VY Š E H R A D nakladatelství

Transkript

1 VY Š E H R A D nakladatelství

2 HAN S KÜ NG Na počátku všech věcí Přírodní vědy a náboženství

3 HAN S KÜ NG Na počátku všech věcí Přírodní vědy a náboženství nakladatelství VY Š E H R A D

4 Tato kniha vychází s finanční podporou firmy Solar Systems, spol. s r. o. Na přebalu: Jo Delahaut ( ) Nekonečný prostor (1960) olej na plátně 100 x 81 cm Hans Küng, 2006 Translation doc. RNDr. Vladimír Petkevič, CSc., 2011 ISBN (Vyšehrad, spol. s r. o.) ISBN (Nakladatelství Bergman Tomáš)

5 O B S A H BUĎ SVĚTLO! A) Sjednocená teorie Všeho? 1. ZÁHADA SKUTEČNOSTI Dvojí záhada Nový model světa: Koperník, Kepler, Galilei Církev proti přírodním vědám Vítězství přírodních věd FYZIKÁLNÍ POPIS POČÁTKU Nová fyzika: Einsteinův relativistický časoprostor Rozpínající se vesmír Velký třesk a jeho důsledky CO OBSAHUJE SVĚT VE SVÉM NITRU Heisenberg a kvantová teorie Teorie Všeho veliká naděje GUT místo GOD? Hawking Teorie Všeho velké zklamání SPOR O ZÁKLADY MATEMATIKY Bezesporná matematika? Gödel Definitivní teorie Všeho Příležitost ke kritické sebereflexi NEDOSTATEČNOST POZITIVISMU Odmítnutí toho, co je metaempirické? Popper Opravdu jen nesmyslné pseudoproblémy?

6 Prokázat všechny výroky jako pravdivé není možné ani v přírodních vědách Vlastní zákony a meze přírodovědeckého poznání SKUTEČNOST JE NEJISTÁ Vesmír člověk já Mnohorozměrná a mnohovrstevná skutečnost Rozum, ne však pouze rozum PŘÍRODNÍ VĚDY A TEOLOGIE: ODLIŠNÉ PERSPEKTIVY Přírodověda: základ, nikoli však celek I teologie potřebuje sebekritiku Fyzikální poznání nemůže překročit svět zkušenosti Místo konfrontačního či integračního modelu model komplementární B) Bůh jako počátek? 1. OTÁZKA POČÁTKU POČÁTKŮ Počáteční singularita Koperníkovský obrat ve filozofii: Descartes Důkazy existence Boží odsouzené k nezdaru: Kant Ztroskotávají i důkazy opačné BLOKUJE PŘÍRODNÍ VĚDY KRITIKA NÁBOŽENSTVÍ? Oprávněnost a neoprávněnost kritiky náboženství: Feuerbach Marx Freud Smrt Boha? Nietzsche Přírodní vědy se musí bez Boha obejít Ateismus je pochopitelný, nikoli však nevyhnutelný

7 3. KDE SE VZALY PŘÍRODNÍ KONSTANTY? Vesmír konečný v čase a prostoru Intelektuální bezmoc před otázkou vzniku světa Kde se berou principy vesmírného řádu? Instinktivní opozice REAKCE NA JEMNÉ VYLADĚNÍ VESMÍRU Kosmologická spekulace: alternativní vesmíry Další otázka: náš vesmír jeden z mnoha? Kosmologická demonstrace: vesmír od designéra Další otázka: fyzikální důkaz existence Boží? Pochybná základní motivace PROČ NĚCO VŮBEC EXISTUJE A PROČ NAOPAK NEEXISTUJE NIC? Řešení hádanky světa? S věděním vzrůstá i nevědomost Přiblížení prapůvodnímu tajemství Bůh jako hypotéza Bůh jako skutečnost Archimedovský bod C) Stvoření světa nebo evoluce? 1. POČÁTEK JAKOŽTO POČÁTEK VÝVOJE Evoluce biologických druhů: Darwin Původ člověka z říše zvířat TEOLOGICKÁ OBRANA Anglikánské potíže Druhý případ Galilei pro katolickou církev Protestantský kreacionismus

8 3. EVOLUCE S BOHEM NEBO BEZ NĚHO? Pokrok bez Boha: Comte Evoluce směrem k Bohu: Teilhard de Chardin Bůh v procesu: Whitehead JAK MYSLET BOHA? Je nějaká alternativa slova Bůh? Bůh nadpozemská bytost? Časoprostor, obklopený věčností a nezměrností Je Bůh osoba? BIBLE A STVOŘENÍ Mýty o stvoření ve světových náboženstvích Potřeba informací Magna Charta židovsko-křesťanského světového názoru Metaforický obrazný jazyk Žádná harmonizace či směšování SVĚDECTVÍ VÍRY O PRVOPOČÁTKU Stvoření času a prostoru z ničeho Jaký je smysl víry ve stvoření dnes? V nepřístupném světle D) Život ve vesmíru? 1. ODKDY EXISTUJE ŽIVOT? Co je to život? Jsme ve vesmíru sami? Neúspěšné hledání JAK VZNIKL ŽIVOT? Nositelé života Hmota se organizuje sama

9 3. NÁHODA NEBO NUTNOST? Přednost má náhoda? Náhodu řídí přírodní zákony Je Bůh nadbytečný? Existenciální alternativa PROČ EXISTUJE VESMÍR, KTERÝ JE ŽIVOTU PŘÁTELSKÝ? Evoluce směrem k člověku Antropický princip? Neexistuje nějaké definitivní odůvodnění ZÁZRAKY Porušení přírodních zákonů? Výsledky biblické kritiky Zázraky poukazují na víru JAK CHÁPAT BOŽÍ PŮSOBENÍ? Zduchovnělé pojetí Boha Nekonečné působí v tom, co je konečné Bůh a svět si nekonkurují E) Počátek lidstva 1. FYZICKÝ VÝVOJ ČLOVĚKA Vývoj člověka jako druhu Člověk pochází z Afriky Nejstarší stopy náboženství DUŠEVNÍ VÝVOJ ČLOVĚKA Problém duše a těla Psýché místo duše Podmíněná svoboda Řízený prostředím a naprogramovaný

10 3. MOZEK A DUCH Je člověk determinován fyzikálně-chemickými procesy v mozku? Je svobodná vůle pouhou iluzí? Neurovědní zlehčování odpovědnosti a viny MEZE NEUROVĚDY Na rozhodující úrovni mozku nic nevíme Velké otázky neurověd Chemie a fyzika neobjasňují já Zkušenost svobody Duchovní vesmír POČÁTKY LIDSKÉHO ÉTOSU Evolučněbiologické a sociokulturní faktory Pra-étos jako báze světového étosu I biblický étos má dějiny Jedno světlo a více světel EPILOG: KONEC VŠECH VĚCÍ Fyzikální hypotézy o konci Apokalyptická vidění konce Smysl biblických vidění Umřít do světla Poznámky Poděkování autora Poděkování překladatele

11 B U Ď S V Ě T LO! Buď světlo! Tak stojí v hebrejské Bibli v jejích prvních větách o počátku nebe a země. Země byla pustá a prázdná nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. 1 Dříve než všechno ostatní, i před sluncem, měsícem a hvězdami bylo nejprve stvořeno světlo. Působivěji, než lze vyjádřit slovy, a výstižněji, než něco takového dokázal zobrazit i sám Michelangelo v Sixtinské kapli, to zaznělo v oratoriu Stvoření od Josepha Haydna: překvapujícím fortissimovým přechodem celého orchestru z hlubokého e moll do zářivě triumfálního C dur bylo biblické slovo o světle takříkajíc nově stvořeno. Kdyby se mě však zeptal přírodovědec: Opravdu s plnou vážností věříte tak jako mnoho fundamentalistů nejen v Americe, že Bible nám poskytuje odpověď na prapůvodní otázku kosmologie: kde se to všechno vzalo? Máte snad takovou neosvícenou biblickou víru, že věříte v antropomorfního Boha, který stvořil svět dokonce v šesti dnech? Ovšemže ne, odpověděl bych, rád bych bral víru vážně, ale právě proto nikoli doslova. Buď světlo! Takové bylo plným právem i slovo osvícenství, které přišlo z Anglie ( enlightenment ) a Francie ( les Lumières ), a člověku chtělo na základě rozumu pomoci, aby se vymanil ze své nezletilosti, kterou sám zavinil (I. Kant 2 ). Osvícenci byli všichni ti zbožní takzvaní přátelé světla, kteří se i v církvi už dříve zasazovali o svobodné bádání bez nátlaku a poručníkování. A všichni měli na své straně onu postkoperníkovskou přírodovědu, která v procesu, který římská církev vedla proti Galileo Galileovi, nakonec zvítězila. Už tedy žádný návrat před Koperníka a Galilea, před Newtona a Darwina! Teď se ale musím zase já na oplátku zeptat přírodovědce: Nezavedl nás někdy i osvícený rozum na scestí? Nebudoval snad s veškerým svým blahodárným pokrokem i stále vražednější válečné mašinerie? Nezničil snad mnohokrát přirozené základy života, takže se dnes 13

12 mnoho lidí strachuje o budoucnost naší Země? Ano, existuje dialektika osvícenství, jak to bystře analyzovali Max Horkheimer a Theodor W. Adorno 3, jakási přeměna přírodovědecko-technického rozumu v nerozum. Není snad zapotřebí dívat se na svět ještě jinak než z perspektivy přírodních věd? Buď světlo! Něco takového by mohl říci i Albert Einstein, když stanovil rychlost světla jako velkou konstantu, aby na tomto základě relativizoval gravitaci, prostor a čas. Einstein, který s odvoláním na heretiky, jako byli Démokritos, František z Assisi a zvláště Spinoza, zastával nedogmatickou kosmickou zbožnost, která nezná žádného Boha, který by byl zamýšlen po vzoru člověka 4. Tato kosmická religiozita je podle něho nejsilnější a nejvznešenější pohnutkou vědeckého bádání 5 : Jak živá musela být v Keplerovi a Newtonovi hluboká víra v rozumné uspořádání světa a touha pochopit byť jen jediný nepatrný odlesk rozumu zjeveného v tomto světě, že dokázali rozuzlit mechanismus nebeské mechaniky v dlouhotrvající práci vykonávané v úplném osamění Jen ten, kdo svůj život oddaně zasvětil podobným cílům, má živou představu, co naplňovalo duši těchto lidí a co jim dodávalo sílu, aby i přes nesčetné neúspěchy zůstali svému cíli věrni. Je to kosmická religiozita, která člověku uděluje takovou sílu. 6 Ano, dobře vím, že ne každý přírodovědec má v sobě kosmickou religiozitu, a v této knize nebudu nikomu vnucovat ani tuto, ani nějakou jinou religiozitu. Ale přírodovědci, chtějí-li vidět víc než své vlastní omezené zorné pole, by mohli otázku náboženství pociťovat přinejmenším jako výzvu. Buď světlo! : I tato kniha by chtěla alespoň ve skromném rozsahu zprostředkovat světlo předat dál ono světlo, které vrhají grandiózní výsledky vědy zejména v oblasti fyziky a biologie na počátek světa, života a člověka; světlo, jak je úplně jiným způsobem stále vyzařuje aktuálně chápané svědectví Bible; světlo, jak je v pokorném sebevědomí dokáže dnes lidem zprostředkovat osvícená filozofie a teologie. Při takovémto zprostředkování je intelektuální integrita důležitější než dogmatická konformnost, než církevní či sekulární correctness. Je to však úkol obtížný. V posledních desetiletích totiž výzkum v oboru přírodovědecké kosmologie, v biologii a antropologii zaznamenal tak pronikavý pokrok a je už tak obsáhlý, že už jej sotva doká- 14

13 že přehlédnout někdo, kdo není z oboru. Namnoze to platí dokonce i o přírodovědcích samých. V každém případě jeden z největších fyziků již dávno formuloval dilema univerzální perspektivy a viděl pouze jediné východisko : Někteří z nás se odváží syntézy faktů a teorií, i když jejich znalosti pocházejí zčásti jen z druhé ruky a jsou neú plné a hrozí jim tedy, že se zesměšní. Tak to napsal ve své knize Co je život? (Was ist Leben?) muž, který začal živou buňku pozorovat očima fyzika: zakladatel kvantové mechaniky a nositel Nobelovy ceny za fyziku (1933) Erwin Schrödinger. A laskavého čtenáře prosím, aby jeho omluvu přijal též jako omluvu mou. Chceme-li uvažovat v širokých souvislostech a při vší nezbytné specializovanosti zároveň neztrácet ze zřetele celek, potřebujeme k tomu základní filozoficko-teologické znalosti. Právě tomu by chtěla ve zhuštěné podobě napomoci má kniha. Je snad zbytečné podotýkat, že přitom budu využívat všeho toho, co jsem v pěti uplynulých desetiletích prostudoval, čemu jsem vyučoval, co jsem uveřejnil a co mi nyní umožňuje napsat knihu záměrně omezeného rozsahu. Nechci jen přidat k právě módním přírodovědeckým tématům další poznatky a znalosti, nýbrž poskytnout jak doufám na základní přírodovědecké otázky koherentní a přesvědčivou odpověď. Ta vrcholí v oddílu o počátcích lidského étosu, což ukazuje, že i tato kniha má své místo v kontextu projektu zvaného světový étos. Tento úvod píši k první verzi rukopisu na počátku července roku 2004 v průběhu 4. Parlamentu světových náboženství v Barceloně ve volných hodinách, které mám na přípravu. Nacházím se na Montserratu: napravo mám rozhled na propastně strmý horský masiv s jeho oblými útvary a věžovitými útesy, nalevo pak na benediktinskou baziliku a mezi tím se do dáli rozprostírá katalánská krajina. Že by to snad opravdu byl jen krásný sen na přechodu od moderny k postmoderně: překonání často ideologicky zabarvených protikladů mezi přírodními vědami a náboženstvím jakousi novou pospolitostí u vědomí všech odlišných perspektiv evoluce vesmíru a člověka? Všem, kdo mi při prozkoumávání počátku věcí pomáhali, děkuji v doslovu k této knize. Tübingen, červenec 2005 Hans Küng 15

14 D. Ž I V O T V E V E S M Í R U? Alespoň v této věci se Bible a přírodní vědy shodnou: Na počátku dějin naší planety život neexistoval. Jak pustá a prázdná byla země krátce před vznikem prvního života zhruba před 3,5 miliardami let, ukázala evropská vesmírná sonda Huygens. Po sedmiletém putování, během něhož urazila přes 3,2 miliardy kilometrů, přistála 14. ledna 2005 s obdivuhodnou přesností na Saturnově měsíci Titan je to jediný měsíc, kde se nachází vůbec nějaká atmosféra. Triumf vědy, který podtrhuje význam této otázky: Jestliže podle evoluční teorie představují dějiny naší Země od počátku až do konce vypočitatelný, vnitřně související, konsekventní vývoj, jestliže se vše řídí zákonem nitrosvětské! příčiny a následku, jestliže každý krok přesvědčivě vyplývá z předchozího, kde je pak prostor pro nějaký mimořádný zásah, pro nějakou intervenci, Boží vstup do tohoto vývoje? Možná při vzniku života nebo později při stvoření člověka? Právě o vzniku života (biogenezi) se bude pojednávat v následující kapitole a v další pak o vzniku člověka (hominizaci). 1. Odkdy existuje život? Přírodovědecké bádání stejně jako historickokritická biblistika ukazují, že je stále přijatelnější toto pojetí: tradici o ráji a Adamovi a Evě a jejich pádu (kniha Genesis 1 3; list Římanům 5,12 21) je třeba chápat jako symbolické vyprávění o člověku jako takovém (hebrejsky Adam = člověk nebo lidé = kolektivní pojem). Nejsou to historické zprávy o nějakém konkrétním lidském páru; monogenismus, který propagoval ještě papež Pius XII. původ všech lidí z Adama a Evy dnes nezastávají ani římskokatoličtí teologové. V prvních kapitolách Bible nejde o přírodovědecké výpovědi, nýbrž o náboženskou interpretaci základní situace člověka dané od počátku

15 V minulosti se teologové stále více snažili stanovit již před prehistorií člověka a před zázraky ve Starém zákoně klíčové přelomové body, kde byl přerušen kauzální průběh a kde byl nezbytný údajně bezprostřední nadpřirozený zásah Boží do jinak nerušeně přirozeně probíhajícího běhu dějin. Ale po všech střetech, při nichž teologové stále ustupovali, musí dnes aspoň připustit, že jak vývoj vesmíru jako celku, tak i vývoj člověka přinejmenším podle těla byl přirozený. Přibližně 3,5 miliardy let se na naší Zemi vyvíjel život, zhruba dvě stě tisíc let existuje člověk. Tady se sebe samých musí zeptat nejen teologové: je správné trvat nyní neústupně na tom, že už život sám a tím spíše lidský duch ( duchová duše ) vznikly bezprostředním zásahem, přímou intervencí stvořitele? Nejprve si však položme otázku: Je možné život vůbec definovat, vymezit vůči tomu, co je neživé? Co je to vůbec život? 2 Co je to život? Aristotelés, zakladatel vědecké biologie, postuloval jako charakteristiku každého života schopnost vlastního pohybu či vlastní dynamiky. Přitom i on už rozlišoval tři formy života: vegetativní rostlinný život se schopností živit se, růst a rozmnožovat se; smyslový život zvířat se schopností vnímat, pohybovat se, o něco usilovat; rozumový duševní život: anima (životní princip) nejen vegetativa či sensitiva, nýbrž i rationalis : se schopností poznávat a svobodně se rozhodovat, což je základ pro zkušenost morálky, krásy a smyslu. Augustin a ještě rozhodněji Tomáš Akvinský zastávali později názor, že každá lidská duchová duše je stvořena bezprostředně Bohem z ničeho ( kreacianismus ), a ne rodičovským plozením ( generacianismus ). Dnešní biologové vzhledem k metafyzickým implikacím nedefinují život filozoficky a vzhledem k nesčetným přechodům od neživé přírody k živé ani fyzikálně-chemicky. Spokojují se popisem minimálních 129

16 požadavků, nezbytných stukturálních a dynamických vlastností. Všem živým tvorům a zde by mohl panovat konsensus jsou vlastní tři hlavní dynamické znaky: schopnost plodit organismy stejného druhu: reprodukce; dědičné změny jako předpoklad vzniku různorodosti živých tvorů: mutace; řízení látkové výměny k přijímání a přeměně energie a látek z okolí: metabolismus. Živé je vždy individuální: živočichové jsou útvary oddělené od svého okolí, jejich nejmenší jednotkou je buňka. Stejně vzrušující jako otázka, co život definuje, je proto otázka, kde život existuje. Velice se diskutuje o této otázce: Jsme ve vesmíru sami? Zeptejme se přímo: Existuje někde jinde ve vesmíru život, na jiných planetách naší sluneční soustavy nebo na jiných hvězdách naší Mléčné dráhy staré deset miliard let? Dobře si uvědomuji, že víc než veškerá seriózní věda ovlivnil představy mnoha lidí o mimozemšťanech filmový a literární žánr science fiction. A proč vlastně nevymýšlet hypotézy a modely? Možnost existence života někde jinde přece nelze apriorně vyloučit. Na podporu této představy by se ovšem musela opravdu najít někde ve vesmíru nějaká planeta s podobnými fyzikálními podmínkami, jaké panují na Zemi: náležitá vzdálenost od Slunce a náležitá teplota, nezbytné prvky v náležitých proporcích Nezdá se, že by to bylo příliš obtížné: Zjistilo se totiž, že mračna vyvrhovaná při předchozích explozích hvězd obsahují mnoho molekul mezihvězdné hmoty jako sloučeniny uhlíku, silikáty, vodu a jiné, které jsou nezbytné pro vznik života. Až do šedesátých let 20. století se spekulovalo o UFOnech, tedy o Unindentified Flying Objects a to nejen v kruzích New Age a esoteriky. Vědecky nebyly takové létající talíře podobné kotoučům či doutníkům nikde prokázány, spíše se považovaly za přirozené nebo umělé jevy nebo byly dokonce odhaleny jako záměrné dezinformace. 130

17 To snad letěly stovky tisíc světelných let (světelný rok = 9 bilionů kilometrů), aniž by pak u nás viditelně přistály? Z podnětu článku dvojice fyziků Giuseppe Gocconiho a Philipa Morrisona v časopise Nature se však už roku 1960 konala ve městě Green Park v Západní Virginii konference o hledání mimozemské inteligence (SETI = Search for extraterrestrial intelligence). Už roku 1962 byl v tamní observatoři National Radio Astronomy Observatory uveden do provozu radioteleskop s reflektorem o průměru 91,5 metru, který však dvanáct let nato přestal fungovat. Právě zde mladý astronom Frank Drake (nar. 1930) jako první systematicky pátral ve vesmíru po tichých mimozemských rádiových signálech. Roku 1961 předložil zdánlivě dobře odůvodněné výpoč ty a domněnky ohledně frekvence, s jakou se tvoří hvězdy, o podílu hvězd s planetami a o počtu planet, na nichž by mohl existovat život. Předložil i číselné údaje o průměrném věku vyspělých civilizací (vyspělých kultur). Na základě těchto údajů odhadl, že jen v naší Mléčné dráze se nachází přibližně civilizací schopných mezihvězdné komunikace. V následujících letech pátral po jejich rádiových signálech ve vesmíru. 3 Od počátku Draka při šíření jeho idejí účinně podporoval tehdy rovněž mladý Carl Sagan (nar. 1934), který tak jako Drake pracoval od sedmdesátých let 20. století na Cornellově univerzitě jako astronom a proslavil se jako autor velkolepého televizního seriálu o vesmíru nejen ve Spojených státech, ale i daleko za jejich hranicemi. 4 Sagan zvýšil odhadovaný počet mimozemských civilizací v naší Mléčné dráze na milion! Intenzivně se podílel na přípravě expedic vesmírných sond Mariner, Viking a Voyager v programech NASA. Postaral se o to, aby na palubě Voyageru bylo umístěno poselství o lidstvu adresované ostatním civilizacím ve vesmíru: pozlacená hliníková plaketa (o rozměrech cm) s nákresy polohy Slunce a planet a dvou lidí, muže a ženy, co do velikosti vztažených k solárnímu panelu sondy. 5 Stále více astronomů se v současnosti přiklání k názoru, že všude ve vesmíru se mezi žhnoucími stálicemi nacházejí na planetách navzájem izolované civilizace rozptýlené jako zrnka písku. Na základě těchto impulzů vznikla celá věda a průmysl, aby zprostředkovaly styk s domnělými mimozemskými civilizacemi. Na základě této hypotézy 131

18 vznikly nesčetné filmy ( E. T. ), televizní show, populární publikace a vědecké projekty a aktivity všeho druhu nemluvě už o veškerých pokusech zachytit rádiové signály z jiných hvězd nebo vysílat vlastní signály Jaký je výsledek? Neúspěšné hledání Čeho se nakonec po všech těch obrovských vědeckých, finančních a vydavatelských miliardových nákladech na zjištění existence života ve vesmíru vlastně dosáhlo? Dosud prakticky ničeho! Veškeré pokusy byly neúspěšné. Nikdo z nějaké vzdálené planety nikdy nenavázal vědecky doložitelný kontakt s námi, obyvateli Země nemluvě už o nepřátelských či přátelských mimozemských návštěvnících naší Země. Nejnovější výzkum vesmíru prokázal spíše opak: Složitý život na jiných planetách a jejich měsících je alespoň v naší sluneční soustavě nanejvýš nepravděpodobný. V únoru roku 2004 vychází dokonce v listu New York Times zpráva s názvem Maybe There Isn t Anyone,Out There (Možná,tam venku nikdo není): Po letech pátrání po mimozemšťanech se ukazuje, že ve vesmíru jsme možná sami. 6 Článek se odvolává na nejnovější astronomickou publikaci s provokativním názvem Rare Earth (Výjimečná země) od Petera Warda, paleontologa a odborníka na hromadné vymírání živočišných druhů (zejména pravěkých ještěrů), a Donalda Brownleeho (oba z University of Washington v Seattlu), známého astronoma a vědeckého vedoucího projektu Stardust NASA, který se zaměřuje na shromažďování meziplanetárního a mezihvězdného hvězdného prachu. Výsledek: Téměř všechna prostředí nacházející se okolo naší Země ve vesmíru jsou pro život naprosto nevhodná, ba přímo děsivá. Život mohl vzniknout jedině v takové rajské zahradě, jako je naše Země. Nejen Mars, ale i všechny dosud objevené větší planety mimo naši sluneční soustavu jsou pro vznik složitého života zcela nezpůsobilé. Proto roku 2005 konstatuje teoretický fyzik Harald Lesch (Univerzita v Mnichově) zcela otevřeně: A tak jsme hledali a hledali, a nic z toho nebylo! Vůbec nic! Možná musíme tisíce let poslouchat, zda se z vesmíru něco neozve, abychom vůbec někdy zachytili signál nějaké 132

19 mimozemské civilizace. Takové bylo alespoň mínění několika expertů, kteří po dvaceti letech marného úsilí usoudili, že podle našich výpočtů bychom museli ve vesmíru pátrat nějakých pět až šest tisíc let, než budeme mít vůbec nějakou rozumnou naději, že nalezneme někoho jiného. V každém případě se dosud na nic nepřišlo. 7 A podle Lesche to není ani překvapivé. Proč? Musí být totiž splněno mimořádně mnoho obtížně splnitelných podmínek, aby byl na nějaké planetě možný život jako na Zemi: Aby byla obyvatelná, musela by taková planeta mít střední teplotu přibližně 15 o C. Tedy nikoli jako žhavá Venuše (teplota na povrchu 450 o C) obíhající blíže Slunci, ani jako dále od Slunce obíhající Mars (střední teplota 70 o C), kde se určitě nemůže nacházet voda v tekutém stavu. Taková planeta by se neměla příliš rychle otáčet kolem své osy, aby na ní nebyly prudké větry (ty v případě naší Země tlumí Měsíc). Zároveň by měla být co nejlépe chráněna před dopady velkých kusů hornin (velký, těžký Jupiter ji před takovými kusy chrání na vnější vesmírné dráze). Ve skutečnosti je to tak, že čím více uvažujeme o podmínkách života na nějaké planetě, tím méně pravděpodobná se nám v našem širokém okolí jeví existence mimozemšťanů. Šest filmů Star Wars (Hvězdné války) od George Lucase se svými ušlechtilými vesmírnými jezdci, mimozemskými trpasličími gnómy, slapstickovými roboty a tragicky démonickým, hrůzu nahánějícím Darthem Vaderem jsou tedy leckterý z nesčetných fanoušků těchto filmů bude možná zklamán pouhá mytologie bez sebemenšího empirického podkladu. Teoreticky pochopitelně nikdo nemůže vyloučit, že někde daleko od nás ve vesmíru přece jen existuje život, a ani teolog se takových odhalení nemusí obávat. Ale pro nás lidi na planetě Zemi ohrožené ve svých elementárních základech života to může být zhruba tak relevantní jako senzační zpráva, kterou v září roku 2004 přinesly sdělovací prostředky: jistý evropský satelit údajně zaznamenal jednu z největších kolizí galaxií ve vesmíru. Avšak kde na sebe narazily ty tisíce galaxií? Podle informací astronomických observatoří k tomu došlo ve vzdálenosti 800 milionů světelných let! Tedy žádné starosti: k těmto poměrům ve vesmíru, které se podobají hurikánům, dochází dost daleko od nás, uvážíme-li, že jen průměr naší Mléčné dráhy, galaxie kotoučovitého tvaru, měří jen světelných let, to znamená, že světelný signál potřebuje k přenosu z jednoho konce na druhý let. 133

20 Vzdálenost k nejbližší velké Mléčné dráze, k mlhovině Andromeda, je však už 2,2 milionu světelných let. To, co dnes vidíme na velkolepých snímcích Hubblova teleskopu, se v mlhovině Andromeda odehrálo fakticky před 2,2 milionu let. Kolize galaxií ohlášená roku 2004, k níž mělo dojít ve vzdálenosti 800 milionů světelných let, tedy pro lidstvo neznamená sebemenší nebezpečí; není žádným důvodem k nějakému poplachu či dokonce k dalšímu nákladnému zbrojení ve vesmíru! Z nejnovějších výsledků sond vyslaných na Mars vyplývá, že na rudé planetě s její tenkou vrstvou atmosféry se nachází sice hodně uhlíku, ale žádná voda v tekutém stavu, a tedy ani složitější život, tj. něco jiného než jen bakterie a viry. Na Saturnově měsíci Titan dochází podle údajů sondy Huygens jen k podobným fyzikálním procesům jako na Zemi; údaje svědčí o srážkách, erozi a zkapalňování. Avšak chemické procesy se od těch našich na tomto studeném a cizím měsíci zásadně liší: při 170 o C neexistuje voda, ale jen tekutý a sklovitý metan! O to naléhavější je tedy nyní otázka: 2. Jak vznikl život? Spíše než zprávy o vzdálených galaxiích je pro naši současnost mnohem relevantnější nepopiratelný objev, že na naší Zemi se veškerý život jeví jako vzájemně příbuzensky spjatý. Je charakterizován levotočivými molekulami (pravotočivé neexistují), které jsou všechny patrně téhož původu. Především se však všechno živé skládá z genů, které mají tytéž čtyři základní stavební kameny. Pro nás lidi je dnes ve srovnání s veškerým úsilím definovat, co život vlastně je, a ve srovnání s hledáním života mimo naši planetu důležitější tato třetí otázka: otázka vzniku života. Nositelé života Právě v této otázce zaznamenala biologie v posledních desetiletích přímo senzační úspěchy. Dokonce takové, že Darwinovu evoluční teorii lze dnes považovat za přímo fyzikálně podloženou a experimentálně prokázanou, a to nejen na úrovni živé buňky, nýbrž již na úrovni mole- 134

21 kulární. Už Darwin vyjádřil naději, že princip života bude jednoho dne uznán jako součást či důsledek nějakého všeobecně platného zákona. To, co se ještě před několika desítkami let zdálo jako sen, je dnes skutečností: molekulární biologie, která od poloviny 20. století představuje jakousi novou bázi biologie, objevila tento zákon: James D. Watson a Francis H. C. Crick obdrželi za svůj objev molekulové struktury nukleových kyselin v podobě dvojité šroubovice, který objevili roku 1953, Nobelovu cenu za rok Tím došlo v biologii k obdobné revoluci jako o něco dříve ve fyzice objevem kvantové mechaniky. Co bylo vyzkoumáno o bakteriích a virech, platí i pro vyšší organismy a zřejmě pro veškerý život na naší planetě: elementárními nosi teli života a jeho základních vlastností jsou dvě třídy makromolekul, totiž nukleové kyseliny a bílkoviny, které mají podobu dvojité, do sebe vložené šroubovice, jakýchsi točitých schodů. Ta funguje v krátkosti takto: Nositelé dědičných vlastností organismů jsou řetězcové molekuly nukleových kyselin typu DNA, které se skládají z dlouhých, specifických sekvencí se čtyřmi nukleovými bázemi (adenin, cytosin, guanin a thymin) a nacházejí se převážně v buněčném jádře. V sekvencích těchto stavebních kamenů (nukleotidů) spočívá, takříkajíc zakódován v genetickém kódu, stavební plán živého organismu. Tyto sekvence se procesem jakýchsi otisků reprodukují a předávají tak stejnorodý základ dědičnosti od buňky k buňce, od generace ke generaci. Chyby v reprodukci však mohou vést k mutacím a takovým způsobem i k organismům s pozměněnými dědičnými vlastnostmi. Jak tedy řídí DNA, základ dědičnosti, dění v buňce? Především tím, že se kopírují úseky DNA. Proteiny neboli bílkoviny fungují jako katalyzátory látkové výměny. Přejímají informaci z nukleových kyselin a realizují funkce živé buňky na základě stavebního a funkčního návodu představovaného DNA. Tak funguje život a předává se dál: je to jakýsi pohádkový svět na té nejelementárnější úrovni, kde se molekuly na minimálním prostoru často v miliontině vteřiny mění a vykonávají buněčné funkce. Mimoděk se tu vtírá otázka: Nevězí za vznikem života snad přece jen nějaký tajuplný stvořitelský akt, který jednotlivé atomy, třeba při utváření krystalů, uspořádává tak, že život vůbec může vzniknout? Je tu opravdu zapotřebí nějakého stvořitele nebo aspoň organizátora? 135