Úvod do právního systému ČR. K čemu jsou dobré zákony pouhé, chybí-li mravnost? (Quintus Horatius Flaccus)

Transkript

1 Úvod do právního systému ČR K čemu jsou dobré zákony pouhé, chybí-li mravnost? (Quintus Horatius Flaccus) Tato brožura vznikla během realizace projektu Vytvoření středoškolského vzdělávacího programu pro občanskou kompetenci absolventů. Tento projekt je spolufi nancován Evropským sociálním fondem, státním rozpočtem České republiky a rozpočtem hlavního města Prahy.

2 Obsah Co je to právo a k čemu slouží 3 Čím se právní normy liší od ostatních 3 O vztahu právních a mravních norem 3 Člověk a normy 3 Objektivní a subjektivní právo 4 Jsme účastníky právních vztahů 4 Právní systém 4 Veřejné a soukromé právo 5 Právní řád 5 Ústava české republiky 6 Listina základních práv a svobod 7 Publikace právních předpisů 9 Struktura právního předpisu 9 Platnost a účinnost právních předpisů 9 Struktura právního vztahu 9 Subjekty právního vztahu 10 Obsah právního vztahu - vymahatelnost 10 Právní skutečnost 11 Soulad rozhodnutí orgánu státní a veřejné moci se zákonem 12 Struktura rozhodnutí orgánu státní a veřejné moci 12 Obrana proti rozhodnutí 13 Vykonatelnost rozhodnutí 13 Právní pomoc 13 Spravedlnost a náklady 14 Odkaz na vybrané právní předpisy 15 Přílohy 1. SOUSTAVA SOUDŮ ČESKÉ REPUBLIKY ŽALOBA JAKO PŘÍKLAD PROCESNÍHO PODÁNÍ ROZSUDEK JAKO PŘÍKLAD ROZHODNUTÍ NÁVRH NA VÝKON ROZHODNUTÍ 19 stav ke dni

3 Co je to právo a k čemu slouží Právo upravuje vztahy ve společnosti. Je to soubor pravidel (norem) vytvořených a přijatých za účelem organizace vztahů ve společnosti. Vedle práva existují i jiné normy, které upravují vztahy ve společnosti. - společenské mravy, obyčeje (společenské konvence o tom, co se obyčejně dělá a nedělá, co je mravné a nemravné) - morální zásady (nejviditelněji se projeví v neobyčejných situacích, kdy se člověk jednoduše nechová podle toho, co se dělá a nedělá, ale rozhodne se jednat podle svého svědomí třeba i v rozporu se společenským obyčejem) - náboženské zásady Společným jmenovatelem těchto norem je jejich účel. Všechny upravují vztahy ve společnosti. Právní normy se však od ostatních podstatně liší. Čím se právní normy liší od ostatních Právo je souborem pravidel, která jsou pro chod společnosti tak důležitá, že jejich dodržování je vymahatelné a porušení postižitelné státem (autoritou, která společnost řídí na základě shodné nebo většinové vůle občanů). Stát má oprávnění a moc právo vymáhat a postihovat jeho porušení. Tím se právo liší od ostatních norem. Pokud budete lhát vašemu manželovi/manželce, chováte se nemravně (většina lidí se shodne na tom, že se to nedělá), s ohledem na vaše svědomí můžete jednat i nemorálně, ale všeobecně stát vaše jednání nepostihne a nebude na vás vymáhat, abyste mluvili pravdu. Opačně by tomu bylo v případě, kdybyste např. vašemu manželovi/manželce těžce ublížili na zdraví nebo byste se nechtěli spolupodílet na hrazení nákladů společného nájmu. O vztahu právních a mravních norem Mravní zásady však bývají v právních normách obsaženy. V takových případech je jejich porušení postižitelné. Např. 250 odst. 1, trestního zákona uvádí: Kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na Pokud tedy budete někomu lhát, a tím mu způsobíte majetkovou škodu určitého rozsahu, jednáte už i protiprávně. Mravní normy jsou silně přítomny zejména v trestním a rodinném právu. V právní praxi je uplatňován princip tzv. zásady dobrých mravů. Člověk a normy Vedle práva, jak víme, existují i jiné normy, které upravují vztahy ve společnosti mravní zásady, morální zásady, náboženské zásady. Vymahatelnost práva a postižitelnost jeho porušení některé lidi vede k tomu, že se řídí výlučně tímto typem normy. Není to však příliš zjednodušující? Jak myslíte, že by společnost vypadala, kdyby v ní nežili ti, kdo např. dostojí svému čestnému slovu, které dali druhému mezi čtyřma očima? 3

4 Objektivní a subjektivní právo Právo upravuje společenské vztahy prostřednictvím předpisů (zákony, nařízení, vyhlášky). Předpisy předepisují určitý způsob organizace společenských vztahů. Této všeobecné úpravě se říká objektivní právo (tj. to, co je po právu). Slovo právo má však i druhý význam, nazývaný subjektivní právo. Subjektivní právo je oprávnění, popř. nárok určitého účastníka právního vztahu (tj. na co má účastník právo). Např. objektivní právo jsou ustanovení občanského zákoníku o půjčce. V něm je určeno, jaká jsou vzájemná práva a povinnosti účastníků tohoto právního vztahu. Na základě zmíněných objektivních ustanovení má věřitel subjektivní právo, aby mu dlužník dluh splatil. Jsme účastníky právních vztahů Každý z nás nevyhnutelně prožívá celý život i na úrovni přediva právních vztahů. Během všedních i nevšedních životních situací vstupujeme, byť si to často neuvědomujeme, do nejrůznějších právních vztahů. Např. s rodiči, dětmi, manželi a manželkami, zaměstnavateli, obchodními partnery, orgány státní a veřejné moci, prodejci, kupci, přepravci, pronajímateli, věřiteli Právní systém Právní předpisy se dají uspořádat podle toho, zda upravují podobnou oblast společenských vztahů, do právních odvětví. Tomuto obsahovému uspořádání se říká právní systém. Zde je přehled a charakteristika nejdůležitějších právních odvětví: Občanské právo upravuje majetkové vztahy týkající se zejména vlastnictví a závazků (kupní smlouva, nájem bytu, dědění, odpovědnost za škodu ). Rodinné právo upravuje vztahy mezi manžely, rodiči a dětmi (uzavření manželství, rozvod, výživné ). Pracovní právo upravuje vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci (uzavření a ukončení pracovního vztahu, dovolená, přesčasy ). Obchodní právo upravuje vztahy mezi podnikateli (založení společnosti, likvidace společnosti, klamavá reklama ). Finanční právo upravuje fi nanční vztahy, kde státní orgány dbají o plnění fi nančních povinností vůči státu (výběr daní, cel). Právo sociálního zabezpečení upravuje vztahy mezi státem a jeho obyvateli ve smyslu předcházení, zmírňování a odstraňování tíživých sociálních situací těchto obyvatel (doplatek do životního minima, přídavek na dítě, nemocenská, důchod, podpora v nezaměstnanosti ). Trestní právo vymezuje co je pro společnost trestným činem (krádež, ublížení na zdraví, zpronevěra, podvod ). a jaký trest se za něj ukládá (odnětí svobody, obecně prospěšné práce ). Správní právo upravuje organizaci a činnost správního aparátu (orgány státní správy a samosprávy). Upravuje postup správního řízení (řízení o vklad do katastru nemovitostí, stavební řízení, přestupkové řízení, řízení o registraci občanského sdružení, o udělení živnostenské koncese, o poskytnutí informací úřadem ), v němž tyto orgány mají moc rozhodovat, a vztahy, které v důsledku toho vznikají. Ústavní právo upravuje základní mocenské vztahy týkající se uspořádání a řízení státu. 4

5 Soudní právo upravuje, jak soudy rozhodují o vztazích v těchto řízeních: Občanské právo procesní stanoví postup (proces) soudu ve věcech občanského práva, ale nenechejte se zmást názvem i ve věcech rodinného práva, pracovního, obchodního Trestní právo procesní stanoví postup soudu (ale i policie a státního zastupitelství) ve věcech trestního práva. Správní soudnictví stanoví postup soudu ve věci přezkumu zákonnosti rozhodování správních orgánů. Veřejné a soukromé právo Starověcí římští právníci rozlišovali právo na veřejné a soukromé. Toto dělení je dnes problematizováno, ale dobře vysvětluje, proč míra volnosti právních vztahů není rovnoměrná a proč státní a veřejné orgány někdy jednají z nadřízené pozice. Veřejné právo je právem veřejné sféry. V plné síle odráží veřejný zájem na úpravě určitých právních vztahů. Protože upřednostňuje veřejný zájem, příliš volnosti účastníkům neposkytuje. Upravuje takové právní vztahy, v nichž orgány státu jako představitelé veřejného zájmu jednají s ostatními účastníky právního vztahu z nadřízené pozice. Platí tu však zásada, že jednání státu se omezuje na to, co je mu výslovně přikázáno (tj. co není povoleno, je zakázáno). Z hlediska právních odvětví je do veřejného práva zahrnováno zejména ústavní právo, správní a trestní právo. Soukromé právo je právem soukromé sféry účastníků. Protože má privátní charakter, ponechává účastníkům značnou volnost k vytváření jejich vzájemných vztahů. V soukromém právu je veřejný zájem přítomen v menší míře. Upravuje vztahy na základě rovnosti účastníků (účastníkem může být i stát). Platí tu zásada, že je dovoleno vše, co není zakázáno. Do práva soukromého se řadí občanské právo, rodinné právo, obchodní a pracovní právo. Uzavření smlouvy mezi občanem a státním orgánem je příkladem soukromoprávního vztahu. Občan a stát mají rovné postavení. Stát nemůže nařídit občanovi, jaké budou podmínky kupní smlouvy. Naproti tomu stavební řízení mezi občanem a stavebním úřadem je příkladem veřejnoprávního vztahu. Orgán jako představitel veřejného zájmu během řízení vystupuje vůči občanovi v nadřazeném postavení. Stavební úřad v rámci zákona určuje, co je v daném případě vhodné k ochraně veřejného zájmu. Právní řád Právní předpisy je možno uspořádat nejen podle obsahu, ale i podle jejich formy (tj. podle toho, který orgán a v jaké podobě je vydal). Takovému uspořádání se říká právní řád. Právní řád, který je souhrnem všech právních předpisů státu, je uspořádán podle důležitosti těchto předpisů. Čím je předpis důležitější, tím má vyšší tzv. právní sílu. Právní síla předpisu záleží na tom, kterým orgánem státní a veřejné moci byl vydán. Zjednodušeně si strukturu právního řádu můžeme představit jako tuto pyramidu: Zákonné předpisy jsou vydávány Parlamentem. Podzákonné předpisy jsou vydávány vládou, jejími členy (ministry) a nižšími orgány státní a veřejné moci (např. obcemi). 5

6 Vrchol právního řádu s nejvyšší právní silou tvoří ústava. Všechny zákony s ní musí být v souladu. Žádný prováděcí předpis nesmí odporovat zákonu nebo vybočit z jeho mezí. O tento soulad v právním řádu dbá Ústavní soud. Právní řád tvoří logický celek, jehož části se doplňují a navazují na sebe. Právnímu předpisu je zapotřebí rozumět v kontextu (souvislosti) s odpovídajícími předpisy. Právní řád se neustále vyvíjí a mění. V průběhu času vznikají nové právní předpisy, staré se ruší nebo dochází k dílčím změnám právních předpisů (tzv. novelizace v ČR velmi časté). Právní řád odráží organizaci společenských vztahů své doby. Ústava české republiky Ústava České republiky je nejvyšším zákonem státu. Může být měněna a doplňována pouze ústavními zákony. Přijetí ústavních zákonů se vyznačuje zvláštní přísností (ke schválení je zapotřebí shoda třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny všech přítomných senátorů). Podstatné náležitosti uvedené v základních ustanoveních jsou neměnitelné. Tato opatření slouží jako pojistka pro případ, že by některá politická strana s momentální většinou chtěla ohrozit zakládající principy České republiky jako demokratického právního státu. Zde je stručný obsah Ústavy České republiky, která je členěna do 8 hlav: 1. Základní ustanovení charakterizují Českou republiku jako svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Zdrojem veškeré státní moci je lid, který ji vykonává prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní (rozdělení moci do těchto tří na sobě nezávislých složek brání přílišnému soustředění moci tak, že by hrozilo její zneužití). Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen k tomu, co zákon neukládá. Proti své vůli nemůže být nikdo občanství zbaven. Politický systém, v němž občané uplatňují svoji vůli, je založen na svobodném vzniku a volné soutěži politických stran, které respektují základní demokratické principy a odmítají násilí jako prostředek prosazování svých zájmů. Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin. Stát se zavazuje dbát o šetrné využívání přírodních zdrojů a o ochranu přírodního bohatství. 2. Moc zákonodárná (legislativní) je vykonávána Parlamentem, který je tvořen dvěma komorami: Poslaneckou sněmovnou (poslanci voleni na 4 roky) a Senátem (senátoři voleni na 6 let). Posláním Parlamentu je především projednávání a přijímání zákonů (tzv. legislativní proces). Komory jsou způsobilé se usnášet, pokud je přítomna alespoň třetina všech členů. K přijetí usnesení je nutný souhlas nadpoloviční většiny přítomných členů. Návrhy zákonů se podávají Poslanecké sněmovně. Návrh zákona, se kterým sněmovna vyslovila souhlas, je postoupen Senátu. Ten ho schválí, zamítne nebo vrátí Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy. Jestliže Senát návrh zákona zamítne, hlasuje o něm Poslanecká sněmovna znovu a návrh je přijat, jestliže je schválen nadpoloviční většinou všech poslanců. Nadpoloviční většinou všech poslanců je nutno schválit i přijatý zákon, který byl sněmovně vrácen k opětovnému projednání prezidentem. Parlament je také pověřen kontrolou vlády, jejíž činnosti může vyslovit nedůvěru (v tom případě vláda musí odstoupit). 3. Nejvyššími orgány moci výkonné (exekutivní) je prezident a vláda. Prezident (volen Parlamentem na 5 let, maximálně na dvě funkční období za sebou) zejména zastupuje stát navenek, sjednává mezinárodní smlouvy, přijímá vedoucí zastupitelských misí, 6

7 pověřuje a odvolává velvyslance a vyslance misí České republiky v zahraničí, jmenuje a odvolává členy vlády, svolává zasedání Poslanecké sněmovny a má oprávnění ji ve 4 krizových situacích rozpustit (např. když Poslanecká sněmovna nebyla po dobu 3 měsíců způsobilá se usnášet), je vrchním velitelem ozbrojených sil, jmenuje soudce, generály, prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu, členy Bankovní rady České národní banky, odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem a uděluje amnestii, uděluje a propůjčuje státní vyznamenání. Hlavním úkolem vlády je řídit státní administrativní aparát. Vláda tak činí prostřednictvím ministerstev. V čele stojící ministři řídí jednotlivá odvětví národního průmyslu a státní správy podle rezortů (např. zahraniční vztahy, obrana státu, veřejný pořádek a bezpečnost, systém spravedlnosti, hospodářství, fi nance, zemědělství, obchod, doprava, místní rozvoj, pracovní vztahy a sociální zabezpečení, zdravotnictví, školství, kultura, ochrana životního prostředí). 4. Moc soudní (justiční) se uplatňuje při ochraně práv v občanskoprávním řízení, trestněprávním řízení a správním řízením před soudem (přezkoumání rozhodnutí správních orgánů). Soudci jsou nezávislí žádný státní orgán ani jednotlivec nesmí zasahovat do jejich činnosti, a tím ohrožovat jejich nestrannost. Při rozhodování jsou vázáni pouze zákonem. Soustavu soudů tvoří Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, vrchní, krajské a okresní soudy (viz příloha 1). Zvláštní postavení mimo soustavu soudů má Ústavní soud. Ten rozhoduje o zrušení zákonů a jiných právních předpisů, které jsou v rozporu s Ústavou České republiky, a dbá o to, aby jí neodporovaly ani mezinárodní smlouvy, které náš stát uzavře. Do rozhodnutí Ústavního soudu nemůže být mezinárodní smlouva schválena (ratifi kována). Ústavní soud také rozhoduje o stížnostech proti zásahu státních orgánů do základních práv a svobod občanů a o stížnostech orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu do jejich působnosti. 5. Nejvyšší kontrolní úřad je nezávislým orgánem, který kontroluje hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu. 6. Česká národní banka je ústřední bankou státu. Jejím hlavním úkolem je pečovat o cenovou stabilitu. 7. Územní samospráva je vykonávána prostřednictvím obcí, které jsou základními územními samosprávnými celky, a krajů, které jsou vyššími samosprávnými celky. Samospráva je nezávislá na orgánech státní správy. Stát může do činnosti územních samosprávných celků zasahovat, jen vyžaduje-li to ochrana zákona. Orgánům samosprávy lze v zákonných případech svěřit i výkon státní správy. Územní samosprávné celky mohou mít vlastní majetek a hospodaří podle vlastního rozpočtu. Spravují je zastupitelstva (volena na 4 roky). Zastupitelstva mohou v mezích své působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky. 8. Závěrečná ustanovení stanoví, že touto ústavou, Listinou základních práv a svobod a dalšími ústavními zákony je tvořen ústavní pořádek České republiky. Listina základních práv a svobod Listina základních práv a svobod je ústavním zákonem, který je jmenován v ústavě. Obsahově přejímá ustanovení mezinárodních dokumentů o lidských právech a základních svobodách, jakými je např. Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech z roku 1966, Deklarace práv dětí z roku 1959, Úmluva o politických právech žen z roku 1952, 7

8 Deklarace o odstranění diskriminace žen z roku 1967, Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace z roku Tyto mezinárodní smlouvy naším státem ratifi kované a vyhlášené, jsou na jeho území obecně závazné a mají přednost před zákonem. Listina základních práv a svobod je rozdělena do 6 hlav: 1. Obecná ustanovení uvádí, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i právech (rovnoprávností je myšlena rovnost před zákonem měří každému stejně, nikoliv absolutní rovnost). Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné (tj. nelze se jich dobrovolně vzdát nebo je na někoho převést, nezaniknou uplynutím času a nikdo je nemůže nikomu odejmout ani stát). Náš stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání. Státní moc lze uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které zákon stanoví. Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. 2. Mezi lidská práva a základní svobody patří právo na život (tj. vyloučení trestu smrti), nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, osobní svoboda, zákaz nucených prací, vlastnické právo, nedotknutelnost obydlí, svoboda pohybu, svoboda myšlení a náboženského vyznání. V této hlavě jsou upravena i politická práva, mezi nimi právo na svobodu projevu a právo na informace, petiční právo, právo shromažďování a sdružování. Občané mají právo zakládat politické strany a sdružovat se v nich. Mají právo volit nebo být voleni, a podílet se tak na správě veřejných věcí přímo nebo prostřednictvím volených zástupců. 3. Práva národnostních a etnických menšin jsou chráněna ve smyslu garance všestranného rozvoje vlastní kultury, práva na přijímání a rozšiřování informací v mateřském jazyce a sdružování se v národnostních sdruženích. 4. Hospodářská, sociální a kulturní práva zaručují všem právo na svobodnou volbu povolání, právo podnikat a získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zabezpečuje. Je zaručeno právo vytvářet odborové organizace a právo na spravedlivou odměnu za práci. Každý má právo na ochranu zdraví a právo vzdělávat se. Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách a na základě pojištění také právo na bezplatnou zdravotní péči. Každý má právo na příznivé životní prostředí. 5. Právem na soudní a jinou právní ochranu se rozumí, že každý se může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. 6. Ve společných ustanoveních se mimo jiné uvádí, že Česká republika poskytuje azyl cizincům pronásledovaným za uplatňování politických práv a svobod. Výrazy jako každý, všichni, nikdo se rozumí, že dané právo přísluší všem lidem (tzv. lidská práva). Naproti tomu užití výrazů občan, občané znamená, že dané právo přísluší pouze občanovi našeho státu (tzv. občanská práva). 8

9 Publikace právních předpisů Publikace právního předpisu je jednou z podmínek platnosti právní normy. Ústava, ústavní zákony, zákony, nařízení vlády a důležité vyhlášky jsou zveřejňovány ve Sbírce zákonů České republiky (zkratka Sb.). Ve Sbírce jsou právní předpisy publikovány tak, jak byly příslušným orgánem státní a veřejné moci přijaty. Jedná se o jediný zaručený text právního předpisu. Jiné formy publikace právních norem mohou teoreticky trpět chybami. Uveřejňované předpisy jsou v každém ročníku publikační sbírky chronologicky číslovány. Při citaci se kromě pořadového čísla a roku vydání uvádí i druh a název předpisu a jméno orgánu, který ho vydal. Citace právního předpisu může vypadat takto: Vyhláška ministerstva dopravy a spojů 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu. K publikaci podzákonných prováděcích předpisů vydaných ministerstvy slouží věstníky. Předpisy nižších státních orgánů jsou zveřejňovány vyvěšením na úřední desce příslušného úřadu. Po jejich sejmutí jsou u příslušného orgánu k dispozici k nahlédnutí. Jak bylo předesláno, zákonné předpisy jsou publikovány i v jiné formě než ve Sbírce zákonů. Je možno se s nimi seznámit i prostřednictvím tzv. úplných znění. Výhodou úplného znění je, že obsahuje aktuální úplné znění daného předpisu (tj. současné znění celého předpisu po všech případných novelizacích). Úplná znění jsou v knižní podobě (s možností právních výkladů a komentářů) běžně k dispozici ve větších nebo specializovaných knihkupectvích a veřejných knihovnách. Lze je vyhledat i na internetu (např. na aktualizovaném portálu veřejné správy ČR ). Struktura právního předpisu Právní předpisy mají následující strukturu: 1. hlavička: druh právního předpisu, číslo právního předpisu ve Sbírce zákonů, název právního předpisu, kdo a kdy se usnesl na jeho přijetí 2. část první: předmět úpravy právního předpisu (čeho se týká), defi nice základních pojmů, které budou v právním předpisu použity 3. další části: úplné paragrafové znění 4. závěrečná část: společná ustanovení, zrušené, změněné a doplněné právní předpisy, od kdy zákon nabývá účinnosti Platnost a účinnost právních předpisů Platností právního předpisu se rozumí, že daný předpis byl vytvořen předepsaným způsobem příslušným orgánem státní a veřejné moci a stal se součástí právního řádu. Předpis je platný ode dne vydání. Toto datum se uvádí v záhlaví právního předpisu. Účinností právního předpisu se rozumí, odkdy vzniká povinnost se jím řídit. V menšině případů se datum platnosti shoduje s datem účinnosti. Většinou se ale předpis stává nejprve platným a účinnosti nabývá až později. Tento časový odstup slouží k tomu, aby se dotčené subjekty mohly s předpisem dostatečně seznámit, popř. připravit na organizační změny. Struktura právního vztahu Víme, že právo upravuje vztahy ve společnosti. Nyní blíže prozkoumáme strukturu právního vztahu. Základní strukturu právního vztahu tvoří následující prvky: 9

10 1. účastníci právního vztahu (subjekty): osoby mezi nimiž právní vztah existuje 2. předmět právního vztahu (objekt): účel nebo cíl, ke kterému právní vztah směřuje 3. obsah právního vztahu: vzájemná práva a povinnosti účastníků právního vztahu (právu jednoho subjektu zpravidla odpovídá povinnost subjektu druhého) 4. právní skutečnosti: ty skutečnosti, s nimiž právo váže vznik, změnu nebo zánik právního vztahu Základní struktura právního vztahu, který vzniká jízdou prostředkem Pražské integrované dopravy je tato: 1. účastníky jsou cestující a přepravce 2. předmětem je poskytnutí přepravy a převedení peněz za tuto přepravu 3. obsahem jsou jejich vzájemná práva a povinnosti, tj. zejména právo cestujícího, aby byl dopraven povinnost dopravce cestujícího dopravit/ a povinnost cestujícího zaplatit právo dopravce na zaplacení 4. právní skutečností zakládající tento právní vztah je přepravní smlouva odvolávající se na příslušné předpisy, která byla nevýslovně (konkludentně) uzavřena vstupem cestujícího do vozu PID. Subjekty právního vztahu Základní rozlišení subjektů právního vztahu je toto: 1. fyzické osoby: tj. lidé 2. právnické osoby: tj. právem uměle vytvořené subjekty - společenství osob (bytové družstvo, občanské sdružení, obchodní společnosti ) - společenství věcí, majetku (nadace, fondy ) 3. státní a veřejné orgány (Okresní soud v Děčíně, Ministerstvo spravedlnosti ČR, Česká správa sociálního zabezpečení ) U právních subjektů se rozlišuje jejich způsobilost k právům a povinnostem (tj. možnost nést práva a povinnosti od narození po smrt u člověka, od vzniku po zánik u právnické osoby), způsobilost k právním jednáním (tj. vlastním jednáním zakládat, měnit nebo rušit právní vtahy) a způsobilost k právní odpovědnosti (tj. právní odpovědnost za protiprávní jednání). Novorozenec je způsobilý k právům a povinnostem (např. má právo dědit, vlastnit majetek ). Není způsobilý k právním jednáním (např. nemůže uzavřít kupní smlouvu). Není způsobilý k trestní odpovědnosti (i kdyby snad ublížil někomu na zdraví, nemůže být s ohledem ke svým schopnostem shledán vinným a být potrestán). Plně způsobilou ve všech 3 ohledech se fyzická osoba stává v 18 letech, tj. dovršením plnoletosti (trestně odpovědná je fyzická osoba už za čin spáchaný po dovršení 15 let). Právnická osoba např. nemůže uzavřít manželství (v tomto ohledu je nezpůsobilá k právům a povinnostem) nebo nemůže být trestně odpovědná (není způsobilá k právní odpovědnosti). Obsah právního vztahu - vymahatelnost Řekli jsme si, že obsahem právního vztahu jsou vzájemná práva a povinnosti účastníků a že právu jednoho subjektu zpravidla odpovídá povinnost subjektu druhého. Co se stane, když nějaký právní subjekt nesplní svou povinnost dobrovolně? Jak má oprávněný subjekt uplatnit své právo? Oprávněný subjekt může vymáhat plnění svého práva prostřednictvím orgánů státní a veřejné moci ve formě procesních podání (žaloba k soudu - viz příloha 2, žádost k správnímu orgánu, podnět k zahájení trestního řízení na policii či k státnímu zástupci). O některých 10

11 důležitých právech a povinnostech mají orgány státní a veřejné moci povinnost rozhodnout i bez toho, že by se na ně nějaký subjekt obrátil s podáním (rozhodují tzv. z úřední povinnosti). Děje se tak v případech, kdy se jedná o věc zvláštního veřejného zájmu (např. ve věci trestných činů, péče o nezletilé, pozůstalosti ). Platí, že oprávnění a moc vymáhat právo nějakého subjektu mají pouze orgány státní a veřejné moci. Existují však výjimky. Za podmínek přesně stanovených zákonem se mohou právní subjekty domáhat svých práv i vlastní silou, tzv. svépomocí (tj. bez prostřednictví podání k příslušnému orgánu). Např. 6 občanského zákoníku stanoví, že: Jestliže hrozí neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může ten, kdo je takto ohrožen, přiměřeným způsobem zásah sám odvrátit. 417 občanského zákoníku stanoví, že Komu škoda hrozí, je povinen k jejímu odvrácení zakročit způsobem přiměřeným okolnostem ohrožení. Klade tedy subjektu dokonce za povinnost, aby se ochrany svých práv domáhal vlastní mocí (např. pokud je dům ohrožen vichrem zlámanými větvemi, ořežeme je). S přiměřenou mírou svépomoci počítá občanský zákoník a trestní zákoník v případech krajní nouze a nutné obrany. Účastníci právních vztahů by v případech, kdy druhá strana neplní svou povinnost dobrovolně, neměli s vymáháním svých práv prostřednictvím orgánů státní a veřejné moci zbytečně otálet. Vystavují se nebezpečí zániku nebo promlčení svého práva. Právo zaniká v případech, kdy to předpis výslovně určuje. Např. 626 občanském zákoníku stanoví, že: Práva z odpovědnosti za vady věci, pro které platí záruční doba, zaniknou, nebyla-li uplatněna v záruční době. Dalším zmíněným nebezpečím je promlčení. V oblasti občanského práva je obecná promlčecí doba 3 roky. Některá práva jsou promlčena už za 1 rok, některá až za 10 let, vybraná se nepromlčují. Aby bylo promlčení rozhodujícím orgánem přiznáno, je třeba, aby ho účastník řízení namítl. Promlčení zná i trestní právo. Většina trestných činů je promlčena v rozmezí 4 až 20 let. Vybrané trestné činy se nepromlčují. Právní skutečnost Víme, že právní skutečností je každá skutečnost, s kterou právo spojuje vznik, změnu nebo zánik právního vztahu. Rozlišujeme 3 druhy právních skutečností: 1. právní události: dějí se nezávisle na vůli právních subjektů, jaksi mimoděk (narození a smrt člověka, uplynutí lhůty, povodeň ) 2. protiprávní jednání (delikty): spočívají v protiprávním jednání subjektů (příkladem jsou odpovědnostní vztahy za náhradu škodu, přestupek, trestný čin) 3. právní jednání: má základ v projevu vůle subjektu k právnímu jednání. Dělí se na 2 typy: - právní úkony, tj. jednání právních subjektů mimo státní a veřejnou sféru (nejčastějším příkladem jsou smlouvy) - individuální právní akty orgánů státní a veřejné moci, tj. autoritativní závazná rozhodnutí těchto orgánů o právech a povinnostech právních subjektů (typickým příkladem je soudní rozsudek, rozhodnutí správního úřadu) Narozením dítěte vzniká mezi ním a jeho matkou právní vztah, jehož obsahem jsou zejména rodičovská práva a povinnosti (vznik právního vztahu na základě právní události). Když zloděj vykrade někomu byt, vzniká mimo jiné (tj. mimo vztahu k poškozenému) i právní vztah mezi ním a státem, na základě kterého stát vyvodí zlodějovu trestní odpovědnost a uloží mu trest (vznik právního vztahu na základě protiprávního jednání). 11

12 Na základě smlouvy o provedení práce, kterou jsem uzavřela s Asociací občanských poraden, mi vznikl právní vztah, jehož obsahem je má povinnost napsat tuto brožuru (vznik právního vztahu na základě právního úkonu). Na základě rozsudku soudu o určení výživného otce vůči jeho dceři vzniká právní vztah mezi otcem a dcerou, jehož obsahem je povinnost otce přispívat na dceřinu výživu (vznik právního vztahu na základě právního aktu orgánu státní moci). Soulad rozhodnutí orgánu státní a veřejné moci se zákonem Rozhodnutí a samotný postup rozhodování orgánů státní a veřejné moci o právech a povinnostech dotčených účastníků musí být v souladu se zákonem. Tento soulad musí být: 1. věcný: tj. rozhodnutí v určité věci vychází z právní úpravy této věci 2. kompetenční: tj. rozhodnutí vydá orgán, který je k tomu zákonem zmocněn 3. procesní: tj. rozhodnutí je vydáno na základě zákonem stanoveného postupu 4. formální: tj. rozhodnutí obsahuje všechny předepsané náležitosti Věcná pravidla jsou obsažena v tzv. hmotně-právních normách (např. občanský zákoník, pracovní zákoník, obchodní zákoník, zákon o rodině, trestní zákon ). Procesní a formální pravidla jsou obsažena v tzv. procesně-právních normách (např. v občanském soudním řádu zejména pro řízení ve věcech občanského, pracovního, obchodního a rodinného práva; v trestním řádu pro řízení před policií, státním zastupitelstvím a soudy ve věcech trestných činů; ve správním řádu v řízeních se správními úřady). Kompetenční pravidla nejsou soustředěna do jednoho místa. Vyskytují se jak v hmotně-právních, tak v procesně-právních normách. Struktura rozhodnutí orgánu státní a veřejné moci Obvyklá struktura rozhodnutí orgánu státní a veřejné moci je tato (viz příloha 3): 1. výrok rozhodnutí: jak bylo rozhodnuto o právech a povinnostech právního subjektu (z této části vyplývá vznik, změna nebo zánik právního vztahu dotčených subjektů) 2. odůvodnění rozhodnutí - na základě jakých právních předpisů orgán rozhodl - jaké zjistil v řízení skutečnosti - jakými úvahami se při rozhodování řídil 3. poučení o opravném prostředku - zda - do jaké doby (tzv. odvolací lhůta) a - jakým způsobem lze podat opravný prostředek Rozhodnutí se mohou jmenovat různě. Záleží na tom, jaký orgán rozhodoval a v jaké věci. Nejčastější názvy rozhodnutí v jednotlivých typech řízení jsou následující. V občanském soudním řízení může být vydáno rozhodnutí ve formě soudního rozsudku (rozhodnutí ve věci práv a povinností zúčastněných např. o povinnosti vyklidit nájemní byt), usnesení (rozhodnutí ve věci postupu řízení např. o odročení, osvobození od soudního poplatku) nebo platebního rozkazu (za určitých podmínek jím soud ve zkráceném řízení bez jednání u soudu stanoví povinnost zaplatit určitou částku). V trestním řízení se rozhodnutí říká např. usnesení o zahájení trestního stíhání, rozsudek (rozhodnutí ve věci viny a neviny obžalovaného) nebo trestní příkaz (za určitých podmínek jím soud ve zkráceném řízení stanoví trest). Ve správním řízení se rozhodnutí říká 12

13 rozhodnutí (např. rozhodnutí stavebního úřadu o povinnosti odstranit stavbu). Obrana proti rozhodnutí Většina řízení je dvojinstančních. To znamená, že pokud dotčený subjekt nesouhlasí s rozhodnutím orgánu státní a veřejné moci prvního stupně, má možnost se bránit prostřednictvím tzv. řádného opravného prostředku. Tímto řádným opravným prostředkem se bude zabývat nadřazený orgán druhé instance. Tento prostředek musí být uplatněn v odvolací lhůtě, jinak rozhodnutí orgánu prvního stupně nabude právní moci a případné odvolání bude zamítnuto. Příkladem řádného opravného prostředku je odvolání proti soudnímu rozsudku nebo rozhodnutí správního orgánu, odpor proti platebnímu rozkazu nebo trestnímu příkazu, stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Prostřednictvím tzv. mimořádných opravných prostředků je možno výjimečně napadnout i ta rozhodnutí prvoinstančních a odvolacích orgánů, která již nabyla právní moci. Tento druh opravných prostředků je za zvláštních podmínek přípustný pouze ze zákonem jmenovaných vážných důvodů. Vážným důvodem je např. to, že proces rozhodování a rozhodnutí nebyl v souladu se zákonem (např. žaloba pro zmatečnost a dovolání v soudním řízení, přezkumné řízení ve správním řízení) nebo to, že se objevily důkazy, které bez své viny nemohl účastník v původním řízení uplatnit ve svůj prospěch (žaloba na obnovu řízení). Vykonatelnost rozhodnutí Komu byla rozhodnutím orgánu státní a veřejné moci uložena nějaká povinnost (je označen za tzv. povinného), měl by ji v určené lhůtě dobrovolně splnit. Pokud ji dobrovolně nesplní, vystavuje se tomu, že může být k plnění donucen prostředky státní moci. Tzv. oprávněný se plnění svého práva může domáhat prostřednictvím návrhu na výkon rozhodnutí či nařízení exekuce exekutorem. Např. v občanském řízení soud rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit dluh. Ten se proti rozsudku neodvolal a peněžitou částku stanovené výše nesplatil ani poté, co se stal rozsudek tzv. vykonatelným (vykonatelnost nastává po uplynutí 3 dnů od nabytí právní moci). Oprávněná strana se obrátila na soud s návrhem na výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinného (příloha 4). Ve věcech zaplacení dlužných peněz je možné uložit výkon rozhodnutí i např. srážkami ze mzdy a jiných příjmů (zákon stanoví jejich maximální rozsah), prodejem movitých a nemovitých věcí či prodejem podniku. U nepeněžitých plnění záleží na povaze uložené povinnosti. Příkladem může být výkon rozhodnutí vyklizením bytu, odebráním věci, provedením prací. Výkon rozhodnutí se řídí občanským soudním řádem. Výkon rozhodnutí obdobnými způsoby může být nařízen i ve správním řízení. Tzv. exekuce, která se řídí exekučním řádem, se od výkonu rozhodnutí liší zejména v tom, že oprávněným pověřený exekutor, kterého schválil soud, je osobně fi nančně zainteresován na účinném a rychlém vymáhání plnění od povinných. Je to on, kdo se postará o výběr nejúčinnějšího způsobu provedení exekuce namísto oprávněného. Právní pomoc Právní pomoc nalezneme především u advokátů a notářů. Pomoc advokátů spočívá v zastupování před soudy a jinými orgány, právním poradenství, zpra- 13

14 cování právních rozborů a sepisování listin. Pravidla jejich činnosti jsou upravena zákonem o advokacii. Za poskytnutí právních služeb jim náleží odměna. Její výše je s klientem domluvena smluvně nebo se řídí tzv. advokátním tarifem. Zda se člověk nechá zastupovat, většinou záleží na jeho zvážení. Zákon však stanoví určité případy, kdy je odborné zastoupení advokátem povinné (v občanském soudním řízení v případě jednoho z mimořádných opravných prostředků; v trestním řízení např. tehdy, když je obviněný mladistvým nebo rozhoduje-li se o trestném činu, jehož horní hranice trestu odnětí svobody převyšuje 5 let). Zákon upravuje podmínky, za jakých je účastník odborně zastupován advokátem bez toho, aniž by musel hradit náklady za toto zastupování. U soudních řízení předpoklady na bezplatné zastupování splňuje ten, kdo prokáže, že jeho majetkové poměry to odůvodňují. V omezeném rozsahu se lze nechat zastoupit i notářem. Můžeme se dát zastoupit i neodborně tzv. obecným zmocněncem (např. plně právně způsobilý rodinný příslušník, přítel). Pomoc notářů spočívá zejména v sepisování veřejných listin o právních úkonech (např. zakladatelské listiny obchodních společností, závěti, smlouvy o převodech nemovitostí), ověřování a osvědčování (např. výsledky soutěže, průběh valných hromad, pravost podpisů), přijímání peněz a listin do úschovy za účelem jejich vydání dalším osobám. Notáři mohou také poskytovat právní rady. Jejich činnost je upravena zákonem o notářích. Notářům za jejich služby náleží odměna ve výši stanovené tzv. notářským tarifem. Pomoci při prosazování práv a zájmů mohou také organizace, které jsou poskytovateli tzv. sociálního poradenství. Činnost těchto organizací je upravena zákonem o sociálních službách. Své služby poskytují bezúplatně. Spravedlnost a náklady V souvislosti s vymáháním práva prostřednictvím orgánů státní a veřejné moci vznikají během řízení dotčeným účastníkům náklady. Náklady mohou během řízení vzniknout i samotným orgánům. S hrazením nákladů je to různé. Zjednodušeně se dá říci, že je tu patrná snaha, aby náklady hradil ten, kdo jednal v rozporu s právem. V občanském soudním řízení se náklady účastníka rozumí všechny výdaje, které účastník s řízením má. Mezi ně patří zejména poplatek za samotné soudní řízení (některá řízení jsou od něj osvobozena; nemajetní účastníci též), odměna zastupujícímu advokátovi, ušlý výdělek a hotové výdaje (např. poštovné, jízdné). Náklady, které mohou vzniknout státu, se rozumí svědečné (hotové výdaje a ušlý výdělek svědka), znalečné a tlumočné (hotové výdaje a odměna znalce nebo tlumočníka). V rozhodnutí soud zpravidla rozhodne i o tom, kdo bude hradit náklady řízení. Obecně platí, že náklady nese ta strana, která ve sporu nebyla úspěšná (kdo neuspěl, může platit kromě svých nákladů i náklady protistraně, a to včetně jejího případného zastoupení, a náklady hrazené státem). V trestním řízení vznikají podobné náklady. Stát nese prozatímně náklady spojené se svědečným, znalečným a tlumočným. Obviněný nese své náklady, včetně nákladů na právní zastupování (v případech zmíněné nutné obhajoby nese náklady stát). Pokud je obviněný uznán pravomocně vinným, musí zaplatit náklady, které stát s řízením měl, včetně nákladů na případného státem dříve ustanoveného obhájce (s výjimkou situace, že by měl nárok na obhajobu bezplatnou). Ve správním řízení nese příslušný orgán a účastník své náklady. Zákon umožňuje, aby účastník nesl náklady orgánu, pokud řízení vyvolal porušením své povinnosti. 14

15 Odkaz na vybrané právní předpisy Ústavní zákon č.1/1993 Sb., Ústava České republiky Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práva svobod Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) Zákon č. 500/ 2004 Sb., správní řád Zákon č. 120/2001 Sb., exekuční řád Zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) Zákon č. 85/1966 Sb., o advokacii Vyhláška č. 177/1996 Sb., advokátní tarif Přílohy 1. SOUSTAVA SOUDŮ ČESKÉ REPUBLIKY Okresní soudy (v Praze obvodní soudy) rozhodují jako soudy I. stupně ve věcech občanskoprávních rozhoduje jako soud I. stupně ve věcech trestních Krajské soudy (v Praze Městský soud) rozhodují jako soudy II. stupně (odvolací) ve věcech občanskoprávních rozhodují jako soudy I. stupně ve věcech obchodních rozhoduje jako soud II. stupně (odvolací) ve věcech trestních, kde v I. stupni rozhodl okresní soud rozhoduje jako soud I. stupně ve věcech trestních, kde je stanovena dolní hranice odnětí svobody 5 let a u některých vyjmenovaných činů s nižší dolní hranicí odnětí svobody (padělání, vlastizrada, ) rozhoduje ve věcech správního soudnictví (nemožnost řádných opravných prostředků) Vrchní soudy v Praze a Olomouci rozhodují jako soudy II. stupně (odvolací) ve věcech obchodních rozhoduje jako soud II. stupně (odvolací) ve věcech trestních, kde v I. stupni rozhodl krajský soud Nejvyšší soud v Brně rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích (obnova řízení, dovolání) Nejvyšší správní soud v Brně rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích ve věcech správního soudnictví Pokud chcete vědět, jak to u soudu chodí, je možno navštívit veřejná soudní líčení, zúčastnit se dne otevřených dveří na soudu nebo se podívat na průvodce soudním řízením na 15

16 2. ŽALOBA JAKO PŘÍKLAD PROCESNÍHO PODÁNÍ Obvodnímu soudu pro Prahu 1 Žalobce: Dopravní podnik hl.m. Prahy, a.s., Sokolovská 217/42, Praha 9, IČ: zastoupený na základě plné moci JUDr. Jiřím Pěnkavou, se sídlem Sokolovská 215/40 Žalovaný: Petr Černý, Jakubská 3, Praha 1, narozen dne Žaloba na plnění povinnosti zaplatit 964,- Kč s příslušenstvím Soudní poplatek ve výši 600,- Kč uhrazen vylepením kolkových známek na originále tohoto podání. Přílohy: plná moc dle textu I. Žalovaný dne se žalobcem uzavřel konkludentní formou smlouvu o přepravě tím, že nastoupil do vozu městské hromadné dopravy. Nesplnil však svoji povinnost uhradit řádně jízdné tak, jak to stanoví přepravní řád žalobce. V přepravních prostorách se neprokázal přepravnímu kontrolorovi platným jízdním dokladem a odmítl na místě zaplatit jízdné a přirážku, o čemž kontrolor provedl zápis. Důkaz: zápis přepravního kontrolora ze dne přepravní řád II. Žalovaný jízdné ve výši 14,- Kč a přirážku ve výši 950,- Kč v dodatkové pokladně žalobce do dnešního dne neuhradil. III. S ohledem na výše uvedené skutečnosti proto žalobce navrhuje, aby soud vydal tento r o z s u d e k: Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 964,- Kč a náklady řízení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. V Praze dne podpis oprávněné osoby Žaloba na plnění povinnosti je v občanském soudním řízení nejběžnějším typem žaloby. Pokud však žalobce uplatňuje právo na zaplacení peněžité částky a může toto právo doložit odpovídajícími skutečnostmi, mohl by se ho domáhat také ve zrychleném řízení prostřednictvím tzv. návrhu na vydání platebního rozkazu. Za těchto podmínek by soud veden hospodárností mohl platební rozkaz vydat i bez výslovné žádosti žalobce. Výhodou zrychleného řízení je jeho úspornost. Soud ve věci dluhu na základě uvedených důkazů vlastně rozhodne bez toho, aniž by nařídil jednání u soudu. V platebním rozkazu soud žalovanému jednoduše uloží, aby do 15 dnů od jeho doručení žalobci zaplatil, nebo aby v téže lhůtě proti němu podal odpor. Když žalovaný odpor ve lhůtě nepodá, bude mít platební rozkaz účinky pravomocného rozsudku. 16

17 3. ROZSUDEK JAKO PŘÍKLAD ROZHODNUTÍ K č. j. Ro 58/2006 s t á t n í z n a k Česká republika Rozsudek jménem republiky Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Alenou Spravedlivou jako samosoudcem v právní věci žalobce Dopravního podniku hl. m. Prahy, a.s., IČ: , se sídlem Sokolovská 217/42, Praha 9, práv. zast. JUDr. Jiřím Pěnkavou, se sídlem Sokolovská 215/40, proti žalovanému Petru Černému, Jakubská 3, Praha 1, narozenému dne , o plnění povinnosti zaplatit 964,- Kč s příslušenstvím t a k t o: Žalovaný je povinen zaplatit žalujícímu 964,- Kč a náklady řízení ve výši 6 600,- Kč, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se na žalovaném domáhal zaplacení částky 964,- Kč spolu s náklady řízení, zahrnující uhrazený soudní poplatek a náklady na právní zastoupení advokátem. Uvedl, že žalovaný dne se žalobcem uzavřel konkludentní formou smlouvu o přepravě tím, že nastoupil do vozu městské hromadné dopravy. Nesplnil však svoji povinnost uhradit řádně jízdné tak, jak to stanoví přepravní řád žalobce. Žalovaný byl v průběhu jízdy kontrolován revizorem žalobce, kdy žalovaný nepředložil řádnou jízdenku. Zároveň prohlásil, že své protiprávní jednání nedoznává a odmítl uhradit pokutu za jízdu bez platné jízdenky. Žalovaný i přesto, že byl žalobcem vyzván k úhradě dlužného jízdného včetně pokuty za jízdu bez platné jízdenky, svoji povinnost nesplnil a žalobci nezbylo jinak, než podat návrh na vydání platebního rozkazu. Žalovaný podal k žalobě vyjádření, ve kterém uvedl, že dne místní hromadou dopravou vůbec nejel a nemohl se tudíž ani dopustit jednání, které je mu kladeno za vinu. Žalovaný ve své výpovědi před soudem uvedl stejné skutečnosti, jako ve vyjádření k žalobě. Z výpovědi revizora žalobce Miroslava Přísného soud zjistil, že předmětného dne žalovaný skutečně použil k přepravě linku 6 MHD, kdy se mu v rámci jeho kontrolní činnosti prokázal řádným osobním průkazem. Revizor provedl kontrolu všech osobních údajů a dále pak i vizuální kontrolu dle fotografi e. Všechny údaje souhlasily, a z tohoto důvodu zpracoval oznámení o protiprávním jednání žalovaného. Tento se navíc v rámci kontroly choval řádně a své jednání omlouval tím, že spěchal a nestihl si řádně jízdenku koupit v předprodeji, neboť u stánku byla fronta. Oznámení navíc žalovaný řádně podepsal. Z přepravního řádu Dopravního podniku hl. m. Prahy, a.s., soud zjistil, že pro případ, kdy osoba, která uzavřela s přepravcem smlouvu o přepravě tím, že nastoupila do vozu MHD, a řádně neuhradila jízdné, které prokáže řádně označeným lístkem, je povinna uhradit pokutu v částce 950,- Kč spolu s řádným jízdným v částce 14,- Kč. Z občanského průkazu žalovaného soud zjistil, že veškeré údaje, které svědek Miroslav Přísný zjistil, jsou dle 17

18 pravdy a navíc podpis, který je na průkaze uveden, vizuálně odpovídá podpisu žalovaného. Na dotaz soudu, aby tyto skutečnosti žalovaný vysvětlil, tento nejdříve uvedl, že neví, jak se to mohlo stát, jedině že by jeho občanský průkaz někdo zneužil. Když byl soudem opětovně dotázán na okolnost, že vizuálně podpisy na oznámení revizora a na občanském průkaze souhlasí, tento uvedl, že se k jednání tedy doznává, ale že je student a nemá peníze na zaplacení jízdenky. V projednávané věci tedy soud zjistil, že žalovaný dne uzavřel se žalobcem smlouvu o přepravě, a to konkludentním způsobem a neuhradil jízdné. Jelikož žalovaný neuhradil běžné jízdné 14,- Kč, náleží žalobci i úhrada pokuty v částce 950,- Kč tak, jak vyplývá z platného přepravního řádu žalobce. S ohledem na výše uvedené soud návrhu žalobce v plném rozsahu vyhověl. Na nákladech řízení pak soud přiznal žalobci nárok na náhradu uhrazeného soudního poplatku v částce 600,- Kč a dále pak náhradu za právní zastoupení žalobce v částce 6.000,- Kč, která řádně vyplývá z vyhl. č. 484/2000 Sb., o paušální sazbě výše odměny za zastoupení advokátem v občanském soudním řízení, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat do 15 dnů od jeho doručení prostřednictvím tohoto soudu odvolání k Městskému soudu v Praze, jinak nabude právní moci. V Praze dne k u l a t é r a z í t k o JUDr. Alena Spravedlivá předsedkyně senátu 18

19 4. NÁVRH NA VÝKON ROZHODNUTÍ Obvodnímu soudu pro Prahu 1 Oprávněný: Dopravní podnik hl.m. Prahy, a.s., Sokolovská 217/42, Praha 9, IČ: zastoupený na základě plné moci JUDr. Jiřím Pěnkavou, se sídlem Sokolovská 215/40 Povinný: Petr Černý, Jakubská 3, Praha 1, narozen dne Návrh na výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu Příloha: Stejnopis rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne č.j. Ro 58/2006 s doložkou právní moci I. Shora uvedeným rozsudkem bylo povinnému uloženo zaplatit žalobci částku 964,- Kč a náklady řízení ve výši 6 600,- Kč, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Rozsudek nabyl právní moci II. Povinný dosud na dlužnou pohledávku nic nezaplatil. Protože má v Komerční bance, a. s., pobočce v ul. Spálená 24 veden účet č , může být splatná pohledávka uspokojena odepsáním z tohoto účtu. III. Vzhledem ke shora uvedenému oprávněný navrhuje vydání tohoto usnesení: Podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne č.j. Ro 58/2006 se nařizuje k uspokojení pohledávky oprávněného v částce 964,- Kč, jakož i nákladů předcházejícího řízení ve výši 6 600,- Kč a nákladů návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí 2 000,- Kč, výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinného č u Komerční banky, a. s., pobočky v ul. Spálená 24. Peněžnímu ústavu se přikazuje, aby od okamžiku, kdy mu bude doručeno toto usnesení, nevyplácel peněžní prostředky z účtu povinného, neprováděl na ně započtení a ani jinak s nimi nenakládal, a to až do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství, a aby po právní moci tohoto usnesení uplatněnou pohledávku s příslušenstvím odepsal ze shora uvedeného účtu povinného a vyplatil ji v hotovosti ve prospěch oprávněného. V Praze dne podpis oprávněné osoby

20 Realizátorem tohoto projektu je Asociace občanských poraden ( Uvedené informace odpovídají právnímu stavu ke dni Více informací naleznete na Brožura je tištěna na recyklovaném papíře.