KAPITOLA SEDMÁ TREMPOVÉ. Foto v úvodu: Midas Foto vlevo: Osada Jukon na parníku Palcký, rok 1921.

Transkript

1

2 KAPITOLA SEDMÁ Foto v úvodu: Midas Foto vlevo: Osada Jukon na parníku Palcký, rok 1921.

3 VZHŮRU PO VELKÉ ŘECE Yukon osadní ci Malebná nespoutaná příroda na jih od Prahy v oblasti soutoku Vltavy a Sázavy byla jednou z kolébek světové speciality českého trampingu. U zrodu stály další faktory touha mladých lidí po první světové válce realizovat romantická hárání v duši, tradice dobývání zlatého západu a odkaz amerických indiánů a traperů. K předchůdcům trempů patřili i tak zvané zelené kádry, zběhové z válečné vřavy, kteří se ukrývali v lesích. Výstroj neurčovalo jen amerikanofilství, ale zejména to, že rozprodej výstroje po válce umožňoval dostat se levně i k americkým výstrojním přebytkům, košilím, overalům, kloboukům stetsonům, stanovým celtám. Italská nebo americká torna byla údajně k dostání za korunu padesát, boty kanady za koruny dvě. Ke stylu a obsahu trampingu tak přispěly americké armádní přebytky a původní skautské dovednosti spojené s uvolněnější morálkou a zbavené militaristického podtextu. Po vypuknutí hospodářské krize přispěl navíc důvod existenční pobývání na osadě bylo lacinější než v městě a díky příležitostné pomoci při polních pracích byla šance i na získání trochy brambor, mouky a sádla. Přes rozšířený názor o první republice jako trampském ráji to měli vyznavači přírodní volnosti těžké a byli tehdejšími četníky často a s chutí pronásledováni na základě dost přísných zákonů, které přežily ještě z byrokratické monarchie. Výpravy pražské mládeže k řekám na jihu musely být úchvatné. Jeden z nejznámějších otců trampů, publicista a autor Rodokapsů Bohuslav Čepelák známý jako Údolí sporů. Irčan, vzpomínal: Tehdy nás jezdila jen hrstka, příroda byla nedotčená, celé hodiny jsi mohl chodit lesy a nepotkat živáčka Svatojánské proudy byly skutečnou divočinou a na Sázavě nebylo jediné chaty Koncem dvacátých let přerostl tramping v masové hnutí a do přírody vyráželi i mnozí, později slavní umělci. Ke skalním patřil, jak jinak, fenomenální ilustrátor romantických příběhů a pravěku Zdeněk Burian. Neskutečnou přitažlivost zážitků popisuje trampská písničkářka Daisy Jelenová, která vzpomíná na své setkání s bratry Trojanovými z divadla DADA, básníkem Milošem Hlávkou a překladatelem černošské poezie a tehdy ještě neznámým režisérem Jiřím Frejkou na Ztracence: Novopečení majitelé chaty se k nám přiblížili s přáním usednout k našemu ohni Zazpívali jsme jim při kytaře naše trampské písně, z nichž některé také znali a náš zpěv zmohutněl. Pak poodešli dva stranou do stínu lesa s tím, že nám zazpívají něco, co ještě neznáme. Byla modrá noc, plná hvězd, měsíc stříbřil řeku a lesy stály jako hradby ve stínu. Najednou jsme uslyšeli dvojhlasný song, krásný až k zbláznění, který se vítězně nesl v proudu sametových tónů a odrážel s k nebi od protějších skal. Seděli jsme jako očarováni, teprve za chvíli jsme se vzpamatovali a tleskali Trempové tak zřejmě poprvé uslyšeli Indiánskou píseň lásky z Frimlovy Rose Marie. K ovacím se přidal i druhý břeh, tehdy to nebylo daleko. Vzpomínka ukazuje, proč bylo trampování tak přitažlivé a jak byly zážitky z přírody umocňovány invencí mladých tvořivých lidí. Na inspirační vliv nejspíše první trampské osady vzpomíná i písničkář Jarka Mottl: Kouzelné prostředí Ztracenky, vytvořené i partou dobrých kamarádů, dalo vzniknout mnoha mým písničkám Z romantiky, přes odpor skalních trempů proti paďourům se však postupně stávala móda a tak se zpaďouřením, z investičně nenáročných osad stávaly chatové kolonie, jako výkladní skříně rodinného blahobytu. Původních ideálů se vzdala i část trempů a svým stylem trávení víkendů se začala střetávat s usedlíky chatovými i domácími. Kronikář, který se sám dostal k trempingu přes Sokol a Junáka a dostal se pěšky nejen až do Tater, ale do Francie, popisuje v sedmdesátých letech s despektem nový styl trempingu: přijdou v pátek večer do hospody U Tůmů s kytarami a nezkrotnou žízní, a s dostatkem peněz V této hospodě zůstanou, snad s menší přestávkou, celou sobotu a neděli a pak se zmoženi vracejí autobusem do Prahy. A to se opakuje každý týden Někteří přespávají na seně u kravína a je velké nebezpečí vzniku požáru z odhozeného nedopalku opilého nocležníka. Daleko příznivěji se kronikář vyjadřuje o chatařích: postavili si chaty v lesích, u potoků a řek, oženili se a jezdí do osad jen o dovolených nebo na víkendy. Jen Na Velké řece, jak byla Vltava trapery nazývána, vznikla řada přátelství na celý život. Zprava Václav Šmerák st. s bratry a kamarády. Kolem roku

4 Mapa osad na Vltavě. Poselství Svatojánských proudů, Ivan Hiawatha Makásek. Trampové, skauti, osadníci Český tramping je dozajista fenomén; jeho obdoba není známa nikde na světě, snad jen v USA, ale tam šlo o něco jiného. V Americe se k volnému způsobu života hlásili lidé žijící na pokraji společnosti, zatímco tramping u nás nabízel nebohatým mladým lidem možnost opustit téměř na dva dny v týdnu stereotyp práce v zakouřeném ovzduší města a tábořit v přírodě. Začátky českého trampského hnutí sahají do období po první světové válce a byla to zčásti i reakce na válečné události. Souběžně se skauty anglického lorda Baden- Powela a dalších organizací sdružujících mladé lidi, které vznikaly po celé Evropě, hlásili se o slovo i divocí skauti. Ti se lišili od ostatních určitým odporem k organizovanosti, vyznačovali se volností ve stylu svého života, někdy i volnější morálkou a svéráznou kulturou. Myšlenkově čerpali z odkazu amerického přírodovědce, spisovatele a malíře Ernesta Thompsona Setona, který založil první organizaci tzv. woodcraftu, lesní moudrosti. Vzorem mu byl život přírodních Indiánů. Nejblíže kolébce trampské kultury stály americké dobrodužné filmy a literatura, ať už braková rodokapsy, nebo i hodnotnější, například díla věhlasných spisovatelů, jakými byli Zane Gray, Jack London, Bret Hart a další. Neměli bychom zapomenout ani na Karla Maye. Ze slavných kinematografických snímků připomeňme alespoň film o třech epopejích s 32 díly s názvem Červené eso, který se promítal v Praze, dokonce v několika kopiích, v roce Čeští trampové začátkem dvacátých let, vystrojení z armádních demobilizačních přebytků oděvy, tornami, lopatkami, šálky ale také vyzbrojení skautskými dovednostmi, začali budovat v souladu s idealizovanými představami o severní Americe své rezervace, tábořiště, své trampské osady. Jako první se uvádí osada Ztracená naděje (nazvaná podle filmu Červené eso) na pravém břehu Vltavy, po trampsku řečeno u Velké řeky, v oblasti Svatojánských proudů. Sem jezdily už před válkou i během ní skupiny skautů, jejichž následovníci a kamarádi tu založili osadu. Zpočátku se tábořilo pod širákem, později došlo na stany, chatky z chvojí a nakonec i sroubené chaty. Začátkem dvacátých let vyrostly chaty převážně v okolí Prahy, později i Plzně, Českých Budějovic a jinde. Objevovaly se hlavně v místech velkostatků, na obecních pozemcích nebo soukromých parcelách. Stát ve svých lesích pozemky nepronajímal. Celá řada dnes už legendárních osad vznikala postupně na březích Vltavy a Sázavy v trojúhelníku, který ohraničoval Neveklovsko. Druhá světová válka obecně trampingu nepřála ostatně nemálo trampů se zapojilo do hnutí odporu, řada jich byla vězněna v koncentračních táborech a nacistických věznicích či jinak pronásledována, mnozí přišli i o život. Nejhůře dopadly osady na pravém břehu Vltavy od Ztracenky až po soutok se Sázavou a od soutoku po jejím levém břehu. Tam vznikl vojenský prostor SS a Wehrmachtu a osady byly nemilosrdně likvidovány. Teprve po válce se trampové vraceli na osady a tábořiště, kde ovšem nacházeli zničené chaty, devastované okolí a spáleniště. Pramen: Marek Waic, Jiří Kössl: Český trampink , zpracovala Irena Pospíšilová. Fotoarchiv Blanka a Honza Reichardtovi. Vzpomínky na válku Osada Red River Několik zažloutlých listů založených v nedokončené kronice osady Red River je historickým dokumentem a autentickou vzpomínkou osadníků z jara jména těchto osad jako naděje zůstávají jako trvalá vůně romantiky. Také podél potoka Marše usazovali se osadníci. Tak nejblíže Krňan byla osada Samota, chata U tří jezevců, Red river a Údolí sporů. Na levé straně potoka to byla osada Slavie, Proudy, a přes Vltavu osada U řvavých chlapů (pak Mrtvý muž, potom Ztracenka). Kronikář, který popisuje průběh jednoho letního dne v kraji, končí smířlivě a moudře: chatařství, zahrádkářství, včelařství a myslivost zůstanou vždy těmi nejušlechtilejšími zájmy, které člověka úzce přibližují ke krásné, stále se obnovující přírodě. A mohl možná ještě dodat: Konec konců se nakonec většinou ožení i ten nejdivočejší tramp, (kterým občas nestačil ani sál v hospodě) anebo mu prostě venku začne být zima. Anglický lord Baden Powel, propagátor anglického skautingu a Junáka. Kolem roku ČTK. Stavba srubu. V létě roku 1941 se rozletěla ohromující zpráva, že bude celý kraj mezi Sázavou a Vltavou vystěhován a bude zde zřízeno cvičiště SS. A skutečně během léta se ve všech vesnicích objevily vyhlášky říšského protektora, ve kterém se obyvatelstvo vyzývá, aby do října 1941 vyklidilo obce, tedy i chataři. Bylo to hrozné. Stavení i chaty měly být opuštěny v mobilním stavu a klíče odevzdány na četnické stanici. Podle pozdějších zpráv, bylo to 60 vesnic v trojúhelníku mezi Vltavou a Sázavou až k Benešovu a Sedlčanům, směrem ke Kamýku nad Vltavou. Nezbývalo, než se podrobit násilí. Chaty byly vykoupeny, za horní na skále jsem dostal a za novou dolní 9.600, včetně zařízení. Ve vsích se postupovalo stejným způsobem. Byly to smutné časy, ale všichni jsme věřili, že se zase vrátíme. Tak skončila první éra osady. Rozloučili jsme se mohutným táborovým ohněm, který trval až do bílého dne. Jakmile skončila válka, nedalo nám, abychom se nevypravili do staré osady a přesvědčili se, co z ní zbylo. Byl to vzrušující zážitek. Vypravilo se nás pět. Bratři Štibicové

5 Slávek a Jarda, Karel Turek, Mirek Krofl a já. Byl jsem nejstarší, čili jsem měl velení. Všichni jsme byli ještě v uniformách, každý ovšem jinou: Jarda Štibic, který se vrátil z koncentračního tábora z pochodu smrti, byl na kost vyhublý, byl oblečen v americké uniformě, já měl uniformu R.g. a ostatní porůznu, ale všichni ozbrojeni, jak bylo v těch celkem ještě neklidných dobách zvykem. V lese nad Brunšovem jsme narazili na opuštěný tábor Sovětů, ve kterém bylo nepředstavitelné množství válečného materiálu, součástí výzbroje, nábytku, munice. Celé zařízené pokoje, pravděpodobně dříve kryté plachtovinou. Nejvíce nás zaujaly zemljanky, důmyslně zakopané v zemi, kryté chvojím, všechny krásně vyrovnané, cestičky vysypané pískem, osazené břízkami a zdobené ornamenty a hvězdami z roztlučených cihel. Nyní bylo již vše opuštěné a celý tábor hlídalo jenom několik Svobodovců. Vpravo od tohoto tábora je rokle (ve které bývala osada Utah ), směřující k nynější Štěchovické přehradě, která byla dostavena koncem války. Tato rokle se proslavila známým Štěchovickým pokladem. Byl to archiv německého ministra, který Němci v těchto místech zakopali koncem války a který Američani podle informací některých německých důstojníků tajně odnesli. Práce na tajné skrýši vykonávali trestanci z koncentráku na Hradišťku, převážně Italové a Francouzi, a které Němci potom zastřelili na silnici mezi myslivnou a Závistí. Stojí tam velký dřevěný kříž. OSADY NA OSTROHU MEZI VLTAVOU A SÁZAVOU Vzpomeňme si na několik nejstarších osad z pohádkového kraje mezi Vltavou a Sázavou po trampsku mezi Velkou a Zlatou řekou. Vody obou toků od sebe odděluje mohutný Třebsínsko-krňanský hřeben protkaný krásnými údolími se stříbropěnnými potůčky. Je to kraj, kde se začaly psát dějiny českého trampingu. V údolí Svatojánských proudů našla svůj domov nejstarší a nejslavnější osada u nás Ztracenka. Po jejím vzoru pak vznikaly další. Ztracená naděje Na křestním listě této osady, později zkráceně nazývané Ztracenka, je zapsán rok Ve skutečnosti je však osada o dobré čtyři roky starší. Tehdy se od skautského hnutí, které vzniklo v roce 1910, odtrhla část mladých, a ti začali jezdit do přírody tak říkajíc nadivoko, odtud Divocí skauti nebo Divočáci. Jedna taková skupinka skautů se asi v roce 1914, než ji stačil císař pán povolat na fronty první světové války, vydala na starém hausbótu Santa Anna proti proudu Citace ze zápisků osadníků Red River po návštěvě osady nedlouho po odchodu německých a později ruských vojsk. Do Štěchovic jsme jeli parníkem, to byla jediná možnost, protože tunely posázavského Pacifiku byly ve válce přeměněny v továrny a tudíž vlak ještě nejezdil. Na Zbraslavi byl obrovský tábor zajatců, za dráty pod širým nebem, jakési přístřešky z drnů, tísnilo se asi Němců. Na pravém břehu na Jarově velký tábor Sovětů a před Štěchovicemi tábor tankistů. Byla to armáda marš. Malinovského. Ve Štěchovicích nás hlídka ale nechtěla pustit přes most, že prý je cesta dosud nejistá, zaminovaná a leckdes se ještě vyskytují jednotlivé skupiny Němců. Došel jsem na národní výbor a snad zapůsobila uniforma R.g., a když jsem vysvětlil, že znám dobře krajinu a že chceme zjistit možnost návratu, dosáhl jsem toho, že mi vystavil propustku. Bylo to vzrušující. Za mostem jsme se dali přes Brunšov vpravo do kopce po nových schodech (postavili je trestanci z koncentr. tábora v Hradišťku), potom lesem na Závist. Motto: Po létech sám až zabloudíš v ten kraj a staneš tam, kde býval kdys tvůj ráj, vzpomeneš chvil těch, kterés míval tolik rád, tak jako kdysi ozvěnou slyšíš hrát Vlajka vzhůru letí k radosti svých dětí. Slova ze slavné trampské hymny Vlajka od Jendy Kordy nás zavádějí do vzpomínání na několik nejstarších osad z pohádkového kraje mezi Vltavou a Sázavou po trampsku mezi Velkou a Zlatou řekou. Vody obou toků od sebe odděluje mohutný Třebsínsko-krňanský hřeben protkaný krásnými údolími se stříbropěnnými potůčky. Je to kraj, kde se začaly psát dějiny českého trampingu. V údolí Svatojánských proudů našla svůj domov nejstarší a nejslavnější osada u nás Ztracenka. Po jejím vzoru pak vznikaly další. Osada Red River na výletě. Pohled na Vltavu. Ztracenka

6 Chata bř ezen ledy Staré řeky. Přistáli u Svatojánských proudů v ohybu řeky, v místě zvaném Na Kletecku. Tam objevili útulný kousek břehu a travnaté písčiny, uzavřené mohutným lesem. Místo kouzelné a jinak nepřístupné, bez cest a od okolního světa uzavřené. Divočina, k táboření jako stvořená, dostala název Vydří tábořiště, a to se stalo základem později vzniklé osady. Jméno si vybrali podle tehdy slavného filmu Červené eso, v němž se malá osada drsných mužů jmenovala Ztracená naděje. Romantický název byl všemi přijat a do dneška mu osadníci zůstali věrni. V roce 1929 při jarním tání zničily plovoucí ledové kry téměř polovinu osady. Byla to nepředstavitelná spoušť. Osadníci však přiložili ruce k dílu a osada se brzy zaskvěla v novém. V roce 1940 kouzelnou krásu Svatojánských proudů a starou Ztracenku i s její památeční poradní skálou znovu zatopila voda, tentokrát z napouštěné Štěchovické přehrady. Ztracenkáři se nevzdali a nad starou osadou vystavěli nové chaty nad přehradním jezerem, takže Ztracená naděje žije dodnes. Red River V povodí Čimského potoka, pod samotou v Marši, svírají okolní kopce jedno z nejhezčích údolí v oblasti bývalých Svatojánských proudů. Objevila je malá parta trampů. Vystavěli zde na pravém břehu Vltavy v roce 1925 první chatu a nazvali ji poeticky Samota. Sportem číslo jedna byl na osadě volejbal, mnozí se vyžívali v cyklistice. Trempem mohl být i pes. Za druhé světové války byla doprava na osadu ztížena zastavením provozu Sázavského pacifiku, život osady se však nezastavil. Zcela ustal teprve po násilném vystěhování prostoru Neveklovska německou armádou. Vyklizení osady bylo stanoveno okamžitě k datu Život se tam vrátil až po válce, v roce 1945, ale až když území opustila Rudá armáda. Byla to ovšem smutná podívaná: hromady trosek chat nebo jen podezdívky. Co nezničili Němci, dorazila Malinovského armáda. Ale síla kamarádského života překonala vše, chaty rostly jako z vody a volejbalová sláva se šířila dál na turnajích v širokém okolí. Osada Proudy Osada Proudy byla založena roku 1926 ve Svatojánských proudech na pravém břehu Vltavy nad místem zvaným Ve vosinách (naproti osadě Ztracenka ), kde u staré peřejnaté řeky byla osada 20. míle. První (zakládající) osadníci byli: Chaloupka, Hirschl, Trešl, Klička, Müller, Jedlička, Prokš, Kudrnáč, Kolátor. Tito osadníci měli klubovnu Šaškárna, u které bylo hřiště na volejbal. Byl vydáván časopis Vosina kamarádem Jedličkou. Na osadě byla i restaurace U Jindry. Po naplnění Štěchovické přehrady přešli osadníci ze zatopené 20. míle do Proudů. Za 2. světové války bylo území osady zabráno a chaty rozebrány nebo zbourány. Od roku 1955 zde měly zastávku parníky z Prahy do Slap. Po válce se osadníci vrátili, ale osadní život začal až kolem roku 1960, kdy byl sehrán 1. fotbalový zápas: staří mladí. To pak pokračovalo, začal se hrát volejbal a ping-pong. V roce 1963 se začalo budovat nové hřiště, které bylo dokončeno na jaře byl zapálen 1. táborový oheň po obnovení činnosti byl do osady dopraven trolejbus, který sloužil jako klubovna u hřiště se U Dolejšů v Třebsíně konala soutěž Trempské zpěvy Posázaví, kde porota za předsednictví Jendy Kordy udělila 1. místo naší osadnici Markétě Hauškové. Ještě předtím Markéta s Tondou Kozákem získali 1. místo v soutěži na potlachu Red Riveru byla dostavěna nová klubovna. Na osadě se jezdily závody na kolech, hrál se ping-pong, fotbal, volejbal, nohejbal, tenis, hokej, osadníci se účastnili běhu Kocábou. Byly pořádány fotbalové zápasy proti Krňanům. Při pochodech Praha Prčice bylo podáváno občerstvení. Nejbližší známé trempské obce: Třebsín a Krňany. Osobnosti na osadě: Zdeněk Škrland st. olympijský vítěz 1936 Berlín kanoe dvojic m (Mottl Škrland) Václav Špidra hudební skladatel (madrigalista) Jan Kapr hudební skladatel Proudy 20. mile Proudy chata proti Ztracence JENDA KORDA, občanským jménem JAN KORDA. ledna v Praze až. července v Praze Byl český tamburaš a hráč na brač, sborový pěvec, trampský zpěvák, skladatel, textař, písničkář a propagátor trampingu, zakládající dlouholetý člen legendární české původně trampské (později též populárně hudební) vokální skupiny Settleři. Spolu s Jarkou Mottlem se jedná o klasika tohoto odvětví českého folku. Je autorem původní české trampské hymny Vlajka, za svůj život otextoval přibližně na 300 písní, působil též coby filmový a divadelní scénarista, operetní libretista a spoluautor několika českých lidovek (zde zejména ve spolupráci s kapelníkem Karlem Vackem). Jeho bratr František Korda byl také trampský muzikant

7 Václav Petr nakladatel Miroslav Kefurt kytarista a skladatel Oldřich Kovář operní pěvec Miroslav Mach st. operní pěvec Regina Rázová herečka Jan Bažil st. státní trenér košíkové Jirka Princ vítěz Jizerské padesátky 1974 Vilda Ungermann mistr světa v nohejbalu 1996 a 1998 Ministři Vlasák, Černík, Rázl. Club Údolí ticha Parta stanařů, milovníků přírody, dorazila v roce 1926 na Sázavu, kde objevila nedaleko Medníka divoké údolí s průzračným potůčkem. Objevené Slunečné údolí se stalo jejich trvalým tábořištěm. O rok později zde postavili první chatu, které dali přiléhavý název Psinec a ta se stala pramátí později vzniklé osady, jíž se od začátku říkalo Údolí ticha. Sportovní činnost byla od začátku široká, počínaje volejbalem, až po přespolní běhy. I tady ale museli osadníci v letech druhé světové války údolí opustit. Po roce 1945 se trampové vracejí do svých chat, opravují je i stavějí nové. Údolí sporů Na rozmezí krňanského a třebsínského katastru, na pravém břehu Velké řeky, tam, kde pramení jedno rameno Čimského potoka, je údolí zvané V srdečných. Ve stráních je rozložena kaskáda chat staré trampské osady s kdysi výstižným názvem Údolí sporů. Počátky osady lze zařadit patrně do roku 1927, kdy tady objevila tábořiště parta trampů z Pankráce. V roce 1929 se začalo se stavbou první chaty, které dali název Red River a osadu pojmenovali El China. Brzy vyrostly další chaty. Současně s nimi vybudovali trampové i dvě hřiště, která se stala předmětem sporů odtud název osady. Ve sportu proslavilo osadu fotbalové mužstvo, hrál se tu ale i volejbal a řada dalších sportovních utkání. Vyrůstalo zde i mnoho trampských kytaristů písničkářů, kteří byli vždy hlavním zdrojem zábavy u táborových ohňů. Také tuto osadu postihla válka a v roce 1942 museli osadníci prostor vyklidit, území se proměnilo ve vojenskou střelnici pro německou armádu. Konec války znamená návrat všech kamarádů, kteří obětavě obnovili jak chaty, tak i hřiště a pokračovali i s novými lidmi tam, kde museli skončit. Zdroj: Trampský kalendář 1992, osada Proudy. Fotoarchiv Blanka a Honza Reichardtovi. Midas. Údolí sporů. Zá bava v chatá ch Na osadu Údolí sporů. Trocadero. Sport Osada Margon Tř ebenice. Osada Margon chata Jericho Tř ebenice

8 RED RIVER, osadní život, výlety, sport album Vítka Dvořáka, nestora osady

9 Osada Proudy Pohled z osady na Ztracenku. Osadní kapela (foto z 60. výročí osady proudy) zleva:tonda Kozák (kytara-kapelník), Vláďa Turnwald (basa), Markéta Hradecká (kytara), Honza Seidl (banjo), Franta Reinisch (12str kytara). S kapelou hraje i Jirka Vozáb ze Ztracenky. ŠERIFOVÉ OSADY PROUDY Osadní klubovna trolejbus. před II. světovou válkou dr. Müller léta 20. století Zdeněk Škrland ml. 80. léta až začátek nového tisíciletí Honza Klesal a krátce Jarda Taťoun 2011 Mirek Mach ml. (vnuk Píčka Roschera, jednoho ze zakladatelů Ztracenky). Klubovna osady Proudy. Osada 20. mí le. Nohejbalový turnaj Otevř ení velké ho osadní ho hř iš tě fotbalový turnaj volejbalový turnaj. Šerif Mach, Proudy. 80 let osady Proudy