Počátky Svaté říše římské

Transkript

1 Počátky Svaté říše římské Mgr. Jakub Němec VY_32_INOVACE_D1r0112

2 V roce 843 se rozpadá Francká říše na tři části. Východní část, která dala základ Svaté říši římské, získal Ludvík Němec. Dynastie Karlovců však v 10. století vymřela a Východofranckou říši, která byla tvořena především německými státy, začaly sužovat boje o královský trůn. Takto oslabená říše se navíc musela bránit útokům z východu, především nájezdům Maďarů a postupu Slovanů na západ. Vůdci jednotlivých německých států tedy museli spolupracovat proti společnému nepříteli. V roce 919 se boje o moc uklidnily, poněvadž byl na trůn zvolen saský vévoda Jindřich I., zvaný Ptáčník. Mezi jeho první činy patřilo přenesení centra královské moci na sever Německa. Jindřich se projevil jako schopný panovník a podobně si vedli i jeho následníci ze saské, později zvané otonské, dynastie. Jindřich začal budovat silnou armádu a pevnosti na okraji říše. K tomu však potřeboval klid, a proto raději platil tribut Maďarům, čímž se vyhnul útokům. Jindřichova výbojná politika vedla především na území Polabských Slovanů a na území Lotrinska.

3 Jindřich I. Ptáčník 1) Převzetí koruny Jindřichem I. dle představ německého malíře Hermanna Vogela z přelomu 19. a 20. století.

4 Synem Jindřicha I. byl Ota I. (podle něj se dynastie nazývá otonská). Velkým úspěchem Oty I. byla porážka Maďarů v roce 955 na řece Lechu (tažení se zúčastnil také český kníže Boleslav I.), čímž se Svatá říše zbavila velkého nebezpečí na východě země. Ota I. chtěl říši rozšiřovat především na jih, kde se nacházely bohaté italské státy, včetně Benátek a Říma. V roce 962 se vydal na výpravu do Říma, centra západokřesťanské církve. Zde se nechal korunovat císařem a tím se symbolicky přihlásil k myšlenkám Karla Velikého. Obnovením císařského titulu vzniká Svatá říše římská. Císařský titul se však týkal z větší části pouze německých států a dalších, jim podřízených území (německá knížectví, svobodná říšská města, města v severní Itálii, francká knížectví, rakouská knížectví a České království). Ota I. opřel svou politickou moc o silné postavení katolické církve. Římský císař měl bránit katolickou víru, ale od jeho moci se distancovali francouzští králové, a proti myšlence obnovy původní římské říše se stavěl také byzantský císař.

5 2) Podobizna Oty I. v kronice ze 13. století. Ota I. Veliký

6 Nástupci Oty I. Ota II. (syn) a Ota III. (vnuk) se také stali římskými císaři. Císařský titul nebylo jednoduché získat, poněvadž nebyl dědičný. Prvním krokem se stala volba římského krále. Poté musel uchazeč o císařský titul získat langobardskou korunu. Až při splnění těchto podmínek se mohl vydat na tzv. římskou, popř. císařskou, jízdu do Říma, kde jej papež korunoval císařem. Zisk císařského titulu bylo tedy značně nákladnou záležitostí (nemluvě o politických intrikách, kdy o římském králi rozhodovala mocná německá knížata podle svých zájmů). Za vlády otonské dynastie se rozšířila německá říše více na východ. Hlavním cílem Svaté říše římské bylo šíření katolické víry mezi slovanské a baltské kmeny.

7 Od 11. století stáli v čele Svaté říše římské panovníci z tzv. sálské dynastie. Jejich vláda trvala necelé století. Na přelomu 11. a 12. století vyvřel spor o moc mezi papežským a císařským stolcem. Tento spor bývá souhrnně nazýván boj o investituru a věnuje se mu samostatný snímek. Od poloviny 12. století je Svatá říše římská oslabována spory o královský titul, z nichž vychází vítězně rod Štaufů (ten bojoval o moc především s rodem Welfů). Jedním z nejsilnějších štaufských králů byl Fridrich I., zvaný Barbarossa (Rudovous), který měl welfské předky. V jeho vládě viděla většina německých pánů uklidnění situace a posilování říše. Fridrich I. získal titul sicilského krále. Úspěchy na jiných územích Apeninského poloostrova, především na severu Itálie, se mu však vyhýbaly stejně jako jeho následovníkům. Dalším poměrně mocným panovníkem byl Fridrich II., který je v českých dějinách nezapomenutelně zapsán vydáním Zlaté buly sicilské (1212). Pro dějiny Svaté říše římské byl však důležitý jeho spor s papežem, po němž byl na čas dokonce exkomunikován z církve. Fridrich II. se omezoval pouze na vládu v italských državách, čímž značně oslabil moc císaře v německých zemích.

8 Fridrich I. Barbarossa 3) Vyobrazení Fridricha I. jako křižáka. Fridrich I. se zúčastnil 3. křížové výpravy. Během tažení utonul v řece Salef.

9 Fridrich II. 4) Rekonstrukce pečete Fridricha II., která byla původně používána ve 13. století.

10 Po vymření štaufské dynastie v polovině 13. století začínají nové spory o římsko německý trůn. Hlavní roli v něm hrají kurfiřti (volitelé římského krále), mezi které patřili arcibiskupové mohučský, trevírský a kolínský a český král, rýnský falckrabě, saský vévoda a braniborský markrabě. Mezi kurfiřty však panovaly často neshody a nebylo výjimkou, že se volili dva vzdorokrálové, kteří svůj nárok museli hájit vojenskou mocí. Mezi nejčastější dynastie, které bojovaly o římský trůn, patřili ve 13. století Přemyslovci, Habsburkové, Wittelsbachové a Lucemburkové.

11 Sbor kurfiřtů 5) Vyobrazení kurfiřtů při volbě římského krále Jindřicha VII. Lucemburského. Zleva arcibiskup kolínský (kancléř italské části říše), mohučský (kancléř německé části říše) a trevírský (kancléř Burgundska), dále falckrabě rýnský (nejvyšší stolník), vévoda saský (nejvyšší maršálek), markrabě braniborský (nejvyšší komorník) a král český (nejvyšší číšník).

12 Spor mezi císařem Svaté říše římské (světskou mocí) a papežem (církevní mocí) probíhal na přelomu 11. a 12. století. Jednalo se v něm o hlavní postavení při výběru a jmenování církevních hodnostářů. Spor začal mezi papežem Řehořem VII. a císařem Jindřichem IV. v roce 1076 poté, co se papež určil jediným možným volitelem biskupů, což se nelíbilo císaři, který vypověděl poslušnost. Papež jej tedy uvrhl do klatby, což znamenalo, že jej nemuseli poslouchat jeho katoličtí poddaní. Jindřich IV. si uvědomil nebezpečnost situace a jal se papeže odprosit. Traduje se, že vykonal pěšky kajícnou pouť do města Canossy v roce Papež jej omilostnil, ale spor dále přetrvával. Neshody byly vyřešeny až nástupci původců sporu. Po mnoha šarvátkách (politických i vojenských) došel v roce 1122 císař Jindřich V. a papež Kalixtus II. ke kompromisu, který byl stvrzen tzv. konkordátem wormským. Konkordát wormský znamenal pro císaře zřeknutí se podílu na volbě biskupů (pouze mohl být při volbě přítomen a následně volbu potvrzoval). Symbolicky předal nově zvolenému biskupovi žezlo jako symbol světské moci nad pozemky spadající pod jeho úřad, zatímco papež předal biskupovi berlu a prsten jako symbol církevní moci. Oficiálně tak došlo k rozdělení světské a církevní moci. Papež tak získal vliv nad politickým děním, zatímco císařova pozice, která se do té doby opírala o silnou pozici církve, byla oslabena.

13 1) Urči roli otonské dynastie při budování Svaté říše římské. 2) Zdůvodni důležitost císařského titulu pro Otu I. a jeho nástupce. 3) Jmenuj příčiny úpadku Svaté říše římské. 4) Popiš spor mezi papežem a císařem, který vyústil v podepsání konkordátu wormského.

14 ČORNEJ, Petr; ČORNEJOVÁ, Ivana; PARKAN, František. Dějepis 2 pro gymnázia a střední školy: Středověk a raný novověk. 1. vydání. Praha: SPN - pedagogické nakladatelství, 2001, 160 s. ISBN MANDELOVÁ, Helena; KUNSTOVÁ, Eliška; PAŘÍZKOVÁ, Ilona. Dějiny středověku a počátku novověku. Vydání první. Liberec: Dialog, 2002, 179 s. ISBN

15 1) VOGEL, Hermann. Wikipedia.cz [online]. [cit ]. Dostupný na WWW: 2) AUTOR NEUVEDEN. Wikipedia.cz [online]. [cit ]. Dostupný na WWW: g 3) AUTOR NEUVEDEN. Wikipedia.cz [online]. [cit ]. Dostupný na WWW: 4) AUTOR NEUVEDEN. Wikipedia.cz [online]. [cit ]. Dostupný na WWW: paris.jpg 5) AUTOR NEUVEDEN. Wikipedia.cz [online]. [cit ]. Dostupný na WWW: hl_heinrich_vii.jpg