HERALDICKÁ ROČENKA 1992

Transkript

1 HERALDICKÁ ROČENKA 1992

2 HERALDICKÁ ROČENKA 1992 Heraldická společnost v Praze

3 Vážené dámy, váženi pánové! HERALDiCKÁ ROČENKA 1992 Vydala Heraldická společnost v Praze, Kyjevská 11, Praha 6. Redaktor: Jaroslav Jásek Odborný lektor: Pavel R.Pokorný Grafická úprava: -ypj- Reg. OKNVP, kui1.3-sine/81. Vytiskl Bedřich Kment-ofset Praha. Uzávěrka 30. června Heraldická ročenka pro~/a v posledním obdobíněkolika zkou~kami, které se obrazily zejména na ~patné kvalitě tisku. Z finančních důvodů, po zdražení polygrafických prací, jsme byli nuceni setrvat u nejlaciněj~í metody pfípravy tiskovýchpodkladů. Výsledek je obecně znám, a proto mi dovolte, abych se Vám, jako redaktor Heraldické ročenky, uptimně za tuto skutečnost omluvil. Heraldická společnost v Praze považovala za neserióznízdražovat zatím jedinou vydávanoupublikaci, a proto zvolila cestu, kterou něktefí z Vás kritizovali. Právě otevíráte Heraldickou ročenku pro rok 1992, která by se měla stát jakýmsi pfedělem v její podobě. Nová grafická úprava a nová metoda zpracování tiskových podkladů by měla být odrazovým můstkem pro její da/~í vývoj. Platební bilance Heraldické společnosti v Praze se natolik vyrovnala, že si můžeme dovolit draž~í technologii zpracování pfi uchování původní ceny. Doufáme, že vněj~í finanční vlivy, které mohou nastat, a které nemůžeme ovlivnit, nám dovolí pfi tomto způsobu zpracování settvet. Jaroslav Jásek redaktor 3

4 PODĚKOVÁNí Heraldická ročenka 1992 vychází za finanční podpory MUDr. Františka prince Lobkowicze a MUDr. Emanuela svobodného pána Bechinie z Lažan. Výbor Heraldické společnosti v Praze vyslovuje oběma pánům vřelé díky. PÁNI DVOŘANÉ PETRA VOKA Z ROŽMBERKA A DVOŘANSKÁ SVĚTNICE TŘEBOŇSKÉHO ZÁMKU (dokončení z Heraldické ročenky 1991) Jakub Hrdlička 28 I U NÁS MŮŽETE INZEROVAT!!! Heraldická ročenka nabízí své stránky k propagaci solidních firem. Informace můžete získat na kontaktní adrese nebo na telefonním čísle /02/ (Jaroslav Jásek - redaktor Heraldické ročenky). Oldřich Kalenice Z Kalenice os: V červeném štítě s šedým lemem dva stiibmé bůvolí rohy. Na turnajské dopfedu hledící pňlbě se zlatým lemem okrajů, mlítía s červeno-stfíbrnou točenici, figura ze štítu. Krydla červeno-stfíbrná. Nad erbem bílá stuha s nápisem: Oldaich Kalenicze SV: Bez odchylek k OS. FR: Stít zlatý. krydla zlato-stfíbrná, točenice neuvedena. MA: A: Do kopie doplněny správné barvy jako v OS. B: Opravena zlatá barva na červenou. PE: Shoduje se s OS i literaturou. /1/ Oldřich Kalenice z Kalenic patřil k lépe situovanému rodu rytířů, v 16. století evangelického vyznání, jejichž předkové, poprvé připomínaní roku 1374, se psali podle vsi Kalenic u Horaždovic. Dobré majetkové zajištění jim umožňovalo obejít se bez služby u pan- 4 5

5 ských rodů. S Rožmberky udržovali přátelské kontakty. Už Jan st. na Nedrahovicích (zemřel asi po roce 1567) byl v rožmberské straně přl sporu Viléma z Rožmberka s knížaty z Plavna a osobně se účastnil projednávání u zemského soudu. Statek Ohřešfovice získali Kalenicové výhodnou sňatkovou politikou. Když před rokem 1558 zemřel Oídřích Radkovec z Mirovic a jeho dvě dcery uvedený statek zdědily, provdala se Johanka za Jana st. Kalenice na Brníkách a Anna za jeho syna Bohuslava. Anna v roce 1572 pak koupila i druhou polovinu statku a před smrtí ho zapsala svému manželu. Kromě Bohuslava měl Jan st. další třt syny, z nichž Jan vyplatil roku 1574 svého bratra, a získal tak dosavadní rodové sídlo Zruč nad Sázavou. Bohuslav proto mohl hned v následujícím roce přikoupit od Kryštofa ze Švamberka vsi Veselí, Bílinu, Křižanov a díly v Klukách, Březích a Kdešicích a své druhé manželce Mariáně z Tetova roku 1593 zapsat na Ohřašiovicich 8000 kop čes. grošů. Byl zřejmě dobrým hospodářem, protože roku 1594 z úspor, manželčina věna a služného (úředník královny u desek zemských) mohl koupit již panství Bzí od Vladislava Hozlaura z Hozlau za kop míšeňských grošů. Toto panství s ještě dalšími 4500 kopami převedl na manželku, která se však zmíněné částky musela zřeknout, nebol Bohuslav své finanční možnosti přecenil. Bohuslav měl s první manželkou syny Jana, Oldřicha a Bohuslava, kteří se i s Jáchymem z druhého manželství zřekli Bzí, jehož nákup byl ostatně z větší části kryt věnem Mariány z Tetova, která jej pak před smrtí odkázala (roku 1602) Magdaléně z Tetova. Ta se zde ubytovala i s příbuznými, bratrem Burianem z Tetova a jeho dcerou Annou. Oldřich, který při dělení otcovského majetku získal Ohřešlovlce (nejdříve jednu polovinu a později od bratří koupil i druhou) se roku 1594 zúčastnil Vokova uherského tažení a následující rok byl v krumlovské kanceláři vyhlášen za rožmberského lovčího (jagrmistra). Roku 1600 byl hostem na svatbě Jana Zrinského s Marií Magdalenou Novohradskou z Kolovrat. Z Březanovy zmínky, že zde měl spory o verše s Šimonem Lomnickým z Budče, A. Sedláček správně usuzuje na pozdějším bádáním potvrzené básnické dílo Kalenicovo. Ve skutečnosti mohlo všakjít nejen o formální spory mezi dvěma renesančními básníky, ale i o Oldřichovu kritiku Lomnického veršů, jejichž námětem se často stávalo ironické líčení choutek a poklesků dvořanů, mezi něž Kalenice v tuto dobu patřil. V roce 1602 se snad podruhé Oldřich oženil s Annou z Tetova. Manželka, která dosud žila z milosti Oldřichových příbuzných, se ihned po sňatku stala zlostnou a panovačnou paní domu, jejíž lakota vedla tak daleko, že často manželu nedávala ani najíst. Není divu, že Oldřich hledal společnost na přívětivější Třeboni, kde sice zastával úřad lovčího jen titulárně, nicméně se zde zdržoval tak často, že Petr Vok, pokud ho nemohl ubytovat přímo na zámku, platil mu ubytování u mššiana Jana Jiříka v ceně 6 kop ročně. Oldřich, pro kterého byly zřejmě výnosy vlastního majetku nedostupné, se dokonce v letech 1604 a 1605 stal jedním z mála Vokových dlužníků. A tak zatímco jeho otec posledním Rožmberkům úvěr poskytoval, Oldřich Vokovi souhrnně dlužil 500 kop. Před Oldřichem sloužil Rožmberkůmjako skutečný dvořan s platem na čtyři koně (štol mistr?; ostatní členové dvořanské družiny pobírali dle délky služby plat na dva či tři koně, pouze štolmistr na čtyří) jeho bratr Jan v roce 1589, o tři roky později byl vyslán otcem do Francie, kde bojoval na straně Jindřicha Navarrského. Oldřicha nalézáme ještě na Vokově pohřbu, kde s Jiříkem Staškem z Cidliny vedl neosedlaného koně s přebohatým kyrysem a zbrojí, kterou Vok používal jako generál při tažení do Uher. Zbytek života strávil v neustálých sporech se svou ženou a během povstánív roce 1618 onemocněl a zemřel, Manželka místo starosti o nemocného shromáždila všechny cennosti včetně hotovosti, kterou Oldřich z posledních sil chtěl vyjmout z úkrytu a předat nezletilému synovi. Byl ale Annou z Tetova přistižen, fyzicky napaden a 6 krátce nato zemřel. Ihned poté ( ) Anna dokončila rabování Chřešlovic a přesunula se na svůj majetek do Bernartic, kam nechala odvézt i všechno obilí a odehnat ~~. Sirotka Jana Adama se ujal strýc Jan Kalenice, určený Oldnchem za poručnika, který musel do Ohřešiovic převézt i část svého hospodářského inventáře, aby mohly být pozemky obdělány. Anna však roku 1621 zásahem u místod~žitel.e pa~ství p~ev~dla na sebe, ale počínala si tak kořistnicky, že roku 1628 museli královští komisaři zcela zadlužený statek prodat za kop míšo Jestli z nich byla Jan Adam nějakým způsobem odškodněn nevíme stejně, jako o jeho jistě nepříliš radostných osudech. /2/ 29 Jan Hofman z Neukirchen (v něm. verzi Hans Hofmann i Hoffman von Neukirchen) ~~ ~~.~~ ~S~~!Jj0~~:-~~ fv,j;3j ~~ /7 D~(I\t1 ~ ~~vw) [~~~'V!~0' -i.». 0.\:'\~,t.s{', ~.~~ CÓ1 ~V ~.J --j.j~j os: Ve zlato-stfíbrně polceném ~títě s ~edým okrajem černá.orlice.,!a.!urnajské pfi/~ě se z/~tým. lemem okrajů, mfížía korunkou, hledící čelně, dvě roztazená orli k"dla, zeont st"brn~, prednt černé, obě natočená vpravo. Nad erbem bílá stuha s nápisem: Hanuss Hofman z Neuklrchen. SV: Bez odchylek ". FR: Polcený ~tít, vpravo demeskovsno, vlevo stfíbrně, ale bez udání barvy, v něm "slezs~á orlice, polcená tak, že ve stfíbrné části je černá, v druhé barva neudána. V klenotu pouze jedno orli kfídlo, dělené stfíbrno-černě. Krydla vpravo sttibmo-černú, vlevo zlato-černá. MA: A: B: Barvy doplněny jako v OS..... Neznámá barva levé poloviny ~títu doplněna s otazníkem na zlatou a dostl neuplny P"PIsek: "orel černý polcený, (~tít): pravá půlka zlatá, levá stfíbrná".. PE: Je v OS nakreslen správně, což vede k domněnce, že Mareš znal dobové zobrezem erbu f-!anse Hoffmana von Neukirchen z roku 1599 v P1, tol. 33 či z jiného podobného pramene, protoze erb není zatím v heraldické literatufe popsán a jedině tak bylo možno doplnit neúplný popis v FR a provést rekonstrukci, jenž se plně shoduje s nákresem.v památníku. Hans Hoffman z Neukirchen byl snad přlslušnikern některeho neznameho rakouského rodu zcela určitě podle jeho podpisu národnostně německého. Podle účtů je členem dvofanské družiny až do roku 1612 a vedle toho hlavně Vokovým nákupčím a zpravodajem ve Vídni, kde doručuje i Vokovy dary nejmenovaným osobám (1G ). 7

6 V roce 1607 je dosvědčen pobyt v císařské rezidenci v Brandýse, kam za ním Petr Vok posílá dopisy, tohoto roku zastupuje také svého pána na svatbách Pavla Jakub~. ze Šternberka a u důlnlho podnikatele Šmilauera v Jihlavě. O dva roky (20. 1.) později se sám žení s Magdalénou, dcerou zvíkovského purkrabího Adama Čejky z Chlístova, v jeh~ domě v Miroticích. Na svatbu je pozván Jan Jiří ze Švarnberka a rožmberský dvůr na ni zastupoval štolrnistr Ludvík Quos z Pernsdorfu. To je zatím vše, co se podařilo o tomto dvořanu zjistit. /3/ 30 zřejmě žádný pozemkový majetek, a tak vstoupil do služeb Petra Voka. Jako mnoho jiných dvořanu se poprvé připomíná v dvořanské družině při uherském tažení, jelikož měl služné jen na dva koně, nebyl však jejím členem asi příliš dlouho. V roce 1598 se za již vylíčených okolností ženil (viz Fridrich Frokštejn) na Krumlově s Magdalenou Kunášovou z Machovic, dcerou Adama a Uršuly Hřebenářové z Machovic. Hostina pořádaná Vokem proběhla v zelené světnici u Pláště. Oddávajícím byl Jan z Vinoře, farář a arciděkan krumlovský, pár byl tedy katolický. O to překvapivější jsou Adamovy pozdější osudy. Na Třeboni byl zprvu členem družiny s platem na tři koně, ale po roce 1606 se stal třeboňským hejtmanem a byl jím ještě roku 1612, než ho vystřídal Sigfrýd Mecerod. V roce 1606 koupil Machovice, ale po roce 1608 je zase prodal, protože když byl roku 1622 odsouzen za účast a relátorství na srpnovém sněmu roku 1619, který zvolil Fridricha Falckého za českého krále, ke ztrátě všeho majetku, byl mu zabaven jen Kmentovský dvůr v Chřenovicích u Budějovic a jistina na kop míšo na bývalých švamberských statcích. Jeho manželka, která je uvedena roku 1628 již jako vdova, nakonec při revizi získa-. la zpět dvůr a 1000 kop věna, které jí měl vyplatit manžel, a 1000 kop z jeho dlužních ú pisů. K tomuto rozhodnutí přivedlo komisi jistě její vyznání. Rod Tuněchodských vymřel Adamovým pravnukem Karlem Zikmundem na Všeradicích, Svinařích a Lhotě roku /6/ 31 Adam Tuněchodský z Poběžovic OS: SV: FR: MA: PE: Ve stříbrném, šedě lemovaném štítě červený klobouk se stejně barevnýmí dole svázanýmí ~ňůrami. Na turnajské dopředu hledící přilbě se zlatým okrajem, mříží a korunkou klob?uk ze štltu, a/~ bez šňůr, za ním tři stříbrná pštrosípera. Krydla červeno-stříbrná. Nad erbem bllá stuha s nápisem' Adam Tuníechotský z Pobíezowícz. Až ~a záměnu dolů spuštěných šňůr klobouku s vrškem či snad s vrchní částí těla, na kterém je klobouk zdánlívě posazen, bez odchylek k OS. Ve štítě zlatý klobouk. Krydla zlato-černo-stříbrná. Přilba kolči a korunovaná. A: Do kopie vepsány správné barvy, jaké jsou v OS. B: Opravena zlatá barva na červenou a černá v krydlech vynechána., Je obsahově shodný s OS, zdá se však, že oprotí dosavadním tvrzením v literatuře /4/ pou~lva~ Adam alespoň v této době modrého štítu s černým kloboukem, kt~rý byl í v ~/enotu ozdoben tren» stříbrnými pery. Krydla v barvách štítu, jak je tomu na dvou nezévisíevznlklych malbáchz let 1596 a /5/ Erenfrýd Berbištorf z Berbištorfu a Žumberku (něm. verze Ehrenfried Berbisdorf von Berbisdorf und Sonenberk) Adam Tuněchodský z Poběžovic našel v rožmberských služb~ch.zabezpeče~í ~ zřejmě i prostředky ke koupi statku. Již první předek Mareš z Poběžovic (u ChrU?lml) pečetil roku 1401 na listině Jošta z Valu typickým znamením,rodu - klob~ukem',ktery měl tehdy ještě podobu ochranného železného šal~e. O p~d:sat let. později rod získal opět v blízkosti Chrudimi tvrz Tuněchody, kterou držel další půlstoletí. Adam byl synem Petra Tuněchodskéhoa Mariány Záhorkové ze Záhorky. Nedržel 8 OS: V červeno-éerně polceném štítě s šedým okrajem dvě přirozené ruce, pravá brněná stříbrně, levá zlatě, drží zlatou korunku, nad kterou je modrá šestihrotá hvězda. Tumajská přilba se zlatým okrajem, mříží a korunkou nese figury ze štítu, ovšem mimo hvězdu, doprovázené dvěma roztaženými orlími křídly, vpravo černým, vlevo červeným. Krydla vpravo zlato-černá, vlevo stříbrno-červená. Nad erbem bílá stuha s nápisem: Ehrenfried z Berbisdorfu a" Ssumberku. SV: Bez odchylek k OS. 9

7 FR: Ve tfti!lpoznává jen modrou hvězdu nenote, ostatní neznatelné. Vklenotu uvádíjen dvě roztatená orlí křídla. pravé červen«a levé (;erné. Krydla vpravo stlíbrno-modrá. vlevo četveno-čemá. MA: A: Doplněny barvyjako v OS. B: teskypřipsáno: "Dvě ruce stříbrné barvy drtízlatou korunu. nad ní hvězdu. títrozpolcený (;ervený a (;erný". PE: Měl tyto odli nosti od rekonstrukce v OS: 1) ruce ve títě byly oděné do rukávtj střídavých barev 2) koruna byla stříbrná /7/ 3) v klenotu bylo vpravo červené a vlevo čemé křídlo. mezi nimi vpravo čemě a vlevo (;erveně oděná ruka. drtící stlíbrnou korunu. nad níž modrá hvězda 4) krydla byla vpravo stlíbrno-modrá. vlevo četveno-čemé. Erenfrýd Berbištorf z Bsrblštorfu, jehož pobyt u rožmberského dvora byl pouhou epizodou a skončil příznačně pro jeho svárlivou povahu roztržkou s některými dvořany, pocházel z rodiny povýšené do rytířského stavu až císařem Fridrichem III. V osobě Kryštofaa jeho dvou synů Volfa a nezletilého Jifíka, v červenci 1546 pak přijaté na zemskémsněmu za obyvatelečeského království. oba dospělí složili již následující měsíc revers k zemi. Kromě této české větve se rod, jehož počátky v Míšni lze podle některých.autorů sledovat až do roku 1270 a jméno získal podle vsi Berbisdorř, ležící mezi Dráždany a Radebergem, rozšířil do Durynska, Branibor, Saska, a Saska-Altenburska (zde ještě na konci 17. století), Slezska a Bádenska, kde žili potomci ještě v minulém století. Erenfrýdův otec ( ) složil reversaž mnohem později, protože byl nejprve hofrychtéřem v Budyšíně a rentmistrem císařské komory. Po přiznání k zemi roku 1571 získal nejdfíve Varnsdorf (1585), který po něm zdědil nejstarší syn Gotfrýd, o dva roky později příkoupíl také v severních Čechách Hlemýždí ( ) a Nový Tulcpach ( ). Život ErenfrýdaBerbištorfabyl napřatržltou řadou násilnostía soudních sporů. Již roku 1593, když spolu s Bernartem z Lobenjednali s Janem Vančurou z Řehnic o berbištorískérnstatku Hrušov, skončilo vše krvavou rvačkou s Janem a jeho čeledí, jíž nezabránila ani Janova manželka, která se vrhla s nasazením života mezi obě strany na začátku sporu. O pět let později, již jako lesmistr císařského panství Pardubice, při cestě z Prahy do Litoměřic na svatbu Petra Kouče v průvodu cřsařského truksasejana Vojtěcha z Valdštejna, se zastával svého příbuzného Bohuchvala Berbištorfa, který přl údajnémlovu na koroptve v Klíčanech málem zastfelil služebníka Bernarta Hochhausaraz Houchhausu a na Klíčanech, takovým způsobem, že si vysloužilod Bernartapředvolání za nactiutrhání k zemskému soudu. Erenfrýd ho nejdfíve ignorovala měl na něj být vydán zatykač, pak se ale dostavil a když zemštísoudci zjistili,že urážkytypu "v hrdlo lžeš, zvyjebenášelmo, zrádče a lotře", byly oboustranné, obrátili se na příbuzné, aby věc urovnali osobním smírem. - Nejpozději v lednu 160~n)yl už ve službě Petra Voka, nejdfíve s platem na dva, pak na tři koně. Nebyl prvním Berbištorfem sloužícím tomuto rodu, už roku.1589 jeho bratr Jifí Samuel vykonával úřad lovčího na dvoře Viléma z Rožmberka. Učinkování Erenfrýda na rožmberském dvoře, kde našel pfítele jen v Theobaldu Hockovl, skončilo hádkami s dvořany, hlavně s bratry Vrchotickými (viz) a tak již se prostřednictvím Jindřicha Votíka Bradského z Labouně vzdal služby. Přesto se jeho erb dostal do dvořanské světnice, a to až roku Zfejmě již před příchodem na Třeboň se Erenfrýdoženil s Hedvikou.dcerou Václava nejst. Záruby z Hustifan na Žumberce a Pfíně (zemf. 1610). a bydlel s ní na žumberském hradě (u Nasavrk), přičemž se vrací do císafskýchslužeb. V roce 1609 se v Pardu- 10 bicích odehrála další srážka. Zde byl Erenfrýd napaden jinými císafskými služebníky, a to jistým Konstantinem francouzského původu, který vše začal, a pak bratry Scipionem a Jakubem della Grangia. Nejdfíve byl zraněn bodnou zbraní, ale pak pistolí postfelil Konstantina, který druhý den zemřel, Před trestem Erenfrýda zachránilo jen to, že Konstantin před svou smrtí v přítomnostl svědků vypovědělo své vině na celé události a Erenfrýdovopočínání bylo hodnoceno jako sebeobrana. Ve stejném rocese mu podaří 10 soudit se o urážku na cti s Václavem Felixem z Olivetu, kterého napadl. když se dotyčný pozastavoval nad Erenfrýdovým jednáním při cestě do Kutné Hory, ve své vsi Hlízov, kde jednoduše zastřelil loveckého psa pana z Olivetu, protože ho prý cestou oběžoval. Peníze na pozdější koupi tvrze Sluhy u Lobkovicv roce 1617 od Sabiny Finkové z Pantenovazískal dvěma způsoby. Jednak měl podíl na prodeji Hrušova,který nejstarší Gotfrýd prodal, postoupil či odkázal svým bratrům Erenfrýdovi, Jifímu Vilémovi a Rudolfovi, kteří jej hned po Gotfrýdově smrti (1612) zpět prodali jeho druhé manželce Alžbětě Bsrblštorřové ze Štampachu. Za druhé je vysoudil na bratrech své manželky, kten si s ním co do násilnictví nezadali. Spor začal ještě za života Hedviky, která měla na. žumberském panství dědický podíl po otci a pojištěné věno, již roku 1612, kdy chtěla opustit Žumberk a bratří jí zakázali odvézt rodinné klenoty, které pokládala za své vlastnictví. Její manžel, který mezitím navštěvoval různá šlechtická sídla, se pustil do dalšího malicherného sporu, totiž soudně vymáhal na Janu Jifím Vachtlovi z Pantenova víno a koně v ceně 100 kop míš., což mu Vachtl slíbil darovat pfed svědky pl'i pobytech na zámcích Zásmucích a Chlumci nad Cidlinou u VáclavaVchynského z Vchynic a Tetova, na Novém Kolíně. Po smrti Hedviky ( ) prodal svůj dědický podíl po ní (polovina Žumberka) za kop míšo jejímu bratru Václavovi st. Zárubovi z Hustlřan na TIebověticích a Branné. Poté co získal Sluhy a byl celkem zajištěn, se Erenfrýd začal zajímat o politické dění, v němž vystupovals razantností sobě vlastní. Roku 1616se však stačil ještě soudit s bratry zemřelé manželky o zbytek věna, když již prodal její dědický podíl a domáhal se výplaty. Neúspěšně, stejně jako ve sporu s vykonavateli poslední vůle jejího strýce Bohuslava, který svým neteřím odkázal každé 500 kop na věno, 100 na zakoupenízlatých řetězů a 150 na výbavu. Spor byl zastavenpro zmatečnost v půhonech. O r9k poz- ':ději se připomíná jeho poslední soudní pře. Na tvrzi Kozomíně Jifíka Jindřicha Zejdlice ze Šenfeldu, jehož dceru Markétusi krátce předtím vzal, o vánocích roku 1616 pořádali šlechtici, mezi nimiž byl Erenfrýdse svým bratrem Rudolfem, obvyklou zábavu - střelou na cíle o peněžité sázky. Vilém Audrčský z Audrče, který sázky považoval za pfíliš vysoké a s ostatními se nedohodl, a tím se nemohlsoutěže zúčastnit, rozmrzele obcházel jednotlivé střelce a popichoval je. Erenfrýdsi to však nenechal líbit, na jeho adresu fekl několik neuctivýchslov, načež byl Vilémem vyzván na souboj, byl zraněn a pohnal Viléma pfed soud. V politické dráze byl Erenfrýd nekompromisním odpůrcem Habsburků. Ještě za vpádu pasovských vyzýval k veřejnému útrpnémuvýslechuzajatého kancléře Leopolda, biskupa pasovského Františka Tycho Gausneba Teynagla. Katoličtí místodržitelé se obávali nejhoršího, shromážděný dav se mohl po kompromitující výpovědi Te~nagla vrhnout na katolíky a jak tvrdí Slavata, jej a Martinice začít kamenovat, což pry bylo Berbištorfovým cílem. K takovémuto výslechu na Staroměstském rynku v Praze sice nedošlo, ale Slavata a i jiní katolíci už tehdy nemohli Erenfrýdovi odpustit. Ten v roce 1617 odmítl pl'imutíferdinandaza budoucíhočeského krále. Hned od povstání byl v samém středu dění, i když podle zaujatéhoslavaty představoval jen loutku v rukou Matyáše Thurna. Pfi defenestraci pomáhalvyhodit písaře Fabrlciaa pak ještě z pistole stfílel 11

8 na utíkajícího Martinice. Na srpnovém sněmu se vyslovil o Ferdinandovi jako o tyranu, s kterým nemá cenu vyjednávat; Češi, kteří si vždy volili krále svobodně, nemají ztrácet čas a místo jednání s Ferdinandem požádat nizozemské stavy o pomoc, najmout vojsko a táhnout na Vídeň. Kdo by tažení odporoval, má být oběšen nebo přibit na vratech vlastního statku. Na konci svého expose z požadoval ještě ostřejší zásahy proti katolíkům. Za povstání vedl i některé vojenské záležitosti, jako komisař direktoria v Hradeckém a Chrudimském kraji vtáhl do řad povstalců svého švagra Václava st. Zárubu z Hustiřan, který byl poté potrestán manstvím, a do direktoria Bohuslava z Michalovic, později popraveného na Staroměstském náměstí. Také se zúčastnil obrazoborecké očisty chrámu sv. Víta pod vedením kalvínských kazatelů Fridricha Falckého o vánocích roku Erenfrýd nečekal na odsuzující rozsudek a spolu se svou ženou Markétou a oběma svými bratry Vilémem a Rudolfem, dvořanem Fridricha Falckého, odjel ze země. Lichtenštejnovu výzvu k návratu pochopitelně neuposlechl, a tak byl v nepřítomnosti odsouzen "cti, hrdla a statků", dán do císařské klatby a jeho jméno přibito na šibenici. Statek Sluhy získali jezuité u sv. Klimenta, dům v Praze na Ungeltu, koupený ještě za povstání za kop, uchvátil Pavel Michna z Vacínova a zabaveny byly i dva horní podíly na horách Ratibořicích v ceně 600 kop míšo a jistina na jméno Rudolfa Záruby z Hustiřan, která s úroky z let , kdy jí teprve královská komora získala, představovala výši kop míšo Jeho manželce propadl podíl po otci na statku Kozmice. Erenfrýd ještě nějaký čas bojuje proti císaři, naposledy ve vojscích braniborského kurfiřta, jehož komorníkem se stal Rudolf Berbištorf. Ten ještě roku 1652 žádá královskou českou komoru o náhradu alespoň části jistin v celkové výši kop míšo (z čehož vázlo na bývalých švamberských statcích), se zadrželými úroky dosáhly roku 1652 výše kop mlš., ale revizní a likvidační komise se jeho žádostí vůbec nezabývala. Erenfrýdovým nebo Rudolfovým synem byl Samuel. Roku 1673 v Prusku vlastnil statky Heinrichau, Kloschenen a Perschlauken. Jeho potomci však nejsou známi. /8/ Vavřinec z Lčwen (něm. a nezkomolená varianta jména je Laurenz von Loben) os: V modrém štítě s šedým okrajem do poloviny výšky stříbrná, kvádrovaná zeď, ze které vyn1stá neoděný muž zlaté barvy. Na turnajské pfi/bě se zlatým okrajem, mříží a korunkou muž ze štítu. Krydla vlevo zlato-modrá, vpravo stříbrno-modrá. Nad erbem nápis na bílé stuze: Wawrzinecz z Lowen. SV: V děleném štítě, dole šachovnice, nahoře vyn1stá muž černé barvy. Pňlba turnajská, bez točenice či korunky, štít lemován, v klenotu muž ze štítu. FR: Spodní polovinu štítu označuje jako neznatelnou, v horní neudané barvy vyn1stá zlatý muž, který se opakuje na turnajské, korunované přilbě. Krydla vpravo modrá a červená, vlevo stříbrná. MA: A: Doplněny barvy jako v OS, vynecháno šachování. B: Červená v krydlech opravena chybně na zlatou, dále k dolní polovině připsáno německy s otazníkem šachováno, což však bylo realizováno chybně jako kvádrování. PE: Barevně naprosto neodpovídá OS hlavně proto, že zlatá barva figury byla pouze podkladová (viz obdobně Č. 13). Správný PE vypadal, a tak ho uvádí s nepatrnými odchylkami i literatura,/9/ takto: Štít dělen, dole červeno-stříbrná šachovnice, nahoře v modrém vyn1stajícímouřenín (n1zní autoři uvádějíi mouřeninku a u obou variant figury hlava ozdobená červeno-stfíbrnou točenicíčastoještě doplněnou stejně barevnými, vlajícími stužkami). Na tumajské plilbě s korunkou figura ze štítu. Krydla vpravo modro-červená, vlevo stříbrno-modrá (literatura uvádí krydla celá jen stříbrno-červená nebo modro-stfíbrná, tuto variantu nezná). Vavřinec z Lowen zcela jistě pocházel z neobyčejně početného rodu, který svůj původ odvozoval od sídla na hranicích Dolní Lužice a Branibor. Odtud se během 15. a 16. století rozšířil do celého Sleszka, Horní Lužice, Saska, Branibor a výjimečně i do Čech. V jakém příbuzenském poměru byl Vavřinec, jenž není kromě popisů dvořanské světnice z 18. století jinak jako Vokův služebník uváděn, ke Konrádovi z Uiben, který naopak v současných pramenech je doložen, a to poprvé roku 1561 jako host na svatbě Viléma z Rožmberka s Žofií z Braniboru v Berlíně, zatím není jasné. Je možné, že jeho jméno bylo v roce 1749 již špatně čitelné (také příjmení bylo přečteno jako "Uiwen" namísto Lěben), a tak bylo německé Conrad zaměněno za Laurenz, popřípadě mohlo jít o druhé jméno téže osoby. Konrád, který je zachycen na třeboňském dvoře i v účtech komory jako blíže neurčený služebník Petra Voka, byl podle Březana smrtelně raněn na třeboňském trhu při vzájemné hádce, která přerostla ve rvačku, Janem Kunášern z Machovic. /10/ Daniel Bernman z Hotovic OS: V modrém štítě s šedým lemem zlatý trávník, z něho vyskakuje korunovaný kamzík, celý zlaté barvy, doprovázený po každé straně jedním zlatým trojlístkem, jehož zlatý stonek vyn1stá z trávníku. Na tumajské přilbě, hledící dopředu, se zlatým okrajem, mříží a korunkou rostoucí kamzj1( ze štítu, hledící vpravo. Krydla modro-zlatá. Nad erbem bílá páska s nápisem: Daniel Bernman z Hotowicz. 13

9 33 34 SV: Štít má patrnou borduru, kamzík korunován jen v klenotu, vyrást«z trávníku a doprovázen trojlístky. FR: V modrém štítě zlatý korunovaný kamzlk s černými,,1žky, týž v klenotu. Krydla modro-zlatá. MA: A: Ooplnény barvy jako v OS, kamzík má však výslovné popsány rohy jako černé. B: Zlatá v krydlech opravena na červenou, což ale v OS nerealizováno. PE: Přes značné úsilí nebyl erb tohoto rodu nalezen ani v literatuře, ani v pramenech. Proto na PE lze usuzovat jen z obou popisa, které jsou v tomto případé celkem detailní. Daniel Bernman z Hotovicje také znám jen z pozdního popisu dvořanské světnice a jinak se jako člen dvořanské družiny, podobně jako Vavřinec z Lčban, v dobových pramenech nevyskytuje. Tento rod se v dostupné literatuře nepodařilo nalézt, je ovšem velmi pravděpodobné, že jde o zkomoleninu. Žádný z erbovnických či šlechtických rodů Bergmanů, Bermanů, Bárnrnanů atd. predikátu z Hotovic a stejného erbu, pokud je zatím známo, nepoužíval. Štěpán Bulvan z Bulvan OS: Ve stříbrném štítě s šedým lemem červený rak, na turnajské plilbé se zlatým okrajem, mříží a tcčenic! stříbrno-modro-stříbrno-červeno-stříbrnou drží obrněná ruka meč. Krydla vpravo modro-stříbrná, vlevo četveno-stilbmé. Nad erbem bílá stuha s nápisem: Sstiepan Bulwan z Bulwan. SV: Přilba podobná kolijíbez korunky ti točenice. Štít s výraznou bordurou byl půvcdně prázdný, až teprve Mareš tuší dokreslil raka a vedle štítu je jeho písmem poznámka: "rak červený v bílém poli". FR: Ve štím jakási figura, kterou nedokáže popsat. Krydla na kof{;í přilbě vpravo stilbmo-červená, vlevo modro-stříbrná. U plilby neuvádí ani korunku, ani točenici. MA: A: Na kopii popsána přikrývadla jako ve FR, nakonec ale v OS stranově prohozena. B: Do textu vložena oprava, namísto neznatelné figury červený rak ve stříbrném poli. 14 PE: Je rekonstruován v podstatě správné, ovšem krydla celá četveno-stitomú, totéž platípro točenld, plilba určítě kof{;í. V dobových vyobrazeních občas chybí točenice. /11/ Byl pouze titulárním dvořanem Petra Voka, který dostával opatření pro sebe a svůj doprovod, pokud přijel na Třeboň. Po roce 1607 již nikoliv automaticky, ale jen na Vokův příkaz, se mu mělo vydávat 24 štrychů různého obilí, hrách, 4 džbery kaprů a 60 mísních štik ročně. Úhrnná cena těchto naturálií činila tehdy 62 kop 40 gr. míšo Štěpán se do jižních Čech dostal z rodného Těšínska jako služebník pánů z Hradce. Z dalších příslušníků jeho rodu je v této době znám bratr či syn Mikuláš Adam, který na počátku 17. století studoval v jindřichohradeckém jezuitském gymnáziu, ale roku 1612 je již opět doložen na statcích u Těšína. O Štěpánovi víme celkem málo. Nejméně v letech byl hejtmanem paství Hluboká a tehdy ho také Šimon Lomnický z Budče žádá, aby mu z poručení jeho pána Jáchyma Oldřicha z Hradce vyplatil z důchodů panství slíbenou odměnu za báseň k Jáchymově svatbě. Štěpán ale týž rok přesídlil do Hradce, protože Jáchym Oldřich byl nucen prodat Hlubokou Bohuslavu z Malovic na Dřítni a Vlhlavech. Jediným majetkem, který mohl Štěpán získat, byly Těmice, které mu roku 1595 odkázal Bohuslav st. Těmín z Těrníc, který se v závěti sám označil jako Štěpánův ujec, což ovšem mohlo znamenat značné spektrum přfbuzenských vztahů. Odkaz byl však vázán na podmínku vyplatit podíly Těmínovým třem bratrům a dvěma strýcům a jelikož Štěpán nedisponoval hotovými penězi, prodal Těmice s pivovarem, sladovnou, chmelnicí a jednou celou a částmi tří vesnic za 4500 kop míšo Esteře Vchynské z Těmic již roku Pro Petra Voka Bulvan obstarával především nákupy různých potřeb v Jindřichově Hradci, přes který šla obchodní cesta z Rakouska. První kontakt je dosvědčen už roku 1603, kdy doporučuje jednoho rytíře do Vokových služeb. O dva roky později píše Vokovi o odložení svatby hradeckého pána s hraběnkou KhevenhOlerovou, zasílá 50 liber vosku na svíčky k jeho stolu a nabízí se, že sežene vše, co mu Vok napíše, a chce být jeho 15

10 služebníkem až do smrti. V roce 1608 píše Petru Vokovi z Telče, že nemůže přijmout jeho pozvání na svatbu rožmberského "Rossbereitera" Mikuláše Wirtveina, protože jeho manželka onemocněla on ji musí v Telči ošetřovat, než se uzdraví a budou se moci vrátit domů do Jindřichova Hradce. Velice toho lituje, protože by tu "službu" rád pro svého pána vykonal, nebol je a bude mu až do smrti vděčný za ta dobrodiní, která mu Petr Vok prokázal. Z obou dopisů vyplývá snaha dostat se do služeb Petra Voka, snad podnícená Vilémem Slavatou, který chtěl mít na Třeboni po odchodu českého sekretáře rožmberské kanceláře Buriána Bramhauzského svého člověka. Stejné služby ovšem mohl Vokovi prokazovat Štěpán v Hradci. Štěpánovou manželkou, o jejíž nemoci se hovoří v roce 1608, mohla být Juliána Bulvanová roz. GOnstershoferová z Plavku, jenž byla švamberskou věřitelkou v letech a vlastnila svobodný dům v Jindřichově Hradci. Také Štěpán půjčoval Adamovi II. a Jáchymovi Oldřichovi z Hradce, ale jeho půjčky Petru Vokovi nejsou dosvědčeny. V účtech z let 1607 a 1608 se objevují částky na spropitné Bulvanových služebníků, kteří Vokovi nosili nakoupené zboží z Jindřichova Hradce. Ve stejném roce koupil Bulvan pro Voka i nějaké knihy, ale již roku 1609 v Hradci umírá. V místním farním kostele je dodnes zachován jeho náhrobek. Předposlední zprávou o Bulvanech v jižních Čechách je oznámení městské rady v Jindřichově Hradci, že přijímá pozvání na svatbu Štěpánova syna, která se měla konat Nevěstou byla Marie, vdova po jednom z největších obchodníků suknem, dodavateli rožmberského dvora a věřiteli Petra Voka Melicharu Hofmanovi z Libuše. Mates z Bulvan žil ještě roku /12/ 35 modro-zlatá. SV: K OS bez odchylek, ale šrafováno pouze dolnípole štítu, jako by se obě pole lišila barvou. FR: Dolní figura označena za zlatý sloup, jinak bez odchylek. MA: A: Doplněny barvydle FR. B: Bez doplňků či oprav. PE: Odpovídá kromě tradičně špatného natočení přilby OS a tedy i oběma popisům, jež jsou zfejmě jedinýmiprameny, které erb Buldera, s velkou pravděpodobnosti, jeho osobníuzurpaci, zachycují v barvách. Herman Bulder z Bulderu se za šlechtice či spíše erbovníka jen vydával. Podle vlastního udání pocházel z vestfálského městečka Osenburku a mimo funkce osobního lékaře Petra Voka se pyšnil i titulem dvorského matematika. Původně byl přijat jako alchymista Vilémem z Rožmberka s platem 60 kop ročně již , takže patřil k služebně k nejstarším dvořanům. Alchymií se však posléze zabýval ke svému štěstí méně než lékařstvím a matematikou, spíše se dělil o zisky s alchymisty, kteří na jeho doporučení byli přijati na krumlovský dvůr. Březan ve svém seznamu rožmberských služebníků zachovaném ve Světeckého opisu uvádí, že nejdříve přišel na Bechyni a po roce přešel k Vilémovi a dále doslova: "hlavní náhončí jejich (tj. pokladačů = hledačů pokladů, jak Březan označoval podvodné alchymisty) a všichni za psí h... dovedli". K roku 1599, když odjíždí s Martinem Grejnárem (viz) a Jindřichem Danielem Švarcem ze Semanína do Prahy, je již uváděn jako osobní lékař Petra Voka a o rok později ošetřuje nemocnou Kateřinu z Ludanic. O jeho lékařských schopnostech se Březan při této příležitosti opět vyslovuje velice negativně. Později, když byl Vok již více nemocen, přibývali k Bulderovi další osobní lékaři. Nebyl to ale projev nedůvěry k jeho schopnostem, ale běžný zvyk tehdejších velmožů a panovníků, kteří ve svých posledních chvílích byli obklopeni celým kolegiem lékařů. A tak se roku 1606 stal druhým lékařem Petra Voka Matyáš Tymín Lavín z Otlenfeldu, zemský lékař moravský, pak Severín Škata ze Škatenthálu, zemský lékař český a příbuzný rožmberského lékárníka Zachariáše Škaty a v roce 1611 i čtvrtý lékař Anastazius Hock ze ZweibrOcken, příbuzný Vokova německého sekretáře. Herman Bulderus zůstal u švárnbsrského dvora, ale již roku 1612 zemřel. Měl v Třeboni příbuzné či dědice, od kterých Švamberkové koupili jeho knihovnu o 413 svazcích, v níž převažovaly knihy medicínské a matematické (184 a 116), ale nechyběla ani díla historická (69), filosofická, tilologická a poetická (32) a teologická (19). Knihovna byla převázána a označena supralibros nového majitele. Sdílela nakonec neblahé osudy celé rožmbersko-švamberské knihovny. /13/ OS: 16 Herman Bulder z Bulderu (též Bulderus z Buldern) Štít s šedým okrajem celý modrý, ale dělený, v horním poli zlatá a zlatě okřídlená koule, v dolním zlatá kotva, jejíž prostředníhrot namalován podle SV ja~o kroužek: Na ~olčí pňlbě bez korunky či točenice se zlatými okraji, hledící vpravo, figura z horniho pole štltu onentovaná čelně. Krydla Rudolf Puš Z Gamsfeldu (též z Kamfeldu, z Gamteldu) OS: V polceném štítě s šedou bordurou v horním poli s damaskem, rostoucíúrný kamzík, dole ve stfíbfe tři kosme, modrá bievns: Na doptedu hledící turnajské pfilbě se zlatými okraji, mlíží? korunkou kamzík ze štítu mezi dvěma stfíbrnými bůvolími rohy na způsob tzv. olifantů, každý z nich na konci ozdoben tfemi pavímipery. Kamzík otočen vpravo, pňlba dopfedu. Krydla vpravo zlato-černá, vlevo stiibmo-mooré. Nad erbem bílá stuha s nápisem: Rudolf Puss z Gamsfeldu. SV: Bez odchylek k OS. FR: Přilbu uvádí jako kolčí a konmovenou, v klenotu opomněl popsat bůvolí rohy. Krydla: vpravo stříbrno-modrá, vlevo černá-zlatá.

11 36 vykonával funkci kuchmistra a poté přešel do dvořanské družiny, kde s platem na tfi koně měl větší pfíjem a méně povinností. Od roku 1605 bydlel mimo zámek u tfeboňského měšlana Lukáše Mirotického, kterému Vok platil 10 kop ročně. I přes členství v dvořanské družině byl čas od času pověřován jinými reprezentačními úkoly, jakým bylo například doprovázení odjíždějícího knížete Anhalta ( ) nebo vzhledem k jeho praxi u apelačního soudu právními akty (např, roku 1609 odvolání Mirotických z Malešova ve Vokově sporu). Pušův majetek blíže neznáme, ale název jednoho z novohradských rychtářatví, o dvou celých a částech ve dvou dalších vsích, Pušndorř, snad naznačuje, že je měl alespoň po nějakou dobu propůjčené do užívání. Petru Vokovi zapůjčil roku a roku 1611 celých 3000 kop gr. českých. V roce 1612je dosvědčen jako hofmistr švamberského dvora, ale již na konci roku žádá Jana Jiřího, aby se stal poručníkem jeho závěti, kterou chce sepsat, jelikož je stále více nemocen. /15/ 37 MA: A: Doplněny beny jako v OS, ale v klenotu neudány. B: Bez oprav. PE: Rekonstruován v OS doble at na klenot. Nyněj í malba se zakládá pouze na SVa FR a v těch je v pnním pfípadě klenot sice nakreslen celý, ale bez barev a pera vypadají jako psvt, v druhém plípadě nejsou rohy v klenotu vůbec zachyceny. Proto byly v OS ponechány prostě stfíbrné a domnělá paví pera jako pf/rozená. Správný klenot je znám z erbovniku, v němž je kresba datována rokem 1628/14/ a vyhlížel takto: uprostled černý kamzík ze títu, vpravo bůvolí roh na způsob tzv. olifantu dělený černo-zlatě a postrkán na konci tlemi p trosími pery stfíbrným, modrým a stfíbrným, levý roh dělen obdobně stfíbrno-modle s pery zlatým, černým a zlatým. Takto vypadal i klenot PE a pro ůplnost je tleba dodat, že měl proti kresbě v erbovníku stranově prohozená krydla tak, jak jsou dnes v OS. Pocházel z vratislavské obchodní rodiny a byl jedním ze sedmi synů Rudolfa Puše (zemf. 1587) a Marie, roz. Dresslerové (sňatek ve Vratislavi roku 1561, zsrnř, 1598). Rudolf ml. odešel z rodného města a stal se později písařem u apelačního soudu v Praze, kde roku 1598 získal od císaře pro sebe a své bratry listinu na erb a predikát z Gamsfeldu. O rok později, to již byl kancelistou u apelací, byl pl'ijat do českého rytířského stavu. Jak dosvědčujeprůvodnílist císaře Rudolfa II. z , odešel Puš od apelací pravděpodobně na již předem dohodnuté místo dvorského kuchrnlstra, které se u rožmberského dvora uvolnilo přechodemjindřicha Vintífe (viz) do úřadu dvorského kaneléfe. V roce 1604 se na svatbě dvorského malíře objevuje Pušova manželka Kateřina ze Mínu, s kterou měl dvě dcery, jejichž osudy však nejsou známy. Rudolf do roku Jindřich Doudlebský z Doudleb OS: V modrém títě s šedou obrubou stfíbrný obměnec, v pravé zdvižené ruce drží stfíbrný meč se zlatým jílcem. Na tumajské pfi/bě se zlatým okrajem, mlíží a korunkou figura ze štttu. Krydla modro-sttlbmé: Nad erbem na bílé stuze nápis: Gindrzich Oaudlebský z Oaudleb. SV: Bez odchylek k OS. FR: Stít má stlíbrný, bsrvu figury nepopisuje, ale krydla rovněž stilbmo-modré. Pfi/ba bez korunky. MA: A: Vepsána modrá bsrve šutu. B: Opravena bstvs títu na modrou a betve obrněnce na stilbrnou. PE: Odpovídá OS a li í se od varianty, kterou popisuje Sedláček /16/ tím, že rytíl je ve títě celý a nikoliv jen jeho horní polovina. 19

12 Psal se podle tvrze, kterou rod držel od 13. století do roku 1522 a jež stála na místě kmenového hradiště Doudlebů, a později, do založení Českých Budějovic, centra přemyslovské hradské správy. Zádný jiný rod nebyl s Rožmberky tak svázán jako Doudlebští, vždyt již první z nich, družiník Voka I. Svatomír, jenž se objevuje na poč. 60. let 13. století, se teprve po několika letech služby u Rožmberků začíná psát z Doudleb, které si zřejmě od nich vysloužil. Další Doudlebský stejného jména patřil ke klientele Jindřicha II., ale později se s ním rozešel, a tak smír musel řešit Václav IV. listem daným v Praze Vilém Doudlebský bojoval již opět na straně Rožmberků proti přijetí Ladislava Pohrobka za českého krále roku 1452 a v roce 1483 zastává úřad purkrabího na Krumlově. Čeněk Doudlebský je roku 1453 připomínán v souvislosti se svatbou Jindřicha IV. z Rožmberka, Diviš z Doudleb je rožmberským služebníkem roku 1496., Novověkou tradici Doudlebských ve správních úřadech založil Jan opět jako purkra;bl na Krumlově ( ) za Petra III. Nejvýraznější osobou v rožmberských službach se stal však Petr. Začínal jako služebník Jindřicha VII. s platem 20 kop míšo ročně ( ). Roku 1529 je už krumlovským purkrabím, o tři roky později se s Petrem V. dostá~á na Třeboň jako hejtman panství a po smrti Jošta III. přechází ve stejné funkci s novym vladařem na Krumlov. Za poručnické vlády dosáhl nejvyšší možné funkce regenta celého rožmberského dominia. V tomto úřadě, kterým ho pověřil Petr V. Kulhavý ve své závěti, nejdříve roku 1545 svolal určené poručníky, o rok později je hlavou regentské rady ve složeníjan Milboch, Adam Sudek, Jindřich Dráchovský, Jindřich Vojíř, jejíž členové plnili méně důležité úkoly podle jeho rozhodnutí. Roku 1548 podporuje horní podnikání a je jedním z kverků, o rok později je vyslán poručníky, aby s horníky upravil u Vyššího Brodu splavnost Vltavy, zastupuje současně poručníky při volbě opata tamního kláštera, do roku 1551 má klíče od kaple sv. Jiří na krumlovském zámku, kde byla chována rožmberská privilegia. Petr Doudlebský umírá Jeho regentská éra je poznamenána hospodárností, hodnocenou panstvem jako skrblictví, když kupříkladu značně omezil náklady na služebnictvo Anny Rožmberské z Roggendorfu. Velké zisky, které získal především půjčkami Rožmberkům, ale i Krajířům, Kořenským, Šternberkům, Dvořeckým a dokonce rakouským Starhemberkům a Hohersleldům, odkázal z poloviny svým přátelům a druhou věnoval Vilémovi, Petru Vokovi a jejich sestrám spolu s dalšími věcnými dary. Na služby Petra Doudlebského mohl navázat i Jan řečený Komínek, ale jeho purkrabství na Krumlově ( ; již roku 1556 byl pomocníkem purkrabího Jindřicha Sudka) zakončila náhlá smrt během morové epidemie, která připravila o život i jeho předchůdce Ruprechta Altenštejnera a před kterou většina krumovského dvora odjela na venkovská sídla. Když tedy někdy před rokem 1580 Jindřich Doudlebský vstupoval do služby k Petru Vokovi na Bechyni, pokračoval v tradici započaté před 320 lety Svatomírem z Doudleb. ~indřich byl prostředním synem Fridricha na Nadějkově (zsrnř, 1616) a jeho druhé manželky Kateřiny Smrčkové z Mnichu. O otcově finanční situaci svědčí jeho prosby k Václa~.u ze Švamberka na Bechyni, aby mu posečkal s vymáháním dluhů (1556), ale později se proměnil ve vzorného hospodáře, který kupoval od svých bývalých věřitelů jejlch statky. Jindřich nicméně vstoupil do panské služby. Byl Vokovým dvořanem a současně i hejtmanem na Bechyni, v roce 1586 se stal po dobu Vokova pobytu na moravském panství Helfštejn i správcem všech jeho panství. V roce 1584 odešel ze služby u Viléma z Rožmberka Jindřichův bratr Oldřich, protože mu bylo delší dobu zadržováno služné. Jindřich, který působil ve správních a hospodářských funkcích a tudíž své zájmy dokázal hájit lépe, byl na Bechyni hejtmanem až do jejího prodeje Od otce se majetkově oddělil již roku 1593 (17. 2.) a 20 při rozprodeji rožmberských statků k sanaci dluhů zbylých po Vilémovi zakoupil od Petra Voka za 5000 kop míšo Petrovice, Obděnice, Horní a Dolní Lhotu, Chýšky, Meziříčí a pustou ves Drhovičku. Na koupi přispěl zřejmě i jeho otec, takže Jindřich se zřekl svého podílu na jeho majetku ve prospěch svých tří sester a bratra Oldřicha. Oldřichovi potomci se nezapojili do stavovského povstání roku 1618, nadále pak rozšiřovali panství Nadějkov, v jehožcentru si postavili dokonce zámek. Poslední mužský potomek Jan František měl však jen dvě dcery, a proto Nadějkov roku 1668 prodal a přestěhoval se na panství své manželky Ludmily Veroniky z Kalenic Chřeštovice. Zde o rok později umírá a s ním vyhasl i celý starobylý rytířský rod. Vratme se však k Jindřichovi. Ten se stal po roce 1596 radou rožmberské kanceláře a podílel se na nejrůznějších úředních výkonech. Ve stejném roce se účastnil opětovného předání statků Petru Vokovi od Kateřiny z Ludanic, roku 1599 sestavování komorního účtu, roku 1606 zasedá v regentské radě nahrazující uprázdněný úřad třsboňského hejtmana, roku 1610 zastupuje nepřítomného kamrmistra a buchhaltera, v květnu 1611 je v čele úředníků, kteří dohlíželi na zmincování rožmberského stříbra v Praze a Kutné Hoře určeného jako fiktivní půjčka císaři Matyáši na výplatu pasovských žoldnéřů a v květnu téhož roku vypomáhá v buchhalterii. Na Třeboň dojíždí ze svého sídla v Malé Chýžce, kde je také pochován a kterou, nemaje legitimních potomků, odkázal městu Písku na dobročinné účely. Z ostatního majetku Petrovice roku 1600 prodal Janu Jiřímu ze Švamberka, díl Obděnic pak po sporech majiteli druhé části Jakubu Krčínovi z Jelčan roku 1601, Počepice držel jen v letech , zbytek se dostal jeho bratrovi a synovcům. Majetek získával i četnými půjčkami Petru Vokovi (např. roku kop gr. čes., Švamberkům opakovaně 1000 kop v letech 1595, 1599 a 1601, ale dále jim odmítá půjčovat a chce naopak splatit celou jistinu, která dosáhla 4500 kop čes. gr.). Osudy jeho četných nelegitimních potomků s jakousi Esterou, s kterou se zřejmě pro její nižší původ nikdy neoženil a jíž Březan v rodové genealogii označuje za jeho "opatrovnici", zůstanou již asi neznámy Mikuláš Šreibersdorf Z Teutšenšteinu (něm. Nicolaus Schreibersdorf von Deutschenstein) OS: V červeném ~títě s ~edým lemem stříbrný leknový troj/ist. Na turnajské přilbě s korunkou, mříií a okrajem, vše zlaté barvy, figura ze štltu, doprovázena po každé straně jedním červenytn roztaženým, orlím křídlem. Krydla červeno-stttbme. Nad erbem stříbrná stuha s nápisem~ Mikulass Ssreybersdorfz Teutssensteyna.., SV: Bez odchylek. FR: Štít, křídla v klenotu a 6ervená6ást krydel zlaté. MA: A: Barvy doplněny jako v OS. B: Opravenazlatá na červenou. PE:. Shoduje se s OS i literaturou.lt81 Pocházel z jednoho ze dvou slezských rodů s tímto predikátem, které ovšem nebyly nikterak příbuzné. Mikuláš patřil k rodině, jenž odvozovala svůj původ z hradu Deutsch-Stein v Olešnickém knížectví, odkud se rozšířila i do knížectví Břeh Vratislav na Střelicko a Opavsko, Potomci rodu žili ještě na počátku 18. století, ale ke které větvi patřil Mikuláš, není možno přesně zjistit. Snad byl jeho příbuzným Jáchym Šreibersdorf, roku 1548 purkrabí na Křivoklátě, na poč. 17. století on nebo jeho příbuzný stejného jména je dosvědčený zpátky na Opavsku. 21

13 38 39 Mikuláš byl od září 1588 hejtmanem na Krumlově a po smrti Viléma z Rožmberka odešel spravovat panství jeho vdovy Polyxeny Rožmberské z Perštejna na Roudnici, ale roku 1597 je zpět na Krumlově jako rada kanceláře a vlastní zde dům po bývalém dvorském maršálku Jáchymu Metychu z Čečova. O dva roky později s Markem z Bavorova (viz) uskutečňují prodej rožmberského panství v Rakousku Haslach. V roce 1600 odmítl na rozdíl od Jindřicha Vintíře skládat přísahu, protože to dosud u Rožmberků dělali jen nesvobodní nižší služebníci, a byl převeden z kanceláře do dvořanské družiny, ale zůstává mu titul rady a dál se podílí na správě dominia. O půl roku předtím mu Petr Vok vydal listinu, v níž mu daruje zahradu, kdysi ve vlastnictví kněze Mistra Ondřeje Baudlsla, rozprostírající se od Nového města v Krumlově a zbrojnice až k zahradě klarisek na latráně, dále halštýř na rybníce za latránskou bránou a právo používat vodu, která se tam vede na mlýn Petra Voka potrubím. V roce 1607 se s Martinem Grejnárem (viz) účastní uvedení nového vyšebrodského opata do úřadu, když předtím provedli inventování pozůstalosti zemřelého Michaela Fabricia. Doloženy jsou také jeho nákupy zlatnického zboží pro Voka a jednání v úředních a politických záležitostech spolu s německým sekretářem Theobaldem Hockem (1606, 1608). Po roce 1612 se Mikuláš zdržuje již v Krumlově, kde vlastní dům, a později se v pramenech neobjevuje. Jeho dceru byla asi Eva Šretbsrsdortová, provdaná za Adama Sudka (viz) Erhart Jan Gerhart Lišvic z Llšvlc OS: Ve stfíbrném títě s edým okrajem červenýjelen ve skoku. Na ptimo hledící turnajské pfi/bě se zlatým okrajem, mfížía korunkou dvě roztažená orlí kfídla, pravé červené, levé modré (či snad 22 černé?), každé postrkáno tfemi stfibrnými praporky na zlatých žerdích. Krydla červeno-stiibmé. Nad erbem bílá stuha s nápisem: Erhart Hans Gerhart z Usswicze. SV: Ve títě jednorožec, pnlba bez korunky. FR: Ve títě zlatý jednorožec ve stfíbfe, v klenotu vpravo zlaté a vlevo stfíbrné kfídlo, praporky v popisu neuvedeny. Taktéž krydla. MA: A: Do kopie nakreslen v rozporu s SV červený jelen, dále doplněny barvyjako v OS. B: Místo zlatého jednorožce červenýjelen, levé kfídlo opraveno ze stfíbrného na černé, doplněn též údaj o praporcích. PE: Se shoduje s popisem A. Sedláčka /20/zpracovaným, jak sám udává, na základě dvofanské světnice, resp. tedy popisú v SVa FR, protože v dnešn; době je ve světnici erb vymalován se patnou figurou. Ve shodě s oběma prameny popsal erb takto: Ve stfíbrném títě červený jednorožec, v klenotu dvě kfídla. pravé červené, ozdobené tfemi praporky, z nichž jsou krajní červené a prostfednístfíbrný; levé kfídlo dle Sedláčka i Mare e černé, ale dle FR správně stfíbrné s dvěma praporkystfíbrnýmia prostfedním červeným. Krydla byla nepochybně červeno-sttlbmé. Týž autor opravuje Krále, který na tít chybně klade jelena. Od toho byla zfejmé pfevzata nesprávná rekonstrukce v OS, zde chybí korunka na pf/lbě. Byl pfíslu níkem rodu, který se pf/stěhoval do Čech v prvnípolovině 16. století a původně se psal von Lushwitz, což ukazuje na německý původ, ověem pfesněj í oblast, odkud pf/ /i, neníznáma.poprvé se objevuje Erhart, jinak Gerhartz U vic na služebném lénu na tachovském Dlouhém Dertlíně (Langernd6rtlas). Jeho nebo pfíslu níktj následující generace liéviců Jeremiá e (1566) a Jifíka ( ) pfíbuznýmbyl i Erhart Jan Gerhart (dále jen Erhart). Pfed rožmberskou službou pobývalna Toužimi jako úfedník Hasi tejnských z Lobkovic (konec 80. let 16. století). Již roku 1590 byl však přijat jako lovčí na Krumlově, o čtyři roky později je již radou dvorské kanceláře. V této funkci např. roku 1595 inventuje svěřené hospodářství po zemřelém vimperském hejtmanu Roudnickém s Abrahamem st. Mecerodem, ve stejný rok pak oba spolu s kancléřem Jiříkem Homutem z Harasova a krumlovským hejtmanem vyhlašují nového lovčího Oldřicha Kalenici (21. 6.). Zatímco Erhart sloužil u Rožmberků, jeho bratr či bratranec Reinhart, syn starého 23

14 Jiříka z Lišvic a císařský harcfř, je pro dluhy vsazen do Daliborky, protože nedostál Jiřímu hraběti z Gutštejna v dlužním závazku. Ten by ho však po slzavých prosbách starého Reinhartova otce propustil, ale další jeho věřitelé, Chlumčanští z Přestavlk, o tom nechtěli ani slyšet, dokud nezaplatí alespoň část dluhů. Podle Gutšt?jna ~1 tito šlec~tičtí lichváři vážili víc peněz, než vlastního bratra (rozuměno ve stavovskem vyznamu). Zisky z lichvy tehdy už uměly převážit nad pocitem sounáležitosti vyšších stavů. Erhart roku 1596 doplňuje kancelář o spoluradního Adama Záhorku z Krumlova, je ve sboru pro znovupřevzetí statků od Kateřiny z Ludanic, postupuje darovaný statek Slavkov osobnímu lékaři Petra Voka Ondřeji Scholiusovi, kterému Vok vymohl i erbovní list a zaplatil za něj taxu dvorské kanceláři. Jako mírumilovný člověk se nechal od nového kancléře Jindřicha Vintíře přesvědčit ke složení přísahy Petru Vokovi ( ). Hlavní Erhartovou starostí byla správa rožmberské šh o h oml 'h o po d ni 'k' ani. 'O ve Ik' e zisky z něj na počátku 17. století, jejichž největšího rozmachu se ale už nedožil, se spolu s kutnohorským důlním odborníkem a erbovním měšianern Zikmundem Ziglem z Chocemic významnou měrou zasloužil. Při jedné z těchto cest, když jinak jezdil ve Vokových záležitostech j do Prahy a Krumlova i jinam, na Ratibořských horách zemřel. Byl jedním z mála radů rožmberské kanceláře, kteří byli v oblibě u pána i u poddaných. Březan ho charakterizuje jako člověka upř~mného, zbožného a věrného slu~ žebníka. Vok nechal Lišvicovi, který zřejmě neměl rodinu, dne na Třebo~~ vystrojit slavnostní pohřeb, na němž farář v Třeboni pronesl nad nebožtíkem řeč, v ruz ho všestranně chválil. Lišvic je pohřben v třeboňském kostele sv. Jiljí. /21/ 40 Jindřich Votík Bradský z Labouně OS: Čtvrcený!Jtíts!Jedým okrajem. Prvni a čtvrté pole zlaté, damaskované. V něm světle hnědý až růžový kráčející volek se stříbrným pásem. Druhé pole stříbrné s červenym a třetí s černým klínem. Na přilbě - jakémsi hybridu kolčía turnajské - se zlatým okrajem, mříží (?), bez korunky 24 či točenice, červeno-sttlbmě!jachovaný kotouč, ozdobený pětipavímiperypřirozenébany. Krydla vpravo černo-zlatá, vlevo stříbrno-černá. Nad erbem bílá stuha s nápisem: Hendrich Wotik Brodský z Labaunie. SV: Druhé a třetí pole!jrafováno, jako by bylo černé, pfi/by kolčí bez korunky či točeruce. FR: V prvntm a čtvrtém poli opomenuto popsat figuru, druhé a třetí černé se stříbrným klínem. Přilba turnajská, bez korunky či točenice. Deska šecnovéne červeno-čema-stilbmě. Krydla vpravo černo-zlatá, vlevo černo-stříbrná. MA: A: Doplněn celý popis jako je v OS, s tím rozdílem, že per v klenotu zde udáno šest, cožale nakonec nebylo realizováno. B: Opraveny bany na stav, který je v OS. PE: Jeho ptvni a čtvrté pole bylo ustáleno a odpovídá OS. Druhé a třetí pole je v literatuře /22/ popisováno jako červené či prvniz nich černé a druhé červené, vždy se stříbrným klínem. /23/ Proto můžeme u PE předpokládat, že bylo v obou případech černé nebo tmavě červené, ale nejspíěe rozděleno stříbrným klínem červenočerně. Tomu by odpovídala i opravená krydla z FR, vpravo beze změny, vlevo místo černo-stříbrné čeneno-stříbrná. V OS je použita varianta z literatury a navíc prohozeny bany figury a pole. V otázce přilby PE není možno jednoznačně rozhodnout, určitě v!jakměla korunku a kotouč v klenotu byl IJachován třemi banamijako ve FR, nikoliv pouze čeneno-stříbrně./24/ Patřil k rozrodu původně východočeských vladyků, kteří se psali podle t.abouně, vsi mezi Kopidlnem a Jičínem. Prvním předkem větve byl Otík z Jičíněvsi žijící na konci 14. století. Druhé přijmení Bradský získali Otíkové, když se Markvart, jinak aktivní válečník za husitství, dostal po roce 1437 do držení hradu Brada, který však již roku 1450 ztrácejí. Na počátku následujícího století ale Votíkové zchudli a Beneš Otík ( ) nedržel žádné statkya žil v poddanském městě Libáni. Byl snad otcem Jindřicha, Bedřicha (zemř. 1568) a Praxidy. O Jindřichově mládí nemáme žádné zprávy. Teprve v závěru jeho života se o něm dozvídáme jako o rožmberském služebníku, jímž byl nepochybně dávno před rokem 1592, kdy je dosvědčen jako věřitel Petra Voka. Ještě v sedmdesáti pěti letech se roku 1594 stal na Vokově tažení do Uher spolu s maršálkem Jáchymem Metychem z 6ečova správcem dvořanského doprovodu. Přešel s dvorem na Třeboň a působil v dvorské kanceláři. Stejně jako Doudlebský však u dvora trvale nepobýval, ale dojížděl k němu z 6ížkrajic, které mu darovali Rožmberkové za dlouholeté služby. Tam i zemřel v úctyhodném věku 85 let a 4. dubna byl pochován v kostele v Trhových Svinech pod již připravený náhrobek, který se zachoval dodnes. O jeho vitalitě svědčí i to, že ještě ve stejném roce zastupuje o 19 let mladšího Petra Veka při kmotrovství na Moravě. Březan o něm poznamenal: "610věk ctný, veselý, upřimný." Heslem Jindřicha Votíka bylo: "From sein, schadet nlcht", Ze sedmi prasynovců, vnuků Leho bratra Bedřicha a synů synovce Jana (zemř. 1601) na Hrádečku, kterým odkázal Cížkrajice se vsí Klažany a kteří je ihned prodali a rozdělili se o peněžité podíly, byl Fridrich na Keblanech (zemř. asi 1637) věřitelem Petra Voka a další dva v jeho službách. Jiřík byl roku 1611 pážetem a posluhoval Vokovi až do jeho posledních chvil (viz Fridrich Frokštejn) a Jindřich ml. byl od roku 1609 členem dvořanské družiny s platem na dva koně. Fridricha zase nalezneme v pohřebním průvodu Petra Voka v lednu 1612, kde vedl s Petrem Boubínským koně v aksamitu s pěti krumplovanými rožmberskými jezdci, kteří drželi znak obrácený dolů. V roce 1612 pak Švamberkům kvitoval úroky z Vokova odkazu jemu určené. /25/ Jindřich Vintíř z Vlčkovic OS: Stít s!jedým lemem devětkrát stříbrno-černě dělen. Na turnajské přilbě se zlatým lemem, mříží 25

15 41 a korunkou zlatá polovina kola o péti loukotích se dvěma černými a třemi stříbrnými p~trosími pery. Krydla černo-stříbrná. Nad erbem nápis na bílé stuze: G.índrzí~h Wíntir z Wlczkowlcz SV: Štít dělen devětkrát černo-stříbrně. Na polovíně kola znatelné jen třl loukotě. FR: Stříbrný ~tít s pétí černými pruhy, u klenotu neud~ny barvy, an~ počty lo~kotí.u fig~ry kola. MA: A: Kopie opatřena Mare~ovými poznámkami, které svědčt o váhám mezi vanantou v SV a vos. B: Doplněny barvy per jako stříbrné a modré, to ov~e:n nerealizov~no.. PE: Počet dělení a barvy (kombinace stříbrné s černou, ale I modrou) puvodm.ho :od?véh~ erbu. nebyly ustáleny. /26/ PE byl pak asi v té podobě, jak je zachycen ve FR, /27/ tj. ~tlt stnbrny s pěti černýmí břevny (odli~ný popis u SV je nepřesný, což je vidět í na kre~ě klenotu). Klenot byl j~ko v OS, loukotí kola bylo pět, jak je to patrné i na kancléřově pečeti, /28/ ale pera byla zřejmě v~echna střfbrná. Jindřich Vlntlř z Vlčkovic, pokud známo první svého rodu v rožmberských službách, dosáhl na dvoře překvapivě rychlého postupu, a to nepfíliš vybíravými metodami, které kritizuje jižv Březan, Rod Vintířů, ~op,:"é pfipomín~ný za Vilé~~, který.roku 1373 podnikl pout do Ríma, se povznesl za Jlndřichova otce Václava, ktery Jakověfltel Zd~ňka lva z Rožmitálu po roce 1541 získává do užívání, od roku 1565 pak trvale z jeho bývalého panství Velhartice městečko Kolínec s přilehlými ves~icemi: ~indnch ~e sice roku 1584 musel rozdělit se svými dvěma bratry, ale později mu Jejich podřly byly přepuštěny nebo odprodány. Byl dobrým hospodářem a roku 1587 vybudoval na svém panství poplužní dvůr, V 90. letech 16. století nastoupil službu u Petra Voka, nejdfíve jako kuchmistr, pak se z něj stal rada a nakonec kancléř, Byl tvrdým zastáncem pořádku a roku 1?9~ Voka přernluvíl k popravě dvou podvodníků, z nichž jeden - Jan Podlaha Ledenícký - byl přsdtlrn propuštěn z místa správce rožmberského p~láce v Praze. Po.vykonané p~pr~vě Vok litoval, že se nechal přesvědčit o nutnosti takového trestu. V roce 1600 pak Jindřich Vintíf spolu s Volfem Novohradským z Kolovrat pnměli váhajícího Voka k prodeji Krumlo- 26 va císaři, předevšřm poukazováním na některé neodbytné věřitele. Kancléř také s maršálkem Hanušem z Říčan (viz) 13. a 14. května 1602 předal celé panství císařským kornísařům, když se předtím účastnil 22 týdnu trvajícího jednání (první jednání Petra Voka s císařem a jeho zástupci proběhlo však již ) o podmínkách prodeje, přičemž nakonec byl Krumlov prodán za kop míšeňských grom, z čehož ale představovaly rožmberské dluhy, které na sebe převzal císař, Jindřich, jemuž se za prodej dle Břszana dostalo od císaře finanční odměny a roku 1601 získal pro Kolínec právo druhého trhu, byl pak nově kromě dosavadních soudních sporu Petra Voka (s krumlovskými jezuity, s panem Kinským o Novou řeku atd.) zaneprázdněn pří se Švamberky, kteří odporovali již předešlým darům a odprodejům z rožmberského dědictví. Kromě řízeni soudních sporu, které zabíralo Vintířovi nejvíce času (dle účtů podnikl sám nebo s doprovodem Petra Voka v roce 1602 čtyři, v roce 1603 tři a v následujícím roce pět cest do Prahy, kde většinou zůstával i po odjezdu svého pána), musel alespoň na dálku Udit sbor radu, kteří vedli správu dominia a dotazovali se ho písemně na postup v důlažltějšfch otázkách. Kancléř také od Voka přijímal tajnou korespondenci (např. roku 1601 mu posílá dopis od N. Kolovrata, který má po přečtení ihned spálit či na drobno roztrhat), zjíšloval pro Voka ceny domu v Praze (roku 1602 "U Kozlu" na Hradčanech, roku 1604 "U Pštrosu" na Malé Straně), nakupoval cennější předměty i potřeby pro panské hospodářství (např, roku 1604 mlýnské kameny). Doručoval též peněžní částky na důvěrná místa, zřejmě za politické a ůřednf služby jejich příjemců, a jeho hlas byl u Voka rozhodující i při propouštění a přijímání členu rožmberského správního aparátu (např, roku 1604 u něj hledá přímluvu třeboňský hejtman Adam Kroupa, aby mohl odejít ze služby, a navrhuje za sebe Viléma Koutského, který byl skutečně později přijat). Jak probíhala některá kancléřova jednání, ukazuje položka 7 kop míšo za víno pro něj, pana maršálka a jiné dvořany, kteří prodali jako zástupci Petra Voka některé jeho domy v Praze. Za prokazované služby dostával kromě kancléřského platu, práva na užívání domu v TIeboni a pokoje v pražském paláci, který mu nestačil, a proto prostřednlctvím Vokova správce v Praze Adama Veselského kupuje dum na Malé Straně od rožmberského dodavatele a bankéře Herkulese de Nova, ještě dary (roku 1602 dokonce 2000 kop míš., což je za celé období třeboňského Vokova dvora vůbec největší položka v ú četní rubrice peněžitých daru; větší byly již jen peněžité dary ve formě jistin, které Vok nechal zapsat Hookům, svým politickým spojencům - Anhalt, Budovec atd. - či osobním lékařům) a množství.naturálií zasílaných na Kolínec (pro ilustraci: roku 1603 zasílá třeboňský hejtman na dvou vozech tolik věcí, že na ně musel být vypracován speciální rsjstřlk o několika stranách; mimo jiné šlo o med od dvorského kuchaře, dva druhy vína, z toho jeden na ochutnávku, košíky s ovocem a ryby; na závěr dopisu se hejtman omlouvá, že nesehnal požadovanou zvěřinu, přimlouvá se za jistého Urbana Hlaváčka, který se mimochodem postaral o ryby pro pana kancléře, a letmo informuje o stavu hospodářství). Vok se obracel na kancléře i v právních otázkách, které musel řešit přímo na panstvích (např, při uvěznění erbovního rněšiana Galia z Rajsnštejna z Třeboně roku 1603 poté, co vladařovi někdo ze závistivých dvořanů namluvil, neznaje zemského zřízeni, že udělením erbovního listu by se mohl Gallus vyvázat z poddanských povinností). Od téhož roku byl kancléř v čele početného sboru právních zástupců Petra Voka u všech soudu a úřadů desek zemských, jehož členy byli bohatí pražští erbovní měšlané s právnickým vzděláním Václav Kaliště z Kaliště a Otrsřeldu, Adam Linhart a Mikuláš Riedl erbovní strýcové z Najenperka, Vojtěch Koutský z Jenštejna a Martin Fruwain z Podolí. O rok dřfve byl Vintíf zplnomocněn Vokem k jednání s nejvyšším kancléřem a 27

16 pražským arcibiskupem. Petr Vok se zvláště při cestách k Volfu Novohradskému z Kolovrat na jeho zámek Lnáře (Kolovrat byl tchánem Vokova synovce Jana Zrinského, rožmberský věřitel a nejvyšší sudí, který byl již díky svému úřadu dobře politicky informován) rád stavoval na Kolínci (viz např. Vokův dopis kancléři z roku 1602). Když však přijel na křtiny dcery Vintířova syna Viléma Petra, jemuž bylo devět měsíců dříve na svatbě na Kolínci hostem, nalezl zde svého kancléře náhle zemřelého. Jindřichovi synové Adam, v letech správce na Roupově, a Vilém Petr se naposledy připomínají na konci druhé desetiletí 17. století, o osudech jejich potomstva nejsou zprávy Hanuš z Říčan os: Na červeném, šedě lemovaném štítě stříbrný leknový trojlist. Turnajská vpřed hledící přilba se zlatým okrajem, mříží a korunkou nese figuru ze štítu, která přesahuje červené orlí roztaže~é křídlo, na kterém je položena a jež je otočeno vpravo. Krydla červeno-stilbmé. Nad erbem bllá stuha s nápisem: Hanuss z Rziczan. SV: Přilba není korunovaná, klenot má zvláštnost popsanou v OS, ale křídla jsou dvě, zadní a přední. FR: Štít zlatý, u přilby rovněž neuvedeno korunování, v klenotu figura ze štítu na jednom křídle neudané barvy. Krydla: červeno-stiibmo-čemé. MA: A: Do kopie obkresleno jen jedno křídlo v klenotu a vepsány barvy jako v OS. B: Opravena barva štítu na červenou, doplněna barva křídla v klenotu..,. PE: Je v podstatě totožný s OS, ale křídla v klenotu byla určitě dvě.. Odlišné pos~a~em trojlistu vzhledem ke křídll)m v klenotu oproti stejnému erbu Zdefíka Kavky (VIZ č. 11) má zre]mě symbolizovat dvě různé větve panského rodu z Říčan. Tento fakt je ostatně traktován i v odborné literatuře. /30/ Hanuš z Říčan setrval v rožmberské službě více jak půlstoletí a nakonec dosáhl toho nejvýznamnějšího postavení - stal se dvorským maršálkem, což u rožmberského dvora představovalo funkci jinde vyhrazenou hofmistrovi. 28 Páni z Říčan nazývající se podle stejnojmenného hradu na jihovýchod od Prahy se na dějinném obzoru objevují počátkem 13. století a od 15. století se velmi početný rod dělí na mnohé větve. Jednou z nich byli Kosohorští, od nichž se na počátku 16. století odštěpila v osobě Hanušova otce Mikuláše st. další větev zvaná Hořovická. Mikuláš st. získal Hořovice jako věno své první manželky Vratky z Klinštejna (zemřela 1541), a to první půli, k níž roku 1525 od Vratčiných spoludědiců přikoupil druhou půli. Jeho působení se vyznačovalo dobrým hospodařeníma přes odprodej statku Skalice (roku 1545) zaokrouhlil panství Hořovice dalšími přikoupenými vesnicemi ve slušný základ rodového majetku.. Hanuš byl jedním z šesti synů Mikuláše a nebyl ve svém rodě první, kdo sloužil Rožmberkům, i když vzhledem ke svému stavu se ani chudší členové rodu přiliš do panské služby nehrnuli. Proto v úředních místech vidíme pouze Rynárta z Říčan, v letech a purkrabího na Soběslavi, kde ve stejném úřadě sloužil po něm i jiný Říčanský Heřman ( ,1532). Zjiné větve než Hořovičtí byla Anna z Říčan dosvědčená roku 1562 ve fraucimoru Žofie Rožmberské z Braniboru. Hořovičtí byli v kontaktu s rožmberským prostředím již od doby Mikuláše st., který.si korespondoval s Vilémem z Rožmberka, zatímco jeho nejstarší syn Jan byl jeho politickým spojencem a věřitelem (zernř. 1569). Přímo u Viléma jako člen dvořanské družiny sloužil druhý Hanušův bratr Václav (zernř. 1596), který v roce 1558 v doprovodu Viléma, tehdy nejvyššího komorníka, vítal císaře Ferdinanda I. při jeho vjezdu do Prahy. Už tehdy byl Hanuš, kterého do dvorské služby dal sám otec, pážetem u Viléma, později sloužil jemu i Petru Vokovi v Norimberce, při jejich pobytech u císařského dvora a až do roku 1592 byl členem dvořanské družiny na Krumlově. Václav, který se stal dvořanem u Viléma roku 1554, ze služby sice roku 1558 vystoupil, ale roku 1561 a 1562 cestoval s Petrem Vokem po Německu, Nizozemí a Anglii. Kromě těchto Říčanských ještě Mikuláš (zemř. 1591) na Beztahově pobýval s Vilémem z Rožmberka při jeho první legaci v Polsku v letech 1572 a Hanuš si dvorskou službu tak oblíbil, že od dvora neodešel ani po smrti Viléma a nikdy se neoženil a nehospodařil na svých statcích. V roce 1594 se účastní se čtyřmi koňmi uherské výpravy svého pána a po odchodu Jáchyma Metycha z Čečova se stal těsně po roce 1597 maršálkem dvora. Kromě každodenní práce s řízením této instituce měl i některé povinnosti jiného charakteru, např. roku 1602 připravuje místo posledního odpočinku Kateřiny z Ludanic, předává s Vintířem (viz) dosavadnírožmberskou rezidenci císařským komisařům, roku 1606 je členem regentské rady, svým podpisem stvrzuje dvorské účty a figuruje na většině dlužních úpisů Petra Voka jako svědek a minimálně od roku 1592 je jeho věřitelem, Zemřel na Třeboni 26. března 1611 a Petr Vok ho osobně doprovodil až k hrobu v kostele sv. Jiljí v Třeboni. Postaral se také o pohřeb se všemi poctami včetně vzdání cti od rožmberské gardy. Březan do své genealogie pánů z Říčan k jeho jménu připsal: "Pán dobrotivý, nehrdý, pokojné mysli." 131( Pouze malá část dvořanské světnice se zachovala do našich časů ve své původní podobě upomínající na časy posledního Rožmberka. Bylo by však nepravedlivé nezmínit se o osudech jejího tvůrce zvláště, když i jiná jeho díla, často taktéž s heraldickými motivy, neunikla zkáze. Dvorní malíř Petra Voka pocházel z rodiny rožmberského úředníka na Vimperce Šebestiána Třebochovského,z jeho prvního manželství s Annou, dcerou lipnického měštana Jiříka Kunčického (sňatek před rokem 1586). Otec se stal roku 1580 purkrabím na 29

17 Helfenburce, později i úředníkem celého panství. Záhy po sňatku Kateřiny z Ludanic s Petrem Vokem odešel spravovat její moravské panství Helfštejn, ale již po dvou letech dosáhli poddaní bratrského vyznání, že byl propuštěn. Usadil se v Olomouci, kde jako katolík získal postavení úředníka kapitulního kostela. Vše nasvědčuje tomu, že ve stejném náboženství vychovával i své syny. I proto zřejmě bratři dosáhli toho, že první splátka z jeho domu v Lipníce nad Bečvou, který roku 1580 řádně koupil a který musel při svém odchodu prodat Janu Bostěchovskému z Bostěchova, mu nebyla vyplacena, ale zabavena pro panskou pokladnu. Horšící se situace ve správě panství přivedla Petra Voka k tomu, že přes nelibost helfštejnských poddaných Šebestiána Třebochovského povolal za rok zpět do jeho úřadu, ale po třech letech v roce 1590 bývalí nepřátelé docílili jeho opětovné propuštění. Naposledy zastával úřad Šebestián již o rok později a vykonával jej až do své smrti v roce Teprve z tohoto roku pochází zpráva o jeho druhé manželce Ludmile (původ blíže neznám), a proto je možno předpokládat, že jeho synové pocházejí z prvního manželství. Oba sirotci, kteří pobývali až do otcovy smrti v Olomouci, byli převezeni na Bechyň. Jejich majetek po otci byl prodán poručníkem Jindřichem Doudlebským z Doudleb, tehdy hejtmanem na Bechyni a Choustníce, a to dům v Lipníce za 800 zlatých vdově Ludmile a Hnátkovský dvůr za 820 zlatých Václavu Molovi ze Střelic. Peníze nebyly pochopitelně složeny okamžitě, ale jako splátky byly ukládány lipnickou obcí v rámci sirotčí pokladny a z ní pak byly zasílány na vychování sirotků do Čech. Úplné vyrovnání Tomášových pohledávek proběhlo v roce 1605, Zikmundových o dvě léta později. Za uvedené prostředky a s finanční podporou Petra Voka vstoupil Tomáš Třebochovský v lednu 1594 do učení ke krumlovskému malíři Janu Jelínkovi - Beránkovi. /32/ Vyučil se roku 1599 a okamžitě byl přijat Petrem Vokem jako dvorní malíř k pracem na výzdobě třeboňského zámku. Roku 1603 (2. 2.) se oženil s Annou zvanou Malou, bývalou služebnicí z fraucimoru Kateřiny Rožmberské z Ludanic. Svatbu i oblečení novomanželů platil Petr Vok a zúčastnilo se jí padesát tři osob, z toho více jak polovina byla šlechtického stavu. Kromě umělecké práce, která bude popsána dále, Třebochovský cestoval prakticky každý rok na jaře na velký svatobartolomějský trh v Linci se suitou rožmberských služebníků, kteří obstarávali nákupy pro dvůr a svého pána ( ). Kupoval zde kromě potřeb na své malby i pro Petra voka, a to především knihy, rytiny, ryté portréty, ale např. i měděnici a umývadlo z alabastru či cukrkandlové ovoce. Méně podobných cest podnikl do Prahy, odkud zboží většinou posílali sami dodavatelé, ale i zde nakupoval pro svého pána rytiny a tištěné "relationes", tj. jakési noviny o tehdejších událostech ( ). I po smrti svého pána zůstal Třebochovský v Třeboni, kde se mezitím domohl významného postavení a majetku. Jeho základem byla polovina domu tzv. Mrázovského (později Dorotkova), který koupil od obce Petr Vok roku 1602 za 413 kop grošů míšeňských (dále jen kg m) a daroval jej zčásti svému malíři stejného roku. Dům se nachází na třeboňském náměstí. Stejně tak dostal roku 1607 pozemek u panské kanceláře a založil zde zahradu. Roku 1633 koupil i spáleniště po domu měšíana Václava Fouska a louku na třeboňském předměstí. Do konce svého života se stal majitelem dalších dvou zahrad (u jindřichohradecké brány, u prostřední stoky), dvou luk (U zájezdu, Bažantnice) a orného pole (směrem k Jindřichovu Hradci), které všechny ležely v okolí města. Pracoval sice nadále na zakázkách pro další pány třeboňského panství Jana Jiřího a Petra ze Švamberka, Ferdinanda III., ale zdroje jeho příjmů se nepochybně rozšířily i na obchod. Malíř Tomáš Třebochovský se však uplatnil i v životě Třeboně, kde nakonec dosá- 30 hl nejvyššího postavení. Již od roku 1606 byl volen často do úřadu purkmistra a v letech zastával funkci primátora nepřetržitě. Z toho, že často dlužil velké částky za ryby pokladně panství, usuzuje Fr. Mareš na možnost jeho podílu na tomto obchodu. Na konkrétní činnost pro městskou obec ukazují jeho časté cesty. V letech jich podnikl celkem sedmnáct. Kromě blíže neurčené cesty (s bývalým rožmberským úředníkem Vítem Dekarou) k hraběti Slavatovi do Jindřichova Hradce (1622) a tří cest během roku 1624, při nichž jednalo odchodu císařských rejtarů z Třeboně opět se Slavatou, se účastnil jednání s Ferdinandem III. v Praze (1628) a několika audiencí ve Vídni v záležitostech panství (1631), dvakrát (1637), probošta augustiniánského kláštera v Třeboni (1632), obnovení privilegia na obchod solí a svobodných silnic a konečně i potvrzení výsad, udělených kdysi všem městům a městečkům panství (1635). Těmto audiencím předcházela jednáníse správcem panství Adamem Putscharem a nejvyšším kancléřem českého království (1631) a taktéž prezidentem české dvorské komory, ale i se sekretářem české dvdrské kanceláře Peseliusem a hrabětem Martinicem ve Vídni roku Obchodu se solí a silnic se týkala jeho poselství k radě města Cáhlova (1635), k Vilémovi Slavatovi (1637), k nejvyššímu sudímu království českého do Prahy (1638, 1639). Méně významné byly jeho cesty do Prachatic roku 1626 (zapůjčení peněz Zikmundu Turnovskému), do Lišova, kam se měl dostavit k výměně městské rady (1627, 1628), a do Prahy, poprvé roku 1629, při níž vyřizoval dluh po Petru Vokovi, který na sebe vzala třeboňská obec, a podruhé roku 1638, kdy zde objednal u zvonaře Vojtěcha Arnolda dva cimbály na novou městskou věž. V písemném jednání byl jménem obce roku 1632.i se svým bývalým učedníkem ze samého počátku 17. století Jiřím Lokajíčkem a druhym měštanem v Krumlově Matějem Peškem, v jejichž případě psal i abatyši klarisek ve stejném městě (obojí 1632). V městské agendě se také nachází osm zmínek, které se týkají přímo Třebochovské~o, resp. jeho finančních záležitostí. V roce 1626 jsou to půjčky, které poskytl různým měštanům v Českých Budějovicích, o dvě léta později naopak jde především o jeho dluh u tehdejšího hejtmana novohradského panství Pavla Třeboňského. Tomáš Třebochovský, jak již bylo řečeno, zaujal ještě v době Petra Voka ve svém městě místo na špičce tehdejší hierarchie a dokázal si je udržet i za jeho nástupců během změněných politických poměrů, k čemuž jistě přispělo i jeho vyznání. Největšího vlivu dosáhl v letech , přičemž poslední rok tohoto rozmezí je i posledním datem, při kterém se Třebochovský objevuje v pramenech, o rok později z nich mizí i jeho manželka Anna. Nejdůležitější součástí umělecké tvorby Tomáše Třebochovského byly jeho práce na třeboňském zámku, které jistě vykonával s učedníky, z nichž jsou známi dva. Zmíněný Jiří Lokajíček (1602) a Pavel syn Ladislava Dudka z Třeboně (1605). Pokud jsme o těchto pracích zpraveni na základě jeho účtů, které předkládal k proplacení a z nichž se zachoval pouze zlomek, ale i z příslušných položek komorních účtů rožmberského dvora, jež představují záznam o někdy dosti opožděném a seškrtaném proplácení již uvedených primárních účtů, započaly tyto práce ještě před přesídlením Petra Voka z Krumlova v tzv. Novém patře ( ) a v pokojích pána (1602). Později pokračovaly výmalbou stropu ve Fraucimoru (1603), pozlacením věžních makovic na novém stavení a výmalbou stropu v markraběcím pokoji (1604). Dalšími pracemi v pokojích Petra Voka ( ) a vyzdobením velkých železných vrat vnějšího i vnitřního zámku ( ). Pravděpodobným vrcholem výzdoby byla realizace nejprve dvořanské světnice ( , 1607) a následně i velkého erbovního sálu (1608). /33/ Ve stejném roce, 31

18 konkrétně v červenci a srpnu, pracoval Třebochovský i na výzdobě stropu a mobiliáře r~žmberské knihovny, což se však protáhlo i na léta následující (1609) také proto, že do ni byly. zahrnuty i přilehlé místnosti nového stavení, kde byly stropy posety zlatými puk~aml a rožm~er~kými růžemi, vyřezávanými ze dřeva a kolorovanými. Na novém staveni byly ve stejné době vymalovány okenice s nezbytnou rožmberskou růží a červeno-bílými pruhy., Ně~dy před rokem 1611 vznikl i třetí velký sál zvaný císařský, v němž Třebochovsky pozlatll. a kolor~val dvacet čtyři ozdobných "rolí" na úrovni hlavní římsy, šestnáct velkych a třicet malych ~rako~ců, šestnáct velkých růží a šedesát velkých puklic vyřezávanych ze dřeva a umístěných na stropě, ale především vyzdobil sloupy okolo všech čtyř stěn, mezi jejichž dvojicemi se nalézal vždy jeden z dvanácti fiktivních portrétů starořímských císařů, podle kterých sál získal své jméno. Rámy portrétů ozdobil černo-zlatými pruhy., O,dalších pr?cíc,h v tomt.o sálu, které Třebochovský navrhl, ale i o jejich proplac~n! n~nl v kornomřch učtech zaznam, nelze jednoznačně prohlásit, zda byly provedeny Čl nikoliv. Mělo jít o pozlacení a postříbření šedesáti čtyř vyřezávaných růží ve vlysu na stropě, malířskou výzdobu čtyř dveří sálu (na každých namalována červená růže) a jejich okolí, krbu a okolí oken. Že snad skutečně byly dokončeny, naznačuje proplacení 90 k 9 m za malby v paláci před fraucimorem, které se snad vztahují k této místnosti. Ve?le vlastního zámku byl Třebochovský autorem maleb ve velkém ( ), dvou malych a tzv. novém ( ) lusthauzu v zámecké zahradě, jakož i na menších zahradních architekturách ( točité schodiště a ohrada celé zahrady, 1607 ploty, 1608 vstupní brána). Do výčtu díla na stavebních památkách patří i pouhé obarvování, řidčeji též malby na krovech a věži třeboňského kostela sv. Jiljí ( , 1607), pozlacení makovic (1608~ a výzdoba (1609) nové zbrojnice, kašny na třeboňském náměstí (1604), rožrnberske ~patyky ( ), oltáře a kaple v kostele Vyšebrodského kláštera, v níž je pochovan Jan Zrinský (okolo 1613), pozlacení makovic farního kostela v Nových Hradech (1608) a dvora Švamberka či Stoječína (1614), přičemž tato poslední zakázka částečně přechází již do následujících prací heraldických, částečně pak byla charakteru dekorativní~o (vymalování stropů a stěn ve čtyřech pokojích mazhauzu a pavlače dvora, napodobeni mramoru v okolí vstupní brány, kresba hodin na vížce a dalších dvou slunečních s dedikačními nápisy). V pořadí hned Úl malbami na architektuře stojí Třebochovského heraldická tvorba. Vedle dvou erbovních sálů pracoval na rožmbersko-ursiniovských erbech na první bráně do celé~o zámeckého areálu (mramorový erb napouštěl lněným olejem a provedl jeho kolorov~ní a zlaceni, malbu okolí s dodnes zachovanými nápisy, které však byly původně zlate na modrém pozadí) a na vstupu do vnitřního zámku, kde pracoval podobně, tj. zlatil a koloroval znak, nápisy a okolo vytvořil kompozici sestávající z dekorativních malovaných sloupů s ozdobnými podstavci a hlavicemi a dvou stylizovaných pyramid spolu s girlandami ovoce a květin. O dalších movitých heraldických artefaktech je povědomost výhradně z písemných pramenů. Tak roku 1602 dokončil Třebochovský pro Petra Voka rodokmen císaře Rudolfa II., malovaný tehdy obvyklým způsobem rozvětveného stromu se šedesáti třemi erby v jejichž barvách bylo použito zlata a stříbra. V účtech existuje i záznam o malováni jakýchsi "pamětí" snad rodokmenů předků Petra Voka ( ), dvou erbů (1609), opět kolorování různých genealogií (1609), vymalování znaku Petra Voka na čtyři hlavně děl (1610) a erbu do stanu pána z Landau i znaků osmnácti důstojníků pasovského vojska, jimž byly zhotoveny i jejich kreslené portréty, které však asi nebyly valné úrovně, 32 protože stály úhrnem jen 8 k 9 m. Třebochovský kresl.i1 znaky svého pána i do erbovníků jeho přátel a návštěv, např. roku 1608Johanu Pirchovl, dvořanu Rudolfa II., roku 1611 zmíněným pasovským důstojník~m i novéh~ pána Jana Jiřího ze Švamberka do štambuchu pana Raše (1614) nebo obraceně, kdyz roku 1614 zhotovil do erbovn íku svého pána čtyři erby čtyř jeho blíže neurčených prátel, ale i na zakázku jiných objednavatelů, např. erb Viléma Slavaty do štambuchu rožmberského stříbrníka Petra v době pobytu Třebochovského v Jindřichově Hradci (1610). Tehdy zde koloroval také zámeckou kašnu s erby Jáchyma Oldřicha z Hradce, jeho matky Kateřiny z Monfortu a manželky Marie Maxmiliána z Hohenzollernu a na vojenský vůz zhotovil znaky současnéhodržitele Jindřichova Hradce Viléma Slavaty a jeho manželky Lucie Otýlie Slavatové z Hradce.. Pravou eskalací heraldické produkce byly však průvody,ai už pohřební či svatebni. Na pohřbu Petra Voka Třebochovský zajisté s pomocí zhotovil 487 tzv. malých erbů, tj. pouze rožmberský štít se jménem pohřbývaného a letopočtem na menších arších papíru, 123 tzv. velkých, tj. úplných erbů s použití zlata a stříbra a s texty na velkých arších. a 4 rožrnbersko-ursinlovské erby ve stejné úpravě, navíc obklopené vavřínovým věncem. V menších rozměrech se opakovala situace na pohřbu Jana Zrinského. Jeho erbů bylo nakresleno 160 menších na černé "fakule", 80 větších na velké archy a 2 velké zl~?ené na damaškové praporce. V roce 1615 si svatba Benigny ze Svamberka s Otou Vllérnern ze Schčburka vyžádala "pouze" 14 švamberských erbů na praporce trubačů a dva obou novomanželů na jejich svatební lože. Poslední velkou zakázkou byl pro Třebochovského pohřeb Jana Jiřího ze Švamberka roku Zde je znám jen návrh samotného malíře na zamýšlené práce a nikoliv jejich definitivní podoba. Jako při podobných minulých událostech mělo jít o tzv. velké erby, tj. o úplnou a polepšenou (1614) variantu švamberského znaku s letopočtem, zdobenou zlatem a stříbrem (1 kus po 17 k 9 rn), menší, tj. štíty s textem a pouze barvami (1 kus po 12 9 m) a dva praporce malované olejovými barvami, jeden s původním, druhý s polepšeným švarnberským erbem (1 kus po 40 k 9 ml. Jako poslední příklad heraldické výzdoby, jejímž autorem byl, je možno uvést šva~berský dvůr ~e Stoječíně. Znaky Jana Jiřího ze Švamberka a jeho první i druhé man~?lky b~ly umístěny n~ všech čtyřech dveřích a desíti okenicích vyzdobovaných pokojů, velky znak stavebníka pak na křídla vrat vstupní brány (1614). Oproti uvedeným rozsáhlým oblastem Třebochovského díla stojí jaksi v pozadí jeho portrétní a vůbec obrazová tvorba. Snad do ní lze počítat kopii jakési tabule (oltářní?) z Vyšebrodského kláštera (1603) a další blíže neurčenou (1604), obě pro Petra Voka. V r vznikly spíše kresby než plátna hradu Landštejna, zámku v Jindřichově Hradci a městečka Stráže. Později byly přemalovány dva portréty (1611) a jiné opravovány (1?1 O), ovšem bohužel opět anonymní. Za obraz lze považovat i zpodobnění průvodu při pohřbu Petra Voka, jehož skicy Třebochovský zachytil ze svého domu na náměstí a podle nich pak vytvořil obraz na pergamenu, Ten byl zavěšen na chodbě před panskými pokoji v třeboňském zámku, ale jako mnohá díla tohoto malíře nepřečkal třicetiletou válku. Na pohřeb Petra Voka Třebochovský dodal také malý a velký portrét svého pána. Na druhém je zachycen v životní velikosti, oděný v slavnostní dlouhé roucho. O rok později vytvořil další portrét Petra Voka a Jana Zrinského. V 30. letech pobíral roční plat nejprve 100 ( ) a později 200 zlatých od Ferdinanda III. a obilní naturálie z panské obročnice s podmínkou, že v prosinci každého roku zašle do Vídně jeden obraz. Další díla byla honorována samostatně. Z této produkce je uváděno jen zátiší se štikou ulovenou v rybníce Jamský. Taktéž nevíme, zda byl 33

19 dokončen obraz znetvořeného dítěte, k jehož malování byl ve shodě s tehdejší módou vyslán Petrem Vokem roku 1602 na statky Albrechta Pouzara z Michnic. Touto epizodou je možno přejít k poslední oblasti, jíž jsou drobné zakázky Petra Voka a jeho nástupců. Konkrétních příkladů je poměrně velice málo vzhledem k jejich n.utnému množství, a to proto, že kolorování a zdobení předmětů či map a knih bylo vět ŠinOU shrnuto v komorních účtech sumárně pod označením "různé dílo". Tyto práce nejsou významné po umělecké stránce, ale ilustrují mobiliář panského sídla a jeho okolí. Chronologicky vzato jde o tyto předměty: pulpit hodin (1604), polychromování sochy sv. Alžběty ( ), další hodiny, nábytek nové knihovny, pažby 332 hradebn,ích pušek (tuplháků) roku 1608, lafety děl (1609) z rožmberské zbrojnice, r blíže neurčené zakázky do pokojů Petra Voka a do zbrojnice, kolorování map Čech a Uher, obarvení 48 stoliček a červených růží, zlacení 12 stoliček s umrlčími hlavičkami dle návrhu Jana Lukána zhotovených v Praze, lafety tří děl (1610), tři sukna s malbami květů a 162 miniatur do iluminované pergamenové knihy, odevzdané V. Březanovi k uložení do knihovny ( ), přemalování mapy Nové řeky, pozlacení rámů u obrazů sv. Bartoloměje a Jana Zrinského, obarvení truhličky na kompas (1612). /34/ Přehled díla ukazuje Třebochovského spíše jako dekorativního umělce, který často podle zakázek vykonával práce zcela řemeslné. Obdivuhodná je kvantita jeho produkce. Dekorativní výzdoba, orgamenty, znaky, kolorování, pozlacování a postřibřování, knižn! ~I.uminace, vyzdobování architektur na značně vysoké úrovni a ojediněle i plátna scensru a portrétů. Z pro~azateln~ jeho. prací se z~choval do dnešních časů bohužel jen nepatrný zlomek. Pomlnems-ll několik fragmentu v chodbách a místnostech v tzv. velkém paláci třeboňského zámku, jde vlastně jen o obě vstupní zámecké brány (vnější a vnitřní) a strop dvořanské světnice. /1/ /21 /3/ /4/ /5/ /61 /7/ /8/ /9/ 34 Prameny, literatura, poznámky: Sed/~ek (1925), s. 143; vysvětlení zkratek v textu i v poznámkách viz seznam zkratek na konci první části této statě v Heraldické ročence 1991, s Toman (1983), s ; B, s. 524, 528, 552, 560, 603, 607, 612, 636; bratr Oldřichliv Jan st. byl ~ r členem dvofanské družiny; Hrady, dí/iii., s. 139, dí/iv. s. 327, díl VII., s ; SV, dll I., s. 18 n; 67, 235, 262, dí/iv., s. 604; Cizí rody, ze Švamberka, sígn. 4/22, 21/26, 22123, 93. SV, s dí/u; Cizí rody, Hofman z Nových Kostelů, č. 1. V?jtěch Král ve své kresbě v Hradech (1882), la má erb jako v OS, odtud byl pfevzat do OSN, dll XXV., s. 865 a u Sedláčka (1925), s. 196, takfka stejný, ale krajní pera v klenotu stfíbrná a prostlední červené. P 2, fol. 63 ap 1, fol. 49 b. B, s. 524, 537; SV, dí/i., s. 184, dillll., s. 65, díl IV., s. 69; Cizí rody, ze Švarnberka, sign. 21/46-48,52-54,57; Hrady, díl I., s. 67 n.. s. 210; Bílek (1882, 1883), s Takje tomu na majestátu císafe Bedřicha III., který uvádí Sedláček (1925), s. 367; to, že koruna byla stfíbrná a hvězda, která je pfímo popsána jako modrá, lze usoudit z levých krydel, jež jsou mo.dro-stfíbrná,tj. odpovídajídvěma figurám ze štítu, zatímco pravá červeno-černá mají barvy zbývajících figur a polí štítu. Není tedy pravda, že by čeští Berbištortové u koruny a hvězdy měli jen zlaté barvy, navíc takto zbarvené figury používaly i německé větve. Taktéž není jen specialitou česk~ v~tve, že by jako jet!iná užívala polcený štít červeno-černý (čemuž stranově odpovídala barvou I kfldla v klenotu), v/z napf. Sieb. Ba, s. 44fT. 27, B6., s. 271T. 93, PrAe., s. 51T. 2, ThD., s. 501T. 38. B, s. 561, 565; Jireček (1868), s. 52, 303, 307, 315; Jelinek (1916), díl I., s. 2, dí/ii., s. 84; Hrady, dí! I., s. 46 n., 127, 138, 141, dí/ x, s. 69, 167, 258, 273, 276, 354, 366, 370, 373; ANM H 3; Bllek (1882, 1883), s. XXXVI, XLIV, 10,367,524,925,936; Klecanda (1928), s Sieb. AnA, s.38ft. 21; Me, s. 131T. 11, PoA, s. 551T. 34, Pr., s. 242fT. 292, s. 17, 531T. 18,67, /10/ /11/ /121 /13/ /14/ /15/ /161 /17/ /18/ /19/ /20/ /21/ /221 /23/ /24/ /25/ /261 /27/ PrA, s. 431T. 32, Sa, s. 381T. 42, SchlA, dí/2., s T Kromě toho existují u nás i dobová vyobrazení erbů této rodiny, resp. pf/slušníků, ktfípobývali v Čechách. Napf. Volfa Albrechta z r vp 3, fol. 24, kde moufenín ozdoben kromě točenice s feflíky i zlatými fetízky na rukou a krku a starší z r Jif/ho, v némž moutenln bez fetízků a horní pole červené, in P 2, fol. 67. B, s. 185,566. Napf. na barevné kresbě erbu Adama Mikukáše z Bulvanu z v tisku: Siegmund Feyerabend, Wappenbuch und Stammbuch, Frankfurt 1589, Knihovna Národního muzea, sign. Dušek 124, tot. N 2. Také se o ní nemluvi v popísu pečeti Šlěpána Adama z Bulvanu, který podává Světecký v SV, dí/3., pag Naopak na pečeti téhož z roku 1605 je patrná, in SOA Tfebofl, Cizí rody, registratura, sign. KhevenhDller Č. 2. V naší literatufe je popis ve tormě í/ustrace avizován jen u Pilnáčka (1972), dí/i., s. 119, ale v obrazových pfílohách je pf/slušná reprodukce vynechána. Hrady díl IV., s. 245, díl VII., s. 146; SV, dí/i., s. 45, dí/ III., s. 309; Cizí rody, ze Švamberka, sign. 21/51, Bulwan, Č. 1-3, KhevenhDllerč. 2; Pí/náček (1972), dí/i., s. 119; Frolíková (1963), s. 101; Cizí rody - JindficMv Hradec, sign. Bulwan VIII, T; Vs JindficMv Hradec, sign. III K b; Rodinný archiv Slavatů, sign. 4371/ N 4c; Sedláček (1925), s. 381; Novák (1901), s. 189, zde chybně pod jménem Bunwan. B, s. 543, 550, 567;Cizí rody, z Rožmberka, sign. 20 a; Karel Oudáček, Vznik a vývoj rožmberské knihovny od jejího počátku až do poloviny 17. století, diplomová práce, Rlozofická fakulta Univerzity Karlovy, knihovna katedry Pomocných věd historických a archivního studia, Praha 1985, s , pf/ioha Č. 1; SV, dí/i., s. 234, 245, díl III., s. 19 n. SChel/enberk (1938), s. 108, zde i oprava špatné barvy pfikrývadel u vyobrazení na T. 18. B, s. 598, 607, 624, 627; SV, dí/i., s. 515, díl 1/., s. 74 n., dí/iii., s. 140 n.; Cizí rody,. Puš z Gamsfeldu č. 1; ze ŠVamberka, sign 21/46-49, 57; Registra a Saalbuchy, Č. 168, tol; 311'; SChellenber:g(1938),s.10a Sedláček (1925), s. 60. SV, díl f., s. 46, 91, 112, 114, 170 n., 183, 197,207,210,216, , ,268,270,402, 512,516, díl/ii., s. 144, díl/v., s. 59, 544; Cizí rody, listiny, inv. Č. 162,163; B, s. 18,33,22, 20, 34, 36, 38, 40, 53, 159, 171, 236, 456, 487, 501, 543, 581, 607, 618, 619, 625, 627, Hrady, dí/ III., s. 33, 38, 287n., dí/ VI/., s. 932, 50, 208 n; díl XV., s. 147, 149; ANM CH 5; Jelinek (1916), díl I., s. 12, díl II., s. 132, 133,40,50; Toman (1983), s Sieb. SChlA, díl 3., s. 511T. 30; Sedláček (1925), s. 636; Pí/náček (1972), díl III., s Zde vyobrazení v díle V. špatně pod Č namísto správného pod Č III. B, s. 350, 363, 508, 536, 549, 541, 553, 575, 588, 590; SV, dít I., s. 173, díl IV., s ; Hrady, díl III., s. 38, díl VIII., s. 39; Pilnáček (1972), dí/iii., s ; Cizí rody, z Rožmberka, sign.9 c, fol. 23'-24. Sedláček (1925), s Klecanda (1926), ti. 103; Cizí rody, z Lišvitz Č. 1, B, s. 495, 520, ,563,571,577. Sedláček(1925J,s. 159 a dosti zvláštnívariantu s klínem postaveným obráceně a klenotem jiných barev Hrady (1887), Ve. Že erb Bradských z Labouně skutečně kolísal pf/pad od pf/padu, ukazují jeho tři malby v P 1. U Kryštofa Votíka v r (fol. 28) a Jif/ka Votíka v r (fol. 122) je 2. a 3. pole rozděleno stfíbrným klínem červeno-černě, turnajské přilby s červeno-stfíbrno-černo-zlatou točenicí a krydly vpravo černo-zlatými, vlevo červeno-stfíbrnými, nesou nepravidelně šachovaný kotouč červeno-černo-zlato-stfíbrně s pěti pavími pery. Bedřich Otík v témž památníku na tot. 158 má na svém erbu z r sice 2. a 3. pole červené se stfíbrným klínem, ale pfikrývadla jsou stejná jako u pfedeš/ých dvou, takže tato barva pole je spíše chybou krestite, zvláště když i točenice je stfíbrno-červeno-zlato-černá a stejné barvy se v diagonálách stfídají na kotouči v klenotu, ozdobeném tentokrát sedmi pavími pery. 1. a 4. pole je u všechno stejné a shodné s OS. To pfevzato od Krále, viz pozn. 22. B, s. 523, 524, 563, 565, 575, 632, 636; Hrady, dí/iii., s. 259 n.,dí/ V., s. 257, 266, 272; SV, díl IV., s ; Cizí rody, Votík Bradský z Labouně Č. 1-10; Cizí statky, Zliv, sign. II 450/No. 1.; Kolda (1986), s. 151, 152. Sed~ček(1925),s.263. Takový štít je verbu Jindřichovasyna Václava (P 1, fol. 42, k roku 1613), který zde nese turnajskou korunovanou pfi/bu se stfíbrno-červenými přikrývadly a klenotem zlatého půlkola o pěti tou- 35

20 kotícn, postrkaného pěti stříbrnými ptitrosímipery Jeho pet5elpod oplatkou např. na dlužnímúpisu Petra Vokapro Petra Finkenaura z , Cizí rody, registratura, sign. z Rožmberka 24 a. /291 B, s. 543, 548, 552, 553, 555, 557, 563, , 574, 578; Hrady, díl III., s. 43 n., díl lx., s.264; Cizí rody,z Rožmberka, sign. 8, so, tot ', 171/1, 21; Cizí statky, Praha, sing. /I 217 a - 1 a, /I n; Vs Třeboil, sign. lb 7B 13, lb 6C Sedlát5ek (1925), s. 40; na pet5eti Henuěe z Řít5an z jsou křídla v klenotu menši než trojlist, ale naprostozřetelně vychýlena vlevo, in Cizí statky, listinainv. č / B, s. 163, 191, 240, 523, 550, 562, 563, 581, 622; PÚ, pag dar 500 kop míti. r. 1602; Hrady, dí~ III., s. 163; SV, díl III., s ,65, 144,233, 117; Cizí rody, z Řít5an, č genealogie pánt1 z Rít5an od Václava Březana, větev Hořovických na pag. 11 a Indra (1952), s Z výzdobytohotodruhéhoerbovníhosálu,jenž byla zřejmě daleko honosnějtií nežu sáluprvního, se nezachovalo naprosto nic, protože byla dle vseto z věttií ěést! snímatelná, a tak po dobytí Třeboně císařskými oddíly23. března 1622 padlasnadnodo rukoubaltazarade Marradas, který vypravovalcelé vozy kořisti pro svúj nově získaný zámek Hlubokou, t5i po něm následujícího vojenskéhoveliteleměsta Zdeilka LvaUbtitejnského z Kolovrata na Vojkově, kterýzbytekvybavení zasílal na svo] statek Uhňce. Je ovšem možné, že rezidua výzdoby zůstele v Třeboni, ale i ta vzalaza své pří stavebních úpraváchsálu v letech 1661 a Sál, dodnes největtií prostorazámku,se nacházív druhémpatře spojovacího traktumezi vnitřním zámkem, křídlem, kde byla umístěna rožmberská knihovna, a dlouhouchodbou, vytvářel takprostornad průchodem z tzv. Upovkydo zámeckézahrady;pnichodje poztjstatkem původni městské hradební Břilické brány, pojaté do hmoty nové přístavby z let , in Mareti Sedlát5ek (1900), s O původni výzdobě se dozvídáme z německého účtu romsso Třebochovského (otititěn Maretiem, viz. následujícípoznámka), který je bez data, ale lze jej vročlt mezi léta , jelikož 21. března 1608 uzavřel krumlovský mistr truhláf Petr Taxnersmlouvuse zátupci Petra Voka o zhotovení kazetového stropu pro sál - in Mareti (1900), s a téhož roku mu bylo zaplaceno, zatírilco v r byl Třebochovského účet za výzdobuz t5ásti nebocelý, ale setikrtaný proplacenjiž ŠVamberky. V účtu bohuželnejsouuvedenidržitelé tňceti dvou + t5tyfech erbtj, takže se lzejen dohadovat, zda patňly Vokovým dvoienům, okruhujeho přátel či příbuzným nebo předkům. Třebochovský požadovalcelkem 632 kop a 30 grotitj mítieilskýchza tyto práce: - za omalovánístropu 55 k - za kolorování, pozlacenía postříbření erbu Petra Voka, vyfezávaného ze dřeva a umístěného ve středu stropu 12 k - za totéž na čtytecn daltiích emecn, taktéž na stropě, 1 ks po 6 k 24 k - za totéž u 16 velkých, vyřezávaných dtevěnycn růž! na stropě, 1kspo2k30g 40k - za 80 malých růži, stejného umístění, 1 ks po 1 k 80 k - za 16 rsocrossen: tamže, 1 ks po 2 k 32 k - za výzdobu32 erbtj, vyřezávaných ze dřeva a rozvěšenyct: po všecnčtyřech stěnách sálu, 1 ks po 5 k 20 g 176 k - za ozdobenířímsy pod těmito znaky 12 k - za omalováníkraktitajnuv podobě lidské hlavy a okolí oken a okenic 6 k 30 g - naposledyza obraz krajínyna jedné ze stěn sálu 65 k 1341 Mareti ( ), s , v této edici většinou uvedeny odkazy na prameny, chybí zde citace četných položek z PE. ler, der scho~ ~it seinen J(jnde~ahren und Ursprungswegen dem Dienste indem Rosenber!1 -milleu vorberstimmtwirde, war nicht nur~i~ alls:eltlger und produktlver KDnsller, aber auch eine Personlichkeit der Wittingeuer Stadtverwallung. Sein Einfluss kulminíerte ln den Jahren , wenn ertrotz der voringen Dlenste den nichtkatholischen Magnaten unaufhorlich das Arnt des Wittingauers Burgermeisters ausůbte mitreichlichen Kontaklen mlt dem damaligen Gulsbesitzer, d.h. mitdem Kaiser Ferdinand III. Aus der ~annigfal~gen kunsllerisc~n und auch reingewerblichen Produktion ragt besonders dle heraldische Tatigkeit hervor, dlel aber lelder, sowle dlel anderen Teile des Třebechovský-Werkes nur aus den Buchhallersinfonnationen der Herrenkammer bekannt ist. Zusammenfassung von Cecilie Durdilová Kresby: Michal Fiala DIE KAMARILLA VON PETR VOK UNO DIE HOSTUBE DES TŘEBOŇ (WITIlNGAU) SCHLOSSES. TEIL 2. Die Vollendung des Aufsatzes, dessen erster Teil in dem Heraldik-Jahrbuch 1991 nottiert wurde, bringl die Ietzten Informationen aus derreihe der32wappen und aus den kurzen Biographien der Rosenberger Kammerherren. Arn Ende wird dann ein Vermerk dem eigenllichen SchOpferder Hoflingskammer -dem Mahler Thomas Třebochovský -gewidmet. Dieser Kunst