Diplomová práce Šlechtitelství a plemenářství z pohledu práva

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Katedra práva životního prostředí Diplomová práce Šlechtitelství a plemenářství z pohledu práva Praha 2009 Eva Pacolová Prof. JUDr. Milan Damohorský, DrSc.

2 Obsah diplomové práce "Šlechtitelství a plemenářství z pohledu práva" Čestné prohlášení... 4 Předmluva Úvod Právo životního prostředí Zemědělské právo Plemenářství Povinnosti chovatele zvířat Historie Vývoj plemenářství a šlechtitelství ve světě, v EU a v ČR Mezinárodní úprava Mezinárodní právo Mezinárodní smlouvy v oboru šlechtitelství a plemenářství Šlechtění a plemenitba Stručný přehled právních předpisů upravujících šlechtitelství a plemenářství Genetická diverzita a Národní program SEUROP Systém klasifikace jatečně upravených těl hospodářských zvířat Evidence Úvod Systém ústřední evidence turů, ovcí a koz Systém ústřední evidence koní, oslů a kříženců Systém ústřední evidence prasat Systém ústřední evidence běžců Systém ústřední evidence zvěře ve farmovém chovu Systém ústřední evidence drůbeže Systém ústřední evidence plemenných ryb Systém ústřední evidence neplemenných ryb Systém ústřední evidence včel Integrovaný registr zvířat Označování

3 6.1 Úvod Označování běžců Označování turů Označování koní a oslů Označování prasat Označování ovcí a koz Dozorčí činnost, přestupky, pokuty Dozorčí činnost Správní delikty Šlechtitelství a plemenářství prasat Historie Šlechtitelské programy Hodnocení plemenných prasat Závěr

4 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci Šlechtitelství a plemenářství z pohledu práva zpracovala samostatně a že jsem v ní vyznačila všechny prameny, z nichž jsem čerpala, způsobem ve vědecké práci obvyklým. V Praze dne

5 Seznam zkratek UK Univerzita Karlova MZLU Mendlova zemědělská a lesnická univerzita v Brně MZe - Ministerstvo zemědělství EU - Evropská unie ES - Evropská společenství OSN Organizace spojených národů UNEP Program OSN pro životní prostředí ČR Česká republika JUT - jatečně upravené tělo SEUROP klasifikační systém VÚŽV- Výzkumný ústav živočišné výroby ÚKZÚZ- Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský ČMSCH - Českomoravská společnost chovatelů, a.s. PK plemenná kniha PR připouštěcí rejstřík ÚE ústřední evidence IRZv - Integrovaný registr zvířat ČSR Československá republika ČNR - Česká národní rada ÚKZÚZ - Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský 5

6 Předmluva Podstatným rysem živočišné výroby je její dlouhodobost a potřeba jejího stálého zvelebování a usměrňování s ohledem na její důležitost. Zvelebování chovu hospodářských zvířat se proto musí opírat o ucelenou právní úpravu. Toto téma je sice z pohledu práva spíše okrajovou záležitostí, ale s ohledem na růst vlivu genetiky v mnoha oborech lidské činnosti je tématem vybízejícím k revizi a případnému zdokonalení. Sledují se čtyři základní významy chovu zvířat. Jedná se primárně o funkci výživy obyvatel (produkty: mléko, maso, vejce, tuk, med), dále o zdroj surovin (např. kůže, srst, peří, kosti, vosk, hedvábí), využití energie zvířat (zvířata využívána k tahu většinou v chudších zemích) a ekologická funkce (produkce chlévské mrvy, přirozený okus a sešlap pastvin). Je nutno přesně znát jedince, kteří jsou jako zdroje výživy, surovin a energie využíváni. Proto je nezbytně nutné přesně evidovat a označovat všechna zvířata a tak je individualizovat. Je nutné také připomenout, že zootechnika nesmí chápat zvíře pouze jako výrobní prostředek, ale jako živou bytost. Šlechtitelství a plemenářství jsou podle mého názoru zajímavým tématem, což byl důvod, proč jsem se rozhodla touto problematikou ve své diplomové práci zabývat. Řadu zajímavých podnětů jsem získala i během své stáže na Ministerstvu zemědělství, která mi byla zprostředkována Katedrou práva životního prostředí v rámci volitelného předmětu Praxe na správních orgánech ochrany životního prostředí. Literatura k tomuto tématu byla obtížně dostupná, neboť právní úpravě šlechtitelství a plemenářství se věnuje pouze velmi malé množství autorů. Cenným zdrojem mi byl především internet, ale využila jsem i knihovnu Právnické fakulty UK, knihovnu Agronomické fakulty MZLU v Brně a odborné časopisy. Práci jsem rozčlenila na devět kapitol, ve kterých se zabývám problematikou od historického vývoje plemenářské legislativy až po současnou právní úpravu a dílčí úvahy de lege ferenda. Práce se pak blíže zaměřuje na zpracování právní úpravy plemenářství prasat, kterému je v práci věnována samostatná kapitola. 6

7 Při zpracování daného tématu jsem použila metody v právu a ve společenských vědách obvyklé, tedy analýzu, syntézu, komparaci, historický, jazykový a logický výklad. Své poděkování bych chtěla vyjádřit především prof. JUDr. Milanovi Damohorskému, DrSc. za množství rad a odbornou pomoc, kterou mi poskytnul při psaní mé diplomové práce. Dále bych ráda poděkovala i prof. Ing. Marii Čechové, CSc. za pomoc při shromažďování odborné literatury. Diplomová práce vychází z právního stavu dosaženého v ČR ke dni

8 1. Úvod 1.1 Právo životního prostředí Rostlinstvo a živočišstvo všech druhů tvoří živou složku životního prostředí a tudíž tzv. obnovitelné přírodní zdroje. Vzácné, původní, ohrožené či potřebné druhy jsou celosvětově předmětem ochranářských opatření, včetně stanovení právních nástrojů ochrany. 1 V České republice neexistuje komplexní právní úprava ochrany živočichů a rostlin, nýbrž je obsažena ve větším množství zákonů a dalších obecně závazných právních předpisů. Tyto normy lze dělit do několika hlavních skupin. První skupinu tvoří zákony, které obsahují obecnou ochranu biodiverzity a živočichů, tedy právní úpravu ochrany biodiverzity všech druhů planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů a jejich populace. Do druhé skupiny se řadí zákony, které poskytují zvláštní ochranu vybraným vzácným a ohroženým druhům. Třetí skupina zákonů se zaměřuje na poskytnutí ochrany rostlinám či živočichům před vnějšími škodlivými vlivy. Čtvrtou skupinu tvoří zákony, které zajišťují ochranu živočichů v rámci myslivosti a rybářství, problematiku živočišné výroby včetně včelařství a ochranu rostlin v rámci zemědělského a lesního hospodářství. Do této skupiny patří zvláště zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti a zákon č. 99/2004 Sb., o rybářství. V rámci zemědělské rostlinné a živočišné výroby a lesního hospodářství je nutno dále zmínit kromě lesního zákona též zákon č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství, zákon č. 154/2000 Sb., o šlechtění, plemenitbě a evidenci hospodářských zvířat. Pátou skupinu právních předpisů na tomto úseku pak tvoří zákony upravující ochranu zvířat a podmínky jejich držení v lidské péči. 2 1 Damohorský, M. a kol.: Právo životního prostředí, 2. vydání, C. H. Beck, Praha, 2007, str Damohorský, M. a kol.: Právo životního prostředí, 2. vydání, C. H. Beck, Praha, 2007, str. 382 a 383 8

9 1.2 Zemědělské právo Zemědělství patří k nejstarším druhům lidských aktivit vůbec, neboť souvisí se samotnou biologickou stránkou člověka. Hlavní funkcí zemědělství je produkce potravin a jiných hospodářských využitelných výrobků. 3 Předmětem zemědělského práva je úprava právních vztahů v zemědělství a souvisejících lidských činnostech tak, aby byly právem podporovány, popř. zajišťovány jeho hlavní funkce. Na druhé straně je předmětem zemědělského práva také ochrana před nepříznivými vlivy zemědělství především na životní prostředí. Systém českého zemědělského práva můžeme dělit na dvě základní části, a to na obecnou a zvláštní. Zatímco část obecná se věnuje nejen funkcím, příčinám, potřebám a cílům úpravy právních vztahů v zemědělství, ale i předmětu a systému zemědělského práva, jeho pramenům a institucionálnímu zajištění, lze část zvláštní strukturovat podle rozličných kritérií. Z nich nejlogičtější a asi nejčastěji užívaným je hledisko věcné. Dle něho je možné dělit zvláštní část zemědělského práva na problematiku právní úpravy živočišné výroby, rostlinné výroby, ochrany půdy a využití látek pro zemědělství nezbytných (hnojiva, chemické látky). Do zvláštní části pak lze zařadit i právní problematiku geneticky modifikovaných organismů, ekologického zemědělství, činností se zemědělstvím úzce souvisejících či na ně navazujících. 1.3 Plemenářství Od 40. let 20. století probíhá šlechtění hospodářských zvířat ve všech vyspělých chovatelských zemích na základě genetickou vědou podložených plemenářských programů. K tomu přistupuje i prudký rozvoj biotechnologických metod. 4 Některé z nich, např. superovulace a přenos embryí jsou již úspěšně využívány v chovatelské praxi. Moderní plemenářskou práci, založenou na poznatcích genetiky, lze považovat za ekonomicky efektivní a rozhodující intenzifikační faktor v živočišné výrobě (podíl geneticko- 3 Damohorský, M., Smolek, M.: Zemědělské právo, Justis, Praha, 2001, str Hrouz J., Šubrt,J., Obecná zootechnika, Vysoká škola zemědělská, Brno, 1994, str

10 šlechtitelských metod na zvýšení výroby je stejný, jako podíl všech ostatních intenzifikačních faktorů dohromady). Z hlediska historického vývoje je však moderní šlechtění na vědeckých základech teprve na svém začátku. Základním ukazatelem při hodnocení šlechtitelských programů je teoretický genetický zisk, jenž závisí na genetické variabilitě, umožňující porovnávat různé znaky a různé populace, přesnosti selekce, závisející na metodách zvolených pro odhad plemenné hodnoty a na intenzitě selekce, dané velikostí selekční diference ve standardizované formě, spolu s velikostí generačního intervalu. Posláním plemenářské práce v současných podmínkách výroby je vytváření standardních populací zvířat o vysoké užitkové hodnotě, kterou jsou schopna realizovat v daných podmínkách výroby. Pro zajištění adekvátního prostředí jsou vedle výživy základními podmínkami účinnosti moderních plemenářských metod: - přesné vymezení chovného cíle vycházejícího z národohospodářských požadavků a její ekonomiky při respektování genetických možností populace. Chovný cíl je vytyčený vzor k produkci zvířat, která mají být v předpokládaných podmínkách chovu (výživy, ustájení a technologii) schopna vyrábět s maximálním ekonomickým efektem. - znalost potřebných genetických parametrů šlechtěné populace. Jako podklad pro selekci slouží výsledky kontroly užitkovosti, která má umožňovat objektivní zajišťování úrovně sledovaných užitkových vlastností. Současně jsou hodnoceny i znaky sekundární pomocné, jako jsou plodnost, odolnost vůči chorobám, průběh porodů, konverze krmiva. Přistupuje se k hodnocení tzv. přežitelnosti, stanovené na základě početnosti potomstva, která bude přesnějším vyjádřením dlouhověkosti a celoživotní užitkovosti a rentability. Výsledky kontroly užitkovosti jsou podkladem pro odhad plemenné hodnoty chovných zvířat stanovené různými metodami kontroly dědičnosti. - zvládnutí biotechnických metod reprodukce, zejména umělé inseminace. Typickým znakem plemenářské práce je postupné pronikání populační genetiky do šlechtění zvířat. Předtím měla genetika malý vliv na chovatelskou praxi. Pomocí klasické genetiky bylo možno objasnit pouze dědičnost kvalitativních znaků a odvodit patřičná dědičná opatření. Nemohla však objasnit podobnost rodičů a potomstva a heterózní efekt u 10

11 kvantitativních znaků. Spojovací článek mezi genetikou na jedné straně a šlechtěním na druhé straně byl vytvořen rozvojem populační genetiky. Dnes je k dispozici dokonalá teorie šlechtění a selekce, jejíž platnost byla plně potvrzena na modelových pokusech u laboratorních zvířat a potvrzena v praxi. Pro všechna důležitá chovatelská opatření jako volba účinné metody plemenitby, volba selekčních znaků, selekce plemenných zvířat a vypracování způsobu připařování byly vytvořeny vhodné postupy. Tak proniká populační genetika a její matematickostatistické metody do celé chovatelské práce. 5 Definice plemenářské práce V nejširším slova smyslu rozumíme plemenářskou prací soubor zootechnicko-organizačních a ekonomických opatření, vedoucích ke všestrannému zvyšování užitkovosti hospodářských zvířat, vymezenému ekonomickou efektivností chovu. 6 V užším pojetí považujeme za plemenářskou práci všechny zásahy v genotypové složce fenotypu. Je třeba ovšem zdůraznit, že k náležitému efektu plemenářských opatření je nutné zajistit optimální stav druhé složky fenotypu, tj. prostředí v prvé řadě plnohodnotnou výživu a zdravotní stav, dále vhodné ustájení a systém ošetřování. Šlechtitelská činnost je důležitým intenzifikačním faktorem neinvestičního charakteru, kterým lze dosáhnout trvalého zlepšení geneticky zakódovaných užitkových vlastností hospodářských zvířat. Dosažená úroveň živočišné výroby a její koncentrace umožňuje aplikovat progresivní formy genetiky velkých populací rychle a účinně. Výběr zvířat k reprodukci Hlavní metodou šlechtění je výběr, neboli selekce. Základem procesu směřujícího k zušlechťování hospodářských zvířat je výběr. Uplatňuje se jako hlavní faktor působící při plánování a uskutečňování genetického zisku při čistokrevné plemenitbě, avšak má své místo i v hybridizačních programech. Zde je sice hlavním faktorem produkčního zisku heterózní 5 Hrouz, J., Šubrt,J.: Obecná zootechnika, Vysoká škola zemědělská, Brno, 1994, str Mašek, N. a kolektiv, Obecná zootechnika (vybrané kapitoly), Vysoká škola zemědělská, Brno, 1981, str

12 efekt, avšak jeho velikost je dána též kvalitou výchozích čistokrevných populací a úrovní v nich používaných selekčních metod. 7 Výběr je umožněn proměnlivostí znaků a vlastností. Při malé variabilitě je výběr málo účinný, velká proměnlivost jej usnadňuje a urychluje. Variabilita vlastností se při metodickém výběru všeobecně zvyšuje, a proto se s pokračující selekcí zvyšují i možnosti a výsledky výběru. Darwin přikládal zvláštní význam dědičným změnám, které zpočátku malé se s postupujícím výběrem v dalších generacích zesilují. Výběr usměrňuje proměnlivost znaků a vlastností v určitém směru, kterým směrem jde výběr, tím směrem se vyvíjí plemeno populace. 8 Selekcí v nejširším slova smyslu rozumíme výběr konkrétních zvířat pro reprodukci, tedy pro produkci zvířat následující generace. Může být buď negativní, nebo pozitivní: v prvém případě se zabrání nevhodným zvířatům v uplatnění v produkci následující generace tím, že jsou buď odstraněna z chovu, anebo se zabrání jejich plemenitbě (nejsou připuštěna, jsou kastrována). V případě pozitivní selekce jde o rozmnožování preferovaných zvířat, tj. vyberou se vhodní jedinci, jejichž potomstvo se použije k vytvoření následující generace. Oba tyto typy selekce se zpravidla navzájem doplňují. 1.4 Povinnosti chovatele zvířat Chovatelem je každý, kdo zvířata drží nebo se o ně stará, třeba jen na přechodnou dobu. Chovatelem tedy nemusí být pouze majitel zvířat, ale například i ten, který se o zvířata někoho jiného stará ve svých nebo pronajatých prostorách, tato zvířata krmí a ošetřuje. Povinnosti, týkající se evidence zvířat (ovcí a koz), se vztahují na každého chovatele. Povinnosti evidovat zvířata se také vztahují na provozovatele jatek, shromažďovacích středisek, uživatelských zařízení, asanačních podniků a na obchodníka (s vlastní stájí), kteří jsou schváleni a registrováni orgány veterinární správy nebo Ústřední komisí na ochranu zvířat. Hlavními povinnostmi chovatele jsou: 7 Mašek, N. a kolektiv, Obecná zootechnika (vybrané kapitoly), Vysoká škola zemědělská, Brno, 1981, str Jakubec, V., Říha,J., Majzlík,I., Bjelka, M., Teorie a praxe selekce hospodářských zvířat, Asociace chvatelů masných plemen, Rapotín, 2003, str

13 - evidovat u pověřené osoby všechna svá hospodářství spolu s identifikačními údaji o své osobě a veškeré změny nastalé po dni zaevidování v rozsahu, způsobem a v termínech stanovených vyhláškou, - vést ve stájovém registru údaje stanovené vyhláškou a uchovávat je nejméně po dobu 3 let ode dne posledního záznamu; tato povinnost neplatí pro chovatele včel, - předávat pověřené osobě správné a úplné údaje stanovené vyhláškou způsobem stanoveným vyhláškou a další údaje potřebné z hlediska plemenitby, pokud si ji chovatelé sami zajišťují, - oznámit pověřené osobě způsobem a v termínech stanovených vyhláškou ukončení své činnosti. Povinnosti chovatele v případě inseminace a přirozené plemenitby Chovatelé jsou povinni zabezpečit pro řádné a bezpečné provádění inseminace pro osobu oprávněnou k provádění inseminace oddělené prostory, zejména pro uložení pomůcek a oděvu, zdroj teplé vody, doklady potřebné pro záznamy o inseminaci, oddělení plemenic při volném nebo skupinovém ustájení, fixaci plemenic při inseminaci a další technickou pomoc. Chovatelé zajišťující přirozenou plemenitbu jsou povinni vést záznamy o provádění přirozené plemenitby a tyto předávat pověřené osobě podle jednotlivých druhů a plemen vyjmenovaných hospodářských zvířat, a to v listinné podobě, popřípadě způsobem umožňujícím dálkový přístup. K přirozené plemenitbě mohou chovatelé používat pouze plemeníky zapsané v ústředním registru plemeníků. Povinnosti chovatele označených zvířat Chovatelé označovaných zvířat jsou navíc povinni zajistit jejich označování identifikačními prostředky, způsobem a v termínech stanovených vyhláškou. Při označování označovaných zvířat je chovatel povinen zajistit, aby: - označování jiným než stanoveným identifikačním prostředkem nebo jiným než stanoveným způsobem nenarušovalo nebo nebylo zaměnitelné s označováním podle tohoto zákona a vyhlášky, - k označování označovaných zvířat nebyly identifikační prostředky používány opakovaně. 13

14 Další povinnosti chovatele Mezi další povinnosti chovatele patří: - zaevidování hospodářství a chovatelů u pověřené osoby, chovatel přihlásí do ústřední evidence všechna hospodářství, na kterých chová svá zvířata, - hlášení o narození zvířat, jejich úhynu, ztrátě, utracení a přemístění, - pro každé hospodářství vede chovatel registr zvířat v hospodářství. Shrnutí Právní úprava ochrany živočichů a rostlin je v ČR obsažena ve větším množství zákonů a dalších obecně závazných právních předpisech. Samotnou problematiku šlechtění a plemenitby upravuje zákon č. 154/2000 Sb., o šlechtění, plemenitbě a evidenci hospodářských zvířat a prováděcí vyhlášky. Šlechtění probíhá na základě plemenářských programů. Jejich cílem je vytváření standardních populací zvířat, které mají vysokou užitkovou hodnotu. Je důležité uvést, že důsledky plemenářských zásahů jsou dlouhodobé, i když kvalitativních změn lze v některých případech dosáhnout již v první generaci potomstva. Základním procesem zušlechťování hospodářských zvířat je výběr. K reprodukci se vybírají zvířata s preferovanými vlastnostmi nebo se zvířata s nežádoucími vlastnostmi z chovu vylučují. Cílem šlechtitelských opatření je produkce nejvhodnějších plemenných zvířat pro účely, pro které jsou zvířata chována. 14

15 2. Historie 2.1 Vývoj plemenářství a šlechtitelství ve světě, v EU a v ČR Podle ústního podání ze 14. století jistý arabský kmenový náčelník ukradl semeno od vzácného hřebce nepřátelského kmene. V bavlněném chumáči odnesl semeno domů a dosáhl oplodnění, vložíc je do pochvy své kobyly v říji. V 16. století byli pravděpodobně Malphigi a Bilbiena první badatelé, kteří dělali cílevědomé pokusy s vajíčky hedvábníka a chtěli je oplodnit tajemným elixírem vitae, získaným od jeho samců. Pokus se nepodařil a otázka pokračovala dál asi půldruhého století. Ital Lazzaro Spallanzani zase v Pávii r dokazoval svými pokusy, že ze žabích vajíček se v čisté vodě jen v tom případě vylíhnou pulci, pokud se dostanou do styku se spermatem získaným od žabího samce. Zjistil, že stačí položit na jikru semeno jen na špičce jehly, aby se jikra oplodnila. Na základě svých pokusů dokázal, že i u savců je možné dosáhnout oplodnění, pokud se semeno vpraví do dělohy samice, která je v říji. Přesným pokusem na psovi dokázal, že je možno dosáhnout potomstva i bez páření, ba je možné i vytvoření hybridů. Umělá inseminace se však vyvíjela jen pomalu. Gynekologové se též pokoušeli tímto způsobem léčit neplodnost žen. 9 V dlouhém historickém vývoji vznikají první základy šlechtění jednotlivých druhů hospodářských zvířat. V 18. století vzniká v Evropě základ novodobého chovatelství a plemenitby hospodářských zvířat. V roce 1791 je založena plemenná kniha pro chov anglického plnokrevníka a později i pro ostatní chovy hospodářských zvířat. Hlavním kritériem pro zápis do plemenných knih byly doložené rodokmeny předků. 10 Dalším významným krokem v zušlechťování hospodářských zvířat, zejména skotu a prasat, byl vznik kontroly užitkovosti v Dánsku ve druhé polovině 19. století. Kontrola užitkovosti v Evropě se rozšiřovala postupně do Německa, Švýcarska i Rakouska-Uherska. Na území 9 Horn, A.: Všeobecná zootechnika, Vydavatelstvo slovenskej Akadémie vied, Bratislava, 1958, str. 358, Karfík,Z. a Málková,H.: Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona ČNR č.204 o šlechtění a plemenitbě hospodářských zvířat, Praha,

16 Rakouska-Uherska byl vydán v roce 1894 zákon, který mimo zvelebování zemědělství a zřízení polní policie, určoval také zvelebovací program v chovech hospodářských zvířat a svými cíli příznivě ovlivňoval vývoj v příštích třiceti letech. Významným ustanovením tohoto zákona bylo, že ukládal okresním institucím stanovit pro jednotlivé obce počet plemeníků, jmenovat výběrové komise pro licentování plemeníků a stanovit rajonizaci jednotlivých plemen. Licentování znamená udělování licence státní správou, což mělo napomoci povznesení jednotlivých chovů. Na území Čech a Moravy udržovali vyspělí chovatelé hospodářsky užitečné styky s dánskými chovateli, s jejich pomocí se rozšířily v letech metody kontroly užitkovosti především na velkostatky. V té době vznikají u nás také první zájmové chovatelské spolky, zejména na Kroměřížsku, Uhersko-Hradišťsku, Opavsku, na Hané a na šlechtických statcích v jižních a východních Čechách. Vyšší užitkovost a ušlechtilost dovezených zvířat na velkostatky vedla české rolníky k tomu, aby křížili svá hospodářská zvířata s dovezenými. Méně ušlechtilá plemena domácí byla moderními užitkovějšími plemeny postupně nahrazena a vytlačena. 11 Vznik první Československé republiky byl historickým mezníkem i pro další vývoj šlechtění hospodářských zvířat. Zemědělské rady ustanovené pro jednotlivé historické země zřídily odbornou komisi pro záležitosti chovu hospodářských zvířat, která se stala organizátorem celé zvelebovací činnosti v chovech hospodářských zvířat. Činnost Zemědělských rad na tomto úseku byla upravena právním předpisem. V roce 1924 byl vydán zákon o plemenitbě hospodářských zvířat (koní, skotu, prasat a ovcí). Tento předpis vycházel na úseku zvelebovacího procesu hospodářských zvířat z ustanovení dřívějšího rakousko-uherského zákona z roku 1894, navíc však obsahoval pokrokové zásady pro další rozvoj hospodářských zvířat. Aktivizoval chovatelské spolky a svazy pro rozšiřování kontroly užitkovosti, zejména skotu a určoval základní směry šlechtění hospodářských zvířat Karfík,Z. a Málková,H.: Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona ČNR č.204 o šlechtění a plemenitbě hospodářských zvířat, Praha, Karfík,Z. a Málková,H.: Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona ČNR č.204 o šlechtění a plemenitbě hospodářských zvířat, Praha,

17 Šlo o zákon č. 169/1924 Sb., který se člení do 6 hlav a 12 paragrafů. Obsahuje ustanovení všeobecná, ustanovení trestní a ustanovení přechodná. Chovatelé směli připouštět plemenice zvířat jen k vybraným plemeníkům. Výběr plemeníků obstarávala Komise pro chov hospodářských zvířat ustanovená župním úřadem. Povinnost chovat dostatečný počet plemeníků náležela obci. Tito plemeníci se nazývali veřejnými. Vláda se zmocnila k rozdělení státního území dle návrhu zemědělských rad na chovné obvody určitých plemen. Kontrola užitkovosti jako základ plemenářské práce se zaváděla postupně u všech druhů hospodářských zvířat, takže, po roce 1930 lze konstatovat, že na území Československé republiky se podařilo Zemědělským radám v historických zemích realizovat zákonná opatření a finančními dotacemi a podporami konsolidovat plemenářství, jakož i maximálně rozšířit kontrolu užitkovosti hospodářských zvířat. 13 Významnou úlohu vedle činnosti Zemědělských rad a chovatelských svazů sehrály v popularizaci zvelebovacích akcí v chovech hospodářských zvířat výzkumné ústavy a zemědělské školy svou osvětovou činností. Uvedená činnost se projevovala v podstatném zvyšování mléčné i masné užitkovosti hospodářských zvířat a v tomto období, tj. po roce 1930, zejména v chovech skotu, prasat a drůbeže byl položen základ dnešních tuzemských plemen hospodářských zvířat. Vznikem protektorátu byla původní systematická práce narušena. Na odtrženém území byla rozšiřována německá plemena skotu i prasat, což se nepříznivě projevilo v těchto oblastech po skončení 2. světové války různorodostí chovného materiálu uvnitř jednotlivých plemen. 14 Na území bývalého protektorátu bylo vydáno vládní nařízení č. 361/1941 Sb., o plemenitbě hospodářských zvířat, kterým se stanovila povinná kontrola užitkovosti, její rozšíření, kvalitativní podmínky pro výběr plemeníků a vymezení činnosti výběrových komisí. Tento předpis platil až do roku 1950, kdy se navázalo zákonem č. 187/1950 Sb. na staré chovatelské tradice a současně na tehdejší poznatky z oblasti genetiky. Tento zákon kromě problematiky plemenitby hospodářských zvířat upravoval i některé otázky z úseku veterinární 13 Karfík,Z. a Málková,H.: Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona ČNR č.204 o šlechtění a plemenitbě hospodářských zvířat, Praha, Karfík,Z. a Málková,H.: Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona ČNR č.204 o šlechtění a plemenitbě hospodářských zvířat, Praha,

18 činnosti, zejména postup při odstraňování příčin nákaz a jiných nemocí zvířat a provádění zdravotních prohlídek zvířat. Úsek veterinární péče byl tehdy nově upraven samostatným zákonem č. 66/1961 Sb., o veterinární péči, jímž byl také zrušen výše zmíněný zákon o zdokonalení živočišné výroby. Problematika zvelebování chovů hospodářských zvířat byla tedy od 1. října 1961 až do 3. listopadu 1972, kdy byl schválen zákon ČNR o plemenitbě hospodářských zvířat, bez právní úpravy. Organizace zvelebování chovů hospodářských zvířat na území České republiky Po první světové válce byly pro zvelebovací funkci ustaveny Zemědělské rady v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Opíraly se o chovatelské spolky a síť poradců. Zemědělské rady řídily převážně zvelebování hospodářských zvířat. Chovatelské spolky byly později organizovány ve svazech chovatelů. Úkolem svazu chovatelů bylo především organizovat a vykonávat kontrolu užitkovosti u všech hospodářských zvířat a napomáhat též při obstarávání plemeníků. 15 Zemědělské rady působily až do r. 1942, kdy převzaly řízení zvelebovací práce v chovech hospodářských zvířat svazy pro zemědělství a lesnictví. Svazy měly vždy pro obvod několika okresů svou pobočku a síť konzultantů. Výkon kontroly užitkovosti zůstal ve svazu chovatelů, který zaměstnával pro tyto účely kontrolní asistenty, vedl také plemenné knihy a pořádal trhy na plemeníky. Výběr plemeníků u všech druhů hospodářských zvířat prováděly komise pro výběr plemeníků, které zřizovalo ministerstvo zemědělství, případně okresní úřady, pokud šlo o každoroční výběry v plemenitbě již působících plemeníků. V roce 1945, kdy byl zřízen Jednotný svaz českých zemědělců, byla zvelebovací činnost v chovech hospodářských zvířat začleněna do tohoto svazu, který ji uskutečňoval prostřednictvím svých oblastních úřadoven a jejich konzultantů. 16 Svazy chovatelů, které zůstávaly organizačně zachovány, vykonávaly nadále kontrolu užitkovosti všech hospodářských zvířat a vedly plemenné knihy. Po zrušení Jednotného svazu českých 15 Karfík,Z. a Málková,H.: Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona ČNR č.204 o šlechtění a plemenitbě hospodářských zvířat, Praha, Karfík,Z. a Málková,H.: Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona ČNR č.204 o šlechtění a plemenitbě hospodářských zvířat, Praha,

19 zemědělců a svazů chovatelů po r přešla zvelebovací činnost na okresní a krajské národní výbory, včetně kontroly užitkovosti, kontroly dědičnosti a vedení plemenných knih. Vládním nařízením č. 38/1955 Sb. byl zřízen Inspektorát státních plemenářských stanic, který měl své krajské správy. Tyto organizace zabezpečovaly jednak kontrolu užitkovosti a kontrolu dědičnosti, vedení plemenných knih a inseminaci skotu. V době činnosti těchto organizací ( ) došlo opět k rozšíření kontroly užitkovosti krav celoročně kontrolovaných. V roce 1959 byla zřízena vládním nařízením č. 65/1959 Sb. Státní plemenářská správa jako státní rozpočtová organizace. V krajích působily krajské plemenářské správy. Jejich činnost navazovala na činnost Inspektorátu státních plemenářských stanic. Ekonomická hlediska a potřeba snížit vázanost na státní rozpočet vedly Mnisterstvo zemědělství a výživy ČSR v r ke zřízení Státních plemenářských podniků, generálních ředitelství, s jedním až třemi plemenářskými podniky v rámci kraje. V roce 1973 nabyl účinnosti zákon č. 86/1972 Sb., o plemenitbě hospodářských zvířat. Ten byl zrušen zákonem č. 240/1991 Sb., o šlechtění a plemenitbě hospodářských zvířat. Zákon č. 240/1991 Sb., o šlechtění a plemenitbě hospodářských zvířat, stanovoval, co je šlechtitelskou činností, v čem spočívají šlechtitelská opatření, kdo a jakým způsobem má usměrňovat plemenitbu hospodářských zvířat, upravoval postavení, působnost a pravomoc oprávněných a pověřených organizací, funkci tzv. výběrových a uznávacích komisí, dále stanovoval podmínky pro nákup a prodej plemenných hospodářských zvířat a upravoval dozor nad dodržováním povinností stanovených tímto zákonem, který vykonává Česká inspekce pro šlechtění a plemenitbu hospodářských zvířat. V příloze k tomuto zákonu byl uveden taxativním výčtem seznam technických norem, na které zákon č. 240/1991 Sb. v řadě svých ustanovení odkazoval a které upravovaly některé bližší podrobnosti týkající se například kontroly užitkovosti, kontroly dědičnosti a testování užitkových vlastností zvířat, provádění hodnocení, označování hospodářských zvířat apod. Zákon č. 240/1991 Sb. usiloval v době svého vzniku především o vyloučení principu státního řízení plemenářské práce, přesto jeho struktura vychází do značné míry ještě z dříve platného zákona č. 86/1972 Sb., o plemenitbě hospodářských zvířat, který zakotvoval jednotné státní řízení plemenářské práce a reprodukce hospodářských zvířat. Zákon č. 240/1991 Sb. tak sice zrušil monopolní postavení státní plemenářské instituce, řadu činností však ponechal v působnosti Státního plemenářského podniku, koncern Praha, 19

20 s celorepublikovou působností a pouze některé odborné činnosti svěřil oprávněným a pověřeným organizacím. 17 Zákon č. 240/1991 Sb. taxativním výčtem uváděl hlavní činnosti v oblasti šlechtění a plemenitby hospodářských zvířat, nevymezoval však důsledně, který subjekt a za jakých podmínek je může provádět, ani zájem a z něj vyplývající ingerence státu v tomto procesu. Nebyl slučitelný s předpisy ES upravující danou problematiku. Rozhodujícím důvodem pro zpracování nového zákona o šlechtění, plemenitbě a evidenci hospodářských zvířat a o změně některých souvisejících zákonů (plemenářský zákon) je potřeba právně zakotvit řadu zásadních změn, ke kterým došlo v českém chovatelství, i v širším kontextu, od vydání zákona č. 240/1991 Sb. Zákon č. 240/1991 Sb. sice eliminoval monopolní postavení státní plemenářské organizace, ale nestanovil dostatečně podmínky pro výkon šlechtění a plemenitby jednotlivými subjekty (oprávněnými a pověřenými organizacemi, zájmovými sdruženími chovatelů, o kterých se zákon pouze zmiňuje atd.). Zájmová chovatelská sdružení se v době tvorby a přijetí zákona č. 240/1991 Sb. teprve formovala (vznikala postupně podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů) a nebylo proto reálné převést na ně již v tomto zákoně rozhodující funkce při řízení šlechtitelského procesu tak, jak je obvyklé ve všech chovatelsky vyspělých zemích, včetně zemí ES. 18 V průběhu devadesátých let se však zájmová chovatelská sdružení rychle konsolidovala a od roku 1994 jim MZe postupně udělovalo souhlas ke zřízení a vedení plemenných knih pro jednotlivé druhy hospodářských zvířat a přenášelo na ně část odpovědnosti za tvorbu a provádění šlechtitelských programů. V roce 1990 dochází k vnitřní diferenciaci státních plemenářských podniků a vznikají zájmové svazy chovatelů hospodářských zvířat. Tyto zájmové svazy chovatelů se spojily v 17 Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona č. 500, o šlechtění, plemenitbě a evidenci hospodářských zvířat a o změně některých souvisejících zákonů, Praha, Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona č. 500, o šlechtění, plemenitbě a evidenci hospodářských zvířat a o změně některých souvisejících zákonů, Praha,

21 "Unii chovatelů", která uplatňuje nároky na šlechtitelskou činnost v chovech hospodářských zvířat prováděnou dosud třemi specializovanými státními plemenářskými organizacemi. 19 Shrnutí V Evropě vzniká základ novodobého chovatelství a plemenitby hospodářských zvířat v 18. století. Významným krokem v zušlechťování hospodářských zvířat, zejména skotu a prasat, bylo zavedení kontroly užitkovosti v Dánsku v druhé polovině 19. století. Na území Čech a Moravy udržovali vyspělí chovatelé hospodářsky užitečné styky s dánskými chovateli, s jejichž pomocí se v letech rozšířily metody kontroly užitkovosti především na velkostatky. Vznik první Československé republiky byl historickým mezníkem i pro další vývoj šlechtění hospodářských zvířat. V roce 1924 byl vydán zákon č. 169/1924 Sb., o plemenitbě hospodářských zvířat (koní, skotu, prasat a ovcí). Vznikem protektorátu byla původní systematická práce narušena. Na území bývalého protektorátu bylo vydáno vládní nařízení č. 361/1941 Sb., o plemenitbě hospodářských zvířat, kterým se stanovila povinná kontrola užitkovosti, její rozšíření, kvalitativní podmínky pro výběr plemeníků a vymezení činnosti výběrových komisí. Tento předpis platil až do roku 1950, kdy se navázalo zákonem č. 187/1950 Sb. na staré chovatelské tradice a současně na tehdejší poznatky z oblasti genetiky. V roce 1959 byla zřízena vládním nařízením č. 65/1959 Sb. Státní plemenářská správa jako státní rozpočtová organizace. Následujícím právním předpisem upravujícím plemenářství byl zákon č. 86/1972 Sb., o plemenitbě hospodářských zvířat. Ten byl zrušen zákonem č. 240/1991 Sb., o šlechtění a plemenitbě hospodářských zvířat. Tento zákon usiloval především o vyloučení principu státního řízení plemenářské práce. Tento zákon byl zrušen zákonem č. 154/2000 Sb., o šlechtění, plemenitbě a evidenci hospodářských zvířat. Tento právní předpis už je plně slučitelný s právem ES. 19 Karfík,Z. a Málková,H.: Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona ČNR č.204 o šlechtění a plemenitbě hospodářských zvířat, Praha,

22 3. Mezinárodní úprava 3.1 Mezinárodní právo Mezinárodní právo psané je vytvářené mezinárodními smlouvami. Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas dle čl. 10 Ústavy, jsou v České republice pramenem vnitrostátního práva. Takové mezinárodní smlouvy jsou bezprostředně aplikovatelné a závazné. 3.2 Mezinárodní smlouvy v oboru šlechtitelství a plemenářství Z mezinárodních smluv v oblasti šlechtění a plemenitby existuje mnohostranná mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, a to Úmluva ze dne 14. října 1936 o sjednocení způsobu vedení a působení rodokmenových knih zvířat. Tato úmluva nebyla publikována ve Sbírce zákonů; její znění je k dispozici na Ministerstvu zahraničních věcí. K ochraně biodiverzity v mezinárodním měřítku byla mnoha státy přijata Úmluva o biologické rozmanitosti. Úmluva byla vystavena k podpisu v rámci UNEP na Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji v Riu de Janeiro v červnu l992. Česká republika Úmluvu podepsala v červnu 1993 a v platnost vstoupila dnem 3. března Biodiverzita znamená variabilitu všech žijících organismů suchozemských, mořských a jiných vodních ekosystémů a ekologických komplexů, jejichž jsou součástí; zahrnuje různorodost v rámci druhů, mezi druhy i mezi ekosystémy. Cílem Úmluvy je ochrana biodiverzity, tj. rozmanitosti rostlinných a živočišných druhů, jejich genetického základu a různorodosti ekosystémů. Státy mají suverénní právo využívat své vlastní zdroje v souladu se svou ekologickou politikou, jsou však i odpovědné zajistit, aby svými aktivitami nepůsobily škody životnímu prostředí jiných států nebo území za hranicemi národní působnosti. 20 Cíle mají být sledovány v souladu s jejími příslušnými ustanoveními. Jsou to ochrana biodiverzity, trvale udržitelný způsob využívání jejích složek, a spravedlivé a rovnocenné rozdělení přínosů, plynoucích z využívání genetických zdrojů, včetně odpovídajícího přístupu

23 ke genetickým zdrojům a odpovídajícího předávání příslušných technologií při zohlednění všech práv na tyto zdroje a technologie a včetně odpovídajících způsobů financování. Genetické zdroje zvířat jsou v ní chápány v celém komplexu, tj. od podmínek jejich chovu až po potenciální zdroj výživy lidí v globálním měřítku. Pro udržení chovu specifických nebo mizejících populací hospodářských zvířat v České republice je nutné zajistit základní právní úpravu této oblasti chovatelské práce a ochrany genetických zdrojů. Důvodů pro ochranu biodiverzity je celá řada. Mohou být ekonomické, ekologické, etické i estetické. Termín biologická rozmanitost neboli biodiverzita označuje různorodost organismů a jejich prostředí. Zahrnuje diverzitu druhů, diverzitu na úrovni ekosystémů, ale i diverzitu genetickou. Jedná se tedy o rozmanitost života ve všech formách, úrovních a kombinacích. 23

24 4. Šlechtění a plemenitba 4.1 Stručný přehled právních předpisů upravujících šlechtitelství a plemenářství Základním pramenem právní úpravy šlechtitelství a plemenářství je zákon č. 154/2000 Sb., o šlechtění, plemenitbě a evidenci hospodářských zvířat. Úvodní ustanovení plemenářského zákona vymezuje předmět právní úpravy. Upravuje 3 základní okruhy, které se současně liší okruhem zvířat, na které se vztahují. Tento zákon upravuje po věcné stránce tyto tři oblasti: - oblast šlechtění a plemenitby hospodářských zvířat, - oblast označování hospodářských zvířat, - oblast evidence zvířat, a to nejen hospodářských. 21 Nevztahuje se ale na šlechtění, plemenitbu, označování a evidenci zvířat v zoologických zahradách. Účelem tohoto zákona je stanovit pravidla a podmínky pro šlechtění a plemenitbu hospodářských zvířat, pro ochranu, uchovávání a využívání genetických zdrojů, pro označování označovaných zvířat a evidenci evidovaných zvířat chovaných na území ČR. Zákon definuje základní pojmy, určuje, kdo je oprávněnou osobou a podmínky udělení souhlasu k výkonu odborné činnosti. Dále vymezuje, v čem spočívají šlechtitelská činnost a šlechtitelská opatření, podmínky uznání chovatelského sdružení a podmínky uznání chovatelského podniku prasat. Upřesňuje provádění kontroly užitkovosti, výkonnostní zkoušky, výkonnostní testy a posuzování vyjmenovaných hospodářských zvířat, hodnocení a kvalifikovaný odhad plemenných hodnot plemenných zvířat, vedení plemenných knih, vydávání potvrzení o původu plemenných zvířat, plemenářskou evidenci, ověřování a osvědčování původu a stanovování genetického typu zvířat. Také upravuje opatření k zajištění ochrany, konzervace a využívání genetických zdrojů zvířat, která jsou dále specifikována v Národním programu konzervace a využívání genetických zdrojů zvířat významných pro výživu a zemědělství. Zákon obsahuje plemenitbu skotu, buvolů, koní, oslů, prasat, ovcí a koz. Dále v něm najdeme upraven Ústřední registr plemeníků, a také inseminační stanice, provádění inseminace a 21 Procházková,Z.: Novela plemenářského zákona, Náš chov, 2006, č. 7, str

25 vpravování embryí inseminační technikou, střediska pro přenos embryí a přirozenou plemenitbu. Také se věnuje plemenitbě drůbeže a včel, uvádění plemenných zvířat, spermatu, embryí, vaječných buněk, násadových vajec drůbeže, včel, plemenných ryb a jejich plemenného materiálu do oběhu, označování a evidenci, povinnosti chovatelů, povinnosti provozovatelů jatek, provozovatelů líhní, provozovatelů shromažďovacích středisek, obchodníků, dopravců, uživatelských zařízení a asanačních podniků. Vymezuje dozorčí činnost, organizaci a působnost České plemenářské inspekce a zvláštní opatření, jež může ukládat. Od doby svého přijetí byl plemenářský zákon novelizován celkem čtyřikrát. První novelou byla novela zákonem č. 309/2002 Sb., o změně zákonů souvisejících s přijetím zákona o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech. Zde dochází ke změně zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a zákonů s ním souvisejících, mezi něž patří i plemenářský zákon. Další novelou byl zákon 162/2003 Sb., o podmínkách provozování zoologických zahrad a o změně některých zákonů. Tato novela se dotkla pouze ustanovení v oblasti označování a evidence zvířat chovaných v zoologických zahradách. Dále byl plemenářský zákon novelizován zákonem č. 282/2003 Sb. Tato novela plemenářského zákona se týká oblasti označování a evidence hospodářských zvířat. Rozšířila jeho působnost na tury, osly a jejich křížence s koňmi. Podrobněji upravila označovaní turů, koní a oslů a jejich kříženců, prasat, ovcí, koz a hlavně doplnila a upřesnila základní povinnosti chovatelů. Jelikož se jednalo o zásadní novelu, bylo ve Sbírce zákonů vyhlášeno úplné znění plemenářského zákona, a to pod číslem 16/2004 Sb. Z požadavku dosažení plné slučitelnosti právní úpravy v oblasti šlechtění a plemenitby hospodářských zvířat České republiky s právem ES vyplynula potřeba další novelizace plemenářského zákona. Ta proběhla zákonem č. 130/2006 Sb. 22 Zájmová chovatelská sdružení jsou registrována podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů. Tato registrace však nezakládá pravomoc 22 Procházková,Z.: Novela plemenářského zákona, Náš chov, 2006, č. 7, str

26 pro výkon odborných činností spojených se šlechtěním a plemenitbou. Ministerstvo proto tato chovatelská sdružení, splní-li podmínky stanovené návrhem zákona k výkonu uvedených činností, tzv. uzná. Vedle chovatelských organizací (sdružení) působí v oblasti šlechtění a plemenitby drůbeže a prasat v zemích ES i v ČR dceřiné společnosti nadnárodních šlechtitelských společností, a dále domácí subjekty, které nejsou sdruženy v chovatelských organizacích (a jimi chovaná zvířata nejsou zapsána v plemenné knize), ale uskutečňují hybridizační program pro vlastní a smluvně napojené chovy. Z těchto důvodů definuje zákon podmínky, za kterých může být osoba uznána jako chovatelský podnik, k výkonu vyjmenovaných činností. Svá čistokrevná a hybridní zvířata vedou chovatelské podniky v chovném registru, u drůbeže v plemenářské evidenci. Zákon upravuje rámec pro výkon činností spojených s prováděním kontroly užitkovosti, výkonnostních zkoušek a výkonnostních testů včetně vyhodnocování jejich výsledků v procesu posuzování a hodnocení vyjmenovaných hospodářských zvířat jako podkladu pro tzv. odhad plemenné hodnoty. Vymezeny jsou kompetence a povinnosti jednotlivých subjektů podílejících se na výše uvedených činnostech. U drůbeže, ryb a včel je plemenná kniha nahrazena tzv. plemenářskou evidencí, která však plní stejnou funkci jako plemenná kniha. Ověřování a osvědčování původu a stanovení genetického typu plemenných zvířat je v procesu vlastní šlechtitelské a plemenářské práce důležitým prvkem, který zaručuje, že do šlechtění, plemenitby a obchodu s plemennými zvířaty jsou chovateli zařazována exaktně identifikovaná zvířata a který eliminuje úmyslné či neúmyslné záměny plemenných zvířat a genetického materiálu. Upraveny jsou i kompetence k ověřování a osvědčování původu a stanovení genetického typu plemenných zvířat. Určeno je též, v jakých případech musí být ověřen původ a v jakých případech stanoven genetický typ. Zákon stanovuje, že k plemenitbě skotu, koní, prasat, ovcí, koz a běžců mohou být použiti pouze plemeníci nebo jejich sperma, zapsaní do státního registru. Zápis do státního registru nahrazuje přidělování osvědčení k použití v plemenitbě z minulé právní úpravy. Inseminace a v poslední době i přenos embryí jsou rozhodujícími metodami plemenitby u nejvýznamnějších druhů hospodářských zvířat. Na inseminačních stanicích jsou soustředěni 26

27 špičkoví plemeníci. Využívání jejich spermatu zásadním způsobem ovlivňuje šlechtitelský a reprodukční proces v populacích hospodářských zvířat. Výměna, prodej i nákup inseminačních dávek a embryí je i významným nástrojem mezinárodního využívání špičkového genofondu. Pro chovatele jsou důležité výsledky práce odborníků, kteří zajišťují odběr spermatu, jeho zpracování do inseminačních dávek, vlastní inseminaci, popřípadě získávání a přenos embryí. Z těchto důvodů je potřebné právně upravit základní podmínky pro zřizování a provoz inseminačních stanic, reprodukčních center koní, provádění inseminace a podmínky pro zřizování a provoz středisek přenosu embryí. Metoda přirozené plemenitby se využívá u skotu a prasat již jen v omezené míře, ale nadále zůstává rozhodujícím způsobem plemenitby v chovech ovcí a koz a je jedinou přípustnou formou plemenitby v chovech anglického plnokrevníka. Zákon podmiňuje využití plemeníka v přirozené plemenitbě jeho registrací ve státním registru plemeníků a na druhé straně pak umožňuje, aby pro drobnochovatele ovcí a koz zajišťovala plemeníky příslušná chovatelská sdružení. Chovatelem pro účely zákona se rozumí i majitel hřebce, který zřizuje připouštěcí místo a zajišťuje plemenitbu pro jiné chovatele. Další právní úprava tohoto tématu je na úrovni několika vyhlášek. První z nich je vyhláška č.136/2004 Sb., o podrobnostech označování zvířat a jejich evidence a evidence hospodářství a osob stanovených plemenářským zákonem, ve znění vyhlášky 199/2007 Sb. Tato vyhláška upravuje označování a evidenci turů, oslů a koní a jejich kříženců, prasat, ovcí a koz, evidenci drůbeže a neplemenných ryb, evidenci hospodářství se zvířaty jmenovanými v předchozí části věty a evidenci osob stanovených zákonem a podrobnosti o kontrolách při plnění povinností při označování a evidenci. Tato vyhláška byla změněna vyhláškou č. 199/2007 Sb. Další vyhláškou je vyhláška č. 448/2006 Sb., o provedení některých ustanovení plemenářského zákona. Tato vyhláška upravuje podrobnosti šlechtění a plemenitby skotu, buvolů, koní, oslů, prasat, ovcí, koz, drůbeže, plemenných ryb a včel. V přílohách k této vyhlášce najdeme vzory žádosti o udělení souhlasu k výkonu odborných činností, žádosti o uznání chovatelského sdružení a žádosti o uznání osoby jako chovatelského podniku prasat. Vyhláška upravuje technické podrobnosti obsahu řádu chovného registru, ustanovení o 27

28 testování a posuzování skotu, buvolů, koní, oslů, prasat, ovcí, koz, drůbeže, plemenných ryb a včel. Obsahuje formu a členění plemenné knihy, požadavky na obsah řádu plemenné knihy, požadavky na obsah řádu plemenářské evidence drůbeže, řádu plemenářské evidence plemenných ryb, řádu plemenářské evidence včel. Dále požadavky na obsah potvrzení o původu plemenných zvířat, osvědčení o původu hejna, podrobnosti o údajích na osvědčení o původu hejna pro chovy drůbeže přemístěné z členských zemí EU nebo dovezené ze třetích zemí, podrobnosti o údajích na osvědčení o ověření původu a stanovení genetického typu, podrobnosti vedení ústředního registru plemeníků, vedení provozních záznamů a předávaní těchto záznamů odpovědné osobě, vedení záznamů o inseminaci a podrobnosti předávání těchto záznamů chovateli a pověřené osobě, technickou pomoc pro zabezpečení řádného a bezpečného provádění inseminace. Další z vyhlášek je vyhláška č. 447/2006 Sb., o genetických zdrojích zvířat. V příloze této vyhlášky je vzor žádosti o zařazení osob a genetických zdrojů zvířat do Národního programu. Dále stanovuje podrobnosti o rozsahu a způsobu hodnocení genetických zdrojů zvířat. Určená osoba hodnotí populaci genetických zdrojů zvířat každoročně na základě údajů poskytnutých účastníky Národního programu, pověřenou osobou a uznaným chovatelským sdružením. Hodnocenými údaji jsou alespoň počty plemeníků a plemenic v reprodukci, počty dcer a synů nově zařazených do plemenitby po jednotlivých plemenících a plemenicích, podíl plemeníků v populaci v procentech a věk plemenic při prvním porodu a při vyřazení z plemenitby. Užitkové a další specifické vlastnosti jedinců zařazených do Národního programu jsou hodnoceny určenou osobou v rámci Národního programu pro příslušný genetický zdroj zvířete. Souhrnné výsledky hodnocení genetických zdrojů zvířat předkládá určená osoba formou výroční zprávy za kalendářní rok MZe vždy do konce března následujícího roku. Vyhláška dále upravuje podrobnosti o rozsahu a způsobu vedení dokumentace o genetických zdrojích zvířat účastníkem Národního programu. Účastník Národního programu vede písemně nebo pomocí elektronických médií dokumentaci pro příslušný genetický zdroj zvířete, a to alespoň údaje o původu, pohlaví, identifikačním čísle zvířete, počtu, přemístění zvířete, plemenitbě a užitkovosti jedinců, stád nebo hejn. Určuje i velikost vzorků genetických zdrojů zvířat. Další vyhláška je vyhláška č. 370/2006 Sb., o odborných kurzech k výkonu některých odborných činností v oblasti šlechtění a plemenitby hospodářských zvířat. Tato vyhláška 28

29 stanoví vzor přihlášky do odborného kurzu k výkonu některých odborných činností v oblasti šlechtění a plemenitby hospodářských zvířat, druhy a obsah odborných kurzů, podrobnosti provádění odborných zkoušek, požadavky na složení zkušební komise a způsob jejího jmenování a vzor osvědčení o absolvování odborného kurzu. Ve vyhlášce najdeme druhy a obsah jednotlivých odborných kurzů. Odborné kurzy se vyhlašují pro odborné činnosti se specializacemi: - inseminace a vpravování embryí inseminační technikou u skotu, ovcí a koz, - inseminace a vpravování embryí inseminační technikou u koní, - inseminace a vpravování embryí inseminační technikou u prasat, Další vyhláškou je vyhláška č. 196/2005 Sb., o provádění prémiových práv. Tato vyhláška upravuje podmínky pro stanovení individuálního limitu prémiových práv na chov krav bez tržní produkce mléka, popřípadě na chov bahnic, naplňování a rozdělování národní rezervy prémiových práv na chov krav bez tržní produkce mléka, popřípadě na chov bahnic za účelem přidělování nového individuálního limitu prémiových práv na chov krav bez tržní produkce mléka, popřípadě na chov bahnic nebo zvyšování individuálního limitu prémiových práv chovateli krav bez tržní produkce mléka, popřípadě chovateli bahnic, nakládání s prémiovými právy na chov krav bez tržní produkce mléka, popřípadě na chov bahnic, prováděné Státním zemědělským intervenčním fondem. 4.2 Genetická diverzita a Národní program ČR významným způsobem přispívá k udržení genetické diverzity hospodářských zvířat přijetím a dodržováním legislativních opatření, jimiž jsou zákon č. 154/2000 Sb., o šlechtění, plemenitbě a evidenci hospodářských zvířat, a prováděcích vyhlášek. Existuje zde i odpovídající institucionální zázemí. Genetické zdroje lze definovat mnoha způsoby. Obecná definice Dohody o biologické rozmanitosti označuje za genetický zdroj živý materiál obsahující geny s bezprostřední nebo potenciální hodnotou pro lidstvo. 23 Tato definice tedy zahrnuje všechny kulturní plodiny, plemena, ale také jejich volně žijící příbuzné. Metody genetického inženýrství mohou urychlit využití některých jejich vlastností pro šlechtění současných plemen a plodin. S rozvojem