Mendlova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav chovu šlechtění zvířat

Transkript

1 Mendlova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav chovu šlechtění zvířat Význam zemských hřebčinců a jejich vliv na chov koní v ČR Bakalářská práce Vedoucí práce: doc. Ing. Iva Jiskrová, Ph.D. Vypracovala: Šárka Hanuláková Brno

2 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Význam zemských hřebčinců a jejich vliv na chov koní v ČR vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana AF MZLU v Brně. dne. podpis diplomanta. 2

3 Poděkování Tímto bych chtěla poděkovat vedoucí mé bakalářské práce doc. Ing. Ivě Jiskrové, Ph.D. za odborné vedení a konzultace při zpracování mé bakalářské práce. Zároveň bych chtěla poděkovat ing. Sylvě Krčové za ochotu a pomoc při hledání odborné literatury a mé sestře Mgr. Daně Hanulákové za rady a pomoc při úpravě mé bakalářské práce. 3

4 ABSTRACT The aim of this bachelor work with title: Importance of regional stallion stations and their influence for horse breeding in the Czech Republic was to give a complex view of the stallion station progression during important historic events. The first part of the work explains reasons of stallion station founding during government of Marie Terezie and Josef II. Royal decrees were necessary for hippology development. The horse breeding, reproduction, stallion selection and horse classification were solved by these documents. The second part of the work is focused on the progression of stallion station during first and second world wars. In this time, the horse breeding was disturbed by army, which needed also stud horses. The final part of the work evaluates importance and perspective of regional stallion stations in the Tlumačov and Písek. Key words: stud stallion, state stud, horse breeding, history 4

5 ABSTRAKT Cílem bakalářské práce s názvem Význam zemských hřebčinců a jejich vliv na chov koní v ČR bylo podat ucelený pohled na vývoj stanic hřebců během jednotlivých historicky významných etap. První část práce vysvětluje důvody zakládání hřebčích stanic za vlády Marie Terezie a Josefa II. Panovnické výnosy, které v tomto období vznikly, byly pro rozvoj hipologie nezbytné. Řešily chov komplexně od reprodukce, výběru plemeníků, jejich licentování a využití, až po klasifikaci koní. Druhá část je zaměřená na vývoj zemských hřebčinců během obou světových válek a v poválečném období. Chov koní ve válečném období velmi utrpěl zvláště odvody cenných plemenných hřebců a klisen pro potřeby armády. Závěrečný oddíl práce je zhodnocením významu a perspektivy zemských hřebčinců Tlumačov a Písek. Klíčová slova: plemenný hřebec, zemský hřebčinec, chov koní, historie 5

6 OBSAH 1. ÚVOD CÍL PRÁCE LITERÁRNÍ PŘEHLED Historický vývoj hřebčinců v nejstarším období, důvody a okolnosti zakládání hřebčinců v období rakousko-uherské monarchie Zemský chov koní za první světové války a v meziválečném období Státní hřebčinec Nemošice Státní hřebčinec Písek Státní hřebčinec Tlumačov Období druhé světové války a vývoj hřebčinců po roce 1948 do roku Události za druhé světové války a její vliv na chov koní u nás Vývoj hřebčince Písek po roce Vývoj hřebčince Tlumačov po roce Zhodnocení významu a perspektivy zemských hřebčinců v ČR Význam a perspektiva zemského hřebčince Písek Význam a perspektiva zemského hřebčince Tlumačov Strategická vize rozvoje chovu a užití koní v České republice do roku ZÁVĚR POUŽITÁ LITERATURA

7 1. ÚVOD Kůň měl za dřívějších časů mnohem větší význam nežli dnes; cestování i veškerá doprava dály se koňmo; rytíři k tomuto cíli potřebovali rychlého mimochodníka, který po křížových válkách pěstěn byl z arabské krve, k turnajům dováželi se však těžší hřebci z Flander. Jezdecké umění bylo přivedeno k největší dokonalosti za doby renesance. Bohatství panovníků a šlechty vytvořilo nejen nádherně zařízené zámky, ale dalo i základ chovu přepychového koně, který sotva kdy víc vzkřísí se k takovému rozkvětu. Umět jezdit vysokou školu bylo módou, k tomu cíli hodili se výhradně koně španělského a italského původu; panovníci evropští trávili volný čas na svých venkovských sídlech a sami jezdili vysokou školu, jak toho od každého šlechtice žádal dobrý tón. Napoleon přivedl k pádu mnohou renesanční okázalost, po válkách za svobodu došel i stav měšťanský a konečně i selský většího významu; tu ujímá se stát vedení chovu koní a zakládá k jeho zvelebení vojenské hřebčince a v jednotlivých okresech hřebčí stanice; ve válkách předchozích poznána byla totiž cena i potřeba dobrého koně vojenského a proto řídí chov koní jednotlivých zemí hlavně tímto cílem. Dovoz státních plemenných hřebců nabyl postupně řídícího významu pro celkový vývoj chovu koní jednotlivých zemí, a vytvořil nejprve materiál pro lehké, nikoli těžké tažné koně. Státní hřebčince usilovaly vypěstit si vlastní rody či kmeny koní, a některé měly v tom ohledu úspěch, čehož např. staří koně trakénští, Noniové, Gidrani a Furiosové jsou dokladem. Při retrospektivním pohledu na chov koní v minulosti nás fenomén starých časů zaujme a poučí o mimořádném přínosu koní pro rozvoj lidské společnosti takovou měrou, že téma kůň a člověk bude stále živé, i přes četné peripetie této vazby v čase. Přitom musíme stále respektovat skutečnost, že historie je nedílnou částí současnosti a to ve všech podobách lidské činnosti. 7

8 2. CÍL PRÁCE Cílem mé práce bylo podat ucelený pohled na důvody vzniku a vývoj stanic hřebců za nejstaršího období vlády Marie Terezie a Josefa II v naší zemi a vliv jejich patentů na chov koní u nás. Zároveň sledování přeměny těchto stanic v zemské hřebčince a jejich další osudy během obou světových válek a během období které následovalo po jejich skončení. V neposlední řadě pak zhodnocení jejich současného vlivu na chov koní v České republice. 8

9 3. LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1. Historický vývoj hřebčinců v nejstarším období, důvody a okolnosti zakládání hřebčinců v období rakousko-uherské monarchie Chov koní v dřívějších dobách vedla vydržováním plemenných hřebců a udržováním hřebčinců šlechta a zemští stavové a jak lze soudit dle různých záznamů, byl chov až do války 30leté na dobrém stupni. Jsou záznamy o tom, že za Rudolfa II. ( ) byly zakládány různé hřebčíny a dokonce se i v Čechách hojně remontovalo pro potřeby vojenské. Pochvalné zprávy jsou o koních kraje čáslavského a nymburského, dále chrudimského a jičínského. Touto válkou byl však stav koňstva decimován a jeho jakost poškozena, takže jen velmi zvolna se z tohoto úpadku vykřesával. Nedostatek koní pro vojenské potřeby vyvolal postupně zájem vládních kruhů, takže již r bylo nařízeno zemským stavům obstarat plemenné hřebce a věnovat všemožnou péči chovu silných klisen (Babor a Šulc, 1925). Lerche (1959) k tomu dodává, že třicetiletá i další války zničily v Čechách i na Moravě chov koní, protože armády měly početné jezdectvo, které spotřebovalo značnou část veškerého stavu koní. Chov koní byl úplně zničen. Proto císař Karel IV. vydal roku 1736 nařízení, podle kterého se měly zemské stavy starat o chov koní. Dále zakazuje vývoz koní a současně nařizuje nákup domácích remont v zemi. Nařízení také zakazovalo předčasné zapřahání mladých koní. Protože vedení chovu nebylo jednotné, nemělo toto nařízení valný výsledek. V r vydává císařovna Marie Terezie patent o chovu koní, jímž byl učiněn pokus o soustavné upravení chovu koní, ovšem hlavně se zřetelem na požadavky vojenské. Byl nařízen soupis vhodných klisen a hřebců, rozvržení chovných obvodů, pro chovatele koní byly poskytnuty různé úlevy a dohled byl svěřen vojenským kruhům (Babor a Šulc, 1925). Lerche (1959) popisuje jednotlivé body patentu císařovny Marie Terezie, který: 1. vyzýval stavy a šlechtu, aby věnovali chovu koní největší péči, aby se remonty nemusely dovážet z ciziny 2. nařizoval krajským vládám soupis hřebců a klisen vhodných k plemenitbě 3. nařizoval vytvořit hřebčinské obvody v okruhu 2-4 mil 9

10 4. umožňoval krajské vrchnosti rozhodnout, kterého schopného hřebce chtějí zařadit jako plemeníka. Takový hřebec nesměl být menší než 16 pěstí (168 cm), ale ve 4-6 letech mohl být i větší 5. nařizoval, že po schválení se mají hřebčinské obvody řádně vytvořit a veřejně publikovat, dále nařizoval soupis klisen podle panství a statků s uvedením barvy a stáří klisen, uznaným klisnám vypálit znak na levém stehně a připouštět je uznanými hřebci. 6. určoval, že hřebci se mohou připouštět teprve po uděleném povolení 7. stanovil za připouštění klisen poplatek 8. zakazoval vývoz hříbat za hranice a povoloval cenu 60 tolarů za 4-5letého koně kyrysnického a cenu 50 tolarů za stejně starého koně dragounského. Již rok na to (1764) byli vhodní hřebci vykoupeni od šlechty a stavů a převzati do opatrování, jako hřebci císařští. Také ostatní hřebci byli podrobeni odborné prohlídce a neschopní označeni opalem. Připouštění neschopných hřebců bylo přísně zakázáno (Babor a Šulc, 1925). Pro zajištění kvality plemenných hřebců bylo roku 1780 nařízeno předvedení všech soukromých hřebců k výběru pro plemenitbu. Hřebcům vhodným byl vypálen pod hřívu trojúhelník, vyřazeným kroužek na levé stehno. O patnáct let později museli být předváděni všichni hřebci pušťáci a schopným byla vypálena na levé stehno písmena LB ( Land- Beschäller ). Až do té doby měla vydržovat dobré pušťácké hřebce vrchnost za přispění státu a poddaných, kteří měli pro hřebce dodat potřebný oves. Protože ani vrchnost, ani poddaní nařízení neplnili, bylo třeba opatřovat a držet pušťácké hřebce jiným způsobem (Lerche, 1959). V dalších pokusech o zvelebování chovu koní pokračoval i Josef II. Od roku 1780 zaváděl nový pořádek v chovu koní zřizováním zemských hřebčinců a veřejných připouštěcích stanic se státními hřebci. Zřídil také zvěrolékařskou školu, které položila základ již Marie Terezie v roce 1767, nechal tisknout poučení o ošetřování zvířat, vypisoval prémie pro chovatele koní. Největším přínosem bylo v té době zavedení tzv. císařských hřebců, protože pokus vlády, aby vrchnost vydržovala dobré hřebce s podporou státu a za přispění poddaných, neměl žádoucí výsledek (Černocký in Jiskrová, 2006). Avšak i přes všechna tato opatření se zdecimovaný chov po sedmileté válce (1763) jen pomalu rozvíjel. Tato opatření mají však již naprosto konstruktivní význam a směřují ke 10

11 kvalitativní přestavbě stáda. Vytvářely se tak i předpoklady pro zvyšování výkonnosti koní (Dušek et al.,1992). Štencl et al., (1976) uvádí, že organizací i řízením plemenářského vývoje chovu koní v tzv. zemském chovu byla pověřena Josefem II vojenská správa. Cílem tohoto opatření bylo zajistit armádě remontováním potřebné množství koní ve vlastní zemi. Hřebčí stanice byly umístěny u jednotlivých jezdeckých vojenských útvarů a staly se základem vývoje pozdějších hřebčínů a hřebčinců. Plemenitba v zemském chovu byla založena na přidělování ušlechtilých teplokrevných plemen orientálního a později anglického původu, zatímco vývoji chovu chladnokrevného koně nebyla věnována žádná pozornost. Většina těchto hřebců byla získána z uherských hřebčínů Mezöhegyes a Kisbér, kde byl chován polokrevník a později silnější Nonius. Štencl et al., ( 1976) dále píše, že energickým zásahem vojenské správy do chovu koní měla tato v roce 1782 v majetku pro chov v Čechách 60 hřebců, v roce 1789 již 116 hřebců a v roce 1826 bylo na 81 stanicích již kolem 500 hřebců. Ze zprávy zemského gubernia z roku 1795 však vyplývá, že k chovu mohou být použiti i hřebci soukromí, kteří mají oprávnění, tj. licenci. V této zprávě je dále uvedeno, že císař Josef II. nařídil další dovoz plemenných hřebců z Arábie, Španělska, Anglie a Neapolitánska, protože národní plemeno koní bylo velmi zdecimované. Mottloch (1917) dodává, že víra v zušlechťující a všechny vady překonávající moc krve anglické, stala se již počátkem minulého století heslem. Z Anglie se přiváželi plnokrevní hřebci a domácí materiál se s nimi křížil bez rozmyslu. Znamenitý vliv křížení byl nad jiné vynášen a všude doporučován. Mnohý dobrý materiál historických hřebčinců padl této ideji za oběť. Starý dobrý typ koní byl sice zušlechtěn, ale již ve třetím pokolení objevila se nevyrovnanost tvarů a slabé tenké končetiny. Také ve státních hřebčincích působili angličtí plnokrevníci, v jejichž zušlechťující vliv byla vkládána velká naděje. Po několika generacích se ukázalo, že zušlechtěním zeslabili tělesnou konstrukci svého potomstva a setřeli dobré znaky rodové, o které se dříve všemožně usilovalo. Z koní čistokrevných se stali polokrevníci, dosud neustálených tvarů. Státní hřebčince, aby samy nebyly závislé na chovu anglických koní plnokrevných, snažili se odchovat vysoce ušlechtilé plemeníky polokrevné, což se jim zcela podařilo. Neboť dosud mnozí v tomto směru odchovaní hřebci mají jen název polokrevný, ve skutečnosti však působí jako plnokrevníci, kteří sice zušlechťují tvary, ale zeslabují stavbu kostry u svých potomků. Toto několik desetiletí trvající zušlechťování anglickou krví způsobilo, že v některých krajích, kde dříve bývali chováni koně sice obyčejní, ale silní, byli všichni koně odchováni do lehčího rázu. 11

12 Patentem vydaným císařem Josefem II. roku 1781 byly zřízeny na náklady státu pušťácké stanice s tzv. císařskými hřebci. Tyto pušťácké stanice hřebců byly původně zřízeny při jezdeckých plucích, a to v Čechách v roce 1782 v Pardubicích, Chlumci nad Cidlinou, Poděbradech a Brandýse nad Labem. Později musel být jejich počet značně zvětšen. V Čechách byly v roce 1811 stanice v Praze, Chlumci nad Cidlinou, Klatovech, Staré Boleslavi, Písku, Plzni, Josefově, Terezíně, Hradci Králové, Táboře, Poděbradech a Pardubicích. V roce 1826 bylo v Čechách již 81 pušťáckých stanic hřebců, na nichž působilo 537 hřebců. Od roku 1788 se tyto stanice slučovaly pod společnou správou v tzv. pušťáckých departamentech. Ústřední správou pušťáckých departamentů bylo pak tzv. depot (Státní depot hřebců). V roce 1789 bylo toto depot zřízeno v Brandýse nad Labem, v roce 1808 bylo přemístěno do Chlumce nad Cidlinou, v roce 1809 do Pardubic, v roce 1818 do Nymburka, v roce 1847 do Prahy a v roce 1892 do Písku. Pušťácké departamenty byly umístěny v místech původních stanic. Roku 1891 bylo v Čechách sedm těchto departamentů: Departament č.1 Praha s 91 hřebci, č.2-nemošice s 168 hřebci, č.3 Stará Boleslav se 4 hřebci, č.4 Plzeň se 40 hřebci, č.5 Písek s 92 hřebci, č.6 Brzy se 66 hřebci a č.7 Domažlice se 48 hřebci. Na Moravě se podobně jako v Čechách zvětšoval stav pušťáckých hřebců. Z původních 45 hřebců v roce 1793 se jejich stav zvýšil do roku 1810 na 303 hřebců a v roce 1891 bylo na Moravě již 345 hřebců (Lerche,1959). Důležitým mezníkem v plemenářském vývoji chovu koní je rok 1867, kdy došlo k tzv. dualismu bývalé rakousko-uherské říše, čímž byly automaticky rozděleny i oblasti chovu koní (Štencl et al.,1976). Období panování Marie Terezie a Josefa II výstižně shrnuje Ewards (1994), který píše, že dodnes s obdivem pohlížíme na panovnické výnosy podporující rozvoj chovu koní. Tyto výnosy řešily chov komplexně, od reprodukce, výběru plemeníků a jejich licentování i využití, standardizace až po klasifikaci koní na nařízených svodech. Uvedená nařízení byla pro rozvoj hipologie nezbytná a platí v podstatě dodnes. Těmito souhrnnými výnosy plemenářsko-ekonomického charakteru byly položeny základy koncepčního ústředního řízení šlechtění koní. I když hlavní motivací tak radikálních akcí zaměřených na podporu chovu byly vojenské potřeby, podílelo se na jejich uskutečňování výrazně i zemědělství. Zajímavý pohled na tuto skutečnost má i Dvořáček (1922), který doslova napsal: Za bývalé, rakouské vlády, byl chov koní ve vlasti naší pokusným králíkem různých excelencí, jež přímo od zeleného stolu nařizovaly, jaký druh koní naši zemědělci chovati musí, byť i z chovu tohoto, místo užitku měli značné ztráty, jež záležely namnoze v tom, že dotčení koně 12

13 nebyli ani způsobilí ku obstarávání polní práce, ale ani nehodili se k vojenským účelům, jež dotčení směrodatní činitelé měli na mysli. Pádem monarchie rakousko-uherské se v chovu tak mnoho změnilo. Tehdejší cíl chovu, kůň vojenský, musel ustoupit koni hospodářskému, ať chladnokrevnému či teplokrevnému, který by odpovídal všem požadavkům hospodářským a byl též vhodným objektem tržním (Štencl, 1922). Šafránek (1899) dodává, že od roku 1869, kdy chov koní přešel ze správy vojenské do správy ministerstva orby, je patrný pokrok v domácím chovu. Přešel směr chovu koní orientálních ve směr chovu koní poloanglických; hlavně plemeno norfolkské. Potomci po anglonormanských, hanoverských a oldenburských hřebcích těší se oblibě i odbytu, nicméně však chladnokrevný těžký kůň nabývá v této době většího rozšíření i důležitosti. Pro české země (Čechy, Moravu a Slezsko) dodávaly hřebce od tohoto roku pouze hřebčíny v Radovci a Piberu a odpadla dodávka hřebců z dříve jmenovaných maďarských hřebčínů. Avšak ani tyto hřebčíny, ač zejména hřebčín v Piberu měl snahu vyhovět požadavkům českých zemí na mohutnost dodávaných hřebců, nemohly splnit tento požadavek a v důsledku toho se poprvé objevuje import západních těžkých plemen teplokrevných a poprvé od této doby se objevují v seznamech hřebců první licentovaní hřebci chladnokrevní. V roce 1869 bylo svěřeno řízení chovu koní ministerstvu orby vzhledem k liberalizačním požadavkům chovatelů, kteří se velmi vehementně domáhali mohutných hřebců jak chladnokrevných, tak teplokrevných. Přesto si vojenská správa udržovala neustále dozor v zušlechťovacích zařízeních, tj. hřebčínech a hřebčincích a uplatňovala kontrastní požadavky na chované koně (ušlechtilost, rychlost, výkonnost a vyšší použití anglického plnokrevníka v chovu) (Štencl et al.,1976). Špryňař (1932) dodává, že od roku 1789 do roku 1869 stoupal v našem zemském chovu vliv hřebců ze státních hřebčínů, zejména uherských. Do provedení dualismu v říši rakousko-uherské nešlo tedy konkrétně sledovat, jakou měrou se jednotlivé rázy koní nebo někteří hřebci těchto rázů zde uplatnili nebo osvědčili. S odpadem hřebců z uherských hřebčínů v roce 1869 počíná z našeho hlediska nové období. Začínají se zakupovat hřebci z českého zemského chovu a tím začíná teprve vývoj i na našem domácím podkladě a začíná vznikat i produkt naší vlastní snahy. Ráz koní nebo kůň, který mimo požadovanou mohutnost, na niž požadavky stále stoupají, měl i schopnost u nás zvláště se uplatnit, upozorňuje na sebe dvojím způsobem. 13

14 1. Tím, že jeho synové, případně další potomci, vykazovali takovou kvalitu, že byli státní správou zakoupeni jako plemenní hřebci a shledáváme je tedy mezi zemskými plemeníky 2. Tím, že je nalézáme v původu nejlepších klisen, tj. klisen zapsaných v plemenných knihách. K udržení typů koní bylo vytvořeno 5 chovných oblastí. Čechy spadaly do dvou oblastí: oblast pro chov těžkého pracovního koně a oblast pro chov středního tažného i jezdeckého koně. Morava a Slezsko spadaly do druhé oblasti ( Misař a Jiskrová, 2008). Druhá polovina 19.století je charakterizována prudkým rozmachem koní vůbec. Důvody k tomu lze hledat zejména v intenzivnějším zemědělství, potřebou koní v dopravě a průmyslu a konečně hlavně zvýšenou spotřebou koní pro armády rozšiřováním hipomobilních zbraní. Při úsilí o zmohutnění v zemském chovu ubývá hřebců hřebčinského chovu a přibývá hřebců z vlastního chovu odchovaných v hříbárnách a zejména hřebců importovaných z ciziny, mezi nimiž převažují hřebci belgičtí a oldenburští. Tento vývoj je přibližně stejný v Čechách i na Moravě a od konce minulého století také ve Slezsku. Ve všech zemích je možno konstatovat velkou snahu o zmohutnění vyjádřenou především lavinovitě se šířícím a chovateli požadovaných koněm chladnokrevným. Je nutno poznamenat, že tyto požadavky chovatelů byly vzhledem k vyvíjejícím se hospodářským poměrům odůvodněné a oprávněné, takže tomuto tlaku podléhali i vojenští velitelé hřebčinců, kteří museli uznávat nutnost importu těžkých plemen teplokrevných i koní chladnokrevných. Toto období vývoje chovu koní v českých zemích můžeme hodnotit jako velmi intenzivní, a to jak po stránce kvantitativní, tj. zmnožení počtu koní, tak i po stránce kvalitativní, změnou požadavku na typ zemědělského koně, protože zemědělec se stal jeho největším konzumentem a po právu si činil nárok na řízení plemenářských opatření. Snaha po získání půdy, výměrová členitost zemědělských podniků a snaha po osamostatnění zemědělce v potažní práci přispěla podstatnou měrou k tak velkému rozmachu v chovu koní již koncem minulého století, takže tento chov byl na relativně vyšší úrovni než chov ostatních hospodářských zvířat (Štencl et al.,1976). Stejně jako se zvětšoval stav hřebců, zvětšoval se i počet pušťáckých stanic, kterých bylo na Moravě v roce 1846 celkem 40 a o dvacet let později, roku 1866, již 60. Tyto stanice byly rovněž pod správou pušťáckých departamentů (hřebčinských oddílů), jejichž ústřední správa na Moravě byla v hřebčinském depot. Sídlo tohoto depot bylo podle záznamů z roku 1793 v Hejčíně, později v Brně a od roku 1869 v Klosterbrucku u Zojma. Pušťácké 14

15 departamenty na Moravě byly v roce 1813 v Hejčíně, v Brně, v Olomouci, na Velehradě a v Opavě ( pro Slezko). Postupně se však slučovaly, takže roku 1833 byly jen v Brně, Hejčíně, Olomouci a Opavě. V roce 1836 byly sloučeny departamenty Olomouc s Hejčínem a o šest let později byl brněnský departament přeložen do Klosterbrucku. V roce 1891 byly tedy na Moravě hřebčinské departamenty č.1 v Kloserbrucku s 97 hřebci, departament č.2 v Hejčíně se 185 hřebci a departament v Opavě se 72 hřebci (Lerche,1959) Zemský chov koní za první světové války a v meziválečném období Před první světovou válkou dosáhl chov koní v Čechách i ostatních zemích značného rozkvětu, zejména početního. Celkový počet hřebců na připouštěcích stanicích se pohyboval kolem 1150 a z nich byla polovina chladnokrevníků, a to 429 belgiků a 138 noriků. Z hřebců teplokrevných bylo na 260 hřebců oldenburských (včetně východofrízkých), nezměněn zůstával počet anglických plnokrevníků, kdežto počet ostatních teplokrevníků relativně poklesl. Světová válka v letech způsobila chovu koní v Čechách nesmírné ztráty. Chov koní byl z větší části zničen, protože pro vojenskou službu byli odebíráni všichni schopní koně včetně chovných klisen. Poškozen byl hlavně teplokrevný chov, protože k vojenským účelům se odváděli převážně koně teplokrevní, kteří nesrovnatelně lépe snášeli válečné útrapy (nedostatek krmiva, celodenní namáhavé pochody, nepříznivé počasí aj.), kterým chladnokrevní koně velmi brzy podléhali. Tato okolnost podpořila v našem zemském chovu koní šíření chladnokrevníka (Lerche,1959). Z historického vývoje je patrno, jak dodává Babor a Šulc (1925), že před první světovou válkou, kromě Slezska a Uherských zemí, byl na ostatním našem území koňský materiál velmi různorodý. Plemenní hřebci v Čechách a na Moravě přináleželi v roce 1914 celkem dvanácti různým plemenům. Dlouho trvající válka však tento stav ještě zhoršila a přivedla chov koní do většího úpadku. Nikoliv však zaváděním nových plemen hřebců, naopak náhrada starých a méně vhodných hřebců přídělem nových hřebců ustala skoro úplně a byl-li k nám nějaký hřebec nově přidělen, pak to byl hřebec, jenž se stal v jiných zemích postradatelným. A poněvadž přirozené úbytky uhynutím a nehodami se nadaly omezit, zmenšoval se počet hřebců stále. Ještě větší poškození chovu koní nastalo za války potřebou koní pro armádu, která byla tak velká, že byli využiti nejen všichni koně užitkoví, ale nebyl 15

16 ušetřen ani chovný materiál klisen. K tomu přistoupilo ještě nerozumné počínání vojenských odvodních orgánů, kteří právě z vysloveně chovných obvodů odváděli nejvíce koní. Veselý (1925) k tomu dodává, že největší chybou bylo, že se mezi chovateli nevyskytl nikdo, kdo by upozornil vedoucí činitele na hospodářské následky ničení nejcennějšího chovného materiálu, a zamezil tak jeho dalšímu drancování. Organizace v chovu koní za první republiky navázala na organizaci z dob rozpadnuvší se monarchie. Na Moravě a ve Slezsku dále tři hřebčince podřízené velitelství hřebčinců v Hodoníně. Pro jižní Moravu to byl hřebčinec v Hodoníně, pro severní oblast v Olomouci- Hejčíně a pro Slezskou oblast hřebčinec v Opavě ( Po vytvoření samostatného československého státu bylo nutné, aby státní správa zasáhla nejdříve tam, kde se dal v blízké době očekávat zřejmý účinek. To bylo ve stavu plemenných hřebců. Nejdříve bylo nutné nahradit početní nedostatek plemeníků a to někdy i na úkor jejich kvality, aby byly číselné ztráty koní co nejdříve nahrazeny. To bylo v té době možné jedině nákupem a dovozem koní z ciziny. Tak byli ve větších a každoročních transportech dováženi belgičtí hřebci napřed z Holandska, později také z Belgie, dále hřebci oldenburští a východofrýžští, kromě omezeného importu 17 hřebců anglonormanských pro Čechy a Moravu, dále originálních hřebců norických pro Slovensko a také vetší počet hřebců Nonius z království Jugoslávského pro Slovensko. Těmito importy bylo v první řadě možné zaplnit mezery ve stavu hřebců a také postupně nahrazovat staré, opotřebované a individuelně nevhodné hřebce. Když se to do uspokojivé míry podařilo, pak bylo možné přikročit k postupnému vylučování hřebců různorodého původu a krve a pracovat na tom, aby ve stavu státních hřebců nastala žádoucí jednosměrnost dle stanovených chovných směrů pro jednotlivé země. Chovným cílem bylo tedy vychovat koně odolného, hospodářského, tvrdého, chodivého na nižších nohách, s přiměřenou mohutností a tělesnou váhou. Dále takového, který by se hodil v první řadě k vykonávání všech prací v zemědělském provozu, ale také pro potřeby průmyslu. Jak v době míru, tak zejména v době nebezpečí pro potřeby armádní (Babor a Šulc,1925). Štencl (1923) uvádí, že vedením státního chovu koní u nás je pověřeno oddělení pro chov koní v ministerstvu zemědělství, které je součástí III. odboru pro produkci živočišnou. Tomuto oddělení podřízeny jsou prostřednictvím velitelství státních hřebčinců, pro Čechy v Písku, pro Moravu a Slezsko v Hodoníně a pro Slovensko v Nitře, státní hřebčince v Písku, Nemošicích u Pardubic, Hodoníně, Olomouci-Hejčíně, Nitře a Prešově. Úkolem státních hřebčinců je udržování hřebců, výcvik hřebců a mužstva, opatřování potřeb pro hřebce i 16

17 mužstvo a dozor nad hřebci předanými do soukromého držení a nebo nájmu. Personál hřebčinců byl za starého Rakouska vojenský. Po převratu byli na místo vojínů zavedeni civilní ošetřovatelé a nyní se nacházejí v hřebčincích výhradně již civilní ošetřovatelé a z části také i civilní úředníci. Hřebci se používají k zapuštění klisen na hřebčích stanicích erárních nebo soukromých. Hřebci se také propůjčují do nájmu po čas připouštěcího období. Toto období trvá od 1.února do konce června. V roce 1918 byly departamenty postupně zrušeny a pro oblast Čech byly zřízeny dva hřebčince, a to v Nemošicích a Písku (Lerche,1959). Po roce 1918 byly na Moravě departamenty v Hejčíně a Opavě přeměněny na hřebčince a další hřebčinec byl zřízen v Hodoníně. V roce 1925 byly všechny tyto hřebčince zrušeny a na Moravě byl vybudován Státní ústřední hřebčinec v Tlumačově, který plní své poslání dodnes (Lerche,1959). První světová válka byla pro mnoho chovů v evropský zemích pohromou. Po ustavení první republiky se v naší zemi do určité míry změnil i chovný cíl. Byla vypracována nová koncepce, která se promítla do celého chovu koní. Značná pozornost byla věnována výběru plemenných hřebců, zápisům klisen do plemenných knih, hodnocení potomstev plemenných hřebců a klisen, zlepšování technologie chovu včetně výživy a podobně. Důležitou základnou kvalitního vývoje byl zemský chov s velkým počtem vyspělých chovatelů. Zemské hřebčince se trvale věnovaly výchově chovatelů. Pořádání výstav s oceňováním chovných jedinců bylo stejně významnou podporou zvyšování chovatelské aktivity. Vedení hřebčinců úzce spolupracovalo s nově zřizovanými chovatelskými svazy. Zvlášť významná byla součinnost chovatelských svazů s hřebčinci při rozdělování hřebců na stanice, při jejich hodnocení a při hodnocení jejich potomstev. Se zvyšováním nároků na výkonnost se začala prosazovat testace hřebců, neboť v té době se již zahraniční koně podrobovali výkonnostním zkouškám. Určitým kvalitativním posunem v mezinárodním měřítku bylo zřízení Zkušebního ústavu pro mladé hřebce ve Westercelle v roce 1927, který podléhal německému zemskému hřebčinci Celle. Podle tamního modelu testace hannoverských hřebců se totiž i u nás pokusně rozšířily různé zkušební metody. Jejich sjednocení však mělo trvat ještě téměř dvě desetiletí. Náš pozdější zkušební systém zpracovaný v padesátých letech byl určitou volnější formou westercellsekého testačního systému (Ewards,1994). 17

18 Státní hřebčinec Nemošice K místům, s nimiž je zemský chov koní v Čechách po dlouhá desetiletí těsně spjat, patří Nemošice, vesnice, ležící na levém břehu Chrudimky, vzdálená asi 4 km od Pardubic. Vztahy mezi Nemošicemi a českým chovem koní datují se od posledního desetiletí osmnáctého století, kdy bylo zahájeno úsilí k novému vybudování chovu koní, rozvráceného předcházejícími válkami. Je samozřejmé, že tehdejším směrodatným činitelům šlo především o zabezpečení potřebného počtu dobrých plemeníků, jichž byl v zemi naprostý nedostatek. Státní správa spoléhala v tomto směru na podporu vrchností. Když se však její výzva obsažená v patentu z roku 1763, nabádající vrchnost k opatření plemenných hřebců pro zemský chov, nesetkala s očekávaným výsledkem, pověřila vojenskou správu, aby se jízdní pluky karabiníků umístěné na komorních panstvích v Pardubicích a v Brandýse n. Labem a disponující poměrně nejvyrovnanějšími klisnami v zemi, věnovaly chovu koní. Ale ani toto slibné opatření se nesetkalo pro velkou úmrtnost hříbat s úspěchem a proto v roce 1780 bylo opět zrušeno. V roce následujícím bylo pak svěřeno jízdním plukům karabiníků opatřování hřebců převzatých od vrchnosti, nakoupených v cizině nebo přidělených ze dvorní stáje. Pro odchov hřebečků pro východní Čechy byly určeny Nemošice, a to jednak pro jejich nevelikou vzdálenost od Pardubic a jednak s ohledem na rozsáhlé pozemky, získané na tehdejším komorním panství pardubickém vysušením rybníků Nekošického, Klárky a Únětického. Když v roce 1789 bylo zřízeno v Čechách hřebčinské a remontní oddělení vztahovala se jeho činnost i na Nemošice. Vojenská správa zde přikročila asi v roce 1790 k výstavbě prostranných stájí a obytných budov. Po jejich dokončení přesídlil tehdejší velitel ústavu z Pardubic do Nemošic. Počátkem 19.století byl zřízen v Nemošicích hřebčín ( Šulc,1946). Krásnou budovu Nemošického hřebčince dokladuje tato historická fotografie (Obr.1). 18

19 Obr. č. 1 : Budova státního hřebčince Nemočíce (Šulc, 1946) Lerche (1959) doplňuje, že i když hřebčín měl kladrubských klisen, a i když hřebčín dosahoval dobrých výsledků, byl již v roce 1830 zrušen, protože louky, pastviny i ostatní jeho pozemky byly často zaplavovány. Klisny i s dorostem a malými hříbaty byly přemístěny do hřebčína v Mezöhegyeši v Uhrách. Zrušením hřebčína byl ochuzen chov koní ve východních Čechách o doplňování plemeníků dobré kvality a domácího původu. Šulc ( 1946) dále píše, že budovy uvolněné zánikem nemošického hřebčínu nebyly pro účely chovu koní ztraceny, neboť jich bylo použito k soustředění hřebců z východních Čech, rozdělených až dosud v malých stanovištích v Pardubicích, Josefově a Chlumci nad Cidlinou. V roce 1830 byly do Nemošic přemístěny hřebčince č.1 z Pardubic, č.4 z Josefova a po výstavbě dalších stájí v roce 1833 i hřebčince č.2 a 3 z Chlumce nad Cidlinou. Jmenované 4 východočeské hřebčince byly sice až do roku 1876 samostatnými pododdíly s určitým okruhem působnosti, ale byly umístěny v jediném objektu a byly jednotně spravovány velitelem ústavu. Tvořily proto jakýsi celek. V roce 1876 byly tyto hřebčince sloučeny a nazvány Stanoviště hřebců č.2 v Nemošicích. Koubek et.al., (1957) uvádí, že oblast nemošického hřebčince, která tímto způsobem vznikla, se rozšířila po zrušení dalších malých stanovišť hřebců v Plzni, Staré Boleslavi, Bzí konečně v Praze počátkem 20.století značnou měrou a po zrušení hřebčince v Domažlicích 19

20 roku 1922 nabyla přibližně konečných hranic. Správní oblast státního hřebčince zaujímala 5 krajů, a to Prahu, Liberec, Ústí nad Labem, Pardubice a Hradec Králové. Úkolem ústavu bylo řídit a zvelebovat zemský chov koní v přidělené oblasti. Dělo se tak za spolupráce plemenářských a obvodních zootechniků, jednak vysíláním vhodných hřebců na erární a smluvní připouštěcí stanice, zápisy klisen do plemenných knih, připařováním vybraných klisen osvědčeným hřebcům. Oblast působnosti nemošického hřebčince spadala do severních Čech. Převládají zde hřebci teplokrevní a rovněž oldenburské krve. Chladnokrevníci jsou vychováváni na podkladě krve belgické, jako v hřebčinci v Písku (Lerche a Michal,1956) Státní hřebčinec Písek První písemná zmínka o hřebčinci v Písku pochází z roku 1791, kdy se rozhodovalo o jeho umístění v obecním statku poblíž tehdy ještě stojící Putimské brány. Městem pronajatý prostor Švantlova Dvora místo pacientů původně uvažované vojenské nemocnice nakonec skutečně obsadili zcela zdraví hnědáci, ryzáci a bělouši. Tzv. zemská hřebčinecká stanoviště byla v habsburské monarchii zřizována na základě patentů Marie Terezie a Josefa II. a v kompetenci je měla armáda. Konkrétně v Písku se na začátku 19. století starala o 45 koní posádka 33 vojínů ( Státní hřebčinec v Písku má původ v tzv. depot (shromaždišti) hřebců, které tam bylo přeloženo 1.června 1892 z Prahy, jako stanoviště hřebců a remont. Původně byla v Písku pouze administrativní správa stanovišť hřebců v Čechách a byla umístěna v pronajatých budovách (Lerche,1959). Šulc (1946) doplňuje, že za války v roce 1866 bylo stanoviště hřebců v Písku, současně s ostatními a s nadřízeným velitelstvím hřebčinců v Čechách, přestěhováno před pruskou invazí až do Radkesburgu ve Štýrsku. Na podzim téhož roku se ústav vrátil opět zpět. V roce 1892 bylo do Písku přemístěno také uvedené velitelství hřebčinců, které bylo po svém zřízení v Brandýse nad Labem v roce 1789 postupně stěhováno do Chlumce nad Cidlinou, Pardubic, Nymburka a Prahy. Při zrušení stanoviště hřebců v Bzí přejal hřebčinec v Písku celou jeho agendu a po zrušení hřebčince v Domažlicích také většinu obvodu tohoto ústavu, takže od roku 1924 spadá do působnosti státního hřebčince v Písku skoro celá jižní a větší díl 20

21 západní poloviny Čech. Od té doby dělí se pak o práci, na poli chovu koní v Čechách, pouze s hřebčincem v Nemošicích. Lerche (1959) popisuje hřebčinec jako správní budovu o dvou poschodích postavenou z červených cihel v kasárenském stylu, ve které jsou kanceláře hřebčince a byty pro zaměstnance. V roce 1952 je k hřebčinci přidělena i hříbárna Nové Dvory, která byla původně zcela samostatná. Oblast hřebčince v Písku zaujímá jižní polovinu Čech. Jsou to kraje: České Budějovice, jižní část Pražského kraje a západní část kraje Jihlava. Správní budova je zachycena na této historické černobílé fotografii (Obr.2). Obr.č.2. Historická budova státního hřebčince v Písku (Šulc, 1946) Majestát dnešního objektu píseckého hřebčince zachycuje pro srovnání Obr.3. 21

22 Obr.č.3. Budova dnešního píseckého hřebčince ( Areál byl řešen s ohledem na požadavky na zdravé ustájení plemenných hřebců. Jediným problémem bylo, že k areálu nepřiléhaly žádné další pozemky, kde by bylo možno pracovat s hřebcem v terénu. V době založení současného hřebčince měla na chov koní rozhodující vliv armáda, a proto ještě v té době byli jako ošetřovatelé hřebců vojáci, a to až do roku 1924, kdy hřebčinec přechází plně do civilní správy. Úkolem hřebčince bylo vždy zabezpečovat plemenné hřebce pro potřeby chovatelů, které se měnily dle využití koní, ať to byla armáda nebo zemědělství. K pokrytí těchto potřeb zajišťoval hřebčinec vhodné plemenné hřebce jednak z domácího chovu, k čemuž sloužily hříbárny, které byly součástí hřebčince, dále pak tyto potřeby byly zabezpečovány dovozem plemenných hřebců a to jak mohutných teplokrevných hřebců oldenburských, hannoverských, anglonormanských, tak chladnokrevných hřebců provincie belgické a norické ( Pellar in Jiskrová (2006) dodává, že hřebčinec Písek zásadně ovlivňoval vývoj ve šlechtění teplokrevných a chladnokrevných populací koní, přičemž zájem státu a potažmo armády směřoval významněji k prvně jmenované skupině plemen. Tato činnost nebyla jednoduchá, neboť písecký hřebčinec působil v oblasti převážně chladnokrevné, docházelo zde tedy od poloviny 19. století permanentní konfrontaci mezi požadavky rolníků na mohutnost koně a požadavky vojenského eráru na zabezpečení rostoucí potřeby 22

23 teplokrevných koní hipomobilních útvarů armády. Státní správa i vojenští velitelé hřebčinců se tak museli snažit kompromisně ovlivňovat teplokrevný chov importy nejtěžších teplokrevných plemen a pochopitelně využívat i dovozů širšího spektra chladnokrevných plemen k utišení hladu zemědělců po co největší tažné síle. Tak byl převážně pozměňovacím křížením (opakované použití oldenburské krve) vytvářen typ velmi mohutného, leč raného teplokrevníka hospodářského typu. Paradoxně se příslušníci oldenburských linií zbavovali některých svých nedostatků (příliš dlouhý rámec, hrubost nebo lymfatičnost) až na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, v době, kdy již bylo nutno přecházet na typovou přestavbu českého teplokrevníka - na koně všestranně užitkového typu, tedy již s vyjádřením též jezdeckého typu. Plně pod civilní správu přešel písecký hřebčinec v roce 1924, tedy 22 let po přestěhování do areálu nově postaveného vedle silnice vedoucí z Písku na Protivín ( Státní hřebčinec Tlumačov Na obrázku je zachycen původní objekt Zemského hřebčince Tlumačov (Obr.4) Obr.č.4. Historická budova státního hřebčince Tlumačov (Šulc, 1946) Na další fotografii je moderní budova jednoho z našich nejdůležitějších chovatelských center. 23

24 Obr.č.5. Moderní budova státního hřebčince Tlumačov ( Moravští chovatelé měli vždy zvláštní zálibu pro ušlechtilé chodivé koně. Vždyť temperament a výkonnost koní byly odrazem odbornosti majitelů a zápřež koní se tak stávala i mírou jejich společenského postavení ve vesnici. Temperament a výbornou mechaniku pohybu však vyžadovali nejen u teplokrevníků, ale i u chladnokrevných koní. Tyto mentální faktory tady předurčovaly odlišný vývoj chovu koní na Moravě, než jak tomu bylo v Čechách. Rozhodující úlohu ve vývoji chovu koní na Moravě měl státní hřebčinec v Tlumačově, který se stal základem státního plemenářského podniku. Činnost hřebčince určovala tedy více než 60 let směr rozvoje chovu koní v tehdejších oblastech moravskoslezské země. Úspěšná výstavba chovu byla podmíněna úzkou spoluprací řídících orgánů plemenářských služeb s širokou chovatelskou základnou. Přitom se výrazně uplatňovala vysoká odbornost moravských chovatelů s jejich vrozeným nadáním a nesmírným chovatelským zanícením (Dušek et.al.,1992). Již od roku 1921 se vedoucí kruhy na Ministerstvu zemědělství zabývaly myšlenkou zřídit pro Moravu a Slezsko jeden velký státní hřebčinec. Myšlenku centralizace podporovaly také ekonomické důvody a nutnost zjednodušení celé hřebčinské agendy. Velkou roli při zřizování ústavu také sehrála potřeba vybudovat státní hříbárny pro odchov hřebečků zakoupených ze zemského chovu. Pro uskutečnění tohoto plánu byla prohlédnuta celá řada velkostatků a kasáren, ale bez výsledku, neboť tyto objekty nevyhovovaly prostorově nebo svoji polohou ( 24

25 Státní hřebčinec v Tlumačově byl zřízen v roce 1925 sloučením tří dřívějších hřebčinců v Opavě, Hodoníně a Hejčíně. Výstavba nového centrálního chovného ústavu v Tlumačově byla motivována ekonomickými a plemenářskými hledisky. Jako vhodný objekt byl vybrán zbytkový velkostatek, který byl přestavěn k novému využití. K němu byly přičleněny Skály, Terezov, Buňov a Otrokovice o celkové výměře 532,5 ha. A tak již v roce 1925 byli do Tlumačova soustředěni hřebci z Hodonína a z Hejčína. Celkem to bylo 220 teplokrevných hřebců (58,5%) a 156 chladnokrevných hřebců (41,5%). Těžiště teplokrevníků spočívalo v hřebcích oldenburských a východofrízských. Přitom je nutné si uvědomit, že mezi těmito německými plemeny nebyl zvlášť výrazný rozdíl a obě představovala stejný typ raného, mohutného koně velkého rámce (Dušek et.al.,1992). O dlouhotrvající snaze nalézt vhodný objekt píše ve svém článku Raimond (1965). Uvádí, že správu hřebčinců od vojenské správy převzalo ministerstvo zemědělství, když byla zrušena 100 let trvající vojenská instituce, která řídila zemský chov koní a měla název Beschäl und Gestütbranche. Na ministerstvu zemědělství spočíval nejen velký úkol řešit novou organizaci celého zemského chovu, ale nalézt i vhodný objekt, který by řešil ustájení hřebců ze všech tří hřebčinců. Dále mělo ministerstvo za úkol zřízení hříbárny pro odchov hřebečků nakoupených ze zemského chovu a v neposlední řadě i částečné racionální využití hřebců v době soustředění v ekonomi ústavu, která by alespoň v tuto dobu plně zásobovala stav hřebců objemnými krmivy. V ústavu mělo být chováno i plemenné stádo skotu s cílem produkce aukčních býků. Pro takto navržený plán bylo však nesnadné najít vhodný objekt o patřičné výměře pozemků. Byla prohlédnuta celá řada velkostatků a dalších objektů ve Starém Brně, Židlochovicích, Kuřimi, Veverské Bítýšce, Blansku, Kralicích, Chropyňi, Přerově, Kroměříži, Hodoníně, Hejčíně u Olomouce a Napajedlích. Po dlouhých jednáních se nakonec podařilo zajistit ze záboru pozemkového úřadu zbytkový velkostatek v Tlumačově resp. Otrokovicích z bývalého majetku M. Baltaziové v Napajedlích. Výhodná byla i poloha Tlumačova ve středu Moravy na tehdy již dvoukolejné trati. Byly provedeny rozsáhlé meliorace a odvodňování pozemků, upravovány cesty a provedena rozsáhlá síť odvodňovacích příkopů. Současně s těmito úkony probíhaly i přípravné práce výstavby stáda skotu nákupem červenostrakatého bernskohanáckého skotu. Teprve po ukončení adaptací v roce 1925 bylo po připouštěcím období přikročeno k přestěhování hřebců a personálu z oblasti hřebčince Hodonín a na podzim téhož roku byla do ústavu přemístěna dvě stáda státních hřebečků z Ťechlova na Bůňov. Hřebci a personál z hřebčince v Hejčíně u Olomouce, 25

26 kam již byli přemístěni hřebci z hřebčince Opava, byli převzati do ústavu až po připouštěcím období v roce Koubek, et.al, (1957) dodává, že nově založenému ústavu byla přidělena rozsáhlá úloha vypěstovat dostatek suché píce a ostatních statkových krmiv pro početné stavy plemenných koní a skotu. Kromě hřebců a hříbat měl nový ústav početné stádo červenostrakatého skotu, menší chov bílého ušlechtilého prasete a nově zavedl chov ovcí s kombinovanou užitkovostí, založil větší drůbežárnu a chov včel. Chov ovcí, prasat, včel a drůbeže byl postupem času zrušen. Hlavním posláním ústředního hřebčince v Tlumačově bylo zajišťovat plemenitbu v zemském chovu koní. Zemský chov koní byl od roku 1924 řízen inspektory pro chov koní při zemské zemědělské radě v Brně a Opavě. Velkým pomocníkem byly spolky pro chov koní, které vytvářeli sami chovatelé a řídili plemenitbu a vedli plemennou knihu určité chovatelské oblasti. Tento stav trval až do roku 1948 (Raimond, 1965) Období druhé světové války a vývoj hřebčinců po roce 1948 do roku Události za druhé světové války a její vliv na chov koní u nás Události druhé světové války, německá okupace a přechod fronty v roce 1945 měly na chov koní u nás dvojí vliv. V době okupace naše chovy sice utrpěly odvody koní, na druhé straně však okupační úřady nebránily chovatelské a plemenářské práci. Okupační úřady se snažily zavádět do našeho chovu německá plemena (Jiskrová a Misař,2008). Tuto skutečnost dokládá ve své práci i Štencl et.al. (1976), který píše, že především státní hřebčince musely předat do okupované oblasti všechny plemenné hřebce, kteří tu působili do roku Byla to velká ztráta zejména chladnokrevných a především norických hřebců v počtu asi 120 kusů. Ačkoliv okupační úřady měly zájem na dalším rozvoji zemědělské výroby, tedy i na chovu koní, a to z vlastního prospěchu a z aspektu povinných dodávek a rekvizic, bylo zcela znatelné, že bylo preferováno zemědělství v německých ostrůvcích a české zemědělství se stalo stálým zdrojem čerpání a povinného odvádění a 26

27 rekvírování. Byly konány povinné odvody koní pro potřebu armády obsazených území, při nichž nebyl vždy brán zřetel na klisny zapsané v plemenné knize. Poněvadž okupanti měli zájem na odbytu a uplatnění především svých plemen koní, byli k nám ve větší míře dováženi především noričtí hřebci, a to zejména do oblasti hřebčince v Písku, méně již na Moravu. Neblaze se projevil přechod fronty přes naše území v roce 1945, a to především odvlečením značného počtu koní včetně plemenných hřebců ustupující německou armádou a rozšířením nákaz (Jiskrová a Misař,2008). Štencl et.al. (1976) dodává, že v únoru 1945 byla nařízena evakuace všech plemenných hřebců z jihovýchodní Moravy v počtu asi 45 hřebců a větší části hřebčího dorostu z hříbárny Budov. Tento transport koní instradovaný původně do prostoru Drahanské vysočiny se frontovými událostmi tehdejším povstáním v Přerově ocitl nakonec až v prostoru Uhlířských Janovic. Část zbytečně evakuovaných hřebců a dorostu byla po frontových událostech dopravena do Tlumačova. Ustupující německá armáda zabrala hodně koní zejména Slovensku a na Moravě, včetně plemenných hřebců postavených na stanicích, a používala je jako dopravní prostředek, takže např. v hřebčinci Tlumačov po skončení fronty nezůstal ani jeden kůň. Poněvadž totální rozpad německé armády a bezpodmínečná kapitulace nastala až v Čechách, bylo na území Čech shromážděno velké množství koní jednak zabavených, jednak koní poražené německé armády. Část těchto koní se stala přirozeně kořistí Sovětské armády a část byla přejata do evidence vojenské remontní služby a koncentrována v kasárnách nebo na jiných provizorních shromaždištích. Po skončení druhé světové války se správa chovu koní snažila urychleně nahradit válečné ztráty, obnovit stádo hřebců a utlumit zavlečenou hřebčí nákazu. Rolnický chov se snažil o znovuobnovení potřebného počtu hospodářských koní, zájem byl především o chladnokrevného koně (Jiskrová a Misař,2008). V poválečném období, ve kterém se k nám dostávali koně různých plemen, mezi nimiž byly však i cenní jedinci, došlo k největší změně v průběhu tisícileté historie chovu. Dvě tradiční uživatelské oblasti, armáda a zemědělství, v důsledku technického pokroku odpadly. Zatímco likvidace vojenských hiposložek byla rychlá, bylo vyřazování koní ze zemědělského provozu postupné, avšak výrazné. Snižování početních stavů hospodářských koní bylo nezadržitelné, ale v žádném státě nebylo tak výrazné jako u nás (Ewards 1994). Únorový puč v roce 1948 předznamenal značný úpadek chovu koní hlavně v padesátých letech. Socializace vesnic odsoudila koně v očích vládnoucích kruhů do role nepřítele kolektivizace. Rovněž ztráta branného významu koně zrušením jezdeckých složek v armádě a nástup motorizace a mechanizace v dopravě a zemědělství způsobily prudké 27

28 snižování stavů koní. Při tomto překotném úbytku koní nebylo vůbec respektováno při vyřazování zvířat kvalitativní hledisko, takže ve většině případů přišlo předchozí dlouholeté chovatelské a šlechtitelské úsilí vniveč. Početní úbytek stavu koní nepříznivě ovlivnil obrat stáda a jeho věkovou strukturu, nezájem o připouštění klisen znesnadňoval plemenářskou práci přes snahu řízení chovu. Snížení potřebného počtu plemenných hřebců a jejich obnovy vedlo k jejich doplňování převážně z ústavních chovů, zde však došlo z důvodů vyhovění nárokům na hospodářské vlastnosti a mohutnost hřebců např. k neuváženému přidělení hřebce oldenburské krve k prochovanému kladrubskému polokrevnému stádu. V polovině padesátých let byly státní hřebčince a hřebčíny organizačně začleněny do Státní plemenářské správy, později změněné na Státní plemenářské podniky (Misař et.al.,1992). Jiskrová a Misař (2008) k tomu doplňují, že byla vypracována státní norma ČSN Plemení koně, která specifikovala povinné zkoušky výkonnosti pro hřebec zařazované do plemenitby a rozdělila koně na užitkové typy-mnohostranně užitkový, jednostranně užitkový sportovní a jednostranně užitkový tažný. V této době bylo již jasné a patrné i z vývoje v ostatních státech, že směr chovu půjde zcela jinou cestou a koně se stanou především součástí využití volného času (Jiskrová a Misař,2008) Vývoj hřebčince Písek po roce 1948 Státní hřebčinec písek zůstal samostatným státním podnikem až do roku 1960, kdy nastaly následující změny v jeho začlenění. Od roku 1961 byl hřebčinec začleněn pod Státní plemenářskou zprávu. Od roku 1966 byl začleněn do Plemenářského podniku Veselí nad Lužnicí a od roku 1973 pak do plemenářského podniku Kladruby nad Labem. V roce 1989 přešel do Plemenářského podniku Netolice. Dva roky na to se stává samostatným odštěpným závodem Státního plemenářského podniku Praha a od roku 1993 se opět stává samostatným státním podnikem ( 28

29 Vývoj hřebčince Tlumačov po roce 1948 Zemský chov koní byl od roku 1924 řízen inspektory chovu koní při zemědělské radě v Brně a Opavě. Velkým pomocníkem inspektorů byly spolky pro chov koní, které vytvářeli sami chovatelé a vedly plemennou knihu určité chovatelské oblasti. Tento stav trval až do roku Od roku 1948 řídil plemenitbu v zemském chovu koní Krajský národní výbor a to až do roku V tomto roce přechází plemenářská služba ke Státnímu hřebčinci Tlumačov, který se v roce 1961 přejmenoval na Státní plemenářský ústav Tlumačov. Plemenářská služba v ústavu pozůstávala ze 4 krajských zootechniků, každý pro jeden kraj/brněnský a část Jihlavského, Olomoucký, Gottwaldovský a Ostravský a 4 obvodních zootechniků. Plemenářská služba zajišťovala evidenci plemenných klisen, výkonnostní zkoušky v zemském chovu, přehlídky potomstva, výstavy koní, zápisy do krajských plemenných knih klisen, revize zapsaných klisen a návrhy klisen do státní plemenné knihy. V roce 1965 se SPÚ Tlumačov slučuje s místním JZD a jeho výměra se několikanásobně zvětšuje. V roce 1967 dochází k reorganizaci a nově inspektorů chovu koní zůstává zachována dodnes. V roce 1960 byla plemenářská služba delimitována od SPÚ Tlumačov ke krajským plemenářským zprávám nově zřízených krajů, a to Jihomoravského se sídlem v Brně a Severomoravského se sídlem v Olomouci. Ústavu zůstalo jen osidlování stanic hřebci. V roce 1960 dostává ústav nový úkol chovat klusáka pro dostihové účely. Chov byl převzat od Státního statku Olomouc, hřebčína Bělecký mlýn a umístěn nejprve na Peškově, později na Skalách. Plemenářské služby, slučují se s SPÚ Tlumačov a SPÚ Napajedla v jeden Plemenářský podnik Tlumačov. Hřebčinec Tlumačov v tomto podniku funguje jako Středisko chovu koní a k tomuto středisku přechází od Krajských národních výborů plemenářští zootechnici. Po sametové revoluci se k Středisko chovu koní Tlumačov osamostatnilo od Plemenářského podniku Tlumačov a bylo zařazeno jako samostatný závod koncernového podniku Státní plemenářský podnik Praha. Od tohoto data začalo opět samostatné hospodaření hřebčince. Od byly sloučeny oba hřebčince působící v České republice, a to Tlumačov a Písek, v jeden podnik. K rozhodnutím Ministerstva zemědělství a výživy se Zemský hřebčinec Tlumačov stává samostatným podnikem. Oproti původnímu hřebčinci má pouze objekty v Tlumačově, na Skalách a Buňově, s celkovou výměrou 307 ha, z toho 110 ha orné půdy a 197 ha trvale travních porostů ( 29