UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA TĚLESNÉ VÝCHOVY A SPORTU BAKALÁŘSKÁ PRÁCE. Kateřina Tesařová

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA TĚLESNÉ VÝCHOVY A SPORTU BAKALÁŘSKÁ PRÁCE 2012 Kateřina Tesařová

2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA TĚLESNÉ VÝCHOVY A SPORTU Prevence nehod a bezpečný pohyb na vodě v ČR Bakalářská práce Vedoucí diplomové práce: PhDr. Petr O. Novotný PhD. Praha, srpen 2012 Vypracovala: Kateřina Tesařová

3 Prohlašuji, že jsem závěrečnou bakalářskou práci zpracovala samostatně a že jsem uvedla všechny použité informační zdroje a literaturu. Tato práce ani její podstatná část nebyla předložena k získání jiného nebo stejného akademického titulu. V Praze dne Kateřina Tesařová

4 Evidenční list Souhlasím se zapůjčením své bakalářské práce ke studijním účelům. Uživatel svým podpisem stvrzuje, že tuto bakalářskou práci použil ke studiu a prohlašuje, že ji uvede mezi použitými prameny. Jméno a příjmení: Fakulta / katedra: Datum vypůjčení: Podpis:

5 Poděkování Ráda bych poděkovala vedoucímu práce PhDr. Petru O. Novotnému PhD. za cenné rady, připomínky, metodické vedení práce a čas strávený konzultacemi. Děkuji své rodině za trpělivost a podporu, zejména otci za podnětné rady.

6 Abstrakt Tato práce je zaměřena na možnosti prevence nehod a bezpečný pohyb v české vodní turistice ve srovnání s pokročilým preventivně-bezpečnostním systémem turistickohorolezeckých aktivit alpských zemích. V práci se zabývám úrovní českého bezpečnostního systému, zjištěním počtu osob, kterých se týkají nehody a utonutí na našich řekách. Dále posuzuji, zda má na trhu v oblasti vodní turistiky a kanoistiky úspěch konkrétní typ publikace, jako prostředek ke zvýšení bezpečnosti a jaké další prostředky se využívají ke snížení počtu nehod. V hlavní části práce shrnuji, které subjekty se o problematiku zajímají a jakým způsobem se podílejí na zlepšování podmínek na vodě. V závěru práce navrhuji možnosti zvýšení bezpečnosti na českých vodních tocích. V práci používám následující metody: metoda indukce na základě dotazníků, metoda srovnávání zpracovaných výsledků z rozhovorů vybraných půjčoven a deskriptivní statistické metody v podobě grafických analýz. Bezpečnost na vodě se posouvá o malé krůčky vpřed. Na bezpečnosti svých klientů a vodáků se podílejí dokonce i půjčovny lodí, dále například sbor hasičů nebo kraje. Snad se blíží i doba, kdy se začnou stavět bezpečné jezy. Klíčová slova bezpečnost, vodní turistika, záchrana

7 Abstract This work focuses on the possibilities of accidents prevention and safe movement in the Czech water tourism in the comparison with the advanced preventive-safety system of tourist-mountaineering activities in Alpine countries. I am concerned with the level of Czech safety system by finding out the number of persons to which the accidents and drownings on our rivers refer to in this work. Further on I consider whether a specific type of publication is successful on the market of water tourism and canoeing area as a mean to increase the safety, and which other kinds of means are used to reduce the quantity of accidents. I summarize which subjects are interested in this issue and by which manner they participate in improving the conditions on the water in the main part of this work. I suggest the possibilities of increasing the safety on Czech watercourses in the conclusion. Following methods were used in this work: the method of induction on the basis of questionnaires, the method of processed results of dialogues with selected rental shops comparison and the descriptive statistical methods in the form of graphical analysis. The water safety shifts forward by minor steps. Even the rental shops and further on the fire brigade or regions for examlple participate in the safety of their customers and water tourists. Perhaps the era when safe weirs are being made is near. Key words safety, water tourism, rescue

8 Obsah 1 Úvod Zdůvodnění tématu Cíl a úkoly bakalářské práce Metody práce Přehled a rozbor literatury Vodní turistika, bezpečnost na vodě Vodní turistika a kanoistika Sport a turistika součástí výchovy a života lidské společnosti Formy vodní turistiky Historie české vodní turistiky a kanoistiky Vývoj organizované kanoistiky Bezpečnost na vodě Vodní záchranář kvalifikace ve vodní turistice Sebezáchrana Záchrana jednotlivcem, záchrana skupinová První pomoc na tekoucí vodě Psychologie Vyspělý Bezpečnostní systém v Alpské horské turistice Bezpečnostní sekce DAV let činnosti Bezpečnostní sekce DAV Pit Schubert Knihy Bezpečnost a riziko na skále a ledu Výsledky dlouholeté práce Úryvek z knihy Bezpečnost a riziko na skále, sněhu a ledu Současný stav bezpečnosti v České vodní turistice Utonutí a nehody Utonulí v číslech Příčiny utonutí a nehod Černá kronika Jezy v ČR Obecný zákaz splutí jezu Stavba či přestavba jezu Zabezpečení nebezpečných jezů Integrovaný záchranný systém Hasičský záchranný sbor ČR Vodní záchranná služba Českého červeného kříže Vodní turistika subjekty Svazy, kluby, oddíly Povodí řek Vodácká škola záchrany Půjčovny lodí Srovnání publikací Možnosti snížení nehod a zvýšení bezpečnosti na vodě Spolupráce mezi subjekty Utonutí a statistiky Jezy a bezpečnost vodáků Zvýšení informovanosti vodáků Závěr Seznam literatury Přílohy...62

9 1 Úvod Vodní turistika se na území dnešní České republiky rozvíjí teprve krátce. Sto let uplynulo od přivezení jedné z prvních kanoí díky Josefu Rössleru Ořovskému a zároveň od založení Českého svazu kanoistů. Začátkem 2. pol. 20. stol. v kanoistice dochází k rozmachu jak ve sféře sportovní kanoistiky, 1 tak i turisticko-rekreační. Vznikají oddíly a kluby a rekreační kanoistika se stává oblíbeným sportem - koníčkem, který člověka odvádí ze stresující reality každodennosti do krásného jiného světa. Vodák míval své vybavení. Měl svoji či oddílovou loď a věnoval se jak stavbě a údržbě výzbroje, výstroje a loděnice, tak i rozvoji a rozšiřování svých dovedností a znalostí. Bylo málo takových, kteří měli možnost pěstovat tento sport individuálně bez vazby na organizovaný kolektiv. Pokrokem byla 90. léta, kdy začaly vznikat komerční půjčovny lodí. Díky půjčovnám se vodní turistika otevřela široké veřejnosti. Kanoistika v rekreačním pojetí se stala spíše zábavou, ne-li až atrakcí. Nárůst množství vodáků na českých vodních tocích přineslo mnoho kladů i záporů zároveň. Realitu i vývoj stavu české vodní turistiky vnímám osobně od dětství v roli jak ryze rekreačního vodáka, tak i v mírně sportovní formě (ČPV2) a vodní turistika mi vždy přinášela radost. V posledních letech se však na vodních tocích setkávám s lidmi, jejichž vodácké dovednosti a chování rozhodně bezpečnému pohybu na vodě neodpovídají. Z neznalosti či nedbalosti představují potenciální nebezpečí pro sebe i pro ostatní vodáky v blízkém okolí. Hořkost a občasná beznaděj, které jsem na vodě začala pociťovat, mě dovedly k zájmu zabývat se touto problematikou více do hloubky. Protože jsem zároveň i svým způsobem rekreačně aktivní v oblasti horolezectví, setkala jsem se s tituly Bezpečnost a riziko na skále, sněhu a ledu (Schubert 1997, 2002, 2011) od německého autora Pita Schuberta, který je vedoucím Bezpečnostní sekce 1 Pár slov k závodní formě kanoistiky (neboť v práci se zabývám především kanoistikou rekreační): Český svaz kanoistů přistoupil k IRK mezinárodní kanoistická federace roku 1925 jako pátý člen a je počítán mezi pět zakládajících zemí. V roce 1933 se v Praze uskutečnilo I. ME v rychlostní kanoistice, které přispělo k zařazení kanoistických soutěží do programu OH roku První MS ve vodním slalomu se konalo roku 1946 v Ženevě, od roku 1959 se koná současně s vodním slalomem i MS ve sjezdu. (Doležal, 1991). 2 Český pohár vodáků (ČPV) je závod s více jak padesátiletou tradicí. Dříve se závodům říkalo Vodácká turistická jízda zdatnosti. 9

10 Německého alpského spolku (DAV). Tyto knihy se staly inspirací k mé závěrečné práci. Odborníci DAV si kladou za úkol vědecky vyhodnocovat, ověřovat a zlepšovat vše, co nějakým způsobem souvisí s bezpečností pohybu člověka v horách a o výsledcích své činnosti informovat nejširší horolezeckou a turistickou veřejnost. Třídílná kniha mě přivedla k myšlence, zda podobný systém prevence a bezpečného pohybu existuje i u nás ve vodní turistice. V České republice se objevuje snaha zavést do tzv. Integrovaného záchranného systému i vodní záchrannou a horskou službu (Mačkal, 2002). Tyto složky by v něm měly být koordinovány, podobně jako je tomu v současnosti mezi zdravotníky, policií a hasiči. V práci jsem se zaměřila na známá utonutí vodáků na českých řekách, na zjištění stavu vodáků na českých řekách se pohybujících a na to, jaké mají dovednosti, znalosti a zkušenosti. Z průzkumu vyplynulo přirozené rozdělení respondentů do dvou skupin. Na vodáky zkušené a zároveň znalé. A na vodáky, které charakterizuje nedostatečná informovanost a nezkušenost. V Čechách nedávno vyšel titul Cena adrenalinu (Ptáček a kol., 2011), který se určitým způsobem dá srovnat s mou referenční knihou Bezpečnost a riziko na skále, sněhu a ledu (Schubert, 1997). Tato kniha je rovněž založena na kazuistikách, ve kterých čtenář může hledat poučení a vyvarovat se budoucích chyb Zdůvodnění tématu Námětem této závěrečné práce byl systém společnosti DAV a práce Pita Schuberta (Schubert, 1997, 2009, 2011) vůbec. Ráda bych nalezla odpověď na dvě otázky: zda je podobný systém v ČR a jak velká je snaha o zvýšení bezpečnosti v české vodní turistice? 1. 2 Cíl a úkoly bakalářské práce Cílem bakalářské práce je vytvoření návrhů, které by vedly ke snížení nehod a zvýšení prevence nehod a bezpečnosti na českých vodních tocích. Úkoly: Zjistit úroveň a funkčnost českého bezpečnostního systému ve vodní turistice. Shromáždit statistiky úmrtí a nehod na vodních tocích v ČR. 10

11 Zaznamenat, kolik osob se na vybraných řekách pohybuje a jakými zkušenostmi a schopnostmi jsou vybaveni. Na základě průzkumu vodáky rozčlenit do cílových skupin a pro ty vytvořit návrhy, které by vedly ke zvýšení bezpečného pohybu na vodě. Velké množství vodáků je závislých na půjčovnách: zjistím, zda by byly do prevence bezpečného pohybu na vodě ochotny investovat právě půjčovny lodí. Shromáždit informace, kdo všechno se angažuje na zlepšení bezpečnosti na vodních tocích a kdo by se mohl zapojit jako další. Vytvoření návrhů, vedoucích ke snížení nehod, zvýšení prevence a zvýšení bezpečnosti na vodních tocích v ČR Metody práce průzkum zdrojů informací, výběr zdrojů, sběr informací a dat: - česká literatura, - dostupná cizojazyčná literatura, - empirické pozorování na základě vlastní zkušenosti, - internet, uspořádání získaných materiálů, konečný výběr informací, závěrečná syntéza poznatků, vložení ilustrací, vytvoření definitivní podoby práce Přehled a rozbor literatury Literatura týkající se vodní turistiky, bezpečnosti a záchrany na vodních tocích je v ČR dostupná. Autoři zabývající se kanoistikou a vodní turistikou v podobě obecných základů jsou: Bílý, Kračmar a Novotný (2000, 2001), Doležal (1991) a Špaček (1990). Publikace pojednávají o historickém vývoji kanoistiky, technice pádlování, vybavení na vodu, variantách vodáckého sportu atd. Doležal (1991) ve své knize uvádí zajímavou kapitolu meteorologie, která jistě může napomoci k předejití objetivního nebezpečí na vodě (kapitola 4.1.2). 11

12 Záchranou a bezpečností na vodě se zabývají autoři: Ptáček (2006, 2007, 2011) a Škranc a kol. (1993). Ptáček v první knize Bezpečně na tekoucí vodě (2006) uvádí obecnou záchranu, zatímco v další knize se specializuje na záchranu z válce (2007). Poslední kniha není teoretického charakteru, ale formou skutečných událostí, které mají čtenáře poučit. Historii kanoistiky a vodní turistiky jsem čerpala z publikací autorů: Kohoutek a kol. (1982), Cibula (1996). Důležitým zdrojem informací a použitých kazuistik z oblasti vodní turistiky jsou webové stánky: Nebo cizojazyčné webové stránky: V ČR je prozatím jediná publikace, která spoje teorii záchrany se skutečnými událostmi, které by čtenáře přivedly do reálné představy a poučily jej, tak jako to nabízí například třídílná kniha Pita Schuberta (1997, 2002, 2011) v oblasti lezení a horolezectví v Alpských zemích. Tato česká kniha je na trhu teprve krátce a napsali ji kolektiv autorů Petr Ptáček, Jarda Zeman a Matouš Vazač (2011). Významným zdrojem byly vlastní zkušenosti, informace získané od instruktorů, ochotných lidí z půjčoven, samotných vodáků a profesionálů z oboru. 12

13 2 Vodní turistika, bezpečnost na vodě Na začátek práce bych ráda čtenáře seznámila s pojmem vodní turistika, s historií a vývojem vodní turistiky nebo jak se dá dělit. Vzápětí ho seznámím s bezpečností na vodě: jaké jsou druhy záchrany (sebezáchrana, záchrana jednotlivcem či skupinová) a dozví se něco málo o první pomoci a stresových situací Vodní turistika a kanoistika Kanoistika je vodní sport provozovaný jak rekreačně tak i profesionálně. Zahrnuje mnoho disciplín, jako jsou: rychlostní kanoistika, slalom na divoké vodě, rodeo, dračí lodě, seakayak nebo také vodní turistika. Vodní turistiku chápeme v nejširších souvislostech jako formu turistiky spjatou se specifickým, zde vodním prostředím, které z ní vytváří jednu z nejatraktivnějších pohybově rekreačních aktivit, dobře dostupnou pro většinu celé populace (Bílý a kol., 2000). V Čechách se provozuje vodní turistika na několika větších řekách: Vltavě, Sázavě, Ohři, Otavě, Berounce, Lužnici, Moravě. Dalšími toky jsou menší říčky, které mají dostatek vody pro splutí pouze za zvýšených stavů po deštích, nebo při vypouštění přehrad. Jsou to například: Divoká Orlice, Mastník, Doubrava, Moravice, Tichá Orlice či Blanice Sport a turistika součástí výchovy a života lidské společnosti Sport a turistika jsou důležitou součástí výchovy mladé generace. Učí ji fair play chování, nezištnosti, dobrému vztahu ke kolektivu, k přírodě, ke společnosti, k lidstvu i vlasti. Málokterý sport je tak úzce a nedílně spjat se všemi těmito faktory, jako právě vodní turistika a kanoistika (Kohoutek a kol., 1982). Vodní turistika patří mezi naše nejoblíbenější a nejrozšířenější formy turistiky. A i když existuje řada faktorů, které její další rozvoj brzdí, prokazuje neustále svoji nezastupitelnost a životaschopnost. Byla a je stále ještě určitou zásobárnou pro závodní formy kanoistiky. Závodní kanoistika, rychlostní a vodní slalom a sjezd, patří stále mezi naše nejúspěšnější sporty na mezinárodním fóru. Naše postavení bylo a je stále silné, nehledě na skutečnosti, že jsme se mimořádným způsobem zapsali do dějin světové kanoistiky. Patříme mezi pět zakladatelů mezinárodní kanoistické federace. V roce 1933 jsme se stali pořadateli I. mistrovství Evropy. Úspěch mistrovství ukázal na velké 13

14 možnosti kanoistiky a přispěl k tomu, že v roce 1934 byla schválena jako olympijský sport (Kohoutek a kol., 1982) Formy vodní turistiky Každoroční mnohatisícová návštěvnost našich řek jednoznačně vypovídá o oblibě vodní turistiky, jejíž tradice sahá až do 30. let 20. století. Je jako forma rekreace velmi atraktivní a dobře dostupná pro většinu populace. Přírodní prostředí (voda, sluneční záření, klimatické změny) má výrazný rekreační efekt. Vodní turistika je tvořena třemi základními složkami. Jsou to vlastní pohyb na vodě, kulturně-poznávací činnost spjatá s poznáním bezprostředního okolí řeky a odborně-technické dovednosti pro nejnutnější opravy, zajištění lodě, táboření, vaření. Vodní turistika je tradičně rozdělována na formy krátkodobé a dlouhodobé (Bílý a kol., 2001). Krátkou formou rozumíme vodáckou akci nepřesahující rámec víkendu, resp. dvou dnů. Obsahem bývá sjíždění takových vybraných úseků vodních toků, které mají optimální vodní stav a svou technickou náročností jsou přiměřené pro účastníky akce. Na území ČR jsou využívána období jarního tání sněhu, přívalových vod při průtržích či vysokého vodního stavu v potocích a říčkách při podzimním vypouštění rybníků. Je důležité mít připravenou náhradní variantu pro případ změny vodního stavu. Při krátkodobé formě mohou být sjety úseky s vyšším stupněm obtížnosti. Je nutné zajistit zdárný průběh a bezpečnost akce. Na toky vyšší obtížnosti je nevhodné vyplouvat osamoceně, v nebezpečných situacích nastupuje díky vědomí osamělosti deprese a při zvrhnutí chybí loď, která by mohla poskytnout pomoc (Bílý a kol., 2001). Dlouhodobými formami vodní turistiky jsou vodácké akce převážně v době dovolených a prázdnin, velmi často se jedná o rodinnou dovolenou. Jsou náročnější než formy krátkodobé při plánování a přípravě i při vlastní realizaci akce. Vyspělost účastníků v kanoistice bývá menší, jedná se o rekreanty či účastníky dětských putovních táborů. Tábořiště a kempy u vodních toků bývají v prázdninových měsících přeplněné, vznikají potíže v dopravě a zásobování, někdy i při vlastní plavbě. Zajištění ubytování, dopravy, stravy apod. dlouhodobější plánování, v době soustředěného zahrnuje organizační a bezpodmínečně vyžaduje: 14 rekreačního zajištění provozu tábora či vyžaduje dovolené

15 vhodný výběr řeky (obtížnost, tábořiště, nákup, jakost vody, dopravní dostupnost, krajinná a kulturní atraktivita), rámcový program vybudovaný na základě zkušeností, resp. studia kilometráží a průvodců (především u zahraničních řek), s programem náhradním pro případ horších klimatických podmínek či změny charakteristiky řeky, je vhodné program rozpracovat na jednotlivé dny, u putovního tábora výběr účastníků (plavci) a vedoucích (odborná licence), materiální zajištění, projevující se v odpovídajícím technickém stavu materiálu a v přiměřenosti výběru vodácké výzbroje a výstroje pro určenou skupinu a vybraný vodní tok (lodě, pádlo, opravy, vaření, stany, osobní věci, záchranné prostředky apod.) (Bílý a kol., 2001). Formy vodní turistiky lze dělit například podle Špačka a spol. (1990) podle: věku (pro mládež, pro dospělé), sociálních skupin (pro organizované kolektivy, pro neformální skupiny, pro rodiny), místa (tuzemská, zahraniční), náročnosti (náborové, nenároční náročné, plánovitě stupňované akce, zápočtové cesty, expedice), poslání (základní formy, výkonnostní formy) Historie české vodní turistiky a kanoistiky Od historických dob jsou řeka a loď důležitými prostředky komunikace. Lze proto předpokládat, že na našich řekách již v dávné době existoval čilý ruch. Plavidla v té době měla ryze utilitární určení rybolov, převoznictví a obchod (Kohoutek a kol., 1982). Kohoutek a kol. (1982) dále pokračuje, že již ve středověku máme doloženy zprávy o jednotlivcích, kteří se plavili po našich řekách i z jiných důvodů. Jedním z nich byl v XV. století český rytíř Zachař z Pašiněvsi. Používal k rybolovu a k turistickým účelům kajak, který si přivezl ze svých cest po Skandinávii. Kajakáře v kajaku dostal dokonce od českého krále do erbu. Po Vltavě se plavily od středověku vory a na lodích se vozila sůl. Velký podíl na dopravním ruchu na našich řekách měli mlynáři, jednak osobně většina z nich vlastnila loď jednak i tím, že mlýnské jezy do jisté míry regulovaly stav vody a tím i sjízdnost našich řek. 15

16 Od poloviny 19. století lze mluvit o určitých turistických nebo sportovních snahách na našich řekách. Z této doby jsou zachovány zprávy o dvou typech lodí o tzv. mandolíně, lodi podobné pramičce, jež sloužila vedle rybolovu a převozu i ke svátečním vyjížďkám, a maňasu, lodi jednoduché konstrukce, postavené ze tří prken, jež unesla jen jednu osobu a používala se především jako rekreační, plovárenské plavidlo (Kohoutek a kol., 1982). První kánoe vyplula na Vltavu v roce Koupil ji český veslař Ferdinand Zinke. Později, asi v roce 1895, přivezl do Prahy těžké kanadské kánoe Josef Rössler Ořovský. Byly to lodě, které se pokud jde o konstrukci a tvar dlouho neměnily a byly to také lodě, které startovaly v závodě Budějovice Praha ještě v roce Kýl měly z dubového dřeva a žebra naskládaná těsně vedle sebe byla také z tvrdého dřeva (Cibula, 1996) Vývoj organizované kanoistiky Rozmach rekreačního a sportovního využívání kanoí a kajaků vedl ke vzniku prvních kanoistických klubů. Dle Bílého a kol. (2000) je nejstarší Royal Canoe Club v Anglii založený roku Po něm vznikaly kluby v Německu, Francii a v dalších zemích. U nás má největší zásluhy o rozvoj vodní turistiky a kanoistiky opět Josef Rössler Ořovský, který při ČYK (Český Yacht Klub) propagoval stavbu kanoí, které byly využívány pro turistiku na našich řekách. Po vzniku řady kanoistických klubů došlo v roce 1913 k založení Svazu kanoistů království českého, předchůdce dnešního Českého svazu kanoistů. Po vzniku Československa se kanoistický sport začal rozvíjet rychlým tempem. Rozvíjela se vodní turistika, byly založeny tábořiště, byly pořádány první závody spíše maratónského charakteru například již zmiňovaný závod České Budějovice Praha. Dne byla v Kodani založena zástupci Švédska, Dánska, Německa a Rakouska mezinárodní kanoistická federace International Representantschaft für Kanusport IRK (od roku 1946 Mezinárodní federace kanoistiky ICF). Náš svaz přistoupil k IRK roku 1925 jako pátý člen a je počítán mezi pět zakládajících zemí. V roce 1933 v Praze proběhlo I. ME v rychlostní kanoistice, které přispělo k zařazení kanoistických soutěží do programu OH roku 1936 (Bílý a kol., 2000). 16

17 V propagaci vodáctví se zasloužilo také skautské hnutí a turistické oddíly. Upravily si pro splouvání řek rybářskou pramici. Zvýšily boky, příď pokryly vlnolamem a místo vesel začaly k ovládání plavidla používat pádla. Vzniklo tak celosvětově ojedinělé originální plavidlo, které bylo levné a zároveň pevné a bezpečné. Velkým krokem v turistice byl rozvoj skládacích kajaků. Vodákům se zpřístupnily nové, technicky náročnější a hůře přístupné toky. Pořádali se závody, slalomy, dálkové jízdy, vydala se první kilometráž českých řek (1936). Velkou ranou pro vodní turistiku bylo postavení Vltavské kaskády údolních přehrad a mnoho dalších přehrad po celé republice. Protože se nejlépe staví v zúžených místech údolí, zanikly tak mnohdy nejpeřejnatější a nejzajímavější úseky řek. Zlatou érou rychlostní kanoistiky byla léta před a po druhé světové válce. Vodní slalom se začal rodit v třicátých letech. Vysoká úroveň sportovních výsledků našich slalomářů umožnila prosadit ve světovém měřítku rychlé a technické pojetí tohoto sportu. Tuto úroveň si vodní slalomáři udržují trvale a patří ke světové špičce (Vávra, 2004). Za dob normalizace se turisticky jezdilo ponejvíce soukromě. Časté prohlídky na řece, zákazy stanování a všeobecná nejistota nebyly pro rozvoj vodní turistiky příznivé. Svaz přestal prakticky pořádat společné zájezdy. V letech se konaly první VTJZ vodácké turistické jízdy zdatnosti jako jediná turistická akce svazu, pro kanoisty i kajakáře, závodníky i turisty (Kohoutek a kol., 1982). Dnes je závod znám pod názvem Český pohár vodáků. Další rozvoj naší kanoistiky a vodní turistiky je ovlivněn reorganizací čs. tělesné výchovy a sportu. V prosinci 1952 byl přijat druhý zákon zákon o organizaci tělesné výchovy a sportu, který zrušil dobrovolnou organizaci ČOS (Česká obec sokolská) a zavedl státní systém řízení. Vznikl Státní výbor pro tělesnou výchovu a sport. V 50. letech došlo také k významným změnám ve výrobě lodí objevil se laminát. V roce 1957 se začaly u nás první laminátové lodě dokonce vyrábět. Bohužel, naši výrobci v této době nezachytili vývoj, a tak výroba lodí na dlouhou dobu stagnovala (Kohoutek a kol., 1982). Vodáci dokázali na křehkých laminátových lodích splout cokoliv a na co tato loď nestačila, tam se vzal tehdejší "raft" - upravený vojenský nafukovací člun zvaný Matylda. 17

18 Začíná se prosazovat specializace na rychlost a slalom. Vlivem tohoto vývoje se účast turistů na závodech stále více omezovala, neboť jejich úroveň již na specialisty nestačila. Bylo třeba řešit otázku, kam zařadit vodní turistiku ke kanoistice nebo k turistice. Situace byla vyřešena v roce 1959, dva roky po vzniku ČSTV (Český svaz tělesné výchovy), na základě vzájemné dohody obou sekcí (sportovní sekce a turistické sekce) o spolupráci. V dohodě bylo stanoveno, že se v turistických odborech tělovýchovných jednot bude vodní turistika provádět jako součást jejich všestranné celoroční činnosti a v kanoistických oddílech jako jeden z prostředků doplňujících výcvikový a tréninkový program závodníka (Kohoutek a kol., 1982). Velkým mezníkem byla 90. léta a Sametová revoluce. Ruší se Revoluční odborové hnutí a začíná se vytvářet široká síť půjčoven, vodáckých tábořišť atd. Dnes je vše jednodušší. Materiály jsou mnohem dál. Polyester a plast udělal materiálovou revoluci ve výrobě lodí. Otevřel se široký obzor možností jak po stránce výběru terénu, výbavy a materiálu, tak i po stránce dostupnosti tohoto sportu (Holub, 2008) Bezpečnost na vodě Díky množství půjčoven a cestovních kanceláří, které zajistí veškeré potřebné vybavení s dovozem a odvozem, se vodní turistika stává více přístupná široké veřejnosti. Odvrácenou stránkou masovosti sportu bývají nehody. Vodáci se často dostávají na řeky bez potřebných znalostí, zkušeností a většinou s velkou dávkou sebevědomí mnohdy povyšovaného alkoholem. Je jen otázkou času, kdy přecenění vlastních sil nedostatečné vybavení a neodhadnutí rizika může způsobit vážnou nehodu. V ČR umírá mnoho vodáků v důsledku utonutí a další desítka končí s vážným poškozením zdraví v nemocnicích. Jedním ze způsobů prevence nehod je znalost záchrany, základů psychologie a především první pomoci (nesouvisí s vlastním cílem práce, ale je nedílným, již publikovaným atributem prevence nehod při vodní turistice) Vodní záchranář kvalifikace ve vodní turistice Ve vodní turistice a kanoistice se můžeme setkat s kategorizací pracovníků na základě odpovědnosti za vodáckou akci. Podle dokumentu Klasifikace metodických pracovníků a značkařů v klubu českých turistů (v platnosti od ) se můžeme setkat s kvalifikacemi: 18

19 vedoucí vodní turistiky (často též, instruktor vodní turistiky, který organizuje základní činnost a vede nenáročné vodácké akce v rámci oddílu), cvičitel vodní turistiky - členěn do I. až III. třídy (cvičitel vodní turistiky III. třídy zajišťuje činnost oddílu, organizuje vodácké akce výkonnostního a rekreačního charakteru a zabezpečuje základní výcvik na vodě; cvičitel I. třídy je metodický, pedagogický a organizační pracovník, který může vést a přednášet na všech druzích školení vodní turistiky, je oprávněn vést vodáckou školu a organizovat kurzy vodní turistiky), lektor vodní turistiky. Mezi další odbornosti patří rozhodčí VTJZ nebo vodní záchranář. Vodní záchranář je pracovník, který ovládá teoreticky i prakticky metody záchrany na klidné i divoké vodě. Zabezpečuje záchranu při závodech a při sportovní a turistické činnosti na vodě. V oblasti záchrany spojené s vodním prostředím, se setkáváme s kategoriemi, jako jsou: plavčíci, záchranáři na přehradách, potápěčská záchrana, říční policie, hasiči a další. Pokud se přihodí problémová situace na obtížném vodním toku, požadavky na schopnosti, dovednosti a znalosti záchranáře narůstají. Prezentace Jiřího Vrby (2011) se touto problematikou zabývala. Záchranář pro divokou vodu (WW) by měl splňovat: Záchranář pro WW by měl mít kvalifikaci zároveň plavčíka, zároveň cvičitele vodní turistiky i instruktora raftingu. K tomu by měl mít další dovednosti a znalosti. Má-li někoho zachránit, musí dokonale ovládat loď a číst vodu. Musí počítat s nebezpečnými a nesjízdnými místy na řekách (např. s jezy). Být schopen dojet tam, kam potřebuje (například i při povodních). Uvedeme-li kvalifikace vzestupně podle obtížnosti v jejich pracovní činnosti (úměrně stoupají i nároky na dovednosti a znalosti): plavčík, vodní záchranář, instruktor vodní turistiky, cvičitel vodní turistiky, učitel vodní turistiky, záchranář na divoké vodě (dále jen WW), záchranářský instruktor WW, 19

20 učitel vodní záchrany WW. Přehled dovedností, znalostí a zkušeností, které by měli mít konkrétní záchranáři či osoby pracující ve vodní turistice: plavčík musí zvládat: plavání, záchranu tonoucího, základy první pomoci, instruktor vodní turistiky musí navíc zvládat: základy kanoistiky na ZW, kanoistiku na WW II, sebezáchranu WW, záchranu jednotlivcem WW (a nemusí ovládat záchranu tonoucího), záchranář WW zvládá opět záchranu tonoucího a dále i: lanové aktivity, rafting na WW IV, záchranu z vodního válce, záchranářskému instruktoru WW a učiteli vodní záchrany WW navíc přibudou: záchrana v týmu WW, didaktika, psychologie a právní aspekty vodní záchrany Sebezáchrana Pod pojmem sebezáchrana se rozumí stav, kdy je samotným plaváčkem vyvíjena snaha zachránit v co nejkratším možném čase sám sebe, aniž by utrpěl újmu na zdraví. Do takové situace se lze dostat několika způsoby: nečekaný pád do vodního toku, vypadnutí z lodi, nutností ji opustit, podcenění proudu při přechodu řeky atd. Není na místě se vždy spoléhat na pomoc někoho jiného, který ani třeba pomoci neumí, ale je nutné zachovat chladnou hlavu, zhodnotit situaci a najít si vlastní řešení. Toto řešení většinou bývá rychlejší. Pod sebezáchranu lze zařadit i eskymácký obrat, který může rychle a bezpečně vyřešit nejednu krizovou situaci (Ptáček, 2006). Je nezbytné připomenout, že základem pro sebezáchranu je umět plavat! Pasivní plavání Po ocitnutí se v proudu se nejčastěji používá pasivní způsob plavání. Pasivní (tzv. defensivní) plavání je způsob plavání, který poskytuje relativně nejvyšší míru bezpečí a pohodlí v tekoucí řece. Základem je plavba vleže na zádech s nohama napřed. Ty jsou mírně pokrčené a tělo splouvá volně s proudem. Důležité je, aby hýždě byly co nejvýše, tedy aby se netáhly po dně. Totéž platí o nohách. Chodidla musí být opět u hladiny, aby se zabránilo zachycení u dna. Tím se alespoň částečně vyhneme překážkám schovaným pod hladinou. Pro plavání v rychle tekoucím proudu platí pravidlo nikdy se v něm nestavět! Jakékoliv stavění nebo chůze je nebezpečná, jelikož se výrazně zvyšuje možnost zaklínění nohy. Postavit se lze až tehdy, kdy tělo dře o dno. 20

21 Pasivní způsob se používá nejčastěji krátce po překlopení, aby bylo možné zajistit dobrou orientaci v terénu a nalezení místa, kde je možné se bez větších potíží dostat ke břehu. V této poloze může vodák plavat poměrně dlouhou dobu, tedy s ohledem na teplotu vody (Ptáček, 2006). Aktivní plavání Aktivní plavání je technika, která nám umožní dostat se při plavání v řece tam, kam potřebujeme. Je to tzv. agresivní způsob plavání v tekoucí vodě. V podstatě se jedná o přetočení na břicho a plavání pomocí stylu kraul nebo prsa. Pro krátké vzdálenosti, které je třeba překonat razantně, je vhodný kraul, na delší vzdálenosti jsou vhodná fyzicky méně náročná prsa. Je při nich lepší vizuální orientace, ale nejsou natolik efektivní jako kraul. Pokud je tedy situace, kdy se vodák blíží k vyhlédnutému vratnému proudu pro záchranu pasivním způsobem, stačí se jen přetočit na břicho a rychlým kraulem překonat rozhraní, nejlépe v jeho horní třetině stejně jako při nájezdu s lodí. Zde bývá rozhraní nejužší. Aktivní způsob plavání snižuje schopnost rozpoznat překážky na řece a zvyšuje tím potenciální riziko úrazu. Proto je nutné ho používat omezeně. Nemá např. smysl aktivním způsobem plavat po řece dolů, abych byl u vratného proudu co nejdříve. Lepší je proplavat peřejí pasivním způsobem a na klidnějším místě přejít na aktivní plavání. Šetří nám to síly (Ptáček, 2006). Autor (Ptáček, 2006) dále popisuje, jak se v tekoucí vodě chovat i v různých dalších situacích. Vodní válec a jezy se ale oproti tekoucí vodě vyznačují specifickými zvláštnostmi a zvýšeným nebezpečím, a proto jim Petr Ptáček věnoval zvláštní pozornost v další své publikaci záchrana z válce. Sebezáchrana z válce Jakmile se někdo ocitne ve válci, nemá na výběr a musí se v nebezpečném vývařišti snažit co nejrychleji vyřešit tuto nepříjemnou rizikovou situaci. Čas, který můžeme v tomto nebezpečném místě strávit je limitován výdejem sil, které odevzdáme při snaze o záchranu. Mnoho lidí si zkrátí drahocenný čas tím, když se pokouší z jezu odplavat rovně dolů a překonat zpětný proud. Ve většině ostatních případů je ztráta sil zaviněna panickým chováním. U válce platí více než jindy: zachovat klid a rozvahu, šetřit síly. Před pádem do vývařiště se pokud možno co nejvíce nadechnout. 21

22 Po pádu do vývařiště se uklidnit a počkat, až začne docházet k samovolnému vynoření k hladině vlivem vztlaku vesty, teprve potom plavat. Okamžitě po vynoření se nadechnout a zorientovat. Po úspěšném zorientování se zaměřte hlavně na to, v jaké části válce jsou odtokové proudy či kde válec takzvaně pouští. Je paradoxem, jak svůj pobyt ve válci popisují lidé, kteří se v něm topili. Shodují se na tom, že až když přestali s proudem bojovat a stali se pasivními, tak je válec sám propustil. Ne vždy to ale platí! Pomníčků u jezů je v ČR nezvykle mnoho a ti, jimž patří, nám to už nikdy nepoví. S řekou se nemá cenu prát ani s ní bojovat. Je silnější. Naopak. Je vhodné využít její potenciál ve svůj prospěch (Ptáček, 2007). Zásady pro plavání s lodí v proudu Obecné zásady pro plavání s lodí v proudu autor sepsal ve stručných bodech takto: Loď neotáčím a nechávám ji dnem vzhůru. Zbytek vzduchu uzavřený v lodi ji totiž pomáhá nadnášet, nasměruji podélnou osu rovnoběžně s proudnicí. Nikdy ji nenechávám kolmo na proud, uchopím loď za špici, která je výš po proudu. Nikdy neplavu před lodí, plavu za lodí dle zásad plavby v tekoucí vodě, pádlo nepouštím z ruky. Jediná výjimka je tehdy, pokud se pádlo někde zaklíní nebo by mohlo způsobit ohrožení života. Loď se nesmí obracet zpět dnem dolů vyjma samovylévacích! Díky naplnění vodou by se její váha mnohonásobně zvětšila a jakákoliv práce s ní by byla velmi obtížná. Například plná kánoe může vážit několik set kg. Navíc zalitá loď, pokud není zajištěna proti potopení, zpravidla klesá ke dnu. Po překlopení se plováček přidržuje jednou rukou lodi a plave vedle ní. Chraňte se toho, abyste se při plavání dostali před loď. Při plavání po proudu mějte vždy loď pod sebou. V opačném případě hrozí namáčknutí na případnou překážku. Dalším důležitým pravidlem při plavání s lodí anebo podél ní je: Nikdy neprovlékej ruku žádným okem a k lodi se nijak nepoutej (Ptáček, 2006). 22

23 Záchrana jednotlivcem, záchrana skupinová Záchrana na vodě se dá provádět různými způsoby. Mnoho z nich je odvislých od konkrétní situace a konkrétního místa. Záchrana házecím pytlíkem (házečkou) Záchrana házečkou je poměrně jednoduchá a rychlá, jen je potřeba mít na paměti několik důležitých zásad. Tyto zásady však nemůže zachránce číst z návodu, když kolem něho plave kamarád, ale je nutné mít vše dopředu natrénované. V případě nezkušeného zachránce, který netuší, jak má házečku použít, může nesprávně provedená pomoc znamenat zhoršení krizové situace a ohrožení jeho samotného, případně dalších osob (Ptáček, 2006). Výhodou házečky je její rychlá příprava použití při záchraně a relativně snadná manipulace. Záchrana ze břehu pomocí házecího pytlíku se používá především pro zajištění konkrétního splouvaného úseku řeky. Již dopředu se zachránci na břehu rozestaví a připraví se na potenciální plováčky. V tomto případě nahrazuje malá lehká házečka lano. V případě nutnosti použití házečky zachránce otevře stažené hrdlo, odmotá zhruba 1 m lana a spolu se zakončením lana ho drží v jedné ruce. Lano je nutné pouze držet v dlani, nesmí se navlékat na zápěstí! Druhou rukou drží pytlík tak, aby se další lano nevymotávalo. Velmi důležitým bodem je navázání kontaktu s plováčkem, a to buď pomocí píšťalky, nebo zakřičení např. házím. Před hodem se musí zachránce přesvědčit, že je plováček připraven házečku zachytit. Hod házečky lze provést buď spodem, kdy bude nejpřesnější, ale nelze dohodit tak daleko, jako při hodu vrchem, který zas nemá takovou přesnost. Kam mířit hod? Nejlépe přes plaváčka. Za úspěšný hod lez považovat i to, když pytlík dopadne v dosahu rukou, tedy 1 m od těla. V případě, že se hod nepodaří a není k dispozici žádná jiná smotaná házečka, pak není čas na její opětovné smotání, ale je nutno rychle přikročit k opakovanému hodu. Buď se konec lana, který je po prvním hodu v ruce, položí na zem a jednou nohou se na něho stoupne pro zajištění. Pak se přitahuje co nejrychleji lano a bez dalšího motání se pouští na zem. Prázdný pytlík se naplní vodou, aby byl těžší, a znovu se 23

24 po navázání kontaktu s plaváčkem hodí. Nebo se lano smotává do jedné ruky a to ve formě velkých smyček. Po smotání se druhou rukou vytáhne naplněný pytlík a hod se opakuje. Na méně širokých tocích lze odhodit opačný konec házečky (tedy pouze smotané smyčky v ruce), místo naplněného pytlíku. Nevkládejte do prázdného pytlíku kámen ani písek, či cokoli jiného. V případě zasažení zachraňovaného by mohl být výsledek značně destrukční (Ptáček, 2006). Zásady pro zachraňovaného házecím pytlíkem V okamžiku, kdy vodák vyplave po převržení z lodě, měl by se snažit co nejdříve dostat do pasivní polohy. Zároveň by měl sledovat případné zachránce na břehu, aby se dopředu mohl připravit, odkud může čekat pomoc. Na výzvu zachránce na břehu by měl zareagovat alespoň očním kontaktem, lépe však zvednutím nebo rozpažením rukou na hladině. Zachránce tím bude mít jistotu, že jeho hod má smysl. Po dopadu házečky plaváček uchopí lano. Po chycení lana musí být vodák v pasivní poloze na zádech, s nohama po proudu mírně roztaženýma pro zvýšení stability. Hlava je přitažená na prsa. Lano si vodák hodí přes rameno, které je vzdálenější od toho břehu, kam je přitahován. Přitiskne si ho na hruď a drží co nejpevněji oběma rukama. Je to z důvodu zvýšení stability těla, jelikož jinak by mohlo dojít k přetočení těla obličejem do vody. Zbytek lana se nechá ležet ve vodě, v žádném případě se nesmí někam namotávat (zápěstí, ruka, noha, pas, krk!). Nikdy nelze být k lanu napevno připoután! To je nejlepší způsob jak se utopit s dopomocí. Při záchraně by neměly být prstýnky, náušnice či řetízky ani u zachránce, ani u zachraňovaného (Ptáček, 2006). Upoutaný zachránce Pokud je plaváček v bezvědomí nebo není možné s ním navázat kontakt, pak je nutné, aby zachránce použil jinou techniku záchrany. Jestliže není jiná šance, zachránce se po zajištění na břehu sám vrhá do řeky, aby zachytil tonoucího. Jištění se provede nejlépe pomocí horolezeckého statického lana, v nouzi pomocí házečky. Lano se zajistí u jisticího bodu, kterým může být strom či kámen. Pomocí poloviční lodní smyčky pak zachránce na břehu kontroluje délku lana a jistí druhého, který jde do vody. Je potřeba dbát opět na vhodný výběr místa pro záchranu. Za tímto místem musí být klidná voda nebo vratný proud, kam kyvadlový pohyb napnutého lana zanese zachránce s plaváčkem. Zachránce by si měl zjistit, kam vlastně bude skákat, jestli není pod vodou 24

25 schovaná překážka. K plaváčkovi se zachránce zásadně přibližuje zezadu. Po přiblížení ho chytne zachránce zezadu za ramínka vesty oběma rukama a pasivním způsobem plavání počká, až se lano napne. Díky kyvadlovému pohybu upevněného lana je přitažen ke břehu (Ptáček, 2006). Upoutaný raft Upoutaný raft (obrázek č. 1) se používá Foto: E.T. Obrázek č.1 zpravidla k záchraně materiálu, ale i plaváčků. Jedná se o pevné stanoviště s lanem obvykle nataženým přes řeku. Lano musí být v dostatečné výšce a slouží jako vodicí pro upoutaný raftový člun. Na něm jsou 2 záchranáři. Další dva záchranáři na břehu ovládají člun přitahováním lan upoutaných zprava a zleva k vodícímu lanu. Každý z jedné strany řeky. Ovládací lana musí jít vrchem přes karabiny na vodícím laně, aby nepůsobila jako past. Takovéto stanoviště vyžaduje velkou přípravu a materiální zabezpečení. Proto se staví na místech s velkou mírou rizika, kde lze předpokládat větší problémy (Ptáček, 2006). Záchrana nebo dopomoc pomocí lodě Jedná se o jednu z nejrychlejších možností pomoci převrženým vodákům. Není nutno cokoliv dopředu připravovat a sama loď dostatečně poslouží k záchraně. U jedoucí skupiny lodí se pak může jednat o současnou pomoc více zachránců. Velmi vhodné jsou k tomu široké a stabilní lodě. Nejlepší je záchrana z raftu. I kánoe C2 se dá dobře využít, ale obtížnější je to u C1 nebo K1 lodí. Vyžadují totiž velmi dobré ovládání lodě a patřičné zkušenosti vodáka. U C2 se může háček věnovat záchraně, zatímco kormidelník řídí loď ke břehu. Je nutno si uvědomit, že loď táhnoucí vodáka je hůře ovladatelná. Proto je pomoc lodí účinná hlavně na méně obtížných místech. U obtížnějších míst je potřeba zvolit jiný způsob záchrany (Ptáček, 2006). 25

26 První pomoc na tekoucí vodě První pomoc bývá součástí mnoha publikací. Pro příklad publikace Záchrana na divoké vodě od kolektivu autorů Škranc, Jančar, Vokřál a spol. (1993), kde se dočteme, jak postupovat při bezvědomí, resuscitaci, šoku, podchlazení, mdlobě, utonutí, úžehu a úpalu či poranění oka. Dále kniha Petra Ptáčka Bezpečně na tekoucí vodě (2006), která detailně rozvádí téma resuscitace a podchlazení (jeho dvě formy, průběh a stádia, první pomoc a další postupy při podchlazení), poukazuje na improvizaci pomůckami na vodě (záchranný hrudní popruh vesty jako pomůcka na zaškrcení krvácení, navlečené vesty na pádlech k transportu zraněného), či uvádí 207 trestního zákona dle kterého je první pomoc povinen poskytnout každý občan: Kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví, neposkytne potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe, nebo jiného, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok. Kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví, neposkytne potřebnou pomoc, ač je podle povahy svého zaměstnání povinen takovou pomoc poskytnout, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. Taktéž kniha Záchrana z válce (2007) Petra Ptáčka se stručně o první pomoci zmiňuje (s tím, že ve své předchozí publikaci Záchrana na tekoucí vodě, autor již téma popsal podrobněji a i s obrázky): Postup při první pomoci První pomoc nelze poskytovat ukvapeně, zvláště na vodě. Velmi důležité je prvotní posouzení situace co se stalo, jak mohou pomoci a s jakým rizikem. Bezhlavé skákání pro plaváčka do vody nebo snaha slézt co nejrychleji po kluzké skále k bezvědomému nemusí skončit pro zachránce dobře. Rozvaha je na místě, i když se tím ztratí několik drahocenných sekund. O poskytnuté první pomoci je nutné vést nejlépe písemné údaje nebo si alespoň pamatovat, kdy a jak úrazu došlo, stav zraněného, informace kdy a jak byla poskytnuta první pomoc, dále např. čas přiložení škrtidla při neúčinnosti tlakového obvazu. Při první pomoci postupujeme takto: a) posouzení situace 26

27 b) přivolání odborné pomoci (155, 112) c) technická pomoc vyproštění postiženého, záchrana z řeky d) zhodnocení životních funkcí (vědomí, dýchání, krevní oběh) e) zástava krvácení f) resuscitace g) protišoková opatření h) ošetření ran i) znehybnění zlomenin j) organizace transportu ve správné poloze Postup při resuscitaci Zprůchodnit dýchací cesty, sundat případnou vestu a helmu! Rychle zjistit stav životních funkcí vědomí (oslovení postiženého, poplácání po tváři) a dýchání: pravidelné, normální dýchání (pohled na hrudník, který se pravidelně zvedá, poslech dýchacích šelestů před obličejem, zachránce cítí proud vydechovaného vzduchu na své tváři vidím, slyším, cítím). Dle doporučení Evropské rady pro resuscitaci již u laické pomoci není zjišťování tepu vyžadováno. Pokud dojde k zástavě srdce, do 30 sekund dochází ke ztrátě vědomí. Pokud dojde k zástavě dechu, do 3-5 minut dojde i k zástavě srdce. Nezapomenout co nejdříve přivolat pomoc (155, 112). Přesně a jasně stanovit, kdo má co za povinnost kdo volá pomoc atd. Jak komunikovat s dispečerem záchranné služby? Klidně a stručně oznámit CO se stalo, KDE se stalo, JAK se tam dá dostat po silnici sanitkou (orientační body, vesnice apod.), a pokud je to možné, domluvit se, že na dohodnutém místě někdo na sanitu počká a aktivně na ni zamává. Dispečeři mají někdy zdánlivě mnoho otázek, je to součástí jejich práce, která slouží pro přípravu posádky na danou situaci. Je lépe použít tísňové číslo 155 než 112. Univerzální číslo 112 je jen takové rozcestí a hovory jsou pak přepojovány. Pokud zavoláte číslo 155, ušetříte čas. Taktéž se nebojte, že dlouhým hovorem ztrácíte čas. Dispečer již v průběhu hovoru předává přes počítač pokyn posádce k výjezdu, i když vy stále hovoříte. Položit postiženého před masáží srdce na tvrdou rovnou podložku. Při podezření na poranění krční páteře se snažte vyhnout záklonu hlavy a nahraďte jej předsunutím dolní čelisti. 27

28 Prvotní úder do hrudního koše nepoužívejte. Střídání 30 stlačení hrudníku frekvencí 100 za minutu se dvěma umělými vdechy (30:2) při jednom i dvou zachráncích. Toto platí pro dospělé i pro děti (s výjimkou novorozenců). Nepřerušovat resuscitaci déle než na 5 sekund. V případě obnovení dýchací činnosti uložit do zotavovací (dříve stabilizované) polohy na boku a průběžně kontrolovat životní funkce Psychologie Stres a zátěžové situace (Ptáček, 2006) Občas se ocitáme v situaci, která je pro nás náročná, výjimečná a máme pocit, že je nám úzko. Život nám připravuje okamžiky, kdy si nevíme rady a cítíme se jako malé bezradné dítě. Výborně stresovou situaci popisuje lidové rčení: Sevřelo se mi hrdlo. Tento obrat výstižně popisuje psychosomatický stav člověka, který se momentálně ocitl ve stresové situaci. Slovo stres pochází z latinského Stringo a doslova znamená sevřít, utáhnout. Pokud nás zastihne stresová situace, na naše prožívání nereaguje pouze naše psychika, ale i naše tělo. Obvykle se dostávají některé z těchto somatických příznaků: pocení, bušení srdce, nevolnost, mdloby, rychlý puls, problémy trávicího traktu, zrudnutí, mohou se objevit i červené skvrny v oblasti obličeje apod. Stresovou situací nemusí být jenom extrémní událost, ale může to být i taková chvíle, která vyžaduje změnu v mém současném životě, např. že se musím něco naučit, nebo začít něco dělat jinak, než jsem to dělal doposud. To znamená, že se musím na něco adaptovat. Slovo adaptace je latinského původu a dalo by se volně přeložit jako připravit se na cestu, na to, co mě čeká. Měli bychom mít na paměti, že co stresuje mě, nemusí stresovat druhého člověka. Např. pokud člověk jede poprvé na vodu, je bezesporu pod vlivem stresu. Neví, jaké to vlastně je sedět v lodi, umět číst vodu a ovládat plavidlo. Celá řada věcí, které ostatní zvládají, mu bude dělat problémy a takovýto jedinec se pravděpodobně ocitne ve stresu. Ve skupině lidí je důležité dobře fungující komunikace, protože pokud členům skupiny informace chybí, nebo jsou neúplné atd., vyvolává to nejistotu, napětí (Ptáček, 2006). 28

29 Panika Jedná se o instinktivně založené chování vyvolané katastrofickými událostmi, jako je například převrácená loď a uvízlí vodáci ve vodním válci, zaklíněný vodák pod stromem a pobíhající (panikařící) dav na břehu atd. Pro paniku je charakteristické, že postihuje skupinu lidí. Jedná se v podstatě o určitý typ hromadného chování. Panické chování se projevuje neorganizovaným hemžením a pobíháním, jehož cílem je záchrana holého života. Pokud člověka potká situace, kdy je zachvácen strachem o svůj vlastní život a nemá k dispozici racionální vzorec řešení, je racionální kontrola chování nahrazena instinktivním chováním, které může mít pro člověka destrukční charakter. Pokud se ocitnete v situaci, kdy by se panické jednání ve skupině mohlo rozvinout, je důležité snažit si zachovat racionální pohled na věc a zaměřit se na jednotlivce, u kterých se panické jednání začíná rozvíjet. Nejjednodušším řešením je dát těmto jedincům nějaký úkol, který je zaměstná, a tím se šíření paniky zpomalí (Ptáček, 2006). V práci se budu dále věnovat situaci bezpečnosti na vodních tocích v ČR. Pro srovnání jsem zvolila bezpečnostní systém horské turistiky v Alpách, který je vyspělý a úspěšný již 44 let. 29

30 3 Vyspělý Bezpečnostní systém v Alpské horské turistice V oblasti horolezectví jsem se seznámila s již zmíněnými tituly Pita Schuberta, které mě přivedly k otázce, zda alespoň něco podobného o čem jsem si přečetla, existuje i v kanoistice a vodní turistice. Ráda bych proto v této kapitole uvedla několik informací o Bezpečnostní sekci Německého alpského spolku a jejich užitečné práci. Dále napíši pár slov o autorovi a kapitolu ukončím vybranou ukázkou z knihy Bezpečnostní sekce DAV Bezpečnostní sekce Německého alpského spolku (DAV) byla založena 28. října 1968 po jedné ze smrtelných horolezeckých nehod na návrh Manfreda Sturma a Toniho Hiebelera v horské chatě Münchner Haus (Schubert, 1997). Před skupinu osmi odborníků byl tehdy postaven úkol vědecky vyhodnocovat, ověřovat a zlepšovat vše, co nějakým způsobem souvisí s bezpečností pohybu člověka v horách, a o výsledcích své činnosti informovat nejširší horolezeckou a turistickou veřejnost. Do pracovní náplně Bezpečnostní sekce patří: základní výzkum problematiky bezpečnosti pohybu v exponovaných terénech hor, se zvláštním důrazem na metodiku jištění statistika úrazů a nehod, jejich rozbory, zjišťování a zobecňování příčin, návrhy preventivních opatření zkoušky bezpečnosti horolezeckého vybavení, zejména s ohledem na jeho pevnost a životnost návrhy na zlepšování výstroje a výzbroje (které výrobci zpravidla s povděkem akceptují) technická zlepšení a vývoj nových jisticích pomůcek a prostředků, např. tmelených skob AV nebo speciálních skob pro horní jištění praktické zkoušky horolezeckého vybavení, zvláště pak použití jisticích prostředků pro lezení na skále, sněhu a ledu spolupráce při tvorbě norem na horolezecké vybavení (DIN, ÖNORM, UIAA, EN). Výsledky výzkumné práce Bezpečnostní sekce Německého alpského spolku jsou v dílech shrnuty společně s popisy nehod a doporučeními, jak se takovým kritickým situacím vyvarovat. 30

31 let činnosti Bezpečnostní sekce DAV Německý alpský spolek (Deutscher Alpenverein) si plně uvědomuje svůj díl odpovědnosti za bezpečnost svých členů, kteří jsou při sportovních aktivitách v horském prostředí ve zvýšené míře vystaveni nebezpečí různých rizikových situací, zejména pokud do hor přicházejí nedostatečně připraveni. A soustavně usiluje o její maximální zajištění. DAV sestává z 351 sekcí a více než členy (Schubert, 2002). Od dvouletého, který svou první horskou túru vychutnává z krosny na zádech rodičů, po pár důchodců, který po horách putuje už déle než 60 let. Stejně tak jako členové svazu jsou rozmanité i jeho aktivity. V jednom se však shodují všichni: v přání vrátit se z túry domů bezpečně a ve zdraví. Za 25 let činnosti Bezpečnostní sekce byly do výzkumu v této oblasti vloženy z členských příspěvků více než tři milióny německých marek (Schubert, 1997). Tato investice uchránila již mnoho horolezců, vysokohorských turistů i dalších provozovatelů rozmanitých forem pohybu v horách před těžkými úrazy a řadu z nich i před smrtí. Lepší využití finančních prostředků si lze jen sotva představit. Schubert (1997) uvádí, že počet nehod na horách (vztažený na počet členů) od roku 1952 stále klesá a i v posledních letech se drží na nízké úrovni. Poptávka po výsledcích a každodenní dotazy z domova i ze světa svědčí o uznání a všeobecné znalosti práce DAV a v oblasti výzkumu bezpečnosti. Výzkum a metodika vyhodnocování získaných poznatků i praktických zkušeností, realizované v Bezpečnostní sekci DAV, jsou svou precizností a důsledností ve světě naprosto ojedinělé. Schubert (1997) píše, že kromě členů DAV z nich mají prospěch i mnohé další organizace, především ostatní alpské spolky, Mezinárodní horolezecká federace UIAA (Union Internationale des Asociations d Alpinismen) a Soustava evropské normalizace CEN (Comité Européen de Normalisation). Ani po 25 letech intenzivní práce ovšem nelze propadat sebeuspokojení a ustrnout na místě. Horolezectví i všechny jeho příbuzné disciplíny se neustále vyvíjejí a v horách vznikají také zcela nové formy pohybových aktivit. Přestože se horolezectví mění velmi rychle, cíl výzkumu bezpečnosti zůstává nezměněn: Vytvořit takové předpoklady, 31