MORAVSKÁ DOMINIA OBSAH 7

Transkript

1 OBSAH Předmluva ke knize Úvodem LIECHTENSTEINOVÉ Babenberkové a přemyslovská vláda v Rakousích Oldřich z Liechtensteina Minnesenger Jindřich z Liechtensteina, zakladatel moravsko-rakouské větve Lavírování Jindřichových potomků Bojovný biskup Liechtensteinové a osvobození krále Václava IV Nejstarší moravský urbář Bouřlivé 15. století Jan V. a Bílá paní Dopisy paní Perchty Století renesance První kníže a zakladatel rodové moci Fideikomis Rekatolizace Spor mezi Habsburky Cesta k porážce stavů Bitva na Bílé hoře Období pobělohorské Poprava českých pánů Českým místokrálem Jak stoupala hvězda Karla I. z Liechtensteina? Mincovní konsorcium a státní bankrot Obnovené zřízení zemské Bratři Maxmilián a Gundaker Velký stavitel Karel Eusebius Rady synovi Liechtensteinský knížecí dvůr Knížecí garda Liechtensteinové a parforsní hony Pavel Josef Vejvanovský Rody Lichtenstein-Castelcorn a Podstatzky-Lichtenstein Bohatý kníže Jan Adam I Zkušený hospodář Girobanka Rakouské finance Dvorní žid Milovník umění a mecenáš Domenico Martinelli Knížectví lichtenštejnské Poslední Liechtenstein z Karlovy linie Knížecí námluvy a sňatek Otcovská láska Dvorní dámy císařovny Vévodkyně Marie Terezie Savojská Savojská rytířská akademie a Theresianum Svatý Donát Španělský grand Antonín Florián Kníže Josef Jan Adam Kníže Jan Nepomuk Karel Vojevůdce a diplomat Josef Václav Nevděčný král Fridrich II Pragmatická sankce Zlatý kočár knížete Josefa Václava Mistr zlatého kočáru Řád Zlatého rouna pro knížete Otec rakouské artilerie Cvičiště polních dělostřelců u Týna nad Vltavou Celsissimus Arcivévodkyně Isabella a Mimi Vojenský řád Marie Terezie Dědic František Josef Sekundogenitura rodu mladší linie v Moravském Krumlově Dámský kroužek císaře Josefa II Tragický souboj Karla II Vojenské úspěchy synů Karla Boromeje Konec sekundogenitury Krásný princ Rudolf Kníže Alois Serenáda od W. A. Mozarta Knížecí hony Sklárna Straňanská huť Maršál Jan Josef I Vrchním velitelem armády Slunce nad Slavkovem Setkání u Spáleného mlýna Diplomat i vojevůdce Knížectví lichtenštejnské a Napoleon Bitvy u Aspern a Wagramu OBSAH 7

2 Spojencem z donucení Brilantní glosátor princ de Ligne Stavební rozmach za knížete Jana Josefa I Josef Hardtmuth Maršálovi potomci: generálové, politici i duchovní Generál František de Paula Rudý princ Velkopřevor maltézský Správa panství Reformátor Alois II. Josef Jak se lednický zahradník stal baronem Nová rodinná smlouva Kníže Jan II., zvaný Dobrotivý Liechtensteinská úrazová pojišťovna Keramické závody v Poštorné Milovník umění, historie a přírody První přírodní rezervace na Moravě Chata na Králickém Sněžníku Velký mecenáš Jubilejní nemocnice ve Valticích Knížecí lesní drážky Kníže jako suverén Záhada knížecí koruny Lichtenštejnská armáda Lichtenštejnská pošta a poštovní známky Měnová a celní unie Lichtenštejnska se Švýcarskem Mincovnictví Liechtensteinů Kníže František I Vyslancem v Rusku Mecenáš kultury Poslední vládnoucí kníže ve Vídni Princ Alois se vzdává nástupnictví Liechtensteinové a Československo Připojení dolnorakouských Valtic a Vitorazska k ČSR Pozemková reforma v Československu První pozemková reforma a Liechtensteinové Právo a zákon Finanční náhrada Daně a nástupnictví Liechtensteinská správa Symboly Lichtenštejnského knížectví Kníže František Josef II. v době změn Předvídavost knížete Františka Josefa II V ohrožení nacistickým Německem Lichtenštejnské banky za 2. světové války Karel VI. Schwarzenberg ve Valticích Liechtensteinské knížecí archivy Evakuace liechtensteinských sbírek z Vídně a Moravy do Vaduzu Boj o záchranu uměleckých děl OBSAH Konec války radost i zklamání Konfiskace liechtensteinského majetku v ČSR Podobnost se Schwarzenbergy? Dekret prezidenta republiky č. 12/ Styky Československa a Lichtenštejnska po roce Česká republika a Lichtenštejnsko Kníže Hans Adam II Rodiče kněžny Marie Aglaë z Liechtensteina Zámek Horažďovice místo dětství kněžny Marie Sourozenci vládnoucího knížete Hanse Adama II Od správy rodinného majetku do čela knížectví Potomci vládnoucího knížete Hanse Adama II Návštěvy Hanse Adama II. v Československu Případ obrazu Velká vápenka Rekordní aukce v Christie s Lichtenštejnsko dnes Norské fondy podpora regionů Lichtenštejnské bankovnictví Správa rodinného majetku Unikátní Lednicko-valtický areál Valtice Zámecký park Interiéry zámku Valtice Kolonáda na Rajstně Lednice Isidor Canevale Zámek pro koně Zahrada Evropy Proměna krajiny Dotvoření krajiny Období klasicismu Novogotická přestavba lednického zámku Skleník Poslední romantické stavby Interiéry lednického zámku Liechtensteinové hlavní data Vybrané hrady, zámky a paláce rodu Liechtensteinů MORAVA A SLEZSKO Adamov Stará huť u Adamova Světelský oltář Břeclav Černá Hora Hodonín Lanškroun Moravský Krumlov Moravský Krumlov po roce

3 Park u zámku Moravský Krumlov Liechtensteinská hrobka v Moravském Krumlově Kaple svatého Floriána Nové Zámky u Litovle Plumlov Šternberk Úsov Podivný Jan Šembera Lesnická škola Lovecko-lesnické muzeum na hradě Úsov Velké Losiny Spor bratrů Z interiérů losinského zámku Vranov u Brna Konvent paulánů Aula Virginis Liechtensteinská hrobka ve Vranově Návštěva knížete Hanse Adama II. ve Vranově Ždánice ČECHY Černý Kostelec Rod Smiřických Hrobka Smiřických Dům Marie Terezie Savojské tzv. Nový špitál Největší liechtensteinské panství v českých zemích Tradice myslivosti a lesnictví na černokosteleckém panství Průkopníci lesnictví Zlatá kniha černokostelecká Koloděje Kounice Praha, Liechtensteinský palác na Malé Straně Praha, Liechtensteinský palác na Kampě RAKOUSKO Hrad Falkenstein Hrad Liechtenstein u Mödlingu Zámek Liechtenstein u Mödlingu Vídeň, Liechtensteinské paláce Majorátní či Městský palác Zahradní palác ve Vídni-Rossau Liechtensteinské muzem Vídeňská čtvrť Liechtenthal Wilfersdorf LICHTENŠTEJNSKO Hrad Vaduz Švábská válka DIETRICHSTEINOVÉ Adam svobodný pán z Dietrichsteina Císař Maxmilián I Augšpurský mír Tridentský koncil Šílený don Carlos Zisk mikulovského panství Hrabě Zikmund Soudní žaloba na Karla staršího ze Žerotína Kardinál František z Dietrichsteina Kardinálem a biskupem Dietrichsteinova role ve stavovském povstání Rakev bez těla Kardinálův Mikulov Habáni Židé a Mikulov Nemanželská kardinálova dcera Maxmilián II. kníže Dietrichstein Kníže Ferdinand Josef Císařova návštěva Mikulova Dietrichsteinské železárny v Ransku a Polničce Kníže Leopold Ignác Kníže Walter František Kníže Karel Maxmilián Dietrichstein z Pruskova Kníže Jan Karel Křtitel Hrabě Josef František Kníže František Josef Šuvalovové Mírová jednání v Mikulově Rozvoj železnic na Moravě První železniční nehoda v Evropě Poslední knížata z Dietrichsteina Los o majetek Vzdělaná kněžna Klotylda Generál Eduard Clam-Gallas Hrabě Mořic Jan poslední mužský člen rodu Rod Mensdorff-Pouilly Dědic knížecího titulu Dietrichsteinů Titul vyslanec a velvyslanec Válka na severu Německa Ministrem a kancléřem Potupný mír Konec kariéry Synové knížete Alexandra Poslední kníže Hugo Alexander a jeho potomci Mikulov hlavní sídlo rodu na Moravě Od gotického hradu k renesančnímu zámku Obří sud Barokní zámek Významná jednání a návštěvy Zánik a vzkříšení zámku Zámecká zahrada v Mikulově součást komponované krajiny Dietrichsteinská hrobka v Mikulově Proměny erbu Dietrichsteinů OBSAH 9

4 Dietrichsteinové hlavní data Vybrané hrady, zámky a paláce rodu Dietrichsteinů ČECHY A MORAVA Brno, Dietrichsteinský palác knížecí větev Boskovice Prohlášení české a moravské šlechty Budyně nad Ohří Libochovice Praha, paláce Dietrichsteinů Sokolnice Židlochovice RAKOUSKO Vídeň, paláce Dietrichsteinů Seznam použité a doporučené literatury Německé resumé Jmenný rejstřík OBSAH

5 PŘEDMLUVA KE KNIZE Před časem mne pan Pavel Juřík informoval, že má v úmyslu napsat knihu o působení mého rodu na Moravě. Také mne požádal, zda bych nebyl ochoten napsat úvodní slovo k této knize. Protože historie mé rodiny je úzce spjata s historií Moravy, souhlasil jsem. Historické dokumenty, které se dochovaly, ukazují, že moji předkové podporovali české krále již od 13. století. Můj rod měl tehdy državy nejen ve východní části Rakouska, ale také na Moravě. Po 700 let byla Morava pro můj rod nejen hospodářským centrem, ale také krajem, kde se rozvíjel a pobýval nejdelší dobu. Ještě můj otec se svými bratry a sestrami vyrůstal na Moravě a Morava byla pro ně domovem až do roku 1938, kdy se můj otec přestěhoval do Lichtenštejnska. Okupace Československa Třetí říší v roce 1938, 2. světová válka a komunistická vláda uvnitř sovětského impéria toto partnerství mezi Moravou a rodem Liechtensteinů ukončily. Nejsem historik, ale věřím, že pan Pavel Juřík dojde ke kladnému výsledku, pokud zhodnotí partnerství mezi Moravou a mým rodem. Moji předkové se na Moravě po 700 let aktivně podíleli na hospodářském, kulturním i politickém životě, a to v dobách dobrých i zlých. V posledních 70 letech jsme museli kráčet po oddělených cestách, ale můj otec vždy doufal, že jednoho dne se na Moravu vrátíme. Zemřel v roce 1989 krátce po pádu Berlínské zdi a na začátku rozpadu sovětského impéria. Některé staré moravské rody, které musely po roce 1939 emigrovat z toho či onoho důvodu, se již vrátily zpět. Snad se jednoho dne dávný sen mého otce uskuteční a budeme moci otevřít novou kapitolu v oněch tradičně úzkých vztazích mezi Moravou a rodem Liechtensteinů. Hans Adam II. vládnoucí kníže z Liechtensteina Zámek Vaduz, březen 2009 PŘEDMLUVA 11

6 LIECHTENSTEINOVÉ Liechtensteinové, starý šlechtický rod původě usazený na pomezí Štýrska a Dolních Rakous, odvozovali svůj původ od významné římské patricijské rodiny. V 11. století byli družiníky Vohburgů a později Babenberků. Prvním písemně doloženým příslušníkem tohoto rodu je Hugo z Liechtensteina, jenž se nazýval podle stejnojmenného hradu u Mödlingu jižně od Vídně. Připomínán je v letech V listině babenberského markraběte Leopolda IV. z roku 1141 je uveden jako Huc de Liechtenstein. Roku 1142 obdržel od tehdejšího německého krále Konráda III. ( ) do dědičného vlastnictví panství Petronell u Dunaje, které dosud držel jako léno od markraběte Diepolda, mocného bavorského šlechtice. Hugo dal tady postavit románskou rotundu sv. Jana. Kolem poloviny 13. století náleželi Liechtensteinové k rakouskému panskému stavu (ministeriales Austrie) a v první polovině 13. století měla linie, reprezentovaná Jindřichem ( 1265), praotcem moravsko-rakouské větve Liechtensteinů, na severovýchodě Dolních Rakous na řece Zaya významné statky s centry Hauskirchen, Hausbrunn, Altlichtenwarth a Neulichtenwarth (dnes St. Ulrich) a majetky, které později pozbyla. Babenberkové a přemyslovská vláda v Rakousích První rakouskou vládnoucí dynastií byli v letech Babenberkové. V roce 976 udělil císař Ota II. hraběti Leopoldovi I. (též Luitpold I., 994) v léno východní bavorskou marku a v roce 996 je poprvé písemně doložen název Ostarrîchi východní marka, tedy dnešní Rakousko. Pro vznik rakouského státního útvaru byla rozhodující vláda Leopolda III. ( ), který byl markrabětem rakouským od roku Sňatkem s dcerou císaře Jindřicha IV. Anežkou (Agnes), jež byla vdovou po Friedrichovi Štaufském, si zajistil příbuzenství s oběma německými císařskými rody. Obratnou zahraniční politikou pak dále upevnil pozici své země. Roku 1125 dokonce kandidoval na římskoněmecký trůn. V roce 1163 byl Leopold III., zakladatel kláštera v Klosterneuburgu (1106) a cisterciáckého kláštera v Heiligenkreuzu (1133), vyhlášen za zemského patrona Rakouska a roku 1485 svatořečen. Babenberkové získali zásluhou markraběte Jindřicha II. Jasomirgotta ( ) roku 1143 vévodství bavorské jako léno, ale již roku 1156 se ho museli na nátlak císaře Friedricha I. Barbarossy vzdát ve prospěch rodu Welfů. Náhradou jim dal téměř celé nynější Dolní Rakousy, povýšil je na říšské vévodství, nezávislé na Bavorsku, které na sněmu v Řezně roku 1156 zvláštní listinou (privilegium minus) ze dne 17. září 1156 prohlásil za dědičné léno rodu babenberského po meči i po přeslici. Tato listina byla právním základem zvláštního postavení rakouských zemí v rámci římskoněmecké říše. Jindřich li. poté podporoval císaře skoro na všech jeho válečných taženích. Zároveň pečoval o rozkvět země a učinil Vídeň svým sídelním městem. Vévoda Bedřich II. Bojovný ( ) chtěl povýšit Rakousy na království, ale padl roku 1246 v bitvě na Litavě (Leitha). Jím vymřeli Babenberkové po meči. Po jeho smrti složitou otázku nástupnictví vyřešili rakouští šlechtici v čele s Liechtensteiny a Kuenringy tím, že zvolili za svého vládce moravského markraběte Přemysla Otakara (kolem ), jenž pocházel po matce z císařského rodu Štaufů. Nároky na babenberské dědictví upevnili Přemyslovci roku 1252 sňatkem mladého Přemysla Otakara s o třicet let starší rakouskou a štýrskou vévodkyní Markétou Babenberskou (1204/ ), sestrou Bedřicha II. Bojovného a vdovou po římskoněmeckém císaři Jindřichovi VII. Svatby se zúčastnil i Oldřich (Ulrich) z Liechtensteina. Tím však začaly vleklé spory českého a uherského krále o babenberské dědictví, které byly provázeny vpády Bély IV. do Rakous a na Moravu. Intervencí papeže Innocence IV. byl sjednán klid zbraní. Mírem v Budíně a Prešpurku (Bratislavě) z roku 1254 bylo babenberské dědictví rozděleno: Rakousy a ze Štýrska Travensko a Püttensko získal Přemysl Otakar II. (český panovník LIECHTENSTEINOVÉ 15

7 od roku 1254) a uherský král Béla IV., resp. jeho syn Štěpán, získal pouze zbývající část Štýrska. Manželství Přemysla Otakara a Markéty zůstalo bezdětné, a Markéta zřejmě tolerovala Přemyslův intimní poměr s jednou z dívek jejího fraucimoru s Anežkou z Kuenringu (první doloženou milenkou českých králů). Ta mu porodila syna Mikuláše ( ), budoucího vévodu opavského, a několik dcer. Papež Alexandr IV. sice v roce 1260 uznal legitimitu Přemyslových levobočků, ale odmítl Mikulášovy nároky na český trůn. V zimě roku 1259 vypuklo proti uherské nadvládě povstání ve Štýrsku a místní šlechta se obrátila s žádostí o vojenskou pomoc na Přemysla Otakara. Tak se opět spojily země z bývalého babenberského dědictví. Tuto potupu nemohl Béla IV. strpět. Dne 12. července 1260 stanula na Moravském poli u Kressenbrunnu proti sobě na tehdejší dobu nevídaně silná vojska. Bitvu rozhodla Přemyslova pověstná obrněná jízda. Vztahy mezi oběma panovníky se ale zanedlouho zlepšily, protože český král potřeboval uherského krále za spojence v říšské politice. Otázku nároků Uher na země rakouské měl definitivně uzavřít sňatek Přemysla Otakara II. s Bélovou vnučkou Kunhutou (asi ), který se konal v říjnu 1261 v Bratislavě, poté co ho odmítla Bélova dcera Markéta, dominikánská jeptiška. Krátce před tím došlo k rozvodu Přemysla s Markétou Babenberskou. V roce 1269 český král zdědil po smrti Oldřicha Korutanského z rodu Sponnheimů také vévodství korutanské a Kraňsko. Na čtvrt století se tak v zemi prosadila vláda Přemysla Otakara II., který se nyní tituloval jako král český, vévoda rakouský, štýrský, korutanský, markrabě moravský, pán Kraňska, Marky, Chebu a Pordenone. Přemyslova moc tedy sahala až k Jaderskému moři. Mocenský vzestup Přemyslovce ale vyvolal nepřátelství nejen části rakouské šlechty, ale i nového uherského krále Štěpána, jenž opět vznesl nároky na Štýrsko, Korutansko a Kraňsko, a tak v letech došlo mezi nimi k několika vojenským střetům. Po smrti uherského krále Štěpána stanul před Přemyslem další V CODEXU MANESSE JE VYOBRAZENA ŘADA VÝZNAMNÝCH ŠLECHTICŮ A PANOVNÍKŮ, MEZI NIMI I ČESKÝ KRÁL PŘEMYSL OTAKAR II. protivník, a to nový římskoněmecký král Rudolf Habsburský, který se snažil získat Rakousy pro svůj rod a současně omezit rostoucí moc českého krále. Územní změny, které nastaly po roce 1245, prohlásil se souhlasem kurfiřtů za neplatné, navíc Přemyslovce obžaloval na říšském sněmu z protiprávního držení rakouských zemí a uvalil na něj říšský acht, o rok později dokonce aberacht, klatbu spojenou s přímou výzvou k povstání šlechty proti panovníkovi. Poslušnost vypověděla Přemyslovi většina rakouské šlechty a postavilo se proti němu i české panstvo. Přemysl Otakar II. se musel před Rudolfem Habsburským v listopadu 1276 pokořit, složit mu přísahu věrnosti a vzdát se rakouských zemí. Hořký smír byl zpečetěn zasnoubením Přemyslova syna Václava s Rudolfovou dcerou Gutou, která jako věno dostala rakouské území severně od Dunaje. Rudolf Habsburský ale cítil, že musí soupeře srazit na kolena v září 1277 jej donutil uzavřít smlouvu, která revidovala některé články Zlaté buly sicilské a posouvala českého krále do postavení říšského leníka. Přemysl Otakar II. již neměl co ztratit, a tak se rozhodl pro osudový vojenský střet. Bitva na Moravském poli (u Dürnkrut) na den sv. Rufa, 26. srpna 1278, skončila vítězstvím spojených říšsko-uherských vojsk a potupnou smrtí českého krále. Oldřich z Liechtensteina Z prvních doložených předků Liechtensteinů je pro nás zajímavý Oldřich (Ulrich) z Liechtensteina (1200 až ), významný zemský politik i schopný vojevůdce, který vlastnil hrady Liechtenstein, Frauenburg u Unzmarktu a Murau. Roku 1219 se oženil s Anežkou (Agnes), dcerou vévody Leopolda, a během svatebního obřadu byl slavnostně pasován na rytíře. Oldřich byl vlivným politikem a oblíbencem rakouského a štýrského vévody Bedřicha II. Bojovného, posledního člena rodu Babenberků. V roce 1241 se stal truksasem (stolníkem) ve Štýrsku a roku 1245 zemským sudím a pravděpodobně i hejtmanem v Dolních Rakousích. 16 LIECHTENSTEINOVÉ

8 V roce 1246 bojoval po boku vévody Bedřicha v bitvě proti uherskému králi Bélovi IV. u řeky Litavy, kde vévoda padl. V této dramatické situaci převzal velení nad rakouským vojskem, které dovedl k vítězství. O uprázdněné rakouské vévodství se pak ucházelo několik zájemců, mezi nimiž byla Bedřichova neteř Gertruda, jeho sestra Markéta Babenberská nebo uherský král Béla IV. Do nástupnických bojů zasahoval papež i císař. Po pětiletém bezvládí si rakouská šlechta nakonec zvolila za svého nového vévodu Přemysla Otakara, tehdejšího markraběte moravského a následníka českého trůnu. Oldřich z Liechtensteina zastával v letech úřad zemského maršálka a nejvyššího sudího ve Štýrsku. V roce 1268 upadl nakrátko v Přemyslovu nemilost, a byl dokonce králem uvězněn v Čechách, společně s několika dalšími předními štýrskými šlechtici (na Křivoklátě, Zvíkově, Vranově a Veveří). Z vězení byli propuštěni po půl roce, 17. března 1269, když dali souhlas s obsazením a případným zbořením svých hradů. Vůči českému králi byl Oldřich ale již nedůvěřivý a od roku 1274 vystupoval proti němu. Také Oldřichův syn Otto ( 1311), který původně stál rovněž při Přemyslu Otakarovi II., přešel do nepřátelského tábora. Liechtensteinové pak bojovali v bitvě na Moravském poli v říšsko-uherském vojsku, a přispěli tak k Přemyslově porážce. Oldřich z Liechtensteina se stal zakladatelem štýrské linie rodu, která se potom rozšířila i do Korutan, ale hlavní sídlo měla vždy na hradě Murau tato větev později zchudla a na konci 16. století vymřela (její majetek pak přešel do vlastnictví rodu Schwarzenbergů, který ho drží dodnes). Ve své době se Oldřich z Liechtensteina proslavil také jako minnesenger a básník. Je autorem rozsáhlých básnických skladeb Der Frauendienst (Služba ženám) a Das Frauenbuch (Kniha žen). Legendami opředená je jeho Venušina jízda, kterou zahájil roku 1227 již jako ženatý v italském městě Mestre nedaleko Benátek, odkud se vydal s průvodem rytířů na cestu Itálií, MINNESENGER OLDŘICH (ULRICH) Z LIECHTENSTEINA PŘI JEHO SLAVNÉ VENUŠINĚ JÍZDĚ, CODEX MANESSE. Štýrskem, Korutany, Uhry na Moravu do Valtic. Všude vystupoval přestrojen za Venuši (měl prý hedvábné šaty a dva hedvábné copy) a vyzýval místní rytíře k souboji. Cestou vyhrál 307 soubojů a jako znak vítězství přijal 271 zlatých prstenů, samozřejmě většinou z rukou dam. Po 28 dnech cestování dorazil 21. května 1227 na hrad Valtice, kde ho uvítal jeho majitel Kadold. Zde se prý ve městě tajně sešel se svojí manželkou Anežkou, která tu na něj čekala. Následující den se na poli nedaleko Lednice konal poslední souboj, po kterém Oldřich odjel do Vídně, kde odložil své přestrojení a nechal se poznat. Minnesenger Skladatel, hudebník a interpret v jedné osobě, který putoval po dvorech německých panovníků v období vrcholného středověku to byl minnesenger. Pojmenování tohoto všestranného umělce je odvozeno od slova minne, které znamená ve staré němčině lásku. Jakýmsi vzorem pro jeho tvorbu staroněmeckou píseň o lásce, pro niž máme pojmenování minnesang byla rytířská milostná poesie trubadúrů, jejíž kořeny najdeme na jihu Francie, v oblasti Ucitanío (Occitania). Námětem písní, při jejichž zpěvu se interpret doprovázel nejčastěji na nějaký drnkací nástroj, byla především kurtoazní láska ve všech jejích podobách. Jindřich z Liechtensteina, zakladatel moravsko-rakouské větve Oldřichův bratr Jindřich, připomínaný v letech , patřil mezi přední stoupence Přemysla Otakara II., markraběte moravského (od roku 1247), zvoleného šlechtickou opozicí proti Václavovi I. za mladšího krále Čechů (rex iuvenis Boemorum). Od něho v roce 1249 získal za věrné služby ves Mikulov (Nikolsburg/Niclaspurg). Toto udělení léna vlivnému rakouskému šlechtici (ministerialis Austrie), usídlenému v moravsko- LIECHTENSTEINOVÉ 17

9 RYTINA ZOBRAZUJÍCÍ HRAD LIECHTENSTEIN U MÖDLINGU S PANSKÝM DVOREM V 17. STOLETÍ. SAMMLUNGEN DES FÜRSTEN VON UND ZU LIECHTENSTEIN, VADUZ WIEN. -rakouském pohraničí, později usnadnilo přivlastnění Rakous Přemyslem Otakarem v listopadu V letech se Jindřich zúčastnil vojenské výpravy do Pomořan, kde ve vojsku českého krále dosáhl významného postavení. Po získání panství Mikulov se Jindřich objevuje také mezi nobiles regni Bohemiae a těžiště jeho majetků se posunuje na sever, k úpatí Pavlovských vrchů. Vlastnictví panství ve dvou zemích, majících rozdílné pány, kteří nezřídka vedli válečný spor, a šlechtici, kteří si libovali ve vzájemných rozepřích, nutilo pány z Liechtensteina, aby v politice mezi Moravou a Rakousy zprostředkovávali, případně lavírovali. Jindřich z Liechtensteina úřadoval 25. dubna 1260 jako zemský soudce (iudex provincialis) ve Štýrsku, 24. května jako štýrský hejtman (capitaneus Styrie), v prosinci 1260 je mezi 18 LIECHTENSTEINOVÉ rakouskými šlechtici, kteří z Prahy přes Znojmo (Znaim) a Vídeň doprovázeli Přemysla Otakara II. do Štýrského Hradce (Gratz), kde král jako vévoda štýrský uspořádal hojně navštívené jednání dvora a soudu; Jindřich se tedy v pozici vedoucí osobnosti podílel na převzetí moci Přemyslem Otakarem ve Štýrsku. Úřad štýrského hejtmana musel však 25. prosince postoupit českému šlechtici Vokovi z Rožmberka. V roce 1260 bojoval v bitvě u Kressenbrunnu proti uherskému králi Bélovi IV. Po smrti Jindřicha se vztahy mezi Přemyslem Otakarem a rakouskými zemskými správci zhoršovaly, až dospěly do otevřeného konfliktu. Přechod moci do rukou Rudolfa Habsburského, jenž se v září 1273 stal novým římskoněmeckým králem, proto proběhl v Rakousích téměř bez obtíží. Navíc byl říšským sněmem nad českým králem vyhlášen aberacht.

10 Lavírování Jindřichových potomků Neutěšené poměry způsobily, že Jindřich II. z Liechtensteina ( ) stál zpočátku na straně Přemyslova protivníka, Rudolfa Habsburského. Po smíru uzavřeném u Vídně (1276), po němž Přemysl Otakar II. ztratil mj. i rakouské země, si nechal Jindřich mikulovské panství potvrdit, což mělo patrně důsledky pro vedení hranice mezi Rakousy a Moravou, neboť kolem roku 1280 bylo území mikulovského panství součástí Rakous. V rozhodující bitvě na Moravském poli bojoval Jindřich v řadách říšského vojska. Již v roce 1279 mu Rudolf Habsburský projevil svou přízeň. V letech se ale Jindřich II. postavil společně se svým bratrem Bedřichem z Liechtensteina ( okolo 1310) a dalšími rakouskými zemskými správci proti vévodovi Albrechtu I., ale povstání bylo rychle potlačeno. Jindřichovi se naštěstí podařilo urovnat své vztahy s vévodou a nechal si potvrdit od něj držení panství Mikulov. Naproti tomu nedaleké panství Falkenstein ve Weinviertlu, které Liechtensteinové pravděpodobně zdědili po vymření zdejšího rodu roku 1228, bylo zabaveno. Zpět do jejich rukou se dostalo ve 14. století, ale jen jako zástava. Jindřichův syn Hartneid II. z Liechtensteina ( 1350) zaujímal v řadách vysoké moravské i rakouské šlechty významné postavení a aktivně se účastnil říšské politiky. V zápase Jana Lucemburského a habsburských vévodů Albrechta II. a Oty o český trůn se postavil na stranu Lucemburka. Od něj pak získal, jako jeho přítel a společník, řadu privilegií. Král Jan mu v roce 1334 mimo jiné za věrnou službu proti Uhrám a Rakousům a jako náhradu za válečné škody na jeho panstvích připsal hrad Děvičky (Maidburg) a několik vsí, které se staly součástí mikulovského panství. Jan z Liechtensteina ( 1397), vnuk Jindřicha II., byl od roku 1368 hofmistrem rakouského vévody Albrechta III. VÝZNAMNÁ PEVNOST FALKENSTEIN, V DOLNÍCH RAKOUSÍCH NEDALEKO MIKULOVA, PATŘILA KRÁTCE TAKÉ LIECHTENSTEINŮM. LIECHTENSTEINOVÉ 19