Masarykova univerzita

Transkript

1 Masarykova univerzita Filosofická fakulta Historický ústav Zahraniční výstavy v Domě umění za ředitelství Adolfa Kroupy Magisterská diplomová práce Martin Koťa Vedoucí práce: doc. PhDr. Vladimír Goněc, DrSc. Brno 2013

2 Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. V Brně, dne Martin Koťa 2

3 Na tomto místě bych v první řadě poděkoval především vedoucímu diplomové práce, doc. PhDr. Vladimíru Goňcovi, DrSc., za odborný a profesionální přístup. Mé poděkování patří také všem pracovníkům archivů, galerií a úřadů za ochotu a čas, který mi věnovali. Dále chci poděkovat mým blízkým za podporu, kterou mi během celé práce věnovali. A nakonec i mým kamarádům a přátelům především z odborné sféry, kteří mi poskytovali odborné konzultace a vnukali nové myšlenky. Martin Koťa 3

4 Obsah Seznam zkratek 5 Úvod 6 1. Praha má Rudolfinum, my máme Adolfinum 9 (Osobnost Adolfa Kroupy a jeho význam pro Dům umění a celou brněnskou (českou) kulturní obec) Adolf Koupa jeho života, díl a vztah k umění Česká kulturní a politická obec v době ředitelování Adolfa Kroupy 18 (Analýza vlivů a vnějších podnětů pro fungování Domu umění v letech ) 3. Zahraniční výstavy v Domě umění 24 Výstavy 36 Mexické výtvarné umění 37 Drážďanská galerie 41 Švédské zlaté poklady a umění Vikingů 43 John Heartfield Stále ještě 46 Jugoslávské výtvarné umění mladé generace 49 Hallstatt a Býčí skála 52 Současné maďarské umění 54 Umění kanadských Eskymáků 57 Finská architektura a finský plakát 59 Současné francouzské malířství 61 Závěr 65 Bibliografie 69 Seznam katalogů 92 Seznam zahraničních výstav 104 Obrazová příloha 112 4

5 Seznam zkratek ADU Archiv Domu umění AMB Archiv města Brna DPK Dům Pánů z Kunštátu DU Dům umění DUmB Dům umění města Brna MG Moravská galerie MMB Muzeum města Brna MZK Moravská zemská knihovna MZM Moravské zemské muzeum SČSVU Společnost československých výtvarných umělců UPM Umělecko-průmyslové muzeum 5

6 Úvod Téma zahraničních uměleckých výstav se zřejmě trochu vymyká tomu, co bychom hledali pod pokličkou zahraničních vztahů. Nicméně i samo umění se dá brát jako jedno z mnoha sfér, kde mohou probíhat mezinárodní vazby. Je to místo, kde se uskutečňují kulturní výměny, předávají myšlenky, koriguje se jistým způsobem směřování umění atd., což kolikrát může vést k daleko širším vazbám, než můžeme vídat ve vysoké zahraniční politice. Studium podobných témat ovšem není jednoduchý, protože musíme brát v úvahu řadu problémů, se kterými je nutné počítat. Po zralé úvaze jsem jako instituci, ve které probíhali jedny z nejdůležitějších kulturních vazeb, vybral brněnský Dům umění. Instituci, která se v padesátých a šedesátých letech minulého století stala pro českou diváckou a kulturní obec, bránou mezi uměním Západu a Východu, vzdor tomu, že komunistický režim si podobné úzké vazby nechtěl příliš připustit k tělu. Šedesátá léta ovšem přinesla uvolnění, které se nejvýrazněji projevilo právě v kulturní oblasti. Této liberálnější doby a jejich velkých možností si všiml i ředitel Domu umění v letech 1954 až 1971 Adolf Kroupa, a využil svého vlivu a styků s předními českými a zahraničními umělci a institucemi. Z Domu umění se postupem doby stala nejváženější kulturní instituce v zemi. Zahraniční výstavy v takové míře a v takové kvalitě nemohly být nikde jinde v Československu, ba ani ve středoevropském kontextu k zhlédnutí než právě v Brně. Nebyly to ovšem pouze jenom výstavy, které přinesly Domu umění slávu. Adolf Kroupa změnil celou brněnskou kulturní a uměleckou obec svými filmovými, literárními a doprovodnými programy. Vzpomeňme zprvu na Sdružení Q, halasovská sympózia, to jakým způsobem se kolem něj sdružovali mladí absolventi ze středních uměleckých škol a pedagogické fakulty, nebo to jak vzal pod svá ochranná křídla divadlo Husa na provázku. To vše se projevilo i v diváckém a návštěvnickém zájmu, což nakonec vyústilo v kulturní fenomén Brna. Dodnes má Brno největší množství divadel na počet obyvatel v celé republice a o to více je vzrušující to, že brněnská společnost dokáže všechny divadelní místa zaplnit, což se kolikrát nedaří ani samotnému Národnímu divadlu v Praze. Tento fenomén má své kořeny také právě v tomto období uvolněných šedesátých let. Tato diplomová práce je postavena na několika úrovních dostupné literatury, dostupných pramenů a mých zkušeností v oblasti dějin umění, jako mého druhého paralelně studovaného oboru. Přičemž literatura v rámci tohoto tématu zabírá velice malou část z důvodu její neexistence. Kromě devadesátého a stého výročí Domu umění nenalezneme v literárním fondu žádné další informace o historii této instituce. V této práci se tak budu opírat zejména o pramennou základnu, kterou bych zprvu rád rozdělil na osobní a 6

7 institucionální povahy. Co se týče povahy osobní, mám tím na mysli samozřejmě především osobní archiv Domu umění, Adolfa Kroupy, který se nachází v Moravském zemském muzeu v oddělení dějin literatury a sídlící nově na Hudcově ul. v Brně. Po nahlédnutí do těchto pramenů jsem byl zklamán, jak málo se Adolf Kroupa zmiňuje o svém ředitelování a pořádání výstav. V jeho osobním archivu je z drtivé většiny uložena zejména korespondence s českými i zahraničními kulturními osobnostmi, zejména pak francouzských autorů básníků, které Adolf Kroupa tak rád překládal, a se kterými udržoval živou korespondenci. Mezi takovými dopisy se naštěstí nacházejí alespoň i ty, které jsou adresovány známým umělcům, malířům, sochařům a architektům. Kromě toho je osobní archiv Adolfa Kroupy plný novinových výstřižků o umění, které dokládají Kroupův vztah k nejrůznějším světovým výtvarným směrům, z nichž trochu neočekávaně má největší zastoupení primitivní umění (nebo chcemeli umění primitivů). 1 V neposlední řadě jsou zde uložena alespoň některá vystoupení Adolfa Kroupy na konferencích, vernisážích a zahajování výstav, které pro nás budou velice cenné. Problémem je rovněž to, že dodnes nikdo nesepsal životopis Adolfa Kroupy. Navíc si Adolf Kroupa nepsal žádný osobní deník, který by blíže přibližoval jeho myšlenky, musíme si jako zástupný deník zvolit jeho knihu Mlžné galaxie, která ve formě rozhlasových vzpomínek přibližuje osobní život a jeho osudy asi nejlépe. Institucionální prameny se budou týkat Domu umění. Ke studiu této instituce jsem využil pramenné základny Archivu města Brna, kde se ovšem nalézají pouze hospodářské a statistické ročenky, které mapují chod této instituce. Archiválií k padesátým létům je minimální množství, které přičítám zejména totalitní politice, která dokázala velice zručně zahlazovat nelibé stopy. U šedesátých let je situace již o poznání lepší, nicméně se stále jedná o archivní informace nepřinášející nám klíčové informace k jednotlivým výstavám. Mám tím na mysli zejména návštěvnost. Jedná se o výkazy a ročenky s nejnižším sumarizujícím časovým rozpětím čtvrt roku, které neposkytnou informace k důvodům a příčinám jednotlivých výstav. Samotný archiv Domu umění nedisponuje tak širokým archivem, jak bychom si mohli na první pohled myslet. Jsou zde uloženy především plakáty k jednotlivým výstavám a spíše skromné informace k nim. V tomto pohledu pro nás je daleko důležitější studium samotných katalogů k jednotlivým výstavám. Ty se nacházejí v Moravské zemské knihovně. Můžeme tak jen litovat, že zde není zastoupena celá škála výstav z tohoto období. Posledním důležitým pramenem jsou novinové článku z tohoto období, které nám přinášejí důležité informace zejména z pohledu recenzí výstav a ohlasu veřejnosti na tyto výstavy. 1 Vazba Adolfa Kroupy k primitivnímu umění bude vysvětlena v následujících kapitolách. 7

8 Práce je tak složena celkem z pěti pramenných jednotek, které mi pomohly sumarizovat tuto práci do celkové hotové podoby. Práce je přínosná zejména z toho pohledu, že se ještě nikdo nezaobíral rozborem výstav v Domě umění a jejich dopady na společnost, natož pak výstav zahraničních. I přes skromnou pramennou a literární základnu si myslím, že se podařilo vykreslit celkový obraz této problematiky a přispěje k dalšímu bádání na podobná témata z tohoto perspektivního kulturního období a této nejvýraznější brněnské instituce za ředitelování Adolfa Kroupy. 8

9 1. Praha má Rudolfinum, my máme Adolfinum - Osobnost Adolfa Kroupy a jeho význam pro Dům umění a celou brněnskou (českou) kulturní obec Snaha postihnout komplexní biografii a dílo, ale i zásluhy a odkaz Adolfa Kroupy se zdá být i s třicetiletým odstupem velmi nesnadné. Respektive se o tak náročnou sumarizující biografii ještě žádný historik nepokusil. Řada historiků či přátel z okruhu Adolfa Kroupy, kteří o něm napsali své články a knihy, si vesměs vybírali jen dílčí oblasti jeho života nebo se zaměřovali pouze na jednu z mnoha sfér jeho kulturní a osvětové práce. Rovněž řada z těchto autorů hledá v různých variacích klíč k pochopení myšlení, názorovosti a osvětovosti Adolfa Kroupy. Ponejvíce se upínají ke kroupovské poesii ať už tvůrčí nebo překladatelské, ve které soudí, že najdou klíč právě k takovým otázkám. Uveďme si příklad dlouholetý přítel Adolfa Kroupy, český básník a spisovatel Ludvík Kundera, který se pokusil o sepsání svých jedinečných vzpomínek na život Adolfa Kroupy, se ve své knize jednoduše nazvané O Adolfu Kroupovi, pokouší představit ředitele brněnského Domu umění především jako znalce zejména české a francouzské literatury (poesie). Popisuje přátelství s nejpřednějšími kulturními osobnostmi a umělci nejen z těchto dvou národů, ale zejména hodnotí jejich vzájemné přátelství. 2 Více než letmo se zmiňuje o životních událostech, jež provázely kariéru tohoto doslova brněnského kulturního guru. O něco menší rozptyl vzpomínek Ludvík Kundera projevuje v publikaci vydané k devadesátému výročí brněnského Domu umění. 3 V jiném případě, tentokráte ke stému výročí založení Domu umění, píše Jiří Hlušička o kroupovské éře zejména z pohledu jeho zapojení v rámci komplexu celé brněnské kulturní obce. 4 Spousty řádků věnuje také jeho mimo-institucionálním aktivitám, jako byly jeho divadelní, filmové, literární a jiné večery. V rámci institucionálního a výstavního povídání samozřejmě nezapomíná na kvalitu a kvantitu výstav, které se za dobu ředitelování Adolfa Kroupy staly právě tím, proč dnes můžeme pyšně říkat, že i když Praha měla své Rudolfinum, tak Brno mělo doslova své Adolfinum. Nicméně hlubší analýza výstav zde chybí, dokonce 2 Kundera, L.: O Adolfu Kroupovi. Brno Kundera, L.: Kroupovská éra. In. (ed.) Slavíček, L., Vránová, J.: 90 let Domu umění města Brna ( ). Brno 2000, s Hlušička, J.: Ředitelská éra Adolfa Kroupy. Ke stému výročí jeho narození. In. (ed.) Slavíček, L., Vránová, J.: 100 let Domu umění města Brna ( ). Brno 2010, s

10 bychom jich nedokázali spočítat více než jednu desítku, a o hlubším významu zahraničních výstav ani nemluvě. A tak to vypadá, že zatím nejucelenější dílo vydané k heslu Adolf Kroupa, vydal v zajímavě podané autobiografii právě samotný Adolf Kroupa. Jeho kniha nazvaná Mlžně galaxie je vlastně složena sepsáním jeho rozhlasových promluv, které na sebe plynule navazují. 5 Přičemž se zde projevuje jeho opravdu skvělá, vytříbená a znějící čeština. 6 Dalo by se říci, že právě tato publikace je takovým odrazovým můstkem do světa Adolfa Kroupy. Je naprosto očividné, že oba výše zmínění autoři, kteří psali o Adolfu Kroupovi, z této publikace také vycházeli, protože se zde skloubí oba pohledy: pohled Kunderův s důrazem na kroupovskou poesii a Hlušičkův pohled s důrazem na přátelské vztahy, okolí a společnost, se kterou byl Adolf Kroupa tak nejraději spojován, a ve které se cítil doslova jako štika ve vodě. Těmito dvěma články a jednou svébytnou autobiografií tak končí i výčet dostupné podstatné literatury vztahující se k životu a dílu Adolfa Kroupy. Vlastně ani tato magisterská diplomová práce si neklade za cíl sepsat ucelenou biografii tohoto skvělého překladatele, básníka, poetika, organizátora a vůdčí osobnost brněnské kultury zejména šedesátých let. Ač pročítal jsem řadu překladů kroupovských básní (snad, abych podobně jako Ludvík Kundera a Jiří Hlušička lépe pochopil onu kroupovskou zlatou éru), nebude to práce zaměřující se na jeho literární činnost. Zaměří se v prvé řadě na jeho ředitelskou éru v brněnském Domu umění a pokusí se analyzovat umělecké výstavy s přihlédnutím k výstavám zahraničním, které sehrály ve svém konečném důsledku nezastupitelnou roli nejen ve sféře brněnské kulturní obce, ale v celé šíři českého kulturního prostředí. Důvodem takového rozhodnutí není samozřejmě pouze zaměření práce na mezinárodní vztahy, ale také to, že je to téma, které dosud nebylo vůbec zpracováno a tudíž v budoucnu může sloužit jako jeden z mnoha dalších dílků k doplnění celkové biografie Adolfa Kroupy. 5 Kroupa, A.: Mlžné galaxie. Brno Doslov k této knize napsal Ivan Slavík. 10

11 Adolf Kroupa - jeho život, dílo a vztah k umění Adolf Kroupa se narodil 25. července 1910 v Táboře. K tomuto jihočeskému městu se po celý svůj život velice hrdě hlásil. Například Ludvík Kundera vzpomíná, jak o sobě velice zarytě mluvil jako o táboritovi. 7 Jelikož se narodil do rodiny středoškolského profesora, byl to právě otec, který Adolfa Kroupu tlačil do vzdělání. Samotný Adolf Kroupa však nikdy nechtěl být moc velkým studentem. Už na střední škole se poprvé začetl do krásné literatury a zejména do poezie francouzských klasiků, ale i moderních francouzských autorů z počátku to byla zejména generace prokletých básníků, jako byl Arthur Rimbaud nebo Paul Verlaine. Francie ho přitahovala už v mládí. Po řadě hádek se svým otcem, co se týkalo jeho studií, který chtěl Adolfa Kroupu tlačit zejména do právnického vzdělání, se společně domluvili na francouzské stáži na střední škole v jihofrancouzském Nimes, kterého dle jeho otce mělo směřovat právě k právnické kariéře. Na toto lyceum, jak se podobným školám přezdívalo, nastoupil Adolf Kroupa do kvarty. Čekalo ho celkem pět let francouzských studií. Sám popisuje studium a internát jako něco mezi vězením a klášterem. 8 Volnočasové aktivity československé sekce, jejíž součástí byl i Adolf Kroupa, byl velice bohatý. Dá se říci, že kromě řady výletů po Francii a návštěv spousty pamětihodností, se jejich život ubíral velmi bohémskou cestou. A nemá cenu zde na tomto místě vyjmenovávat všechny jejich mládenecké vzpomínky. Nicméně roky na škole ubíhaly a konec studia se pomalu blížil ke konci. Adolf Kroupa nakonec ukončil lyceum a přestoupil na univerzitu v Montpellier, kterou také úspěšně ukončil v roce 1929 takzvaným baccaulaureatem. Po tomto francouzském studijním angažmá se vrací zpět do Československa a na přání svého otce, který jak jsme si uváděli výše, si přál mít ze svého syna vzdělaného právníka, nastupuje na Karlovu univerzitu na obor práv. Ani zde ho poezie neopustila sám k tomu píše: Má láska k poezii byla daleko větší než láska ke studiu na Karlově univerzitě. Na místo skript jsem četl verše, toulaje se táborskými sady či pražskými uličkami nebo vysedávaje ve studovně univerzitní knihovny či v tehdejším mém hlavní stanu, Malostranské kavárně. 9 Nicméně po dlouhém sedmiletém studiu práv nakonec tento obor ukončil úspěšně roku Kundera, L.: Kroupovská éra. In. (ed.) Slavíček, L., Vránová, J.: 90 let Domu umění města Brna ( ). Brno 2000, s Kroupa, A.: Mlžné galaxie. Brno 1995, s Kroupa, A.: Mlžné galaxie. Brno 1995, s

12 Po studiích ve Francii a v Praze nastoupil jako sedmadvacetiletý do práce do brněnské Zbrojovky. Jeho vítečná znalost cizích jazyků, zejména pak francouzštiny, jej poté v rámci Zbrojovky přivedla do jejího zahraničního oddělení v Přerově. Poté našel místo v přerovské Optikotechně. A bylo to právě přerovské působiště, které Adolfa Kroupu poprvé přivedlo k recenzování uměleckých výstav. K nim se poprvé dostal prostřednictvím přerovského Obzoru. 10 Některé výstavy postupně dokonce i sám zahajoval na vernisážích apod. 11 Po tomto přerovském angažmá se na krátkou dobu (na přelomu čtyřicátých a padesátých let) přesouvá do Prahy, kde se poprvé ve větší míře snaží začleňovat do kulturního a společenského dění českého velkoměsta. Seznamuje se s českými malíři, sochaři, architekty, literáty. Proniká do světa uměleckých skupin. Účastní se literárních večerů na zámku v Dobříši. Čile koresponduje se svými přáteli z dob svých francouzských studií, přes korespondenci také navazuje hlubší přátelské vztahy s francouzskými a dalšími zahraničními autory. Jsou to právě padesátá (a poté i šedesátá) léta, která se stanou nejintenzivnějším obdobím zahraničních návštěv světových umělců, ať už doma nebo v zahraničí. Setkává se postupně s francouzskými básníky, jako byli Guillaume Apollinaire, Tristan Tzara, Paul Éluard, Jean Vercors, Jean Marcenac, Pierre Seghers, Pablo Neruda, André Frénaud, Michel Leiris, Yves Bonnefoy, Pierre Albert-Birot, Jacques Prévert a další. Setkává se i s řeckým básníkem Jannisem Ritsosem. Vždy ho mrzelo, že se nikdy nemohl potkat s jeho nejoblíbenějším básníkem, Robertem Desnosem. Jelikož se však naše práce nebude soustředit na Adolfa Kroupu jako básníka a překladatele, bude nás v rámci jeho setkávání a osobní či korespondenčních styků, zajímat zejména jeho setkání s výtvarnými umělci. Mezi ty nejdůležitější, se kterými se Adolf Kroupa setkal, jsou určitě Fernand Léger (malíř fascinovaný průmyslem, městem a stroji), Marc Chagall (malíř, jehož vzdušná plátna zaujmou svoji lehkostí a snovými příběhy), Man Ray (představitel světové fotografie, fotografických koláží a mnoha jiných fotografických technik), Max Ernst (malíř, přední představitel surrealismu, objevitel techniky frotáže), Osip Zadkine (expresivní sochař a grafik, jehož nejznámější prací je Památník zničení Rotterdamu), Diego Rivera (mexický socialistický malíř a manžel o něco slavnější Fridy Kahlo). To vše jsou jména, která ho natrvalo spoutaly se světem kultury a díky nimž dokázal proniknout nejen citově, ale i znalostně do světa umění. Obojí se za nedlouho projeví při jeho 10 Později také často publikoval v časopisech Kvart, Blok, Listy nebo Kritický měsíčník a v mnoha dalších. 11 Kroupa, A.: Mlžné galaxie. Brno 1995, s

13 brněnském ředitelském angažmá v Domě umění a zejména v jeho organizaci zahraničních výstav především pak moderního umění. Pražský pobyt jej však příliš pracovně nenaplňoval a tak zkusil štěstí v Literárních novinách (resp. jak se říkávalo v Literárkách), kde se chtěl ucházet o místo referenta v zahraničních literaturách. Díky přímluvě Vítězslava Nezvala dokonce toto místo získal. Nicméně to bylo de facto přesně na den, co byla Adolfu Kroupovi zároveň nabídnuta práce v brněnském Domě umění, kde se za něj pro změnu přimluvili manželé Skácelovi. Ti si u Adolfa Kroupy všimli v rámci jeho přerovského působení, vysokého stupně organizace práce, kvalifikace a zkušeností v oblasti kultury. Adolf Kroupa tak dal přednost brněnskému angažmá. Z počátku tohoto brněnského působení vlastně Adolf Kroupa sám nevěděl, do čeho se to měl pustit, a přiznává: Já jsem znal Dům umění, věděl jsem, že jsou tam výstavy, jenže jsem nevěděl, co s tím bude za starosti. Takže z krásně lehkomyslného života jsem padl do života plného povinností. 12 Navíc přiznává, že byl strašně nerad tímto povoláním ochuzen o jeho oblíbené překlady francouzských básníků, na které díky ředitelování, nezbývalo tolik času, jako za jeho francouzských studií či při jeho prvních povoláních. Nicméně se do ředitelování pustil s opravdovou vervou a dokázal z této instituce během necelých dvou desetiletí udělat vskutku jednu z nejvýznamnějších kulturních institucí ve střední Evropě. Jeho vlastnost organizace mu dávala schopnost dotáhnout drtivou většinu svých projektů až do výstavních síní. Sám Adolf Kroupa vzpomíná, že: někdy to bylo velice napjaté, takříkajíc tekly nervy. Nebyl jsem nikdy klidný, dokud se výstava neotevřela, dokud jsem ji nemohl prohlásit za otevřenou, protože jsem měl pořád strach, že bude nějaký průšvih. 13 To, že to měl těžké, dokazuje zejména samotná komunistická doba, která nepřála podobným liberálním snahám o představení zahraničního umění. Přesto Adolf Kroupa dokázal pokaždé využít své autority, ale zejména lidskosti v komunikaci s ostatními lidmi, které dokázal okamžitě přesvědčit. Je už paralelou, že snad i tato jeho diplomatická stránka skvělého organizátora nakonec přispěla i k jeho pádu a odvolání z pozice ředitele Domu umění. Nicméně jeho šestnáct let ředitelování bylo pro českou, ale zejména pro brněnskou kulturní obec opravdu velkým požehnáním. To co provázelo kroupovskou éru v Domě umění, myslím tím v prvé řadě kulturní a politickou obec, a za druhé jaká byla struktura a filosofie výstav, si 12 Kroupa, A.: Mlžné galaxie. Brno 1995, s Kroupa, A.: Mlžné galaxie. Brno 1995, s

14 však rozdělíme do následujících dvou kapitol, ve kterých se těmto tématům budeme věnovat daleko hlouběji a pozorněji. Nyní si k tomuto období řekneme alespoň to základní, co by mělo v rámci této etapy života Adolfa Kroupy určitě zaznít. Doba ředitelování Adolfa Kroupy v Domě umění je ohraničena roky 1954 a To znamená, že tuto pozici zastával celých šestnáct let. Během této doby dokázal z Brna učinit doslova kulturní fenomén. I proto mohl Albert Kutal napsat k padesátinám Adolfa Kroupy následující věty: Když jubiluje básník, spočítají se knížky, zváží se jejich přínos a vděční čtenáři přejí autorovi úspěchy v další práci. Když jubiluje překladatel, projevují svou vděčnost nejen čtenáři, ale i básníci. Jubileum Adolfa Kroupy, který se 25. července dožívá padesáti let, je však ještě bohatší. Blahopřejí mu čtenáři, básníci, sochaři, fotografové, architekti, prostí návštěvníci výstav, koncertů, přednášek, literárních večerů a já nevím čeho ještě. Těm všem patří jeho práce. A posléze ještě dodává: Blahopřát dnes Adolfu Kroupovi k padesátinám znamená zároveň blahopřát brněnskému Domu umění ke Kroupovi; neboť bilance těchto šesti let je více než radostná. Pod jeho vedením se brněnský Dům umění stal nejrozsáhlejším výstavním komplexem i největší výstavní institucí v republice. 14 Zlatá kroupovská éra v Domě umění je v Brně vzpomínána až do dnešních dnů, protože od odchodu Adolfa Kroupy začalo půlstoletí trvající krize nebo přinejmenším stagnace této brněnské kulturní instituce. V osobním archivu Adolfa Kroupy se nacházejí dopisy a poznámky, ze kterých je patrné, že se nezajímal pouze o francouzské básníky, překladatelskou činnost apod., ale také to, že měl evidentní zájem o umění jako takové. V pozůstalosti nacházíme v prvé řadě širokou plejádu výstřižků k moderním avantgardním výtvarným proudům jako dadaismus, 15 experimentální umění, 16 futurismus 17 či v neposlední řadě o avantgardě obecně. 18 Měl zájem 14 Kutal, A.: Adolf Kroupa padesátiletý. In. Výtvarná práce, č. 14, článků o dadaismu. In. Moravské zemské muzeum Oddělení dějin literatury Osobní archiv Adolfa Kroupy. Inv. č.: 18/87: článků o experimentálním umění. In. Moravské zemské muzeum Oddělení dějin literatury Osobní archiv Adolfa Kroupy. Inv. č.: 18/87: komentářů k výtvarnému futurismu. In. Moravské zemské muzeum Oddělení dějin literatury Osobní archiv Adolfa Kroupy. Inv. č.: 18/87: francouzských článků o avantgardním umění. In. Moravské zemské muzeum Oddělení dějin literatury Osobní archiv Adolfa Kroupy. Inv. č.: 18/87: článků o ruské a sovětské avantgardě. In. Moravské zemské muzeum Oddělení dějin literatury Osobní archiv Adolfa Kroupy. Inv. č.: 18/87:

15 také o fungování světových galerií či pořádání národních výstav, aby se inspiroval v pořádání výstav v Domě umění. 19 Velice zajímavý je jeho vztah k inzitnímu nebo chceme-li naivnímu umění, taktéž nazývané primitivní či umění primitivů, jehož nejznámějším představitelem, jak všichni víme, je francouzský umělec Henri Rousseau. 20 Velkou část výstav o naivním umění v Domě umění zahajoval sám Adolf Kroupa. O naivním umění píše, že je to umění nejčistší, nepošpiněné akademií, malované od srdce běžným člověkem s talentem sdělit to nejniternější, co se v něm nalézá. 21 Bylo to něco, co mi objevilo zcela nový svět Hodně to pro mě znamenalo, protože to bylo blízké poezii. 22 V jednom článku dokonce o těchto malířích píše jako o umění nevinných. 23 Na 3. bratislavském Trienále dokonce byla Adolfu Kroupovi udělena zvláštní cena za celoživotní dílo v oblasti naivního umění. 24 Další velice zajímavou částí je jeho vztah ke slovenskému umění. Sám Adolf Kroupa k tomuto vztahu kdysi poznamenal: Ke slovenskému lidu mě vůbec přitahují jeho národní charakterové vlastnosti, zejména otevřenost, přímost. 25 Roku 1958 uspořádal Dům umění první velkou soubornou výstavu ke slovenskému umění s názvem Dny slovenské kultury. V následujících letech se slovenští umělci staly stálými přispěvovateli v obou budovách brněnských umění. Při tak článků o národních výstavách. In. Moravské zemské muzeum Oddělení dějin literatury Osobní archiv Adolfa Kroupy. Inv. č.: 18/87: články včetně reprodukcí o světových galeriích. In. Moravské zemské muzeum Oddělení dějin literatury Osobní archiv Adolfa Kroupy. Inv. č.: 18/87: článků o inzitním umění. In. Moravské zemské muzeum Oddělení dějin literatury Osobní archiv Adolfa Kroupy. Inv. č.: 18/87: článků o inzitním umění: In. Moravské zemské muzeum Oddělení dějin literatury Osobní archiv Adolfa Kroupy. Inv. č.: 18/87: projevů o inzitním umění výtvarné a literární práce. In. Moravské zemské muzeum Oddělení dějin literatury Osobní archiv Adolfa Kroupy. Inv. č.: 18/87: Kroupa, A.: Otázky nad naivními malíři. In. Moravské zemské muzeum Oddělení dějin literatury Osobní archiv Adolfa Kroupy. Inv. č.: 18/87: Kroupa, A.: Mlžné galaxie. Brno 1995, s. 29 (pozn. 1). 23 Kroupa, A.: Umění nevinných. In. Moravské zemské muzeum Oddělení dějin literatury Osobní archiv Adolfa Kroupy. Inv. č.: 18/87: dokladů o 3. Trienále insitného genia programy, plány, příspěvky, články. Seznam oceněných. In. Moravské zemské muzeum Oddělení dějin literatury Osobní archiv Adolfa Kroupy. Inv. č.: 18/87: Palo, J.: Zásluhy o slovenské výtvarné umenie v Brně. In. Pravda,

16 výrazné podpoře slovenského národního umění není žádným překvapením, že Adolf Kroupa byl jako první Čech poctěn cenou Cypriána Majerníka, a také se jí náramně pyšnil. 26 Další a poslední velmi zajímavou kapitolou Adolfa Kroupy ve vztahu k umění jsou jeho přátelské, osobní a korespondenční vazby s významnými umělci, které mohl také mnohokrát osobně poznat. Mezi takové patří například Ernst Max, Salvador Dalí, Osip Zadkine, Man Ray nebo Marc Chagall. Jsou to vazby pro nás velice důležité, protože oproti podobným vazbám s francouzskými a jinými básníky, které Adolf Kroupa čile udržoval, jsou tyto vazby s malíři, sochaři, fotografy a architekty o mnoho skromnější. V osobním archivu Adolfa Kroupy je uložena řada korespondencí, ale zejména novinových výstřižků či překladů. Není totiž žádným překvapením, že Adolf Kroupa přeložil do češtiny také básně Marca Chagalla, Salvadora Dalího nebo Manifest surrealismu. 27 Adolf Kroupa se tedy evidentně neorientoval pouze na poesii a neseděl na ředitelském postě v Domě umění jen z důvodu jeho skvělých organizačních schopností. Je evidentní, že se dokázal pohybovat ve světě umění přinejmenším stejně profesionálně, jako tomu bylo ve světě poesie. Tato práce jako vůbec první přináší hlubší analýzu vztahu Adolfa Kroupy a jeho vztahu k výtvarnému umění. O tomto vztahu by bylo možné napsat celou další práci. Stále tak bude platit, že je to neprobádaná oblast, práce však přispěla minimálně k myšlence propagace tohoto tématu. Jde vidět, že svět umění je velice širokou oblastí, a i když se scházíte jen s básníky, jednoho dne se seznámíte s dalšími druhy umění a osobnostmi, které tyto umění reprezentují. Adolf Kroupa měl široké konexe a přátelské vztahy, díky nimž si při nejrůznějších debatách a konferencích dokázal rozšiřovat myšlenky a znalosti o moderních směrech a umělcích. Výsledek těchto vztahů byl vidět v jeho publikační činnosti, recenzích, 26 Hlušička, J.: Ředitelská éra Adolfa Kroupy. In. (ed.) Slavíček, L., Vránová, J.: 100 let Domu umění města Brna ( ). Brno 2010, s Kroupovy překlady a variace 5 básní Salvadora Dalího. In. Moravské zemské muzeum Oddělení dějin literatury Osobní archiv Adolfa Kroupy. Inv. č.: 18/87: článků o Salvadoru Dalím. In. Moravské zemské muzeum Oddělení dějin literatury Osobní archiv Adolfa Kroupy. Inv. č.: 18/87: článků o Maxu Ernstovi. In. Moravské zemské muzeum Oddělení dějin literatury Osobní archiv Adolfa Kroupy. Inv. č.: 18/87: Díla a články o Marcu Chagallovi. In. Moravské zemské muzeum Oddělení dějin literatury Osobní archiv Adolfa Kroupy. Inv. č.: 18/87: Marc Chagall korespondence. In. Moravské zemské muzeum Oddělení dějin literatury Osobní archiv Adolfa Kroupy. Inv. č.: 11892/178 až 11892/

17 projevech na vernisážích, korespondenci a především oceněních, jež se mu za svoji kariéru dostalo. Můžeme jen gratulovat Domu umění, že ve svých řadách zaměstnali tak neobyčejnou osobnost a renesančního člověka, jakým byl Adolf Kroupa. Oslavy devadesáti i sta let funkční činnosti Domu umění ukázaly, že jméno Adolfa Kroupy bude ve vzpomínkách návštěvníků, pracovníků a teoretiků umění při pohledu na historii Domu umění, vždy silně rezonovat. 28 Ostatně může sloužit vždy jako vize skvěle fungující a s veřejností komunikující instituce, po které město Brno opět tolik velmi silně touží. Bohužel současný Dům umění tyto kategorie nesplňuje. Ke konci ředitelování v Domě umění přidal Adolf Kroupa v roce 1968 svůj podpis ještě pod jeden z nejvýznamnějších dokumentů Pražského jara, Dva tisíce slov. 29 Poté, když byl Adolf Kroupa roku 1971 propuštěn z postu ředitele Domu umění, odešel do ústraní a poté i do důchodu. Po celou dobu byl navštěvován státní bezpečností, avšak na překladatelství a svoji oblíbenou poesii si vždycky našel čas. Adolf Kroupa umírá 16. srpna 1981 v Kurdějově u Hustopečí ve svých 71 letech. Je pohřben na královopolském hřbitově v Brně. 28 (ed.) Slavíček, L., Vránová, J.: 90 let Domu umění města Brna ( ). Brno 2000.; (ed.) Slavíček, L., Vránová, J.: 100 let Domu umění města Brna ( ). Brno Prohlášení Dva tisíce slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, vědcům, umělcům a všem napsané Ludvíkem Vaculíkem podepsala řada významných osobností české vědy a kultury: Literární listy I, č. 18, , s. 1, 3; Práce XXIV, č. 178, , s. 5; Mladá fronta XXIV, č. 176, , s. 1, 3; Zemědělské noviny XXIV, č. 152, , s. 1, 2. Zazněla v něm otevřená kritika společenských i politických poměrů a požadavek prohloubení reformy demokratizačního procesu zahájeného v lednu Prohlášení mělo silnou podporu veřejnosti. Oficiálními představiteli strany a státu bylo označeno za kontrarevoluční pamflet. 17

18 2. Česká kulturní a politická obec v době ředitelování Adolfa Kroupy (Analýza vlivů a vnějších podnětů pro fungování Domu umění v letech ) Vykreslení kulturní a politické situace v době působení Adolfa Kroupy jako ředitele Domu umění bude pro nás jednou z velice klíčových oblastí pro pochopení toho, proč byl Adolf Kroupa tak úspěšný ve své organizační práci, a proč se z domu umění během pár let stala instituce mezinárodního významu. Úspěšná léta jsou bohužel z obou stran ohraničena roky, které nepřály obrodě kulturní situace u nás. Dům umění v čele s Adolfem Kroupou se musel neustále přizpůsobovat měnící se situaci a nebylo to vždy jednoduché. Nechci v této kapitole jít do přílišných detailů, myslím si, že nám postačí obecný náhled na tuto problematiku. Pokusím se propojení kultury a politiky přiblížit několika málo klíčovými body ve vývoji, které plnily důležitou roli pro českou kulturu. Kroupovská éra ředitelování brněnskému Domu umění ( ) patří bezesporu k nejúspěšnější, kterou tato instituce ve 20. století zažila. I když padesátá léta byla nejvýrazněji svázána s ideologickým a mocenským diktátem, a to samozřejmě i v oblasti umělecké sféry, v létech šedesátých došlo k lehkému, ale zřetelně viditelnému uvolňování těchto pout. Socialistický realismus (lidově nazývaný sorela) v jeho nejutopističtější formě začal rokem 1958 uvadat. Rozmezí let 1958 až 1968 je následně obdobím, které se ve druhé polovině 20. století nejviditelněji zapsalo do českého výtvarného umění a samozřejmě i do celé české kultury. To se projevuje i v pramenech, které jsou dostupné k Domu umění v Archivu města Brna ač k padesátým létům jsou archiválie velice skoupé (prakticky nestojí ani za zmínku), tak v rámci vymezeného desetiletí jejich zastoupení prudce roste. Výstavy v Domě umění, se kterými se můžeme setkat, můžeme rozdělit mnoha způsoby. My si zde představíme problematiku čerpání děl zahraničních autorů. Zahraniční výstava z velké části čerpá svá zástupná díla ze svých uměleckých sbírek. Já ovšem chci připomenout jiný fakt, totiž že existují vcelku běžně výstavy zahraničních autorů, jejichž díla se čerpala ze sbírek českých národních institucí (Národní galerie v Praze, Moravská galerie v Brně a mnoho dalších). Tento český umělecký fond, ač nesmírně bohatý na množství sbírek, však nedokázal pokrýt a překonat mezeru v období let , kdy komunistická strana vykázala de facto veškeré kulturní vztahy se západem. 30 Nejen, že hrozilo, že se vyčerpá 30 Jednalo se totiž zejména o sbírky starého umění před rokem 1900, popřípadě alespoň pro českou kulturu velice cenné období předválečné a meziválečné avantgardy. 18

19 kvantita a kvalita tohoto výstavního fondu (to by znamenalo, že by zanedlouho musely tyto instituce některé výstavy dokonce opakovat), ale hrozilo by také to, že česká veřejnost by zcela ztratila kontakt s novými dynamicky nastupujícími uměleckými směry, myšlenkami a invencemi (po kterých česká veřejnost toužila ostatně nejvíce). Bylo nutné tuto mezeru ve vývoji co nejrychleji zaplnit a představit ji veřejnosti, aby česká společnost mohla souvisle navázat na západní umělecký vývoj. Hrozilo by totiž, že se z československé kultury vytratí pluralita názorů a pestrost uměleckých směrů, kde by kromě socialistického realismu a snahy o zmrtvýchvstání předválečné avantgardy, 31 zde nezbylo zhola nic. 32 Tuto mezeru se pokusil vyplnit od roku 1954 Adolf Kroupa, který právě v tomto roce usedl na místo ředitele Domu umění. Začátky to ovšem nebyly nijak světlé. Svými liberálními myšlenkami musel soupeřit se stranickými vedením a s komunistickými výbory. Jiří Hlušička k tomu píše: Musel počítat s členskými výstavami krajské či městské organizace Svazu československých výtvarných umělců, na jejichž koncepci neměl vliv, a nemohl se ani zbavit balastu různých akcí k politickým výročím nebo k jiným příležitostem, pro něž bylo hřích dávat k dispozici krásné prostory, které si říkaly o umění. 33 Doba mu však pomohla. Jednalo se o uvolnění poměrů mezi léty 1958 až Jedná se zároveň i o období, kdy v Domě umění rapidně vzrůstá podíl zahraničních výstav v rámci celkového počtu výstav. Adolf 31 Řada autorů se při popisu poválečného umění kloní k názvům jako neo-avantgarda apod. Osobně si však myslím, že termín neo- (jako poválečná neo-avantgarda nebo dříve neo-renesance, neo-baroko apod.) popisuje pouze tu skutečnost uměleckého směru, který se snaží navázat na svoji originální (původní) alma mater, ale v čisté podobě se jí to už nedaří. 32 Nicméně je velkou chybou brát socialistický realismus pouze z negativní stránky. Socialistický realismus otevřel sociální témata (rodina, běžná povolání, ), která měla v umění sice stále své skálopevné místo, ale dokázala je dobře využít. Stejně tak tomu je i s realismem. Ač tu byl v umění neustále přítomen a vracel se k nám v podobě jeho čisté klasické formy v různých uměleckých epochách, bylo v polovině dvacátého století jenom otázkou času, kdy se opět vrátí. A jak říká architekt Michael Třeštík: Kdyby Sorely nebylo, tak by ten zpětný ráz měl jinou formu, byl by kultivovanější, byl by nápaditější, byl by upřímněji citovější, ale proběhl by. (Architekt Michael Třeštík v pořadu České televize, Retro z , přístupné z: S Michaelem Třeštíkem v tomto mohu opravdu jenom souhlasit, protože ten návrat ke klasice, zde byl naprosto jednoznačný. Přesto je nutné říci, že toto přirovnání nemůžeme aplikovat plošně na všechny architekty, čímž bychom vlastně říkali, že tu žádná invence neprobíhala. 33 Hlušička, J.: Ředitelská éra Adolfa Kroupy. In. (ed.) Slavíček, L., Vránová, J.: 100 let Domu umění města Brna ( ). Brno 2010, s

20 Kroupa dokázal (zejména mezi léty 1958 až 1968) vymoci si uspořádání řady zahraničních výstav nově nastupujících západních umělců. Období let je vlastně vymezením dvou nesmírně důležitých událostí, které zasáhly českou společnost, ale i českou kulturu. Prvním z nich je Expo 58 v Bruselu, na kterém se česká kulturní scéna dokázala prosadit mezi kulturami ze všech koutů světa. Československá reprezentace si přivezla zpět domů (ač začátek byl velice nejistý) skvělé hodnocení a výborné recenze. Úspěch z bruselského Expa se nutně musel projevit zpětně i uvnitř české kulturní scény. Nikdy předtím ani poté (jako tomu bylo v následujícím desetiletí) nezískalo tolik umělců takové množství prestižních zahraničních ocenění, a nikdy v celém 20. století se nestavěly takové vkusně a funkčně architektonicky navrhované stavební projekty. Česká výtvarná scéna mohla plnými doušky nasávat čerstvý vzduch v umění, který k nám přinášelo výtvarné umění nejen ze západní Evropy. Seznámení se s trendy západního výtvarného umění po 20 letech nám přinesl řadu výtvarných podnětů do umělecké sféry. V plné míře mohli čeští umělci využít abstraktních forem. Koncem padesátých let se abstraktnější linie objevila i v sochařství, uplatňující se zejména v dekorativní roli v prostorech nově vznikajících městských sídlišť. Významný impuls k tomu dala již jmenovaná světová výstava v Bruselu v roce V letech šedesátých tento trend následně graduje. V tuhých padesátých letech Sorely bychom mohli příklon k abstrakci považovat zprvu opravdu spíše jen jako pokusy či snahy o abstraktní realizace. Nicméně už na konci padesátých let se situace obrací, řada českých výtvarníků získává prestižní ceny a například technická stránka staveb začíná být jedna z nejpovedenějších z celé druhé půlky 20. století. Navíc konec padesátých let je brán obecně jako zenit Sorely, zejména pak z pohledu její ideologické formy. Šedesátá léta pak ve velké míře uvolnila tuto ideologii, která v průběhu tohoto desetiletí jakoby postupně vyšuměla. Mohli bychom doslova mluvit o velice dynamickém období, které by se dalo popsat příměrem od ideologické doktríny ke stylové pluralitě. 34 Přičemž se osamostatnila stránka mocenská, která k umění přistupovala, řekněme mnohem více pragmatičtěji a s evidentní potřebou o co nejširší výtvarnou pestrost v rámci umělecké konkurenceschopnosti nejen ve východním bloku, ale i vůči Západu. Je to období, kdy české umění dospělo na pokraj jakéhosi scestí abstrakce a nejrůznějšího experimentování cizího našemu lidu, jak říkávali pozdější normalizátoři. 34 Bregant, M.: Od ideologické doktríny ke stylové pluralitě. In. Klimešová, M.: Ohniska znovuzrození. České umění Praha 1994, s

21 Dějiny českého výtvarného umění jinými slovy přirovnávají šedesátá léta k tzv. období vzdoru a bouře, které na Západě nabývalo formy levicového hnutí, naopak v socialistickém světě pravicový charakter. 35 Dalším důležitým mezníkem se u nás stala volba Adolfa Hoffmeistera do čela Svazu československých výtvarných umělců v roce Pod jeho patronací se břehy realismu již zcela uvolnily. Navíc Adolf Hoffmeister dokázal českou kulturu vyzvednout z letargie a umožnil jí důstojnější konkurenceschopnost i s kulturou západní. 36 Po bruselském nečekaném ohlase, můžeme dobu Adolfa Hoffmeistera považovat za druhý velký mezník v české kultuře 2. poloviny 20. století. Toto období uvolněnosti, které přineslo řekněme řadu světonázorů na českou výtvarnou scénu, se projevilo i v myšlení Adolfa Kroupy. Jako velice vzdělaný, jazykově nadaný a organizačně schopný muž, využil této situace, a dokázal do Domu umění přivést řadu zahraničních autorů a výstav, které by se zde v této době nemohly nikdy uskutečnit, popřípadě jen s velkými obtížemi. Nicméně vždy v pravý čas se u Adolfa Kroupy projevil vyjednávací a organizační talent. Samozřejmě se v první řadě jednalo o výstavy týkající se českého moderního výtvarného umění, nicméně si musíme uvědomit, že zahraniční výstavy si s sebou nesly jistou auru vzrušení a očekávání. Není pak žádným překvapením, že právě zahraniční výstavy, kterým se v této diplomové práci věnuji, bývaly jedny z nejnavštěvovanějších a veřejností také nejlépe hodnocenými. Kromě samotných výstav však dokázal Adolf Kroupa pozvednout brněnskou kulturní scénu i svými večerními kurzy a přednáškami, filmovými večery a mnohými dalšími akcemi, které rapidně zvýšily prestiž hlavního města Moravy. Vstup vojsk Varšavské smlouvy do země však mnohé změnil a komunistické špičky musely všechny liberální proudy vrátit před rok Období mezi léty 1968 až 1989 zvaná normalizace zničila vše, co šedesátá léta vybudovala. Změnilo se i samotné umění, včetně socialistického realismu, který jsme znali v jeho čisté formě před rokem Ostatně přiznává to i historik dějin umění Jiří Tomáš Kotalík, když mluví o rozdílu mezi uměním socialistického realismu a uměním v době normalizace: Jsem přesvědčen, že díla z této doby (pozn. normalizace), jak architektonická, tak výtvarná, nikdy nebudou památkami. Oproti tomu socialistický realismus byl pokus o sloh; vždyť chtěli mít sloh na úrovni antiky. Čili to, 35 (ed.) Švácha, R., Platovská, M., Bregantová, P.: Dějiny českého výtvarného umění VI /1 ( ). Praha 2007, s Jeho invence však brzy končí na začátku sedmdesátých let, kdy mu byla zakázána veřejná, publikační i výstavní činnost. 21

22 co z něj zůstalo, je pozoruhodná etapa, byť krátká a se všemi těmi problémy a vlivy, ale řekněme hodna paměti. Normalizace hodna paměti není. 37 V mojí diplomové práci na dějinách umění řeším tuto velice zajímavou paralelu o chápání socialistického realismu před rokem 1958 a po roce Z analýzy děl obou časových období musím dát J. T. Kotalíkovi za pravdu. Pokud mluvíme o socialistickém realismu, bude kvalitnější tvorba vždy spadat mezi léta Naopak doba normalizace je po technické stránce uměleckých děl z velké části opravdu méně kvalitní. Šedesátá léta a socialistický realismus je rovněž velice zajímavým tématem. Velké množství umělců, včetně mnou studovaného Konráda Babraje, se přikláněli k abstraktní tvorbě. Neříkám, že u těchto autorů abstraktní tvorba převážila, nicméně je u nich patrný přinejmenším výrazný příklon k abstrakci. Po roce 1968 se však umělci vrací víceméně zpět do kolejí realismu. Ukázali jsme si, že dopad změn uvolněné politiky v šedesátých letech přinesl v rámci české kultury několik výrazných změn. Snažil jsem se vysvětlit ty nejdůležitější mezníky, které k tomu vedly. Přičemž jsem se nechtěl příliš ponořovat do politických změn, působení politiky na umění, zdůrazňovat jejich stratifikaci státní a krajské výbory, kulturní rady apod. Působení komunistické strany na umění je obecně známé téma. Daleko podstatnější dle mého bylo ukázat obecné mezníky, protože tato práce nemá za úkol analyzovat problematiku umění ve druhé polovině 20. století, nýbrž má v rámci této kapitoly přinést alespoň formální přehled a obecný úvod, kterak se politické a kulturní změny mohly dotýkat samotného Domu umění. Provedli jsme společně nástin velice zajímavého vztahu, totiž, vztahu mezi socialistickým realismem a liberálními myšlenkami v umění, nejčastěji reprezentované abstraktní tvorbou. Samozřejmě je to stále vztah, který není doposud blíže prozkoumaný. Historikové umění se buď orientují na avantgardu, abstrakci nebo na nové dynamicky se rozvíjející směry, nebo naopak řeší problematiku socialistického realismu. Jejich vztah, to, jak se oba vlivy dotýkaly jednotlivých umělců, jejich myšlení a tvorby, není doposud zpracován. 37 Historik umění Jiří Tomáš Kotalík v pořadu České televize, Historie.cs, Přístupné z: 38 Koťa, M.: Sochařská tvorba Konráda Babraje. Masarykova univerzita, Filosofická fakulta, Seminář dějin umění. Brno

23 Doposud nejlépe sumarizující literaturou tak jsou Dějiny českého výtvarného umění, které se snaží tuto problematiku řešit alespoň v uzavřených kapitolách. 39 Jaké změny však v tomto období potkaly například samotný Dům umění? Samozřejmě je logické, že celostátní změny se musely nutně dotknout i samotných institucí. A pokud v čele takových institucí stála osobou podobná Adolfu Kroupovi, mohla těchto změn využít pro reorganizaci a nastartování podnikatelské činnosti zcela do jiných kulturních rovin. Šedesátá léta u nás tak přinesla v kulturní sféře velice zajímavé podněty ze zahraničí. Dokázali jsme opětovně navázat na vývojovost západního umění nové výtvarné formy, nové směry. Další oblasti bychom mohli vztáhnout na samotné fungování Domu umění pod Adolfem Kroupou. Změnili se například nové formy přístupů k umění nebo modernější znalost kurátorské a výstavnické činnosti. Nové metody instalování uměleckých děl. Do oboru se začaly dostávat nové přístupy z psychologie a vnímání instalovaných děl. To samé platí o komunikaci mezi uměleckou institucí a návštěvníky reklama a pozvánky na výstavy se staly asi tou nejvýraznější inspirací. Rovněž tvorba katalogů se rapidně zvedla. Pokud se ještě v padesátých letech vytvářely katalogy zhruba ke každé páté významnější výstavě, pak v letech šedesátých byl tento poměr 1:2 jeden katalog na dvě výstavy. 40 Z hospodaření Domu umění je evidentní, že v šedesátých letech se rozšiřuje kolektiv kolem Adolfa Kroupy. S novými přístupy je nutně spojeno i více práce a větší množství organizační práce. Je to ovšem práce vykoupena evidentně vyšší návštěvností, což je koneckonců cílem každé podnikavě smýšlející kulturní instituce (ed.) Švácha, R., Platovská, M.: Dějiny českého výtvarného umění V ( ). Praha 2005.; (ed.) Švácha, R., Platovská, M., Bregantová, P.: Dějiny českého výtvarného umění VI /1 ( ). Praha 2007.; (ed.) Švácha, R., Platovská, M., Bregantová, P.: Dějiny českého výtvarného umění VI /2 ( ). Praha Janás, R., Peřinová, E., Svobodová, R.: 90 let Domu umění města Brna. Seznam výstav a katalogů. Brno Hospodaření Domu umění. Archiv města Brna. Fond O11 (Dům umění). 23

24 3. Zahraniční výstavy v Domě umění Nyní můžeme konečně přistoupit k hlavnímu tématu této práce. Než se ovšem dostanu k jednotlivým výstavám, dovolte mi ještě kratičký úvod do této problematiky, abych Vás seznámil s několika zajímavými skutečnostmi. Bude se jednat zejména o obecnou statistiku a grafy, které nám umožní lépe pochopit celkovou stránku zahraničních výstav v Domě umění. Už totiž samo rozšifrování toho, jaké výstavy jsou zahraniční, je velice komplikované zejména z hlediska obsahu archivního fondu jednotlivých výstav. V první fázi jsem postupoval tak, že jsem si z celkového počtu uspořádaných výstav ve vybraném období jak v Domě umění, tak i v Domě Pánů z Kunštátu vyčlenil všechny výstavy, které se týkaly světového (popř. zahraničního) umění. Na první pohled totiž nebylo jasné, zda se jedná o výstavu pořádanou českou stranou, tzn. ze sbírek českých institucí, nebo se jednalo o výstavu zahraniční, tzn. sbírka uměleckých děl, respektive kurátoři výstav jsou zahraničního původu. V takovém případě mi vyšlo celkem 243 takových výstav, které se v letech uskutečnili v těchto dvou brněnských institucích. To by ovšem znamenalo, že vzhledem k celkovému součtu výstav, tedy 864, by byl podíl zahraničních výstav k celkovému počtu výstav po zaokrouhlení celých 28%. Bylo by to navíc číslo velice vysoké a kromě toho by to také znamenalo, že zhruba každá 3,5tá výstava, byla výstava se zahraniční tématikou. Logicky se mi to zdálo jako velmi vysoké číslo a tak jsem začal analyzovat a studovat tyto výstavy jednu po druhé, doufajíce, že se mi z dostupných materiálů podaří vyčlenit ty výstavy, které byly vytvořeny z uměleckých děl nacházejících se v českých kulturních institucích, od těch, jejichž díla byla přivezena ze zahraničí. Začaly se ovšem objevovat překážky, které tuto analýzu neustále stěžovaly. A tak z dostupných pramenů (zejména pak z archivního fondu Domu umění) bohužel nebylo možné tyto výstavy podle takto jednoduše deklarovaných kritérií, jen tak jednoduché rozdělit. Navíc se vyskytly další problémy, zejména pak samotná povaha zahraničních výstav. Ukázalo se totiž, že samotné zahraniční výstavy se v řadě oblastí liší. Vyskytly se otázky: mám považovat za zahraniční výstavu tu, jejíž sbírkový fond je z českých kulturních institucí, ale patronaci nad ní poskytlo například ministerstvo zahraničí či ministerstvo kultury cizího státu? Mám za zahraniční výstavu brát tu, na níž se dostavil zahraniční autor vystavených uměleckých děl, ale jehož vystavené práce jsou součástí českých sbírek? Mám brát putovní výstavy jako zahraniční? Mám brát za zahraniční výstavu mezinárodní výstavní projekty? Našli bychom daleko více podobných variant a otázek. V průběhu mého bádání se postupně tyto vlivy začaly splývat dohromady. Objevil jsem se kolikrát v situaci, kdy jsem z dostupných materiálů jednoduše nemohl 24

25 rozhodnout, která z daných výstav by měla správně patřit pod hlavičku zahraniční výstavy, a která byla česká, tudíž bych se jí správně věnovat neměl. Abych nenarušil věrohodnost statistiky (a nikdo mě nemohl obvinit ze špatného rozdělení), musel jsem s čistým svědomým a vědomím rozhodnout, o jaké výstavy tedy jde. Rozhodl jsem se do statistiky začlenit jak výstavy zahraniční, tak i výstavy mezinárodní, tzn. s mezinárodní účastí, a to i přesto, že by ji měla hostit, popřípadě pořádat česká strana. Následně mi vyšlo zcela jiné číslo, než k jakému jsem došel na začátku mého bádání. Zahraničních a mezinárodních výstav v Domě umění a v Domě Pánů z Kunštátu ve vybraném období bylo (po této ostrakizaci) celkem 208. Graf č. 1: Procentuální podíl zahraničních a mezinárodních výstav k celkovému počtu uspořádaných výstav v letech Procentuální podíl zahraničních a mezinárodních výstav k celkovému počtu uspořádaných výstav v letech ; 19,40% 864; 80,60% Podíl zahraničních a mezinárodních výstav Celkový počet výstav v obou institucích Z grafu č. 1 poté vyplívá, že podíl zahraničních a mezinárodních výstav byl celkem 19,40%. Jinými čísly to znamená, že zhruba každá pátá výstava v Domě umění a v Domě Pánů z Kunštátu, může být z našeho pohledu považována za zahraniční, respektive mezinárodní výstavu. Myslím si, že je to podíl velice solidní, který potvrzuje i důležitost Adolfa Kroupy na postu ředitele této brněnské instituce. Někomu by se toto číslo mohlo zdát příliš vysoké, musíme si ovšem uvědomit, že hovoříme o celých šestnácti letech výstavnické a kurátorské činnosti. Tyto procenta však bude zřejmě ještě lepší porovnat s dalšími grafy, které nám odhalí řadu nyní opticky skrytých detailů. Vezměme si například vývojový počet výstav v obou institucích. 25