Kapitoly z dějin informatiky 2

Transkript

1 TENTO PROJEKT JE SPOLUFINANCOVÁN EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM A STÁTNÍM ROZPOČTEM ČR. Kapitoly z dějin informatiky 2 Vývoj hardware ve 20. století Michal Musílek Centrum talentů MFI, Pedagogická fakulta UHK, Hradec Králové 2010

2 Obsah Předmluva První elektromechanické a elektronické počítače Konrad Zuse a jeho elektromechanický počítač Z Atanasoff-Berry Computer (ABC) první elektronický počítač Colossus Mark 1 a 2 - britské kryptoanalytické počítače v tajné válce USA a Velká Británie v čele vývoje počítače nulté a první generace Monstrum zvané ENIAC a jeho následovník EDVAC Generace počítačů Analogové počítače, záznamová a sdělovací technika Mechanické a elektromechanické analogové počítače Operační zesilovač základní konstrukční prvek analogových počítačů Analogové počítače a jejich použití, přednosti a slabiny Záznam zvuku a postupné splývání výpočetní a záznamové techniky Historie telegrafie a její vliv na počítačovou techniku Telegrafie a šifrování, šifra PlayFair Historie počítačových periferií a pamětí Konzole od elektrického psacího stroje k znakovému terminálu Počítačové monitory CRT, vývoj grafických adapterů PC Počítačové tiskárny, různé principů tisku, souřadnicové zapisovače Vývoj operační paměti počítačů

3 Předmluva Toto vyprávění o nejzajímavějších momentech historického vývoje informatiky vzniklo jako studijní text pro nadané zájemce o informatiku (případně výpočetní techniku či matematiku) z řad středoškolských studentů v rámci projektu Centrum talentů MFI Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové. Stejně dobře může posloužit i jejich učitelům pro zpestření výuky informatiky. Historie informatiky nebo, chcete-li, výpočetní techniky začíná už v době starověkých civilizací výpočetními pomůckami (abakus, čínské počítací hůlky) a pokračuje v novověku od dob renesance dokonalejšími mechanickými kalkulátory buď digitálními (konstrukce Shickardova, Pascalova, Leibnizova, Colmarova, Odhnerova), nebo analogovými (logaritmické pravítko), aby v 19. století mechanická etapa vývoje vyvrcholila velkolepými projekty jednoúčelových počítačů diferenčních strojů, jež dokázaly automaticky počítat a tisknout tabulky matematických funkcí, a Hollerithových děrnoštítkových systémů, jež dokázaly zpracovávat rozsáhlé relační databáze. Masový rozvoj informačních technologií ovšem přichází až ve 20. století s elektronickými počítači a rychlým zvyšováním jejich výkonu při současném zmenšování rozměrů. Proto je druhý díl kapitol z dějin informatiky zcela zasvěcen elektronickým počítačům, jak číslicovým, tak analogovým, včetně vstupních a výstupních (periferních) zařízení, jak se vyvíjely v minulém století. Zmíníme se také o vzájemném ovlivňování výpočetní, záznamové a sdělovací techniky, které nakonec vedlo k jejich současnému propojení. Protože ve 20. století se toho v dějinách informatiky událo opravdu hodně, bude vývoji programovacích jazyků, operačních systémů, uživatelských rozhraní počítačů a aplikačního software věnován samostatný 3. díl publikace. Přeji vám, milí čtenáři, aby vás čtení kapitol z historie informatiky bavilo alespoň tak, jako mne těšilo je pro vás psát. V Hradci Králové v březnu 2010 Michal Musílek 3

4 4 První elektromechanické a elektronické počítače 4.1 Konrad Zuse a jeho elektromechanický počítač Z3 Tvůrcem prvního univerzálního (Turing kompletního) elektromechanického počítače byl německý inženýr Konrad Zuse ( ). Plně funkční a Luftwaffe prakticky používaný počítač Z3 dokončil roku Svůj první počítač Z1 navrhl už v roce 1936 a jeho stavbu dokončil roku První nedokonalý model měl kolíčkovou paměť na pouhých 16 čísel a byl poměrně poruchový. Na druhou stranu už tento první pokus vykazoval pokrokovou koncepci, k níž patřilo uložení čísel ve dvojkové soustavě, aritmetika s plovoucí desetinou čárkou, záznam programu na děrné pásce (jako médium byl použit 36 mm kinofilm). Tyto prvky neměly některé pozdější stroje jiných konstruktérů. Druhý počítač Z2 už byl navíc o mnoho spolehlivější. V pravou chvíli se k Zusemu připojil Helmut Shreyer a společným úsilím vyrobili první Turing kompletní (univerzální) elektromechanický počítač Z3. Počítač byl ihned využíván německým válečným letectvem, např. pro výpočty drah balistických raket V2 či pro statistickou analýzu vibrací křídel letadel. Relé bylo vynalezeno už 1835 J. Henrym. Jakmile cívkou elektromagnetu 1 začne téct elektrický proud, přítáhne zmagnetované jádro 2 kotvu 3 a pákovým převodem sepne pružné kontakty 4. Obr. 47 Autoportrét Kondrada Zuse Obr. 48 Relé schéma činnosti součástky Hlavním konstrukčním prvkem elektromechanických počítačů bylo relé, spínací součástka, jejíž kontakt je ovládán magnetickým polem cívky. Počítače, jejichž výpočetní a paměťové obvody obsahovaly relé, byly nazvány elektromechanické. Stroje bez relé byly nazvány elektronické, jejich výpočetní obvody obsahují pouze elektronické součástky (nejprve elektronky, později tranzistory a ještě později integrované obvody). Zuse neznal Babbageovy práce, takže začínal od nuly. Přesto byl jeho Z3 velmi dokonalý. Jedinou koncepční chybou Z3 byla absence podmíněného skoku. Místo výběru z variant bylo nutné pomocí smyček vypočítat všechny varianty a následně zahodit všechny nepotřebné možnosti. Zuseho přínos k vývoji počítačů byl celosvětově uznán až s určitým zpožděním. Bezprostředně po skončení 2. světové války mělo poražené Německo oslabenou pozici také při prosazování v oblasti vědy a techniky. Obr. 49 Funkční replika Z3, kterou sestavil K. Zuse roku 1960, v Něměckém Muzeu v Berlíně 4

5 4.2 Atanasoff-Berry Computer (ABC) první elektronický počítač Zcela nezávisle na Zuseho výzkumech vznikl jen o rok později v USA první elektronický počítač. Nebyl sice univerzální, nýbrž jednoúčelový, ale zato měl velmi elegantní konstrukci bez použití relé a jeho rozměry byly dány velikostí běžného psacího stolu. Program byl dán napevno zapojením hardware, tedy ABC nebyl vůbec programovatelný. Jeho úkolem bylo řešit soustavy n (n 29) lineárních rovnic o n neznámých. Tvůrci počítače John Atanosoff ( ) a jeho student Clifford Berry ( ) použili v roce 1942 mnoho originálních konstrukčních řešení. Např. dynamickou kondenzátorovou paměť na otočném bubnu, či vypalování štítků elektrickou jiskrou místo jejich děrování. Obr. 50 Funkční replika ABC V roce 1997 byla na Iowa State University, tedy na stejném místě, kde v roce 1942 vznikl originál, po několika letech práce týmu nadšenců spuštěna funkční replika ABC. Již v roce 1973 byl rozsouzen patentový spor mezi firmami Remington Rand a IBM, ve kterém se cítila být na koni firma Remington Rand, které koupila patentová práva na počítač od Johna Mauchlyho, tvůrce prvního univerzálního amerického počítače ENIAC. Závěr soudu v patentovém sporu byl jednoznačný. Prvním americkým elektronickým počítačem nebyl ENIAC, ale ABC. Tvůrci ENIAC se inspirovali některými konstrukčními myšlenkami tvůrců ABC. USA patent na elektronický počítač získal syn bulharského přistěhovalce John Atanasoff. 4.3 Colossus Mark 1 a 2 - britské kryptoanalytické počítače v tajné válce Zatímco Německo používalo počítač Z3 při vývoji zbraní svého válečného letectva, snažila se Velká Británie vyvinout tajnou zbraň, která by jí pomohla rozlomit šifry nepřítele a dovolila získávat sledováním jeho radiové komunikace zpravodajské informace, nebo mu podsunout dezinformace. Šlo především o dva šifrovací systémy. Známější rotorový šifrovací stroj Enigma, který měl několik variant (jinou používaly pozemní síly, jinou letectvo a jinou námořnictvo), a méně známý, ale dokonalejší šifrovací dálnopis Lorenz SZ40 / SZ42. Rotorové šifrovací stroje různých konstrukcí používaly jak armády osy Berlín Řím Tokio, tak spojenci. Konstrukcí na první pohled připomínaly spíš mechanické kalkulátory, o kterých jsme hovořily v první kapitole. Uvnitř rotorů však byly spojovací vodiče, které důmyslně propojovaly kontakty po jejich obvodu, a také vně rotorů byl systém vnějších vodivých spojení, který zajišťoval skládání permutací daných rotory. Permutace, kterou vytvářel každý z rotorů se měnila při každém jeho pootočení. Otáčení rotorů zajišťovala mechanická část stroje, vlastní zašifrování jednotlivého písmene elektrická část. Šlo tedy o jednoúčelové elektromechanické zařízení. 5

6 Obr. 51 Rotorový šifrovací stroj Enigma (vlevo schéma zapojení z patentového spisu, uprostřed celkový pohled na variantu pozemních sil Wehrmachtu s třemi rotory, vpravo schéma vnitřního zapojení dvou rotorů vedle sebe, z něhož je patrný princip skládání permutací) Enigmu vynalezl a dal si ji patentovat roku 1918 německý inženýr Athur Scherbius jako šifrovací stroj pro civilní použití (k ochraně obchodního tajemství). Původní robustní konstrukci postupně zjednodušoval. V roce 1925 si Wermacht objednal tajnou armádní verzi s jiným vnitřním zapojením rotorů a přidaným propojovacím panelem, který radikálně zvýšil počet možných nastavení stroje a ztížil případně luštění tajných zpráv. Již roku 1926 používá Wermacht Enigmu při manévrech pro šifrování radiového spojení (radiotelegrafie užitím Morseovy abecedy), které odposlouchávají a pečlivě zapisují polští radisté. Roku 1931 získala francouzská špionážní služba manuál k obsluze Enigmy, přísně tajný dokument určený obsluze vojenského šifrovacího stroje. Kopii manuálu předá svému spojenci Polsku, aniž by si byla vědoma, jak obrovskou cenu pro něj může mít. Šifrovací stroj Enigma byl v té době a ještě dalšího čtvrt století pokládán za nerozluštitelný, na čemž manuál k obsluze (nikoliv přesná technická dokumentace s vnitřním zapojením rotorů) zdánlivě nemohl nic změnit. V polském Biuru Szyfrów od roku 1930 pracoval nadaný matematik, čerstvý absolvent Poznaňské univerzity, Marian Rejewski ( ), kterému se uplatněním kombinace matematických a psychologických metod podařilo rozluštit vnitřní zapojení rotorů Enigmy. Následně se dvěma kolegy ze studií rozpracovali metodiku umožňující pravidelné luštění německých šifrových zpráv. V roce 1938 zkonstruoval stroj na automatické odhalování počátečního nastavení Enigmy pro konkrétní zachycený šifrogram, který nazval bomba kryptologyczna. V roce 1939 ještě před vypuknutím války předali dostupné informace pracovníkům britské a francouzské vojenské rozvědky. Ve chvíli, kdy bylo Polsko napadeno uprchl spolu s dalšími kryptology do Francie, kde 6

7 luštili německé šifry a později do Velké Británie, kde se stal příslušníkem Polské zahraniční armády. Fotografii z tohoto období vidíme na obr. 52. Obr. 52 Marian Rejewski Obr. 53 Alan Turing Mezitím už v srpnu 1939 Velká Británie začala budovat své tajné kryptoanalytické centrum v Bletchey Park 6. Členem týmu a později šéfem oddělení pro luštění šifer německého námořnictva byl Alan Turing. Tento vynikající matematiky je znám nejen díky praktickým úspěchům kryptoanalýzy, ale také teoretickou koncepcí univerzálního počítače (Turingův stroj) a návrhem testu, kterým lze posoudit, zda se stroj chová inteligentně (Turingův test). Alan Turing ( ) sestrojil s využitím Rejewského zkušeností jednoúčelové počítače, které dokázali velmi rychle (do dvou hodin) odhalit aktuální klíč pro daný zachycený kryptogram. Podle Rejewského bomby kryptologyczne se jim říkalo Turingovy bomby. Protože zprávy zachycené v jednom dni používaly stejné výchozí nastavení, znamenalo to prakticky plnou kontrolu německé radiotelegrafické komunikace. Zatímco Enigmu se dařilo zvládat s využitím Turingových bomb relativně snadno, šifrovací dálnopis Lorenz SZ40 / SZ42 byl tvrdším oříškem. Radiodálnopis užívaly k šifrování vyšší štáby německé armády, takže právě rozluštění těchto zpráv mělo obrovský strategický význam. Proti Lorenzům chtěli odborníci z Bletchey Parku nasadit výkonný programovatelný počítač. Zkonstruoval jej pro ně inženýr Tommy Flowers ( ) z výzkumného ústavu britského ministerstva pošt v roce 1943 (Colossus Mark 1) a 1944 (Colossus Mark 2). Obr. 54 Turingova bomba 6 7

8 Obr. 55 Colossus Mark 2 a jeho operátorky Počítače Colossus Mark 1,2 byly elektronické a své jméno si vysloužily i díky na svou dobu kolosálnímu počtu použitých elektronek 1800 (v CM1), resp (v CM2). Počítačů CM2 bylo vyrobeno celkem 10 kusů a první z nich byl nasazen do akcí Bletchey Parku už od června Vojenští specialisté odhadují, že práce kryptoanalytiků z Bletchey Parku usnadnila otevření západní fronty vyloděním v Normandii a zkrátila trvání 2. světové války v Evropě asi o 18 měsíců. Všech 10 exemplářů CM2 bylo ihned po skončení války zničeno, aby se zachovalo vojenské tajemství. Velká Británie pečlivě chránila už jen samotné tajemství leštitelnosti kódů Enigmy. Řada států totiž po válce používala trofejní Enigmy pro šifrování vlastní komunikace, a tak britské tajné služby získaly významnou výhodu. Také přínos jednotlivých osobností byl pečlivě tajen až do roku Rodina Tommyho Flowers věděla pouze, že za války pracoval na něčem tajném a důležitém. Marian Rejewski vystoupil z ilegality až v roce 1973, kdy se začalo v západní Evrope hovořit o přínosu Poláků k rozlomení Enigmy. Mnohem hůř však dopadl Alan Turing, který byl po válce pronásledován kvůli homosexualitě, jež v té době ještě byla ve Velké Británii trestná. Příkoří velmi špatně snášel a roku 1954 spáchal sebevraždu (snědl otrávené jablko). Architektura počítačů CM2 odpovídala jejich určení. Programovaly se pomocí propojovacích kabelů a přepínačů na ovládacím panelu. V roce 2007 byla dokončena spuštěna funkční replika počítače Colossus Mark 2 v londýnském Národním muzeu výpočetní techniky. 4.4 USA a Velká Británie v čele vývoje počítače nulté a první generace Po ojedinělé průkopnické práci Konrada Zuseho převzaly iniciativu USA a Velká Británie, které zkonstruovaly během 40. let a v první polovině 50. let dvacátého století většinu počítačů Z3 (K. Zuse a H. Shreyer) univerzální elektromechanický binární Německo 1942 ABC (J. Atanasoff a C. Berry) jednoúčelový elektronický binární USA 1943 Colossus Mark 1 programovatelný elektronický binární Velká Británie 1944 Colossus Mark 2 programovatelný elektronický binární Velká Británie 1944 Harward Mark I univerzální elektromechanický BCD 7 USA 1946 ENIAC (Mauchly a Eckert) univerzální elektronický BCD USA 1947 Harward Mark II univerzální elektromechanický BCD USA 1948 Manchester Baby univerzální elektronický binární Velká Británie 1949 EDSAC univerzální elektronický binární Velká Británie 1949 Manchester Mark 1 univerzální elektronický binární Velká Británie 1949 CSIRAC univerzální elektronický binární Austrálie 7 BCD binárně kódovaná desítková soustava. 8

9 První počítače používaly pro uložení čísel a výpočty s nimi buď binární číselnou soustavu, nebo desítkovou soustavu, ovšem binárně kódovanou (BCD binary coded decimal). Arichtektura počítačů byla buď von Neumannova, nebo Harwardská. Tyto dvě architektury se liší uložením programu a dat, které jsou ve von Neumanově uloženy ve společné operační paměti, zatímco v Harwardské architektuře jsou separovány, tj. uloženy naprosto odděleně. První počítače také neměly program uložený v operační paměti, ale programovaly buď se propojovacími kabely a přepínači na ovládacím panelu (Colossus Mark 1 a 2, ENIAC), nebo četly instrukce programu z děrné pásky a vykonávaly je krok za krokem (Z3 a Harward Mark I). Další již měly operační paměť, do které ukládaly program. Operační paměti prvních počítačů byly založeny na velmi rozdílných technických principech. Budeme se jimi zabývat v kapitole 6. Pokud jde o hranici mezi 0. a 1. generací počítačů, je nezřetelná. Můžeme se dohodnout, že počítače první generace musí splňovat následující podmínky: 1. být elektronické, nikoliv elektromechanické, 2. být programovatelné, nikoliv jednoúčelové, 3. být univerzální, tedy Turing kompletní. Pak můžeme zhruba říct, že nultá generace odpovídá první polovině čtyřicátých let, zatímco první generace druhé polovině čtyřicátých a první polovině padesátých let. 4.5 Monstrum zvané ENIAC a jeho následovník EDVAC První počítač splňující všechny tři podmínky první generace byl ENIAC, tedy Electronic Numerical Integrator And Computer. Tento počítač obsahoval ve svých obvodech elektronek, krystalových diod, rezistorů, kondenzátorů a ručně pájených spojů. Jeho celková hmotnost byla kg a elektrický příkon W. Podlahová plocha, na které stály skříně s obvody byla 63 m 2 a cena počítače amerických dolarů. Velká součástková a z ní plynoucí energetická náročnost byly do značné míry dány použitím binárně kódované desítkové soustavy, což se projevilo v uspořádání operační paměti i aritmetické jednotky počítače. Zkusíme-li porovnat ENIAC a EDVAC, na kterém pracovala stejná dvojice šéfů konstrukčního týmu John Mauchly ( ) a Presper Eckert ( ), zjistíme, že binární aritmetika a paměť potřebovali při srovnatelném výpočetním výkonu pouze elektronek a 1200 krystalových diod. Hmotnost počítače EDVAC byla kg a podlahová plocha skříní 46 m 2. Cena počítač měla být původně také výrazně nižší, ale nakonec byla stejná $. Obr. 56 P. Eckert a J. Mauchly Operační paměť tohoto sálového počítače byla 5,5 kb, přesněji řečeno 1024 slov o délce 44 bitů, zatímco tento text píšu na notebooku s operační pamětí 4 GB. Násobení dvou čísel trvalo 2900 μs. 9

10 Poradcem vývojového týmu byl John von Neuman ( ), který v Prvním náčrtu zprávy o EDVAC popsal roku 1946 architekturu počítače, která díky tomu dodnes nese jeho jméno. Zabýval se také teorií neuronových sítí. Kromě informatiky byl úspěšný také v matematice jako spoluzakladatel teorie her a ve fyzice v oblasti kvantové a jaderné fyziky. Obr. 57 John von Neumann Obr. 58 Von Neumannovo schéma arichtektury počítače Typické je použití společné paměti pro program a data, které je z mnoha důvodů výhodnější než jejich separace. Stejnou architekturu mají i současné osobní počítače. 4.6 Generace počítačů Vývoj sálových počítačů probíhal velmi rychle. Souběžně s rozvojem součástkové základny šel vývoj softwarového vybavení. Nebudeme se podrobně zabývat vývojem technických parametrů, protože bychom se ztratili v záplavě údajů. Jen si připomeneme, jak se zpravidla definují generace počítačů. Podle součástkové základny 1. generace elektronky 2. generace tranzistory 3. generace integrované obvody 4. generace obvody s vysokým stupněm integrace; mikroprocesory Podle pokroku v softwarovém vybavení 1. generace strojový kód počítače 2. generace jazyky symbolických adres, assemblery 3. generace vyšší programovací jazyky, operační systémy 4. generace aplikační software dostupné na úrovni uživatele 10

11 5 Analogové počítače, záznamová a sdělovací technika 5.1 Mechanické a elektromechanické analogové počítače V době vynálezů prvních mechanických kalkulátorů, tedy v první polovině 17. století, vznikla současně mnohem jednodušší výpočetní pomůcka logaritmické pravítko. Už tehdy by se dala výpočetní technika s trochou nadsázky rozdělit na digitální (s ostře oddělenými stavy počítacího mechanismu) a analogovou (se spojitou logaritmickou stupnicí). Při počítání na logaritmickém pravítku máme dvě platné číslice vyznačené na stupnici čárkami, ale třetí už zpravidla pouze odhadujeme a zaokrouhlujeme výsledek posunutí stupnic vůči sobě, či jezdce. Výpočty tedy nejsou ideálně přesné, ale pro rychle inženýrské propočty zůstalo logaritmické pravítko vynikající pomůckou až do sedmdesátých let 20. století. Obr. 59 James Thomson Analogové výpočetní systémy založené na mechanickém principu se objevovaly v 19. století. Jeden z nich navrhl roku 1836 francouzský přírodovědec Gaspard-Gustave de Coriolis ( ), přístroj dokázal řešit jednoduché diferenciální rovnice I. řádu. Princip diferenciálního analyzátoru vyvinul roku 1876 fyzik James Thomson ( ), bratr slavného Williama Thomsona, lorda Kelvina. Princip pak byl používán ve vojenství, konkrétně v systémech řízení dělostřelecké palby, ale plnohodnotný univerzální analogový počítač byl sestaven až Vannevarem Bushem. Mechanické části byly ovládány a poháněny elektromotory, takže i zde jde o krok od čistě mechanického stroje k elektromechanickému počítači. Tak se v první polovině 20. století objevují vedle digitálních (číslicových) počítačů také počítače analogové. Inspirován principy Jamese Thomsona se zabýval Vannevar Bush ( ), konstrukcí elektromechanického diferenc. analyzátoru od roku Výsledkem jeho práce byl první prakticky použitelný analogový počítač, který dokázal řešit diferenciální rovnice až s 18 nezávislými proměnnými veličinami. Zprávu o počítači publikoval Bush v roce Obr. 60 Vannevar Bush V období 2. světové války měl Vannevar Bush velký vliv na prezidenta Franklina D. Roosevelta a koordinoval vědecko-výzkumné práce pro americký vojenský výzkum. Mimo jiné rozběhl projekt vývoje atomové bomby. Koncem války navrhl stavbu elektronického analogového počítače, ale sám se již této problematice nevěnoval. Mezitím již spatřil světlo světa základní stavební kámen všech elektronických analogových počítačů. 11

12 5.2 Operační zesilovač základní konstrukční prvek analogových počítačů V roce 1941 byl v USA patentován první operační zesilovač Karlem D. Swartzelem z Belových laboratoří. Tento zesilovač ještě neměl všechny později obvyklé vstupy. Název operační zesilovač dal až v roce 1947 speciálnímu elektronickému obvodu prof. John R. Ragazzini z Kolumbijské univerzity, který také definoval požadavky na obvod vhodný k výpočtům. Jeho student Loebe Julie ve stejné době navrhl univerzálnější zapojení, které je v podstatě používáno dodnes. Jaké tedy jsou požadované vlastnosti ideálního operačního zesilovače: 1. nekonečně velké napěťové zesílení, 2. nekonečně velký vstupní odpor, 3. nulový výstupní odpor, 4. nulové výstupní napětí, pokud jsou napětí na obou vstupech stejná, 5. nulové zpoždění signálu procházejícího zesilovačem, 6. nekonečně velká šířka pásma (nezávislost na frekvenci změn vstupního napětí), 7. nulový šum a nezávislost parametrů na teplotě. Z uvedeného výčtu je jasné, že skutečný operační zesilovač se může idealizovaným požadavkům pouze blížit. Pro běžné potřeby výpočtů a modelování pomocí analogových počítačů však splňují vyráběné operační zesilovače od začátku jejich výroby požadavky velmi dobře. Vyhovují tedy účelu, pro který byly navrženy. Součástková základna operačních zesilovačů se vyvíjela podobně jako u číslicových počítačů. První byly elektronkové, další tranzistorové a nakonec integrované obvody. Integrovaný operační zesilovač obsahuje řádově 20 tranzistorů a další elektronické prvky zapouzdřené buď v malém kovovém válcovém pouzdru, nebo v plastovém pouzdru tvaru kvádru. Obr. 61 Operační zesilovač v hrníčkovém pouzdru Operační zesilovač má vždy dva vstupy (invertující a neinvertující +) a jeden výstup. Další tři kontakty (nožičky) slouží k připojení symetrického napájecího napětí a společné nuly (uzemnění). Operační zesilovač pak podle zapojení vnějších součástek může plnit různé funkce a realizovat různé matematické operace. Obr. 62 Operační zesilovač v plastovém pouzdře Velikost pouzdra u nejmodernějších typů operačních zesilovačů je ještě menší než u hrníčkového provedení. Integrované obvody zalité v černém plastů s dvěma rovnoběžnými řadami kontaktů (nožiček) bývají slangově nazývány šváby. 12

13 Příklady zapojení s operačními zesilovači v analogových počítačích: Invertující zesilovač Neinvertující zesilovač Komparátor Derivující zesilovač Integrující zesilovač Sčítací zesilovač Obr. 63 Příklady zapojení s operačními zesilovači Všimněme si na obr. 63, že v zjednodušených schématech zapojení s operačními zesilovači se zcela vynechávají vodiče, které přivádějí napájecí napětí. Ve skutečném zapojení je pochopitelně vynechat nesmíme. Z ukázek zapojení je vidět, že analogové počítače obsahovaly nejen moduly, které umí sčítat, odčítat, násobit konstantou, invertovat (otáčet polaritu napětí, tedy znaménko), ale také derivovat a integrovat. Místo rezistorů s pevně daným odporem se mohly používat proměnné odpory (potenciometry) a tak měnit kvantitativní nastavení zapojeného výpočetního obvodu. 5.3 Analogové počítače a jejich použití, přednosti a slabiny Analogové počítače byly poměrně široce používány vedle číslicových počítačů v 50., 60. a 70. letech dvacátého století. V Československu se od počátku 60. let vyráběly počítače MEDA (malé elektronické diferenciální analyzátory), a to v pražském podniku ZPA Vysočany. Umožňovaly řešit nelineární diferenciální rovnice až 12. řádu (typ MEDA 81T až 24. řádu). Obr. 64 Analogový počítač MEDA Analogové počítače se nejčastěji programovaly propojováním jednotlivých funkčních bloků vodiči. Pro lepší orientaci byly zdířky na ovládacím a propojovacím panelu barevně rozlišeny. Výpočetní moduly jednotlivých typů (viz obr. 63) bylo možné vyměňovat zasouváním do připravených slotů. Výstup výpočtu se většinou graficky zobrazoval pomaloběžným osciloskopem nebo zakresloval pomocí analogového plotteru (souřadnicového zapisovače). Počítače MEDA byly vyráběny v elektronkové a později i v tranzistorové verzi (u níž bylo písmeno T součástí typového označení). 13

14 Analogové počítače byly používány k matematickým výpočtům (řešení diferenciálních rovnic), simulacím fyzikálních dějů pomocí analogií, řízení trenažérů a reálných technologických procesů (regulace a automatizace). K posledně jmenovanému účelu, tj. v regulační a automatizační technice, se využívají zapojení s operačními zesilovači i v současnosti. I z tohoto posledního ostrůvku je však vytlačuje číslicová technika. Jak je možné, že analogové počítače se slibně rozvíjely až do 70. let minulého století, ale pak rychle ustoupily číslicové konkurenci? Bylo to pravděpodobně s nástupem relativně levných osmibitových domácích počítačů, které šlo jednoduše ovládat programovat ve vyšším programovacím jazyce (nejčastěji BASIC). Tím analogové počítače ztratily hlavní dvě výhody proti číslicovým nízkou cenu a jednoduché programování. Jaké bylo srovnání číslicových a analogových počítačů ve vysokoškolských skriptech 8 z roku 1976: Číslicové počítače Analogové počítače Kód Pracují s diskrétními čísly Pracují s fyzikálními veličinami, které se mění spojitě Použitelnost Jsou univerzální, hodí se pro řešení téměř všech úloh Většinou jsou specializované, hodí se pro řešení určitých úloh Programování Složité je třeba školených programátorů Jednoduché jsou pomůckou inženýrů a výzkumíků Přesnost Neomezená záleží na počtu použitých míst Menší (řádově 1%), vystačí ale pro inženýrské výpočty Cena Dražší záleží na složitosti Levnější stoupá neúměrně se zvyšováním přesnosti Údržba Složitá a drahá Jednoduchá a levná Rychlost Až na malé výjimky neřeší úlohy v reálném čase Řeší úlohy v reálném čase, rychleji i pomaleji Tabulka 1 Srovnání vlastností číslicových a analogových počítačů v 70. letech 20. století Kód zde představuje typ uložení dat a způsob práce s nimi. Nezměnil se, stejně jako použitelnost a přesnost. Ve všech ostatních ohledech však číslicové počítače udělaly od 70. let obrovský pokrok. Programování číslicových počítačů je na začátku 21. století o něco jednodušší a uživatelské využití mnohonásobně jednodušší než tomu bylo u analogových počítačů. Cena ve velkých sériích vyráběných osobních počítačů je učinila dostupné jednotlivcům, údržba je relativně jednoduchá a levná a rychlost se zvýšila natolik, že běžně umožňuje řešit úlohy v reálném čase, nebo využívat číslicovou techniku k regulaci a automatizaci a k řízení reálných technologických procesů. 8 Josef Haška. Počítače a programování II. Analogové počítače. 1. vyd. Brno: VUT,

15 5.4 Záznam zvuku a postupné splývání výpočetní a záznamové techniky Historie záznamu zvuku je zajímavou ukázkou vývoje od mechanického přes elektromechanický až k elektronickým principům, ukázkou přechodu od analogových k digitálním formátům a ukázkou postupné miniaturizace a zvyšování hustoty záznamu. Na konci uvedené cesty se na stejné nosiče (média) zapisuje jak zvuk, tak počítačová data v principiálně stejných zařízeních a tak se v podstatě záznamová technika stává jedním z typů strojů na zpracování informací, postaru řečeno počítačů. Prví přístroj pro mechanický záznam zvuku na válečky pokryté vrstvou vosku roku 1877 vynalezl Thomas Alva Edison ( ) a o rok později si jej nechal patentovat pod názvem fonograf. Doba záznamu byla zhruba 2 min a každý záznam byl originálem, nebyla vyřešena výroba kopií. Mechanický gramofon nezávisle na něm roku 1888 zkonstruoval jiný americký vynálezce, který se však narodil v Berlíně, Emile Berliner. Původní gramofon byl čistě mechanické zařízení, jehož pohon obstarával ručně natahovaný hodinový mechanismus (na pero) a zvuk byl přenášen z drážky na desce na membránu reproduktoru. Délka záznamu byla 4 min a desky bylo možné mechanicky kopírovat vyrábět ve velkých sériích. Zdokonalení přinesl později elektrický pohon a elektronické zesilování zvuku. První přístroje měly rychlost otáčení 78 ot./min. Pozdější singly (SP desky s jednou písničkou na každé straně, průměr disku 17 cm) rychlost 45 ot./min a elpíčka (LP, tj. long play desky, které měly kapacitu cca 45 min záznamu a průměr disku 30 cm) rychlost 33,3 ot./min. Stereofonní záznam hudby byl vyřešen se zpětnou kompatibilitou, takže stereo desky bylo možné přehrávat (byť jen monofonně) i na starších typech přehrávačů. Vedle mechanického záznamu zvuku se souběžně vyvíjel záznam magnetický. První magnetofon sestrojil v roce 1899 dánský inženýr Valdemar Poulsen ( ). Zvuk se zaznamenával na ocelový drát, magnetofonová páska přišla až později. První přístroj také neobsahoval zesilovač (první zesilovací elektronka trioda byla sestrojena až roku 1906), přesto bylo možné záznam zřetelně poslouchat pomocí sluchátek. Rozvoj magnetického záznamu umožnil vynález magnetické pásky Fritzem Pfleumerem ( ) roku 1926 a prstencové záznamové a čtecí hlavy Eduardem Schüllerem ( ) roku Pro ukládání počítačových dat byla magnetická páska použita poprvé v roce 1951 u počítače UNIVAC I. K tomuto počítači bylo možné připojit až 10 magnetopáskových jednotek UNISERVO, použitá hustota záznamu dat byla 128 bitů na palec a přenosová rychlost byla 7200 znaků za sekundu (znak byl zaznamenán paralelně v osmi stopách). Pro záznam dat byl v roce 1951 poprvé použit stejný princip jako pro záznam zvuku, ale detaily technického řešení byly jiné. U magnetopáskových datových jednotek se používaly širší pásky, zaznamenávající současně 8 rovnoběžných stop a protože pohyb pásky přes hlavu při záznamu i čtení nebyl plynulý, ale trhaný, byly mezi hlavou a oběma cívkami udržovány smyčky pásky pomocí podtlaku vzduchu udržovaného vývěvou. Minimální a maximální délka smyček byly kontrolovány pomocí dvou světelných závor. Na dobových filmech, které obsahují záběry z výpočetního střediska, bývají magnetopáskové jednotky vděčnými objekty, protože je na nich vidět technologická vyspělost a nezávislost pohybů pásky, odvíjející se a navíjející se cívky působí zajímavě. 15

16 Pro snadné přenášení malých objemů dat nebyla magnetická páska, navinutá na masivních cívkách, příliš vhodná. Proto byly vyvinuty ploché pružné plastové disky s nanesenou magnetickou vrstvou, na které se zaznamenávala data na stopy v podobě systému soustředných kružnic. Anglický název floppy disc (pružný disk) vychází právě z pružnosti disku i obálky, ve které byl uložen. První diskety firmy IBM z roku 1967 měly průměr 14 palců (356 mm). Další z roku 1971 měly průměr 8 palců (203 mm) a kapacitu nejprve 160 kb, později až 1 MB. U osobních počítačů typu IBM PC byly používány diskety s průměrem 5¼ palce (133 mm) od roku 1976 a 3½ palce (89 mm) od roku 1984 s kapacitami od 360 kb (první 5¼) do 2,88 MB (maximum u 3½). Ve druhé polovině 90. let byly po krátkou dobu populární velkokapacitní diskety, z nichž nejznámější byl asi Iomega ZIP, uvedený na trh v roce 1994 s kapacitou 100 MB při rozměru disku 3½ palce. Od přelomu tisíciletí se postupně diskety přestávaly používat a byly zcela nahrazeny levnějšími a spolehlivějšími optickými disky. Další vývoj principu gramofonu šel cestou miniaturizace a digitalizace. Místo vyrývání ostrým hrotem jehly je záznam vypalován do citlivé vrstvy paprskem laseru, záznamová spirála se neodvíjí od okraje ke středu, ale naopak od středu k okraji. Standard umožňuje jak výrobu lisovaných disků, tak individuální vypalování na k tomu určená média. Dohodu o společném standardu uzavřely firmy Philips a Sony v roce 1980 a již roku 1982 byl vydáno v Hannoveru první lisované CD s nahrávkou Alpské symfonie Richarda Strausse ( ). Vzhledem k tomu, že hudba je před vypálením na CD digitalizována, byla stejná média vzápětí používána také pro záznam dat jako tzv. CD-ROM (Compact Disc Read Only Memory). Délka spirály na CD je zhruba 6 km, protože odstup stop je pouhých 1,6 μm. Ještě jemnější drážku a vyšší hustotu záznamu používají novější disky založené na principiálně podobném optickém záznamu DVD a Blue Ray. Rychlost otáčení optických disků není konstantní, ale mění se podle okamžitého poloměru záznamové stopy tak, aby rychlost posunu stopy vzhledem k laserovému paprsku byla konstantní, přičemž pro záznam a čtení dat se používají násobky původní rychlosti pro zvukový záznam. 5.5 Historie telegrafie a její vliv na počítačovou techniku Systémy pro rychlé sdělování existují už v prvobytně pospolné společnosti. Vzpomeňme si na ohně a kouřové signály indiánů nebo bubny afrických domorodců tamtamy. Ve starověkém Římě byly používány k signalizaci hořící pochodně. Z této doby se také dochoval jeden z prvních kódovacích systémů, nazývaný Polybiův čtverec podle starověkého řeckého politika a historika Polybia (asi 203 př.n.l. asi 120 př.n.l.), který jej popsal ve svých Dějinách. Signalizující voják vyjádřil počtem pochodní v levé ruce číslo řádku a počtem pochodní v pravé ruce číslo sloupce ve čtvercové kódovací tabulce a tím vyjádřil vždy jedno písmeno zprávy. Každé písmeno je vyjádřeno dvojicí číslic (od 1 do 5). Polybiův čtverec lze použít jak ke kódování, jestliže do tabulky zapíšeme 25 písmen mezinárodní (anglické) abecedy v běžném abecedním pořadí (jedno z 26 písmen musíme vynechat, pro české texty vynecháváme nejčastěji Q), tak také k šifrování, jestliže do prvního, nebo prvních dvou řádků zapíšeme nejprve dohodnuté heslo a pak teprve zbývající písmena v abecedním pořadí. 16

17 Každé písmeno je zakódováno dvojicí A B C D E písmen. Např. slovo KOSTEL kódujeme 1 H R A D E 2 F G H I J jako C K L O V 3 K L M N O Pokud budeme šifrovat pomocí hesla 3 B F G I J 4 P R S T U Hradec Králové dostaneme šifrový text 4 M N P S T 5 V W X Y Z ( ). 5 U V W Y Z Tabulka 2 Polybiův čtverec (kódovací a šifrovací tabulka) První optický telegraf spolehlivě a rychle fungující za denního světla navrhl francouz Claude Chappe ( ) a první ukázkovou stanici (věž) vybudoval se svými čtyřmi bratry a veřejně předvedl poslancům Národního konventu roku Na radu přítele o rok později pojmenoval své zařízení telegraf a v roce 1794 byla dobudována první telegrafní linka Paříž Lille s 15 stanicemi ve vzdálenostech od 12 do 25 km od sebe. Obsluha každé stanice předávala zprávu s malým zdržením, přesto se zpráva šířila rychlostí větší než 100 km/h. Chappeův optický telegraf byl ve Francii používán až do roku Obr. 65 Chappeův optický telegraf Obr. 66 Chappe předvádí telegraf konventu Jiný systém optického telegrafu navrhl ve stejné v době angličan lord George Murray. Šest velkých kruhových otvorů (terčů) ve dvou řadách po třech mohlo být buď zakryto, nebo odkryto. Tento systém tedy používal binární kódování předávaných znaků. Už na konci 18. století tedy používala telegrafie dvojkové kódování znaků, které později nacházíme u číslicových počítačů. Některé ze signálů (znaků) Murrayova systému si můžeme přiblížit pomocí světelných signálů pro tramvaje. Obr. 67 Světelné signály pro tramvaje 17

18 Všech signálů pro tramvaje je ovšem jen 7, zatímco 2 řady po 3 terčích umožňují celkem 2 6 = 64 kombinací. Zajímavé je, že matici šesti bodů ve dvou řadách po třech používá také Braillovo písmo. Po éře optických telegrafů nastupují telegrafy s přenosem elektrických signálů kovovými vodiči. Zobrazení znaků přijímačem je založeno nejčastěji na elektromagnetickém principu. Mezi jinými systémy vynikl jednoduchostí a spolehlivostí systém navržený amerických malířem a vynálezcem Samuelem Morse ( ), který se začal myšlenkami na telegraf zabývat roku 1832 a patent na základě fungujícího prototypu získal roku První telegrafní linka Washington Boltimore byla postavena 1844 a pak už se nový vynález rychle šířil a úspěšně prakticky využíval. Namátkou uveďme některé zřizované linky: 1846 Vídeň Brno; 1847 Vídeň Praha; 1851 Callais Dover; 1866 Evropa Amerika. Značky se nejprve psaly na papírovou pásku, později byl zápis nahrazen zachycováním značek sluchem (tzv. klapáky), což vedlo ke zrychlení provozu. V devadesátých letech 19. století byla Morseova abeceda využita v radiotelegrafii, což umožnilo především spojení s loděmi na vzdálenost desítek až stovek kilometrů. Radiotelegrafie je sice v principu binární, ale nemá standardizovanou rychlost vysílání ani synchronizační signály nutné k automatickému příjmu, proto se do světa číslicových počítačů nehodila. Krokem k výpočetní technice byla tzv. postupná telegrafie francouzského vynálezce Émile Baudota ( ), patentovaná roku Šlo o multiplexní systém se sdílením času, kdy se na jedné lince střídalo pět kanálů pro přenos zpráv. Operátoři museli pracovat v pravidelném rytmu, který byl dán systémem. Vysílaný znak zakódovali stiskem pěti kláves (z nichž dvě ovládali prsty levé ruky a tři prsty pravé ruky). Klávesy zůstaly stisknuté po dobu, než se vystřídaly další telegrafní přístroje v multiplexu, a pak se automaticky uvolnily a tím daly signál, že je možné zakódovat další znak. Obr. 68 Princip Baudotovy telegrafie Synchronizaci rozdělovačů zajišťovaly synchronizační impulsy, vysílané na začátku a na konci každého pětibitového znaku. Počet znaků 2 5 = 32 pokryje celou mezinárodní abecedu (26 písmen), ale nikoliv také číslice, byly zavedeny 2 speciální znaky pro změnu na číslice a změnu na písmena. Další rozvoj Baudotovy telegrafie znamenalo zavedení pětistopé děrné pásky roku Telegrafní zprávy se pak vyděrovaly předem v off-line režimu a odesílání zprávy probíhalo zcela automaticky. Revolucí v telegrafii pak byla symbióza Baudotova telegrafu a elektrického psacího stroje, díky níž vznikl dálnopis (angl. teletipe TTY). První komerční dálnopisná linka byla zřízena mezi New Yorkem a Bostonem v roce Dálnopis se pak velmi rychle rozšířil, takže po první světové válce byly dálnopisy ve všech redakcích novin, velkých závodech, obchodech a úřadech. Není divu, že dálnopis a elektrický psací stroj se zařadily mezi první periferní zařízení počítačů. Baudotův telegrafní kód se stal základem budoucích počítačových kódů ASCII a EBCDIC a dosud používané sériové rozhraní RS-232 je možné ze základního osmibitového režimu přepnout do TTY režimu s přenosem znaků v Baudotově kódu. 18

19 5.6 Telegrafie a šifrování, šifra PlayFair Od 40. let devatenáctého století s rozvojem veřejných telegrafních stanic vyvstala naléhavá potřeba ochrany obsahu soukromých telegrafních zpráv. Té bylo možné dosáhnout jedině šifrováním zpráv. O šifrování náhle projevila zájem řada obchodníků a podnikatelů, kteří potřebovali udržet v tajnosti obchodní informace před konkurencí a současně využít telegrafickou rychlost předávání zpráv. Této potřebě vyhověl Francis Ormand Jonathan Smith ( ), propagátor Morseova telegrafu a spoluinvestor první telegrafní linky, který roku 1845 vydal komerční telegrafní kód pod názvem The Secret Corresponding Vocabulary; Adapted to Morse s Electro-Magnetic Telegraph (Slovník tajného dopisování upravený pro použití ve spojení s Morseovým elektromagnetickým telegrafem). Po tomto průkopnickém činu následovalo vydání desítek obdobných slovníků, které kódy označily celá často používaná slova a dokonce i často užívané věty. Důvodem byla zejména snaha ušetřit na telegrafních poplatcích. Telegrafní poplatky byly zpravidla účtovány podle počtu slov ve zprávě. V kódovaném či šifrovaném textu však není možné počet slov objektivně posoudit. Proto ve stejné době vznikl úzus psát zašifrované zprávy do skupin o pěti znacích. Jen o pár let později vznikaly také důmyslné šifrovací systémy, vhodné pro šifrování telegrafních zpráv. Jedním z nejznámějších je šifra PlayFair, kterou navrhl v roce 1854 všestranný britský vědec Charles Wheatstone ( ). Jméno však dostala podle jeho přítele a velkého propagátora této šifry, přírodovědce, poslance britského parlamentu Lyon Playfaira ( ), skotského barona. Bez jeho politického vlivu by se použití šifry nepodařilo prosadit. Osobně přesvědčoval o jejích kvalitách kolegy poslance a významné britské státní představitele, i když ne vždy se mu to dařilo. Je známo, že ministr zahraničních věcí odmítl šifru jako příliš složitou s odůvodněním, že britští diplomaté se něco tak komplikovaného nikdy nenaučí. My se ji ale naučíme! Před šifrováním celý text přepíšeme pomocí bigramů (tj. dvojic písmen). Budeme-li šifrovat větu: Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí, přepíšeme ji pomocí bigramů takto: KO MU NE NI SH UR YD AN OV AP AT YC EN EK OU PI. Pokud by vznikl bigram složený ze dvou stejných písmen, musíme jej nahradit dvojicí bigramů tak, že za první písmeno napíšeme W a za druhé X (volíme písmena, která se v českých textech téměř nevyskytují). Pokud by byl počet písmen zprávy lichý, doplníme na konec zprávy písmeno X. Tedy šifrujeme-li větu Přátelé Evy Poddané mají rádi brazilskou kávu, získáme bigramy: PR AT EL EW EX VY PO DW DX AN EM AJ IR AD IB RA ZI LS KO UK AV UX. Dále si musíme připravit šifrovací tabulku, kterou zkonstruujeme podobně jako Polybiův čtverec, ovšem s tím rozdílem, že nepotřebujeme záhlaví s číslicemi 1 až 5. Nejprve do tabulky zapíšeme písmena dohodnutého hesla, s tím, že žádné písmeno se nesmí v tabulce opakovat. Zbývající volná pole vyplníme ostatními písmeny mezinárodní abecedy, kromě písmene Q (pokud by se vyskytlo v šifrovaném textu, nahradili bychom ho písmenem K). Pro naše dva příklady použijeme heslo Hradec Králové, to znamená, že do tabulky postupně zapíšeme písmena H, R, A, D, E, C, K, L, O, V, B, F, G, I, J, M, N, P, S, T, U, V, W, X, Y, Z. 19

20 H R A D E H R A D E H R A D E H R A D E C K L O V C K L O V C K L O V C K L O V B F G I J B F G I J B F G I J B F G I J M N P S T M N P S T M N P S T M N P S T U W X Y Z U W X Y Z U W X Y Z U W X Y Z Tabulka 3 Šifra PlayFair konstrukce šifrovací tabulky z hesla a příklady šifrování bigramů Máme-li připravené bigramy i tabulku, můžeme začít šifrovat. Při šifrování mohou nastat tři situace. Obě písmena bigramu jsou buď ve stejném řádku, ve stejném sloupci, nebo je každé z nich v jiném řádku i jiném sloupci. Podle toho, který z případů nastane, volíme konkrétní pravidlo: 1) Pokud leží obě písmena ve stejném řádku, je každé písmeno bigramu nahrazeno písmenem ležícím v tabulce vpravo od něj. Poslední písmeno v řádku se nahradí prvním písmenem téhož řádku. 2) Pokud leží obě písmena ve stejném sloupci, je každé písmeno bigramu nahrazeno písmenem pod ním. Je-li písmeno v posledním řádku je nahrazeno prvním písmenem téhož sloupce. 3) Pokud je každé z písmen v jiném řádku a sloupci, je každé písmeno bigramu nahrazeno písmenem nacházejícím se v průsečíku jeho vlastního řádku a sloupce obsahujícího druhé písmeno bigramu. V tabulce 3 vidíme nejprve konstrukci šifrovací tabulky z daného hesla Hradec Králové a za ní hned ukázku šifrování prvních tří bigramů. Písmena bigramu KO (zelená pole) leží ve stejném řádku, proto je nahradíme písmeny vpravo od nich, tedy LV (žlutá pole). Další dvojice písmen leží v jednom sloupci, nahrazují se směrem dolů. Písmeno U je poslední v daném sloupci, takže se nahradí prvním písmenem ve stejném sloupci, tedy H. Třetí dvojice nemá společný ani řádek ani sloupec. Představíme si v duchu obdélník s dvěma protějšími vrcholy v šifrovaných písmenech NE, pak hledaná písmena leží ve zbývajících vrcholech obdélníka, vždy ve stejném řádku, ve kterém je nahrazované písmeno.třetí bigram tedy zašifrujeme jako TR. Celá první zpráva pak bude zapsána do bigramů: LV UH TR SF MD WH DO RP VC LX PE UO RT RV CY SG. A po přepsání do pětimístných skupin: LVUHT RSFMD WHDOR PVCLX PEUOR TRVCY SG. Stejnou metodou zašifrujeme také druhou zprávu větu Přátelé Evy Poddané mají rádi brazilskou kávu. Výsledný šifrový text je: NAEPA VRZAZ OZSLR YAYRP HTEGF DDEJF ADYJO PLVWC ELWY. Dešifrování probíhá podobným způsobem. V pravidle 1) zaměníme slova vpravo od něj za vlevo od něj, v pravidle 2) slova pod ním za nad ním a pravidlo 3) zůstane beze změny. Zkuste sami dešifrovat následující zprávu, abyste si ověřili, že je vám systém PlayFair zcela jasný: FAEPX CZBFO YMTAT PHTYH DTJGD KLESF. 20

21 6 Historie počítačových periferií a pamětí 6.1 Konzole od elektrického psacího stroje k znakovému terminálu První počítače používaly jako konzole (vstupně-výstupní zařízení pro komunikaci člověk stroj) dálnopis nebo elektrický psací stroj. Počítače EDSAC, CSIRAC a Manchester Mark 1 v roce 1949 používaly dálnopis včetně možností vstupu z pětistopé děrné pásky i výstupu na děrovač pásky. Počítač UNIVAC I používal psací stroj Remington. I když od té doby uteklo dost času, stále ještě máme v kódové sadě ASCII 9 znaky CR (carriage return návrat vozíku) a LF (line feed posun o řádek). První elektrické psací stroje vyráběla roku 1902 firma Blickensderfer Manufacturing Company ve Stamfordu. Spojením s Baudotovým telegrafem vznikl dálnopis (angl. teletipe TTY). První komerční dálnopisná linka byla zřízena mezi New Yorkem a Bostonem v roce V Evropě byla zřizována veřejná dálnopisná síť Telex od roku 1935 (účastníci se spojovali volbou čísla podobně jako v telefonní síti) a fungovala po celé dvacáté století. Klávesnice dálnopisu se podobá klávesnici psacího stroje, ale je jednodušší. Obsahuje jen klávesy s písmeny mezinárodní abecedy, mezerník a klávesy změny na číslice a změny na písmena. Čtečky a děrovače děrné pásky, které byly součástí dálnopisů používaly pětistopou děrnou pásku a brzy začaly být pro počítače pomalé. Proto se jako konzole počítačů začaly používat elektrické psací stroje a čtečky a děrovačky pásky se osamostatnily a začaly používat širší osmistopou děrnou pásku. Nevýhodou psacích strojů zůstávala omezená sada znaků a značná hlučnost. Částečné tento problém řešily moderní konstrukce, např. slavný psací stroj IBM s kulovou hlavou. Tiskl jednotlivé znaky natáčením a nakláněním hlavy, takže výměnou hlavy bylo možné měnit použitou znakovou sadu (např. azbuku místo latinky) i tvar a velikost tištěných písmen (font). Elegantnějším řešením však byly teprve terminály, které místo tisku zobrazovaly znaky na obrazovce podobné televizní. Obr. 69 Textový terminál První terminály byly řádkové, takže kopírovaly funkčnost dálnopisů a elektrických psacích strojů. Výstup mohl rolovat, tj. po zaplnění obrazovky se všechny řádky posunuly nahoru a další výstup šel na poslední řádek. Ujíždějící řádky pak připomínaly filmové titulky. Druhým režimem řádkových terminálů bylo stránkování, tj. po zaplnění stránky se výstup pozastavil, počkal na potvrzení obsluhy, že stránku přečetla, a po potvrzení celou obrazovku smazal a začal znovu psát od levého horního rohu obrazovky. Modernější terminály s monochromatickými displeji umožňovaly zobrazit kdykoliv libovolný znak na libovolné pozici. Kromě písmen, číslic, speciálních znaků a interpunkčních znamének umožnily 9 American Standard Code for Information Interchange ( americký standardní kód pro výměnu informací ). 21

22 zobrazování tzv. pseudografických znaků, z nichž šly sestavit např. jednoduché a dvojité rámečky kolem částí textu. Monochromatické monitory používaly různé barvy luminoforů, nejčastější byly zelená a oranžová. Působily příjemněji než ostře bílá barva, a tak méně unavovaly zrak. Dnešní monitory už v textovém režimu většinou nepracují, používá se převážně grafické rozhraní. Zato klávesnice dodnes obsahuje památku na doby, kdy byla součástí textového terminálu a pomocí klávesy ScrollLock (ScrLck) se přepínal režim rolování a stránkování výstupu. V dnešní době tato klávesa již nemá žádný význam, ale na klávesnici zůstává. Obr. 70 Počítač IBM PC AT Dalším historickým a dnes už zpravidla trvale zapnutým přepínačem je NumLock, který u starších typů klávesnic (na obr. 70 vidíme klávesnici počítače IBM PC AT), přepínal u jedné skupiny kláves režim kláves pro pohyb kurzoru a kláves pro psaní číslic. Funkční klávesy F1 až F10 (opravdu jich bylo jen 10, nikoliv 12) byly vlevo od alfanumerické části, odvozené z klávesnice psacího stroje. Dnes jsou klávesy pro pohyb kurzoru samostatně mezi alfanumerickou a numerickou částí klávesnice a funkční kláves F1 až F12 jsou nahoře nad alfanumer. částí. Klávesa NumLock se prakticky nepoužívá, režim psaní číslic zůstává trvale zapnutý (jeho kontrolka svítí). I tak samozřejmá periferie, jakou je počítačová klávesnice, se vyvíjí. Ze tří přepínačů zůstal funkční už jen CapsLock. Připojení klávesnice k počítači začalo pětikolíkovou zástrčkou DIN, pokračovalo PS/2 a dnes jsou běžné klávesnice připojované přes USB. Samostatnou kapitolou jsou klávesnice notebooků, které musí šetřit místem. Naopak moderní multimediální klávesnice mají mimo standardních kláves řadu speciálních tlačítek pro ovládání hlasitosti reproduktorů, ovládání Windows Media Playeru a spouštění vybraných programů. Dalším dnes už samozřejmým vstupním zařízením je počítačová myš. První byla dřevěná krabička s kolečky snímajícími pohyb a malým kulatým tlačítkem. Sestrojil ji Douglas Engelbart (* 1925) v roce 1963 a US patent získal v roce I tak to bylo příliš brzy, protože patentová ochrana vypršela dřív než se myš široce rozšířila u osobních počítačů, takže vizionář Engelbart na vynálezu myši nikdy nezbohatl. Kuličkovou myš vymyslel, shodou okolností také v roce 1970, Bill English z firmy Xerox. Komerčně ji ale prosadila až firma Apple computer, která u svých počítačů použila myš s jedním tlačítkem. Proti tomu osobní počítače IBM PC používaly nejprve dvoutlačítkovou a později třítlačítkovou, přičemž na prostřední tlačítko bylo později umístěno rolovací kolečko. V roce 1980 byly vyvinuty první optické myši, ale vyžadovaly speciální podložky s rastrem, který umožňuje dobře snímat pohyb. Optické myši pracující na libovolném povrchu byly vyráběny až v devadesátých letech minulého století. Podobně jako u klávesnice se měnilo připojení k počítači i u myši. Nejprve se připojovaly k sériovému rozhraní RS-232, později pomocí PS/2 a nakonec pomocí USB. Počítač Apple používaly vlastní rozhraní Apple Desktop Bus. 22