Prof. MUDr. Petr Štádler hostem dopoledního Radiožurnálu

Transkript

1 Prof. MUDr. Petr Štádler hostem dopoledního Radiožurnálu Zdroj: Radiožurnál Datum: Čas vysílání: 10:05:47 Moderátor: Lucie VÝBORNÁ Relace: Host Radiožurnálu A hostem Dopoledního Radiožurnál je profesor Petr Štádler, primář cévní chirurgie Nemocnice Na Homolce. Vítejte ve studiu, dobrý den. Dobrý den. Já bych mohla klidně představit vaši pravou ruku, je to Leonardo da Vinci, nebo lépe řečeno robot Da Vinci. Teď už to říkám správně? Bez toho Leonarda, jenom Da Vinci. Takže je to robot Da Vinci, protože my budeme hodinu mluvit o robotické chirurgii, ve vašem případě o cévní chirurgii. Tenhle robot byl původně vyvinut pro americkou armádu, vlastně za účelem toho, aby lékař vykonávat na dálku operace na těch letadlových lodích, ale jak by taková operace na dálku vypadala? No vypadala by úplně jednoduše, protože ten vlastně chirurg, ten specialista by byl někde v zázemí na té příslušné letadlové lodi nebo někde na orbitu ve vesmíru. To byl druhý, to byla druhá taková idea, by byl, byl vlastně ten přístroj a chirurg by vlastně na dálku prováděl operaci v tom inkriminovaném místě, samozřejmě na tom místě byste musela mít nějakého dalšího spolupracovníka, který připraví pacienta, zapne robotický systém. Toto byla... Ale ten už musí, ten už nemusí být tak fundovaný, jako ten člověk, který operuje tím robotem. Přesně tak, přesně tak, přesně tak. Tento systém byl dokonce i vyzkoušen. Bylo to krátce poté, co byl robotický systém uvolněn do civilního vlastně sektoru, což bylo v roce 2000, a tuším, že to bylo v roce 2002, byla provedena transatlanticky operace žlučníku, odstranění žlučníku, kdy pacient byl v New Yorku a chirurg byl ve Francii ve Štrasburku, takže bylo vyzkoušeno, že tato operace tímto způsobem je možná, ale je samozřejmě velmi ekonomicky náročná, takže se neprovádí. Vyzkoušeno, ale není to, není to běžný, běžná rutina. Nicméně když robotické operace provádíte vy, tak jako daleko od toho pacienta jste? My máme, my máme robotický systém kompletně umístěný na jednom operačním sále. Říká se, že samozřejmě chirurg může být v jiné místnosti, v jiném patře nemocnice. Já bych to nepovažoval za příliš šťastné, já preferuji to, aby chirurg byl na tom sále, i když od toho pacienta, od toho operačního stolu je nějaké 3 metry. Ale u toho stolu má dva asistenty a právě myslím i ten vizuální kontakt s těmi asistenty je strašně důležitý, i když samozřejmě můžete nahradit technikou reproduktory, mikrofony, ale myslím si, že ten vizuální kontakt je strašně důležitý. Profesor Petr Štádler je dnes hostem Dopoledního Radiožurnálu. Naším tématem je robotická chirurgie.

2 Kapelu Coldplay vám hraje Dopolední Radiožurnál. Se mnou je ve studiu profesor Petr Štádler, primář cévní chirurgie Nemocnice Na Homolce. V podstatě už jsme začali operovat, pane profesore... Ano.... tak když už víme, jak to vaše pracoviště vypadá, to znamená, že jste na jednom operačním sále, u stolu jsou, předpokládám, nějací vaši kolegové, vy sedíte na tom svém robotickém pracovišti. Pochopila jsem, že si mohu někdy vybrat, jestli budu mít dlouhý řez na těle nebo 6 otvorů. Když tedy potřebujete těch 6 otvorů, tak na co je potřebujete v té robotické chirurgii? Možná jich je víc, já nevím. Takhle, samozřejmě všechny operace nelze provádět roboticky. My provádíme všechny typy operací, tím je myšleno klasickou otevřenou chirurgii, potom robotickou nebo laparoskopickou chirurgii, to jsou ty malé otvory a pak děláme takzvanou endovaskulární chirurgii, což je zase další typ invazivní léčby, kdy se vlastně výdutě vlastně se strkají takové jakoby vnitřní výztuže do výdutí. Každý typ, každý nález, když srovnáte nález pacienta, který je buď více nebo méně nemocný, tak potom vlastně když všechno dáte dohromady, tak vám vyjde potenciálně optimální chirurgický postup. A teprve potom, když si řekneme ano, tento pacient je vhodný na robotický zákrok, začne to martyrium, protože my musíme nejdřív požádat pojišťovnu, aby nám schválila proplacení toho robotického zákroku, protože to stále není v seznamu výkonů pro pojišťovnu, takže musíme každého jednoho pacienta žádat. My se k tomuhle ještě dostaneme, já už bych ráda operovala, když tu indikaci máme... Ano, dobře, takže když máme tu indikaci, tak, tak použijeme, použijeme 6 nebo 7 trokarů, což, což jsou 10milimetrové trubičky, které jsou zavedené do pacientova nejčastěji břicha, může to bejt i do hrudníku. Tři, ve tři trubičkách, v jedné je robotická kamera, ve dvou jsou dva robotické nástroje, další dva používáme na cévní svorky, protože když našíváme napojení tou takzvanou anastomózu, tak samozřejmě musíme, nemůže proudit tou cévou krev, takže vlastně používáme cévní svorky a jeden vstup je pro asistenta, který je u operačního stolu, který vám prostě pomáhá, odsává nějakou krev nebo vám podává steh, může ustřihnout, může vyndat zbytek stehu a tak dále. Já jsem se chtěla zeptat, já si tu dutinu břišní umím trošičku představit, jak tam získáte ten prostor pro ty nástroje, když ty věci jsou tam tak jaksi naměstnané? Důležité je, aby anesteziolog dostatečně pacienta relaxoval, aby byly svaly relaxovány. Ta dutina břišní je nafouknutá plynem, kysličníkem uhličitým, zhruba je to tlak 12 torů a vlastně to břicho, jak je nafouklé, tak máte relativně dostatek prostoru na operování. Vy samozřejmě, ta aorta je umístěna, ta hlavní srdeční tepna a pánevní tepny jsou vlastně při páteři a dál vlastně ty pánevní tepny jdou do pánve, takže musíte střevní kličky a velkou předstěru, která jde z žaludku, tak musíte přesunout na pravou stranu pacientova břicha, proto používáme jednak polohu pacienta, kdy ho máme vlastně zhruba 30, úhel 30 stupňů na pravém boku a potom přesuneme tenké kličky na pravou, pravou stranu pacientova břicha, abychom se mohli dostat k té aortě. Máme na to vlastní modifikovaný přístup, který jsme opublikovali jednak v americké, tak i v evropské literatuře. Je to podstatně jednodušší způsob. Původně jsme to převzali od Francouzů a od Kanaďanů, jejich způsob, ale ten byl pro nás nebo zdál se nám příliš složitý, tak jsme potom udělali svoji modifikaci, naši modifikaci. Mně přijde roztomilé, že vy jste se jeli vlastně do Ameriky učit, jakým způsobem pracovat s robotem Da Vinci, a Američané s ním operovali povětšinou prostatu a vy jste jim potom zpátky přivezli to cévní know-how. Jak se na vás tvářili, když jste jim řekli, že budete operovat tyhle velké cévy? Já na to hrozně rád vzpomínám, když jsme přeletěli, kdy jsem poprvé vlastně přiletěl na školení do Kalifornie do Los Angeles do Irvine University se svým týmem, tak jsme se dostali samozřejmě do nádherných laboratorních podmínek, kde byli k dispozici živá zvířata, taková malá prasátka, kde bylo možno natrénovat všechno, a oni se nám tam strašně věnovali a teď říkali no a co vlastně se chcete učit a my jsme říkali - my budeme dělat cévní chirurgii, my chceme dělat aortu. A teď oni úplně strnuli, protože říkali, ale to tady nikdo nedělá, jo, prostě. No ale my jsme říkali, my jsme říkali no ale my to chceme začít dělat. Tak nám opravdu pomohli, udělali všechno, co bylo potřeba a pak říkali, ale teď už je to na vás, my vám dál nedokážeme radit. Ale protože jsme měli už zkušenosti jednak z laboratoře laparoskopické, kdy jsme to zkoušeli ve Štrasburku, takže jsme tak zhruba věděli, do čeho jdeme, takže jsme si to tam natrénovali. Pak jsme odjeli domů...

3 Vy jste trénovali na těch prasátkách. Na těch prasátkách. A když jsme potom odjeli domů, tak jsme potom ještě prodělali školení ve Francii na kadáverech, což jsou vlastně... Nebožtíci.... mrtvá těla, nebožtíci, mrtvá těla, abysme přesně věděli, jak, aby nás pokud možno nic nepřekvapilo a pak jsme zvolna spouštěli ten náš program. A pak už to šlo jako poměrně rychle, když jsme udělali prvních 30 výkonů, tak jsme je poslali do amerického žurnálu a pak, pak začal trošičku kolotoč, protože jsme byli bombardováni různými y. Vlastně co to vlastně v tej Praze prováděj s tím Da Vinci systémem. Říká profesor Petr Štádler. Proč se český chirurg smí dotknout amerického prasete, ale ne amerického pacienta, tak to objasníme za pár minut. Posloucháte Dopolední Radiožurnál. Dopolední Radiožurnál hostí profesora Petra Štádlera. Naším tématem je robotická chirurgie. Pojďme ještě vysvětlit, ty Spojené státy. Mě ta vaše vstupní historka, kdy vlastně jste měl operovat prvního amerického pacienta a nakonec to nevyšlo, ta mě baví. Ta byla velmi, velmi zajímavá, protože jak jsem, jak jsem se před chviličkou zmínil, tak my jak jsme opublikovali ty první úspěšně provedené operace, tak se ozvali kolegové z Memphisu s tím, že mají robotický systém a že zvažují o tom, že by robotickou chirurgii, cévní tedy robotickou chirurgii také začali dělat a jestli bych byl ochoten jim v tom pomoci. Takže jsme tam odletěl. Nejdřív na seminář, kde jsme, kde jsem prezentoval svoje výsledky, a domluvili jsme se, že vyřídí, univerzita vyřídí licenci pro mě. Je možné, jestliže nemáte udělanou vysokou školu ve Spojených státech a potřebuje se něco dělat, co není, není nikdo jiný schopen udělat, tak vám vydají, je to Temporary licence, na nějakou dobu, je to většinou pro jedno pracoviště a vy tam samozřejmě pak můžete pracovat, takže to teda zaříděj. Takže jsme se domluvili, že za zhruba, myslím, že to byly 2 měsíce nebo 3 měsíce, že teda přijedu, že připraví pacienta, toho pacienta toho jsme konzultovali, měli jsme i samozřejmě rezervního pacienta, nikdy nevíte, jestli nedostane chřipku a tak dále. Takže já jsem tam, tak jsme se takto domluvili, byly stanoveny pevné termíny, já jsem přiletěl do Memphisu a licence nebyla. Takže, takže to byla taková velmi zajímavá situace, kdy... Takže jste radil. Takže jsem takzvaně jenom radil. A oni z toho teda byli hodně špatní, že to prostě nestihli vyřídit. Někde se to prostě, úřednickej šiml se zadrhnul. A tak jsme jeden den jsme operovali na prasátkách, jak jste již říkala, na americká prasátka český chirurg vystudovaný v Česku může, může sáhnout, může americká prasata operovat, no a druhý den teda potom přišel pacient. Takže já jsem se ptal, co budeme dělat, když tedy oni budou operovat a já uvidím, že se dostali do situace nebo bude nějaký problém, který budu přesvědčený, že můžu spravit nebo udělat a oni ho nebudou schopni udělat, tak oni mi na to odpověděli - to se nesmí stát. Takže přivezl se pacient, já jsem na operační sál přišel až v době, kdy pacient byl, již spal, byl v narkóze, vzal jsem fix, na břicho jsem nakreslil přesně místa, kde mají, kde mají udělat ty vstupy. Na operačním sále, vlastně kolem, vlastně na všech stěnách byly veliké plazmové obrazovky, na které se přenášel vlastně obraz z té operace. Já jsem měl v ruce laser a oni potom, když vlastně začali, když připravili vlastně robotický systém a začali operovat, tak já jsem tím laserem vždycky ukazoval odtud tam, tohle tadle, a krásně jsme tu operaci zvládli. Takže nakonec jste to zvládli. Dopadlo to dobře.

4 Mě by zajímala ta první vlastně cévní operace naostro tím systémem, protože vy jste řekl, že jste nejprve operovali na zvířatech, pak jste zkoušeli ta mrtvá těla. Přece jenom, když do toho jde člověk poprvé na živém člověku, jaké to je? Takhle, já jsem měl poměrně velikou výhodu v tom, že jsem jednak měl poměrně velké zkušenosti z klasické laparoskopie, já jsem 7 let dělal na pracovišti v Jičíně ve východních Čechách, kde jsme díky svému šéfovi, který byl velmi zkušený a byl zastáncem nových technologií, tak jsme tam měli poměrně brzy laparoskop, takže jsme se vyškolili v laparoskopii, takže laparoskopické žlučníky a tyhle ty klasické výkony jsem uměl. A když jsem přišel potom do Prahy, tak jsem vlastně se, přemýšlel o tom, protože laparoskopická věž na cévní chirurgii byla, tak jsem přemýšlel, jak ji využít. Takže jsme začali s takovými náhradními výkony, nejsou to úplně cévní výkony, jsou to takzvané sympatektomie, kdy se přerušuje autonomní nerv, který dělá rozšíření vlastně periferních tepínek, což je takový opravdu jednoduchý zákrok. Ale pak jsme, pak jsem zjistil, že v Kanadě profesor Dion v Québecu dělá laparoskopické cévní rekonstrukce, takže jsem na jednom kongresu jsme se potkali, já jsem se s ním seznámil, prodělal jsem dva workshopy v Kanadě a následně tříměsíční stáž a vlastně předtím, než jsme dělali robotickou cévní chirurgii, jsem udělal necelých 60 laparoskopických cévních rekonstrukcí, rekonstrukcí, takže já jsem nešel úplně do neznáma. Do neznáma. Takže jsem si jenom vlastně použil novější technologii na, na ten výkon, který již jsem trochu uměl. Profesor Petr Štádler je dnes hostem Radiožurnálu. Posloucháte Beatles v Dopoledním Radiožurnálu a za okamžik vám nabídneme zpravodajský přehled. Primář cévní chirurgie Nemocnice Na Homolce profesor Petr Štádler je dnes hostem Dopoledního Radiožurnálu. Robotické operace vás zajímají. Jana se ptá, jaký je rozdíl mezi běžnou laparoskopií a robotickou operací? Tak klasická laparoskopie, myslím si, že naprostá většina lidí si dokáže představit chirurg drží přímo laparoskopické nástroje v ruce, ty laparoskopické nástroje jsou zavedeny do pacientova těla, laparoskopický nástroj je poměrně rigidní a má pouze vlastně dva základní pohyby. To je ten funkční pohyb, to znamená třeba že nůžky stříhají a pak rotační pohyb, kdežto robotický nástroj je umístěn v ramenu robota a to rameno plus ten robotický nástroj je prostřednictvím toho robotického systému ovládáno chirurgem pomocí takových dvou modifikovaných joysticků. Hyb, pohyblivost toho robotického nástroje je zcela zásadní. Je to takzvaná technologie Endowrist podle anglického slova zápěstí, kdy vlastně pohyb toho robotického nástroje, té pracovní koncové části je téměř 360 stupňů. A to je strašná výhoda, když si představujete, že máte dvě trubičky, které máte sešít, šijete to spojení, tu anastomózu takzvanou, což je náš denní chleba, tak my se krásně dostáváme do všech těch úhlů. Zároveň se dokážeme dostat prostřednictvím toho robotického nástroje i do velmi nepřístupných oblastí, hluboko do pánve nebo zase vysoko za žaludek k tepnám, které zásobují orgány a podobně. To znamená, že je to hlavně vlastně v technice a v možnostech vlastně pohyblivosti těch nástrojů, to je hlavní rozdíl. Jak veliké ty nástroje jsou, když zašíváte třeba nějakou větší cévu, tak v jakých velikostech se pohybujeme? Ten vlastní nástroj, ta vlastně trubka, která je zavedená do, přes trokar, to je vlastně ten vstup do dutiny břišní, tak má v současné době 5 milimetrů a ty nástroje, ty pracovní konce se pohybují také kolem, kolem půl centimetru, kolem těch 5 milimetrů. Vy jako operatér, předpokládám, vidíte nějaký zvětšený obraz, 2D nebo 3D? 3D vidíme, 3D.

5 3D, takže prostě dokonalá manipulace v tom prostoru. Ano, vidíme dokonalý obraz, 3D obraz, dokonalou manipulaci v prostoru, což je ten další vlastně rozdíl mezi klasickou laparoskopií, kde teda máte jenom 2D a koukáte na tu obrazovku. Tady v tom 3D obraze máte opravdu unikátní detail, kdy si i za, i díky tomu, že si vlastně zvětšíte ten obraz, nové robotické mašiny mají digitální zoom, my máme ještě na té naší ještě mechanický zoom, ale dojedete si na úplný detail, že koukáte víceméně na ten steh strašně zblízka a kde detailně vidíte třeba ten problém, kde, kde to ještě krvácí, kde je třeba ten steh dodat. Nebo typy, jako dobrý příklad je ten například, kdy děláme rekonstrukce pánevních tepen, kdy přivádíme krev z břišní aorty do třísel ke stehenním tepnám, tak obě dvě pánevní tepny překřižují močovody. Levý močovod je vidět velmi dobře a protéza vždycky musí jít pod tím močovodem. Jak by šla přes ten močovod, tak ho může stlačovat a může dojít k městnání v ledvinách, kdežto pravý, pravý močovod je poměrně daleko od vás, a když děláte otevřeně klasicky, tak zase jedete jenom podle vlastně hmatu, ale hmatu svých prstů, když děláte laparoskopicky, tak nemáte se šanci do toho hluboko dostat do pánve a když děláte roboticky, tak se dostanete tak hluboko do pánve, že přímo verifikujete ten močovod a přesně si tam vlastně umístíte tu protézu tam, kam patří. Vidím to přímo před sebou. Profesor Petr Štádler, primář cévní chirurgie Nemocnice Na Homolce, dnes host Radiožurnálu. A vaše další otázky přidáme za okamžik. Děkujeme, že nám píšete, psát můžete na Právě tam je umístěn formulář na otázky pro dopoledního hosta. Profesor Petr Štádler, primář cévní chirurgie Nemocnice Na Homolce, je dnes hostem Dopoledního Radiožurnálu. Mluvíme o robotické chirurgii. Robot Da Vinci je pravou rukou pana profesora. Je pravda, že jsou momenty, kdy ten robot nedovolí tomu operatérovi provést určitý úkon? Tyto momenty se občas stávají. Je to například situace, kdy dojde ke kolizi ramen, kdy by se ta ramena dvě dotkla sebe, tak ten robot se zablokuje, aby nedošlo k nějakému poškození samozřejmě pacienta. A dále vlastně i hlídá ten robot pomocí senzora vlastně toho chirurga, že vlastně pořád sleduje ten obraz, protože já když operuji, tak musím mít opřen, opřené čelo o senzor, koukám vlastně, vidím ten 3D obraz a jakmile zvednu hlavu, tak je okamžitě stop. Ten robot přestává pracovat, respektive přestává se přenášet pohyb, jo, protože ten robot sám nepracuje, ten pouze stoprocentně přenáší pohyb chirurga. To znamená, vy jste, kdybych si vás představila sedícího u nějaké pracovní desky, tak máte v rukou dva joysticky a čelo máte opřený, opřené o nějaký senzor. Ano, je to tak, a vidíte přes takové, já většinou studentům říkám, že to vypadá jak lyžařské brýle, tak přes ty lyžařské brýle v uvozovkách koukáte vlastně na ten 3D obraz, vidíte ten 3D obraz. Pojďme na otázky našich posluchačů. Adéla z Kolína se ptá, kde všude se používá robotická chirurgie, tedy v jakých lékařských odvětví? Odvětvích, donedávna odvětví číslo 1 je, byla urologie, hlavně operace prostat, používá se samozřejmě i u operací ledvin. V posledním roce, možná roce a půl urologii celosvětově předběhla gynekologie, kde se jako poměrně masivně rozvinula robotická chirurgie. Další oblasti samozřejmě kardiochirurgie. O cévní chirurgii se bavíme. Dětská chirurgie, pak je to, ale například i třeba otorinolaryngologie, ORL, což si člověk špatně třeba představuje, ale představte si, že třeba nádory kořene jazyka klasičtí chirurgové se tam dostávají poměrně složitě a ty vlastně operační rány jsou poměrně veliké, a takhle můžete vlastně roboticky se dostat přes přirozenou dutinu ústní, že jo, a dostáváte se hluboko ke kořeni a můžete vlastně tam potom operovat pomocí, pomocí Da Vinci systému. Jinými slovy, je to daleko šetrnější ten zákrok. Je to samozřejmě, samozřejmě daleko šetrnější pro toho pacienta, trošku asi...

6 Ta rekonvalescence asi taky netrvá tak dlouho. To je, rekonvalescence po robotických výkonech je zhruba bych řekl, je zhruba u nás jeden měsíc po robotických cévních výkonech. Když bysme vzali klasické cévní výkony otevřené, tak jsou to 3 měsíce. Jakou operaci u vás nejčastěji děláte? Nejčastěji myslíte robotickou? Ano. Je to robotická operace aort, břišní aorty, to je ta hlavní srdeční tepna, ať již z důvodu výdutě aneuryzma, to znamená, že ta, ta tepna vlastně je, vypadá jako balon, anebo z důvodu, že je skleroticky uzavřená nebo zúžená nebo zúžené nebo zavřené pánevní tepny, kdy se musí překlenout to, to zavření a dělají se takzvané bypassy, což jsou vlastně překlonující operace. Pro naše posluchače, kteří třeba rádi kouří a holdují nezdravému způsobu života, jak vypadá taková sklerotická tepna? Ta sklerotická tepna mívá, nejčastěji teda vypadá vlastně jako vápenné, jako vápno, jako, jako kamen, který obsahuje vlastně lumen té tepny, jsou to takové kalcifikované hmoty, které za jistých okolností musíme i vylámat, kdy potřebujeme v daném, na daném místo napojit nebo vytvořit tu, to napojení tu anastomózu, ale na druhou stranu některé, některá lumina aort našich klientů obsahují takzvané aterosklerotické bahno, kdy je to opravdu řídká sklerotická hmota, která se úplně vymasíruje z lumina aorty. Takže já mám dvě takové, dvě taková videa, která ukážu, ukazuju studentům, aby viděli, co teda lumina velkých tepen mohou obsahovat a to aterosklerotické bahno opravdu vypadá možná jak obsah střevní. Profesor Petr Štádler je dnes hostem Dopoledního Radiožurnálu. Další vaše otázky za okamžik. Teď ovšem 10 minut před 11. hodinou se aktuálně hlásí kolegové ze Zelené vlny. S profesorem Petrem Štádlerem mluvíme o robotické chirurgii. Pojďme se podívat trošičku do zahraničí. Už jsme byli ve Spojených státech, kde jste vlastně dlouhá léta byl asi také jediným Evropanem, který mohl učit robotickou chirurgii. Je to tak? Robotickou cévní chirurgii, já bych to takhle specifikoval... Robotickou cévní chirurgii.... protože například velice známým Evropanem, který působil léta na, v Cleveland Clinic je profesor Bonatti zase s robotickou kardio, takže srdeční chirurgie. Dobře, tak máme Spojené státy, operoval jste v Rusku, byl jste v Jižní Koreji, máte za sebou operace i v Indii a Polsku, nějaké překvapení nebo možná nějaké srovnání mezinárodní, kdybyste se ho měl dopustit? Já bych řekl, že jako velké překvapení teda musím říct, bylo v Indii. Když jsem přiletěl do Indie, tak to bylo opravdu ve velkém stylu, prostě ta nemocnice nebo profesor Kumar, který mě tam pozval, a všichni jeho spolupracovníci si toho velmi považovali a já jsem jako, já jsem tam byl vítanej jak, jak celebrita. Tam vlastně v areálu nemocnice byly obrovské billboardy, že vítají nějakýho Štádlera z Prahy, který tam bude dělat...

7 To víte Bollywood.... který tam bude dělat robotické výkony. Opravdu se teda musím říct, že, že Indové teda byli, byli úplně skvělí, hrozně se o tu problematiku zajímali a byli jsme poměrně dlouho v kontaktu a i dodnes si občas napíšeme. Zase na druhou stranu Rusko zase je zase úplně jiná země, kdy my jsme tady školili velký počet ruských chirurgů, kteří zase, když třeba vypadne, příklad, když jsme měli připravené pacienty k operování a občas se stane, že pacient dostane chřipku a najednou jsme pacienta neměli, tak jsme jim chtěli udělat nějakej alternativní program, že třeba naši urologové dělali urologickou robotickou operaci, tak jsem říkal je to úžasný, máme pro vás alternativu a oni mi říkali, že to není potřeba, že oni radši pojedou nakupovat do Varů, jo, takže ta mentalita je opravdu, opravdu úplně jiná a jako ty zkušenosti jsou velmi zajímavé. Ale největší zkušenosti vlastně s cévní robotickou chirurgií zůstávají pořád v Nemocnici Na Homolce. Ano, zůstávají pořád. K dnešnímu dni máme téměř 350 robotických cévních výkonů, což je stále jednoznačně světová špička. Ono tolik pracovišť, které se robotickou cévní chirurgií zabývají, není, jsou to opravdu jednotlivá pracoviště v jednotlivých státech, znám se s většinou těch kolegů se znám, je to pracoviště například ve Francii, nebo ve Velké Británii, ve Spojených státech a tak dále. Přesto budeme žít zdravě, abychom se do rukou profesora Petra Štádlera, primáře cévní chirurgie Nemocnice Na Homolce, nikdy nedostali. Pane profesore, děkuju, že jste si na nás udělal čas, ať se vám daří. Rádo se stalo, na shledanou. Zpracovatel: Anopress IT a.s.