VÝZNAM CT PŘI ŘEŠENÍ NĚKTERÝCH DIAGNOSTICKÝCH PROBLÉMŮ V OSTEOLOGII

Transkript

1 FAKULTA ZDRAVOTNICKÝCH STUDIÍ Studijní program: Specializace ve zdravotnictví B 5345 Radka Váchalová Studijní obor: Radiologický asistent 5345R010 VÝZNAM CT PŘI ŘEŠENÍ NĚKTERÝCH DIAGNOSTICKÝCH PROBLÉMŮ V OSTEOLOGII Bakalářská práce Vedoucí práce: MUDr. Otto Kott, CSc. PLZEŇ 2013

2 Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a všechny pouţité prameny jsem uvedla v seznamu pouţitých zdrojů. V Plzni dne vlastnoruční podpis

3 Tímto bych chtěla poděkovat MUDr. Ottu Kottovi, CSc. za odborné vedení práce, poskytování rad, materiálních podkladů a věcných konzultací. Děkuji MUDr. Ivě Hankové za výběr a poskytnutí kazuistik a v neposlední řadě prof. Vladimíru Paličkovi, M.D., Ph.D., dr.h.c. za jeho laskavost a ochotu při poskytování cenných informací.

4 Anotace Příjmení a jméno: Váchalová Radka Katedra: Katedra záchranářství a technických oborů Název práce: Význam CT při řešení některých diagnostických problémů v osteologii. Vedoucí práce: MUDr. Otto Kott, CSc. Počet stran očíslovaných: 46 Počet stran neočíslovaných: 15 Počet příloh: 0 Počet titulů pouţité literatury: 40 Klíčová slova: osteoporóza, kostní tkáň, minerální denzita, resorpce, osteodenzitometrie, zlomenina, absorpciometrie, výpočetní tomografie Souhrn: Práce je zaměřena na nejčastější a nejzávaţnější problém dnešní moderní doby v osteologii, kterým je osteoporóza. Teoretická část popisuje anatomii a metabolismus kostní tkáně, závaţnost osteoporózy u muţů a ţen, její terapii a především její diagnostiku. V praktické části jsou prezentovány kazuistiky pacientů trpících touto nemocí, které poskytla Osteologická ambulance Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem.

5 Annotation Surname and name: Váchalová Radka Department: Department of paramedical rescue work and technical studies Title of thesis: The importance of CT in solving some diagnostic problems in osteology. Consultant: MUDr. Otto Kott, CSc. Number of pages numbered: 46 Number of pages unnumbered: 15 Number of appendices: 0 Number of literature items used: 40 Key word: osteoporosis, bone tissue, mineral density, bone resorption, osteodensitometry, fracture, absorptiometry, computed tomography Summary: The work is focused on the most common and most serious problem in today's modern age osteology, which is osteoporosis. The theoretical part describes the anatomy and metabolism of bone tissue, the severity of osteoporosis in men and women, the therapy and especially its diagnosis. In the practical part are presented case reports of patients suffering from this disease, provided by Osteological ambulance of Masaryk Hospital in Usti nad Labem.

6 OBSAH ÚVOD CÍLE PRÁCE TEORETICKÁ ČÁST ANATOMIE KOSTNÍ TKÁNĚ METABOLISMUS KOSTNÍ TKÁNĚ Osifikace a růst kostí Vývoj kostní hmoty a skeletu PATOGENEZE OSTEOPORÓZY Pagetova choroba KLINICKÉ PŘÍZNAKY OSTEOPORÓZY A KOMPLIKACE RIZIKOVÉ FAKTORY OSTEOPORÓZY DIAGNOSTIKA Klinická diagnostika Biochemická diagnostika Histomorfometrie Zobrazovací metody Radiografie Radiogrammetrie Osteodenzitometrie Ultrasonodenzitometrie Výpočetní tomografie Kvantitativní výpočetní tomografie PREVENCE TERAPIE Indikace k léčbě Medikamentózní terapie Kalcium Vitamin D Estrogen Bisfosfonáty Kalcitonin... 41

7 8.2.6 Stroncium ranelát Parathormon Testosteron a anabolické steroidy Analgetika Vertebroplastika, kyfoplastika Pohybová aktivita EPIDEMIOLOGIE PRAKTICKÁ ČÁST METODIKA PRÁCE KAZUISTIKY Kazuistika 1: Sekundární osteoporóza při kortikoterapii Kazuistika 2: Sekundární osteoporóza při thyreotoxikoze a malnutrici Kazuistika 3: Postmenopauzální osteoporóza Kazuistika 4: Sekundární osteoporóza nejasné etiologie Kazuistika 5: Pagetova choroba DISKUZE ZÁVĚR SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY SEZNAM OBRAZOVÉ PŘÍLOHY SEZNAM ZKRATEK... 60

8 ÚVOD Osteoporóza je závaţné a nejčastější onemocnění postihující kostní tkáň. Je způsobena nadměrným vstřebáváním kostní hmoty oproti výstavbě kostní hmoty nové. Tím dochází k řídnutí kosti a její zvýšené křehkosti. Její incidence se celosvětově neustále zvyšuje v důsledku sniţování Ca v potravě, nedostatku vitaminu D, pohybové aktivity či pohlavních hormonů vlivem fyziologického stárnutí člověka. To se projevuje zejména u ţen po menopauze, kdy dochází ke ztrátě ţenského pohlavního hormonu estrogenu a následně k většímu riziku vzniku osteoporózy. Častými příčinami však mohou být i jiná chronická, endokrinní či revmatická onemocnění. Vzhledem k tomu, ţe se dlouho nijak neprojevuje a člověk o ní téměř neví, vede často k nejzávaţnějším komplikacím tohoto onemocnění, jakými jsou zlomeniny těl obratlů, krčku stehenní kosti nebo dolního předloktí a to i při minimálním násilí a tlaku na kost. V důsledku jejích komplikací roste s incidencí i její morbidita a mortalita a to zejména u starších pacientů. Proto je kladen důraz na aktivní vyhledávání osob s rizikem vzniku osteoporózy a na její prevenci (19). V teoretické části popisujeme stavbu kostní tkáně a její vývoj u muţů a ţen, který má rozhodující vliv na následném stanovení rizika vzniku onemocnění a zlomenin. Dále se zabýváme terapií osteoporózy a zejména stěţejní pro toto téma její diagnostikou. Zvláště pak se snaţíme objasnit význam a výhody vyšetření počítačovou tomografií oproti vyšetření denzitometrickými metodami. V praktické části předkládáme soubor několika kazuistik vybraných pacientů postiţených touto nemocí avšak s odlišnými příčinami jejího vzniku. Popisujeme vyšetřovací postupy pro stanovení diagnózy a následné kontrolní vyšetření zjišťující účinnost dané terapie. CÍLE PRÁCE 1. Prostudovat odbornou literaturu k danému tématu. 2. Zjistit výskyt osteoporózy u muţů a ţen. 3. Zjistit nejlepší metodu pro stanovení diagnózy. 10

9 TEORETICKÁ ČÁST 1 ANATOMIE KOSTNÍ TKÁNĚ Kost (os) je bílá, tvrdá, mineralizovaná pojivová tkáň, na kterou se upínají svalové šlachy. Kosti tvoří aţ 20 % hmotnosti těla, slouţí jako ochrana vnitřních orgánů, mechanická opora těla, a jsou také krvetvorným orgánem (2, 3). Kostní tkáň se skládá z kostních buněk - osteoblasty, osteocyty, osteoklasty, mezibuněčné hmoty, tuku a vody (2, 9). Osteoblasty vznikají z kmenových buněk v kostní dřeni. Mají kulovitý aţ válcovitý tvar, nacházejí se na povrchu kostní tkáně a vytvářejí mezibuněčnou hmotu (osteoid) tak, ţe do svého okolí vylučují kolagen (bílkovina) a amorfní hmotu, která postupně mineralizuje. Vytvářejí výběţky, kterými se spojují navzájem. Postupem času, kdy se okolo buňky hromadí mezibuněčná hmota, se z osteoblastu stává osteocyt (9, 29). Osteocyty rovněţ vytváří tenké, dlouhé výběţky, čímţ zajišťují vzájemnou komunikaci mezi sebou a také komunikaci s vnitřním a vnějším povrchem kosti, důleţitou pro zásobení ţivinami. Nacházejí se v místech zvané kostní lakuny. V malé míře mají téţ schopnost vytvářet mezibuněčnou hmotu, ale také se účastní na její resorpci (9, 26). Osteoklasty jsou velké, mnohojaderné buňky vyvíjející se z monocytů, jejichţ schopnost je naopak mezibuněčnou hmotu a minerály (kostní tkáň) odbourávat. Dosahují toho vylučováním kolagenázy pro resorpci kostní tkáně, coţ umoţňuje přestavbu kosti, a také produkcí vodíkových kationtů (HCl) a enzymů pro její rozpouštění (6, 22, 26). Mezibuněčná hmota organická (osteoid, ossein, kostní matrix) zahrnuje vláknitý kolagen, který představuje aţ 95 % organické hmoty kosti a hmotu amorfní, která vzniká jako vedlejší produkt v osteoblastech při tvorbě kolagenu. Při jejím odstranění se kost stává křehkou a lomivou (3, 4, 10, 15, 18, 26). Mezibuněčná hmota anorganická (minerální) je tvořena krystaly solí, zejména pak sloučeninou vápníku a fosforu, nazývanou hydroxyapatit, která se váţe na kolagenní vlákna organické mezibuněčné hmoty. Můţe představovat aţ 65 % hmotnosti kosti a způsobuje její tvrdost. Při jejím odstranění se kost stává měkkou a ohebnou (3, 4, 15, 22, 26). Základní stavební jednotkou kosti je osteon (Haversův systém). Má tvar dlouhého válce, jehoţ dlouhá osa probíhá rovnoběţně s dlouhou osou kosti, a je tvořen komplexem koncentrických lamel z kolagenních vláken, obklopené amorfní 11

10 mineralizovanou hmotou. Uprostřed probíhá cévní Volkmannův kanál (Haversův), slouţící k cévnímu zásobení kosti (15, 31). Obr. 1 Mikroskopická stavba kosti dle Dungla (5) a) sloţení trámčité a kortikální kosti, b) mikroskopická struktura osteonu (1 osteoblasty, 2 osteoklasty, 3 osteocyty, 4 novotvořený osteoid) Druhy kostní tkáně: Mikroskopicky lze rozlišit dva typy kostní tkáně, vláknitou a lamelární. Vláknitá (fibrilární) kost je tvořena primárně při tvorbě kaţdé kosti a postupem času je sekundárně nahrazována kostí lamelární. Její uspořádáni kolagenních vláken je náhodné (neuspořádané). Naopak lamelární (vrstevnatá) kost má kolagenní vlákna uspořádána do lamel (22). Makroskopicky rozeznáváme dva základní typy kosti, a to kompaktní (kortikální) a spongiózní (trámčitá, houbovitá). Liší se poměrem zastoupení ve skeletu. Oba typy lze rozlišit pouze na rentgenovém snímku, při CT (výpočetní tomografie, Computed Tomography) či MR (magnetická rezonance, magnetic resonance) vyšetření nebo při biopsii, nikoliv při denzitometrickém vyšetření (3, 18). Kompaktní kostní tkáň tvoří asi 70 % kosti a nachází se na jejím povrchu. Vyskytuje se ve středních částech dlouhých kostí a na povrchu krátkých a plochých kostí. Skládá se ze zevních vrstev (lamel), probíhajících pod periostem, a vnitřní tenkou vazivovou endostální vrstvou, ohraničující a obklopující kostní dřeň. Mezi zevními lamelami a endostem se nacházejí paralelně uspořádané osteony, mezi nimiţ se nacházejí prostory různého tvaru vyplněné neúplnými lamelami (intersticiální, vmezeřené), jakoţto zbytky osteonů odbouraných během přestavby kosti (2, 3, 31). 12

11 Spongiózní (houbovitá, trámčitá) kostní tkáň je uloţena uvnitř kosti a je sloţena z kostních trámců nebo plotének, které mají podobné uspořádání lamel a osteonů jako kost kompaktní. Vyskytuje se v hlavicích dlouhých kostí a středních částech krátkých a plochých kostí. Díky své trámčité struktuře má větší povrch neţ kost kompaktní, a proto je i metabolicky aktivnější (2, 3, 31). Obr. 2 Makroskopická stavba kosti dle Blahoše (2) Na zevním povrchu je kost pokryta okosticí (periost). Periost je pevná vazivová blána obsahující fibroblasty, slouţící k tvorbě nové kostní tkáně při jejím poškození, elastická a kolagenní vlákna, nervová zakončení a cévní pleteně, zajišťující cévní zásobení kosti. V růstovém období a za regenerace poškozené kosti zajišťuje růst kosti do šířky. Jeho pevné spojení s kostí je zabezpečeno hustými svazky kolagenních vláken tzv. Sharpeyova vlákna. V místech, kde se na kost upínají svaly, nebo kde se vyskytují kloubní chrupavky, se periost nenachází (3, 22). Vnitřní část kostí a prostory mezi trámci houbovité kosti při kloubních koncích vyplňuje kostní dřeň. Měkká tkáň je tvořena homeopatickou tkání zajišťující krvetvorbu. Rozlišujeme tři druhy kostní dřeně - červenou, ţlutou, šedou. Červená kostní dřeň, v níţ dochází ke krvetvorbě, se při narození nachází ve všech kostech. Skládá se z retikulárního vaziva hustě prostoupeného krevními vlásečnicemi. Postupem času se mění na ţlutou kostní dřeň. Ve starším věku zůstává červená dřeň jen v plochých kostech, obratlech, pánvi, ţebrech, hrudní kosti a kloubních koncích dlouhých kostí. Při vzniku ţluté dřeně 13

12 dochází k nahrazování retikulárního vaziva vazivem tukovým, a proto jiţ ke krvetvorbě nedochází. Ve stáří, u podvyţivených jedinců, při otravách olovem pak dochází k přeměně v šedou kostní dřeň (3, 22). Obr. 3 Periost a endost těla dlouhé kosti dle Čiháka (3) 1 endost, 2 periost, 3 céva z periostu procházející Volkmannovým kanálkem do cév Haversových systémů, 4 Sharpeyova vlákna, 5 cévy v periostu 2 METABOLISMUS KOSTNÍ TKÁNĚ Metabolická aktivita neboli látková přeměna kostí je zajišťována kostními buňkami. Během ţivota dochází k neustálé přeměně kostní tkáně (remodelaci), spočívající v resorpci kostní hmoty působením osteoklastů, kdy dochází k rozpouštění minerální sloţky a odbourávání starší, poškozené kostní hmoty, a následné tvorby nové kostní hmoty působením osteoblastů, nahrazujících přetíţené a poškozené části kosti. Pokud by se metabolismus kostí zastavil, nebyly by kosti schopny přizpůsobovat se měnící se zátěţi, hromadila by se drobná poškození a kostra by nebyla schopna plnit své úkoly pro potřeby organismu. Největší látková přeměna probíhá v trámčité kosti, která je nejvýznamnějším zdrojem vápníku a fosforu, minerálů důleţitých pro ţivot. Při vyrovnané remodelaci se během jednoho roku resorbuje a znovu vytvoří asi 25 % kosti trámčité, ale jen asi 3 % kosti kortikální. Metabolismus kostní tkáně tedy udrţuje těsnou rovnováhu mezi těmito procesy, a je úzce spojen s metabolismem fosforu a vápníku (1, 2, 3, 14, 18, 22). Stadia kostní remodelace (2, 18): 1. Osteoblasty jsou v klidovém stádiu. Následně dochází ke zmnoţení a aktivaci osteoklastů. 2. Osteoklastická resorpce, trvající 2-4 týdny. 14

13 3. Aktivace a zvýšený vznik osteoblastů, čímţ dojde k zahájení tvorby osteoidu, jakoţto dočasná náhrada nové kosti. 4. Ukončení tvorby osteoidu a jeho nahrazování novou kostí mineralizací. Můţe trvat déle neţ 4 měsíce. 5. Klidové stádium s osteoblasty v klidovém stavu a úplným nahrazením osteoidu novou kostí. Obr. 4 Kostní remodelace dle Vyskočila (18) Kostní tkáň obsahuje organické a anorganické látky. Mezi nejvýznamnější organickou sloučeninu patří kolagen, tvořící 1/3 kosti. Anorganické sloučeniny tvoří vápník a fosfor, které tvoří 2/3 kostní tkáně (2, 3). Právě metabolismus vápníku má největší význam na pruţnosti a kvalitě kostí. Je nezbytný pro všechny buněčné funkce, proto je přítomen ve všech tkáních a buňkách. Vstřebává se z potravy ve dvanáctníku a v tenkém střevě, více však v mladém věku. Vstřebaný pak postupuje do tkání a především do kostí, ze kterých je do krve uvolňován podle toho, kolik ho organismus potřebuje. Aţ 99 % vápníku z celkového mnoţství v lidském těle se nachází v kostech a zubech. Zbytek vápníku se podílí na svalové kontrakci, nervosvalové dráţdivosti, srdeční činnosti a krevní sráţlivosti. Proto je nedostatek, ale i přebytek vápníku v organismu velmi nebezpečný (1, 10, 24). Jeho hladina v těle je regulována hormony. Jedním z nich je kalcitriol, vytvářený ledvinami a játry. Vzniká z vitaminu D, který se tvoří v kůţi působením slunečního záření. Zvyšuje resorpci vápníku ve střevech, čímţ dojde ke zvýšení koncentrace vápníku v krvi a následně k vyztuţení kosti. Při jeho nedostatku, který můţe nastat při ledvinné 15

14 nedostatečnosti, dochází k nedostatku vápníku v krvi (hypokalcémie), tím se i kosti stávají křehčí, měkčí a často se lámou (24, 37). Podobnou funkci jako kalcitriol má i parathormon tvořený příštítnými tělísky. Při nedostatku vápníku (hypokalcémii) se stimulují příštítná tělíska a dojde ke zvýšené produkci parathormonu, k tzv. sekundárnímu hyperparathyreodismu, který následně hladinu vápníku v krvi zvýší (hyperkalcémie). Toto zvýšení hladiny vápníku v krvi je způsobeno zvýšenou zpětnou resorpcí vápníku v ledvinách a střevech, ale hlavně zvýšenou činností buněk odbourávajících kostní tkáň (osteoklastů), kdy se vápník a fosfor začnou uvolňovat z kostí do krve, coţ můţe způsobit jejich demineralizaci, neboli jejich odbourávání. Proto je dobré, aby byla tvorba parathormonu potlačována, nebo alespoň udrţována na hodnotě organismu prospěšné (24, 35). Naopak sniţování hladiny vápníku v krvi při hyperkalcémii se děje pomocí kalcitoninu, hormonu produkovaný štítnou ţlázou. Ten naopak sniţuje hladinu vápníku v krvi tím, ţe sniţuje zpětnou resorpci vápníku v ledvinách, ve střevech a inhibuje osteoklasty, čímţ zabezpečuje zadrţování vápníku a fosforu v kostech a sniţuje jejich odbourávání (35, 37). Mezi další hormony ovlivňující kost patří především pohlavní hormony, podporující stavbu kosti. Naopak tzv. kortikoidy, pouţívané jako léky, mají opačný účinek a odbourávání kostí urychlují (1). Zvětšování kostní hmoty (novotvorba) a tím převaha činnosti osteoblastů se uplatňuje u mladých lidí do věku let. V dospělosti okolo 30 let se funkce osteoblastů a osteoklastů vyrovná. S přibývajícím věkem začne odbourávání převyšovat nad tvorbou kosti, a kostní hmota se začne vytrácet, coţ má za následek řídnutí a zvýšenou lámavost kostí. U muţe i ţeny po čtyřicátém roce začne ubývat kost asi o 0,3-0,5 % ročně. Toto mnoţství je u muţe stálé, ale u ţeny po menopauze odbourávání přibývá (zhruba 2 % ročně). Důleţitým faktorem a také momentem anabolických pochodů je dosaţení vrcholu objemu kostní hmoty. Čím je jí více, tím je větší rezerva pro další ţivotní čerpání (1, 2). 2.1 Osifikace a růst kostí Osifikace, neboli kostnatění, je přeměna vaziva nebo chrupavky na kost, probíhající při vývoji či hojení zlomenin. Většina kostí v lidském těle vzniká na podkladě chrupavky. Menší část kostí, jako jsou například ploché a miskovité kosti lebky, klíční kost a 16

15 mandibula, se vyvíjejí na podkladě vaziva. Podle způsobu vzniku kosti rozlišujeme osifikaci desmogenní, kdy kost vzniká z vaziva a osifikaci chondrogenní, kdy kost vzniká z chrupavky. U obou typů nejprve proběhne náhrada chrupavčitého a vazivového modelu za fibrilární kost, tzv. primární osifikace. Následně pak proběhne sekundární osifikace, kde se formuje tvar dané kosti a kde dochází ke změně fibrilární kosti na kost lamelární (4, 22, 27, 28). Obr. 5 Druhy osifikace dle Čiháka (3) 1 osifikace desmogenní, 2 osifikace chondrogenní a) perichondrální, b) enchondrální Desmogenní osifikace začíná uprostřed kosti. Postupně se dostává k jejím okrajům, proto je střední část kosti tvrdší, neţ její okraje (28). Chondrogenní osifikaci dále rozdělujeme podle místa vzniku v chrupavce na enchondrální (kost se osifikuje ze středu ven) a perichondrální (kost se osifikuje zvenku dovnitř) (27). Osifikace dlouhých kostí začíná ještě před narozením (prenatálně) perichondrálně v oblasti diafýzy (střed kosti), odkud se postupně začíná vytvářet kostěný plášť po celém kostním obvodu. V této oblasti pak do chrupavky uvnitř kosti začnou pronikat cévy a osteoblasty z periostu, vznikají osifikační jádra (centra), ze kterých se díky chondroklastům chrupavka odbourává, kost začne enchondrálně osifikovat a postupně se šířit k oběma koncům kosti. Uvnitř osifikované diafýzy se vytvoří dřeňová dutina. Konce dlouhých kostí (epifýzy) osifikují enchondrálně, prostřednictvím samostatných osifikačních jader v této části dlouhé kosti. Po celou dobu růstu kosti se mezi diafýzou a oběma epifýzami vytvářejí a zůstávají neosifikované úseky, tzv. růstové (epifyzární) ploténky, které slouţí pro určení kostního věku a které vymizí okolo 18. roku. V místě růstových plotének kost roste do délky. Do šířky pak v oblasti střední části dlouhé kosti (4, 15, 22, 27). 17

16 Obr. 6 Osifikace dlouhé kosti dle Čiháka (3) Osifikace krátkých kostí probíhá enchondrálně. Postupně se osifikace dostává k povrchu kosti, aţ se na konci růstového období vytvoří povrchová kompaktní kost (27). Obr. 7 Osifikace krátké kosti dle Čiháka (3) Perichondrálně i enchondrálně vytvořená kost je kost primární. Teprve s nástupem funkce, díky mechanickému zatěţování, se primární kost přestavuje (odbouráváním a novotvorbou) a mění v kost sekundární (4). 2.2 Vývoj kostní hmoty a skeletu Růstové období kaţdého člověka je významné pro dosaţení maxima kostní hmoty. Objem kostní hmoty výrazně narůstá zejména v průběhu dětství a dospívání. Celkové mnoţství vápníku se zvyšuje v průběhu dětství a dospívání z 25 g v novorozeneckém období na více neţ 1000 g mezi rokem věku díky rostoucímu objemu kosti. Výskyt rizikových faktorů nebo jakékoliv onemocnění, které postihují růst skeletu nebo jeho mineralizaci, mají v dětství a dospívání závaţnější důsledky neţ v dospělosti. 18

17 V raném dětství rostou končetiny rychleji neţ páteř. V období dospívání je růst páteře akcelerován vlivem pohlavních hormonů. U chlapců se dostavuje puberta o dva roky později neţ u dívek, coţ znamená, ţe chlapci získávají dva roky prepubertálního růstu navíc. Tyto dva roky jsou odpovědné asi za 10 cm z celkem 12 cm rozdílu mezi průměrnou výškou ţen a muţů. Pubertální růst se podílí na zbývajících 2-3 cm rozdílu. Vzhledem k delšímu období prepubertálního růstu u chlapců se u nich puberta podílí na dosaţení maxima kostní hmoty jen z 20 %, zatímco u dívek aţ z 50 %. Celkové mnoţství kostní tkáně je vyšší u muţů neţ u ţen. V období růstu má zásadní a pozitivní vliv na mnoţství kostní hmoty fyzická aktivita a dostatečný příjem vápníku. Jejich nedostatek, chronické zánětlivé procesy či podávání některých léčiv vedou naopak k malému nárůstu a k dosaţení nízkého maxima kostní hmoty. V období růstu je však výhodou skutečnost, ţe lze kostní tvorbu úspěšně ovlivnit a tím sníţit riziko nedostatečného objemu kostní hmoty a pozdějšího výskytu zlomenin. Skelet dosahuje maxima hustoty kostní hmoty v období od let. Okolo 30. roku dochází k negativní kostní bilanci, která způsobuje ztrátu 1 % kosti ročně nezávisle na pohlaví. U postmenopauzálních ţen je pak díky sníţení hladiny estrogenu zvýšena kostní ztráta aţ o 4 % ročně. Díky tomu mohou ţeny ztratit aţ 40 % kostního objemu v období mezi rokem věku a muţi ve stejném období jen 12 % (18). Obr. 8 Fyziologická kostní ztráta zvýrazňující rozdíl mezi ţenskou a muţskou populací dle Vyskočila (18) 3 PATOGENEZE OSTEOPORÓZY Osteoporóza, neboli řídnutí kostí, je difuzní metabolická kostní porucha, způsobená nerovnováhou mezi výstavbou nové kostní hmoty a jejím vstřebáváním, které u této poruchy převaţuje. Jde o nejčastější onemocnění skeletu a po kloubních chorobách je 19

18 druhou hlavní příčinou onemocnění pohybového aparátu. Projevuje se nadměrným úbytkem kostní hmoty jak anorganické tak i organické, coţ vede k výrazné změně mechanické funkce kosti jako opory organismu. Při osteoporóze se poškozuje především kost trámčitá, kdy se trámce ztenčují a lámou. Kortikální kost ubývá paralelně s fyziologickým úbytkem vlivem involuční atrofie kosti. Dochází k řídnutí a tím ke zvýšené křehkosti kosti. Důsledkem jsou pak různé zlomeniny i při malém tlaku na kost. Hranice lomivosti závisí zejména na váze anorganické sloţky kosti na kubický centimetr kosti a je přibliţně 0,07 g. V časnější fázi onemocnění vznikají zlomeniny obvykle v těch částech skeletu, kde je více zastoupena trámčitá kost, patří sem zlomeniny obratle či distálního předloktí. Později vznikají zlomeniny převáţně kortikálních kostí, tedy periferního skeletu, mezi něţ patří nejzávaţnější zlomenina krčku stehenní kosti (1, 5, 12, 17, 18, 21). Rozdělení osteoporózy: Osteoporóza můţe být primární (idiopatická), kdy vzniká samostatně neznámou či dosud nepoznanou příčinou, anebo sekundární, kdy vzniká jako onemocnění druhotné, při jiné základní nemoci nebo při její léčbě. Na rychlou diagnostiku těchto primárních příčin se klade velký důraz. Pokud se podaří včas vyhledat příčinu a odstranit ji, nebo alespoň její působení, bude léčba mnohem úspěšnější, kratší a ekonomicky méně náročná neţ komplexní léčba metabolické kostní choroby bez poznané příčiny (11, 21). Primární osteoporóza můţe vzniknout z mnoha příčin. Podle nejčastějších příčin dělíme primární osteoporózu na typ I a na typ II (2). Typ I primární osteoporózy vzniká po menopauze. Postihuje ţeny ve věku let. Hlavním důvodem je chybění ţenských pohlavních hormonů estrogenů. Anabolické hormony (androgeny, estrogeny) brání odbourávání kostní hmoty, katabolické hormony (glukokortikoidy) stupňují odbourávání kosti. Po menopauze u ţen dochází k poklesu anabolických hormonů o 80 %, zatímco produkce glukokortikoidů klesá jen o 10 %. Tím dochází k následné převaze osteoresorpce. Osteoporóza probíhá především v trámčité kosti. Nejčastěji způsobuje kompresivní zlomeniny obratlů a dolního předloktí (18, 34). Typ II primární osteoporózy je způsoben senilním věkem nad 70 let. Ţeny jsou tímto typem postiţeny více neţ muţi a nejčastěji trpí zlomeninami dlouhých kostí a krčku stehenní kosti. Tato osteoporóza tedy probíhá jak v kosti trámčité, tak v kosti kortikální. Příčinou je sníţená resorpce vápníku ve střevech či porucha přeměny vitaminu D na 20

19 aktivní formu. Za primární osteoporózu můţe ale téţ například podvýţiva či nedostatek pohybu (1, 34). Sekundární osteoporóza můţe vzniknout na základě dědičného či endokrinního onemocnění, chronického onemocnění ledvin či jater, výskytu nádorových onemocnění nebo uţíváním glukokortikoidů v závislosti na endokrinním onemocnění (34). 3.1 Pagetova choroba Jde o druhé nejčastější onemocnění skeletu charakterizované loţisky enormně zvýšené kostní remodelace, jejímţ důsledkem je závaţné porušení mikroarchitektury postiţených kostí. Nejčastěji se vyskytuje u starších osob, převáţně u muţů, kde se často vyskytuje ve formě lokalizované osteoporózy. Vyskytuje se buď ve formě ostotické, nebo v častější polyostotické formě (postihuje více kostí). Nadměrně odbourávaná kost je nahrazována neplnohodnotnou kostní hmotou, charakteru fibrózní tkáně, obsahující velké mnoţství cév. Reakcí na tak zvýšené odbourávání je také zvýšená, neuspořádaná tvorba kosti. Kost tak mění svůj tvar, zvětšuje svůj objem a zmenšuje svou stabilitu a pevnost. Průběh je chronický a na začátku velmi často asymptomatický. Způsobuje bolesti, které jsou způsobené deformitami a překrvením kosti a netraumatickými zlomeninami postiţených oblastí skeletu. Zprvu bývá zjištěno jen jediné loţisko. Díky vzácně se vyskytující bolesti v tomto asymptomatickém stádiu, diagnostikujeme při náhodném rentgenovém vyšetření jen osteoporózu v lokalitách typických pro Pagetovu chorobu (pánev, lumbosakrální páteř, lebka, femur a tibie). Při postiţení kostí v blízkosti kloubů vzniká obraz druhotné artropatie či artritidy. V pozdějším stádiu charakterizovaném deformitami kostí, jiţ není diagnóza obtíţná. Dochází k významnému omezení pohybových schopností v důsledku asymetrického zkrácení dolních končetin při jejich ohnutí. Při remisi onemocnění dochází k normalizaci biochemických markerů a zmenšování lytických loţisek. Relapsy onemocnění jsou však velmi časté (18, 19). 4 KLINICKÉ PŘÍZNAKY OSTEOPORÓZY A KOMPLIKACE Na začátku onemocnění se osteoporóza na první pohled nijak neprojevuje. Většinou se diagnostikuje aţ při váţnějších obtíţích. U mladších pacientů příznaky mnohdy ani nejsou. Prvními příznaky u starších pacientů mohou být například chronické bolesti 21

20 v zádech, kloubech či kazivost zubů. Typickým příznakem při postiţení hrudní páteře je hrudní kyfóza (zakulacení zad) a tím zmenšení tělesné výšky. V důsledku tohoto projevu dochází také k vyklenování břicha postiţeného. Následně pak příznaky začnou nabývat na závaţnosti (1, 2, 21). Obr. 9 Schéma změn postavy u osteoporózy dle Dungla (5) Častým a nejzávaţnějším příznakem a zároveň komplikací osteoporózy je zlomenina kosti, vznikající i při minimální zátěţi či dokonce vzniklá spontánně. Mezi nejčastější osteoporotické zlomeniny patří zlomenina krčku kosti stehenní, zlomeniny dolního předloktí či obratlových těl. Zlomeniny ale mohou vzniknout i na jiných částech těla, jako jsou pánev, ţebra a paţní kost. Většina těchto zlomenin vzniká při pádech (18, 21). Poškození obratlových těl se většinou nachází v místech Th7 a Th8 a v dolní části Th12 a L1. Mohou vznikat po pádech, častěji však vznikají při kašlání, ohýbání či otáčení trupu. Můţe dojít k částečné deformaci, úplné zlomenině aţ zborcení obratle. Důsledkem zlomenin obratlových těl můţe dojít k váţným komplikacím jako například ke změně postavení těl obratlů a tím k poškození míšních nervů, nebo k nadměrnému zakřivení páteře coţ můţe vést aţ ke vzniku dýchacích potíţí (2, 18, 21). 22

21 Obr. 10 Hrudní obratel dle Čiháka (3) 1 corpus vertebrae, 2 processus transversus, 3 processus spinosus, 4 arcus vertebrae, 5 kloubní ploška na processus articularis superior, 6a fovea costalis superior, 6b fovea costalis inferior, 7 fovea costalis processus transversi Zlomeniny dolního předloktí jsou druhou nejčastější zlomeninou u ţeny po menopauze. Jsou bolestivé a vyţadují pravidelnou ambulantní péči. U starších a obtíţně reponibilních či otevřených zlomenin je někdy nutná i hospitalizace (2, 18). Obr. 11 Distální předloktí a kůstky zápěstní (modifikováno dle Čiháka, 3) 1 radius, 2 ulna, 3 os lunatum, 4 os scaphoideum, 5 os trapezoideum, 6 os trapezium, 7 os triquetrum, 8 os pisiforme, 9 os hamatum, 10 hamulus osis hamati, 11 os capitatum, 12 os metakarpus Nejzávaţnější a nejčastější osteoporotickou zlomeninou, zejména u seniorů, je zlomenina krčku stehenní kosti. Tyto zlomeniny kyčle jsou odpovědné za nejvyšší výdaje ve zdravotnictví a za 65 % všech výdajů na osteoporotické zlomeniny. Průměrný rizikový věk pro vznik zlomenin je okolo 81 let a polovina pacientů ţije zcela osamoceně. Většinou jsou zlomeniny kyčle indikovány k operační léčbě. Její následky často vyţadují 23

22 dlouhodobou hospitalizaci a rehabilitaci. V některých případech mohou být důsledky i smrtelné či způsobit trvalou invaliditu (2, 18). Obr. 12 Proximální kost stehenní (modifikováno dle Čiháka, 3) 1 caput femoris, 2 collum femoris, 3 linea intertrochanterica, 4 trochanter minor, 9 trochanter major Dalšími komplikacemi mohou být: ztráta mobility v důsledku oslabené kosti a tím způsobení pádů, které mohou vést ke zlomeninám, nutnost ústavní či domácí péče pro imobilní pacienty po zlomenině stehenní kosti a v neposlední řadě komplikací osteoporózy smrt pacienta, která vyplývá z pooperačních komplikací zejména u starších pacientů (32). 5 RIZIKOVÉ FAKTORY OSTEOPORÓZY Výskyt osteoporózy stále stoupá příčinou mnoha rizikových faktorů. Tyto faktory rozdělujeme na neovlivnitelné (vnitřní) a na ovlivnitelné (zevní) (1). Zevní faktory jsou součástí našeho moderního ţivotního stylu a od něj se také odvíjejí. Proto je osteoporóza někdy označována jako civilizační nemoc a je porovnávána s civilizačními chorobami, jako jsou rakovina, srdeční choroby či vysoký krevní tlak. Nevyváţená strava s nedostatkem vápníku, nedostatek vitaminu D, nedostatečná tělesná aktivita, alkohol, kouření, nadměrné mnoţství černé kávy, některé léky, denní stres a mnoho dalších neţádoucích rizikových faktorů mohou způsobit či zhoršit komplikace osteoporózy (1). Tělesná zátěţ patří mezi nejzávaţnější ovlivnitelné příčiny osteoporózy. Je podnětem pro funkci stavebních buněk kosti, osteoblastů. Proto při znehybnění dochází 24

23 k většímu úbytku kostní hmoty. Avšak vysoká tělesná zátěţ má na kost také stejný negativní vliv (1). Nevyváţená strava s nedostatkem vápníku, nadbytkem bílkovin, cukrů a tuků je charakteristická pro člověka s moderním ţivotním stylem. Minimální mnoţství denního přísunu vápníku pro člověka je 1000 mg. Pro dospívající, těhotné a kojící je to aţ 1500 mg. Mezi nejsledovanější léky s negativním a neţádoucím osteoporotickým účinkem na kost patří kortikoidy. Stejně tak jako nedostatek anabolických hormonů (estrogenů, androgenů) způsobuje i relativní nadbytek těchto katabolických hormonů (kortikoidů) sníţenou činnost osteoblastů a zesilují odbourávání osteoidu. Tzv. kortikoidní osteoporózou trpí nemocní s chronickými zánětlivými revmatickými chorobami a astmatici (1, 10). Jinými a dalšími riziky vzniku osteoporózy mohou být různé choroby. Například chronické nemoci ţláz s vnitřní sekrecí, choroby trávicího ústrojí, chronické onemocnění ledvin či revmatické choroby (1). Mezi vnitřní rizikové faktory bychom zahrnuli pohlaví, věk, genetické vlohy, etnický původ a osteoporózu v rodinné anamnéze (zvláště zlomenina kyčle matky). Věk a pohlaví mají pro vznik osteoporózy zásadní vliv. Její riziko vzniku stoupá s rostoucím věkem a postihuje více ţeny neţ muţe. Důvodem je niţší vrchol (maximum) kostní hmoty (PBM, peak bone mass) u ţen v dospívání. U ţen ke vzniku osteoporózy přispívá kromě věku také ztráta ţenského pohlavního hormonu estrogenu po menopauze, tzv. postmenopauzální osteoporóza. U muţů pak rozhoduje pouze věk, tzv. stařecká (senilní, involuční) osteoporóza (1, 18). Z etnického hlediska se osteoporotické zlomeniny častěji vyskytují u bělochů neţ u černochů. Příčina spočívá pravděpodobně ve vyšší kostní denzitě u příslušníků černé rasy. Geografické vlivy a klimatické podmínky nejsou zcela prozkoumány. Více se osteoporóza vyskytuje v severských zemích Evropy a Ameriky. Směrem na jih její výskyt klesá, coţ je přisuzováno protektivnímu vlivu slunečního záření a tím i zásobení organismu vitaminem D (1, 2, 11). 6 DIAGNOSTIKA 6.1 Klinická diagnostika I přes moţný asymptomatický průběh osteoporózy lze často osteoporózu diagnostikovat podle velkých bolestí v zádech (páteři) a v dlouhých kostech. Mezi důleţité 25

24 anamnestické údaje zahrnujeme léčbu kortikoidy, muţský i ţenský hypogonadismus, předčasnou menopauzu, imobilizaci, uţívání toxických látek, poruchy ve výţivě a jiné choroby, které ovlivňují metabolismus vápníku. V rodinné anamnéze zjišťujeme zejména osteoporotické zlomeniny u matek. Objektivně lze pak osteoporózu zjistit podle jiţ zmíněné bolesti, nízké tělesné hmotnosti, sníţené tělesné výšky, světlé kůţe a v neposlední řadě podle nejtypičtějších příznaků, kterými jsou nízkotraumatické zlomeniny. Do první takovéto zlomeniny bývají pacienti s osteoporózou často zcela bez obtíţí (2, 18) Biochemická diagnostika Biochemické vyšetření krve a moči poskytuje informace o celkovém stavu metabolismu pacienta, a také o aktivitě osteoporotického procesu. Toto vyšetření zjišťuje a posuzuje kvalitu metabolismu kosti a vápníku. Mezi základní vyšetření patří sérové a močové koncentrace vápníku, hořčíku a fosforu (2, 18) Histomorfometrie Podobně jako biochemické vyšetření umoţňuje histomorfometrie posoudit metabolismus kosti, stupeň kostní tvorby a resorpce, za provedení biopsie kortikální a zároveň trabekulární kosti. Biopsie se provádí z hřebene nebo lopaty kosti pánevní při lokální či celkové krátkodobé anestezii. Díky této metodě lze také rozpoznat jednotlivé etapy kostní remodelace (2). 6.2 Zobrazovací metody Radiografie Radiografické vyšetření bylo do nedávna hlavní a jedinou moţností pro diagnózu osteoporózy. Zásadní vyšetření zahrnuje rentgenový snímek hrudní a bederní páteře v předozadní a zejména bočné projekci pro detekci předchozích vertebrálních zlomenin. Prokazatelné zlomeniny obratlů jsou charakteristické pro syndrom osteoporózy. Při zjištění osteoporózy na rentgenovém snímku je moţno konstatovat, ţe jiţ ubylo % kostní hmoty a to sníţením denzity stínu kostí a změnou tvaru, hlavně obratlových těl. Proto pro nejvčasnější zachycení osteoporózy není radiografické vyšetření příliš vhodné (2, 10, 18). 26

25 Předozadní (anteroposteriorní) projekce hrudní páteře základní projekce: Pacient stojí nebo leţí, mediosagitální rovina je podélnou osou zobrazení, horní končetiny jsou nataţeny podél těla. Centrální paprsek je kolmý na zobrazovací systém, míří na střed hrudní kosti. Cloníme přesně na oblast zájmu. Pokyn pro pacienta nehýbat, nadechnout, nedýchat. Ohnisková vzdálenost je 100 cm. Značení normální. Vyuţití sekundární clony (13, 16). Bočná (laterolaterální) projekce hrudní páteře - základní projekce: Pacient leţí na boku či stojí bokem k zobrazovacímu systému, horní končetiny jsou předpaţené, osa páteře je v dlouhé ose zobrazení, horní hrana zobrazovaného pole je 3 cm nad konturou ramen. Pokud pacient leţí, podkládáme hlavu a bederní páteř. Centrální paprsek je kolmý na zobrazovací systém, míří na dolní úhly lopatek (úroveň Th6). Pokyn pro pacienta - nehýbat, nadechnout, nedýchat. Ohnisková vzdálenost 100 cm. Značení zrcadlově. Vyuţití sekundární clony (13, 16). Obr. 13 Rentgenový bočný snímek hrudní páteře s mnohočetnými kompresemi obratlových těl na vrcholu hrudní kyfózy dle Vyskočila (18) Předozadní (anteroposteriorní) projekce bederní páteře základní projekce: Pacient stojí nebo leţí, má podloţenou hlavu, horní končetiny jsou poloţeny podél těla, dolní končetiny jsou pokrčené pro vyrovnání bederní lordózy, mediosagitální rovina je v dlouhé ose zobrazení, dolní okraj zobrazovacího systému je 5 cm pod horním okrajem symfýzy. Centrální paprsek je kolmý na zobrazovací systém, míří do středu bikristální spojnice. Cloníme přesně na oblast zájmu. Pokyn pro pacienta nehýbat, vydechnout, 27

26 nedýchat. Ohnisková vzdálenost 100 cm. Značení normální. Vyuţití sekundární clony (13, 16). Bočná (laterolaterální) projekce bederní páteře - základní projekce: Pacient leţí na boku či stojí bokem k zobrazovacímu systému, horní končetiny jsou uloţeny za hlavou, bederní páteř vleţe je vypodloţena pro její vyrovnání, dolní okraj zobrazovacího systému je při kostrči, dlouhá osa zobrazení prochází vrcholem hřebenu kyčelní kosti. Centrální paprsek je kolmý na zobrazovací systém, míří dva prsty pod bikristální spojnici na dlaň ventrálně od roviny zad. Cloníme přesně na oblast zájmu. Pokyn pro pacienta - nehýbat, vydechnout, nedýchat. Ohnisková vzdálenost 100 cm. Značení zrcadlově. Vyuţití sekundární clony (13, 16). Obr. 14 Skiagram kompresivní fraktury obratle L1/2 v terénu osteoporózy Zdroj: (34) Radiogrammetrie Dnes se tato metoda pouţívá výjimečně. Je méně přesná neţ jiné zobrazovací metody, a je náročná na čas. Spočívá v měření a hodnocení kortikální kosti v oblasti diafýzy za pomoci tzv. Barnettových - Nordinových indexů (2) Osteodenzitometrie Tato metoda, zaloţená na absorpciometrii, slouţí k měření denzity kosti, tzv. BMD (bone mineral density - g/cm 2 ) a obsahu minerálu v kosti v dané části těla, tzv. BMC (bone 28

27 mineral contents - g/cm). Tímto přesně a neinvazivně zhodnotí mineralizaci kostní tkáně a efekt léčby u difuzních osteopatií. Denzita se určuje jako míra útlumu rentgenového záření ve vyšetřovaném skeletu v závislosti na objemové koncentraci solí vápníku v kostech (2, 6, 18). Jednofotonová absorpciometrie (single photon absorptiometry, SPA) - je metoda vyuţívající záření o nízké energii z izotopového zdroje, nejčastěji jódu 125. Je vhodná pouze pro vyšetření periferního skeletu z důvodu co nejmenšího mnoţství měkké tkáně okolo kosti. V praxi se jedná především o oblast předloktí. Lze ale měřit i jiná místa jako jsou kosti ruky, humerus, femur či tibie. Díky špatnému reprodukovatelnému vyšetření, které je závislé na přesně opakovaném nastavení polohy kosti, nejde o metodu vhodnou pro rutinní praxi. Nevýhodou SPA je neschopnost odděleně vyšetřit trámčitou a kortikální kost (2, 18). Dvoufotonová absorpciometrie (dual photon absorptiometry, DPA) - se vyuţívá pro vyšetření kostní hmoty bederní páteře, krčku femuru a při celotělovém stanovení obsahu vápníku. Výhodou této metody je, ţe lze měřit i místa obklopená nehomogenní měkkou tkání. Zdrojem fotonů o dvou různých energiích, které rozdílně prostupují kostí a měkkou tkání, je u těchto přístrojů gadolinium 153. Nevýhodou těchto vyšetření vyuţívajících fotonů z izotopů je postupný úbytek těchto izotopů jako zdroje záření, které musejí být pravidelně obměňovány a relativně zdlouhavé měření (2, 18). Dvouenergiová rentgenová absorpciometrie (dual energy X - ray absorptiometry, DXA) - je metoda, která vyuţívá rentgenového záření o dvou energetických hladinách. Výhodou oproti DPA je přesnost a kratší čas potřebný k měření. Princip měření této metody spočívá v rozdílném poměru absorpce rentgenového záření v měkké tkáni a v kostech při nízké (70 kv) a vysoké (140 kv) energii záření. Díky vysoké kvalitě zobrazení a nízké radiační dávce je tato metoda nejčastější a je povaţována za nejpřesnější ze všech osteodenzitometrických metod. Umoţňuje měřit libovolnou část těla či eventuálně celotělový obsah minerálu. Nejčastěji se pak měří hustota bederní páteře, předloktí a pánevního pletence. Měření se provádí speciálním přístrojem centrálním osteodenzitometrem, na specializovaných pracovištích. Přístroj se skládá z velké ploché desky s pohyblivým ramenem nad deskou. Princip měření spočívá v uloţení pacienta na vyšetřovací stůl denzitometru, vymezení vyšetřované oblasti, následném osnímkování vymezené oblasti rentgenovým zářením o velmi nízkých hodnotách se dvěma úrovněmi 29

28 tvrdosti záření, a následné počítačové analýze a vyhodnocení stupně odvápnění kosti (2, 18, 21, 25, 30, 40). Obr. 15 Kostní denzitometr Zdroj: (23) Umoţňuje stanovit T - a Z - skóre, údaje, které vypovídají o hustotě kostí (BMD). Tím dokáţe zjistit úbytek kostní hmoty a zhodnotit rizika zlomenin, které se mohou v budoucí době objevit (21). T - skóre vyjadřuje odchylku výsledku vyšetření pacienta od tabulkové hodnoty kostní denzity u mladých a zdravých lidí stejného pohlaví. Hodnoty povaţované za normální jsou hodnoty naměřené výše neţ - 1 a méně neţ + 2,5. Níţe naměřené hodnoty - 1 aţ - 2,5, jsou povaţovány za první stadium řídnutí kostí osteopenii. Hodnoty naměřené pod - 2,5 jsou pak označovány jako osteoporóza (21). Z - skóre porovnává výsledek vyšetření pacienta s průměrnými hodnotami jedinců stejného pohlaví i věku. Pouţívá se především u dětí do 18 let, všech premenopauzálních ţen a osob nad 75 let věku (18, 21). Kostní hmota se měří v páteři, kyčli a předloktí. Všechna tato místa mají stejnou predikční schopnost pro určení rizika zlomenin. U starších osob ve věku nad 65 let se preferuje měření na 2-3 místech při prvním měření a v případě pozitivního nálezu se pouţijí 2 místa pro monitorování účinku nasazené léčby. V niţším věku můţe být měření na jednom místě dostatečné. Měření na dvou místech je však oprávněné vzhledem k dalšímu sledování pacienta (18). Dříve, před zavedením měření BMD byla osteoporóza diagnostikována převáţně jen při vzniku osteopatických zlomenin u postmenopoauzálních ţen a starších muţů. Dnes 30

29 se měření BMD úspěšně vyuţívá k diagnóze osteoporózy i osteopenie ještě před vznikem zlomenin, k potvrzení diagnózy u pacientů se zlomeninou a ke sledování účinnosti terapie. Měření kostní hmoty však neposkytuje informaci o etiologii sníţení kostní hustoty. Jen nízká hodnota BMD neumoţňuje rozhodnout, zda jde o primární či sekundární osteoporózu. Ke stanovení diagnózy je dále za potřebí biochemické vyšetření, vyšetření markerů kostní formace a určení hladin některých hormonů (18). Screening postmenopauzální osteoporózy pomocí vyšetření DXA by se mělo provést u pacientek, které patří do některé z následujících skupin (18): a) Ţeny od 65 let a výše. b) Ţeny s anamnézou zlomeniny, která nebyla způsobena úrazem. c) Mladší ţeny po menopauze, u kterých jsou přítomny faktory zvyšující riziko zlomenin (zlomenina v oblasti kyčle či páteře v rodinné anamnéze, tělesná hmotnost niţší neţ 57 kg). Obr. 16 Denzitometrické snímky proximálního femuru a distálního předloktí dle Vyskočila (18) 31

30 6.2.4 Ultrasonodenzitometrie Ultrazvukové měření kostní denzity slouţí k posouzení vlastností a kvality především trámčité kosti a tím k posouzení rizik osteoporotických zlomenin. Metoda se zabývá měřením dvou hlavních veličin, kterými jsou rychlost průchodu ultrazvuku a širokospektré oslabení ultrazvuku. Pomocí rychlosti průchodu zjišťujeme elasticitu a denzitu kosti. Díky širokospektrému oslabení lze pak zjistit denzitu a strukturu kosti trámčité. Oproti jiným osteodenzitometrickým metodám, na úkor přesnosti měření, je výhodou této metody rychlé vyšetření a levné, lehce přenosné, snadno ovladatelné periferní ultrasonodenzitometrické přístroje. Metoda se uplatňuje především při měření denzity patní kosti. Princip měření jednoho z moţných vyšetření spočívá v sunutí patní kosti pacienta mezi dva ultrazvukové snímače v jednom ze speciálních ultrazvukových osteodenzitometrů. Přístroj vyšle přes patní kost ultrazvukové vlny, následně provádí sériové měření, a nakonec dojde k počítačovému vyhodnocení. Včetně hustoty patní kosti lze díky těmto přístrojům také měřit hustotu kostí zápěstí či prstů. Naměřené hodnoty odpovídají přibliţně hodnotám hustoty kostí v celém lidském těle. Tato metoda se vyuţívá hlavně jako tzv. screening osteoporózy (2, 21, 30) Výpočetní tomografie Výpočetní tomografie, neboli Computed Tomography (CT), je moderní radiologická vyšetřovací metoda, která umoţňuje zobrazení vnitřností těla člověka v příčných (axiálních) řezech za pomoci rentgenového záření. Tedy produkuje vrstvová zobrazení v rovině kolmé na dlouhou osu těla. I přesto, ţe je poměrně drahá, se v oblasti medicíny stala vyuţívaným standardem v diagnostice širokého spektra poranění a chorob. Přístroj umoţňující takovéto zobrazení se nazývá výpočetní tomograf (8, 36). První přístroj, nazvaný výpočetní tomograf, byl zprovozněn v roce Produkoval zobrazení pouze s malou rozlišovací schopností s maticí 80 x 80 bodů a prováděném v řádech jednotek minut. S postupným vývojem docházelo k významnému zvýšení rozlišovací schopnosti a ke zkrácení akvizičních časů. Za vynálezce výpočetní tomografie je koncem šedesátých let povaţován Godfrey Newbold Hounsfield. Společně s Allanem McLeodem Cormackem, který nezávisle na Hounsfieldovi učinil stejný objev, získali v roce 1979 Nobelovu cenu za medicínu (8, 36). Do počátku devadesátých let byla pouţívána metoda rotačně translační (sekvenční), kdy bylo provedeno jedno otočení soustavy, následně se lehátko s pacientem posunulo o 32

31 kousek dál a znovu se provedlo jedno otočení celé soustavy. Takové vyšetření probíhalo ale poměrně dlouhou dobu a pacient mohl volně dýchat. Docházelo tím ke značnému rozmazání výsledného obrazu. Proto se v dnešní době vyuţívá především metody spirálové (helikální), kdy se za současné rotace soustavy v její ose pohybuje rovnoměrným pohybem skrz gantry i lůţko s pacientem, za současného načítání dat detekčním systémem (36). Konstrukce výpočetního tomografu zahrnuje několik základních prvků (8): 1. Zobrazovací soustava (zdroj záření X a detekční systém) uloţená v gantry přístroje. 2. Vyšetřovací stůl. 3. Výpočetní systém. 4. Zdroj vysokého napětí. Obr. 17 Výpočetní tomograf Zdroj: (20) Primární svazek vycházející z rentgenky tomografu je pomocí kolimátoru kolimován do vějíře. Citlivost detektorů výrazně ovlivňuje kvalitu výsledného obrazu a dávku pro vyšetřovaného. Dnes jsou pouţívány ultracitlivé keramické detektory pro analogový záznam či detekční polovodičový systém typu plochého panelu pro přímý digitální záznam. S rozvojem detekčního systému se zkrátila i doba jednoho otočení zobrazovací soustavy. V současné době se běţně vyuţívá perioda rotace 500 ms (8). Postupně dochází také k vývoji a ke zdokonalování výpočetního systému tomografie. Výpočetní systém zabezpečuje ovládání přístroje, záznam datových stop hrubých dat (raw data), rekonstrukci obrazových dat (zdrojových axiálních obrazů), archivaci obrazů, vyhodnocení a komunikaci s informačními systémy (8, s. 12). 33

32 V současnosti se pro ukládání obrazových dat uţívá univerzální formát DICOM (digital imaging and communications in medicine). Jeho výhodou je zpracování jednotlivých vyšetření na různých pracovních stanicích od rozdílných výrobců bez ztráty informace. Dále pak jsou data transferována do digitálního archivu picture archiving and communicating system PACS. Jeho principem je moţnost automatického ukládání dat získaných z různých radiologických modalit a moţnost okamţitého prohlíţení. Získaná data jsou ukládána centrálně na velkokapacitní disky a musí být chráněna proti ztrátě a poškození (7, 8). K vyhodnocení vyšetření se používají paralelní pracovní stanice (workstation), připojené v lokální síti nebo přímo k hlavní paměťové jednotce CT (8, s. 12). Principem tomografie je zasunutí pacienta, uloţeného na vyšetřovacím stole, do přístroje, kde jej po kruhové ose obíhá rentgenka a naproti ní uloţené detektory v případě vějířové konstrukce tomografu, nebo obíhá pouze rentgenka v případě konstrukce kruhové, kde jsou detektory umístěny po celém obvodu přístroje. V praxi se však vyuţívá výhradně konstrukce vějířové. Brzdné rentgenové záření emitované na anodě rentgenky prochází vyšetřovaným objektem. Při průchodu paprsků různými orgány uvnitř těla člověka dochází díky jejich biochemickému sloţení k tlumení paprsků. Po dopadu paprsků na detektor je zaznamenávána intenzita dopadajícího záření a dochází k měření úbytku záření pohlceného právě prostředím mezi rentgenkou a detektorem. Intenzita záření po průchodu objektem je vţdy menší neţ intenzita vyzářená rentgenkou. Nejméně se záření absorbuje/zeslabuje v plicích a tukových vrstvách, více v měkkých tkáních jako v ledvinách, játrech, a nejvíce se pak záření zeslabuje v kostech. Rozlišit úbytek záření a jednotlivé tkáně v těle nám umoţňuje stupnice denzity. Denzita v prostoru je definována pomocí stupnice, nazvané podle konstruktéra prvního výpočetního tomografu Hounsfieldova stupnice, jednotku nazýváme Hounsfieldova jednotka HU (podle angl. Hounsfield unit). Ve stupnici jsou definovány dva základní body HU pro hodnotu denzity vzduchu a 0 HU pro denzitu vody. Denzity jednotlivých tkání leží v rozpětí intervalu až HU. Hodnoty 3096 dosahují kovy a neředěná kontrastní látka (8, s. 13). Hodnota pro tuk je v rozmezí od - 50 do HU, pro měkké tkáně HU, koagulovaná krev kolem 80 HU a kompaktní kost okolo 1500 HU. Rozdíly v denzitě se vizualizují pomocí stupňů šedi. Pro kaţdou danou denzitu je přidělena jiná stupnice šedi. Díky tomu je moţné zviditelnit jednotlivé struktury tkání rozdílné fyzikální kvality (denzity). Tkáně denzity dolní meze se zobrazují černě, horní meze bíle. Zkoumaný objekt je tedy prozářen z mnoha úhlů v jedné 34

33 rovině, čímţ získáme několik projekcí z dané roviny. Úkolem počítače, který je nedílnou součástí tomografu, je vyhodnotit míru celkového zeslabení záření v jednotlivých bodech prostoru a pak z těchto projekcí zrekonstruovat plošný řez vyšetřovaným objektem v dané rovině (7, 8, 36). Současné tomografy jsou schopny pořídit během rotace více neţ jednu datovou stopu najednou, to znamená, ţe obsahují více neţ jednu řadu detektorů. Velmi široké detektorové soustavy dovolují v současnosti získat aţ 320 datových stop. Takovýto tomograf se v praxi nazývá multidetektorový výpočetní tomograf (MDCT, multi - slice CT). Nejobvyklejší typ MDCT přístroje je v současnosti vybaven jedinou rentgenkou a jednou detektorovou soustavou. Odlišný od běţných typů MDCT přístrojů je přístroj dvouzdrojový, který má současně nainstalovány dvě rentgenky a dvě detektorové soustavy v úhlu přibliţně 90. Zapojením obou detektorových soustav lze zrychlit akvizici dat, zlepšit časové rozlišení nebo vyuţít detektorové soustavy k získání dat s expozicí dvojí energií záření (7, 8). Nevýhodou běţného CT vyšetření je vystavení pacienta ionizujícímu záření s mnohonásobně vyšší dávkou, neţ je například u rentgenového vyšetření. Jde přibliţně o dvacetinásobky dávky. U některých vyšetření lze ale vyuţít technik nízké dávky a tím dosáhnout dávek srovnatelných s prostým snímkem. Celková absorbovaná dávka záření závisí na objemu zkoumané oblasti, počtu a typu scanování, fyzických vlastnostech vyšetřovaného a na poţadované kvalitě a přesnosti zobrazení, tzn. hodnota proudu a napětí pouţité k expozici, doba jedné rotace, kolimace a počet rotací detekční soustavy (8). Hlavními indikacemi pro CT vyšetření skeletu jsou traumata pánve, kyčelních kloubů a komplexní zlomeniny kloubů se sloţitou architekturou (zápěstí, hlezno). Protoţe kostní tkáň absorbuje záření X výrazněji, je vhodné pouţívat tvrdší záření. Algoritmus s vysokým rozlišením se zvýrazněním přechodů denzit, pouţívaný při vyšetření skeletu, je ideální pro zobrazení vnitřní architektury kosti. Na druhou stranu ale algoritmus s vysokým rozlišením zvyšuje vliv šumu, coţ má za následek špatné hodnocení okolních měkkých tkání. V diagnostice patologických procesů a traumat je nutné hodnotit vyšetření ve všech rovinách. Vyšetření skeletu multidetektorovým tomografem zajišťuje ideální zobrazení skeletu ve všech rovinách bez sníţení rozlišovací schopnosti (8). 35