Současné britské umění / Contemporary British Art

Transkript

1 Současné britské umění / Contemporary British Art

2

3

4

5 Současné britské umění / Contemporary British Art

6 Galerie hlavního města Prahy, 2012

7 JONATHAN BALDOCK MATTHEW BURROWS BIGGS AND COLLINGS JAMES CAPPER CEDRIC CHRISTIE DAN COOMBS KEITH COVENTRY HOWARD DYKE TOM GALLANT NEIL GALL STEVE GODDARD STEPHANE GRAFF HASSAN HAJJAJ MARCUS HARVEY HEYWOOD AND CONDIE PAUL HOUSLEY HENRY KROKATSIS PHILIP LAI PENNY LAMB HEW LOCKE OLIVER MARSDEN JASON MARTIN RYAN MOSLEY ZAK OVé DAN PERFECT FIONA RAE BARRY REIGATE MICHAEL SAMUELS CHRIS SUCCO NEAL TAIT DOLLY THOMPSETT GAVIN TURK DOUGLAS WHITE

8 Předmluva Výstava London Twelve je výsledkem kontinuálního úsilí Galerie hlavního města Prahy o prezentaci současného britského umění novému publiku v Praze. Galerie se rozhodla pro její realizaci v návaznosti na dvě předcházející úspěšné přehlídky britského umění Close Echoes a Other Times. Výstava Close Echoes byla svého druhu první a představila v roce 1998 v Praze a poté v rakouském Kremsu vedle umělců české a rakouské scény řadu významných britských autorů: Dinos & Jake Chapman, Abigail Lane, Mat Collishaw, Mona Hatoum, Richard Billingham, Douglas Gordon, Christine Borland. Výstava Other Times se konala v roce 2004 v Domě U Kamenného zvonu a zahrnovala práce Tacity Dean, Petra Doiga, Sam Taylor-Wood, Cornelie Parker a dalších. Všechny tři výstavy pojí téma současného britského umění, ale jedná se o autonomní koncepčně nezávislé a nesrovnatelné projekty. Zajímavé jsou určité posuny v jejich pojetí. Působivost výstavy Close Echoes byla do značné míry určena silnou až šokující vizualitou vystavených děl, především britských umělců příslušníků generace YBAs (Young British Artists), kteří v devadesátých letech získali vedoucí postavení doma i za hranicemi. Přitom však výstava měla od počátku svého zrodu sice otevřenou, ale jasně vymezenou tematicky polarizovanou koncepci, která byla uvedena v samotném podnázvu výstavy Public Body & Artificial Space (Veřejné tělo + umělý prostor) a snažila se reflektovat dobově aktuální umělecké tendence. Koncepce druhé výstavy Other Times zahrnující pouze britské umělce byla volnější a poetičtější s nadčasovým přesahem, spíše než z témat vycházela z určitého pocitu nostalgické touhy po zachycení nezachytitelného. Snažila se postihnout jakousi přetrvávající spodní vrstvu současného britského umění vztahující se ke kritické recepci času, k jeho plynutí a odkazující k nenaplněným snům, deziluzi utopických představ, k napětí mezi fikcí, idylickými ráji a realitou. Koncepce výstavy London Twelve se objektivizujících kritérií záměrně zříká. Její autor Toby Clarke výstavu pojímá jako snímek zachycující tvorbu autorů: jejichž díla a ateliéry navštívil během posledního roku Jako by do značné míry otvíral prostor i nahodilosti, Clarke důrazně odmítá pojetí výstavy jako přehlídky elitních umělců reprezentujících současnou londýnskou uměleckou scénu, stejně jako jakékoli škatulkování a třídění umělců či ambici na ucelenost a úplnost. Přitom jeho rozhodnutí pojmout koncept výstavy jako momentku předcházely starší návrhy, od nichž nakonec upustil, kde detailně formuloval tematické okruhy a umělce do nich spadající. Zdá se však, že jeho konečný postoj výstižně rezonuje s charakterem tvorby vystavujících umělců. Řada z vystavených děl reaguje ať už přímo či nepřímo na rychle se proměňující pomíjivou neuchopitelnou fragmentarizovanou podstatu současné reality. Svým obsahem a způsobem, jakým jsou tyto práce vytvářeny, se vztahují k dnešnímu světu pohyblivých písků, v němž není možné být si čímkoli jistý. Olga Malá 6 / 7

9 Foreword The exhibition London Twelve is a result of the continuous interest of the City Gallery Prague in presenting contemporary British art to the public in Prague. The City Gallery Prague has decided to hold it as a follow up of the two preceding successful shows of British art: Close Echoes and Other Times. Close Echoes was the first exhibition of its kind, presenting in 1998 in Prague and subsequently in Krems, Austria a number of outstanding British artists such as Dinos & Jake Chapman, Abigail Lane, Mat Collishaw, Mona Hatoum, Richard Billingham, Douglas Gordon and Christine Borland. The exhibition Other Times was held in 2004 at the Stone Bell House and featured works by Tacita Dean, Peter Doig, Sam Tailor-Wood, Cornelie Parker and others. All three exhibitions have been interconnected by their theme of contemporary British art, but they are autonomous conceptually independent and unique projects. Worthy of note are certain shifts in their concept. The appeal of Close Echoes was to a large extent given by the strong, almost shocking visual quality of the exhibited works by British artists, mostly of the YBA (Young British Artist) generation, who in the 1990s took the lead both at home and abroad. From the beginning this exhibition had an open concept, which, however, was clearly defined and polarized, as stated in its subtitle Public Body & Artificial Space, and tried to reflect topical artistic tendencies of the time. The concept of the second exhibition, Other Times, which included British artists only, was looser and more poetic; instead of specific themes it explored the nostalgia for capturing the elusive. It tried to cover some sort of the persistent bottom layer of contemporary British art related to the critical reception of time, to its passage, which referred to unfulfilled dreams, disillusionment of utopian visions, the tension between fiction, idyllic paradises and reality. The concept of London Twelve has deliberately renounced any objectivizing criteria. Its author Toby Clarke has conceived this exhibition as a snapshot, as he says, of the work of artists whose shows and studios I have visited over the last year. As if to a large extent opening a space for randomness, Clarke emphatically rejects the concept of the exhibition as a survey of the top artists representing the contemporary London art scene or any pigeonholing and categorization of artists or an ambition to be comprehensive and complete. His decision to conceive this exhibition as a snapshot was preceded by earlier proposals, which he eventually dropped, in which he formulated in detail the thematic ranges and artists falling within their framework. It seems, however, that his final position aptly resonates with the character of art of the exhibiting artists. Many of the exhibited works respond either directly or indirectly to the rapidly changing elusive fragmented nature of contemporary reality. The content of these works and the way they are created relate to today s world of shifting sands, in which one cannot be sure about anything. Olga Malá

10 úvod Současná umělecká tvorba v Londýně je nesmírně rozmanitá a nenalezneme v ní žádnou dominantní školu nebo skupinu, která by se dala snadno vymezit. Je plná talentů a neustále se vyvíjí a mutuje. Pokroky v technologii spolu se společenskými a kulturními změnami rozšířily platné umělecké území a otevřely nové možnosti pro průzkum. Zároveň v časem prověřených oblastech zkoumání, jako je pojetí přírody a identity, došlo k novým zvratům a ty jsou nyní pojednány ve vznešených i podvratných souvislostech. Tato výstava si neklade za cíl reprezentovat londýnskou uměleckou scénu jako celek, ani nechce být přehledem jejích elitních autorů. Jde o osobní snímek tvorby umělců, jejichž výstavy a ateliéry jsem navštívil za poslední rok. Výstava London Twelve je zasazena do historických kulis nádherného starobylého Domu U Kamenného zvonu, který vybrané práce zároveň omezuje a inspiruje. Tento jedinečný gotický městský palác, postavený v polovině 13. století, patří k nejpozoruhodnějším stavbám v Praze. Galerie hlavního města Prahy v něm jako v jednom ze svých několika výstavních prostorů pořádá výstavy současného a moderního umění. Výstava London Twelve proti sobě staví jednotlivé generace i etablované a nastupující umělce. Díla jsou prezentována tak, aby esteticky využila jedinečnost a charakter budovy. Nacházejí se v nich nicméně témata a motivy, které je propojují. Mnoho umělců se zabývá otázkami identity a tím, co znamená být Britem. Londýn jako kulturní tavicí kotlík přitahuje umělce z celého světa, kteří jeho vliv filtrují prizmatem svých předchozích zkušeností. Jiní, v Británii narození a usazení umělci, zkoumají, co znamená být Britem v měnícím se světě. Historicky se opakující uměleckou inspirací je příroda, i když v poslední době její vliv možná není se současným uměním tak silně spojován. Několik umělců se zabývá přírodou v rámci své existence v městském prostředí, kterou prezentují v různém pojetí pomocí asambláže, videa, performance a malby. Konečně mnoho umělců na této výstavě se věnuje tomu, jak nově přistoupit k abstrakci. Jedním z témat je zájem o to, jak barva, světlo a forma v abstraktní malbě působí na diváka, který vstupuje do interakce s dílem prostřednictvím pohybu a vědy vizuálního zpracování. Jiní autoři vytvářejí díla, která mohla vzniknout teprve teď s ohledem na vývoj technologií, zatímco jiná díla odkazují k historii a usilují o nadčasovost nebo slouží jako referenční bod. Snaha o kategorizaci vystavovaných umělců samozřejmě skýtá plno příležitostí ke zkreslenému podání. Řada z nich by mohla mít pocit, že jejich tvorba nebyla v rámci jednotlivých kategorií správně označena. Mandátem této výstavy je pouze představit momentální pohled na uměleckou tvorbu v Londýně, která stejně jako město samotné vzkvétá díky své rozmanitosti. Toby Clarke 8 / 9

11 Introduction Current artistic practice in London is entirely diverse with no dominant school or group easily located or pinpointed. Awash with talent, it is constantly evolving and mutating. Advances in technology coupled with societal and cultural change, have expanded valid artistic territory opening new avenues for exploration. Concurrently, timehonoured areas of inquiry such as the treatment of nature and identity are given new twists, explored in both sublime and subversive contexts. This exhibition does not aim to be representative of the London art scene as a whole, nor a survey of those at the top of the tree. It is a personal snapshot of the work of artists whose shows and studios I have visited over the last year. London Twelve is set in the historical confines of the exquisite ancient Stone Bell House, which both restricts and inspires the works chosen. Dating back to the mid 13th century, this unique Gothic town palace is one of the most exquisite buildings in Prague. The museum hosts exhibitions of contemporary and modern art as one of several sites of the City Gallery Prague. The show juxtaposes generations, as well as established and emerging artists. Works are presented aesthetically in order to take advantage of the unique character and nature of the building. However, there are threads and themes that run through the show. Many of the artists explore issues of identity and what it is to be British. London, as a cultural melting pot attracts artists from all over the world who filter its influence through the lens of their past experience. Other British born and based artists explore what it means to be such within a changing world. Nature is historically a recurring artistic inspiration, although its influence has perhaps not been as heavily associated with contemporary art in recent times. Several of the artists investigate this theme within the context of their existence in the city environment, offering different twists through assemblage, video, performance and painting. Finally many of the artists in this exhibition are concerned with new ways to address abstraction. One thread is the interest in how colour, light and form in abstract painting create a pact with the viewer, whereby he or she interacts with the work through movement and the science of visual processing. Others create work that could only be made now with advances in technology or refer to history aiming for timelessness or as a referential anchor. Of course trying to categorize the artists in the show is full of opportunity for misrepresentation. Many artists involved would feel their work to be unfairly labeled within such boundaries. In the end the mandate is for a snap shot of London s artistic practice and as such, like the city itself, thrives on its diversity. Toby Clarke

12

13

14 JONATHAN BALDOCK Jonathan Baldock pod vlivem folklorní tradice a rituálů využívá tradičních metod domácích řemesel, jako je například výšivka, háčkování a keramika, které absurdně slučuje s percepčními triky připomínajícími tradici surrealismu. V Sedící postavě (2010) Baldock odkazuje na sochu Chac Mool vytvořenou starověkou mayskou civilizací. Tyto výrazně zdobené sošky božstev se staly inspirací pro ikonické práce Henryho Moora vytvořené z hladkého bronzu nebo mramoru. Zde jsou však zvolenými materiály aplikace, plsť, výšivka a malba. To nebrání tomu, aby Baldockova postava nepůsobila mocným až majestátním dojmem, který vyvolává evokace drahokamy posetých božstev Jižní Ameriky. V Baldockově díle je historická ikonografie internalizována a použita novým způsobem. Musica (2011) vychází z italské commedia dell arte. Na tomto velkém závěsném obraze vytvořeném z aplikace plsti na pytlovině Baldock vynalézá nové postavy a surreální hybridy. Dílo je reflexí opulentních renesančních tapiserií a nabízí variace podobné divadelním kulisám nějakého zapomenutého představení. Odráží ducha commedia dell arte v reakci na politickou krizi 14. století tím, že rozvíjí komerčnější a nezávislejší způsob výrazu; je to nenucené gesto, ale takové, které je prodchnuto pocitem dědictví a ikonografického rodokmenu. Influenced by the traditions of folklore and ritual Jonathan Baldock utilizes traditional home-craft methods such as embroidery, crochet and ceramics absurdly amalgamated with perceptual tricks reminiscent of the surrealist tradition. In Reclining Figure (2010) Baldock references the Chac Mool of ancient Mayan Civilizations. These heavily decorated sculptural deities were inspiration for Henry Moore s iconic works made of smooth bronze or marble. Here though, appliqué, felt, embroidery, and painting are the materials of choice. This doesn t prevent Baldock s figure from having a powerful presence, even a majesty, which relates closely to the jewel-adorned deities of South America. In Baldock s work, historical iconography is internalized and re-deployed. Musica (2011) takes the Italian commedia dell arte as its point of departure. On this large wall hanging made of appliqué felt on hessian, Baldock invents new characters and surreal hybrids. Reflecting on the opulent tapestries of the Renaissance this work offers up a variation akin to a theatrical backdrop from some forgotten performance. It reflects the spirit of the Commedia dell arte as a response to the political crisis of the 14th century, by developing a more commercial and independent form of expression; a throwaway gesture, but one that is imbued with a sense of heritage and iconographical lineage. 12 / 13

15

16 Sedící postava / Reclining Figure 2010 Plsť, příze, tyrkysová barva, pěnovka, dřevo, akryl / Felt, thread, turquoise, foam, wood, acrylic paint cm 14 / 15 JONATHAN BALDOCK

17 Musica 2011 Pytlovina a plsť / Hessian and felt cm

18 EMMA BIGGS & MATTHEW COLLINGS Emma Biggs a Matthew Collings jsou umělecká dvojice, která vytváří olejomalby pojednávající o barvě, světle a percepci. Používají němou, prázdnou, složitou formu sérii trojúhelníků v síti ne jako nápad sám o sobě nebo jako citaci ze života (jako například tapeta nebo golfové svetry), ale jako nehybnou nádobu pro barvu. Význam je všude je těžké se mu vyhnout. Navzdory záměrům Emmy Biggs a Matthewa Collingse je zde patrné zobrazení, ale jejich snahou je prozkoumat, jak vypadá svět, když odstraníte dobře známé formy s jejich matoucími narativními rezonancemi a nahradíte je neutrální komplexní strukturou. Je to krajinomalba bez krajiny. (Pokud by to byla skutečně krajina, šlo by spíše o krajinu městskou než venkovskou.) Emma Biggs a Matthew Collings věří, že malba je dnes v krizi jaký smysl má zastaralá forma ve světě, kde je zobrazení všudypřítomné? Jejich odpověď vychází z pohledu na místo původu malby, kterým jsou dějiny umění, zatímco vedlejším produktem původních symbolických a zobrazovacích záměrů umění je krása. Proto název tohoto díla (stejně jako všech jejich děl z poslední doby) pochází z knihy Genesis, jejíž původní mýty jsou nedílnou součástí křesťanské, židovské i islámské historie a jejíž příběhy utvářely rané západní umělecké zobrazení. Biggs and Collings are a team of two, making oil paintings that are about colour, light and perception. They use a mute, blank, intricate form a series of triangles in a grid not as an idea in itself, or as a quote from life (wallpaper or golfing sweaters for example) but as an inert container for colour. Meaning is everywhere it s hard to avoid. Representation looms up in spite of Biggs and Collings intentions, but they aim to examine what the world looks like if you take away familiar forms with their confusing narrative resonances, and substitute a neutral, complex structure. It s landscape painting without the landscape. (The kind of landscape it would be, if there were one, would be urban rather than rural.) They believe that painting today is in some kind of crisis what is the point of an antiquated form in a world where representation is ubiquitous? Their answer comes from looking at painting s place of origin: the history of art, and a by-product of art s original symbolic and depictive intentions: beauty. Hence the title of this work (as with all their recent works) comes from the Book of Genesis whose origin myths are integral to Christian, Jewish and Islamic history, and whose tales inform early Western artistic depiction. 16 / 17

19

20 Dcery mužů / Daughters of Men 2012 Olej na plátně / Oil on canvas 152,4 152,4 cm 18 / 19 EMMA BIGGS & MATTHEW COLLINGS

21

22 MATTHEW BURROWS Malby Matthewa Burrowse zkoumají střet mýtu a modernosti. Z vymývané, seškrábané a setřené barvy se vynořují obrazy rašících biomorfních postav, které prorůstají do jiných forem nebo prostor. Podivné tvary a postavy obývající jeho obrazy hodně připomínají jak anatomickou příručku, tak i zahradní kůlnu na nářadí. Umělcovým cílem je vizuálně zobrazit nevizuální vlastnosti ne to, jak lidé nebo věci vypadají, ale jací nebo jaké jsou. Spojuje dohromady charakter a příběh v rámci zbytků mýtu, náboženství a životního prostředí a využívá vlastností barvy, aby zpochybňoval nebo se inspiroval příběhem v rámci abstraktní formy. The paintings of Matthew Burrows explore the clash of myth and modernity. The paint is washed, scraped and rubbed to coax out images of biomorphic figures budding into life, growing out of themselves into other forms or spaces. The strange shapes and figures, which populate his paintings owe as much to the anatomist s handbook as they do to the gardener s potting shed. His aim is to bring visual representation to nonvisual qualities not how people or things look but how they are. He mixes and attaches character and narrative within and derived from the detritus of myth, religion and environment whilst using the qualities of paint to question or inspire narrative within abstract form. 20 / 21

23

24 Chuť ráje / A Taste for Paradise 2011 Olej na desce / Oil on board cm 22 / 23 MATTHEW BURROWS

25 Zahradní milenci / Garden Lovers 2011 Olej na lněném plátně / Oil on linen cm

26 JAMES CAPPER James Capper ve své tvorbě používá strojírenské materiály a techniky průmyslového designu. Inspiroval se průkopnickým vynálezcem zemních strojů Robertem Gilmourem LeTourneau a jako kanonický umělec v procesu umělecké tvorby uplatňuje metodologii mechanických postupů. Capperův repertoár materiálů ocel, hliník a hydraulika stejně jako způsoby jejich spojení svařování, kovoobrábění a řezání plazmou demonstruje začlenění průmyslových procesů do realizace jeho uměleckých koncepcí. Utilitární impulz, který je základem těchto děl, diktuje, aby byla praktická a funkční. Estetický vzhled těchto objektů je úměrný jejich důmyslnosti a vhodnosti pro daný účel. Tato díla jsou stejně jako nejlepší strojírenské výrobky krásná svou funkčností. Razicí zuby jsou nástroje na řezání, škrábání a tvarování určené pro upevnění na stroje vyrobené umělcem. Tyto zuby jsou koncipované tak, aby se dovedly zakousnout do země a rozervat ji, vpisovat vzory přímo do terénu. S díly jako Přenosná řezačka lze řezat nebo zakreslovat konkrétní předem daný tvar do různých povrchů, v tomto případě otáčením kola vykroužit díru do omítky. James Capper s art incorporates the materials of mechanical engineering and the techniques of industrial design. Inspired as much by the pioneering inventor of earthmoving machinery Robert Gilmour LeTourneau as any canonical artist, Capper s methodology applies mechanical processes to the process of making art. The artist s repertoire of materials steel, aluminium and hydraulics as well as the means of their reconciliation welding, metalworking and plasma cutting demonstrates his incorporation of industrial processes into the realization of his artistic concepts. The utilitarian impulse that underlies the works dictates that they are practical, that they work. The aesthetic appeal of these objects is commensurate with their ingenuity and fitness for purpose. These works are, like the best pieces of mechanical engineering, beautiful in their functionality. The Ripper Teeth are cutting, scoring and shaping tools designed for attachment to machines built by the artist. The teeth are contrived to carve and tear into the ground, inscribing patterns directly onto the terrain. With works such as Porta Carve the machine is conceived to carve or draw with its specific mark making character into a variety of surfaces, gouging out a hole as the wheel rotates, in this instance into plaster. 24 / 25

27

28 Přenosná řezačka / Porta Carve 2012 Lakovaná ocel, hydraulika, sádra / Painted steel, hydraulics, plaster cm Rotační řezačka / Rota Carve 2009 Sádra, ocel, motor a spínač / Plaster, steel, motor and switch cm 26 / 27 JAMES CAPPER

29 Razicí zub (originál) / Ripper Tooth (original) 2011 Ocel / Steel cm Razicí zub D (verze A) / Ripper Tooth D (Version A) 2011 Ocel / Steel cm

30 CEDRIC CHRISTIE Cedric Christie tvoří svá díla kombinovanou technikou a zkoumá široký okruh kulturních a uměnovědných referencí. Jako jemný nástroj komunikace často používá humor a ironii. Využívá a manipuluje předměty každodenní potřeby jako kulečníkové koule, lešení a dokonce automobily, z nichž vytváří sochy usilující o kritické zhodnocení moderny, které si zároveň pohrávají s formou a významem. Zajímá se o proměnlivou hranici mezi uměním a objektem a do své tvorby zahrnuje nezřetelné. Socha Horká čokoláda (2012) využitím netradičních materiálů jako ocelový krunýř a anatomie kulečníkových koulí naznačuje navzdory svému hravému názvu znevážení posvátné ideologie modernistického sochařství. Cedric Christie s multi-media work explores a broad range of cultural and art historical references, often using humour and irony as subtle vehicles of communication. He incorporates and manipulates everyday objects such as snooker balls, scaffolding, and even cars, to create sculptures aiming at a critical appraisal of Modernism as well as playful explorations of form and meaning. There is a strong interest in the fluid line between art and object, and an embracing of the indistinct. The sculpture Hot Chocolate, 2012, by using unorthodox material such as this steel exoskeleton and snooker ball anatomy, suggests a debasement of the sacrosanct ideology of Modernist sculpture despite its playful title. 28 / 29

31

32 Hot Chocolate / Horká čokoláda 2012 Ocel a hnědá fenolová pryskyřice / Steel and brown phenolic resin cm 30 / 31 CEDRIC CHRISTIE

33

34 DAN COOMBS Pomocí estetiky založené na koláži vyvinul Dan Coombs jazyk, který se pokouší rozostřit imaginární a reálné, aby maloval obrazy, které se snaží být paradoxní, snové a nadnesené. Malby Dana Coombse, zajímajícího se o halucinace a duchovní vize, zachycují lidská setkání plná tajemné, symbolické moci, jejichž interpretace je záměrně ponechána na divákovi. Vznikají komplikovaným procesem koláže, která zasazuje postavy do zcela smyšleného okolí, do krajin alternativních světů nebo interiérů. Postavy, v nichž se autor pokouší zachytit podstatu emocionální situace, zobrazit nějaké myšlenky nebo vyjádřit významy, se vyznačují zvláštní nejednoznačností lze je vykládat jako emanaci umělcovy duše nebo jako plnohodnotná stvoření. K nabité atmosféře těchto scén přispívá gestická malba a intenzivní barva. Coombs namaloval čtyři obrazy Boha v roce 2011, aby ztvárnil dávnou nejasnost jestli Bůh existuje, tak jaký je? Byl člověk stvořen k obrazu Božímu, nebo je Bůh zobrazením člověka? Coombs se domnívá, že pokud má mít Bůh podobu člověka, musí mít i svou temnou, zvířecí stránku, a také ženskou stránku. V tomto svém díle zkoumá možnost takového zobrazení. Náboženství vzniká v nepřítomnosti Boha. Dokonce i pro nevěřící je Bible stále největším dílem lidské představivosti. Pro Coombse je Bůh jakousi projekcí vytvořenou lidmi v jeho nepřítomnosti. Toto dílo pojednává o víře a mísí prvky božského vlivu a zpochybňuje, ale zároveň hýčká naše předem dané představy o božství. Through an aesthetic based on collage, Dan Coombs has developed a language that attempts to blur the imaginary and the real, to make paintings that are attempting to be paradoxical, dreamlike and heightened. Interested in hallucination and the visions of the mind s eye, Dan Coombs s paintings depict human encounters charged with a mysterious, symbolic power. Deliberately left open to interpretation from the viewer, they are constructed from a complicated collage process, which unites the figures with entirely invented surroundings, landscape alternative worlds or interior spaces. Attempting to capture the essence of an emotional situation, to represent ideas or embody meanings, his figures have an uncanny ambiguity they can be interpreted as emanations of the artist s psyche, or as creatures in their own right. The gestural paint and heightened colour contribute to the charged atmosphere of these scenes. Coombs made four paintings of God in 2011 in order to externalize an old confusion If God exists, then what is he? Is man made in God s image or is God made in man s image? If he is made in man s image, Coombs proposes, he must have a dark side, an animal side, and also a feminine side. He explores in this painting whether it is possible to represent this? Religion arises in the absence of God. Even for non-believers the Bible is still the greatest work of the imagination produced by human beings. For Coombs, God is a kind of projection created by human beings in his absence. This painting plays with this belief fusing elements of godlike influence questioning but also cosseting our preconceived notions of Godliness. 32 / 33

35

36 Bůh 1 / God Olej na plátně / Oil on canvas cm 34 / 35 DAN COOMBS

37

38 KEITH COVENTRY Keith Coventry vytváří obrazy a sochy, které pracují s dědictvím moderny, aby řešil podmínky současného městského života. Jeho výstřední a osobní projekt na vytvoření formy soudobého historického malířství pracuje s obrovským rozsahem referencí. Tyto malby a plastiky staví dějiny umění Maleviče, Mondriana a Warhola mezinárodní modernu, minimalismus a pop art proti obrazům hrdinství a idealismu, zpustlé dekadence a nenormálního chování. Coventry se trvale zajímá o temnou stránku idealismu: úpadek města, sociální selhání, braní drog a odcizení. Mnohé z kunsthistorických odkazů, které používá, jsou definovány utopickými ideály moderny, jejímž cílem bylo předělat svět. Coventry si hraje s těmito názory a ukazuje, že jsou pochybené a dokonce nesprávné, přičemž propast mezi přesvědčením a realitou vytváří v jeho díle řadu znepokojivých spodních proudů. Nejprve začal kolem roku 2000 manipulovat s logem McDonald s v cyklu Junk. Použité nádobí z fast foodu, které se kupilo kolem jeho ateliéru, se stalo několikanásobnou inspirací; nejprve si všiml, že ikonická žlutá, červená a černá barva, kterou společnost McDonald s používá jako své logo, zapůsobily na jeho paletu původně inspirovanou konstruktivismem, a za druhé postřehl, že výsledný vzor vzniklý ze zmačkaného loga a naskládaných hromad kartonu je abstrahovaný a nabývá bezprostředně čistě abstraktní podoby. Nakonec celý étos nalezeného předmětu až po malbu velmi dobře zapadl do autorovy hlavní hnací síly jeho tvorby, kterou je moderna, společnost a úpadek. K této myšlence se vrátil asi před rokem a od té doby z ní učinil své hlavní zaměření. Keith Coventry creates paintings and sculptures which manipulate legacies of Modernism to address conditions of contemporary urban life. His idiosyncratic and personal project to create a form of contemporary history painting encompasses an immense range of reference. These paintings and sculptures pit art history Malevich, Mondrian and Warhol International Modernism, Minimalism and Pop Art against images of heroism and idealism, dissolute decadence and aberrant behaviour. Coventry has an enduring interest in the dark flipside of idealism: urban decay, social failure, drug abuse, and alienation. Many of the art historical references that he deploys are defined by the Utopian ideals of Modernism, the aim of which was to refashion the world. Coventry plays with these beliefs and shows them to be misplaced, even misconceived, the gulf between belief and reality stimulating a series of troubling undercurrents in his work. He first started to manipulate the McDonald s logo around 2000 in his Junk Series. The discarded paraphernalia of fast food that was collecting outside his studio stirred several inspirations; firstly he noticed that the iconic yellow, red and black colours the company used for their logo struck his own palette originally inspired by the Constructivists, secondly he noticed the resulting pattern of the crumpled logos and the cropped composition of the cartons were abstracted, forming an immediate pure abstract form. Lastly the whole ethos of found object through to painting fitted extremely well into the artist s main drive through his work: Modernism, society and decay. He started to revisit the idea a year ago and has since made it his main focus. 36 / 37

39

40 Junk Olej na lněném plátně, sklo a dřevo / Oil on linen, glass and wood 177,8 147,3 cm 38 / 39 KEITH COVENTRY

41

42 HOWARD DYKE Dyke ve své tvorbě spojuje malbu s kolážemi z fotografických snímků a vypůjčuje si ze stylů odvozených z procesuální malby 90. let a výpůjček 80. let až po abstrakci let 50. a hromadění materiálů na způsob Kurta Schwitterse. Jako výchozí bod svého zkoumání Dyke používá emocionálně vypjaté záběry převzaté z tisku a internetu a má tendenci zabývat se jedním tématem opakovaně v mnoha dílech. Konečné zúčtování každého z nich není ilustrací zdrojového materiálu, ale její mnohovrstevnou interpretací. Jeho snahou je, aby barva popisovala obraz emotivně; pracuje rychle, ale pomocí prvků koláže pak mění tempo. Tyto prvky putují ateliérem od obrazu k obrazu a mění cíl, až se nakonec nepříliš pohodlně usadí do svého nového prostředí. Dyke své obrazy neustále přemalovává a vrství v nich vizuální informace, v nichž se vrací k podstatě svých úspěšných prací, které opět předělává. Jizvy z předchozích obrazů jsou zřejmé, zakrvácené, plné modřin, bodnutí a seknutí. Jeho paleta je nesmlouvavá lesklá, matná, odporná, špinavá, vzorovaná, průmyslová, tvrdá a měkká, šťastná i rozzlobená. Dyke s works mix paint with collaged photographic imagery, raiding styles taken from 1990s process painting and eighties appropriation through to 1950s abstraction and Schwitteresque material gathering. He uses charged imagery foraged for in newspapers and the internet as a starting point for his exploration and will tend to investigate a theme over many works. The final reckoning of each one is not an illustration of the source material but a multilayered interpretation of it. He aims to let the paint describe the image emotively; working fast but using collage elements to then change the pace. These elements migrate around the studio from painting to painting, changing destination until they sit uncomfortably in their new surroundings. He will constantly make and remake paintings layering the visual information again and again and revisiting and changing the nature of successful works. The scars from previous paintings are evident, bloodied, bruised, stabbed and cut. The palette is unapologetic shiny, matt, lurid, soiled, patterned, industrial, hard and soft, happy and angry. 40 / 41

43

44 Úsvit s růžovými prsty / Rose Fingered Dawn 2011 Olej, akryl, reflexní páska, PVC a koláž na plátně / Oil, acrylic, reflective tape, PVC & collage on canvas cm 42 / 43 HOWARD DYKE

45

46 NEIL GALL Neil Gall z obyčejných věcí jako plastelína, nit, kartonová lepenka, páska nebo hadry vytváří fantastické objekty a krajiny, z nichž se po jejich vyfotografování stávají malby, koláže a kresby. Autor plně využívá lidského sklonu na každém kroku objevovat tváře a antropomorfní formy. Hyperreálné provedení těchto prací kontrastuje se zdánlivě absurdní a fantastickou směsí objektů a roztříštěných kombinací různých perspektiv. Ostře modelované předměty se svými strukturovanými povrchy mají tendenci házet stíny, což vede k velice přesvědčivé hmatově prostorové iluzi. Tato díla se zdají být krásná a děsivě odpudivá zároveň. Z podivných surrealistických krajin se vynořují tajemné hybridní bytosti, což mimeticky zachycuje banalitu každodenního života. Using commonplace items such as plasticine, thread, cardboard, tape or rags, Gall creates fantastic objects and landscapes that, once photographed, become paintings, collages, and drawings. The artist takes full advantage of the human propensity to discover faces and anthropomorphic forms at every turn. The hyper-real executions of these works stand in contrast to the seemingly absurd and fantastic mixture of objects and fragmented combinations of multiple perspectives. The starkly modelled objects with their textured surfaces tend to cast shadows resulting in highly convincing tactile spatial illusion. These works seem at once both beautiful and eerily repulsive. Mysterious hybrid creatures emerge from strange, surreal landscapes that mimetically depict the banality of everyday life. 44 / 45

47

48 Náměsíčník / The Sleepwalker 2011 Olej na plátně / Oil on canvas 71 54,5 cm 46 / 47 NEIL GALL

49

50 TOM GALLANT Tom Gallant se ve své tvorbě zajímá o hrubého či nepřítomného muže v naší historické i současné výtvarné kultuře, a to prostřednictvím průmyslových odvětví, která jsou její hnací silou. Používá metodiku, která si osvojuje řemesla i motivy, a zabývá se souvislostmi mezi rekonfigurovanými prvky literárního výzkumu. Jeho dílo, které bylo přirovnáno ke zkoumání sběratelské kultury s ikonografií sahající od etymologické sbírky motýlů po gotická rozetová okna a viktoriánské tapety, používá řadu fyzických vrstev, které divákovi zprostředkovávají úroveň vynaložené práce, řemeslné dovednosti a estetiky, ale zároveň kladou otázku, jaký je vlastní význam této tvorby. Složité vystřihovánky z papíru se tradičně používají na odstranění a odhalení v procesu maskování obscénnosti a vytvoření třetího prostoru, kde lze takové dílo vnímat z hlediska toho, co je neviditelné, stejně jako toho, co je viditelné. Hra světla a stínu objektivizuje tradičně dvojrozměrné médium a vytváří erotický závoj, avšak tím dílo nepřestává být pornografické. Soukromé se stává veřejným a vrací se do soukromí pouze prostřednictvím osobní interpretace. Kdybych byl ostříhán je inspirováno knihou Soudce 16; 16, 17 okamžikem, kdy Samson přiznává pravdu, čímž odhaluje svou slabou stránku. Gallant se vrací ke svému grafickému vzdělání a nahrazuje dřevěné špalíky, z nichž se skládají parkety, reliéfně tištěnými vlasy z rytin Gustava Dorého ilustrujícími Bibli. Vezmeme-li celou škálu snímků od prostitutky prosící o život svého dítěte, Samsonovy kadeře, v nichž spočívá jeho síla, a Ježíšovy vlasy slepené krví, tato sexuální a náboženská symbolika spojená s abstraktním motivem diváka spojuje s hříchem bez ohledu na jeho víru. Gallant s work concerns itself with the abusive or absent male in our historical and contemporary visual culture, through the industries that drive them. Using a methodology, which appropriates crafts as well as motifs, his practice looks at connections between reconfigured elements of literary research. Described as an exploration of collector culture with iconography ranging from etymological collections of moths, to gothic rose windows and Victorian wallpaper, the work uses a series of physical layers that allow the viewer to experience the level of labour, craft and the aesthetic whilst also questioning the work s underlying meaning. Traditionally, intricate paper-cutting is used as a process to remove and reveal, disguising the obscene and creating a third space where the work can be read for what is invisible as much as what is visible. The play between light and shadow objectifies the traditionally two-dimensional medium, creating an erotic veil whilst still being pornographic. The private is made public and only returns to the private through personal interpretation. If I be Shaven is inspired by Judges 16; 16, 17 the moment when Samson confesses the truth, thereby revealing his weakness. In a return to Gallant s background in printmaking, the sections of wood that form a parquet floor are replaced by reliefprinted images of hair from Gustav Doré s engravings for the Bible. Taking the full gamut of imagery from the prostitute begging for her child s life, Samson s strength-giving locks, and Jesus s hair matted with blood, the sexual and religious symbolism associated with the abstract motif connects us to sin, regardless of the viewer s beliefs. 48 / 49

51

52 Kdybych byl ostříhán / If I be Shaven 2012 Reliéfní tisk inkoustem / Relief printing in ink Variabilní rozměry / Dimensions variable 50 / 51 TOM GALLANT

53

54 STEVE GODDARD Tvorba Steva Goddarda má kořeny někde v 20. století, ale jeho přístup k portrétování je zároveň velice průkopnický vzhledem k rozmanitému použití materiálů, techniky a textury. Jeho portréty vypadají starobyle či vyzrále, mají jakousi patinu. Jsou ošklivé, krásné a často trochu děsivé. V jeho díle vidíme sloučeninu nebo elementární směs tvorby mnoha jiných umělců, zabarvenou jeho osobní historií a emocionálním vnímáním světa. Steve Goddard bere sestříhané části dějin umění od autorů, jejichž tvorba ho oslovila, a pocit, který má z pohledu na jejich práce, přenáší do svého jedinečného světa, projevujícího se hlavně v realistických rodinných portrétech. Nechce zkoušet císařovy nové šaty, ale kolekci nádherných rób, které rozstříhá a zase sešívá ve tvaru někoho, kdo je pro něj důležitý. Goddard je stejně jako mnoho jiných umělců fascinován lebkami a válkou. Mnoho z jeho děl, jakož i Mein Kampf z roku 2012, odkazuje na jeho dávno zemřelou babičku, která byla stěžejní postavou v jeho životě. Cyklus Babiččiny hlavy připomíná masky smrti, ale tyto masky nejsou morbidní. Jsou jakýmsi velebením její památky a toho, co pro něj udělala, když mu hodiny a hodiny předčítala příběhy a naučila ho malovat. Tyto masky začaly v nedávné době fungovat jako portály, na které může zavěsit další své vzpomínky nebo to, co si vybavuje ze světových dějin, které ho ovlivnily a podnítily jeho představivost. Goddard s work seems to be rooted somewhere in the 20 th century, yet at the same time his approach to portraiture is pioneering with its diverse use of material, technique and texture. His portraits seem aged or matured, with a kind of patina. They are ugly, beautiful and often a little scary. We see in his work an amalgamation or elemental blend of the work of many, coloured by Steve s personal history and emotional take on the world. He is taking spliced sections of art history, taking from the artists whose work he is excited by and applying the feeling he gets from looking at their work to his own unique world, manifested primarily in gritty family portraiture. He does not wish to try on the Emperor s new clothes but to take a collection of resplendent robes, cutting them up and sewing them together in the shape of someone relevant to him. Like so many artists, death skulls and war fascinated Goddard. So much of his work including Mein Kampf 2012 refers to his grandmother, long since gone, a pivotal figure in his life. The Nan Head series reminds one of death masks, but they are not morbid. They are instead encomiums in honour of her and what she did for him, reading stories for hours and teaching him how to paint. They act in recent times as portals for him to hang other memories or recollections of world history, which have affected him and captured his imagination. 52 / 53

55

56 Mein Kampf 2012 Kombinovaná technika na desce / Mixed media on board Průměr / Diameter 138 cm 54 / 55 STEVE GODDARD

57

58 STEPHANE GRAFF Stephane Graff se zabývá identitou a pamětí jako primárními tématy své tvorby. Jeho cyklus Professore představuje hloubkový archiv věnovaný životu a dílu záhadného vědce. Graffa zaujala zdánlivě přirozená důvěra společnosti ve vědu, a tak vytvořil postavu Profesora jako alter ego, které zpochybňuje vnímání řádu a sociální identity. Výsledné zobrazení stírá rozdíly mezi skutečností a fikcí. Graffovy monochromatické obrazy se podobají fotografiím, představujícím další dualitu, kde fantazii prakticky nelze oddělit od skutečnosti. Profesorova nekonvenční věda se může pohybovat v rozmezí od fantastického po banální, ale vždy je prezentována se stejnou úctou a jeho vtipné experimenty paradoxně působí docela věrohodně. Projekt Professore zahrnuje fotografie, videa, sochy a obrazy. Stephane Graff tvoří své fotografie pomocí alternativních technik, jako jsou negativy na skleněné desce, bromolejotisky a autorův vlastní vynález graffitisk. Všechny jednotlivé prvky do sebe navzájem zapadají. Tato metodologie do jeho díla vnáší pocit nostalgie a experimentování a přibližuje ho k historickým kořenům fotografie, kde unikátní ručně zpracované snímky naopak vykazují znaky malířské kvality. Stephane Graff deals with identity and memory as primary themes in his work. His series Professore is the creation of an in depth archive on the life and work of an enigmatic scientist. Interested by society s seemingly innate trust in science, Graff constructed the character Professore as an alter ego that challenges perceptions of order and social identity. The resulting imagery blurs distinctions between fact and fiction. Graff s monochrome paintings appear like photographs, presenting an additional duality, where fantasy becomes virtually inseparable from reality. Professore s unconventional science can range from the fantastic to the banal, but it is always treated with equal reverence and his humorous experiments ironically come across as plausible. The Professore project includes photographs, video works, sculptures and paintings. Graff produces his photographs using alternative techniques such as glass plate negatives, bromoil prints and the artist s own invention, the Graffite print. Each element feeds into the other. This methodology infuses a sense of nostalgia and experimentation into the work, bringing it closer to the historical roots of photography, where unique hand crafted images conversely appear to have subtle painterly qualities. 56 / 57

59

60 Ruce času / The Hands of Time 2011 Olej na plátně / Oil on canvas cm 58 / 59 STEPHANE GRAFF

61

62 HASSAN HAJJAJ Britsko-marocký autor Hassan Hajjaj ve své tvorbě s vřelostí a humorem zachycuje jedinečnou atmosféru a pozitivní rytmus ikonografie severoafrické ulice. Reaguje na nové technologie, krajiny v procesu transformace, bující globalizaci a síly kapitalismu a zejména reklamu. Hajjaj pracuje především s fotografií, ale také s produkty včetně nábytku a oděvů, které se staly rekvizitami v jeho inscenaci současného marockého života v Medíně. Hajjaj působí jako filtr a dívá se na svou rodnou zemi očima Londýňana. S hravostí se pokouší znovu definovat výjevy, které prostupovaly jeho dětství, od krabiček od sirek a plechovek s barvou po reklamy na Coca-Colu, přičemž vyznává warholovskou otevřenost vůči komerci jako platnému uměleckému území, ale zaměřuje se na napodobeniny nebo falešné verze všeobecně známých značek. Interakce mezi jeho současnou tvorbou a bohatým uměleckým dědictvím islámu přispívá ke složitosti a hloubce těchto živých a siláctvím prodchnutých prací a zároveň se zapojuje do širší diskuse týkající se islámské kultury. Hajjaj proti sobě staví tradici a předem vytvořené názory své země a rozšiřující se globalizaci a mezinárodně distribuované produkty. British/Moroccan artist Hassan Hajjaj s work captures the unique atmosphere and upbeat rhythm of north African street iconography with warmth and humour. He responds to emerging technologies, transitioning landscapes, rampant globalization, and the forces of capitalism and in particular advertising. Hajjaj works primarily with photography but also with products including furniture and clothing, which have become props for his mise-en-scènes of contemporary Moroccan life in the Medina. Acting as a filter, seeing his home country through the eyes of a Londoner, he playfully seeks to redefine the imagery that pervaded his childhood, from match boxes and paint cans to Coca-Cola ads, celebrating a Warholian openness to the commercial as valid artistic territory, yet focusing on the knockoff or fake versions of the brands we all know. The interaction between his contemporary artistic practice and the rich artistic heritage of Islam contributes to the complexity and depth of these vivid and bravado infused works, whilst adding to a broader debate concerning Islamic culture. Hajjaj juxtaposes tradition and preconceived notions of his country with the spawn of globalization and internationally marketing products. 60 / 61

63

64 Hamidova záda / Hamid s Back 2000 Digitální barevný tisk / Digital C-type print ,5 cm 62 / 63 HASSAN HAJJAJ

65

66 MARCUS HARVEY Marcus Harvey vytváří velice propracované figurativní obrazy a sochy. Vyhledává výjevy, které jsou symbolem brutální, leč hrdé britskosti. Jeho obrazy jsou často problematické či kontroverzní; k jeho možná nejznámějším dílům patří Myra, která byla vystavena v rámci přelomové výstavy Sensation v roce Vyvolala bezprecedentní národní a mezinárodní mediální pozornost, protože podoba této neslavně proslulé vražedkyně dětí Myry Hindley byla vytvořena mnohočetnými otisky dětských ručiček. Tento mrazivý obraz vděčí za svůj silný účinek ikonografii fotografických obrazů, které se vtiskly do britské psychiky za léta posedlé mediální reprodukce. Obraz Albus, jeden z nejdůležitějších, které dosud namaloval, používá bílé útesy doverské jako metaforu pro postavení Británie v měnícím se a nejistém světě. Malba se hrdě skví na podkladovém fotografickém moři. Britské útesy působí mocně a dojemně a jsou plné historie, pyšné v neštěstí. Zdá se, že špatné počasí je na spadnutí, chystá se bouře a voda, na které je malba posazena, se dme. Tato mocná pevnost je ohrožena posuny v globální moci a ekonomickými těžkostmi. Není jasné, kam směřuje budoucnost, ale ostrov zatím stále neochvějně stojí. Příliv se může obrátit. V poslední době začal Marcus Harvey pracovat intenzivně s keramikou, v níž zapracovává motivy a emblémy britskosti do kolážových portrétů historických britských osobností či nepřátel od Nelsona po Margaret Thatcherovou a od Napoleona k Tonymu Blairovi. Pracuje s metaforami a rve se s hlínou, aby z ní vydobyl kýženou formu dosaženou díky opakovanému pálení a jeho rodícím se znalostem techniky glazování a vypalování. Výsledkem je těžká, ale vtipná socha, nesmlouvavá a neomalená, politicky nejednoznačná, dobře uvážená a malířská. 64 / 65

67 Marcus Harvey makes highly worked figurative paintings and sculptures. He seeks out imagery that is emblematic of a brutish but proud British-ness. Often his imagery is problematic or controversial, his most infamous work perhaps being Myra which was exhibited as part of the groundbreaking exhibition Sensation in Unprecedented national and international media attention ensued as the painting had been created with a repeated pattern of child s handprints in the image of the infamous childmurderer Myra Hindley. This chilling painting derived much of its potency from the iconography of photographic images, which had been engrained in the British psyche through years of obsessive media reproduction. Recently, Harvey has started to work extensively with ceramics, forging motifs and emblems of British-ness into collaged portraits of historical British figures, or foes, from Nelson to Margaret Thatcher and from Napoleon to Tony Blair. He works the imagery, manhandling the clay in a battle to find its form despite multiple firings and emergent knowledge on behalf of the artist with regards to glazing and firing technique. The result is tough but humorous sculpture, unapologetic and brash, political yet ambiguous, considered and painterly. The painting Albus, one of his most important paintings to date, uses the white cliffs of Dover as a metaphor for Britain s place in a changing, uncertain world. The paint sits proud of an underlying photographic sea. Britain s cliffs look strong, poignant and full of history, proud in adversity. Bad weather seems imminent, a storm is brewing and the water on which the painting sits is changing. Shifts of global power and economic woes threaten this mighty fortress. It is not clear where the future lies but still the island stands strong. The tide may turn.

68 Albus 2009 Olej na desce / Oil on panel cm 66 / 67 MARCUS HARVEY

69

70 TONY HEYWOOD & ALISON CONDIE Tony Heywood a Alison Condie svou tvorbu popisují jako zahradnické umění instalace. Jejich oblast zájmu se týká především nových způsobů, jak pracovat s krajinou a přírodou a jak je zobrazovat. Skutečnost, že Tony Heywood je vzdělán v zahradnictví a antropologii a Alison Condie v botanice a zoologii, vedla k vytvoření unikátního cyklu uměleckých děl, která je často těžké zařadit. Působení těchto autorů jde napříč mnoha žánry včetně land artu, sochařství, zahradnictví, malířství, videa a performance, a jednotlivá díla ve své konečné realizaci často synteticky spojují prvky ze všech těchto oborů. Takže často je dílo výsledkem multidisciplinárního zkoumání jednotlivých oblastí zájmu. Například přírodní vzorek může být zachycen na filmu, převeden do výkresu v rámci nějakého happeningu, a tento je pak transformován v maketu a následně v monumentální sochu, která se pak může stát rekvizitou ve filmu či může figurovat v nějaké performanci nebo instalaci. Odtud se pak může nějaký prvek dostat do jednoho z jejich Nalévání, v němž je zahradní krajina rozpitvána z hlediska barevného obsahu, a z jeho poměrných prvků vznikne film, v němž jsou tyto prvky nyní představeny jako pomalu ručně lité barvy, napodobující abstraktní barevné valéry svého předmětu abstraktní videomalbu barvy. Tímto způsobem Tony Heywood a Alison Condie převracejí a přezkoumávají nejtradičnější náměty. V jistém smyslu je toto vrstvení postupů organické a dynamické, podobně jako když na přírodu nahlížíme tak, jako že propaguje sama sebe. Tito autoři tvoří v různém měřítku od velkoformátových veřejných zakázek pokrývajících mnoho akrů po menší práce určené pro galerie, včetně mikro-krajinek v Petriho miskách. Pozoruhodným rysem mnoha jejich děl je využití materiálu z živých rostlin. I když jde o čistě sochařské dílo, jako například Třpyt, je koncipováno tak, aby se mohlo začlenit do konkrétního přírodního prostředí. V tomto případě byl Třpyt inspirován vodními jednobuněčnými řasami a byl navržen tak, aby plaval na hladině a reagoval na pohyb vody, a tím napodobil mikroorganismy, které paroduje. 68 / 69