ŽALOBA A ROZSUDEK (VZÁJEMNÝ VZTAH)

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Kristína Kapuscinská ŽALOBA A ROZSUDEK (VZÁJEMNÝ VZTAH) Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: prof. JUDr. František Zoulík, CSc. Katedra občanského práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu):

2 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze Kristína Kapuscinská 2

3 Poděkování Ráda bych na tomto místě poděkovala prof. JUDr. Františku Zoulíkovi, CSc., vedoucímu mé diplomové práce, za cenné připomínky, rady a odborné vedení při zpracování této práce. 3

4 Úvod Žaloba a rozsudek jako instituty civilního řízení Vztah hmotného a procesního práva v souvislosti s žalobou a rozsudkem Žaloba a žalobní právo Zkoumání žalobního práva Žaloba v římském právu Teorie žalobního práva v souvislosti se vzájemným vztahem žaloby a rozsudku Žaloba jako dispozitivní úkon Pojem žaloby Náležitosti žaloby Rozsudek jako procesní úkon soudu Rozsudek jako meritorní rozhodnutí Rozsudek a jeho náležitosti Zásady rozhodování soudu při vydávání rozsudku Vzájemný vztah žaloby a rozsudku Procesní vztah Procesní úkony Procesní úkony soudu Procesní úkony účastníků Procesní podmínky Procesní podmínky na straně soudu Procesní podmínky na straně účastníků řízení Negativní procesní podmínky Nedostatek procesních podmínek a s tím spojené následky Sporné řízení Zahájení sporného řízení Vztah žalobního petitu a výroku rozsudku Žalobní petit a jeho druhy z hlediska obsahu Předmět žaloby a žalobní důvod Právní účinky žaloby a rozsudku Procesněprávní účinky zahájení řízení Hmotněprávní účinky zahájení řízení Právní účinky rozsudku Typy žalob a rozsudků z hlediska jejich petitu Žaloba a rozsudek ve věci osobního stavu Žaloba a rozsudek na plnění Žaloba a rozsudek na určení Žaloba a rozsudek o založení, změně či zrušení právního vztahu Typy rozsudků z hlediska předmětu řízení Rozsudek částečný Rozsudek mezitímní Dispozice s předmětem řízení a její vliv na rozsudek Změna žaloby Změna právního důvodu jako institut odlišný od změny žaloby Zpětvzetí žaloby Vzájemná žaloba jako uplatnění vzájemných nároků žalovaného Vzájemný vztah žaloby a rozsudku pro uznání a rozsudku pro zmeškání

5 5.1 Rozsudek pro uznání Rozsudek pro zmeškání Závěr

6 Úvod Tématem diplomové práce je žaloba a rozsudek v občanském soudním řízení ve vzájemném vztahu. Jedná se o klíčové instituty civilního řízení, resp. občanského práva procesního. K vymezení vzájemného vztahu nejprve na úvod práce stručně popíšu samotné pojmy žaloba a rozsudek a v dalších částech práce se již budu zabývat jejich vzájemným vztahem, jejich vzájemnou provázaností jako institutů i tím, jak se navzájem determinují. Téma žaloby a rozsudku je oblast bohatá na judikaturu i na odborné teoretické práce, ze kterých budu ve zpracování tématu čerpat. Vzhledem k rozsáhlosti materie se zaměřím především na současnou úpravu obou právních institutů a budu se zaobírat i některými právními problémy souvisejícími s daným tématem, nicméně nelze se úplně vyhnout ani historickému srovnání, které je pro pochopení vzájemného vztahu důležité, proto jednu kapitolu věnuji i historickému vývoji teorií žalobního práva. K výběru tématu práce i zaměření na aktuální otázky jsem dospěla na základě svých zkušeností při absolvování stáže u obecního soudu na civilním úseku v Praze. Náplní mé práce bylo studium spisů, tedy především podaných žalob, příloh a související dokumentace, dalším krokem bylo sledování průběhu soudního řízení až po závěrečné zpracování a vydání soudního rozhodnutí. Díky této zkušenosti jsem si uvědomila, nakolik je daná problematika složitá, že se nejedná o dva oddělené instituty, ale o úzce navazující komplex úkonů, o provázaný a sofistikovaný systém. Proto jsem se rozhodla se tímto tématem zabývat hlouběji ve své diplomové práci. Žaloba a rozsudek jsou vzájemně provázané právní instituty, které jsou upraveny v zákoně č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále OSŘ). Zjednodušeně řečeno žalobou civilní řízení začíná, jedná se o první krok, a rozsudkem je řízení ukončeno. Úzce spolu souvisejí, protože obsah žaloby je určující pro obsah rozsudku a rozsudek je odpovědí na žalobu. 1 Občanské právo procesní jako odvětví práva veřejného je samostatným odvětvím práva. Účelem občanského soudního řízení je poskytnout ochranu porušeným nebo ohroženým právům či právním vztahům, které vyplývají z občanskoprávních, obchodněprávních, rodinných či pracovních vztahů. Civilní řízení, upravené v OSŘ, je 1 Winterová, A. a kol.: Civilní právo procesní, 5. akt. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2008, str

7 krajním prostředkem ochrany v situaci, kdy dojde ke sporům mezi fyzickými či právnickými osobami, kdy řešení nelze dosáhnout dohodou nebo jinou mimosoudní cestou. Civilní soudnictví lze označit jako činnost směřující k odstranění právního konfliktu tím, že je poskytnuta ochrana porušenému či ohroženému právu. 2 Listina základních práv a svobod 3 (dále Listina) obsahuje ve své hlavě páté (Právo na soudní a jinou právní ochranu) četná ustanovení týkající se základních státem zaručených práv na soudní ochranu. Čl. 36 odst. 1 Listiny stanoví: Každý se může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech i u jiného orgánu. Ve své podstatě tak Listina vymezuje právo podat žalobu jako prostředek k ochraně subjektivních práv. Dalšími základními prvky práva na soudní ochranu vymezenými v hlavě páté Listiny jsou především právo obrátit se na nezávislý a nestranný soud zřízený zákonem (přístup k soudu), rovnost účastníků řízení před soudem (tzv. rovnost zbraní), právo na veřejné projednání věci a rozhodnutí v přiměřené lhůtě (bez zbytečných průtahů), 4 právo na vyjádření se ke všem prováděným důkazům, i možnost vyloučení veřejnosti z důležitých zákonem stanovených důvodů. Listina vymezuje základní předpoklady práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces ( ) je samostatné subjektivní veřejné právo vůči státu na poskytnutí právní ochrany v takovém procesu, který maximálně garantuje spolehlivý výsledek, nikoli však příznivý výsledek. 5 Právo na spravedlivý proces je vymezeno i Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod 6 v čl. 6, který pojem práva na spravedlivý proces vymezuje jako právo každého na spravedlivé, veřejné a v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, projednání jeho záležitostí. 7 Součástí práva na spravedlivý proces je také požadavek předvídatelnosti soudního postupu a rozhodování v civilním soudním řízení. Postup soudu při poskytování soudní ochrany a také jeho následné rozhodnutí ve věci jako hlavní produkt 2 Dvořák, B.: Právní moc v civilních soudních rozhodnutích. Praha:Beck a.s., 2009, str Listina základní práv a svobod vyhlášená pod č. 2/1993 Sb. 4 Winterová, A. a kol.: Civilní právo procesní, 5. akt. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2008, str tamtéž 6 Z. č. 209/1992 Sb., sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí ve znění sdělení č. 41/2996 Sb. 7 Jelínek, J. a kol.: Trestní právo procesní. 1. vydání. Praha: Leges, 2010, str. 40 7

8 soudního řízení nesmí být pro účastníky překvapivé, pokud mají legitimní důvod očekávat určitý postup či určité rozhodnutí soudu ve své věci. 8 8 Křiváčková, J.: Předvídatelnost soudního rozhodování v civilním soudním řízení srovnání české, slovenské a německé právní úpravy. Právní rozhledy, 23/2011, str

9 1 Žaloba a rozsudek jako instituty civilního řízení 1.1 Vztah hmotného a procesního práva v souvislosti s žalobou a rozsudkem V rámci obecného pojednání o žalobě a rozsudku považuji za důležité zmínit se o vztahu hmotného a procesního práva. Hmotné právo a objektivní realita existují předem, soud je jimi vázán a v zásadě je nemůže přetvářet. 9 Převaha procesního práva se projeví právě v tom, že účastníci sporu svými procesními úkony určují předmět sporu. Aktivita účastníků je dále ovlivněna procesními zásadami, které ovládají civilní řízení, respektive řízení sporné. Mezi tyto zásady patří zásada projednací, zásada břemene tvrzení a důkazů a zásada non liquet ( není jasné, prokázané ), zákonem stanovené fikce a domněnky stejně jako zásada koncentrace řízení. Nesporné řízení se odlišuje vzhledem ke svému účelu v aplikaci zásad. Stěžejními zásadami jsou zásada vyšetřovací a zásada oficiality. Původní hmotněprávní realita se ve chvíli podání žaloby, kdy je zahájeno řízení, tímto procesním úkonem mění a to v souhrn tvrzení účastníků civilního sporu 10. Lze říci, že žaloba vytváří jakousi novou procesní realitu. 11 Podání žaloby je dispozičním úkonem účastníka, žalobce nemusí v žalobě uvést všechna fakta případu, pro účely civilního řízení je ponecháno na jeho rozhodnutí, které skutečnosti uvede a které nikoli a to podle jeho názoru, tedy podle toho, které skutečnosti pokládá za podstatné pro jeho úspěch ve sporu. Do tohoto jeho dispozičního práva nemůže soud nijak zasahovat. Tím ovšem již dochází k odchylce předmětu sporu vymezeného žalobou a objektivní reality, na základě které se žalobce domáhá ochrany svých práv. Ve vztahu k subjektivnímu hmotnému právu a hmotněprávnímu vztahu se může uplatnit výlučně poznávací činnost soudu. 12 K definitivnímu odtržení od původní objektivní reality dochází v následném řízení, kdy v zájmu nastolení právní jistoty je nutné vydat soudní rozhodnutí. Soudní rozhodnutí postaví práva a povinnosti účastníků napevno, a to i za situace, kdy takový rozsudek (ať už z důvodů uplatnění procesních zásad či institutů nebo z hmotněprávních důvodů, vyplývajících z chování stran) nebude zcela odpovídat původní objektivní 9 Svoboda, K.: Žaloba v civilním řízení. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, str Svoboda, K.: Žaloba v civilním řízení. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, str Podle K. Svobody má civilní proces realitotvornou schopnost (viz Svoboda, K.: Žaloba v civilním řízení, Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., str. 16) 12 Macurův jubilejní památník, Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, str. 36 9

10 realitě. Soudní rozhodnutí je proto právní skutečností, která nahrazuje skutečnosti, z nichž vyvěrá. 13 Ideálním výsledkem každého civilního řízení by mělo být soudní rozhodnutí, které bude věrně odrážet objektivní původní realitu a na ní aplikované hmotné právo. 14 Nicméně tomu tak úplně není. Proces přeměny objektivní reality do rozsudečného výroku je zahájen již podáním žaloby. Původní hmotněprávní práva a povinnosti účastníků se tímto úkonem přeměňují v procesní tvrzení ovlivněná břemenem tvrdit a prokazovat. Pravomocné soudní rozhodnutí tak překoná, respektive přetvoří sporné materiální vztahy nově nastolenými procesními vztahy, které do budoucna upravují vztahy mezi subjekty stanovením jejich práv a povinností jasně a jednoznačně Žaloba a žalobní právo Zkoumání žalobního práva Než se pokusím vyložit samotný klíčový pojem žaloby, považuji za nutné zabývat se pojmem žalobního práva a přiblížit jeho vývoj. Žalobní právo je právo na soudní ochranu, kterého se domáhá subjekt prostřednictvím podání žaloby. Toto právo je realizací petičního práva upraveného v Listině v čl. 18 odst. 1, tedy práva obracet se na soudy s žádostmi, návrhy a stížnostmi. 16 To znamená, že právo podat žalobu je zaručeno samotným ústavním pořádkem a odpovídá mu povinnost soudu o podaném návrhu podle civilních předpisů prostřednictvím svých orgánů rozhodnout. 17 Na žalobním právu je tak jasně patrná provázanost institutů žaloby a rozsudku, jejich vzájemný vztah je zde nepopiratelný a zřetelný. Subjekt se obrací s žalobou na soud, aby chránil jeho práva, a soud je chrání prostřednictvím vydání soudního rozhodnutí. Žalobní právo ale nejprve muselo projít historickým vývojem. Žalobním právem se zabývá právní teorie, která zkoumá, kdo, za jakých podmínek, v jaké souvislosti se 13 Svoboda, K.: Žaloba v civilním řízení. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, str Svoboda, K.: Žaloba v civilním řízení. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, str Macurův jubilejní památník. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, str Stavinohová, J., Hlavsa, P.: Civilní proces a organizace soudnictví. Brno: Doplněk 2003, str Čl. 90 Ústavy 10

11 subjektivním hmotným právem a s jakou nadějí na příznivé rozhodnutí, může v občanskoprávní věci u soudu žalovat. 18 Zkoumání žalobního práva je časově pozdější než samotný vznik institutu žaloby, ke zkoumání žalobního práva se přistoupilo až ve chvíli, kdy se začalo vnímat procesní právo jako obor odlišný od hmotného práva, jako samostatné právní odvětví. Počátek zkoumání žalobního práva se datuje do poloviny 19. století. Než se začnu zaobírat jednotlivými teoriemi žalobního práva, považuji za nutné nejprve zmínit časově dřívější a ve své podstatě naprosto odlišný institut actio tedy žaloba v římském právu, což umožní v kombinaci s teoriemi žalobního práva ucelenější pohled na vývoj žalobního práva, na kterém lze názorě demonstrovat i vývoj nazírání na vzájemný vztah žaloby a rozsudku Žaloba v římském právu Žaloba v římském právu (actio), není obecným procesním nástrojem v tom smyslu, jak je chápána žaloba moderním evropským právem. K pochopení institutu žaloby v současném pojetí se ale musíme, i když ve stručné a zjednodušené formě, zabývat samotným počátkem vývoje žaloby a to v kolébce práva, v období starého Říma. Římské soukromé právo je ve své podstatě soustavou jednotlivých typů konkrétních žalob, žaloba nebyla chápana jako obecný instrument ochrany. Jednotlivé žaloby byly udělovány praetorem žalobci a spočívaly výhradně na hmotněprávním základě. Magistrát, tedy osoba udělující žalobci ochranu formou žaloby, rozhodoval o udělení také z hledisek uplatňovaného materiálního práva a mohl odepřít žalobu pro nedostatek materiálního práva, který sám posoudil. 19 To znamená, že každá jednotlivá žaloba byla vázána výhradně na hmotněprávní skutečnosti, byla tudíž vybudována na hmotněprávním základě. Žaloba, actio, splývala s povinností, se samotným nárokem, tento nárok přímo vyjadřovala. 20 Udělení konkrétní žaloby praetorem bylo odrazem hmotněprávní reality, odrazem konkrétního skutkového děje. Aby mohlo dojít k udělení žaloby, muselo nejprve předcházet rozpoznání, o jaký právní poměr běží, neboť jen tak 18 Winterová, A. : Žalobní právo, AUC Iuridica 1-2/1979, str Heyrovský: Římský civilní proces, Bratislava 1925, str Winterová, A. a kol.: Civilní právo procesní, 5. akt. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2008, str

12 bylo lze nalézt vhodnou actio. 21 Římské soukromé právo a jeho soustava actiones ovšem byla velmi nedokonalou, po všech stránkách primitivní ochranou občanských práv Teorie žalobního práva v souvislosti se vzájemným vztahem žaloby a rozsudku Od dob římského práva došlo k výraznému posunu, novodobé pojetí žaloby se přesouvá od původního konkrétního hmotněprávního pojetí v římském soukromém právu postupně k obecnějšímu chápání žaloby jako procesního institutu. Žaloba se tak odtrhává od hmotného práva, přestává být individualizována a kategorizována podle jednotlivých skutkových dějů a stává se postupně výhradně procesním instrumentem, nicméně hmotněprávní základ nikdy nelze v konkrétním případě pominout. K pochopení institutu žaloby je více než účelné si přiblížit vývoj názorů na žalobní právo, který jasně odráží postupné vnímání žaloby a jejího vztahu k výslednému rozsudku tak, jak se názory vyvíjely a měnily v čase společně s vývojem práva a vnímání ochrany práv. Prof. Winterová 23 i další autoři, z jejichž cenných rozborů vývoje žalobního práva vycházím, shrnují vývoj názorů (představovaných jednotlivými teoriemi) na žalobní právo následujícím způsobem: a) První teorie zabývající se žalobním právem je tzv. materiálněprávní žalobní teorie, která chápe právo žalovat jako jeden z aspektů subjektivního hmotného práva, docela výstižně nazývané právo ve stavu akce. Tímto se vyjadřuje fakt, že materiálněprávní žalobní teorie chápe žalobu, resp. právo žalovat, jako stadium rozvití materiálního práva, které bylo porušeno. 24 V tom zároveň spočívá slabina této teorie, když selhává ve chvíli, kdy není schopná odpovědět na otázku: na základě čeho žaluje ten, kdo žádné subjektivní právo nemá? 25 Tato teorie ztroskotává na výlučném spojování žaloby se subjektivním materiálním právem a dává tak prostor dalším teoriím, aby tuto otázku pokusily zodpovědět. 21 Sommer, O: Učebnice soukromého práva římského, Praha: Všehrd, 1946, str Boura, F.: Soudní rozhodnutí, Praha: Orbis Praha, 1957, str Winterová, A.a kol..: Civilní právo procesní, 6. akt.vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2011, str Winterová, A. a kol.: Civilní právo procesní, 5. akt. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2008, str Winterová, A. a kol.: Civilní právo procesní, 6. akt.vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2011, str

13 b) Problém se pokusila vyřešit tzv. dualistická teorie žalobního práva, u které již z názvu vyplývá, že základem je rozdělení původně jednotného pojmu žaloby na dva a to na složku veřejnoprávní (nárok na poskytnutí ochrany) a materiálněprávní (právní nárok vyplývající ze subjektivního práva). 26 Rozpoznání dvou složek žaloby bylo klíčovým momentem pro osamostatnění procesního práva jako samostatného odvětví. Boura ve svém díle Soudní rozhodnutí oceňuje na dualistické teorii fakt, že neztotožňovala subjektivní občanská práva s procesním prostředkem určeným k jejich ochraně, nýbrž zobecňovala zásadu soudní ochrany a činila ji závislou jen na splnění určitých procesních podmínek (...). 27 I tato teorie ovšem narážela na problém spojený s faktem, že pokud váže veřejnoprávní nárok na poskytnutí ochrany na předpoklad existence nároku, který plyne ze subjektivního práva, potom nemůže uspokojivě vysvětlit, na základě čeho soud rozhoduje v situace, kdy zde subjektivní právo není. 28 c) Teorie abstraktního práva chápe žalobní právo jako institut veřejnoprávní, tzn. zcela nezávislý na materiálním právu, koncipuje tak žalobní právo jako právo na poskytnutí ochrany státem. 29 Nepřipouští se řešení sporů svépomocí, stát podle teorie abstraktního práva zajišťuje ochranu vydáním soudního rozhodnutí, popř. přistoupením k nucenému výkonu. 30 Teorie abstraktního práva se již zcela odpoutává od hmotného práva, podle některých autorů je žalobní právo jako subjektivní veřejné právo na rozhodnutí soudu zcela nezávislé na skutečné existenci hmotného práva. 31 Podle F. Boury je podání žaloby jednou z procesních podmínek k tomu, aby mohl vzniknout procesněprávní vztah mezi stranami, tedy mezi žalobcem a žalovaným, na skutečném hmotněprávním základě nezáleží, stěžejní je podání žaloby. 32 Žalobní právo je zastánci abstraktní teorie chápáno jako právo na vydání soudního rozhodnutí na žádost, které je zcela neodvislá od skutečné existence hmotného práva. 33 Na tomto výroku je opět vidět zřetelná provázanost teorie žalobního práva s otázkou, zda lze žalobu a rozsudek 26 Winterová, A: Žalobní právo, AUC IURIDICE 1-2/1979, str Boura, F.: Soudní rozhodnutí, Praha: Orbis Praha, 1957, str Winterová, A: Žalobní právo, AUC IURIDICE 1-2/1979, str Winterová, A. a kol..: Civilní právo procesní, 6. akt.vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2011, str Winterová, A.: Žalobní právo, AUC IURIDICE 1-2/1979, str tamtéž 32 Boura, F.: Soudní rozhodnutí, Praha: Orbis Praha, 1957, str Winterová, A. a kol.: Civilní právo procesní, 5. akt. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2008, str

14 chápat jako dva od sebe oddělené instituty či nikoli, když z teze jasně vyplývá citelná provázanost a vzájemný vztah obou institutů. Žaloba a rozsudek směřují jeden ke druhému, celý proces je uzpůsoben tak, aby stát v případě podané žaloby poskytoval ochranu vydáním rozsudku, čímž v narušených vztazích nastolí pořádek. Zastánci abstraktního práva se tedy vyslovili pro oddělení žaloby jako veřejnoprávního institut od hmotného práva, čímž učinili významný krok k současnému modernímu chápání žaloby (nicméně se jednotliví autoři rozcházeli v názoru, vůči komu vlastně směřuje subjektivní veřejné právo žaloby). d) Teorie konkrétního žalobního práva považuje abstraktní teorii za příliš širokou, až bezobsažnou. Tvrdí, že v pojetí zastánců abstraktního žalobního práva se stává žaloba pouhou možností obrátit se na soud, proto se snaží o užší a konkrétnější vymezení. Teorie konkrétního žalobního práva, jak již vyplývá ze samotného názvu, se snaží spojit hmotněprávní a procesněprávním předpoklady žaloby dohromady tak, aby žaloba vedla k pozitivnímu soudnímu rozhodnutí, proto je tato teorie často nazývána nárok na právní ochranu (jako žalobní právo v užším slova smyslu). 34 Nárok na právní ochranu chápe jako samostatné procesní právo veřejnoprávní povahy směřující vůči států 35 Přitom rozpracovává předpoklady tohoto nároku do dvou skupin a to na skupinu procesní a hmotněprávní. Procesními předpoklady jsou podmínky vzniku procesu a předpoklady žaloby, hmotněprávním předpokladem je podle zastánců teorie nároku na právní ochranu subjektivní hmotněprávní nárok. 36 Vymezení podmínek je ovšem zároveň slabinou této teorie, když musí čelit kritice, že samotné příznivé rozhodnutí nezávisí pouze na splnění podmínek teoretiky vymezených, ale také na řadě dalších faktorů, které nemohou být v momentu podání žaloby známy a samy o sobě mohou příznivému rozhodnutí zabránit (jako příklad poslouží úspěšné či neúspěšné unesení důkazního břemena na straně žalobce.) 37 Teorie je kritizována na základě otázky, zda je v procesním právu vůbec možné mluvit o právu na příznivé rozhodnutí, když zmírnění práva na příznivé rozhodnutí na pouhou pravděpodobnost se již odchyluje od právně relevantního zkoumání žalobního práva. 34 Winterová, A. a kol..: Civilní právo procesní, 6. akt.vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2011, str Winterová, A. a kol..: Civilní právo procesní, 5. akt.vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2008, str tamtéž 37 tamtéž 14

15 Pojetí žalobního práva prošlo vývojem od čistě materiálního pojetí v počátcích zkoumání, rozlišení žalobního práva ve smyslu materiálním a procesním a snahou o zúženější pojetí, které by vedlo k pozitivním rozhodnutím ve prospěch žalobce, až po dnešní moderní pojetí žalobního práva jako práva na soudní ochranu, které je chápáno jako právo na spravedlivé soudní řízení a následné rozhodnutí. Vzhledem k propracovanosti jednotlivých teorií a přesvědčivé argumentaci jednotlivých autorů podle toho, kterou teorii zastávají, bylo pro mě více než těžké se rozhodnout, ke které z teorií se mám sama přiklonit a se kterou se ztotožnit. Asi nejvíce se názorově shoduji k teorií abstraktního práva, ovšem s jistými vnitřními výhradami, díky kterým se částečně přikláním i k teorii konkrétního žalobního práva. 1.3 Žaloba jako dispozitivní úkon Pojem žaloby Žaloba jako procesní institut je především prostředkem k ochraně porušených nebo ohrožených subjektivních práv, žalobce se obrací na soud, aby mu poskytl právní ochranu odst. 1 věta první OSŘ stanoví: Řízení se zahajuje na návrh. Ve stejném ustanovení in fine: návrh, týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným, se nazývá žalobou. Zákon formálně vymezuje pojem žaloby prostřednictvím formálních a materiálních náležitostí a vymezením účastníků sporu. Jak plyne z dikce zákona, podáním žaloby se zahajuje civilní řízení. Uvádí se tak do pohybu soudní postup, jehož konkrétní účastníky a konkrétní předmět žaloba závazně vymezuje, zakládá povinnost soudce o ní v souladu s právem rozhodnout. 39 Tato povinnost pramení i z ústavního pořádku, když v čl. 90 Ústavy 40 jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Žaloba je procesním úkonem, kterým se žalobce se svým návrhem obrací na soud s cílem, aby soud na základě tohoto podnětu autoritativně rozhodl o jeho konkrétním právu či nároku. Již zde je patrný vzájemný vztah obou institutů, žalobce už při podání žaloby počítá s tím, že prostřednictvím soudního rozhodnutí dojde k vyřešení 38 Winterová, A.: Žalobní právo, AUC IURIDICE 1-2/1979, str Winterová, A.: Žalobní právo, AUC IURIDICE 1-2/1979, str Z. č. 1/1993 Sb. 15

16 určité sporné situace autoritativním způsobem, soudní cestou, vkládá svůj problém do rukou soudu a očekává řešení. 41 Podáním žaloby vzniká procesněprávní vztah a to trojstranný mezi účastníky sporu žalobcem a žalovaným, a soudem, který o jejich sporu rozhoduje. Pokud přirovnáme hmotněprávní vztah k procesněprávnímu vztahu z hlediska jeho vlastností, respektive složek, které ho charakterizují, tedy podle obecné teorie práva subjekt, předmět a obsah, pak lze žalobu chápat jako úkon, který obsahuje a vymezuje tyto prvky. Subjektem procesněprávního vztahu jsou v tomto pojetí strany civilního sporu (tedy žalobce, žalovaný a soud), předmětem civilního sporu jsou hodnoty, o kterých soud v rámci řízení má rozhodovat a obsahem jsou práva a povinnosti stran, o kterých má závazně soud rozhodnout na základě civilního řízení. 42 Žaloba je tedy, pokud se obsahu týče, úkonem žalobce, který vymezuje subjekty, prvotní předmět a prvotní obsah žalobou zahájeného řízení Náležitosti žaloby Žaloba je dispoziční procesní úkon žalobce, ve kterém uplatňuje u soudu ochranu svého tvrzeného ohroženého nebo porušeného subjektivního práva. 44 Teorie rozlišuje dva instituty, a to složky žaloby jakožto pojem, kterým se zabývá teorie, a dále formální náležitosti žaloby vymezené jasně zákonem. Složky žaloby lze chápat jako vymezení procesněprávního vztahu z hlediska jeho prvků, jak již jsem naznačila v předchozí kapitole ve srovnání s prvky hmotněprávního vztahu. Jedná se o vymezení prvků žaloby, které jí charakterizují, individualizují, jsou obsahem žaloby. Vymezení složek žaloby tedy odpovídá vymezení subjekt, předmět, obsah procesněprávního vztahu, když těmito složkami teorie převážně rozumí strany jako účastníky řízení, předmět žaloby jakožto žalobní nárok a konečně žalobní důvod (jako právní poměr, o který se žalobní tvrzení opírá). Dále rozlišujeme formální znaky žaloby. Žaloba jako procesní úkon je písemným podáním soudu, musí splňovat určité náležitosti, které stanoví zákon a to jednak obecné náležitosti vymezené v 42 odst. 4 OSŘ takto: 41 Winterová, A. a kol..: Civilní právo procesní, 6. akt.vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2011, str Svoboda, K.: Žaloba v civilním řízení. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, str tamtéž 44 Stavinohová, J., Hlavsa, P.: Civilní proces a organizace soudnictví. Brno: Doplněk 2003, str

17 Označení soudu, jemuž je žaloba adresována Označení věci, které se žaloba týká Podpis žalobce, datum Zvláštní náležitosti žaloby, které vymezuje 79 odst. 1 OSŘ, jsou náležitosti, které jsou podkladem pro další zkoumání soudu. Soud na jejich základě zjišťuje, zda jsou splněny zákonem požadované podmínky řízení. Vymezení žalobních náležitostí je zároveň podkladem pro zkoumání vlastního žalobcova uplatněného nároku. 45 Zvláštními náležitostmi podle 79 odst. 1 OSŘ jsou: Jména, bydliště účastníků Jména, bydliště zástupců Skutkový děj ( vylíčení rozhodujících skutečností) Označení důkazů, kterých se žalobce dovolává Žalobní petit 1.4 Rozsudek jako procesní úkon soudu Účelem občanského soudního řízení je poskytnutí ochrany porušeným nebo ohroženým právům či oprávněným zájmům fyzických nebo právnických osob. 46 Podle Ústavy jsou soudy povolány poskytovat zákonem stanoveným způsobem ochranu právům. 47 Tento účel sleduje soud v průběhu civilního řízení, formálním dovršením civilního řízení je rozhodnutí soudu, kterým soud autoritativně rozhodne o řešení projednávané věci. Předmětem konečného rozhodnutí soudu, jímž dochází k odstranění, resp. úpravě konfliktu vzniklého mezi spornými stranami, je určitý, v návrhu uplatněný nárok, subjektivní právo nebo zákonem chráněný zájem( ). 48 Důvodová zpráva k OSŘ uvádí, že rozhodnutí soudu je nejenom řešením sporu mezi účastníky, ale zároveň i řešením konkrétního konfliktu ve společenských vztazích. Rozhodnutí soudu je procesním úkonem, má ale na rozdíl od jiných procesních úkonů odlišnou povahu v tom smyslu, že se jedná o rozhodnutí autoritativní a závazné. 45 Stavinohová, J., Hlavsa, P.: Civilní proces a organizace soudnictví. Brno: Doplněk 2003, str Stavinohová, J, Hlavsa, P.: Civilní proces a organizace soudnictví. Brno: Doplněk, 2003, str Čl. 90 Ústavy 48 Stavinohová, J, Hlavsa, P.: Civilní proces a organizace soudnictví. Brno: Doplněk, 2003, str

18 Rozhodnutí soudu je rozhodnutím imperativním (autoritativním) volním projevem. 49 Autoritativnost rozhodnutí je důsledkem postavení soudu ve sporu, soud je totiž nezúčastněným třetím, který řeší právní konflikt. 50 Závaznost soudního rozhodnutí jako další klíčová vlastnost vyjadřuje, že soudní rozhodnutí je závazné pro všechny procesní subjekty, účastníky řízení i samotný soud, někdy i pro třetí osoby. Závaznost zahrnuje i vynutitelnost obsahu rozhodnutí. Rozhodnutí je typický procesní úkon soudu jako procesního subjektu. Podle tzv. teorie projevu vůle je obecně při procesních úkonech relevantní pouze obsah projevu vůle. Soudní rozhodnutí lze definovat obecně jako výrok soudu, který má závazné právní důsledky, stanovené objektivním právem. 51 Soudní rozhodnutí má také výchovnou funkci. Podle 1 OSŘ je cílem občanského soudního řízení i výchova k zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob. Výchovný účinek plní soudní rozhodnutí nejen vůči samotným adresátům (účastníkům řízení), ale působí výchovně i vůči veřejnosti, vůči každému, kdo přijde s rozhodnutím do styku Rozsudek jako meritorní rozhodnutí Rozsudkem rozhoduje soud ve věci samé, mluvíme o meritu věci. Meritem věci se rozumí nárok a jeho příslušenství, o němž má být v řízení rozhodnuto, 53 a to s výjimkou nákladů řízení. Meritorní rozhodnutí směřuje do oblasti hmotněprávních vztahů, které závazně deklaruje nebo nově utváří. 54 V případě nákladů řízení se sice jedná o rozhodnutí typicky spojené s vydáním rozsudku 55, kterým se řízení končí, ale jeho základ je procesní, tento nárok nevyplývá z hmotného práva, ale ze samotného proběhlého řízení. Proto nelze považovat rozhodnutí o nákladech řízení za součást meritorního rozhodnutí. Stejně tak ani jiná rozhodnutí čistě procesního charakteru nelze považovat za meritorní rozhodnutí, i když jsou třeba formálně součástí rozsudku. Stěžejním ukazatelem toho, zda se jedná o meritorní rozhodnutí či nikoliv, je obsah jeho výroku. 49 Schelleová, I.: Český civilní proces. Praha: Linde Praha, a.s., 1997, str Winterová, A: a kol.: Civilní právo procesní, 6. akt.vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2011, str tamtéž 52 Schelleová, I.: Český civilní proces. Praha: Linde Praha, a.s., 1997, str Winterová, A. a kol.: Civilní právo procesní, 6. akt.vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2011, str Winterová, A. a kol.: Civilní právo procesní, 6. akt.vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2011, str odst. 2 OSŘ 18

19 Je také nutné upozornit na fakt, že nelze ztotožňovat pojem meritorní rozhodnutí a rozsudek, stejně jako nelze automaticky předpokládat, že meritorní rozhodnutí bude vždy rozhodnutím, kterým se řízení končí. 56 O věci samé lze v zákonem stanovených případech rozhodnout i formou usnesení nebo platebním rozkazem, i když se jedná o výjimky z pravidla (a jejich rozbor by přesahoval rámec tématu práce) Rozsudek a jeho náležitosti Rozsudek je rozhodnutím soudu ve věci samé, je to individuální právní akt aplikace práva (hmotného či procesního), který musí odpovídat náležitostem stanoveným zákonem. 57 Rozhodnutí musí být náležitě soudem vyhlášeno, vyhotoveno v písemné formě a doručeno všem účastníkům řízení. Rozsudek, na rozdíl od usnesení, musí být vždy vyhlášen veřejně. Jednak se tímto požadavkem naplňuje zásada veřejnosti, jednak se tím brání kabinetní justici. 157 OSŘ vymezuje náležitosti rozsudku v zásadě tak, že dělí rozsudek do čtyř základních částí, které vymezuje jejich obsahem a náležitostmi. Rozsudek se dělí na záhlaví, výrok neboli enunciát, odůvodnění a poučení. Z písemného vyhotovení rozsudku musí bezpodmínečně vyplývat jeho opodstatněnost, pravdivost, zákonnost a spravedlivost v konkrétní právní věci. 58 Protože klíčovým tématem práce je zkoumání vzájemného vztahu, omezím se při definování rozsudku a jeho náležitostí pouze stručně na základní náležitosti, čímž jsem si vědoma, že popis není vyčerpávající a nezahrne všechny náležitosti do detailů, ani se nebudu do hloubky zaobírat zvláštními případy či odchylkami od běžného rozsudku. Záhlaví obsahuje především identifikační údaje rozsudku jako procesního úkonu soudu. 157 odst. 1, věta první OSŘ, vymezuje, že po úvodních slovech Jménem republiky se v písemném vyhotovení rozsudku uvede označení soudu, jména a příjmení soudců a přísedících, přesné označení účastníků řízení a jejich zástupců. Pokud by z rozsudku, respektive z jeho záhlaví nebylo patrno, kdo jsou účastníci řízení a kdo je rozsudkem vázán, pak by byl rozsudek nepřezkoumatelný Winterová, A. a kol.: Civilní právo procesní, 6. akt.vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2011, str Vrcha, P.: Odůvodnění civilního rozsudku.leges 2010, str Vrcha, P.: Odůvodnění civilního rozsudku.leges 2010, str Vrcha, P.: Odůvodnění civilního rozsudku, LEGES 2010, 19

20 Mezi další náležitost záhlaví rozsudku patří označení projednávané věci. Označením projednávané věci se rozumí krátký a stručný údaj o předmětu plnění. 60 Tyto úvodní informace jsou podobně důležité jako náležitosti žaloby, které vymezují strany a projednávanou věc. V tomto směru je opět zřetelná provázanost žaloby s rozsudkem. Bez správného a dostatečného označení účastníků v žalobě by nebylo možné je správně vymezit ani v písemném vyhotovení rozsudku, stejně tak bez správného, dostatečně přesného označení nároku v žalobním petitu by později nemohlo dojít ani k projednání věci, natož k označení projednávané věci v rozsudku. Obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve výroku rozsudku. 61 Obsah výroku rozsudku je určen žalobním petitem. Na výrok rozsudku jsou vzhledem k jejich provázanosti s žalobou kladeny podobné požadavky jako na žalobní petit, o kterém podrobněji pojednám v následující kapitole. Výrok musí být formulován jasně, přesně a srozumitelně a to především z důvodu dalšího postupu soudu. Jedině takto formulovaný výrok může být později vykonatelný (po materiální stránce). Jen výroková část rozsudku je závazná. Rozsudek by byl nepřezkoumatelný, pokud by z jeho výrokové části nebylo možné zjistit, jak soud ve věci meritorně rozhodl, popř. pokud by byl meritorní výrok vnitřně rozporný, nesrozumitelný či neurčitý, případně pokud by z něj nebylo možno zjistit, co tvoří jeho rozsudečnou část a co je již odůvodněním rozsudečného výroku. 62 Odůvodnění rozsudku je považováno za jeden z prvků práva na spravedlivý proces. Odůvodnění provedené podle pravidel stanovených v 157 odst. 2 OSŘ je zárukou transparentnosti a zároveň kontrolou rozhodování soudů, má vyloučit soudcovskou libovůli. 63 Odůvodnění rozsudku je ta část rozsudku, která umožňuje přezkoumání postupu a rozhodování soudu v případě podání opravného prostředku. Odůvodnění rozsudku je tedy prostředkem kontroly soudního rozhodování. Rozlišujeme odůvodnění buď v úplně podobě 64 nebo ve zkrácené podobě. 65 Odůvodnění v úplně podobě obsahuje informace o tom, čeho se žalobce domáhal, z jakých důvodů (předmět žaloby) a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (tj. procesní 60 Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. 1. díl. 7. vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, str odst. 1 věta první OSŘ 62 Vrcha, P.: Odůvodnění civilního rozsudku, LEGES 2010, str Nález Ústavního soudu ČR ze dne , sp.zn. I. ÚS 1561/ odst. 2 OSŘ odst. 3, 4 OSŘ 20

21 stanovisko žalovaného nebo jiného účastníka řízení). Soud stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má za prokázané a které nikoliv (tzn. že uvede výčet dílčích skutkových zjištění rozhodných pro právní posouzení věci a neprokázaných tvrzení), o které důkazy opřel svá skutková zjištění (uvede tzv. důkazní prameny) a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů (hodnotící hlediska), proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu (tzv. skutková právní věta) a jak věc posoudil po právní stránce (na základě aplikace práva provede soud právní kvalifikaci). 66 Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. 67 Zároveň zákon výslovně stanoví, že není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Odůvodnění rozsudku je odrazem intelektuální práce soudce v jím konkrétně rozsouzené věci. 68 Odůvodnění je výsledek soudcovi interpretace a aplikace právních norem při řešení daného případu. Pouhé mechanické opisování ze spisu by nebylo projevem intelektuální činnosti soudce, navíc by ani nesplňovalo podmínku, že odůvodnění má být přesvědčivé. Odůvodnění má obsahovat dostatek důvodů a současně jejich uvedení má být srozumitelné. 69 Zkrácená forma odůvodnění se užije u rozsudků pro uznání, rozsudků pro zmeškání, u rozsudků, proti kterým není ze zákona přípustné odvolání a u rozsudků, u kterých se účastníci možnosti odvolání vzdali. Zkrácená verze odůvodnění rozsudku pro uznání a rozsudku pro zmeškání obsahuje stručnější množství údajů. V odůvodnění, proč byl vydán rozsudek pro uznání nebo pro zmeškání, musí soud uvést skutečnosti, ze kterých vyplyne, že byly splněny podmínky pro vydání těchto rozsudků ve zkráceném řízení. V závěrečné části obsahuje rozsudek poučení o tom, zda je nebo není proti rozsudku přípustné odvolání. Pokud odvolání přípustné je, musí poučení obsahovat i podrobnější informace o odvolání, především poučení o délce odvolací lhůty, o tom, ke kterému soudu se má odvolání podat. Poučení se týká opravných prostředků, proto v rozsudku odvolacího soudu musí být v poučení uvedeno, zda je možné podat dovolání. Účastníci musí být také v rozsudku poučeni o možnosti výkonu rozhodnutí, odst. 2 OSŘ 67 Sb. ÚS sv. 3 č. 34 s Vrcha, P.: Odůvodnění civilního rozsudku, LEGES 2010, str Vrcha, P.: Odůvodnění civilního rozsudku, LEGES 2010, str

22 pokud u konkrétního rozsudku je výkon rozhodnutí možný. V případě poučení o výkonu rozhodnutí je třeba přihlédnout k případné předběžné vykonatelnosti, která nastává ze zákona nebo na základě rozhodnutí soudu Zásady rozhodování soudu při vydávání rozsudku Tzv. zásady rozhodování jsou vymezeny v 153 OSŘ. První a stěžejní zásadou je, že soud rozhoduje zásadně na základě zjištěného skutkového stavu. V druhém odstavci je vymezena vázanost soudu návrhem, což znamená, že soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen ve dvou případech a to pokud lze řízení zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mez účastníky. Protože zásady rozhodování soudu mohou výrazně ovlivnit výslednou podobu rozsudku, zvolila sem zařazení této kapitoly do mé práce pro komplexnější dokreslení tvorby rozsudku. Z výkladu použití zásad by mělo být patrné, že nejen obsah žaloby a průběh řízení determinuje výslednou podobu rozsudku, vliv na jeho podobu mají totiž často i jiné faktory, kterými jsou právě například zásady rozhodování. Základem pro rozhodnutí soudu je podle zásady rozhodování zjištěný skutkový stav nebo-li skutkové poznatky. Obecně lze skutkové poznatky označit jako výsledek myšlenkového postupu soudu, který spočívá v hodnocení určitých skutečností. 71 Skutkový stav se zjišťuje během řízení a to především na základě dokazování, ale může být ovlivněn také koncentrací řízení. V některých věcech mohou účastníci určité skutečnosti tvrdit jen do konce prvního řízení a na později uvedené rozhodné skutečnosti již nebude brán zřetel. 72 Koncentrace řízení tak silně ovlivňuje i kvalitu zjištěného skutkového zjištění, v tomto momentu se totiž mohou soudem zjištěné informace začít rozcházet s objektivní realitou. Skutkové zjištění je výsledkem přímých poznatků soudu a poznatků získaných na základě dokazování. 73 Skutkové zjištění 70 Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. 1. díl. 7. vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, str Schelleová, I.: Český civilní proces. Praha: Linde Praha, a.s., 1997, str b odst. 1 OSŘ 73 Winterová, A. a kol.: Civilní právo procesní, 6. akt.vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2011, str

23 vytváří základ rozhodnutí, vychází z žaloby a je předpokladem, na základě kterého bude vydáno rozhodnutí. Právní posouzení zjištěného skutkového základu navazuje na skutková zjištění, vyvozuje z nich právní důsledky. Jedná se o klasickou aplikaci práva, kdy se na konkrétní situaci, tedy na konkrétní skutková zjištění, aplikuje právní norma, hovoříme o subsumpci. Výše uvedené pravidlo neplatí, pokud zákon výslovně ukládá soudu rozhodnout o věci na jiném podkladě. Příkladem takové situace je rozhodnutí ve věci na základě uzavřeného smíru, rozsudek pro uznání, nebo také vydání rozhodnutí ve formě platebního rozkazu. Se skutkovými zjištěními dále úzce souvisí ustanovení 154 odst. 1 OSŘ, podle kterého je pro rozhodnutí rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To je důležité z toho hlediska, že v průběhu řízení se tvořící podklad rozhodnutí může měnit. 74 Soud při posuzování zjištěného skutkového stavu musí přihlédnout ke všemu, co během řízení vyšlo najevo. Sporné řízení je ovládáno dispoziční zásadou. Podle této zásady platí, že soud je vázán podanou žalobou. Z toho vychází i 153 odst. 2 OSŘ, když stanoví, že soud nemůže žalobci přiznat v rozsudku více, než požadoval v žalobě, přesněji v žalobním petitu. Výroková část rozsudku musí odpovídat žalobnímu petitu, což vyplývá ze vzájemného vztahu žaloby a rozsudku. Soud nemůže v rozsudku přiznat více nebo něco jiného, než co bylo požadováno v petitu žaloby. Zároveň se ovšem nejedná o povinnost soudu převzít žalobní petit do výrokové části doslova, jak se často mylně domnívají účastníci řízení, což vede v praxi k situacím, že účastníci podávají odvolání proti rozsudku s odůvodněním, že se text rozsudku neshoduje doslova s petitem žaloby. Taková úvaha je ovšem mylná, v rozsudku jde o zachování obsahu předmětu sporu, nikoli o doslovné citování petitu. Pokud se jedná o plnění dělitelné a pokud je na straně žalobce nebo žalovaného více účastníků řízení, nemůže soud jednotlivým žalobcům přiznat více než žádali a 74 Schelleová, I.: Český civilní proces. Praha: Linde Praha, a.s., 1997, str

24 nemůže jednotlivým žalovaným uložit povinnost poskytnout vyšší plnění než bylo po každém z nich požadováno. 75 Na druhé straně ale může soud přiznat méně nebo může celou žalobu i zamítnout. 76 Pokud soud přizná v rozsudku méně, pak musí co do zbytku žalobu výslovně vždy zamítnout, což vyplývá z pravidla, že soud rozhoduje o nároku vždy jako o celku, soud musí vždy rozhodnout o celém předmětu řízení. Z uvedeného pravidla stanoví zákon dvě výjimky. První výjimkou je situace, kdy lze zahájit řízení i bez návrhu stran. Vázanost soudu žalobním návrhem se uplatní jen v řízení sporném. V případě nesporného řízení má stát větší zájem zasahovat do řízení, proto zde může soud rozhodnout i jinak, může žalobci přiznat více, než požadoval nebo něco jiného než požadoval. Typickým příkladem je rozhodnutí o výši výživného, kde se soud při rozhodnutí řídí zájmem nezletilého, zohlední veškeré zjištěné skutečnosti a na jejich základě může rozhodnout v zájmu nezletilého a podle schopností a možností rodičů i odlišně od žalobního návrhu. Druhou výjimkou je situace, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání mezi účastníky. Zákon zde stanoví kogentní pravidla postupu. Aby tato pravidla byla dodržena, může soud rozhodnout i jinak, než je požadováno v žalobním návrhu, ale vždy tak, jak vyplývá řešení vztahu z právního předpisu. 77 Příkladem závazného způsobu rozhodnutí podle právního předpisu je například rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů nebo vypořádání náhrady škody u škod, které způsobilo více škůdců. Z výše popsaných zásad rozhodování vyplývá, že soud není institucí, která pouze řeší spory pouze na podkladě žaloby. Soudce se musí zabývat danou situací v širším kontextu a pokud je to nutné, aplikovat výjimky či zásady tak, aby bylo dosaženo spravedlivého rozhodnutí. 75 Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. 1. díl. 7. vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, str Stavinohová, J, Hlavsa, P.: Civilní proces a organizace soudnictví. Brno: Doplněk, 2003, str Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. 1. díl. 7. vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, str

25 2 Vzájemný vztah žaloby a rozsudku Vystižení vzájemného vztahu žaloby a rozsudku by nebylo úplné bez stručného rozebrání s tím souvisejících institutů procesního vztahu, procesních úkonů a procesních podmínek, protože se domnívám, že tyto procesní instituty s tématem práce úzce souvisí. Procesní vztah a procesní úkony jsou instituty, které si zaslouží být zmíněny už z toho důvodu, že žalobou jako takovou procesní vztah vzniká a vydáním rozsudku je ukončen. Pochopení procesních úkonů je také důležité z hlediska jejich klíčové role v civilním řízení, kdy především dispozitivní úkony účastníků ovlivňují celé řízení a výsledek procesu. K zařazení procesních podmínek do mé práce mě dále nepřímo dovedl i Procházka, který ve svém díle Žalobní důvod v rámci zkoumání žalobního práva vyslovil názor, že ve vztahu k žalobě a žalobnímu právu existují určité skupiny soudních povinností a podmínek, které k žalobě a následnému soudnímu rozhodnutí neodmyslitelně patří, přičemž mezi tyto podmínky řadí také procesní podmínky na straně soudu. Stejně tak teorie konkrétního žalobního práva považovala za jednu z podmínek nároku na právní ochranu splnění procesních podmínek. 2.1 Procesní vztah V rámci civilního řízení dochází ke vzniku procesních vztahů, což jsou vzájemné vztahy založené procesem samým a to vztahy trojstranné, tedy mezi účastníky a soudem. Podle 82 odst. 1 OSŘ je řízení zahájeno dnem, kdy dojde soudu podání účastníka žaloba nebo kdy bylo vydáno usnesení o zahájení řízení. Tímto dnem vzniká trojstranný procesní vztah mezi žalobcem, žalovaným a soudem. Soud má ze zákona povinnost doručit žalobu žalovanému, doručení žaloby žalobcem žalovanému je taktéž možné, ale nemá procesně-relevantní následky. Doručením žaloby žalovanému vzniká jednak vztah mezi soudem a žalovaným a zároveň vzniká vztah mezi žalovaným a žalobcem. 25

26 Obsahem procesního vztahu jsou procesní práva a povinnosti. Tyto procesní práva a povinnosti se realizují především prostřednictvím procesních úkonů 78 a to jak na straně soudu, tak na straně účastníků. 2.2 Procesní úkony Jak bylo řečeno v předchozí kapitole, procesní práva a povinnosti se realizují prostřednictvím procesních úkonů. Procesní úkony jsou definovány v učebnici procesního práva prof. Zoulíkem jako projevy nebo jednání subjektů řízení, které procesní právo předvídá a upravuje a kterým přiznává účinky na vznik, další rozvíjení, změnu nebo zánik procesněprávního vztahu. 79 To znamená, že účastníci řízení i soud mají prostřednictvím svých procesních úkonů vliv na zahájení řízení (typicky podáním žaloby žalobcem), na průběh řízení (úkony soudu jako např. jmenování znalce nebo úkon účastníka, např. změna žaloby) a ukončení procesu (rozsudek soudu, ale i zpětvzetí žaloby ze strany žalobce). Procesní úkon je sice obecně projevem vůle subjektu, který takový úkon činí, nicméně v procesním právu se ale uplatňuje teorie projevu vůle. Procesní právo nezkoumá (a ani by to nebylo v rámci řízení možné) skutečnou vůli subjektu, rozhodující je vnější projev vůle, což potvrzuje i ustanovení 41 odst. 2 OSŘ když stanoví, že každý projev vůle musí být posuzován podle svého obsahu (podle vnějšího projevu vůle), a to i v případě, že dojde k nesprávnému označení úkonu Procesní úkony soudu Procesními úkony soudu rozumíme veškeré úkony, které soud činí v průběhu řízení a kterými soudní řízení determinuje. Soud skrz procesní úkony plní svojí funkci v soudním řízení, činí je od zahájení řízení až do jeho skončení. Soud činí procesní úkony formou soudních rozhodnutí (ať už formou rozsudku nebo usnesení) nebo formou opatření soudu. K procesním úkonům je oprávněn tzv. procesní soud, což je soud, před nímž se řízení koná (o procesních podmínkách na straně soudu bude podrobněji pojednáno 78 Winterová, A. a kol.: Civilní právo procesní, 6. akt.vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2011, str tamtéž 26

27 v následující kapitole) a to v obsazení, které vyplývá ze zákona. 80 Procesní úkony jménem soudu činí především soudce, popř. senát, některé procesní úkony může plnit také vyšší soudní úředník, asistent soudce nebo i notář jakožto soudní komisař a dále také exekutor v případě realizace exekuce. 81 V procesním právu platí zásada rychlosti řízení vyjádřená v 100 OSŘ. Soud má v řízení postupovat tak, aby věc byla co nejrychleji projednána a rozhodnuta. Veškeré procesní úkony soudu mají směřovat ke konečnému cíli soudního řízení, k vydání soudního rozhodnutí, respektive k vyřešení projednávaného sporu. K umožnění co nejrychlejšího průběhu řízení slouží institut procesních lhůt, což jsou určité, zákonem nebo soudcem stanovené časové úseky určené pro procesní úkony účastníků, popř. jiných subjektů. 82 Soud naopak obvykle procesními lhůtami vázán není Procesní úkony účastníků Procesním úkonem účastníka řízení se nejobecněji rozumí návrh, kterým je typicky žaloba nebo návrh na doplnění dokazování. OSŘ označuje návrhy účastníků jako podání a to v 42 OSŘ, ve kterém vymezuje formu, způsob podání a obsahové náležitosti podání. Komentář definuje podání jako procesní úkon účastníka adresovaný soudu, který činí v době, kdy není v přímém styku se soudem v rámci jednání nebo jiného soudního roku. 83 Procesní úkon, kterým chce účastník realizovat svá práva a povinnosti, musí směřovat vůči soudu. V rámci pojednání o žalobě a rozsudku hrají důležitou roli dispoziční úkony účastníků řízení, což jsou úkony, kterými účastníci nakládají s řízením nebo s předmětem řízení. Může se jednat o samotné podání žaloby, nebo v rámci dispozice s předmětem řízení mohou prostřednictvím svých procesních úkonů uskutečnit změnu, vzít žalobu zpět či uplatnit vzájemnou žalobu. V souvislosti s procesními úkony účastníků řízení je podstatné zmínit i možnou ingerenci soudu a to v podobě poučovací povinnosti a to v případě, že je daný procesní úkon potřeba určitým způsobem opravit či doplnit tak, aby bylo možné pokračovat 80 Zákon č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích 81 Winterová, A. a kol.: Civilní právo procesní, 6. akt.vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2011, str Winterová, A. a kol.: Civilní právo procesní, 6. akt.vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2011, str Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. 1. díl. 7. vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, str