Recenze 185. recenze

Transkript

1 Recenze 185 recenze Jiří Sehnal: Barokní varhanářství na Moravě. Díl 1. Varhanáři; Díl 2. Varhany (Prameny k dějinám a kultuře Moravy 9, 10), Muzejní a vlastivědná společnost v Brně Univerzita Palackého v Olomouci, Brno 2003 a 2004, 171 a 293 s. V odborné literatuře existují dva typy monografií. Jeden po pročtení odložíme do knihovny, kde dále čeká nedotčen třeba rok a více, jen aby byl v případě potřeby k dispozici pro vyhledání určitého konkrétního poznatku. Druhý naopak máme neustále po ruce, neboť každá jeho věta přináší informace, které stojí za pečlivé studium. Při počátečním pohledu na dva díly Sehnalovy monografie o barokním varhanářství na Moravě se může zdát, že jde o první případ mnozí uživatelé z řad vlastivědných pracovníků, varhaníků či duchovních správců tak nejspíš budou Sehnalův text chápat. Vážní zájemci o varhanní a hudební kulturu vůbec by však neměli váhat a najít dostatek času k pozornému studiu tato práce za to stojí, vždyť je výsledkem celoživotního bádání jejího autora. Můžeme mluvit o velkém štěstí a zásluze, že se takové dílo podařilo dokončit a vydat v předkládané podobě. Je jasné, že Jiří Sehnal je jediným badatelem, který mohl dílo tohoto rozsahu, zaměření a zvolené koncepce vydat. Vzhledem ke svému významu si tato práce zaslouží bližší pohled. 1 První díl (Varhanáři) obsahuje na přibližně třiceti stranách velmi zajímavé úvodní kapitoly o varhanářství jako historickém řemesle, většinou z ekonomicko-sociologického pohledu (národnost, sociální postavení, ceny, výrobní a záruční lhůty apod.). Postrádáme zde jen samostatnou kapitolu obsahující srovnání a zhodnocení kvality práce alespoň hlavních představitelů varhanářských dílen a rodů. Hlavním těžištěm je revidovaný Lexikon varhanářů, který autor původně publikoval v Časopise Moravského muzea už vletech Druhý díl (Varhany) je rozdělen na část obecnou, zahrnující vedle stručného přehledu historie varhan na Moravě kapitoly o jednotlivých částech varhan (materiál, hrací stůl, klaviatury, rejstříky, umístění a výzdoba), o jejich ladění a zvuku, o rejstříkování a varhanní hře; závěr tvoří kapitola zvaná Péče o barokní varhany v minulosti. Hlavní částí druhého dílu je dokumentace, členěná podle velikosti nástrojů od regálů a portativů k třímanuálovým varhanám. Rozsahem a charakterem dokumentace jde o takzvaný varhanní inventář (Orgelinventar), známý zejména z německy mluvících zemí. Velkým přínosem je poměrně rozsáhlá obrazová příloha včetně barevných fotografií na křídovém papíru. I když to název díla a jeho text neuvádí, je implicitně zahrnuta i oblast bývalého Rakouského Slezska (Jesenicko, Krnovsko, Opavsko a Těšínsko), z čehož je patrné, že Jiří Sehnal tuto oblast (stejně jako Hlučínsko) bez bližšího vysvětlení přiřazuje stylově kmoravě. S tím by bylo možné poněkud po- 1 Z téhož důvodu zařazujeme tuto recenzi v úplnosti, i když první díl Sehnalova Barokního varhanářství na Moravě již v Hudební vědě recenzoval Tomáš Slavický, srov. HV 42, 2005, č. 2, s (pozn. red.) Academia, Praha 2006 Hudební věda 2006, ročník XLIII, číslo 2

2 186 Recenze lemizovat, zejména pro období 17. století. Pro samotné vyznění práce to však není podstatné. Hned v úvodu nacházíme nový Sehnalův pohled na stylový vývoj moravských varhan autor připisuje moravskému varhanářství atribut barokní až do poloviny 19. století. To je důležitý posun od jeho studie Varhanářství na Moravě (Hudební věda 27, 1980, č. 1, s. 3 33), kde ještě nacházíme členění Barokní varhany ; Varhany josefinské a romantické doby ; Nové technické systémy a vítězství romantického zvukového ideálu cca Tento nový přístup, jakkoli netradiční, je logičtější, neboť odpovídá i funkci varhan, způsobu jejich užití v liturgii, dobovému ladění atp. Sehnal jako obezřelý badatel nyní klade onu hranici mezi domácím varhanářstvím barokním a romantickým k roku Nejnovější znalosti dokládají, že stanovení takto pozdní hranice barokního varhanářství je vkontextu Moravy (ale i Čech) oprávněné a možná až příliš opatrné vždyť stejný způsob stavby varhan nacházíme i po tomto roce (viz dílny varhanářů jako Svítilové, Mikša, Latzel, Kuttler, Nix aj.). Na druhé straně se zdá, že pojem romantické varhanářství pisatele poněkud zavedl na scestí a nedovolil mu postoupit dále. Domnívám se, že skutečným stylovým přelomem bylo až vítězství ceciliánské reformy chrámové hudby po roce 1880, které si ve varhanářství (přestěhovaném z dílen do továren) podávalo ruku s razantním zaváděním kuželkových vzdušnic a o něco později i pneumatických traktur. Lze mít za to, že pravé romantické varhanářství 19. století (a jeho hudební estetika), jaké existovalo v jiných zemích (např. varhanáři Walcker, Cavaille-Coll, Ladegast ad.), k nám v rozhodující míře nikdy neproniklo. Všechny české a moravské vlivné varhanářské továrny vznikly až po nástupu ceciliánských snah (Tuček 1869, Bratři Riegerové 1873, Emanuel Šimon Petr 1881, Jindřich Schiffner 1889 atp.). Proto by v případě českých zemí bylo po roce 1880 přesnější hovořit jen o ceciliánském varhanářství, neboť téměř všechny moravské chrámové varhany té doby vycházely z esteticky, teritoriálně a částečně i konfesijně vymezených požadavků cecilianismu (cyrilismu) a výjimky zde jen potvrzují toto pravidlo. Další drobnou připomínku lze uvést k chybějícímu vyhodnocení dobového vlivu nekatolické církve na rozvoj varhanní kultury po roce 1600 v německy mluvících městech (mj. Opava, Jihlava, Olomouc, Šumperk), kde v této době vznikají poměrně velké a zajímavé nástroje. Od prvních stránek je zjevné, že Jiří Sehnal klade největší důraz na výzkum opřený o dochované písemné prameny. V tom je největší síla a výpovědní hodnota jeho textu. Nikdo jiný neshromáždil k dějinám moravských varhan tak obrovské množství dat. Skutečnost, že se je autorovi podařilo všechna přehledně uspořádat a publikovat, musíme hodnotit s nejvyšším uznáním a pokorou před množstvím práce. Jedná se o největší a hlavní přínos celé publikace. Současně je jasné, že při dodržení stejné koncepce (tj. biografického slovníku a varhanního inventáře) bude možné tuto práci v budoucnu doplňovat a opravovat už jen v detailech. Sehnalův jednoznačný příklon k písemným pramenům ho vede k názoru, že kvůli chybějícímu aktovému materiálu se asi nikdy nedozvíme, kdo stavěl některé dosud existující nástroje. Je však možné připomenout, že jakkoliv jsou písemná svědectví podstatná, dalším neopominutelným a stejně důležitým zdrojem informací jsou samotné dochované nástroje. Podrobný srovnávací průzkum jejich plně či torzálně dochovaného stavu, tvarosloví a technicko-technologických prvků umožňuje (podobně jako ve výtvarném umění) určit poměrně spolehlivě autorství nebo aspoň příslušnost k určité varhanářské dílně či škole. Příkladem mohou být varhany v Křenově (viz dále). Skutečností zůstává, že zatímco archivní průzkum a inventarizace varhan na Moravě byly hlavně díky Jiřímu Sehnalovi prováděny dlouhá desetiletí systematicky a vyčerpávajícím způsobem, detailní organologický průzkum dochovaných varhan probíhal spíše nahodile a výjimečně, většinou jen při některých restaurátorských pracích. To je nejspíš důvodem, proč v této práci nenajdeme samostatnou kapitolu se soustavným pojednáním o stylových, respektive typologických prvcích

3 Recenze 187 přinejmenším u nejdůležitějších moravských varhanářů či dílen. Je pochopitelné, že u publikace s tak obrovským informačním souborem se vyskytnou určité nepřesnosti a drobnější omyly. Pro potřebu dalších čtenářů lze na některé upozornit. Stejně tak je možné dílčím způsobem polemizovat či zpřesňovat některé uvedené informace, což nijak nesnižuje hodnotu předložené práce. Pro lepší přehlednost můžeme postupovat podle stránek. K dílnám s velkým pracovním dosahem (I, 12) je na místě připojit Dačice (Pantočkové a Horák). Autor dále uveřejnil přepočet cen varhan na jeden rejstřík, což ho vede k názoru, že cenové relace principálových hlasů z let se zásadně neměnily (I, 19). I když uváděná čísla tomu napovídají, skutečnost byla poněkud jiná: velice se měnila kupní síla, zejména po roce Lze to přiblížit přepočtem Sehnalových údajů na cenu nejdůležitějšího hospodářského zvířete jedné krávy. Za 130 zl., které v roce 1795 požadoval Jan Výmola za Principál 8, bylo tehdy možné nakoupit až třináct krav, kdežto cena 80 zl. požadovaná Františkem Harbichem za stejný rejstřík v roce 1827 překračovala o třetinu cenu jen jediné krávy. Podle tohoto ekvivalentu tak byl Výmolův rejstřík asi desetkrát dražší než Harbichův. Tvrzení, že do poloviny 19. století se protokoly o kolaudaci varhan nepořizovaly (I, 26), nejspíš v případě Moravy odpovídá pravdě. Rozhodujícím faktorem byl zřejmě postoj příslušného biskupa; v oblasti Jesenicka, které v 18. století spadalo pod vratislavskou diecézi, se tyto protokoly psaly, tehdejším organologem byl dokonce známý skladatel Carl Ditters von Dittersdorf. Další drobné opravy se týkají slovníku varhanářů. Nástroje Josefa Davida ve Vlkovicích a Jakoba Deutschmanna v Malých Heralticích dosud existují. Údaj o Eckhartově opravě varhan v Opavě je chybný, týká se jiného nástroje (I, 50). František Gartner (I, 54) byl, jak zjistil Lubomír Tomší, prvorozeným synem slavného Antonína Gartnera. K varhanám Josefa Haukeho (I, 64) je možné připojit Klobouky u Brna, Kněždub 1879 a Lipov Dataci jeho nástroje ve Velké nad Veličkou je třeba opravit na rok Varhany Jakuba Lamače v Třešti už neexistují, naopak jeho nástroj ještě najdeme v Kostelci u Jihlavy (I, 81). U Benedikta Latzla (I, 81) je nutno uvést, že jeho varhany v Přibicích a ve Staré Říši už zanikly. U Karla Neussera (I, 91) lze doplnit existenci varhan v Bílčicích, Hladkých Životicích a Korolupech. Ludvík Nix (I, 92) postavil také varhany v Červeném Hrádku a v Radkově u Telče (1894). Podíl Šebestiána Pantočka na varhanách v Počátkách avtelči u sv. Jakuba (I, 93) je neprokázaný a vzhledem k jeho věku méně pravděpodobný; naopak lze doplnit jeho opravu varhan vtelči u sv. Jana Nepomuckého k roku Varhany Františka Pohana v Třešti (I, 95) ještě částečně existují. Totéž platí o nástroji Antonína Salingera ve Vlkoši u Kyjova (I, 107), kde zcela zanikl jen původní píšťalový fond výměnou za nový. Semrádovy varhany v Prčicích (I, 107) jsou po restaurování v původní podobě. V případě práce Františka Schwarze pro Svatoňovice u Opavy a nad Budišovkou (I, 109) se jedná o stejnou lokalitu. V hesle Mikuláše Siebra (I, 113) chybí odkaz na literaturu s údaji o jeho poslední práci a úmrtí. Rovněž lze doplnit a opravit heslo o Lorenci Smarzowském údaji, které uveřejnil Bohumír Indra. Tento varhanář byl rodákem z Barwaldu v Polsku, ve Frýdku zemřel a byl pochován Výčet varhan Antonína Staudingera (I, 116) doplňuji o Mazancowice (1802) a Rudzicu (1799), u jeho otce Josefa (I, 119) ještě o Miedzyrzecze (1774). Podobně lze doložit dosud existující varhany Franze Strommera (I, 123) ve Stonařově (1893). Několik oprav lze udělat v hesle Františka Svítila staršího a mladšího: překlep Freistritz na Feistritz; varhany v Kněžicích, Ledenicích, Bílé Hůrce, Mrákotíně a Trpíně dosud existují. Sehnalovo tvrzení, že narození a sňatek Metoděje Svítila není v matrikách Nového města zaznamenáno (I, 126), je mylné. Narodil se , oddán byl s Františkou Drdlovou. Slovenský varhanář Martin Šaško postavil rovněž varhany v evangelickém kostele v Javorníku u Velké nad Veličkou. V letech Jan Šídlo se svým synem(?) Cyrilem (u Sehnala neuveden) přenášeli a přestavovali varhany z evangelického kostela v Bludovicích do Stříteže nad Bečvou. Ve Šlapánově dosud existují varhany Josefa Trojana.

4 188 Recenze Doplňující poznámky k prvnímu dílu můžeme uzavřít připomenutím, že autorův způsob rozlišení míry původního dochování varhan zkratkami E (dochovanost z větší části) a Eč (částečné přestavění hracího stroje či pouhá existence skříně) je třeba považovat pouze za orientační a ne vždy odpovídající skutečnosti. U reprodukcí archivních textů postrádáme odkazy na pramen. Informace, které Jiří Sehnal shromáždil v druhém dílu své publikace, opět ohromí svým rozsahem a adekvátním roztříděním. Poprvé se zájemci o moravské varhany setkávají s uceleným přehledem, zahrnujícím používaní materiálů u jednotlivých částí varhan, rozsah klaviatur, typ rejstříků, umístění a výzdobu varhan, zvuk varhan a způsob jejich ladění. Poučenému čtenáři bude snad chybět jen text, který by se zaobíral poměrně důležitou záležitostí dobovým způsobem intonace. To však je dáno zvolenou koncepcí, kdy se shromážděné údaje opět opírají téměř výhradně o archivní výzkum a organologické-restaurátorské zprávy. Určitá doplnění a poznámky lze připojit i zde. Podrobný rejstřík patří k přednostem této publikace; chybí jen typografické rozlišení stránkových odkazů podle předmětného klíče (např. varhanář, novostavba, oprava, jiné), což by umožnilo rychlejší orientaci a vyhledávání v případech, kde počet odkazů čítá desítky stránek. To však není připomínka k autorovi, jako spíše k editorovi. Nelze vyloučit, že druhý díl práce vznikal pod přílišným tlakem termínu k odevzdání, což zanechalo některé jinak korigovatelné nepřesnosti. K nim patří chybné (posunuté) číslování poznámkového aparátu v prvé kapitole. Určité uživatelské nepohodlí představují odkazy na seznam literatury, který se nachází pouze v předchozí knize. Datování Effnerova pozitivu v Polné je třeba opravit na rok 1656 (II, 7). Vtextu zůstaly některé zmatečné ifnormace; například varhany v Louce u Znojma jsou nejdříve datovány 1675 (II, 7) a později 1677 (II, 167), nepřesné údaje jsou i u jejich oprav. O Staudingerových varhanách ve Frýdku se prvně píše, že neměly zadní pozitiv v zábradlí (II, 14), později (II, 25) je uveden opak. Se Sehnalovým tvrzením o mimořádné konzervativnosti Františka Svítila staršího (II, 17) už byla vedena polemika dříve s tím, že se jednalo o obecnější jev; argument, že i z dnešního pohledu je jeho hrací traktura u varhan v brněnském kostele sv. Jakuba nesmírně těžkopádná, je přinejmenším nepřesný detailní prohlídka prokazuje její dlouholetou zanedbanou údržbu. Datace Burghardtových varhan v Manětíně rokem 1725 (II, 24) je asi přehlédnutím, v odkazované literatuře je uveden rok 1719, podle Tomšího dokonce Chyba tisku je u datace Staudingerových varhan v Opavě (II, 25), kde správně patří Teze, že vnitřní píšťaly se vyráběly z méně kvalitního cínu kvůli úspoře (II, 27), odpovídá pravdě jen zčásti; nejspíš i naši dobří varhanáři věděli o rozdílech ve výsledném zvuku, a proto používali varhanní kov s nižším obsahem cínu pro některé rejstříky záměrně. Tzv. španělské jezdce varhanáři vyřezávali na zásuvkách nebo píšťalnicích, nikoliv vzdušnicích (II, 30). Tvrzení, že píšťalnice se nejčastěji zhotovovaly z tvrdého dřeva (II, 32), je v rozporu s následujícím výčtem, kde nejvíce uváděným dřevem je lípa, tj. měkké dřevo. Tuto skutečnost bohužel prokazuje i terénní výzkum, kdy nacházíme většinu lipových částí píšťalnic starých varhan silně poničenou červotočem. Teze, že všechny barokní varhany na Moravě měly v pedálu jen 12 tónů (II, 49), je v rozporu s následujícími údaji (II, 50 51) o existenci varhan s osmnáctitónovým pedálem. Zajímavá poznámka o varhanním pedálu jako o kolících pod nohama je lokalizována do hudební sbírky z Nové Říše (II, 49), avšak odkaz směřuje na Sehnalův dřívější článek, kde stojí, že jde o Lipník nad Bečvou (tomu odpovídá i citovaná signatura). Pisatel shrnul různé úvahy o výskytu tzv. krátké oktávy (II, 49 50); pomíjí pouze tezi (uváděnou např. Rudolfem Streichem už 1993) o úzké souvislosti s historickým vývojem ladění (temperatury). Podobně je pominuta stejná souvislost s výskytem rejstříků Tercie a Sesquialtera, respektive terciové Mixtury (II, 56 57). František Harbich nebyl posledním, kdo disponoval Kvintu 1 1/3 (II, 56); najdeme ji například ještě v roce 1871 u Františka Svítila mladšího v Dačicích nebo 1872 u Benedikta Latzla ve Vojkovicích. K Sedecimě 1 (II, 56) lze dodat, že tento hlas podle

5 Recenze 189 Zdeňka Fridricha disponoval brněnský varhanář Ferdinand Mikscha (jinak vyučenec vídeňského Seyberta) ve Ždánicích ještě v roce To jen potvrzuje výše uvedenou, daleko obecnější konzervativnost domácího varhanářství, kterou nelze ztotožnit jen s dílem Františka Svítila staršího. Překlepem asi budou údaje o dataci Pantočkových varhan vtelči u sv. Jakuba (1726 a 1730) místo ověřeného data 1725 (II, 56, 63). Dnes nacházená repetice mixtur na klávesách cis pravděpodobně nebyla záměrem varhanáře (II, 57), ale pozdějším zásahem, který souvisí s úpravou původní výšky ladícího normálu. Salicionál 8 v Nové Říši (II, 59) není kónický, ale cylindrický; zde došlo k záměně s Fugarou 4. V poznámkovém aparátu (II, 74) vypadl text poznámky 31. Názor, že František Svítil starší se učil na nástrojích Václava Pantočka (II, 64), už byl zveřejněn dříve. Autor uvádí, že František Jentschke navrhl Piffaru 2 s rozsahem od c 1, což lze jen těžko vysvětlit (II, 65). Výklad takto navrhovaného hlasu celkem jednoznačně potvrzuje, že tento varhanář chtěl stavět skutečnou osmistopovou Bifaru, avšak až v diskantové poloze od klávesy c 1 tj. od reálně znající polohy dvou stop. Stejný způsob zápisu lze nalézt i v jiných smlouvách, například u Františka Siebra vroce 1769 u varhan pro Bystřici nad Pernštejnem, kde čteme Bifera aus Achtfussthon 2 Fussthon. Právě v těchto varhanách nebyl Principálbas 16 (II, 66), ale jen Principálbas 8. Skutečnost, že jediné dochované barokní jazykové rejstříky v Čechách i na Moravě jsou ve velkých Siebrových varhanách v Polné (II, 69), nelze potvrdit stačí připomenout existenci Posaunbasu v Mundtových varhanách v Praze. Rovněž dosud existuje jazykový rejstřík v Komorníkových varhanách ve Slavíkovicích. Jiří Sehnal uvádí, že na Moravě v řezbách u varhan převládal akant do poloviny 18. století, od 40. let s páskou. Mřížka podle něho přichází kolem 1750, rokaj až po polovině 18. století (II, 82). Zdá se, že tato datace je příliš zpožděná. Například akant s páskou je už na zámeckém positivu v Telči (který autor datuje k roku 1710), nebo na Schackově positivu v Olomouci (1716). Mřížku mají varhany u sv. Ignáce v Jihlavě (1732), rokaj nacházíme v Olomouci u sv. Mořice (1745) a Jevišovicích (1749). V mnoha případech však byla výzdoba doplněna až dodatečně, jako například bratry Altmany (nikoliv Allmany II, 86) v Dačicích. Tezi, že Latzel a Reinold používali do prospektu svých nástrojů signem (bradavkovými výstupky) zdobené píšťaly ze starších varhan Ignáce Floriána Casparida (II, 89), nelze dost dobře přijmout. Není důvod, proč by sami takto (právě podle Casparidova vzoru) nevyráběli své píšťaly. U Latzla se s tímto způsobem setkáváme ještě v roce 1872 v Žeroticích a 1873 v Lipolci. V obou případech je zdobení pod i nad labiem, čímž je třeba opravit nepřesný údaj vtextu (II, 89). K výčtu varhan se signem brněnské varhanářské školy je možné přidat positiv varhan v Louce u Znojma, který autor jinak připisuje Casparidovi (II, 169). Podle Jiřího Sehnala je sporné, zda takto zdobil píšťaly Jan David Sieber (II, 90). Stejným způsobem však jsou značeny prospektové píšťaly nejen ve Žďáře nad Sázavou, ale už v jeho varhanách v Polné. Proto se zdá pravděpodobnější, že Siebrův žák Richter tento způsob jen převzal. Tezi, že Bedřich Semrád si vyvinul osobitý způsob zdobení píšťal (II, 90), už vyvrátil Tomáš Horák Semrád tento způsob převzal od svého učitele Jana Krásného. Kapitola o ladění záslužně přináší první pokus o utřídění dosud známých skutečností. Složitost této problematiky však zde nedovoluje potřebnou analýzu a zhodnocení; bylo by třeba věnovat se jí v samostatném příspěvku. U shrnující kapitoly o zvuku moravských barokních varhan je třeba k zvukotvorným činitelům (II, 102) přidat rovněž typ ladění (temperatury). Čtenář zde nalezne tabulky některých píšťalových menzur dvaceti moravských historických varhan, které jsou přehledně sestaveny z různých zdrojů. Tyto hodnoty, jak Jiří Sehnal správně uvádí, je třeba chápat spíše jako orientační, pro potřeby matematicko-statistických modelů téměř nepoužitelné. S tím je nutné souhlasit, navíc lze přidat další důležité důvody. Je totiž pravděpodobné, že u některých z uvedených varhan došlo k nepůvodním změnám velmi důležité menzurační hodnoty výšky labia. Prokazatelně to lze potvrdit hned u prvního

6 190 Recenze nástroje Louky u Znojma (II, 104) a také vtelči u sv. Jakuba (II, 107). V těchto případech pak naměřená výška labia nemá žádnou souvislost s původním stavem, tedy způsobem práce stavitele varhan. Podobný problém představuje stav, kdy původní výška ladění byla později změněna přesazením píšťal v rámci tónové řady. To je mj. i případ varhan v Telči, kde naměřené hodnoty neodpovídají původním, tedy ani uváděným tónům. Velmi cenné informace nacházíme v kapitole o rejstříkování a varhanní hře. Velkým kladem publikace je právě přístup jejího pisatele, který (na rozdíl od jiných autorů) nepojímá varhany jen jako izolovaný nástroj, nýbrž jako živou součást stejně živé hudební praxe. Díky tomu například ze Sehnalových údajů o dobovém hodnocení varhan jako doprovodného nástroje při zpěvu mešních písní zřetelně vyvstává skutečnost, že zvyšující se podíl osmistopových hlasů v moravských varhanách po roce 1800 vůbec nesouvisí s nějakými romantickými tendencemi domácího varhanářství, jak se jinde dosud uvádí. Do určité míry lze polemizovat s názorem, že nevalná úroveň publikovaných varhanních doprovodů kostelních písní v 1. polovině 19. století svědčí o nízké úrovni varhanní hry vůbec (II, 123). Skladby v dochovaných moravských varhanních knížkách (mj. Jemnice, Jihlava, Mostiště, popřípadě Telč) na tak nízké úrovni nejsou. Vždyť tehdy stále platil požadavek na hru samostatných varhanních skladeb (fug, preludií apod.) i v rámci mše. Spíše se tak nabízí zatím nepodložená domněnka, zda se naopak úroveň varhanního doprovodu nemusela přizpůsobit nízké úrovni lidového zpěvu. Tehdejší zaběhaná povinnost varhaníka předjímat každý verš písně a modulační či intonační skok melodie pomocnými mezihrami by tomu silně nasvědčovala. Názor autora, opřený o dochované varhanní party chrámových skladeb, že polyfonní improvizace v 2. polovině 18. století na Moravě vymizela (II. 125), je dost skeptický. Oproti tomu lze uvést, že existenci tzv. partimento-fug (tj. generálbasových podkladů k improvizaci fug) lze v této i pozdější době doložit jak v Čechách, tak na Moravě. Sám autor takový výskyt dále uvádí (II, 125). Zajímavé informace najdeme v kapitole Péče o barokní varhany v minulosti. Autor zde na základě archiválií vyvrací tezi, že nové varhany vydržely 50 let bez údržby. Největším ohrožením byl podle něho červotoč. Dnes si s ním už dokážeme poradit, takže největším současným ohrožením starých varhan je člověk. Proto, bohužel, nezbývá než souhlasit se Sehnalovým pesimistickým závěrem, že budoucnost historických varhan na Moravě nelze vidět jinak, než ve velmi tmavých barvách. Zdá se, že zánik velké části kulturních památek v naší zemi, varhany nevyjímaje, je nezadržitelný (II, 140). V dokumentační části nacházíme údaje o moravských barokních varhanách existujících, přestavěných i zaniklých. Velkou předností a znakem výsostné odbornosti je skutečnost, že autor uvádí dispozice varhan v nejstarším doloženém znění včetně pravopisu u názvů jednotlivých rejstříků. Odkazy na zdroj informací včetně archiválií jsou zde (na rozdíl od jiných publikací) samozřejmostí. Členění nástrojů je nejdříve podle velikosti, podřízeným stupněm je chronologický pořádek. Opět se setkáváme s velkým množstvím dobře utříděných informací včetně fotografické přílohy (zde téměř výhradně varhanních prospektů). Rovněž k této části lze připojit aspoň několik drobných oprav a poznámek. Původnost Kvintadeny (II, 169) ve Starckových varhanách ve Sněžném není potvrzena, podle průzkumu nástroje (Dalibor Michek) šlo spíše o kovovou Kopulu. V Sedlci u Mikulova je na píšťalách signum brněnské varhanářské školy, nikoliv Casparidovo. Současný stav podle zápisu ve skříni je dílem Franze Kurky, nikoliv Benedikta Latzla (II, 181). Původ varhan v Cizkrajově je pravděpodobně starší, než k roku 1758 (II, 182). Lze tak soudit ztvaru labií kovových píšťal, tvarosloví a výzdoby skříně, tvaru madel zátek na některých krytých píšťalách apod. Varhany v Kujavách (II, 198) byly poničeny diletantskou přestavbou. Zadní positiv varhan v Opavě v kostele P. Marie lze podle autorem citovaných archiválií (II, 206) rovněž odvodit do následující podoby: Grosse Flet 8 (Lg), Quintadena 8 (Sn), Principal 4 (Sn), Kleine Flet 4 (Lg), Spitz Flet 4 (Sn), Quinta 3 (Sn),

7 Recenze 191 Superoctav 2 (Sn), Mixtur 3x. V komentáři k dispozici varhan v Brně u sv. Tomáše z roku 1679 (II, 207) je omylem uvedeno jméno Ryšák místo Roskoš. U nástroje z kostela sv. Jakuba v Telči je třeba opravit jméno brněnského památkáře, který v roce 1943 udělal maximum pro jeho záchranu (II, 215) byl to Ing. A. Dufka. Varhany v Křenově, datované v textu post 1750 (II, 227), vznikly podle archivních dokladů už v roce 1731, podle tvarosloví jsou pravděpodobně dílem Jana Bohumíra Halbicha mladšího. Jejich průzkum nasvědčuje, že se jedná o převážně dochovaný, původní jednomanuálový nástroj, jehož traktura byla až později rozvedena na dva manuály. Průzkum ukázal, že ve varhanách v Doubravníku je nepůvodní Salicional 8 (II, 229). Lze doplnit, že uvedené poslední restaurování Semrádových varhan v Nové Říši (II, 233) provedlo družstvo Igra Praha. V závěru Jiří Sehnal píše, že podle shromážděného materiálu barokní varhany na území Moravy představují vyhraněný dispoziční typ. Celkově však podle něho patří k typu varhan, jaké se stavěly ve stejné době v Čechách a dalších zemích od Bavorska až ke Slovinsku. Výslovně uvádí, že na rozdíl od větších a bohatších Čech je moravské barokní varhanářství skromnější (II, 279). Ztoho je zřejmé, že nereaguje na dříve uveřejněnou tezi, odmítající stylovou samostatnost moravského (a stejně tak českého, slovenského, apod.) varhanářství s tím, že ji musíme hledat až na úrovni jednotlivých varhanářských dílen a škol. Určité úskalí Sehnalova pohledu může manifestovat hned jeho následující poznámka, že italský rejstřík Bifaru přinesl na Moravu (tj. do moravského varhanářství) Theodor Agadoni (II, 279). On ji stejně tak přinesl do Čech a do Slezska. Nicméně tento rejstřík následně převzaly jen někteří varhanáři nebo školy (na Moravě zejména brněnská škola, v Čechách kralická škola), zatímco ve stejné době to u jiných varhanářů (např. u znojemské školy) nikdy nenajdeme. Proto je vhodnější hovořit o používání Bifary jen na úrovni jednotlivých škol či dílen, nikoliv na úrovni celého moravského varhanářství. Stejný zorný úhel umožní tvrdit, že varhanářství na Moravě nebylo skromnější než v Čechách vždyť práce Jana Davida Siebra byly souměřitelné s dílem Abrahama Starcka, varhany Jana Výmoly předčí svou kvalitou například většinu nástrojů kralické dílny apod. Stejně tak existovaly nekvalitní dílny jak v Čechách, tak na Moravě. Rozdíl byl ve větší rozloze Čech, která s sebou přinesla jen statisticky větší počet kvalitních nástrojů. To je také jeden z důvodů, proč se v Čechách dodnes dochoval o něco větší počet historických varhan než na Moravě. Zevrubné studium této publikace může přinést dvojí povzdech. První bude z radosti a vděku, že nám je dopřáno seznámit se s jedinečnými výsledky celoživotního bádání jejího autora; druhý povzdech bude ze smutku: uveřejněné informace jednoznačně potvrzují, že Jiří Sehnal má pravdu, když v závěru píše, že historické dědictví, které nám z barokní doby zbývá, je malé a navíc zčásti devastované. A že my všichni máme poslední možnost z něho alespoň něco zachránit. Petr Koukal Vít Zouhar: Postmoderní hudba? Německá diskuse na sklonku 20. století, Univerzita Palackého, Pedagogická fakulta, Olomouc 2004, 257 s. Fenomén postmoderny byl v nedávné minulosti doslova módní, atraktivní, adorovaný i proklínaný a tudíž také hojně pojednávaný v odborných spisech všemožného kalibru. V oblasti hudby jeho vitalita neochabuje ani v současnosti, byť i zde lze v poslední době zaznamenat jistý úbytek zájmu jak v oblasti umělecké tvorby, tak i teoretické reflexe. Práce Víta Zouhara má formát i charakter malé přehledové monografie, zaměřené, jak naznačuje už podtitul knížky, na zmapování odborné reflexe postmoderny v německém kulturním okruhu a to v časovém intervalu 20 let ( ). Autor tedy neusiluje o vyčerpávající pojednání předmětu a, jak naznačeno v Předmluvě (s. 7 8), nemá ani v úmyslu dospět k nějaké definici postmoderny, která by eventuálně umožňovala jakousi klasifikaci uměleckých děl co do jejich příslušnosti či naopak nepříslušnosti k post-