Přehled zpráv

Transkript

1 Přehled zpráv Pražské jaro Mladá fronta DNES Pražské jaro se chce líbit, ale chybí mu nápady Mladá fronta DNES, str. 12 Kultura Pražské jaro Věra Drápelová Právo Skončilo Pražské jaro Právo str. 10 Kultura Pražské jaro (ČTK) Harmonie Pražské jaro: Dvakrát filharmonici z Liverpoolu Harmonie.cz Pražské jaro Petr Veber OperaPLUS Pražské jaro a Liverpoolská filharmonie, večer první: temperamentní Petrenko představil nevšední repertoár OperaPLUS.cz Pražské jaro Veronika Vejvodová Rozhlas Deset minut trvající potlesk a několik přídavků. Tak vypadalo zakončení Pražského jara Rozhlas.cz Pražské jaro Markéta Kaňková ihned.cz Pražské jaro vyprodalo většinu koncertů, lidi přilákaly velké orchestry ihned.cz Pražské jaro Frank Kuznik NEWTON Media, a.s obchodni@newtonmedia.cz 1

2 Pražské jaro Mladá fronta DNES Pražské jaro se chce líbit, ale chybí mu nápady Mladá fronta DNES str. 12 Kultura Věra Drápelová Pražské jaro PRAHA Včerejší koncert Královské liverpoolské filharmonie uzavřel jubilejní, 70. ročník Pražského jara. A protože si letos připomínáme stejné výročí konce války, bylo žádoucí očekávat zvýšené dramaturgické nasazení. Smysl mělo svěřit úvodní Mou vlast poprvé symbolicky německým hudebníkům, i když lze litovat, že místo orchestru z Hamburku se nepodařilo získat ještě o třídu lepší tělesa z Mnichova či Drážďan, když už ne Berlínské filharmoniky. Šostakovičova Leningradská symfonie se jaksi nabízí sama od sebe, zvlášť v originálním podání Petrohradské filharmonie. Orchestr Berg přišel s alternativním projektem Heinera Goebbelse Písně o prožitých válkách, ale ostatní akce, avizované v rámci připomínkového konceptu, balancovaly na hraně oslích můstků. Po nich lze při troše snahy k válce připojit leccos, skutečně nápaditá linie však vysledovat nešla. O jednu přednost se Pražské jaro rozhodně může opřít. Nikdo jiný si (zatím) nemůže dovolit zvát tolik špičkových zahraničních orchestrů. Debut Orchestra dell Accademia Nazionale di Santa Cecilia a dirigenta Antonia Pappana byl vrcholnou událostí nejen festivalu, ale i celé sezony. A když s Budapešťským festivalovým orchestrem přijede taková sólistka jako pianistka Maria Joao Piresová, tak je postaráno o další zážitek. Besídka pro příbuzné Co ale zůstane, škrtneme-li orchestry? Špičkoví klavíristé, hlavně Murray Perahia. Filmová hudba, tři soubory staré hudby, z nichž Wiener Akademie je známější a asi i užitečnější jako pozadí divadelních projektů Johna Malkoviche. Nově pojatá komorní série, stlačená do jednoho víkendu, což může být zajímavé i problematické. Anebo koncerty českých pěvců, které domácí publikum zná, a tedy přijde. Jenže prioritou Pražského jara by mělo být uvádět v hlavní, prestižní řadě třeba i neznámá, ale ve světě ceněná jména a z českých umělců ty, kteří uspěli i za Aší. A i s nimi vymyslet něco originálního. Ne však takového, jako byl koncert Adama Plachetky a jeho mladých svěřenců, jenž úrovní připomínal besídku pro příbuzné. Ani takového, jako byla navenek vtipná show Štefana Margity a Dagmar Peckové. Zrovna Margita se ve světě prosadil v repertoáru, který není mainstreamový. Připravit s ním náročnější komorní program by mohla být dramaturgická výzva. Ve snaze o vstřícnost a univerzálnost by totiž Pražské jaro mohlo začít umělecky blednout. Právo Skončilo Pražské jaro Právo str. 10 Kultura (ČTK) Pražské jaro Koncert Královského liverpoolského filharmonického orchestru s šéfdirigentem Vasilijem Petrenkem zakončil včera večer v Obecním domě v Praze 70. ročník festivalu Pražské jaro. Program nabídl Symfonie č. 7 d moll Antonína Dvořáka a Klavírní koncert č. 1 d moll Johannese Brahmse s hostujícím klavíristou Paulem Lewisem. Harmonie Pražské jaro: Dvakrát filharmonici z Liverpoolu Harmonie.cz Petr Veber Pražské jaro Dva poslední večery letošního Pražského jara patřily Liverpoolské královské filharmonii a jejímu šéfdirigentovi Vasiliji Petrenkovi. Britští umělci byli pro festival velmi dobrými hosty, mimořádnost vrcholu a závěru mu však úplně NEWTON Media, a.s obchodni@newtonmedia.cz 2

3 nepřinesli. Elgarovu První symfonii v prvním z programů si asi těžko lze představit zahranou zasvěceněji. Dvořákovu Sedmou v druhém večeru ano. První koncert (2. 6.) měl každopádně jedno nej. Poprvé na Kontinentě, řečeno po britsku, pouhé tři dny po premiéře v Londýně, dal v Praze zaznít cyklu Deseti raných písní Albana Berga. Sestava vznikla doplněním původních Sedmi písní, jak je instrumentoval a seřadil sám autor, a to trojicí dalších písní ve výběru a orchestraci skladatele Chrise Gordona. V podání švédské sopranistky Lisy Larsson šlo o citovou, tlumeně intenzivní lyriku. Sólistka nebyla typem, který dokáže hlasem opanovat celý sál, ale v tomto případě to nevadilo - stylově to tak dokonce bylo lepší. Suita z Janáčkovy opery Z mrtvého domu úvodem připomněla, že právě toto těleso bylo svého času výrazně zaměřeno na českou hudbu, a to během liverpoolského působení Libora Peška a pak i Petra Altrichtera. V roce 1993 bylo ostatně vůbec prvním zahraničním orchestrem, který kdy (samozřejmě Mou vlastí) zahájil Pražské jaro. Suita zaranžovaná Františkem Jílkem barvitě soustřeďuje vše podstatné z Janáčkova operního epilogu a je i přes kaleidoskopičnost a výrazovou úsečnost a zkratkovitost vděčným koncertním číslem. Janáčkovy orchestrální hudby pro koncerty zas tak mnoho neexistuje, takže operní suity nabídku pěkně rozšiřují. Petrenko diriguje výraznými velkými gesty, hráče se snaží inspirovat a strhnout. Janáčka společně podali výstižně, jako velmi zajímavého. Elgarova 1. symfonie je rozměrné, skoro hodinové dílo, vážné a opravdové, v němž se vrací jedno melodicky výrazné téma. Celkově však jde o hudbu, která prvoplánově nestrhne je potřeba se do ní vposlouchat, je potřeba si v ní uvědomovat, čím je zvukově charakteristická a čím typická pro kulturu své země, a užívat si právě to. Potom je to skladba krásná. Petrenkovo široké gesto ozřejmovalo její romantické krajnosti, v nichž jednoznačně vítězily plochy ztišené, zpomalené, lyrické. Je jich ve skladbě dostatek a vytvořily nakonec celkový převládající obrázek o díle. Zejména třetí věta byla v tomto smyslu ve své extrémní jemnosti a v tom, jak se vytratila do ticha, úžasně obsažná. Druhý večer (3. 6.) už tak silné zážitky nepřinesl. Britský pianista Paul Lewis hrál Brahmsův 1. klavírní koncertoduševněle, velmi muzikálně, neokázale a civilně, hráčsky a technicky samozřejmě skvěle; prý má skladbu v repertoáru teprve kratší dobu. Orchestr byl v komplexně symfonicky koncipovaném díle obdobně naladěným partnerem. Vůbec to není málo, ale jinak už není moc co dodat. Zcela jedinečné a nezapomenutelné provedení to z nějakého důvodu nebylo. Stejně tak potom Dvořákova 7. symfonie. Dirigentovo pojetí směřovalo ke kontrastům, výrazovým vlnám, tím pádem i k masivnosti a zápasivosti. Byla to škoda, protože těleso jinak hraje výtečně. Hráčům není co vytknout a jde tedy vlastně jen o nuance. Krása, kterou otevřela pomalá věta, nestačila, celek, místy výrazově jakoby předimenzovaný, se trochu míjel s dvořákovským ideálem. Symfonie měla kdysi světovou premiéru v Londýně, mohla by se možná třeba jmenovat i londýnská. Avšak liverpoolská spíše ne. Po oba večery Angličané přidávali v úterý jemně, Nedbalův Valse triste, ve středu masivněji, Čajkovského, také roztančeného. Byly to přiměřeně efektní tečky za koncerty velmi dobrého, i když ne světového orchestru. OperaPLUS Pražské jaro a Liverpoolská filharmonie, večer první: temperamentní Petrenko představil nevšední repertoár OperaPLUS.cz Veronika Vejvodová Pražské jaro Festival Pražské jaro hostil v úterý 2. června v Obecním domě ruského dirigenta Vasilije Petrenka a jeho Královskou liverpoolskou filharmonii. Šlo o první z jejich letošních vystoupení na tomto festivalu; zatímco v úterý představil hudbu skladatelů počátku dvacátého století, závěrečný středeční koncert měl vzhledem k zadání festivalu tradičnější pojetí (díla Johannese Brahmse a Antonína Dvořáka). Jednotící linií úterního koncertu se stala hudební moderna, období hledání a přechodu od tonální k atonální hudbě, období, na které bylo možné pohlédnout prizmatem českého skladatele Leoše Janáčka, rakouského Albana Berga a britského Edwarda Elgara. Zatímco Janáček a Elgar byli od sebe věkově vzdálení pouhé tři roky, Berg představuje v této trojici nejmladšího ze skladatelů (věkový rozdíl od ostatních je kolem třiceti let), jehož kompoziční styl se později vyvinul radikálně a zcela jiným směrem. Na koncertě zazněly v kontinentální premiéře jeho rané písně, které skladatelův pozdější vývoj teprve předjímají a jsou ovlivněny předchozí generací skladatelů, jako byl Elgar nebo Janáček. U Berga je patrný vliv například Richarda Strausse, podobnost s jeho písněmi najedeme i s vokálními díly Bély Bartóka, což ale může být pouhá paralela bez přímých vlivů. Janáčkova suita z opery Z mrtvého domu v úpravě Františka Jílka byla v podání liverpoolského orchestru rytmicky přesná a propracovaná, přičemž Petrenkovo pojetí Janáčka bylo spíše expresionistické. Již úvodní ostře sekané a krátké tóny smyčců napovídaly, že Petrenkova intepretace se bude lišit od romantizujícího pohledu. Do jaké míry lze ale mluvit o Janáčkově hudbě? Jílek do značné míry proměnil instrumentaci jednotlivých částí, výrazně přidal hlavně žesťové ale i jiné nástroje, čímž se ale janáčkovská originalita v podstatě vytratila. Ačkoliv se o vytváření suit z Janáčkových oper snaží v poslední době známý rakouský dirigent Manfred Honeck, přesto se ani jemu nedaří vytvořit obraz janáčkovské hudby. Honeck nezapře specializaci na dílo Richarda Strausse a ve svých suitách vytváří spíše nové kompozice za použití straussovské NEWTON Media, a.s obchodni@newtonmedia.cz 3

4 instrumentace. Petrenko vtiskl Janáčkovi jakýsi ruský punc, což mladému starci Janáčkovi nikterak neuškodilo naopak podpořilo samotnou Janáčkovu představu o vášnivém způsobu provozování jeho skladeb. Písně Albana Berga z jeho raného období měly na tomto koncertě svou kontinentální premiéru. Deset písní, které se vyznačují pomalými tempy a snahou o rozmanitou náladovost, odráží počátek rozvolňování tonality a samý začátek Bergova pozdějšího revolučního díla. Lisa Larsson dokázala tyto písně interpretovat naprosto přesvědčivě se zkušeností pěvkyně, jejíž repertoár zahrnuje hudbu baroka, romantismu, ale zejména dvacátého a jednadvacátého století. Její projev je velmi kultivovaný, její lyrický soprán se velmi dobře hodí k provozování hudby minulého století. Naprostým vrcholem večera byla však Symfonie č. 1 As dur op. 55 Edwarda Elgara, jež je právem považována za jedno ze zásadních symfonických děl dvacátého století. Orchestr i sám Petrenko byli během provedení Elgarovy symfonie naprosto přesvědčiví, suverénní a doslova jako doma. Velké symfonické části, kde zněl orchestr ve své maximální šíři, zněly ve forte naprosto jednotně a vyrovnaně. Celé dílo bylo kompaktně propracováno s ohledem na jeho cyklickou formu a odehráno jedním dechem. Petrenko řídil orchestr majestátními gesty a vizuálně zaujal siluetou dokonalého dirigenta. Hodnocení autorky glosy: 90 % Pražské jaro 2015 Royal Liverpool Philharmonic Dirigent: Vasilij Petrenko Lisa Larsson (soprán) 2. června 2015 Smetanova síň Obecního domu Praha program: Leoš Janáček: Z mrtvého domu, suita z opery Alban Berg: Rané písně (česká premiéra rozšířené verze cyklu Sedm raných písní) Edward Elgar: Symfonie č. 1 As dur op. 55 Rozhlas Deset minut trvající potlesk a několik přídavků. Tak vypadalo zakončení Pražského jara Rozhlas.cz Markéta Kaňková Pražské jaro Do velkolepého finále dospěl včera večer jubilejní sedmdesátý ročník Pražského jara. Ve Smetanově síni Obecního domu přehlídku slavnostně uzavřel orchestr Královské liverpoolské filharmonie. Pod vedením ruského dirigenta Vasilije Petrenka nejprve zazněl první klavírní koncert Johannesse Brahmse. Jeden z nejslavnějších klavírních koncertů všech dob se včera nesl vyprodanou Smetanovou síní Obecního domu. Za klavír tentokrát usedl vyhledávaný britský pianista Paul Lewis. Hrál suverénně, i když Brahmsův první koncert v něm stále vzbuzuje velký respekt. Tento koncert jsem poznal už jako malý chlapec, ale nechtěl jsem ho veřejně provádět. Měl jsem před ním ohromný respekt, říká Lewis. Tréma ale na něm znát nebyla. S přehledem zvládal i ty technicky nejnáročnější pasáže. Ze sólisty, orchestru i dirigenta sálala energie a publikum nakonec všechny odměnilo desetiminutovým potleskem. Lewis se na pódium vracel víc než pětkrát a nakonec ještě přidával. Precizní technikou oslovil snad všechny přítomné v sále. Zážitek to byl jedinečný. Je to virtuóz. Je vidět, že je žádaný po celém světě, říká jedna z návštěvnic koncertu. Ten první Brahms je velice náročná a vážná skladba. A především sólista a pan šéfdirigent Petrenko z toho udělali takovou odlehčenější záležitost, popisuje návštěvník. Koncert byl úžasný, já jsem byla i na včerejším koncertu. Bylo to opravdu nádherné. A už se těším na příští rok, prozrazuje další návštěvnice. Orchestr na závěr zahrál Dvořákovu sedmou symfonii, a i s tou slavil úspěch. Bylo vidět, že českou hudbu mají hráči v krvi. Není divu - orchestr totiž řadu let řídili čeští dirigenti Libor Pešek a Petr Altrichter. NEWTON Media, a.s obchodni@newtonmedia.cz 4

5 ihned.cz Pražské jaro vyprodalo většinu koncertů, lidi přilákaly velké orchestry ihned.cz Markéta Kaňková Pražské jaro Pražské jaro skončilo dvěma koncerty orchestru orchestru Royal Liverpool Philharmonic. Právě velká filharmonická tělesa na festival lákala nejvíc posluchačů. Pražské jaro bylo letos vyprodána z 94 procent. Návštěvnost meziročně stoupla. Dvěma koncerty orchestru Royal Liverpool Philharmonic, jenž naposledy ve středu uvedl Brahmsův klavírní koncert č. 1 a Dvořákovu Sedmou, skončil letošní ročník Pražského jara. Zaznamenal nejvyšší prodej vstupenek za několik posledních let a stalo se tak právě díky účasti zahraničních orchestrů, jako je ten liverpoolský. Přijetí symfonických těles, která Pražské jaro zahajují i završují, skoro vždy závisí na tom, jak si poradí s českým repertoárem. Hamburský NDR Sinfonieorchester při zahájení festivalu jako první německý orchestr v historii Pražského jara zahrál tradiční "otvírák" Smetanovu Mou vlast. V některých ohledech toto provedení Smetanova díla skutečně znělo víc německy než česky a nejen mezi kritiky vyvolalo rozporuplné reakce. Naopak liverpoolský orchestr vedený šéfdirigentem Vasilijem Petrenkem zacházel s českou hudbou opatrněji. Odkázal tak ke svým dvěma někdejším českým šéfdirigentům Petru Altrichterovi a Liboru Peškovi, kteří se na závěrečný koncert přišli podívat. Podle Petrenka tento "výlet" spousta liverpoolských hudebníků vnímala jako "návrat domů", konkrétně ti, kteří v orchestru působili už v 90. letech v Peškově éře. Na něj Petrenko navazuje důkladným a poctivým ponořením se do českého repertoáru, přestože jinak je v mnoha ohledech originální také v "občanských" souvislostech, v jakých o hudbě přemýšlí. V Praze například Petrenko prohlásil, že vzdělávací programy liverpoolského orchestru pro mládež přispěly ke snížení zločinnosti ve městě. V úterý hrála Royal Liverpool Philharmonic suitu z Janáčkovy opery Z mrtvého domu s porozuměním, které pro skladatele v takové míře nebývá u zahraničních těles vůbec obvyklé. V melodiích hudebníci vyzdvihli lidové motivy a plynule zvládli náhlé změny nálady i tempa. Koncert se přitom odehrával v době, kdy celou operu Z mrtvého domu v komornějším vyznění uvádí méně početný Orchestr Národního divadla v Praze. Oproti němu vyznívá Petrenkova verze zejména důrazem na žestě jako maximalistická. Odehrává se na velké ploše, v níž skladba dostává nebývalou velkolepost. To se ukázalo jako lehce problematické u Dvořákovy Sedmé, která přes všechnu barvitost měla v podání liverpoolského orchestru proporce až mahlerovské či wagnerovské. Petrenkova záliba ve velkých gestech bohužel trochu torpédovala úterní účinkování švédské sopranistky Lisy Larssonové, jejíž interpretace Bergových raných písní se v mohutném zvuku orchestru místy ztrácela. Lépe to Petrenko vybalancoval ve středu, kdy orchestr doprovázel klavíristu Paula Lewise v Brahmsovi jenže tady zase Lewisovo podání vyznělo překvapivě ploše. Nebylo nijak zvlášť charakteristické a postrádalo hlubší záběr. Podobně jako při koncertech dalších zahraničních orchestrů byl však Obecní dům také v úterý a ve středu napěchovaný lidmi. Letos bylo Pražské jaro vyprodáno z 94 procent. Přesvědčivě působí i fakt, že ze 45 koncertů festivalu se vyprodalo 38. Management festivalu to přikládá renomé orchestrů jako Petrohradská filharmonie, jež oba večery hrála Šostakoviče, či Budapest Festival Orchestra, který famózním způsobem zahrál Brahmsovu První a postaral se o jeden z vrcholů přehlídky. Jenže napěchovaný Obecní dům měl letos i stinnou a poněkud choulostivou stránku nápadně často totiž návštěvníci Pražského jara omdlévali. Hlasitý rozruch a volání po lékařích zněly při obou koncertech Petrohradské filharmonie, při vystoupení italského orchestru Santa Cecilia i na několika dalších koncertech. Provedení Mahlerovy Třetí v podání České filharmonie muselo být dokonce kvůli infarktu ve druhé řadě přerušeno. Až se pak o přestávkách vážně debatovalo, zda Pražskému jaru skutečně tak rychle stárne publikum. Vedení festivalu však incidenty přikládá spíš neklimatizovanému Obecnímu domu. Poté co s jeho správci promluvilo, se cirkulace vzduchu v sále citelně zlepšila a ke konci přehlídky už k dalším potížím nedošlo. Přesto je věkový průměr publika problém, jehož si jsou pořadatelé Pražského jara vědomi letos se snažili přilákat mladší posluchače koncertem, na němž Adam Plachetka představoval mladé pěvce, a samozřejmě zařazením soudobé hudby. V tomto ohledu ale jako by byl festival trochu v křeči. Ani jedna z operních premiér Dorian Gray od Ľubici Čekovské a Filoktétés od Jana Klusáka překvapivě nevyprodala pražské Národní divadlo. Naopak na koncertě Orchestru Berg, jenž v Divadle Archa uvedl Písně o prožitých válkách Heinera Goebbelse, prázdná místa nebyla a leckdo z publika dokonce koncert absolvoval "na stojáka". Lze to ale přikládat spíš oddanému publiku Bergu, které si orchestr buduje již patnáctým rokem. Přesto Pražské jaro projevilo odvahu, když na koncert v Arše prosadilo skladbu "rockerského" skladatele Petra Wajsara, jenž s filmařem Markem Burešem vytvořil půvabnou industriální koláž filmu a původní hudby. Byl to jeden z momentů, v nichž Pražské jaro skutečně působilo jako současný, progresivní festival. Letošní NEWTON Media, a.s obchodni@newtonmedia.cz 5

6 program přehlídky měl také nosnou asijskou větev tradiční barokní repertoár kromě těles jako Akademie für Alte Musik Berlin uvedlo například Bach Collegium Japan. Svůj debut na Pražském jaru měla čínská pianistka Sa Chen a mezinárodní soutěž, kterou festival pořádá, tentokrát vyhráli dva Jihokorejci. Je to přitom sotva pár let, co se také v Česku obecně mělo za to, že asijští interpreti nedovedou západní hudbu správně uchopit. Globalizace, snadnější přístup k nahrávkám na internetu a především "internacionalizace" světových orchestrů, v nichž působí stále více zahraničních hudebníků, však z tohoto názoru snad i v tuzemsku udělaly věc minulosti. V tomto ohledu jde Pražské jaro s dobou. NEWTON Media, a.s obchodni@newtonmedia.cz 6