Proměny sociální a sídelní struktury obyvatelstva východočeské skupiny kultury lužických popelnicových polí

Transkript

1 Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně Ústav archeologie a muzeologie Miroslav Novák Proměny sociální a sídelní struktury obyvatelstva východočeské skupiny kultury lužických popelnicových polí Dizertační práce Vedoucí práce: prof. PhDr. Jan Bouzek, DrSc. Brno 2014

2 Hance za trpělivost Madlence a Františkovi za včasné ukončení Seznam lidí, kterým vděčím za dokončení této práce je velmi dlouhý a nepochybně nebude nikdy úplný, proto dík patří všem, kteří mě podpořili nápadem, myšlenkou, radou, povzbuzením i tolerancí. Za pevné zázemí a trpělivost děkuji především své rodině, za podporu skvělému kolektivu archeologického oddělení Muzea východních Čech v Hradci Králové. Práce by rovněž zřejmě nikdy nevznikla bez zázemí interního studia na Ústavu archeologie a muzeologie FF MU v Brně pod vedením prof. PhDr. Zdeňka Měřínského, CSc., a to zejména skrze podporu grantových projektů Moravskoslezská škola archeologických doktorandských studií I (404/05/H527) a Moravskoslezská škola archeologických doktorandských studií II (GD404/09/H020). Velký dík patří mému školiteli prof. PhDr. Janu Bouzkovi, DrSc. za podnětné myšlenky, kritiku i nadhled. Velkou inspirací byly četné rozhovory a diskuse s přáteli a kolegy, mezi nimiž třeba vyzdvihnout předčasně zesnulého kolegu PhDr. Jiřího Kalfersta, dále PhDr. Jana Jílka, Ph.D., PhDr. Zuzanu Bláhovou, Ph.D., Mgr. Tomáše Mangela, PhDr. Víta Vokolka a řadu dalších. V neposlední řadě děkuji i PhDr. Janu Musilovi z Regionálního muzea v Chrudimi, Mgr. Janu Tůmovi z Regionálního muzea v Náchodě a PhDr. Olze Mertlíkové z Městského muzea v Jaroměři za zpřístupnění sbírkových fondů. 2

3 Prohlašuji, že jsem rigorózní práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. V Brně 30. června

4 1. Obsah 1. Obsah Úvod Geografické vymezení Chronologický a terminologický rámec Nástin použitého chronologického členění Metoda Třídění hlavních keramických tvarů a výzdoby Typologické vyhodnocení keramiky kultury lužických popelnicových polí Amforovité tvary a džbánky Dvojkónické nádoby Drobnotvaré varianty amforovitých a dvojkónických nádob Mísy Misky a koflíky Hrncovité nádoby Chronologicky významné technologické znaky Chronologická tabulka keramiky Sídelní struktura Stav výzkumu a výběr modelových území Struktura osídlení Modelový příklad 1 Jaroměřsko Modelový příklad 2 Chrudimsko v době halštatské Modelový příklad 3 Choceňsko v mladší a pozdní době bronzové Podoba sídliště Charakter a vývoj domu Hospodářská aktivita na sídlištích Východočeská hradiště Úvod Vyhodnocení dosud známých nebo předpokládaných hradišť z hlediska stavu poznání Konstrukce opevnění Zánik Členění a rozměry Nadmořská výška a typ stanoviště Síť hradišť mladší doby bronzové Síť hradišť pozdní doby bronzové Halštatská hradiště Závěr Východočeská pohřebiště Úvod Kritika pramenů Mladší doba bronzová Pozdní doba bronzová Doba halštatská Interpretace Vztah sídelní struktury k pohřebištím Dálkové kontakty Úvod Příklad komunikace a její vliv na sídelní strukturu Importy v prostředí východočeských popelnicových polí Import, nebo nápodoba? Sklo Grafit Sůl Jantar Měď Cín Bronz

5 Keramika Období změny ve vývoji východočeské skupiny lužických popelnicových polí Evoluce, nebo revoluce? Počátek kultury lužických popelnicových polí BC/BD Kulturní a etnické posuny na konci stupně BD Konec lužického období HA/HB Vpád Kimmeriů HB2/3 a nástup klasického halštatu Počátek pozdního halštatu, Skytové HD1/ Příchod Keltů LA/B Analogie sociálních struktur Modely sociální struktury v sousedních regionech Modely sociální struktury soudobého Středomoří Závěr Použitá literatura Seznam tabulek v textu Příloha č. I: Souhrnná tabulka analyzovaných údajů o východočeských žárových pohřbech 5

6 Motto: Pravda bývá podivnější než vše, co si lze vymyslet E.A.Poe 2. Úvod Sociální struktura společnosti doby popelnicových polí se nepochybně jeví jako velmi atraktivní předmět zájmu odborného bádání. Je to doba v literatuře obvykle spojovaná s nebývalým nárůstem společenských elit. Importy z různých částí Evropy či dokonce Předního východu jsou dávány do souvislosti s rozvojem dálkového obchodu, kterým se bezpochyby nešířily pouze izolované předměty, ale také informace a znalosti. Je to rovněž doba, která ve středoevropském prostoru zanechala patrně nejvýraznější stopu v archeologickém nálezovém fondu ze všech pravěkých kulturních okruhů. Sociální struktura je však zároveň jedním z nejobtížněji poznatelných okruhů bádání. Mnohé prvky pohřebního ritu i změny v sídlištní struktuře jsou vykládány v kontextu sociální stratifikace společnosti té doby. Jsou to vždy úlohy o mnoha neznámých. Každá taková interpretace vkládá, často i podvědomě, pravěkému člověku do jeho konání určité myšlenkové vzorce, které odpovídají myšlení moderního člověka. Tápání a nejistota jsou dobře patrné na hranici duchovního a profánního světa, která v různých interpretačních konstrukcích kolísá mezi oběma extrémními polohami. Stejně tak je to i s vnímáním postavení jednotlivých členů v rámci společenských jednotek všech úrovní pravěké společnosti. Ačkoliv na čtyřicet generací nositelů kultury lužických popelnicových polí ve východních Čechách za sebou zanechalo víc hmotných dokladů své existence, než lze v práci tohoto rozsahu dostatečně podrobně vyhodnotit, jedná se stále pouze o nepatrný zlomek původního rozsahu živé kultury té doby. Nepochybně je zde řeč nejvýše o několika málo jednotkách procent. Jediné, co nám dovoluje některé závěry vyslovit, je předpoklad náhodného vzorku dat, který máme nyní k dispozici, je-li vůbec možné o náhodném vzorku hovořit, jestliže existují pochybnosti o poznatelnosti některých komponent tehdejší živé kultury. Mezi takovými komponentami nacházíme například dosud téměř neznámá a spíše jen tušená východočeská sídliště středodunajské mohylové kultury střední doby bronzové nebo žárové pohřby pozdní doby halštatské. Napříč celým vývojem pak prochází problém nepoznatelnosti rozsáhlé části hmotné kultury založené na organických materiálech. 6

7 V průběhu zpracování podkladů pro tuto práci se ukázalo, že vytvoření dostatečně věrohodného a podrobného obrazu vývoje východočeské skupiny tohoto lidu je nutné věnovat mnohem více úsilí, než se původně předpokládalo. Spokojenosti v úrovni poznání domácího prostředí tak, aby mohlo dojít k plnohodnotnému srovnání s vyspělejším středomořským prostředím oplývajícím řadou písemných pramenů, nelze nikdy dosáhnout. Nezbývá než zvolit mezní bod, za kterým vždy uvidíme perspektivu dalšího poznání, ale kde je nutné začít hodnotit získané informace. Práce se vedle primárních zdrojů publikovaných jinými autory opírá o vlastní zpracování řady nálezových souborů (Novák 2003; 2005a; 2005b; 2008b; 2010a; 2010c; 2011a). Část z nich se stala součástí rigorózní práce (Novák 2008b) a jsou postupně publikovány v odborném tisku (např. Novák 2011a). Na tyto zdroje je zde již odkazováno bez opakování pasáží materiálového charakteru. Ze stejného důvodu tu nejsou v plném rozsahu publikovány ani další práce, protože by se jednalo jen o torzo o soubory vytržené z celkového kontextu. Na počátku práce stanovený a v jejím průběhu několikrát modifikovaný cíl leží, jak již bylo výše uvedeno, ve sféře nanejvýš teoretické. Předmětem této práce není vytvořit celistvý obraz východních Čech v dějinném úseku od mladší doby bronzové po časnou dobu laténskou, ale spíše shromáždit maximum dostupných publikovaných informací o tomto tématu a o této době, uspořádat je, porovnat a vyhodnotit v nových souvislostech a takto vzniklý obraz doplnit o některé nové dostupné, avšak dosud nepublikované archeologické prameny. Skrze tyto informace je třeba znovu vyhodnotit četná klišé, která provázejí odbornou literaturu vztahující se k tématu této práce, především málo argumentačně podložená tvrzení o postavení a významu společenských elit, o kulturních a stylových změnách a jejich etnologických interpretacích, o šíření předmětů i myšlenek na velké vzdálenosti a konečně také o charakteru osídlení, jeho hospodářské základny i vzhledu pravěké krajiny. Výsledné teze mohou v některých případech působit skepticky nebo až konfrontačně, je však nutno je chápat jako pokus o jiný pohled a jakousi pobídku k diskuzi. 7

8 3. Geografické vymezení Geografické vymezení tématu této práce je poměrně složité. Některé popisované kulturní jevy se nepřekrývají zcela shodně a jejich rozsah navíc kolísá v čase. Odhlédnout nelze ani od rozdílů způsobených odlišným vývojem regionálního bádání, které je ovlivněno novodobými politickými hranicemi. Plošně nejrozsáhlejší pojetí oblasti rozšíření východočeské skupiny kultury lužických popelnicových polí nalézáme v poslední syntéze pravěku Čech (Jiráň a kol. 2008, 130). Tento rozsah odpovídá rozšíření hrobů, které Vít Vokolek kulturně přiřadil lužické kultuře v její vrcholné fázi ve stupni HA1 (Vokolek 2003b). Zatímco severní, jižní a východní hranice je až na výjimky vymezena poměrně spolehlivě horskými pásmy a podhůřím Jizerských hor, Krkonoš, Orlických hor, Žďárských vrchů a Železných hor, dosahuje západní hranice rozšíření centrální části Pražské kotliny a pahorkatin západně od toku Jizery. Z výše uvedených pramenů můžeme čerpat i údaje o ústupu západní hranice osídlení kultury lužických popelnicových polí ve stupni HA2, která se pro následující vývoj ustálila na pásu lesnatých návrší, jež spojují severozápadní cíp Železných hor a střední Pojizeří. Tuto přirozenou hranici udržují, vyjma vlastního Pojizeří, také současné politické hranice krajů. Zejména pro potřeby analýzy sídelní struktury je zde využívána databáze Muzea východních Čech v Hradci Králové Excerpta 1, kterou vymezují politické hranice Východočeského kraje v rozsahu, jak ho ustanovila reforma státní správy v roce Zatímco na západě toto vymezení poměrně přesně kopíruje redukovaný rozsah osídlení východočeské skupiny kultury lužických popelnicových polí, od stupně HA2, 2 na jihovýchodním okraji sem patří ještě severní okraj Boskovické brázdy v okolí Jevíčka a Moravské Třebové. Toto území, označované v dalším textu souhrnně jako Malá Haná, náleží kulturně již spíše Moravě, nicméně jak bude dále opakovaně konstatováno, kulturní podobnost východních Čech a střední Moravy je v době popelnicových polí natolik blízká, že lze s tímto územním přeryvem pracovat bez obav ze zkreslení výsledků této práce. 1 Na tomto místě je třeba vyzdvihnout památku Jiřího Kalfersta, který databázi Excerpta nejen založil, ale zasvětil jí přes 25 let své profesionální dráhy archeologa v Muzeu východních Čech v Hradci Králové. Dílo čítá v době ukončení této práce přes záznamů a dále se rozšiřuje. 2 Výjimku tvoří Mladoboleslavsko, kde osídlení východočeské skupiny kultury lužických popelnicových polí stabilně překračuje do středních Čech. 8

9 4. Chronologický a terminologický rámec 4.1. Nástin použitého chronologického členění Hned na počátku všech snah o co nejobjektivnější uchopení vztahů mezi pravěkými památkami narazíme na překážku nejobtížnější, a to je problém času. Bez toho, aniž bychom měli alespoň základní představu o tom, které památky jsou současné a které je předcházejí nebo následují, nelze budovat další interpretační konstrukce. Doba popelnicových polí je bezesporu jedním z vrcholů pravěkého vývoje českých zemí. Díky demografickému rozmachu, délce trvání bezmála jedno tisíciletí a také díky dlouhodobému zájmu badatelů se v mnoha regionech jedná o zdaleka nejpočetněji zastoupený pravěký kulturní komplex. Dvojnásob to potom platí pro východní Čechy. Dlouhý vývoj bádání i jeho geografická roztříštěnost jsou příčinou různého vnímání a různorodé terminologie tohoto kulturního komplexu. Zvláště významnou roli zaujal v tomto směru prof. Josef Ladislav Píč. Přestože se mu ještě nepodařilo odlišit všechny dnes uznávané kulturní skupiny, položil základ pro současné vnímání kultur popelnicových polí v Čechách. Pokolení žárových hrobů rozdělil na typ lužický mladší doby bronzové, typ slezský pozdní doby bronzové a typ platonický doby halštatské (Píč 1905). Pro celý tento kulturní okruh v rozpětí od konce střední doby bronzové po časnou dobu laténskou je v české literatuře používáno několik překrývajících se termínů, například Severní okruh popelnicových polí (Vokolek 1993a, 45), Okruh lužických popelnicových polí (Pleiner a kol. 1978, 503), Lužická popelnicová pole (Filip 1969, 684) nebo jen Lužická kultura (např. Nekvasil 1982). Na Moravě je v současné době preferován termín Kultura lužických popelnicových polí jako protiváha jižněji ležící Kultury středodunajských popelnicových polí (Podborský a kol. 1993). Posledně uvedený termín používá tato práce i pro území Čech. Široký časový záběr této kultury, cca př. n. l. (Jiráň a kol. 2008), si vynutil její další dělení. Oproti trojdílnému členění J. L. Píče, které je v základních rysech používáno dodnes, se později začalo rozlišovat ještě předlužické období a pozdní doba halštatská časná doba laténská. V Čechách je existence plynulého přechodu mezi střední a mladší dobou bronzovou převážně odmítána, proto ani po terminologické stránce nevznikla potřeba samostatného označení pro přechod mezi střední a mladší dobou bronzovou. Na Moravě, kde je kontinuální vývoj z periferních skupin středodunajské mohylové kultury všeobecně přijímán, byl 9

10 Tab. 1: Synchronizace Vokolkovy a Reineckeho chronologie Tab. 1: Synchronizace použitého chronologického členění a hlavních chronologických systémů. vyčleněn protolužický horizont (Spurný 1982; Dohnal 1988), předlužické období (Nekvasil 1987) nebo mohylovo-lužické období (Podborský a kol. 1993, 316). Neujala se samostatná předlužická kultura po vzoru polských badatelů (Gedl 1975; 1992). Jak bude rozvedeno dále, i ve východních Čechách je třeba počítat s kulturními projevy datovanými do tohoto období, není však nezbytně nutné zavádět samostatné označení tohoto chronologického úseku. Pro potřeby této práce je toto období řazeno k mladšímu vývoji komplexu mohylových kultur střední doby bronzové. Termín lužická kultura se v pojetí Jana Filipa (Filip ; 1939) a V. Vokolka (Vokolek 1993a; Vokolek 2003b) omezuje výhradně na mladší dobu bronzovou ve východních Čechách a v severovýchodní části středních Čech. Pod tento termín je dále zahrnováno i soudobé obyvatelstvo severozápadních Čech, avšak zde zahrnuje i pozdní dobu bronzovou. Mladobronzový úsek v severozápadních Čechách vyplňují I. a II. stupeň této kultury. Vývoj lužické kultury zde měl ukončit až nový proud billendorfské kultury v době halštatské (Bouzek Koutecký 2000, 22). Na Moravě se pro mladší dobu bronzovou hovoří o lužické fázi (Podborský a kol. 1993, 312). Pro potřeby této práce bude užíván termín lužické období kultury lužických popelnicových polí. Dílčí členění z hlediska stylového vývoje bude označováno jako horizont s určením vůdčího chronologického znaku a z hlediska chronologického jako fáze. Vzhledem k tomu, že I. stupeň lužické kultury (Filip 1939; Vokolek 2003b) je zde chápán jako součást okruhu mohylových kultur střední doby bronzové, začíná vlastní lužické období kultury lužických popelnicových polí až starší fází 10

11 ztotožnitelnou se stupněm IIa lužické kultury, následuje střední fáze synchronizovaná se stupněm IIb a mladá fáze se stupněm III podle členění J. Filipa a V. Vokolka (Filip 1939; Vokolek 2003b). Na počátku pozdní doby bronzové předpokládá V. Vokolek (Vokolek 1993a) v souladu se staršími závěry J. Filipa (Filip ) příchod nového obyvatelstva, které se mělo stát základem pro novou kulturu slezskoplatěnickou. Východočeská skupina kultury lužických popelnicových polí podle obou autorů již na konci mladší doby bronzové vyklízí středočeskou část areálu svého rozšíření. V severozápadních Čechách trvá osídlení označované jako lužická kultura i v pozdní době bronzové, a to svým III. stupněm (Bouzek Koutecký 2000, 22). Na Moravě se o tomto období hovoří jako o slezské fázi kultury lužických popelnicových polí (Podborský a kol. 1993, 312). Pro celý pozdně bronzový úsek osídlení zde bude použit termín slezské období kultury lužických popelnicových polí, který lze dále rozdělit na starší fázi korespondující se stupněm Ia členění V. Vokolka (Vokolek 2002a) a mladší fázi se stupněm Ib uvedeného chronologického systému. Poněkud nejednoznačná a jdoucí za hranice této práce je otázka postavení přechodného slezskoplatěnického stupně II a jeho synchronizace se stupněm HB3, respektive HC. Vzhledem ke skutečnosti, že vnitřní dělení III. stupně slezskoplatěnické kultury bylo jen neostře naznačeno (Vokolek 1999b) a dosud nebylo podrobněji definováno (Venclová a kol. 2008) a téměř všechny charakteristické znaky této vývojové etapy lze nalézt i v celcích nesporně mladohalštatského charakteru (HD1), 3 je otázkou dalšího bádání, zda zmíněný II. stupeň nezasahuje do stupně HC výrazněji, než se dosud předpokládalo. Zatímco pro dobu halštatskou se v jižní polovině českých zemí již mluví o samostatných kulturách v rámci východo- nebo západohalštatského okruhu plynule vyrostlých z podloží kultur popelnicových polí, setrvává sever území v kontinuálním vývoji popelnicového komplexu. Severočeskou část lužické oblasti obsadila billendorfská, bialowická nebo podle starší české literatury též bělínská kultura (Plesl 1961; Bouzek Koutecký 2000). Východní Čechy zahrnuje zejména III. stupeň slezskoplatěnické kultury v pojetí J. Filipa a V. Vokolka (Filip ; Vokolek 1993a). Pro Moravu je uváděna platěnická fáze (Podborský a kol. 1993, 312). Variantně lze tedy použít označení halštatské nebo platěnické období kultury lužických popelnicových polí. Toto období zde s odkazem na výše zmíněnou problematiku II. slezskoplatěnického přechodného stupně (Filip ) není dále členěno. 3 Jedná se zejména o nálezy z hradišť Topol (převážně nepublikováno) a Chrudim Staré Město (Novák 2010a; 2010c; Vokolek 1999c) a na ně navázané další celky, blíže popsané na příslušných místech kapitoly

12 Od vlastní doby halštatské je nezbytné chronologicky i terminologicky oddělit pozdní dobu halštatskou a časnou dobu laténskou. Začátek tohoto období je dáván do souvislosti s vpádem skytských kmenů, které zasáhly kolem poloviny 6. století př. n. l. Karpatskou kotlinu, a to i přesto, že jejich přímé stopy nejsou v Čechách patrné. Tato událost odpovídá přelomu stupňů HD1 a HD2. Pojetí tohoto období je velice různorodé. Složitější je interpretace halštatského a pozdně halštatského osídlení jižních, západních a středních Čech (např. Bouzek 2002; Chvojka 2009; Chytráček Metlička 2003; Soudská 1994; Šaldová 1961). Oproti tomu lužický popelnicový komplex setrvává navzdory značné unifikaci hmotné kultury v celé střední Evropě ve svébytném kontinuálním vývoji až do příchodu tzv. historických Keltů pravděpodobně v průběhu stupně LtB1 (podrobně viz Mangel 2009, 51). Tato změna se projevuje především šířením plochých kostrových pohřebišť. I poté lze snad ještě sledovat doznívání původního základu obyvatelstva kultury lužických popelnicových polí, a to v podobě ojedinělých žárových hrobů (např. Vokolek Sankot 2001b) a snad i některých prvků keramické produkce, jak bude rozvedeno dále. Nastíněné obecné chronologické třídění inspirované moravskou terminologií je podrobněji tříděno pomocí stupňů Reineckeho relativní chronologie. Citované chronologické třídění převzaté od jiných autorů, zejména z prací J. Filipa a V. Vokolka (Filip ; 1939; Vokolek 1993a), je ponecháno v původním publikovaném znění a je zde chápáno v duchu připojené synchronizační tabulky (Tab. 1). 4 Důvodem k rezignaci na dosud převládající východočeskou chronologickou terminologii výše uvedených autorů není kritika její vnitřní struktury, která je v základních rysech stabilizovaná a mnohokrát prověřená, ale je to především její velké zatížení historickou interpretací, které je patrné ve vydělení chronologických stupňů, jež postrádají oporu v materiální náplni, 5 a zejména pak v otázce diskontinuity mezi mladší a pozdní dobou bronzovou, která je podrobněji rozvedena v kapitole 8.4. Konec lužického období HA/HB. Autor práce si je vědom toho, že sám v roli muzejního archeologa nezřídka výše nastíněný systém při popularizaci a výstavní činnosti porušuje a používá laicky lépe uchopitelné termíny typu lužická kultura, slezská kultura, platěnická kultura. Snahou 4 Synchronizační tabulka je pokusem o novou synchronizaci Reineckeho relativní chronologie s chronologií vytvořenou J. Filipem a V. Vokolkem. Vychází z publikovaných chronologií (Kytlicová Vokolek Bouzek 1964; Jiráň a kol. 2008; Venclová a kol. 2008) korigovaných pomocí příslušných svazků řady Prähistorische Bronzefunde a vlastního vyhodnocení materiální náplně rozpracovaného v kapitole 4.4. Typologické vyhodnocení keramiky kultury lužických popelnicových polí. 5 Jedná se především o lužické fáze Ia, Ib a IIIa, IIIb, vydělené pouze na základě uvažované přítomnosti nového etnika (Vokolek 1993a). Rozpaky vzbuzuje i deklarované rozdělení slezskoplatěnického stupně III na dvě fáze (Venclová a kol. 2008, 29), které však není ani v citované práci, ani v komplexním zpracování východočeských halštatských pohřebišť (Vokolek 1999b) podrobněji rozpracováno a kodifikováno. 12

13 této práce bylo nezaplevelit už tak značně nepřehledný systém novými termíny, proto jsou všechny termíny uvedené v této kapitole považovány za rovnocenné s tím, že je preferována terminologie použitá v syntéze Pravěké dějiny Moravy v kombinaci s jemnějším tříděním vycházejícím z Reineckovy chronologické stupnice, respektive tam, kde chybí dostatečná opora pro synchronizaci, prostým slovním rozlišením starší, střední a mladé fáze Metoda Sama otázka datace a vnitřní chronologie byla a nepochybně i bude hlavním předmětem zkoumání řady jiných prací. Vyřešení a uspokojivé zodpovězení této otázky však dalece přesahuje téma této práce. Nezbývá než se opřít jak o dosavadní výsledky vlastního bádání (Novák 2003; 2005a; 2005b; 2008b; 2010a; 2010c; 2011a), tak věřit několika generacím badatelů, kteří tuto cestu postupně prošlapávali (např. Bouzek Koutecký 2000; Filip , 1939; Hralová 1957; 1962; Kytlicová Vokolek Bouzek 1964; Martinec 1960; Vokolek 1962b; 1993a; 1999a; 1999b; 2003b; Jiráň a kol. 2008; Venclová a kol aj.). Podrobnější rozbory chronologických znaků keramiky i kovových artefaktů doby popelnicových polí čtenář najde ve výše uvedených pracích. Na tomto místě pouze shrneme některá metodická východiska a výsledná dále používaná a odkazovaná data. Jádrem archeologického datování doby popelnicových polí ve východních Čechách je jednoznačně keramika, a to především hrobová. Mezi přednosti této skupiny nálezů patří jejich velký počet, relativně dobrá dochovanost celých tvarů a většinou i poměrně dobré možnosti synchronizace mezi jednotlivými předměty v rámci nálezového celku i mezi těmito celky navzájem. Bronzové artefakty jsou z hlediska chronologie zmíněny v této práci jen okrajově, čímž však není zpochybňován jejich význam pro celý chronologický systém. Vzhledem k tomu, že se nejedná o práci zabývající se primárně chronologií, je zde akceptována všeobecně uznávaná konstrukce, tak jak ji zavedli Paul Reinecke, později Hermann Müller-Karpe a dále rozvedli autoři příslušných svazků řady Prähistorische Bronzefunde a některých dílčích studií (např. Hralová 1953; Kytlicová Vokolek Bouzek 1964 aj.). Protože bronzové artefakty jsou ve východočeských hrobech relativně vzácné, lze podrobnější chronologickou strukturu, akcentující zároveň lokální odlišnosti, postavit jen na keramice. Publikování keramických nálezů je navíc mnohem roztříštěnější, proto se bez podrobnějšího komentáře neobejde. 13

14 Dříve než zvolíme nejvhodnější datovací metodu, je třeba podat přehled vlastností keramiky a keramických souborů dochovaných z období kultury popelnicových polí. Hrobová keramika se vyznačuje ustálenou tvarovou a výzdobnou škálou, která však umožňuje velmi vysoký počet kombinací prvků. Keramika ze sídlišť oproti tomu obsahuje hrubší tvary větších rozměrů s podstatně omezenější výzdobnou škálou, či spíše menším počtem bohatěji zdobených tvarů. Rozdíl mezi oběma hlavními keramickými skupinami do jisté míry komplikuje využití datace založené na hrobové keramice pro přesnější zařazení keramiky sídlištní a naopak, nicméně i tento rozdíl byl zřejmě doposud značně přeceňován. Mnohem více se totiž odlišuje technologie výroby, případně rozměry nádob než chronologicky významné výzdobné a tvarové charakteristiky. Jinou volbu neumožňuje ani současný stav výzkumu. Běžně užívanou metodou datace keramiky je využití analogií datovaných bronzovými nálezy či stratigraficky. Při použití této metody se však projevuje silná závislost na subjektivních pozorováních starších badatelů; ta se od sebe často liší. Pro hledání objektivnějších pohledů na chronologický potenciál keramiky se nabízejí statistické metody. Pokud však bude statistické zpracování keramiky založeno na nálezových celcích, narazíme zakrátko na problém jejich malého počtu a velmi nevyrovnané věrohodnosti nálezových okolností. Při aplikaci na jednotlivé keramické tvary se jako problémová naopak jeví jejich přílišná různorodost a zkreslení vzniklé vyřazením nekompletních kusů nebo naopak zahrnutím neúplných dat. Problém nastává i v případě, kdy se pokusíme vyčlenit samostatné chronologické prvky. Úskalí tohoto přístupu vynikne, oddělíme-li tvarové charakteristiky nádob od jejich výzdoby. Za příklad může posloužit prsty promačkávaná plastická páska. Nelze s ní nakládat jako se samostatným svébytným chronologickým prvkem, neboť má odlišnou platnost v postavení na maximální výduti či lomu nádob, na rozmezí hrdla a plecí či pod okrajem hrncovitých tvarů. Pokus o aplikaci statistických metod v této práci, zejména faktorové analýzy či seriace dat z výše uvedených důvodů nesplnil očekávání a byl ukončen již ve fázi shromažďování dat. Jako nejlepší se zatím jeví postup založený na sledování současnosti chronologických prvků v nálezových, a to zpravidla hrobových souborech, doplněný o hledisko stylového vývoje. Oporou jsou především některé výrazné tvarové charakteristiky nádob a výzdobné prvky, které lze považovat za dostatečně prověřené předchozím bádáním. Tyto prvky mají vzájemně výrazně odlišné a minimálně se překrývající vazby na další skupiny artefaktů i jiné kulturní projevy. Jejich relativní vzájemné pořadí či návaznost jsou dnes již stěží zpochybnitelné. 14

15 Vlastní typologické vyhodnocení pak bylo provedeno následujícím způsobem. Jako východisko a kostra výsledné konstrukce posloužil ustálený typologický sled základních keramických tvarů a typů výzdoby, 6 zejména pak amforovitých nádob neboli osudí. Po amforovitých tvarech s orámovanými vypnulinami následují tvary s lomenou výdutí, dále poněkud problematičtější žlábkované tvary, tvary amforovitých nádob s ven vykloněným okrajem, zpočátku doprovázeným také náznaky etážovitého členění, oblé okříny, někdy zdobené pásem do sebe vložených, šikmo šrafovaných trojúhelníků, tzv. vlčích zubů, a nástup tuhování povrchu. Výdutě amforovitých nádob se za doprovodu postupně se rozpadající obloukové výzdoby vyvíjejí od extrémně stlačených forem k vyšší dvojdílné profilaci, aby byly v dalším vývoji nahrazeny klasickými trojdílnými halštatskými tvary. Ty provází výzdoba bohatě zdobených zavěšených trojúhelníků či technika rastru. Vývoj uzavírá návrat dvojdílných kulovitých tvarů, někdy s lahvovitým hrdlem a ještě později situlových tvarů, grafitové a na kruhu dotáčené keramiky pozdní doby halštatské a časného laténu. Tuto hlavní linii doplňují méně citlivé hrnce se dvěma uchy s postupným vývojem od pupků přes plastické lišty po pás vrypů pod okrajem a několik dalších charakteristických znaků, jako jsou například mísy se zataženým okrajem pro halštatské období. Z bronzových artefaktů má v této obecné rovině význam zmínit pouze jehlice, a to s ouškem či šikmo provrtanou kulovitou hlavicí, bohatě profilované, tzv. české, cívkovité, vázičkovité či labuťkovité. Výše jmenovaná hrubá posloupnost chronologických znaků byla korigována a doplněna o další souběžně se vyskytující prvky. Pro samotný počátek byly ze sledovaných znaků vybrány ty, které jsou zastoupeny už ve střední době bronzové. S přihlédnutím k okolním regionům, střednímu Slezsku, severní Moravě a především východní části středočeského mohylového osídlení kolem hradiště ve Velimi byly do této skupiny zařazeny také téměř identické a relativně početné projevy řazené v minulosti k I. stupni lužické kultury (Filip 1939; Vokolek 2003b). Následně byly vybírány soubory s přítomností uvedených archaických znaků a v těchto souborech hledány prvky s vazbami na následující vývojové stupně. Na tomto místě je třeba připomenout rizika a nedostatky tohoto postupu. Ačkoliv je volbou takové metody sledována co možná největší objektivita získaných informací, nelze se 6 Jedná se o relativně chronologické pořadí nejvýraznějších prvků, které jsou v publikované literatuře nejčastěji považovány za nosné a jejichž postavení dosud nebylo zásadnějším způsobem zpochybněno. Tento výběr se opírá zejména o práce významné z hlediska přínosu pro ucelený chronologický systém keramiky kultury lužických popelnicových polí ve východních Čechách (Filip ; Filip 1939; Hralová 1957; Kytlicová Vokolek Bouzek 1964; Jiráň a kol. 2008; Martinec 1960; Vokolek 1962b; 1966; 1988; 1993a; 1994a; 1999b; 2003b) s přihlédnutím k okolním oblastem (např. Dohnal 1977; Gediga 1967; Gedl 1975; 1979; 1987; 1992; Nekvasil 1982). 15

16 vyhnout ani využití subjektivních zdrojů informací, někdy z důvodů časových, jindy kvůli neexistenci vhodné metody. Hlavním problémem se ukázalo být stanovení míry chronologické citlivosti toho kterého sledovaného znaku. To se projevuje v samotném výběru sledovaných prvků, jenž je sice zvolen tak, aby dokázal co nejúplněji charakterizovat určitého keramického jedince nebo soubor, ale byl rovněž oproštěn od znaků ojedinělých, nebo naopak příliš početných s předpokladem dlouhého vývoje. Některé vzácnější znaky, a to nejen v rámci keramického inventáře, budou sledovány později z hlediska možného zařazení mezi importy či alespoň domácí výrobky vykazující vnější ovlivnění. Druhým vstupem subjektivních informací je výběr řešených keramických souborů. 7 Nebyla stanovena žádná exaktní spodní hranice počtu sledovaných znaků. Takto například byly vyřazeny i poměrně početné soubory, které však obsahovaly výhradně znaky s delší dobou trvání. Týká se to například souborů nezdobených hrncovitých a mísovitých tvarů nebo některých variant koflíků. Dále je třeba upozornit na skutečnost, že vzhledem k různé míře citlivosti sledovaných prvků je získané pořadí typologické, nikoliv chronologické. Vazby na absolutní data, ať již přímo zásluhou přírodovědných metod, nebo zprostředkovaně pomocí analogií, jsou nad rámec této práce, a pouze je tedy přejímáme z příslušné literatury. 7 K analýze keramického inventáře posloužil stejný výběr hrobových celků, jaký byl použit i pro potřeby rozboru pohřebního ritu (viz Příloha 1). 16

17 4.3. Třídění hlavních keramických tvarů a výzdoby 1 dvojkónické nádoby - 11 okraj vykloněný 12 horní část (hrdlo?) svislá, vyšší než spodek 122 šikmá, stejná nebo nižší než spodek 123 ven vyklenutá 13 lom prohnuté stěny a vysazený lom 132 oblý lom 14 dno odsazené dno 142 nožka nádoby s hrdlem - 21 okraj rovný okraj amforovitých nádob 212 vykloněný okraj amforovitých nádob 213 zalomený okraj 214 vodorovně vykloněný 22 hrdlo vysoké rozevřené u džbánků 222 válcovité rovné 223 vysoké kónické rovné 224 etážové 225 prohnuté 226 lahvovitě seškrcené 227 velmi nízké rovné 228 velmi nízké prohnuté 23 přechod hrdlo/tělo nevýrazný až plynulý 232 vkleslý do nádoby 17

18 24 výduť lomená 242 nízká velmi široká 243 s lomem pod výdutí 25 celkový profil nízký mísovitý 252 vysoký esovitě prohnutý vázovitý

19 3 mísy a koflíky - 31 okraj cípovitě rozšířený vodorovně seříznutý 312 zatažený 313 ven vykloněný 314 vtlačený v místě ucha 32 hrdlo odsazené nízké prohnuté, nejširší v lomu 322 prohnuté nasazené na výduť 323 nízké rovné nasazené na výduť 324 plynule esovitý profil 33 dno omfalos 332 nožka 34 krajáč ostře profilovaný 342 s oblou výdutí hrnce - 41 tvar vejčitý s vykloněným okrajem a 2 uchy 412 soudkovitý otevřený se 2 uchy a pupkem 413 soudkovitý uzavřený 414 s odsazeným prohnutým hrdlem 415 nízký vejčitý bezuchý 416 situlovitý 19

20 zvláštní tvary - 51 chřestítka vejčité nebo kulovité 512 hruškovité 513 cívkovité 514 polštářkovité 52 pokličky ploché 522 ploché s obrubou 523 ploché s rukojetí 524 kónické nebo mísovité s knoflíkem

21 6 ucha - 61 postavení na mísách bez hrdla ucho pod okrajem 612 ucho k okraji 613 ucho nad okraj 62 postavení ucha u mís a koflíků na lomu 622 od lomu k okraji 623 od lomu nad okraj 63 u amforovitých tvarů přes lom hrdla a plecí 632 nad lomem na hrdle 633 na těle 64 u džbánků pod okraj 642 k okraji 643 nad okraj 65 tvar střechovitě hraněné 652 s kulatým průřezem

22 7 plastické aplikace - 71 pupky pod okrajem bez odsazení hrdla 712 na lomu hrdla a plecí místo uch 713 na plecích, někdy ohraničený žlábkem 714 na největší výduti 715 jazykovité na spodku 72 vypnuliny prosté v počtu ohraničené podkovovitými rýhami 73 pupky na výduti samostatně stojící 732 s obloukovou výzdobou 733 s dolíčky lišty bez hrdla pod okrajem 742 na lomu hrdla a plecí 743 na výduti nebo lomu 744 hladké 745 prstované v řadě 746 vlnité 75 žebra svislá 22

23 výzdoba - 81 okraje nepravé tordování okraje přesekávání 812 laloky 813 rytí nad lomem svazek rýh 822 dva svazky 823 svazek žlábků 824 šrafované trojúhelníky 825 do sebe vkládané a proti sobě šrafované trojúhelníky 826 trojúhelníky s důlky na vrcholu 827 pásy rýžek 23

24 lomu rýžky 832 šipky 833 protlačování těla, souvislá úprava rýhování nebo žlábkování souvislé 842 rýhování a žlábkování přerušované či kombinace 843 velmi šikmé žlábky (kanelace) 844 jednoduchý pás vlčích zubů 845 dvojitý pás vlčích zubů 846 dolíčky v pásu 24

25 těla, výzdobné prvky oblouková výzdoba rytá nebo žlábkovaná 852 oblouky zalomené nebo rozpadlé 853 ryté zavěšené trojúhelníky různě uvnitř zdobené 854 dolíčky jednotlivé nebo skupiny 855 kruhový žlábek 856 sluníčko nebo kruh důlků 857 šrafovaná pole a pásy 858 rastr 859 pásy rýžek, šipek, vpichů nebo obrvené linie

26 86 spodku nebo těla pastování 862 rýhování svislé souvislé 863 rýhování svislé ve skupinách 864 rýhování svislé a vodorovné nebo větvičkové 865 vodorovný svazek nebo svazky pod lomem 866 vodorovný svazek nade dnem dna zevnitř rytí, 872 rastr 873 olešťování zpravidla v mřížce 874 pukličky technologie a materiál příměs tuhy v těstě 920 tuhovaný povrch 930 dotáčení na kruhu 940 malba 26

27 4.4. Typologické vyhodnocení keramiky kultury lužických popelnicových polí Amforovité tvary a džbánky Za východisko stylové a typologické analýzy keramiky kultury lužických popelnicových polí byly vybrány charakteristické znaky pro keramiku střední doby bronzové, respektive s ní ztotožněného I. stupně lužické kultury (Vokolek 2003b). Sledovat budeme výskyt prstencové nožky dvojkónických (142), amforovitých nádob i mís (332), odsazená nožkovitá dna (141) a nízké válcovité nebo jen mírně kónické hrdlo osudí (211). Mísy a koflíky bývají opatřeny omfalem (331). Z plastických aplikací je početné ucho dosahující až k okraji, a to jak u nečleněných tvarů, tak i tvarů členěných, zejména džbánků (642). Zevnitř vymačkávané vypnuliny se vyskytují nejen na maximální výduti, ale i na plecích (721), někdy ohraničené podkovovitým svazkem rýh (722), a to v počtu 2 až 6. Pro amforovité tvary jsou charakteristická především ucha pod lomem na plecích (633). Početným plastickým prvkem jsou rovněž svislá hladká žebra (751). Tělo nádob bývá zpravidla svisle rýhované, méně často i prstované. Z výzdobných prvků vystupuje vedle výše uvedeného podkovovitého svazku rýh (722) také promačkávaná lišta na lomu (743). Další prvky, jako je např. souvislé žlábkování výdutě, šikmo šrafované trojúhelníky, přesekávání lomu či výdutě pásem svislých rýžek a samostatně umístěné pásy svislých nebo skupin vodorovných rýžek, v následujícím období mizí. Stejně tak v inventáři lužického období již nenacházíme typické lalokovité okraje mís (Beneš 1959, 24n; Plesl 1974, 351n). Některé z uvedených prvků se zcela ztrácejí a znovu vynořují s odstupem jednoho nebo i dvou stupňů ve smyslu Reineckeho chronologického systému. Platí to především o žlábkování výdutí, charakteristické pro mladší vývojové fáze keramiky lužického období. Nádoby na nožkách mohou vycházet z mohylového základu, avšak jejich výskyt se nekoncentruje v nejblíže navazující vývojové fázi, ale jsou rozptýleny rovnoměrně v celém průběhu mladší doby bronzové. Nejpočetnější soubor tohoto mohylovo-lužického horizontu střední doby bronzové vydala mohyla I ve Hvozdnici, přesněji na k. ú. Libčany na Královéhradecku (Vokolek 2003b, 103nn). Další doklady pocházejí z objektu 13 ze sídliště zkoumaného roku 1981 při přeložce silnice v Jaroměři Dolních Dolcích (Vokolek 1994a, 13n). S orámovanými vypnulinami (722) zde nejsou chronologicky v rozporu ani zlomky mís na prstencových nožkách (332), esovité misky nebo koflíky a nízká válcovitá hrdla amforovitých nádob (211). 27

28 Některé další keramické zlomky nalezené v naposled jmenovaném souboru mají spíše mladší charakter. Do této skupiny patří vejcovité hrnce se dvěma uchy (652) nebo prstované zásobnice s plastickou promačkávanou lištou (742). Jejich dataci lze založit na výskytu v hrobových souborech, i když na pohřebištích nepatří k hojně rozšířeným tvarům. Pokud se v hrobech přece jen objeví, pak ty nejstarší nalézáme v kontextu s nezdobenými amforovitými nádobami s hladkými vypnulinami (721) a válcovým hrdlem (211) nebo s tvary s lomenou výdutí (241), tedy se znaky stupně následujícího po horizontu prsovitých vypnulin a patřícího již plně mladší době bronzové. Takovou skladbu znaků můžeme vidět například v inventáři hrobu 21 z Libenic (Vokolek 2003b, Tab. 152). Přestože je sídlištní keramika konzervativnější, jsou tvary s vysokým nálevkovitě rozevřeným hrdlem a orámovanými vypnulinami natolik spjaté s předchozím obdobím, že o dataci do staršího stupně nemůže být pochyb. Patrně je tedy nalézáme na samotné hraně jejich chronologického výskytu směrem k mladší době bronzové. V sídlištním prostředí najdeme obdobnou škálu znaků ještě na nalezišti v Černé u Bohdanče (Vokolek 1988), kde můžeme uvažovat obdobným způsobem. Zlomek s vypnulinkou obklopenou půlkruhovým žlábkem (Novák 2008b, Tab. 54:5) byl nalezen v hrobě 93/2002 na pohřebišti v Jaroměři Čáslavkách, a to spolu s ostře profilovanou, svisle rýhovanou mísou. Tento tvar mísy (322) se vyskytuje v oblejším provedení již spolu s výše zmíněnými ohraničenými vypnulinami, například v inventáři mohyly I v Hvozdnici, avšak v provedení se svislým rýhováním spodku (864) a hrdla je vázán spíše na mladší celky s přítomností osudí s lomenou výdutí (241) (Pouchov, hr. 3), s výskytem žlábkování (841) (Malá Bělá, hr. 44) nebo pokročilými symetricky formovanými okříny (122) (Poděbrady, hr. 6/1905). 8 Z toho vyplývá, že zmíněný zlomek s vypnulinou souvisí, i když ne technologicky, spíše s mladším horizontem, ve kterém jsou vypnuliny nahrazeny nalepovanými pupky (714). Pro chronologickou etapu navazující na horizont výskytu osudí a džbánků s orámovanými vypnulinami je vůdčím chronologickým znakem amforovitá nádoba s lomenou výdutí (241) (Vokolek 1962b; Kytlicová Vokolek Bouzek 1964, 165). Společně se může vyskytnout i tvar vázovité profilace s vysoko posazenou výdutí. Jedná se často o tvary bezuché, a pokud se ucha vyskytnou, pak se obvykle posouvají z plecí (633) na rozhraní plecí a hrdla (631). V tomto období nastává rozkvět dvojkónických nádob, které mají své kořeny v mohylovém období, ale dříve se objevovaly jen sporadicky. Přímým vývojovým stupněm starolužických, respektive mohylových orámovaných vypnulin jsou také nádoby 8 Vokolek 2003b: Hvozdnice, Tab. 69; Pouchov, Tab. 277; Malá Bělá, Tab. 181; Poděbrady, Tab

29 opatřené hladkými vypnulinami (Vokolek 1962b). Vyskytují se již spolu se starší orámovanou variantou (Hvozdnice, mohyla I), avšak jejich trvání je delší. S tvary s lomenou výdutí (241) je spojuje nejen společný výskyt (např. Velký Osek, hr. 1), 9 ale také většinou shodná nižší válcovitá profilace hrdla (211). Dva džbánky a jedna amforovitá nádoba s hladkými vypnulinami (721) byly nalezeny v hrobě 57/2002 na pohřebišti v Jaroměři Čáslavkách (Novák 2008b, Tab. 42, 43). Válcovité hrdlo (211), typické rovněž pro tento horizont, reprezentuje další nezdobená amforovitá nádoba z téhož hrobu. Spolu s výše uvedenými nádobami byla nalezena také amforovitá nádoba s vodorovně vykloněným okrajem (214), některými autory označovaná jako zásobnice. Většina analogických exemplářů bývá navíc opatřena plastickou páskou na přechodu hrdla a plecí (742). Vyhnutý, zevnitř fazetovaný okraj je na obvodě opatřen svislými zářezy. Nejbližší analogií je nádoba z hrobu XXI/1935F na pohřebišti ve Skalici (Vokolek 2003b, Tab. 329:11), kterou doprovází amforovitá nádobka a džbánek s lomenou výdutí (241). Vedle těchto spíše archaických znaků se v objektu vyskytla také hraněná ouška (661) a souvislé žlábkování výdutě v šikmé i svislé (841), což jsou prvky mnohem pokročilejší. Velmi podobné složení znaků, a to včetně těch nejmladších, má hrob 2 z Libenic (Vokolek 2003b, Tab. 149), který navíc obsahuje i amforovitou nádobu s lomenou výdutí (241). Z výše uvedeného vyplývá, že doklady nezdobených vypnulin (721) z hrobu 57/2002 v Jaroměři Čáslavkách patří k nejmladším dokladům svého druhu a celý inventář hrobu předznamenává horizont žlábkovaných tvarů, tedy střední fázi lužického období. Hrob 57/2002 z Jaroměře Čáslavek a jemu analogické soubory reprezentují již výše naznačený metodický problém stanovení délky trvání jednotlivých chronologických prvků. Aby mohla být stanovena relativní posloupnost jednotlivých sledovaných prvků, je třeba se metodicky vypořádat s existencí souborů spojujících ty nejvzdálenější chronologické znaky. V těchto souborech se současně vyskytují prvky vázané na nejstarší horizont orámovaných vypnulin (722) i prvky obvyklé například na pohřebišti v Dnebohu datovaném do mladé fáze lužického období. Pokud tyto celky budeme považovat za jednorázově uložené a v chronologii je umístíme doprostřed, mezi oba extrémy, pak bychom měli před sebou velice progresivní lokalitu s nejstarším výskytem řady novinek. Naopak uplatnění zásady nejmladší datuje by vedlo k vyřazení všech přítomných archaických prvků jako chronologicky necitlivých. Lze předpokládat, že nejblíže pravdě je opět střední cesta. V tomto případě se 9 Vokolek 2003b: Velký Osek, Tab

30 tedy oslabuje chronologický význam nejen nezdobených vypnulin (721), ale rovněž žlábkované výzdoby (841). Pevné místo si v této konstrukci zachovávají nádoby s lomenou výdutí (241), jako vůdčí tvary nejstarší fáze mladší doby bronzové. Oproti nádobám s vypnulinami lze totiž tento prvek nalézt ve skupině hrobů s chronologicky jednolitější výbavou. Jako průvodní znak se vyskytují amforovité nádoby s vysoko posazenou nepříliš širokou výdutí a nižším válcovým hrdlem (Poděbrady hr. 13/1905, Pouchov hr. 83, 110, 119 nebo Skalička hr. VIII/1907). Stejnému horizontu náleží také kombinace ostré výdutě s vysokým kónickým nebo mírně prohnutým hrdlem (Kunětice, hr. 36/1912, Sadská, hr. VII), která předznamenává zvláštní skupinu amforovitých nádob s velmi nízkou širokou výdutí a velmi vysokým kónickým hrdlem (242). Nádoby s těmito znaky se často vyskytují spolu s tvary téměř dvojkónického tvaru s nevýrazně odsazeným hrdlem (231) (Chrudim hr. 6, Kunětice hr. 1, 2, 3, 9/1934, D/1958, Poděbrady hráz, hr. II/1942 nebo Pouchov hr. 20). 10 Tato skupina znaků je charakteristická pro závěr horizontu lomených výdutí a přechod k následující vývojové etapě. Problematický je výskyt osudí s lomenou výdutí (241) společně s bohatě zdobenými, někdy již zaoblenými dvojkónickými nádobkami (111). Ty samy o sobě vykazují vztah k závěrečné fázi lužického období a naznačují též další vývoj do pozdní doby bronzové. Typickým příkladem takové kombinace archaických a velmi mladých prvků je hrob 3 z Pouchova (Vokolek 2003b, Tab. 277:13 17). Opět zde narážíme na problém spojení starých, a naopak velmi mladých prvků, a to tím naléhavější, že oba zastoupené prvky mají velmi silné chronologické postavení na základě zastoupení v typologicky homogenních souborech. Budeme-li věřit celistvosti souboru nalezeného roku 1908, pak je pravděpodobné, že jde o důkaz delší doby trvání bohatě zdobených zaoblujících se dvojkónických nádobek. Z pohřebiště na Pouchově nejsou známy nálezy mladé fáze lužického období, se kterými by bylo možné tyto nádoby spojit. Podobného charakteru je také keramický inventář z izolované kruhové jámy 547, odkryté roku 2000 při stavbě areálu Kimberly-Clark v Jaroměři (Novák 2008b), která obsahovala značné množství žárem zdeformované keramiky. Škála prvků sahá od horizontu lomených výdutí po závěr lužického období. Výrazněji se opět vymyká dvojkónická nádobka s bohatou, značně pokročilou výzdobou (111). Vzhledem k celkově mladšímu charakteru 10 Vokolek 2003b: Poděbrady, Tab. 271; Pouchov, Tab. 278, 290, 293, 295; Skalička: Tab. 329; Kunětice, Tab. 121, 124, 125, 126, 131; Sadská, Tab. 323; Chrudim, Tab

31 souboru zde tento okřínek nepůsobí tak nepatřičně jako v předchozím případě, přesto jde o další doklad delšího trvání těchto nádobek. Profilem tento exemplář připomíná nádobku z Pouchova (Filip 1939, Obr. 23:2), blízkou opět skupině ostře hraněných amforovitých nádob. Ve stejném hrobovém celku byla nalezena také spodní část osudí s plastickou prstovanou lištou na maximální výduti (743). Tento znak je spojován ještě s mohylovým prostředím, avšak vždy v kombinaci se svislým rýhováním nebo prstováním na spodku nádoby, jak lze dokladovat na příkladě exemplářů z hrobů 65, 66, 89 na pohřebišti na Pouchově (Vokolek 1962b, Tab. XIII:1, 4; XVI:5; XVIII:9) nebo z hrobu 3 z Třebešic (Vokolek 2003b, Tab. 363:13). J. Martinec uvažuje o delším trvání některých forem prstované lišty na maximální výduti i do mladších fází (Martinec 1960, 898). Problém spočívá v osamocenosti tohoto prvku v hrobových souborech. Exemplář z Jaroměře Čáslavek je ojedinělý přítomností dalších nádob v inventáři, a to zejména zmíněného zlomku s lomenou výdutí (241), který ho řadí již do nejstarší fáze lužického období (Novák 2008b). Všechny další typy osudí z Jaroměře Čáslavek patří nepochybně mladším vývojovým fázím. Klasickým tvarem osudí střední fáze lužického období je bezuchý exemplář z hrobu 56/2002 s oblou výdutí, jen mírně prohnutým spodkem a vysokým, kónicky se zužujícím hrdlem (223) (Novák 2008b, Tab. 40:3). Ještě mladší tendence vykazuje exemplář z hrobu 37/2002 s vysokým tělem a výrazně prohnutým spodkem. Hrdlo nádoby je vzhledem k tělu poměrně nízké a mírně se zužuje směrem k okraji (Novák 2008b, Tab. 30:1). Tvarově zcela identický dvojuchý protějšek byl nalezen v hrobě 3 v Malé Bělé (Vokolek 2003b, Tab. 169:18). Analogické je i složení zbytku hrobového inventáře. Pro dataci má význam torzo menšího džbánku s rozpadlou žlábkovanou výzdobou. Obdobný, avšak širší tvar s vykloněným okrajem žlábkovanou výzdobou pochází z hrobu 4/1887 ze Sovenic (Vokolek 2003b, Tab. 334:1). Tento i několik dalších podobných osudí ze stejné lokality provázejí více či méně výrazné prvky mladé fáze lužického období. S ohledem na přisuzovaný chronologický význam si zvláštní pozornost zaslouží několikrát výše zmiňovaná žlábkovaná výzdoba ( ). Ta je obecně spojována s keramikou mladé fáze lužického období, což má dalekosáhlé dopady pro diskusi o kontinuitě osídlení mezi mladší a pozdní dobou bronzovou. Vývoj tohoto výzdobného stylu však v různé intenzitě prochází celým obdobím popelnicových polí. Žlábkovaná výzdoba nabývá řady forem co do tvaru i orientace žlábků. Nejasná hranice vede také mezi žlábky a rýhami, pokud jsou použity na stejné výzdobné motivy, což způsobuje řadu terminologických nejasností. Pro střední Slezsko vytyčil Bogusław Gediga několik typů žlábkované výzdoby 31

32 (Gediga 1967, 39). Soudě podle datace, do druhé poloviny IV. a především do V. periody lze předpokládat, že se nejedná o žlábky, ale o rýhy, neboť autor nerozlišuje mezi klasickým žlábkováním a poměrně širokými mělkými rýhami, obvyklými ve slezském období. Také příliš schematická kresba řady dalších autorů (např. Vokolek 2003b) nedovoluje, zvláště chybí-li slovní popis, rozlišit některé druhy výzdoby, například ryté a žlábkované oblouky. Pro potřebu této práce chápeme rýhu, vyjma extrémních případů, jako relativně úzkou plochu od sousední rýhy oddělenou násobně širší plochou. Žlábky obvykle přecházejí plynule jeden ve druhý nebo jsou odděleny hřebínkem. Rovné svislé žlábky obklopující nádobu v souvislém pásu (841) se objevily na džbánu z hrobu 46/2002 na pohřebišti v Jaroměři Čáslavkách (Novák 2008b, Tab. 36:3). Výzdobou mírně oddělených svislých žlábků se blíží osudíčkám z Kunětic (Vokolek 2003b, Tab. 127:12; Vokolek 1992a), Dražkovic (Vokolek 2003b, Tab. 47:17) a Úmyslovic (Vokolek 2003b, Tab. 371:8), ve všech případech nalezeným bez kontextu. V souboru z výše jmenovaného hrobu 57/2002 z Jaroměře Čáslavek patří žlábkované zlomky k nejmladším prvkům. Převládající datace souboru na závěr horizontu lomených výdutí však dále platí. Značnou podobnost lze vidět se souborem z hrobu 2 z Libenic. I zde se souvislé žlábkování (841) vyskytuje spolu s převážně staršími prvky, jako jsou válcovitá hrdla osudí (211), hladké vypnuliny (721), dvojkónicky tvarované amforovité nádoby (231), a dokonce i osudí s lomenou výdutí (241). Zdá se tedy, že svislé i šikmé žlábkování se může objevit již krátce před střední fází lužického období. Naopak dvojuchá amforovitá nádoba s etážovitým hrdlem (224) a svislými žlábky na výduti (841) z Jaroměře Čáslavek (Novák 2008b, Tab. 14:6) představuje typický tvar mladé fáze lužického období s vazbami na knovízskou oblast (Hralová 1957, 18). Tento tvar již zcela obvykle provází zaoblené dvojkónické nádobky s ven vykloněným okrajem a s rozpadající se trojúhelníkovou výzdobou (Novák 2008b, Tab. 45:1, 3, 46:1). Do téhož horizontu náleží také dva hroby se žlábkovanou amforovitou nádobou a džbánkem ze starších výzkumů v Jaroměři Čáslavkách, a to hrob X prozkoumaný Zdeňkem Fiedlerem a hrob II/1958 (Vokolek 2003b, Tab. 86:6, 89:4). Nejrozsáhlejší keramický soubor s výskytem šikmého žlábkování pochází z hrobu 4 v Uhersku, který je svým inventářem ve východočeském prostředí poměrně výjimečný, přesto je možno amforovitým nádobám najít tvarové analogie v souborech s výskytem ostře lomené výdutě, například v souboru z hrobu 6 z Chrudimi (Vokolek 2003b, Tab. 78:6). Obdobné vazby mají také džbán a amforovitá nádoba se šikmými žlábky z hrobu 43/1912 z Kunětic (Vokolek 1992a; Vokolek 2003b, Tab. 123:2) a z hrobu zkoumaného 32

33 Ladislavem Hájkem v Jaroměři Čáslavkách (Vokolek 2003b, Tab. 86:2). Ještě početněji je šikmé žlábkování zastoupeno v souborech mladé fáze lužického období. Formováním žlábků i charakterem povrchové úpravy zcela identický exemplář z hrobu 98/2002 (Novák 2008b, Tab. 58:1) je však již doprovozen zlomkem s výzdobou obrvených linií, což je charakteristická výzdoba slezského období. Vývoj tohoto výzdobného prvku je tak zcela průběžný. Souvislý pás šikmých žlábků se rozpadá (842) do skupin šikmých žlábků buď v řadě za sebou, nebo symetricky s vloženou skupinou svislých žlábků (Novák 2008b, Tab. 62:5). Tento motiv doprovází již amforovité nádoby dvojkónické profilace s nevýrazně odděleným hrdlem, obvyklé na prahu střední fáze lužického období, například z hrobu I/1911 na pohřebišti v Kuněticích (Vokolek 2003b, Tab. 115:22), ale nalézáme ho i na nádobách s etážovitou profilací na mladším pohřebišti v Dnebohu (Vokolek 2003b, Tab. 33:6). Jinou formou rozpadu souvislé žlábkované výzdoby je plynulé střídání širokých a úzkých žlábků (842). Poprvé je doloženo ještě z nepochybně lužického kontextu hrobu 18 v Hrušově (Vokolek 2003b, Tab. 66:1). Tento typ výzdoby vrcholí v pozdní době bronzové. Na pohřebišti ve Skalici (Vokolek 2002a) lze napočítat nejméně 30 takto zdobených exemplářů. Typickým výzdobným motivem pro kulturu lužických popelnicových polí je obloukový motiv. Objevuje se v několika vlnách, vždy s poněkud pozměněným charakterem. S tímto motivem bývají někdy spojovány také podkovovité rýhy či žlábky, rámující vypnuliny starolužických amforovitých nádob a džbánků (722). Takto zdobené nádoby jsou ve středním Slezsku datovány do třetí periody, pouze s menšími přesahy do předchozího a následujícího období (Gediga 1967, 30, 39, typ I/A2, D1). Oblouky se znovu objevily v průběhu střední fáze lužického období, kdy byly provedeny žlábky (851). V knovízském prostředí se tento typ výzdoby vyskytl ve fázi HA1 (Jiráň 2001). Na pohřebišti v Jaroměři Čáslavkách byly oblouky nalezeny mezi skupinami svislých žlábků, jak můžeme vidět na džbánu, či spíše krajáčové míse z hrobu 52/2002 (Novák 2008b, Tab. 38:1). Žlábkovaná oblouková výzdoba se zřetelně váže na soubory s převahou prvků přelomu starší a střední fáze lužického období, především potom na amforovité nádoby s válcovitým hrdlem nebo dvojkónické amforovité nádoby s nevýrazně odděleným hrdlem. Snad pod vlivem drobnotvaré keramiky bývá žlábkovaná výzdoba zjednodušena na rýhovanou, a to se shodným výzdobným repertoárem. Ať už jde o kombinaci žlábků a rýh, nebo výzdobu provedenou pouze rýhami, obojí je již doménou pozdní doby bronzové. Totéž 33

34 platí i pro střídání skupin různě širokých žlábků (842). Kombinaci technik známe například z amforovité nádobky pocházející z Jaroměře Čáslavek (Novák 2008b, Tab. 23:1), kde byly tyto skupiny doplněny svislými pásy šikmých rýžek. Tento typ výzdoby je na pohřebištích doby bronzové poměrně běžný. Totéž platí jak pro různě orientované svazky rýh na výduti, tentokrát již bez žlábků a někdy oddělených důlky, tak mezi dvěma vodorovnými pásy rýh na způsob metopového vzoru (822). Posledně jmenovaný typ má analogie v soudobé knovízské kultuře pozdní doby bronzové, tedy v její štítarské fázi (Jiráň 2001). Uplatňuje se na amforovitých nádobách, například z hrobu 5/1999 v Jaroměři Čáslavkách (Novák 2008b, Tab. 12:1). Na téže lokalitě doprovázejí nádoby zdobené svazky svislých rýh na výduti velké amforovité nádoby s obloukovou výzdobou. Pro severozápadní Čechy bylo konstatováno, že svazky svislých rýh se objevují již ve stupni IIA, avšak teprve ve fázích IIIB a IIIC se vyskytují spolu s vodorovným svazkem rýh na spodní části hrdla (Bouzek Koutecký 2000, 19; Tab. 5:4, 7, 8, 16). Podle dělení J. Nekvasila (Nekvasil 1970, 20) se však zdají být mladší; mají se objevovat od 5. fáze, zpravidla ještě s oblouky, a od 7. fáze, zde již samostatně. Také zešikmené nebo symetricky umístěné svazky rýh mají četné analogie na dalších východočeských lokalitách, a to po celou pozdní dobu bronzovou. Z Jaroměře Čáslavek známe dva klasické doklady amforovitých nádob s obloukovou výzdobou sestávající ze širokých rýh oddělených svislými rýhovanými svazky (851) a důlky nebo slunečními motivy (856) (Novák 2008b, Tab. 56:6; 12:1). Třetí doklad této výzdoby představuje amforovitá nádobka zdobená obloukovou výzdobou složenou ze žlábků a rýh (Novák 2008b, Tab. 23:1). Ani v jednom případě se pod oblouky neobjevil pupek, jak bylo v této době běžné. Absence tohoto mladého prvku však nemá chronologický význam. Tyto tvary mají všechny atributy pokročilé fáze slezského období. Celkově lze konstatovat, že žlábkovaná a z ní odvozená rýhovaná výzdoba netvoří příliš kvalitní oporu pro datování. Její čisté varianty žlábkování se objevují již od přelomu starší a střední fáze lužického období a vrcholí závěrem mladší doby bronzové. V menším měřítku se vyskytují i v dalším vývoji. Naopak kombinace žlábkované a rýhované výzdoby nebo čistě rýhovaná výzdoba je až na ojedinělé případy doménou slezského období. Zvýšenou pozornost si zaslouží amforovitá nádoba z hrobu 64/2002 (Novák 2008b, Tab. 46:5). Široká, dvakrát mírně zalomená výduť má až halštatský charakter (243). Také řady důlků (846) na plecích najdeme spíše až v halštatském inventáři. V případě exempláře z Jaroměře Čáslavek však možnou záměnu vylučuje přítomnost klasické malé dvojkónické nádobky (122) se svazkem rýh nad lomem. V náplni východočeské skupiny kultury lužických 34

35 popelnicových polí hledáme analogie jen nesnadno. Vzdáleně se tvarem výdutě blíží dvojuché amforovité nádobě z hrobu 12 ze Starého Kolína (Vokolek 2003b, Tab. 347:1), kde už můžeme sledovat náznak etážovité profilace (224). Obdobný prvek lze nalézt i na dalších kusech z téhož pohřebiště, a spíše než o chronologický znak se tedy jedná o místní prvek. Ještě lepší doklady nabízí pohřebiště v Sovenicích, a to v již zmiňovaném hrobě 4/1887 a také 14/1888 (Vokolek 2003b, Tab. 334:1, 20). Obě analogické nádoby jsou zdobeny souvislými šikmými žlábky (841) a mají rovněž náznak etážovité profilace (224). První z uvedených amforovitých nádob doprovází navíc žlábkovaný džbánek a koflík s uchy zdviženými nad okraj (623), tedy opět znaky závěru lužického období. Souvislý pás důlků (846) na plecích není v inventáři kultury lužických popelnicových polí příliš častý; jeho výskyt narůstá směrem k halštatskému období. Obecně je použití důlků častější v moravském prostředí. Totéž platí i pro mnohem běžnější výzdobu sestávající z jednoho (Tab. 4/99:18) až tří důlků ve skupinách v řadě nebo v trojúhelníku (854) a také pro sluneční motivy (856). Tyto výzdobné prvky se často vyskytují v kombinaci s obloukovými motivy (851) (Tab. 56:6; 12:1 11 ). Ve středním Slezsku tato výzdoba vrcholí na tvarech I. pozdně bronzové fáze (Gollub 1960, např. Taf. 4:11; 6:18; 10:20; 50:6, ). Amforovité nádoby této fáze mají oproti východočeským spíše dvojkónický charakter a hrdlo těsně pod okrajem výrazně ven vyhnuté. B. Gediga (Gediga 1967, 42, 46, typ II/B2) datuje motiv řady důlků na plecích (846) na samotný závěr IV. a celý průběh V. periody. V hrobovém inventáři jsou, i když nepříliš početně, zastoupeny znaky tvořící spojovací článek mezi materiální náplní lužického a slezského období. Patří sem především vyšší tvary amforovitých nádob dvojkónické (Novák 2008b, Tab. 21:6; 24:1) nebo vázovité (252) (Novák 2008b, Tab. 59:7) profilace s výzdobou svislých žlábků (841) či jen vodorovného svazku rýh provázeného pupky. Také další znaky provázející tyto exempláře se v různých obměnách objevují již na konci mladší doby bronzové, například zaoblené dvojkónické (132) až kulovité nádobky zdobené jednoduchým pásem vlčích zubů (844), kónické mísy a koflíky zdobené pouze vodorovným svazkem rýh (821) nebo naopak svislým rýhováním (863) (Novák 2008b, Tab. 13:6). Velmi blízkou skladbu znaků vykazuje hrob 25 na pohřebišti v Ostroměři (Vokolek 1999a, Tab. 13, 14). Mezi pokročilé tvary slezského období patří zejména dva typy amforovitých nádob. Oba mají široké, výrazně stlačené tělo pokryté bohatou výzdobou (232). První typ se vyznačuje velmi širokým tělem s širokým plochým nebo jen mírně dovnitř vyklenutým dnem 11 Důlek je součástí složitějšího slunečního motivu. Je obklopen žlábkem a teprve poté šikmými rýžkami paprsky. 35

36 a nízkým, rovněž velmi širokým hrdlem. Vysoko položená výduť, u níž se mohou objevit náznaky hranění, ponechává na plecích nádoby jen poměrně úzký pruh vhodný pro výzdobu. Tato osudí jsou zastoupena v hrobech 32 a 96/2002 v Jaroměři Čáslavkách (Novák 2008b, Tab. 28:1; 56:6). Druhý typ je zastoupen na témže pohřebišti jediným, zato však mimořádně zdařilým exemplářem. Nádoba má úzké, mírně odsazené dno, širokou oblou výduť a ostře nasazené, značně vysoké a silně se zužující hrdlo (332), které celému profilu dodává až lahvovitý charakter (226) (Novák 2008b, Tab. 12:1). Vzhledem k odlišné skladbě archeologické pramenné základny pro dobu halštatskou na Chrudimsku se zde prezentovaný rozbor tvarové a výzdobné škály halštatské keramiky opírá především o sídlištní prostředí, jen okrajově srovnávané se soudobými pohřebišti, zejména s pohřebištěm v Úhřeticích. Je zde možné sledovat na jedné straně archaické prvky přicházející obvykle ve stupni HC a někdy i dříve, na druhé straně prvky spojované již s pozdně halštatským prostředím. Je zřejmé, že některé prvky je nutno považovat za průběžné. Například často uváděný posun od mís se svislým okrajem k mísám se zataženým okrajem nebo od hrnců s plastickou lištou k hrncům s pásem prstových vrypů pod okrajem (Vokolek 1992b) není patrný v přítomnosti nebo nepřítomnosti těchto typů nádob, neboť se téměř vždy vyskytují společně, ale pouze v kvantitě jejich zastoupení v jednotlivých objektech. S problémem průběžných znaků souvisí i společný výskyt znaků s předpokládanou kratší dobou trvání, který se navenek projevuje přítomností některých archaismů, nebo naopak chronologicky výrazně mladších znaků vzhledem ke zbývající části souboru. Zvláště v sídlištním prostředí bývá tento jev vysvětlován často patrně neprávem jako intruze. Z publikovaného halštatského inventáře východočeské skupiny kultury lužických popelnicových polí (zejména Vokolek 1999b) jasně vyvstává hlavní vývojová linie amforovitých nádob. Platná je přitom jak pro funerální, tak i pro sídlištní prostředí. 12 Představuje přerod keramických tvarů nízké dvojčlenné profilace pozdní doby bronzové ve trojdílné tvary stupně HC. Tyto tvary krystalizují ve dvě převládající, vzájemně se lišící skupiny, a to vysoké vázovité tvary (252) a široké mísovité tvary s nízkým hrdélkem (251). V plynulém vývoji do mladší doby halštatské, která tvoří těžiště zde použitého nálezového fondu, dochází k postupnému úbytku trojdílných tvarů a k návratu ke dvojdílné profilaci zpravidla s výrazným hrdlem (226). Variabilita v rámci této převládající linie tvarového 12 Z nálezového fondu z halštatských sídlišť ve východních Čechách je dosud publikováno velmi málo. Uvedený poznatek tedy vychází především z vlastních prací (Novák 2003; 2005a, 2010a; 2010c; 2011a). 36

37 vývoje keramiky je však tak velká, že pozornost soustředíme spíše na chronologicky citlivější bohatý výzdobný repertoár. Mezi nejcharakterističtější výzdobné motivy patří různě uvnitř zdobené, zavěšené trojúhelníky (853). Je to dominantní tvar stupně HC. V souboru z Chrudimi Hradební ulice již patří mezi archaické znaky; má zde podobu zavěšených trojúhelníků se stromečkovitým šrafováním (Novák 2010a, tab 9:3,5). Tato výzdoba se objevila i při výzkumu ve Filištínské (Vokolek 1999c) a Lázeňské ulici (Musil 2009, Novák 2010c). S výjimkou pojizerských lokalit, například objektu 10 na hradišti Mužský Hrada (Waldhauser 1976), se tento typ výzdoby vyhýbá souborům s výskytem na kruhu dotáčených mís (930) nebo tuhových (910), nejčastěji situlových tvarů (416). Společný výskyt na lokalitách Libišany (Vokolek 1998) nebo pohřebišti v Habřině Chlomku (Vokolek 1985a) můžeme přičíst na vrub spíše nedochování nálezových celků na lokalitě s delší dobou trvání. Ani žlábkování (841) se spolu s výše zmíněnými pokročilými pozdně halštatskými prvky nevyskytuje. Zaujme výskyt tohoto výzdobného prvku na hradišti Chrudim Pumberka, avšak také v několika variantách z Filištínské ulice (Vokolek 1999c). Rozpadlou trojúhelníkovou výzdobu nalézáme v tuhované podobě (853, 873) v Jaroměři Na Cihelnách (Novák 2005a). Také nedaleký soubor z Jaroměře, z ulice Na Špici, obsahoval trojúhelníkovou výzdobu (853), a to spolu s tuhovanou mřížkou (873) (Vokolek 1987c). Oběma souborům je blízký i neznášovský sběr s mísou zdobenou se žlábky (841) a s radiální výzdobou na okraji talíře (Novák 2003). Všechny tyto soubory byly datovány shodně do stupně HC. Amforovité nádoby a zásobnice opatřené pupky na plecích (713), často svisle protáhlými, a rovněž s jazykovými pupky na spodcích (715) se objevují na pohřebištích již od přechodného slezskoplatěnického stupně (Vokolek 1999b). Na sídlištích se však vyskytují společně s použitím tuhy v keramické hmotě (910). To vidíme nejen v Chrudimi Hradební ulici (Novák 2010a), ale rovněž v Topolu nebo v objektu 26 v Jaroměři Dolních Dolcích (Novák 2011a). Velmi výraznou výzdobnou technikou jsou hřebenované pásy, tzv. rastrování (858). V Pojizeří je téměř pravidlem jejich výskyt na kulovitých tvarech s vysokým lahvovitým hrdlem (226). Směrem více na východ je toto spojení méně běžné, přesto se oba prvky objevují společně v inventáři hradiště v Topolu. Podobné je vzájemné postavení zmíněného tvaru lahvovitých nádob se starší výzdobou tuhované mřížky (873) na dnech mís. V Chrudimi Hradební ulici se vyskytuje rastr (858) (Novák 2010a, Tab. 7:2,10, 8:4) i tuhovaná mřížka (873) společně. S ohledem na výskyt prvních pozdně halštatských prvků by se při uplatnění 37

38 zásady nejmladší datuje tento soubor s výskytem starších znaků jevil jako poměrně konzervativní. Rastr se zde ve výzdobě uplatňuje i s řadou dalších archaických prvků, jako jsou různě šrafované zavěšené (853) i stojící (824) trojúhelníky nebo žlábkování (841). Na hradišti Chrudim Pumberka rastr chybí, objevuje se pouze motiv vtuhované mřížky (873). Zajímavý je výskyt nápodob rastrové výzdoby. V souboru z Jaroměře Dolních Dolců (Novák 2011a) se objevuje jen hrubě provedený svislý svazek rýžek na hrdle jedné zásobnice. Výskyt podobného způsobu výzdoby v souboru z Kněžmostu na Mladoboleslavsku je vykládán jako nepochopení motivu rastru. Mohl být vytvořen buď ještě v době užívání rastrované výzdoby jako neumělá nápodoba, nebo nedlouho po jejím odeznění, kdy ještě přežívalo povědomí o užívání tohoto motivu. Na obou zmíněných lokalitách se tento prvek vyskytl spolu s mísou s přesekávaným lomem (831), platí tedy spíše druhá z uvedených variant. Na závěr zbývá doplnit tvary s nízkým svislým hrdélkem (227) (Novák 2010a, Tab. 1:11, 9:3). Takové lze najít už mezi nálezy z Třebešova (Vokolek 1966). Soubor v Chrudimi Hradební ulici tedy opět tvoří spojnici s mladšími vývojovými prvky. Kalichovitě vykloněná hrdla zásobních tvarů (Novák 2010a, Tab. 1:16, 3:2, 4, 10, 9:6; Novák 2008b, Tab. 77:3, 4; 82:13, 15; 84:3, 90:6, 7) reprezentují plynulejší dvojčlenné tvary (226), jak můžeme vidět v inventáři hrobů 11, 21 z Opatovic nebo 1/1941 z Kunětic (Vokolek 1999b, Tab. 55:9; 64:20; 69:1, 7), a dokonce i v několika sídlištních objektech z Neznášova s vazbou na výskyt mís braubašského typu (Novák 2003). Ty lze označit jako vývojově mladší oproti nádobám klasické halštatské trojdílné profilace (213), avšak objevují se v řadě souborů společně. S ohledem na lokalitu Chrudim Hradební ulice je to především hradiště v Topolu a objekt 18 na lokalitě Jaroměř Kimberly-Clark (Novák 2011a). Typ lahvovité amfory (226) s vysokým kónickým hrdlem a mírně ven vykloněným zužujícím se okrajem (Novák 2003, Tab. 5:8, 9:5) je v Libčicích Chýnově řazen do horizontu s vlešťovanou keramikou (Vojtěchovská 1995, 14:9). Rovněž v Krašovicích spadá tvar podobné profilace do starší fáze (Jansová 1957, 7:28). V Hostomicích se sice objevuje i v mladších fázích, nicméně je řazen ke staršímu typu amfor (Budínský 1997, XXVI:14). Totéž platí i v případě Češova (Vokolek 1992b, 3:4). Do staršího období můžeme datovat i tenkostěnnou amforu s lomeným hrdlem (Novák 2003, Tab. 4:8). Vyskytla se v Libčicích Chýnově, kde je řazena do horizontu s vlešťovanou keramikou (Vojtěchovská 1995, 14:14). Oproti tomu amforovité tvary se zesíleným seříznutým okrajem (Novák 2003, Tab. 1:4,6) jsou v Libčicích Chýnově řazeny do horizontu braubašského zboží (Vojtěchovská 1995, 10:10). V rámci keramického souboru z Hostomic pak tento tvar patří k mladší variantě amfor 38

39 (Budínský 1997, XXVIII:3). Tento tvar známe rovněž z jámy č. 29 v Příšovicích (Soudská 1964, 4:11). S amforovitými nádobami úzce souvisejí také džbány. Vyjma několika specifických typů jde o tvarově poměrně kompaktní a chronologicky necitlivou skupinu s oblou až dvojkónicky profilovanou výdutí a nálevkovitě rozevřeným hrdlem s jediným uchem od plecí k okraji (642). Amforovitým nádobám je bližší především vývoj výzdoby. Nevhodnost tohoto tvaru pro datování lze doložit srovnáním džbánků z pohřebiště v Jaroměři Čáslavkách (Novák 2008b, Tab. 36:3; 41:3) datovatelných bezpečně do lužického období s jediným rekonstruovatelným tvarem z téže lokality datovaným do slezského období (Novák 2008b, Tab. 55:11). V halštatském prostředí se objevují především tvary s uchem pod okrajem (641). Na polovině cesty mezi mísami a džbány stojí krajáčové mísy. Jejich profil má znaky shodné se džbány, ale je výrazně širší. Oproti džbánům jsou opatřeny dvěma uchy, ale podobného uspořádání a tvaru. Exemplář krajáčové mísy z hrobu 52 z Jaroměře Čáslavek (Novák 2008b, Tab. 38:1) má poměrně plynulý profil. Ve východočeském inventáři nalezneme k tomuto tvaru početné analogie. Důležitá je zejména mísa z hrobu VII/1929 z Krnska (Vokolek 2003b, Tab. 97:3), doprovázená drobnou amforovitou nádobkou s válcovým hrdlem (211) zdobeným oblouky (851) oddělenými svazky žlábků, tedy téměř shodnou výzdobou, jakou nacházíme i na exempláři z Jaroměře Čáslavek. Také tvarem i výzdobou analogický kus z hrobu 43/1912 z Lukovny (Vokolek 2003b, Tab. 163:8) provází archaičtější amforovitá nádoba s válcovým hrdlem (211). Zcela identický tvar z hrobu 27 z Malé Bělé (Vokolek 2003b, Tab. 177:7) bohužel neumožňuje upřesnění datace. Nicméně všechny uvedené i méně výrazné analogické tvary, a zejména potom jejich doprovodný inventář, vykazují zřetelný vztah k horizontu lomených výdutí počátku mladší doby bronzové Dvojkónické nádoby Na základě zastoupení v hrobových souborech lze konstatovat, že dvojkónická nádoba zcela chybí v těch souborech, kde je zastoupeno osudí s orámovanými vypnulinami (722). Patrně se však jedná pouze o důsledek neuspokojivého stavu výzkumu, protože jde o tvar obecně přítomný již v mohylovém prostředí. Za nejstarší variantu dvojkónické nádoby v prostředí popelnicových polí jsou považovány tvary s plastickou prstovanou páskou na lomu (743), které se bohužel většinou vyskytují izolovaně. Pokud je provází další keramické 39

40 tvary, pak nejčastěji amforovité nádoby s lomenou výdutí (241), například v hrobě 1 z Velkého Oseku (Vokolek 2003b, Tab. 374:16). Z podobného časového horizontu pocházejí i dvojkónické nádoby bez prstované pásky, ale s promačkáváním nebo přesekáváním lomu, jak můžeme vidět v několika hrobech z Pouchova (Vokolek 2003b, Tab. 280:14; 281:8). Oba základní tvary dvojkónických nádob, jak s výrazně šikmým spodkem, nízkým lomem a vysokým válcovitým hrdlem (121), tak i souměrný tvar s více či méně prohnutým hrdlem nebo i spodkem (122), se vyskytují po celou starší a střední fázi lužického období od souborů s archaickými amforovitými nádobami s nízkým válcovitým hrdlem (211) nebo lomenou výdutí (241) po pokročilé žlábkované tvary (841). Také svislé prstování (861) či rytí (863) je zcela průběžné s přesahem k zaobleným tvarům mladé fáze lužického období. Často se obě varianty výzdoby vyskytují ve stejném souboru, jak můžeme vidět například ve výbavě hrobu 7/1956 na pohřebišti v Pardubicích Hůrce (Vokolek 2003b, Tab. 245:6, 10). Na pohřebišti v Jaroměři Čáslavkách (Novák 2008b) lze sledovat, že na tvary s ostrým lomem se váže rýhovaná výzdoba a na zaoblené tvary spíše prstování. Přestože při tak malém počtu exemplářů nelze vyloučit náhodu, je na jiných východočeských pohřebištích rovněž patrná změna četnosti obou technik drsnění. Také V. Martinec datoval variantu s prstováním až do druhé poloviny středního až počátku mladšího stupně podle chronologie J. Filipa (Martinec 1958, 313). Z nádoby nalezené v hrobě 60/2002 na pohřebišti v Jaroměři Čáslavkách (Novák 2008b, Tab. 44:7) zdobené svislým prstováním se dochovalo pouze dno a zaoblený spodek. Soudě podle profilace, nelze vyloučit, že jde o amforovitou nádobu. Prstování na amforovitých nádobách je ještě vzácnější než v případě dvojkónických nádob, ale patrně má stejný chronologický význam. O skutečnosti, že ostrá výduť dvojkónických nádob se dožívá i mladé fáze lužického období, svědčí exemplář nalezený ve výbavě hrobu II/1957 na pohřebišti v Jaroměři Čáslavkách (Martinec 1958, 315). To však nic nemění na převaze zaoblených tvarů v tomto období. V souborech mladé fáze lužického období se charakter dvojkónických nádob pozměňuje lom se zaobluje a okraj vyklání (132). V této podobě, zcela bez výzdoby, prochází v menší míře celým slezským i halštatským obdobím. Tyto pozdní tvary jsou pro dataci ještě méně vhodné. Jediným vodítkem se stávají celkové proporce nádoby nebo u halštatských exemplářů přítomnost jazykovitých pupků na spodku nádoby (715). Současně se tyto tvary přibližují amforovitým tvarům nádob a hranice mezi oběma skupinami se pro obtížnou rozeznatelnost lomu mezi hrdlem a plecemi v případě některých exemplářů stírá. 40

41 U mladších tvarů se oblý lom snižuje (Sedláček 2005, 22). Toto pozorování neplatí bez výjimky, nicméně na pohřebišti v Jaroměři Čáslavkách mají exempláře datované do pozdní doby bronzové zaoblený lom poměrně vysoko (Novák 2008b, Tab. 21:1; 24:1; 25:1). Neobvyklé umístění dvojitých pupků nad výdutí má nádoba z hrobu 26/2002 (Novák 2008b, Tab. 24:1). Protože je horní část zničena, nelze bezpečně určit, zda se jedná o zaoblenou dvojkónickou, nebo amforovitou nádobu. Takové postavení pupků známe z halštatských amforovitých nádob (713). V jednoduchém provedení nacházíme pupky například na plecích osudí ze sídliště v Libišanech (Vokolek 1998, Tab. 2:5). Menší rozměry, ale shodný tvar jako předchozí nezdobené oblé tvary má dvojkónická nádoba z hrobu 4/1999 z Jaroměře Čáslavek (Novák 2008b, Tab. 11:2), zdobená pásem tzv. vlčích zubů (844), která je přes sporadický výskyt na konci lužického období druhem výzdoby příznačným pro slezské období. Z nepravidelností ve výzdobě, jako je stejnosměrné šrafování dvou sousedících trojúhelníků, můžeme usuzovat na počínající rozpad tohoto způsobu zdobení, což snad vypovídá o zařazení do mladší fáze slezského období, Drobnotvaré varianty amforovitých a dvojkónických nádob Drobnotvarou keramikou zde míníme skupinu nádobek, které věrně kopírují velké keramické tvary. Většinou se nalézají v hrobových inventářích, ale lze na ně narazit i při výzkumech sídlišť. V mladší době bronzové výrazně dominují dvojkónické nádobky, méně často i miniaturní džbánky, amforovité nádobky nebo hrnečky. V dalším vývoji množství drobnotvaré keramiky narůstá. Dvojkónické nádobky se zaoblují, až mizí zcela ve změti různých kulovitých a esovitě profilovaných nádobek. Na původní předlohu někdy upozorňuje jen charakter výzdoby, nejčastěji v podobě tzv. vlčích zubů. Skupina amforovitých nádobek, pokud ji lze vůbec rozlišit od ostatních tvarů, se štěpí na dvě skupiny, kopírující tvary a výzdobu velkých předloh. První skupina obsahuje široké tvary s nízkým širokým hrdlem (Novák 2008b, Tab. 57:10), druhá skupina se vyznačuje oblejší výdutí a vysokým prohnutým hrdlem (Novák 2008b, Tab. 43:1; 57:11). Tvary vyváženějších proporcí stojí mezi oběma extrémy (Novák 2008b, Tab. 28:2; 12:7). Vzhledem ke skutečnosti, že obě varianty jsou přítomny v inventáři hrobu 96/2002 v Jaroměři Čáslavkách (Novák 2008b, Tab. 57:10, 11), nemají zřejmě ve vzájemném postavení velký chronologický význam. Ojedinělá je nádobka s vysokým prohnutým hrdlem a ostrým lomem nasazeným přímo v místě maximální výdutě (Novák 2008b, Tab. 27:5). Na tuto skupinu, kterou můžeme bez váhání označit jako 41

42 amforovité nádobky, navazuje ještě početnější skupina nádobek bez ostře nasazeného hrdla. Jsou to nádobky esovité profilace s plynule ven vykloněným okrajem, nádobky nízkého plynule navazujícího hrdélka s náběhem k dvojkónické profilaci a ostatní nádobky, kam můžeme zařadit zejména kusy kulovité nebo vejčité profilace. Na pohřebišti v Jaroměři Čáslavkách umožňuje nejméně 32 exemplářů dvojkónických nádobek alespoň z části rekonstruovat tvar a výzdobu. Pouze 7 z nich není zdobeno charakteristickým svazkem rýh nad lomem (821) a někdy též různě šrafovanými trojúhelníčky (824, 825, 826) a jen 4 dvojkónické nádobky ze zmíněného pohřebiště a další 2 ze sídlištních nálezů jsou zcela bez výzdoby. Patrně nejstarší formou dvojkónické nádobky je nezdobený tvar z jaroměřského náměstí ČSA s velmi nízkým spodkem a vysokým, téměř válcovitým hrdlem (Novák 2008b, Tab. 7:3). Většině zdobených i některým nezdobeným dvojkónickým nádobkám je společné odsazení dna (141). To se nejvýrazněji projevuje v případě dvojkónické nádobky z hrobu 46/2002 v Jaroměři Čáslavkách (Novák 2008b, Tab. 36:2), kde můžeme mluvit dokonce o nožkovitém dnu, a také u nádobky z hrobu 47/2002 z téže lokality, kde je odsazené dno ještě odděleno plastickou lištou (Novák 2008b, Tab. 37:1). První nádobka se váže na souvisle žlábkovaný (841) džbánek. Druhý exemplář se velmi bohatou výbavou řadí nejméně do závěru předchozí fáze, pokud ne přímo do mladé fáze lužického období. Výjimečná v celém souboru je dvojkónická nádobka s dutou, dolů otevřenou prstencovou nožkou (142) zdobenou svazkem vodorovných rýh z hrobu 78/2002 (Novák 2008b, Tab. 50:2), která se může vyskytnout již v horizontu lomených výdutí (Vokolek 1962b) a má předlohy v mohylových nádobkách na nožce (Beneš 1959, 31n). V inventáři hrobu 61/2002 z Jaroměře Čáslavek se setkáváme s dokladem nastupujícího zaoblování (132) profilu dvojkónických nádobek (Novák 2008b, Tab. 45:2,3). První z nádobek je nezdobená a druhou zdobí svazek linií nad lomem doplněný na lomu skupinami vpichů (831) a nad svazkem skupinami zkosených, šikmo rýhovaných trojúhelníčků (824). Tyto pravoúhlé asymetrické trojúhelníčky mají analogie na pohřebišti v Dnebohu datovaném do mladé fáze lužického období (Filip 1939, obr. 5:2). Vedle této pokročilé výzdoby a profilu s náznaky zaoblování je třeba upozornit také na tvar okraje, který je zevnitř zúžen a ven vykloněn (111), což je obecně považováno za znak mladé fáze lužického období (Martinec 1958, 315). Dvojkónická nádobka ze sídlištní jámy 547 v Jaroměři Dolních Dolcích (Novák 2011a, Tab. 20:3) je tvarově i výzdobným schématem, i když v bohatším provedení, natolik blízká všem dvojkónickým nádobkám z výše uvedeného hrobu 61/2002, že lze uvažovat 42

43 i o stejné dílně nebo přinejmenším o velmi blízké době vzniku. Tvarově se blíží také zlomek z hrobu 72/2002 (Novák 2008b, Tab. 49:7) na témže pohřebišti. Obdobnou tendenci spatřujeme na dvojkónické nádobce z hrobu 74/2002, která má vypouklé stěny nejen na hrdle, nýbrž i na spodku a je zdobená nad svazkem linií (821) šikmo šrafovanými (824) a do sebe vloženými (825) trojúhelníčky (Novák 2008b, Tab. 49:9). U tohoto exempláře se rovněž setkáváme se zúženým, ven vykloněným okrajem. Také z hrobu 86/2002 pochází zlomek dvojkónické nádobky se svisle rýhovaným spodkem (863) a vypouklými stěnami (Novák 2008b, Tab. 53:13). Tento vývoj směřuje k již zcela zaobleným tvarům, které si však stále zachovávají jistý náznak dvojkónického členění. To zcela mizí až na kulovitých nebo esovitých tvarech slezského období. Jak již bylo konstatováno v souvislosti s osudími, zaoblené dvojkónické nádobky patrně nejsou tvarem výhradně mladé fáze lužického období. Sporadicky se mohou objevit nejméně od závěru horizontu lomených výdutí. Tato skutečnost nejenže značně snižuje jejich význam pro chronologii, ale má vliv i na chápání vztahu malých a velkých tvarů. Obvykle se malé tvary odvozují od velkých, v tomto případě však zaoblený okřínek o několik generací předbíhá obdobný trend u velkých tvarů. Zcela opačný, avšak současně probíhající trend směřuje ke dvojkónickým nádobkám s výrazně vystouplým lomem (131). Zatím ještě ne zcela výrazný je na dvou bohatě zdobených dvojkónických nádobkách z hrobu 47/2002 z pohřebiště v Jaroměři Čáslavkách (Novák 2008b, Tab. 37:1, 2). Na prvním z obou exemplářů se setkáváme s výzdobou do sebe vložených trojúhelníčků (825) a řady vpichů nad svazkem linií (827). Rovněž hrob 71/2002 obsahuje dvě takové dvojkónické nádobky, z nichž jedna je zdobena svazky rýh nejen nad lomem (821), ale i pod ním (Novák 2008b, Tab. 49:4), a druhý exemplář, dochovaný bohužel pouze zlomkovitě, pokrývá pod lomem výzdoba několikanásobných oblouků (851) přerušených svazkem svislých rýh (Novák 2008b, Tab. 49:5). Třetí dvojkónická nádobka ze stejného hrobu, zdobená na spodku střídavě svislými a vodorovnými skupinami rýh (865), má lom vysazený o poznání méně (Novák 2008b, Tab. 49:6). Do mladé fáze lužického období náleží četné analogie s oblým, nebo naopak vysedlým lomem, zdobené různými kombinacemi svazků rýh (821), vlčích zubů (844), trojúhelníčků (824, 825, 826) a téměř vždy prokládanými řadami vpichů (827) z pohřebiště v Dnebohu (Hralová 1957, 21, Tab. 10:3 7, 12) či z Koldína (Vokolek 2003b, Tab. 99:9). Ještě výraznější profilaci má dvojkónická nádobka z hrobu 6/1999 z Jaroměře Čáslavek s výrazně prohnutými stěnami (131), vykloněným okrajem a oblým, silně 43

44 vysazeným lomem (Novák 2008b, Tab. 12:5). Svazky rýh se posouvají od lomu téměř ke středu prohnutého hrdla. Lom zdobí oválný, šikmo rýhovaný otisk, připomínající kolek. Tento exemplář evidentně přímo navazuje na okřínky s vysedlým lomem mladé fáze lužického období, avšak v našem případě již patří slezskému období. Jiným typem výzdoby dvojkónických nádob prostřednictvím rýh je střídavě svislé a vodorovné rýhování (865). V Jaroměři Čáslavkách je tato výzdoba zastoupena spíše na menších tvarech, dvojkónické nádobce z hrobu 71/2002 (Novák 2008b, Tab. 49:6) a také na jedné míse z hrobu 47/2002 (Novák 2008b, Tab. 37:4). Ačkoliv je zde zřejmá vazba na výše zmíněné dvojkónické nádobky s vysedlým lomem, patrně v tomto případě nejde o prvek spojený výhradně s mladou fází lužického období, neboť se objevuje již v předchozí vývojové etapě. Nejmladší z této skupiny se jeví nádobka z hrobu 96/2002 s horizontální výzdobou (Novák 2008b, Tab. 56:2) s blízkou analogií z hrobu 11 z pohřebiště Domamyslice Klínky (Sedláček 2005, 21, Tab. 3:11/1). Setkáváme se zde poprvé s prvky charakteristickými pro přechodný stupeň mezi pozdní dobou bronzovou a halštatskou. Totéž lze konstatovat také v případě dvou nádobek z hrobu 25/2002 s výzdobou vodorovných rýh (867) a žlábků (Novák 2008b, Tab. 22:10, 12) s analogií z hrobu 175 v Domamyslicích Klínkách (Sedláček 2005, 21, Tab. 63:175/3) a s nepravou šňůrovou výzdobou (827) (Novák 2008b, Tab. 22:12) Mísy Hranice mezi mísou a miskou, popřípadě koflíkem není ostrá. Vzhledem k tomu, že mísy patří mezi převážně hrubší tvary a velikostí i tvarem jsou náchylnější k rozbití, nedochová se jich mnoho v rekonstruovatelném stavu. Většinou se jedná o prosté kónické, někdy svisle rýhované, méně často esovitě profilované tvary s minimální chronologickou citlivostí. Vzácně se dochová mísa se střídavě svisle a vodorovně rýhovaným spodkem, což je výzdoba typická pro střední a mladší fázi lužického období (Martinec 1960, 900), jak již bylo řečeno v souvislosti s dvojkónickými nádobami. Mísa z hrobu 78/2002 v Jaroměři Čáslavkách (Novák 2008b, Tab. 50:3) má vodorovně ven přehrnutý okraj s analogií například z hrobu 5 v Rokytně (Vokolek 2003b, Tab. 304:13), z hrobu 1a/1943 v Rosicích nad Labem (Vokolek 1994b, Tab. 5:2) nebo ze sídliště, které přiléhá k pohřebišti v Jaroměři Čáslavkách (Vokolek 1994a, Tab. 15:10), s datací do stupně HA2. Dva exempláře ze skupiny kónických mís byly opatřeny tordovaným 44

45 okrajem (811). Oba pocházejí z hrobu 40/2002 v Jaroměři Čáslavkách (Novák 2008b, Tab. 33:5, 6), který mimo jiné obsahoval i etážovité hrdlo amforovité nádoby. Také nejbližší analogie na pohřebišti v Dnebohu neomylně kladou tento chronologický prvek do samého závěru mladší doby bronzové (Vokolek 2003b, Tab. 34:1; 129:13). Tordování okraje je charakteristické zejména pro slezské období (Hralová 1957, 32). Na hornoslezském pohřebišti v Kietrzi jsou doklady těchto mís naopak kladeny již do III. fáze (Gedl 1979, Taf. XV:5; XVIII:2, 9). Tři profilované mísy s tunelovým ouškem (663) na lomu (621) z pohřebiště v Jaroměři Čáslavkách (Novák 2008b, Tab. 60:1; 11:4; 13:1) pocházejí z hrobů datovaných do pozdní doby bronzové, podobně jako mísa s okrajem vytaženým v lalokem (812) z hrobů 4/1999 a 23/2002 (Novák 2008b, Tab. 10:13; 20:10). Je to právě hrob 4/1999, který spojuje oba jmenované prvky s velmi pokročilou výzdobou závěru slezského období. Vyskytla se zde výzdoba vlčích zubů (844), vodorovně seříznutý rýhovaný okraj (813) či vícenásobné svazky rýh (822) doplněné metopovým vzorem, o němž již bylo pojednáno výše. Vrcholné období zaznamenávají mísy především v době halštatské, kdy se objevuje široká škála jejich tvarů. Nejpočetnější jsou mísy se zataženým okrajem (312), které početně až dvojnásobně převyšují ostatní varianty. Mísy se zataženým okrajem tvoří spolu s několika spíše kónickými tvary poměrně málo chronologicky citlivou skupinu jemné, mnohdy tuhované (920) a leštěné stolní keramiky. Výzdoba většinou chybí zcela. Druhou významnou skupinou jsou esovité (324) až ostře profilované mísy (341). Ani tyto tvary nepatří k nejcitlivějším. Hranice mezi velkými a malými tvary, stejně jako hranice mezi mísami a vyššími kulovitými, nižšími amforovitými (251) nebo hrncovitými tvary, je v této době velmi neostrá. Vynikají mísy s nízkým prohnutým hrdélkem blížící se tvarem pozdně halštatským, na kruhu dotáčeným mísám braubašského typu. 13 Takřka kompletní typovou škálu halštatských mís poskytl soubor z Chrudimi Hradební ulice. Vyskytují se všechny běžné halštatské tvary mísa se svislým okrajem (Novák 2010a, Tab. 2:1,2, 3:6, 6:2, 9:9), mísa se zataženým okrajem (312) (Novák 2010a, Tab. 3:8, 4:7, 6:3, 10:1), ostře profilovaná mísa (341) (Novák 2010a, Tab. 1:1, 7:11) i její pokročilejší zaoblená varianta (Novák 2010a, Tab. 1:8, 2:12). Na té se nejčastěji objevuje přesekávání lomu (831) (Novák 2010a, Tab. 1:9). Tento prvek, zmiňovaný často již jako 13 Označení některých tvarů, zejména mís, jako tvary braubašského typu nebo braubašské profilace je zde použito pouze jako formální, s vědomím jeho nesprávnosti. Vede nás k tomu skutečnost, že tento termín je v naší literatuře hluboce vžit. Označení by správně mělo náležet pouze mísám z eponymního naleziště v Braubachu v Hessensku, datovaného do stupně LTB (Schwappach 1975). Naše mísy oproti tomu spadají do stupňů HD3/LTA

46 typicky pozdně halštatský, se téměř zcela vyhýbá souborům s přítomností rastrované výzdoby (858). Jediným spojovacím souborem je právě ten z Hradební ulice. Při výzkumu ve Filištínské ulici nebyla mísa s přesekávaným lomem zjištěna (Vokolek 1999c). V Holohlavech (Vokolek 1987b), Neznášově (Novák 2003) a Hrušově (Vokolek 1960; Budinský Waldhauser 1978) se mísa s přesekávaným lomem (831) vyskytuje již spolu s mísami dotáčenými na kruhu (930). Ke stejné skupině lokalit náleží i Češov (Vokolek 1992b), kde se podobně jako v Neznášově objevuje mísa s přesekávaným lomem (831) společně s tuhovými situlovitými nádobami (416, 910) (Novák 2003). Ani jeden z těchto prvků však v Chrudimi vedle mísy s přesekávaným okrajem nevystupuje. Z výše uvedeného vyplývá, že mísa s přesekávaným okrajem se vyskytuje mezi charakteristickými pozdně halštatskými prvky nejdříve a tvoří spolu s dožívající rastrovanou výzdobou (858) přechod k vlastní pozdní době halštatské. Obdobné složení znaků má i předběžně publikovaný výběr keramiky z objektu 104/03 z Tuněchod (Papineschi Thér Tichý 2004) Misky a koflíky Misky a koflíky jsou velmi blízkými kategoriemi. V případě malých tvarů je vyjma některých bohatě zdobených koflíků jediným rozlišovacím znakem přítomnost nebo absence ucha. Velké tvary mís naopak jedno nebo více uch mívají poměrně běžně. Protože se málokdy setkáme s kompletně zachovanou miskou, nelze vyloučit, že jde o koflík s nedochovaným uchem. Nejjednodušší typ koflíku má kónické tělo a ucho k okraji (612). Na pohřebišti v Kietrzi jsou uchem k okraji opatřeny koflíky II. fáze. Až později se ucha zvedají nad okraj (613) (Gedl 1979). Výzdoba je u těchto tvarů poměrně vzácná. Na pohřebišti v Jaroměři Čáslavkách se setkáváme se svazkem rýh (867) nade dnem (Novák 2008b, Tab. 19:4; 23:4), přičemž první z nich obsahuje nad rýhami ještě skupinu vpichů a náleží již slezskému období. Na kónické nebo kulovité koflíky lužického období navazují vzácnější kulovité koflíky slezského období. Takový koflík s omfalem a mírně nad okraj vystupujícím hraněným ouškem (661) byl nalezen v hrobě 19/2002 (Novák 2008b, Tab. 19:3) v Jaroměři Čáslavkách. Hraněná ucha jsou již příznakem mladé fáze lužického období (Hralová 1957, 23) nebo jí ještě částečně předcházejí (Martinec 1960, 900). Běžnější jsou v hrobech slezského období a zpravidla jsou tuhována (920) a leštěna. 46

47 První zdobené hraněné koflíky (322) začínají na Moravě v mladé fázi lužického období (Kvíčala 1954, 266), většina však náleží již souborům z pozdní doby bronzové. Výzdoba vnitřní plochy koflíků není v mladší a pozdní době bronzové obvyklá. V Jaroměři Čáslavkách se na koflíku z hrobu 4/1999 (Novák 2008b, Tab. 11:5) objevila výzdoba sestávající ze soustředných žlábků ohraničujících zploštělý omfalos, který byl rozdělený do kříže a šrafovaný. Analogie nacházíme v hrobě 479 v Kietrzi s datací do fáze III (Gedl 1979, Taf. XVIII:9). Obdobné doklady z knovízského prostředí byly oproti tomu datovány až do stupně HB1 (Jiráň 2001). Ve východočeském prostředí nalezneme srovnatelnou výzdobu ve starší fázi slezského období, tj. ve Vokolkově stupni Ia, na pohřebišti ve Skalici v hrobě 81/1957 (Vokolek 2003b, Tab. 112:8). Soustředné žlábky na dně, tentokrát bez středové výzdoby, nacházíme rovněž na keramice mladé fáze lužického období s četnými analogiemi například na pohřebišti v Malé Bělé (Hralová 1957, 24). Naopak na vzestupu je vnitřní výzdoba v době halštatské; vedle koflíků zaujímá především dna mís a talířů. Obvyklou technikou je vlešťování (873). Ze sídlištního prostředí pocházejí dva doklady z Jaroměře z ulice Na Cihelnách (Novák 2005a, 211). První exemplář má zevnitř na dně vyrytý kříž, k němuž se zbíhají vlešťované radiální paprsky. Ve druhém případě se výzdoba soustřeďuje pouze na vnitřní plochu boků mísy se zataženým okrajem. Výzdoba je jemně provedená po technické stránce, z hlediska provedení motivů je však značně neumělá. Vychází z obvyklého halštatského motivu trojúhelníku s příčkami (853) Hrncovité nádoby Ačkoliv hrncovité tvary představují poměrně bohatou a různorodou skupinu, nepatří k chronologicky citlivým tvarům. I přesto však lze postihnout jejich určitý vývoj. Chronologické znaky se soustřeďují na ucha, případně pupky nebo lišty a na orientaci okraje. Pokud se nedochová tato část nádoby, lze zpravidla konstatovat jen přítomnost hrncovitého tvaru. Za znak lužického období lze považovat ovoidní tělo, prohnuté hrdlo a ucha při okraji (411). Oproti tomu za znaky typické pro pozdní dobu bronzovou se pokládá umístění postupně se zmenšujících uch níže pod okrajem a baňaté nebo až kónické tělo a částečná ztráta prohnutí hrdla (412) (Hralová 1957, 32, 37; Kvíčala 1954, 264; Sedláček 2005, 24). Počátek výskytu mladší z uvedených variant hrncovitých nádob můžeme soudě podle přítomnosti v hrobech 61 a 69/2002 z pohřebiště v Jaroměři Čáslavkách (Novák 2008b, 47

48 Tab. 45:9) klást spíše už do mladé fáze lužického období. Toto tvrzení podporuje i přítomnost dalších keramických tvarů, zejména pokročilých forem okřínků (111). V kontextu mladší doby bronzové se jen poměrně vzácně vyskytuje odsazené hrdlo, a to s uchem od lomu k okraji a často se dvěma rohy při napojení na okraj (Novák 2008b, Tab. 49:2). U tvarů slezského období s odsazeným hrdlem je obvykle ucho umístěno pod lom (Novák 2008b, Tab. 26:6). To lze považovat za další doklad výše zmíněného trendu zmenšování a poklesu uch. Plastické výčnělky (711) či lišty (741) jsou obecně charakteristické pro celý průběh slezského období (Vokolek 2003b, 126; Vích 2004, 377). Oba prvky pokračují dále do halštatského období, kdy však výrazně získávají navrch plastické lišty. Početnou škálu typů halštatských hrncovitých nádob vydalo sídliště v Jaroměři Dolních Dolcích. Kromě klasických jednoduchých soudkovitých tvarů (413) s lištou (Novák 2008b, Tab. 75:1, 6; 79:6; 80:3; 82:1; 83:3, 4, 5 nebo 89:2) se vyskytnou i varianty se zúženým okrajem odděleným hrankou (Novák 2008b, Tab. 83:5, 6), které se podobají spíše hlubokým mísám (414). Pro východní Čechy lze konstatovat, že ve starší fázi pozdní doby halštatské jsou soudkovité tvary 14 častější a jsou postupně nahrazovány tvary hrncovitými a situlovitými (Vokolek 1992b, 546). K hrncovitým nádobám se váží ještě dva velmi významné jevy. Prvním z nich, který má rovněž chronologický význam, je použití značného množství tuhy (910) v keramické hmotě. To se týká téměř výhradně hrncovitých nádob s odsazeným hrdlem (414), jim tvarově blízkých hlubokých mís a zejména situlovitých tvarů (416). Pro pozdně halštatské prostředí se jedná o spolehlivý poznávací prvek. Situlovitý tvar (416) přežívá z mladohalštatského prostředí a analogie k němu můžeme hledat na severoitalských popelnicových polích (Vokolek 1993a, 72; 1999, 12). Ještě mladší jsou tvary hrncovitých nádob s kyjovitým okrajem, jak je známe například z Neznášova (Novák 2003, Tab. 5:1). Kyjovitý okraj chronologicky stojí ještě dále než tvar s vykloněným okrajem (Schwappach 1975). 14 Tvary označované zde jako soudkovité se shodují s květináčovitými tvary v pojetí V. Vokolka (1992b). Situlovité nádoby v terminologii V. Vokolka (Vokolek 1992b) jsou zde označeny jako hrncovité nádoby situlovitého tvaru nebo profilace. 48

49 Chronologicky významné technologické znaky Vysokou chronologickou citlivostí se vyznačuje použití tuhy v keramické hmotě (910), které se často spojuje s nástupem pozdně halštatského období. Ačkoliv se objevuje už dříve, má výskyt tuhové keramiky stoupající tendenci. Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že množství tuhy značně kolísá i v závislosti na geografické poloze naleziště. Vzdálenost od zdrojů této suroviny ani chronologické hledisko navíc nemusejí být jedinými vlivy, které na výskyt tuhové keramiky působí. Nejčastěji se tuhový materiál uplatňuje na nádobách situlovité profilace (416), a to je již bezvýhradně pozdně halštatský prvek, dokonce jedenz nejvýraznějších. V Chrudimi se v obou souborech, jak v Hradební (Novák 2010a), tak i ve Filištínské ulici (Vokolek 1999c), nesetkáváme ani s jediným zlomkem s příměsí tuhy. Naopak hojně přítomen je v Jaroměři Kimberly-Clark (Novák 2011a) i v nedalekém Neznášově (Novák 2003). Dále je tento chronologický prvek zastoupen na lokalitách v Češově, Libišanech, Rosicích u Chrasti nebo na hradišti Prašivka u Habřiny. Nálezy grafitové keramiky v Chrudimi Pumberkách i Topole výrazně komplikují chronologické postavení těchto lokalit. Nejeví se totiž jako příliš pravděpodobné, že by se na obou hradištích shodně jednalo o doklad pozdějších aktivit. Na tuhu v keramické hmotě (910) se nezřídka váže i použití hrnčířského kruhu (930). Doklady o této technologii máme ze dvou objektů z Neznášova (Novák 2003), další z Holohlav (Vokolek 1987c), početněji se vyskytuje v nepublikovaném souboru z roku 2008 z Předměřic a v největším počtu potom v Tuněchodech (Papineschi Thér Tichý 2004; Waldhauser 2008), kde je zvažována i místní výroba. Esovité mísy (324) dotáčené na kruhu nebyly v souboru z Hradební ulice doloženy, avšak v ruce vyrobený exemplář esovité mísy (Novák 2010a, Tab. 4:1) nezapře znalost těchto dokonalejších předloh, a to především v jejich starší variantě. Věrnější a nepochybně i mladší nápodoba na kruhu dotáčených mís braubašského typu byla nalezena v zásobní jámě z Rosic u Chrasti, a to spolu s vysokým podílem grafitové keramiky (910). Soubor doplňují také obvyklé mísy s kolmým i zataženým okrajem, ostře profilovaná mísa a situlovité hrnce (Vokolek 1962a). Výraznou převahu v chrudimském souboru z Hradební ulice má plastická výzdoba. Ta sestává z hladkých (744) (Novák 2010a, Tab. 4:3), prstovaných lišt (745) (Novák 2010a, Tab. 4:1; 5:5; 6:3; 7:2) nebo řad vrypů (828) (Novák 2010a, Tab. 1:7,8; 4:2; 7:1; 8:1,2). K poměrně neobvyklé výzdobě patří zvlněná lišta (746). Ta má zřejmě předobraz ve starším halštatském stupni, kdy se na nádobách objevily plastické půlměsícovité nálepy, tvořící ornament v podobě arkády obíhající kolem celé nádoby, nebo svislá žebra (751). 49

50 Tento styl výzdoby má analogie v severoitalských předetruských žárových hrobech (Vokolek 1993a, 70). Ze střední Evropě známe rovněž skutečnou průběžnou plastickou vlnici, a to z nalezišť odpovídajících časově III. stupni slezskoplatěnické kultury (Vokolek 1999b), tedy Reineckovu stupni HC. Z Moravy známe dvě nádobky s plastickou vlnicí z Němčic nad Hanou a z Mohelnice. Další doklady pocházejí z dolnorakouského halštatského typu Statzendorf Gemeinlebarn, z bylanské i platěnických skupin v severovýchodních Čechách a v Polsku. U tohoto typu výzdoby je předpokládán východohalštatský původ (Podborský 1957, 6). Další analogické kusy pocházejí ze sídliště Polešovice Nivy (Vlasatíková 2001, 18/ , 31/224 51). Vlnice z pozdně halštatského kontextu v Neznášově (Novák 2003) se zdá být kombinací obou předchozích motivů. 50

51 4.5. Chronologická tabulka keramiky 51

52 52

53 53

54 Tab. 2: Chronologická tabulka tvarových a výzdobných prvků na keramice. 54

55 5. Sídelní struktura 5.1. Stav výzkumu a výběr modelových území Během bezmála devíti století trvání kultury lužických popelnicových polí prošlo východními Čechami snad na 40 generací obyvatel. Zanechali po sobě ve srovnání s ostatními vývojovými etapami pravěku mimořádné množství památek. Ačkoliv jde patrně o pouhé torzo původního stavu, není pochyb o tom, že se jednalo pravděpodobně o demografický vrchol osídlení tohoto území. Sporný zůstává nejen počátek a konec tohoto kulturního komplexu, ale i některé zvraty a transformace v průběhu jeho vývoje. Proměny pohřebního ritu, sítě hradišť i celkového obrazu hmotné kultury svědčí o několika různě citelných změnách v sociální struktuře i hospodářské základně. Některé změny se optikou proměn hmotné kultury zdají být náhlé. Je však třeba si uvědomit, že délka jedné až dvou generací je stále pod rozlišovací schopnosti archeologického datování. Z klíčových momentů vývoje této kultury a z celkového pohledu na sídlištní strukturu ve východních Čechách vykrystalizovalo několik regionů, které mohou mít při dnešním stavu bádání zásadní vliv na interpretaci některých důležitých kulturních změn. V centru všech těchto regionů stojí hradiště. Jak již bylo uvedeno, právě hradiště jsou vedle bohatých pohřbů a dálkových importů považována za znak přítomnosti společenských elit. Jak vyplynulo z přehledu hradišť doby popelnicových polí ve východních Čechách (Novák 2008a), je stav poznání tohoto typu památek neuspokojivý. Neznáme charakter vnitřní zástavby a téměř zcela chybí i přesvědčivé důkazy o předpokládaném ekonomickém významu pro jejich okolí. Jen velmi obecné závěry umožňují změny v rozložení hradišť na sledovaném území, a to s vědomím, že většina datovatelných nálezů se nachází mimo kontext spolehlivě datující opevnění lokality. O významu a funkci těchto center vypovídá také jejich zázemí. I v tomto případě je celkový obraz ovlivněn stavem bádání. Fortifikované lokality v převažující podobě ostrožen přepažených na šíji valem nepředpokládají nutně větší koncentraci obyvatelstva. Ačkoliv je takové tvrzení obtížně prokazatelné, lze považovat za pravděpodobné, že tato opevnění relativně skromného rozsahu byla schopna udržet komunita, která sídlila uvnitř opevněného areálu, případně fungoval-li jen jako útočiště v jediné osadě v jeho okolí. Nutno však dodat, že většina těchto hradišť je datovatelná do poměrně úzkého časového úseku. Po 55

56 vybudování fortifikace tedy patrně ani nemuselo dojít k nějakým zásadním přestavbám či rekonstrukcím. Jiná situace však nastává u dlouhodobě osazených skalních hradišť Českého ráje, rozsáhlého a velmi masivního opevnění hradiště u Češova a lužického hradiště na místě dnešního historického jádra Hradce Králové. V posledních dvou případech je nutné předpokládat značnou koncentraci obyvatelstva, které bylo schopno ekonomicky nést výstavbu a udržování opevnění. Udržování takto rozsáhlých fortifikačních systémů předpokládá přítomnost většího počtu lidí, kteří se nevěnují zemědělství. Téměř všechna východočeská hradiště postrádají související pohřebiště. Je třeba zvážit, zda některé ze vztahů fungujících u rovinných sídlišť nefungují jinak v okolí opevněných center. 15 Pro počátky popelnicových polí je zcela zásadní vztah mezi pozdně mohylovým opevněným centrem u Velimi na Kolínsku (Hrala Šumberová Vávra 2000; Harding Šumberová 2007) a rozsáhlým opevněným střediskem v Hradci Králové (Bláha 2005), jehož kořeny sahají podle výsledků dosud nepublikovaných výzkumů posledních let již do horizontu s keramikou zdobenou vypnulinami ohraničenými podkovovitým svazkem rýh. Lze tedy předpokládat částečný chronologický překryv nebo velmi těsnou následnost těchto lokalit. Tímto okruhem otázek se budeme podrobněji zabývat v kapitole 8.2. věnované počátku kultury lužických popelnicových polí ve východních Čechách. Pro pokročilejší stupeň vývoje je zajímavé srovnání s aglomerací v prostoru dnešní Jaroměře. Naopak samotný přechod od mladší do pozdní doby bronzové, spojený s četnými změnami v materiální kultuře i sídlištní struktuře, může osvětlit aglomerace v okolí Chocně a analogická situace v Novém Městě nad Metují. Do třetice, pro přerod od mladé k pozdní době halštatské bude zásadní interpretace chrudimské sídelní aglomerace. Počátky kultury lužických popelnicových polí jsou v kontextu s velmi slabým osídlením v průběhu střední doby bronzové spojovány s příchodem nového obyvatelstva ze Slezska (Filip 1939; Vokolek 1993a, 45). Ze srovnání hmotné kultury předlužické kultury ve Slezsku (Gedl 1975; 1992), hmotné náplně horizontu vypnulin orámovaných podkovovitými rýhami ve východních Čechách (Vokolek 1988; 1994a; 2003b) a závěrečné fáze mohylové kultury ve východní části středních Čech zřetelně vyplývá, že materiální náplň východních Čech se blíží spíše východní části středočeské mohylové oblasti (Hrala Šumberová Vávra 15 Vzdálenost mezi sídlištěm a pohřebištěm považovaná za obvyklou či maximální v publikované literatuře značně kolísá od 100 až 200 metrů (Vokolek 1993a, 61), přes 500 metrů (Vokolek 1999a, 37) po 900 metrů (Vokolek 2002, 139n). V případě prvních dvou citovaných prací navíc existuje poměrně značný rozpor ve vzdálenosti sídliště vzhledem k pohřebišti v Ostroměři. 56

57 2000; Harding Šumberová 2007). Východočeské nálezy tohoto horizontu byly ovšem tradičně datovány až do stupně BD (Vokolek 2003b). Ve středních Čechách by v takovém případě následoval hiát v osídlení až po horizont ostře hraněných osudí přelomu BD/HA1 a počátku stupně HA1. Nedostatek bronzových předmětů v kontextech s keramikou nedovoluje spolehlivou synchronizaci, avšak srovnání keramických náplní svědčí spíše pro nutnost posunu nálezů datovaných doposud do nejstaršího lužického stupně (Filip 1939; Vokolek 2003b) hlouběji do střední doby bronzové. Dosud nepublikované nálezy z posledního desetiletí učiněné na návrší královéhradeckého historického jádra, především nálezy související s přestavbou bývalého pivovaru v letech 2004 a 2005, rozšířily škálu sídlištní keramiky z této lokality datovatelné do lužického období o další vývojové fáze. Prokázána je přítomnost předcházejícího mohylovolužického stupně, 16 ale zároveň byly nalezeny i velmi mladé keramické tvary. S jistou opatrností lze konstatovat nepřetržité osídlení po celý průběh mladší doby bronzové. Nejistý zatím zůstává pouze závěr osídlení; ten bude možné upřesnit až po komplexním zpracování všech nálezů datovatelných do doby popelnicových polí z Hradce Králové. V zázemí královéhradeckého hradiště lze sledovat ojedinělé nálezy ze střední doby bronzové. Výrazná koncentrace je zde zřetelná pro nálezy do I. stupně Vokolkova třídění lužické kultury (Vokolek 2003b). Obdobnou koncentraci nalézáme i v okolí hradiště u Velimi, kde lze oprávněně předpokládat kontinuální vývoj z místní enklávy mohylové kultury odlišné od západněji rozložené středodunajské mohylové kultury. Při pohledu na materiální náplň se jeví jako velmi nepravděpodobné, že by knovízská kultura a středočeská populace kultury lužických popelnicových polí vznikly ze stejného základu, avšak odlišného od východočeské skupiny kultury lužických popelnicových polí. 16 Vokolkův I. stupeň lužické kultury (Vokolek 2003b). 57

58 5.2. Struktura osídlení Modelový příklad 1 Jaroměřsko Úvod O tom, jak rozsáhlou a nesmazatelnou stopu zanechala v obraze pravěkého osídlení východních Čech doba popelnicových polí, svědčí výsledky zpracování mikroregionu Jaroměřska. Protože toto zpracování bylo předmětem jiné práce (Novák 2008b), omezíme se zde pouze na zhodnocení výsledků, které mají vliv na řešenou problematiku sociální struktury obyvatelstva. Na sledovaném území katastrů Jaroměře, Josefova, Jezbin, Horních Dolců a přilehlé části katastru Čáslavek, na ploše pouhých 20,5 km 2, je dnes evidováno nejméně 23 lokalit z doby popelnicových polí. Tento vysoký počet je pravděpodobně zapříčiněn strategickou polohou na soutoku tří řek, ale i dlouhou tradicí archeologického bádání od rozsáhlých terénních úprav při stavbě železnice v padesátých letech 19. století po moderní velkoplošné výzkumy. Řada unikátních nálezů z 19. a první poloviny 20. století nabízí široké možnosti interpretací (např. Petera-Rohoznický 1859, 280; Vokolek Sankot 2001a). Ty byly doposud omezeny izolovaností souborů a absencí nálezových okolností. Protože většinu současných znalostí hmotné kultury doby popelnicových polí ve východních Čechách čerpáme z poměrně omezeného počtu ve větším měřítku zkoumaných pohřebišť, je zvláště významné odkrytí části pohřebiště v Jaroměři Čáslavkách. Ačkoliv se původní počty hrobů na popelnicových pohřebištích odhadují na několik set až tisíců hrobů, mají ty nejúplněji zkoumané lokality ve východních Čechách desítky, nejvýše stovky hrobů (Vokolek 2002a, 139, 141). Záchrannými výzkumy z let 1999 a 2002 se do této kategorie zařadilo také výše zmíněné pohřebiště. Dva novodobé výzkumy osvětlují další složku sídelní struktury na Jaroměřsku, a to sídliště. První, z mladší doby bronzové, bylo prozkoumáno v letech 1981 a 1994 v Dolních Dolcích (Vokolek 1994a; Hejhal 1998) a druhé, halštatské, v roce 2000, jen o 400 metrů severněji, v průmyslové zóně mezi západním okrajem města a údolím Doleckého potoka (Novák 2011a). Mozaiku doplňuje intenzivní prospekce povrchovými sběry, která vyvrcholila zejména v osmdesátých letech 20. století. 58

59 Vysoká hustota nalezišť, rozsáhlé novodobé odkryvy i luxusní předměty ze starých výzkumů nabízejí možnost rekonstrukce struktury osídlení v Jaroměři s širšími dopady pro poznání východočeské skupiny kultury lužických popelnicových polí Lokalizace Z uvedených 23 lokalit na území Jaroměře je 15 lokalizováno na parcelní číslo, z toho 2 také přesně geodeticky. Parcelní čísla byla podrobena řadě oprav, a to jak z důvodu pozdějšího přečíslování, tak kvůli chybám a překlepům v publikované literatuře. Ostatní lokality to se týká především nálezů učiněných před druhou světovou válkou bylo možné identifikovat pouze na základě pomístních názvů nebo objektů označených zpravidla jménem původního majitele. Pro konfrontaci slovního popisu polohy nálezu s tehdejší realitou se stala nepostradatelnými všechna tři vojenská mapování a mapy Stabilního katastru. Lokalizovaná naleziště byla následně opatřena v současnosti platnými identifikačními údaji. Podrobnější komentář si zaslouží především lokalizace pohřebiště na rozhraní katastrů Jaroměře a Čáslavek, která se v literatuře objevuje v různých verzích s řadou chyb, a dále lokalizace dnes již zaniklé lokality v poloze Valáškův kopec. Pohřebiště se nachází mezi hlavní silnicí ve směru Jaroměř Náchod a pravobřežní terasou řeky Úpy, přibližně v poloviční vzdálenosti mezi okrajem intravilánů Jaroměře a Čáslavek. V nejstarších zprávách se uvádí Matuškovo pole, Tomanův písník nebo Baudyšova cihelna na k. ú. Jaroměře, parc. č Během odmlky mezi lety 1958 a 1983, kdy nebyly na lokalitě přes pokračující těžbu zachraňovány žádné nálezy, došlo k posunu katastrální hranice mezi k. ú. Jaroměř a Čáslavky o 625 metrů jihozápadním směrem do prostoru lokality. Tuto novou hranici překročila těžba v letech Všechny staré nálezy a rovněž objekt 12, zkoumaný roku 1983, se nacházejí podle současného stavu na k. ú. Jaroměře, konkrétně na parcelách č. 3597, 3598, 3600, 3602 a Ostatní nálezy z let , 1999 a 2002 již náleží k. ú. Čáslavky, a to jihozápadní části parcely č. 202/1. Poloha Valáškův kopec byla při nedávném zpracování (Vokolek Sankot 2001a) chybně lokalizována severovýchodně od jaroměřského nádraží, mezi železniční tratě Jaroměř Dvůr Králové nad Labem a Jaroměř Trutnov. Vytěžená pískovna byla vymezena ulicemi Ot. Španiela, Mánesova a Bavlnářská. Při pohledu na 3. vojenské mapování z roku 1877 je však prostor pískovny dobře patrný o 200 metrů severněji, v prostoru dnešního stadionu při hraně labské terasy. Podle písemných zpráv nálezy zasahovaly i na druhou stranu trati Jaroměř Dvůr Králové nad Labem. 59

60 Přírodní podmínky Jaroměř leží na soutoku Labe a jeho dvou levostranných přítoků Úpy a Metuje. Význam pro pravěké osídlení má ještě drobný pravostranný přítok Labe Dolský potok. Geomorfologicky tvoří území Jaroměře průnik Královéhradecké kotliny tvořené převážně VII. labskou terasou. Výše se nacházejí tabule se štěrkovými náplavy staropleistocénních teras. Ostrovy sprašových sedimentů se nacházejí na úrovni V. terasy. Oblast západně od údolí Labe, včetně prostoru Doleckého potoka, vyplňuje okrsek Velichovské tabule, východně od údolí Labe a severně od rozvodí Úpy a Metuje okrsek Českoskalické tabule a jižně od rozvodí okrsek Novoměstské tabule. Uspořádání teras naznačuje, že Labe se postupně přesouvalo k východu, zatímco Úpa si udržela od středního pleistocénu dnešní polohu (Demek 1965, 197, 203; Faltysová Mackovčin Sedláček 2002, 18). Podloží kotliny tvoří holocenní fluviální a deluviofluviální sedimenty, provázené na labském pravobřeží pásem pleistocénních eolických sedimentů spraší. Mezi Doleckým potokem a Labem navazují jílovce a slínovce středního turonu. Složitější je situace na levém břehu Labe. Ostrůvky pleistocénních fluviálních sedimentů písčitých štěrků se střídají zejména severně od Úpy s výběžky spraší a slínovců spodního turonu. Obdobný pokryv má také území mezi Úpou a Metují, vyjma návrší Brdce tvořeného pleistocénními fluviálními sedimenty písčitými štěrky. Také návrší josefovské pevnosti tvoří převážně pleistocénní písčité štěrky. Ještě jižněji navazují jílovce a slínovce středního turonu (Geologická mapa ČSSR 1990, List HK; Faltysová Mackovčin Sedláček 2002, 14). Aluviální půdy v labské nivě následují na pravém břehu Labe s odstupem od vodního toku hnědozemní středoevropské půdy s ostrovem rendzinů v prostoru Vinic. Do meziříčí Úpy a Metuje zasahuje pás rendzinů a v poloze Na Brdcích hnědozemní středoevropské půdy. Na labském levobřeží jižně od toku Metuje, převládají rendziny s ostrovem slabě podzolovaných půd na návrší josefovské pevnosti (Válek 1964, Tab. 7). Původní vegetační pokryv sestává z lužních lesů, na které navazují západně od Labe a severně od Metuje dubohabřiny a lipové doubravy, jižně od Metuje acidofilní bukové, jedlové, březové a borové doubravy (Faltysová Mackovčin Sedláček 2002, 37; Geobotanická mapa ČSSR 1969, M-33-XVI Hradec Králové). Klimaticky se dnes jedná o mírně vlhkou oblast pahorkatinného rázu s mírnou zimou. Roční úhrn srážek se pohybuje okolo mm a průměrná teplota 7 8 C, z toho ve vegetačním období srážky činí mm a teplota C (Válek 1964, 19, 21). 60

61 Dějiny bádání Nejstarší zprávy o nálezech z doby bronzové nebo halštatské se objevují v souvislosti s výstavbou železniční dráhy Pardubice Liberec v padesátých letech 19. století. První dva nálezy byly učiněny v letech 1857 a 1858, a to právě v okolí budované železniční stanice. Během osmdesátých a devadesátých let 19. století přibylo dalších 5 lokalit, a to především v souvislosti se zakládáním písníků a s některými vojenskými stavbami. Většině těchto stavebních prací byl osobně přítomen kněz František Petera-Rohoznický ( ), z jehož pera pochází řada podrobných popisů nálezových situací na stránkách Památek archeologických a místopisných (Petera-Rohoznický 1859). V některých případech lze tušit, o jaký nález se jednalo, avšak tehdejší úroveň znalostí tuto interpretaci zpravidla znejasňuje. Většinu nejstarších archeologických objevů shrnul v letech 1898 a 1900 jaroměřský amatérský archeolog a spolupracovník tamního muzea Josefa Duška (Duška 1898; 1900). Ačkoliv měl již k dispozici řadu nových poznatků archeologického bádání, ani on se nevyhnul některým zkreslujícím údajům. Bohužel pro většinu těchto starých nálezů jsou výše uvedené písemné zprávy jediným zdrojem informací, který dnes máme k dispozici. Nálezy se ztratily, byly zničeny krátce po nálezu nebo je dnes nelze v muzejních sbírkách identifikovat. Na počátku 20. století a v meziválečném období byly zjištěny další tři lokality, včetně prvních dochovaných nálezů z pohřebiště na rozmezí katastrů Jaroměře a Čáslavek. V padesátých letech proběhlo několik drobných záchranných výzkumů, a to jak v prostoru zmíněného pohřebiště, tak i na dalších dvou lokalitách. Povrchové sběry M. Vávry a J. Bočka ze sedmdesátých a osmdesátých let odhalily 6 nových lokalit a sledovány byly i ostatní již dříve známé lokality (Vokolek 1982; Sigl Vokolek 1982a; 1984; Boček 1985). V dalších případech se jedná o různě rozsáhlé záchranné archeologické výzkumy druhé poloviny 20. století (především Vokolek 1993d; 1994a). Z nejrozsáhlejších je třeba vyzdvihnout výzkum při přeložce hlavní silnice Jaroměř Hradec Králové v roce 1981 a s ním související výzkum na staveništi autobazaru Autoprofi v roce 1994 (Vokolek 1994a; Hejhal 1998). V roce 1984 proběhl první moderní výzkum na zmíněném pohřebišti Jaroměř Čáslavky. Prozkoumáno bylo 9 hrobů (Vokolek 1993d); dalších 6 hrobů přibylo v roce Rozsáhlý záchranný archeologický výzkum v roce 2002 odhalil 112 objektů (Novák 2004; 2005b). V roce 1995 byl zahájen plošně nejrozsáhlejší výzkum na území Jaroměře, a to v prostoru mezi západním okrajem města a údolím Doleckého potoka. Veškeré nálezy z doby popelnicových polí pocházejí ze sezóny 2000, kdy bylo prozkoumáno nejméně 29 objektů datovaných do mladší doby bronzové, a především do pozdní doby halštatské (Novák 2011a). 61

62 Kritika pramenů Nálezy z 19. století, pokud se vůbec dochovaly, provázejí většinou jen stručné zprávy. Ojediněle byl publikován i detailnější popis, avšak pozornost byla věnována spíše situaci, za jaké k nálezu došlo, případně dalšímu osudu nalezených předmětů, než nálezové situaci samotné (např. Petera-Rohoznický 1859; Duška 1898; 1900). Některé postřehy sice přinášejí pozoruhodné informace, ale obvykle i další otázky. Z meziválečného období se dochovaly první nálezové celky, ovšem stále ještě bez dokumentace. To je také případ početné skupiny hrobů z pohřebiště v Jaroměři Čáslavkách (Vokolek 2003b). Teprve od padesátých let ojediněle a od osmdesátých let 20. století již systematicky provází nalezené soubory také kresebná dokumentace doplněná slovním popisem. V téže době se objevuje fenomén povrchových sběrů, jehož výsledkem však bývá početně velmi omezený soubor nálezů, který jen zřídka obsahuje znaky umožňující detailní chronologické zařazení (např. Sigl Vokolek 1982a; 1984; Boček 1985). Pokud se v průběhu sběru neprojevily povrchové půdní příznaky zahloubených objektů, je pochybné na základě charakteru keramiky interpretovat, zda šlo o sídlištní lokalitu, nebo pohřebiště. Ani nejnovější výzkumy se neobešly beze ztrát. Vždy se jednalo o výzkumy záchranného charakteru s nasazením těžké techniky. Záchranný archeologický výzkum při výstavbě první z hal společnosti Zisoft-Bobi, později Kimberly-Clark v roce 1995 (Vokolek 1996b) patří k největším selháním archeologické památkové péče a k největším porevolučním ztrátám východočeského archeologického fondu. Soudě podle vysoké koncentrace objektů na bezprostředně přiléhajících plochách zkoumaných v pozdějších letech, při hluboké skrývce buldozerem byla zničena drtivá většina archeologických situací. Prozkoumány byly jen spodky hlubších jam, především hliníků. Ztrátami bylo nejvíce postiženo rozsáhlé sídliště kultury s vypíchanou keramikou. Vzhledem k malému odstupu objektů z doby popelnicových polí od této plochy nelze vyloučit ani ztráty situací datovatelných do doby tohoto kulturního komplexu. Ani stálý dozor při kvalitně provedené mechanické skrývce ornice v pozdějších letech nemusel zabránit ztrátě nálezů z ornice, a dokonce ani zániku některých mělčích objektů. V souvislosti s výzkumem pohřebiště v Jaroměři Čáslavkách je problematické, že keramika často nebyla vyzvedávána po jednotlivých nádobách a takto popsána. Z tohoto důvodu dnes již nelze většinu vyzvednutých tvarů přiřadit k nádobám zachyceným v kresebné dokumentaci. To nedovoluje v plné míře rekonstruovat podobu hrobů, zvláště pak rozmístění jednotlivých tvarů a jejich případné využití coby popelnic. 62

63 Přehled nalezišť 1. Jaroměř staré město Poloha: ústí Komenského třídy na Náměstí ČSA a prostor za čp. 16 Typ lokality: sídliště, hradiště (?) Nálezy: keramika (M Jaroměř, inv.č ) Okolnosti: vzorkování výkopů Literatura: nepublikováno 2. Jaroměř Jakubské předměstí (po posunu katastrální hranice SV část na katastru Čáslavek) Poloha: Všechny staré nálezy a hrob 12/1983 se nacházejí podle současného stavu na k. ú. Jaroměře, parcelách č. 3597, 3598, 3600, 3602 a 3603 (SMO 5 Jaroměř 2 2: 193/59, 210/83, 231/46, 217/27). Ostatní nálezy z let (SMO 5 Jaroměř 2 2: 219/63, 225/68, 256/58), 1999 (SMO 5 Jaroměř 2 2: 241/73, 242/71, 239/72) a 2002 (SMO 5 Jaroměř 2 2: 217:85, 238/99, 245/86, 225/73) již náleží k.ú. Čáslavky, a to v JZ části parcely 202/1. Typ lokality: pohřebiště Nálezy: keramika bez celků (M Náchod), keramika bez celků (M Jaroměř), okřín, 32 náramků z doby před 1930 (NM Praha), keramika, bronzové předměty a závaží z let 1931 a 1936 (NM Praha), keramika a bronzy z (NM Praha), 5 nádob z roku 1940 (M Jaroměř), střepy, bronzové kruhy, jehlice, zlaté náušnice z r. 1940, keramika, železné předměty, uhlíky, žárový pohřeb, kamenná sekerka z roku 1951 (NM Praha), keramika a bronzy z r (M Jaroměř), keramika z roku 1959 (MVČ HK, inv.č ), keramika, zlomek bronzového náramku z r (MVČ HK, př.č. 38/75, inv.č ), keramika z r (MVČ HK, inv.č ), keramika, spálené kůstky z r (M HK př.č.6/70, inv.č ), keramika z r (MVČ HK, nál.č. 68/77, inv.č ), keramika z r (MVČ HK, inv.č ), keramika z (MVČ HK, př.č.91/81), keramika z (MVČ HK, př.č.188/81), keramika z r (MVČ HK, př.č. 125/84), keramika, opálené kosti, brousek, bronzové předměty, zlomky železa z r (MVČ HK, př.č /84, př.č /89, inv.č ), keramika ze sběrů z r (MVČ HK, př.č. 124/84), keramika z r (MVČ HK, nál.č. 1 48/99, M Náchod), keramika, kosti, bronzové předměty, zlatý plíšek, jantarový korál, skleněné korále z r (MVČ HK, nál.č /02) Okolnosti: pískovna v provozu před pol. 19.stol., zpočátku jen příležitostně zachraňováno při rozšiřování těžby (hrob XII s kruhy před 1930), výkopy Z. Fiedlera roku 1931, J. Dufka roku 1936, V. Exnera v letech 1937 a 1940, J. Tomského při orbě roku 1940, výzkum NM vedený Z. Fiedlerem v letech 1951 a 1958 při stavbě chaty p. A. Vajse, sběr M. Vávry na jaře 1966 a , záchranný výzkum M. Vávry , průzkum MVČ , sběr , sběr J. Bočka roku 1979, sběr J. Bočka a , sběr J. Bočka , záchranný výzkum J. Bočka (10 hrobů), sběr J. Bočka , v roce 1999 Mgr. Chmelík zachránil inventář jednoho hrobu, téhož roku záchranný výzkum R. Bláhy a J. Tůmy (6 hrobů), záchranný výzkum Muzea východních Čech provedený firmou Peres odkryl roku 2002 na ploše 0,9 ha 112 hrobů. 63

64 Literatura: Boček 1985, č. 38b (zpráva); Filip , 30 (výběr starých nálezů); Filip 1939, 15 18, (výběr starých nálezů); Hralová 1966, (publikace jednoho objektu); Charvátová Spurný Venclová 1992, 75 (zpráva); Kalferst 1995a, č.198 (zpráva); Kalferst Sigl 1985, č. 14 (zpráva); Martinec 1958, (publikace části nálezů); Kalferst Sigl Vokolek 1990, č. 19 (zpráva); Novák 2008b (souhrnné zpracování lokality); Sigl Vokolek 1982a, č. 33 (zpráva); Sigl Vokolek 1984, č. 130 e, i (zpráva); Vokolek 1975a, č. 91 (zpráva); Vokolek 1993d, (publikace výzkumu z r. 1984); Vokolek Boček 1987, č. 46 (zpráva) 3. Jaroměř Jakubské předměstí Poloha: po levé straně silnice do Čáslavek, parc.č. 3282, 100 m Z od pohřebiště v Tomanově písníku Typ lokality: sídliště, 1 zásobní jáma Nálezy: keramika (M Jaroměř) Okolnosti: při kopání patky sloupu elektrického vedení roku 1957, předal p. Crkal Literatura: Martinec 1958, (výběr nálezů); Vokolek 1994a, (celková publikace nálezu) 4. Jaroměř Jakubské předměstí Poloha: severní část štěrkovny p. Justa, zrušená pískovna mezi kasárnami a levým břehem Labe, S okraj zástavby v ul. Slovenského nár. povstání, parc.č. 581/3, 5, 8 (původně 585), 9, 587/1, 2, 588/1 Typ lokality: sídliště, 6 objektů Nálezy: keramika z roku 1980 (KMVČ HK, př.č. 10, 11, 18 21/80), keramika (MVČ HK, př.č. 36/83, inv.č ), keramika z roku 1983 (M HK, inv.č , , ), keramika z roku 1983 (KMVČ HK, př.č. 26/84, inv.č ), další nálezy (M Jaroměř, inv.č , 10426, 10462, 10503, 10504) Okolnosti: sběr J. Bočka , 20. a , sběr J. Bočka ; průzkum V. Vokolka 1980, záchranný výzkum J. Bočka 1983, sběr J. Bočka Literatura: Frolík Kalferst Sigl 1984, 27 (zpráva); Sigl Vokolek 1984, 130h (zpráva); Vokolek 1985b, 144e (zpráva); Vokolek 1994a (publikace lužických objektů) 5. Jaroměř Jakubské předměstí Poloha: Návrší, severní část pískovny p. Justa (naleziště 4) Typ lokality: pohřebiště Okolnosti: zachráněno 1911 Nálezy: keramika, 8 nádob (M Jaroměř, inv.č. 4609) Literatura: Zouzal 1912, (podrobná zpráva) 6. Jaroměř Jakubské předměstí Poloha: zmínce na obecním pozemku v místě zeměbraneckých kasáren odpovídá především dnešní parc.č. 617/38, cvičiště zemské obrany leželo podle 3. vojenského mapování 1: zřejmě severněji, v takovém případě navazuje nebo přímo splývá s nalezištěm 4 Typ lokality: sídliště, pohřebiště (?) Nálezy: keramika, tuhované střepy, kosti, patka pochvy meče, 2 náramky, jehlice, nákončí pásu, spirálky zlatého drátu z roku 1887 (M Jaroměř, inv.č , 635, 10617, 10618, , ) 64

65 Okolnosti: nalezeno při rovnání cvičiště zemské obrany roku 1887, zlatá spirálka ukradena na Národopisné výstavě v Praze Literatura: Duška 1898, 35n (výběr nálezů); Duška 1900, 16 (zpráva); Filip , 160 (zpráva); Šnajdr 1891, 46 (zpráva); Vokolek 2003b (publikace části nálezů jako hrobových) 7. Jaroměř Jakubské předměstí Poloha: jižně od krematoria, parc.č na k.ú. Jaroměř a přilehlá část parc.č. 199/1 na k.ú. Čáslavky Typ lokality: sídliště? Okolnosti: sběr J. Bočka Nálezy: keramika, mazanice (KMVČ HK, př.č. 189/81) Literatura: Sigl Vokolek 1984, 130ch (zpráva) 8. Jaroměř Jakubské předměstí Poloha: v místě hřbitova nad sv. Ivanem, nový hřbitov na parc.č Typ lokality: pohřebiště Nálezy: popelnice rázu lužického bez milodarů Okolnosti: při zakládání hřbitova Literatura: Duška 1898, 36 (zpráva); Duška 1900, 17 (zpráva); Zouzal 1909, (zpráva) 9. Jaroměř Jakubské předměstí / Josefov Poloha: Brdce, na levé straně Labe na návrší u josefovské tvrze, na poli p. Václava Šlosárka, parc.č. 3942, 3959 Typ lokality: pohřebiště (?), jámy vyplněné popelem a střepy Nálezy: střepy nádob tvaru slezského Okolnosti: porušeno při stavbě železničního mostu roku 1890 Literatura: Duška 1898, (zpráva); Duška 1900, 22 (zpráva); Zouzal 1909, 22 (zpráva) 10. Jaroměř Pražské Předměstí Poloha: severní část Valáškova kopce na pravém břehu Labe, poloha Na Ptákách, na Chmelíkově poli v místech kamenného mezníku pevnostního obvodu, štěrkovna po obou stranách železniční trati směr Dvůr Králové n. L., dnes v prostoru stadionu na parc.č. 1537/1. Typ lokality: pohřebiště, 15 mohyl, několik desítek jam, jáma s okrovou popelovitou výplní, depot (?) Nálezy: keramika, přeslen; bronzová nádoba, bronzový diadém, 12 bronzových falér, 2 bronzové náramky (M Berlín, 4 faléry v NM Praha), keramika (M Jičín, inv.č ; st.č. 287), bronzová sekerka s tulejkou, bronzová čtverhranná nádobka, přepálený paroh z roku 1882 (MVČ HK, inv.č ) Okolnosti: v letech 1858 a 1862 při těžbě písku, zlatý drát prodán v Jaroměři, část bronzových nálezů zachránil F. Petera-Rohoznický pro Národní muzeum, zbytek o váze 6 liber prodán na kov Literatura: Dehn 1966 (publikace falér z Berlína); Duška 1898, 36 (výběr nálezů); Filip , 160 (zpráva); Petera-Rohoznický 1858, (podrobná zpráva); Vokolek Sankot 2001a (souhrnná publikace); Schránil 1928, 219 (zpráva) 65

66 11. Jaroměř Pražské Předměstí Poloha: Na Špici, prodejna jednota v sousedství čp. 480, st.č Typ lokality: sídliště, část oválné jámy 8/75 Okolnosti: stavba nákupního střediska Jednota, záchranný výzkum M. Vávry , záchranný výzkum J. Sigla a V. Vokolka Nálezy: keramika, mazanice, kameny, zvířecí kosti (MVČ HK, př.č. 29/75, př.č. 96/75, inv.č , ) Literatura: Vokolek 1978b, 84 (zpráva); Vokolek 1987c, (publikace nálezu) 12. Jaroměř Cihelny Poloha: ul. Na Cihelnách, před čp. 87 Typ lokality: pohřebiště (?) Nálezy: zvířecí kosti; keramika (MVČ HK, přír.č. 49/99) Okolnosti: narušený objekt, ovzorkoval M. Fassati Literatura: Kalferst Sigl Vokolek 1999, č. 124 (zpráva); Novák 2005a, (publikace nálezu) 13. Jaroměř Pražské předměstí Poloha: dům zahradníka F. Hrdého čp. 268 u nádraží, novostavba p. Jánského na parc.č u rozcestí silnic Jezbiny Jaroměř u odbočky k nádraží, průkop na chodníku na rozhraní parc.č a 1986, parc Typ lokality: pohřebiště Okolnosti: roku 1908 při stavbě domu F. Hrdého, další výkopy nebyly povoleny, v červenci 1929 výkop sklepa, většina předmětů zničena dělníky, roku 1958 nález hrobu na rozhraní parcel 1984 a 1986, 5 hrobu zničeno při výkopu plynovodu podél silnice, hrob na parc.č Nálezy: keramika, dno popelnice s kostmi a hlavicí bronzové jehlice z roku 1908, keramika, 10 bronzových jehlic z roku 1929, keramika a jehlice z r (M Jaroměř, inv.č. 347, 422, 423, 425, 441, 442, 454, 473) Literatura: Filip 1939, (zmínka s. 30, jehlice obr. 12:5); Novák 1930, (publikovány náčrtky); Vokolek 2003b (publikace části nálezů); Zouzal 1912, 36 40, 69 71, 69 (zpráva) 14. Jaroměř Pražské Předměstí / Josefov Poloha: v místě kolny pro parostroje zbořené roku 1866, východně od nádraží, asi 10 kroků na Z od strážního domku č. 45 při redutě, patrně v jižní části dnešního průmyslového areálů mezi ulicemi 5. května a Nádražní, parc.č. 4341/9 Typ lokality: žárový hrob Nálezy: keramická nádoba se zlatým řetězem/spirálou, bronzová sekerka, 2 kroužky s 2 ozdobami, malá nádobka, 2 srpy, 2 kladiva, přeslen z roku 1857 (část NM v Praze) Okolnosti: roku 1857 při kopání štěrku pro stavbu železniční trati, nalezl Antonín Kalenda ze Smržova, zlato prodal dozorce Hrbka zlatníku Rudyšovi v Josefově a zbytek Židovi Literatura: Duška 1898, 41 (zpráva); Duška 1900, 16 (zpráva); Filip , 160 (zpráva); Petera- Rohoznický 1859, 280 (zpráva); Šnajdr 1891, 45 (zpráva) 66

67 15. Jaroměř Dolní Dolce Poloha: parc.č. 2401, 2403 (někdy uváděno chybně 2394/1) Typ lokality:? Nálezy: keramika (MVČ HK, př.č. 40/82) Okolnosti: sběr J. Bočka Datace: mladší doba bronzová Literatura: nepublikováno 16. Jaroměř Cihelny Přední Dolce Poloha: Fejtkova a Knížkova cihelna pod Libinou, parc.č Typ lokality: pohřebiště Nálezy: keramika, bronzové kruhy, jehlice, lžíce, pazourkový šíp (M Jaroměř) Okolnosti: při zakládání cihelny roku 1880 Datace: popelnicových polí Literatura: Duška 1898, 38 (výběr nálezů); Duška 1900, 20 (zpráva) 17. Jaroměř Dolní Dolce Poloha: přeložka silnice E 67 mezi nádražím a Doleckým potokem, areál parkoviště prodejny AUTOPROFI, st.č. 2247/1 Typ lokality: sídliště, 4 ze 14 objektů z roku 1981 (obj. 2, 3, 12, 13), 5 jam roku 1994 (obj. C) Nálezy: keramika, ŠI, mazanice, kameny (MVČ HK, př.č. 74, 75/96, 64 68/2004, inv.č , , , př.č. 15, 17, 18/83, , ) Okolnosti: záchranný výzkum při přeložce silnice 1981 (Boček, Kalferst), záchranný výzkum při stavbě parkoviště autobazaru Literatura: Hejhal 1998, (publikace nálezů z r. 1994); Kalferst 1984, 131a (zpráva); Kalferst 1995b, (zpráva o výzkumu z r. 1994); Vokolek 1994a, (publikace lužických objektů) 18. Jaroměř Dolní Dolce Poloha: areál firmy Kimberly-Clark, SZ část st.č. 2407/10 Typ lokality: sídliště, dvorec Nálezy: keramika, spona, korál (MVČ HK) Okolnosti: záchranný výzkum 2000 při rozšiřování areálu Kimberly-Clark Literatura: Sigl Vokolek 2001, (zpráva), Novák 2011a (souhrnná publikace) 19. Jaroměř Dolní Dolce Poloha: parc.č. 2244/1, 2246 (chybně uváděno 2346, 2347/1) Typ lokality: sídliště, na povrchu pole znatelé objekty se střepy Okolnosti: sběr J. Bočka 1980 a 1981 Nálezy: keramika z roku 1980 (MVČ HK, př.č /81, inv č ), keramika z roku 1981 (MVČ HK, inv.č ) Literatura: Sigl Vokolek 1984, č. 131b (zpráva); Vokolek 1994a, (publikace nálezů) 67

68 20. Jezbiny Poloha: ppč 950/1 jižní část, Typ lokality:? Okolnosti: sběr J. Bočka Nálezy: keramika (MVČ HK, př.č. 203/88) Literatura: Kalferst Sigl Vokolek 1989, č. 83 (zpráva) 21. Horní Dolce Poloha: pole Rtyňská, parc.č. 2768, západní část pole u silnice do Rtyně Typ lokality:? Okolnosti: sběr M. Vávry Nálezy: keramika (MVČ HK, př.č. 35/75) Literatura: Nepublikováno 22. Horní Dolce Poloha: západní část 2907/1, 4455 Typ lokality:? Okolnosti: sběr J. Bočka Nálezy: keramika (MVČ HK, př.č. 91/82) Literatura: nepublikováno 23. Čáslavky Poloha: JV od obce, parc.č. 74, 82, 83, 91, 92/2, 100, 110 Typ lokality: sídliště Okolnosti: sběr J. Bočka z r z naoraných objektů Nálezy: keramika (MVČ HK, př.č. 110/83) Literatura: Vokolek 1994a, (publikace nálezů) 68

69 Chronologické postavení lokalit 17 Naleziště 1 lze na základě zlomku osudíčka s lomenou výdutí datovat na přelom stupně BD a HA1. V rozporu s tím nejsou ani nalezené zlomky okřínů. Na pohřebišti v Jaroměři Čáslavkách (naleziště 2) lze rozlišit dvě vývojové fáze odrážející se i v horizontální stratigrafii. V průběhu mladší doby bronzové se okrajově projevily znaky starší fáze lužického období (BD), a zejména pak přechod ke střední fázi (HA1). Pohřbívání vrcholí přibližně v průběhu střední fáze lužického období (HA2). Početně jsou zastoupeny také mladolužické prvky datovatelné do stupně HA2. Horizont osudí s lomenou výdutí, nízkým válcovitým hrdlem nebo plastickou lištou na výduti či lomu se nejzřetelněji projevil v inventáři hrobu z roku 1959 a v hrobech 38 a 52/2002. Méně zřetelně se potom tento horizont projevil v inventáři hrobu II zkoumaného L. Hájkem, kde je přítomna řada mladších prvků, a také v hrobech 13, 39/2002. Okřínem s vysokou válcovitou horní částí se sem řadí také výbava hrobu 14/1984 (Vokolek 1993d, 581). Hroby II a V zkoumané Z. Fiedlerem byly datovány na přelom starší a střední fáze lužického období (Vokolek 2003b, 117), korespondující s počátkem stupně HA1. Do této skupiny, charakteristické již poměrně významným zastoupením žlábkované výzdoby a zejména skupinou osudí se stlačeným tělem a velmi vysokým hrdlem, nebo naopak téměř dvojkónickým profilem s nevýrazným přechodem hrdla a plecí je možné zahrnout i bohaté hroby VII (Z. Fiedler) a 57/2002. Hrob I zkoumaný L. Hájkem, hroby III, VIII, X, XI, XII zkoumané Z. Fiedlerem a hrob II/1958 mají společnou škálu znaků, charakteristickou pro střední fázi lužického období (HA1). V keramice převládají osudí s esovitě prohnutým tělem a ostře odděleným kónickým hrdlem. Běžně se objevuje žlábkovaná výzdoba různých forem. Velmi početně jsou zastoupeny souměrné okřínky s výzdobou nad lomem, opatřené někdy nožkou nebo odsazením dna. Obvyklá je i hraněná profilace uch. Z novějších výzkumů lze takto datovat hroby 1, 2, 3, 5, 43, 46, 53, 56, 60, 65, 78, 85, 93, 105 a 107/2002 (Novák 2005b). Prvky mladé fáze lužického období se objevují v hrobech 12, 37, 40, 47, 61, 62, 64, 67, 69, 70, 71, 72, 74, 81, 86, 110 a 112/2002. Kromě nejvýraznější etážovité profilace hrdel osudí se zaoblují okřínky a rozpadá se jejich výzdoba. Také okříny zaoblují profil a vyklánějí hrdlo. Ucha hrncovitých nádob klesají od okraje. Pouze rámcově lužické jsou hroby 42, 48, 17 Na následujících stránkách jsou aplikovány závěry kapitoly 3.4. Typologické vyhodnocení keramiky kultury lužických popelnicových polí na naleziště uvedená v kapitole Přehled nalezišť. Citace příslušné literatury nalezne čtenář ve výše uvedených kapitolách. 69

70 79, 82 a 103/2002. Rovněž hroby 106 a 107/2002 lze datovat do lužického období, avšak jejich inventář má spíše sídlištní charakter (Novák 2005b). Mezi hroby slezského období se jen ojediněle vyskytnou ještě starší prvky přecházející z lužického období, například vyšší tvary osudí dvojkónické nebo vázovité profilace s výzdobou svislých žlábků či jen vodorovného svazku rýh provázeného pupky, oblé okříny, okřínky zdobené jednoduchým pásem vlčích zubů, kónické mísy a koflíky zdobené pouze vodorovným svazkem rýh nebo naopak svislým rýhováním. Takové prvky nacházíme v inventáři hrobu z roku 1999 uloženém v náchodském muzeu a také ve výbavě hrobů 3, 6/1999, 19, 24, 26, 30, 98 a 102/2002. Mladé fázi slezského období je možné připsat hroby 2, 4, 5/1999, 27, 28, 32/2002, 94/2002. Hroby z pozdní doby bronzové, zkoumané v letech , náleží rovněž uvedené mladé fázi, snad i s prvky následující přechodné slezskoplatěnické fáze. Tyto prvky jsou pozorovatelné například v bronzovém inventáři či jazykovitých výčnělků na spodcích nádob (Vokolek 1993d, 581). Nepravá šňůrová výzdoba a výrazná orientace na horizontální výzdobu i profilaci řadí do této skupiny hrobů také hroby 25 a 96/2002. Jen rámcově do pozdní doby bronzové lze datovat inventáře hrobů 1/1999, 29, 34, 35 a 101/2002 (Novák 2005b). Nedaleké sídliště na parcele č (naleziště 3) poskytlo několik chronologických prvků z rozhraní mezi starší a střední fází lužického období, zejména dvojkónické osudí s plynulým přechodem hrdla a plecí, okřín se svislejší horní částí. Přes rozdílnost mezi hrobovou a sídlištní keramikou můžeme za analogický soubor označit inventář hrobů 38 a 57/2002 (Novák 2005b). Sídliště v místech Justova písníku na Jakubském Předměstí (naleziště 4) řadí přítomnost nízkých válcovitých hrdel osudí spíše do starší fáze lužického období. Mladší prvek představují okřínky se svazkem rýh nad lomem nebo důlky na plecích osudí. Osídlení v halštatském období dokládají zlomky keramiky z povrchových sběrů. Jedná se o běžný halštatský inventář soudkovité nádoby s plastickou lištou, mísa se zataženým okrajem, stupňovitá mísa a jazykovitý pupek (Vokolek 1994a). V těsném severním sousedství výše uvedeného sídliště na nalezišti 4 byl objeven hrob s 8 nádobami (naleziště 5) zahrnující podle slovního popisu zejména okřín a okřínek s ostrým lomem se střídavě svisle a vodorovně šrafovaným spodkem, okřín s oblým lomem, uvnitř tuhovaný koflík, osudíčko se 4 pupky místo uch a širokým, mírně kónickým hrdlem a také krajáčovou mísu s uchy nad okraj (Zouzal 1912). Klasické okříny s ostrým lomem dokazují, že se stále ještě pohybujeme v lužickém období, avšak na jeho samém závěru, jak lze soudit 70

71 podle bohaté výzdoby, tuhování, zaoblení druhého okřínu i uch vystupujících nad okraj. Tyto znaky lze označit za společné s následujícím slezským obdobím. Velmi nejasné a zmatené zprávy se vztahují k nalezišti v prostoru kasáren na Jakubském předměstí (naleziště 6). Jediné publikované nálezy uvádí J. Duška (Duška 1898). Mezi předměty datované do doby bronzové řadí autor také nákončí pochvy meče, patrně z doby římské. Nalezené spirálky zlatého drátu vedly k hypotetické dataci do mladší doby bronzové, avšak podobně jako v případě nálezů v poloze Na Ptákách (naleziště 10) mohou náležet i mladšímu období. Jediný datovatelný nález dokazující aktivity z doby popelnicových polí je jehlice s provrtanou žebrovanou hlavicí. V. Vokolek zmiňuje (bez uvedení zdroje informace) také existenci slezskoplatěnických hrobů (Vokolek 2003b). Duškův popis ve skutečnosti ani nepředpokládá pohřebiště; spíše naopak, zvířecí kosti svědčí o sídlištním nálezu, podle výše zmiňované jehlice a zmínek o tuhovaných střepech datovatelný pravděpodobně do doby halštatské. Nelze však vyloučit, že se jedná o součást téže lokality, které patří také nálezy zlomků halštatských keramických nádob z nedalekého Justova písníku. V prostoru jaroměřského krematoria (naleziště 7) bylo nalezeno menší množství zlomků keramiky a mazanice. Nález nebyl dosud publikován. Všechny zastoupené znaky lze nalézt v inventáři pozdní doby bronzové i doby halštatské. Vyšší četnost obloukové výzdoby a rozevřenější profilace koflíků v pozdní době bronzové dokládá zařazení spíše do tohoto období. V místech hřbitova na Jakubském předměstí (naleziště 8) bylo při jeho zakládání porušeno několik hrobů s popelnicemi rázu lužického bez dalších milodarů (Zouzal 1909, 22). J. Filip (Filip ) uvádí slezské hroby, přičemž se odvolává na zmínku J. Dušky (1989); ten však uvádí pouze hroby lužicko-slezského rázu, bez dalšího upřesnění. Co se týče kvality informací, obdobně je na tom lokalita v poloze Brdce mezi Úpou a Metují (naleziště 9). Zde bylo narušeno několik jam s popelem a střepy nádob tvaru slezského (Zouzal 1909, 22), snad se tedy jedná o pohřebiště z pozdní doby bronzové. Největšímu zájmu z jaroměřských nalezišť se těší naleziště v poloze Na Ptákách (naleziště 10). Útržkovité informace a polykulturní charakter lokality celkový obraz zatemňují, což v minulosti vedlo k řadě rozdílných interpretací. Z písemných zpráv víme o 15 mohylách a několika desítkách jam. Dochovaly se zbytky unikátního souboru artefaktů patrně severoitalského původu, datovaných četnými rozbory do období kolem přelomu 5. a 4. století př. n. l. Pro předpokládané sídliště, těsně předcházející pohřebišti, chybí kromě drobného souboru keramiky sídlištního charakteru veškeré doklady (Vokolek Sankot 71

72 2001a). Také předchozí lužické aktivity jsou odvozovány pouze od přítomnosti zlatých nálezů, což je v kontextu bohatých pozdně halštatských nálezů argument více než chatrný. Jen nedaleko od sebe ležící naleziště 11 v místech bývalé prodejny Jednoty v poloze Na Špici (Novák 2005a) a naleziště 12 před čp. 87 v ulici Na Cihelnách (Vokolek 1987c) jsou shodně datovány do mladé halštatské fáze; nelze vyloučit současnost nebo časovou blízkost těchto nalezišť. Oba nálezy se vyznačují jemnou keramikou téměř funerálního charakteru, avšak přinejmenším v prvním případě v nesporně sídlištním kontextu. Není tedy zřejmé, jestli se jedná o dva konce téhož sídliště, nebo o sídliště s příslušným pohřebištěm. Vzdálenost 200 metrů a některé písemné zmínky vztahující se ke starým nálezům z prostoru ulice Na Cihelnách svědčí spíše pro druhou variantu. Pohřebiště v prostoru odbočky z hlavní silnice k jaroměřskému nádraží (naleziště 13) poskytlo zejména doklady o osudí s válcovitým hrdlem a okřínu s ostrým lomem, což jsou prvky starší fáze lužického období (Novák 1930; Vokolek 2003b). V rozporu s tím není ani datace jehlic, avšak detailnější závěry neumožňuje. Žárový hrob s keramickou nádobou obsahující bronzové a zlaté předměty byl nalezen severně od jaroměřského nádraží (naleziště 14). Zprávy o vesměs zničených předmětech (Duška 1898, 41) umožňují jen hypotetickou dataci do mladší doby bronzové. Sběrem získané a dosud nepublikované nálezy z naleziště 15 na parc. č a 2403 umožňují jen rámcovou dataci do mladší doby bronzové. Mezi velmi dlouho známá naleziště postrádající jasnější nálezové okolnosti patří také naleziště z prostoru tzv. Fejtkovy či Knížkovy cihelny (naleziště 16), u něhož zprávy mluví o pohřebišti. Ojediněle dochované především bronzové nálezy byly datovány do mladší doby bronzové (Duška 1989, 38). Tento závěr dnes již nelze spolehlivě potvrdit. Inventář sídliště zjištěného při překládání hlavní silnice Jaroměř Hradec Králové (naleziště 17) vykazuje řadu znaků starší fáze lužického období, ale i několik starších mohylových prvků, zejména orámovaných vypnulin (Vokolek 1994a). Mladší fáze osídlení je reprezentována několika zlomky keramiky ze sběru z objektů IIB a III z roku 1981 a z objektu C z roku Charakter zlomků neumožňuje bližší určení než do pozdní doby bronzové nebo doby halštatské. Zejména v případě starších zlomků nelze vyloučit ani přiřazení k době římské, která je na lokalitě rovněž zastoupena. Sídliště odkryté v prostoru areálu Kimberly-Clark v Dolních Dolcích (naleziště 18) přineslo doklady osídlení z mladší doby bronzové (objekt 15, 17, 547) i pozdně halštatského období (objekt 10, 18, 26, 28, 32, 37, 46, 67, 72, 79, 249, 479, 736). Časové rozpětí prvků vzhledem k nedostatku výzdoby převážně tvarových charakteristik osudí sahá od přelomu 72

73 starší a střední fáze lužického období dále. Jediný okřínek s bohatou, značně pokročilou výzdobou naznačuje pozdější vývoj. Halštatskou část naleziště charakterizuje keramický inventář s řadou znaků vrcholného halštatského stupně. Certoská spona se oproti tomu v jihoněmeckých souborech objevuje nejdříve na konci stupně HD2. Podobně tuhová keramika je obvyklá až v pozdně halštatském období. Aktivity na nalezišti lze tedy nejspíše klást kolem přelomu stupňů HD2 a HD3. Na druhou stranu, nelze předpokládat přesah do časného laténu (Novák 2011a). Nálezy ze sběrů na parcele č (naleziště 19) umožňují konstatovat pouze příslušnost k lužickému období a vzhledem k přítomnosti okřínu s ostrým lomem (Vokolek 1994a, 10 12) spíše do jeho starší fáze. Naleziště 20, nacházející se jižně od jaroměřského nádraží na katastru Jezbin, poskytlo z povrchového sběru několik zatím nepublikovaných zlomků keramiky sídlištního charakteru. Zlomky náleží obecně době popelnicových polí. Jejich tvar a orientace okrajů se s vyšší četností objevuje v mladší době bronzové. K interpretaci lokality je třeba poznamenat, že se nachází v prostoru, odkud jsou známy zmínky o starých nálezech žárových hrobů. V poloze Rtyňská (naleziště 21) na katastru Horních Dolců bylo povrchovým sběrem získáno několik zatím nepublikovaných zlomků z keramiky s výzdobným repertoárem obvyklým jak pro pozdní dobu bronzovou, tak pro dobu halštatskou. Jemností zpracování, úpravou povrchu a zalomenou profilací dvou zlomků je tento soubor bližší spíše halštatské produkci. Nepublikovaný zlomek z naleziště v Horních Dolcích (naleziště 22) patří do skupiny soudkovitých nádob s pásem vrypů, rozšířené zejména po celou dobu halštatskou. Sídliště v Čáslavkách (naleziště 23) poskytlo poměrně nevýrazné podklady pro dataci. Snad jen zlomek žlábkovaného osudí má analogii v hrobě 112/2002 na nedalekém pohřebišti (naleziště 2) datovaném do mladé fáze lužického období. Také ucho nad okrajem esovitého koflíku svědčí spíše pro mladší dataci (Vokolek 1994a, 10 12). 73

74 Sídelní struktura na území Jaroměře Archeologická literatura se při zveřejňování jednotlivých nálezů či výzkumů, ale i v některých souhrnných pracích soustředí často na pouhé konstatování počtu objektů na sídlišti nebo počtu sídlišť a pohřebišť na konkrétním území. Z těchto čísel jsou potom odvozovány závěry vztahující se k demografickému vývoji pravěké populace (např. Bouzek 2005, Vokolek 1993a). Skutečnost, že nalezené objekty nenáleží zpravidla jediné vývojové fázi, bývá pouze konstatována, aniž by měla dopad na konečné závěry. Z archeologických studií s demografickou tematikou však vyplývá (např. Neustupný 1986, 227), že rozdíl mezi archeologickým obrazem lokality a tehdejší realitou v jedné konkrétní vývojové fázi, či přesněji v jednom konkrétním okamžiku je zcela zásadní. Pro objasnění vývoje sídlištní struktury na zvoleném území je nutné nejprve zhodnotit vstupní údaje. Významným činitelem je stav vědeckého poznání naleziště nebo celého území, o němž podrobněji pojednávám v kapitole Kritika pramenů. Dále musíme znát některé základní demografické údaje, jako je průměrný věk a délka trvání jedné generace. Je rovněž nutné zhodnotit údaje technického a hospodářského rázu, zejména životnost dřevěných staveb, maximální ekonomicky přijatelnou vzdálenost obdělávané půdy od sídliště, rozlohu takto dosažitelné půdy, rozlohu v konkrétním okamžiku obdělávané či obdělatelné půdy, délku cyklu obnovy živin v půdě a strategie boje s potravními konkurenty. Řada těchto údajů je přitom odvozena jen hypoteticky či podle etnografických paralel a má v publikované literatuře široký rozptyl hodnot (např. Smrž 1994; Gojda 2000; Löw Míchal 2003). Doba popelnicových polí je spojována postupným přerodem žárového zemědělství na přílohovou soustavu (Löw Míchal 2003, 283). Autoři dále charakterizují pokročilé žárové hospodářství použitím rádla, které umožnilo obdělávat půdu 3 4 roky. Po této době omezil nástup plevelů a houbových chorob výnosy obilí natolik, že musela následovat 5 7 let dlouhá, tzv. přílohová fáze, po kterou byly pionýrské plevele a houbové choroby vytlačeny travinobylinnými společenstvy. Po dvou cyklech muselo být pole převedeno na vyšší vegetační stadium, avšak s ohledem na použití rádla již ne lesní, o délce let, ale nejvýše na křovinné. V průběhu halštatu zřejmě pokračoval přechod v přílohovou soustavu, vypouštějící postupně i stadium křovinné. Důsledkem toho by mělo být i definitivní vyčlenění obdělávané půdy a její stabilizace v krajině. 18 Půda v přílohu musela převyšovat obdělávanou půdu dvoj- 18 Stabilizace ploch orné půdy předpokládá i stabilizaci sídlištní struktury. K té však pro dobu popelnicových polí chybí v publikované literatuře jakékoliv indicie a nedosvědčují ji ani níže uvedené závěry této práce. 74

75 až trojnásobně (Löw Míchal 2003, 283n). Zemědělsky využitelné byly patrně jen plochy se sklonem do 4 5 (Smrž 1994, 90). Vzhledem k tomu, že řešené území o výměře 20,5 km 2 není izolované od okolního osídlení, jeho hranice jsou politické a ne zcela odrážejí přirozené rozmístění pravěkého osídlení, sledovat budeme rovněž související enklávy. Rozsah sledovaného území tak vzroste na 65 km 2. Největší souvislou plochou vyhovující výše zmíněným požadavkům je severní úpská terasa mezi Jakubským Předměstím a intravilánem Svinišťan o celkové rozloze 470 ha, z toho 210 ha uvnitř řešeného prostoru. Druhá nejrozsáhlejší plocha zabírá labské pravobřeží v prostoru Pražského Předměstí, Cihelen a Dolních Dolců o rozloze 270 ha. Ze západu je ohraničena tokem Doleckého potoka. Příznivé podmínky poskytuje také východní okraj katastru Horních Dolců, a to o rozloze 50 ha, a jihovýchodní (75 ha) a západní (60 ha) část katastru Hořenic. Západně od Doleckého potoka skýtal příznivé podmínky pro zemědělství pás území ohraničený návrším Libiny o využitelné rozloze nejvýše 70 ha. Severněji je hranice jaroměřské sídelní komory nejasná, protože plynule přechází (100 ha) do povodí potoka Jordán s významnými koncentracemi osídlení zejména v okolí Vestce a Rtyně a o něco níže na území Neznášova, Habřiny a severního okraje katastru Holohlav. Z rozsáhlého území jižně od dolního toku Úpy a na labském levobřeží jsou aktivity z doby popelnicových polí pouze sporadické. Za pozornost stojí snad jen plošina o rozloze 140 ha vybíhající až v ostrožnou polohu Brdce s jedinými doklady osídlení v tomto prostoru. Hypotetické osídlení josefovského návrší již dnes nelze potvrdit, přestože se dochovaly zmínky o nálezech pravěkých střepů v tomto prostoru (Duška 1898, 29). Z plochy území 65 km 2 tvoří obdělávatelná plocha 12,35 km 2, tedy 19 %. Pro vlastní řešené území je to 7 km 2 z celkových 20,5 km 2, tedy 34 %. Kolik obyvatel mohla tato rozloha obdělatelné půdy uživit? Za tímto účelem potřebujeme znát spotřebu člověka doby bronzové. Vyjma většinou jen teoretické možnosti počítání objemů zásobních jam na sídlišti lze jen stěží hledat v archeologickém pramenném fondu oporu pro takové úvahy. Podobné je to s dalšími antropologickými daty, která jsou vzhledem k žárovému způsobu pohřbívání velmi vratká. Chronologicky nejbližší populace pohřbívající kostrově, a umožňující tak spolehlivější antropologické analýzy se skrývá na plochých kostrových pohřebištích doby laténské. Na pohřebišti v Radovesicích činil průměrný věk při dožití 37 let, v Makotřasech 36,9 a v Praze 5 Jinonicích 32,5 roku Zdeněk Smrž předpokládá životnost pravěkého až raně středověkého sídelního areálu kolem let (Smrž 1994, 92). Pro dobu laténskou a římskou nelze stabilitu nad výše uvedené rozpětí prokázat z důvodu poměrně rychlého sledu migrací a demografických změn. Naopak Jan Klápště pro raný středověk přepokládá stabilitu sídlišť a jejich proměnlivost pouze v rámci dlouhodobého areálu (Klápště 2005, 188). 75

76 (Waldhauser 2001, 21). Pro srovnání, Organizace OSN pro výživu a zemědělství uvádí pro jednu z nejchudších zemí světa Etiopii 19 průměrný věk ve výši 49 let, podle jiných údajů je to dokonce jen 42 let. Průměrný obyvatel této země spotřebuje potraviny v hodnotě 1846,3 tis. kcal za rok. 20 To odpovídá 55 % spotřeby průměrného obyvatele ČR. Podíl obilnin ve výživě přesahuje 70 % oproti 43 % v ČR (Organizace OSN pro výživu a zemědělství 2009). Tento podíl odpovídá 387,5 kg obilnin za rok na jednu osobu. Průměrná čtyřčlenná 21 rodina tedy potřebuje 1550 kg obilí za rok. Při předpokládaných výnosech okolo 900 kg/ha a poměru výsevu a výnosu 1 : 4 (Löw Míchal 2003, 283n) 22 je na vyprodukování zmíněných 1550 kg obilí třeba obdělávat nejméně 2,3 ha půdy. Při výše zmíněném žárovém systému o cyklu 3 roky orby, 6 let přílohu, 3 roky orby a 12 let křovinného stupně by taková rodina potřebovala alespoň čtyřnásobek aktuálně obdělávané půdy, tedy 9,2 ha. 23 Úpská terasa v prostoru mezi Jaroměří a Svinišťany by tedy uživila současně nejvýše 51 rodin, tedy mírně přes 200 obyvatel. Pro celé řešené území pak připadá horní hranice osídlení na 300 obyvatel, spolu s okolními enklávami necelých 540 obyvatel. To odpovídá hustotě 10 obyvatel/km 2 uvnitř sledovaného území a 8,3 obyvatel/km 2 spolu s okolními enklávami. Je třeba upozornit na skutečnost, že hustota obyvatel je velmi snadno manipulovatelné, a tedy ne příliš objektivní číslo, a to v závislosti na rozloze a terénním charakteru zvoleného území. 24 Obtížnější je konfrontace těchto údajů s reálně zjištěnými archeologickými prameny; zejména v případě pohřebišť komplikuje přesnější poznání stav výzkumu. Pouze pohřebiště v Jaroměři Čáslavkách (naleziště 2) dovoluje některé dílčí závěry (Novák 2005b). Pokud dosadíme za průměrnou délku generace hodnotu 27 let (Neustupný 1983, 18), 57 hrobů 19 Pro potřeby výpočtu roční energetické spotřeby pravěkého člověka pomineme některé méně významné údaje, jako je lišící se energetická hodnota současných plodin nebo jiný tělesný typ srovnávaných populací a s tím spojený odlišný metabolismus. Pro pravěkou pšenici dvouzrnku se předpokládá mírně vyšší výživná hodnota na kilogram při nižším výnosu z obdělávané plochy (Löw Míchal 2003). 20 Tato hodnota představuje v přepočtu více než 5000 kcal na osobu a den. To je hodnota přesahující o 20 % nejvyšší odhad použitý E. Neustupným a Z. Dvořákem pro výpočty obdobného typu (Neustupný Dvořák 1983, 224). Dolní hranice stanovená uvedenými autory na 2000 kcal se v tomto světle jeví jako neúměrně nízká. Pro potřeby této práce tedy můžeme setrvat na nejvyšším odhadu s tím, že zahrnuje i určitý nadprodukt, který lze v této době předpokládat. Výsledný výpočet tak bude odrážet představu o vyšší zátěži tehdejší krajiny. 21 V souladu s předpoklady E. Neustupného budeme počítat s horní hranicí odhadu velikosti rodiny (Neustupný 1983, 33). 22 Podle jiných autorů mohl být tento podíl i výrazně méně příznivý, a to 1 : 2 až 1 : 3 (Neustupný 1986, 227). 23 Z porovnání s výsledky autorů E. Neustupného a Z. Dvořáka (Neustupný Dvořák 1983, 252) vyplývá, že největší vliv na výslednou plochu polí pravěké občiny má model nakládání se zemědělskou půdou. Přese všechny rozdíly ve vstupních datech se výsledné číslo 5, respektive při extrémně nevýhodných podmínkách 16 hektarů u zmíněných autorů, od našeho výsledku téměř neodlišuje a lze s ním směle pracovat jako s průměrem. 24 Sledované území o rozloze 20,5 km 2 odpovídá politicky vymezenému prostoru katastrů Jaroměře, Josefova, Jezbin, Horních Dolců a západní poloviny katastru Čáslavek. Údaj 65 km 2 se vztahuje k území vymezenému mapovým listem v obrazových přílohách. Zřejmě nejobjektivnější by bylo vymezení území pomocí rozvodí a přirozených překážek. Ani v takovém případě však nelze závěry plnohodnotně srovnávat s jiným územím jen na základě celkové rozlohy. 76

77 datovatelných do lužického období odpovídá časovým rozsahem 9 11 generacím a přibližně stejnému časovému úseku odpovídá i 31 hrobů datovatelných do slezského období. Předpokládáme-li, že se 5,2 až 6,6krát za dobu využívání lokality obměnila celá populace komunity, pak 57 doložených hrobů první fáze odpovídá komunitě 8,6 11 lidí a 31 hrobů z následující fáze přibližně jen 4,7 6 jedincům. 25 Pro část pohřebiště datovatelnou do slezského období je pozoruhodné, že výsledný počet obyvatel přibližně odpovídá počtu hrobů ve všech třech skupinách, oddělených vždy volným prostorem bez pohřbů. Pravděpodobnější však je, že se tyto skupiny časově alespoň částečně překrývají a vzhledem k předpokládanému výrazně vyššímu původnímu počtu hrobů vyjadřují spíše sociální členění komunity. Stejným postupem se lze v případě zmínky o 9 hrobech na nalezišti 13 dopočítat komunity o velikosti 6 lidí a v případě mohylníku v poloze Na Ptákách (naleziště 10) 7 8členné skupiny. Vzhledem ke zmínce o dalších desítkách plochých hrobů z posledně jmenované lokality je možné očekávat odhadem 3 5krát vyšší počty obyvatel, nepatří-li ovšem do jiné vývojové fáze. Původní počet hrobů na nalezišti 2 lze dnes obtížně odhadovat. Většina lokality byla zničena již v 19. a v první polovině 20. století. Okrajové části dosud nebyly prozkoumány, ačkoliv se zdá, že výzkum z roku 2002 zachytil vyznívání hrobů severním a severozápadním směrem. Z terénní konfigurace vyplývá, že původní plocha patrně nepřesáhla 5 hektarů. Při obdobné hustotě a pokračování naznačené horizontální stratigrafie 26 by bylo možné očekávat až 240 hrobů lužického období a 130 hrobů slezského období. Takový hypotetický stav by odrážel existenci komunity obyvatel v mladší době bronzové a v průběhu pozdní doby bronzové. Výsledek pro mladší období více odpovídá předpokládané maximální velikosti pravěké občiny (Neustupný Dvořák 1983, 237). Ostatní pohřebiště postrádají dostatek nálezů, které by umožnily stanovit časový rozsah využívání lokality. K dispozici je buď jen časový bod, nebo naopak pouze rámcové určení na období. Lze jen předpokládat, že doba využívání pohřebišť je obvykle v součtu jednotlivých fází delší než doba využívání konkrétního sídliště. Pro mladší dobu bronzovou jsou na labském levobřeží, severně od toku Úpy, k dispozici dvě přesněji datovaná pohřebiště, a to přinejmenším za současného rozsahu vědomostí nesoučasná. Jediný známý hrob z polohy Na Vrších (naleziště 5) vyplňuje časovou 25 Použit je následující vzorec: doložený počet hrobů dané fáze * délka jedné generace (27 let) / délka trvání lokality v dané fázi (v tomto případě let). 26 Předpokládaná hustota hrobů v ploše zničené těžbou před polovinou 20. století vycházející z počtu dochovaných hrobových celků se zřejmě příliš nelišila od hustoty hrobů zkoumaných v roce Z toho vyplývá, že i v prostoru mezi oběma plochami byla hustota hrobů obdobná. 77

78 mezeru ve využívání 1,4 km vzdáleného pohřebiště Jaroměř Čáslavky (naleziště 2). Mezi pravým břehem Labe a Doleckým potokem je známo jediné pohřebiště lužického období, a to na nalezišti 13. Přibližně 1,3 km dělí toto naleziště od pravděpodobného pohřebiště v Knížkově cihelně na opačném břehu Doleckého potoka. Vzdálenost k dalšímu přepokládanému hrobu z lužického období při severovýchodním okraji jaroměřského nádraží činí pouhých 700 metrů. Oba posledně jmenované případy jsou však značně nejisté jak datací, tak i interpretací. Sídlišť datovatelných do lužického období je známo nejméně 9. Dvě sídliště (naleziště 3 a 23) lze vztáhnout umístěním i datací k velkému pohřebišti Jaroměř Čáslavky (naleziště 2). Dvojice pohřebiště sídliště je známa také z prostoru Justova písníku na Jakubském předměstí (naleziště 4 a 5). Jejich nesoučasnost může být způsobena nedostatečnými informacemi o časovém rozsahu využití pohřebiště. Poslední lokalitou sídlištního charakteru na labském levobřeží je návrší jaroměřského starého města. Nelze vyloučit, že bylo opevněno. Nálezy keramiky aktivitu v mladší době bronzové sice dokládají, chybí však opora pro dataci fortifikace. Mezi dobou popelnicových polí a dobou hradištní, která je v tomto prostoru bezpečně prokázána, existuje nicméně pozoruhodná shoda ve výběru míst pro vybudování opevnění. 27 Časový rozsah jednotlivých nalezišť lužického období, podložený bezpečně datovanými nálezy (tmavě) i maximální předpokládaný (světle), je uveden v Tabulce Viz více v kapitole 5.6. Východočeská hradiště. 28 Jemné dělení absolutních dat není ani tak snahou o co nejpřesnější chronologii, jako spíše pokusem dát v tabulce uvedeným informacím lidský rozměr přiřazením škály dělené na délku blížící se délce lidské generace. Pro přehlednost je připojena synchronizace s Vokolkovým systémem (Vokolek 2003b). 78

79 mladší doba bronzová naleziště BD HA1 HA2 HB1 L I L IIA L IIA/B L IIB L III SPK Ia Náměstí ČSA 1 S Čáslavky,Tomanův pís. 2 P parc.č S Justův písník 4 S Na Vrších 5 P hřbitov sv. Ivana 8 P dům p. Jánského 13 P nádraží, u lunety 14 P/D Př. Dolce, parc.č S Fejtkova cihelna 16 P přeložka, Autoprofi 17 S S Kimberly-Clark 18 S D. Dolce, parc.č S Jezbiny 20 S? Čáslavky, p.č S Tab. 3: Datační tabulka lokalit v mladší době bronzové na Jaroměřsku. Tab. 4: Rozložení a vazby nalezišť mladší doby bronzové na Jaroměřsku (červená pohřebiště, zelená sídliště, čísla odpovídají číslování lokalit v kapitole Přehled nalezišť) 79

80 Pro pozdní dobu bronzovou je překvapivě doloženo jen jediné spolehlivě datované pohřebiště, a to v Jaroměři Čáslavkách (naleziště 2). Další, snad současná lokalita, pravděpodobně rovněž s pohřební funkcí, se nachází na návrší Brdce jižně od Úpy. O nic lepší není ani stav poznání sídlišť pozdní doby bronzové. Pokud chybí spolehlivý znak pro pozdní dobu bronzovou nebo halštatskou, opírá se datace jen o četnost některých méně výrazných znaků. Jedno takové sídliště lze spojit s výše uvedeným pohřebištěm na nalezišti 2. Další sídliště na levém břehu Doleckého potoka postrádá odpovídající pohřebiště. Snad by k němu mohlo náležet některé z dosud neověřených žárových pohřebišť podél labské terasy a jaroměřského nádraží. Tyto zprávy se vztahují především k hraně terasy, přímo areálu nádraží, a další k prostoru kolem železničního přejezdu na silnici Jaroměř Jezbiny. Naopak zcela postrádáme jakékoliv doklady osídlení se vztahem k pohřebišti v poloze Brdce. Tento úzký ostroh, široký nejvýše 80 m a v délce téměř 1 km obklopený nivou Metuje a Úpy, sice neposkytuje dostatečnou plochu pro hospodářské zázemí sídliště, v žádném případě ale nelze očekávat příslušné sídliště na opačném břehu obou řek a nejspíš ani v nivě. Nemůžeme vyloučit, že příslušné sídliště překryla stavba přesunutých opevnění josefovské pevnosti. Časový rozsah využívání jednotlivých nalezišť v pozdní době bronzové, podložený datovanými nálezy (tmavě) i maximální předpokládaný (světle), je uveden v Tabulce 5. Pozdní doba bronzová HB1 HB2 HB3 HC1 Naleziště Čásl., Tomanův pís. 2 L III SPK Ia SPK Ib SPK II P Na Vrších 5 P u krematoria 7 S Brdce 9 P přeložka, Autoprofi 17 S Tab. 5: Datační tabulka lokalit v pozdní době bronzové na Jaroměřsku 80

81 Tab. 6: Rozložení a vazby nalezišť pozdní doby bronzové na Jaroměřsku (červená pohřebiště, zelená sídliště; čísla odpovídají číslování lokalit v kapitole Přehled nalezišť) Výrazně vyšší počet lokalit lze datovat do doby halštatské. Vyjma z povrchových sběrů známého rozsáhlého naleziště při jihovýchodním okraji intravilánu Čáslavek, které v sobě patrně skrývá jak sídliště, tak i pohřebiště z doby halštatské, a kromě snad souvisejících nalezišť 4 a 6, se všechny ostatní známé lokality koncentrují do prostoru mezi Labe a Dolecký potok. Platí to pro dvě pohřebiště vzdálená vzájemně nejvýše 400 metrů, avšak podle dosavadních znalostí nikoliv současná. Staršímu z pohřebišť podél ulice Na Cihelnách přísluší i spolehlivě prokázané sídliště. Mladší pohřebiště v poloze Na Ptákách proslulo unikátními časně laténskými nálezy. Také některé znaky keramiky, a zejména bronzová certoská spona ze sídliště v areálu firmy Kimberly-Clark svou datací mohou zasahovat až do časně laténského období. I když celý soubor keramiky působí starším dojmem, je třeba uvážit, že ani jedna z lokalit nebyla prozkoumána v úplnosti. Přes poměrně velkou vzdálenost 1,1 km nelze vyloučit, že se v tomto případě jedná o nejpozoruhodnější provázanou dvojici lokalit na Jaroměřsku. Další současné lokality se nacházejí 2 km severněji v prostoru Hořenic a 3,5 km jihozápadně, na katastru obce Neznášov. 29 Časový rozsah 29 Na základě demografického rozboru sídlištních objektů v Neznášově podle metodiky E. Neustupného (Neustupný 1986) dospěl autor této práce k rozpětí hodnot mezi 5 a 8 obytnými objekty obývanými současně 20 81

82 využívání nalezišť v době halštatské, podložený datovanými nálezy (tmavě) i maximální předpokládaný (světle), je uveden v následující tabulce: Tab. 7: Datační tabulka lokalit v době halštatské na Jaroměřsku Je pozoruhodné, že v mladší a pozdní době bronzové se známé aktivity soustřeďují jen uvnitř řešeného území. Okrajové sídelní komory v rámci Jaroměřska byly obsazeny až v době halštatské. V mladší době bronzové, a to především před polovinou období, jsou tedy nepochybně současné 3 samostatné enklávy osídlení, čtvrtá je nejistá. Jen dvě komunity lze doložit pro stupeň HA2. Pro pozdní dobu bronzovou je znám nejmenší počet lokalit, avšak se značným prostorovým rozptylem. Navíc kvalita informací neumožňuje s výjimkou pohřebiště na nalezišti 2 detailnější dataci. Přes značné vzdálenosti nelze vyloučit, že jsou všechny zjištěné aktivity dílem jediné komunity. Výrazně odlišná je situace v době halštatské, kdy jsou uvnitř řešeného území doložitelné dvě současné enklávy osídlení. Další koncentrace se nachází na území Časlavek a Dolan a také v okolí Hořenic. Obě pravobřežní koncentrace osídlení se s jistotou dožívají časné doby laténské. až 40 jedinci. Počet zásobních jam předpokládaný na lokalitě v poměru 1 : 1 vůči obytným objektům je však s výše uvedenou prací v příkrém rozporu (Novák 2003). 82

83 Tab. 8: Rozložení a vazby nalezišť doby halštatské na Jaroměřsku Počet obyvatel, žijících v době popelnicových polí na Jaroměřsku, vzhledem k vysokým ztrátám archeologických pramenů, zaznamenaným přinejmenším v posledních 150 letech, nesporně několikanásobně překračuje obraz, který dochované prameny prezentují. Na druhou stranu lze předpokládat, že tento počet ani zdaleka nedosahoval limitů daných pro jejich obživu reliéfem krajiny a úrovní tehdejší ekonomiky. Výsledný počet obyvatel byl vypočítán zprůměrováním několika čísel, které odrážejí různé charakteristiky stavu poznání archeologických pramenů. Tímto postupem lze alespoň snížit riziko slabých stránek, které obsahují všechny následující výpočty. Minimální archeologicky doložitelný počet obyvatel byl stanoven jako součet výše uvedených hodnot populace pro konkrétní fázi pohřebiště a za každé sídliště nejméně počtu předpokládaného pro jednu rodinu, tedy 4 osoby, v případě více rozeznatelných současných objektů nebo částí sídliště pak příslušného násobku tohoto čísla. Ještě střízlivějšího výsledku dosáhneme, zahrneme-li do výpočtu riziko překrývání populace na pohřebišti a jemu příslušném sídlišti, tím, že bude odečtena nižší hodnota z této dvojice. Pro odhad skutečného počtu obyvatel byla použita relativně nejúplnější čísla vyplývající z počtu hrobů na pohřebišti v Jaroměři Čáslavkách (naleziště 2), a protože měla vlivem více proměnných jistý rozptyl, 83

84 další výpočty byly provedeny odděleně s dosazením horních i spodních hodnot výsledného rozmezí. Do vyšší hranice odhadu byly započítány i lokality nejisté nebo neznámé, pokud lze o jejich existenci uvažovat na základě existence druhého z páru sídliště pohřebiště. Hodnoty zmíněného pohřebiště v Jaroměři Čáslavkách jsou platné pro mladší a pozdní dobu bronzovou. Pro dobu halštatskou vychází při stejném postupu výpočtu předpokládaný počet obyvatel jednoho sídliště nižší. To může být způsobeno i větší torzovitostí našich poznatků. Lze pokládat za téměř jisté, že reálný počet obyvatel sídliště v průběhu vývoje kolísal, avšak zřejmě ne tak výrazně, jak můžeme usuzovat z dochovaných archeologických pramenů. Proto bylo odděleně počítáno jak s proměnlivými hodnotami, tak i s představou přibližně konstantní velikosti sídlišť. Vzhledem k tomu, že výsledný průměr tlačí dolů data ovlivněná stavem výzkumu, byly do něj zahrnuty rovněž v předchozích úvahách vypočítané maximální limity obyvatelstva, které krajina za dané úrovně hospodářství může uživit. Výsledné hodnoty uvádí následující graf (Tab. 9) horní mez obživy - širší region 65 km2 horní mez obživy - užší region 20,5 km2 výpočet z vyšších dat - konstantní velikost sídlišť výpočet z vyšších dat - kolísající velikost sídlišť výpočet z nižších dat - konstantní velikost sídlišť výpočet z nižších dat - kolísající velikost sídlišť doloženo - prostý součet sídlišť a pohřebišť doloženo - u souvisejících lokalit odečtena nižší hodnota průměrná hodnota osídlení 0 BD HA1 HA2 HB1 HB2 HB3 HC1 HC2 HD1 HD2 HD3 LA1 LA2 Tab. 9: Předpokládaná populační křivka na Jaroměřsku včetně vývoje zdrojových dat Ačkoliv je výše uvedený výpočet, ostatně jako kterýkoliv jiný výsledek tohoto typu, již ze samotné podstaty archeologických pramenů založen na nepřesných číslech, je pozoruhodné, že se celková čísla téměř zcela shodují se závěry, které učinila D. Dreslerová pro areál Vinařického potoka. Na území 24 km 2 mohlo podle autorky žít až 320 lidí. Při nezměněných podmínkách a uváženém přístupu by zde tato komunita mohla žít neomezeně 84

85 dlouhou dobu, aniž by narušila ekologickou rovnováhu prostředí (souhrn podle: Gojda 2000). Odhadovaná odlesněná plocha dosahovala 25 % území, což je srovnatelné s 19, respektive 34 % obdělatelné plochy na Jaroměřsku. Z hlediska hierarchie lokalit na Jaroměřsku vyniknou z obvyklé úrovně lokálního významu dvě lokality, a to je jaroměřské staré město (naleziště 1) a poloha Na Ptákách na Pražském Předměstí (naleziště 10). V prvním případě se s hypotetickým hradištěm časově shoduje zvýšená aktivita v okolí po dobu trvání stupně HA1. To by byl logický důsledek zvýšené potřeby pracovních sil na budování opevnění i vyšších nároků na hospodářské zázemí. Při pohledu na jiná bezpečně doložená hradiště lužického období, 30 jejich zázemí a zejména pohřebiště je zřejmé, že tyto areály nevznikly jako sídla aristokracie, ale jsou dílem větší komunity. Některé bohatší hroby mohou s ohledem na jejich počet odrážet existenci spíše širší společenské vrstvy než jediné vládnoucí dynastie. Velmi sporná je interpretace druhé jmenované lokality datované na samý konec časné doby laténské (nejnověji Vokolek Sankot 2001a). Mohylník s 15 mohylami však mohl náležet zcela jinému období, nejspíše době hradištní. Soubor pozdně halštatských bronzových importů severoitalské provenience patrně nelze považovat za hrobovou výbavu, ale spíše za depot uložený v sídlištním prostředí. Nález nicméně svědčí o strategickém významu prostoru, kde jedna z větví jantarové stezky překračovala Labe. O tom, že není nezbytně nutné shledávat v nálezech tohoto typu přítomnost výše postavených společenských vrstev obyvatelstva, svědčí zemnice s nálezem certoské spony z areálu Kimberly-Clark (Novák 2011a) a také keramika braubašského typu z okolí Neznášova (Novák 2003). V obou případech importy pocházejí z prostého rovinného sídliště s objekty obvyklého typu a četnými doklady podomácké výroby. Zatím nejisté je využití nedalekého hradiště Prašivka u Habřiny s nálezem zlomku grafitové keramiky. Ten byl datován do pozdní doby halštatské (Vokolek 1979). Nález však může pocházet i z mladších situací a nemusí nutně dokládat přežívání lokality z mladšího halštatu. Dokud nebudou předloženy nové nálezy, je vhodnější setrvat u datace závěru osídlení hradiště nejdále do stupně HD1, tedy do stejného období, kdy zanikají i hradiště chrudimské sídelní aglomerace. Zda také v tomto případě došlo k zániku násilnou cestou, nelze na základě aktuálního stavu výzkumu rozhodnout. 30 Viz více v kapitole 4.6. Východočeská hradiště. 85

86 Závěr Koncentrace lokalit z doby popelnicových polí na Jaroměřsku patří k nejhustším ve východních Čechách. Navzdory limitům daným torzovitostí stavu výzkumu představuje jeden z nejhodnotnějších dosažitelných zdrojů informací pro studium sídlištní struktury a demografického vývoje populace. Celkem 23 lokalit na ploše pouhých 20,5 km 2, doplněných o 9 dalších lokalit v širším zázemí o ploše 65 km 2 reprezentuje kompletní vývoj od počátku mladší doby bronzové až do příchodu historických Keltů v průběhu 4. století př. n. l. Na základě detailního studia nálezového inventáře z těchto lokalit, znalostí terénní konfigurace a přírodních poměrů a navazujících nadstavbových úvah se vynořuje obraz značně odlišný od strohých souhrnných čísel, které přináší dosavadní archeologické bádání v tomto prostoru. Nejméně zřetelné jsou samotné počátky osídlení kulturou lužických popelnicových polí. Tomuto horizontu náleží archaické kusy keramiky z areálu bazaru Autoprofi v Dolních Dolcích. Jejich přítomnost v objektech s mladší keramikou vyžaduje přednostně řešení metodického problému s datací keramiky. Podle dosud přetrvávající teorie o příchodu lužické kultury do východních Čech by právě v prostoru Jaroměře měly být shledávány nejstarší doklady přítomnosti tohoto kulturního komplexu (Vokolek 1993a, 45; Jiráň a kol. 2008, 152). Je však nad možnosti archeologické datace založené na studiu keramiky stanovit vzájemný chronologický vztah mezi nejstaršími nálezy horizontu orámovaných vypnulin v Jaroměři a v jižněji ležících oblastech, zejména na Královéhradecku a Chrudimsku. Ačkoliv se mohylové podloží prozatím zdá být příliš slabé na to, aby z něj mohl vzejít tak silný demografický růst, k jakému během několika málo následujících generací došlo, vyloučit nelze ani odlišnou klasifikaci nejstarších nálezů dosud spojovaných s kulturou lužických popelnicových polí, snad i v kombinaci s prozatímní neviditelností některých komponent středobronzového osídlení. 31 Stačilo pouhých 4 až 5 generací k dosažení maximálního populačního rozvoje, který v dalším vývoji zůstal nedostižen. Ve stupni HA1 mohlo žít na Jaroměřsku současně přes 250 lidí. Patrně až čtyři sídliště tvořila zázemí předpokládanému hradišti na úzké ostrožně v prostoru dnešního historického jádra Jaroměře. Ve stejné či jen o málo mladší době mohla fungovat také další opevněná poloha v okolí, a to poněkud odlehlé hradiště Rotemberk u Habřiny, 6,5 km západním směrem. Přes mírný pokles přetrvalo husté osídlení i 31 Viz více v kapitole 7.2. Počátek doby popelnicových polí BC. 86

87 v následujícím stupni HA2. V jeho závěru patrně došlo k prudkému poklesu populace. Pokud budeme důvěřovat nenápadné zprávě o pohřbu zachráněném v poloze Na Vrších v roce 1911 (Zouzal 1912), pak vývoj nebyl zcela přerušen a plynule navázal na osídlení pozdní doby bronzové. Po toto období zůstal stav populace téměř o polovinu nižší. Počet současných sídlišť lze jen těžko odhadnout. Tři současná sídliště se jeví jako nejoptimističtější odhad, spíše je možné předpokládat ještě o jedno méně. Mezi lokalitami žádná výrazněji nevyniká; zaujme snad jen nepatrný jantarový korálek v hrobě plném drobných, bohatě zdobených nádobek doplněných chřestítkem z pohřebiště v Jaroměři Čáslavkách (Novák 2008b). Na přelomu pozdní doby bronzové a doby halštatské se patrně nastartoval nový vzestup, který vedl k druhému výraznému vrcholu osídlení. Kolem 200 obyvatel mohlo tehdy obývat až 4 sídelní komory současně. V této době také fungovalo hradiště na vrchu Prašivka u Habřiny, 6 km jihozápadním směrem od Jaroměře (Vokolek 1979). Přes pokles v pozdní době halštatské se jedná patrně o nejzajímavější období vývoje. Snad to byla jedna z větví jantarové stezky, která přinesla Jaroměřsku značnou prosperitu, spojenou s přílivem jižních importů (Bouzek 2005, 142). Analogicky k předchozím výpočtům zde lze předpokládat kolem 150 obyvatel. Další soudobé bohaté nálezy pocházejí z Neznášova (Novák 2003), Holohlav (Vokolek 1987c), a zejména z 10 km vzdálených Lochenic (Vokolek Sankot 2001b). Pohřebiště v prostoru Hořenic snad přináší v podobě laténských žárových hrobů (Mangel 2009, 17) doklad o splynutí obyvatelstva kultury popelnicových polí s nově příchozími Kelty. Za dobu bezmála 900 let zanechávalo na 40 generací, reprezentujících patrně až 4000 lidských jedinců, za sebou četné stopy, z nichž mnohé nepochybně unikly zkáze nebo dosud čekají na objevení. Studium doby popelnicových polí na Jaroměřsku poukázalo ještě na jeden rozměr poznání, a to je studium starých muzejních sbírek a dobového tisku, kde se skrývá překvapivé množství cenných informací. Oba tyto zdroje mohou v budoucnu potvrdit, poopravit nebo zcela vyvrátit zde představený obraz vývoje regionu Jaroměřska v mladší době bronzové až časné době laténské. 87

88 Modelový příklad 2 Chrudimsko v době halštatské Úvod Historické jádro Chrudimi a jeho zázemí má dlouhou tradici archeologického bádání. Dosud byla věnována pozornost především raně a vrcholně středověkému vývoji. Pravěké nálezy, přítomné na bázi téměř každé archeologické sondy, byly obvykle zmíněny jen slovně. Dopad těchto nálezů na poznání pravěkého vývoje širšího regionu je přitom značný. Vedle osídlení kultury s nálevkovitými poháry ze 4. tisíciletí př. n. l. jsou zvláště důležité nálezy z doby halštatské, z období kolem přelomu 7. a 6. století př. n. l. Tyto nálezy mohou alespoň částečně osvětlit příčiny vzniku jedné z nejhustších sídelních aglomerací své doby, její vývoj a vnitřní strukturu. Sledované území lze vymezit jen velmi obtížně, protože zejména na spodním toku Chrudimky plynule navazuje na osídlení Pardubicka. Zvoleno bylo tedy kompromisní vymezení území kombinující jižním směrem vrstevnici 300 m n. m., severně ohyb Chrudimky u Nemošic, Bylanky severně od Třebosic a pás pahorků spojující severní okraj intravilánů obou zmíněných obcí, východně dolní tok Chrudimky, tok Novohradky a Žejbra a konečně západně tok Bylanky. Téměř všechny lokality se nacházejí v okruhu 6 km od centra Chrudimi. Adekvátně Jaroměřsku lze tedy vymezit užší region o velikosti 37 km 2 a širší zázemí s řídkým osídlením a vyššími nadmořskými výškami o ploše přibližně 125 km Dějiny bádání a kritika pramenů Z prostorového hlediska je nezbytné srovnání s okolními regiony. Z pohledu domácího halštatského podloží poskytují srovnání další dvě východočeské koncentrace soudobého osídlení, a to uskupení lokalit severně od Hradce Králové a kulturně i geograficky poněkud vzdálenější osídlení v Pojizeří. Z pohledu vztahu k některými autory předpokládanému nově příchozímu protokeltskému nebo již keltskému obyvatelstvu (Papineschi Thér Tichý 2004) je důležité srovnání s materiální náplní přilehlé středočeské oblasti. V pozdní době halštatské vrcholí trend směřující ke sjednocování hmotné kultury (Venclová a kol. 2008, 100), přesto jsou patrné poměrně výrazné odchylky v materiální náplni, a to i v rámci původně jednotné platěnické oblasti. Zmíněné sídelní aglomerace jsou 88

89 navzájem odděleny řidčeji osídleným územím. Pochází však odtud několik důležitých souborů, například z Češova (Vokolek 1992b), Libišan (Vokolek 1998) a zejména zatím nepublikované sídlištní nálezy z Opatovic a Milovic. Takové geografické rozložení může mít řadu příčin, od přírodních podmínek až po stav bádání v jednotlivých oblastech. Geograficky a kulturně je chrudimské skupině nejblíže osídlení hradecké aglomerace. Zde jsou pro dataci nejdůležitější tři nálezové soubory. Ten v současnosti nejrozsáhlejší a chronologicky nejbližší byl objeven roku 2000 v Jaroměři Dolních Dolcích při stavbě haly společnosti Kimberly-Clark (Novák 2011a). Dataci keramiky zde doplňuje nález certoské spony a korálu s očky. Doplnit lze ještě soubory z Neznášova (Novák 2003) a Holohlav (Vokolek 1987b), datované přítomností na kruhu dotáčených esovitých mís, tzv. braubašského typu. Problémy při srovnání materiální náplně činí rozdílnost způsobená jiným funkčním určením mezi lokalitami i v rámci každé z nich. Rozlišení některých lokalit na sídliště a pohřebiště podle charakteru keramiky může být obtížnější, než je v literatuře obecně uváděno, jak ukazují soubory z Jaroměře ulice Na Cihelnách (Novák 2005a) a Na Špici (Vokolek 1987c). Dvojnásob to platí pro různé sídlištní formy navzájem. Pokud si odmyslíme stopy po výrobě funerální keramiky na sídlišti, umožňuje nám rozlišení snad jen nízký stupeň výpalu. Ani tento znak však není zastoupen výhradně na pohřebištích. Větší zdobnost keramiky oproti předchozím vývojovým stupňům je charakteristická pro pohřebiště i pro sídliště. Týká se zpravidla konkrétních tvarů osudí, zásobnic a především různých typů mís a koflíků. Na druhou stranu, například hrubší hrncovité tvary jsou běžné rovněž na obou typech lokalit. Rozhodujícím kritériem tedy zůstává kontext nálezu. Toho se nedostává především u lokalit zjištěných při povrchovém sběru. 89

90 Soupis nalezišť 1. Bylany Poloha parc.č. 121, 122, 126, 143, nal. 3b sev.od 3a (až ke kat. hr. Třibřich), mezi silnicí a Bylankou Typ lokality: sídliště? Nálezy: M HK, př.č. 188/84 Okolnosti: sběr Literatura: Kalferst Sigl 1985, 6 2. Dražkovice Poloha: J okraj obce, u čp. 52, zahrada u čp.10 Typ lokality: pohřebiště Nálezy: žárový hrob, urna, v ní zlomek železného náramku, tyčinky, bronzová jehla, keramika, žárový hrob, popelnice, 2 ks železa, dalších 11 nádob Okolnosti: při výkopu sloupku pro plot r.1937, při výkopu jámy pro sloupek r.1940 (chybné vročení?) Literatura: Charvátová Spurný Venclová 1992, 45; Vokolek 1999b 3. Dražkovice Poloha: nal. 1, poloha "Pískový kopec", parc.č. 394, 395, 396/1, 398, 408/2, 415/2 - pole p. Kabrhela; ZM 10: , 294:032 mm, na poli p. Kučery, parc.č. 408, poloha "Bránecký" Typ lokality: pohřebiště Nálezy: 3 slezskoplatěnické žárové hroby, střepy, chřestítka, kosti, zlomek bronzového náramku, spona (M Pardubice), střepy, mazanice, porcelanit (v obj.l) ; M HK, př.č. 181/89 Okolnosti: záchranný výzkum výkopu pro vodovod, r. 1943, 1950, 1969, 1976, záchranný výzkum Sigl, Vokolek 10.2., ; výkopy v 19. stol. Literatura: Diviš 1885; Filip Dražkovice Poloha: pole p. Kabrhela u vsi Typ lokality: sídliště Nálezy: naorané objekty, keramika (NM) Okolnosti: při orbě, jaro 1901 Literatura: Píč 1902/03 (jen zmínka) 5. Dvakačovice Poloha: cihelna p. Hnízdila Typ lokality: sídliště Nálezy: keramika; NM, inv.č , staré číslo 2270 Okolnosti: dar majitele Literatura: Eisner 1913; Vokolek

91 6. Hrochův Týnec Poloha: v místě sedimentační nádrže cukrovaru Typ lokality: pohřebiště Nálezy: žárový hrob, 27 nádob, 3 ks Fe předmětů Okolnosti: záchranný výzkum P. Šebesty, při stavbě cukrovaru Literatura: Vokolek 1999b, Chrudim Poloha: staré město ul. Filištínská, Lázeňská, Hradební, Štěpánkova, Komenského, Resslovo nám. Typ lokality: hradiště se stopami násilného zániku Nálezy: vrstva, žlab po palisádě, keramika (M Chrudim), keramika (M HK), př.č /84; 83/98, torza nádob, mazanice; M HK, přír.č. 61/98; keramika, mazanice M HK, př.č. 33/2000, střepy, mazanice, zv. kosti; M HK, př.č. 59/98 Okolnosti: oprava hradeb, stavba okresního archivu, rekonstrukce čp. 37 v r. 1996, plynovod 1997, při rekonstrukci inženýrských sítí, r , 1995, Předstihový výzkum v Hradební ulici čp. 14 Literatura: Frolík 2000, 24; Frolík 2001, Frolík Sigl 1997, Novák 2010a, Novák 2010c 8. Chrudim Poloha: Wiesnerova továrna, areál bývalé Transporty, JZ roh parc. č. 903/11 Typ lokality: sídliště Nálezy: keramika, M Chrudim, inv. č , , hliněná závaží, koflík, střepy a zlomek závaží, M Chrudim, inv. č. A , keramika (slezskoplatěnické antropomorfní nádobky), jelení paroh, M Chrudim, inv.č. 58, 59, 37O Okolnosti: dar V. Doucha a J. Kosina, r. 1933, r předala M. Wiesnerová, při odkopávání hlíny u viaduktu r Literatura: Frolík 1980a; 1980b; Chrudim Poloha: pole pod železniční zastávkou Chrudim město, ppč.749 Typ lokality:? Nálezy: střepy, kamenné nástroje, M HK Okolnosti: terénní průzkum Literatura: Sigl Vokolek 1980, Chrudim Poloha: po J svahem Pumberk, J silnice Chrudim-Topol, parc. č. 2351/1, (část A), (část B), parc. č. 2343/1 Typ lokality:? Nálezy: střepy; M HK, př.č /87, střepy, ŠI, mazanice; M HK, př.č.19 22/87, objekty 6,8,19 a 20, datovací materiál; M HK, př. č /86 Okolnosti: sběr , V. Vokolek, sběr 15. a , J. Boček, průkop vodovodu Literatura: Kalferst Sigl Vokolek 1987,

92 11. Chrudim Poloha: Pumberka, poloha Švédské šance, parc. č. 2449/1, 2458/1, 2461/1,2,3,4,11,12,16, 2463/1, 3, parc. č. 245/1 - jihozápadně od švédských šancí Typ lokality: hradiště zhruba kruhového tvaru ze 3 stran opevněno valem se Z stranou přimknutou ke svahu Nálezy: střepy; M HK př.č. 131/78, střepy, mazanice, Fe předměty, přeslen, kost.střenka; M HK, př.č.83 85/87, inv.č Okolnosti: sběr V. Vokolek,; předstihový výzkum; prozkoumáno 9 sond, V. Vokolek, J. Boček a sběr Literatura: Vokolek 1986; Vokolek 1987a 12. Chrudim Poloha: ppč. 648, po pravé straně silnice Chrudim Tuněchody; ZM10: (Z:J) 75:219, 82:212, 77:203, 70:209 Typ lokality: sídliště, při stavbě železnice snad i pohřebiště Nálezy: M HK, př.č. 84/75, 130/78, 33/79, 9/87, střepy; M Chrudim, inv. č. A 145 A 148 Okolnosti: Vokolek, V. Sigl, J., záchranný výzkum Literatura: Frolík 1980b 13. Chrudim Poloha: pole u osady Píšťovy Typ lokality: pohřebiště Nálezy: střepy; M Chrudim, inv. č. A 1688 A 1696 Okolnosti: daroval A. Novotný, 1929 Literatura: Frolík 1980b, Chrudim Poloha: Olbrachtova ulice, parc.č.1208/1 Typ lokality: sídliště Nálezy: obj.1, 3 střepy, mazanice, zv.kosti;m HK př.č.82 84/81, 3 objekty a získán materiál;kmvč Hradec Králové, př.č /85, M HK, i.č , , Okolnosti: záchranný výzkum V. Vokolek, M. Vávra, záchranná akce J. Sigl, V. Vokolek Literatura: Kalferst Sigl Vokolek, 1986, Sigl Vokolek 1980, Chrudim Poloha: na rohu Revoluční a Roosveltovy ulice, před čp. 594, 595 Typ lokality: sídliště Nálezy: keramika M HK, př.č. 16/86, 13 14/87 Okolnosti: záchranný výzkum a , J. Boček, V. Vokolek Literatura: Kalferst Sigl Vokolek 1987, 10 92

93 16. Chrudim Poloha: při silnici k Vestci, ppč.645/2, 2998 Typ lokality:? Nálezy: keramika M HK, př.č. 10/87, 78/89 Okolnosti: sběr , J. Boček Literatura: Kalferst Sigl Vokolek 1990, 11; Kalferst Sigl Vokolek Chrudim Poloha: parc.č. 1334, 1337/1, 1340, 2774/1, pole nad nádražím;zm10: (Z:J) 420:5, Typ lokality: sídliště Nálezy: střepy, KMVČ, př. č. 25/87 Okolnosti: sběr , J. Boček Literatura: Sigl Vokolek Kočí Poloha: SZ od intravilánu obce, Z od potoka, stará p.p.č. 352, 357, 375, 396, 411, 432 Typ lokality:? Nálezy: keramika M HK, př.č. 179/84 Okolnosti: sběr M. Vávra, J. Vávra, Literatura: Sigl Vokolek 1983b, Kočí Poloha: při jižním okraji katastru, návrší Tři Bubny, stará p.p.č. 832, 868, 890, 907, severozápadně pokračuje na p.p.č. 857, 863, 921, 928, 933, 934, 942, 943, 952 Typ lokality:? Nálezy: keramika M HK, př.č. 31/87, 34/87 Okolnosti: sběr Literatura: Kalferst Sigl Vokolek 1987, Medlešice Poloha: při JZ okraji katastru na terase nad Markovickým potokem, naleziště 5A, ppč.152/2,155 Typ lokality: pohřebiště Nálezy: 3 žárové hroby uložené ve slínu, M HK, př.č.141/83 Okolnosti: sběr a záchranná akce (J. Kalferst, J. Sigl, V. Vokolek), pravěké střepy - na povrchu pole, v průkopu plynovodu Literatura: Vokolek 1999b 21. Mikulovice Poloha: severně od cihelny, parc.č. 250/1,2, 235, 246, 253 Typ lokality:? Nálezy: halštat, HD/LtA, střepy, mazanice, ŠI, slplat.sídlliště, na povrchu pole jsou znatelné rozorané vrstvy a objekty; M HK, př.č /72; Okolnosti: sběr Literatura: Vokolek 1975c, 153a 93

94 22. Mikulovice Poloha: severně od vsi, východně od staré silnice Typ lokality:? Nálezy: střepy, mazanice, M HK, př.č. 23/72 Okolnosti: sběry 1972 Literatura: Vokolek 1975c, 153b 23. Nabočany Poloha: nal.2, parc.č. 67/1, 2 Typ lokality:? Nálezy: M HK, př.č. 35/89 Okolnosti: sběr J. Frolík, J. Kalferst Literatura: Kalferst Sigl Vokolek Nemošice Poloha: nal.2, ppč.482, 483 ;ZMlO : : : :246 Typ lokality: Nálezy: zlomky keramiky ši, mazanice; MVČ Hradec Král. č. 163/89, 97/90 Okolnosti: sběr V. Vokolek 1989 Literatura: Kalferst Sigl Vokolek , Ostřešany Poloha: cihelna na J konci obce parc.č. 267 Typ lokality:? Nálezy: 2 lužické objekty, keramika, slezskoplatěnické sídliště Okolnosti: záchr. výzkum r Literatura: Vokolek 1994a 26. Ostřešany Poloha: nal. 2, svah na severní straně obce, parc.č. 694, 696, 697 ZM 10: , 038:176 mm Typ lokality: sídliště Nálezy: střepy, mazanice, pazourek, M HK, př.č.16/70, inv.č Okolnosti: sběr V. Vokolek, J. Sigl, Sedlák a Literatura: přírůstková kniha AO MVČ 27. Stíčany Poloha: nal.1, parc.č Typ lokality: Nálezy: střepy, spálené kosti, M HK, př.č /90 Okolnosti: sběr J..Frolík, I. Boháčová Literatura: Kalferst Sigl Vokolek , 26, č

95 28. Topol Poloha: Na hradě (hradiště);č. parc. 211/2, 211/6, 211/7 Typ lokality: hradiště Nálezy: mělký příkop, berma, val se spálenou palisádou, řada nádob, M HK Okolnosti: zjišťovací výzkum M. Vávra, V. Vokolek Literatura: Vávra 1980; Vokolek 1982b; Vokolek Sigl 1978; Vokolek Vávra 1983; Frolík Topol Poloha: severní okraj intravilánu v oblouku silnice, parc.č. 235, 242, 242/1, 247/3,4, 248, 250, 264, 265;ZM10: (Z:J) 345:208, 357:222, 363:217, 357:193 Typ lokality:? Nálezy: keramika, M HK, př.č. 21/79, 25/79, 28 29/79, 59 61/81, 139/84, 81/89, 661/01 Okolnosti: sběr Frolík, Vávra, Vokolek , sběr M. Vávra, Literatura: Sigl Vokolek 1980; Kalferst Sigl Vokolek 1990, Topol Poloha: severní část návrší Okrouhlík západně od hradiště, parc.č. 168/1, 168, 169/1, 170/1, 173, 211/2, 211/5 7, 217/2;ZM10: (Z:J) 290:229, 293:236, 297:229, 294:222 Typ lokality:? Nálezy: M HK, M Chrudim, i.č. 340 Okolnosti: sběr Literatura: Vávra Topol Poloha: předpolí hradiště Pumberky, Z okraj katastru, S od silnice do Chrudimi, parc.č.86/1,2, 96/6, 98, 99, 104, Typ lokality: sídliště Nálezy: střepy, mazanice, ŠI, M HK, př.č.26/87, Okolnosti: sběr J. Boček Literatura: přírůstková kniha AO MVČ 32. Topol Poloha: západní okraj intravilánu, severně od silnice do Chrudimi, Typ lokality:? Nálezy: M HK, př.č. 29/87 Okolnosti: sběr J. Boček Literatura: Kalferst Sigl Vokolek 1987, 22. č Topol Poloha: JV okraj vsi, parc.č.339, 343, 344, 345, 348 Typ lokality:? Nálezy: střepy, M HK, př.č.178/84 Okolnosti: sběr J. Frolík, M. Vávra, V. Vokolek Literatura: přírůstková kniha AO MVČ 95

96 34. Třibřichy Poloha: cihelna, pravobřeží Bylanky, jižně o intravilánu, ppč. 182/1 (nal.1); parc.č.178, 180 Typ lokality:? Nálezy: M HK, př.č. 155, 156/84,, /84 Okolnosti: sběr, předal J.Buchtela, předseda JZD, sběr J. Frolík, J. Kalferst, J. Sigl, Vokolek Literatura: Kalferst Sigl 1985, Tuněchody Poloha: cihelna p. Slavíka Typ lokality:? Nálezy: keramika, kostěné nástroje, M HK Okolnosti: V. IX Literatura: Domečka Tuněchody Poloha: naleziště 3, ppč. 513/1, 512/2, 514, na V svahu jazykovitého výběžku, ppč. 523/1, pod svahem, V od naleziště 3 Typ lokality:? Nálezy: střepy, M HK, př.č /78 Okolnosti: sběr a Vokolek, Vávra Literatura: Sigl Vokolek 1979, Uhřetice Poloha: Z okraj intravilánu, Kopistova cihelna (SV roh v místě pomníku), na levém břehu Novohradky, parc.č. 37/1, 38, 452/3 Typ lokality: pohřebiště Nálezy: 68 žárových hrobů, keramika (měsíční symboly, chrastítka), Bz předměty (jehlice, kroužky, šipky, náramky, náušnice, závěsky, nádoba s rohovým uchem, zlomky), Fe předměty (meč, nože, jehlice s Bz hlavičkou), BN (sekerka), ŠI, zv. kosti, NM, M Chrudim, M Pardubice, M HK (i nádoba předána z M Plzeň), Kopistova sbírka, pohřebiště i rozsahu I III.stupeň Okolnosti: výkop NM (J. L. Píč) a M Chrudim (Labler, Borovec), jaro 1901 Literatura: Píč 1902/03, Filip ; Vokolek 1999b 38. Uhřetice Poloha: nal.2 ppč.286/2 ZMlO : : :320;088:333 Typ lokality:? Nálezy: M HK, př.č. 103/77, 27/78, 194/89, zlomky keramiky, M HK 194/89 Okolnosti: sběr V. Vokolek Literatura: Sigl Vokolek 1977; Kalferst Sigl Vokolek 1990, 18 96

97 39. Uhřetice Poloha: nal.6, ppč. 295/8 Typ lokality: sídliště Nálezy: 3 objekty se střepy, mazanice, zv.kosti, M HK, př.č /81, př.č /83 Okolnosti: záchranný výzkum V. Vokolek Literatura: Sigl Vokolek 1982a, Uhřetice Poloha: nal.3, plochá vyvýšenina na levém břehu Kočského potoka, nal.3, ppč.305/34,36,37, nal.5 - ppč.305/2,43,44, nal.5a - ppč305/47 Typ lokality:? Nálezy: střepy, M Hradec Králové, př.č /83,.73/81, 201/81 Okolnosti: sběr J. Frolík, M. Vávra, V. Vokolek Literatura: Sigl Vokolek 1980; Sigl Vokolek 1983b 41. Uhřetice Poloha: nal.4, pole proti žel.zastávce parc.č. 317/4,5, parc.č.362, 363 Typ lokality:? Nálezy: střepy, M HK př.č.70/81 Okolnosti: sběr V. Vokolek, M. Vávra Literatura: Sigl Vokolek Uhřetická Lhota Poloha: hrana srázu nad říčkou Novohradkou, parc.č.272,290,291/3 325, nejjižnější část katastru, Z od parc. č. 272, téměř nad soutokem Novohradky a Chrudimky Typ lokality: sídliště Nálezy: střepy, M HK př.č.55/79 Okolnosti: sběr Vokolek , Literatura: Sigl Vokolek 1979, Vejvanovice Poloha: nal.8 ppč , 314,319,320,321/1 2, ZMlO ;245: : : : :284 Typ lokality:? Nálezy: zlomky keramiky, M HK př.č. 164/90 Okolnosti: sběr Boháčová, I., Frolík,J. ARÚ Praha 1989 Literatura: přírůstková kniha AO MVČ 44. Vestec u Chrudimi Poloha: parc.č.39, 40, 41, Typ lokality:? Nálezy: střepy, M HK př.č.9/83; př.č.40/84 Okolnosti: sběr J. Boček , sběr J. Boček Literatura: přírůstková kniha AO MVČ 97

98 45. Vestec u Chrudimi Poloha: nal.3, ppč.209/1, na pravém břehu Chrudimky pod Pumberky Typ lokality:? Nálezy: střepy, M HK př.č.6 7/87 Okolnosti: sběr V. Vokolek, J. Boček Literatura: Kalferst Sigl Vokolek 1987, Vestec u Chrudimi Poloha: SV okraj katastru, nal. I, parc.č.130/1, 138/1, 110/4 Typ lokality: sídliště Nálezy: střepy, zlomky závaží, ŠI, mazanice, M HK, př. č. 1 4/87 Okolnosti: sběr J. Boček Literatura: Kalferst Sigl Vokolek l987, Vestec u Chrudimi Poloha: parc.č.73 a 78 Typ lokality: sídliště Nálezy: střepy, mazanice, M HK př.č.15/81 Okolnosti: sběr J. Boček, M. Vávra Literatura: přírůstková kniha AO MVČ Datace nalezišť Chronologie halštatské hmotné kultury ve východních Čechách se opírá o dvě významná díla. Na pevný základ z pera J. Filipa (Filip ) navázalo vyčerpávající zpracování východočeských halštatských pohřebišť V. Vokolka (Vokolek 1999b). Vnitřní členění hmotné kultury doby halštatské ve stupních HC1 HD1, které se opírá zejména o nálezy z pohřebišť, je přesto zmíněno a popsáno jen velmi opatrně. Pro chrudimskou aglomeraci jsou důležitá spíše sídliště. Publikovaná pramenná základna východočeských halštatských sídlišť poskytuje pro chronologii doby halštatské na Chrudimsku poměrně slabou oporu. Početnější a přesněji datovatelné jsou pozdně halštatské soubory, které dovolují vymezit závěr mladohalštatského osídlení. Mnohem méně příznivá je situace ve vztahu ke staršímu halštatu. Srovnávacích sídlištních souborů je k dispozici velmi málo a zpravidla postrádají výraznější datační prvky, především importy nebo kovové artefakty. Nepublikován vesměs zůstává i další srovnávací materiál z centra města. Důležité poznatky přinesly výzkumy při rekonstrukci domu čp. 85/I ve Štěpánkově ulici, při rekonstrukci Resslova náměstí a zejména při stavbě budovy Státního okresního 98

99 archivu ve Filištínské ulici v centru Chrudimi (Vokolek 1999c). Při posledně jmenovaném výzkumu byly zjištěny stopy naznačující snad násilný zánik předpokládaného halštatského hradiště (Frolík 2000, 24). Existenci halštatského opevnění nasvědčují i výsledky nedávného archeologického výzkumu v Lázeňské ulici v severozápadní části městského jádra (Musil 2009; Novák 2010c). Konkrétní dopady těchto nálezů na interpretaci soudobého osídlení na chrudimském návrší bude možné upřesnit až po jejich kompletním zpracování. Zatím lze jen konstatovat, že ačkoliv se jedná o lokalitu s přítomností stratifikovaných situací, není možné v materiální náplni odlišit jednotlivé vývojové fáze. Celý soubor halštatských nálezů z chrudimského návrší má poměrně homogenní složení a osídlení nemělo zřejmě příliš dlouhého trvání. Také pro okolí Chrudimi lze při hledání analogií použít většinou jen publikovaných zpráv. Kresebně publikovaných souborů je poskrovnu, přičemž zvláště citelně chybí publikované závěry výzkumů dvou nedalekých soudobých hradišť. Lokalita Chrudim Pumberka byla zkoumána především v letech 1985 a 1986 (Vokolek 1986). V porovnání s ostatními jmenovanými lokalitami byl získán relativně nevelký, nicméně pro studium vzájemných časových a prostorových vztahů důležitý soubor keramiky. Mnohem rozsáhlejší pramennou základnu přinesl výzkum hradiště v Topolu. Nejstarší a prozatím jediné, alespoň zčásti publikované nálezy pocházejí z výzkumu chrudimského muzea v roce 1932 (Frolík 1984, 26 30, Obr. 30/1, 31/3, 32 40). Zatím nezveřejněny bohužel zůstaly početné nálezy získané archeologickými výzkumy mezi lety 1977 až Tento soubor, uložený dnes v královéhradeckém muzeu, vykazuje i při zběžné prohlídce shodné složení chronologických prvků jako starší sbírka z Chrudimi. Otázkou zůstává zmínka o výskytu kolkované, na kruhu točené keramiky (Papineschi Thér Tichý 2004, 111), která může mít významný vliv na interpretaci vývoje sídelní struktury. Ačkoliv je hledání analogií mezi sídlištním a hrobovým inventářem v době halštatské značně ošidné, je na místě upozornit na četné shody v keramické náplni hradiště Topol a nejmladších hrobů na nedalekém pohřebišti v Kopistově cihelně v Úhřeticích (Vokolek 1999b, ). Velmi důležité budou nepochybně i budoucí závěry zpracování rozsáhlého záchranného výzkumu sídliště v nedalekých Tuněchodech s početnými doklady na kruhu dotáčené keramické produkce s výskytem kolkované výzdoby (Papineschi Thér Tichý 2004, 111; Waldhauser 2008). Z publikovaných nálezů zaslouží pozornost kolkovaná mísa braubašské profilace z Chrasti. Součástí téhož souboru pocházejícího z povrchového sběru je však také koflík s červenou malbou, nepochybně vyššího stáří. Současná snad může být jen hrubá kulovitá nádobka (Frolík 1989, 32, Obr. 37/3, 38/1, 39/1). Soubor tedy nelze použít 99

100 jako srovnávací materiál pro dataci dalších nálezů. Podobné je to i s nálezem maskovité spony a korálu s očky z Řestok (Frolík 1984, 21, Obr. 13/1, 13/4, foto 15, 16). V obou případech se však jedná o doklad významu Chrudimska v časně laténském období, mající vliv na celkovou interpretaci vývoje osídlení. Ještě mladší a rovněž nepublikovaný soubor byl získán roku 1985 při výzkumu u sv. Kříže v Chrudimi (Sigl 1986). V objektu 4 byl vedle mlýnku řeckého typu nalezen i nevelký, ale pozoruhodný soubor keramiky. Množství keramiky s příměsí grafitu, a to především masivní zásobnice s pásem vrypů pod hrdlem i na kruhu točená mísa braubašského typu s profilovaným omfalem, se hlásí k závěru časně laténského období. Několik dalších zlomků lze datovat spíše do staršího období; zejména tenkostěnné, ven vykloněné hrdlo koflíku a zlomek z těla tenkostěnné nádobky s vodorovným svazkem rýh. Tyto tvary se běžně vyskytují již v pozdní době bronzové, a mohou tak představovat příměs ze starších objektů. Významným přínosem nemohou být ojedinělé nálezy z Rosic (Frolík 1989, 39) ani z Chrudimi areálu Transporty (Frolík 1980a; Frolík 1980b), které navzdory absenci přesněji datovatelných znaků alespoň zaujmou téměř shodným charakterem, jaký mají některé hrubší tvary z hradiště v Topolu. Důležitější je malý, avšak složením znaků výrazný soubor keramiky nalezený roku 1958 v zásobní jámě z Rosic u Chrasti (Vokolek 1962a). 100

101 a b Tab. 10a, b: Vývoj osídlení na Chrudimsku v pozdní době bronzové až pozdní době halštatské (kroužky sídliště, čtverečky pohřebiště) 101

102 c d Tab. 10c, d: Vývoj osídlení na Chrudimsku v pozdní době bronzové až pozdní době halštatské (kroužky sídliště, čtverečky pohřebiště) 102

103 e Tab. 10e: Vývoj osídlení na Chrudimsku v pozdní době bronzové až pozdní době halštatské (kroužky sídliště, čtverečky pohřebiště) 103

104 Závěr Pro zařazení halštatských nálezů z Chrudimska se jeví jako nejdůležitější úkol najít vztah mezi třemi hradišti v historickém jádře Chrudimi, v Chrudimi Pumberkách a v Topolu. Spolehlivě to však umožní až úplné publikování nálezů z těchto lokalit. Z hlediska chronologického má velký význam i srovnání s dalšími východočeskými lokalitami, s výskytem importů, zejména mís dotáčených na kruhu, a s místní produkcí tuhové keramiky, především situlových tvarů, tedy znaků již čistě pozdně halštatských. Tyto lokality jsou nepochybně mladší než všechny tři výše zmíněné lokality, avšak některé další znaky je spojují. Velmi vysoký stupeň shody lze nalézt s nálezovým fondem z lokality Jaroměř Kimberly-Clark. Ačkoliv tento soubor působí značně archaicky a jeho keramika dovoluje dataci zejména do stupně HD2, podle zásady nejmladší datuje ho lze datovat dále, snad až do stupně LtA. Na základě přítomnosti starší varianty certoské spony klademe soubor spíše ještě do závěru stupně HD (Teržan 1976). Podobně jako v případě na kruhu dotáčených mís z Neznášova, ani zde se bezpochyby nejedná o intruzi, nýbrž o pokročilý import v konzervativnějším prostředí. Nedaleké sídliště v Tuněchodech přineslo jak tvary shodné se soubory z centra Chrudimi, tak početnou škálu na kruhu vyráběných, někdy i kolkovaných mís. I kdyby byla připuštěna místní výroba této keramiky, nemusí se nutně jednat o důkaz příslušnosti místního obyvatelstva k protokeltskému (Papineschi Thér Tichý 2004, 111), protože technologie a znalosti mohly být přineseny jen omezenou skupinou řemeslníků, kteří zde působili obklopeni domorodým prostředím. Tomu nasvědčuje i současně vysoký výskyt tradiční hrubé pozdně halštatské keramiky. Tato keramika plně navazuje na domácí tradice. Je velmi nepravděpodobné, že by se jednalo o vlastní archaický substrát nově příchozího obyvatelstva. Na tomto místě je zvláště důležitá lokalita v Chrudimi Hradební ulici, protože tvoří spojovací prvek mezi mladými časně laténskými sídlišti v okolí a domácím platěnickým podložím. Chrudimský soubor obsahuje několik archaičtějších prvků, které ho mohou posunout do staršího období, avšak stále ještě v rámci mladohalštatského období, tedy patrně ne hlouběji než do stupně HD1, to je v absolutních datech 625/ /530 př. Kr. Řadou prvků se soubor z Hradební ulice shoduje i s nálezovými celky z obou nedalekých hradišť v Topolu a v Chrudimi Pumberkách. Obě tyto lokality poskytly doklady tuhové keramiky, která v souboru z Hradební ulice (Novák 2010a) i přes značné bohatství keramické produkce chybí a jež chybí také mezi nálezy z Filištínské ulice (Vokolek 1999c). 104

105 S nalezištěm Chrudim Pumberka lze kromě zmíněné grafitové keramiky sledovat shodu spíše mezi staršími znaky, například v přítomnosti žlábkování, nízkého svislého hrdélka u kulovitých nádob nebo tuhované mřížky. S hradištěm v Topole panuje shoda v jiné skupině znaků, kam patří rastrová výzdoba nebo zásobní tvary se svislými pupky na plecích a jazykovitými pupky na spodku nádob. Přítomností tuhové nádoby situlovité profilace či lahvovitých tvarů s kulovým tělem by se soubor z Topolu mohl hlásit dokonce ke stupni HD2. Výše zmíněné poznatky vedou k následujícím závěrům: 1. Někdy v průběhu stupně HC došlo v prostoru Chrudimska ke strmému nárůstu obyvatelstva. Tento vývoj je do jisté míry v kontrastu ke zhoršujícími se klimatickými podmínkami (Bouzek 2005, 516). Snad lze uvažovat o stahování obyvatel z výše položených oblastí do klimaticky příznivějších sídelních komor. Roli snad mohl sehrát i nějaký další faktor, například nově otevřené zdroje nerostných surovin, které by umožnily uživit vyšší koncentraci obyvatelstva nebo přesun dálkových tras. Pro přítomnost nějakého významnějšího mocenského centra však dosud chybí přesvědčivé doklady. 2. S ohledem na některé společné znaky v materiální náplni nelze vyloučit současnou, byť krátkodobou existenci všech tří hradišť. Tato hradiště nevznikla ve stejný čas, avšak přinejmenším zánik hradiště v centru Chrudimi a Topolu se mohl odehrát současně a ve stejné souvislosti. To vše platí za předpokladu, že i na topolském hradišti je mladší grafitová keramika a keramika zdobená kolkem interpretována jen jako doklad pozdějších aktivit po zániku hradiště. Lze považovat za vysoce nepravděpodobné, že by se topolské hradiště dožilo užívání kolkované výzdoby časné doby laténské. Předpoklad, že se jednalo o Protokelty, jak je uvažováno v Tuněchodech i v Topolu (Papineschi Thér Tichý 2004, 111), lze vyvrátit doklady kontinuálního vývoje hmotné kultury. Domácí keramika s analogiemi na pohřebišti v Úhřeticích i na nedalekých hradištích Pumberka a v centru Chrudimi výrazně převažuje nad novými, časně laténskými prvky. Nešlo-li pouze o import, můžeme připustit maximálně omezenou řemeslnickou komunitu uvnitř domorodého prostředí. Příčiny násilného zániku nejméně dvou hradišť chrudimské aglomerace se nacházejí v rovině hypotéz. Příčinou mohl být jak vnitřní konflikt, tak i zásah odjinud. Pro ten ale postrádáme v materiální náplni jakékoliv doklady cizích elementů, vyjma zmíněné kolkované keramiky, která se však na lokalitu musela dostat až relativně dlouho po zániku hradiště. 105

106 3. Za předpokladu, že tuhová keramika na hradišti Chrudim Pumberka skutečně představuje až pozdější zásah, nevylučuje hmotná náplň všech lokalit ani rychlý časový sled Chrudim Pumberka Chrudim centrum Topol, a to vše za účasti domácího obyvatelstva. V případě hradiště v historickém jádru Chrudimi lze klást počátek blízko přelomu stupňů HC2 a HD1. Nejmladším se jeví hradiště v Topolu, u kterého jako jediného lze uvažovat o delším přežívání do stupně HD2, tedy ne na jeho počátku ve spojitosti s počátkem pozdní doby halštatské, jak se dosud předpokládalo (Vokolek 1993a). Hypotéza, že se tak stalo zásahem protokeltských bojovníků, kteří se posléze usadili v prostoru tuněchodské cihelny, je nepodloženou spekulací (Papineschi Thér Tichý 2004, 111). Neodpovídá tomu drtivá převaha hmotné kultury domácí tradice. 4. Jak na sídlištních lokalitách, tak i na pohřebištích zcela postrádáme jakékoliv náznaky příkřejší sociální stratifikace společnosti. Populace se projevuje na pohřebištích i na sídlištích stejně demokratickým dojmem jako starší obyvatelstvo pozdní doby bronzové. Ačkoliv značná koncentrace osídlení včetně opevněných center navodila nepochybně příznivé podmínky pro vznik vyšších společenských vrstev, neměla zřejmě zdejší populace dostatek času pro uskutečnění takové proměny. Opačný argument může potenciálně do budoucna přinést revize halštatských mohyl v areálu laténského oppida u Českých Lhotic (Princ 1988). Tab. 11: Chronologická tabulka vybraných lokalit na Chrudimsku, které umožňují přesnější dataci (číslo před tabulkou odpovídá číslování kapitole Soupis nalezišť) 106

107 Modelový příklad 3 Choceňsko v mladší a pozdní době bronzové Úvod a charakteristika území Choceňsko představuje ve srovnání s předchozími modelovými regiony periferní oblast. Ačkoliv se jedná o strategicky důležité území související s komunikační spojnicí mezi Čechami a Moravou a probíhala tu zejména v osmdesátých letech intenzivní povrchová prospekce, je zde k dispozici relativně malý počet nalezišť datovaných do období kultury lužických popelnicových polí. Území Choceňska je z hlediska pravěkého osídlení poměrně dobře geograficky vymezitelné. Osu území tvoří Tichá Orlice, která protéká kotlinou ve směru JV SZ. Ačkoliv se jednalo nepochybně o důležitou komunikační spojnici na Moravu a v opačném směru na Královéhradecko, osídlení podél ní nepokračuje nebo není dosud doloženo. Proti proudu se tok řeky zanořuje úzkým kaňonem do náhorních tabulí, které tvoří přirozenou hranici kotliny od jihu a východu. Severním směrem řeka protéká rozsáhlými lesními komplexy s nekvalitními půdami. Souvislejší propojení sídelních aglomerací lze předpokládat pouze jihozápadním směrem na Vysokomýtsko. Geograficky je území vymezeno lesními komplexy na neúrodných půdách západně od Tiché Orlice a severně od Kosteleckých Horek (Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy 2014). Jižně tvoří hranici vrstevnice 400 m n. m. a hluboké kaňony Tiché Orlice. Celková výměra území činí 38 km 2. Důležitost tohoto území pro sledování proměn sídelní struktury a obecně kulturního vývoje spočívá především v přítomnosti nejmladších projevů materiální náplně lužického období a prvních dokladů hmotné kultury slezského období. 32 V průběhu mladší doby bronzové a na jejím samém konci dochází na Choceňsku nejméně ke dvěma přesunům hradišť (Vokolek 1990a; 1993b). Navzdory relativně malému počtu lokalit lze na tomto území sledovat i vztahy mezi sídelními a pohřebními areály. Významné jsou i dva lužické depoty z Bošína a Hemže (Kytlicová 2007). 32 Pro sledování proměn sídelní struktury na Choceňsku bylo záměrně vyloučeno halštatské osídlení, ačkoliv je v poloze Běstovice Hlavačov doloženo i halštatské hradiště. Sledován byl pouze časový úsek stupňů HA HB3, kdy lze lépe sledovat chronologickou návaznost jednotlivých lokalit. 107

108 Dějiny bádání a kritika pramenů Objev Choceňska pro archeologické bádání přinesla až stavba železnice v roce Konkrétně lze zmínit pohřebiště Plchůvky Korunka Jelení, jehož ničení sledoval a některé nálezy zachraňoval J. Smolík (Smolík 1881). Pramenná základna se v průběhu dvacátých let 20. století rozšířila o další dvě pohřebiště v Běstovicích a Koldíně zasažené melioračními průkopy. Následovala série jednotlivých nálezů v průběhu čtyřicátých let. Nejvýznamnější z nich je nepochybně depot z Bošína (Kytlicová 2007). Všechny výše uvedené nálezy byly vyzvedávány bez zachování nálezových celků a jakékoliv dokumentace. Moderní výzkum na Choceňsku začíná až v osmdesátých letech, a to systematickými povrchovými sběry V. Vokolka a J. Bočka. Povrchové sběry však s sebou nesou řadu negativ, pokud jde o jejich interpretační možnosti. Především je velmi problematické rozlišení sídlišť a pohřebišť. Zcela novou kvalitu získal výzkum Choceňska v devadesátých letech, kdy vedle početné série povrchových sběrů V. Vokolka a D. Vícha proběhlo i několik sondáží, a to jak na obou hradištích v Běstovicích a Zářecké Lhotě, tak i na pohřebištích v Běstovicích, Koldíně a na písečné duně na pomezí k. ú. Choceň a Zářecká Lhota (Vokolek 2003b). Tyto výzkumy kromě důležitých poznatků přinesly i znepokojující zjištění o stavu a zachovalosti především žárových pohřebišť (Vokolek a). 108

109 Soupis nalezišť 1. Běstovice Poloha: poloha Darebnice, Běstovice ppč. 681, Choceň ppč.2289 Typ lokality: hradiště lužické a platěnické Nálezy: střep, M HK, př. č. 57/92, střepy, mazanice, M HK, př.č /97,2 valy, příkop, luž.stavební obětina, střepy; M HK, přír.č. 22/99 Okolnosti: sběr V. Vokolek, J. Boček , výzkum AO MVČ, květen.červen 1992, sběr D. Vích, 5.7., , sběr archeologického kroužku (J. Kalferst), Literatura: Vokolek 1993b 2. Běstovice Poloha: jižně od silnice z Běstovic do Újezdu u Chocně, západně od intravilánu vsi, Za svodnicí Držmíškovou, (snad) parc.č. 515 na nejvyšším místě, parc.č.513, 515, 516 Typ lokality: pohřebiště Nálezy: orbou rozrušený žárový hrob č. 14, keramika, Bz břitva, 2 popelovitá místa,m Choceň, pohřebiště, 4 žárové hroby č (Z toho jeden jámový?), keramika, 2 Bz faléry, M Choceň, žár. pohřeb pod mohylou, nádoby, keramika, zl. kostí lid., zlatý plíšek, bronzový hrot šípu, schránka z vydl.dřeva,sp.trámy, M Hradec Králové, mohutná mohyla + 39 (?) hrobů, keramika, Bz zlomky, otloukače, kameny, doklad organické schránky, M HK Okolnosti: r.1924, při kopání meliorač.příkopu, výkop K. Prudiče, 28.VIII. 1930, sběr V. Vokolek, J. Boček, D. Vích , zjišt.výzkum AO M HK, sondáž Vokolek,V. M HK, r.1992 Literatura: Böhm 1931, 13; Vokolek 1993b, Vokolek 2003b 3. Běstovice Poloha: pole mezi Běstovicemi a Bošínem, západně od silnice, naleziště 4C, parc.č. 422/1 - SZ roh, J část Typ lokality: sídliště Nálezy: střepy, ŠI, př. č. 9/92, střepy, mazanice, zl. drtidel, M HK, př.č /97, střepy, M HK, přír.č /99 Okolnosti: sběr V. Vokolek, J. Boček, D. Vích , sběr D. Vích, , sběr D. Vích, 22.2., Literatura: Kalferst Sigl Vokolek 1999; Vích Vokolek 1997, 5; Kalferst Sigl Vokolek 1993, 5 4. Bošín Poloha: poloha Na Lazech, parc.č Typ lokality: depot Nálezy: bz sekerky, srpy, hrot kopí, náramky, tordovaný drát, hrudky bronzoviny, nádoba se nezachovala, M Choceň, sbírka J. Klena v Dobrušce Okolnosti: nález při orbě r Literatura: Kytlicová

110 5. Bošín Poloha: naleziště 2a, parc.č. 248/2 - SV roh Typ lokality: sídliště? Nálezy: střepy, M HK, př.č. 154/97 Okolnosti: sběr D. Vích, Literatura: Vích Vokolek 1997, 5 6. Dvořisko u Chocně Poloha: rozvodí Tiché Orlice a Loučné, poblíž lesa a železniční trati Choceň Dvořisko, pole p. Horáčka Typ lokality: ojedinělý nález Nálezy: bz sekerkou s tulejkou a ouškem Okolnosti: při práci na poli 1940 Literatura: Borkovský Hemže Poloha: na lukách pod Hemžemi Typ lokality: depot Nálezy: depot bronzů, M Pardubice (srp, sekerka), 3 bronzové srpy, M Chrudim, Bz sekerka, M Choceň Okolnosti:? Literatura: Filip ; Kytlicová Choceň Poloha: duna na ppč. 977 (kat.choceň) a ppč.303/1 (kat. Zářecká Lhota), mezi silnicí a řekou, JV od nádraží Typ lokality: pohřebiště Nálezy: střepy z narušených žárových hrobů, ŠI, M HK př.č.107/78, střepy, M HK př.č.131, 132/86, střepy, ŠI, pazourková šipka, př. č. 273, 275, /92; 102/93, střepy, ŠI, lastura, př. č. 67, 68, 89 91/94, střep, ŠI, otloukač, M HK, př.č. 120, 123, 129, 131/97, 125, 126/98, pohřebiště, keramika, bronzové předměty, M HK př.č. 27/2000, pohřebiště, keramika, štípaná industrie, bronz, spálené kosti, M HK př.č. 51/03, 11 žárových hrobů, keramika, bz předměty Okolnosti: sběr Vokolek, sběr dr.šafář listopad 1985, r.1990 výzkum AO MVČ, sběr D. Vích 19.1., 2.3., , , sběr D. Vích, V. Posel 24.4., 10., 18., , sběr D. Vích , sběr D. Vích, 24.2., , sběr D. Vích, Literatura: Sigl Vokolek 1980, 7; Kalferst Sigl Vokolek 1995; Bláha Kalferst Sigl Choceň Poloha: Darebnice, ppč. 2257, 150 m JZ od hradiště Typ lokality: ojedinělý nález, pohřebiště? Nálezy: kámen otloukač, M Hradec Králové Okolnosti: Vokolek,V. M HK, r.1992 Literatura: Vokolek 1995b,

111 10. Koldín Poloha: pravobřežní terasa Skořenického potoka, SZ od statku Ovčín a J od rybníka Tataráku, parc.č. 725/2 Typ lokality: pohřebiště Nálezy: keramika, Au závěska (2 ks), Bz náramek, M Choceň, sb. J. Klena v Dobrušce (Bz náramek), lužický mohylník, slezské pohřebiště, 20 hrobů, bronzy, skleněné korálky, keramika, doložena žároviště a stopy pohřebních obřadů Okolnosti: při melioracích, r. 1929, výzkum M HK, r. 1994/95 Literatura: Filip ; Vokolek 1996a; Vokolek 2003b 11. Plchůvky Poloha: okolí železničního domku, po obou stranách železniční stanice Typ lokality: pohřebiště Nálezy: pohřebiště, keramika, Bz (jehlice, náramky, kroužky, slitky, nože), NM Praha, M Pardubice (předáno z M Plzeň), M Choceň, na polích v okolí trati byly v r patrně rozorané mohyly Okolnosti: při stavbě trati, r Literatura: Böhm 1937, 71; Smolík 1881; Píč 1905, 382, tab. IX; Vokolek 2003b, Plchůvky Poloha: naleziště 1, parc.č. 588, 589, naleziště 2 a 3, SV duna, parc.č. 580/2, 583, 584 Typ lokality: sídliště Nálezy: sídliště, keramika, M HK, inv.č , sídliště, keramika, M HK, inv.č , střepy; M HK př.č.23/81, inv.č , 23 střepů, M HK, inv.č , střepy, zlomek drtidla, mazanice, ŠI, MVČ HK, přír.č /99 Okolnosti: sběry ze skryté zeminy v pískovně, , při likvidaci pískovny, r. 1981, sběr Podzimek a žáci ZDŠ Borohrádek, sběr, r. 1981, sběr D. Vích, Literatura: Vokolek 1994a, 18 22; Kalferst Sigl Vokolek Zářecká Lhota Poloha: poloha Hrádníky, ostroh nad soutokem divoké Orlice a Ostrovského potoka, parc.č.562, 566/1,2, 567, 568, 571 Typ lokality: hradiště, pohřebiště Nálezy: střepy, M HK př.č.202, 203/89, sídliště, val, žlab, cisterna, jáma, chata, žár.hrob, keramika, mazanice, kosti, M HK, střep, M HK, př.č. 137/98, střepy, M HK, př. č. 224/93 Okolnosti: sběr Boček, Vokolek , sběr D. Vích, sběr D. Vích , , zjišťovací výzkum 1989 V.Vokolek Literatura: Vokolek 1990a; Vokolek b 14. Zářecká Lhota Poloha: ostrožna Červenice, naleziště 6, parc.č. 211, 212, 213, 214/1, 223 Typ lokality: sídliště? Nálezy: střepy, M HK, přír.č. 136/98 Okolnosti: sběr D. Vích, Literatura: Kalferst Sigl Vokolek

112 Závěr Z hlediska sociální struktury mladší až pozdní doby bronzové je zvláště pozoruhodná dvojice lokalit západně od Běstovic. Ačkoliv zde není dodržen obvyklý odstup mezi sídlištěm a pohřebištěm, a v tomto případě dokonce protéká mezi oběma lokalitami řeka, přesto je pravděpodobné, že běstovické pohřebiště s mohutnou mohylou s centrálním pohřbem a několika dalšími hroby v plášti (Vokolek 2003b) náleží současnému hradišti v poloze Darebnice (Vokolek 1993b). Ani centrální hrob, ani hradiště samy o sobě nemusejí indikovat přítomnost vyšší společenské vrstvy. Centrální pohřeb pod mohylou a hroby v náspu mohou vyjadřovat příbuzenské, nikoliv sociální vazby. Ani osídlení hradiště nevykazuje žádné stopy po sociální stratifikaci; nebyl zachycen žádný oddělený okrsek či akropole. Hradiště zaniklo zřejmě mírovým opuštěním. Důvodem mohl být nárůst obyvatel, kterému vnitřní plocha 1,7 hektaru přestala dostačovat, či změna přírodních podmínek, kdy zmizely nebo byly vyčerpány přírodní zdroje v bezprostředním okolí, například zdroje vody. Po opuštění běstovické aglomerace se objevuje osídlení na druhém hradišti u Zářecké Lhoty a současně i na sídlišti u Plchůvek. Sídlišti u Plchůvek náleží známé pohřebiště mladší fáze lužického období Korunka-Jelení. Současný či jen o málo starší je i mohylník v Koldíně (Vokolek 1996a). Hradiště u Zářecké Lhoty přesahuje velikostí původní běstovické hradiště pětinásobně. Osídleno bylo zřejmě poměrně řídce a mohlo sloužit nepochybně i jako refugium pro širší okolí. Pozoruhodná je skutečnost, že i toto hradiště bylo pravděpodobně opuštěno mírově, nešlo-li o druhou fázi osídlení téže komunity v pozdní době bronzové (Vokolek 1990a). Materiální náplň lokality nebyla dosud zpracována, nicméně blízkost keramiky nejmladší lužické fáze a nejstarší slezské fáze je zřejmá. Opuštění hradiště jedněmi obyvateli a osídlení jinými je tedy spíše v rovině historické interpretace. Mladší hroby v areálu požárem zaniklého hradiště i slabé okolní osídlení nepochybně dokládají hluboký demografický úpadek obyvatelstva choceňské kotliny, těžko spojitelný s jakýmikoliv mocenskými ambicemi obyvatelstva pozdní doby bronzové. 112

113 a b Tab. 12a, b: Vývoj osídlení v Choceňské kotlině v průběhu mladší a pozdní doby bronzové (kroužky sídliště, čtverečky pohřebiště, trojúhelníky depoty) 113

114 14 13 c Tab. 12c: Vývoj osídlení v Choceňské kotlině na přelomu mladší a pozdní doby bronzové (kroužky sídliště, čtverečky pohřebiště, trojúhelníky depoty) Tab. 13: Výběrová tabulka lokalit na Choceňsku, které umožňují přesnější dataci 114

115 5.3. Podoba sídliště Problematika rovinných sídlišť byla dlouhou dobu opomíjena. Velmi záslužným dílem je dvojdílné zpracování sídlišť lužické kultury (Vokolek 1988; 1994a). Jedná se však nezřídka o soubory bez nálezových okolností, izolované objekty či jen malé skupiny jam. O celkové podobě a uspořádání sídlišť jsme pro starší vývojové stupně plně odkázáni na analogie z okolních regionů. Více informacemi k vnitřnímu uspořádání sídlišť mladší doby bronzové může přispět snad jen lokalita Turnov Maškovy zahrady (Prostředník 2002; Sklenářová 2004). Stejně jako u jiných polykulturních lokalit, i v tomto případě si musíme počkat na celkové vyhodnocení. V souvislosti se záchranným archeologickým výzkumem v trase dálnice D11 byla roku 2004 na katastru obce Dobřenice prozkoumána část zřejmě krátkodobého sídliště z mladší doby bronzové, zahrnující několik obrysů kůlových staveb s hospodářským zázemím, avšak s nepatrným množstvím keramických nálezů. Lokalita nebyla dosud publikována. Významný výzkum sídliště ve Slepoticích zůstal zatím jen u stručné zprávy (Vokolek 2002b). Na konci sedmdesátých let proběhlo z podnětu Jiřího Neustupného několik výzkumů reprezentativních lokalit. V oblasti osídlené kulturou lužických popelnicových polí padla volba na halštatské sídliště v Milovicích. Sídliště bylo v úplnosti prozkoumáno, avšak oproti původním plánům nebylo až dosud plně publikováno. K dispozici máme jen několik dílčích zpráv ve Zpravodaji Krajského muzea východních Čech v Hradci Králové (Hralová Vávra 1978; Hralová 1980; 1982; 1983; 1984; 1985; 1986; 1987). Zcela nový okruh otázek přinesla série odkryvů ohradou nebo palisádou ohrazených halštatských areálů s volnou návsí. K sídlištím v Milejowicích a Stary Śleszów (Gediga 2004) přibyly další doklady z Opatovic (Sedláček Vokolek 2010) a Prav (Sigl 2005). Výklad těchto areálů, připomínajících na první pohled bohaté dvorce západohalštatské oblasti, komplikují dvě okolnosti. Výzkum žádného z uvedených sídlišť nebyl dosud v úplnosti publikován, což znemožňuje oddělit od sebe jednotlivé vývojové fáze. Ve všech případech je totiž již při letmém pohledu na celkový plán naleziště zřejmé, že jsou na lokalitě přítomny nejméně dvě časově blízké fáze. Druhou okolností je absence jakýchkoliv dokladů přítomnosti společenských elit. Jen v Milejowicích byl v sousedství ohrazeného areálu zjištěn kovolitecký okrsek s doklady výroby součástí koňských postrojů (Gediga 2004, 413). V Pravech v Opatovicích však movitý nálezový fond obsahuje jen běžný sídlištní inventář. V Opatovicích do jisté míry nahrazuje tento nedostatek blízkost pohřebiště s několika bohatými hroby (Rataj Vokolek 1962). Synchronizace obou lokalit je ale nejistá, neboť 115

116 výzkum nebyl dosud komplexně vyhodnocen a je možné opřít se pouze o předběžnou zprávu (Sedláček Vokolek 2010). Jako dvorec byla interpretována také skupina pozdně halštatských zemnic z Jaroměře Kimberly-Clark (Novák 2011a; Sigl Vokolek 2001, 76). Situace je zde do jisté míry opačná. Přítomny jsou importy z Itálie či severního pobřeží Jaderského moře, myšlenku sídla elity však pro změnu nepodporuje prostý sídlištní charakter sídliště včetně dokladů místní produkce běžných domácích potřeb. 116

117 5.4. Charakter a vývoj domu Na území východočeské skupiny obyvatelstva lužických popelnicových polí máme k dispozici doklady dvou základních typů obytných staveb, a to stavby povrchové a zahloubené. Povrchové stavby bývají patrné jako seskupení kůlových jamek, méně často pak žlabem. Pokud jde o stavby zahloubené neboli zemnice, je třeba upřesnit, že do této skupiny zde zahrnujeme pouze objekty záměrně zahloubené pod úroveň terénu, tedy vyjma nevýrazně zahloubených objektů, kde bylo toto nížení terénu v objektu způsobeno užíváním. Musíme si být vždy vědomi rizika, které s sebou přináší charakter výzkumu. Hloubka objektů se většinou měří od úrovně podloží, někdy bývá uvedena alespoň mocnost ornice, avšak ani jedna z těchto hodnot nevypovídá dostatečně o původní výšce ornice, tedy i o skutečné původní hloubce objektu. Obecný vývojový trend směřuje od domů povrchových mladší a pozdní doby bronzové po zemnice doby halštatské, i když kůlové nadzemní stavby provázejí zemnice nepřerušeně i v dalším vývoji (Vokolek 1993a, 49, 69; Jiráň a kol. 2008, 169nn). Vliv mají nepochybně také místní zvyklosti a přírodní podmínky, například vyšší hladina spodní vody. Z mladší doby bronzové vypovídají o podobě domu v dostatečné míře jen dva plošné výzkumy, a to v Opatovicích a v Turnově Maškových zahradách. V Turnově se jednalo o nejméně pět domů sestávajících z kůlových jam a žlabů. Domy pravděpodobně kombinují kůlovou a srubovou (Prostředník 2002, 50; Sklenářová 2004), či spíše voštinovou konstrukci. Delší rozměr se pohybuje od 10 do 15 metrů, kratší pak mezi 5 a 7 metry. Jedná se patrně o stavby dvouprostorové. Dům odkrytý v Opatovicích nad Labem vymezoval základový žlab ze všech stran, jen vnitřní příčka byla kůlová. Velikost domu činila 5 x 7 metrů (Vokolek 1993a, 49). Mezi oběma extrémy se pohybují i četné analogie z Lužice, přičemž lze konstatovat, že rozměry povrchových staveb se směrem k mladšímu období spíše zvětšují (Buck 1986). Na sídlištích v Milejowicích (Gediga 2004) a Pravech (Sigl 2005) tvoří většinu objektů sídliště obdélné dvouřadé kůlové domy o rozměrech kolem 4 x 6 m a velké čtvercové tří- až pětiřadové kůlové domy o rozměrech přesahujících velikost 10 x 10 m. V půdorysu sídliště však nic nenasvědčuje výsadnímu postavení některých domů v závislosti na velikosti. 117

118 5.5. Hospodářská aktivita na sídlištích Také stopy hospodářského systému pravěkých společenství mohou mít spojitost se sociální stratifikací tehdejší společnosti. Hospodářskou aktivitu na sídlištích můžeme rozdělit do několika skupin, a to na aktivitu zemědělskou, řemeslnou a obchodní. O naposled jmenované, nejobtížněji sledovatelné, se zmíníme ve zvláštní kapitole 7. Dálkové kontakty. Zemědělskou činnost, která na venkovských sídlištích nepochybně převládala, můžeme doložit nálezy drtidel, bronzových srpů, obilních sil, z jiných regionů též ikonograficky, stopami orby dochovanými například pod náspy mohyl, či pro halštatské období i písemnými a ikonografickými prameny antického původu (Beranová Kubačák 2010, 39nn). Vzhledem k nedostatku osteologických expertíz nejsme příliš dobře zpraveni o podobě chovu hospodářského zvířectva. Standardně převažuje tur, následovaný ovcí či kozou, prasetem a koněm. Méně časté jsou kosti psů nebo drůbeže (Motyková 1973, Venclová a kol. 2008, 33). Přetrvávající význam lovu dokládá nález kosti jelena z pozdně halštatské lokality v Neznášově na Náchodsku (Dreslerová 2003). Za indikátor společenské struktury lze z výše uvedených aktivit označit nanejvýše přítomnost koně. Jeho kosti však nalézáme dle výše citovaných zdrojů i na lokalitách bez dalších stop po výraznější společenské stratifikaci. Kůň tedy mohl být atributem významného jedince v hierarchii komunity, vyjma hrobových nálezů s koňskými postroji a zbraněmi (Předměřice) ho však nelze primárně spojovat jen s jezdeckou bojovnickou složkou společnosti. Řemeslná činnost existovala v zásadě dvojí, a to podomácká výroba a specializovaná řemeslnická výroba. Hranice mezi těmito dvěma odvětvími nepochybně v průběhu vývoje kultury lužických popelnicových polí kolísala. Místní podomácká výroba se týkala zřejmě především textilní výroby, částečně keramické a kamenické produkce a snad i dalších, dnes většinou nedochovaných produktů z organických materiálů, dřeva, kostí, kůže atd. Dokladem textilní produkce jsou především početné nálezy keramických nebo kamenných přeslenů a závaží tkalcovského stavu, pokud ovšem tyto nálezy neindikují přímo jejich výrobu, nikoliv užití. Domácí produkci náleží patrně i většina převážně hrubé sídlištní keramiky. Dokladem místní výroby jsou nejspíš i jámy vyplněné přepálenou keramikou, snad nepodařenou vsádkou hrnčířské pece (Jiráň a kol. 2008, 175). Jámu tohoto typu, datovatelnou do mladší doby bronzové, se podařilo nalézt na lokalitě Jaroměř Dolní Dolce. S nálezem nejspíš souvisí i vypálená hliněná koule s otisky prstů, snad původně připravená hrouda hrnčířské hlíny. Ze stejné lokality pochází také špalíček grafitu s prohnutou stěnou a miska, která byla 118

119 podle shodného průhybu stěny tímto špalíčkem na místě tuhována (Novák 2011a). Z téže lokality pochází i pozoruhodný nález několika nádob s vyvrtanými reparačními otvory (Novák 2011b). Specializovaná výroba bývá předpokládána u jednotně vyhlížející hrobové keramiky, a především u všech činností spojených s prospekcí, dobýváním a zpracováním nerostných surovin, zejména rud kovů. Pro východní Čechy jsou však v případě hrobové keramiky takové doklady velmi nejisté a o to méně jsou podložená tvrzení o masové centralizované produkci (Vokolek 1993a, 62). Také pro technologicky náročnější výrobu předmětů z bronzu a později ze železa, u nichž je předpoklad vyšší úrovně specializace očekávatelný, nacházíme ve východočeském prostředí minimum opor. Oproti 170 exemplářům licích forem z období popelnicových polí v severozápadních a středních Čechách (Blažek Ernée Smejtek 1998, 9, 11) je zde doloženo jen nepatrné množství přímých dokladů místní výroby bronzových předmětů. Jediným nálezem se známými nálezovými okolnostmi je hliněný kadlub jehlice z Hoříněvsi (Vokolek 1993c). Slínovcový kadlub na sekerku s nejistou lokalizací v rámci katastru Slavhostic na Jičínsku je dnes uložen v jičínském muzeu. Obdobný osud měl i další zlomek kadlubu na sekeru s tulejkou ze Žitětína na Jičínsku (Ulrychová 2002, 56; 2004a). Jen z písemných zpráv je doložen kadlub z Loučné Hory (Bačová 1994, 120). Za kovolitecké centrum lze na základě nálezů slévacích kelímků a kapek bronzoviny označit hradiště Čertova ruka na skalním suku u Karlovic na Turnovsku (Jiráň a kol. 2008, 176). Snad je možné doplnit i nález bronzového slitku z Velké Ledské (Kytlicová 2007, 163). Je však třeba zdůraznit, že se jedná o výjimku, neboť ve všech ostatních případech se doklady kovolitectví váží na nížinná sídliště, nikoliv na hradiště. Zvláštní pozornost nepochybně zaslouží mimořádně bohatý výskyt zlata, který nemá v soudobé střední Evropě obdoby. Zdroje tohoto kovu můžeme hledat na území východních a přilehlé části středních Čech, především na některé z lokalit v Podkrkonoší (Tomášková 2002), v povodí Zlatého potoka u Dobrušky (okr. Rychnov nad Kněžnou) (Vokolek 1993a) a v zázemí pozdně mohylového hradiště na Skalce u Velimi (Hrala Šumberová Vávra 2000; Harding Šumberová 2007). Převážně nepublikovány zůstaly poměrně početné doklady pecí, které lze snad z části spojovat i s výrobními aktivitami. Funkční interpretace pecí je ovšem většinou nejistá. Klasické dvoukomorové hrnčířské pece, jaké známe z doby laténské, nejsou zatím doloženy. Výpal keramiky v ohništi na povrchu terénu nebo víceúčelové peci jednoduché konstrukce je technicky možný, avšak archeologicky obtížně doložitelný. 119

120 Zásobní jáma č. 13 s mohutnou kumulací mazanice a keramiky z mladší doby bronzové, prozkoumaná roku 1981 při přeložce silnice v Jaroměři (Vokolek 1994a, 13), patrně naznačuje směr, kterým by se pátrání po výrobních aktivitách mohlo ubírat. V tomto případě byla běžná zásobní jáma v areálu sídliště po skončení své původní funkce druhotně využita k nějaké výrobní činnosti. Keramika ale s touto činností nemusí primárně souviset, neboť se do objektu mohla dostat až v době, kdy plnil funkci odpadní jámy. Kónická pec s nístěji datovaná do pozdní doby bronzové byla prozkoumána v roce 1987 v Černožicích nad Labem v souvislosti se stavbou domu služeb (Boček 1988). Tvarově analogické pece jsou doloženy i v souvislosti s hutněním železa. V tomto případě však chybí jakékoliv další nálezy, především zlomky strusky, které by tuto interpretaci mohly podepřít. Konstatováno bylo přepálení stěn pece značně vysokou teplotou. Stejně jsou datovány i objekty IV a VII interpretované jako pece, přičemž oběma pecím je společná přítomnost bronzových nálezů ve výplni. V první byla navíc nalezena část čelisti prasete, ve druhé pak keramika (Motyková 1973). Nabízí se zde otázka, zda nebyly jednoduché domácí jednokomorové pícky využívány k mnohem širší škále činností od přípravy potravin po méně náročné výrobní aktivity. Významným dokladem hospodářství doby popelnicových polí jsou bronzové depoty. Na tomto místě se vyhneme jejich významu pro osvětlení dálkových kontaktů a zaměříme se na doklady výroby bronzových artefaktů. Na rozdíl od přímých dokladů místní výroby nevypovídají depoty bezprostředně o místě svého nálezu, ale reprezentují dobové hospodářské aktivity a technické možnosti na širším území. Za nejvýznamnější nálezy v tomto směru lze považovat soubor kadlubů a kovadlinky z přelomu střední a mladší doby bronzové z Velimi (Kytlicová 2007, 157, 229, Taf. 159, 160). Koláče bronzoviny 33 nebo jejich zlomky jsou zastoupeny také v mladších depotech ve Svinárkách (Kytlicová 2007, Taf. 172:27 30), Hradci Králové Slezském Předměstí (Kytlicová 2007, Taf. 204:85 89) a Březovicích (Kytlicová 2007, 159, 228, Taf. 180A:11, 12). V posledně jmenovaném depotu jsou zastoupena i bronzová kladívka. Analogický nástroj je znám ještě ze Skaličky (Kytlicová 2007, 159, 228, Taf. 174D:2). Pro úplnost doplníme slitky z Častolovic (Kytlicová 2007,163). Celkový obraz rozšíření a složení depotů navozuje dojem, že byly ukládány slévačiprospektory, kteří se přesouvali na velké vzdálenosti, ale pravidelně se vraceli na stejná místa. Složení depotů může do jisté míry osvětlit jejich přesuny. Nezávislé postavení těchto řemeslníků by mohlo vést k určitému druhu osobního bohatství (Kytlicová 2007, 232n). Po 33 Publikováno jako Bronzegußkuchen (Kytlicová 2007). Ve skutečnosti se nejedná o bronz, ale o téměř čistou měď (více v kapitole Měď). 120

121 celou dobu popelnicových polí nemáme ve východních Čechách, ovšem ani v okolních oblastech doklady jednotných ingotů, které by mohly plnit funkci univerzálního směnného prostředku. Systém výměny suroviny a hotových bronzových výrobků tedy fungoval patrně na jiném základě. Až v pozdní době halštatské se objevují bipyramidální železné ingoty, které mohly tuto funkci zastat. Naznačují, že i v případě relativně běžného železa může připadat v úvahu zásobování surovinou na větší vzdálenosti (Venclová a kol. 2008, 151). Tyto ingoty jsou tvarově odvozeny od novoassyrských předloh s otvorem. V evropském prostředí dostávají poněkud odlišnou podobu, ale vyskytují se jen vzácně (Pleiner 2006, 26). Nově byl publikován jediný nález tohoto typu ingotů v Čechách nalezený v Lužci nad Cidlinou a uložený v královéhradeckém muzeu (Mangel 2012). Poznání místního zpracování železa omezuje nedostatek analýz strusky, která se nalézá na mnoha lokalitách. Kovářství bylo provozováno na pozdně halštatské lokalitě v Neznášově na Náchodsku. Doklady kovářské 9 strusky pocházejí z objektů 6 a 14. Další doklady zacházení s ohněm snad výrobního charakteru pochází i z objektů 2 a 51. V objektu 2 byly nalezeny tři kusy červeného železitého pískovce s povrchem nataveným vysokým žárem. V případě objektu 51 jde o kónickou jámu 92 cm širokou a 72 cm hlubokou se stěnami pokrytými vrstvou vypálené mazanice. Ve výplni objektu byly přítomny uhlíky a slabě vypálený výmaz, patřící zřejmě nadzemní části pece neznámé funkce (Novák 2003). Na závěr zařadíme stručný, avšak důležitý exkurz do pohřbů kovolitců. Tuto problematiku detailně zpracovala Z. Pančíková (Pančíková 2008). Na tomto místě je třeba upozornit některé závěry výše zmíněné práce. Předně sama existence hrobů kovolitců zpochybňuje zakořeněný pohled na nezávislé potulné řemeslníky, kteří tvořili prostředníka mezi dodavateli surovin a zákazníky a zajišťovali i transport surovin, polotovarů nebo hotových výrobků. Této skupině bývají připisovány také početné depoty zlomkových předmětů, svého druhu sklady materiálu. Obvykle se v hrobech kovolitců setkáváme s nářadím, odlévacími formami kadluby a dyznami. Pozoruhodné jsou i úlomky rudy přidávané do hrobů v severotyrolské rudné oblasti. Vzácně se objeví i dětské nebo ženské hroby s kovoliteckou výbavou. Ty mohou svědčit o dědění řemesla a především předávání technologických znalostí uvnitř rodiny. Co je pro tuto práci obzvláště důležité, je skutečnost, že žádný z hrobů kovolitců neobsahuje další znaky interpretovatelné jako odznak příslušnosti k vyšší společenské vrstvě, a to navzdory jinak logickému přesvědčení, že se kovolitci těšili ve společnosti velké úctě podložené patrně i náboženskými důvody (Pančíková 2008). 9 Podle ústního vyjádření M. Hložka. 121

122 5.6. Východočeská hradiště Úvod Pravěká hradiště představují fenomén, který nejméně od 19. století přitahuje pozornost nejen archeologů. Krajina je plná pomístních názvů Hradiště, Valy, Šance nebo Na hradě. Ani východní Čechy, které jsou předmětem této práce, nepředstavují výjimku. Někdy zapracovala lidská fantazie, jindy nacházíme reálný podklad. Protože právě pohanská hradiska byla vždy opředena atmosférou tajemna a díky tomu byla vnímána jako atraktivní doplněk okolí řady obcí, nezřídka se přání stalo otcem myšlenky. Pokusíme se očistit takto vzniklý obraz a sledujme při tom, jak se promění. Doba popelnicových polí je pro tento účel velmi vhodná. Spolu s dobou hradištní, která dostala podle tohoto typu lokalit i svůj název, patří období od mladší doby bronzové po příchod historických Keltů v tomto směru k nejplodnějším. Zároveň je vývoj tohoto kulturního komplexu dostatečně dlouhý na to, aby nám umožnil sledovat změny funkce a další vývojové trendy těchto lokalit. Publikované informace o hradištích mají velmi rozdílnou kvalitu, od detailních popisů nálezových situací až po nejasné mlhavé zprávy, které celkový obraz ještě více zatemňují. Nejméně od konce 19. století je většina těchto lokalit známa, proto se jim věnují početné zprávy, ve kterých figurují pod různými názvy, odvozenými zpravidla od názvů přilehlých obcí, místních názvů nebo samostatných objektů, například středověkých hradů. Vedlejším, ale nikoliv nedůležitým výstupem této kapitoly je proto i sjednocení označení východočeských fortifikovaných lokalit podle názvu katastru nebo katastrů, na kterých leží. 34 K tomu je nezbytné některá hradiště přesněji lokalizovat. Přesnější informace totiž postrádají i některé všeobecně známé lokality. 35 V důsledku existence více názvů pro stejnou lokalitu dochází v literatuře i ke zdvojování nebo záměnám. Teprve řádně lokalizovaná a kriticky zhodnocená hradiště mohou posloužit ke studiu funkce, významu a proměn těchto lokalit. 34 Poměrně často je hranice mezi dvěma katastry vedena po linii opevnění, která představovala i v pozdějších obdobích přirozenou terénní překážku. Z tohoto důvodu je názvů více katastrů užito pro označení hradiště pouze tehdy, pokud je mezi ně rozdělena plocha uvnitř opevnění. 35 Pro lepší orientaci uvádíme souřadnice od západního a jižního okraje mapového listu státních základních map 1 : U lokalit s nejasným rozsahem vychází souřadnice ze zachovaných stop fortifikace v kombinaci s přirozenou konfigurací terénu. Podobně je odvozen i údaj o nadmořské výšce, převýšení od nejbližšího vodního toku a rozloze. 122

123 Vyhodnocení dosud známých nebo předpokládaných hradišť z hlediska stavu poznání 36 Bádání o východočeských hradištích naráží především na problémy způsobené stavem výzkumu. Ani provedené výzkumy nevnesly mnohdy do poznání těchto lokalit jasno. Problém spočívá především v jejich polykulturnosti. Nejčastěji se opevněné lokality lidu popelnicových polí kryjí se slovanskými hradišti, která zřejmě mnohdy využívala pozůstatků starších opevnění. Neobvyklé není ani překrývání osídlení z různých fází vývoje v rámci popelnicových polí. Artefakty ve valovém tělese nedatují opevnění, protože tam mohly být přemístěny ze starších vrstev při budování pozdějšího opevnění. Ani v případě, že na lokalitě je zastoupena jediná kultura, nemůžeme mít jistotu, že tato situace není způsobena pouze stavem výzkumu. Za bezpečná hradiště, pokud jde o dataci, zde budeme považovat pouze lokality, které byly zkoumány a jejichž datace byla potvrzena statigrafickou situací související s opevněním. Zcela bezpečnou dataci tak umožňuje jen velmi omezená část těchto lokalit. V abecedním pořádku je první takovou lokalitou hradiště v poloze Hlavačov ležící převážně na katastru obce Běstovice (1). 37 Zjišťovací výzkum, který proběhl roku 1992, odhalil dvě fáze opevnění. Starší opevnění sestává z příkopu a valu, jehož destrukce překryla na vnitřní straně objekty z mladší doby bronzové a vně opevnění snad základovou oběť ze stejného období. Mladší opevnění se projevuje užším příkopem a palisádou před čelem původního valu. Starší fáze opevnění patří tedy s vysokou mírou pravděpodobnosti do lužického období. V případě mladšího opevnění je datace do doby halštatské spíše předpokladem vycházejícím z velmi hustého soudobého osídlení uvnitř opevnění, kontrastujícího s nevýraznými stopami z doby hradištní (Vokolek 1993b). Dále do této skupiny patří hradiště na území starého města v Hradci Králové (2), 38 a to především díky výzkumům z let 2004 a 2005 v prostoru bývalého pivovaru, kde bylo zdokumentováno valové těleso pravěkého hradiště. Zatím ne zcela vyhodnocené nálezy jasně svědčí pro kontinuitu osídlení od stupně BC2, nejméně na počátek stupně HA2. Nově byla 36 Číslo v závorce za názvem lokality odpovídá číslu v soupisu hradišť (Tab. 14) a mapovým přílohám (Tab ). 37 (ZM 10: : 441/019, 444/010, 451/004, 53/018) Hradiště je v literatuře uváděno také jako Újezd u Chocně nebo Choceň. Na základě označení přilehlé osady Darebnice u Běstovic vzniklo v literatuře omylem zcela nové hradiště, na návrší severně od známého hradiště v poloze Hlavačov (Čtverák Lutovský Slabina Smejtek 2003). 38 (ZM 10: : 316/290, 314/274, 259/259, 278/293) 123

124 zjištěna i aktivita z období pozdní doby halštatské (Bláha 2005; 2006), avšak v tomto případě mohlo jít pouze o využití opevnění staršího hradiště bez větších stavebních zásahů. Díky stratigrafické pozici dvou fází příkopu zkoumaných v letech 1985 a 1986 (Vokolek 1986) bylo poměrně bezpečně do stupně HC datováno hradiště v Chrudimi Pumberkách (3). 39 Spolehlivá zjištění přinesl také výzkum hradiště v poloze Vala na k. ú. Kal (4). 40 Lokalita byla zkoumána v letech 1985 a Na základě zjištění učiněných především během druhé výzkumné sezóny se zdá, že opevnění náleží již pozdně bronzovému období a bylo druhotně využito a opatřeno kamennou plentou v době hradištní. V této době již zřejmě nebyl obnoven starší příkop (Kalferst Sigl Vokolek 1986; Kalferst 1989). Opevněné předhradí v sousední poloze Hradiště autoři neshledávají, na rozdíl od Evy Ulrychové (Ulrychová 2005, 251), za pravděpodobné. Jeho existence na základě nevýrazných terénních příznaků neznámého původu je na úrovni hypotézy, bez významnější opory v nálezech. Při záchranném výzkumu na nádvoří zámku v Moravské Třebové (6) 41 byl nalezen příkop datovatelný stratigraficky i nálezy do pozdní doby bronzové. Soudobé osídlení se podařilo zjistit i na dalších částech nádvoří (Hudec 1998). Snad nejlépe prozkoumaným východočeským hradištěm z doby popelnicových polí je lokalita v poloze Na Hradě na k. ú. Topol (7). 42 Hradiště bylo zkoumáno v letech 1977 a Nádoby zasypané destrukcí hradby bezpečně datují zánik opevnění na přelom mladší a pozdní doby halštatské (Vokolek Sigl 1978). Další hradiště, jehož opevnění se podařilo poměrně bezpečně datovat, se nachází v poloze Hradníky u Zářecké Lhoty (10). 43 Zjišťovacím výzkumem z roku 1989 byly zachyceny dvě fáze opevnění, a to lužická z přelomu mladší a pozdní doby bronzové a následně slezská datovaná do stupně HB1 (Vokolek 1990a; b). K první skupině potvrzených hradišť můžeme volně přičlenit také skalní lokality Českého ráje. Stav výzkumu nám sice nedovoluje bezpečně datovat stopy lidskou rukou vybudovaných fortifikací, avšak přítomnost značného množství artefaktů z několika období včetně doby popelnicových polí v tak výrazné terénní situaci dovoluje hovořit nepochybně o hradišti doby popelnicových polí. Mezi takové lokality patří polohy Hrada a Klamorna na katastru obce Dneboh. Ta již leží na Mladoboleslavsku, ale svým významem a zázemím jistě zasahovala i na řešené území. Přirozené opevnění oběma polohám tvoří kolmé skalní stěny 39 (ZM 10: : 155/111, 167/097, 153/087), jinak také Švédské šance. 40 (ZM 10: : 256/274, 275/268, 262/245, 247/256) 41 (ZM 10: : 020/160) 42 (ZM 10: : 292/235, 295/221, 284/230) 43 (ZM 10: : 400/192, 430/179, 440/162, 433/155) 124

125 masivu Mužského. Přístup do polohy Hrada zajišťuje soutěska Dívčí vrata. Vzhledem ke komunikačnímu propojení s polohou Klamorna přes úzkou šíji a současnému osídlení počínajícímu v mladé fází lužického období a pak znovu vrcholícímu v pozdní době halštatské můžeme mluvit o jediném dvojdílném hradišti (Filip 1947, 35, ). Další lokalitou tohoto typu je skalní masiv Čertova ruka na katastru obce Mašov u Turnova (5). 44 Jde o soubor jeskyně Novákova pec a náhorní planinky, přístupné pouze skalní štěrbinou a po skalní římse. Osídlení začíná opět v mladé fázi lužického období a zřejmě zcela plynule pokračuje po celé období popelnicových polí. Na opačném konci vývoje stojí nález trojbřitých šipek skytského typu, datovatelných do 6. století (Filip 1947, 35, ; Waldhauser 1979). Již mimo okruh Českého ráje leží další lokalita, která může být řazena mezi skalní lokality, a to Hrádek u Sudoměře na Mladoboleslavsku. Také zde bylo zjištěno osídlení od mladé fáze lužického období, a především v halštatu (Filip 1947, 37, 83). Toto hradiště tvoří spojnici s další lokalitou, kde se výrazně uplatňuje skalní masiv jako přirozená fortifikace, s Hradskem u Mšena na Mělnicku. Další skalní polohy poskytly v době popelnicových polí útočiště v Prachovských skalách. Z rozsáhlého fortifikačního systému náleží tomuto období především poloha Starý Hrádek na katastru obce Zámostí (8, 9) 45 s doklady hustého osídlení od mladé fáze lužického období po konec doby halštatské. Z poloh Na Bukovině, V Kocourníku a Nad Maršovem, zmiňovaných J. Filipem, se v současné době předpokládá osídlení jen na poslední z nich, a to v lužickém období (Filip , 164). Vzhledem ke vzdálenosti 600 metrů od Starého Hrádku a neexistenci přímého propojení obou areálů budeme hovořit o samostatných hradištích. Nejpočetnější skupina lokalit se sice vyznačuje dostatečně prokázaným osídlením nebo jinou aktivitou z doby popelnicových polí, ale nelze takto bezpečně datovat i opevnění. Na základě starých nálezů se uvažuje o halštatském hradišti v souvislosti s opevněnou polohou Vysoké Kolo na katastru Biskupic u Jevíčka (11) 46 (Mackerle 1948). Pozdější sběry již přinesly jen zlomky keramiky rámcově datovatelné do doby popelnicových polí (Vích 2001, 28). Při výkopech, které na lokalitě Zkamenělý zámek na katastru obce Česká Cikánka (12) 47 provedl v letech 1887, 1889 a 1890 K. V. Adámek, bylo objeveno i menší množství pravěkých nálezů. Při jejich revizi v chrudimském muzeu nalezl J. Frolík také 44 (ZM 10: : 380/321, 377/307, 390/305) Lokalita se nachází v nepřehledném prostoru hruboskalského skalního města poblíž katastrální hranice, proto bývá často chybně lokalizována na katastr Karlovic. 45 Starý Hrádek (ZM 10: : 179/148, 196/153, 202/140); Nad Maršovem (ZM 10: : 105/105, 122/125, 157/120). Celý soubor fortifikací v areálu Prachovských skal nese v literatuře různá označení podle přilehlých obcí, nejčastěji Prachov, Pařezská Lhota nebo Horní Lochov, a to i včetně nalezišť z doby popelnicových polí na katastru Zámostí. 46 (ZM 10: : 250/055) 47 (ZM 10: : 095/020) 125

126 několik zlomků, které datoval do pozdní doby bronzové, respektive doby halštatské (Frolík 1979). Velmi problematická je datace rozsáhlého areálu v Češově (13), 48 opírající se o několik ojedinělých zlomků keramiky ze sběrů. Také zmínky v literatuře vážící se k těmto nálezům jsou rozporné (Ulrychová 2003a, 16; Ulrychová 2005, 248). Nepočetné nálezy známe z období lužického, slezského i halštatského. V některých fázích osídlení však mohlo být použito jen druhotně starší opevnění. Zjišťovacím výzkumem z roku 1978 bylo prokázáno mladohalštatské osídlení předpokládaného hradiště v poloze Prašivka u Habřiny (14). 49 Shodně byl, i když ne statigraficky, ale s vysokou pravděpodobností, datován také žlab, který ohraničoval vrcholovou plošinu a byl součástí nedochovaného valu (Vokolek 1979), doloženého zprávami z konce 19. století. Ani archeologická sondáž nepotvrdila s jistotou dataci opevnění na lokalitě Rotemberk u Habřiny (15) 50 do mladší doby bronzové (Duška 1900, 50; Kalferst 1993; Vokolek 1997a). V nevýrazné poloze byl v letech 1971 a 1976 v souvislosti se stavbou vodojemu zachycen příkopovitý objekt na katastru obce Holohlavy (16). 51 Objekt byl na základě nálezů keramiky interpretován jako hradiště z mladší doby bronzové (Vokolek 1985a, 54). Při pohledu na mapy I. vojenského mapování je však patrné, že příkop náleží polnímu opevnění z 18. století, které patrně narušilo starší rovinné sídliště z lužického období kultury lužických popelnicových polí. Ke strategickým polohám bez dokladů soudobého opevnění patří také návrší starého města v Chrudimi (17) 52 s nepochybně halštatským osídlením. Předpokládané starší fortifikace pravděpodobně značně poškodila nebo zcela setřela stavba pozdějšího středověkého města. Vzhledem k místy dochovaným pravěkým terénům (Frolík 1995; Frolík Sigl 1999; Sigl 1995; Novák 2010a; 2010c) nelze jejich objevení budoucím výzkumem vyloučit. Bez dokladů existence soudobého opevnění se musíme prozatím obejít i v souvislosti s nálezem zatím nepublikovaného malého souboru keramiky z mladší doby bronzové, pocházejícího z historického jádra Jaroměře (18). 53 V areálu starého města bylo dosud předpokládáno až hradiště slovanské (Sláma 1986, 73 74). Hradiště u Konecchlumí (19) 54 bylo datováno pouze opakovanými povrchovými prospekcemi. Na příkladu této lokality lze doložit rizika chybné interpretace, byla-li použita pouze povrchová prospekce. Z původně dvou samostatně opevněných poloh můžeme dnes na základě povrchových sběrů označit za halštatské hradiště pouze tu menší, ale strategičtěji 48 (ZM 10: : 155/117, 194/100, 178/061, 131/083) 49 (ZM 10: : 359/065, 375/050, 368/042) 50 (ZM 10: : 246/216, 241/213, 268/204), někdy také poloha Na Hradě nebo Na Hradišti. 51 (ZM 10: : 018/261) 52 (ZM 10: : 466/075, 470/060, : 021/072, 016/052) 53 (ZM 10: : 410/379; : 410/003, 444/009) 54 (ZM 10: : 259/123, 270:123, 265/115), také Konecchlumská Hůra nebo poloha U Blaženy. 126

127 umístěnou (Vencl Vokolek 1974). V případě druhého opevnění se zřejmě jednalo o pozůstatek po lavicovitém dobývání pískovce (Ulrychová 2000). Bohatými, avšak dodnes bohužel nepublikovanými nálezy z mladší fáze doby halštatské je datováno hradiště v poloze Vyšehrad na katastru obce Lišice (20) 55 (Horyna 1954, 4; Rataj 1960, 635). Na nejjižnějším výběžku Chlumu u Mělčan (21) 56 se již od konce 19. století uvádí hradiště popelnicových polí, datované převážně do lužického období, a to vzhledem k nedalekému soudobému mohylníku, uváděnému většinou pod názvem sousední obce Semechnice. Průzkum, který provedl v roce 1950 Státní archeologický ústav, však dodnes nebyl publikován (Charvátová Spurný Venclová 1992, 119, 182). Nezkoumáno, přestože sondáž prokázala osídlení z pozdní doby bronzové, zůstalo rovněž opevnění hradiště v poloze Hradiště u Nového Města nad Metují (22). 57 Val i příkop obsahovaly ojedinělé zlomky keramiky z pozdní doby bronzové, avšak vzhledem k přítomnosti dalších kultur na lokalitě, především kultury laténské (Vokolek 1982a, 1989, 383), nelze tyto doklady považovat za nesporné pro dataci opevnění. V poloze Kostelík na katastru obce Osek (23) 58 byl roku 1973 proveden výzkum, který zjistil osídlení z mladohalštatského až halštatsko-laténského období. Shodná datace opevnění je pravděpodobná, ale výzkumem potvrzena nebyla (Sedláčková 1975, 111; Plesl Sedláčková 1977, 135). Dva pásy dobře zachovaného, avšak nedatovaného opevnění vymezují hradiště u Pěšic. Uvnitř opevněné plochy byla povrchovým sběrem získána keramika z pozdní doby bronzové nebo doby halštatské (Vích 2000, 61). Rovněž opevnění hradiště na vrchu Chlum u Praseka (26) 59 (Vokolek 1975b, 124) nedovoluje, navzdory několika zlomkům keramiky z lužického období v tělese valu, spolehlivou dataci. Z ostrožny na rozmezí katastrů Sedliště a Hřmenín (27) 60 pochází nálezy především z pozdní doby bronzové (Ulrychová 2005). Stopy opevnění nelze povrchovou prospekcí spolehlivě oddělit od recentních zásahů, avšak nálezy v poloze tohoto typu mohou opevněné sídliště naznačovat. Hradiště z doby popelnicových polí je na základě nevýrazných terénních příznaků v severovýchodní části lokality a povrchových nálezů datovatelných do fáze HD1 předpokládáno na vrchu Pardědub na rozmezí katastrů Skalice a Skaličky (28) 61 (Domečka 55 (ZM 10: : 111/052, 103/044, 110/042) 56 Hradiště je často uváděno pod názvem sousední obce Semechnice. 57 (ZM 10: : 252/288, 224/279, 243/278). Také sousední ostroh v prostoru dnešního historického jádra Nového Města nad Metují je s odkazem na soudobé nálezy a starší název Nové Hradiště považován za v pravěku opevněnou lokalitu. 58 (ZM 10: : 311/006; : 329/378, 307/365, 324/365) 59 (ZM 10: : 088/210, 070/203, 094/197) 60 (ZM 10: : 260/148, 258/140, 280/136) 61 (ZM 10: : 445/274, 440/257, 475/260). Lokalita někdy bývá zaměňována se západněji ležící lokalitou Skály, Na Skále nebo Komárkův kopec s pozůstatky středověkého tvrziště. 127

128 1929, 131; Vokolek 2002a, 140). Starší zprávy se vztahují spíše na valy náležející západněji ležícímu středověkému tvrzišti. Kromě halštatského osídlení zde byla zjištěna i aktivita v době hradištní (Filip , 165). Hradiště v intravilánu osady Práčov na katastru Svídnice (29) 62 bylo zkoumáno již na sklonku 19. století Janem Vincencem Divišem- Čísteckým. Autor konstatoval, že při prokopání valu byla rozpoznána vnitřní konstrukce, avšak bez jakéhokoliv datovacího materiálu. Na základě nálezů z okolí valu datoval celé hradiště do pozdní doby bronzové (Diviš 1887). Z lokality Hradiště u obce Velká Ledská (30) 63 pochází několik zlomků keramiky ze sběru J. Tomského, které lze datovat do starší fáze lužického období. Pozdější sběry uvnitř opevněné plochy nepřinesly blíže datovatelné nálezy (Vokolek 1978a, 279). Hradiště Poráň na katastru Vesce u Sobotky (31) 64 se nachází na trojúhelníkové ostrožně se skalnatými srázy. Z přístupné strany je lokalita opatřena obloukovou fortifikací, která byla silně rozorána, avšak při leteckém snímkování je zcela zřetelná. Kromě doby popelnicových polí, a to zejména halštatského období, připadá v úvahu ještě datace do doby hradištní (Filip 1947, 279; Waldhauser 2000, 218). Na základě zjištěného osídlení z doby halštatské v poloze Hradisko u Vraclavi (32) 65 můžeme oprávněně uvažovat o existenci staršího předchůdce známého slovanského hradiště (Skružný 1962, 9). Halštatské opevnění však dosud prokázáno nebylo. Z východních Čech známe také několik výrazných strategických poloh, které v současnosti nevykazují stopy opevnění. Důvodem tohoto stavu mohou být pozdější aktivity, jež zcela odstranily starší situace. Jedná se zejména o výstavbu středověkých hradů Velíš (34), Potštejn (35), Kunětická hora (36), Trosky (38) a Železnice (40). V případě tak exponovaných míst, jako je vrch Zebín u Jičína (33), by k zániku pravěkých situací postačily přírodní podmínky. Druhým vysvětlením pro neexistenci opevnění na některých výhodných polohách je jiná původní funkce s širokými možnostmi interpretace od kultovního místa, přes jednoduché pozorovací stanoviště po náhodnou jednorázovou aktivitu. Do této skupiny patří vrch Zebín u Jičína (33) metrů pod jeho vrcholem bylo nalezeno několik zlomků keramiky z pozdní doby bronzové, respektive doby halštatské. Vzhledem ke skutečnosti, že vrcholová plošina je poměrně malá pro vybudování hradiště, mohlo se jednat o doklad kultovních praktik (Waldhauser 1989) nebo prosté pozorovací 62 (ZM 10: : 135/371, 115/356, 145/361). Hradiště je obvykle nazýváno práčovské, ačkoliv leží na katastru Svídnice. 63 (ZM 10: : 352/176, 331/166, 338/181) 64 (ZM 10: : 042/250, 063/255, 066/245) 65 (ZM 10: : 215/273, 226/267, 220/262) 66 (ZM 10: : 361/324). Někdy je uváděn chybně pod názvem sousední obce Kbelnice. 128

129 stanoviště. Z jižního svahu vrchu Velíš na území obce Podhradí (34) 67 jsou známy nálezy z mladší doby bronzové (Ulrychová 2004b, 65). Vrcholová plošina však byla pro budoucí výzkum zničena stavbou středověkého hradu a později kamenolomem. Na základě jediného střepu je předpokládána existence osídlení z pozdní doby bronzové nebo doby halštatské na místě stejnojmenného hradu na území obce Potštejn (35) 68 (Kalferst Sigl Vokolek 1990, 15). Doklady lidské přítomnosti nejméně z doby halštatské jsou známy i z areálu hradu Kunětická hora na území obce Ráby (36) 69 (Vokolek 1997b, 3). Na základě revize bývalé archeologické sbírky muzea v Sobotce uvádí E. Ulrychová (Ulrychová 2005, 264) doklady osídlení z pozdní doby bronzové na ostrožné lokalitě Nebákov na k. ú. Roveň. Ojedinělý nález keramiky ze stupně HB1 pochází z hradu Trosky, nacházejícím se na katastru Troskovic (38) 70 (Prostředník Řídkošil 1998). Ve výrazné poloze v jihovýchodní části intravilánu obce Údrnická Lhota (39) byl zjištěn soubor keramiky z pozdní doby bronzové. Stopy umělého opevnění ostrožny nebyly zjištěny. (Ulrychová 2005, 263). Další výšinnou lokalitou s nálezy z pozdní doby bronzové je výrazný vrch Železný nacházející se na rozhraní katastrů Železnice a Těšína (40). 71 Stopy případného opevnění mohly zaniknout stavbou středověkého hrádku a lomem (Ulrychová 2004c, 81). Poslední skupinu lokalit tvoří hradiště datovaná někdy v literatuře do doby popelnicových polí, ale ve skutečnosti prozatím bez jakékoliv prokázané aktivity z této doby. Někdy uvažovaná halštatská fáze pozdějšího laténského oppida u Českých Lhotic je značně nepravděpodobná i vzhledem k přítomnosti současných mohyl v prostoru předpokládané akropole (Princ 1988). Nejistá je datace lokality Bradlo na katastru Dolní Olešnice na Trutnovsku. O nálezech z doby bronzové, zjištěných již ve čtyřicátých letech, mluví jen stručná zpráva (Vencl 1973, 36). V souvislosti s výzkumem hradu Bradlo však autor výzkumu A. Hejna žádné pravěké nálezy nezmiňuje (Hejna 1974). V poloze Na Baště na katastru Doudleb je ve starší literatuře umísťováno dokonce hradiště s naoranou zdí, avšak jakékoliv doklady dnes chybí (Vokolek 1994a, 5 7). Hradiště u Holovous bývá v literatuře spojováno s osídlením pozdní doby bronzové (Vokolek 1989), avšak výzkum, který zde provedli roku 1982 J. Sigl a V. Vokolek, přinesl jen doklady raně středověkých aktivit (Sigl Vokolek 1983a). Také na vrchu Gotthard u Hořic bylo předpokládáno hradiště z doby popelnicových polí. Moderní prospekce však starší zprávy nepotvrdila (Vokolek 1975d). 67 (ZM 10: : 286/354). Někdy dochází k záměně se sousedním katastrem stejnojmenné obce Velíš. 68 (ZM 10: : 333/323, 346/318, 333/309) 69 (ZM 10: : 151/361, 150/344, 126/352). Kunětická hora neleží na katastru Kunětic, ale na území obce Ráby. 70 (ZM 10: : 290/265, 297/268) 71 (ZM 10: : 425/099) 129

130 Patrně hradiště z pozdní doby bronzové bylo zničeno roku 1768 při rozvážení vrchu Rožberk 72 v souvislosti se stavbou královéhradecké pevnosti. Zprávy však hovoří pouze o hrobových nálezech (Duška 1898, 4; Filip , 159). Za prozatím nepodloženou je nutné považovat zprávu A. Hejny o lužickém hradišti na místě dnešního zámku v Opočně. Jisté opodstatnění této zprávě dává výrazná ostrožná poloha a doklady současných aktivit v okolí. Pohřebiště z lužického období bylo zaznamenáno asi dva kilometry severovýchodním směrem (Vokolek 2003b, 239). Na hradišti u Ostroměře, v blízkosti výše zmíněného holovouského hradiště, byly zjištěny ojedinělé zlomky, snad datovatelné do doby popelnicových polí, avšak pro existenci soudobého hradiště chybí jakékoliv doklady (Kalferst Sigl ). Rozsáhlé hradiště na katastru obce Rabouň 73 nebylo dosud datováno (Vokolek 1973, 129). Z opevněné plochy sice pocházejí ojedinělé nálezy z různých období, ale plocha 52 hektarů a velmi dlouhý rovný val ukazují na období mnohem mladší. Podobného charakteru je také pouhých 5 kilometrů severněji položená opevněná poloha Kusá hora na katastru obce Srbce. Ojedinělé stopy pravěkých aktivit jsou spojovány s Hradištěm u Tutlek (Duška 1898, 17; 1900, 85). Ačkoliv byla opakovaně konstatována přítomnost stop opevnění, datace lokality se nalézá pouze v rovině místní tradice. Na území Velkého Vřešťova se nachází výrazná, podkovovitým valem chráněná ostrožna Bílý kopec. Na základě terénní prospekce provedené roku 1978 byl vysloven předpoklad existence hradiště z pozdní doby bronzové nebo doby halštatské (Sigl Vokolek 1979, 8). Pro tento názor mohou svědčit i další stopy přítomnosti lidu popelnicových polí v okolí. Bez dalších důkazů nelze vyloučit ani interpretaci obléhacího tábora nedalekého hradu Velkého Vřešťova (Krypta Rychterová 2003). Jen slabě nad okolní terén převýšené je domnělé výšinné sídliště či dvorec z přelomu pozdní doby bronzové a doby halštatské v intravilánu obce Velešice (Ulrychová 2005, 263). Jen na základě písemných zmínek je doložena opevněná poloha na ostrožně nad obcí Veselice nad Metují, kde byly nacházeny kromě středověkých též pravěké nálezy, spojované s nedalekým mohylníkem kladeným do lužického období (Duška 1900, 64). Pozdně bronzové osídlení bylo zjištěno vně předpokládaného opevnění lokality Hradišťko u Žeretic (Ulrychová 2003b, 4). Pro soudobé osídlení uvnitř lokality doklady zcela chybí. Protože politické hranice východních Čech ve smyslu bývalého Východočeského kraje, 74 které zde užíváme, neodráží rozsah osídlení východočeské skupiny lužických popelnicových polí, je nezbytné alespoň zmínit lokality v přilehlých regionech středních Čech 72 Na místě dnes neexistujícího kopce byl postaven kostel Neposkvrněného Početí Panny Marie, dodnes zvaný Na Rožberku, nacházející se na křižovatce ulic Slezská a Slavíčkova na katastru Slezského Předměstí. 73 Někdy nazýváno podle sousední vsi Doly, poloha Žižkovy šance. 74 Nyní kraj Královéhradecký, Pardubický a okresy Semily a Havlíčkův Brod. 130

131 a Moravy. Především se jedná o oblast Malé Hané, Pojizeří, Kolínska a Nymburska, kde přesah osídlení zcela plynule navazuje na osídlení řešeného území. První dvě jmenované oblasti navíc tvoří spojnici k příbuzným skupinám kultury lužických popelnicových polí. Jak bylo podrobněji rozvedeno v kapitole 3. Geografické vymezení, prochází zejména západní hranice území směrem do středních Čech v průběhu vývoje značnými změnami, proto se zde pro pozdní dobu bronzovou a dobu halštatskou k východní části středních Čech nepřihlíží. S nevelkým odstupem navazuje na hradiště Biskupice a Moravská Třebová řada lokalit v prostoru Malé Hané a horního toku Moravy. Patří k nim Boskovice, Krhov, Lechovice, Nová Hradečná, Skalice nad Svitavou, Stavenice, Sudice, Svitávka a Velké Opatovice (Čižmář 2004; Dohnal 1988). Z hlediska východních Čech je nejdůležitější kontinuální pokračování osídlení na Mladoboleslavsko, kde nacházíme největší počet soudobých hradišť. O Dnebohu Hradech a Klamorně a Hrádku u Sudoměře jsme se již zmínili v souvislosti se skalními lokalitami. Mezi další hradiště popelnicových polí patří v tomto regionu Dobrovice Chloumek u Mladé Boleslavi, Horní Cetno, Hrdlořezy, Mladá Boleslav Čejetičky, Mladá Boleslav staré město, Písková Lhota nad Vlčím dolem a Písková Lhota Valy. Mladoboleslavskému regionu nepříliš vzdálené je hradiště Hradsko na Mělnicku s nálezy lužickými a halštatskými. Lokalita tvoří spojnici do oblasti severozápadních Čech (Čtverák Lutovský Slabina Smejtek 2003). Na Kolínsku a Nymbursku se vlivem posunu kulturních hranic v neprospěch osídlení kultury lužických popelnicových polí na přelomu mladší a pozdní doby bronzové budeme zaměřovat rovněž výhradně na mladší dobu bronzovou. Na Kolínsku je to jediná lokalita Lžovice. Na Nymbursku nacházíme tři takové lokality, a to Mcely, 75 Nymburk staré město a Přerov nad Labem (Čtverák Lutovský Slabina Smejtek 2003). 75 Rovněž uváděné pod k. ú. Studce. 131

132 Konstrukce opevnění Konstrukci opevnění lze sledovat pouze v případech s potvrzenou datací do doby popelnicových polí. Lužické hradiště v Běstovicích bylo opevněno sypaným valem, který byl podle charakteru destrukce pravděpodobně opatřen v čele i týlu dřevěnou konstrukcí. Její stopy se nedochovaly patrně z důvodu, že opevnění nezaniklo požárem. Původní výše ode dna 7 metrů širokého příkopu byla odhadnuta na 5 6 metrů. Mladší opevnění využilo tohoto stále ještě výrazného terénního stupně a opatřilo ho palisádou a příkopem širokým 2,5 metru (Vokolek 1993b). V Chrudimi Pumberkách se dochoval z halštatského opevnění příkop o hloubce až 1,5 metru a šíři nejvýše 4 metry. Existence valu se předpokládá jen na základě vrstev hlíny a štěrkopísku, místy s hrubší kamennou destrukcí (Vokolek 1986, 1987a). Opevnění hradiště Vala u Kalu sestávalo z hliněného náspu se stopami výdřevy o šíři asi 2 metry s kamennou čelní zdí o síle asi 0,4 metru a rovněž kamennou zdí z vnitřní strany. Během druhé sezóny bylo zjištěno zpevnění týlu valu již jen svislými kůly. Bermě široké 1 metr předcházel 2 metry široký a 0,5 metru hluboký příkop. Z předsunutého opevnění ve vzdálenosti 11,5 metru od čelní zdi hlavní hradby se zachovala jediná kamenná zeď a stopy dřevěného roštu. V týlu byl val zpevněn svislými kůly, jejichž patky byly zpevněny kamenným obložením (Kalferst Sigl Vokolek 1986; Kalferst 1989). Opevnění hradiště u Topolu sestávalo na nejpřístupnější straně z nasypaného písčitojilovitého valu s dřevěnými líci. Zadní líc byl podepřen šikmými kůly. Uvnitř byl násep zpevněn zapuštěnou spodní částí palisády a vodorovnými břevny tvořícími rošt. Přednímu líci hradby předcházela asi 2 metry široká berma a 9 metrů široký a 134 cm hluboký příkop s plochým dnem. Z vnitřní strany sleduje val okružní cesta. Nepřístupné boky ostrožny byly chráněny palisádou, snad i s menším valem (Vokolek Sigl 1978; Vokolek Vávra 1983). Starší lužická fáze opevnění hradiště u Zářecké Lhoty sestávala z náspu s dřevěnými plentami drženými svislými kůly. Původní šíře se pohybovala kolem 2,5 metru. Do středu náspu byly zapuštěny mohutné kůly palisády. Mladší opevnění sestávalo ze dvou zdí z jemnozrnného vápnitého pískovce. Zadní plenta byla výrazně mohutnější a dosahovala šířky 120 cm. Celé těleso hradby, patrně bez vnitřní dřevěné konstrukce, dosahovalo šíře 6 metrů. (Vokolek 1990a) Naše znalosti konstrukce opevnění jsou ovlivněny zájmem archeologů o jeho nejvýrazněji dochované pozůstatky. Ty se nacházejí téměř výlučně na nejsnáze přístupných místech hradišť, nejčastěji šíjích ostrožen. Kromě zcela logického závěru, že opevnění je proti 132

133 místu největšího ohrožení nejmohutnější, je třeba brát v úvahu také pozvolnější charakter terénu, který umožnil lepší zachování opevnění. Pokud se nějaká fortifikace nacházela na hraně příkrých srázů, patrně zanikla vlivem erozní činnosti, popřípadě pozdějšími protierozními opatřeními, které bývají mylně vykládány jako její pozůstatek. U ostrožných poloh můžeme mimo šíji předpokládat většinou jen palisádu, snad původně opatřenou menším valem, jak bylo zjištěno na návrší Prašivka u Habřiny (Vokolek 1979) nebo při výše zmíněném výzkumu hradiště na k. ú. Topol (Vokolek Sigl 1978; Vokolek Vávra 1983). Z uvedených skutečností vyplývá, že valové opevnění opatřené dřevěnou plentou je častější v lužickém a halštatském období, zatímco pozdní doba bronzová využívá ve zvýšené míře kamenné zdivo, někdy dřevem jen zpevněné. Pokud přihlédneme také k lokalitám s opevněním ne zcela bezpečně datovaným do doby popelnicových polí, zdá se, že významnou úlohu sehrály rovněž zdroje stavebního materiálu v prostoru lokality a bezprostředním okolí. Zjištěná situace je v přímém rozporu se stavem shledávaným v severozápadních Čechách, kde po lužických kamenných konstrukcích nastupuje v pozdní době bronzové val s kamenohlinitým náspem (Smrž 1991, 78). 133

134 Zánik Jako doklad násilného zániku hradiště bývá vykládána přítomnost uhlíků nebo zuhelnatělých prvků konstrukce opevnění. Jako doklad požáru se objeví i mazanice. Složitější je interpretace žárem zčervenalých kamenů z konstrukce valu. Takové pískovcové kameny byly nalezeny na hradišti u Konecchlumí. Jejich původní interpretace jako doklad zániku hradiště požárem byla později přehodnocena. Protože jsou tyto kameny homogenní na lomu a vyskytují se i v okolí mimo opevnění hradiště, jedná se spíše o přirozenou barvu způsobenou příměsí oxidů železa (Ulrychová 2000). Podobně i na hradišti u Nového Města nad Metují bylo v místě narušení valu zjištěno opukové zdivo vypálené do červena a zbytky zuhelnatělých trámů (Vokolek 1982a). Již J. Duška (1900, 61) však upozorňuje na skutečnost, že kameny z valu na hradišti u Nového Města nad Metují samovolně červenají na vzduchu v důsledku oxidace sloučenin železa. K chybné interpretaci může dojít také v případě, že bylo opálení pozorováno jen při povrchové prospekci a ne při archeologickém výzkumu uvnitř tělesa valu, nebo přesněji pod destrukcí plenty. Stejné stopy zanechává použití ohně při novodobých lesnických pracích, zejména při likvidaci vývratů, jak je možné sledovat například na hradišti v Pěšicích. Podobně lze vyložit také situaci zachycenou při výzkumu opevnění na hradišti Hradníky u Zářecké Lhoty. S výjimkou zachycení dvou krátce po sobě následujících fází osídlení nebyly uvnitř tělesa valu zjištěny žádné stopy destrukcí, s výjimkou několika opálených kamenů interpretovaných jako stopy požáru předpokládané vrchní dřevěné konstrukce (Vokolek 1990a). Nejspolehlivější doklady násilného zániku hradiště přinesl výzkum opevnění na lokalitě Topol. Val vykazuje spálenou vrstvu včetně zuhelnatělých trámů. Na cestě sledující z vnitřní strany val byla nalezena rovněž řada přepálených keramických nádob zasypaných mazanicí a zuhelnatělými trámy z destrukce hradby (Vokolek 1982b; Vokolek Sigl 1978; Vokolek Vávra 1983). Uhlíkaté zbytky výdřevy opevnění se dochovaly také na hradišti Vala u Kalu (Kalferst Sigl Vokolek 1986). 134

135 Členění a rozměry Rozměry opevněných lokalit z doby popelnicových polí ve východních Čechách jsou velmi rozdílné. Pohybují se v rozmezí od 0,003 do 27 hektarů. I když budeme brát v úvahu pouze lokality ve sledovaném období téměř s jistotou opevněné, stále se pohybujeme v širokém rozmezí od 0,5 do 12 hektarů. Pro větší názornost lokality rozdělíme do čtyř formálních velikostních kategorií, a to na hradiště velmi malá do 1 hektaru, hradiště malá od 1 do 3 hektarů, hradiště střední od 3 do 10 hektarů a velká hradiště nad 10 hektarů. Do první kategorie patří lokality Česká Cikánka, Konecchlumí, Topol, Biskupice, Vraclav. Do druhé skupiny lze zařadit hradiště Bestovice, Habřina Prašivka, Habřina Rotemberk, Mělčany, Nové Město nad Metují, Osek, Prasek, Vesec u Sobotky, Velká Ledská, Zámostí Starý Hrádek. Rozlohy od 3 do 10 hektarů dosahují hradiště Chrudim staré město, Kal, Svídnice, Zámostí Nad Maršovem, Zářecká Lhota. Mezi největší hradiště s rozlohou nad 10 hektarů můžeme zařadit Češov, Hradec Králové a těsně mimo řešené území Dneboh. Z uvedeného přehledu je patrné, že mezi nejmenšími hradišti jsou čtyři halštatská a jedno z pozdní doby bronzové. Ve druhé velikostní kategorii je šest hradišť z lužického období, tři pozdně bronzová a čtyři z doby halštatské. Ve třetí skupině od 3 do 10 hektarů jsou zastoupeny třemi příklady hradiště z lužického období a po čtyřech pozdně bronzová a halštatská. Největší kategorii zastupují dvě hradiště z lužického období, jedno ze slezského období a dvě spíše druhotně v halštatském období využitá, přičemž datace češovských valů je značně sporná. O vnitřním členění opevněných areálů máme jen omezené informace, založené většinou jen na povrchovém průzkumu. S jistotou můžeme do této kategorie zařadit dvojhradiště Hrada Klamorna u obce Dneboh. Podobnou situaci lze sledovat i v Prachovských skalách, přistoupíme-li na to, že lokalita Nový Hrádek bude zahrnuta do společného opevněného areálu spolu se Starým Hrádkem. S jistou opatrností bývají za dvojdílné hradiště považovány lokality Češov, a to pouze předpokládaná pravěká fáze jinak čtyřdílného areálu, dále Lišice, Osek, Pěšice a zmiňuje se i lokalita Sedliště Hřmenín. Na základě osobního ohledání se jeví jako nepravděpodobná existence předhradí hradiště u Kalu a takzvaného hradiště I u Konecchlumí, které je patrně pozůstatkem těžby kamene. Za akropoli nelze považovat ani středověké polohy v areálech hradišť u Zářecké Lhoty a Svídnice. Domníváme se, že kromě obou skalních lokalit, kde je rozdělení areálu způsobeno přirozenou konfigurací terénu, nemají členěné areály charakter hradiště s akropolí ve smyslu sídla elity, ale spíše původně menšího a teprve dodatečně rozšířeného opevněného areálu. 135

136 Nadmořská výška a typ stanoviště Již při letmém pohledu na přehled nadmořských výšek řešených lokalit je zřejmé, že téměř všechny leží v rozpětí 200 a 400 m n. m. Větší výšky dosahují lokality výšinné, a to v průměru 406 metrů, vyjma lokalit Nebákov a Údrnická Lhota, které jsou odlišného charakteru. Primát drží lokalita Česká Cikánka se 783 metry, tedy s překvapivým odstupem o více než 300 metrů oproti v pořadí druhé lokalitě, kterou je bezpečně doložené hradiště u Kalu se 489 metry nadmořské výšky. Lokality Polabské nížiny běžně dosahují výšky pouze m n. m. Pro srovnání, hradiště mladší a pozdní doby bronzové v jižních Čechách dosahují průměrné nadmořské výšky 450 metrů (Hrubý Chvojka 2002, 585), tedy oproti 357 metrům u srovnatelné východočeské skupiny o bezmála 100 více. Mladobronzové lokality ve východních Čechách dosahují 319 metrů a po vyloučení skalních lokalit závěrečné fáze lužického období na území Českého ráje jen 298 metrů. Pozdně bronzové lokality mají průměrně 415 metrů, ale bez extrémně položené a ne zcela s jistotou doložené lokality Česká Cikánka průměr klesá na 373 metrů. Nakonec halštatské lokality dosahují 323 metrů nadmořské výšky. Pokud jde o konfiguraci terénu, kterou hradiště využívají, shledáme dvě běžnému standardu se vymykající skupiny lokalit, a to skalní, zastoupené v oblasti Českého ráje čtyřmi doklady, a výšinné lokality, využívající dominantních poloh na vrcholech kopců, nejčastěji čedičových kup. Takových případů lze nalézt nejméně 6. Nejrozšířenější opevňovanou polohou jsou beze sporu ostrožny. Takových můžeme ve východních Čechách napočítat 18. Lokality Hradec Králové a Habřina Prašivka využívají nízkých svědeckých stolových hor které jsou pozůstatkem říčních teras. Lokalita Konecchlumí je jako jediná umístěna na souvislém, pozvolně klesajícím hřebeni, a to v místě nevýrazného předvrcholu. Pět lokalit je umístěno na nevýrazných návrších nebo na hranách takových návrší. Pokud jde o kulturní zastoupení podle jednotlivých poloh, je zřejmé, že ostrožné polohy byly využívány ve všech obdobích popelnicových polí, naopak v méně výrazných neostrožných polohách se objevují jen hradiště lužického období, a to především v době halštatské. Tato skutečnost může souviset především s umístěním lokalit do blízkosti hlavních toků, kde se klasické výrazné ostrožny neobjevují. Pro halštatské období lze rovněž konstatovat shodu se situací v jižních Čechách, kde jsou ve zvýšené míře obsazovány rovněž vrcholy kopců a nově horské hřbety (Hrubý Chvojka 2002, 585). 136

137 Síť hradišť mladší doby bronzové Na řešeném území jsou zastoupena hradiště všech vývojových fází mladší doby bronzové. K nejstarším datovatelným hradištím, ještě do stupně BC2 a BD, patří lokality Hradec Králové a snad i Velká Ledská. Ze sousedních regionů do této fáze patří hradiště u Svitávky na Malé Hané. Počátku stupně HA1 dožívá lokalita Holohlavy a opět osídlení Hradce Králové. Vrcholnou fázi vývoje stupně HA1 reprezentují lokality Běstovice, Habřina Rotemberk a rovněž Hradec Králové. Do mladolužického stupně HA2 můžeme zařadit Zářeckou Lhotu a patrně také všechny skalní lokality Českého ráje, tedy Mašov, obě polohy na k. ú. Zámostí a z Mladboleslavska Dneboh a Sudoměř. Jen obecně do lužického období datovatelné a bez dalšího upřesnění jsou lokality Jaroměř, Mělčany a Prasek. Dále sem patří Horní Letno, Hrdlořezy, Dobrovice Chloumek u Mladé Boleslavi, Mladá Boleslav staré město, Mladá Boleslav Čejetičky a Písková Lhota Valy na Mladoboleslavsku, Hradsko u Mšena na Mělnicku, Lžovice na Kolínsku, Mcely, Nymburk staré město a Přerov nad Labem na Nymbursku (Čtverák Lutovský Slabina Smejtek 2003) a Velké Opatovice na Malé Hané na Blanensku (Čižmář 2004; Dohnal 1988). V mladší době bronzové lze sledovat rozšíření opevněných lokalit v centrálních úrodných oblastech s hustým současným osídlením. Na konci období dochází k posunu opevněných poloh do okrajových částí regionu. V této době byla zřejmě osídlena všechna skalní hradiště Českého ráje. Další oblastí výskytu je Choceňsko. V obou případech jde o regiony značně vzdálené od Polabí, ale rozhodně ne bez významného osídlení, a navíc na spojnici do Pojizeří, popřípadě na Moravu. Jednou z uváděných interpretací je ústup mladolužického obyvatelstva před novou vlnou přistěhovalců ze Slezska. Protože však podobné rozložení shledáváme i u opevněných lokalit následujícího období, domníváme se, že příčiny tohoto posunu tkví spíše ve změně společenské struktury a hospodářské základny Síť hradišť pozdní doby bronzové Do počátečního pozdně bronzového stupně HB1 můžeme datovat lokality Kal, Nové Město n. M. a Zářeckou Lhotu. Ostatní lokality umožňují pouze rámcovou dataci do pozdní doby bronzové. Patří k nim Chrudim Pumberka, Mašov, Moravská Třebová, Práčov, Sedliště Hřmenín, Vesec, Zámostí Nad Maršovem a Starý Hrádek. Snad je možné do tohoto 137

138 období zařadit i lokalitu Lžovice na Nymbursku. Na Mladoboleslavsku to jsou Dobrovice Chloumek u Mladé Boleslavi, Mladá Boleslav Čejetičky, obě polohy u Pískové Lhoty a Sudoměř (Čtverák Lutovský Slabina Smejtek 2003), z Malé Hané a severního Pomoraví potom Boskovice, Krhov, Stavenice a Svitávka (Čižmář 2004; Dohnal 1988). V pozdní době bronzové je zřetelné rozložení opevněných lokalit na okraji osídleného území. V některých případech je možné shledávat důvody spíše v kontrole zdrojů nerostných surovin v podhůří než ve snaze o udržení sociálního postavení elit (Bouzek 1995, 149). Takto se například zvyšuje intenzita osídlení severně od Mlázovického/Hořického Chlumu v prostoru zdrojů měděných rud a zlata (Tomášková 2002, 134) Halštatská hradiště V počátečním halštatském stupni HC1 fungovala hradiště Běstovice, Chrudim Pumberka, Konecchlumí, Lišice, Skalice Skalička a Mašov. Těmto lokalitám je současné také osídlení lokality Písková Lhota (Rataj 1960). Mladohalštatské osídlení zaznamenáváme na lokalitách Habřina Prašivka, Chrudim staré město, Konecchlumí, Lišice, Mašov, Osek, Topol, Zámostí Starý Hrádek a Dneboh. Z uvedených lokalit se osídlení dožívá pozdní doby halštatské na lokalitách Konecchlumí, Mašov, Osek, Zámostí Starý Hrádek a mimo řešené území i Dneboh. Nově se pozdně halštatské osídlení objevuje v Hradci Králové. Jen rámcově halštatská jsou hradiště Biskupice, Česká Cikánka a Vraclav, na Mladoboleslavsku Horní Cetno, Hrdlořezy, Čejetičky a Sudoměř, na Mělnicku Hradsko u Mšena (Čtverák Lutovský Slabina Smejtek 2003) a v přilehlých oblastech Moravy Boskovice, Krhov, Lechovice, Nová Hradečná, Sudice, Velké Opatovice a snad Skalice n. S. (Čižmář 2004; Dohnal 1988). V době halštatské je rozmístění opevněných poloh rovnoměrnější. Opět se posunují dovnitř osídleného prostoru, a tedy i do kontaktu s dálkovými trasami. Jakékoliv doklady existence rodové aristokracie zatím chybí. Změna v osídlení přichází na přelomu stupňů HD1 a HD2. Ve východním a severním sousedství východních Čech se tak děje pod vlivem vpádu Skytů (Bouzek 2005). Jejich přímá přítomnost však zatím doložena není. Několik izolovaných nálezů trojbokých šipek může být i důsledkem jiných procesů. Je však zřejmé, že tato vlna změn zasáhla i východní Čechy. Z 10 předpokládaných halštatských hradišť se 4 lokality snad dožívají pozdní doby halštatské. Doklad násilného zániku známe pouze z hradiště Topol a z Chrudimi starého města. 138

139 Závěr Ze zmíněných 54 lokalit je pouze 8 bezpečně doložených pro dobu popelnicových polí. Tento počet můžeme ještě rozšířit o specifickou skupinu skalních hradišť Českého ráje. Těch napočítáme nejméně 5, z nichž 3 náleží řešenému území. Dalších 23 lokalit umožňuje oprávněný předpoklad existence hradiště. Vyčlenit je také nutno skupinu 8 výšinných lokalit. Zbývajících 12 lokalit, které bývají v literatuře interpretovány jako hradiště popelnicových polí, bylo třeba zcela vyloučit. Buď lze s velkou pravděpodobností vyloučit dataci do doby popelnicových polí, nebo existují důvodné pochybnosti, zda se vůbec jedná o hradiště, či alespoň výšinnou polohu. Východočeská hradiště lužického období byla pravděpodobně hospodářskými a zřejmě i správními centry relativně hustě osídlených, převážně zemědělských oblastí. Nejvýznamnějším centrem dálkové směny a redistribuce bylo zřejmě rozsáhlé hradiště v Hradci Králové, které je k tomu přímo předurčeno svou centrální strategickou polohou. O významu tohoto hradiště svědčí i jeho značné rozměry a početné zlaté depoty. S kontrolou těžby zlata bývá spojováno hradiště v Mělčanech (Vokolek 1993a, 55). Také ostatní soudobá hradiště disponují početným zázemím. Ještě během mladolužické fáze postupně dochází ke změnám ve struktuře osídlení, která přechází i do následujícího období. Hradiště pozdní doby bronzové, a to především jejího počátku, jsou oproti mladší době bronzové méně početná. Patrně plnila spíše funkci strategickou, a to zřejmě v souvislosti se zdroji surovin, především měděných rud. Nebyla totiž většinou obrácena proti osídleným územím, ale spíše do podhůří (Tab. 36). To vše naznačuje relativně klidnou éru vývoje. V době halštatské kontrolují opevněná sídla opět osídlené území a zřejmě také komunikační trasy. Jejich rozložení je nejrovnoměrnější. Mají tedy snad nějakou formu správní funkce a nepochybně profitují i z dálkového obchodu. Po otřesech na přechodu mladší a pozdní doby halštatské přežívá osídlení jen na několika z nich, a to navzdory množícím se časně laténským importům. Pro koho byly tyto náročné objekty budovány, nelze dnes bezpečně určit, neboť doklady o přítomnosti aristokratických vrstev chybí. Více světla do problematiky může vnést výzkum bezprostředně přilehlých pohřebišť nebo v několika případech i osamocených mohyl či jejich skupin, a zejména důkladné studium zázemí těchto hradišť. 139

140 katastr poloha nadm.v. převýšení plocha části datace Hradiště s potvrzenou datací opevnění do doby popelnicových polí 1. Běstovice Hlavačov ,7 1 HA1/2 2. Hradec Králové staré město ? BD HA2 3. Chrudim Pumberka ,3 1 HC HD 4. Kal Hradiště, Vala ,1 1 HB 5. Turnov - Mašov Čertova ruka ,8 1 HA2 HD 6. Moravská Třebová zámek - nádvoří ,5? HB 7. Topol Na hradě HD1 8. Zámostí Na Vrších HA2 9. Zámostí Starý (a Nový) Hrádek HA2 LA 10. Zářecká Lhota Hradníky ,5 1 HA2 10. Zářecká Lhota Hradníky ,5 1 HB1 Hradiště s osídlením z doby popelnicových polí, ale bez datovaného opevnění 1. Běstovice Hlavačov ,7 1 HC 11. Biskupice Hrubé Kolo ,7 1 HC 12. Česká Cikánka Zkamenělý zámek ,03 1 HB 13. Češov Valy HA, HB, HC 14. Habřina Prašivka ,5 1 HD 15. Habřina Rotenberg ,5 1 HA1/2 16. Holohlavy vodojem ?? BD/HA1 2. Hradec Králové staré město ? HD 17. Chrudim staré město ,5? HA, HD 18. Jaroměř staré město ,8 1 HA 19. Konecchlumí Hůra, U Blaženy ,75 1 HC LA 20. Lišice Vyšehrad ? 2 HD 21. Mělčany Chlum HA, HC 22. Nové Město n.m Hradiště ,8 1 HB1 23. Osek Na Kostelíku HD/LTA 24. Pěšice Na Valech, Hradiště ,5 2 HB HD? 26. Prasek Chlum HA 27.Sedliště-Hřmenín HB 28. Skalice-Skalička Pardědub ,5 1 HC 29. Svídnice Práčov ,3 1 HB 30. Velká Ledská Hradiště BD 31. Vesec u Sobotky Poráň ,4 1 HB, HC 32. Vraclav Hradisko ,8 1 HC Výšinné lokality bez dokladů fortifikací 33. Jičín Zebín HB HD? 34.Podhradí u Jíčína Velíš HA 35. Potštejn hrad HB HD? 36. Ráby Kunětická hora HC LA 37. Roveň hrádek Nebákov HB 38. Troskovice Trosky HB1 39. Údrnická Lhota intravilán HB 40. Železnice Železný HB Tab. 14: Přehled východočeských hradišť a výšinných poloh s vybranými parametry a datací. 140

141 Tab. 15: Terénní situace východočeských hradišť 141

142 Tab. 16: Terénní situace východočeských hradišť. 142

143 Tab. 17: Terénní situace východočeských hradišť. 143

144 Tab. 18: Terénní situace východočeských hradišť. 144

145 Tab. 19: Rozložení východočeských hradišť podle vývojových fází. 145

146 Tab. 20: Rozložení východočeských hradišť podle vývojových fází. 146

147 6. Východočeská pohřebiště Úvod Kulturní okruh popelnicových polí, východočeskou skupinu nevyjímaje, je spojován se striktně žárovým pohřebním ritem. Přesto nabývají jeho pohřby široké škály forem, a to nejen konstrukcí hrobu, skladbou a bohatstvím inventáře, ale i vzájemnými vztahy v rámci pohřebiště. Bohatství znaků v sobě nepochybně skrývá řadu důležitých informací o živé kultuře své doby. Protože jsou však duchovní svět pravěkého člověka i jeho společenské vazby primárně nepoznatelné, lze se realitě přiblížit jen hledáním vzájemných souvislostí a zákonitostí mezi jednotlivými znaky. Mnohé z nich mohly být nahodilé a ve své době zcela nevědomé. Některé mohly zachycovat jak výši sociálního postavení jedince danou velikostí osobního jmění nebo bohatství jeho rodiny, prestiž jeho společenské či ekonomické role, tak i pohlaví nebo věk. Další byly patrně podmíněny geograficky. Vše se pak proměňovalo v průběhu času. Vzniká tak velmi složitý systém vztahů umožňující sérii více či méně pravděpodobných hypotéz. Tato kapitola si neklade za cíl rozluštit složitý duchovní svět skrytý za bohatstvím forem pohřebního ritu, ale poukazuje na některé pozoruhodné souvislosti, nabízí možná vysvětlení a navrhuje směr dalšího bádání. V reakci na převládající trend zájmu o bohaté hroby, spojované tradičně s příslušníky vyšších vrstev společnosti (např. Kytlicová 1988; Clausing 1999; Novotná 2004a), se snaží postihnout pohřební ritus východočeské skupiny popelnicových polí v celé jeho šíři. Výsledná data budou následně konfrontována s výsledky studia sídlištní struktury a hospodářské základny lidu popelnicových polí. Pro potřeby co možná nejkomplexnější analýzy pohřebního ritu bylo sledováno 44 znaků a řada dalších jednotlivostí. Nejpočetnější skupinou je výskyt jednotlivých typů milodarů. Zahrnuje počet keramických nádob, typ, počet a umístění popelnic 77 v rámci hrobové jámy a zvláštní keramické tvary tzv. mondidoly, picí rohy, zoomorfní nádobky, chrastítka a přesleny. Kovový inventář zastupují bronzové jehlice, spony, náramky, drobné kroužky a spirálky patrně prsteny, součásti náhrdelníků nebo náušnice, dále meče, hroty kopí, hroty šípů, nože, srpy, břitvy, železné jehlice, spony, náramky a zvláštní skupina 76 Kapitola byla publikována ve sborníku konference Popolnicové polia a doba halštatská v Košicích 2008 (Novák 2010b). 77 Sledovány byly i hroby jámové. S ohledem na časté poškození hrobů orbou je však tento údaj značně nespolehlivý. Není výjimkou, že je keramika zcela rozvlečená, a to včetně spodní části popelnic. Bezpečné určení je možné jen u nečetných hlubších hrobů s dobře dochovaným dalším keramickým inventářem nebo větším množstvím uložených kosterních pozůstatků. 147

148 koňských postrojů nebo součástí vozů, to vše spolu se souhrny počtů bronzových, železných a kovových milodarů. Výčet nálezů doplňují nečetné doklady zlatých, jantarových a skleněných milodarů. Důležitý je také údaj o poškození žárem pohřební hranice. Další významnou skupinou jsou znaky popisující podobu hrobu, a to hloubka hrobové jámy, mocnost ornice, orientace delší osy hrobové jámy podle světových stran, kamenné konstrukce, schránky z organických materiálů a mohylové náspy. Bohužel dosud nečetné jsou údaje o pohlaví a věku zemřelého. Na závěr výčtu je třeba zmínit ještě geografické rozložení, dataci a stav výzkumu vyjádřený dochováním kresebné dokumentace Kritika pramenů Právě stav výzkumu je velmi významným limitujícím faktorem. Rozboru bylo podrobeno 2489 hrobových celků ze 137 pohřebišť. 78 Voleny byly takové soubory, které jsou alespoň písemnou zprávou označeny jako inventář konkrétního hrobu. Kompletní škálu informací poskytuje jen nepatrný zlomek z uvedeného počtu hrobů. Lužických hrobů lze využít Náleží 109 pohřebištím, z nichž nejpočetnější jsou Běstovice, Dneboh, Jaroměř Čáslavky, Kunětice, Lháň, Lukovna, Malá Bělá, Podbor, Pouchov a Sadská. Zcela nepoměrné je množství 601 slezských hrobů vzhledem k jejich příslušnosti k pouhým 14 pohřebištím. Téměř polovina hrobů byla prozkoumána na pohřebišti ve Skalici. S řádově několika desítkami hrobů následují pohřebiště v Březině, Jaroměři Čáslavkách, Měníku, Ostroměři a Třebešově. Vedle předpokládaného poklesu hustoty osídlení v pozdní době bronzové má na tento nepoměr zásadní vliv i stav výzkumu a zejména publikování nalezišť. V literatuře lze totiž napočítat nejméně 74 soudobých pohřebišť reprezentujících více než tisíc zmínek o jednotlivých hrobových celcích. Nikoli nevýznamná pohřebiště na katastrech obcí Březovice, Dražkovice, Černilov, Hoříněves, Kostelec nad Orlicí, Lukovna, 78 Podkladem pro rozbor pohřebního ritu byla databáze vycházející z těchto syntetických, soupisových či katalogových prací: Domečka 1902, 1904; Duška 1898; 1900; Filip 1933, , 1939; Píč 1892, ; Schránil 1919, Vokolek 1999b; 2003b. Dále bylo čerpáno z následující literatury řazené abecedně podle autorů zpracování jednotlivých lokalit: Diviš 1885 (Dražkovice); Diviš 1900 (Hořánky); Eisner 1913 (Dvakačovice); Felcman 1899 (Dražkovice); Fieder 1956 (Skalice); Filip 1931 (Březina); Hladík 1889 (Měník); Hralová 1957 (Dneboh); Hralová 1962 (Malá Bělá); Klen 1946 (Semechnice); Košťál 1913; 1918 (Kunětice); Martinec 1958 (Jaroměř Čáslavky); Martinec 1960 (Pouchov); Nechvíle 1876 (Dašice); Novák 2005b (Jaroměř Čáslavky); Rataj Vokolek 1962 (Opatovice n. L.); Vokolek 1959 (Lukovna), Vokolek 1962b (Pouchov); Vokolek 1966 (Třebešov); Vokolek 1984a (Kostelec n. O.); Vokolek 1984b (Vlkov); Vokolek 1990b (Lochenice); Vokolek 1990c (Lhota u Nahořan); Vokolek 1992a (Kunětice); Vokolek 1993d (Jaroměř Čáslavky), Vokolek 1993e (Platěnice); Vokolek 1994b (Rosice n. L.); Vokolek 1995a (Třebechovice); Vokolek 1999a (Ostroměř); Vokolek 2002 (Skalice); Vokolek 2003a (Uhersko); Vokolek Rataj 1964 (Jeřice). S ohledem na vysoký počet zpracovávaných hrobových celků není literatura dále jednotlivě uváděna, není-li ve spojitosti s původní myšlenkou autora. 148

149 Skalička, Svijany, Úhřetice nebo Vlkov nejsou publikována buď vůbec, nebo způsobem, který neumožňuje další efektivní studium. Srovnatelným počtem 607 hrobů z 29 lokalit disponuje halštatské období. Ačkoliv je v literatuře zmiňován výskyt halštatských hrobů v souvislosti s nejméně 65 lokalitami, opět téměř polovinu hrobů přinesl výzkum jediného naleziště, tentokrát eponymního pohřebiště v Platěnicích. V řádech desítek hrobů se pohybují ještě pohřebiště Dobřenice, Opatovice, Předměřice, Skalice a Úhřetice. Původně rozsáhlá pohřebiště v Holohlavech Chlomku, Předměřicích či Ředicích byla z velké části nebo zcela pro další výzkum znehodnocena. Z výkopů na těchto lokalitách se nedochovaly dostatečné zprávy. Další významné pohřebiště v Kostelci nad Orlicí nebylo bohužel dodnes v úplnosti publikováno. Zvlášť byly zařazeny nepočetné pozdně halštatské hroby, umožňující vzhledem k malému počtu jen nejobecnější závěry. Období BD HA HB HC HD1 Sledovaná pohřebiště Hroby celkem Hrob s dokumentací Hrob bez dokumentace / poškozený Hroby s kovovými milodary (bronz/fe) (103/144) Keramika počet nádob průměr na hrob 4,19 7,63 6,70 jehlice /42 spony /17 Hroby s kruhy, náramky náhrdelníky kovovými šperky /45 kroužky, prsteny trubičky /0 meč 1 0 4/5 kopí Hroby se šípy /2 zbraněmi a nůž /74 nástroji Srp břitva Hroby s jezdeckou výbavou Chřestítko Picí roh Mondidoly Zlato Sklo Jantar Tab. 21: Souhrnné údaje o počtech hrobových celků s jednotlivými typy milodarů 149

150 Pro kontrolu bylo stejným rozborům zvlášť podrobeno 668 hrobů s dochovanou terénní dokumentací nebo přinejmenším velmi detailním popisem. 79 Z uvedeného množství hrobů náleží 212 mladší době bronzové, 312 hrobů pozdní době bronzové a pouhých 144 hrobů halštatskému období. Ani v těchto případech nemůžeme mít jistotu, že jde o uzavřené nálezové celky. Vždy existuje riziko, že se jedná o více nerozpoznaných samostatných pohřbů. 80 Patrné je to v nejistotě, se kterou jsou zpracovány tyto soubory z hlediska typologického. Takový problém řešil například Jindra Nekvasil na pohřebišti v Rájci u hrobů 25/26 a 29/30. V obou hrobech byli pohřbeni dva jedinci. Typologie sice naznačovala určitý časový posun, avšak v rozpětí jednoho chronologického stupně jsou jakékoliv závěry nejisté (Nekvasil 1975, 334; Stloukal 1975). Obdobná situace byla zjištěna i ve východních Čechách, kde za příklad může sloužit hrob 2 z Libenic nebo hrob 4 z Chrudimi (Vokolek 2003b, 109, 167). U dalšího chrudimského hrobu 1 bylo na rozdíl od předchozích možno typologický rozpor podložit i více než půlmetrovým rozdílem v zahloubení pohřbů (Vokolek 2003b, 107). Celkový obraz je ještě složitější. Může nastat i situace, kdy dva zřetelně oddělené hroby s veškerou hrobovou výbavou i přítomností kosterního materiálu obsahují ostatky téhož jedince. Oba výše zmíněné případy byly například v hojném počtu popsány při výzkumu mohylníku v Čejetičkách (Plesl 1993a). Pod 27 mohylovými náspy zde bylo odkryto 54 objektů a dalších 58 objektů v prostoru mezi mohylami. Ne všechny objekty, byť hrobového charakteru, navíc obsahovaly kosterní pozůstatky. Pokud by se na takovém pohřebišti nedochovaly mohylové náspy a nebylo přihlíženo k výše zmíněným rizikům, mohla by být tato lokalita velmi snadno chybně interpretována jako ploché pohřebiště se 112 hroby. V neposlední řadě je třeba mít na paměti i předpoklad, že se celý inventář nedochoval. Týká se to hrobů vykradených a především porušených orbou nebo melioracemi. Podobu hrobů na první pohled nedotčených pozměnilo i nedochování organických materiálů, nemluvě o předpokládaném obsahu přiložených keramických nádob. Jen ojediněle se podaří zachytit různé organické schránky, jaké byly nalezeny například na pohřebišti v Kostelci nad Orlicí (Vokolek Kalferst 1985). Častěji na jejich přítomnost nepřímo poukazuje uspořádání milodarů do pravoúhlé sestavy. Ještě méně archeologicky uchopitelný je předpoklad 79 Tyto paralelní výsledky zde nebudou v plném rozsahu uváděny, lze však konstatovat, že vyjma větší rozkolísanosti, způsobené menším počtem sledovaných celků, odrážejí stejné trendy jako celkové výsledky. 80 Například z fáze II na pohřebišti v Kietrzi známe případy popelnic uložených v těsné blízkosti, avšak v samostatných jamkách. Nesoučasné uložení se podařilo v některých případech doložit stratigraficky. V mladších fázích pohřebiště v Kietrzi se s takovými případy již nesetkáváme (Gedl 1979, 21). 150

151 přítomnosti nádob z organických materiálů, který však může zásadním způsobem promluvit do interpretace tzv. jámových hrobů (Veliačik 1983, 155). Neúplnost pramenné základny lze pominout jen za předpokladu náhodného výběru. To platí pouze v případě, že se žádná vývojová fáze neodlišuje zastoupením nějaké specifické formy pohřebního rituálu s odlišnou mírou postižitelnosti archeologickými metodami, například vyšším zastoupením jámových hrobů, jinou úpravou podzemní i nadzemní části hrobu, 81 odlišnou teplotou kremace, způsobenou dostupností a výběrem druhu dřeva, a zejména odlišnou volbou stanoviště. Podobné nároky na charakter terénu vedly například k překrytí většiny hradišť doby popelnicových polí opevněnými areály raného středověku a tím i k jejich výraznějšímu narušení (Novák 2008a). Také v případě pohřebišť mohla být taková souhra ve volbě stanoviště příčinou větší či menší destrukce. Jak už bylo naznačeno výše, jedním z nejvýznamnějších limitujících faktorů pro archeologické studium jsou nedostatky terénního výzkumu. Skutečnost, že nejstarší archeologické výzkumy nesplňovaly nároky dnes přinejmenším teoreticky kladené na moderní archeologický výzkum, je nepochybná. Některé nedostatky však přetrvaly a navíc se objevil i nový okruh spojený se záchranným charakterem většiny výzkumů. Velmi problematické je použití mechanické skrývky, při které dochází k zániku vrchní části hrobů, žárovišť či půdorysů mohylových náspů. Již 16 let před vznikem tohoto textu upozorňoval V. Vokolek pod dojmem z výzkumů v Lochenicích, Běstovicích a Zářecké Lhotě na rychlý zánik popelnicových pohřebišť, a to především orbou (Vokolek a, 38). O tom, že se orba, zvláště pak hluboká, podepisuje na stavu popelnicových pohřebišť, nelze pochybovat. Vliv orby však není všude stejně ničivý. Při pohledu na situaci výzkumu pohřebiště v Jaroměři Čáslavkách z roku 2002 se jako hlavní příčina poškození hrobů jeví spíše skrývka ornice hluboká kolem 40 cm. Hroby byly zahloubeny většinou 7 20 cm, jen výjimečně téměř 30 cm pod úrovní skrývky (Novák 2005b). Podle vyjádření ZD Dolany, které v tomto prostoru hospodaří, probíhala orba v minulosti jen do hloubky centimetrů. Paradoxně právě zemědělské aktivity těžkou technikou, způsobující zhutnění spodních neproorávaných vrstev půdy, mohly být příčinou úplnějšího dochování inventáře některých hrobů navzdory malé hloubce, i když za cenu větší fragmentarizace. Pokud bylo možné zjistit z rozměrů zrekonstruovaných tvarů a z terénní dokumentace, sahaly okraje nádob původně nejvýše 20 cm, ale většinou cm pod současný povrch. 81 Na pohřebišti v Jaroměři Čáslavkách se paradoxně lépe dochovaly slezské hroby, u nichž se předpokládá jen nízký rov, oproti lužickým pohřbům, zvláště pokud ty byly původně kryty mohylovými náspy (Novák 2005b). 151

152 Nejpoškozenější hroby překvapivě patřily spíše k těm hlubším. Totéž lze pozorovat i v případě silně poškozených hrobů z Běstovic, jejichž hloubka byla v průměru téměř dvojnásobná. Vysvětlení je však v obou případech odlišné. V Jaroměři Čáslavkách lze předpokládat spíše vliv pohřebních zvyklostí, 82 zatímco Běstovicích je důvodem tzv. podorávání bránami až do hloubky 70 cm (Vokolek 2003b, 49). Je zřejmé, že k takové destrukci nedocházelo všude, neboť běžná orba takové riziko nepředstavuje. Již v roce 1885 píše Václav Diviš Čistecký ze Šerlingu o pohřebišti v Dražkovicích, kde se některé hroby patrně vlivem eroze nacházely pouhých 6 cm pod povrchem, a tedy byly i silně zasaženy orbou. Naopak v místech s vrstvou mocnou až tři čtvrtě metru se hroby dochovaly nedotčené (Diviš 1885, 33). Jinde čteme jeho soudobé postřehy o menším poškození na polích, kde se do té doby nepěstovala cukrovka a nebyla nutná hlubší orba (Diviš 1900, 35). 83 Pro detailnější úvahy však z většiny lokalit chybí údaje o hloubce hrobů, a to včetně moderních výzkumů. Je překvapivé, jak malý počet publikovaných hrobů je opatřen informací o mocnosti ornice a hloubce dna hrobové jámy vůči dnešnímu povrchu nebo úrovni skrývky. Obvykle používaný údaj o tom, že nádoby byly uloženy či nalezeny v určité hloubce, je zavádějící. Není zřejmé, zda je myšlen vrchní okraj inventáře, nebo úroveň, na které milodary stojí, a to ještě nemusí být vždy dno hrobové jámy. Pro studium pohřebního ritu je omezující také skutečnost, že keramika nebývá pokaždé vyzvedávána po nádobách, a pokud možno i s výplní. Ještě častěji chybí provázání s dokumentací, kdy nelze zpětně konkrétní zrekonstruované nádoby v plánech identifikovat. Již prozkoumané objekty dnes většinou nelze podrobit reviznímu výzkumu ať již z důvodu záchranného charakteru, nebo velkého časového odstupu od doby získání nálezů, spojeného zpravidla s nepřesnou lokalizací. Určitý prostor pro výzkum poskytují ještě přírodovědné metody rozborem již vyzvednutých hrobových nálezů, alespoň pokud se v muzejních sbírkách dochovaly nálezové celky. Nové informace je tedy třeba očekávat od nových, precizně provedených a zdokumentovaných výzkumů. 82 V případě hrobů 40 a 52/2002 v Jaroměři Čáslavkách má destrukce keramiky podobu souvislé vrstvy poměrně velkých střepů (Novák 2005b). V těchto případech se můžeme oprávněně domnívat, že k rozbití nádob došlo záměrně už během pohřbu. Podobný doklad záměrného uložení již rozbitých nádob byl popsán také u hrobu 112 z pohřebiště na Pouchově (Vokolek 1962b, 7). Snad je možné tento typ pohřbu srovnat se skupinou tzv. hnízdových hrobů, jak je vytyčila J. Hralová (Hralová 1957, 29). 83 Podle vyjádření prof. Josefa Hůly a doc. Františka Kumhály z Technické fakulty ČZU v Praze nepřesahovala hloubka orby s využitím potažní síly 25 cm. Po první světové válce, v souvislosti s rozvojem mechanizace a pěstováním cukrovky, dosahovala na některých velkostatcích hloubka orby až 40 cm. Tzv. hloubkové kypření podorniční vrstvy bylo prováděno od sedmdesátých let 20. století z důvodu slehávání ornice, které zapříčinilo nesprávné použití těžké techniky. Propagována a zpravidla jednorázově použita byla tato technologie zejména v druhé polovině osmdesátých let. Tzv. dlátové kypřiče, dosahující hloubky cm, se vyrábějí dodnes. Jedná se však o technologii velmi energeticky náročnou, a tudíž i nepříliš běžnou. 152

153 6.3. Mladší doba bronzová Pohřby lužického období lze charakterizovat průměrným počtem 4,19 keramické nádoby v hrobové výbavě. 84 Více než 72 % pohřbů ale této úrovně nedosahuje. Bronzové milodary obsahuje 26 % hrobů, přičemž na každý z nich připadá průměrně 2,28 bronzového milodaru. V hrobových souborech je doložen společný výskyt nedotčených i žárem pohřební hranice poškozených bronzových předmětů. Vzhledem k poškození druhé skupiny nelze určit jejich vzájemný poměr. Také žárem nepoškozené bronzy jsou nezřídka dochovány torzovitě, což předpokládá buď záměrné rozlámání před uložením do hrobu, nebo vliv postdepozičních procesů. Proto lze jen obtížně rekonstruovat původní podobu inventáře a uvedené hodnoty je nutno považovat pouze za orientační. V souvislosti s bohatstvím hrobové výbavy je třeba zdůraznit, že podíl hrobů s bronzovými milodary stoupá přímo úměrně s rostoucím bohatstvím keramických milodarů (Tab. 29). Při detailnějším pohledu na složení kovových milodarů nejsou patrné žádné významnější souvislosti. Dělení na šperky a zbraně podle pohlaví nelze pro mladší dobu bronzovou předpokládat. Všechny sledované typy šperků, nebo přesněji doplňků oblečení, jsou doloženy i z hrobů vybavených zbraněmi. Vyšší četnost výskytu lze sledovat pouze mezi jehlicemi, náramky a drobnými kroužky. To je způsobeno výraznou početní převahou těchto typů milodarů a snad i existencí ucelených souprav. Podle nečetných antropologických rozborů lužických pohřebišť velmi výrazně převažují ženské a dětské pohřby nad mužskými (Chochol 1956; 1958; 1962). V žádném z antropologicky potvrzených mužských hrobů nebyly zjištěny bronzové milodary. Při pouhých 5 případech z toho však nelze vyvozovat žádné závěry. S mužským pohřbem bývají tradičně spojovány zbraně nebo některé další předměty specifického významu a funkce, například břitvy. Pozoruhodný je v této souvislosti pohřeb v objektu 341 na pohřebišti v Čejetičkách, kde pohřeb mladé ženy provázela břitva (Plesl 1993a). Také v kulturně blízkém prostředí severozápadních Čech, v hrobě 60 na pohřebišti Střekov II, byla v patrně v ženském hrobě nalezena břitva (Plesl 1961). Výskyt v ženských hrobech a také společný výskyt s pinzetami konstatoval již dříve Jan Filip (Filip , 119). Další dvě břitvy z pohřebiště Střekov II však již náležely mužským pohřbům 84 Tím jsou myšleny všechny identifikovatelné keramické tvary v inventáři hrobu, s vědomím toho, že některé nádoby mohly být už v době pohřebního rituálu uloženy nekompletní. To však nesnižuje jejich symbolickou funkci (Šabatová 2007). Zpravidla se jedná o keramiku, která neprošla žárem pohřební hranice. Zastoupení přepálených keramických zlomků naznačuje dnes neurčitelný podíl keramiky, která byla přidána přímo na pohřební hranici. 153

154 (Jockenhövel 1971, 189). Ještě překvapivější je hrob XXXVI ze Žirovice s pohřbem novorozence a ne zcela jistým nálezem ostatků ženy. V témže hrobě byl nalezen také bronzový hrot šípu. 85 Další pohřeb ženy a dítěte v hrobě 40 ze Střekova II provázel pro změnu bronzový nůž. Ještě výrazněji se tento jev podařilo prokázat na území Horního Slezska. Nože, dýky, a dokonce i meče se objevily častěji v hrobech žen, žen s dětmi nebo v hrobech starších mužů (Juchelka 2008). Symbolika těchto předmětů tedy mohla být složitější, či naopak žádná, ve smyslu náhodného výběru. Nabízí se zde otázka, zda měl milodar charakterizovat zemřelého, nebo spíše někoho z pozůstalých. I z východních Čech je doložen společný výskyt břitev, nožů a hrotů šípů, avšak bez antropologických dat (Tab. 22). Žádný ze sledovaných druhů šperků, doplňků oblečení a překvapivě i zbraní či nástrojů tedy nelze vztáhnout výhradně k údaji o pohlaví nebo věku pohřbeného. Jednoznačná a přímočará však není ani interpretace sociální. Některá hlediska, jako jsou okolnosti smrti pohřbeného jedince, zůstanou pro nás vzhledem k žárovému pohřebnímu ritu velmi obtížně rekonstruovatelná. % hrobů s bronzy (332) Břitvy Srpy Nože Šípy Kopí Meče Kroužky Náramky Spony Jehlice 59,3 (197) 2,5 (5) 0 3,4 (7) 2,5 (5) 0,5 (1) 0 14,4 (35) 18,6 (45) 5 (10) Spony 3,6 (12) (1) 0 8,3 (1) 0 6,9 (4) 4,1 (4) Náramky 27,1 (90) 1 (1) 0 3 (3) 1 (1) 1,1 (1) 0 14,7 (22) Kroužky 24,1 (81) 5,9 (5) 0 3,3 (3) 2,2 (2) 1,2 (1) 0 Meče 0,3 (1) Kopí 0,3 (1) Šípy 3,3 (11) 11,1 (2) 0 0 Nože 4,2 (14) 9,5 (2) 0 Srpy 0 0 Břitvy 2,7 (9) Tab. 22: Procentuální vyjádření hrobů lužického období se společným výskytem jednotlivých typů bronzových milodarů vzhledem k celkovému počtu hrobů s kovovými milodary (v závorce absolutní počet hrobových celků) 85 Význam šípu v souvislosti s ženskými pohřby je vykládán na základě předovýchodních analogií jako ochranný (Novotná 2004b, 403). 154

155 Zlato bylo součástí 10 hrobových výbav se širokou škálou bohatství keramiky i bronzových předmětů, a to ve výrazně nadprůměrném množství. V 10 hrobech byly rovněž nalezeny skleněné perly. Tyto hroby jsou na bronzové milodary méně bohaté a ještě překvapivější je malý počet keramiky, nepřesahující 6 nádob. Přitom nelze pochybovat o tom, že sklo patřilo v mladší době bronzové mezi importy (Venclová 1990, Venclová 1989), a tedy i mezi materiály nejvíce ceněné, u nichž je předpokládána odpovídající prestižní funkce. Ještě chudší je výbava mohyly III v Jeřicích s jantarovým korálkem; součásti jezdecké výstroje či vozů se ve východočeských hrobech mladší doby bronzové neobjevily vůbec. Zajímavým tématem je rovněž přítomnost zvláštních keramických tvarů. Z nálezu jediného chrastítka závěry činit nelze; více se však dozvíme ze zoomorfních nádobek, které se dochovaly v 10 hrobech, vesměs bohatých na keramiku, ale chudších na bronzové milodary. Z těchto nálezů pochází 8 z jediného pohřebiště v Malé Bělé a 2 z Kluku na Poděbradsku (Vokolek 2003b). Ostatní sporadické nálezy, především dvě závěsné a jedna dělená nádobka, nemají ve své ojedinělosti vliv na celkový obraz. Kamenné sekery a bulavy z Malé Bělé, Hrušova a Jeřic pocházejí z hrobů poměrně chudých na keramiku i bronzové milodary (Vokolek 2003b). V této souvislosti stojí za zmínku dětský hrob 31 ze Střekova II s nálezem 4 nádob a kamenné sekerky (Plesl 1961). Z tohoto pohledu se tyto nálezy nejeví jako symboly společenské prestiže či symbolické odznaky moci. Významným ukazatelem je úprava hrobů. Zde se dotýkáme jedné z nejzávažnějších otázek, která provází studium pohřebního ritu. Již roku 1946 si při prokopávání mohylníku u Semechnice povšiml Jan Klen, že čím nákladnější je pohřební památník, tím chudší je jeho výbava. Některé mohyly dokonce obsahovaly jen kosterní pozůstatky bez dalších milodarů (Klen 1946, 157). Totéž lze sledovat i na pohřebišti v Čejetičkách (Plesl 1993a). Stav dochování či záchranný charakter většiny výzkumů dnes obvykle neumožňuje identifikovat mohylové náspy. Jejich uplatnění pravděpodobně nelze očekávat na všech lužických pohřebištích. Mohyly lužického období jsou doloženy nebo předpokládány na pouhých 12 lokalitách. Spíše o předpoklad existence mohylového náspu se jedná v případě pohřebiště v Čisté, rovněž pouze předpokládáno je mladobronzové stáří mohyl v Běstvinách a Volovce. Mohylníky Hvozdnice, Nadslav, Semechnice, Vojenice a z části Jeřice byly spíše prokopány než zkoumány už v 19. a na počátku 20. století. V úplnosti nejsou publikovány ani novější výzkumy velké mohyly v Běstovicích, mohylníku v Čejetičkách, Jeřicích, Koldíně a Uhersku. 155

156 Velmi zásadní poznatky přinesl především výzkum mohylníku v Čejetičkách. Na této lokalitě byla zjištěna celá škála vzájemných vztahů mohylových náspů s objekty hrobového i jiného účelu. Vedle vícenásobných pohřbů v jediném objektu byly doloženy i pohřby dělené v jednom nebo více objektech či objekty hrobového charakteru bez kosterních pozůstatků, a to vše pod mohylovými náspy i v jejich bezprostředním okolí. 86 Mladá Boleslav Hradec Králové Kolín Pardubice 0 50 km Tab. 23: Geografické rozšíření vybraných znaků, typů milodarů v hrobech mladší doby bronzové 86 Kosti pravděpodobně téže ženy, která byla pohřbena spolu s dítětem v centrálním hrobě s kamenným věncem pod malou mohylkou 60, byly uloženy také v jamce 345, ležící již mimo kamenný věnec, a to s vlastní výbavou. Do více oddělených zahloubených jamek byly rozděleny ostatky stejných osob i pod mohylami 27, 29, 30, 39 nebo 54 (Plesl 1993a). Souvislost byla tedy prokázána jak antropologicky, tak i archeologicky příslušností k jednomu mohylovému náspu. Bylo-li však odděleně do více jamek pohřbeno více osob, jako pod mohylami 57 nebo 61, nemůže již antropologie jejich vzájemný vztah potvrdit. Zbývá tedy ne zcela bezpečné archeologické zjištění příslušnosti k jednomu mohylovému náspu. Příkladem objektů hrobového charakteru s bohatým inventářem, ale bez kosterních pozůstatků, jsou objekty 190, 191 nebo

157 Pokud si u zmíněného mohylníku odmyslíme mimo Pojizeří poměrně vzácné doklady kamenných konstrukcí a připustíme-li výraznější zásah zemědělské činnosti, která by zarovnala mohylové náspy, dospějeme k obrazu velmi blízkému mnoha soudobým plochým pohřebištím. Tato myšlenková konstrukce se až překvapivě shoduje s vyhodnocením pohřebiště v Jaroměři Čáslavkách, čítajícím rovněž 112 zahloubených objektů. Z 29 objektů datovatelných bezpečně do lužického období, které byly prozkoumány v sezóně 2002 a jejichž zachovalost umožňuje rozbor pohřebního ritu, má značná část složitější půdorys, který nevylučuje více fází. Nejlépe patrné je to v hrobech 57/2002 a 102/2002. Oba obsahují dvě oddělené skupiny nádob, pouze ve druhém případě však obě skupiny zahrnují zároveň alespoň jednu popelnici. Určitou stratigrafii v uložení pohřbů naznačuje snad jen hrob 81/2002. V případě dalších hrobů, složených ze dvou až tří jamek, je však pohřeb doložen nejvýše v jedné z nich. Pět objektů hrobového charakteru zcela postrádá kosterní materiál. Naopak objekt 63/2002 obsahoval tak velké množství kosterních pozůstatků, že lze vyloučit absolutní ztrátu keramiky, pokud by v něm původně nějaká byla. (Novák 2004, 2005b). Lépe bývají dochovány vnitřní konstrukce hrobových jam. V hrobech lužického období se lze setkat s kamennými konstrukcemi v různých podobách, od kamenné podlážky, přes skříňku po kamenný zával. Do této skupiny lze zařadit nejméně 58 hrobů s širokou škálou bohatství výbavy. V přítomnosti keramiky, bronzů ani jiných milodarů se tyto hroby výrazně neliší od průměru. Nápadné je pouze geografické rozložení, kdy dvě třetiny z těchto hrobů pochází z Pojizeří a mezi zbývajícími převažují střední Čechy, případně Chrudimsko; jedná se tedy vyjma posledně jmenovaného o okrajové regiony východočeské skupiny popelnicových polí s užším kontaktem na knovízskou oblast. V hrobě 75 z Malé Bělé je snad možno shledávat předchůdce pozdějších pohřbů v dřevěné pravoúhlé schránce. Podobně se jeví i hrob 32 v Běstovicích, ovšem bez dodatečné kamenné konstrukce (Vokolek 2003b). Stejně jako v následujícím období, lze i v těchto případech usuzovat především podle tvaru pohřební jámy a rozložení keramiky. Tyto hroby jsou mladší než skupina analogických pohřbů tzv. kietrzského typu (Juchelka 2011). Spíše je můžeme pokládat za to, co O. Kytlicová nazvala lokálním specifikem (Kytlicová 1988, 342). Jeden ze zástupců pohřbů v kamenných schránkách, objekt 195 z pohřebiště v Čejetičkách, skrýval pohřeb mladé ženy a většího dítěte (Plesl 1993a). Kromě spojení kamenných konstrukcí i s pohřby žen a dětí je tento hrob reprezentantem dalšího zajímavého okruhu problémů. Jak již bylo řečeno výše, při většině antropologických rozborů početně dominují pohřby žen a dětí nad mužskými pohřby. Časté jsou zejména pohřby žen s dětmi. 157

158 Proti interpretaci úmrtí při porodu však mluví antropologické rozbory potvrzující zpravidla vyšší stáří pohřbeného dítěte. Takové doklady shledáváme na téže lokalitě i pod mohylami 22, 27, 39 a v objektu 89. Výjimečný je další dvojpohřeb z mohyly 60, kde byly nalezeny nespálené kosti kojence (Plesl 1993a). Dvojpohřby ženy a staršího dítěte jsou rozšířené i na dalších pohřebištích, kde byl proveden antropologický rozbor. S tímto jevem se setkáváme v hrobech 2, 7 a 27 z Hrušova (Chochol 1958) či v hrobu 27 z Opatovic (Chochol 1962). Většinou lze v těchto případech předpokládat jednorázové uložení. V uvedených případech můžeme vyloučit úmrtí ženy při porodu. Jedním, nikoliv však jediným vysvětlením může být záměrné usmrcování dětí v případě úmrtí jejich matky. Mohlo by k němu docházet v důsledku krizových situací, kterým byla komunita vystavena. Mnohdy značně bohatá výbava takového hrobu nebo jeho náročná úprava naznačuje, že vysvětlení bude třeba hledat jinde, snad v náboženské sféře Pozdní doba bronzová V pozdní době bronzové se průměrný počet nádob v inventáři hrobů téměř zdvojnásobil, a to na 7,63 nádoby na hrob. Tohoto průměru nedosahuje přes 69 % hrobů, tedy téměř stejně jako v mladší době bronzové. O bronzové milodary se dělí 33 % hrobů. Průměr v nich dosahuje 2,78 bronzového milodaru na hrob. Ve srovnání s mladší dobou bronzovou se podíl hrobů s bronzovými milodary udržuje na podobné úrovni bez ohledu na bohatství keramické výbavy (Tab. 29). To lze vykládat jako tendenci k demokratizaci tohoto kovu. V pozdně bronzových pohřbech ještě více oproti předchozímu období pokleslo množství zbraní. Počty nožů a břitev jsou tak malé, že jsou pro jakékoliv závěry nepoužitelné. Jak dokládají antropologické rozbory z předchozího lužického i následujícího halštatského období, pojí se oba druhy předmětů i s ženskými pohřby (Chochol 1956; 1958; 1962). Zařazení mezi zbraně tedy není na místě. Snad jen nůž z bohatého hrobu 24/1964 ze Skalice, nalezený společně s nátepní destičkou, mohl patřit bojovníku či lovci (Vokolek 2002a). Příklad dvojhrobu ženy a dítěte z mladší doby bronzové s nálezem hrotu šípu však nabádá k opatrnosti i pro slezské období (Plesl 1961). Hojný společný výskyt lze opět zaznamenat u trojice předmětů jehlic, náramků a drobných kroužků. 158

159 % hrobů s Spon Břitvy Srpy Nože Šípy Kopí Meče Kroužky Náramky HB bronzy (197) y Jehlice 59,4 (118) 2,4 (3) 0 0,8 (1) ,6 (42) 16,8 (28) 0 Spony 1,5 (3) ,1 (1) 0 Náramk y 25,4 (50) 3,6 (2) ,6 (20) Kroužky 44,2 (87) 0 0 2,2 (2) Meče Kopí Šípy Nože 1,5 (3) 0 0 Srpy 0 0 Břitvy 3 (6) Tab. 24: Procentuální vyjádření hrobů slezského období se společným výskytem jednotlivých typů bronzových milodarů vzhledem k celkovému počtu hrobů s kovovými milodary (v závorce absolutní počet hrobových celků) Zmizely i skleněné a zlaté milodary. Nalezen byl pouze jediný jantarový korálek, a to na pohřebišti v Jaroměři Čáslavkách v hrobě 94/2002, značně se vymykajícím soudobému standardu. Z hrobu bylo vyzvednuto 6 drobných, jemně zdobených nádobek a chřestítko (Novák 2005b). Výskyt chřestítek dosáhl v hrobech slezského období vrcholu. Doloženy jsou nejméně z 33 hrobů, z nichž většina pochází z pohřebiště ve Skalici, a dále také v Ostroměři, Měníku a Jaroměři Čáslavkách. V hrobech 93/1957 a 15/1964 ze Skalice a v hrobech 30 a 33 v Ostroměři byla nalezena v páru, jinak se vyskytují pokaždé v jediném exempláři. Interpretace těchto keramických předmětů kolísá mezi rituálním nástrojem zastrašujícím duchy (Nowiński 2000; Podborský 1994, 81) a dětskou hračkou (Filip 1934). V Domamyslicích se měla některá chřestítka objevit párově, a to ve dvojhrobech dospělého jedince a dítěte, vždy větší a menší (Kvíčala 1950). Dnes je toto pozorování patrně neověřitelné. Na pohřebištích slezského období v Polsku se hroby s chřestítky soustřeďují v párech nebo menších skupinách. Většina z těchto hrobů obsahovala dětský pohřeb, někdy spolu s dospělým. Bohatstvím tyto pohřby nevynikaly nad ostatní (Nowiński 2000). Také východočeská chřestítka pocházejí z hrobů, které počtem keramických nádob jen mírně přesahují průměr, a totéž platí i o bronzových milodarech. Skrývají-li se za těmito hroby 159

160 skutečně dětské pohřby, pak je přítomnost chřestítek jejich jediným znakem. Složení bronzových milodarů, velikost nádob i typ urny zcela zapadají do běžného průměru. Vzhledem k vysokému podílu dětských pohřbů, zjišťovaných pravidelně při antropologických rozborech, by takto byla vybavena jen malá část těchto hrobů. Přítomnost chřestítek tedy může souviset se zvláštními okolnostmi úmrtí a s tím spojenou formou pohřebního obřadu. Málo početné druhy milodarů reprezentují 3 kamenné sekery nebo bulavy, známé z pohřebiště v Třebešově a Skalici. Tyto nálezy doprovází poměrně chudá výbava keramiky. Ze Skalice a Ostroměře pocházejí také 4 picí rohy. Picí roh v hrobě 85 z Domamyslic provázel pohřeb dospělé osoby (Kvíčala 1950). Pozornost si zasluhují na keramiku velmi bohaté hroby s obdélnou hrobovou jámou a stejným způsobem srovnanými milodary, které zřetelně naznačují uložení v pravoúhlé schránce z organických materiálů. S průměrem 25 keramických nádob na hrob tato skupina trojnásobně převyšuje průměr obvyklý v hrobech slezského období. Nalezeno bylo 10 takových hrobů na pohřebišti ve Skalici, mezi nimiž vyniká hrob s dalším dokladem nátepní destičky, a po dvou hrobech z Ostroměře, Třebechovic pod Orebem a Jaroměře Čáslavek. Skalické hroby jsou výrazně bohatší na bronzové milodary, zatímco v ostatních chybí. Dva hroby z pohřebiště v Březině naznačují kamennou konstrukci, která oproti mladší době bronzové zaznamenává ústup, avšak rovněž se soustřeďuje do Pojizeří. Analogie nacházíme také na pohřebišti v Kietrzi (Vokolek 2002a, 111, 113). Tyto bohaté hroby nápadně připomínají halštatské komorové hrobky z Kostelce nad Orlicí, opatřené ale navíc kruhovým žlábkem (Vokolek Kalferst 1985, 68). Tyto hrobky většinou obsahují větší počet popelnic, v extrémním případě hrobu 96/2002 z Jaroměře Čáslavek až šest (Novák 2005b). Orientace jámy, je-li podélná, je nejčastěji ve směru JZ SV. S orientací otočenou o 90 ve směru JV SZ se setkáváme v menším měřítku, například na pohřebišti ve Vlkově (Vokolek 1984b, 17) a později především v halštatském období. Obecně lze konstatovat, že se orientace hrobů v průběhu doby popelnicových polí mění, ale téměř vždy se vyhýbá severojižnímu směru (Tab. 25). V orientaci hrobových jam se může odrážet snaha o sledování pohybu slunce (Točík 1979, 81), podobně jak tomu bývalo také u hrobů kostrových, za jejichž relikt lze považovat podélné uspořádání značné části žárových hrobů (Veliačik 1983, 157). Pozoruhodný je z tohoto hlediska odklon mezi pohřebním ritem platěnického období kultury lužických popelnicových polí a bylanské kultury, indikující navzdory předpokládanému jednotnému náboženskému systému (Bouzek 1995, 149) přece jen některé lokální odlišnosti. Vedle vzestupu kostrového ritu se totiž v bylanské oblasti udržuje orientace hrobů důsledně ve směru sever jih (Koutecký 1968). 160

161 S S S SZ SV SZ SV SZ SV Z V Z V Z V JZ JV JZ JV JZ JV J J J Tab. 25: Převládající orientace protáhlých jam hrobů lužického, slezského a platěnického období 6.5. Doba halštatská Průměru 6,7 nádoby nedosahuje v halštatském období 61 % hrobů, tedy nejméně v dosavadním vývoji. Pokud jde o kovové milodary, situaci komplikuje nástup železa. Bronzové milodary obsahuje 27 % hrobů a železné 21 %. Těžiště bronzových milodarů se přesouvá k hrobům s menším počtem nádob, zatímco stejná skupina vykazuje výrazně podprůměrnou přítomnost železných předmětů. Železné milodary se kumulují výrazněji v hrobových souborech s vyšším počtem keramických nádob (Tab. 29). Tento závěr lze považovat za potvrzení hypotézy, že nově nastoupivší kov železo se v době halštatské stává kovem cennějším a prestižnějším než bronz. Co se týče počtu kusů, připadá na každý z těchto hrobů 2,9 bronzového, respektive 1,8 železného milodaru, přičemž je třeba brát v úvahu torzovitost kovového inventáře, kdy ze zlomků často nelze odhadnout původní počet celých předmětů. Zatímco počty bronzových a železných jehlic, spon a náramků jsou poměrně vyrovnané, prudce narostl počet železných nožů, které se staly nejčastějším kovovým milodarem. Je pozoruhodné, že pouhých 37 případů z 213 hrobů s kovovým inventářem obsahuje zároveň bronzový a železný milodar. Také zmíněné železné nože se s ostatními bronzovými, ale dokonce i železnými předměty příliš nekryjí. Jen v případě bohatého hrobu 13 z Opatovic lze s výskytem železného nože spojit antropologický posudek. V tomto případě byla pohřbena dospělá osoba a malé dítě (Chochol 1962). Také ve dvou dalších hrobech z Platěnic, které nálezci označili jako dětské, se objevily železné nože (Píč ). 161

162 Bronzové milodary Železné milodary % hrobů s Železné milodary Bronzové milodary kovy 214 (103/144) nože meče náramky spony jehlice nože šípy kroužky náramky spony jehlice 21,5 (46) 6,7 (8) 0 2,2 (2) 1,6 (1) 3,4 (3) 0 2,1 (1) 20,9 (19) 13,3 (11) 0 spony 3,3 (7) 2,5 (2) 0 3,8 (2) 0 4,1 (2) ,6 (3) náramky 17,8 (38) 5,4 (6) 0 6 (5) 3,6 (2) 6,3 (5) 2,4 (1) 2,5 (1) 19 (16) kroužky 21,5 (46) 5 (6) 2 (1) 3,3 (3) 3,2 (2) 4,5 (4) 4,1 (2) 2,1 (1) šípy 0,9 (2) nože 1,4 (3) jehlice 19,6 (42) 12,9 (15) 0 14,9 (13) 5,1 (3) spony 7,9 (17) 3,3 (3) 4,5 (1) 9,7 (6) náramky 21 (45) 5,9 (7) 2 (1) meče 2,3 (5) 3,8 (3) nože 34,6 (74) Tab. 26: Procentuální vyjádření hrobů platěnického období se společným výskytem jednotlivých typů milodarů vzhledem k celkovému počtu hrobů s kovovými milodary (v závorce absolutní počet hrobových celků) Mezi zvláštními keramickými formami se udržují chřestítka, i když s výskytem v 19 hrobech zaznamenala pokles. Kontexty jejich výskytu se příliš nezměnily. V hrobě XIII/1952 ve Skalici se chřestítko vyskytlo u pohřbu mladé ženy a malého dítěte, avšak ne novorozence (Vokolek 2002a). Opakuje se zde stejný jev jako v hrobech lužického období. Důležitá je v tomto případě skutečnost, že ostatky obou pohřbených pocházely z jediné popelnice, a byly tedy uloženy současně. Rozšířenějším milodarem hrobů platěnického období se staly tzv. mondidoly. Zjištěny byly nejméně v 51 hrobech. Jsou to hroby bohatší s průměrem 9,36 nádoby. Téměř polovina z těchto hrobů je vybavena kovovými milodary. V 9 hrobech byly současně nalezeny bronzové předměty a v 19 železné. Jen dvakrát se železo a bronz vyskytly společně. Obzvláště specifický je tento předmět pro pohřebiště v Platěnicích s 31 doklady. Ve více případech jsou mondidoly doloženy z Dobřenic, Chudonic, Kunětic, Opatovic, Pardubic Hůrky a Úhřetic. Kromě ojedinělých kusů tento typ nálezu zcela chybí severně a východně od Hradce Králové, jakož i na Jičínsku (Tab. 27). Vzhledem k nízkému počtu použitelných hrobových celků a vysokým ztrátám v počátcích archeologie se jedná spíše o stav bádání než o regionální prvek. Picí rohy jsou spojeny s poměrně chudými inventáři dvou hrobů z Dobřenic (hr. 8/1907, 24/1907) a po jednom z Platěnic Pravdova pole (hr. 67) a Předměřic (hr. 1/1903). Jen první ze jmenovaných hrobů zaujme sadou bronzových kroužků a železným 162

163 hrotem šípu. Mezi zvláštní keramické milodary je možné zařadit i přesleny. Dva ze tří hrobů s přesleny z Platěnic jsou vybaveny jezdeckou výbavou nebo mečem; třetí hrob je poměrně chudý (Vokolek 1993e). Bez antropologického rozboru není zřejmé, zda byla v těchto hrobech pohřbena žena, nebo byl přeslen součástí výstroje jezdce s praktickou či symbolickou funkcí. Hroby s trojitými nádobami z Platěnic Pravdova pole (hr. 51, 58), Kunětic (hr. I/1934) a Skalice (hr. XVII/1952), stejně jako se zoomorfními nádobkami z Opatovic (hr. 12) a Pardubic Hůrky (hr. 15/1956) převyšují průměr bohatství keramické výbavy. Kovové milodary se omezují výhradně na železné předměty, a to nůž, náramek a jehlici (Vokolek 1993e; 1999b). Hrob z Opatovic obsahoval pohřeb nedospělého chlapce a dítěte v pravoúhlé schránce (Chochol 1962). Zlaté a jantarové milodary chybí zcela. Jen ve třech hrobech byly nalezeny skleněné korále. V hrobě 60 z Platěnic Daňkova pole s nejméně jedním dětským pohřbem jich bylo nalezeno dokonce 12. Po jednom pak pochází z velmi bohatého hrobu 53 s mečem z Platěnic pole paní Vlasákové (Vokolek 1993e) a z méně výrazného hrobu VIII/1952 ze Skalice (Vokolek 2002a). Výskyt kamenných seker, bulav nebo sekeromlatů je spojen opět s nepočetným keramickým inventářem. Zaujme především hrob 8 z Platěnic Pravdova pole s nálezem železné sekery (Vokolek 1993e). Výjimečnost tohoto předmětu v porovnání s běžným soudobým inventářem vybízí k úvahám nad jeho odlišnou symbolikou. Postavení pohřbeného v tehdejší společnosti bylo zřejmě jiné, než by dokládaly pouhé 4 přiložené keramické nádoby. Podrobnější informace k podobě hrobu bohužel chybí. 163

164 Mladá Boleslav Hradec Králové Kolín Pardubice 0 50 km Tab. 27: Geografické rozšíření vybraných znaků, typů milodarů v halštatských hrobech (tzv. mondidoly červeně s odstupňováním velikosti podle počtu kusů, meče černě, součásti postrojů modrý kroužek Zvláštní pozornost na halštatských pohřebištích zasluhuje konstrukce hrobu. Z 21 hrobů s pravoúhlou schránkou se většina soustřeďuje na pohřebiště v Kostelci nad Orlicí a v Opatovicích. Ojediněle se tato úprava hrobové jámy objevila i ve Skalici a v Pardubicích Hůrce. Průměrný počet keramických nádob dosahuje 16 kusů, tedy méně než ve slezských hrobech. Jen polovina těchto hrobů je vybavena zároveň kovovými milodary, z toho 5 železnými noži. Ostatní výbavu tvoří jehlice, spony a náramky. Zbraně zde zcela chybí. Pozoruhodné jsou dva hroby s jezdeckou výbavou z Kostelce nad Orlicí (hr. 54/1984) a z Opatovic (hr. 31). Ty patří v rámci skupiny k nejbohatším co do keramické výbavy, avšak ne kovovými milodary. Tři z těchto hrobů ukrývaly pohřeb dospělého jedince, ve dvou byla pohřbena starší žena, v jednom žena s dítětem, v jednom nedospělý chlapec a dítě a rovněž v jednom samotné dítě (Chochol 1956, 1958, 1962). 164

165 Skupina hrobů s jezdeckou výbavou nebo zbraněmi čítá těchto 20 dokladů: Březina, hr. XVIII postroj, železný opasek, bronzový nůž, 14 nádob České Lhotice mohyla, nákončí pochvy meče Dobřenice, hr. 8/1907 bronzové kruhy a kroužky, železný hrot šípu, 3 nádoby Dobřenice, hr. 17/1907 postroj, 8 nádob Chudonice, hr. CH bronzový meč a nákončí, postroj, 4 nádoby Chudonice, hr. I železný meč a nůž, železná spona, 12 nádob Kostelec n. O., hr. 54/1984 schránka, mohyla se žlabem, postroj, 29 nádob Nová Ves u Bakova, hr. 5 železný hrot šípu a nůž, 1 nádoba Opatovice, hr. 31 schránka, železná jehlice, náramky, udidlo, mondidol, 36 nádob Platěnice Daňkovo pole, hr. 10 postroj, mondidol, 19 nádob Platěnice Daňkovo pole, hr. 20 bronzový meč, železná sekera, postroj, 8 nádob Platěnice Daňkovo pole, hr. 32 postroj, železný nůž, přeslen, 4 nádob Platěnice Daňkovo pole, hr. 43 železný meč, železné kruhy, 6 nádob Platěnice pole paní Vlasákové, hr. 53 železný meč a nůž, bronzové kroužky, 20 nádob Předměřice, 28/1921 bronzový meč s tulejí, postroj, ostatní milodary se nedochovaly Úhřetice, hr. 6 3 bronzové hroty šípů, 8 nádob Úhřetice, hr. 36 hrot bronzového šípu, 8 nádob Úhřetice, hr. 43 železný meč a nůž, bronzová nádoba, 2 nádob Velešice bronzový meč s nákončím, 8 nádob Vysočany železný meč, 6 nádob Tyto hroby jsou geograficky mnohem rovnoměrněji rozprostřené než hroby se schránkami, a to na 12 lokalitách. Některé hroby této skupiny jsou až překvapivě chudé zastoupením dalších milodarů i konstrukcí hrobu. Polovina těchto hrobů obsahovala součásti jezdecké výbavy. Jen ve 4 z nich byl současně uložen meč. Ani v jednom případě se v hrobu neobjevil zároveň meč a hroty šípů. V 6 hrobových celcích byly nalezeny železné nože. Jen po jednom obsahovaly sponu, jehlici či náramky. Vyjma hrobu 31 z Opatovic, s pohřbem dospělého jedince bez určení pohlaví, postrádají tyto pohřby antropologické rozbory. 165

166 Pozornost si zasluhuje absence jinak velmi početných železných nožů v hrobech s jezdeckou výbavou. V případě jediné výjimky, hrobu 32 z Platěnic Daňkova pole, je železný nůž spojen s výskytem přeslenu. To navozuje dojem, že se za hroby se železnými noži skrývají ženské pohřby. A nemusí to vyvracet ani tři z pěti pohřbů se železnými meči, které současně obsahovaly i železný nůž, pakliže v nich byl uložen vícenásobný pohřeb. Bohužel ani v jednom případě nebyl antropologický rozbor proveden. Samostatný fenomén představují halštatské mohyly ve východních Čechách. V literatuře byly spojeny nejméně s osmi lokalitami. Stav výzkumu nelze považovat za uspokojivý. Jedna z pěti mohyl v areálu pozdějšího oppida u Českých Lhotic je datována do stupně HC, a to na základě křídlovitého nákončí pochvy meče nalezeného roku 1970 (Danielisová 2006, 69). Kamenná podlaha jedné z mohyl, zkoumaná roku 1987, jen o málo přesahovala 3 m (Princ 1988, 77), což se výrazně neliší od jiných, i mnohem chudších soudobých pohřbů. Bližší souvislosti nebyly dosud publikovány. Mohyla v Dašicích, vysoká 6 stop, s nálezem 9 nádob a železného nože, patří k starým a nejistým nálezům. Datace vychází pouze ze slovního popisu (Nechvíle 1876). Nejpočetnější skupina 30 mohyl byla prozkoumána u Dobřenic. Pod největší z nich bylo zjištěno jen žároviště bez nálezů, v ostatních případech je situace zastřená přítomností 26 starších slezských pohřbů (Vokolek 1999b). Poněkud zmatená zmínka popisuje nejméně 15 mohyl snad pozdně halštatského stáří z Jaroměře (Vokolek Sankot 2001a). Předpokládaná mohyla u Konecchlumí je s tímto obdobím spojována jen na základě blízkosti halštatského hradiště. Nejjistější zprávu o mohylových náspech přinesl výzkum pohřebiště v Kostelci nad Orlicí (Vokolek Kalferst 1985). I v tomto případě jde spíše o teorii opírající se o přítomnost kruhových žlabů, avšak beze stop po samotných mohylových náspech. Z 8 prozkoumaných hrobů byl dodnes v úplnosti publikován jediný hrob 8/1981 (Vokolek 1999b). V případě hrobu 16 z Opatovic je mohylový násyp předpokládán na základě kruhového půdorysu hrobové jámy o průměru 3,8 m a výšky zásobnice 130 cm při uložení v hloubce 40 cm. (Rataj Vokolek 1962). 87 Podobně jsou mohyly předpokládány i nad komorovými hroby nalezenými v roce 2003 u Chýště na Chlumecku (Sigl Vokolek 2004). Hroby z Opatovic a Chýště nesou bylanské prvky. Obsahují poměrně málo keramiky, avšak mezi ní nejméně jednu mohutnou bylanskou zásobnici. V hrobech z Kostelce nad Orlicí byla nalezena široká škála od 8 do 58 nádob. Bohatství keramiky odpovídá tomto případě i přítomnosti kovových milodarů. 87 Podobného rázu je však i řada dalších hrobů z jiných lokalit, včetně slezských, kde tradičně nejsou mohylové náspy předpokládány (např. Skalice hr. 27/1965, hr. 38/1965). 166

167 Schránky Postroje s mohylovým Hroby se schránkou, náspem, jezdeckými postroji nebo se zbraněmi nepochybně tvoří významný zdroj informací o vyšších vrstvách halštatské společnosti. Tento soubor je však velmi různorodý. Uvedené skupiny se překrývají jen částečně, což může mít značný vliv na jejich interpretaci. Jak je uvedeno výše, pouze některé hroby s pravoúhlými schránkami lze doplnit o údaj o pohlaví a věku pohřbených. Ve všech případech se jedná o ženu, dítě, případně o obojí. U zbývajících skupin tyto údaje zatím chybí Mohyly 18 (48?) 14 Zbraně Tab. 28.: Počty jednotlivých typů bohatých halštatských hrobů a jejich kombinací 6.6. Interpretace Z výše uvedených údajů vyplývá několik základních okruhů otázek. První okruh se týká samotného rituálu pohřbu a jeho účastníků. Patří sem i nejzákladnější otázka, zda vůbec podoba či obsah hrobu má vypovídací hodnotu, nebo se jedná jen o výsledek nahodilých akcí bez hlubšího významu. Vedle optimistického přístupu, zejména ve vztahu k výpovědní hodnotě bohatých hrobů, se již v 19. století objevují i první skeptické názory. V souvislosti s výkopy na pohřebišti v Dražkovicích bylo poznamenáno, že v uspořádání hrobů neplatí žádné pravidlo a jeho podoba je zcela nahodilá (Felcmann 1899, 420). Tuto skutečnost konstatovala také Eva Čujanová Jílková při pozorování západočeských mohylových pohřebišť. Individualistický přístup budovatelů mohyl považuje za řád sám o sobě či za dosud nerozpoznaný systém (Čujanová Jílková 1981, 306). I ve světle zde předkládaného rozboru se jeví řada sledovaných znaků při vzájemném srovnání, a především potom ve vztahu k pohřbenému jako zcela nevýznamná. Nepodařilo se nalézt jediný důkaz o výpovědní hodnotě druhového složení keramického inventáře. Dokonce i všechny typy nádob použitých ve funkci popelnice se objevují s podobnou četností v hrobech mužských, ženských i dětských. Například dětské hroby zdaleka nejsou omezeny 167

168 jen na drobné keramické tvary. Pohřby v okřínech patří ve východočeském prostředí častěji ženám než mužům a nevymykají se zásadně ani v bohatství dalších milodarů; je tomu tedy přesně naopak, než bylo zjištěno na pohřebišti v Přáslavicích (Šabatová 2007, 273). Za tímto výsledkem se odráží spíše drtivá převaha ženských a dětských hrobů nad mužskými i velmi omezený počet celků s antropologickými daty. Nejde tedy o prokázání opaku, ale spíše o připomínku větší opatrnosti při práci s tak malými soubory dat a o náznak mnohem větší variability pohřebního ritu. Podobná situace je patrná i v případě většiny kovových milodarů, snad s výjimkou zbraní a železných nožů. Především doplňky oděvu a šperky (jehlice, spony, náramky, ) se vyskytují zcela nezávisle na pohlaví a věku zemřelého. Přesto nelze na výpovědní hodnotu hrobové výbavy rezignovat. Klíčem k poznání velmi důležitých informací o průběhu pohřebního rituálu a jeho symbolice může být odlišení milodarů poškozených žárem pohřební hranice od těch, které byly do hrobu přidány až po kremaci. Zvláště u bronzových předmětů není toto určení vždy jednoznačné, a to ani při běžném vizuálním ohledání, natož potom při studiu nálezů vyobrazených v literatuře. Škála poškození žárem je velmi široká od slitých zlomků, přes deformaci tvaru po rozpad na zlomky. Bronzový milodar však mohl být záměrně rozlámán, po kremaci i mimo ni. Pokud není v literatuře výslovně zmíněno poškození žárem, je rozhodnutí učiněno na základě vyobrazení. V případě, že se dochovala jemná rytá výzdoba nebo je bronzový předmět velmi tenký, lze předpokládat, že nebyl žárem pohřební hranice zasažen vůbec, či jen nevýznamně. Pouze velmi malý počet bronzových milodarů má ušlechtilou patinu bez nejmenších stop poškození. Údaj o nakládání s milodary by navíc neměl potřebný dopad bez antropologického vyhodnocení, které však bylo provedeno u minimálního počtu hrobů. Výskyt přepálené keramiky je v literatuře zmiňován jen zřídka (např. Fiedler 1956, 303). Není ale jisté, jestli se nejedná spíše o nepozornost autorů. V této souvislosti stojí za zmínku trojice přepálených okřínků mladého charakteru datovatelných do stupně HA2, které byly nalezeny v hrobech 6/1999, 12 a 47/2002 na pohřebišti v Jaroměři Čáslavkách (Novák 2005b, 8, 12, 25). Jeden přepálený okřínek pochází také z hrobu 13 z Běstovic (Vokolek 2003b, 57). Kromě něj byl na této lokalitě zaznamenán jediný další přepálený zlomek keramiky. Patrně tedy nejde o jev zcela běžný. Výskyt není omezen jen na hroby lužického období. Také v halštatském hrobě 17 z Opatovic byly k 15 nádobám přiloženy přepálené zlomky mísy z pohřební hranice. Rozsáhlá jáma hrobu 16 z téže lokality dokonce pravděpodobně sloužila jako žároviště. V její výplni se nacházela řada přepálených zlomků 168

169 keramiky, které byly bohužel, podobně jako i v dalších hrobech, skartovány, čímž byl znemožněn další výzkum (Rataj Vokolek 1962, 36n). V případě bronzových milodarů lze konstatovat, že 19 % hrobů s bronzovými milodary obsahuje tyto nálezy výhradně ve stavu zasaženém žárem pohřební hranice. V dalších 36 % hrobů nebyly bronzy žárem zasaženy vůbec, nebo jen nevýrazně. Pouhých 27 hrobů (8 %) umožňuje sledovat společný výskyt žárem poškozených i nedotčených bronzových milodarů. Jen hrob 28 z lužického období a hrob 24 z platěnického období, oba z Opatovic, doplňují k této problematice také antropologické závěry. Pohřeb malého dítěte, snad kojence, provázelo nejméně 28 keramických nádob a dva žárem nedotčené náramky o průměru 4 cm. 88 Podobně bohatý halštatský hrob 24 obsahoval 25 keramických nádob. V nejméně sedmi z nich byl uložen pohřeb jediné ženy. Hrob obsahoval žárem nedotčenou bronzovou jehlici (Rataj Vokolek 1962). U železných milodarů lze poškození žárem zpravidla prokázat ještě obtížněji. Nabízí se otázka, zda pouze předměty spálené se zemřelým na hranici patřily k jeho osobnímu vlastnictví. Zbytek milodarů uložených po kremaci do hrobu by pak logicky spíše vypovídal o okolí zemřelého o okruhu lidí, kteří se účastnili jeho pohřbu. Vyloučit nemůžeme ani interpretace rituálního rázu. Podle čeho se ale odehrával výběr předmětů, které mají být rituálně usmrceny a které zůstanou nedotčené? Stejné pohnutky mohly provázet i poměrně rozšířené záměrné rozbíjení nádob a lámání či ohýbání kovových milodarů. Takové praktiky byly popsány i na pohřebištích ve Slezsku. Záměrné znehodnocování milodarů má své analogie v některých dalších pravěkých kulturách i v antickém prostředí. Může souviset s představami, které se udržely v některých evropských regionech až do 19. století a podle kterých musely být předměty, které přišly do styku se zemřelým, poškozeny, aby nemohly být znovu použity (Nowiński 2000, 266). Zjednodušeně řečeno, hlavní pohnutkou je ochrana pozůstalých. Odlišná interpretace, založená rovněž na etnografických pramenech, pohlíží na hrobové milodary z pohledu zemřelého. Podle ní může mrtvý v záhrobí používat jen mrtvé předměty. Milodar musí být rozbit, aby jeho duše mohla odejít s mrtvým a ten ho mohl v posmrtném životě používat (Kolník 1979, 92). Podle některých autorů je obdobným způsobem znehodnocení i prorážení otvorů ve dnech popelnic (Buśko 1987, 66). Vzhledem k pozdějšímu přesunu těchto otvorů na pokličky popelnic se přikláníme k tradiční interpretaci otvoru pro duši (Veliačik 1979, 79). Protože 88 Párový šperk tedy nelze považovat za prvek typicky ženský (Šabatová 2007, 275), snad jen připustíme-li hypotézu, že nebylo činěno rozdílu mezi dospělou ženou a dítětem ženského pohlaví a že oba byly vybaveni stejnými atributy. Pohlaví dítěte je bohužel antropologickým výzkumem nepostižitelné. 169

170 však možnost úniku duše z urny nebyla dána zdaleka všem zemřelým, je třeba za tímto zvykem hledat ještě další specifický důvod. Ještě hůře postižitelné jsou spojitosti objektů hrobového charakteru bez samotného pohřbu, které jsou poměrně hojné napříč celým vývojem. Na pohřebišti v Jaroměři Čáslavkách jsou zastoupeny z 22,7 %, na pohřebišti v Malé Bělé tvoří dokonce % (Hralová 1962, 63) nebo podle zřejmě jiného výpočtu 19,8 % (Hralová 1957, 31). V Kietrzi je doloženo % těchto objektů (Gedl 1987; 1989; 1996). S interpretaci kenotafů (Hralová 1962; Veliačik 1983, 155; Vokolek 1999b) by mohl souviset výrazný nedostatek mužského kosterního materiálu z hrobů. Přijmout lze rovněž interpretaci, že jde o pohřby novorozenců s nedokončenou osifikací, jejichž kosterní pozůstatky se nedochovaly (Sedláček 2001, 89), nebo může jít o skupiny nádob uložených na úpatí mohyly, a náležejících tedy pohřbu pod mohylou (Vokolek Rataj 1964, 26; Vokolek 2002a, 112). Při detailnějším sledování rozmístění těchto objektů na pohřebišti v Jaroměři Čáslavkách však je zřejmé, že většina těchto objektů postrádá kontakt ke konkrétnímu hrobovému celku. Často je od nejbližšího hrobu odděluje větší vzdálenost, než je odstup dvou nejbližších sousedních hrobů. I kdyby tedy na pohřebišti někdy mohylové náspy byly, nelze v těchto případech přímý vztah k nim prokázat. V hustších koncentracích hrobů mají tyto objekty často stejnou vzdálenost k více hrobům. Je tedy možné tyto objekty považovat za pozůstatky obecného kultu bez vztahu ke konkrétnímu zemřelému. Druhý významný okruh otázek se vztahuje ke kontrastu mezi bohatstvím hrobové výbavy a konstrukcí hrobu samotného. Patrný je tento rozpor zejména ve srovnání mohyl a plochých popelnicových pohřbů. Na Moravě řešil stejnou otázku J. Nekvasil na příkladu mohylníků ve Stavenicích a v Moravičanech (Nekvasil 1978, 1982). Starší mohyla I ve Stavenicích obsahovala jámový hrob dítěte. Následně bylo v okolí mohyly uloženo několik mladších plochých hrobů. Do stejné fáze náleží také 76 mohyl z Moravičan. Poté vznikla ve Stavenicích mohyla II, již s pohřbem v zásobnici a mnohem mohutnějším kamenným kruhem. Takové byly nalezeny v prohlubních mezi staršími mohylami v Moravičanech. Ještě později byl do pláště mohyly I ve Stavenicích zapuštěn hrob dospělého jedince. Časový vývoj sice nebyl lineární, nicméně byla vytyčena hlavní posloupnost od mohyl s jámovými hroby, přes mohyly s popelnicovými pohřby až po ploché popelnicové hroby. Dále bylo konstatováno, že v okrajových oblastech se nejstarší horizont mohyl neobjevuje a vývoj je tam opožděný. V kontrastu mezi plochými hroby a mohylami autor spatřuje dvě rozdílné společensko-hospodářské formace, zpočátku existující v nížinných oblastech souběžně. Až 170

171 posléze se měla pastevecká složka posunout do vyšších poloh, kde mohylový způsob pohřbívání přežil až do přelomu mladší a pozdní doby bronzové. Jak se v tomto světle jeví situace ve východních Čechách? Všechny mohylníky se nalézají mimo zemědělsky příznivá území. Pokud přistoupíme na spojení mohylníků s pasteveckým způsobem hospodářství přežívajícím ze střední doby bronzové, bylo by na místě očekávat mnohem více těchto památek právě z centrální oblasti Polabí. Jejich existenci zde nelze vyloučit, avšak mohla je zcela zahladit intenzivní zemědělská činnost. Nejblíže této představě jsou lokality v Uhersku (Vokolek 2003a) s nadmořskou výškou 250 m n. m. nebo v Běstovicích (Vokolek 2003b, 49nn) s výškou 280 m n. m. Ty se nacházejí v bezprostředním kontaktu s oblastmi příznivými pro zemědělství. Jejich chronologické zařazení je však již vzdálenější střední době bronzové, než by bylo možné usuzovat z charakteru těchto památek. Za zmínku stojí také poměrně běžný výskyt jámových hrobů spojovaných právě s pohřby pod mohylami, a to v celém průběhu mladší doby bronzové (Nekvasil 1978). 89 Ačkoliv žádný z těchto faktů přímo nevylučuje výše míněnou konstrukci J. Nekvasila, je třeba uvažovat i o dalších faktorech. Za rozdílem mezi plochými a mohylovými hroby, zvláště současnými na téže lokalitě, může být i jiná symbolika vycházející z nesouladu mezi významem společenského postavení a výší osobního majetku. Proč jsou mohylové náspy v Jeřicích po celou dobu vývoje relativně menší v porovnání s mladší mohutnou mohylou v Běstovicích? Proč se na ještě mladším nedalekém mohylníku v Koldíně opět vyskytují menší mohyly? Proč bylo pod starší mohylou ve Stavenicích pohřbeno dítě, zatímco dospělí v plochých hrobech v okolí? Všechny tyto otázky narušují představu lineárního vývoje nastíněného J. Nekvasilem. Není tím však zpochybněna primární souvislost s přežíváním mohylových tradic ze střední doby bronzové, tradičně spojovaných s převládající pasteveckou složkou ekonomiky (Jiráň 2002b, 58; Bouzek 2005). Společenský význam jedinců pohřbených pod mohylami mohl být spíše důsledkem jejich osobní výjimečnosti či schopností než dlouhodobě etablovaného dědičného postavení nebo majetkových poměrů. Podle nečetných antropologických posudků by se takto respektovanými osobami mohly stát i ženy nebo děti, kolem jejichž hrobů se soustřeďovaly hroby ostatních členů komunity (např. Nekvasil 1978). Tou respektovanou osobou však mohl být i někdo z pozůstalých. Není bezpodmínečně nutné hledat v těchto jevech doklad dědičnosti sociálního postavení, a to zejména proto, že tyto jevy nalézáme hojně i v prostředí malých venkovských 89 Na pohřebištích v polském Chojně, Malé Bělé a Dnebohu činil podíl jámových hrobů shodně 13 % (Hralová 1957, 31). 171

172 komunit, které nemohly disponovat hospodářskou kapacitou potřebnou pro udržení širší neproduktivní společenské vrstvy. Přežívání některých prvků pohřebního ritu se podle výše uvedených poznatků zjevně výrazně lišilo i mezi sousedními komunitami. Snad právě tato rozmanitost je dokladem velmi volných nadregionálních svazků. Pro posouzení významu halštatských mohyl je k dispozici ještě méně informací. Jen hrob 54/1984 z Kostelce nad Orlicí splňuje rozšířenou představu o bohatých hrobech halštatské nobility s jezdeckou výbavou pod mohylami (Vokolek 1984a). Hroby 8 a 17/1907 z Dobřenic s prvky jezdecké výbavy a hroty šípů, avšak velmi chudým keramickým inventářem stěží snesou srovnání (Vokolek 1999b). Vztah k mohylovým náspům na této lokalitě je navíc nejasný. Příliš málo informací provází také nález nákončí pochvy meče z jedné z mohyl v areálu oppida u Českých Lhotic (Princ 1988) a nález kovové nádoby a sady 12 falér z jedné z 15 mohyl z Jaroměře (Vokolek Sankot 2001a). Posledně jmenovaný nález lze však bezpečně datovat až do pozdní doby halštatské. S hrobem z Kostelce můžeme srovnat jedině plochý hrob 31 z Opatovic (Vokolek Rataj 1962). Zbývajících 15 hrobů se zbraněmi nebo prvky jezdecké výbavy je překvapivě velmi chudých na keramiku i náročnější úpravy hrobové jámy. Je zřejmé, že halštatské hroby pod mohylami, se skříňkou, jezdeckou výbavou či se zbraněmi, vycházejí z jiných souvislostí než mohyly lužického období. Není důvod pochybovat o tom, že se za těmito pohřby skrývají jedinci významnějšího postavení. Na druhou stranu však chybí argumenty, že se tak nedělo jen v rámci jednotlivých omezených komunit. Komunity s přístupem ke zdrojům prestižních předmětů mohly vybavit nejrespektovanějšího člena tím nejlepším, co bylo k dispozici. Kdekoliv nebo kdykoliv takový zdroj chyběl, stejně dobře posloužila bohatší keramická výbava. Stejný vzorec se opakuje i v případě výskytu importů, k niž patřil zejména jantar a sklo. Bronzové předměty jižního původu nebo kvalitnější keramika, především ta dotáčená na kruhu, doplnily repertoár prestižních předmětů až v pozdní době halštatské. Keramická výbava i provedení hrobu bylo nezřídka v příkrém kontrastu s přítomností těchto nepochybně ceněných předmětů. E. Čujanová Jílková to vysvětluje nedostatkem některého typu milodarů, který se okolí snažilo nahradit složitější konstrukcí hrobu (Čujanová Jílková 1981, 308). Poslední okruh otázek se týká rozporů vyplývajících z antropologických posudků. Zahrnuje v některých případech překvapivě malý objem kosterního materiálu, ačkoliv se objem kostěného materiálu z kremace jedné dospělé osoby odhaduje na 3,5 l (Veliačik 1983, 153). Autor dále předpokládá, že tuto hodnotu zásadně ovlivňují ekonomické možnosti pohřbeného. Na větších hranicích z kvalitnějšího dřeva lze předpokládat dokonalejší spálení kosterních pozůstatků. Je na místě zvážit i vliv důslednosti, s jakou byly vybírány kosti 172

173 z popela pohřební hranice, ať už bylo podmíněno jakýmikoliv pohnutkami (Chochol 1958, 579). Pozoruhodný je také nízký podíl mužských hrobů. Ačkoliv vzájemný poměr na jednotlivých pohřebištích výrazně kolísá, vždy je ve prospěch ženských hrobů. Existenci zvláštních mužských zón na pohřebištích může potvrdit až další výzkum (Chochol 1958, 580). Při současném počtu pohřebišť, i když jen částečně zkoumaných, se však zásadní změna poznatků nejeví jako příliš pravděpodobná. Částečný vliv může mít i menší pohlavní vyhraněnost jedinců populace popelnicových polí spolu s poměrně vysokým počtem dospělých jedinců bez určení pohlaví (Chochol 1962, 75). Pozoruhodná je dále přítomnost dvojitých pohřbů ženy a staršího dítěte. Oba tedy musely padnout za oběť stejné příčině, snad násilnému činu nebo nemoci (Chochol 1956; Chochol 1958, 580). Případně byl jeden z nich, spíše dítě, obětován po úmrtí druhého, tedy matky. Napříč pravěkem lze nalézt dostatek dokladů sociálního cítění, proto dítě patrně nebylo zabito z důvodu nároků na péči, kterou by museli, nebo spíše nemohli převzít další členové rodiny v případě úmrtí matky. Důvod tak mohl být biologický, například prevence proti nakažení, nebo z toho vyplývající pověrčivost. Za tímto jevem mohou stát i zcela záměrné náboženské důvody. Rozmanitost takových dvojhrobů co do výbavy a absence jakéhokoliv zvláštního znaku však poslednímu uvedenému vysvětlení nesvědčí. Mnohem vzácněji se objevují i společné pohřby muže, ženy a dítěte, například pod mohylou 54 v Čejetičkách (Plesl 1993a). Vysvětlení bude patrně podobné jako u předchozích dvojhrobů. Spolu byli pohřbeni muž a jedna nebo více žen či žena a dítě nebo muž, žena a dítě, nikdy nebylo prokázáno společné uložení jen muže a dítěte. 173

174 zastoupení hrobů s kovovými milodary vzhledem k průměru BD-HA (bronz) HB (bronz) HC-HD (bronz) HC-HD (železo) počet keramických nádob v hrobové výbavě Tab. 29: Průměrné zastoupení bronzových a železných milodarů v hrobech podle bohatství keramického inventáře 90 V časové rovině je patrný značný rozdíl v rozložení bohatství v hrobových inventářích v mladší době bronzové oproti pozdně bronzovému a halštatskému období. Může být způsoben patrně jednou ze dvou příčin, případně jejich kombinací. Nižší počet bohatých pohřbů v lužickém období může vyjadřovat menší prosperitu celé populace oproti dalšímu vývoji nebo strmější společenskou strukturu společnosti. Teorii nižší prosperity lužické populace lze zavrhnout jak z důvodů přítomnosti importů, demografického růstu, tak i přítomnosti značného množství zlatých nálezů, patrně domácího původu. Na druhou stranu, vzhledem ke zřejmé existenci bohatství v mladší době bronzové a strmějšímu rozvrstvení společnosti by se dalo očekávat, že nejbohatší skupina hrobů se bude odlišovat mnohem výrazněji, a to jak oproti hrobům současníků, tak i nejbohatším hrobům pozdně bronzové nebo halštatské elity. Žádná propastná koncentrace bohatství v omezeném počtu hrobů však rovněž nenastala. 90 Vodorovné osy jednotlivých grafů značí průměrný podíl hrobů s přítomností kovového (bronzového nebo železného) inventáře v konkrétním sledovaném časovém úseku. Křivka grafu znázorňuje, jak se mění podíl hrobů s kovovým inventářem v závislosti na stoupajícím počtu keramických nádob ve výbavě hrobu. 174

175 Snad je tedy možné v tomto rozporu najít stopy po jiném způsobu rozložení moci, založeném spíše na společenské prestiži než na velikosti osobního majetku. Velké osobní jmění lze očekávat spíše u elit dědičných. V tomto případě se tedy jedná patrně o rozvrstvení na rodovém principu. Nelze vyloučit ani změnu náboženských představ či rituálu, která je tradičně dokládána například přesunem tzv. dušníků ze dna popelnice na pokličku. Jestliže jsme pro východočeské prostředí vyloučili existenci aristokratických vrstev v mladší době bronzové, tím méně je lze očekávat v pozdní době bronzové, a dokonce i v době halštatské, která je s růstem těchto společenských vrstev obvykle spojována. V obou obdobích je početní zastoupení bohatších hrobů podle zmíněných měřítek více než dvojnásobné a rozdíl oproti zbývajícím hrobovým celkům je co do počtu milodarů poloviční podíl hrobů v % BD-HA HB HC-HD počet nádob Tab. 30: Procentuální zastoupení hrobů podle počtu keramických nádob Tabulka 30 zachycuje procentuální zastoupení hrobů s určitým počtem keramických milodarů oproti celkovému počtu hrobů. Z tabulky zřetelně vyplývá, že v průběhu doby popelnicových polí se postupně snižuje podíl nejchudších hrobů na celkovém počtu a extrémní polohy se vyrovnávají. Důležité je zdůraznit, že k nejvýraznější změně v tomto 175

176 směru dochází mezi střední a mladší fází lužického období, snad ještě pod vlivem přerodu středobronzové hospodářské a sociální struktury. Další vývoj je již vyrovnanější. Nivelizace společnosti není tedy jevem charakteristickým pouze pro východočeskou pozdní dobu bronzovou (Pleiner a kol. 1978, 529; Vokolek 1993a, 67; Jiráň a kol. 2008, 240), ale stupňuje se i v halštatském období. Hrobová výbava východočeských halštatských hrobů nevykazuje oproti pozdní době bronzové znaky jakékoliv nové skupiny obyvatelstva, která by se mohla označit jako začínající aristokracie. Vzácné hroby pod mohylami, pohřby s meči nebo jezdeckou výstrojí mají v kontextu jednotlivých pohřebišť, kde nacházíme hroby ještě bohatší na keramiku i s výstavnější hrobovou konstrukcí, spíše charakter PRIMI INTER PARES Vztah sídelní struktury k pohřebištím Stanovíme-li v okolí známých sídlišť zóny nezbytné pro fungování takového sídliště, zjistíme, že se v tomto území nachází zpravidla několik nesoučasných lokalit z období popelnicových polí. V okruhu 0,5 1 km, který představuje bezlesou zónu sloužící k přímé zemědělské výrobě, nalézáme v modelovém příkladu Jaroměřska až 4 sídliště (Novák 2008b). Ve druhé zóně o poloměru 2,5 až 4 km kolem sídliště, sloužící především k získávání dřeva, ke sběru a lovu (Buck 1986), nacházíme dokonce 15 takových lokalit. Konečně v okruhu 10 km, který představuje nejzazší běžný komunikační dosah obyvatel sídliště, zpravidla spojený s dobýváním některých nerostů a lovem (Buck 1986), může být v horním Polabí evidováno 40 až 50 sídlišť. Z toho vyplývá, že ve čtyřkilometrové vnitřní zóně máme hypoteticky co do činění s jedinou komunitou obývající toto území a přesouvající své sídliště v určitém okruhu. Na základě poznatku, že pohřebiště se od sídliště patrně nevzdalují na víc než několik set metrů (Vokolek 1993a), by bylo možné konstatovat, že se pohřebiště přesouvala společně se sídlištěm. Uvnitř zóny obývané jednou komunitou by v takovém případě muselo být několik pohřebišť, na která se táž komunita opakovaně vracela. Tak velký počet jich však zpravidla není. V okruhu do 1 km kolem rozsáhlého pohřebiště u Skalice (Vokolek 2002a, 139n) jsou doložena nejméně čtyři sídliště současná s některou z vývojových fází jmenovaného pohřebiště. Pravidlo malé vzdálenosti tedy nemuselo být tak striktní, jak se obecně soudí. Například velká mohyla v Běstovicích (Vokolek 2003b, 49nn) může soudě podle materiální náplně souviset s hradištěm na témže katastru, přestože je od něj vzdálená téměř 1 km a 176

177 navíc za vodním tokem. Analogické příklady umístění pohřebiště za vodním tokem jsou známy například z prostředí čakanské kultury (Točík 1951, 160). Pro výběr místa pro pohřebiště nepochybně sloužila řada dalších kriterií než pouhá vzdálenost od sídliště. Důležitá byla zcela jistě i tradice místa, podloží, expozice svahů a další přírodní podmínky. Navzdory skutečnosti, že nemáme k dispozici ani jedno kompletně prozkoumané pohřebiště, se zdá, že tyto lokality reprezentují jen určité segmenty osídlení. Většina publikovaných východočeských pohřebišť datovatelných do doby popelnicových polí zahrnovala alespoň dvě fáze využívání. Jedna komunita tedy pravděpodobně musela postupně využívat více pohřebních areálů, přesto můžeme pozorovat jejich vyšší stabilitu, než lze vidět u sídlišť. Místa původního osídlení a pohřebiště byla nepochybně po celou dobu trvání kultury lužických popelnicových polí v kolektivní tradici příslušných komunit známá a v terénu patrná. 177

178 7. Dálkové kontakty 7.1. Úvod Hledání a interpretaci dokladů dálkových kontaktů a vlivů bylo již v odborné literatuře věnováno mnoho pozornosti. 91 Přesto bychom dnes mohli při pečlivém pátrání nalézat stále nové a nové archeologické nálezy či jevy, které se zdají být v domácím prostředí neobvyklé a mají analogie v různě vzdálených regionech. Četnost těchto vztahů logicky klesá se vzrůstající vzdáleností od sledovaného území, ne však ve všech směrech stejnou měrou. Zcela výjimečnou úroveň těchto kontaktů nalézáme zejména ve směru jihovýchodním, a to z Karpatské kotliny, která tvoří spojnici na Balkán a do egejské oblasti, případně z druhotného centra v Itálii, zprostředkovaného přes Caput Adriae a Karpatskou kotlinu nebo přímo přes Alpy (např. Bouzek 1985a; 1997a; 2005; Kytlicová 1986). Při interpretaci těchto nálezů lze vybírat z poměrně široké škály modelů. Hranice mezi nimi však není vždy zcela ostrá. A. Lang zmiňuje 1) obchod, 2) mírovou migraci, 3) válečnou kořist, 4) dar a s určitou opatrností připojuje ještě 5) daň a 6) věno, zahrnutelné pod projev migrace (Lang 2002, 12). Nad vrstvou hmotných dokladů vyčnívá obtížně postihnutelný import myšlenek (Venclová 2002, 73). Obchod je nejčastěji zmiňovanou variantou, přičemž lze rozlišit obchod dvojí přímý a postupný, s možností široké škály kombinací. Přímý obchod vyžaduje stabilní tržiště a právní rámec. Ve středoevropském kontextu o něm může být v organizované formě řeč patrně až od pozdního laténu. Ještě halštatské obyvatelstvo dálkový obchod zřejmě nijak neovlivnil (Lang 2002, 12) V souvislosti s dálkovým obchodem se mluví o potřebě všeobecně uznávaného právního rámce (Winghart 1998; Lang 2002), což je v souladu s představou vlivné vrstvy knězokrálů doby bronzové, která by byla schopna udržet ekonomickou stabilitu v nadregionálním měřítku. O existenci takové stabilizační síly má svědčit nejen jednotný váhový systém, ale i shodný žárový pohřební ritus a obdobný náboženský systém, preferující sluneční kult před mateřskými božstvy plodnosti a úrody (Bouzek 2007a, 258). Kdo však udržoval dálkový obchod od poloviny stupně HA1, kdy mělo dojít k zániku vládnoucí vrstvy téměř orientálního střihu (Kytlicová 1988), až na práh halštatu? To jsou bez mála čtyři staletí, 91 Za všechny lze jmenovat sborníky Fernkontakte in der Eisenzeit a Altitalien und der Zone nordwärts der Alpen či monografie J. Bouzka The Aegean, Anatolia and Europe (Bouzek 1985a) a Greece, Anatolia and Europe (Bouzek 1997a), J. Vladára Osteuropäische und mediterrane Einflüsse im Gebiet der Slowakei während der Bronzezeit (Vladár 1973) a články dlouhé řady autorů, např. Kytlicová 1986, Chvojka 2004a aj. 178

179 po která lze sledovat obecnou demokratizaci pohřebišť i regionalizaci váhových jednotek, a tedy i obchodního systému jako takového. Rovněž v této době však nalézáme početné importy a společné znaky na širokém území. Vždyť i v neolitu, jehož společenská struktura je chápána mnohem střízlivěji, nacházíme ve východních Čechách východoslovenský obsidián. Zdá se, že etapový obchod mohl nabývat daleko větších rozměrů, než se mu v kontextu doby bronzové a halštatské dnes přisuzuje Příklad komunikace a její vliv na sídelní strukturu Zkoumání struktury osídlení na periferiích má velký význam také pro pochopení soudobé situace v centrálních kulturních oblastech. Severovýchodní okraj východočeské sídelní oblasti má výjimečné postavení ve srovnání s ostatními podhorskými regiony. To je způsobeno jeho strategickou polohou na významné komunikační spojnici do sousedního Kladska a dále do Slezska. Nelze podceňovat ani vliv přítomnosti zdrojů nerostných surovin. Při studiu sídlištní struktury zde opět narážíme na problém torzovitosti stavu výzkumu. Ten nevyplývá pouze z přirozených vlastností archeologických pramenů, ale také z různých regionálních specifik, jako jsou geologické poměry nebo personální obsazení archeologických pracovišť. Pro zde sledované území jsou tyto charakteristiky poměrně příznivé, a především díky sběratelské činnosti dlouholetého spolupracovníka královéhradeckého muzea Jana Bočka je známa poměrně hustá síť nalezišť z doby popelnicových polí. Při mapování lokalit popelnicových polí v severovýchodních Čechách (Tab. 32) 92 se pokusíme v rámci možností rozlišit i jednotlivé vývojové stupně. Výše vyhodnocená sídelní aglomerace na území dnešní Jaroměře již nepatří do podhorské oblasti, avšak vzhledem k jejímu strategickému významu k ní nelze v našich dalších úvahách nepřihlížet. 93 Po vyznačení známých lokalit (Tab. 32) je zcela zjevné, že rozhodující úlohu severně od Jaroměře nehrál již tok Labe, který se po průchodu ještě poměrně příznivou Královédvorskou kotlinou zařezává hlubokým údolím do krkonošského podhůří. Větší význam je nepochybně nutné přiřknout dolním tokům Úpy a Metuje, které jsou průchozí a byly využívány především pro spojení se Slezskem. 92 S využitím rešeršní databáze lokalit AO MVČ v Hradci Králové Excerpta. Často se jedná jen o zmínku ve starší literatuře. Rovněž dochovaný nálezový inventář je nutno podrobit revizi, proto je třeba výčet lokalit považovat za orientační. 93 Území Jaroměře není s výjimkou jižněji ležících hradišť zahrnuto do soupisu lokalit a vzhledem k vysoké hustotě archeologických nalezišť je v mapě vyznačeno pouze kroužkem. 179

180 Tab. 31: Profil komunikace mezi Čechami a Kladskem (a trasa podél Metuje, b trasa přes náchodskou Branku, c pokračování trasy v Kladsku) Trasa podél Metuje pravděpodobně sledovala s odstupem tok této řeky a její širokou bažinatou nivu až k dnešnímu Novému Městu nad Metují. Dále proti proudu si řeka razí asi 10 km dlouhý a místy až 100 m hluboký kaňon; jde o úsek obtížně průchozí. Podle vojenského mapování nesleduje tok řeky až do konce 19. století žádná komunikace (Tab. 31a). Druhá varianta trasy, která je o 10 km kratší, avšak s větším převýšením, směřovala od Jaroměře proti proudu řeky Úpy až k dnešní České Skalici. Zde se odklonila od toku Úpy a dále pokračovala východním směrem k Náchodu. Mezi obcí Vysokov a Náchodem tato trasa překonává průsmyk, tzv. zemskou branku, která však jen mírně převyšuje 420 m n. m. (Tab. 31b). Od spojení obou možných tras, na jižním okraji dnešního Náchoda, stezka pokračovala již jediným možným způsobem proti proudu Metuje a jejích levostranných přítoků Bystré a Klikawy. Nejvyššího bodu dosahuje v nadmořské výšce 660 m průsmykem Polskie Wrota nad dnešní obcí Duszniki. Odtud klesá podél toku Bystrzyce do Kladské kotliny (Tab. 31c). 180

181 Z rozložení lokalit kultury popelnicových polí (Tab. 32) vyplývá, že v mladší době bronzové směřoval hlavní směr šíření osídlení spíše do povodí Metuje. Kromě toho zaznamenáváme izolované mladobronzové nálezy i na Trutnovsku a Broumovsku. Zdá se, že rozložení nálezů nesouvisí ani tolik s komunikací do Slezska, jako spíše s dobýváním nerostných surovin. Dolní tok Metuje spojuje hustě osídlené Polabí s regionem v okolí zlatonosného Zlatého potoka. S předpokládaným rýžováním zlata je ostatně spojován i vznik lužického hradiště u Mělčan (Vokolek 1993a, 55). Podobně i roztroušené nálezy na Trutnovsku, datovatelné do lužického období, mohou mít vazby na nedaleké surovinové zdroje zlata na Bolkově kopci u Zlaté Olešnice nebo zdroje mědi v okolí Dolní Kalné a Libče u Trutnova. Rovněž na Broumovsku, spojeném se Slezskem údolím řeky Stěnavy, nacházíme využitelné zdroje nerostných surovin, především kupritu (Rybář 1989, 154; Tomášková 2002, 134). Zlaté nálezy jsou známy i z území sousedního Slezska, kde jsou datovány do rozmezí konce II. a počátku IV. periody, tedy současně s vrcholem výskytu na našem území. Pokud přijmeme interpretaci o jejich původu z území východních Čech (Sarnowska 1966), pak máme k dispozici významný argument pro existenci obchodní trasy do Slezska v tomto období. Další doklad pro existenci dálkového obchodu nalézáme v hrobě číslo 42 datovaném do lužického období, nacházejícím se na pohřebišti v Jaroměři Čáslavkách, odkud pochází sada 13 žárem zdeformovaných skleněných korálků bleděmodré barvy (Novák 2005b). Vzhledem k tomu, že nebyly provedeny žádné analýzy, můžeme se o původu skla jen dohadovat. V této době nemáme z našeho území žádné doklady místní výroby, jde tedy nejspíše o import. Významným centrem výroby skla ve stupni BD je především severní Itálie, nejblíže pak je místní výroba doložena v Tyrolsku (Venclová 1990, 229). Také pozdně bronzové osídlení směřovalo do prostoru Pometují, o čemž svědčí především hradiště u Nového Města nad Metují (Vokolek 1982a). Postavení tohoto hradiště je problematické. Jak vyplývá z výše uvedeného popisu průchodu údolím Metuje, je tato varianta komunikace poměrně nepravděpodobná. Hradiště tak stojí na samém okraji osídleného území, patrně mimo hlavní dálkové trasy. Existence hradiště tedy může souviset se zdroji nerostných surovin v podhůří Orlických hor, důkazy pro jejich exploataci však postrádáme. Nedaleké zlatonosné toky již zřejmě nebyly využívány, soudě podle nedostatku zlatých nálezů na soudobých lokalitách. Další, ne zcela bezpečně doložená současná hradiště nacházíme u Velkého Vřešťova a na vrchu Bradlo nad Dolní Olešnicí. Posledně jmenovaná lokalita je zajímavá svou pozicí daleko od osídleného území, ale v blízkosti zmíněného 181

182 výskytu měděných rud v okolí Dolní Kalné. Za zmínku nepochybně stojí i zlatonosnost horního toku Labe (Rybář 1989). Opět však platí, že pro pozdní dobu bronzovou nálezy zlata v odpovídajícím množství chybí. Na skutečnost, že dálkový obchod i v pozdní době bronzové procházel řešeným územím, ukazuje mimo jiné i nález drobného jantarového korálku z hrobu číslo 94 na pohřebišti v Jaroměři Čáslavkách (Novák 2005b). Obecně lze konstatovat, že po bohatství nálezů jantaru v průběhu starší doby bronzové nastává útlum. Poslední doklady pocházejí z pozdně mohylového stupně na přelomu střední a mladší doby bronzové ze Skalky u Velimi a z Jeřic. Podobný nedostatek jantaru je charakteristický pro celý okruh kultur popelnicových polí, zvláště pak v kontrastu se starší a střední dobou bronzovou. Ojedinělý výskyt nepřepálených jantarových korálků v žárových hrobech na našem území i hojný výskyt rovněž v žárových hrobech v Pobaltí svědčí o tom, že příčinou nedostatku jantaru nemůže být výlučně žárový ritus. Ani v lužické kultuře v Polsku nejsou jantarové nálezy během popelnicových polí nijak časté. Jejich výskyt vrcholí na počátku lužického období a poté až v průběhu halštatu (Hrala Plesl 1990; Plesl 1993b). Halštatské, a zejména pak pozdně halštatské osídlení bylo orientováno spíše směrem do povodí řeky Úpy. V této době můžeme předpokládat největší intenzitu osídlení, související zřejmě se skytským vpádem a přeložením jantarové stezky z Moravy západním směrem, ale snad také se zhoršujícím se klimatem a s tím spojeným vzrůstem zájmu o pastevectví využívajícího i vyšších poloh (Bouzek 2005). Stoupající význam zdejší větve dálkových tras podtrhují také luxusní importy, předměty jižního a jihozápadního původu i jejich místní nápodoby, které bychom za jiných okolností v periferní oblasti stěží mohli očekávat. Na tento jev poukázali Vít Vokolek a Pavel Sankot (Vokolek Sankot 2001a,b) v souvislosti s inventářem pozdně halštatských hrobů v Lochenicích 94 i nálezy z lokality Jaroměř Na Ptákách. 95 Do stejné kategorie patří rovněž zlomky na kruhu dotáčených mís braubašského typu z Neznášova (Novák 2003). Zajímavý pohled se naskýtá při pohledu na osídlení sousedního Kladska. Mladobronzové osídlení je doloženo značně archaickými nálezy z mladší, respektive ještě střední doby bronzové z Boźkowa, sídlišti z mladší doby bronzové na katastrech obcí Nowa 94 Na lokalitě byly prozkoumány dva žárové hroby stupně HD3/LTA, jejichž inventář obsahoval předměty místního platěnického původu a předměty vykazující vztahy k jižněji či jihozápadně ležícím oblastem. Spona ze staršího z obou hrobů má soudobou analogii v ojedinělém 0,5 km vzdáleném nálezu spony se samostřílovým vinutím lemovaným kličkami, která má analogie především v oblasti východní Francie či severozápadního Balkánu (Vokolek Sankot 2001b; Waldhauser 1968). 95 Z časně laténských mohyl zničených po polovině 19. století je známa sada 12 bronzových falérek a ucho bronzové nádoby, patrně severoitalské provenience (Vokolek Sankot 2001a). 182

183 Ruda a Książek. Z hlediska spojení s Čechami má význam nález bronzového srpu z Lewina a pohřebiště ve Szcytne, obojí datovatelné do mladé, případně pozdní doby bronzové. Nejvýznamnější nálezy pocházejí z období halštatu. Jsou to především sídliště na lokalitách Kłodzko Jurdanów, Książek a Brdo Przylęk (Tůma 1998). Samostatný rozbor si určitě zaslouží blíže nedatované lokality Bystrzyca Klodzka a Miedzylesie na horním toku Nisy a jejich případné komunikační spojení s lokalitami v povodí Orlice. Pozoruhodná koncentrace opevněných areálů z různých období kultury popelnicových polí jižně a jihozápadně od Jaroměře může souviset s ochranou, případně kontrolou obchodu na rušné dálkové trase. Na základě současného stavu bádání je možné konstatovat, že dálková trasa spojující Čechy se Slezskem procházela nejspíše prostorem tzv. zemské branky. Její význam v průběhu existence kultury lužických popelnicových polí kolísal, po celou dobu trvání této kultury však nebyl přerušen. Vrcholu dosáhl v pozdně halštatském období. Lokality v povodí Metuje a Labe mají souvislost spíše s výskytem nerostných surovin než s touto trasou. Další zpřesnění uvedených závěrů lze očekávat od revize většinou dosud nepublikovaných nálezů, a především na základě důkladnější dlouhodobé prospekce. 183

184 Tab. 32: Rozložení známých nalezišť při severovýchodní periferii Polabí Přehled lokalit vyznačených v mapě: 1. Bohuslavice, 2. Brod, 3. Čáslavky/Jaroměř, 4. Česká Skalice Zájezd, 5. Dolany a Sebuč, 6. Dolní Adršpach, 7. Dolní Kalná, 8. Dolní Olešnice Bradlo, 9. Dubenec, 10. Hořenice, 11. Hustířany, 12. Choustníkovo Hradiště, 13. Jásenná, 14. Jetřichov, 15. Kleny, 16. Krčín, 17. Lanžov, 18. Lhota u Nahořan, 19. Malé Svatoňovice, 20. Mezilečí, 21. Nahořany, 22. Neznášov, 23. Nové Město nad Metují, 24. Roztoky, 25. Rtyně, 26. Řešetova Lhota, 27. Říkov, 28. Slatina nad Úpou Boušín, 29. Spy, 30. Starý Ples, 31. Svinišťany, 32. Trutnov, 33. Velká Jesenice, 34. Velký Třebešov, 35. Velký Vřešťov, 36. Veselice Vinice, 7. Vestec u Zaloňova, 38. Volovka, 39. Zaloňov, 40. Žernov, 41. Žireč Hradiště: A) Dolní Olešnice Bradlo snad opevněná poloha s pozdně bronzovými nálezy B) Habřina Prašivka hradiště stupně HC s nálezy stupně HD C) Habřina Rotenberk hradiště stupně HA2 D) Holohlavy opevněná poloha stupně HA1 E) Mělčany lužické hradiště s přítomností halštatských nálezů F) Nové Město nad Metují hradiště stupně HB1 G) Skalice Pardědub snad opevněná poloha z doby halštatské H) Velký Vřešťov Bílý kopec snad opevněná poloha s pozdně bronzovými nálezy 184

185 7.3. Importy v prostředí východočeských popelnicových polí Import, nebo nápodoba? Importy jsou považovány s ohledem na jejich předpokládanou vyšší směnnou hodnotu a prestiž za jeden z významných indikátorů přítomnosti vyšších společenských vrstev. Pod pojmem importy se ovšem skrývá široká škála předmětů a jevů, které měly nepochybně různý význam a vliv na soudobé domácí obyvatelstvo. Pro potřeby této práce rozdělíme importy do tří skupin. První jsou hotové importované výrobky bez ohledu na to, zda plní v novém prostředí původní funkci, nebo slouží k jinému účelu. Druhá skupina zahrnuje importy surovin, jejichž dostupné zdroje nejsou z východních Čech známy nebo nebyly technologicky dostupné. Třetí skupina zahrnuje importy nehmotných jevů a znalostí. Do této kategorie patří v širším slova smyslu například i místní nápodoby předmětů cizího původu. Často však nelze odlišit, zda předmět vznikl podle přímého vzoru, nebo byl zprostředkován jiným médiem, zda byl vytvořen místním řemeslníkem, nebo řemeslníkem příchozím z oblastí původu toho kterého prvku. Bez technologických analýz nelze zpravidla ani bezpečně rozhodnout, jedná-li se o originální import, nebo místní nápodobu. Ovšem i tyto analýzy mají své limity. Ať již existovala přímá, či nepřímá vazba na místo původu, v obou případech lze hovořit o dokladu dálkových kontaktů. Pod pojmem dálkové kontakty si většina odborné obce představí organizovaný obchod na dlouhé vzdálenosti, případně širokou škálu diplomatických, náboženských či svatebních darů mezi příslušníky elit (např. Bouzek 2004b; 2007b; Filip , 111nn; Kimmig 1983; Kytlicová 1986; Lang 2002). V úvahu však připadá také centrálně neřízená živelná směna zboží mezi sousedícími komunitami (Eggert 2011). I tento způsob umožňuje šíření předmětů na velké vzdálenosti, včetně periferních oblastí. Je možné, a koneckonců i pravděpodobné, že se v celkovém obrazu promítly obě extrémní varianty a řada dalších pohnutek a mechanismů, které dosud zůstávají skryty. Na následujících stránkách se pokusíme poodhalit vnitřní strukturu těchto pohybů na základě distribuce předmětů cizího původu na území východních Čech. 185

186 Sklo Mezi importy v prostředí východočeských popelnicových polí patří nepochybně předměty ze skla. Z provedených chemických analýz je zřejmé, že importována musela být přinejmenším surovina, a to vzhledem k chemickému složení nejspíše z prostředí východního Středomoří. V domácím prostředí není navíc doložena ani výroba konečných produktů z těchto polotovarů. Centra výroby se postupem času přesouvala blíže, do konce doby halštatské však pravděpodobně na naše území nepronikla. Již ve stupni HA se uvažuje o sekundárním zpracování skleněné suroviny v severním Tyrolsku a v pozdní době halštatské pak zejména v oblasti Caput Adriae (Venclová 1990, 42). Protože z východních Čech zatím chybí nálezy dovezené suroviny i jakékoliv přímé nebo nepřímé doklady místní výroby, lze předpokládat, že veškeré nálezy skla od bleděmodrých korálů mladší doby bronzové po pozdně halštatské žluté korále s modrobílými očky jsou zprostředkovány prostřednictvím Balkánu a později i severní Itálie a severního pobřeží Jaderského moře. Nejstarší skleněné korále východočeských popelnicových polí pocházejí v počtu 17 kusů z Jeřic, 89 ze Lháně a 30 z Mladé Boleslavi Čejetiček (Venclová 1990, 40). Z mladších vývojových fází pohřebišť lužického období pochází 24 kusů z Dnebohu, 11 kusů z hrobu 42/2002 v Jaroměři Čáslavkách (Novák 2008b) a jedna z Českého Meziříčí. 41 korálků z Dražkovic náleží již pozdní době bronzové (Venclová 1990, 41). Tyto nálezy představují více než dvě třetiny českých nálezů skla z mladší a pozdní doby bronzové. Výhradně se jedná o sklo průsvitné, bleděmodré nebo modrozelené barvy. Na základě nečetných analýz 96 byla zjištěna významná příměs hořčíku, která svědčí pro egyptský nebo předovýchodní původ. Skleněné ingoty shodného složení byly nalezeny také v soudobém vraku z Ulu Burun (Venclová 1990, 42). Naopak ve východních Čechách nejsou zastoupeny produkty dílen ze severoitalské Frattesiny (Venclová 1990, 42). Ty jsou prozatím doloženy nejblíže z knovízského pohřebiště v Tuchoměřicích (Jiráň a kol. 2008, 224). Nejasná je datace 21 dvojkónických korálků z Měníka na Novobydžovsku. Navzdory pochybnostem o dobové dataci byl tento soubor zařazen do starší doby bronzové (Venclová 1990, 216), nicméně podrobný slovní popis Albína Stockého, svědčící spíše pro kontext žárového hrobu, nelze brát na lehkou váhu (Stocký 1908/1909, 166). Podle něj můžeme předpokládat spíše dataci do doby halštatské. 96 Mladá Boleslav Čejetičky, Jeřice, Dražkovice (Frána Maštalka Venclová 1987). 186

187 V dalším vývoji skleněných předmětů výrazně přibývá. Od pozdní doby halštatské rovněž strmě vzrůstá variabilita skleněných korálků. Pozoruhodný je hiát nálezů skleněných předmětů v průběhu vlastní doby halštatské. První polychromní korále se ve východních Čechách objevily se zpožděním, až s nástupem pozdní doby halštatské. Tehdy výskyt skleněných korálů zaznamenává svůj vrchol. Objevuje se celá řada variant, ale početně výrazně dominují žluté korály s modrobílými očky, odvozované od maskovitých korálů antického Středomoří (Venclová 1990, 68). Nálezy datované do mladší doby bronzové: 3 Tab. 33: Orientační mapa distribuce nálezů skla v mladší a pozdní době bronzové (červeně - mladší doba bronzová, modře pozdní doba bronzová, bíle pouze zmínka nebo předměty s nejistou datací) km 1) Čáslavky objekt: hrob 42/2002 nález: 12 světle modrých korálků uloženo: Muzeum východních Čech v Hradci Králové datace: HA literatura: Novák 2008b, 39, tab. 34:3 187

188 2) Čejetičky objekt: hrob 2/55 nález: světle modrých korálků uloženo:? datace: BD HA literatura: Venclová 1990, 219 (jen zpráva) 3) Dneboh, Velká a Malá Kavčina objekt: hroby XXVII, 10 a 11 nález: 23 modrých korálků uloženo: Národní muzeum, inv.č , datace: HA2 literatura: Venclová 1990, 218, Pl. 12:37,43; Vokolek 2003b, 75 4) Jeřice, Třešňovka (mohylník), poloha "Duchoňoves" objekt: mohyla III/1924 (41) nález: 21 modrých korálků uložení: Muzeum východních Čech v Hradci Králové, inv.č. 391, , 4561, 5662, 5663, 5665, 5668, 5670, 14245, , 14644, 14660, , 14673, 14674, (2x), 14697, 14718, 14723, 14724, 14728, 14729, 18544, 16545, datace: BD literatura: Venclová 1990, 218, Pl.12:44; Vokolek 2003b, tab. 90 5) Lháň objekt: hrob 67 nález: 89 modrozelených korálků uložení: NM datace: HA literatura: Venclová 1990, 219, Pl.12:45, Vokolek 2003b 188

189 Sporné nálezy datovatelné do mladší doby bronzové: 6) České Meziříčí, Na Březině snad totožné s Bukačovým polem objekt: žárový hrob nález: korálky uložení:? datace: dle slovního popisu (kremace, nálezy zlata,...) mladší doba bronzová literatura: Venclová 1990, 218 (jen zpráva) Vencl 1981, 51. 7) Chotěšice objekt: depot nebo narušený hrob? nález: 3 korálky uloženo: M Městec Králové datace: k. mohylová mladší doba bronzová literatura: Venclová 1990, 218 (jen zpráva) 8) Měník štěrkovna p. Volejníka r objekt: žárový hrob nález: 21 ks modrých skleněných korálků uloženo: M Nový Bydžov, M Lázně Bělohrad, M Jičín, NM Praha, NM - inv.č , , datace: podle literatury popelnicová pole (Stocký 1908/1909), typologicky řazeno do starší doby bronzové (Venclová 1990) literatura: Stocký 1908/1909, 166; Venclová 1990, Pl. 12:10 29 Nálezy datované do pozdní doby bronzové: 9) Dražkovice, Pískový kopec objekt: žárový hrob nález: 41 modrozelených korálů uloženo: M Pardubice, inv.č datace: HB literatura: Venclová 1990, 219, Pl.13:1,5,6 189

190 10) Ostroměř, SV svah kopce "Boráku" (Havránkův kopec), parc.č. 388/2 objekt: povrchový nález nález: skleněné korálky uloženo: Muzeum východních Čech v Hradci Králové datace: HA HB3 literatura: Vokolek 1999a; Sigl Vokolek 1982b. 11) Kostelec n. O., SV okraj intravilánu, předpolí cihelny a parc.č. 2308/1 objekt: rozorané báze mohyl, 5 plochých hrobů nález: skleněný korálek uloženo: M Rychnov nad Kněžnou, inv.č /96 datace: I b až II a stupeň literatura: Vokolek 2003b; Beková 1988 Nálezy datované do pozdní doby halštatské až časné doby laténské: 14 Tab. 34: Orientační mapa distribuce skleněných nálezů z pozdní doby halštatské (červeně dochované nálezy, bíle nálezy pouze zmíněné, s nejistými nálezovými okolnostmi nebo se spornou datací). 13, km 12) Holohlavy objekt:? nález: dva žluté korály s očky uloženo: Muzeum východních Čech v Hradci Králové (nedohledáno) datace: HD2 LtA literatura: Venclová 1990, Pl. 23:16,

191 13) Horní Lochov, pískovcový lom na Bukovině, jižní část, poloha "Na Rovince" objekt: žárový hrob nebo depot nález: 27 žlutých skleněných korálů s modrými očky (18 ks + 5 zlomků) uložení: M Jičín (14 ks + 3 zlomky, inv.č. 1 22), NM Praha (4 ks + 2 zlomky, inv.č , ) datace: HD2 3 literatura: Ulrychová 2001, Waldhauser 1996, Venclová

192 14) Jaroměř, Dolní Dolce, parc. Č. 2407/12, objekt: halštatská zemnice nález: polovina žlutého korálku s modrými očky uloženo: Muzeum východních Čech v Hradci Králové, př. Č. 50/2000 datace: HD2 3 literatura: Sigl Vokolek 2001, Bláha Kalferst Sigl ) Lípa - pod lesem "Kavkaz", "Na močidlech", pole p. F. Danky, parc.č. 48 a Suchánkova zahrada objekt: vyoráno z hrobů nález: 43 skleněných korálů s očky, 2 korálky z modrého skla s bílou vlnovkou, 6 průhledných, vroubkovaných, část bílého skleněného korálu, zlomek žlutého skleněného korálu s očky a světle modrého, bezbarvý zelenavý uloženo: Muzeum východních Čech v Hradci Králové, inv.č. 1908, 1909, , datace: HD2 3 literatura: Bačová 1994, Domečka 1912, Domečka 1914, Domečka Sál 1928, Ulrychová 2001, Venclová 1971, Venclová 1990, Waldhauser

193 193

194 16) Prachov, skály objekt:? nález: modré korálky uloženo: M Jičín datace: HD/Ota literatura: Venclová 1990, Pl. 19: ) Rosice n. L. objekt: ze stavby železnice, r při stavbě, výkopy prof. Smolíka, Ing. Niedzwedského a drážních úředníků nález: korále černožluté uloženo: NM Praha datace: podle vágního popisu by korále mohly být i hradištní literatura: Smolík 1870/73; Venclová 1990, Pl. 20:2,3. 18) Řestoky objekt: ojedinělý nález z r nález: žlutý korál s modrobílými očky uloženo: M Chrudim inv A200 datace: HD/LtA literatura: Venclová 1990, 248, Pl. 20:6; Frolík ) Sovenice, možná Sovenice u Nymburka nebo záměna za nález ze Svijan objekt: náhodný nález ze Zedníkova pole nález: 4 korále uloženo: M Turnov, inv 2687, 88, 91, 92, typy 132, 153, 157 a 528 datace: HD/LtA literatura: Venclová 1990, 249, Pl. 20:

195 Sporné nálezy datovatelné o pozdní doby halštatské: 20) Čistěves objekt:? nález: skleněné korále uloženo: Muzeum východních Čech v Hradci Králové datace: HD/LtA? literatura: Bačová ) Dobřenice, pískovna u hasičské zbrojnice a stadionu parc.č. 154, 155, 683/1, 687/1 Opakované záchr. výzkumy, počátkem století a léta objekt:? nález: skleněný korál uloženo:? datace: HD/LtA? literatura: Málek ) Dolní Dobrá Voda objekt: ze žárových hrobů nález: sklen.korál uloženo: M Hořice datace: HD/LtA? literatura: archiv M Hořice 23) Hořenice, Jarkovského cihelna objekt: hrob z 1899 nález: skleněný korál uloženo: Muzeum východních Čech v Hradci Králové datace: HD/LtA? literatura: Venclová 1990, 227 (jen zpráva) 24) Jaroměř objekt: v písku na soutoku Labe a Úpy nález: modrý korál se žlutou vlnovkou uloženo: Tomského sbírka datace: HD/LtA? literatura: Venclová 1990, 230 (jen zpráva). 195

196 25) Jásenná, směrem na České Meziříčí, na poli p.bukače mezi Jásennou a Královou Lhotou objekt: žárový hrob nález: skleněné korálky uloženo:? datace: HD/LtA? literatura: Duška 1898, ) Karlovice, "Čertova ruka" objekt: skalní hradiště nález: zlomky skleněných korálků uloženo:? datace: HD/LtA? literatura: Filip 1947, 46, , obr.17, tab.55: 1 8, 62; Rybová 1968; Jenč Peša ) Koldín, JZ od obce, 100 m od rybníku "Tatarák" parc.č. 725/2 objekt: lužický mohylník, slpla. pohřebiště nález: skleněné korálky uloženo: Muzeum východních Čech v Hradci Králové datace: HD/LtA? literatura: Vokolek 1996a. 28) Kunětice, "Na Okrouhlici", pole za čp. 34 (maj. F. Vít) objekt: žárové hroby nález: skleněný korál uloženo: škola Kunětice, M Pardubice, NM Praha datace: HD/LtA? literatura: Košťál ) Libonice, na poli objekt: přesnější místo nálezu neznámé nález: korál s očkem uloženo: M Hořice, inv.č. 4272, 29805, nové inv.č. 520 datace: HD/LtA? literatura: M Hořice 30) Mikulovice, Kašparova cihelna objekt:? nález: žlutý korál s modrobílými očky uloženo: M Pardubice, inv.č datace: HD/LtA? literatura: Venclová 1990,

197 31) Platěnice, pole pí. Vlasákové mezi silnicí do Dašic a Loučnou, západně od pole p. Daňka objekt: hrob 53 Vlasák, hrob 60 Daněk nález: 3 modrozelené korálky, 14 modrých se žlutými očky uloženo: NM datace: HD/LtA? literatura: Píč 1902/03; Venclová 2006; Venclová 1990, ) Račice, poloha "Záložnice" objekt:? nález: skleněný přeslen uloženo: Muzeum východních Čech v Hradci Králové, př.č. 23, 24/02, koupě sbírky F. Matušky datace: HD/LtA? literatura: Bláha Kalferst Sigl ) Rodov objekt: sběr nález: korál s očky uloženo: Muzeum východních Čech v Hradci Králové datace: HD/LtA? literatura: Venclová 1990, s ) Rosnice, pozemek za čp.36 objekt: z kulturní vrstvy nález:? uloženo: M Vídeň, inv 807 datace: HD/LtA? literatura: Duška 1898, 70; Venclová 1990, ) Skalička, panské pole proti "Pardědubu" objekt: výkopy uč. V. Pultra, 12 žárových hrobů nález: skleněná perla uloženo: Muzeum východních Čech v Hradci Králové datace: HD/LtA? literatura: Domečka ) Sobčice, zahrada p. Jóna objekt:? nález: skleněný žlutý korál s modrobílými očky uloženo:? datace: HD/LtA? literatura: Venclová 1990, 248 (jen zmínka). 197

198 37) Svijany, snad jeden z korálů označených Sovenice objekt: z hrobu nález: modrý korál se šedými očky uloženo:? datace: HD/LtA? literatura: Venclová 1990, ) Turnov, bez určení objekt: školní sbírka nález: žlutý korál s modrobílými očky uloženo: M Turnov, inv.č datace: HD/LtA? literatura: Venclová 1990, 252; Waldhauser 1976, Fig. 29:18. 39) Vraclav, pole J od obce, S okraj obce Sedlec objekt: sběr nález: sklo uloženo: Muzeum východních Čech v Hradci Králové datace: HD/LtA? literatura: Anonym 2003, 304; Vích

199 Grafit Na otázku, zda grafit patří ve východních Čechách mezi importy, mohou odpovědět pouze přírodovědné analýzy použité suroviny. Je zřejmé, že východní Čechy náleží k oblastem s vlastními výchozy grafitu (Waldhauser 1992), avšak bylo tomu tak po celou dobu využití této suroviny? V úvahu připadají i jiné zdroje, a to především severomoravské a jihočeské. Rozborů grafitové keramiky ve východních Čechách není mnoho, a co je důležité, soustřeďují se výhradně na grafitovou keramiku, tedy keramiku s grafitem přimíchaným do keramického těsta. Tato keramika je nalézána zcela běžně v kontextech HD2 LtA (Novák 2010a) a snad i sporadicky dříve. Zcela mimo pozornost stojí mnohem starší doklady tuhování povrchu. Takové nalézáme již mezi mladolužickou keramikou, např. z Dnebohu (Hralová 1957), Pouchova (Filip 1939, 19) nebo Plchůvek Korunky Jelení (Vokolek 2003b, 257nn). V pozdní době bronzové již tato technologie úpravy povrchu dosahuje masového výskytu. Nejsou-li tyto nálezy vyrobeny leštěním po redukčním výpalu, což je obtížné makroskopicky rozeznat, pak mohou být dokladem nějaké formy distribuční sítě nebo dostatečně vydatných lokálních zdrojů. Kroužek z grafitového materiálu byl nalezen v inventáři jednoho ze žárových hrobů na pohřebišti z pozdní doby bronzové v Dobré Vodě. Další analogické kusy jsou známy z Měníku a Skaličky (Smejtek 1998). Mohly sloužit na ozdobu nebo jako forma směny (Vokolek 1999b, 43). Snad ještě starší doklad o využití grafitu by mohla obsahovat zmínka J. L. Píče o nálezech z mohyl u Nadslavi na Jičínsku (Píč 1889, 353). Ve sbírkách Národního muzea však přítomnost grafitové keramiky nebo tuhou potíraný střep nelze potvrdit. Tuhový střep se objevil také v jámě ze závěru pozdní doby bronzové v Třebešově (Vokolek 1966, 89) či v kontextu s kadluby na odlévání jehlic z Loučné Hory (Bačová 1994, 120), avšak v obou případech přichází v úvahu i laténská nebo středověká intruze. Pro pozdní dobu halštatskou, kdy je grafitová keramika běžně nalézána na sídlištích, počítá Jiří Waldhauser s místním původem suroviny z prostoru Železných hor (Waldhauser 1992). Tato domněnka je vysoce pravděpodobná, nicméně při nedostatku analýz zůstává stále v rovině hypotézy. Například zlomek dna grafitové nádoby z Neznášova (okr. Náchod) byl na základě mikropetrografického rozboru spojen se severomoravskými nalezišti grafitu (M. Hložek, in: Novák 2003, 149). Je však třeba zdůraznit, že složení keramické hmoty nebylo porovnáno s grafitovou surovinou z mnohem bližších výchozů v prostoru Železných hor. 199

200 Sůl Na úvod pojednání o tomto nezbytném minerálu je na místě uvést několik pozoruhodných údajů z oblasti zdravé výživy. Denní dávka soli pro dospělého člověka doporučená WHO se pohybuje mezi 3 5 g. Minimální nutné dávky však kolísají jen mezi 0,5 a 1 g denně. Pro zajímavost, například 1 kg vajec obsahuje 1,4 g soli, 1 kg hovězího masa 0,8 mg a 1 kg mrkve či 1 litr mléka kolem 0,45 g soli. Kromě některých praktických významů soli, jako jsou třeba konzervační vlastnosti, je třeba si položit otázku, jakou měl dálkový obchod se solí důležitost a nakolik se jednalo skutečně o nutnou a nenahraditelnou surovinu. Distribuční síť by totiž musela pokrývat osídlené území ještě mnohem důsledněji, než bylo nezbytné například u mědi. Pro takovou síť je obtížné hledat přesvědčivé důkazy (Stöllner 2002). Prostřednictvím importů doložené vazby na středoněmecké saliny (Salač 1997) nebo okolí Hallstattu a později Dürrnbergu (Jiráň a kol. 2008, 243; Venclová a kol. 2008, 155), spíše nasvědčují tomu, že se jedná o vzácnou a žádanou surovinu praktického významu než o surovinu nezbytně nutnou pro naše zdraví. To ale nijak nevylučuje představu obchodu se solí již od neolitu. Není příliš známo, že i v Čechách existují ložiska kamenné soli, a to v okolí Dvora Králové, Mnichova Hradiště a kromě východních Čech ještě kolem Slaného (Česká geologická služba 2011). Přímá těžba těchto zdrojů nepřichází téměř v úvahu, avšak vývěry slané vody v těchto oblastech mohly mít značný význam. 200

201 Jantar Nálezy jantaru představují jeden z nejzřetelnějších dokladů toho, že některé předměty překonávaly v době popelnicových polí značné vzdálenosti, ať už si formu těchto přesunů představujeme jakkoliv. Je zřejmé, že východní Čechy nebyly jen tranzitní oblastí, ale čas od času hrály i roli cílové destinace. Pro východní Čechy zatím chybí doklady o tom, zda byly importovány hotové výrobky, nebo surovina. Výrobní odpad a polotovary z pozdně halštatského sídliště v Poříčanech prozrazují, že platit mohla i druhá ze zmíněných variant (Venclová a kol. 2008, 44). Můžeme rovněž předpokládat, že celkový obraz je značně podhodnocen kvůli žárovému pohřebnímu ritu, který dochování jantaru neumožňuje. Drobné jantarové korálky mohou také snadno uniknout, není-li obsah hrobových jam proplaven (Venclová a kol. 2008, 93). S ohledem na žárový pohřební ritus zůstává dosud nejasný podíl předmětů přidávaných na pohřební hranici a těch, které se součástí pohřební výbavy staly až po kremaci. O významu tohoto rozlišení milodarů lze jen spekulovat. Při mapování distribuce těchto importů se tak můžeme opřít snad jen o hypotetickou stejnorodost těchto zvyklostí v rámci řešeného území východních Čech. Tab. 35: Mapa distribuce jantaru v době popelnicových polí ve východních Čechách km 201

202 Soupis nálezů jantaru v kontextech datovaných do doby popelnicových polí ve východních Čechách: 1) Honbice, pole jihozápadně od kostela objekt: žárový hrob nález: zbytky lebeční kosti s částmi jantarového náhrdelníku uloženo: M Chrudim (?) datace: bylansko-plátenický hrob literatura: Horáková Jansová 1932 (jen zpráva). 2) Horní Lochov, lom nad vsí pohřebiště, objekt: hrob? nález: jantarový amulet spolu se souborem skleněných korálků uloženo:? datace:? literatura: Šalda 1969, 30 (jen zpráva). 3) Jaroměř Čáslavky, Tomanův písník, výzkum 2002 objekt: hrob 94/2002 nález: zlomek drobného jantarového korálku uloženo: Muzeum východních Čech v Hradci Králové datace: HB literatura: Novák 2008b. 4) Jeřice "Třešňovka" objekt:? nález: jantarové korálky uloženo: Muzeum východních Čech v Hradci Králové, Národní muzeum Praha, M Hořice (?) datace: mladší doba bronzová? literatura: Černý ) Kostelec nad Orlicí, V od města, pole státního statku, vpravo od polní cesty objekt:? nález: jantarové korále uloženo: původně M Kostelec n. O., nyní M Rychnov nad Kněžnou (?) datace:? literatura: Domečka 1935; Filip

203 6) Kunětice, poloha "Rottrův kopec", pozemek k čp. 18 objekt: z pohřebiště nález: jantarová perla (spolu s pazourkovým šipkami a bronzovou sponou) uloženo: Východočeské muzeum Pardubice datace: mladší doba bronzová? literatura: Košťál ) Lochenice, nal. I, "Na Šancích" (Hynkův Kopec), pole p. Hlavatého a okolní pole, parc.č. 606, 607, 629 objekt: z pohřebiště nález: jantarová perla uloženo: Muzeum východních Čech v Hradci Králové, M Jaroměř? datace: mladší doba bronzová, LI až II b literatura: Duška 1898, 59; Vokolek 2003b, ) Osice objekt: z pohřebiště nález: jantarový korál uloženo:? datace: doba popelnicových polí literatura: Domečka ) Skalička, poloha "Pardědub" objekt: jámy nález: jantar uloženo: Muzeum východních Čech v Hradci Králové? datace: doba halštatská? literatura: Domečka ) Smiřice, u osady Trotina objekt: z pohřebiště nález: jantarový korál uloženo:? datace: mladší doba bronzová? literatura: Domečka 1929 (jen zpráva). 11) Třebešov, poloha "Podhájek", panské pole 160 m od Bělé objekt: hrob nález: jantarové korále uloženo:? datace: doba popelnicových polí literatura: Dvořák 1970, 11; Filip ,

204 Měď Měď patří k poměrně vzácným minerálům. V ryzí podobě se vyskytuje zcela sporadicky. Mezi třemi sty známých sloučenin se vyskytuje zejména ve formě sulfidů, z nichž nejznámější je chalkopyrit CuFeS 2. Významnou skupinou jsou rovněž oxidy reprezentované kupritem Cu 2 O nebo malachitem CuCO 3 (Rybář 1989, 176). Východní Čechy oplývají poměrně početnými výchozy měděných rud. Chalkopyrit se nachází na několika místech Krkonoš, v Bělovsi u Náchoda, v okolí Havlíčkova Brodu, Chvaletic, Jilemnice, Košťálova, Křížové, Rybnic u Semil, Horní a Dolní Rokytnice a rovněž v permokarbonských sedimentech v okolí Radvanic a Malých Svatoňovic. Oblast výskytu chalkopyritu se přibližně kryje s výskytem dalších měděných rud. Chalkosín se nalézá v okolí Jívky, Horní a Dolní Kalné, v melafyrovém lomu v Rožmitále u Broumova, v Suchovršicích a ve Vrátu u Železného Brodu. V melafyrech v okolí Bělovsi u Náchoda, Rožmitálu u Broumova, Libštátu, Borovnice, Nové Paky a Libče u Trutnova je doložen také kuprit (Rybář 1989, Česká geologická služba 2011). Ve východním sousedství východních Čech stojí za zmínku ložiska v okolí Zlatých Hor, která byla těžena ještě na počátku devadesátých let 20. století. Při jižním okraji východočeského regionu zaujmou především naleziště v okolí Starého Ranska u Ždírce nad Doubravou, Dlouhé Vsi u Havlíčkova Brodu a Křižanovic. Poslední ze jmenovaných lokalit se nachází v bezprostřední blízkosti pozdně laténského oppida České Lhotice, a co je z pohledu této práce ještě důležitější, v blízkosti mladobronzového hradiště Svídnice Práčov. Pozoruhodné z hlediska osídlení kultury lužických popelnicových polí jsou také ložiska v okolí Kutné Hory, doložená písemně od středověku. O mnoho mladší nejsou ostatně ani důlní díla v okolí výše zmiňovaných výchozů na Semilsku, v okolí Jivky a Úpice (Rybář 1989, Česká geologická služba 2011). Dosud neexistují přímé důkazy o využívání domácích zdrojů měděných rud. Je-li však hlubinná těžba ve střední Evropě doložena (Jiráň a kol. 2008, 12), lze předpokládat, že je technologicky možná i ve východočeském prostředí. K dispozici jsou zatím pouze nepřímé důkazy v podobě sídelní struktury. Vývody ze sídelní struktury však mají rovněž své limity. Posloupnost nepřímých indikátorů těžby od rozložení hradišť, přes rovinná sídliště a depoty po pohřebiště a jednotlivé nálezy (Blažek Ernée Smejtek 1998, 24n) je velmi sporná. V rozložení uvedených typů lokalit se odráží i řada dalších faktorů, jejichž váha navíc silně kolísá v čase. Jak bylo uvedeno výše v samostatné kapitole 5.6. Východočeská hradiště, nejblíže této představě je sídelní struktura pozdní doby bronzové. 204

205 K tomuto období se navíc váže i jedna z mála pozoruhodných informací plynoucích ze spektrálních analýz (Frána Jiráň Moucha Sankot 1997), a to že předměty v depotech z Hadce Králové Slezského Předměstí a z Dolan obsahují velmi podprůměrný až mizivý obsah cínu. Za zmínku rovněž stojí, že podle zmíněných analýz tzv. koláče bronzoviny ve skutečnosti obsahují téměř čistou měď, patrně původem z přírodních zdrojů suroviny, a nesouvisí tak s recyklací starších bronzových artefaktů, která se konala paralelně s těžbou (Frána Jiráň Moucha Sankot 1997). V příkrém rozporu s obrazem vzniklým na základě studia distribuce hotových bronzových výrobků je pak tvrzení o jednotě chemického složení artefaktů v českých zemích a v Rakousku (Frána Jiráň Moucha Sankot 1997, 179n). Výsledky velkoryse pojatých spektrálních analýz bronzových předmětů (Frána Jiráň Maštalka Moucha 1995; Frána Jiráň Moucha Sankot 1997) jsou ve vztahu k otázkám provenience surovin slabé a nevyvážily svým informačním přínosem devastaci destruktivně analyzovaných artefaktů. Je pravděpodobné, že bronzové artefakty ve východních Čechách pocházejí paralelně ze dvou surovinových zdrojů, a to domácích a dovezených z větší vzdálenosti. Zjištěné váhové standardy hřiven a žeber ve starší době bronzové se zdají podporovat myšlenku dálkového obchodu a rozvinuté formy směny (Bouzek 2007b, 19; Jiráň a kol. 2008, 15). Není tedy důvod nepředpokládat, že tento systém fungoval nejen v mladší době bronzové, ale v menším měřítku i později. Poměr těchto zdrojů v průběhu času nepochybně kolísal, přičemž podíl domácích surovin měl zřejmě vzestupnou tendenci, jak vyplývá též ze studia bronzových depotů (Kytlicová 2007). Koncentrace pozdně mohylových depotů v západních Čechách, kontrastující s nepočetnými depoty v Povltaví obsahujícími navíc vazby na Karpatskou kotlinu, vylučují pro toto období výraznější uplatnění alpské mědi. Pro východní Čechy měla být v této době s ohledem na původ středodunajské mohylové kultury klíčová zejména karpatská a později i slezská měď (Kytlicová 2007, 222). Úpadek karpatského vlivu ve stupni HA1 reprezentuje depot ze Svinárek, obsahující prvky jihozápadního původu (Kytlicová 2007, 234). Je třeba zdůraznit, že se jedná pouze o trend na úrovni jednotlivých artefaktů, který nemusel nutně znamenat, a patrně ani neznamenal, změnu zdroje měděné suroviny. Tomu nasvědčuje soudobý ingot z Březovic, původem z Karpatské kotliny (Kytlicová 2007, 225). Spolu s dalšími depoty ze Skutče, Chrasti, Chrudimi či Práčova se jedná o doklad, že spojnice mezi Čechami a Moravou v trase pozdější trstenické stezky byla stále živá. Pro počátek pozdní doby bronzové indikují depoty z Bošína a Hemže přesun spojnice do prostoru Chocně (Kytlicová 2007, 235). 205

206 Slezskou měď indikují především depoty a z pohledu východočeského nabývají na významu výchozy v okolí Zlatých Hor (Blažek Erneé Smejtek 1998, 28). Tab. 36: Rozložení výchozů měděných a cínových rud ve východních Čechách (červeně měděné rudy, bíle cínové rudy, zelené trojúhelníky vybraná hradiště pozdní doby bronzové s doloženou nebo předpokládanou kovoliteckou funkcí) 0 50 km 206

207 Cín Za jediné dostupné zdroje cínu ve střední Evropě jsou považována ložiska v Krušných horách. První zmínka o jejich využití pochází z pera Ibrahima ibn Jakuba z 10. století. Využití ve starších vývojových etapách je dosud předmětem spekulací. V západní Evropě se cínové rudy objeví ojediněle ve střední Francii, ovšem opět bez přímých dokladů jejich využití. Nejbohatší zdroje se nacházejí v jižní Anglii v hrabství Cornwall a Devonshir. Hérodotovy a Pliniovy zmínky o cínových ostrovech v souvislosti s fénickým obchodem jsou obvykle vztahovány na souostroví Scilly při jižním pobřeží Anglie. Anglický cín byl předmětem zájmu nejméně od mykénského období. Pravděpodobně poněkud mladšího data může být využití zdrojů cínu v severozápadním Španělsku (Blažek Ernée Smejtek 1998, 31). Lokální ložiska hlavní cínové rudy kasiteritu SnO 2 překvapivě nacházíme také ve východních Čechách, a to na Hlinecku, Havlíčkobrodsku a v Krkonoších (Rybář a kol. 1989, 125). Přes ojedinělé nálezy z doby popelnicových polí v okolí těchto nalezišť (např. Rous 1981, 18, 26, 33; Pajerová 2011, 33, 40) zatím chybí jakékoliv indicie o využívání těchto zdrojů. Na druhou stranu úzce specializované sezónní pobyty lidí v podhorských a horských polohách mohou být natolik obtížně archeologicky postižitelné, že je současný obraz jen odrazem neuspokojivého stavu výzkumu. Podobným směrem se ubírají úvahy také na Slovensku, kde se analogicky uvažuje o využití lokálních zdrojů cínových rud s těžištěm v prostoru Spiško-gemerského rudohoria (Furmánek Veliačik Vladár 1991, 219). Ačkoliv je v Anglii doložena hlubinná těžba cínových rud, za převládající způsob získávání cínu je považováno rýžování. To dosvědčuje zejména poměrně vysoký podíl zlata, které se spolu s cínem obvykle nevyskytuje v původním horninovém uložení, ale spíše až druhotně v říčních naplaveninách (Frána Jiráň Moucha Sankot 1997, 180). 207

208 Bronz Následující stránky budou věnovány bronzovým artefaktům, které lze označit jako importy. Je třeba předeslat, že odlišení bronzových předmětů místní produkce a importů se děje výhradně v rovině typologické. Významný argument po odlišení importu a místního výrobku mohou představovat nálezy kadlubů na řešeném území. Samotný fakt neexistence kadlubu toho kterého typu bronzového artefaktu však automaticky neznamená důkaz, že se jedná o import. Východočeské prostředí je v tomto ohledu neobyčejně chudé. Vedle několika nepotvrzených zpráv se dochoval jen jediný kadlub mladobronzové jehlice z Hořiněvsi (Vokolek 1993c). Sledován tak musí být i geografický rozptyl a četnost jednotlivých artefaktů, u kterých lze předpokládat cizí původ. V mnoha případech můžeme předmět označit za import pouze na základě ojedinělosti výskytu ve východních Čechách a současně jeho zvýšené koncentraci nebo přímých dokladů výroby na jiném území. Je zřejmé, že se touto cestou nepodaří identifikovat místní nápodoby podle importovaných předloh ani know-how z mateřské oblasti příchozího řemeslníka. Na druhou stranu, obě uvedené varianty lze rovněž zahrnout mezi projevy dálkových kontaktů či zprostředkovaných vlivů. Než bude přistoupeno ke zhodnocení jednotlivých skupin bronzových nálezů v chronologickém pořádku, tedy od mladší doby bronzové, je na místě stručně shrnout výše naznačené dálkové vazby ve východočeských depotech lužického období. Zdaleka nejpočetněji jsou v nich zastoupeny karpatské prvky. Ty nejstarší náležejí ještě závěru střední doby bronzové. To není žádné překvapení, vezmeme-li v úvahu jihovýchodní původ samotné mohylové kultury v Čechách. Do této skupiny patří především depoty z Chrasti a z okolí Chrudimi datované na samotný přelom střední a mladší doby bronzové (Kytlicová 2007, 201nn). Na jihovýchod odkazuje také depot z Březovic náležející již stupni HA1. K jihovýchodním prvkům zde můžeme zařadit sekery, a zejména jehlici s kyjovitou hlavicí odkazující na sedmihradské předlohy (Hralová Hrala 1971). Do stejného stupně datovaný depot ze Svinárek obsahoval velkou vázičkovitou jehlici, pocházející snad z prostoru dnešního Tyrolska (Hralová 1953, 666). Zbytek souboru pak složením odkazuje na depoty z oblasti Porýní. Mezi zástupce depotů závěru lužického období s karpatskými prvky patří také nálezy ze Střelče a Svijan (Kytlicová 2007, 235). Jedním z nejpočetnějších a nejlépe datovatelných bronzových artefaktů východočeských popelnicových polí jsou jehlice. Mezi velmi vzácné nálezy patří starobylá 208

209 jehlice s kotoučovitou hlavicí a trnem z Dražkovic, pocházející nejspíše z prostoru Karpatské kotliny (Říhovský 1979, 39). Ani velká jehlice se zátkovitou hlavicí z Předměřic není patrně místního původu. Jehlice z Předměřic má na našem území jedinou analogii, a to z Úvalna na Bruntálsku, která patrně pochází z oblasti Poznaně (Říhovský 1979, 70). Jehlice s dvojkónickou rýhovanou hlavicí a zesíleným krčkem mezi dvěma vývalky z pozdně mohylového hrobu z roku 1926 z Holohlav se hlásí ke skupině jehlic typu Gratz a Paudorf s těžištěm výskytu ve východoalpské oblasti (Říhovský 1979, 90nn). Pastýřská jehlice z Kunětic odkazuje na západolužickou oblast, ale tam má obvykle čtverhranný profil bez tordování. Tordování je naopak typicky karpatským znakem (Říhovský 1979, 71). Mezi spínadla oděvu patří vedle jehlic také spony. Ve východočeském prostředí jsou mnohem vzácnější, objeví se mezi nimi i unikátní exempláře bez analogií. Jak již bylo konstatováno v kapitole 6. Východočeská pohřebiště, v případě hrobových nálezů pokud to antropologické studie umožňují lze konstatovat, že ani jehlice, ani spony nejsou striktně vázány jen na ženské, nebo jen na mužské hroby. Ve východočeských popelnicových polích převažují spony dvojdílné, opatřené bohatě zdobeným plechovým štítkem, velkými drátěnými spirálami či jejich kombinací. Protože se často jedná o solitérní kusy nebo zástupce nepočetných typologických skupin, je otázka jejich provenience obtížně řešitelná. Předpokládané oblasti původu proto v literatuře značně kolísají. Spony s přívěsky, tzv. Posamenteriefiebeln, které jsou z východočeského prostřední doloženy ve dvou kusech ze Střelče a k nimž lze řadit i přívěsek z hrobu 53 z Malé Bělé, jsou spojovány s domácím prostředím (Říhovský 1993, 61). Totéž bylo konstatováno i o sponách se štítkem a dvěma růžicemi z Čepí a Práčova. V případě spon z Čepí, které byly nalezeny ještě spolu se čtyřmi náramky, jsou shledávány analogie na širokém území od Hannoverska, přes Meklembursko, Lünebursko až po Slezsko (Smolík 1883). Mezi těmito dvěma skupinami spon leží také solitérní kusy z hrobu XII z Jaroměře a z hrobu 13 ze Sadské (Vokolek 2003b, Tab. 320:16). Osmičkovitě vinutý lučík se dvěma růžicemi v jaroměřském případě i štítek lemovaný osmičkovitě vinutým drátem a čtyřmi růžicemi v případě silně rekonstruovaného exempláře ze Sadské činí obě tyto spony unikátními, nicméně použité prvky opakují schémata výše uvedených spon. Smyčcová spona z hr. 19/1907 ze Skaličky (Vokolek 2003b, Tab. 330:3) a rýhovaná smyčcová z hr. 1B z Chrudimi (Vokolek 2003b, Tab. 75:6) náleží do skupiny jednodílných drátěných spon s těžištěm výskytu v Dolním Rakousku až Sedmihradsku (Říhovský 1993, 19). Vazbou na stejné území (Říhovský 1993, 30nn) se vyznačuje také štítková spona z Rosic nad Labem (Vokolek 1994b; Vokolek 2003b, Tab. 307:13, 14). Středodunajské předlohy se 209

210 ovšem vyskytují spíše s veslovitou hlavicí jehly než s křížovou, jako je tomu ve východočeském případě. Veslovitou hlavicí je opatřena jehla štítkové spony se dvěma růžicemi, která byla nalezena při stavbě elektrárny v Opatovicích nad Labem (Pleiner ed. 1978, T194:2). Tento exemplář má téměř identické analogie v depotu 7 ze Lžovic (Kytlicová 2007, 282, Taf. 194:2,3) a jeho původ lze shledávat navzdory výše řečenému podobně jako v případě spon z Čepí uvnitř lužické oblasti. Velmi nesnadné je hledat analogie mezi bronzovými noži. Většina nálezů nožů z východních Čech patří k typům hojně rozšířeným na rozsáhlých územích Evropy. Nejpočetněji zastoupené typy Riegsee (např. Jaroměř, Pouchov, Malá Bělá), Dašice (Dašice, Lukovna), Malhostovice (Vysoké Chvojno, Nová Ves, Kunětice), Hadersdorf (Kostelec nad Orlicí, Třebechovice) či Jevíčko (Dalovice, Hrušov) se vyskytují téměř všude v Evropě, lužickou oblast nevyjímaje, s těžištěm v dlouhém pásu severního Přialpí od Francie po Karpatskou kotlinu. Jedněmi z mála úžeji geograficky vymezitelných nálezů jsou nože typu Baierdorf s těžištěm ve středním Podunají (Jiráň 2002a). I v těchto případech je však možnost jejich označení za import ve východočeském prostředí krajně hypotetická. Břitvy mladší doby bronzové jsou ve východních Čechách doloženy ve dvou typech. Většinou jsou dochovány jen drobné fragmenty. Z větší části se dochovala jednobřitá břitva sekáčkovitého tvaru z hrobu 144 v Malé Bělé (Jockenhövel 1971, 194; Vokolek 2003b, Tab. 215:15). Jeden z nejlépe dochovaných exemplářů dvojbřitých lunul pochází z hrobu 14 z Běstovic (Jockenhövel 1971, 132; Vokolek 2003b, Tab. 3:1). Zatímco jednobřitým břitvám sekáčkovitého tvaru je přisuzován severský původ, dvojbřité lunuly s prolamovanou rukojetí jsou spojovány s alpskou oblastí a východní Čechy tvoří nejvýchodnější výspu jejich výskytu (Filip , 70, 115). Mezi importy lze řadit také velmi dlouhý hrot kopí z hrobu XII z Jaroměře Čáslavek (Vokolek 2003b, Tab. 88:15). Nejblíže mu jsou typy Kirke Såby a Ullerlev s těžištěm výskytu v Dánsku a s jihovýchodní periferií rozšíření v Poodří (Gedl 2009, 63). Na prostředí středodunajské mohylové kultury odkazuje sekeromlat křtěnovského typu z Kunětic nalezený roku 1900 (Vokolek 2003b, Tab. 132:5). Také v pozdní době bronzové můžeme nalézt stopy po dálkových kontaktech ve smyslu přítomnosti bronzových předmětů cizího původu. Oproti mladší době bronzové poklesla variabilita jehlic. Vedle jehlic hřebíkovitých a jehlic s dvojkónickou hlavicí jednoznačně dominují jehlice vázičkovité. Ačkoliv mají svůj poměrně dlouhý chronologický vývoj (Hralová 1957), stačí na tomto místě zmínit, že jejich původ byl shledáván již na sklonku mladší doby bronzové ve Švýcarsku (Filip , 58), či dokonce ještě 210

211 v horizontu Riegsee v podobě jehlic typu Etting, rozšířených v oblasti severního Tyrolska, jižního Bavorska a Salzburska (Říhovský 1979, 188nn). I kdyby byl prapůvodní zdroj tohoto typu jehlice skutečně v alpské oblasti, neznamená to, že lze všechny nalezené exempláře považovat za importy. Jejich množství ve východních Čechách je natolik velké, že lze se značnou mírou pravděpodobnosti předpokládat místní výrobu. Importem tedy mohla být prvotní myšlenka či několik prvních kusů, zejména zmíněné jehlice typu Etting, rozhodně však nemůžeme tyto jehlice mezi importované předměty řadit paušálně. Za importy nelze považovat ani ojedinělé exempláře brýlovitých spon (Říhovský 1993, 69). Také v pozdní době bronzové se ve východních Čechách nově vyskytují dvě varianty břitev. Vedle mladší varianty dvojbřitých lunul, které opět odkazují na alpskou oblast, se objevuje nový typ jednobřité břitvy tvaru půlměsíce. Mateřskou oblastí těchto břitev je především severní Itálie (Filip , 116). Zástupcem mladších lunul je břitva z Třebešova (Filip , 57; Jockenhövel 1971, 171; Vokolek 1966, Tab. XVII:15) a snad též torzo čepele s kroužkem a prolamovanou rukojetí v podobě rovnoběžných žebírek z hrobu 8/1912 ze Skalice (Vokolek 2002a, Taf. 2:2). Půlměsícovité břitvy reprezentuje kus z hrobu XIX/1935H ve Skalici (Jockenhövel 1971, 212; Vokolek 2002a, Taf. 24:9). Z bronzových nožů je úžeji geograficky vymezitelný jediný zástupce typu Baumgarten z hrobu 24/1964 ve Skalici, který se omezuje především na území západních Čech a jižního Německa (Jiráň 2002a, 57). Bez analogií v českém prostředí je zlomkovitě dochovaný nůž se čtvercovou destičkou v týle z hrobu 17/1964 (Vokolek 2002a, Taf. 141:4). Z bronzových předmětů zaslouží pozornost také drobný přívěsek ze Skalice (Vokolek 2002a, Taf. 14:15) ve tvaru egejského oltáříku s prohnutými boky. Většina analogií je známa z období mladší doby bronzové. Tento exemplář však doprovází hrobová výbava datovatelná spíše až na samý sklonek pozdní doby bronzové. Další exemplář pochází z Nepasic (Filip , 63, Obr. 27:8) a čtyři z údajně dětského hrobu 55 v Uhřeticích (Vokolek 1999b, 158, Tab. 135:6 9). Závěsek s raménky z hrobu 41 v Třebešově (Vokolek 1966, Tab. XIV:3) má analogie například v Domamyslicích či ve Slezsku i Polsku. Bezpochyby karpatský původ má anténovitý meč nalezený v Lipovce u Rychnova nad Kněžnou (Filip , 86). Poměrně bohatou škálu bronzových předmětů, u nichž lze předpokládat cizí původ, nalézáme v halštatském období východočeských popelnicových polí. Na samém počátku doby halštatské, i když chronologicky ještě ve stupni HB, stojí legendární nález tzv. svijanských labutěk (Filip ; 1947). Soudě podle analogií rozptýlených od Karpatské kotliny do Pobaltí se jednalo snad o protomy kultovního vozíku. Ve střední Evropě se tento motiv poprvé objevuje ve stupni BD, naopak v egejské oblasti se neobjevuje dříve 211

212 než ve spojení s přesuny tzv. mořských národů. Těžko budeme u těchto nálezů hledat původ na jednom konkrétním území. Jedná se o zástupce skupiny znaků, které provázejí myšlenkové a náboženské proměny v celoevropském kontextu (Bouzek 1985a, 178; Bouzek 2005, 105; Filip , 100n). Jinak ve východních Čechách vzácný motiv ptačích protom snad můžeme identifikovat v silně zjednodušené podobě i na keramických nádobách, například pod uchem koflíku z hrobu 8/1981 v Kosteleci nad Orlicí (Vokolek 1999b, Tab. 47:10). V době halštatské ustupují do pozadí jehlice. Vzhledem k tomu, že značná část halštatských jehlic je vyrobena ze železa a přepálena na pohřební hranici, je možné, že poměr mezi počtem dochovaných exemplářů a tehdejším stavem je mnohem méně příznivý, než tomu bylo v předchozích vývojových stupních. Jedním z nejvýraznějších typů jsou labuťkovité jehlice. Ačkoliv jejich hustota směrem k jižnímu Německu narůstá (Filip , 96), nemusí se s ohledem na relativně vysoký počet ve východních Čechách nutně jednat o import. Pokud jde o spony, lze na rozdíl od poměrně hojné harfovité spony zařadit mezi importy půlměsícovitou sponu z hrobu 34/1930 z Předměřic. Tento typ spony neomylně poukazuje na severoitalskou provenienci zprostředkovanou východoalpskou oblastí (Filip , 96; Vokolek 1999b, Tab. 94:9). Dutý náramek pocházející z okolí Chrudimi (Vokolek 1999b, Tab. 31:11) je ve východočeském prostředí zcela ojedinělý. Těžiště výskytu tohoto typu se nalézá na Moravě (Filip , 98). Ze zbraní lze ve východních Čechách doložit pouze běžný středoevropský meč s jazykovitou rukojetí, doplněný někdy v bronzovém provedení loďkovitým nákončím. Spolu s jedním z těchto mečů byl nalezen v hrobě 28/1921 bronzový předmět interpretovaný jako násada náčelnické hole (Vokolek 1999b, 93:5). J. Filip (Filip , 99) viděl předlohu ve figurálně zdobené variantě z Hallstattu a zdroj zejména v období II kultury Este. Analogické předměty však nacházíme zejména v Karpatské kotlině (Bouzek 1997a, 195n). Na závěr je třeba zmínit i zlomky bronzové nádoby s uchem, opatřeným lyrovitými výčnělky z hrobu 43 z Úhřetic (Vokolek 1999b, Tab. 134:3,4). Lyrovité výčnělky mají předlohy v severní Itálii. Doloženy jsou i v Hallstattu a dále na západ (Filip , 101). 212

213 Keramika Ještě složitější, než je tomu v případě bronzových předmětů, je hledání importů mezi keramickými nádobami. Ve východočeském inventáři kultury lužických popelnicových polí lze nalézt řadu solitérních kusů keramických nádob, které se vymykají běžnému domácímu tvarosloví nebo výzdobě. Ačkoliv nejsou keramické nádoby s ohledem na svou křehkost vhodným artiklem pro dálkový obchod, přesto v některých případech zřejmě překonávaly poměrně velké vzdálenosti. Jako příklad lze uvést na kruhu dotáčené mísy tzv. braubašského typu, které se v pozdní době halštatské objevují na několika místech východních Čech, a ačkoliv se nepodařilo zjistit jejich konkrétnější provenienci, s největší pravděpodobností lze vyloučit jejich místní původ, jak bylo podrobně rozvedeno v kapitole Chrudimsko v době halštatské. Vraťme se však k chronologickému pořádku, kdy na počátku stojí tvary a další prvky vycházející z inventáře mohylové kultury střední doby bronzové. Ty samy o sobě obsahují znaky jihovýchodního původu (Beneš 1959, 3), nelze však mluvit o importu, a to ani v přeneseném smyslu transportu myšlenek. Přenos těchto jevů se odehrál hluboko ve střední době bronzové, mimo časový rámec této práce. V rámci domácí keramické produkce mladší doby bronzové vyniká velmi různorodá skupina nádob na nožce. V některých případech lze i tyto tvary odvodit od mohylového základu. Jedná se tedy o prvky jihovýchodního původu, ovšem téměř jistě domácí výroby. Některé nádoby na nožce však představují nový element. Pohár na nožce z Velkých Chvalovic byl datován V. Vokolkem do závěrečné fáze lužického období (Vokolek 2003b, 341), ale A. Beneš ho řadí mezi mohylové tvary (Beneš 1959, Obr. 11:7). Starší dataci v tomto případě potvrzují dva analogické exempláře z hrobů z Netovic (Beneš 1959, Obr. 30:2, 15). Také mísa na nožce z hrobu odkrytého roku 1911 v Sadské na Nymbursku (Vokolek 2003b, Tab. 315:5) jasně ukazuje na mohylové předlohy, ačkoliv další inventář hrobu je poměrně mladý. Starší chronologické znaky provázejí amforovitou nádobku na nožce z Libenic, která je zdobena obloukovou výzdobou (Vokolek 2003b, Tab. 152:13). I tu lze spojit s početnými mohylovými předlohami. Bez analogií ve středočeské mohylové kultuře jsou ostře profilované nádoby na nožce. Ostře profilované mísy se objevují velmi početně v sousedním Slezsku (Gediga 1967, 81nn; Gedl 1996). Ve východních Čechách však vystupují vzácně, například na pohřebišti na Pouchově. Běžnější jsou uzavřenější dvojkónické tvary okříny na nožce. Vzhledem 213

214 k jejich relativně vysoké četnosti, a naopak jejich vzácnému výskytu v sousedních oblastech je můžeme označit za místní produkt. K typickým příkladům náleží dvojkónická nádoba z Křečhoře. Ostrá profilace odkazuje na soustružené nádoby z organických materiálů, které jsou považovány za vlastní dědictví mohylové kultury (Bouzek 1995, 146). Za cizorodý prvek lze označit plastická svislá žebra, která jsou mnohem běžnější v moravském inventáři středodunajské mohylové kultury než v Čechách (Podborský 1993, 281). Rozložení těchto nádob ve východních Čechách však svědčí spíše pro středočeský původ tohoto prvku. Ze 21 exemplářů nádob zdobených žebry z východočeských pohřebišť (Vokolek 2003b) nacházíme 11 případů na jediném pohřebišti v Malé Bělé. Další tři doklady pocházejí z pohřebišť kultury lužických popelnicových polí na Kolínsku. Z centrální oblasti východočeské skupiny je pak nalézáme jen v Běstovicích, Lochenicích, Mikulovicích a na Pouchově. Zcela jistě cizí prvek, i když z blízce příbuzného území, představuje vodorovně protáhlý pupek. Z východních Čech je vyjma několika jen mírně protáhlých pupků doložen jediný exemplář z hrobu 6 v Chrudimi (Vokolek 2003b, Tab. 78:6). Jedná se o znak charakteristický pro předlužickou kulturu ve Slezsku a Polsku. Ve východočeském horizontu keramiky s orámovanými vypnulinami, který byl současný přinejmenším s pozdní fází předlužické kultury (Gedl 1992, 7), však tento znak nevystupuje. Ve východočeském prostředí vyniká atypická výbava hrobu z Uherska (Vokolek 2003b, 336n). Hranění ven vykloněných okrajů, hojně využité souvislé žlábkování i celková profilace tvarů nacházejí četné analogie v mladším velatickém horizontu (Podborský 1993, 297). Pod moravským vlivem mohou být i nálevkovitě rozšířená, při okraji zesílená a vodorovně seříznutá hrdla zásobních tvarů, např. Běstovice 23/1992 (Vokolek 2003b, Tab. 16:1). Všeobecně panuje názor, že etážovité členění nádob v lužickém prostředí má svůj původ v knovízské kultuře, respektive obecněji v západním okruhu popelnicových polí (Jiráň a kol. 2008, 242). Z 25 pohřebišť lužického období s doloženou přítomností etážovitého členění nádob nebo jeho náznakem nacházíme 13 v geografickém kontaktu se středočeskou knovízskou oblastí. Uvnitř východočeské oblasti je nalézáme spíše jen sporadicky na pohřebištích Rosice u Chrasti, Velešice, Plchůvky Korunka Jelení, Pardubice Přerovsko, Pardubice Hůrka, Lukovna, Lháň, Kunětice, Jaroměř Čáslavky, Běstovice (Vokolek 2003b). Ve všech jmenovaných případech nejde o rozvinuté formy tohoto typu, ale spíše jen o náznak, tedy o doklad místní tradice než importu. Je třeba podotknout, že i ve velatickém prostředí je uvažováno o místním původu tohoto prvku (Bouzek 1958; 567; Říhovský 1958, 105; Říhovský 1961, 229). V souvislosti s geografickým rozšířením etážovitých nádob si 214

215 pozornost zaslouží výskyt kamenných konstrukcí v hrobech. Výskyt této úpravy hrobové jámy se opět váže, jak již bylo výše řečeno, na kontaktní zónu s knovízskou kulturou. Ani pro knovízské, ani pro velatické prostředí se však nejedná o znak typický. Spíše odkazuje na jižní Čechy a jejich prostřednictvím na oblast jihoněmeckou. Němečtí autoři poukazují na původ kamenných konstrukcí ve středoněmecké lužické skupině (Říhovský 1961, 232n). Zatímco v odborné literatuře opsala cesta tohoto znaku široký oblouk přes Podunají, zdá se být pravděpodobnější přímá cesta přes osídlení lužické kultury severozápadních Čech, kde je tento znak rovněž zcela běžný (Plesl 1961; Bouzek Koutecký 2000). Soubor cizorodých prvků pochází z několika hrobů na pohřebišti v Sadské. Vedle atypického pohárku na nožce (Vokolek 2003b, Tab. 315:5) je to džbán, či spíše hluboká mísa s tordovaným uchem. Analogická nádoba se čtyřmi tordovanými uchy, zdobená navíc souvislým žlábkováním, je doložena z knovízského hrobu v Praze-Bubenči. Ani v knovízském prostředí se však nejedná o znak domácí. Jeho původ je shledáván v alpské oblasti, především v Tyrolsku (Hrala 1969, 512) nebo čakanském prostředí (Furmánek Veliačik Vladár 1991, Obr. 12:15). Tentýž znak nalézáme i v inventáři tzv. makedonské lužické keramiky, a zvláště početně v soudobé keramice z oblasti Caput Adriae (Bouzek 1985a, 190n). Že by se v případě posledně jmenovaného území mohlo jednat o zdroj, potažmo přímého zprostředkovatele těchto prvků svědčí i bohatství kombinací plastických lišt, svislých žeber a uch v různých kombinacích. K některým nalézáme protějšky i ve východočeském keramickém inventáři, například nádoby se žebry z Pouchova (jamka X), Malé Bělé (hr. 48A, 52, 159), Běstovic (hr. 6a/1991) či Rokyta a Lochenic (Vokolek 2003b). Dolíčky střídané skupinami rýh nebo oblouky, jaké nalézáme například v hrobech 105 či 108 v Třebešově (Vokolek 1966, Tab. XXXIV:16, 19), jsou typické především pro Moravu a Slovensko (Pivovarová 1965). Knovízského původu jsou i kónicky se rozevírající hrdla s vodorovně vykloněným okrajem, téměř až halštatské profilace. Nejvýraznější doklad tohoto typu pochází z hrobu 5/1975 v Dnebohu, případně v nižší formě s koncentricky žlábkovaným okrajem z hrobu 13 v Hrušově. Především první jmenovaný nález má četné analogie na knovízských sídlištích, například v Březně u Loun (Pleinerová Hrala 1988, Tab. XXVII). Vzdálenější odezva tohoto typu pochází z hrobu 23 z Běstovic. V tomto případě však nacházíme nečetné analogie i v sídlištním prostředí uvnitř lužické oblasti (Vokolek 1988, 1994a) a může se jednat o domácí, snad jen vzdáleně inspirovaný tvar. Výskyt tordovaných okrajů mís je rovněž cizorodým prvkem. Ačkoliv se objeví jak ve Slezsku (Gediga 1967, 81; Gedl 1989, Tabl. VI:8, XLIX:8, LIV:15, LXI:9, LXIV:1 aj.), tak i na severní Moravě. Výrazněji je zastoupen 215

216 v knovízském i velatickém prostředí. Západnímu původu nasvědčuje především koncentrace v Pojizeří. Saské vlivy reprezentuje široký dolík s pupkem ze Sovenic (Vokolek 2003b, Tab. 335:27). Vodorovné žlábkování plecí na amforovité nádobě z hrobu 111 na pohřebišti v Malé Bělé odkazuje na knovízské, a zejména později na štítarské prostředí (Vokolek 2003b, Tab. 210:1). Dolíček s jazykovitým výběžkem (Pouchov 37, Tab. 281:4; Trnová Tab. 361:15) a široká kalichovitá hrdla vycházejí z velatického prostředí. Také mezi východočeským a slezským keramickým inventářem mladší doby bronzové nacházíme mnoho rozdílů. K nejrozšířenější úpravě amforovitých nádob patří střídání svislých či šikmých svazků žlábků a skupin důlků. Ve východočeském prostředí lze těchto případů nalézt poměrně málo. Patří mezi ně například amforovitá nádoba z hrobu 103 z Třebešova (Vokolek 1966, Tab. XXXIV:15). V pozdní době bronzové má keramika ve východních Čechách velmi zdobný, avšak poměrně jednotný charakter. Kromě variabilní skupiny závěsných nádobek a picích rohů vystupuje jen několik netypických keramických nádob. V hrobě VII/1937 H na pohřebišti ve Skalici zaujme dvojuchý hrnec pokrytý bradavkami (Vokolek 2002a, Taf. 27:2). Tento prvek nepatří k nejběžnějším ani v okolních oblastech; sporadicky se s ním lze setkat ve východním Přialpí a illyrské oblasti (Loseri Guida Kokelj eds. 1983, 28). K nejmarkantnějším ohlasům nastupujícího halštatského geometrického stylu patří početná skupina širokých situlovitých hrnců s nízkým hrdélkem. Exemplář z hrobu 58/1965 ze Skalice (Vokolek 2002a, Tab. 179:1) je asi nejblíže výzdobnému schématu geometrické keramiky, jedná se však nepochybně o domácí produkt. Ačkoliv reprezentuje sounáležitost s halštatskou civilizací vyrůstající sice z domácích kořenů, ale také za přispění řecké kolébky geometrického stylu s počátky pozorovatelnými už v submykénském umění (Oliva 1995; Demakopoulou 1998), nejde v tomto případě ani o import, ani o nápodobu. Přes vysoké estetické kvality není důvod považovat ho za prestižní předmět signalizující vyšší společenský statut některé osoby. Počínaje přechodným slezskoplatěnickým stupněm HB3, rozdělují se hlavní keramické tvary pozdní doby bronzové do několika paralelních vývojových linií. Naopak hranice mezi některými dalšími skupinami se stírají. Obecně lze konstatovat, že keramika popelnicových polí dosahuje vrcholu tvarové i výzdobné různorodosti. Východní Čechy, ač na periferii, zůstávají v proudu halštatské kultury. Již v samotném halštatském stylu se mísí vlivy italské, balkánské i západoevropské. Ve změti různých vlivů a myšlenkových proudů, vesměs zdomácnělých, je obzvláště složité rozeznat importy, které mohly plnit určitou 216

217 prestižní funkci, od běžných místních výrobků, jejichž produkci někdy dříve zasáhl celoevropský styl nebo naopak inspirace pramenící z určité konkrétní geografické oblasti. Ponecháme tedy stranou obecné jevy, jako je geometrický styl, trojdílná tektonika nádob, kultovní keramika např. picí rohy, závěsné nádobky nebo pokličky s mondidoly, dále výskyt situlových tvarů a grafitu v keramické hmotě, které jsou, obecně vzato, cizího původu, avšak po prvotním impulzu zdomácněly v místní produkci. Zkusíme se na tomto místě zaměřit jen na neobvyklé solitéry, které by mohly indikovat fyzickou přítomnost importu. Identifikovat lze skupinu prvků jihozápadního původu. Odráží se v nich štítarské tradice a tu více, tu méně se přiklánějí k bylanské či halštatské mohylové kultuře. Do této skupiny patří nepochybně drobná dvojkónická nádobka nalezená v roce 1926 v Kostelci nad Orlicí. Horní polovinu těla profilují tři široké žlábky. Také stupňovitá až etážovitá profilace plecí amforovité nádoby z hrobu 41/1907 z Dobřenic (Vokolek 1999, Tab. 14:14; 40:15) má podobný původ. Naopak k oblasti od východního Přialpí, přes severní Itálii až po Bosnu se vztahují především různé druhy žeber, například podkovovité nebo vlnité, jaké známe například z hrobů 12 a 17 vykopaných roku 1907 v Dobřenicích. Do této skupiny patří i dvojité žebrové girlandy na plecích dvou velkých zásobnic z Předměřic (Filip , 88). Původ na jihovýchodě má rovněž plastický meandr na dně mísy z Předměřic (Vokolek 1999b, Tab. 98:1). Obdobný motiv je ve střední Evropě výjimečný, za to je však bohatě zastoupen například ve fondech muzeí v istrijské Pule či v Terstu. Mísa na nožce z Osic s laloky na okrajích (Vokolek 1999b, Tab. 74:9) a mísa z hrobu I/1934 z Kunětic (Vokolek 1999b, Tab. 51:1) s výzdobou připomínající stylizované ruce upomínají na hrobovou keramiku kalenderberské kultury. V závěru mladší, a především v průběhu pozdní doby halštatské se objeví i mimořádně kvalitní v ruce vyráběné exempláře, blížící se tvarově mísám vyrobeným za pomoci hrnčířského kruhu (Novák 2010a, 46). V úvahu připadají tři interpretace. Mohlo jít o místní nápodoby importovaných předloh, ale propastný kvalitativní rozdíl ve srovnání s běžnou místní keramickou produkcí tomuto vysvětlení příliš nesvědčí. Vzhledem ke starší dataci některých exemplářů tohoto typu nelze vyloučit, že se jedná o importované předchůdce z oblastí, kde bylo později na tyto konkrétní tvary dotáčení na hrnčířském kruhu použito. K předchozím variantám můžeme připojit ještě třetí a dle našeho názoru nejpravděpodobnější řešení, a to, že se jedná o místní výrobky navazující na mladohalštatské ostře profilované a esovité mísy. Podoba s mísami braubašského typu plyne spíše ze společného genetického 217

218 základu východočeské domácí produkce s keramikou vyráběnou ve zdrojové oblasti mís, vyráběných již s pomocí hrnčířského kruhu. Tuto variantu podporuje i unifikace běžné hrubé domácí produkce napříč těmito oblastmi. Obdobné vysvětlení lze užít i v případě situlovitých hrnců vyráběných pod vlivem severoitalské a východoalpské výroby pozdně halštatských kovových situl (Rybová 1968, 383). Dataci do století př. n. l. však bude nutné revidovat směrem ke staršímu období. 218

219 8. Období změny ve vývoji východočeské skupiny lužických popelnicových polí 8.1. Evoluce, nebo revoluce? Přes početnou řadu teoretických prací v archeologii stále přetrvává pod vlivem tradičních chronologických systémů představa, že přerod na sebe navazujících chronologických stupňů a někdy i vznik nebo zánik archeologických kultur jsou dílem poměrně krátkého časového úseku. To, že kulturní vývoj není lineárně vzestupný, dnes již zpochybní málokdo, přesto tato představa zůstává kdesi hluboko v podvědomí zakořeněná. Pro objektivní odstup můžeme pro přiléhavou definici kulturního vývoje sáhnout do tak trochu překvapivého oboru vývojové psychologie člověka: Každé dítě prochází ve svém vývoji obdobími rychlejšího vývoje, kdy si náhle osvojuje nové schopnosti a kdy se jeho poznání světa převratně mění období výbojů, a zase etapami, kdy se zdánlivě nic neděje kromě toho, že se osvojené schopnosti upevňují a stávají se trvalou součástí jeho výzbroje období konsolidace. Vývoj se však na čas může vrátit i zpět období regrese. I takový dočasný návrat může být funkční, neboť pomáhá dítěti najít novou jistotu a sebrat síly k dalším pokrokům. (Langmeier Krejčířová 2006, 245) Archeologická chronologie doby bronzové dnes umožňuje při dobré struktuře datačních prvků časové zařazení v rozsahu dvou tří generací, tj. kolem let. Uvnitř takto dlouhého a častěji ještě mnohem delšího úseku se prolínají chronologické znaky předchozího i následujícího období. Lze tedy vytvořit relativní posloupnost jednotlivých nálezových celků a vyznačit hranici přechodu mezi jednotlivými fázemi, stupni, obdobími nebo celými kulturami? Při pohledu na keramický nálezový fond kultur popelnicových polí, který je hlavní oporou chronologického třídění své doby, zaujme na první pohled četnost těchto dokladů. Na druhou stranu se jedná o soubor neobyčejně pestrý a variabilní. Počet reprezentantů určitého chronologického znaku obvykle zahrnuje jen několik jedinců nebo v nejlepším případě několik málo desítek kusů. Z relativního pořadí prvků navíc jen obtížně vyčteme skutečnou absolutní délku jejich trvání. Výsledky statistických šetření by byly za těchto podmínek nanejvýš vratké. Tradiční myšlenkové postupy si vypomáhají různými přechodnými stupni nebo fázemi. Teoreticky vzato, pokud je vývoj plynulý, mělo by být možné vytyčit přechodné období mezi každými dvěma následnými vývojovými etapami. V průběhu vývoje kultur popelnicových polí však zaznamenáváme z celkového pohledu i období, kdy změny v hmotné 219

220 kultuře či sídelní struktuře akcelerují a přechodné období se hledá jen obtížně. Historická interpretace těchto změn je předmětem mnoha diskuzí. Na druhé straně je třeba připustit, že mohlo dojít k řadě dalších zvratů etnického, demografického, přírodního, společenského, náboženského či politického rázu, které se v hmotné kultuře či struktuře osídlení odrazily jen minimálně, ne-li vůbec. Ve východočeském tradičním pojetí založeném na závěrech J. Filipa (Filip ; 1939) a V. Vokolka (Vokolek 1993a; 1999b; 2003b) lze identifikovat tři výrazné změny. Jedna je spojena se samotným počátkem kultury lužických popelnicových polí na tomto území, druhá pak s hranicí mezi mladší a pozdní dobou bronzovou a třetí s vyzníváním původního kulturního podloží pod příkrovem tzv. historických Keltů na přelomu stupňů LtA2/LtB1. Jak již bylo výše uvedeno, odrazilo se toto pojetí i v chronologické terminologii, odlišné od okolních regionů. K těmto změnám přistupuje ještě čtvrtý výrazný vývojový zlom, a to přechod mezi mladší a pozdní dobou halštatskou. Protože s touto změnou nejsou spojovány žádné přesuny obyvatelstva, neodrazila se tak výrazně v terminologii kultury. Ještě méně indicií osvětluje vazby na některé významnější změny v okolních oblastech. Zmínit lze přelom stupňů BD/HA1, spojovaný s odchodem nositelů čakanské kultury z jihozápadního Slovenska, dosídlením severní části areálu rozšíření této kultury obyvatelstvem lužické kultury (Furmánek Veliačik Vladár 1991, 134) a snad i s celým fenoménem stěhování mořských národů a zánikem některých vyspělých středomořských civilizací. Tato doba se v severněji ležících lužických oblastech projevila například vymizením bohatých hrobů tzv. kietrzského typu (Juchelka 2011). Je to rovněž období krátké, ale poměrně intenzívní klimatické oscilace spojené se zatopením severoitalských pobřežních sídlišť peschierského horizontu (Bouzek 1995, 146). Určité změny a nové impulzy přinesl i přerod pozdně bronzové kultury v civilizaci doby halštatské. Vzhledem k poměrně dlouhému a dosud ne zcela jasně definovanému přechodnému období se jedná o jeden z nejméně objasněných úseků vývoje. Počátek tohoto přechodného stupně lze spojit s nájezdy Kimmeriů a nejmladším horizontem depotů. Závěr přináší již klasické halštatské tvarosloví hmotné kultury (Bouzek 2007a). 220

221 km Tab. 37: Nálezy střední doby bronzové ve východních Čechách po stupních a interpretaci. Soupis nálezů mohylové kultury s věteřovskými vlivy BB1: 1) Libišany - bronzová jehlice s dvojkónickou hlavicí, M Pardubice bez i.č. (Beneš 1959, 40, Obr. 1:7; Plesl 1965) 2) Platěnice - bronzová jehlice s dvojkónickou hlavicí, NM Praha, inv.č (Beneš 1959, 42, Obr. 1:9; Plesl 1965) 3) Pravy, trasa dálnice D 11 v r. 2004, naleziště 7 - Za Humny jehlice s kulovitou šikmo provrtanou hlavicí, Muzeum východních Čech v Hradci Králové (Novák Sigl 2005) 221

222 4) Smržov - bronzová jehlice s plochou hřebíkovitou hlavicí, NM Praha, inv.č (Beneš 1959, 44, Obr. 1:4; Plesl 1965) 5) Třibřichy - jehlice s plochou hřebíkovitou hlavicí, M Pardubice, inv.č (Beneš 1959, 45, Obr. 2:1; Plesl 1965) Soupis nálezů vrcholné fáze mohylové kultury BB/C BC1: 6) Dražkovice - bronzová jehlice s terčovitou hlavicí a ouškem, M Kolín, inv.č (Píč 1905, tab. XVI:8; Plesl 1965) 7) Pěčín - bronzový náramek (Domečka 1931, 61, 68; Plesl 1965), jen zmínka 8) Rosice u Chrasti, U váhy - náramek s rozšířenými konci, M Chrast, inv.č (Beneš 1959, 44; Plesl 1965), jen zmínka 9) Úhřetice - džbánek na nožce, M Pardubice, nenalezen (Hájek 1947, 73; Plesl 1965) jen zmínka Soupis nálezů pozdní fáze mohylové kultury BC2: 10) Chlumec nad Cidlinou - blíže nepopsané bronzové předměty (Plesl 1965), jen zmínka, může se jednat o bronzovou faléru uloženou v M Hradec Králové 11) Chrast u Chrudimi - bronzový depot - 2 nárameníky, 4 náramky, knoflíky (Plesl 1965, 487; Kytlicová 1964, 545, obr. 165A) 222

223 13) Chrudim, sv. Kříž, poloha u Hraničárny nález bronzové jehlice z r. 1955, M Chrudim, A 1973 (Frolík 1980b, 26; Frolík 2000, 26) 14) Písek bronzový depot náramků (Kytlicová 1964, 545, obr. 165:8; Plesl 1965, 487) 223

224 15) Skuteč bronzový nápažník (Kytlicová 1964, 545; obr. 165:8; Plesl 1965, 487) Soupis nálezů mohylové kultury bez bližšího určení: 17) Desná, z potoka Desinky, proti hostinci Pod hájem - bronzové kopí, M Litomyšl, inv.č. H 26 (Skutil 1947/48) 18) Horka, na kopci u kapličky, střepy darované 1903 p. Řehákem, M Chrast, inv. č. A , A 327 (Frolík 1989, 31) 19) Jičíněves, sbírka Schlicků - zlomek bronzového náramku, M Jičín, inv.č ) Kopidlno, výtopna střep, M Kopidlno, inv.č. A

225 23) Podkost, u silnice ze Zakopané do Srbska, 250m na SZ od Černého rybníka - 2 bronzové náramky nalezl dělník Kozlan r při kopání pařezu, M Liberec (Waldhauser 1971; Stará 1992, 82; Prostředník Šída 2001) 27) Trnová, na poli p. Honáka při kopání drenáží bronzová jehlice, M Čáslav, i.č. 709 V širším smyslu lze k nálezům mohylové kultury připojit i nálezy seker se schůdkem, a to zejména srdčitým či lalokovitým a dále sekery se středovými laloky. Všechny jmenované typy mají sice přesah do předchozího či následujícího období, jejich těžiště však leží ve střední době bronzové (Říhovský 1992). sekery se schůdkem )( )( s laloky )( )( )( )( )( )( )( )( )( )( )( )( )( )( )( )( )( )( )( )( )( )( )( )( )( )( )( Tab. 38: Mapa rozšíření seker se srdčitým nebo lalokovitým schůdkem a seker se středovými laloky ve východních Čechách. 225