Tom Dickins. The Czechs and the Slovak language

Transkript

1 Češi a slovenština Tom Dickins The Czechs and the Slovak language Abstract: This study employs a range of up-to-date statistical information, including the findings of two nationwide surveys conducted on the author s behalf, to evaluate current perceptions of Slovak in the Czech Republic. Where appropriate, the results are compared with the evidence of other questionnaires (including Tejnor: 1971). Keywords: Czech, Slovak, perceptions, attitudes, bilingualism, semicommunication, dialects Úvod Tento článek používá empirická data za účelem kontextualizace a shrnutí postojů Čechů ke slovenštině a jejich představ o znalosti slovenštiny. Klade si dále za cíl osvětlit změny, které nastaly po roce 1989, a přispět v obecnějším smyslu k existujícím poznatkům o česko-slovenských jazykových vztazích. Zároveň také usiluje o vyzdvižení obtížnosti při vymezení statutu dvou zeměpisně přilehlých kontaktních jazyků, jejichž identitu mluvčí definují ve stejné míře pomocí sdílené politické a historické zkušenosti (zejména ve dvacátém století) a jejich etnických, kulturních a jazykových rozdílů. Evidence je primárně shromážděna ze dvou celonárodních výzkumů, provedených pro autora v Centru pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR, v.v.i.: Postoje českých mluvčích k lexikálním výpůjčkám (dále jen Postoje ) a Češi a slovenština.1 Obsah a metodologie těchto výzkumů jsou založeny na různé řadě diachronních a synchronních dat, zejména pak studie z roku 1971 v Institutu pro výzkum veřejného mínění (předchůdce CVVM), a tří rozsáhlých průzkumů Evropské unie.2 Rozsáhlý výzkum česko-slovenských jazykových vztahů je doložen jak u českých, tak u slovenských badatelů. Zaměřuje se na řadu vzájemně propojených témat zahrnujících: 1. roli jazyka v procesu budování národa, a nesouměrnou historii československých jazykových vztahů [např. Nábělková 2007; Berger 2003; Lipowski 2005] 2. otázku československého jazyka za první republiky [např. Šmejkalová 2005; Lipowski 2005] 3. pojetí a užívání československého jazyka po roce 1948 [Budovičová 1974; Zeman2007] 4. lexikální, morfologické a syntaktické vlivy češtiny na slovenštinu a naopak [Dolník 1992; Musilová 2005] 5. stupeň vzájemné srozumitelnosti obou jazyků [např. Budovičová 1987; Sloboda 2004] 6. pasivní dvojjazyčnost v česko-slovenských kontaktních situacích [Budovičová 1988; Musilová 2000] 7. jazykovou asimilaci a ponechání vlastního jazyka mezi Čechy žijícími na Slovensku a Slováky v Česku (zahrnující pohraniční komunity) [např. Hernová, Sokolová 2000; Ivaňová 2002]

2 8. jazykovou volbu a míšení kódu v česko-slovenských kontaktních situacích [Hoffmannová, Müllerová 1993; Sloboda 2005] 9. slovenštinu jako menšinový jazyk v České republice a češtinu jako menšinový jazyk na Slovensku [Neústupný, Nekvapil 2003; Votruba 1998] 10. postoje ke slovenštině v České republice a k češtině na Slovensku [např. Budovičová 1974].3 Tato studie se dotýká řady těchto témat ve snaze o syntézu měnícího se vztahu Čechů k národnímu jazyku jejich nejbližších slovanských sousedů. Použití kvantitativní metodologie nedovolí detailnější zvážení procesů vyjednávání, které charakterizují česko-slovenský diskurz na mikroúrovni, nicméně poskytuje nejpřesnější ukazatel současných postojových trendů. Otázka, zda je možné interpretaci dosažitelnosti slovenštiny běžnými českými mluvčími potvrdit pomocí pečlivého akademického zkoumání a zda jejich představy mají jakýkoli vliv na širší sociální, politické a ekonomické vztahy, je v kontextu této studie sekundární. Je možné, že Berger [2003] ve své velice dobře informované studii Čechů a Slováků žijících ve vzájemně sousedících zemích nezohledňuje v plném rozsahu platnost Tejnorových poznatků z roku 1971, a to, že 33 % respondentů tvrdilo, že slovenštině vůbec nerozumí.4 Důležitost Tejnorových dat spočívá právě v tendenci značného množství českých mluvčích ve své době podceňovat lingvistickou blízkost obou jazyků. Češi před rokem 1968 všeobecně nebyli nuceni dosáhnout dobrého ovládnutí slovenštiny, a proto mohou být více nakloněni ke zdůrazňování těch aspektů spisovné slovenštiny, jež se lišily od jejich vlastního jazyka (obzvláště lexikální prvky a morfologické rysy), nebo k soustředění se na propastný rozdíl mezi češtinou a nestandardními variantami slovenštiny (zejména východoslovenskými dialekty, rusínským nářečím a hybridními formami používanými Romy). Skutečnost, že téměř jeden z deseti Dickinsových dotázaných v roce 2007 také popíral jakoukoli znalost slovenštiny, potvrzuje, že ne všichni čeští mluvčí považují oba jazyky za vzájemně srozumitelné. Zdá se pravděpodobné, že respondenti v této skupině byli nadmíru ovlivněni svou neschopností ve slovenštině aktivně komunikovat, ačkoli někteří mluvčí (zejména mladší generace) mohli také zohledňovat své nedokonalé receptivní dovednosti (v současné době občas označovány v české lingvistické teorii jako percepční dovednosti). Pozadí česko-slovenských jazykových kontaktů Nesouměrný vztah mezi češtinou a slovenštinou je zakořeněn v historii obou národů a byl názorně popsán v pracích Bergera, Nábělkové a dalších. Není zde třeba opakovat veškeré detaily, nicméně obecný nárys je nutný pro uvedení současné situace do kontextu. Postačí konstatovat, že spisovná čeština široce utvářela vývoj slovenštiny od čtrnáctého do devatenáctého století jako výsledek náboženského a vzdělávacího kontaktu.5 Status češtiny byl upevněn migrací protestantů z Čech a Moravy na slovensky mluvící území Horních Uhrů, která byla následkem porážky v bitvě na Bílé hoře v roce A někteří Slováci trvali na poslovenštěné podobě spisovné češtiny (bibličtina) do počátku minulého století. Když Ľudovít Štúr (sám protestant na plně katolickém území) kodifikoval jazyk v roce 1840, založil ho na středoslovenském nářečí, ovšem i on provedl některé menší ústupky ve prospěch dříve navržené standardizace západoslovenského nářečí Antonem Bernolákem. Nová norma tedy reprezentovala rozumný, nicméně docela konzervativní kompromis byla morfologicky a fonologicky vzdálenější spisovné češtině než bernoláčtina, ale stále v sobě nesla podstatnou podobnost s východoslovenskými nářečími v pravopisu, lexiku a syntaxi.

3 Následné vypovězení slovenštiny ze škol v Horních Uhrách od poloviny sedmdesátých let devatenáctého století zpomalilo ekonomický, kulturní a jazykový vývoj slovenských mluvčích, což mělo za následek skutečnost, že po roce 1918 byli Češi požádáni, aby podnikli většinu vzdělávacích a administrativních změn na Slovensku. Nesouměrný vztah mezi češtinou a slovenštinou byl zesílen ve dvacátých a třicátých letech regulováním odborného názvosloví a umělými konvergentními a divergentními tendencemi vůči češtině, někdy dokonce za cenu narušení správného úzu. Čeští lingvisté se snažili nasměrovat vývoj slovenštiny k normám češtiny prostřednictvím prosazování jednotnosti v použití specializované terminologie, a to zejména ve vědě a technologii, zatímco slovenští lingvisté vyjadřovali různé, někdy i protikladné názory.6 Aleš Brandner [2006] ve své recenzi knihy Konvergence a divergence češtiny a slovenštiny v československém státě poznamenává, že: Slovenští puristé vystupovali za očistu spisovné slovenštiny od českých vlivů. Jejich protivníci, tj. ti, kteří byli pro sbližování češtiny a slovenštiny, se rekrutovali ze dvou táborů: jeden tvořili čechoslovakisté (představovaní českým jazykovědcem V. Vážným), druhý tvořil zástupce rodícího se slovenského strukturalismu (Ĺ. Novák). 7 Nutná reorganizace slovenského školství a jiných veřejných institucí byla do omezené míry zjednodušena genetickou blízkostí češtiny a slovenštiny, ale vnitřní lingvistické faktory hrály mnohem méně důležitou roli v úspěchu nového uspořádání slovenské společnosti než politická rozhodnutí učiněná v Praze. Mezi nejkontroverznějšími zákonodárnými iniciativami zavedenými v období první republiky patřil jazykový zákon z roku 1920, který stanovil jazyk československý jako oficiální státní jazyk v republice, mluvený československým národem, jenž se skládal ze dvou větví, Čechů a Slováků.8 Tento zákon odrážel názory mnoha vlivných českých badatelů, ale nikdy nebyl na Slovensku jednoznačně schvalován. Miloš Weingart vyjádřil mínění spíše Čechů než Slováků, když napsal v roce 1918: Slovenština, i když se povýšila na řeč spisovnou, není zkrátka zvláštní slovanský jazyk, nýbrž jenom druhá, krajinská forma československého jednotného jazyka. 9 Snahy definovat českoslovenštinu (jednotný československý jazyk) a zavést ji do učebních osnov nakonec ztroskotaly jak vzhledem k tomu, že rozdíly mezi spisovnou češtinou a spisovnou slovenštinou byly příliš velké, tak také proto, že se v praxi u Slováků očekávalo lepší ovládání češtiny než slovenštiny u Čechů.10 Ačkoli se obě varianty navrhovaného československého jazyka těšily rovnoprávnosti de iure, čeština byla de facto jazyk ústřední administrativy a státního zřízení.11 Když byla respondentům položena otázka Co znamená výraz českoslovenština?, 549 (49 %) respondentů v projektu Češi a slovenština v září 2007 odpovědělo, že to pro ně nic neznamená, a 167 (15 %) prohlásilo, že neví. Pouhých 131 (12 %) interpretovalo výraz správně jako zastupující myšlenku jednotného československého jazyka, zatímco 253 (22 %) zvolilo možnost míšení kódů; tj. kombinace češtiny a slovenštiny (jak je znázorněno použitím slovenských názvů měsíců českými mluvčími, když se obracejí na Slováky v češtině, nebo volbou slovenských mluvčích v případě, řekněme, housky a borůvky namísto žemľy a čučoriedky, když nakupují jídlo v České republice). Zbylých 25 (2 %) respondentů navrhovalo alternativní, zcela odlišné vysvětlení. Definice, které uvádějí slovníky z období první republiky a z komunistické éry, svědčí o pestré historii termínu a stěží poskytují dostatečné objasnění pro nezasvěcené. Českoslovenština je definována v Příručním slovníku jazyka českého, A J [ : 315], jako starší název pro společný spisovný jazyk Čechů, Moravanů, Slezanů a uherských Slováků;

4 čeština v širším smyslu, a slovenská varianta českoslovenčina je odmítnuta jako slovo méně spr[ávné]. Definice dále zároveň označuje českoslovenštinu za nyní společný název jazyka národa československého, který má spisovné znění české a spisovné znění slovenské. Oproti tomu Slovník spisovného jazyka českého, A G (1989: 252), tento termín definuje jako: (dř.[íve] v buržoazně nacionalistickém pojetí) jednotný, ve skutečnosti neexistující jazyk Čechů a Slováků ve dvojím spisovném znění, českém a slovenském. Poněkud více respondentů 450 (40 %) bylo připraveno zvolit definici pro kulturně-politický koncept čechoslovakismus, ale zatímco 343 (30 % ze všech dotázaných) ho identifikovalo správně jako představu o existenci jednotného československého národa, 100 (9 %) ho interpretovalo chybně jako slovo existující v češtině i slovenštině. Mezi dotázanými mladšími 20 let pouze 17 % zvolilo korektní definici, zatímco poměr vzrostl na 37 % u respondentů ve věkové skupině let. Většina Čechů v době první republiky ochotně přijímala pojem čechoslovakismus, podepřený osobní autoritou T.G. Masaryka, ačkoli jeho užití oponovala Slovenská Lidová strana stejně tak jako mnozí ze slovenské inteligence. Samotný koncept čechoslovakismu byl uváděn na základě skrytého předpokladu, že Češi a jejich jazyk měli hrát vedoucí roli v novém státě. Jak poznamenal Ladislav Holý: Jednou z nejdůležitějších funkcí ideologie čechoslovakismu bylo zakrýt fakt, že Češi považovali Československo za svůj stát, a zamaskovat jejich dominantní roli v tomto státě vytvořením iluze, že byl zároveň český a slovenský. 12 (tabulka 1) Dokonce i po válce, když Košický program měl za cíl vytvořit jednotný stát rovnoprávných občanů a pojem československého jazyka byl opuštěn komunistickými autoritami jako buržoazní koncept, čeština zůstala dominantním jazykem. Ani komunistické rozlišení mezi národy (tedy Čechy a Slováky) a národnostmi ( národními etnickými minoritami jako například Němci a Poláky), ani příliv Slováků do česky mluvících zemí neměl větší dopad na status slovenštiny. Na počátku padesátých let bylo několik Slováků na vedoucích pozicích odsouzeno jako buržoazní nacionalisté, bez ohledu na své politické a třídní posudky v první řadě za účelem posílit autoritu komunistické strany a nalézt viníka československého ekonomického selhání -. ale zároveň také pravděpodobně za cílem přerušit slovenské separatistické stanovisko. Plný dosah slovenské nespokojenosti vyšel najevo až v šedesátých letech, kdy začali Slováci usilovat o nové definování česko-slovenských vztahů s cílem dosáhnout větší míry samourčení. Skilling [1976] argumentoval, že otázka demokratizace byla v období Pražského jara méně důležitá než otázka rovnoprávnosti, a to jak pro slovenské vedení, tak pro širokou veřejnost.13 Federalizace Československa v říjnu 1968 teoreticky poskytla Slovensku zřetelně více samostatnosti, ovšem pouze v rozmezí přísných omezení centrální autority, která byla vynucena normalizací. Lingvisté v té době mimo jiné předpokládali, že je jejich úkolem zdůrazňovat vzájemnou srozumitelnost obou jazyků raději než se soustředit na

5 ty oblasti jazykových rozdílů, které by mohly představovat potíže. Slovenština byla od roku 1990 jediný oficiálně uznaný státní jazyk na Slovensku, ačkoli čeština je zde povolena v kontaktu s českými autoritami a menšiny mohou používat svůj vlastní jazyk v kontaktu se slovenskými autoritami v případech, kdy tvoří více než 20 % populace v dané obci. V letech 1995 a 1999 byly na Slovensku zavedeny dva nové jazykové zákony; první z nich, založený na zákoně z roku 1990, si kladl za cíl posílit status slovenštiny (ve vztahu k jiným jazykům, obzvláště maďarštině), zatímco druhý zákon byl představen zejména pro uspokojení požadavků Evropské unie v oblasti menšinových jazyků.14 Navzdory legislaci z roku 1995 si čeština udržuje výrazné postavení ve slovenských médiích, společenských vědách a ve vyšším vzdělání -široký rozsah literatury a jiných psaných materiálů zůstává i nadále dostupný v češtině.15 Slovenština je podobně široce uplatňována v České republice, a to zejména v televizi a rádiu, na pracovišti i v obchodech, nicméně čeští mluvčí obecně neprokazují stejnou míru vystavení se slovenskému jazyku a kultuře jako Slováci češtině a českému prostředí. V kontextu česko-slovenského diskurzu lingvisté ne vždy připisují dost velký význam roli sociokulturních znalostí pro rozumění, ale jejich důležitost byla zřetelně demonstrována Zemanem [1997] v jeho testu rozumění založeném na slovenském televizním programu.16 Přestože jazykový vliv slovenštiny na češtinu nebyl tak významný jako tomu bylo v opačném případě, existuje řada frází v každodenní češtině, které je možné přímo přisoudit slovenštině. Musilová [2005] cituje některé příklady slovakismů v médiích, které jsou potvrzeny dalšími českými mluvčími, zahrnující: nad ránem (= k ránu) a být na čele (= být v čele); dovolenka (= dovolená) a rozlučka (= rozloučená) (a jejich derivativy); vlámat se někam (vloupat se) a namyšlený (= nafoukaný).17 Nicméně většina Čechů si vzhledem k blízkosti češtiny a slovenštiny není do značné míry vědoma původu takových výrazů. Pouhých 110 (10 %) respondentů v projektu Češi a slovenština připustilo, že občas užívají slovakismy, zatímco 733 (65 %) tvrdilo, že je nepoužívají vůbec, a dalších 229 (20 %) prohlásilo, že je používají, ale pouze z legrace. Hravost, která charakterizuje postoj některých českých mluvčích ke slovenskému jazyku, je bezpochyby míněna v srdečném smyslu, ovšem může také přispívat k obecnému dojmu, že Češi ne vždy plně respektují jazykové a kulturní tradice svého někdejšího partnera. Varianty češtiny a slovenštiny Mnohé jazyky mají standardní nebo spisovné formy, osvojované zejména ve vzdělávacím procesu, spíše než užívané jako přirozené neoficiální (mluvené) prostředky v domácnosti. Nicméně, rozdíly mezi spisovnou češtinou a její běžně mluvenou podobou jsou obzvláště zřetelné, protože spisovná čeština výrazně čerpá z předchozích vývojových podob pozdního 16. století, které byly samy inspirovány (někdy zastaralým) stavem ze 14. století. Změny, které nastaly v češtině 15. století, podobně vysvětlují některé rozdíly mezi současnými standardními formami češtiny a slovenštiny. Čeština má na rozdíl od slovenštiny obecně uznávaný interdialekt, takzvanou obecnou češtinu, která má svůj původ v oblasti středních Čech a je nyní rozšířena v celých Čechách a na západní Moravě. Obecná čeština se šíří jako mluva médií, ale mluvený jazyk v televizi a rádiu je natolik různorodý a zahrnuje tolik jazykových variant, že není možné tvrdit, do jaké míry ovlivňuje každodenní jazyk českých mluvčích na střední a východní Moravě a ve Slezsku. Tradiční dialekty v Čechách nyní z velké části zanikly - ne tak docela zásluhou úspěchu obecné češtiny, nicméně byly do této doby zachovány na

6 střední a východní Moravě a ve Slezsku.18 Neústupný a Nekvapil [2003] se shodují na dichotomii mezi spisovným a obecným jazykem v Čechách a na západní Moravě, a mezi spisovným jazykem a jednotlivými dialekty na zbytku Moravy a ve Slezsku.19 Dialekty na Slovensku stále hrají mnohem podstatnější roli než dialekty na českém území a nemusí prozatím čelit hrozbě jakéhokoli interdialektu, ačkoli důležitost Bratislavy nevyhnutelně znamená, že její mluva ovlivňuje jazyk nespočetného množství Slováků žijících mimo hlavní město. Jazykovou situaci v České republice a na Slovensku je možné zjednodušeně shrnout v následující tabulce 2.20 V rámci tohoto příspěvku nás zajímá východní Morava, která obsahuje tři nářeční podskupiny: Valašsko na severu (obzvláště východ od Rožnova a Vsetína a kolem města Valašské Klobouky); Moravské Kopanice na severním Moravském Slovácku (zahrnující Starý Hrozenkov a okolní obce) a zbytek Moravského Slovácka na jihozápadě (čili menší oblasti Horňácko, Dolňácko a Podluží, a areál Hodonína).22 Moravské nářečí se místy stává v některých těchto oblastech fakticky nerozeznatelné od severní skupiny západoslovenských nářečí (používaných například v areálech Senice a Skalica v trnavské oblasti, a Myjava, Nové Mesto nad Váhom, Ilava a Púchov v oblasti Trenčín). Podobnosti mezi východomoravskými dialekty a nejzápadnějšími slovenskými nářečími zahrnují infinitivní koncovku ť místo t (na Valašsku a v Moravských Kopanicích), rozdíl mezi l a ł (na Valašsku stejně tak jako ve Slezsku), nepřítomnost znělého ř (v Moravských Kopanicích), užití 1. osoby plurálu končící na m místo me (v Moravském Slovácku), a nepřítomnost tvrdého y (v Moravském Slovácku). Ostatní nápadné morfofonémické odchylky od spisovné češtiny zahrnují užití koncového ú místo ou a krácení dlouhých vokálů v jednoslabičných slovech (například bit, dat a nama).23 Přechod mezi českými a slovenskými nářečími může být znázorněny jako součást jazykového kontinua. Obecně používaný příklad pro ilustraci fonologických rozdílů mezi češtinou a slovenštinou nabízí Tabulka 3.24

7 Moravská nářečí tvoří most mezi češtinou a slovenštinou, což pravděpodobně přispívá významně k rozumění slovenštině v českých zemích. Jak zdůraznil Ondřej Bláha [2005], stejně důležitá pro vývoj češtiny je skutečnost, že tato nářečí zároveň zabraňují tomu, aby se obecná čeština stala českým hovorovým standardem.25 Přestože většina Čechů a Slováků akceptuje geopolitický pojem dvou národních států a bez váhání přijímá představu jazyka jako ztělesnění svých rozdílů, existuje zde také rozšířené stanovisko, které uznává kulturní a jazykové podobnosti mezi Moravany a Slováky. Z 589 respondentů, kteří vyjádřili svůj názor ve studii Češi a slovenština, 282 (48 %) považovalo rozdíly mezi východomoravskými dialekty a spisovnou češtinou za větší než rozdíly mezi východomoravskými dialekty a slovenštinou, zatímco pouze o sedm více dotázaných (289, tedy 49 %) považovalo rozdíly mezi východomoravskými nářečími a slovenštinou za definitivně větší než v případě východomoravských nářečí a spisovné češtiny. Většina lidí v Praze a na jihozápadě, severozápadě a severovýchodě Čech byla toho názoru, že východomoravská nářečí jsou blíže slovenštině než češtině. Lidé na většině území Moravy měli ovšem tendenci zdůrazňovat podobnosti mezi východomoravskými nářečími a spisovnou češtinou. Zřetelná většina dotázaných v středovýchodních/východních moravských a moravskoslezských městech, jako jsou Kroměříž, Vsetín, Uherské Hradiště, Opava, Frýdek-Místek a Karviná považovala východomoravská nářečí za bližší svému národnímu jazyku než slovenštině. 14 dotázaných z 20 (70 %), kteří vyjádřili svůj názor v pohraničním Hodoníně, prohlásilo, že rozdíly mezi východomoravskými nářečími a slovenštinou jsou buď rozhodně, anebo pravděpodobně větší než rozdíly mezi východomoravskými nářečími a spisovnou češtinou. Tendence lidí žijících v Čechách připouštět podobnosti mezi východomoravskými nářečími a slovenštinou a tendence středovýchodních/východních Moravanů zdůrazňovat jejich jazykovou spojitost se standardní formou mateřského jazyka jsou jedněmi z nejvíce se vyskytujících závěrů vycházejících ze zkoumaných dat. Tyto závěry naznačují jednak rozsah, ve kterém čeští mluvčí rozlišují mezi tradičními východomoravskými nářečími a spisovnou češtinou, tak i sílu požadavku lidí ze středovýchodní/východní Moravy potvrdit svou českost. Z hlediska důležitosti jazyka jako ukazatele národní identity v České republice je možná nevyhnutelné, že východní Moravané záměrně podceňují vzájemnou blízkost stylu své mluvy se slovenštinou, a to bez

8 ohledu na svou náklonnost ke slovenským lidem. Je také v zájmu slovenských úřadů, aby propagovaly jazykové rozdíly mezi všemi formami češtiny a spisovnou slovenštinou, a to jak v souladu s veřejným míněním, tak jako způsob jeho ovlivňování. Určení statutu slovenštiny Průzkum veřejného mínění Eurobarometr zjistil, že 60 % Čechů ve věku 15 a více let bylo schopno konverzovat v cizím jazyce, zatímco podle jiných dat Evropské unie 29 % bylo schopno mluvit dvěma cizími jazyky.26 Provedený průzkum bohužel citoval pouze procentní hodnoty pro tři nejrozšířeněji mluvené jazyky němčinu (31 %), angličtinu (24 %) a ruštinu (19 %) a obě studie nezahrnovaly žádnou zmínku o slovenštině. Ačkoli toto opomenutí může poskytnout větší objektivitu při hodnocení úspěchu vyučování cizích jazyků, má prokazatelně za následek zkreslení jazykových dovedností Čechů -a což je ještě problematičtější, ponechává neurčený status slovenštiny.27 Rozhodnutí slovenských úřadů uznat češtinu jako cizí jazyk, které pravděpodobně nebylo učiněno bez ideologické motivace, má protikladný důsledek přeceňuje kompetenci slovenských občanů ve vztahu k cizím jazykům a opomíjí uznat stupeň vzájemné srozumitelnosti obou jazyků. Zda jsou slovenština a čeština považovány za dva samostatné jazyky, nebo nářečí jednoho stejného jazyka, závisí na tom, jak jsou termíny nářečí a jazyk interpretovány. Rozlišení mezi oběma pojmy pravděpodobně přesněji odráží kombinaci etnických a regionálních sebestereotypů, založených na dějinách a sociokulturních tradicích než rozdíly čistě jazykové. Následující kritéria pro klasifikaci jazyků jsou používána podle mezinárodního standardu pro jazykové kódy (ISO 6393), publikovaného 5. února 2007: Dvě příbuzné varianty jsou zpravidla považovány za varianty stejného jazyka, pokud mluvčí jedné varianty inherentně rozumí mluvčím varianty druhé (tj. rozumí jí na základě jejich vlastní varianty bez potřeby osvojit si variantu cizí) na funkční úrovni. V těch případech, kdy je mluvená srozumitelnost mezi jednotlivými variantami okrajová, existence společné literatury nebo společné etnolingvistické identity s centrální variantou, které obě strany rozumí, může být silným ukazatelem toho, že by měly být považovány za varianty stejného jazyka. V těch případech, které se vyznačují dostatečným množstvím srozumitelnosti mezi jednotlivými variantami umožňujícími komunikaci, může existence být dobře utvořených - přestože rozdílných etnolingvistických identit - silným ukazatelem toho, že by varianty měly být považovány za různé jazyky.28 Čeština a slovenština mohou být na základě prvního kritéria považovány za varianty stejného jazyka, neboť mluvčí jednoho národního jazyka inherentně rozumí mluvčím druhého - viz důkazy, a toto rozumění je zřídka, pokud vůbec, získáno pomocí učební výuky. Bylo odhadnuto, že zhruba 80 % obecně používaných lexikálních prvků v češtině a slovenštině je identických nebo snadno rozpoznatelných.29 Ovšemže srozumitelnost jednotlivých slov a kolokací záleží na různých faktorech, včetně jejich spisovnosti a stylistických a významových funkcí a kontextu jejich užití. Hauser [1980] identifikuje šest vrstev ve slovní zásobě: A. vrstvy slov podle příslušnosti k nespisovným útvarům národního jazyka: 1. rozdíly územní (slova obecné češtiny, slova oblastní, slova nařeční), 2. rozdíly sociální (slang, argot); B. vrstvy slov podle slohových příznaků: 1. slova hovorová, 2. slova knižní, 3. odborné názvy, termíny, 4. poetismy; C. vrstvy slov podle časových příznaků: 1. slova zastaralá, 2. slova nová (neologismy); D.

9 vrstva slov expresivních; E. vrstva slov cizích; F. vrstva slov řídkých.30 Běžně používaná spisovná slova jsou zpravidla dostupnější než regionalismy a dialektismy nebo funkčně a stylisticky omezené výrazy, ale některé hovorové moravismy (jako např. dědina a hody) mají ekvivalenty ve slovenštině. Fonologické rozdíly mezi oběma jazyky obvykle nepředstavují zábranu běžného dorozumívání, a morfologické variace jsou dostatečně pravidelné na to, aby byly snadno asimilovány. Nicméně přestože čeština a slovenština jsou velice blízké ve slovní zásobě, fonologii, struktuře a formě a sdílejí významný objem literatury, nevyznačují se obecnou etnolingvistickou identitou s centrální jazykovou variantou. Z tohoto důvodu, podle třetího kritéria uvedeného výše, by k nim mělo být přistupováno jako k samostatným jazykům spíše než k nářečím jednoho jazyka. Rozumí se, že žádný pokus o klasifikaci jazyků a nářečí není dost citlivý, aby bral v úvahu všechny faktory ovlivňující vlastní znalosti a postoje ke geneticky příbuzné cizí řeči, ale role etnolingvistické identity, posílené jazykovým zákonodárstvím, může být důležitější než vzájemná srozumitelnost dvou dialektů. Švédové, Norové a Dánové (zvlášť Švédové a Norové) si dobře rozumějí, ale švédština, nórština a dánština jsou uznány za samostatné jazyky, i když nářečí východního Dánska mají mnoho společného s nářečími jižního Švédska, bokmal (populárnější ze dvou oficiálních variant norštiny) je silně ovlivněn spisovnou dánštinou a nynorsk (nebo nová norština) se podobá dialektům západního Švédska.31 Až na rozpad Jugoslávie v devadesátých letech dvacátého století většina srbských jazykovědců považovala srbochorvatštinu za společný jazyk Srbů, Chorvatů, Bosňáků a Černohorců (sr. československý jazyk), kdežto Chorvati často oponovali pojmu chorvatskosrbského jazyka a prosazovali ijekavské nářečí. V nynější době je existence srbštiny a chorvatštiny jako úředních jazyků nezávislých států brána jako samozřejmost prakticky všemi občany bývalé Jugoslávie.32 Složitost formulování statutu slovenštiny spočívá v několika propojených faktorech. V první řadě mnoho Čechů vyrůstajících před rokem 1993 stále cítí, že slovenština přispěla podstatným způsobem k pojetí československé národnosti, a tudíž je součástí kolektivní identity (přesto, že se oba národy rozdělily a Slováci mají v posledních letech větší tendenci zdůrazňovat odlišnost svého mateřského jazyka a etnických tradicí). Z historického hlediska existuje mnoho faktů, které spojují oba národy. Slovensko bylo součástí Velkomoravské říše (od roku 833 do začátků 10. století); Čechové ve značné míře přispěli do slovenského jazykového a sociálně ekonomického rozvoje; hlavní slovenské osobnosti jako např. Pavel Jozef Šafárik a Jan Kollár hráli významnou roli v českém národním obrození; čeští a slovenští legionáři bojovali bok po boku v době před založením první republiky v roce 1918, a Češi a Slováci koexistovali ve stejném státě bez větších konfliktů po většinu dvacátého století. Podle dvou průzkumů provedených pro CVVM v listopadu 2006 a prosinci 2007, 34 % Čechů se staví rozhodně proti rozdělení Československa v roce 1993, a 47 % má za to, že rozdělení země nebylo nutné.33 Skutečnost, že tolik Čechů stále pochybuje o důvodech a legitimnosti rozdělení, je možná nejjednoznačnějším ukazatelem toho, že Slovensko ještě nemůže být považováno za zcela cizí zemi v konvenčním smyslu tohoto termínu. Za druhé, množství Čechů je v blízkém příbuzenském svazku s osobami na Slovensku nebo má jiné osobní kontakty se Slovenskem. Z Čechů dotazovaných ve studii Češi a slovenština, 198 (18 %) prohlásilo, že mají slovenské příbuzné, a 473 (42 %) se zmínilo o slovenských známých, v porovnání s pouhými méně než 13 %, kteří tvrdili, že nemají se Slováky žádné

10 kontakty. Tento silný pocit spřízněnosti je také potvrzen ve výzkumech veřejného mínění, v nichž je Slovensko pravidelně označováno jako oblíbená cizí země Čechů a Slováci samotní jako cizí národ, kterému Češi dávají přednost % respondentů v Postojích zmiňovalo slovenštinu jako jazyk, k němuž mají nejvíce pozitivní vztah a 11 % ji identifikovalo jako svou druhou volbu jazyka.35 Více než polovina (51 %) dotázaných ve věkové skupině let jmenovala slovenštinu jako jazyk, ke kterému jsou nejvíce citově vázáni, ačkoli toto číslo klesá k 17 % mezi respondenty ve věku let. (tabulka 4) Za třetí, blízkost slovenského lexika, morfologie a fonologie k češtině vedla k tendenci Čechů oslovovat Slováky ve svém vlastním jazyce a naopak. Vzhledem k tomu, že Češí nemusí mluvit slovensky, aby se dorozumívali, většina lidí nikdy nerozvije aktivní komunikační dovednosti ve slovenštině. Strukturální a genetické podobnosti mezi oběma jazyky jsou nesporné. 95 % ze všech respondentů ve studii Češi a slovenština souhlasí s tím, že jsou si velice blízké nebo docela blízké, ovšem ve skutečnosti může pouze relativně nízký počet mluvčích prokázat plnou dvojjazyčnost. Čeští mluvčí zřídka pociťují povinnost přizpůsobit svůj jazyk výrazným způsobem potřebám komunikace se Slováky, a zároveň takovéto přizpůsobení není očekáváno u většiny slovenských mluvčích. Výjimky mohou existovat, když jsou oslovovány malé děti nebo příbuzní, ale i v těchto případech má používání mateřského jazyka tendenci dominovat komunikaci s tím, že ústupky jsou obecně odkázány pouze na oblast lexikálních prvků. Je možné, že neochota dělat chyby je hlavním faktorem v rozhodnutí mluvčích držet se vlastního jazyka, a to zejména v případech, kdy sami rozpoznávají, že jejich závislost na mezijazykové analogii může vyústit v nadměrnou generalizaci, jakou nacházíme v dětské mluvě, a zkomolení druhého jazyka. Ve světle zmíněných faktů bylo nicméně autorovi tohoto článku naznačeno, že se zmíněná situace v současné době mezi Čechy žijícími na Slovensku a Slováky žijícími v české republice pravděpodobně mění, protože více lidí aktivně přechází do jazyka hostitele, což je možná výsledek rostoucího vědomí citlivé povahy národní identity, a také více prozaické praktické touhy nevyčnívat z řady.36 Za čtvrté, Češi obzvláště středního věku mají tendenci snižovat dopad toho, že byli vystaveni slovenštině po určitou nepřetržitou dobu, na svou obeznámenost s tímto jazykem. Přesto, že slovenština nebyla nikdy tak prestižní na česky mluvícím území jako čeština na Slovensku, četba ve slovenštině se očekávala za socialistického režimu od žáků ve školách a média byla nucena zaměstnávat slovensky mluvící novináře, komentátory a hlasatele. Češi různých generací stále vzpomínají s náklonností na jedinečné sportovní komentáře Gabo

11 Zelenaje či v pozdější době Karola Poláka a na slovenské televizní hry a slovenské herce v pondělí večer. Autorovi tohoto článku bylo také připomenuto neznámým recenzentem, že před rokem 1989 byly některé knihy k dispozici vzhledem k nerovnoměrným zásahům cenzury pouze ve slovenštině, a že na Slovensku dokonce publikovali polozakázané české a cizí spisovatele. Obyčejní lidé také přicházeli do kontaktu se slovenštinou v době dovolených, prostřednictvím práce, vojenské služby a různých druhů uměleckého vyjádření. Slovenština už není v současné době systematicky prosazována, navzdory svému setrvávajícímu užití v mluvených médiích a nápisech na výrobcích (často vedle češtiny i jiných jazyků). České základní a střední školy nenabízejí žádnou výuku slovenštiny, přestože přibližně Slováků (a mnohem více slovensky mluvících Romů) v současnosti žije v České republice a slovenští studenti pravidelně navštěvují české univerzity.37 Některé kvalitativní aspekty česko-slovenského diskurzu Kvalita česko-slovenské komunikace se různí na základě jejích participantů, kontextu a tématu diskurzu a může zahrnovat podstatné míšení kódů, nicméně je přijatelné ji charakterizovat jako funkčně efektivní. Termín semikomunikace, zavedený Einarem Haugenem [1966], byl příhodně aplikován na typ vzájemného rozumění, jež přetrvává mezi českými a slovenskými mluvčími.38 Čím bližší je kontakt mezi mluvčími a delší doba, kterou Češi a Slováci strávili v zemích jeden druhého, tím větší je jejich tendence k přecházení do jazyka hostitele. Nedostatek potřeby pro takovéto přecházení však znamená, že užití jazyka v tomto případě zůstává otázkou osobní volby a někteří mluvčí nikdy přechod nepodstupují. Ze 781 respondentů, kteří ve studii Češi a slovenština vyjádřili pevné stanovisko k vzájemné schopnosti Čechů a Slováků ovládat jazyky toho druhého, 109 (14 %) cítilo, že Češi mluví slovensky lépe, 230 (30 %) prohlásilo, že Slováci mluví česky lépe, a 442 (57 %) mělo za to, že jsou jejich jazykové kompetence zhruba srovnatelné. Na základě procentuálního zastoupení populace v obou zemích je pravděpodobné, že existuje více Slováků, kteří mluví lépe česky než Čechů slovensky, ať už je to způsobeno jejich větším vystavením se češtině prostřednictvím života v České republice, hromadných sdělovacích prostředků, umění nebo rozličných psaných textů. Nicméně rozdíly nemusejí být tak velké, a mohou být zastřeny tendencí mnohých mluvčích komunikovat ve svém rodném jazyce, pokud od nich není jazykový přechod striktně vyžadován. Přes všechny zábrany osvojování slovenského jazyka zůstává slovenština s velkým náskokem cizím jazykem, který je Čechům nejznámější. Podle výsledků v Postojích, 21 % dotazovaných rozumí i hovoří slovensky velmi dobře, 40 % rozumí i hovoří, ale ne moc dobře, a 29 % dobře rozumí a hovoří jen s obtížemi. Slovenština je jediným cizím jazykem, kdy množství mluvčích s dobrou aktivní znalostí přesahuje 8 % v jakékoli věkové skupině či 7 % bez rozdílu věkových skupin. (tabulka 5)

12 Procentuální zastoupení mluvčích s aktivní znalostí slovenštiny vzrostl z 12 % v Tejnorově průzkumu z roku 1971 na 61 % v roce 2005 (v porovnání s nárůstem znalostí angličtiny ze 4 % na 22 %). Více než 90 % respondentů v Postojích tvrdilo, že mají alespoň pasivní znalost slovenštiny, v porovnání s 25 % v případě dalších slovanských jazyků (obzvláště polštiny). (tabulka 6) Češi ve věkové skupině 30 až 59 jsou nejvíce zběhlí ve slovenštině, zatímco mluvčí ve věku do 20 let a více než 60 let mají nejnižší schopnost komunikace ve slovenském jazyce. Velké množství českých mluvčích kolem věku 60 let, kteří tvrdí, že mají pouze pasivní znalost slovenštiny 36 %, odráží status slovenštiny na česky mluvícím území před rokem 1968, zatímco pokles ve znalosti u mladší generace je možné přímo přisoudit postkomunistickému rozdělení Československa. Pouhých 10 % respondentů ve věkové skupině let tvrdilo, že plynule hovoří slovensky, zatímco 31 % prohlásilo (víceméně nepravděpodobně), že neznají slovenštinu vůbec. Méně než polovina nejmladších dotázaných (41 %) aktivně ovládá slovenštinu, v porovnání s více než 74 % mezi 45-59letými. (graf 1) Více než dvě třetiny (75 %) dotázaných ve studii Češi a slovenština (zahrnujících 66 % věkové skupiny let) pociťovalo, že mladší generace jako celek rozumí slovenštině méně dobře než jejich předchůdci před deseti lety, zatímco pouhé 1 % trvá na tom, že došlo ke zlepšení v rozumění. Potřeba zvrátit tento pokles je nyní všeobecně uznávaná. Několik vzdělávacích aktivit bylo uskutečněno v malém měřítku za účelem ustavení bližších kontaktů mezi českými a slovenskými dětmi školního věku. Tyto aktivity zahrnují například projekt ve Zlíně, jež je zčásti dotovaný Evropskou unií.39 Přesto zde není výrazná shoda v tom, že by měla být slovenština uvedena do učebních osnov základních škol. Pouze 30 % dotázaných ve studii Češi a slovenština se domnívalo, že by se čeští školáci pravděpodobně či rozhodně měli učit slovenštině, což je v porovnání s 53 % (zahrnujícími 57 % z letých), kteří tuto potřebu popírali.

13 Občasný pasivní kontakt s mluveným jazykem sám o sobě, i v případě jazyků tak blízkých jako čeština a slovenština nejeví dostatečný k tomu, aby překonal dojem komunikační bariéry vyvstávající z užívání rozdílných morfofonémických kódů. Jak bylo zdůrazněno Mirou Nábělkovou [2007]: Jazyková blízkost se nejeví jako schopná zaručit automaticky pociťovanou otevřenost ve vztahu k jinému jazyku. Z tohoto hlediska pociťovaný bilingvismus, který byl považovaný za do té míry přirozený, že byl dokonce pokládaný za bilingvismus uživateli jazyka na česko-slovenském území [ ], se nyní zdá být považován za specifickou schopnost zásluhou jeho současné (buď skutečné, předpokládané, nebo prohlášené) absence na české straně. Pokles v rozumění slovenskému jazyku se nicméně netýká pouze skupiny mluvčích ve věku do 30 let. Pouhých 15 % všech dotázaných v projektu Češi a slovenština se domnívá, že rozumějí slovenštině lépe než před deseti lety, zatímco 44 % tvrdí, že je jejich rozumění horší. 52 % mezi 60 a více letými prohlásilo, že nyní zažívají větší potíže, v porovnání se zanedbatelnými 7 % dotázaných této skupiny, kteří měli pocit, že se jejich dorozumívací kompetence zlepšila. Dokonce i věkové skupiny let a let se shodovaly v tom, že nerozumí slovenštině tak dobře jako před desetiletím. Mluvčí ve věku let jsou více rovnoměrně rozděleni v odpovědích na tuto otázku, s tím, že téměř 28 % poukázalo na zlepšení svého rozumění a 38 % zaznamenalo úpadek. Je nevyhnutelné, že letí obecně nyní rozumějí slovenštině lépe, protože byli před deseti lety malými dětmi. (tabulka 7)

14 Stejný pokles je možné pozorovat u všech věkových skupin také v případě aktivní schopnosti používat slovenštinu. Když byli dotázáni, zda mluví slovensky více nebo méně často než před deseti lety, necelých 5 % respondentů prohlásilo, že více, zatímco 30 % se přiklonilo ke druhé možnosti. Méně lidí 22 % tvrdilo, že mluví slovensky hůře než dříve, a pouhých necelých 7 % trvalo na tom, že mluví lépe. Pokud však vyloučíme 15-29leté (z důvodu jejich příliš nízkého věku před deseti lety), toto číslo se sníží přibližně na 3 %. Je podstatné, že více než polovina dotázaných ve své odpovědi na obě otázky prohlásila, že nikdy slovensky nemluvili, a tím zpochybnili předpoklad, že většina lidí po roce 1968 dosáhla určitého stupně bilingvismu.41 (tabulka 8, 9) Některé kontextuální aspekty česko-slovenského diskurzu Ačkoli Slovensko zůstává nadále druhým nejpopulárnějším turistickým cílem vedle Chorvatska a po Německu druhým největším obchodním partnerem, Dickinsova data potvrzují, že většina Čechů má ke slovenskému jazyku omezený přístup.42 Méně než 8 % respondentů v Postojích prohlásilo, že mluví nebo píší ve slovenštině denně nebo týdně, a ještě méně 5 % připustilo, že používají slovenštinu každý týden při práci. Pouhá 4 % dotázaných strávila měsíc a více na Slovensku stejný poměr jako v Británii, a značně méně než 7 % v Německu. Zatímco polovina dotázaných sleduje nebo poslouchá média vysílající v cizím jazyce, pouze 18 % si naladí slovenské stanice jednou týdně či častěji (v porovnání s 19 % v případě němčiny). Velmi malé množství Čechů tvrdí, že mluví slovensky doma (v České republice) s ostatními členy rodiny 2 % v Postojích z celkových 13 % všech respondentů, kteří prohlásili, že používají alespoň jeden cizí jazyk ve svém vlastním domově. Je samozřejmě možné, že zmíněné množství 2 % nezobrazuje skutečnou míru vlivu slovenštiny na každodenní užívání jazyka v domácnostech s aspoň jedním slovensky mluvícím dospělým, ovšem na druhé straně vypovídá o vysokém stupni generační jazykové změny v rodinách se slovenskými kořeny. (tabulka 10)

15 Podle výzkumu v projektu Češi a slovenština 63 % Čechů se slovenskými příbuznými se z velké míry drží vlastního jazyka, zatímco 8 % mluví převážně slovensky a více než čtvrtina je buď charakterizovaná takzvaným míšením kódů (codemixing), anebo mění oba jazyky na základě okolností. Množství mluvčích držících se primárně češtiny klesá ve věkové skupině let pod 46 %, avšak stoupá k 75 % u letých. Češi ve věku mezi 45 a 59 let mají největší znalost slovenštiny, a také Slováci ve stejné věkové skupině mají nejvíce bezproblémový vztah k češtině, což je doloženo skutečností, že pouze zhruba polovina 54 % obecně používá slovenštinu, když mluví s českými příbuznými. 68 % respondentů celkově prohlásilo,že jejich slovenští příbuzní jim zpravidla odpovídají ve slovenštině, v porovnání s 10 % mluvčích, jejichž příbuzní reagují výhradně v češtině. (tabulka 11, 12) Obecně řečeno, Češi dělají méně jazykových ústupků vůči slovenským známým než slovenským příbuzným, s tím, že 73 % v tomto případě hovoří výhradně česky. Není překvapující, že slovenští známí (kteří v mnoha případech žijí v České republice) určitým způsobem více inklinují k používání češtiny, ačkoli podle tvrzení respondentů 66 % z nich upřednostňuje odpovídat jim ve slovenštině. Nejsou zde žádné významné rozdíly v užití co se týče pohlaví, zeměpisné polohy či dokonce vzdělání, ovšem skupina 60 a více letých je nejvíce náchylná k přecházení do slovenštiny, možná proto, že pociťují větší potřebu činit tak ve vztahu k slovenským účastníkům rozhovoru. (tabulka 13)

16 Podobný obrázek vyvstane při rozhovoru se slovenskými cizinci kdekoli mimo Slovensko. V tomto případě 73 % Čechů dává přednost používání vlastního jazyka, a pouhá 2 % se vyznačují přecházením do slovenštiny. Mezi 788 respondenty (70 % z celkového počtu), kteří občas tráví čas na Slovensku, 593 (75 %) mluví hlavně česky, když tam jsou, zatímco 169 (21 %) směšuje oba jazyky nebo mezi nimi kolísá, a 22 (3 %) se rozhodne převážně pro slovenštinu. Úroveň vzdělání lidí prozrazuje více o pravděpodobnosti jejich rozhodnutí pro cestování na Slovensko než o jejich jazykové volbě 47 % nejméně vzdělaných dotázaných tvrdí, že na Slovensko nikdy nejezdí. U vysokoškolsky vzdělaných lidí je nejvíce pravděpodobné, že navštíví Slovensko, ovšem 93 ze 122 (76 %) u těch, kteří tak učiní, mluví převážně česky, v porovnání s 219 z 305 (72 %) mluvčích s neúplným středním vzděláním. Věk je tu znovu nejdůležitějším faktorem určujícím jazykové užití. 83 % z 201 dotázaných ve věku let, kteří cestují na Slovensko tam obecně mluví česky, což je v kontrastu se 72 % u mluvčích ve věkové skupině let. (tabulka 14)

17 Závěr Spisovná čeština a slovenština vedle sebe existují po dlouhou dobu bez zjevné antipatie mezi jejich mluvčími, ovšem za předpokladu, že čeština soustavně uplatňovala a dodnes uplatňuje větší vliv na slovenštinu než naopak. Zatímco Češi vždy považovali nadřazenost svého jazyka za samozřejmost, Slováci se pokoušeli ve stále větší míře charakterizovat svůj mateřský jazyk v protikladu ke spisovné češtině. Nestejnoměrný vztah mezi oběma jazyky pravděpodobně měl svůj smysl a byl užitečný v období hrozby maďarizace, avšak později dosáhl bodu logické absurdity se zavedením pojmu českoslovenština (společný název jazyka národa československého) v období první republiky. Prosazování českoslovenštiny implicitně předpokládalo, že čeština bude působit jako obecný jazyk neboli Dachsprache pokrývající jak území Čechů, tak Slováků43, zatímco Slováci si přisvojí určitý přechodný jazyk (interlanguage), který by činil podstatně více ústupků spisovné češtině než republice všeobecně uznávána jako autonomní, plně vyvinutý bylo obecně přijatelné pro slovensky mluvící populaci. Ačkoli jazyk (neboli Ausbausprache) jak ve smyslu svých sociálních je třeba na podobné plány nahlížet v kontextu role Čechů při funkcí, tak svého tvarosloví, mají Slováci obvykle větší přístup restrukturalizačních procesech na Slovensku v meziválečné k češtině než naopak. Řada lexikálních a jiných jazykových době a také z pragmatických geopolitických ohledů (zejména prvků přímo přičtených vlivu češtiny se výrazně nesnížily ani snahy představit vnějšímu světu jednotné vzezření), jejich po rozpadu Československa 1. ledna Mezi koncem šedesátých let minulého století a začátkem let devadesátých existovala tendence zveličovat rozsah toho, jakým způsobem sdílené rysy češtiny a slovenštiny v podstatě zaručovaly funkční bilingvismus, a zároveň zmírňovat roli pravidelného vystavení lidí jazyku a kultuře svých sousedů. Zdá se pravděpodobné, že někteří čeští mluvčí vyššího věku mají nyní nadsazený názor na stupeň své dřívější aktivní komunikační kompetence ve slovenštině, nicméně se nemýlí v představě, že došlo k všeobecnému úpadku znalostí slovenštiny během posledních deseti let. Postkomunistická generace (jejíž kontakt se slovenštinou se různí na základě osobních okolností) je možná více závislá na kontextu při sémantické disambiguaci, nicméně její schopnosti chápání jsou téměř jistě lepší, než by si byla ochotná připustit. Blízkost východomoravských nářečí k západoslovenským nářečím, spojená s tendencí spisovné slovenštiny klonit se více k normám stanoveným na západě země než k těm na východě, zaručuje to, že spisovný jazyk zůstává široce srozumitelný pro všechny české mluvčí s možnou výjimkou velmi malých dětí. Neochota mluvit slovensky u Čechů všech věkových kategorií v sobě obsahuje hlubší psycholingvistickou úroveň, která odráží jejich představu, že mohou komunikovat efektivněji a v některých případech autoritativněji, pokud se budou držet svého vlastního jazyka. I ti čeští mluvčí, kteří mají slovenské příbuzné, jsou více nakloněni zvolit si v komunikaci mateřský jazyk raději než přejít do slovenštiny. Výzkum analyzovaný v tomto článku poskytl statistickou bázi pro zdůvodnění řady obecných předpokladů o česko-slovenských jazykových vztazích (například toho, že velmi málo Čechů mluví slovensky i v případech, kdy odcestují na Slovensko, nebo že Češi zůstávají nakloněni Slovákům a jejich jazyku). Důležitější je možná to, že také dále osvětlil složitost charakterizace statutu dvou blízce příbuzných kontaktních jazyků, dříve mluvených členy původní populace stejného státu (od roku 1918 do 1938 a od 1945 do 1992), kde se jeden jazyk po desetiletí těšil neúměrné prestiži. Nejdůležitějším závěrem vycházejícím z této studie je to, že více než polovina největší etnické skupiny

18 v České republice lidí žijících v Čechách (na rozdíl od Moravanů) považuje rozdíly mezi východomoravskými nářečími a spisovnou češtinou za větší než rozdíly mezi východomoravskými nářečími a spisovnou slovenštinou. Fakt, že mluva v částech Moravského Slezska vzdáleného 50 kilometrů od slovenských hranic je považována za nejbližší morfologii psané češtiny naznačuje, jak relativní shodu mezi spisovnou češtinou a spisovnou slovenštinou, tak dosah rozdílů existujících mezi spisovnou češtinou a obecnou češtinou. Tom Dickins vystudoval Leedskou univerzitu (specializace na ruský jazyk a literaturu a francouzský jazyk a literaturu). V roce 1983 získal na téže univerzitě titul magistra v oboru české literatury. Od roku 1990 učí ruštinu a obecnou lingvistiku na univerzitě ve Wolverhamptonu. Zajímá se zejména o lexikologii, sociolingvistiku, jazykový purismus, přejímání cizích slov, jazykový a politický diskurz. Většina jeho publikací se zabývá jazykovými variacemi a změnami v češtině. Dále Tom Dickins publikoval učební materiály, příkladem může být učebnice ruštiny pro dospělé začátečníky, kterou vytvořil spolu s kolegyní Irinou Mooreovou. Viz: Lze ho kontaktovat na adrese: T.Dickins@wlv.ac.uk.

19 literatura Bělič, J Nástin české dialektologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. Berger, T Slovaks in Czechia Czechs in Slovakia. International Journal of the Sociology of Language 162: Bláha, O Moravský jazykový separatismus: zdroje, cíle, solovanský kontext. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Facultas philosophica 3: Brandner, A Recenze: Lipowski, J Konvergence a divergence češtiny a slovenštiny v československém státě. Wrocław: Wydawnictwo Universytetu Wrocławskiego. In Sborník Prací Filosofické Fakulty Brnenské University. Studia minora facultatis philosophicae universitatis brunensis. Linguistica Brunensia. A 54. [online] [cit ]. Dostupné z: < dataweb06/06drecenze/lipowski. htm>. Budovičová, V Spisovné jazyky v kontakte. Sociolingvistický pohľad na dnešný vzťah spisovnej slovenčiny a češtiny. Slovo a slovesnost 35: Budovičová V Semikomunikácia ako lingvistický problém. Pp in Mistrík, J. (ed.). Studia Academica Slovaca. Bratislava: Alfa. Budovičová, V Semikomunikácia ako faktor medzijazykovej dynamiky. Pp in Brabcová, R., Štícha, F. (eds.). Dynamika současné češtiny z hlediska lingvistické teorie a školské praxe. Praha: Sborník Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Budovičová, V Dvojjazyčná komunikácia v slovenčine a češtine. Slovo a slovesnost 13: Comrie, B. (ed.) The World s Major Languages. London: Croom Helm, & New York: Oxford Univeristy Press. Daftary, F., K. Gál The New Slovak Language Law: Internal or External Politics? Flensburg: ECMI Working Paper 8 [online] [cit ]. Dostupné z: < Dickins, T Attitudes to lexical borrowing in the Czech Republic. Liberec: Nakladatelství Bor. Dickins, T Postoje k výpůjčkám v soudobé češtině. Naše společnost 6 (1): Dolník, J České slová v slovenčine. Pp in Mlacek, J. (ed.). Studia Academica Slovaca 21: Bratislava: Stimul.