Co jsem tedy v pátek stihnul, když soutěž ne? Naštěstí aspoň kus koncertu Vojty Kiďáka Tomáška

Transkript

1 Začnu notoricky známým faktem: Mohelnický dostavník začíná v pátek soutěží kapel. Soutěž začíná brzy; hned po úvodním ceremoniálu který probíhá přesně v Jednou jsem ji viděl celou. Jednou (loni) většinu. Jinak zpravidla něco mezi půlkou a posledními tóny. No a letos vůbec nic; bylo to v práci hodně zběsilé. Zato mohu konečně skromně odhalit: byl jsem to já kdo přivezl do Mohelnice suché nebe. Hodiny jsem se probíjel po dálnici i okreskách ve zničujícím dešti na který jsem si musel svítit mlhovkami a když jsem přijel po osmé hodině do mohelnického autokempu právě dopadaly na zem poslední kapky. Úvodní Vlajka prý zněla ještě za slunného odpoledne zato to co přišlo potom muselo být i podle počtu kaluží a viskozity vytvořeného bahna velmi drtivé. Po zbytek festivalu pak bylo sice relativně chladno ale spadlo už jen pár kapek déšť to nebyl. Tímto oznámením bych meteorologickou část reportáže uzavřel: působí možná úsměvně možná nepatřičně ale když ono je to nakonec to nejdůležitější co určí úspěch festivalu. Konec konců nálada i komunikativnost šéfa festivalu Pavla Aligátora Nenkovského se zlepšovala v úzké návaznosti na vývoj počasí Diváci páteční deštivý atak vydrželi nikdo snad neodjel podle mých skromných odhadů patřila zaplněnost hlediště k těm největším které jsem v Městských sadech zažil. Co jsem tedy v pátek stihnul když soutěž ne? Naštěstí aspoň kus koncertu Vojty Kiďáka Tomáška koncertu kulatě narozeninového. Nevím jestli mi to budete věřit ale tento malý velký muž shlížející na svět kukučem ve kterém zůstal celoživotně kus dítěte slaví letos 70. narozeniny. Začíná to být v branži taková standardní číslovka. Vybral si na oslavu nepřekvapivě svůj oblíbený festival kde vystupoval letos už po dvacáté druhé kde si s ním publikum zpívá Toulavýho směje se jeho veselým písním a vůbec si s ním rozumí. Brněnské Mošny jsem v letošním festivalovém provozu zažil podruhé což znamená vyslechnutí obdobného setu a tudíž menší napružení z mé strany. Na druhou stranu třeba pyrituál Every Time I Feel The Spirit/Eva ta má velký pyrit mě momentálně velmi baví kdykoli ho slyším. A to že se Mošny letos běžně vyskytují na prestižních festivalech svědčí o jejich návratu do špičky žánru. Miki Ryvola : taky jsem ho vlastně letos o prázdninách slyšel podruhé; na Folkové růži s doprovodem Pavla Zajíce a Pavla Jima Drengubáka v Mohelnici měl vystoupit s kompletními Nezmary. Nakonec to personálně nebyl příliš velký rozdíl kompletní Nezmaři byli nekompletní chyběl jim Tonda Hlaváč který na sklonku léta pauzíroval kvůli nepěknému zranění jak je asi obecně známo. Chybějící trojhlas samozřejmě nezmaří písně dost degradoval nicméně i v čistě 1/6

2 nezmarské části vystoupení jsem si našel velké zážitky třeba Šárčin zpěv v písni Anděl. No a Miki Ryvola to je prostě velká radost ať ho slyším za léto dvakrát nebo třeba sedmdesátkrát sedmkrát. Z pátečního večera ještě musím zmínit tradiční filmovou soutěž moderovanou Karlosem Soukupem na Duhové scéně. Obecně mám pocit že různých nehudebních součástek hudebních festivalů přibývá; já se s nimi až na malé výjimky nepotkávám protože jsem přece přijel na hudbu. Mohelnická filmová soutěž je jednou z těch výjimek připadá mi natolik s festivalem propojená chuť a vůni s ním sdílející a přitom ji vydechující že se vždycky snažím aspoň několik z těch kraťoučkých (1 11 minut) filmů shlédnout. Povedlo se i letos žádný z filmů co jsem potkal nebyl tak nezapomenutelný abych ho tu jmenoval ale stejně jsem tu vůni dýchal rád. Na Duhové scéně jsem ještě v pátek večer (ve skutečnosti už byla sobota) viděl písničkáře Reného Součka (s perkusistou Markem Hlostou). A musím potvrdit že opravdu patří k tomu lepšímu co se na scéně v 10. letech objevilo. Přes pokročilou noční hodinu komunikoval s publikem tak dobře že se rozhodl zrušit avizovaný křest CD Sto tisíc slov aby mu tento rituál (jak se domnívám) neubíral čas na hraní písniček Sobotní ráno pro mě začalo trochu překvapivě Robertem Křesťanem & Druhou trávou. (Pravda bylo 10:45 ale když jde člověk spát před pátou ). Co napsat k skvělému setu mých velkých oblíbenců? Že s nimi tentokrát hrál na bicí jazzman Tomáš Hobzek: jo ten by mi k nim velmi pasoval. A pak už snad jen postřeh který by mi v sledu úžasných písní ani nedošel kdybych si nedělal poznámky pro následnou reportáž. Playlist Druhé trávy byl tvořen mnoha Dylany Rowanem Knopflerem a taky jedním Křesťanem Ukolébavkou pro mne kterou Robert dlouze uváděl skoro jako by obhajoval její zařazení. Inu zdá se že současní RK&DT skladatele Křesťana utlačují: nechte ho zaznít je fakt dobrej! A to už nastávalo poledne se svým vyhlašováním výsledků a předáváním cen (většinu mohelnických vítězů jsme ohlásili hned 4. září viz ZDE ) neplánovaným vystoupením neúplné ale přesto příjemné a sympatické (držitelé Ceny sympatie) folkrockové kapely Janko Kulich & Kolegium ( Sl úbili sme si lásku 2/6

3 ). Po něm krátký polední klid příjezd dostavníku a pak už Žalman a spol. zahájili Galapřehlídku. Poprvé jsem je slyšel s Petrem Havrdou místo Pavla Maliny na akustickou a elektrickou kytaru; řekl bych že Petr zhruba držel nastolený značně countryový sound těchto nástrojů. Pobavilo mě že foukačku po Pavlovi zdědila Míša Hálková. Repertoár byl namíchaný ze všech možných období a zahájení Galapřehlídky skutečně velkolepé diváci nadšení takže došlo dokonce na druhý přídavek (zcela výjimečná záležitost) ale já jsem vzpomínal na Žalmanovo loňské vystoupení jedno z nejúžasnějších které jsem s ním zažil a hmm kdepak nebylo to letos až takové. Moc jsem se těšil na Žambochy ze začátku svého setu hráli hodně nové věci (výtečná Píseň proti strachu ) pak přešli k starším kouskům a pak byl najednou konec ani přídavek jim nedovolili No toto! Dvojnásobným držitelům Anděla? Nevím jestli náhodou nedisciplinovaně nepřetahovali ale stejně Pozdní sběr jak obvykle říkám nedoceněná kapela skvělých muzikantů tentokrát ozvláštnila své vystoupení hostem Radimem Zenklem (různé mandolíny různé flétny didjeridoo). Hráli spolu i zvlášť do přídavkové písně pak vpašovali velký jam session hezké to bylo. Loňské mohelnické vítěze kapelu Z hecu jsem si řádně vychutnal až letos a musím zdůraznit to čeho jsem si všimnul už při jiných setkáních s nimi: jsou typem kapely která je na živo významně lepší než z desky (ta mi připadala průměrná). Tomáše Kočka & Orchestr jsem si letos velmi pozorně vyposlechl a byla to radost. V poslední době mívám pocit že Tomáš směřuje k jakési monumentální taneční hudbě s folklórní příchutí. V Mohelnici místo toho dával mix ze všech možných období pojatý písničkářsky až téměř rustikálně; snad jenom přehršel samplů mě trochu mrzel. Směřování asi nezměnil ale výběr pro Mohelnický dostavník udělal moc chytře. Lenka Slabá Jaroslav Matějů & kapela to byla položka na kterou jsem byl velice zvědavý. Lenka Slabá vypadá úplně stejně jako v 90. letech a taky pořád stejně (pěkně) zpívá. Matějovi se asi hlas změnil víc ale pokud zrovna nemá okno tak je samozřejmě taky radost ho poslouchat. Kapela je velká (6) spolehlivá a vedená Lenčiným partnerem Ádou Vostrým; to podstatné je ovšem zpěv protagonistů a krásné dávné jihočeské písničky. Když si konferenciér Vašek Souček dělal před vystoupením Rangers 3/6

4 šprťouchlátka z množství různých klonů této legendy odpověděl mu Mirek Řihošek místo aby upjatě sdělil že ti jedině správní jsou oni zhruba toto: Člověče tak jsem potkal Honzu Podjukla (člen Rangers Bandu pozn. red.) a on mi říká Rangers to není kapela to je hnutí. Tím mě potěšil snad ještě víc než následnými písněmi mého dětství. Lístek nastupoval už po půlnoci ale v Mohelnici má zjevně své publikum které poslouchalo ani nedutalo a prchat začalo až před závěrečným Bluegrass Comebackem. Ten se od mírně tradiční bleugrassové kapely vyvinul k uskupení totálně dřevní hudby. Kdo ví že mými bluegrassovými idoly jsou spíše New Grass Revival Skyline nebo Hayseed Dixie jistě se nediví že jsem si chtěl původně poslechnout jednu dvě věci a jít konečně spát. Místo toho jsem tam stál v mokrém řídnoucím hledišti a uhranutě poslouchal. Jednou za čas prostě není špatné si takovouto hudbu mimochodem výtečně uváděnou poslechnout. Stěhovala mě v prostoru i čase a měl jsem pocit že hned za pódiem stojí nějaká ta little cabin in the mountain s old Joe Clarkem na prahu. Svou oblíbenou lesní Duhovou scénu jsem tentokrát mockrát nenavštívil protože mě hlavní scéna prostě nepustila. Náhodou jsem tam na pódiu nachytal své brněnské oblíbence Kupodivu tak jsem si je poslechl celé. A o několik hodin později jsem pak kontroloval vývoj rodinné kapely Švédova trojka. Neděle to je v Mohelnici vždy velmi malé území vklíněné mezi vylezení ze spacáku a polední zvony uvádějící závěrečnou No to se ví stahování vlajkoslávy a salvy ze seveřanských pušek. Co je malé kvantitou bývá velké kvalitou: nedělní dopoledne patří vždy scéně Rádia Proglas a dramaturgii Milana Tesaře na kterou se hodně těším. Letos to s kvalitou bylo přesně stejně: napřed Spolektiv patrně poprvé v Mohelnici prvních pár písní se s publikem trochu očichávali a pak se lidi k mé velké radosti rozhodli že Spolektiv je to ono. Milanova jasnozřivost pozvala letošní držitele Anděla za folk a country Martinu Trchovou & Trio to byl jednoznačně jeden z vrcholů letošního Mohelnického dostavníku. A úplný závěr kapela kterou jsem na tomto postu slyšel již víckrát (minimálně 2012) a která se na něj velmi 4/6

5 hodí protože jsou to miláčci publika a o závěr festivalu se dobře postarají tedy Marien. Letos mě překvapili a potěšili tím že zařadili dost novinek nebo pseudonovinek tím myslím třeba píseň se kterou soutěžila v roce 1992 na Mohelnickém dostavníku Poupata. Nebo Hotel California : ten jsem sice od nich neslyšel poprvé ale mohelnický poslech mě utvrdil v přesvědčení že to s ním jako pevnou součástí repertoáru myslí vážně. (Jestli je to dobře nebo ne nechám na vás.) Nebo sólový Víťův protestsong o tom jak nácek řve na skautku. Samozřejmě výše jmenovaní ani zdaleka netvořili veškeré účinkující letošní Mohelnice. Jmenuji aspoň ty které jsem slyšel chvilku nebo zdálky nebo nepozorně protože jsem zrovna konzumoval klobásu zdravil se s kamarády přicházel z druhé scény probouzel se: Zrcadla Marek Soldán Alibaba Funny Fellows Pouta Načas Isara Madalen Choroši. A největší skupinu tvoří jistě ti které jsem letos bohužel zcela minul. I to patří k Mohelnickému dostavníku festivalu skvělému i proto že má dvě scény (a v sobotu večer po zapálení osadního táborového ohně dokonce chvíli tři). Zmínku zaslouží určitě i konferenciéři: kromě těch kteří patří mezi inventář festivalu kratší (Míra Ošanec) nebo delší (Vašek Souček Josef Mlok Grim Jiří moravský Brabec Milan Tesař) dobu jsme letos zažili i moderátorskou premiéru: Galapřehlídku uváděla vedle Vaška Součka i Blanka Prudilová kterou můžete znát z trampské kapely Pupkáči nebo od mikrofonu Českého rozhlasu. Vedla si dobře plejádu uvaděčů obohatila o další možný přístup. Každý rok vzývám význam Mohelnického dostavníku (stále tvrdím že je to vedle Prázdnin v Telči současný nejvýznamnější festival v žánru) všechny jeho příjemnosti tradice vřelou atmosféru. Zkusím tedy na závěr jiný postřeh: určitý do jisté míry uzavřený okruh muzikantů Mohelnice spěje k tomu že se některé písničky hrají během festivalu několikrát. Letos to kromě obligátních Zrcadel (Marien vs. Pouta) byly ještě třeba Venkovanka 5/6

6 (Žalman a spol. vs. Lenka Slabá Jaroslav Matějů & kapela) nebo Bodláky ve vlasech (Nezmaři vs. Lenka Slabá Jaroslav Matějů & kapela). Konzervativismus? Určitě ten je v mírné dávce v Mohelnici vždy přítomen. Ale i progresivní festivaly mají přece svůj vymezený okruh umělců ze kterého čerpají. V případě Mohelnického dostavníku vím že si tu velmi často poslechnu kapely které jinde příliš nepotkávám přitom jsou kvalitní a vůbec ne tradičně trampské (např. Pozdní sběr Alibaba Zrcadla A.M.Úlet ). Nenechte si to ujít (Aligátor i letos zdůraznil že může kdykoli skončit a nic nemůže slíbit ) a určitě napřesrok přijeďte. Mohelnický dostavník září 2017 Mohelnice Městské sady /6