Jsme jeho lid a stádce, které on pase.

Transkript

1 FARNÍ INFORMÁTOR 4. NEDĚLE VELIKONOČNÍ 29. DUBNA 2007 Jsme jeho lid a stádce, které on pase. MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, v tomto společenství živého Boží lidu, uposlechněme výzvy našeho Pastýře a s důvěrou i upřímností srdce volejme k Pánu žně: L: PANE, POŠLI DĚLNÍKY NA SVOU ŽEŇ.! Ty, jenž jsi z lásky k nám poslal svého Syna, abychom měli život a měli ho v hojnosti: otevři srdce mladých mužů a žen k výzvě Zmrtvýchvstalého: Následuj mě, aby celou svou existenci dokázali dát službě tvému království v hlásání evangelia všemu stvoření.! Ty, který i přes nenávist a pohrdání světa, přivádíš vyprahlá lidská srdce k potřebě modlitby: dej nám bdělá srdce, abychom nepromarnili čas milosti a dobu navštívení.! Tys chtěl, aby tvůj Syn vyrůstal ve Svaté rodině nazaretské, a po svém zmrtvýchvstání svěřil apoštolům ve večeřadle Ducha svatého: učiň naše rodiny večeřadly modlitby, aby pomáhaly mladým odvážně a velkoryse odpovídat na volání božského Mistra.! Vzbuď v mladých srdcích touhu po všem dobrém, pravdivém a krásném, aby po příkladu Panny Maria vyslovovala své "ano" tvým božským vnuknutím.! Tys nám v kříži svého Syna projevil lásku až do krajnosti: dej sílu trpícím, aby svou oběť a utrpení spojovali s Jeho křížem, a tak na svém těle doplňovali co zbývá do plné míry Kristových útrap k prospěchu jeho Církve, v úpěnlivé prosbě za svatá povolání.! Ty chceš, aby toto shromáždění bylo předzvěstí nebeského Jeruzaléma: dej věčný život všem, kdo se v pozemském putování sytili Tělem a Krví Beránka, jenž snímá hříchy světa. K: Otče, ať tvůj svatý Duch učiní celou Církev modlícím se lidem, který tě vroucně prosí za svatá povolání ke kněžství a k zasvěcenému životu. Skrze Krista našeho Pána. L:Amen.

2 LITURGICKÉ TEXTY 4. NEDĚLE VELIKONOČNÍ 1. ČTENÍ SKT 13, Čtení ze Skutků apoštolů. Pavel a Barnabáš šli z Perge a dostali se do Antiochie v Pisídii. Tam šli v sobotu do synagogy a posadili se. Přišlo za nimi hodně židů a pohanů, kteří ctili Boha. Pavel a Barnabáš s nimi rozmlouvali a povzbuzovali je, aby zůstali věrni Boží milosti. Následující sobotu se sešlo takřka celé město, aby si poslechlo Boží slovo. Když však židé viděli takové množství, naplnilo je to žárlivostí, odporovali Pavlovi, když mluvil, a vedli rouhavé řeči. Tu Pavel i Barnabáš jim řekli otevřeně: Vám nejprve se mělo hlásat Boží slovo. Ale proto, že ho od sebe odmítáte, tak sami sebe odsuzujete ke ztrátě věčného života, obracíme se k pohanům. Neboť tak nám to nařídil Pán: Určil jsem tě za světlo pohanům, abys byl spásou až na konec země. Když to uslyšeli pohané, radovali se a velebili slovo Páně. A přijali víru všichni, kdo byli určeni k věčnému životu. Tak se slovo Páně šířilo po celé té krajině.židé však poštvali zbožné ženy z vyšších vrstev a přední muže města, vyvolali proti Pavlovi a Barnabášovi pronásledování a vyhnali je ze svého území. Oni si na svědectví proti nim setřásli prach z nohou a odešli do Ikónia. Učedníci však byli plni radosti a Ducha svatého. ŽALM 100 Plesejte Hospodinu, všechny země, služte Hospodinu s radostí, vstupte před něho s jásotem! Uznejte, že Hospodin je Bůh: on nás učinil, a my mu náležíme, jsme jeho lid a stádce jeho pastvy. Neboť Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, po všechna pokolení trvá jeho věrnost. 2. ČTENÍ ZJ 7,9.14b-17 Čtení z knihy Zjevení svatého apoštola Jana. Já, Jan, viděl jsem veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků; stáli před trůnem a před Beránkem, oděni bílým rouchem, s palmami v rukou. A jeden ze starců mi řekl: To jsou ti, kdo přicházejí z velikého soužení, roucho si do běla vyprali v Beránkově krvi. Proto jsou před Božím trůnem a ve dne v noci mu slouží v jeho chrámě. A ten, který sedí na trůně, se k nim sníží a bude s nimi bydlet. Už nikdy nebudou mít hlad ani žízeň, nebude už do nich pražit slunce ani jakýkoli jiný žár, protože Beránek, který je uprostřed před trůnem, bude je pást a vodit k pramenům živé vody. Bůh sám jim setře každou slzu z očí. EVANGELIUM JAN 10,27-30 Slova svatého evangelia podle Jana. Ježíš řekl: Moje ovce slyší můj hlas, já je znám a ony jdou za mnou. Já jim dávám věčný život. Nezahynou navěky a nikdo mi je nevyrve z rukou. Můj Otec, který mi je dal, je větší než všichni a z Otcových rukou je nemůže vyrvat nikdo. Já a Otec jedno jsme.

3 POSELSTVÍ SVATÉHO OTCE BENEDIKTA XVI. KE XLIV. SVĚTOVÉMU DNI MODLITEB ZA POVOLÁNÍ (IV. neděli velikonoční, 29. dubna 2007) Téma: Povolání ve službě společenství církve Ctihodní bratři v biskupské službě, drazí bratři a sestry! Každoroční Světový den modliteb za povolání je vhodnou příležitostí, abychom se zaměřili na důležitost povolání pro život a poslání Církve a zintenzívnili naši modlitbu za jejich růst co do počtu i kvality. V letošním roce bych chtěl všemu Božímu lidu představit následující, velmi aktuální téma: povolání ve službě společenství Církve. Když jsem minulý rok začal při středečních generálních audiencích nový cyklus katechezí zaměřený na vztah Krista a Církve, poznamenal jsem, že první křesťanské společenství bylo ve svém zárodku založeno tehdy, když se několik rybářů z Galileje nechalo při setkání s Kristem získat jeho pohledem, jeho hlasem a přijalo jeho naléhavou výzvu: "Pojďte za mnou, a udělám z vás rybáře lidí!" (Mk 1,17; srov. Mt 4,19). Bůh vždy vyhledával některé osoby, aby s ním úzce spolupracovaly při realizaci jeho díla spásy. Ve Starém zákoně na počátku povolal Abraháma aby založil "velký národ" (Gn 12,2), a následně Mojžíše, aby osvobodil Izraele z egyptského otroctví (srov. Ex 3,10). Později určil další osoby, především proroky, aby ochraňovali a oživovali smlouvu s jeho lidem. V Novém zákoně Ježíš, slíbený Mesiáš, vyzval jednotlivé apoštoly, aby zůstali s ním (srov. Mk 3,14) a sdíleli jeho poslání. Když jim při Poslední večeři svěřil úkol zpřítomňovat památku jeho smrti a zmrtvýchvstání až do jeho slavného návratu na konci časů, s bolestí v srdci se za ně takto modlil k Otci: "Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a abych byl i já v nich." (Jan 17,26) Poslání Církve je tedy založeno na intimním a věrném spojení s Bohem. Konstituce II. vatikánského koncilu Lumen gentium popisuje Církev jako "lid sjednocený působením jednoty Otce i Syna i Ducha Svatého", ve kterém se zrcadlí Boží tajemství. To znamená, že se v něm odráží trinitární láska a díky působení Ducha Svatého tvoří všechny jeho údy v Kristu "jedno tělo a jednoho ducha". Tento lid prožívá tajemství společenství s Bohem i s bratry zvláště tehdy, když se pod vedením svých pastýřů sjednocuje v Eucharistii. Eucharistie je pramenem té církevní jednoty, za kterou Ježíš prosil v předvečer svého utrpení: "Ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal." (Jan 17,21) Toto intenzivní společenství podporuje rozkvět povolání k obětavé službě Církvi: srdce věřícího, naplněné Boží láskou, 3

4 je pohnuto k tomu, aby se zcela oddalo Božímu království. K podpoře povolání je tedy důležitá pastorace citlivá k tajemství Církve-společenství, protože kdo žije v církevním společenství, které je svorné, spoluodpovědné a laskavé, jistě se učí snadněji rozpoznávat Pánovo volání. Péče o povolání proto vyžaduje trvalou "výchovu" k naslouchání Božímu hlasu podobně, jak to učinil Heli, který pomáhal mladému Samuelovi, aby pochopil, co od něho Bůh žádá, a aby to pohotově uskutečnil (srov. 1 Sam 3,9). Chápavé a věrné naslouchání se tedy nemůže odehrát jinde než v prostředí intimního spojení s Bohem, které se uskutečňuje především v modlitbě. Podle výslovného Pánova příkazu musíme na prvním místě neúnavně, společně a vroucně prosit "Pána žně" o dar povolání. Výzva je v plurálu: "Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň!" (Mt 9,38) Tato Pánova výzva odpovídá stylu modlitby "Otče náš" (Mt 6,9), kterou nás naučil a která podle známého Tertuliánova vyjádření představuje "souhrn celého evangelia". Z tohoto úhlu pohledu je také poučná jiná Ježíšova věta: "Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce" (Mt 18,19). Dobrý Pastýř nás tedy zve, abychom prosili nebeského Otce, a to jednotně a naléhavě, aby poslal povolání ke službě Církve-společenství. II. vatikánský koncil shrnul pastorační zkušenosti minulých staletí a podtrhl důležitost výchovy budoucích kněží k autentickému církevnímu společenství. V dekretu Presbyterorum ordinis čteme: "Úměrně svému podílu na autoritě vykonávají kněží úřad Krista, Hlavy a Pastýře. Jménem biskupovým shromažďují Boží rodinu, prodchnutou bratrským smýšlením, a vedou ji skrze Krista v Duchu k Bohu Otci." Ozvěnou tohoto tvrzení koncilu je postsynodální apoštolská exhortace Pastores dabo vobis, která podtrhuje, že kněz je "služebníkem společenství Církve, protože v jednotě s biskupem a v úzkém vztahu s presbyteriem buduje jednotu církevního společenství v harmonii různých povolání, charismat a služeb." Je nezbytné, aby uvnitř křesťanského lidu bylo každé poslání a charisma orientováno k plnému společenství. Je úkolem biskupa a kněží, aby církevní společenství podporovali v harmonii s každým dalším povoláním a církevní službou. Také zasvěcený život je tu ve svém proprium ke službě tomuto společenství, jak je to osvětleno mým ctihodným předchůdcem Janem Pavlem II. v postsynodální apoštolské exhortaci Vita consecrata: "Zasvěcený život má každopádně zásluhu na tom, že v Církvi účinně přispěl k udržení živé potřeby bratrství, chápaného jako vyznání Nejsvětější Trojice. Stálým povznesením bratrské lásky i formou společného života zjevil, že účast na trinitárním společenství může proměnit lidské vztahy a vzniká tak nový druh solidarity." Středem každého křesťanského společenství je Eucharistie, zdroj a vrchol života Církve. Kdo se oddá službě evangeliu a žije z Eucharistie, ten také postupuje v lásce k Bohu a k 4

5 bližnímu a přispívá k budování Církve jako společenství. Můžeme říci, že "eucharistická láska" motivuje a zakládá činnost celé Církve pro povolání, protože, jak jsem napsal v encyklice Deus caritas est, povolání ke kněžství a k dalším službám rozkvétají uprostřed Božího lidu tam, kde jsou lidé, ve kterých je Kristus poznáván skrze své Slovo, svátosti a zvláště Eucharistii. A je tomu tak proto, že "při liturgii Církve, v její modlitbě, v živé komunitě věřících zakoušíme Boží lásku, vnímáme jeho přítomnost a učíme se ji tímto způsobem také uznávat v naší každodennosti. On si nás zamiloval jako první a neustále nás miluje jako první. Právě proto i my můžeme odpovídat láskou." Nakonec se obraťme k Panně Marii, která povzbuzovala prvotní společenství Církve, kde se všichni svorně a vytrvale spolu modlili (srov. Sk 1,14). Kéž Maria pomáhá Církvi, aby se stala v dnešním světě obrazem Nejsvětější Trojice a výmluvným znamením Boží lásky ke všem lidem. Kéž se Panna Maria, která pohotově odpověděla na volání Otce slovy: "Jsem služebnice Páně" (Lk 1,38), přimlouvá, aby uvnitř křesťanského lidu nechyběli služebníci Boží radosti kněží, kteří ve společenství s biskupy hlásají věrně evangelium a slaví svátosti, pečují o Boží lid a jsou připraveni evangelizovat celé lidstvo. Kéž v naší době také vzroste počet zasvěcených osob, které by šly proti proudu tím, že žijí podle evangelních rad chudoby, čistoty a poslušnosti a svědčí prorockým způsobem o Kristu a jeho osvobozujícím poselství spásy. Drazí bratři a sestry, které Pán zve k určitým povoláním v Církvi, chtěl bych vás zvláštním způsobem svěřit Marii, která více než kdo jiný pochopila smysl Ježíšových slov: "Moje matka a moji příbuzní jsou ti, kdo slyší a plní Boží slovo" (Lk 8,21), aby vás učila naslouchat svému božskému Synu. Ať vám pomáhá životem říci: "Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli" (Žid 10,7). Vzpomínám na vás v modlitbě a vám všem ze srdce žehnám. Ve Vatikánu, 10. února 2007! ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA DUBEN 1. Aby každý z křesťanů se nechal osvěcovat a vést Duchem svatým, a tak s nadšením a věrností odpovídal na všeobecné povolání ke svatosti. 2. Aby rostl počet kněžských a řeholních povolání v severní Americe a v zemích Tichého Oceánu, aby bylo možné náležitě odpovídat na pastorační a misijní požadavky těchto národů. 3. Aby nadcházející Pouť k hrobům apoštolů dala všem zakusit svěžest pramenů víry v tvou dějinnou přítomnost, prožívanou v jedné, svaté, katolické a apoštolské Církvi. 4. Aby zmrtvýchvstalý Ježíš, který je uprostřed nás, vedl kroky věřících naší farnosti k živé naději, aby tak dokázali dávat odpověď na nejhlubší očekávání lidí naší doby. 5

6 6 LÁSKA K BOHU NADEVŠECKO (úvaha Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka S.I., čestného občana Pustiměře) Díval jsem se jednou v Kalifornii z kopce na záliv, ve kterém je město Los Angeles. Z výšky je pohled na města obyčejně pěkný. Ale tu mne hned napadlo, že je zde jinačí než pohled na města evropská. Ve starodávné Itálii nejsou mrakodrapy, ale mezi domy vyčnívají katedrály a věže kostelů. I v Los Angeles některé budovy nápadně převyšují celé okolí. Jsou to především banky. Napadne přitom skeptická myšlenka: ti, kdo stavěli vysoké kostely a malé domy, asi milovali Boha nadevšecko, ale co si máme myslet o těch, kdo staví vysoké peněžní ústavy? Otázka však není tak jednoduchá, aby se na ni mohlo odpovědět jenom podle vnějšího dojmu. Položme si ji znovu ve formě námitek, ale tentokrát už uvážených. Je jich několik. První bychom moli formulovat takto: člověk víc miluje, co ho víc přitahuje; normálně nás však víc přitahují věci viditelné, konkrétní než neviditelné. Svět kolem nás je viditelný, Bůh je naopak neviditelný a daleko od nás na nebi. Divíte se pak někomu, kdo si v neděli ráno povzdychne: Šel bych do kostela, ale dnes je tak krásný den a stromy kvetou! Ještě radikálnější je lidová písnička: Když tě vidím, má panenko, v tom kostele klečeti, nic nemohu sloužit Bohu, musím na tě hleděti. Kdybych Boha tak miloval, jak miluji tebe, byl bych dávno za svatého jak andělé z nebe. Vzpomínám si, jak jeden přísný kněz ta slova považoval za rouhačská. Ale sotva je to tak přísně míněno. Ostatně nám v řešení tohoto problému pomohou moralisté. Rozlišují mezi láskou k Bohu z hlediska hodnoty a z hlediska citu. Chlapec se např. dívá napjatě na fotbalový zápas v televizi. Celého ho to zaujalo. Ale řeknou mu, že se matce udělalo špatně a že musí zavolat lékaře. S hlubokým povzdechem zhasne televizi a běží pro lékaře. Citové zaujetí ustoupí hodnotě. Nebo někdo jede rychle autem, má naspěch. Ale na křižovatce jedou jiná auta zprava a mají přednost. Nezbývá než zastavit. Obrazně by se dalo říci, že i my v životě stále někam spěcháme, ale zájmy Boží jdou zprava a mají přednost před všemi citovými zaníceními. Druhou námitku proti přednostní lásce k Bohu pronášejí filosofové. Aristoteles prohlásil, že opravdově milovat může člověk jenom sám sebe. Když mu namítli, že se např. matka obětuje pro dítě, odpovídá filosof: je to proto, že je považuje za část sebe, že patří k její osobě. Dá se něco podobného říci o Bohu? Řečtí Otcové církve o tom nepochybovali. Učili, že se křesťan skládá z těla, z duše a z Ducha svatého. Je tedy Bůh v nás, v našem srdci. Proti tomu měli však někteří výhrady: jak může být Bůh částí člověka? Odpověď je celkem jednoduchá. Bůh je tam, kde působí. Působí svou silou ve všem, je tedy všude, ale různým způsobem. V člověku působí s jeho svobodným souhlasem. Čím víc tedy sledujeme zájmy Boží, tím víc se s ním sjednocujeme. Naše lidská činnost se tedy stává božsko-lidská a má zvláštní moc. Milujeme všichni svou vlastní práci, láskou k Bohu jí dáváme opravdovou hodnotu. Třetí námitku jsme slyšeli od ateistů: zájem o Boha odtahuje člověka od zájmu o zlepšení světa, náboženství je jakoby opium lidstva. Roztomilý výklad této fráze jsem četl u

7 jednoho ruského spisovatele. Vypravuje, že v době po revoluci jel drožkou po Moskvě a na jednom domě se četl tento nápis. Starý drožkář se zamyslil a pak prohlásil: Je to pěkně pověděno. V nemocnici po operaci jsem měl velké bolesti. Dali mně trochu opia a cítil jsem se lépe. Tak si myslím, že myšlenka na Boha nám ulehčuje v našich bolestech. Takový výklad nápisu by Lenin jistě nepřijal. On považoval náboženství za jakousi drogu, která paralyzuje zájem o svět. Takové ovšem nemůže být náboženství biblické, které učí, že Bůh je stvořitel všeho viditelného i neviditelného a že je člověk jeho obrazem a spolupracovníkem k dokončení tak velkého díla. Duchovně se naopak droguje ten, kdo Boha popírá, protože tím zapomíná na svůj velký úkol ve světě. Čtvrtou námitku proti lásce k Bohu pak můžeme formulovat takto. Je dvojí láska: sobecká a blíženská. Sobec myslí na sebe, na své dobro a pro sebe všecko uchvacuje. Pravá láska je blíženská. Ta neuchvacuje, ale dává. Mezi lidmi jsme nejvíc vděčni tomu, kdo nám nejvíc dal. Bůh nám dal nejvíc, proto mu máme být nejvíc vděčni. Ale jak se mu můžeme odvděčit, když mu nic nemůžeme dát? Z toho plyne, jak se zdá, tento závěr: Bůh miluje nás, ale my nemůžeme opravdově milovat Boha. Autoři si byli vždycky této námitky vědomi a snažili se ji nějak překonat. Scholastická filosofie dávala např. tuto odpověď: dáváme druhému to, co mu chybí. Co chybí Bohu? Jemu samému nic. Ale v tomto světě není ještě dokonale uznáván, chybí tu tedy toto uznání, chvála a sláva. Milujeme Boha, když jej chválíme a rozmnožujeme jeho slávu. Tato úvaha jistě není špatná, ale je málo působivá. Daleko lepší je odpověď Písma: dává Bohu ten, kdo dává bližnímu. Vypravování evangelia o posledním soudu končí právě tímto prohlášením: Amen, pravím vám, cokoli jste učinili jednomu z mých nejmenších bratří, mně jste učinili (Mt 24, 40). Vysvětluje to sv. Jan ve svém listě: My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás. Řekne-li někdo: Já miluji Boha a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí (1 Jn 4, 19-20). Závěr ze všeho toho, co jsme řekli, je tedy jednoduchý: láska k Bohu patří k naší identitě, bez ní se naše vlastní osoba nemůže vyvinout sama, ani ve styku s druhými a se světem. Proto je to tedy první a základní přikázání.! ORIGENES (katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 25. dubna 2007, náměstí sv. Petra) Drazí bratři a sestry, v rámci našich rozjímání o velkých osobnostech starověké Církve se dnes seznámíme s jednou z těch nejvýraznějších. Origenes z Alexandrie je skutečně jednou z určujících osobností celého vývoje křesťanského myšlení. Převzal odkaz Klementa alexandrijského, o němž jsme meditovali minulou středu, a odevzdal jej budoucnosti způsobem natolik novátorským, že vnesl do vývoje křesťanského myšlení neodvolatelný zvrat. Byl pravým mistrem ; tak na něho s nostalgií a pohnutím vzpomínali jeho žáci. Byl nejenom brilantním teologem, ale příkladným svědkem nauky, kterou podával. 7

8 Jeho život, jak píše nadšený Origenův životopisec Eusebius z Cesareje, odpovídal totiž tomu, čemu učil. Spolupůsobením Boží moci, přiváděl nespočet lidí, aby jej napodobovali. (Hist.eccl. 6,3,7). Celým jeho životem prostupovala nepřetržitá touha po mučednictví. V desátém roce vlády císaře Septima Severa, když mu bylo 18 let, vypuklo v Alexandrii pronásledování křesťanů. Klement jeho učitel opustil města a Origenův otec Leonidas, byl uvržen do žaláře. Jeho syn vroucně toužil po mučednictví, ale nemohl toto přání uskutečnit. Napsal tedy otci a povzbuzoval jej, aby neustupoval od vydání vrcholného svědectví víry. Když byl Leonidas popraven, cítil mladý Origenes povinnost nést jeho příklad dál. O čtyřicet let později během kázání v Césareji učinil toto vyznání: Nic mi neprospěje, že můj otec je mučedníkem, pokud nebudu žít dobře a nebudu dělat čest vznešenosti svého rodu, tedy mučednictví mého otce a svědectví, které jej proslavilo v Kristu (Hom.Ez. 4,8). V jedné další homilii, když se díky mimořádné toleranci císaře Filipa z Arábie zdálo, že eventualita krvavého svědectví zcela pomine, Origenes volá: Kdyby mi Bůh dovolil, abych byl obmyt svou krví a přijal druhý křest přijetím smrti pro Krista, odešel bych z tohoto světa bezpečně.. A blahoslavení jsou ti, kterým je to dáno (Hom.Iud. 7,12). Tato slova dávají průchod veškeré Origenově touze po křtu krve. Tato neodolatelná touha byla nakonec, alespoň částečně vyslyšena. Roku 250 během Déciova pronásledování byl Origenes uvězněn a krutě mučen. Oslaben utrpěnými zraněními zemřel několik let po té. Nebylo mu ani 70 let. Zmínili jsme se o neodvolatelném zvratu, který Origenes způsobil v dějinách teologie a křesťanského myšlení. V čem však spočívá tento obrat, tato novinka s tak závažnými důsledky? Koresponduje v podstatě se založením teologie jakožto výkladu Písma. Dělat teologii pro něho v podstatě znamenalo vysvětlovat a chápat Písma. Anebo bychom mohli také říci, že jeho teologie je dokonalou symbiózou teologie a exegeze. Vlastní známkou origenovského učení je totiž neustálá snaha přecházet od litery k duchu Písma a prohlubovat tak poznání Boha. A tento takzvaný alegorismus, jak napsal von Balthasar, přesně odpovídá vývoji křesťanského dogmatu, uskutečněného naukou učitelů Církve, kteří jedním či druhým způsobem přijali tuto lekci od Origena. Takto se tradice a magisterium, základ a záruka teologického bádání, vzájemně utvářejí jako uskutečňující se Písmo (srov. Origenes: svět, Kristus a Církev, ital.vydání, Milano 1972, str.43). Můžeme tedy prohlásit, že ústřední jádro nezměrného literárního Origenova díla spočívá v jeho trojím způsobu čtení Bible. Avšak dříve než budeme popisovat toto čtení, bude užitečné pohlédnout komplexně na literární produkci tohoto Alexandrijce. Svatý Jeroným ve svém Listu č.33 vypočítává tituly Origenových 320 knih a 310 homilií. Větší část tohoto díla se, bohužel, ztratila, ale i to málo, co se zachovalo, činí z Origena nejplodnějšího autora prvních třech křesťanských století. Rozpětí jeho zájmů sahá od exegeze k dogmatu, přes filosofii, apologetiku, až k asketice a mystice. Je to zásadní a globální vize křesťanského života. Inspirativním jádrem tohoto díla, jak jsme už zmínili, je trojí způsob čtení Písma, rozvinutý během života Origenem. Tímto výrazem chceme poukázat na tři nejdůležitější modality, které nenásledují po sobě, ale častěji stojí nad sebou, a které Origines uplatňoval při studiu Písma. Četl Bibli především s úmyslem ověřit si co nejlépe její texty a nabídnout jejich nejspolehlivější vydání. Toto je tedy první krok: seznámit se s tím, co bylo skutečně napsáno a poznat, co daný text původně zamýšlel říci. Pustil se za tímto účelem do obrovského studia a redigoval vydání Bible v šesti paralelních sloupcích: zleva doprava, hebrejský text hebrejskou abecedou stýkal se také s rabíny, 8

9 aby lépe chápal původní hebrejský text Bible potom hebrejský text přepsaný řeckou abecedou a pak čtyři různé překlady do řečtiny, které mu umožnily porovnávat různé varianty překladu. Odtud pochází titul této obrovské synopse - Hexapla, tedy šestero sloupců. Toto je první bod: znát přesně to, co bylo napsáno, text jako takový. Za druhé četl Bibli systematicky ve svých Komentářích. Ty věrně reprodukují vysvětlení, která mistr podával ve škole, v Alexandrii i v Cesareji. Origenes postupuje takřka verš po verši, detailně, obsáhle a hluboce, s filologickými a věroučnými poznámkami. Pracuje s velkou přesností na tom, aby poznal, co chtěli říci svatopisci. Ještě před svým kněžským svěcením se Origenes hodně věnoval také biblickým kázáním, určeným publiku různého složení. Vždycky lze v jeho Homiliích postřehnout učitele, zcela oddaného systematické interpretaci úryvku, který zkoumá, část po části v jednotlivých, po sobě následujících verších. Také v Homiliích Origenes využívá každé příležitosti k tomu, aby poukázal na různé dimenze smyslu Písma svatého, které pomáhají nebo vyjadřují cestu růstu víry: je to smysl literární, jenž však skrývá hlubiny, které napoprvé nejsou zřejmé; druhá dimenze je morální : jak máme jednat, když toto slovo žijeme; a nakonec smysl duchovní, to znamená jednotu Písma, která celým svým obsahem mluví o Kristu. Je to Duch svatý, který nám dává pochopit tento kristologický obsah a tím i jednotu Písma v jeho rozmanitosti. Bylo by zajímavé to ukázat. Ve své knize Ježíš z Nazareta jsem se trochu pokoušel ukazovat v dnešních situacích tyto mnohé dimenze Slova, Písma svatého, které musí být nejprve respektováno právě ve svém historickém smyslu. Tento smysl nás však přesahuje v Kristu, ve světle Ducha svatého a ukazuje nám cestu, jak žít. Zmínku o tom nacházíme například v deváté Homilii nad Numeri, kde Origenes přirovnává Písmo k ořechu: Taková je nauka Zákona a Proroků ve škole Kristově, tvrdí kazatel, hořká je četba, která je jako skořápka; potom se dostaneš k jádru, kterou je morální naučení; a nakonec nalezneš smysl tajemství, kterým se živí duše svatých v životě nynějším i budoucím (Hom.Num. 9,7). Zejména touto cestou Origenes účinně prosazuje křesťanskou četbu Starého zákona a brilantně tak vyvrací námitku oněch heretiků zvláště gnostiků a marciánů kteří stavěli oba Zákony proti sobě až k odmítání toho Starého. V této souvislosti v téže Homilii nad Numeri Alexandrijský tvrdí: Já nenazývám Zákon Starým zákonem, chápu-li jej v Duchu. Zákon se stává Starým zákonem pouze pro ty, kteří jej chtějí chápat tělesně, tzn. zastavením se u liter textu. Avšak pro nás, kteří jej chápou a používají v Duchu a ve smyslu Evangelia, je Zákon stále nový, a dva Zákony jsou pro nás jediným Zákonem nikoli kvůli časové dataci, ale novotou smyslu Pro hříšníka však a pro ty, kteří nerespektují smlouvu lásky tento poslední duchovní smysl - zestárnou i Evangelia (Hom.Num. 9,4). Zvu vás a tím skončím abyste do svých srdcí přijali učení tohoto velkého učitele víry. On nám svým niterným nadšením připomíná, že rozjímavým čtením Písma a důsledným nasazením života se Církev neustále obnovuje a omlazuje. Slovo Boží, které nikdy nezastará, ani se nevyčerpá, je privilegovaným prostředkem k tomu účelu. Je to právě Slovo Boží, které nás působením Ducha svatého stále znovu vede k celé pravdě (srov. Benedikt XVI., K účastníkům Mezinárodního kongresu k XL. výročí dogmatické konstituce Dei verbum, v Insegnamenti,vol. I,2005, str ). A prosme Pána, aby nám dnes dal myslitele, teology a exegety, kteří nacházejí tuto mnoho rozměrnost, tuto trvalou aktuálnost Písma svatého, jeho novost pro dnešek. Prosme Pána, aby nám pomohl číst rozjímavě Písmo svaté a skutečně se živit pravým pokrmem života, jeho Slovem. 9

10 10 PEREGRINATIO AD LIMINA APOSTOLORUM (10) (příprava na poutní zájezd do Říma, června 2007) DÓM V ORVIETU DIV UMĚNÍ, JENŽ POVSTAL ABY UCHOVÁVAL ZÁZRAK VÍRY Úchvatný drahokam umění, co povstal za časů největšího rozkvětu města, aby hostil Korporál z Bolseny, je současně drahocennou pokladnicí umění a kultury, geniálním dílem a jednou z nejkrásnějších gotických katedrál Itálie. Je zasvěcena Mariině Nanebevzetí a byla vybudována, aby uchovávala tajemství víry, po eucharistickém zázraku v Bolseně. V roce 1263 se pražský kněz Petr, trýzněn pochybnostmi o skutečné přítomnosti Kristova těla a krve v posvěcené hostii, vydal na pouť do Říma, aby takto činil pokání za své pochybnosti a utvrdil se ve víře. Na zpáteční cestě se zastavil v Bolseně a požádal o slavení mše svaté na oltáři sv. Kristiny; ve chvíli proměňování, poté, co vroucně prosil Pána, aby rozptýlil jeho pochybnosti, spatřil, jak z rozlomené svaté hostie kanou krůpěje krve a zbrocují korporál (lněný ubrousek pod eucharistickými způsobami). Následovalo překvapení a úžas přítomných. Jen co se o zázraku dozvěděl papež Urban IV. ( ), pobývající tehdy v tvrzi v nedalekém Orvietu, nechal si korporál zbrocený božskou krví přinést: v procesí mu pak v Orvietu vyšel vstříc spolu s preláty, kněžími a velkým zástupem věřících, padl na kolena a v hluboké úctě se mu klaněl; poté jej ukázal věřícím a uložil do katedrály. Bulou Transiturus, z 11. srpna 1264, pak ustanovil slavnost Corpus Domini (Těla a krve Páně), čímž rozšířil eucharistickou úctu na celou Církev (do té doby byla rozšířena ve Flandrech jako reakce na Berengariovu herezi, která se stavila proti transubstanciaci). Tato papežská bula položila základy dvěma vrcholným dílům: dómu v Orvietu a liturgické oficium o Eucharistii tehdy ještě žijícího sv. Tomáše Akvinského. Orvieto uchovává Korporál zázraku, ale Bolsena památku a kult prvotní události.

11 Stávající katedrála se však obyvatelům Orvieta zdála starou a nehodnou k uchovávání tak vzácné relikvie božské přítomnosti. Začali proto konat sbírky pro vybudování nového chrámu, který by všechny ostatní převyšoval svou velkolepostí a nádherou. Základní kámen majestátného chrámu byl položen 13. listopadu 1290, ale až skoro deset let nato bylo rozhodnuto o vybudování nové katedrály, která by vyrostla na místě stávajících kostelů Panny Marie a sv. Konstantina. Za necelých dvacet let byla vybudována mohutná stavba basilikálního typu, ovšem s typologickou inovací dvanácti bočních kaplí, polooválných jako apsida. Avšak v roce 1308 stavba ustala. Práce byly obnoveny až za dva roky pod vedením Lorenza Maitaniho, který musel vyřešit statické problémy transeptu (=příčná chrámová loď), vybudoval opěrné pilíře a stoupající oblouky, navrhl a vystavěl až k podloubí nové impozantní trojzubcové průčelí, a přestavěl apsidu. Vyplněním opěrných pilířů a oblouků vznikly dvě velké kaple kaple Korporálu (1356) a Madony sv. Brizia (1444), čímž se stavba přiblížila tvaru latinského kříže, jemuž vévodí nádherné průčelí, zářící barevnými mramory a mozaikami, dokončenými v XVI. století. Vybudování kaple, v níž se uchovává Korporál zázraku v Bolseně, dal postupem času vznik dodnes rozšířenému mylnému tvrzení, že dóm, zasvěcený Mariinu Nanebevzetí byl postaven v důsledku této události. Stavba katedrály ještě nebyla zcela dokončena, když se už začalo s radikálními úpravami, především v interiéru. Jako bezprostřední odpověď na pokyny dané Tridentským koncilem, byly zcela přestavěny lodi podle návrhu Hyppolita Scalzy, takže orvietský dóm se stal prvním velkým příkladem protireformačního chrámu, což bylo později v 18. století restaurováním částečně odstraněno, aby se chrámu dostalo původního výrazu. V průběhu staletí se na velkoleposti dómu podíleli vrcholní italští architekti a umělci. Po Maitanim ( ), to byli např. Andrea di Cione zvaný l Orcagna ( ), Antonio Federighi ( ), Michele Sanmicheli ( ), Antonio da Sangallo il Giovane ( ), Simone Mosca ( ), Raffaello da Montelupo ( ), Ippolito Scalza (1567, 1617), Carlo Maderno (1619), Giuseppe Valadier (1797, 1806) a Paolo Zampi ( ). 11

12 Průčelí dómu je mimořádnou syntézou nejvýznačnějších oblastí figurativního umění: architektury, sochařství i malířství. Na čtyřech pilířích, které se střídají na ostění tří portálů jsou vytesány reliéfy inspirované Písmem svatým; na prvním pilíři (zleva) se mezi vinnými ratolestmi odvíjejí Příběhy Geneze : od stvoření světa až k objevu hudby a architektury. Na druhém pilíři, mezi listovými závity, povstává Strom Jesse, mezi králi a proroky Starého Zákona, kteří asistují výjevům mesiánských proroctví, vrcholících výjevem ukřižování. Na třetím pilíři pak se odvíjejí Příběhy z Nového zákona vedle adorujících andělů a proroků, a obrazů z Ježíšova života od Mariina zvěstování po Noli me tangere (Nedotýkej se mě) Maří z Magdaly. 12

13 Na posledním pilíři, zase rozděleném vinnými ratolestmi, je znázorněn Poslední soud s hierarchicky rozvrstvenými zástupy odsouzených, vyvolených a blažených, nad nimiž vévodí Kristus soudce uprostřed andělů a svatých. S tesáním basreliéfů se začalo na počátku XIV. století a většina z nich byla zhotovena pod vedením Maitaniho. Z téže doby jako basreliéfy pocházejí bronzové sochy, které na nich spočívají: znázorňují symboly evangelistů a soubor Majestátu nad centrální branou, na hrotech pak je mramorová socha anděla a dvě bronzové sochy (Beránek Boží a sv. Archanděla Michaela s drakem). 13

14 Kolem rozety jsou v edikulách sochy dvanácti proroků a nad nimi edikuly se sochami dvanácti apoštolů. 14 Mozaikové obrazy na vrcholcích zachycují výjevy ze života Panny Marie, dále pak Ježíšův křest v Jordáně, a kulminují uprostřed obrazem Nanebevzaté a Korunováním Panny Marie.

15 KAPLE SVATÉHO KORPORÁLU tady budeme slavit eucharistii o slavnosti Corpus Domini, ve čtvrtek 7. června ve 12h Po staletí přežívá tradiční pouto, které váže orvietský dóm k eucharistickému zázraku v Bolseně. Papež Jan Pavel II. objasnil tuto legendu při své pouti do Orvieta, 17. června 1990, kdy o slavnosti Corpus Domini řekl: Přestože jeho vybudování (dómu) není přímo spjato se slavností Corpus Domini, kterou papež Urban IV. zavedl bulou Transiturus v roce 1264, ani se zázrakem, k němuž rok předtím došlo v Bolseně, není ovšem pochyb o tom, že eucharistické tajemství zde mocně připomíná korporál z Bolseny, pro nějž byla postavena boční kaple, která jej nyní bedlivě uchovává. Město Orvieto je proto od té doby známé po celém světě díky tomuto zázračnému znamení, které všem připomíná milosrdnou lásku Boha, který se stal pokrmem a nápojem spásy pro lidstvo putující po zemi. (obr. vlevo uprostřed: Relikviář Korporálu) 15

16 PIETA DÓMU V ORVIETU Jde vrcholné dílo Hyppolita Scalzy. Zachovává klasický ideál, kdy soubor více postav je vytesán z jednoho bloku mramoru, a na první pohled je patrný vliv Michelangelův. Jde o hlubokou reflexi nad Kristovou smrtí, znázorněnou zcela realistickou výpovědí v zoufalých tvářích a dramatické výrazovosti gest všech čtyř postav. Ježíšovo bezduché tělo, s hlavou skloněnou na pravém rameni a pokrčenýma nohama, je podpíráno Pannou Marii. Mrtvé tělo Syna spočívá na jejím klíně, přičemž Maria používá pláště, aby se nedotýkala jeho obnaženého těla. Gesto levé ruky připomíná tragický žal. Magdaléna na kolenou klade svou tvář na Ježíšovu ruku, přičemž její ruka se dotýká jeho nohy; Nikodém s čelem, svraštěným bolestí, sdílí ve stoje nářek žen; v jedné ruce drží hřeby a kleště, v druhé žebřík a kladivo: nástroje, které odkazují na ukřižování a snětí z kříže. 16 Freska POSLEDNÍHO SOUDU, Fra Angelico a Luca Signorelli (1499), katedrála v Orvietu

17 JOSEPH RATZINGER/BENEDIKT XVI. J E Ž Í Š Z N A Z A R E T A Od pondělí, 16. dubna je na pultech světových knihkupectví kniha s titulem JEŽÍŠ Z NAZARETA, jejíhož autora prezentují dvě jména Joseph Ratzinger/Benedikt XVI. Obrovský zájem o toto dílo dokumentuje i fakt, že za první den bylo jen v Itálii prodáno výtisků a připravuje se druhé vydání, čímž celkový náklad dosáhne svazků. Díky velkorysosti přítele Egidia Richtera z Terstu, který mi knihu koupil a tento týden zaslal, mohl jsem do dnešního Farního Informátora exkluzivně přeložit úryvek z VIII. kapitoly, který je námětem k meditaci právě o této neděli dobrého Pastýře. VIII. VELKÉ JANOVSKÉ OBRAZY Pastýř Obraz pastýře, kterým Ježíš představuje své poslání jak u synoptiků, tak v Janově evangeliu, má za sebou dlouhé dějiny. Na dávném Východě, a to jak na královských sumerských nápisech, tak v asyrskobabylónském prostředí, se král označuje jako pastýř, ustanovený Bohem; úkon pást je obrazem jeho úkolu vládnout. Vycházeje z tohoto obrazu patří mezi tyto úkoly spravedlivého panovníka péče o slabé. Dalo by se tedy říci, že obraz Krista, dobrého pastýře, je podle svého původu, evangeliem o Kristu králi, které dává vyniknou Kristově královské důstojnosti. To, co bezprostředně předchází Ježíšově řeči se pochopitelně nachází ve Starém zákoně, kde sám Bůh vystupuje jako pastýř Izraele. Tento obraz hluboce formoval zbožnost Izraele a stal se poselstvím útěchy a naděje především v dobách 17

18 pohrom. Snad nejkrásněji je tato důvěrná zbožnost shrnuta v 23. žalmu: Hospodin je můj pastýř I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou (v. 4). Obšírněji je pak obraz Boha-pastýře rozvinut u Ezechiela v kapitole, jehož vizi, konkretizovanou na současnost, chápou synoptická podobenství o pastýři i Janova řeč o pastýři, jako proroctví o Ježíšově činnosti. Tváří v tvář sobeckým pastýřům, s nimiž se Ezechiel setkává a současně je odsuzuje, prorok oznamuje příslib, že sám bůh bude hledat své ovce a postará se o ně. Vezmu je z národů a shromáždím je ze všech končin. Znovu je vrátím do jejich země. Já sám budu vyvádět své ovce na pastvu a já jim dám odpočinout. Půjdu hledat tu, která se ztratila a vrátím do stádce tu, která se zatoulala; obvážu raněnou a budu pečovat o neduživou, ochráním tučnou a silnou (34, ). Tváří v tvář reptání farizeů a zákoníků stran své družnosti s hříšníky, Pán vypráví podobenství o 99 ovcích, co zůstali v ovčinci a jedné, co se zatoulala, kterou jde pastýř hledat, aby si ji pak celý šťastný vložil na ramena a přinesl ji domů. Tímto podobenstvím říká Ježíš svým protivníkům: Nečetli jste Boží slovo u Ezechiela? Já konám jen to, co Bůh jako pravý pastýř ohlásil: půjdu hledat ztracené ovce a zpátky do ovčince přivedu ty, které se zatoulaly. V jednom pozdním období starozákonního proroctví dochází k dalšímu překvapivému a hlubokému zlomu v líčení obrazu pastýře, zlomu, který přímo uvádí do tajemství Ježíše Krista. Matouš nám vypráví, že po Poslední večeři, na cestě k Olivové hoře, Ježíš předpověděl svým učedníkům, že se nyní začíná naplňovat to, co je ohlášeno u Zachariáše 13,7: Udeřím na pastýře a ovce ze stáda se rozprchnou (Mt 26,31). Vskutku, tady u Zachariáše se objevuje obraz pastýře, který v souladu s Božím záměrem podstupuje smrt a tím klade základ k poslednímu zlomu dějin (J. Jeremias, GLNT X, col. 1201). Tato překvapivá vize zabitého pastýře, který skrze smrt se stává spasitelem je úzce spjata s dalším obrazem Zachariášovy knihy: Na dům Davidův a na obyvatele Jeruzaléma vyliji ducha milosti a útěchy: budou hledět na toho, kterého probodli. Budou nad ním naříkat, jako se naříká nad jediným synem. V onen den bude v Jeruzalémě velký nářek, jako nářek pro Hadad- Rimmóna na ma megidské pláni. Onoho dne zde bude pramen, který vytryskne Davidovu domu i obyvatelům Jeruzaléma na obmytí hříchu a nečistoty ( ; 13,1). Hadad-Rimmón bylo jedno z božstev vegetace, jež zemřelo a povstalo, jak jsme se zmínili už dříve v souvislosti s chlebem, který předpokládá smrt a vzkříšení zrnka. Jeho smrt, po níž pak následuje vzkříšení, se oslavovala bezbřehými rituálními nářky; pro ty, kdo se jich účastnili a evidentně mezi nimi byli i prorok a jeho čtenáři se tyto obřady staly prapůvodním obrazem smutku a nářku. Pro Zachariáše je Hadad- Rimmón jedním z planých božstev, kterými Izrael pohrdá a odhaluje je jako mýtické sny. 18

19 Nicméně, toto božstvo se prostřednictvím obřadu nářku stává obrazem Někoho, kdo skutečně existuje. Je tu zřejmý vnitřní vztah s Božím služebníkem Deutero-Izaiáše. Poslední proroci Izraele, aniž by to dokázali lépe vyložit, tu spatřují postavu trpícího a umírajícího vykupitele, pastýře, který se stává beránkem. Karl Elliger to komentuje: Na druhé straně se jeho pohled (Zachariášův) upírá se zvláštní jistotou k nové dálce a krouží kolem postavy Toho, který byl proboden na kříži na vrcholu Golgoty, aniž by ale jasně rozlišoval postavu Krista, třebaže zmínkou Hadad-Rimmóna podivně naráží i na tajemství vzkříšení, ale ovšem jen naráží především aniž by jasně viděl skutečný vztah mezi křížem a pramenem proti všem hříchům a nečistotám (ATD, vol. 25, 1964, str. 172). Zatímco u Matouše, cituje Zachariáše na začátku dějin utrpení (13,7) sám Ježíš obraz zabitého pastýře -, Jan odkazem na Zachariáše (12,10) uzavírá vyprávění o Ježíšově ukřižování: Budou hledět na toho, kterého probodli (19,37). Nyní je zřejmé: zabitý a spasitel je Ježíš Kristus, Ukřižovaný. Jan to spojuje s vizí pramene k očištění od hříchů a nečistot, jak je ohlášen u Zachariáše: z Ježíšova otevřeného boku vyšla krev a voda (srv. Jan 19,34). Sám Ježíš, Ten, který byl na kříži proboden, je pramenem očištění a uzdravení pro celý svět. Jan to navíc spojuje s obrazem velikonočního beránka, jehož krev má očistnou sílu: Ani kost mu nebude zlomena (Jan 19,36; srv. Ex 12,46). Tak se nakonec uzavírá kruh, navazujíc na počátek evangelia, když Jan Křtitel, jen co zahlédl Ježíše, řekl: Hle, beránek Boží, ten, který na sebe vzal hříchy světa (1,29). Obraz beránka, který je v Apokalypse rozhodující jiným způsobem, tak obsahuje celé evangelium a vykládá do důsledku i řeč o pastýři, jejímž středem je právě oběť života, kterou Ježíš přinesl. Samotná řeč o pastýři překvapivě nezačíná konstatováním: Já jsem dobrý pastýř, nýbrž jiným obrazem: Vpravdě, vpravdě pravím vám: já jsem dveře k ovcím (Jan 10,7). Už předtím ježíš řekl: Kdo nevchází do ovčince branou, ale jinudy, je zloděj a lupič. Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí (10,1s). Tento úryvek sna lze pochopit jen v tom smyslu, že Ježíš tu dává kritérium pro pastýře svého stádce po svém výstupu k Otci. Zda je kdo skutečný pastýř, to se ukazuje, jestliže vchází skrze Ježíše, který je chápán jako brána, neboť tak Ježíš zůstává v podstatě pastýřem stádce patří jen Jemu. Jak toto vcházení skrze Ježíše, chápaného jako brána, vypadá konkrétně, to nám ukazuje dodatek k evangeliu v 21. kapitole uvedení Petra do téhož Ježíšova pastýřského úřadu. Pán třikrát říká Petrovi: Pas mé beránky (resp. mé ovce : 21,15-17). Petr je jasně označen jako pastýř Ježíšových ovcí, je ustanoven do pastýřského úřadu, který je vlastní Ježíšovi, Nicméně, aby jej mohl vykonávat, musí vejít branou. Na tento vstup či lépe: tomuto nechání vstoupit branou (10,3) odpovídá trojí otázka: Šimone, synu Janův, miluješ mě? je tu především zcela osobní prvek povolání: Šimon je povolán jménem, svým vlastním jménem Šimon a svým rodovým původem. Je dotazován na lásku, která mu dává stát se jedno s Ježíšem. Tak přichází k ovcím skrze Ježíše, nepovažuje je za vlastní patřící Šimonu Petrovi nýbrž za stádce Ježíšovo. Protože k nim přichází branou, kterou je Ježíš, protože přichází spojen v lásce s Ježíšem, ovce naslouchají jeho hlasu, hlasu samotného Ježíše nejdou za Šimonem, nýbrž za Ježíšem, od něhož a skrze něhož k nim přichází, takže ve svém vůdci je sám Ježíš, kdo vede. Celá scéna ustanovení se pak uzavírá slovy Ježíše k Petrovi: Následuj mě (21,19). Tato epizoda připomíná scénu po prvním Petrově vyznání, kdy tento chtěl Pána odradit od 19

20 cesty kříže a Pán mu řekl: Jdi mi z cesty, aby pak všechny vyzval k tomu, aby vzali kříž a následovali ho (srv. Mk 8,33s). také apoštol, který nyní jde přede všemi jako pastýř, musí následovat Ježíše. To sebou nese jak Pán oznámí Petrovi po svěření pastýřského úřadu přijetí kříže, ochotu dát svůj život. Tak se slovo Já jsem brána stává konkrétním. A právě takto zůstává sám Ježíš pastýřem. Vraťme se k řeči o pastýři v desáté kapitole. Až v druhém spojení nyní vystupuje konstatování: Já jsem dobrý pastýř (Jan 10,11). Znovu vyvstává celá historická váha obrazu pastýře, očišťuje se a je vedena k plnosti svého významu. Důraz je kladen zvláště na čtyři podstatné obsahy. Zloděj přichází aby kradl, zabíjel a ničil (10,10). Ovce vidí jako něco ze svého majetku, který vlastní a užívá pro sebe. Záleží mu jedině na sobě samém, vše ostatní existuje pouze pro něho. Skutečný pastýř naopak nebere život, nýbrž ho dává: Přišel jsem, aby měli život a měli ho v hojnosti (10,10). To je velký Ježíšův příslib: dát život v hojnosti. Každý člověk touží po životě v hojnosti. Ale čím je? V čem život spočívá? Kde jej nacházíme? Kdy a jak máme život v hojnosti? Kdy žijeme jako marnotratný syn a mrháme všemi Božími hřivnami? Když žijeme jako zloděj a lupič a všechno schraňujeme pro sebe? Ježíš slibuje, že ovcím ukáže pastvu, totiž to, z čeho žijí, že je skutečně uvede k pramenům života. Jako ozvěně tu můžeme naslouchat slovům 23. žalmu: Dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, vodí mně odpočinout si k napajedlům Prostíráš pro mne stůl. Štěstí a přízeň mě provázejí po všechny dny mého života (2,5s). ještě bezprostředněji tu zaznívá řeč o pastýři u Ezechiela: Zavedu je na tučnou pastvu a jejich ovčinec bude vysoko v izraelských horách (34,14). Ale co to všechno znamená? Víme, z čeho žijí ovce; ale z čeho žije člověk? V izraelských horách a pastvinách na jejich vrcholcích, kde je stín a voda, spatřovali Otcové obraz výšin Písma svatého, pokrmu, co dává život Božího slova. A i když to není historickým významem textu, chápali nicméně v podstatě správně a především pochopili správně samotného Ježíše. Člověk žije z pravdy a z toho, že je milován, že je milován Pravdou. Potřebuje Boha, Boha, který k němu přichází a vykládá smysl života, a ukazuje mu tak životní cestu. Jistě, člověk potřebuje chléb, ale v hloubi potřebuje především Slovo, Lásku, samotného Boha. Kdo mu dá toto, dává mu život v hojnosti. A tím i 20

21 uvolňuje síly, díky nimž může člověk vědomě utvářet zemi, může pro sebe i druhé nacházet dobra, která můžeme mít jen ve vzájemnosti. Z tohoto pohledu existuje vnitřní vztah mezi řečí o chlebě v šesté kapitole a řečí o pastýři: jde vždy o to, čím člověk žije. Filón, velký židovský filozof a Ježíšův současník, řekl, že Bůh, pravý pastýř svého lidu, ustanovil za pastýře svého prvorozeného, Logos (Barrett, str. 374). Janovský rozhovor o pastýři není v přímém vztahu s chápáním Ježíše jako Logu; a přece právě v samotném kontextu Janova evangelia spočívá jeho význam: Ježíš jako vtělené Boží Slovo je sám nejen pastýřem, ale také pokrmem, skutečnou pastvou ; dává život tím, že dává sám sebe, On, který je Život (srv. 1,4; 3,36; 11,25). Dospěli jsme k druhému námětu řeči o pastýři, v němž se objevuje nový prvek, který vede za Filóna nikoli prostřednictvím nových idejí, nýbrž skrze novou událost: vtělení a utrpení Syna. Dobrý pastýř dává za ovce svůj život (10,11). Stejně jako řeč o chlebu se neomezuje pouze na odkaz na Slovo, nýbrž odkazuje na Slovo, které se stalo tělem a darem pro život světa (6,51), tak je středem řeči o pastýři položení života za ovce. Kříž je ohniskem řeči o pastýři, nikoli však jako násilný akt, který Ježíše znenadání postihne a je mu vnucen zvenčí, nýbrž jako spontánní obětování sebe sama: Já dávám za ovce svůj život, abych jej pak znovu dostal nazpátek. Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe (10,17ss). Tady se vykládá to, k čemu došlo při ustanovení Eucharistie: Ježíš přetváří násilný vnější akt ukřižování v úkon dobrovolného obětování sebe sama pro druhé. Ježíš nedává něco, nýbrž sám sebe. Tak dává život. Tyto úvahy musíme znovu prohloubit a vrátit se k nim, když budeme mluvit o eucharistii a velikonoční události. Třetím podstatným námětem řeči o pastýři je vzájemné poznání mezi pastýřem a stádcem: Volá své ovce jednu po druhé a vyvádí je, a ovce jdou za ním, protože znají jeho hlas (10,3). Já jsem dobrý pastýř, znám své ovce a ony znají mne, jako Otec zná mě a já znám Otce; a dávám svůj život za své ovce (10,14). V těchto verších vyvstávají dva vzájemné vztahy myšlenky, u níž se musíme zastavit, abychom pochopili, co znamená toto poznání. Především jsou naznačeny poznání a přináležitost. Pastýř zná ovce, protože mu patří, a ony ho znají, protože jsou jeho. Poznání a přináležitost (v řeckém textu být vlastní ta ídia) jsou v podstatě totéž. Pravý pastýř nevlastní ovce jako nějakou věc, která se používá a opotřebovává; patří mu právě ve vzájemném poznávání se, a toto poznávání je vnitřním přijímáním. Označuje niternou přináležitost, která je mnohem hlubší než vlastnění věcí. Objasněme to na příkladu z našeho života. Žádný člověk nepatří druhému jako mu patří nějaká věc. Děti nejsou vlastnictvím rodičů; ani manželé se navzájem nevlastní. Ale patří si mnohem hlubším způsobem, než jakým někomu patří například kus dřeva či pole či cokoli jiného zvaného vlastnictví. Děti patří rodičům, ale přesto jsou svobodní Boží tvorové, každé s vlastním povoláním, se svou novostí a jedinečností před Bohem. Patří si nikoli jako vlastnictví, ale v odpovědnosti. Patří si proto, že přijímají svobodu druhého a navzájem se podpírají v lásce, jakož i v poznání současně svobodní a jednotní v tomto společenství navěky. Stejně tak i ovce, které jsou osobami Bohem stvořenými, Božími obrazy, nepatří pastýři jako věci to je způsob, jakým se jich zmocňuje zloděj a lupič. Právě v tomto spočívá rozdá íl mezi vlastníkem, pravým pastýřem a zlodějem: pro zloděje, pro ideology 21

22 a diktátory jsou lidé pouze předmětem, který vlastní. Pro pravého pastýře jsou naopak svobodnými bytostmi, zaměřenými k pravdě a lásce; pastýř se projevuje jako jejich vlastník právě tím, že je zná a miluje, že je chce ve svobodě pravdy. Patří mu skrze jednotu poznání, ve společenství Pravdy, kterou je On sám. Právě proto jich neužívá, ale dává za ně život. Jako Logos a vtělení, Logos a utrpení, jdou ruku v ruce, tak i poznání a darování sebe sama jsou vpodstatě jedno. Ještě jednou si poslechněme rozhodující větu: Já jsem dobrý pastýř, znám své ovce a ony znají mne, jako Otec zná mě a já znám Otce; a dávám za ovce svůj život (10,14s). V této větě je ještě další vzájemný vztah, který bychom měli mít na paměti. Vzájemné poznání mezi Otcem a Synem se prolíná s vzájemným poznáním mezi pastýřem a ovcemi. Poznání, které Ježíše váže k těm, kteří jsou jeho spočívá uvnitř jeho sdílené jednoty s Otcem. Ti, kdo jsou jeho, jsou včleněni do tributárního dialogu; znovu to uvidíme, když se budeme zamýšlet nad Ježíšovou velekněžskou modlitbou. Pak dokážeme pochopit, že Církev a Nejsvětější Trojice se vzájemně prolínají. Toto pronikání dvou rovin poznání je velmi důležité pro pochopení povahy poznání, o němž mluví Janovo evangelium. Aplikujeme-li toto všechno na náš životní obzor, můžeme říci: jedině v Bohu a vycházeje od Boha lze skutečně poznat člověka. Poznání, které člověka omezuje na empirickou a uchopitelnou dimenzi vůbec pravé hloubky člověka nedosahuje. Člověk poznává sám sebe, jen pokud se naučí chápat vycházeje od Boha, a druhého poznává jen pokud v něm objeví Boží tajemství. Pro pastýře ve službě Ježíšově to znamená, že nemá vázat lidi na sebe, na své malé já. Vzájemné poznání, které ho pojí s ovcemi, jež jsou mu svěřeny, musí směřovat k vzájemnému uvádění do Boha, směřovat k Němu; musí proto být objevováním se ve společenství Božího poznání a lásky. Pastýř v Ježíšově službě musí vždy vést nad sebe sama, aby druhý našel celou svou svobodu; proto musí také sám vždy znovu překračovat sebe sama směrem ke sjednocení s Ježíšem a trojjediným Bohem. Já, které je vlastní Ježíši, je stále otevřeno Otci, v niterném společenství s Ním; On není nikdy sám, ale existuje v příjímání a darování se Otci. Mé učení není moje, jeho Já je Já otevřené Trojici. Kdo ho zná, vidí Otce, vstupuje do tohoto společenství s Otcem. Právě toto dialogické překonání, přítomné v setkání s Ježíšem, nám znovu ukazuje pravého pastýře, který se nás nezmocňuje, nýbrž vede nás ke svobodě našeho bytí, tím, že nás uvádí do niterného společenství s Otcem a sám za nás dává svůj život. Docházíme k poslednímu velkému tématu řeči o pastýři: tématu jednoty. Velmi významně se objevuje v řeči o pastýři u Ezechiela: «Hospodin mě oslovil a řekl: nyní ty, synu člověka, vezmi si kus dřeva a napiš na ně: Juda a Izraelovi synové, jeho druzi. Vezmi si pak druhé dřevo a napiš na ně: Josef, Efraimovo dřevo a celý dům Izraele s ním spojený. Spoj pak jedno dřevo s druhým a budou v tvé ruce jedním kusem Tak praví Hospodin Bůh: Hle, vezmu izraelské syny z národů, ke kterým šli, a shromáždím je ze všech stran udělám z nich jeden národ v mé zemi, na izraelských horách už nebudou dvěma národy, nebudou již rozděleni na dvě království» (Ez 37, s). Bůh-pastýř znovu shromažďuje rozdělený a rozptýlený Izrael v jeden lid. Řeč o pastýři, kterou Ježíš pronesl, obnovuje tuto vizi, ale rozhodujícím způsobem rozšiřuje rádius příslibu: Ale mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince; také ty musím přivést a bude jen jedno stádce, jen jeden pastýř (10,16). Ježíšovo poslání pastýře 22

23 se nevztahuje pouze na rozptýlené ovce domu Izraelova, ale směřuje obecně k tomu, aby shromáždil Boží syny, kteří se rozptýlili (11,52). Příslib jednoho pastýře a jednoho stádce říká proto totéž, co se objevuje u Matouše v misijním poslání Zmrtvýchvstalého: Učte všechny národy (28,19), a co se pak opakuje ve Skutcích apoštolů: Budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano, až na konec země (1,8). Tady je zřejmý vnitřní důvod tohoto misijního poslání: je tu pouze jeden pastýř. Logos, jenž se v Ježíši stal člověkem je pastýřem všech lidí, protože všichni byli stvořeni tímto jediným Slovem; nehledě na všechna svá rozptýlení, vycházeje od Něj a v pohledu k Němu jsou jedno. I přes všechna svá rozptýlení se lidstvo muže sjednotit, vycházeje od pravého Pastýře, Logu, který se stal člověkem, aby dal svůj život, a tak dal život v hojnosti (10,10). Už v prvních staletích a je to doložitelné od III. století se vize pastýře stala pro prvotní křesťanství rozhodujícím obrazem. Nalezlo už existující bukolickou postavu nesoucí ovci, která se objevovala ve stresované městské společnosti a požívala obliby jako sen prostého života. Křesťanství však záhy dokázalo tuto postavu nově vyložit na základě Písma svatého; zvláště například ve světle 23. žalmu: Hospodin je můj pastýř; nic nepostrádám; dává mi odpočinout na svěžích pastvinách. I kdybych měl kráčet temnotou rokle, nezaleknu se zla. Štěstí a přízeň mě provázejí po všechny dny mého života; přebývat smím v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy. Poznali v Kristu dobrého pastýře, který vede temnými roklinami života; pastýře, který sám prošel temným údolím smrti; pastýře, který zná i cestu, co prochází nocí smrti a který mě neopustí ani v oné poslední samotě a vyvede z tohoto údolí na svěží pastviny života, do místa odpočinku, světla a pokoje (Římský kánon). Klement Alexandrijský vyjádřil tuto důvěru v pastýřské vedení verši, které dávají pochopit něco z této naděje a tohoto optimizmu prvotní Církve, často trpící a opakovaně pronásledované: Svatý pastýři, veď své duchovní ovce: králi, veď své děti bez pohromy. Kristovy šlépěje jsou cestou k nebi (Ped. III.. 101,5 a 30; van der Meer 23). Křesťanům se pochopitelně vybavovalo jak podobenství o pastýři, který jde za ztracenou ovcí, vloží si ji na ramena a nese ji domů, tak řeč o pastýři v Janově evangeliu. Pro Otce se tyto dva prvky navzájem sbíhají: pastýř, který se dává na cestu, aby hledal ztracenou ovci je samo věčné Slovo, a ovce, kterou si klade na ramena a kterou s láskou nese domů, je lidstvo, lidská přirozenost, kterou vzal na sebe. Ve svém vtělení a ve svém kříži nese domů ztracenou ovci lidstvo nese i mě. Logos, který se stal člověkem, je pravým nositelem ovce Pastýřem, který jde za námi mezi trní a do pouští života. Jím neseni, dojdeme domů. Položil za nás život. On sám je život.!!! 23

24 Insieme ai miei fedeli prego il Risorto di darle per tutti i Suoi giorni pronunciare con fede incrollabile le parole di Tommaso: "Dominus meus et Deus meus (blahopřání zaslané mailem Jeho Svatosti Benediktu XVI. u příležitosti jeho 80. narozenin, ) Sua Santitá, con cuore pieno di gratitudine vissuta nel giorno di domenica della Divina misericordia ho pregato insieme con tutti i fedeli affidati alla mia cura pastorale per Lei. La incontravo nel tempo dei miei studi per il dottorato a Roma, La conosco per i Suoi scritti ed alto incarico nella Chiesa universale. Ma soprattutto vorrei ringraziarla per la Sua fede incrollabile. In questo momento mi sia permesso di ricordare tanti incontri "nascosti" con Lei proprio a Piazza san Pietro dove Lei, da cardinale passava con il rosario nelle mani. Santitá, giá l anno scorso in occasione dell anniversario di nascita di Mozart ho organizzato un concerto nel Suo onore. In quest anno del Suo genetliaco ci rechiamo in un Peregrinatio ad limina apostolorum a Roma per incontrarla personalmente (da 6 al 13 giugno) durante l udienza generale di mercoledi il 13 giugno. Speriamo di poter cosí starle vicino da chiesa che ha sofferto tanto durante il comunismo, ma che ha conservato la sua fede proprio grazie alla fedeltá a Pietro. Sua Santitá, alla fine vorrei ringraziarla per la Sua lettera enciclica Deus caritas est (che ho tradotta in mia lingua e presentato proprio ai partecipanti del concerto in Suo onore), grazie per la Sua testimonianza di fede profonda pronunciata nei Suoi viaggi apostolici, e soprattutto grazie per la Sua testimonianza scritta nel libro Gesú di Nazareth (alcune parti trovati su sito internet ho potuto tradurre in anticipo nel mio Informatore parrocchiale giá spedito a Sua Santitá). Insieme ai miei fedeli prego il Risorto di darle per tutti i Suoi giorni pronunciare con fede incrollabile le parole di Tommaso: "Dominus meus et Deus meus", per il bene di tutta la Sua Santa Chiesa. Il Suo gratissimo Dr. Josef Benicek, parroco della parrocchia di san Benedetto a Pustimer Vaše Svatosti, se srdcem naplněným vděčností, prožívanou o neděli Božího milosrdenství, jsem se modlil za Vás spolu se všemi věřícími, kteří jsou svěřeni mé pastýřské péči. Potkával jsem Vás během svých doktorských studií v Římě. Znám Vás z Vašich spisů i vysokého úřadu ve všeobecné Církvi. Především bych Vám však chtěl poděkovat za Vaši nezlomnou víru. Budiž mi v této chvíli dovoleno vzpomenout tolika skrytých setkání s Vámi na náměstí svatého Petra, kde jste jako kardinál procházel s růžencem v rukou. Svatosti, už vloni jsem u příležitosti výročí Mozartova narození, pořádal koncert k vaší poctě. V tomto roce Vašeho jubilea se vypravujeme na Pouť k hrobům apoštolů do Říma, abychom se s Vámi osobně setkali během generální audience, ve středu 13. června. Doufáme, že Vám tak budeme moci být nablízku jako Církev, která za komunizmu tolik vytrpěla, ale která si uchovala svou víru právě díky věrnosti Petrovi. Vaše Svatosti, na závěr bych Vám rád poděkoval za encykliku Deus caritas est (kterou jsem přeložil do mateřštiny a představil právě účastníkům koncertu k Vaší poctě), dík za Vaše svědectví hluboké víry, vyslovené v průběhu Vašich apoštolských cest, a především díky za Vaše svědectví vypsané v knize Ježíš z Nazareta (některé části zveřejněné na internetu jsem předem přeložil do mého Farního Informátora, který byl už Vaší Svatosti zaslán). Společně s mými věřícími prosím Zmrtvýchvstalého, aby Vám po všechny dny dal s neochvějnou vírou pronášet slova Tomášova Pán můj a Bůh můj, k dobru celé své svaté Církve. S vděčností Váš Josef 24

25 Svatý Otec přijal zdvořilostní přání, která obdržel u příležitosti velikonočních svátků i svých osobních výročí. Jeho Svatost děkuje za oddanou vzpomínku a vyprošuje od Zmrtvýchvstalého hojnost velikonočních darů pokoje a radosti, a na jejich důkaz uděluje Apoštolské požehnání. + Mons. Leonardo Sandri Substitut státního sekretariátu! Stasi ukrývala nacistické dokumenty, dokazující protinacistický postoj Pia XII. (reportáž P. Josefa Koláčka, SJ, dlouholetého ředitele české sekce vatikánského rozhlasu) Internetové vydání deníku Yedioth Aharonot zveřejnilo zprávu, že se kvůli sporu o text pod fotografií Pia XII. umístněnou v oddělení vyhrazeném pro reprobi t.j. bezbožné nebo ničemné, v památníku holokaustu Yad Vashem v Jeruzalémě, apoštolský nuncius v Izraeli mons Antonio Franco nezúčastní vzpomínkové slavnosti na oběti Shoahu. Nuncius tuto zprávu potvrdil a vyjádřil svůj vnitřní neklid nad negativním úsudkem ba odsouzením památky Pia XII., neboť se nebere v úvahu fakt, že historická věda dochází ke zcela opačným závěrům o jeho postavě. Co zaráží, ba uráží ve zmíněném textu pod fotografií Pia XII.? Jsou to následující tvrzení: Reakce Pia XII. na zabíjení Židů během holokaustu je kontroverzní. V roce 1933 jako vatikánský státní 25

26 sekretář, aby uchoval práva církve v Německu podepsal konkordát s nacisty i za cenu uznání nacistického režimu. Když byl zvolen papežem, dal stranou encykliku proti rasismu a antisemitismu, připravenou k vydání jeho předchůdcem... I když zprávy o vraždění Židů došly do Vatikánu, papež neprotestoval slovem ani písemně...v prosinci 1942 se neúčastnil odsouzení, které vyhlásili spojenci proti vraždění Židů. Dokonce když byli Židé deportováni z Říma do Osvětimi nezakročil... Zachoval neutrální postoj s vyjímkou konce války, když apeloval na vládu Slovenska a Chorvatska. Jeho mlčení a to, že nevydal žádné směrnice, donutilo kněze v Evropě, aby nezávisle rozhodli, jak se chovat k pronásledovaným Židům. Bolí mě to, jít do Yad Vashem a vidět Pia XII. takto prezentovaného, dodal nuncius Franco. Jistě nemůže být dán mezi lidi, kteří by se měli hanbit za to, co spáchali proti Židům. Pius XII. by se nemusel stydět za to, co všechno vykonal pro záchranu Židů, jak to dokazují historické prameny. 17. dubna byla státní sekretář kardinál Bertone na prezentaci knihy Salesiánské dílo Pia XI. v římském Appio Tuscolano. Novináři po něm chtěli komentář k textu pod fotografií Pia XII. ve Yad Vashem v Jeruzalémě. Kardinál státní sekretář citoval dokument ze dne 25. října 1943, oběžník s monogramem Pia XII. který vybízel všechny rozumí se biskupy faráře, řeholníky i řeholnice organizace katolických laiků aby poskytovaly úkryt židům. Pak jen dodal: Je to epopej, na kterou nemůžeme zapomenout. V téže době v Polsku katolíci dávali v šanc svůj život, aby zachránili židy. Tak tomu bylo i v Itálii a to je případ salesiánského institutu Pia XI., který byl průkopníkem takových hrdinských činů záchrany pronásledovaných. 26

27 Je příznačné že i Foxman, ředitel židovského centra monitorující antisemitské projevy a vydávající internetové noviny Yedioht Aharonot, řekl k textu pod fotografií Pia XII. v Yad Vashem, že je too judgemental, too conclusery (příliš odsuzující, příliš rezolutní) a na základě toho, co je dnes známo, inappropriate (nemístný, nevhodný.) byl ve Vatikánu podepsán říšský konkordát mezi Svatým Stolcem a německou vládou a to tehdejším státním sekretářem Eugenio Pacellim a vicekancléřem Franz von Papenem. (Už zde je nutno podtrhnout, že to bylo za papeže Pia XI.) Tato smlouva mezi Vatikánem a Německou říší, či jak propaganda s despektem zkracuje s Hitlerem, neměla ani cenu papíru, na kterém byla vytištěna. Klasická zásada civilizovaného styku mezi národy, že uzavřené smlouvy je třeba dodržovat - pacta sunt servanda nedělala na nacisty žádný dojem. Ještě neuschl inkoust na podpisech a už se rozjela proticírkevní opatření. Pius XI. došel k závěru, že diplomatická strategie je neúčinná a vydal tedy na jaře 1937 dvě politicky výbušné encykliky; obě jasně odsoudily bezbožecké systémy, jak nacionální socialismus, tak komunismus. Die Federführung lag, wie nicht anders zu erwatren, bei Pacelli, uzavírá Kaltefleiter a v poznámce uvádí : Encykliky Mit brennender Sorge ze 14. března 1937 a jen o týden později Divini Redemptoris O ateistickém komunismus z 19. března Na přípravě německé encykliky, která byla zaměřena na stále porušování konkordátu od nacistů se podíleli kardinálové Adolf Bertram z Breslau, Michael von Faulhaber z Mnichova, biskupové Clemens August Graf von Galen z Münsteru a Konrad Graf von Preysing z Berlína. Mnichovský arcibiskup napsal poslední návrh během svého delšího pobytu v Římě. Tento text Pacelli přepracoval a zvláště v částech týkajících se nacistické ideologie, zostřil. Izraelské noviny vsadily na tezi, že nelze měnit historickou pravdu. Jenomže nějak rády zapomínají, kolik dezinformace, polopravd a lží je zabudováno do té jejich historické pravdy, na níž mají velký podíl jak nacistické, tak komunistické tajné služby, jež dělaly vše možné, aby zdiskreditovali Pia XII. nejen za života, nýbrž zvláště po jeho smrti. Rolf Hochhut napsal z podnětu KGB divadelní hru Náměstek, které pak musela dávat všechna divadla v Rusku i v komunistických státech, aby se vtloukala do vědomí občanů ideologicky zkreslená černá legenda o Piu XII. A tyto historické pravdy vyrobené ve fantazii dramatiků (má na tom podíl i stalinista Pistorius) a profesionálních desinformátorů 27

28 tajných služeb, nyní papouškují nejen novináři, televizní moderátoři a levicoví politici, nýbrž i jinak solidní historikové. 29. března římský antiklerikální deník La Reppublica, přináší podrobnou informaci o zpřístupnění dokumentů z archivů Stasi, státní tajné bezpečnosti NDR. Uchovávali tam i Hitlerův dossier o Piu XII. Titulek shrnuje obsah: Tento papež je náš úhlavní nepřítel. Vatikanista německé televizní sítě Zdf, autor knihy Špióni ve Vatikánu, Werner Kaltefleiter, napsal 50 stránkovou studii s titulem Pius XII. Papež jako obraz nepřítele, s podtitulem Vatikán v pavučině špionáže. Více na jeho jeho webové stránce ( Uvádí v ní, co všechno našel ve zpřístupněných archivech východoněmecké komunistické tajné policie Stasi, která nejen přebrala materiály nasbírané nacistickým Gestapem, ale i jejich metody a cíle. Ze čtení těchto dokumentů vystupuje postava Pia XII. úplně jinak, než je ta, kterou předávají noviny a televize. Je to obraz papeže, jenž nebyl vůbec povolný, ba naopak byl obratným a obávaným protivníkem nacismu a pod jeho vedením církev bojovala proti nacismu všemi způsoby. Přejede mráz po zádech, když se najednou v dokumentech vynoří jméno Reinhard Heydrich. I jeho životní údaje znějí jako dupot okovaných bot. 22. září 1939 byla bezpečnostní policie (Sipo) spojena s kriminální policií (Kripo) a tajnou státní policií (Gestapo) a Heydrich byl Himmlerem jmenován vedoucím této centrály nacistického teroru. 20. února 1942 Heydrich organizoval známou konferenci na Wannsee, kde zástupci jednotlivých ministerstev projednávali přípravy na deportaci a vyvraždění Židů z Německa a evropských zemí, tedy tzv. konečné řešení židovské otázky. Heydrich pak osobně zasáhl, aby byl legační rada Richard Haidlen vyměněn za vhodnější osobu, která by měla pochopení pro přání strany a zájmy bezpečnostní služby. Robert W. Kempner, zástupce amerického hlavního žalobce při Norimberském vojenském tribunálu vyslýchal Handlena, tohoto vatikánského odborníka německého ministerstva zahraničí. Ten mu na otázku: Jak reagoval Svatý stolec na excesy nacistických teroristických organizací? odpověděl: Nuncius Cesare Orsenigo vždy protestoval proti opatřením a násilným aktům Gestapa a SS. Ve většině případů papežský nuncius nebyl s to něčeho dosáhnout, pro ty, jimž se svým vlivem snažil pomoci. Dotyční byli likvidováni a Ministerstvo zahraničí pak jen informovalo, že se osoby příslušných jmen nenacházejí ve vězění. 28

29 Po uvedení Hochutova Náměstka na předních světových scénách, doprovázeném bubnovou palbou propagandistických článků moskevské Pravdy, Izvestiji, pražského Rudého Práva, a poslušně všech komunistických a levicových deníků evropských zemí, hájil tehdejší milánský arcibiskup Montini v jednom čtenářském dopisu, zaslanému anglickému katolickému týdeníku The Tablet postoj papeže. Psal: Pius XII. nevstoupil do přímého konfliktu s Hitlerem, aby tak mohl zachránit miliony Židů před nacistickou likvidací. To je snadno pochopitelné každému, kdo se nedopustí Hochhutovy chyby a posuzuje možnosti účinné a odpovědné akce během oné strašné doby války a nacistické nadvlády, co je možné v normálních dobách nebo lépe řečeno: co by bylo možné za hypotetických okolností vymyšlených fantazií mladého divadelníka. Hochhut vytýká papeži, že neodsoudil a že neprotestoval. Takový postoj by byl nejen neužitečný, nýbrž i nebezpečný. Taková je pravda. Dopis přišel do Londýna 21. června 1963 hodinu po volbě Montiniho papežem, který přijal jméno Pavel VI. Jsou to slova člověka, který ze všech svědků té doby věděl o celé záležitosti nejvíc. Během 2. světové války byl substitutem státního sekretariátu a jedním z nejbližších spolupracovníků Pia XII. On dal také publikovat všechny vatikánské dokumenty z let Na konci ledna končí článek v La Repubblica - přiznal generál rumunské tajné policie Ion Mihal Pacepa v intewiev pro newyorský časopis National Review, že dezinformační kampaň s krycím jménem Pozice 12 byla schválena Nikitou Chruščovem s cílem morálně zdiskreditovat papeže, udělat z něho chladného a vypočítavého sympatizanta nacistů a mlčenlivého svědka holokaustu. Vyvrcholením propagandistické akce bylo uvedení dramatu Náměstek od Rolfa Hochhuta ve všech divadlech komunistických zemí, podle něhož ještě v roce 2002 řecký režisér Costa Gavras natočil film Amen se stejným cílem. Text dramatu se opíral o dokumenty, padělané sovětskou tajnou službou, které jí opatřili rumunští řeholníci, kteří měli přístup do vatikánského tajného archivu. V rozhovoru s postulátorem procesu blahořečení Pia XII. P. Petrem Gumpelem S.J. jsem se dověděl, že Pacepa už před léty uprchl na západ a dosud žije na skrytém místě v USA, takže ani jeho spolupracovníci s ním nedokázali navázat kontakt, kvůli svědectví v beatifikačním procesu. I po desetiletích jsou oprávněné obavy, že by tento svědek praktik KGB mohl být umlčen. Na závěr hlavní údaje z kapitoly nadepsané Papež neutíká. 12. září 1943 Hitler pověřil generála Wolffa, aby obsadil Vatikán to hnízdo špionů a centrum propagandy. Vatikánské archivy a umělecká díla měla být zabavena a papež deportován na sever. Měl Hitler opravdu v úmyslu unést papeže z Vatikánu. Jednoznačné důkazy chybí. Různí vykladači dějin čtou z usazené kávy utne rázně Kaltefleiter, ale uvádí všechny jejich fantastické teorie, včetně útěku do Belgického Konga či do Jižní Ameriky. Neopomene ale uvést spolehlivý údaj. - Na otázku svého sekretáře P. Leibera SJ měl Pius XII. odpovědět: Neodcházím z Říma a ani to nemám v plánu. Zůstal se svými Římany, když Němci obsadili Řím, ale i tehdy, když těsně před osvobozením padaly spojenecké bomby nedaleko papežského paláce. Je třeba brát vážně výpověď generalmajora Lahousena, který 1. února 1946 vypovídal před Norimberským vojenským soudem jako svědek, a na otázku, zda měl být Pius XII. unesen, odpověděl úsečně: Ne, oni ho chtěli zabít! (V poznámce Kaltefleiter uvádí: Příslušný výtah z textu výpovědi dal generál Mark W. Clark, velitel amerických vojsk v Rakousku baronce Elisabeth Freytag von Loringhove, vdově po tomto důstojníku Abwehru). 29

30 MODLITBA ZA OBDRŽENÍ MILOSTI NA PŘÍMLUVU BOŽÍHO SLUŽEBNÍKA PAPEŽE JANA PAVLA II. Ó Nejsvětější Trojice, děkujeme ti, žes církvi darovala papeže Jana Pavla II. a dala v něm zazářit něžnosti svého otcovství, slávě Kristova kříže a jasu Ducha lásky. Svou bezmeznou důvěrou v tvé nekonečné milosrdenství a v mateřskou přímluvu Panny Marie nám zosobnil obraz Ježíše, Dobrého Pastýře a ukázal nám tak svatost jako vysoké měřítko řádného křesťanského života, jako cestu k dosažení věčného společenství s tebou. Na jeho přímluvu nám podle své vůle uděl milost (vložit svou prosbu o uzdravení duše či těla), o kterou vroucně prosíme, v naději, že bude brzy přiřazen k počtu tvých svatých. Amen. 30 S církevním schválením Kardinál CAMILLO RUINI Generální vikář Jeho pro Římskou diecézi