nároku na náhradu škody. V třetí podkapitole této kapitoly se věnuji alternativám v trestním řízení, tzv. odklonům od standardního řízení, a to

Transkript

1 Úvod V úvodu své práce bych rád shrnul její obsah, dělení do kapitol a jejich souvislost a upřesnil cíl mé práce. Cílem mé práce je popsat a rozebrat právní úpravu postavení a vymezení procesních práv poškozeného v českém trestním procesu, rozhodování o náhradě škody a specifika u hospodářských a majetkových trestných činů. První kapitola má být úvodem do celé problematiky, představení pojmu poškozeného a právní úpravy tohoto pojmu v českém právním řádu. První podkapitolu jsem se rozhodl věnovat historickému vývoji postavení poškozeného a jeho práv, neboť můţe být zajímavým srovnáním se současnou právní úpravou. Věnuji se právní úpravě od roku 1945, kam je však nutno zahrnout i trestní řád jiţ z roku 1873, který platil na našem území i v období mezi světovými válkami a poté aţ do roku Ohledně současně platného trestního řádu se zaměřuji na jeho změny v průběhu jeho platnosti, které se dotkly postavení poškozeného a adhezního řízení. V další podkapitole se jiţ věnuji současné úpravě pojmu poškozeného, kde je mou snahou především rozlišení dvou pojetí poškozeného v trestním řádu, obecného pojmu poškozeného a poškozeného jako subjektu adhezního řízení. Zdůrazňuji i odlišení pojmu poškozeného od pojmu oběti, pouţívaného především v mezinárodních dokumentech a činím krátký exkurz právě do mezinárodní úpravy a dále do úpravy odškodňování obětí trestné činnosti v České republice. V třetí podkapitole první kapitoly se zabývám širokými procesními právy poškozeného, které rozčleňuji na procesní práva, která má kaţdý poškozený a na procesní práva, která se váţou pouze na adhezní řízení, tedy na řízení o uplatněném nároku na náhradu škody v trestním řízení, čímţ jiţ částečně nastiňuji průběh procesu adhezního řízení. Cílem druhé kapitoly je popsání průběhu procesu adhezního řízení od přípravného řízení, zjištění, kdo je osobou poškozenou, zda jí byla způsobena škoda ( újma), kterou můţe uplatnit v trestním řízení, náleţitosti návrhu poškozeného, kterým navrhuje, aby obviněnému byla uloţena povinnost, aby nahradil poškozenému škodu, dále pak se zaměřuji na vystupování poškozeného před soudem, moţnosti jeho zastoupení, účast na hlavním líčení, dokazování a rozhodnutí soudu o uplatněném 1

2 nároku na náhradu škody. V třetí podkapitole této kapitoly se věnuji alternativám v trestním řízení, tzv. odklonům od standardního řízení, a to především podmíněnému zastavení trestního stíhání a institutu narovnání, zejména z pohledu poškozeného, významu jeho souhlasu s těmito instituty a uspokojením jeho nároku na náhradu škody při vyuţití těchto alternativ v procesu trestního stíhání. Zvláštní kapitolu věnuji specifikům při rozhodování o náhradě škody u majetkových a hospodářských trestných činů, zejména problematikou rozlišení, kdy vzniká poškozenému majetková škoda a kdy bezdůvodné obohacení, které podle současné právní úpravy nelze v adhezním řízení uplatňovat. Dále je pak mou snahou u některých z těchto trestných činů upozornit na judikaturu týkající se škody a adhezního řízení, především uvedením nároků, které nelze v adhezním řízení uplatňovat. Práci jsem se rozhodl završit popisem konkrétního skutečného případu z praxe, na jehoţ popisu je moţno demonstrovat uplatnění procesních práv poškozeného, průběh trestního řízení se zaměřením na zjištění výše škody a rozhodnutí o návrhu poškozeného, aby bylo obţalovanému uloţeno nahradit mu škodu. 2

3 1. Postavení poškozeného v trestním řízení a charakteristika jeho práv 1.1. Historický vývoj postavení poškozeného a jeho práv od roku 1945 Dříve, neţ se začnu zabývat pojmy adhezního řízení, poškozeného a jeho práv v současné právní úpravě, povaţuji za důleţité nastínit, jak se právní úprava poškozeného a jeho práv vyvíjela, k jakým docházelo změnám a jak ovlivnila současné pojetí rozhodování o náhradě škody v trestním řízení. Pramenem při zpracování vývoje právní úpravy mi byla především publikace Růţička, M., Púry, F., Zezulová, J. Poškozený a adhezní řízení v České republice. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2007, ve které je tato problematika zpracována velice podrobně. Já ve své práci pouze upozorním na nejdůleţitější zákony a jejich změny, aby byl zřejmý směr vývoje institutu poškozeného a uplatnění jeho nároku na náhradu škody v trestním řízení. Trestní řád z roku 1873 č. 119/1973 ř.z. platil v českých zemích mezi světovými válkami a po druhé světové válce aţ do roku Tento zákon, pokud se týká osoby poškozené trestným činem, upravoval tzv. soukromého účastníka a tzv. soukromého žalobce. Trestné činy byly v této době rozlišovány na trestné činy stíhané z moci úřední, tzv. veřejnoţalobní, a trestné činy tzv. návrhové, u kterých právo k stíhání náleţelo soukromníkovi. K trestnímu stíhání vedenému z úřední povinnosti se mohl ten, komu bylo na právech ublíţeno zločinem nebo přečinem, tzv. připojit pro své soukromoprávní nároky, ústně či písemně, a to aţ do počátku hlavního přelíčení, přičemţ taková osoba se označovala jako soukromý účastník. K procesním právům soukromého účastníka patřilo právo napomáhat státnímu zástupci a vyšetřujícímu soudci, nahlíţet do spisů jiţ v přípravném vyhledávání a přípravném vyšetřování, měl právo být obeslán k hlavnímu přelíčení, při hlavním přelíčení klást otázky obţalovanému, svědkům a znalcům. Zvláštním právem bylo právo podat v určitých fázích trestního řízení podpůrnou ţalobu v případě, ţe státní zástupce ustoupil 3

4 od trestního stíhání. V takovém případě mohl soukromý účastník prohlásit, ţe trvá na trestním stíhání, čímţ vstoupil do práv státního zástupce jako veřejného ţalobce. Státní zástupce měl nadále určitá oprávnění v řízení a mohl kdykoli trestní stíhání znovu převzít. Právo podávat opravné prostředky měl soukromý účastník v řízení přestupkovém. Některé delikty byly stíhány pouze na návrh soukromého žalobce, bylo li mu takovým trestným činem ublíţeno. Soukromý ţalobce byl oprávněn podat u trestního soudu ústně nebo písemně ţádost o zahájení trestního stíhání, mohl disponovat předmětem trestní obţaloby. Platila zvláštní nevyvratitelná právní domněnka, podle které opominul li učinit v řízení určité úkony, např. podat v zákonné lhůtě obţalovací spis u soudu nebo se nedostavil k hlavnímu přelíčení, mělo se za to, ţe od stíhání ustoupil. Na ţádost soukromého ţalobce mohl státní zástupce převzít jeho zastoupení jako jeho zmocněnec. Soukromý ţalobce se rovněţ mohl připojit k trestnímu řízení konanému z moci úřední, měl poté práva jako soukromý účastník, jen opravné prostředky měl jako soukromý ţalobce. Část trestního řízení, v rámci kterého se rozhodovalo o soukromoprávních nárocích vzniklých trestným činem, se označovala jako adhezní řízení nebo řízení připojené. Předmětem takového řízení pak mohly být soukromé nároky všeho druhu, např. vyplývající z majetkového práva, rodinného, podmínkou však bylo, aby bezprostředně vzešly z toho konkrétního trestného činu a mířily proti obviněnému. Bylo moţné uplatnit nárok na náhradu škody způsobené trestným činem, který zahrnoval náhradu jak skutečné škody, ušlého zisku, i zahlazení utrpěné uráţky. V rozsudku byla určena náhrada škody nebo zadostiučinění, poţadovanou výši mohl soud sníţit, pokud shledal, ţe oprávněný nárok je niţší. Poškozený mohl ţádat i navrácení věci, bylo li její vrácení moţné a poškozený mohl své právo k věci ihned prokázat. Se svým nárokem mohl být poškozený i odkázán na řádný pořad práva civilního. V adhezním řízení bylo moţné dále rozhodnout o neplatnosti právního jednání, právního poměru, s výjimkou neplatnosti manţelství. Podmínkami rozhodnutí trestního soudu o těchto nárocích bylo, ţe poškozený musel navrhnout, aby o těchto jeho soukromoprávních nárocích bylo rozhodnuto, obviněný byl pro trestný čin, na němţ poškozený zakládal své nároky, odsouzen, a výsledky řízení byly natolik dostatečné, aby na základě nich bylo moţno bezpečně rozhodnout o těchto soukromoprávních nárocích. Pokud trestní soud rozhodl, nejednalo se o překáţku věci 4

5 rozsouzené a poškozený mohl dále ţalovat i podle civilního práva, coţ neplatilo naopak, protoţe trestní soud nemohl rozhodovat o nároku, pokud jiţ bylo rozhodnuto v civilním řízení. Dokazování probíhalo v adhezním řízení jako v celém trestním řízení, postupovalo se dle trestního řádu, nikoli dle civilního řádu soudního. Výrok o přiznání soukromoprávního nároku nebo odkázání na pořad práva civilního byl součástí rozsudku. Pravidlem mělo být, ţe o nároku bude rozhodnuto, odkázání mělo být při odsouzení výjimkou. Pravomocný rozsudek byl exekučním titulem. Je moţno uzavřít, ţe jiţ v úpravě trestního řádu z roku 1873 najdeme stejná práva, jaká má dnešní poškozený a dnešní adhezní řízení je v mnohém stejné jako v tehdejší úpravě. Na Slovensku platil v té době uherský zák. čl. XXXIII/1896, o soudním řádu trestním. V oboru vojenské justice platily vojenské trestní řády, v českých zemích zák. č. 131/1912 ř.z. a na Slovensku zák. čl. XXXIII/1912, které byly obsahově totoţné. Změny v právních předpisech o trestním řízení přinesl zákon č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví, jehoţ cílem bylo trestní řízení zjednodušit, odstranit nadbytečný formalismus, napříště mělo řízení vést ke zjištění materiální pravdy a k objektivnímu a spravedlivému rozhodnutí. Tento zákon zrušil některá ustanovení trestního řádu č. 119/1873 ř.z., především ustanovení týkající se řízení o přestupcích, přestaly se také uplatňovat instituty podpůrné ţaloby, soukromý účastník dále neměl právo podat odvolání proti výroku rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o jeho soukromoprávních nárocích. Oproti tomu soukromý ţalobce mohl podat odvolání v neprospěch obţalovaného. Dne nabyl účinnosti trestní řád č. 87/1950 Sb., který nahradil všechny dosavadní trestní řády a platil i pro vojenské soudnictví. Tento trestní řád jiţ nepřipouštěl, aby poškozený podával obţalobu nebo přebíral trestní stíhání, neboť se plně uplatnila zásada veřejné obţaloby. Poškozený mohl podat trestní oznámení a tím dát podnět k zahájení trestního řízení. Poškozeným byl ten, kdo utrpěl trestným činem, o kterém se vede trestní řízení, škodu, která byla způsobena skutkem, který byl popsán v obţalobě. Poškozeným mohla být fyzická i právnická osoba, i stát. Poškozený mohl o rozhodnutí o jeho nároku poţádat kdykoli od přípravného řízení do doby, neţ se soud po hlavním líčení odebral k závěrečné poradě, nebyl omezen ţádnou lhůtou. Postavení poškozeného nebylo závislé na tom, zda své nároky 5

6 formálně uplatnil. Své nároky dále nemusel nijak předem prokazovat, postačilo, pokud své nároky tvrdil nebo dosavadní výsledky řízení nasvědčovaly, ţe někdo takové nároky můţe vznést. V trestním řízení byla garantována poškozenému moţnost, aby svá práva uplatnil a aby přednášel návrhy v hlavním i odvolacím řízení. Poškozený měl právo nahlíţet do spisu, musel být vyrozuměn o hlavním líčení a odvolacím líčení, mohl klást otázky vyslýchaným osobám při hlavním a odvolacím líčení, mohl v hlavním líčení učinit návrh k uplatnění svého nároku, přičemţ předseda senátu měl povinnost po provedení důkazů vyzvat poškozeného, aby návrh učinil a nebo v případě nepřítomnosti poškozeného přečíst jeho návrh ze spisu. Dále mohl poškozený podat odvolání proti odsuzujícímu rozsudku pro nesprávnost výroku o jeho nároku nebo proto, ţe soud o jeho včas uplatněném nároku nerozhodl. Pokud však poškozený své nároky včas neuplatnil, nemohl se jich domáhat v odvolacím řízení. Poškozený se mohl nechat zastoupit zmocněncem. Předseda senátu měl také poškozeného vyrozumět o zastavení trestního stíhání soudem. Bylo li trestní stíhání zastaveno v přípravném řízení, poškozený se nevyrozumíval, ale prokurátor ho vyrozumět mohl. Prokurátor i předseda senátu měli povinnost poškozeného poučovat o jeho právech. O občanskoprávních nárocích poškozeného mohlo být tedy rozhodováno nejen v civilním řízení, ale rovněţ v řízení trestním, soud v tomto adhezním řízení postupoval podle trestního řádu, pouţití občanského soudního řádu se nepřipouštělo, ani jeho analogické pouţití. Adhezní řízení bylo řízením vedlejším, závislým na řízení trestním. O nároku poškozeného soud rozhodl pouze, pokud jej poškozený včas uplatnil a pokud jiţ o něm nebylo rozhodnuto v řízení občanskoprávním. Podmínkou také bylo, ţe soud obviněného pro trestný čin odsoudil, tedy uznal jej vinným, nebylo moţné pokračovat v řízení jen pro nároky poškozeného, pokud bylo trestní stíhání proti obviněnému zastaveno nebo přerušeno. Oproti úpravě předchozí, o které jsem pojednal výše a rovněţ oproti úpravě současné, bylo rozhodnutí o nárocích poškozeného v trestním řízení tzv. res iudicata, tedy jeho nároky byly vyřízeny jednou provţdy. Na rozdíl od dnešní úpravy soud také nárok poškozeného mohl zamítnout, zcela nebo zčásti, pro nedůvodnost, a i v takovém případě se jednalo o věc rozhodnutou a poškozený se nemohl zbytku domáhat ţalobou občanskoprávní, jak to umoţňuje úprava současná. Tento trestní řád nevymezoval výslovně nároky poškozeného, které bylo moţno v adhezním řízení 6

7 projednat, určitě se však jednalo o nárok na náhradu majetkové škody a nárok na prohlášení právního úkonu za neplatný. Nebylo moţné uplatnit nároky, které by nešlo uplatnit v řízení občanskoprávním. Soud mohl poškozeného s jeho nárokem také odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních, a to v případě, ţe rozsah jeho nároků nebylo moţno v trestním řízení určit bez nepřiměřených průtahů, mohl ze stejného důvodu také přiznat nárok jen částečně a ve zbytku odkázat. Důvodem takového postupu byla snaha o procesní ekonomii. V tomto případě se nejednalo o věc rozsouzenou a v rozsahu, pro který byl poškozený odkázán, mohl poškozený nárok uplatňovat v občanskoprávním řízení. Rozhodnutí o nároku poškozeného bylo součástí rozsudku a pravomocný rozsudek byl exekučním titulem. Od nabyl účinnosti další trestní řád č. 64/1956 Sb., který předchozí trestní řád nahradil. Poškozený byl tímto zákonem výslovně definován a byl jím ten, komu byla trestným činem způsobena škoda, pokud by nárok na její náhradu bylo moţno uplatňovat před soudem v řízení ve věcech občanskoprávních, nebyl li v řízení spoluobviněným ( 7 odst. 10). Zákon tedy poţadoval, aby se jednalo o takový nárok, který bylo moţno uplatňovat v řízení občanskoprávním, jiné nároky, které by bylo moţné uplatňovat v jiných řízeních, např. správním, takto uplatněny být nemohly. Nárok na náhradu škody nebylo moţno uplatnit v řízení ve věcech občanskoprávních např. v případě, ţe škoda byla způsobena státu trestným činem zkrácení a ohroţení daně podle 148 tr. zák. z roku 1950, neboť vyměření daně a rozhodování o daňové povinnosti nepatřilo do pravomoci soudů. V tomto případě tedy stát nemohl vystupovat v trestním řízení jako poškozený, neboť o jeho nároku nebylo moţno rozhodovat v řízení před soudem ( 219 odst. 3). 1 Bylo vyloučeno, aby v řízení vystupovala stejná osoba jako poškozený a současně jako spoluobviněný. Podle ust. 41 odst. 1 měl poškozený právo ţádat, aby bylo v trestním řízení rozhodnuto o jeho nároku na náhradu škody způsobené trestným činem a činit návrhy. Podle 244 odst. 5 musel poškozený o přiznání nároku poţádat nejpozději do zahájení hlavního líčení, coţ byla změna oproti předchozí úpravě, kde mohl nárok uplatnit během celého hlavního líčení. Učebnice novou úpravu odůvodňovala úvahou, ţe měl li soud v hlavním líčení o nároku poškozeného spolehlivě 1 Látal, Jaroslav. Poškozený v trestním řízení a rozhodování o náhradě škody v adhezním řízení. Praha: SEVT, a.s., 1994, s. 8 7

8 rozhodnout, musel mít moţnost uţ při hlavním líčení, zejména při provádění důkazů, se i na objasnění tohoto nároku zaměřit. To by nesporně nemohl učinit, kdyby poškozený, jak tomu bylo dle předchozí úpravy, měl právo svůj nárok uplatnit ještě ve stadiu, kdy jednání u soudu první stolice bylo prakticky skončeno. 2 Bylo povinností předsedy senátu před zahájením hlavního líčení vyzvat poškozeného, aby učinil návrh stran svého nároku na náhradu škody, pokud uţ nebyly důvod a výše nároku sděleny dříve. Návrh za poškozeného nemohl učinit prokurátor a nemohlo o něm být rozhodováno ani z moci úřední, tedy bez návrhu poškozeného. Kromě uplatnění práva na náhradu škody, měl poškozený právo nahlíţet do spisu, být vyrozuměn o hlavním líčení, dávat otázky vyslýchaným osobám a také být vyslechnut, podat návrh na zajištění nároku na movitých věcech obviněného, nechat se zastupovat zmocněncem, poţadovat náhradu nákladů řízení potřebných k uplatnění jeho nároku, pronést závěrečnou řeč. Poškozenému se doručoval rozsudek nikoli však obţaloba. Dále se poškozenému doručovalo usnesení o zastavení trestního stíhání. Poškozený nebyl, na rozdíl od předchozí úpravy v trestním řádu z roku 1950, oprávněn podat odvolání, ani proti výroku o rozsudku o jím uplatňovaném nároku. Orgány činné v trestním řízení byly povinny poškozenému poskytnout poučení o jeho právech a poskytnout mu plnou moţnost jejich uplatnění. Poškozený nemohl navrhnout, aby bylo rozhodnuto o jeho nároku na náhradu škody v řízení o trestných činech, k jejichţ projednání byl příslušný krajský soud a nebo uplatnil-li poškozený tento nárok jiţ v řízení občanskoprávním. Dospěl li soud k závěru, ţe tomu, kdo uplatňuje nárok, který mu zřejmě nepřísluší nebo nárok, o němţ není moţno rozhodovat před soudem, rozhodl, ţe ho jako poškozeného k hlavnímu líčení nepřipouští. Postup pro rozhodování soudu o nároku poškozeného na náhradu škody byl upraven v 244. Pokud soud obţalovaného obţaloby zprostil, odkázal poškozeného vţdy s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud byl obţalovaný uznán vinným, mohl soud rozhodnout třemi způsoby. Jednak přiznat nárok na náhradu škody zcela, přiznat uplatněný nárok jen zčásti a se zbytkem jeho nároku odkázat poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, nebo pouze odkázat poškozeného na řízení ve věcech 2 Růţička, M., Púry, F., Zezulová, J. Poškozený a adhezní řízení v České republice. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2007, s

9 občanskoprávních. Podle této úpravy tedy nebylo moţné, na rozdíl od úpravy předchozí, nárok zamítnout, ani zčásti. Poškozený také mohl neomezeně zaţalovat svůj další nárok v občanskoprávním řízení i přesto, ţe v trestním řízení mu byl jím uplatňovaný nárok zcela přiznán, coţ bylo také důvodem, proč poškozený neměl právo podat odvolání do rozsudku, ani do výroku, který se týkal jeho nároku, protoţe se vţdy mohl svého nároku domáhat v řízení občanskoprávním. Rozhodnutí o nároku poškozeného v trestním řízení bylo součástí výroku rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o vině obţalovaného, nebylo moţné o tomto nároku rozhodnout samostatně. Takový výrok byl exekučním titulem a bylo moţné jej vymáhat postupem dle tehdy platného občanského soudního řádu. Další trestní řád č. 141/1961 Sb. prošel v průběhu doby, po kterou platí, mnoha změnami a v České republice zůstal v platnosti aţ do současné doby. Z tohoto důvodu v této kapitole ohledně tohoto trestního řádu poukáţu především na původní znění a na větší novely, neboť k jeho úpravě poškozeného a adhezního řízení se budu vracet i v kapitole o současně platné úpravě poškozeného a adhezního řízení. V tomto trestním řádu v jeho původním znění byl pojem poškozeného pojat šířeji a jeho postavení mělo být posíleno. V trestním řízení měla být otázka náhrady škody způsobené trestným činem vyřešena s otázkou viny a trestu, a to i v případech, v nichţ by jinak byl o nároku příslušný rozhodovat jiný orgán neţ soud. Cílem mělo být i preventivně výchovné působení na pachatele, aby byla urychlena náhrada škody, kterou svým činem způsobil. Nově i prokurátor byl oprávněn navrhnout, aby obţalovanému byla uloţena povinnost nahradit poškozenému škodu, jestliţe to vyţadovala ochrana zájmů státu a pracujících, zejména byla li trestným činem způsobena škoda na majetku, který byl v socialistickém vlastnictví. Prokurátor také mohl nárok na náhradu škody zajistit na majetku obviněného. Poškozený byl definován jako ten, komu bylo trestným činem ublíţeno na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. Takto široce definován zůstal tento pojem aţ do novely provedené zákonem č. 265/2001 Sb. Pojem poškozeného byl doslova odpoután od majetkoprávního nároku na náhradu škody, tedy od nároku na majetkové plnění. Bylo li někomu ublíţeno na zdraví trestným činem, byl poškozeným v trestním řízení, byť nemohl vyvozovat proti pachateli z ublíţení na zdraví nárok na náhradu materiální škody (na plnění majetkového charakteru). 9

10 Poškozeným byla i osoba, vůči které byl spáchán pokus trestného činu (nebo jeho příprava), i kdyţ škoda v tomto případě nenastala ( byla mu způsobena jiná škoda v pojetí uvedeném v ustanovení 43 odst.1 tr. ř. v původním znění). 3 Stejně jako podle úpravy trestního řádu z roku 1956 měl poškozený postavení strany. Široká procesní práva, která trestní řád přiznával poškozenému, měl kaţdý poškozený a nebyla vázána pouze na uplatňování majetkového nároku. Poškozený měl právo nahlíţet do spisu s tím, ţe bylo omezeno v případě, ţe byl poškozený v řízení současně i svědkem, měl právo účastnit se na dokazování, zejména činit návrhy na doplnění dokazování, klást otázky vyslýchaným osobám, vyjádřit se v závěrečné řeči a nechat se zastoupit zmocněncem. Dále byl poškozený oprávněn navrhnout, aby soud uloţil obţalovanému v odsuzujícím rozsudku povinnost nahradit způsobenou škodu. Oproti úpravě v předchozím trestním řádu byl omezeně oprávněn podávat i opravné prostředky. Vůči kaţdému poškozenému, tak jak byl vymezen definicí v zákoně, měly orgány činné v trestním řízení povinnost poučit jej o jeho procesních právech a poskytnout mu plnou moţnost jejich uplatnění. Práva poškozeného nemohl uplatňovat spoluobviněný, stejně tak nemohl být poškozeným ten, kdo v řízení vystupoval jako znalec, tlumočník nebo zúčastněná osoba. Tento trestní řád tedy jiţ v původním znění vymezil dvojí pojetí poškozeného. Poškozeného obecně vymezeného v definici 43 odst. 1, kterému náleţela výše uvedená procesní práva, a dále poškozeného, který byl subjektem tzv. adhezního řízení a měl proti obţalovanému nárok na náhradu škody. Soud mohl rozhodnout i o takovém nároku poškozeného, o kterém by byl jinak příslušný rozhodovat jiný orgán neţ soud. Ohledně rozhodnutí o nároku poškozeného na náhradu škody, platí to stejné, jako u trestního řádu z roku 1956, nárok nebylo moţné ani zčásti zamítnout, v části, ve které uplatňovaný nárok soud nepřiznal, odkázal poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních. O přiznání nároku na náhradu škody musel poškozený poţádat do zahájení dokazování, výši nároku mohl upřesnit později s ohledem na výsledky dokazování. Trestní řád č. 141/1961 Sb. byl v průběhu své platnosti vícekrát novelizován, ale zmíním se jen o nejdůleţitějších novelách, které se dotkly postavení poškozeného. 3 Růţička, M., Púry, F., Zezulová, J. Poškozený a adhezní řízení v České republice. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2007, s

11 Například novela zákonem č. 48/1973 Sb. zavedla do trestního řádu trestní příkaz, který musel v případě, ţe byl poškozeným uplatněn nárok na náhradu škody, obsahovat výrok, ţe se poškozený se svým nárokem odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních. Přiznat takový nárok poškozenému bylo moţné aţ v následném řízení před soudem, byl li proti trestnímu příkazu podán odpor. Novela provedená zákonem č. 178/1990 Sb. zrušila právo prokurátora podat návrh, aby soud v odsuzujícím rozsudku uloţil obţalovanému povinnost nahradit škodu způsobenou trestným činem. Významnou změnou, kterou tato novela přinesla, bylo vymezení deliktů, které bylo moţné stíhat pouze se svolením poškozeného. Dále byl zaveden institut opatrovníka poškozeného pro případ, ţe zákonný zástupce poškozeného nemůţe vykonávat svá práva a hrozí nebezpečí z prodlení. Tato novela také zrušila trestní příkaz jako formu rozhodnutí v trestním řízení. Opětovně byl upraven aţ po novele zákonem č. 292/1993 Sb., která rovněţ přinesla novou formu tzv. odklonu, podmíněné zastavení trestního stíhání, jehoţ podmínkou je nahrazení škody poškozenému nebo dohoda či jiná opatření k její náhradě. Další formu odklonu narovnání přinesla novela č. 152/1995 Sb. Nejrozsáhlejší změny od nabytí účinnosti tohoto trestního řádu obsahovala novela č. 265/2001 Sb. Jak jsem uvedl jiţ výše, přinesla změnu definice poškozeného, konkrétně nové ustanovení 43 odst. 2 dle kterého se za poškozeného nepovaţuje ten, kdo se sice cítí být trestným činem morálně nebo jinak poškozen, avšak vzniklá újma není způsobena zaviněním pachatele nebo její vznik není v příčinné souvislosti s trestným činem. Podle některých odborníků toto ustanovení zúţilo příp. aspoň upřesnilo pojem poškozeného. Poškozený získal nově některá další procesní práva, zejména, aby byl v řízení poučen o některých institutech, také se nově mohl výslovně vzdát procesních práv. Došlo také ke změně 44 odst. 2 tr. řádu, jehoţ původní znění bylo zrušeno Ústavním soudem. Do té doby toto ustanovení stanovilo, ţe v řízení o trestných činech náleţejících do věcné příslušnosti krajského soudu, rozhodoval o účasti poškozeného soud podle povahy projednávané věci. Nově toto ustanovení upravilo postup soudu pro případ mimořádně vysokého počtu poškozených. Novela přinesla úpravu doručování písemností poškozenému, jeho právo na bezplatné zastoupení nebo na zastoupení za sníţenou odměnu. Změněna byla i úprava trestního stíhání se souhlasem poškozeného, jestliţe byl rozšířen počet trestných činů, k jejichţ stíhání je 11

12 souhlas poškozeného vyţadován, rozšířily se podmínky, za nichţ se souhlas nevyţaduje. Byla upravena situace, kdy se poškozený včas nevyjádří na výzvu, zda souhlas dává. Poškozený rovněţ získal oprávnění podat stíţnost proti usnesení o postoupení věci jinému orgánu, proti usnesení o zastavení trestního stíhání, proti usnesení o schválení narovnání. Odsuzuje li soud pachatele za trestný čin, kterým způsobil majetkovou škodu, má mu soud podle 228 odst. 1 zpravidla uloţit, aby ji poškozenému uhradil. Dnem nabyl účinnosti zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeţe a stejného dne nabyl účinnosti zák. č. 279/2003 Sb., který v trestním řádu zakotvil institut peněţité jistoty v 47a tr. ř. Zákon č. 283/2004 Sb. potom přinesl povinnost informovat poškozeného nebo svědka o propuštění nebo uprchnutí obviněného z vazby nebo z výkonu trestu a dvě formy odklonu v přípravném řízení, a to podmíněné odloţení návrhu na potrestání a odloţení věci za současného schválení narovnání Pojem poškozeného Pokud se mám zabývat adhezním řízením, tedy řízením o nároku poškozeného na náhradu škody v trestním řízení, je nutné vymezit pojem poškozeného a jeho procesní práva podle současné právní úpravy. Definice poškozeného se nachází v ust. 43 trestního řádu č. 141/1961 Sb. (dále jen trestní řád nebo tr. ř. ). V odstavci prvním tohoto ustanovení je uvedeno, ţe Ten, komu bylo trestným činem ublíţeno na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda ( poškozený), má právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlíţet do spisů ( 65), zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. V 43 odst. 2 se stanoví, ţe: Za poškozeného se nepovaţuje ten, kdo se cítí být trestným činem morálně nebo jinak poškozen, avšak vzniklá újma není způsobena zaviněním pachatele nebo její vznik není v příčinné souvislosti s trestným činem. Podle odstavce 3 Poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jeţ mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uloţil obţalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování ( 206 odst. 2). Z návrhu 12

13 musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje. Všechny tři odstavce jsou důleţité pro vymezení pojmu poškozeného. Ust. 12 odst. 6 trestního řádu stanoví, ţe Stranou se rozumí ten, proti němuţ se vede trestní řízení, zúčastněná osoba a poškozený a v řízení před soudem téţ státní zástupce; stejné postavení jako strana má i jiná osoba, na jejíţ návrh nebo ţádost se řízení vede nebo která podala opravný prostředek. Řadí tedy poškozeného mezi strany v trestním řízení, má svá procesní práva a vystupuje nezávisle na ostatních stranách. Bývá v procesu řazen na stranu obţaloby, čemuţ kupříkladu odpovídá i jeho vystupování v hlavním líčení, při kterém sedí v jednací síni na straně státního zástupce, otázky a závěrečnou řeč přednáší po státním zástupci před obhájcem. Nemůţe však ovlivnit podání obţaloby. Poškozený také na rozdíl od státního zástupce nemusí být nestranný, jeho návrhy mohou směřovat jen k prokázání viny obţalovaného. Účast poškozeného na řízení není povinná, nemůţe k ní být ani nucen a soud v řízení pokračuje a rozhoduje i v případě, ţe poškozený se podle ust. 43 odst. 4 tr. ř. výslovným prohlášením sděleným orgánu činnému v trestním řízení vzdá procesních práv, která mu trestní řád jako poškozenému přiznává. Stejně tomu bude v případě, ţe poškozený z nějakých osobních důvodů, např. z důvodu blízkého vztahu k obţalovanému, v řízení aktivně nevystupuje a nárok na náhradu škody neuplatňuje, ačkoli mu byla způsobena. Později se rovněţ zmíním o trestných činech, k jejichţ stíhání je za určitých podmínek třeba souhlasu poškozeného. Je třeba rozlišovat obecný pojem poškozeného podle 43 odst. 1 tr.ř., dále poškozeného, který má podle zákona nárok na náhradu škody, jeţ mu byla způsobena podle odstavce 3 (kde je upraven poškozený jako subjekt adhezního řízení) a pojem oběti. 4 V ustanovení 43 odst. 1 tr. ř. je obecně definován pojem poškozeného. Je jím ten, komu bylo ublíţeno na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. Poškozeným v tomto smyslu není jen ten, komu pachatel trestným činem způsobil škodu majetkovou, ale i ten, komu bylo trestným činem ublíţeno na zdraví, přestoţe majetková škoda v důsledku ublíţení na zdraví nevznikla a dále je poškozeným i ten, komu byla trestním činem způsobena morální či jiná škoda. Ublížením na zdraví se 4 Novotný, Fr., Růţička, M., a kolektiv. Trestní kodexy. Trestní zákon, trestní řád a související předpisy (komentář). 2. vydání. Praha: EUROUNION, s.r.o., 2002, s

14 rozumí takový stav (onemocnění, poranění), který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob ţivota poškozeného a který zpravidla vyţaduje lékařského ošetření, i kdyţ nezanechá trvalé následky. Majetkovou škodou se rozumí jen skutečně vzniklá škoda, kterou lze vyjádřit v penězích. Morální škoda je způsobena např. některými trestnými činy proti lidské důstojnosti nebo některými trestnými činy hrubě narušujícími občanské souţití ( pozn. podle nové úpravy trestné činy narušující souţití lidí ). Jinou škodou se zde rozumí zejména škoda způsobená na právech, popř. porucha zdraví menší intenzity, neţ která je naznačena ve vysvětlivce shora. Jiná škoda vzniká také např. jednáním pachatele proti ţivotu nebo zdraví, event. proti majetku, které je z hlediska stádií vývoje trestného činu toliko přípravou ( 20 odst. 1 TrZ) nebo pokusem ( 21 odst. 1 TrZ). Takovým jednáním jsou ohroţeny společenské vztahy týkající se ţivota, popř. zdraví občana, proti němuţ útok směřoval, nebo společenské vztahy týkající se jeho majetku. V takovém případě škoda způsobená na bezpečnosti ţivota občana, zdraví a majetku je jinou škodou ( 43 odst. 1 tr. ř.), jejíţ způsobení opravňuje toho, komu byla způsobena, aby vystupoval v trestním řízení jako poškozený. 5 Podle ust. 43 odst. 2 tr. ř. se za poškozeného nepovaţuje ten, kdo se cítí být trestným činem morálně nebo jinak poškozen, avšak vzniklá újma není způsobena zaviněním pachatele nebo její vznik není v příčinné souvislosti s trestným činem. Újma, která byla poškozenému způsobena, musí být způsobena trestným činem, pro který je obţalovaný stíhán, musí být způsobena jednáním pachatele uvedeným v tzv. skutku, který je popsán v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obţalobě. Současně újmu musel obviněný zavinit a její vznik musí být v příčinné souvislosti s trestným činem. Pojem poškozeného ve smyslu ust. 43 odst. 1 tr.ř. je širší neţ pojem subjektu adhezního řízení, neboť zahrnuje i poškozeného, který není oprávněn podle ust. 43 odst. 3 tr. ř. uplatňovat nárok na náhradu škody. Je jím i ten, komu jiţ byla škoda plně nahrazena, ať uţ před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu, např. i plněním z pojištění, a z toho důvodu není oprávněn podat návrh dle 43 odst. 3 tr. ř. Poškozeným je v tomto smyslu i ten, o jehoţ nároku na náhradu škody bylo 5 Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. I. díl. 3. vydání. Praha: C.H.Beck 2001, s

15 rozhodnuto v občanskoprávním či jiném řízení, i osoba, jejíţ nárok je promlčen dle hmotného práva a námitka promlčení byla uplatněna. Postavení poškozeného má i Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, jakoţ i resortní, oborové, podnikové a další zdravotní pojišťovny za podmínky, ţe uhradily zcela nebo zčásti zdravotní péči poskytovanou poškozenému zdravotnickými zařízeními nebo konkrétními lékaři na základě smluv s nimi uzavřenými. 6 Poškozeným je dále i ten, komu vzniklo bezdůvodné obohacení, které nelze uplatnit návrhem dle 43 odst. 3 tr. ř. a stát, jedná li se dluţnou o daň či clo. Blíţe se touto problematikou budu zabývat ve 4. kapitole své práce. Majetkovou škodou, kterou lze uplatnit dle 43 odst. 3 tr. ř. dále není dluţné výţivné na nezletilé dítě, byl li spáchán trestný čin zanedbání povinné výţivy, ani hodnota úplatku, byly-li spáchány trestné činy přijetí úplatku, podplácení a nepřímého úplatkářství. Kaţdému poškozenému přiznává trestní řád procesní práva. Některá procesní práva však náleţí pouze poškozenému, který je subjektem adhezního řízení a má podle zákona proti obţalovanému nárok na náhradu škody způsobené trestným činem. Pokud pojednávám o poškozeném, povaţuji za nutné se alespoň krátce zmínit o zastoupení poškozeného zákonným zástupcem a opatrovníkem. Zastoupením zmocněncem se budu zabývat v rámci procesních práv poškozeného, neboť právo nechat se zastoupit zmocněncem patří k významným procesním právům poškozeného. Podle 45 odst. 1 tr. ř. je li poškozená osoba zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo je li její způsobilost k právním úkonům omezena, vykonává její práva podle tohoto zákona její zákonný zástupce. V praxi tomu tak můţe být, např. je li poškozeným nezletilé dítě. Podle ust. 45 odst. 2 tr. ř. v případech, v nichţ zákonný zástupce poškozeného nemůţe vykonávat svá práva uvedená v odstavci 1 a je nebezpečí z prodlení, předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce ustanoví k výkonu práv poškozenému opatrovníka. Proti rozhodnutí o ustanovení opatrovníka je přípustná stíţnost. Poškozeným můţe být nejen fyzická osoba, ale rovněţ osoba právnická. Kdo můţe vystupovat jménem právnické osoby upravují občanský a obchodní zákoník s tím, ţe mohou být zastoupeny rovněţ na 6 Novotný, Fr., Růţička, M., a kolektiv. Trestní kodexy. Trestní zákon, trestní řád a související předpisy (komentář). 2. vydání. Praha: EUROUNION, s.r.o., 2002, s

16 základě smlouvy. Kdo jedná jménem státu, je upraveno v zákoně č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Jak jsem jiţ zmínil výše, od pojmu poškozeného je třeba odlišit pojem oběti. Tento pojem není definován v právních předpisech upravujících trestní řízení. V zahraničních úpravách pojem poškozeného často splývá s pojmem oběti, ale v českém právním řádu tomu tak není. V českém právním řádu upravuje pojem oběti zákon č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněţité pomoci obětem trestné činnosti. Podle něho se poškozenému jako oběti trestného činu poskytne peněţitá pomoc za podmínek stanovených tímto zákonem. Obětí se pak rozumí fyzická osoba, které v důsledku trestného činu vznikla škoda na zdraví. Za oběť se povaţuje i osoba pozůstalá po oběti, která v důsledku trestného činu zemřela, byla li rodičem, manţelem nebo dítětem zemřelého a současně v době jeho smrti s ním ţila v domácnosti, nebo osoba, které zemřelý poskytoval nebo byl povinen poskytovat výţivu. Pomoc spočívá v jednorázovém poskytnutí peněţité částky k překlenutí zhoršené sociální situace způsobené oběti trestným činem. Pomoc se poskytne, pokud škoda na zdraví nebo v důsledku smrti způsobená trestným činem nebyla plně uhrazena, jestliţe o vině pachatele trestného činu, kterým byla způsobena škoda na zdraví, bylo rozhodnuto odsuzujícím rozsudkem nebo rozsudkem, kterým byl pachatel pro nepříčetnost zproštěn obhajoby. Jestliţe takový rozsudek nebyl vyhlášen nebo nenabyl právní moci anebo jestliţe nebylo zahájeno trestní stíhání proto, ţe pachatel není znám nebo ho není moţné obvinit, anebo brání li trestnímu stíhání zákonná překáţka, bude pomoc poskytnuta, nejsou li na základě výsledku šetření orgánů činných v trestním řízení důvodné pochybnosti o tom, ţe se stal trestný čin, v důsledku kterého byla oběti způsobena škoda na zdraví. Stát však pomoc neposkytne, je li oběť v trestním řízení stíhána jako spoluobviněná nebo účastník nebo pokud oběť nedala souhlas k trestnímu stíhání pachatele trestného činu v případě, kdy tento souhlas je podmínkou zahájení trestního stíhání nebo pokračování v něm, anebo vzala li takový souhlas zpět. Dále pomoc neposkytne, neposkytla li oběť potřebnou součinnost zejména tím, ţe bez zbytečného odkladu nepodala oznámení o trestném činu nebo jako svědek v trestním řízení vyuţila s odvoláním na svůj poměr k pachateli práva odepřít výpověď. Stát neposkytne pomoc téţ tehdy, jestliţe celková výše bodového hodnocení za bolest nedosahuje 16

17 hodnoty 100 bodů. Pomoc se poskytuje na ţádost oběti podanou Ministerstvu spravedlnosti, přičemţ je nutné ji podat nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy se oběť dozvěděla o škodě způsobené trestným činem, jinak právo zaniká. Orgány činné v trestním řízení jsou v řízení o trestném činu, v jehoţ důsledku vznikla škoda na zdraví nebo smrt, povinny poskytnout oběti poučení o podmínkách, za nichţ lze o poskytnutí pomoci ţádat. Výzkumem obětí trestných činů se zabývá zvláštní oblast kriminologie tzv. viktimologie. S pojmem oběti se setkáme také v řadě mezinárodních dokumentů. Například Deklarace základních principů spravedlnosti pro oběti trestných činů a zneuţití moci z roku 1985, někdy nazývaná Deklarace OSN o obětech určuje minimální standard pro zacházení s oběťmi trestné činnosti a specifikuje Desatero práv obětí. Jedná se o dokument právně nezávazný a má slouţit jako vodítko pro další tvorbu legislativy v této oblasti. Stejně tak stanovila tento minimální standart Evropská úmluva o odškodňování obětí násilných trestných činů z roku V roce 1995 přijal Výbor ministrů Rady Evropy Doporučení č. R (85) 11 o postavení oběti v rámci trestního práva a trestního procesu a v roce 1987 Doporučení rady Evropy č. R (87) 21 o pomoci obětem trestných činů a prevenci viktimizace. V roce 1996 přijala Komise OSN pro prevenci trestné činnosti a trestní justice rezoluci, která vyzvala k vytvoření programů sluţeb pro oběti a k vytvoření Příručky o pouţití a aplikaci Deklarace základních principů spravedlnosti pro oběti trestných činů a zneuţití moci. Tak vznikla v roce 1999 Příručka OSN na pomoc obětem trestné činnosti. Pomoc a ochranu oběti zakotvila také Úmluva OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu z roku 2000 a to zejména pro případy, kdy je oběť zastrašována nebo je jí vyhroţováno. Protokol o prevenci, potlačování a trestání obchodování s lidmi, zejména se ţenami a dětmi, který doplňuje tuto úmluvu zakotvuje ochranu a pomoc oběti obchodování s lidmi. Rovněţ legislativa EU si klade za cíl zajistit spravedlivé a přiměřené odškodnění obětem trestných činů v rámci EU. 7 7 zdroj výčtu mezinárodních dokumentů: Růţička, M., Púry, F., Zezulová, J. Poškozený a adhezní řízení v České republice. 1. vydání. Praha: C.H.Beck,

18 1.3. Procesní práva poškozeného Trestní řád přiznává poškozenému celou řadu procesních práv. Některá náleţí všem poškozeným bez rozdílu, některá jen poškozenému jako subjektu adhezního řízení, jenţ můţe uplatňovat nárok na náhradu škody, a která tak plynou z účelu adhezního řízení. Poškozený je, jak bylo uvedeno výše, procesní stranou, můţe se svou aktivní účastní v řízení podílet na zjištění skutkového stavu věci. Odsouzení pachatele můţe poškozenému přinést kromě případné náhrady škody i morální zadostiučinění. Nejprve bych tedy shrnul procesní práva náleţející všem poškozeným bez rozdílu Procesní práva poškozeného ve smyslu 43 odst. 1 tr. ř. Ustanovení 52 tr. ř. stanoví, ţe Při provádění úkonů trestního řízení se musí jednat s osobami na úkonu zúčastněnými tak, jak to vyţaduje význam a výchovný účel trestního řízení; vţdy je nutno šetřit jejich osobnosti a jejich ústavou zaručených práv. Toto ustanovení se týká i poškozeného. Podle 2 odst. 14 tr. ř. věty druhé Kaţdý, kdo prohlásí, ţe neovládá český jazyk, je oprávněn pouţívat před orgány činnými v trestním řízení svého mateřského jazyka nebo jazyka, o kterém uvede, ţe ho ovládá. Toto ustanovení se týká i poškozeného. Podle 46 tr. ř. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny poškozeného o jeho právech poučit a poskytnout mu plnou moţnost k jejich uplatnění. Poučovací povinnost orgánů činných v trestním řízení se vztahuje jen na práva procesní, nikoli na práva hmotněprávní. V odborné literatuře a komentářích je zdůrazňováno, aby poučení bylo přizpůsobeno postavení poškozeného, tedy zda se jedná o poškozeného v obecném smyslu nebo poškozeného, který je subjektem adhezního řízení. Soudy by také měly poučení přizpůsobit konkrétní situaci v řízení, např. jaká újma mu vznikla, zda jiţ byla poškozenému škoda nahrazena apod. Poškozenému by se mělo dostat upozornění na nedostatky jeho návrhů, aby je mohl řádně opravit či doplnit. Jak jsem uvedl výše, má být poškozený poučen i o moţnosti ţádat o poskytnutí peněţité pomoci od státu podle zákona č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněţité pomoci obětem 18

19 trestné činnosti. Podle ust. 44a tr. ř. Shledá-li orgán činný v trestním řízení, ţe poškozenému nebo svědkovi hrozí nebezpečí v souvislosti s pobytem obviněného nebo odsouzeného na svobodě, poučí poškozeného nebo svědka o moţnosti ţádat informace o tom, ţe obviněný byl propuštěn z vazby nebo z ní uprchl, odsouzený byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody nebo z něj uprchl, odsouzený byl propuštěn z výkonu ochranného léčení nebo z jeho výkonu uprchl, nebo odsouzený byl propuštěn z výkonu zabezpečovací detence nebo z jejího výkonu uprchl. Poškozený nebo svědek můţe ţádost podle odstavce 1 citovaného ustanovení podat u soudu a v přípravném řízení u státního zástupce. Pokud je odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody, podává se ţádost podle odstavce 1 soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeţe, v souladu s reparační zásadou podle 3 odst. 7 stanoví v 45 podobně jako trestní řád, ţe Orgány činné podle tohoto zákona jsou povinny přihlíţet k oprávněným zájmům poškozeného, poučit ho o jeho právech a poskytnout mu plnou moţnost jejich uplatnění; státní zástupce a v řízení před soudem předseda senátu posoudí vhodnost a účelnost některého ze zvláštních způsobů řízení vedoucích mimo jiné k náhradě škody nebo jinému odčinění škodlivých následků činu. Poškozený, jehoţ adresa pobytu, sídla nebo místa podnikání je známa, musí být příslušným orgánem činným podle tohoto zákona vyrozuměn, jestliţe mladistvý prohlásí, ţe je připraven škodu vzniklou činem nahradit, jinak odčinit nebo přispět k narovnání škodlivých následků činu. Totéţ platí v případě, ţe mladistvý na sebe vezme povinnost, která se bezprostředně dotýká zájmů poškozeného. Poškozený má také právo být poučen podle zák. č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, pokud jsou v trestním řízení projednávány utajované informace. Poškozený je oprávněn činit návrhy na doplnění dokazování jiţ v přípravném řízení, dále v hlavním líčení a veřejném zasedání o odvolání. Podle 105 odst. 3 tr. ř. můţe poškozený vznést námitky proti odbornému zaměření znalce nebo proti formulaci otázek poloţených znalci, dále i z důvodů dalších, uvedených ve zvláštním zákoně. Poškozený nemůţe nijak napadat, ţe soud znalce přibral. Podle 65 tr. ř. má rovněţ i poškozený právo nahlíţet do spisů, s výjimkou protokolu o hlasování a osobních údajů utajovaného svědka, můţe si ze spisů činit poznámky, výpisky, pořizovat si kopie. 19

20 Zvláštní skupinu práv poškozeného tvoří práva, aby mu bylo něco doručeno, oznámeno nebo byl o něčem vyrozuměn. Je li poškozený osobou oprávněnou podat proti rozhodnutí opravný prostředek, má právo, aby mu bylo doručeno do vlastních rukou ( 64 odst. 1 tr. ř.). Má právo na doručení opisu obţaloby, pokud orgány činné v trestním řízení znají jeho bydliště či sídlo. Dle 176 odst. 1 věty druhé tr. ř. má poškozený právo být vyrozuměn i o podání obţaloby, je li znám jeho pobyt či sídlo. Má právo, aby mu bylo oznámeno usnesení o odloţení věci, je li poškozený znám a má proti tomuto usnesení právo podat stíţnost, jeţ má odkladný účinek ( 159a odst. 6, 7 tr. ř.) Aby mu bylo oznámeno usnesení o zastavení trestního stíhání a rovněţ proti tomuto rozhodnutí má právo podat stíţnost ( 172 odst. 3 tr.ř.). Dále, aby mu bylo oznámeno usnesení státního zástupce o podmíněném odloţení podání návrhu na potrestání ( 179c odst. 2 písm. g), 179g odst. 4 tr. ř.), usnesení státního zástupce o tom, ţe se podezřelý osvědčil ( 179h odst. 4 tr. ř.), usnesení státního zástupce o odloţení věci za současného schválení narovnání ( 179c odst. 2 písm. f) tr. ř.) a i proti těmto usnesením má právo stíţnosti. Podle 173 odst. 3 tr. ř. je třeba vyrozumět poškozeného o přerušení trestního stíhání a má právo být státním zástupcem nebo policejním orgánem vyrozuměn o odloţení nebo odevzdání věci ve zkráceném přípravném řízení ( 179c odst. 4 tr. ř.). Podle 309 odst. 1 a 2 tr. ř. má poškozený právo vyslovit souhlas ke schválení narovnání státním zástupcem nebo soudem a podat stíţnost proti rozhodnutí o schválení narovnání, které mu bylo doručeno. Podle 157a odst. 1 tr. ř. má poškozený právo kdykoliv v průběhu přípravného řízení ţádat státního zástupce, aby byly odstraněny průtahy v řízení nebo závady v postupu policejního orgánu. Poškozený musí být vyrozuměn o době a místě konání hlavního líčení. Ust. 198 odst. 1 tr. ř. vyţaduje, aby byl poškozený vyrozuměn zpravidla tak, aby měl aspoň třídenní lhůtu k přípravě. Má li poškozený zmocněnce, vyrozumí se o hlavním líčení pouze tento zmocněnec. Poškozený má právo se hlavního líčení zúčastnit. Má právo se souhlasem předsedy senátu klást otázky vyslýchaným osobám, dle 215 odst. 1 tr. ř. zpravidla tehdy, kdyţ předseda senátu své dotazy skončil a kdyţ uţ nemají otázek členové senátu. V praxi je většinou poškozenému nebo jeho zmocněnci dána příleţitost klást otázky aţ poté, co je klade státní zástupce, a před obhájcem 20

21 a obţalovaným. Podle 43 odst. 1 tr. ř. má rovněţ právo se k věci vyjádřit před skončením řízení. Při hlavním líčení má tedy moţnost přednést závěrečnou řeč, kterou přednáší po státním zástupci. Podle 216 odst. 2 tr. ř. Má-li poškozený nebo zúčastněná osoba zmocněnce, promluví zmocněnec. Pokud se po řeči obhájce nebo obţalovaného ujme slova znovu státní zástupce, má obhájce, popř. obţalovaný právo na to odpovědět, tzv. právo repliky. Toto právo poškozenému nepřísluší. Poškozený je oprávněn zúčastnit se i veřejného zasedání o odvolání a dle 233 odst. 1, 2 tr. ř. má být o jeho konání vyrozuměn i jeho zmocněnec, zpravidla tak, aby měl od vyrozumění aspoň třídenní lhůtu k přípravě. Práva při veřejném zasedání má obdobná jako u hlavního líčení ( 235 odst. 2 tr. ř.). Před skončením veřejného zasedání má rovněţ právo se k věci vyjádřit a přednést konečný návrh. Podle ust. 154 odst. 2 tr. ř. by mohl soud podle povahy věci a okolností případu rozhodnout na návrh poškozeného o tom, ţe se odsouzenému ukládá povinnost uhradit poškozenému zcela nebo zčásti náklady související s účastí poškozeného v trestním řízení, a to i v případě, ţe poškozenému nebyl přiznán nárok na náhradu škody ani zčásti. Poškozenému, který není subjektem adhezního řízení, by tedy také mohlo být ve výjimečných případech přiznáno právo na náhradu nákladů. Podle 158 odst. 2 tr. ř. má poškozený, stejně jako kaţdá jiná fyzická i právnická osoba, právo podat oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, ţe byl spáchán trestný čin. Dále poškozený můţe dát podnět státnímu zastupitelství k podání stíţnosti pro porušení zákona, coţ je jeden z mimořádných opravných prostředků. Ustanovení 163 tr. ř. upravuje trestní stíhání se souhlasem poškozeného, právo poškozeného dát tento souhlas, neudělit jej a vzít zpět. Důsledky těchto jeho úkonů se budu zabývat podrobněji v další kapitole. Velmi důleţitým oprávněním poškozeného, o kterém bych se ještě rád podrobněji zmínil, je jeho právo dát se zastoupit zmocněncem, případně společným zmocněncem pro více poškozených. Ust. 50 odst. 2 tr. ř. stanoví, ţe Zmocněncem zúčastněné osoby a poškozeného můţe být jen osoba, jejíţ způsobilost k právním úkonům není omezena; při hlavním líčení a veřejném zasedání nemůţe být zmocněncem ten, kdo je k němu předvolán jako svědek, znalec nebo tlumočník. Zmocněnec poškozeného musí mít tedy plnou způsobilost k právním úkonům. Poškozeného zastupuje na základě udělení plné moci a za odměnu. Je třeba toto zastupování odlišit od 21

22 zastoupení poškozeného zákonným zástupcem, o kterém jsem jiţ pojednal v rámci kapitoly o pojmu poškozeného. Zmocněnec zúčastněné osoby a poškozeného je oprávněn činit za zúčastněnou osobu nebo poškozeného návrhy a podávat za ně ţádosti a opravné prostředky; je téţ oprávněn zúčastnit se všech úkonů, kterých se můţe zúčastnit zúčastněná osoba nebo poškozený. ( 51 tr. ř.) Zmocněnec poškozeného tedy vykonává namísto poškozeného některá jeho oprávnění. Zmocněnci se rovněţ namísto poškozenému doručují písemnosti a rozhodnutí, ledaţe by se poškozenému zasílala výzva, aby něco vykonal osobně. Ustanovení 44 odst. 2 tr. ř. upravilo situaci, kdy je počet poškozených mimořádně vysoký a jednotlivým výkonem jejich práv by mohl být ohroţen rychlý průběh trestního stíhání. Obě tyto podmínky musí být splněny současně. V takovém případě rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce, ţe poškození mohou svá práva v trestním řízení uplatňovat pouze prostřednictvím společného zmocněnce, kterého si zvolí. Takové rozhodnutí, které má formu usnesení, se oznámí poškozeným, kteří jiţ uplatnili nárok na náhradu škody. Ostatním poškozeným se toto rozhodnutí oznámí při prvním úkonu trestního řízení, ke kterému se předvolávají nebo se o něm vyrozumívají. Jestliţe by celkový počet zvolených zmocněnců vzrostl na více neţ šest a poškození se mezi sebou o výběru nedohodnou, provede výběr s přihlédnutím k zájmům poškozených soud. Společný zmocněnec vykonává práva poškozených, které zastupuje, včetně uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení. Rád bych ještě v souvislosti s procesními právy poškozeného zopakoval, ţe poškozený se můţe výslovným prohlášením sděleným orgánu činnému v trestním řízení vzdát procesních práv, která mu tento zákon jako poškozenému přiznává. Se souhlasem poškozeného můţe tento úkon učinit i jeho zmocněnec. Ustanovení 44 odst. 1 omezuje uplatňování procesních práv v tom směru, ţe stanoví, ţe oprávnění poškozeného nemůţe vykonávat ten, kdo je v trestním řízení stíhán jako spoluobviněný. Důvodem je, ţe spoluobviněný a poškozený jsou stranami trestního řízení, jejichţ zájmy jsou protichůdné. Pokud by se však nevedlo o trestných činech více obviněných společné řízení, nebylo by potom vyloučeno, aby takový obviněný v jiném řízení jako poškozený vystupoval. Z dalších ustanovení trestního řádu potom vyplývá neslučitelnost postavení poškozeného s postavením tlumočníka, 22