Milí čtenáři našeho časopisu, studenti, profesoři a přátelé školy, také už se vám

Transkript

1

2 Milí čtenáři našeho časopisu, studenti, profesoři a přátelé školy, také už se vám začalo stýskat po školní docházce? Po počáteční možné euforii (někteří si sáhnou do svědomí) se v dnešní umrtvené době už těší do školy asi i ten poslední záškolák. Zajímavé, že? To se asi ještě nestalo, aby školní docházka byla tak atraktivní. Pokud je smutno i vám, můžete nyní prostřednictvím našeho časopisu zavzpomínat na spolužáky a některé skvělé věci, které jsme v tomto roce zažili. Komu došla literatura, má možnost se začíst do příběhů a postřehů, jejichž autory jsou naši nadaní žáci. Přejeme vám příjemné čtení a vzpomínání! Ať už se co nejdříve zase sejdeme v hlaholu přestávek a intelektuálním ruchu hodin! Vaše redakce 2

3 Rozhovor s paní profesorkou Kohlovou Zatímco my jsme tady mrzli, paní profesorka Kohlová podnikla dobrodružnou několikaměsíční cestu do jihovýchodní Asie. Na to, co vše viděla a zažila, se ptali Petr Vosecký a Vladimír Ovčarič. Pár slov na úvod od paní profesorky Před pár lety se můj nyní již manžel začal živit online marketingem, konkrétně Facebook reklamou. Ze začátku to nebylo jednoduché, ale postupem času se mu začalo dařit. Práce přibývalo, a tak jsem ve volných chvílích pomáhala i já. Došlo to až tak daleko, že se tím, co děláme, dokážeme v pohodě uživit oba dva. A tak jsme se rozhodli, že využijeme příležitosti a začneme cestovat a plnit si naše sny. Na podzim 2018 jsme se domluvili, že skončím v práci a odjedeme na půlroční cestu po Asii, Austrálii a na náš největší sen - Nový Zéland. Odchod z Arcusu pro mě nebyl vůbec jednoduchý. Moji milovanou práci, super kolegy i fajn studenty se mi dost těžko opouštělo. Letos už trávíme naši druhou zimu na cestách po Asii a musím říct, že odjet bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem mohla udělat. To ale neznamená, že se mi po vás ARCUSÁCÍCH nestýská:) 1. Jste poprvé v Asii? Pokud ne, tak jaké země jste již navštívila? V Asii jsem už popáté a vždy minimálně na 2 měsíce. Navštívila jsem Malajsii, Indonésii, Srí Lanku, Singapore, Vietnam, ale mojí srdcovkou je Thajsko, kde už jsem v součtu prožila 6 měsíců. 2. Jaký je váš momentální vztah k Arcusu? Plánujete se vracet? Arcus je pro mě místo, kde mám mnoho skvělých kolegů i fajn studentů a kam se moc ráda vracím. Je možné, že někdy v budoucnosti budu na Arcusu opět učit, ale nyní to není aktuální. Když budu v Česku, ráda se přijdu podívat a třeba s vámi zajdu i na nějakou školní akci či výlet. 3. Jaké země jste na své aktuální cestě procestovala? Letos jsem strávila měsíc na Srí Lance, měsíc a půl v horách na severu Thajska (město Chiang Mai a horská vesnička Pai), týden na vietnamském ostrově Phu Quoc a nyní jsem na thajském ostrově Koh Lanta, kde plánuji zůstat 3

4 2 měsíce a zaměřit se na trénink thajského boxu. Na začátku dubna se vracíme na jaro a léto do Čech. 4. Jaký je váš největší zážitek z aktuální cesty? Největším zážitkem pro mě byla rozhodně cesta na skútru horami severního Thajska. Nejklikatější silnice na světě, která vede nádhernou přírodou, úžasné výhledy na zamlžené hory, čajové a kávové plantáže, rýžová políčka. Neskutečná nádhera. 5. Jste na výletě sama nebo s někým? Cestuji se svým manželem. Výhodou je, že pracujeme na cestách, proto se můžeme zdržet delší dobu na jednom místě. Jsme takoví digitální nomádi. K životu potřebujeme jen náš osmikilový bágl, kde máme všechny věci na několikaměsíční cestu, počítač a přístup k internetu. Na cestách si člověk uvědomí, jak málo věcí vlastně k životu opravdu potřebuje. 6. Ovlivňuje vás nějak aktuální situace s koronavirem? Zvěsti o koronaviru nás zastihly v době, kdy jsme pobývali v Chiang Mai v Thajsku. Lidé se začali více chránit rouškami a respirátory, což ale v Asii není tak neobvyklé. Je tady zvykem, že pokud je někdo nachlazený, automaticky nosí roušku. My jsme si pořídili roušky jen do letadla a na letiště, kde bylo velké množství lidí. Jinak tady žádné šílenství nebylo. Myslím, že se to v médiích v Čechách řešilo mnohem více než tady. Nám vlastně zrušení všech letů z Číny do Thajska docela vyhovuje. V jiných letech obvyklé návaly čínských turistů na thajské pláže se letos nekonají. 7. Je váš zájezd spíše rekreační nebo to má nějaký větší význam? Plníme si naše cestovatelské sny a u toho pracujeme. 8. Jak zvládáte tamější kulturu? Není pro vás příliš jiná od té české? Budu teď psát o Thajsku, jehož kulturu znám z asijských zemí nejlépe. Většina Thajců jsou hrozně milí lidé, kteří vám se vším ochotně pomohou. Z kulturních rozdílů, kterých je opravdu mnoho, popíšu ty, které by se vám při pobytu v Thajsku mohly hodit. Za opalování nahoře bez můžete skončit v thajském vězení. A to byste opravdu nechtěli. Jít po ulici nebo třeba do restaurace jen v plavkách je pro Thajce velkou urážkou. Do chrámů se vstupuje naboso, se zahalenými rameny a koleny. 4

5 Buddhističtí mnichové mají všude vyhrazená místa k sezení. Nikdy si k nim nepřisedávejte. Ze země se nesmí vyvážet jakékoli přírodniny (mušle, kamínky atd.), ani sošky Buddhy. Nohy jsou nejšpinavější částí těla. Nikdy je proto nepokládejte na židli a už vůbec je nenatahujte proti druhé osobě. Thajsi se běžně zouvají při vstupu do domácnosti, ale třeba i do obchodu. NIKDY se nevyjadřujte neuctivě o králi. Velkým zneuctěním je třeba i šlápnout na bankovku s jeho vyobrazením. Pokud něco podáváte druhému člověku, měli byste při tom použít obě ruce. Je toho samozřejmě ještě mnohem více, ale tohle je takový základ pro turisty. Často vidím, jak turisté tato pravidla neznají a vůči Thajcům mi to přijde hodně neuctivé. něco dalšího, tak klidně napište a na vaše otázky můžu odpovědět třeba do dalšího čísla. Pokud o to bude zájem. 9. Kdy jste se vydala z ČR, jak dlouho jste tam plánovala zůstat a myslíte si, že byste tam zůstala i déle? Loni jsme cestovali půl roku, letos plánujeme být na cestách 5 měsíců. Dokud to půjde, chceme vždy na zimu odcestovat a poznat toho co nejvíce. Příští rok plánujeme Japonsko, Koreu a Tajvan. Tak snad nám to vyjde:) To je zatím asi vše. Pokud by vás zajímalo ještě 5

6 Jeden den s Emmou Kreidlovou Pondělí je taky jen den Ó, ano! Ony nenáviděné a všemi proklínané pondělky! A přesto, když jsem vám měla popsat můj den, rozhodla jsem se právě pro pondělí. Jakkoliv nepochopitelně to může znít, první den v týdnu je vlastně jeden z mých nejoblíbenějších, tedy samozřejmě kromě pátečního odpoledne a víkendu, ale tuhle svatou trojici beru za samozřejmost. Pondělky jsem dlouho neměla ráda. Po úspěšně prolenošeném víkendu zase vstávat a učit se? Ehm no nic moc představa. Náš vztah s pondělím se změnil z bratrovražedného zápasu o každou minutu v posteli navíc na rychlý pokec s dobrým přítelem až letos. Pořád se nestačím divit, jak je život plný paradoxů. Tak třeba před chvílí jsem zmiňovala, že pro mě brutálně brzké vstávání po víkendu byla smrt. A to jsem ještě nevěděla, že vstávat v 6.20 je vlastně docela pozdě, takhle vstávám do školy normálně, pozor teď ten paradox, v mém milovaném pondělí vstávám v No, vždyť to říkám, všude samý paradox. Jestli se ptáte, proč tomu tak je, odpověď je velmi jednoduchá, přihlásila jsem se na latinu s panem profesorem Pavelkou. Když jsem se poprvé dozvěděla, kdy a v kolik, myslím, že jsem nebyla daleko od infarktu. Ale světe div se, je to bezva. Ranní ptáče opravdu nejsem, z to jsem nervák. A velkej. Což znamená, že miluju klid. A v těch pět ráno je ho všude dost. V klidu si uvařím 6

7 kafe, v klidu se nachystám, v klidu si v autobuse a metru přečtu knížku a nakonec si v klidu ve škole vypiju to svoje kafe a začnu den se sušenkami. Nádhera, zkrátka balzám pro mou duši věčného stresaře. Je to, jako byste rychlost přehrávání videa nastavili z 1,25x na 0,75x, všechno je pomalejší a klidnější. Bohužel po latině se rychlost přehrávání snad ještě zvýší. Dvě hodiny těláku, matika, čeština, ájina a už jdu domů. Pak následuje oběd, to je mimochodem další oáza klidu. Rozhodně patřím mezi požitkáře, co milují jídlo, takže teplý oběd od maminky? MUST HAVE! Většinou se při tom koukám na filmy nebo seriály. Odpoledne v pondělí také mimochodem doučuju češtinu, ti, kteří mě znají, se asi dost podiví, gramatika není mou nejsilnější stránkou. Na svou obranu musím říci, že jsem byla nejednou pochválena za zlepšení mého žáka. Ono se to má totiž takhle, kromě toho, že jsem nervák, taky lítám hlavou pořád v oblacích, hodně přemýšlím a to o všem, výsledkem je pak to, že teorii zvládám a jsem schopná vám ji perfektně vysvětlit, ale v praxi, při té vší změti myšlenek, se i jednoduše zamění s y a já to nějak neřeším, ono je totiž mnohem lepší než se nervovat tím, co bude za dvacet let, že? Nabízí se otázka, zda-li bych nechtěla učit, když už teď doučuju. Nikdy! Možná se přehnaně nervuju kvůli zbytečnostem, ale nejsem sebevrah. Erasmus Rotterdamský pronesl ve svém díle Chvála bláznovství, že největšími blázny jsou učitelé. Měl pravdu. Nechápu, jak to můžou pořád tak skvěle zvládat, přitom působit docela vyrovnaně. Dobrovolně se snažit něco naučit třídu studentů, která spíše připomíná stádo opic? Blázni Každopádně za to před nimi hluboce smekám. Já se na tohle mám asi až moc ráda. Pomyslnou třešničkou na pondělním dortu je jóga. Víte, jak jsem vám před tím říkala o tom nervování a hlavě v prachu? Tady na hodinu totálně vypnu, naprostý blackout. Na jógu mě přivedla mamka a do smrti jí za to budu vděčná. Navíc tam chodíme spolu, za což jsem ráda. Přece jen, buďme objektivní, moc času s rodinou během týdne nestrávíte a třeba mně to vadí, protože mám svou rodinu ráda a času stráveného s nimi si cením, takže ještě společná večeře po cvičení je další nutností. Vzájemně si sdělíme zážitky z našeho dne, postěžujeme si, zasmějeme se. Mně to třeba připomene, že každý máme svoje starosti a život není jenom o nich. No, pokud jste to dočetli až sem, patří vám velká gratulace. Jinak pokud si myslíte, že jsem psychicky labilní, v klidu nejsem. Obecně 7

8 tohle berte trochu s nadsázkou. Snažila jsem se vám pouze přiblížit, proč je jinými nenáviděné podělí mým oblíbencem. Když se nad tím zamyslíte, je vlastně jedno, jaký je den v týdnu, na každém dnu se dá najít něco, ať už pozitivního, nebo negativního, ale radila bych vám, abyste si hledali jen to dobré, to pak každý den může být pro mě pondělek a pro vás třeba pátek. 8

9 Sourozenecká souhvězdí na Arcusu Petr, Veronika a Jakub Vosečtí Každý z nás určitě chodil do školy, ať už základní nebo jakoukoliv jinou. A jsem se jistý, že drtivá většina lidí má nějaké sourozence. Co se ale stane, když se tyto dvě věci spojí dohromady? Může nastat katastrofa, nebo můžete své sourozenecké pouto pevněji utužit. Pokud patříte mezi ty, které takové věci zajímají, potom je série našich článků přímo pro vás. Dnes přinášíme rozhovor se třemi sourozenci Voseckými, Petrem (sexta), Veronikou (kvarta) a Jakubem (prima). Hlásil jsi se na jiné školy než na ARCUS? Na jaké? Petr: Ano, hlásil jsem se na Gymnázium Přírodní škola. Veronika: Litoměřickou. Jakub: Ano. Gymnázium Litoměřická. Ovlivnili tvoji sourozenci tvůj výběr? Petr: Vůbec ne. Vlastně ani moc neměli jak. Veronika: Ne, to už spíš rodiče. Jakub: Ano. Byl ARCUS tvým primárním cílem nebo jsi spíš chtěl/a jinam? Petr: Na ARCUSU jsem udělal přijímačky nanečisto. Tenkrát ještě přijímali lidi, co je zvládli, rovnou. Takže jsem měl jistotu, že mě někam vezmou a vlastně jsem se nějak nemusel dál snažit. Veronika: Bylo mi to tak nějak jedno. Jakub: Asi mi to bylo jedno. Ale rodiče chtěli, abych šel za sourozenci. Jak se ti na ARCUSU líbí? Petr: Docela líbí. Nejvíc asi v jídelně (smích). Veronika: Má to plusy i minusy, ale převážně se mi tam asi líbí. Jakub: Líbí se mi tady. Učitelé jsou příjemní. Mají na to tvoji sourozenci vliv? Petr: Myslím si, že spíš ne. Během dne si jich skoro nevšímám. Veronika: Jo, ale spíš negativní. Taky to má vliv na moje kamarády. Jakub: Zajímavá otázka... Asi ano. Pořád se mě na školu vyptávají. 9

10 Nejste na škole jen dva, ale hned tři, myslíš, že je to rozdíl? Petr: Jak už jsem řekl, skoro si jich nevšímám. Takže ne. Veronika: Ani moc ne. Myslím, že ve dvou to bylo skoro stejný. Jakub: Záleží. Kdybychom byli obecně jenom dva, byl by to rozdíl, ale kdyby jenom ten třetí chodil na jinou školu, moc by se nezměnilo. Jsi rád, že jsi na stejné škole jako tvoji sourozenci? Petr: Zcela upřímně je mi to jedno. I když možná pár výhod to mít bude. Veronika: Jak kdy. Když si doma něco zapomenu nebo potřebuju vyfotit nějaký papír, tak jsem za to ráda. Ale někdy bych je vyloženě zabila. Jakub: Jo jsem, alespoň znám někoho jinýho kromě spolužáků. Jste si se sourozenci podobní? Petr: V lecčem ano, ale myslím, že víc je věcí, kterými se odlišujeme. Veronika: Ani náhodou. To ne. Jakub: Já nevim... asi ne. Jaký je tvůj oblíbený předmět a učitel? Petr: Miluju dějepis. A obecně jakýkoliv jazyky. Ale nejoblíbenějším učitelem je moje třídní - paní profesorka Holubcová. Veronika: Belák. Na 110%. A z předmětů mám ráda občanku a výtvarku. Možná ještě trochu Pavelka. Jakub: Určitě matika a taky tělocvik. A učitel Geri. Jaký je názor rodičů na to, že jste na stejné škole? Petr: Myslím, že to chtěli, takže asi budou rádi. Veronika: Asi nevím... Musí být drahý platit školný. Ale má to svoje výhody, třeba že na sebe donášíme (smích). Jakub: Asi jo. Vůbec nevím. v Vycházíte se sourozenci dobře? Petr: Spíš s bráchou než se ségrou. Ale myslím, že se máme rádi všichni. Veronika: Víceméně ano, když moc neotravujou. Jakub: Teď asi ano, ale dřív to bylo horší. 10

11 Hallstatt Ranní mrazíky se neodbytně dobývaly skrz vrstvy teplého oblečení a dech se ještě srážel ve vzduchu v bílou páru, když se ve čtvrtek 5. prosince časně z rána sešly obě sexty a nepřeberné množství studentů cestovního ruchu u autobusu přistaveného pod školou. V batůžku se svačinou a peněženkou s doklady a rozměněnými eury měla většina z nich přibalenou ještě šálu nebo čepici navíc. Se studeným klimatem podhůří rakouských Alp byli všichni pečlivě seznámeni, a nikdo se proto nevypravil nepřipraven. Kolem šesté hodiny ranní se autobus zaplnil a rychlým spočtením rozespalých cestujících se paní profesorka Riedlová, doprovázející studenty cestovního ruchu, s profesorem Pavelkou z gymnázia Arcus ujistili, že jim nikdo nechybí. Autobus se tedy mohl nerušeně vydat na téměř 6 hodin dlouhou cestu, během které mnozí studenti dospávali své ranní manko. Kolem jedenácté hodiny jsme konečně vyjeli z posledního horského tunelu a otevřel se nám výhled na úžasné údolí vyplněné ledovcovým jezerem, podle kterého dostala obec své jméno. Po krátkém, asi hodinovém, rozchodu na rychlý oběd, jsme se všichni opět sešli na náměstí a vydali jsme se k lanovce, která nás odvezla na horu Salzberg. Zde se nachází dominanta města, místní solné doly, které byly založené již kolem roku 5000 před naším letopočtem. Od místních solných dolů a nálezů v nich učiněných je také odvozen název halštatské kultury (cca př.n.l.). Samozřejmě bychom nemohli město opustit, kdybychom si tuto úctyhodnou památku neprohlédli, proto byla exkurze do dolů zařazena již na začátek naší návštěvy. Během přibližně dvouhodinové prohlídky jsme se dozvěděli mnoho o historii zdejších dolů i o lidech, kteří zde kdysi žili, zhlédli jsme úžasnou světelnou show promítanou na jeskynní stěnu a měli jsme možnost vidět nástroje z doby staršího neolitu i repliku nejstaršího schodiště na světě. Největší atrakcí se ale bezpochyby pro dobrodružné studenty staly dřevěné klouzačky. Již před dvěma tisíci lety zde horníci používali dřevěná prkna pro rychlejší přesun mezi jednotlivými patry dolu a dnes si mohou turisté vyzkoušet stejnou, pouze bezpečnější variaci tohoto neobvyklého způsobu dopravy. Když jsme opustili solné doly a dopravili se lanovkou zpět do města, bylo něco kolem čtvrté. Až do jedenácti hodin večer, kdy odjížděl 11

12 autobus zpět, byl volný rozchod, během kterého se většina studentů navečeřela. V sedm hodin pak začal všemi očekávaný průvod čertů, tradiční akce pořádaná městem už několik let. Místní tento průvod nazývají D Hirlatzer Teufel. Na náměstí, kde byla shromážděná masa turistů, začali pobíhat muži převlečení do kostýmů strašidelných chlupatých čertů. Na zádech měli připevněné rolničky velikosti fotbalového míče nebo kravské zvonce, kterými neustále řinčeli. V rukou pak měli pruty, kterými šlehali nejenom všechny přítomné ženy, ale i kohokoliv, kdo se jim neopatrně postavil do cesty. To všechno bylo doprovázeno akční děsivou hudbou a spoustou světlic, petard a kouře. No zkrátka hrůzyplná podívaná. Bohužel, toto spektakulární představení trvalo jen něco přes hodinu, takže již tak promrzlí studenti museli čekat téměř tři hodiny, než byl přistaven autobus, do kterého jsme se všichni s vděkem nahrnuli. Během zpáteční cesty panovala opět poněkud ospalá nálada. Totiž až do příjezdu kolem půl páté všichni spali. Bohužel byla cesta přes noc rychlejší, a proto jsme dorazili o pár hodin dříve. Myslím, že páteční odvolané vyučování bylo pro mnohé z nás spásou. Petr Vosecký 12

13 Hrdličkovo muzeum Ve čtvrtek naše třída tercie A navštívila Hrdličkovo muzeum. Zúčastnili jsme se programu s názvem Sběratelé kostí. Celá prohlídka měla dvě části, a proto jsme se i my rozdělili do dvou skupin. V první části jsme se vydali na komentovanou prohlídku celým muzeem. Prováděla nás mladá slečna, která nám povídala hlavně o vývoji člověka a stavbě jeho těla. Dozvěděli jsme se spoustu nových informací, které by nás předtím třeba ani nenapadly. Dobré bylo, že jsme si k výkladu mohli prohlédnout všechny exponáty, které tam měli vystavené. Díky nim jsme tomu i lépe porozuměli. Ve vitrínách byly nejen kostry člověka, ale také kostry našich předků nebo zvířat. V druhé části naší akce jsme své znalosti využili v praxi. Měli jsme za úkol poskládat kostru člověka, určit jeho pohlaví a věk. Nebylo to jednoduché, ale myslíme si, že jsme se s tím poprali celkem dobře. Ukázali nám opravdové lidské kosti, které byly nějakým způsobem poničené nebo špatně srostlé a my jsme hádali, na jakou nemoc ti daní lidé zemřeli. Slyšeli jsme například o osteoporóze, zubním váčku, artróze, rakovině kostí atd. Z několika nemocí nás až mrazilo, jak moc to muselo být bolestivé. Byli jsme rádi, že v dnešní době si už s většinou z těchto chorob dokáže současná medicína poradit. Do školy jsme se vrátili obohaceni o spoustu nových dojmů a zážitků. žákyně 3.A 13

14 Lyžařský kurz vyššího gymnázia očima Daniela Kaila Lyžák začal zajímavě. Přeci jenom jako každý rok. Odjezd a následná cesta proběhly v mezích možností v klidu, ovšem následná vykládka byla zajímavá akce - obdobně jako minulý rok. Nebýt obětavého majitele chaty Lovrana, tak jsme tam strávili minimálně celé poledne. V tu chvíli jsme pochopili stesk učitelského sboru po staré vykládce přímo u haly. Poté následovala jako každý jiný rok procházka po, kupodivu stále se neměnícím, okolí. I odpolední výlet do Janských Lázní se jako vždy nesl v duchu zalézt do kavárny nebo se zásobit jídlem u našich asijských spoluobčanů. Další den se začalo lyžovat. Tedy - jestli se tomu dá říkat lyžování, protože sněhu se moc nedostávalo. Sněžit začalo až za dva dny. Jinak se týden nesl v normálním duchu. Až na jednu změnu. Z důvodu špatného počasí nám bylo na jedno odpoledne zařízeno kino. Kdo by čekal nějaký všeobecně známý film, byl by asi nemile překvapen. Zhlédli jsme veledílo české kinematografie jménem Špindl 2. Názor nechám na každém účastníkovi tohoto velmi kulturního zážitku. Také by se zřejmě slušelo věnovat pár slov bowlingu a následné návštěvě Trutnova. Ačkoliv vlastně není moc co nového říci. Možná až na to, že zde proběhly pokusy nejmenovaných členů výpravy o obehrání svých kolegů o peníze. Nutno dodat, že některé pokusy byly úspěšné. A poslední má zmínka patří večerním programům. První dostala na starost má třída. Taneční soutěž jsem upřímně nečekal. Následovaly Kahooty, poznávání písniček a Kočičky. Pokud někdo z vás nezná ten poslední název, jste šťastní lidé, protože víc děsivou hru neznám Nakonec jsme je ale přežili všichni, takže jsme se v sobotu do Prahy vrátili bez výraznějších ztrát a myslím, že můžu směle říct, že se všichni těšíme na další rok. 14

15 Máš to v hlavě? Tak to napiš! aneb Práce slohové a jiné Co všechno umí podzim? Pomalu doznívají všechny housle. Už je slyšet jen ty první. Na chvíli se připojí příčné flétny, atmosféra se stupňuje, hlasitost hudby klesá. Sál se chvěje očekáváním. Nikdo si nedovolí ani hlasitě vydechnout. A pak to přijde. Nejkrásnější pasáž ze všech čtyř vět. Všem přítomným naskakuje husí kůže. Tóny letí celým sálem a probodávají posluchače skrz na skrz. Nikdy nezapomenou. Federico Baggio, sedmapadesátiletý italský hudební skladatel, oddirigoval svou čtvrtou a zatím poslední symfonii. Poprvé. A jedno je jisté. Zítra se o tomto úspěšném restauratérovi, skvělém kuchaři a bezvýznamném skladateli dozví celé město Milano. Sám to ví. To, co zkomponoval, je speciální. Cítí to. Jeho Podzim jej vyšvihne tam, kde si vždy přál stát. Po boku těch veřejností milovaných, doceněných, skvěle si žijících umělců. Netrvá to dlouho a o nadaném umělci se dozvídá celá Itálie. Lidé si oblíbili jeho hudbu. Kritici ji vychválili. Někteří si ji zamilovali. Baggiův Podzim motivuje, zahání úzkost, vnáší štěstí a opěvuje lásku. Dopis. Známé logo, nahrávací studio. Baggiovi se třesou ruce. Plný očekávání roztrhne obálku, a přesto, že je sám, začne nahlas předčítat. Předvolání k soudnímu řízení ve věci..., že jste tímto porušil ochranné známky Federico Baggio byl velkým skladatelem. Nic víc, nic míň. Po několika prohraných soudních sporech přišel na mizinu. Odmítl však název své symfonie upravit nebo pozměnit. Federico Baggio byl velkým skladatelem. Měsíc. Než si vzal život. Jeho dílo neupadlo v zapomnění, zejména díky jeho synovi, který souhlasil s novým názvem symfonie. Co všechno dokáže podzim? Federico Baggio. Matyáš Balaš 15

16 Tvůj žár Pod nohama mi slabě zašustí listí, když scházím z chodníčku. Depresivní atmosféra plní celý hřbitov a jako by dusila každý zvuk. Je mi taková zima. Přestože jsou Dušičky, skoro nikdo tu není. Na chvíli se zastavím u zanedbaného hrobu ležícího stranou od ostatních. Plevel a drobné kvítky vřesovce, který tu kdysi někdo zasadil, jej obrůstají ze všech stran a zčásti překrývají téměř nečitelný nápis na pamětní desce. Nejspíš na něj všichni zapomněli. Nebo jen nezbyl nikdo, kdo by si jej pamatoval. Chlad teď prostupuje celé mé tělo. Vykročím znovu po vyšlapané pěšince, zatímco se pokouším teplým dechem zahřát své zkřehlé prsty. Cítím slabé bodnutí viny, když mezi stromy zahlédnu povědomou postavu. Jak dlouho už na mě čeká? Přidám do kroku, a než si to stačím uvědomit, svírám ho v těsném obětí, které vzápětí opětuje. Pořád je mi zima, ale v místech, kde se dotýkáme, mě spaluje jeho žár. Ten samý žár jako tehdy. V den, kdy můj bratr zemřel. Seděli jsme na podlaze v koupelně a vedle nás ležela lahev se Savem. Nezeptal se mě, na co je. Přišel na to sám. Od té chvíle za mnou chodil každý den, aby se ujistil, že jsem v pořádku. Stal se součástí mého života a já se odmítám smířit s myšlenkou, že by mě opustil. Možná právě proto promluvím. Trochu sebou škubne, když mu o holý krk zavadí můj dech. Ty mě neopustíš, že ne? zašeptám a je mi najednou taková zima, že mám pocit, jako by mě obalil ledovec. Srdce mi v hrudi bije, jako by mělo každou chvíli vyskočit a vytvořit na dláždění rudou mozaiku. Když už se to začíná zdát nesnesitelné, přitiskne mně blíž k sobě a konečně odpoví. Nikdy. Je mi teplo. Anežka Rohlíková 5.B 16

17 Klíčník Večer, když už jsem ležel v posteli, ve dveřích začaly cinkat klíče, myslel jsem si, že je to táta, ale pak jsem si vzpomněl, že je na služební cestě v Německu. Šel jsem tam, ale když jsem ty dveře otevřel, venku nikdo nebyl, byla tam jenom hromádka klíčů. Posbíral jsem je a pak jsem šel spát. Ráno, ještě předtím než jsem šel do školy, jsem ty klíče vyzkoušel. Pasovaly do všech dveří v domě, dokonce i do zahradní boudy, ke které jsme klíč ztratili. V hromádce byly ale také klíče, které do žádných dveří v našem domě nepasovaly. Potom už jsem musel jít do školy, kde jsem při hodině matematiky slyšel to samé cinkání, co jsem slyšel večer. Když pak na konci hodiny paní profesorka vzala za kliku, zjistila, že je zamčeno. Tak jsem vzal jeden ze zbývajících klíčů z hromádky a ten do dveří pasoval. Po té záhadné události jsem zkontroloval všechny klíče. Na některých nebylo napsáno nic, ale na třech byly i nápisy. Na prvním bylo napsáno TVŮJ DŮM a ten pasoval do dveří, u kterých jsem poprvé slyšel cinkání. Na druhém stálo ŠKOLA a zrovna ten klíč pasoval do dveří ve třídě. Myslel jsem, že je tam napsáno, jaké dveře odemknou, ale pak jsem zjistil, že na tom třetím je napsáno TY. Večer už jsem na to přestal myslet a musel jsem jít do postele. Vyčistil jsem si zuby, ale když jsem stál před zrcadlem, cítil jsem, jak se mě zezadu něco dotýká. Najednou to začalo bolet a všiml jsem si, jak mi z břicha teče krev. Byl jsem probodnut skrz naskrz obřím klíčem. Rychle jsem se podíval do zrcadla a uviděl jsem postavu složenou jenom z klíčů, která mě zrovna obřím klíčem probodávala! Chtěl jsem přivolat pomoc, ale začala se mi motat hlava, upadnul jsem... Vítek Adam 1.B 17

18 Tajemný posel Vysoké podpatky zlověstně klapou na kamenných schodech. Mrazivý vzduch, zavěšené drátěné košile, brnění, svícny z hrubého železa nad zákrutami točitého schodiště ve věži. Vysoký a dutý zvuk. Zabušení na hlavní bránu. Kdosi je dole a přeje si okamžitě mluvit s hradní paní. Věc prý nesnese odkladu.,,ale paní již odpočívá, není radno ji budit, vysvětluje tiše Ada, služebnice Její Výsosti.,,Zde není čas na odpočinek, musím s ní mluvit nyní a zde, kde stojím, nenechává se odbýt žena zahalena v tmavé kápi, sotva je jí vidět pohybující se čelist. Komorná se zívnutím rozžne svícen, který jí z překvapeného vydechnutí zhasl a cupitá po dlouhé tmavé chodbě směrem ke komnatě své paní. Ví, že rozhovor nebude příjemný, jelikož hradní paní nesnáší rušení svého nočního spánku, avšak nemá na výběr. Jakmile stojí u dveří, dvakrát zaklepe. Nic se neděje. Zaklepe tedy podruhé, hlasitěji.,,ahgr, co se děje, zabručí rozespalý hlas.,,nerada vás ruším, Velebnosti, ale je zde jakýsi posel, který s vámi údajně musí ihned mluvit, šeptá Ada.,,Co to je za móresy, budit člověka v takovou hodinu, nic přece nehoří, aby to nepočkalo do rána, rozčiluje se paní se zvýšeným hlasem a je slyšet, jak pomalu vstává ze své lóže.,,ta žena naléhá, že to nesnese odkladu, zamumlá komorná tišeji.,,žena? Kdo to kdy viděl, aby posel byla žena. A vůbec odkud ji sem čerti nesou takhle v noci? Cožpak se nebojí takhle se toulat kvůli nějaké zprávě? diví se Její Výsost.,,Asi je to opravdu důležité, když k nám zavítala v tuto hodinu.,,uveď ji do hlavního sálu, budu tam za pár okamžiků, poručí hradní paní. Komorná jde zpátky k hlavní bráně, kde naposledy mluvila s tajemnou ženštinou. Ta stojí stále nehybně na stejném místě.,,pojďte dovnitř, paní vás za chvíli uvítá, řekne Ada tiše a pokyne jí rukou. Žena zavrávorá z nohy na nohu a pomalu projde bránou. V tichu hluboké noci její podpatky vydávají hlasitější zvuk než 18

19 kdy jindy, jde rytmickým krokem, beze slova následuje komornou. Ada z ní má zvláštní pocit, znervózňuje ji, že osobě nevidí do tváře. Po chvíli přešlapování ve velké místnosti s klenutým stropem se objeví ve dveřích její výsost, kněžna Alžběta. Žena se váhavě ukloní, stále však nesundá svůj plášť, který jí zakrývá skoro celou tvář.,,tak co mně potřebujete sdělit tak vážného, že to nepočká do rozbřesku? zeptá se lehce zahořkle kněžna.,,a prosím odkryjte tvář, já také nejsem zahalena, nevím proč bych měla mluvit s vaším pláštěm, dodá po chvíli ticha. Žena zavrtí hlavou. Bez pohnutí tiše řekne:,,to nemohu, nezlobte se, vzácná paní. Nesu Vám však zprávu nemilou, lépe řečeno zdrcující.,,co je tohle za neotřelé chování? Přikazuji ti shoď svůj plášť a podívej se mi do očí při sdělení té zprávy! Paní už zvyšuje hlas.,,až vám povím, že dnes v noci byl nalezen váš dlouho ztracený manžel mrtvý chcete se u toho dívat do něčích očí? zeptá se žena pochybovačně. Kněžnou projede mráz. Ne takový, který se jen lehce dotkne vašich zad a nohou a za chvilku je pryč. Tento je vlezlý, prudký, neobyčejně intenzivní. Není schopna pohybu. Zírá před sebe, nevěří vlastním smyslům. O Gregorovi už léta ani neslyšela, jakoby se pod ním slehla zem. Nikdy nezapomněla, no neměla důvod si připomínat svůj žal nad jeho ztracením. Chtěla pořád ještě věřit, že jednou, kdoví kdy, se objeví před hradem živý a zdravý. Nikdo celá ta léta neměl tušení, co se s ním při jeho výpravě stalo. Třeba se jen zatoulal a žil v jiné zemi, nebo se zamiloval do jiné dívky a nechtěl své ženě zlomit srdce, a tak žije byť i někde na statku cokoliv, jen aby byl živ a zdráv. A teď, stojí tu cizí žena tvrdíc, že byl nalezen mrtvý tuto noc.,,co jste to řekla, hlesne kněžna. Není ani schopna zvýšit intonaci.,,tak, jak pravím paní, se stalo. Vojsko ze sousedního knížectví dnes večer nalezlo pana knížete Gregora na Křišťálové hoře mrtvého. Jde poznat z jejího hlasu, že se jí to neříká lehce.,,já, já kněžna začne vrávorat ve snaze posadit se na svůj trůn.,,paní, jste v pořádku? zeptá se lehce vyděšeně zahalená žena. V tu chvíli se Alžběta skácí k zemi. 19

20 Hlavou zavadí o opěrku svého trůnu, náraz ji omráčí. Její tělo bezvládně padne. Komorná z kuchyně uslyší hlasitou ránu. Vmžiku vyběhne a vrazí do sálu. Před očima se jí naskytne pohled na bezvládně ležící kněžnu, z hlavy jí teče krev. Ada si ze samého vyděšení zakryje ústa rukama. V místnosti už nikdo není. Záhadná žena jako by se do země propadla.,,ach, panebože! vypískne a rozběhne se ke své paní. Už je však pozdě. Nikdy se nedozví, co tajemný posel sdělil a co se stalo s kněžnou Alžbětou. Emma Polomská 8.A 20

21 OnKaždému z nás se někdy zdál sen, ať už dobrý, nebo špatný. Někteří se každý večer těší, až usnou a vrátí se do té zázračné říše snů. Ale já mezi ně rozhodně nepatřím. Mívám totiž takové prapodivné sny, už od malička. Stojím v temné místnosti bez oken a bez dveří a také tam stojí On. Ráda bych vám ho popsala, ale ono to nejde. Mám pocit, že o něm vím úplně všechno, ale zároveň vůbec nic. Když o něm jakkoli začnu přemýšlet, vůbec si nedovedu představit, jak vypadá. No je to dosti divné, já vím, ale teď ke snu samotnému. Ten probíhá vždycky stejně, stojím v místnosti, on stojí v rohu a dívá se na mě, já se mohu pohnout i promluvit, ale prostě nějak vím, že to není správné, jako kdyby to bylo proti pravidlům. A tak to zatím bylo vždy, jenomže dnes je něco jinak. Stála jsem na svém obvyklém místě, když on najednou vykročil, udělal krok a další, přešel po místnosti ke dveřím, které se tu dnes objevily, vzal za kliku, podržel mi dveře, podíval se na mě a jako by naznačil, že mám vstoupit. Popošla jsem ke dveřím a za nimi bylo prázdno, jenom nekonečná temnota, on do mě strčil a já se najednou propadám hlouběji a hlouběji Dominika Mia Srdínková 1.A 21

22 Existence lidstva ohrožena! Jsem sama. Jasný, rychle kmitající, ale drobounký plamínek osvětluje maličkou místnost a já si tak mohu být jistá, že mám pravdu. Osvětlení dopadá do všech čtyř koutů pokoje a odráží se v rozbitém a zaprášeném zrcadle na stěně naproti mně tak, že můžu pozorovat svůj vyděšený obličej. Nad sebou slyším zvuky, které se mi ani za téměř tři roky, co na tomhle místě žiju, nepovedlo přesněji identifikovat. Znám je tak dobře, a přesto mi pokaždé naskočí husí kůže a projede mnou mrazivá vlna hrůzy. Připomínají mi řinčení řetězů nebo hodně těžkých strojů, jako když by někdo stěhoval něco ohromně těžkého a mohutného. Chce se mi zacpat si uši, ale strach mi to nedovolí, stejně jako křičet, což by bylo v mém případě šílenství. Dokud zůstanu potichu a budu mít světlo, nic by se nemělo stát. Aspoň zatím se nic nestalo, když jsem tyto podmínky dodržovala. Je zvláštní, jak si člověk dokáže navyknout na samotu tak, že už ani neví, jaké to je mluvit s někým dalším. Pomalu zapomínám, jaký to je pocit, cítit něčí přítomnost ve své blízkosti. Už je to přes dva roky, co jsem naposledy viděla živou osobu. Jedinou společnost mi tu dělá starý, značně poškozený tenisový míček na poličce pod zrcadlem, do něhož jsem vyryla obličej, který mi aspoň trošičku připomíná skutečnou bytost. Jejich přítomnost je jiná než lidská. Přestože jsem je nikdy na vlastní oči nespatřila, vždy, když byli poblíž, jsem je dokázala cítit. Je to čistá hrůza. Paralyzující strach, který vám skoro nedovolí se nadechnout, jako jed, který ucpe plíce a zabrání tak přístupu vzduchu. Od srdce až do konečků prstů vámi projede mráz, všechno jako by se najednou zdálo černé, bezvýchodné; máte pocit, že jste beznadějně ztraceni, odsouzeni k záhubě a že už nikdy nepocítíte štěstí. Nedá se s tím bojovat jen počkat, než zmizí, příšerné pocity vyprchají a vy se můžete opět relativně v klidu nadechnout. Jediné, čím se před nimi můžete ochránit, je světlo. Sice i na světle jsou vás schopni perfektně paralyzovat, ale nedokážou vzít vaši duši. Proto jim říkáme stíny čekají v temnotě na svou šanci, ale na světle jsou to jen pocity a nic víc. Často přemýšlím nad tím, jestli má takovýto 22

23 život vůbec smysl. Celé dny se toulat po opuštěném rozbořeném městě, hledat potravu a rychle se ještě před západem slunce ukrýt v téhle kobce pod povrchem země a k smrti vyděšená se pokoušet usnout za svitu maličkého plamínku petrolejové lampy. Celé tohle město znám nazpaměť. Byla bych schopná poslepu dorazit do každičké uličky a beze čtení vybledlých nápisů pojmenovat jakýkoliv obchod. Každý den, když se vydám ven, tak nějak doufám, že na někoho narazím. Je to sžírající a nepříjemný pocit, to vědění, že jste sami, ale zároveň víte, že jakmile se setmí, stíny ovládnou úplně všechno. Jsem z toho už unavená. Nebaví mě to, žít konstantně ve strachu z toho, co bude další den, a obávat se, jestli je tohle opravdu všechno, co pro mě život nachystal. Bolí mě vzpomínky na všechny a všechno, o co jsem přišla, a v hloubi mojí duše tyhle zrůdy nenávidím. Přestože z nich mám hrůzu, je ve mně nějaká část, maličký hlásek hluboko uvnitř, který mi říká, že si tohle nezasloužím. Náhlý plamen, který jsem poprvé pocítila teprve před pár dny, ale o to silnější a s větší potřebou se dostat ven. Nemám co ztratit, o všechno jsem už přišla. Tohle život není, určitě ne takový, jaký bych chtěla. Jsem paralyzovaná strachem a klepu se, ale čím víc se přibližuji k těžkým kovovým dveřím, tím větší kuráž v sobě cítím. Ručičky na hodinách ukazují čtvrt na dvanáct. Ruce mám zpocené, přesto ještě pevněji stisknu tvrdý kus plastu, který svírám. Nemám z vás strach, zašeptám. Přestože to nezní zrovna dvakrát důvěryhodně, dodává mi to odvahu. Nemám z vás strach. Nemám z vás strach. Nemám z vás strach, opakuji víc a víc nahlas. Vůbec z vás nemám strach, můj hlas se trochu třese, přesto už zní silněji a klidně. Odvážně. Věřím tomu. Nemám strach. Zhluboka se nadechnu, otevřu dveře a rozsvítím baterku. Běla Lukavcová 8.A 23

24 Jídlo jako životní styl Jídlo pro mnoho lidí znamená pouze zdroj živin a energie. V jídle jde ale o dost víc než jen o energii, může v něm být i krása a umění. Je mnoho kuchařů, kteří berou talíř jako plátno a vytváří na něm skutečná umělecká díla. Umělecká díla tohoto druhu nenajdeme jen v překrásně vyzdobených, drahých restauracích, ale i v menších, v koutku schovaných bistrech. Dnešní mladí lidé tato bistra často vyhledávají a obrázky z nich sdílí na různých sociálních sítích. To ovšem vybočuje z pravidla, které nám říkaly maminky, babičky a možná i učitelky ve školce. Pravidlo, které zní: K jídlu telefon nepatří!. Tuto větu slýchám ve svém okolí vskutku často. Bohužel jsem součástí generace, která vyrůstá na telefonech a sociálních sítích. Já sama si také ráda vyfotím něco, co se mi líbí, něco, co vytvořím buď já, nebo nějaký kuchař s uměleckým duchem. Za poslední rok jsem omezila sdílení svého života na sociálních sítích. Snažím se svůj čas ve virtuálním světě trávit co nejméně. Prostřednictvím sociálních sítích vidím, kde je moje kamarádka v daný okamžik. Stačí nahlédnout na její stories, kam právě přidala fotku své kávy a označila i kavárnu, kde si svou kávu vychutnává. Myslím si, že telefon opravdu k jídlu nepatří. Nepotřebuji totiž vědět, co měla moje kamarádka k obědu, v jaké kavárně byla či jaký zákusek si objednala. Budu radši, když mi druhý den ve škole bude o svém prožitku vyprávět a vylíčí mi, jak jí nějaký dort chutnal, nebo nechutnal. Ze všeho nejraději uvítám, pokud najdeme čas a na kávu a zákusek si zajdeme společně. Fandím těm restauracím, kde je focení jídel zakázáno nebo kde je dokonce zakázán vstup do restaurace s mobilním telefonem. Nejen jídlo se má vychutnávat, ale i společné chvíle se svými blízkými. Sofie Hadrabová 5.B 24