Okolnosti vylučující protiprávnost v českém trestním právu

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva Okolnosti vylučující protiprávnost v českém trestním právu Bakalářská práce Autor: Lenka Komorousová Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: Mgr. Vilém Šulcek Praha Duben, 2010

2 Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem předloţenou bakalářskou práci vypracoval samostatně a pouţil jen pramenů, které cituji a uvádím v seznamu pouţité literatury.. Jméno a příjmení Karlovy Vary dne

3 Poděkování: Na tomto místě bych chtěla ráda poděkovat vedoucímu práce Mgr. Vilému Šulckovi za pomoc a uţitečné rady při zpracování této bakalářské práce. Karlovy Vary, 26. dubna, 2010

4 Anotace Tato bakalářská práce se zabývá historií trestního práva od počátku absolutismu, aţ do současnosti. Zejména poukazuje na okolnosti vylučující protiprávnost činu, které jsou v zákoně číslo 40/2009 Sb., dle pozdějších předpisů a norem uvedené, ale i na ty, které zákon přímo neupravuje, ale svou podstatou se také řadí do okolností vylučující protiprávnost. Také se dotýká některých otázek týkající se okolností vylučující protiprávnost činu, které jsou v dnešní době často diskutovatelným tématem. Jedná se zejména o problematiku přípustnosti instalace automatických zbraní, povolení eutanazie a dalších lékařských zákroku.

5 Annotation This thesis focuses on the history of criminal law from the beginning of absolutism, to the present. Particular points of the circumstances precluding unlawfulness of the act, which is in Act No. 40/2009 Coll., According to the following regulations and standards that, but also to those which the law does not directly, but its nature is also one of the circumstances precluding unlawfulness. It also touches on some issues concerning the circumstances precluding unlawfulness of the act, which are nowadays often discussable theme. These include the issue of admissibility of the installation of automatic weapons permit euthanasia and other medical interventions.

6 OBSAH ÚVOD... 1 DĚJINY TRESTNÍHO PRÁVA Období absolutismu Trestní zákoník z roku Trestní právo po 2. světové válce Nový trestní zákoník... 9 TRESTNÍ PRÁVO A OKOLNOSTI VYLUČUJÍCÍ PROTIPRÁVNOST Trestní právo a prameny trestního práva Okolnosti vylučující protiprávnost NUTNÁ OBRANA Útok na zájem chráněný trestním zákonem Útok musí přímo hrozit nebo trvat Protiprávnost a reálnost útoku KRAJNÍ NOUZE Obecné vymezení Znaky krajní nouze Vybočení z krajní nouze (exces) Srovnání nutné obrany a krajní nouze Zvláštní případy krajní nouze OPRÁVNĚNÉ POUŢITÍ ZBRANĚ Výklad pojmu Předpisy regulující oprávněné pouţití zbraně Pouţití zbraně k osobním účelům SVOLENÍ POŠKOZENÉHO Svolení poškozeného obecně Upřesnění pojmů vyplívajících ze zákona Svolení poškozeného a euthanasie PŘÍPUSTNÉ RIZIKO Podmínky přípustného rizika Aktuální problematika přípustného rizika OKOLNOSTI VYLUČUJÍCÍ PROTIPRÁVNOST V ZÁKONĚ NEUVEDENÉ Výkon práva a plnění povinností Lékařský zákrok ZÁVĚR SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY SEZNAM PŘÍLOH... 54

7 ÚVOD Věda i právní praxe se uţ od středověku zabývá otázkami týkající se okolností vylučující protiprávnost (např. svépomoc, sebeobrana). Institutům jako je dnes ustanovení o nutné obraně a krajní nouzi věnovali v minulosti pozornost politici i filozofové. Nejedná se především jen o trestní a právní odpovědnost, ale tyto instituty v sobě zahrnují mnohem víc, především je to dáno tím, ţe úzce souvisejí i s morálkou, politickými i náboţenskými názory a principy kaţdé společnosti. 1 Za dlouhou dobu působení institutů vylučujících protiprávnost činu a stálé zdokonalování trestního zákoníku naše právní teorie a praxe nedokáţe odpovědět na všechny ztěţující otázky týkající se této problematiky. Toto téma a problematika dotýkající se okolností vylučujících protiprávnost je velice zajímavá, jelikoţ nesouvisí jen s nutnou obranou a krajní nouzí popř. oprávněném poţití zbraně jak si mnozí myslí, ale nová úprava trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. zahrnuje i nová stále diskutovatelná témata vyskytující se v ustanovení 30 svolení poškozeného a 31 přípustného rizika. V mé bakalářské práci se věnuji všem okolnostem, které protiprávnost činu vylučují a jsou zahrnuty v novém trestním zákoníku, ale i okolnostem, které v trestním zákoníku zahrnuty nejsou. V prvních kapitolách se snaţím nastínit historii trestního práva a institutů vylučující protiprávnost, protoţe je velice zajímavé z historického hlediska pozorovat vývoj trestního práva a jeho úpravy. Ve své práci neopomínám upřesnit, co to vlastně okolnosti vylučující protiprávnost jsou, Jelínek ve své publikaci uvádí, ţe okolnosti vylučující protiprávnost jsou okolnosti, které pachatele činu, který by jinak, za jiných okolností byl trestným činem, ospravedlňují. Jeho jednání od počátku není trestným činem, schází tu protiprávnost i nebezpečnost pro společnost. 2 Domnívám se, ţe veřejnost není příliš zasvěcena do právní problematiky všech okolností vylučujících protiprávnost, lidé znají spíše jen mediálně známá témata jako je nutná obrana. Není to jistě proto, ţe by ustanovení 28 krajní nouze, 30 svolení poškozeného, 31 přípustné riziko a 32 oprávněné pouţití zbraně zákona č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů a norem, bylo bezproblémové nebo snad dokonalé, ale zkušenosti poukazují na to, ţe se jen velmi zřídka dostáváme do situací, kde bychom tato ustanovení a 1 R. Vokoun, Vybrané aktuální otázky nutné obrany a krajní nouze, Karlova univerzita 2 J. Jelínek, Trestní právo hmotné-obecná část, Linde Praha, a.s., Praha 2004, str

8 podmínky k těmto ustanovením pouţili. Ovšem kdykoli můţe nastat zátěţová situace a budeme řešit otázky např., je-li moţné a v jaké míře se můţeme bránit, aby se stále jednalo o nutnou obranu či krajní nouzi? Jakým způsob můţeme chránit své zájmy nebo zájmy cizích osob? Spadá eutanazie pod ustanovení 30 svolení poškozeného? Odpovědi na tyto otázky a spousta dalších jsou zahrnuty v mé práci. Odborníci věnující se této problematice a publikující články, v nichţ se zabývají okolnostmi vylučujících protiprávnost, jsou spíše zaměřené na konkrétní tématiku a široká veřejnost nenachází cestu, jak proniknou do širšího spektra problémů spojených s okolnostmi vylučujících protiprávnost. V dnešní uspěchané době lidé nemají často ani čas na to studovat odbornou právní literaturu. Většinou se lidé opírají o hromadné komunikační prostředky, ale právě tyto zprávy jsou podávány neúplně, neodborně a ve většině případů velmi zkresleně. Avšak pro společnost je nesmírně důleţité vědět, jak se máme zachovat v situaci, při níţ dojde k jakémukoliv útoku, jaké máme práva se v takové situaci bránit a útoku čelit. Nebo případně jaké podmínky musí splňovat svolení poškozeného, aby se nejednalo o trestný čin a co všechno musíme splnit, aby se jednalo o přípustné riziko. Oprávněné pouţití zbraně se týká především státních zaměstnanců např. policistů, vojáků atd., ale nejedná se jen o tyto skupinu. Zbraň v podstatě můţe pouţít kaţdý, ale jen v mezích stanovených zákonem, a jestliţe budou splněny všechny právní předpisy. Cílem této práce není podat vyčerpávající a příliš vědecké informace o okolnostech vylučující protiprávnost, ani se hlouběji zaobírat jen jedním aspektem nebo institutem spadající do okolností vylučujících protiprávnost, ale souhrnně nastínit a upřesnit často kladené otázky. Podávám okolnosti vylučující protiprávnost formou, která by poskytovala podrobné mnoţství informací z odborného hlediska a jistým způsobem sjednotila a zkompletovala do jednoho celku veškeré teoretické vědomosti. Tento můj cíl je významný i z hlediska toho, ţe jak jiţ sem zmínila, od nabyl účinnost nový trestní zákoník. V době zpracování této bakalářské práce se ještě na trhu nevyskytovalo mnoho publikací, které bych pro svou práci mohla pouţít. Z toho mála, co jsem měla k dispozici musím uvést výbornou publikaci, z které jsem převáţně čerpala nově stanovené zákony, Kurs trestního práva (Trestní právo hmotné, obecná část) od JUDr. Vladimíra Kratochvíla. 2

9 Tato práce je určena pro veřejnost, která nemá ţádné zkušenosti s danou problematikou, je zpracována tak, aby danému tématu snáze porozuměli především tzv. laici a po přečtení si sami dokázali odpovědět na otázky, které se v okolnostech vylučujících protiprávnost často vyskytují. 3

10 1.1. Období absolutismu DĚJINY TRESTNÍHO PRÁVA Po vzniku absolutistického státu se vytvořily podmínky pro upravení trestního práva a to tak, ţe bylo moţné odloučení trestního práva od civilního. Posílení role státu postupně odstraňovalo soukromoprávní prvky v trestních případech. V počátku absolutismu bylo trestní právo roztříštěné. Platily trestní normy českého a moravského Obnoveného zřízení zemského a také se uplatňovala trestněprávní část Koldínova zákoníku. Trestní zákoník Josefa I. z roku 1707 se později pouţíval spíše jako podpůrný zákoník. První skutečnou kodifikací trestního práva na území Moravy a Čech se stal Tereziánský trestní zákoník tzv. Constitutio Criminalis Theresiana, který byl zaveden v roce Podle koncepce tohoto zákoníku se trest chápal jako určitý akt pomsty za způsobenou škodu jak jednotlivci, tak společnosti. Zákoník ještě nerozlišoval úměrnost mezi proviněním a trestem a v zásadě svými krutými tresty měl zastrašovat celou společnost (oběšení, stětí, zahrabání za ţiva, upalování). Krutými tresty také postihuje delikty proti čarodějnictví a náboţenství. V trestním právu Tereziánský trestní zákoník jistě neodpovídal moderním názorům. Novým směrům vycházel vstříc Všeobecný zákoník, o zločinech trestech z roku Technickou dokonalost, úplnost a stručnost měl Josefínský trestní zákoník. Přináší úplný výčet správních přestupků a kriminálních deliktů, také rozlišuje společenskou nebezpečnost jednotlivých deliktů. Plně se tedy uplatnila zásada nullum crimen sine lege (ţádný zločin bez zákona) a nulla poena sine lege (ţádný trest bez zákona). 3 Je třeba uvést, ţe z trestných skutkových podstat nezná trestný čin čarodějnictví, za přestupek povaţuje rušení náboţenství a manţelskou nevěru stíhá uţ jen jako soukromoprávní delikt. Zákoník jiţ přesně vypočítává přitěţující a polehčující okolnosti. V zákoníku je jiţ také zrušen trest smrti a připouští se jen v případě výjimečného stavu. Nejtvrdším trestem se stává pevnostní vězení a galeje. Trest smrti byl znovu zaveden aţ po smrti Josefa II. a to za velezradu. V roce 1803 byl zaveden pro celou monarchii s výjimkou Uher upravený Západohaličský trestní zákoník, který připravovala od roku 1796 zvláštní komise. Kodifikace nesla název Zákoník o zločinech a těţkých policejních přestupcích. Zákoník se skládal ze dvou částí. V první části 3 J. L. Bílý, Právní dějiny na území ČR, vysokoškolská učebnice, Linde Praha, a. s

11 se pojednávalo o zločinech a v druhé o přestupcích. V tomto zákoníku je modernizována trestní odpovědnost, která u zločinců vylučuje zlý úmysl, k nimţ mimo jiné také patří tzv. spravedlivá nutná obrana, stav nouze, případně zakročení zbraně. A také vylučuje trestnost osob z důvodu nepříčetnosti a věku. Zavedena je zde také trestnost návodu, pokusu i pomoci. Zákoník uplatňuje zásadu, ţe neznalost práva nikoho neomlouvá. 4 Trestní zákoník z roku 1803 povaţujeme za vynikající dílo, které ovlivnilo trestní právo na Moravě a v Čechách. Trestní zákoník z roku 1852, který jej nahradil a pak platil bezmála sto let, totiţ nebyl ničím více neţ obsahově příliš nezměněnou modernizací jeho hmotně právních ustanovení Trestní zákoník z roku 1852 Antonín rytíř Hye se snaţil vytvořit nové dílo, ale příliš se mu to nezdařilo, proto mnozí tento zákoník nevnímají jako novou kodifikaci, nýbrţ jako novelu zákona z roku I přesto trestní zákoník z roku 1852 platil aţ do roku Trestní zákoník byl vydán s uvozovacím zákonem a dělil se do dvou dílů. První díl se soustřeďoval na zločiny, druhý na přestupky a přečiny. Tento trestní zákoník nebyl výlučným zákoníkem, protoţe obsahoval vedlejší trestní zákony, jako například zákon o ochraně osobní svobody, tiskový zákon, zákon o policejním dohledu (umoţňující stíhat ţebrotu a tuláctví), nebo zákon proti obecně nebezpečnému uţívání třaskavin. 5 Zločiny, přečiny nebo přestupky tak označoval tento zákon jednotlivé delikty a podle toho diferencoval i jejich postih. Zločiny se trestaly trestem smrti (zejména oběšením) nebo ţalářem, ten se rozděloval do dvou stupňů, přičemţ druhý ţalář-těţký ţalář, se vykonával v samovazbě a s okovy na nohou. Vykonával se v zemských věznicích, jejichţ některé objekty slouţí vězeňským účelům dodnes. Tyto věznice fungovaly v Borech u Plzně, v Mírově na severní Moravě, ve Valdicích, v Řepích u Prahy atd. Ostatní delikty se trestaly mírnějšími tresty např. propadnutím věci, pokutou, ale i vyhoštěním z určitého místa nebo i korunní země. Osoby duševně nemocné a zcela nepříčetní, nedospělí (do 14 let věku), opilí a ti co jednali v nutné obraně, v krajní nouzi nebo v omylu za spáchání trestného činu nenesli odpovědnost. Odpovědní za trestný čin však byli i ti, co přímého pachatele navedli, 4 J. L. Bílý, Právní dějiny na území ČR, vysokoškolská učebnice, Linde Praha, a. s L. Vojáček, K. Schelle, V. Knoll, České právní dějiny, Aleš Čeněk, s. r. o., Plzeň

12 napomáhali mu, nebo se s ním dohodli na podílu ze zisku popř. uţitku atd. Trestný byl i pokus o trestný čin, ale jeho nedokončení se bralo za polehčující okolnost. Zákoník také obsahoval vojenský trestný zákon o zločinech a přečinech, který platil pro osoby podléhající vojenským soudům. Vlastní zákon se vnitřně členil do pěti dílů: - Všeobecné ustanovení - Úprava vojenských zločinů a přečinů - Ustanovení o zločinech proti válečné moci státu - Ustanovení o jiných zločinech - Ustanovení o jiných přečinech Zákoník z roku 1852 byl poměrně kvalitní, ale politickým vývojem potřeboval v ústavních poměrech revizi. Ministři spravedlnosti Julius Glaser, Alois Praţák a Friedrich hrabě Schönborn se inspirovali tehdy velmi populárním německým trestním zákoníkem z roku Však jejich koncepce se setkaly s řadou výhrad a proto zůstaly jen na papíře. Později se zřídila komise, aby předkládala návrhy nového trestného zákoníku a trestního řádu. Krátce po vzniku republiky trestní právo modernizoval zákon o podmínečném propuštění a o podmínečném odsouzení č. 562/1919 Sb. Vydání zákona proti útisku a na ochranu svobody ve shromáţděních č. 309/1921 Sb. bylo reakcí na rostoucí společenské napětí v letech poválečné krize. Nejznámějším se stal zákon na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. Atentát na tehdejšího ministra financí A. Rašína byl důvodem jeho vydání Trestní právo po 2. světové válce Na potrestání Němců, Maďarů, kolaborantů a zrádců prezident republiky podepsal dekret č. 16/1945 Sb. o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, známý jako velký retribuční dekret a dekret č. 17/1945 Sb. o Národním soudu. Velký retribuční dekret odkazoval na zákony na ochranu republiky a mimo to obsahoval i nové skutkové podstaty. Delikty dělil na zločiny proti osobám, proti státu, zločiny proti majetku a nový delikt udavačství. Dekret o Národním soudu tento dekret doplňoval. Zřizoval Národní soud jako trestní a zároveň čestný soud. Později se však ukázalo, ţe tyto dekrety neumoţňují trestání drobných provinění, sepsal se další 6

13 dekret známý jako malý retribuční dekret, který umoţňoval potrestání některých provinění proti národní cti. Tento dekret především trestal jednání, které vzbuzovalo veřejné pohoršení nepřístojným chováním, uráţející český nebo slovenský lid. Provinění však u těchto deliktů nestanovil soud nýbrţ národní výbor. Sepsání těchto dekretů mělo za úkol rázně, rychle a jednoduše se vypořádat s některými jevy z doby německé okupace. Dále po válce byly sepsány další trestněprávní předpisy např. trestání drancování, zákon o stíhání černého obchodu a jiných pletich, zákon na ochranu lidové demokratické republiky. V roce 1950 vstoupil v platnost nový trestní zákon, který upouštěl od rozdělení deliktů na zločiny, přečiny a přestupky a zavedl jednotnou kategorii soudně postiţitelných deliktu trestný čin a přestupek. 6 Také hranice odpovědnosti se posunula ze čtrnácti let na patnáct let. Tento zákoník upravuje i okolnosti vylučující nebezpečnost pro společnost v 8, 9 a 308. Nutná obrana byla upravena v ustanovení 8 trest. zákona takto: Jednání jinak trestné, jimž někdo odvrací útok na lidově demokratickou republiku, její socialistickou výstavbu, zájmy pracujícího lidu nebo na jednotlivce, není trestným činem, jestliže a) útok přímo hrozil nebo trval a b) obrana útoku byla přiměřená. 7 Tedy v tomto zákoně se říká, ţe se připouští nutná obrana za daných podmínek ne jen proti útokům na jednotlivce, ale i proti útokům na instituce lidově demokratické republiky. Zde je tedy tato ochrana výslovně zdůrazněna, neboť ochrana institucí lidově demokratické republiky má větší význam neţ ochrana jednotlivce. Krajní nouze byla upravena v ustanovení 9 takto: (1)Jednání jinak trestné, jímž někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící lidově demokratické republice, její socialistické výstavbě, zájmům pracujícího lidu nebo jednotlivci, není trestným činem, jestliže a) způsobená škoda je menší než ta, která hrozila, a b) nebezpečí nebylo možno odvrátit jinak. 6 L. Vojáček, K. Schelle, V. Knoll, České právní dějiny, Aleš Čeněk, s. r. o., Plzeň Zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů a norem 7

14 (2)Nejde o krajní nouzi podle odstavce 1, jestliže ten, komu nebezpečí hrozilo, byl povinen je snášet. 8 K tomuto zákonu bych chtěla podotknout, ţe se zde vyskytuje zásada proporcionality. Tedy, ţe způsobená škoda odvracením nebezpečí musí být menší neţ škoda, která hrozila. Znamená to, ţe tato úprava poměrně zuţuje poměr mezi hrozící a způsobenou škodou. Dále v 2. odstavci ukládá povinnost nebezpečí odvracet a snášet určité skupině lidí, které to vyplývá z povolání. Jsou to například hasiči, vojáci atd. Poslední zákon, který upravuje okolnosti vylučující nebezpečnost pro společnost je výkon práva a výkon obecně prospěšných profesionálních funkcí ( 269 ods.2 trest. zákona), který je upraven v 308 takto: Trestného činu se nedopustí, kdo použije zbraně v mezích zmocnění podle příslušných předpisů. 9 Tyto předpisy byly např. Sluţební řád SVS. Kdyţ československé stranické a státní vedení proklamovalo vybudování socialistické společnosti spojované s odstraněním základních třídních antagonismů, rozhodlo se také pro přijetí nových českých zákonů. Po změně platného práva ovšem volala nejen aktuální politická objednávka, ale i zjevné nedostatky kodifikací z roku V roce 1961 je proto nahradil trestní zákon č. 140 Sb. a spolu s ním i trestní řád (č. 141 Sb.). V trestním zákoně zákonodárce odstranil řadu nedostatků předchozí úpravy, přesto nevyřešil zdaleka všechny neduhy československého trestního práva. 10 Změnu podstoupily i okolnosti vylučující protiprávnost a to v 13 nutná obrana, 14 krajní nouze a 15 oprávněné pouţití zbraně. Dále byly do okolností vylučujících protiprávnost zahrnuty okolnosti, které nebyly přímo uvedeny v trestním zákoně např. svolení poškozeného, přípustné riziko ve vědě a výzkumu apod. 8 Zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů a norem 9 Zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů a norem 10 L. Vojáček, K. Schelle, V. Knoll České právní dějiny, Plzeň, Aleš Čeněk, Plzeň 2008, str

15 1.4. Nový trestní zákoník Po novém trestním zákoníku volali odborníci z justiční praxe i široká veřejnost jiţ léta. Nutnost změny si v kaţdodenní práci s trestním právem, pachateli a oběťmi trestné činnosti uvědomovali nejen státní zástupci, advokáti a soudci, ale také například policisté či psychiatři. Trestní zákon platný do byl totiţ přijat v roce Je tedy nasnadě, ţe i přes četné porevoluční novelizace zůstal nadále poplatný tehdejší státní ideologii i 20 let po revoluci. Nově přijatý trestní zákoník nabyl účinnosti Lze jej povaţovat za propracovaný koncentrát zkušeností a znalostí předních odborníků na trestní právo, který lze postavit na roveň moderních zákoníků ostatních moderních demokratických zemí. Změna systematiky trestního zákoníku Bylo zvoleno takové uspořádání zákoníku, které proporcionálně vystihuje závaţnost chráněných zájmů a jiţ samotným uspořádáním jednotlivých hlav, dílů, oddílů i jednotlivých ustanovení ve zvláštní části vyjadřuje pořadí důleţitosti chráněných zájmů podle poţadavků dnešní moderní společnosti. Nové rozdělení trestných činů na zločiny a přečiny - Přečiny jsou nejen všechny trestné činy z nedbalosti, ale také ty úmyslné trestné činy, za něţ trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let. - Zločiny jsou všechny trestné činy, které nejsou podle trestního zákona přečiny. - Zvlášť závaţnými zločiny jsou ty úmyslné trestné činy, za něţ trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. Tato změna se promítá i do trestního řízení. U zločinů je vedeno standardní trestní řízení, u přečinů převaţují zrychlené formy řízení, odklony a alternativní řešení, včetně širokého uplatnění prostředků probace a mediace. Alternativní tresty Posílení úlohy alternativních trestů je jednou z hlavních nových koncepčních změn. Trest odnětí svobody má být určen především těm, které musí společnost izolovat, a proto také 9

16 jiţ zmíněné zpřísnění. V případě méně závaţné trestné činnosti však často účinnější neţ vězení mohou být jiné, tzv. alternativní tresty, např. obecně prospěšné práce, peněţitý trest, zákaz činnosti aj. Nově se zavádí alternativní trest domácího vězení či zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce aţ do deseti let. - Více prostoru pro individualizaci trestání tak, aby uloţený trest lépe odpovídal konkrétnímu pachateli a konkrétnímu činu. 11 Toto nejsou jediné změny, které nový trestní zákoník přináší je jich mnohem více, jako jednu z nejdůleţitějších změn bych ještě uvedla např. zpřísnění trestů za závaţné trestné činy proti ţivotu a zdraví u nich dochází ke zvyšování sazby o tři aţ pět let a zvyšuje se i hranice trestní sazby výjimečného trestu z 25 let na 30 let, zavádí přes 60 nových skutkových podstat trestných činů (např. trestný čin pronásledování neboli stalking, trestný čin zanedbání péče o zvíře), výslovně zakazuje klonování lidských buněk, nabourávání se do počítačových systémů a zaměstnávání lidí načerno, podrobněji řeší některé hospodářské trestné činy (např. nekalou soutěţ či kartelové dohody), liberalizuje pěstování marihuany pro vlastní potřebu a další. 12 I okolnosti vylučující protiprávnost činu podstoupili několik změn. Jsou uvedeny v 28 krajní nouze, 29 nutná obrana, 32 oprávněné pouţití zbraně, nově zde přibily 30 svolení poškozeného a 32 přípustné riziko. Celkový přehled převodové tabulky mezi trestním zákonem a novým trestním zákoníkem vč. komentářů ke změnám uvádím v příloze č

17 TRESTNÍ PRÁVO A OKOLNOSTI VYLUČUJÍCÍ PROTIPRÁVNOST 2.1. Trestní právo a prameny trestního práva Trestní právo zahrnujeme do práva veřejného. Plní funkci represivní, ale i preventivní a to tak, ţe určuje trestné činy, stanoví tresty a ochranná opatření za jejich spáchání. České trestní právo rozdělujeme zejména do dvou skupin a to na trestní právo hmotné (materiální) a trestní právo procesní (formální). Trestní právo hmotné stanoví co je trestným činem a jaké tresty a opatření lze za něj uloţit. Trestní právo procesní upravuje trestné řízení. Pramenem trestního práva je trestní zákoník č. 40/2009 Sb., který je dále rozdělen na obecnou část a část zvláštní. Část obecná je zaměřena na ustanovení společným trestným činům a na skupiny trestných činů. Jsou zde zahrnuty tyto ustanovení: - Hlava I Působnost trestních zákonů - Hlava II Trestní odpovědnost - Hlava III Okolnosti vylučující protiprávnost činu - Hlava IV Zánik trestní odpovědnosti - Hlava V Trestní sankce - Hlava VI Zahlazení odsouzení - Hlava VII Zvláštní ustanovení o některých pachatelích - Hlava VIII Výkladová ustanovení Část zvláštní je upravena ve XIII. hlavách, které zahrnují znaky skutkových podstat jednotlivých trestných činů. Pramenem trestního práva není jen trestní zákoník, ale i ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy a především pak smlouvy dotýkající se lidských práv a svobod. Vedle toho také s trestním právem souvisí řada dalších zákonů a jiných právních norem např. zákon č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, zákon č. 165/1950 Sb., 11

18 na ochranu míru, zákon č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a další. Pramenem trestního práva také jsou amnestijní rozhodnutí prezidenta republiky, Nálezy Ústavního soudu a právní předpisy upravující jiná, méně závaţná protispolečenská jednání (např. zákon číslo 200/1990 Sb., přestupkový zákon). K těmto pramenům českého trestního práva, ale nepatří obyčeje, ani rozhodnutí soudu vydané v konkrétní věci Okolnosti vylučující protiprávnost Pod označením okolnosti vylučující protiprávnost jsou shrnuty takové okolnosti, které mají za následek způsobení toho, ţe čin, který se svou podstatou podobá trestnému činu, není nebezpečný pro společnost a tedy ani není trestným činem. Okolnostem vylučujícím protiprávnost je společné, ţe zde chybí protiprávnost činu, a proto trestným činem nejsou. Kaţdý trestný čin je protiprávný, coţ znamená, ţe je v rozporu s celým právním řádem, ale zároveň ne kaţdé protiprávní jednání je trestným činem, neboť můţe jít jen o přestupek aj. 13 Takto definuje okolnosti vylučující protiprávnost právní teorie, ale trestní právo neuvádí ţádnou definici. V předešlém zákoníku se neuváděla ani ţádná část nesoucí tento souhrnný název, v novém trestním zákoníku uţ je tomu jinak tyto okolnosti jsou přímo stanovené ve hlavě III. a nesou svůj souhrnný název okolnosti vylučující protiprávnost činu. V českém trestním zákoně je jiţ uvedeno pět okolností vylučující protiprávnost činu a to jsou ( 28) krajní nouze, ( 29) nutná obrana, ( 30) svolení poškozeného, ( 31) přípustné riziko, ( 32) oprávněné pouţití zbraně. 13 Novotný F., Trestní kodexy. Praha: Eurounion, s. r. o.,

19 NUTNÁ OBRANA (1) Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. (2) Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. 14 Takto je v 29 zákona č. 40/2009 Sb. ve znění pozdějších předpisů definována nutná obrana. Výše uvedená definice na první pohled vypadá, ţe je jednoduchá, ale ukrývá v sobě všechny podmínky, které musí být naplněné, aby se jednání mohlo posoudit jako nutná obrana. V dalších podkapitolách se s touto definicí blíţe seznámíme. Ještě předtím si, ale řekneme obecné vymezení, co to vlastně nutná obrana je. Nutná obrana patří k těm bezprostředním projevům boje s trestnou činností, jehoţ úspěšná realizace není moţná pouze prostřednictvím speciálních orgánů bez aktivní účasti občanů. Pomoc občanů státním orgánům i sobě samému či jiným osobám představuje nejen morální, ale v některých případech i právní povinnost, jejíţ nesplnění můţe přivodit i trestní odpovědnost, např. podle 367 a 368. Klady nutné obrany je třeba spatřovat především v tom, ţe brání dokonání započaté, někdy i další zamýšlené trestné činnosti. Její preventivní funkce se zde realizuje nejen ve vztahu k pachateli (útočníkovi), ale i k osobě ohroţené a k ostatním občanům. Pokud je správně uplatněna, působí zcela bezprostředně, coţ její výchovný účinek ještě zvyšuje, můţe mít dokonce i významné represivní a odstrašující účinky; např. ublíţení na zdraví či dokonce usmrcení útočníka Útok na zájem chráněný trestním zákonem Prvním předpokladem toho, aby šlo o nutnou obranu, je útok. Útok musí přímo ohroţovat zájmy chráněného trestním zákonem, jestliţe se jedná o protiprávní konání nebo opomenutím fyzické osoby. V zákoně, jiţ ale není blíţe specifikováno, jaký okruh zájmů je chráněn nutnou obranou. Nutnou obranu je tedy moţno pouţít proti útoku na ţivot a zdraví člověka, proti útokům na majetek osoby, ale také jsou chráněny útoky ohroţující svobodu člověka. Chráněným zájmem povaţujeme ne jen zájem jednotlivce, ale také 14 Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů a norem 15 V. Kratochvíl a kolektiv, Kurs trestního práva, Trestní právo hmotné-obecná část, 1. vydání, C. H. Beck 2009, str

20 celospolečenské zájmy nebo zájmy jiné osoby, neţ proti které je útok veden (tzv. pomoc v nutné obraně). Za útok je povaţován i tzv. vyprovokovaný útok, ale o nutnou obranu se nejedná v případě, kdy obránce vyprovokoval útok se záměrem v nutné obraně spáchat jiný trestný čin Útok musí přímo hrozit nebo trvat Útok můţeme definovat jako protiprávní a úmyslné jednání člověka, které je pro společnost nebezpečné měrou a to ne zcela nepatrnou. Z povahy věci, tj. de facto, jsou tedy vyloučeny útoky právnických osob. Proti fyzickým osobám, které by v zájmu a jménem právnických osob útok provedly, však nutná obrana přípustná je. Tím samým by šlo o obranu de iure i proti jednání (útoku) takovéto právnické osoby. Pojem útočníka bývá většinou totoţný s pojmem pachatele trestného činu. 16 O nutnou obranu se jedná, pokud útok přímo hrozí, tzn. má-li nastat v nejbliţším okamţiku. Není potřeba s obranou vyčkávat, aţ útočník udeří první. Přímo hrozícím útokem muţe být dokonce i výhruţka spojená s agresivitou útočníka. Iniciativa však musí vţdy vycházet od útočníka. Nutná obrana není přípustná v případě, pokud útočník útok teprve připravuje, který nehrozí bezprostředně, taktéţ se nepřipouští nutná obrana proti jiţ ukončenému útoku. K ukončení útoku musí skutečně dojít, musí být definitivní. Není-li jisté zda útok skončil, platí v trestním řízení zásada, v pochybnosti ve prospěch. Tento přímo hrozící útok se také můţe podobat pokusu trestnému činu ( 21 trestního z.). Útok trvá, pokud nepominulo nebezpečí pro napadený chráněný zájem nebo nepominulo nebezpečí dalších škod. Jako příklad mohu uvést pouţití nutné obrany i vůči zloději, který po odcizení věci odchází z místa činu. Krádeţ je sice dokonána, ale útok stále trvá. To ovšem neplatí, pokud pachatel utíká z místa činu bez kořisti. Jelikoţ se má za to, ţe jiţ nejde o útok přímo hrozící ani trvající proti chráněným zájmům, útok je jiţ ukončený a nutná obrana nepřípustná. Útok můţe hrozit i od zvířete, ale jen tehdy pokud bylo poštváno člověkem. 16 V. Kratochvíl a kolektiv, Kurs trestního práva, Trestní právo hmotné-obecná část, 1. vydání, C. H. Beck 2009, str

21 3.3. Protiprávnost a reálnost útoku Protiprávnost útoku především spočívá ve společenské nebezpečnosti útoku, tedy nutnou obranu lze pouţít jen tehdy, kdyţ útok sám byl pro společnost nebezpečný. Zákon také povoluje nutnou obranu pouţít proti jednání, které má charakter přestupku. Čin v nutné obraně není činem protiprávním, ale činem dovoleným. Nutnou obranu jistě všichni chápeme, jako odvracení útoku proti pachateli, tedy útok musí existovat v realitě, nikoliv pouze jako domněnka či fantazie obránce. Pokud obránce pouţije útok v domnění nutné obrany (tzv. putativní nutná obrana) hodnotíme tuto obranu jako pozitivní skutkový omyl v podmínkách vyloučení trestní odpovědnosti. Obránce jednající v putativní nutné obraně by mohl být postiţen za nevědomý nedbalostní trestný čin. Chránit své zájmy před útočníkem je především naším zájmem ne povinností, ale pokud uţ tato situace nastane a vše nasvědčuje tomu, ţe se jedná o nutnou obranu, musí se posoudit i další aspekty nasvědčující tomu, ţe opravdu šlo o nutnou obranu. Základní podmínkou jednání v nutné obraně je tzv. proporcionalita, coţ je určitý poměr mezi útokem a jednáním předsevzatým na jeho odvrácení. Tato skutečnost je v zákoně vymezena negativně slovy o nutnou obranu nejde, je-li tato obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Tím je dána jednak zřejmá nepřiměřenost prostředků obrany a útoku, a zřejmý nepoměr mezi intenzitou obrany a útoku, vţdy však s přihlédnutím ke konkrétní situaci. 17 Způsob útoku zahrnuje zejména osobu útočníka a počet útočníků, pouţité prostředky zda je útok se zbraní nebo beze zbraně, místo a časové souvislosti a způsob provedení útoku aj. Pojem zcela zjevně je třeba posuzovat podle toho, jak se podmínky jevili napadenému (subjektivní hledisko). Zcela zjevné je to, co je očividně nepochybné, a proto musí jít o hrubý nepoměr. Napadený můţe na intenzitu útoku a velikost škody usuzovat rovněţ z prostředků, které útočník při útoku pouţívá, resp. má při sobě. 18 Tedy nepředpokládá se, ţe obránce pouţije stejné prostředky k obraně jako útočník. Nejde o souboj stejnými zbraněmi. Obránce si své prostředky k obraně nevybírá, pouţije ty, které má po ruce. Především záleţí na tom, jakým způsobem prostředky pouţije. Obrana musí být účinná, předpokládá se tedy, ţe bude intenzivnější neţ samotný útok. Pokud bude obrana zjevně nepřiměřená způsobu útoku, půjde o tzv. exces, vybočení z nutné obrany, kdy není vyloučena trestní odpovědnost obránce. O vybočení z mezí nutné obrany (exces) jde kdyţ: 17 J. Chmelík, J. Ivor, V. Porada, Trestní právo hmotné, Linde Praha, a.s. 2007, str F. Novotný a kolektiv, praktikum Trestní právo hmotné, Aleš Čeněk, s.r.o., Plzeň 2005, str

22 a) obrana byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku (exces intenzivní) příklad: Na penzistu pokřikovali mladistvý nejrůznější sprosté nadávky a to před zraky dalších sousedů. Mladíci mu také kopali do vrátek a trefovali se mu do zahradní lampy. Penzista uţ to nevydrţel a zašel si po brokovnici a začal po výtrţnicích střílet. Dva z nich zasáhl. Jednoho do hýţdí a druhého do stehna, přičemţ střela zasáhla stehenní tepnu. Postiţeným byla ihned poskytnuta první pomoc a byli převezeni do nemocnice, kde byli řádně ošetřeni a neměli váţnější následky. Tento příklad jednoznačně můţeme posoudit jako nepřiměřenou obranu ze strany penzisty. b) obrana nebyla s přímo hrozícím nebo trvajícím útokem současná (exces extenzivní), v obraně bylo pokračováno ještě v době, kdy uţ útok skončil, nebo obrana byla předčasná K tomuto bodu uvedu dva názorné příklady, z nichţ první, je rozporuplný a ve druhém se jedná o obranu, která byla předčasná, a ještě nenastal útok, tedy nejedná se o nutnou obranu. Příklad 1: Paní byla v noci cestou z autobusové zastávky do svého bydliště přepadena neznámým muţem, který ji chtěl násilím donutit k souloţi. Ale ţena měla v kabelce malý revolver, který rychle vytáhla a po muţi vystřelila. Ten padl na zem s průstřelem břicha a zůstal bez hnutí leţet. Ţena, která byla z incidentu celá vyděšená a měla strach, ţe se násilník zvedne a znovu zaútočí, vystřelila ještě dvakrát do muţovi horní poloviny těla a utekla. Muţ to celé náhodou přeţil, ale utrpěl velmi těţká zranění. Teď by, jsme si měli poloţit otázku, jestli splňovalo jednání napadené ţeny podmínky nutné obrany? Z počátku jistě ano. Výstřely, které přišly po té, co útočník jiţ leţel na zemi, jsou tzv. excesem z mezí nutné obrany za jimi způsobená zranění by měla být napadená ţena trestně odpovědná ( 21 odst.1, 140 odst. 1 trest. zákona), nicméně bychom zde měli brát v úvahu polehčující okolnost dle 33 písm. b) a g) trest. zákona. Ale z důkazního hlediska nemůţeme také vyloučit, ţe druhá a třetí rána byla vystřelena v důsledku nezvládnutelného efektu, coţ by znamenalo, ţe v té době přepadená nebyla příčetná a tedy trestně odpovědná. Příklad 2: Leopold P. se dozvěděl, ţe se na něj chystá Kryštof K., s nímţ měl nějaké nevyřízené účty, a ţe ho chce zbít. Aby tomu předešel, vydal se Leopold P. sám za 16

23 Kryštofem K. a preventivně ho zmlátil tak, aby mu zabránil v podobném jednání jeho strany. 19 V souvislosti s nutnou obranou nesmím opomenout a zmínit se o automatických obranných zařízeních. Problematika s těmito zařízeními dosud není v teorii trestního práva hlouběji rozpracována. Za účelem ochrany ţivota, zdraví, majetku a dalších zájmů si občané mnohdy instalují do různých objektů (domů, bytů, chat, obchodů, skladů, motorových vozidel a do jiných prostorů) tzv. automatická ochranná zařízení. Podle druhu takového zařízení můţe být vetřelec omezen na svobodě (např. být chycen do pasti), postřelen, zřítit se do propadliště, uzavřen v místnosti, ve dvoře či zahradě, poraněn nebo dokonce i usmrcen. V našem právním řádu není o automatických obranných zařízeních ţádné výslovné ustanovení, které by dovolovalo či zakazovalo instalaci takového zařízení. V odborné literatuře je posouzení těchto otázek sporné. Například Solnař uvádí: Je proto pochybné, jak posuzovat instalaci samostřílů a jiných zařízení určených k nejisté ještě budoucího útoku. H. H. Jeschek, jeden ze současných nejvýznamnějších představitelů nauky německého trestního práva, o tom říká: Požadavek současnosti útoku nevylučuje obranou pomocí ostrých psů, samostřílů, pastí, jedovatých nástrah, protože obrana má účinkovat teprve v okamžiku probíhajícího útoku. Avšak s tím spojená rizika jdou k tíži toho, kdo se tím způsobem brání. 20 Francouzská nebo např. ruská nauka pokládá pouţití těchto automatických pastí (zbraní) za nedovolené. Česká právní úprava má na to tento názor. Pouhá instalace automatického obranného zařízení nemusí být trestná. Pokud jsou však součástí těchto zařízení prostředky (např. střelné zbraně, střelivo, výbušniny aj.), k jejichţ drţení a pouţívání je třeba zvláštního povolení (např. zbrojní průkaz), nelze trestní odpovědnost za jejich protiprávní drţení vyloučit. Při posuzování přípustnosti instalace automatického obranného zařízení je třeba vycházet rovněţ z ustanovení 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů a norem, podle něhoţ je kaţdý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku, přírodě a ţivotním prostředím. Pokud automatické obranné zařízení reaguje protiprávní jednání vetřelce (pachatele trestného činu) v mezích nutné obrany ( 29 trest. zákona), nevznikne trestní odpovědnost u toho, 19 Polák, Hulmáková, Kybic, Stočesová, Praktikum z trestního práva hmotného, C.H. Beck, str I. Hrazdíra, L. Kovarník, F. Novotný, Pouţití zbraně a zákon, Euronion Praha, str

24 kdo nařízení instaloval, resp. pouţívá. Takové zařízení bude v mezích nutné obrany působit tehdy, pokud bude reagovat na útok přímo hrozící nebo trvající zájmu chráněnému trestním zákonem a obrana nebude zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Poměr mezi ochranou a útokem je třeba posuzovat se zřetelem na všechny okolnosti případu (tzv. objektivní a subjektivní hlediska). Úmysl obránce v případě jednání v nutné obraně musí osahovat všechny jeho podmínky. O vybočení z mezí nutné obrany nepůjde, pokud obranné zařízení zranilo či usmrtilo útočníka, jestliţe jeho reakcí byl bezprostředně hrozící či trvající útok a obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, i kdyţ sám obránce neutrpěl ţádné zranění. Funguje-li obranné automatické zařízení v mezích nutné obrany ( 29 trest. zákona), trestní odpovědnost nevznikne. Ale v takovýchto případech nelze namítat, ţe obrana byla předčasná. 21 Toto bych shrnula tak, ţe pokud bude obranné zařízení v činnosti a působí-li v mezích nutné obrany, trestní odpovědnost nevznikne. Sloţitější situace nastává tehdy, pokud zařízení není v mezích nutné obrany, zde bude strůjce (vlastník nebo pronajímatel) odpovídat podle zásad na ublíţení, na zdraví nebo popř. za usmrcení a to z nedbalosti. Míra zavinění se můţe sníţit, jestliţe neznámý vetřelec je předem varován (např. nápisem), ale i přesto trestní odpovědnost vyloučena není. Tato problematika nezahrnuje jen instalaci a pouţívání automatických ochranných zařízení, ale jsou zde třeba i otázky týkající se střeţení objektů cvičenými psy. Naše judikatura však zatím odpovědi na danou problematiku nedává, proto mohou být nastíněné otázky řešeny zatím jen na úrovni teoretické. 21 F. Novotný a kolektiv, praktikum Trestní právo hmotné, Aleš Čeněk, s. r. o., Plzeň

25 KRAJNÍ NOUZE Další okolností vylučující protiprávnost je krajní nouze, která poskytuje občanům moţnost chránit své oprávněné zájmy v rámci svépomoci. Krajní nouze je v českém trestním zákoně ustanovena v 28 trestním zákoně č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů a norem takto: (1) Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. (2) Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet Obecné vymezení Jednání v krajní nouzi vylučuje nejen trestní odpovědnost (nejde tedy o trestný čin), ale téţ odpovědnost občanskoprávní. Ten, kdo odvracel škodu, kdyţ odvracel přímo hrozící nebezpečí, které sám nevyvolal, není za ni odpovědný, ledaţe bylo moţno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak, anebo jestliţe je způsobený následek zřejmě stejně závaţný neţ ten, který hrozil. ( 418 odst. 1 občanského zákona). Rovněţ podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů neodpovídá zaměstnanec za škodu, kterou způsobil při odvracení škody hrozící zaměstnavateli, nebo nebezpečí přímo hrozící ţivotu nebo zdraví, pokud tento stav sám úmyslně nevyvolal a počínal-li si přitom způsobem přiměřeným okolnostem ( 178b zákoníku práce). 23 Jednat v krajní nouzi je tedy oprávněn v zásadě kaţdý, ne jen ten, jehoţ zájmy jsou ohroţeny. Tento stav se označuje i jako pomoc v nouzi. Jednání v krajní nouzi můţe být namířeno proti komukoli, avšak nemůţe být pouţito jednání v krajní nouzi nebo nutné obraně proti tomu kdo sám jedná v krajní nouzi. Pro nebezpečí, které se při krajní nouzi odvrací, platí, ţe: 22 Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů a norem 23 F. Novotný a kolektiv, Trestní právo hmotné, Aleš Čeněk, s. r. o., str

26 nebezpečí je vyvoláno jakýmkoli způsobem hrozí zájmům chráněným zákonem přímo hrozí není moţné ho za daných okolností odvrátit jinak ten komu nebezpečí hrozí, není povinen je snášet. V trestním zákoně jsou pak vymezeny chráněné zájmy. Tak jako u nutné obrany je nutné, aby nebezpečí hrozilo přímo a bezprostředně a není přípustné, aby bylo zasáhnuto proti nebezpečí, které jiţ pominulo nebo naopak ještě nevzniklo Znaky krajní nouze Existence, stavu krajní nouze je vázána na splnění určitých podmínek, a jestliţe by tyto podmínky chyběly, nenastal by stav krajní nouze. Jednání v krajní nouzi je uţitečné a prospěšné pro společnost, postrádá tedy společenskou nebezpečnost a protiprávnost činu, tudíţ nemůţe být ani přestupkem Odvrácení nebezpečí přímo hrozícího zájmu chráněnému trestným zákonem Pojem nebezpečí je zde chápán šířeji, neţ je pojem útoku při nutné obraně. Nebezpečí je stav hrozící poruchou, který můţe být vyvolán různými podněty. Pokud je nebezpečí vyvoláno protiprávním útokem, pak podmínky situace nutné obrany a krajní nouze splývají a ohroţená osoba se za přihlédnutí k dalším podmínkám můţe rozhodnout pro některé z těchto jednání. Nebezpečí je stav hrozící poruchou. Původ nebezpečí přitom zpravidla nerozhoduje (ţivelní silou, zvířetem, člověkem např. dítětem apod.). Můţe být, ale způsobenou i tou samou osobou, která je v nebezpečí dráţdění zvířete, které na něj pak zaútočí J. Chmelík, J. Ivor, V. Porada, Trestní právo hmotné, Linde Praha, a.s., str

27 Nebezpečí musí hrozit přímo, tedy bezprostředně. O případ krajní nouze by se nedalo hovořit, pokud by nebezpečí uţ pominulo, nebo by hrozilo teprve v budoucnu, ale nikoli v bezprostřední budoucnosti. Za přímo hrozící nebezpečí povaţujeme takový stav, kde vývoj událostí rychle spěje k poruše nebo sice tento vývoj je přerušen, nepokračuje, ale jsou splněny téměř všechny podmínky potřebné k tomu, aby hrozící porucha nastala, kdyţ k uskutečnění zbývající podmínky či podmínek postačí náhoda, která můţe kdykoli bezprostředně a s velkou pravděpodobností nastat. 25 (např. protrţení hráze a z níţ se valící voda, která by mohla zatopit a zničit obytné domy). Naše právní praxe zná také tzv. putativní krajní nouzi. Jde o nebezpečí, které nedosahuje takové intenzity a dále se posuzuje podle zásad o skutkovém omylu. Jestliţe, je nebezpečí jen domnělé, existuje tedy jen v představách osoby, která nebezpečí odvrací a podmínky krajní nouze byly také jen představou pachatele a nebyly překročeny meze této domnělé krajní nouze, nemůţe být pachatel odpovědný za úmyslný trestný čin. Ale tato situace se však musí dále zkoumat, protoţe by se mohlo jednat o trestný čin z nedbalosti Subsidiarita Další podmínkou krajní nouze je, ţe nebezpečí za daných okolností nelze odvrátit jinak. Orgány činné v trestním řízení (policejní orgán, státní zástupce, soudce) ze subsidiarity mnohdy odvozují poţadavek volit ze způsobů odvracení nebezpečí ten, který přináší menší škodu. 26 Poţadavek subsidiarity krajní nouze vychází z toho, ţe odvracení nebezpečí se často dotýká zájmu osob, které na vzniku nebezpečí nemají ţádnou vinu a na jeho způsobení se v ţádném směru nepřičinily, a je-li to moţné a nebezpečí lze odvrátit jinak bez ohroţení jejich zájmů je třeba tomu dát přednost. Proto ohroţený musí vyuţít moţnosti vyhnout se nebezpečí např. útěkem apod. Při hodnocení, zda nebezpečí bylo moţno odvrátit jinak, je třeba brát v úvahu jen ty moţnosti obviněného, kterými by šlo odvrátit nebezpečí včas, tj. ještě před porušením zájmu chráněného trestním zákonem, kterému nebezpečí hrozilo. 27 V případě krajní nouze musíme brát také v úvahu psychický stav toho, kdo jednal v krajní nouzi. Jednal totiţ ve stavu tísně a rozrušení a jistě byl hrozícím nebezpečím ovlivněn. 25 Šámal, Púry, Rizman, Trestní zákon. Komentář. 5. vydání, C.H. Beck, Praha F. Novotný, Právo na sebeobranu, LexisNexis CZ s. r. o., str Šámal, Púry, Rizman, Trestní zákon. Komentář. 5. vydání, Praha: C.H. Beck, Praha

28 Proporcionalita Úměrnost (proporcionalita) následků jednání v krajní nouzi a hrozících následků. Následek způsobený při odvracení nebezpečí nesmí být zřejmě stejně závaţný nebo ještě závaţnější neţ ten, který hrozil. Srovnávají se tedy chráněný a obětovaný zájem, přičemţ krajní nouze je vyloučena tam, kde je zřejmé, ţe podle individuálního i průměrného úsudku je obětovaný zájem rovnocenný nebo dokonce závaţnější neţ zájem ohroţený. Z tohoto důvodu např. nesmí ohroţená osoba zachraňovat svůj ţivot obětováním ţivota cizího, lze však patrně jediný ţivot obětovat k záchraně mnoha lidí. Srovnání zájmů se provádí podle dvou hledisek: - podle typu zájmů, - podle konkrétního zájmu ohroţeného či dotčeného, protoţe jedna a táţ věc či statek můţe mít v konkrétních situacích různou hodnotu. V čele ţebříčků zájmů sestaveného podle důleţitosti zatím stála ochrana společenského a ústavního zřízení, dále zájem na ochraně ţivota a zdraví, svobody, cti a lidské důstojnosti, poté pak zájem na ochraně majetku. Při kolizi zájmů jednotlivých typů dosud měly přednost zájmy uvedené výše před ostatními. 28 V novém trestním zákoníku je to však trošku poupraveno, na prvním místě stojí zájem na ochraně ţivota a zdraví, poté svoboda a lidská důstojnost vč. listovního tajemství, zájem na ochraně rodiny a dětí, ochrana majetku, zájem na ochraně státního zřízení a pořádku ve věcech veřejných. Při kolizi zájmů na ochraně ţivota a zdraví a zájmů na ochraně majetku je zřejmé, ţe zdraví a ţivot se povaţuje za významnější, i kdyţ vţdy pochopitelně záleţí na okolnostech konkrétního případu. Význam zájmů na ochraně zdraví je závislý na intenzitě jeho ohroţení, je velmi obtíţné srovnávat význam zájmů na ochraně ostatních individuálních zájmů. Tak například lehké zranění nebo omezení svobody, kterým se odvrací způsobení škody velkého rozsahu na majetku, můţe být v konkrétním případě následkem méně závaţným, neţ který hrozil, i kdyţ zdraví a svoboda stojí jinak v pořadí chráněných zájmů výše neţ majetek. K záchraně velkých majetkových hodnot můţe být riskováno i drobné zranění. 29 Jestliţe by nastala kolize mezi ochranou majetku a ochranou 28 Vladimír Kratochvíl a kolektiv, Trestní právo hmotné-obecná část, Masarykova univerzita Brno 2003, str J. Jelínek a kolektiv, Trestní právo hmotné, Obecná část, Zvláštní část, Linde Praha, a.s. 2005, str

29 státního zřízení (tj. ţivotní prostředí, republika atd.) jistě by se dle mého názoru tato kolize neposuzovala dle zásad o krajní nouzi, poněvadţ jednotlivec je povinen v některých zákonem ustanovených případech nebezpečí snášet. K úměrnosti proporcionality bych pro upřesnění chtěla pouţít jeden příklad, u kterého podmínka proporcionality chybí. Rastislavu S. se při řízení automobilu udělalo velmi nevolno. Ještě stačil zastavit a upadl do bezvědomí. Jeho spolujezdec Jiří L. se ho snaţil přivést k ţivotu, zjistil, ţe dýchá, ale velmi slabě, z bezvědomí se mu ho nepodařilo probrat. Usoudil, ţe Rastislav S. nutně potřebuje odbornou lékařskou pomoc, jinak ţe patrně nepřeţije. Zkusil ji přivolat mobilním telefonem, ale ten měl vybitou baterii. Kolem nejelo ani ţádné auto a nejbliţší obydlí bylo asi 5 km daleko. Jiří L. se proto rozhodl odvést Rastislava S. do nemocnice sám, i kdyţ v ţivotě auto neřídil a navíc asi půlhodiny předtím vypil 3 dvanáctistupňová piva a dva rumy. Připoutal Rastislava S. na přední sedadlo, aby ho měl pod kontrolou a snaţil se nastartovat, coţ se mu nakonec podařilo, a vyjel. Jízda byla dosti nejistá a nakonec ji Jiří L. nezvládl a narazil ve 40 km rychlosti do stromu. Při havárii byl Rastislav S. smrtelně zraněn. Při pitvě se ukázalo, ţe příčinou jeho předchozí nevolnosti a bezvědomí byla mozková mrtvice, kterou by bez včasného lékařského zákroku Rastislav S. stěţí přeţil. 30 Jak jiţ jsem uváděla výše, u tohoto případu nebyla splněna podmínka proporcionality, proto se nemůţe jednat o krajní nouzi. Proporcionalita nebyla splněna, jelikoţ způsobený následek byl stejný jako ten, který hrozil Povinnost nebezpečí snášet O krajní nouzi nejde, jestliţe má určitá osoba povinnost nebezpečí snášet, např. policista, hasič, plavčík atd. Mají totiţ v popisu své práce a podle určitých zvláštních právních předpisů povinnost snášet rizika pro své zdraví či ţivot, v souvislosti s výkonem svých profesí. Např. hasič, který odmítne zasáhnout při poţáru, se nesmí odvolávat na krajní 30 P. Polák, J. Hulmáková, P. Kybic, S. Stočesová, Praktikum z trestního práva hmotného, C. H. Beck, str