Malachi Martin. Poslední papež

Transkript

1 Malachi Martin Poslední papež V originále Windswept House, Doubleday/Main Street Books, z německé verze "Der Letzte Papst" přeložil Jaroslav Voříšek 2015 Předmluva německého vydavatele Páter a trojnásobný doktor Malachi Martin byl poradcem a důvěrníkem tří papežů. Patřil k vatikánským insiderům. Ve svém románu odhaluje spiknutí, jaké si nezasvěcený jen stěží dokáže představit. Co insideři již dávno věděli a ostatní alespoň tušili, odhalil páter Martin krátce před svou smrtí jednomu novináři: Tato kniha je zpráva o skutečných událostech. Pouze tam částečně změnil místa a jména, a zvolil románovou formu s cílem chránit jisté osoby. Páter Martin velmi dramaticky popisuje obřad ve Vatikánu z roku 1963, který nebyl ničím jiným, než okultním rituálem k intronizaci nejvyššího padlého anděla, Lucifera, do vedení katolické církve. Od postavy Nimroda ve Starém zákonu a od stavby Babylónské věže mocenské elity nikdy nepřestaly sledovat svůj horečnatý sen o světovládě. Dělají všechno možné, aby dosadily svého muže za papeže. Pokud se jim to podaří, pak by byl Satan skutečným vládcem, říká páter Martin. Malachi Martin O konci náboženství (tak, jak je známe). Napsal Uri Dowbenko (Upozornění: Následující řádky jsou jedním z posledních interview Malachi Martina před jeho smrtí v roce 1999.) Od Nimroda a stavby Babylónské věže mocenské elity nikdy nepřestaly sledovat svůj horečnatý sen o světovládě. Román bývalého jezuity Malachi Martina nabízí strhující pohled za kulisy kliky insiderů ve Vatikánu, která chce římsko-katolickou církev přeměnit na základ pro politicko-religiózní Nový světový řád. Děj románu zahrnuje skupinu hodnostářů, spolupracujících v Církvi se seskupením stejně smýšlejících vůdčích sil s cílem vytvoření pevné infrastruktury jednosvětového náboženství jako univerzální zastřešující organizaci pro všechny lidi od vyznavačů kultu voodoo až po Episcopal Church. Nový ekumenismus se skrývá v hávu globalismu. Na denním pořádku jsou téma jako požadavek po kontrole obyvatelstva, ochrana životního prostředí a světský humanismus, přičemž spiklenci usilují o naprostou sekularizaci náboženství. 1

2 Nejdramatičtější a nejkontroverznější premisí již v prologu románu je obřad ve Vatikánu z roku 1963, okultní rituál, intronizující padlého archanděla Lucifera jako hlavu římsko-katolické církve. Věří dr. Martin, že zmíněná intronizace skutečně byla tak, jak ji ve svém klíčovém románu popisuje? Ano, je tomu tak, říká důrazně. Sebeméně o tom nepochybuji. Ale místo, čas atd. jsou zde zatajeny k ochraně viníků a k bezpečí nevinných. Bylo to tehdy ve Vatikánu obecně známé? Jistěže ne, vysvětluje dr. Martin. Avšak věděl jsem to díky svému členství ve vatikánských kruzích, které se o tom dozvěděly. A nejenom tam. Jsem si jistý, že existují určití lidé, pohybující se po Washingtonu, kteří vědí něco z toho, co se opravdu děje. Mnozí říkají: Odkud to víte? Nu je tomu prostě tak... víme to. Děj knihy Windswept House ( Poslední papež ) se odehrává v dnešní Evropě, kde internacionální skupina spiklenců, zahrnující církev i stát, plánuje světovou vládu ve jménu Lucifera. Jsou tedy bez ohledu na to, co se děje, papež i církevní hierarchie nuceni sloužit padlému andělu? Ne, prohlašuje dr. Martin. Zatím to znamená, že Lucifer, nejvyšší archanděl a vůdce revolty proti Bohu, má důvěrný vztah s jistými (oficiálními) hodnostáři ve Vatikánu. Intronizace ještě neznamená, že tam panuje. Znamená to, že dělají všechno možné, aby jej tam uvedli. Ideální by bylo udělat svého muže papežem. V tom případě by byl Satan intronizován. A konec všeho? Jednosvětová vláda je fait accompli (hotová věc), soudí dr. Martin. Čtenář si musí nezbytně učinit závěr, že Nový světový řád je dávno rozhodnutá věc, že světová vláda je již zde a nyní instalována, a protože je na všechno pozdě, zbývá nám jen bědování. Avšak od bývalého jezuity bychom nečekali globalistickou agitaci, nebo snad ano? Kdo je Malachi Martin? Malachi Martin je autorem 15 knih na religiózní a geopolitické téma; je velice vážený a respektovaný jako celosvětově renomovaný vědec. Studoval teologii v Lovani a promoval ze semitských jazyků, archeologie a orientálních dějin. Poté studoval v Oxfordu a na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. V letech 1958 až 1964 sloužil v Římě, kde byl důvěrným spolupracovníkem jezuity kardinála Bey i papeže Jana XXIII., a současně profesorem na papežském Biblickém institutu. Malachi Martin je autorem početných bestsellerů. Také byl římsko-katolickým knězem Tovaryšstva Ježíšova do roku 1964, kdy jezuity opustil. Proč? Bylo to těžké rozhodnutí," říká o tom. Viděl jsem cestu, jíž se Církev ubírá, cestu, kterou církevní funkcionáři svými rozhodnutími razili a zpřetrhali všechny vazby morálky i svaté horlivosti. Když poté v roce 1962 začal koncil, viděl jsem průnik takových tendencí do Vatikánu, zastupovaných skupinou kardinálů z Belgie, Německa a Francie. Ti vmanévrovali Církev do zcela nové eklesiologie. To jsem nemohl akceptovat. Jako poradce tří papežů má dr. Martin v sobě také něco romantického, onu zvláštní a svéráznou římskou směs ze snášenlivosti a mocenské politiky. Začínal jsem jako poradce o Židovstvu, pokračuje dr. Martin. Byl jsem vzdělán v semitských 2

3 jazycích a strávil jsem půl druhého roku studiem Talmudu.... Pak moji představení v Římě usoudili, že Židovstvu velmi dobře rozumím. Hledali někoho, kdo by je mohl objasnit, protože studoval celou otázku židovsko-křesťanských vztahů. A tak jsem byl přizván k pomoci. A výsledek? Vypracovali dokument, který jistým způsobem zprostil židovský národ obžaloby z viny na Kristově smrti. Na základě vašeho zkoumání? Ne, na základě mých bádání ne, říká Martin. Byl jsem jen kolečkem v převodovce. Také jsem nesouhlasil s konečným dokumentem. Zacházelo to příliš daleko. A pak tam byly i výroky o povinnosti katolíků studovat Židovstvo a lépe jej poznávat. Byla to tedy probíhající ekumenizace Církve? Ano, to je ono, řečeno jedním slovem, uzavírá Martin. Nemohl jsem s výsledkem toho všeho souhlasit, protože jsem se domníval, že se již zašlo příliš daleko. Dr. Martin také spolupracoval s tajnou službou Vatikánu. Co tam dělal? Šlo jen o posouzení záležitostí v Izraeli bylo však zcela lhostejné, jaké protikřesťanství tam mezi Izraelci je. Vždyť tam bylo vždy, a stále ještě je. A jaká byla pozice Arabů? Žil jsem v Jordánsku, Libanonu a v Egyptě. Znal jsem ta místa velmi dobře a mohl jsem hájit postavení Církve i různých křesťanských komunit. Mimořádně talentovaný dr. Martin je také znám jako praktikující exorcista a dokonce na to téma napsal knihu Rukojmí ďábla (v německé verzi Geisel des Teufels.) Říká, že již při svém prvním exorcismu poznal zlo jako sílu, která ve světě nesporně existuje a nelze ji popírat. Žil jsem tehdy v Káhiře a bylo to zlé, vzpomíná dr. Martin. Víte, musíte vstoupit do jeho přítomnosti, nebo jej ve své přítomnosti vpustit dovnitř, abyste se dozvěděl něco o jeho existenci, která je skrz naskrz zlem. Je neviditelné, nemůžeš je vidět. Ale víš naprosto přesně: chce tě zabít. Zabít! A to tím nejstrašnějším způsobem, opakuje hypnotickým hlasem. Jde to až do morku kostí, do hloubi duše, jen pouhou svou přítomností. Jak tedy vysvětluje fenomén posedlosti? Je to otázka svobodné vůle, říká dr. Martin. Po prvé při práci, kterou jsem dělal po 31 let v oné části světa, jsem tam měl v posledních deseti letech nebo tak přibližně co dělat s mladými muži a ženami, tak třicet nebo dvacet let starými, kteří přicházeli a říkali: Poslyš, uzavřel jsem pakt s ďáblem. Chtěl jsem tu ženu Chtěla jsem toho muže Chtěl jsem onu práci, chtěl jsem peníze Chtěl jsem to a ono, uzavřel jsem pakt, a on mi dal, co jsem chtěl, ale teď se jej nemohu zbavit. Ovládá mou vůli. Prosím, osvoboď mě. Jiní zase přicházeli se závislostí na spiritualistických seancích nebo channelingu. Malachi Martin je rovněž znám jako seriózní vědec a znalec apokryfních spisů, a napsal také knihu o scribal character svitků od Mrtvého moře. Příkaz globalistů Podobně jako choulostiví intelektuálové 30. let, kteří byli zamilováni do nacionálního socialismu (stejně jako do fabiánského socialismu), i internacionalisté na konci tohoto století rovněž dláždí dobrými úmysly svou cestu do globalistického pekla. 3

4 Užívají hegeliánského historického modelu, podle nějž byl nejdříve kapitalismus (teze), pak komunismus (antiteze) a nyní Nový světový řád (syntéza), který povstal z popela studené války dříve si konkurujících ideologií. (Budoucí) internacionální socialismus nebo také korporativní fašismus (Martin tím pravděpodobně myslí fašismus velkokoncernů; pozn. němec. překl.) alias globalismus je již skutečností, nadcházející filosofií přelomu tisíciletí. V jeho knize Megatrends 2000 ) jej futurista John Naisbitt nazývá socialismem volného trhu, hybridním ekonomickým systémem, který na globální úrovni spojuje politiku státního prospěchu s multinárodními koncerny. Avšak globalismus jako sekulární náboženství má svá zcela vlastní dogma. Jeho primární víra spočívá na představě, že národní stát dosloužil. Jinak řečeno, národní suverenita je minulostí a světová vláda je nevyhnutelná. Avšak tyto snahy musejí být přinejmenším zatím ještě pro neumyté masy říkány kryptickou řečí, protože jinak by je velice popudily. Mluvčí globalistů, Zbigniew Brzezinski, bývalý profesor Columbijské univerzity, někdejší poradce prezidenta Cartera pro otázky národní bezpečnosti a zakladatel Trilaterální komise, řekl v Gorbačovově nadaci v State of the World Forum roku 1995 doslova: Nemůžeme do světové vlády jen tak rychle naskočit. Požadujeme proces postupného rozšiřování demokratické spolupráce. Srozumitelně řečeno to znamená, že lidé musejí být nejprve ještě dál indoktrinováni. Také eurokrat Jean-Marie Guehenno odkazuje na zmíněnou globální hegemonii neboli totalitarismus One World, který nazývá říší bez vládce. Guehenno o tom píše v knize The End of the Nation-State (1995, která v originální francouzštině má titul La fin de la democratie (Konec demokracie). Od té doby, tvrdí tam, co národní státy zastaraly, se musí důvěřovat mudrcům, kteří jsou schopni myslet a v tomto konečném, omezeném světě se starat o náš společný osud. Mají nás vést k tomu, co nazývá Imperial Age. Zřejmě se Guehenno také sám počítá k oněm mudrcům. Nejotřesnější je však v jeho knize kapitola s názvem Náboženství bez Boha. Připomíná nám obraz humanisty, který zaťatou pěstí hrozí prázdnému nebi. Ultimativní řešení problému spočívá pro internacionalisty v globálním politbyru, které má řídit svět, jak to navrhuje Paul Mazur v Unfinished Bussines (1979). Podle slov dr. Martina je Guehenno jedním z transnacionalistických byrokratů, kteří věří, že globalismus spočívá na rozvoji nových a stále větších vzájemných vztazích mezi vládami světa. Na druhé straně jsou internacionalisté osobami, pracujícími na mocenské bázi financí, průmyslu a techniky. Společně představují skupinu globalistů, sociálních inženýrů, kteří lstivě vystupují v zájmu sblížení Východu a Západu za tak zvaný Nový světový řád. Luciferská geopolitika I na církevního činitele má Malachi Martin velmi pozoruhodné vědomosti o luciferismu, věroučném systému, který si vzal za vzor lidskou moudrost a sekulární humanismus, a má za svého prince padlého archanděla Lucifera, jenž má ovládnout svět. Čtenáři Posledního papeže mají dojem, že stará tradiční církev je dobrá, zatímco se současně dozvídáme, že je zasvěcena Luciferovi. Konfrontováni s těmito dvěma 4

5 alternativami docházejí k závěru, že římsko-katolická církev je dobrá, přestože je vedena Luciferem tedy klasická dvojná vazba, double bind (a navíc k tomu neuvěřitelně náročná, ba neřešitelná. Tato dvojná vazba je všude na 646 stranách románu ještě zesilována). Nuže tedy, Církev sama nebyla předána Luciferovi, argumentuje dr. Martin. On byl ve Vatikánu intronizován vatikánskými představiteli. To však ještě neznamená, že také Církev vlastní. Církev je i bez toho víceznačný pojem, protože neznamená jen fyzický blok kostelů, klášterů, knihoven, akademií, far a katedrál. Je však i skupinou věřících, nacházejících se ve stavu milosti, ať jsou v očistci nebo v nebi. To je Tělo Kristovo Byla to vždy již od čtvrtého století tato organizace, vybudovaná císařem Konstantinem. Ale ani to není to na Církvi tím podstatným. Církev může existovat i bez toho. Proto tedy mystické Tělo Kristovo nepadlo do rukou Lucifera. Organizace do jisté míry již ano. A to je problém. Co s tím, když jeho kniha zavádí své čtenáře do duševního dilema, do dvojné vazby? K volbě zůstávají dvě možnosti, buď A: lucifersky kontrolovaná Církev, nebo B: lucifersky kontrolovaný Nový světový řád. Co má tedy Malachi Martin na mysli? Nový světový řád je definitivně dosažen, vytvořen lidmi, kteří věří na Lucifera, říká dr. Martin. Zde není o čem pochybovat. A pak začíná vysvětlovat svůj modus operandi. Avšak jsou to lidé, kteří se přinejmenším ve svém jednání považují za humanisty a filantropy. Chtějí něco dělat proti hladu a nemocem. Chtějí omezit světové obyvatelstvo. Věří, že jinak by svět upadl do obrovského hladomoru. Chtějí se také angažovat ve vzdělávání. Rádi by uzavřeli spojenectví s římsko-katolickou církví, ale raději s jiným papežem, než s tím současným (Janem Pavlem II.), neboť vědí, že by jim stál v cestě, protože je zásadně proti potratům, antikoncepci a genetickému inženýrství. A co je míněno procesem, na nějž se ve své knize odvolává? Dr. Martin odpovídá, že existuje luciferský proces sekularizace religiózního myšlení, takže všeobecný duchovní postoj (common mind today) dnes vychází z toho, že země musí být přeměněna na pozemský ráj. Není žádný Bůh tam nad oblaky, není ani peklo pod zemí. Jde o totální sekularizaci. (Okamžitě nám přijde na mysl klasická rocková hymna Imagine Johna Lenona: Imagine představ si, že už nejsou žádné státy, zpívá Lenon, to není vůbec těžké. Už tu nejsou, proč by se lidé měli zabíjet, nebo za co by byli ochotni umírat. A také již není žádné náboženství. ) Mají luciferisté také časový harmonogram? Nyní jsme podle oficiální učení luciferistů dospěli k tomu, co nazývají the Availing Time (čas, který se musí využít). Mají tradiční výraz, jenž říká, že v těchto letech lze dosáhnout intronizace prince, jímž je myšlen Lucifer, největší mocnost na zemi, která se má postarat o lidskou civilizaci a má být lidmi vzývána a zbožňována. A s jakým cílem? 5

6 K zvýšení a posílení Luciferovy moci. To je účel sám o sobě, luciferský cíl. Pokud to nezvládnou v těchto letech, pak je to na neurčitou dobu pryč (without resolution: mají smůlu!) Proto toho chtějí bezpodmínečně dosáhnout. A jaké jsou příští kroky v tomto procesu? Nejbližším cílem je naprostá sekularizace školství, říká dr. Martin. A snaha očistit je od všech úvah o životě a smrti medicína, společenské nauky, finance, narození člověka, vývoj atd., všechno má být zabaveno jakýchkoli postranních religiózních myšlenek. Všechno má být oproštěno od náboženských pověr, takže člověk bude nahlížen a nakládáno s ním už jen čistě vědecky a čistě lidsky. Tak to je ten proces. Spočívá v tom, aby se lidský duch dostal tak daleko, že bude všechno akceptovat. Zmíněný proces má všechny stupně vzdělávání od nejnižších až po nejvyšší, ba i veškeré veřejné aktivity zcela zbavit všech religiózních pojmů a myšlenek. Existuje také jistá úroveň satanismu, satanského rituálu, připravující lidi na totální přijetí Lucifera. Oni mají své vlastní čarodějnické kroužky, oběti a rituály. Oddávání se satanismu a zahrávání si s ním, jak se v těchto rituálech děje, vede jen k další formě sebeodevzdání, vedoucí k čirému luciferství? Je to příprava na luciferství a někdy také vede k obratu, tvrdí dr. Martin. Jsou luciferisté, kteří začali se satanskými rituály, ale v jistém smyslu dělali cosi, co vede ke třem věcem: k způsobení bolesti bez jejího vnímání, k způsobení smrti také bez jejího vnímání, a k používání ohně. Windswept House poselství a podtitul Ve Windswept House bojují křesťané a luciferisté o zbytky římsko-katolické církve. Román je kontroverzní a provokativní příběh, politický thriller s metafyzickým obsahem. Noří se do nejtemnějších hlubin zrady, intrik a machiavelistické politiky na nejvyšší úrovni Církve. Román spočívá na faktech, je přeplněn dlouhými poznámkami, týkajícími se reálných historických a geopolitických událostí, jako je pád sovětského impéria a helsinské dohody. Windswept House je v zásadě prostředek k vyjádření prostého poselství Nový světový řád je tu teď a zde! (Poté následuje výtah z pasáže, líčící spiknutí kardinálů s cílem přinutit k odstoupení slovanského papeže, protože se stal překážkou pro plány luciferistů! Malachi Martin tedy až do samého konce považoval Wojtylu za skutečného papeže, jak naznačuje již název románu, což nepotřebuje komentáře.) Budoucnost bojující Církve Ve svém románu Windswept House (Poslední papež) se Malachi Martin ptá po příčinách bezmocnosti slovanského papeže. Čím však ten skutečně v jeho očích je? Myslím, že Jan Pavel II. z nějakého důvodu od samého počátku usiloval o jednu jedinou věc, říká dr. Martin, o vytvoření toho, co nazývá univerzálním shromážděním věřících s katolickým jádrem, kolem nějž by se seskupily protestantské konfese, církve a sekty, a na které by se dále nabalili věřící Židé, věřící muslimové, hindové a buddhisté. Tedy univerzální religiózní shromáždění, které by mohlo vyvíjet mocnou dynamiku směrem k civilizaci a řešení současných problémů. To je to jediné, o čem lze říci, že o to tento muž celým srdcem, tělem i duší usiloval na všech svých cestách. 6

7 Chtěl přátelství se všemi. (Program zednářů, humanistů a kabbalistů na zničení Kristovy církve nelze vyjádřit jasněji!; pozn. překl.) Dnes v každém státu vidíme tři složky: vládu, průmysl a to, co nazýváme NGO, tedy nevládní organizace. Tato sdružení mají dohromady obrovskou moc a Církev je s nimi házena do jednoho pytle. Ještě před nějakými padesáti nebo sedmdesáti lety lidé k Církvi vzhlíželi, kdykoli šlo o nějakou etickou nebo morální otázku dnes to již nedělají! A je zde ještě jedna choulostivá záležitost. Něco tu nesouhlasí. Malachi Martin je kněz; má tedy bojovat proti zlu. Přesto je jeho kniha jasným důkazem, že hodil ručník do ringu. Nevidím pro to žádný důkaz, protestuje dr. Martin. Předhazuje se mi toho hodně, například že autor si papeže váží a ctí jej, přestože s ním v mnoha věcech nesouhlasí. Autor věří v Nejsvětější svátost. Věří v neomylnost papeže. Věří v záchranu Církve. Věří na peklo. Věří v existenci zla, pocházejícího od ďábla. Proč potom v románu nevítězí Kristus? Soudí snad dr. Martin, že luciferské síly již zvítězily? Ne, to jistě ne, zdůrazňuje dr. Martin. Román je pouze prozatímní zpráva. Moje kniha má otevřený konec všichni ještě čekají. Čekáme na to, že tento muž něco udělá. Je Kristovým náměstkem. Vím, hájím jej, ale... Čtenáři, kteří mi volají nebo píší, se ptají, co se o tom již ví. Odpovídám jim: Čtěte moji příští knihu. Martinovou smrtí 28. července 1999 je jeho nabídka již bezpředmětná. Je psáno: Podle ovoce jejich poznáte je. Malachiho souhlas s tzv. procesem je jediným konkrétním ovocem románu Windswept House. Je román proroctvím? Nebo jen varováním? V každém případě existuje Nový (luciferský) světový řád, který dr. Martin popisuje, proces historie zásadního religiózního obratu. Takže tedy je jasné, že kniha je mistrovským luciferským dílem. Copyright 1999 Uri Dowbenko Zapsáno : Třetí tajemství z Fatimy a II. vatikánský koncil Jak dosvědčuje páter Maxmilian Kolbe, jen několik málo měsíců po fatimském zjevení na podzim 1917 se početní členové lóží u příležitosti třistaletého jubilea zednářstva srotili před Vatikánem a hlasitě skandovali: Satan musí ve Vatikánu vládnout a papež bude jeho otrokem! Podle výpovědi pátera Malachi Martina, bývalého soukromého tajemníka kardinála Bey, byl 29. června, na sv. Petra a Pavla, tedy den před korunovací Pavla VI. a během druhého vatikánského koncilu, Vatikán početnými preláty zasvěcen Satanovi. Malachi Martin své vylíčení nikdy nedovolal a v četných interview je stále znovu opakoval, až byl nakonec v létě 1999 nalezen zavražděný ve svém newyorském obydlí. Zde musím věc zkorigovat. Oficiální příčina smrti tohoto vysokého církevního hodnostáře, který sloužil třem papežům (jednomu pouze 33 dny, protože ten překvapivě zemřel), zní na sebevraždu. Byl nalezen ještě žijící. Podle státního 7

8 návladního si do hrudi zarazil masivní dřevěný kůl. Umírající Malachi obvinil démona. To byla jeho poslední slova. Malachi Martin Poslední papež (originální titul Winswept House) Skupina vlivných mužů různých národností z politiky, hospodářství a katolické církve chce vytvořit Nový světový řád: globální společnost. Tomu stojí papež v cestě, protože kdo ve Vatikánu tahá za nitky, má největší možnosti vlivu. K provedení svého převratu chtějí spiklenci katolickou církev zreformovat, papežství a celibát mají být zrušeny. Hříčkou v tomto mocenském boji se v románu stávají bratři Paul a Christian Gladstone. Právník Paul je díky svým vztahům ke zmíněné skupině jmenován generálním tajemníkem ministerské rady EU. Jeho bratra Christiana využívá kardinál Maestroianni, stojící v centru intriky, jako tajného kurýra. Papež je svou zpravodajskou službou o spiknutí informován, ale dvě encykliky, na nichž právě pracuje, považuje za důležitější. Tím jen nahrává do karet svým protivníkům, kteří jej krátce před koncem jeho ruské cesty hodlají internovat v zapadlém polském klášteře. Spiklenci ovšem netuší, že se Christian Gladstone mezitím stal nejlepším důvěrníkem papeže... Intronizace padlého archanděla Lucifera Dějiny jako prolog: Předznamenání konce času 1957 Diplomati, kteří prodělali tvrdé časy a hrubé mravy finančního světa i mezinárodních sporů, na nějaká předznamenání příliš nedají. Přesto byl podnik toho dne tak nadějný, že šest ministrů zahraničí, kteří se 25. března 1957 sešli v Římě, mělo pocit, že všechno, co je obklopovalo neotřesitelnost starobylého hlavního města Evropy, svěží vítr, jasné nebe a příjemné počasí jsou příznivým pokynem osudu k položení základního kamene nové budovy národů. Jako partneři při výstavbě nové Evropy, jež měla odstranit svárlivý nacionalismus, který ten prastarý trojúhelník tak častokrát rozštěpil, bylo těchto šest mužů a jejich vlády přesvědčeno, že svým zemím otvírají širší ekonomický horizont a vyšší politický cíl, než bylo vůbec považováno za možné. Právě se chystali podepsat Římské dohody; stáli před založením Evropského hospodářského společenství (EHS). V nedávné minulosti nebylo v jejich hlavních městech nic než smrt a zkáza. Ještě před rokem zlikvidovaly sovětské tanky revoltu v Maďarsku; každým dnem mohly převálcovat Evropu. Nikdo nedůvěřoval USA nebo jejich Marshallovu plánu nést 8

9 zátěž výstavby nové Evropy. Kromě toho se žádná z evropských vlád nechtěla dostat do soukolí americko-sovětské rivality, která se v následujících letech mohla ještě vyhrotit. Jako by to bylo nejsamozřejmější ve světě takové reality, podepsalo se všech šest ministrů jako zakládající členové EHS: tři zástupci států Beneluxu, protože Belgie, Holandsko a Lucembursko podrobily myšlenku nové Evropy zkoušce ohněm a shledaly ji rozumnou nebo přinejmenším za proveditelnou. Dále představitel Francie, protože jeho země měla být pulzujícím srdcem nové Evropy tak, jako jím byla i v staré Evropě. Zástupce Itálie proto, že jeho země byla živoucí duší Evropy, a představitel Západního Německa, protože svět nadále neměl jeho zemi již nikdy vylučovat. Tak povstalo Evropské společenství. Pronášely se přípitky na geopolitické vizionáře, kteří to umožnili: na Roberta Schumana a Jeana Monneta z Francie, na Konráda Adenauera ze Západního Německa a na Paula-Henri Spaaka z Belgie. A ze všech stran se gratulovalo. Nemělo by dlouho trvat, až také Dánsko, Irsko a Anglie nahlédnou přednosti nového systému, a byť si to i vyžádá trpělivou pomoc, možná se připojí i Řecko, Portugalsko a Španělsko. Přirozeně trval dál problém, jak držet na uzdě Sověty. Kromě toho muselo být nalezeno nové těžiště. V jednom však nebylo pochyb: Vznik zárodečného EHS byl zkušebním kamenem nové Evropy, který musel přijít, chtěla-li ta přežít. Po všech podpisech, zpečetěních a přípitcích přišel na řadu typicky římský rituál, který je privilegiem diplomatů audience u osmdesátiletého papeže v jeho vatikánském paláci. Na tradičním trůnu uprostřed pompy vatikánské ceremonie v nádherně okrášleném sále přijala Jeho Svatost Pius XII. šest ministrů a jejich doprovod s přátelským úsměvem. Jeho uvítací pozdrav byl upřímný, poznámky stručné. Postojem připomínal dlouholetého majitele a obyvatele obrovitého statku, jenž přišlým spolubydlícím, kteří měli tolik plánů do budoucna, dal několik rad. Evropa, upomenul je Svatý Otec, zažila své velké období, kdy společná víra oživovala srdce svých lidí. Evropa by si mohla znovu získat svůj geopolitický význam a zazářit v novém lesku, kdyby v ní začalo bít nové srdce. Evropa, dal najevo papež, by mohla znovu ukout nadpozemskou, společnou a závaznou víru. Ministři se v nitru zarazili. Pius upozornil na největší obtíž, před kterou stálo EHS v den svého zrození. V jeho slovech zaznívalo varování, že ani demokratický socialismus, ani kapitalistická demokracie, ani vyhlídka na dobrý život či mystická Evropa nemohou být hnací silou k uskutečnění jejich snu. Řečeno prakticky, jejich nové Evropě scházel zářivý střed, vyšší princip, vyšší síla, která sjednocuje a pohání kupředu. Slovem, jejich Evropě schází cosi, co jim byl papež schopen nabídnout. Jemu nescházelo to, co ztělesňoval. Když domluvil, udělal Svatý Otec tři kříže k tradičnímu papežskému požehnání. Jen několik málo přítomných pokleklo; ostatní, kteří zůstali stát, alespoň sklonili hlavy. Bylo jim nemožné spojit si papeže se spásnou silou, kterou jako náměstek Kristův osvědčoval reprezentovat, nebo tuto sílu akceptovat jako jediný sjednocující faktor, který je schopen uzdravit duši světa; také nechtěli připustit, že ekonomické a politické dohody by nebyly pojivem, které srdce a duše lidstva udrží pohromadě. Jakkoli zdánlivě tak křehkému, mohli tomuto jedinečnému a nad nimi trůnícímu církevnímu velmoži jen závidět. Vždyť on byl, jak později poznamenal Belgičan Paul- 9

10 Henri Spaak, hlavou univerzální organizace: A on byl víc než jen zvoleným reprezentantem této organizace. Byl držitelem moci, jejím středem, jejím těžištěm. Z okna své pracovny ve druhém poschodí papežského paláce viděl Svatý Otec, jak dole na náměstí nastupují architekti nové Evropy do svých limuzín. Co myslíte, Vaše Svatosti? Může být jejich nová Evropa dost silná k zadržení Moskvy? Pius se obrátil k společníku, německému jezuitovi, svému dlouholetému příteli a preferovanému zpovědníku. Marxismus je pořád ještě nepřítel, otče. Ale na tahu jsou Anglosasové. V dikci papeže byl Anglosasy míněn angloamerický establishment. Jejich Evropa dojde daleko a bude se rychle rozvíjet, ale největší den pro Evropu ještě nenastal. Jezuita nedokázal sledovat papežské vize. Jaká Evropa, Vaše Svatosti? Největší den pro čí Evropu? Pro Evropu, která se dnes zrodila. Papež odpověděl bez váhání. Toho dne, kdy tento Svatý stolec bude zapřažen před novou Evropu diplomatů a politiků Evropu, jejímiž centry jsou Brusel a Paříž od toho dne bude mít církev vážné potíže. Pak se obrátil znovu k oknu a viděl limuzíny odjíždět přes Svatopetrské náměstí. Nová Evropa bude mít svůj malý svátek. Ale jenom jeden den Žádný slibný podnik neměl tak na kahánku a žádná důležitá vatikánská záležitost se neprobírala mezi papežem a jeho poradci jako onen bod na denním programu Svatého Otce toho únorového jitra roku Od dne svého zvolení papežem před necelými dvěma roky Jeho Svatost Jan XXIII. dobrý papež Jan, jak byl záhy nazýván pozdvihl Svatý stolec, papežskou vládu i většinu vnějšího diplomatického a religiózního světa do nové úrovně. Nyní se zdálo, že chce také pozdvihnout i samotný svět. Již ve chvíli svého zvolení byl tento korpulentní selský muž zamýšlen pouze jako přechodný papež, jako schůdný kompromis, jehož krátké vladařství by zajistilo trochu času odhadovalo se čtyři až pět let k nalezení vhodného nástupce, který měl Církev provést nebezpečími studené války. Ale již několik málo měsíců po své intronizaci a k úžasu všech svolal do Vatikánu ekumenický koncil. Téměř všichni vatikánští úředníci mezi nimi i všichni poradci, kteří byli pozváni k důvěrnému jednání v papežských komnatách ve třetím poschodí paláce měli již plné ruce práce s přípravou koncilu. Se sobě vlastní přímostí seznámil papež se svými myšlenkami muže, kteří se zde k tomu účelu shromáždili dobrý tucet nejdůležitějších kardinálů, několik biskupů a monsignorů ze státního sekretariátu. K dispozici byli také dva zkušení portugalští tlumočníci. Přijali jsme rozhodnutí, svěřila se Jeho Svatost svým rádcům. Ale dáváme přednost tomu, nenechat je padnout jen z Naší strany. Je třeba prodiskutovat, prohlásil papež, mezitím již světově proslulý dopis, který přijal jeho předchůdce na Petrově Stolci. Historie tohoto listu, podotkl dále, je již tak dobře známá, že ji dnes ráno hodlá načrtnout jen v hrubých rysech. Fatima, kdysi spíše neznámé městečko v Portugalsku, měla v roce 1917 rázem dosáhnout proslulosti jako místo, kde tři malé rolnické děti dva chlapci a jedno děvče byly svědky šesti navštívení neboli zjevení Svaté Panny Marie. Tak jako miliony katolíků, ví dnes i každý z přítomných, že Panna svěřila dětem z Fatimy tři 10

11 tajemství. Každý také ví, že dvě z dětí jak jim nebeská návštěvnice prorokovala zemřely v mladých letech; žije pouze nejstarší z nich, Lucia. Každému je také známo, že Lucia, která mezitím vstoupila do kláštera, již před dlouhým časem vyjevila obě první tajemství z Fatimy. Avšak podle slov Lucie bylo přáním Svaté Panny, aby papež roku 1960 vyjevil i ono třetí tajemství. A tentýž papež má zároveň zasvětit Rusko Panně Marii. Posvěcení má být uděleno v tentýž den všemi biskupy světa, každým v jeho vlastní diecézi a každým stejnými slovy. Toto posvěcení by se mělo rovnat celosvětovému veřejnému odsouzení Sovětského svazu. Svatá Panna podle Lucie slíbila, že se Rusko po řečeném zasvěcení obrátí a nebude již představovat žádnou hrozbu. Pokud by ovšem její přání papež roku 1960 nesplnil, pak by se Rusko jeho pochybením rozšířilo nad všechny národy, důsledkem by bylo utrpení a zmar, a víra Církve by upadla tak hluboce, že dogma víry by zůstalo nedotčené pouze v Portugalsku. Co je dnes ráno třeba učinit jako první, s těmi slovy vyňal dobrý papež Jan obálku z malé kazety, ležící vedle něj na stole, je asi zřejmé. Jeho poradci zneklidněli. Sešli se zde tedy k soukromému čtení tajného dopisu Lucie. Bez přehánění lze tvrdit, že miliony lidí na celém světě čekaly, že papež roku 1960 své slovo dodrží a vyjeví obsah třetího tajemství, jež bylo až dosud tak neúprosně zachováváno, a že se podrobí příkazu Nejsvětější Panny. S touto postranní myšlenkou zdůraznila Jeho Svatost své přesné a doslovné chápání slůvko privátní. Když si mohl být jistý, že jeho napomenutí k mlčenlivosti našlo plnou odezvu, předal Svatý Otec dopis z Fatimy oběma portugalským překladatelům; ti pak tajný text říkali italsky. Po skončení překladu nechal papež debatovat o rozhodnutí, které raději nechtěl učinit sám. Musíme přiznat, že od srpna 1959 jsme vedli choulostivá vyjednávání se Sovětským svazem. Naším cílem je, aby se nejméně dva preláti pravoslavné církve SSSR účastnili koncilu. Papež Jan stále znovu zdůrazňoval, že nadcházející druhý vatikánský koncil považuje za náš koncil. Co by tedy měl dělat, ptala se Jeho Svatost onoho rána. Prozřetelnost jej určila papežem roku Pokud by se však podrobil tomu, co sestra Lucie jednoznačně popsala jako příkaz Královny nebes kdyby On a jeho biskupové veřejně, oficiálně a po celém světě prohlásili, že Rusko setrvává v mnoha zhoubných bludech, byl by konec s jeho iniciativou směrem k Sovětskému svazu. Ale nehledíc na jeho nejvroucnější přání, vidět pravoslavnou církev zastoupenou na koncilu kdyby pontifex veškerou autoritu svého úřadu i své hierarchie využil k provedení příkazu Svaté Panny rovnalo by se to ocejchování Sovětského svazu a jeho marxistického diktátora Nikity Chruščova za zločince. Nemstili by se Sověti ve své zuřivosti? Nebyl by pak papež odpovědný za novu vlnu pronásledování za hroznou smrt milionů lidí v celém Sovětském svazu i jeho satelitních státech? Na zdůraznění své starosti nechala Jeho Svatost znovu číst odstavec dopisu z Fatimy. Viděl ve všech tvářích společníků svítat pochopení a v některých i poděšení. Když každý v této místnosti tak snadno pochopil klíčovou pasáž třetího tajemství, ptal se, nebudou jí snad Sověti stejně tak rychle rozumět? Neodvodí si z ní strategickou informaci, která by jim zajistila neocenitelnou výhodu v poměru k svobodnému světu? I tak můžeme náš koncil uspořádat, ale Papež nepotřeboval myšlenku vyslovit. Všechno bylo jasné. Zveřejnění tajemství by všude vyvolalo bouřlivé reakce. Přátelsky smýšlející vlády by to hluboce zneklidnilo. Sověti by byli na jedné straně izolováni, na 11

12 druhé straně však strategicky zvýhodněni. Rozhodnutí, které dobrý papež přijme, by mělo stěžejní geopolitický význam. Nikdo nepochyboval o dobré vůli sestry Lucie. Ale někteří z poradců upozornili, že uběhlo téměř dvacet let mezi dnem v roce 1917, kdy vyslechla slova Svaté Panny, a dny, kdy v polovině třicátých let tento dopis napsala. Jakou záruku má Svatý Otec, že čas její vzpomínky nezatemnil? A jaká je jistota, že tři nevzdělané rolnické děti z nichž žádné nebylo tehdy starší jedenácti let tak komplikované poselství svědomitě tlumočily? Nemohla zde v ústním podání zapůsobit také dětská fantazie? A nemohlo to být dokonce ještě něco jiného, co pravdu zkomolilo? Jednotky Sovětského svazu intervenovaly ve španělské občanské válce, která zuřila jen několik kilometrů daleko, když Lucie psala svůj dopis. Nepřibarvila Lucie strachem ze Sovětů i svá slova? V souladu názorů, který se vytvořil, byl pouze jeden skeptický hlas. Kardinál německý jezuita, který byl nedávno přítelem a preferovaným zpovědníkem papeže nedokázal mlčet k takovému zlehčování role Božího zásahu. Je jiná věc, jestliže ministr světské vlády vydává na pospas praktický význam víry; něco takového však lze stěží strpět od církevních hodnostářů, kteří radili Svatému Otci. Rozhodnutí, které zde přijmeme, argumentoval jezuita, je prosté a na první pohled patrné. Buď akceptujeme tento dopis, podrobíme se jeho doslovnému znění a počkáme si na důsledky, nebo jeho obsah zpochybníme. Potlačíme dopis jako historický relikt; budeme pokračovat jako dosud a připravíme se ze svobodného rozhodnutí o zvláštní ochranu. Ale nechť už se rozhodneme jakkoli, nikdo by neměl pochybovat o tom, že mluvíme o osudu celého lidstva Intronizace padlého archanděla Lucifera se odbývala 29. června 1963 v římskokatolické citadele vhodné datum pro naplnění historického závazku. Jak každý stoupenec tohoto ceremoniálu věděl, tradice satanismu již dávno prorokovala, že čas knížete tohoto světa nastane, až papež přijme jméno apoštola Pavla. Tento předpoklad signál pro nastávající čas žně byl o osm dní dříve splněn zvolením nejnovějšího nástupce svatého Petra. Od skončení papežské konkláve bylo jen stěží dost času k nezbytným komplexním přípravám; ale nejvyšší soud rozhodl, že není příhodnější doba než právě svátek obou knížat citadely, svatého Petra a Pavla. A nemohlo být také vhodnější místo než kaple svatého Pavla, ležící tak blízko papežského paláce. Obtíže příprav byly dány především povahou nadcházející ceremonie. Bezpečnostní opatření v oblasti, kde se kaple nacházela, byla tak rozsáhlá, že veškerý náklad na provedení obřadu nemohl uniknout odhalení. Měl-li být cíl dosažen tedy měl-li se příchod knížete skutečně udát v den žně pak musela být každá zastávka křížové cesty obrácena ve svůj opak. Svaté muselo být zprofanováno, profánní povzneseno. Nekrvavé zobrazení průběhu oběti bezejmenného slabocha na kříži muselo být nahrazeno vznešenou a krvavou urážkou jeho důstojnosti. Vina musela být pociťována jako nevina, bolest jako radost. Milost, pokání a odpuštění musely zaniknout v orgiích opaků. A všechno muselo být provedeno naprosto bezchybně. Pořadí událostí, význam slov, obsah konání všechno se muselo sloučit v perfektní inscenaci rouhačství, v definitivní rituál ničemnosti. 12

13 Celá delikátní aféra byla vložena do zkušených rukou důvěrného strážce knížete tohoto světa v Římě. Jako mistr uměleckého obřadu římské církve byl tento ostrovtipný a výmluvný prelát se žulovým obličejem stejně tak mistrem ceremonie temnoty a ohně, určené knížeti světa. Bezprostřední cíl každé ceremonie, jak dobře věděl, spočíval v uctění hrůzy zoufalství a beznaděje. Ale dalším cílem bylo otřesení záštitou bezejmenného, obsazení citadely slabocha v čas žně, prosazení příchodu knížete do citadely navzdory veškerému odporu, vytlačení strážců citadely a zmocnění se všech klíčů, které slaboch strážci svěřil. Strážce se do problému bezpečnostních opatření pustil frontálně. Tak nenápadné pomůcky jako pentagram, černé svíce a odpovídající dekorace se nechaly bez problému vydat jako součást římského obřadu. Avšak o ostatních kultovních položkách např. misce s kostmi a rituální kakofonii, obětním zvířeti i vlastní oběti to již neplatilo. Musela se tedy uspořádat paralelní intronizace. Takovou současně probíhající paralelní slavností dokázali bratři v k tomu zmocněné cílící kapli dosáhnout stejného výsledku. Za předpokladu, že všichni účastníci na obou dějištích budou cílit na každý jednotlivý prvek akce v římské kapli, dostala by události v cíli žádoucí průběh. Všechno bylo otázkou souzvuku srdcí, jednoty chtění a perfektní synchronizace slov i konání mezi cílící kaplí a cílem. Živá vůle a aktivní intelekt účastníků, koncentrované na cíl knížete světa, by pak překonaly všechny vzdálenosti. Pro tak zkušeného muže jako strážce byla volba cílící kaple snadná; stačil telefonát do Spojených států. Během jednoho roku dosáhli stoupenci knížete v Římě takového souladu srdcí a téměř dokonalé jednoty vůle s přítelem strážce, jménem Leo, biskupem kaple v Jižní Karolině. Leo nebylo pouze jeho jméno; byla to i charakteristika. Stříbřitá čupřina na jeho velké hlavě připadala celému světu jako mohutná lví hříva. Během dobrých čtyřiceti let, co jeho Excelence svou kapli vybudovala, se tam shromáždilo množství stoupenců; prováděli tam neslýchané blasfémie a spolupracovali s těmi, kteří s nimi sdíleli své postoje i konečný cíl a prokazovali mimořádné schopnosti, takže jeho dům byl již mezitím zasvěcenci všeobecně považován za mateřskou kapli Spojených států. Zpráva, že jeho kaple byla vyvolena za cílící objekt tak významné události jako intronizace knížete v srdci římské citadely, znamenala vysoké vyznamenání. Pro Lea mluvila kromě toho i skutečnost, že jeho mimořádné znalosti ceremonie i zkušenosti ušetří hodně času. Tak například nebylo třeba prověřovat jeho znalosti kontradiktorických zásad, na nichž spočívalo každé uctívání archanděla. Nebylo rovněž pochyb o jeho odhodlání dát všechno do oné poslední bitvy všech bitev, která měla skoncovat s římsko-katolickou církví jako papežskou institucí, jíž byla od svého založení bezejmenným slabochem. Nikdo mu také nemusel vysvětlovat, že nejvyšší cíl nespočíval přímo v likvidaci římsko-katolické organizace. Leo chápal, jak hloupé a marnotratné by to bylo. Mnohem rozumnější by bylo přeměnit tuto organizaci v něco prospěšného, přizpůsobit ji velkolepému, celosvětovému řádu humanity a nechat ji s ním splynout. Jinak řečeno, napojit ji na široké spektrum humánních a výhradně humánních cílů. Jako rovnocenně duchovně spříznění a experti se tedy strážce a americký biskup mohli při projednávání dvojité ceremonie omezit na jmenný seznam účastníků a inventář položek. 13

14 Jmenný seznam strážce člena římské kaple zahrnoval muže nejvyšší autority a prestiže, vysoce postavené církevní hodnostáře i laiky, jejichž úsudek měl váhu, skutečné služebníky knížete tohoto světa v citadele. Někteří byli během desetiletí vyhledáni v římské falanze, vybráni, vyškoleni a podpořeni v postupu, zatímco další představovali novou generaci, která za svou úlohu pokládala provádění plánů knížete po příští desetiletí. Všichni chápali naprostou nutnost zůstat neodhaleni, protože zákon, pravidlo říká, že jistotou pro zítřek našeho přesvědčení je dnes neexistovat. Leova účastnická listina muži i ženy, kteří zanechali své stopy v hospodářství, vládách i sociálním životě byla v každém ohledu tak působivá, jak to strážce očekával. Avšak teprve oběť, řekla Jeho Excelence dítě, je skutečně přiměřenou cenou za znásilnění nevinnosti. Seznam kultovních předmětů a pokynů, potřebných pro paralelní ceremonii, se v podstatě soustředil na prvky, které v Římě nemohou být použity. V Leově cílící kapli musely být čtyři fióly, obsahující zemi, vzduch, oheň a vodu. Vyřízeno! Musí v ní stát miska kostí. Vyřízeno! Rudé a černé sloupy. Vyřízeno! Příslušný znak. Vyřízeno! Zvířata. Vyřízeno! A ještě seznam dalších položek. Vyřízeno! Vyřízeno! Problémem synchronizace obou ceremonií byl pověřen Leo. Jako obvykle byl pro účastníky v obou kaplích připraven svazek tiskovin, který se rouhavě nazýval misálem. A také jako obyčejně byl jeho text sepsán v bezvadné latině. Pomocí telefonického spojení a obřadního posla měli být účastníci na obou stranách kdykoli schopni vykonávat své úlohy v perfektní harmonii s kooperujícími bratry. Během celého dějství musel být puls každého jednotlivého účastníka zaměřen na nenávist, nikoli na lásku. Radostné přijetí bolesti a naplnění muselo být pod Leovým vedením v této kapli dovedeno až k dokonalosti. Zmocněním dirigovat pokyny a osvědčení poslední a všechno rozhodující prvky, které sloužily jedině a výhradně tomuto podniku byl poctěn osobně strážce ve Vatikánu. Pokud se každý přesně přidrží zákona, mohl by kníže konečně vykonat svou starou pomstu na slabochovi, nemilosrdném nepříteli, který jako vtělené milosrdenství putoval staletími a před nímž nezůstala skrytá ani nejtemnější ze všech temnot. Všechno ostatní si Leo dokázal představit. Akt intronizace by vytvořil perfektní kamufláž, neprůhlednou a sametově hebkou, pod níž by se kníže světa skryl uprostřed oficiálního církevního společenství římské citadely. V příšeří intronizace by pak kníže mohl tuto temnost vyzařovat a rozlévat jako nikdy dříve. Přítel i nepřítel by jí byly stejnoměrně zasaženi. Ponurost jeho vůle by byla tak fundamentální, že by jí byl podvrácen samotný účel existence citadely ustavičné uctívání bezejmenného. Nakonec by časem kozel vyhnal beránka a zmocnil by se citadely. Kníže toho světa by se zmocnil domu, který nebyl jeho. Přemýšlej o tom, příteli. Leo byl již předem téměř bez sebe radostí. Nehotové bude dokončeno. To bude svorníkem mé kariéry, korunovačním závěrem století! Leo nebyl daleko od pravdy. Nastala noc. Strážce a několik akolytů byli v kapli svatého Pavla zaměstnáni posledními přípravami. Naproti oltáři byl vytvořen půlkruh klekátek. Na oltáři bylo naaranžováno pět svícnů s elegantními černými voskovými svícemi. Na tabernáklu byl stříbrný pentagram, zakrytý červenomodrou rouškou. Trůn, symbol panujícího knížete, stál vlevo od oltáře. Stěny s krásnými freskami a malbami, znázorňujícími scény ze 14

15 života Krista a apoštolů, byly překryty černou látkou a příslušně vyzdobeny zlatými symboly z příběhu knížete tohoto světa. Zatímco se blížila velká hodina, postupně se v citadele scházeli oddaní služebníci knížete, římská falanga. Bylo mezi nimi několik vynikajících osobností, v současnosti působících v kolegiu, hierarchii a byrokracii římsko-katolické církve, a rovněž několik světských představitelů falangy, kteří byli svým způsobem neméně významní než členové hierarchie. Vezměme si třeba Prusa, který právě vešel do dveří vzorný příklad člena nové generace laiků, jaký by měl být. Ještě ani ne čtyřicetiletý již nabyl jistého významu v kritických mezinárodních záležitostech. Dokonce i světlo černých svící se ostře odráželo od ocelových obrouček jeho brýlí a holé lebky, jako by jej chtělo obzvláště vyzdvihnout. Jako internacionální vyslanec, vyvolený za mimořádného generálního zmocněnce intronizace, položil Prus na oltář koženou tašku s listinami zplnomocnění a pokynů, než zaujal své místo v půlkruhu. Asi třicet minut před půlnocí byla všechna klekátka obsazena novou žní tradice, seté, opatrované a pěstěné po více než osmdesát let v staré citadele! Přestože zpočátku nepočetná, usadila se skupina pod ochranou temnoty jako cizí těleso a cizí duch v lůně svého hostitele a oběti. Postupně infiltrovala všechny složky i aktivity v římské citadele a rozšířila krevním oběhem katolické církve své symptomy pohrdání zákonem a zneužívání moci ve vysokých úřadech, úchylky od pravého učení, opovrhování morálním soudem, rozmělňování sakrálních předpisů i zamlžování všech podstatných vzpomínek, slov i gest, svědčících o její přítomnosti. Takového druhu byli muži, kteří se shromáždili k intronizaci ve Vatikánu a taková byla tradice, s níž infiltrovali celosvětovou administrativu, jejíž střed tvořila citadela. S misály v rukou, s pohledem na oltář a trůn, a s hluboce koncentrovanou vůlí i myšlenkami čekali mlčky na půlnoc, aby k svátku svatého Patra a Pavla ohlásili jediný skutečně svatý den Říma. Cílící kaple velký sál v přízemí farní školy byla zařízena přísně podle pravidel. Biskup Leo se o všechno postaral osobně. Když jeho vybraní akolyté s mlčenlivou horlivostí pořádali poslední detaily, sám všechno ještě jednou zkontroloval. Nejdříve ze všeho oltář, postavený u severní stěny kaple na něm ležel velký kříž, jehož hlava mířila na sever. Těsně vedle byl červeně zahalený pentagram, doplněný po obou stranách černými svícemi. Nad tím visela rudá tabernákulová lampa, v níž hořel rituální plamen. Na východní straně oltáře stála klícka a v ní Flinnie, sedm týdnů staré štěně (pozn. p. č.: V němčině má slovo Welpe širší význam mláděte psa, vlka nebo lišky.), klidně připravené na okamžik, kdy by bylo knížeti užitečné. Za oltářem stály ebenově zbarvené svíce, jejichž knoty čekaly na dotek rituálního plamene. Ještě rychlý pohled k jižní stěně na bufetu kadidelnice s kostním uhlím a okuřovadlem. Před bufetem červené a černé sloupy s hadím štítem a zvonem nekonečna. Pohled k východní stěně čtyři fióly se zemí, vzduchem, ohněm a vodou obklopují druhou klícku. V ní je holubice, netečná k určenému osudu, jako parodie nejen bezejmenného slabocha, nýbrž celé Nejsvětější Trojice. U západní stěny stojí připravený pulpit s knihou. Půlkruh klekátek je orientován na sever k oltáři. Po jejich stranách jsou emblémy příchodu miska s kostmi na západní straně poblíž dveří, na 15

16 východě srpek měsíce a pěticípá hvězda s vzhůru mířícími kozlími rohy. Na pultících leží po výtisku misálu pro každého z účastníků. Nakonec pohlédl Leo přímo k vstupu do kaple. Speciální mešní roucha, totožná s těmi, která si již on i jeho pilní akolyté oblékli, visela na věšáku vedle dveří. Právě porovnával své náramkové hodinky s velkými nástěnnými hodinami, když vstoupili první účastníci. Spokojen s přípravami odebral se do velké sousedící šatny, která sloužila jako sakristie. Arcikněz a bratr Medico měli zatím připravit oběť. Během necelých třiceti minut by měl jeho ceremoniální posel navázat telefonické spojení s cílem, kaplí svatého Pavla ve Vatikánu. Pak by měla nastat velká hodina. Tak jako byly rozdílné nároky na uspořádání v obou kaplích, stejně tak rozdílné byly i požadavky na účastníky. Ti v kapli svatého Pavla, bez výjimky muži, měli sutany a šerpy, pokud zastávali církevní úřad, nebo bezvadně ušité černé obleky, když se jednalo o světské hodnostáře. Soustředěni na svůj cíl a s pohledem upřeným na oltář a prázdný trůn skutečně vypadali jako zbožní římští klerici a věřící laici, za něž také byli všeobecně považováni. Svou hodností a stupněm v římské falanze se podobně různili i účastníci v cílící kapli, ale přesto byli značně odlišní od svých druhů ve Vatikánu. A namísto toho, aby se posadili nebo poklekli plně oděni, každý z nich při vstupu svůj oděv odložil a vzal na sebe bezešvé roucho, předepsané pro intronizaci k oběti vhodné modročervené, po kolena sahající a bez rukávů, vpředu otevřené s výstřihem do tvaru písmene V. Převlékání se dělo zcela tiše a mlčky, beze spěchu a vzrušení, s naprostou koncentrací a rituální důstojností. Po převlečení procházeli účastnící obřadu kolem misky s kostmi a po hrstičce z ní odebírali, a teprve poté zaujali svá místa v půlkruhu stolic naproti oltáři. Zatímco miska se prázdnila a klekátka se naopak plnila, počala tichem otřásat rituální kakofonie. Do ustavičného klapotu a rachocení kostí začali mluvit účastníci se sebou samými, s ostatními, s knížetem, s nikým! Zpočátku zcela tiše, ale přesto se znepokojivou rituální kadencí. Přicházeli další účastníci. Do rukou byly brány další kosti. Půlkruh se doplnil. Mumlavá kadence, zpočátku tiché, nelibozvučné sussuro (šumění), rychle sílilo. Ustavičně se stupňující hatmatilka z modliteb, proseb a chřestění kostí vyvolala jistý druh vázaného zanícení. Hluk nabyl čehosi zuřivého, téměř násilnického; stal se kontrolovaným koncertem chaosu, nervy drásajícím chórem nenávisti a revolty. Slovem, koncentrovaná předehra intronizace knížete tohoto světa v citadele slabocha. Jeho červenomodré roucho povlávalo elegantně sem a tam, když Leo přistoupil k místu vzývání. Na okamžik měl pocit, že je všechno perfektně připraveno. Jeho spolucelebrant, téměř holohlavý a obrýlený arcikněz, již zažehl několik černých voskovic. Červeným vínem naplnil velký zlatý kalich a zakryl jej pozlacenou paténou. Na ni pak vložil veliký krajíc nekvašeného bílého chleba. Třetí muž, bratr Medico, seděl na lavici. Zručný jako oba ostatní, držel na klíně dítě, svou dceru Agnes. Leo vzal s uspokojením na vědomí, že Agnes se zdá být klidná a připravená na proměnu. Tentokrát skutečně vypadala být odhodlaná k procesu. Měla na sobě dlouhé bílé roucho, sahající jí až po kotníky. A tak jako jejímu štěněti, byla i jí podána lehká dávka uklidňujícího prostředku, aby byla schopna splnit svůj účel pro mystéria. Agnes, šeptal bratr Medici dítěti do ucha, brzy bude čas jít s tatíčkem. 16

17 Není můj tatíček Vzdor podané droze otevřelo děvčátko oči a upřeně se podívalo na svého otce. Jeho hlas zněl slabě, ale slyšitelně. Bůh je můj tatíček Blasfémie! Slova Agnes rázem změnila Leovu spokojenou náladu jako úder blesku. Blasfémie! Vypálil to slovo jako střelu. Jeho ústa se téměř změnila v pušku, chrlící oheň výtek na bratra Medica. Ať lékař nebo ne, ten chlap byl hlupák! Dítě mělo být náležitě připravené! Měl na to dost času! Bratr Medico zbledl jako stěna pod útokem biskupa Lea. Ne tak jeho dcera. Ta se snažila zaměřit své nezapomenutelné oči na něco jiného; pokoušela se setkat s Leovým divokým, zuřivým pohledem, a znovu odvážně opakovala: Bůh je mým tatíčkem! Vzrušením se chvějící bratr Medico objal rukama hlavu své dcery a nutil ji znovu na něj pohledět. Miláčku, domlouval jí, já jsem tvůj tatíček. Vždy jsem byl tvůj tatíček. Ano, dokonce i tvoje matička od té doby, co nám odešla. Ne můj tatíček Tys mi vzal Flinnii... Nesmíš Flinnii ubližovat Je to přece jen malé štěňátko Malé štěně udělal Bůh Agnes, poslouchej. Já jsem tvůj tatíček. Už bude čas Ne můj tatíček Bůh je můj tatíček Bůh je moje mamička. Tatíčkové nedělají nic, co se Bohu nelíbí Ne můj Protože věděl, že se v cíli ve Vatikánu jistě již čeká na navázání telefonického obřadního spojení, dal Leo arciknězi příkaz energickým pokývnutím. Tak jako již častokrát v minulosti byl nouzový postup jediným řešením, a protože bylo žádoucí, aby oběť byla během prvního rituálního výkonu při vědomí, muselo se to bezpodmínečně stát nyní. Arcikněz chápal své kněžské povinnosti vážně; posadil se vedle bratra Medica a vzal na klín tělo Agnes, oslabené drogou. Agnes, poslechni mě. Já jsem také tvůj tatíček. Pamatuješ se ještě, jak jsme se měli rádi? Vzpomínáš si? Agnes se však dál zarputile bránila. Ne můj tatíček Tatíčkové nedělají se mnou špatné věci neubližují mi neubližují Ježíši Nastala velká hodina. Začal čas žně pro příchod knížete v citadele. Když zazněl zvon nekonečnosti, všichni účastníci v Leově kapli společně povstali. S misály v rukou za ustavičného chřestění kostí jako děsivého doprovodu zanotovali z plných hrdel svou procesní hymnu, triumfální profanaci hymny apoštola Pavla Mara Atha! Přijď, ó Pane! Přijdi, ó kníže! Zjev se Akolyté, kteří všechno pečlivě nastudovali, vyšli ze sakristie před oltář. Za nimi, vyzáblý, ale přesto důstojně vyhlížející ve svém rudém rouchu, nesl bratr Medico oběť k oltáři a položil ji vedle krucifixu. V kmitavém stínu zastřeného pentagramu se její vlasy témž dotýkaly klece, v níž se choulil její pejsek. Jako další v pořadí šel arcikněz s očima blýskajícími se za skly brýlí, přinesl ze sakristie jedinou černou svíci a zaujal své místo vlevo od oltáře. Poslední předstoupil biskup Leo s kalichem a hostií v rukou, a do procesní hymny vpadl se slovy tak se staň! Poslední slova prastarého zpěvu zazněla přes oltář do cílící kaple. Staň se! Amen! Amen! zazněla až do kaple svatého Pavla. V jednotě srdce i vůle s cílícími účastníky v Americe zanotovala římská falanga refrén mystérií, který pro ně stál napsán v jejich latinských misálech, začínající ódou na znásilněnou pannu a končící vzýváním trnové koruny. V cílící kapli se biskup Leo chopil obětního váčku, který nosil zavěšený na krku, a uctivě jej položil mezi hlavu krucifixu a patu pentagramu. Poté akolyté za 17