ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Transkript

1 - 47- ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Karly Cháberové a soudkyň JUDr. Dany Černé a JUDr. Naděždy Treschlové v právní věci žalobkyně: FTV Prima, spol. s r.o., se sídlem Praha 8 Libeň, Na Žertvách 24/132, IČ , zastoupena Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem Praha 8 - Karlín, Sokolovská 49/5, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Praha 2, Škrétova 44/6, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne , sp. zn./ident.: 2014/415/LOJ/FTV, č.j.: LOJ/3989/2014 t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále též žalovaná či Rada) ze dne , sp. zn./ident.: 2014/415/LOJ/FTV, č.j.: LOJ/3989/2014 (dále též napadené rozhodnutí), kterým byla žalobkyni uložena pokuta ve výši Kč pro porušení ustanovení 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů (dále též zákon č. 231/2001 Sb.), které ukládá povinnost provozovateli vysílání nezařazovat v době od 6.00 hodin do hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Žalobkyně se měla porušení této povinnosti dopustit odvysíláním pořadu

2 pokračování 2 Grimm, epizody Zlaté vejce, dne 25. března 2014 od 17:40 hodin na programu Prima COOL, který ohrozil psychický a mravní vývoj dětí a mladistvých, konkrétně tím, že uvedený pořad, který byl vysílán v úseku od 6:00 hodin do 22:00 hodin, kdy mohou být u obrazovky děti, obsahoval tyto scény psychického a fyzického týrání ženy: Žena je v tmavé místnosti připoutaná na křeslo. Muž jí vloží hluboko do úst a posléze do krku trubici, do níž jí proti její vůli vlívá pomocí podivného stroje lektvar (složený z nechutných ingrediencí, např. žížal, ptačího trusu, což vyplývá z předchozích scén). Komentář muže: Je mi líto, zlato, ale musí to být. Promiň, drahoušku. Z trhavých pohybů připoutané ženy, jejího výrazu, dávivých zvuků, z tlumených výkřiků a tlučení spoutané ruky je zřejmé, že situace je pro ni značně trýznivá (čas scény od 09:48 od začátku pořadu). Další scéna vyhodnocená jako ohrožující zobrazuje ženu v tmavé místnosti připoutanou na křeslo. Muž nejdříve prohlíží ženě hrdlo, v němž jí roste zlatý kámen, a zkoumá, jak se zvětšil. Žena: Timothy, prosím, já nemůžu, už jsme to dnes jednou dělali. Muž: Jednou nikdy nestačí, když čekáš, drahoušku. Otevři pusu. Dobře. A teď to naše děťátko vykrmíme. Otevři. Žena má v ústech vloženou trubici, do níž jí proti její vůli muž vlívá pomocí podivného stroje lektvar. Ženino velmi kruté utrpení se projevuje vyděšeným výrazem, dávivými zvuky, sípotem a třesem (čas scény od 30:00 od začátku pořadu). Ohrožující byla shledána i další těsně navazující scéna prezentující souboj mezi věznitelem a detektivem v tmavé místnosti, kde je také spoutaná žena. Věznitel zvýšil výkonnost stroje, aby ženě do žaludku proudilo více lektvaru (zřejmě i ze zvukového doprovodu zvýšený hluk stroje). Ženino utrpení se viditelně zintenzivnilo tlumené výkřiky a trhavé, křečovité pohyby ženy. Záběry na týranou ženu jsou prokládány záběry na bijící se muže (čas scény od 30:58 od začátku pořadu). Tyto scény tak velmi sugestivně zprostředkovávají bezvýchodné zoufalství a strach ženy, která je nejen fyzicky, ale zejména psychicky týrána, a to navíc od blízkého člověka. Dětský divák, který není schopen odlišovat fikci od reality a distancovat se od děje, může být zhlédnutým obsahem šokován. Následkem pro dětského diváka může být vyvolání psychického otřesu a traumatizace, či snížení citlivosti vůči násilí nebo povzbuzení vlastní agrese. V prvém žalobním bodu žalobkyně namítla, že skutková podstata správního deliktu nebyla naplněna, neboť nebyla splněna zákonem předepsaná podmínka existence předešlého upozornění na porušení zákona. V této souvislosti poukázala na to, že splnění podmínky existence předešlého upozornění na porušení zákona shledává žalovaná v upozornění č.j.: RUD/855/2011, jímž byl provozovatel upozorněn na porušení zákona odvysíláním pořadu Myšlenky zločince a dále v upozornění č.j. RUD/3237/2011. K námitce, že není dána časová a věcná souvislost těchto upozornění a jednání v posuzované věci odkázala žalovaná na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne , sp. zn. 8 As 85/2012. Žalobkyně tento právní názor žalované považuje za nesprávný. Z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vyplývá, že trestání správních deliktů při provozování televizního vysílání je založeno na dichotomii prostých a kvalifikovaných porušení zákona. Pouze v případě tzv. kvalifikovaných porušení zákona může žalovaná na základě 59 odst. 4 zákona č. 231/2001 Sb. přistoupit okamžitě k uložení sankce. V ostatních případech je možné k uložení pokuty přistoupit až poté, co je provozovatel na porušení zákona upozorněn. Z uvedeného vyplývá, že trestání prostých porušení zákona je založeno na principu trestání recidivy pokutou je sankcionováno až porušení zákona opakované. Dle názoru žalobkyně, tedy nikoli každé upozornění na porušení zákona časově předcházející jednání provozovatele, za nějž má být uložena pokuta, může sehrát tuto svou zákonnou roli, neboť tomu brání obecné zásady trestání plynoucí z ústavního pořádku. Trestní minulost delikventa může být při jeho trestání brána v úvahu jen v určitém časovém rámci. Při absenci obecné úpravy správního trestání je třeba přistoupit k analogické aplikaci norem trestního práva upravujících zahlazení odsouzení. Žalobkyně namítla, že od vydání

3 pokračování 3 upozornění na porušení zákona uplynuly více než tři roky a jedná se o upozornění za pořad odvysílaný dne , tj. více než šest let před odvysíláním pořadu, za který byla žalobkyni uložena pokuta. Tato upozornění nemohou být s ohledem na značný časový odstup pokládána za upozornění v časové souvislosti s jednáním, za které byla žalobkyně pokutována. S ohledem na značný časový odstup přesahující trojnásobek lhůty pro zahlazení účinků peněžitého trestu za odsouzení za trestný čin, je třeba na žalobkyni hledět, jako kdyby na porušení zákona nebyla upozorněna. Ve druhém žalobním bodu žalobkyně namítla, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť ve výrokové části vymezující skutek není jednoznačně identifikováno rozhodnutí či upozornění, jehož vydáním lze mít upozorňovací povinnost za splněnou. V této souvislosti poukázala na to, že existence předchozího upozornění je v případě tzv. prostého porušení povinností stanovených zákonem o vysílání nutnou podmínkou vzniku odpovědnosti za správní delikt. Splnění této povinnosti musí být vyjádřeno ve výrokové části rozhodnutí, v níž musí být obsaženy všechny znaky skutkové podstaty deliktu. Ve třetím žalobním bodu žalobkyně namítla, že úvaha žalované o výši sankce je nepřezkoumatelná. V této souvislosti poukázala na to, že žalovaná sice formálně hodnotila jednotlivá zákonem vypočtená kritéria, nicméně toto hodnocení není v žádném logickém vztahu k uložené pokutě. Z napadeného rozhodnutí není možné seznat, proč úvahy žalované nevedly k jinému výsledku, např. uložení nižší nebo naopak vyšší sankce. Žalovaná zcela přehlédla, že jednotlivá kritéria nemohou působit ve stejné intenzitě. Postavení žalobkyně nelze hodnotit stejně jako dosah jednání. Pokud bylo v řízení prokázáno, že pořad měl v chráněné skupině nulovou sledovanost, pak chráněný zájem nebyl vůbec narušen. Tuto skutečnost nelze při úvahách o uložení sankce kompenzovat tím, že žalobkyně je provozovatelem celoplošného vysílání. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobkyně namítla, že při stanovení výše sankce jí žalovaná přičetla k tíži skutečnosti, k nimž neměla přihlížet, tj. nesprávně zohlednila některé okolnosti. Poukázala na to, že v rozporu s ustanovením 60 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb. žalovaná přičetla žalobkyni k tíži domnělé opakované porušení téže povinnosti. V této souvislosti zdůraznila, že v posledních pěti letech nebyla za porušení ustanovení 32 odst. 1 písm. g) uvedeného zákona pokutována. Dále bylo žalobkyni v rozporu se zákonem přičteno k tíži její vyjádření ve správním řízení, kde žalobkyně namítala, že předešlá upozornění nejsou v časové souvislosti s posuzovanou věcí, neboť jsou staršího data a nejsou již v korporátní paměti týmu odpovědného za nasazování akvizičních pořadů. Žalobkyně namítla, že žalovaná nebyla vůbec oprávněna promítnout citované vyjádření do výše sankce, neboť tuto okolnost nelze podřadit pod žádné z kritérií uvedených v 60 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb. a dále je třeba přihlédnout k tomu, že toto vyjádření bylo legitimní procesní obranou reagující na zahájení správního řízení, a proto nemohlo být pokládáno za vyjádření lhostejnosti žalobkyně k naplňování požadavků zákona. V pátém žalobním bodu žalobkyně namítla, že při stanovování výše sankce žalovaná nepřihlédla k některým skutečnostem, k nimž přihlédnout měla, tj. některé okolnosti pominula. V této souvislosti poukázala na to, že žalovaná konstatovala nulovou sledovanost a (rating) a prakticky nulový podíl diváků (share) z chráněné skupiny. Vzhledem k tomu, že objektem správního deliktu je zájem na ochraně dětí a mladistvých, je nepochybné, že se jedná o aspekt, který zcela zásadním způsobem snižuje společenskou škodlivost jednání žalobkyně. Žalovaná toto kritérium sice formálně vzala v potaz, ve výši sankce se však neprojevilo, neboť výše pokuty nijak nevybočuje ze standardní hladiny, v níž se žalovaná při

4 pokračování 4 ukládání pokut běžně pohybuje. Z uvedeného vyplývá, že žalovaná tento aspekt zohlednila buď pouze proklamativně, nebo jej sice zohlednila a sankci snížila, nicméně toto snížení bylo kompenzováno přitěžujícími okolnostmi, aniž žalovaná tyto okolnosti zmínila v rozhodnutí. Žalobkyně dále poukázala na to, že žalovaná k její tíži přičetla její postavení na mediálním trhu. Porovnáním výše uložené sankce a výše sankcí ukládaných běžně žalovanou v obdobných případech však vyplývá, že žalovaná nehodnotí zásadní rozdíl v postavení žalobkyně oproti provozovateli CET 21 spol. s.r.o., jehož podíl na relevantním trhu je výrazně vyšší než podíl žalobkyně. Žalobkyně dále vyjádřila nesouhlas s tím, že bylo pominuto kritérium finanční prospěch. Dle jejího názoru byla žalovaná povinna zohlednit toto kritérium ve prospěch žalobkyni, neboť ve správním řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně spácháním deliktů získala jakýkoli prospěch. V šestém žalobním bodu žalobkyně namítla, že napadeným rozhodnutím byla porušena zásada rovnosti, dle které mají být shodné případy posuzovány shodně a odlišné odlišně. Tento ústavní princip je vyjádřen též v ustanovení 2 odst. 4 správního řádu. Z uvedeného vyplývá, že správní úvaha žalované nejenže nesmí vybočit ze zákonem vymezeného rozpětí sankcí, ale uložená sankce musí odpovídat též správní praxi žalované. Dle názoru žalobkyně není proto právně významné, že výše pokuty uložené napadeným rozhodnutím představuje 2% horní hranice zákonné sazby, nýbrž to, že se pohybuje přibližně uprostřed spektra sankcí, které jsou v období posledních pěti let žalovanou za porušení povinnosti dle ustanovení 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. ukládány, čímž žalovaná vyjadřuje, že jednání žalované považuje z hlediska odpovědnosti žalované za standardní. Takové hodnocení však není adekvátní, neboť pořad byl odvysílán na programu, který není určen pro děti a dlouhodobě vykazuje nízkou sledovanost, což samo o sobě mělo vést k výraznému snížení sankce oproti běžně užívané hladině. K dalšímu snížení uložené pokuty mělo dojít zohledněním konkrétní sledovanosti předmětného pořadu chráněnou skupinou, neboť ta byla nulová. Žalobkyně nebyla za porušení shora uvedené povinnosti v posledních pěti letech pokutována, což mělo být rovněž zohledněno v její prospěch. Na podporu svého tvrzení žalobkyně přiložila správní rozhodnutí žalované vydané v typově obdobných případech, z jejichž odůvodnění je zřejmé, že žalovaná v napadeném rozhodnutí neprovedla náležitě individualizaci konkrétního jednání, neboť k okolnostem proklamovaným v odůvodnění fakticky nepřihlédla. V sedmém žalobním bodu žalobkyně namítla, že ve správním řízení byla krácena její obhajovací práva, neboť neměla možnost reálně se vyjádřit ke všem relevantním aspektům projednávané věci, neboť o některých z těchto aspektů se dozvěděla až ze samotného rozhodnutí, kterým se řízení končí. Uvedená výtka směřuje jak vůči postupu žalované, která žalobkyni nesdělila, v čem spatřuje podobnost mezi stíhaným jednáním a především upozorněním, tak v nepředvídatelném postupu žalované při určování výše sankce. Žalobkyně v této souvislosti poukázala na to, že jí nebyl zpřístupněn koncept rozhodnutí včetně navrhované výše sankce. Pokud žalovaná dospěla k závěru, že takový postup není možný či vhodný, pak bylo její povinností nařídit ve věci ústní jednání za účasti žalobkyně a všech členů žalované, kteří ve věci rozhodovali, a umožnit žalobkyni účastnit se diskuse, v rámci níž Rada hodnotí správní delikt, všechny okolnosti a aspekty. Žalovaná ve vyjádření k žalobě k námitkám vzneseným v prvém žalobním bodu uvedla, že závěry žalobkyně uvedené v rámci těchto námitek jsou nesrozumitelné, žalované není zřejmé, co je jí vytýkáno, neboť z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že její úvahy jsou v souladu se zákonem i judikaturou. K námitce, že při absenci úpravy správního trestání je třeba přistoupit k analogii, a to k analogii zahlazování odsouzení dle trestního zákoníku,

5 pokračování 5 žalovaná uvedla, že správní právo, resp. správní trestání ze své podstaty nemůže užít institut zahlazování, neboť nelze rozlišovat rehabilitaci/navrácení bezúhonnosti/zahlazení ve trojím provedení jako u trestního práva rehabilitace soudní, rehabilitace milostí prezidenta republiky a rehabilitace ze zákona. Stejně lze vyloučit i sociální potřebnost zahlazování upozornění dle 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., což vyplývá přímo ze samotné podstaty záměru a významu zákona č. 231/2001 Sb., resp. v daném případě ochrany dětí a mladistvých. Žalobkyně měla pravděpodobně na mysli spíše časovou souvislost předchozího upozornění. Pokud se jedná o otázku časové souvislosti, argumentovala žalovaná shodně jako v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. K námitkám vzneseným ve druhém žalobním bodu, dle kterého je výrok napadeného rozhodnutí nezákonný, neboť v něm není uvedeno, že došlo ke splnění podmínky dle 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., žalovaná uvedla, že se jedná o námitku nerozvedenou, není možné seznat, jak žalobkyně k takovému právnímu názoru dospěla a o co ho opírá. Uvedená námitka nemá oporu v liteře zákona, v jeho smyslu a rovněž ani v judikatuře. Uvedenou námitku tedy žalovaná shledala jako nedůvodnou. K námitce vznesené ve třetím žalobním bodu, týkající se nepřezkoumatelnosti úvahy o výši sankce žalovaná zopakovala hodnocení kritérií tak, jak ho učinila v napadeném rozhodnutí. Zdůraznila, že dle jejího názoru je její úvaha v tomto směru přezkoumatelná. Poukázala na to, že správní delikt ohrožení dětí a mládeže dle 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. je deliktem ohrožovacím. Nelze tedy říci, že chráněný zájem nebyl vůbec narušen. Poukázala na to, že žalobce vytvořil nebezpečnou situaci, porušil své zákonné povinnosti a potencionálně ohrozil chráněnou skupinu obyvatel. K námitkám vzneseným ve čtvrtém žalobním bodu, dle kterých žalovaná nesprávně zohlednila některé okolnosti, žalovaná uvedla, že je nepravdivé tvrzení žalobkyně, že jí bylo k tíži dáno opakované porušení zákona. Žalobkyně se rovněž mýlí, pokud se domnívá, že na základě 60 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb. nebyla žalovaná zmocněna užít vyjádření samotného účastníka řízení v rámci kritérií pro výši sankce. V této souvislosti poukázala na to, že v intencích zmocnění ustanovení 61 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb. podřadila chování účastníka do jednoho z kritérií. K námitkám vzneseným ve čtvrtém a pátém žalobním bodu, dle kterých žalovaná nepřihlédla k některým skutečnostem, k nimž přihlédnout měla, žalovaná uvedla, že žalobkyně nesprávně tvrdí nezbytnost brát v potaz i ekonomický stav účastníka řízení. Toto může žalovaná vzít v potaz pouze v případě, že by zamýšlená sankce měla na žalobkyni likvidační efekt. Uvažovat o tom, že by na celoplošného televizního provozovatele měla likvidační dopad sankce ve výši 2% z maxima možné sankce, je nemístné. Žalovaná zhodnotila možný vliv finančního prospěchu na rozhodování účastníka řízení při zařazení či nezařazení předmětného pořadu do vysílání a dospěla k závěru, že takovéto kritérium není rozhodné co do výše sankce. K námitkám vzneseným v šestém žalobním bodu, týkajícím se porušení zásady rovnosti, žalovaná uvedla, že zásadu rovnosti respektuje při svém rozhodování vždy, a proto ukládané sankce za obdobné delikty nikterak výrazně nevybočují z její správní praxe. K námitkám vzneseným v sedmém žalobním bodu, týkajícím se porušení obhajovacích práv žalobkyně, žalovaná uvedla, že požadavek žalobkyně na poskytnutí konceptu výrokové části rozhodnutí považuje za nezákonný a nelogický. V této souvislosti poukázala na nemožnost předjímat rozhodování správního orgánu. Zdůraznila, že před rozhodováním Rady neexistuje a nemůže existovat koncept správního rozhodnutí, neboť to vzniká výhradně na základě úvah Rady, formulovaných při rozhodování ve věci na zasedání Rady. Jako nedůvodnou shledala rovněž námitku žalobkyně, že měla mít právo být přítomna diskusi Rady. V tomto směru odkázala na ustanovení 134 odst. 1 správního řádu, na ustanovení 8 odst. 4 a 11 odst. 7 zákona č. 231/2001 Sb. a na článek 6 bod 10 jednacího řádu Rady. Dále poukázala na to, že žalobkyni byl dán dostatečný prostor vyjádřit se ke všem shromážděným podkladům. Skutečnost, že žalobkyně zpochybňuje administrativní činnost Úřadu Rady, svědčí zejména o jejím

6 pokračování 6 nepochopení administrativní práce, jež zajišťuje pouze chod ústředního dozorového orgánu. Zdůraznila, že kolektivní orgán přijímá rozhodnutí formou usnesení. Odůvodnění správního rozhodnutí nezakládá, nemění a neruší práva a povinnosti. Touto mocí je nadán pouze výrok správního rozhodnutí. Ze všech uvedených důvodů navrhla zamítnutí žaloby. Žalobkyně využila svého práva a k vyjádření žalované podala repliku, v níž argumentovala shodně jako v podané žalobě. Ke druhé žalobní námitce uvedla, že její podstatou je tvrzení, že jedním ze znaků skutkové podstaty správního deliktu, za který byla žalobkyně potrestána, je skutečnost, že na totožné či typově podobné jednání již byla v minulosti upozorněna a byla vyzvána ke zjednání nápravy. Na rozdíl od žalované je žalobkyně přesvědčena o tom, že není možné klást rovnítko mezi porušení právní povinnosti a spáchání správního deliktu. Porušení právní povinnosti je nutnou, nikoliv však postačující podmínkou pro to, aby v daném případě došlo ke spáchání správního deliktu. Upozornění na porušení zákona v souladu s ustálenou judikaturou správních soudů není sankcí, tj. jednání, kterým provozovatel porušil prostou povinnost založenou zákonem o vysílání, aniž předtím byl upozorněn na porušení zákona, není správním deliktem. Správním deliktem je až jednání sankciované správním orgánem. Splnění upozorňovací povinnosti tedy patří mezi znaky skutkové podstaty správního deliktu a jako takové musí být vyjádřeno ve výrokové části rozhodnutí. K námitce vznesené ve třetím žalobním bodu, týkající se nepřezkoumatelnosti správní úvahy o výši sankce žalobkyně uvedla, že ani vyjádření žalované její postup při vyměřování sankce blíže neosvětluje, nejasnosti v odůvodnění rozhodnutí spíše umocňuje, neboť neuvádí žádné další argumenty a spíše se věnuje hodnocení kvality žalobní argumentace. Žalobkyně v této souvislosti poukázala na odůvodnění rozhodnutí žalované č.j. LOJ/3458/2013 a č.j. LOJ/1226/2013. K námitce vznesené v osmém žalobním bodu týkající se porušení obhajovacích práv žalobkyně uvedla, že ustanovení 134 odst. 1 správního řádu stanoví toliko způsob, jakým kolegiální orgán dospěje ke svému rozhodnutí; stanoví, že se tak děje hlasováním. Náležitosti rozhodnutí kolegiálního orgánu jsou stanoveny obecným ustanovením 68 správního řádu. Správní rozhodnutí obsahuje obligatorně vedle záhlaví svou výrokovou část, odůvodnění a poučení. Odůvodnění jako integrální součást rozhodnutí nelze od její výrokové části oddělit. S ohledem na obsah vyjádření žalované žalobkyně namítla, že jí není zřejmé, jakým způsobem bylo napadené rozhodnutí vůbec přijato, pokud o něm jako o celku nebylo hlasováno. Zdůraznila, že to je výhradně Rada a nikoliv Úřad Rady, kdo je nadán správní úvahou a proto důvody vedoucí k rozhodnutí musejí vycházet z rozhodnutí Rady, které se odehrává formou hlasování. Při jednání u Městského soudu v Praze dne zástupci obou zúčastněných stran setrvali na svých procesních stanoviscích. Z obsahu předmětného spisového materiálu vyplývá, že žalobkyni bylo dne doručeno oznámení žalované o zahájení správního řízení pro možné porušení ustanovení 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., neboť odvysíláním pořadu Grimm, epizody Zlaté vejce dne od 17:40 hodin na programu PRIMA COOL, který obsahoval scény krutého fyzického i psychického týrání na spoutané ženě-oběti domácího násilí, které velmi sugestivním způsobem zprostředkovávají její bezvýchodné zoufalství a strach, a to v kontrastu k chladnokrevnému chování agresora, u nějž je zřejmé uspokojení z týrání své oběti, se mohla dopustit porušení povinnosti nezařazovat v době od hodin do hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. V oznámení byl popsán obsah pořadu a jeho hodnocení žalovanou. Závěrem žalovaná vyzvala adresáta, aby se k věci písemně vyjádřil ve lhůtě dvaceti dnů ode dne doručení této výzvy a upozornila ji na skutečnost, že je u ní veden spis, do kterého je

7 pokračování 7 žalobkyně oprávněna nahlédnout. Přílohou tohoto oznámení byly dokumenty, které dle žalované dokládají naplnění podmínky stanovené v 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., a to upozornění na porušení zákona sp. zn.: 2008/451/vos/FTV, jímž byl provozovatel FTV Prima, spol. s r.o. upozorněn na porušení 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., kterého se dopustil tím, že dne v čase od 16:40 hodin odvysílal na programu Prima televize pořad Myšlenky zločince, který obsahoval záběry znázorňující trýzněné lidské bytosti, fotografie zavražděných lidí a líčení sexuálních úchylek a brutálních způsobů vražd, které byly způsobilé ohrozit zejména psychický vývoj dětí a mladistvých, a to zejména tím, že mohly u dětské skupiny diváků vzbuzovat strach, obavy a úzkost, posílit sklony k agresi, způsobit krátkodobé znecitlivění vůči násilí, přeceňování reálného nebezpečí, zvýšení tolerance k násilí či bagatelizování důsledků agrese a tím provozovatel porušil povinnost nezařazovat v době od hodin do hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých ze dne a dále upozornění na porušení zákona sp. zn.: 2008/618/vos/FTV, jímž byl provozovatel FTV Prima, spol. s r.o. upozorněn na porušení 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., kterého se dopustil tím, že dne v čase od 16:40 hodin odvysílal na programu Prima televize pořad Myšlenky zločince, který obsahoval záběry znázorňující psychické mučení vězněné oběti, vraždu ženy před očima manžela, aplikaci drogy, surové bití vyhrožování se zbraní v ruce, které byly způsobilé ohrozit zejména psychický vývoj dětí a mladistvých, a to zejména tím, že mohly u dětské skupiny diváků vzbuzovat strach, obavy a úzkost, posílit sklony k agresi, způsobit krátkodobé znecitlivění vůči násilí, přeceňování reálného nebezpečí, zvýšení tolerance k násilí či bagatelizování důsledků agrese a tím provozovatel porušil povinnost nezařazovat v době od hodin do hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Správní spis dále obsahuje vyjádření žalobkyně k zahájení správního řízení ze dne , ve kterém v podstatných bodech argumentovala shodně jako v podané žalobě. Obsahem správního spisu je dále protokol o provedení důkazu zhlédnutím audiovizuálního záznamu předmětného pořadu ze dne a dále oznámení žalované o ukončení dokazování ze dne doručené žalobkyni dne a vyjádření žalobkyně k němu ze dne Rozhodnutím žalované ze dne , sp. zn./ident.: 2014/415/LOJ/FTV, č.j.: LOJ/3989/2014 byla žalobkyni uložena pokuta ve výši Kč pro porušení ustanovení 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů (dále též zákon č. 231/2001 Sb.), které ukládá povinnost provozovateli vysílání nezařazovat v době od 6.00 hodin do hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Žalobkyně se měla porušení této povinnosti dopustit odvysíláním pořadu Grimm, epizody Zlaté vejce, dne 25. března 2014 od 17:40 hodin na programu Prima COOL, který ohrozil psychický a mravní vývoj dětí a mladistvých, konkrétně tím, že uvedený pořad, který byl vysílán v úseku od 6:00 hodin do 22:00 hodin, kdy mohou být u obrazovky děti, obsahoval shora popsané scény psychického a fyzického týrání ženy. V odůvodnění rozhodnutí žalovaná shrnula průběh řízení, konstatovala obsah vyjádření žalobkyně k věci samé a definovala pojmy děti a mladiství a ohrožení fyzického, psychického nebo mravního vývoje. V rámci vlastního posouzení věci pak žalovaná uvedla, že příběhem se line zoufalství ženy a tíživý strach z násilí páchaného na ženě, z něhož není zřejmé, zda a jak se bude zintenzivňovat a do jaké míry bude divákovi odhalováno. Dramatičnost pořadu podporuje také hudební podkres a celková atmosféra vybudovaná pomocí střihu navozující pocit neklidu a tajemna. Problematické jsou tedy zejména scény, v níž je žena trýzněna. Násilí páchané na ženě je

8 pokračování 8 relativizováno fantasy podstatou seriálu, týrání oběti se neděje mezi lidmi ale mezi nadpřirozenými bytostmi žena zlatá husa, věznitel klaustreich (bytost připomínající kočku). Ty však vypadají a chovají se jako lidé a jejich nadpřirozené schopnosti se odkrývají jen v krátkých úsecích až v pozdější části příběhu. U dětských diváků je tedy třeba počítat se sníženou schopností vnímat vysílaný obsah pořadu s odstupem jako fikci. Žena v dle kontextu předchozích scén byla s věznitelem v manželském vztahu, v němž se předpokládá důvěra k druhému člověku. Trýznitel má na ženu zásadní vliv nejen ve smyslu omezení osobní svobody a násilném nucení požívání podivného nechutného lektvaru, ale ovlivňuje ji zejména po psychické stránce. Z projevu trýznitele je zřejmé, že si neomezenou moc nad svou obětí užívá. Scény velmi sugestivně zprostředkovávají bezvýchodné zoufalství a strach ženy, která je nejen fyzicky ale zejména psychicky týrána. Předmětné záběry jsou značně rizikové pro dětské diváky, u kterých lze předpokládat, že se v době vysílání pořadu na televizi dívají. Dětský divák ještě není plně schopen odlišovat fikci od reality a distancovat se od děje. Scény tak jak byly ztvárněné, mohou dítěti způsobit psychický otřes a traumatizovat jej. Žalovaná dále konstatovala, že za splnění podmínky dle 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. považuje předchozí upozornění na porušení zákona sp. zn. 2008/451/vos/FTV ze dne a dále upozornění na porušení zákona sp. zn.: 2008/618/vos/FTV. Závěrem se žalovaná zabývala výší uložené pokuty, kdy po citaci ustanovení 60 odst. 3 písm. d) a ustanovení 61 odst. 2 a odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb. uvedla úvahy týkající se jednotlivých kritérií, jimiž byla vedena při stanovení výše uložené pokuty. Ke kritériu povaha vysílaného programu uvedla, že program Prima COOL je programem komerčním, cílem provozovatele vysílání je tedy získat pro sledování programu co největší počet diváků, čemuž je také přizpůsobován obsah programu. Kritérium povahy vysílaného programu mělo na formování výše sankce vliv spíše ve prospěch účastníka. Uvedený program není programem určeným dětskému divákovi. Licence programu nehovoří o tom, že by program v některých vysílacích časech nabízel pořady určené dětem, existuje tedy minimální riziko, že by dětský divák, který by byl zvyklý sledovat pořady na tomto programu, shlédl pořad, jehož odvysílání je předmětem sankce. Ke kritériu postavení provozovatele na mediálním trhu uvedla, že provozovatel je komerční subjektem, jehož hospodářská činnost spočívá v provozování televizního vysílání. Principem komerčního televizního vysílání je snaha o maximální sledovanost. V případě společnosti FTV Prima spol. s r.o. se pak jedná o dominantní subjekt s vysokou sledovaností. Své vysílání společnost provozuje celoplošně, tudíž její vysílání může ve vymezeném územním rozsahu přijímat alespoň 70 % obyvatel České republiky. Lze tedy dovodit, že k velkému podílu možných diváků patří i zvýšená odpovědnost vůči divákům obecně, neboť porušení zákona může mít dopad na velké množství diváků. S ohledem na zásah divácké veřejnosti programem PRIMA COOL, vycházejícím z jeho celoplošnosti má žalovaná za to, že odpovědnost účastníka řízení je ve srovnání s regionálními a místními provozovateli televizního vysílání vysoká. Dále uvedla, že nelze brát v úvahu při stanovení výše pokuty v potaz rozdíl mezi veřejnoprávním a komerčním subjektem co do jejich zvýšené či snížené odpovědnosti. Rozdíl mezi veřejnoprávním a soukromoprávním subjektem v tomto hledisku je možné shledat pouze, co se týče pozitivně formulovaných povinnosti, které by měly plnit. Ohledně kritéria rozsah, typ a dosah závadného vysílání žalovaná uvedla, že typ závadného vysílání spočívá v odvysílání mediálního obsahu, který je nebezpečný pro zdravý vývoj dětského diváka. Rozsah závadného vysílání charakterizuje podrobný popis závadných scén. Jako dosah závadného vysílání lze označit jednak skutečnost, že účastník řízení vysílá daný program jako celoplošný, tedy alespoň 70 % obyvatel ČR musí mít možnost jej přijímat, ale i teoretický zásah na cílové skupiny obyvatel, jež je možné vysledovat z dat share a rating. Žalovaná vzala v potaz informaci o sledovanosti, jež byla poskytnuta Asociací televizních organizací, a to ratingu 0,7 a sharu 2,71 % pro skupinu 15+. Žalovaná uvedla, že toto kritérium považuje za jedno ze stěžejních. Zanedbatelná sledovanost u ohrožené divácké skupiny ovlivnila výši

9 pokračování 9 pokuty ve prospěch účastníka. Ke kritériu závažnost věci žalovaná uvedla, že považuje za závažné, že se v předmětném pořadu vyskytly drastické scény, které mohou u dětí vyvolat úzkost a další výše popsané negativní a nežádoucí psychické jevy. Zároveň je předmětný pořad dle názoru žalované schopen snížit práh citlivosti při vnímání násilí. Zhlédnutím předmětného pořadu byli dětští diváci konfrontováni s mediálním obsahem, který zcela přesahoval běžnou životní zkušenost. Žalovaná dále uvedla, že vzala v potaz rovněž naplnění ustanovení 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., které poukazuje na skutečnost, že preventivní funkce v tomto případě zjevně nebyla naplněna zamýšleným způsobem. Dle názoru žalované opakovaným vystavováním dětských a mladistvých diváků takovému vysílání má kumulativní účinek co do následků na jejich psychice, fyzickém a mravním vývoji. Žalovaná dále přihlédla k vyjádření účastníka k zahájení správního řízení, ve kterém uvedl, že tyto záběry nejsou pro tuto věkovou skupinu vhodné, a proto nebude předmětnou epizodu v budoucnu v obdobném čase zařazovat do vysílání. Jakkoliv žalovaná tento přístup považuje za žádaný ze strany účastníka řízení, je třeba si uvědomit, že je účastník stíhán za již odvysílaný pořad. Reflexe účastníka je nicméně hodnocena v jeho prospěch při stanovování výše sankce. Žalovaná konstatovala, že považuje kritérium závažnost věci, rozsah, typ a dosah závadného vysílání spolu s kritériem míra zavinění za rozhodné pro konkrétní výši sankce. Ke kritériu míra zavinění uvedla, že účastník věděl, co je obsahem daného pořadu, kdy dojde k jeho odvysílání, a mohl tak zabránit jeho odvysílání v inkriminovanou dobu, přistoupit k úpravě či vynechání samotného dílu seriálu. Účastník však žádné z těchto možností nevyužil k ochraně zákonem chráněných zájmů. Lhostejný přístup účastníka k ochraně dětských diváků, deklarovaný mimo jiné i jeho prohlášením, že ve své korporátní paměti po patřičnou dobu nereflektuje předcházející upozornění a uložené sankce za porušení zákona, jde k tíži účastníka. Ke kritériu finanční prospěch žalovaná uvedla, že se zabývala relevancí vlivu finančního prospěchu účastníka řízení na jeho rozhodování o zařazení či nezařazení předmětného pořadu do vysílání v době mezi 06:00 a 22:00 hodin. Má za to, že finanční prospěch, ať již měl či neměl vliv na rozhodování účastníka řízení, není v tomto případě rozhodný co do jeho vlivu na konkrétní výši sankce. Městský soud v Praze na základě žaloby, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán ( 75 odst. 2 s.ř.s.), přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Při přezkoumávání rozhodnutí vycházel soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu ( 75 odst. 1 s.ř.s.), a dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Podle ustanovení 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. provozovatel vysílání je povinen nezařazovat v době od hodin do hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Podle ustanovení 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. pokutu od Kč do Kč uloží Rada provozovateli vysílání a provozovateli převzatého vysílání, pokud zařazuje do vysílání od hodin do hodin pořady, upoutávky nebo další části vysílání, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, a nejedná se o vysílání koncovému uživateli dostupné na základě písemné smlouvy uzavřené s osobou starší 18ti let, k němuž je poskytnuto technické opatření, které znemožňuje přístup k vysílání dětem a mladistvým. Podle ustanovení 61 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb. při ukládání pokuty za porušení povinnosti podle tohoto zákona Rada přihlíží k povaze vysílaného programu a k postavení

10 pokračování 10 provozovatele vysílání a provozovatele převzatého vysílání na mediálním trhu se zřetelem k jeho odpovědnosti vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy. Dle odstavce 3 citovaného ustanovení Rada stanoví výši pokuty podle závažnosti věci, míry zavinění a s přihlédnutím k rozsahu, typu a dosahu závadného vysílání, k výši případného finančního prospěchu, a ke stanovisku věcně příslušného samoregulačního orgánu uvedeného v seznamu samoregulačních orgánů, obdrží-li toto stanovisko písemně do 10 pracovních dnů ode dne zahájení řízení o správním deliktu. Podle ustanovení 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. jestliže provozovatel vysílání a provozovatel převzatého vysílání porušuje povinnosti stanovené tímto zákonem nebo podmínky udělené licence, upozorní jej Rada na porušení tohoto zákona a stanoví mu lhůtu k nápravě. Dle odstavce 3 tohoto ustanovení, dojde-li k nápravě ve stanovené lhůtě, Rada sankci neuloží. V prvém žalobním bodu žalobkyně namítala, že nebyla splněna podmínka existence předchozího upozornění na porušení zákona, neboť upozornění na porušení zákona a rozhodnutí o uložení pokuty označená žalovanou nemohou být s ohledem na značný časový odstup pokládána za upozornění v časové souvislosti s jednáním, za které byla žalobkyně pokutována. Tuto námitku soud jako důvodnou neshledal. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že za splnění podmínky dle 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. žalovaná považovala upozornění na porušení zákona ze dne sp. zn.: 2008/451/vos/FTV, jímž byla žalobkyně upozorněna na porušení 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., kterého se dopustila tím že dne v čase od 16:40 hodin odvysílala na programu Prima televize pořad Myšlenky zločince a dále upozornění na porušení zákona sp. zn.: 2008/618/vos/FTV, jímž byl provozovatel FTV Prima, spol. s r.o. upozorněn na porušení 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., kterého se dopustil tím, že dne v čase od 16:40 hodin odvysílal na programu Prima televize pořad Myšlenky zločince, který obsahoval záběry znázorňující psychické mučení vězněné oběti, vraždu ženy před očima manžela, aplikaci drogy, surové bití vyhrožování se zbraní v ruce, které byly způsobilé ohrozit zejména psychický vývoj dětí a mladistvých, a to zejména tím, že mohly u dětské skupiny diváků vzbuzovat strach, obavy a úzkost, posílit sklony k agresi, způsobit krátkodobé znecitlivění vůči násilí, přeceňování reálného nebezpečí, zvýšení tolerance k násilí či bagatelizování důsledků agrese a tím provozovatel porušil povinnost nezařazovat v době od hodin do hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Při posuzování otázky časových účinků předchozího upozornění vycházel soud z právního názoru vysloveného v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne , č.j. 6 As 26/ , ve kterém tento soud uvedl, že požadavek, aby byla sankcionována jen taková prostá porušení povinností podle zákona o vysílání, která následují po předchozím upozornění na jednání vykazující ve všech podstatných rysech obdobné znaky jako to, za něž má být uložena sankce, je uplatněním principu právní jistoty ve správním trestání. V něm je nezbytné, aby ten, kdo má být potrestán, mohl předem vědět s dostatečnou mírou jistoty, jaké konkrétní jeho jednání bude posouzeno jako protizákonné a trestáno (viz k tomu např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne , č.j. 2 Afs 176/ , č. 1258/2007 Sb. NSS, bod 27). Jistě tento požadavek nelze absolutizovat, nicméně v podstatné míře je třeba trvat na jeho dodržení. Důvodem k tomu je i neexistence časového limitu, po jehož uplynutí by předchozí upozornění takříkajíc přestalo platit. Ustanovení o prekluzi práva uložit pokutu resp. zahájit správní řízení k

11 pokračování 11 jejímu porušení totiž váží prekluzivní lhůty výlučně k rozhodným skutečnostem vztahujícím se k jednání naplňujícímu znaky správního deliktu; časový rámec platnosti předchozího upozornění jimi není žádným způsobem vymezen. Znamená to tedy, že předchozí upozornění platí věčně (po dobu, po kterou provozovatel má licenci či registraci), a proto tím spíše je nutné, aby skutek, jehož se týká, byl velmi přesně a jednoznačně vymezen, neboť tím je determinován i obsah případných navazujících skutků, jež mohou být již sankcionovány. Po provozovateli je nicméně spravedlivé požadovat, aby upozornění, jichž se mu dostalo, schraňoval a řídil se jimi po celou dobu platnosti licence či registrace, neboť jako profesionál v oboru televizního či rozhlasového vysílání jistě může nastavit vnitřní mechanismy svého fungování tak, aby ti jeho zaměstnanci nebo jiní spolupracovníci, jejichž jednáním může dojít k porušení provozovatelových povinností podle zákona o vysílání, byli o předchozích upozorněních regulátora patřičně informováni a o jejich obsahu a důsledcích proškoleni. K námitce, že vzhledem k tomu, že časové účinky upozornění v zákoně vymezeny nejsou, je nezbytné tuto mezeru v zákoně vyplnit a stanovit určité měřítko, dle kterého je možné existenci časové souvislosti posoudit, přičemž pro tento účel je vhodné srovnání s lhůtami pro zahlazení odsouzení k peněžitým trestům, je třeba uvést, že v případě předchozího upozornění podle 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. se nejedná o sankci (trest) za protiprávní jednání, ale o nutnou podmínku pro uložení sankce za další obdobné jednání. Vzhledem k tomu, že normy trestního práva takovou podmínku před uložením trestu za protiprávní jednání neupravují, nelze dle názoru soudu použít analogii trestního práva upravující zahlazení odsouzení. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že rovněž zákon č. 231/2001 Sb. obsahuje ustanovení o prekluzi práva uložit pokutu respektive zahájit správní řízení o jejím uložení. Lze tedy uzavřít, že podmínka předchozího upozornění, zakotvená v ustanovení 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. byla v daném případě splněna, neboť z obsahu spisového materiálu vyplývá, že žalobkyně byla ze strany žalované na porušení totožné povinnosti upozorněna, přičemž není rozhodné, kdy k porušení této povinnosti došlo a kdy bylo upozornění vydáno. Ve druhém žalobním bodu žalobkyně namítala neúplnost výroku napadeného rozhodnutí, neboť v něm není specifikováno, jakým způsobem žalovaná splnila svou upozorňovací povinnost. Ani tuto námitku soud jako důvodnou neshledal. Podle ustanovení 68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád) se ve výrokové části rozhodnutí uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle 27 odst. 1. Ve výrokové části se dále uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání. Výroková část rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků. Výrok může obsahovat vedlejší ustanovení. Výroková část žalobou napadeného rozhodnutí tyto náležitosti splňuje. Skutečnost, že ve výrokové části není identifikováno upozornění či rozhodnutí, jehož vydáním lze mít upozorňovací povinnost za splněnou, nelze považovat za nezákonnost, neboť předchozí upozornění podle 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. není znakem skutkové podstaty správního deliktu, jak tvrdí žalobkyně, ale nutnou podmínkou pro uložení sankce za další obdobné jednání. Bylo proto dostačující, pokud žalovaná splnění podmínky předchozího upozornění dle 59 odst. 1 uvedeného zákona specifikovala v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ve třetím žalobním bodu žalobkyně namítala, že úvaha žalované o výši sankce je nepřezkoumatelná. Poukázala na to, že žalovaná sice formálně hodnotila jednotlivá zákonem vypočtená kritéria, avšak toto hodnocení není v logickém vztahu k uložené pokutě. K této námitce je třeba uvést, že stanovení výše pokuty za správní delikt je věcí správního uvážení,

12 pokračování 12 které podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne , č.j. 5 Azs 47/ a ze dne , č.j. 8 As 72/ , dostupné na Městský soud neshledal, že by žalovaná při uložení pokuty vybočila z mezí správního uvážení nebo je zneužila. Přihlédla ke všem zákonným kritériím pro stanovení výše pokuty a logicky, srozumitelně a přezkoumatelným způsobem popsala jejich hodnocení. Uvedla, z jakých skutečností při úvaze o jednotlivých kritériích vycházela a zároveň vysvětlila, jak se hodnocení těchto kritérií promítlo do výše uložené pokuty, tj. která kritéria ovlivnila výši pokuty ve prospěch žalobkyně a která naopak v její neprospěch. Rovněž v procesním postupu neshledal soud žádné vady či pochybení. Uložená sankce ve výši 2 % horní zákonné sazby odpovídá dle názoru soudu zjištěným skutečnostem a nelze ji mít za zcela zjevně nepřiměřenou. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobkyně namítala, že při úvahách o výši ukládané pokuty postupovala žalovaná nezákonně, když v rozporu s ustanovením 61 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb. přičetla k tíži žalobkyně domněle opakované porušení téže povinnosti, respektive lhostejnost žalobkyně k ochraně dětských diváků, a to v rámci kritérií závažnost věci a míra zavinění. K této námitce je třeba uvést, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že v rámci kritéria závažnost věci vzala Rada v potaz rovněž naplnění 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. a dospěla k závěru, že preventivní funkce v daném případě nebyla naplněna zamýšleným způsobem. Konstatování, že opakované vystavování dětských a mladistvých diváků takovémuto vysílání má kumulativní účinek co do následků na jejich psychice, nelze dle názoru soudu dovodit, že žalobkyni bylo přičteno k tíži opakované porušení téže povinnosti. Tímto konstatováním Rada pouze poukázala na důsledky nenaplnění preventivní funkce předchozího upozornění. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí dále vyplývá, že v rámci kritéria závažnost věci vzala Rada v potaz též vyjádření účastníka řízení a jeho reflexi hodnotila při stanovování výše sankce v jeho prospěch. V rámci kritéria míra zavinění pak Rada jako přitěžující hodnotila lhostejný přístup účastníka k ochraně dětských diváků deklarovaný mimo jiné i v jeho prohlášení, že ve své korporátní paměti po patřičnou dobu nereflektuje předchozí upozornění a uložené sankce za porušení zákona. K námitce žalobkyně, že žalovaná nebyla oprávněna promítnout uvedené vyjádření do výše sankce, neboť tuto okolnost nelze podřadit pod žádné z kritérií vyjádřených v 61 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb. je třeba uvést, že podřazení obsahu vyjádření, jakožto výrazu určitého chování, postoje a náhledu žalobkyně na danou věc byla žalovaná oprávněna v rámci své volné úvahy promítnout do uvedeného kritéria, neboť vyjádření účastníka řízení je jedním z podkladů pro vydání rozhodnutí a takový postup není zákonem vyloučen. V pátém žalobním bodu žalobkyně namítala, že při stanovování výše sankce žalovaná nepřihlédla k některým skutečnostem, ač k nim přihlédnout měla. K poukazu na to že skutečnost, že pořad měl nulovou sledovanost (rating) a prakticky nulový podíl diváků (share) z chráněné skupiny, vzala žalovaná v potaz pouze formálně, je třeba uvést, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Rada uvedené skutečnosti hodnotila v rámci kritéria dosah závadného vysílání, přičemž zanedbatelnou sledovanost u ohrožené divácké skupiny posoudila jako polehčující okolnost, která ovlivnila výši pokuty ve prospěch žalobkyně. Výše pokuty uložená žalobkyni je výsledkem správní úvahy žalované, která zahrnuje zhodnocení a porovnání všech zákonných kritérií včetně uvedené skutečnosti. Požadavek žalobkyně, aby úvaha Rady obsahovala sdělení, které kritérium se procentuálně podílelo na výši sankce, o kolik korun sankci navýšilo, nemá oporu v zákoně. Rozhodující pro posouzení zákonnosti rozhodnutí je to, zda Rada při stanovování výše pokuty zhodnotila všechna zákonná kritéria,

13 pokračování 13 zda tato úvaha nevybočila z mezí stanovených zákonem a zda je logická. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci úvaha žalované o výši sankce tyto požadavky splňuje, nelze na rozhodnutí v části týkající se výše uložené pokuty nahlížet jako na nezákonné. Žalobkyně dále namítala, že žalovaná v rámci kritéria postavení na mediálním trhu nehodnotila zásadní rozdíl v postavení žalobkyně oproti provozovateli CET 21 spol. s r.o., jehož podíl na relevantním trhu je výrazně vyšší než podíl žalobkyně. Tuto námitku žalobkyně vznesla s odkazem na porovnání výše uložené sankce a výše sankcí ukládaných běžně žalovanou v obdobných případech, aniž by však konkretizovala, o jaká rozhodnutí se jedná a aniž by uvedla konkrétní skutečnosti, které by její tvrzení podporovaly. K této námitce soud uvádí, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že v rámci kritéria postavení provozovatele na mediálním trhu Rada konstatovala, že žalobkyně je provozovatelem celoplošného vysílání (alespoň 70 % obyvatel ČR musí mít možnost její vysílání přijímat) z čehož dovodila zvýšenou odpovědnost vůči divákům obecně a odpovědnost vyšší ve srovnání například s regionálními provozovateli. Tato úvaha je dle názoru soudu logická a přezkoumatelná. Žalobkyně se dle názoru soudu nesprávně dovolává pouze srovnání s dalším provozovatelem celoplošného vysílání CET 21 spol. s r.o. Z tvrzení, že tento provozovatel má větší podíl na trhu, nelze automaticky dovodit, že by žalobkyni musely být ukládány nižší sankce než CET 21 spol. s r.o. Rozhodující je vždy individuální posouzení konkrétního případu. Žalobkyně dále vyjádřila nesouhlas tím, že bylo pominuto kritérium finanční prospěch. Dle jejího názoru byla žalovaná povinna toto kritérium zohlednit v její prospěch, neboť ve správním řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně spácháním deliktu získala jakýkoliv prospěch. K této námitce je třeba uvést, že to, jaké skutečnosti zohlední Rada v rámci zhodnocení kritéria pro ukládání pokuty ve prospěch či v neprospěch účastníka řízení je věcí její správní úvahy. Jestliže v odůvodnění napadeného rozhodnutí Rada v rámci kritéria finanční prospěch uvedla, že se zabývala relevancí vlivu finančního prospěchu účastníka řízení na jeho rozhodování o zařazení či nezařazení předmětného pořadu do vysílání v době mezi 06:00 a 22:00 hodinou a má za to, že finanční prospěch ať již měl či neměl vliv na rozhodování účastníka řízení, není v tomto případě (správní delikt porušení 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb.) rozhodný co do jeho vlivu na konkrétní výši sankce, jedná se dle názoru soudu o dostatečné zhodnocení uvedeného kritéria. V šestém žalobním bodu žalobkyně namítala porušení zásahy rovnosti, které spatřuje v porušení té její části, dle níž odlišné případy musejí být posuzovány odlišně, když jí žalovaná uložila shodnou či vyšší sankci než v případech, které jsou nepochybně závažnější než jednání žalobkyně. Na podporu tohoto svého tvrzení žalobkyně předložila sedm rozhodnutí, jimž byly CET 21 spol. s r.o. uloženy pokuty za porušení ustanovení 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. a to v rozmezí od Kč do Kč. K této námitce je třeba uvést, že respektování zásahy rovnosti, dle níž mají být stejné případy posuzovány stejně a odlišné odlišně, neznamená absolutní rovnost v posuzování. Odlišné posouzení některých případů tak samo o sobě ještě nemusí znamenat porušení zásahy rovnosti. Je vždy třeba zkoumat konkrétní okolnosti daného případu, zejména obsah odvysílaného pořadu, míru drastičnosti odvysílaných scén a z toho plynoucí stupeň možného ohrožení fyzického, psychického nebo morálního vývoje dětí a mladistvých. Žalobkyně namítá porušení uvedené zásady, poukazuje na to, že ostatní sankciované pořady byly odvysílány na plnoformátovém programu Nova, který je dlouhodobě nejsledovanější a pořad byl odvysílán v odpoledních hodinách. Tvrzení, že jednání CET 21 spol. s r.o. za které byla tato společnost sankcionována, bylo závažnější než to, za které byla pokuta uložená žalobkyni, je tak nepodložené. Stejně tak námitka týkající se nedostatečné individualizace jednání v odůvodnění napadeného rozhodnutí je zcela obecná bez bližší konkretizace. S ohledem na uvedené má soud za to, že k porušení zásady rovnosti při vydání napadeného rozhodnutí nedošlo.