNDr. PETŘÍK Petr Praha PEUKER Pavel Jindřichovice pod Smrkem PIKOUS Jan, ml. Liberec PIKOUS Šimon Liberec RNDr. PIKOUSOVÁ-DOLEŽALOVÁ Jana Liberec PIVNIČKA MiroslavAlbrechtice vjiz. horách MUDr.PIVRNCOVÁ Marta Liberec Bc. PIVRNEC Martin Liberec PODHORA Jan Hejnice POLDA Ferdyš Petr Liberec POLDOVÁ Alena Liberec POSPÍŠIL Jiří Liberec POŽÁRSKÝ Vlastimil Liberec PRAJZLEROVÁ Marcela Liberec Mgr. PUDIL Martin Liberec REICHERT Radek Děčín Ing. REJLEK Martin Liberec Ing. RICHTER Vít Chrastava RYCHLÍK Zdeněk Liberec ŘEBÍČKOVÁ Alena Liberec JUDr. ŘEHÁČEK Marek Liberec ŘIČÁNEK Miloslav Praha SADÍLEK Vojtěch Frýdlant v Čechách SAMRA Francis Canterbury, V. Británie SEDLMAYER Jiří Liberec SENOHRÁBEK Stanislav Desná v Jiz. horách SENOHRÁBKOVÁ Ivana Desná v Jiz. horách Ing. SCHNEIDER Pavel Liberec Ing. SCHNEIDER Petr Liberec Ing. SCHNEIDER Vlastimil Liberec Bc. SCHNEIDEROVÁ Lenka, DiS. Liberec Ing. SCHNEIDEROVÁ Petra Liberec Ing. SCHÖTTA Ivo Jablonec nad Nisou SIMM Otokar Jablonec nad Nisou SLÁDEK Petr Liberec SLADKOVSKÝ Oldřich Liberec Ing. SLAVÍK Libor Roztoky u Prahy SLEZÁK Petr Stráž nad Nisou PhDr. SLUKA Tomáš Praha MUDr. SLUKOVÁ Renáta Praha SOBOTKOVÁ Dana Liberec SOKOLA David Jablonec nad Nisou STANĚK Jaroslav, DiS. Liberec STANGE Walter Zittau Mgr. Ing. STANKIEWICZ Wojciech Poznaň STEHLÍKOVÁ Miluše Liberec Bc. STEJSKAL Libor Liberec STRÁNSKÝ Zdeněk Liberec STRNAD Tomáš Josefův Důl STRNÁDEK Milan Jablonec nad Nisou Mgr. STRNADOVÁ Martina Liberec STUDENÝ Jan Liberec SUCHL Jan Liberec SVÁROVSKÝ MiroslavDobrovice Doc. Ing. ŠÁLEK Jan, CSc. Liberec ŠEBEK Josef Stráž nad Nisou Mgr. ŠEFČOVIČ Dušan Liberec ŠENFELDOVÁ- CHOCOLOUŠKOVÁ Věra Jablonec nad Nisou Ing. ŠIMEK Jiří Liberec Mgr. ŠÍP Ondřej Liberec ŠÍROVÁ-MOTYČKOVÁ Kamila Praha ŠKODA Jan Liberec ŠKODA Richard Liberec ŠKODOVÁ Milada Liberec ŠKODOVÁ Lucie Liberec ŠKRABÁKOVÁ Petra Liberec ŠLECHTOVÁ Šárka Světlá pod Ještědem ŠLESINGER VladislavLiberec ŠMAUS Petr Bedřichov ŠNÁBL Karel Police nad Metují ŠOLC Robert Liberec RNDr. ŠOLC Jan Malá Skála ŠOUREK Jiří Kopidlno ŠOUREK MiroslavLiberec Ing. ŠPITÁLNÍK Jiří Praha Ing. ŠPITÁLNÍKOVÁ Alice Praha Ing. ŠREK Jakub Liberec ŠTEINFEST Milan Liberec ŠTENCL VáclavJenišovice TESÁREK Miloš Liberec TESÁRKOVÁ Věra Liberec TREJBAL Tomáš Čiská u Horek TRŽICKÝ Martin Praha TŘEŠŇÁK Tomáš Český Dub TUREK Josef Jablonec nad Nisou ULMAN Otto Liberec URBANOVÁ Petra Liberec VÁCLAVÍK Eduard Brniště VALENT Radovan Nové Město pod Smrkem VALENTOVÁ Jaroslava Nové Město pod Smrkem VALENTOVÁ Marie Nové Město pod Smrkem VAŠINA Leoš Liberec 253

255 VAŠINA Leoš, ml. Liberec VČELIŠ Vladimír Fojtka VIMMER Ctibor Liberec VINAŘ Michal Česká Lípa Mgr. VINKLÁT Pavel Liberec VÍT Aleš Liberec MVDr. VOLF Bohumil Praha VOLKERT Fredy Helfried Hrádek nad Nisou VONDROUŠ MiroslavLiberec VONIČKA Martin Liberec Ing. VONIČKA Pavel Liberec VONIČKOVÁ Monika Liberec VONIČKOVÁ Pavlína Liberec VYŠOHLÍD LadislavLiberec WALDE Thomas Eckartsberg WANKA Petr Liberec WANKA Klaus Liberec WANKOVÁ Marie Liberec ZAJÍC StanislavSemily ZAJÍČKOVÁ Jana Praha Ing. ZÁMEČNÍK Jaroslav, CSc. Liberec ZELENKOVÁ Kateřina Liberec ZEMANOVÁ Zlata Kateřina Hejnice ŽIDŮ Jiří Brno Říkám vám, že to příští rok vytáhneme na 400 členů! Jen jestli si moc nefandíš 254

256 JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝ HORSKÝ SPOLEK OBČANSKÉ SDRUŽENÍ PŘÁTEL HOR LIBERECKÉHO KRAJE ZPRÁVA O ČINNOSTI 2007 JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝ HORSKÝ SPOLEK 255

257 Zpráva o hospodaření za rok 2007 MAJETEK ZA ROK 2007 peníze v hotovosti peníze na bankovních účtech dlouhodobý majetek drobný hmotný majetek publikace na skladě propagační materiál na skladě pohledávky majetek celkem HOSPODÁŘSKÝ VÝSLEDEK náklady celkem výnosy celkem zisk náklady celkem kancelář nájem, telef., poštovné, kopír., kancel. potřeby mat. a služby k pracím v terénu, stravné, ubyt. brigádníků PHM, dopravní služby tisk a distribuce publikací, autorské honoráře, graf. práce mzdy, soc. a zdrav. pojištění, poj. zaměstn., stravenky nákup drobného majetku a software NROS sociekonomická a přírodov. studie, rešerše, audit nákup propag. materiálu, knih a časopisů kuturní produkce a slavnosti povinné ručení, silniční daň, pojištění, správní poplatky opravy auta odpisy dlouhodobého majetku bankovní a ostatní poplatky potraviny, občerstvení neuplatněné DPH z dotací finanční dary nájemné garáž, pozemky, pronájmy sálu pozemkový spolek akreditační poplatek výnosy celkem členské příspěvky sponzorské dary nadační příspěvky grant Alternativy pro Frýdlantsko dotace KÚLK, SML, MŽP úřad práce příspěvek na mzdu prodej publikací a propagačních materiálů příjem z reklamy poštovné, balné a různé služby práce v přírodě úroky z běžného účtu

258 Jizersko-ještědský horský spolek Jizersko-ještědský horský spolek (JJHS) se sídlem v Liberci byl založen v roce 1996 a sdružuje členy se zájmem o přírodu, historii a kulturní tradice Jizerských hor a Ještědského hřbetu. V posledních letech jsme rozšířili svoji působnost prakticky na celé území Libereckého kraje. Jsme otevřeným občanským sdružením, přijímajícím své členy bez ohledu na věk či státní občanství. Jizersko-ještědský horský spolek provozuje své webové stránky Je možno zde nalézt informace o činnosti JJHS včetně mnoha fotografií. Ochrana přírody Svoji činnost zaměřujeme především na práci v terénu, spočívající zejména v péči o chráněná území v Jizerských horách, na Ještědském hřbetu, v Českém ráji, na Frýdlantsku i Českolipsku. Vyznačujeme hranice rezervací, kosíme horské louky se vzácnými druhy rostlin, vyřezáváme náletové dřeviny, likvidujeme nepůvodní invazní rostliny, budujeme a udržujeme zařízení k usměrnění pohybu návštěvníků, stavíme oplocenky k ochraně lesních porostů apod. Kromě toho se aktivně zúčastňujeme správních řízení vedených orgány státní správy s možností ovlivnit rozhodování o připravovaných zásazích do přírody a krajiny regionu. Při své činnosti spolupracujeme zejména s Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR Správou CHKO Jizerské hory, Správou CHKO Český ráj, Krajským úřadem Libereckého kraje, Lesy České republiky, s. p., s obcemi i nevládními organizacemi v celém Libereckém kraji. Publikační činnost Vydáváme populárně naučné publikace věnované různým tématům z oblasti Jizerských hor a Ještědu, které se svým námětovým a estetickým pojetím snaží oslovit všechny vrstvy návštěvníků, posílit v nich vztah k našemu kraji, rozšířit jejich poznatky o kulturním i přírodním bohatství regionu a nenásilnou formou apelovat na nutnost ochrany tohoto dědictví. Od roku 2003 vydáváme také ročenky Jizersko-ještědského horského spolku, obsahující nejen informace o činnosti JJHS, ale také mnoho zajímavých tématických článků z Jizerských hor, Ještědu i dalších oblastí Libereckého kraje. Osvětová a propagační činnost Budujeme a opravujeme naučné stezky a vytváříme informační tabule k chráněným územím, které přímo v terénu podávají návštěvníkům informace o přírodních a historických zajímavostech našeho regionu. Zabýváme se hlubším poznáním zajímavých míst 257

259 v regionu z pohledu historického, kulturního nebo přírodovědného. Organizujeme výlety a vlastivědné exkurze, seznamujeme se s méně známými a navštěvovanými místy s cílem vytvářet a pěstovat vztah k historii i současnosti regionu, jeho kulturním tradicím a hodnotám. Současně provádíme rekonstrukce a údržbu vyhlídkových míst v Jizerských horách a okolí. Organizujeme nebo spolupracujeme při různých akcích pro veřejnost, spojených se sportovně-turistickými výkony i kulturními pořady v přírodě, např. Soutěž Stovkařů, slavnosti na Ještědu, Slavnosti slunovratu aj. Obnova hraničních tabulí Národní přírodní rezervace Rašeliniště Jizery 258

260 Odvoz pokosené trávy z Přírodní památky Tichá říčka u Hrabětic Pozemkový spolek Pozemkový spolek pro přírodu a památky severovýchodních Čech, původně nazvaný Severák, byl založen v roce 2000 jako jedna ze sekcí Jizersko-ještědského horského spolku. V červnu 2001 získal do pronájmu první pozemek na Václavíkově Studánce a v dubnu 2002 byl akreditován ÚVR ČSOP a zařadil se tak mezi oficiálně uznávané pozemkové spolky v ČR. Hlavním posláním pozemkového spolku JJHS je přímá ochrana vybraných lokalit s významnou přírodní či kulturně historickou hodnotou. Tato ochrana je prováděna nejprve nabytím vlastnických nebo jiných věcných práv ke zvoleným nemovitostem (dlouhodobý pronájem, vlastnictví) a následnou odpovídající péčí o ně. Tradice horského spolku Roku 1884 byl z popudu továrníka a zároveň milovníka hor a propagátora turistiky Adolfa Hoffmanna v Liberci založen Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory (DGV). Postupně se rozrostl v obrovskou organizaci s členy ve 25 sekcích. Již brzy po založení se z něj stalo velice prestižní sdružení, jehož členy byli i přední liberečtí továrníci a významné osobnosti politického i kulturního života. Díky dobrému finančnímu zázemí mohl DGV pěstovat celou řadu aktivit: značil v horách první turistické stezky, vydával mapy a průvodce, stavěl rozhledny a horské chaty. Od roku 1885 vydával také obsáhlé ročenky, sloužící dodnes jako cenný zdroj informací o Liberecku. Pravděpodobně největším počinem DGV byla stavba ještědského hotelu, dokončeného roku 1907 (shořel roku 1963). Náš Jizersko-ještědský horský spolek je moderní organizací, která chce navazovat na dobré tradice DGV a přitom se jasně distancuje od jeho směřování po roce

261 Členská základna a struktura občanského sdružení Počet členů a jeho změny V roce 2007 bylo přijato 35 nových členů, 30 členům bylo členství z důvodu neplnění základních členských povinností ukončeno. JJHS měl tak k celkem 304 členů. Výbor Činnost spolku je v období mezi jednotlivými členskými schůzemi řízena výborem. V roce 2007 pracoval výbor JJHS v následujícím složení: Ing. Pavel Vonička předseda (od ), člen výboru (do ) Ing. Vladimír Moc předseda (do ) Leoš Vašina místopředseda Ing. Martin Rejlek hospodář Ing. Pavel Schneider zapisovatel Lukáš Hampl (od ) Stanislav Linda (od ) Jan Pikous Petr Polda Otokar Simm (od ) Helena Folcová (do )) Josef Kolouch (do ) Revizní komise Ing. Rudolf Černý MUDr. Tomáš Klimovič Jiří Pelc Milada Škodová Zaměstnanci spolku Dana Nechvílová Leoš Vašina Lukáš Hampl (od ) 260

262 Spolkový ples v sále restaurace U Košků 16. února 2007 Slavnosti slunovratu na Martinské stěně 23. června

263 Činnost Jizersko-ještědského horského spolku v roce 2007 Realizace praktických opatření v ochraně přírody a krajiny Brigáda na Mariánskohorských boudách Od 17. do 24. června se konala tradiční týdenní brigáda v Jizerských horách s ubytováním na Mariánskohorské boudě Tomance, patřící Správě CHKO JH. Proběhlo značení NPR Rašeliniště Jizery, značení některých problematických částí NPR Rašeliniště Jizerky a částečně značení PR Bukovec. Nejtěžší prací však byla rekonstrukce části naučné stezky přes Bukovec (část od vrcholu k osadě Jizerka). Na několika místech zde bylo vybudováno zábradlí a právě doprava části materiálu až na vrchol dala pěkně zabrat. Na stezce bylo také nainstalováno téměř čtyřicet dřevěných schůdků, ale také svodnice a provedeny byly i některé další terénní úpravy povrchu stezky. Mimo tyto práce byla také rekonstruována část stezky na Ořešník, natření vyhlídky na Sněžných věžičkách a některé další drobné práce. Sekání luk na Bukovci, Václavíkově Studánce a v Bílém Potoce Naprostá většina luk v Jizerských horách jsou člověkem uměle vytvořené a udržované ekosystémy, které je pro jejich zachování nezbytné pravidelně kosit. Absence jakéhokoliv hospodaření by vedla k jejich postupné degradaci, k vymizení vzácných druhů rostlin, snížení druhové pestrosti a nakonec k zarůstání náletovými dřevinami. Louky v PR Bukovec představují nejbohatší botanickou lokalitu v CHKO Jizerské hory. Hojně se zde vyskytuje například upolín nejvyšší, který se stal symbolem CHKO, ale i další vzácné druhy, např. kropenáč vytrvalý nebo pětiprstka žežulník. Proto se každoročně koncem července sjíždějí členové Jizersko-ještědského horského spolku na Jizerce, aby zde společně strávili několik pracovních dní. Horský spolek tu již řadu let na objednávku Správy CHKO Jizerské hory kosí cenné louky v přírodní rezervaci Bukovec. Sobotní ranní ticho, předzvěst horkého letního dne, je ukončeno svištěním a broušením kos, bzučením strunových sekaček i vrčením traktoru. Luční porosty na Pralouce i Upolínové louce se pokládají pod ostřím všech použitých nástrojů. Za sekáči nastupují další jednotky vyzbrojené vidlemi, hráběmi a plachtami, na kterých je posečená tráva stahována k cestě. Zde ji nejsilnější členové pracovní skupiny nakládají na vůz a je odvážena na předem určené místo, kde v tichosti zetlí. Louky se kosí vždy po odkvětu význačných rostlin. Tentokrát se od 20. do 25. července na Jizerce sešlo kolem 30 dobrovolníků z řad členů JJHS, kteří se tak zapojili do praktické ochrany přírody a udělali něco prospěšného pro Jizerské hory. JJHS se ovšem nezabývá pouze loukami na Jizerce. Jako akreditovaný pozemkový spolek se stará ještě o další lokality v Jizerských horách. Během tohoto pracovního týdne členové JJHS pokosili ještě louku s mokřadem v Bílém Potoce, kde se hojně vyskytuje chráněná vachta trojlistá, a dále louku na Václavíkově Studánce naleziště několika druhů orchidejí. 262

264 Shromažďování pytlů s odpadky Úklid přírodní rezervace Meandry Smědé O víkendu 21. a JJHS zorganizoval již potřetí úklid odpadků v Přírodní rezervaci Meandry Smědé na Frýdlantsku. Je zde chráněn přírodní ráz údolní nivy podhorské řeky s přirozeně se vyvíjejícím říčním korytem, se slepými rameny a s fenoménem štěrkopískových náplavů. Toto území je často několikrát za rok zaplavováno a velká voda přináší do rezervace obrovské množství odpadků, splavených z horních partií povodí Smědé. Odpady z celého Frýdlantska se tak hromadí v přirozených meandrech a naplaveninách, které jsou pro svoji jedinečnost chráněny v přírodní rezervaci. Jarní období je na čištění řeky a okolí nejvhodnější. Stromy a keře nejsou ještě olistěné, tráva na loukách nestačila ještě vyrůst a terén je tak prostupnější a odpadky je snadnější odhalit. V tomto roce byly podmínky pro čištění řeky obzvlášť vhodné díky poměrně suchému jaru. V sobotu se na místo dostavilo asi 50 dobrovolníků z řad členů JJHS, dětského Turistického oddílu Kletr a ZO ČSOP Armillaria a vydali se sbírat odpadky v celé délce toku řeky Smědé procházející přírodní rezervací od mostu v Předláncích po železniční most u obce Černousy. Použit byl také raft zapůjčený od Adrenalin centra Liberec, jehož posádka zajišťovala sběr odpadků z nepřístupných míst a také transport plných pytlů ze vzdálenějšího břehu řeky. Nejrůznějšími odpady bylo naplněno 139 pytlů, kromě toho bylo z meandrů řeky vytaženo 128 pneumatik. Z náplavů se podařilo vytáhnout velké množství kuriózních nálezů, například buben z pračky, kryt pouliční lampy, několik oken se žaluziemi, balkónové dveře, ledničku, dámské spodní prádlo, dopravní značky, velké množství autodílů, gauč, lyže, různé kuchyňské nádobí a potřeby, tři vzkazy 263

265 Mimořádný nález zánovní kožený otoman v láhvi, sifon od umyvadla, kanystry od oleje, hračky apod. To, že se v meandrech ukládají věci již hodně dlouho, dokazuje například nález zrezivělé německé vojenské přilby z druhé světové války. Mezi pneumatikami byla zase objevena pneumatika značky Baťa ze třicátých let minulého století. Pytle na odpady zdarma poskytla obec Černousy a odvoz odpadu zajistila obec Višňová. Akce byla finančně podpořena Krajským úřadem Libereckého kraje, společností Termizo, a. s. a městy Frýdlant v Čechách a Raspenava. JJHS bude v čištění meandrů Smědé pokračovat i v příštích letech a doufá, že přibude lidí, kteří s nepotřebnými věcmi nakládají zodpovědně a ubude tak odpadků hromadících se v tomto krásném koutě Frýdlantska. Další managementové práce provedené JJHS v roce 2007 Úklid odpadků v Přírodní památce Libuňka Likvidace náletu a doplnění značení v Přírodní památce Stříbrník Likvidace náletových dřevin na Upolínové louce v Přírodní rezervaci Bukovec Likvidace křídlatky podél řeky Jizery Likvidace křídlatky podél říčky Smědé v Bílém Potoce, Hejnicích a Raspenavě Ruční vytrhání vlčího bobu v Přírodní rezervaci Bukovec Kosení a odvezení travní hmoty na území připravované Přírodní památky Tichá říčka Kosení a odvoz biomasy na území Přírodní památky Fojtecký mokřad Ožínání sazenic, likvidace celíku a komonice v Přírodní rezervaci Vápenný vrch Výstavba tří oplocenek na Středním jizerském hřebenu Výsadba sazenic do oplocenky u Nosu Označení památného stromu v Liberci-Horním Růžodole 264

266 Značení hranic Přírodní památky Okřešické louky Oprava značení hranic CHKO Český ráj Oprava informační tabule a oprava značení v Přírodní rezervaci Křížový vrch Výroba a umístění stojanů na informační tabule na Riegrově stezce Výroba a instalace zábradlí u vodopádu Velkého Štolpichu Údržba vyhlídek na území CHKO Jizerské hory Oprava turistické cesty na Oldřichovský Špičák Projekt Alternativy pro Frýdlantsko Jednou z významných činností, které JJHS věnoval v roce 2007 značné úsilí, bylo řešení projektu Alternativy pro Frýdlantsko. Na jaře jsme uspěli v grantových řízeních a byla nám poskytnuta finanční podpora z tzv. Norských fondů v celkové výši cca eur. A protože stála štěstěna při nás, získali jsme ještě menší grant z Nadace Partnerství. Cílem projektu, který získal podporu výběrové komise, je zabránit poškození přírodních lokalit v Jizerských horách plánovanou výstavbou sjezdařského areálu Smrk, zmapovat zájmy a potřeby veřejnosti, iniciovat diskusi o rozvoji Frýdlantska s účastí obyvatel mikroregionu a navrhnout alternativy rozvoje a cestovního ruchu. V polovině června byly podepsány grantové smlouvy a projekt se rozjel. Zadali jsme vypracování odborných přírodovědných studií mapujících přírodní podmínky severních a severozápadních svahů masivu Smrku hydrogeologickou, lesnickou, botanickou a zoologickou a dále studii sociekonomickou, která analyzuje sociální a ekonomické podmínky na Frýdlantsku a navrhuje alternativy ekonomického rozvoje tohoto regionu. Hlavním řešitelem projektu je Ing. Aleš Kočí, který všechny části koordinuje a sleduje časový i obsahový rozvrh projektu. Čeká nás ještě hodně náročné práce, neboť projekt pokračuje i v roce 2008, kdy budou studie odevzdány a bude následovat diskuse s místními obyvateli ohledně zpracovaných návrhů. JJHS tak pracuje na smysluplném projektu, jehož výstupy mohou významně přispět k diskusi o přínosech i záporech kontroverzního záměru výstavby lyžařského sjezdového areálu na Smrku. Publikační činnost Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku 2006 Koncem března 2007 vyšla Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku 2006, v pořadí již pátá. JJHS se tak snaží navázat na dnes již legendární ročenky vydávané Německým horským spolkem pro Ještědské a Jizerské hory (DGV). Jednalo se o sborníky dodnes sloužící jako významný zdroj informací o horách v našem regionu. Vydávání této ročenky skončilo se zánikem DGV ve čtyřicátých letech minulého století. JJHS se v roce 2002 rozhodl tuto tradici obnovit a v březnu 2003 vydal svou první ročenku, která svým pojetím vychází ze svých předchůdkyň vydávaných DGV. Ročenka JJHS 2006 je poněkud specifická, neboť hodnotí desetiletou činnost spolku od jeho založení v roce Kromě informací o činnosti JJHS je zde ale možné nalézt i zajímavý rozhovor s RNDr. Miloslavem Nevrlým, články o vzniku přírodních rezervací na Jablonecku a Liberecku, o naučných stezkách v Jizerských horách a na Ještědu, o ochraně lesa v CHKO Jizerské hory, ale také např. zajímavé informace o Lilly Flasak, držitelce 265

267 rekordu v poštu výstupů na Ještěd, nebo o Josefu Matouschkovi, známém tvůrci místních map, a další přírodní i vlastivědná témata. Publikace Tisícovky Jizerských hor Námětem další z řady publikací, vydané JJHS v roce 2007, jsou vrcholy, jejichž nadmořská výška přesahuje tisíc metrů. Na české a polské straně Jizerských hor jich je přibližně stejný počet, celkem kolem pětadvaceti. Redakční kolektiv přišel s neokoukaným nápadem, aby o každém z vrcholů napsal někdo jiný. A to se také až na nepatrné výjimky podařilo realizovat. Navíc byli do práce zapojeni nejen čeští pisatelé, ale pro věc se povedlo zapálit i autory polské. Najdeme mezi nimi vědce, učitele, sportovce i básníky, tvůrce zkušené a populární, ale i méně známé či začínající. Každému z autorů byla ponechána značná volnost a kromě rozsahu nebyli téměř ničím vázáni. A tak se setkáváme s texty nejen vlastivědnými nebo přírodovědnými, ale i s osobními zážitky či vyznáními, pověstmi, a dokonce i s povídkami, jež s horou souvisejí jen okrajově. Encyklopedické informace proto musejí čtenáři hledat určitě někde jinde. Důležitou část tvoří samozřejmě fotografie (též od řady autorů), z nichž většina zachycuje současnou tvář hor. Vrcholy jsou seřazeny podle nadmořské výšky, zvlášť na české a polské straně. Připojeno je i krátké představení autorů. Rukopisy redakčně doladil Otokar Simm, graficky knihu o 152 stranách zpracovali Pavel Akrman s Janem Pikousem. Zakoupit ji můžete v regionálních knihkupectvích, informačních centrech nebo si ji můžete objednat či koupit v kanceláři JJHS. Kulturní a společenské akce Tradiční ples Horského spolku V pátek dne 16. února 2007 se uskutečnil sedmý tradiční ples Jizersko-ještědského horského spolku v restauraci U Košků v Liberci-Pavlovicích. Sál byl zcela zaplněn, sešlo se zde kolem 170 členů JJHS a hostů, kterým k tanci i poslechu hrála hudební skupina Sešlost. Naši sponzoři firmy i jednotlivci přispěli krásnými a hodnotnými výhrami do bohaté tomboly. Slavnosti slunovratu V sobotu dne 23. června 2007 se na místě bývalého lesního divadla u vyhlídky Martinská stěna opět konalo představení nazvané Slavnosti slunovratu. Vyhlídka se nachází v bukových lesích na strmých svazích údolí Černé Nisy v Liberci-Kateřinkách. Od roku 1926 bylo pod vyhlídkou lesní divadlo, které však zaniklo s příchodem druhé světové války. Ve druhé polovině osmdesátých let minulého století byla tradice lesních představení na několik sezón obnovena, později však toto místo zůstalo opět pusté. V roce 2004 JJHS vyhlídku kompletně rekonstruoval a osadil nové kované zábradlí, aby mohla opět bezpečně sloužit návštěvníkům. Zároveň se rozhodl oživit zaniklou lesní scénu a alespoň jednou ročně tu uspořádat představení pro diváky. Na Slavnostech slunovratu si nejprve mohli nejmenší návštěvníci projít pohádkový les, který pro ně připravil Turistický oddíl Kletr, poté se mohli podívat na Medvědí pohádky a dále jim divadelní společnost Kejklíř předvedla své loutkové představení 266

268 Diskuse nad stránkami nové spolkové publikace Tisícovky Jizerských hor při jejím křtu na Prezidentské chatě 24. listopadu 2007 Stolečku, prostři se! Celou akci ukončila country a bluegrassová skupina Pakáž. Vstup pro všechny byl již tradičně zcela zdarma, neboť akce byla finančně podpořena z Kulturního fondu statutárního města Liberec. Jednotlivá vystoupení se setkala s velkým ohlasem několika desítek malých i velkých návštěvníků. Soutěž stovkařů Stovkařská olympiáda V sobotu dne pořádal Jizersko-ještědský horský spolek již pátý ročník Stovkařské olympiády v rámci akce Ještěd Olympiáda se skládá ze dvou základních soutěží závodů ve vynášení sudů piva na Ještěd a soutěže Výstup na Mt. Everest. Podrobné informace o průběhu soutěží i umístění jednotlivých borců najdete v samostatném článku Pavla Schneidera v této ročence. Křest knihy Tisícovky Jizerských hor Dne 24. listopadu 2007 proběhl na Prezidentské chatě u Bedřichova křest knihy Tisícovky Jizerských hor. Členové a příznivci Horského spolku po roce opět zaplnili horskou chatu a spolu s autory z polské části hor (z nichž někteří jsou členy spolku Towarysztwo Izerskie) společně oslavili vydání další z publikací vydaných JJHS. Akci velmi příjemně moderovala RNDr. Blažena Hušková a večer k poslechu i tanci zahrála liberecká bluegrassová kapela Namodro. 267

269 Seznam vyobrazení Fotografie BEDNAŘÍK Aleš 113, 115 BRESTOVANSKÝ Petr , 220, 221 DAŇO Jan 44 DRAHOŇOVSKÝ Milan 37 FARSKÝ Kamil 28, 97 FIDLER Zdeněk 4 HAUFER Jaroslav 107a HONSA Ivo 8 JAKOUBEK Martin 86b, 87a, 88a, 108, 109 JEŘÁBEK Karel 61bc, 103 JONÁŠ Jiří 85, 87c KIESEWETTER Radek 82a, 86a, 106b KIRCHNER Miloš 254, 267 KOSÁK Stanislav obálka KOVANIC Jiří 88b LUBAS Jaroslav 71, 74b 76, 78 80, 82b, 84, 104bc, 105 LUBASOVÁ Kamila 107c MODRÝ Martin 140, 142 MRVA František 101a NÁDENÍK Karel 49, 52 NECHVÍLE Martin , 150b, 151, 152b, PIKOUS Jan ml. 226, 227a, 228, 229, 258, 259, 263 POLDA Petr 230a PROCHÁZKA Jaroslav 107b ŘEHÁČEK Marek 161, 181, SCHNEIDER Pavel , 167, , 219a, 224, 227b, 231a, 235, 250, 261 ŠKODA Jan ŠREK Jakub 197, , 222b, 223 VONIČKA Pavel 39 43, 99 VONIČKOVÁ Pavlína 230b, 264 WEISS Siegfried 89 96, 110, 111 ZENKNER Ron 116 Archiv Aleše Bednaříka 117, 118 Ivo Honsy 9 27 Rostislava Jelínka 61a, 102a JJHS 231, 232 Jaroslava Lubase 72, 73a, 74a, 77, 81, 83, 87b, 106a, Svatopluka Koudely Petra Kurtina 73b, 104a, 225, Jiřího Mánka 234 Městského muzea Frýdlant 139 Karla Nádeníka 48, 53 58, 62, 63, 70, 101b, 102 Martina Nechvíle 150a, 152a Annelies Oulehlové 65 Bedřicha Preissera 59, 60 Severočeského muzea Liberec 29 33, 38, 98 Oty Simma , Správy CHKO Jizerské hory 100 Rudolfa Schwedlera 51, 112b rodiny Zenknerovy 112, 117, 119, 128 Kresby a plánky POLDA Petr 2, 47, 157 JEŘÁBEK Karel 66, 67 Axonometrie VOREL Ivan 83 projekt 268

270 Obsah Slovo předsedy Pavel Vonička 5 Úvod redaktora ročenky Marek Řeháček 7 Rozhovor s Ivo Honsou Miloslav Nevrlý 9 40 let Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory Pavel Vonička & Petr Vetešník 29 O posledních čihařích na Novoměstsku Karel Nádeník 47 O chatě, která chatou neměla být Karel Nádeník 53 Poďte s náma na rajz Jaroslav Lubas 71 Slavnostní otevření rozhledny Nisanka Milan Fiala 85 Vzpomínky u starého stolu Siegfried Weiss 89 Barevná příloha 97 Návštěva manželů Zenknerových v JH Aleš Bednařík & Michal Bejček 113 Hejnice na obrazech a uměleckých pohlednicích Otakar Simm 129 Podivuhodné osudy Josef Molák 139 Kulturní památky našeho kraje Martin Nechvíle 143 Příběhy svatých obrázků v Ještědských horách Marek Řeháček 157 Příběh zapomenuté limonády Svatopluk Koudela 167 Příšovice Petr Brestovanský 182 Těžba kamene v Jizerských horách Jakub Šrek 195 Již popáté na Ještědu Pavel Schneider 205 Barevná příloha 209 Benno Schmidt Jiří Mánek 233 Jak se dnes sbírají pohlednice Petr Kurtin 236 O zrození knížky Marek Řeháček 243 Publikace vydané JJHS 247 Seznam členů JJHS 251 Zpráva o činnosti 255 Zpráva o hospodaření 256 Seznam vyobrazení 268 Foto na obálce: Pohled na Ještěd z Podještědí Příloha: Kruhový rozhled rozhledna Nisanka Všichni autoři textů, fotografií a vyobrazení poskytli své příspěvky bez nároku na honorář. Zdarma pracovali také členové redakčního týmu. 269

271 Děkujeme všem členům a příznivcům spolku za podporu spolkových aktivit, zvláště pak těm, kteří se aktivně účastní akcí pořádaných spolkem. Za finanční i morální podporu a spolupráci v roce 2007 děkujeme těmto organizacím a jednotlivcům: Adrenalin centrum Liberec Pavel Akrman Epicentrum Auto Enge, a. s. Botanická zahrada Liberec Elitronic, s. r. o. Envigea, s. r. o. Feromax, a. s. Ferona, a. s. Petr Fouqué GRAPHIS DTP studio, s. r. o. Jablotron, s. r. o. Ještěd, s. r. o. Jizerské pekárny, s. r. o. Kalendář Liberecka, spol. s r. o. KNORR-BREMSE, systémy pro užitková vozidla ČR, s. r. o. Lesy ČR, s. p. Liberecký kraj Likto, s. r. o. Manželé Jaschkovi Osečná MEDIABOX, spol. s r. o. Ministerstvo životního prostředí ČR Nadace Preciosa Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor NOWACO Czech Republic, s. r. o. Pivovar Hols Vratislavice Pivovar Svijany, s. r. o. POBOZAM, s. r. o. RIA Reality, a. s. S A T O N Liberec, spol. s r. o. Severochema, družstvo pro chemickou výrobu, Liberec SIAL architekti a inženýři, spol. s r. o. Správa CHKO Český ráj Správa CHKO Jizerské hory Statutární město Liberec Syrovátková Blanka Jablonec n. N. Tarmac CZ, a. s. Termizo, a. s. Tiskárna Geoprint Towarystwo Izerskie 270 Kontakty Jizersko-ještědský horský spolek, občanské sdružení IČO: Sídlo: Nerudovo náměstí 108/1, Liberec 1 Tel.: horskyspolek@volny.cz URL: Bankovní spojení: GE Money Bank, pobočka Liberec Č. ú.: /0600 Členské příspěvky je možné uhradit zasláním složenkou nebo na účet spolku č /0600 u GE Money Bank Liberec (jako variabilní symbol je třeba uvést rodné číslo, konstantní symbol je 0558) nebo v hotovosti v kanceláři JJHS (úřední dny úterý a středa 8 12 a hod). Minimální roční příspěvek činí 200 Kč, čestní členové a členové starší 70 let jsou zproštěni povinnosti hradit členské příspěvky.

272 Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku vznikla s finanční podporou: Jablotron, s. r. o. JIZERSKÉ PEKÁRNY, spol. s r. o., Liberec tel.: , fax: , Dodává kompletní sortiment pekařských a cukrářských výrobků. Výhradní dodavatel výrobků bezlepkové diety v ČR. 271

273 272

274 273

275 274

276 275

277 276

278 277

279 velkoobchod hutním materiálem Rekonstrukce vyhlídky na Velkém Štolpichu Podporujeme rekonstrukce skalních vyhlídek v Jizerských horách Jaroš propagace Lidové sady 425/1, Liberec výlep plakátů pronájem pódií a stánků 278

280 Vývoj a výroba elektronických a elektrických zařízení Program: řízení technologických linek pro broušení skleněných kamenů kompletní sortiment zabezpečovací technikyspolečnosti Jablotron řídící jednotky pro klimatizační zařízení nákl. automobilů, autobusů, trolejbusů, tramvají a vlakových souprav řídící jednotka filtroventilačního zařízení pro obrněné transportéry Pandur řízení komunikací pro tramvajové sítě elektronika pro komunikační oděvy kompaktní regulační rozvaděče pro řízení průmyslových aplikací, kotelen a ucelených topných soustav a vzduchotechniky Země přímého vývozu: Belgie, Brazílie, Čína, Holandsko, Irsko, Izrael, Mexiko, Německo, Rakousko, Španělsko, USA Počet pracovníků: k pracovníků, z toho 11 prac. se ZPS Certifikace: ISO 9001: 2000 U Šamotky 736, Liberec 30, Proseč nad Nisou tel.: , 033 fax: obchod@elitronic.cz 279

281 280

282 281

283 Neue Reichenberger Hütte der Alpenvereinssektion Reichenberg Das Hochgebirgsschutzhaus der 1893 in ihrer Heimat gegründeten Sektion wurde im Jahr 1926 als Ersatz für die Reichenberger Hütte" bei Cortina d`ampezzo von bergbegeisterten Mitgliedern in den osttiroler Alpen erbaut. Den Platz hatte Rudolf Kauschka, der bekannte Bergpionier des Jeschken- und Isergebirges ausgewählt, der das Gebiet in den folgenden Jahren auch touristisch erschloss und bekannt machte. 650 Bergfreunde betreuen und erhalten unser 1982 erweitertes und modernisiertes Haus im Nationalpark Hohe Tauern", das ständig an die aktuellen Bedürfnisse und an Umweltschutzvorschriften angepasst werden muss. Damit setzen die Nachkommen der Gründer die in der Heimat begonnene Arbeit fort. Neue Reichenberger Hütte, m im Gemeindegebiet von A 9963 St. Jakob in Defereggen, Osttirol Kat.1, bewirtet Mitte Juni bis Ende September, Winterraum mit AV-Schlüssel zugänglich 20 Betten, 40 Lager, 20 Notlager Hüttenwirt: Johann und Christine Feldner, A-9974 Prägraten, St. Andrä 54/A Tel./Fax: (Hütte während der Bewirtschaftung) +43(0)4873/ neue.reichenbergerhuette@utanet.at Zugänge: von St. Jakob/Defereggental (1 389 m) 3 4 Std. von Hinterbichl/Virgental (1 331 m) 3 4 Std. Besitzer: OeAV Sektion Reichenberg, Vereinssitz St. Jakob i.d. Tel./Fax: +49(0)8074/330 avreichenberg@aol.com Internet: 282

284 Nová Liberecká chata sekce Reichenberg Alpského spolku Vysokohorská chata sekce Reichenberg (Liberec), založené roku 1893 v Čechách, byla postavena nadšenými členy v roce 1926 ve východotyrolských Alpách jako náhrada za Libereckou chatu u Cortiny d Ampezzo. Místo pro chatu vyhledal Rudolf Kauschka, známý průkopník turistiky a horolezectví v Ještědských a Jizerských horách. Ten se též v letech následujících zasloužil o to, aby oblast vešla do povědomí turistické veřejnosti. Na 650 přátel hor pečuje a udržuje v současnosti naši chatu, která se nachází v národním parku Vysoké Taury. V roce 1982 byla chata rozšířena a modernizována a musí být i nadále trvale přizpůsobována aktuálním požadavkům a předpisům ochrany přírody. Takto potomci zakladatelů pokračují v započaté práci. Nová Liberecká chata, m Neue Reichenberger Hütte na území obce A 9963 St. Jakob in Defereggen, Osttirol kat. 1, obhospodařovaná od poloviny června do konce září zimní prostor je přístupný s klíčem Alpenvereinu 20 postelí, 40 v ubytovně, 20 v nouzové ubytovně Chatař: Johann und Christine Feldner, A-9974 Prägraten, St. Andrä 54/A tel./fax: (chata v době provozu) +43(0)4873/ neue.reichenbergerhuette@utanet.at Přístupy: ze St. Jakobu/Defereggental (1 389 m) 3 4 hodiny z Hinterbichlu/Virgental (1 331 m) 3 4 hodiny Vlastník: OeAV Sektion Reichenberg, sídlo spolku St. Jakob i. D. tel./fax: +49(0)8074/330 avreichenberg@aol.com 283

285 284

286 285

287 286

288 NABÍZÍME NEZISKOVÝM ORGANIZACÍM SLUŽBY NAŠICH ZKUŠENÝCH AUDITORŮ, DAŇOVÝCH PORADCŮ A DALŠÍCH ODBORNÍKŮ PŘEZKOUMÁNÍ HOSPODAŘENÍ ORGANIZACE KONTROLA ÚČETNICTVÍ OVĚŘENÍ VÝDAJŮ PROJEKTŮ FINANCOVANÝCH Z GRANTŮ A DOTACÍ ZPRACOVÁNÍ ÚČETNICTVÍ A DAŇOVÝCH PŘIZNÁNÍ Můžete nás kontaktovat na adrese O CONSULT, s. r. o., Liberec 1, Baarova 4 telefon: , fax: , o-consult@o-consult.cz 287

289 Sazba knih a časopisů Černobílé ilustrace k vlastivědným tématům PETR POLDA NAKLADATEL ferdys.polda@tiscali.cz Stará 24, Stráž nad Nisou Svárov výroba a prodej čistících hadrů ubytovací služby penzion info: tel:

290 289

291 290

292 Jeden z nejvût ích dodavatelû tûïeného a drceného kameniva v âr Rumjancevova 3, Liberec 1 Tel.: RIA REALITY, a. s. člen ARK ČR nabízí kompletní servis na trhu nemovitostí prodej a pronájem nemovitostí za tržní ceny poradenské služby v oblasti převodu nemovitostí odborné posouzení technického stavu nemovitostí zajištění znaleckých posudků inženýrskou činnost správu nemovitostí kanceláře: Železná 248/10, Liberec tel./fax: , Podhorská 7, Jablonec nad Nisou tel./fax: , webové stránky: ria@ria.cz 291

293 Podporujeme obnovu pûvodních dfievin v Jizersk ch horách z lesních kolek Suchop r 292

294 TERMIZO, a. s. partner JJHS pfii ãi tûní Pfiírodní rezervace Meandry Smûdé 293

295 Turistický oddíl KLETR pro děti od druhých tříd nabízíme celoroční zajímavou činnost všem dětem, které chtějí zažít spoustu dobrodružství při družinových a oddílových akcích na schůzkách v klubovně, výpravách jednodenních i vícedenních do krásných, tajemných i drsných krajů, na letním třítýdenním táboře pod stany, na zimním přechodu některých českých hor i na náročných zahraničních expedicích. Veškeré informace se dozvíte na telefonních číslech , , Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku 2007 Redakce: Jazyková úprava: Grafická úprava a sazba: Tisk: Marek Řeháček, Pavel Vonička, Jan Pikous ml., Pavel Schneider, Otokar Simm, Petr Polda Martina Strnadová Nakladatelství Petr Polda, Liberec tiskárna Geoprint, Liberec Vydal Jizersko-ještědský horský spolek v Liberci v březnu 2008 Náklad výtisků ISBN ISSN