Obsah: Autor textu i fotografií: Karel Mezihorák. Vydal: Between Web: Vytisknuto: 25.8.

Transkript

1

2

3 Obsah: Obsah:...1 Co předcházelo této cestě den pátek den odjezdu den sobota Itálie, první den výstupu na Gran Paradiso den neděle Itálie, druhý den výstupu na Gran Paradiso den pondělí Francie, Chamonix den úterý Francie, první den výstupu na Mont Blanc den středa - Francie, druhý den výstupu na Mont Blanc den čtvrtek Francie, Le Brevent den pátek Francie, Lac Blanc den sobota Švýcarsko, Lichtenštejnsko den neděle návrat domů...22 Mapy:...24 Autor textu i fotografií: Karel Mezihorák Vydal: Between between@centrum.cz Web: Vytisknuto: Copyright Karel Mezihorák 2009 Strana 1

4 Co předcházelo této cestě Jednoho dne, když jsem si prohlížel katalog cestovní kanceláře, abych získal inspiraci pro další cestu, narazil jsem na inzerát Hledáme průvodce. Nadšení z toho, že by to bylo ideální spojení koníčku s prací, krotily obavy o to jak bych byl schopen něco takového zvládnout. Na některých svých předchozích cestách jsem sice byl ten, kdo vedl skupinu, ale byli to pořád kamarádi, které jsem znal a oni mě. Po váhání jsem si řekl, že za zeptání nic nedám a uvidím. Zavolal jsem majiteli cestovní kanceláře a domluvili jsme si schůzku. Moje pocity byly stále smíšené, ohledně toho zda je dobrý nápad snažit se dělat průvodce, ale na schůzku jsem přišel. Majitel cestovní kanceláře byl velmi pohodový a náš rozhovor byl neformální. Bavili jsme se o tom, kde a jakým způsobem jsem cestoval a jaké jsou možnosti dělat průvodce. Pro exotičtější a vzdálenější země jsou skupiny turistů v počtu kolem 10 lidí a je tam jen jeden průvodce. Vzhledem ke zkušenosti z Jižní Ameriky se nabízelo dělat průvodce právě tam. Bylo by to ideální, ale moje zkušenosti jako průvodce byly v podstatě nulové a bál jsem se do toho takhle hned vpadnout. Zájezdy do hor v Evropě mají tři průvodce a tak jsme se dohodli na tom, že dělat průvodce si vyzkouším na horách. Přechod nejvyšší hory Evropy Mont Blancu, jsem absolvoval před dvěma lety a tak jsme se dohodli na zájezdě, jehož hlavním cílem je výstup na Mont Blanc. Na zájezdě je jeden hlavní průvodce a dva asistenti, přičemž já jsem se stal jedním z asistentů. Později jsem se seznámil s hlavním průvodcem pro tento zájezd a rovněž s druhým asistentem. Oba byli v pohodě, ale trochu mě překvapilo, že druhý asistent nikdy nebyl na Mont Blancu, ani ve výšce nad 4000 m.n.m. Měl zkušenosti z nižších hor a byl spíš horolezec. Moje zkušenosti také nebyly moc dobré, ale přeci jen krom přechodu samotného Mont Blancu, měl jsem zkušenost i s výstupem do výšky 5600 m.n.m. v Peru na sopku El Misti. Později se naše sestava pozměnila a místo hlavního průvodce jel majitel cestovní kanceláře. Původní hlavní průvodce získal soukromou nabídku na dělání průvodce v Africe na Kilimandžáro. Zbývalo ještě dost času do odjezdu, ale pořád mě trápily zdravotní potíže. Příčina nebyla známá, ale jedna z možností byla, že to způsobilo klíště, které se mi zakouslo do ruky v září 2005 v Brazílii. Byl jsem přeléčený na boreliozu, ale moc to nepomohlo. Objednali mě na oddělení pro únavový syndrom, ale tam je dlouhá čekací doba a termín v září neřešil můj problém s touto cestou. Obešel jsem spoustu doktorů od obvodní doktorky, přes oční, neurologii, infekční ambulanci a podobně a všude mi na moji otázku zda můžu jet na Mont Blanc řekli, že jsem sice podle nich zdravý, ale že mi to nedoporučují. Od odjezdu mě dělilo jen několik dní a já stále řešil, zda bych neměl svou účast radši odříct. Původně jsem měl v plánu před odjezdem zintensivnit fyzickou přípravu, jelikož jsem nechtěl jako průvodce někde za klienty supět vzadu a být brzdou místo oporou. Místo toho jsem se však dával stále zdravotně dohromady a šetřil se. Strašně jsem chtěl jet! A nakonec jsem se rozhodl, že opravdu pojedu. Strana 2

5 1. den pátek den odjezdu Byl vytoužený pátek, den odjezdu. Do práce jsem šel jako normálně, jen jsem s sebou nesl velký batoh a velkou tašku. Odjezd na zájezd Mont Blanc byl v odpoledních hodinách autobusem od Hlavního nádraží. Cesta z práce, z Palmovky, byla náročnější než jsem si myslel. Táhnout batoh a tašku mě zmáhalo a nebylo mi nejlíp. Na chvíli jsem pomyslel, že moje kondice není moc dobrá s ohledem na to kam jedu. Ale moc jsem nad tím radši nepřemýšlel. Nastoupil jsem do autobusu a vyjeli jsme vstříc výstupu na Mont Blanc a pro mě nové průvodcovské zkušenosti. Noční přejezd autobusem nedává moc velký komfort pro spánek, ale relativně jsem se vyspal. Během pauz na různých pumpách jsem se začal seznamovat s některými klienty. Někteří si jen tak chtěli povídat a podělit se o své natěšení na výstup, jiní měli obavy o to jak si obout mačky a jak jim to půjde s nimi, takže jsem jim říkal, že to je jednoduchý a že to zvládnou. Okolí osady Pont, Itálie Výchozí bod na Gran Paradiso, osada Pont 2. den sobota Itálie, první den výstupu na Gran Paradiso Prvním cílem zájezdu bylo absolvovat aklimatizační výstup na horu Gran Paradiso 4061 m.n.m. v Grajských Alpách v Itálii. Národní park Gran Paradiso, kde se nachází stejnojmenný vrchol, byl založen Výchozím bodem pro výstup na Gran Paradiso je malá osada Pont ve výšce 1960 m.n.m. V dopoledních hodinách jsme se na parkovišti začali chystat na dvoudenní výstup. Během cesty autobusem ze mě spadla cestovní horečka, která byla zřejmě příčinou mých slabostí před odjezdem. Rozhlížel jsem se po okolních nádherně Trasa výstupu s vyznačení 3 míst: Pont, Vittorio Emanuele a vrchol Strana 3

6 zelených kopcích a cítil se výborně. V okolí parkoviště je informační středisko a kemp. Ačkoliv odchod byl stanoven na pozdější dobu, tak někteří byli již velmi nedočkaví a tak s nimi hlavní průvodce vyrazil o něco dřív. Domluveni jsme byli, že já půjdu někde uprostřed a třetí průvodce půjde vzadu. Lidé postupně odcházeli na výstup, podle toho jak byli připraveni. Asi hodinu poté co odešli první jsem se už chystal taky vyrazit. Viděl jsem hlavního průvodce jak se vrací. Zapomněl vzít nějaké lano a tak se pro něj vrátil. V rychlosti jsme se domluvili, že se prohodíme a než najde lano ať vyrazím za prvními. Nikdy jsem tam nebyl, ale výstupová trasa pro první den byla jednoduchá. (Trasa a výškový profil viz Od parkoviště jsem přešel lávku přes potok a vydal se doprava podél potoka. Po asi deseti až patnácti minutách se trasa stočila doleva a serpentinami se stoupalo až k chatě Vittorio Emanuele 2735 m.n.m. Šel jsem svým tempem a pomalu předcházel naše klienty jenž vyrazili dříve. Bylo hezky, svítilo sluníčko, stoupání bylo velmi prudké a byl to první den v horách po nočním přejezdu, takže většina stoupala pomalu. Občas jsem se u někoho zastavil, prohodil pár slov, přerovnal jim Serpentiny k chatě Vittorio Emanuele cepín na batohu, aby si ho při případném pádu nevrazili do hlavy a pak zas šel dál. Byly krásné výhledy, šlo se mi nádherně a netrvalo dlouho když se objevila chata Vittorio Emanuele. U chaty již čekala skupinka mladých kluků co vyráželi jako první. Výstup k chatě trvá asi dvě a půl hodiny a víc, podle kondice a kluci šli svižně, takže jsem neměl šanci je dohnat a stáhl jsem je jen asi o dvacet minut. Jelikož jsem nevěděl kde se bude spát, tak jsem si s nimi jen povídal a čekali jsme na ostatní až dorazí. Kolem se pásly ovečky, vedle chaty bylo malé jezírko a bylo vidět již několik zasněžených hor. Nejdominantnější horou v okolí byl vrchol Ciarforon s 3642 m. Když dorazil hlavní průvodce, tak jsme se přesunuli kousek za chatu kde bylo několik stanových míst z kamennými větrolamy. Postavili jsme stany a každý trávil zbytek dne dle vlastního uvážení. Strmé stoupání a stékající potůček Pohled od chaty Vittorio Emanuele na horu Ciarforon Strana 4 Je zajímavé jací lidé se vydají na zájezd s cílem vylézt na Mont Blanc. Jedna pani kolem padesáti, která jela na zájezd se svým synem, měla roztroušenou sklerózu a asi po dvaceti minutách výstupu to nezvládala. Její syn jí vzal batoh a horko těžko se dostala nahoru k chatě. Jedna mladá holka, kolem dvaceti tří let, měla do té doby jako největší zkušenost s horami vrchol Sněžku a radši jsem se neptal, zda tam šla pěšky nebo jela lanovkou. Na tento zájezd jela se svým klukem, který měl zkušenosti z Tater a nechala se

7 od něj přesvědčit na tento zájezd. Byla tam partička mladých kluků, jenž byli první u chaty Vittorio Emanuele a bylo na nich vidět, že to jsou chrti, kteří budou vždy vepředu. Bylo tam několik šedesátníků, kteří byli rozvážní, ale s jistotou šli nahoru. Bylo zřejmé, že mají zkušenosti a někteří se již dříve pokoušeli o výstup na Mont Blanc i když kvůli počasí neúspěšně. Byli tam manželé se svým synem, kterému bylo asi dvanáct let. Byl tam jeden zkušený horolezec, který obvykle vyrážel se svými kamarády, ale jelikož se mu tentokrát nepodařilo nikoho sehnat a nechtěl jít sám, tak si zaplatil zájezd. Celkově jelo 36 klientů a tři průvodci. Chata Vittorio Emanuele 2735 m.n.m. 3. den neděle Itálie, druhý den výstupu na Gran Paradiso Čekal nás první náročný den. Převýšení nahoru 1300 m a potom 2100 m dolů až k autobusu. Kolem šesté ráno jsme vyráželi s tím, že jsme šli na lehko a tedy stany a věci nepotřebné pro tento den nechali na místě. Úvodní stoupání vedlo podél potůčku ztékajícího z ledovce. Cesta byla kamenitá až skalnatá, ale nic náročného. Když jsme přišli na kraj ledovce, tak začalo nastavování maček, aby seděly na botu a obouvání si jich. S menšími či většími problémy se podařilo nakonec vše nastavit tak aby všichni mohli vyrazit. Ranní výstup na ledovec Gran Paradiso Tentokrát hlavní původce šel jako první, já šel uprostřed a druhý průvodce uzavíral skupinu. Po několika metrech na ledovci bylo jasné, že dívčina jenž měla zkušenost akorát se Sněžkou, není schopna po ledovci jít. Bylo dobré, že to sama uznala, ale odmítala abych se s ní vrátil zpátky. Prý to zvládne sama. Vzhledem k tomu jak šla mi to jako moc dobrý nápad nepřišlo a říkal jsem, že ji aspoň doprovodím na konec ledovce a pak po skále už půjde sama. Byl tam se mnou klient který byl zkušený horolezec a měl stejný názor jako já, takže mě podpořil. Přesto jsme s holkou nepohnuli. Nakonec jsme se dohodli aspoň na tom, že tam zůstane sedět, bude se kochat okolím, nikam nepůjde a její přítel s námi kousek vyleze a pak se vrátí a spolu půjdou sami nazpátek. S tím nakonec všichni souhlasili. Stoupali jsme nahoru a terén byl hodně tvrdý. Jelikož byla velká vedra, tak horní měkké sněhové vrstvy byly roztáté a šlo se po tvrdém ledu, což není tak příjemné ani bezpečné. Později, když jsem se otočil, tak jsem viděl jak si holčina jde někam na výlet ačkoliv říkala, že nikam nepůjde. Vypadalo to bezpečně, ale šla sama a do míst kde kdyby někam zapadla, tak by ji nikdo nenašel, jelikož to bylo mimo trasu. Každý klient podepisuje smluvní podmínky, kde je mimo jiné, že jede na vlastní nebezpečí, takže holt když si dělá co chce tak je to jeho věc. Strana 5

8 Mimochodem, při zájezdu o rok dřív jeden z klientů zemřel. Bavil jsem se o tom s pomocným průvodcem toho zájezdu. Byl to pán kterému bylo přes padesát a chtěl si splnit svůj sen a vystoupat na Mont Blanc. Během výstupu na Gran Paradiso si ho průvodci všimli, že je jeho chůze nejistá. Bavili se s ním a řekli mu, že mu nedoporučují výstup na Mont Blanc. Závěrečný hřeben je dost úzký a některé níže položené skalní úseky jsou také relativně náročnější na stabilitu chůze. On prý trval na tom, že nahoru půjde. Průvodci ho nechali podepsat ještě jednou papír o tom, že nahoru jde na Začátek ledovce na Gran Paradiso Výstup po zmrzlém povrchu bez sněhu byl náročný vlastní riziko. Když to podepsal a trval na výstupu, tak mu řekli ať jde s nimi, což je pořád lepší než jít sám. Pán úspěšně vystoupal na vrchol a splnil si svůj sen! Bohužel to bylo to poslední co ve svém životě udělal. Při sestupu zvládl sejít k chatě Gouter, odkud ráno vyráželi, zabalil si věci a sestupoval dál. Na skalnatém úseku pod chatou Gouter se zřítil a nepřežil pád. Průvodci poté museli vyřizovat administrativu spojenou s vyzvednutím těla, jeho převozu a vůbec zažívat tu atmosféru spojenou s úmrtím člověka. Na internetu je možné nalézt různé diskuse o tom čí to byla chyba, co se dalo udělat lépe a jinak a tak podobně. Ať už to byla chyba kohokoliv, tak podstatné je že ten člověk zemřel. Já jsem šel nahoru sám a viděl několik klientů před sebou. Všichni klienti mají povinou výbavu, helmu pro výstup na Mont Blanc, ale na Gran Paradiso není nutná a je to na každém zda si ji vezme. Stejně tak, navazování na lano je na Gran Paradiso volitelné. Trasy výstupu se mění podle toho jaké jsou sněhové podmínky a neviděl jsem kudy se má jít. Podle toho kudy šli lidé přede mnou byly dvě možnosti. Traverzovat těsně nad vyčnívající skálou nebo výš asi o třicet metrů. Za běžných sněhových podmínek by to bylo zřejmě jedno kudy by se šlo. Tím, že byla horní sněhová vrstva roztátá, tak by byla dolní cesta nad skálou asi lepší, ale to jsem zjistil pozdě. Takže jsem si vybral horní cestu a traverzování bylo docela náročné na stabilitu a kotníky. Hroty maček se téměř nezabořovaly do zmrzlého terénu a člověk musel jít opatrně aby neujel ze svahu dolů. Pohled na horu Ciarforon Postupně jsem doháněl čtveřici našich navázaných klientů, kteří šli přede mnou horní cestou. V jeden moment jsem zvedl oči a podíval se před sebe. Najednou jsem viděl jak jeden ze čtveřice přede mnou uklouznul a sjížděl dolů. Ostatní, co byli s ním navázáni, neměli příliš velkou šanci ho udržet a naopak byli rovněž staženi dolů. Po ledu sjížděli dolů a blížili se ke skále u níže položené cesty. V chumlu čtyř těl se snažili brzdit až se kousek před skálou zastavili. Strana 6

9 Koukal jsem na ně se shora a bylo vidět, že sice přežili asi čtyřiceti metrový skluz po ledu, ale že nejsou úplně v pohodě. Nejednoduší jak se k nim dolů dostat, by bylo sklouznout se taky dolů. Ale to jsem rychle zavrhl a snažil se co nejrychleji dolů sestoupit. Bylo to velmi prudké a zmrzlé, takže jsem čelem ke svahu zabodával přední hroty maček a cepín do ledu. Když jsem se k nim dostal, bylo tam již několik lidí co šli po dolní cestě a vyptávali se jich zda jsou v pořádku. Během brzdění jejich pádu se bohužel vzájemně pomlátili mačkami a cepíny. Bilance jejich zranění nebyla tragická, ale ani úplně dobrá. Jeden měl asi pět centimetrů dlouhou ránu na žebrech, zřejmě od něčí mačky, která krvácela. Druhý měl trochu rozraženou hlavu, jehož rána sice trochu krvácela, ale celkově byl na tom nejlíp a vypadal i nejméně v šoku. Třetí měl dost poničený loket, docela dost to krvácelo a stále mluvil o tom, že chce pokračovat ve výstupu. Čtvrtý měl největší zranění a to na hlavě. Měl kus kůže na čele jakoby odseknuté a jen tak tam visela. Ten klidně seděl a byl zřejmě v šoku, ačkoliv normálně komunikoval a odpovídal na otázky. Dva byli ve věku tak necelých padesát a dva měli k šedesátce. Pohled ze svahu Gran Paradiso Strana 7 Mezi tím dorazil druhý průvodce s tříčlennou rodinou, kteří uzavírali náš zájezd. Já jsem ošetřil toho s rozseknutými žebry a rozbitým loktem. Druhý průvodce ovázal hlavu tomu co na tom byl nejhůř. Čtvrtý klient si jen trochu otíral rozraženou hlavu, ale nebylo potřeba ho ošetřovat. Stáli jsme tam asi v desetičlenném kruhu a řešili co dál. Pán, co na tom byl nejhůř, sice vypadal relativně v pohodě, ale vzhledem k náročnosti cesty dolů a nejistoty v jeho chůzi jsme se dohodli, že mu zavoláme vrtulník. Byli jsme ve výšce kolem 3300 m a bohužel tam nebyl signál pro zavolání vrtulníku přes mobil. Odchytili jsme skupinku Italů, vracejících se z vrcholu a požádali je, aby nám zavolali vrtulník, až sejdou někam kde bude signál nebo až dojdou k chatě. Další tři nebyli tak vážně zranění a bylo možné s nimi sestoupit. Pán s rozbitým loktem stále prosazoval, že je v pořádku a že bude pokračovat ve výstupu. Pani z tříčlenné rodiny mu říkala, že to není dobrý nápad a snažila se ho přesvědčit, že bude lepší jít dolů. Ostatní dva nijak neprotestovali a byli rádi, že jsou rádi. Pán s loktem se nakonec obrátil na mě a zeptal se mě co bych udělal já. Nechtěl jsem mu lhát, ale chtěl jsem ho přiklonit na stranu, aby uznal, že bude lepší sestoupit. Takže moje odpověď byla, že si myslím, že aklimatizace do 3300 m, kde jsme byli, není tak špatná pro výstup na Mont Blanc. Tudíž nedosažení vrcholu Gran Paradiso by mu nemělo bránit ve výstupu na Mont Blanc a bude lepší sejít dolů, odpočinout si, dát se během několika dní volna dohromady a pokud se bude cítit dobře, tak s námi může potom jít na Mont Blanc. Vypadal, že ta možnost toho, že bude moct jít na Mont Blanc ho obměkčila a s váháním souhlasil se sestupem. S druhým průvodcem jsme se domluvili, že bude s rodinkou pokračovat dále k vrcholu a já tam počkám na vrtulník a YES, Ano NO, Ne Signalizace v případě, že (ne)potřebujete pomoc. Bližší info o nouzových signálech například:

10 potom s těmi dalšími třemi sestoupím dolů. Ten, jenž měl letět vrtulníkem, měl kamaráda ve čtveřici, takže jsem toho kamaráda zaúkoloval, aby se s ním bavil a hlídal, aby nám neztratil vědomí. Těžko říct jak dlouho jsme čekali, ale nakonec se objevil vrtulník. Vedle nás jsem na sněhu udělal velké Y z červeného lana, jako signál pro vrtulník. Vrtulník letěl pomalu nad svahem a bylo zřejmé, že nás hledá. Když byl nad námi, tak jsem na něho mával. Myslel jsem si, že v kombinaci s tím Y to bude zřejmé. Měl jsem pocit, že jsme navázali vizuální kontakt a tak jsem přestal mávat a čekal co se bude dít. Při té příležitosti jsem si i vyfotil vrtulník. Chvíli vrtulník kolem kroužil a potom se pomalu nad svahem přesouval výš. Neměl jsem žádnou zkušenost se záchranou pomocí vrtulníku a tak jsem se domníval, že hledá nějaké rovné místo na přistání. V klidu jsme seděli a čekali. Když jsem viděl, jak asi dvěstě metrů nad námi krouží nad zemí a evidentně stále něco hledá, tak mi došlo, že nepoznali, že mají přistát u nás. O něco později se vrtulník vrátil zas níž k nám. Znovu jsem na něho mával a ukazoval na sedícího chlapíka. Tentokrát jsem mával déle a nespokojil se s prvním pocitem, že jsme navázali kontakt a že si mě všimli. Vrtulník opravdu začal přistávat. Rychle jsme si pochytali naše věci, lehli si na zem a sledovali vrtulník. Kousek od nás vrtulník jednou lyžinou přistál těsně nad zem, dva lidé z něho vystoupili a vrtulník hned zas odletěl. Během chvilky jsem jim řekl co se přihodilo, oni si pána prohlídli a už do vysílačky volali na vrtulník. Ten během našeho rozhovoru stál ve vzduchu nedaleko od nás, ale tak aby nás neobtěžoval svým hlukem a vzdušnými víry. Záchranáři nám řekli, ať si všechno dobře držíme a hlavu si schováme do dlaní. Ležel jsem na zemi, hned vedle chlapíka kterého měli odvážet. Vrtulník přistavil jednu lyžinu asi dvacet centimetrů nad zem a asi půl metru od mé nohy. Pohled na pilota, který byl sice soustředěný, ale evidentně nijak vzrušený, nedával pochyb, že takovéhle přistávání je pro něho jednoduchá rutina. Myslet si, že vrtulník hledá na přistání nějaké rovné místo bylo naivní. On si prostě vybere jakékoliv místo ve vzduchu a tam nehnutě stojí s vrtulníkem. Záchranáři vzali každý z jedné strany chlapíka podpaží a nastoupili do vrtulníku v klidu a pohodě jak do autobusu stojícím bezpečně na zemi. Dveře vrtulníku se zaklaply, rotory rozjely opět na plný výkon a vrtulník, aniž by skutečně přistál na zem, se zas vzdaloval. Zajímavé bylo také to, že největší vzdušné víry nebyly, když byl nejníže nad zemí, ale když byl nějaký ten metr nad zemí. V ten moment, kdy byl již na odletu, odlétaly ze země kaménky do vzduchu a člověk si musel krýt obličej aby nějakým nedostal. Lidé, kteří v okolí pozorovali záchranou akci, přišli o své čepice a vše co nebylo pevně uchyceno. Nastal opět klid. Zůstal jsem tam s třemi raněnými klienty a jedním batohem navíc, jelikož záchranáři neberou batohy zraněných. Pomocí lana jsem svázal můj a přebývající batoh a vydali jsme se na sestup. Na to, že jsme šli nalehko na vrchol, tak ten druhý batoh byl zatraceně těžký a navíc jsem ho měl dál od těla, takže mě to hodně táhlo dozadu. Sestupovali jsme opatrně po ledovci dolů a v jednom místě došlo i na jištění. Klienti byli stále otřeseni po předchozím pádu a tak jsem jim na nejprudším místě natáhl lano, kterým se mohli jistit. Když jsme se dostali z ledovce zas na skálu, tak už bylo příjemněji. Jediný problém byl, že pánovi Záchranný vrtulník letící k nám s rozbitým loktem krev prosakovala i přes obvazy. Cestou jsme potkali nějakého doktora na treku, tak jsem to s ním konsultoval a on říkal, že s tím teď stejně víc neudělám. Můžu to sice znovu ovázat, ale bude to dobré leda k tomu, že si neušpiní oblečení od krve a ne že by mu to nějak zdravotně pomohlo. Cesta k chatě Vittorio Emanuele byla bezproblémová, akorát jsme šli příliš pomalu a trochu mě bolely ramena z těch dvou Strana 8

11 batohů. Od chaty k autobusu již tři zranění klienti sestupovali sami, jelikož je tam pohodlná pěšina. Já jsem věci klienta, jenž letěl vrtulníkem, rozděloval mezi další postupně vracející se klienty, abych to nemusel táhnout sám. Přeci jen nést dva batohy a to tentokrát již s plnou výbavou včetně stanu by bylo příliš. Když jsem rozdal všechny věci, tak jsem se vydal také na sestup. U autobusu jsem se od ostatních dozvěděl, že na vrcholu bylo hrozně lidí. Je tam prý kamenná pyramida kde je vrcholový bod. Pokud se tam člověk chce dostat, tak musí stát ve frontě a Pohled zpátky na ledovec při sestupu čekat až se tam uvolní místo. Někteří to neabsolvovali, jelikož jde jen o pár metrů. Ti, jenž čekali na svou vrcholovou chvilku, se při sestupu zdrželi, jelikož došlo k nehodě kousek pod vrcholem. Jeden Chorvat, který šel se skupinou lidí, ale nebyl navázaný, se propadl sněhovým mostkem přes trhlinu. Nic se mu nestalo, ale nemohli ho dostat ven a navíc tam nevedla jiná cesta, takže se lidé začali kumulovat nad trhlinou. Chorvatovi naházeli prý nějaké oblečení dolů, aby tolik neprochladl a řešilo se to. O něco později prý někdo urval nějaký žebřík z vrcholu a snesl ho k trhlině, aby lidé mohli přecházet přes trhlinu a sestupovat. Pro Chorvata někdo nakonec nějak slezl a vytáhl ho. Byl tam prý přes hodinu, ale vypadal v pohodě a šel po svých dolů. Ovečky pasoucí se u chaty Vittorio Emanuele Když jsme se konečně všichni sešli u autobusu, tak se řešilo co s našimi zraněnými. Bylo už přeci jen pozdě a museli jsme se ještě přesunout do Francie. Zranění říkali, že to není nic hrozného a že to vyřídíme druhý den. Nasedlo se tedy do autobusu a jelo se do francouzského Les Houches, které leží v těsné blízkosti městečka Chamonix. Tam jsme se utábořili v kempu a vstřebávali předchozí zážitky. 4. den pondělí Francie, Chamonix Třetí den pobytu byl odpočinkový a na programu byla jen prohlídka městečka Chamomix. Respektive mým úkolem bylo doprovodit dva zraněné do nemocnice a nechat je ošetřit. Nemocnice je kousek stranou, ale ani pěšky to netrvalo tak dlouho. V nemocnici nás uvítala slečna na recepci. Ve Francii nefunguje ten socializmus ve zdravotnictví jako u nás, takže nám pani na recepci řekla, že budeme za služby platit. Po předložení evropské kartičky Všeobecné zdravotní pojišťovny, nám řekla, že tato kartička hradí sedmdesát procent nákladů a tedy třicet procent budeme doplácet. Netušili jsme v jakých cenách za ošetření se pohybujeme, předpokládali jsme nějaký rentgen a že bude drahý a tak jsme to řešili. Pani říkala, že nám není schopna říct ani orientační cenu za ošetření. Po předložení kartiček od Generali pojišťovny, nám řekla, že to není jejich smluvní pojišťovna a tudíž, že nám to nijak nepomůže. Na kartičkách Generali pojišťovny však byl kontakt, pro případ platební neschopnosti. Po telefonátu na toto číslo, obratem zavolali zpátky, abychom nemuseli platit odchozí hovor. Po vyjasnění si situace přislíbili, že odfaxují do nemocnice prohlášení o tom, že veškeré náklady uhradí a tudíž, že nebudeme muset platit nic hotově. Strana 9

12 Když asi po půl hodině obdrželi v nemocnici fax, mohli jsme postoupit dál k vyšetření. Klienti neuměli anglicky, takže jsem to domlouval za ně. První vzali toho s rozseklými žebry. Sestřičky v této nemocnici jsou kvalifikovanější, než na co je člověk zvyklý v Čechách. Doktora tady člověk skoro nevidí u takto jednoduchých případů a soustřeďují se skoro jen na víc poničené lidi co jim do nemocnice vozí vrtulníkem. Sestřičce jsem řekl co se přihodilo, ta odstranila staré náplasti, očistila to a poslala ho na rentgen. Mezi tím jsem odběhl k druhému, klientovi a jiné sestřičce zase pověděl co se stalo. Vzhledem k tomu, že krev v obvazu přes noc zaschla, tak odstraňování starých obvazů z lokte bylo komplikovanější. Postříkávala to nějakým roztokem na rozpouštění krve a postupně odmotávala obvaz. Když se zbavila obvazu, tak ránu pomazala nějakým umrtvovačem a začata ránu čistit, vyndávat z ní kamínky, odřezávat kousky kůže a tak podobně. Jen jsem koukal na to, jak to čistí a běhal mi mráz po zádech. Sestřička se při tom ošetřování bavila s kolegyní a něco zábavného si povídaly jelikož se smály. Možná si vyprávěly nějaké zážitky z předchozího dne nebo co. Nevím, jelikož mluvily Francouzky, ale každopádně ono čištění pro ně byla rutina. Na chvíli jsem zas šel k prvnímu klientovi, který přišel z rentgenu. Objevil se tam doktor. Zeptal se mě na to, kdy se to stalo, potom něco Francouzky řekl sestřičce a zas odešel. Byl tam asi půl minuty a už se tam znova neukázal. Sestřička klienta zafačovala a bylo hotovo. Druhý klient mezi tím dostal masku s nějakým rajským plynem, nevím, plynovou bombu jsem viděl jen v rohu místnosti. Při vědomí sledoval jak mu něco dělají s rukou, ale asi to umrtvení nebylo stoprocentní, jelikož občas bylo vidět, že ho to bolí. Když skončili, tak mu sundali masku, nechali ho ležet a někam odešli. Po chvíli se klient začal třást. Koukal jsem na něho a nevěděl co s ním. On mi říkal, že to je dobrý, že to nic není. Třásl se pořád a vypadalo to docela dost divně. Jak kdyby do něho někdo pustil elektrický proud. Po nějaké době jsem to nevydržel, vylezl na chodbu a zavolal sestřičku. Něco s ním začali dělat a mě řekli ať počkám venku. Když jsem se jich po tom ptal co to bylo, tak mi řekli, že někteří lidé mají takovou reakci po dýchání toho plynu z masky a že to nic není a že to postupně odezní. Zbytek dne jsem strávil prohlídkou Chamonix. Bylo jasno a byla vidět nejen rozhledna na Aiguille du Midi v 3842 m, ale i vrchol Mont Blancu. U informačního centra byla vyvěšena předpověď počasí a nebyla úplně nejlepší, ale nebylo to vyloženě hrozné. Večer jsme se již částečně připravili na zahájení výstupu na Mont Blanc, který nás čekal následující den. Městečko Chamomix a v pozadí masív Mont Blanc Začátek lanovky na Aiguille du Midi 5. den úterý Francie, první den výstupu na Mont Blanc Lanovka z Les Houches na Bellevue začíná jezdit v půl osmé. Abychom rozumně stihli navazující zubačku, tak bylo potřeba vyrazit s předstihem, abychom vyjeli mezi prvními. Ranní cvrkot a balení věcí přešlo před sedmou hodinou v odchod z kempu. Chvilku po sedmé jsme již stáli u pokladny. Naši klienti postupně docházeli podle toho jak stihli zabalit a rovněž další lidé již tvořili frontu. Vyplatilo se nám tam být včas a mezi prvními jsme vyjeli lanovkou nahoru. Nahoře se přejde přes Strana 10

13 malý hřeben a ani ne za pět minut je člověk u zastávky zubačky Tramway du Mont Blanc. Po chvíli čekání jsme všichni nastoupili a před devátou hodinou vystupovali na konečné zastávce Le Nid D aigle v 2372m. Skalnatý terén a fronta turistů Naši klienti nedaleko chaty Rognes Bylo hezky a tomu odpovídalo i množství lidí, kteří tady vystoupili. Zařadili jsme se do šňůry lidí a pomalu stoupali vzhůru. Člověk nemohl jít svým tempem, nebyl tam prostor pro předcházení a tak šel podle toho nejpomalejšího před ním. Po necelé hodině jsme přišli k bivakovací chatě Rognes v 2768 m. Tam jsme čekali na ostatní z našeho zájezdu a zatím jsme pozorovali kozorožce, kteří se pásli vedle chaty. Když dorazil hlavní průvodce, tak jsme se dohodli, že půjdu s těmi nejrychlejšími vepředu a že můžeme vyrazit k další chatě. Lidé zde již byli trochu rozptýleni, takže člověk mohl jít podle sebe i když občas se stejně dostal do nějakého vláčku a musel čekat než se pěšina rozšíří. Celá cesta vede po skále a bylo dobře, že nebyl žádný sníh. Přeci jen když jsem touto cestou sestupoval o dva roky dřív a skála byla částečně pokryta sněhem a ledem, tak to nebylo pohodlné ani v botách ani v mačkách. Za hodinu a něco jsme byli u chaty Tete Rousse v 3167 m. Bylo již trochu znát, že vzduch řídne, ale nic zásadního. Kozorožec Čekali jsme opět na zbytek výpravy. Jelikož se blížilo poledne, tak jsme si udělali něco mezi svačinou a obědem. Čas byl, jelikož rozdíly v rychlosti výstupu klientů byly docela velké. Mezi tím se mezi námi šířila zpráva, kterou někteří obdrželi z Čech na mobil. Prý před třemi dny zabil blesk jednoho Čecha, který stanoval u chaty Gouter, což je místo kde stanuje většina na této trase a nás to čekalo taky. Byl tam prý se svojí manželkou a dcerou a když vylezl před stan, tak ho trefil blesk a zemřel. Manželka a dcera sestoupily dolů. (Viz článek cecha-usmrtil-blesk-v-masivu-mont-blank.html) Bavili jsme se o tom, ale všichni vypadali, že to berou s nadhledem a nikoho to zásadně neovlivnilo v jeho počínání. Je to samozřejmě smutný, ale takové věci se holt stávají a všichni určitě slyšeli o mrtvých na Mont Blancu i dřív. Neznám přesné statistiky, ale některé zdroje uvádí kolem 300 mrtvých ročně v masivu Mont Blanc a z toho cca 100 přímo na Mont Blancu. Přesto tam lidi pořád lezou a je jich čím dál víc. Strana 11

14 Po dvanácté hodině, když jsme se opět všichni sešli, jsme zas vyrazili. Další místo setkání byla již chata Gouter, vedle níž jsme měli spát. Přešli jsme pás sněhu nad chatou Tete Rouse a po krátkém výstupu se dostali ke kuloáru s padajícím kamením. Je to relativně krátký úsek kde padá kamení, ale hlavně kvůli tomuto kuloáru je nutné mít helmu při výpravě s cestovkou, ale i obecně ji lze doporučit každému. Míjeli jsme pána asijského původu, jenž měl ovázanou hlavu obvazem, skrz nějž prosakovala krev a byl na sestupu dolů. Tento kuloár je možná jen tak třicet metrů široký, přechází se po vrstevnici, ale díky nadmořské výšce a obvykle dost těžkému batohu ho není možné zdolat příliš rychle. Tím spíš, že je to v prudkém svahu, kde je jen velmi úzká pěšina a suť ujíždí pod nohami. Chodí se po jednom a čas od času je slyšet jak někdo se shora volá; Kamení!. V ten moment, ten jenž přechází se snaží co nejrychleji zmizet z inkriminovaného úseku. Lidé na obou stranách čekají ve frontě, až budou moct přejít. Většina kamenů se řítí středem a čekající lidé po stranách jsou v bezpečí, ale občas se kámen uhne do strany a i ti, zdánlivě v bezpečí, musí najednou rychle ustupovat a krýt se před kamením. Chata Tete Rousse 3167 m.n.m. Kuloár s padajícím kamením Další úsek je také z hlediska padajícího kamení trochu nebezpečný. Leze se po docela strmé skále nahoru. Není to technicky nijak zvlášť náročné, ale někdo kdo leze nad vámi, může shodit dolů kámen. V tomto úseku jsem měl možnost seznámit se s horským vůdcem z Chamomix víc než bych chtěl. Turista, který chce vystoupat na vrchol v doprovodu zkušeného průvodce a má dost peněz, si v Chamomix tuto službu zaplatí. Dvou až tří denní doprovod na vrchol a zpátky stojí asi 1000 euro na osobu a jeden průvodce vede dvě osoby. V této části výstupu jsou úseky, kde jsou velké schody a někteří lidé je velmi pomalu zdolávají a tudíž se tam tvoří fronty. Normální lidé trpělivě čekají. Čekal jsem rovněž u jednoho takového úseku, zatímco se kolem mě protáhl jeden tenhle profesionální průvodce. Jelikož dva turisti za ním jsou navázáni a jsou pomalejší, tak se střídavě mezi nimi napíná lano. Průvodce se však o tento detail nestaral a bylo mu jedno, že mě napínajícím lanem mohl poslat ze skály dolů. Nechal jsem to bez odezvy a koukal kam se hrne. Rozhodl se, že nebude čekat a lezl jinou než tou nejednoduší cestou. To by nevadilo, ale chudák holka co za ním cupitala na laně. Holka stála u víc jak metrového schodu a nevěděla jak nahoru. Navíc neměla žádné volné lano a evidentně potřebovala povolit, aby se mohla kousek od té skály odlepit. Celkem pracně a podle mě dost bezohledně vůči lidem, kteří zaplatí tak velké peníze za doprovod, se dostali přes komplikovanější úsek. Strana 12

15 Kousek dál nad zmíněným úsekem jsem na rovném úseku profesionálního průvodce s turisty předešel. Když jsem se dostal k dalšímu úseku, kde se opět čekalo, tak se kolem mě zas protahoval profesionální průvodce. Tentokrát mi to nedalo a ohradil jsem se, že tu lidé čekají a nevím kam se hrne a navíc, že tím lanem mezi nimi někoho shodí. Tvářil se, jako že nerozumí anglicky a cpal se dál. Řekl jsem mu něco trochu víc peprnějšího a kupodivu už anglicky rozuměl. Začal mi něco vyhrožovat a pak mi přiložil svoji pěst na tvář. Procpal se a šel nahoru. Koukal jsem na ty dva turisty co vláčel za sebou. První holka vypadala, že je ráda že vůbec šlape. Druhý kluk vypadal v pohodě. Tak jsem se toho kluka zeptal co to mají za magora vepředu. On se tak s pochopením na mě podíval a řekl, že prý je ten profesionální průvodce naštvaný, že je tu tolik lidí. To jsem fakt nepochopil. Buď to byl první kšeft toho průvodce nebo musí vědět, že tady je vždycky hodně lidí a pak by měl jít dělat jinou práci. Kupodivu, když jsem se po návratu se svojí zkušeností s profesionálními průvodci podělil s kamarády, tak mi někteří potvrdili, že mají stejnou zkušenost. Výstup pilířem k chatě Gouter Jeden z obtížnějších úseků výstupu V závěru cesty k chatě Gouter jsou natažená lana a člověk se může jistit. Nicméně, když není sníh, tak je to celkem zbytečné. Bez dalších problémů jsme se dostali okolo půl třetí k chatě Gouter, kterou jsme minuli a kousek vedle ní naši klienti začali stavět stany. Je to místo, kde stanuje většina lidí a někdy může být problém najít místo pro stan. Respektive obecně je tu místa dost, ale jelikož se již stanuje na sněhu, tak to může znamenat práci s lopatou a nějakou dobu na odházení sněhu a vytvoření nového místa pro stan. Já jsem měl jen půlku stanu, zatímco druhou půlku stanu nesl druhý průvodce co uzavíral naší skupinu. Takže jsem tam jen seděl, koukal a odpočíval. Nedaleko od nás, v mírné prohlubni, stál opuštěný stan. Byl to stan po zemřelém Čechovi, zasaženém bleskem. Jeho manželka s dcerou se vydaly na sestup aniž by stan balily. Je to zvláštní jaká to může být náhoda. Nevím, kde stál když ho to zasáhlo, ale jejich stan byl níže položený než většina ostatních stanů. Navíc jen asi tak o padesát metrů vedle a deset výškových metrů níže stojí chata Gouter, která je z plechu a pro desítky lidí. Těžko říct proč si tedy blesk vybral toho člověka, místo aby udeřil do chaty. Začalo pršet a bouřka se blížila. Chvíli jsem ještě seděl za deště venku a doufal, že druhý průvodce brzo dorazí. Bohužel poslední šli pomalu a tak je ta nepřízeň počasí chytla ještě při výstupu. Být u ocelových jistících lan v době bouřky nebylo moc šťastné, ale nic se naštěstí nepřihodilo. Já jsem si zatím do jednoho stanu klientů dal věci a do druhého jsem se schoval, jelikož déšť houstnul. Když konečně dorazili i poslední, tak druhý průvodce říkal, že nechce spát ve stanuje jelikož je mokrý a že půjde spát do chaty Gouter. Hlavní průvodce a několik starších klientů, šlo spát taky do chaty. Vzal jsem si druhou půlku stanu a v rychlosti si sám postavil stan, ať si můžu taky zalézt do sucha. Strana 13

16 Když jsem se ubytoval, tak jsem chvíli jen tak ležel a relaxoval za bubnování deště do stanu. Po chvíli jsem slyšel povyk z vedlejšího stanu a jak se ukázalo, tak jim stanem protékala voda. Měli jen molitanové karimatky, které nasákávají vodu, tak jsem jim půjčil svoji alumatku, která jim aspoň trochu pomohla odizolovat se od té vody na podlaze stanu. Chata Gouter 3817 m.n.m. Stavění stanů za začínajícího deště Když déšť trochu polevil, tak jsem šel do chaty Gouter dohodnout se co budeme dělat dál. Ani jednomu průvodci se nechtělo ven a já stejně musel zpátky do stanu, takže na mě padlo to, že domluvím zhruba šestičlenné skupiny na výstup následující den. Čas odchodu byl stanoven na třetí hodinu ráno. Vrátil jsem se ke stanům a domlouval skupiny. Zatímco jsem obcházel stany, tak sice skoro přestalo pršet, ale blesky pořád létaly na obzoru. Onehdá někdo říkal, že do rychle se pohybujících objektů je větší šance, že udeří blesk. Nevím zda to je pravda. Každopádně jsem přemýšlel, zda je lepší chodit rychle, byť vyšší rychlostí zvýším šanci zásahu bleskem, ale zas strávit méně času venku a tím šanci být zasáhnut bleskem snížím. Nebo naopak. Po chvíli jsem tuhle moji vnitřní rozvahu uzavřel tím, že je blbost, aby v jednom týdnu zabil blesk dva Čechy na stejném místě. Skupiny se mi podařilo domluvit a většina byla hrozně nabuzená na výstup a navrhovali, že vyrazíme už ve dvě ráno, ať stihneme východ Slunce na vrcholu. Když jsem přecházel po malém hřebenu mezi stany a chatou, tak jsem byl v podstatě v nejbližším okolí to nejvyšší co tam bylo. Bylo to jen asi padesát metrů a bouřky mám rád, ale přesto musím říct, že jsem tentokrát na ty blesky, co osvětlovaly noční oblohu, nekoukal s velkým nadšením. V chatě se odsouhlasilo, že vyjdeme už ve dvě hodiny ráno a šlo se spát. Nojo, ono se řekne jít spát, jenže to není tak jednoduchý. Především, člověk je příliš nabuzený na následující den, pořád se mu honí nějaké myšlenky hlavou a tak čas plyne a spánek nikde. Budíka jsem si nařídil na 1:15 ráno, abych se stačil obléct, něco málo pomoct zorganizovat a byl opravdu ve dvě ráno připraven vyrazit, jelikož jsem předpokládal, že zas půjdu s těmi chrty v první skupině, kteří rozhodně nebudou s odchodem otálet. Odhaduji, že někdy po jedenácté večer jsem usnul. Nebyl to žádný tvrdý spánek. Někdy po půlnoci vyráželi první skupiny lidí, které jsem v polospánku vnímal, jak prochází kolem stanu. 6. den středa - Francie, druhý den výstupu na Mont Blanc Po velmi krátkém spánku jsem se probudil a byl jsem rychle probraný. Když máte jít ráno do práce, tak ani deset hodin spánku není dost na radostné vstávání. Když však víte, že jdete na vrchol Mont Blancu, tak máte dobrou náladu a vyskočíte z pelechu rychle, nezávisle na délce spánku. Něco málo Strana 14

17 nepůjdou. Můj stan ve 2 hodiny ráno jsem posnídal, oblékl se, ustrojil do sedáku, nazul mačky a lezl ven. Šlo to trochu ztuha, jelikož večerní déšť se změnil ve sněžení. Stan byl namrzlý a pod vrstvou sněhu. Kolem byl čilý ruch a lidé postupně vylézali ze stanu a připravovali se. Vrcholová skupina již nebyla kompletní jako na začátku zájezdu. Pani s roztroušenou sklerózou, pán co ho odvezl vrtulník a pánové, jeden s rozseknutými žebry a druhý s pochroumaným loktem, se ani nevydávali na výstup na Mont Blanc. Slečna se zkušeností na úrovni Sněžky sice šla s námi, ale společně s přítelem výstup ukončili u chaty Tete Rousse a vrátili se zpátky. Tříčlenná rodinka vystoupala k chatě Gouter a přespali tam, ale rozhodli se, že na vrchol Navázal jsem se na lano první skupinky mladých chrtů. Moje obavy před odjezdem na zájezd, že bude problém najít cestu na vrchol, navíc když se bude vyrážel za tmy a já jsem tou trasou šel jen dolů a to v mracích, byly naprosto zbytečné. Při pohledu nahoru byl vidět had světel a cesta byla vyšlapaná lidmi jenž vyráželi dřív než my. Kluci, s nimiž jsem byl na laně, měli dost sil, ale přeci jen řídký vzduch jim ubíral na tempu, takže se nešlo nijak extrémně rychle. Bylo stále zataženo, ale nepršelo, ani nesněžilo. Celkově byla docela teplá noc, odhaduji že nebylo míň než -10 C, takže jsem si brzo sundal své teplé rukavice. Pomalu se stoupalo, nechtělo se mi vyndávat láhev pití z batohu a navíc jsem se chtěl ochladit, tak jsem cestou jedl sníh. Překvapilo mě, když jsme potkali člověka, který se zřejmě vracel z vrcholu. Těžko říct kdo to byl, ale byla stále tma, zataženo a na vrcholu nemohl nic vidět. Možná to byl některý z průvodců, Já na vrcholu, Mont Blanc 4808 m.n.m. který v noci vyšlápne trasu mimo trhliny pro následující davy turistů. Závěrečný hřeben na vrchol je dost úzký a obtížněji se tam lidé vyhýbají. Díku tomu, že jsme šli docela brzo, tak jsme skoro nikoho proti nám jdoucího nepotkali. Z vrcholu Mont Blancu, vlevo Aiguille du Midi Bylo chvíli po šesté hodině ranní, když jsme stanuli na vrcholu Mont Blancu 4808 m! Bylo tam pár desítek lidí, nicméně nijak narváno. Obloha byla stále hodně zatažená, ale trochu se to trhalo a bylo i něco vidět. Během přibližně třičtvrtě hodiny co jsme strávili na vrcholu, jsme se vzájemně fotili a vychutnávali si výhled z nejvyšší hory Evropy. Postupně docházeli na vrchol další lidé, jak z našeho zájezdu, tak Strana 15

18 ostatní turisté. Když jsme si užili vrcholového nadšení, tak jsem řekl hlavnímu průvodci, který chvíli před tím dorazil na vrchol, že začneme sestupovat. Nejužší hřeben vedoucí z vrcholu jsme šli radši nenavázáni. Tam když někdo uklouzne, tak ostatní navázaní mají hrozně málo času na reakci a museli by skočit na druhou stranu hřebene. Proto je asi lepší nenavazovat se a navíc se to lano nemotá pod nohy. Proud lidí šel proti nám a bylo místy obtížnější vyhnout se protijdoucím. Cestou dolů jsme viděli pod sebou bivakovací chatu Vallot v 4362 m, okolo které jsme procházeli za tmy cestou nahoru. Na druhé straně jsme viděli vyhlídku Aiguille du Midi v 3842 m. Když dobře foukl vítr bylo vidět pod námi i městečko Chamomix, které je v 1042 m. Vrstvení sněhu a ledu Aiguille du Midi s vyhlídkovou věží navrchu Úzká pěšina na hřebenu vedoucí z vrcholu Jak jsme sestupovali níže a rozednívalo se, tak byly čím dál lepší podmínky pro focení. Naopak byli čím dál horší podmínky pro výstup na vrchol, jelikož sníh začal měknout. Lidí, kteří byli stále na cestě nahoru a zbývalo jim ještě kus cesty, bylo dost. Pravděpodobně se lépe vyspali než my nebo minimálně déle, ale nyní museli vydat mnohem víc sil, aby se dostali nahoru. My jsme měkkým sněhem klouzali dolů, zatímco oni při každém kroku ujeli o kus dolů. U chaty Vallot jsme se opět navázali na lano a ve skupině scházeli druhou půlku sestupu, kde jsou trhliny. Lidé jdoucí na vrchol z Aiguille du Midi Počasí se vyjasnilo při sestupu z vrcholu Strana 16

19 Pohled na vrchol Mont Blancu z místa nedaleko chaty Vallot Ke konci tohoto sestupu, o tisíc výškových metrů po sněhu, jsem už trochu cítil chodidla a prsty, jak stále narážely do špiček bot. V deset hodin jsme byli u našich stanů a akorát zastihli tříčlennou rodinu z naší skupiny, jak odchází na cestu do kempu. My jsme odpočívali, něco pojedli a pozorovali okolí. Upínali jsme svůj zrak směrem nahoru s dobrým pocitem, že jsme to zvládli a podařilo se dosáhnout toho proč jsme sem jeli. I když je třeba nezapomenout, že cesta končí až dole a nebylo by to poprvé, co se něco přihodilo na sestupu. Po dvanácté hodině, jsme pokračovali dolů. Jelikož předchozí noc sněžilo, tak tentokrát se šlo po skále pokryté sněhem hůř a člověk musel být hodně opatrný, aby neuklouzl. Překonali jsme nejprudší část od chaty Gouter a šli podél kuloáru Pohled na výstupovou trasu z Aiguille du Midi: vlevo Aiguille du Midi, uprostřed Mont Maudit, vpravo Mont Blanc. Vpravo na konci pláně bivakovací chata Vallot. Strana 17

20 s padajícím kamením. Když jsme slyšeli, že se valí kamení, tak jsme na ty dole volali. V tomto úseku nás předešli dva chlapíci kolem šedesáti let z našeho zájezdu. Sestupovali dolů jak kamzíci. Buď už měli umělé klouby a nebo jim můžu hodně závidět jak mají dobré klouby. Radši jsem sestupoval pomaleji a šetřil svoje kolena. Několik sesuvů kamení jsme viděli, ale prošli jsme tímto nebezpečnějším úsekem bez problémů. Krásné výhledy při sestupu Hrana nedaleko chaty Gouter a údolí pod ní Normálně by bylo rozumné přespat u chaty Tete Rousse, odpočinout si a zbytek sejít druhý den. Cesta je tak i oficiálně cestovkou plánovaná. Nicméně klienti chtěli jít až dolů hned, tak jsme šli. Dole v kempu je samozřejmě příjemnější spaní, než u chaty Tete Rousse na kamenech, v chladu a řidším vzduchu. Na druhou stranu v jednom dni sejít 1000 výškových metrů po sněhu a 1500 metrů po skále je přeci jen nápor na chodidla a klouby. S drobnými pauzami jsme sestupovali. Když jsme byli u bivakovací chaty Rognes v 2768 m, tak jsem si už na chvíli sundal boty a dal odpočinout chodidlům. Moc to nepomohlo, ale už nám toho dolů až tak moc nechybělo. Sestup od chaty Gouter po zasněžené skále Ze zastávky Le Nid D aigle v 2364 m, jsme zubačkou a potom lanovkou sjeli dolů do Les Houches. V kempu jsme postavili stany, otevřeli si pivko nebo kdo na co měl chuť a chladili si chodidla po náročném sestupu. Večer probíhal v radostném duchu oslav dosažení vrcholu. Nebyl to nijak dlouhý večer, jelikož lidé byli unaveni a šlo se relativně brzo spát. 7. den čtvrtek Francie, Le Brevent Byli jsme v časovém předstihu oproti původnímu plánu, takže byl volný den na prohlídku okolí. Prošel jsem si Les Houches a pak popojel autobusem do Chamomix. Bylo hezké počasí a jen sem tam se honil nějaký mrak. Původně jsem chtěl vyjít pěšky na kopec Le Brevent, který je na protější straně údolí než Mont Blanc. Bylo však již odpoledne a nechtěl jsem se moc honit. Svezl jsem se tedy lanovkou. První úsek lanovky jede na Planpraz do 2000m. Je to malá kabinka kam by se vešli Strana 18

21 tak čtyři lidi. Dál, na vrchol Le Brevent do 2525 m, jede větší lanovka, která má jen dvě kabinky míjející se uprostřed cesty. Dřevěný most v Chamonix Z vrcholu bylo vidět malé jezírko Le Brevent kousek pod vrcholem. Byl také krásný výhled na Mont Blanc na protějším svahu, přes který se střídavě valily mraky. Když jsem sjel lanovkou dolů, tak se přihnala přeháňka a na chvíli vylidnila ulice městečka Chamomix. Netrvalo to však dlouho a bylo zas vidět mnoho turistů jenž se chystají někam na turistiku. Tento den byl hodně odpočinkový. Lanovka na Le Brevent a v pozadí ustupující ledovec Okolí vrcholu Le Brevent 2525 m.n.m. Pohled na Mont Blanc z vrcholu Le Brevent 8. den pátek Francie, Lac Blanc Poslední den ve Francii byla naplánovaná vyhlídková trasa z Col de Montes k jezeru Lac Blanc a dál k horní zastávce lanovky Flegere. Ráno, kdo se chtěl zúčastnit tohoto fakultativního výletu, nasedl do autobusu, který nás odvezl do Col de Montes. Trasa byla dobře značena, takže nevadilo, že jsme jim měli dělat průvodce a přitom jsme tam nikdy nebyli. Po úvodním výstupu vedla trasa skoro po vrstevnici a mohli jsme se kochat pohledem na masív Mont Blanc. Počasí bylo docela zatažené, ale aspoň nebylo takové horko. U jezírka Lac Blanc, jsme poobědvali. Voda vypadala nádherně, ale nikdo se nešel koupat do chladné vody. K lanovce Flegere to bylo už jen kousek. Někteří šli pěšky dolů do Chamomix a ostatní jeli lanovkou. Rozlučkový výlet na pohodu se vydařil a bylo to pěkné rozloučení se s Chamomix a Mont Blancem. Strana 19

22 Cestou k jezeru Lac Blanc Výhled na masiv Mont Blanc Kvetoucí rostlina Jezero Lac Blanc Spousta různých rostlin 9. den sobota Švýcarsko, Lichtenštejnsko Strávili jsme poslední noc v kempu Bellevue v Les Houches. Pobalili jsme věci a okolo deváté hodiny odjížděli autobusem směr Švýcarsko. Před polednem jsme dorazili k hradu Chillon na břehu Ženevského jezera. Strávili jsme tam půl hodiny, ale určitě by bylo příjemné strávit tam víc času. Okolí jezera vypadá hezky a městečka mají pěknou architekturu. Druhou zastávkou ve Švýcarsku bylo městečko Lucern. Zaparkovali jsme v sousedství Kemp Bellewue Strana 20

23 Kulturního a kongresového centra Lucern na břehu Lucernského jezera. Nejznámější památkou tohoto města je Kaplový most (Kapellbrücke) s vodní věží. V roce 1993 sice většinu této památky zničil požár, ale byl znovu vystavěn podle původní podoby. Byť většina maleb byla nenávratně znehodnocena. Během tříhodinového rozchodu jsme si prohlédli Kaplový most, ale také Most vetešníků, Lví pomník, radnici a několik dalších míst v centru města. Hrad Chillon u Ženevského jezera, Švýcarsko Centrum města Lucern, Švýcarsko Třetí zastávkou, na cestě zpátky domů, bylo město Vaduz, které je hlavní město Lichtenštejnska. Dominantou města je knížecí sídlo, zámek Vaduz. Parkovali jsme pod kopcem, na němž zámek stojí, takže jsme hodinovou pauzu strávili procházkou k zámku a zpátky. Když jsme se vrátili k autobusu, tak jsem tam s překvapením potkal jednoho kolegu z práce. Vraceli se autobusem z dovolené a také měli zastávku v Lichtenštejnsku. Bylo po osmé večer, když jsme opustili Vaduz a čekal nás už jen noční přejezd do Prahy. Hlavní město Lichtenštejnska Vaduz Detail architektury, Vaduz Lichtenštejnsko Strana 21

24 10. den neděle návrat domů V ranních hodinách jsme dojeli do Prahy. Celkově jsme ujeli během deseti denního zájezdu kolem 2800 kilometrů. Zájezd byl sestaven z klientů ze tří cestovních kanceláří z nichž dvě byly pražské a jedna hradecká. Většina klientů vystoupila v Praze a zbytek klientů jel dál do Hradce Králové. Rozloučili jsme se a tím moje zkušenost v pozici průvodce pro cestovní kancelář skončila. Byla to rozhodně dobrá a pozitivní zkušenost. Byť se stala nějaká zranění a ne všichni dosáhli vrcholu Mont Blancu, což se ani nečekalo, tak z mého pohledu proběhl zájezd bez problémů a byl úspěšný. Strana 22

25 Panoramatický pohled na masiv Mont Blanc: vlevo Aiguille du Midi, uprostřed částečně v mraku Mont Blanc Panoramatický pohled na masiv Mont Blanc: Vpravo v mraku Mont Blanc Strana 23

26 Mapy: Vyznačená pěší trasa ze zastávky Le Nid D aigle, přes chaty Rognes, Tete Rousse, Gouter, Vallot Strana 24

27 Trasa přechodu Mont Blanc, jenž jsme šli v roce Výstup na vrchol z Aiguille du Midi přes Mont Maudit na vrchol Mont Blanc. Sestupová trasa byla stejná jako chodí cestovky. Bližší info o přechodu Mont Blancu viz případně velmi krátký deník z cesty viz Strana 25

28 Okolí městečka Chamomix s vyznačenými (červeně podtrženými) místy o nichž se v deníku zmiňuji. Strana 26