ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Transkript

1 25 Co 418/ ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Věroslavy Bukvajové a JUDr. Lenky Papíkové v právní věci žalobkyně, dříve, nar., bytem, zastoupené JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem v Příbrami 11/30, proti žalovanému, nar., bytem,, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Sýkorou, advokátem se sídlem v Příbrami III/74, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne , č.j. 15 C 14/97-326, t a k t o : I. Rozsudek soudu prvého stupně se m ě n í tak, že žalobkyně je povinna žalobci zaplatit na vyrovnání podílů ,- Kč. II. Jinak se rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé p o t v r z u j e. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně v částce ,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jaroslava Sýkory, advokáta se sídlem v Příbrami. IV. Žalobkyně i žalovaný jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně soudní poplatek z návrhu, každý v částce 8.916,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Příbrami. V. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení v částce ,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jaroslava Sýkory, advokáta se sídlem v Příbrami.

2 2 25 Co 418/2002 O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne , č.j. 15 C 14/ přikázal soud I. stupně z bezpodílového spoluvlastnictví manželů do výlučného vlastnictví účastníků movité věci, které jsou přesně popsány ve výroku citovaného rozsudku. Do výlučného vlastnictví žalovaného pak přikázal i pozemek č. pare. - zahrada v kat. úz., obec zapsaný na LV č. u Katastrálního úřadu v Příbrami a finanční částky na účtu č. u ve výši 5.275,54 Kč, dále na účtu č. u ve výši 228,06 DEM a na účtu č., specifický symbol u ve výši 9.645,60 Kč. Žalobkyni pak uložil povinnost zaplatit na vyrovnání podílů žalovanému částku ,77 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyni uložil povinnost zaplatit soudní poplatek z žaloby v částce ,- Kč a dále jí uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení v částce ,- Kč rovněž v třídenní lhůtě k rukám právního zástupce žalovaného. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně a vytýkala soudu prvého stupně, že na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a nesprávně věc posoudil po právní stránce. Žalobkyně zdůraznila, že do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků nemohou být započteny náklady na stavební úpravy její ordinace, zařízení ordinace, leasingové splátky na osobní automobil a ani zůstatek na jejím podnikatelském účtu. Žalobkyně šije vědoma právního názoru odvolacího soudu, který byl vysloven ve zrušovacím usnesení v této věci, ale nesouhlasí s ním. Respektuje judikát uveřejněný pod R 42/1972, avšak tento judikát je nutno vykládat tak, že příjem do bezpodílového spoluvlastnictví manželů tvoří pouze zisk podnikatele tvořený rozdílem veškerých příjmů z podnikatelské činnosti a nákladů potřebných k jeho dosažení. Je tedy nesporné, že náklady žalobkyně na zařízení a provoz její ordinace nemohou být předmětem vypořádání, neboť se jedná o nákladové položky jejího podnikání. Odvolatelka dále poukazovala na to, že bezpodílové spoluvlastnictví manželů se vypořádává ve stavu, který odpovídal okamžiku právní moci rozvodu manželství. Proto předmětem vypořádání nemohou být leasingové splátky, neboť jde o částky nájemného za užívání motorového vozidla, tedy výdaj, který je ihned zužitkován užíváním najatého vozidla a i z hlediska účetního jde o postupné odepisování hodnoty automobilu. Žalobkyně tedy nesouhlasí se závěry soudu prvého stupně, pokud dp vypořádání zahrnul investice 41 do jejího majetku a že jí byla v důsledku toho uložena povinnost zaplatit žalovanému finanční částku na vyrovnání podílů. Dále žalobkyně nesouhlasí s rozhodnutím soudu prvého stupně o náhradě nákladů řízení, neboť rozhodnutí neodpovídá stavu věci. Žalovaný žádným způsobem nepřispěl k mimosoudnímu vyřešení věci a není pravdou, že by žalobkyně odmítala dohodu se žalovaným s tím, že od něj žádala na vyrovnání podílů částku ,- Kč. Z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně plyne, že žalovanému byly náklady řízení přiznány proto, že pasivně vyčkával. Jeho tvrzení o úhradě jakékoli částky žalobkyni bylo vždy jen formálním manévrem. Žalobkyně navrhla, aby byl rozsudek soudu prvého stupně zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně zdůraznil, že její odvolání považuje za nedůvodné, pouze vedené snahou prodloužit spor. Žalobkyně v odvolání pouze opakuje

3 3 25 Co 418/2002 námitky směřující proti právnímu posouzení věci, které uváděla již v předchozím odvolání a se kterými se vypořádal soud prvého stupně, ale i odvolací soud ve zrušovacím usnesení. Za nedůvodné považuje žalovaný rovněž odvolání žalobkyně proti výroku o náhradě nákladů řízení. Rozhodnutí soudu prvého stupně o náhradě nákladů řízení považuje za naprosto správné. Žalovaný měl od počátku snahu se s žalobkyni dohodnout, ale pro její nepřiměřené finanční nároky k dohodě nedošlo. V řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků se žalovaný pouze bránil neodůvodněným finančním nárokům žalobkyně. Navrhl, aby byl rozsudek soudu prvého stupně jako správný potvrzen. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadený rozsudek a řízení mu předcházející podle 212a 212a odstavec 1 a 5 občanského soudního řádu ve znění zákona č. 30/2000 Sb. a pozdějších doplnění (dále jen o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Žalobkyně odvoláním napadla rozsudek soudu prvého stupně z přípustných odvolacích důvodů ve smyslu ustanovení 205 odstavec 2 písmena e) a g) o.s.ř. Soud prvého stupně ve věci již jednou rozhodl rozsudkem ze dne , č.j. 15 C 14/97-218, který byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne , č.j. 25 Co 604/ Poté soud prvého stupně řízení doplnil dalšími důkazy v intencích zrušovacího usnesení odvolacího soudu a znovu rozhodl rozsudkem, který je v tomto odvolacím řízení přezkoumáván. Žalobkyně se svou žalobou domáhala vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Soud prvého stupně správně při vypořádání postupoval podle občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. Bylo prokázáno, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno dne a jejich bezpodílové spoluvlastnictví tedy zaniklo k tomuto dni. Ve smyslu článku VIII., bodu 5 zákona č. 91/1998 Sb. je tedy při vzájemném vypořádání majetku účastníků nutno postupovat podle občanského zákoníku ve znění před touto novelou. Žalobkyně ve svém odvolání především napadala rozhodnutí soudu prvého stupně pokud jde o širší vypořádání, tedy o vypořádání investic ze společného majetku do výlučného majetku účastníků a neměla výhrady proti vypořádání majetku patřícího do bezpodílového spoluvlastnictví. Přesto odvolací soud přezkoumal rozsudek jako celek, neboť řízení o vypořádání majetku bývalých manželů se týká celé masy, která do tohoto majetku patří (podle tvrzení účastníků) a jako celek musí být přezkoumána. Vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků je v daném případě nutno posuzovat podle 149 a 150 občanského zákoníku ve znění platném do (dále jen o.z.). Platí, že podíly obou manželů jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Podle těchto zásad soud prvého stupně při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků vycházel. Na základě provedených důkazů soud prvého stupně zjistil, které movité věci jsou v

4 4 25 Co 418/2002 bezpodílovém spoluvlastnictví účastníků. Výčet těchto věcí včetně jejich hodnoty je podrobně uveden v rozsudku soudu prvého stupně a odvolací soud pro stručnost v této části na rozsudek soudu prvého stupně odkazuje. Tyto věci byly soudem správně oceněny. Rovněž rozdělení movitých věcí mezi účastníky bylo řádně provedeno. Pokud jde o vypořádání movitých věcidospěl tedy odvolací soud k závěru, že soud prvého stupně postupoval a rozhodl zcela správně. Soudu prvého stupně lze vytknout pouze to, že v rozhodnutí ne vyčíslil celkovou hodnotu movitých věcí, které každému, z účastníků přikázal do výlučného vlastnictví. Součtem hodnoty jednotlivých položek bylo zjištěno, že žalobkyni byly přikázány do jejího výlučného vlastnictví movité věci v celkové hodnotě ,- Kč a žalovanému v celkové hodnotě ,90 Kč. Soud prvého stupně dále správně vypořádal i pozemek č. pare. o výměře 101 m - zahrada v kat. úz., obec. Bylo prokázáno, že účastníci tento pozemek koupili ze společných prostředků za trvání manželství, je tedy v jejich bezpodílovém spoluvlastnictví, a proto je nutno jej vypořádat. Soud prvého stupně ze znaleckého posudku zjistil, že obecná cena tohoto pozemku představuje částku 3.272,- Kč. Tento pozemek bezprostředně navazuje na pozemky žalovaného na nichž stojí jeho dům a zabezpečuje nerušený přístup k domu. Za této situace soud prvého stupně zcela správně přikázal pozemek do vlastnictví žalovaného. Předmětem bezpodílového spoluvlastnictví účastníků pak, na základě zjištění soudu prvého stupně, byly i finanční prostředky na společných účtech účastníků k datu právní moci rozvodu jejich manželství. Jedná se o částku 5.275,54 Kč na účtu č. u, o částku 228,06 DEM (podle kursu v době rozvodu se jedná o částku 4.227,54 Kč) na účtu č. u a o částku 9.645,60 Kč na účtu č., specifický symbol u. Tyto finanční prostředky soud prvého stupně přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného. Odvolací soud se s tímto rozhodnutím ztotožňuje, neboť přikázáním těchto finančních prostředků žalovanému se poněkud sníží částka, kterou bude žalobkyně povinna žalovanému na vyrovnání podílů vyplatit. Soud prvého stupně se dále zcela správně v rámci tzv. širšího vypořádání zabýval investicemi ze společného majetku do výlučného majetku každého z účastníků. Pokud jde o investice ze společného majetku do výlučného majetku žalovaného, bylo prokázáno, že za trvání manželství účastníků byly prováděny stavební úpravy (financované ze společných prostředků účastníků) domu č.p. ve, který je ve výlučném vlastnictví žalovaného. Správně zde soud prvého stupně při vypořádání vycházel z částky, která byla investována a nikoli z částky o kterou byl dům žalovaného zhodnocen, jak žádala žalobkyně v průběhu řízení. V rámci širšího vypořádání je nutno do vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví zahrnout 'částky, které byly ze společného majetku vynaloženy na oddělený majetek jednoho z manželů ( 150 o.z.). Jak vyplývá ze znění zákona, zohledňují se částky vynaložené a nikoli celkové zhodnocení. Proto soud I. stupně zcela správně znaleckým posudkem zjistil částku do nemovitosti žalovaného v průběhu let investovanou (jedná se o

5 5 25 Co 418/2002 částku ,- Kč) a z té správně při vypořádání vycházel. Pro úplnost zde odvolací soud připomíná, že žalovaný nevyužil možnosti výslechem své matky doložit částky, které investovala ona a nikoli účastníci a tím dále snížit částku investovanou ze společného majetku. Rovněž s hodnocením investic ze společného do výlučného majetku žalobkyně se soud prvého stupně vypořádal správně. Bylo prokázáno, že za trvání manželství žalobkyně realizovala stavební úpravy - vybudování ordinace v domě č.p. v, zakoupila vybavení ordinace včetně lékařských nástrojů a hradila leasingové splátky osobního automobilu značky Škoda Forman SPZ. Do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků patří veškeré příjmy manželů s výjimkou částek získaných darem, děděním eventuelně z restitučních nároků. V podrobnostech zde odvolací soud odkazuje na judikát uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí ročník 1972, č. 5, strana 269. Proto veškeré příjmy za trvání manželství (pokud nedošlo ke zrušení bezpodílového spoluvlastnictví za trvání manželství, a to v daném případě nedošlo) včetně příjmů z podnikatelské činnosti tvoří součást bezpodílového spoluvlastnictví. Pokud tedy žalobkyně tvrdila, že vybudování ordinace, její zařízení a leasing platila ze svého podnikatelského účtu (neprokázala žádný jiný zdroj), a proto nepatří do bezpodílového spoluvlastnictví, námitka není důvodná. Tyto investice je nutno hodnotit (jak správně učinil soud I. stupně) jako investice do výlučného majetku žalobkyně ze společných prostředků. Lze souhlasit s tvrzením žalobkyně, že zařízení ordinace a auto, které používá k podnikání, jsou jejím výlučným majetkem, neboť slouží výhradně k výkonu jejího povolání. Právě proto je ale v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví nutno zohlednit částky, které ze společných prostředků (vzniklých příjmy obou účastníků za trvání manželství) byly na získání tohoto jejího výlučného jmění vynaloženy. Námitku žalobkyně, že tyto výdaje nelze do bezpodílového spoluvlastnictví zahrnovat, neboť byly výdajovou položkou v jejím účetnictví jako podnikatelky a do bezpodílového spoluvlastnictví patří pouze čistý zisk z podnikání, neshledal odvolací soud důvodnou. Přijetím výkladu žalobkyně by totiž mohla nastat situace, kdy manžel - podnikatel by mohl získávat majetek do svého výlučného vlastnictví (užívaný k výkonu jeho povolání) a o takto investované částky (výdajové položky) by se snižoval zisk a tím i příjmy, které jsou společným majetkem. Odvolací soud zastává názor, který opírá o ustanovení 150 věta druhá o.z., že při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví je třeba zohlednit částky, které byly vynaloženy na výlučný majetek jednoho z manželů, a to i podnikatele, ať již byly výdajovou položkou v jeho podnikatelském účetnictví či nikoli. Konečně ani námitka žalobkyně, že splácení leasingových splátek nemůže být zohledněno, neboť se jedná o nájem, který byl v průběhu manželství zužitkován, není důvodná. Leasing je nájem svého druhu, kdy nájemce užívá předmět leasingu a splácením leasingových splátek se umořuje kupní cena. Pokud by leasingové splátky, které byly v průběhu manželství účastníků zaplaceny na leasing na základě něhož žalobkyně výlučně užívala a posléze získala do vlastnictví osobní automobil, nebyly do vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví zahrnuty, neodpovídalo by to ust. 150 věta druhá o.z., neboť splátky byly hrazeny z příjmů žalobkyně, tedy z bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. Ze společného majetku tedy byly částky, které představují leasingové splátky za dobu trvání manželství účastníků, vynaloženy na majetek žalobkyně, a proto je nutno (s ohledem na výše citované ustanovení) i tyto částky vypořádat. Proto soud I. stupně naprosto správně zohledňoval náklady na pořízení vybavení ordinace žalobkyně

6 6 25 Co 418/2002 (částka ,- Kč) a částky, které byly zaplaceny na leasing do právní moci rozvodu manželství účastníků (celkem částka ,- Kč). Prokázáno bylo rovněž, že žalobkyně investovala finanční prostředky v době trvání manželství do zřízení ordinace v domě č.p. v. Není rozhodné, že finanční prostředky byly investovány do cizí nemovitosti, ale to, že účelem těchto investic bylo zřízení ordinace žalobkyně, kterou pak k provozování své praxe (a tím ke svému podnikání) výlučně užívala i k právní moci rozvodu manželství účastníků. Proto i takto investované společné prostředky je nutno do vypořádání zahrnout a správně proto soud zohlednil částky, které podle faktur byly na tento účel vynaloženy (částka ,30). Soud prvého stupně pak správně zahrnul do vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví i čistý zůstatek na podnikatelském účtu žalobkyně kdatu právní moci rozvodu manželství účastníků. Není rozhodné, že se jedná o podnikatelský účet, neboť jak bylo uvedeno shora, všechny příjmy za trvání manželství získané patří do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků a je nutno je do vypořádání zahrnout. Byly-li tedy vypořádávány finanční prostředky v bezpodílovém spoluvlastnictví účastníků nacházející se na jejich společných účtech, je třeba do vypořádání zahrnout i čistý zůstatek (po odečtení do rozhodného data vynaložených výdajů a příslušné daně) na tomto účtu žalobkyně, neboť i tyto finanční prostředky jsou společným majetkem. Zůstatek dle znaleckého posudku činí částku ,24 Kč. Potud se tedy odvolací soud se závěry soudu prvého stupně zcela ztotožňuje. Pouze při celkovém vypořádání dospěl odvolací soud kjiné částce než soud prvého stupně. Žalobkyni byly přikázány movité věci v hodnotě ,- Kč, bylo prokázáno, že ze společných prostředků byly na její ostatní majetek vynaloženy částky ,30 Kč, ,- Kč a ,- KČ a dále byl kdatu právní moci rozvodu manželství v její dispozici čistý zůstatek na jejím podnikatelském účtu v částce ,24 Kč, který je rovněž předmětem vypořádání. Hodnota majetku, který je nutno na straně žalobkyně vypořádat činí částku ,54 Kč. Do vlastnictví žalovaného byly přikázány movité věci v hodnotě ,90 Kč, pozemek v hodnotě 3.272,- Kč, zůstatky na účtech v částkách 5.275,54 Kč, 4.227,54 Kč, 9.645,60 Kč a ze společných prostředků byla na jeho ostatní majetek vynaložena částka ,- Kč. Hodnota majetku, který je nutno na straně žalovaného vypořádat činí částku ,58 Kč. Předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, včetně investic ze společného majetku do jejich ostatního majetku, je tedy celková hodnota ,12 Kč. Podle 150 věta prvá o.z. jsou podíly obou manželů stejné. Každý z nich by tedy v rámci vypořádání měl získat ,56 Kč. Aby podíly účastníků byly stejné, je nutno, aby žalobkyně na vyrovnání podílů zaplatila žalovanému (po zaokrouhlení na celé koruny) částku ,- Kč (jak stanovil soud prvého stupně, do patnácti dnů od právní moci rozsudku). Pouze v částce, kterou má žalobkyně žalovanému na vyrovnání podílů zaplatit (soud prvého stupně zřejmě udělal chybu při výpočtu hodnoty movitých věcí, které účastníci získávají) odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně podle 220 odstavec 1 o.s.ř. změnil. Jinak rozsudek jako zcela správný podle 219 o.s.ř. potvrdil a to včetně splatnosti částky, kterou má žalobkyně na vyrovnání podílů zaplatit.

7 7 25 Co 418/2002 Vzhledem k tomu, že byl rozsudek soudu prvého stupně změněn, postupoval odvolací soud podle 224 odstavec 2 o.s.ř. a znovu rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky vzniklých řízení před soudem prvého stupně a o povinnosti zaplatit soudní poplatek. Při stanovení povinnosti zaplatit soudní poplatek z návrhu je třeba vycházet z 15 zákona č. 549/1991 Sb. ve znění zákona č. 155/2000 Sb. podle něhož se z řízení zahájených před účinností tohoto zákona vybírají poplatky podle dosavadních předpisů, i když se stanou splatnými po účinnosti tohoto zákona. V projednávané věci bylo řízení zahájeno a soudní poplatek je tedy nutno vyměřit podle zákona č. 549/1991 Sb. v tehdy platném znění, tedy ve znění účinném do (dále jen zákon o soudních poplatcích). Podle 2 odstavec 1 písmeno d) zákona o soudních poplatcích jsou poplatníky oba účastníci. Základ poplatku představuje podle 6 odstavec 3 tohoto zákona celá vypořádávaná masa zaokrouhlená na celé stokoruny, tedy částka ,- Kč. Podle položky 8a sazebníku soudních poplatků činí poplatek celkem 3 % ze základu poplatku, tedy částku ,- Kč. Každý z účastníků je tedy povinen zaplatit jednu polovinu, tedy částku 8.916,- Kč, a to společně a nerozdílně ( 2 odstavec 4 zákona o soudních poplatcích), v třídenní lhůtě ( 160 odstavec 1 o.s.ř.) na účet Okresního soudu v Příbrami. O náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně rozhodoval odvolací soud podle 224 odstavec 2 o.s.ř. a 142 odstavec 1 o.s.ř. V řízení měl úspěch žalovaný a má tedy podle 142 odstavec 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů, které vynaložil. Odvolací soud se zde ztotožňuje s odůvodněním soudu prvého stupně, pokud jde o uložení povinnosti žalobkyni zaplatit žalovanému náklady řízení. Úspěch žalovaného v řízení je dán nepřiměřenými nároky žalobkyně uplatňovanými v žalobě. Žalobkyně původně žádala po žalovaném na vyrovnání podílů zaplacení částky ,- Kč, na čísle listu spisu 209 pak žádala na vyrovnání podílů po žalovaném zaplatit ,- Kč a na nižší částce se nechtěla dohodnout. Za situace, kdy rozhodnutím soudu bylo určeno, že nikoli žalovaný, ale žalobkyně je povinna zaplatit nemalou částku na vyrovnání podílů, není možný jiný závěr, než že žalobkyně nebyla v řízení úspěšná. Stíhá ji tedy povinnost zaplatit úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení. Náklady na straně žalovaného jsou tvořeny jednak hodnotou soudního poplatku, který bude muset zaplatit v částce 8.916,- Kč, částkou 7.797,- Kč, kterou zaplatil na zálohách na znalecké posudky a náklady na právní zastoupení. Ty jsou tvořeny odměnou za celkem 11 úkonů právní služby (9 úkonů v původním řízení před soudem prvého stupně a dvěmi úkony učiněnými v předchozím odvolacím řízení) po 5.975,- Kč ( 7 a 8 odstavec 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), jedenácti režijními paušály po 75,- Kč, dále odměnou za řízení před soudem prvého stupně po zrušení rozsudku v částce ,- Kč ( 3 odstavec 1 a 4 odstavec 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a konečně dvěma režijními paušály po 75,- Kč. Celkem tedy náklady žalovaného v řízení před soudem prvého stupně činí částku ,- Kč ( ). Při vyhlášení rozsudku odvolací soud v důsledku chyby v počtech nesprávně uvedl částku ,- Kč namísto správné částky ,- Kč. Tímto odvolací soud toto pochybení v souladu s 164 o.s.ř. opravuje. Žalobkyně je povinna náhradu nákladů řízení žalovanému zaplatit v třídenní lhůtě ( 160 odstavec 1 o.s.ř.) k rukám právního zástupce žalovaného, JUDr. Jaroslava Sýkory, advokáta se sídlem v Příbrami. Pouze pro úplnost odvolací soud poznamenává, že přestože bylo v řízení vypracováno několik znaleckých posudků, náklady řízení České republice nevznikly, neboť náklady na

8 8 25 Co 418/2002 vypracování těchto znaleckých posudků byly hrazeny ze záloh složených účastníky. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle 224 odstavec 1 o.s.ř. a 142 odstavec 1 o.s.ř. Odvolací soud přiznal v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému (odvolání podávala žalobkyně a byla zcela neúspěšná) právo na náhradu nákladů řízení, které vynaložil. Ty jsou tvořeny odměnou za řízení ( 3 odstavec 1 a 4 odstavec 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) v částce ,- Kč a dvěma režijními paušály po 75,- Kč. Celkem je tedy žalobkyně povinna žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení zaplatit ,- Kč rovněž v zákonné třídenní lhůtě k rukám jeho právního zástupce. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání podle 237 odstavec 1 písmeno b) o.s.ř.. Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Příbrami V Praze dne 19. února 2003 Předsedkyně senátu JUDr. Hana Tichá