na něj i mana. (4M 11,7-9.) Už podruhé se v biblickém textu setkáváme s popisem many. Byla to podivuhodná strava, úžasné zabezpečení lidu v pustině

Transkript

1 Numeri6 11. a 12. kapitola popisují cestu Izraele od hory Sínaj až na poušť Páran. Obě kapitoly nám představují reptání, které se uprostřed lidu objevilo. V 11. kapitole se jedná o reptání celé pospolitosti. Lid si začal Hospodinu stěžovat na těžkosti. Hospodin to slyšel a vzplanul hněvem. Tu vyšlehl mezi nimi Hospodinův oheň a pohltil okraj tábora. Lid volal k Mojžíšovi. I modlil se Mojžíš k Hospodinu a oheň uhasl. Proto pojmenovali ono místo Tabéra (to je Spáleniště), že mezi nimi vyšlehl Hospodinův oheň. (4M 11,1-3.) Stačily tři dny cesty pouští (4M 10,33), aby lid začal reptat. Izrael putuje pouští a evidentně žije jen z Boží milosti. Přesto nedokáže být spokojený, milost jeho Boha mu nestačí. Reptání je ovšem rázně ztrestáno, okraj tábora pohltil oheň. Jen Mojžíšova přímluva zhoubu zastavila. Opět tu vidíme Mojžíše jako předobraz Pána Ježíše Krista, přimlouvajícího se za Boží vyvolený lid. Chátru přimíšenou mezi nimi popadla žádostivost. Rovněž Izraelci začali znovu s pláčem volat: "Kdo nám dá najíst masa? (4M 11,4.) Kdo to začal? Náš text říká: Přimíšená chátra. Možná si vzpomenete, že mezi Izraelci byli takoví, kteří neznali svůj rodokmen, případně lidé pocházející ze smíšených manželství, napůl Egypťané, napůl Izraelci. Nebyli si jisti, kým jsou. Nemohli se připojit k žádnému z izraelských kmenů, protože nemohli prokázat svůj původ. Putovali na konci izraelského zástupu. Mojžíš je neodmítl, Boží lid nikdy neodmítá ty, kteří mu chtějí být nablízku. Oni sami se ale nechtěli připojit cele. I současná církev takové lidi zná. Putují s ní, navštěvují bohoslužby a v neděli jsou od skutečných křesťanů k nerozeznání. Během týdne jsou zase k nerozeznání od lidí tohoto světa. Sami nevědí, kam patří. Neznají svůj rodokmen - řečeno slovy Pána Ježíše, nejsou znovuzrození. Nenarodili se z Ducha, k Božímu lidu se pouze připojili. Takoví lidé jsou vždycky zdrojem problémů. Mají rádi církevní slavnosti, ale nemilují biblické studium. Nechtějí být příliš v čele, protože si nikdy nejsou jisti, jestli by nebylo lepší vrátit se do Egypta. Nikdy je netěší, když ostatní prožívají duchovní požehnání. Nejsou s církví spokojeni, ale nejsou spokojení ani se světem. Vzpomínáme na ryby, které jsme měli v Egyptě k jídlu zadarmo, na okurky a melouny, na pór, cibuli a česnek. Jsme už celí seschlí, nevidíme nic jiného než tu manu." (4M 11,5-6.) Chyběla jim zelenina a ryby. Pochopitelně, kde by se vzaly ryby v poušti! Když byli v Egyptě, nepochybně se jim ryby hnusily, byli jich přejedeni a toužili po něčem jiném. Teď ryby neměly a znovu jim to bylo důvodem k reptání. Izraelci se nechali jejich reptáním nakazit. Je to zvláštní, ale nespokojenost se šíří jako nakažlivá nemoc. Zanedlouho vzpomínalo na Egypt celé společenství. Jejich nechuť se obrátila především proti maně. Mana byla jako koriandrové semeno a měla vzhled vonné pryskyřice. Lid ji chodíval sbírat, pak ji mleli mlýnkem nebo drtili v hmoždíři, vařili v kotlíku nebo z ní připravovali podpopelné chleby; měla chuť jako pečivo zadělané olejem. Když v noci padala na tábor rosa, padala

2 na něj i mana. (4M 11,7-9.) Už podruhé se v biblickém textu setkáváme s popisem many. Byla to podivuhodná strava, úžasné zabezpečení lidu v pustině pouště. Do dnešní doby je nám obrazem duchovního pokrmu, Božího slova. Mohla být připravována nejrůznějším způsobem, nebo i přijímána bez úpravy. Lidu, živenému manou, nechybělo nic, z many nevznikaly žádné zdravotní komplikace. Přesto jí poutníci pohrdli. Byli už manou unaveni. I křesťan může být unaven z Božího slova. Stává se to, ale je to vždycky tragédie. Kdekoliv je poctivé biblické studium nahrazováno zjeveními, mystickým osvícením a já nevím čím ještě, ztrácí se základní výživa duše, chléb života. Bez Božího slova církev nemůže žít. Mojžíš slyšel, že lid pláče, každý u vchodu do svého stanu, čeleď vedle čeledi. Hospodin vzplanul velikým hněvem. I Mojžíš na to hleděl s nevolí a vyčítal Hospodinu: "Proč zacházíš se svým služebníkem tak zle? Proč jsem u tebe nenalezl milost, žes na mě vložil všechen tento lid jako břímě? Copak jsem všechen tento lid počal já? Copak jsem ho porodil já, že mi říkáš: Nes jej v náručí, jako chůva nemluvňátko, do země, kterou jsi přisáhl dát jeho otcům? Kde vezmu maso, abych je dal všemu tomuto lidu? Volají ke mně s pláčem:»dej nám maso, chceme jíst.«nemohu sám unést všechen tento lid, je to nad mé síly. Když už se mnou chceš takto jednat, raději mě zabij, jestliže jsem u tebe nalezl milost, abych se nemusel dívat na svoje trápení." (4M 11,10-15.) Mojžíš je unaven. Když vidí malověrnost lidu, když slyší jejich nářky a nevděčnost, padá na něj únava a rezignace. Obrací se na svého Boha s výčitkou, dokonce si žádá smrt. V podobném stavu nacházíme v 1. knize Královské proroka Elijáše, největšího starozákonního proroka (1Kr 19,4). I lidem, kteří žijí Pánu Bohu velice blízko, někdy mohou dojít síly. I takoví lidé jsou jenom lidmi. Pán Bůh ale nikoho ze svého lidu nenechává bez pomoci. Dává pomoc (Elijáš tehdy dostal vydatně najíst), dává i radu. Ta je podstatná. Hospodin Mojžíšovi odvětil: "Shromažď mi sedmdesát mužů z izraelských starších, o nichž víš, že jsou staršími a správci v lidu. Vezmi je ke stanu setkávání, ať se tam postaví s tebou. Sestoupím a budu tam s tebou mluvit. A odeberu z ducha, který je na tobě, a vložím jej na ně. Ponesou pak břímě lidu s tebou, neponeseš je už sám. (4M 11,16-17.) Z Boží odpovědi zaznívá nejen rada pro budoucnost, ale i posouzení současného stavu. Proč se Mojžíš dostal do tak obtížné situace? Měl pocit, že je na všechno sám, přecenil své síly. To ale po něm Pán Bůh nikdy nechtěl! Dokonce už v době před příchodem k hoře Sínaj mu jeho tchán Jitro radí: Není to dobrý způsob, jak to děláš. Úplně se vyčerpáš, stejně jako tento lid, který je s tebou. Je to pro tebe příliš obtížné. Sám to nezvládneš. (2M 18,17b-18.) Vyhlédni si.. ze všeho lidu schopné muže, kteří se bojí Boha, muže důvěryhodné, kteří nenávidí úplatek. Dosaď je nad nimi za správce nad tisíci, sty, padesáti a deseti. Oni budou soudit lid, kdykoli bude třeba. Každou důležitou záležitost přednesou tobě, každou menší záležitost rozsoudí sami. Ulehči si své břímě, ať je nesou s tebou. (2M 18,21-22.) A když Mojžíš vystupuje na horu Sínaj uzavřít s Hospodinem smlouvu, sedmdesát starších ho už doprovází (2M 24,1)! V našem textu

3 tedy nejde o principiálně novou věc. Jde tu ale o nové pověření a zejména o nové vybavení těchto starších, aby mohli lépe nést odpovědnost za lid. Dostanou část Mojžíšova ducha. Rada sedmdesáti starších přetrvala až do doby Pána Ježíše Krista. Zdaleka ne všechno v její činnosti bylo v pořádku. Je nám ale trvalým připomenutím, že není dobré, když v církvi dělá všechno jen jeden člověk. A nejen v církvi, vždyť sám neměl zůstat ani Adam. A lidu řekneš: Posvěťte se pro zítřek. Budete jíst maso, protože jste s pláčem volali k Hospodinu:»Kdo nám dá najíst masa? Jak dobře nám bylo v Egyptě!«Hospodin vám dá maso a najíte se. Nebudete je jíst jen jeden den, ani dva dny, ani pět dní, ani deset dní, ba ani dvacet dní, ale po celý měsíc, až vám poleze z chřípí a zhnusí se vám. To proto, že jste zavrhli Hospodina, který je mezi vámi, když jste před ním s pláčem volali:»proč jsme jen odešli z Egypta?«" (4M 11,18-20.) Je zajímavé, jak události cesty pouští z Egypta komentuje 106. žalm. Ve 14. a 15. verši tam můžeme číst: Chtivostí se dali strhnout v poušti, pokoušeli Boha v pustém kraji. On jim splnil jejich prosbu, ale stihl je pak úbytěmi. (Ž 106,14-15.) Pán Bůh jim vyhověl, vyslyšel jejich prosby, ale to, co žádali, je vposledku neuspokojilo. Ani hojnost všeho, po čem srdce touží nemusí přinést pokoj a spokojenost. Když Pán Bůh na mnohé prosby odpoví Ne, může to být na nejlepší odpověď. V epištole Filipským nás apoštol Pavel vybízí: Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. (Fp 4,6.) Když Pán Ježíš učí modlitbě své učedníky, učí je říkat: Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi. (Mt 6,10b.) Je dobré říkat Pánu Bohu o svým přáních a představách, ale je dobré nechat konečné rozhodnutí na něm. On nejlépe rozumí naší situaci. On nejlépe posoudí, co nám bude skutečně k užitku. Dokázat nechat věci s důvěrou na Božím rozhodnutí, to je projev silné víry. Vernon McGee vzpomíná na jednoho svého přítele, kterému se začalo hroutit jeho podnikání a on prosil našeho učitele, aby se spolu s ním modlil za Boží pomoc. Tu si ovšem představoval jako záchranu svého podniku a tak o to i prosili. Pán Bůh jejich prosby vyslyšel, onen muž překonal krizi a velmi zbohatl. To bylo to nejhorší, co se mu mohlo stát. Měl, co chtěl, ale rozpadla se mu rodina, ztratil všechny své děti. Když příliš naléháme, Pán Bůh nám naše přání splní, ale často to pak špatně skončí. Mojžíš namítl: "Šest set tisíc pěších je v lidu, uprostřed něhož jsem, a ty řekneš: Dám jim maso a budou jíst po celý měsíc! To se pro ně budou porážet ovce a skot, aby se na všechny dostalo? Nebo se pro ně vychytají všechny ryby v moři, aby se na všechny dostalo?" Hospodin Mojžíšovi odvětil: "Což ruka Hospodinova je na to krátká? Hned uvidíš, uskuteční-li se mé slovo, nebo ne." (4M 11,21-23.) Boží příslib se Mojžíš nezdá uskutečnitelný. Člověk snadno zapomíná, že Boží možnosti nejsou omezené a že Boží čin nezávisí na lidském porozumění. Není na místě ptát se Pána Boha, jak chce svůj čin udělat. Důležité je, že chce.

4 Mojžíš tedy vyšel ven a oznámil Hospodinova slova lidu. Shromáždil sedmdesát mužů ze starších lidu a rozestavil je kolem stanu. Hospodin sestoupil v oblaku, promluvil k němu a odebral z ducha, který byl na něm, a dal jej těm sedmdesáti starším. Sotva na nich duch spočinul, prorokovali, ale potom už nikdy. Dva muži však zůstali v táboře, jeden se jmenoval Eldad a druhý Médad. I na nich spočinul duch, ačkoliv nepřišli ke stanu; byli totiž mezi zapsanými. Ti prorokovali v táboře. Tu přiběhl mládenec a oznámil Mojžíšovi: "Eldad a Médad v táboře prorokují." Nato se ozval Jozue, syn Núnův, který už jako jinoch přisluhoval Mojžíšovi, a zvolal: "Mojžíši, můj pane, zabraň jim v tom!" Ale Mojžíš mu řekl: "Ty kvůli mně žárlíš? Kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci! Kéž by jim Hospodin dal svého ducha!" Potom se Mojžíš odebral s izraelskými staršími do tábora. (4M 11,24-30.) Pán Bůh dává svého Ducha dalším, kteří mají spolu s Mojžíšem nést břemeno péče o lid. Z citovaného textu se dozvídáme, že starších vlastně nebylo 70, ale mužů, 6 z každého pokolení bylo považováno za reprezentaci Izraele. Když židovští učenci překládali Starý Zákon do řečtiny, bylo překladatelů rovněž 72, jejich překlad je nazýván Septuaginta, tedy Sedmdesátka. Dar Ducha se v tomto případě projevil schopností prorokovat. Jozue tím byl zaskočen, ale Mojžíš se pororokujících starších zastal. Nebyl žárlivý, žárlivost je zlým hříchem. Mojžíš přál hojnost Boží milosti i svým spolupracovníkům. Znal cenu Božího Ducha, přál jej celému Izraeli. Vtom se zvedl vítr seslaný Hospodinem, přihnal od moře křepelky a rozhodil je po táboře, asi do vzdálenosti jednodenní cesty na tu i na onu stranu kolem tábora, do výše kolem dvou loket nad zemí. (4M 11,31.) Požehnaná chvíle daru Ducha je přerušena větrem. Vítr žene hejna křepelek, takže se lid brodí v záplavě vyčerpaných ptáků, které může snadno sbírat. Co si víc přát? Jaké dokonalejší vyslyšení modliteb by si lid mohl představit? Lid se hned pustil do sbírání křepelek a sbíral je po celý den i po celou noc a po celý příští den; i ten, kdo nasbíral málo, měl deset chómerů. Rozložili si je okolo tábora. Ještě měli v zubech maso, ještě nebylo ani rozžvýkáno, když Hospodin vzplanul proti lidu hněvem a počal lid bít převelikou ranou. Proto dali tomu místu jméno Kibróttaava (to je Hroby žádostivosti), že tam pohřbili z lidu ty, kdo propadli žádostivosti. Z Kibrót-taavy táhl lid do Chaserótu. A v Chaserótu zůstali. (4M 11,32-35.) Křepelky přinášejí zhoubu. Svévolná, nerozumná žádost, která nebere v úvahu Boží vidění a Boží vůli, bezohledné prosazování lidských nároků a choutek, to vždycky vede ke zlému konci, byť by se člověk třeba i modlil. Apoštol Pavel píše korintským křesťanům: Kdybychom soudili sami sebe, nebyli bychom souzeni. Když nás však soudí Pán, je to k naší nápravě, abychom nebyli odsouzeni spolu se světem. (1K 11,31-32.) Ani tvrdý Boží soud ještě nemusí znamenat definitivní ztrátu Boží přízně. Ti, kteří zemřeli a jejichž hroby zůstali v Kibrót-taavě do Kenaanu nedošli. Stejně tak nedošel nikdo z jejich generace, o tom ještě budeme mluvit. Podstatné je, že lid nezahynul, že se neztratilo Boží zaslíbení. Boží sliby se nikdy neztratí. Pán Bůh se o svůj lid postará. Události, jako byla tato v Kibrót-taavě, jsou nejen

5 tragédiemi, ale i Boží školou. Učil se z nich tehdejší Izrael, učíme se z nich i my dnes. Učíme se soudu nad vlastními vinami, vlastnímu soudu. Šťastný člověk, který si dokáže uvědomit vlastní hříšnost a přináší ji ke nohám Pána Ježíše Krista. Šťastný člověk, který pochopí nevyhnutelnou potřebu Božího odpouštění a dovede o něj Pána Boha poprosit.