Přílohy. 2. Scénosled inscenace LM Kouzelný cirkus.

Transkript

1 Přílohy 1. Soupis inscenací v Laterně magice v letech Expo 58, , Brusel Expo 58, , Praha Hoffmanovy povídky, , Praha Variace, Praha Variace 66, Praha EXPO 67 Montreal, duben říjen 1967, Montreal Revue z bedny, , Praha Láska v barvách karnevalu , Praha Ztracená pohádka 1976, Praha Kouzelný cirkus Praha Sněhová Královna Praha Noční zkouška Praha Jednoho dne v Praze Praha Černý mnich Praha Pragensia, Vox clamantis, premiéra , Praha Orbis pictus, premiéra , Praha Žvanivý slimejš, premiéra , Praha Odysseus a v Praze v Paláci kultury 2. Scénosled inscenace LM Kouzelný cirkus. 1.díl 1.Úvod a zázračné postavení stanu 2.Zrození Svůdce 3.Zrození klaunů 4.Setkání Svůdce a klaunů 2.díl 5.Zrození Venuše 6.Ve vodě 7.Vodní příšera

2 3.díl 8.Vánice a cesta se štaflemi 9.Křižovatka 10. Proměna a Cikáni 11.Proměna a Louka s motýlem 4.díl 12. Hradní hry 13Vichřice, mravenci a skály 5.díl 14. Cesta k cirkusu 15.Klauni před cirkusem 16.Venuše s plakáty 17.Jak se dostat do stanu 18. Klauni ve stanu 19. Tanec ve stanu 20.Venuše na trize 6.díl 21. Drezůra lvů 22. Žonglování 23. Drezura baletek koní 7.díl 24. Katastrofa 25. Zborcený stan a Venuše s květy II. část 8.díl 26. Úvod a zázračné postavení stanu 27.Dálnice 28. Krocení Venuše 9.díl 29. Proměna a Loutkohra 10.díl 30.Proměna a Periferie

3 31.Klauniáda 32. Hra s míčem 11.díl 33. Přibližování ke stanu 34. Opuštěný stan 35. Klauniáda Svůdce 12. díl 36. Útěk před Svůdcem a Let balonem 37. Zničení Svůdce 13.díl 38. Maringotka a Svatba 39. Loučení 40. Děkovačka 3. Osoby a obsazení v inscenaci LM Kouzelný cirkus Laterna magika scéna Národního divadla KOUZELNÝ CIRKUS premiéra 15. dubna 1977 Námět: Evald Schorm Scénář: Evald Schorm, Emil Sirotek, Jiří Srnec, Josef Svoboda, Jan Švankmajer, Karel Vrtiška. Režie: Evald Schorm, Jiří Srnec, Jan Švankmajer Scénografie: Josef Svoboda Kamera: Emil Sirotek Choreografie: Karel Vrtiška, Jiří Hrabal, Vlastimil Jílek, Josef Koníček, František Pokorný. Kostýmy a masky: Zdeněk Seydl Dramaturgie: Milena Honzíková Hudební dramaturgie: Oldřich F. Korte Produkce: Jaromír Kalista, Karel Beran Spolupracovali: A. Daňhel II. Kameraman M. Hoffmeister pomocný režisér

4 M.Nejedlý architekt filmu Ing. Ivo Špalj zvukový mistr K.Slezáková skript Asistenti choreografie: Oldřich Stodola, Inka Vostřezová Asistenti kamery: M.Kopecký, M.Procházka Asistenti režie: Tamara Kondrysová, Jiří Strejcovský Hudbu komponovanou pro tento pořad nahrál: Filmový symfonický orchestr s dirigentem Františkem Delfínem Taneční orchestr Čs. Lidové armády s dirigentem E.Kudeláskem Chorea Bohemica s dirigentem J.Krčkem Dále bylo použito nahrávek n.p. Supraphon a Panton Skladatelé: L.Andršť, J.Cerha, L.Delibes, V.Hála, R.Hladík, O.F.Korte, P-Kořínek, J.Krček, F.Liszt, J.Srnec, J.Stivín, J.Strauss, R. Ticháček Filmové kopie vyrobily: Filmové laboratoře Praha-Barrandov Kostýmy a dekorace vyrobily dílny Národního divadla První klaun: Vladimír Pohořelý (Marjan Bernacik, Ladislav kovařík, Vratislav Marek, Jiří Vrzal, Miroslav Walter) Druhý klaun: Josef Kotěšovský (Štefan Beláz, Karel Červinka, Petr Kosek, Ivan Krob) Venuše: Ivana Kuchařová (Miroslava Burešová, Marcela Černačová, Radoslava Knechtová, Jana Kovaříková, Helena Postránecká) Svůdce: Pavel Veselý (Jan Hannich, Jan Kuchař, Oldřich Táborský, Miroslav Vilímek, Karel Vrtiška) Dále tančí a hrají: Saša Aišmanová, Dalimila Fröhlichová, Jaroslava Janovová, Vladimíra Kartoušová, Věra Ramešová,

5 Monika Lichtágová, Zuzana Mráčková, Marta Novotná, Olga Pavlíková, Naděžda Ravová, Jana Rychmanová, Jitka Štěpařová, Anselma Teisingerová-Veselá, Daria Voborníková, Blažena Vrzalová, Dagmar Weinlichová, Vítězslav Bouchner, Vratislav Mikšaník, Karel A. Nikolau a další členové uměl. Souboru Laterny magiky Představení řídí: Emil Kahoun, Jiří Strejcovský, Eva Němečková. 4. Osoby a obsazení v inscenaci LM Sněhová královna. Laterna magika - scéna Národního divadla Sněhová královna Premiéra: 27.září 1979 Scénář: Evald Schorm, Emil Sirotek, Josef Svoboda, Pavel Šmok. Režie: Evald Schorm Hudba: Zdeněk Pololáník Texty písní: František Raný Choreografie: Pavel Šmok Scénografie: Josef Svoboda Kamera: Emil Sirotek Kostýmy: Šárka Hejnová Architekt filmu: Ing. Arch. Jiří Matolín Zvukový mistr: Ing. Ivo Špalj Střih: Hana Fišárková Dramaturgie: Milena Honzíková Produkce: Jaromír Kalista Herci filmu:

6 zasl. Umělkyně Marie Rosůlková, Marta Vančurová, Jan Klár, zasl. umělkyně Astrid Štúrová, Stanislava Coufalová, Michal Spáčil, Miriam Chytilová, Zorka Vesecká, Vladimír Mlynář Zástupce ved. produkce: Dagmar Menhartová, Ivana Kvapilová Asistenti kamery: Martin Procházka, Milan Kopecký Asistent režie: Daria Voborníková Skript: Pavla Dubová Asistent architekta: arch. František Vokřál Vedoucí výpravy: Jiří Rulík Masky: Rudolf Buneš, Růžena Dusílková Kostýmní realizátor: Jan Vitík Vedoucí kostymérka: Zdena Šnajdrová Asistent střihu: Zuzana Kopecká Asistent choreografie: Oldřich Stodola Konstrukce a programování scénografie: Ing. Zdeněk Švarc, Zdeněk Minář Optická zařízení: Ing. Jan Eigl Sněhová královna: Marcela Černačová, Saša Aišmanová, Helena Postránecká, Anselma Veselá Čaroděj: Petr Kosek, Josef Kotěšovský, Ivan Krob, Pavel Veselý Gerda: Kateřina Franková j.h., Dalimila Fröhlichová, Iveta Hubičková, Ivana Kuchařová, Tereza Pokorná, Dagmar Weinlichová Kaj:

7 Vladimír Kloubek j.h., Štěpán Beláz, Marjan Bernacik, Karel Červinka, Vladimír pohořelý Dívky: Monika Lichtágová, Elvíra Šmídová, Jana Kovaříková, Zuzana Valachová, Věra Ramešová, Jana Rychmanová, Vladimíra Kartousová, Libuše Kudláčková Chlapci: Vratislav Mikšaník, Miroslav Walter, Ladislav Kovařík, Vítězslav Bouchner, Vratislav Marek, Jan Kuchař, Luboš Hloušek a další členové uměleckého souboru Laterny magiky. Představení řídí: Emil Kahoun, Jiří Strejcovský, Eva Němečková Kostýmy a dekorace vyrobily dílny Národní divadla 5. Osoby a obsazení v inscenaci LM Odysseus. Program byl vyroben ve spolupráci s Palácem kultury, Krátkým filmem Praha, Filmovým studiem Barrandov, Filmovými laboratořemi Barrandov. Podle Homérovy Odyssey napsali scénář: Evald Schorm, Jaroslav Kučera, Jindřich Smetana, Michael Kocáb Režie: Evald Schorm, Jaroslav Kučera Scénografie: Josef Svoboda Hudba: Michael Kocáb Choreografie: Ondrej Šoth Výtvarník filmu: Jindřich Smetana Hlavní kameraman: Jaroslav Kučera Kameraman:Antonín Daňhel

8 Kostýmy: Šárka Hejnová Střih: Alois Fišárek Zvuk: Ivo Špalj Dramaturgie: Milena Honzíková Produkce: Zdeněk Polák Účinkují členové uměleckého souboru Laterny magiky Na přípravě programu spolupracovali: Trikoví kameramani: Ludvík Malý, Antonín Weiser Zástupci vedoucího produkce: Věra adlecová, Dagmar Menhartavá, Ivana Vondrovicová, Petr Truneček, Bohdan Kysil Skript: Tatjana Kubištová Scénický architekt: arch. František Hořejš Scénický inženýr: ing.miroslav Kadleček Asistenti choreografie: Marcela Martiníková,, Peter Maťo Asistenti kamery: Jiří Rolínek, Jiří Šmíd Asistent architekta: Miloslav Kratina Výtvarnice kostýmů: Šárka Špačková Asistenti výroby: Ivana Jurečková, Olga Roudenská, Vlastimil Včelný Asistent režie: Renata Břeňová Vedoucí filmové výpravy: Josef Dvořák Filmové rekvizity: Václav Hrubín, Milan Zeman Divadelní rekvizity: Zdena Schromanzová, Petr Hoskovec Kamera animované části: Eva Kargerová, Miloslav Špála Střih zvuku: Hana Fišárková Střih negativů: Věra Šrámková, Vlasta Tesařová Masky: Miloš Kohout, Johana Bukovská, Erna Kotěšovská Kostymérka: Eva Pešková Fotograf: Robert Spousta Kamerový technik: Aleš Václavík

9 Odysseus: Oldřich Táborský, Vlastimil Harapes, Libor Vaculík Penelope: Mahulena Křenková Kirké: Michaela Ovčarovová Nausikaa: Miroslava Martinovská Aiolos: Josef Kotěšovský Lotofágyně: Marcela Černačová Plavci: Dalimila Frölichová Mária Chrzová Zuzana Krbcová Eva Šmerdová Miloš Antfeist Václav Janeček Pavel Martínek Vojtěch Pavlíček Petr Sova Pavel Veselý 6. Scénosled inscenace LM Odysseus. 1. Večírek - Úvod 2. Čekání Penelopy 3. Odysseus proti bohům 4. Moře 5. Plavba I. 6. Plavba I 7. Lotofágové 8. Stop-time 9. Kyklop 10. Aiolos 11. Plavba II- Pánská jízda 12. Plavba II- Pánská jízda 13. Odysseus v troskách 14. Kirké

10 15. Pohřební průvod 16. Stop-time 17. Hades- obětní průvod 18. Věštba I 19. Věštba II 20. Věštba II 21. Sirény 22. Stop-time 23. Skylla a Charybda 24. Plavba k Héliovu ostrovu devátá vlna 25. Héliův ostrov 26. Kalypsó 27. Nausikaa 28. Večírek konec 7. Filmová projekce Na počátku vývoje české tradice syntetizování divadla s filmem se nachází statická projekce= použití diaprojekce ve scénické výpravě, která umožňuje snadnou změnu dějiště, zrychluje přestavby a je provozně snadná a levná. V některých inscenacích, v nichž neklade výtvarník přílišné nároky na ostrost promítaného obrazu, vystačíme s tzv. projekčními nástavci, tj. jednoduchými optickými zařízeními, kde je světelným zdrojem portálový reflektor. Projekční nástavce promítají diapozitivy o velikosti 85 x 85 mm, někdy lze použít i velikosti 130 x 130 mm. Obvykle se však v divadlech používá diaprojektorů tovární výroby (např. Kodak carusel, Aspectomat J 24 B, Meridex aj.). 1 Dalším typem filmové projekce je projekce kinetická (pohyblivá), která se dělí na: a) imitující 1 Miller, Václav: Divadelní technický slovník. Brno, Městské kulturní středisko S. K. Neumanna 1981.

11 povětrnostní situaci déšť, sníh, vítr, pohyb mraků nebo pohyb vln; b) doplňující inscenaci filmovými dotáčkami v souvislosti s dramatickým dějem. Filmové dotáčky vyžadují kvalitní projektor s intenzivním světelným zdrojem, vhodnou optiku a také vhodně upravenou projekční plochu. Nejčastěji je použit film 16 mm, jen ve velkých divadlech, v nichž je samostatná projekční kabina a vhodné přístroje, lze použít filmu 35 mm nebo dokonce 70mm. 2 Dalším krokem v aplikované v aplikování filmové projekce na divadelní jeviště byl objev Polyekranu, který vynalezl Emil Radok za přispění Josefa Svobody. Polyekrán je paralelní projekce, využívající vícero pláten ekranů. Poprvé byl představen na Světové výstavě v Bruselu v roce Josef Svoboda rozvinul myšlenku Polyekranu a vznikl Diapolyekran. Je to mozaiková diaprojekce, projekční plochu tvoří 112 čtverců o rozměru 660 x 660 mm uložených v projekčních koších v 8 řadách a 14 sloupcích. Celková promítací plocha je 9,5 x 5,5 m. Pro srovnání bruselský Polyekrán měl ploch pouze 7. Technické zařízení umožňuje integrální mozaikovou projekci. Každý projekční koš se pohybuje ve vlastním vozíku do třech různých poloh Projekční plochy se představují jednotlivě, ve skupinách nebo všechny zároveň. Na každém vozíku jsou karuselové diaprojektory, každý s 80 diapozitivy. Čelní strana projekčního koše slouží jako projekční plocha pro zadní projekci Inspirační zdroje a historie Černého divadla Jiřího Srnce 2 tamtéž. 3 (zi): Debaty na nárožích. In: Mladá fronta, , Praha.

12 Japonské loutkové divadlo bunraku. (Rozvinuto v 18.století, hráno dodnes především v Osace.) Technicky velmi náročné loutky velikosti dvou třetin člověka jsou animovány třemi loutkáři přímo na jevišti. Hlavní vodič je ve slavnostním rouchu, dva pomocníci v černém, aby nerušili diváckou konvenci. Iluzionisté a také eskamotéři, kouzelníci. Technického principu černého divadla je používáno při pouťových a cirkusových atrakcích jako je dělení, násobení, řezání a mizení osob a předmětů. Počátky němého filmu George Méliès. (Přelom 19. a 20. století. Sám dřívější eskamotér a majitel divadla automatů Roberta Houdina aplikoval poznatky trikové techniky do filmů Muž hlava čili Čtyři nepohodlné hlavy a Magický vějíř žen. Vedle fotografických masek a dvojexpozice je tu použito i techniky černého kabinetu. Francouzští avantgardní loutkáři (50.léta 20.století). Zejména George Lafaye a Yves Yoly. Oba realizují hru s rekvizitou prostřednictvím černě oblečeného vodiče před černým pozadím. Lafaye bývá považován za otce černého divadla. Vývoj v černého divadla v Československu (černodivadelní skupiny) Salamandr ( ), tvůrčí skupina Spejbla a Hurvínka Dvořák, Haken, Homola, Kirschner, Vomela. Podníceni tvorbou G.Lafaye, s jehož scénkami se seznámili při zájezdu do Paříže v roce 1955, uvádějí černodivadelní loutková čísla v pražské noční revui Alhambra. Scénka Rock n roll,parodie tance uváděná i na Expo 58 a lyrické Kočičí intermezzo patří k nejznámějším. V obou případech loutky nebyly vedeny na nitkách, ale prostřednictvím tyček. Později s orientovali na aplikaci pomocné funkce techniky černého divadla při vedení marionety viz.velegrandteatr Spejbl a další.

13 Josef a Hana Lamkovi (1961) po rozpadu skupiny 7/7 se dřívější spolupracovníci J.Srnce osamostatňují v Alhambře. V roce 1963 nastudovali celovečerní program To nemá cenu, ve kterém se pokusili o spojení slova s černodivadelní technikou. Po neúspěchu tohoto experimentu se zaměřili na typ revuálního programu. Tím byl například úspěšný pořad Beze slov s výraznou scénkou Život s provazem. Jiří Středa Černý tyjátr (1963). Vznikl vydělením ze skupiny Lamkových. Zaměřuje se na revuální pásma uváděná zejména v Alhambře a v Tatran baru. Známý pořad Pozor foto! se scénkou, v němž loutka nahrazuje živou zpěvačku. V roce 1965 byly uvedeny inscenace Prokofjevovy pohádky Péťa a vlk a Collodiova Pinochita (úprava Středa, Procházka, Kolafa), ale nebyly reprizovány. Černodivadelní skupina Laterny magiky vedená Karlem Brožkem (1966). Rozvíjel černodivadelní princip ve vztahu s dalšími dramatickými složkami zejména s živým hercem a filmem. V roce 1967 vznikla dvě černodivadelní čísla- Corrida a Plechy s neplechy. Fratišek Tvrdek Luminiscenční divadlo. Realizováno v Divadélku v Radiopaláci. Rozvíjí zejména technickou stránku principu, první experimenty s luminifory luminiscenčními barvami, které v toku ultrafialového světla jasně září. František Kratochvíl- Kreslené divadlo (1975), soubor městských divadel pražských. Vznikl po odchodu dlouholetého Srncova spolupracovníka ze souboru a jeho kmenový kádr tvořili z velké části bývalí členové Černého divadla. Zaměřuje se zejména na kinetickou animaci linky technikou černého kabinetu. Na scéně divadla Rokoko uvedl dvě celovečerní představení Kalun (1975) a Kabinet anatomie (1978). V roce 1990 přesídlil soubor do divadla Ta Fantastika, které František Kratochvíl koupil a vybudoval

14 v Karlově ulici, kde se kromě černodivadelní produkce věnuje další soubor i muzikálové produkci. Divadlo Image Divadlo, které založila (1996) bývalá tanečnice a členka divadla Jiřího Srnce Eva Asterová. Jiří Srnec a vznik černého divadla Jiří Srnec se narodil v Žalově u Prahy. Je zakladatel a umělecký ředitel souboru Černého divadla. Vystudoval střední grafickou školu, po-té pátý a šestý ročník na Státní konzervatoři hudby obory klavír ( u profesorky Kláry Jiránkové) a skladbu (u profesora Josefa Brože). Po absolutoriu studoval Divadelní akademii múzických umění v Praze na loutkářské katedře, obor výtvarnictví loutek. To vše vysvětluje jeho mnohostrannost a široký tvůrčí záběr při vytváření originálních divadelních inscenací, na nichž se podílí zásadním způsobem jako autor, režisér, skladatel, výtvarník a dříve i jako herec. Pod jeho vedením získal soubor svou světovou proslulost. Třebaže působení a mimická sdělnost práce souboru je výrazně univerzální, pramen její účinnosti nelze shledávat jen v atraktivních technických postupech, ale především v českosti interpretace dramatické látky, jejímž je Jiří Srnec nositelem. Hlavními herci černého divadla jsou ti neviditelní, černě oblečení, kteří dokáží svým uměním odhalovat skrytá tajemství věcí a kouzelný svět jejich proměn. Když v roce 1957 Jiří Srnec studoval v předposledním ročníku na Damu vedoucí ročníku Josef Pehr mu nabídl udělat režii ročníkového představení. Jiří Srnec sestavil pásmo Hanuše Jelínka : Zpěvy sladké Francie. Herci a herečky měli černo-barevné kostýmy,- dívky měly barevné sukně a černá trika, chlapci černé kalhoty a barevná trička. Uprostřed scény stál černý paraván, kolem něhož se všechno

15 odehrávalo. Vedle různých typů loutek tu byly také rekvizity, například vějíře a barevná rakev. Vlastně zcela náhodně se v této chvíli začalo rodit černé divadlo Jiřího Srnce. Černý paraván, černá trička, černé kalhoty a světlo daly vzniknout poetice černého divadla. Dva herci natáhli ruce v kterých drželi půllitry, aby si přiťukli. Na pozadí černého paravánu však jejich ruce v černých kostýmech zmizely a zůstaly pouze půllitry. Čtyři nesli rakev, proti paravánu to působilo, jako by rakev plula sama vzduchem. Jiří Srnec si uvědomoval silný poetický účinek a začal uvažovat, jak ho využít. Toto představení s neuvědomělými prvky černodivadelního efektu měly úspěch nejen u profesorů, ale i na divadelním festivalu v Bukurešti. Profesoři Dr. Erik Kolár a Milan Lander vyjednali pro tento ročník možnost práce na vlastní inscenaci v brněnském divadle Radost. Ročník dostal na půl roku toto divadlo k dispozici, a tak vzniklo představení Pan Sen. Tato hodinová pantomima, jejíž libreto napsal Jiří Srnec spolu s Milanem Zelenkou byla již zcela postavena na černodivadelní technice; černé pozadí s vodiči v černém sametu. Šlo ještě pouze o loutkohru, ve které se pohybovaly i kostky, deštníky a jednaly v partnerství s loutkou, ale nevystupoval tu žádný živý herec, hrálo se bez luminiscence, bez ufa, jen ve světelném kanálu ostře ohraničujícím hranici světla a tmy. Efekt tím sice byl o něco menší, ale zato barvy byly pro oko teplé a příjemné. Začátek šedesátých let znamenal nejen pro společnost, ale i pro kulturní život velký rozlet. Ladislav Fialka již v době studií na taneční konzervatoři vystupoval se svými čísly v pražském Klementinu. Jiří Suchý a Jiří Šlitr již vystupovali v Redutě. (zde bude malá historická pasáž o kulturním a společenském dění v šedesátých letech v Československu)

16 Celý ročník se dohodl, že založí vlastní soubor. Vytvořil dvě krátká představení Kouzelník a Pradlenka, z nichž první bylo jakousi parafrází na klasickou mimickou etudu s Pierotem, kolombínou a harlekýnem. Pradlenka je představení, které se dodnes uvádí. Z portálu vyběhne dívka a začne věšet prádlo. Tak se dámské kalhotky octnou mezi dvěma páry pruhovaných pánských ponožek. Ozve se zapískání. Dívka si přihladí vlasy a utíká za milým. Divák zatím pozoruje, že i prádelní šňůra může mít své citové problémy. Nenápadné ťap ťap a jedny pánské punčochy se vymrští na prádelní šňůru. S pletacími dráty začíná souboj kdo s koho. Na vítěze čeká sladká odměna. Krajkové kalhotky jen vykouknou z koše a vítězné punčochy mizí za nimi. Hudba. A už se vrací mávající dívka. Úlek, prádelní šňůra je prázdná! Dívka pláče a oběma rukama si přikryje tvář. Divák sám sleduje to, na co s dívka nedívá. Pánské punčochy vykouknou z prádelního koše, vzduch je čistý, honem na šňůru, za nimi krajkové kalhotky a ještě dvoje malé punčochy a kalhotky, velikostí tak pro panenku. Ty poslední na prádelní šňůru sotva doskočí. Tato dvě krátká představení soubor zahrál v suterénním sále v Orbisu a na jejich základě byl pozván na Světový festival mládeže ve Vídni v roce 1961.soubor se tam představil s výše zmíněnými scénkami jako součást Československého programu. Tato účast na festivalu podnítila nově vytvořený soubor k další činnosti a ještě v tom samém roce 1961 bylo vytvořeno nové představení, které se jmenovalo Preludium. Preludium oživuje na scéně v gigantickém rozměru dětskou stavebnici, která může být domečkem, autem nebo koněm. Kostky osametovány tvoří i nadále jakousi jevištní stavebnici, jenže pro diváka neviditelnou. Slouží vodičům k vertikálnímu členění hracího prostoru, po němž se pohybují a do jehož kapes kostky jsou duté a z jedné strany otevřené ukládají v prostoru rekvizity a jiné pomůcky.

17 Hned po nastudování preludia soubor dostává nabídku na několika měsíční účast na výstavě 15 let socialistického Československa v Moskvě a Kyjevě v roce Na tomto festivalu - pro soubor opět úspěšném - vznikl nikoli nepatrný technický problém. Počítalo se totiž s tím, že soubor bude hrát venku a ne v temném sále. Jiří Srnec se tehdy poprvé setkal s profesorem Jiřím Svobodou, který věc nápaditě vyřešil. Scénu orientoval tak, že slunce se pohybovalo za jevištním horizontem, takže jeho paprsky nikdy nepronikly přímo na jeviště, kde by samozřejmě okamžitě zrušily černodivadelní efekt. Aby se docílilo žádoucího kontrastu, v němž je černé divadlo uskutečnitelné, navrhl a realizoval zrcadlový portál, jenž byl navíc zešikmený. Efekt byl skvělý nejen po stránce technické, ale i z výtvarného hlediska. V zrcadlech se odrážela modř oblohy s obrysy plujících mraků. S tímto jevištním proměnlivým rámcem korespondovala jevištní poetika černého divadla. Ještě v témže roce mělo premiéru představení To jsou věci (uváděno také pod názvem What next). Libreto napsali Jiří Srnec a Hana a Josef Lamkovi. Hudbu a režii vytvořil Jiří Srnec. Premiérou tohoto představení v roce 1961 se datuje vznik souboru, vznik Černého divadla Jiřího Srnce. Premiéra byla v divadle Loutka na Václavském náměstí (později tam bylo divadlo Semafor). Metafory Kufry scénka jež byla jakýmsi satirickým šlehem (nyní uváděno v Redutě v rámci programu To nejlepší z černého divadla). Lidské soupeření a předvádění se prostřednictvím věcí vyúsťuje v závěr, v němž věc kufr nakonec pohlcuje svého majitele. Jde tedy o metaforu velmi přímočarou a drastickou. Docela jiný charakter měla scénka Karty. Předvádí na scéně svět hierarchizovaný prostřednictvím karetní hry s všemocnou funkcí žolíka, který se hodí ke každé

18 barvě. Tady je metafora symbolizována a zprostředkována. Hledání nových výrazových možností černodivadelní jevištní akce představují v Metaforách dvě krajnosti. Scénka Rybář, kde se během sedmi minut prakticky nic nestane: rybář nic nechytí a záměr sleduje jen evokaci imprese. Scénka Aréna tvořila k vystrčeného na jeviště; člověka, jehož jedinými abstraktními spoluhráčem se staly tyče omezující a vymezující jeho svět. Další premiérou bylo představení Pod vrásky (1965).S vědomím zájezdové praxe a imperativu srozumitelnosti na všech světových scénách soubor vyrazil do dosud nepoznamenaných oblastí. Poprvé fragmentoval člověka na uši, oči, ústa. (Šlo vesměs o obličejové útvary pod čelem, odtud i název programu). V jiném případě akcentoval složitost komunikace mezi člověkem a věcí s vědomím rozporuplnosti věcného světa. Ve stejnojmenné scénce je hůl věcí, která může člověku pomáhat podpírat jej ale může být i nástrojem násilí může i ubít.

19 OBRAZOVÁ PŘÍLOHA 9. Hudební žert, na scéně J. Šlitr, Expo 1958, Brusel. Archiv Laterny magiky.

20 10. Otvírání studánek, na scéně O. Šulcová, Soukromý archiv autorky.

21 11. Hoffmanovy povídky, Antonia, na filmu Karel Kalaš, Archiv Laterny magiky. 12.Láska v barvách karnevalu, na scéně I.Kuchařová (Kolombína), V.Štádler (Harlekýn), Archiv Laterny magiky.