OBSAH TIRÁŽ: Židovské listy vydává spolek MAGEN jako neprodejnou

Transkript

1 Vy dá vá spolek MAGEN Č erven 2015 TIRÁŽ: OBSAH SPOLEČENSKÁ RUBRIKA 3 7 ŽIVOT KOLEM OBCÍ 8 12 Projev prezidenta na Terezínské tryzně Ukradený pinkas ze Židovského muzea zajištěn v Izraeli Židé na Gibraltaru Rabínská sebeobrana na pražské konferenci Vzpomínka na Přemysla Pittra a Karla Rašku UDÁLOSTI Přelomový verdikt o odpovědnosti palestinského vedení za terorismus Z projevů Čeňka Růžičky Je potřeba systematický a koordinovaný boj se základy terorismu Jaké jsou šance na obnovu blízkovýchodního mírového procesu? TÉMA Rudá armáda v českých zemích před 70 lety Vstříc antisemitismu bez Židů Nad výsledky výroční zprávy o projevech antisemitismu ROZHOVORY Antisemitské nálady v řadě západoevropských zemí jsou nebezpečně vysoké Zdejší židovská pospolitost považuje Německo za svůj domov HISTORIE Hokejový nadšenec a autor Terezínské epopeje 110 let od založení Makabi v Praze ŽIDOVSKÝ KALENDÁŘ 31 KULTURA Když pojišťovny sloužily Říši Zapomenutý básník Louis Fürnberg 2 in 1 Lipský knižní veletrh 2015 TUŽKA NA PROVÁZKU 40 Židovské listy vydává spolek MAGEN jako neprodejnou tiskovinu. Registrace MK ČR Redakce: V. Dvořáková, E. Grafová, T. Jelínek, D. Stecher Redakční rada: J. Fischer, J. Fistein, A. Kusák, A. Štefanová, P. Weiss, K. Wichs Ilustrace: Jan Laštovička Sazba: Luděk Neužil Tisk: Nakladatelství ČVUT, výroba Zikova 4, Praha 6 Kontaktní adresa: PO box 11, Požárníků 38, Horoměřice novinymagen@seznam.cz Číslo konta: /0800, Česká spořitelna, a. s. Toto číslo vychází s podporou čtenářů Hokejový Tradiční tryzna v Terezíně se konala v neděli 17. května. Prezident Zeman varoval před náboženskou nenávistí a vyzval k boji s Islámským státem. (s. 8). Pietního setkání za romské oběti holokaustu se na místě bývalého tábora v Letech u Písku zúčastnili i izraelský velvyslanec Gary Koren a předseda FŽO Petr Papoušek. (s ). útočník Karel Hartmann (vpravo) v dresu Sparty Praha při zápase ve Vídni s Wiener Eislaufverein v roce (s ).

2 Strana 2 ÚVODNÍK Vážení čtenáři, Podpořte vydávání dalšího ročníku Židovských listů přinášíme vám v letošním roce již druhé vydání Židovských listů (ŽL), a jak se již stalo tradicí před začátkem prázdnin, žádáme vás o dobrovolné příspěvky na podporu vydávání dalšího ročníku. Náš časopis existuje již devátým rokem především díky čtenářskému zájmu a stovkám hodin dobrovolnické práce, které tomuto projektu spolku Magen věnují členové redakce a jednotliví autoři. Přesto musíme každoročně uhradit výdaje za poštovné, grafické zpracování a tisk. Jsme velmi rádi, že se nám podařilo vytvořit časopis nabitý zajímavými tématy, kterému se daří překračovat tradiční komunitní formát. Získáváme si nadále čtenáře nejen v Česku, ale i v zahraničí. Vydavatelská filozofie spolku Magen je založena na podpoře publika, pro které má naše práce smysl. Prosíme, zasílejte své finanční příspěvky na účet u České spořitelny /0800. Dle zákona jsou dary spolku Magen daňově uznatelné. Jelikož v posledním roce využilo jen několik desítek čtenářů možnost zasílat příspěvky poštovní složenkou, nepřikládáme je již do všech výtisků. Pokud budete potřebovat složenku, napište nám, rádi Vám ji pošleme. 70. výročí od konce druhé světové války a rostoucí antisemitismus Příprava článků a rozhovorů pro každé vydání ŽL probíhá několik měsíců, u současného vydání je zajímavé, jak se propojilo vzpomínání na konec druhé světové války s obavami z narůstajícího antisemitismu. Přitom hlavní rozbuškou protižidovské nenávisti se stává politika na Blízkém východě. Tyto obavy se odrážejí v rozhovorech s prezidentem Ústřední rady Židů v Německu Josefem Schusterem a českým diplomatem Jiřím Šitlerem, který byl na MZV jmenován pověřencem pro otázky holokaustu a antisemitismu. I když je v tomto ohledu Česko doposud pokojnou oázou, tak výroční zpráva o projevech antisemitismu dokládá na statistikách rostoucí trendy i u nás. Zajímavou analýzu domácího antisemitismu bez Židů přináší Zbyněk Tarant. Historička Zlatica Zudová-Lešková píše o Rudé armádě v českých zemích v roce 1945, Petr Erben vzpomíná na dny osvobození s KZ Gussen. Prezident Zeman společnost názorově rozděluje, ale i řada jeho oponentů jej chválí za některé postoje ve vztahu k Izraeli či islámskému terorismu. Do ŽL35 jsme zařadili jeho projevy na konferenci AIPAC a při tryzně v Terezíně. Terezínská epopej, 110 let Makabi a židovští vojáci první války Jako již tradičně přinášíme silně zastoupenou rubriku historie. Naprostá většina vzpomínek na holokaust byla napsána až v poválečném období těmi, kteří přežili. ŽL představují unikátní příběh Karla Hartmanna, jenž zahynul v Osvětimi, ale v Terezíně sepsal epopej, kterou jeho rodina zachránila. Její ukázku vám přinášíme. Marek Čejka ve svém příspěvku shrnuje problematiku židovských vojáků za první světové války a Petr Bučka přináší obsáhlý text ke 110 letům založení Makabi, který přináší i unikátní fotografii pražského oddílu boxu. Věříme, že Vás následující stránky zaujmou. Upozorňujeme i na redakční blog zidovskelisty.blog.cz, kde můžete každý týden nalézt aktuální zajímavosti. Jsme rádi, že šíříte ŽL mezi své přátele a známé. Noví zájemci o zasílání elektronických či tištěných ŽL nás mohou kontaktovat na adrese novinymagen@seznam.cz. Vaše redakce OMLUVA REDAKCE V minulém vydání ŽL34 se v článku O cestě do Palestiny a katastrofě lodě Patria objevila chyba u popisky pod fotografií na s. 26. Správný text je Bratr Ota. Redakce se omlouvá paní Heleně Sofrové, jejímu bratrovi a čtenářům.

3 Strana 3 SPOLEČENSKÁ RUBRIKA Miloš Kocman ( ) Krátce před svými 93. narozeninami zemřel v Ústřední vojenské nemocnici JUDr. Miloš Kocman, člen pražské židovské obce, jehož dramatické životní osudy ilustrují složité dějiny 20. století v českých zemích. Miloš Kocman se narodil 17. března 1922 v Praze ve smíšené česko-židovské rodině. Rodina Eisnerů, z níž pocházela jeho matka, se do Prahy přestěhovala z Malotic. Otec byl z Moravy a již za Rakousko-Uherska vystoupil z církve. Jako válečný invalida přišel do Prahy, kde se v kavárně seznámil se svou budoucí ženou. Kocman vyrůstal v chudých poměrech. Obecní školu navštěvoval v Michli a později přešel na uznávané Jiráskovo klasické gymnázium v Resslově ulici. Zde byl ovlivněn profesorem filozofie Josefem Fischerem, předsedou Svazu přátel demokratického Španělska, ale především svým spolužákem Milošem Ledererem, jenž jej přivedl k levicovému myšlení. Mnichovské události v něm vzbudily velkou nedůvěru k západním mocnostem. S podobně levicově smýšlejícími kamarády založil v roce 1940 komunistickou buňku, podílel se na vydávání a distribuci Rudého práva. Maturoval v roce Po škole pracoval v pražské Avii a nadále rozvíjel aktivity při vydávání ilegálních komunistických tiskovin. Dne 3. června 1943 jej zatklo gestapo. Byl vězněn v Pečkárně a na Malé pevnosti. Prošel 26 výslechy. Pak putoval po dalších nacistických věznicích (např. Görlitz-Zhořelec), aby se v lednu v Drážďanech dostal před tribunál, který jej měl dle obžaloby z vlastizrady a napomáhání nepříteli odsoudit k smrti. Soud byl ale odročen a Miloš Kocman během bombardování Drážďan v únoru 1945 z věznice utekl. Byl zadržen v Königsteinu a opět uvězněn v Drážďanech, odkud byl transportován do vězení v Litoměřicích. Do Prahy se vrátil v květnu Po válce vystudoval právnickou fakultu a jako přesvědčený komunista po roce 1948 nastoupil na ministerstvo vnitra. Po politických procesech se Slánským se snažil z bezpečnostních složek odejít. Dva roky působil na Ústřední škole ministerstva vnitra. V roce 1957 začal studovat na diplomatické akademii. V letech zastával funkci zástupce velvyslance na ambasádě v Pekingu. V srpnu 1968 vydal v Číně bulletin odsuzující sovětskou invazi, čímž skončila jeho kariéra. Za doby normalizace pracoval jako podnikový právník v Rakovníku a v Kolíně. Po roce 1989 se Kocman zapojil do aktivit v rámci ŽOP. Působil ve Sdružení židovských vojáků a odbojářů, v dozorčí radě Nadace Židovské obce v Praze a spoluzakládal Spolek akademiků Židů. Jako zkušený právník byl nepostradatelný při prosazování zájmů členů Ukrývaných dětí /Hidden Child na ministerstvu obrany nebo při jednáních o odškodnění obětí nacismu. TJ Jsou události, které jsou nepředstavitelné, nepředstavitelné do chvíle, než nastanou. Dnes se loučíme s Vaším manželem, tatínkem, dědečkem a tchánem, ale též se skromným uvědomělým židem, obětavým členem naší obce, panem Petrem Mayerem. Odešel pouhých 5 dnů před svými 68. narozeninami. Pan Petr Mayer měl ve svém životě tři velké lásky. V prvé řadě to byla jeho rodina. Tu miloval i vedl v duchu našich krásných tradic. Své 2 syny vychoval jako uvědomělé židy, podporoval je v jejich zájmech i při studiu v zahraničí. Bylo mu dopřáno těšit se i s vnukem Reubenem. Pro jeho manželku se stala obec se svými členy samozřejmou součástí jejího života. Jejich láska byla vzájemná. Děkujeme celé rodině, zejména pak paní Zdence za obětavost a péči, kterou Petrovi poskytovali, za věrnost, se kterou ho paní Zdenka po 40 let společného života Petr Mayer měl tři velké lásky doprovázela. Kdo věří, ví, že H-spodin zaznamenává všechny naše skutky. Uvědomělé židovství má více podob a každému z nás je bližší některá jiná. Petrovou druhou velkou láskou byl Stát Izrael. Nebyla to láska planých slov. Byl sionistou z hlubokého přesvědčení. Po dlouhá léta každoročně věnoval část své dovolené na pomoc Izraeli, izraelské armádě. Činil tak skromně, mnozí z nás to ani netušili. Nebyl židem, který by chodil každý šábes do synagogy, přesto, kdykoli byl požádán o účast, např. při potřebě minjanu, provádění tahary, přišel vždy. Stejně tak o vysokých svátcích či při doprovázení našich zesnulých. Židovství byla Petrova identita. Židovské společenství byla jeho třetí láska a naše obec jeho druhá rodina. Členem Židovské obce Brno byl od narození, prožíval zde své mládí a po celý život pro obec obětavě pracoval. Dlouhé roky se staral o bezpečnost účastníků bohoslužeb, tryzen a dalších

4 Strana 4 SPOLEČENSKÁ RUBRIKA společenských akcí. Pravidelně při tom spolupracoval s Policií České republiky, která ho pro jeho korektnost vždy respektovala. Zastupoval po několik volebních období naši obec v Radě federace ŽO, kde energicky hájil naše zájmy. Byl předsedou revizní komise Židovské obce Brno. Všechny tyto činnosti vykonával bez nároku na odměnu a ve svém volném čase. Vždy finančně podporoval sbírky na dobročinné účely organizované naší obcí či jinými. Petr Mayer pracoval v aparátu Ředitelství silnic a dálnic jako investiční technik. Svou práci, ostatně jako vše, co činil, vykonával velmi odpovědně. O své práci rád povídal každému, kdo o to projevil zájem. Ctil férovost a spravedlnost, prosazoval pomoc slabším. Energicky vystupoval vždy a všude, kde cítil vychytralost, prospěchářství či úplatkářství. Rád cestoval, cestování pro něho bylo výrazem svobody, ať již cestoval sám, či s celou rodinou. Příroda a hory mu dávaly chvíle klidu. Nepředstavitelné se stalo, Petr odešel a odešel příliš záhy. Odešel ve chvíli, kdy ukončil svoji profesní dráhu a kdy se mohl v ještě větší míře či zcela věnovat svým láskám. Rodině, Izraeli, obci a celému našemu společenství. Bude velice chybět nejen své rodině, ale i nám všem. Zůstává rána, která se bude zacelovat jen zvolna. Odešel dříve, než jsme mu stačili poděkovat za vše, co pro naši obec vykonal. Ať je jeho duše přijata do svazku živých v zahradě Eden a Hospodin ať je milostiv jeho duši. Amen. Vážená truchlící rodino, ke ztrátě, jež vás postihla, přijměte, prosím, výraz soustrasti nás všech. Vážení smuteční hosté, děkuji Vám jménem truchlící rodiny i jménem Židovské obce Brno za to, že jste přišli pana Petra Mayera doprovodit na jeho poslední cestě. Pavel Fried Rozloučení s Tatjanou Lukešovou ( ) Shromáždili jsme se dnes, abychom se společně rozloučili s drahou paní Tatjanou Lukešovou. Je pro mne ctí, že zde mohu promluvit, ale cítím i určitý ostych, že mi tato role připadla. Chvilku jsem váhal, zda vůbec dává smysl, abych jako bývalý předseda pražské židovské obce promlouval v katolickém kostele, ale rychle mi došlo, že to právě v případě paní Tatjany symbolizuje její silný životní příběh. Ostatně byla váženou přispěvatelkou jak Katolického týdeníku a Cyrilometodějského kalendáře, tak i Židovských listů. A její čtenáře napříč denominacemi oslovoval především její nadhled a humor na pozadí příběhů, z nichž byla cítit prožitá bolest. Tatjana Lukešová se narodila 21. října 1927 v Praze jako Alice Ledererová. Její maminka byla původem Ruska, ale v době bolševické revoluce utekla z Jekatěrinburgu do Československa. Její tatínek František Lederer byl redaktorem Prager Tagblattu, nejvlivnějších liberálně-demokraticých německy psaných novin v Čechách, který byl oblíben mezi pražskými Židy. Na začátku německé okupace byl jako Žid, který psal proti Hitlerovi, zatčen, ale podařilo se mu s pomocí Červeného kříže uniknout do Švýcarska a později do Londýna, kde spolupracoval s československou exilovou vládou. Podle tzv. norimberských zákonů byla Alice židovským míšencem a musela se skrývat. Jak bylo v té době časté, prohlásila ji maminka za nemanželské dítě, aby ji uchránila před nacistickou perzekucí a transporty. Po válce se Tatjana setkává se svým otcem, který v té době pracoval Tatjana Lukešová na poválečném snímku s rodiči (foto archiv rodiny) pro americkou armádu jako tlumočník při přípravě Norimberského procesu. Za nejasných okolností otec v Německu umírá a pro Tatjanu se stane péče o jeho odkaz důležitým životním úkolem. V roce 1948 se Tatjana provdala za Rudolfa Lukeše, talentovaného filmového architekta, který byl však hned po únorovém komunistickém převratu z Barrandova vyakčněn a až do své smrti už nedostal u filmu žádnou práci. Rodina se postupně rozrůstá o syna Alexandra a dceru Barboru, avšak manžel Rudolf v roce 1976 umírá. To byl možná důvod, proč Tatjana začala v druhé polovině 70. let s psaním povídek, fejetonů, pohádek a námětů pro dětské divadlo. Poznal jsem paní Tatjanu jako člověka, který se dokázal statečně postavit nepříznivému osudu, když její blízcí čelili zákeřným nemocem. Jako dámu, která prožila svůj nelehký život v ohrožení na hranici krvavých zemí, o nichž píše Timothy Snyder. Jako ženu trpící, protože se smrtí syna se žádná matka nemůže vypořádat. Děkuji jí za vše, čím nás obohatila. Ať je její duše přijata do svazku živých v zahradě Eden a Hospodin ať je milostiv její duši. Amen. Tomáš Jelínek

5 Strana 5 SPOLEČENSKÁ RUBRIKA Vzpomínka na Anitu Kafkovou ( ) Zemřel profesor Jiří Kosta ( ) Když před deseti lety zemřela Anita Kafková, sešla se v obřadní síni na Novém židovském hřbitově v Praze jen malá skupinka lidí. Životní osudy přeživších, kteří za války přišli o své nejbližší a později již nezaložili novou rodinu, končí často tichem. Nejsou potomci, kteří by vyprávěli jejich příběhy, digitalizovali si zažloutlé fotografie nebo se přeli, kdo podědil tu hroznou povahu po Anitě. Až nedávno jsem zjistil, že má babička vděčí za přežití posledních válečných týdnů právě i Anitě Kafkové. Dne se ocitly ve stejném dobytčáku na cestě z Terezína do Osvětimi, odkud byly po několika dnech transportovány do Bergen-Belzenu, aby skončily před koncem války v Raghunu, jenž spadal pod Buchenwald. Bombardování, nesmírný hlad, pochody smrti a tyfová epidemie stály v té době životy mnohých. Přežít bylo možné jen díky velkému štěstí a pomoci spoluvězňů. Babička v posledních letech svého života vzpomínala na Anitu, která ji nenechala ve zuboženém stavu zemřít v táboře, ale vytáhla ji na vagon, který po několika dnech cesty dorazil do Terezína. Anita Kafková měla kvůli své nepřístupnosti a tvrdosti jen málo přátel. Lidé v domě, kde bydlela, si dokonce vyprávěli, že určitě byla za války kápo. Život ji však zatvrdil ještě dávno před tím, než zažila koncentrační tábory a nacistický teror. Narodila se v průběhu první světové války manželům Else (roz. See) a Vilému Ebenovým v Žatci. Otec však v bojích padl a rodina se ocitla v těžkých existenčních podmínkách. Anita sice vyrůstala s podporou svého dědečka z Kraslic, ale musela se hodně starat sama o sebe již od útlého dětství. Chodila do internátní školy v Praze a s matkou měla jen málo kontaktů. Za okupace se provdala za Leopolda Kafku, který byl zavražděn v Osvětimi. Matka zahynula v Malém Trostinci. Svůj návrat do osvobozeného Československa a poválečný život komentovala v 90. letech svým svérázným způsobem: Ti, co se nevrátili, nic nezmeškali. Tomáš Jelínek V neděli 15. února zemřel v německém Bad Homburgu uznávaný profesor ekonomie Jiří Kosta. Narodil se 2. října 1921 jako Heinrich Georg Kohn v německo-česko-židovské rodině v Praze. Jeho pradědeček Michael Lazar Kohn byl dlouholetým okresním rabínem na jižní Moravě, ale rodina jeho vnuka Oskara byla levicově orientována. Otec Jiřího byl profesorem na pražském německém gymnáziu ve Štěpánské ulici a byl zapáleným levicovým intelektuálem a spisovatelem. Rodina si koncem 30. let mění své tradiční kohenské příjmení na bezkonfesní Kosta. Jiří za nacistické okupace prošel Terezínem, Osvětimí a pracovním táborem Gleiwitz. Po konci války dostudoval Vysokou školu obchodní. Krátce pracoval na ministerstvu zahraničního obchodu a záhy byl pro svůj židovský původ převelen do výroby. Později vyučoval na průmyslovce. V roce 1962 nastoupil do Ekonomického ústavu ČSAV a zapojil se do práce reformního týmu Oty Šika. Spolupodílel se na výzkumu týmu Radovana Richty, jehož výsledky byly v roce 1969 publikovány v knize Civilizace na rozcestí. Po okupaci v roce 1968 odešel do Vídně, později do Mnichova a nakonec působil jako profesor ekonomie na Goethově univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem. Po roce 1989 se často do Prahy vracel, aby se zapojil do debat o transformaci československé a později české ekonomiky. Přednášel např. na Vysoké škole ekonomické v Praze či na Masarykově dělnické akademii. V letech 2001 a 2002 vydal v Německu a Česku svou životopisnou knihu Život mezi úzkostí a nadějí. V roce 2007 mu vědecká rada Vysoké školy ekonomické v Praze udělila medaili Aloise Rašína. Poslední rozloučení s Jiřím Kostou proběhlo v 15 hodin v pondělí 2. března na Waldfriedhof, Friedberger Straße 70 v Bad Homburgu. TJ

6 Strana 6 V sobotu 11. dubna zemřela ve věku 91 let paní Libuše Friesová. Její nekrolog jsem mohl nazvat O lásce až za hrob, kdyby v něm nešlo především o tu statečnost. Ale nejdřív ze všeho tu byla přece jen ona love story, která se zrodila na počátku okupace. Tehdy musel devatenáctiletý student Egon Fries nechat školu školou. Už jeho jméno signalizuje, proč. V práci, kam mladého židovského muže přijali, se do něho zamilovala dívka. Libuši Vávrové bylo o tři roky míň. Ale hned na sklonku roku 1941 měla ta láska skončit: Egon obdobně jako jeho vrstevníci byl odsunut na sever těsně před protektorátní hranicí; tam měli v někdejší tereziánské pevnosti vybudovat ubikace budoucího ghetta. Neskončila. Ba nabrala obrátky, mohla hned na počátku skončit tragicky. Ačkoliv se teprve budovalo největší ghetto v okupovaném zbytku Čech a Moravy, přišly už první příkazy k transportu. Mezit ěmi, kdo odmítli jít jako ovce na porážku, byla Erna, sestra Egona Friese. Libuše jí dala k dispozici svou občanku a Erna Friesová na ni odjela místo s transportem za tetou do Vídně, kde se chtěla skrýt. Byla však v hlavním městě Ostmarky zatčena a transport do ghetta a odtud do Osvětimi ji neminul. Libuši hrozil absolutní trest. Česky jsem jej slyšel až v roce 1999 na izraelské ambasádě, když paní Libuši Friesové předávali právo užívat titul Spravedlivý mezi národy. To ovšem už Egon tři roky nebyl na tomto světě. O tom příběhu nevěděl nikdo z nás, koho si Ing. Egon Fries, když se ve třetině 60. let mohl opět vrátit do židle šéfredaktora, vybral do redakce svého deníku. 1 Z ústecké chemičky se dostal na jejich počátku do redakce regionálního deníku. A když byl spolu s tajemníkem tamního KV KSČ Vlčkem odvolán v roce 1964 i nohsled tohoto partajního šéfa v čele redakce, stal se Egon šéfredaktorem deníku Průboj. V nastávajícím reformním období SPOLEČENSKÁ RUBRIKA Žena, která dokázala být statečnou dívkou Zemřela Libuše Friesová, nositelka vyznamenání Spravedlivý mezi národy se postupně vytvořila skupina novinářů, kteří vyznávali společně s ním to, čemu se později začalo říkat socialismus s lidskou tváří. Ostatně v seznamu nepřátel režimu, vydaném v roce 1973, 2 je nejvyšší počet redaktorů ze všech českých novin a časopisů právě z tohoto deníku. Egon Fries uveřejnil příběh, který prožili s Líbou, svou pozdější ženou, za okupace v angličtině. Napsal jej pro edici knížek, které vycházely v Kanadě pod titulem A to byla moje válka. Jejich starší dcera, Marta Vejtrubová, mi vyprávěla, že tátu k napsání vzpomínek přiměl jeho bratranec Kurt Atterman, který po revoluci přijel dvakrát na návštěvu z Kanady. Kurtův přítel Ian Maxwell sebral podobné příběhy z války lidí, kteří to zažili a sepsali jako můj otec. Nakladatelství The Little Daisy Press, Tancook Island n. s. je vydalo v roce 1994; přesný název je And it was my war too. Česky tento příběh cudně zamlčoval i před námi, svými lidmi, aby se tím prý nechlubil. Tři roky poté, co byl Libuši Friesové udělen zmíněný titul Komisí pro rozpoznávání spravedlivých, která existuje při památníku Jad Vašem, vyšly v nakladatelství Paseka paměti Egonova spoluvězně, profesora ekonomie Jiřího Kosty. Z nich jsme mohli poznat, jak příběh konkrétně pokračoval. Egon v té době pracoval na dole v Dubí u Kladna, kam se přihlásili na počátku roku 1942: Doufali jsme, že tímto způsobem unikneme z hrozivé atmosféry ghetta, poznamenané popravami a případnými transporty, v nichž byly právě v lednu 1942 odvlečeny další dva tisíce lidí, tentokrát již z ghetta, na východ, zatím neznámo kam. Dvě stovky Terezíňáků, mezi nimi i Egon a já, odjely z ghetta 16. března do Dubí u Kladna Navzdory hrozícím trestům byli někteří horníci připraveni navázat kontakty s našimi rodinnými příslušníky v Praze. Tak se můj přítel Egon díky pomoci horníka Karla Pajskra dozvěděl o zatčení své sestry Erny a své přítelkyně Libuše. Jiný horník, Václav Dvořák, pak půjčil Egonovi kolo, na němž Egon dojel do Prahy. Zde se setkal s pozdější historičkou Alenou Hájkovou, která s velkým rizikem poskytla oběma dívkám kýženou pomoc. Byl jsem tehdy mezi námi heftlinky jediný, koho Egon do svého riskantního plánu zasvětil. Po noční směně jsme Egonovu pryčnu upravili tak, aby se zdálo, že spí pod dekou přetaženou přes hlavu. Egon dojel nenápadně do Prahy a vrátil se před začátkem příští noční směny. 3 Co v Praze Egon dělal, napsala v roce 2011 paní Marta do členského bulletinu klubu novinářů-osmašedesátníků: Tatínek zařídil slečně Libuši kvalitního advokáta. Libuše byla odsouzena jako mladistvá, a tak přišla z arestu ještě dřív, než odjel tatínek s transportem do Osvětimi. Také se tehdy za ním do ghetta na noc vypravila. Nedovedu si dodnes představit, jak dovedla být maminka statečná. Teta Erna byla odtransportována také na východ, ale ještě v roce 1944 uprchla se dvěma přítelkyněmi z ghetta a znova přišla za Libuší. Ta jim zařídila úkryt někde na Humpolecku. Do jej ich příběhu patří i to, že tatínek při pochodu vězňů z Osvětimi snědl plesnivé brambory a s otravou skončil opět v Terezíně. Obřad v zahradě ambasády se v tom létě 1999 pozdržel. Čekali jsme, až přiletí z Izraele ony dvě přítelkyně paní Erny, které s ní utekly z Osvětimi. Na valech kolem ambasády postávaly hlídky, neboť opatření přijatá proti teroristům džíhádu se tu už tehdy přísně dodržovala, i když do 11. září 2001 a útoku na newyorská dvojčata zbývaly ten den necelé dva roky. Viděly se poprvé od osvobození a jejich brzké emigrace ze středu Evropy do Izraele. Po obřadu zase obě odlétly. Jen paní Libuše s paní Ernou zde zůstaly. Jindřich Beránek Autor je mluvčí Klubu novinářů Pražského jara 68 1 Svou novinářskou kariéru začal po válce, kdy se vrátil z ghetta, v Praze. V redakci Rudého práva prožil i Únor, ale po něm jej i tady znova dostihly antisemitské represe. Tentokrát v ní vystřídali nacisty komunisté a inspirátora terezíánského ghetta Eichmanna velkohubý ideolog Václav Kopecký, pán nad osudem literátů i novinářů. Ing. Egon Fries byl i s rodinou odsunut tentokrát po železniční trati o 28 km dál, do Ústí nad Labem. 2 Jednotná centrální evidence představitelů a nositelů pravicového oportunismu, organizátorů protistranických, protisocialistických a protisovětských kampaní a akcí obsahuje 6335 jmen z ústředních orgánů, orgánů bezpečnosti, armády, prokuratury a soudů a českých krajů, z nich jedenáct je z redakce vedené Egonem Friesem. 3 Kosta, Jiří: Život mezi úzkostí a nadějí. Litomyšl a Praha, 2002, ss. 57n.

7 Strana 7 SPOLEČENSKÁ RUBRIKA Při pohledu na blízké máme malou dušičku náš svět bude jiný svět až nebudou nám nablízku. Při pohledu na sebe a na ten náš svět kolem je lepší raděj nevědět kdo kdy bude skolen. S přihlédnutím ke všemu co náš ještě čeká je třeba nedbat na cenu a jenom na člověka. Jitce po 10 letech Tomáš Kafka Zemský ráj to na pohled však při veškeré úctě není-li ho s kým sdílet působí dost pustě. Prý zemský ráj to na pohled však za ty co již nevidí je třeba chtít ho uvidět a pak jim pozdrav vyřídit. Chci teď myslet na Jitku a na její kuráž chci složit obraz ze zbytků...a doufat, že se díváš. S přihlédnutím ke všemu co tady již bylo vděčnost má být pro změnu naši hybnou silou. A myslím i na Davida jak nevěřící Tomáš sám člověk neuhlídá co v moci asi nemáš. Jitka Stecherová (32) zemřela po těžké nemoci dne 10. března Na snímku s manželem Davidem. K 50 Tomáše Kafky Přítel a spolupracovník Židovských listů Tomáš Kafka se dne 20. května dožívá 50 let. Při této příležitosti připomínám, že jeho článek otištěný v Židovských listech Holokaust v Irsku aneb hrozně už bylo, vyvolal velkou pozornost. Irsko bylo během 2. světové války oficiálně neutrální, avšak nepřijalo jediného židovského uprchlíka z nacisty obsazených zemí Evropy a prezident Irska Eamon de Valera dokonce osobně vyslovil velvyslanci nacistického Německa v Irsku Eduardu Hempelovi soustrast nad smrtí Adolfa Hitlera. Ze životopisu Tomáše Kafky jen to nejdůležitější. Narodil se jako druhý syn Vladimíra a Olgy Kafkových. Otec germanista je známý především svými překlady Franze Kafky, Güntera Grasse, Heinricha Bölla a básníků Georga Trackla a Gotfrieda Benna. Přispíval také do časopisu Tvář. Matka Olga přednášela ruštinu na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Rodiče brzy zemřeli, otec v roce 1970, také matka v roce 1977 podlehla zákeřné nemoci. O Tomáše a o jeho o dva roky staršího bratra Štěpána se po smrti rodičů starala teta Alena, sestra Vladimíra Kafky. Tomáš Kafka je mužem, který nenechá přátele na holičkách. Je mužem více povolání básníkem, překladatelem, diplomatem, je ředitelem Odboru států střední Evropy na ministerstvu zahraničí a dříve zastával post velvyslance České republiky v Irsku. Básničky, nazval bych je aforismy je to takové krátké veršování, často s politickým či sportovním podtextem, píše stejně dobře česky, německy a anglicky. Všechny tyto jazyky ovládá stejně dobře, on sám ze skromnosti říká, že je ovládá celkem slušně, my tvrdíme, že je ovládá výborně. Jako překladatel německy píšících autorů, a to nejen Bernarda Schlinka, Martina Sutera a Hanse Magnuse Enzesbergera, se také zasloužil o to, aby české děti poznaly dvě klasické německé dětské knížky, kterými jsou Der Struwellpeter a Max und Moritz. V češtině vyšly pod názvy Heinrich Hoffmann: Ježipetr aneb Veselé historky a žertovné obrázky a Wilhelm Busch Max a Mořic. A ještě něco, co v životopisech Tomáše Kafky často chybí. Zasloužil se o vydávání časopisu Kafka, který byl časopisem pro střední Evropu, vydávaný Goethe Institutem od roku 2001 do roku Celkem vyšlo 16 čísel v němčině, češtině/slovenštině, polštině a maďarštině. Autoři článků byli hlavně ze zemí střední Evropy. Namátkou jmenuji několik autorů: Jako prvního uvádím Tomáše Kafku, který do časopisu nejen přispíval svými články, ale také překládal z češtiny do němčiny, např. básně Ivana Wernische. Dalšími autory časopisu Kafka byli např. Tomáš Halík, Györdy Konrád, Daniela Kapitáňová, Jiří Kratochvíl. Tomáš je sportovním fanouškem, jeho zájem se soustřeďuje především na fotbal a hokej, ve fotbale fandí Spartě, v hokeji Slavii. Jeho zásluhou vyšly česky fotbalové fejetony současného španělského spisovatele, fanouška Realu Madrid Javiera Maríase Divoši a citlivky. Fejetony vybral a sestavil německý autor Paul Ingendaay. Poznámku pro českého čtenáře napsal Tomáš Kafka a autorem závěrečného slova je Pavel Charvát, který sám o sobě tvrdí, že je depresivní a úzkostný slávista. Knížku doporučujeme jako povinnou četbu všem fotbalovým fandům. Tomáši, věrný příteli, až do 120! Těšíme se na další spolupráci s tebou. Denny Stecher

8 Strana 8 ŽIVOT KOLEM OBCÍ Projev prezidenta na Terezínské tryzně Scházíme se pravidelně v Terezíně, ne jenom proto, abychom si připomněli památku našich mrtvých, ať už zemřeli zde, nebo po transportu do koncentračních táborů. Myslím, že všichni chápeme Terezín jako varování. Varování před nenávistí. Tehdy to byla rasová nenávist, která rozdělovala lidi na Herrenvolk a Untermenschen, ale zažili jsme i nenávist třídní a v současné době k nám od jihu přichází vlna nenávisti náboženské. Největším spojencem nenávisti je podle mého názoru lhostejnost. Nikoli hrstka aktivních kolaborantů, ale velká část lidí, která nevnímá, co se kolem nich děje, a probudí se až příliš pozdě. Chtěl bych citovat výrok, který možná nikdy nebyl pronesen, možná že je jen literární fikcí, ale dokonale tuto lhostejnost vystihuje. Když zavírali Židy, neprotestoval jsem, protože jsem nebyl Žid. Když zavírali komunisty, neprotestoval jsem, protože jsem nebyl komunista. Když zavírali sociální demokraty, neprotestoval jsem, protože jsem nebyl sociální demokrat. Když zavírali katolíky, neprotestoval jsem, protože jsem nebyl katolík, a když zavírali liberály, neprotestoval jsem, protože jsem nebyl liberál. A když si přišli pro mě, nezbyl už nikdo, kdo by proti tomu protestoval. Dovolte, abych Vám připomněl, jako ilustraci pozdního probuzení, jednu scénu z filmu Michaila Romma Obyčejný fašismus. Tam jsou dva záběry. První asi z roku 1942 na hajlující obecenstvo při Goebbelsově projevu. A druhý asi z roku 1944, kdy patrně totéž nebo podobné obecenstvo zamračeně mlčí a komentátor ústy Miroslava Horníčka říká: Podívejte se, oni začali přemýšlet. Němci možná začali přemýšlet v roce 1944, když už bylo pozdě. My bychom měli přemýšlet a zbavit se lhostejnosti už teď. Třídní nenávist rovněž vedla k budování koncentračních táborů a vzpomínám si na fotografii jednoho z nich, kde bylo napsáno Prací ke svobodě, Arbeit macht frei. Možná že toho komunistického politruka ani nenapadlo, jak opakuje nacistické heslo. A dnes, jak už jsem již řekl, se setkáváme po nenávisti rasové a nenávisti třídní s náboženskou nenávistí, která opět dělí lidi do dvou skupin. Do skupiny věřících a do skupiny nevěřících, kam patří samozřejmě i ti, kdo vyznávají jinou víru než ideologové Islámského státu. Jaký je rozdíl mezi upalováním člověka v železné kleci nebo uřezáváním hlav koptských křesťanů zaživa a plynovými komorami? Můžete namítnout, že zatím jsou oběti Islámského státu daleko méně početné než oběti nacismu. Ano, ale zatím. A jak dlouho ještě? Kromě toho jeden podstatný rozdíl tady je. Nacismus své vyhlazovací tábory utajoval, umisťoval je do odlehlých oblastí Osvětim, Majdanek, Sobibor, Treblinka a další. Islámští teroristé své sadistické krutosti zveřejňují na profesionálních videonahrávkách a chlubí se jimi. Reagovat na tento pokus o návrat do středověku pouhými demonstracemi, pouhými protestními manifestacemi, zdaleka nestačí. Zejména, když si uvědomíme, že vůdce Islámského státu Bagdádí nedávno vyzval všechny muslimy, aby se k němu připojili. A když si uvědomíme, že tisíce mladých Západoevropanů se dobrovolně hlásí mezi džihádisty, třebaže mají jiné kulturní kořeny. Přál bych si tedy, abychom našli odvahu zbavit se lhostejnosti, zbavit se strachu, neříkat, že u nás ještě o nic nejde, protože nejsme New York, nejsme Londýn, nejsme Madrid, nejsme Paříž, nejsme Kodaň, ale když budeme zbabělí, možná jednou budeme. Chtěl bych vyzvat k aktivní obranné akci proti základnám teroristů Islámského státu a jeho poboček, v nichž se možná už dnes cvičí ti, kdo mohou napadnout teroristickými útoky naši zemi. Chtěl bych vyzvat, abychom právě při uctění památky mrtvých z Terezína nedopustili další mrtvé, další oběti, abychom už nikdy nedopustili nový Terezín. Terezín, 17. května Ať žije sporťák Denny! Před 75 lety se narodil Denny Stecher, vážený člen naší redakce. Spatřil světlo světa ve velmi dramatických dobách. Jeho otec byl zařazen do prvního evropského transportu, který měl namířeno do Niska, a nikdy svého jediného potomka ani nespatřil. Zahynul neznámo kde. Matce se s malým Dennym dařilo za války ukrývat. Denny nešel ve šlépějích svého otce, aby se stal váženým lékařem, ale věnovat se technice. Vystudoval vysokou školu dopravní a elektrotechnickou. Vyučoval na střední škole a zastával různé funkce technických odborníků. Jeho velkou zálibou byl vždy sport, knihy a politika. Těmto tématům se věnuje i na stránkách ŽL. Jako jeden z mála měl v době Slanského procesů bar micva a byl duchovním Jerusalémské synagogy i v dobách normalizace, kdy StB monitorovala náboženský život. Před listopadem 1989 po pokračujících úředních perlustracích emigroval se svou manželkou ze socialistického Československa do SRN, kde se uplatnil jako odborník na optická vlákna a kabely. V posledních letech se aktivně zapojil do práce redakce a účastní se i regionálních cest po židovských památkách. Celá redakce mu přeje ad mea veasrim šana!!!

9 Strana 9 ŽIVOT KOLEM OBCÍ Ukradený pinkas ze Židovského muzea zajištěn v Izraeli Ráno ve čtvrtek 2. dubna zasahovala speciální jednotka izraelské policie v soukromém domě ve městě Petach Tikva, aby zajistila manuskript ukradený před osmi lety ze Židovského muzea v Praze (ŽM). Česká televize uvedla, že izraelská policie zadržela pět lidí, kteří se pokoušeli historickou archiválii prodat na internetu. S návratem cenného historického dokumentu má pomoci i česká diplomacie. Překupnický gang v kaftanech Hebrejsky psaný rukopis o správních záležitostech židovské obce v Kyjově z let (tzv. pinkas) byl ukraden z badatelny archivu ŽM dne 30. ledna Prahu tehdy navštívili dva ultraortodoxní členové překupnického gangu. Nejprve si cenný dokument, jehož hodnota na trhu přesahuje půl milionu korun, v klidu prohlédli. Při druhé návštěvě jej zaměnili za jiný text a díky zběžné kontrole pracovnice muzea kyjovský pinkas vynesli ze střežených prostor. Dle tiskové zprávy ŽM přišel zásah izraelské policie v době, kdy ŽM stálo před podpisem dohody o vydání rukopisu a jeho navrácením do svých fondů. Muzeum si přesto velice váží spolupráce policejních složek a věří, že s jejich pomocí se proces repatriace rukopisného fragmentu ještě významně uspíší, stojí v prohlášení. Kradený rukopis v nabídce aukční síně Několik let pohřešovaný rukopis evidovaný v mezinárodní databázi uloupených uměleckých předmětů vedené Interpolem objevili pracovníci ŽM v lednu letošního roku v nabídce izraelské aukční síně Asufa. Po ověření veškerých detailů a skutečnosti, že se jedná o pohřešovaný rukopis, ŽM požádalo aukční síň o jeho stažení z prodeje a navrácení. ŽM má k dispozici kompletní kopii kyjovského pinkasu a rovněž i Hebrejská národní knihovna v Jeruzalémě vlastní mikrofilm svazku, takže bylo možno jednoznačně prokázat, že stránky nabízené v aukci jsou z kradeného rukopisu. Nález byl současně ohlášen i české policii se žádostí, aby o něm uvědomila Interpol a požádala své izraelské kolegy o pomoc při zajištění rukopisu. Pracovníci ŽM od ledna pokračovali v jednání s aukční síní Asufa a právním zástupcem držitele kradené archiválie. Při tom vyšlo najevo, že v aukční nabídce byla pouze část původně odcizeného rukopisu, který patrně již pachatelé krádeže vyňali z jeho původní kožené vazby. ŽM nechtělo nad rámec tiskové zprávy upřesnit žádné informace. Není tedy zřejmé, zda se podaří dostat zpět do Prahy celý kyjovský pinkas ani kdy se vrátí alespoň jeho zajištěná část. Nebylo ani možné ověřit, do jaké míry ŽM informovalo o krádeži v roce 2007 partnerské orgány Federace židovských obcí a pražské židovské obce. TJ SBOR RIMON HLEDÁ DĚTSKÉ TALENTY Židovská liberální unie rozšiřuje svůj pěvecký sbor Rimon o další děti od 10 do 15 let. V desetičlenném souboru je dosud 8 dospělých. Rimon vystupuje již tři roky s židovskými písněmi především na oslavách svátků. Vítány jsou děti motivované, hudebně nadané a schopné pracovat s fonetickým přepisem hebrejských textů, eventuálně s hebrejským textem. Bližší informace na anawa@seznam.cz.

10 Strana 10 ŽIVOT KOLEM OBCÍ Židé na Gibraltaru Gibraltar je osídlován od pravěku. Židé ho pravděpodobně obývali od dob diaspory, ale jejich přítomnost v té době není dostatečně doložena. Během španělské rekonquisty byl Peňón, později anglicky the Rock, jak se Gibraltar nazývá, dobyt na Maurech v roce K definitivnímu vyhnání Židů a Maurů došlo po ukončení rekonquisty o třicet let později. Tehdy Isabela Kastilská a její manžel Fernando II. Aragonský vydali edikt, podle něhož všichni Mauři a Židé museli opustit Pyrenejský poloostrov, tedy i Gibraltar. Podle dochovaných zpráv utekli španělští Židé převážně do Marockého království. Někteří pokračovali dál, jiní se tam usadili. Otec mi vypravoval, že v druhé polovině čtyřicátých let minulého století byl členem obchodního jednání s Turky. Když nechtěli, aby jim někdo rozuměl, hovořili mezi sebou nesrozumitelným jazykem ladino, středověkou španělštinou, kterou si po celou dobu udržovali spolu s klíči od svých španělských domovů. V roce 1992, tedy šest set let od vyhnání Židů z poloostrova, se král Juan Carlos jinověrcům omluvil. Současně zrušil zákaz vstupu Židů do Španělského království. Mezitím v roce 1705 dobyla Gibraltar anglo-holandská vojska. Španělé je odřízli od zbytku pevniny v domnění, že se vzdají, neboť na Skále není pramen vody. Angličané však nebyli úzkoprsí a spojili se s blízkým Marokem, kde nakupovali nejen vodu, ale i potraviny. To byla příležitost pro sefardské Židy v Maroku, kteří byli zdatnými obchodníky. Přátelské styky s Marokem se prudce zhoršily v roce 1713 po Palestinci se v polovině března dozvěděli zprávu, kterou nechtěli slyšet jejich milovaného vůdce Jásira Arafata neotrávilo radioaktivní polonium podané rukou izraelských vrahů, jak o tom byli přesvědčeni společně s jeho vdovou. Právě takové polonium zabilo v roce 2006 ruského špiona Alexandra Litviněnka v Londýně. Arafat zemřel v pařížské vojenské nemocnici v listopadu 2004, která však na žádost vdovy nikdy neuvedla příčinu úmrtí ani neprovedla pitvu. Teprve osm let podpisu Utrechtské smlouvy, která ukončila válku o španělské dědictví. V článku X. této smlouvy, kterou mimo jiné přecházel Gibraltar pod britskou korunu, se říká: J. M. britská královna na naléhání katolického krále souhlasí a vyhovuje jí, že z žádného důvodu nedovolí, aby se Židé nebo Mauři usídlili nebo nalezli domov ve zmíněném městě Gibraltar, a že nedovolí vstup ani přijetí válečným lodím Maurů do přístavu tohoto města, což by mohlo narušit spojení se Ceutou nebo zamořit Maury španělské pobřeží; a protože existují smlouvy, svoboda plavby a časté obchodní styky mezi britskými vazaly a některými regiony na africkém pobřeží, je pochopitelné, že nelze odepřít vstup do gibraltarského přístavu Maurům a jejich obchodním lodím. J. M. královna Velké Británie slibuje, že obyvatelům zmíněného města Gibraltar umožní svobodně vyznávat římsko-katolickou víru. Marocko-britské nepřátelství netrvalo dlouho. Rok po podpisu Utrechtské smlouvy dohodly 22. července 1714 obě strany smlouvu o míru, přátelství a obchodu. Není divu, že Španělé neuvolnili blokádu Gibraltaru. 13. ledna 1721 pak byl do britsko-marocké smlouvy včleněn VII. článek, který praví, že poddaní vládce Fezu a Maroka, Židé a Mauři sídlící v dominiích království Velké Británie, mají stejná práva jako Britové v Berbersku. Začátek 18. století znamená nové přistěhovalectví Židů na Gibraltar. potom přišla katarská televize Al-Džazíra s obviněním z otravy poloniem-210. Podle tvůrců dokumentárního filmu našli švýcarští vědci zbytky polonia na Arafatových šatech, které jim půjčila jeho manželka Suha. Ta toto zjištění označila za zločin století a podala ve Francii žalobu na neznámého pachatele. Obvinění se okamžitě chytila i palestinská samospráva, která prohlásila, že vždycky věděla, že Arafata otrávil Izrael. Jeden její představitel konstatoval, že není jediný palestinský vůdce, kterého Jinde na Pyrenejském poloostrově pobývat nesměli. Britská enkláva má pouhých 6.5 km 2. Má sice necelých třicet tisíc obyvatel, ale je pátým nejzalidněnějším územím na světě. V polovině 18. století, když byla na Skále postavena první synagoga, představovala židovská komunita kolem šesti set členů. Odpovídalo to třetině civilních obyvatel. Dnes je její počet přibližně stejný, ale odpovídá už jen dvěma procentům obyvatel Gibraltaru. Španělé se v posledních třech stoletích snažili několikrát získat Gibraltar zpět pod svou nadvládu. V minulosti vojensky, dnes přesvědčováním tamních obyvatel. Nikdy se jim to nepodařilo. Je to podobné jako v příběhu s britskými Falklandami a argentinskými Malvínami. Gibraltar (čti džibraltar, nebo chibraltar) jednou se jedná o ropu v okolí ostrovů, podruhé o strategickou pozici při vstupu do Středozemního moře. Občané si váží britských ochranných křídel. Mají se lépe než ve Španělsku nebo v Argentině. Jako občané zámořských území mají i několik výhod oproti obyvatelům Británie. A Židé mají ještě jeden zvláštní důvod. Po tři sta let nemuseli ze Skály utíkat. Za druhé světové války byli sice všichni civilisté, samozřejmě včetně Židů, z Gibraltaru evakuováni, ale poté, co pominulo válečné nebezpečí, se mohli vrátit v poklidu do svých domovů. Karel Wichs Konečný verdikt: Jásir Arafat nezemřel na otravu poloniem Izrael nezabil, a jiný upřesnil, že židé přece otrávili i proroka Mohameda. A tak samospráva rozbořila honosné a nákladné Arafatovo mauzoleum v Ramalláhu, dala exhumovat jeho ostatky a odebrala vzorky kostní dřeně. Pak o jejich analýzu požádala hned tři mezinárodní týmy ruský, švýcarský a francouzský. Izrael nařčení vždycky odmítal s tím, že neměl důvod Arafata likvidovat. Palestinský předák byl izolován ve svém sídle Dokončení na str. 11

11 Strana 11 ŽIVOT KOLEM OBCÍ Rabínská sebeobrana na pražské konferenci Poslední únorový týden se v pražském hotelu King David konalo výroční setkání organizace European Jewish Association (EJA), které do hlavního města České republiky přivedlo stovku evropských komunitních rabínů. Ředitel EJA, rabín Menachem Margolin, se již dříve nechal v reakci na nárůst násilných antisemitských útoků v Evropě slyšet, že Židé se musejí umět bránit, když je neochrání vlády. Na rabínskou konferenci, jež se tradičně věnovala problémům, s nimiž se rabíni ve svých komunitách potýkají, bylo pro mnohé překvapivě zařazeno i téma sebeobrany a poskytnutí první pomoci. Na začátku praktického cvičení bylo mezi mladé i staré rabíny rozdáno několik nožů. Některým to přišlo k smíchu, ale většina přítomných přistupovala k nácviku velmi vážně, protože všichni měli na paměti lednový smrtelný útok v pařížském košer obchodě a únorovou vraždu ostrahy v Kopenhagenu. Když vidíme úroveň antisemitismu v Evropě, když vidíme nenávist v Evropě, když vidíme nedostatek odhodlání evropských vlád postavit se antisemitismu a teroru, pak nejsme překvapeni, že dochází k útokům, řekl rabín Margolin. Proto bylo na program letošního setkání zařazeno i několik zcela základních nácviků. Podle Margolina se EJA obrátila na evropské vlády s výzvou k akcím na ochranu Židů v Evropě, ale z důvodu vlažné reakce se rozhodli připravit trénink Praze a později i na dalších místech. Všechny židovské instituce v Evropě by měly být hlídány policií 24 hodin denně, myslí si Margolin. Jestliže policie není schopna poskytnout ochranu, pak by ochránci, kteří zajišťují bezpečnost židovských organizací, měli mít povoleno nosit zbraně. Binyomin Jacobs (66), vrchní rabín Nizozemí, cvičení sebeobrany vítá. Je to velmi důležité. Jsem za to moc rád. Rád a smutný, že je to potřeba, uvedl Jacobs. Jeho dům byl v posledních letech napaden pětkrát. Naposledy mu útočníci cihlami rozbili okna v červenci. TJ Dokončení ze str. 10 v Ramalláhu, duševně nebyl příliš při síle a na palestinské dění měl tou dobou už jen minimální vliv. Odborníci na radioaktivitu navíc připomínali, že poločas rozpadu polonia-210 je 138 dní, a jeho zbytky se tak těžko mohou najít po osmi letech. A kdyby se skutečně nacházely na Arafatových oděvech, jak tvrdila Suha, musela by být otrávena i ona. Trvalo rok, než výsledky zveřejnili Rusové žádné stopy po poloniu nenašli a další testy neplánovali. Arafat podle nich zemřel přirozenou smrtí. Novou naději dodala Palestincům koncem roku 2013 zpráva švýcarské laboratoře v Lausanne, která přítomnost polonia ve vzorcích DNA připustila, ale odmítla z toho vyvodit, že Arafata zabilo. Podle ní byly testy nejednoznačné. V polovině března dospěl ke konečnému závěru i francouzský tým zcela vyloučil, že Jásir Arafat zemřel na otravu. Vyšetřovatelé nezjistili žádné náznaky, že by jeho smrt neměla přirozenou příčinu, a stopy polonia v Arafatových kostech přičetli výskytu radonu v jeho hrobce. Palestinci ani Suha Arafatová tak už pro své tvrzení nemají odbornou oporu. To ovšem neznamená, že hluboce zakořeněný názor, že Arafata zlikvidoval Izrael, nebude přežívat dál. Izraelci se domnívají, že zemřel na AIDS. Jestli je to pravda, nebyla to smrt hodná zbožňovaného vůdce, zatímco vražda z rukou nepřítele vypadala mnohem lépe. Palestinci pro jistotu vytvořili vlastní vyšetřovací komisi, která letos v únoru oznámila, že už ví, kdo Arafata zabil Izrael. Jen ještě nezná konkrétního pachatele a dál po něm pátrá. Výsledky mezinárodních týmů však možná utvrdí Suhu Arafatovou v jejím původním přesvědčení, že manžela zavraždili představitelé palestinské samosprávy. Dobré vztahy s nimi nemá vedou spolu dlouhodobý spor o to, kam zmizely miliony dolarů z Arafatových bankovních kont. Gita Zbavitelová, ČRo

12 Strana 12 ŽIVOT KOLEM OBCÍ Vzpomínka na Přemysla Pittra a Karla Rašku Tomáš Jelínek ze SAŽ (vlevo), ředitelka NPMK Markéta Pánková (NPMK) a Jaromír Krejčí z MŠMT (foto archiv NPMK) Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského, Spolek akademiků Židů a Nadační fond Přemysla Pittra a Olgy Fierzové zorganizovaly na čtvrtek 14. května slavnostní shromáždění u příležitosti 70. výročí konce druhé světové války, které připomnělo výjimečné činy humanisty Přemysla Pittra a epidemiologa Karla Rašky. Setkání v přednáškovém sále muzea se zúčastnila necelá stovka hostů. Byly mezi nimi i Pittrovy děti Pavel Kohn, Judis Urbanová a Hans Wunder, ale i Raškova spolupracovnice Eva Aldová, která je světově uznávanou mikrobioložkou. Program byl zaměřen na připomenutí Pittrovy akce Zámky, kde našly svůj poválečný domov stovky židovských sirotků, ale i opuštěných německých dětí. Profesor Zleva Hans Wunder, Pavel a Rut Kohnovi, Judis Urbanová (foto archiv NPMK) Karel Raška z USA zavzpomínal na události, kdy jeho otec organizoval Českou pomocnou akci terezínským vězňům, kdy skvrnitým tyfem onemocněli lidé v tzv. ghettu a na Malé pevnosti. Poprvé zde byla veřejně připomenuta i zásadní role Raškovy manželky, která osobně přesvědčila Rybalka, aby do Terezína vyslal potřebnou lékařskou pomoc Rudé armády. MACHOL Čechia 2015 Mezinárodní seminář izraelských lidových tanců Využijte jedinečné příležitosti intenzivní výuky izraelských lidových tanců a neopakovatelné atmosféry. Seminář s profesionálními učiteli z Izraele se koná od 22. do v Nymburku, v případě zájmu proběhne také jednodenní přípravný kurz pro začátečníky v Praze. Bližší informace na besamim@volny.cz, tel.: Ministr Jurečka zvažuje ukončení výjimek na rituální porážky Ministr zemědělství Marian Jurečka (KDU- -ČSL) se v rámci interpelací v poslanecké sněmovně vyjádřil k problematice košer a halal porážek. Chce v příštích měsících vést diskusi se zástupci muslimské a židovské obce o případných změnách při porážení velkého dobytka. A na rovinu říkám, v řádu jednoho dvou měsíců chci ukončit jednání, jestli budeme schopni nalézt kompromisní řešení tak, abychom dokázali naplnit to, aby porážka byla minimálně bolestná, anebo potom v tomto případě zvažuji opravdu vážně ukončení těchto výjimek, prohlásil Jurečka. Ministr si nechal k celé věci zpracovat posudek od Veterinární univerzity v Brně, aby měl jasné odborné vyjádření. Ministr nevidí problém u porážek menších zvířat. Ten proces spočívá v tom, že v okamžiku, kdy přeříznu krční tepny, dojde ke ztrátě tlaku v krevním řečišti a dochází k celkovému šoku a vlastně paralyzaci centrální nervové soustavy. Standardně k tomu dochází v řádu několik sekund, maximálně desítek sekund, uvedl Jurečka. Podle jeho názoru je to obdobné jako při užití omráčení elektrickým proudem. V případě dobytka velkého skotu je podle ministra situace jiná. Tady nejsou jen krční tepny, ale jsou zde i páteřní tepny, které právě v ten okamžik v případě halal a košer porážky, ten, kdo provádí porážku, nepřetne, protože se nesmí dotknout kosti, a v ten okamžik dochází k určitému prokrvování mozku, a tudíž centrální nervová soustava není paralyzována poměrně rychle, vysvětlil své pochyby Jurečka. redakce

13 Strana 13 Newyorský soud vynesl v pondělí 23. února historický verdikt, který může mít značné důsledky pro palestinskou samosprávu. Podle něj je spolu s Organizací pro osvobození Palestiny (OOP) přímo zodpovědná za teroristické útoky za druhé intifády v Izraeli a musí jejich obětem zaplatit 218,5 milionu dolarů. Proces se zabýval jen šesti konkrétními atentáty v Jeruzalémě v letech 2002 až 2004, při nichž zahynulo 33 lidí a přes 450 dalších bylo zraněno; celkem si druhá intifáda vyžádala přes tisíc izraelských životů. Mezi oběťmi a raněnými byli i držitelé amerického občanství, kteří teď požadovali odškodné ve výši 350 milionů dolarů, přestože pachatelé a strůjci útoků byli odsouzeni izraelskými soudy. Žádat náhradu za újmu způsobenou teroristickým útokem v zahraničí Američanům umožňuje takzvaný protiteroristický zákon, který rovněž dovoluje, aby se výše odškodného ztrojnásobila. Oběti tak mohou nakonec získat až 655 milionů dolarů. Obhajoba Palestinců tvrdila, že neexistují žádné důkazy, že by jejich vedení útoky podporovalo či organizovalo. Obžaloba však předložila interní dokumenty palestinské samosprávy, z nichž vyplývá, že samospráva atentáty připravovala a financovala, a dokonce dodnes vyplácí renty jejich pachatelům v izraelských věznicích a jejich rodinám, stejně jako příbuzným atentátníků, UDÁLOSTI Přelomový verdikt o odpovědnosti palestinského vedení za terorismus Dne 24. února přinesla ČTK zprávu, že spor o vlastnictví takzvaného pokladu Welfů, dědiců původních židovských majitelů, míří před americký soud. Právník dědiců Markus Stötzel ČTK řekl, že jeho klienti podali žalobu na Německo v USA a žádají vrácení uměleckých předmětů, které původní vlastníci byli nuceni prodat v roce 1935 nacistům. Nadace pruského kulturního dědictví, která poklad v odhadované hodnotě 250 až 300 milionů dolarů spravuje, vyjádřila nad krokem dědiců překvapení. Poklad Welfů obsahuje čtyři kteří při činu zahynuli. Obžaloba prokázala, že výplaty nařídil Jásir Arafat. Současný předseda samosprávy Mahmúd Abbás sice násilnosti veřejně odmítá, ale zároveň k nim podněcuje protiizraelskou propagandou, oslavováním atentátníků jako mučedníků a vyplácením rent stovkám teroristů samospráva má na to dokonce speciální ministerstvo pro záležitosti vězňů. Verdikt bude zřejmě mít řadu důsledků. Může například ovlivnit americký soudní proces proti Arabské bance, v němž požaduje odškodnění na 300 obětí útoků, které za druhé intifády provedl palestinský Hamás. Arabská banka i palestinská samospráva s OOP se dlouho snažily procesy zmařit tvrzením, že americké soudy nemají jurisdikci takové případy soudit, ale padlo rozhodnutí, že podle protiteroristického zákona mají. V září soud vynesl verdikt, že Arabská banka s Hamásem vědomě obchodovala, a tudíž financovala terorismus, a v květnu má být určena výše odškodného. Rovněž bude obnoven soudní proces, v němž americké oběti palestinských útoků žádají odškodné po britské Národní westminsterské bance posílala peníze palestinské organizaci Interpal, kterou Spojené státy v roce 2003 prohlásily za teroristickou. Pondělní verdikt může mít negativní dopad i na postavení Palestinců u haagského tribunálu a mezinárodní podporu jejich tamější žalobě proti izraelským politikům, velitelům a vojákům kvůli údajným válečným zločinům během loňské války v pásmu Gazy. Samospráva vždycky tvrdila, že za intifády prováděl teroristické činy jen Hamás, ale americký soud nyní potvrdil, že terorismus byl oficiální politikou palestinského vedení, které jej plánovalo a financovalo. Očekává se, že samospráva a OOP se proti rozsudku odvolají. Pokud by palestinské vedení skutečně muselo obětem zaplatit, byla by to další rána v jeho katastrofální finanční situaci. Deficit samosprávy letos překročí dvě miliardy dolarů a izraelská vláda jí navíc v odvetě za žalobu v Haagu v únoru nevyplatila asi 140 milionů dolarů z výnosů z cel a daní, které pro ni vybírá, a zřejmě je nevyplatí ani v březnu. Právní zástupkyně amerických obětí, ředitelka izraelské nevládní organizace Šurat HaDin Nicana Daršan-Lajtner, ovšem poznamenala, že když má samospráva dost peněz na renty vězněných teroristů, má je i na odškodnění jejich obětí. Izraelská vláda, která se na soudním procesu nijak nepodílela, verdikt uvítala. Podle ministra zahraničí Avigdora Libermana ukázal to, co se všeobecně ví, ale mnoho lidí na světě vědět nechce. Gita Zbavitelová, ČRo Spor o restituci pokladu Welfů míří před americký soud desítky církevních a uměleckých předmětů z 11. až 15. století. Jsou mezi nimi vzácné relikviáře. Spor trvá už sedm let a dědicové se nyní rozhodli obrátit na americký soud, protože dle Stötzela není v Německu dostatečná právní základna pro řešení restitucí kulturních předmětů, které nacisté zabavili nebo pod tlakem vykoupili. Washingtonské principy dohodnuté v 90. letech zde nemají právní závaznost, jsou to jen doporučení, která apelují na morální stránku věci, řekl pro ČTK Stötzel. Pokud by se podařilo přesvědčit americký soud, že se má zabývat žalobou proti Německu, pak by to byl důležitý precedent i pro restituční kauzy v České republice. Nadace pruského kulturního dědictví již ve svém vyjádření zpochybnila americkou jurisdikci. V uplynulých letech měla spor vyřešit nezávislá poradní komise, která měla posoudit, zda byl prodej v roce 1935 dobrovolný. Komise loni v březnu podpořila názor nadace, že poklad Welfů byl získán legálně. redakce

14 Strana 14 UDÁLOSTI Z projevů Čeňka Růžičky na pietním setkání v Letech u Písku V Aušvitzu je velký dům, a tam sedí můj milý, sedí, sedí, hořce pláče a na mě si nevzpomene. Ó ty černý ptáčku, dones dopis mojí milé, dones dopis mojí milé, že jsem vězněn v Aušvitzu. V Aušvitzu je velký hlad, není ani kousek chleba a blokový je velká zrůda. Až já jednou domů přijdu, blokového vyhledám, velkou zlost na něj mám. Čeněk Růžička při projevu na tradičním pietním setkání v Letech u Písku, který Výbor pro odškodnění romského holokaustu každoročně organizuje 13. května. (foto archiv VPORH) Tak to jsem, vážení, citoval slova romského žalozpěvu, který si vězňové složili v nacistickém vyhlazovacím táboře Osvětim a který jste si v přednesu paní Pavlíny Matiové spolu s českou hymnou právě poslechli. Krásný den přeji. Někteří již víte, že v terminologii věznitelů cikánský tábor, zde u obce Lety, jehož obětem dnes vzdáváme úctu a jehož původní místo je již téměř 40 let překryto velkovýkrmnou vepřů, vznikl v roce 1942 na přání německých nacistů. A zrovna tak již dnes není tajemstvím, že byl řízen protektorátní vládou, že v něm rodiny Romů a Sintů hynuly pod dozorem českých dozorců a že ti z vězňů, kteří tábor přežili, putovali do vyhlazovacího tábora v polské Osvětimi. Ostatně vrcholných politiků, kteří o spoluvině protektorátních Čechů v tomto ohledu veřejně hovoří, v poslední době přibývá. To je možno považovat za jistý posun v pravdivém popisu skutečností. Co bylo příčinou smrti tak velkého počtu Romů zde v Letech, když víme, že věznění Romové zároveň byli českými občany? Jistě, protektorátní vláda musela přání německých nacistů splnit, jejich přání bylo skutečně pro vládu rozkazem, jehož nesplnění nepřicházelo v úvahu. Za jehož nesplnění hrozily popravy. Ano, potud se dá postup tehdejší vlády pochopit. Avšak těžko mohu pochopit podmínky života romských rodin zde v táboře, když vím, že byly v kompetenci protektorátního ministerstva vnitra. Úředníci věděli, co se s Romy nacisté chystají provést, a rozkaz k mučení Romů v táboře neexistoval. Dalo by se tedy čekat, že se dozorci budou k vězňům chovat ohleduplněji. Ale ne, z autentických výpovědí vězňů, kteří tábor přežili a kteří přežili i Osvětim a další koncentráky a mohli srovnávat, je zřejmé, že přeživší Romové nečinili rozdíl mezi těmito typy koncentráků. V Letech a v obdobném táboře na Moravě v Hodoníně u Kunštátu, stejně jako v Sobiboru, v Terezíně, Sachsenhausenu, v Majdanku, v Osvětimi totiž zuřila nenávist až za hrob. Předsudky a z nich vzešlá bezbřehá nenávist k národům Židů a Romů, jako i přání udělat si ze Slovanů otroky za vidinou zbohatnutí německého národa byly důvodem pro vyvraždění tak velkého počtu lidí. Mučení a te- rorizování, namáhavá práce, nedostatečná strava, katastrofální hygienické podmínky, to vše bylo součástí každodenního života ve všech nacistických táborech bez rozdílu. Vězni byli nuceni bezmocně přihlížet, jak jejich blízcí umírají hlady, týráním nebo podléhají nakažlivým nemocem. Ve zdejším letském koncentráku z 1308 vězněných zde oficiálně zahynulo 327 Romů včetně 241 dětí. V táboře se narodilo 36 novorozenců, přežil jenom jeden. Ostatní směřovali do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. V dalším táboře se stejným zaměřením v Hodoníně u Kunštátu věznili Romy z Moravy. V tomto koncentráku z 1375 internovaných 207 zahynulo. Přeživší stejně tak jako z tábora Lety po 9měsíčním věznění transportovali do Osvětimi, kde vlivem nelidských životních podmínek rychle hynuli. Část Romů, zvláště těhotné ženy a dvojčata, byla vystavena bestiálním pokusům dr. Mengeleho. Tábor tak přežili jen ti z Romů, ve kterých nacisté viděli pracovní sílu. Ti byli transportováni do jiných koncentračních táborů. Z přibližně vězňů z celé Evropy, kteří prošli tzv. cikánským táborem v Osvětimi a dalšími koncentráky, jich 90 % zahynulo. Posledních 2900 osvětimských vězňů, většinou ženy s dětmi a starci, zahynulo z 2. na 3. srpna 1944 v osvětimských plynových komorách. Dne osvobození tohoto tábora, tedy tábora smrti, se tak nedočkal žádný Rom. Válka tak v různých částech světa, kde zuřila, přinesla smrt Romů a Sintů. Dámy a pánové, právě letos si připomínáme 70leté výročí osvobození národů od německých nacistů a zároveň osvobození přeživších vězňů vyhlazovacích táborů, jako byl právě osvětimský. Ten, jak víme, se stal symbolem zvěrstev všech nacistických táborů a byl osvobozen statečnými ruskými vojáky. A zrovna tak jiné koncentráky a jiné části Evropy zase byly osvobozeny statečnými americkými vojsky a všichni společně s armádami Spojenců tvořili sílu, která byla schopna Evropu od tyranie tzv.

15 Strana 15 UDÁLOSTI vyvoleného německého národa a jeho spojenců osvobodit. Vážení přítomní, vzdejme minutou ticha čest všem obětem nacismu, vzdejme minutou ticha hold statečným osvoboditelům bez rozdílu. Vzdejme čest a hold všem těm, kteří se za cenu nesmírných lidských obětí postarali o to, aby se svět snad navždy ubíral humánnějším směrem. A na to nikdy nezapomeňme. My Romové tomu nerozumíme! Závěrečný proslov Genocida Sintů a Romů vykazuje tytéž znaky jako genocida Židů byla provedena ze stejného rasového šílenství, se stejnými záměry, s cílem plánovitě vyhladit etnikum se vším všudy. Postihla děti, dospělé i starce v celém prostoru ovládaném nacisty. Lidé byli vražděni systematicky, rodina po rodině. Tak to jsem právě citoval slova bývalého německého prezidenta Romana Herzoga, se kterými vystoupil na významném fóru v roce 1997, a těchto slov si 12milionový romský národ opravdu váží. Pan Herzog na jednu rovinu postavil holokaust Romů a holokaust Židů. Jak někteří z vás víte, problematikou odškodňování Romů za dobu nacismu se zabývám od roku 1970, systematičtěji se vznikem našeho Výboru, tedy od roku Naše organizace byla u všech odškodňovacích procesů, které se ve vztahu k Romům do dnešní doby uskutečnily. Se znalostí problému musím s rozhořčením poznamenat ne vše se dařilo tak, jak bychom vzhledem k morálním, ale i zákonným aspektům očekávali. Romský holokaust je neustále umenšován, některé typy odškodňování Romů na rozdíl od odškodňování Židů neprobíhají, místo vražd stovek našich lidí hyzdí prasečinec, výzkum a zveřejňování toho, co se Romům a Sintům za nacismu stalo, se děje jen sporadicky. V tomto ohledu si Židé počínají opravdu příkladně. A máme se od nich co učit. Oprávněné majetkové kompenzace mají za sebou, odškodňování celkem úspěšně proběhlo, místa skonu jejich obětí jsou udržována v důstojném stavu a s předsudky vůči nim trpělivě a systematicky bojují odhalováním a zveřejňováním za nacismu prožitých hrůz. My bohužel nemáme pro tento typ výzkumu vzdělané lidi a nemáme finanční prostředky. Vzhledem k současným vypjatým vztahům mezi většinou a romskou menšinou se přimlouvám za to, aby se ve spolupráci s lidmi, kteří se genocidou Romů zabývají, takto zaměřenému výzkumu a zveřejňování infor- Letecký snímek, na němž je vidět památník v Letech a prasečák. (foto archiv VPORH) mací systematicky věnovaly instituce státu. Vážení, já zde každý rok připomínám hanobení místa vražd našich lidí prasečí farmou. Nebude tomu jinak ani v tomto roce. Protože vepřince se na místech koncentráků nestavějí. To je v civilizovaném světě nepřijatelné. Takto se chovají jenom neznabozi. V Letech naši lidé umírali pod správou protektorátních Čechů, přesto na místě, kde tábor stál, byl v režii tohoto státu postaven vepřinec. Od převratu jsou české vlády evropskými poslanci vyzývány k nápravě. A pořád se nic neděje. Dámy a pánové, rozumíte tomu někdo? My Romové tomu nerozumíme. Záležitosti piety mají v naší kultuře výsadní postavení. Daniel Herman ve Flossenbürgu V neděli 26. dubna se konala v Bavorsku v blízkosti českých hranic vzpomínka na osvobození koncentračního tábora Flossenbürg americkou armádou před 70 lety. Hlavním řečníkem byl mluvčí přeživších vězňů Jack Terry, který zde byl vězněn jako 14letý od roku 1944 až do osvobození. Jeho rodiče, polští Židé, zahynuli v koncentračních táborech. Jakuba (Jerryho) se ujal důstojník americké armády a vzal ho s sebou do USA. Jack Terry se zasloužil o to, aby se na utrpení vězňů v koncentračním táboře Flossenbürg nezapomnělo a že mladá generace toho musí být zárukou. Dalšími řečníky byli Monika Grütters, spolková ministryně kultury, Horst Seehofer, ministerský předseda Bavorska, a Daniel Herman, český ministr kultury. Ten ve svém projevu, který pronesl německy, připomněl Němcům, že nacisté by své zločiny nemohli provést bez tzv. mlčící většiny. Kolos zla by bez nich nemohl existovat. Dědeček Daniela Hermana byl zavražděn v koncentračním táboře Mauthausen těsně před koncem války dne Jack Terry zdůraznil, že po válce Němci koncentrák srovnali se zemí, aby se na něj zapomnělo. Teprve v roce 1979 na nátlak bývalých vězňů se to změnilo. Jack Terry poděkoval bavorské i spolkové vládě, že na tomto místě umožnily vybudování památníku na umučené vězně. Denny Stecher

16 Strana 16 UDÁLOSTI Je potřeba systematický a koordinovaný boj se základy terorismu Vystoupení prezidenta Miloše Zemana na AIPAC Policy Conference Šalom. Pane Horowitzi, drazí přátelé. Premiér Netanjahu před rokem řekl, že Česká republika je nejlepším přítelem Izraele v Evropě. Jsem šťastný, že se s nejlepšími přáteli Izraele setkávám i v Americe. Ano, čas od času je důležité si připomenout historii, já však dnes budu, co se historie týče, stručný. Dovolte, abych připomněl pouze dodávku zbraní a letadel do Izraele v roce 1948 a abych vzpomněl české letce, kteří cvičili letce z Izraele. Jedním z těch letců byl izraelský prezident, pan Weizman. Dnes však čelíme budoucnosti, a to je daleko důležitější. Roste vlna takzvaného mezinárodního terorismu, já ale vždycky říkám islámského terorismu. Proto musíme učinit dva kroky, abychom s touto vlnou mohli bojovat. První fází jsou samozřejmě projevy solidarity. Všichni známe proslulý slogan: Ich bin ein Berliner. Nyní musíme אני יהודי Žid. všichni říct: Já jsem To ale nestačí. Ovšemže vaše diskriminace je naší diskriminací, vaše oběti jsou našimi oběťmi. Naše společnost je ale příliš hedonistická, příliš konzumní, a která zbaběle vyznává appeasement. Ano, organizujeme demonstrace a manifestace, ale to nestačí. Co navrhuji, je systematický a koordinovaný boj se základy terorismu. Byl jsem informován, že zastřešující organizací je Muslimské bratrstvo. Šéf Al Kajdy je členem Muslimského bratrstva, šéf Tálibánu je členem Muslimského bratrstva, to samé platí pro Hamás, pro Hizballáh, pro Al Nusru a tak dále a tak dále. Tedy co navrhuji, je koordinovaný postup mezinárodního společenství, pokud Prezident Miloš Zeman a moderátor David Horowitz možno zastřešený Radou bezpečnosti, protože supermocnosti vedou mnoho, mnoho konfliktů, ale mají jen jednoho společného nepřítele islámský terorismus. Zajímalo by mě, pane Horowitzi, zda jste viděl plány takzvaného islámského chalífátu do roku Můžete říci, že to jsou plány blázna, a asi budete mít pravdu. Ale Adolf Hitler byl také blázen a okupoval prakticky celou Evropu. V boji s islámským terorismem tedy potřebujeme novou strategii. Vůbec ne obsazení nějakého území, žádné tanky, žádnou pěchotu, žádné dělostřelectvo, ale drony, speciální jednotky a tajné služby. Dvakrát jsem se setkal se šéfem Mosadu a řekl jsem mu: Není pravda, že je vaše tajná služba nejvýkonnější na světě. Na celém světě je vaše tajná služba jediná výkonná, bohužel. Svůj projev bych ale chtěl přece jen uzavřít vzpomínkou z minulosti. Větou, kterou nezapomenu do konce svého života. Větou, která stála u zrodu židovského Státu Izraele, větou, kterou musíme přijmout za svou právě teď, pokud se nechceme stát budoucími oběťmi islámského teroru. Nikdy již nepotáhneme jako ovce na porážku, nikdy. Děkuji vám. Miloš Zeman 2. března 2015, Washington, D.C., USA (překlad KPR) Mezinárodní konference o sociálních otázkách přeživších holokaust V úterý 26. května začala v Praze dvoudenní mezinárodní konference Evropského institutu odkazu šoa (ESLI), která se věnovala sociálním otázkám přeživších holokaust a dalších obětí nacistických represí. Setkání se mělo zúčastnit 36 vládních delegací a zástupci 54 nevládních organizací. Přínos této konference pro přeživší je prozatím jen velkým otazníkem. ESLI může v nejlepším případě pouze sloužit jako místo pro výměnu zkušeností. Již samotná existence této obecně prospěšné společnosti, kterou založilo české ministerstvo zahraničí v roce 2009, je ve hvězdách. Pro budoucnost ESLI bude důležité, nakolik bude s to obstarat financování aktivit z jiných zdrojů než z dotace MZV. To se ukáže během tohoto roku, sdělil ŽL představitel MZV, který se problematice věnuje. Pražská konference proběhla pod záštitou Evropského parlamentu, MZV ČR a MPSV ČR. redakce

17 Strana 17 Od 24. února do 8. března se konalo v Jeruzalémě v hotelu Ramadan Mistrovství Evropy jednotlivců. Zúčastnilo se ho celkem 250 šachistů z 33 zemí. Izrael využil domácího prostředí a na mistrovství vyslal celkem 101 (!!!) šachistů, z toho 5 nováčků s nulovým počtem ELO-bodů. Izraelská jednička Maxim Rodshtein byl nasazen jako 26. Hrálo se podle švýcarského systému, tedy nehrál každý s každým, ale soupeři byli vybráni podle výkonnosti. UDÁLOSTI Jaké jsou šance na obnovu blízkovýchodního mírového procesu po vzniku izraelské vlády? Izrael má konečně novou vládu a svět přemýšlí, jak obnovit izraelsko-palestinský mírový proces, který neprobíhá už déle než rok. Ve středu se s novou nadějí vydala do Jeruzaléma a Ramalláhu evropská ministryně zahraničí Federica Mogheriniová, příští týden přijede její německý kolega Frank-Walter Steinmeier, nové možnosti zkoumá OSN, zájem projevují Američané a Francouzi chystají rezoluci OSN. A všichni o jednání stojí víc než samotné strany. Mezinárodní společenství znepokojil výrok staronového izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, který v předvolební kampani prohlásil, že dokud bude premiérem on, žádný palestinský stát nevznikne. Nikoho nenadchlo ani jmenování nového ministra vnitra Silvana Šaloma hlavním vyjednavačem Šalom se nikdy netajil tím, že nepodporuje vznik Palestiny a kategoricky odmítá byť jen dočasné zmrazení výstavby osad. Mogheriniová chtěla zjistit, zda má obnova jednání vůbec nějakou šanci, případně co by pro ni mohla udělat Evropská unie, jejíž roli v mírovém procesu by šéfka její diplomacie ráda posílila. Netanjahu na společné tiskové konferenci Mogheriniovou ujistil, že vznik Palestiny nadále podporuje, ale k jednacímu stolu usedne, až Palestinci uznají Izrael za židovský stát. Už v neděli ale prohlásil, že nikdy nerozdělí Jeruzalém a hodlá pokračovat ve výstavbě v jeho východní, arabské části. Náměstkyně ministra zahraničí Cipi Hotovely zase Mogheriniové připomněla, že mírové rozhovory se před rokem nezastavily vinou Jeruzaléma, ale Ramalláhu, který nereagoval na americké návrhy a raději zahájil diplomatickou válku proti Izraeli u Mezinárodního trestního soudu v Haagu, kde usiluje o několik žalob proti izraelským představitelům. Hotovely rovněž zdůraznila, že aby mohl mírový proces pokračovat, musí samospráva jednoznačně odmítnout terorismus; v posledních dnech došlo k několika dalším útokům Palestinců, kteří svými automobily najeli do civilistů či policistů naposledy ve středu, kdy do Jeruzaléma přijela Mogheriniová. Předseda palestinské samosprávy Mahmúd Abbás jí sdělil ještě víc podmínek jednání obnoví, jen když Izrael zmrazí výstavbuosad na Západním břehu Jordánu a ve východním Jeruzalémě, propustí všechny palestinské vězně odsouzené před dohodami z norského Osla a předem se zaváže k návratu k hranicím z roku 1967; jednání také nesmí trvat méně než rok a izraelská armáda se musí do roku 2017 zcela stáhnout ze Západního břehu. Obě strany tak ani v nejmenším neustoupily z postojů, kvůli kterým se mírový proces zastavil. Palestinci jej naopak přitvrdili novými podmínkami, které jsou nejen nepřijatelné pro Izrael, ale ohrožují i samotnou samosprávu kdyby se izraelská armáda stáhla ze Západního břehu, Abbáse by okamžitě svrhlo hnutí Hamás. Hlavní vyjednavač Saíb Irikát také Mogheriniovou ujistil, že samospráva hodlá pokračovat v úsilí o izolaci Izraele na mezinárodním fóru žalobami v Haagu a nově i snahou Šachové mistrovství Evropy se letos konalo v Jeruzalémě o vyřazení izraelského týmu z fotbalové federace FIFA. Jenže dokud Palestinci s těmito jednostrannými kroky nepřestanou, Izrael jednat nebude. Evropská unie nemá velkou šanci, že by v případném jednání mohla hrát významnější roli Izrael ji nepovažuje za zcela objektivní a nelíbí se mu ani její ustavičné vyhrožování sankcemi, jako je označování výrobků osad na Západním břehu na evropských trzích. Současná nacionalistická konzervativní izraelská vláda ale beztak moc nadějí na obnovu mírového procesu nedává. Po mnoha letech v ní není ani jedna středová strana a žádná z vládní koalice neměla jednání s Palestinci v předvolebním programu. Některé vznik Palestiny otevřeně odmítají, a strana Židovský domov současného ministra školství a záležitostí Jeruzaléma a diaspory Naftaliho Bennetta dokonce požaduje anexi celého Západního břehu. A ti členové koalice, kteří by ochotu k jednání projevili, zase tvrdí, že s Abbásem nemá smysl jednat. Úplně všichni se naopak shodují na nedělitelnosti Jeruzaléma a požadavku uznání Izraele jako židovského státu a vylučují návrat k hranicím z roku Palestincům zase připadá smysluplnější podnikat proti Izraeli diplomatické kroky na mezinárodní scéně, protože vědí, že Netanjahuova vláda jejich podmínky nikdy nesplní. Mírové rozhovory tak zůstávají v nedohlednu a šance, že k nim za stávající konstelace dojde, jsou naprosto mizivé. Gita Zbavitelová, ČRo Mistrem Evropy 2015 je Jevgenij Najer z Ruska Nasazenou jedničkou mistrovství byl český velmistr David Navara s 2735 ELO-body. Dále Českou republiku reprezentovali Viktor Láznička (19), Zbyněk Hráček (40) a Vlastimil Babula (96). Kromě Davida Navary se turnaje zúčastnilo 5 šachistů, kteří mají ELO přes 2700, a to Nikita Viťugov (stejně jako Navara 2735 ELO-bodů), ruský reprezentant Pavel Eljanov (2727) z Ukrajiny, Ian Nepomňachči z Ruska (2714), Etienne Bacrot (2711) z Francie a Francisco Vallejo-Pons (2706) ze Španělska. Velmistrů na mistrovství bylo celkem112. Mistrovství skončilo 1. kolem v neděli Konečné pořadí je toto: Jevgenij Najer (RUS) 8,5 bodu, Denis Chismatulin (RUS) 8, Mateusz Bartel z Polska s 8 body, David Navara 8 bodů. Maxim Rodshtein získal 7,5 bodu a v konečném pořadí byl 9. Victor Spielmann

18 Strana 18 TÉMA Rudá armáda v českých zemích před 70 lety Psát dnes o Rudé armádě (RA) téměř v jakékoli souvislosti, a tedy nejen ve spojení s osvobozením, je přímo sebezničující. Je to vpich do vosího hnízda! Vosy létají ze všech stran okupovali nás, vydrancovali nás, vyžrali nás, znásilnili nás, okradli nás! bzučí téměř unisono a některé v oktávě c dovršují: Za celou válku se nestalo, že by přišel nějaký nacista, kterých bylo v naší obci dost, a něco si ukradl! ( je již známa, jen obsah se změnil: Jedineční, slavní a jediní hrdinové, kteří přímo bohatýrsky porazili fašistickou hydru, přinesli štěstí, zaseli svobodu, otevřeli cestu k novým zítřkům, a též způsobili zázrak v dendrologii, když šeříky v květnu 1945 kvetly tak krásně jako nikdy předtím! Premisy, úsudky, soudy, a tedy argumentace pro armádu jako ozbrojený sbor státu (nebo spojeneckých uskupení, frontů) v chodu v období zakončení doposud (pevně věřím!) největšího globálního válečného střetu, jemuž padlo za oběť více než 60 milionů lidí, přímo neadekvátní. Pravým předmětem sporu totiž není omámení virtuální realitou počítačových her, seriálů, jež vždy končí vítězstvím politicky kladných hrdinů, či úvahy od univerzitních stolů nebo primátorského křesla v míru, zastírající nevědomosti politizací a ideologizací pod rouškou ochrany demokracie! Žádnou armádu v lidských dějinách, ať byla pověřena obranou nebo expanzí, nedoprovázely totiž radost, láska a porozumění. A pokud ano, tak tento chvilkový stav vystřídal nový boj! Boj vojáků, jenž se řídil jednoduchým pravidlem: Splnit úkol a Přežít! Žádná z armád přímého druhoválečného konfliktu se nechovala jinak! A jinak se nechovaly ani armády po roce 1945 a nechovají se mírumilovně ani dnes! Mají totiž za úkol (většinou) uchovat mír, jenž musí vybojovat (pokud naoko jen tak neprocházejí krajinou)! Vycházejme z této věky ověřené danosti, vezměme rovněž v úvahu, že každé vojenské uskupení počínaje skupinou a konče svazky armád je odpovědno svému vyššímu a nejvyššímu orgánu vojenské správy a též, že žije svým oficiálním pravidelným subordinačním životem, jenž se však v bojovém nasazení druhé války často zásluhou především selhání lidského faktoru a to nejen na straně vojáků změnil v dodnes mokvající tragédii osobní, kolektivní, národní, státní. Hledání faktů této reality a vynášení jednoznačných soudů z pera všech (a nejen historiků) je sice legitimní formou projevu, je ale též i obrazem našeho vědění a svědomí. A soudit by měly především soudy! A ty rovněž soudily a vojenské často verdiktem okamžitým a již neopravitelným! Když první vojáci RA vstoupili na výsostné české území, její svazky měly za sebou bojovou anabázi vlastní zemí, ale též Balkánem a též územím Podkarpatské Rusi a Slovenska součásti Československa a pokoušeli se dobýt Budapešť a Vídeň. Vše trvající od 22. června 1941: nekonečné bitvy, nespočitatelné škody a milionové oběti. Proklamovaná dokonalá organizace, výstroj, výzbroj vzaly za své již koncem roku 1941 a spása z kataklyzmatu měla být zažehnána evakuacemi, 24hodinovou válečnou výrobou a partyzánským bojem, ale též přímou materiální podporou především USA a naděje se vkládaly i do trofejního materiálu. Proti nacistickým okupantům se bojovalo především tím, čeho bylo nejvíc, a vojáky se nešetřilo! Nepřítel byl po celou válku více ohromen intenzitou lidské síly všeho druhu než samotnou taktikou a strategií, ale přesto v dubnových dnech 1945 uznal, že Vrchní velení RA zvládlo techniku organizace obrovských armád. A snad v žádné porobené zemi neočekávali, že je od wehrmachtu, jednotek SS a dalších běsnících pronacistických skupin všeho druhu osvobodí vyleštění a navonění rytíři. Vždyť těm často chybělo nejen mýdlo jak si stěžují dnes mnozí ale i náboje, ale i samotné zbraně a chybovalo se i v jiném týlovém zabezpečení. Avšak vpřed je hnaly nezapomenutelné obrazy spálené země, hromady mrtvol a určitě i osobní ztráty a též touha dožít se konce tohoto pekla na zemi, ale oficiálně jednoznačný dohodami politiků spojenecké trojkoalice určený cíl: porazit Berlín a zničit tzv. Velkoněmeckou říši! Na přímých bojích na Moravě a v Čechách se podílely čtyři z pěti hlavních složek RA: pozemní vojsko, vojenské letectvo, vojska protivzdušné obrany a týlu a též skupiny vojska lidového komisariátu vnitřních věcí (NKVD), jež zajišťovaly vnitřní bezpečnost a represivní akce, ale nebyly vyzbrojeny pro přímý boj. K prvnímu střetu mezi německými okupanty XXIV. tankového sboru 1. tankové armády a 16. tankové divize 17. tankové armády Skupiny armád Střed a vojáky 59. armády7. gardového mechanizovaného sboru 1. Ukrajinského frontu došlo v rámci Slezské operace u Osoblahy na Bruntálsku 18. března Výsledkem čtyřdenních bojů bylo její osvobození za cenu téměř úplného zničení a obrovských ztrát na životech. Dále RA plánovala postupovat českým územím nejen ze severovýchodu v rámci Ostravsko-opavské operace, kterou zahájil 4. UF 10. března z polského území, ale též z jihovýchodu Bratislavsko-brněnskou operací, jež byla zahájena o patnáct dní později, přičemž RA byly oporou vojska 1. a 4. rumunské armády a 1. čs. armádního sboru v SSSR. Brněnská část operace byla zahájena kompletním 2. UF 5. dubna a po šesti dnech bojů na vodě i souši bylo osvobozeno první město Lanžhot. Wehrmacht a jednotky Waffen SS, podpořeny posilou od Vídně a místními oddíly Volkssturmu, kladly několikadenní odpor na čáře Těšany Blučina Ořechov Ivančice. Nočním leteckým útokem z 22. na 23. dubna byly sice narušeny německé pozice u Brna, ale současně věštily tvrdé boje, jež skončily 26. dubna, kdy bylo město osvobozeno. Boje postupovaly ve směru Veselí nad Moravou, Kyjov, Otrokovice a též ve směrech na Znojmo Vyškov Prostějov Kroměříž Zlín. V Beskydech, Hostýnských a Vizovických vrších, Bílých Karpatech, Javorníkách, na

19 Strana 19 TÉMA Českomoravské a Drahanské vrchovině RA a spojenecká vojska podporovaly místní partyzánské jednotky. Nic nebylo zadarmo, umíralo se v lesích a i v nížinách, nacisty a jejich pomocníky byly vypalovány samoty i celé obce, vražděni byli muži i nemluvňata. Vzdor vytvoření souvislé fronty, jež ze severovýchodu podpořil obnovený ofenzivní postup 4. UF, posílený kromě jiných jednotek též vojáky 1. čs. tankové brigády a 1. čs. smíšené letecké divize, německé jednotky Skupiny armád Střed asi v devětsettisícové sestavě se opevnily na Drahanské vrchovině a postup RA byl tak až do 8. května zastaven. Nepochybně vojáci, jimž velel polní maršál Ferdinand Schörner, tvořili poslední závažnou akceschopnou součást německé branné moci. V době pokusů o prolomení německého valu, po dobytí Berlína a povstaleckých událostech v Praze, byla 6. května 1945 prakticky aktivována vrcholná akce spojeneckých armád soustředěných v 1., 2. a 4. UF Pražská operace ve směru na Prahu a do nitra Čech. RA, vedle jednotek dvou rumunských armád, československého armádního sboru a 2. polské armády, nastoupila do operace nejpočetněji a přímo velkolepě, společně převyšujíc nepřítele téměř dvaapůlkrát. I v poměru výzbroje vojáci tří frontových uskupení německé a maďarské vojáky převyšovali. Vojáci Skupiny armád Střed, vzdor přírodním podmínkám nahrávajícím k úspěchu, či vynucené podpoře civilního obyvatelstva, však již měli před sebou jen jeden cíl dostat se do amerického zajetí! Sám Schörner uprchl k Američanům letadlem. Německá obrana byla prolomena ve směru od Drážďan a Brna, čímž se vytvořily podmínky k obklíčení německých vojsk pod Prahou a města samotného. Dne 8. května jednotky 1. UF osvobodily severočeské Teplice, Louny, Most, Litvínov a boje pokračovaly ve středních a východních Čechách a jako první se dostaly do Prahy. Nejvyšší velení frontů se rozhodně nesmířilo s úprkem nepřátel a při jejich pronásledování došlo k tragickým omylům, jež přinesly smrt již osvobozeným občanům i vlastním vojákům i bombardování Hrotovic, Ždírce, Krucemburku jsou toho důkazem. Splnění bojového úkolu porážku německých okupantů armádami tří front velení RA proklamovalo 9. května 1945 ve svobodné Praze. Vítězství bylo dosaženo, ale za velikých ztrát civilů i vojáků. Na území Československa dle nejnovějších poznatků ruských pramenů padlo příslušníků RA (a 412 tisíc bylo raněných); českých obětí bylo na Při celkové ztrátě rudoarmějců by zřejmě vosa poznamenala, že až tak veliká oběť to nebyla. Voják musí přece počítat s tím, že zemře! Vzhlížet na 53denní boje tří front na českém území jen od zeleného stolu a soudit je realitou po skončení války a zvláště po únoru 1948 je krátkonohé. Odpovědnost za zlomové období vlastního konání zvláště na úrovni místní samosprávy, kdy se lámaly charaktery, majetky, životy, nám dává více prostoru k sebepoznání. Vždyť právě tehdy bylo nutné pokračovat v obhajování vojáky dobytého. Kolik alibistických vos obhajujících v době války idylu vinných sklípků, pokojné atmosféry pasáží, podpultového prodeje či jiných vymožeností nacistického protektorátu, a to vše pod záštitou hledání pravdy jen u rudoarmějců ještě vzlétne? Mnoho. Je to důkaz toho, že druhá světová válka naše doposud největší tragédie a krize stále mokvá... Český národ jako poslední ze všech v Evropě byl v květnu 1945 osvobozen pěti armádami čtyř front v čele s RA od okupačních armád nacistického Německa a jeho evropských spojenců. Dostal do vínku nejen svobodu, ale i svou obnovenou státnost. Sám v tomto boji položil nemalé oběti, jež byly položeny za životy budoucí. A tyto životy nás zavazují chovat se důstojně a především s poučením být odpovědni sami za sebe. Zlatica Zudová-Lešková Psáno pro LN v Polici nad Metují, 2015 Sůl nad zlato o dni osvobození KZ Gusen Nešli jsme již dva dny do štol na práci na letadlech Messerschmitt Me 262, jelikož již nebyli vojáci, kteří by nás tam doprovázeli. Ti opustili své posty kolem tábora Gusen III a byli nahrazeni starci, kteří jen stěží drželi své zbraně v rukou. Správa tábora, kde byli mnozí vězni, nám ještě rozdávala nějakou stravu. Také jsme na prvního máje obdrželi balíčky od švýcarského Červeného kříže, takže jsme úplně netrpěli hladem. Seděli jsme venku před naším blokem a diskutovali, zdali to je skutečně konec našeho věznění. Byla to divná atmosféra. Dne 5. května nečekaně kolem 11. hodiny se v táboře objevil tank s bílou hvězdou. Nevěděli jsme, zdali to jsou Rusové, nebo Američané. Z tanku vyskočil jeden voják a oslovil nás v jidiš. Pochopili jsme, že jde o americkou armádu, že nám říká: Jste svobodní!!! Následoval jásot a bláznivá atmosféra. Někdo začal zpívat Marseillaisu a ostatní se přidali. Pak jsme my zpívali Kde domov můj. Vojáci okamžitě odzbrojili naše hlídače, kteří museli odhodit pušky na hromadu. Tank na ně najel, několikrát se otočil a zbraně nebyly k použití. Seřazené zajatce pak odvedli směrem k Linci. Než odešli, řekli nám vojáci, abychom počkali, že přijede jiná jednotka, která se o nás postará. Konec, po němž jsme po všechna ta léta toužili, konečně nastal. Vše bylo jako ve snu. Rychle jsem se ale probudil, protože bylo potřeba se postarat o jídlo. Běžel jsem do kuchyně, ale z ní již všechno odnesli Ukrajinci, kteří byli mnohem rychlejší než my. V jednom rohu jsem uviděl bílý pytlíček. V domnění, že to je Suppenextrakt jsem běžel ke svým deseti kamarádům. Když jsme obsah balíčku ochutnali, zjistili jsme, že máme po polévce, protože to byla jen sůl. Byli jsme smutní. Pak mne napadlo, že vím, kde je v nedalekých polích sklad brambor. Upečené brambory se solí mohl být chutný oběd. Rychle jsme tam vyběhli a přinesli jeden pytel. Zapálili jsme oheň a připravili ohradu z kamenů pro opékání na nějakém plechu. Zatím jsme viděli, jak Ukrajinci táhnou do tábora krávy, vepře atd. A začínají košerovat. Zjistili, že jim chybí sůl. Nám se tak naskytla skvělá obchodní příležitost. Dostali jsme dost masa a tuků pro celou naši partu a naobědvali se poprvé po letech chutným jídlem. Zde budiž řečeno, že mnoho vězňů ještě zahynulo, protože jedli pro naše žaludky nevhodnou stravu. Ten náš oběd byl naštěstí pro nás snesitelný. Žádná americká jednotka do večera nedorazila, tak jsme se na noc ubytovali v bloku esesáků a ráno včas vyšli na cestu do Prahy, kam jsme přišli 10. května. Báli jsme se karantény, ale čeští dělníci nám pomohli. Petr Erben

20 Strana 20 Nejradikálnější čeští antisemité už samozřejmě dávno nemají holé hlavy. Nejsou to žádní stereotypní skinheadi, ba naopak, jde mnohdy o vysokoškolsky vzdělané osobnosti, inteligentní a cílevědomé. Neonacisté na jedné straně, či radikální levice na straně druhé už také nejsou jedinými nositeli českého antisemitismu. Naopak, nejplodnějším podhoubím tohoto fenoménu je dnes kupodivu prostředí ezoterické, záhadologické scény a konspiračních teorií. Právě z tohoto důvodu už si mnohdy nevystačíme s pojmy jako neonacisté, krajní levice, krajní pravice či extremisté a musíme spíše volit obecnější pojmenování jako antisemitská scéna. Tato scéna, při propojení se západním antiglobalismem a s ruskými koncepty jako je euroasianismus, pak produkuje myšlenky, které již neonacisté či z druhé strany radikální levice pouze recyklují. Dokonce se zdá, že časté střídání stran a přecházení z levice směrem k pravici a zase zpátky je pro antisemity téměř poznávacím znamením (viz osobní příběhy a proměny Miroslava Sládka, Jaroslava Doubravy, Adama Bartoše, Tomáše Voříška, Petra Hájka a dalších). Z téže obtížně vymezitelné scény balancující mezi radikální levicí a pravicí s výrazným zastoupením konspiračních teorií pak vyrůstá i politická strana Národní demokracie. Tato maličká strana, soupeřící s Dělnickou stranou o podobnou voličskou základnu, dokázala nedávno zaujmout třeba předvolebním klipem, který Česká televize odmítla odvysílat pro jeho tvrdý antisemitský obsah, či nedávným pokusem o oživení Hilsneriády provokací v Polné. Špatnou zprávou je, že oněch několik stovek až tisíc osob, které tuto scénu tvoří s jejich mnohdy rozhádanými TÉMA Vstříc antisemitismu bez Židů Česká antisemitská scéna 70. let po druhé světové válce Český antisemitismus zůstává relativně okrajovým fenoménem a celá antisemitská scéna v naší zemi čítá několik stovek až tisíc osob. Scéna sama je navíc vnitřně velice rozdrobená na menší, mnohdy vzájemně znesvářené skupiny. V tomto ohledu se zdá, že je vlastně vše při starém. Přesto by bylo chybou považovat tuto scénu za jakýsi nehybný, neměnný monolit. Ve skutečnosti je totiž právě ona vnitřní roztříštěnost zdrojem značné proměnlivosti a dynamiky, takže řadu našich představ o současné podobě této scény je nutno s ohledem na nedávný vývoj opakovaně revidovat. malými stranami a hnutími, má patrně štědré sponzory. Umí se pohybovat v mediálním světě, nebojí se ztráty dobrého jména (už mnohdy v tomto ohledu nemají co ztratit) a v klíčový moment tak různými výstředními výroky nebo činy dokážou získat větší pozornost médií, než by jim s ohledem na jejich význam vlastně náležela. Nejvýznamnějším médiem pro české antisemity zůstává internet, přičemž řada antisemitských webů je bez obav provozována z českého území. V současnosti lze na českém internetu nalézt přibližně padesát webů a blogů, které lze označit za nepochybně a explicitně antisemitské. Dalších přibližně sedmdesát spadá do šedé zóny a jejich klasifikace z hlediska anti semitského obsahu je sporná. Oproti roku 2010, kdy bylo nalezeno 34 antisemitských webů a blogů (zpráva je uvedena v anglickém jazyce v publikaci Reflections on Anti-Semitism), lze 50 blogů a webů považovat za mírný nárůst zapříčiněný především nárůstem počtu menších blogů zanikající velké weby jsou nahrazovány novými, menšími weby a blogy, z nichž však mnohé mají efemérní životnost. Jsou ale rychle nahrazovány dalšími a celá scéna je tak překvapivě dynamická. Určitým důvodem nárůstu je i to, že opuštěné weby zůstávají na internetu mnohem déle, než tomu bylo v roce Na rozdíl od placené domény a hostingu, které se odmlčí, jakmile vyschne zdroj financování, velké platformy jako Wordpress, jejichž služby jsou navíc zdarma, nemají jasnou politiku či časový limit pro odstraňování opuštěných webů a blogů. Ty tak mají i po svém opuštění mnohem delší dobu dožití, zůstávají dostupné a nadále se objevují ve výsledcích vyhledávačů, i když nejsou již několik let aktualizovány. Některé z těchto blogů pak byly od počátku záměrně vytvářeny s několika málo příspěvky na úzce vymezené téma a poté ponechány on-line jako jednorázové prezentace příkladem budiž stránky Vznik ČSR, Vyhlazení či Anežka Hrůzová, všechny hostované na blogové platformě Wordpress.com. Některé z dnes významných antisemitských webů ke svému zaměření dospěly teprve postupně a jsou výsledkem delšího procesu. Například nejstarší ročníky Zvědavce, stále dostupné přes webarchiv, ukazují, že tento server vznikl původně v roce 1999 jako v podstatě řadový osobní blog českého emigranta v Kanadě (s anglickým názvem The Curious Fellow) a jeho proměna přišla přibližně po dvou letech, patrně v reakci na atmosféru v USA a Kanadě po 11. září Ještě radikálnější proměnou prošly weby Českého portálu Eportál, EUportál, EUrabia a Euserver, které byly původně radikálně proizraelské a místy až naivně filosemitské. Kolem roku 2010 však došlo k proměně do současné antisemitské podoby, ještě zdůrazněné založením webu Freeglobe jako nové sekce Českého portálu, zaměřené specificky na antisemitské konspirační teorie. Historicky první, a tedy nejstarší článek na tomto webu je dílem Adama Bartoše a jde o úryvky rozhovoru s Václavem Klausem o Novém světovém řádu. Neochota či bezradnost soudů při posuzování verbálních antisemitských incidentů pak dodává sebedůvěru i vydavatelům tištěných antisemitských materiálů. Na pultech našich knihkupců si tak můžeme zakoupit Hitlerovy projevy s oslavnou