STUDIE PROTIPOVODŇOVÉ OCHRANY LOKALITY HRUBŠICKA, RETENCÍ VODY V KRAJINĚ Diplomová práce

Transkript

1 Mendelova zemědělská a lesnická zniverzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta Ústav tvorby a ochrany krajiny STUDIE PROTIPOVODŇOVÉ OCHRANY LOKALITY HRUBŠICKA, RETENCÍ VODY V KRAJINĚ 2008 Bc. Vítězslav PAVEL

2 Prohlašuji, že jsem předloženou Diplomovou práci vypracoval samostatně s použitím uvedené literatury. Souhlasím, aby moje práce byla uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MZLU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. V Brně, dne... Vítězslav Pavel 2

3 Zavazuji se, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace. V Brně, dne... Vítězslav Pavel 3

4 Touto cestou chci poděkovat panu doc.ing.phdr.ladislavu Koutnému, Ph.D.,CSc. za odborné vedení, připomínky, cenné rady a informace při vypracování diplomové práce. 4

5 Abstrakt Vítězslav PAVEL Studie protipovodňových opatření lokality Hrubšicka, retencí vody v krajině V této diplomové práci se rozebírá problematika zvýšených průtoků řeky Jihlavy, způsobujících povodně a snižování jejich ničivých účinků. Dále využití zadržené vody pro nadlepšování superminimálních průtoků v období sucha a v neposlední řadě vytváření prostor pro zadržení vody v krajině, sloužící zlepšení biodiverzity v dané lokalitě. Úvodní část práce je věnována příčinám vyvolávajícím vznik extrémních průtoků. Z hlediska místního významu se jedná o odlesňování ploch v okolí vodních toků, napřimování toků a snižování přirozené retence vody v krajině. Cílem práce je návrh polosuchého víceúčelového poldru, sloužícího ke transformaci povodňové vlny, nadlepšování superminimálních průtoků (průtoky menší než Qmin) vypouštěním zadržované vody a vytvoření vodní plochy pro rozmnožování obojživelníků. 5

6 Abstract Vítězslav PAVEL Study of flood control of the lokality Hrubšicko by the water retention in landscape. In this thesis the problems of increased flow rates of the river Jihlava inductived floods and reduction of their destructive effects are solved. The thesis deals also with the usage of the retained water for the betterness of the super-minimum flow rates in a drought period and not least with the formation of the opportunity for the retention of water in landscape, which serves to the improvement of the bio-diversity in the interest locality. The beginning part of the thesis is devoted to causes evoking the origin of the extereme flows. In global scale it is concerned climatic changes caused by uncontrolled discharges of greenhouse gases into atmosphere. In term of the local signification it is concerned deforestation of areas in the neighbourhood of the watercourses, straightening of the watercourses and reducing of the natural retention in landscape. The objective of this thesis is the proposal for the multipurpose semi-dry flood reservoir, which will serve to the slowing down of the culmination of the high-floodwater wave, betterness of the super-minimum flow rates and creation of the water area for the reproduction of the amphibians. Key words: amphibians discharge stage-discharge curve biodiversity flood reservoir 6

7 1. Obsah 1. Obsah Úvod Cíl práce Současný stav řešené problematiky Zhodnocení současné retence krajiny Četnost a doba výskytu největších a nejmenších průtoků Hydrogram povodňové vlny Problematika ubývání přirozených lokalit pro obojživelníky Východiska řešení Možnosti protipovodňové ochrany Nejčastěji používané protipovodňové technické prvky Hráze Vícefunkční, polosuché poldry Voda v krajině pro zlepšení biodiverzity Druhy obojživelníků vyskytujících se na lokalitě a jejich charakteristika: Předmět řešení Popis oblasti Širší územní vztahy: Geomorfologické poměry Geologické a hydrogeologické poměry Obecný popis geologie povodí Hydrogeologické poměry Pedologické poměry Popis pedologických poměrů Výskyt půdních typů Lesní poměry Zastoupení lesních vegetačních stupňů : Zastoupení ekologických řad : Současná druhová skladba: Stupeň přirozenosti lesních porostů Poškození imisemi Funkce lesa: Klimatické poměry Všeobecné klimatologické charakteristiky Srážkové poměry Teplotní poměry Flóra, Fauna Metodika Situování poldru Stanovení charakteristik poldru Poloha a velikost odběrného objektu (vtokový přepad) Průběhu povodňové vlny Nadlepšování superminimálních průtoků(menších než Qmin) v toku Zjišťování výskytu obojživelníků Výsledky: Retence vody v krajině

8 7.2. Vybrání vhodné lokality pro umístění poldru Velikost poldru, objem a výšky hrází Celkový objem povodňové vlny: m Situování odběrného objektu (vtokového přepadu) pro plnění poldru, rychlost a periodicita naplnění poldru Nadlepšování minimálních průtoků v toku Diskuse Závěr Summary Použitá literatura: Technická dokumentace... Chyba! Záložka není definována. 12. Fotodokumentace... Chyba! Záložka není definována. 8

9 2. Úvod Vodní toky jsou neodmyslitelnou součástí naší krajiny. Od prudce tekoucích vod horských bystřin, až po líně se valící vody veletoků. Tyto vodní toky také mívaly období sucha a období záplav. Povodně a ochrana proti nim se během posledních let stalo velmi aktuálním a často řešeným tématem. První velký impuls v blízkém časovém horizontu daly ničivé povodně z roku V tomto roce se síla vody projevila naplno a způsobila značné škody na majetku i životech. Lidé, ve snaze ve snaze dosáhnout co nejlepších podmínek pro svůj život přestali brát ohledy na tisíce let zažitý způsob soužití s přírodou a začali okolní krajinu upravovat podle svých aktuálních potřeb a pocitů. Asi největší rozmach začal průmyslovou revolucí, překotně rostoucí životní podmínky daly impuls k neřízenému populačnímu růstu. V důsledku populačního růstu stoupala také potřeba produkce potravin, v důsledku toho rostla poptávka po orné půdě, výrobě energie a jiných věcí. Jedním ze způsobů zajištění nových ploch bylo zkulturnění vodních toků. Začalo se s odvodňováním půd, výstavbou přehradních nádrží, regulací toků a odlesňování zátopových oblastí. Všechny tyto zásahy do přírody a krajiny ale znamenaly počátek velkých problémů. Koryta řek, které byly vytlačeny ze svých původních cest, nemohla pobrat extrémní průtoky a způsobovaly velké škody na zemědělské půdě a na stavbách, které byly v těchto oblastech vystavěny. Namísto lesů, které dříve byly schopny zadržet velkou část vody, byly holé plochy, ze kterých voda odtékala velkou rychlostí a tím docházelo ke značné erozi půd. Dalším důležitým faktorem změn byl vzestup průmyslové výroby a to ve všech odvětvích. Průmyslový rozvoj a s tím spojený růst životní úrovně vedl ke zvýšení produkce nežádoucích a zdraví škodlivých látek, které začaly mít negativní vliv na klimatické podmínky naší planety. Některé z těchto látek se v přírodním prostředí vyskytovaly už dávno, i bez přičinění člověka, ale v daleko menší míře. Postupné zvyšování jejich množství mělo za následek vznik tzv. skleníkového efektu a tím nastaly klimatické změny - postupné oteplování celé planety, které pokračuje i přes snahu eliminovat škodliviny v ovzduší. Následné odtávání ledovců na obou pólech vede ke zvyšování hladin oceánů a výsledkem jsou nepředvídatelné změny počasí. Chceme-li se zabývat otázkou povodní na území České republiky, je nutné se především zaměřit na změny způsobené lidskou činností v původní krajině. Jak již bylo řečeno, docházelo v minulosti k častým zásahům a technickým úpravám na vodních tocích, jejichž cílem bylo snížení rizika vzniku záplav, a to především pomocí řízené regulace toků a výstavbě přehrad. Zásahy do krajiny měli mít pozitivní charakter, ale jak se ukázalo, ne vždy dané úpravy opravdu splňovali svůj primární účel. Mnohokrát se již stalo, že namísto zastavení povodňové vlny ji mohli tyto zásahy sami způsobovat. Problém s povodněmi není v dnešní době otázkou jen velkých vodních toků a krajiny v jejich přilehlém okolí. Lze se s nimi setkat i na územích, kde zdánlivě nevinně působící malý tok může představovat určité nebezpečí pro své okloí. Díky všemožným snahám člověka o podmanění přírody a snaze o maximální využití přírodních zdrojů, musíme dnes řešit otázku hrozících povodní prakticky na celém území státu. Vzhledem k prostředkům vynakládaným na odstranění škoda po 9

10 povodních a budování nových protipovodňových úprav, které se již pohybují ve stovkách mld. Kč, je namístě otázka, zda by se takto investované finance nemohly použít v jiných potřebnějších oblastech. 3. Cíl práce Cílem této práce je provedení studie protipovodňové ochrany oblasti v okolí obce Hrubšice formou retence vody v krajině. Tato práce je zaměřena na výstavbu víceúčelového polosuchého poldru, jehož účelem bude zachycení části povodňové vlny při zvýšených průtocích, dále vypouštění zadržené vody zpět do toku v době výskytu superminimálních průtoků a zajištění vody v krajině pro výskyt a rozmnožování obojživelníků. Protipovodňová ochrana: Zhodnocení současné přirozené retenční schopnosti krajiny. Zjištění průtoků v korytě řeky Jihlavy a výpočet výšky hladiny při jednotlivých průtocích, při nichž ještě nedochází k rozlivu. Dále zjištění n-letých průtoků v řece. Vyhledání nejvhodnějších protipovodňových opatření. Výběr ideálního místa pro výstavbu retenční nádrže, navržení její velikosti, kapacity, návrh hrází, přepadu a vypouštěcího objektu. Nadlepšování superminimálních průtoků (průtoků nižších než Qmin): Zjištění velikosti minimálního průtoku (Qmin) a doby trvání a četnosti superminimálního průtoku. Vypočtení objemu ovladatelné části poldru a určení množství vody, kterou jsme schopni do toku vypustit. Voda v krajině: Zjištění obojživelníků, kteří se v oblasti nacházejí a druhů, jejichž výskyt je možný z hlediska nároků na prostředí. 10

11 4. Současný stav řešené problematiky 4.1. Zhodnocení současné retence krajiny 1 Použité metody: Posouzení retenčního potenciálu krajiny se dají použít tři metodické postupy. Výpočet vodní retence při povodni Metodický postup určuje základní pojmy týkající se vodní retence krajiny při povodni, popisuje původní metodu jejího stanovení a informuje o možnosti pořízení potřebných údajů. Základní pojmy a princip metodického postupu Celková přirozená retence povodí, je schopnost zadržet vodu na povrchu terénu, v půdě, v korytě toku ajiným přirozeným způsobem( bez použití umělých nádrží, hrází apod.) se dá rozdělit do pěti částí: 1. retence povrchová zadržuje vodu na povrchu terénu a v korytě toku 2. retence hypodermická obsahuje vodu podpovrchovou, která se pohybuje v bezprostřední vrstvě terénu pod povrchem, ale není v kontaktu s podzemní vodou 3. retence v aeračním pásmu půdy je retence zachycující vodu v kapilárách nenasycené zóny půdy a vody infiltrující do podzemní vody 4. retence podzemní zahrnuje vodu infiltrovanou do zvodnatělých vrstev půdy, kde vytváří zásobu podzemní vody 5. výpar zahrnující výpar z půdního povrchu, z rostlin(evapotranspirace) a výpar části srážky zachycené na povrchu rostlin(intercepce) Při povodňové události se objemy retence v aeračním pásmu půdy, podzemní retence a územního výparu mění s mnohem menší dynamikou, něž objemy retence povrchové a hypodermické. Proto se součet retence povrchové a hypodermické nazývá krátkodobá retence. Součet územního výparu, retence podzemní a retence v aeračním pásmu půdy je nazýván retencí dlouhodobou. Metoda výpočtu je vhodná pro posouzení přirozené retence území při povodních způsobených přívalovými dešti. Vychází ze znalosti průměrné velikosti srážek spadlých na území a znalosti průtoků ve sledované oblasti v určitých časových intervalech od začátku do konce povodňové události. Pokud se v lokalitě nacházejí umělé nádrže či inundační prvky, bereme v potaz i časový sled jejich retenčních objemů. Proto je nutné mít k dispozici ombrografické a limnigrafické záznamy. Mnohdy bývá pro povodí vhodný jen jeden ombrografický záznam z jedné stanice ČHMÚ, z hlediska proměnlivosti regionálních či přívalových dešťů. 1 Prudký (2001) 11

12 4.2. Četnost a doba výskytu největších a nejmenších průtoků Maximální průtoky se vyskytují v době tání sněhu a období nejvyšších srážkových úhrnů (květen, červen, červenec). Extrémní průtoky : Q10 = 243m3/s, Q20 = 280m3/s, Q50 = 341m3/s a Q100 = 390m3/s. Minimální průtok, nutný pro zachování života v řece Qmin = 2,8m3/s. Superminimální průtok 2m3/s se vyskytuje v září po dobu sedmi dní Hydrogram povodňové vlny 2 Graf vystihující průběh extrémního průtoku v čase v daném profilu Q = f (t) nazýváme hydrogramem povodňové vlny. Na obrázku je znázorněn typický hydrogram povodňové vlny. Na hydrogramu jsou patrny charakteristické body, označené arabskými číslicemi: 1- začátek vzestupu povodňové vlny, 2- kulminace a 3- konec povodňové vlny. Úsek 1-2 představuje (dle Němce,1965) větev stoupající, 2-3 větev klesající. Časový úsek od počátku vzestupu do kulminace povodňové vlny je doba vzestupu tv a obdobně doba poklesu tp od kulminace do konce vlny. Zde je nutno podotknout, že bod 3- konec povodňové vlny, je velmi obtížné stanovit, zvláště, když doba poklesu je velká a během ní další déšť způsobí opět vzestup průtoku. Většinou se za konec povodňové vlny považuje okamžik, kdy při poklesu je dosažen průtok, který byl na počátku povodňové vlny. Na vytvoření povodňové vlny se však podílí i odtok půdou a konec vlny odpovídá spíše bodu, v němž průtok je již dotován pouze podpovrchovou vodou. Lze jej stanovit několika způsoby (viz Němec, 1965). U malých povodí bez pozorování se spokojujeme s omezením hodnotami průtoků, které předpokládáme na počátku povodňové vlny. 2 Krešl (1967) 12

13 4.4. Problematika ubývání přirozených lokalit pro obojživelníky Přirozeným prostředím pro výskyt obojživelníků je samozřejmě mokřad. Mokřady jsou oblasti bytostně spjaté s řekami, ale i s rybníky, jezery, mořským pobřežím, prostě s typem ekosystémů vázaných na nadbytek vody. To je ovšem velmi zjednodušená, nicméně výstižná definice. Mokřady byly v minulosti pro člověka vždy něčím spíše obtížným, bránícím v rozrůstání, v zemědělské činnosti, a snad i v životu lidí samém. Mokřad je přece něco tak triviálního, nezáživného, tak jaképak s tím ciráty, chtělo by se leckomu zvolat. Mokřad je přece určen k tomu, aby byl odvodněn, vysušen a přeorán, hlásala společnost a také jaksepatří konala. Tím se začaly zmenšovat plochy, které jsou vhodné pro rozmnožování všemožných druhů obojživelníků. Poté, co se lidem podařilo notný díl mokřadů vysušit, začaly se objevovat problémy, které donutily obrátit dosavadní názory technicistní a ke krátkodobému zisku orientované společnosti o 180 stupňů: mokřady nesmíme likvidovat, je nutno je pěkně zpátky restaurovat a spíše hledět u každého potůčku založit rybníček. 13

14 4.5. Východiska řešení Možnosti protipovodňové ochrany 3 Povodně, které na územé České republiky proběhly, vyvolávají časté diskuse o tom, zda problémy povodňové ochrany je vhodnější řešit zvyšováním retenčního potenciálu krajiny nebo technickými opatřeními. Hodnocením domácích i zahraničních zkušeností docházíme k tomu, že řešením je kombinace obou přístupů založená na podrobné znalosti charakteristiky území s podchycením vzájemných vazeb. Zvýšení retenční schopnosti krajiny 4 je možno považovat za preventivní protipovodňová opatření. Docílení zvýšení retence přispívají: 1. optimální druhová skladba lesů s vyšším podílem listnatých dřevin a různověkost porostů 2. usměrňování zemědělské činnosti (protierozní osevní postup, vhodné umístění jednotlivých kultur, vhodný způsob obdělávání, snížení podílu erozně náchylných plodin v rizikových povodích). 3. vhodné komplexní pozemkové úpravy 4. rozšíření ploch s trvalým travním porostem 5. zachování a vytváření přirozených překážek povrchového odtoku (remízků, mezí, průlehů, příkopů, mokřadů, rašelinišť a přirozených nádrží) 6. zachování přirozené linie toků v krajině, meandrů a slepých ramen na vodních tocích 7. hrazení bystřin 8. regulace zemědělské činnosti v zátopovém území Zhoršený vodní režim může být způsoben např. změnou klimatu, nadměrným zorněním půdy, odstraněním rpevňujících mezí, hydromelioračními úpravami v pramenných oblastech, zhutněním půd, zhoršeným zdravotním stavem lesa a snížením jeho hydrické funkce. Důsledkem je zejména větší rozkolísanost průtoků ve vodních tocích a přibívání vodohospodářsky pasivních povodí. Základní technická opatření, která lze považovat za preventivní protipovodňová opatření: 1. vhodné komplexní pozemkové úpravy s návrhem vodohospodářských opatření 2. budování protierozních nádrží (vsakovací, nárazové) 3. dostatečná údržba vybudovaného odvodnění 4. vhodné trasování liniových staveb 5. zajištění a regulace odtoku vody z krajiny 6. respektování hydrologických údajů vodních toků při návrhu dimenzí mostních profilů a propustků 7. čištění koryt vodních toků, údržba břehových porostů ve vhodné druhové, věkové a prostorové skladbě 3 Dumbrovský (1997) 4 Prudký (2001) 14

15 8. minimalizace výskytu odplavitelných materiálů a výrobků, které mohou ovlivnit průtočné profily záplavovém územé 9. budování údolních nádrží se stanoveným manipulačním řádem ve vhodných profilech 10. výstavba a obnova malých vodních nádrží, včetně rybníků se stanoveným akumulačním prostorem 11. výstavba a údržba suchých a polosuchých nádrží (poldrů) 12. regulace a stabilizace toků v zastavěných územích obcí Technická opatření musí být zaměřena především na snížení škod při průchodu velkých vod. K nim patří údolní a jiné nádrže s regulovatelným odtokem, úpravy vodních toků, systémy ochranných hrází a poldry. Záchytné nádrže přispívají ke snížení kulminačních průtoků a tím ke snížení nebo přímo vyloučení následných škod. Předpokladem je správný návrh těchto vodních děl, jejich provozní údržba a vlastní provoz. V případě upravených vodních toků a systému hrází je situace složitější. Především je to v horských oblastech. Velmi negativní jsou překážky v inundačních územích, které komplikují odtok, většinou jsou destruovány a odneseny vodním tokem, kde v kritických profilech způsobí zatarasení a způsobí tak další škody. Překážky v území se rovněž podílejí na zhoršování odtoku a mají značný vliv na zvyšování následných škod. Z pozice správců vodních toků je nutné prověřit stavby v inundačním území z hlediska jejich vlivu na odtok velkých vod. Také údržba břehových a doprovodných porostů musí být prováděna s přihlédnutím na ochranu proti škodlivým účinkům povodní, samozřejmě s dodržováním požadavků na ochranu přírody. 15

16 Nejčastěji používané protipovodňové technické prvky Hráze Běžným technickým prvkem v protipovodňové ochraně jsou ochranné hráze. Ať už jde o hráze inundační či určené přímo k ochraně určitých objektů, jejich funkce je vždy velice podobná. Hráz ochrání zájmové území před povodňovou vlnou, ale vlastnosti povodňové vlny zůstávají nezměněny Vícefunkční, polosuché poldry 5 Poldry jsou ohrázovné prostory, schopné zadržet část povodňového průtoku. Dle polohy poldru vůči toku se poldry dělí na průtočné a postranní. Průtočný poldr je objekt typu průtočné vodní nádrže, vybavený větším retenčním prostorem. Zadržováním vody v tomto prostoru se zmenšuje kulminační úroveň povodňové vlny a zpomaluje její průběh. Postranní poldr je ohrázovaný prostor v nivě, neprotékaný vodním tokem, do něhož se po dosažení určité úrovně hladiny přelévá část povodňového průtoku. V našich podmínkách se uplatňují častěji průtočné poldry. Postranní poldry mají umožňovat uzavřenou retenci, jejíž kapacita se plně využije až ve fázi povodňové kulminace. To je jejich přednost proti volné (přirozené) retenci v nivě, jejíž kapacita se zaplňuje průběžně se vzestupem povodně, a která tady v okamžiku kulminace ovlivňuje povodeň již jen rychlostně tím, že proudění probíhá v širokém průtočném profilu, tedy menší rychlostí. Pokud by postranní poldr zafungoval optimálním, tedy pojal právě objem, tvořící kulminaci dané povodně, představoval by efektivnější využití prostoru nivy než stejně velká plocha pro přirozenou retenci. Reálná řešení tohoto druhu však komplikuje několik okolností: 1. Poldr s pevně nastavenými plnícími objekty funguje optimálně jenom při určitém rozsahu povodňových stavů. 2. Po zaplnění představuje postraní poldr v podstatě mrtvý prostor, nezapojený do povodňového průtočného profilu, a tedy nepřispívající ke zpomalování povodňového proudění. Vícefunkční polosuchý poldr, průtočný i postranní, pokud je zakládán na ekologicky méně hodnotných plochách, může být též pokládán za hodnotný revitalizační objekt. Takový poldr by měl splňovat následující požadavky: 1. Poldr má částečné trvalé nadržení vody, které udržuje paty hráze ve vlhkém stavu a plní ekologické funkce menší vodní plochy. 2. Hráze a celé poldry jsou citlivě zasazeny do krajiny, s maximálním využitím přirozených tvarů terénu a mírného a proměnlivého sklonování břehů. 3. zátopová plocha poldru a případně její obvodové území neslouží k intenzivnímu zemědělskému hospodaření. 4. Směrem k obvodu zátopové plochy, s klesající četností a dobou zatopení, pak může přibývat dalších typů prostoru, až po obvodový obal tvořený směsí stromů a keřů, který chrání plochu poldru před vlivy z okolních ploch. 5 Just (1999) 16

17 Voda v krajině pro zlepšení biodiverzity Hlavním významem výskytu vody v krajině je v tomto případě možnost využít vodní plochu jako životní prostředí mnoha druhů živočichů, v našem případě se zaměřujeme na vytvoření prostředí a pro rozmnožování obojživelníků Druhy obojživelníků vyskytujících se na lokalitě a jejich charakteristika 6 : Ocasatí (Caudata) Čolek obecný (Triturus vulgaris) Znaky : Štíhlý čolek s drobnými končetinami a dlouhou hlavou se třemi podélnými rýhami. V období života ve vodě má hladkou kůži, na souši má kůži suchou a jemnozrnnou. Zbarvení samečků : Hlava je světle a tmavě podélně pruhovaná, hřbet a boky jsou kovově zelené, hnědavé až černavé s tmavými, obvykle kruhovými a rozmytými skvrnami. Břišní strana těla je bělavá, uprostřed oranžová až červená a černě skvrnitá. Ve svatebním šatě je tělo zbarvené stejně jako na souši, všechny barvy jsou však intenzivnější. Nejnápadnějším znakem je vysoký, mezi očima nebo za nimi začínající zubatý nebo zvlněný hřeben na hřbetě, který přechází do podobného hřebene na ocase. Na prstech zadních končetin dochází k formování výrazných, černavých kožních lemů. Spodní hrana ocasu je nápadně oranžově červená a přechází do modré. Samička má horní stranu těla obvykle jednobarevně okrovou nebo hnědou, často s malými tmavými skvrnkami, řidčeji se světlou oblastí uprostřed hřbetu. Břicho se často po stranách zlatavě leskne, uprostřed je žlutavé až červenavé, pravidelně s drobnými tmavými skvrnkami. Hřeben vyvinut není, ocasní lem je však značně široký. Larvy jsou 6 Moravec (1994) 17

18 převážně světle hnědavé, ploutevní lem na ocase je zakončen do špičky, mají keříčkovité vnější žábry a slabé přední nožky. Mohou dorůst délky až 4 cm. Samci čolků obecných dosahují maximální velikosti 10 cm, samice jsou obvykle o něco menší. Rozšíření v České republice : Čolek obecný je nejhojnějším a nejrozšířenějším druhem našich ocasatých obojživelníků. Jeho rozšíření je víceméně plošné, obsazeno je 64 % kvadrátů síťové mapy ČR. Nejvýhodnější životní podmínky nachází v nížinných až středních polohách. Horní hranice rozšíření je prozatím stanovena na 1190 m.n.m., ale jeho výskyt se dá předpokládat i nad touto hranicí. Prostředí : Žije v listnatých lesích, v parcích a na loukách stejně jako ve výše položených skalnatých, v létě skutečně suchých oblastech. Rozmnožování probíhá v osluněných menších vodních nádržích, lesních rybníčcích i v kalužích na nezpevněných lesních cestách. Proniká i do méně přitažlivých, často znečištěných vod, někdy i do hlubokých studní a dokonce do slabě brakické vody. Nevyhýbá se ani bezprostřední blízkosti lidských obydlí, zahradním jezírkům, bazénům apod. Dává přednost nádržím s bohatou vodní vegetací. Ačkoliv je převážně nížinným druhem, vystupuje i vysoko do hor. Způsob života : Během života na souši je možno čolky obecné vidět jen velmi zřídka, a to nejen proto, že žijí velmi skrytě, ale i proto, že jsou velmi drobní a aktivní jsou převážně v noci. Za dne se schovávají pod kameny, pod padlé kmeny a v mechu, v lidských sídlech často ve štěrbinách zdí, pod prkny a plechy na zemi apod. Za dne je můžeme pozorovat mimo tyto úkryty jen za chladného a deštivého počasí. Čolci obecní zimují na souši, často ve velkých skupinách, vzácně i ve vodě. Do vody se stěhují hned, jak procitnou ze zimního spánku, obvykle v březnu a dubnu, kdy je voda velmi chladná. Při teplotě vody pod 6 C se skrývají na dně a v husté vegetaci, nepřijímají potravu a jen velmi málo se pohybují. Když stoupne nad 8 C, začínají být aktivní. Během 10 až 14-ti dnů pak už získávají samečkové svůj typický svatební šat. Dospělci opouštějí vodu v letním období (červen až září) a žijí na souši v blízkosti míst rozmnožování. Sezónní aktivita končí v říjnu až listopadu. Rozmnožování : Probíhá od dubna do července. K rozmnožování připravení čolci, zvláště samečkové, jsou velmi hbití živočichové, pohybující se ve volné vodě jako rybky. Bez problémů se mohou vynořit pro vzduch z velké hloubky, vzplývat ve volné vodě, lovit zde kořist a zahájit svatební hry. V průzračné vodě je můžeme pozorovat velmi dobře, protože v době rozmnožování vnikají do vhodných vod v pozoruhodném množství. Stává se často, že v jejich blízkém okolí neexistují žádné další k rozmnožování vhodné vody. Samečkové, kteří se chtějí pářit, se často ve větším množství shlukují kolem jedné samičky, aniž by došlo k jakémukoli soupeření. Sameček připravený k páření se většinou postaví před samičku tak, že se oba partneři dotýkají čenichy, sameček ohne ocásek dopředu a začne jím vlnovitě pohybovat. Zároveň vypouští z kloaky vonné látky, které přihání k samičce. 18

19 Několik dní po úspěšném přenosu semenných váčků začne v té době pozoruhodně silná samička klást vajíček. Lepí je jednotlivě a pečlivě pomocí zadních nožek do listů vodních rostlin. Za příznivého počasí se vajíčka vyvíjejí po dobu asi 14 dnů, za chladného počasí potřebují k vývoji často dobu víc než dvakrát tak dlouhou. Čerstvě vylíhlé larvy jsou asi 10 mm dlouhé a zpočátku nejsou schopné účelně se pohybovat. Po opuštění vaječného obalu klesají ke dnu nebo zůstávají náhodně kdekoli viset. Zpočátku se živí prvoky (nálevníky), brzy však začínají lovit drobné korýše a jinou kořist. Po proměně (metamorfóze) v malé čolky, která probíhá od července do září, získávají matnou suchou kůži a jsou žlutaví nebo hnědaví. Žijí zahrabáni v zemi v nejrůznějších denních úkrytech (např. pod kameny) a vodu vyhledávají opět k rozmnožování asi ve stáří tří let, kdy pohlavně dospívají. Potrava : Čolci obecní se živí během života na souši nejrůznějším drobným hmyzem, pavouky, svinkami a malými červy. Ve vodě je jejich hlavní kořistí hmyz, červi a drobní korýši. V časném předjaří mohou tvořit jejich hlavní potravu vajíčka skokana hnědého. Čolci dovedou velmi obratně vyloupnout tato vajíčka z jejich vaječných obalů. Dovedou tak vyžrat celé shluky žabích vajíček. Ohrožení : Čolek obecný je nejběžnějším druhem čolka v ČR. Relativně hojně se vyskytuje i na lokalitách silně ovlivněných člověkem. Možnosti ochrany : Evidence a ochrana stávajících lokalit, zakládání drobných vodních ploch. Ochrana v ČR : Silně ohrožený druh dle vyhlášky č. 395/1992 Sb. 19

20 Mlok skvrnitý (Salamandra salamandra) Znaky : Má širokou hlavu, zakulacený čenich a nápadné podlouhlé příušní žlázy. Ocas je krátký, válcovitý, kruhovitého průřezu. Uprostřed hřbetu jsou 2 řady žláznatých jamek a na bocích po jedné řadě nápadných bradavek, které jsou na těle spojeny příčnými rýhami. Základní barva je temně černě lesklá, kresbu tvoří žlutý nebo žlutooranžový vzorek skvrn nebo pruhů. Břicho je jednobarevně černé, někdy jemně skvrnité. Na rozdíl od samic mají samečkové silněji vyvinutou, často poněkud vystouplou kloaku a jsou obvykle menší. Larvy jsou tmavě šedohnědé s mramorováním. Ihned po narození jsou velké asi 3 cm, mají 2 páry končetin a 3 páry vnějších keříčkovitých žaber. Ocasní ploutevní lem přechází na tělo a zasahuje až do jeho poloviny. Dospělí mloci dosahují maximální velikosti kolem 20-ti cm. Prostředí : Mlok skvrnitý je typický obyvatel původních listnatých a smíšených lesů středních a vyšších poloh v kopcovité nebo horské krajině v nadmořské výšce mnm (obvykle mnm). Základním požadavkem je přítomnost drobných čistých potoků a lesních rybníčků vhodných k rozmnožování. Mimo období kladení larev však často žije daleko od vody. Způsob života : Mloci skvrnití zimují v zemních děrách, jeskyních, sklepech, někdy ve větších skupinách. Jsou aktivní zpravidla za soumraku a v noci. Za vlhkého a deštivého počasí však opouštějí své úkryty i během dne. V době odpočinku se zdržují v přirozených dutinách, v děrách drobných savců, ve štěrbinách, i pod padlými větvemi a kmeny. Mloci jsou samotáři, můžeme je však nalézt v příhodných úkrytech i ve společnosti s jinými jedinci svého druhu nebo s čolky horskými. V období aktivity slídí pomalu po okolí. Přitom je jejich tělo mírně zdviženo nad zemí. Po krátkých úsecích následuje obvykle delší přestávka, během níž živočichové odpočívají na břiše, hlavu však přitom znatelně zdvíhají. Když je mlok vyplašen, pokouší se prchnout. Protože se však snadno vysílí, brzy opět pochoduje mločím tempem. 20

21 Rozmnožování : Zvlášť aktivní a pohybliví jsou mloci skvrnití v období páření. Na jaře se objevují během března a dubna. Samečkové pobíhají při vyhledáván samic neklidně po kraji, nebo pozorují nejbližší okolí s vysoko zdviženou hlavou. Reagují na každý nápadný pohyb, běží rychle směrem k němu a považují každého příslušníka druhu zpočátku za samičku. Teprve potom poznávají pomocí čichu a podle reakce druhého živočicha, jde-li o samečka nebo o samičku. Sameček šplhá pod samičku a posunuje se rychle dopředu, až dosáhne čenichem k jejímu hrdlu. Poté se pevně k samičce přitiskne a pevně obejme její přední končetiny. Vypustí na zem spermatofor (semenný váček) a vzápětí se trochu zdvihne, aby zadní část těla ohnul do strany. Tak dosáhne samička kloakou přímo ke spermatoforu, který může zachytit. Tato fáze trvá obvykle minut. Mloci skvrnití jsou v našich podmínkách vejcoživorodí, tj. kladou zcela pohyblivé larvy. Vývoj larev v těle matky probíhá většinou během letních a podzimních měsíců. Ačkoli jsou pak larvy téměř vyvinuté, přečkávají zimu v těle samičky a ta je rodí až během následujícího jara (od dubna do června). K porodu vyhledávají pomalu tekoucí potůčky a studánky, často však i tůňky v kaskádovité, místy rychle proudící vodě. Protože vhodných míst je často málo, cestují mnohdy velmi daleko, než takovou vodu najdou. Pro kladení larev vyžadují zcela mělké vody a místa s klidnou, neproudící vodou. Kladení se odbývá většinou v noci. Velké samičky mohou rodit až 70 mláďat. Larvy protrhávají vaječné obaly krátce před porodem nebo v kloace během porodu. Protože samice se v okamžiku porodu drží na břehu jen předníma nohama, je v místech s dravějším proudem nebezpečí, že se neudrží, proud ji odnese a samička se utopí (mloci jsou zpravidla špatní plavci). Dravé larvy jsou zpočátku dlouhé mm, na horní straně základny končetin je po jedné světlé skvrně. K metamorfóze larev dochází od srpna do září, někdy až na jaře dalšího roku; pohlavně dospívají ve 3. až 4. roce života. Délka života mloků se pohybuje kolem 20 let, v zajetí i přes 50 let. Potrava : Nejrůznější hmyz, plži, pavouci, blešivci, berušky vodní a červi. Ohrožení : V celých oblastech vymizel mlok po přeměně přirozených lesních porostů na monokultury jehličnanů. Negativní význam má i velkoplošná těžba s použitím těžké mechanizace. Velmi nebezpečné jsou v lesích používané biocidy. Limitujícím faktorem je také vymizení míst vhodných k rozmnožování znečišťování pramenišť, poškozování nebo kontaminace lesních potůčků a studánek, rekultivace starých lomů nebo samovolný zánik studánek. Izolované populace jsou ohroženy i vysbíráváním teraristy. Místně dochází ke značných ztrátám na silnicích. Zazdění vchodů jeskyň a štol vede k úbytku vhodných zimovišť. 21

22 Možnosti ochrany : Zachování původní skladby dřevin na místech dosavadního výskytu, údržba pramenišť a vodotečí v původním stavu, ponechání jezírek na dně opuštěných lomů a zamezení vjezdu automobilů. Studánky, v nichž se vyvíjejí larvy mloků, je vhodné před napadaným listím ochránit dřevěnou stříškou. Pro přežívání mloků mají zásadní význam i zimoviště, často se na ně mloci stahují ve velkém počtu z širokého okolí. Zimoviště by měla být evidována a chráněna. Při uzavírání štol a jeskyní, sloužících jako zimoviště, je vhodné vybudovat při zemi vstupní otvory. Ochrana v ČR : Silně ohrožený druh dle vyhlášky č. 395/1992 Sb. Čolek velký (Triturus cristatus) Znaky : Má nápadně hrubou kůži, silné dlouhé končetiny a dlouhé, černě a žlutě pruhované prsty. Ocas je dlouhý asi jako trup, je ze stran zploštělý a u samic má žlutavou nebo oranžovou spodní hranu. Přední a zadní končetiny se při natažení proti sobě dotýkají nebo překrývají. V období rozmnožování (tzv. vodní fáze) mají horní stranu těla tmavě hnědou až černavou, většinou tmavě skvrnitou. Na souši (v tzv. suchozemské fázi) mají často hřbet jednobarevně černý. Hlava, krk a boky jsou posety nesčetnými drobnými křídově bílými body. Břišní strana je žlutá až oranžová s velkými černavými skvrnami. V době rozmnožování mají samci na hřbetě vysoký, hluboce rozeklaný hřeben, který je od ocasního hřebenu oddělen hlubokým výřezem. Dalším znakem samce, připraveného k páření, je nádherný, matně perleťově zbarvený pruh na ocase, který je méně patrný i při životě na souši. Larvy jsou světle zbarvené s tmavými skvrnami na okraji ploutevního lemu, který se na ocase hodně zužuje a přechází do štíhlé špičky. Na předních končetinách mají velmi dlouhé prsty. Zatímco kůže jiných čolků je během života na souši suchá, je u čolků velkých obvykle vlhká. Samice dosahují maximální délky 18 cm, samci o 2-3 cm méně. 22

23 Rozšíření v České republice : V současnosti je obsazeno 37,6 % kvadrátů síťové mapy ČR. Navzdory nedostatku údajů se zdá, že se čolek velký vyskytuje na vhodných lokalitách na území prakticky celého státu. Jeho rozšíření má ale spíše formu roztroušeného než souvislého výskytu. Tento čolek se nevyskytuje v polohách nad 800 m.n.m. Prostředí : Typický obyvatel větších a hlubších vodních nádrží jak přirozeného, tak i umělého původu. Vyskytuje se jak v zalesněné, tak otevřené krajině, vždy v blízkosti vody. Během suchozemské fáze života tráví většinu času v zemních úkrytech. Často žije ve společnosti čolka obecného. Způsob života : Čolci velcí jsou v období života na souši velmi leniví a pomalí a přes den se ukrývají pod kameny, padlými kmeny a větvemi, v děrách v zemi a v puklinách zdí. Úkryty opouštějí obvykle až za tmy. V době rozmnožování (březen až červen) vyhledávají čisté, vodní vegetací zarostlé rybníky, zatopené pískovny a lomy, řidčeji i menší jezera a pomalu tekoucí strouhy. Zde se jim vyvine během několika dnů hladká kůže a kožní lemy, u samců pak i hřeben na hřbetě. V tomto období se podstatně mění i způsob jejich života. Tito živočichové, na souši tak neobratní, se pak pohybují téměř s rybí elegancí. I když jsou ve vodě aktivní i za dne, není snadné je pozorovat. Zdržují se většinou na dně nebo mezi vodním rostlinstvem. Všimneme se jich jen tehdy, když vyplouvají k hladině, aby se nadechli. Průběh vynoření a ponoření je často tak rychlý, že se pozorovatel musí dívat velmi pečlivě, aby čolka nepřehlédl. Nevyschne-li zcela voda v nádrži, kde se rozmnožovali, zůstávají zde dospělí čolci ještě několik týdnů a opouštějí je až v pozdním létě (červenec až září). Jednotliví jedinci mohou zůstávat ve vodě po celý rok. Jejich denní aktivita se změní v aktivitu noční a žijí pak zcela skrytě. Sezónní aktivita končí v září až listopadu. Větší část populace zimuje v bahně na dně vodních nádrží (samci), zbytek na souši. Rozmnožování : K rozmnožování připravený sameček čolka velkého se při vyhledávání samičky buď pohybuje na dně, nebo na ni čeká na určitém místě. Reaguje na každý nápadnější pohyb v dohledu a ihned k němu připlouvá. Samečkové, kteří se tak setkají, se dotýkají čenichy a tak navzájem poznají své pohlaví. Poznal-li sameček čichem samičku, postaví se před ní šikmo nebo napříč. Prohne hřbet do tzv. kočičího postoje a začne přihánět vlnivým pohybem ocásku k samičce vůni, kterou vylučuje z kloaky. Pohyby ocásku mohou být přitom tak důrazné, že víří části dna (listy, bahno a kousíčky dřeva). Samičky nepřipravené k páření se od samečka odvrátí nebo se pokoušejí odplavat. Samečkové se je většinou pokoušejí následovat, zaujímají znovu tuto vábící pozici a snaží se opět přimět samičky k páření. Je-li samička ochotna se pářit, pomalu se k samečkovi přiblíží. Ten se od samičky poněkud vzdálí a pohybuje se před ní, samička jej následuje a čenichem se dotýká jeho ocásku. Tyto slabé doteky přimějí samečka k vypuštění spermatoforu (semenného váčku) na dno. Přitom prohne ocásek vzhůru, doširoka rozevře kloaku a po několika krocích klade na dno spermatofor. V jeho stopě 23

24 následující samička kráčí přes spermatofor, který zůstane viset na její kloace a vnikne do ní. Několik dnů po oplození začne samička s kladením vajíček, jež trvá několik týdnů. Během této doby naklade jednotlivě mezi listy vodního rostlinstva vajíček. Přitom samička ohne listy nebo části listů zadníma nožkama do tvaru U a vypustí vajíčko, které je lepivé a octne se tak v jakési kapsičce. Larvy, které se líhnou zhruba po 14-ti dnech, jsou dlouhé asi 10 mm a zprvu se živí nejmenšími vodními organismy (nálevníky), brzy však začínají lovit planktonní korýše a jiná drobná sousta. U starších larev čolka velkého se vyvíjejí velmi nápadné keříčkovité vnější žábry, slabé žaberní štěrbiny a vysoký hřbetní a ocasní lem, vybíhající v dlouhou jemnou špičku. Většinou se ukrývají mezi vodním rostlinstvem, můžeme je však též vidět, jak bez pohybu plavou ve volné vodě. Na rozdíl od žabích pulců, jimž se nejdříve vyvíjejí zadní nohy, vyrůstají u čolků nejdříve nohy přední (platí pro všechny ocasaté obojživelníky). Asi po 3 měsících (srpen listopad, vzácně následující jaro po přezimování) při délce 5-7 cm dochází k metamorfóze a malí čolci opouštějí vodu. Pohlavně dospívají ve třetím roce života, maximální známý věk je 28 let. Potrava : Během suchozemského života se živí hlavně nejrůznějšími červy, malými plži a členovci. Během života ve vodě jsou jejich kořistí kromě berušek vodních, drobných korýšů, červů apod. i larvy čolků a žabí pulci. Ohrožení : Tento druh je nesrovnatelně ohroženější než ostatní naši ocasatí obojživelníci, i když stupeň ohrožení se v jednotlivých regionech poněkud liší. V jihomoravském regionu (velmi detailně je např. známa situace na Brněnsku) v posledních 15-20ti letech došlo k úbytku o 90 %. Ve východních Čechách (podrobně bylo sledováno především Královéhradecko) se pokles četnosti odhaduje přibližně na %, ve středních Čechách došlo k úbytku o %. Drastický úbytek populací i lokalit je z velké části způsobem mizením vhodných biotopů při zavážení či zamořování písníků, jezírek v lomech a tůněk. Na větších vodních nádržích, jež s oblibou vyhledává, je ohrožen dravými rybami a velkochovem kachen. Je poměrně odolný vůči organickému znečištění, nesnáší však biocidy a ropné produkty. Larvy (na rozdíl od dospělých jedinců) jsou velmi citlivé na ph vody. Právě dočasně nebo trvale zhoršená kvalita vody je další příčinou snížení četnosti nebo úplného zániku populací tohoto druhu. Na některých lokalitách bylo opakovaně pozorováno rozmnožování, avšak k úspěšnému vývoji larev již nedošlo. Vzhledem k velikosti čolka velkého pravděpodobně hraje významnou roli i dostatečná potravní nabídka (bezobratlí vhodné velikosti). Čolek velký je zařazen mezi ohrožené druhy v rámci evropského projektu ochrany přírody NATURA

25 Možnosti ochrany : Evidence a ochrana rozmnožovacích míst, vyhlašování územní ochrany lokalit s perspektivními populacemi, budování nádrží vhodné velikosti na místech, kde dnes větší vodní plochy chybí, nebo jako náhrada za místa s chovem dravých ryb či kachen. Pro čolka velkého jsou významné především větší tůňky a nádrže včetně umělých a vyzděných, pokud vyhovují kvalitou vody a dostatečnou potravní nabídkou. Je velmi důležité, aby při rozhodování o zásazích na známých lokalitách nebyl zákon brán pouze formálně. Evidované lokality je třeba přísně chránit. Ochrana v ČR : Silně ohrožený druh dle vyhlášky č. 395/1992 Sb. Čolek horský (Triturus alpestris) Znaky : Středně velký tmavý čolek s plochou a širokou hlavou, silným tělem, krátkými končetinami, ze stran zploštělým ocasem a v době suchozemského života (terestrická fáze - mimo období rozmnožování) se suchou, sametu podobnou, často jemně zrnitou kůží. Exempláře žijící ve vodě (vodní fáze života), zvláště k rozmnožování připravení samečkové, mají kůži hladkou. Mimo dobu rozmnožování je hřbetní strana těla šedá až černavá, často matně skvrnitá, břišní strana těla je žlutooranžová až ohnivě červená. Svatební šat samečků : Hřbetní strana těla šedá až světle šedá, často i modrošedá až jasně světle modrá s kresbou nebo bez ní. Středem hřbetu se táhne asi 2 mm vysoký žlutočerný lem, začínající mezi očima a pokračující na ocase jako tmavá řada skvrn. Pod ním je zóna blankytně modrá, hraničící se žlutooranžovou až ohnivě červenou břišní stranou. Ocas má značně široký kožní lem a více či méně výrazný modrobílý pruh. V terestrické (pozemní) fázi lze samce rozlišit i podle delšího ocasu, širší hlavy a zduřelé kloaky. Samičky : Hřbet má zelenavou, světle nebo tmavě šedou až černou barvu, často výrazně mramorovou. Břicho je zbarvené jako u samců. Larvy : Zbarvení je šedé až černohnědé, jejich ploutevní lem je světle mramorován. Dospělé samice čolků horských dosahují velikosti až 12 cm, samci jsou výrazně menší. 25

26 Rozšíření v České republice : Čolek horský obývá 49 % území České republiky. V oblastech, které splňují jeho ekologické nároky, je jeho výskyt víceméně souvislý. Některé neobsazené kvadráty ve vyšších polohách jsou zřejmě způsobeny nedostatkem údajů. Horní výšková hranice pro tento druh u nás neexistuje, nejvíce je nacházen ve středních a vyšších polohách. Může ale sestupovat i do nižších poloh (max. do 194 m.n.m.), a to zejména v oblastech s rozsáhlými lesními celky a v údolích s teplotní inverzí. Výskyt v nižších nadmořských výškách ale není pro tento druh příliš typický. Čolek horský je v ČR limitován ve svém rozšíření teplem, právě opačně než jiné druhy našich obojživelníků. Prostředí : Typický obyvatel lesních biotopů, rozmnožuje se ve stinných a mělkých vodních nádržích. Často je nalézán i v dočasných vodních plochách, kalužích, vyjetých kolejích na lesních cestách apod. Během terestrické fáze života žije skrytě v okolních lesních porostech společně s ostatními druhy čolků. Způsob života : Během života na souši je v různých úkrytech, např. pod kameny nebo pod mechem, zvláště pak pod trouchnivějícími kmeny a v dutinách mezi kořeny stromů. V období rozmnožování osídluje hlavně chladné vody jako jsou tůně a rybníky v oblasti listnatých lesů, úseky pomalu tekoucích horských potoků s klidnou vodou a velmi chladná horská jezera. Vyskytuje se však i v prosluněných místech ve vodě, najdeme jej v meandrujících příkopech na horských lukách (např. v Bosně a Hercegovině) a žije i v kalných, často téměř 20 m hlubokých skotem neustále navštěvovaných vodních prohlubních (Černá Hora), které se v nekrytých polohách přes den silně zahřívají a v noci drasticky ochlazují. Čolci v takových místech žijí ve společnosti čolka obecného, č. velkého, skokana skřehotavého a kuňky žlutobřiché, často i s nepřáteli jako jsou oba evropské druhy sladkovodních želv a užovka obojková. Ve vysokých polohách Šumavy osídluje často tytéž vody jako skokan hnědý. Po skončení rozmnožování, většinou v červnu až červenci, zůstávají čolci ještě delší dobu ve vodě. Pomalu ztrácejí svatební šat a po několika dnech či týdnech opouštějí vodu. Z vody vylézají za deštivého a chladného počasí i během dne, obvykle však v noci. Podle počasí, většinou v říjnu, vyhledávají čolci své bezmrazé zimní úkryty v zemi, pod kořeny nebo pod velkými kameny. Zde se často shromažďují ve velkém množství, někdy spolu s jinými druhy obojživelníků. Zimu přečkávají ve strnulém stavu. Překvapí-li čolky při vyhledávání zimních úkrytů silné mrazy nebo když mráz pronikne až do úkrytů, dochází mnohdy k jejich úhynu. Evropští čolci, kteří z nějakého důvodu nemohou přečkat zimu v úkrytu, nejsou na jaře schopni rozmnožování. Rozmnožování : V klimaticky příznivých podmínkách se čolci horští vydávají do vody k páření ihned po procitnutí ze zimního spánku, což je v našich podmínkách v březnu až dubnu. Během 10-14ti dní se už rozmnožují. Protože se často vyskytují ve vodách nezarostlých rostlinami se světlým dnem, můžeme je lépe pozorovat než jiné druhy. Stejně jako je tomu u čolka obecného, shromažduje se okolo jedné samečky často větší počet samců. Vábící sameček se přitom postaví proti samičce, takže se oba jedinci mohou dotýkat 26

27 čenichem. Mává ocáskem, ohnutým kolem boků a vysílá vonné látky, vyměšované kloakou, směrem k samičce. Tato svatební hra může trvat delší dobu. Vzdálí-li se samička, sameček ji sleduje a znovu a znovu ji vábí s velkou vytrvalostí, dokud se mu samička nezačne věnovat. Toto chování přiměje samečka, aby se od samičky trochu vzdálil. Dotkne-li se k páření ochotná samička lehce jeho ocásku, vypustí samec spermatofor (semenný váček), který zůstane viset na kloace sledující jej samičky. Spermatofor vnikne pak samičce do kloaky. Jeli ve vodě vodní vegetace, klade pak samička velké množství vajíček jednotlivě a velmi pečlivě mezi listy vodních rostlin. Ve vodách bez vegetace klade vajíčka jednotlivě nebo ve shlucích na různé předměty ve vodě (např. opadané listy stromů). Za teplého počasí se líhnou už po 14-ti dnech asi 8 mm dlouhé larvy. Jejich metamorfóza probíhá od srpna do října, nebo následující jaro po přezimování. Pohlavní dospělost je dosahována ve třetím roce života, délka života se pohybuje kolem 10-ti let. Potrava : Během života na souši se čolek horský živí nejrůznějším hmyzem a jeho larvami, červy, beruškami zedními a pavouky. Ve vodě požírá kromě vodního hmyzu, drobných korýšů a červů i malé čolčí a mločí larvy a žabí pulce. Ohrožení : Donedávna patřil tento druh k nejméně ohroženým, neboť jím obývané oblasti byly méně postiženy odvodňováním a chemizací. V horských oblastech je znatelně ohrožen a místně i vyhuben vlivem výrazného okyselování vod v důsledku imisí a odlesňování. Negativně působí i přirozené zazemňování tůní sloužících k reprodukci nebo úpravy lesních cest, na nichž často osidluje výmolovité kaluže. Z některých lokalit vymizel, i když nedošlo ke změně charakteru a chemismu nádrže. V takových případech jde obvykle o změny postihující čolky v suchozemské fázi života (např. použití biocidů, změny vodního režimu, úbytek potravy či úkrytů). Výrazným negativním faktorem je velkoplošné kácení. Na takto postižených lokalitách dochází ke změně teplotního i vodního režimu půdy i drobných tůněk, omezená je i možnost úkrytu. Ve východních Čechách došlo za posledních 15 let k přibližně 50-ti % úbytku. Možnosti ochrany : Stejné jako u ostatních druhů čolků, především evidence a ochrana stávajících lokalit. Velmi prospěšné je také zakládání drobných vodních ploch např. v oblastech pramenišť a drobných lesních tůněk za rozmnožovací stanoviště likvidovaná při opravách lesních cest. Část lokalit mizí také díky přirozenému zazemňování, je tedy důležité tyto nádrže zbavovat nánosu listí, větví a dalšího organického materiálu. Ochrana v ČR : Silně ohrožený druh dle vyhlášky č. 395/1992 Sb. 27

28 řád : Žáby (Anura) Kuňka obecná (Bombina bombina) Znaky : Drobná žába s celkovou délkou těla nepřesahující 55 mm. Hlava je malá, okrouhlá, zakončená poněkud ostřeji než u kuňky žlutobřiché (Bombina variegata). Vnější ušní bubínek chybí. Oči jsou malé, vystouplé, se srdčitou zornicí. Tělo je zploštělé, končetiny jsou relativně krátké. Kožní bradavky na hřbetě těla jsou tupě zakončené, s načernalou masou na vrcholu. Zbarvení hřbetu je šedavé, vzácněji olivově zelené, s četnými tmavými nebo zelenými skvrnami. Břicho je obvykle černé s četnými červenavými (případně oranžovými či žlutými) skvrnami (pokrývají méně než 50 % břicha) a četnými bílými tečkami. Pohlavní rozdíly jsou pouze slabé, u samců je vyvinut párový podhrdelní rezonanční měchýřek. Dalším typickým znakem samců jsou zrohovatělé plošky na prstech předních končetin a na předloktí, patrné během období rozmnožování. Hlas kuňky obecné zní jako u, nebo,,unk, vydávaný v pravidelných intervalech. Pulci obou druhů našich kuněk mají dýchací otvor (spiraculum) na břiše, čímž se liší od pulců všech ostatních druhů žab. Rozšíření v České republice : V ČR byla prokázána ve 48,7 % kvadrátech síťové mapy. Poměrně souvislý výskyt z oblasti Českomoravské vrchoviny a Čech je oddělen od oblasti na severovýchodní Moravě v povodí Odry. Neobsazené čtverce na pomezí Čech a Moravy odráží spíše nedostatek údajů z těchto míst než přirozený stav výskytu. Kuňka obecná byla v ČR nejčastěji zjištěna v nadmořské výšce m.n.m. nejvyšší lokalita výskytu leží v nadmořské výšce 732 m. Prostředí : Kuňka obecná je hodně vázána na vodní prostředí. Během vodní fáze života dává přednost trvalým vodním plochám. Rozmnožuje se v mělké vodě s hustou vegetací, oddělující místa vlastního kladení vajíček od ostatní vodní plochy. Typickým místem výskytu po skončení rozmnožování jsou louky a lesy. Kuňka obecná je typický druh nižších poloh. 28