Co říkají rodiče na tvé vystupování? Maminka to bere s humorem, táta to nese hůř. Přesto všechno se náš vztah nezměnil a milují mě stejně.

Transkript

1 Co tě přivedlo k Travesti Show? V pořadu Peříčko jsem viděl Sher. Řekl jsem si, že to musím spatřit na vlastní oči. Protože to mám nejblíž do klubu Kraken, byl jsem se tam podívat. V Krakenu mě okouzlila slečna Tifany s písní Čikitita od ABBY. Skamarádil jsem se se skupinou Crazy Laides. Slovo dalo slovo a koncem května minulého roku jsem se stal členem souboru a začal vystupovat v Krakenu. Uspokojuje tě vystupování nebo je to pouze finanční otázka? Vystupování mě uspokojuje. Mám dobrý pocit, když mi lidé tleskají a baví se. Možná je to jistý způsob exhibice, ale v první řadě to dělám pro publikum. Finanční otázka je velmi důležitá, neopomíjím ji, ale kecal bych kdybych říkal, že to dělám kvůli penězům. Kostýmy, make-up, paruky, boty to všechno stojí peníze. Pokryje tvůj honorář tyto náklady? Kostýmy si nechávám šít v Image, kde jeden kostým stojí podle náročnosti od 5 tis. Kč. Používám profesionální líčení od Kryolanu. Mám 7 paruk, které, jak všichni víme, nejsou levná záležitost. Ta nejdražší mě stála 8 tisíc. Mám nohu č. 41, takže nemám problém sehnat dámskou obuv. Extravagatní modely kupuji v Italské obuvi na Tylově náměstí a pro klasické lodičky chodím do Stivalu. To vše stojí peníze a protože nedělám Travesti dlouho, investoval jsem do výbavy zatím přes 70. tis. Kč. Tyto investice se zatím nevrátily. Oblékáš se mimo vystupování do ženských šatů? Do ženských šatů se oblékám pouze na vystupování a když zkouším nové číslo. V soukromí jsem kluk a dámské věci nenosím. Co říkají rodiče na tvé vystupování? Maminka to bere s humorem, táta to nese hůř. Přesto všechno se náš vztah nezměnil a milují mě stejně. 7Snažil jsi se jim to vysvětlit? Vysvětlil jsem jim to jako způsob seberealizace. Přirovnal jsem se k herci, který hraje divadlo. V převleku se snažím vžít do role zpěvačky, kterou imituji. Dělám kabaretní čísla, i když je jich méně, dále pak komedie a písničky "tleskačky". Můj repertoár se skládá hlavně z českých hitů let. Tvoje neoblíbenější zpěvačky Moje nejoblíbenější zpěvačky jsou H. Vondráčková, N. Urbánková, P. Černocká, M. Kubišová, E. Pilarová, V. Špinarová. Ze zahraničních pak skupiny ABBA a Boney-M. Jak řešíš dámské proporce? Používám silikonové poprsí. Jelikož mám mužnější postavu stahuji se korzetem. Šaty nosím spíše delší, aby zakryly svalnatá lýtka. Kostýmy jsou vysloveně kabaretní a jevištní. Mám je šité na míru.

2 Kde je tvoje domovská scéna a jezdíte na vystoupení i jinam? Moje domovská scéna je Krakem. Hostuji i v dalších pražských a mimopražských podnicích. Mimopražské výjezdy jsou pouze o víkendech po dohodě. Musím to skloubit se svým povoláním. Tyto výjezdy jezdíme minimálně ve třech lidech z našeho souboru. Pražské hostování je na pozvání majitele podniku a nebo jde o záskok, pokud někde v podniku vypadne účinkující např. z důvodu onemocnění. Co práce a vystupování? Moje povolání je psychicky a fyzicky náročné, protože sloužím denní a nárazově i 24 hodinové služby. Musím proto plánovat jak zkoušení, tak i samotné vystupování. Jak je to se zkoušením vystoupení? Zkoušení je více méně individuální záležitost vyjma společných čísel. Většina mých čísel je sólová. Za choreografii si zodpovídám sám a proto této přípravě věnuji značnou pozornost. Na jednotlivých číslech neustále pracuji a vylepšuji je. Vylepšuji především ladnost a kontinuitu pohybů. Jaké jsou reakce na vystoupení? Ve většině případů jsou reakce publika velmi pozitivní, protože lidé cíleně přicházejí nebo nás vyhledávají kvůli show. Chtějí se bavit, chtějí se smát. Samozřejmě se najdou lidé, kteří se snaží nějakým způsobem otrávit nejen nás, ale i lidi, kteří chtějí Travesti vidět a bavit se. Průvodce po podnicích kde můžete v Praze shlédnout Travesti Show, bych zahájila v klubu Aqua na pražském Žižkově. Vyrazíte-li v pátek večer vystoupáte po schodech a vchodu zaplatíte vstupné. Na poslední pátek a sobota je připraven speciální program. Netrefili jste se nevadí. Usadíte se tam kde zbude volné místo, protože většina míst je předem rezervovaná. Buď u stolů postavených ve dvouch řadách a nebo ve třetí řadě, která slouží zároveň jako molo. K poslechu vám hraje diskotéková hudba až do hodiny v níž má vypuknout program. Na pódiu se objeví první z Travestií, které pro vás připravily program. Přivítá vás a uvede první číslo stejně tak jako všechny ostatní. Pak už je jen na vás, aby jste se dobře bavili. V krátkých přestávkách mezi jednotlivými bloky programu si můžete protáhnout ztuhlé tělo na malém parketu a nebo se občerstvit u baru. Pokud jste se neprozřetelně posadili k molu, může se vám stát, že se stanete středem pozornosti účinkujících. To nemusí mít to nejhorší. Je-li v programu zařazena písnička Vodní víly, potká vás i vodní sprcha z nádobek na led, které si účinkující přinesou sebou. Program skončil a vás se ještě nechce domu? Pak sejděte o patro níž a pokračujte v příjemné zábavě. Dalším podnikem, který stojí za to navštívit je klub U Střelce. Program začíná v pozdních nočních hodinách. Mezitím hraje hudba a je k dispozici bar. Najednou se setmí a kolem vás projde dáma v nádherné robě, která zamíří k malému parketu v rohu. Jedno číslo střídá druhé. Občas umělkyně vyrazí na stůl a velmi obratně se vyhýbá lahvím a sklenicím, které jí stojí v cestě. Program jistě obohatí Mercedes. Tato černošská umělkyně se svým půvabem, nádherným nalíčeným a skvělou garderobou vás jistě nadchne. Samozřejmě nemůžeme zapomenout ani na Kraken, kde se opona Travesti show zvedá každou středu a čtrtek v noci. V Nevelkém podniku vás uvítají Crazy Ladies s nimiž určitě strávíte příjemný večer. Parket jemuž vévodí taneční tyče je oslnivě osvětlen a prodloužen lávkou na jejímž pozadí je skalka s vodopádem. Co říci závěrem. Pokud patříte do skupiny lidí, kteří ještě žádný takový program neshlédly.pak mohu jen doporučit, návštěvu některého z těchto podniků. Jistě, že tento výčet není kompletní a není to ani účelem tohoto článku. Chtěla jsem jen nastínit na co se můžete těšit. Vlasta.

3 Co zajímavého jste v loňském roce zažily? Kristína : Nezjajímavější událost loňského roku bylo to, že jsem sebrala dost odvahy a vydala se normálně mezi lidi - navštívila jsem McDonald. Ještě jedna zajímavost. Zjistila jsem, že lidé jsou u nás mnohem tolerantější než jsem si původně myslela. Zvlášť pokud se jedná o prodavače v obchodech. Dnes už prakticky nemám problém si v obchodě něco vybrat, ale také třeba i vyzkoušet. Lennka : Loňský rok bylo pro mě dost složité období v soukromém životě a tak jsem nepohrdla žádnou špatností a akcí CD/TV Sekce a myslím, že v celku to byl slušný rok na zajímavé akce a doufejme, že tento rok bude ještě lepší. Terreza : Loňský rok pro mne znamenal spoustu změn. Založil jsem časopis "Do Gatěk!", začal jsem veřejně publikovat a odhalil jsem svoje zájmy před několika přáteli. Z toho vyplývá i fatální změna mého šatníku, která je ale závislá na mé finanční situaci, kterou nevidím zrovna růžově. Jak jste strávily Silvestr? Kristína : Se svojí rodinou a přáteli. Lennka : Strávila jsem Silvestra v Penzionu U Vikomta a můžu říci, že se povedl. Terreza : Silvestr jsem trávil v kruhu nejbližších přátel, a při mínus patnácti jsme venku opékali na rožni na ohni maso. Zážitek, který se nedá sdělit... Daly jste si nějaké předsevzetí do nového roku? Kristína : Žádné klasické předsevzetí nemám, ale z plánů (které se týkají TV) chystám v tomto roce přeložit a vydat knihu My Husband Wear My Clothes (Můj manžel nosí mé šaty). Lennka : Mé předsevzetí do tohoto roku je od neutrálu k mému a doufám, že se to podaří. Terreza : Do Nového roku jsem si předsevzetí nedal, protože ten zvyk nemám rád - předsevzetí jsou beztak od toho, aby se nedodržovala. Ale vytyčil jsem si několik bodů, kterých chci dosáhnout. Je toho spousta, a hodně věcí souvisí i s ženským oblečením. Myslíte, že předsevzetí splníte? Kristína : Pokud se nevyskytnou nějaké mimořádné překážky tak určitě. Lennka : Pevně doufám. Co by jste si rády přečetly na stránkách TV Scény? Kristína : Povídání s psycholožkou, vyjádření manželek (dočkáme se někdy podpůrné skupiny pro manželky TV?), adresy TV friendly obchodů Lennka : Skutečně nevím, ono to přijde samo. Terreza : Na nové číslo TV Scény se těším pokaždé, když má vyjít. Je to proto, že netuším, co v něm bude, a jsem zvědavý, jaké překvapení v něm objevím. Proto bych nerad určoval, co si chci přečíst. Ale jednu věc bych si hrozně rád přečetl, a nejenom v TV Scéně: že už se to smí. Že zítra můžu do práce v krátké sukýnce, kozačkách a projmutém kabátku. Tohle napište, a když to bude pravda, splnili jste jedno mé životní přání. Jste spokojeny s činností CD/TV Sekce. Co by jste popřípadě změnily? Kristína : Možná častější informace zasílané mailem (co takhle vstoupit aktivně do konference Czech_CD@topica.com) Lennka : Jsem vcelku spokojená a co vylepšit, snad jen trochu přiměřené medializace. Terreza : O činnosti CD/TV toho moc nevím. Ale čím víc informací bude na jejích stránkách, tím lépe pro nás pro všechny.

4 Jistě jste zaregistrovaly, že na našich stránkách přibyla nová soutěž. Ráda bych proto oficiálně tuto soutěž představila. Časopis TV Scéna ve spolupráci s klubem CD/TV Sekce a Vikomt Production vyhlašuje 1. ročník soutěže TV Miss Internet Soutěž je určena pro všechna TVčka a TS jedince mužského pohlaví. Další podmínky a informace o soutěži si můžete přečíst přímo na stránkách soutěže. Zde bude možné od 1. března také pro jednotlivé kandidátky hlasovat. Do soutěže se máte možnost kdykoliv přihlásit. Bude-li o soutěž větší zájem, vyhrazují si organizátoři právo rozdělit průběh do několika kol. Do finále soutěže postoupí vítězky jednotlivých kol a další přihlášené účastnice v pořadí, které určí hlasující. Gala večer spojený s volbou TV Miss Internet 2000 proběhne 4. listopadu na srazu klubu. Vyhlášení bude spojeno se soutěžemi, z nichž odborná porota zvolí Miss. Všem přihlášeným přejeme mnoho štěstí v soutěži a ostatní si dovolujeme na závěreční Gala večer volby Miss pozvat. Vlasta.

5 Nejednou jsem se na chatech setkala s dotazem "Neznáš někoho z mého okolí"? Pokud se jedná o mimopražskou Transku, většinou odpovím, že ne. Proč tomu tak je? Proč nemohu říci: "Jasně, znám" a dát kontakt přímo na konkrétního člověka nebo na stránku, kde ten kontakt najdou. Důvod je jednoduchý. Asi o sobě nevíme, nebo je to jinak? To je jeden z důvodů, proč vznikla na stránkách CD/TV Sekce rubrika kontakty. Pokud máte pocit, že je tam příliš málo kontaktů, tak máte správný pocit. Co k tomu dodat? Záleží jen na vás, zda chcete zveřejnit svůj mail a lokalitu, kde bydlíte. Nikdo po vás nechce, aby jste tam daly přesnou adresu bydliště nebo telefon. Navíc to vezměte i z té druhé stránky. Někdo vám pomohl dostat se mezi ostatní a vy teď na oplátku můžete pomoci dalším lidem, aby se dostaly mezi nás. Chaty jsou jistě prvním místem, kde si můžete pokecat s našinci. Ať je to XChat nebo Chat na stránkách CZAC. Během posledních týdnů se na těchto stránkách začalo scházet větší množství lidí. Považuji to za velmi pozitivní. Tyto lidi bych pro další vysvětlení rozdělila do následujících skupinek. Známé, nové lidičky, příznivce, sexuální maniaky a ti co nevědí. Především v případě Xchatu do místnosti vstoupí i spousta lidí a se zděšením zjišťuje, kam to vlastně vlezla. Osvěta se v prvopočátku vyřeší odkazem na patřičné stránky a popřípadě se vysvětlí zbytek, který dotyčný nebo dotyčná většinou nepochopí. Buď s vámi pokecá, nebo si s vámi chce něco začít, ale většinou místnost kvapem opustí. Mnohdy se ani na vysvětlení nedostane. Pokud nejste na chatu poprvé, v první řadě určitě narazíte na známé přezdívky. Samozřejmě ne všechny lidičky, kteří se skrývají pod přezdívkou, znáte osobně. Co vám ale brání ty lidi poznat osobně? Vůbec nic. Pokud nejste z opačného konce republiky, můžete si domluvit schůzku. Nebo se sebrat a přijet na sraz. Pak už pro vás nebudou anonymní přezdívkou na monitoru. Můžete mezi nimi získat přátele, se kterými si klidně půjdete sednout na pivo a pokecat. Jistě, vystoupit z anonymity Internetu je první a pro všechny nelehké rozhodnutí. Mám vystoupit ze své ulity, nebo radši ne. Co když si ze mě někdo vystřelí, bude si ze mě dělat srandu, urážet mně. Osobně nevidím důvod proč to dělat. Jde nám přeci o setkávání, zábavu a mnoho dalších pozitivních věcí. To přece jde dělat pouze seriózně. Podraz uděláte pouze jednou a věřte, že se to rozkřikne daleko rychleji, než seriózní snaha o setkávání. Prolomily jste první bariéru šedé masy a zjistily, že v tom nejste samy. Takových jako vy je na internetových stránkách víc. Jistě zajímavé zjištění, co ale s tím? Dalším krokem pro vás může být třeba sraz. Uvidíte ty, co znáte jako blikající kurzor na chatu nebo máte v oblíbených položkách odkaz na jejich stránky. Můžete se sejít i s lidmi, které na internetu vůbec nepotkáte. Na druhou stranu však narážím na pasivní přístup. Když už si někdo dá tu práci a zorganizuje pro ostatní něco ve skrze pozitivního, nečeká díky. Jistě by ho potěšilo, kdyby to ostatní alespoň přečetly nebo to dokonce i používaly. Narážím tím na nové rubriky, které vznikly na stránkách CD/TV Sekce. Mnozí zřejmě ani nepostřehly, že se jejich obsah změnil a jsou průběžně aktualizovány a doplňovány. Jak se potom mohu setkat s otázkou typu, "Nemáš kontakt na Hanku Fifkovou". "Jasně visí v kontaktech", je moje odpověď. A tak bych mohla pokračovat. Myslím si, že to nemá cenu. Vypadá to, že stejný osud postihne i nové diskusní fórum. Je to škoda. Co říci závěrem? Ani stovky odeslaných či přijatých mailů, desítky kontaktů v adresáři nezaručují úspěch. Za úspěch budu považovat, až si řekneme: "Víme o sobě". Vlasta.

6 V posledních dnech se na mailovém diskusním fóru TransFora rozpoutala bitva o jejich doménu. Nejde mi o bulvární článek, i když téma je to jako vyšité. Nechci celý problém skandalizovat. Pozastavila bych se nad názorem Jitky Čechové, která mě osobně svými příspěvky příliš nepřesvědčila, že by jí šlo o dobrou věc. Je to samozřejmě věc názoru. Nepředpokládám a ani nechci, aby jste se mnou všichni souhlasily. Naráží na případný prodej domény jinému spolku. Pokud předpokládá, že to bude CD/TV Sekce tak se mílí. Nemáme žádný zájem na této doméně. Proč taky? To nemusí být jediný konec této domény. Pokud se z majitelkou domény nedohodnou tak ji může převést na někoho jiného. Poslední varianta bude zánik domény a následné koupení. Velmi důležitý aspekt celého problému jsou v tuto chvíli finance. Vyznělo to i z chatového rozhovoru mezi Kristínou a Zuzkou, který Kristína zaznamenala a máte možnost si jej v plném znění přečíst. Na obranu TransFora bych uvedla jeden a myslím si dosti podstatný fakt. Je to doména, která je prezentuje v očích veřejnosti a umožňuje lidem získat informace. A to informace pro mnohé dosti podstatné. Jiná věc je zpracování stránek, které z profesionální stránky nepovažuji za příliš zdařilé. Opět je to můj subjektivní názor. Jistě každý nemá čas, náladu a trpělivost se jim věnovat. Šprajc ze strany Zuzky neprospěje nikomu a ni jí samotné. V první řadě tím trpí ti, kteří za to nejméně mohou. Nad tím by se měli všechny strany zamyslet. To je problém TransFora a vztahů mezi jeho členy nečleny. Navrhované řešení této patové situace je více méně nešťastné. Umístit stránky např. na server atlas.cz. Po mé osobní zkušenosti se stránkami našeho klubu, které tam jsou zatím umístěny, nedoporučuji. Obdobné to bude i na ostatních free serverech. Všechny vám nabízejí od 10MB prostoru. Platíte za to reklamními bannery, jejich umístění je nejrůznější a přetížeností, tudíž nedostupností vašich stránek. Nabízí se jedno řešení v podobě serveru Volny.cz. Toto řešení může být stejně dočasné jako např. Altas.cz. Jednoho krásného dne se na něj mohou objevit reklamní bannery nebo bude neustále přetížen. Zde se dostávám k dalšímu kroku. Zakoupení webového prostoru. Oskar toto téma nadnesl v diskusi s postojem zda se mají do toho investovat členské příspěvky. Zajímalo by mě do čeho jiného by je chtěl investovat? Nevím o jiných aktivitách kromě občastníku Tečko. Schvaluji jeho názor, že by se o tomto mělo hlasovat. Podobný krok čeká i nás v souvislosti s jednou internetovou strategií a případným zakoupením domény či webového prostoru. Nabízí se zda další varianta. Spojme své internetové snažení a zaregistrujme doménu TransGender.cz. Bude-li zájem o stránky pod touto doménou jako tomu bylo v případě TransFora.cz můžeme zakoupit i prostor. Jak to dopadne záleží jen na představitelích TransFora. My vám budeme průběžně informovat. Vlasta.

7 První letošní sraz byl v baru Piano na pražských Vinohradech. Naše počáteční účast lehce převažovala nad účastí Trans Fóra. Tento poměr se však s postupem času začal měnit v náš neprospěch. Osobně považuji tento sraz za první vlaštovku a předpokládám, že se účast bude postupně zvyšovat. Pokud bude sraz pravidelný, jistě si na něj vyhradíte chvilku ze svém nabitém programu. Můžete se zde setkat nejen v TVčky, ale i s TS lidičkami. Za dva týdny po tomto pražském srazu byl v kalendáři pátek 4. února. Pod tímto datumem se v našem kalendáři skrývá první letošní mimopražský sraz. Jak se chýlil čas odjezdu, přibývalo lidiček, kteří měli skutečný zájem o účast. Dnes už vím, že jejich zájem by opravdu skutečný, protože všichni přijeli a to mně opravdu těší. Na sraz jsme po menší hledací anabázi s lidičkami, které jsem nabírala po cestě, dorazili mezi prvními. Hned u dveří nás přivítal Roman. Jako vždy měl svou skvělou náladu. Přivítání bylo o to vřelejší, že jsme se od loňského roku neviděli. Vzhledem k rezervaci, kterou jsem předem provedla, mě Roman pověřil rozdělováním lidí na jednotlivé pokoje. Vzaly jsme si klíč a vyrazily nahoru. Dámy na sobě začaly pracovat. Mezi tím dorazil i zbytek účastnic včetně Lindy. Naše skvělá fotografka se přidala k boji s přírodou. Boj to byl dlouhý a urputný, ale výsledek stál opravdu za to. Samozřejmě se to neobešlo bez pár rad a nezbytné pomoci. To k prvnímu srazu patří a nikdo ze zkušenějších vám tu neodmítne podat pomocnou ruku. Vše bylo připraveno k tomu, aby mohla začít zábava. Ta na sebe také dlouho nenechala čekat. Linda byla celá žhavá do focení a tak jsme se do toho pustily. Póza střídala pózu. V pauzách mezi nimi jsme inspirovány módním časopisem vymýšlely jak se postavit, natočit, co s rukama, jak se tvářit, naopak jak se netvářit. Kostým střídal kostým a střídaly se i lidé. Některé si poprvé zkusily, jaké to je stát před objektivem v dámských šatech. Budou na to mít jistě zajímavé vzpomínky dokumentované svými prvními fotkami. Některé byť zkušenější se tvářily tak, že vlastně neví co se po nich chce. Fotografka tak i při své mírné a vlídné povaze přicházela do varu. Nakonec jsme zkusily i hudební doprovod. Fotky byly nafoceny a přišla řada i na skupinové foto. Pokud trochu zapátrám ve své paměti, vybaví se mi můj první sraz. Tehdy jsem si i já prošla tím, čím dneska mnohé dámy. Stála jsem poprvé před objektivem ve svých prvních šatech. Zúčastnila jsem se svého prvního skupinového fotografování. Dnes, když si na to s odstupem času vzpomenu, vyvolá to na mé tváři úsměv a v mysli se vybaví příjemně strávené chvíle. Jarda naposledy cvakl spouští fotoaparátu a bylo hotovo. Nicméně, když už jsme měli puštěnou muziku, zůstala nás část na parketě. Zbytek klábosil u parketu nebo dole na baru. Zábava plynula a půlnoc se nachýlila. Dorazily i poslední opozdilci. Linda se s námi bohužel z rodinných důvodů rozloučila a odjela. Zábava s přibývajícím časem začala pozvolna upadat. Dostala se řeč i na Internet a stránky CD/TV Sekce. Skončily jsem u občanského sdružení, kterým je od loňského roku. Následovalo vyplňování přihlášek. Po zajímavé, plodné a bouřlivé diskusi jsme "urobily prezenčku" a v pozdních nočních, nebo chcete-li v brzkých ranních hodinách, jsme zvolily předsedkyni klubu. Volba měla stejný průběh jako předcházející diskuse. Jistě vás bude zajímat výsledek volby. Předsedkyní na rok 2000 byla zvolena Vlasta Nomenová. Na tomto místě bych chtěla všem poděkovat za důvěru, kterou mi daly. Budu se snažit, abych vás členky klubu nezklamala a udělala, co bude v mých silách. Na volby dalších orgánů klubu se již nedostalo, neboť nás nová členka klubu Romana zahnala na kutě. Jistě to napravíme na březnovém srazu, na který vás tímto srdečně zvu. Vlasta

8 Poprvé z domu Andrea Princess V pátek se radikálně změnil můj život. Byla jsem poprvé na srazu CD/TV Sekce a poprvé vystupovala jako žena před ostatními lidmi. Předtím se můj život v roli něžného pohlaví omezoval pouze na občasné převlékaní, když nikdo z rodiny nebyl doma. Nyní jsem měla možnost povolit uzdu svým touhám. Mé přípravy na sraz započaly již týden před odjezdem. Vyvstal přede mnou velký úkol pořídit si takřka celou výbavu. Dříve byly předmětem mého zájmu pouze ty věci, které bylo možné co nejlépe ukrýt, aby je nikdo neobjevil. Teď poprvé jsem si mohla vybrat šaty podle své představy. V pondělí začal lov. Jelikož zatím studuji, jsou pro mne obyčejné obchody tabu. Má peněženka by takové zatížení neunesla. Předmětem mého zájmu se tudíž stala vietnamská tržiště. Prošla jsem jich mnoho, ale na žádném nebyly šaty, které by mne upoutaly na první pohled. Navíc se u mne projevoval strach a já se potila a měnila barvu do červena. Když se na mne někdo podíval, muselo mu být jasné, co tam pohledávám. Teprve až na posledním tržišti jsem je uviděla - šaty mých snů. Byly to dlouhé společenské tmavě modré šaty s malým přehozem přes ramena a návleky na ruce. Musely být moje! Na řadu přišla obvyklá kamufláž - přitroublý chlap, který vybírá šaty pro svoji přítelkyni. Dařilo se a zanedlouho byly šaty v mé tašce a já si je hrdě nesla domů. Další den, v úterý, přišly na řadu boty. Podařilo se mi objevit ve žlutých stránkách, že v mém městě existuje krámek, který prodává obuv nadměrné velikosti. Domluvila jsem se s Nicole, mojí kamarádkou z chatu, že je půjdeme koupit společně. Místem schůzky byla zastávka tramvaje. Bylo to poprvé, co jsme se setkaly tváří v tvář. Předtím náš kontakt probíhal jen prostřednictvím řádku písmenek na monitoru počítače. Poněvadž obchod otevíral až za půl hodiny, chodily jsme po okolních ulicích a nadávaly na náš úděl. Pak to přišlo. Najednou před námi stál onen obchod a já přemýšlela, jestli jít dovnitř nebo se dát na útěk. Nicole je odvážnější. Vstoupila do obchodu a mě nezbývalo nic jiného, než ji následovat. Domluvily jsme se, že budeme hrát dva kamarády, kteří si jdou opatřit dámské lodičky za účelem recese, kterou připravujeme na padesátiny našeho kolegy. Nevím, zda nás prodavačka prokoukla nebo náš výmysl spolkla i s navijákem, ale v obou případech byla super. Poradila nám s výběrem bot, které nám budou sedět a zároveň v nichž naše nohy budou vypadat nejlépe. Vše dobře dopadlo a já si opět nesla domů krásné kožené lodičky s osmi centimetrovou jehlou. Zbývalo mi koupit ještě kalhotky, punčocháče a make-up, ale nákupy těchto nezbytných komponent ženské výbavy jsem nechala až do Prahy. Večer ve čtvrtek došlo na balení. Naskládala jsem vše potřebné i nepotřebné, jak se později ukázalo, do velké sportovní tašky a zip zamkla zámkem. Mám totiž v práci zvědavého kolegu a nechtěla jsem, aby zjistil, co se nachází v té podezřele vyhlížející tašce, když já budu na obědě. Pak si lehla a snažila se co nejrychleji usnout, aby už konečně byl pátek. Podařilo se. Ráno mě probudilo rádio jako obvykle v půl šesté. Po zcela zautomatizované raní očistě a snídani jsem vyrazila do práce. Díky klábosení na chatu s Vlastou celé dopoledne velmi rychle uteklo a po obědě jsem popadla tašku a pelášila na vlak. Vlak jel kupodivu přesně v určenou dobu a dokonce bylo volné i mé oblíbené sedadlo o okna ve směru jízdy. Monotónní zvuk kol přejíždějících spoje kolejnic mi zanedlouho ukolébal a já se probudila až těsně před Prahou. Na nádraží jsem dala tašku do úschovny zavazadel a vyrazila na nákupy po Praze. Předmětem mého zájmu se stal obchodní dům Tesco, v němž již jednou probíhaly mé nákupy dámských věcí pro sebe. Nejdřív přišly na řadu punčochy. S těmi nebyl žádný problém, ale problémy nastaly až při koupi kalhotek. Výběr byl velký, ale většinou se jednalo o luxusní zboží za vysoké ceny. Přecházela jsem od jednoho stojanu k druhému a hledala kalhotky, které by se mi líbily a zároveň potěšily moji peněženku. Nakonec se mi podařilo objevit hezké bílé kalhotky s reliéfovým vzorem v mé velikosti za rozumnou cenu. Na řadu přišel make-up. Postavila jsem se do řady a čekala. Najednou mne oslovila prodavačka: "Co si přejete?" Ve mě hrklo, ale přesto se mi podařilo ze sebe vysoukat: "Chtěl bych nějaký krycí meke-up pro sebe." Samotnou mi to překvapilo, že tato slova ze mne vypadly. Prodavačka si mne chvíli prohlížela. Nevěděla jsem, zda zkoumá moji pleť, nebo se chce podívat na toho úchyláka, který před ní stojí. Nakonec přinesla tubičku make-upu i s korektorem, já zaplatila a rychle hledala, kde nechal tesař díru. Mé kroky vedly k nádraží, kde na mne již čekala Vlasta s Irenou v autě. Samozřejmě se mi podařilo vylézt na druhé straně magistrály. Musela jsem tudíž znova do nádraží a přes první nástupiště ven. Konečně správná strana. Z druhého východu se vynořila postava a směřovala ke stejnému cíli, ke škodovce, která nás měla dovést na místo srazu. Pochopila jsem, že to bude Radka, kterou též znám z internetu a jež taktéž jede na sraz. "Tak jsem to stihla ještě včas," prolétlo mi hlavou. Po krátkém uvítání s Vlastou a Irenou, které již byly v plné ženské, jsme naházely tašky do kufru a nasedly. Cesta uběhla celkem rychle. Během ní mi akorát šokovala Vlasta, která, jako by se nic nedělo, šla v ženském úboru natankovat auto u samoobslužné pumpy. Ale nebyla jsem jediná, kdo byl v šoku. U pumpy nám začal jeden muž umývat přední okno. Když jeho zrak konečně zabrousil do našeho auta, viděla jsem, jak vyvalil oči a pohyby jeho ruky, jež myla přední sklo, se velmi značně zpomalily. Konečně se před námi vyrýsoval cíl naší cesty, malý hotýlek v středně velké vesničce. Začal obvyklý kolotoč s ubytováním. Nejdříve bylo nutné se rozdělit na pokoje. Šla jsem s Vlastou, Irenou a Radkou na čtyřlůžkový pokoj, kam jsme dotáhly i naše zavazadla. Mě se však nechtělo dát se do

9 transformace, jelikož jsem se styděla. Pak přišla i Linda a bez většího přemýšlení a lelkování započala s transformací. To mě nedalo a neochotně jsem jí následovala. Nejprve to znamenalo sundat vousy. Nejhorší na holení je to, že musíte se oholit co nejlépe, ale při tom se co nejméně pořezat. Myslím, že se mi tehdy podařilo zachovat obě podmínky. Následovalo natažení kalhotek a punčocháčů. V této fázi jsem na chvíli zatuhla, ale když začala s převlékáním i Radka, pokračovala jsem. Natáhla si na sebe šaty a zakryla je ručníkem, aby na ně nepadaly barvy při šminkování. Následovala aplikace make-upu. Nejprve jsem zkoušela nanášet jej pomocí speciální houbičky, ale příliš se mi to nedařilo, tak přišly na řadu prsty. K mé smůle se mi na čele vyrazil na začátku týdne pěkný uher a ať jsem dělala co dělala, nepodařilo se jej zakrýt. Další postup byl standardní. Nejprve upravit obočí a trochu jej obarvit tužkou, nanést stíny na oči, řasenkou zvýraznit řasy, udělat linku na horním a dolním víčku, trošku zvýraznit tváře, omalovat tužkou kontury rtů a konečně vybarvit tyto kontury rtěnkou. Žádná z těchto fází se neobešla bez nehod díky mé velké nervozitě. Navíc jsem potřebovala poradit se stíny na oči a dolní linkou, kterou se mi doposud nepodařilo uspokojivě nakreslit. Ale holky mi velmi rády pomohly. Tak jsem to na sebe nějak naplácala, vzala si zbytek dílů od šatů, vycpala prsa a vyplula z pokoje. Na cestě k ostatním mě čekala velmi nebezpečná překážka - schody. Nejenže byly úzké, ale měly i prapodivný sklon, prostě schody pro držkopád a to v normální obuvi natož pak v lodičkách. Byl to zázrak, že jsem sešla dolů celkem bez velkých obtíží. Dole již sedělo u baru několik transek. Mé pocity byly všelijaké. Navíc se na mém čerstvě namazaném čele objevily krápata potu. Chvilku tento stav trval, ale pak se můj organismus umoudřil a po několika málo minutách po nepříjemném pocitu nebylo ani památky. Samozřejmě že zapracovala moje vrozená skleróza a já musela jít zpět do pokoje pro konzumační lístek, jelikož jsem dostala ukrutnou žízeň. Znamenalo to opět vystoupat po schodech úplně až nahoru, vzít lístek a opět opatrně sejít ony ošidné schody. V té chvíli jsem si říkala, že tato cesta po schodech je poslední. Ale jaký to byl omyl! Tato schodová odysea byla mým osudem během večera mnohokrát. Pak začalo velké fotografování na tanečním parketu. Nejprve šla Vlasta. Během fotografování vyzkoušela mnoho různého ošacení a já jí s oblékáním několikrát pomáhala. Poté přišla řada na mne. Nevím proč, ale najednou jsem se cítila jako před porážkou. Můj první pohled do fotoaparátu byl provázen prapodivnou reakcí mých obličejových svalů. Snad devadesát procent z nich se stáhlo v neuvěřitelnou grimasu. Ať jsem se snažila sebe víc, svaly nepovolovaly. Nepomohlo mi ani přesvědčování, že se vlastně vůbec nic neděje a že je vše v pořádku. Když můj pohled zabrousil pryč od fotoaparátu, svaly povolily, ale stačilo jen abych koutkem oka zahlédla Lindu s fotoaparátem a křeč se rychlostí světla vrátila. Jak focení pokračovalo, rozšiřovala se křeč svalů po mém těle jako nějaká epidemie. Po chvilce jsem byla celá v křeči a mé pohyby spíše připomínaly chůzi robota z sci-fi filmu nevalné úrovně než ladné pohyby fotomodelky. Naštěstí to bylo jen pět fotek a tak Linda nepřišla o nervy. Kdyby musela se mnou fotit celý film, nevím, jak by to dopadlo. Docela mne ale potěšilo, že jsem takové problémy neměla sama. Lennka, která šla na parket po Radce, byla na tom s focením podobně jako já a navíc chtěla nafotit celý film. Chudák Linda! Protože po několika málo snímcích bylo jasné, že to dále tímto způsobem nepůjde, napadla Radku spásná myšlenka zkusit focení s hudbou. Bohužel ani to nezabralo a tak Radka chtěla onu transku uvolnit společným tancem. Jelikož tato strategie též nezabírala, zapojoval se do focení stále větší počet kolegyň, až se focení zvrtlo ve skupinové foto snad všech přítomných transek. Linda si mohla oddechnout, poněvadž focení skončilo. Ta úleva na ní byla znát. Začala diskotéka. Opět, jako vždy, šla na parket první Vlasta. K ní se přidalo ještě několik transek, ale většina zůstala sedět a to včetně mé maličkosti. V mém těle doznívaly zbytky strnulosti z fotografování a přestože se mi Vlasta několikrát snažila vytáhnout na parket, byly její snahy marné. Zůstala jsem sedět a dívala se na tanec těch nejodvážnějších z nás, který občas připomínal klátící se trávu v hurikánu Bob. Dále již nebyl program pevně stanoven a já se šla dívat na televizi. Po jejím shlédnutí jsem došla k závěru, že většina žen má mezi nohama mužské přirození, protože jedna z transek nabízela ostatním videokazety s tématikou shemale. Občas jsem poklábosila s některou z kolegyň a tak uběhl celý večer i část noci. Pak to opět začalo. Schůze CD/TV Sekce. Na programu byla volba představitelů naší organizace, která se nakonec protáhla až do pozdních nočních hodin. Nejprve se diskutovalo o tom, zda je nutné mít devět členů představenstva nebo jestli by nestačilo jen tříčlenné. Sice nechápu ani proč, ale nad tímto tématem jsme ztrávily spoustu času. Výsledkem celé té noční schůze bylo pouze zvolení předsedkyně sdružení a tou se stala jednomyslně Vlasta. Kdybychom nebyly vyhozeny majitelem hotýlku, abychom šly spát, naše diskuse by snad probíhaly ještě nyní. Jelikož však zhasl světla, nebyla naštěstí jiná možnost, než uposlechnout. Odebraly jsme se na pokoje, kde začal krutý boj s odličováním. Nejprve se odšminkovala Vlasta a pak já. Chvíli probíhala ještě diskuse na téma dnešního srazu, ale doba byla hodně pokročilá a brzy jsme všechny spaly. Ráno pro nás začalo skoro až v poledne a já si ještě jednou vyčistila obličej a hlavně oči, kde zbyly zbytky od očních linek. Dole jsem se ještě chvíli dívala na televizi a pak již následovala cesta Vlastino autem na nádraží a vlakem zpět domů do normálního života spořádaného muže. Na sraz zbyly jen vzpomínky a ten další bude až za čtyři týdny. Mezi tím mi čeká všední šedivý život ve svěrací kazajce pánských košil, kalhot, slipů a kabátů. Ale čas utíká poměrně rychle a termín dalšího srazu se blíží... Andrea

10 Minulý měsíc jsem se vmísila do diskuse na Trans Fóru. Zrovna tam probírali odkazy na stránky. Zazněl tam názor, že dotyčná nechce být spojována se stránkami, které má na Internetu Cassi. Důvod byl jasný, obsah stránek se jí nelíbí. Až sem je vše v pořádku. Každý má právo vyjárřit svůj názor a postoj k tomu či onomu. Nesouhlas u mne vyvolala forma, kterou vysvětlila svůj postoj. Netolerance k jedincům, kteří našli uspokojení v SM praktikách. Ve chvíli, kdy jsem se proti tomu ohradila, se spustila na moji hlavu vlna kritiky. Pokud jsem prezentovala svůj názor, že jsme, tím myslím jak CD/TV komunitu tak TS komunitu, na okraji společnosti a vyzvala je k toleranci. Mohli polemizovat nad tolerancí, protože nebudeme-li tolerovat ostatní, nemůžeme čekat, že někdo bude tolerovat nás. Ona sprška příspěvků si vzala na paškál "okraj společnosti", množné číslo a další atributy mé výzvy. Výsledek byl ten, že mi sice podařilo rozpoutat diskusi na zajímavé téma, ale ona diskuse se vybrala špatným směrem. Bohužel. Účelem bylo zamyslet se nad postojem k dalším menšinám, k sobě samým a k tomu, co by jsme chtěli od ostatních lidí. Jestliže ani mezi TVčky nepanuje názorová shoda, jak může panovat mezi TV a TS komunitami. V programovém prohlášení Trans Fóra je klauzule i o podpoře CD/TV lidí. Je funkční? Obávám se, že ne. V tomto názoru mě ujistila i Tereza, která by jednou z iniciátorek založení Trans Fóra. Po ní pomyslné kormidlo převzal Oskar, kterému fandím a doufám, že mu elán vydrží. Ten mě při osobním kontaktu ujistil o spolupráci v době, kdy se CD/TV Sekce začala měnit v občanské sdružení. Posléze zřejmě sám zjistil, že to není až tak jednoduché. Já dnes už asi tuším proč. Je to netolerance samotných TS lidí, pramenící z několika důvodů. Jednak je ostatní zaměňují za TV, což považují za potupné, neboť oni to přece myslí vážně, zatím co my TVčka si na něco hrajeme. Samozřejmě to nemusí být názor všech TS lidí. Následně pak řeší problémy fyzické změny, zatím co by jim také mělo jít o osvětu. To je právě společná hranice obou táborů. Myslím si, že se to chce nad celým postupem a postojem zamyslet a ne prohlašovat, že ti či oni mi vadí. Ostatním zase můžou vadit právě oni. Pak se dostáváme do začarovaného kruhu, z něhož není úniku a nikomu nepřinese nic pozitivního. Dnes již vím, že CD/TV Sekce má smysl. Zatím jsme ve stádiu poskytováni informací samotným TVčkům, kterým mimo informací na stránkách můžu podat i pomocnou ruku formou srazů, kam mohou přijet všichni. Srazy tu jsou hlavně pro vás, aby jste se poznaly a věděly, že v tomto problému nejste samy. Nebudu přece říkat, že ta může na sraz jet a ta ne, protože mně se nelíbí. Nebo má jiný názor než já. Pokud má chuť, můžeme spolu a tom polemizovat a diskutovat. Jistě to přinese mnoho oběma stranám, pokud ale nebudete celý večer tlouct holou slámu a opakovat stále to samé dokola. S takovou se nikam nedostaneme. Naopak spojíme-li své úsilí a nasměrujeme ho tím správním směrem, pak máme jistě možnost uspět v boji s netolerancí většiny. Vlasta

11 Tifany a její příběhy Bylo to jednoho slunného červencového sobotního odpoledne. V televizi zrovna nic nedávali. Tedy nic, na co by stálo se dívat. Tak jsem zvedla telefon a vytočila číslo kamarádky. Telefon dlouho vyzváněl. Už jsem chtěla zavěsit, když se na druhé straně ozvalo známé "prosím". Hurá, je doma, pomyslela jsem si. "Ahoj drahá, co děláš?" Zněla moje první otázka. Na druhé straně bylo chvíli ticho. "Jsi tam?" Pokračovala jsem. "Ano jistě," odvětila. "Jsi sama?" "Ne mám návštěvu," odvětila po krátké pause, kdy bylo slyšet jak zavřela dveře. "Hm, to je škoda. Chtěla jsem někam vyrazit." Dodala jsem poněkud zklamaně. "To není špatný nápad. Taky jsme si s Richardem říkali, že bychom si udělali nedělní procházku." "Bezva. Můžeme vyrazit společně?" "No víš, nejdřív se zeptám. Vydrž." Odmlčela se a já slyšela jak opět otevírá dveře. Následoval tlumený hovor, který jsem nerozeznala. "Tak jo, Richard je pro," ozvalo se po chvilce do sluchátka. "Supr. Hodím se do gala a za hodinku jsem u tebe." "Dobře, počkáme na tebe," odvětila Stefi do telefonu a zavěsila. Následovala horečná příprava. Rozkrámovala jsem půl šatníku, než jsem našla něco, co bych si vzala na sebe. Nakonec to vyřešilo upnuté žluté triko a minisukně. Snad to nebude moc vyzývavé, pomyslela jsem si, když jsem seděla před zrcadlem a začala se líčit. S líčením jsem to nepřeháněla. Jdu přece jen na procházku. Na krk jsem si připnula stuhu s broží. Ještě moje oblíbená paruka, bez které jsem nedala ani ránu. Vklouzla jsem do lodiček a z věšáku vzala bundičku. Co kdyby se ochladilo. Zabouchla jsem za sebou dveře a spěchala po schodech k autu. Byla jsem poněkud nervózní. Za chvíli poznám přítele své kamarádky. Doufám, že udělám dojem. Jsem to ale kráva, já s ním přece nemám rande. Chodí přece se Stefi. Chovej se normálně, říkala jsem si celou cestu. Byla jsem tak nervózní, že jsem si musela zapálit cigaretu. Plynule jsem projížděla poloprázdným městem do čtvrti, kde Stefi bydlela. Cigareta se krátila a na filtru se objevoval čím dál silnější otisk mé rtěnky. A to říkají, že je nesmyvatelná. Zase červená. Dneska mám pekelnou smůlu celou cestu narážím na samou červenou. Nervózně jsem v popelníku típla cigaretu. Bude to poprvé, co vyrazíme ven s někým dalším. Celou dobu co Stefi znám jsme chodily samy. Mělo to svou výhodu. Všechno objednávala ona, abychom zbytečně nebudily pozornost mým ne zrovna ženským hlasem. Poslední křižovatka. Zabočila jsem a zaparkovala u chodníku hned za autem, které patří Stefi. Její brouk, jak svému auto důvěrně říkala, se nezvykle leskl. Nenechala jsem se těmito myšlenkami vyvést z míry. Zamířila jsem ke zvonkům. Stiskla jsem zvonek. "Ano," ozvalo se ze reproduktoru. "To jsem já, Tifani," odvětila jsem. "Pojď nahoru." Vstoupila jsem do vchodových dveří, které po tlakem mé ruky a za přispění bzučáku povolily. Cesta výtahem se zdála nekonečná. Už abych to představování měla za sebou. Jak na to bude Richard reagovat. Zmatek s blížícím se okamžikem setkání vzrůstal, zatímco odvaha stejně rychle mizela. V jednom okamžiku jsem se přistihla, že bych se nejraděj otočila a zmizela. Nedalo se už nic dělat a tak jsem si dodávala odvahu. Vždyť o nic nejde. Přece mi neutrhne hlavu. S těmito nejroztodivnějšími myšlenkami jsem vystoupila z výtahu a stiskla zvonek u bytu mé kamarádky. "Pojď dál, je otevřeno," ozvalo se z bytu. Nesměle jsem strčila do dveří, jako bych tam vstupovala poprvé. V hale stála Stef. "Tobě to, ale sluší," pronesla jsem na uvítanou. Následovalo bouřlivé přivítání. "To je Richard," ukázala Stefi na muže, který stál celou dobu ve stínu. Nyní udělal krok k nám. Ve chvíli, kdy jsem zahlédla jeho tvář, jsem zůstala stát jako opařená. Přestože mi chlapi moc neříkali, tenhle byl opravdu nádherný. V jeho očích se zračilo překvapení, které nedokázal potlačit, aniž bych si toho všimla. Byl nervóznější. To mě trochu pobavilo a hlavně se mi ulevilo. Nabídla jsem mu ruku na přivítanou. S malou úklonou mi ji políbil. Toto gesto mě dosti překvapilo. Nebyla jsem na něco podobného zvyklá. "To je Tifani a to je můj Richard," představila nás Stefi s nemalým důrazem na slovíčko můj. "Těší mě," odvětila jsem trochu koketně. "Potěšení je na mé straně," odvětil i Richard. Bavilo mě sledovat ho, jak se topí až po uši v rozpacích. "Tak co podnikneme? Přece tu nebudeme stát celé odpoledne." "S Richardem jsme mysleli, že bychom mohli jít na procházku do zámeckého parku. Co ty na to?" "Bezvadný nápad," odvětila jsem. "Ještě se musím upravit." "Mohu taky?" Otázala jsem se s úmyslem mluvit se Stefi o samotě. "Jasně pojď. Ríša nám zatím připraví něco k pití, viď drahý," dodala Stefi se zářivým úsměvem, kterému se nedalo odolat. "Jistě drahá. Co si dáte?" "Máte Sprite?" "Jasně, máme. A mě Tonik drahý." S těmito slovy jsme zmizely ve Stefině ložnici. "Ty jsi mu o mně nic neřekla?" "Ale jistě, že řekla, ale asi mi nevěřil," zasmála Stefi. "No musím říci, že na mně koukal dosti nechápavě." "Taky jsem si všimla," dodala

12 moje přítelkyně, zatím co dolaďovala oční stíny. "Musím uznat, že..." "Nic neříkej," usmála se, "taky se ti líbí co?" "Hm, ale neboj, je tvůj." Náš hovor přerušil až Richard, který klepal na dveře. "Pojď dál, drahý." "Kde si to vypijete?" "Vezmi to na balkón. Hned jsme tam." Následovalo posledních pár tahů a obě jsme byly s výsledkem spokojeny. Následovaly jsem Richarda a usedly na rozlehlém balkoně, který patřil k bytu. "Co děláš," směřovala jsem první otázku na rozpačitého Richarda, "Stefi si tě chrání jako oko v hlavě a vůbec se nechlubí." "Dělám v počítačové branži." "Co přesně," vyzvídala jsem dál. "To by tě nezajímalo," snažil se Richard vyhnout odpovědi. "Já myslím, že jo. Budeme možná kolegové." Jeho zděšení dostupovalo vrcholu. "Jak to?" "Spravuji počítačovou síť v jednom podniku," odpověděla jsem s úsměvem. "Aha," bylo na něm vidět, že mu to vyrazilo dech. Marně hledal záchranné stéblo. "Stefi, mohu tě poprosit ještě o jednu skleničku?" "Jistě drahá." Teď jsem pro změnu chtěla být o samotě s Richardem. "Myslím, že bychom si mohli hned na začátku některé věci vysvětlit. Nechci, aby mezi námi vzniklo nepřátelství." "Určitě." "Se Stefi jsme kamarádky dlouhá léta. Bere mně takovou jaká jsem a můžeš být v klidu, nikdy jsem s ní nic neměla a mít nebudu. Je pro mě kamarádkou, které se mohu se vším svěřit a to je pro mě mnohem víc. A pak nejedu po tobě a ani tě neukousnu, takže se mně nemusíš bát. Pokud chceš, můžeme být přátelé, ale nic víc." "Jasně díky. Jsem trochu překvapený. Stefi mi o tobě říkala, než jsi přijel. Promiň přijela. Nedokázal jsem si to představit. Jsem z toho všeho trochu zmatený." "Z toho si nic nedělej, to se stává." "Ptala si se, co dělám. Opravdu tě to zajímá?" "Jistě. Ráda poznávám nové lidi." "O čem tady vy dva brebentíte?" Ukončila náš hovor Stefi, která se mi nesla plnou skleničku. "Jen zpovídám Ríšu co dělá." "Tak přestaňte mluvit o práci a radši vymyslete, co podnikneme večer?" Přerušila rázně naši debatu. "Mohli bychom zajít na diskotéku," nadhodila jsem. "Proč ne," ujal se Richard. Bylo na něm vidět, že se dostává do své pohody. Už nebyl tak nesvůj. "Jasně," připojila Stefi svůj souhlas. "Cinkneme Michalovi," dodala a už běžela k pro telefon. To byla ta stará dobrá Stefi, která se nadchla pro každou špatnost. "Halooo," křičela svým rozverným hlasem do sluchátka. Chudák Michal, ten musel na druhém konci ohluchnout. "Jo, to jsem já. Předám." "Ahoj Michale, co děláš večer?" Stefi mi nečekaně předala sluchátko. Takže jsem musela večerní zábavu domluvit já. To jí bylo podobné. "Jasně, teď jsme u Stefi. Dobře počkáme tu na tebe. Pa, těšíme se." "Tak co," vyzvídala. "Jo je na cestě máme na něj počkat." "A kdo," otázal se opět zmatený Richard. "Náš kamarád. Neboj, poznáš ho. Je to veselá kopa." "Jo, ještě jsem nezažila, že by zkazil nějakou srandu." "To jsem rád, dnes bych asi další překvapení nepřežil," oddechl si Richard a uvelebil se v křesle. "Mám mu to říct?" Otázala jsem se Stefi, která začínala tušit problémy. "Co mi máš říct?" Zpozorněl Richard. "No víš Michal je homosexuál." "Aha." Další šok pro toho chudáka. "Já vím drahoušku, nemáš to se mnou jednoduché," začala se Stefi lýsat ke svému objevu. "To teda ne," ujistil ji. Je zadaný. Myslím Michal." Dodala jsem na uklidněnou. Ulevilo se mu. Náš hovor přerušil zvonek. "Jdu otevřít." Následovalo nepříjemné ticho. "Vadí ti to nějak?" "Co?" "Já a Michal." "Ne, jen mě to překvapilo. Zatím jsem o těchto lidech pouze četl a nebo viděl pořady v televizi." "No vidíš a teď máš možnost nás poznat na vlastní kůži. No to bylo špatné přirovnání." "Tak tady jste," ten hlas nemohl patřit nikomu jinému než našemu Michalovi. Vykročila jsem z křesla a bouřlivě se s ním přivítala. "Jak se vůbec máš. Se taky neozveš." Vyčetla jsem mu, než se stačil vzpamatovat. "To víš, spousta práce," vymluvil se s úsměvem. "No jo, to bys nebyl ty, abys neměl nějakou výmluvu." "To je můj Richard," přerušila naše přivítání Stefi a představila svůj objev. "Těšíme." Pronesli oba a podali si ruce. V Richardově pohybu byla vidět určitá nervozita. Když pochopil, že se mu Michal nebude věšet na krk, tak se uklidnil. Přitočila jsem se k němu a špitla. "Vidíš, že nekoušeme." Přitakal mi sotva znatelným pousmáním. Stefi a Michal se mezi tím odebrali k baru, aby udělali něco k pití. Po chvilce se vrátili i s podnosem. "Á, to bude proslavený Michalův koktejl. To vlastně Ríšo nevíš. Michal pracuje v jednom nočním podniku a míchá tam koktejly. Konec konců můžeš ochutnat, jak mu to jde." "Hm, je to skutečně výborné," pochválil Michalovo mistrovské dílo. Zatím co popíjeli a bavili se nejen o koktejlech. Já přemýšlela. Jaké to Stefi štěstí, že našla muže svých snů, zatím co já byla jako kůl v plotě. No nezoufej, nejsi na tom tak špatně, máš přece skvělé přátele. Zatím co se mi hlavou honily tyto myšlenky, jsem si zapálila. "Co je s tebou," vytrhla mně Stefi z mých pochmurných myšlenek. "Ale nic, jen jsem se zamyslela." Trapná výmluva. Nechtělo se mi ale v tuto chvíli mluvit o svých pocitech. "Snad tu neprosedíme celý den," ujal se Michal mého vysvobození z této situace. "Jasně, pojďme na tu procházku," přidala jsem se. "Jsme pro," přidal se Richard. "Tifko, pomůžeš mi to uklidit?" "Jasně." Obě jsme se zvedly a začaly uklízet skleničky ze skolku. Vzala jsem tác a následovala Stefi do kuchyně. Zatím co jsme oplachovaly sklo, zeptala se mně. "O čem jste se bavili?" Její zvědavost mě ani nepřekvapila. Na to jsem ji už příliš znala. "Jen jsem mu vysvětlila, že se nás nemusí bát." "Hm. Co ti na to řekl?" "Řekl, že je z toho trochu v šoku." "Chudáček." "Ale no tak, proč

13 ho lituješ? Zjišťuje, že žijí i jiní lidé." "Asi máš pravdu. Není na tom přeci nic špatného. Každý jsme nějaký." Dodala s úsměvem. Ani neví, jakou má pravdu. Rozhovor přerušili ti dva netrpělivci. "Tak co dámy, nechcete pomoct," snažil se Michal vmísit do naší společnosti. "Už budeme hotové," odbyla ho Stefi. "Tak můžeme vyrazit," oznámila oběma mužům sedícím na balkóně v živé rozpravě o Michalově profesi. "Vypadá to, že se s tím vším Richard docela dobře vyrovnal," špitla jsem Stefi do ucha. Ta se jen usmála. Bylo na ní vidět, že jí to potěšilo. Hned, jak jsme opustili barák, se do něj zavěsila. Michal nezůstal pozadu a nabídl mi galantně rámě a já ho stejně koketně přijala. Což vyvolalo na Ríšově tváři úsměv a Stefi si neodpustila komentář. "Teda vám to sluší." "Co si o mně myslíš," ohradil se ve srandě Michal, "se ženskou nikdy." To se už Richard neudržel a rozesmál se. "No dovol," zazlobila jsem se na Michala, ale pak jsem již neudržela vážnou tvář a stejně jako Richard jsem propukla v hlasitý smích. Lidé na ulici se zastavovali a ohlíželi se za naší rozvernou skupinkou. My jsme jejich pozornost nechali bez odezvy. "No jo, aby jste nedělali ostudu," prohodila Stefi, která se taky zajíkala smíchem. V této rozverné náladě jsme dorazili až do parku. Bylo tam nádherně. Vysoké stromy chránily park před ostrými slunečními paprsky. "Je tu nádherně," pronesl zasněně Ríša, když se konečně dosmál. "Souhlasím," přidala se zamilovaná Stefi, "rády sem s Tifkou chodíme." "Ani se vám nedivím," potvrdil Michal a dodal, "jen kdyby bylo více času." "No jo, když ty celý den prospíš," neodpustila jsem si poznámku. "Hele, vy dva," přerušila nás Stefi, "nehte toho škorpení. Jste jak manželé po dvaceti letech." "To vypadám tak staře?" Ohradila jsem se a znovu rozesmála. "Ne vypadáš skvěle, drahá," přisadil si koketně Michal. Mezitím jsme přišli k bazénku s fontánou, který stál uprostřed parku. Se Stefi jsme na sebe jen mrkly a už jsme věděly, co tu druhou napadlo. Rozběhly jsme se k fontáně a oba muži za námi. Sotva jsme doběhly, hned jsme na ně začaly stříkat vodu. Oni se ale nenechali a snažili se nám to oplatit. To se setkalo s naším nepochopením a tak jsme rychle vyklidily bitevní pole. Dřív, něž voda způsobí škody na makeupu. Náš úprk jsme nezapomněly hlasitě zdůraznit, což způsobilo opětovný rozruch v řadách ostatních návštěvníků. Tím se, ale nikdo z nás nezabýval. Usedli jsme ve stínu rozložitého javoru a se Stefi začaly kontrolovat škody, které mohla voda způsobit. Pojednou se rozhostilo nádherné ticho. "To je relaxace," prohodil Richard. "Souhlasím, když potřebuješ vypadnout z toho zmatku ve městě, je tohle to nejlepší místo," konstatovala Stefi, "viď Tifko." "Jasně. Je nádherně," odvětila jsem zasněně. Jak jsme tam tak seděli a užívali si přišla k nám rodinka, která zde byla na nedělní odpolední procházce. Rodiče šly zavěšeni jeden do druhého a moc si svých ratolestí nevšímali. Holčička s klukem přiběhli až k nám. Zprvu si nás příliš nevšímali. Až holčička řekla svému staršímu bráškovi. "Hele to je chlap v ženských šatech." "No jo, úchyl. Pojď, jdeme pryč." S těmito slovy se rozběhli zpět ke svým rodičům. Mě tato poznámka nijak nepřekvapila, byla jsem totiž na podobné výlevy zvyklá. "Co z nich jednou vyroste," snažil se Richard rozbořit to nepříjemné ticho, vzniklé z předchozí situace. "Tím se netrap. To stává často." Moje další slova přerušily tlumené výkřiky obou sourozenců, kteří mezitím doběhli k rodičům. "Mami, tam je úchyl v ženských šatech," sdělovala rozčilená holčička. "Tak tam nechoď beruško," pronesla zřejmě nevzdělaná matka. To už jsem nevydržela. Vstala jsem a šla směrem k rodince. Ta moji přítomnost zaregistrovala až na poslední chvíli, tak že se nemohla vyhnout střetnutí. "Tady si vážená paní přečtěte, o co se ve skutečnosti jedná. Ať příště neklamete své děti." S těmito slovy jsem jí podala brožůrku, kterou vždy nosím sebou. Následující slova jsem směřovala na obě děti. Sedla jsem si při tom na bobek, abych jim zpříma koukala do očí. "Nejsem žádný úchyl. Jen prostě nosím něco jiného než váš tatínek. Rozumíte tomu?" Obě děti přitakali, že rozumí. Pak jsme se rozloučili a já nechala rodičovský párek s vytřeštěnýma očima a úžasem otevřenou pusou napospas jejich pochybnostem. Ostatní sledovali tento můj výstup se zájmem. "Musím uznat, že jsi je pěkně setřela," ohodnotil mé snažení Richard, když jsem dorazila nazpátek. "Nešlo o to je setřít, ale vysvětlit jim to." "No nenecháme si přeci toto krásné odpoledně zkazit." Snaha o rozehnání mraku se povedla. "Jasně, že ne," přidal se Michal. "Půjdeme dál. Viď miláčku." "Ale ovšem," řekl trochu překvapený Richard. "Pojďte se projít," navrhl Michal. Vyrazili jsem cestou, kterou k nám přišla rodinka. "Co vůbec děláš, Stefi," snažil se Michal navázat hovor. "To víš, spousta práce." "Snad jen nepracuješ," popíchla jsem Stefi. "To víš, že ne. Zbytek času trávím s Ríšou. Viď." "Ovšem," připustil zamlklý Richard. "Ríšo nebuď z toho přepadlý. To se prostě občas stane, že narazíš na lidi, kteří neví o co jde," snažila jsem se uklidnit. "O to nejde. Spíš mě překvapila tvoje reakce." "Proč?" "No já na tvém místě bych se asi stáhnul a potupně odešel. Zatímco ty jsi klidně odešla středem pole. Líbilo se mi, jak jsi šla a snažila se jim to vysvětlit." "No to je věc, kterou považuji za důležitou. Ti lidé by měli vědět o co se jedná, aby příště nedělali stejně chybné závěry." "Souhlasím," dodal již poněkud veselejším tónem. "Tifko, obdivuji tě. Mě postihnout to co tebe, nevím, jak bych se s tím vyrovnal." "Jistě není to jednoduché, ale když máš kolem sebe tak bezvadné lidi je to snazší." "To jistě," vmísila se do hovoru Stefi, která už byla zase zavěšena do svého objevu. Moc jim to sluší. Během hovoru jsme vyšli z parku a octli se na rozpálené ulici. Vydali jsem se směrem k domu kde Stefi bydlí. V jedné uličce jsem narazili na zahradní restauraci. "Pojďte na kafe," navrhnul Michal. "Proč ne," souhlasili všichni. Když jsme se usadili objevil se číšník. "Čau Michale, co ty tady. Se taky neukážeš." "Šel jsem s přáteli náhodou okolo. Tak jsem si říkal,

14 že zajdeme na kafe. Ty teď děláš tady." "No jo. Chtělo to změnu. Co si dáte?" Všichni jsme si objednali a číšník i s Michalem zmizeli v restauraci. "Na koho ten Michal nenarazí," pousmála se Stefi. "To víš, svět a tohle město je malé," odvětila jsem na Michalovu obranu. "A pak znáš ho přeci." "No právě," usmála se Stefi. Po chvíli se objevil Michal i s číšníkem ve dveřích. "Omlouvám se, že jsem vám ho ukradl," ospravedlňoval číšník své chování, "ale dlouho jsme se neviděli." "Nic se neděje," rozšafně poznamenala Stefi. "S Petrem jsme před časem dělali v jednom klubu," objasnil nám jejich známost Michal. "Což mi připomíná, že budu muset za chvíli do práce." "To je škoda. Myslel jsem, že pokecáme." Pronesl číšník. "Musím uznat, že to je sympaťák," špitla mi do ucha Stefi a já jen neznatelně kývla. "Tak se večer zastavte u mě v práci," navrhl nám Michal. "Jo to by šlo. Já tu za chvíli končím tak se můžu stavit," souhlasil Petr. "Jasně," přidala se Stefi. "Co vy na to?" "To víš že jo, drahá." "Přece nebudu trhat partu," pospíšila jsem si se svým souhlasem. "Stejně nemám večer co na práci." "Bezva, takže se uvidíme večer." S těmito slovy jsem se rozloučili. Michal spěchal do práce. Měl už nejvyšší čas. Petr se vrátil k obsluhování hostů a my tři vyrazili ke Stefi. Musíme se přeci připravit na večer. Vlasta. Tomova vycházka od Emilie ROSS Každý pátek, Dawnina služka Tammy pomáhala s domácí prací. Zapadla do toho, před zapřáhnutím do práce se pečlivě převlékla do svých pracovních šatů. Nejdřív poklidila, pak otřela prach a pak vyžehlila. Nakonec připravila jídlo, než se Dawn vrátila domu. Byla by to velká pomoc pro Dawn a Toma, kteří pracovali cely den, nebýt toho, ze Tammy a Tom byly jedna a ta sama osoba. Před třemi měsíci Dawn přišla domu dřív a chytila Toma v černých mini-šatech. Přesvědčila ho, aby dělal větší díl domácí práce než dosud. Po večeři, Tammy uklidila a umyla nádobí zatímco Dawn šla nahoru a převlekla se z šatů ve kterých byla v práci. Dawn přišla dolu oblečená v nove minisukni vyrobené z černého PVC. 'Teď můžeš jít a převleknout se, Tammy, zatím udělám kafe,' řekla. Tamy se uklonila své paní ' Díky paní.' Jak Dawn dělala kafe, Tammy vyklouzla nahoru do své ložnice aby se převlékla ze své uniformy do nečeho více pohodlného. Tohle byl čas, na který se Tammy těšila každý týden. Tři měsíce si tyto páteční večery s Dawn užívala a teď se cítila úplně v pohodě když byla oblečená v Dawnine společnosti. Zdalo se, ze Dawn úplně přijala tuhle divnou zálibu a učila Tammy jak si udělat mejkap víc jemný a jak stahnout vlasy do drdolu. Obě ženy si navzájem půjčovaly kosmetiku a parfémy. Dokonce byli párkrát spolu nakupovat aby rozšířili Tammyn šatník, i když Tammy musela jít jako Tom a tak si nemohla v obchodě vyzkoušet šaty. Dawn si často půjčovala Tammyniny šaty jako třeba PVC minisukni. Už se usnesla, ze je začne nosit do práce ale ještě nenahromadila dost kuráže. Tento důvěrný pátek si Tammy oblékla nove šaty které kupovala s Dawn: přiléhavý bílý vršek a krátkou džínovou minisukní. Podívala se na sebe do zrcadla. Sukně byla příliš krátká na punčochy, tak našla nějaké leskle barevné punčocháče a nasadila si je, následoval pár hnědých kotníkových bot na vysokém podpadku. Před tím měla Tammy propíchnuté jedno ucho. Teď měla obě a pečlivě si připla pár dlouhých naušnic. Pak si nasadila náhrdelník, náramek a tři prsteny. Zkontrolovala mejkap a vlasy. Tammy se naposled podívala do zrcadla než sešla dolu. Vždy byla překvapena jak bylo jednoduché změnit se z obyčejného bezvýznamného muže do pěkné, úžasné dívky. Mela nohy pro které se umírá a ráda je ukazovala. Koupila si jednu dlouhou sukni ale ještě ji nenosila, preferovala těsné sexy mini které vyjedou nahoru když si sedáte, nebo krátké koketní A-line sukně které při chůzi vlály a odhalovaly krajku spodničky. Milovala pátky. Samozřejmě oblečena v kostýmu služky, dělat domácí práce, klanět se a říkat Dawn 'madam' bylo ponižující, ale byla to malá cena za to, že se mohla převlékat každý týden. Dawn dokonce slíbila Tammy, že jednou může zůstat jako žena cely den, zatímco Dawn bude oblečena jako služka. Dole přijmula Dawniny komplimenty. 'Moc pěkný. Ta sukně ti bezvadně padne,' řekla Dawn když se před ni Tammy zatočila. Tammy vzala svůj hrnek kafe a usadila se odhalujíc svoje stehna...

15 'Představuješ si, ze si vyjedeš ven?' zeptala se Dawn. Byl kveten a světlo bylo do půl desáté. Tammy náhle znervózněla. Nikdy nebyla venku jako zena, ale chtěla to. 'Budu muset vyjit z auta?' 'Ne.' 'A co když se rozbije auto?' 'Mužeš dát nějaké Tomovo věci do kufru jestli chceš.' 'Jsi si jistá, že nebudu muset vystoupit z auta?' 'Samozřejmě.' 'Ale sousedi by si mohli všimnout a poznat mě.' 'Není moc pravděpodobné, že by tě poznali. Je víc pravděpodobný, ze budou překvapeni co dělám oblečena v minisukni z PVC.' Tammy se na chvilku zamyslela. Nebyla jediná kdo ryskovala. 'OK,' řekla. 'Máš pravdu.' Dalších pár týdnů Dawn a Tammy jezdili každou páteční noc bez nějakých poplachů, nebo vzbuzení nějakých podezření. Každý pátek projížděli kolem country hospody Pluh, která byla asi deset mil od domova. Jednu noc Dawn řekla,'vždycky jsem chtěla zajít do týhle hospody. Vypadá pěkně a přátelsky.' 'Někdy jindy, lásko.' 'Proč ne? Nikdo nás tu nezná. Nikdo nic nebude tušit. Nech mluvení na mě. Objednám piti a můžeme najít tichý stůl kam si sednem a pokecáme.' 'Ne.' Tammy vypadala otřesene. 'Kde je tvůj smysl pro dobrodružství? Řekla jsi, že si chceš vyjít ven oblečená.' 'Ale podívej se co máme na sobe. To na nás přitáhne pozornost.' To byla pravda, obrázek dvou mladých žen jdoucích do hospody ve velmi krátkých sukýnkách by upoutala pozornost. 'Pravděpodobně si budou myslet, že si zahráváme takhle oblečené. Nemohly by jsme jít příští týden oblečený v něčem jiným?' 'Tak jo.' řekla Dawn. 'Vrátíme se příští týden.' Následující týden se oblekli více konzervativně na jejich výlet do hospůdky. Dawn si oblekla nějaké těsné džíny. Tammy, která neměla ráda kalhoty, měla jednu z Dawniných dlouhých sukní. Její srdce tlouklo když procházely vstupními dveřmi do hospody. Šest chlapů postávajících u baru byly jediní zákazníci. Šest hlav se otočilo jakmile vstoupili dovnitř. Tucet očí zkoumavě prohledlo cizinky od hlavy k patě. Tammy se vyhnula očnímu kontaktu. Dawn se na druhé straně usmívala a řekla své přítelkyni,'zaženu je do úzkých. Di a sedni si támhle.' Ukázala na stůl daleko od baru. ' Dietní kolu, vodku a tonik prosím,' zavolala na barmana. Tammy se posadila jak ji bylo řečeno. 'Tu vodku dvojitou,' Dodala tiše Dawn když byla Tammy z doslechu. Dawn přinesla nápoje ke stolu, podala Tammy vodku a posadila se. 'Vidíš, nebylo to tak špatné co?' zeptala se Dawn jak Tammy usrkla ze svého nápoje. Chlapi u baru už nevěnovali pozornost dvěma cizinkám a pokračovali v jejich konverzaci. 'Děláš si srandu, že jo? Přijít sem a byt okukovaná těmi muži, koukají se mi na kozy a na nohy, připadám si jako kus masa.' 'Nebuď tak citlivá. Udělala sis to sama, víš. Obula sis cizí boty. Brzo si zvykneš.' 'Zvyknout si? Nechci si zvykat, ze mě svlékají svýma očima.' 'Měli by z toho šok kdyby to udělali! Podívej, Tammy, ustlala sis postel - a teď by sis do ni mela lehnout. To nebyl můj nápad, když jsi nosila ty krátké šaty. Navrhla jsi, ze sem dnes půjdem. Víš co se říká, když nemůžeš vydržet horko, vypadni z kuchyně.' 'Připouštím,' odpověděla Tammy před tím než si dala další doušek. Zbytek času v hospodě proběhl bez nehod. Přicházelo více zákazníků a místnost se zaplnila, dvě děvčata ustoupily do pozadí. Měli další pití a Tammy byla nejistá na svých vysokých podpadcích když se vraceli do auta. 'Musíme přijít znova,' řekla Dawn. Pokračování přístě. Z Internetu pro Vás připravila Radka.