Zdeněk Kárný osobnost brněnského baletu. Diplomová práce

Transkript

1 JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Divadelní fakulta Ateliér taneční pedagogiky Zdeněk Kárný osobnost brněnského baletu Diplomová práce Autor práce: Lukáš Cenek, DiS. Vedoucí práce: doc. Mgr. Jarmila Vondrová Oponent práce: Mgr. Jana Oščádalová Brno 2016

2 Bibliografický záznam CENEK, Lukáš. Zdeněk Kárný osobnost brněnského baletu. Zdeněk Kárný the Brno Ballet personality. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Divadelní Fakulta, Ateliér taneční pedagogiky, 2016, 82 s. Vedoucí diplomové práce doc. Mgr. Jarmila Vondrová. Anotace Diplomová práce pojednává o osobnosti Zdeňka Kárného, dlouholetého sólisty Národního divadla Brno, Laterny magiky, pedagoga a ředitele Taneční konzervatoře Brno. Práce se především soustředí na zachycení taneční kariéry, věnuje se rozboru jednotlivých stěţejních rolí, přiloţeny jsou rozhovory s kolegy. Další část této práce se věnuje pedagogické činnosti a funkci ředitele Taneční konzervatoře. Annotation Diploma thesis is about the celebrity of Zdenek Karny, long time soloist dancer of the National Theatre in Brno, Laterna Magika, pedagogue and director of the Conservatory of Dance in Brno. This work is focused mainly on his dancing career. It analyses his most crucial roles, attached are interviews with his colleagues. Following part of this diploma thesis is about Karny's pedagogical activities and his director post at the Conservatory of Dance in Brno. Klíčová slova balet, tanec, divadlo, představení, sólista, Národní divadlo Brno, ředitel, Taneční konzervatoř Brno Keywords ballet, dance, theatre, performance, soloist, National theater Brno, director, Conservatory of dance Brno

3 Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a pouţil jen uvedené prameny a literaturu. V Brně, dne 4. května 2016 Lukáš Cenek

4 Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval doc. Mgr. Jarmile Vondrové za odborné vedení této diplomové práce a dále Mgr. Markétě Ňorkové za nesmírně přínosný přístup do archivu NDB. Rovněţ děkuji Mgr. Zdeňku Kárnému za poskytnutí osobního archivu.

5 Autorizace Souhlasím s uvedením všech svých citací v této práci a potvrzuji jejich pravost. Mgr. Zdeněk Kárný

6 OBSAH Úvod Ţivotopis Kariéra tanečníka Zrcadlo o třech světlech (1976) Kamenný kvítek (1977) Romeo a Julie (1978) Scaramouche / Pán a Sýrinx / Carmen (1980) Íkaros (1981) Giselle (1983) Spící krasavice (1984) Labutí jezero (1987) Zvoník od Matky Boţí (1993) Odysseus (1990) Další zajímavé role Přehled všech rolí Rozhovory s kolegy z ND Brno Rozhovor s taneční partnerkou Julií Kubalákovou Rozhovor s kolegou Ivanem Příkaským Pedagog a ředitel Taneční konzervatoře Brno Historie tanečního školství v Brně a HTŠ Zdeněk Kárný ve funkci ředitele TK Brno Rozhovor se Zdeňkem Kárným o řízení TK Brno Závěr Pouţité informační zdroje Seznam ilustrací Seznam zkratek a značek... 82

7 ZDENĚK KÁRNÝ 7

8 ÚVOD Ve své práci se věnuji osobnosti Zdeňka Kárného, sólisty baletu Národního divadla Brno (dříve Zemského, Státního a poté Národního divadla v Brně), Laterny magiky, pedagoga a v dnešní době téţ ředitele Taneční konzervatoře Brno. Důvodem, proč jsem si ke zpracování vybral právě tuto osobnost, je nejenom skutečnost, ţe po celou dobu mého studia na Taneční konzervatoři Brno byl ředitelem, a také mým pedagogem klasického tance, ale především pro jeho bohatou interpretační kariéru, díky níţ se významně spolupodepsal na vývoji brněnského baletu. Velkým přínosem pro zpracování této práce mi bylo prostudování archivu Národního divadla Brno spolu s osobními rozhovory se Zdeňkem Kárným. V úvodu práce se věnuji ţivotopisu Zdeňka Kárného, ve kterém jsem se snaţil zaměřit na důleţité momenty jeho uměleckého ţivota, včetně pedagogické činnosti a funkci ředitele. Dále se zabývám konkrétněji taneční dráhou s jednotlivými stěţejními rolemi Zdeňka Kárného, jeho odborným pohledem na studium určitého baletu, práci s choreografem, náročnosti jednotlivých rolí. U vybraných rolí uvádím vţdy i obsah jednotlivých baletů a pro objektivnost uvádím názory kritiků na jeho výkony. V dalších dvou kapitolách přikládám výpis všech jeho rolí, řazených podle data premiéry a rozhovory s taneční partnerkou a kolegou, které jsou velmi zajímavým nahlédnutím na Kárného osobnost. Ve druhé části této práce se věnuji jeho pedagogické činnosti a funkci ředitele Taneční konzervatoře Brno, ve které je jiţ celých dvacet let. Soustředil jsem se především na jeho největší počiny ve funkci ředitele a na hlavní cíle a vize v koncepci dalšího směřování Taneční konzervatoře Brno po dobu, kdy bude ve funkci. Následuje závěr, ve kterém se snaţím shrnout celé umělecké působení Zdeňka Kárného. 8

9 1. ŢIVOTOPIS Zdeněk Kárný se narodil 24. ledna 1955 v Brně. Od malička byl pohybově nadaný, chodil se dívat do baletní školy, kterou jiţ navštěvovala jeho sestra a následně i jej rodiče v osmi letech přihlásili do baletní školy I. V. Psoty, kde jeho učitelkou byla Milada Mikulová. Prostředí baletní školy malého Zdeňka uchvátilo. Hluboký dojem v něm zanechalo hostování světových souborů, které v té době přijíţděly do Brna, jako například hostování The Royal Ballet z Londýna s balety Labutí jezero a Giselle. Jiţ v baletní škole Zdeněk vystupoval v představeních Státního divadla v Brně (dnešního Národního divadla Brno), například v činoherní inscenaci Náměstek (1966), kde se také setkal s řadou později významných osobností Václavem Postráneckým, Ladislavem Lakomým, Jaroslavem Dufkem a dalšími. Nejcennější pro něj ale bylo, ţe mohl být v divadle, účastnit se představení. Jiţ jako mladý byl velmi pracovitý a poctivý a s tehdejší spoluţačkou, v dnešní době zástupkyní ředitele pro obor tanec a vedoucí tanečního oddělení brněnské Taneční konzervatoře a vedoucí ateliéru Taneční pedagogiky na JAMU doc. Mgr. Jarmilou Vondrovou, vše zkoušeli a pečlivě se na představení připravovali. Mladý Zdeněk Kárný ve studiu na baletní škole pokračoval i v následujících letech, jeho sestra však přestala po čase školu navštěvovat. Neprojevil se u ní takový zájem jako u Zdeňka, kterého tanec nadchnul mnohem více. Ve svém raném věku jiţ věděl, ţe chce být tanečníkem, i kdyţ samozřejmě ještě netušil, co přesně to bude obnášet. Rodiče jeho zájem o tanec podporovali, coţ bylo podmíněno i jeho reakcemi na baletní školu a tanec, o kterém pořád mluvil. Bylo tedy zcela přirozené, ţe jej rodiče přihlásili k talentovým zkouškám na taneční oddělení brněnské Konzervatoře. Ty sice udělal, ale na konzervatoř jej nepřijali, jelikoţ by byl jediným chlapcem v ročníku, coţ v té době bylo nemoţné. Naštěstí se přihlásil poté ještě druhý chlapec, a tak Kárný mohl 1. října 1967 nastoupit do prvního ročníku tanečního oddělení na brněnské Konzervatoři. Zmíněný spoluţák poté stejně po roce studia zanechal, a tak zůstal Kárný jediným chlapcem v ročníku, coţ později viděl jako výhodu, jelikoţ byl plně vytíţený a vypomáhal i ve vyšších ročnících a mohl tak ještě usilovněji na sobě pracovat. Na konzervatoři k jeho pedagogům patřily výrazné osobnosti brněnského baletu a školství Olga Kvasnicová (hlavní obor klasický tanec, dějiny tance 9

10 a baletu), Eliška Rybníčková (lidový tanec), Věra Vágnerová, Mira Figarová a Marta Kotzianová (scénická praxe), Alena Zavřelová (novodobý tanec), Karel Janečka (tanec s partnerem). Všichni pedagogové pro něj byli velkými vzory a kaţdý mu dal ze sebe něco, co ho dále posunulo. Nikdo z nich nebyl ten, který by ho odradil. Na dobu na konzervatoři vzpomíná velmi pěkně. Se spoluţáky trávil mnoho času i mimo školu, ale neustále pro něj bylo prvořadé stát se tanečníkem a k tomuto cíli také cílevědomě a pilně směřoval. Během studií neustále navštěvoval divadlo, ze zákulisí viděl většinu představení a mezi brněnskými sólisty měl i své vzory jako například Jána Šprláka-Puka, Zdeňka Hanzlovského nebo Pavla Foreta. Také jiţ během studia hostoval v lidovém souboru Broln, který vedla jiţ zmíněná profesorka Eliška Rybníčková a Kárného si ještě se dvěma dalšími spoluţačkami vybrala pro výpomoc. S Brolnem odtančil spoustu představení, jiţ v patnácti letech tančil celý jeho repertoár a procestoval s ním i mnoho zemí. Ke konci studia, po změně vedení ve Státním divadle v Brně, dostal i moţnost vystupovat v baletních inscenacích Othello, Polovecké tance, Šeherezáda. Jiţ na škole měl sen tančit tři role Romea v baletu Romeo a Julie, prince Siegfrieda v Labutím jezeře a vévodu Alberta v Giselle, coţ se mu také později splnilo. Kárný absolvoval v roce 1974 spolu s dalšími šesti absolventkami. Absolventský koncert se konal v Divadle bratří Mrštíků (dnešním Městském divadle Brno) a skládal se ze tří částí v první, klasické části byla uvedena Valpurţina noc (Charles Gounod), v druhé části fragmenty z baletů Nikotina, Bachčisarajská fontána, Romeo a Julie a další, ve třetí, moderní části choreografie Chuan 74, kterou si studenti připravili sami. Koncert s ukázkami lidového oboru měli absolventi samostatně ve Studiu Dukla. Stěţejní pro Kárného byla Valpurţina noc a balkónový duet z baletu Romeo a Julie, který tančil se svojí tehdejší dívkou. Po absolutoriu nastoupil do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého (AUS VN) a jak sám říká, byla to škola ţivota. Při přechodu do tohoto souboru zaţíval rozčarování oproti studiu na škole, kde přece jenom byli studenti více izolováni od problémů kaţdodenního ţivota. Nyní nastal rázný vstup do ţivota. Soubor tehdy vedla Jiřina Mlíkovská a především díky ní byl soubor velmi umělecky zaměřený a nebylo tedy tolik znát vojenské prostředí. AUS se neskládal jen z tanečního souboru, ale také zde působili hudebníci, zpěváci, herci. Kárný vzpomíná, jak zde začínali například i Jiří Lábus s Oldřichem Kaiserem. Reţim AUSu byl totoţný s reţimem v divadle, tedy kaţdodenní klasické tréninky, poté 10

11 zkouška repertoáru, avšak navíc mezitím probíhaly různé armádní povinnosti. Tréninky vedli zkušení pedagogové z Národního divadla, např. Bohuslav Reisner. Soubor se účastnil mnoha zájezdů po celém Československu, jak s baletním repertoárem, tak i s díly propagujícími ideologii tehdejšího reţimu. Dvouleté působení v AUSu, umoţňovalo mladým začínajícím tanečníkům získat zkušenosti, na druhé straně ovšem znamenaly tyto dva roky zde strávené v krátké kariéře tanečníků mnoho času. Při vojenské sluţbě v AUSu se Kárný maximálně snaţil vyuţít i moţností, které kulturní Praha umoţňovala, touţil poznat veškerou kulturu města. Navštěvoval tak divadla, galerie, muzea. Po dvou letech v AUSu a splněné povinné vojenské sluţbě, úspěšně udělal konkurz do baletu Státního divadla v Brně, ve kterém byl šéfem baletu Jiří Němeček. Kárného v souboru znali jiţ od školy a on jako brněnský patriot ani nepřemýšlel o jiné volbě angaţmá. Příchod do souboru velmi proţíval, téměř veškeré kolegy jiţ znal a oni mu v jeho začátcích pomáhali. Hned po svém příchodu v roce 1976 se velmi aktivně zapojil do souboru a přišly i první sólové příleţitosti Pas de trois v Labutím jezeře (chor. J. Němeček), v témţe roce role Moci v novém baletu Zrcadlo o třech světlech (chor. M. Pistoni) a především Danila v Kamenném kvítku (chor. J. Němeček). Role Danila, v baletu Kamenný kvítek, byla pro Kárného prvním setkáním s velkým dějovým baletem a vzpomíná na práci s choreografem Jiřím Němečkem, který s ním jako s mladým tanečníkem na roli velmi pracoval. Po těchto prvních větších rolích jiţ bylo zřetelné, ţe se s Kárným počítá jako s novým sólistou baletu, o čemţ snil jiţ od dětství a dělal proto vše. Následovaly další sólové role v baletech Matčino pole (chor. J. Němeček) a především v roce 1978 Romeo a Julie (chor. J. Němeček), kde si jej choreograf Němeček vybral do role Romea a mohl jej tedy opět tančit, pět let od absolventského koncertu. Role Romea jiţ Kárného v jeho začátcích předurčila k rolím, kterými se ubíral téměř celou svoji kariéru, ve škatulce typu lyrického tanečníka, danseur noble, jak ho označila i tehdejší kritika. Je však důleţité zdůraznit, ţe během své kariéry ztvárnil i role, které z tohoto typu vybočovaly a svědčí o jeho umělecké taneční všestrannosti. Další sólové role přicházely v baletech Pachita / Slavnost květů v Genzanu (chor. O. Skálová), Harmódius v baletu Spartakus (chor. J. Němeček), modernější role Lejlona v baletu Scaramouche (chor. A. Lemberg), Don José v baletu Carmen (chor. A. Lemberg), Carevič Ivan v baletu Pták Ohnivák (chor. D. Wiesner), Bílý 11

12 král v baletu Šach králi (chor. L. Ogoun), Carmelo v baletu Čarodějná láska (chor. Jiří Kyselák), Íkaros ve stejnojmenném baletu (chor. D. Wiesner), Princ v baletu Popelka (chor. L. Ogoun), role Milence v baletu Pierot (chor. D. Wiesner), vévoda Albert v baletu Giselle (chor. J. Blaţek), On v Toccata e due canzoni (chor. D. Wiesner), Demetrius v baletu Sen noci svatojánské (chor. L. Ogoun), Lucenzio v baletu Zkrocení zlé ţeny (chor. D. Wiesner), Princ v baletu Spící krasavice (chor. O. Skálová, L. Ogoun), Franz v baletu Coppélie (chor. J. Kyselák), Princ v baletu Z pohádky do pohádky (chor. L. Ogoun, O. Skálová), princ Siegfried v baletu Labutí jezero (chor. J. Němeček). Kárný odehrál za měsíc běţně mezi patnácti aţ osmnácti představeními, z čehoţ například v jednom týdnu tři rozdílné role. Stejně jako dnes, i tenkrát měli tanečníci rozdělené tréninky, zvlášť dámy a páni. Kárný z té doby oceňuje především tréninky pod vedením Ludvíka Kotziana, které byly velmi technické, coţ umoţňovalo tanečníkům neustále prohlubovat a pilovat svoji taneční techniku a pro Kárného byl v té době nejlepším pedagogem. Tréninky pod vedením Kotziana byly ovlivněny jeho studiem v Rusku, kde studoval na Akademickém choreografickém učilišti A. J. Vaganovové (nyní Akademie ruského baletu A. J. Vaganovové v Petrohradě). Trendy posledních let v divadlech, kde se uplatňují tréninky jen na rozcvičení například před těţkým představením, aby se tanečníci nezatěţovali, nepovaţuje Kárný za šťastné. Tanečník si na tréninku musí vyzkoušet potřebné technické prvky, a jak sám říká: Není profesionalita nezkoušet, ale profesionalita je zkoušet. Dalším faktorem v dnešní době často zmiňovaným je péče divadel o tanečníky. Kárný připomíná, ţe tenkrát v divadle neměli ani maséra nebo fyzioterapeuta a on sám byl na masáţi poprvé v pětatřiceti letech. Hned od počátku svého působení v brněnském souboru se účastnil několika tanečních soutěţí, které se konaly nejen u nás, ale i v zahraničí. Čestné uznání získal na taneční soutěţi v Bratislavě (1977) a o dva roky později i v Brně (1979). Ocenění za partnerskou spolupráci a Cenu Masaku Oyi získal z Osaky, Japonska, které pořádalo v roce 1980 taneční soutěţ. V roce 1981 se zúčastnil soutěţe v Košicích pouze jako taneční partner Evy Trnkové a Julie Kubalákové. Jako taneční partner Julie Kubalákové se také účastnil prestiţní soutěţe ve Varně v roce 1980 a partner Soni Zejdové v Helsinkách v roce Kárný soutěţe přijímal jako součást práce tanečníka a velmi ho obohatily o poznání různých verzí baletů, stylů tance, typů tanečníků, z čehoţ později čerpal. Na soutěţe je připravovala tehdejší umělecká 12

13 vedoucí baletu Olga Skálová. V průběhu těchto let také hostoval v ostravském baletním souboru v koncertech Baletního mládí, v Národním divadle v Bratislavě a ve Voroněţi (SSSR), kde spolu se Soňou Zejdovou hostovali v baletech Giselle a Labutí jezero. V roce 1985, kdy měl Kárný třicet let, začal učit na Hudební a taneční škole v Brně nejprve scénickou praxi, tanec s partnerem a posléze i klasický tanec. Důleţitým krokem v jeho ţivotě bylo zahájení studia na AMU v Praze, obor taneční pedagogika. Byl si totiţ vědom toho, ţe nebude tančit věčně a přemýšlel, čemu se bude věnovat po ukončení taneční kariéry. Choreografické ambice neměl, ale chtěl se dále pohybovat v tanečním prostředí buď jako repetitor, baletní mistr v divadle, nebo pedagog. Velkou výhodou bylo, ţe v době studií AMU jiţ vyučoval na HTŠ v Brně a mohl tak své nové poznatky aplikovat přímo ve výuce. Vysoká škola jej obohatila samozřejmě o metodiky jednotlivých tanečních technik, ale především také o důleţité poznání pedagogiky, či psychologie a jejich následného uplatnění ve výuce, v přístupu k ţákům. Jako pedagog se zaměřoval na přesnost provedení prvků, a k tomu vţdy vyţadoval přesný charakter daného prvku. AMU studoval pod vedením Boţeny Brodské a úspěšně ji dokončil v roce Po neshodách s novým šéfem brněnského baletu Lubošem Ogounem, přišla nabídka od Vlastimila Harapese na hostování v baletu Odysseus, Kárný nabídku přijal a od roku 1990 působil nejprve jako hostující tanečník v souboru Laterny magiky v Praze, kde od poloviny téhoţ roku nastoupil na plný úvazek a strávil zde téměř dva roky. Současně však i nadále účinkoval v brněnském baletním souboru, kam se opět naplno vrátil v lednu roku 1992, jelikoţ uţ cítil, ţe se chce vrátit zpět do Brna i kvůli osobním důvodům. V Laterně magice působil v baletu Odysseus, jehoţ odehrál téměř osmdesát repríz. Na roli Odyssea jej připravovali Vlastimil Harapes a Pavel Ţdichynec. Na všechny kolegy z tehdejšího souboru Laterny magiky vzpomíná nádherně a v ţádném jiném souboru nikdy lepší kolektiv nezaţil. V inscenaci bylo spoustu duetů, náročných scénických efektů a po celou délku představení téměř neodešel z jeviště. Inscenaci Odysseus se detailně věnuji i v další kapitole (viz. str. 41), jelikoţ ji můţeme povaţovat za vrchol Kárného interpretační kariéry a on sám ji měl velmi rád. Po svém nástupu v roce 1992 zpět do brněnského Národního divadla odtančil v ústředních postavách derniéry baletů Spící krasavice, Labutí jezero a Giselle, a později jiţ tančil pouze menší role, například Tatínka v Broučcích (chor. 13

14 Z. Prokeš), Drosselmayera v Louskáčkovi (chor. J. Kyselák), Generála v Plese kadetů (chor. I. V. Psota), Waltra v Natálii aneb Švýcarské mlékařce (chor. Z. Prokeš), Phoeba ve Zvoníku od Matky Boţí (chor. L. Vaculík). V roce 1995 ukončil svoji taneční kariéru, ovšem jiţ následujícího roku si jej vybral choreograf Jaroslav Slavický do role Dona Quijota ve stejnojmenném baletu a postupně do dalších svých baletů uvedených v Brně Bajadéry, role Maharádţi (premiéra 2003, obnovená premiéra 2013), Raymondy, role Andrease II. (premiéra 2008) a Kárný tedy působí v Národním divadle Brno dodnes jako hostující umělec. Jak jsem jiţ zmínil na začátku ţivotopisu, Kárný jiţ v době studií snil tančit tři role Romea v baletu Romeo a Julie, prince Siegfrieda v Labutím jezeře a vévodu Alberta v Giselle. To se mu podařilo. Zůstaly však i nesplněné role, které by si rád zatančil, například Ferchada v baletu Legenda o lásce, nebo Solora v baletu Bajadéra. Z tohoto baletu tančil pouze pas de deux z obrazu Království stínů s Julií Kubalákovou a Lenkou Jarošíkovou v komponovaném večeru nazvaném Pachita (chor. O. Skálová). Od aktivní taneční kariéry Zdeňka Kárného do dnešní doby se balet vyvinul neuvěřitelně kupředu, především po technické stránce. Kárný to také přisuzuje tomu, ţe mladí tanečníci mohou v dnešní době více cestovat, poznávat nové styly, přístupy, choreografy, účastnit se workshopů a to vše je posunuje dále kupředu. Povaţuje za obrovskou výhodu, ţe divadla v dnešní době uvádějí jak klasická díla, tak moderní a tanečníci se mohou setkat s velkou škálou stylů a musí je obsáhnout. Naopak baletní umění tehdejších let bylo více umělecky procítěné, jak říká Kárný: nebylo v určitém směru tak povrchní a zasahovalo více do hloubky. Pro něj jako tanečníka byl hlavní klasický repertoár, kterého byla samozřejmě tehdy převaha, i díky uměleckému vedení Olgy Skálové, která tento klasický repertoár preferovala. Do moderních baletů byl obsazován méně, vţdy se ale snaţil i do nich vloţit něco svého. Dokonce přišlo období, kdy se mu nevyhnuly ani role v komických baletech, jako například ve Zkrocení zlé ţeny Daniela Wiesnera, Snu noci svatojánském Luboše Ogouna anebo v Plese kadetů v nastudování Věry Vágnerové podle legendární brněnské verze I. V. Psoty (1948). Kárný by dobu svého působení aktivní taneční kariéry neměnil, dosáhl vysněné pozice sólisty, tančil mnoho krásných rolí a nemrzí jej, ţe nemá vše zaznamenáno audio-vizuální technikou, jelikoţ jak cituje známou frázi: balet je umění okamţiku a navíc veškeré záţitky a vzpomínky má uloţeny v sobě. 14

15 Po ukončení taneční kariéry nadále působil jako pedagog a v roce 1996 tehdejší ředitel Taneční konzervatoře Brno Ludvík Kotzian navrhl Kárnému, aby se přihlásil do konkurzu na místo ředitele, jelikoţ Kotzian chtěl jiţ ve funkci z osobních důvodů skončit. Kárný nejprve nechtěl, protoţe netušil, co funkce ředitele přesně obnáší. Nakonec se ale přihlásil, v konkurzu uspěl a 1. srpna 1996 se ujal funkce ředitele, ve které působí dodnes, tedy jiţ dvacet let. Kárný povaţoval za správné nenarušovat reţim a systém, jaký byl na škole nastavený po organizační a odborné stránce. Bylo však nutné provést určité změny, především s ohledem na dobu, ve které Kárný do funkce nastupoval. Důleţité pro něj bylo, aby se škola zásadně neodklonila od směru, kterým v předchozích letech směřovala. Krátce po svém nástupu do funkce v letech se mu podařilo zrealizovat původní plány Olgy Skálové a Ludvíka Kotziana vybudovat internát přímo v budově školy. Novinkou v koncepci výuky na Taneční konzervatoři Brno se od roku 2007 nabízí moţnost výběru hlavního oboru a uţší zaměření na klasický nebo moderní tanec. Kárný se mnoha způsoby snaţí o rozšíření povědomí o Taneční konzervatoři. Ţáci se účastní celorepublikových, ale i mezinárodních koncertů a soutěţí. Škola také pořádala výchovné koncerty a v posledním roce došlo k rozsáhlé rekonstrukci budovy školy. 15

16 2. KARIÉRA TANEČNÍKA V této kapitole se zaměřuji na profesionální taneční kariéru Zdeňka Kárného v Národním divadle Brno, kde v letech působil téměř od počátku jako sólista. Výběr deseti stěţejních rolí tvoří určitý průřez jeho kariérou. Ať uţ první sólová role v baletu Zrcadlo o třech světlech, nebo zajímavé dramatické role v baletech Kamenný kvítek, Romeo a Julie, Íkaros, Giselle, přes moderní role v baletech Scaramouche, Carmen, Zvoník od Matky Boţí aţ k postavám princů ve Spící krasavici a Labutím jezeře. Poslední roli v pořadí Odyssea, jako jedinou nenastudoval v Národním divadle Brno, ale v souboru Laterny magiky, kde působil v letech a tvoří pomyslný vrchol jeho interpretační kariéry. Kárný za svoji taneční kariéru nastudoval více neţ čtyři desítky rolí a průřez by nebyl kompletní, kdybych nezmínil kromě těchto deseti stěţejních rolí i některé menší role, bohaté však po obsahové stránce. U kaţdé role jsem se snaţil zachytit přípravu inscenace, její nastudování, práci s choreografem, zajímavosti při zkoušení, zmínit Kárného taneční partnerky, vyhledat nejnáročnější pasáţe inscenace a také přidat jeho pohled na danou roli, inscenaci. Ke kaţdému baletu jsem také přiloţil obsah děje, pro lepší orientaci v textu a pochopení. Vloţena je na konci i taneční kritika, pokud byla publikována, pro lepší zpětnou vazbu a objektivitu. 16

17 2.1 Zrcadlo o třech světlech (1976) Významným titulem pro Kárného bylo uvedení baletu Zrcadlo o třech světlech Virgilia Mortariho v choreografii italského choreografa Maria Pistoniho, jehoţ premiéra se uskutečnila 17. prosince 1976 v Janáčkově divadle. Součástí večera bylo uvedení světové premiéry baletu Ţivky Klinkové Vietnamská poema. Výpravu pro Zrcadlo o třech světlech navrhl Mariano Mercuri, dirigentem představení byl Miroslav Hoňka, asistentkami choreografie byly Olga Skálová a Věra Vágnerová. Balet byl na repertoáru divadla do roku 1978, kdy měl 11. února derniéru. Obsah baletu: Námětem baletu Zrcadlo o třech světlech je historie, která se odehrála v těchto posledních třiceti letech: historie jednotlivce (autor) a historie celku, představující se vţdy jako druh dramatu, vycházejíce z největší tragédie naší doby války, události, kolem níţ, ne náhodou, neustává kvasit zájem nejen hudebníků, ale také spisovatelů. Nadšení budovat, které vţdy povzbuzovalo člověka při tvoření nové skutečnosti, je poté narušováno egoismy a pokušeními, která se odráţejí od světel zrcadla, přejímajíce formu postavy, která střídavě ztělesňuje: Marnivost, Moc a Peníze. (Program k baletu Zrcadlo o třech světlech, archiv NDB, 1976) Inscenace měla premiéru v roce 1976, tedy v prvním roce Kárného angaţmá a bylo to zde pro něj první setkání s moderním baletem na profesionální scéně. Jeho obsazení jej překvapilo, protoţe se jednalo o dramatickou postavu Moci a Kárný byl spíše lyrickým typem, nebo alespoň o tom byl do té doby přesvědčený. Tato role jej však přesvědčila, ţe můţe být i představitelem dramatických typů postav a později ve své taneční kariéře také byl obsazován i do tohoto typu postav. Pro Kárného byla tato jeho první sólová role velkým povzbuzením a impulzem, jelikoţ jako nový, mladý člen baletu byl obsazen společně s tehdejšími sólisty, kteří jiţ byli velkými osobnostmi brněnského baletu Pavlem Foretem, Jiřím Kyselákem, Ludmilou Ledeckou, Marií Šlezingerovou, Oldřichem Pokorným. Práce s choreografem Pistonim byla pro Kárného výjimečná a oslovil jej také jeho pohybový slovník, který v tehdejším Československu nebylo moţné do té doby vidět. Vycházel z klasické taneční techniky, přetvořené aţ do neoklasického stylu, zároveň však s důrazem na 17

18 výrazový pohyb. Sborové scény často doplňovaly sólové výstupy statickými pohyby a společnými pózami. Rovněţ Pistoniho práce s herectvím tanečníků, které bylo abstraktní, zároveň však aţ patetické, byla rozdílná a velmi obohacující. Zajímavá byla téţ scénografie a pouze jednoduché kostýmy Mercuriho, které také byly v Brně něčím novým. Celé představení znamenalo určitý posun pro brněnský i československý balet. Nejnáročnější na roli Moci bylo pro Kárného její uchopení, porozumění choreografa, coţ bylo zapříčiněno Kárného mladistvým věkem (21 let) a jeho malými interpretačními zkušenostmi. Navíc se jednalo o vysoce výrazovou roli. Prací s choreografem, který mu velmi pomáhal, však dokázal roli ztvárnit na vysoké úrovni, coţ také potvrzuje mj. kritika: Pro návštěvníky divadla a zejména pro členy baletního souboru vnikla moţnost tvůrčím interpretačním a kritickým způsobem se podílet na takové výši pojetí baletního umění, které je rovnocenné ostatním uměleckým druhům. Soubor realizoval systematickou a pohotovou práci italského choreografa s nadšením. Dílo dalo mnoho příleţitostí mladým tanečníkům. Tak vynikající byla Dívka v podání L. Ledecké, rovněţ tak její partneři P. Foret, Z. Kárný a J. Kyselák dokázali, ţe jsou na výši neobvyklých úkolů, jaké klade moderní choreografie. (Schnierer, Miloš.: Rovnost, ) Obr. 1 Z. Kárný (Moc)

19 Ve druhé části večera byla uvedena Vietnamská poema na hudbu Ţivky Klinkové v choreografii Jiřího Němečka, coţ byl spíše politicky angaţovaný balet, který nevzbudil takový úspěch jako Zrcadlo o třech světlech. Kárný v tomto baletu ztvárnil sborové scény a není pro jeho kariéru nijak významný. 19

20 2.2 Kamenný kvítek (1977) Dalším důleţitým baletem v kariéře Kárného byla premiéra baletu Sergeje Prokofjeva Kamenný kvítek. Premiéra se uskutečnila 25. března 1977 v Janáčkově divadle a Kárný ztvárnil roli Danila. Reţijně a choreograficky balet zpracoval Jiří Němeček, dirigentem byl Miroslav Hoňka, scénu vytvořil Vojtěch Štolfa, kostýmy navrhl Alois Vobejda, asistentkami choreografie byly Olga Skálová a Věra Vágnerová. Partnerkou mu byla Vlasta Prášilová v roli Kateřiny a Ludmila Ogounová-Ledecká v roli Paní Měděné hory. Balet se udrţel na repertoáru divadla poměrně dlouho a derniéru měl aţ 24. března Obsah baletu: Velmi těţko se ţilo v dobách nevolnictví lidem na Urale, v dobách, kdy byli vydáni na milost a nemilost kořistnickým pánům a jejich surovým správcům. Sami ještě bezmocní proti jejich vůli, utěšovali se zkazkami o mocné vládkyni Měděné hory, která trestá zlé a mocné a odměňuje odváţné, poctivé a pracovité. Nejdříve se však o jejich dobrých vlastnostech musí sama přesvědčit. Nejsou to vţdy lehké úkoly ani zkoušky, které pro ně vymýšlí. V Kamenném kvítku, jehoţ námět je zpracován podle několika poetických bájí P. Baţova, musí těmito zkouškami projít mladý brusič malachitového kamene, Danila, v jehoţ nitru bouří nespokojenost s tím, co dosud vykonal a zná, a hoří nezměrná touha po poznání a vytvoření krásnějšího a dokonalejšího. Zkoušce je podrobena i milovaná snoubenka Kateřina. Jejich čistá láska a věrnost, odvaha, Danilova touha po poznání a vytvoření těch nejkrásnějších děl pro obohacení a povznesení trpícího lidu dochází odměny. Vládkyně je přivádí do nitra své říše, dává poznat, po čem dávno touţili ţivou krásu kamene Kamenný květ. Bohatší o tato poznání vracejí se z říše Vládkyně mezi lid své vesnice. I surový správce Severjan dochází za své činy a hrubé skutky odplaty. Jednou jej Vládkyně varovala, jeho pozdější jednání bylo však výsměchem a zpupnou provokací. Při druhém setkání s Vládkyní zbabělé prosby jiţ nepomohly. Nachází smrt v zemi, která ho pohltí. Příběh o Vládkyni však nekončí. Dále prochází krajem měníc svou podobu jako dříve. Jednou Vládkyně, podruhé půl ţena, půl ještěrka nebo prostá dívka. (Program k baletu Kamenný kvítek, archiv NDB, 1977) Role Danila, byla obrovskou nosnou rolí celého příběhu a pro Kárného to bylo zcela něco výjimečného a podobně jako v baletu Zrcadlo o třech světlech byl i zde obsazen 20

21 do dramatičtější role, přestoţe byl v souboru první sezónu a neměl tolik zkušeností. Těmto dramatickým rolím přisuzuje ve své kariéře velký význam, jelikoţ mu velmi pomohly pro pozdější, lyričtější role princů a mohl tedy do nich vloţit určitý dramatický charakter, coţ způsobovalo větší hereckou plastičnost těchto lyrických rolí. Balet Kamenný kvítek nikdy předtím neviděl a znamenalo to pro něj určité poznání a syntézu tanečně-hereckého projevu. Velmi obohacující byla práce s choreografem Jiřím Němečkem, který s ním jako s mladým tanečníkem na roli velmi důkladně pracoval a Kárný se snaţil vyplnit veškeré jeho představy, i kdyţ jak sám přiznává, některé přicházely aţ s reprízami představení a nebylo lehké k nim dojít. Setkal se zde s technicky náročnými variacemi v kombinaci s hereckým obsahem role. V baletu bylo i mnoho náročných duetů, jak se snoubenkou Kateřinou (Vlastou Prášilovou), tak s Paní Měděné hory (Ludmilou Ogounovou-Ledeckou). Choreograf vyuţil velkého mnoţství zvedaček, coţ Kárného na baletu velmi bavilo, neboť zde byl velký prostor pro partnerskou spolupráci. Tím, ţe byl v baletu neustále na jevišti, musel si rozvrhnout síly na celý balet, coţ pro něj jako začínajícího sólistu bylo další novou zkušeností. Důleţité bylo, aby fyzická náročnost role nebyla na úkor herectví. Obr. 2 Z. Kárný (Danila) a V. Prášilová (Kateřina)

22 2.3 Romeo a Julie (1978) Velkou srdeční záleţitostí a vysněnou rolí pro Kárného byl Romeo v baletu Sergeje Prokofjeva Romeo a Julie, coţ se mu splnilo v roce 1978, ve druhé sezóně jeho brněnského angaţmá. Choreograficky a reţijně jej opět připravil Jiří Němeček, dirigoval Jan Štych, scénu vytvořil Vojtěch Štolfa a kostýmy navrhla mladá výtvarnice Kateřina Asmusová, asistentkou choreografie byla Věra Vágnerová. Partnerkou v roli Julie mu byla Julie Kubaláková-Zejdová. Premiéra se uskutečnila 10. listopadu 1978 v Janáčkově divadle. Světová premiéra tohoto baletu se odehrála jiţ před čtyřiceti lety, 30. prosince 1938 v choreografii Ivo Váni Psoty. Nové nastudování baletu bylo uvedeno ve znamení tohoto výročí. Obsah baletu: Veronské náměstí oţije roztrţkou mezi sluhy dvou znepřátelených rodů, Kapuletů a Monteků. Přívrţenci Monteků, Benvolio a Merkucio bojují s Kapuletovým synovcem Tybaltem. Teprve veronský vévoda zastaví prudký zápas a pod trestem smrti zapoví tasit zbraň. Julie dovádí s chůvou, kdyţ přichází její matka doléhající na přípravy k plesu, jehoţ se zúčastní také vzácný host hrabě Paris. Hosté přicházejí do domu Kapuletových na ples. Mezi nimi vstupuj i Romeo, Merkucio a Benvolio v maskách. Toho večera je poprvé do společnosti uvedena Kapuletova dcera Julie. Je krásná a Romeo se jí dvoří, i kdyţ je zaslíbena Parisovi. Ještě na Plese si oba mladí lidé uvědomí svou lásku. Tybalt však poznává Romea a málem dojde k sráţce, které Kapulet zabrání. Do zahrady paláce pod Juliin balkon přichází Romeo. Je svědkem dívčina vyznání a znovu ji přesvědčuje o své lásce. Na veronském náměstí je rušno. Chůva hledá Romea, aby mu předala zprávu od Julie. Šťasten, ţe Julie souhlasí s tajným sňatkem, spěchá Romeo k páteru Lorenzovi do kaple, kde bude s Julií oddán. Do veselí lidí vnese stín Tybalt provokující Merkucia k souboji. Merkucio si dlouho zahrává, nechce se bít, také Romeo se chová smířlivě. Kdyţ Tybalt potupí Romea za pokus o smír, vyzývá jej Merkucio na souboj. Je zákeřnou ranou Tybaltovou smrtelně raněn. Zoufalý Romeo vyzývá Tybalta. V souboji jej zabije a je vévodou vypovězen z města. Romeo se loučí s Julií. Dívka je zoufalá. Otec jí oznamuje chystaný sňatek s Parisem. Nešťastná Julie spěchá k páteru Lorenzovi. Ten jí dá nápoj, jenţ ji uspí. Záměr se podaří. Julie usne, všechno veselí v domě se mění v ţal. Do hrobky Kapuletů přibíhá Romeo, který se dozvěděl o smrti Julie. Šílený bolestí nechce dál ţít. Vypije jed a zemře. Probuzení 22

23 dívčino je tragické, spatří Romea a probodne se dýkou. Smrtí milenců je vykoupen smír obou rodů. (Program k baletu Romeo a Julie, archiv NDB, 1978) Role Romea byla pro Kárného vysněnou rolí, chtěl si ji velice zatančit, ale nenapadlo jej, ţe přijde tak brzy po nástupu do angaţmá. V souboru totiţ bylo i mnoho dalších vhodných představitelů, zkušenějších sólistů pro tuto roli. Choreograf Němeček si však vybral mladého sólistu Kárného, který se alternoval se zkušeným Zdeňkem Hanzlovským, poněvadţ byl věkem a typem nejblíţe postavě Romea. Kárný si velmi váţil, ţe si jej choreograf vybral do role Romea a mohl jej tedy opět tančit, pět let od absolventského koncertu. Roli Romea se velmi věnoval a svědomitě na ni pracoval. Dokonce i například spolupracoval s výtvarnicí kostýmů Kateřinou Asmusovou na jeho kostýmu. Takhle detailně ho role zajímala. Choreograf Němeček vţdy velmi detailně pracoval s tanečníky, vše přesně a důkladně vysvětlil, ukázal, herectví předehrál, aby vše bylo tanečníkům zcela jasné. Kárný měl spolupráci s Němečkem rád a velmi si jej cenil. Ve své kariéře se spolu ještě několikrát setkali a vţdy to bylo pro Kárného setkání obrovsky obohacující. Kárný vzpomíná, ţe při nastudování role Romea pro něj byly novinkou společné šermířské souboje, které byly do detailu choreograficky připravené ve spolupráci choreografa a profesionálního šermíře. Při těchto šermířských scénách musel překonat i určitou zábranu a strach, jelikoţ šermy musely být provedeny věrohodně, aţ jak sám říká ţivočišně muţsky. Postupně se však do soubojů s kolegy velmi vţil a působily věrohodně. Roli Romea měl velmi rád, jelikoţ v ní byl prostor i pro velké dramatické momenty, například zmiňované šermy, či ve třetím jednání scéna v hrobce, která byla i velmi dobře dramaticky choreograficky vystavěna. Taneční partnerkou mu byla Julie Kubaláková-Zejdová, se kterou se mu spolupracovalo výborně, nejen po taneční stránce, ale také herecky a proţití shakespearovského milostného příběhu pro něj bylo spolu s ní na jevišti opravdové. Inspirací pro ztvárnění role mu byl známý Zeffirelliho film Romeo a Julie z roku 1968 s Leonardem Whitingem a Olivií Hussey v hlavních rolích, nebo i praţská verze baletu Romeo a Julie (1971) v Kůrově choreografii, v hlavních rolích s Bohumilem Reisnerem a Michaelou Vítkovou, kteří pro něj byli ideálními typy pro ústřední milostný pár. Úspěch inscenace byl velký a byl přijat jak u kritiky, tak diváků. Kárný odtančil téměř padesát repríz a v roce 1984 tančil i derniéru představení. 23

24 Kritika se k jejich výkonu vyjádřila následovně: Na druhé premiéře se v roli Romea představil Z. Kárný, který úlohu tohoto rozsahu vytvořil poprvé, takţe vše nasvědčuje tomu, ţe s dalšími reprízami se jeho projev stane plynulejší především v partnerských dialozích. Julie vytvořená J. Zejdovou naprosto odpovídala našim představám o baletní interpretaci této tanečně i herecky nesmírně náročné postavy. (Rudé právo, ) Obr. 3 Z. Kárný (Romeo) a J. Kubaláková (Julie) 1978 Obr. 4 Z. Kárný (Romeo) a J. Kyselák (Tybalt)

25 2.4 Scaramouche / Pán a Sýrinx / Carmen (1980) Další zajímavou rolí, která byla zcela odlišná od předchozích, byl Lejlon v baletu Scaramouche na hudbu Jeana Sibelia v roce 1980, kdy měl 2. prosince československou premiéru. Dílo zde uvedl v jednom večeru lotyšský choreograf Alexandr Lemberg spolu s balety Pán a Sýrinx, hudba Oleg Barskov a Carmen na hudbu Rodiona Ščedrina. Autorem hudebního nastudování představení byl Jan Štych. Scénu vytvořil osobitý Vojtěch Štolfa, kostýmy navrhla Kateřina Asmusová, autorka kostýmů pro mnoho inscenací, ve kterých Kárný tančil. Asistentkou choreografie byla Věra Vágnerová. Partnerkou v roli Blondelen mu byla Marie Šlezingrová. Obsah baletu: Blondelen a Lejlon vítají hosty. Veselí a dobrá nálada nakonec vyústí ve zvláštní prosbu společnosti, které Blondelen vyhoví, a sehraje se dvěma kavalíry malé intermezzo zobrazující věčný problém milostného trojúhelníku. Intermezzo přeruší zvuky houslí zaznívající ze zahrady. Objeví se Scaramouche. Tklivá melodie jeho houslí okouzlí Blondelen. Povšimnuv si zmatku ţeny, vybízí Lejlon hosty, aby pokračovali v zábavě. Jako důkaz své lásky podává ţeně krásný vějíř. Hosté jsou pozváni k večeři. V zahradě znovu zní housle a Blondelen jako ve snu jde za jejich zvukem. Lejlon ţárlivě sleduje zvláštní neklid své ţeny a vyvolává si představy jejího milostného setkání se Scaramouchem; Blondelen se však vrací a vysvětluje, ţe odešla do zahrady, aby se osvěţila. Uvěřiv, ţe jeho domněnky byly klamné, Lejlon odchází, aby přinesl ţeně víno. Objeví se Scaramouche a zve Blondelen k sobě. Ona se brání, ale nemůţe odolat své lásce, cítí však, ţe duševní klid a štěstí ji navţdy opustily. V zoufalství Blondelen probodne Scaramouche. Jeho přízrak ji pak ani v blízkosti Lejlona neopouští a ona v mdlobách klesá k zemi. (Program k baletu Scaramouche, archiv NDB, 1980) V baletu Scaramouche ztvárnil Kárný roli Lejlona a bylo pro něj opět přínosné pracovat s hostujícím zahraničním choreografem, kterým byl Alexandr Lemberg. Choreograf měl velmi specifickou přípravu na práci s tanečníky, kdy měl na kazetě spolu s hudbou nahrané pokyny, kde se tanečníci pohybují a co dělají. Choreografický styl představení byl především neoklasický a celkově i spolu s hudbou byl balet velmi snový. Důleţitá pro Lemberga byla tanečnost a plastičnost 25

26 pohybu tanečníků. Choreograf se soustředil na vykreslení milostného trojúhelníku Blondelen, Scaramouche a Lejlona. Práci na tomto baletu s choreografem Lembergem měl Kárný rád, jelikoţ choreograf vše důkladně vysvětlil, coţ bylo pro něj důleţité. Kritika se k baletu Scaramouche vyjádřila následovně: Opravdu pozoruhodnou práci odvedl baletní soubor, zvláště pak sólisté. V prvním baletu Scaramouche to byli M. Šlezingerová, Z. Kárný, J. Kyselák. (Brněnský večerník, ) Z. Kárný (Lejlon) a M. Šlezingerová (Blondelen) odvedli kus poctivé tvůrčí práce, i kdyţ s jednou výhradou k představitelce Blondelen, jejíţ výkon nepostrádá dobrou techniku, ale spíše ţenštější projev. (Rudé právo, ) Obr. 5 Z. Kárný (Lejlon) a M. Šlezingerová (Blondelen)

27 Ve druhé části večera, baletu Pán a Sýrinx Kárný neúčinkoval. Představil se však ve třetí části, baletu Carmen, kde ztvárnil roli Dona Josého, coţ byl úplný kontrast k Lejlonovi, výrazný protipól rolí. Komponované večery byly podle Kárného výborné pro tanečníky, jelikoţ se museli v krátké době přeorientovat na jiný typ a charakter postav. To zároveň však bylo výzvou i pro choreografa Lemberga, jelikoţ kaţdá ze tří částí večera byla naprosto jiná a kaţdá výborně zvládnutá. Kárný obdivoval právě tuto Lembergovu choreografickou všestrannost. V Carmen se představila Lenka Jarošíková, se kterou měl nádherné duety plné obtíţných zvedaček, kdy například z rozběhu zvedl tanečnici do vysoké zvedačky, běţel s ní přes celé jeviště směrem dopředu k divákům, kde ji spustil po těle a ona se mu následně sklouzla po noze aţ do závěrečné pózy na podlaze. Lemberg efektně a netradičně také vystavil Josého variaci, kdy například v úvodu tanečník prováděl přes celou délku jeviště po diagonále tours chainés zakončené double saut de basque do pózy na kolenou. Totéţ následovalo do druhé strany. Tento balet pro svoji náročnost se musel neustále zkoušet a Kárný s partnerkou Jarošíkovou pořád zkoušeli a pilovali jejich duety. Zajímavé bylo téţ obsazení ústřední dvojice, Kárný se zmíněnou Lenkou Jarošíkovou a druhé obsazení Zdeněk Hanzlovský s Ludmilou Ogounovou-Ledeckou. Tato dvě obsazení totiţ byla naprosto rozdílná a o to více byl balet zajímavější. Ludmila Ogounová-Ledecká byla s jejími dispozicemi ideální představitelkou Carmen, přičemţ Lenka Jarošíková byla expresivnější, výrazově čitelnější. V roli Josého byl Kárný jiţ zkušenější, neţ o dva roky dříve v roli Romea, na kterého se typově hodil, ale chyběly mu právě taneční zkušenosti, které postupně získával v inscenacích Matčino pole, zmíněném Kamenném kvítku a zúčastnil se jiţ i baletní soutěţe v Bratislavě. Dosáhl tedy ve své interpretaci značného posunu. Ščedrinova hudba Kárného velmi oslovovala a vybavuje si emotivně sugestivní karetní scénu, kde roli osudu vynikajícně ztvárnila Dagmar Maštalířová. Úspěšnost tohoto komponovaného večera dokládá i prestiţní desetidenní turné po Německu v roce 1980, kde zaznamenal obrovský úspěch. 27

28 2.5 Íkaros (1981) V nadcházející sezóně měl premiéru balet Íkaros na hudbu Sergeje Slonimského, ve kterém ztvárnil Kárný titulní postavu Íkarose. Choreografem a reţisérem představení byl mladý perspektivní choreograf Daniel Wiesner spolu s asistentkou choreografie Věrou Vágnerovou, v hudebním nastudování Jana Štycha, scénu a kostýmy vytvořil Josef Jelínek. Partnerkou v roli Eony mu byla Lenka Jarošíková. Premiéru měl balet 11. září 1981 a derniéra představení se konala 5. května Obsah baletu: Íkaros je snílek, obdivuje se letu ptáků, chtěl by létat jako oni. Lidé se mu vysmívají. Jedině jeho otec Daidalos ho podporuje, a pak také krétská dívka Eona, která ho miluje. Íkaros a Eona pozorují let ptáků. Na rozkaz krále Mínóa přicházejí lovčí a pořádají hon na krásné ptáky. Dojde ke střetnutí Íkara s lovčími. Íkaros je sice poraţen, ale ptáci se rozprchnou Lovčí nepřinesou králi kořist a vinu svedou na Íkara, král je rozezlen. Druhý den pořádá král Mínós slavnost. Přicházejí k němu rádci a našeptávají zvěst, ţe Íkaros se svým otcem zkonstruovali křídla a ţe se pokoušejí vzlétnout; přilákali tak mnoţství zvědavých lidí. Král uvaţuje: Kdyby Íkaros vzlétl, znamenalo by to, ţe se rovná bohům a lid by pak jeho pozemského vládce, přestal uctívat ne, tomu musí zabránit! Zfanatizuje poddané, ţe je nutné zničit Íkara a jeho křídla. Vyšle proti němu vojsko. To zničí Íkarovi křídla. Daidalos, Íkaros a Menea jsou obklíčeni. Přichází krutovládce Mínós, nechává Íkara mučit a přede všemi jej pokoří. Nyní se Mínós domnívá, ţe zlomil v Íkarovi víru a definitivně se jej zbavil Íkaros zůstal sám, má vidiny. Najde ovšem dostatek síly, aby překonal tuto skepsi. Přichází Eona a vrhá se do jeho náruče. Nakaţlivá myšlenka létat se rozšířila po ostrově. Lidé vytvářejí kompaktní síť, spojují své ruce, svá srdce a mozky, touţí vytvořit symbol volnosti. Íkaros si připevňuje veliká fantazijní křídla. Vzlétne letí výš a výš, letí vstříc slunci. Dochází ke katastrofě. Slunce spálí Íkarovi křídla a on padá na zem. Daidalos překonává zármutek a po vzoru hrdinského činu svého syna nabádá lid k tvorbě dalších a dalších křídel (Program k baletu Íkaros, archiv NDB, 1981) Reţisér a autor libreta, choreograf Wiesner v programu k inscenaci poodhaluje svůj inscenační záměr: Vţdy mne antická báje o Íkarovi fascinovala. Obdivoval jsem sílu 28

29 a odvadu Daidala a Íkara bez váhání realizovat svůj sen. Jít za svou představou, myšlenkou, i přesto, ţe znali překáţky, nebezpečí a úskalí, která je čekala. Libreto k baletu jsem vytvořil nové. Nejde mi o citaci antické báje, ale o vyslovení íkarovské myšlenky. Jedná se tedy o parafrázi antického příběhu a výtvarná inspirace pochází z autentického místa děje, z hornatého ostrova Kréty za dob krále Mínoa. (Program k baletu Íkaros, archiv NDB, 1981) Íkaros byl prvním baletem, u kterého se Kárný setkal s choreografem Danielem Wiesnerem, se kterým později často spolupracoval. Práce s choreografem byla výborná, jelikoţ Wiesner byl vţdy připravený, měl sešit, kde měl zapsány veškeré kroky a měl jasnou představu o baletu. Byl velmi tvůrčí a nechával i prostor pro tanečníkovu fantazii, kterou vyţadoval. Choreograf se v baletu inspiroval i antickými malbami na vázách, freskami a snaţil se zachytit autenticitu antického Řecka, jak Kárný říká: Aby divák měl pocit, ţe se děj opravdu odehrává v antice a ne nějaké Labutí jezero mezi pyramidami. Velmi zajímavě byl řešen let Íkara, který pomocí divadelní techniky létal v deseti metrech nad jevištěm a poté velmi efektně i s vyuţitím světelných efektů a zastavovaných pohybů těla padal zpět dolů mezi sbor. Nad vším byl ještě přítomný na trůnu vysoko sedící Mínós (Jiří Kyselák). Kárný vzpomíná jak během hlavní zkoušky jej při jednom přemetu, který dělal společně se sborem, pustili na zem. Naštěstí se mu nic váţného nestalo a mohl pokračovat dále. I v tomto baletu měl Kárný velké mnoţství duetů a také trio, které bylo zajímavě vystavěno. Jednalo se o trio Íkarose, Daidalose a Eony, kde společně Íkarose přesvědčovali, aby nikam neletěl. Choreograf trio vystavěl velmi výtvarně působivě a vyuţíval mnoţství promenád, podtáčení, kde centrální postavou byl Íkaros a Daidalos s Eonou krouţili kolem něj. Scénu a kostýmy vytvořil významný český výtvarník Josef Jelínek, s jehoţ prací se můţeme setkat do dnešní doby. V tehdejším Československu vytvořil výpravu k mnoha inscenacím, nejen baletním. Jeho kladem bylo, ţe rozuměl tanečníkům a věděl, co je vhodné pro taneční kostým, jaký materiál, střih, zdobení apod. Íkaros byl dějový, celovečerní balet a byl přesně tím, co diváci v této době očekávali. Balet byl tedy úspěšný a udrţel se na repertoáru do roku 1983, kdy měl 5. května derniéru. 29

30 Obr. 6 Návrh kostýmu J. Jelínka pro Íkarose 1981 Obr. 7 L. Jarošíková (Eona), Z. Kárný (Íkaros) a L. Kotzian (Daidalos) 1981 Obr. 8 Z. Kárný (Íkaros) a sbor

31 2.6 Giselle (1983) Další srdeční záleţitostí a vysněnou rolí Kárného byl vévoda Albert z baletu Giselle s hudbou Adolpha Charlese Adama. Premiéra se konala 4. listopadu 1983 v choreografii a reţii Jiřího Blaţka. Asistentkou choreografie byla Věra Vágnerová. Dirigoval Jan Zbavitel, autorem scény byl Květoslav Bubeník, kostýmy vytvořila Kateřina Asmusová. Partnerkou mu byla Soňa Zejdová, posluchačka osmého ročníku konzervatoře. Obsah baletu: Ve vesnici poblíţ lesa ţije se svou matkou dívka Giselle. Miluje ji lesník Hilarion, ona však jeho lásku neopětuje. Jednoho dne zahlédne lesník neznámého mladého muţe, který zamířil do lovecké chaty, nedaleko příbytku Giselle. Z lovecké chaty vychází neznámý muţ vévoda Albert. Převlečen za vesničana přichází k domku, kde bydlí Giselle, které se dvoří. Giselle se s ním vesele baví a nedbá na výčitky Hilariona... Ţárlivý Hilarion se přibliţuje k lovecké chatě, vnikne do ní a nachází meč a skvělý oděv, patřící vévodovi... Ve vesnici se zatím tančí veselý tanec, tančí i Giselle a Albert. Náhle se objeví Hilarion a přede všemi obviní Alberta ze zrady. Má důkazy: nalezený meč a plášť. Vévoda je rozhněván. Hilarion troubí na poplach... Přichází kníţe s Bathildou, Albertovou snoubenkou, překvapenou vévodovým převlekem. Giselle se brání uvěřit tomu, o čem ji skutečnost přesvědčuje. Její rozum se kalí, tančí jako nepřítomná. Kdyţ uvidí Albertův meč, zvedá ho a obrací proti sobě. Hilarion ji meč vytrhne. Zoufalství zlomí Giselle srdce. V Albertově náručí umírá... Je noc a k dívčinu hrobu přichází lesník. Nemyslí na to, ţe po půlnoci oţívají tato místa tancem vil, které utancují k smrti kaţdého, kdo sem v tuto hodinu zabloudí... Myrtha, královna vil, přijímá duši zemřelé dívky do řad vil nevěst, které z nešťastné lásky zemřely... Hilarion je pronásledován vílami, které v něm našly svou oběť. Marně je prosí o smilování. Nachází smrt v jezeře... Také Albert přichází k hrobu a prosí o odpuštění, Giselle prosí svou vládkyni o milost pro Alberta. Zdá se, ţe marně, kdyţ v tom první sluneční paprsky ruší kouzelnou moc duchů, vévoda je zachráněn. Ale Giselle víla ho navţdy opouští. (Program k baletu Giselle, archiv NDB, 1983) Při studiu baletu Giselle se Kárný poprvé setkal s choreografem Jiřím Blaţkem, se kterým byla jejich spolupráce nesmírně důleţitá a příjemná. Blaţek balet uvedl ve 31

32 stejném nastudování i v Praze a Ostravě. Role Giselle byla svěřena mladičké Soni Zejdové, tehdy studentce osmého ročníku konzervatoře, se kterou Kárný zkoušel po čas studia. Neustále své duety zkoušeli, aby dosáhli potřebného efektu letu a éteričnosti Giselle. Jejich dlouhá, téměř roční příprava inscenace byla výjimečná a přinesla kýţený výsledek. Podle tehdejších divadelních kritiků byla Zejdová ideálním typem pro roli Giselle, výborně zvládala obrovskou škálu této role, od zamilovaného prvního jednání po její zešílení na jeho konci, aţ k druhému jednání, které bylo naopak v jejím podání absolutně éterické. Kárný vzpomíná na jejich výbornou spolupráci, nejen na tomto představení. Stali se poté na dlouhou dobu tanečními partnery a tvořili ideální pár. Zejdová byla výbornou partnerkou s čistou taneční technikou, nádhernou prací paţí a procítěným hereckým projevem. Kárný zde opět zcela jistě uplatnil své zkušenosti z předchozích dramatických rolí a naplnil roli vévody Alberta nutnou dramatičností, která se jiţ automaticky spojila s jistou technikou tance. Jejich výborné výkony potvrdily i kritiky: V obsazení tanečních rolí se objevují nová jména; hned titulní úloha je svěřena mladičké Soně Zejdové, letos ještě posluchačce konzervatoře. Její premiérový výkon byl pro brněnské publikum objevem nového talentu. Prosvětlen mladistvým půvabem tanečnice, výrazně se odlišoval od běţné taneční rutiny nezvykle měkkou ladností pohybů a zralým ovládáním všech svalů. U mladé baletky lze jiţ mluvit o technické virtuozitě, nemluvě o velmi jemném citu pro rytmus a hudbu vůbec. Přitom usiluje o určité plynulé pojetí role; technická vypracovanost slouţí jako vyjadřovací prostředek. Svou přirozenou, beztíţnou lehkostí strhla obecenstvo k opakovaným potleskům. Technicky náročnou roli vévody Alberta výborně zvládl Zdeněk Kárný... (Borková Alena.: Práce, ) Premiérové publikum doslova okouzlila mladá Soňa Zejdová, jejíţ projev působil nesmírně lehce, přirozeně a skutečně tanečně. Dobrým partnerem jí byl Zdeněk Kárný, jenţ roli vévody Alberta vybavil značnou dávkou vláčného lyrismu. (Rovnost, ) 32