Milan Řehák, Petrohradské PADání foto: Marek Rottenborn Petrohradské PADání foto: Marek Rottenborn

Transkript

1 contents obsah Editorial We asked Comics Marek Holeček about his last ascents. Sandstone in the Adršpach Return to the future. Part II. Les Droites an invitation to the Chamomix. Slovak guys on Madagaskar. Beat re-made his older project in new style. Surprising Lagada. David Fojtík accounts, how to make downhill skiing on Dahulagiri. Czech rock-climbing representation Tomáš Mrázek. Hochkönig for everyone. Dodo Kopold about Annapurna. Martin Minařík obituary. Beeings in my heart. An effigy of famous climber. Czech sandstone around Adršpach. Bernd s winter successes. Interesting books. Climbing film festival in Teplice deadline for applications. Learn how to train better. HMethodology of basic skills for climbers. High Tatras Walls Velická stěna. In our shops. Deep water soloing contest the invitation. Across Mt. Blanc in the ballon. News from the Czech Mountaineering Association. Lucie Výborná climbs on Mt. Blanc. Education for Life. Go for it... Valerij babanov An effigy. Competitions. Epilogue. Úvodník 2 Petr Resch Zeptali jsme se... 2 Komiks 2 Vojtěch Dvořák Mára 4 redakce Adršpach očima západního Němce 7 Helge Kramberger Les Droites - pozvánka do Chamonix 10 Petr Čelechovský Mad a Gaskar 12 Matej Emby Baláž Beat Kammerlander Prinzip Hoffnung 18 A. Kopfová Lagada climbing park 20 Čaj Dhaulágirí (8.167 m) v podání Davida Fojtíka 22 redakce Tomáš Mrázek 24 Petr Resch Klettersteig Königsjodler na Hochkönig (2.941 m) 26 Lenka Petrášková Jozef Dodo Kopold: Hra o Annapurnu 29 Tomáš Obtulovič In memoriam Martinovi 32 Radek Jaroš Horolezecké příběhy na pokračování 33 Vladimír Šoltys Angelika Rainer 34 redakce Výjezd mimo Adršpach 36 David Goll Zimní session 38 Bernd Zangerl Zajímavé knihy 39 redakce MHFF - uzávěrka přihlášek filmů je tady 39 Mučírna 40 Martina Patzelová Metodika 41 A. Volk, V. Dvořák, J. Bednařík Tatry 42 Jozef Gurník Na pultech 44 Deep Water Sólo Dalešice Přelet Mont Blancu v balónu 45 T. Roubal ČHS 46 Na Blanc se Salewou jede Lucie Výborná 47 Education for Life 47 fabin A jdi Tomáš Obtulovič ml. Valerij Babanov 50 Martin Krejsa Závody 57 B. Lebloch, P. Resch, Lokal Blok, M. Danko, M. Rusina, Bin Hovory z Montany 64 Tomáš Roubal Milan Řehák, Petrohradské PADání foto: Marek Rottenborn Petrohradské PADání foto: Marek Rottenborn

2 úvodník Petr Resch Expozice horského velikána hlavně tam děti nespadněte. Majestátní let dravce kroužícího ve větru ne, to jen ulétla větrovka. Řev vzdáleného vodopádu to se zase kluci chytli. Válení se na zeleném pažitu horské louky při hledání baterií vypadnuvších z fotoaparátu. A ten neodolatelný zápach polodivokých koní ježišmarjá, to sis nemohl říct dřív!? Na zádech batoh připomínající horu, však nikoli s lezeckým harampádím, ale s plínkami, vařičem, kašičkami, sadou náhradního oblečení a bot, svačinami pro ty větší, ubrousky, kapesníčky Óóóóh baby. Člověk je nejdřív nosí v šátku a potřebuje jenom sadu plínek a maminku, pak je přesedlá na záda, pak začnou lézt na všechno, co je kolem nich, pak chtějí i za tatínkem na tu obrovskou skálu a pak Pak se z nich stanou lezci. Člověk se tomu prostě nevyhne. Najednou má vedle sebe parťáka, kámoše, který je stejný blázen stojící mimo realitu všedního globálně, mediálně, zeleně, rudě, náckovitě, konzumně se tvářícího světa. Se svým kámošem nebo kámoškou. Nepopsatelný pocit o to krásnější, že to je vlastní syn nebo dceruška. Zkuste to, já neznám nic krásnějšího. spasitel českého důchodového systému anketa Kdy ses naposledy srdečně zasmál(a) a čemu? Naposledy som sa zchuti zasmiala, keď ma kamarát presviedčal, že argentínske steaky k nám vozia loďou. A to preto, aby poriadne dozreli ;-) Zuzana Čintalová Stálice slovenské lezecké scény Tak naposledy jsem se zasmál hned dneska, když mi se mi všemi gestikulačnímí prostředky snažila přísedící u maturity napovědět. Přišlo mi to absurdní, jak se jedna učitelka snaží zkoušet a druhá mává rukama seč může, aby to trochu naskočilo. Martin Stráník Reprezentant ve sportovním lezení Žádná extra příhoda ze mne nevypadne... že by nám nebylo do smíchu? Ale ne, když by nebyl jiný důvod, tak naše malá Sára se o smích spolehlivě postará. Teď je jí 15 měsíců, objevuje svět, napodobuje dospělé a musím říct, že se chechtáme skoro pořád, když ji pozorujeme. A vidíme i sebe a své zlozvyky... (ale na vyprávění do sloupku to asi fakt nebude..) Soňa Boštíková Výšková horolezkyně na mateřské to víš, e yetti neexistuje! poslední hlášky windows system by vojtìch watt dvoøák 2007 u jsem v lehkým! zá itky nemusejí být hezký. staèí kdy jsou intenzivní. all rights reserved. nìjak to dopadne! 2

3

4 V buddhismu dhis je Mára zlovolný ol démon, který bránil Buddhovi v jeho cestě k probuzení. Ovšem, právě čtete lezeckýec časopis, takže řeč je o jiném démonu kdo by neznal Máru Holečka? A kdo z těch, kteří jej alespoň trochu znají, by nemohl vyprávět? (Třeba o desetimegabitových přílohách odesílaných em tak, že tento prostě zadře, o textech, kterých se korektoři doslova bojí, o lezení, ení, o divokých večírcích atd.) O projektu Triple North Walls jste už jistě slyšeli. V čísle 5/2008 zavzpomínal Honza Doudlebský. Tentokrát máme prostor pro druhého z obou aktérů. V době, kdy se hroutí světové burzy, většina businessmanů utíká do Číny a kurz koruny je nevypočitatelnější než aprílové počasí, jsme zastihli pana Holečka v Thajsku. Na síti. Na pláži. Prolezené prsty, sklenku koktejlu a houf sexy obdivovatelek si jenom závistivě domýšlíme. Než jste se pustili do expedice, psalo se o ní, že chcete posunout hranice horolezectví? Myslíš, že jste je vážně posunuli? Ne... a předpokládám, že v tomto duchu jsem nic podobného z pusy nevypustil, ani v textu článku nenapsal. Nicméně slova posunování hranic určitě zazněla, ale v celkovém znění myšlenky. Tudíž základním a hnacím motorem je zkoušet a hledat, které převedeno do lezeckého žargonu značí snažit se o nové výstupy v co nejlepším sportovním stylu. Proč zrovna tyto stěny? Aneb: Jak si vybíráš/ vybíráte stěny/cesty, které chcete lézt? Je to jednoduché jak facka. Jedná se o primitivnější proces než logickou úvahu. Líbí se a voní, nebo ne. Teprve později k tomu přidávám rozum, který dosadí už jen technické provedení jak na to. Lezení je prostě velká zábava... 4

5 Jaká cesta z této expedice edice byla nejvýživnější? Každá ze tří stěn, které jsme s Honzíkem navštívili, měla své. Kapura jasně vyhrála s nejtěžším mixo- vým lezením a odpornými bivaky. Uparisína zase těžkou ledovou jednotvárností n tí od úpatí k vrcho- lu a s absolutně šíleným sestupovým hřebenem. Kyashar nachystal al odtávající strméled ledy mizející přímo pod rukama a přes osm set metrů slanění, které nám zase vrátilo naše těla na pevnou zem. Nicméně s nadsázkou mohu říci, že nejhorší mo- ment na mě teprve čekal, a to v podobě návratu do pracovního blázince. Myslíš, že byla expedice celkově úspěšná, i když vás poslední cesta nepustila? Lezení v horách vnímám jako celkový prožitek. Samotné dosažení sportovního, neboli lezeckého cíle je pouze třešnička na dortu. Nebudu zastírat, že chutná rajsky s pekelnou příchutí. Na druhou stranu, i když neudělám ten poslední pomyslný hlt, tak představa prožitého času, nadupaného intenzivními zážitky rozhodně předčí z mého pohledu tisícinásobně práci, která čeká někde dole. Takže jádro pudla není obsaženo ve slovech úspěch, dala nebo nepustila, ale v chuti. Kopec nikdo neodnese a za rok můžu už znovu pokoušet štěstí. Myslím, že to platí jak u zrajícího sýra čím víc uleželý, tím lepší chuť. Vrchol Uparisiny Dvoukilometrová famózní stěna Kyasharu Jakých cest obecně ve svém životě si nejvíc ceníš? Hodně záludná otázka Nechci se ohlížet a uteču před ní do skutečně obecné roviny. Bude to znít pateticky, ale nejdůležitější jsou pro mě rodina a kamarádi, kteří společnými silami podpírají cestu, po které si bezstarostně klušu. Kdy ses nejvíc bál? Bojíš se vůbec někdy? Bude to vypadat, jako když stále utíkám hrobníkovi z lopaty. Jelikož vůbec se to nebude týkat lezení. Bylo mi šest nebo sedm roků. Rodiče, včetně ségry, odešli do divadla, nechajíce malého hrdinu samotného doma. Po setmění z každého rohu koukal jeden bubák a k záchodu se táhla černá chodba jako do jícnu pekla. Tlak na měchýř se stupňoval, nicméně rodiče mi vštípili základy slušného chování, kde se praví, že do postele se nechčije. Tak jsem setrvával pod peřinou se zaťatými zuby. Nakonec zvítězila příroda. S vyvalenýma očima plnýma hrůzy a bolestí jsem vyrazil do tmy. Každou chvílí to musí nastat... něco mě sežere. První, o co jsem se přerazil, byla mámina pýcha v podobě vzrostlého fíkusu. Nelenil jsem ani na vteřinu a vyprázdnil do jeho květináče celý svůj obsah. Během pikosekundy po skoro dočůrnutí ležím zas pod naducanou peřinou. V noci po návratu si nikdo ničeho nevšiml. Usoudili tudíž, že jsem velký kluk a začali mi tato muka dělat o dost častěji. Ovšem doba odvety se přiblížila v podobě šířícího se zápachu celým bytem a nebožtíka kytky, která ztratila i poslední list. No, a jestli se bojím i teď? Chudáci kytky! Názvy cest víte předem, nebo cesty pojmenováváte až podle toho, co se při lezení přihodilo? Název cesty dáváme až ve chvíli, kdy naše nohy znovu šlápnou na rovnou zem. Je to spojené s dávkou pověrčivosti související s hrou před všemocnou matkou Přírodou na pokorné malé červy. Když vyvázneme z největších průšvihů, pak teprve může nastat pokřikování do volného éteru. Samotné pojmenování je koktejl emocí a vzpomínek, kde se mnohdy neodráží pocity jen z lezení, ale čerpá se inspirace ze všech věcí, které se točily okolo výpravy. Připadáš si jako mediální hvězda? Přece jen spousta promítání, rozhovorů v novinách, televizi Kéž by, jelikož každá hvězda má prachy. Já jsem léta švorc. Rozhovory a veškerá ta kaše kolem je jen proto, abych měl na další výpravy. Která otázka tě po expedici nejvíce zaskočila? A která se naopak pravidelně opakuje? Největší zástřel takzvaně mimo mísu se povedl s otázkou, kterou na mě narafičil Pete Blahna, alias Adršpašský král. Probíhala přibližně patnác- 5

6 Nejsprostší horolezecká dřina. Svah 60 nebo 70 stupňů a celé dny stejná nádeničina... ostravskou přednášku zakončit na Stodolní ulici. Proč z toho sešlo? Ponechme stranou úšklebky místních nad cizáky, kteří musí pro pocit platit za pivo dvakrát tolik. Spíš nás za- jímá: Co ty a alkohol? Odpovím odzadu. du. Alkohol ol je můj kamarád amá můj plný respekt. ekt. Rozumíme me si. Co se týče ná- vštěvy Stodolní, tak opravdu ujsem smuten, jeli- kož tentokrát, ikd kdybych sebevíc evíc chtěl, tak nezbý- valo, než šlápnout na pedál a mazat zpátky přes noc do Práglu. Jelikož má organizační nost mi udělala ze života peklo a jeden den jsem neschop- byl v Ostravě, druhý na opačné straně republiky a pořád dokola lalala. Umíš zpívat? Líbezně jak havran na zamrzlém poli. Co se ti vybaví pod slovem Montana? Jediný u nás skutečně obsahově lezecký časák, který stojí za to občas se do něj kouknout a pro odvážnější i koupit. Chlebodárci/sponzoři: S mírou, prosíme... Reklamu nechme zatím spát, jelikož další výpravy, které letos chystám, zmasakrují vaše smysly natolik, že nebudete chtít nic jiného kupovat než to, co používám JÁ. Bude to Klättermusen, Devold, Suunto, Tendon, LaSportiva. tá minuta živého rozhovoru a přišly na řadu dotazy diváků. Ten první zazněl nějak takto: Když lezeš nahoru, jako jaké zvíře se cítíš? Přesně jsem věděl, odkud vítr vane a byl jsem naprosto v loji. Nejčastější otázky jsou typu: Jak to tam děláš? nebo Ty se nebojíš? Na první reaguji pro mnoho nejspíš s velkým překvapením, a to: Otvorem vzadu a hadičkou vepředu. Druhou již znáte. Na co nejraději vzpomínáš? Co myslíš, že z této expedice nezapomeneš do konce života? Mohl bys souhlasit s tím, že největší zážitek bývá většinou ten poslední? Výprava Devold TripleNorthWalls mi naplnila jednu lezeckou sezónu v horách. Devadesát devět dní nádherného života ve třech pohořích světa. Tomu se nedá vytknout ani Ň. Co píšu tyto řádky, uběhlo od konce bezmála sedm měsíců a navštívil jsem mezitím Laos a Thajsko. Vše je už slité do jednoho, ale přece bych vypíchl jediný bod, který jako ukazováček trčí vzhůru. Povedlo se to. Těšíš se víc do hor, nebo zpátky domů? Mé těšení je pokaždé na přesný opak toho, než kde se právě nacházím. Byla chvíle, kdy sis říkal něco podobného jako: Co tady děláme, nebo: To byl fakt blbý nápad? Seřadím to chronologicky. Na přiblblý nápady jsem kadet. Pak je jasné, že druhá část otázky nenechá na sebe dlouho čekat. Co tady pro krinda pána dělám? Co na takové expedici nejvíc postrádáš? Na co se pak nejvíc těšíš? Tady v tomto místě můžu odpovědět jasně, konkrétně, jednoslovně... Kláru. Za to dostanu pochvalu a domácích sto bodů. Jak se ti leze s Doudlebákem? Strašně. Je lepší než já. Na co myslíš při samotném lezení? Co se ti honí hlavou, když jsi ve stěně? Jak se co nerychleji dostat na vrchol a pryč do Ádru nebo Žlebíku na provoněný písek. Ne, samozřejmě mě baví, co dělám v horách za lezení. Ale ta skrytá touha být obklopen blahobytem, strdím našich luhů a hájů v tu chvíli tam se mnou nerozlučně také je. Z dobře informovaných zdrojů, které si nepřejí být jmenovány, víme, že jsi chtěl svou Malý a Velký bratr... ptal se redakce foto archiv M. Holečka 6

7 Adršpach očima západního Němce Možná si ještě vzpomínáte na článek o Labských pískovcích, který jsme uveřejnili v Montaně č. 4/2008. Autor tohoto článku pocházející z německého Darmstadtu si v minulém roce zajel otestovat i pískovec v okolí Adršpachu a Teplic... Prostě si jen myslíme, že pohled odjinud může pobavit i zaujmout... redakce Na divokém východě (I.) Nástup na předskalí pod výraznou Z hranou jižního okraje Chrámových stěn. Stěnou doprava a podél hrany k 1. kruhu. Vlevo stěnou přes převisy (2. kruh) ke 3. kruhu. (Stavěním) a po hraně ke 4. kruhu. Stěnou a vpravo žlábkem n. v. Tak tohle stojí v průvodci. Samozřejmě bez skici. Bohužel, nikdo z nás neumí dostatečně česky, takže z toho nejsme vůbec chytří. Naděje, že cesta sama nám ukáže logický směr, se patnáct metrů nad zemí nenaplňuje. Navíc pohled na lano, které od mezijištění mizí doleva dolů, nepředstavuje zrovna další vzpruhu. Každopádně přesně tato situace se řadí mezi případy, kde k propočtení možné křivky letu nepotřebujete mít pokročilé vědomosti z newton- ské mechaniky přímo dolů až do borůvčí, a pravděpodobně ještě o něco hlouběji Teprve předevčírem jsme si tady prožili jeden nepěkný pád. Šlo o postupně se rozšiřující komín na rozpor, který se nakonec dal překonat už jen tak, že bylo třeba dát nohy na jednu stranu a rukama se zapřít o druhou. Kvůli komplikovanému vedení lana, prostorové orientaci skalních stěn a teoretickému odvození křivky letu se jeden člen naší skupiny odhodlal, že zvolí experimentální přístup k řešení, jak komín vylézt. Přistání bylo, řekněme, nikoli tvrdé, ale sportovní, navíc v krátké době po letu přímo následovalo (i když také s pomocí technických prostředků) pokračování v nejbližší nemocnici. Tino Tanneberger, Robert Hahn, Iljúv odkaz VIIc, Starostová Vnímavý čtenář by se na tomto místě mohl domnívat, že cesta na české písky u Adršpachu a Teplic zcela neodpovídá představám dobře zajištěného lezení, které si v každém případě užijete. Vnímavý čtenář má naprostou pravdu. Přírodní scenerie je bez veškeré pochybnosti uchvacující vypadá to, jako by všechny věže byly nameteny na plochu 5 x 5 km. No jo, ale jak se člověk může dostat nahoru na tyhle věže?! Normálky tu neexistují, jen tzv. Staré cesty, které vypadají většinou prastaře. Po několikahodinovém hledání s průvodcem v jedné ruce a kapesním slovníkem v druhé, prodírání se podrostem a vlhkými soutěskami člověk možná najde nástup. Pak už se můžete drápat na- 7

8 Preskokem 3/VIIa, Velký konšel Stephan Gerber, Pravý tlumič VIIb, Yamaha horu komínem zarostlým mechem, hladkou spárou a drolivými plotnami proto, abyste z vrcholové knížky vyčetli, že jste se bohužel zmýlili a stojíte na úplně jiném vrcholu vrcholu, který není osazen slaňákem. A nejenže nejsou skály zrovna dobře zajištěné, ne, člověk si nesmí založit ani jednu z technických vymožeností západního lezeckého umění, které jsme si s sebou přivezli místo friendů a vklíněnců musí vyklepaný prvolezec napěchovávat do spárek jen smyčky. A to ještě není všechno, potem zbrocené dlaně smí sušit jen o kalhoty, nikoli v pytlíku s magnéziem, jak byl doteď zvyklý. À propos, ruce. Už po prvních dnech vypadají ruce adršpašských nováčků jak právě vytažené ze strojku na maso. Všudypřítomné komíny a širší spáry na rameno obrousí zbytek těla tak efektivně, že na koupel v blízkém jezírku se neodvážíte ani pomyslet. A když k tomu všemu připočtete délku cesty než se sem dostanete v pohodě už byste byli v Arcu! Ne, lezecká dovolená v Adršpachu, tu bych doporučil leda tak jen svému nejzapřisáhlejšímu nepříteli Na divokém východě (II.) Nástup na předskalí pod výraznou Z hranou jižního okraje Chrámových stěn. Stěnou doprava a podél hrany k 1. kruhu. Vlevo stěnou přes převisy (2. kruh) ke 3. kruhu. (Stavěním) a po hraně ke 4. kruhu. Stěnou a vpravo žlábkem n. v. Tak tohle stojí v průvodci. Samozřejmě bez skici. Bohužel, nikdo z nás neumí dostatečně česky, takže z toho nejsme vůbec chytří. Naděje, že cesta sama nám ukáže logický směr se přece jen nakonec naplní. Sedě šedesát metrů nad borůvčím si každý z nás vychutnává ten pocit, že cestu vybojoval a překonal vlastní slabost a strach. Večerní slunce se prodere skrz šedé mraky a osvětlí vrcholky věží, zatímco dole leží tmavý stín a vítr prohání několik dešťových kapek údolím. Teprve předevčírem jsme seděli támhle nahoře na štíhlé věži, sluneční paprsky nás hladily po tvářích a my se radovali spolu s naším letcem, že jeho pád neměl horší následky než krásný čistý šev na zátylku, a že si tedy už mohl s námi užít skvělou cestu vedoucí adršpašským komínem třebaže zatím raději na druhém. Ale právě to je tady tak fajn člověk neleze jen sám za sebe, ale vždycky společně, takže když už jednomu dojde morál, naskočí druhý, aby oba pak dosáhli vrcholu. Žádné hanebné lezení na rybu. Vnímavý čtenář by se na tomto místě mohl domnívat, že cesta na české písky 8

9 Dlouhý kout VIIc, Milenci u Adršpachu a Teplic s sebou přináší čistý, ničím nezakalený požitek. Vnímavý čtenář nemá tak docela pravdu. Přírodní scenerie je bez veškeré pochybnosti uchvacující ovšem nezůstala skrytá a neznámá, a proto zvolí-li si člověk za lezecký cíl cestu přímo u pěší stezky, zejména v neděli, hrozí jisté nebezpečí, že na nástupu bude převálcován davem filmujících turistů. Ovšem pokud člověk popojde pár kroků stranou, může žasnout nad skoro nedotčenou přírodou mezi stovkou pískovcových věží. Naprosto úžasné legendární linie spár a spárek, ale také komínů, hran, stěn a rajbáskových ploten se v okolí nachází v neuvěřitelné rozmanitosti a množství. Jednomu by se z toho skoro zatočila hlava. A nejenže nejsou skály zhanobené boráky, ne, člověk si navíc může ve valné většině cest najít sám pro sebe vhodné chyty a stupy, protože tady chybí nepřehlédnutelné stopy od toho, kdo lezl před vámi. Hlava tady skutečně platí jak už to hezky formuloval Wolfgang Güllich za nejdůležitější sval pro lezení. À propos, hlava. Náhodně objevující se bolesti hlavy, převážně v brzkých ranních hodinách, se v žádném případě nemohou klást za vinu adršpašským skalám, nýbrž spíše nanejvýš lákavým českým hospodám, které večer vyčerpané lezce nasytí smaženým sýrem, domácím koláčem, gulášem, knedlíkem, palačinkami s borůvkami a samozřejmě znamenitým zdejším pivem. A to všechno za ceny, za které v Arcu dostanete asi tak tři kopečky zmrzliny. Ano, lezecká dovolená v Adršpachu, tu bych doporučil jen těm svým nejlepším přátelům text foto překlad Helge Kramberger Mike Jäger Alena Kopfová

10 LES DROITES pozvánka do Chamonix Sedíme v Pentictonu na pláži v rozpáleném písku, pár metrů před námi ve vodě skotačí několik kanadských studentek. Vtom mně drobná vlnka oplachuje nohy. Škubnu sebou a probírám se z bezvědomí. Nohy napůl pověšené ve smyčkách jsou studenější než psí čumák. Orion se od posledního okamžiku při vědomí vůbec nepohnul. Sotva zkontroluju odsedku, ozývají se za mnou nějaké romantické poznámky o genocidě tisícového davu hus a izolačních vlasnostech jejich peří. Vypadá to, že na pozici prvního pilota vládne stejný komfort, takže by byla škoda tyhle skvělé okamžiky prospat. Je půlka března, tma jako v pytli. Už dávno nesedíme na pentictonské pláži, ale kroutíme se jak paragrafy ve žďárácích na malé poličce pár délek pod vrcholem Droites a vzpomínáme na včerejší noc ve vyhřátých spacácích na terase argentierské chaty. Ref. Argentiere je kvůli rekonstrukci kompletně uzavřená, ale luxus, který poskytuje malá veranda, se s ledovcem pod námi nedá srovnat. Dlouho koukáme do severní stěny Droites a v hlavě se rodí pochybnosti a obavy m převýšení, průměrný sklon 61, čas výstupu 15 až 20 hodin, poslední vhodné místo pro bivak ve čtvrtině stěny a problematická možnost útěku slaněním. Zdá se, že v klasické cestě (Cornuau-Davaille, ED1) jsou klíčové délky bez ledu, vedlejší přímá linie (Jackson, ED2) vypadá o trochu líp, ale některá místa nevidíme a průvodce píše něco o 90 v glazurách a Hard Scottish 5. Takže do baťůžků putuje jen žďárák a pár drobností jako zrcadlovka a kartáček na zuby. Asi nemám spodky, běduje Standa. Žádný problém, protože Čech se přizpůsobil. V hromadě šrotu před chatou se válí jedna jetá deka a pár metrů tenkého drátu. Teď už jen zvolit vhodný střih 10

11 podle posledních trendů a než vyjde měsíc, luxusní spoďáry model Argentiere jsou na světě. Ráno, nebo spíš ještě v noci hrajeme známou hru Jenže tomu se z vyhřátého klobouku nechce, takže prakticky ještě před začátkem všeho nabíráme motivační 2 hodiny zpoždění. Odtrhovku přelézáme se špagátem v báglu a stoupáme firnovým svahem až pod rampu ve skalní bariéře, která ústí pod velkým ledovým polem. Tu se nám před pár lety s Tomem vůbec nepodařilo překonat, ale letos je tu tak nádherný firn, že pokračujeme nenavázaní. Úhel se prudce zvětšuje, pod nohama už máme docela hloubku, čelovka přejíždí mezi rukama a nohama a mozek balancuje mezi radostí z rychlého postupu, pocitem bezprostředního ohrožení a smysluplností našeho počínání. Svítá, navazujeme se a namísto traverzu do ledového pole chybně volíme přímou variantu dvě délky delikátních mixů. Velké ledové pole znamená několik délek v ukloněném tříštivém ledu. Mince se obrací a v tomto lehkém terénu se vlečeme jak slimáci. Standa se dostává do úplného fyzického útlumu, těžko říct, jestli díky minulému týdnu v Tatrách, nevyspání, chorobě, výšce, nebo snad nahromaděnému spermatu, jak sám tvrdí. Neuvěřitelné, že na našem optimismu a veselé náladě se to vůbec nepodepisuje. Klíčové místo klasické cesty je skutečně suché, takže vzhůru do Jacksona. První délky vedou parádními žulovými kouty, vylepenými dobrým ledem. V klíčové délce je na skalní plotně jen pár centimetrů ledu, jak nahozených od zedníka. O kousek výš nacházíme výborné místo pro bivak. Máme hodinu a půl do setmění. Úspěšně absolvujeme všechny zabydlovací manévry od vaření po výměnu ponožek a ze žďáráků pozorujeme tu bezednou hloubku prostoru pod námi. Konečně svítá, není kam spěchat. Rozhýbáváme ztuhlé údy a dolézáme několik fantastických délek. Je jasno, dole na ledovci se začínají toulat skialpinisti, hlava si začíná uvědomovat, že se to skutečně podaří, a navíc za chvíli. Sedíme na hraně mezi severní a jižní stěnou. I přes poryvy větru sluneční paprsky ohřívají každou píď našeho těla, neuvěřitelný pocit. text foto Petr Čelechovský Stanislav Bulka a autor

12 Mad a Gaskar Milí priatelia, tu vám porozprávame, ako sme našu Veľkú Africkú Výpravu (ďalej len VAV) videli my partia osobností obývajúca lebku chalana, ktorého poznáte pod menom Embert. Vopred upozorňujem, že o lezení toho nebude veľa mňa osobne ani nenapadne pripisovať tejto aktivite u dospelých ľudí nejaký význam. Ale sú tu aj jedinci, ktorí v ňom vidia dobre že nie zmysel života. Napríklad spolubývajúci s krycím menom Climby ale on zase nemá literárne ambície. Tak sa pokúsim písať za všetkých ja. Sme tu totiž ako skupina ukrajinských robotníkov v prenajatom dvojizbovom byte. Väčšinou sme dobrí kamaráti, niektorí z nás sú trochu čudáci, pár jednotlivcov sa navzájom vyslovene nemusí a niektorí sa medzi sebou ani nepoznáme, lebo robíme na opačné smeny. Keď sa lietadlo konečne odlepilo od schwechatskej runwaye, bol som práve pri riadení trochu ospalý a vo filozofickej nálade. Niekde som čítal, že pri akejkoľvek činnosti je najdôležitejšia motivácia. Do pléna teda hádžem otázku: Čo teda núti lezca z Košíc, aby si šiel zaliezť na Madagaskar? Parádne lezenie. Kričí najjednoduchšie vysvetlenie fanatik Climby. Do diskusie sa však zapojil spolubývajúci s krycím menom Rydlo (väčšinou sa ku kormidlu dostáva len medzi tretím a šiestym poldeci a asi jediný z nás vyhľadáva hádky a konflikty): Pi...na, sú tam síce 800metrové steny a kopa lezenia, ale to je aj hocikde inde (Wenden, Bergell, Chamonix). Takže keby šlo len o lezenie, človek by mohol ušetriť kopec času a peňazí a zaliezť si v Európe. Tentoraz mal ten vrták pravdu, tak Climby nadhodil, že za tým bude asi tá odveká chlapská túžba objavovať neobjavené a spoznávať nespoznané. To nemyslíš vážne čo asi také nové objavíš? Veď tam boli už pred desiatimi rokmi Rado, Rasťo s Kazom a Šaňom a všeliký iný, a minulý rok Šaky. Všetkých si vyspovedal do najmenších detailov, z internetu stiahol topá ciest, zistil počty nitov a zakrúžkoval kľúčové dĺžky. A teraz 12

13 sa chceš štylizovať do polohy bádateľa odstraňujúceho biele škvrny na lezeckom glóbuse? Ten pi... mi vydrží neliezť na nervy maximálne dve minúty. Našťastie nám letuška práve podala plechovku Heinekena. Prisadol si k nám ešte jeden spolubývajúci (krycie meno Vedec) a hovorí: Podľa mňa to robíme z presne toho istého dôvodu, z akého si ženské farbia vlasy a Germáni chodia na Oktoberfest: proste zmena. Prešmyrgľujeme si drážky, ktoré nám do mozgu deň po dni vyrývajú práca, bouldrovka, rodina, víkendy v Zádieli a tak stále dookola. Ak mal pravdu, tak cesta na Madagaskar je ekvivalentom prefarbenia si vlasov na zeleno s červeným melírom. Potom sme si dali ďalšie pivo a v Paríži na letisku ďalšie, takže riadenie prebrala zvyčajná partia so súhrnným názvom The Problemmakers. Len Radovi a ostatným členom VAV vďačíme za to, že sme sa dokázali presunúť cez celý Paríž na druhé letisko a nalodiť (teda nalietadliť) na druhý éroplán. To už sa k nám (účastníkom VAV) pripojil aj Verdon, ktorý priletel zo svojej americkej 13

14 vlasti. Niektorí si pamätáte Verdona ešte z geologickej epochy zvanej T2. Dnes je to ale úplne iný človek občan USA. Všetci ste už isto počuli o utrpení transvestitov keď sa ženská narodí v tele chlapa a tak. Dumem o tom, aké ťažké to mal Američan, čo sa narodil v Mlynkoch. Ale Verdon si napokon našiel cestu k svojej pravej identite. Obdivoval som ho, že dokázal v každej madagaskarskej dedine žiadať Diet Coke. To ja by som s bryndzovými haluškami po pätnástom nechápavom odmietnutí prestal. Cez okienka prenikajú lúče tropického úsvitu a odhaľujú strhané tváre pasažierov, ktorí strávili dvanásť hodín na svojich sedadlách s dvadsiatimi centimetrami priestoru na nohy a operadlom predošlého sedadla desať centimetrov od nosa. Transkontinentálne lety v economy class sú hrdým nástupcom zastaralejších mučedných nástrojov napríklad v španielskej čižme vám odumrela iba jediná noha. Nám noc ubehla v pohode Punky hral s letuškami takú hru: ľahol si do uličky, krásne si vystrel nohy, pod hlavu si dal erárny vankúšik a spali sme ako v bavlnke. Teda tých 20 minút, kým okolo nešla letuška a zdvorilo mu nevysvetlila, že z bezpečnostných dôvodov nie je dovolené počas letu ležať na podlahe. Vždy sa zatváril chápavo, počkal, kým tá usmievavá dievčina niekam zalezie, a hneď si ľahol do druhej uličky. Tá hra ho asi bavila viac ako ich, lebo každé ďalšie upozornenie bolo menej zdvorilé a dievčiny postupom času oveľa menej usmievavé. Ale ráno sme mali zato k dispozícii relatívne použiteľné telo. Tak toto je ten Madagaskar v preplnenej miniatúrnej príletovej hale kŕdle úradníkov zapisujú kvantá nepotrebných údajov. Víza vám aj tak predajú vedľa pri okienku za 60 EUR, takže tá práca nemá absolútne nijaký zmysel. No ale veď niekto to napokon robiť musí, že? Po opustení colného priestoru sa na nás vrhnú očakávané davy milých černochov, ktorí nám chcú pomôcť s batožinou, zabezpečiť hotel, odviezť nás taxíkom, predať nejakú hlúposť a pod. Všetci si zdesene držíme peňaženky a foťáky. Riči sedí na bágloch, vytvárame okolo neho ochrannú hradbu. Rozmýšľam, čo by som asi nasledujúce tri týždne zažil, keby som sa nechal odviesť niektorým z týchto týpkov. 14

15 Miestni sú mi na prvý pohľad nejakí povedomí: počerné týpky bývajúce v chatrčiach, okolo húfy usoplených detí, ženy so zlatými zubami (až do konca pobytu sme nezistili kto im ich osádza iba to, že sa dedia). Ale potom som pocítil k tým ľuďom úctu: na rozdiel od našich domorodcov nedostávajú od štátu nijaké dávky. Dokážu sa uživiť hrdlačením na svojich políčkach (pozrite si niekedy dokumentárny film o prácnosti pestovania ryže). Sú odkázaní sami na seba v prípade neúrody sú asi hladní, my sme však vyslovene podvyživených ľudí nevideli. Na druhej strane keď jete iba ryžu a maniok, a celý deň ťaháte rikšu, faldíky sa vám nad plavkami robiť nebudú. Z Antananariva na miesto určenia nás viezol šofér, ktorému sa v zákrutách darilo z našej sedemčlennej skupinky dostávať výkriky, za aké by sa nemusela hanbiť posádka nijakej húsenkovej dráhy v USA. Počas zastávky na obed si spolubývajúci s krycím menom Pózer presadil dva steaky zo zebu (aj keď som ho poučoval o výhodách ľahkej stravy v trópoch), takže zvyšok cesty bol bojom o udržanie si týchto cenných bielkovín v tráviacom trakte. Asi po 215 hodinách nás to vypľulo v campe Catta. Ráno Climby prebral r iade nie, vybehol zo stanu a žasol nad výškou, sklonom a hladkosťou okolitých stien a horúčkovito ich fotografoval. To sa neskôr opakovalo každé ráno a tak z 30 fotiek, čo sme tam spravili, je asi 28 pohľadov na Tsaranoro a Karambony pri východe slnka. Tak sme šli s Radom na rozlezenie cestu Linea Bianca 7 dĺžok, 7a. Bohužiaľ sa potvrdilo, že miestna skala a vôbec lezenie prakticky nemá chybu, a tak nasledujúce dva týždňe boli lezeckou orgiou plne v režii Climbyho a spol. Tí maniaci nám skoro odrovnali telo. Koľkokrát sme im dohovárali, že je dehydrované, že nohy od bolesti odumierajú, že prsty nie sú schopné už ani otvoriť karabínu. Oni si mleli stále dookola to svoje o fantastických dĺžkach, neuveriteľnej skale a dokonalej expozícii. Boli úplne v tranze a nedali si vyrvať riadenie. Ku koncu im už fakt preskakovalo (oni tomu vraveli, že sú fajn rozlezení) a my ostatní sme len v kútiku čakali, kedy nás zabijú nejakou dvadsaťmetrovou držkou. Začalo to vlastne hneď na ďalší deň, keď sme sa vybrali liezť cestu Cucumber flying circus (13 dl, 7b+). Tento skvost vytvorený poľskými bratmi ešte v r je vraj málo opakovaný, s dobrým istením a engáge. (Neskôr sme zistili, že dobré istenie znamená kvalitu nitov. Keď sú napr. nerezové priemeru 10 mm, tak je istenie dobré, aj keď sú len dva na dĺžku. Hustotu nitov označovalo to slovíčko engáge, ale nikto nemal po ruke slovník, tak sme nezistili, čo to znamená. Resp. sme to zistili až v tej ceste...). Normálnemu človeku by ako varovanie stačilo, že Rado zapytlil už prvú dĺžku za 5c v položenej platni s tým, že druhý nit je kur.., ale kur.. ďaleko, a že on má doma rodinu, a tak, a či to ako nechceme skúsiť my. Ja, čo som sa už pri jeho istení a pri pohľade na ozrutnú stenu nad nami triasol od strachu, som skoro vykríkl od radosti jasné ser... na to, sme predsa ľudia, nie? Ale k riadeniu sa predrali Pózer s ešte jedným týpkom, čo ho poznám len z videnia (myslím, že sa ukázal kedysi dávno asi dvakrát v Dolomitoch a raz v Labáku). Tak sme sa naviazali a vydali sa machrovať. Dokonca aj ja, ktorému sú F1, lezenie a podobné primitivizmy ukradnuté, som musel uznať, že na nás musel byť úchvatný pohľad, ako sa klepeme v zemovke 15 metrov nad zemou. Keď sme konečne cvakli ten druhý nit, nebolo už cesty späť. Rado sa bál, že ak nejakú dĺžku nedá, tak že sa zase budeme predvádzať a on bude musieť počúvať Rydlove poznámky typu: Nebolo to vôbec ťažké, musíš prosto veriť tým nohám. (Netušil, že sme boli po každej našej dĺžke na hranici psychického kolapsu a nijakého ďalšieho machrovania by sme fakt neboli schopný.) My sme zase nechceli stratiť svoj nečakane nadobudnutý kredit a tak sme liezli doslova od vidím do nevidím. Konečne sa zotmelo a tak sme mohli bez straty tváre zlaniť z podvrcholovej police. Ostali nám posledné dve dĺžky za 6b. Pózer a jeho Radov náprotivok kuli plány, že sa sem vrátime, dáme kľúčovú dĺžku RP a dolezieme až na vrchol. Našťastie k tomu nikdy nedošlo. Nočné zlaňovanie je vždy zážitkom aj pre tých, čo ich lezenie nebaví, toto nám navyše spestrovala kolónia kaloňov (to sú také líšky s krídlami), čo pri pocite ohrozenia zo vzduchu hromadne osierajú votrelcov. Potom sme s Radom liezli ešte: Hichos de la Piedri (13 dl, 7b), Grande giro d Aosta (10 dl.,7b), Karma Chameleon (8 dl, 7b), na skúšku prvých 8 dĺžok z cesty MORA-MORA (cesta je za 8a+, dĺžky, čo sme liezli, boli do 7b+) a keď mal Rado rest, tak so Zuzkou Black Magic Woman (5 dl, 6c+) a Gypsy Crag (3 dl, 7a+, nezabudnuteľný špárokomín. Citujem Zuzku: Tak toto je tá je.ačka! ) a s kamarátom Vaškom Švajčiarsku cestu (4 dl, 6b+). Nakoniec sme sa s Radom hecli aj do legendárnej morálovky Rain Boto (10 dl, 7b+). Rasťo písal, že tam hrozia až štyridsaťmetrové držky. Ale nie je to také zlé prvá polovica sú špáry, kde sa dá zaistiť (ak máte Camalot č. 6 my sme bohužiaľ nemali) a hore už dzignete maximálne 30 m (teda ak vydrží speleo 15

16 nit 8x35 mm pod vami). Za pekný športový zážitok považujem aj natiahnutie 90m dĺžky na 60m lane, ale nakoniec sme to prežili a splnili tak cieľ expedície (prežiť). Climby vám ešte odkazuje, že miestna žula je prakticky bez špár a lezie sa po kryštáloch, kyzoch a lupeňoch, ktoré vyrastajú všade, okrem veľmi položených úsekov, kde sa lezie po ničom (ale na to sme z depresívnej doliny zvyknutí). Steny sú položené až kolmé, previsnuté úseky sú skôr raritou, takže je to hlavne o nohách. Stupy sú dobré, žula drží. Problémom sa stáva hlavne dĺžka ciest. Lezenie je veľmi vyrovnané a dĺžky mávajú aspoň 55 metrov. Takže ak idete dĺžku ako druhý, a potom ďalšiu ťaháte, leziete v kuse aj 120 metrov. Ak sa vám niekedy na Vtáčniku zdalo, že vám odumierajú v lezečkách nohy, tak si to dajte na druhú a viete, o čom hovorím. A istenie že je v moderných cestách v pohode. Ešte v krátkosti o ostatných účastníkoch VAV. Duško s Ričim sa zakusli do prvovýstupu stredom najvyššej steny v oblasti (Tsaranoro Be). Duško sa namotal na článok z Montany, v ktorom autori vedľajšej cesty Shortcut (7c, asi 16 dĺžok) kladú dôraz na dobrý štýl. Ten sa vyznačuje hlavne tým, že umiestnenie nitov nemá uľahčovať prelez. Čiže nit najďalej ako sa len dá, a v prípade, že je to tam ťažké, tak ešte o kus vyššie. Verdon mal so sebou obrovský ďalekohľad so statívom, takže sme tie dve bodky uprostred ozrutej hladkej steny mohli pozorovať z campu z terasy s pivkom v ruke. Aj cez objektív bolo jasné, že to nebude zadarmo. Ale chlapci postupovali rovnomerným tempom a tak som si vytvoril hypotézu, že je to tam (aj keď nevyzerá) asi ľahké, keď postupujú priamo ako podľa pravítka a nity jebú po desiatich metroch (ako popíšem nižšie, táto hypotéza sa nepotvrdila). Posledný deň, keď boli chlapci asi 50 m pod vrchom, sa začalo stmievať. Tu Riči v záverečnom nápore odliezol ďaleko od nitu s tým, že to dorazí na vrchol. Lano mu ale došlo ešte v stene. Čo už taký čas. Repšnúra na ťahanie vŕtačky má 30 m a tak ju nechal cvaknutú hlboko pod sebou. Tu sa diera na nit vyšťať nedá a tak dal náš Riči Dušanovi povel, aby sa na štande odviazal z lana. Potom už v pohode mohol doliezť tých zvýšných 20 m sólo pod vrcholovou hranou 16

17 steny vysokej 800 m. Potom zlanil z nejakej buľvy k poslednému nitu a cesta Old Master bola hotová. Ja len podotýkam, že posledná dĺžka patrí medzi najťažšie v celej ceste, je za 7b+... Príbeh porovnateľný s Hardingovým heroickým finišom v The Nose. Ďalšie podrobnosti sa isto dozviete od prvovýstupcov priamo. Po tom, čo chlapci dali Old Mastera RP, sme si my s Radom povedali, že by sa zišlo potvrdiť/ degradovať obtiažnosť a šli sme to skúsiť. Tajne sme dúfali, že keď už sme tak dobre rozlezení a máme za sebou miestne morálovky, tak že by sme na to mohli mať aspoň našim obľúbeným štýlom AF. Ale nemali sme: súvisle ťažké lezenie s 8 10metrovými odlezmi a bouldrami vysoko nad nitmi boli nad naše hlavne psychické sily. Po siedmych dĺžkach sme došli na koniec fixov, čo tu ešte zatiaľ viseli, a zrazu nebolo toho, čo by šiel ťahať ďalšiu dĺžku. Dokonca aj ten macher s Pózerom zaliezli až niekam hlboko dozadu lebky, a tak sme mohli chlapcom potvrdiť/pritvrdiť klasifikáciu a uistiť ich, že spravili poriadny prásk. Napriek takmer ľudovej obtiažnosti 7b+ sa na túto cestu rady stáť isto nebudú... My s Radom sme si odišli hojiť egá prvovýstupom na panenský kopec, ktorý vidieť v dialke z vrcholov lezených stien. Teda ono naokolo vidieť veľa panenských stien, ale to sú obyčajné 600metrové žulové monolity, po akých tu ani pes neštekne. Náš kopec bol zaujímavý tým, že mal na vrchole obrovskú kamennú guľu. Z tejto africkej Starostovej bolo vidieť len hornú časť, takže sme nevedeli odhadnúť, aká je tá stena vysoká. Tak sme si nabalili 15 nitov, vŕtačku, vodu na 3 dni a vydali se na miesta, kde ruka belocha ešte nevkročila. Tak vznikla cesta ADR, 3 dl. 6c. O prvé opakovanie sa postarali Rasťo so Zuzkou (nakecali sme im, že pod stenou je romantická lúčka ako stvorená na sex, inak by sa tam pol dňa kvôli tým pár metrom lezenia netrepali). Dve nové skalkárske cesty nad campom pridal aj Verdon. Konečne majú všetci dosť lezenia a tak hurá na dva dni k moru (Climby bol so svojim návrhom ostať až dokonca a ešte si niečo pekné vyliezť demokraticky prehlasovaný interne aj externe). Vraj to je osemnásť hodín autom (tak to teda z Košíc máme k moru podstatne bližšie), no čo, nejak to vydržíme. Po osemnástich hodinách sme však boli akurát na polceste. Ešte že je na čo pozerať: domorodé dediny (páčil sa mi ich hygienický systém: sralo sa do rieky poniže chatrče, umývalo a pralo sa rovno pred chatrčou a voda na pitie sa naberala povyše chatrče; škoda len, že chatrče sú tam každé tri metre), baobaby, ryžové polia, hory hotový Discovery Chanel. Po 33 hodinách sme konečne na mieste a na druhý deň musíme páliť späť. Aj tak to tam bola nuda: nekonečné pláže z bieleho piesku olemované z jednej strany kokosovými palmami a z druhej oceánom, na obzore domorodé katamarany. Takýto gýč predsa poznáme z katalógov všetkých cestoviek. A nikde ani boulder. Na takúto atrakciu jeden deň bohato stačí. Ostatní účastníci VAV sa rozhodli pre návrat lietadlom. Aj ja som sa desil ďalšieho tridsaťhodinového pobytu v aute, ale povedal som si, že je to vždy lepšie ako ležať na pláži. Po tomto výlete mi spiatočný let pripadal krátky a pohodlný. Sme doma, mozok vyhobľovaný dohladka, tak hurááá do frézovania nových drážok. Je štvrtok, takže poobede bouldrovka a zajtra Zádiel. text foto Matej Emby Baláž R. Nyeki, D. Beránek, M. Baláž Expedícia by sa neuskutočnila, keby nebolo firiem Treksport, Rajec, Mammut, Alpha Sport, Vertigo, PAD, Astras, Climb On a Gregory. 17

18 Beat Kammerlander Prinzip Hoffnung agonálně. Lezení je skutečně delikátní po extrémně malých chytech a stupech. Pokud byste cestu zkoušeli příliš často a na ostro, zničíte si lezečky a prsty si prodřete do krve. Zkrátka pustit se téhle cesty je skoro jako jít na porážku. První setkání s Bürser Platte si tento lezec narozený v sousedním Bludenzu prožil již v minulém desetiletí. Už v roce 1997, jen několik měsíců poté, co jeho přítel Marco Wasinger udělal prvovýstup ve spodní polovině stěny (až ke klíčovému místu), vylezl Beat prodloužení této cesty toto se pohybuje v horním desátém stupni obtížnosti. Zajímavé je, že poté, co jsem cestu vylezl RP, už jsem se o žádné další opakování nepokoušel. Až později jsem se opět začal touto stěnou zabývat. Přepadla mě najednou touha vylézt stěnou čistě. Odstranit tedy všechny borháky a veškeré jištění si nést s sebou, a pak se vždy zajistit z lezecké pozice. Zdálo se mi to jako jediná správná cesta. Ale zároveň to vypadalo nemožně. Přesto, přesně tohle dodává všem projektům jisté kouzlo. Celé léto Kammerlander trénoval, aby se na svůj projekt Prinzip Hoffnung připravil nejen fyzicky, ale i mentálně. Největší výzva je v jištění. Byl to relativně dlouhý vývojový proces, vypráví lezec. Trvalo to více než tři čtvrtě roku, než jsem se cítil psychicky připravený. Ministoppery, které člověk usadí do stěny, vydrží možná 150 až 300 kilo. Při pádu z 10 až 15metrové výšky působí mnohonásobně vyšší síla. Člověk tak ví už předem, že ho mnoho vklíněnců v extrémním případě zkrátka neudrží. Navíc, v klíčovém místě se například nedá zajistit vůbec. A přesně tohle vedlo k mému psychickému bloku. V takových případech pomáhá jen detailní plánování. Na mili- Po několikaměsíční a velmi důsledné přípravě se rakouskému extrémnímu lezci Beatu Kammerlanderovi (50 let) podařilo čistě přelézt vlastní cestu Prinzip Hoffnung na Bürser Platte ve Vorarlbergu. Naprosto bez výjimky po vlastním jištění (tedy vklíněnce, friendy apod.) překonal 40 metrů vysokou kolmou stěnu, která ze všeho nejvíc připomíná tapetu s vystouplou strukturou Bürser Platte mě fascinovala už dlouho, říká Kammerlander. Je jistým způsobem jedinečná, neboť najít na hladké stěně v tomto obtížnostním stupni (10/10+ a snad E9-E10) nějakou linii, která by umožňovala lezení pouze po vlastním jištění, tedy čistě, je skoro nemožné. Stěnou se táhne nahoru malá spárka, která po 25 metrech prakticky skončí, pak přichází na řadu klíčové místo a o šest, sedm metrů výše běží stěnou zase spárka, tentokrát di- 18

19 Beat Kammerlander (nar Bludenz/Vorarlberg) se řadí k nejlepším sportovním lezcům světa. Podstatně přispěl k vývoji horolezectví, obzvláště v Alpách. Jeho cesta Silbergeierr patřila po dlouhá léta k nejtěžším alpským cestám vůbec (jedna cesta z Trilogie), teprve až Alexander Huber dokázal tuto obtížnost překonat v roce 2003 svou cestou Bellavista v severní stěně Westliche Zinne. Také další Kammerlanderova cesta Unendliche Geschichte v Rätikonu (1991) platí už dlouhou dobu za jednu z nejtěžších alpských cest. Jeho nejtěžšími skalními výstupy jsou Speed (11-/11) a Missing Link (11) na Voralpsee ve Švýcarsku. Svůj současný projekt Prinzip Hoffnung ohodnotil autor jako 10/10+, E9-E10. metr přesně jsem věděl, který vklíněnec kam přijde. Dlouhou dobu jsem se zabýval klíčovým místem. Pak jsem ale dostal strhující nápad, použít k jištění ještě druhé lano. U něj člověk, kterému naprosto důvěřuji, který by v případě, že kdybych ve vážném případě musel odskočit, jistil přes toto lano. To pro případ, kdyby mě to první neudrželo. Díky tomuto řešení se mi podařilo svůj strach překonat. V zimě 2008/2009 začal Beat konečně cestu pokusovat. Bürser Platte je typický zimní projekt, říká. Člověk potřebuje teploty mezi nulou a deseti stupni, jinak jsou prsty příliš měkké a lezečky by za nižšího tření nemusely na drobných stupech držet. Projekt se nepodařil hned napoprvé. Kammerlander několikrát spadl v klíčovém místě. Musel tedy vždy znovu vyndat všechny vklíněnce a začít znovu odzdola. Ten den, kdy se mu nakonec přelez podařil, zbývalo už jen 20 minut do západu slunce. Vlastně si chtěl cestu jen naposledy tréninkově vyběhnout, přesto se mu podařilo nemožné. Při tom vydařeném pokusu jsem měl v klíčovém místě neustále pocit, že už padám, vzpomíná Beat. Byl jsem tak překvapen! Připadal jsem si jak kapka na skle, která se různě pohupuje, ale přesto drží. Pořád si myslíš, že teď už spadneš, přesto pořád lezeš dál. Tahle neskutečná vůle, kterou v takové situaci cítíš až v břiše, zůstává trvale ve vzpomínkách a činí tě opravdu silným. Když jsem tu cestu lezl, rozhodně jsem se necítil na padesát. Kammerlander vnímá svou cestu Prinzip Hoffnung (E9-E10) jako celkem velký počin ve svém lezeckém životě. Vedle prvovýstupu cest Silbergeier, Unendliche Geschichte nebo Mordillo (sólo spodního desátého stupně obtížnosti) má Prinzip Hoffnung jistě stejný význam, co se týká mého osobního rozvoje, říká. Významné a motivující lezecké projekty pro mě představují příběhy, při kterých je potřeba projít určitým osobním vývojem, na jehož konci stojí cesta samotná. A přesně tak to bylo v tomto případě. Podle materiálů B. Kammerlandera připravila foto A. Kopfová archiv autora

20 Lagada climbing park Ne, nejedná se o novou umělou stěnu v Bukurešti, jak by se mohlo zdát. Lagada je sportovní lezecká oblast uprostřed poloostrova Peloponés v Řecku. Že jste o ní nikdy neslyšeli? Většina lezců si pod nálepkou řecké lezení vybaví Meteoru, případně Kalymnos, ale to by bylo trochu málo na tento skalnatý kraj, kde potenciál pro lezení je opravdu obrovský. Důvodem, proč zbytek Evropy o mnohých řeckých oblastech moc neslyšel, je fakt, že i přes zmiňovaný potenciál je zde sportovní lezení ještě v plenkách. Nechci to samozřejmě paušalizovat, ale v Itálii, Francii i u nás by již odhodlaní divočáci žhavili vrtačky na prostupování nových směrů a tady furt nic. Na druhé straně údolí, kousek od čisté říčky (ve které jsme mimochodem bez následků brali vodu) je třetí sektor Tourlitsa. Z dálky rozhodně vypadá dobře. Zblízka je to o dost horší, ale zase lepší než drátem do oka. Je zde výhoda lezení na slunci v ranních hodinách. Čtvrtý, nejmenší, sektor jsme nenašli, avšak potenciál na nové cesty je zde obrovský. Přitom skály nejsou daleko, přístupné autem inu, záhada. Se spaním jsme neměli žádný problém, přímo v Lagada climbing park není žádná obytná budova stan se dá rozdělat všutou k západnímu pobřeží (respektive k městu Kalamata), je projet nádherným kaňonem zařízlým v těchto horách. Asi po 5 km jízdy serpentinami uvidíte kolem sebe podezřele pěkně vypadající skalní útvary po obou stranách kaňonu znamení, že jste správně. Zaparkujete na výrazném parkovišti a hnedle můžete jít sondovat a vyhlížet směry. První nejbližší sektor nese název Aloni. Asi 100 metrů nad silnicí je pěkný palouček s chatou (prý Climbing informations, ale měli zavřeno) a suchým záchodem. U něj 30 metrů vysoký pás skal s asi 20 pěk- Počasí v Řecku nás poněkud zaskočilo Když jsme letos měli před sebou tradiční dilema, kam zajet za teplem, situace se komplikovala. Znáte to, domluvíte auto, kamarády a ejhle auto není, kámoši nemůžou (práce, škola, peníze, volný čas ). Tak jsme na káru hodili bobek a ošéfovali jsme si přes Click4Sky let do Atén za pár kaček. Teď jen zbývalo vygooglovat nějaké info o zdejším lezení. Bohužel, celkem bída upoutala mne až fotka parádní stěny s komentářem ve smyslu: Nejhezčí, nejlepší, neolezený, bez lidí Zasekl jsem se třeba si popletli fotku. Popis skály přesně seděl na Hřebenáč v Moravském krasu. Avšak po pár mailech s daným fotografem jsem měl v ruce výpis cest v Lagadě a příslib kvalitní polezenice. Lagada climbing park se nachází asi 10 km západně od města Sparta na Peloponésu. Hned za Spartou se zvedají mohutné hory a jediná možnost, jak se dostat nejkratší cesnými cestami v obtížnosti 5a až 7b+, nachází se zde i pár projektů. Lehčí cesty vedou v položeném členitém vápně, u těžších je charakter lezení v kolmém až mírně převislém žlutém vápně, kde je o chyty často nouze. Cesty samozřejmě vedou jen logickými směry, žádná tlačenice jedné cesty vedle druhé. Názvy cest bývají zpravidla napsané u nástupu. Druhý, sportovnější, sektor Petsanés je asi 200 m výše. Na lezce zde čeká rozmanité lezení po hadech a kapsách. Zvláště 35metrové linie těch 8a+ vypadají božsky, ale nezkoušel jsem. Kousek od převisů jsou i plotničky pro pohodové popolízání. Okolo sektoru je mnoho jeskyní a skalních oken, kde ovšem cesty nevedou. Čert ví proč. Co zde ale vede, jsou stezky divokých kozenek a jejich všudypřítomná kokinka člověk si ale zvykne na vše, ne? de. V případě hledaní teplého bydla je alternativa Sparta či horské městečko Mystras. Zde také stojí za návštěvu hrad, což je ideální volba na restday. Co se týče dopravy do Lagady, tak z letiště jezdí expresbusy přímo na autobusové nádraží v Athénách, odkud se dostanete za další 2 a půl hodiny do Sparty. Přímo do oblasti doporučuji zajet taxíkem, autobus jezdí dvakrát denně a stop je bídný, neboť cesta není moc frekventovaná. Oblast bych doporučil lezcům, kteří nemají přehnané sportovní ambice a chtějí například se svými protějšky poznávat nové kraje a přitom si pěkně zalézt. Samozřejmě, uloupnout skalp nějakého 8a+ zde také není k zahození, ale jak říkám, cest zde zatím nejsou žádná kvanta. Ideální roční období bych viděl jaro a podzim, eventuálně léto. V zimě musí- 20

21 te počítat s tím, že se jedná o horský průsmyk, kde o sníh není nouze. Oficiálního průvodce se mi nepodařilo sehnat, ale třeba budete úspěšnější. Dodatek: Přímo na Peloponésu leží ještě dvě známější oblasti: sportovní Chatouri a rozlehlý Argolis (lze stáhnout průvodce na Tyto oblasti jsme však nenavštívili. Asi půl hodiny severně od Athén se cca před třemi lety otevřel bývalý secret spot oblast Mavrosouvala. Jedná se asi o 40metrovou stalaktitovou jeskyni, ve které vedou cesty od 6c až po 8c. V roce 2006 ji také navštívily takové lezecké hvězdy jako Steve McClure a Chris Sharma, který zde vylezl na flash cestu Alien 8a+, rovnou ji prodloužil a Alien versus Predator F8b+/8c byl na světě. 3 Satyros 30m 7b+/7c 4 Ermione 20m 6a+/6b 5 Menelaos 20m 6b 6 Orea Heleni 25m 6b 7 Dyonysos 25m 6b+ 8 The m 6a+ 9 Leonidas 30m 5c 10 Lykourgos 30m 5c 11 Lykos tou Ragia 30m 6a 12 Palaiologos 30m 5c+ 13 Lagnia 40m 6a+ 14 Antidenia 30m 6b 15 Cesar 30m 6b+ 16 Ermafroditos 30m 6c 17 Keadas 30m 7a+ 18 This is Sparta 35m 7b+/c 19 Herouvim 8a+/b? 20 Serafeim 8a+/b? 21 Efialtes 35m 8a+ 22 Iptameni nyfitsa 35m 8a+/b? 23 Pull up 7c/c+ 24 Heliostalacti 30m 7a+ 25 Fontilos 30m 7b+ 26 Griniaris 30m 7b+ 27 Pythia 30m 6b+/c 28 Drakos 25m 6c Lagada cesty: Sector A. Aloni 1 Therby 18m 5a+ 2 Moro mou sorry 18m 5b+ 3 Shake it 18m 5b 4 Proto perasma 15m 5a / 25m 6a 5 Xeroelatos 15m 5a+ / 25m 6a+ 6 Gerokoutsoutis 15m 5a+ / 25m 6a+ 7 Kremasmenos tragos 15m 5c / 25m 6b 8 Hrysaetos 25m 6c+ 9 Kargia 25m 6c+/7a 10 Heloniaris 25m 7b 11 Sklirokefalos 25m 7b+ 12 Prigipas 25m 7a+/b? 13 Aetonihis 25m 7b+/c 14 Apse Svise 18m 6b+ 15 Arpyia 28m 7a+ 16 Hrysomalon Deras 30m 6c 17 Ornio 30m 7b+ 18 Project (Ντίνος) 19 Kravasaras 20m 7a 20 Everest m 5a+ 29 Hippies 25m 6b+ 30 Mandarinos 25m 6b+ Sector C. Tourlitsa 1 Antartis 20m 6b+ 2 Listis 20m 6b+ 3 Cleftis 20m 6b 4 Armatolos 20m 6b 5 Zalomeni thia 30m 6a+ 6 Zourlou loukia 30m 6c 7 Korakofolia 30m 6a+ 8 Panagaras 30m 6b+ 9 Kyros 30m 6c 10 Kata kefalin 35m 6b+ 11 Tsakali 35m 6a+ Sector D. Stani 1 Pontikofolia 25m 6c 2 Fidaetos 25m 6c 3 Xanthia Arahne 25m 6c 4 Spitha 25m 6c Sector B. Petsanes 1 Taigeti 30m 7b 2 Eosforos Project 30m? text foto Čaj Aris Theodoropoulos 21

22 Dhaulágirí (8.167 m) v podání Davida Fojtíka 1. května dosáhl David Fojtík jako první v letošní sezóně, navíc za nepříliš ideálního počasí, vrcholu Dhaulágirí. Vystupoval klasickou švýcarsko-rakouskou cestou severovýchodním hřebenem z roku Následoval sjezd na lyžích téměř z vrcholu s výjimkou 600metrové partie ve výšce až m mezi C2 a C3, kde byl vodní led, který byl nesjízdný. Ke kompletnímu prvosjezdu tak chybělo velmi málo. Sněhové podmínky byly rozmanité. Od tvrdých desek po prašan. Při výstupu měl na nohou velmi lehké skialpové boty, na batohu rovněž lehké skialpové lyže s Dynafi t vázáním. Cenou za daný typ obuvi byly omrzliny, které utrpěl při výstupu. Spolulezkyní na expedici byla Pavla Pilchová, která se dostala až pod tábor C3. Výkon Davida je o to hodnotnější, že horám se věnuje pouze ve svém volném čase. Podobně byl i na Everestu ze severu bez O 2. T.O. O tobě vs Dhaulágirí řada z nás už slyšela a četla... Přesto, můžeš tu expedici stručně přiblížit? Cílem malé amatérské výpravy bude pokusit se o výstup a následně světový prvosjezd Dhaulágirí SV hranou ( normálkou ). Unikátnost projektu vidíme ve vytyčení náročného cíle světové úrovně a jeho realizaci týmem amatérských sportovců v době komercionalizace výstupů ve velehorách to vnímáme jako návrat ke kořenům, pokus o velkou věc poctivým způsobem. Tolik citace z dokumentu pro sponzory, asi to vyjadřuje podstatu našeho záměru. Pavle se bohužel nepodařilo dosáhnout vrcholu, ale jinak by byla první Češkou nahoře. Proč sis vybral zrovna Dhaulágirí? Samotný sjezd Dhaula jsem měl v hlavě někdy od roku 2003, kdy jsem SV hranu poprvé uviděl z městečka Muktinath na Annapurna treku. Dhaula je nádherná hora a ta hrana je z lyžařského pohledu sen. Tehdy jsem ale neměl žádné zkušenosti s himálajským lezením či lyžováním. Až v roce 2006 jsem si na severní straně Everestu ověřil, že do výšky kolem m (výš- ka C3) by to na lyžích mohlo jít. Následující rok jsem sledoval pokus Fredrika Ericssona o slyžování Dhaula a tehdy padlo definitivní rozhodnutí. Nepopírám, že roli sehrálo i to, že to nikdo předtím nedal. Zážitek z této expedice, na který rozhodně nezapomeneš... 22

23 Na co myslíš, když lezeš nahoru, a na co naopak při sjezdu dolů? Kdy máš větší strach? Nahoru i dolů proč sebou sakra tahám ty lyže!? No, nahoru si to docela užívám, až na to, že opravdu tahám ty lyže. Na vrchole nastává zlom, zatímco ostatní slaví, pro lyžaře začíná ta těžší část. Při sjezdu se musíš tak pekelně soustředit, že nemyslíš na nic jiného. Strach je větší při sjezdu, člověk je sám a v některých pasážích není moc místo pro chybu. Snažím se to ale vnímat pozitivně, hlava v podstatě dává signál tělu, že něco není v pořádku a to jede v trochu jiném módu než normálně, podává větší výkon. Stovku taky určitě zaběhnu rychleji, když je mi v patách vzteklý pes... Je něco, co tě nějak překvapilo (příjemně nebo naopak nemile), co jsi opravdu nečekal? Příjemně mě překvapilo počasí, bylo docela fajn. Nepříjemně množství trhlin, to jsou strašné bestie. Jak si vybíráš lezeckého partnera? Mnohé asi trochu překvapuje, že ses na takovou expedici vypravil se ženou... Pavla toho má za sebou více než mnozí chlapi. Obecně záleží více na schopnostech než na pohlaví a taky hlavně na tom, jak si sednete. Určitě vždy chci jít s někým, komu mohu 100% věřit, má přímé jednání, bezproblémovou komunikaci a selský rozum to je základ. A zajímá mě to více než lezecké CV. Taky s ní(m) musí být sranda. Který sport je pro tebe ten nej? Jako hodně mých kamarádů jsem se přes skalní lezení dostal k mnoha jiným sportům a stal se ze mě univerzální outdoorman. Pobyt v přírodě je pro mě důležitější, než co tam zrovna provádím. Momentálně si ale nedovedu představit léto bez horského kola a zimu bez skialpů. Co takové ty krušné chvilky, zažíváš? A na co při nich myslíš, co si říkáš? Na těch vyšších kopcích jde v blbých situacích většinou o život, nebo minimálně hrozí vážné zranění. Možnost záchrany je většinou jen teoretická, takže si člověk musí poradit sám. Hrozně záleží na správném rozhodování, takže se alespoň snažím zachovat chladnou hlavu. Už proto, že je tam stejně kosa je to trochu lehčí než tady dole... Pod vrcholovým kuloárem s tuncem Je toho více Smrt Piotra Morawského před příchodem do BC před stanem mi vlála obrovská polská vlajka, která mi to pořád připomínala. Pád do trhliny při návratu z C2. Elektřinou nabitý vrchol Dhaula, mrtvý Korejec pod vrcholem. Pád kamaráda Mehdiho, prostě zmizel v mlze a nebyl. Sjezd z vrcholu na lyžích, kolem difúze, buď to trefím nebo ne. Omrzliny po návratu do BC a přelet vrtulníkem do KTM. Na svůj současný pobyt po českých nemocnicích, si myslím, taky nezapomenu. Máš nějaké motto, přísloví, které si připomínáš? Pain is temporary, quitting is forever. Něco, jakože bolest je jen dočasná, ale když to vzdáš, tak je to navždy. Takže nikdy, nikdy, nikdy se nevzdávat. V životě, ani na horách. Jaké jsou tvé nejbližší plány? Lízat si rány. Ne vážně, mám omrzlé nohy a jejich vyléčení je priorita. Neboť až potom můžu zase osedlat svého stumpjumpera a vyrazit ven! Co bys vzkázal čtenářům Montany? Přeji všem hezké léto a splněné sny. Pokud nějaké máte, tak moc neotálejte a jděte si za nimi. Díky moc za odpovědi! ptal se foto redakce archiv autora 23

24 Tomáš Mrázek Má smysl dělat nějaký úvod? Tak fakt jenom krátce. Tomáš je již ve svých 27 letech legendou světového lezení. A asi všichni věříme, že o něm ještě dlouho světové lezení uslyší. Svých největších úspěchů dosáhl bezesporu na závodním poli, ale skály měl rád vždycky. Začínal v roce 1997 na Stránské skále v Brně a již v roce 1999 vylezl své první 8a. A vzestup pokračoval. Až tam, kde začal narušovat hegemonii Španělů a Francouzů na špici světového dění. Až tam, kde si musel hodně tvrdými lokty a samozřejmě famózní výkonností vybojovat pozici právě oné legendy, pozici, kterou možná zjednodušil tuhle strastiplnou cestu získávání důvěry a respektu pro další generace českých lezců. Ty už lezeš po skalách strašně dlouho a vlastně jsi od samotného začátku kombinoval závodění se skálami. Byly v té první (řekněme výkonnostně nejprudčeji růstové) fázi pro tebe skály odreagováním, zábavou nebo jakýmsi barometrem výkonnosti? Na skalách jsem začal a první rok jsem lezl jenom na skalách. Myslím, že jde hlavně o to, že na skalách se naučíte techniku a pohyb tak nějak přirozeně. Kombinace skal a tréninku na stěně, potažmo závodění, je hlavně o motivaci a změně prostředí. Myslím si, že lézt stále jen jednu disciplínu nebo jenom na skalách vede ke stagnaci a ochuzuje o krásu jiného stylu. Jak na tu dobu vzpomínáš? Na partyzánskou dobu, kdy jsi mrznul pod cestou Talk si cheap, abys urval jedno ze svých prvních 8c? Na začátky si moc nepamatuji, je to hodně dávno, ale vím, že to bylo vše přirozeně prostě fanatismus, zapálení, motivace, žádný respekt, vysoké cíle, absolutní nasazení. Přelezení jednoho ze svých prvních 8c, to byla hlavně radost, že se zlepšuji a že moje úsilí v tréninku není zbytečné. Změnil se od té doby nějak tvůj náhled na lezení ve skalách. Čím je pro tebe dnes? Určitě se změnil, tehdy mi šlo hodně o to vylézt co nejtěžší cesty za každou cenu a prezentovat výkony v médiích. Pak jsem ale zjistil, že reálné uznání dosáhneš jenom díky závodům a nejlepší, tedy první, můžeš být na závodech. Ve skalním lezení se nedá říci, či tvrdit, tahle cesta je nejtěžší, já jsem nejlepší. Navíc nejsou žádná pravidla, tedy spíše jde o zábavu. Jak se díváš na nejrůznější žebříčky, které přiřazují výkonům body a snaží se vytvářet srovnání výkonnosti skalních lezců? A dá se vůbec těmhle žebříčkům věřit? Tato idea měla v začátcích dobrou myšlenku namotivovat lezce k lezení na skalách. Problém je, že časem se ukázalo, že jde pouze o kybernetiku a ne o realitu. Jedním problémem je srovnání bodů, ale hlavním je pravdivost přelezů. V několika případech byli lezci usvědčeni, a to hlavně z první desítky rankingu. Navíc si myslím, že to jenom více motivuje lháře a dává možnost komukoli si cokoli vymyslet nebo jenom lehce upravit pravdu. Nejhorší je, že lezecká veřejnost je mystifikována úžasnými výkony, ale troufám si tvrdit, že ne Alien carnage 8c+ zcela vždy jde o pravdu. Žádní svědci, žádný redaktor nebo fotograf. OS, zejména ve sportovních oblastech, už dlouho není tím, čím býval. Nacvakané expresky, označené chyty. Někteří lezci by ho dokonce chtěli úplně jako styl ve sportovních oblastech vyškrtnout. Jak ty se na to díváš? Existuje ještě OS třeba v Santa Linii? Je pro tebe adekvátní srovnání výkonu 9a/a+ PP a 8c OS (zhruba takhle jsou nastavena žebříčková ohodnocení)? Jde o to, co to přelezení cesty OS vlastně znamená. Myslím, že čistý OS je zlezení cesty, o které nevím absolutně nic, nikdy jsem nelezl cestu, jež vede poblíž. Nemám nikým naznačené chy- 24

25 ty magnéziem a hlavně jsem neviděl jiného lezce lézt, byť i jenom jediný krok cesty. Nemůžu ale souhlasit, že pokud cesta je nacvakaná, nejde o OS, jde o OS PP. Myslím si, že by se mohl zase používat styl přelezu OS Flash nebo rovnou jenom Flash jako na bouldrech, jelikož pravý OS je jenom zřídka možný ve sportovních oblastech a spíše jenom u nových cest nebo projektů. Problematika srovnání 9a PP a 8c OS je jako srovnávat hrušky a jablka, nesrovnával bych to. Někdo leze rád OS, někdo zase radši visí jeden rok v jedné cestě. Když vás to baví, tak je to správně. Co je těžší, to se nedá říct. Každá cesta má svou hodnotu a obtížnost klasifikace je jen informativní. Celkově bych lezení neškatulkoval a nežebříčkoval, je to jen na škodu. A zase něco o tobě. Ty nemáš rád dírky, teď sis zřejmě právě na nich dodělal prsty. Co ti tedy nejvíc sedí, co tě nejvíc venku baví? Dírky mě baví, když jsou na jeden nebo dva prsty, a myslím, že dírky jsou a budou obtížné vždy. Já mám asi problém lézt po dírkách, jelikož jsem se vždy zranil právě v nich, ale nemůžu říct, že je nemám rád. Jde asi o to, že lezu více po lištách a stiscích nebo oblinách. Momentálně jsem se zranil asi proto, že lezení v dírkách přetěžuje určité prsty více, a proto je lepší lézt méně cest a dát si větší pozor. To jsem nedodržel, a proto po dírkách nepolezu, jelikož mě baví lézt co nejvíc metrů a cest. Jak se liší tvůj trénink na závody a na skály? Nebo to nerozlišuješ? Já se nikdy nepřipravuji jenom na skály nebo jenom na závody. Na závody je potřeba obrovský objem tréninku, všestrannost kroku a samozřejmě hrubá síla a nekonečná vytrvalost. Na skály je asi potřeba v určitou dobu změnit přípravu podle charakteru cest a struktury skály. Nejdůležitější na skalách je technika, taktika a zkušenosti. Co hory, big wally? Určitě se k tomu dopracuji a možná už to nebude tak dlouho trvat. Jednoznačně půjde ale o big wall lezení, skála, více délek, maximální obtížnost 8c, 9a. A co bouldering? Umíš si představit, že bys místo jarního výjezdu do Španělska jel někam podobnou vzdálenost boulderovat? Třeba na dva týdny? Taky k tomu dospěji, asi až se budu věnovat pouze cestování po skalách, práci pro sponzory a festivaly, diashow. Bouldering na skalách mě baví hodně, ale asi jsem právě nebyl někde, kde by mě to totálně uchvátilo. Je to určitě plán pro další sezónu. Myslíš si, že máme v tuzemsku skály, které jsou nebo by mohly výhledově být zajímavé ve větší míře pro lezce ze zahraničí? Nejsem si jistý, jestli by to bylo dobře přitáhnout zahraniční lezce, když se sami nejsme schopni vypořádat se sebou myslím MG, povolení lezení v některých oblastech, tradice. Určitě by se jim líbilo na písku nebo boulder na Petráči, ale obávám se klasického scénáře. Přijedou lezci, udělají rozruch, nepořádek, spí si kdekoli přímo pod skalou, nerespektují zákazy a pravidla. Vlastně to, co my čeští lezci děláme venku. A pak jednoho pěkného dne oblast zavřou nebo zničí okolí. Tedy závěrem vyzývám: respektujte skály, nespěte přímo pod skálou, vše si s sebou odneste a neničte přírodu. A vzkaz čtenářům Montany? Užívejte život na max, hlavně lezte, chlastejte, množte se. co to dá. A Muerte. ptal se foto Petr Resch Marek Rottenborn, Martin Spilka Profil Tomáše Mrázka nejtěžší PP: několik cest 9a nejtěžší OS/flash: několik 8c bouldery: 8A+ závody: dvojnásobný mistr světa, vítěz celkového SP, vicemistr Evropy, vítěz Rockmasteru v Arcu, devítinásobný mistr ČR... web: partneři: Rock Pillars, Ocún, Alpine Pro, Chillaz, Lapis, ČHS, Dukla, Vertical, TR Walls oblíbená muzika: Trance Elektro Rege oblíbený film: horor, thriler oblíbené jídlo: argentinský stejk, 300 g, lehce opečený, sklenka červeného vína oblíbená činnost mimo lezení: relax, cestování, rybaření, hudba

26 Ranní výhled z Hochkönigu Klettersteig Königsjodler na Hochkönig (2.941 m) Naše výprava Vím, že většina lezců nemá ráda klettersteigy, možná trošku libozvučněji řečeno ferrátky. Prostě opovrhují výstupovou cestou, kterou jim někdo dopředu nalajnoval a zajistil. Svým způsobem to chápu. Přistoupit k zcela čisté skále, najít si kudy tudy nahoru, poctivě se tam vydrápat a jistit se při tom všem na vlastním, nahoru poctivě dotáhnutým lanu, to musí být úplně jiný zážitek. No, ale chápete, my nelezci my taky rádi do hor. Takže kvůli nám jsou některé ty skalnatější kopce znesvěcené porůznu zabudovanými skobami, ocelovými lany a někde dokonce i žebříky ( waúúú, zaúpěl čistokrevný lezec). Ale abych to hned na začátku uvedla na pravou míru: vůbec nejsem žádná provokatérka! Tyto řádky se v Montaně ocitají jen a jen proto, že na klettersteigu na rakouský Hochkönig jsme potkali spoustu lidiček, kteří neměli na nohách pohory, ale lezečky (a jak jsme cestou zjistili, místy to bylo zcela opodstatnělé). Celé to vymysleli Míra s Pavkou, kterým jsme loňské léto svěřili naplánování naší první víkendové výpravy do hor. Kluci vybrali cíl cesty velmi rychle a hned během pracovního týdne nám všem ostatním rozesílali odkazy na různé webové stránky popisující ferratu Königsjodler na Hochkönig. Důraz byl samozřejmě kladen na krásné výhledy a pozornost byla záměrně odpoutávána od náročnosti cesty (nu jo, někteří muži jsou si velmi dobře vědomi, že většina žen nemá až tak velkou potřebu adrenalinu). Káťa pak našla na YouTube úžasné záběry ( watch?v=8vosw86f8xe), po jejichž zhlédnutí se naše dámská sekce rozhodla, že do hor samozřejmě pojedeme, ale cíl cesty upřesníme (tedy vlastně změníme) v autě. Takže jsem v pátek odpoledne napekla toasty, mamince vysvětlila, že tam, kam se chystáme, budeme pouze chodit po cestičkách, propašovala jsem ze sklepa sedák, ferrátový set a helmu a utíkala za 26

27 Pavkou. Tam dorazil taky Vojta s podezřele malým batohem lidi mají holt různé nároky na vybavení. Na benzinové pumpě jsme se sešli s velmi veselou posádkou druhého vozu Mírou, Janou a Káťou. V optimistické náladě jsme opustili naši milovanou Šumavu a vyjeli směr Rakousko. Endorfiny uvolněné pravděpodobně velmi krásným počasím způsobily, že úsměv z tváře nám nezmizel ani tehdy, když kluci kategoricky odmítli změnit cíl výpravy. Vždyť ta zajištěná cesta je ohodnocena obtížností C, to D tam je jen místy. Optimismu není nikdy dost. Na parkoviště Dientner Sattel (1.342 m) přijíždíme už za tmy a za mírného deště stavíme stany. Jen ať se to vyprší, zí tra budeme potřebovat jasné nebe. Pavka i bez přítomnosti denního světla zaznamenal velký nános suché trávy v Kátině stanu a znejistěl, zdali nemá spát raději venku. Po ujištění, že se jedná o pouze rok starý materiál z Norska, rozbalil svou karimatku a za příjemné vůně sena usnul. Ráno vstáváme kolem čtvrté hodiny, rychle přebalíme do batohu ty nejnutnější věci (foťáčky, barevná želatinová zvířátka z Penny apod.) a příjemným choďáčkem ťapeme kolem chaty Erichhütte obklopené malými stády pasoucích se krav do sedla Hochscharte, kde začíná jištěná cesta. Přestože nás začala zahalovat jakási mlha, nasoukali jsme se do sedáků. Tam výš nás určitě čekají ty krásné avizované výhledy. Hnedka nástup překvapil svou obtížností. Kluci se to snažili maskovat tím, že mě na těch nejinkriminovanějších místech popostrkovali za zadek. Já dělala, že o tom nevím a modlila se, aby to tak nebylo celou cestu (podle průvodce 4 až 6 hodin). Dál ale byla cesta o poznání lehčí, a tak jsem urputile přelejzala věžičky s již jen psychickou podporou týmu. Nahoru a zase dolů, to bude pěkné převýšení. Hřeben byl opravdu vzdušný, takže jsem docela vítala občasné obláčky mlhy, které zkreslovaly hloubku strmého údolí pod námi. Nepřipouštěla jsem si, že ta mlha je stejnej lhář jako kluci a vyhlížela na úžasné vrcholky v dáli, kde byl vzduch úplně čistý. Občas přišlo těžší místo, tak jsem si kuráže dodávala pečlivým vyslovováním sprostých slov na horách se člověk opravdu projeví. V některých místech byly docela velké překroky mezi věžemi, tak jsem byla ráda za svoje relativně dlouhé a v té chvíli i už dost solidně o skálu omlácené nohy. Zajímavým místem byla lanová lávka. Naštěstí se nepředpokládá, že by byl každý cirkusák, takže kromě lana na chůzi tam byla i dvě lana na přidržování rukama. Pro ty otrlejší nabízí cesta i možnost projet se po jakési lanovce přicvaknete se na kladku a frčíte od skály ke skále. Jen musíte korigovat rychlost dojezdu, abyste se neroztříštili o ten tvrdý kámen, ale to by vám vylíčila Káťa nebo Pavka, já jsem tuhle atrakci raději podlezla. Když už jsem si na tu výšku zvykla, přišel jiný adrenalin. Vojta, vášnivý hvězdář a příznivec paraglidingu, z čehož vyplývá i znalec základů meteorologie, identifikoval v nebezpečné blízkosti kumulonimby. Takže ty krásné mráčky, které zcela umělecky dokreslovaly pohled na okolní hory, se změnily v hrozbu bouřky. A že na tom ocelovým laně přede mnou i za mnou bylo opravdu hodně lidí, na obě strany nějaká ta hodina lezení, raději jsem vůbec nic nedomýšlela, nic si nepředstavovala. K bouřce naštěstí nedošlo. Na vrcholu jedné věžičky nás předběhl mírně obézní mladík s mp3 přehrávačem a zcela bez jištění (nebyla to vidina, to samé viděl i Vojta) a moje nálada opět nabrala na optimismu. Předposlední úsek cesty byl velmi strmý a hladký, zde jsme začali přemítat o výhodách lezeček. Nicméně, i v pohorách se to dalo, byť to byl okouzlující styl šplhání a vyvěšování se za lano. Napadalo mě, že bych podobným způsobem mohla vylézt i za pomoci hromosvodu na náš dům. Ale to už jsem asi blouznila vyčerpáním. Karabinu jsme definitivně odcvakli po 8 hodinách lezení ta časomíra v průvodci byla asi šitá na zdatnější lezce. Dál už nás čekala jen pohodlná pěší cesta přímo na vrchol Hochkönigu (2.941 m), k chatě Matrashaus, našemu nocležišti. Vzhledem k velkému počtu lidí je určitě dobré zamluvit si místo předem, což pro nás zajistil Pavka. Dali jsme si teplou polévku, místní pivko a kávičku s čokoládou. Doplňování energie jsme si zpestřili utkáním vrhcáblíků. Druhý den ráno nám úplně protekční počasí dobarvilo překrásné výhledy. Dopřáli jsme si tedy dost času na kochání i focení a pak jsme pomalu vyrazili zpátky k našim autům. Nejkratší cesta dolů vede těsně pod hřebenem suťovým kotlem Birgkar, ale protože je to cesta hodně příkrá a na červen byla nečekaně plná sněhu, bez maček jsme si na ni netroufli. K tomu rozhodnutí nás dovedla i skutečnost, že předešlý den nad tím sněhovým polem dvakrát kroužil vrtulník. Vydali jsme se teda dál po masívu Hochkönigu. Minuli jsme ledovcové jezírko, užívali jsme si sluníčka a všemožně blbli ve sněhu. Další pokus o sestup byl kvůli velkému množství sněhu také neúspěšný, ale zachránil nás páreček rakouských turistů znalý místních poměrů, který nám věnoval radu nad zlato doplněnou mapičkou vytištěnou z internetu. Bezpečně jsme sestoupali až do nížin, jen teda úplně někam jinam, než kde parkovala naše vozidla. Ale milý úsměv, troška štěstí a česká plznička 27

28 asi 1 km před nejvyšším sedlem Dientner Sattel (chata Birgkarhaus). K mání je malé odpočivadlo s tekoucí vodou a suché WC. Nástup: 2 hodiny, převýšení 973 m Jištěná cesta: 4 až 6 hodin (vzhledem k délce cesty je dobré počítat i s časem na odpočinek), převýšení 565 m, délka m Obtížnost: C/D Díky své extrémní délce ve velké výšce patří k nejtěžším sportovním ferrátám východních Alp. Jednotlivé pasáže jsou velmi vzdušné. Cesta na chatu: 20 minut, převýšení 61 m Sestup: Kousek od výstupu z ferráty je sedlo Birgkarscharte, odkud vede částečně jištěná cesta (max. A) kotlem Birgkar zpátky do sedla Hohe Scharte a dál na chatu Erichhütte 4 hodiny Výbava: Nutné kompletní ferrátové vybavení, přilba, lezecké rukavice, eventuálně mačky na sestup. udělaly své. Po úspěšném stopování a všemožném přemisťování lidí a aut v prostoru i čase jsme se zdárně, i když možná trochu později než jsme plánovali, vraceli zpátky domů. Pocity skvělé, zážitky převeliké. text foto Lenka Petrášková Míra Hůlovec Pavka na lanovce Sumář informací Zajištěná cesta Königsjodler byla vybudována v roce Jedná se o nejtěžší ferrátu na Hochkönig a nejdelší na Salzbursku. Ferráta je dlouhá asi metrů a překonává vrcholky Teufels hörner, Kematstein (také Kummetstein) a končí na vrcholku Hoher Kopf. Cesta většinou vede přímo po divokém hřebeni. Hochkönig (2.941 m) je nejvyšší vrchol Berchtesgadenských Alp. Za ideálního počasí poskytuje výhledy na přilehlé vápencové Tennengebirge, masiv Dachsteinu, Grossglockner, Grosses Wiesbachhorn, Kitzsteinhorn, Grossvenediger. Hochkönig je výbornou pozorovatelnou sousedních Steinernes Meer s dominantní Schönfeldspitze. Nejpozoruhodnějším prvkem je bezesporu Watzmann, sice nižší než Hochkönig, přesto však exkluzivita Berchtesgadenských Alp. Doprava: Strážný Passau Bad Reichenhal Steinpass Saalfelden Dientner Sattel (cca 280 km, něco přes 4 hodiny cesty) nebo trošku z jiné strany Dolní Dvořiště Linz Salzburg Bischofshofen Mühlbach am Hochkönig Dientner Sattel (cca 260 km, do 4 hodin cesty) Výchozí bod: Parkoviště Dientner Sattel (1.342 m) leží na silnici Saalfenden Dienten Bischofshofen č. 164 Podrobný popis jištěné cesty: 1. část: Po prudkém nástupu (D) vede cesta mělkým žlabem (C) až na Flower Tower. Dále se po plochém hřebeni (B) sestoupí do sedýlka. Poté se vyšplhá na Mühlbacher Turm (B/C). Následuje rokle Via-Mala-Schlucht (C/D) a krok do prázdna tzv. Spreizschritt Jungfrauensprung (C). Přes diretissimu Porti-Sport-Diretissima (nejdříve B/C, pak C) se vystoupí na Teufelsturm. Navazuje sestup strmě dolů (nejdříve C, pak C/D) na 5 metrů dlouhý vzdušný lanový most Kranabetter-Steg (ze tří lan B/C) přes rokli Teufelsschlucht. Přes Lehner-traverz (C) je nutné kousek slézt. Následuje krátký nezajištěný zářez (1-) a poté se opět dostaneme do zajištěných pasáží (C) na hřeben (B). Následuje strmý sestup dolů (C/D) do skalní rokle. Komu se nechce slézat až dolů do hluboké rokle, může použít Flying Fox a lehce se dostat na protější stěnu. Touto strmou stěnou se vystoupí na vrchol Teufelshörnl (2.522 m.n.m.). Potom po vzdušném hřebenu (od B/C do C/D) stále nahoru a dolů dosáhneme Dientnerova zářezu (C/D). Na ten navazuje vzdušná část nazvaná Bosch-Promenade (B). Nakonec slezeme krátkou stěnu (C/D) a dostaneme se do sedla. Odtud vede nouzový sestup z ferráty do kotle Birgkar. 2. část: Přes krátký hřbet (nejdříve A/B, pak 1-) se dostaneme k úpatí vrcholku Kematstein (Kummetstein). Následuje dlouhý výstup Franzl s Fantastica (nejdříve D, poté C/D), který vede v nádherně pevné skále až na vrchol Kematstein (2.772 m.n.m.). Vrchol se přejde po plochém hřebínku (A/B) a následně se sleze dolů do sedýlka (nejdříve B/C, pak C). Následuje krátký traverz a pak prudce nahoru na vrcholek Franz-Eduard-Matras- Kopf (D). Následuje pár velmi zajímavých kroků do prázdna Spreizschritte (max. C) a krátká stěna (C/D) a pak dosáhneme jižní části vrcholu Hoher Kopf, kde zajištěná cesta končí. Je možné pokračovat na vrchol Hochkönig, kde se nachází chata Matrashaus. 28

29 Dodo získal svými výstupy v lehkém stylu ve skvělém čase na osmitisícové kopce (po prvotních špičkových technicky náročných cestách na pěti- a šestitisícové kopce) světové uznání. Spousta lezců mu však nemůže přijít na jméno, ať už se jedná o dvě úmrtí spolulezců nebo nedostatečnou fotodokumentaci výstupů. Nechme tyto kauzy stranou. Kdo měl možnost si s Dodem o současném špičkovém lezení promluvit, musí potvrdit, že ví, o čem mluví. Na podzim zavítal spolu s Petrem Maškem a Martinem Minařík poprvé na Annapurnu (8.091 m). V severozápadní stěně se společně pokoušeli o cestu Gabarrow Spur, kterou poprvé na vrchol vystoupali Jindřich Martiš a Josef Nežerka v roce Cesta vypadala zcela jinak než na fotkách dvacet let starých. Alpským stylem se dostali až do výšky m. Výše je už nepustilo počasí. Dodo s Martinem ihned po skončení expedice plánovali na Annapurnu návrat v brzké době. To se jim podařilo hned toto jaro. Jen Misku nahradila talentovaná Francouzka Elisabeth Revol. A tentokrát se zaměřili na jižní stranu. Konkrétní výstupová linie zůstávala do poslední chvíle zahalená rouškou tajemství. Podmínky ve stěně a na výstupových ledovcích jejich plány výrazně pozměnily. Ve třech vrcholu Annapurny nedosáhli. Po oddělení Doda Martin s Elisabeth udělali ještě jeden ostrý vrcholový pokus. Přišla bohužel krutá rána. Martin Minařík se při sestupu z Východního vrcholu Annapurny (kde dosáhli výšky m) na severní stranu Velkou ledovou bariérou ztratil a zahynul v důsledku celkového vyčerpání. Elisabeth sestoupila do Manangu, odkud ji v těžkém stavu s omrzlinami odvezl vrtulník. Tou dobou Dodo už na kopci dávno nebyl. V médiích se vyrojily četné spekulace, co se na kopci dělo a kam se Dodo poděl. Nebylo nic snazšího, než se jej zeptat... Jozef Dodo Kopold: HRA O ANNAPURNU Volba zkusit jižní stranu Annapurny padla po podzimním neúspěchu na severu, kdy jste se nechtěli opětovně vracet do stejných míst nebo jste se prostě rozhodli pro změnu? Minuloročný pokus v severozápadnej stene nemal byť len o vylezení Českej cesty ale aj o traverze Annapurny zo severu na juh. Aj keď sa nám nakoniec nepodarilo zrealizovať ani jednu z týchto vecí, tak zvedavosť o tom, aké je to tam ďalej, na druhej strane Annapurny, nás priviedla k tomu, aby sme sa vrátili a pozreli si Annapurnu aj z juhu. Proste, chceli sme si to tam pozrieť. Jaké byly letos podmínky na Annapurně? Sněhové, počasí? Slyšel jsem, že klima na tomto kopci je velmi specifické oproti jiným nepálským osmitisícovým kopcům. Podmienky a počasie boli ako na horách. Aj snežilo, aj bolo pekne. Niekedy snežilo viac, prišli búrky z tepla, inokedy sme mrzli. Každopádne, najviac ma tu prekvapili tie búrky. Boli fakt silné. Myslím, že za ten čas, čo sme tam boli, bol len jeden deň, kedy bolo celý deň slnečno. A to v sobotu Jak se do vašeho minitýmu dostala Elisabeth Revol? Eli som spoznal pod Broad Peakom. Vtedy bola v tíme s Valerym Babanovom, no liezla na vlastnú päsť. Za pár dní vyliezla tri osemtisícovky. Jej prvé tri! Netrvalo dlho a našli sme si spoločnú reč a spoločný cieľ Annapurnu. O nikom jiném z Česka a Slovenska jste nevěděli, koho byste na kopec vzali s sebou, nebo byste lezli i ve dvou, kdyby nebylo Elisabeth? S Martinom sme si sadli, boli sme kamaráti a chceli sme do toho ísť spolu dvaja. Na pár vecí sme mali rovnaký názor čím viac ľudí na kopci, tým viacej problémov. Keď prišla do tímu Eli, nik z nás nepovedal nie. Kterou výstupovou linii jste v jižní stěně Annapurny vybrali? Brali sme to športovo pozrieť si, kadiaľ sme mali zostupovať, ak by sa nám podarilo vyliezť severozápadnú stenu. Čiže voľba najskôr padla na východný hrebeň. Potom sme koketovali s možnosťou výstupu Poľskou cestou (na východný vrchol) no a nakoniec, po nejakom tom víne, sme sa rozhodli pre Boningtona. Samozrejme že rozhodnúť mali podmienky v stene. A tak sa aj nakoniec stalo. Boningtonova cesta bola najbezpečnejšia a najpriamejšia línia na vrchol. Jak vysoko jste se dostali a co bylo příčinou ústupu? Vyrazili sme z BC v m a o tri dni sme sa dostali zhruba do metrov. Šlo to dobre. Ten tretí deň mal byť slnečný. Miesto toho začalo snežiť, bola hmla. Viseli sme na úbohom štande a pre istotu sme cez náš satelitný telefón kontrolovali nové správy o počasí. Neboli pozitívne. Silné sneženie a silný vietor. Od pôvodnej predpovede veľká zmena. Dlho sme rozmýšľali, čo ďalej. Či prečkať sneženie v bezpečnom sedle v m, či sa vrátiť do BC, či sa posunúť o pár sto metrov vyššie a prečkať nečas v trhline pod serakom. Nakoniec Martin rozhodol aj za nás a bola to správna voľba. Vrátili sme sa do BC a začalo husto snežiť. Ťažko povedať čo by sa bolo stalo, ak by sme ostali v stene. Som mu za to vďačný. V čem je jižní strana Annapurny odlišná oproti severu? Prístup pod sever je divoký. Brodenie, hľadanie cesty, plno dobrodružstva. Naopak juh je niečo ako z krčmy do krčmy a potom BC. Ale aj ten je len hodinu od krčmy. Hovorí sa, že Annapurna je zo severu nebezpečná, zo severozápadu ťažká a nebezpečná a z juhu ťažká, strmá a nebezpečná. Masiv Annapurny 29

30 Která ti přijde zajímavější? Myslím, že Annapurna je zaujímavá z každej strany. Ale ešte nikdy predtým som nevidel stenu, ktorá by skutočne žila. A južná stena Annapurny skutočne žije. Ráno sa zobúdza v žiarivých farbách, cez deň sa čistí od snehu, večer sa prezlieka do zlatého hodvábu a v noci ticho spí. Všiml jsem si, že se expedice v posledních letech zaměřily na cestu přes Rock Nor s východním hřebenem. Je důvodem její nižší objektivní nebezpečí a technická náročnost? Niekde som čítal, že cestu cez Roc Noir a ďalej cez východný hrebeň nazvali dokonca ako nová normálka na Annapurnu. Myslím, že na Annapurnu nevedie jednoduchá a bezpečná cesta. Říkal jsi, že se podmínky ve stěně, konkrétně na severu, výrazně změnily od těch před 20 lety, kdy ve stěně působil Martiš a Nežerka. Jak tomu je a jak moc ovlivňují současné lezecké dění na Annapurně? Áno, podmienky sú iné, ale netvrdím, že sú aj ťažšie. Sú proste také, aké sú. Môže prísť sezóna, kedy podmienky budú úplne rovnaké ako pred 20 rokmi a môže sa stať, že sneh a ľad úplne zmiznú. Ale stále to bude tá istá cesta. Jak moc jste před výstupem řešili předpověď počasí? Zjišťuješ ji nebo věříš, že prostě stabilní dobré počasí nějaký ten den na kopci vydrží? Pro západní týmy je dnes už takřka samozřejmostí profesionální předpověď jako třeba ze Švýcarského spolkového úřadu pro meteorologii. Při dění na Everestu je počasí velká alchymie. Dobrá přesná předpověď výrazně zvyšuje naději na vrchol, bezpečnost klientů, a tím i úspěch agentury. Kdo je tvoje rosnička? Meteorológ je pre mňa niečo ako vedúci expedície. To hlavne on rozhoduje, či ísť do steny, počkať, alebo čo najrýchlejšie utiecť. V dnešnej dobe liezť bez meteo správ je trocha hazardom so životom. Koľko horolezcov už zahynulo len kvôli tomu, že ich prekvapilo zhoršenie počasia alebo silné sneženie vo veľkej výške? Myslím, že tomu už sa dá predísť práve dobrým meteorológom alebo niekým, kto vie čítať zo satelitných záberov a trocha predvídať situáciu. Jak se tobě a Martinovi lezlo ve trojici s ženou? Byl mezi vámi nějaký velký výkonnostní rozdíl? Elisabeth je zřejmě z jiného těsta, pokud porovnám její výstupy třeba s Polkou Kingou Baranowskou? Eli sme v prvom rade nevnímali ako ženu. Je to špičková horolezkyňa, ambiciózna a s neuveriteľnou kondíciou. Bol som rád, že bola v našom tíme. Urobila kus práce počas nášho pokusu o Boningtona ako aj predtým pri aklimatizácii. Má veľký talent a výška jej sadne. 30

31 Někteří chlapi by ženu na expedici nevzali. Nedělalo by to prý dobrotu. Jak zapadla Elisabeth do týmu? Čo mám skúsenosti s lezením so ženami, tak viem, že veľakrát dokážu fungovať aj vtedy, kedy muži už dávno spia, alebo sú totálne na dne. Proč ses odpojil od expedice? Keď sme ešte plánovali túto cestu na Annapurnu, ozvali sa mi z vedenia Piolet D Or, aby som bol v porote spolu s Dougom Scottom, Peterom Habelerom, Jimom Doninim a dvoma novinármi. Vedel som, že ak to zoberiem, jarné plány v Himalájach môžu byť ohrozené. Lezenie však pre mňa nie je všetko na svete. Môj odlet z Káthmándú bol naplánovaný na Převažovaly u Martina s Elisabeth i za daných podmínek vrcholové naděje nebo prostě nechtěli expedici předčasně ukončit? Martin a Eli boli dostatočne silní, aby Annapurnu vyliezli aj v dvojke. Veľmi som im to prial, no zároveň mi bolo ľúto, že už s nimi nebudem pri výstupe. Martin mi však posielal správy a tak som aspoň v duchu mohol byť s nimi. Kdy ses dozvěděl o neštěstí? Bol som ešte v Chamonix, keď mi prišla prvá SMS od mojich kamarátov. Bola nedeľa Ničomu som nerozumel, zavolal som späť a dostal pár informácií. A potom som začal rozumieť tomu, prečo sa mi Martin neozval od príchodu do Roc Noir. Najhorší bol však pondelok. Volali mi z médií, aby som sa vyjadril k veciam, o ktorých som vlastne nič nevedel... Mluvil jsi o nehodě s Elisabeth nebo máš pouze zprostředkované informace? Eli a Martinova rodina boli prví, s ktorými som sa skontaktoval. Veriť článkom popísaným na nete, v novinách či diskusiám, to je niečo ako prečítať si názory jednotlivcov, ktorí tam väčšinou nikdy neboli. Skutočnú pravdu treba predovšetkým hľadať doma. Co ses dozvěděl? Kdy a jak se Martin ztratil? Myslím, že pre Eli to tam hore muselo byť veľmi ťažké a to ešte nevedela, že to najťažšie ju čaká až doma. Na rovinu, jaké šance jsi jim dával pokud vezmeme v potaz výběr cesty a její časovou náročnost, aktuální podmínky? Vedel som, že Martin je skúsený horolezec a vie sa správne rozhodnúť, keď ide do tuhého. Vedel som, že Eli potiahne, aj keď bude dávno záverečná. Spolu tvorili dobrý tím. Fandil som im. Je pravda, že cesta, ktorú si vybrali, bola náročná, dlhá a hlavne bola na veľa, veľa dní. Obdivujem ich za to, že sa do toho pustili. Jaký byl Martin parťák? Je len málo horolezcov, ktorí majú toľko dobrých vlastností ako ich mal aj Martin. Je mi za ním smutno. Podařil se ti technicky náročný výstup jihovýchodním hřebenem Annapurny South (7.219 m) s traverzem na hlavní vrchol. Byl to rychlý výběr v důsledku nedostatku času na další pokus na osmitisícové Annapurně, nebo jeden z vyhlídnutých aklimatizačních cílů, o kterém jsi dopředu věděl? Som lezec, nie zberateľ vrcholov a preto sa na kopce pozerám tak ako sú. Mal som možnosť, pár dní voľna, najlepšie počasie a chuť si niečo pekné vyliezť. Prišlo to samo, žiadne cielené prípravy. A navyše, mohol som tak byť o hodinu dlhšie s Martinom a s Eli, keďže som ich cestou vlastne odprevadil. V Annapurna lodge som si kúpil krabičku cigariet, dve som rovno vyfajčil, objednal si pizzu, polievku, čaj a šiel som. Len ja a nádherná hora Annapurna South. Popiš, prosím, několika slovy charakter nové linie a její obtížnost? O Annapurne South som vedel len toľko, že má výšku m a niekde z druhej strany vedie nejaká cesta. Potom som sa pozrel na jej steny, našiel som najbezpečnejšiu cestu, porozmýšľal nad zostupom, zbalil si pár vecí a pustil sa do neznáma. To mi úplne stačilo. Trochu ma desil len fakt, keď mi Martin pri lúčení povedal, že či som si vedomý toho, že keď sa mi tam niečo stane, nepomôže mi nik. Počas môjho lezeckého života som sa naučil jednu dôležitú vec ak lezieš s ťažkým batohom, nemôžeš reálne posúdiť obtiažnosť cesty. A vlastne, to už ani nie je lezenie ale skôr trápenie. Lezenie si chcem užiť, cítiť ho, vyliezť každú dĺžku na prvom konci. Byť vysoko a držať sa, aby som nespadol, vidieť svet z výšky, mať z lezenia radosť a nie utrpenie. Výstup na Annapurnu South mi dal všetko to, po čom som vždy túžil cítiť sa slobodný. Ty podle všeho považuješ minimum vybavení a dostatečnou rychlost při výstupu za synonymum bezpečí. Jak tomu je? V Tatrách či v Alpách som liezol ťažšie veci ako tu v Himalájach. Akurát v tých Himalájach sú to ako keby dve, tri alpské cesty za sebou + výška. No ak si aklimatizovaný, výška tu už nehrá rolu. Ja sa len snažím liezť tak, ako to robím u nás doma. Žiadna veda v tom nie je. Sólo na Annapurnu bylo výjimečné, nebo se i v budoucnu k němu vrátíš, nebo budeš i nadále preferovat lezení v malém týmu jako doposud? Sám som liezol už mnohokrát. Proste niekedy to tak cítiš, že táto cesta je pre dvoch lezcov veľa a naopak, iná cesta je pre jedného príliš veľké sústo a tak sa radšej naviažeš s parťákom. Ja chcem len dať tej hore šancu a nevyliezť ju za každú cenu. Hodláš se na Annapurnu někdy v budoucnu vrátit? Sú kopce, ktoré ma očarovali a chcem sa na ne vrátiť, a sú kopce, ktoré pre mňa z nejakého dôvodu skončili. Príbeh o Annapurne to bolo jedno nádherné priateľstvo so super chalanom ako bol Martin. Ostali mi tam krásne spomienky a nechcel by som už do toho zasahovať. Děkuji ti mnohokrát za rozhovor! ptal se foto Tomáš Obtulovič ml. archiv D. Kopolda 31

32 Člověk, kdyby chtěl, mohl by hledat spojitosti a znamení asi všude. Letos mě himálajské jaro zaválo na Manaslu. Těsně před vrcholovým pokusem jsem se dozvěděl o zmizení Martina Minaříka na Annapurně a na dálku jsem se tak stal nic nemohoucím svědkem bohužel marného pátrání po něm. Manaslu byla shodou okolností jeho první vylezená osmitisícovka. A během výstupu jsem měl na očích neustále Shisha Pangmu. Poslední vrchol, na kterém jsme stáli společně po nádherném výstupu jižní stěnou alpským stylem. Ale mezitím, i potom napadlo v Himálaji hodně sněhu... In memoriam Martinovi radost byla neskutečná, stejně jako povídání o tom, co prožil. Následoval měsíc lezení v extrémních přídělech sněhu, na jedné z nejtěžších a nejnebezpečnější hor. Navíc opepřený neskutečnými trhlinami a společným spaním ve třech lidech v malých stanech. Vyvrcholením byly tři noci ve stanu Bibler (190 x 90 cm). Tři lidi, výška m fakt intenzivní zážitek! A laboratoř lidských vztahů, jako každá expedice. Úplným vyvrcholením bylo samozřejmě to, že jsme oba stáli na vrcholku svojí druhé osmitisícovky v životě. Já o den dýl, návrat pro mě byl peklem. Za den jsem sám sestoupil zcela vyčerpaný z C IV až do BC. Bez jídla, bez pití. A dole pod ledovcem na mě čekal Martin s flaškou. Naklopil jsem ji do sebe a pil... Byla to slivovice!!! Od nich z domu. A od té doby máme v baru u Tomma a Jerryho v Káthmándú společnou českou vlajku, kde neustále přibývaly data a podpisy. Lezli jsme společně na čtyřech expedicích a stáli na třech osmitisícovkách, v hlavě zůstala spousta společných zážitků, které nikdy nezmizí! Poprvé jsem se s Martinem setkal na naší neúspěšné expedici na Kanchenjungu. Podzim Neznali jsme se vůbec a hned na začátku, během desetidenního pochodu, se Martin zapsal tím, že vyrážel pokaždé ráno jako první a sám. Asi si užíval samoty. Nakonec jeden z jeho nejlepších výstupů bylo sólo na Mt. Logan první a dosud jediný sólo přechod masivu. A podobným stylem lezl i potom. Když jsme se rozešli. Ale na expedici jsme si sedli (aby ne byl to veselý Moravák, a když se rozpovídal...), a tak když ve mně uzrálo rozhodnutí se na Kanchenjungu vrátit, tentokrát v malém týmu, oslovil jsem ho a Martin neváhal. Dokonce vyrazil sám o čtrnáct dnů přede mnou a Zdeňkem, a užil si neskutečnou pakárnu s tlupou stávkujících nosičů. Jenom na ledovci pod BC, který se normálně nahoru jde max. tři dny, strávil neuvěřitelných 9 dnů! Když nás tehdy spatřil, jeho Další rok opět ve trojici tentokrát jsme Martin, Miska a já vyrazili na první kombinaci. Cílem byla K2 a Broad Peak. Nikdy nezapomenu na to, jak jsme všichni společně stáli na vrcholu Broad Peaku a za námi z mraků vykukovala pyramida K2. Ta nám ale nedala. Ovšem i tak jsme byli nadšení. Vždyť po Rakovi jsme po dlouhých 20 letech byli první Češi nahoře. Ale hlavně všichni! Je pravda, že na expedici se začala projevovat další Martinova vlastnost. Pokud už někam vystoupil do výškového tábora, nerad sestupoval dolů. Což ale není ideální, tělo s narůstající nadmořskou výškou neregeneruje a strádá čím dál víc. Na K2 jsme tak přes můj odpor strávili např. v m tři noci než jsme se vydali dolů. Poslední společná a určitě nejkrásnější akce byla na podzim Alpským stylem Shisha Pangma. Je pravda, že s jižní stěnou přišel jako první Martin. Zdeňka, Misku a mě nemusel ani trochu přemlouvat. Zkušenosti i drzost už na naší straně byly. Drzost velká... Hned cestou do BC Martin dal kombinaci vyrážení první a nechuti se vracet. Neznal ale cestu, a tak minul most přes řeku... Když se nám ho podařilo najít, předvedl skok přes Velký vodní příkop. Dopadlo to nakonec dobře, jenom koupelí... Vysílení kopeme v čistém vodním ledu plošinky pro stan. Aklimatizace Pungpa- Ri, výška m, rychle se blíží tma. Já a Miska společně, Martin a Zdeněk nepochopitelně každý svou. V pauze se obracím na Martina s otázkou: Jakže je ta píseň od Kryla...? Podívá se na mě a ihned, bez zaváhání začne zpívat:...prší a venku se setmělo, tato noc nebude krátká... Přesně věděl, na co myslím. A nebyla... My ve stanu, oni celou noc sedí na batozích a koukají do údolí. Fantazie, stojíme na vrcholu zase všichni! Martin vlastně leží zcela vyčerpaný a Miska má ruku na jeho hlavě. Pokaždé, když ve filmu vidím tenhle záběr, vlhnou mi oči. Stejně jako v okamžiku, kdy jsem se dozvěděl, že Martin se už z Himálaje nevrátí. Musel s tím počítat, stejně jako s tím počítáme tak trochu všichni, kdo tam jezdíme. Ale všem těm, co tady zůstávají, se s tím smiřuje těžce a i my nakonec zjistíme, že připraveni nejsme. Bude tady chybět, jeho stopa ve sněhu Himálaje zůstala veliká. Radek Jaroš 32

33 horolezecké příběhy na pokračování Bytosti v mém srdci aneb O horolezcích, když zrovna nelezou Ke stému výročí založení Lezeckého kroužku Prachov Pokora Vždycky jsem se musel pousmát nad těmi týpky, kteří dorazili ze skal do hospody v lezečkách a v sedáku, s lanem na rameni, jen aby všichni nedejbože nepřehlédli, že oni jsou přece ti horolezci, co zdolávají ty nebetyčné skalní věže, hladké stěny a nejpřevislejší převisy. Cinkali všemi těmi karabinami a osmami už zdálky jako stádo ovcí vracející se z pastvy a když dosedli na turistické chatě v zahradní restauraci na dřevěnou lavici, vybavila se mi nejedna scénka z nedělních pohádek v televizi. Podobný řinčivý zvuk vždy vydávali přihlouplí rytíři v brnění, kteří zásadně princeznu nikdy nedostali. Vypadali jako oni, prostě směšně. Ti rádoby rytíři i ti rádoby horolezci. Snažím se to vštípit i dětem. Svým vlastním i dětem z horolezecké přípravky v našem Lezeckém kroužku Prachov. Dětská upřímnost je úžasná věc a my dospělí děláme tu obrovskou chybu, že se za ni na ně často zlobíme. Škoda, že v této společnosti děti velmi záhy zjistí, že upřímnost je spíše na překážku a rychle jim ji vytlučeme z hlavy. Bylo to někdy v červnu o víkendu. Prázdniny se blížily, a tak se sezóna už docela rozjížděla. Seděli jsme u stolu, právě na té zmíněné turistické chatě, a k nám ke stolu si přisedl kluk, chlap, prostě docela sympaťák. Vandrovník s batohem. Osmiletá dcera Vlaďka cucala nanuk a zkoumavě si ho prohlížela. Neušlo jí, že má na batohu přivázanou žlutomodrou smyci. Přitočila se ke mně a zašeptala ulepenými nanukovými ústy: Tati, proč si nedá smyčku do baťohu? To je taky blbec! učinila si jednoznačný závěr sama a hned. Ale znáte to dětské šeptání, bylo slyšet až pod Prachovskou jehlu. Nezbylo, než mu to vysvětlit, koneckonců, byly to důsledky mé výchovy a bylo třeba za ně přijmout odpovědnost. Ujistil jsem ho, že na blbce rozhodně nevypadá a objednal jsem pro nás oba ještě jedno pivo. Dali jsme se do řeči a já jsem se po chvíli a tak trochu na oplátku dozvěděl jeho příběh. Před dvěma lety také lezl. Lezl velmi dobře, stále těžší cesty. Byl prý velký talent. To, na co ostatní museli trénovat léta, on dokázal natrénovat za pár měsíců. A co se stalo? Zřejmě vyprávěl na můj vkus příliš rozvláčně. Byli jsme s kámošem tady na Prachově. Lezli jsme nějakou cestu a já jsem sletěl pod prvním kruhem. Skončil jsem v bezvědomí a s těžkým otřesem mozku ve špitále. Když jsem se probudil, měl jsem úplnou amnézii. Co je to amlézie? chtěla vědět dcera. To je, když úplně všechno zapomeneš, řekl jsem rychle, aby mohl cizinec pokračovat. Nepamatoval jsem si nic. Nepoznával jsem lidi kolem, rodiče, kámoše, nevěděl jsem že jsem spadl ani jak se jmenuju. Napil se piva a já ani neměl chuť se ho na nic ptát. Žmoulal v prstech tu žlutomodrou smyčku uvázanou k batohu a v hlavě mu vířilo cosi, co by se asi dalo přirovnat k hodně oprýskané mozaice vzpomínek. Vystudoval jsem techniku, pokračoval po chvíli, ale zbyl mi jen titul, jinak nic. Začínal jsem úplně znova. Jako dělník. Na podzim ze mě možná udělají mistra, usmál se a těžko říci, zda povzbudivě či zlomeně. Mám kliku na lidi. A co ta smyčka? nedalo mi to při pohledu na jeho omotané prsty. Ta mi asi zachránila život. Na té cestě prý nikdy nikdo pod kruhem smyčku nedal. Já jsem si tam jednu dal. Sice se se mnou vytrhla, ale přetočila mě alespoň tak, že jsem neletěl po hlavě. Odvázal ji pomalu z batohu a rozložil ji na dřevěném stole zahradní restaurace. Na jednom místě byla skoro přetržená, jako následek tehdejšího pádu. Rád bych se tam podíval, řekl najednou při pohledu na tu jedinou památku jeho druhého zrození. Ale kde to je? Jak to najdeme, když jsi všechno zapomněl? Asi po půl roce jsem si na některý věci začal rozpomínat. Vzpomínám si, že tam byly dlouhý schody. A zábradlí. A dvě těžký cesty vedle sebe. Měli jsme volné odpoledne a nikam nespěchali. Prochodili jsme asi dvě hodiny po skalách. Povídali si a on si vybavoval některá povědomá zákoutí. Ale žádné nebylo to, které jsme hledali. Pro mě to bylo příjemné odpoledne se zajímavým člověkem. Já mám hlad, pípla Vlaďka. Ještě to celý obejdem a jdeme zpátky na turisťárnu, zněl poslední verdikt a dceři se evidentně ulevilo. Vraceli jsme se po prudkých schodech mezi Dubnovými věžemi a Šlikovou věží. Ani mi nepřipadal příliš zklamaný. Kde vůbec je ten tvůj kámoš, co jsi s ním lezl?, ptám se cestou po dlouhých schodech. Nechal lezení po tom, co jsem si rozbil hubu. Jako já. Vlastně se už skoro nevídáme. Jen mi přinesl věci a tuhle smyčku. Zastavil se nad posledními schody, které nás čekaly cestou dolů. Stál a díval se. Na co se kouká?, zeptala se po chvíli Vlaďka. Možná na svoje vzpomínky, odpověděl jsem jí, protože jsem se jí vždycky snažil odpovídat na každou otázku. Aha, odvětila chápavě a zadívala se stejným směrem. Možná je tam někde zahlédla mezi skalami poletovat. Děti přece vidí věci důležité. Na rozdíl od dospělých. Tady je to, promluvil konečně náš dnešní nový přítel. Ale tudy už jsme šli, namítl jsem. Ale opačně, a cestou nahoru to vypadalo jinak! Hleděl na několik metrů skály, které změnily jeho život. Možná několik střípků vzpomínek zapadlo do mozaiky zase zpět. Tak tady je to. Našli jsme to. Díval se na tu vertikálu zase pár dlouhých chvil a nedalo se na něm poznat, je-li spokojený nebo ho rozrušily znovu vytanuvší vzpomínky. Vypadal dost netečně. Támhle jsem dal tu smyčku, ukázal kamsi do stěny, a támhle mi ujely nohy a letěl jsem. Chvíli jsme zase mlčeli. Já mám hlad, zaznělo podruhé z dětských úst. No vidíš, docela si pamatuješ, říkám bývalému lezci. Jak se ta cesta vlastně jmenuje?, zeptal se. V tu chvíli mi po zádech přeběhl lehký mrazík. Čoveče, pomalu jsem ze sebe soukal slova. Ta cesta se jmenuje Pokora. Myslím, že na mě to udělalo větší dojem, než na něj. Teď si uvědomuju, že asi před čtvrt rokem ji chtěl autor dodatečně přejmenovat. Pokora se mu zdála málo akční. Hm, a jak to dopadlo? řekl. Pak už se neozval. Řekl jsem, že pokora je dobrá nejen pro název cesty. Tos mu řek dobře. Zadíval se ještě na chvíli, jen na chvíli, na svůj osud, jakoby za ním dělal nadobro tlustou čáru. Pak se podíval na nás, jak sedíme na schodech, Vlaďka měla hlavu položenou v mém klíně. Tak děkuju. Moc děkuju a mějte se. Aniž by sundal svůj batoh ze zad, stáhl tu žlutomodrou smyčku, která nás seznámila, sežmoulal ji do klubka a hodil ji před nás na schody. Zdvihl ruku na pozdrav a scházel po kamenných schodech dolů. Koukali jsme na jeho postavu, dokud nám nezmizela za skálou. Kam šel?, zeptala se Vlaďka. Šel žít svůj život, odpověděl jsem jí a dal jí pusu do jejích havraních vlasů. Šel hledat další poztrácené vzpomínky? zeptala se. Podíval jsem se na ni udiveně, protože takovou otázku jsem od osmiletého dítěte nečekal. Snad ne, zadoufal jsem, snad si šel žít svůj nový život. On by si to zasloužil. Já mám hlad, utnula však do třetice naše filozofování. A já taky. A taky žízeň. Dáme si na turisťárně štrúdl a pivo. Já nechci pivo, já chci horkou čokoládu. Tak už pojď. Dej mi ruku, tati, ty schody hrozně kloužou. Vykročili jsme i my ruku v ruce vstříc svým životům, v nichž můžeme klopýtnout, upadnout i se zranit, ale přese všechno nám nezbývá než zase znovu vstát a jít dál. text foto Vladimír Šoltys Alena Kopfová 33

34 portrét Angelika Rainer Tato mladá Italka, která se narodila 18. října 1986, se do podvědomí lezecké veřejnosti teprve pomalu dostává. Poslední lezecká sezóna se jí ale opravdu vydařila. Poprvé na sebe výrazně upozornila loni na sklonku léta, kdy se jí jako první ženě podařilo zopakovat cestu Via Italia 61 (podrobnější reportáž chystáme do některého z následujících čísel). Původní hákovačka v jižní stěně Piz Ciavazes v Selle je dlouhá 220 metrů a po volném přelezu hodnocená jako 8a. Pokud se zajímáte o závodní dění, zvláště to v ledu, pak vám Angelika Rainer cizí rozhodně není. Letos se stala mistryní světa, když vyhrála v Saas Fee, v celkovém hodnocení světového poháru se umístila na druhém místě. Nezbývá než držet palce do dalších sezón a čekat, jakých výkonů se od této lezkyně ještě dočkáme. Mimochodem, Brňáci, zdá se, že by mohla přijet studovat právě do vašeho města už můžete vymýšlet, do kterých prásků v Moravském krasu ji nahnat opravdu radost. Navíc se jednalo o první ženský přelez této cesty. V cestě jaké obtížnosti se cítíš natolik v pohodě, že bys ji klidně lezla sólo? Myšlenka lezení bez jištění se mi nelíbí. Pokaždé se může něco stát, i na té nejjednodušší cestě, a já svůj život nechci takhle zahodit. Do které lezecké oblasti se ráda vracíš? Protože žiji poblíž Arca, tak tam jezdím pravidelně. Líbí se mi ta atmosféra při lezení a odpočinku (spousta zmrzliny ). Také mám ráda Kalymnos. Znamená pro mě senzační lezení a senzační dovolenou. Jaké cesty, myslíš, polezeš za deset let? A za třicet? V budoucnu bych ráda hodně cestovala a více lezla na větších stěnách. Lákají mě vícedélkové cesty. A za třicet let? Nevím, možná polezu jen snadné cesty, abych si odpočinula, nebo budu mít pořád motivaci vydat ze sebe to nejlepší. Kdo ví? Máš nějakou slabost nebo zlozvyk, které bys nám mohla prozradit? Myslím, že jsem docela netrpělivá a občas remcám. Ale možná i díky tomu jsem se za poslední roky hodně zlepšila. Co děláš po tréninku? Jdu se domů osprchovat a něco sníst. Občas se zajdu napít s přáteli. Jaká je tvá oblíbená kniha? A jakou hudbu ráda posloucháš? Jak by ses několika slovy představila Je mi 22 let a žiji společně s mámou v Meranu (Jižní Tyrolsko). Jak jsi začala s lezením? A kdy jsi mu definitivně propadla? Když jsem byla malá, brala mě máma do hor na výšlapy, ale mě mnohem více okouzlilo lezení. Lezla jsem na všechno, třeba na stromy na zahradě. A když v našem městě otevřeli v tělocvičně lezeckou stěnu, okamžitě jsem se chopila příležitosti učit se tenhle sport pořádně. To mi bylo 12 let. Po půl roce jsem se rozhodla přestat s ostatními sporty, které jsem až do té doby dělala, a soustředit se jen na lezení. Taky jsem se začala účastnit soutěží. Kdo je tvůj lezecký idol? Proč? Obdivuji Lynn Hill, protože byla velice dobrou lezkyní a dělala tolik různých lezeckých disciplín, od soutěží ve sportovním lezení až po velké stěny. Je skvělé, že dokázala vylézt cesty, které nevylezli mnozí muži, jako třeba Nose v Yosemitském údolí. Co považuješ za svůj největší lezecký úspěch? Myslím, že můj největší úspěch byl, když jsem letos vyhrála mistrovství světa v ledovém lezení v Saas Fee (ve Švýcarsku). Už když jsem byla dítě, snila jsem o výhře v nějaké mezinárodní soutěži, a to, že jsem teď mistryně světa, mi ten sen splnilo. Dalším významným úspěchem byla Via Italia 61 (8a), vícedélková cesta v Dolomitech, na kterou jsem vylezla loni na podzim. Byla to báječná cesta v krásném prostředí a měla jsem z ní 34

35 Líbí se mi Harry Potter a Pán prstenů, protože nabízejí možnost vstoupit do perfektního fantasy světa a úplně vás pohltí. Co se hudby týče, mám ráda Lennyho Kravitze a Greenday, ale i spoustu dalších. Umíš vařit? Jaké je tvé oblíbené jídlo? Jo, vařit umím a vařím moc ráda. Moje oblíbené jídlo jsou těstoviny a pizza, ale i brambory. Kdo nebo co tě povzbuzuje? Kde hledáš motivaci? Myslím, že mám takovou osobnost. Ve všem se snažím být dobrá, ne jenom průměrná. Logicky ale byla i období, kdy jsem tolik motivace neměla, a tehdy mi pomohl můj trenér. S kým většinou lezeš? Je pro tebe těžké sehnat lezeckého partnera? Obvykle lezu se svou kamarádkou Barbarou a se svým přítelem Florianem, teď už spolu ale nejsme... Zjišťuji, že najít partnera pro lezení je docela složité, hlavně na vícedélkové cesty to není lehké. Existuje něco, co ti na lezcích obecně vadí? Spousta z nich má ve zvyku vykládat, že nikdy nechodí lézt a trénovat, že na to nemají čas... Podle mě je to blbost, protože každý, kdo leze na určité úrovni, na to musí trénovat, pokud nemá super, super talent. Máš nějaké motto, kterého se držíš? Pokud ano, jak zní? Nikdy se nevzdávej a vždycky ze sebe vydej to nejlepší. Kdybys nelezla, co bys nejspíš dělala místo toho? Ráda jezdím na horském kole. Nebo že bych třeba běhala? Už jsi někdy navštívila Českou republiku? Znáš nějaké české lezce? Byla jsem v Praze a moc se mi líbila, jen kdyby nebylo tak chladno a větrno! Pravděpodobně příští rok pojedu do Brna studovat na univerzitu. Znám Adama Ondru, Lucii Hrozovou a Silvii Rajfovou. Co bys vzkázala čtenářům Montany? Lezení je nádherný sport umožňuje vám cestovat, potkávat nové lidi a být v přírodě, tak v něm pokračujte! Kdo tě sponzoruje? Sponzorují mě Salewa, La Sportiva, Grivel a Sportler. zpracovala foto redakce Lukasz Warzecha Thomas Ulrich 35

36 ádr Výjezd mimo Adršpach Ostrov, lezci Staršina a Jana Jelikož bylo lezení v Adršpachu i v Teplicích kvůli výjimkám dočasně zakázané, a naskytla se nabídka zajet na Labské pískovce, neváhali jsme ani chvilku a rádi se přidali. Takové nabídky se prostě neodmítají! Je to trochu divné, ale i po tolika letech lezení jsem tímto směrem uháněl poprvé, a tak jsem byl moc zvědavej, jaké to vlastně bude. Možná tím počasím, možná tou super partou, možná docela slušnou psychickou pohodou, ale nejspíš kombinací všeho dohromady, mně zájezd do Labáku učaroval a byť jsem si myslel, že Adršpach a Teplice nemají konkurenci, tak návštěva tohoto překrásného místa ve mně jednoznačně vytvořila pocit, že do těchto míst budu muset zajet určitě víckrát. Půl dne jsme strávili v Ostrově. Dýchla na mě doba již dávno minulá, taková, kterou znám v Adršpachu už pouze z fotek. Z vrcholků skal koukáte do zeleného kotle smíšeného lesa, který je obestaven hradbou pískovcových věží, které jsou seřazené téměř do pravidelného kruhu. Uvnitř tohoto kruhu je kemp s hospůdkou. Kamarád Staršina, který do Ostrova jezdí asi 20 let, trefně poznamenal, že se zde za posledních mnoho let nic nezměnilo, jen upadlo u hospody kus terasy... Takhle si představuju opravdový lezecký underground. Jelikož jsme měli na lezení jen pár hodin, tak jsme zvolili cesty kolem Netopýří stěny. Každá oblast má své, ale písek je písek, tak jsme se docela rychle oťukali a nakonec došlo i na pěkné osmičkové cesty. Ostrovský písek je tvrdý, klasifikace sedí a hlavně ta příroda a ten klid Rozhodně se do těchto míst ještě podíváme a určitě na delší dobu. Následující dny už patřily Labáku. Jasně, že jsem znal mnoho míst z fotek, ale přímý pohled do Labského údolí z Belvederu mi trochu bral dech. Přece jen ten zimní půst a trénink na lezeckých stěnách v okolí mi morál jednoznačně nepřidal. No co, jak říká kamarád Néťa: Problém budu řešit, až nastane. Byla výhoda, že se mnou byli kluci (Staršina a Krtek), kteří Labák dobře znají, a tak mi několikrát poradili, co bych si měl dát a co patří k místním klasikám. Druhým hnacím motorem byla má spolulezkyně Evča, která celou zimu dřela na stěnách a teď to vše chce prodat. Navíc je ta holka fakt pěkná, a to by bylo, aby mě taková kombinace nenakopla. Takže pod co mě postavili, tak jsem v podstatě lez. Volby to byly překrásné. Začali jsme vyhlášenými cestami po příjemných dírkách a miskách Hezká Ina VIIc, Hezký Alfred VIIIa. Tyto dvě pěkný cesty mají téměř 60 m a borháky vytyčují jasnou linii. Jak jsem zjistil, v mnoha cestách není třeba žádného dalšího dojišťování, jelikož to buď nejde a nebo by to bylo nadbytečné, ale i tak jsem pro sichr vždy něco měl. Pak přišla na řadu Pánská jízda VIIIa, další víc jak 60m nádherná linie. Labák, lezci Staršina a Jana Ostrov, lezci Staršina a Jana 36

37 Labák, lezci Staršina a Jana Leze se v kolmém, po lištách a dírách. Čím je člověk výš, tím víc to lechtá, ale závěrečné cvaknutí slaňáku a výhled do Labského údolí Krtek i Staršina mně doporučovali krásnou cestu Kruh za kruhem VIIIb. Tato linie patří mezi vyhlášené na pravém břehu, má téměř 80 m a je osazena 12 kruhy. Trochu jsem se zdráhal, protože historka o podivném závěrečném žlábku a oblých miskách ve spodní časti stěny mě příliš nelákala a navíc krásný 5metrový pád nějakého lezce mi moc nepřidal. Ovšem s mou spolulezkyní v zádech jsem prostě stejně nemohl jinak. Udělal jsem rozhodně dobře. Nakonec se ukázalo, že cesta je naprosto nádherná a pokud člověk leze s rozvahou, tak nemusí zažívat nic nepříjemného. Je pravda, že v té výšce jsem se začal pohybovat přece jen pomaleji, a když jsem zprvu viděl žlábek, tak jsem jen hluboce polkl, ale nakonec to nebylo vůbec tak strašný a vše šlo krásně odšlapat. Nezbývá než rozhodně doporučit! Abych se trochu rozdýchal, poslal jsem Evču na Ligu neregistrovaných VIIb. Trochu váhala, jestli ten první borhák není příliš vysoko, ale když zjistila, že to je dole po samých raťafácích, tak se do toho pustila. Bylo pěkný pozorovat, jak holka, která na druhém přeleze IXc, se obezřetně a na jistotu pohybuje v VIIb. Jo, jo, holt hlava je hlava. Ovšem technika je technika, a tu Evča rozhodně má, takže nakonec nebyl žádný problém a oba jsme po chvíli pozorovali okolní dění z vrcholu Velké Bašty. Když jsme bezpečně přistáli na zemi, přesunuli jsme se pod Ledovou stěnu, kde jsme si vybrali dlouhou asi 70metrovou linii Sněžný muž VIIIa. Opět se jednalo o krásné lezení v kolmém po miskách a dírách. Jen mě malinko znepokojovaly odlezy, které byly okořeněny sem tam ulomeným kusem skály, ale nakonec se z toho vyklubal opět krásný zážitek, což nás vlastně v Labáku už ani nepřekvapilo. Celý den jsme se rozhodli zakončit pěkným rajbáskem, kde jsme měli jistotu, že ulomení ničeho nehrozí, jelikož nebude co lámat. Vybrali jsme si cestu Prazdroj VIIc na Hektora. Musím se přiznat, že jsem měl místama slušně staženo, přece jen rajbásky na stěně nepotrénujete a některé úseky byly slušně výživné. Nakonec i toto dopadlo a první krásný den v Labských pískovcích byl za námi. Druhý den jsme přešli ke Kormidelníkovi, kde jsem objevil další překrásné linky. Začali jsem variantou cesty Kurděje VIIIb, pak jsme se přemístili pod cesty Pepek námořník VIIIb a Nautilus VIIIc. Obě cesty ve mně vzbuzovaly smíšené pocity. Jsou to překrásné kolmé až lehce převislé cesty převážně po malých lištách. Navíc slunce svítilo tak šikovně, že v tmavé stěně nebylo vidět téměř nic, jen linie borháků zářily, a tak jsem si uvědomoval jak odlezy, tak možné obtíže cesty. Volba to bylo opět bezvadná. Opravdu se leze odspodu až nahoru a míst na odpočinek není příliš mnoho. Zkrátka prověří vytrvalost. Opět nezbývá než jen doporučit. Další vytipovanou cestou bylo O sole mio VIIIc na Maják. 70 m krásného lezení přes 12 borháků. Cestou přelezete dva mírné převísky. Všude najdete lišty, jen musíte najít také dost vytrvalosti. Pokud se to podaří, cesta je vaše. Po tomto příjemném zážitku, který mě ale přece jen stál nějakou tu sílu, jsem zvolil cestu, která bude spíš technicky náročná, a tudíž půjde o lezení v kolmém až mírně položeném. Toto výborně splňovala Cesta přes skobičku na obraz VIIIb na Admirála. V této cestě byl opravdu obtížný pouze jeden krok, který byl moc pěkně zajištěn kruhem. Tudíž jsem stihl zregenerovat a mohl jsem se pustit do poslední cesty našeho zájezdu, a to doslova, jelikož se cesta jmenoval Plnou parou vpřed VIIIb a vedla také na Admirála. Tady jsem, popravdě, zažíval horké chvilky, nebylo to jen tím sluníčkem, ale tou párou, která povážlivě začala docházet. Cesta začíná pěknou spárou a koutem, vše je přepychově odjištěné, pak se charakter lezení změní a dostanete se do stěny, kde se leze zprvu po oblých chytech a později po malých lištách. Pokud je páry dost (ale co to je dost?), tak si to určitě užijete. Jak je jistě znát, Labák mi učaroval. Je jasné, že se sem budu vracet, a to tak často, jak to půjde. Určitě to je i tou bezvadnou partou, která na našem zájezdu byla. Takže, moc díky, Evčo, Jano, Staršino a Krtku! text foto David Goll Baletkaskal 37

38 Zimní session V nedávných několika letech jsem většinu času strávil objevováním nových míst, hledáním nových projektů a nemožných kroků. Některé z oblastí, které jsme objevili v minulosti, jsou teď místy horečné boulderingové aktivity. Lezci z celého světa přijíždějí navštívit Cresciano či Magic Wood. Klid, který jsem si tolik užíval, je pryč, a tak mám dokonce ještě větší motivaci nacházet nová místa. Samozřejmě že se do těchto oblastí rád vracím a občas mě překvapí, že ještě dokážu zvládnout prvovýstupy jako Disney Production a Geckos (dosud neopakované). To je teď pro mě bouldering. Kreativní hra. A po všech těch letech pořád cítím, jak se mě zmocňuje to vzrušení, když najdu novou linii, na kterou se zatím nelezlo, nový boulder. Opakování problémů je jiné. Svým způ- sobem je to mnohem snazší. Jde jen o to dělat kroky, které už znáte z filmů a obrázků. Když jsem s boulderingem začínal, měl jsem také velkou motivaci prostě jen opakovat. Ještě to občas dělám. Ale musím říct, že práce na mých vlastních vizích je pro mě zajímavější. stál v Murg Valley, kde Fred v roce 2005 pokořil ENTLINGE. Už jsem ten problém zkoušel před lety, ale myslel jsem si, že jsem moc malý na jeden těžce dosažitelný klíčový krok. Tak jsem se tam pak nevrátil. První den jsem lezl až ke klíčovému místu..., ale zase bez šance udělat ten dlouhý krok k malému chytu. Druhý den jsem ten klíčový krok jednou zvládl. O rychlém úspěchu jsem doopravdy neuvažoval, protože ke klíčovému místu tam je pár těžkých kroků. Ale přinejmenším jsem věděl, že je to pro mě proveditelné. O dva dny později jsem znovu navštívil Murg. Poté, co jsem před klíčovým místem několikrát spadl, už jsem si balil kufry. Bylo na čase jít, ale tak nějak jsem se vrátil, abych to ještě jednou zkusil. Všechno šlo plynule a dostal jsem se až na vrchol. Byl jsem víc než překvapený. Prostě perfektní den... Konečně se podmínky v Ticinu dostávaly do normálu. Jasně, pořád jsme museli odhazovat sníh, ale aspoň to počasí bylo zase dobré. Motivace byla velká a 20. února jsem potřetí vylezl na DIPENDE. Také tento velký výstup po stěně provedl Fred Nicole a pouze britský lezec Tim Clifford dokázal problém v roce 2005 zopakovat. Žádný další lezec nedokázal této pětimetrové stěně přijít na kloub. A jelikož neměla žádné pořádné ohodnocení, lezení na ni nikoho nezajímalo (obtížnost se zvyšovala od 8a+ k 8b+). Protože se však tento parádní a jedinečný výstup nevyskytuje v mnoha seznamech úspěchů, řekl bych, že je těžší než 8a+. FROM THE DIRT GROWS THE FLOWER se objevuje jen na seznamu úspěchů Davea Grahama. Ten vyřešil tento zajímavý problém v roce 2005, čímž stanovil nový standard pro 8C v boulderingu (společně se Storyof- 2worlds, na kterou vylezl o měsíc dříve) Flower zkoušelo mnoho silných lezců, ale nikdo neuspěl. Také jsem se o ni pokusil, ale potom, co jsem si ty kroky zkusil, jsem pokaždé ztratil motivaci a vrátil se zpátky k vlastním projektům. Letos jsem doufal, že si motivaci udržím. Už první den jsem problém bez prvních dvou kroků vylezl. Byl jsem si jistý, že to dokážu. Možná až příliš jistý. Moc jsem na sebe tlačil, a tak jsem se několikrát musel vrátit. 16. března jsem byl opět velice blízko. S posledním chytem pod rukama jsem sklouzl dolů. Rozhodl jsem se dát si další den snídaňovou boulderingovou session. Přes noc skála zchladne... perfektní podmínky... V šest ráno mě budík vytrhává ze sna. Díky silné kávě a hlasité hudbě duchové noci mizí a v 8:00 ráno jsem před problémem. Je větší zima než včera a já začínám být nervózní. Zvládnu to! Rozehřívám se a kousek před devátou mohu zopakovat From the dirt grows the flower. Co říci k obtížnosti? Od té doby, co byl v roce 2005 stanoven nový standard, už bylo o obtížnosti hodně diskuzí. Zdá se, že je to teď v boulderingu ta nejdůležitější věc. Dokonce i lidé, kteří mají k lezení na této úrovni obtížnosti daleko, si o tom chtějí povídat. Navrhují hodnocení a myslí si, že se všechno dá změřit pomocí logického nebo matematického systému. Myslím si, že jen někdo, kdo skutečně něco tak obtížného leze, má ponětí, jak citlivé či složité toto téma je. Jednotlivé kroky na From the dirt grows the flower nejsou tak těžké, jen jich tam je moc. Na konci je to otázkou výdrže se silami. Na ENTLINGE nebo některých z mých vlastních problémů ( Anam Cara, Disney Production, ) mi kroky připadaly těžší. Dreamtime či New Base Line mohou být trochu snazší, ale tyto problémy se datují do roku 2001 a Byly to první problémy s touhle obtížností a bylo mnohem těžší je porovnat. Dnes máme spoustu těžkých problémů a mnoho silných lezců. Úroveň boulderingu je opravdu vysoká. Jen proto, že standardy stoupají, nemusíme nutně snižovat obtížnost. V jiných ohledech v životě tohle popisujeme jako přirozený vývoj, pokrok! Trvá, než se obtížnost usadí a každý lezec má své osobní silné stránky a slabiny. To, jak moc se problém hodí k vašemu osobnímu stylu, je v boulderingu opravdu důležité, mnoho lezců na tento fakt zapomíná. Osobně se mi některé problémy na bouldrech zdály těžší než From the dirt. Letos v zimě jsem měl velkou chuť na další dlouhodobý projekt. Na těchto 7 kroků jsem se zcela zaměřil. Dva měsíce boulderingu ve sněhu, teploty pod nulou, celou dobu mrzlo a já jsem pořád padal na tom úplně posledním kroku. Když se podmínky nadále ještě zhoršovaly, tak jsem s tímhle sněhovým boulderingem přestal. Nejen teploty, ale i nálada, byly pod bodem mrazu. A tak jsem hledal místo, kde by bylo méně sněhu. Kroužil jsem po Švýcarsku a nakonec jsem přitext foto překlad Bernd Zangerl Radek Capek Jitka Marková 38

39 zajímavé knihy O horách, lidech a pivu podruhé aneb Hutníci v penzi Kniha Ivana Zajíčka navazuje na díl první, O horách, lidech a pivu aneb Šulejkin, Dub a další hutní- Di Roccia, Di Sole Climbing in Sicily Massimo Cappuccio, Giuseppe Gallo Kompletní lezecký průvodce po celé Sicílii v angličtině. Obsahuje všechny zdejší sektory, všechny cesty. V druhém, rozšířeném vydání jsou reflektovány všechny změny, ke kterým na Sicílii v posledních čtyřech letech došlo. V tomto krátci. Nová vyprávění spadají zejména do let 2007 a Jak píše autor: Já (jsem) v těch horách, hůrkách, dolinách, skalách, lesích, loukách i stráních skutečně šťasten. Přitom je mi úplně jedno, jestli je jaro, léto, podzim či zima. Hora má kouzlo za každého počasí, i v dešti větru a mlze. O to více pak potěší horská chata a sklenice vychlazeného moku 270 stran, bližší info na: Zajicek.Ivan.H@seznam.cz kém čase se stal ostrov oblíbenou destinací pro lezeckou dovolenou. Lezci z celé Evropy přicházejí na chuť zdejším skalám, podnebí a přírodním krásám. Většina skal se nachází blízko u pobřeží... takže, co si přát více? Vydalo nakladatelství: Versante Sud Rozměry: 15 x 21 cm Cena: asi 800 Kč Mezinárodní horolezecký fi lmový festival - uzávěrka přihlášek filmů je tady S blížící se uzávěrkou se zvyšuje i počet filmů, které se denně shromáždí v poště festivalu. Zásilky přichází z celého světa. Zastoupení jednotlivých zemí je zatím následující: Brazílie (1 film), Česká republika (1), Francie (3), Kanada (2), Německo (3), Polsko (6), Slovensko (2), Spojené státy americké (2), Srbsko (1), Španělsko (1), Švýcarsko (2), Velká Británie (3). Dva filmy jsou koprodukční, jeden s Venezuelou a jeden s Nepálem. Do programu festivalu se letos zařadí nový druh přednášek Workšoprofšechny, do kterého se může zapojit každý, kdo má chuť se něco praktického do hor dozvědět a prakticky naučit. Letošní téma má název Záchranná akce ve stěně a workshop bude organizován ve spolupráci se Skalní záchrannou službou. Jak často si takovou akci teoreticky nebo i prakticky zopakujete? Kolik z nás si přesně pamatuje, jaký uzel kdy uvázat a jak co nejsnadněji a nejšetrněji dostat zraněného spolulezce do bezpečí? Jak mu ve stěně poskytnout pomoc? Nevíte? Nebo máte matnou představu? Chcete vědět, jak dlouho by vám to trvalo? Přijďte na workshop! Festival letos také zareaguje na neutuchající poptávku po projekci vítězných filmů z předcházejícího roku. Od letošního ročníku bude mít v programové struktuře tato projekce své pevné místo. Výběr vítězných filmů bude k vidění v pátek a v sobotu večer na hřišti. Datum festivalu (27. až 30. srpna 2009) se blíží, nových zpráv a aktualizací o programu a dění bude stále víc. Sledujte je na webu: www. horolezeckyfestival.cz. 39

40 Důvodů, proč začínat zrovna touto disciplínou, je hned několik. Základem našeho těla je kosterně svalový systém, jehož funkce jsou dvě udržení postury a zajištění pohybu. To, jakou kvalitu budou naše pohyby mít, tedy záleží z převážné části právě na tomto systému, hlavně pak na jeho svalové složce. Péče o svaly, o jejich pružnost a správné napětí, by proto měla patřit do průpravy každého sportovce, lezce nevyjímaje. Pružné a protažením aktivované svaly nám pomáhají nejen k dosažení požadovaného pohybu v plném rozsahu, ale podílejí se i na držení našeho těla. Navíc chrání samy sebe před poraněním. Princip tohoto obranného mechanismu je jednoduchý. Ve svalech a šlachách, kterými jsou svaly upnuty na kost, se nacházejí malá tělíska nervově spojená s míchou a mozkem. Protažením svalu je vyvíjeno napětí i na těchto tělíscích, která na to reagují vysláním informace. Výsledkem zpracování této informace je aktivování svalů, které vykonávají pohyb opačný a tak brání dalšímu protažení, jež by mohlo vést až k poškození svalu. Z výše uvedeného lze tedy jednoduše odvodit, že protahování svalů je efektivním způsobem, jak své svaly ochránit před zraněním a ješte je vhodně nabudit před další aktivitou. Navíc nám protažené a uvolněné svaly dovolují dostat své končetiny do takových poloh, kam bychom je zkrácení nikdy nedostali, např. na vzdálené stupy. Se strečinkem už se každý z nás asi někdy setkal, takže by jeho zařazení do treninkového programu nemusel být problém. Jak a kdy ale takový strečink provádět? S ohledem na všechny efekty, které strečink na naše tělo má, bychom ho měli provádět vlastně pořád. Rozhodně by neměl chybět na začátku každé tréninkové jednotky. Naše svaly se potřebují před větší zátěží probudit, a protažení je efektivní a šetrný způsob, jak to udělat. Bomučírna Jak už mnohý z nás na vlastní kůži poznal, na osobnost lezce jsou kladeny velké nároky. Nemusí být totiž jenom silný, vytrvalý, houževnatý a cílevědomý, ale také obratný a pohyblivý (nemluvě o spoustě dalších nesporně zásadních a nepostradatelných vlastností). A protože už je konečně na čase se v našem tréninkovém maratonu posunout k nějaké konkrétní složce treninkového programu, bude to pro tentokrát POHYBLIVOST hužel je rozcvička mnoha sportovci často opomíjena a zanedbávána. Je jasné, že by každý hned chtěl dělat to, co ho baví, a podávat výkony, ale rozcvičkou přece nemusíme ztrácet dvě hodiny. Dostatečné rozcvičení můžeme zvládnout za 15 až 20 minut. Nejprve je třeba se rozehřát. K tomu, aby se nám trochu zvýšil tep, postačí středně rychlý běh po rovině nebo do schodů, skákání přes švihadlo nebo bez něj, pokud jsme v posilovně, šlapání na rotopedu, a to vše 5 až 10 minut v závislosti na intenzitě. Zbytek vyhrazeného času pak strávíme strečinkem. Ideální by bylo protáhnout všechny svaly, což je ovšem trochu nereálné. Zaměříme se proto na hlavní svaly trupu, na končetinách, pak na svaly, jejichž pružnost je pro náš sport nejdůležitější, a které budeme nejvíce namáhat. Aby nám to protahování šlo pěkně od ruky, nemuseli jsme si pořád sedat a stoupat, a dlouze nevzpomínali, na který sval jsme ještě zapomněli, je dobré si pořadí cviků předem rozmyslet a vytvořit si z něj jednoduchou sestavu. Další vhodnou chvílí pro využití strečinku je konec tréninku. Unavené a namožené svaly se protažením tonizují a navíc si prodloužíme čas, po který bude krev ve svalech zvýšeně proudit a odplavovat nežádoucí laktát, což oceníme hlavně v následujících dnech. Po tréninku bychom se měli zaměřit hlavně na svaly, které jsme nejvíce zatěžovali. Strečink proto nemusí být dlouhý, budeme se při něm řídit hlavně tím, jak se cítíme a co je nám příjemné. Pokud nám jde také o zvýšení celkové pohyblivosti, měli bychom do svého tréninkového plánu kromě již zmiňovaného zařadit také jednu tréninkovou jednotku založenou pouze na strečinku. Ta by měla trvat asi 45 minut a měla by se věnovat pečlivě všem svalům. Ti, které hodina strečinku děsí, můžou zařadit hodinu jógy nebo power jógy. Než s tím ale začneme, je potřeba si něco ujasnit. Je samozřejmě skvělé, když si někdo dokáže dát nohu za krk, nebo nějaký podobný kousek. Rozhodně to ale není zdravé. Určité napětí a pevnost svalů chrání naše klouby před poškozením. Jsou jejich přirozenou oporou a zajišťují jejich správnou funkci. Tím, že si své svaly vytaháme, se vystavujeme riziku, že přestanou plnit svou funkci, a snáze tak přijdeme k úrazu. K zhodnocení, jak na tom jsme, poslouží jednoduchý test. Stačí si jen stoupnout, předklonit se, kolena nechat napnutá a zkusit se prsty dotknout země. Kdo si nedosáhne ani na kolena, měl by na sobě zapracovat. Normální je dotknout se špičkami prstů země. Ti, kdo dají na zem celé dlaně a pomalu i celé předloktí, by to se strečinkem rozhodně neměli přehánět. Protahovat se samozřejmě budou, ale všeho s mírou. A teď už konkrétně. Pro lezce je nejdůležitější pohyblivost v kyčlích a také v ramenních kloubech. Svaly stehna mají ovšem na rozdíl od těch ramenních mnohem větší tendenci se zkracovat, proto jimi začneme. Využívat budeme asi nejběžnější, tzv. Andersonovu metodu. Tato metoda zahrnuje dvě fáze: 1., kdy svaly uvedeme do lehkého napětí v základní poloze a vydržíme tak asi 10 až 20 sekund, a fáze 2., ve které dalším prohloubením držené polohy ještě zvýšíme napětí svalu, a opět zde setrváme 10 až 20 s. V případě, že se budeme protahovat před nebo po tréninku, bude nám stačit provést každý cvik jednou. Pokud půjde o cvičení v rámci speciální tréninkové jednotky, provedeme každý cvik ve 2 až 3 opakováních. Svaly zadní strany stehen hamstringy: Tyto svaly všichni důvěrně známe. Jsou to právě ty, které nás táhnou, snažíme-li se s nataženými koleny dotknout země. Jejich funkce je dvojí: zanožení celé končetiny a pokrčení kolene. Základní poloha: v mírném podřepu přednožíme jednu nohu, opřeme si ji o patu a špičku přitáhneme k sobě. Rukama se opřeme o stehno a provedeme rovný předklon tak, abychom přenesli váhu trupu nad kolena. Protažení svalu můžeme zvýšit jak prohloubením podřepu, tak i zvětšením předklonu. Základní poloha: vleže na zádech pokrčíme jednu nohu a opřeme ji chodidlem o zem. Druhou protahovanou končetinu necháme nataženou, špičku přitaženou k sobě. Poskládaným ručníkem zachytíme lýtko a nataženou končetinu si tak přitáhneme k trupu. Svaly vnitřní strany stehen adduktory: Pružnost těchto svalů je pro lezce obzvlášť důležitá. Navíc mají velikou tendenci ke zkracování, a proto bychom se jim měli pravidelně intenzivně věnovat. Základní poloha: ze širokého stoje rozkročného přeneseme váhu nad pokrčenou neprotahovanou končetinu. Druhá končetina je napnutá, obě chodidla směřují paralelně vpřed před tělo. Napětí zvýšíme prohloubením podřepu. Základní poloha: v sedu na zemi roznožíme, pokrčíme obě nohy a spojíme chodidla proti sobě. Záda zůstávají rovná. Lokty se opřeme o vnitřní stranu kolen a lehce je tlačíme do země. Svaly přední strany stehen: Na přední straně stehen najdeme dva hlavní 40

41 metodika slanění svaly. M. Iliopsoas spojuje bederní páteř s pánví a kostí stehenní. Jeho hlavní funkcí je přednožení. Vzhledem k tomu, že se aktivně účastní chůze, bývá velmi namáhán, a proto také zkrácen. Při jeho protažení je potřeba dávat pozor na polohu bederní páteře a stažením břišních svalů se vyvarovat prohýbání. Základní poloha: stojíme na jedné noze, protahovanou končetinu máme pokrčenou v koleni, chodidlo směřuje k hýždím. Nárt uchopíme stejnostrannou rukou a snažíme se jím zatlačit do dlaně, a tím chodidlo co nejvíce oddálit od hýždí. Přitom si hlídáme postavení pánve v jedné rovině a to, abychom koleno protahované nohy nevychylovali do strany. Napětí zvýšíme zvětšením tlaku nártu do dlaně. Nezapomínáme na stažené břicho, abychom se neprohýbali v bedrech. Základní poloha: položíme se na břicho, protahovanou nohu pokrčíme směrem k hýždím. Složeným ručníkem zachytíme kotník protahované končetiny a snažíme se koleno nadzvednout od podložky. Kdo tam dosáhne, může si místo ručníku chytit chodidlo rukou. Druhým svalem přední strany stehna je čtyřhlavý sval stehenní. Základní poloha: stojíme na jedné noze, protahovanou končetinu máme pokrčenou v koleni, chodidlo směřuje k hýždím. Kotník uchopíme stejnostrannou rukou a přitlačíme jej co nejvíce k hýždím. Kontrolujeme si postavení pánve, koleno nevytáčíme do strany. Svaly zevní strany stehen a velký hýžďový sval: Protažení těchto svalů není kvůli přirozené pohyblivosti kyčle zrovna jednoduché, přesto bychom ani na ně neměli zapomínat. Základní poloha: stojíme na jedné noze, druhou končetinu pokrčíme v koleni. Koleno vytočíme do strany a kotníkem si tuto končetinu opřeme o stehno těsně stojné nohy. Poté provedeme mírný podřep. Rukama se můžeme lehce přidržovat nějaké opory. Celou dobu se snažíme mít rovná záda. Základní poloha: vleže na zádech jednu nohu pokrčíme a opřeme chodidlem o zem. Druhou pokrčenou v koleni vytočíme do strany a zapřeme kotníkem o stehno nohy první. Složený ručník provlečeme pod kolem nevytočené nohy a přitahujeme ji k trupu tak, aby se chodidlo nadzdvihlo od země. Těmito svaly budeme pro tentokrát muset skončit. V příštím díle se ale určitě dočkáte strečinkového pokračování. Posvítíme si totiž i na ostatní důležité svaly těla a protahovací jednotku si tak zkompletujeme. text foto Martina Patzelová archiv autorky Doporuèený zpùsob slanìní Slaòujte na stejnì dlouhých koncích. Na konci lan udìlejte uzel (na ka dém prameni zvláš, aby se lana nekroutila). Pou ijte prusík. Buïte stále zajištìni. Mìjte dostateènì dlouhá lana. Pro MONTANU pøipravila firma SINGING ROCK ve spolupráci s: Jankem Bednaøíkem (h orský vùdce UIAGM) Vojtìchem Dvoøákem (SINGING ROCK) Antonínem Volkem (horský vùdce UIAGM) a dalšími, kterým tímto moc dìkujeme. Upozornìní: Horolezectví, bouldering, canyoning, výškové práce a podobné aktivity jsou ivotu nebezpeèné a mohou pøivodit úraz nebo smrt. Informace a rady zde uvedené nenahrazují zkušenosti ani øádný výcvik. Zvládnutí a osvojení pøíslušných technik a zásad bezpeènosti je vaší odpovìdností. 41

42 tatry Velická stena 2.230m Mohutnú vežu Velickej steny nieje potrebné zvlášť predstavovať. Pre jej blízkosť od Sliezskeho domu, je medzi horolezcami veľmi vyhľadávaná. Zvlášť jej Z stena. Velická stena, ak sa to dá povedať, je pokračovaním Z rebra Dvojitej vežou. Po Granátovej lávke doprava až do Medvedieho sedla a odtiaľ strmo žľabom až na turistický chodník. Zo sedla pod Dvojitou vežou schádzame doľava, do strmého kotla, nevýrazným chodníčkom veže, od ktorej ju oddeľuje Dvojité sedlo, cez ktoré prebieha Granátová lávka. Od Granátovej steny a Granátovej vežičky ju oddeľuje žľab, ktorý spadá z Dolnej Granátovej štrbiny. Z pravej strany je zas ohraničená Ľavou a Pravou Velickou vežou. Prístup pod JZ stenu: chodníkom od Sliezkeho domu pod prah Večného dážďa, kde odbočíme doprava žľabom pod JZ stenu. Prístup pod Z a SZ stenu: chodníkom od Sliezskeho domu, smerom na Poľský hrebeň, kde nad prahom Večného dažďa odbočíme doprava nevýrazným chodníkom v smere výraznej depresie spadajúcej zo západnej steny. Z jaskyne doľava stienkou (II, III) na rebierko, a ďalej rampou pod SZ stenu. Zostup: najpraktickejší sa javí zostup Granátovou lávkou, na ktorý sa dostaneme zostupom z vrcholu do trávnatého sedla pod Dvojitou

43 dole po ľavej strane kotla, ktorý sa zvažuje do žľabu. Rampou, ktorá pretína SZ-stenu Velickej steny zídeme na rebierko, od ktorého zlanením do žľabu pod jaskyňou. Žľabom nadol, do Kvetnice a na turistický chodník. Prehľad výstupov: SZ-stena 1. Hampl, Ľ. Gibas, 2. VII. 1976, kl. V-, 1, 5 hod. 2. S. Drlík, M. Orolín, P. Vaško, 5. VII. 1972, kl. V, A2, (RP. 6), 7 hod. 3. J. Kaňa, A. Luczy, 10. IX. 1966, kl. IV, 1 hod. SZ stenu šikmo doprava pretína platňovitá rampa, ktorá v dolnej časti steny zaniká. Do steny nastúpime v jej predľžení. Najprv šikmo doprava, potom priamo na rampu. Rampou pod previs, cez ktorý priamo a nad ním dĺžku lana. Potom šikmo doľava do steny až dosiahneme malý komín. Ním na vrchol. 4. Hranou kl. IV, V, 2 hod., AP/ IV/82, K/1152 F. Gažo, I. Gálfy, I. Urbanovič, 11. XI Z-stena 5. Vhĺbením! kl. V, 2 hod., AP/ IV/83, K/1151 M. Rybanský, J. Wencziller, 5. IX Vzpomínka na Bimba kl. IV+, A2, 12 hod. P. Plachecký, K. Jakeš, Pavlíček, Sakešová, 7-8. VII I. Gálfy, I. Urbanovič, 17. VIII. 1952, kl. V, VI, 3 hod., AP/IV/81, K/ Cez výlom pravý pilier kl. IV, V, 3 hod. K/1149 M. a T. Rewajovci, T. Piotrowski, Z. Prusisz, 6. VIII zima: K. Cielecki, A. Zavada, 20. III JZ-stena 9. Stredom JZ steny, kl. VI, 5 hod., AP/IV/80, K/1148 I. Gálfy, I. Urbanovič, A. Štolc, F. Ždiarsky, 8. X. 1959, 2. výstup: V. Tuma, J. Záhoř, 4. VIII Vestenický, Rozsíval, 11. VIII. 1976, kl. VI-A2, RP 6, 5, 5 hod (15 skôb, hexentre, potrebné tenké skoby) 11. Talianske kapričo kl. IV+A0, 2, 5 hod. Ľ. Gibas, Janic, Štelbaský, 8. VIII Pilierom JZ steny kl. III, IV+, 1 hod. Ľ. Gibas, Štelbaský, 7. VI Birkenmajerowá cesta kl. IV, 1, 25 hod. AP/IV/79, W. Birkenmajer, J. Kdorawski, K. Kupczyk, 5. VII Prawa Grzeda pravé rebro kl. III, IV, Sutaž o lano Raasta 60 m Soutěžní otázka zní: Která nová lana byla uvedena na trh v roce 2009 pod značkou Gilmonte? Lana jsou na otištěném obrázku. Při hledání správných odpovědí Vám pomůže prvovýstup:? P. Fedzin, J. Maczka, B. Strzelski, 26. III (opis) 15. Centrálny žľab Velických veží kl. II. III. 2. Hod. AP/IV/49, 50 E. Fehér, V. Jarek, I. Lehotský, R. Vadovič, 2. IX výstup: Š. Culka, 19. VII Ľavou vetvou centrálneho žľabu S. Novotný, 12. X text a foto Jozef Gurník Odpovědi posílejte do na adresu: soutez@montana.cz Výherce oznámíme v příštím čísle. 43

44 na pultech Ozone Easy Go Lock Novinka firmy Black Diamond, sedák využívající technologii KC2 (používanou i NASA) výrobu z tekutých krystalů polymeru. Vyrobeno přímo z měkkých vláken, proto není potřeba žádné další vycpávání sedáku kvůli pohodlí tedy krom vnějšího ochranného nylonu a vnitřního pot odvádějícího polstrování. Lehký, komfortní, se dvěma robustními poutky a klasickou rychlosponou. Ideální pro těžké sportovní cesty. K dostání i v ženské verzi (Aura). Váha: 320 g (Aura 300 g) Cena: 99,90 USD Více na: Gondogoro Jak říkají naši zákazníci nezničitelné. Pohodlné, celostrečové kalhoty z excelentního materiálu od španělské firmy IBQ, navíc s vyztužením. Ideální do hor, na trekking, cestování a jiné outdoorové aktivity. Nadstandardní záruka na zpracování výrobku a opotřebení materiálu 4 roky. Doporučená MOC: Kč Více na: Tlumič pádu na zajištěných cestách s dlaňovou karabinou key lock. Tlumení pádové energie pomocí páracího tlumiče. Centrální oko pro odsednutí nebo k fixnímu jištění. Zcela inovovaný bezpečnější design. Hmotnost: 500 g (včetně karabin) CE 0123, EN 958 Doporučená MOC: Kč Více informací na: TWIST Lady Univerzální třípřezkový úvazek, který díky speciálně vytvořené geometrii a důmyslnému řešení posuvného pasu padne ženskému tělu. Přezky jsou vyrobeny nekompromisně z nerezu a jejich konstrukční systém Slide Lock patří díky jednoduché obsluze k nejbezpečnějším na trhu. Na pasu jsou umístěny speciální pásky na ledovcové šrouby a s ergonomickou pečlivostí je rozmístěno 5 ok na expresky a materiál. Originální design činí úvazek nezaměnitelný s konkurencí. Doporučená MOC: Kč Duck Nový blokant/polohovač DUCK od firmy KONG je koncipován pro lana s průměry mezi 8 a 13 mm. DUCK je první a jediné zařízení, které funguje pro ploché i duté smyčky. Velký průměr otvoru umožňuje rotaci karabiny. DUCK je určen pro výstupové manévry, pro polohování daisy chainu a pro sebejištění. Certifikace: CE dle EN 567:97, váha: 70 g MOC: 870 Kč/ks bez DPH Easy Rider/Iron Cruiser Velmi kvalitní balerína z dílny Rock Pillars je postavena na kopytě Anatomic. Skladba materiálu překvapí nekompromisním výběrem špičkových materiálů: kompletní podešev Vibram, umělá kůže s podšívkou, dvouvrstvá pruženka s vysokou životností. Ideální volba pro bouldering. Doporučená MOC: Kč Gemini 7.9 half&twin Certifikované jako poloviční i dvojité Nízká váha a špičkové parametry Impregnace TEFLON opletu a jádra Úprava EIN ZWEI DRY Termotransferové koncové značení lana Ultrasonic zakončení konců lana. Kvalita bez kompromisu pro skutečné horolezce! Doporučená MOC (50 m): Kč Více na: Beal Booster III 9, 7mm Měkké, lehké jednoduché lano od BEALU s impregnací bez příplatku. Vyznačuje jako ostatní lana BEAL nízkou rázovou silou, vysokým počtem zachycených pádů a certifikací pádu přes ostrou hranu. Od si můžete dopřát špičková lana BEAL za české ceny. MOC 50m 3.190,- MOC 60m 3.790,- 44

45 Deep Water Sólo Dalešice 2009 Přelet Mont Blancu v balónu Rádi bychom vás pozvali na již druhý ročník ojedinělého závodu v Deep Water Sólu, který proběhne v sobotu 11. července na Wilsonově skále na Dalešické přehradě. Zváni jsou všichni, kteří se rádi baví a umí alespoň trochu plavat! Pro ty, kteří si pod názvem Deep Water Sólo nic nepředstaví, se jedná o nejištěné sólo lezení nad vodní hladinou. Účastníkům závodu tedy stačí jen plavky a lezečky. Žádný sedák, žádná lana prostě jen lezení, padání a koupání. S touto lezeckou disciplínou se nejčastěji setkáte v přímořských letoviscích, ale nám se podařilo najít vhodný terén i u nás na Vysočině. Je jím Wilsonova skála na Dalešické přehradě, která dříve patřila k nejvyšším nepískovcovým skalám v ČR. Po napuštění přehrady jí více než polovina zmizela pod vodní hladinou, díky čemuž vznikl jedinečný terén se spoustou převislých střech s bezpečným dopadištěm. Pravidla závodu jsou velmi jednoduchá dolézt vyznačenou trasu co nejdál a v co nejkratším čase. Ale přestože budou pro vítěze připraveny velmi zajímavé ceny, tím hlavním cílem určitě není vzájemné zápolení a rivalita. Hlavním je užít si lezení, koupání a kempování v nádherném prostředí na Dalešické přehradě. Takže pokud ještě nemáte program na druhý prázdninový víkend, neváhejte a přijeďte na Dalešice. Předběžný časový harmonogram: 10:00 zahájení kvalifikace 15:00 konec kvalifikace a vyhlášení deseti finalistů 17:00 finále 18:00 vyhlášení výsledků 19:00 after party v kempu Wilsonka (200 metrů od Wilsonovy skály) Závody v Deep Water Sólu jsou součástí programu akce s názvem Adrex Víkend, která bude probíhat od pátku do neděle v autokempu Wilsonka na Dalešické přehradě. Více informací o akci najdete na adrese Pan Smrčka je balonář, dobrodruh, recesista a pražský patriot, řekl bych. Možná jste si jej všimli onehdá v televizi. To když odstartovali s balónem z lodě zakotvené na Vltavě v centru Prahy. České země tak získaly první letadlovou loď, byť pouze s letadlem lehčím vzduchu. Podobných nápadů mají hoši od balónů celou řadu. Jako čtenáře lezeckého časopisu by vás mohl zaujmout plánovaný zimní přelet Mont Blancu. Věc není tak jednoduchá, jak by se mohla zdát. V krátké době bude nutné vystoupat do asi šestikilometrové výšky a tam zápolit se zrádnou termikou. Ta je ostatně také hlavním důvodem, proč se s projektem čeká až na zimu. Výprava už za sebou má jeden zkušební výjezd do údolí Aosty, ke kterému pan Smrčka podotýká: Vzali jsme s sebou teréňák, zejména proto, že jsme očekávali problematická místa pro přistání. Doma létáme z loučky na loučku, a Alpy, to je jiný kafe. Tady musíš ukázat, co v tobě opravdu je. Tady je to adrenalin a pak se v klidu můžeme vrátit domů a létat s pasažéry, bezpečně, komfortně a s radostí z pobytu ve vzduchu. Balón vlastně nelétá, ale plave v prostoru, podobně jako při potápění. O to náročnější proto je dostat se tam, kam potřebujeme. A proč si vlastně myslím, že je Honza Smrčka mírný pražský patriot? Když pominu naše první setkání, kde mě na místě srazu přivítal slovy Vítejte ve Vršovicích, stojí za zmínku tato jeho věta: Mont Blanc je vlastně Bílá Hora. To máme v Praze taky, i když tahle je lepší. Další informace (včetně exkluzivních fotografií) byste měli najít v některé z příštích Montan. Více též na:

46 Aktuální výsledky jednání ČHS s orgány ochrany přírody o možnostech lezení Zprávy z Čech Na základě žádosti, podané koncem loňského roku, je opět povoleno lezení v Národní přírodní rezervaci Adršpašsko-Teplické skály. Otevření skal pro horolezce od 1. května, kdy začínalo třídenní volno, bylo ovšem nejisté, neboť vyhláška Správy CHKO Broumovsko povolující lezení byla vydána , takže mohla nabýt účinnosti nejdříve v pondělí pokud by se žádný z účastníků řízení neodvolal. ČHS úspěšna požádal všechny účastníky správního řízení, aby se vzdali práva odvolání, a lézt se mohlo. Podmínky lezení, včetně vyznačení oblastí, kde se smí lézt od května a kde až od července, jsou zveřejněny na webu ČHS Skalní oblasti, a na informačních letáčcích (které budou zanedlouho nahrazeny informačními tabulemi) u vstupů do skal. Omezení horolezectví jsou dána mimo jiné tím, že se na Broumovsku vyskytuje řada zvláště chráněných druhů ptáků (sokol stěhovavý, výr velký a další), kteří nesmí být rušeni zejména v době hnízdění. Především vyhlášení Ptačí oblasti na Broumovsku způsobilo, že možnosti lezení nebyly rozšířeny tak, jak ČHS původně požadoval. Pozitivního výsledku jednání se zatím bohužel nepodařilo dosáhnout ohledně Broumovských stěn. Rozpory mezi požadavky ČHS a požadavky dalšího účastníka řízení, Východočeské pobočky České společnosti ornitologické, se ukázaly již na prvním dubnovém jednání. I když se v průběhu tohoto jednání se obě strany domluvily na některých ústupcích, které dávaly reálnou naději, že lezení bude stejně jako v případě Adršpašsko- Teplických skal povoleno, k překvapení ČHS i dalších účastníků řízení se však zástupci ornitologů nakonec proti již vydané vyhlášce odvolali a nyní požadují, aby bylo lezení v celých Broumovských stěnách možné až od července a zcela zakázáno v nejcennějších lezeckých terénech Třešňové a Zaječí rokle. Nyní tedy probíhá další správní řízení, na kterém bude ČHS požadovat, aby bylo potvrzeno již vydané rozhodnutí, které, až na malé výjimky, odpovídá tomu, o co ČHS žádal. Souhlas s provozováním horolezectví je na dobré cestě v oblíbené západočeské lokalitě Svatošské skály. Oproti minulým letům bude povoleno lezení na obě věže proti lávce, tj. nejen na Ženicha, ale i na Nevěstu. Souhlasné rozhodnutí vydalo MŽP dne , právní moci by mělo nabýt a je více než pravděpodobné, že se nikdo neodvolá. Podmínky lezení budou včas zveřejněny na webu Skalní oblasti a u skal bude umístěna informační tabule. V pondělí proběhlo jednání ČHS s vedením SCHKO Labské pískovce, které se týkalo především Tiských stěn, jejichž stav je negativně poznamenán vysokou návštěvností horolezců a turistů. V odborné studii správy CHKO se konstatuje, že celková situace v Přírodní památce Tiské stěny je kritická, zejména pokud jde o silnou erozi a poškozování povrchu skal, a proto je zde nutno horolezeckou činnost usměrňovat. Vzhledem, k tomu, že Tiské stěny patří k tradičním Tisá, Sportovní věž, Mene tekel IXa, foto Petr Jandík oblastem pískovcového lezení a ČHS si přeje, aby se zde mohlo lézt i v budoucnosti, přislíbil, že bude horolezce o situaci informovat a napomáhat tomu, aby se v oblasti chovali šetrně, tj. zejména aby nelezli za mokra (48 hodin po dešti) a v zimě, nepoškozovali povrch skal lezením v nevhodné obuvi nebo používáním vklíněnců apod., využívali značené cesty, respektovali dílčí zákazy dané např. hnízděním ptactva apod. ČHS dále přislíbil, že v Přírodní památce Tiské stěny (Bürschlické stěny, Hřebenové stěny, Malé a Velké stěny, Věže za cestou) bude používání magnézia zcela zakázáno. Zprávy z Moravy Vláda ČR vyhověla žádostem ČHS o poskytnutí výjimky ze základních ochranných podmínek NPP Stránská skála a NPP Rudické propadání podaným v první polovině roku 2008 a jejími usneseními č. 389 a 390 ze dne byly přijaty obě výjimky s platností do Text obou výjimek je zveřejněn na webu Skalní oblasti. Po řadě jednání o navrácení lezení na Stránskou se podařilo dohodnout se zástupci správy CHKO Moravský kras podmínky, za kterých se bude moci, po zhruba 17 letech, zde znovu oficiálně lézt. Mezi základní dohodnuté záležitosti patří zejména: lezení bez lana a prvovýstupy za použití vlastních vyjímatelných jištění (nebo použití stávajícího jištění z vedlejších cest) jsou možné bez omezení prvovýstupy s osazováním trvalého fixního jištění bez souhlasu OVK a správy CHKO jsou zakázány stávající havarijní fixní jištění bude zástupci OVK vyměněno za nové, tato výměna bude provedena do 08/2009. Dohoda se zástupci orgánů ochrany přírody zní na maximální zachování stávajícího stavu a už i domluva ohledně výměny starých nýtů a skob za nové fixní jistící prostředky je jistým druhem kompromisu. Nelze tedy počítat s tím, že budou lezecké cesty osazeny slaňovacími řetězy nebo jinými prostředky na spouštění lezce. V Rudickém propadání bude vystrojení horolezeckých cest provedeno pouze na následujících skalních útvarech: Skály u propadání konkrétně Stěna nad propadáním, Stěna vedle propadání, V Kamenném žlíbku, Skály v Kolíbkách konkrétně Slza a Podhradí, Hrad (Šípkový hrad a Blok). Dále upozorňujeme lezce na dodržování zákazu vjezdu motorových vozidel mimo veřejné komunikace. Toto se týká zejména vjezdu a parkování na louce nad skalami. Pro parkování použijte komunikace u větrného mlýna nebo nad čistírnou odpadních vod. Součástí dohody je i to, že žadatel, tedy ČHS zajistí dvakrát ročně úklid odpadků v blízkosti skal v obou NPP. Na konci prosince 2008 vypršela platná výjimka umožňující horolezeckou činnost na území NPR Děvín-Kotel-Soutěska, v lokalitách Martinka a Obří kámen. ČHS zažádal na jaře 2009 o nový souhlas s provozováním horolezectví na území NPR s platností na dalších 5 let. Dne postoupila správa CHKO Pálava tuto žádost se svými podmínkami pro provozování horolezecké činnosti na Odbor výkonu státní správy VII Ministerstva životního prostředí, který by měl rozhodnout nejpozději do konce července a v případě kladného rozhodnutí, pokud se neodvolá nikdo z dalších účastníků řízení, bude moci být opět od horolezecká činnost v lokalitách Martinka a Obří kámen provozována. Na základě získaných výjimek se dá říci, že se nám zatím daří udržet pro širokou lezeckou veřejnost oblasti ve zvláště chráněných územích přístupné, ovšem jak se říká, nic není zadarmo a tak se ČHS ve prospěch nejen svých členů, ale všech lezců bez rozdílu, zavazuje k plnění určitých podmínek, za kterých je možno horolezeckou činnost v chráněných územích provozovat. Byli bychom velmi rádi, kdyby si to lezci uvědomovali a při své činnosti se chovali tak, aby na naši komunitu nebylo nahlíženo jako na problémovou skupinu, ale jako na seriózního partnera na jehož slovo se dá spolehnout. Božena Valentová, tajemnice ČHS Vladimír Wolf, předseda Centrální vrcholové komise ČHS Sekretariát: Český horolezecký svaz, Zátopkova 100/2, P.S. 40, Praha 6 - Strahov, tel./ fax: , , , , e mail: info@horosvaz.cz, úřední hodiny: pondělí 9-12 a 13-15, úterý 13-18, čtvrtek

47 Na Blanc se Salewou jede Lucie Výborná Už třetí rok za sebou pořádá Salewa letní ženskou expedici, jejímž cílem je tentokrát Mt. Blanc (4.810 m). Českou republiku bude na této akci reprezentovat známá moderátorka Radiožurnálu Lucie Výborná. Společnost jí budou dělat kolegyně z různých koutů Evropy jako Italka, Němka, Ruska, Belgičanka či Holanďanka, a také její osobní horský vůdce z profesionálního Salewa AlpineXtrem teamu. Toho každá účastnice obdrží spolu s kompletním vybavením na VHT, ledolezení a mixové lezení. Expedice začne 22. června v Chamonix, odkud si dámy vyšlápnou k chatě Tête Rousse. Další den si vyzkouší mixové lezení v severní stěně Aiguille du Goûter. Noc stráví na stejnojmenné chatě Goûter. Následující den se všechny účastnice pokusí zdolat Mt. Blanc a vrátit se na chatu Tête Rousse. 26. června je čeká sestup do údolí a návrat domů. V minulosti se musely plány Salewa expedic kvůli počasí měnit, tak snad to nebude případ i letošního ročníku. Podle materiálu fy Salewa Education for Life Žigulíkem do Mongolska aneb Za boulderingem do Mongolska se zastávkou na Střeše světa Vodka, vodka, hory, vodka na podobný scénář by se měli připravit členové expedice Jiří Fabík, David Jaroš a Ondřej Mužík, jejichž cílem jsou velikáni Střední Asie. Jeden pořádný stakan na kuráž si při pohledu na zasněžené pamírské sedmitisícovky neodpustí ani zkušenější horolezci. V nadcházející sezóně se o zdolání jejich o něco menších příbuzných pokusí i trojice brněnských studentů. Střecha světa je jednou ze zastávek na skoro tříměsíční cestě, jejíž cíl leží až ve vzdáleném Mongolsku, kde chce miniexpedice podpořit projekt české charity. Deset tisíc kilometrů dlouhou trasu, vedoucí přes sedm bývalých sovětských republik hodlá trojice dobrodruhů urazit, jak jinak než v autě sovětské výroby téměř čtvrt století starém žigulíku! První zastávkou bude chlouba matičky Rusi, kavkazská dvojhora Elbrus, kterou chce brněnská výprava sjet na lyžích už od samého vrcholku ve výšce metrů, výstup je naplánován klasickou cestou A. Groveho z roku 1874, 2A. Samozřejmě až po nutné relaxaci na krymském poloostrově, jejíž součástí bude skalní lezení ve vápencových útesech strmících se nad černomořskými přístavy Sevastopolem a Jaltou. Než se zrakům cestovatelů odhalí legendární stěny Piku Komunizma, čeká je průjezd poválečným Čečenskem do Ázerbájdžánu, kde se po setkání se třetím členem výpravy, Jirkou Fabíkem, nalodí na trajekt směr Turkmenistán. Tato tajuplná středoasijská země v čele s narcistickým diktátorem Turkmenbašim je přivátá nehostinnou pouští Karakum. Zhruba po měsíci na cestách je plánován příjezd do tádžické horské oblasti Gorno Badakshan, kterou se podél řeky Panj vine legendární hedvábná stezka dnes známá pod názvem Pamir Highway. Vysokohorská silnice lemuje afghánské hranice a po dle odhadů mezinárodní drogové centrály je těchto několik metrů asfaltu místem, přes které musí projít devadesát procent heroinu určeného pro evropský trh. Tento úsek cesty bohatý na výskyt pašeráckých band bude zkouškou odvahy i pro speciálně upravenou Ladu 2104, kterou čeká výstup až do neuvěřitelné výšky metrů. Výstup na kyrgyzskou Koronu (4.810 m) v západním Tien-Shanu v oblasti Ala-Archa bude oddechovka před zdoláním Kazašského Bajankolu (5.790 m), který nabízí nádherné výhledy na čínsko-kyrgyzsko-kazašské trojmezí s nejvyšší horou pohoří Ťan Šan, Pik Pobedy. Útok na Bajankol bude veden z base campu cestou V. Shipilova z roku 1953 v obtížnosti 4A přes metrů vysoký hřeben vedoucí 45stupňovým ledovým polem. Samotný vrcholek je už jen třešničkou na dortu v podobě výhledu na dominanty Ťanšanského pohoří. Cílem ambiciózní výpravy je hlavní město Mongolska Ulaanbaatar, v jehož okolí se nachází množství přírodních rezervací, ideálních pro bouldering. V závěru celého asijského maratonu hodlají brněnští studenti navštívit mongolské školáky v Ajmaku Bulgan. Za vybrané peníze z veřejné sbírky chtějí členové miniexpedice Education for life pořídit základní vybavení do provizorních škol v Mongolsku: více na Aby si mohli splnit dlouholetý sen, zasvětili členové výpravy jaro soustředěné přípravě v Tat- rách, která by měla 15. června vyvrcholit slavnostním odjezdem z brněnského volnočasového centra Lužánky. ( fabin) 47

48 a jdi... Famózní výkon na Cho Oyu m Denis Urubko a Boris Dedeshko: prvovýstup JV stěnou alpským stylem! Obrovská téměř m vysoká jihovýchodní stěna byla prostoupena v nejčistším stylu kazašskou dvojicí. Celý výstup jim trval týden, na vrcholu stanuli 11. května. Poslední dva dny sestupovali bez jídla. Denis Urubko se díky této osmě stal dalším členem klubu 14x Ovšem on jako jeden z mála je vylezl všechny bez O 2, navíc většinou v alpském nebo lehkém expedičním stylu, prvovýstupem nebo v zimním období. Denis i Boris jsou členy centrálního sportovního klubu kazašské armády. Dalo by se říci, že výstup je horkým kandidátem na ocenění Zlatý cepín. Radek Jaroš na Manaslu (8.163 m)...vystoupil v lehkém expedičním stylu, dokonce sólo, normální japonskou cestou severovýchodním úbočím (z roku 1953). Na vrcholu stanul 29. dubna ve 12 hodin a bezpečně se pak vrátil do základního tábora. Samotný výstup (podle zpráv z Radkova webu) proběhl hladce. Připsal si tak již devátou osmu. Zbývají mu tedy Lhotse, Annapurna, K2 a oba Gasherbrumy. Původně se o tento kopec mělo pokusit více lidí, ale zůstal jediný, proto musel minimalizovat váhu vybavení. Navíc samotnému pobytu na kopci předcházely problémy se zubem, který se mu zanítil. Antibiotika nezabírala, proto pokud by nebylo španělských lékařů, kteří mu poskytli ošetření, expedice by pro něj pravděpodobně předčasně skončila. Normálka na Manaslu je velmi oblíbenou cestou, protože neskýtá žádné velké technické překážky. Pokud se berou v potaz aktuální sněhové podmínky, kdy po větším sněžení hrozí na výstupové linii lavinové nebezpečí, tak nejvýraznějším problémem jsou trhliny. Ty nejsou pro sólolezení příliš uživatelsky příjemné. Stran možných prvovýstupů jsou na Manaslu ještě volné směry. ný dosud nevylezený kopec. Existují sice i vyšší nevylezené kopce v Nepálu, ty ale nejsou pro lezce otevřené. Dvojice se úspěšně aklimatizovala na šestce nad Namche Bazar (Kyajo Ri, m), posléze se přesunula do Nangpa La k osadě Lunag. Nějaký den jim trvalo, než objevili vhodný výstupový směr. Jobo Rinjang je součástí masívu Lunag, jehož hlavní vrchol Lunag I (6.895 m) toužili vylézt. Bezpečně se jim však jevila pouze cesta jižní stěnou sousedního vrcholu Jobo Rinjang. Prvních m představovala skála nevalné kvality a středně těžké lezení ve sněhu a ledu. Posledních 300 m dosahoval led místy 80. Pokusili se traverzovat po spojovacím hřebeni směrem k hlavnímu vrcholu, ale nestabilní převěje jim to neumožnily. Sestoupili stejnou linií. Výstup uskutečnili ve dnech 21. až 24. dubna. Bohatá fotogalerie na jejich blogu Clim Nepal Josef Dodo Kopold: Nový směr na Annapurna South (7.219 m) Po odloučení od společné expedice s Martinem Minaříkem a Francouzkou Elisabeth Revol, kteří se rozhodli pokusit ještě o hlavní vrchol Annapurny jiným směrem, si Dodo před odchodem vybral jiný cíl. Sólo přelezl technicky náročný jihovýchodní hřeben vedlejšího vrcholu Annapurny South (7.100 m), a pak přetraverzoval západním směrem na hlavní vrchol (7.219 m), zvaný také Annapurna Dakshin. Sestoupil zaledněnou západní stěnou. Výstup mu trval 40 hodin. Délka cesty m, obtížnost VI/6 5+ M5 ABO. Nádherná nová linie ve východním Tibetu prvovýstup na bezejmennou šestitisícovku v masivu Minya Konka Rusové Alexander Ruchkin a Michail Michailov vylezli v první polovině května novou cestu ve více jak 1.000m stěně na m vysoký bezejmenný kopec v sousedství jejich původního cíle, skalnaté pyramidy E-Gongga (6.618 m). Původně zamýšleli prvovýstup v technicky obtížné jihovýchodní stěně, ale kvůli trvalé oblačnosti se jim E-Gonggu nepodařilo vůbec najít. Podrobnosti k výstupu ještě nejsou k dispozici. Výstup na Everest on-line Plánujete se jednou podívat na Everest z nepálské jižní strany? Pokud chcete nahlédnout pod pokličku Pionýři Gottlieb a Puryear si připsali další skalp! Jobo Rinjang (6.778 m) v masívu Lunag Po podzimním úspěšném zátahu na Kang Nachugo (6.735 m) v Rholwallingu figuroval na jejich tajném seznamu další kopec poblíž sedla Nangpa La. Není bez zajímavosti, že jde o nejvyšší permitovaamerických profesionálů, jako jsou Ed Viesturs, Willie Benegas, Dave Hahn nebo Peter Whittaker, kteří klienty tahají na Everest pravidelně, zavítejte na stránky The First Ascent Blog Najdete tady krátké videoreportáže z průběhu letošní jarní expedice. Pro zajímavost letos se do pásu skal zvaných Yellow Band nad kempem C3 osadilo několik nýtů pro bezpečnější ukotvení fixních lan. In memoriam Achille Compagnoni Ve věku 94 let zemřel Ital Achille Compagnoni, rodák ze Santa Caterina di Valfurva poblíž Bormia, který jako první člověk stál na vrcholu K2. Na vrchol vystoupal spolu s Linem Lacedellim jihovýchodním pilířem, dnes zvaným Abruzziho (na počest hraběte Abruzziho, který se pokoušel na K2 vystoupit již roku 1909). In memoriam Piotr Morawski dubna v 8:40 hodin místního času spadl do 30m ledovcové trhliny velký talent polského výškového horolezectví Piotr Morawsky, a to při sestupu z výškového tábora C2 na normální výstupové cestě na Dhaulágirí (8.167 m), zhruba 80 m pod táborem C1. Bohužel, pád měl fatální následky, oživování přítomným lékařem bylo neúspěšné. Piotr Morawski zaznamenal v roce 2005 obrovský úspěch spolu s Italem Simonem Moro, kdy se jim podařilo v zimě vylézt Shisha Pangmu. Následovaly další úspěšné akce na Cho Oyu, Broad Peak, Nanga Parbat a Gasherbrum I a II. Na poslední projekty spojil síly se Slovákem Peterem Hámorem. Spolu jim to ve velkých horách klapalo a chtěli se pokusit o nové směry na osmitisícovkách. Letos měli v plánu normální cestu na Dhaulágirí jako aklimatizaci před větším projektem novou cestou v západní stěně Manaslu. Později se chtěli pokusit o dlouhý traverz Rakaposhi. Piotrovi se bohužel jeho sny již nepodaří realizovat. Zanechal po sobě ženu a dvě děti. Rychlostní lezení v kurzu i pod africkým sluncem Začátkem února sólnul Němec Felix Berg oba vrcholy Mount Kenya, a to v rekordním čase. Výstup na Nelion (5.189 m) mu trval pouhých 56 minut a na sousedním Batianu (5.199 m) stál za 1 hodinu a 17 minut! Časy se týkají samotných normálních výstupových cest bez nástupu. Místní průvodci byli při jeho počínání jako opařeni. Opakování Via del Tehuelche na Fitz Roy v Patagonii Slovinské dvojici Urban Azman a Boris Lorencic se podařilo ve dnech 12. až 13. ledna zopakovat, alpským stylem a za pouhých 44 hodin, nádhernou velmi obtížnou linii Via del Tehuelche v severní stěně Fitz Roy. Cesta pochází z roku 1986 z dílny Italů Carlo Barbolini, Massimo Bonsi, Mauro Petronio, Angelo Pozzi, Mauro Rontini a Marco Sterni, kteří v ní měli zavěšená fixní lana a pro silný vítr skončili 100 m pod vrcholem. Na metrech dosahuje obtížnost 6b+ a A2. Šlo teprve o druhé opakování cesty. První si připsali téměř místní Rolando Garibotti a Doug Byerly, až deset let po prvovýstupu, rovněž alpským stylem. Neznámé Pirates Valley Na přelomu února a března přicestovali Američané Dave Anderson, Josh Beckner a Jared Spaulding do málo prozkoumaného údolí Pirates Valley nacházejícího se v horním povodí Rio Turbio na argentinsko-chilské hranici. Samotnému výstupu předcházel dobrodružný přístup pod kopec, kdy museli přeplavit jezero Lago Puelo, prosekat si cestu pralesem a několika vynáškami donést materiál pod stěnu. Za cíl si vybrali žulového obra Pirita Right, na němž za jeden a půl dne vytyčili směr Voices en la Noche obtížnosti V 5.11 A0 délky 650 m. Zcela volný přelez jim narušilo pouze jedno kyvadlo. Ještě před nástupem do stěny museli absolvovat 500 m lezení s několika pětkovými délkami a strmým sněhem. Návrat si zpříjemnili sjetím řeky Rio Turbio do jezera Lago Puelo na rybářských malých raftech. Američané neměli o údolí takřka žádné informace. Považovali jej za dosud lezecky netknuté. Opravdovými pionýry jsou avšak Argentinci Bicho Fiorenza a Pedro Luthi. V roce 2006 vylezli Pirita Central. O rok později se sem Bicho Fiorenza vrátil s parťákem Morsem Degregorim a společně vylezli další věž masívu, Pirita Left. A letos v únoru sem jako třetí tým zavítali Kanaďané Paul McSorley, Andrew Querner a Will Stanhope. S logistickou pomocí Bicho Fiorenzy se jim podařilo najít a obnovit přístup pod věže. Podařil se jim traverz všech třech věží a Querner se Stanhopem navíc vylezli věž Pirita Right severní stěnou prvovýstupem Todos los Caballos Lindos obtížnosti během jednoho dne. Nová zajímavá oblast je tak poprvé představena lezecké obci. 48

49 Zajímavý volný přelez na Cottontail v Utahu Domácí Jason Haas a Rob Pizem v březnu volně přelezli cestu West Side Story na téměř 250m fotogenické věži Cottontail, která je součástí skalního masívu Fischer Towers. Místní cesty jsou známé špatnou kvalitou skály a mizernými možnostmi zajištění. Stejnou reputaci má i tato linka originálně za 5.9 C3. Všechny délky se jim postupně podařilo přelézt volně. Obtížnost dosahuje hranice Jedna délka však byla volně přelezena pouze top rope. Při jednom z mnoha pádů Jason Haas tvrdě přistál na polici a zlomil si dvě kosti na pravé noze. Ani to však nezabránilo odjistit spolulezce v posledních metrech pod vrcholem. Celou dobu je sužoval vichr a mrazivé počasí. Zatímco Haas plánuje návrat s cílem přelézt cestu volně za jeden den, pro Pizema je to ukončená kapitola. Historický zápis Adama Ondry Italské 8c poprvé OS a hned 2x! Na začátku května si Adam připsal další povedený kousek. V italské skalařské oblasti Covolo se mu podařilo stylem OS přelézt dvě 8c Nagay a Una Vida Nomada během pouhého jediného dne! První 8c OS padlo před 5 lety ve Španělsku zásluhou Yuji Hirayamy Luboš Majzlík Mázl přelez v Drylandu cestu Encore M12+/13-!! (po A. Leichtfriedovi druhý přelez). Jitka flešla cestu Seitenwind M9 a Míra Matějec vylezl Happy M9 a Seitenwind M Piolets d Or: Renesance [17. Zlatý cepín] Po roční odmlce se mezi 22. a 25. dubnem předávalo ocenění Zlatý cepín za nejhodnotnější horolezecké počiny za rok Dříve se ve spojení se Zlatým cepínem často používalo označení nejlepší výkon roku, což taky trochu napomohlo k jednoročnímu výpadku ocenění. Dnes se tomuto označení organizátoři preventivně vyhýbají. Tradičně anketu pořádal francouzský alpský spolek, který sdružuje elitní domácí, ale i světové alpinisty Le Groupe de Haute Montagne. Nově se spoluorganizátorem stalo i vydavatelství z Chamonix Les Éditions Nivéales, které vydává horolezecké časopisy Montagnes Magazine a Vertical. Organizátoři na obhajobu renesance Zlatého cepínu uvádějí: Ocenění bere v potaz rozmanitost horolezeckého sportu, upřednostňuje čistotu horolezectví, prosazuje novátorství, smysl pro partnerství a odpovědnost, a hodnotí krásu individuálního nebo společného úspěchu. Ocenění letos toužilo získat 57 expedičních týmů, z nichž šest bylo nominováno na tuto prestižní cenu. V šestici nominovaných se žádný český tým neobjevil. Loňská afghánská Uparisína Honzy Doudlebského a Máry Holečka jejich kritéria bez debat splňovala. Výsledná šestka finalistů se však dala trochu očekávat. Nominovaní: 1) Cerro Escudo (2.450 m), Torres del Paine,východní stěna, Taste the pain, A4+, m, Dave Turner, Chile, prvovýstup, sólovýstup,12/2008 1/ ) Kamet (7.756 m), jihozápadní stěna, Samurai Direct, M5+, WI5+, m, Kazuya Hiraide a Kei Taniguchi, Indie, prvovýstup, alpský styl, 9 10/ ) Nuptse I (7.861 m), jižní stěna, Are you experienced?, M5, 90, m, Stéphane Benoist a Patrice Glairon Rappaz, Nepál, prvovýstup, alpský styl, 10/ ) Kalanka (6.931 m), severní stěna, Bushido, M5, m, Fumitaka Ichimura, Yusuke Sato a Kazuki Amano, Indie, prvovýstup, alpský styl, 9/ ) Tengkangpoche (6.500 m), severní stěna, Checkmate, M7, 6/ A0, WI5, m, Ueli Steck a Simon Anthamatten, Nepál, prvovýstup, alpský styl, 4/ ) Mount McKinley, kombinace cest Isis Face a Slovak Direct, aljašská obtížnost 6 (nejvyšší), m, Fumitaka Ichimura, Yusuke Sato a Katsutaka Yokoyama, alpský styl, rychlopřelez, 5/2008. O oceněných rozhodovala porota ve složení Doug Scott jako prezident se členy Dario Rodriguez (SPN), Dodo Kopold (SK), Jim Donini (USA), Peter Habeler (AT) a Yong Im- Duck (KOR). Ve výběru byli jednotní. Doug Scott na vyhlášení v Chamonix poznamenal: Nejde o to dosáhnout úspěchu za každou cenu všemi dostupnými finančními a technickými prostředky jako je kyslík, fixní lana, Šerpové, doping. Co se počítá, je styl. Peter Habeler k tomu dodal: Dnes, i když expedice nedosáhne vrcholu, může být oceněna, pokud je pokroková. Ocenění: Ve výsledku byly rozděleny čtyři Zlaté cepíny. Za technickou obtížnost (Technical Difficulty) výstupu ve velké výšce (vůbec nejvyšší obtížnost přelezena v takové výšce v roce 2008) si cepín odnesli Švýcaři Ueli Steck a Simon Anthamatten. Dalšího zlatého krasavce si za odhodlání (Commitment) dokončit prvovýstup na Kalance odvezla trojice Japonců Ichimura, Sato a Amano, které ve snaze dosáhnout alpským stylem vrcholu neodradila ani třídenní bouře. Třetí Zlatý cepín připadl opět Japoncům, smíšenému družstvu Kazuya Hiraide a Kei Taniguchi za průstup neznámou ohromnou stěnou sedmitisícového Kametu alpským stylem. Do jejich ostrého pokusu se o stěnu nikdo nikdy nepokoušel. Cenu získali za objevitelství exploraci (Spirit of Exploration). Taniguchi je vůbec první žena, která toto ocenění získala! A speciální, poslední cepín byl na začátku tohoto horolezeckého svátku za bouřlivého aplausu v Courmayeuru udělen za dlouholetý přínos horolezeckému sportu (Life Time/ Career) 79letému Walteru Bonattimu, ikoně světového horolezectví. Speciální nově udělené ocenění oslavující duch horolezectví (Spirit of Mountainering) získala šestice horolezců Horia Colibasanu (ROU), Ueli Steck (SUI), Simon Anthamatten (SUI), Denis Urubko (UKR), Alexei Bolotov (RUS) a Don Bowie (CAN), kteří pomáhali při záchraně zdravotně indisponovaného Španěla Inaki Ochoa de Olza v jižní stěně Annapurny ve výšce téměř m. Následkem výškové nemoci a totálního vyčerpání však Inaki zahynul. Vysílenému Horiovi pak pomáhali se sestupem. Na závěr prezident poroty Doug Scott tento svátek označil za opravdovou renesanci ocenění Piolet d Or, kde nejsou žádní vítězové, žádní poražení. Ocenění jsou vyslanci umění a vášně. foto: text Tomáš Obtulovič ml. ( redakce Zdroj:

50 portrét Valerij Babanov Portrét jednoho z nejvýznamnějších himálajských horolezců současnosti Když jsem odjížděl na Smíchovský festival alpinismu, jehož největší hvězdou měl být Valerij Babanov, moc jsem v setkání s tímto v současnosti zřejmě nejlepším himálajským horolezcem nedoufal. V duchu jsem si myslel, že Valerij bude v obležení a na nějaký rozhovor v klidu a v ústraní prostě nebude prostor. A kdyby se náhodou přece jen poštěstilo, kdo ví, jaký to vůbec bude vypravěč... Vždyť člověk, který je schopen strávit ve stěně o samotě i měsíc, musí být přece zákonitě podivín a už vůbec ne sdílný. O to větší bylo mé překvapení, když jsme s Pepem navzdory mým pochybám měli štěstí a s Valerijem strávili několik velice příjemných chvil. Nestačili jsme se divit, jak moc milý a přátelský společník Valerij ve skutečnosti je. Jeho vyprávění se samozřejmě týkalo zejména jeho excelentních himálajských výstupů, nezodpovězeny však nezůstaly ani otázky stran jeho lezeckých počátků v bývalém Sovětském svazu nebo jeho soukromí... Svou první zkušenost z Himálaje jsem získal na jaře 1997, kdy jsem se zúčastnil ruské výpravy na čtvrtou nejvyšší horu světa Lhotse, vysokou metrů. Její název znamená v překladu Jižní vrchol, který se tyčí v blízkosti Mt.Everestu. Náš projekt tehdy spočíval ve výstupu na hlavní vrchol západní stěnou, ze kterého jsme chtěli pokračovat velmi dlouhým a náročným traverzem po hřebeni na další osmitisícové vrcholy Lhotse Middle a Lhotse Shar, o což se před námi dosud žádná expedice nepokusila. Výpravu tvořilo dvanáct v té době nejlepších ruských horolezců a já z nich byl nejmladším. Když mi přišlo pozvání, s účastí v expedici jsem souhlasil, přestože jsem již v horách lezl převážně sólo. Musel jsem se ale smířit se skutečností, že o všem bude rozhodovat kolektiv. Byla to moje první návštěva Nepálu. Měl jsem poprvé možnost blíže se seznámit s touto fantastickou zemí, kterou jsem do té doby znal pouze zprostředkovaně. První věc, která mne v Nepálu zaujala a příjemně překvapila, byli místní lidé, velmi dobrosrdeční a milí. Obdivoval jsem na nich zejména jejich hluboce zakořeněnou víru v člověka. Na své první výpravě jsem zažil mnoho věcí, které pro mne byly naprosto neznámé a úplně nové. Jedním ze silných zážitků bylo tehdy například přistání letadlem v malé vesničce Lukla ve výšce metrů. Poprvé jsem se také setkal s národem Šerpů, úzce spjatým se zdejším pohořím, o kterém koluje tolik legend a příběhů. Ani v současné době se bez Šerpů neobejde žádná expedice působící v údolí Solo Khumbu. Z Lukly jsme se vydali na sedmidenní pochod do základního tábora, který leží v nadmořské výšce metrů, tedy o 600 metrů výše než je vrchol Mont Blancu v Alpách. Neroste zde žádná tráva nebo stromy, je zde jen sníh a led. Cesta k vrcholu Lhotse vede nejprve zrádným ledopádem Khumbu, plného nástrah pohybujícího ledu. Se stoupající výškou vzrůstá také nebezpečí onemocnění výškovou nemocí. Od této chvíle mají váš osud v rukou bohové, jejichž domovem jsou tyto nádherné hory. Obklopují vás na každém kroku. Na výchozí bod traverzu hlavní vrchol Lhotse, se nám podařilo vystoupit v pořádku. Bez kyslíku a jakýchkoliv problémů jsem tak dosáhl svého prvního osmitisícového vrcholu. Pak se k nám ale štěstí otočilo zády. Vedoucímu výpravy Vladimíru Baškirovi se přitížilo. Zemřel ve stanu ve výšce okolo osmi tisíc metrů, do kterého jsme jej předtím spouštěli z výšky metrů celou noc. Umíral mi na otok mozku doslova v rukách. Tehdy jsem prožíval velmi těžké chvíle. Následující rok jsme se o traverz masívu Lhotse pokusili podruhé, tentokráte ale v opačném směru. Tehdy jsem v osmi tisících metrech, kou- 50

51 sek pod vrcholem Lhotse Shar, onemocněl zase já. Spolulezci jej úspěšně zdolali, ale těsně za ním se rovněž rozhodli k návratu, takže i tato výprava byla neúspěšná. Obě výpravy nepředstavovaly jen mou první zkušenost s výškou osm tisíc, novým pro mne bylo také samotné lezení ve velké skupině, což nebylo vždy zrovna ideální. Při druhé výpravě pak mezi námi došlo dokonce k malé rozepři. Když jsem onemocněl, spolulezci rozhodli, abych sestoupil. Nechtěl jsem přijít o šanci vylézt na vrchol. Chtěl jsem zůstat ve stanu a dát se dohromady. Zákonitě došlo ke konfliktu. Tehdy jsem byl přesvědčen, že se už nikdy nezúčastním velké výpravy. Nechtěl jsem již připustit, aby za mne někdo rozhodoval ve zlomových situacích. Přitom u první výpravy vše fungovalo nádherně. Rozhodl jsem se, že se do Nepálu ještě vrátím, ale opravdu jen s malou skupinou nebo ještě lépe sám. Nejprve jsem si pohrával s myšlenkou, že bych se na dosud nezlezený vrchol Lhotse Middle pokusil o sólovýstup. Nakonec ale z mého úmyslu sešlo, takže výstup na něj dokončila až další velká ruská výprava v roce Rozhodnutí nakonec padlo na nenápadný šestitisícový štít Kangtega nedaleko Ama Dablamu. Poprvé jsem jej spatřil během naší druhé výpravy na Lhotse, když jsem tak večer posedával před stanem pod Jižní stěnou a pozoroval okolní štíty. Velmi úžasný vrchol s neuvěřitelnou severní stěnou mne tehdy zaujal na první pohled, říkal jsem si: Tady bych chtěl něco vylézt! Hned po návratu do Káthmandú jsem se obrátil na Miss Hawley 2, která mi potvrdila, že stěna je prozatím panenská. Svou první samostatnou výpravu jsem pak v roce 2000 skutečně směřoval k ní. Svůj první sólový prvovýstup v Himálaji podnikl Valerij v roce 2000 v severní stěně šestitisícové Kangtegy v Nepálu Valerij s masívem Meru Peak v pozadí, na který se mu v roce 2001 podařilo jako prvnímu vylézt přes tzv. Shark s Fin Čtyři kilometry dlouhý jihovýchodní pilíř Nuptse East v Himálaji si Valerij vybral za svůj cíl v letech 2002 a Na snímku První věž Za svůj prvovýstup na Central Meru Peak obdržel Valerij svůj první Zlatý cepín Už jen samotný pochod pod stěnu by dal na samostatnou expedici. Byla to opravdu příšerná cesta, plná nástrah v skrytém ledopádu. Než jsem dosáhl úpatí v amfiteátru tvořeném trojicí strmých stěn, což se přede mnou podařilo jen jediné výpravě, zabralo mi to plné dva dny. Za tu krásnou stěnu to ale stálo, i když není moc vysoká má jen něco okolo kilometru. Počasí nebylo zrovna ideální, nakonec se ale umoudřilo a já nastoupil do strmé ledové stěny. Po několikadenním náročném lezení se ale nečas vrátil. V závěru mého sólového výstupu se nejprve zvedl silný vítr, který s sebou přinesl hustou mlhu. Na vrcholovém hřebeni ve výšce okolo metrů mne zastihla viditelnost pouhých 30 metrů. Další postup ve spletitém terénu se mi za daných podmínek zdál příliš riskantní, a tak jsem se nakonec rozhodl nepokračovat již dále k vrcholu. Náročný prvovýstup dosud nezlezenou stěnou, uskutečněný sólově, mi i přesto poskytl dostatek nových zkušeností. Rozhodl jsem se uspořádat další výpravu, kde bych čerstvě nabyté poznatky zúročil. O rok později jsem znovu zamířil do nejvyšších hor. Rozhodnutí tentokráte padlo na štít Central Meru Peak v Indii, který sice není z nejvyšších, ale výstup na něj přes tzv. Shark s Fin Žraločí ploutev, je náročný a nebezpečný. I když se to zdá být neuvěřitelné, do té doby se na tuto horu nikomu nepodařilo vylézt, i když se o její zdolání pokoušelo mnoho zkušených horolezců. Svůj prvovýstup jsem chtěl uskuteč- nit stejným stylem jako v případě předchozí výpravy na Kangtegu, to znamená sólo alpským stylem. Když se horolezec pustí do podobného výstupu, musí na něj být dobře připraven fyzicky i psychicky. Měl by si dobře uvědomit, do čeho se to vlastně pouští, a připustit si všechna rizika, která takový výstup obnáší. Že mu v případě potřeby nahoře nikdo nepomůže. Člověk se během několikadenního lezení úplně vyřadí ze společnosti lidí. Vše přestane existovat, zůstanete pouze vy a obrovská hora. Dlouhý pobyt v horách o samotě by se dal nejlépe přirovnat k meditaci a může posloužit jako klíč k otevření vašeho vnitřního života. Můj první pokus o zdolání štítu na jaře 2001 nebyl úspěšný. Ve stěně jsem tehdy strávil devět dní, ale kvůli špatnému počasí nepříjemnému větru a dešti, jsem byl přinucen sestoupit do základního tábora. Tehdy jsem se rozhodl, že expedici raději ukončím a vrátím se sem znovu na podzim. Ukázalo se, že to bylo šťastné rozhodnutí, neboť počasí i podmínky ve stěně pak byly v září mnohem lepší. Napodruhé se mi už zvolený prvovýstup podařil úspěšně dokončit. Pojmenoval jsem jej vznešeně Shangri La. Čím více jsem v Himálaji trávil času, tím více jsem toužil se sem vracet. Při další výpravě jsem svou pozornost upřel na podstatně vyšší cíl na téměř osm tisíc vysoký štít Nuptse East a jeho jižní stěnu s markantním, téměř tři kilometry vysokým jihovýchodním pilířem. Před naší expedicí se o něj každoročně po sedm let neúspěšně pokoušely různé výpravy. Poprvé jsem se o přelezení tohoto pilíře pokoušel na podzim roku 2002 úplně sám, pokud nepočítám svého kuchaře v základním táboře. V cestě jsem tehdy strávil měsíc a půl. Ve spodní části jsem umístil fixní lana a vystoupil do výšky metrů. Můj čas ale vypršel a já byl přinucen expedici ukončit. Vrátil jsem se sem o rok později se svým přítelem z Kazachstánu Vladimírem Suvigou. Lezení ve dvojici je mnohem snazší než lezení sólo, díky čemuž byl náš postup mnohem rychlejší. Technicky nejkomplikovanější úsek pilíře tvoří Ďáblova věž ve výšce metrů. Psychologicky je to určitě nejtěžší místo výstupu asi 250 metrů vysoká, strmá skalní stěna. Po dvouměsíčním úsilí jsme se na začátku května dostali 350 metrů pod vrchol do výšky metrů, ale museli jsme se vrátit kvůli zhoršenému počasí. Náš sen se opět rozplynul a já se musel již podruhé vrátit s nepořízenou. Hora nás setřásla, zůstala jen únava a duševní vyčerpání. Za čtyři měsíce jsem se ale pod vysněný kopec znovu vrátil. Vladimír se již další expedice nemohl zúčastnit, a tak jsem k dalšímu pokusu přemluvil svého dávného spolulezce Jurije Košelenka. Ve stěně jsme strávili další měsíc a půl. Vzpomínám si, že v závěru našeho výstupu jsme zažili několik velmi náročných okamžiků, jejichž zvládnutí nakonec rozhodlo o našem úspěchu. Ve výšce zhruba metrů nás zastihl západ slunce. Zeptal jsem se Jurije: Co myslíš? Polezeme dále? Kývl a my pokračovali k vrcholu bez slunce, přitom terén byl stále velmi technický. Byla to pěkná dřina. O půl osmé večer jsme se konečně ocitli na vrcholu našeho snu. Kolik jsme jen pro jeho splnění museli ve stěně strávit času... Po patnácti minutách jsme pak začali se sestupem do tmy. 51

52 Valerij při lezení na Nuptse East ve výšce m Valerij a Jurij Košelenko pod JV pilířem Nuptse East. Za svůj prvovýstup v roce 2003 obdrželi prestižní ocenění Zlatý cepín Sergej Kofanov na jisticím stanovišti ve výšce m během prvovýstupu západním pilířem Jannu na podzim 2007 Duchové, kteří mne na této hoře provázeli po celou dobu, mi nakonec přinesli inspiraci i pro mé další výstupy. V roce 2006 jsem se vypravil na sedmitisícový štít Chomo Lonzo v oblasti Makalu. Tehdy jsem se v naprosto odlehlé oblasti pohyboval zcela o samotě. Za celý měsíc jsem nepotkal ani živáčka. Se svými problémy jsem byl na vše úplně sám, nikdo jiný tam nebyl. Základní tábor stál na úpatí stěny, která mi připadala neskutečně vysoká a strašně daleko. Byla to pro mě hodně zajímavá skutečnost. Potýkat se s těžkostmi spojenými s osamocením v tak náročném terénu považuji vůbec za největší trable sólolezení. V roce 2007 jsem se rozhodl podniknout expedici na další nádhernou himálajskou horu sedmitisícovou Jannu. Nepálci této hoře říkají Kumbhakarna, ale horolezcům je bližší označení Jannu. Poprvé vystoupila na vrchol této hory francouzská expedice v roce 1962, což představovalo jeden z nejobtížnějších výstupů v Himálaji té doby 3. Když se podíváme do historie horolezectví zjistíme, že se o tento nádherný štít příliš mnoho lezců nepokusilo. Je příliš technicky náročný, přičemž je nutno překonat třítisícové převýšení. My chtěli zkusit výstup západním pilířem. Je to velmi logická linie, o kterou se již v devadesátých letech neúspěšně pokusila francouzská expedice. Na rozdíl od nich, kdy výpravu tvořil tým několika skutečně silných horolezců, jsem chtěl pilíř zdolat lehkým alpským stylem jen ve dvou se svým ruským přítelem Sergejem Kofanovem. Zvolený styl však s sebou nesl velké riziko v případě zhoršení počasí by byl návrat do základního tábora vzhledem k velkému převýšení velmi problematický. Výstup jsme začali v druhé polovině října. Protože jsme nechtěli používat fixní lana ani výškové tábory, museli jsme si vše nést na zádech, takže naše batohy vážily přes dvacet kilogramů. První klíčový úsek představoval pilíř ve výšce šest a půl tisíce metrů s velmi technickým lezením, na kterém ztroskotaly všechny předchozí pokusy. Následuje lezení v položeném terénu, kterým jsme se dostali až k vrcholové věži s dalšími náročnými úseky. Obtížnost jedné z délek ve výšce okolo metrů jsme odhadovali dokonce až na M5. Prvovýstup západním pilířem jsme ale zdárně dokončili. Musím se přiznat, že jsem na tento po celé délce volně zlezený prvovýstup vzhledem k ostatním počinům své lezecké kariéry obzvláště pyšný. Po celých devět dní jsme přitom byli ve stěně úplně sami, jen já a můj kamarád. Nastal čas obrátit svou pozornost k některému z osmitisícových vrcholů. Když jsem byl schopen nalehko vystoupit novou cestou na tak obtížnou sedmitisícovku, musí být přece možné stejným stylem vylézt i na osmitisícovku. Se svým dalším přítelem Nikolajem Totmjaninem jsme se rozhodli pro západní stěnu Dhaulágirí. Po nějakém čase stráveném v základním táboře aklimatizací a obhlídkou stěny padlo naše rozhodnutí na výrazné žebro v západní stěně, o které se doposud nikdo ani nepokusil. Jedná se o nesmírně dlouhou cestu s převýšením čtyři a půl kilometru a celkovou délkou okolo sedmi kilometrů. Spodní část tvoří skalní žebro, směřující k západnímu pilíři, zleva ohraničující západní stěnu. V metrech se pak tato linie napojuje na japonskou cestu severozápadním hřebenem z roku Krásná a logická výstupová trasa na vrchol Dhaulágirí, do které jsme nalezli v polovině dubna Za dva dny jsme zdolali výškových metrů s náročným skalním a mixovým lezením s obtížemi okolo 5.9 a M5. Pak ale nastal moment, kdy se nám přestalo dařit. Začalo se zhoršovat počasí a podmínky ve stěně také nebyly zrovna ideální. Protože před námi byly ještě těžké skalní úseky a ledové výšvihy, nakonec jsme se rozhodli k návratu a slanili. Možná jsme ještě na takový výstup nebyli dostatečně psychicky připraveni. Také jsme trošičku zachybovali i ve zvoleném směru výstupu. Horní část žebra totiž protínala skalní soutěska, která zpod stěny nebyla vidět. Rozhodli jsme se ji překonat po nesprávné straně, vedoucí pod nebezpečně vypadající sérak. Příště už musíme být v těchto věcech obezřetnější. Hlavně musíme být srovnaní s tak ohromnými rozměry stěny. Abychom se domů nevrátili s prázdnou, na vrchol mé druhé osmitisícovky jsme nakonec vylezli severovýchodním hřebenem, kterým obvykle vystupuje většina expedic. Výstup trasou, kterou jsme původně rozhodně neměli v plánu, mi i přesto poskytl cenné poznání že se dá na osmitisícovku vylézt nalehko jen ve dvojici. Přišlo léto a já zosnoval svůj zatím největší projekt, spočívající ve zdolání tří osmitisícovek v pákistánském Karakoramu novými cestami opět pouze ve dvojici, tentokráte s Viktorem Afanasievem. Na rozdíl od Nepálu, kde jsem byl desetkrát, jsem Pákistán navštívil poprvé. Další poprvé v mém lezeckém životě. Když jsme přecházeli přes ledovec Baltoro, kolem nás se zvedaly úžasné štíty. Pochopil jsem, že v Pákistánu lze vystoupit nejen na krásné osmitisícovky, ale i na stejně fascinující a neméně náročné šestitisícové vrcholy. První hora, kterou jsme chtěli zlézt, byl Broad Peak. Vybrali jsme si krásný pilíř uprostřed západní stěny. S podivem, že zatím nikoho nenapadlo tímto pilířem vystoupit. Přitom je dobře viditelný přímo ze základního tábora a nástup pod něj je velmi krátký. Naše filozofie zůstala stejná jako v Nepálu. Nepodlehnout žádné výškové euforii, nepoužívat fixní lana ani výškové tábory a vylézt na vrchol co nejrychleji lehkým alpským stylem jen ve dvojici, což se nám navzdory několika dnům ošklivého počasí nakonec také podařilo. Trasa vedoucí přes strmý ledovcový zlom ve výšce m se o 400 výškových metrů výše spojuje s klasickou výstupovou trasou. Na vrcholovém hřebeni jsme se pak museli potkat s více lidmi, než bychom si přáli. První část expedice byla úspěšně za námi a my se dokonale aklimatizovaní přesunuli pod Gasherbrum I. V jeho jihozápadní stěně doposud vedla jen jediná trasa, kterou v roce 1983 vytýčil Wojtek Kurtyka a Jerzy Kukuczka. Od té doby se o další výstup touto stěnou již nikdo nepokusil. Do našeho dalšího prvovýstupu jsme se pustili pouhých osm dní po té, co jsme stáli na vrcholu Broad Peaku. Zastihlo nás zde nádherné, slunečné počasí, díky kterému jsme naši novou cestu velice rychle dokončili a 1. srpna stáli na vrcholu. Chtěli jsme se hned přesunout pod sousední Gasherbrum II, kde jsme chtěli naši karakoramskou trilogii završit. Počasí se ale rapidně změnilo k horšímu a my se museli uchýlit zpět do základního tábora. Až do doby, kdy nám v polovině srpna vypršelo povolení, jsme pak v něm marně čekali na zlepšení. Náš záměr vylézt tři nové linie na osmitisícové vrcholy se nám tedy nepodařilo zcela uskutečnit... 52

53 Byl jsi už někdy u nás v Čechách? Ne. Jsem tady poprvé, a tak se těším, že se snad po Praze stihnu i projít. Mám ale málo času. Z Kanady jsem přiletěl včera a v pondělí se zase vracím. Přijel jsem jen kvůli své přednášce. Měl jsem ji hned po svém příletu, což jsem neočekával. Celý den jsem nespal, a tak jsem pak při ní byl dost unaven. Tak to smekám. Sám jsem si neuvědomil, jak náročné to včera muselo pro tebe být... Přednášky a cesty s tím spojené ve skutečnosti moc náročné nejsou. Přinášejí mi spoustu zajímavých setkání. Horší to bývá opravdu jen tehdy, když vystoupíš z letadla, chce se ti spát, a místo toho musíš jít přednášet. Prezentace úspěšných výstupů je součást tvého povolání profesionálního horolezce. Jak moc je složité uživit se lezením? Když se člověk chce horolezectvím uživit, musí být nejenom dobrým horolezcem, ale také dobrým manažerem. Musí být v jedné osobě sportovcem, podnikatelem, diplomatem, musí umět vycházet s masmédii a novináři nebo zástupci různých firem. Musíš jim umět prodat svou osobu, aby je tvé výkony zaujaly a připadaly jim zajímavé. Když se pak chystáš na expedici, musíš prostudovat vše o zamýšleném výstupu jaké jsou možnosti bivakování, jaké výpravy ve stěně již působily a s jakým výsledkem... Pak je nutné o všem napsat články a prezentovat své výkony v horolezeckých časopisech. To vše je součást mé práce. Je toho opravdu hodně. Horolezectví tedy pro mne neznamená jen překonávání obtíží někde ve stěně, ale také třeba při získávání peněz. Aby sis udělal představu když jsme v roce 2008 cestovali do Pákistánu, musel jsem dát dohromady 45 tisíc dolarů. Ve dvou bychom takovou částku neutáhli, a tak jsem oslovil i několik dalších lidí. Nakonec nás dohromady odcestovalo šest dva Francouzi, zbytek tvořili Rusové, a já byl vedoucím. Kromě svých sportovních cílů jsem tedy měl na starosti i řízení celé výpravy, což bylo velmi náročné. Musel jsem řídil logistiku celé výpravy, přitom každá dvojice měla své vlastní cíle. Všem se ale jejich plány podařilo uskutečnit. Zlezli se tři osmitisícovky, my zdolali naše dva prvovýstupy... S přípravou a organizací výprav tedy už mám své zkušenosti. Dvakrát jsem se zúčastnil velké ruské expedice a dalších dvanáct výprav jsem již organizoval sám. Každá z nich pro mne vždy představovala dvojí úsilí. I tak bych ale neměnil. Když jsem si organizoval expedici sám, bylo to vždy lepší než být členem větší expedice. Jde hlavně o skutečnost, že se pohybuješ ve velkém společenství lidí. Když jsem v Himálaji podobnou zkušenost zažil, řekl jsem si, že to není nic pro mě a příště si raději zorganizuji expedici sám a polezu sólo nebo jen se svým lezeckým partnerem. Nechtěl jsem se už do Himálaje vrátit s nějakou velkou výpravou, ať už s ruskou nebo třeba s francouzskou. Styl velkých expedic je mi prostě cizí a nechci jej provozovat. Když jsi ve stěně s velkou skupinou, úplně se vytratí duch dobrodružství a kouzlo přímého kontaktu s horou. Velká výprava zahubí většinu z toho, co mám na horách rád. A pro mne je lezení hlavně cesta k sobě samému. Můžeme se vrátit k tvým lezeckým počátkům? O sibiřském Omsku, kde ses narodil, toho moc nevím. Jak ses v něm vlastně dostal k horolezectví? Na začátku mé cesty k horolezectví byl nejprve můj zájem o turistiku. Už jako malý devítiletý kluk jsem sledoval v televizi nebo kině filmy o horách, které se mi moc líbily. Zdálo se mi to hodně zajímavé, ani nevím proč. Jestli existuje reinkarnace, tak v minulém životě jsem byl určitě alpinista. Od dvanácti jsem v Omsku navštěvoval turistický oddíl, který u nás fungoval a se kterým jsem zpočátku chodil jen na malé kopce. Opravdovým horolezectvím jsem se začal zabývat někdy v roce 81 nebo 82. Vstoupil jsem do oficiálního horolezeckého sdružení a pomalu se pouštěl do stěn s lanem. V našem klubu jsme využívali veškeré možnosti, které se nám naskýtaly, a tak jsme hodně cestovali, podnikali různé přechody a zlézali nejprve lehčí hory. Stupínek po stupínku jsem se ale postupně propracovával. V Rusku tehdy existoval systém razrjadů výkonnostních tříd. Jako každý začátečník jsem musel nejprve získat odznak horolezce a pak projít další přípravou. Poctivě jsem se propracovával přes všechny ty razrjady a stoupal postupně po stupíncích výše a výše třetí, druhá a první výkonnostní třída, kandidát mistra sportu, mistr sportu... Nyní mám v Rusku platný výkonnostní stupeň mistr sportu na mezinárodní úrovni, což představuje nejvyšší tamní sportovní kvalifikaci. V Omsku jsou nějaké skály nebo hory? Ne, není tady nic jiného než rovina. Tehdy ale nebylo obtížné sehnat letenky, a tak jsme z Omsku létali na Kavkaz, na Ťan-Šan nebo do Kazachstánu na Pamír. Také na Ural a Altaj. Cestovali jsme hlavně letadlem, občas také vlakem, což jsme stihli tak dvakrát, třikrát do roka. V samotném Omsku jsme jen trénovali chodili hlavně běhat. Později se ale i u nás postavila umělá lezecká stěna. Jakou roli hráli v tvém sportovním rozvoji rodiče? Pocházím ze zcela nesportovní rodiny. Že se stanu horolezcem jsem měl prostě souzené a rodiče nemohli nic změnit. Obyčejně říkám, že mé lezecké bytí má na svědomí osud. Opravdu nevím, odkud se u mne vzala tak silná touha, kterou jsem následoval. Vše šlo zevnitř, ze srdce. Od určité doby pro mě existovaly jen hory... Během výpravy na Dhaulágirí v roce 2008 Na vrcholu Jannu v roce 2007, v pozadí Kangchenjunga (8.586 m) Vzpomínáš si ještě na nějaké své tehdejší výstupy? Ze začátku jsem podnikal opravdu velmi snadné výstupy a postupně se propracovával k těm náročnějším. Můj první oficiálně zlezený vrchol je například Ťuťu-Baši na Kavkaze s obtížnosti jedna, na jehož severní straně vede známá Chergianiho cesta. Od tohoto výstupu se odvíjela moje další cesta v horolezectví, tak jak to bývá popsáno v horolezeckých knihách. Předtím jsem sice zlezl třeba Sviňuchu v Kazachstánu, Ťuťu bylo ale něco jiného. Oficiálně jsem pak totiž dostal průkaz Horolezec SSSR. Pak přišly na řadu složitější věci. Musím prozradit, že můj výkonnostní vzrůst byl velice strmý. V devadesátém roce jsem již byl nominován do ruské himálajské reprezentace, která se právě chystala na osmitisícovou Cho Oyu. Do Nepálu jsem se ale tehdy ještě nedostal. Ve stejném roce jsem přestoupil do sportovního klubu CSKA v Kazachstánu, kde působil i známý Anatolij Bukrejev 4. Strávil jsem tam tři nebo čtyři roky, naplněné zejména lezením. Chodili jsme hlavně do hor na Pamír nebo na Ťan-Šan. Na vrcholcích pamírských sedmitisícovek jsem byl celkem osmkrát. Některé z těchto výstupů byly velmi rychlé. Doslova jsme na kopce běhali. Ze základního tábora na vrchol Piku Korženěvské a zpět mi to na otočku zabralo pouhých deset hodin, přitom obyčejně tento výstup trvá čtyři až pět dní. Byl jsem prostě ve vynikající formě. Tímto způsobem jsme toho hodně natrénovali. Stále nechápu, jak ses dostal k sólolezení, které v Rusku nemělo zrovna ustláno na růžích... Máš pravdu. Až do roku 1990 nebylo sólové lezení v bývalém Sovětském svazu povoleno. Když tě viděli, že lezeš sám, zakázali ti veškerou horolezeckou činnost. Tehdy se muselo lézt v tzv. samospasatělnych komandach 5 a všichni museli dělat přesně to, co ostatní. Sólolezci, kteří vybočovali z normálu, to Valerij na vrcholu Dhaulágirí v roce 2008 Valerij překonává sérak ve výšce m při prvovýstupu centrálním pilířem západní stěny Broad Peaku v červenci 2008 opravdu neměli jednoduché. Na sólové výstupy se všichni dívali jako na něco nebezpečného, u čehož se ti může snadno něco přihodit, a oni tě pak ještě budou muset zachraňovat a zbytečně se namáhat. Jako horolezce tě mohli snadno zlikvidovat. Byl to tehdy takový zažitý systém. Mne osobně začaly odinočky sólové výstupy, přitahovat nedlouho po té, kdy byl tento zákaz zrušen. Zvolili ale jiný přístup, jak sólové lezení omezit. Říkali: Kdo chce, ať si leze sám, ale nebude to mít vliv na výkonnostní třídy. Sólovýstupy nikdo nebral v úvahu a z předložených seznamů je všechny jednoduše vyškrtli. 53

54 Když jsem se objevil v reprezentaci, bylo mi jasné, že jestli se máme výkonnostně posunout výše, musíme na výstupy, kde před námi působily tzv. komandy početná družstva, chodit jen ve dvojicích či trojicích. Velké skupiny už se stávaly přežitkem. Ve vysokých horách se začaly provádět výstupy v lehkém stylu, ke kterým musíš dokonale znát své možnosti. Tehdy jsem se poprvé pokusil lézt sólo. Původně jsem neměl v plánu stát se sólovým horolezcem. Chtěl jsem si jen vyzkoušet, jestli jsem obdobných výkonů vnitřně schopen. Lákalo mne otevřít podobné vnitřní kvality i u sebe. Techniku sólovýstupů jsem nejprve natrénoval na skalkách. Pak jsem podnikl dva, tři výstupy pátého stupně obtížnosti, které pro mne nebyly příliš složité, a mohl se tak na nich naučit vše potřebné pro samostatné výstupy. Celá příprava na sólové výstupy mi zabrala jeden až dva roky. Technicky jsem na ně byl připraven brzy, vždyť jsem již byl mistrem sportu v horolezectví a měl za sebou mnoho zlezených náročných stěn. Problém sólového výstupu ale spočívá zejména ve skutečnosti, že jsi po mnoho dní na vše sám. Začal jsem lézt sólo na pětitisícovky... Jeden z mých prvních sólovýstupů vedl na štít s názvem Svobodná Korea a uskutečnil jsem jej v roce Byl to skutečně dramatický zážitek, který trval celý den. Jedná se o výstup obtížnosti 5B v téměř tisíc metrů vysoké stěně. Samý led a trochu skály. Proč dramatický? Spadlo mi tam totiž s lavinou lano. Nade mnou se utrhla převěj, která přes mě přeletěla, a já zůstal viset jen na zbraních. V hlavě mi proběhl film s celým průběhem mého dosavadního lezeckého života... Tehdy jsem se rozhodl pokračovat v podobných výstupech nejvyšší obtížnosti. Celá má horolezecká kariéra se tímto okamžikem rozdělila na období před a období po této události. Existuje nějaká postava v historii lezení, která tě v otázce sólolezení inspirovala? Určitě to byl Walter Bonatti. Poprvé jsem se totiž o sólovýstupech dozvěděl v souvislosti s jeho prvovýstupem jihozápadním V roce 1998 Valerij vylezl společně s Jurijem Košelenkem za 9 dní novou cestu v západní stěně Petit Dru pilířem na Petit Dru, který v roce 1955 podnikl sólo. Historie jeho výstupu na mne velmi zapůsobila a díky tomu jsem dostal ještě větší chuť sólové lezení vyzkoušet. Později se k Bonattimu přidal také Reinhold Messner. Když jsem začal jezdit do Himálaje, hodně jsem o něm četl. Jeho knihy na mne udělaly obrovský dojem. Rozšířily mi horizonty a přinutily mne přemýšlet o dalších možnostech svého horolezeckého působení. Valerij se v roce 2002 stává profesionálním horským vůdcem Valerij během prvního dne výstupu jihozápadní stěnou Gasherbrumu I v létě 2008 Valerij (vlevo) a Viktor Afanasiev na vrcholu Broad Peaku po dokončení prvovýstupu centrálním pilířem západní stěny v červenci 2008 Co se týče Waltera Bonattiho, mám doma jednu jeho velkou knihu, která mne jako horolezce velmi ovlivnila. Hodně zajímavé čtení, velmi odlišné od jiných knih o horách. Osobně jsem se s ním nesetkal, ale přečetl jsem o něm opravdu mnoho. A s Messnerem jsem se osobně potkal v základním táboře na Nuptse, kam jednoho dne dorazil. Jako sólolezec ses později prezentoval i v Alpách... Poprvé jsem do Francouzských Alp přijel v zimě Tehdy jsem lezl sólo na Grandes Jorasses. Pak jsem se do Chamonix vrátil v létě a přelezl sólo Grand Pilier d Angle na Mont Blanc a východní stěnu Grande Capucina. Pak se mi podařilo vylézt sólo Americkou direttissimu v západní stěně Petit Dru můj, dá se říci, přelomový výstup, po kterém následovala oficiální nabídka členství v elitním klubu horských vůdců Group de Haute Montagnes 6 přímo od prezidenta této prestižní organizace Jean Claude Marmiera. Jeho zásluhou jsem se pak seznámil i s Ludgerem Simondem, jehož firma se stala mým prvním sponzorem, nebo s tehdejší hvězdou první velikosti v Alpách Jeanem Christophem Lafaillem. Do Chamonix jsem se pak snažil každoročně vrátit jeden rok vždy v zimě, další zase v létě. Od té doby jsem tak nevynechal jedinou sezónu. Nakonec jsem v Chamonix začal navštěvovat i školu horských vůdců ENSA 7, kterou jsem úspěšně absolvoval v roce 2002, takže se zde pro mne horolezectví nakonec stalo i profesí. Určitě se mohu jako horský vůdce slušně uživit i v Himálajích, nechci to ale moc míchat. Pro mne je dnes pracovištěm Chamonix, tedy místo, kde vydělávám peníze, zatímco do Himálají jezdím sportovat. Samozřejmě že se snažím sólové lezení praktikovat i v nejvyšších horách. Veškeré sólové výstupy jsem tam ale zatím podnikl jen na nižší hory. Himálaj je z tohoto hlediska přece jen ještě dosti nebezpečné horstvo. Sólové výstupy v těžkých stěnách himálajských osmitisícovek jsou i v dnešní době stále velký risk. Vezmi si třeba osud Jean-Christophe Lafaille 8... Máš coby horský vůdce hodně klientů? Ano, zejména v lednu, únoru až do začátku března. Je to, bohužel, sezónní práce. Pak už ale vše začíná fungovat zase obvyklým způsobem a já odjíždím na expedice. A na které výstupy v okolí Chamonix se vydáváš nejraději? Samozřejmě že mám své oblíbené trasy. Patří k nim určitě Grandes Jorasses a s klienty pak Aiguille du Midi. Horolezectví se stalo tvým povoláním. Jak tomu ale bylo dříve? Než jsem se stal profesionálním horolezcem, zabýval jsem se obchodem. Měl jsem svou vlastní firmu a vydělával velké peníze. (Smích) Obchodoval jsem s potravinami, které jsem do Omsku vozil z Moskvy. Prodávali jsme vše ve velkém, třeba vodku. To bylo moje živobytí, které trvalo tři nebo čtyři roky. Pak jsem se ale začal stále více a více věnovat horám, takže jsem musel v roce 1996 řešit dilema, jestli se budu dále zabývat obchodem nebo horolezectvím. Můj společník mne tehdy přitlačil ke zdi. Byla to pro mne dosti složitá situace, protože v horolezectví jsem ještě mnoho neznamenal a nebylo vůbec jisté, jestli mne lezení uživí. Sice jsem už měl za sebou první zkušenosti s profesionálním horolezectvím, ale neuměl jsem ještě spoustu věcí třeba jednat se sponzory nebo s novináři. Přesto jsem se rozhodl pro hory a odjel na měsíc do Yosemitského údolí, kde jsem si v hlavě ujasnil, jakým způsobem se bude moje další kariéra ubírat. Bylo to pro mne opravdu velmi složité období. Neměl jsem moc peněz a nebylo jednoduché spálit za sebou všechny mosty a začít s novou existencí. Tehdy mi hodně pomohli přátelé v Moskvě, kteří mi zajistili několik sponzorů. Z jejich strany se jednalo vlastně o dar, protože za své peníze nic hmotného nezískali. Postupně jsem ale začal pracovat s časopisy a psát o svých výstupech články, pomalu se naučil pracovat se sponzory, a vše se nakonec úspěšně rozeběhlo. Byl tvůj pobyt v Yosemitech úspěšný? Nejprve jsem vylezl na Washington Column cestu s názvem Prow. Pak jsem si odpočinul a zkusil Dihedral Wall na El Capitan. Ve stěně mne ale zastihlo špatné počasí a já slanil dolů. Do odletu letadla mi zbývalo jen několik dnů. Bylo jasné, že na dolezení Dihedral Wall mi bude chybět čas, a tak jsem si nakonec vybral Zodiac, který se mi podařilo přelézt za 5 dní. Obě cesty jsou technické, lezou se většinou po umělých pomůckách. Jak jsi na tom s volným lezením? Nic moc. Volně lezu cesty tak do francouzských 7b. Technicky jsem ale schopen přelézat A4. Před mým působením v Yosemitech jsem již měl na svém kontě mnoho technických cest v oblasti Ak-Su v Kyrgyzstánu. El Capitan tedy nepovažuji za svůj vůbec největší skalní výstup, i když jsem na něm našel zase něco nového. Přesto, že jsem v Yosemitech lezl sám, příliš jsem na sobě samotu nepociťoval, jak tomu bylo třeba v našich horách, v Himálaji nebo na Grandes Jorasses. Všude okolo mne někdo lezl a pod stěnou byla spousta turistů. Při sólovýstupu by měl být člověk úpl- 54

55 ně sám, což psychologicky na El Capitanu neplatí. Na sólových výstupech je zajímavá právě izolovanost, kdy vše závisí jen na tobě a nikdo jiný ti v ničem nepomůže. Yosemity jsou krásné, ale nesplňují mé představy o lezení ve velkých stěnách. Když se zrovna nacházíš v Chamonix, najdeš si čas i na návštěvu Buoux nebo jiné vyhlášené lezecké oblasti na jihu Francie? Zalézt si na jihu se mi zatím moc nedaří, byl jsem jen ve Verdonu. Lezení na skalkách mám v oblibě, jen se mi na ně nedostává dostatek času. Dříve jsem nebyl tak moc vytížen, to jsem ale zase neměl auto, kterým bych se tam dostal. Buoux mám momentálně v Chamonix, kde podnikám výstupy jakéhokoliv charakteru, tedy i ty skalní. Skalky jsou ale dnes více o gymnastice, kdežto já je vždy chápal spíše jako přípravu na nějaký vážnější výstup v horách. Lezení na skalách naplno mne tedy momentálně nezajímá. Raději řeším nějaké vážnější problémy v Alpách nebo kanadských horách. A nejraději mám mixové cesty. Několik vážných problémů jsi vyřešil i v Himálaji. Jak si vybíráš své cíle? Rozhoduje jen technická náročnost, nebo má na volbu vliv i skutečnost, jak se ti hora líbí? Severní stěna Kangtegy se mi opravdu líbila. Shark s Fin je také krásný štít, svou roli ale u něj sehrál i fakt, kolik lidí se o něj neúspěšně pokoušelo. Po výstupu na Kangtegu jsem si pak pohrával s myšlenkou, že bych se jej také pokusil zlézt. Musel jsem o něm získat co nejvíce informací. Začal jsem sháněl různé fotografie, s jejichž pomocí jsem pak plánoval směr výstupu. Čím více fotek jsem shromáždil, tím více mne tato hora přitahovala. Překrásný štít. Co bylo u mě vždy zajímavé, že jsem chtěl pokaždé lézt výše a výše. Pokoušet se o prvovýstup pod sedm tisíc metrů mi po návratu ze Shark s Fin přišlo už nezajímavé. Mentálně jsem vyrostl. Když jsme pak udělali prvovýstup na Jannu, kde jsme překonali velmi složité úseky v téměř osmi tisících metrech, začal jsem se ohlížet po možnostech nové cesty na některou z osmitisícovek. Prohlédl jsem velké množství fotek a ne každá osmitisícovka se mi zalíbila. Znamená to tedy, že mne u zamýšlených prvovýstupů zajímá také krása. Nádhera linie, logičnost výstupu... Třeba cesty, které jsme přelezli na Broad Peak nebo Gasherbrum I se na pohled nejeví příliš složité. Jsou ale krásné, logické a zajímavé. A dobrodružné! Bohužel, spousta krásných a logických linií je již přelezena. Některé ale naštěstí ještě na nás zůstaly. Které zdroje informací používáš? K dispozici mám docela velký archív různých materiálů o horách. Navíc v Chamonix, kde se nyní dost často vyskytuji, je národní centrum ENSA francouzské školy horských vůdců, kde je obrovská knihovna. Je tam vše, nač si vzpomeneš. Do počítače tam například zadáš heslo Everest a vyjedou ti všechny knihy, časopisy, které se této hory týkají. Další výstupy se tak velice dobře připravují. Než jsme v roce 2008 uskutečnili expedici na Dhaulágirí, měli jsme původně v plánu úplně jiný cíl. Když se pak náš záměr změnil, musel jsem toho za měsíc stihnout opravdu hodně. A právě díky centru jsem v rychlosti získal veškeré potřebné informace a materiály, bez kterých bych se vůbec neobešel knihy, fotografie, literaturu, časopisy. S jejich využitím jsem se pak dokázal kvalitně připravit i za tak krátkou dobu. O silné emoce během náročného prvovýstupu není určitě nouze... Velmi zajímavé pocity jsem zažil na Shark s Fin. Několik posledních desítek metrů se mi hlavou honily velmi prosté myšlenky stále jsem nemohl uvěřit, že se mi podařil výstup, o který se přede mnou pokoušelo tolik vynikajících horolezců! Na vrchol jsem tehdy vystoupal jako první, navíc sám, a něco mi napovídalo, že nahoře objevím otevřené dveře do Shangri-La 9 vchod do druhého světa. Když jsem pak začal se sestupem, něco ve mne mi skutečně říkalo, že se nemohu vrátit zpátky. Vnitřně jsem se bránil přijmout dar, kterým mne hory obdarovaly. V Himálaji působí na každého silná energie, která jej pohltí celou svou silou... Zajímáš se o buddhismus? Samozřejmě jej vnímám a něco jsem o něm i přečetl. Mohu se zeptat i na něco osobního? Jsi ženatý? Mám rodinu ženu Olgu a dceru Natálii, která je ve druhém ročníku univerzity v Calgary, kde máme dům. Obě mají dva pasy ruský a kanadský. Kanada umožňuje mít dvě občanství, takže si můžeš nechat i své původní. A proč nemám i já sám kanadské občanství? Protože tam pobývám velmi málo. Abych jej získal, musím tam zůstat tři roky ze čtyř. Za těch pět let, co tam žijeme, to u mne dělá tak dva roky. Skoro tam nejsem. V Kanadě pobývám čtyři, pět měsíců v roce. Čtyři, pět měsíců se zdržuji v Chamonix, kde pracuji a mám tam zázemí. Zbytek roku jsem pak v Himálaji. Vím, že je to pro někoho moc složité. Proto, když se mě lidé ptají: Kde bydlím?, trochu se ztrácím, a raději odpovídám: Žiji všude! Jinak Kanada je velmi krásná a přátelská země, v jejichž horách je mnoho skalních a ledových túr, ale zároveň málo lidí, které přitahují alpinistické výstupy. Když je skála rozbitá, drsnější podmínky, horší jištění, kilometrová stěna to mnoho lezců nemá rádo. Během dvou nebo třídenní túry nepotkáš živáčka, dokonce ani mobil tam nefunguje... Krása, skoro jako v Himálaji. Do Ruska už nejezdíš? Na to už mi nezbývá čas. Teď se ale do Ruska chystám koncem roku, kdy budu na festivalu v Moskvě přednášet o našich prvovýstupech na Broad Peak a Gasherbrum I. Zastavím se pak i za rodiči v Omsku. Máš nějaké záliby, kterým se věnuješ ve volném čase? Já moc volného času nemám. Když přijedu z expedice, prakticky ihned začínám zase pracovat. Po té poslední výpravě jsem tak strávil v Chamonix zhruba měsíc. Až pak jsem se vrátil domů do V skalní jižní stěně Mt. Yamnuska v Kanadských Skalistých horách v roce 2004 Kanady, kde jsem sepsal velké vyprávění o svých výstupech v Pákistánu. Od té doby jsem moc volna neměl. A když už se nějaké přece jen vyskytne, tak trénuji běhám nebo lezu. Takže žádný koníček? Můj jediný koníček je lezení. Možná trochu i lyžování v práci, což vnímám jako odpočinek, stejně jako když si v Kanadě zavoláme s pár přáteli a domluvíme si lezení na zamrzlých ledopádech nebo drytooling. Moje zaměstnání i koníček je jedno a totéž. Jak vlastně vypadá tvůj trénink? Trénuji neustále a hodně, což spočívá v běhu do kopce a v lezení. A také se otužuji v řece. Po běhání se vykoupu, a tak i regeneruji. Pro sportovní lezení i mixy je nejlepší trénink opět lezení, což tě posiluje i po mentální stránce. Když pak totiž lezeš ve velkých horách, vědomí, jak jsi trénoval, tě udržuje v psychické pohodě. Fyzická stránka lezení je s psychikou velmi provázána. Pocítíš i když jsi trénoval málo, protože jsi byl třeba nemocný. Přestaneš si pak věřit. U vysokohorského horolezectví je navíc důležité smířit se s faktem, že člověk bude u výstupu trpět. Bez tohoto aspektu se himálajské lezení neobejde, neboť člověk vystupuje do nadmořských výšek nad sedm tisíc metrů, kde vysloveně trpí po několik dalších dní. Lezec, který se do tohoto druhu horolezectví pouští, by měl s touto skutečností předem počítat. Připravuješ v tomto ohledu nějak speciálně svou psychiku? Ne, žádný mentální trénink nemám. Tvé výstupy připomínají schodiště, kde jednotlivé stupínky představují Kangtega, Meru, Nuptse a nyní prvovýstupy na osmitisícovky. Kde má toto schodiště vůbec konec? Existují v himálajském horolezectví nějaké limity? Určitě se může podařit překonat alpským stylem i ty nejnáročnější stěny, což ale bude nesmírně obtížné. K těm problematickým stěnám patří například západní stěna Makalu, jihozápadní stěna Everestu nebo jižní stěna Lhotse. Jsou to krásné stěny, lezecky ale velmi složité, neboť nejtěžší pasáže se nacházejí v osmi tisících. Jejich zlezení možné určitě je, vždy to ale bude ruská ruleta vylezeš nebo nevylezeš? Když se ti výstup podaří, hrají ti pak fanfáry, vyhledávají tě novináři a jsi borec. Když ti výstup nevyjde, zahyneš. Když máš pěkné počasí, dokážeš toho zlézt hodně. Když se ale zhorší, výstup někdy začne být neřešitelný. Něco podobného nás potkalo v roce 2007 na Jannu. Devátý den ve stěně mi omrzly prsty, jejichž konečky mi zčernaly. A to bylo jen zhoršené počasí, za kterého jsme dokázali sestoupit. Nedovedu si představit, co by se dělo, kdyby přišla bouře. Když jsme náš záměr před výstupem konzultovali s Francouzi, říkali nám: Když vám vyjde počasí, tak je to možné. Kdyby se ale zhoršilo, jediná cesta dolů vede přes druhou stranu. Jenže tam je několik ledovců a ledopádů, kde bychom se asi ztratili. Alpský styl v Himálajích je tedy dost velká loterie. Ptal ses na lidské možnosti v himálajském horolezectví. U těch nejobtížnějších stěn ti výstup zabere zhruba deset dní, po kterých musíš být ve skvělé formě, což je někdy téměř nemožné. Musíš si vše dobře do nejmenšího detailu promyslet, velkou roli Valerij při drytoolingovém lezení v cestě Thriller na Stanley Headwallu nedaleko Calgary v Kanadě Valerij (vpravo) a Viktor Afanasiev pod Annapurnou při neúspěšné výpravě na jaře

56 určitě hraje i intuice. Po celou dobu je chladno, mínus třicet stupňů. K tomu vítr, nedostatek kyslíku. Prostě nelidské podmínky. Jak dlouho jsi schopen takovou zátěž vydržet? Lidské možnosti přece nejsou neomezené a určitě existují hranice, čeho je člověk schopen. Ale kdo ví? Třeba se za nějaký čas na skalách objeví nějací mutanti, kteří lezení ve velkých stěnách posunou zase o kousek dál. Vždyť na skalkách už není nic neobvyklého, když někdo začne s lezením a za půl roku už leze osmičky. Přitom nechápu, jak to mohou jejich prsty zvládnout. A kam bys to chtěl ještě posunout ty sám? Co plánuješ do budoucna? Himálaj se stal mým nejoblíbenějším pohořím, o čemž bylo rozhodnuto již během mých prvních výprav. Výstupy v něm pro mne představují tu nejvyšší podstatu lezení, které bych se chtěl ještě po nějaký čas věnovat. V roce 2009 bych rád dokončil svůj projekt z roku 2008, tedy uskutečnit vyhlédnutý prvovýstup na velmi krásnou osmitisícovou horu Gasherbrum II. Také mne přitahuje západní stěna Gasherbrumu IV s možnosti nové trasy. Vše ale záleží hlavně na penězích, zda-li se mi podaří sehnat potřebný dostatek. listopad 2008 Smíchovský festival alpinismu, Praha Rád bych touto cestou poděkoval Láďovi Jiráskovi, který nám setkání s Valerijem Babanovem umožnil a bez jehož laskavosti by článek nemohl vzniknout. text foto Martin Krejsa Pepe Piechowicz a archív Valerije Babanova 1) Pětiletá historie neúspěšných pokusů o zdolání Lhotse Middle, v té době nejvyššího nezlezeného štítu světa, byla ukončena v květnu Na vrchol vylezlo ve třech sledech devět členů ruské výpravy z celkového počtu dvanácti, jmenovitě: Alexej Bolotov, Petr Kuzněcov, Jevgenij Vinogradskij, Sergej Timofjejev, Jurij Košelenko, Nikolaj Gilin, Gleb Sokolov, Vladimír Janočkin a Viktor Volodin. Všichni používali od výšky metrů kyslíkové přístroje. Celková délka výstupu z Jižního sedla na vrchol Lhotse Middle činí okolo metrů. 2) Miss Elizabeth Hawley (nar v Chicagu) se v roce 1960 trvale usadila v Nepálu. Od té doby nepřetržitě sleduje veškeré horolezecké dění v nepálském Himálaji. Stala se uznávaným zdrojem informací o himálajském horolezectví, i když sama horolezectví nikdy neprovozovala. Zprávy o expedicích pravidelně zveřejňuje ve všech důležitých horolezeckých časopisech. 3) První výstup na vrchol JV hřebenem se podařil družstvu, které tvořili Robert Paragot, Paul Kellar, René Desmaison a Šerpa Gyalzen Mitchu. O den později výstup zopakoval Jean Ravier, vedoucí výpravy Lionel Terray a Šerpa Wangdi. 4) Anatolij Bukrejev jeden z nejvýznamnějších vysokohorských horolezců své doby. Vystoupil na 11 osmitisícových vrcholů bez použití kyslíku, na některé z nich včetně Mount Everestu několikrát. Narodil se v Rusku, ale později se usadil v Kazachstánu. Proslul svým hrdinským jednáním při známé tragédii na Mount Everestu v roce Zahynul v Nepálu pod lavinou při pokusu o zimní výstup jižní stěnou Annapurny. 5) Samospasatělnaja komanda nejméně tříčlenné družstvo, aby v případě havárie mohl jeden z trojice zajistit pomoc. 6) GHM (Groupe de Haute Montagne) elitní, vlivná a ve světě uznávaná francouzská horolezecká organizace, kterou jako odnož Francouzského alpského klubu založili v roce 1919 Jacques a Tom de Lépiney s Paulem Chevalierem a Henrym Bregeaultem. Jeho předními členy se v pozdějším období stali mj. Armand Charlet a Alfred Coutter a roku 1930 také Pierre Allain. Organizace má náročné podmínky členství. Otevřená je i zahraničním horolezcům. 7) ENSA (École nationale de ski et d alpinisme) je věhlasná francouzská škola horských vůdců, sídlící v Chamonix. Byla založena v roce 1942 horským vůdcem Marcelem Bozonem a působily v ní slavné osobnosti jako např. Armand Charlet (ředitel), Patrick Berhault, René Desmaison (instruktor 1960 až 1963), Gaston Rébuffat nebo Lionel Terray (instruktor ). 8) Jean-Christophe Lafaille ( ) jeden z nejlepších francouzských horolezců všech dob, který mnoho svých výstupů v Alpách i Himálaji podnikal sólově např. zimní sólové zřetězení deseti alpských klasik za 16 dní v roce 1995, přechod Gasherbrum I a II v roce 1996, SV stěna Manaslu v roce 2000, prvovýstup na Makalu II v roce 2004 nebo zimní výstup na Shiha Pangmu JZ stěnou v roce Zahynul v lednu 2006 při sólovém pokusu o první zimní výstup na Makalu. 9) Shangri-La (Šangri-La) je smyšleným místem, které se objevuje v knize Lost Horizon (1933, v češtině Ztracený horizont) od britského autora Jamese Hiltona. Shangri-La je v této knize popsáno jako mystické údolí nacházející se na západním konci hor Kunlun, které je vedeno klášterem lámů. Shangri-La se stalo synonymem pro ráj na zemi, ale jedná se také o mýtickou himálajskou utopii, zemi žijící v neustálém míru a štěstí, izolované od okolního světa. Toto slovo také připomíná snění o exotickém Orientu, který je pro mnohé obyvatele tzv. Západního světa místem záhad a tajemství. Příběh o Shangri-La je také založený na mýtu o městě Shambhala, který má své místo v tibetské buddhistické tradici. 10) Piolet d Or je jedno z nejvýznamnějších horolezeckých ocenění, které od roku 1991 každoročně uděluje francouzský časopis Montagnes a elitní francouzský klub horských vůdců Groupe de Haute Montagne. Valerij Babanov narozen 10. listopadu 1964 v ruském Omsku Jeden z nejvýznamnějších alpských a himálajských horolezců současnosti od roku 1995 člen elitního francouzského klubu horských vůdců GHM Group de Haute Montagnes 2002 absolvent ENSA École nationale de ski et d alpinisme, francouzské školy horských vůdců v Chamonix, dodnes jediný vůdce z Ruska s mezinárodním diplomem UIAGM Union Internationale des Associations de Guides de Montagnes (mezinárodní federace asociací horských vůdců) profesionálního horského vůdce Přehled nejvýznamnějších výstupů do roku výstupů ve velkých stěnách klasifikace TD a TD+ 8 výstupů na sedmitisícové vrcholy bývalého Sovětského svazu, 2 z nich rychlostním stylem ze základního tábora a zpět za jeden den Pik Korženěvské (7.108 m) a Pik Lenina (7.134 m) 1993 Mt. Baichechekey (4.515 m), údolí Ak-Sai, oblast Ala Archa, západní Ťan-Šan, Kyrgyzstán, sólovýstup ledovým kuloárem, klas.td, květen Mt. Free Korea (4.740 m), S stěna), údolí Ak-Sai, oblast Ala Archa, západní Ťan-Šan, Kyrgyzstán, sólovýstup kuloárem severní stěny cestou Henry Barbera z roku 1976, klas.td+ (5B) 1994 Mt. Admiralteets (5.090 m), oblast Aksu, Pamiro-Alaj, Kyrgyzstán, sólovýstup cestou V.Bashkirov z roku 1985 za 7 dní, klas.ed (6A) Korona (Crown Peak, m), údolí Ak-Sai, oblast Ala Archa, západní Ťan-Šan, Kyrgyzstán, sólovýstup Z žebrem 5. pilíře 1995 Grandes Jorasses, S stěna, Francouzské Alpy, sólovýstup cestou Linceul Ice za 6 hod., klas.td+ Mont Blanc du Tacul, Francouzské Alpy, sólovýstup cestou Modica/Noury za 3,5 hod., klas.td+, 550 m Mont Blanc, Grand Pilier d Angle, Francouzské Alpy, sólovýstup cestou Dufour/Frehel za 4 hodiny, klas.td+ Grande Capucin, V stěna, Francouzské Alpy, sólovýstup kombinací cest Direct a Bonatti za 2,5 dne, klas.ed Petit Dru, Z stěna, Francouzské Alpy, sólovýstup Americkou direttissimou za 7 dní, klas.ed Washington Column, Yosemity, sólovýstup cestou Prow, klas.5.10a/a2, 500 m, 10. až El Capitan, Yosemity, sólovýstup cestou Zodiac, klas.5.11/a3+, 750 m, Grandes Jorasses, S stěna, Francouzské Alpy, sólovýstup kuloárem MacIntyre, klas.ed3 (6b), Lhotse (8.516 m), první výprava do Himálají, dosažen hlavní vrchol; neúspěšný pokus o traverz Lhotse-Lhotse Middle-Lhotse Shar, při němž po dosažení vrcholu Lhotse zahynul vedoucí výpravy Vladimír Baškirov 1998 Petit Dru, Z stěna, Francouzské Alpy, prvovýstup Lena s Jurijem Košelenkem za 9 dní Lhotse Shar (8.400 m), Himálaj, neúspěšná výprava 1999 Mt.Barille (2.332 m), Aljaška, sóloprvovýstup Forever More, klas.6a, 900 m, Grandes Jorasess, S stěna, Francouzské Alpy, sóloprvovýstup Eldorado na Pt.Whymper, klas.ed+ (6b), m, Kangtega (6.799 m), S stěna, Himálaj, sóloprvovýstup, klas.ed+ (5c/6a, A2/A3, M6), m, Central Meru Peak (6.310 m), Shark s Fin, Garhwalský Himálaj, sóloprvovýstup Shangri La, klas.ed (5c/6a, A1/A2, M5), m, 17. až Nuptse East (7.804 m), JV pilíř, Himálaj, prvovýstup Měsíční sonáta s Jurijem Košelenkem, klas.6b/a3/90 stupňů, m, celková délka výstupu m, září-říjen, na vrcholu Mt. Temple (3.543 m), S stěna, Kanadské Skalisté hory, Sphinx Face, 1.zimní a celkově druhý výstup, klas.v/5.9/a2, spolulezec: Raphael Sawinski Mt. Yamnuska (2.240 m), J stěna, Kanadské Skalisté hory, CMC Wall, klas.5.11a, 315 m, spolulezec: Raphael Sawinski Mt. Sarrail (3.173 m), Kanadské Skalisté hory, prvovýstup Riders on the Storm, klas.wi4+, m, , spolulezec: Raphael Sawinski Mt. Amery (3.329 m), Kanadské Skalisté hory, prvovýstup Aurora, klas.wi6, 600 m, , spolulezec: Raphael Slawinski 2005 Mt.Andromeda (3.450 m), Kanadské Skalisté hory, prvovýstup klas.iv, M3/4, 10.4., spolulezec: Raphael Slawinski Mt.Sir Douglas (3.411 m), SV stěna, Kanadské Skalisté hory, prvovýstup alpským stylem, klas.iv, M5, 400 m, 5.5., spolulezec: Mark Toth Mini Moonflower, Aljaška, m, mix, za 6 hodin, spolulezec: Fabricio Zangrilli Mt. Mc Kinley (6.200 m), JZ stěna, Aljaška, prvovýstup Infinite Direct alpským stylem za 14 hodin, klas.m5, 5B, m, spolulezec: Raphael Slawinski Mt. Kidd (2.971 m), V stěna, Kanadské Skalisté hory, klas.v, WI 5, M4, m, za 10,5 hod., spolulezec: Raphael Slawinski Ledové a drytoolingové túry Fire Roasted, Haffner Creek, M10+ Miller Swiller, Stanley Headwall, M10- Thriller, Stanley Headwall, M9- Mojo, Haffner Creek, M8+, flash French Reality, Stanley Headwall, klas.v, WI 6+, 145 m In the Spirit of Crazy Horse, Mt.Wilson (3.260 m), klas.v, WI 6, 80 m Polar Circus, Weeping Wall, klas.v, WI 5, 700 m 2006 Chomo Lonzo North (7.200 m), Z stěna, Himálaj, sóloprvovýstup Malý princ alpským stylem, klas.td+ (5B, M4+), m 2007 Jannu (7.710 m), Z pilíř, Himálaj, prvovýstup alpským stylem, klas.vi, WI+4, 80 stupňů, M5, m, , vrchol , spolulezec: Sergej Kofanov 2008 Dhaulagiri (8.167 m), Himálaj, neúspěšný pokus o prvovýstup v Z stěně alpským stylem, dosažená výška m; úspěšný výstup klasickou cestou SV hřebenem, spolulezec: Nikolaj Totmjanin Broad Peak (8.047 m), Centrální pilíř Z stěny, Karakoram, prvovýstup alpským stylem, klas.vi, WI 5, M6, 90 stupňů, m, vrchol 17.7., spolulezec: Viktor Afanasiev Gasherbrum I (8.067 m), JZ stěna, Karakoram, prvovýstup alpským stylem, klas.vi, WI 4, M5, 80 stupňů, m, vrchol 1.8., spolulezec: Viktor Afanasiev 2009 Annapurna (8.091 m), Z stěna, Himálaj, výstup ukončen pro špatné počasí, spolulezec: Viktor Afanasiev Významné horolezecké ocenění Piolet d Or ( Zlatý cepín ) , 2000, 2001, 2003 nominace na ocenění 2002 držitel ocenění za sólový prvovýstup na štít Meru v Himálaji 2004 držitel ocenění za prvovýstup na Nuptse East v Himálaji Valerij Babanov je jeden z mála světových lezců, který toto ocenění získal dvakrát. Bližší informace viz webové stránky: 56

57 závody Slovácké OUPN ročník otevřeného mistrovství Slovácka, ranking ČHS V sobotu 14. března se do uherskobrodské sokolovny sjelo 20 mužů a 11 žen s cílem poměřit své síly v cestách letošního OUPN, které stavěl Michal Rožek za pomoci Břeti Leblocha a Vojty Hanulíka. Kvalifikace žen a mužů probíhala zároveň a lezlo se flash po předlezení jedním ze stavěčů. Ženy lezly cestu obtížnosti asi 6a. Všechny v ní dokázaly topovat, a tím postoupit do semifinále. Muži lezli delší, trochu vytrvalostní linii asi za 6b+ a viděli jsme 14 topujících (ti postoupili). Po malé úpravě stěny začalo semifinále. Lezlo se opět na flash. Top v ženské cestě asi za 7a daly a do finále postoupily: Vincourová, Nevělíková, Vlašínová, Ondrová, Svobodová, Švecová a Hnízdilová. V mužském semifinále (7b) topovali: Ustohal, Sobek, Škrejpek a Nevělík. Spolu s nimi do finále prošli ještě Harna, Potěšil, Žítek, Němý, Šifra a Eichmeier. V 16:00 bylo zahájeno finále žen, které se už lezlo na OS. Dlouhá, vytrvalostní cesta myslím dobře prověřila a rozřadila všechny závodnice. Jedinou chybou na kráse finálovky žen byl chybějící stup v nástupu, který znemožnil malinkaté Janě Vincourové dosáhnout na druhý chyt. Ovšem ani jinak dobře postavené finále žen neurčilo celkovou vítězku a Soňa Hnízdilová spolu s Katkou Švecovou (obě ve finále top) musely poměřit svoje síly ještě v superfinále. V tom o třídu nádherným způsobem zvítězila zkušená Soňa Hnízdilová. Na Katku Švecovou zůstalo druhé místo, třetí byla Tereza Svobodová. Finále mužů slibovalo napínavý souboj. A opravdu jsme na stěně mohli vidět zajímavou podívanou. Trochu předčasně se s finálovkou rozloučil Filip Fufa Harna (10.). V semifinále fantasticky lezoucí Zdenda Ustohal nedokázal dolézt po malých žlutých chytech do odpočinkového madla těsně před stropem (9.). K madlu se dostal Petr Potěšil (8.) a kousek nad něj do prvních stropových chytů nalezli postupně Žítek (7.) a Němý (6.). Těžké kroky do červených obláčů (pracovně nazvaných zastávka u dvou koz) v první ponorce překonali a část dlouhého stropu ukrojili Sobek a Škrejpek (oba na děleném 4. místě). Druhou ponorku atakoval jako první Martin Šifra a nakonec ho to vyneslo na 3. místo. Jen o teč dál se dostal Aleš Eichmeier (2.). Jako jediný ze závodníků dokázal druhou ponorku pokořit Ondra Nevělík. Když už rozvášněné publikum začínalo věřit, že by mohl dolézt až k závěrečnému krýglu a dát top, případně netopýra a otevřít si zavěšeného (mírně zteplalého) lahváče (čímž by získal zvláštní cenu poroty), Ondra spadl. I tak nádherný výkon a zasloužené první místo. Výsledky finále mužů: 1. Ondřej Nevělík 2. Aleš Eichmeier 3. Martin Šifra 4. a 5. Lukáš Skřejpek a Josef Sobek 6. Miloš Němý 7. Jakub Žítek 8. Petr Potěšil 9. Zdeněk Ustohal 10. Filip Harna Výsledky finále žen: 1. Soňa Hnízdilová 2. Kateřina Švecová 3. Tereza Svobodová 4. Kristýna Ondrová 5. a 6. Romana Vlašínová a Karolína Nevělíková 7. Jana Vincourková Fotky, kompletní výsledky a další na v sekci aktuálně ze závodu. Děkujeme našim sponzorům: Singing Rock, AIX, Hudy sport Zlín, Filtration technology, ČHS, Vichr production, Triop, Hello, Chimpanzee, Varan Outdoor, Barvy - Laky R. Večeřa, Sokol Uh. Brod, Lnice Veletiny, Em-net A dále děkujeme všem, kteří přijeli závodit, pomohli s organizací, fandí nám a mají nás rádi. text foto Břeťa Lebloch Vojtěch Hanulík 57

58 závody Katka Fickuliaková Rosťa Štefánek Střípky z Petrohradského PADání Svět je malý a o náhody v něm není nouze V krajské nemocnici v Ústí nad Labem přistává jednoho letního dne vrtulník, v němž leží pacient se dvěma zlomenými kotníky. Prý spadl ze skály někde u obce Petrohrad. Okamžitě je převezen na lůžku k vyšetření. Ujímá se ho MUDr. Martin Bolcha. Protože není pacient v nikterak vážném stavu, je prostor i pro prohození pár slov o tom, jak k úrazu došlo. Petrohrad? Bouldering? To znám, tam hraju na akci zvané Petrohradské PADání. Ano, ošetřujícím lékařem je onen chlapík s bradkou, který mistrně ovládá svou kytaru v kapele MeGusta, jež letos končila skvělou živou produkci. 58

59 Na značky! Ne, necvičíme spartakiádu, jen si připomínáme takový jeden vypečený kousek, který, ač numericky nejtěžší, se stal jediným nevylezeným bonusem pro ženy. Průvodce vás naladí na 6A, na místě určení najdete na půlmetrovém kameni dvě červené nožičky, stoupnete si na ně a před sebou zahlédnete převislý šutrák s parádní dírou. Já jsem v tom dal kdysi snad 15 pokusů, 15 letů do náruče chytače, který stál naproti mně v převisu pod trefovanou dírou. Žádná z dívek však zřejmě nenašla dost atraktivního chytače a boulder zůstal na ocet. Teda ne úplně. Zaznamenal pár mužských přelezů a dlouhán Kuba do komentáře ke klasifikaci zapsal 7A. Pár čísel a jmen Nejmladší účastník 1 měsíc, v kempu 150 aut, prezentovaných 332, 120 cizinců, 300 boulderů, řízek, guláš nebo smažák za 70 korun, 50 holek, 10 dětí, 264 křídových celobarevných stran průvodce, nejdál přijeli z Moskvy, 1. místo mezi dospělými pro Katku Fickuliakovou a Rosťu Štefánka a 2. místo Layla Mammi a Adam Ondra, bronz brala Aleksandra Balakireva a Martin Spilka, zahráli De Blue, Wanmensonk a MeGusta, zatáhly to firmy Pad, Rock Pillars, Ocún, ČHS, Aix a Climb On. Na krev Vytáhlý šlachovitý borec s dlouhými kudrnatými vlasy. Zhruba hodinu po zahájení závodu nastupuje po kratším krokování do prvního ostrého pokusu střechovitého boulderu Perný den za 8B. Ze stropového madla dynamicky nabírá pravačkou centimetrovou lištu, levá noha se zhoupne na stup nad spodní rukou. Levá ruka poskočí do další centimetrové lišty, pravá přes mezichyt zakotví na sklopené liště na celý článek. Z těchto chytů začíná 7A. Zbývá tedy poskok levou rukou do obrovské pozitivní lišty. Strojovým pohybem levá ruka míří k tomuto topu. Snad několik centimetrů pod ním však náhle borci smekává pravá ruka z oblé lišty a ten padá. Ozve se řev, vytryskne krev. Tři prsty pravé ruky jakoby přejely dobře nabroušený kuchyňský nůž. Lezec balí prsty do vrstev toaletního papíru a snaží se zastavit krvácení. V ten okamžik si každý z diváků řekne: Skončil Za hodinu se však Adam Ondra pouští do famózního stropu za 8A+. text foto Petr Resch Marek Rottenborn Nelly Kudrová Ondra Beneš Vývoj Nejdříve se hákovalo, pak se lezlo s lanem, teď se leze bez lana. Takhle nějak vypadal vývoj lezení na Petrohradu. A v momentě, kdy se sejde tolik lidí najednou, to platí dvojnásob. S vrstvou bouldermatek pod nohama nemůže tedy nikoho překvapit, když mine ve stěně nýt, skobu, kruh nebo všechno v jednom boulderu. Letos byly právě tyto linie jedněmi z nejoblíbenějších. Suchej rohlík (nýt), dříve VII+, nyní 6A, Kleptománie (2 nýty), dříve IX-, dnes 7A+, či Klasik (skoba, kruh, skoba, původně VI+, dnes 5C), který mohutně zkoušel Phillipe Ribiere, známý to Frantík se zdravotně postiženýma končetinama. Vznikají ale i highbally nové, jedním z nejoblíbenějších byla Aréna (7A+). A tady se jako parádní srdcařka představila Slovenka Katka Fic ku liaková, která po několika parádních letech dolů boulder ukořistila. Důstojný to skalp pro budoucí vítězku. 59

60 závody Lokal Blok Monster Další díl z pravidelného seriálu Lokal Blok Monsters, tentokrát konaného jako český pohár v boulderingu, je již za námi, a proto přinášíme nejžhavější informace. Přestože nás sobotní ráno přivítalo lehce uplakaně, poslední týdny nabízely nejen lezcům dokonalé počasí pro krásné jarní lezení na skalách. Mnoho z nich proto vyrazilo raději do skal, což se lehce odrazilo na množství účast- Kvalifikace žen odstartovala v 10 hodin a holky se musely poprat s pěti připravenými bouldery. Probíhala systémem on-sight, podle pravidel českého poháru. Do finále postoupilo osm z nich v čele s Nelly Kudrovou a Silvou Rajfovou, které obě topovaly všechny bouldery. Bouldery působily velice vyrovnaně a v časovém limitu pěti minut si holky i příjemně zalezly. Následovala kvalifikace mužů. Bouldery byly evi- níků. Přesto se ale ukázalo hodně boulderistů z české lezecké špičky, a tak o podívanou rozhodně nebyla nouze. Do Lokalu se tedy sjelo 23 mužů a 9 žen, kteří zabojovali o co nejlepší umístění na pěkných boulderech ze stavitelské dílny Olina Klapala a Martina Spilky. sterku Byly pro ně připraveny čtyři finálové bouldery, na které měly opět časový limit pěti minut. Finále také probíhalo systémem on-sight. Výkony holek byly velice atraktivní a nakonec potvrdila svou formu Nelly Kudrová (Rock Pillars, Ocún, Boulder Shop), která zvítězila počtem čtyř topů a minimem pokusů. Hned v závěsu byla Silvie Rajfová (Rajče, Sokol Brno, Triop, Singing Rock), také s počtem 4 topů a na třetím místě se umístila Lenka Černá (Saltic, USK Slavie Ústí nad Labem) se třemi topy. Chlapi odstartovali své finále o půl šesté a ozkoušeli také čtyři velice rafinované bouldery Olina a Martina. Bylo jasné, že se vyplatí i přemýšlet, i když síla byla bezpochyby také nutná. Na chlapské finále dorazil již i větší počet diváků, a tak atmosféra byla příjemně závodní a o fandění nebyla nouze. Diváci se snažili, a snad i to nejvíc pomohlo Radovanu Součkovi (Mejcup, Horizontála Brno), který jako jediný zvládl topnout všechny čtyři bouldery. Na druhém místě se se třemi topy umístil Ondřej Nevělík (HK Pálavský věšák) a třetí skončil David Kozel (Rock Pillars) také se třemi topy. Oceněni byli závodníci i závodnice do šestého místa. Za své výkony získali krásné věcné ceny od firem HUDY Sport, Enervit, Sensor a Saltic. Dále každý získal jednodenní pas do fit centra Holmes Place. Nelly dostala poukaz na Boat Camp s Hankou Dvorskou. První tři vyhlášení v obou kategoriích získali poukazy na nákup zboží Devolt a Bergans od firmy Norská móda v hodnotách 1.500, a 500 korun. Tímto děkujeme i dalším sponzorům, díky kterým mohly být závody uskutečněny, jako jsou DKNV stavební, Pilsner Urquell a Emil Franěk z Paracentra.cz, jehož tandemový seskok byl vylosován v závěru večera. Získala ho Lenka Černá, která bude muset překonat strach z výšky a užít si i jiný pohled na zem shora. Hlavní dík patří samozřejmě ČHS, který celý závod zaštítil. Tímto všem sponzorům děkujeme. Věříme, že závodníci i diváci si přišli na své i díky pěkným a fotogenickým boulderům obou stavitelů, a budeme se těšit na další setkání při podobných příležitostech. Další informace a kompletní výsledky naleznete na dentně o poznání těžší již od začátku a chlapi museli pořádně zabrat, aby se probojovali do finále. Nakonec postoupilo dvanáct nejlepších v čele s Ondrou Nevělíkem, Janem Chválou a Kubou Hlaváčkem. Ve 3 hodiny byla uzavřena izolace pro ženy a o půl hodiny později už holky bojovaly o nejlepší Montext foto Lokal Blok archiv 60

61 Skialpinistické preteky Bokami Západných Tatier 2009 poznajú svojich víťazov V nedeľu sa skončil trojdňový skialpinistický pretek dvojíc s názvom Bokami Západných Tatier, pod záštitou Slovenského horolezeckého spolku JAMES. Preteku sa zúčastnilo 46 pretekárov zo Slovenska a Českej republiky. Celkovými víťazmi etapových pretekov sa stala dvojica skialpinistov Tomáš Kucík a Lukáš Trizna z HO James Bobrovec. Organizátori preteku z dôvodu vysokého lavínového nebezpečenstva po konzultácii s Horskou záchrannou službou prispôsobili profily tratí tak, aby nevystavili pretekárov možnému riziku. klub HS Orlické hory), ktorí stratili na prvých pretekárov 5 minút. Štart druhej etapy bol v sobotu v Zuberci na Kope pod Zverovkou. Pretekárov povzbudzovali aj lyžiari na zjazdovke v Spálenej doline, kadiaľ viedla časť trate. Síce sa ukázalo slnko, ale o to horšie podmienky im pripravil vietor na Prednom Sa- Poslednú etapu sme odštartovali v Žiarskej doline, kde pred niekoľkými dňami spadla 100ročná lavína. Organizátori preto zvolili bezpečnú trasu, kde nehrozilo nebezpečenstvo odtrhu lavín. Pretekárske dvojice sa popasovali s ťažkým mokrým snehom a ako prví do cieľa dorazili opäť T. Kucík s L. Triznom z HO Ja- Termín pretekov bol veľmi ohrozený. Po neustálom 2týždňovom snežení vysoko stúplo nebezpečenstvo odtrhu lavín, preto po uvážení situácie všetci organizátori upravili profily tratí, aby neohrozili bezpečnosť pretekárov. Keďže sa nekonali prechody cez sedlá, každá etapa mala štart aj cieľ na tom istom mieste. Práve táto zložitá situácia a pád 100ročnej lavíny 2 dni pred pretekom odlákala viacerých pretekárov. Prvá etapa mala štart pri chate Ďumbier v Bobroveckej doline. Na trať sa vydalo 23 dvojíc. V premenlivom počasí pretekári prekonávali vrchol Babiek, Veľkej Kopy až na Ostrú, kde ich čakal nepríjemný nárazový vietor. Späť hrebeňom, cez Babky zlyžovali panenským snehom až do cieľa pri chate Ďumbier. S touto etapou sa najlepšie vysporiadala domáca dvojica Tomáš Kúcik a Lukáš Trizna (HO JAMES Bobrovec). So stratou 2 minút a 12 sekúnd prišla dvojica Milan Madaj (AKL VK Alpine Pro Ski Trab team) z Bobrovca a Roman Kuczynski (TJ TZ Třinec), na treťom mieste skončila dvojica Jan Pochobradský, Jan Hepnar (Skialpin latíne. Podľa slov niektorých pretekárov by sa dalo povedať, že víchrica ich priam zhadzovala na zem. Víťazstvo druhej etapy patrilo opäť mladým skialpinistom T. Kucikovi a L. Triznovi s náskokom 40 sekúnd pred M. Madajom a R. Kuczynskim. Na treťom mieste prišli Peter Gebura a Milan Pisarčík (HO James Dolný Kubín) so stratou 2 min a 15 sekúnd. mes Bobrovec, ktorí sa stali aj celkovými víťazmi pretekov. V tesnom závese za víťaznou dvojicou skončili skúsení skialpinisti M. Madaj (AKL VK Alpine Pro Ski Trab team) z Bobrovca a R. Kuczynski (TJ TZ Třinec) a na treťom mieste sa umiestnili M. Pisarčík a P. Gebura (HO James Dolný Kubín). Pretekári počas troch dní absolvovali prevýšenie m. Organi- 61

62 závody zátori tohto jedinečného podujatia, ktorého neoficiálny druhý ročník sa skončil v nedeľu , pomyselne spojili doliny a previedli pretekárov Bokami Západných Tatier Roháčov. Podrobnosti, fotky a iné: Smekám před tím, co jste udělali pro to, aby se letošní třídenní závod BO- KAMI Západných Tatier vůbec uskutečnil. Počasí vám moc nepomohlo a spíše přidělalo hlubokou vrásku na čele. Ale z mého pohledu jste se s celou akcí vypořádali jako málokterý pořadatel podobných závodů. Vše bylo super. Ubytování, tratě, přepravování autobusem. A dá se říct, že i počasí se nakonec docela vydařilo. Vždyť i v neděli začalo pršet až po dojezdu posledních závodníků. Chtěl bych poděkovat všem, kteří na nás trpělivě čekali ve vichřici na hřebenech, než jsme se k nim dovlekli, abychom mohli etapy dokončit. Obdivoval jsem, že na nich nebyla vidět ani známka naštvanosti, ale naopak vlídným slovem v nás aktivovali zbytky sil. Nezbývá mi než vám ještě jednou poděkovat a popřát vám, aby Bergans Český pohár ve skialpinismu 2009 se příští ročník mohl uskutečnit v plném rozsahu. Tesne po preteku poďakoval český pretekár Jiří Tafi Tauchman A prečo vlastne Bokami? Už naši starí otcovia a praotcovia nám zanechali krásne názvy a pomenovania, ktoré vychádzali z ich života tak, ako ich aj oni dostali do vienka. Či už boli pastieri, drevorubači alebo gazdovia, keď sa vybrali do hôr, vravievali ideme do bokou. Vyháňali statok prťami do bokou a vedno pili vodu, ktorá tiekla cícerkom dolinou. Tak ako chodievali oni, aj my pôjdeme bokami, nielen súťažiť, ale aj obdivovať naše hory, ktoré nás pozorujú od vekov... Partneri podujatia: James, Horská záchranná služba, Treksport, Yak steam, Bioderma, Hudy sport, Nay elektrodom, Xenia, Buff, Trangoworld. Za organizátorov text foto Michal Danko a Maroš Rusina archiv hý závod byl na Javorovém v Beskydech a byl v letošní sezóně důležitý pro nominaci českých reprezentantů na Mistrovství Evropy v Itálii. Současně zde proběhlo porovnání výkonnosti mezi českými, polskými a slovenskými závodníky, protože závod byl 1. kolem Středoevropského poháru. Závod systémem start cíl pro jednotlivce se konal za nepříznivých sněhových podmínek. Za třetím závodem Českého poháru a druhým závodem Středoevropského poháru putovali závodníci do polského Zakopaného, kde na Pro letošní zimní sezónu vyhlásil Český horolezecký svaz komise závodního skialpinismu již XV. ročník Českého poháru ve skialpinismu, tentokrát za finanční podpory firmy Bergans. V průběhu zimy se uskutečnilo v rámci poháru celkem šest závodů, čtyři na území ČR a po jednom v Polsku a na Slovensku. Jeden závod byl součástí Středoevropského poháru. První závod se uskutečnil v Rokytnici nad Jizerou a konal se jako závod jednotlivců, jediný závod uskutečněný systémem rallye. Drurozdíl od závodu v Beskydech napadl nový sníh a tratě musely být na poslední chvíli změněny. Polský závod proběhl systémem start cíl. Krátce po návratu reprezentantů z Mistrovství Evropy se uskutečnil přeložený noční závod v Janských Lázních systémem start cíl jednotlivců. Závod pod názvem Noc tuleních pásů byl poslední prověrkou před Mistrovstvím republiky o tři týdny později ve Špindlerově Mlýně. Předposlední závod a vyvrcholení závodní sezóny pro české závodníky ve Špindlerově Mlýně proběhl pro jednotlivce systémem start cíl. Český pohár a současně Středoevropský pohár byl zakončen těžkým závodem dvoučlenných družstev start cíl ve Vysokých Tatrách na náročných tratích na jarním sněhu. Celkem se všech závodů Českého poháru v letošním roce zúčastnilo 698 závodníků. V celkovém hodnocení bodovalo celkem ve všech sedmi závodních kategoriích 194 závodníků. Při všech závodech byly také vyhlášeny kategorie pro příchozí muže i ženy, kteří bojovali o prvenství na zkrácených tratích. Celkové výsledky Bergans Českého poháru ve skialpinismu pro rok 2009: Kadeti: 1. Matěj Švec, Ski Alp Club 2. Petr Adámek, AKLVK Alpine Pro Skitrab team 3. Jan Těšík, Ski + Go Trojanovice Kadetky: 1. Petra Volfová, AKLVK Alpine Pro Skitrab team 2. Barbora Volajová, SR 3. Jana Kováčová, SR Junioři: 1. Radoslav Groh, AKLVK Alpine Pro Skitrab team 2. Ondřej Fejfar, AKLVK Alpine Pro Skitrab team 3. Filip Szluar, HO Mosty Juniorky: 1. Jana Nekvindová, AKLVK Alpine Pro Skitrab team 2. Karolína Grohová, AKLVK Alpine Pro Skitrab team 3. Simona Triznová, SR Veteráni: 1. Josef Hepnar, SAK HS Orlické hory 2. Roman Kuczynski, SK SKIALP Beskydy 3. Jiří Kalousek, SAK HS Orlické hory Ženy: 1. Petra Bánská, Ski Alp Club Špindlerův Mlýn 2. Dita Formánková, AKLVK Alpine Pro Skitrab team 3. Martina Smitková, Klub Koloběh Plzeň Muži: 1. Peter Svatojanský, SR 2. Miroslav Duch, AKLVK Alpine Pro Skitrab team 3. Michal Štantejský, Ski Alp Club Špindlerův Mlýn Mistři republiky ve skialpinismu pro rok 2009: Kadeti: Matěj Švec, Ski Alp Club Špindlerův Mlýn Kadetky: Petra Volfová, AKLVK Alpine Pro Skitrab team Junioři: Radoslav Groh, AKLVK Alpine Pro Skitrab team Juniorky: Karolína Grohová, AKLVK Alpine Pro Skitrab team Veteráni: Roman Kuczynski, SK SKIALP Beskydy Ženy: Petra Bánská, Ski Alp Club Špindlerův Mlýn Muži: Michal Štantejský, Ski Alp Club Špindlerův Mlýn Celkové výsledky Středoevropského poháru ve skialpinismu pro rok 2009: Kadeti: 1. Matěj Švec, ČR 2. Petr Adámek, ČR 3. Jan Těšík, ČR Kadetky: 1. Petra Volfová, ČR 2. Barbora Volajová, SR 3. Jana Kováčová, SR Junioři: 1. Radoslav Groh, ČR 2. Ondřej Fejfar, ČR 3. Andrej Škovrán, SR Juniorky: 1. Simona Triznová, SR 2. Michaela Danková, SR 3. Jana Nekvindová, ČR Veteráni: 1. Roman Glajcar, ČR 2. Roman Kuczynski, ČR 3. Milan Blažko, SR Ženy: 1. Claudia Tasz, PL 2. Lucia Pastorková, SR 3. Justina Zyszkowska, PL Muži: 1. Peter Svatojanský, SR 2. Juraj Laštík, SR 3. Miroslav Duch, ČR Kompletní výsledky najdete na adrese: text foto Pavel Jirsa předseda komise závodního skialpinismu při ČHS archiv 62

63 závody děti Druhé kolo Tendon cupu zná vítěze Hodně síly v rukou i nohou potřebovali sportovní lezci, kteří zamířili na umělou stěnu v Pustiměři. V sobotu se v tamní tělocvičně uskutečnilo druhé kolo lezecké soutěže na obtížnost, tzv. Tendon cup. Po úvodním olomouckém podniku přišla na řadu pustiměřská stěna, na kterou si přijeli změřit síly hned v několika kategoriích jak chlapci, tak děvčata. V soutěži startovala řada oddílů ze všech možných míst celé republiky. Nechyběli jak domácí zástupci, tak lezci z prostějovského, frýdeckomísteckého, pardubického, brněnských a dalších družstev. Závodníci byli rozděleni do čtyř kategorií podle pohlaví a věku. Soutěže se zúčastnilo 99 startujících. Jednotlivé cesty jsme postavili tak, aby odpovídaly výkonnosti dětí. Za to je třeba poděkovat Jardovi Jordánovi z Jeseníku. Snažíme se udělat takovou cestu, aby si všichni zalezli a neodpadali například v jednom místě, uvedl organizátor akce a trenér pustiměřského oddílu Rebel Zdeněk Polišenský. Cesty předlézal zkušený Lukáš Škrejpek a Jana Vincourová. V samotném závodě z domácích bodoval Marek Švarc, který obsadil třetí místo ve skupině D, pátý skončil Kryštof Pacejka. V děvčatech bodovala na prvním místě v déčku Terezie Laubrová a devátou příčku získala Klára Látalová. V céčku skončil Dan Kolařík na místě šestém. V nejstarší dívčí kategorii A proměnila svůj výkon ve stříbro Michaela Zbořilová. Michal Soural, startující ve stejné kategorii, obsadil mezi chlapci deváté místo. Závěrečného vyhodnocení a rozdání cen se zúčastnil starosta obce Pustiměř pan Nevřala. Co nesmíme zapomenout, je poděkování všem, kteří jakýmkoli způsobem pomohli s přípravou a průběhem závodů a za vstřícný přístup a podporu ředitele Základní školy v Pustiměři pana Miroslava Zourka. Současně děkujeme celé řadě sponzorů, kterými byly: ČHS, Lanex Bolatice, Triop Zlín, Obecní úřad Pustiměř, Tovap Michael Zbořil, firma Trasig, Vodafone, pivovar Starobrno, Agence, pekařství Klanica, Moravia Tisk, Prosport, Info Vyškov, Hostinec u Karla se svými specialitami na grilu a další. Díky všem a za rok v Pustiměř AHOJ!!! Výsledky v jednotlivých kategoriích Kategorie D, chlapci, děvčata 1. Marek Miřejovský H-Team Pardubice Terezie Laurová H.O. Rebel Pustiměř, Triop 2. Jan Švec Club sportů Jihlava Veronika Peltrámová SmíchoFF 3. Marek Švarc H.O. Rebel Pustiměř Tereza Sadílková HO SK Železárny Prostějov Kategorie C 1. Oldřich Hanák HO Frýdek-Místek Veronika Scheuerová HK Lanškroun 2. Pavel Krůtil HK Pálavský Věšák Anna Peichlová HK DDM Lanškroun 2. Jan Melnar Rocky Monkeys Brno Lucie Urbanová Rocky Monkeys Brno Kategorie B 1. Jan Kříž SAMS Líšeň Brno 1. Jana Bartyzalová HK Pálavský Věšák 2. Petr Čermák HO Jeseník Lenka Gondorová HK Pálavský Věšák 3. Jan Petrželka HKM Orlová Eva Prabišová Rocky Monkeys Brno Kategorie A 1. Michal Krček HO Adrenalin Prostějov Romana Vlašinová SPL Pustiměř, Triop 2. Tomáš Uhlíř HK Babí lom Kuřim Michaela Zbořilová H.O. Rebel Pustiměř, Triop 3. Jaroslav Vystavěl SPL Pustiměř Eva Křížová SAMS Líšeň text Zdeněk Polišenský, H.O. Rebel Pustiměř Tendon Cup Olomouc Je to ostuda, článek z Pustiměře je už na světě a článek o prvním závodě letošního Tedon cupu zatím nikde. Je to ostuda, ale nikdo z nás není žádný psavec. Žádáme tedy tímto o omluvu za pozdní dodání naší kolektivní práce. Jako každý rok začaly přípravy na závody se začátkem týdne. Po dopravě lešení ze školního sklepení do tělocvičny se všichni naši mládežníci vrhli na chyty, které bylo jako každý rok nutno sundat ze stěny a očistit. Tohoto úkolu se zhostili na výbornou (někteří na jedna mi nus). Během týdne, už bez mládežníků, vznikaly během dohadování, přelézání i občerstvování závodní cesty pro dětičky i mládež do 16 let, kteří v sobotu kolem 8. hodiny kvalitně zaplnili tělocvičnu. Pro tentokrát jsme obtížnost cest odhadli dobře, takže mládežníci nekomplikovali rozhodování o nejlepších potřebou superfinálových cest. Snad jen nejmladší (do 10 let), a ti museli mít superfinálovky dvě. Holt, vždycky se najde někdo, komu podáte prst a chtěl by celou ruku. No, na konec všechno dobře dopadlo a mohli jsme rozdávat ceny pro nej- lepší. Výsledkové listiny jsou k mání na webu ČHS a myslím, že je není třeba nijak komentovat. Po částečném uvedení tělocvičny do skoro původního stavu se spousta pořadatelů i pouhých přihlížejících vrhla na stěnu a pokoušeli cesty mládežníků. Jejich funění a vzájemné povzbuzování nebylo pro tvrdou muziku z bajkových a frírajdových videí (které neúnavně promítal Vikošek) skoro slyšet. Takže nám závodnická atmosféra vydržela asi tak do osmé večerní. Pak Prdelinka usoudil, že už si způsobil dostatečné bandasky a vydal pokyn ke sladění nástrojů. Tím začal poněkud opožděný Horovalentýn, ale to už je na jiný článek. To by bylo asi tak vše, jenom bych vás všechny poprosil po přečtení tohoto našeho výplodu o minutu ticha za zkyslej guláš. Několik málo šťastlivců, kteří ho jedli v nezkyslém stavu můžou potvrdit, že se vydařil. Dík, zdar za rok v Olomouci text foto Bin (úpravy Prdelinka) Roman Cuberek 63