CENTRUM KOMUNITNÍCH SLUŽEB MĚSTA ŘÍČANY, O.P.S. KLUB SENIOR

Transkript

1 CENTRUM KOMUNITNÍCH SLUŽEB MĚSTA ŘÍČANY, O.P.S. KLUB SENIOR 20. dubna 2010 Místa a termíny odjezdu autobusu: 07:20h aut. zastávka K žel. stanici (směr Kostelec), 07:22h aut. zastávka Rychta (směr Kostelec), 07:25h aut. zastávka Pod kavčí skálou, 07:27h aut. zastávka v Sukově ulici, 07:30h aut. zastávka na Masarykově nám. ( u soudu ). Návrat v odpoledních hodinách. Informace o zámku Orlík První konkrétní zmínky o původní stavbě na místě dnešního zámku jsou ze 13. století, z období vlády krále Václava II. O tom, kdo byli původní stavitelé a majitelé Orlíku, se kromě pověsti žádné zprávy nedochovaly. Ve 13. století byl z malého hrádku vybudován raně gotický královský hrad. Stal se jedním z míst, která plnila funkci správních středisek, jimiž byl podstatně omezován mocenský růst šlechty v době Václava II. K dalším stavebním úpravám a rozšíření hradu došlo v období vlády panovníka Karla IV. K původnímu hradu s válcovou věží a protilehlým palácem byly u jihovýchodní hradby přistavěny další obytné budovy. V této době přešel hrad Orlík z královského držení do majetku šlechty. Po ničivém požáru počátkem 16. století odešel z hradu tehdejší majitel Václav Zmrzlík, za jehož děda byl na Orlíku hostem Jan Žižka z Trocnova, a hrad ponechal svému osudu. Se svolením krále jej o několik let později do dědičného držení zakoupili Švamberkové. Se jménem Kryštofa ze Švamberka souvisí rozsáhlá úprava hradu a dostavba dalších obytných prostor, kaple zaklenuté síťovou klenbou a další zdokonalení obranného systému hradu. Ve stejné době byly také významně upraveny hradní interiéry. Za Kryštofova nástupce byl hrad v roce 1575 zvýšen o druhé patro. Švamberkové však obývali hrad pouze do roku 1611, kdy po smrti Petra Voka z Rožmberka přesídlil Jan Jiří ze Švamberka na zděděnou Třeboň. Až do 19. století sídlila na Orlíku jen správa panství. Po roce 1620 byl veškerý majetek rodu Švamberků konfiskován. Novými majiteli na Orlíku se tak stali Eggenbergové. Jejich stálým sídlem však byl Český Krumlov a Orlík i nadále sloužil jako správní centrum pro panství orlické a zvíkovské. K dalším stavebním úpravám na Orlíku došlo až po roce 1719, kdy kněžna Marie Arnoštka z Eggenbergu odkázala svému synovci knížeti Adamu Františkovi ze Schwarzenbergu také Orlík. V roce 1725 bylo Strana 1 (celkem 7)

2 přestavěno severozápadní křídlo a v letech i křídlo jihozápadní. Orlík však v roce 1802 znovu zachvátil požár. Součástí následných oprav bylo i vybudování třetího poschodí. Poslední významné stavební opravy jsou z let , kdy architekt B. Grueber upravil průčelí zámku do dnešní novogotické podoby. Později byl u zámku dokončen park o rozloze 180 hektarů, který na počátku 19. století začali upravovat maršál Karel ze Schwarzenbergu se svou manželkou Marií Annou. V roce 1960 byl dokončena stavba Orlické přehrady, která zvedla hladinu řeky Vltavy asi o 60 metrů. Tím se zásadně změnil vzhled celé krajiny a z původního hradu, vybudovaného na vysokém skalním útesu, se stal téměř vodní zámek. Roku 1948 hrad a panství znárodněno, 1992 v rámci restitucí navráceno Karlu VII. Schwarzenbergovi. Zámek tvoří čtyři křídla, která uzavírají dvůr. Obklopen je rozsáhlým anglickým parkem v podobě zhruba ze začátku 19. století. Park je zároveň přírodní galerií dřevěných plastik vytvořených různými autory v nedávné minulosti. Zámek je znám svojí rozsáhlou sbírkou pušek různých významných osobností, čítající přes 300 kusů. Zajímavá je též knihovna s asi 18 tisíci svazky, s nejstaršími kusy z druhé poloviny 18. století. Nedaleko zámku stojí novogotická schwarzenberská hrobka z poloviny 19. století ( ) Zámecký park Nynější podoba rozlehlého přírodně krajinářského parku vznikla po roce 1802 za Karla Filipa ze Schwarzenbergu ( ), který založil vedlejší větev rodu se sídlem na Orlíku. Kníže Karel Filip, zprvu rakouský vyslanec u Napoleonova dvora, posléze velitel spojených armád, které francouzského císaře porazily u Lipska, trávil většinu času mimo své sídlo a tak hlavní podíl na vybudování anglického parku připadl jeho ženě. Kněžna Marie Anna sdílela zálibu svého muže, který řídil budování parku na dálku prostřednictvím dopisů. V nich probíral své plány, schvaloval manželčiny nápady a vydával příkazy, které Marie Anna na Orlíku realizovala. Dopisy (vydané tiskem r. 1913) dokládají, že budování parku bylo společnou vášní a trvalým pojítkem mezi oběma manželi. Oba byli dobře obeznámeni s novými tendencemi v tehdejší zahradní architektuře, kdy přírodně-krajinářský anglický park vytvářel krajinu záměrně přirozenou a komponovanou podle zásad krajinářského malířství. Park přestal být ostře plošně ohraničený, odlehlejší místa přecházela volně do okolní krajiny jen částečně upravené sítí cest a alejí. Park zabírá mnohohektarové rozlohy, upravené citlivými zásahy ve velkorysý krajinný obraz. Na Orlíku byly v plné míře využity porosty na strmých svazích vltavského Strana 2 (celkem 7)

3 údolí. Kdysi zde byly působivé pohledy dolů na řeku a její romantické břehy a naopak od řeky na zámek a skalnaté soutěsky lemující vodní tok. Knížecím zahradníkem na Orlíku byl v době zakládání parku František Fikar starší, pracující pod vedením Ludvíka Enslena a zcestovalého Karla Reindla, schwarzenberského zahradníka ve Vídni. Roku 1817 vyslal kníže Fikarova syna na studijní cestu do Vídně a okolí, aby si prohlédl tamější zahrady a parky, nastudoval způsob výsadby, planýrování luk či zakládání a údržbu promenád. Na Orlíku byly promenády budovány jako vycházkové cesty vedoucí přetvářenou krajinou tak, aby jednotlivé partie vynikly na pozadí původního přírodního rámce. Postupem času promenád přibývalo a prodloužily se i mimo oblast parku. V daném prostoru nejdříve probíhalo jejich trasování včetně zpevnění a propojení mosty v místech, kde bylo nutno překonat strmé srázy nad řekou. Terén byl planýrován pro louky a nakonec následovala výsadba sazenic zejména listnáčů a exotických dřevin. Mnoho úsilí stálo zalesnění skalnatých svahů nad Vltavou, na což se dovážel v hojném množství akát z Vídně. Zpráva z roku 1817 říká, že v parku bylo vysázeno na exotických stromů a listnáčů, hlavně javorů, jasanů, habrů, jilmů, akátů a různých druhů topolů a cizokrajných jehličnanů. Semena ale i vzrostlé stromy byly na Orlík dopravovány z Libějovic, Opařan, Českého Krumlova, Prahy, Nových Hradů a Vídně. Úkolem zahradníka bylo také pěstovat exoty ve školkách. První údaje o nich jsou z roku V roce 1817 zahradní inspektor Ludvík Enslen sděluje knížeti, že ve školkách je už zásoba kusů exotů, jejichž hodnota je zlatých. Park byl chudý na romantické stavby, navíc většina z nich postupem času zanikla, nebo byla zrušena. V letech bylo v předhradí započato se stavbou divadla, ale předčasná smrt knížete v roce 1820 způsobila, že nebylo dokončeno. Budova byla upravena na byty. Dočasně se stala i sídlem kněžny Marie Anny. Budova stojí dodnes (po levé straně cesty k zámku, naproti zámecké restaurace U Toryka) a sídlí v ní schwarzenberská správa. Po smrti knížete Karla Filipa v roce 1820 převzal panství mladší z jeho synů Karel II. ( ), byla zavedena určitá úsporná opatření, budování parku se ale nezastavilo - především zásluhou ovdovělé kněžny. V roce 1830 bylo na Orlíku dokončeno katastrální měření a roku 1831 byl vypracován situační plán, který znázorňuje celé území parku. O park v té době pečovali společně otec a syn Fikarovi. Za knížete Karla III. ( ) získal park novou mocnou zastánkyni v osobě jeho manželky Vilemíny, která měla velké pochopení pro přírodní krásy a současně bohaté finanční prostředky pro uskutečnění svých záměrů. Kněžna Vilemína vedla deník - Parkjournal, kam zapisovala postup prací. V roce 1850 došlo k oddělení parku od okrasné zahrady a jmenování samostatného zahradníka pro park. Jeho úkolem bylo vykonávat společně se dvěma pomocníky dohled nad parkem, sledovat stav promenád, kontrolovat aby nedocházelo k jejich zkracování a nebyly používány jako veřejné cesty. Ze záznamů z tohoto období je jasné, že nejvíce se vysazovalo smrků a modřínů, méně již listnáčů. Podstatná část výsadeb byla z produkce vlastních školek. V roce proběhla přestavba okrasné zahrady u prádelského rybníka. Roku 1862 k ní přistavěna nová množírna květin a skleník, ve kterém je nyní zámecká kavárna. Byla provedena Strana 3 (celkem 7)

4 konečná úprava prostranství před zámkem a vybudována zámecká terasa. Nejvýznamnější stavbou je však rodinná hrobka dokončená roku Ta se stala dominantou severovýchodní části parku a cílem hlavních promenád vycházejících od zámku po proudu řeky. Současně s hrobkou byla vybudována také blízká hájovna pro strážce hrobky a současně promenádního hajného. Park byl dobudován roku 1904 za Karla IV.ze Schwarzenbergu ( ) a dále pečlivě udržován až do doby, kdy v roce 1948 byli Schwarzenbergové donuceni odejít do emigrace. Počínaje rokem 1993 se park vrací do rukou rodiny a začíná nová etapa náročné péče o tento krajinný skvost. Je nutné se především vyrovnat s radikální proměnou krajinných souvislostí danou vznikem vodního díla Orlík, ve kterém nenávratně zaniklo staré malebné údolí Vltavy a s ním i podstatná část původní kompozice parku. Přes tuto ztrátu zůstává však zámecký park na Orlíku jak pro svou neobyčejnou rozlohu a míru v jaké se zde dochovalo dílo jeho zakladatelů, tak pro výjimečnou krásu, místem, jehož návštěva přináší radost. Dějiny rodu Schwarzenbergů Schwarzenberský rod pochází z Německa (Frankischer Kreis), nejstarší zmínky o jeho členech jsou z druhé poloviny 12. století. Nejvýznamnějším představitelem rodu ve středověku byl Erkinger ze Seinsheimu (+1437), který koupil panství a hrad Schwarzenberg a začal se psát "ze Schwarzenbergu". Za podporu úsilí krále Zikmunda potlačit husitské hnutí v Čechách dostal v této tehdy rozbouřené zemi do zástavy několik hradů a měst a roku 1429 byl povýšen do stavu svobodných pánů. Erkinger se zúčastnil dvou válečných tažení proti husitům, která však skončila těžkými porážkami v bitvách u Tachova (1427) a Domažlic (1431). Erkingerovými syny se rod rozdělil na větev hohenlandsberskou a stefansberskou. Nejvýznamnějšími členy první uvedené větve byli Jan Silný (+1528), jeho vnuk Jan Mladší (+1588) a Jiří Ludvík (+1646).Tito šlechtici se osvědčili jako vojenští velitelé i státníci. Jiří Ludvík projevil i v soukromém životě. Oženil se s Annou Neumannovou, pětinásobnou vdovou, majitelkou panství Murau ve Štýrsku. Tento majetek později zdědil Jan Adolf I.a Schwarzenbergové jej vlastní dodnes. Z druhé rodové linie - stefansberské - zaslouží pozornost především vojevůdce Adolf (+ 1600), která na jaře 1598 dobyl Turky obsazenou pevnost Raab (dnešní Györ v Maďarsku). Císař Rudolf II. Adolfa roku 1599 povýšil na hraběte a rozmnožil mu erb o symbol havrana vyklovávající oko na hlavě Turka. Adolfův syn Adam (+1641) se rovněž věnoval vojenství a diplomacii, nikoli však v habsburských službách (jako většina Schwarzenbergů), ale u braniborského kurfiřta. V druhé polovině 17. století zaznamenal schwarzenberský rod nebývalý mocenský vzestup, o nějž se zasloužil druhorozený Adamův syn Jan Adolf I. ( ). Jan Adolf studoval v Paříži a v mládí hodně cestoval. Jeho skvělá diplomatická kariéra začala r u císařova bratra Leopolda Viléma a po jeho smrti pokračovala u samotného císaře Leopolda I. Roku 1654 Jan Adolf dostal do zástavního držení tři panství v Čechách a právo trvale se v této zemi usadit. Prvním majetkem, který Jan Adolf v Čechách získal do vlastnictví dědičného, bylo panství třeboňské (1660). Následující rok k němu přikoupil panství hlubocké. Jan Adolf I. za ně zaplatil 385 tisíc zlatých, tato suma odpovídala zhruba 190 tisícům tolarů. Roku 1670 císař jmenoval Jana Adolfa prezidentem říšské dvorní rady a téhož roku ho povýšil do knížecího stavu. Až do doby Marie Terezie dědili knížecí titul jen prvorození synové, všichni ostatní zůstávali hrabaty. Strana 4 (celkem 7)

5 (Obrázky mincí z knihy "Anton Tannich - Schwarzenbergisches Jahrbuch 1938". M. Trčka) Adolfův syn, kníže Ferdinand rozmnožoval rodový majetek četnými nákupy a po jeho manželce Marii Anně ze Sulzu zdědili Schwarzenbergové rozsáhlý majetek v Německu. Ještě mnohem větší majetek získal Ferdinandův syn Adam František, který roku 1719 zdědil po své tetě Marii Arnoštce z Eggenbergu, rozené ze Schwarzenbergu, bohaté vévodství krumlovské, k němuž náležely ještě panství Netolice, Volary, Vimperk,Orlík, Zvíkov a Chýnov. Od té doby měli Schwarzenbergové rozhodující část majetku v jižních Čechách a to vedlo k výraznému zvýšení jejich zájmu o tuto oblast. Hospodaření na majetku takového rozsahu v žádném případě nešlo řídit "od stolu" a Adam František si dobře uvědomoval, že přenechat řízení hospodářských záležitostí někomu jinému by nebylo prozíravé. Přičteme-li k tomu ještě vysoké funkce u císařského dvora ve Vídni, které kníže zastával, je jisté, že volným časem příliš neoplýval. Rozptýlení nacházel především při tehdy oblíbené kratochvíli panstva - štvanicích a honech, které současně byly společenskými událostmi, na kterých nebylo vhodné chybět. Hon na jeleny u Brandýsa nad Labem se stal Adamu Františkovi osudným. Byl na něm smrtelně postřelen císařem Karlem VI. V období baroka pobývali Schwarzenbergové nejčastěji v Českém Krumlově, kterému se velikostí a důstojností vyrovnalo v celé habsburské říši jen málo sídel ostatních velmožů. Po tragické smrti Adama Františka spravovala rodový majetek jeho manželka Eleonora Amálie, roz. z Lobkovic, kterou vystřídal její syn Josef Adam ( ). Brzy nato se oženil s Marií Terezií z Liechtenštejna. Z tohoto svazku se narodilo devět dětí, ale Josef Adam nemohl plně vychutnávat rodinné štěstí. Po nástupu habsburské císařovny Marie Terezie (vládla ) těžce postihovaly schwarzenberský majetek (ale i celou zemi) válečné události. V jejich průběhu okupovali Hlubokou řadu měsíců francouzští vojáci a o dva roky později (1744) zámek nedobrovolně hostil další vojáky - pruské. Ti sice na Hluboké dlouho nepobyli, zato jejich vyhnání oddíly barona Trencka se neobešlo bez poškození zámku. Po těchto událostech nechal Josef Adam odstranit celé hlubocké opevnění, aby zámek nebyl použitelný pro vojenské účely. Války s Pruskem celou zemi vyčerpávaly a pro její obyvatele nastaly těžké časy. Situace se zlepšila až v poslední čtvrtině století. Syn Josefa Adama Jan Schwarzenberg ( ) na rozdíl od svých předků již nezastával význačnější funkce u císařského dvora. Plně se věnoval správě majetku, započal se stavbou desítky kilometrů dlouhého vodního kanálu, kterým se později plavilo dříví ze Šumavy přes řeku Grosse Mühl a Dunaj až do Vídně. Josef I. Schwarzenberg ( ) tento kanál dokončil. Založením lesnické školy hospodářského ústavu a celkovou péčí o vzdělanost docílil kníže zvýšení odborné úrovně svých podřízených a položil tak solidní základy k prosperitě schwarzenberského velkopodnikání. Těchto celkově dobrých výsledků bylo přitom dosaženo v nepříliš příznivých podmínkách. Napoleonské války přinášely lidské utrpení i těžké hospodářské ztráty a měnila se tvář Evropy. Roku 1806 zanikla římsko-německá říše, čímž Schwarzenbergové ztratili suverenitu na německém území. Strana 5 (celkem 7)

6 Roku 1802 odevzdal Josef část majetku - Orlické panství - do trvalého vlastnictví mladšímu bratru Karlovi, který se tak stal zakladatelem vedlejší rodové větve, tzv. sekundogenitury. Karel zasvětil svůj život vojenské službě, kde postupoval v hodnostech od poručíka až k maršálovi a v této hodnosti byla jeho kariéra roku 1813 završena. Karel Schwarzenberg velel rakousko-rusko-pruské armádě, která v bitvě u Lipska zvítězila nad armádou Napoleona. S francouzským císařem nepřímo souvisela tragická smrt Josefovy manželky Paulíny, rozené z Arenbergu. Tato vzdělaná, uměnímilovná žena, matka devíti dětí, zahynula při požáru na plese v Paříži roku Ples se konal na zahradě rakouského velvyslanectví na počest Napoleonova sňatku s Marií Luisou Habsburskou. Synové Josefa a Paulíny zaujali v rakouském císařství významná postavení. Prvorozený Jan Adolf II. ( ) jako zvláštní vyslanec navštívil mimo jiné korunovace krále Karla X. ve Francii (1825) i královny Viktorie v Anglii (1838). Jeho bratr Felix působil jako rakouský vojenský přidělenec a diplomat v Petrohradě, Paříži a Berlíně. Po revolučních událostech roku 1848 se stal rakouským ministerským předsedou. Nejmladší Bedřich se stal již ve svých 26 letech arcibiskupem v Salzburgu, v roce 1842 kardinálem a po roce 1850 působil dlouhá léta jako arcibiskup pražský. Představitel rodu, Jan Adolf II. Se roku 1830 oženil s Eleonorou z Liechtenštejna ( ) a o tři roky později převzal vládu na rodovém majetku. Byl na ní dobře připraven, což prokázal při řešení složitých poměrů, které nastaly po zrušení poddanství roku 1848, které se v případě Schwarzenbergů týkalo téměř čtvrt milionu lidí. Kníže přitom přišel o dvě třetiny své půdy. Schwarzenbergové poté soustředili rostlinnou a živočišnou výrobu do nově vytvářených velkostatků, čímž byly dány předpoklady k modernizaci zemědělství. Hospodářskou problematikou se Jan Adolf intenzivně zabýval a dosáhl řady pozoruhodných výsledků. Celkově příznivý ekonomický stav umožnil již od posledních desetiletí 19. století nadprůměrně dobré sociální zabezpečení pracovníků "na knížecím". Kněžna Eleonora se zapsala především do dějin Hluboké. Byla iniciátorkou přestavby zámku a má i značný podíl na její úspěšné realizaci. Jana Adolfa vystřídal Adolf Josef (1832 až 1914). Jeho doba přinášela mnoho nového, ale přesto byla poměrně klidná oproti období následujícímu. Jan Nepomuk ( ) převzal rodový majetek v roce, kdy se rozhořel první světový válečný konflikt a osud tomu chtěl, aby jej předával v předvečer dalšího válečného střetnutí. Kromě toho byla pro Jana Nepomuka nepříznivá léta po roce 1920, kdy probíhaly v Československé republice pozemkové reformy. Schwarzenberské primogenituře bylo zcela vyvlastněno šest velkostatků a většina zbývajících byla zmenšena. Naštěstí byli Schwarzenbergové dobrými hospodáři a dokázali překonat mnohá složitá období. Strana 6 (celkem 7)

7 Představitelem poslední - desáté - generace knížecích majitelů Hluboké se v roce 1938 stal JUDr. Adolf Schwarzenberg ( ), který brzy poté musel pro své politické smýšlení emigrovat, což stihl těsně před fašistickou okupací Čech. Po válce se vrátil ze zámoří do Evropy, ale Československo již nikdy nenavštívil. Německá tajná policie samozřejmě Adolfův majetek zabavila. Současně s koncem války byla na něj v osvobozeném Československu uvalena národní správa. Tím bylo znemožněno zcizování kulturních památek, ale současně se tak řešení osudů schwarzenberského majetku dostalo do kompetence československého parlamentu, ve kterém měli nejpočetnější zastoupení komunisté. Rozpoutal se "boj o čtyři miliardy", odhadované ceny majetku hlubocko - krumlovské větve Schwarzenbergů. Výsledkem složitých jednání byl zákon z července roku 1947, podle kterého tento majetek přešel do vlastnictví země České a později byl zestátněn. Druhá světová válka a léta po ní byly těžkým obdobím i pro Karla Schwarzenberga ( ), představitele orlické rodové větve. Na jeho majetek uvalili fašisté roce 1942 tzv. nucenou správu, která trvala do konce války. Poté převzal Karel majetek zpět, ale pozemkové reformy roku 1947 jej připravily o většinu obdělávané půdy. V roce následujícím zabrali knížecí nemovitosti komunisté a Karel s rodinou odešel v prosinci 1948 do zahraničí. Významnou změnu přinesl rok Adolfovi následovníci ing. Josef Schwarzenberg ( ) a JUDr. Jindřich Schwarzenberg ( ) neměli mužského potomka a proto Jindřich adoptoval Karla Schwarzenberga (nar. 1937) z druhé rodové větve. Budoucí představitel schwarzenberského rodu se stal dědicem paláce ve Vídni, velkostatků Schwarzenberg v Bavorsku a Murau v Rakousku a dalšího majetku primogenitury. V prvních letech po "sametové revoluci" z listopadu 1989 pomáhal nové vládě a především prezidentu Václavu Havlovi navazovat diplomatické kontakty s nejvýznamnějšími státníky Evropy. V roce 1992 byly Schwarzenbergům vráceny zámek Orlík, zámeček v Čimelicích a několik méně významných nemovitostí v Praze i jinde. Pan Karel Schwarzenberg je rozvedený, má dva syny a dceru. Zdroje: publikace Umění a historie Čech Na další společné akce se těší Irena Moudrá Strana 7 (celkem 7)