2/2019 ÚSMĚVY NEBOJ SE, ZEPTEJ SE INTEGRACE KRAJANŮ 16. ROČNÍK NEPRODEJNÉ

Transkript

1 2/ ROČNÍK NEPRODEJNÉ Tento projekt zaměřený na integraci cizinců je financován Ministerstvem vnitra České republiky Projekt je spolufinancován Hl. m. Praha ÚSMĚVY NEBOJ SE, ZEPTEJ SE INTEGRACE KRAJANŮ Vydává: 1

2 2 Krajané

3 obsah 2/2019 úvodní slovo Cizinci tvoří již přes 15 % pracovní síly v ČR Z hlediska integrace jsou krajané ideální skupina... 5 Konference představila formy vzdělávání a posilování kapacit pro práci s migranty Neboj se, zeptej se Rozhovor s Tigranem Hovakimyanem... 8 Pozor, policie varuje Veselý česko-ruský slovníček Úsměvy Koutek Samíry Sibaiové Česko-český slovník pro cizince Tvůrčí Afrika slavila 15. narozeniny Turkický festival jara Noc migrantských umělců ve Vinohradském pivovaru Ukrajinci, jak je neznáte Fotokniha Mezi vámi Cesty k prosperitě Kniha hodnotí zkušenosti z práce infolinky Charity ČR Učebnice češtiny Levou zadní Už se chystáte na dovolenou? Jste unaveni z práce? Je čas, abyste se uvolnili. Proto jsme pro vás tentokrát připravili téma Humor cizinců lehké, letní. Někteří Češi jsou pyšní, že je jejich humor světoznámý a výjimečný. V tom se ale neliší od přistěhovalců. Jak napsala Samíra Sibaiová ve svém Koutku, Už jsem žila na třech kontinentech, a ještě jsem se nesetkala s národem, který by nebyl přesvědčený, že právě on je mistrem vesmíru v humoru. Více od Samíry v textu Úsměvy na straně 12. Vtipy a humor pomáhají cizincům otevírat dveře k většinové společnosti, přispívají k lepšímu porozumění, bourají předsudky. Jazyky, kterými mluví cizinci, jsou různé, ale humor je univerzální. Když se dobře přeloží vtip z cizího jazyka, může fungovat i v Česku nebo kdekoli jinde. Jednou jsem na zástavce tramvaje nabídl výtisk bulletinu SLOVO cizinci tmavé pleti. Když si na titulní stránce přečetl, že jde o časopis pro cizince, s úsměvem se zeptal: a jak jste zjistil, že jsem cizinec? I tato příhoda mne vedla k myšlence, abychom vám na léto nabídli téma humoru a představili vám několik zajímavých a vtipných cizinců. Tigrana Hovakimyana možná znáte z internetu a médií. Je to herec, moderátor a stand up komik. Mimo jiné představuje s česko ukrajinsko rusko arménsko kazašským uskupením komedii plnou imigrantů. Na straně 8 si s Tigranem můžete přečíst rozhovor. Manželský pár Maxim a Anastasia Yanbekovovi vám na straně 10 představí svoji humornou publikaci Veselý česko ruský slovníček. Každé slovo doplňuje kreslený obrázek. Kromě dvou dílů česko ruského slovníčku mají autoři ve svém portfoliu také verzi anglicko ruskou. Také Marwan Alsolaiman je vtipná a zajímavá osobnost: stavební inženýr, překladatel, básník, hudebník, vyučuje fyziku, arabštinu a češtinu pro cizince. A také psal Česko český slovník pro cizince, v němž svým jedinečným způsobem vykládá imaginárním studentům některé české výrazy (na straně 13). A jako vždy, bulletin přináší i další zajímavé texty o různých formách integrace: Cizinci tvoří již přes 15 % pracovní síly v ČR (str. 4), Z hlediska integrace jsou krajané ideální skupina (strana 5), Tvůrčí Afrika slavila 15. narozeniny! (strana 14) a ještě spoustu dalšího! Příjemné čtení vám přeje Dragoljub Matić Města a integrace Integrace první generace Vietnamců zážitkovou metodou Mailing list MigraceOnline Integrační centra SLOVO Informační bulletin pro cizince a o cizincích vydává zapsaný spolek SLOVO 21. REDAKCE: Dragoljub Matić (šéfredaktor), Jan Schroth, Goranka Oljača, František Kostlán, Marwan Alsolaiman. ADRESA VYDAVATELE: SLOVO 21, z.s., Štěpánská 1, Praha 2, tel.: , e mail: slovo_bulletin@centrum.cz. GRAFIKA: Zuzana Chourová. JAZYKOVÁ REDAKCE: Marianna Smlsalová. TISK: Datapont, s. r. o. TITULNÍ STRANA: archiv Tigrana Hovakimyana 3

4 Cizinci tvoří již přes Text: Jan Schroth (Tabulky: upraveno dle zdrojů MPSV) 15 % pracovní síly v ČR Ačkoli žije v Česku kolem pěti procent cizinců, jejich podíl na pracovní síle již tvoří trojnásobek. Konstatoval to ředitel Odboru statistik trhu práce a rovných příležitostí Českého statistického úřadu Dalibor Holý na konferenci Zaměstnávání zahraničních pracovníků a sociální dialog, kterou v Praze pořádala 15. května Českomoravská konfederace odborových svazů. Z analýz dat, které jeho úřad získává od státních institucí, vyplývá, že cizinci jsou pracovitější, mladší a zdravější než domácí populace. Jak je vidět z tabulek níže, na konci loňského roku u nás pracovalo téměř cizinců. Za posledních pět let se jejich počet více než zdvojnásobil a stále roste. Loni u nás pracovalo necelých občanů z tzv. třetích zemí (mimo EU), tedy zhruba 40 procent celkového počtu. Protože roste počet cizinců s trvalým pobytem, přes polovinu (skoro ) z mimounijních cizinců mělo volný vstup na trh práce. Vývoj zahraniční zaměstnanosti za 5 let Počet informačních karet občanů EU/EHP a Švýcarska včetně rodinných příslušníků Počet informačních karet cizinců nepotřebujících povolení, zaměstnaneckou, zelenou nebo modrou kartu * Cizinci držitelé pracovního oprávnění Držitelé povolení k zaměstnání * Z toho: Držitelé zelených karet * Držitelé modrých karet * Držitelé zaměstnaneckých karet Zahraniční zaměstnanost celkem *data nejsou k dispozici Nejčastěji u nás pracovali Slováci. Z cizinců mimo EU se tradičně jedná nejčastěji o Ukrajince. Těch za loňský rok přibylo (na konci roku 2017 jich pracovalo ). V první desítce převažovali pracovníci z unijních států, kteří mají volný vstup na trh práce. Počet Rusů meziročně vzrostl zhruba o 3 600, Vietnamců o 2 800, Mongolů o a Moldavanů o 800. Nejčastěji pracující cizinci podle občanství Informační karty Povolení k zaměstnání Celkem 1 Slovensko Ukrajina Polsko Rumunsko Bulharsko Maďarsko Rusko Vietnam Mongolsko Moldavsko *tučně jsou označeni občané třetích zemí 4

5 Z hlediska integrace jsou krajané ideální skupina Text: Daniela Vrbová Foto: Daniela Vrbová a Arcidiecézní charity Praha Krajané tvoří specifickou skupinu cizinců: mají cizí občanství, vedle něj někdy i české pro zdejší pobyt si tak musejí vyřídit platný pobyt. Díky svým předkům a krajanským spolkům udržují kulturní vazbu na Česko i po mnoho generací a o zdejší život jeví upřímný zájem. Z hlediska integrace jsou tedy ideální skupina. Od roku 2015 jim proto stát nabízí pomoc při přesídlení, pokud žijí v oblasti stižené krizí nebo nemají možnost si svůj pobyt zde zařídit standardní cestou. Kolik českých krajanů žije po světě? Ministerstvo zahraničních věcí pracuje s odhadem 2 2,5 milionu osob. Největší krajanská komunita žije v USA, významné skupiny najdeme i v Kanadě, Austrálii a Jižní Americe. V postsovětském prostoru zase žijí nebo žily tradiční krajanské komunity už od poloviny devatenáctého století: na Ukrajině, v Rusku, Bělorusku, Kyrgyzstánu, Kazachstánu, Uzbekistánu či Moldavsku. Další početné skupiny najdeme na Balkáně, zejména v Srbsku a Rumunsku. Asistenční program pro přesídlení krajanů do České republiky běží od roku 2015, kdy po přestávce navázal na podobné programy z let , v jejichž rámci se do Česka přesidlovali krajané z oblasti kolem Černobylu, respektive z Kazachstánu. Tentokrát je ovšem definován jako teritoriálně a časově neomezený. Zúčastnit se ho mohou všichni krajané ze zemí mimo EU, kteří doloží svůj český původ a ztíženou situaci, kvůli níž se do ČR nemohou přesídlit bez pomoci. Aktuálně ho hojně využívají Venezuelci a Ukrajinci s českými kořeny. Celkem jich zatím takto přišlo na Krajané přicházejí do Česka tak jako tak, ale pro řadu z nich byl problém si vyřídit trvalý pobyt, na nějž zde jinak mají nárok ve zrychleném řízení. Proč by měli jít přes zprostředkovatele a pracovní povolení, když ta cesta může být jednodušší, říká ve své kanceláři Pavel Dymeš z ministerstva vnitra, který přesidlovací program administruje. U každé žádosti se ohrožení a nutnost asistence posuzují zvlášť, přihlíží se rovněž k místu bydliště či zdravotnímu stavu každého žadatele. Asistence se nabízí při vyřizování příjezdu do Česka a v podpoře při zařizování nezbytných dokumentů, hledání práce, bydlení a školy během prvního roku pobytu. Svět a život jsou pestřejší než zákony Poté, co ministerský úředník žadateli schválí zařazení do programu, informuje o něm Arcidiecézní charitu Praha, která má na starost sociální služby. Ty, jak vyplývá z rozhovoru s koordinátorkou programu v charitě Světlanou Porsche, jsou skutečně pestré. Pokaždé, když si myslíme, že už nás nic nemůže překvapit, nás něco překvapí, konstatuje s humorem. Klienti většinou využijí možnost pobývat první měsíce v zařízení ministerstva vnitra v Jižních Čechách (takzvaný Hotel), kde mohou docházet na jazykový a integrační kurz a pracovníci charity jim nabídnou výše zmíněnou pomoc se zařizováním nového života. Pracujeme s živými lidmi, takže to jsou rodiny, jejíž členové jsou i nemocní důchodci nebo malé děti. Řešili jsme už i vážné nemoci, a dokonce úmrtí, říká Světlana Porsche. Právě zdravotní komplika 5

6 ce klientů, které de facto přesahují rámec sociální služby, pracovníky charity zasahují nejhůře hlavně lidsky. Díky těsné spolupráci, při níž klientům pomáhají vyřizovat svatby, rozvody, dokumenty po narození dětí a další, se totiž stávají součástí jejich životů. Pomáháme vám, abyste si uměli pomoct sami My těm lidem pomůžeme na začátku, ale pak už je to na nich, krouží Pavel Dymeš kolem otázky, jak hodnotí první čtyři roky programu. Většina klientů se zde podle něj už zdárně usadila. I Světlana Porsche pozoruje, jak se krajané, kteří přišli v prvních letech, již etablovali. Jejich děti se úspěšně účastní školních soutěží, oni sami pořádají výstavy nebo se realizují jinak. A prakticky všichni mají, nebo aktivně hledají práci, protože vědí, že nový, bezpečný a plnohodnotný život v Česku, pro nějž se rozhodli, si mohou zařídit jen oni sami. Přišli také do Česka... Jorge Čihák (43 let) Kvůli postupující krizi v jejich rodné zemi, a hlavně kvůli obavám o bezpečnost dětí, se rodina Čihákových v roce 2017 rozhodla vystěhovat z Venezuely do Česka. Díky českým kořenům měl Jorge Čihák naději v jednodušší administrativu při vyřizování pobytu a hledání práce. Ještě z Jižní Ameriky si v Praze zařídili bydlení, aby po příjezdu nemuseli utrácet za hotel. Napětí a bezpečnost ve Venezuele se ale rychle zhoršovaly a mezinárodní aerolinky rušily nebo jinak komplikovaly odlety ze země. Čihákovi si tak tak stihli zakoupit letenky přes ostrov Curaçao a Amsterdam do Prahy. Během čekání na letišti v Curaçao napsala Jorge Čihákovi z Prahy švagrová a informovala ho o existenci státního asistenčního programu. Obratem proto zavolal konzulce na české ambasádě v Bogotě a ta ho do programu zařadila. Hned na letišti jsme začali slavit, protože padla trochu naše nejistota, co bude dál v Česku, vzpomíná si Jorge Čihák. Ve Venezuele pracoval jako instruktor potápění. Byl smířen s tím, že na takovou práci může ve vnitrozemském Česku zapomenout. Přesto při hledání zaměstnání psal do zdejších potápěčských center. Ze třiceti oslovených se mu ozvalo jediné, z pražského Smíchova. Majitel panu Čihákovi nabídl nejen práci, ale sehnal mu i ubytování pro celou rodinu a zařídil mu intenzivní kurz češtiny, na který mohl docházet v pracovní době. Svého šéfa miluju, říká proto Jorge Čihák. Česky prý rozumí čím dál víc, pro komunikaci ale stále raději volí angličtinu nebo španělštinu, kterou v práci využívá překvapivě často. Jeho žena se naopak češtiny nebojí a v současnosti chodí již na čtvrtý jazykový kurz. Osmnáctiletá dcera se prý již česky domluví, i když se trochu stydí. Nicméně úspěšně složila české přijímací zkoušky a na podzim nastupuje na střední hotelovou školu. Osmiletý syn chodí do první třídy, i když ze začátku s ním rodiče museli absolvovat docházku, protože vůbec nerozuměl, dnes zvládá sám nejen výuku, ale i pobyt v družině. Oceňuje také velkou pomoc Daniely Kalinové z Arcidiecézní charity Praha, která jeho rodině při shánění školy a komunikaci s ní hodně pomohla. I když se mu občas zasteskne, zprávy z rodné země sleduje jen periferně. Svůj další život vidí už jen v Česku. Nejvíce tu oceňuje bezpečí. Děti mohou chodit samy do školy, dospělá dcera může ven sama, aniž bych s ní musel jít a držel ji za ruku, pochvaluje si. Líbí se mi, že se tu lidi starají sami o sebe, nestrkají nos do cizích věcí, nepomlouvají. Ostatní Venezuelci tady možná neměli takové štěstí, říkají, že Češi jsou nesympatičtí a špatně mluví o cizincích. Já ale takovou zkušenost nemám, dodává. Ve svém příběhu vidí paralelu s osudem svého tatínka. Ten emigroval do Venezuely v roce 1950 po komunistickém převratu v Československu. I když o své vlasti synovi občas vyprávěl, jazyk ho nenaučil, protože tvrdil, že ho v životě nebude potřebovat. Uvědomuje si prý, že tak, jako Venezuela tatínkovi poskytla bezpečný přístav a umožnila mu žít plnohodnotný, dobrý život, nyní se karta po 67 letech obrátila. Ira Melnyk (57) Její pradědeček se vystěhoval z Rakouska Uherska v roce 1886 a v ukrajinské vesnici Mykolajivka ve Vinnické oblasti se dal na dráhu mlynáře. Rodině se prý dařilo jak ekonomicky, tak společensky. Rodiče Iry Melnyk byli učitelé a v Mykolajivce si postavili nový velký dům. Doma se mluvilo česky. Paní Ira se proto při rozhovoru představuje na prvním místě jako krajanka. I její manžel mluvil doma česky, přestože pochází již ze smíšeného manželství. Se svými třemi dětmi mluvili doma také jazykem svých předků do doby, než odešly studovat na vysokou školu do Kyjeva. V Česku byla předtím jen jednou v 90. letech, jinak ho znala hlavně z vyprávění. Než na východní Ukrajině vypukla válka, o odchodu z domova ani neuvažovala. Pracovala jako učitelka cizích jazyků, ale situace byla dost beznadějná. Celý můj plat šel na nájem, navíc syna a manžela chtěli povolat do vojska. Na internetu našla informaci o asistenčním programu krajanům, zkontrolovala doklady, kterými disponovala, a vyrazila na český konzulát. Do Prahy dorazili manželé Melnykovi a jejich mladší dcera s manželem a synem v srpnu První tři měsíce strávili v Hotelu ministerstva vnitra. V životě jsem neměla takový zážitek, krmili nás vynikající kuchaři, odpočívali jsme. Hledali jsme bydlení v Praze, protože mladší dcera už tu měla domluvené zaměstnání. Hrozně nám pomohla charita: pan Ruslan a paní Jana nám vše neúnavně vysvětlovali, protože jsem hodně věcem nerozuměla. Pan Ruslan nás vozil vlastním vozem na úřady. Po přesunu do Prahy začali Melnykovi pracovat v autosalonu. Manžel je spokojený, protože je to podobná práce, jako dělal na Ukrajině. Jen plat má desetkrát vyšší, říká paní Ira. Ona sama si podala žádost o nostrifikaci vzdělání, aby se časem mohla vrátit ke své profesi. Příležitostně také tlumočí na ministerstvu vnitra při žádostech o trvalý pobyt. Je to ta nejlepší práce, protože pomáhám lidem. 6

7 Starší dcera, která se po čase do Česka také přestěhovala, se věnuje klinickým výzkumům v oblasti medicíny, mladší je manažerkou v obchodu s elektrospotřebiči. V Česku už všichni plánují zůstat, rodina se tu navíc rozrostla o dalšího vnuka. Když jsem přijela do Prahy, měla jsem pocit, že jsem přijela domů. Jako by tu na mě celou dobu něco čekalo. Je pravda, že jazyku mladší generace rozumíme trochu hůř, ale jinak jsme si tu rychle našli kamarády. Překvapilo mě, jak hezky se tu k nám lidé chovají, popisuje své dojmy Ira Melnyk. V Mykolajivce ale pořád stojí jejich rodinný dům a na Ukrajinu se pravidelně vracejí. Jezdíme tam každý rok na Dušičky, abychom zavzpomínali na syna, který nám ve 33 letech zemřel na cukrovku. Odjet z Ukrajiny už tedy nestihl. Tam bydlí i moje sestra, která se sem také bude stěhovat. Pak už bude celá naše rodina v Česku, uzavírá Ira Melnyk. Ludmila Bobrovská V roce 2015 se v rámci asistenčního programu krajanům přestěhovala do Česka, o rok později nastoupila do Arcidiecézní charity Praha jako sociální pracovnice a dodnes pomáhá dalším přesídlovaným krajanům z Ukrajiny. Někdejší vysokoškolská pedagožka, zakladatelka krajanského spolku Česká rodina a matka pěti dětí sama o přesídlení neuvažovala. Do Česka se ale postupně přesouvali její potomci. Když už se odstěhovalo třetí dítě, oznámila jí předposlední dcera, že se v krajanském spolku sepisuje seznam lidí, kteří chtějí odjet z Ukrajiny do Česka. Zeptala se mě: A co tu budeme dělat my?! Rozhodla jsem, že se rodina nebude dělit a že pojedeme taky, říká Ludmila Bobrovská. K jejímu rozhodnutí prý přispěly i narůstající konflikty v Oděse. Předkové paní Bobrovské patřili k českým bratrům a svoji zemi opustili na začátku 19. století kvůli víře a usídlili se ve vesnici Bohemka v Nikolajevské oblasti. Tam jsem se pak narodila já, vypráví Ludmila Bobrovská. Doma se mluvilo česky, vařila se česká jídla, udržovaly se lidové i náboženské svátky. Rusky a ukrajinsky jsme se naučili teprve na základní škole. V současnosti žije v Praze celá rodina paní Bobrovské, včetně vnuků, její sestry a synovce. Nikdo z naší rodiny přesunu nelituje. Jako bych se sem vrátila, to je můj pocit, říká Ludmila Bobrovská. V Arcidiecézní charitě začala podle svých slov pomáhat nejprve z vděčnosti. Dnes je z ní řadová zaměstnankyně, která má na starosti celou agendu příjezdů z Ukrajiny. Naši klienti jsou oproti těm venezuelským samostatnější, více rozumí a lépe se orientují ve zdejším systému, srovnává paní Bobrovská. Krátce před příjezdem se spojíme s klienty a zjistíme, jestli mají předem nějaké dotazy. Často se ptají na zdejší možnosti vzdělání, ubytování, jaké dokumenty si kvůli tomu mají z Ukrajiny přivézt. Počkáme na ně na nádraží, odvezeme je do Hotelu a začneme vyřizovat dokumenty. Tlumočíme, kontrolujeme nájemní smlouvy, vysvětlujeme, asistujeme ve školách, vypočítává Ludmila Bobrovská kolotoč po každém novém příjezdu. Od roku 2015, od doby zahájení programu, si prý ale už klienti hodně pomáhají i navzájem, protože se tu vytvořily příbuzenské sítě. Konference představila formy vzdělávání a posilování Text: Jan Schroth kapacit pro práci s migranty Foto: IOM Pražská konference s názvem Vzdělávání a posilování kapacit pro práci s migranty poskytla 13. května ojedinělou příležitost diskutovat na téma práce s cizinci a sdílet příklady dobré praxe mezi účastníky z vládních, regionálních, akademických, nestátních a dalších institucí z České republiky, Řecka, Španělska a Německa. Konference, kterou připravila spolu s partnery IOM (Mezinárodní organizace pro migraci), se konala v rámci mezinárodního projektu Q SER (Qualitative services at local level for migrants and refugees) financovaného v rámci programu Erasmus+. Projekt se zaměřuje na interkulturní trénink pracovníků místní správy v různých sektorech tak, aby získali co nejlepší dovednosti a znalosti, jež potřebují k práci s přistěhovalci. Na aktivitách spolupracuje s IOM rozmanitá skupina partnerských organizací: aténská městská část Egaleo, FAMSI Andaluský městský fond pro mezinárodní solidaritu, Media Creativa 2020 z Bilbaa, řecký sociální podnik Drosostalida, Řecká ortodoxní metropole Německa ve Stuttgartu a německá společnost InTraCoM. V úvodní části akce, která přilákala do malostranského Kaiserštejnského paláce stovku účastníků z celé České republiky i ze zahraničí, byl německým partnerem představen vyvíjený e learningový vzdělávací modul pro lidi, kteří pracují s migranty a uprchlíky. Následná diskuse ukázala, že vzdělávání formou e learningu jako moderní rychlá forma má v Česku značný potenciál. Druhá část konference se věnovala příkladům vzdělávání zaměstnanců státní správy a dalších organizací v České republice. Projekt Posilování interkulturních kompetencí pracovníků OAMP a dalších pracovníků veřejné správy, samosprávy a institucí představila Jelena Silajdžić, ředitelka Slova 21. Další pohled představila Lenka Šafránková Pavlíčková z brněnského magistrátu. Systém snižování interkulturních bariér v rámci veřejných institucí spolu s ní představil Daniel Topinka ze společnosti SocioFactor. Jak na závěr shrnula ředitelka Konsorcia nevládních organizací pracujících s migranty Andrea Krchová, pro zájemce, kteří při své práci komunikují s cizinci, je možné a užitečné kombinovat rozličné formy vzdělávání a posilování kapacit. Odbornou část a pokračující diskusi na závěr příjemně doplnila klavírním koncertem studentka pražské konzervatoře Luna Begovič. 7

8 NEBOJ SE, ZEPTEJ SE Tigran Hovakimyan je stále známější herec, moderátor a stand up komik. Svou vlastní integrační zkušenost využívá při vystoupení Stand up show s přízvukem. Komedii plnou imigrantů připravuje s česko ukrajinsko rusko arménsko kazašském uskupením, zkráceně ČURAK. Pro účely projektu Rodina odvedle 2019 připravil Tigran šest humorně vzdělávacích videí ve stylu všechno, co jste chtěli vědět, ale báli jste se zeptat, ve kterých divákům z široké veřejnosti přibližuje kulturu dané země vybraných hostů. Text: Lukáš Houdek a redakce Slovo Foto: Lukáš Houdek a archiv TH Tigran natáčel s herci pocházejícími z Arménie, Kazachstánu, Ruska, Vietnamu, Indie a Mongolska. Důraz klade na otázky, které zůstávají dlouhodobě nezodpovězené. Krátká videa jsou realizována formou televizního studia připomínajícího zpravodajství, v němž se moderátor dotazuje na kulturní specifika dané národnosti. Rozhovorů se zúčastní jak cizinci, tak zástupci majoritní společnosti. Videa budou od léta zveřejňována například skrze facebookové profily Slova 21 a Rodiny odvedle, na serveru Youtube a skrze online portál Praha, metropole všech. Zatímco v rámci projektu zpovídá hosty Tigran, před časem naopak Tigrana a jeho manželku Alinu vyzpovídal spolupracovník bulletinu Lukáš Houdek. A je třeba dodat, že jejich život mezitím změnilo narození syna Marka. My jsme před Českem žili ještě rok na Ukrajině, kde jsem se naučil rusky, protože jsem tam chodil do školky. Doma jsme mluvili výhradně arménsky. Ve škole se to ale tak nějak přirozeně stalo. Jak tě vnímali spolužáci? Člověk by asi čekal, že mě jen tak nepřijmou, ale byly to sedmileté děti. Děti neznají nenávist a předsudky. Je jim to úplně jedno. Přišlo to až na druhém stupni. Zřejmě něco pochytily od rodičů nebo z televize, Jako jet na výlet, který nikdy nekončí Jak ses, Tigrane, dostal do Prahy? Přistěhoval jsem se sem s rodiči před více než dvaceti lety. Bylo mi tehdy sedm let. Po tom, co jsme přiletěli, jsme rovnou jeli do Berouna. Tam jsme bydleli rok, vlastně ani nevím proč. Žili jsme tam v suterénním bytě u jedné paní. Do roka jsme se odstěhovali do Prahy, kde jsme už zůstali. Proč jste z Arménie odešli? Protože tam nebyly dobré podmínky pro život. Nebyla tam pořádně elektřina, voda tekla jen třeba dvě hodiny denně, takže jsme chtěli elektřinu i vodu a samozřejmě jsme měli i další základní lidské potřeby. O složitou politickou situaci nešlo. Proč padla volba právě na Prahu? Táta už tu měl nějaké známé, už tu dříve jednou byl a měl tu tedy i základní zázemí. Myslím, že proto jsme se přestěhovali právě do Česka. Jaké to je pro sedmiletého kluka, když opustí domov, přijede do nové země a začíná vlastně od začátku? Je to jako jet na výlet, který nikdy nekončí. Začal jsem chodit do školy, tehdy jsem neuměl ani slovo česky. Když učitelka mluvila, vůbec jsem netušil, co říká. Proto jsem všechno opakoval po jednom spolužákovi. Když nám například vysvětlovali, jak se v jídelně chodí pro jídlo, zase jsem to po něm opakoval. Problém byl, že on si šel třikrát přidat a já jsem pořád chodil s ním. K tomu jsem nemohl vrátit to nedojedené jídlo, protože jsem nevěděl kam. A pak jsem se pozvracel (smích). Za půl roku už to ale všechno bylo v klidu a já jsem začal mluvit plynně česky. Pomohla ti znalost ruštiny? Nebo jak to, že sis češtinu za tak krátkou dobu přirozeně osvojil? a tak mi občas při hádkách nadávali do národnosti nebo barvy pleti. Nestávalo se to ale moc často. Člověk si na to zvykne. Když ti nadávají, 8

9 že jsi při těle, tak to můžeš změnit. Můžeš míň jíst a budeš jiný. Když jsi ale snědý, tak s tím nic neuděláš. Musíš se s tím jenom vyrovnat. Věnovali spolužáci pozornost tomu, odkud jsi? Co říkali na tvé jméno Tigran? Ani ne. Jakmile (podle mojí zkušenosti) mluvíš česky a bez přízvuku, tak je jim vlastně úplně jedno, odkud jsi. Pokud máš přízvuk, například ruský, tak tu ta bariéra je. Nedávno jsem našel na internetu, že je nás v Česku celkem asi dvacet sedm Tigranů. Se jménem jako takovým problém nemám, ale musím ho pořád opakovat. A s příjmením je to ještě horší (smích). Jak se podařilo zapadnout do společnosti tvým rodičům? Nebylo to pro tebe jako pro dítě trochu jednodušší? Naši nejsou dodnes úplně zapojení do společnosti. Když sem přišli, bylo jim už třicet. Normálně tu fungují, ale nemají například žádné české kamarády. Baví se jen s ruskojazyčnou komunitou. Můj táta proto mluví napůl česky a napůl rusky, takovou směsicí obou jazyků. Máma, od té doby, co pracovala u jedné české společnosti, mluví česky poměrně dobře. Našli tu rodiče uplatnění? Táta byl učitel tělocviku a máma byla v domácnosti a příležitostně pekla pro známé dorty. Později se táta začal živit obchodem, vybudoval nějakou restauraci, zavedl ji a následně ji prodal. Takové věci dělá dodnes. Takový obchodník s pšenicí (smích). Považuješ Prahu za svůj domov? Určitě. Pocházím sice z Arménie, ale vrátit bych se tam nechtěl. Praha je místo, kde jsem vyrostl a kde jsem si zvykl. Do Arménie ale pravidelně jezdím za rodinou. I když teď jsem tam nebyl přes pět let kvůli vojně. Tu mi sice odpustili, protože mám ploché nohy, ale byl jsem povolán na nějaké přezkoušení, ke kterému jsem se nedostavil, tak se tam teď nehrnu, a navíc mi propadl arménský pas. Mám totiž dvojí občanství. Existuje v Česku arménská komunita? Když jsme přijeli, bylo tu tak dvanáct arménských rodin. A ty rodiny se všechny mezi sebou znaly. Postupem času jich přibývalo. Na začátku to bylo hodně stmelené. Slavili jsme společně Nový rok nebo Vánoce, hráli jsme jako děti před dospělými divadlo, vždy se v Praze pronajal nějaký obrovský sál. Teď se to zřejmě děje v určité podobě dál, ale já se toho už moc neúčastním. Kamarádi, stejně jako já, odrostli a každý máme své zájmy. O sobotách ale pořád funguje například arménská škola. Čím se živíš? Vystudoval jsem mezinárodní vztahy. Chvíli jsem pracoval na jednom velvyslanectví, posléze jsem pracoval jako herec v Medvědím divadle pro děti. Je to divadlo, se kterým se jezdí po školách a hraje se v angličtině. Pak jsem si jednou všiml, že se dělá casting na stand up comedy, kterým jsem prošel, a od té doby se tomu aktivně věnuji. A také mám za sebou kariéru instruktora v autoškole. Před časem ses oženil s Alinou. Jak se to přihodilo? No, šel jsem po ulici, uklouzl jsem a normálně jsem spadl prsteníčkem na prsten a bylo to (smích). Ne, já jsem Alinu poznal v autoškole. Je má bývalá studentka. Začali jsme spolu během autoškoly chodit a pak jsem ji požádal o ruku. To se stalo při jednom mém vystoupení, když bylo v sále asi tři sta lidí. A celé divadlo začalo křičet, tleskat a fotit. Asi do čtyř měsíců jsme se vzali. Manželka je z Ruska, z Moskvy. Je čtvrtinová Arménka, což se taky počítá (smích). A je to skvělý. Chtěli bychom tu oba zůstat. Líbí se nám tu. Jak jsi sem přišla ty, Alino? A: Přijela jsem na kurz češtiny a potom jsem tu začala studovat vysokou školu. Původně jsem se chtěla po studiu vrátit zpátky domů do Moskvy. Ale pak jsem šla do autoškoly a tam se to nějak zamotalo (smích). Líbilo se ti v Praze, když jsi sem přijela? A: Já jsem tu právě vůbec nechtěla zůstat. Nelíbilo se mi tu. Byla jsem tu úplně sama, všechno pro mě bylo cizí. A když tu nikoho pořádně neznáš, nemáš tu žádné blízké nebo rodinu, je to strašně těžké. Změnilo se to, až když jsem začala chodit s Tigranem. Jakou máš ty zkušenost s českou společností? A: Já mám docela silný ruský přízvuk a mé zkušenosti s lidmi jsou tedy hodně jiné než ty, které ti popisoval Tigran. Jakmile promluvím, začnou se někteří lidé chovat úplně jinak. Lidé tu obecně nemají moc rádi Rusy. Chci ale říct, že se takhle nechovají rozhodně všichni. Záleží na člověku. Mnohým lidem je to úplně jedno jsou přátelští a usměvaví. Spíš se u některých setkávám s tím, že jakmile zjistí, že jsem z Ruska, přestanou se usmívat a nejsou tak nápomocní. T: Na mě před časem nějaký řidič z auta zakřičel: Ty Cikáne arabskej! Což mi přišlo hrozně vtipné. To totiž musí být pro takového člověka to nejhorší stvoření na světě, ještě by mohl být gay (smích). To je tak asi jediný příklad z poslední doby, co si pamatuji. Jinak se s tím moc nesetkávám. Kdybyste měli zobecnit, jak vnímáte Čechy? T: Já si myslím, že pro lidi v Česku obecně platí, že kdyby fakt viděli nějakého člověka v nouzi, pomohli by mu. Že to může být úplně jinak než s těmi příspěvky na internetu, kde by někteří diskutéři potápěli lodě s lidmi. Ve skutečnosti věřím, že by jim mnozí pomohli. Praha je také obecně více multikulturní. Mimo hlavní město lidé spíš více neví, neznají moc cizinců nebo odlišných lidí. Možná se i právě proto více bojí. A: V Rusku to je úplně jinak. Máme tam různé národy, proto to celé chápeme trochu jinak. Víme, že všichni jsou prostě různí. V Česku jsou možná spíše lidé zvyklí, že jsou si všichni podobní, že Čecha tak nějak poznáš. U nás ale Rusa podle vzhledu nepoznáš. Každý vypadá jinak. Současně jsme různě namixovaní například matka Ruska, táta Armén a už to dítě bude vypadat jinak. To, co z tebe Rusa dělá spíš, je ruský jazyk. Když ale člověk rusky naopak nemluví, tak se může stát, že mu lidé řeknou, že je v Rusku, tak má mluvit rusky. A co se vám tady nejvíc líbí? A: Z mého pohledu jsou tu lidé víc přátelští než v Moskvě. Když přijdeš do obchodu, pěkně tě pozdraví a pak ti poděkují za nákup. V Rusku tě buď nepozdraví vůbec, nebo to bude jen tak z donucení. Tady člověk jde venku, nebo jede tramvají, na něco se cizího člověka zeptá a dá se s ním jen tak přirozeně do řeči. T: Mně se na Praze a Česku líbí i jiný aspekt aktuálně to je asi nejbezpečnější stát v Evropě. Naprosto skvělá je také pražská hromadná doprava všechno je díky ní blízko a jezdí včas. A v neposlední řadě se mi hodně líbí, že Praha začíná být multikulturním městem. Někteří lidé křičí, že nechtějí multikulti, ale v Praze už to dávno je, že jo (smích)? Cizinci by se zase měli snažit více zapojit do společnosti. Když jsem třeba byl ve škole jako jediný cizinec, se všemi jsem se bavil. Jakmile ale bylo ve třídě pět ruskojazyčných žáků, bavili jsme se už jen mezi sebou. A to je podle mě špatně. 9

10 Pozor, policie varuje Text: Filip Davydov Autoři slovníku: Maxim a Anastasia Yanbekovovi Pozor, policie varuje! tato na první pohled běžná česká fráze může nabývat v očích ruskojazyčných cizinců zcela jiných konotací. V ruštině totiž tento výraz znamená doslovně Hanba, policie krade! Ať už se jedná o turisty, kteří do České republiky přijíždějí jen na několik dnů, či nově příchozí cizince, kteří se zde plánují usadit všichni se shodují na tom, že pro ruské rodilé mluvčí působí některá česká slova legračně a mají v ruštině úplně jiný význam. Z lingvistického hlediska se jedná o kategorii tzv. falešných přátel. Jsou to zrádná slova, která se v jednotlivých jazycích významově liší. V případě jazykové dvojice čeština ruština lze jako typický příklad uvést slovo život (rusky живот břicho), rodina (родина vlast) či přídavné jméno krásný (красный červený). Ruskojazyční cizinci se mohou v češtině setkat s opravdu velkým množstvím falešných přátel. Existují také vtipné kombinace, např. vor (вор zloděj) a obráceně zloděj (злодей pachatel), trup (труп mrtvola), okurky (окурки nedopalky) apod. Právě podobným zrádným slovům je věnována humorná publikace Veselý česko ruský slovníček. Autoři slovníku jsou Maxim a Anastasia Yanbekovovi, kteří se do České republiky přestěhovali před sedmi lety. Mladý manželský pár přijel do Čech, aby zde mohl studovat. Ze začátku navštěvovali Yanbekovovi kurzy češtiny pořádané Ústavem odborné a jazykové přípravy Univerzity Karlovy, poté nastoupili na Západočeskou univerzitu v Plzni, kde studovali výtvarné umění a grafiku. V jednom ze seminářů dostali manželé za úkol vytvořit libovolný grafický návrh ilustrované knížky. Tak vznikla první verze slovníčku, který zpočátku obsahoval pouze deset slov. Mezi má oblíbená slova bezesporu patří kaki [hovinko], říká Anastasia. Když jsem tento název viděla poprvé v obchodě, hodně mě to rozveselilo, dodává autorka. Postupně začali autoři vyhledávat další vtipné dvojice slov již mimo školní projekt, a tak vznikly dva díly slovníku, z nichž každý čítá šedesát českých slov a stejné množství jejich ruských falešných přátel. Každé slovo doplňuje unikátní obrázek, který vytvořili sami autoři. Obrázky vytváříme nejdříve ručně, pomocí propisky (прописка nahlášené místo pobytu), poté na počítači ladíme detaily a dodáváme 10

11 barvy. Kreslíme rádi, proto když máme inspiraci, dokážeme vytvořit ilustraci ke slovu za pár hodin, vysvětluje Maxim Yanbekov. Prvního vydání se veselý slovníček dočkal v roce 2015, kdy vyšel v tvrdých deskách v malém nákladu. Původně ho autoři totiž zamýšleli jako brožuru, která by mohla pobavit spíše jen přátele a příbuzné. Postupně ale zájem o slovníček narůstal a do teď vydali autoři již přibližně kusů slovníčků. O zajímavém nápadu a kvalitním provedení publikace svědčí také to, že Yanbekovovi si nikdy neplatili žádnou reklamu: lidé si o slovníku říkali spontánně, zafungovala takzvaná šeptanda a později o publikaci napsala několik článků i největší ruskojazyčná online média. Slovníček distribuují autoři v knihkupectvích, přes známé a pomocí internetových stránek. Objednané knížky zasílají také do zahraničí, nejvíce do Ruska. Máme ale i zákazníky z jiných, často velmi zajímavých zemí jako např. Mexiko, Spojené státy, Nizozemsko či Japonsko. Hodně objednávek posíláme do Izraele, vysvětluje autor. Kromě dvou dílů česko ruského slovníčku mají autoři ve svém portfoliu také anglicko ruský slovník, který je na rozdíl od české verze vybaven fonetickou transkripcí. Kdo ví, možná se v budoucnu dočkají čtenáři také třetího dílu ilustrované česko ruské publikace. Dalších šedesát českých slov čeká na grafické zpracování, uzavírá Maxim Yanbekov. 11

12 Koutek Samíry Sibaiové Úsměvy Po nějakém tom čase stráveném v Česku cizinec určitě od Čechů uslyší, jak jsou známí svým smyslem pro humor a jak si ze všeho pořád dělají legraci. A pak marně pátrá po známkách tohoto faktu v každodenním životě. Můj otec Syřan po získání občanství rád předváděl, jak se naučil jezdit ráno metrem do práce jako rodilý Čech. Se zarputilým pohledem vyrazil přes místnost, natáhl v plné rychlosti ruku k pomyslnému pánovi rozdávajícímu noviny a zuřivě na něj zavrčel: Den! Je pravda, že v šest ráno cestou do práce se taky moc neusmívám, ale mezinárodní fóra jsou plná turistů vyměňujících si zkušenosti o zamračených Češích. Jak je to tedy s tím českým humorem? Inu je skvělý, bohatý a nápaditý. Češi jsou opravdu schopni dělat si srandu z těch nejtíživějších situací Stejně, jako všechny ostatní národy na světě. Už jsem žila na třech kontinentech a ještě jsem se nesetkala s národem, který by nebyl přesvědčený, že právě on je mistrem vesmíru v šibeničním humoru a schopnosti čelit pohromám smíchem. Jestli to o něčem svědčí, tak o tom, jak je smích v lidském životě důležitý. Dokážeme pochopit humor toho druhého? Jsem přesvědčená, že ano. Spousta vtipů totiž existovala v různých mutacích napříč národy a časovými obdobími, a to léta před zdomácněním internetu. Platí to především pro vtipy politické, týkající se diktatury. Měli jsme doma sbírku českých vtipů z období nacistické okupace a některé mi byly velmi povědomé. Třeba tenhle: Hitler má na návštěvě amerického prezidenta, stojí spolu na střeše a Hitler chce předvést, jak ho jeho vojáci milují. Poručí tedy jednomu z nich, ať pro něj z té střechy skočí. Voják skočí a umře. Poručí dalšímu, ten taky skočí a umře. Když chce poručit třetímu, americký prezident začne volat: To stačí, věřím ti, ať neskáče! Hitler povídá vojákovi: Poděkuj tady prezidentovi, že ti zachránil život. a voják odsekne: Na takový život se vám vy*ru! A skočí. Ten samý vtip se vyprávěl i v Sýrii a v různých obdobách existuje i o jiných arabských diktátorech. Možná bude povědomý i lidem dalších národností, kteří si zažili vlastní opresivní režimy. Dalším mezinárodním klenotem je ten o diktátorovi, co letí se synem (nebo ministrem vnitra, velitelem tajných služeb, servilním předsedou vlády) ve vrtulníku a dohadují se, jakou bankovku hodit dolů, aby někomu udělali radost. Hodíme tisícovku a potěšíme jednoho člověka! Ne, hodíme dvě pětistovky a potěšíme dva lidi! Tak to hodíme pět dvoustovek a potěšíme jich pět! A pilot povídá: Skočte vy dva a potěšíte miliony! Zajímavé jsou i varianty jiných typů humoru. Spoustu starých známých jsem například potkala ve sbírce židovských anekdot. Syřani je ovšem vypráví buď o sobě, anebo o Damaščanech. Tak se například v české variantě umírající starý pán ujišťuje, že se opravdu celá rodina shromáždila u jeho smrtelného lože, a když je mu toto potvrzeno, zařve na ně: A kdo tedy sakra sedí v krámě? Kdežto v syrské variantě umírající zvolá: Tak proč se ksakru svítí vedle v obýváku? Jiné typy vtipů jsou zase specifické pro určité oblasti. Arabský svět nezná vtipy o blondýnách, přestože počet odbarvených žen třeba v Sýrii nebo Libanonu je pomalu větší než v Evropě. Evropané si zase nevykládají vtípky o břišních tanečnicích. Každá země má také svůj nekorektní humor, který víceméně uráží členy místních menšin, nebo si utahuje z určitých dialektů. Má své anekdoty vycházející z náboženství a společenských zvyků, nepřeložitelné slovní hříčky, vtipy dětinské, vulgární i intelektuálské. Tady máte jeden ryze syrský na rozloučenou: Baví se spolu Syřan a Američan. Američan se chlubí: U nás v Americe máme zkrátka demokracii. Člověk může jet do Washingtonu, postavit se přímo před Bílý dům a nadávat na amerického prezidenta jak chce a vůbec nic se mu nestane! A Syřan na to opáčí: No to je toho. To u nás v Sýrii člověk může zase jet do Damašku, postavit se přímo před prezidentský palác a nadávat na amerického prezidenta jak chce a taky se mu nic nestane! Jak říkám, je to anekdota ryze syrská. Nezná ji náhodou někdo z vás i z vlastní země? 12

13 Česko český slovník pro cizince Text: Marwan Asolaiman Foto: archiv Slova Ilustrace: SAM Marwan Alsolaiman se narodil v Sýrii, kde žil do svých dvaceti let. V roce 1982 přijel do České republiky, kde vystudoval stavební inženýrství. V roce 1989 se vrátil do své vlasti, ale od roku 1997 žije znovu v Praze. Absolvoval státní zkoušky z českého a arabského jazyka a před třemi lety dokončil studium pedagogiky a didaktiky. Vyučuje fyziku, arabštinu a češtinu pro cizince. V ČR založil první arabskou kapelu, ale hraje také s dalšími soubory české lidovky, středověkou hudbu i vlastní písničky. Organizuje přednášky o arabské hudbě pro taneční, základní a střední školy. Přeložil do arabštiny povídku Hodinu pod drnem nebo přebásnil Ódu na radost. Píše poezii, jejíž ukázky uvádíme. V Česko českém slovníku pro cizince se věnuje záludnostem některých českých výrazů. Zveřejňujeme některá vybraná hesla, která se setkala s velkým ohlasem, když byla před lety v bulletinu vydána kompletní verze slovníku. Ty vole Slovo vůl znamená jazykově vykastrovaný býk. Ale proč ho Češi používají s druhou osobou a říkají ty vole? Po mých zkušenostech s českou společností a s českými kamarády jsem zjistil, že až budete mít s Čechem velmi blízký vztah, až vám bude důvěřovat a zmizí mezi vámi veškeré hranice, teprve tehdy vám začne říkat ty vole. Proto, vážení cizinci, když uslyšíte Čecha přímo vám říkat výraz ty vole, nelekejte se a uvědomte si, že vám tím chce oznámit, že už patříte mezi jeho nejlepší kamarády a že jste se mu stali velmi blízkou a příjemnou duší, tedy lépe řečeno vykastrovaným býkem. Od nevidím do nevidím Víme, že všechny národy dělí svůj běžný den na tři doby: ráno, poledne a večer. Zjistil jsem ale, že český národ je jediný, který svůj běžný den dělí Astronomicky Kolem tebe obíhám s nejasnou navigací už, ale neovládám tvou silnou gravitaci. Ptal jsem se, zda mě necháš vstoupit do svého pole řekla jsi: na to nemáš stejnou frekvenci, vole. Nová éra Máme na Zemi špatnou atmosféru musíme však založit novou éru kde bude jistota místo rizika a místo jaderné ňaderná fyzika. pouze na doby dvě. První doba je brzy ráno a nazývá se nevidím. Druhá doba je pozdě večer a nazývá se taky nevidím Proto, vážení cizinci, když váš český kamarád řekne výraz od nevidím do nevidím, může to mít podle mě dva výklady: První výklad je, že Čech vám tím chce určit časový úsek, kterému všechny národy říkají: od rána do večera, což považuji za málo pravděpodobný výklad. Druhý výklad je, že právě brzy ráno a pozdě večer Češi nic nevidí. Dám si dvacet Nejobtížnější na tomto výrazu je pro nás to, že Čech nikdy neřekne dvacet čeho, i kdybyste se ho zeptali. A vzhledem k tomu, že je použita číslovka dvacet, mým úkolem při hledání významu tohoto výrazu bylo odpovědět, čeho vůbec by si český národ mohl dvacet dávat? Napadlo mě, že nejvíc počitatelných předmětů si Češi běžně dávají u jídla a pití, a to jsou knedlíky a pivo. Nikdy jsem v hospodách, restauracích a jídelnách neslyšel ani neviděl Čecha dát si najednou dvacet knedlíků. A taky se mi nezdá, že se jedná o pivo, přestože Češi pivo milují. Vím totiž jistě, že když jde Čech na pivo, nikdy předem neurčuje, kolik ho bude pít. O pivu tento výraz tím pádem taky není. Vzpomínám si ale, že když jsme za doby studia bydleli na kolejích, jednou mi můj český spolubydlící řekl: Já si dám dvacet. Tvářil jsem se, že rozumím, a čekal, co bude dál. Jenže jsem byl úplně zmatený, když to spolubydlící řekl a šel spát. Pak mě napadlo, že měl možná na mysli dvacet minut spánku. Můj zmatek byl potom ještě větší, protože spolubydlící se probudil až za tři hodiny, napil se a šel zase spát. Pak mě taky napadlo, zda neměl na mysli, že si spánku dá ne dvacet minut, ale dvacet hodin. Je to možné, ale nedopátral jsem se toho, protože upřímně řečeno, nechtělo se mi zůstat na pokoji v kuse dvacet hodin Do prd Tento výraz, vážení studenti, je ze všech výrazů českým občanem nejpoužívanější. Ale neznamená, že někdo někam jde, tak jak jsme se učili, když jsme probírali pohybová slovesa v českém jazyce, kde bylo uvedeno, že na otázku kam jdete je jedna z možných odpovědí v češtině používat předložku do s druhým pádem. Tento výraz s tím nic společného nemá, je to pouze taková gramatická 13

14 fantazie. Po mém pátrání jsem došel k tomu, že český občan používá tento výraz s pohybovým slovesem jít nejčastěji ve dvou formách: rozkazovací a oznamovací. Rozkazovací způsob, kterému já říkám veřejný, používá Čech, když je na vás hodně naštvaný a chce nějakým způsobem vyjádřit svůj vztek, použije tento výraz s pohybovým slovesem jít v rozkazovacím tvaru a řekne vám: Jdi do pr.le. Slušnější Čech by vám vykal a řekl: Jděte do pr.le. Oznamovací způsob, kterému říkám osobní, je čistá záležitost českého občana se sebou, Čech výraz použije s pohybovým slovesem jít v první osobě a řekne: Jdu do pr.le, a to právě tehdy, když má před sebou několik cest a neví si rady, kudy má jít. V uvedených dvou formách tohoto výrazu jednoznačně a nekompromisně používá pohybové sloveso jít, přičemž velmi dobře ví, že se tam jít nedá, a kdyby se mu nějakým způsobem podařilo se tam dostat, klade se tím několik logických otázek, na které dosud nemáme žádné odpovědi, např.: Co tam bude dělat? Zůstane tam, nebo se vrátí? A kdyby se vrátil, bude po té zkušenosti tento výraz nadále používat? Tvůrčí Afrika slavila 15. narozeniny! Text: Lucie Němečková Foto: Irena Vodáková Není důležitější otázky dnešní doby, než ta, která se ptá po mírumilovném sžívání, vzájemném pochopení, toleranci a obohacování lidí různých kultur, včetně těch afrických. Fakt, že nás nepojí s Afrikou koloniální minulost, vůbec neznamená, že nemáme vůči tomuto kontinentu a jeho zemím a kulturám žádný vztah. Právě naopak! Mimořádný zájem o nejen divadelní africké kultury a dramaturgie prokázal právě 15. ročník festivalu Tvůrčí Afrika aneb Všichni jsme Afričani, který se letos konal v Praze, Brně, Hradci Králové a jihočeských Malovicích. Nabídl jedinečnou příležitost k setkání s africkým divadlem, tancem, hudbou, filmem, módou, gastronomií, přednáškami a debatami se zajímavými hosty a tvůrci z Burkiny Faso, Mali, Beninu, Martiniku, Ghany, Francie, České republiky a českými Afričany. Festival začal v sobotu 18. května v Praze na náměstí Václava Havla panafrickou slavností pro celou rodinu Benso a v Brně premiérou pohádky Jak děti zachránily motýly. Vyvrcholil pak Dnem Afriky 25. května v Kampusu v Hybernské a na Švestkovém dvoře v Malovicích. Tvorbě českých Afričanů patřila piazzetta Národního divadla už potřetí. Na oslavě Benso, v bambarštině název znamená dům míru, vystoupily např. skupiny Aneboafro či TiDiTaDe, bubeníci Papis Nyass a Mohamed Camara, slamerka Ellen Makumbirofa, orientální tanečnice Sahar. Gilson Santana předvedl ohňový rituál a African culture and art novou kolekci módní značky SYIA, děti hojně využily výtvarné dílny s výrobou afrických divadelních loutek pod vedením 14

15 výtvarnice a afrikanistky Jany Jirouškové, pracovníci Odboru států subsaharské Afriky MZV vyzkoušeli přítomné diváky ze znalostí o Africe v zábavném kulturním kvízu. Během teplého odpoledne si na piazzettu ND našly cestu zástupy zvídavých Pražanů i tuzemských a zahraničních návštěvníků Prahy. A tak se slavnost Benso stala zároveň dobrou kulturní vizitkou hlavního města v cizině. Také letos festival seznámil české diváky s tvorbou hostujícího afrického dramatika, jímž byl tentokrát čerstvý laureát prestižní dramatické ceny rádia RFI Sédjro Giovanni Houansou z Beninu. Jeho vítěznou hru Les Inamovibles (v Čechách pod názvem Nothing s land) uvedl v podobě scénického čtení v překladu Matyldy a Michala Lázňovských režisér Jiří Hajdyla v Knihovně Václava Havla, mj. za nebývalého zájmu místní beninské komunity, která připravila malé pohoštění. Hostem Tvůrčí Afriky byl rovněž Habib Dembelé, ikona malijského divadla, známý herec divadelních inscenací slavného francouzského režiséra Petera Brooka. Habib Dembelé vystoupil v Arše v dokumentárním představení Le Fabuleux destin d Amadou Hampâté Bâ (Skvělý osud Amadou Hampâté Bâ), které je poctou významnému malijskému autorovi a vizionáři, jenž proslul větou pronesenou v roce 1960 v UNESCO: Když v Africe zemře stařec, je to, jako když shoří knihovna. Na jevišti Habiba doprovodil na různé africké nástroje malijský hudebník a herec Toumany Diakité. V pražské premiéře festival představil i sólovou performanci s maskami Mea culpa burkinabského performera Charlese Tiendrebeogo, který v současné době spolupracuje s českým divadlem Continuo. Dále se konal večer současného tance z Karibiku v Ponci složený ze dvou choreografií: souboru ART & FACT z Martiniku a taneční skupiny BaToCu Moniky Rebcové, která uvedla choreografii Ghanaia v podání pražských tanečníků s kubánskými kořeny, Lindy Caridad Fernandéz Saéz a Raffaela Del Busto. Kromě divadelních, tanečních či hudebních vystoupení festival participoval i na největší česko africké události tuzemské diplomacie v dějinách, Týdnu Afriky MZV ČR s mezinárodní konferencí Creative, Innovative and Participative Africa v Černínském paláci, a podílel se na mobilizaci česko afrických kulturně akademických sil v rámci Dne Afriky v Kampusu v Hybernské. Ta dává velkou naději, že dojde na univerzitní bázi k obnově afrikanistických studií. Dá se tedy říci, že navzdory myšlenkové uzavřenosti některých lidí a institucí a současnému celkově nedobrému vztahu vůči všemu, co přichází z Afriky, zažíváme cosi jako pozitivní africkou renesanci! Turkický festival jara Foto: Text: Elmira Lyapina Albert Arlsanov Spolek KITAP Turkická a Tatarská Asociace v Praze pořádal letos v dubnu akci s názvem Turkický festival jara, jíž se zúčastnilo kolem sta návštěvníků, většinu z nich tvořili Češi. Cílem festivalu bylo návštěvníky seznámit s jinou kulturou cizinců žijících v Praze. 15

16 Slovo kitap znamená v turkických jazycích kniha. Název můžeme vnímat symbolicky: kultura a tradice každého národa jsou jako nová kniha k poznání. A právě KITAP již od roku 2012 prezentuje rozmanitost kultury turkických národů. Turkici jsou nejen Turci, jsou to i Tataři, Kazaši, Kyrgyzové, Uzbeci, Ázerbájdžánci a další! I když si Češi často dělají legraci typu Ty jsi Tatarka? Já jsem kečup!, jsme rádi, že i přes takové žerty jsou lidé ochotni poznávat novou kulturu. Turkický festival jara spojoval dva jarní svátky Nowruz a Sabantuj. Nowruz je dle slunečního kalendáře svátkem jarní rovnodennosti (21. března). Slaví se na státní úrovni jako příchod jara i jako nový rok v mnoha státech, např. v Iránu, Turecku, Azerbajdžánu, Kazachstánu a dalších. Nowruz překračuje hranice států, náboženské rozdíly a jiné rozdíly, aby sjednotil společnosti vazbou dobré vůle. Takový společný cíl pomáhá lidstvu zvednout optimismus, řekl o svátku generální tajemník OSN Ban Ki moon. Nowruz má navíc společné rysy s Velikonocemi, slaví se dokonce ve stejné dny, svádí proto k srovnání, čím se od nich liší a jak se slaví Velikonoce a Nový rok dohromady. Svátek Sabantuj slaví většinou Tataři, znamená také příchod jara a začátek sezony výsevu, doslovně saban výsev, tuj svátek. Během programu festivalu Tomáš Boukal, český etnolog, který strávil 8 let na Altaji a zkoumal původní obyvatelstvo Altaje a Sibiře, se svou manželkou Světlanou zahrál tradiční turkické písně. Uskutečnily se i kyrgyzské tance a taneční workshop turkického tance v podání Gulsary Bekbagyshevou. Zazněla také jak turecká, tak tatarská a ázerbájdžánská hudba. Elmira Lyapina zahrála klavírní skladby předních skladatelů tatarského Rustama Yakhina a ázerbájdžánského Vagifa Mustafazadeho. Dále se konaly besedy o turkických státech: Nargiza Anesh mluvila o Uzbekistánu, Karolína Gibalová o Ázerbájdžánu. Zajímavou paralelu mezi ázerbájdžánským básníkem Nasimi a českým Janem Husem provedla ázerbájdžánská spisovatelka a básnířka Leyla Begim skrze svoji divadelní hru. Sólistka Pražské opery tatarského původu Tahira Menazhdinova povídala o zvláštnostech turkického zpěvu a oznámila svůj záměr organizovat mezinárodní vokální soutěž Vissi D Arte pro začínající operní zpěváky. OPEN STAGE Mic Sessions Noc migrantských umělců ve Vinohradském pivovaru Integrační centrum Praha uspořádalo 23. května ve Vinohradském pivovaru kulturní akci Open Stage Mic sessions, která umožnila umělcům žijícím v Praze vystoupit před širším publikem a podpořila tak vzájemnou interakci obyvatel hlavního města. Jednalo se o čtvrtý ročník této akce. Zatímco v minulých letech byly na programu pouze koncerty známějších migrantských kapel, letos se ICP poprvé zaměřilo na umělce amatéry. Akce byla zahájena interaktivním divadelním představením Mise: Domov, kterým spolek Performalita ukázal dětskému publiku pomocí metafory s mimozemšťanem, jaké to je být uprchlíkem. Následoval hlavní program večera, tzv. Mic sessions, v rámci něhož představilo 16 Text: Michaela Neuhöferová Foto: Alžběta Diringerová a Fraňo Procházka

17 svůj talent sedm migrantských umělců, kteří postupně krátce vystoupili na podiu vybaveném pouze jedním mikrofonem. Session započala Aldana Duoraan z Jakutska svou hrou na brumli ústní harfu vydávající mysteriózní, ale rytmický zvuk. Následovalo pěvecké vystoupení Mexičanky Naomi Villegas, která kromě tradičních písní zazpívala i jednu původně mexickou s upraveným českým textem. Jako třetí vystoupil alžírský duet Le Bled'arts, který zabrnkal na kytaru andaluské bluesové melodie. Kytary pak dominovaly i u následujících tří performancí. Dvojice muzikantů Sweet Jam ze Slovinska a Kostariky návštěvníkům dala ochutnat latinskoamerické rytmy, George Pacurar zahrál a zazpíval vlastní písně jak v rodné rumunštině, tak v angličtině a kytarová vystoupení uzavřel hudebník Randal z Kostariky s cover verzemi amerických rockových písní. Třešničkou na dortu pak bylo vystoupení burleskní tanečnice ze Spojených států s pseudonymem Fatty Ma Cous Cous, která svůj lechtivý tanec doplnila o gymnastické prvky a dramatickou scénku. Po desáté hodině pak na Mic Sessions navázaly koncerty dvou kapel, jejichž členové byli rovněž migrantského původu. Nejprve návštěvníky rozproudily balkánské rytmy kapely Mr. Loco s prvky hip hopu, ska a reggae a večer zakončila partička Cumbia Cooperativa se svými latinskoamerickými melodiemi a pozitivní energií. Celý večer se nesl v uvolněné atmosféře a účastníci, jejichž počet ICP odhadlo na 150, si akci užívali jak poslechem, tak tancem. Vinohradský parlament hrál barvami celého světa a znovu se tak ukázalo, že Praha je metropolí všech a že umění je jednou z cest, jak se můžeme vzájemně obohatit. Projekt Integrační centrum Praha VI, reg. č. AMIF/10/03, je financován v rámci národního programu Azylového, migračního a integračního fondu a rozpočtu Ministerstva vnitra České republiky. 17

18 Fotokniha Mezi vámi Text: Olena Laň Foto ilustrace: Jana Špaková Ukrajinci, jak je neznáte Nedávno vydaná fotokniha Mezi vámi Ukrajinci jak je neznáte je jedinečný portrét migrantů v České republice, kteří dosáhli profesionálního úspěchu a důstojně reprezentují vysokou úroveň ukrajinského vzdělávání a kultury. Jejím cílem je změnit vnímání ukrajinské emigrace v české společnosti jako proud nekvalifikované pracovní síly, říká manažerka projektu Larysa Halyshych. Autorkou knihy je pražská novinářka a spisovatelka Olena Lan, fotografie vytvořila Jana Špaková. Projekt, který je k vidění rovněž na webu mezivami.cz, představuje 30 úspěšných kariér a 30 životních filosofií přistěhovalců z Ukrajiny zapojených do široké škály oblastí českého života. Například Alexandr Kozlov jako vedoucí restaurace památek, zakladatel stylu romantického konstruktivismu, byl jako jediný cizinec pověřen obnovou soch barokního sochaře Matyáše Bernarda Brauna a Jana Michala Brokoffa. Své první skulptury Aleksandr Kozlov vytvářel v hloubce 1100 metrů, z mokré hlíny na čumáku důlních vozíků v dole Socdonbas, kde pracoval jako horník. Zpodobňoval své kolegy ze směny. А svůj známý obraz Rodinný stůl, který patří do české encyklopedie Diderot, namaloval v českém táboře pro uprchlíky na lněném ložním prostěradle. Dále kniha představuje trenérku a šestinásobnou mistryni Ukrajiny v krasobruslení Elenu Liashenko, jejíž svěřenci v rakovnickém klubu vyhráli jen za posledních šest měsíců 32 zlatých medailí. Někteří přistěhovalí Ukrajinci pocházejí ze slavných kozáckých rodin, jako například fyzička Tet ana Ostapčuk, jejíž předkové vyráběli keramiku na Ukrajině už od 17. století. Sama v České republice zkoumá průnik elektromagnetických vln a obdržela mimo jiné prestižní ocenění Otty Wichterleho udělené Akademií věd ČR. Jiní Ukrajinci pocházejí ze skromných dělnických rodin, nicméně už měli možnost stát se idoly českých adolescentů, jako například parkurista Taras Povoroznyk. Mezi další uvedené Ukrajince patří např. programátor v oblasti umělé inteligence Yaroslav Savitsky, architekt Sergey Vasiliev vítěz soutěže Prestižní budova jižních Čech, mikrobiolog a genetik Andrij Dorosh, který zkoumal obsah syntetických hormonů v českých vodních nádržích. Dále například velmi úspěšná terapeutka Anna Chrolenko, malíř Alexander Onischenko, který tvoří pouze na černém plátně a žije ve vlastnoručně restaurovaném kostele v Mělníku nebo inženýr konstruktér Volodymyr Černiak, který vyvíjí a propaguje na českém trhu nejnovější stavební technologie. To jsou jen někteří z 30 úspěšných Ukrajinců v České republice. Jsou velmi odlišní, přišli z nejrůznějších koutů země od Doněcka po Zakarpatí, jsou různých národností, ale všechny spojuje jedna věc: každodenní prací zlepšují obraz Ukrajiny v České republice i Evropě. 18

19 Cesty k prosperitě Text: Kateřina Hamr Foto: Charita ČR Slovo migrace se po takzvané uprchlické krizi stalo v českém kontextu slovem výbušným spojeným s negativními emocemi, jako je strach a pocit ohrožení. Charita Česká republika zareagovala na situaci mimo jiné vydáním studie Cesty k prosperitě. Migrace a rozvoj v České republice, která v mnohém fakticky vyvrací veřejností zaběhnuté postoje. Studie analyzuje migrační situaci v České republice a ukazuje, že migrace může být nositelem pozitivních hodnot, pokud využijeme její rozvojový potenciál. Pro udržení ekonomického růstu navyšuje česká vláda již několik let kvóty na příjem zahraničních pracovníků. Pracovní migranti často investují nemalé prostředky a dlouho čekají na vyřízení příslušných povolení, aby mohli jít za svým snem a lépe tak zabezpečit sebe a svou rodinu, uvádí Klára Boumová, migrační koordinátorka Charity Česká republika. Při příležitosti vydání zmíněné odborné studie, jejímž autorem je Tomáš Jungwirth, uspořádala Charita Česká republika v Akademickém konferenčním centru v Praze sérii dvou panelových diskuzí. První panel byl zaměřen na pracovní podmínky cizinců žijících v České republice. Ve světě nerovností budou vždy země, ve kterých bude mnohem nižší životní úroveň než v jiných zemích, a tudíž se vždy najdou lidé, kteří budou ochotní odjet do jiné země a tam tvrdě pracovat i za špatných pracovních podmínek. Tito lidé jedou za výdělkem a těžko jim lze vyčítat, že se snaží odpracovat co nejvíce hodin, aby se mohli vrátit do své země anebo finančně podporovat své příbuzné. Zároveň je ale přítomnost takových pracovníků někdy faktorem přispívajícím ke zhoršování pracovních podmínek všech zaměstnanců. Jazyková a kulturní pestrost na pracovišti také přispívá k zmenšení možnosti kolektivní organizace a vymáhání lepších podmínek. Je třeba stále více otevírat společenské debaty o tom, jak přesně fungují mechanismy na pracovišti, které souvisejí s vyšším podílem zahraničních pracovníků a vedou ke špatným vztahům na pracovišti nebo špatným pracovním podmínkám. Zároveň ovšem tak, aniž bychom podlehli zjednodušování a předsudkům vůči pracovním migrantům, uvedla novinářka Saša Uhlová. Alena Fendrychová z Diakonie Českobratrské církve evangelické ocenila, že studie zmiňuje pozitivní aspekty migrace. V naší zemi je migrace skloňována ve všech pádech, ale většinou s negativním znaménkem. O přínosu migrace k celosvětovému rozvoji, nebo alespoň k vývoji našeho hospodářství, se příliš nemluví. I tato fakta zpráva obsahuje. Naše středisko pracuje s lidmi, cizinci, doslova vykořisťovanými na českém trhu práce. Ve druhé panelové diskusi se odborníci věnovali především tomu, jak migrace ovlivňuje země původu migrantů, například zasíláním finančních prostředků rodinám migrantů. Předseda Social Watch Česká republika, Tomáš Tožička, zmínil potřebu snížení nákladů na převod remitencí. Někteří zahraniční pracovníci v mizerných podmínkách šetří každou korunu a hledají možnosti, jak ji, bez vykořisťujících poplatků bankám, dostat k rodinám v zahraničí. Mohou u nás žít i v extrémní bídě a vykořisťování mnohdy dosahuje až úrovně obchodu s lidmi a otroctví. Jan Schroth z mezivládní organizace IOM pak ve svém příspěvku představil základní pojmy v oblasti migrace a rozvoje a věnoval se dopadům migrace na situaci v zemích původu. Především na to, jak nejen finanční podpora, ale i sociální remitence mohou přispět k lepšímu životu tamních obyvatel. Zdůraznil také, že pokud u nás umožníme cizincům dobře se integrovat, budou moci v případě zájmu snadněji podporovat země původu, cestovat tam a zpět a rozvíjet i obchodní vazby. Naopak problémům odlivu mozků se věnovala novinářka Petra Procházková, která prožila několik let v Afghánistánu. Od sovětské okupace odešly z Afghánistánu milióny těch nejschopnějších, nejodvážnějších a také nejvzdělanějších mužů i velmi emancipovaných žen. Do metropole Kábulu se pak stahují lidé z vesnic. Dnes je město předobrazem toho, co se stane ze států, odkud odejde většina logisticky schopnější a podnikavější populace, popsala. Klíčovou otázkou podle charity aktuálně zůstává, zda lze dlouhodobě předejít sociálnímu vyloučení a prostorové segregaci migrantů. Jestli existuje dostatek politické vůle a prostředků k vytvoření integračních programů na míru, nebo zda bude tendence se vrátit k dočasným gastarbeiterským programům, které už byly dávno opuštěny ve většině evropských zemí. Příští ekonomická recese poslouží jako zátěžový test pro životaschopnost systému, jak je v současnosti nastaven. Studie vyšla v edici Common Home (Společný domov) v rámci společného projektu dvanácti evropských charitních organizací MIND financovaného Evropskou unií. Součástí projektu je kampaň na sociálních sítích, Co je domov (#whatishome). Zaměřuje se na význam domova a na důvody k migraci. Jejím cílem je přinášet širší porozumění tomu, proč se lidé stěhují z jednoho místa na druhé, a jak absence udržitelného rozvoje může lidi ke stěhování nutit. Dalšími projektovými aktivitami jsou například přednášky a diskuze o migraci do Evropy nebo putovní výstava Jindřicha Štreita Jsme z jedné planety. 19

20 Kniha hodnotí zkušenosti z práce infolinky Charity ČR Text: Eva Obrátilová, Eliška Haumerová Foto: Tereza Linhartová Charita ČR již přes dvanáct let provozuje asistenční infolinku pro cizince vybraných jazyků žijících v Česku. 29. března se v Praze uskutečnilo slavnostní představení publikace Porozumění a krize, která se věnuje interkulturní práci asistenční infolinky ve vietnamském a mongolském jazyce s přesahem do jazykových, kulturních a sociálních specifik zmíněných kultur. Vroce 2008 začaly operátorky po telefonu informovat a pomáhat Mongolům, v roce 2012 Vietnamcům a vloni i Ukrajincům. A také všem, kteří s nimi přicházejí do styku, ať už pracovníkům úřadů, nemocnic a škol nebo neziskových organizací. Své poznatky a zkušenosti shrnuli operátoři infolinky do knihy, z níž se například dozvíte, jak se žije Mongolům a Vietnamcům v Česku, jaké hodnoty jsou pro ně důležité, jaké překážky překonávají a kde si připadají doma. Kniha zachycuje rovněž vybrané aspekty práce s lidskými krizovými situacemi na pomezí několika kultur, nabízí vhled do stručné historie migrace a metodologie práce na asistenční lince. Věnuje se podrobně vybraným tematickým okruhům rodina a výchova dětí, onemocnění, závislosti, domácí násilí a úmrtí v kontextu života Vietnamců a Mongolů žijících v České republice. Na jednotlivých kapitolách knihy spolupracovali přední odborníci na vybraná témata, PhDr. Daniela Vodáčková spolupracovala na krizově intervenční části, Mgr. Ngo Quynh Nga a Mgr. Jiří Kocourek se podíleli na vietnamskojazyčných tématech. Kniha je ke stažení na nebo lze objednat zdarma na klara.boumova@charita.cz. Vydání publikace podpořil Magistrát hl. m. Prahy v rámci grantu Programy podpory aktivit integrace cizinců na území hl. m. Prahy pro rok 2018, představení publikace v pražském Akademickém konferenčním centru bylo podpořeno projektem MIND financovaným Evropskou unií. Ze zkušeností operátorů a operátorek především vyplývá, že by cizinci neměli nechávat řešení problémů až na poslední chvíli a měli se informovat včas ohledně své situace a možných postupů. Infolinku je možné kontaktovat ve výše uvedených časech nebo e mailem. Služba je poskytována anonymně, volající hradí pouze cenu hovoru dle tarifu svého operátora. Mezi nejčastější dotazy patří v poslední době otázky související se změnou zaměstnavatele, komunikací se školskými či zdravotnickými zařízeními, tlumočením po telefonu ve vypjatých situacích s ubytovatelem nebo zaměstnavatelem či poskytování informací ohledně sňatku nebo rozvodu. Operátoři dále mohou pomoci následovně: podávají informace o pobytu cizinců v České republice, podávají informace o zaměstnání, systému sociálních služeb, zdravotní péče a zdravotního zabezpečení, školního i mimoškolního vzdělávání, poskytují informace a psychosociální podporu v souvislosti s řešením dalších náročných nebo tíživých životních situací (např. úmrtí, šikana), mohou v rámci telefonického hovoru pomoci s vyplňováním úředních formulářů, poskytnou důležité kontakty na NNO a instituce po celé ČR, díky nimž se volající může obrátit na návaznou či další odbornou pomoc. Infolinka funguje díky podpoře z grantu MV ČR Integrace cizinců 2019, grantu MHMP Programy v oblasti podpory aktivit integrace cizinců na území hl. m. Prahy pro rok 2019 a dotaci Tříkrálové sbírky. Více informací na ЛАВЛАХ УТАС: asistence v mongolském a českém jazyce telefon: e mail: mongol.info@charita.cz v provozu Po a St: ; ІНФОРМАЦІЙНА ЛІНІЯ: asistence v ukrajinském a českém jazyce telefon: e mail: ukraina.info@charita.cz v provozu Po, St a Pá: ; ĐƯỜNG DÂY NÓNG: asistence ve vietnamském a českém jazyce telefon: e mail: vietnam.info@charita.cz v provozu Po, St a Pá: ;

21 Levou zadní 1, učebnice češtiny jako druhého jazyka Text a ilustrace: META Levou zadní 1 je unikátní učebnice češtiny jako druhého jazyka určená pro studenty s odlišným mateřským jazykem ve věku let. Vznikla v rámci ročního kurzu ČDJ (čeština jako druhý jazyk), kde se studenti s odlišným mateřským jazykem připravovali ke studiu na české střední škole. Je proto vhodná pro individuální i skupinovou výuku studentů s různými mateřskými jazyky. Autorky jsou Lucie Soukupová a Pavlína Vališová. První díl je určený pro úplné začátečníky a po jejím absolvování studenti dosáhnou úrovně A1 A2. Doplňujícími materiály jsou pracovní sešit, manuál pro učitele, testy a audionahrávka, které najdete na ceskylevouzadni.cz. Učebnici a pracovní sešit lze v METĚ zakoupit. Obsahem 12 lekcí jsou základní komunikační témata ze života představování, škola a třída, orientace ve městě, volný čas, jídlo a pití, minulost a slavné osobnosti, plánování a bydlení, u lékaře, ČR a moje země. Zaměřeny jsou na rozvoj všech čtyř řečových dovedností čtení, psaní, mluvení a poslech a částečně také na výuku českých reálií. Učebnici vydala META, o. p. s., s podporou The Velux Foundations. Města a integrace Text: Barbora Chrzová Foto: Konsorcium Rostoucí počet cizinců žijících v Česku, který souvisí s potřebami českého pracovního trhu, je pro naši společnost velkým přínosem, příležitostí a zároveň i výzvou. Tato výzva spočívá zejména v oblasti integrace migrantů do společnosti. Jakou roli v oblasti integrace mají hrát města, která přitahují největší množství cizinců, a jak se k ní mají stavět menší obce? Jak by se měli podílet zaměstnavatelé? Jaké formy může mít spolupráce různých aktérů na lokální úrovni? Těmto a mnoha dalším důležitým otázkám se věnovala konference Města, migrace a integrace: Výzvy, aktéři a inspirace, která se pod záštitou pražského primátora konala 14. května v Kaiserštejnském paláci v Praze. Vysoká účast, záštita primátora i přivítání účastníků starostou Prahy 1 ukázaly, že se jedná o velmi aktuální a žádané téma. Mezi téměř 150 účastníky byli zástupci obcí, ministerstev a dalších úřadů, neziskového sektoru, akademické sféry, migrantských spolků i zaměstnavatelů. Své zkušenosti přijelo na konferenci sdílet několik hostů ze zahraničí včetně zástupce portugalského Vysokého komisaře pro migraci Vasca Malty, integračních expertů z několika západoevropských měst i představitelů OBSE Kanceláře pro demokratické instituce a lidská práva ODIHR. Mezi českými hosty vystoupil starosta města Kolín, poslanec Vít Rakušan, specialista integrace cizinců na Magistrátu hlavního města Prahy Jan Janoušek či hlavní metodička Integračního centra Praha Anca Covrigová. Debatu otevřel svým příspěvkem Pablo Coppari, poradce pro migraci a svobodu pohybu v OBSE/ODIHR, který prezentoval nově vydanou publikaci Průvodce integrací cizinců pro lokální autority, která má sloužit komunálním politikům pro lepší pochopení jejich role v procesu integrace a pomoci jim vyvinout strategické dokumenty. Zdůraznil přitom, že integrace se vždy odehrává na lokální úrovni a místní autority jsou proto ideálními koordinátory integračních aktivit i ovlivňování národní politiky. Poradce pro integraci z nizozemského Utrechtu Jan Braat podtrhl, že inkluzivní politika spočívá v opatřeních pro migranty i domácí populaci, která také potřebuje podporu, neboť integrace je vždy vzájemným procesem. Na něj navázal Kai Leptien z Berlína, pro jehož integrační politiku jsou vzájemná spolupráce i interkulturní otevřenost klíčovými principy. Diskuse během workshopů se točily mimo jiné okolo nutnosti tvorby politik založených na faktech, mapování situace a správném vyhodnocování integračních projektů. Odpolední část konference se zaměřila na roli obcí a zaměstnavatelů v sociální integraci zahraničních pracovníků. Amil Sharifov z německého města Erlangen připomněl, že úspěšná integrace není náhoda, nýbrž vyžaduje propracovanou strategii, musí se stát průřezovým tématem a měla by být spojena s kulturou otevřenosti vůči cizincům. Starosta Kolína Vít Rakušan podtrhl, že je třeba mít státem správně nastavené podmínky, aby cizinci mohli žít v zemi důstojně a měli chuť zapojovat se. Zmínil také důležitost spolupráce se zaměstnavateli pro schopnost města plánovat a předvídat migrační trendy. Jak na základě zkušeností Brno Expat Centra připomněli Jan Kopkáš, firemní odbornice na lidské zdroje Tyler Golden i Birgit Köbl z mnichovské ReDi School, významnou úlohu v propojování zástupců obcí a státní správy a zaměstnavatelů mohou hrát také neziskové organizace. Toto téma bylo diskutováno v rámci jednoho z workshopů. Další workshopy se věnovaly rozporům mezi vládní politikou a potřebami měst a zaměstnavatelů, českému právu ve vztahu k pracovní migraci a krokům následujícím po zmapování situace a potřeb migrantů. 21

22 V rámci debat mezi zástupci obcí, státní sféry, neziskového sektoru a zaměstnavatelů vyšlo najevo, že představy o rolích a rozložení odpovědnosti v oblasti integrace se do velké míry liší. Najít společný jazyk a vzájemné pochopení pro možnosti ostatních aktérů či obtíže, kterým čelí, se ukázalo být nesnadné. Navázání spolupráce mezi různými aktéry a sladění jejich přístupu a aktivit je přitom klíčové pro vývoj a nastavování integračních politik. Z tohoto pohledu byla konference velmi významným příspěvkem do diskuse a měla by být následována dalšími podobnými akcemi, které zprostředkují kontakt všech aktérů. Konference byla spoluorganizována Konsorciem nevládních organizací pracujících s migranty, Sdružením pro integraci a migraci SIMI, Pražskou kanceláří Nadace Heinrich Böll Stiftung a ODIHR. Integrace první generace Vietnamců zážitkovou metodou! Text a foto: IC Praha Pražské integrační centrum připravilo pro vietnamskou komunitu další zajímavou akci komentovanou procházku po historickém centru hlavního města. Přemýšleli jste někdy o tom, proč prodavač či prodavačka vietnamského původu ve vaší oblíbené večerce stále neovládá češtinu, přestože ho/ji v obchodě vídáte už několik let? Je poměrně běžný případ, že ačkoliv druhá generace Vietnamců žijících v České republice je plně integrovaná, výborně mluví česky, skvěle se učí, zná českou kulturu i historii a má české přátele, u jejich rodičů je tomu přesně naopak. Proč tomu tak je? 22

23 V 50. letech minulého století fungovaly mezi Československem a Viet namem v rámci vědeckotechnické spolupráce dohody, na jejichž základě k nám přijížděli vietnamští studenti a učňové na praxe. Po jejich skončení se pak měli vracet do země původu. Po revoluci v roce 1989 tu však mnoho Vietnamců zůstalo s vidinou finančního obohacení a následného návratu do rodné země. Kvůli tomuto dočasnému řešení neměli motivaci se do místní společnosti začlenit. S postupným rozením potomků a lepší životní úrovní, než která by je čekala ve Vietnamu, se jejich plán změnil. Rozhodli se tu zůstat a živit se podnikáním s nedostatkovým zbožím, kterým vyplnili díru na trhu. Snahu integrovat se ve svém novém domově nicméně příliš nepociťují dosud potřebné věci za ně zvládají vyřídit jejich potomci nebo známí uvnitř vietnamské komunity. Jak tedy tuto skupinu cizinců přimět k tomu, aby se vzdělávala v české kultuře? Integrační centrum Praha zkusilo štěstí a na konci března uspořádalo ve spolupráci s Muzeem hlavního města Prahy pro první generaci Vietnamců komentovanou procházku centrem metropole s tlumočením do vietnamštiny. Výsledek byl skvělý! Akce se zúčastnilo 15 Vietnamců s dětmi, kteří se s průvodkyní a tlumočníkem vydali cestou od Prašné brány ke Karlovu mostu se zastávkami a prohlídkami Staroměstské mostecké věže, Pražského orloje a malostranské mostecké věže. Po cestě byla účastníkům také představena historická divadla, restaurace a pivovary a dány tipy, kam si zajít za kulturou či oddychem. Reakce účastníků byly velmi pozitivní. Ačkoliv účastníci daná místa v centru Prahy od vidění znali, netušili, jaký je jejich název a historický význam. Procházka s tlumočením se tak stala skvělým způsobem, jak Vietnamce vylákat ven z večerek, představit jim střípky české historie a zároveň ukázat český zvyk víkendových výletů a užívání volna s naučnými prvky. Teď už jen zbývá pořádat podobné akce častěji. Mailing list MigraceOnline Chcete být informovaní o tom, co se děje na poli neziskových organizací pracujících s migranty? Chcete mít přehled o tom, co se v tomto oboru děje v České republice? Potřebujete dát vědět o své akci, hledáte pomoc, radu nebo sdílení zkušeností? Připojte se k mailing listu MigraceOnline, který si klade za cíl podpořit výměnu informací a reflexi migračního dění v České republice i jinde ve světě. Na mailing list se může přihlásit kdokoliv, je však stejně jako web MigraceOnline.cz určen především zájemcům o téma migrace z akademického, nevládního a státního sektoru. Zároveň vítáme zasílání informací o vašich akcích, důležitých událostech, nových publikacích, příspěvků do diskuse atd. Text: MKC Mailing list spravuje Multikulturní centrum Praha (migraceonline.cz) za technické spolupráce s o. s. Econnect. V tuto chvíli mailing list sdružuje okolo 200 adres a funguje již více než 10 let, od roku Mailing list je nemoderovaný a uzavřený, což znamená, že do něj může přispět pouze předem přihlášená osoba a jednotlivé příspěvky jsou okamžitě přeposílány účastníkům mailing listu, aniž by byly kontrolovány správcem mailing listu. Kde je možné se přihlásit? Podrobné informace o mailing listu a pravidlech jeho používání najdete na l. Zde se také můžete přihlásit k jeho odebírání. V případě problémů se obraťte na administrátora na adrese migraceonline@mkc.cz. Své příspěvky posílejte na adresu migrace l@list.ecn.cz, odkud budou rozeslány všem účastníkům. 23

24 INTEGRAČNÍ CENTRA České Budějovice Velikonoční workshop Jihlava Živá knihovna V Městské knihovně Jihlava organizovalo CPIC 6. června pro Kraj Vysočina projekt Živá knihovna. Pozvání přijali cizinci původem z různých koutů světa, kteří žijí dlouhodobě v Jihlavě, a návštěvníci knihovny se zajímali, jak cestovali a jak se jim líbí v České republice. Toto setkání bylo pro širokou veřejnost přínosnou a příjemnou zkušeností, která obohatila obecnou představu o životě cizinců v ČR. Karlovy Vary Filmová snídaně s vůní dálek CPIC pro Karlovarský kraj uspořádalo 31. března již podruhé akci Filmová snídaně s vůní dálek v rámci festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět v kinokavárně FilmCafé v kině Draho CPIC pro Jihočeský kraj pořádalo Velikonoční workshop. V rámci programu vedla PhDr. Hana Soukupová z Jihočeského muzea v Českých Budějovicích sociokurz na téma Velikonoční svátky a jejich tradice. Během kurzu se účastníci mohli dozvědět o velikonočních tradicích v různých zemích, děti vyprávěly, jak se jim líbí velikonoční svátky v České republice, a po krátké pauze bylo pro klienty připraveno občerstvení formou velikonočních beránků a mazanců, tradičních perníčků, teplých a studených nápojů. V rámci workshopu nejprve probíhalo malování květináčů s jarními a velikonočními motivy, poté se vyráběly velikonoční dekorace do květináčů v podobě různých zvířátek. Na závěr proběhla ukázka pletení a zdobení pomlázky. 24

25 integrační centra míra. Naším cílem bylo seznámení majoritní společnosti s mongolskou, vietnamskou a ruskou kulturou, podpora interkulturního dialogu a také navázání kontaktu s novými klienty. Během celého programu měli návštěvníci festivalu možnost ochutnat tradiční mongolská a vietnamská jídla a jídla ruské kuchyně. Účastníci Filmové snídaně s vůní dálek poté měli možnost zdarma navštívit některou z filmových produkcí festivalu. Velikonoční tradice CPIC pro Karlovarský kraj pořádalo 13. dubna akci Velikonoce v ČR. V sociokulturním kurzu na téma Velikonoční tradice proběhlo vyprávění o velikonočních zvycích a oslavách. Poté děti i dospělí v rámci workshopu vyráběli věnce, papírové zajíčky a barvili velikonoční V první části programu proběhlo hudební představení typické pro ruskou kulturu: hra na akordeon, na foukací harmoniku, na kytaru a na ptačí píšťalku), potom se konalo tradiční lidové pěvecké vystoupení a pravoslavný chrámový skupinový zpěv. Návštěvníci měli možnost ochutnat různé druhy tradičních ruských jídel a nápojů: boršč se smetanou, ruské saláty, nakrájené grilované maso, pirohy s masem a se zelím, sladké pirohy, pohankovou kaši s uzeným masem, kulič speciální sakrální pečivo, vejce, krásenky a ruský kvas. V rámci programu byly ze strany ruské komunity představeny ukázky tradiční lidové tvorby a proběhla také přednáška o Rusku s výstavou fotografií. kraslice různými výtvarnými technikami. Součástí byla i ochutnávka tradičních velikonočních pokrmů jako je beránek a mazanec. Akce se zúčastnili klienti vietnamské, ruské a ukrajinské komunity a také občané z majority. Ruské kulturní odpoledne CPIC uspořádalo 12. května akci Ruské kulturní odpoledne v prostorách ruského komunitního centra ve Vile Sofie v Karlových Varech. Liberec Sportovní turnaj 2019 CPIC pro Liberecký kraj pořádalo 23. března sportovní akci, která se uskutečnila v Home credit aréně. Cílem akce bylo umožnit setkání cizinců a majoritní společnosti prostřednictvím sportovního odpoledne a současně tak zvýšit povědomí o centru a jeho aktivitách. Turnaje se zúčastnily týmy z Ukrajiny, Vietnamu a Mongolska a nechyběl ani tým prezentující ČR. 25

26 Mongolsko CPIC pro Liberecký kraj uspořádalo 14. června akci s názvem Mongolsko, která proběhla v České Lípě na prostranství mezi Červeným zámečkem a Vodním hradem Lípy. Cílem akce byla prezentace mongolské komunity žijící v České Lípě v rámci kulturního odpoledne s programem a ochutnávkami národních pokrmů. Návštěvníci měli možnost zhlédnout různá taneční, hudební a pěvecká vystoupení, jako například typický hrdelní zpěv nebo hadí ženu, vyzkoušeli si i psaní mongolského písma. K vidění byla i mongolská jurta, někteří účastníci přišli v národním kroji. Mladá Boleslav Oslava Dne matek CPIC pro Středočeský kraj ve spolupráci s řeckokatolickou farností v Mladé Boleslavi uspořádalo 12. května Rodinné odpoledne k oslavě Dne matek. Tato událost představila prostřednictvím vystoupení ukrajinskou kulturu. Dveře byly otevřeny nejen ukrajinské menšině, ale zúčastnit se mohli i ostatní cizinci a Češi. V programu vystoupily Trio Roducvit se svým zpěvem a hrou na banduru, Mladoboleslavský sbor dětí, zazpívala i velice talentovaná dívka Aneta Stojková. Dále vystoupila známá kapela IGNIS, jež většinou vystupuje na menšinových nebo místních festivalech s repertoárem západoukrajinských až karpatských nápěvů. Velká část klientů CPIC pochází právě z Ukrajiny, proto bylo záměrem organizátora uspořádat pro ně akci, jež by většinové společnosti zprostředkovala jejich kulturu, ochutnala národní pokrmy a užila si den tak trochu jinak. Olomouc Ukrajinský kulturní večer CPIC pro Olomoucký kraj připravilo 28. března interkulturní akci s názvem Ukrajinský kulturní večer. Centrum při přípravě i realizaci akce již druhým rokem spolupracovalo se studenty a profesory sekce ukrajinistiky Univerzity Palackého v Olomouci. Úvodní přednášky o ukrajinské hudební kultuře, zaměřené především na soudobou prezentaci tradičních lidových písní i následného vystoupení, se ujali hosté z Ukrajiny, pěvecký soubor Perlina. V další části večera se vystřídalo hudební vystoupení skupiny Korále (současné ukrajinské i lidové písně) se studentským divadelním představením. Studenti ukrajinistiky připravili pro návštěvníky akce dramatizaci české adaptace ukrajinské 26

27 integrační centra hry Bospor, jejíž autorkou je současná ukrajinská novinářka a reportérka Žanny Bezpjatčuk. K přiblížení ukrajinské kultury přispěla i drobná ochutnávka tradičních pokrmů v degustačních porcích zastoupená typickým borščem a slanými i sladkými ukrajinskými pirožkami. Další rozměr celé akci zajistilo také vystavení několika fotografií z cyklu Ukrajinci v ČR pana prof. Jindřicha Štreita, z nichž některé vznikaly právě na loňském Ukrajinském kulturním večeru v Olomouci. Ostrava Ochutnáváme svět V rámci ostravského CPIC proběhla akce, která měla název Ochutnáváme svět, jejímž cílem bylo představit cizince žijící na území Ostravy a z nejbližšího okolí. Cizinci si připravili ochutnávky svých národních pokrmů, celou akci doprovázela hudební kulisa. Návštěvníci mohli ochutnat skvělé tradiční pokrmy z Thajska, Angoly, Indie, Ruska, Alžírska, Vietnamu, Argentiny, Ukrajiny, Jemenu, Peru, Libye, Filipín, Brazílie, Turecka, Kuby a dalších. Popularita této akce rok od roku stoupá a v letošním roce se jí zúčastnilo cca 400 návštěvníků z řad dalších cizinců a většinové společnosti. Pardubice Pestrý jarmark CPIC v Pardubicích uspořádalo 10. května akci s názvem Pestrý jarmark. I letos se jednalo o zahajovací akci festivalu Multikulturní týden, v pořadí již desátého. Na jarmarku se představilo 20 prodejních stánků, kde si návštěvníci mohli zakoupit rukodělné výrobky, ochutnat pokrmy mezinárodní kuchyně (Arménie, Rusko, Bělorusko, Indonésie, Mongolsko, Pobřeží Slonoviny, Mexiko, Indie a Nepál) nebo si nechat něco namalovat hennou. Na pódiu se pak v průběhu dne představilo celkem 15 hudebních, tanečních a pěveckých seskupení. Mezi účinkujícími byly hudební skupiny Atarés (Kuba) a Lozt Mezcal (Mexiko) nebo taneční skupina Kintari (tance jihovýchodní Asie). Místní komunity reprezentovaly dětské mongolské tance, tanečnice Saranjargal a akrobatka Suerte Ougi (obě Mongolsko) a hudební vystoupení nepálské rodiny. Prostor dostaly také pardubické taneční spolky DDM Alfa, Ballet Prima a TCK Virginia. Skupina Angklung uskutečnila v rámci vystoupení také hudební workshop pro diváky, kdy si každý mohl vyzkoušet hru na tento prastarý, originální hudební nástroj angklung, podle nějž má skupina jméno. Vystoupení Veroniky Lálové, mistryně ČR v salse a vítězky Star Dance, doprovázel rovněž taneční workshop pro děti. Odpoledne v Mongolsku Akci Odpoledne v Mongolsku uspořádalo CPIC s cílem nejen představit mongolskou kulturu pardubické veřejnosti, ale i jako možnost prezentace mongolských umělců a dalších členů této početné komunity. Od ranních hodin byla stavěna na zahradě Ekocentra Paleta středně velká jurta, v níž byl ve 14 hodin zahájen celý program uvítáním návštěvníků a představením centra. Následně mongolská tlumočnice společně s hercem divadla Jesličky Josefa Tejkla z Hradce Králové Michalem Blažíkem přednesli v zaplněné jurtě ve dvou jazycích tři mongolské lidové a jednu českou pohádku. Potom následoval sólový tanec mongolské dívky a skupinový tanec děvčat. V sále Ekocentra Paleta byla připravená pohádka O červené Karkulce, tentokrát v loutkovém provedení. V průběhu akce probíhala v prostorách kavárny Ekocentra prezentace videí a fotek z Mongolska, ochutnávka tradičních mongolských jídel a volná diskuse s členy mongolské komunity. Na místě byla rovněž možnost vyzkoušet si tradiční mongolskou hru se sestřelováním ovčích kostí Shagai. Děti měly k dispozici po celou dobu hrací koutek s tematickými omalovánkami, mongolskou hru stavění jurty a venkovní hry. Plzeň Futsalový turnaj Již od počátku svého fungování organizuje plzeňské centrum sportovní akce, o které je mezi cizinci v kraji poměrně velký zájem. Letos se 27

28 centrum druhým rokem podílelo na organizaci Mezinárodního futsalového turnaje, jehož iniciátory jsou studenti oboru Mezinárodní vztahy ZČU, kteří akci připravují v rámci své ročníkové práce. V loňském roce tuto tradici zahájil bývalý tlumočník centra Binh Le Thanh, který předal zkušenosti následujícímu ročníku. Turnaj se uskutečnil 5. května v hale TJ Slavia Plzeň. Celkem se mezi sebou utkalo 10 družstev, jejichž zástupci byli z různých zemí světa, např. z Ukrajiny, Kazachstánu, Španělska, Vietnamu i České republiky. Během utkání bylo pro přítomné připraveno občerstvení. Turnaj byl poměrně časově náročný, ale účastníci projevili zájem o účast v dalším ročníku. Na vítězných příčkách se nakonec umístili zástupci Kazachstánu, Ukrajiny a Vietnamu. Zlín Festival Culturea Hlavními organizátory tradičního festivalu Culturea 2019 Mexiko, který se konal 6. dubna ve Zlíně, byli studenti Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně a dále CPIC pro Zlínský kraj, Magistrát města Zlína, neziskové organizace a další. Akce a program probíhal především formou hudebně tanečních vystoupení, workshopů, odborných přednášek, volnočasových aktivit apod. V rámci těchto aktivit byly zajištěny typické národní mexické pokrmy včetně cateringu. V průběhu festivalu byly představeny služby CPIC, jednotlivá vystoupení uváděli profesionální moderátoři. Příbram Velikonoční tvoření CPIC pro Středočeský kraj v Příbrami uspořádalo 13. dubna workshop Velikonoční tvoření, kterému předcházel kurz sociokulturní orientace na téma Velikonoce a jejich význam v ČR. Děti věkové skupiny 5 12 let se v doprovodu rodičů či prarodičů zúčastnily výroby velikonočních/jarních dekorací, ochutnaly pečivo (beránek a mazanec), upletly si pomlázku. Pro nejmenší účastníky byly připraveny omalovánky, vystřihovánky, lepení na vajíčka (korálky, vločky, mák, stužky, bavlnky). Pravoslavné Velikonoce v Kroměříži 28

29 integrační centra Na akci s názvem Pravoslavné Velikonoce se 28. dubna sešli lidé z Ruska, Ukrajiny a Moldávie. Akce začala prezentací pravoslavných Velikonoc, jak se slaví, jaké jsou tradice a zvyky v předvelikonočním čase. Následovala ochutnávka tradičních velikonočních jídel z Ruska. Pro děti bylo přichystáno divadlo, do něhož se mohly aktivně zapojit, stejně jako jejich rodiče. Po zbytek odpoledne mohli rodiče trávit společný čas u kávy a zákusků a děti měly možnost tvořit kreativní výrobky v rámci připravených dílen. Integrační centrum Praha Cizinci pomáhali uklízet Prahu Integrační centrum Praha se zapojilo do celorepublikové výzvy Ukliďme svět, ukliďme Česko, v rámci níž uspořádalo 6. dubna úklidovou akci Spring Cleaning with ICP. Sešlo se více než 30 nadšenců původem z Česka, Ruska, Ukrajiny, Kazachstánu, Chorvatska, Ameriky, Indie a dalších zemí, kteří společně uklízeli okolí Hamerského rybníka na Praze 10. Všichni účastníci se vzájemně seznámili a vzhledem k tomu, že téměř každý z nich hovořil jiným jazykem, přešli v komunikaci plynule do angličtiny. 29

30 V průběhu dne panovala dobrá nálada umocněná dobře odvedenou a smysluplnou prací. V rámci úklidové akce se podařilo nasbírat několik desítek kilogramů odpadu tvořeného zejména prázdnými lahvemi a plechovkami, ale i starou matrací či použitými injekčními stříkačkami. Celá akce proběhla pod záštitou městské části Praha 10 a jejího referenta odpadů Tomáše Noska, který ICP poskytl potřebnou úklidovou výbavu, jako jsou rukavice či kleště na sběr odpadků, a zajistil odvoz nasbíraného materiálu. ICP otevřelo dveře veřejnosti Integrační centrum Praha uspořádalo ve čtvrtek 25. dubna den otevřených dveří Open Doors, jehož cílem bylo u příležitosti oslavy 7. výročí fungování organizace interaktivní formou prezentovat nabízené služby a umožnit návštěvníkům vcítit se do kůže cizinců. V průběhu dne navštívili prostory ICP úředníci z městských částí, skupina chlapců z diagnostického ústavu ve věku let a v podvečerních hodinách se otevřely dveře veřejnosti. Návštěvníci si mohli popovídat se zaměstnanci ICP v tzv. živé knihovně, vyzkoušeli si kvíz právního poradenství a kurz češtiny, zhlédli videokampaně a informační materiály, během ukázkového interkulturního setkání se mohli vžít do kůže cizinců, kteří si musejí vyřídit potřebné záležitosti na úřadu a v závěru večera je čekala vernisáž výstavy Integrace cizinců očima Pražanů, která vznikla v rámci projektu INTEGRA. Kulatý stůl: Inspirace dobrou praxí z Mnichova V sále Domu U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí se pod taktovkou ICP uskutečnil 16. května kulatý stůl na téma Inspirace mnichovskými modely lokální integrace. Setkání bylo uspořádáno v rámci projektu Česko německého fondu budoucnosti, během kterého se na začátku dubna delegace z pražského Integračního centra vyjela inspirovat do Mnichova, kde navštívila tamní organizace a instituce věnující se tématu integrace cizinců. O měsíc později přijela německá delegace do Prahy a nabídla formou panelové diskuse místní odborné veřejnosti seznámit se s relevantními zkušenostmi s lokální integrací v mnichovském prostředí a možnostmi jejich přenositelnosti do českého kontextu. 30

31 Tvůrčí Afrika 31

32 Veselý česko-ruský slovník