2. Stručná historie lyžování do 2. světové války

Transkript

1 Úvod Ačkoliv jízda na lyžích nepatří mezi základní lidské lokomoce, stalo se lyžování velmi rychle vysoce oblíbeným sportovním odvětvím jak u nás, tak v zahraničí. Zejména po 2. světové válce nastal velký nárůst oblíbenosti a atraktivity jak sjezdového, tak i běžeckého lyžování. Nevýhodou lyžařského sportu v jakékoliv podobě a na každé úrovni může být jeho klimatické omezení. Taktéž materiální stránka často ovlivňuje vztah lidí k lyžování, jelikož bylo a je v každé době značně nákladným sportem. V České republice patří lyžování k jednomu z nejoblíbenějších sportovních odvětví. Významnou měrou se na této skutečnosti podílejí lyžařské výcvikové kurzy školní mládeže na základních a středních školách s tím. Popularita lyžování je, jak z předchozích řádků vyplynulo, nezvratitelná a doufejme, že bude i nadále stoupat. Lyžařský sport totiž nabízí možnost realizace člověka jak po stránce fyzické, tak i duševní. Pobyty v zasněžené zimní krajině, na čerstvém horském vzduchu, působí blahodárně na lidskou psychiku. V lyžařských výcvicích na základních a středních školách taktéž napomáhá ke stmelení třídního kolektivu jako sociální skupiny, zvláště pak u dětí, jejichž schopnost prosadit se v něm je nějakým způsobem omezena. V tomto ohledu může lyžování pozitivně ovlivňovat i duševní zdraví člověka

2 1. Cíle práce Cílem této bakalářské práce je uceleně shrnout dostupné informace týkající se historie lyžování v českých zemích a ve světě. Zaměřili jsme se na období po 2. světové válce. Dále pak popsat vývoj jednotlivých lyžařských škol, výuky lyžování, významných lyžařských soutěží, závodního lyžování atd. Vycházet při tom budeme zejména z dostupné literatury, odborných časopisů o lyžování a také z internetu. V této práci se zaměříme se na sjezdové lyžování, respektive alpské disciplíny. Budeme se snažit více méně vypracovat, zkonstruovat či eventuelně potvrdit nebo naopak vyvrátit již známé poznatky z oblasti sjezdového lyžování. V závěru každé kapitoly uvedeme jakýsi souhrn toho, čím jsme se zabývali a jaká je možnost dalšího pokračování

3 2. Stručná historie lyžování do 2. světové války Podle Kulhánka (1989) dějiny lyžování můžeme rozdělit do dvou, nestejně dlouhých, zaměřených i významných epoch: údobí přibližně 5000 letého vývoje na severu Evropy a Asie a na údobí posledních, přibližně 125 let, během kterých lyžování zachvátilo rozsáhlé oblasti civilizovaného světa všude, kde mělo vhodné geografické a klimatické podmínky. Rozvoj moderního lyžování byl ze začátku omezen na Skandinávii. 2.1 Předsportovní použití lyží První zpráva o velkém lyžařském výkonu (vlastně sportovním) je zachována z roku Ve starých záznamech čteme: Bylo mnoho takových mužů, kteří dovedli stát na lyžích dobře, že v jednom běhu usmrtili devět i více sobů (Kovařík, 1991, 9). Později se lyže hodně využívaly pro zimní poštovní spojení a taktéž k válečným účelům. V Rusku a ve skandinávských zemích byl prováděn výcvik lyžařských vojenských oddílů. Těchto oddílů bylo mnohokrát využito v bojích a válkách. V roce 1444 v bojích se sultánem Mustafou, v roce 1608 ve válce s polskými pány, roku ve válce se Švédskem, roku 1812 v bojích s Napoleonovou armádou (Kovařík, 1991, 9). Využitím lyží ve válce se přenesla znalost lyží i do střední Evropy. Zde se lyžování rozšiřovalo jen v malé míře. Teprve rozvoj sportů a turistiky způsobil značné rozšíření a oblibu lyžování. Lyže a jejich předchůdce sněžnice (viz obr. 1), patří k nejstarším náčiním člověka. Od jejich vzniku se staly důležitým a mnohdy jediným prostředkem, umožňujícím pohyb či lov zvěře. Historii lyží můžeme rozdělit na dvě období: předsportovní použití lyží a období lyžařského sportu

4 Za jakési předchůdce lyží lze všeobecně považovat sněžnice, které vznikaly ze snahy o zvětšení plochy chodidla, v původní primitivní formě obalováním chodidla zvířecí kůží, slámou apod. Postupným prodlužováním a zužováním plochy se tak postupně vyvinuly první známé tvary lyží. První použití lyží sahá do etapy lidské činnosti, kdy člověk začal obrábět dřevo a začal vyrábět různé nástroje k usnadnění své činnosti. Lyže měly sloužit k usnadnění lokomoce na sněhu již od střední doby kamenné, tj. zhruba období 8 4 tisíce let př.n.l. Lokalitu původu lyží lze těžko přesně určit, polární badatel Friedtjof Nansen (1891) považuje za pravlast lyží oblast střední Asie, okolí Bajkalského jezera a Altajských hor, odkud se při postupném osídlování severnějších oblastí při stěhování národů lyže dostaly do severní Evropy, a na území dnešní Skandinávie (Gnad, 2005, 7). Podle různých typů lyží z různých vývojových období lidské činnosti a různých světových lokalit klasifikovali Švédové Viklund a Zettersten (1929,1934) lyže takto: lyže typu jižního, lyže typu arktického (viz obr. 2b), lyže typu severského (viz obr. 2a), lyže bahenní. Podle Gnada (2005) předsportovní použití lyží zahrnuje období od objevu lyží do zhruba poloviny 19. století. V této etapě byly lyže používány jako užitný předmět při dopravě a lovu, později také k válečným účelům

5 obr. 1 Sněžnice sibiřská obr. 2a Lyže norská, 2b Lyže 2.2 Sportovní lyžování Sportovní lyžování počíná datem prvního závodu v Tromsö a trvá do současnosti. Charakteristické znaky této etapy jsou: lyže se stávají prostředkem sportovního soutěžení a rekreačního využití, rozšiřuje se bohatá a různorodá pohybová činnost na lyžích běh, skok, sjíždění, zatáčení, lyžařská akrobacie, výrazně se zdokonaluje lyžařská výzbroj a výstroj, zejména ve 2. polovině 20. století, rozšiřují se používané prostředky pro sportovní využití (Gnad, 2005, 10). Kolébkou lyžařského sportu je Norsko

6 Na počátku 19. století se zde lyžování rozšířilo více než kdekoliv na světě. Velký rozmach nastal v době, kdy obyvatelé kraje Telemarken v období rozmachu průmyslové výroby stěhují z vesnic za prací do měst. Tam s sebou přinášejí svoji charakteristickou činnost, jízdu na lyžích. Tímto vlastně zahájili novou epochu využití lyží. Obyvatelé kraje Telemarken začali tehdy používat nového telemarského tvaru lyží, který se v podstatě zachoval dodnes. Nová výzbroj přinesla i novou techniku zatáčení na lyžích bez použití hole. Bylo to první lyžařské zatáčení telemark a kristianie (Kovařík, 1991, 10). Za historický mezník v novodobé lyžařské historii jsou obecně pokládány závody v běhu na 5 km v norském Tromsö, které se konaly 2. dubna Tyto závody se všeobecně považují za počátek rozvoje sportovního lyžování. Po dobytí Norska si lyžování rychle získávalo oblibu i v ostatních koutech planety. Zasněžené vrcholky lákaly širokou veřejnost nejen z čistě sportovního hlediska, ale i touhou městského obyvatelstva po volné přírodě. Nastala nová éra sportovního lyžování, éra sjezdového lyžování. Ve střední Evropě vznikly v posledních letech 19. století v lyžařské technice dva směry: norská technika, která beze změny převzala nářadí a techniku jízdy od Norů, alpská technika, založená Rakušanem Matthiasem Zdarskym. Norové jezdili na dlouhých lyžích s vodícími žlábky, s lehkým vázáním a se dvěma holemi, zatímco Zdarsky používal kratší lyže bez žlábků, pevné vázání s perem a jednu dlouhou hůl s hákem na konci. Zdarsky zdůrazňoval jízdu v terénu, jezdil širší stopou ve větším předklonu, používal pluh a oblouky v přívratu (Kulhánek, 1989, 14). Celý výukový systém jízdy na lyžích, počínaje koncem 90. let 19. století, se po desetiletí vyvíjel v alpských zemích. Odtud nastoupil lyžařský sport svou vítěznou cestu po světě. Právem je možno hovořit o alpském, sjezdovém lyžování a postavit je po bok severskému, klasickému lyžování

7 2.3 Vývoj lyžařských škol Vývoj lyžařské techniky procházel a je charakteristický určitými vývojovými stádii (etapami), kdy konec jednoho stádia znamená určitý skok ve vývoji na základě shromážděných poznatků a zkušeností z průběhu celého stádia (Příbramský, 1984, 11). Každé vývojové stádium bylo reprezentováno výrazným zlepšením techniky a pojetí této techniky našlo své vyjádření v lyžařské škole. Pod pojmem lyžařská škola rozumíme výklad techniky a její aplikaci v didaktickém procesu. První základy pro výuku lyžování byly dány v Norsku, kde v roce 1865 vydává generál Werheland první lyžařskou příručku. V roce 1870 zakládá závodník Nordheim v Kristianii norskou školu, která se stala prvním stupněm ve vývoji a současně základem pozdější lyžařské techniky. (Příbramský, 1984, 12). v roce 1896 vydává M. Zdarsky (viz obr. 3) lyžařskou knihu Alpská lilienfeldská škola jízdy na lyžích, která byla určena především pro alpské terény. Oproti norské technice zkrátil lyže na cm, což lépe vyhovovalo předpokladu lepšího zvládnutí jízdy na lyžích v alpském terénu další osobností, která výrazně ovlivnila lyžařskou techniku, byl rakouský důstojník Bilgeri. Bilgeri se stal tvůrcem nové lyžařské školy, která usměrnila vývoj alpského lyžování před první světovou válkou. Dává jí název Bilgeriho škola. Charakteristické je pro tuto školu to, že zdokonalila techniku a výstroj lilienfeldské školy a dále pak spojila nejlepší zkušenosti alpské a norské školy, čímž vytvořila syntézu obou tehdejších lyžařských škol (Příbramský, 1984, 12). Bilgeri převzal jízdu se dvěma holemi, telemarský tvar lyží, kristianii a telemark. Také vylepšil Zdarského přívratný oblouk a obohatil jízdu o řadu nových variant po první světové válce ovlivňuje rozvoj lyžařství Arlberská škola rakouská. Jejím představitelem je H. Schneider spolu s A. Fanckem vydávají podrobnou publikaci Wunder des Schneeschus, Hamburg, Tato škola byla založena v St. Antonu, byla propagována četnými filmy

8 Zatáčení lyží vychází stále ze základního točení trupu a pánve. Šroubovitým pohybem těla, který vychází z ramen. V metodice nácviku se před snožným zatočením lyží učí nejdříve zatočení lyží v přívratu (oblouk v pluhu, přívratný oblouk, přívratná kristianie) (Příbramský, 1984, 13) současně s rozvojem Schneiderovy lyžařské přívratné školy vzniká ve Švýcarsku škola J. Dahindena, která obohacuje techniku zatáčení o odvratnou kristianii, o kristianii rychlostní a slalomovou. Zlepšuje vázání a začíná používat dlouhořemenného vázání, které později zdokonalují Francouzi (Příbramský, 1984, 13). Alberská přívratná technika byla po roce 1935 nahrazována novým pojetím jízdy, které bylo charakterizováno především snožným vedením lyží snožnou kristianií. Dalším vývojovým stupněm rotační techniky je škola A. Seelose, který vyučoval snožnou kristianii prováděnou ve zvýšeném předklonu nadlehčováním vyvrcholením rotační techniky se stala rotační francouzská škola, (Allais, E., Gignoux, P.: Ski francais, Grenoble, 1937), která ovládla výuku lyžování na plných dvacet let (Příbramský, 1984, 13). Její technika spočívala především v rotaci, která byla hlavním momentem při zahajování snožného smyku, dále v blokáži těla, kterou rotace přenášela na nohy, hlubokým předklonem těla s náklekem. Vedle francouzské školy existovaly školy s nerotační technikou. Tato předválečná nerotační technika byla charakterizována úzkou stopou, odklonem trupu směrem od svahu, náklekem, přenášením těžiště a zamezením rotace obr. 3 Matthias Zdarsky 3. Lyžování v Československu a v České republice

9 Podle Gnada (2005) se ke konci 19. století stal sport u vzdělanějších a majetnějších vrstev symbolem pokroku. Proto bylo šíření lyží jako prostředku k provádění nové sportovní činnosti do značné míry spojeno s průmyslovým rozvojem a obchodem, zejména mezinárodním. V Praze a okolí je rozvoj lyžování spojen s činností lyžařského kroužku (Český Ski klub) při tehdejším Bruslařském klubu, a nadšeného propagátora sportu Josefa Rösslera-Ořovského ( ). Byl to vůbec první lyžařský spolek mimo Skandinávii, který vznikl v Evropě. Stalo se tak v roce 1887, kdy si Ořovský nechal poslat dva páry lyží od firmy Heyde-Gustavsen z Oslo. V Krkonoších začali čeští obyvatelé s lyžováním v Jilemnici a ve Vysokém nad Jizerou v roce V oblasti Krkonoš byl nejvýznamnější postavou lyžařské historie té doby bezesporu Jan Buchar ( ), řídící učitel z Dolních Štěpnic u Jilemnice, který je spolu Josefem Alešem považován za tvůrce lyžařské turistiky (Gnad, 2005, 15). V českých zemích k širokému rozvoji závodní činnosti od roku Tehdy uspořádal Český Ski klub dva závody v pražské Stromovce, z nichž druhý, památný z 19. ledna, pořádaný jako první závod o mistrovství království Českého, je považován za historický počátek českého závodního lyžování (Gnad, 2005, 15). Za druhé světové války bylo naše lyžařství ochromeno okupací ztrátou pohraničních hor. Masové lyžování bylo dále znemožněno nařízením odevzdat lyže armádě okupantů. Po osvobození v roce 1945 se během několika let stalo lyžování jedním z nejrozšířenějších sportů. Zvýšený počet turistických a lyžařských oddílů, zájezdy školních tříd a účast na zimní rekreaci obyčejné populace rozšířilo lyžování tak, že se u nás stalo lidovým sportem. Byl vybudován velký počet lyžařských zařízení (lyžařské vleky, turistické tratě, ). Byla podstatně rozšířena výroba lyžařské výzbroje a výstroje. Konec války rok 1945 umožnil lyžařskému svazu pokračovat tam, kde se v roce 1939 zastavil. Po komunistickém převratu v únoru roku

10 1948 se začíná rozvíjet budování socialistického systému tělovýchovy a sportu, což mělo za následek zlepšení podmínek pro rekreační i závodní lyžování. Zásluhu na širokém rozvoji lyžování, zejména po jeho kvalitativní stránce, měli lyžařští cvičitelé. Výcvik se prováděl pod vedením kvalifikovaných instruktorů. V roce 1961 byl ujasněn obsah základního lyžařského výcviku, zpracovaný v příručce Základní lyžařský výcvik (1963). Lyžování patří od 60. let dvacátého století mezi nejmasovější sporty v našem státě. V uplynulých šedesáti letech byla sportu, zvláště na úrovni československé a české reprezentace, věnována velká pozornost a podpora. Vyjma některých negativních stránek měla za následek také značné úspěchy (olympijské medaile a medaile ze světových mistrovství či světových pohárů). Dnes je lyžování opět organizováno účelově ve Svazu lyžařů České republiky. Velmi obtížným obdobím v lyžování byla léta 1968/69, podobně jako v jiných sportovních odvětvích a oblastech společenského a kulturního života. Došlo ke komplikacím v práci celého svazu. 27. září 1969 se uskutečnila celostátní konference v Praze za účasti 60 delegátů SL ČSR (Svazu lyžařů Československé republiky) a 40 delegátů SL SSR (Svazu lyžařů slovenské republiky). Byl ustaven Československý svaz lyžařů, který přijal organizační řád svazu a zvolil čtrnáctičlenné předsednictvo. Novým předsedou byl zvolen Jan Mráz. V letech se upevňovaly nové organizační ustanovení svazu, kterého bylo dosaženo poměrně rychle. V období let organizovaly svazy lyžařů ČSSR, ČSR a SSR velké a významné mezinárodní závody světové úrovně (např.: Jasná MS juniorů ve sjezdových disciplínách, 1970). Mezi úspěšné závodníky ve sjezdu let patří: J.Čermák, J.Janda, J.Rázl, J.Svoboda, M.Sochor, J.Vojtěch a další. Mezi ženami vynikaly: V.Bambasová, J.Janoušková, A.Droppová, M.Kubínová, M.Cuninková a jiné. V letech vycházely federální i oba národní svazy lyžování ve své činnosti z pevné organizační základny. V čele federálního

11 svazu stál Karel Smola, předsedou českého svazu byl v roce 1978 zvolen Jiří Pilař. V tomto období zažívá velký rozmach masové lyžování oba lyžařské svazy (ČSR i SSR) zaznamenaly pozoruhodný posun vpřed. Hojně zde přibývalo aktivních členů, taktéž trenérů, rozhodčích, zdravotníků a organizačních pracovníků. Ve Svazu lyžařů bylo registrováno na lyžařů (zařadil se tak hned po kopané na druhé místo v počtu aktivních členů). Samotné lyžařské oddíly pořádaly masové lyžařské závody a soutěže různého typu. Zájem široké veřejnosti o lyžování byl patrný z vysokého počtu startujících na závodech masového charakteru. Velkou pozornost věnují národní svazy kvalitě a účinnosti výcvikových metod. Roku 1972 přistoupil Svaz českých lyžařů ve spolupráci s Ústředním ústavem tělesné kultury (ÚÚTK) ke zřizování veřejných lyžařských škol (VLŠ). Po prvních stálých školách, zřízených ÚÚTK v několika krkonošských střediscích, se svaz zaměřil na zakládání VLŠ v tělovýchovných jednotách se silnými lyžařskými oddíly, a to nejen v podhorských a horských oblastech, ale také v místech relativně vzdálených od lyžařských terénů, především v Praze, v Brně a v dalších velkých i středně velkých městech. Oprávnění založit VLŠ získává tělovýchovná jednota nebo vyšší složka ČSTV na základě licence k provozování VLŠ. Na samém počátku se VLŠ zabývaly převážně výukou sjezdového lyžování. Počet škol neustále narůstal, od poloviny roku 1979 do konce roku 1986 se počet lyžařských škol téměř zdvojnásobil (ze 78 vzrostl na 143 škol). Během této doby prodělalo výcvik ve VLŠ přibližně lyžařů. 3.1 Formy lyžování v současné době Vývoj každé lidské činnosti, a tedy i takového sportovního odvětví jako lyžování, vede účelovým směrem. Řada činností se přežívá, zaniká, zůstává to, co je potřebné, žádoucí. Také lyžování se mění, formy

12 odpovídají potřebám lidí, mění se samy lyže i ostatní vybavení (zde dochází k diferenciaci individuální potřeba materiálního základu: boty, lyže, oblečení, ubytování na horách, vleky, lanovky atd.). Vše se zdokonaluje, každou sezónu přibývají nové trendy a technologie, uplatňuje se trh. Tato široká škála sportovních i mimo sportovních činností se ovšem uplatňuje v různém rozsahu a na různých místech. Neustálý pokrok a příchod nových technologií, ať už ve vývoji nových materiálů či každoroční změny designů jak u samotných lyží, tak i u lyžařských bot a oblečení, skýtá neomezené možnosti pro závodní i výkonnostní lyžaře. A je třeba říci, že právě tyto nové technologie zvyšují účinnost lyžařských technik a nabízejí též mnohem pohodlnější jízdu. V současné době je největším hitem sjezdového lyžování carving. Carving je v dnešním sjezdovém lyžování stále ještě novým stylem, který má před sebou velkou budoucnost. Pojetí jízdy je zde mnohem agresivnější, než u předchozí techniky. Záleží samozřejmě na kvalitě lyžaře, radiusu lyží a dalších ohledech. Tento směr přiláká k lyžování, i přes značnou materiální nákladnost, spousty nových nadšenců, kteří budou plnit sjezdovky a svahy jak v České republice, tak i v zahraničí. Historie carvingu není tak krátká, jak by se mohlo na první pohled zdát. Telemarský tvar lyží zná lidstvo déle než 100 let a zejména v posledním desetiletí se s ním dosti experimentovalo. Carvingové lyže, jak je dnes známe, se začaly vyrábět zhruba v polovině posledního desetiletí minulého století. Co se týče techniky jízdy a metodiky nácviku, musíme připomenout, že jedním z prvních autorů, který popsal a také vyučoval jízdu v obloucích po vnitřních hranách bez smýkání lyží stranou, byl v 70. letech minulého století metodik Vladislav Čepelák. Popsal techniku jízdy ve vlnovce, což jsou vlastně velmi otevřené carvingové oblouky, jeté na mírném sklonu svahu, blízko spádnice. Bohužel v té době nebyly ještě k dispozici carvingové lyže (viz obr. 4) (Maršík, 2003, 10)

13 obr. 4 Současná carvingová lyže 3.2 Výuka lyžování Výuka lyžování, respektive lyžařský výcvik, vede pedagog (instruktor). Motivuje, řídí a reguluje výcvik tak, aby probíhal účelně, bezpečně a vedl k žádoucímu stanovenému cíli (Chovanec a kol., 1983, 24). Lyžařský výcvik chápeme jako součást výchovně vzdělávacího procesu, ve kterém se prostřednictvím a působením lyžování uskutečňuje všestranný rozvoj a zdokonalení člověka. Charakterizujeme ho jako jednotu výchovného působení, vzdělávací činnosti a pohybové rekreace, umocněnou specifickým působením pobytu v horském prostředí. Lyžařský výcvik je součástí senzomotorického učení, které je specifickou formou obecného učení. Je to řízený pedagogický proces, ve kterém si cvičenci (žáci) cílevědomě osvojují vědomosti a dovednosti lyžařské techniky. Nemůžeme ovšem zapomínat na podmínky, ve kterých je výcvik veden. Ty vyplývají z prostředí, z používané výzbroje a výstroje a charakteru pohybu. Základním pohybovým prvkem na lyžích je skluz, jenž klade zvýšené nároky na rovnováhu. Zvláště u začátečníků dbáme z počátku na nácvik v menší rychlosti, jelikož tu nezvládá nezkušený lyžař regulovat. Teprve po odstranění úvodních zábran a po seznámení se s lyžemi a s pohybem na nich může učitel (instruktor) přistoupit k samotnému nácviku Současná metodika výuky V každé epoše lyžování existovala jakási nejednotnost v oblasti didaktiky lyžování. Otázka rozdílnosti ve výuce lyžování není jen naší nebo lokální záležitostí. Byly a jsou odlišné výcvikové postupy jednotlivých vyspělých lyžařských států. Rozdíly v lyžařském výcviku se

14 projevují nejen mezi výukou různých národních svazů a institucí, ale můžeme je pozorovat i v rámci individuální výuky lyžařských instruktorů. Současný způsob vyučování jízdě na lyžích je u nás v podstatě založen na vytváření otevřených lyžařských dovedností. Využívají se při tom metodické (didaktické) řady, které jsou důležitým článkem ve výuce sjezdového lyžování. Pojímají výcvik jako kauzální následnost a postupnost od jednoho nacvičeného prvku k nacvičování prvku dalšího, tj. jako jednosměrné působení ve smyslu příčiny a účinku. Metodické řady jsou přirozeně kvalitním typem výuky. Z teorie motorického učení je známo, že pokrok při učení pohybu neprobíhá rovnoměrně, ale v určitých skocích, stupňovitě. Tento poznatek se promítl do členění obsahu výuky na tři výukové etapy, v nichž je učivo obsaženo komplexně: zásada diferencování obsahu (základní prvky, lyžařská průprava, sjíždění a zatáčení, ) zásada vzestupného rozvoje (cyklický charakter lyžařského výcviku) zásada vnitřní koncentrace (zjednodušení obsahu výcviku a zaměření se na podstatné prvky a části výcviku) Při výuce lyžování, zvláště v jejích začátcích, je vhodné použít kvalitní lyžařskou výzbroj a výstroj, která usnadní počáteční nesnáze a pomáhá při zkvalitnění a lepší automatizaci pohybových stereotypů Základní pohybové dovednosti při výuce lyžování Základním prvkem motorického učení je pohybová dovednost. Výběr, charakteristika a utřídění jednotlivých pohybových dovedností má podstatný vztah k pojetí výuky (výcviku) na co se při výuce zaměřit, jak a jakým způsobem jednotlivé dovednosti nacvičovat. Současný způsob výuky sjezdového lyžování je založen na otevřených pohybových

15 dovednostech. Důležitý je vždy přechod od kvality nižší v pohybovou kvalitu vyšší. mezi základní pohybové dovednosti v první fázi motorického učení při lyžování patří: přenášení váhy těla z lyže na lyži, prováděné pohyby dolních končetin (směrem dopředu a dovnitř oblouku), samostatné pohyby dolních končetin při zatáčení, postupná změna hranění, doplňující pohyby paží, regulace pohybu v rytmu. při rozšiřující výuce pohybových dovedností ve speciální etapě zařazujeme: pokrčování a natahování dolních končetin, odklon trupu, brždění prudším smykem, torze a rotace. ve vrcholné etapě nácviku pohybových dovedností můžeme využít: ukončení oblouku na vnitřní lyži, předtočení Specifické znaky lyžařského výcviku Při hledání nových forem a metod při výuce lyžování je nutno vycházet z toho, že lyžování je specifická pohybová činnost se složitými pohybovými strukturami, prováděná v nezvyklých a variabilních podmínkách. Ve srovnání s jinými sporty je lyžařský výcvik charakterizován těmito specifickými znaky: 1) specifičnost vnějšího prostředí, 2) náročnost a složitost pohybové činnosti, 3) vytváření pohybových předpokladů, 4) vytváření otevřených dovedností, 5) způsob vytváření dovedností, 6) zvládnutí pohybových dovedností. ad 1) Specifičnost vnějšího prostředí spočívá ve variabilitě vnějšího prostředí. Tímto rozumíme objektivní podmínky, ve kterých výcvik

16 probíhá a ve kterých se lyžař nachází (kvalita sněhové pokrývky, sklon a úprava tratě, ). ad 2) Náročnost a složitost pohybové činnosti je dána řadou vnějších a vnitřních činitelů ( boj o rovnováhu, statodynamický postoj lyžaře u skluzného pohybu, úroveň smyslového vnímání, ). ad 3) Vytváření pohybových předpokladů, zkušeností a jistoty pohybu má v lyžování stěžejní význam. Jak vyplývá z předchozích řádků, jedná se o vytváření specifických forem smyslového vnímání, které nazýváme komplexní lyžařské vjemy. ad 4) Vytváření otevřených pohybových dovedností je v lyžařském výcviku velice důležité. Jde o dovednosti, které lze neustále rozvíjet a zdokonalovat a které je možno přizpůsobovat proměnlivým vnějším i vnitřním činitelům. ad 5) Způsob vytváření pohybových dovedností postupuje: 1. od základního elementárního tvaru pohybového prvku ( ve zjednodušeném provedení), 2. od elementární hrubé formy pohybu k pohybu co nejdokonalejšímu (při výcviku zpočátku nevyžadujeme přesnost provedení, nelpíme na detailech). ad 6) Zvládnutí pohybových dovedností rozumíme to, že jednotlivé základní cviky nerozkládáme a nenacvičujeme po částech, spojujeme jak stejné pohybové činnosti, tak činnosti pohybově příbuzné, zdůrazňujeme rytmus vyplývající jak z cyklického provádění cviků, tak vyplývající z časové struktury pohybu. 3.3 Závodní lyžování Zkušenosti z prvních poválečných let ukázaly, že formy a organizace práce na závodním úseku převzaté od LS RČS (Lyžařského svazu republiky Československé) a ČOS (České obce sokolské) nestačí k plnění úkolů v nových podmínkách a v soutěžích s okolním světem. Proto se začaly systematicky prověřovat tréninkové metody předních světových závodníků. Přejímaly se zkušenosti především ze

17 skandinávských států, později ze Sovětského svazu, zejména po roce 1954 po velmi úspěšném prvním startu sovětských běžců na mezinárodní scéně na MS ve Falunu. Podmínkou pro zavedení nových forem práce byl dostatek školených odborníků, trenérů (Kulhánek, 1989, 193). V září roku 1953 byla otevřena vysoká škola pro výchovu odborných TV pracovníků Institut tělesné výchovy a sportu a při něm jednoroční trenérská škola. Vytvořila se profese trenér z povolání, první profesionálním lyžařským trenérem LS SVTVS (Lyžařské sekce krajských a okresních výborů) se stal Miroslav Bělonožník. Začátkem roku 1961 zahájilo činnost 30 lyžařských základen, zajišťujících systematický denní trénink zařazených závodníků. V roce 1963 se ÚTR (Ústřední trenérská rada) rozděluje na 4 samostatné trenérské rady, kde úsek sjezdových disciplín přebírá J. Bogdálek. Koncem roku 1963 bylo v péči trenérů z povolání více než 300 závodníků. Velmi obtížným obdobím lyžařství, podobně jako v ostatních odvětvích sportu, byla léta Spontánní nadšení celého lyžařského hnutí a jeho činovníků, inspirované Pražským jarem, bylo vstupem sovětských vojsk a obsazením země v srpnu 1968 udušeno: došlo ke komplikacím v práci celého svazu (Kulhánek, Olympia, 1989). V období organizovaly svazy lyžařů ČSSR, ČSR a SSR velké významné mezinárodní závody: mezi nimi závody světové úrovně (1974 Jasná, ME juniorů ve sjezdových disciplínách. Mezi významné závodníky tohoto období patří: Jan Čermák, Jaroslav Janda, Radim Koloušek, Jaroslav Máša. Z žen to byly: Vladimíra Bambasová, Miriam Cuninková, Anna Droppová a další. V 80. letech minulého století lyžařské oddíly samy pořádaly masové lyžařské závody a soutěže různého typu. Vrcholový sport zahrnující jen vybraný okruh talentovaných lyžařů a lyžařek, vyúsťující v reprezentaci ČSSR byl budován jako ucelený systém od roku Výstavba jednotlivých článků systému vrcholového sportu byla neobyčejně náročná. V letech byla vybudována organizační základna systému,

18 především jeho vyšších článků. Základním článkem systému byly sportovní třídy a tréninková střediska mládeže. I v tomto období se u nás pokračovalo v organizování velkých mezinárodních závodů. Vedle mezinárodních závodů byla na půdě ČSSR organizována řada důležitých setkání s činovníky FIS. Co se soutěží týče, velice úspěšná pro nás byly ZOH v Grenoblu, kde jsme ve sjezdových disciplínách dosáhli bronzové medaile. Na XII. ZOH v Insbrucku vybojovala ve sjezdových disciplínách 6. místo v kombinaci (po 9. místě ve slalomu a obřím slalomu). Na MEJ (mistrovství Evropy juniorů) v roce 1976 v Gällivare vybojovala Jana Zemanová ve slalomu stříbrnou medaili a o rok později v Kraňské Goře obsadily tři naše sjezdařky medailová místa Jana Šoltýsová získala zlato v obřím slalomu, Olga Charvátová stříbro ve stejné disciplíně a Jana Zemanová bronz ve slalomu. V Lake Placid v roce 1980 obsadil Bohumír Zeman čtvrté místo v kombinaci. Na MS (mistrovství světa) v roce 1985 získal Zeman třikrát zlato a jednou stříbro. V roce 1986 dosáhla Olga Charvátová dosud nejlepšího umístění čs. reprezentace v dvacetileté historii Světového poháru, v celkové klasifikaci a ve slalomu se umístila na čtvrtém, v obřím slalomu na pátém a v superobřím slalomu na šestém místě. Mezi úspěšné závodníky let dále patřili: Marián Bíreš, Ján Hezcko, Peter Jurko, Miroslav Kolář, Ivan Pacák, Miroslav Sochor a další, z žen: Zdena Cihelková, Soňa Kuzmanová, Ludmila Milanová, Lenka Vlčková atd. (Kulhánek, 1989, 344). V současné době má lyžování v ČR na starosti Svaz lyžařů ČR. SLČR je zájmové sdružení občanů ČR s vlastní právní subjektivitou. Je vrcholnou organizací lyžařského sportu v České republice, která hájí zájmy lyžování směrem k organizacím v ČR i k Mezinárodní lyžařské federaci (FIS). Je členem ČSTV, Českého olympijského výboru a FIS. Svaz lyžařů ČR je nejstarším národním lyžařským svazem na světě. V roce 2003 oslavil 100 let od svého vzniku. Byl založen v Jablonci nad Jizerou na setkání tří zástupců prvních lyžařských klubů na našem území a byl nazván Svaz lyžařů

19 Království českého. Základním posláním Svazu lyžařů ČR je široká podpora rozvoje lyžování, lyžařského sportu, vrcholového lyžování a sportovní reprezentace České republiky. Základem činnosti je aktivní podpora a propagace všech forem lyžování mládeže a dospělých. Svaz lyžařů ČR má osm odborných úseků. Jsou to úsek běhu na lyžích, skoku na lyžích, severské kombinace, alpských disciplín, akrobatického lyžování, snowboardingu, travního lyžování a základního lyžování. V současné době sdružuje SLČR více než aktivních členů. Počet lyžující veřejnosti přesahuje osob. Mezi opory reprezentace v alpských disciplínách patří zejména: Šárka Záhrobská, Ondřej Bank (viz obr. 5), Filip Trejbal ( 3.4 Horská služba obr. 5 Ondřej Bank

20 3.4.1 Historie Horské služby První pronikání člověka do neznámých hor s sebou přineslo i první oběti. Jednalo se o lovce, bylinkáře a hledače zlata, kteří zabloudili a zahynuli. Člověk začíná hory objevovat. Život v horách je tvrdý i v souvislosti s klimatickými podmínkami. Nečekané zvraty počasí znepříjemňují lidem v těchto oblastech život. Postupně začínají chodit do hor i návštěvníci, které láká poznávání přírody. Hosté přicházejí v létě i v zimě a obracejí se na domácí obyvatele a znalce hor, aby je zavedli do neznámých koutů pohoří. Proto vzniká v roce 1850 koncesovaná služba průvodců a nosičů, podmíněná znalostí první pomoci. V zimním období 1900 byla první organizovaná záchranná akce v Krkonoších. 24. března 1913 zahynuli v Krkonoších při závodě v běhu na 50 km Bohumil Hanč a jeho kamarád Václav Vrbata. Ve sněhové bouři Vrbata poskytl Hančovi část svého oděvu, ačkoli věděl, že nasazuje vlastní život, což bylo posuzováno jako základní čin v pomoci člověka člověku v horách, a proto je 24. březen slaven jako Den Horské služby v ČR. Po první světové válce dochází k velkému rozvoji lyžařství v českých zemích a díky tomu stoupá počet zimních návštěvníků hor. Tím se i zvyšuje počet úrazů a tragických nehod. Již řadu let školili lékaři místní hasiče v poskytování první pomoci v horách. K hasičům se přidružili členové místních spolků zimních sportů a místní obyvatelé. Všichni tito lidé byli velmi dobrými znalci hor. Jedinou nevýhodou bylo nejednotné vedení. Před zimou v roce 1934 se vytvořil v Krkonoších samostatný záchranný sbor o šesti oddílech. 12. května 1935 byla založena jednotná organizace Horské služby v Krkonoších. Předsedou byl okresní hejtman ve Vrchlabí a bylo ustaveno pět stanic. Hlavním nedostatkem bylo materiální vybavení členů.tento nedostatek byl vyrovnán nezměrnou obětavostí, skromností a vynikajícím kamarádstvím členů HS

21 Politické události a druhá světová válka přerušily existenci HS, ale jen co do jména. Podstata práce a myšlenka přežívaly i za okupace. V září 1945 dochází k obnovení činnosti Horské záchranné služby (HZS) v Krkonoších. Postupně vznikají záchranářské spolky i v jiných oblastech. V roce Jeseníky, Šumava, Orlické hory, Beskydy, Jizerské hory, Krušné hory. V roce 1950 se usnesl aktiv dobrovolných pracovníků HZS a požádal o zařazení do tehdejšího Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport v Praze. Byly schváleny stanovy HZS. Ke sjednocení dvou největších záchranných organizací v republice- Horské záchranné služby a Tatranské horské služby- dochází ,kdy byla ustavena Horská služba s celostátním působením.byl změněn členský odznak a vytvořeny oblastní komise HS. Nastává velký rozvoj Horské služby. V roce 1957 došlo ke zrušení Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport a k vytvoření Československého svazu tělesný výchovy, pod jehož vedení spadá i Horská služba v celé republice. Se zvýšenou úrovní Horské služby rostlo i materiální vybavení záchranných stanic i členů HS. Kromě základních pomůcek,jako svozné saně, lyžařská a horolezecká výstroj, oblečení členů a zdravotnický materiál, pronikají do vybavení HS další pomůcky pro záchrannou i preventivní činnost. Zvláštní vliv má zvýšený mezinárodní styk se zahraničními partnery z alpských zemí. Bylo zavedeno mezinárodní značení sjezdových tratí a lyžařských cest. Začínají se používat SOS telefony a radiostanice. Od roku 1967 se používají sněžné skútry. Postupně se vybudovávají a modernizují objekty záchranných stanic a domů HS. Horská služba se stala postupně jednou z nejlépe vybavených horských služeb ve východní Evropě. Pravidelná účast na zasedáních a kongresech IKAR- Mezinárodní federace záchranných služeb při UIAA (Union Internationale des Associations d Alpinisme) a úspěšné zvládnutí mezinárodního symposia ve Vysokých Tatrách v prosinci 1967, které řešilo problém právního postavení záchranných služeb a bezpečnosti v

22 horách vedlo k přijetí HS ČSSR za člena IKAR, po boku dalších záchranných služeb v Evropě. Dalším mezníkem v upevnění organizační struktury HS bylo schválení nového statutu s platností od , který byl v roce 1986 nahrazen novým statutem. Od roku 1990 existovalo Sdružení horských služeb ČR, kdy jednotlivé oblasti (Šumava, Krušné hory, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory, Jeseníky a Beskydy) měly svoji právní subjektivitu. V roce 2001 vzniká jeden právní subjekt - občanské sdružení Horská služba České republiky. Občanské sdružení je financováno převážně z rozpočtu Ministerstva zdravotnictví. V průběhu roku 2004 došlo k dohodě jednotlivých ministerstev, pro které HS vykonává činnost, že nadále bude HS zastřešována Ministerstvem pro místní rozvoj, jako podpora cestovního ruchu. Na základě rozhodnutí vlády dochází k vytvoření obecně prospěšné společnosti - Horská služba ČR, o.p.s., která od přebírá odpovědnost za činnost HS v České republice ( Poslání a úkoly Horské služby ČR Horská služba ČR při výkonu své činnosti zejména: organizuje a provádí záchranné a pátrací akce v horském terénu, poskytuje první pomoc a zajišťuje transport zraněných, vytváří podmínky pro bezpečnost návštěvníků hor, zajišťuje provoz záchranných a ohlašovacích stanic HS, provádí instalaci a údržbu výstražných a informačních zařízení, spolupracuje při vydávání a rozšiřování preventivně-bezpečnostních materiálů, informuje veřejnost o povětrnostních a sněhových podmínkách na horách a opatřeních HS k zajištění bezpečnosti na horách, spolupracuje s orgány veřejné správy, ochrany přírody a životního prostředí a jinými orgány a organizacemi,

23 sleduje úrazovost a provádí rozbor příčin úrazů na horách, navrhuje a doporučuje opatření k jejímu snížení, provádí hlídkovou činnost na hřebenech, sjezdových tratích, pohotovostní službu na stanicích a domech HS, provádí lavinová pozorování, připravuje a školí své členy a čekatele, spolupracuje s ostatními záchrannými organizacemi doma i v zahraničí

24 4. Lyžování v alpských zemích 4.1 Lyžařské školy Mezi nejvýznamnější lyžařské školy v alpských oblastech bezesporu patří Francie, Rakousko a Německo. Právě tyto státy určují trendy v lyžařském sportu, ať jde o techniku, metodiku výuky či vývoj materiálů. Všechny okolní země (České republiky nevyjímaje) přebírají tyto trendy v lyžování právě z výše uvedených lyžařských škol a včleňují je svých národních systémů výuky lyžování. Pokusíme se nyní o krátké shrnutí jednotlivých škol, co se týče lyžařského výcviku: Ve Francii je koncepce lyžařského výcviku v podstatě jednotná. Francouzi věnují pozornost rovněž především sjíždění a zatáčení. K dobré informovanosti všech učitelů a cvičitelů lyžování je každý druhý rok vydávána metodická publikace nazvaná Memento, v níž je do nejmenších detailů rozpracován postup výuky. Žáci jsou rozděleni podobně jako v Rakousku i jinde v Alpách do výkonnostních skupin, pro něž jsou metodické postupy rozpracovány. Francie rozeznává sedm tříd, z nichž sedmá jsou začátečníci, první nejvyspělejší. Postup je volen přes pluh a přívraty se seznamováním s vlastnostmi lyží a vlivů různých způsobů zatěžování, změn hranění a pohybů nohy a těla. Základním impulsem k otáčení je rotace. Cílem výuky je zvládnutí jakéhokoliv terénu, i velmi strmého v jakémkoliv sněhu. Používají se také slalomové branky (Kovařík, 1991, 155). Rakušané nespojují lyžařský výcvik v jeden celek, hlavní pozornost je určena alpskému lyžování. V profesionálních lyžařských školách rozdělují žáky do pěti skupin podle výkonnosti, skupina jedna jsou

25 nejpokročilejší, skupina 5 úplní začátečníci. Každá skupina má určený program upravovaný podle podmínek učitelem lyžování (Skilehrer). Rakouská škola využívá zásadně postupů přes pluh, oblouk v pluhu, sesouvání a smýkání, navazované smyky ke svahu i z přívratu a později přes spádnici k tzv. Wedeln, Schwingen (doslova švihání, rozuměj oblouk), dále učí jízdu v boulích, ve slalomových tyčích a v různém i obtížném terénu a sněhu. První skupina má v závěru programu také prvky freestylu baletu na lyžích a jízdu v nejobtížnějších sněhových podmínkách (Kovařík, 1991, 154). Německá metodika je zpracována v šestidílné publikaci, kde některé části jsou věnovány čistě teorii, celý jeden díl lyžování dětí, jedna část je běžecká, ostatní se zabývají výcvikem sjíždění a zatáčení. Za zmínku stojí metoda postupných délek lyží, kterou rozpracovali koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let. O této metodě se zmiňují také Francouzi, jako o jedné z možných. Vychází z principu celostního pohybu a myšlenky, že potíže začátečníka při uvedení lyží do obloukovitého pohybu spočívají v jeho neschopnosti překonat odpory sněhu a využít je pro zatáčení. Začátečníkovi tedy připnou na nohy velmi krátké lyže dlouhé asi 70 cm (snowblady). Na nich ho učí sjíždět a přirozeným způsobem - stáčivým pohybem chodidel jako na bruslích zatáčet. Po zvládnutí těchto cílů přejde na lyže delší, asi 100 cm, v další fázi na lyže 140 až 150 cm dlouhé. Tato metoda je ovšem náročná na materiálové vybavení (Kovařík, 1991, 158). 4.2 Závodní lyžování Podle Gnada (2005) je lyžařský závod sportovní akce pořádaná za účelem změření a vzájemného porovnání výkonů jednotlivců nebo družstev v některé z lyžařských závodních nebo přípravných disciplín. Pod pojmem závod rozumíme jeho přípravu, vlastní uspořádání a zakončení. Družstvem se rozumí kolektiv minimálně dvou závodníků, kteří se podílejí

26 společně na výsledku závodu. Lyžařská soutěž je soustava souhrnně hodnocených lyžařských závodů. Alpské disciplíny jsou závodní lyžařské disciplíny, při nichž závodník projíždí na lyžích z kopce dolů trať vyznačenou brankami a brankovými kombinacemi (Gnad, 2005, 205). Lyžařské závody v alpských disciplínách (ženy i muži): sjezd, slalom, obří slalom, superobří slalom, paralelní závody, alpské kombinace, sjezdové kombinace. Sjezd (viz obr. 6) je závod, ve kterém závodník prokazuje rychlost, odvahu, obratnost, koncentraci a tělesnou zdatnost při své jízdě od startu k cíli. Sjezd proto musí vést strmým terénem, střídat přímou jízdu s dlouhými oblouky ve zvlněném terénu, aby byly dostatečně prokázány dovednosti jak techniky jízdy ve velkých rychlostech, tak i skluzu a techniky zatáčení. Závodník musí také ovládat skoky podmíněné rozmanitostí terénu sjezdové tratě. obr. 6 Sjezd

27 Slalom (viz obr. 7) se musí konat vždy ve dvou kolech, postavených na dvou různých tratích. Obě kola se jedou (jedno po druhém) v pořadí, stanoveném soutěžním výborem. Není povoleno rozdělení závodníků na dvě skupiny startující současně na obou tratích. Obě kola je podle možností třeba uspořádat v jeden den. Omezení ve 2. kole: soutěžní výbor má právo omezit účast ve 2. kole na polovinu za předpokladu, že toto omezení bylo uvedeno v rozpisu nebo vyhlášeno na schůzi vedoucích družstev před losováním. Brány: brány tvoří dvě slalomové tyče, které musí nad terénem vyčnívat minimálně 180 cm. Po sobě jdoucí brány musí mít střídavě červenou a modrou barvu. Slalomové tyče mohou být opatřeny stejnobarevnými praporky trojúhelníkového nebo čtvercového tvaru o rozměru cca 24x22 cm. Brána je minimálně 4 m a maximálně 6 m široká. Vzdálenost mezi dvěma bránami nesmí být menší než 0,75 m. Tato vzdálenost musí být mezi tyčemi různých bran, ale také mezi spojnicí tyčí jedné a tyčemi jiné brány. Vzdálenost od točné tyče k další točné tyči nesmí být menší než 0,75 m a větší než 15m. Tratě pro muže a juniory musí mít výškový rozdíl tratě od 120 m do 220m. Tratě pro ženy a juniorky taktéž. obr. 7 Slalom Obří slalom (viz obr. 8) se musí uskutečnit vždy ve dvou kolech pro muže, juniory, ženy, žactvo jede vždy jen jedno kolo. Druhé kolo se může konat na téže trase, avšak v nově vytyčené trati. Obě kola se mají konat, pokud možno, v jeden den

28 Brány: v obřím slalomu tvoří bránu dva páry slalomových tyčí a dva terče. Brány musí být střídavě červené a modré. Terče nejméně 0,75 m široké a asi 0,50 m vysoké. Jsou umístěny na slalomových tyčích tak, aby jejich spodní okraj byl nejméně jeden metr nad sněhem a připevněny tak, aby se z tyče mohly odtrhnout. Šířka brány musí být nejméně 4 m a nejvýše 8 m. Vzdálenost vnitřních točných tyčí dvou sousedních bran nesmí být menší než 10 m. Zavřené brány mají mít rozměr terčů upraven na šířku cca 30 cm a výšku 50 cm. Obří slalom musí být vytyčen následovně: 12 15% výškového rozdílu se zaokrouhlením desetin nahoru nebo dolů určuje počet bran pro muže, juniory, ženy a juniorky. obr. 8 Obří slalom Superobří slalom (viz obr. 9) se jede v jednom kole. Superobří slalom musí být vytyčen takto: 10% výškového rozdílu určuje maximální počet bran. Nejméně 35 bran musí být postaveno pro muže a 30 bran pro ženy. Za minimální počet bran se považují pouze nutné změny směru jízdy. Vzdálenost mezi točnými branami dvou sousedních bran musí být nejméně 25 m. Brány: Bránu v superobřím slalomu tvoří 2 páry slalomových tyčí a 2 terče. Brány musí být střídavě červené a modré. Terče jsou nejméně 0,75 m široké a asi 0,50m vysoké. Jsou umístěny na slalomových tyčích tak, aby se z jedné tyče mohly odtrhnout. brány musí být nejméně 6 m a nejvíce 8 m široké mezi vnitřními tyčemi otevřených bran a nejméně 8 m

29 a 12 m v zavřených branách. Na zavřených branách jsou terče upraveny na šířku asi 30 cm a výšku asi 50 cm a upevněny tak, aby se mohly odtrhnout. Tratě pro muže a juniory musí mít výškový rozdíl tratě od 350 m do 650 m. Tratě pro ženy a juniorky od 300 m do 600 m. obr. 9 Superobří slalom Paralelní závody jsou specifické tím, že v závodě jedou dva nebo více závodníků současně na dvou a více vedle sebe postavených tratích, jejichž vytyčení, terén a sněhová úprava musí být co nejvíce shodné. Výškový rozdíl je 80 až 100 m. Trať má bran kromě startovní a cílové (dále terče), odpovídající průjezdový čas je 20 až 25 sekund. Každá trať je vyznačena sledem terčů. Každý terč tvoří dvě slalomové tyče, mezi nimiž je napjatá látka asi 30 cm široká a přibližně 70 cm vysoká. Látka je připevněna tak, že je možné ji odtrhnout. Jestliže jsou dvě tratě, jsou tyče a látka levé tratě (při pohledu od startu k cíli) červené, druhé modré. Je- li tratí více, musí pořadatel použít dalších barev zelené, oranžové apod. Spodní okraj terče musí být asi 1 m nad sněhem. Tratě musí vytyčit stejný autor a to tak, aby byly stejné a paralelní. Musí dbát na plynulost, střídání směru (výrazné změny směru) a bezpodmínečně na potřebné změny rytmu. V žádném případě se trať nesmí rovnat vertikálním kombinacím probíhajícím shora dolů. První terč každé tratě musí být od startu vzdálen nejméně 8 m a nejvíce 10 m. Krátce před cílem za posledními terči se musí tratě výrazně rozdělit, aby každý závodník byl naveden pokud možno na střed cílové brány (Gnad, 2005, 210)

30 Sjezdové kombinace se hodnotí na základě výsledků několika závodů. Nejobvyklejší je alpská kombinace, do níž se počítají výsledky jednoho závodu ve sjezdu a jednoho ve slalomu. Vypočítají se pomocí tzv. bodů ze závodů, které vyjadřují přepočítaný časový rozdíl mezi vítězem a konkrétním závodníkem. Pomocí těchto bodů se sestavují i výkonnostní žebříčky závodníků v jednotlivých disciplínách, podle kterých se určuje startovní pořadí v závodech (Kovařík, 1991, 176). Některá společná ustanovení pravidel: brána je správně projeta, jestliže závodník špičkami obou lyží a oběma chodidly protne spojnici vnitřních lyží, za neprojetí brány je závodník vyloučen, při všech alpských disciplínách mimo sjezdu si závodníci trať před závodem pouze prohlížejí, netrénují v ní (Kovařík, 1991, 174) Úprava tratí Velkým problémem závodů ve slalomu a obřím slalomu je zaručit, alespoň přibližně, stejné podmínky pro všechny závodníky, tedy i pro ty s vyššími startovními čísly. Trať slalomu a obřího slalomu obvykle upravujeme po jejím vytyčení. Nejprve musíme sníh důkladně ušlapat, stopu vedle stopy v šířce minimálně 2 m. Trať upravujeme šlapáním, přičemž poslední dva lyžaři povrch uhladí sunutím stranou. Lyžaři upravující trať musí jít v těsném sledu za sebou. Jakákoliv pozdější úprava ztvrdlého sněhu je nevhodná. Další podmínkou úspěšně preparované trati je rovnoměrná úprava celé trati. Trať je vhodné preparovat před závodem (asi 2 hodiny před zahájením) nebo v podvečer závodu, je- li odpovídající teplota a vlhkost sněhu (Příbramský, 1984, 243)

31 5. Zimní olympijské hry se ve Francii ve správě města Chamonix uskutečnil tzv. Týden zimních sportů. Při slavnostním zahájení pochodovalo asi 300 závodníků a činovníků z 18 zemí. V programu soutěže dominovaly lyžařské disciplíny. Týden zimních sportů v Chamonix skončil obrovským ůspěchem, proběhl avšak ještě bez statutu zimních olympijských her (ZOH). Lesk a úspěšný průběh všech soutěží byl oceněn na VIII. olympijském kongresu 1925 v Praze, který na návrh Josefa Rösslera-Ořovského uznal zpětně Týden zimních sportů v Chamonix 1924 za akci olympijskou: v Praze 1925 vešly I. ZOH do historie sportu (Kulhánek, 1989, 122). Ve Sv.Mořici nastoupili 11. února 1928 na velkém zimním stadionu závodníci 25 zemí k zahájení II. ZOH. Lyžařských závodů ve čtyřech disciplínách se zúčastnilo 153 závodníků ze 16 zemí. Československo reprezentovala 24- členná výprava pod vedením Dr. J. Scheinera, složená ze 13 závodníků a 7 činovníků (Kulhánek, 1989, 136)

32 V roce 1932 se naplnila touha Američanů pořádat ZOH, když se organizací pověřilo malé horské zimní středisko Lake Placid. Byly to v pořadí III. ZOH v historii olympijských her. Podle Kulhánka (1989) nebylo v té době jednoduché zajet za oceán, což se projevilo také v účasti. Přihlášeno bylo 93 závodníků z 12 zemí, nejmenší účast lyžařů v historii ZOH. Za Československo se zúčastnilo pět závodníků: A. Bartoň, J. Cífka, J. Feistauer, V. Novák a F. Šimůnek (Kulhánek, 1989, 156). IV. ZOH roku 1936 v Garmisch Partenkirchenu patří k hrám se silným politickým nábojem díky německé propagandě nacismu. A. Hitler zneužil olympijského sportu k zakrytí příprav nejstrašnějšího válečného požáru dějin. Lyžařských soutěží se zúčastnilo 27 zemí s 301 účastníkem, poprvé nastoupilo k závodu také 37 žen. V reprezentaci ČSR bylo 15 závodníků a 3 závodnice. Na ZOH 1936 byly poprvé proti silné opozici Skandinávců zařazeny do programu her sjezdové disciplíny. Nebylo to ale bez komplikací. Zařazeny byly obě disciplíny, sjezd i slalom, avšak sloučené ve sjezdové kombinaci: medaile byly udělovány jen v kombinaci, nikoli také v individuálních disciplínách. Olympijskou premiéru ve sjezdovém sportu absolvovalo 66 účastníků z 21 zemí. Vynucená neúčast nejlepších sjezdařů světa však zavinila, že sjezdová část ZOH 1936 zaujala v dějinách lyžařství velmi skromné místo (Kulhánek, 1989, 176). Po dvaceti letech se ve Sv. Mořici konaly podruhé, v pořadí V. ZOH. Po stránce sportovní se V. ZOH staly velkým úspěchem. Olympijská myšlenka tak prokázala krátce po otřesné válce svou přitažlivost. Zúčastnilo se 25 zemí s 358 lyžaři 321 mužů a 37 žen. Tentokrát byly rozděleny první olympijské medaile ve sjezdu, slalomu a v kombinaci, pro kterou se jel zvláštní slalom. Byla to druhá a poslední alpská kombinace vyhodnocená jako olympijská disciplína. Sjezdové závody se konaly na svazích Corviglia a diváků bylo podstatně více než na klasických disciplínách. Také počet družstev ve sjezdových a v klasických disciplínách 1948 ve Sv. Mořici byl velmi rozdílný: zatímco ve sjezdových závodech startovali závodníci z 25 zemí, v běžeckých bylo zastoupeno jen 15 zemí (Kulhánek, 1989, 197)

33 VI. ZOH 1952 byly prvními hrami organizovanými ve velkém městě. Ve srovnání s exkluzivními malými místy, jakými byly Chamonix, Sv. Mořic, Lake Placid a Garmisch Partenkirchen, mělo Oslo tenkrát 500 tisíc obyvatel. Jedině lyžařské soutěže ve sjezdových disciplínách byly pořádány v malém Norefjellu, vzdáleném asi 120 km od Oslo. V Oslo se sešlo 340 lyžařů 271 mužů a 75 žen z 29 zemí. Z alpských disciplín přibyl obří slalom mužů a žen, naopak z programu byla vyškrtnuta alpská kombinace (Kulhánek, 1989, 211). VII. ZOH se opět vrátily do malého, exkluzivního horského střediska, do Cortiny d Ampezzo, která již v předchozích letech hostila dva ročníky mistrovství světa (1927, 1932). Her se zúčastnilo 408 lyžařů 305 mužů a 103 žen. Hrdinou her se stal Rakušan Toni Sailer pro fantastické výkony ve všech třech sjezdových disciplínách. Sailer jako první sjezdař v olympijských dějinách získal všechny tři zlaté medaile: ve sjezdu, slalomu a obřím slalomu. Stal se také mistrem světa v alpské kombinaci. Do čela sjezdových závodů žen se probojovaly Švýcarky (Kulhánek, 1989, 209). VIII. ZOH se konaly v překrásném údolí Squaw Valley (Údolí indiánské ženy) v Kalifornii v USA v roce Zúčastnilo se 239 lyžařů. V Československé olympijské výpravě byli jen dva závodníci. V závodech mužů ve sjezdových disciplínách bylo osm rozdílných vítězů: ve Squaw Valley se již nevyskytl žádný Toni Sailer. Jedinému sjezdaři Ernstu Hinterseerovi se podařilo získat dvě medaile (Kulhánek, 1989, 238). Na IX. ZOH hrách v Innsbrucku bylo překonáno mnoho rekordů: her se zúčastnilo 408 závodníků a 95 závodnic, téměř milion diváků sledovalo jednotlivé závody. Sjezdové závody mužů neměly vyložených vítězů ani výkonnostně převažujícího družstva. Zajímavá byla šíře výkonnostní špičky. Zatímco v roce 1956 dělilo prvního a dvacátého závodníka 30 sekund, v roce 1960 to bylo jen 9,4 sekundy. Světová špička se neobyčejně rozšířila. Z československých sjezdařů reprezentovali: R. Koloušek, A. Šoltýs (Kulhánek, 1989, 256)