Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných Bakalářská práce Autor: Radek Rozsypal Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: JUDr. Anežka Forstová Praha Duben

2 Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Břeclavi dne Radek Rozsypal 2

3 Děkuji JUDr. Anežce Forstové za odborné vedení, konzultace, poskytování rad a materiálových podkladů potřebných k vypracování této bakalářské práce. 3

4 Anotace: Cílem této bakalářské práce na téma Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných je obeznámit se s užší oblastí trestního práva. V prvních kapitolách se věnuji vysvětlení základních pojmů v této oblasti práva. Další kapitoly jsou věnovány trestným činům, které jsou páchány proti úředním osobám či přímo proti orgánu veřejné moci, ale také trestným činům páchaných přímo úředními osobami. V poslední části popisuji nejčastěji páchané trestné činy, se kterými se můžeme setkat. Klíčová slova: Trestný čin, pachatel, úřední osoba, násilí, orgán veřejné moci Annotation: The objective of this thesis entitled Crimes against Public Order is familiar with the closer areas of criminal law. The first chapter is devoted to an explanation of basic terms in this part of law. Other chapters are devoted to crimes that are committed against officers or directly against the public authority, but also crimes committed by officers themselves. In the last part I m describing the most commons crimes with which we can meet. Key words: Crime, offender, authority, act of violence, public authority 4

5 Úvod Obecně ochrana základních zájmů Ochrana občanského soužití lidí Ochrana základních práv a svobod lidí Základní pojmy obecně Trestné činy proti výkonu pravomoci orgánu veřejné moci Násilí proti orgánu veřejné moci Násilí proti úřední osobě Vyhrožování s cílem působit na úřední osobu Trestné činy úředních osob Zneužití pravomoci úřední osoby Úplatkářství Nejčastěji páchané trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání Padělání a pozměnění veřejné listiny Násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci Výtržnictví Jiná rušení veřejného pořádku Závěr: Použité zdroje:

6 Úvod Téma bakalářské práce trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných jsem si vybral z důvodu atraktivity této problematiky. Je to oblast trestního práva, které je hodně rozebírané v médiích, tudíž je i pro lidi méně znalých práva vcelku zajímavá. Osobně mne nejvíce zaujala trestná činnost úředních osob, zejména úplatkářství, což je v demokratickém státě neodpustitelné, ale přesto se tohle jednání odporující zákonu vyskytuje i na nejvyšších místech v naší společnosti. Cílem práce je rozebrat trestnou činnost páchanou proti výkonu orgánů veřejné moci, trestné činy, které jsou páchány samotnými úředními osobami, ale i další protiprávní jednání narušující lidské soužití patřící do této části trestního práva. Cílem je také lépe porozumět rozebírané problematice a získat nadhled nad rozebíraným tématem. V úvodu práce jsem obecně naznačil hlavní problém, kterým je ochrana základních zájmů celé společnosti. Tyto zájmy jsou ochrana základních lidských práv a svobod lidí a ochrany jejich soužití. V další kapitole uvádím základní pojmy, které se v mé práci budou objevovat a jsou nedílnou součástí problematiky jíž se zabývám. Jsou to jen základní termíny, které je nutné pochopit a lépe tak porozumět trestným činům, které na dalších stranách rozebírám. Po vysvětlení základních pojmů následují trestné činy proti výkonu moci orgánů veřejné moci. Jsou to tři formy útoku na státní aparát pachatelem, kterému se nelíbí jak tyto orgány vykonávají své pravomoce, nebo se nedokáže smířit s rozhodnutím soudu a jiných orgánů v jeho věci. V následující kapitole rozebírám trestnou činnost osob pracujících jako úřední osoby orgánů veřejné moci. Pokud je jednání úředních osob spojeno s úplatkářstvím, tak se špatně zjišťuje tento trestný čin. Je totiž důležité aby osoba nabízející úplatek nebo osoba, která přijme úplatek, nahlásila tento čin odporující zákonu. Jinak je to bohužel téměř nezjistitelné Policií České republiky, takže se o něm nikdo nedozví. Poslední část práce je věnována nečastěji páchaným trestným činům proti pořádku ve věcech veřejných, se kterými se můžeme setkat v osobním životě nebo jsou rozebírány v médiích častěji než jiné trestné činy v této oblasti. 6

7 1. Obecně ochrana základních zájmů Ústava ČR prohlašuje, že lid je zdrojem veškeré státní moci demokratického právního státu. Státní moc by měla sloužit všem občanům a může být uplatněna jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Lid vykonává tuto moc prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. V hlavě třetí zvláštní části trestního zákoníku je zakotvena ochrana širokého spektra společenských vztahů, zájmů a hodnot. Tyto hodnoty jsou důležité k tomu, aby stát, který je vybudován na principech demokracie a zákonnosti, mohl bezchybně vykonávat své funkce. Jedná se o trestné činy, ať už přímo nebo nepřímo, ohrožující řádnou činnost státních orgánů nebo jiné, které ohrožují pořádek ve věcech veřejných. Mezi chráněné zájmy patří např. nerušené fungování státních orgánů, důsledné uplatňování zákonnosti, výkon pravomoci úředních osob, čistota veřejného života, ochrana obecných zájmů i práv a svobod jednotlivců. Jednotlivé skutkové podstaty v hlavě třetí jsou rozděleny podle objektů trestných činů, které tento zákon chrání. V oddílu prvním, kam patří 323 až 328 č. 40/2009 Sb., je zakotvena ochrana řádného chodu činnosti státních orgánů a ochrana úředních osob před útoky zvenčí. Tyto instituce jsou chráněny nejen proti násilným útokům, ale dokonce i před výhružkami, urážkami a pomluvami, stejně tak jako úřední osoby. Druhý oddíl, do kterého spadá 329 až 330, má za úkol chránit nás občany a celou společnost před porušováním povinností a nezáleží jestli jsou to trestné činy úmyslné nebo z nedbalosti. Ochrana čistoty veřejného života je zakotvena v oddíle třetím. Chrání nás před nestranným a objektivním rozhodováním a hlavně před úplatkářstvím. Další tři oddíly obecně chrání před některými trestnými činy, které vážně narušují veřejný pořádek a můžou ohrožovat úsilí státu v boji se zločinností. Mezi tyto trestné činy se řadí např. jedna z nejzávažnějších trestných činností a tj. zločinné spolčení. 7

8 1.1. Ochrana občanského soužití lidí Jeden z důležitých zájmů společnosti je občanské soužití lidí. Je zde několik trestných činů, které toto soužití hrubě narušují. Cituji zde pouze dva trestné činy a dalšími se budu zabývat podrobněji v dalších kapitolách. Např. tedy 352 č. 40/2009 Sb. kde je vymezeno násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci. 1) Kdo skupině obyvatelů vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok. 2) Kdo užije násilí proti skupině obyvatelů nebo jednotlivci nebo jim vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu pro jejich skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou skutečně nebo domněle bez vyznání, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta. 3) Stejně jako v odstavci 2 bude potrestán, kdo se spolčí nebo srotí ke spáchání takového činu. 1 Tímto ustanovením je chráněna skupina obyvatel, kterou se rozumí skupina, která čítá nejméně tři lidi, proti kterým směřuje útok pachatele. Pohnutky, pod kterými pachatel jedná můžou být různá. Mezi tyto důvody patří rozdílné politické přesvědčení, náboženské vyznání, etnická nebo rasová nesnášenlivost a mnoho dalších, protože pachatel z nějakého důvodu cítí zášť a nenávist vůči osobám, které patří do těchto skupin osob. Pachatel může útočit proti skupině obyvatelů nebo jednotlivci pomocí vyhrožování. Je to jisté působení na vůli oběti v úmyslu vyvolat v ní obavu o své zdraví, majetek a svůj život. Tato výhružka musí být ovšem způsobilá vyvolat obavu z jejího opravdového učinění. Dalším způsobem, jak se dopustit protiprávního jednání proti skupině obyvatelů nebo jednotlivci, je použití násilí. Násilí znamená fyzický útok na člověka nebo věc. Není podmínkou aby toto jednání mělo za následek jakékoli ublížení na zdraví. Ublížení na zdraví není v zákoně vyloženo, ale je to takový stav, který kvůli onemocnění nebo poranění znesnadňuje obvyklý způsob života poškozeného. Pachatel fyzickým napadením oběti, může také způsobit dočasnou pracovní neschopnost, protože bude postižený nucen ležet v důsledku zranění na lůžku. Je důležité ke každému konkrétnímu 1 Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2010, 2011 s

9 případu přistupovat individuálně a zabývat se tím, jaké potíže napadený měl a aby odpovídaly lékařskému posudku. Pokud jde o útok na věc, jedná se o ničení majetku, budov a dalších věcí, které jedna z výše zmíněných skupin obyvatel využívá. Není to nějak nezvyklé téma v médiích, kdy např. obviněná osoba vybila několik oken veřejné budovy, kde sídlili místní příslušníci jisté politické strany. Nejdiskutovanějším problémem v oblasti soužití lidí a jejich ochrany je rasová a etnická diskriminace. Je to velice rozsáhlý problém nejen v naší republice a proto vznikla proti 355 č. 40/2009 Sb. a dalším skutkům, které narušují občanské soužití lidí, úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace a násilí, která vstoupila v platnost na základě svého článku 19, dnem 4. ledna Ve vyhlášce 95/1974 Sb. ministra zahraničních věcí ze dne 15. srpna 1974 o Mezinárodní úmluvě o odstranění všech forem rasové diskriminace čl. 2 stojí, že se smluvní státy zavazují k provádění takové politiky bez prodlení, která by měla směřovat k odstranění jakékoli formy rasové diskriminace a násilí touto pohnutkou vedené. Touto úmluvou se smluvní státy dohodly, že budou jejich politiku směřovat všemi vhodnými prostředky, k odstranění rasové diskriminace ve všech jejich formách. Tímto se smluvní státy zavázaly, že nikdy nebudou provádět rasovou diskriminaci a všechny orgány budou jednat v souladu s tímto závazkem. Dále nesmí nijak povzbuzovat, hájit nebo dokonce podporovat jiné k rasové diskriminaci. Pokud by však k diskriminaci došlo, stát má za úkol pomocí všech vhodných prostředků odstranit tuto činnost jakoukoli osobou nebo organizací. Je v zájmu státu, aby se odstranily, pokud možno všechny překážky mezi etnickými skupinami a rasami tak aby nedocházelo k různým činům, které by jen rasovou diskriminaci mohly prohloubit. Ze života nebo pomocí mediálních služeb určitě většina lidí zná tento problém, a je nutno jej řešit. Ne vždy a všude se to daří, protože jisté formy diskriminace nejde prakticky nijak vymýtit. I když se to nedaří úplně vymýtit, smluvní státy odsuzují veškerou propagandu a ostatní organizace, které jsou založeny v úmyslu nebo teorii být nadřazení nad ostatními rasami jiného původu, jiné barvy pleti nebo určité skupině osob a jejich příslušníků. Je nutno se zbavit veškerého podněcování k rasové diskriminaci nebo činů vedoucích k diskriminaci. V případě nutnosti, kdy to okolnosti vyžadují, musí smluvní státy provést zvláštní opatření, aby bylo zaručeno všem plné a rovné užívání lidských práv a základních svobod. Zvláštní opatření se týkají hlavně sociální, hospodářské a kulturní oblasti. V 5. článku úmluvy je zakotveno aby státy prohlásily jakékoli rozšiřování idejí, které jsou založeny 9

10 na rasové nadřazenosti, za trestné činy. Za trestný čin je považována i účast v takových organizacích. K diskriminaci může docházet i v orgánech, které vykonávají soudnictví. Zajištění toho, že si budeme všichni rovni a budeme mít stejná práva platí i v soudnictví. Všichni, ať se jedná o jakoukoli etnickou skupinu nebo rasu, máme stejná práva na zacházení s námi před soudy a ostatními orgány. Stát musí zajistit bezpečnost a ochranu před násilím a újmě na zdraví nás všech a před námi všemi. Ovšem diskriminace se nemusí objevovat jen v souvislosti s nesnášenlivostí mezi rasami a etnickými skupinami, ale i z dalších důvodů jako jsou např. politické přesvědčení nebo náboženské vyznání. V minulosti také docházelo ke střetům lidí s jiným náboženským vyznáním a tato netolerance vůči víře ostatním přetrvává, jen naštěstí ne v takovém měřítku. A podle 355 č. 40/2009 Sb. o hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob. 1) Kdo veřejně hanobí a) některý národ, jeho jazyk, některou rasu nebo etnickou skupinu, nebo b) skupinu osob pro jejich skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou skutečně nebo domněle bez vyznání, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. 2) Odnětím svobody až na tři léta bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 a) nejméně se dvěma osobami, nebo b) tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem. 2 Toto ustanovení má za úkol chránit občanské soužití proti hanobení, které směřuje proti základnímu lidskému právu, jež je právo na rovnost mezi lidmi a to bez rozdílu národnosti, jazyka, rasy apod. Hanobení je projev jednání, které hrubě a urážlivě směřuje ke znevážení některého národa, jeho jazyka nebo některé rasy či skupiny obyvatel pro jejich politickou příslušnost 2 Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2010, 2011 s

11 nebo náboženské přesvědčení. Pro splnění skutkové podstaty trestného činu hanobení národa rasy a přesvědčení není podmínkou, zda měl projev pachatele jakýkoli ohlas na veřejnosti. Pojem veřejné spáchání trestného činu je zakotveno v 117. Veřejně je zde myšleno spáchání trestného činu před více jak třemi osobami, které jsou současně přítomné, ale musí jít o odlišné osoby od pachatele. Tyto osoby navíc musí být schopné jeho jednání postřehnout a pochopit, tudíž to nemůže být malé dítě, protože takový projev na něj nemůže nijak působit. Dopustit se veřejného trestného činu může být i pomocí různých médií, od tiskové podoby přes televizní vysílání po další jiné formy šíření zprávy veřejnosti. Tiskovinou se v tomto smyslu rozumí jakékoli vyhotovení textu, obrazu či nějakého znaku pomocí mechanického nebo chemického rozmnožovacího způsobu. Jedná se o přístroje jako je tiskárna, fotokopírka apod. Televizní vysílání a rozhlas jsou masově rozšířené sdělovací prostředky, bez kterých bychom si moderní dobu asi nedokázaly představit. Proto zveřejnění jakéhokoli obrazu, textu nebo projevu jež je trestný, pomocí těchto prostředků je velmi vážný trestný čin Ochrana základních práv a svobod lidí Záruka základních lidských práv a svobod je v dnešní době považována za jeden z nejdůležitějších prvků, které umožnily vybudovat moderní stát. Člověk má od narození jistá základní práva, které může nárokovat vůči státu. Tato práva jsou zakotvena v Listině základních práv a svobod lidí a podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod jsou si všichni lidé sobě rovni v důstojnosti i v právech. Podle čl. 6 této listiny mezi naše základní práva například patří: 1) Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením. 2) Nikdo nesmí byt zbaven života. 3) Trest smrti se nepřipouští. 3 Základní práva jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Podle čl. 4 ústavy ČR jsou tato základní práva a svobody lidí pod ochranou soudní moci. Sem spadá Ústavní soud, který má jako orgán za úkol nejen ochranu ústavnosti, ale i činnost soudů 3 Listina základních práv a svobod, Hlava první, čl

12 obecně a v čl. 90 Ústavy jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu práv a svobod lidí v zájmu společnosti. Tato ochrana práv je poskytnuta každému občanovi bez rozdílů, jak také stojí v čl. 3 Listiny základních práv a svobod lidí. 1) Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. 2) Každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování. 3) Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod. 4 Evropské státy se shodly a sjednaly úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod. Je to nejdůležitější lidskoprávní úmluva, která byla podepsaná v Římě dne 4. listopadu Československo ji ratifikovalo 18. března 1992 a stalo se tak vůbec prvním státem střední a východní Evropy, který se stal stranou Úmluvy. Dohodnuté strany se domluvily na určitých základních právech, jejichž středem zájmu je svobodný jedinec. Tyto práva se nevztahují na žádnou skupinu. Svobodní jedinci jsou odpovědní za své činy a proto je v listině zakotveno, že lidé mohou dělat vše co není zakázáno a naopak. Velmi důležitým bodem listiny je bod 1) čl. 2 kde je zakotveno, že právo na život každého člověka je chráněno zákonem a nikdo tohoto života nesmí být zbaven, kromě soudem uloženého trestu za spáchání trestného činu, ve kterém je tento trest uložen. Ovšem v bodě 2) čl. 2 je dál rozebráno, v kterém případě se zbavení života nebude považovat v rozporu s tímto článkem. Jde o případy kdy člověk usmrtí jiného v sebeobraně, obraně proti nezákonnému násilí vůči ostatním osobám a provádění zatčení apod. V dalších článcích jsou zakotveny základní práva jako jsou např. zákaz mučení a podrobování se nelidskému zacházení, svobodný člověk se nikdy nesmí stát otrokem aj. Všechna tato práva ale trpí jistou rozdílností jelikož různé filozofie na světě mají jiný přístup k právům člověka. Problémem se stává to, že některé základní práva mají vyšší 4 Listina základních práv a svobod, Hlava první, čl

13 morální váhu. Můžeme zde vidět jasné rozdíly mezi těmito základními právy, které lze rozdělit na skupiny. Mám na mysli rozdělení na dvě skupiny. Ta první je občanská a politická a druhá je hospodářské, sociální a kulturní práva. První skupinu práv lze celkem dobře zajistit ve všech státech stejně, ale druhá skupina je závislá na možnostech státu. Nám občanům demokratického právního státu se můžou jevit základní práva jako samozřejmostí, ale situace v některých zemích světa se mění v masové porušování a potlačování těchto práv kvůli režimům, kterými tam vládnou. 13

14 2. Základní pojmy obecně V první řadě je důležité vysvětlit základní pojmy, které se v této práci budou objevovat. Nejdůležitější pojem v celém trestném řízení je trestný čin který je zakotven v 13 č. 40/2009 Sb. 1) Trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. 2) K trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. 5 Dále k pojmu trestného činu podle 111 č 40/2009 Sb. Trestným činem se rozumí jen čin soudně trestný, a pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, též příprava k trestnému činu, pokus trestného činu, organizátorství, návod a pomoc. 6 Pokud máme posuzovat jestli se jedná nebo nejedná o trestný čin, orgán činný v trestním řízení musí postupovat určitým způsobem, aby zjistil rozhodné skutkové okolnosti. Trestní řízení je zákonem upravený postup příslušných orgánů státu, které mají za úkol na základě pořízených důkazů zjistit, zda došlo ke spáchání trestného činu, najít pachatele a uložit mu spravedlivý trest a vykonat ho. Trestní řízení má několik stádií. V první řadě je přípravné řízení, kde se prověřují okolnosti, které nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin. Přípravné řízení vykonávají především policejní orgán a státní zástupce. Dále je podána obžaloba nebo návrh na potrestání státním zástupcem a je vedeno řízení před soudem. To se skládá z předběžného projednání obžaloby, hlavního líčení, pak se projednají opravné prostředky a následuje vykonávací řízení. Jen zákon může stanovit, které jednání je trestné a nemusí to byt jen čin dokonaný, protože formy účastenství, pokus či příprava trestného činu aj. jsou taky trestné. 5 Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009 s Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009 s

15 Skutkové okolnosti či podstaty, které je nutno naplnit, aby se jednalo o trestný čin, jsou souhrnem objektivních a subjektivních znaků. Tyto znaky od sebe navzájem odlišují jednotlivé typy trestných činů např. vražda, krádež, úplatkářství aj. Objektivní stránka trestného činu je jeden z typových znaků trestného činu a charakterizuje toto jednání z vnějšího pohledu. Obligatorní znaky, které charakterizují objektivní stránku trestného činu jsou jednání, následek a příčinná souvislost mezi jednáním a následkem. Jednání je jistý projev lidské vůle, vyjádřený navenek aktem, který směřuje k jeho provedení. Následek je druhý obligatorní znak objektivní stránky trestného činu, jehož následkem je působení jednáním pachatele na objekt trestného činu. Posledním obligatorním znakem je příčinná souvislost mezi jednáním a následkem. Znamená to, že osoba trestně odpovědná za trestný čin může být jen tehdy, jestliže jeho jednáním opravdu následek způsobil. V tomto smyslu je jednání příčinou následku jen tehdy, pokud by následek bez něho vůbec nenastal. Kromě těchto znaků může objektivní stránka trestného činu ještě obsahovat fakultativní znaky jako jsou místo nebo čas. Objektivní stránka je důležitá vzhledem k tomu, že odlišuje jednotlivé trestné činy. Objektem trestného činu obecně se stávají právem chráněné zájmy jako jsou např. určité jevy nebo společenské vztahy, proti kterým je vedeno protiprávní jednání pachatele. Většinou se jedná o zdraví, život nebo majetek. Objekt rozlišujeme na soukromý a veřejný. Subjektivní stránka trestného činu zahrnuje znaky, které se týkají pachatelovy psychiky. Nejdůležitější obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu je zavinění ve formě úmyslu nebo nedbalosti. Zavinění je nezbytné pro naplnění jakékoli skutkové podstaty trestného činu. Ostatní znaky subjektivní znaky jako je např. pohnutka, patří do skupiny fakultativních znaků a ty jsou zákonnými jen u některých trestných činů. Subjektem trestného činu je ten kdo poruší právní povinnosti a dopustí se protiprávního jednání. Přestože se protiprávního jednání může dopustit jak fyzická osoba tak i právnická osoba, trestní odpovědnost v České republice mohou nést jen fyzické osoby. 15

16 Skutkové podstaty se dělí na: - základní, které obsahují souhrn běžných znaků dané skutkové podstaty - kvalifikované, které mimo běžných znaků obsahují navíc jeden nebo více kvalifikujících znaků, což má za následek použití vyšší trestní sazby - privilegované, které mimo běžných obsahují navíc jeden nebo více privilegujících znaků, což vede k použití nižší trestní sazby. 7 Orgán činný v trestním řízení musí zjistit, zda se stal skutek, který je trestným činem, ale také kdo je pachatelem. Pachatel je podle 22 č. 40/2009 Sb. definován: (1) Pachatelem trestného činu je, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, je-li trestná. (2) Pachatelem trestného činu je i ten, kdo k provedení činu užil jiné osoby, která není trestně odpovědná pro nedostatek věku, nepříčetnost, omyl, anebo proto, že jednala v nutné obraně, krajní nouzi či za jiné okolnosti vylučující protiprávnost, anebo sama nejednala nebo nejednala zaviněně. Pachatelem trestného činu je i ten, kdo k provedení činu užil takové osoby, která nejednala ve zvláštním úmyslu či z pohnutky předpokládané zákonem; v těchto případech není vyloučena trestní odpovědnost takové osoby za jiný trestný čin, který tímto jednáním spáchala. 8 V tomto smyslu je pachatelem i osoba, kterou podle trestního zákona kvalifikujeme jako spolupachatele nebo účastníka. Podle našeho trestního zákona může být pachatelem pouze fyzická osoba, která je nebo byla v době činu příčetná a dovršila patnáctý rok věku. Pokud by pachatel vykazoval jistou duševní poruchu, je důležité zajistit znalecký posudek aby se zjistilo zda byl v době protiprávního jednání příčetný. Pokud se dojde k závěru, že byl pachatel nepříčetný, použije se výklad 26 č. 40/2009 Sb. kde je psáno: Kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento trestný čin trestně odpovědný. 9 7 Šámal, P., Půry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 4. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, XVIII, str Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009 s Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009 s

17 Další podmínkou trestní odpovědnosti pachatele je jeho věk, protože ne od narození jsme trestně odpovědní za své činy. Toto tvrzení je ustanoveno v 25 č. 40/2009 Sb.: Kdo v době spáchání trestného činu nedovršil patnáctý rok svého věku, není trestně odpovědný. 10 V zákoně je toto zakotveno kvůli tomu, že každá osoba by měla za své činy nést trestní odpovědnost, ale až v době, kdy člověk dosáhne určitého stupně biologické a sociálněpsychické dospělosti. Tato odpovědnost začíná tedy dnem po dovršení patnácti let svého věku. Osoby, které již patnáctý rok svého věku dosáhly, ale nedovršili ještě osmnáctý rok svého věku, jsou zákonem označováni za mladistvé. Mladiství sice nejsou plně trestně odpovědní, ale je u nich trestní odpovědnost upravena, stejně tak i jejich trestní stíhání. Z časového hlediska musíme brát na vědomí kolik pachatelovi bylo v době spáchání trestného činu aby se jednalo o mladistvého. V zákoně je zakotveno že se stává trestně odpovědným den po dovršení patnácti let jeho věku, tudíž pokud se dopustí protiprávního jednání v den svých patnáctých narozenin, není trestně odpovědný. Naproti tomu, jestliže spáchá trestný čin v den svých osmnáctých narozenin, stále se jedná o mladistvého, neboť zletilým se stává až dnem po dovršení tohoto věku. V případě mladistvých je vyloučeno aby se mohl stát pachatelem trestného činu úřední osoby pro jeho nízký věk na vykonávání takové funkce, ale může se dopustit jednání, které je v rozporu se zákonem, proti úřední osobě. Postihování mladistvích je upraveno zákonem č. 218/2003 Sb. o soudnictví ve věcech mládeže. Hned v 1 je vymezeno k jakému účelu tento zákon slouží: Tento zákon upravuje podmínky odpovědnosti mládeže za protiprávní činy uvedené v trestním zákoně, opatření ukládá za takové protiprávní činy, postup, rozhodování a výkon soudnictví ve věcech mládeže. 11 Tento zákon má za úkol, kromě postihování za trestné činy spáchané mládeží, preventivně působit na tuto skupinu osob tak, aby se do budoucna zamezilo dalšímu pokračování jednání mládeže odporujícímu zákonu. Takto by se měl zajistit správný sociální vývoj jedince a vedl v budoucnu řádný, slušný život. 10 Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009 s Zákon č. 218/2003 Sb., zákon o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů, 1 17

18 Protože je hlavním úkolem tohoto zákona zajistit další sociální vývoj jedince a jeho správné začlenění do společnosti, není zcela správné jeho protiprávní jednání nazývat trestným činem. Trestný čin totiž nevyjadřuje přesně jednání mladistvého pachatele. K protiprávnímu jednání může dojít z různých důvodů, ať už jsou to problémy v rodině, nefunkčnost rodiny, vyrůstání v ústavu a další negativně působící faktory v pachatelově životě. Jeho čin ze strany pachatele se jedná o méně závažné protiprávní jednání, proto vznikl termín provinění, což je trestný čin spáchaný mladistvou osobou podle 6 zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Tento pojem není natolik odsuzující aby způsobil problémy v dalším začlenění do společnosti. Existuje i pojem nepřímý pachatel. Je to osoba, která místo sebe použije jinou osobu, která je v jeho rukou či moci. Jde třeba o případy kdy využije k činu osoby nepříčetné nebo osoby, která není trestně odpovědná z důvodu nízkého věku. Je to taková pachatelova loutka, která sama za sebe nejedná nebo nejedná zaviněně. Např. pokud je pachatelem rodič malého dítěte a pošle jej do obchodu krást. Tento trestný čin se v poslední době také objevil v médiích, kdy rodiče nutili své dcery krást kabelky v obchodních centrech apod. Dokonce ani nemusí vědět, že koná nějakou trestnou činnost jako např. když vás někdo požádá na letišti, zda mu podáte zavazadlo, ačkoli není jeho. Spolupachatelem trestného činu je každá osoba, která se dopustila společného a úmyslného jednání. Protože české trestní právo ctí zásadu individuální odpovědnosti fyzických osob, tak každá z těchto dvou či více osob je trestně odpovědná jako by spáchala trestný čin samostatně podle 22 č. 40/2008 Sb. K naplnění pojmu spolupachatelství není však nutné, aby se všichni zúčastnění na trestném činu podíleli stejnou měrou. Stačí jen to, že jsou vedeni stejným úmyslem spáchat trestný čin, třeba jen částečným přispěním v podřízené roli. 18

19 A účastníkem podle 24 č. 40/2009 Sb. je: (1) Účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně a) spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil organizátor, b) vzbudil v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin (návodce), nebo c) umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník). (2) Na trestní odpovědnost a trestnost účastníka se užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného. (3) Trestní odpovědnost účastníka zaniká, jestliže dobrovolně upustil od dalšího účastenství na trestném činu a a) odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého účastenství, nebo b) učinil o účastenství na trestném činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého účastenství, mohlo být ještě odstraněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému. (4) Je-li na činu zúčastněno více osob, nebrání zániku trestní odpovědnosti účastníka, který takto jednal, je-li trestný čin spáchán ostatními pachateli nezávisle na jeho dřívější přispění k činu nebo přes jeho včasné oznámení. (5) Ustanovení odstavců 3 a 4 se nevztahuje na trestní odpovědnost účastníka za jiný trestný čin, který již jednáním uvedeným v odstavci 1 spáchal. 12 Osoba, která se stala účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jen jeho pokusu, se navzájem vylučuje s pachatelem či spolupachatelem. Hlavní rozdíl mezi spolupachatelstvím a účastenstvím je v tom, že jen pomoc není součástí společného jednání, které vede ke spáchání činu. Účastníkovo jednání je pouze podporující činnost pachatele, které nevykazují společné jednání. 12 Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009 s

20 Protože tématem mé bakalářské práce jsou trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných, pak je zde důležitý pojem úřední osoba, kterou definuje 127 č. 40/2009 Sb. (1) Úřední osobou je a) soudce, b) státní zástupce, c) prezident České republiky, poslanec nebo senátor Parlamentu České republiky, člen vlády České republiky nebo jiná osoba, zastávající funkci v jiném orgánu veřejné moci, d) člen zastupitelstva nebo odpovědný úředník územní samosprávy, orgánu státní správy nebo jiného orgánu veřejné moci, e) příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru nebo strážník obecné policie, f) soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti a při činnostech vykonávaných z pověření soudu nebo státního zástupce, g) notář při provádění úkonů v řízení o dědictví jako soudní komisař, h) finanční arbitr a jeho zástupce, i) fyzická osoba, která byla ustanovena lesní stráží, stráží přírody, mysliveckou stráží nebo rybářskou stráží, pokud plní úkoly státu nebo společnosti a používá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů. (2) K trestní odpovědnosti a ochraně úřední osoby se podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s její pravomocí a odpovědností. (3) Úřední osoba cizího státu nebo mezinárodní organizace se za podmínek uvedených v odstavcích 1 a 2 považuje za úřední osobu podle trestního zákona, pokud tak stanoví mezinárodní smlouva. 13 Úřední osoba je volený funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník státního orgánu, orgánu samosprávy, příslušník ozbrojených sil nebo exekutor při výkonu exekuční činnosti. Kromě prezidenta, státních zástupců, soudců a policie ČR sem patří např. i rybářská stráž, která je oprávněna provádět kontroly, zda rybáři mají platné povolení chytat ryby apod. 13 Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009 s

21 Vedle ní je tu i myslivecká stráž, která má za úkol hlídat osoby jež nemají právo vykonávat práva myslivosti, kontrolovat osoby, zda mají oprávnění držet mysliveckou pušku a další. Zde je stěžejní plnění úkolů státu nebo společnosti a za toto můžeme považovat výkon důležitých veřejných funkcí a rozhodovací činnost s tímto výkonem spojenou. Jsou to takové činnosti, které odpovídají okruhu pravomocí úředních osob ve smyslu 127. Pokud jde o pojem plnění úkolů státu nebo společnosti, není zde možno zahrnout ty státní zaměstnance, kteří vykonávají činnost jen podporující, organizační nebo méně významnou. Těmito osobami jsou např. sekretářky, tiskoví mluvčí, písařky apod. Pokud však dojde i přes ochranu úředních osob a státních orgánů k protiprávní činnosti, můžou vzniknout určité škody na zdraví, majetku nebo i k nemateriální škodě v podobě jistého prospěchu. Dalším pojmem, který je tedy nutno vysvětlit je ublížení na zdraví a újma na zdraví, jež je zakotveno v 122 č. 40/2009 Sb.: 1) Ublížením na zdraví se rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření. 2) Těžkou újmou na zdraví se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiná vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví a) zmrzačení, b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti, c) ochromení údu, d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí, e) poškození důležitého orgánu, f) zohyzdění, g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu, h) mučivé útrapy, nebo i) delší dobu trvající porucha zdraví. 14 Podmínky vážné poruchy zdraví nebo onemocnění musí být splněny, aby šlo o tento trestný čin. Typy újmy na zdraví se můžou i navzájem překrývat, takže v rámci jednoho případu může mít porucha zdraví i více jak jeden druh újmy na zdraví. Rozdíl mezi 14 Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009 s

22 ublížením na zdraví ve smyslu 122 odst. 1 a těžkou újmou na zdraví ve smyslu 122 odst. 2 spočívá v tom, že při těžké ujmě na zdraví musí opravdu dojít k vážné poruše na zdraví a její trvání musí mít delší trvání V dalších kapitolách bude zmínka i o materiálních škodách vzniklých trestnou činností. Škoda v českém právu znamená nějakou újmu na majetku a zdraví v důsledku protiprávního jednání pachatele. V minulosti byly jednotlivé pojmy škody stanoveny podle měsíční mzdy, která se stanovila nařízením vlády jako mzda pro účely trestního zákona. Avšak trestní zákon byl novelizován častěji jako vládní nařízení a kvůli tomu nebyla možnost pružnějšího reagování na inflaci. Škody, které se budou objevovat v této práci jsou značná škoda a škoda velkého rozsahu jimž jsou určeny hranice vyjádřené v penězích. Škoda značná je škoda převyšující ,- Kč a škoda velkého rozsahu musí překročit ,- Kč. Způsob vyčíslení vzniklé škody je zakotveno v 137 č. 40/2009 Sb. o stanovení výše škody: Při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Přiměřeně se postupuje při stanovení výše škody na jiné majetkové hodnotě. 15 U trestných činů, kterými se budu zabývat v dalších kapitolách může pachatel naplnit i kvalifikující znaky trestného činu jako je použití násilí a v krajních případech se dopustí protiprávního jednání se zbraní. Spáchání trestného činu násilím je zakotveno v 119 č. 40/2009 Sb.: Trestný čin je spáchán násilím i tehdy, je-li spáchán na osobě, kterou pachatel uvedl do stavu bezbrannosti lstí nebo jiným způsobem. 16 Násilí není v českém zákoně jasně definováno, proto se musí při výkladu brát v úvahu souvislosti v nichž je násilí použito. Ale násilím můžeme rozumět vždy jisté použití fyzické síly aby pachatel překonal nějaký odpor nebo mu případně zamezil. Násilí ze strany pachatele může být mířeni přímo proti osobě, kterou chce pachatel přinutit aby udělala co jí 15 Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009 s Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009 s

23 nařídí, nebo proti jiné osobě. Je to např. osoba blízká, kterou pachatel využije jako prostředek působící bezprostředně na vůli oběti. Násilí proti věci je taky možné, a to když pachatel vyhrožuje rozbitím dveří, nábytku nebo jiných věcí s cílem dosáhnout svých úmyslů. Trestný čin spáchaný se zbraní je velice vážné protiprávní jednání, které je zakotveno v 118 č. 40/2009 Sb.: Trestný čin je spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším. 17 Zbraní je zde myšleno vše co dokáže člověku přivodit zranění. Vedle zbraní, jako jsou střelné zbraně, sečné zbraně jako třeba šavle, můžou být zbraní ve smyslu 118 i různé předměty jako např. kámen, železná tyč, motorové vozidlo nebo dokonce i zvíře. Motorové vozidlo je bráno za zbraň v případě najíždění na jinou osobu apod. Skutková podstata trestného činu spáchaného se zbraní bude naplněna i tehdy, pokud zbraň nepoužije k protiprávnímu jednání, ale bude ji mít u sebe k tomuto účelu. Naopak pokud ji u sebe mít bude, ale nezamýšlel ji použít, tak se o trestný čin spáchaný se zbraní jednat nebude. 17 Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009 s

24 3. Trestné činy proti výkonu pravomoci orgánu veřejné moci Tyto trestné činy řeší první díl hlavy desáté zvláštní části trestního zákoníku. Jsou tu tři trestné činy, jejichž konstrukce je podobná. U dvou z nich se jedná o formy útoku. V prvním případě je násilí pácháno v úmyslu působit na výkon pravomoci, tudíž před nebo v průběhu výkonu pravomoci. V druhém je násilí pro výkon pravomoci tzn., že je uskutečněno až po výkonu pravomoci. Mezi tyto trestné činy patří ještě výhružka s cílem působit na orgán veřejné moci. Za orgány veřejné moci jsou považovány podle rozhodnutí Ústavního soudu ty, které mají právo rozhodovat o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo nebo zprostředkovaně. Mezi tyto orgány patří hlavně orgány s mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní. Za určitých podmínek stát může rozhodovat i pomocí dalších subjektů. Kritérium, které určuje jestli i jiný subjekt jedná jako orgán veřejné moci je skutečnost, jestli tento subjekt rozhoduje o právech a povinnostech osob, a zda jsou jeho rozhodnutí vynutitelná státní mocí. Mezi orgány veřejné moci patří např. ministerstva, soudy, policie ČR, ale taky orgány územní samosprávy, tedy obecní policie a další Násilí proti orgánu veřejné moci V tomto trestném činu se pachatel pokouší ovlivnit pomocí násilí rozhodnutí některého z orgánů veřejné moci. Mezi tyto instituce patří orgány s výkonnou mocí. Nejsou to jen ústřední orgány jako např. ministerstva, ale i orgány nižších stupňů, kterými jsou okresní úřady apod. Toto byly správní celky, ale řadí se sem i orgány samosprávy, proti kterým může být použito násilí a dopustit se tak trestného činu, a také nesmíme zapomenout na jiné státní orgány jako je např. státní zastupitelství. Tento orgán byl zřízen jako organizačně-právní jednotka, která má své pravomoce a samostatnou působnost. Vystupuje jménem státu a plní úkoly a funkce státu výkonnou a nařizovací činností. Proti všem těmto orgánům může pachatel použít násilí a naplnit tak skutkovou podstatu trestného činu násilí proti orgánu veřejné moci, jež je zakotven v 323 č. 40/2009 Sb.: 24

25 1) Kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu nebo jiného orgánu veřejné moci, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let. 2) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 se zbraní, b) ublíží-li takovým činem jinému na zdraví, nebo c) způsobí-li takovým činem značnou škodu. 3) Odnětím svobody na čtyři léta až dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 a) těžkou újmu na zdraví, b) škodu velkého rozsahu, nebo c) poruchu v činnosti takového orgánu. 4) Odnětím svobody na deset až osmnáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt. 5) Příprava je trestná. 18 Objektem tohoto trestného činu podle 323 se stává zájem na nerušeném řádném a zákonném výkonu pravomoci státního orgánu a dalších orgánů státní samosprávy. Jde většinou o orgány státní správy, samosprávy, soudy, státní zastupitelství apod. Tímto ustanovením má být chráněný výkon pravomoci těchto orgánů. Tomuto výkonu pravomoci je třeba rozumět, že jde hlavně o rozhodování o právech a povinnostech, ať už fyzické či právnické osoby. Pachatelův úmysl při útoku na státní orgán je ten, aby konkrétnímu orgánu zamezil jeho pravomoc vůbec vykonat, nebo aby jej vykonal, ale jinak než zamýšlel před použitím násilí ze strany pachatele. Trestní odpovědnosti se nezbaví ani tehdy, pokud použije násilí jen z takového důvodu, aby přinutil orgán plnit své úkoly vyplývající z jeho pravomoci, i když je nutil tyto úkoly plnit způsobem, který je v souladu se zákonem. Tento čin je dokonán už jen samotným použitím násilí vůči státnímu orgánu. Není zde důležité, jestli se napadený orgán jakkoli podrobil pachatelově vůli nebo, nebo zda se i přes použité násilí ubránil a nijak výkon pravomoci neovlivnil. Násilím v tomto smyslu musíme rozumět použitím jakékoli fyzické síly vůči osobě, s cílem překonat kladený odpor, předpokládaný odpor a nebo mu zamezit. Toto násilí nejen proti člověku, jehož odpor musí překonat nebo proti osobě, které 18 Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2010, 2011 s

26 chce zamezit výkonu pravomoci, ale také proti věci, která je určitým prostředkem působícím na výkon pravomoci již výše zmíněných orgánů. Pokud se jedná o násilí vůči osobě, není nutné, aby vznikla újma na zdraví. Osoba vůči které je útok veden dokonce nemusí být ani členem státního orgánu, ale musí jít o násilí, které na výkon pravomoci působí. Případný útok nemusí být mířen jen na osoby, ale také stačí, když napadne objekt, ve kterém příslušný orgán sídlí Násilí proti úřední osobě Násilí proti úřední osobě je zakotveno v 325 č. 40/2009 Sb. 1) Kdo užije násilí a) v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, nebo b) pro výkon pravomoci úřední osoby, bude potrestán odnětím svobody až na čtyři léta. 2) Odnětím svobody na šest měsíců až šest let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 se zbraní, b) ublíží-li takovým činem jinému na zdraví, nebo c) způsobí-li takovým činem větší škodu 3) Odnětím svobody na tři léta až dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 a) těžkou újmu na zdraví, nebo b) škodu velkého rozsahu. 4) Odnětím svobody na osm až šestnáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt. 5) Příprava je trestná. 19 Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně nerušeného výkonu pravomoci úřední osoby. Předmětem ochrany je jednotlivec, který má pravomoce úřední osoby. O pojmu násilí jsem se zmínil v předchozí kapitole. K naplnění pojmu užití násilí proti úřední osobě ve smyslu 325, která vykonává své povinnosti, nestačí jen obyčejné 19 Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2010, 2011 s

27 uchopení určité osoby za oblečení a zatřást s ní. Soud musí proto každý konkrétní případ posoudit individuálně a podle všech okolností dovodit, zda jde o užití násilí směřujícího proti tělu napadeného nebo ne. Jestliže k ublížení na zdraví úřední osoby dojde, musí soud použít vyšší trestní sazbu podle odst. 2 písm. b) 325. V okolí města Břeclav, ve kterém žiji, se nachází mnoho různých rybníků, potoků a dalších míst na rybaření. Je zde proto hodně osob patřící k rybářské stráži a zřídka je proti nim použito násilí, kvůli vyhnutí se pokutě za chytání ryb bez povolení. Výše je psáno, že i rybářská stráž je považována za úřední osobu, tudíž se pachatel dopouští trestného činu násilí proti úřední osobě ve smyslu 325, ale mnoho takových lidí si to bohužel neuvědomuje. Ovšem toto násilí musí být užito vždy v jakékoli souvislosti s výkonem pravomoci napadené úřední osoby. Není důležité, zda je útok veden přímo na úřední osobu. Útok může směřovat eventuálně i na nějakou věc, ale pachatel musí mít vždy v úmyslu ovlivnit výkon pravomoci úřední osoby, protože je to vyžadováno z hlediska subjektivní stránky činu. Nebo v druhém případě může jít o odplatu, tedy útok na úřední osobu za výkon pravomoci, kterou tato osoba vykonala nebo stále vykonává. V prvním případě je tudíž důležité podle písm. a) odst. 1, aby užití násilí předcházelo výkonu pravomoci nebo k němu musí dojít při výkonu pravomoci. Kdežto k jednání podle písm. b) odst. 1, může dojít také při výkonu pravomoci, ale i po výkonu pravomoci úřední osoby. V tomto případě není rozhodující, zda již napadená osoba není úřední osobou, ale důležité je, jestli v době výkonu pravomoci úřední osobou byla a je pro tento výkon napadena Vyhrožování s cílem působit na úřední osobu Vyhrožování je jisté psychické působení na lidskou vůli. Jde hlavně o to, aby pachatel zahnal do kouta osobu, pomocí které chce pozměnit nebo zrušit rozhodnutí úřední osoby. Vyhrožování obecně, se pokládá za zbabělý čin a využívá strachu o své zdraví, svůj majetek a dokonce i o svou rodinu. Vyhrožování s cílem působit na úřední osobu je zakotveno v 326 č. 40/2009 Sb. 1) Kdo jinému vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením značné škody a) v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, nebo b) pro výkon pravomoci úřední osoby, 27

28 2) Odnětím svobody až na pět let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 se zbraní. 20 Pokud pachatel vyhrožuje způsobením značné škody jež je zákonem definována jako škoda, která je po vyčíslení větší jak ,- Kč. Vyhrožování způsobením škody nemusí mít takový účinek jako když pachatel vyhrožuje ublížením na zdraví či dokonce usmrcením. Tímto jednáním už může v člověku opravdu vyvolat obavu o své zdraví nebo přímo o svůj život. Taková výhružka nemusí být směřována jen proti úřední osobě, ale i dalším osobám, které jsou spjaty s výkonem pravomoci a musí být působeno na výkon pravomoci úřední osoby. Pachatel může konat taky v pohnutce určitou úřední osobu potrestat za vykonávání své pravomoci nebo jak ji vykonávala v minulosti. Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně nerušeného výkonu pravomoci úřední osoby. Rozdíl mezi ustanovením 324 a 326 je předmět ochrany a tím je zde pouhý jednotlivec, který má pravomoci úřední osoby. Pachateli stačí, aby vyhrožoval jakoukoli újmou, která je v tomto ustanovení, a naplní skutkovou podstatu tohoto trestného činu. Stačí pouze, jestli výhružku usmrcením, ublížením na zdraví či způsobením škody velkého rozsahu, byla-li skutečně a vážně pronesena v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby nebo pro tento výkon. Nezáleží jestli pachatel výhružku vyslovil opravdu vážně a měl ji v plánu splnit a jestli by úřední osoba mohla mít důvodnou obavu z jejího uskutečnění. 20 Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2010, 2011 s

29 4. Trestné činy úředních osob Zneužití pravomoci státních zaměstnanců můžeme pokládat za velice závažné protispolečenské jednání, kterého by se úřední osoba určitě neměla dopouštět. Takovéto osoby by měly splňovat určité podmínky, aby pravomoce jim svěřené vykonávaly bezchybně. Mezi základní podmínky určitě patří např. bezúhonnost, mít odpovídající vzdělání a také jistý výcvik pro výkon svých pracovních povinností. Skvělým způsobem prověřování osob, jenž se chtějí stát úřední osobou, zejména příslušníci ozbrojených sil, bezpečnostních složek nebo obecní policie, je použití psychologických testů. Tyto testy mohou odhalit negativní vlastnosti, které později můžou být spouštěcím mechanismem k protiprávnímu jednání úřední osoby. Všechny tyto osoby mají právní odpovědnost za své činy při výkonu svého povolání. Problém právní odpovědnosti veřejných úředníků je součástí širšího problému kontroly a odpovědnosti veřejné správy. Právní odpovědnost veřejných zaměstnanců se do určité míry řídí absorpční zásadou, tj. vůči soukromým osobám za škodu, způsobenou osobní chybou zaměstnance, odpovídá jeho zaměstnavatel (stát, který případně, jako je tomu v českém právu, může uplatnit vůči zaměstnanci právo na regresní náhradu). V některých zemích (např. ve Francii) si poškozený může vybrat, zda uplatní svůj nárok vůči subjektu správy nebo vůči správnímu úředníkovi, příp. i paralelně vůči oběma. Veřejný zaměstnanec je zásadně chráněn proti vzniku právní odpovědnosti (jejím důsledkům), pokud jednal na příkaz nadřízeného (nevztahuje se na jednání, které má za následek vznik trestného činu, příp. nezákonnému rozhodnutí). Odpovědnost veřejných zaměstnanců vůči veřejnosti souvisí, jak bylo vyloženo vpředu, s veřejnou kontrolou. Veřejná kontrola veřejné služby parlamentem byla i u nás významně posílena zřízením funkce Veřejného ochránce práv. Ten může v rámci ochrany před nezákonností, porušováním principů demokratického právního státu a principů dobré správy klást otázky jednotlivým zaměstnancům správních úřadů žádat, aby byli zproštěni povinností mlčenlivosti a navrhnout zahájení disciplinárního řízení nebo stíhání pro trestný čin nebo správní delikt Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 6. vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, str. 497, 1 29